Smluvní pokuta v občanském zákoníku

MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra občanského práva

Smluvní pokuta v občanském zákoníku Contractual Penalty in the Civil Code

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Jiří Porkert

2014/2015 Brno

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Smluvní pokuta v občanském zákoníku“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ V Brně dne 10. 4. 2015 ................................. Jiří Porkert

2

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé diplomové práce prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za cenné připomínky a rady při zpracování této diplomové práce.

3

Abstrakt Tato diplomová práce je věnována institutu smluvní pokuty, který je v současné době fenoménem mezi způsoby zajištění závazků. Ačkoliv ho současná terminologie nově řadí mezi způsoby utvrzení dluhu, není pochyb, že smluvní pokuta patří mezi tradiční soukromoprávní instituty. Smluvní pokutu upravuje zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v § 2048 až § 2052. Cílem této práce je pomocí zvolené metodologie nastínit a rozebrat problematické aspekty smluvní pokuty v soukromém právu a zároveň je v kontextu úpravy minulé konfrontovat s úpravou současnou a vyvodit z tohoto aplikovatelné závěry. První kapitola pojednává o charakteru smluvní pokuty a jejím místě v soukromém právu. Druhá kapitola nastiňuje její stručný historický vývoj. Zatímco třetí a čtvrtá kapitola se věnují samotnému ujednání o smluvní pokutě a určení její výše, kapitola pátá se zaměřuje na úroky z prodlení jakožto na institut smluvní pokutě podobný. Poslední, šestá, kapitola se věnuje zániku smluvní pokuty a vlivu odstoupení od smlouvy.

Klíčová slova smluvní pokuta, občanský zákoník, utvrzení závazku, zajištění závazku, náhrada škody, moderační právo soudu

4

Abstract This thesis is devoted to the institute of the contractual penalty, which is currently a phenomenon in the ways to ensure commitments. Although the current terminology newly includes it among the ways of affirmation of a debt, there is no doubt that the contractual penalty can be classified among the traditional private institutes. The contractual penalty is in Act No. 89/2012 Coll., Civil Code, regulated in paragraphs 2048 to 2052. The aim of this thesis is to use a selected methodology to outline and analyse the problematic aspects of the contractual penalty in private law and to confront the past regulation with the current regulation within the legislative context and to draw conclusions from that applicable. The first chapter deals with the nature of the contractual penalty and its place in private law. The second chapter outlines its brief history. While the third and fourth chapter is devoted to the agreement of the contractual penalty and determining its amount, the fifth chapter focuses on interests on arrears as a similar institute. The last sixth chapter deals with the termination of the contractual penalty and the impact of the withdrawal of a contract.

Key words contractual penalty, civil code, affirmation of a commitment, security of a commitment, damages, judicial moderation

5

OBSAH SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .................................................................................. 8 Úvod ........................................................................................................................................ 9 1.

Pojem a místo smluvní pokuty v soukromém právu ................................................. 11 1.1 Pojem smluvní pokuty ........................................................................................................11 1.2 Akcesorita smluvní pokuty .................................................................................................12 1.3 Funkce smluvní pokuty ......................................................................................................14 1.3.1 Preventivní funkce .........................................................................................................14 1.3.2 Uhrazovací funkce .........................................................................................................15 1.3.3 Sankční funkce ...............................................................................................................15 1.3.4 Utvrzovací funkce ..........................................................................................................16

2.

Vývoj právní úpravy smluvní pokuty na území ČR ................................................. 18 2.1 2.2 2.3 2.4

3.

Smluvní pokuta do roku 1811 ............................................................................................18 Smluvní pokuta v obecném zákoníku občanském a obchodním ....................................18 Smluvní pokuta po roce 1950 .............................................................................................19 Současná podoba rekodifikované smluvní pokuty...........................................................21

Ujednání o smluvní pokutě, jeho charakter a náležitosti ......................................... 22 3.1 Forma ujednání o smluvní pokutě .....................................................................................22 3.2 Obsah ujednání o smluvní pokutě .....................................................................................24 3.3 Neplatnost ujednání o smluvní pokutě ..............................................................................26 3.3.1 Nedostatečná specifikace utvrzované povinnosti ..........................................................26 3.3.2 Výkon práva a utvrzení naturální obligace ....................................................................27 3.3.3 Limity smluvní pokuty ve spotřebitelských smlouvách ................................................28 3.3.4 Limity smluvní pokuty ve smlouvách nájemních ..........................................................29

4.

Výše smluvní pokuty a způsob jejího určení.............................................................. 31 4.1 Stanovení výše smluvní pokuty ..........................................................................................31 4.2 Posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty ................................................................33 4.2.1 Nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta .............................................................................35 4.2.2 Nepřiměření nízká smluvní pokuta ................................................................................36 4.3 Způsob určení a povaha smluvní pokuty ..........................................................................37 4.4 Současná právní úprava moderačního práva soudu .......................................................38

5.

Smluvní pokuta a úroky z prodlení ............................................................................ 42 5.1 5.2 5.3

Rozlišení smluvní pokuty a úroků z prodlení ...................................................................42 Souběh nároku na smluvní pokutu a úroků z prodlení ...................................................44 Úročení smluvní pokuty .....................................................................................................45

6. Splatnost smluvní pokuty, její promlčení, odpovědnost za porušení povinnosti ve vztahu k ní a odstoupení od smlouvy ................................................................................. 46 6.1 6.2 6.3

Současná právní úprava splatnosti smluvní pokuty ........................................................46 Promlčení povinnosti zaplatit smluvní pokutu .................................................................48 Odpovědnost za porušení smluvní povinnosti ve vztahu k smluvní pokutě ..................51

6

6.4

Odstoupení od smlouvy a jeho vliv na povinnost zaplatit smluvní pokutu ...................53

Závěr ..................................................................................................................................... 55 Seznam použité literatury ................................................................................................... 57 Primární prameny.........................................................................................................................57 Sekundární prameny ....................................................................................................................57 Soudní rozhodnutí (judikatura) ...................................................................................................59 Elektronické prameny ..................................................................................................................63 Jiné prameny .................................................................................................................................63

7

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK OZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObčZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013

ObchZ Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 OSŘ

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění

ABGB Patent císaře Františka I. č. 946/1811, obecný zákoník občanský pro dědičné německé země spojené v rakouské monarchii (německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie), ve znění platném v Rakouské republice SP

Smluvní pokuta

8

Úvod Smluvní pokutu lze zařadit mezi tradiční instituty soukromého práva, a to konkrétně do obecné části závazkového občanského práva. Smluvní pokutu jako téma této práce jsem si vybral, jelikož jsem se s tímto institutem během své praxe v advokacii několikrát setkal, a také proto, že v dnešní době patří mezi hojně využívané instituty v oblasti zajištění závazků. V oblasti pozemkového práva a práva nemovitostí, které se naše advokátní kancelář zejména věnuje, se totiž tento institut obzvláště často objevuje jakožto nástroj k zajištění povinnosti, aby prodávající zaplatil kupní cenu za nemovitost řádně a včas. Cílem této práce je především komplexní analýza institutu smluvní pokuty v soukromém právu, zejména v právu občanském a též obchodním, a dále pak srovnání minulého stavu se stavem současným. Od 1. 1. 2014 totiž je totiž smluvní pokuta upravena zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který odstraňuje dosavadní dvojkolejnost občanskoprávní a obchodněprávní úpravy a inspirován AGBG přináší do českého práva staronové konstrukce a pojmy, které tato diplomová práce reflektuje a pokouší se na ně reagovat. I přes vysokou frekventovanost smluvní pokuty byla celistvá monografie věnující se jí, a to v právu obchodním, vydána v teprve roce 2006.1 Dále jediná monografie, věnující se smluvní pokutě v právu občanském, byla vydána v roce 2012.2 Ta jako jediná alespoň částečně reaguje (v té době) na návrh nového občanského zákoníku, kde se pokouší reflektovat navržené změny a zhodnotit použitelnost dosavadní judikatury. Současné pojetí smluvní pokuty v České republice dotváří judikatura Nejvyššího soudu ČR, která je proto jedním z výchozích pramenů, ze kterých je v této práci čerpáno. Se související otázkou použitelnosti dosavadní judikatury na nový právní stav je v této práci též pracováno. V této práci je užita metoda historická, deskriptivní, komparační a především pak metoda kritické analýzy.

1 2

PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, 124 s. TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, 126 s.

9

Tato diplomová práce je členěna na šest kapitol. První kapitola se nazývá Pojem a místo smluvní pokuty v soukromém právu. Tato kapitola se věnuje charakteristice institutu smluvní pokuty, základním vlastnostem smluvní pokuty, jako je např. akcesorita, a dále pak jejím funkcím, a to funkci preventivní, uhrazovací, sankční a nově též utvrzovací. Druhá kapitola stručně mapuje Vývoj právní úpravy smluvní pokuty na území ČR. V této kapitole je poukázáno na vývoj smluvní pokuty do roku 1811, dále pak na její úpravu v obecném zákoníku občanském a všeobecném zákoníku obchodním. Druhá část této kapitoly pak rozebírá úpravu smluvní pokuty po roce 1950 a zabývá se jejími důsledky pro úpravu současnou. Třetí kapitola této práce je věnována Ujednání o smluvní pokutě, jeho charakteru a náležitostem. V této kapitole jsou rozebírány esenciální náležitosti smluvní pokuty, jako je forma ujednání o smluvní pokutě, obsah tohoto ujednání a dále pak příklady neplatnosti takového ujednání. Jako příklady takové neplatnosti jsou uvedeny ty nejfrekventovanější – nedostatečná specifikace utvrzované povinnosti, sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva a nezohlednění jejích limitů ve smlouvách nájemních a spotřebitelských. Čtvrtá kapitola se věnuje Výši smluvní pokuty a způsobu jejího určení. Smluvní pokuta musí být obecně přiměřená. První část této kapitoly je proto věnována samotnému stanovení výše smluvní pokuty a dále pak posuzování této výše s odkazem na příklady nepřiměřeně vysoké a nepřiměřeně nízké smluvní pokuty. Druhá část této kapitoly se pak věnuje způsobu určení a povaze smluvní pokuty a též současné právní úpravě moderačního práva soudu. Kapitola pátá se nazývá Smluvní pokuta a úroky z prodlení a věnuje se tedy rozlišení těchto dvou institutů, možnostem jejich souběhu a dále pak úročení smluvní pokuty. Poslední, šestá, kapitola rozebírá Splatnost smluvní pokuty, její promlčení, odpovědnost za porušení smluvní povinnosti ve vztahu k ní a odstoupení od smlouvy.

10

1. Pojem a místo smluvní pokuty v soukromém právu V této části práce se budu věnovat pojmu smluvní pokuty a jejímu místu v českém právním řádu. První část této kapitoly je věnována rozboru samotného pojmu smluvní pokuty. Nedílnou konstrukční složkou právního vztahu smluvní pokuty je její akcesorita – výkladu tohoto pojmu a praktickým ukázkám je věnována druhá část této kapitoly. Třetí část této kapitoly se věnuje funkcím smluvní pokuty a současné koncepci smluvní pokuty jako utvrzení dluhu v OZ.

1.1 Pojem smluvní pokuty Jak již bylo zmíněno v úvodu, smluvní pokutu lze zařadit mezi tradiční instituty soukromého práva. Smluvní pokutou se zajišťují, resp. utvrzují závazkové právní vztahy, vznikající především ve vztazích občanskoprávních, obchodněprávních a pracovněprávních. Z tohoto a dalších důvodů patří smluvní pokuta mezi velmi rozšířená smluvní ujednání a představuje zajímavý fenomén současnosti.3 Česká účinná právní úprava neobsahuje legální vymezení pojmu smluvní pokuta. Jedná se v podstatě o zvláštní právní vztah, který předpokládá existenci základního právního vztahu, který obsahuje utvrzovanou povinnost. Smluvní pokuta pak spočívá v tom, že pokud dlužník primární povinnost stanovenou ve smlouvě nesplní, vznikne mu sekundární povinnost zaplatit věřiteli další plnění. V mnoha smlouvách se smluvní pokuta označuje taktéž jako „postih“, „zdržné“, „pokuta“ či „penále“.4 Otázkou potom ale zůstává, zda je takové její označení dostatečně určité. Při odpovědi bude nutné dané označení vykládat podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, nebo musela-li o něm vědět, tedy podle § 556 OZ. Nový občanský zákoník odstraňuje dvojkolejnost dosavadního smluvního soukromého práva a tudíž i dvojí úpravu smluvní pokuty, která byla upravena jak v občanském zákoníku (§ 544 a § 545 ObčZ 1964), tak i v obchodním zákoníku (§ 544 až § 545 ObchZ).5

3

TINTĚRA, op. cit, s. 8. GIESE, Ernst a kol. Zajištění závazků v České republice. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 287. 5 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář.1 vyd. Praha: C. H. Beck. 2014, s. 1282. 4

11

Smluvní pokuta je tedy upravena v § 2048 až § 2052 OZ. Základním kamenem právní úpravy smluvní pokuty je právě ust. § 2048, které říká, že: „Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.“ Vznik práva na smluvní pokutu je tedy obecně vázán na porušení smluvní povinnosti, nikoliv na vznik samotné škody. To bude platit i v případě, že se strana ve smlouvě zaváže, že do určité doby obstará rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci (jako např. stavební povolení či územní rozhodnutí), neboť i v tomto případě půjde o porušení smluvní povinnosti.

1.2 Akcesorita smluvní pokuty Jak již bylo řečeno výše, existence smluvní pokuty je závislá na existenci závazku hlavního. Tuto závislost nazýváme „akcesorita“. Pojem akcesorická povaha zajišťovacího závazku je judikaturou vykládán tak, že „akcesorická povaha zajištění je dána zejména tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat.“ 6 Aby tedy právo na smluvní pokutu vůbec vzniklo, je zapotřebí, aby v tento okamžik zde vznikla a existovala utvrzovaná povinnost. Nový občanský zákoník formálně opustil koncepci SP jako zajištění dluhu a v současné době ji řadí do prostředků dluh utvrzující. I přesto však dohoda o smluvní pokutě zůstává závislá na existenci utvrzeného dluhu, tedy není platná, není-li platný utvrzený dluh. Tato konstrukce je mj. potvrzena rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který k tomuto uvádí: „Protože z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku, je správný závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je v posuzovaném případě neplatné“.7 Toto se týká jak neplatnosti absolutní, tak neplatnosti relativní. Dovolává-li se tedy osoba relativní neplatnosti utvrzeného dluhu, současně se pak stane neplatnou i dohoda o smluvní pokutě, která neplatný dluh utvrzuje. Z logiky věci pak lze usoudit, že zanikne-li utvrzený dluh (např. splněním či prekluzí), zaniká pak i dohoda o smluvní pokutě, která

6 7

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1507/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008.

