Smích je živá voda josef fousek
Knižní klub
Smich.indd 3
29.09.15 13:30
VĚNOVÁNÍ Tuto knihu věnuji těm, kterých si hluboce vážím: profesoru Ivanu Vaňkovi, Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kladenským lékařům a všem zdravotníkům, kteří léčí neduhy mého těla. A stejně tak svým čtenářům s přáním, aby nalezli v mých příhodách alespoň trochu „živé vody“. Autor
Smich.indd 5
29.09.15 13:30
NĚKOLIK VĚT ÚVODEM Smích je živá voda, která zalévá smutné květiny, aby znovu pohlédly ke slunci. Úsměv je medicína, kterou nalezneme, když ji najít chceme. Nedá se koupit v lékárně. Život je neklidný, a proto stále víc hledám pohodu – jako zlatou rybku, kterou pak pokaždé pouštím na svobodu, aby potěšila mé čtenáře, posluchače a diváky. Do této knihy osobních příběhů, které mě potkávaly na tuláckých cestách v mém rodném městě Kladně, v křivoklátském kraji, v naší vlasti, v Evropě i za oceány, jsem vybral jen ty, které mám nejraději. Veselé a laskavé. Znovu a znovu je rád vyprávím ve svých recitálech. Rozdávám naději, která se ke mně navrací. Co více si mohu přát?
Smich.indd 7
29.09.15 13:30
LUHAČOVICKÉ ZAMYŠLENÍ Celá desetiletí je naše cesta stejná. Hotel Harmonie, který se dříve jmenoval Fontána, je naším občasným domovem. Milujeme Luhačovice a Moravu snad stejně jako Křivoklát. „Jarmilko,“ řekl jsem své ženě, „jsme původem z chudé dělnické třídy, a tak si teď ve stáří dáme do nosu. Všechno, co vydělám, utratíme, aby po nás nic nezbylo.“ A Jarmila přikývla: „To se nám daří!“ Pomalu jsme mířili k Jurkovičovu krásnému lázeňskému domu. Jarmila upíjela Vincentku a tvrdila mi, že se jí krásně dýchá. U Společenského domu před kolonádou vyhrával band In the Mood pana Glenna Millera. Děti radostně poskakovaly a nastavovaly tváře kapkám z vodotrysku. Těšil jsem se na naše stálé místo v restaurantu Elektra, na skvělé jídlo, stejně skvělé pivo Černá Hora a na vlídné úsměvy personálu. V duchu jsem se připravoval na dvouhodinové představení v nedalekém sále. Byl jsem trochu nervózní. Jako vždy před vystoupením. V kavárně hotelu Alexandria, naproti Elektře přes ulici, jsme si dopřáli vonnou kávu z originálních hrnečků. V ten čas jsem netušil, že 27. března 2015 následujícího roku budu mít v tomto slavném hotelu svůj recitál. V hotelu Alexandria Beach v Řecku jsem před léty dopsal knihu Cesty za nadějí a zde, v hotelu stejného jména, jsem dopsal poslední řádku do knihy Smích je živá voda. Ale nesmím předbíhat událostem. V minulém roce se stala tato příhoda… Se sklopenou hlavou jsem hleděl do barevného listí babího léta poblíž kavárny Myslivna. Jarmila se usadila na druhou lavičku nedaleko mě, kam dopadalo sporé sluníčko. Okolo procházeli lázeňští hosté, kteří dali přednost léčivé vodě před kávou a pivem. Měl jsem chuť na skleničku slivovice, která patří k Moravě jako pivo k Plzni. Před vystoupením nepiji alkohol. Vždyť mě divadelně vychoval pedagog v. v. Miloslav Šimek! Ale v ten den jsem měl důvod k ma9
Smich.indd 9
29.09.15 13:30
lému porušení zásad. „Jedna neuškodila!“ omlouval jsem sám sebe. Objevily se dvě dámy. Pomalu se blížily k mé lavičce. Jako by na mě dýchla První republika. Obě měly na hlavách velké bílé klobouky. Jejich dlouhé šaty připomínaly svatební obřad. Dámy byly bělovlasé – ještě více nežli já. Právě míjely poutač s nápisem: josef fousek v elektře recitál bez náhubku
19.00.