12

daný dluh utvrzuje.8 Nejvyšší soud při výkladu akcesority smluvní pokuty šel ještě dále a tuto spojitost vnímá jako těsnou i v případě promlčení utvrzeného dluhu – princip akcesority dle něj převládá, a to tak, že promlčí-li se utvrzený dluh, pak právo na zaplacení sjednané SP po promlčení utvrzeného dluhu nemůže déle trvat.9 Projevy akcesority se dále uplatní nejen do vzniku a další existence daného závazku, ale i např. co do změny subjektů. K této otázce se Nejvyšší soud vyslovil takto: „S postoupenou pohledávkou přechází podle § 524 odst. 2 ObčZ i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, zejména práva na zajištění. Obojí odpovídá principu, že pohledávka přechází v tom stavu, v jakém v době postoupení existovala.“10 Pokud má tedy právo na zaplacení smluvní pokuty akcesorickou povahu, přechází na postupníka spolu s postoupeným závazkem. Oproti judikatuře Nejvyššího soudu T. Tintěra zastává názor 11, že smluvní pokuta v okamžiku vzniku práva na smluvní pokutu svoji akcesorickou povahu zcela ztrácí a je nadále právem samostatným. Nemá pak tedy význam sledovat, zda je právo na smluvní pokutu již splatné či nesplatné, nýbrž pouze, zda existuje. Smluvní pokuta vykazuje určité rysy akcesorického závazkového vztahu, které však trvají pouze do doby, než vznikne právo na zaplacení smluvní pokuty. Pozdější zánik závazku pak nemá jakýkoliv vliv na existenci a osud práva na zaplacení smluvní pokuty.12 Judikatura bohatě řeší otázku vlivu odstoupení od smlouvy na smluvní pokutu, proto ustanovení § 2005 současného OZ13, které tuto problematiku upravuje, má (podobně jako ust. bývalého ObchZ 14 ) spíše charakter konstatování obecné skutečnosti a slouží k posílení právní jistoty adresátů normy.

8

HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1283. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007. 10 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 475/2005. 11 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 85 12 Tamtéž. 13 „Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.“ 14 § 302 zák. č. 513/1991 Sb.: „Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty.“ 9

13

1.3 Funkce smluvní pokuty Smluvní pokuta plní v právu několik funkcí. Pochopení těchto funkcí nám pomůže k úvaze, zda je vhodné začlenit institut smluvní pokuty do smluvního ujednání, či zda by bylo vhodné použít jiný podobný institut, jako jsou například úroky z prodlení. Judikatura Nejvyššího soudu rozlišuje tři základní funkce smluvní pokuty, a to preventivní, uhrazovací a sankční.15 Dle názoru Nejvyššího soudu je institut smluvní pokuty jedním z právních prostředků zajištění závazků a jeho smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazku.16 Současný občanský zákoník však v § 2010 odst. 1 uvádí, že: „Dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní.“ Tato koncepce tedy vyjímá institut smluvní pokuty ze zajišťovací funkce a staví ho společně s uznáním dluhu do pozice funkce utvrzovací.

1.3.1 Preventivní funkce Smluvní pokuta motivuje zavázaného ke řádnému a včasnému splnění jeho povinnosti. Takto se projevuje preventivní funkce smluvní pokuty, neboť pokud by dlužník povinnost nesplnil, musel by smluvní pokutu zaplatit. Nejvyšší soud spatřuje v této funkci samotný účel smluvní pokuty, když konstatuje, že: „účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku“. 17 Zároveň pak preventivní funkce nastupuje již v okamžiku sjednání smluvní pokuty. Smlouvou utvrzovaná povinnost má totiž smluvní základ, jehož obsahem je vyjádření stran zajistit smluvní pokutou konkrétní povinnost se zvláštním zájmem na řádném a včasném splnění této povinnosti.18 Preventivní funkce má v tomto případě i jistou ekonomickou i psychologickou roli – pokud měl zavázaný vedlejší úmysly, které by se neslučovaly se zájmy druhé strany, může vhodné nastavení sankčních prostředků zajistit dobrovolné naplnění zásady „pacta sunt servanda“.19

15

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 16. 17 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. 18 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 17. 19 MICHALČÍK, Petr. Smluvní pokuta [online]. Brno, 2009, Diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 12 [cit. 11. 3. 2015]. 16

14

1.3.2 Uhrazovací funkce Uhrazovací (nebo také odškodňovací, reparační či kompenzační) funkce se uplatňuje v souvislosti s náhradou škody. Nastupuje pak v tom momentě, kdy preventivní funkce selže. Smluvní pokuta totiž představuje tzv. „paušalizovanou náhradu škody“. Jedná se o to, že výše skutečně vzniklé škody je irelevantní – vzniklá škoda může být i nulová, přesto pak vzniká dlužníkovi povinnost smluvní pokutu zaplatit. Může však dojít i k situaci, že vznikne škoda, na kterou nebude při formulaci smluvních ujednání pamatováno, a věřiteli nebude reparována újma takto vzniklá. Aby byla proto plně využita jak funkce preventivní, tak uhrazovací, je vyžadováno sjednání zákonitě vyšší částky. V případě, že smluvní strany svým ujednáním zachovají právo věřitele na náhradu škody paralelně s právem na smluvní pokutu, vylučuje to v podstatě její uhrazovací funkci a smluvní pokuta plní pouze funkci sankční. 20 To vyvolává otázku, zda je možné za současného právního stavu zachovat právo věřitele na náhradu škody s odkazem na ust. § 2050 OZ, které říká, že: „Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.“ Toto ust. nahradilo ust. § 545 odst. 2 bývalého ObčZ, které říkalo: „jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného...“ – bylo tedy jasně dispozitivního charakteru. I podle nové úpravy si však strany mohou sjednat, že se smluvní pokuta nedotýká práva věřitele domáhat se náhrady škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.21 Vazba smluvní pokuty na náhradu škody se projevuje např. i v polském právu – to smluvní pokutu označuje jako „odszkodowaniem umownym“, což lze vyjádřit jako smluvní náhradu škody. Pojetí smluvní pokuty jako náhrady škody je taktéž typické pro anglosaský právní systém, který toto ujednání s penálními prvky pokládá za nevyhnutelné.22

1.3.3

Sankční funkce

Jak již bylo řečeno, vznik škody či výše vzniklé škody nehraje při nároku na zaplacení smluvní pokuty žádnou roli. Z tohoto důvodu se může smluvní pokuta stát i pouhým sankčním nástrojem. Současná právní úprava reguluje sankční funkci smluvní pokuty 20

PATĚK, op. cit. s. 18. HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1290. 22 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 17. 21

15

podobně jako úprava v ABGB, která stanovovala, že „povinnost smluvní pokutu zaplatit vznikne bez ohledu na výši způsobené škody a bez ohledu na vznik škody“23. Smluvní pokuta tak může mít podobu pouhého trestu, kdy se sankční funkce dostává do popředí a funkce odškodňovací je zcela potlačena.24 V některých případech se pak sankční funkce kryje s funkcí uhrazovací, či ji v některých případech kompletně překrývá. Případem, kdy sankční funkce vůbec neexistuje bude ten, kdy smluvní pokuta „absorbuje“ nárok na náhradu škody a samotnou vzniklou škodu nakonec vůbec nepokryje. Naopak případem, kdy bude mít smluvní pokuta funkci čistého trestu, bude ten, kdy při vzniku nároku na smluvní pokutu nevznikne žádná škoda.25 Dle Z. Kovaříka je však také důležité odlišit sankční funkci smluvní pokuty od správněprávních a trestněprávních sankcí, neboť tyto jsou instituty práva veřejného a jejich existence je důsledkem veřejného zájmu – působí tedy erga omnes. Naproti tomu institut smluvní pokuty je čistě institutem soukromoprávním a je jen na svobodné vůli stran, jakou sankci si za jaké chování stanoví – samotná smluvní pokuta pak působí pouze inter partes.26

1.3.4 Utvrzovací funkce V občanském zákoníku z roku 1964 byla smluvní pokuta řazena mezi instituty sloužící k zajištění závazku. Současný občanský zákoník tuto koncepci opouští a institut smluvní pokuty řadí, společně s úpravou uznání dluhu, do oddílu nazvaného „utvrzení dluhu“. Občanský zákoník totiž zajištění vymezuje v § 2010 odst. 1, a to tak, že se jedná o situaci, kdy „se zaváže třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní“. V případě smluvní pokuty se ale třetí osoba ve prospěch dlužníka nezavazuje a současně nikdo nedává ve prospěch věřitele žádnou majetkovou jistotu. Nelze tedy hovořit o tom, že smluvní pokuta plní funkci zajišťovací, jak tomu bylo v minulosti, nýbrž považuji za zcela oprávněné tvrdit, že smluvní pokuta plní funkci utvrzovací.

23

TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 17. Tamtéž. 25 KOVAŘÍK, Zdeněk. Smluvní pokuta. Právní rozhledy. 1999, roč. 7, č. 9. s. 457. 26 Tamtéž. 24

16

O rozlišování zajištění a utvrzení dluhu se dále hovoří v důvodové zprávě k OZ, a to tak, že funkcí smluvní pokuty a uznání dluhu (tedy institutů utvrzovacích) není dluh zajistit, jak je tomu například u ručení, nýbrž posílit postavení věřitele jiným způsobem.27 Zároveň se pak ve věcném záměru k OZ uvádí, že smluvní pokuta závazek ve skutečnosti nezajišťuje, ale prohlubuje, a to tak, že rozmnožuje povinnost zavázané strany o další povinnost k plnění, s odkazem na rakouský občanský zákoník, který používá stejnou terminologii.28 K problematice obou dvou kategorií však Petr Tégl uvádí, že „zajištění vede ke skutečnému zjednání (zvýšení) jistoty věřitele v tom, že dluh korespondující jeho pohledávce bude splněn, resp. v případě, že k jeho splnění nedojde, bude se moci věřitel upokojit z prostředku zajištění (tzv. náhradní uspokojení). (...) Oproti tomu nástroje utvrzení dluhu zajišťovací funkci postrádají, neboť nijak nezvyšují jistotu věřitele v tom, že jeho pohledávka bude zapravena“.29 Současný občanský zákoník tedy zavádí již výše několikrát zmíněný pojem utvrzení dluhu. Za dluh se pak považuje „subjektivní povinnost dlužníka (povinného v daném závazkově-právním vztahu) poskytnout věřiteli (oprávněnému v témže závazkově-právním vztahu) plnění, jak bylo mezi stranami ujednáno“.30 Smluvní pokuta se však vztahuje nejen k utvrzení dluhu, ale obecně k utvrzení smluvené povinnosti, jak je uvedeno v § 2048 OZ. Otázkou je, zda například splnění informační povinnosti, lze utvrdit smluvní pokutou, tedy zda je tato povinnost dluhem ve světle výše uvedené definice. Tomáš Tintěra se domnívá, danou povinnost utvrdit smluvní pokutou lze, otázkou však podle něj zůstává, zda je smluvní pokuta jako utvrzení dluhu v OZ zařazena v systematice OZ správně. Určitou terminologickou rozkolísanost OZ lze totiž spatřovat též v § 2051 OZ, kde zákon hovoří o smluvní pokutou zajišťované povinnosti navzdory tomu, že smluvní pokutu OZ řadí mezi instituty dluh utvrzující.31

27

Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online] Nový občanský zákoník © 2013–2014 Ministerstvo spravedlnosti ČR, s. 475 [cit. 11. 3. 2015]. 28 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 14. 29 TÉGL, Petr. Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku. Obchodní právo, 2012, roč. 21, č. 10, s. 347. 30 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 vydání. Praha: Linde, 2008, s. 1403. 31 TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 32.

17

2. Vývoj právní úpravy smluvní pokuty na území ČR V této kapitole se pokusím nastínit historický vývoj institutu smluvní pokuty, a to od římského práva, přes obecný zákoník občanský a dále pak v zákonících po roce 1950 až po současnou úpravu.

2.1 Smluvní pokuta do roku 1811 Se smluvní pokutou se můžeme setkat již v dobách římského práva, a to pomocí institutu tzv. příslibu pokuty (stipulatio poenae). Na našem území se smluvní pokuta vyskytovala v českém zemském právu - náznaky lze nalézt v kodexu městského práva, který platil na našem území od roku 1579 do roku 1811 – Městská práva Pavla Kristiana z Koldína. Tento znal pokutu, která náležela oprávněné straně v případě porušení kupní smlouvy (trh a prodej domu). Na rozdíl od dnešní právní úpravy tato pokuta nebyla stranami sjednána, ale nastupovala ex lege.32 Známý právník Viktorín Kornel ze Všehrd ve své knize O právech, súdiech i dskách země české knihy devatery zmiňuje „smluvní pokutu“ v širších souvislostech – např. povinnost zaplatit smluvní pokutu u prodeje věci, kde prodávající není vlastníkem a danou věc či soubor věcí nemá zapsán v zemských deskách. Dále se pak tato pokuta mohla vztahovat na jakékoliv porušení smluvní povinnosti, pokud byla taková pokuta ve smlouvě ujednána. Tomáš Tintěra dále dovozuje, že v případě ujednání o smluvní pokutě nebylo možné původní plnění žalovat proto, že smluvní pokuta toto nahradila – funkčně tedy takováto smluvní pokuta (odlišně od současné právní úpravy) částečně odpovídala ujednání o odstupném.33

2.2 Smluvní pokuta v obecném zákoníku občanském a obchodním Pro moderní občanské právo na našem území měl význam především obecný zákoník občanský z roku 181134, jenž byl základním kamenem občanského práva v habsburské monarchii po celé 19. století. Smluvní pokuta byla upravena v jeho § 1336, který se nacházel v druhém díle zákoníku, v hlavě třinácté, která byla nadepsána O právu 32

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta [online]. Olomouc, 2013, Disertační práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, s. 46 [cit. 11. 3. 2015]. 33 TINTĚRA, 2013, Disertační práce, op. cit., s. 47. 34 Patent císaře Františka I. č. 946/1918 Sb. z. s., obecný zákoník občanský pro dědičné německé země spojené v rakouské monarchii (německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie).

18

na náhradu škody a dostiučinění. Smluvní pokuty tedy byla pojímána jako institut upravující náhradu škody, nikoliv utvrzení či zajištění samotného závazku. 35 Zajímavé na tomto ustanovení je především to, jakým způsobem řešilo limitaci výše smluvní pokuty, neboť toto téma je stále aktuální a diskutované jak v odborné literatuře, tak v judikatuře. Tato úprava z roku 1811 omezovala výši smluvní pokuty tak, že nemohla být přiznána pokuta vyšší, než kdyby byla celá věc řešena přes zákonné úroky. Nešlo však o absolutní zákaz této vyšší pokuty, nýbrž pouze o zmíněnou nepřiznatelnost – smluvní pokuta přesahující možné úroky měla pak podobu tzv. naturální obligace.36 Od 1.7.1863 platil na území dnešní České republiky všeobecný zákoník obchodní č. 1/1862 ř. z., kde byla úprava smluvní pokuty obsažena taktéž. Zde se neuvádí žádná limitace výše smluvní pokuty, což je mj. podtrženo ustanovením, že SP „může přesahovat dvojnásobek interese“. Z důvodu nekomplexnosti této právní úpravy se však stále používala úprava obsažená v ABGB. Je však na místě zmínit přijetí zákona č. 62/1868 ř.z. ze dne 14. června 1868, který v § 1 upravil výši smluvní pokuty, a to tak, že vypustil část textu, která limitovala přiměřenost smluvní pokuty zákonnými úroky z prodlení.37 Za zmínku tzv. třetí novela obecného zákoníku občanského 38, která se dotýkala z větší části obligačního práva a pozměnila § 1336 tak, že pojednání o soudní moderaci bylo přesunuto do samostatného druhého odstavce, a dále pak stanovila, že smluvní pokuta může být žádána vedle plnění. V této podobě pak byla smluvní pokuta upravena až do přijetí občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.39

2.3 Smluvní pokuta po roce 1950 Občanský zákoník40 vydaný během tzv. právnické dvouletky, též zvaný „střední“, byl navazující zákonnou úpravou vycházející z ABGB. Návaznost na tuto úpravu zůstala zachována, neboť v případě nesplnění smluvené povinnosti náležela smluvní pokuta místo náhrady škody (§ 284 odst. 1). Začlenění smluvní pokuty však již více odpovídalo jejímu

35

TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 18. KOVAŘIK, Zdeněk, op. cit., s. 455. 37 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 19. 38 Císařské nařízení č. 69/1916 ř. ž., smluvní pokuty se týkal § 169. 39 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 20. 40 Zákon. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 36

19

charakteru, neboť (ač v podstatě plnila funkci náhrady škody) byla řazena mezi způsoby zajištění závazků. Poprvé se zde objevila obligatornost písemné formy (od které současný OZ opět upustil) a dále je pak ve druhém odstavci vyloučena jiná než peněžitá podoba smluvní pokuty (od tohoto vyloučení současný OZ opět upouští). Dále pak ust. § 285 obsahovalo zákaz zprostit se povinnosti zaplacením smluvní pokuty a ust. § 286 zakotvovalo moderační právo soudu (odlišně od ObčZ platného od 1964).41 Nové pojetí zákonné úpravy institutu smluvní pokuty přinesl zákoník mezinárodního obchodu.42 Tuto úpravu považují někteří autoři, včetně Ireny Pelikánové, za zřetelnou ztrátu kořenů a přetržení kontinuity s evropskými kodifikacemi. 43 Tento zákoník totiž nerozlišoval smluvní pokutu pro případ nesplnění smlouvy a pro případ, že nebyl dodržen čas nebo místo plnění, ale především opouštěl vazbu smluvní pokuty na vznik škody. Nárok na smluvní pokutu tedy nebyl podmíněn vznikem škody, naproti tomu smluvní pokuta jako paušalizovaná náhrada škody zůstala zachována. Tento zákoník byl však použitelný výlučně na vztahy se zahraničními subjekty v oblasti mezinárodního obchodu.44 Hospodářský zákoník45 taktéž obsahoval určitou modifikaci smluvní pokuty, která byla řazena pod institut majetkových sankcí. Nejednalo se přitom o zajišťovací instituty, ale tyto sankce byly chápány jako jeden z důsledků porušení závazku. Sankce se dělily na zákonné a smluvní. Zákonné byly zakotveny v hospodářském zákoníku, a to včetně své výše, naproti tomu ty smluvní hrály pouze určitou doplňkovou roli – to byl případ i smluvní pokuty – podle § 143 odst. 3 zák. č. 109/1965 Sb. však takovouto smluvně dohodnutou sankci neměly socialistické organizace povinnost vůbec vymáhat.46 Překvapivé může být, že občanský zákoník47 z roku 1964 žádné ustanovení o smluvní pokutě neobsahoval. Toto bylo zejména způsobeno politickými a sociálně-společenskými vztahy a dále pak již zmíněnou úpravou v Hospodářském zákoníku. Do občanského zákoníku se smluvní pokuta dostala až novelou č. 509/1991, účinnou od 1. ledna 1992, 41

PATĚK, op. cit., s. 12. Zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. 43 PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. Díl 3. 1. vyd. Praha: Linde, 1996, s. 606. 44 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 21. 45 Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. 46 PATĚK, op. cit., s. 12. 47 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 42

20

do § 544 až § 545 ObčZ. Souběžně s touto úpravou byla zavedena úprava obchodněprávní, a to zák. č. 513/1992 Sb. s totožnou účinností, a to v § 300 až § 302 ObchZ. Vztah obou předpisů je typickým příkladem obecné a speciální úpravy, kdy právě ObchZ vystupoval jako lex specialis vůči úpravě v ObčZ. Dispozitivnost obchodněprávní úpravy však stranám umožňovala zcela se vrátit k úpravě občanskoprávní, či si sjednat dohodu podstatně jinou. Z důvodu náhlého „znovuzrození“ tohoto institutu a absence soudní rozhodovací praxe se však smluvní pokuta (na rozdíl od současnosti) netěšila velké oblibě. Postupem času se ale smluvní

pokuta

stala

stále

více

využívaným

institutem

k nejrozšířenějším nástrojům sloužícím k zajištění závazků.

a

v současnosti

patří

48

2.4 Současná podoba rekodifikované smluvní pokuty Nejnovější proměnu smluvní pokuta prodělala v souvislosti s rekodifikací soukromého práva novým občanským zákoníkem49. Současný OZ ji upravuje v § 2048 až § 2052, a to v oddílu nazvaném utvrzení dluhu. Tomáš Tintěra v úpravě v OZ spatřuje základní odlišnost od úpravy obsažené v ObčZ a ObchZ v tom, že kromě odlišností systematických a terminologických, se především jedná již o zmíněnou skutečnost, že smluvní pokuta není již řazena jako prostředek zajištění závazků, nýbrž jako způsob utvrzení dluhu (podobně jako uznání dluhu).50 Oproti dosavadním právním úpravám není v OZ stanovena obligatorní písemná forma – to rozšiřuje možnost využití tohoto institutu např. na smlouvy, u kterých je jasné, že došlo k jejich uzavření (ač postrádají onu písemnou formu). Za markantní změnu lze označit relevanci zavinění dlužníka ve vztahu k porušené smluvené povinnosti. Současný OZ na rozdíl od předchozí úpravy již nepočítá s možností dlužníka prokázat, že porušení povinnosti nezavinil – jedná se tedy o odpovědnost objektivní.51

48

MICHALČÍK, op. cit., s. 9. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 50 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 22. 51 Více v subkapitole 4.5 Odpovědnost za porušení smluvní povinnosti ve vztahu k SP. 49

21

3. Ujednání o smluvní pokutě, jeho charakter a náležitosti V této kapitole se pokusím nastínit základní problémy při sjednávání smluvní pokuty, shrnout podstatné náležitosti tohoto ujednání a zaměřím se též na formu smluvní pokuty. S ujednáním o smluvní pokutě je nepochybně svázána výše smluvní pokuty a způsob jejího určení, této problematice se pak věnuje čtvrtá kapitola této diplomové práce.

3.1 Forma ujednání o smluvní pokutě Jak vyplývá již ze začátku zákonného ustanovení § 2048 OZ, jedná se o dohodu stran. Je tedy absolutně vyloučeno, aby smluvní pokuta byla nějakým jednostranným prohlášením dlužníka či věřitele. 52 Jelikož např. uznání dluhu je právě jednostranným prohlášením dlužníka, Nejvyšší soud odmítl přiznat věřiteli právo na smluvní pokutu, které věřitel dovozoval právě z tohoto uznání dluhu, s odkazem na to, že: „Na rozdíl od uznání dluhu je ujednání o smluvní pokutě dvoustranným právním úkonem, který musí splňovat kritéria § 544 ObčZ – písemné uznání dluhu žalovaným ze dne 22. 12. 1992 nelze za dohodu ve smyslu ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ považovat, protože se jedná o jednostranný právní úkon žalovaného.“ 53 V praxi se toto častě děje v obchodních (vztah podnikatel – podnikatel), ba i ve spotřebitelských (vztah podnikatel – spotřebitel) fakturách.54 K tomuto Petr Čech uvádí: „Pouze kdyby dlužník smluvní pokutu dobrovolně uhradil a jednalo by se o právní vztah, bylo by snad možné uvažovat o reálné akceptaci návrhu dohody o smluvní pokutě ve smyslu § 275 odst. 4 obchodního zákoníku.“55 S ohledem na dnešní úpravu by toto jednání odpovídalo přijetí nabídky podle § 1744 OZ.56 Na rozdíl od minulosti se k tomuto názoru lze dle mého soudu za současné právní úpravy přiklonit, a to především z důvodu upuštění od obligatorní písemné formy ujednání o smluvní pokutě – z povahy věci se tedy bude jednat o konkludentní akceptaci. Jak je zmíněno výše, na rozdíl od dosavadní úpravy (§ 544 odst. 2 ObčZ) a také na rozdíl od uznání dluhu (§ 2053 OZ), se pro ujednání o smluvní pokutě nevyžaduje 52

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2641/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. Cdon 1486/96. 54 MICHALČÍK, op. cit., s. 21. 55 ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, r. 16, č. 3, s. 11. 56 „S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas.” 53

22

písemná forma. Tato koncepce nepřímo vychází z § 559 OZ, který říká, že: „Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“ S ohledem na toto ustanovení však může být problematické prokazování uzavření takového ujednání. Dle mého názoru je tudíž v zájmu strany, jejíž práva jsou ohrožena, aby si prosadila písemné sjednání smluvní pokuty. Na druhou stranu odstranění požadavku písemnosti může být přínosné v situaci, kdy se původní písemná smlouva ukáže jako neplatná (např. pro nedostatek jejího podepisování jednajícími osobami), ale je prokazatelné, že došlo k jejímu uzavření. V minulosti bylo možné též pochybovat o platnosti ujednání o smluvní pokutě, která byla součástí obchodních podmínek řady internetových obchodů. Podle dosavadní úpravy byly totiž dané smlouvy platné, nikoliv však ujednání o smluvní pokutě (s ohledem na ust. § 544 ObčZ).57 Neformálnost smluvní pokuty vychází z koncepce současného občanského zákoníku, který, důsledněji než minulá právní úprava, respektuje zásadu autonomie vůle subjektů soukromoprávních vztahů a zásadu neformálnosti právních úkonů. 58 Filip Melzer však uvádí tři důvody, proč je opodstatněné, aby právní předpis stanovil pro právní úkon určitou formu. Prvním důvodem je potřeba chránit se před unáhleným nebo neuváženým zavázáním se, dalším důvodem je pak již zmíněná důkazní funkce (např. u registračního návrhu) a v neposlední řadě je určitá forma zapotřebí v případech, kdy je třeba zajistit právní styk v zájmu třetích osob a vytvořit jasné vztahy.59 Dle Tomáše Tintěry se stanovení písemné formy smluvní pokuty s ohledem na tyto hlediska nejeví nezbytně nutné, ba dokonce tato neformálnost dle něj rozšiřuje možnosti využití smluvní pokuty na zajištění nejrůznějších závazků, kde sjednání smluvní pokuty nebylo doposud příliš obvyklé. Jako příklad uvádí, že: „Smluvní pokutu tak bude možné platně uzavřít konkludentním jednáním, kdy projedete kolem cedule, na níž bude uvedeno, že pokud porušíte určitou povinnost, která pro vás vyplývá z určitého závazku, budete povinni zaplatit také smluvní pokutu.“ Současně však uzavírá, že by měl být požadavek písemné formy určitým způsobem zachován i nadále s ohledem na jiné způsoby zajištění závazků, kde se vždy písemná forma jednání nějakým

57

ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník - Komentář - Svazek V (relativní majetková práva 1. část). 1 vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 589. 58 Viz § 559 zák. č. 89/2012 Sb.. 59 MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2009, s. 131.

23

způsobem promítá.60 Osobně se k tomuto názoru přikláním, a to ať už z důvodu zajištění lepší právní jistoty věřitelů, tak ze zmíněných důvodů důkazních a důvodů ochrany dlužníka před neuváženým jednáním. S ohledem na § 588 OZ61 bude jistě zajímavé sledovat, jak se soudy postaví např. k případu, kdy bude konkludentně sjednána smluvní pokuta, která se bude zjevně příčit dobrým mravům.

3.2 Obsah ujednání o smluvní pokutě Z hlediska obsahových náležitostí zákon rozeznává dvě základní ujednání (essentialia negotii) – vymezení utvrzované povinnosti a vymezení výše nebo způsobu jejího určení.62 Současně lze ujednat i ujednání nahodilé (accidentalia negotii), jako je například ujednání o subjektivní odpovědnosti za porušení smluvené povinnosti, případně možnost požadovat vedle smluvní pokuty i náhradu škody. Základní obsahovou náležitostí ujednání o smluvní pokutě je určení povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána (utvrzovaná povinnost). Touto povinností může např. být dodání určeného zboží, vrácení věci ve stanovené době, zaplacení kupní ceny či zdržení se určité činnosti (např. prodat cenné papíry třetí osobě, nekonkurovat obchodní společnosti vlastní podnikatelskou činností, nezměnit po stanovenou dobu konkrétní předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku). 63 Z ujednání o smluvní pokutě musí však dostatečně a určitě vyplývat, na porušení jaké povinnosti se váže zaplacení smluvní pokuty. 64 Utvrzovaná povinnost může být tedy jakákoliv (dare, facere, omittere, pati) – ať už jde o povinnost zákonnou či smluvní.65 U této povinnosti však platí (s ohledem na dnešní stav při písemném sjednání smluvní pokuty), že musí být vtělena do ujednání o smluvní pokutě.66

60

TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 27. „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 62 Podrobněji v kapitole 4. Výše smluvní pokuty a způsob jejího určení. 63 ŠVESTKA, Jiří a kol., op. cit., s. 587. 64 Podrobněji v podkapitole 3.2 Neplatnost ujednání o smluvní pokutě. 65 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Odo 96/2001: „Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, která se může týkat peněžitého nebo jiného plnění.“ 66 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3147/2009: „Pokud smluvní strany chtějí zajistit smluvní pokutou splnění povinnosti stanovené zákonem, musí tuto zákonnou povinnost transformovat do obsahu smlouvy.“ 61

24

Smluvní pokutou lze zajistit smluvní povinnost, a to ať už se týká peněžitého či nepeněžitého plnění.

67

Tato povinnost musí pak platně existovat – tato vazba

na utvrzovanou povinnost je výrazem již rozebírané akcesority smluvní pokuty.68 S ohledem na § 2049 OZ69 platí, že závazek dlužníka splnit utvrzenou povinnost trvá i v případě, že smluvní pokutu uhradil. V praxi se však setkáváme s tzv. nepravou smluvní pokutou, která spočívá v tom, že u některých povinností závazek zaniká zaplacením smluvní pokuty. Toto odchýlení od zákonné úpravy je možné především z důvodu dispozitivnosti daného ustanovení a s ohledem na autonomii vůle stran.70, 71 Problematickou otázkou zůstává, jaké osoby mohou ujednání o smluvní pokutě učinit, tedy zda toto mohou učinit pouze strany, které jsou subjekty daného závazkového vztahu, či subjekty další. Nejvyšší soud se s touto otázkou vypořádal tak, že vyložil: „Smluvní pokutu si mohou sjednat pouze smluvní strany pro případ porušení povinnosti vyplývající z jimi uzavřené smlouvy. Jinými slovy, smluvní pokutu si mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel – dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku.“

72

S ohledem

na zásady a charakter soukromého práva považuji však za nepřijatelné zavázat někoho, kdo není smluvní stranou, k zaplacení smluvní pokuty. Dle komentáře73 k OZ výše uvedený závěr Nejvyššího soudu dopadá především na zprostředkovatelské smlouvy, a to zejména na praxi realitních kanceláří. Pokud například zájemce o koupi bytu uzavře s prodávajícím smlouvu a smlouvě budoucí a následně poruší svoji povinnost tím, že neuzavře následnou kupní smlouvu, nemůže porušení této povinnosti založit povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu třetí osobě (tedy zprostředkovateli), ledaže by tato třetí osoba byla platebním místem k úhradě smluvní pokuty věřiteli.74, 75 Na druhé straně je možné zavázat se, že v případě

67

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006. Podrobněji v subkapitole 1.2 Akcesorita smluvní pokuty. 69 „Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.“ 70 HAJN, Petr; BEJČEK, Josef. Jak uzavírat obchodní smlouvy. 2. vyd. Praha: Linde, 2003, s. 201 71 Podrobněji v subkapitole 3.3.2 Výkon práva a utvrzení naturální obligace. 72 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. 73 HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1284. 74 Tamtéž. 75 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. 68

25

porušení závazku zaplatí dlužník smluvní pokutu ve prospěch určené třetí osoby. Takovéto ujednání by však bylo de facto smlouvou ve prospěch třetí osoby podle § 1767 OZ.76, 77 Kuriozitou může být i situace opačná, a to taková, že se osoba zaváže zaplatit smluvní pokutu v případě, že svoji povinnost poruší třetí osoba. Dle Tomáše Tintěry by bylo vhodné řešit tuto situaci jako ujednání o ručitelském závazku za splnění smluvní pokuty hlavním dlužníkem. Podle současného OZ sice nejde o ujednání smluvní pokuty, neznamená to ale, že by se nemohlo jednat o jiné nepojmenované (inominátní) utvrzující jednání.78

3.3 Neplatnost ujednání o smluvní pokutě Ujednání o smluvní pokutě může být neplatné jak z důvodu nedostatečné specifikace utvrzované povinnosti, tak z důvodu tzv. zakázaných ujednání. Mezi tato zakázaná ujednání řadíme např. stanovení smluvní pokuty pro případ výkonu práva a dále pak nepřiměřenost ve spotřebitelských smlouvách či sjednání smluvní pokuty ve smlouvách týkajících se nájmu bytu nebo domu. Právě těmto dvěma oblastem se věnují subkapitoly 3.3.3 a 3.3.4, neboť je v těchto oblastech ujednání o smluvní pokutě velmi časté, a dle mého názoru je vhodné poukázat na limity těchto oblastí, kterými se tato ujednání musí řídit.