U plakátu se dámy zastavily, pohlédly na sebe, ale nemluvily. Mé boty přešlapovaly po listí. Vyzařoval ze mne smutek. V útrobách se mi svíral „nežlučník“. Pankreolan jsem zapomněl v hotelovém pokoji. Po několika krocích mě menší z dam zpozorovala. Něco říkala své kolegyni. Ta si mě prohlédla a cosi poznamenala. Druhá horlivě přikývla. Sotva dámy přešly, Jarmila povstala z lavičky a přistoupila s úsměvem ke mně. „Slyšel jsi, co říkala ta paní?“ zeptala se mě, ač věděla, že můj sluch není již sluchem Bystroušky. Zavrtěl jsem hlavou. „Ta menší řekla: ,Večer půjdeme do Elektry na toho Fouska. Ten vypadá, že bude hrát naposled!‘“
SVATEBNÍ GRATULACE Nesl jsem si domů gramofon a první desku pánů Suchého a Šlitra. Před kladenským bazarem U Bryndy jsem potkal Karla, svého kamaráda z hutí. „Pepíku, mám k tobě prosbu. Budu mít svatbu a chtěl bych, aby se na ni nezapomnělo! Celá rodina ze strany mé holky je pro srandu!“ vysvětloval. „Chtěl bych, aby byla ta, nó, recese, zkrátka pořádná prča!“ Pochopil jsem, že chce být u rodiny nevěsty vážený. „Dáváš mi volnou ruku?“ zeptal jsem se. „Jasně, Pepíku! Ať si Kladno o tom povídá!“ 10
Smich.indd 10
29.09.15 13:30
Pustil jsem se do práce. Oslovil jsem čtyři kamarády. Jeden byl dlouhý, druhý malý, třetí hubený a čtvrtý tlustý. Vypůjčili jsme si rakev v Pohřebním ústavu Josefa Týfy synové. V městském divadle nám naše kamarádka zapůjčila čtyři pohřební kostýmy. Tříhranné klobouky, oblýskané fraky a černé špičaté boty. Já se oblékl do „jégrové“ kombinézy, což jsou spodky a tričko vcelku s knoflíčky, pod oči jsem si namaloval kruhy modrou vodovkou a napudroval jsem si tváře. Scénář byl vymyšlen v restauraci U Města Prahy. Přišel den svatby. Jeden známý nás dopravil dodávkou na kladenské šikmé náměstí. V průjezdu vedle radnice býval hotel Bílý beránek. V té době v něm sídlila Zemědělská správa. Čekali jsme na hodinu X. Jóža Poduška byl připravený před radnicí. Čekali jsme na jeho zapísknutí, které mělo oznámit, že ženich a nevěsta vycházejí. Ležel jsem pohodlně v rakvi, která stála na zemi. Kluci kouřili, oděni ve slušivých oblýskaných funebráckých oděvech. Nemohl jsem tušit, že právě půjde okolo nás starší úřednice s lejstry. Nadzvedl jsem víko, vystrčil ruku s cigaretou, oklepal popel a zeptal se otráveně: „Hernajs, kdy už Poduška pískne?“ Úřednice, po spatření mé bílé tváře, zdobené modrými kruhy, a rozcuchaných vlasů, vyjekla, upustila lejstra a zmizela v průjezdu. Vtom se ozvalo písknutí. Kluci pozvedli rakev a vykročili. Ke vchodu do radnice chybělo jen dvacet metrů. Zastavili a já jsem slyšel, jak říkají sborově větu z mého scénáře: „I my vám blahopřejeme, mladí novomanželé! Mějte se rádi!“ Náhle se ozval řev nějakého zběsilce ze svatebního příbuzenstva: „Jděte do háje! Budu si stěžovat! Takhle kazit mladejm lidem jejich velkej šťastnej den! To nemůžete, vy pitomý funebráci, jít jinudy?“ Abych zachránil situaci žertem, nadzvedl jsem víko rakve. Posadil jsem se se zkříženýma rukama a hezky nahlas jsem k vyjeveným svatebčanům pronesl připravenou řeč. „Ať je vaše cesta životem protkána zlatými nitěmi štěstí, a nikoli trnitá, milé děti...“ Pak se na nás svatebčané vrhli. Byla to jiná svatba! Jóža pískl předčasně. Sešli se tam „světští“ od střelnic a kolotočů. Bez ohledu na mé 11
Smich.indd 11
29.09.15 13:30
zdraví moji kamarádi praštili rakví na zem, trojhranné čepce z doby napoleonských válek svírali v rukou a prchali kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie z dosahu rozzuřených svatebčanů. Mě nechali napospas osudu! Dík své tehdejší sportovní zdatnosti jsem pád přežil. Jen jsem lapal po dechu. Vyskočil jsem z rakve, a co chvíli bušen pěstmi do hlavy i do zad, prchal jsem ke kostelu. Kamínky se mi zabodávaly do bosých nohou. Vběhl jsem do kostela, který byl náhodou otevřený, což se v revolučním městě dalo považovat za zázrak. Babička, která se sama modlila v první řadě, vykřikla a pokřižovala se. Schoval jsem se u oltáře. Vzápětí vběhli moji pronásledovatelé. „Nebijte mě! Byl to omyl! My byli objednáni na jinou svatbu. Berte to s humorem!“ Svaté místo mě nezachránilo. Prosící kajícník jim byl fuk. Dostal jsem přes zadek několik placírek. Unikl jsem po kostelních lavicích na Stalinovo náměstí. „Já z tebe udělám dva nebožtíky!“ řval otec nevěsty. Schoval jsem se v protialkoholní záchytné stanici naproti kladenskému zámku pánů ze Žďáru a chvěl se v bílé skříni vonící dezinfekcí a rumem. Svatebčané obcházeli a hledali mě. Nenašli mě. Doktor Mareška mi půjčil plášť a já jsem se vrátil domů až večer. Rakev jsme našli příští den v průjezdu hotelu Bílý beránek. Ve spořitelně jsme si udělali s Jarmilou další půjčku. Na opravu rakve. Kamarádi naštěstí přispěli.