3.3.1 Nedostatečná specifikace utvrzované povinnosti Jak již bylo naznačeno výše, tak musí být z ujednání o smluvní pokutě dostatečně jasné a určité, na porušení které povinnosti se váže povinnost zaplatit smluvní pokutu. Za neurčité lze pak považovat takové vymezení povinnosti, které obecně váže vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu na „porušení smluvního vztahu“.79 Z této formulace totiž nelze žádným způsobem vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu měly být utvrzeny smluvní pokutou, což je podmínkou pro to, aby při jejich porušení mohla být uplatněna tato sankce. Nejvyšším soudem pak byly zamítnuty nároky na zaplacení smluvní pokuty též v případech, kde bylo porušení dané povinnosti specifikováno jako „hrubé porušení“80 nebo

76

„Má-li podle smlouvy dlužník plnit třetí osobě, může věřitel požadovat, aby jí dlužník splnil.” Srov. PATĚK, op. cit., s. 28. 78 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 29. 79 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009: „Smluvní ujednání, podle kterého je povinnost zaplatit smluvní pokutu vázána na „porušení smluvního vztahu“, je pro neurčitost neplatné.“ 80 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. Odon 90/97. 77

26

též „porušení závazku“81. Obdobně by též bylo neurčité ujednání, které by vznik práva na smluvní pokutu podmiňovalo porušením povinnosti předat „veškerou dostupnou dokumentaci“. Rozsah této dokumentace by bylo totiž nutné specifikovat alespoň jejím soupisem, případně odkazem na právní předpis, který by rozsah této dokumentace dostatečně blíže určoval. Nejvyšší soud sice v posledních letech více přihlíží k výkladu vůle stran týkajícímu se určitosti smluvní pokuty82, to však neznamená, že není třeba dbát na to, aby povinnosti, jejichž porušení je zatíženo smluvní pokutou, byly vymezeny co nepřesněji.83

3.3.2 Výkon práva a utvrzení naturální obligace Z dikce § 2048 OZ vyplývá, že se smluvní pokuta sjednává pro případ porušení smluvené povinnosti. V minulosti nebylo též možné si vzhledem ke kogentnímu ustanovení § 544 ObčZ sjednat smluvní pokutu pro jiný případ, než bylo porušení smluvené povinnosti. Častým případem bylo sjednání smluvní pokuty pro případ odstoupení od smlouvy, ke kterému se Nejvyšší soud stavěl takto: „Není-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinnosti, ale pro případ výkonu práva, které dlužníku podle smlouvy (případně podle zákona) náleželo, jde o ujednání pro rozpor s účelem zákona podle § 39 ObčZ.“84 Z tohoto důvodu je nutné vyjádřit vůli kontrahentů srozumitelně a určitě, neboť při špatné formulaci ujednání o smluvní pokutě by nárok ní případně vzniknul porušením smluvené povinnosti, přičemž nárok na její zaplacení by však byl vázán na případ výkonu práva a soud by ji tak nemohl přiznat. S odkazem na toto lze zmínit případ, kdy Nejvyšší soud judikoval: „Ujednání o smluvní pokutě, jejíž zaplacení je vázáno na odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy, je absolutně neplatné, i když důvodem odstoupení od smlouvy je prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny.“85 Z důvodové zprávy k současnému OZ lze však usuzovat, že takováto ujednání budou platná, neboť ta říká, že: „Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní́ pokutu, nicméně půjde o platné́ ujednání, které́ se podle okolností posoudí́ jako 81

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1566/2009. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4502/2007. 83 ŠVESTKA, 2014, op. cit., s. 588. 84 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001. 85 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004. 82

27

ujednání o odstupném, připadně jako ujednání́ nepojmenované́ smluvní́ klauzule.“ 86 Zajímavé tedy opět bude, jak se k tomuto bude stavět budoucí judikatura. V současnosti hojně „propíranou“ otázkou je též utvrzení naturální obligace, a to ať už pomocí smluvní pokuty, nebo jinak. Jedná se především o výhry ze sázek a her a pohledávky z půjček do sázek a her. Ty dosud nešlo ani platně zajistit, a to podle § 845 odst. 1 ObčZ.87 Poněkud odlišná situace nastala u současného OZ, který v § 2878 říká: „Pohledávka ze sázky nebo ze zápůjčky či úvěru poskytnutých vědomě k sázce, kterou nelze vymáhat, nemůže být platně zajištěna. Byl-li dluh odpovídající takové pohledávce uznán, nepřihlíží se k tomu.“ Občanský zákoník však rozlišuje, jak bylo mj. vymezeno v kapitole 1, zajištění a utvrzení závazku, přičemž institut smluvní pokuty řadí mezi způsoby utvrzení závazku. Dále pak výslovně uvádí jeden ze způsobů utvrzení dluhu – uznání dluhu, nelze dojít k jinému závěru než k tomu, že se ust. § 2878 OZ na ujednání o smluvní pokutě nebude vztahovat. Pohledávky ze sázky nebo zápůjčky či úvěru poskytnuté vědomě k sázce, kterou nelze vymáhat, tedy mohou být dle T. Tintěry platně utvrzeny smluvní pokutou.88 K tomuto názoru mám však jisté výhrady, neboť pokud současný OZ neumožňuje uznat dluh týkající se pohledávky stanovené v § 2878 OZ, současně by nemělo být možné tento dluh utvrdit smluvní pokutou. OZ totiž pro oba tyto instituty stanovuje režim „utvrzení dluhu“ a dle mého názoru se tedy vymyká smyslu zákona a záměru zákonodárce, aby každý z těchto institutů podléhal režimu jinému. Dle mého soudu tedy zákonodárce udělal chybu a bylo by vhodné, aby v § 2878 OZ bylo slovo „uznán“ nahrazeno slovem „utvrzen“.

3.3.3 Limity smluvní pokuty ve spotřebitelských smlouvách Zajímavá je též otázka přípustnosti ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelských smlouvách. Limity sjednání smluvní pokuty mohou být dány jednak tím, v jaké výši se smluvní pokuta sjednává, jaká je obecná povaha a výše sjednané sankce, a jednak tím, ohledně jaké povinnosti plní sjednaná smluvní pokuta svoji funkci. Tyto limity tedy míří na situace, kdy četnost smluvních pokut působí značnou nerovnováhu mezi právy a 86

Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online] Nový občanský zákoník © 2013–2014 Ministerstvo spravedlnosti ČR, s. 476 [cit. 11. 3. 2015]. 87 „Výhry ze sázek a her nelze vymáhat; vymáhat nelze ani pohledávky z půjček, poskytnutých vědomě do sázky nebo hry. Takové výhry a pohledávky nelze ani platně zajistit.” 88 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 32.

28

povinnostmi v neprospěch spotřebitele, dále pak na situaci, kdy se smluvní pokuta týká splnění nepřiměřené, či dokonce nemožné povinnosti, a je tak prakticky vyloučeno, aby se spotřebitel povinnosti zaplatit smluvní pokutu vyhnul.

89

Nepřiměřené podmínky

ve spotřebitelských smlouvách reguluje současný OZ zejména v § 1813 - § 1815. Při pohledu na tyto ustanovení nenajdeme nic, co by bylo možno podřadit pod smluvní pokutu, která je sjednána mimo adekvátní výši či adekvátní způsob. Je tak třeba vyjít z generální klauzule týkající se spotřebitelských smluv, jejíž funkci plní právě § 1813 OZ, kde se uvádí: „Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele.“ Toto ustanovení nahradilo ust. § 56 odst. 1 ObčZ90, v souvislosti s ním lze tedy zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém ve zprostředkovatelské smlouvě posoudil ujednání o smluvní pokutě jako neplatné, neboť v kontextu s ostatními ujednáními ve smlouvě představovalo značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran podle § 56 ObčZ.91 Dle současného kodexu však absolutní neplatnost soud zkoumat vůbec nemusí, neboť se k takovýmto nepřiměřeným ujednáním dle § 1815 OZ nepřihlíží.92 Nevyskytuje se zde, tak jako v úpravě minulé, absolutní či relativní neplatnost. Toto však neznamená, že dané ustanovení nemůže vykazovat jinou právní vadu (např. rozpor s dobrými mravy).

3.3.4 Limity smluvní pokuty ve smlouvách nájemních Novinkou v současném OZ je ust. § 2239, které normuje, že se nepřihlíží k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost zaplatit pronajímateli smluvní pokutu (stejně tak jako se nepřihlíží k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená). Smluvní pokuty bylo využíváno v těchto smlouvách zejména k zajištění řádného placení nájemného, či splnění povinnosti odhlásit se z trvalého pobytu po skončení nájmu. Takovéto ujednání pak bude tzv. zdánlivým právním jednáním a nebude právně relevantní.93 Nájemce je však stále povinen pronajímateli zaplatit zákonné úroky z prodlení. Zákaz ujednání smluvní pokuty však nebrání, aby pronajímatel po nájemci

89

TINTĚRA, 2013, Disertační práce, op. cit., s. 99. „Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“ 91 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008. 92 „K nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.“ 93 ŠVESTKA, 2014, op. cit., s. 587. 90

29

požadoval náhradu škody. S ohledem na institut dobrých mravů by však pronajímatel neměl po nájemci požadovat náhradu škody v rozsahu výrazně vyšším, než v rozsahu stanovené smluvní pokuty, pokud si to při ujednání smluvní pokuty nevyhradil – chrání se tím očekávání nájemce.94 Otázkou, která je nasnadě, je, jak se bude posuzovat případ, kdy si pronajímatel sjednal s nájemcem nájemní smlouvu, ve které stanovil pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, a tuto smlouvu si strany sjednaly za účinnosti ObčZ. Na tuto otázku odpovídá ust. § 3074 odst. 1, které říká, že se nájem (pokud se nejedná o nájem věci movité a pacht) řídí OZ ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. od 1.1.2014, i když k jeho vzniku došlo před tímto dnem. Podle úpravy stanovené v současném OZ se tedy nebude přihlížet k tomu, zda je smluvní pokuta v nájemní smlouvě sjednána, neboť takovéto ujednání nebude ve smlouvě ve své podstatě existovat. Pokud tedy dojde k porušení povinnosti, která je stanovena ve smlouvě, po 1.1.2014, nárok na smluvní pokutu pronajímateli nevznikne. Opačně to však bude v případě, kdy k porušení smluvené povinnosti došlo před 1.1.2014. Nájemní smlouva se bude řídit dosavadními právními předpisy stejně jako smluvní pokuta – nárok na smluvní pokutu pronajímateli vznikne a toto subjektivní právo bude vynutitelné prosaditelné i za účinnosti nové právní úpravy. Ustanovení § 2239 se však netýká utvrzení povinnosti pronajímatele – toto ujednání je přípustné i za současné právní úpravy.95

94

HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014): komentář.1 vyd. Praha: C. H. Beck. 2014, s. 353. 95 TINTĚRA, 2013, Disertační práce, op. cit., s. 115.

30

4. Výše smluvní pokuty a způsob jejího určení Jednou z bezesporu nejdiskutovanějších otázek týkajících se smluvní pokuty je určení její výše a způsob, jakým se tato výše určuje. Tyto otázky jsou totiž nezbytnými náležitostmi ujednání o smluvní pokutě, jak je vyžaduje zákonné ustanovení § 2048 OZ. V této kapitole jsou řešeny právě tyto otázky – výše smluvní pokuty a následně platnost ujednání o ní s ohledem na institut dobrých mravů, dále pak posuzování její přiměřenosti, způsob jejího plnění a zakotvení její moderace jako obecné soukromoprávní možnosti jejího snížení.

4.1 Stanovení výše smluvní pokuty Zákonné ustanovení OZ dává kontrahentům na výběr mezi dvěma možnostmi – v ujednání o smluvní pokutě musí být buďto určena „výše smluvní pokuty“ nebo stanoven „způsob jejího určení“.96 Podmínkou však je, aby způsob výpočtu byl dostatečně určitý (s ohledem na požadavek určitosti právního úkonu), tj. aby bylo stranám známo, jakým postupem dojdou ke konkrétní částce, či od čeho se tato částka odvíjí.97 Za frekventovanější lze označit způsob první, tedy určení přesné částky, která je stranám známa již v době uzavření smlouvy. Tedy například určitá suma, či procentní podíl z celkové ceny díla.98 V praxi se však stále častěji setkáváme s druhým způsobem, a to ve formě, že smluvní pokuta je určena procentní částkou z určité sumy za časovou jednotku. Určitost takto sjednané smluvní pokuty byla potvrzena Nejvyšším soudem99, a to však za podmínky, že musí být možné v konkrétním časovém okamžiku určit její konkrétní výši. Je však nutné se předem vyvarovat příliš obecných určení, a to takových, kdy je výše smluvní pokuty závislá na „ceně“ či „hodnotě“ věci, která není ve smlouvě jednoznačně určena. Nejvyšší soud pak zhodnotil ve smlouvě o dílo jako neurčitou dohodu, která vymezovala výši smluvní pokuty jako „0,5% z ceny“ za každý den prodlení – ve smlouvě

96

Srov. § 2048 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1109/2000: „Tato částka nemusí být konkrétně uvedena ve smlouvě, ale způsob jejího určení ve smlouvě musí umožňovat vyčíslení smluvní pokuty jednorázovou částkou v okamžiku porušení smluvní povinnosti.“ 98 NESNÍDAL, Jiří. Kladivo na dlužníky. 2. vyd. Ostrava: Sagit, 2002, s.99. 99 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2635/98. 97

31

byly totiž uvedeny různé ceny za různé části díla.100 Obecnou tendencí je však snaha Nejvyššího soudu vést soudy nižších stupňů k tomu, aby se nejasnosti a neurčitosti ve formulacích ujednání o smluvní pokutě pokusily nejprve odstranit výkladem.101, 102 Smluvní pokuta však může být též vázána na určitou v čase proměnnou veličinu – jako je např. devizový kurz u smluvní pokuty odvozené od částky stanovené v cizí měně, diskontní či 2T repo sazba České národní banky. Zákon takové určení nevylučuje, je však nutné, aby byla písemně zachycena ta východiska, od nichž se výše smluvní pokuty v budoucnu odvíjí. 103 S ohledem na absenci požadavku písemnosti ujednání o smluvní pokutě v současném OZ lze usuzovat, že pokud takto určená smluvní pokuta bude ujednána ústně, tak bude platná za podmínky, že i tato východiska budou ujednána ústně. S ohledem na obtížnou situaci při dokazovaní určitosti takovéto dohody bych však oběma stranám opět doporučoval písemnou formu takového ujednání. Na závěr si lze položit otázku, zda je možné, aby si strany sjednaly pro případ určení smluvní pokuty tzv. „smluvněpokutní“ arbitráž. Jednalo by se o případ obdobný tzv. cenové arbitráži, kdy strany kupní smlouvy zmocní určitou osobu, která za ně kupní cenu určí. Tomáš Tintěra však tuto situaci s ohledem na utvrzovací charakter institutu smluvní pokuty považuje za nepříliš přispívající právní jistotě v soukromoprávních vztazích, neboť za minulé občanskoprávní úpravy smluvní pokuty, kde absolutně absentovala možnost její soudní moderace, by toto představovalo nepředvídatelný následek. Zvláště pak u spotřebitelských smluv by takovéto ujednání bylo přinejmenším hraničící s tzv. zakázanými ujednáními. Nová soukromoprávní úprava však tuto situaci teoreticky připouští, pokud nebude v rozporu zejména s principem poctivosti, a to právě s ohledem na zakotvení možnosti soudní moderace nepřiměřené smluvní pokuty.104 Výslovné zakotvení možnosti určení části smlouvy soudem či třetí osobou lze pak nalézt v § 1787 odst. 1 OZ, který upravuje obsah smlouvy uzavíraný na základě smlouvy o smlouvě budoucí. 105 Tomáš Tintěra však ani za současné právní úpravy nedoporučuje uvedené formulace ve smlouvách 100

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. ČECH, op. cit., s. 11. 102 MICHALČÍK, op. cit., s. 26. 103 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 119/99. 104 Podrobně v subkapitole 4.4 Současná právní úprava moderačního práva soudu. 105 „Nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud, nebo osoba určená ve smlouvě.“ 101

32

uzavíraných se spotřebitelem.106 S tímto názorem plně souhlasím, neboť nepředstavitelný následek by toto mohlo představovat i nyní, a to konkrétně v již zmíněných smlouvách spotřebitelských. Spotřebitelem je totiž často laická, v právu neinformovaná, osoba. Jak bude zmíněno dále, vznést námitku nepřiměřenosti smluvní pokuty a požadavku její soudní moderace může v soudním řízení pouze dlužník – a ten, pokud bude neinformovaný, nebude o této nově zakotvené soukromoprávní možnosti vůbec vědět.

4.2 Posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty Limity absolutní výše smluvní pokuty nenajdeme ani v minulém ObčZ, ani v současném OZ. Z pouhé výše smluvní pokuty však nelze učinit závěr, že by ujednání o smluvní pokutě odporovalo zásadě poctivosti ve smyslu § 6 odst. 1 OZ107 či dobrým mravům ve smyslu § 547 OZ.108 Posouzení této otázky totiž závisí na konkrétních okolnostech, za kterých došlo k uzavření dohody o smluvní pokutě, dále pak na charakteru utvrzované povinnosti a důsledcích porušení této povinnosti.109 Dle Nejvyššího soudu je pak též třeba dále vzít v úvahu výši zajištěné částky s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.110 Sjednání nepřiměřené pokuty mělo přitom v režimu ObčZ, kde na rozdíl od současné právní úpravy chyběla možnost soudní moderace výše smluvní pokuty, za následek absolutní neplatnost takového ujednání. Poslední předpis, který představoval snahu o vymezení maximální výše smluvní pokuty byl obecný zákoník občanský, a to v § 1336, ve znění platném do roku 1868. V současné době je tak rozhodovacím kritériem především kritérium dobrých mravů.111 Dobré mravy ztělesňují fundamentální společenské hodnoty a současně představují jednu ze stěžejních zásad soukromého práva. Zásada dobrých mravů slouží k „nalézání spravedlivého řešení tam, kde by formální aplikace právních norem vedla k neudržitelným výsledkům“112. Legální definice tohoto institutu neexistuje. Nejvyšší soud však judikoval, že dobré mravy představují „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, 106

TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 37. „Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.“ 108 „Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.“ 109 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Cmo 555/2000. 110 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. 111 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 63. 112 HURDÍK, Jan; LAVICKÝ, Petr. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 122. 107

33

jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních“ 113. Zásadu dobrých mravů pak lze spatřovat ve dvou základních otázkách, které od sebe v praxi nejsou často příliš rozlišovány. Prvním případem bude situace, kdy ujednání o smluvní pokutě bude neplatné, protože se příčí dobrým mravům, a to ať už relativně dle § 580 odst. 1 OZ, tak absolutně dle § 588 OZ. Spojením těchto dvou ustanovení je však třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.114 V druhém případě půjde o situaci, kdy samotný výkon tohoto práva vykazuje znaky zjevného zneužití práva, a to podle § 8 OZ115. Takovéto právo pak nebude požívat ochrany soudů či jiných orgánů, které jsou oprávněny rozhodovat o právu na zaplacení smluvní pokuty.116 Co se týče pak přiměřenosti výše smluvní pokuty, tak dle již dnes ustálené judikatury Nejvyššího soudu je „1% denní smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy, ovšem ujednání o 0,5% lze považovat za platné ujednání.“117 Vedle kritéria dobrých mravů je však dále klíčové, aby smluvní pokuta řádně plnila své funkce, a to především funkci paušalizované náhrady škody. Nejvyšší soud k tomuto opakovaně uvádí, že smluvní pokuta musí mít „dostatečnou nikoliv však přemrštěnou pobídkovou funkci“118. Dle navazující judikatury Nejvyššího soudu lze takto přemrštěnou pobídkovou funkci nalézt u nepřiměřené smluvní pokuty, která, pokud by byla sjednána ve výši několika násobně nižší, by stále svoji preventivní a sankční funkci dostatečně plnila.119 Pro naplnění funkce paušalizované náhrady škody je pak zapotřebí poměřovat výši možných škod způsobených porušením utvrzované povinnosti. Dle judikatury je totiž třeba, „aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat“.120 Tyto škody je však nutné zohlednit s odkazem na zásadu přiměřenosti, neboť Nejvyšší soud též uvádí, že „překračuje-li však výrazně výši skutečně vzniklé škody, je výše smluvní pokuty nepřiměřená a ujednání pro rozpor

113

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2088. 115 „Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“ 116 TINTĚRA, op. cit., s. 63. 117 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. 118 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001. 119 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. 120 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001. 114

34

s dobrými mravy neplatné“.121 Tomáš Tintěra však na předestřenou situaci nahlíží jako na situaci nekorespondující se smyslem smluvní pokuty i textem zákona, neboť ten zakotvuje povinnost smluvní pokutu zaplatit i za předpokladu, že žádná škoda nevznikne. Současně pak podle něj nelze ujednání považovat (již nyní dle § 588 OZ) za absolutně neplatné, pokud tato neplatnost vyplývá bez dalšího z toho, jaká škoda porušením smluvní povinnosti vznikla či nevznikla. Dále však dodává, že v nejnovějších rozhodnutích se již tato konstrukce nevyskytuje. 122, 123 S těmito názory se nelze jinak než ztotožnit, neboť smluvní strany nemohou předvídat, jak velká škoda jim v budoucnu vznikne či nevznikne, a zároveň již zmíněná konstrukce omezuje jejich autonomii vůle a zásadu dispozitivnosti v soukromoprávních vztazích.

4.2.1 Nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta Při procesu zjišťování přiměřenosti smluvní pokuty je důležité zohlednit, jakým způsobem je smluvní pokuta určena – zda je stanovena pevnou částkou, nebo ve formě určité sazby za stanovené časové období. Smluvní pokuta stanovená pevnou částkou je pak nepřiměřená, existuje-li hrubý nepoměr mezi hodnotou utvrzované povinnosti a výší smluvní pokuty. Naopak z tohoto měřítka nelze vycházet u smluvní pokuty stanovené např. procentní sazbou, protože její absolutní výše je závislá na celkovém prodlení dlužníka – je tak zapotřebí zkoumat jen onu rozhodnou sazbu. Takto určená smluvní pokuta bude tedy nepřiměřená, je-li nepřiměřená její denní sazba.124 K tomuto názoru se přiklonil též Nejvyšší soud, který judikoval, že nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané ve formě denní sazby je nutné posuzovat právě podle ní s přihlédnutím k hodnotě a významu utvrzované povinnosti.125 Skutečnost, zda smluvní pokuta je či není nepřiměřeně vysoká, je vždy nutno posuzovat individuálně, vychází se tak ze zásady tzv. individualizace posouzení. Nejvyšší soud k tomuto uvedl, že: „Přiměřenost výše sjednané smluvní pokuty je nutno posuzovat vždy individuálně. Soud přitom může přihlédnout k hodnotě povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu mezi stranami. Při posuzování přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty je nutné 121

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007. 123 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 65. 124 HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1292. 125 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze ne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006. 122

35

vycházet ze situace v době sjednávání smluvní pokuty.“ 126 Smluvní pokuta tak může dosahovat až např. 2% denně z dlužné částky, to však pouze za předpokladu, že povinný subjekt takovouto výši smluvní pokuty sám navrhne.127 Za nepřiměřenou smluvní pokutu však lze považovat už 1% denně z dlužné částky, jak již bylo zmíněno výše. 128 Za nepřiměřenou smluvní pokutu pak dále lze označit již též zmíněný případ, a to pokud by smluvní pokuta byla sjednána ve výši několika násobně nižší a stále by svoji preventivní a sankční funkci dostatečně plnila.129 Za režimu současného OZ se může jevit, že hlavní slovo při úvahách o nepřiměřenosti smluvní pokuty přísluší soudům, neboť v rámci zakotvení jejich moderačního práva mohou tuto poté snížit. Dovolil bych si však říci, že s ohledem na upuštění od možnosti soudu snížit takto nepřiměřenou smluvní pokutu ex officio a současné nutnosti návrhu tohoto snížení dlužníkem, má dosavadní judikatura stále velkou relevanci a je v zájmu ochrany slabší strany (např. ve spotřebitelských sporech), aby tuto judikaturu soudy dále respektovaly.

4.2.2 Nepřiměření nízká smluvní pokuta Ačkoliv se o smluvní pokutě v souvislosti s její výší mluví spíše jako o nepřiměřeně vysoké, v praxi se lze setkat též s případy, kdy bude smluvní pokuta nepřiměřeně nízká. Takto sjednaná pokuta byla v minulosti absolutně neplatná, a to podle ust. § 574 odst. 2 ObčZ.130 Věřitel se totiž vzdal práva na náhradu škody, která mu mohla v budoucnosti vzniknout, neboť smluvní pokuta z důvodů své nízké výše řádně neplnila jednu ze svých funkcí, kterou je paušalizace náhrady škody. 131 Současný OZ na druhé straně žádné takovéto pravidlo neobsahuje, lze tedy připustit, že by se ve vztahu mezi dvěma podnikateli dala takto sjednaná smluvní pokuta považovat za platnou. Zároveň se však v § 2898 uvádí, že se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. Toto ustanovení se tedy typicky uplatní např. ve vztahu podnikatel-spotřebitel. V tomto případě však nelze mluvit o žádné z forem neplatnosti,

126

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. Cdo 4038/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001. 128 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. 129 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. 130 „Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.“ 131 OLEJÁROVÁ, Žaneta. Smluvní pokuta [online]. Olomouc, 2011, Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, s. 36 [cit. 11. 3. 2015]. 127

36

nýbrž jak zmiňované zákonné ustanovení uvádí, k danému ujednání se nepřihlíží – nebude mít tedy vůči smluvním stranám žádné účinky. V minulosti jsme se však mohli setkat též s případem nepřiměřeně nízké smluvní pokuty v režimu ObchZ. K tomuto uvádí Josef Bejček, že „za nepřiměřenou by mohla být považována i pokuta nápadně (nepřiměřeně) nízká (pro forma), a to vzhledem k jejímu možnému zneužití jako nástroje obcházení kogentního ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ, které zakazuje vzdání se práva na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož škoda může vzniknout.“132 Z pohledu současného kodexu, který zavádí moderační právo soudu, však nelze takto nepřiměřeně nízkou smluvní pokutu zvýšit, neboť ono moderační právo směřuje pouze a jen k jejímu případnému snížení. Takové ujednání by se dle mého názoru posoudilo jako absolutně neplatné, a to s ohledem na již zmíněné ust. § 580 a § 588 OZ.

4.3 Způsob určení a povaha smluvní pokuty Pokud si běžný čtenář představí termín „pokuta“, tak se mu většinou vybaví povinnost platit penězi – jako tomu například bývá při placení blokové pokuty udělené policejním orgánem za vysokou rychlost. O „placení“ smluvní pokuty se též hovořilo v § 544 odst. 1 ObčZ. 133 Nicméně pojem placení lze v rámci soukromého práva s ohledem na zásadu autonomie vůle stran a dispozitivní charakter právní úpravy chápat šířeji, a to tak, že pojem „placení“ nemusí být nutně spojován s peněžitým plněním. 134 S tímto názorem se opakovaně ztotožňuje Josef Bejček, který k tomuto uvádí, že: „Není vyloučeno, aby si strany sjednaly smluvní pokutu v jiné než peněžité formě, zejména ve formě naturálního plnění.“135 Zároveň však připouští, že lze sjednat i smluvní pokutu spočívající v závazku „něco strpět“ nebo „se něčeho zdržet“. Naproti tomu judikatura připouští ujednání smluvní pokuty pouze pro plnění peněžité.136

132

BEJČEK, Josef. Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi. 1995, roč. 3, č. 1, s. 31. 133 „Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.“ 134 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 33. 135 BEJČEK, Josef. Obchodní závazky: Obecná úprava a kupní smlouva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 93. 136 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008.

37

Současný OZ pak v § 2048 deklaruje, že smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Odstraňuje tak pochybnosti o možnosti si takto určenou smluvní pokutu sjednat. Výše této pokuty musí být však výslovně určena (např. v tunách uhlí), případně toto ujednání musí obsahovat způsob (např. matematický vzorec), jak se tato výše určí.137 U nepeněžitého plnění, na rozdíl od plnění peněžitého, se však vyskytuje problém s následnou nemožností takového plnění, což má za účinek zánik závazku.138 S ohledem na to, že povinnost, která je smluvní pokutou utvrzována, má často právě nepeněžitý charakter, nelze považovat za vhodné zajistit takovýto závazek nepeněžitou smluvní pokutou. Tomáš Tintěra pak zmiňuje též situaci, že pokud bude takovéto nepeněžité plnění nepřiměřené, tak za současné úpravy moderačního práva soudu bude problematické toto plnění redukovat (zvláště pak pokud bude nedělitelné) a toto plnění pak bude muset být nahrazeno peněžitým ekvivalentem, případně rozděleno dle ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví. Považuje tudíž za vhodné, s čímž se zcela ztotožňuji, ujednat si zároveň určení či způsob určení peněžitého ekvivalentu takového plnění. Takové náhradní plnění je vhodné ujednat si též u závazku něčeho se zdržet či něco strpět.139 Ujednání o náhradním plnění též považuji za nejlepší prostředek, jak se vyhnout výše uvedenému zániku závazku. S odkazem na právní jistotu účastníků soukromoprávního vztahu bych však nepeněžitou formu smluvní pokuty s ohledem na její obtížné ocenění penězi nedoporučoval.

4.4 Současná právní úprava moderačního práva soudu Jednou z nejvýraznějších změn týkajících se smluvní pokuty, které přinesla nová kodifikace soukromého práva, je bezesporu zakotvení možnosti soudní moderace ve vztahu k nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě. Ivo Telec uvádí, že: „V poslední době se v českém právním prostředí vracíme k posilování významu soudcovského práva, založeného na moudrém a spravedlivém soudcovském kontextuálním uvážení, ústavně opřeném o dělbu veřejné moci.“140 S tímto názorem lze souhlasit právě s ohledem na současnou koncepci 137

HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1286 – 1287. 138 § 2006 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění.“ 139 TINTĚRA, 2012, op. cit., s. 33. 140 TELEC, Ivo. Pojmové znaky duševního vlastnictví. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 123.

38

nového soukromoprávního kodexu, který též dává velký prostor k uplatnění zásady autonomie vůle stran a s ní související možnost odchýlení se od zákonné úpravy. Moderační právo soudu je v současném OZ zakotveno v § 2051, ve kterém se uvádí, že: „Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.“ Toto ustanovení do jisté míry nahrazuje právní úpravu obsaženou v § 301 ObchZ141 Lze zde však spatřovat několik odlišností, na které se v této části práce pokusím zaměřit. Změnou více než podstatnou je samotné zakotvení možnosti soudní moderace smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích. Pokud si totiž za minulé právní úpravy sjednali kontrahenti smluvní pokutu v režimu občanskoprávním, pro její případnou nepřiměřenou výši mohli namítat pouze absolutní neplatnost jejího ujednání, a to s odkazem na rozpor s dobrými mravy dle § 39 ObčZ. Za současné právní úpravy však soud může tuto pokutu moderovat, a to za kumulativního splnění dvou podmínek – nepřiměřenosti smluvní pokuty a návrhu dlužníka. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely.142, 143 Z dikce § 2051 OZ však plyne, že soud, pokud dospěje k názoru, že je smluvní pokuta nepřiměřená, tuto snížit může, nikoliv že musí. Lze si však jen těžko představit, že by soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, a svého moderačního práva by nevyužil. Pokud by však tuto i přes výše uvedené nesnížil, pak by tento postup nesměl vykazovat znaky jakékoliv svévole a musel by být řádně odůvodněn okolnostmi, které nezavdávají pochybnosti o správné aplikaci takového postupu. V opačném případě by se jednalo o vadu řízení, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti

141

„Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.“ 142 Rozsudek31 Cdo 2707/2007 Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010. 143 Podrobněji též v subkapitole 4.2 Posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty.

39

s ohledem na rozpor s § 157 odst. 2 OSŘ. 144 Rozhodnutí soudu, zda použije svého moderačního práva, případně zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem rozhodovacího procesu. Soud nejprve řeší, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Není vyloučeno, aby soud v této fázi přihlédl k významu a hodnotě utvrzované povinnosti, a ačkoliv je toto obsaženo v zásadě přiměřenosti, zákon to soudu výslovně neukládá. Pokud bude výsledkem uvažování soudu závěr, že moderačního práva využije, tak soud posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou pokutu sníží. Teprve v této fází rozhodování je soud ze zákona145 povinen přihlédnout k hodnotě a významu utvrzované povinnosti. Výši smluvní pokuty však soud může snížit maximálně do výše vzniklé škody.146 Druhá podmínka je novinkou, neboť se v roce 2008 Nejvyšší soud vyslovil, že: „povinností soudu je, a to i odvolacího, posoudit, zda jsou dány podmínky moderace smluvní pokuty ve smyslu § 301 ObchZ, existují-li důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty, bez ohledu na to, zda některý z účastníku použití moderačního práva soudu navrhne.“147 Dle ustanovení současného OZ však může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit pouze na návrh dlužníka. Soudům tedy odpadá povinnost soudní moderaci provádět ex officio. Je však na místě připomenout, že pokud se bude sjednaná smluvní pokuta příčit dobrým mravům, bude dle § 588 OZ absolutně neplatná a k neplatnosti právního jednání, které zjevně odporuje dobrým mravům soud přihlédne dle tohoto ustanovení i bez návrhu.148 Za zajímavé se jistě dá považovat, že dlužník může vznést námitku moderace též v soudním řízení odvolacím. Dle Nejvyššího soudu totiž „námitka moderace smluvní pokuty vznesená až u odvolacího soudu není uplatněním nového nároku ve smyslu § 205a a § 211 OSŘ, a tento návrh tak nepodléhá koncentraci řízení.“149 Otázkou, která je nasnadě, je, zda se dlužník může námitky nepřiměřenosti smluvní pokuty či práva navrhnout soudní moderaci předem vzdát. Ustanovení OZ o soudní moderaci je kogentní normou, není tedy možné se od něho odchýlit. Smluvní strany si

144

TINTĚRA, 2013, Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku, op. cit., s. 175. S odkazem na § 2051 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 146 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. 147 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. 148 TINTĚRA, 2013, Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku, op. cit., s 176. 149 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. 145

40

mohou ujednat, že dlužník je povinen zaplatit smluvní pokutu, i když tato bude nepřiměřená. Moderační právo soudu však tímto ujednáním zcela jistě nelze vyloučit. Podmínka návrhu dlužníka je výrazem akcentu na smluvní autonomii stran, kterou v tomto případě může prolomit soud právě pouze na žádost jedné z nich.150 Nové ustanovení o soudní moderaci smluvní pokuty poskytuje smluvním stranám jiný nástroj obrany, než jsou námitky neplatnosti dle § 580 OZ proti nepřiměřeně či extrémně vysoké smluvní pokutě, jímž je aktivní postup povinného.151 Souhlasně s autory komentáře usuzuji, že nebyl důvod nepřipustit tuto možnost obecně, tedy rozšířit ji z obchodněprávních vztahů na vztahy občanskoprávní, a současně ji též považuji za přínosnou s ohledem na posílení soukromoprávní zásady ekvity či zásady ochrany slabší strany (např. ve spotřebitelských sporech).

150 151

ŠVESTKA, 2014, op. cit., s. 595. Tamtéž, s. 597.

41

5. Smluvní pokuta a úroky z prodlení Tato kapitola je věnována vztahu smluvní pokuty k úrokům z prodlení. V praxi často dochází k zaměňování těchto institutů, nejprve bude tedy věnována pozornost jejich rozlišení. Poté se pokusím přiblížit situaci, kdy dochází k souběhu těchto nároků. Závěr této kapitoly je věnován úročení smluvní pokuty.

5.1 Rozlišení smluvní pokuty a úroků z prodlení Na první pohled by se mohlo zdát, že pokud si sjednáváme smluvní pokutu, která závisí na délce prodlení, de facto se jedná o úrok z prodlení. Matoucí především může být, že u obou těchto institutů se výše případné sankce zpravidla sjednává procentní částkou z určité sumy za časovou jednotku. Nejedná se však o shodné instituty. Oba tyto instituty sice mají svůj původ v institutu náhrady škody 152 , oba sankcionují porušení právní povinnosti dlužníka, každý však z jiného právního důvodu. Právní důvod úroků je stanoven zákonem, a to konkrétně v § 1970 OZ153. Úroky z prodlení jsou dále pak mj. příslušenstvím pohledávky, a to podle § 513 OZ154. Úrok z prodlení však postihuje pouze povinnosti, jejichž předmětem je peněžité plnění. Naproti tomu smluvní pokuta je (jak její název napovídá) ujednáním smluvním, její právní důvod spočívá tedy v kontraktačním jednání subjektů. Je tedy samostatným nárokem a může být sjednána též u povinností, jejichž předmětem je plnění nepeněžité. Zatímco právo na úrok z prodlení vzniká věřiteli při prodlení dlužníka automaticky ze zákona, tak právo na smluvní pokutu je podmíněno předchozí dohodou věřitele s dlužníkem.155 Oba tyto instituty mají však sankční povahu – smluvní pokuta představuje sankci za porušení utvrzené povinnosti, zatímco úroky z prodlení lze chápat jako jakýsi trest za to, že „jedna strana bez svolení partnera čerpá na jeho úkor vynucený úvěr.“156 Z. Kovařík pak k tomuto trefně uvádí, že „tedy zatímco

152

KOVAŘÍK, op. cit., s. 465. „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ 154 „Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.“ 155 SUM, Tomáš. Souběh smluvní pokuty a úroku z prodlení. Epravo.cz [online]. Epravo.cz, publikováno 20. 4. 2007 [cit. 11. 3. 2015] 156 BEJČEK, Josef. Skrytá úskalí smluvní pokuty. Ekonom. 1993, roč. 37, č. 30, s. 60. 153

42

v dohodě o smluvní pokutě provádějí paušalizaci náhrady škody účastníci, v případě zákonného úroku z prodlení provádí tuto paušalizaci přímo zákon.“157 Místo zákonných úroků si však kontrahenti mohou stanovit úroky smluvní. Tato možnost vychází jak ze zásady autonomie vůle, tak podle Josefa Bejčka též z toho, že „zákonodárce mohl stanovit, že výši úroků z prodlení stanoví výlučně prováděcí předpis.“158 Pokud bude sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, tak OZ v § 2051 zakotvuje moderační právo soudu – soud pak může tuto nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit. U nepřiměřeně vysokého sjednaného úroku však takovou možnost nemá. To přestavuje další rozdíl mezi smluvní pokutou a úroky z prodlení, neboť pokud jsou sjednány smluvní úroky v nepřiměřené výši, tzn. že se takové ujednání odchyluje od zákona tak, že se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám případu zhoršuje postavení věřitele, pak má věřitel právo se podle § 1972 odst. 1 OZ dovolat neúčinnosti takového ujednání. Namísto tohoto smluvního určení úroků pak nastoupí určení zákonné.159 Velký rozdíl lze též spatřovat při prodlení s úhradou těchto institutů. Pokud bude dlužník v prodlení v souvislosti s úhradou smluvní pokuty, tak dle judikatury Nejvyššího soudu vzniká věřiteli nárok na úrok z prodlení z této dlužné částky.160 Naopak pokud bude dlužník v prodlení s úhradou úroků, pak má věřitel nárok pouze na další úroky z dlužné částky, nikoliv na „úroky z úroků“ (tzv. „anatocismus“), jak rozhodl velký senát Nejvyššího soudu.161, 162 Problematická pak bude situace, pokud se ve smlouvě objeví výraz „penále“. Otázku, zda se bude jednat o smluvní pokutu či smluvní úrok z prodlení nelze řešit jednou provždy judikaturně, neboť okolnosti projevu vůle se v jednotlivých případech odlišují a správnost výkladu projevu vůle závisí na správném výkladu interpretačních pravidel a jejich aplikaci. Bude tedy vždy záležet na uvážení soudu.163

157

KOVAŘÍK, op. cit., s. s. 454-455. BEJČEK, Josef. „Povaha ustanovení“ o úrocích z prodlení. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 11, s. 406. 159 Výši úroků stanovuje nařízení vlády č. 351/2013. 160 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 105/2003. 161 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002. 162 MICHALČÍK, op. cit., s. 55. 163 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010. 158

43

5.2 Souběh nároku na smluvní pokutu a úroků z prodlení Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta a úroky z prodlení plní tytéž funkce (prevenční, uhrazovací a sankční) a oba tyto instituty jsou typické svojí akcesoritou k hlavnímu závazku, vyvstává otázka, zda nárok na zaplacení smluvní pokuty může současně existovat s nárokem na zaplacení úroků. I přes to, že se v průběhu devadesátých let vyskytovaly názory, že tento souběh možný není164, se soudní praxe přiklonila k tomu, že s ohledem na rozdílnou právní povahu těchto dvou institutů, a především s ohledem na stěžejní zásadu soukromého práva, kterou je autonomie vůle, toto možné je.165 Nejvyšší soud pak v dalším rozhodnutí judikoval, že „z toho, že občanský zákoník neobsahuje právní úpravu o souběhu těchto majetkových sankcí, a konečně i z toho, že jde o dva různé právní instituty, vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového právního vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku, např. zaplacení půjčky, smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokuta a vedle toho i úrok z prodlení ...“166 V této souvislosti soudy, vzhledem k tomu, že se dvakrát sankcionuje porušení té samé povinnosti, obzvláště pečlivě zkoumají, zda existence úroků z prodlení nemá za následek vznik nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a důsledkem toho často deklarují neplatnost smluvního ujednání či využívají svého moderačního práva.167 Zákonná úprava kumulace těchto dvou nároků absentuje i v současném kodexu, s ohledem na § 1 odst. 2 OZ168 se však domnívám, že souběh těchto nároků neodporuje zákonu. Tento názor je podpořen i komentářem169 k současnému OZ, který uvádí, že vedle smluvní pokuty může věřitel požadovat též úrok z prodlení bez toho, aby si strany musely souběh obou těchto nároků ve smlouvě sjednat. Současný občanský zákoník tak souběh nároku na smluvní pokutu a úrok z prodlení nevylučuje, jak to činí dispozitivně u smluvní

164

Srov. WILDT, Petr; BIOLEK, Vít. K rozlišování mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení. Právní rozhledy. 1997, roč. 5, č. 9. s. 465. 165 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98. 166 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008. 167 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002. 168 „Nezakazuje.li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ 169 ŠVESTKA, 2014, op. cit., s. 594.

44

pokuty. Tento souběh je však z povahy věci možný pouze u závazku s plněním peněžitým.170 Nic však nebrání tomu, aby strany tento souběh smluvně vyloučily.171

5.3 Úročení smluvní pokuty Jak již bylo zmíněno výše, příslušenstvím pohledávky jsou podle § 513 OZ úroky z prodlení. Dle § 1970 OZ může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení. Tyto úroky z prodlení však se dále neúročí, neboť za opačného stavu by mohlo dojít k nekonečnému řetězení práva na úroky z prodlení a práva na úroky z prodlení z těchto úroků z prodlení. Toto by odporovalo obecné teorii pojetí závazků, kdy je vznik práva na úroky z prodlení přímo ze zákona vázán na prodlení s plněním závazku hlavního. 172 Tento názor je podpořen judikaturou 173 a též odbornými články174. Co se však týká smluvní pokuty, u té je situace jiná. Ujednání o smluvní pokutě je sice závazkem vedlejším (akcesorickým), nýbrž právo na její zaplacení nikoliv. Taktéž se nejedná o příslušenství pohledávky, neboť § 513 OZ obsahuje taxativní výčet toho, co je příslušenství pohledávky, a smluvní pokutu zde nenalezneme. Nárok na zaplacení smluvní pokuty se tedy stává závazkem samostatným, nezávislým na osudu závazku původního175, a nic tedy nebrání tomu, aby byl, pokud se dlužník dostane do prodlení, tento závazek dále úročen.176 S tímto názorem se ztotožňuje i Petr Čech, který k předmětné otázce uvádí, že: „Prodlévá-li dlužník s úhradou smluvní pokuty, soudy věřiteli úrok z prodlení z dlužné částky smluvní pokuty přiznají.“177 Stejně jako odborná veřejnost jsem toho názoru, že právo na úročení nelze věřiteli upřít, a to ať už ze samotné povahy práva na zaplacení smluvní pokuty (které již nemá onu akcesorickou povahu), tak z důvodu, že pokud by k předmětnému úročení nedocházelo, smluvní pokuta by pak do jisté míry postrádala svou sankční funkci. Dlužník by pak mohl se zaplacením smluvní pokuty po neznámou dobu otálet a věřiteli by za tuto dobu nepříslušela žádná kompenzace. 170

ŠVESTKA, 2014, op. cit., s. 594. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. 172 HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1054. 173 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002. 174 VYMAZAL, Lukáš. K zákazu úročení příslušenství. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 4, s. 30. 175 Podrobněji v subkapitole 1.2 Akcesorita smluvní pokuty. 176 OLEJÁROVÁ, op. cit., s. 43. 177 ČECH, Petr. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 4, s. 21. 171

45

6. Splatnost smluvní pokuty, její promlčení, odpovědnost za porušení povinnosti ve vztahu k ní a odstoupení od smlouvy V této části diplomové práce se budu zabývat otázkami týkajícími se zániku smluvní pokuty, kterými jsou například splatnost, promlčení smluvní pokuty, či odstoupení od smlouvy a jeho vliv na povinnost zaplatit smluvní pokutu. Je na místě též zmínit výrazné změny, které doznala koncepce odpovědnosti za porušení povinnosti ve vztahu k smluvní pokutě. Pro uplatnění nároku na smluvní pokutu je pak nutné nejen to, aby byla smluvní pokuta řádně sjednána, ale také, aby byla splatná a prosaditelná.

6.1 Současná právní úprava splatnosti smluvní pokuty V první řadě je dlužno říci, že splatnost smluvní pokuty nelze zaměňovat se vznikem povinnosti

zaplatit

smluvní

pokutu.

Vznik

povinnosti

zaplatit

smluvní

pokutu

vzniká okamžikem porušení smluvené povinnosti, kdežto splatnost smluvní pokuty se řídí buďto ujednáním mezi věřitelem a dlužníkem, nebo zákonem. Současný občanský zákoník neobsahuje žádné zvláštní pravidlo o splatnosti smluvní pokuty. Je tedy vhodné, aby již v ujednání o smluvní pokutě byla obsažena klauzule o této splatnosti. Jelikož je však výslovné ujednání týkající se splatnosti smluvní pokuty spíše výjimkou 178 , je nutné přistoupit k zákonnému ustanovení týkajícímu se času plnění závazků, kterým je § 1958 odst. 2 OZ. Ten říká, že: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Je tedy nutné, jak již bylo zmíněno výše, vyzvat dlužníka k plnění a ponechat mu dostatečnou lhůtu, ve které má splnit. Současná formulace se mi jeví, na rozdíl od úpravy minulé v § 563 ObčZ179, jako poněkud vágní, zejména co se týče slovního spojení „bez zbytečného odkladu“. Na druhou stranu je zde dlužníkovi ponechán individuální prostor závislý na povaze smluveného plnění. Komentářová literatura 180 uvádí, že samotná žádost o plnění není dostatečnou podmínkou pro dospělost dluhu (tedy pro okamžik, do kterého dlužník musí splnit, aby se 178

PATĚK, op. cit., s. 52. „Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ 180 HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1009. 179

46

vyhnul prodlení), nýbrž že je třeba, aby ještě uplynula nezbytná doba, kterou má dlužník na přípravu a realizaci daného plnění. Jedná se o lhůtu obecně neurčitou, která může v každém konkrétním případě nabývat jiného rozměru. Rozhodující pro tuto lhůtu jsou pak okolnosti daného plnění a jeho povaha.181 Dle Z. Kovaříka může tato lhůta představovat i velmi krátké úseky (maximálně i jen minuty) při takřka okamžitých transakcích, kterými mohou být např. realizace žádosti o výběr hotovosti z běžného účtu či vydání skladované věci. Naopak pokud jde např. o povinnost provést náročnější dílo, pak se tato lhůta odvíjí především od technické náročnosti plnění a může být dlouhá od několika týdnů až po několik měsíců. Obecně by tato lhůta měla představovat časový úsek, který je při poctivém a zodpovědném úsilí dlužníka dostatečný pro možnost dosažení řádného splnění povinnosti dlužníka vzhledem k obvyklému chodu věcí za obvyklých podmínek.182 Nejvyšší soud se k povaze této lhůty vyjádřil, že jde o „velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti“ s tím, že je v každém případě nutno zkoumat, zda dlužník „bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily“.183 Druhou podmínkou, aby došlo k aktivaci nároku na smluvní pokutu, je výzva věřitele k plnění. Jak totiž trefně uvádí J. Bejček: „Nárok věřitele na zaplacení smluvní pokuty nevznikne při neexistenci jiné dohody pouze tím, že dlužník poruší povinnost, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Věřitel má pouze jakési „latentní“ oprávnění, které musí uplatnit u dlužníka.“184 Tato výzva věřitele má pak charakter jednostranného adresovaného právního jednání, kterým věřitel projevuje svůj zájem obdržet plnění od dlužníka. Tato výzva musí splňovat náležitosti právního jednání, musí být tedy zřejmé, ke kterému závazku se vztahuje, a v neposlední řadě musí být zřejmé, kdo a vůči komu ji činí. Stejně jako obsahové, zákon nestanovuje ani žádné formální náležitosti této výzvy, zpravidla bude

181

HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1009. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. II. díl, (§221 až 755). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1421. 183 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012. 184 BEJČEK, Josef. Nekonvenční použití konvenční pokuty. Ekonom. 1994, roč. 4, č. 2, s. 54. 182

47

věřitel volit písemnou formu (zejména z důvodů důkazních), výjimkou však nebývá telefonický hovor či ústní sdělení.185

6.2 Promlčení povinnosti zaplatit smluvní pokutu Obchodní ani minulý občanský zákoník neobsahovaly žádné pravidlo upravující promlčení smluvní pokuty. Nejinak je tomu i u současného kodexu. Promlčení smluvní povinnosti (tedy povinnosti uhradit smluvní pokutu) se proto bude řídit obecnými ustanoveními upravujícími promlčení a prekluzi, tedy § 609 až § 654 OZ. Institut promlčení představuje jeden z právních následků marného uplynutí lhůty. Na základě námitky promlčení se právo stává, pokud není uplatněno před uplynutím promlčecí lhůty, tzv. naturální obligací – tedy nadále existuje a pokud dlužník bude plnit, na straně věřitele nevznikne bezdůvodné obohacení, které by bylo soudně vymahatelné. To představuje rozdíl mezi institutem prekluze, kde dochází i k zániku práva samotného a soud k této skutečnosti musí přihlédnout z úřední povinnosti, tedy bez námitky.186 Institut promlčení je typickým projevem zásady „vigilantibus iura scripta sunt“, neboli právo náleží bdělým. Tato zásada je vyjádřením, že každý má ve svém vlastním zájmu hájit svá postavení a práva. Je totiž čistě na věřiteli, zda podá žalobu k soudu před uplynutím nebo až po uplynutí promlčecí lhůty, stejně tak je na dlužníkovi, zda případnou námitku promlčení vznese – motivovat by je mělo ono bdělé hájení vlastních zájmů.187 Obecně promlčecí lhůta začíná plynout ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé před orgánem veřejné moci – tzn. podáním žaloby k soudu, případně podání návrhu k příslušnému orgánu moci.188 Dále pak § 619 odst. 2 OZ váže tento okamžik na subjektivní prvek, a to konkrétně na vědomost oprávněné osoby o okolnostech rozhodných pro počátek plynutí promlčecí lhůty. Tato úprava je ve své podstatě novou, neboť předchozí úprava v § 101 ObčZ189 nespojovala okamžik uplatnění práva s podáním žaloby, nýbrž se splatností pohledávky, tedy okamžikem, kdy byl věřitel dlužníkovi povinen poskytnout plnění.

185

HULMÁK, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054): komentář, op. cit., s. 1008. LAVICKÝ, 2014, op. cit., s . 2168. 187 HURDÍK, op. cit., s. 103 – 104. 188 § 619 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.“ 189 „Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. 186

48

M. Knappová k tomuto uvedla, že: „promlčecí doba počíná dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé neboli je actio nata. Za tento den se všeobecně považuje den, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, tedy jakmile mohla být důvodně podána žaloba o přiznání práva, zpravidla to bude den splatnosti pohledávky.“190 Dle této konstrukce se tedy nárok na zaplacení smluvní pokuty promlčí po třech letech od data splatnosti. Velký akademický komentář však uváděl konstrukci jinou, a to, že „Pro obecnou tříletou promlčecí dobu platí, že počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, to znamená, že poprvé mohla být důvodně podána žaloba u soudu, nebo u rozhodčího orgánu, tj. kdy je actio nata. Zpravidla to bude v den následující po dni splatnosti pohledávky.“ 191 Dle názoru Nejvyššího soudu právo na soudní uplatnění pohledávky ze závazku vzniká zásadně dnem, kdy se pohledávka stane splatnou, a actio nata poté nastává okamžikem, kdy měl dlužník započít s plněním – dnem splatnosti.192 Při aplikaci daných závěrů na současný právní stav se dostaneme k § 1969 OZ193, podle kterého může věřitel po dlužníkovi jeho dluh vymáhat okamžikem, kdy je dlužník v prodlení. Prodlení však z povahy věci nastává až den následující po dni splatnosti, neboť tímto dnem sice vzniká dlužníkovi povinnost dluh plnit, má však stále tento den na to, aby daný dluh splnil. Přikláním se tedy spíše ke koncepci K. Eliáše s tím, počátek promlčecí lhůty nastane až dnem po splatnosti pohledávky a poslední den, kdy pohledávka ještě nebude promlčena, bude dle pravidel pro počítání času194 den, který se pojmenováním nebo číslem bude shodovat se dnem splatnosti pohledávky. U pohledávky, kde není ujednáno datum její splatnosti, je však problematické určit, kdy tento rozhodný den nastane. Na tuto situaci bych aplikoval § 1958 odst. 2 OZ, podle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu195. S ohledem na uvedené závěry týkající se délky lhůty potřebné pro bezodkladné plnění jsem toho názoru, že rozhodným dnem pro počátek promlčecí lhůty

190

KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. 4. vydání, Praha: Aspi, 2005, s. 293. ELIÁŠ, op. cit., s. 423-424. 192 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 424/2008. 193 „Po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.“ 194 § 605 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 195 Tento termín je podrobněji rozebrán v předchozí subkapitole 6.1 Současná právní úprava splatnosti smluvní pokuty. 191

49

bude pak den, který bude následovat po dni, který bude posledním dnem lhůty potřebné pro bezodkladné plnění. Tento názor je podpořen též koncepcí § 627 OZ196. Jiná situace nastane však v případě, pokud bude smluvní pokuta stanovena procentem denně z určité částky a porušování dané povinnosti bude stále trvat. Dle T. Tintěry se lze setkat de facto se třemi názory.197 Prvním názorem je, že nárok na zaplacení smluvní pokuty je stále akcesorickým vůči smluvní pokutě, která je dále akcesorická k závazku hlavnímu, a při promlčení utvrzované povinnosti se promlčují i všechny smluvní pokuty z něho vyplývající. Tento názor shodně s T. Tintěrou striktně odmítám a s ohledem na již zmíněnou akcesoritu smluvní pokuty198 jsem toho názoru, že tato je patrna pouze ve vztahu závazek hlavní – smluvní pokuta. V momentě, kdy vznikne nárok na zaplacení smluvní pokuty, tak je tento již nezávislým na osudu závazku hlavního. Dalším názorem je, že smluvní pokuta vzniká při porušení utvrzované povinnosti stále každý další den, a to bez ohledu na již promlčený závazek. S tímto názorem se ztotožňuje T. Sedláček, který dovodil, že „je možné požadovat smluvní pokutu sjednanou za každý den prodlení i po promlčení hlavního závazku a že věřitel po promlčení pohledávky tak má vlastně fakticky určitou možnost nutit dlužníka ke splnění hlavní pohledávky tím, že bude opětovně uplatňovat práva na smluvní pokutu za každý den prodlení dlužníka s plněním.“199 S ohledem na § 609 OZ 200 však nepovažuji tento názor společně s dalšími autory 201 za věcně správný, neboť dle tohoto ustanovení dlužník není po promlčení povinen plnit a toto promlčení pak úspěšně namítne při případném soudním sporu. Třetí pohled představuje názor Nejvyššího soudu, který konstatoval, že úspěšné uplatnění námitky promlčení pohledávky nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na kterou 196

„Má-li být podle zvyklosti nebo podle praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, pohledávka vyrovnána na základě vyúčtování předkládaného koncem určitého období, počne promlčecí lhůta běžet ode dne následujícího po konci období, kdy vyúčtování mělo být předloženo.“ 197 TINTĚRA, op. cit., s. 96. 198 Podrobněji v subkapitole 1.2 Akcesorita smluvní pokuty. 199 SEDLÁČEK, Tomáš. Promlčení smluvní pokuty a úroků z prodlení. Právní rádce, 2006, roč. 14, č. 5, s. 26. 200 „Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.” 201 SLOVÁČEK, Jiří; PROVAZNÍK Jan. K některým otázkám promlčení smluvní pokuty a úroku z prodlení podle staré a nové úpravy. Právní rozhledy, 2013, roč. 21, č. 20, s. 687.

50

vznikl nárok ještě před promlčením dané pohledávky. Právo na smluvní pokutu, které vzniklo po promlčení dané pohledávky, je však oslabené o nárok, nevynutitelné a má charakter naturální obligace.202 S tímto názorem se, na rozdíl od předchozích, ztotožňuji, neboť podporuje již zmíněnou zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ a na druhé straně se s ohledem na zásadu přiměřenosti snaží nalézt vhodné řešení.

6.3 Odpovědnost za porušení smluvní povinnosti ve vztahu k smluvní pokutě Dosavadní úprava odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti se vyznačovala jistou dvoukolejností. Úprava smluvní pokuty v ObčZ, konkrétně v § 545 odst. 3203, spočívala na zaviněném porušení odpovědnosti, tedy subjektivní odpovědnosti. Důkazní břemeno, týkající se nezaviněného porušení povinnosti, tak náleželo dlužníkovi – na druhé straně mu byl nechán široký prostor pro exkulpaci (vyvinění), tj. zbavení se povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Okolnost, zda následkem porušení vznikla škoda nebyla významná – zavinění se nevázalo ke vzniku škody, ale k samotnému porušení zajištěné povinnosti.204 Charakter této právní úpravy však byl, jak explicitně vyplývá ze znění zákona, dispozitivní, tudíž nic nebránilo stranám, aby si ujednaly, že dlužník zaplatí smluvní pokutu bez ohledu na zavinění, případně naopak jen v případě úmyslného zavinění či hrubé nedbalosti.205 Obchodněprávní úprava smluvní pokuty odlišně od úpravy občanskoprávní spočívala na principu opačném, tj. na principu objektivní odpovědnosti. Tento druh odpovědnosti je charakteristický absencí znaku zavinění, povinnému subjektu je však dána možnost liberace (zproštění se odpovědnosti), a to na základě liberačních důvodů. Za tyto důvody se podle § 374 ObchZ považovala překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a bránila jí ve splnění povinnosti (okolnost vylučující odpovědnost). Úpravu smluvní pokuty obsahoval ObchZ v jeho § 300206, který však explicitně vylučoval možnost liberace podle § 374 ObchZ. Tímto stanovoval objektivní odpovědnost dlužníka, která byla a maiore ad minus

202

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008. „Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.“ 204 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1613. 205 GIESE, op. cit, s. 288. 206 „Okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.“ 203

51

nezávislá na zaviněném porušení povinnosti.207 Ani toto ustanovení však nebylo kogentní, bylo tedy možné, tak jako u úpravy občanskoprávní, stanovit si podmínky vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu odchylně od podmínek stanovených zákonem, a šlo tedy ujednat, že ten, kdo porušil smluvní povinnost utvrzenou smluvní pokutu, bude smluvní pokutu platit jen tehdy, jestliže takové porušení zavinil.208 Současná

koncepce

přejímá

obchodněprávní

pojetí

smluvní

pokuty,

tedy

objektivizovanou smluvní pokutu bez možnosti liberace. Dle důvodové zprávy bylo minulé občanskoprávní pojetí, které vylučovalo zánik práva na smluvní pokutu v případě nezaviněného porušení odpovědnosti, teoreticky chybné a vymykalo se z přístupů zahraničních úprav.209 Dle současné úpravy tedy povinnost uhradit smluvní pokutu vzniká bez ohledu na zavinění. Nepovažuje se za rozhodné, zda byla porušená právní povinnost obsahem vztahu mezi podnikateli či nepodnikateli. Stejně tak pro vznik pohledávky není relevantní, zda došlo ke vzniku škody či nikoliv. Ani liberační důvody, tedy nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky, nemají vliv na vznik povinnosti uhradit smluvní pokutu. Povinnost uhradit smluvní pokutu je tedy založena na tzv. absolutním objektivním principu. Daná úprava je však stále charakteru dispozitivního, tudíž nic nebrání stranám, aby si možnost liberace sjednaly – porušení povinnosti pak z povahy věci prokazuje věřitel.210 Vzhledem k faktu, že současný kodex upravuje vztahy mezi nepodnikateli, vztahy spotřebitelské, i vztahy mezi podnikateli, souhlasně s jeho autory považuji tuto koncepci za vhodnou s ohledem na současný trend sjednocování evropského smluvního práva. Je však též na místě připomenout, co bylo již řečeno výše, a to, že vzhledem k § 2049 OZ211 platí, že závazek dlužníka splnit utvrzenou povinnost trvá i v případě, že smluvní pokutu uhradil. Nelze se tedy odvolávat na případ, že by se dlužník liberoval a zároveň by mu zanikla i povinnost splnit utvrzovaný závazek.

207

Srov. BEJČEK, 1995, op. cit., s. 31. ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 962. 209 Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online] Nový občanský zákoník © 2013–2014 Ministerstvo spravedlnosti ČR, s. 476 [cit. 11. 3. 2015]. 210 ŠVESTKA, 2014, op. cit, s. 589. 211 „Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.“ 208

52

6.4 Odstoupení od smlouvy a jeho vliv na povinnost zaplatit smluvní pokutu Odstoupení od smlouvy lze ve vztahu ke smluvní pokutě chápat dvěma pohledy. Prvním z nich je otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě pro případ výkonu práva (tedy např. odstoupení od smlouvy)212. Druhým pohledem je pak vliv odstoupení od závazku hlavního na povinnost zaplatit smluvní pokutu. Z tohoto pohledu se pokusím na danou problematiku podívat. Odstoupením od smlouvy se rozumí jednostranný adresovaný právní úkon, jehož doručením nastávají účinky odstoupení – ruší se tedy všechna smluvní práva a všechny povinnosti smluvních stran. Otázkou však zůstává, zda se tyto povinnosti ruší ex nunc či ex tunc. Odpověď na tuto otázku v minulosti závisela na tom, zda se jednalo o občanskoprávní či obchodněprávní závazkový vztah. Zatímco v případě odstoupení od občanskoprávního závazkového vztahu podle § 517 odst. 1 ObčZ213 se smlouva rušila ex tunc, tedy od samého počátku, v případě odstoupení od obchodněprávního závazkové vztahu podle § 351 Odst. 1 ObchZ214 se tato rušila až od okamžiku účinnosti odstoupení, tedy ex nunc.215 S ohledem na akcesorickou vlastnost smluvní pokuty má totiž toto zásadní význam. V knize „Zajištění závazků v České republice“ se uvádí, že: „odstoupí-li věřitel od smlouvy, smlouva se ukončuje ex tunc a nárok na smluvní pokutu tak zanikne, pokud již před tímto odstoupením vzniknul.“216 Tento názor staví E. Giese na tom, že akcesorická povaha smluvní pokuty způsobí její zánik, jelikož hlavní závazek zaniká, a i když nárok na smluvní pokutu vznikl před odstoupením, tento zaniká též.217 S tímto názorem nemohu souhlasit, neboť zmíněná akcesorita se uplatní pouze ve vztahu závazek hlavní – smluvní pokuta a nárok na zaplacení smluvní pokuty je pak samostatným právem, které je již nezávislé na osudu závazku hlavního. Tento názor pak dále podporuje současný OZ, který v ustanovení § 2005 odst. 2 normuje, že: „Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva 212

Podrobněji v subkapitole 3.3 Neplatnost ujednání o smluvní pokutě. „Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodleni. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.“ 214 „Odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.“ 215 PATĚK, op. cit., s. 57. 216 GIESE, op. cit., s. 289. 217 Tamtéž. 213

53

na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.“ Stejně tak jako ustanovení § 302 bývalého ObchZ 218 plní toto ustanovení spíše roli deklarace, která zakotvuje závěr, který vyplývá ze samotné povahy smluvní pokuty. Současný OZ pak zachovává občanskoprávní koncepci odstoupení od závazku, který se tedy podle jeho § 2004 odst. 1219 zrušuje ex tunc, s tou obchodně právní zvláštností, že pokud již bylo z části plněno, tak podle odst. 2 může věřitel odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Současně je však na místě zmínit, že pokud je odstoupeno od smlouvy obsahující utvrzovanou povinnost, přestává ujednání o smluvní pokutě v důsledku své akcesorické povahy právně existovat. Vznik práva na smluvní pokutu je tedy od tohoto okamžiku vyloučen, neboť nezbytnou podmínkou pro jeho vznik je právě platně sjednaná utvrzovaná povinnost současně s ujednáním o smluvní pokutě.220 Stejně tak odstoupením od smlouvy končí případné prodlení dlužníka se splněním povinnosti utvrzené smluvní pokutou – pokud je tato závislá na délce prodlení, pak okamžikem účinků odstoupení od smlouvy dále nenarůstá.221

218

„Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty.“ „Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.“ 220 PATĚK, op. cit., s. 57. 221 Tamtéž, s. 58. 219

54

Závěr Smluvní pokutu řadíme do obecné částí závazkového občanského práva a můžeme ji považovat za jeden z tradičních soukromoprávních institutů. V této práci byla provedena především komplexní analýza institutu smluvní pokuty v soukromém právu, zejména pak v právu občanském a též obchodním, a dále bylo provedeno srovnání minulého stavu se stavem současným. Nový občanský zákoník totiž 1. 1. 2014 odstranil dvojkolejnost dosavadního smluvního soukromého práva, které do té doby bylo upraveno převážně v občanském a též v obchodním zákoníku. Dále bylo poukázáno na to, že velká část judikatury týkající se smluvní pokuty je i nyní použitelná, neboť bylo demonstrováno, že judikaturu obchodněprávní, dosud tedy aplikovatelnou pouze na obchodněprávní vztahy, je možno uplatnit na soukromoprávní vztahy řídící se těmi ustanoveními, která byla z obchodního zákoníku přejata a zařazena právě do současného zákoníku občanského. Za pomoci zvolené metodologie byly pak v práci rozebrány jednotlivé prvky smluvní pokuty a otázky s nimi související. Tato diplomová práce byla členěna do šesti kapitol. První kapitola se nazývala Pojem a místo smluvní pokuty v soukromém právu. Tato kapitola se věnovala základní charakteristice tohoto institutu a jeho základním vlastnostem – bylo zjištěno, že za smluvní pokutu lze považovat i „penále“ či „postih“ a dále pak byla rozebrána její akcesorická povaha a funkce. Smluvní pokuta je nově řazena mezi instituty dluh utvrzující, zvláštní pozornost byla v tomto ohledu tedy věnována nové funkci smluvní pokuty, a to právě funkci utvrzovací. Druhá kapitola stručně poukázala na Vývoj právní úpravy smluvní pokuty na území ČR. Ukázalo se, že se smluvní pokutou jsme se mohli setkat už v dobách římského práva a dále pak na našem území se vyskytovala již v českém zemském právu. Zajímavým zjištěným faktem je, že smluvní pokuta byla v obecném zákoníku občanském pojímána nikoliv jako utvrzení samotného závazku, ale měla povahu náhrady škody. Ve třetí kapitole, Ujednání o smluvní pokutě, jeho charakteru a náležitostech, jsem se věnoval formě ujednání o smluvní pokutě, obsahu tohoto ujednání a případným důvodům neplatnosti takového ujednání. Za jistě nejvýznamnější změnu v souvislosti s novou kodifikací soukromého práva lze označit zavedení neformálnosti, tedy upuštění od požadavku písemné formy. S ohledem na zásadu profesionality v právu obchodním lze toto připustit, avšak dle mého již

55

zmíněného názoru by toto upuštění od požadavku písemnosti vede k důkazní tísni věřitelů a též by může podstatně narušit ochranu dlužníka před neuváženým jednáním. Praktické důsledky této zákonné úpravy však může ukázat jen čas. Čtvrtá kapitola se zabývala Výší smluvní pokuty a způsobem jejího určení. Bylo demonstrováno, že zejména v této oblasti je předmětná judikatura stále použitelná, zejména co se týče určení maximální výše smluvní pokuty a stanovení hranic její přiměřenosti. Tu je třeba posuzovat vždy individuálně a zároveň je nutné vycházet ze situace v době sjednávání smluvní pokuty. Za změnu více než výraznou je dlužno označit zavedení moderačního práva soudu, jak ho znala úprava obchodněprávní, s tím rozdílem, že moderaci musí vždy a pouze navrhnout dlužník (na rozdíl od obchodněprávní úpravy, kde soud mohl smluvní pokutu snížit z úřední povinnosti). V kapitole páté jsem se věnoval Smluvní pokutě a úrokům z prodlení. Bylo poukázáno na rozdílnost těchto dvou institutů, zejména na rozdíl, že nárok na smluvní pokutu vzniká z ujednání smluvního, zatímco nárok na úroky z prodlení vzniká přímo ze zákona. Dále pak bylo dospěno k tomu, že souběh těchto institutů zákon nevylučuje, ba dokonce, že smluvní pokuta může být ještě dále úročena. Šestá kapitola rozebrala Splatnost smluvní pokuty, její promlčení, odpovědnost za porušení smluvní povinnosti ve vztahu k ní a odstoupení od smlouvy. Na splatnost smluvní pokuty se pak použije obecné ustanovení o splnění dluhu, a to formulace nová, že je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu. Na promlčení smluvní pokuty se pak uplatní obecná tříletá promlčecí lhůta. Současný kodex pak přinesl výraznou změnu v koncepci odpovědnosti za porušení povinnosti ve vztahu ke smluvní pokutě, kdy je tato odpovědnost vždy objektivní (pokud si strany neujednají jinak), jak tomu bývalo v úpravě obchodněprávní. Současný kodex se pokouší reagovat na některé problematické aspekty soukromého práva a též smluvní pokuty – velkým přínosem je jistě zavedení většího důrazu na autonomii vůle stran a dispozitivnost velké části ustanovení. S ohledem na některé již zmíněné problematické otázky však pokládám za nutné, aby praxe v těchto sporných otázkách (jako je například moderace nepeněžité smluvní pokuty, absolutní či relativní neplatnost jednání či neformální pojetí ujednání o smluvní pokutě) byla co nejdříve sjednocena soudní judikaturou, a to z důvodu splnění požadavku zachování právní jistoty všech účastníků soukromoprávních vztahů.

56

Seznam použité literatury Primární prameny Patent císaře Františka I. č. 946/1811, obecný zákoník občanský pro dědičné německé země spojené v rakouské monarchii (německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie), ve znění platném v Rakouské republice. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

Sekundární prameny BEJČEK, Josef. Nekonvenční použití konvenční pokuty. Ekonom. 1994, roč. 4, č. 2, s. 5455. ISSN 1210-0714. BEJČEK, Josef. Obchodní závazky: Obecná úprava a kupní smlouva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 312 s. ISBN 80-210-0601-3. BEJČEK, Josef. „Povaha ustanovení“ o úrocích z prodlení. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 11, s. 406-410. ISSN 1210-6410. BEJČEK, Josef. Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi. 1995, roč. 3, č. 1, s. 31-47. ISSN 1210-9126. BEJČEK, Josef. Skrytá úskalí smluvní pokuty. Ekonom. 1993, roč. 37, č. 30, s. 60-61. ISSN 1210-0714. ČECH, Petr. K určitosti dohody o smluvní pokutě. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 3, s. 1122. ISSN 1210-4817. ČECH, Petr. Smluvní pokuta versus úrok z prodlení. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 4, s. 2130. ISSN 1210-4817.

57

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1 vydání. Praha: Linde, 2008, 2639 s. ISBN 978-80-7201-687-7. GIESE, Ernst a kol. Zajištění závazků v České republice. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, 356 s. ISBN 80-7179-658-1. HAJN, Petr; BEJČEK, Josef. Jak uzavírat obchodní smlouvy. 2. vyd. Praha: Linde, 2003, 284 s. ISBN 80-7201-415-3. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 17212054): komentář. 1 vyd. Praha: C. H. Beck. 2014, 1317 s. ISBN 978-80-7400-535-0. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 20553014): komentář. 1 vyd. Praha: C. H. Beck. 2014, 2046 s. ISBN 978-80-7400-287-8. HURDÍK, Jan; LAVICKÝ, Petr. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1. KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005, 523 s. ISBN 80-7357-127-7. KOVAŘÍK, Zdeněk. Smluvní pokuta. Právní rozhledy. 1999, roč. 7, č. 9. s. 454-466. ISSN 1210-6410. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 2380 s. ISBN 978-80-7400-529-9. MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2009, 218 s. ISBN 978-80-904083-9-5. NESNÍDAL, Jiří. Kladivo na dlužníky. 2. vyd. Ostrava: Sagit, 2002, 170 s. ISBN 80-7208312-0. PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, 124 s. ISBN 80-7179-538-0. PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. Díl 3. 1. vyd. Praha: Linde, 1996, 959 s. ISBN 80-7201-047-6. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. II. díl, (§221 až 755). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1081-1927. ISBN 978-80-7357-491-8.

58

SEDLÁČEK, Tomáš. Promlčení smluvní pokuty a úroků z prodlení. Právní rádce, 2006, roč. 14, č. 5, s. 25-27. ISSN 1210-4817. SLOVÁČEK, Jiří; PROVAZNÍK Jan. K některým otázkám promlčení smluvní pokuty a úroku z prodlení podle staré a nové úpravy. Právní rozhledy, 2013, roč. 21, č. 20, s. 687692. ISSN 1210-6410. ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1375 s. ISBN 978-80-7400-354-7. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2471 s. ISBN 978-80-7400-108-6. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník - Komentář - Svazek V (relativní majetková práva 1. část). 1 vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 1667 s. ISBN 978-80-7478-638-9. TÉGL, Petr. Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku. Obchodní právo, 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. TELEC, Ivo. Pojmové znaky duševního vlastnictví. Praha: C. H. Beck, 2012, 153 s. ISBN 978-80-7400-425-4. TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, 126 s. ISBN 978-80-87576-27-4. TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 198 s. ISBN 978-80-87576-75-5. VYMAZAL, Lukáš. K zákazu úročení příslušenství. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 4, s. 3034. ISSN 1210-4817. WILDT, Petr; BIOLEK, Vít. K rozlišování mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení. Právní rozhledy. 1997, roč. 5, č. 9. s. 465-467. ISSN 1210-6410.

Soudní rozhodnutí (judikatura) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. Odon 90/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

59

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 119/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2635/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1109/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 105/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 475/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

60

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4502/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1507/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 424/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2641/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3147/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

61

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. Cdo 4038/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008 In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015]. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Cmo 555/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2015].

62

Elektronické prameny MICHALČÍK, Petr. Smluvní pokuta [online]. Brno, 2009, Diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 12 [cit. 11. 3. 2015]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/134434/pravf_m/Diplomka.pdf OLEJÁROVÁ, Žaneta. Smluvní pokuta [online]. Olomouc, 2011, Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, s. 36 [cit. 11. 3. 2015]. Dostupné z: http://theses.cz/id/9d09kl/Zaneta_Olejarova_Diplomova_prace_-_Smluvni_pokuta.pdf SUM, Tomáš. Souběh smluvní pokuty a úroku z prodlení. Epravo.cz [online]. Epravo.cz, publikováno 20. 4. 2007 [cit. 11. 3. 2015]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/soubeh-smluvni-pokuty-a-uroku-z-prodleni-47413.html TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta [online]. Olomouc, 2013, Disertační práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, s. 46 [cit. 11. 3. 2015]. Dostupné z: http://theses.cz/id/imefhx/_repo_upolrepo_key_6290076204

Jiné prameny Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online] Nový občanský zákoník © 2013–2014 Ministerstvo spravedlnosti ČR, s. 475 [cit. 11. 3. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf

63