VIDLE Z VÁŠNĚ Už v základní škole jsem psal psaníčka dívenkám. Na dětských táborech jsem celé noci nespal ze zhrzené lásky. V pubertě jsem okusil první polibky. Nevzpomínám na ně rád. Evička, něžná dívka, kterou jsem tajně miloval, šeptla po mém prvním nemotorném políbe12
Smich.indd 12
29.09.15 13:30
ní: „Pepku, ty slintáš jako náš buldok Čerčil!“ Na takovou větu se nezapomíná. Byl jsem brigádníkem v zemědělství ve Strážném. Obdělávali jsme ladem ležící půdu v pohraničí na Šumavě. Mé pubertální srdce zapomínalo na bdělost a ostražitost před nepřítelem, který číhal za nedalekou západní hranicí, jež byla vyzdobená ostnatým drátem. Přišel den a já jsem poznal, co je to francouzský polibek a horkost dvacetileté slečny Lídy, s kterou jsme ze seníku házeli seno na valník. Naložili jsme valník senem a měli jsme do příští fůry volno. Pokaždé, když valník odjel, se mi rozbušilo srdce. Sledoval jsem kopečky pod Lídinou pracovní jupkou. Ta vesnická kráska, dcera bývalého statkáře, motala hlavu nejen mně. V tu chvíli jsem zapomněl na svou povinnost budovat pohraničí. Vůně sena, siláže i aroma Lídiny bulharské voňavky udělaly své. S pubertální odvahou jsem ji kladensky obejmul. Ucítil jsem francouzský polibek. Učinil jsem krok nazpět, neboť jsem zapomněl, že je tam otvor zakrytý senem. Padal jsem do hloubky čtyř metrů. Dopadl jsem na ruské vidle, takzvané trojky! Ostré špičky se mi zapíchly do zádi. Jen dvě! Ta třetí pronikla do otvoru uprostřed. Zoufale jsem vytáhl vidle – Amorovy šípy a zoufale jsem křičel! Stáhl jsem si pracovní montérky bez ohledu na krásnou Lídu. Usedl jsem do kameninového žlabu, do kterého chodily jalovice pít. Pocítil jsem obrovskou úlevu. Nahoru na seník jsem se bál podívat. Cítil jsem výsměšný pohled „učitelky“ francouzských polibků. Na schůzi brigády jsem příští den musel spolknout hořká slova před celým kolektivem. „Soudruhu Pepo,“ káral mě zasmušile vedoucí svazák Saša Surmíček, „my víme, že se proti lásce nedá bojovat, ale je ostudné, že tě rozpálila dcera kulaka. Nezapomínej, že zuří studená válka!“ Nevím, zda jsem se tenkrát zastyděl. Stopy po vidlích na mé zádi zůstaly dodnes – stejně jako krásná vzpomínka na Lídu vonící senem a bulharským parfémem. 13
Smich.indd 13
29.09.15 13:30
VÝPRAVA NA HRAD KŘIVOKLÁT Někdy na konci šedesátých let jsme s Bobem – Vláďou Skleničkou vymysleli a uskutečnili jednu z velkých křivoklátských blamáží. Naši kamarádi z trampské osady Klíčava se k nám radostně přidali. Vkročili jsme na historické nádvoří hradu Křivoklát jako turisté. Vytvořili jsme pozoruhodnou výpravu! Naše oblečení vzbuzovalo mimořádnou odezvu. Bob měl na sobě velké kostkované sako a v klopě bílou umělou růži. Na nohou s oranžovými podkolenkami se mu skvěly pracovní dřeváky z huti Koněv. Emil, osadní pěvec, měl neskutečně vytahané tepláky a na zádech nápis DUKLA VEJPRTY. Miloš, náš nejmladší člen, svíral v ruce puget povadlých kosatců a hlavu mu zdobila tropická helma z Afriky. Jiří, konstruktér, se jevil jako decentní gentleman s černými rukavicemi a černou páskou na oku. S hlavou ozdobenou ruskou beranicí s pěticípou hvězdou byl středem pozornosti Franta, hokejista SONP Kladno. Můj oděv byl celkem střízlivý. Ve vlasech jsem měl uprostřed pěšinku, kulaté brýle s jedním sklem, černý plášť s kapucí a na nohou žluté gumovky. Michal, náš přítel, který bydlel na hradě, byl ověšený nefunkčními aparáty: Moskva, Pionýr, Zorkij a Smena. Neustále přetáčel film, fotografoval vestoje, v pokleku a občas vleže. Připojili se k nám ještě dva muži a jedna žena. Všichni byli odění v nových montérkách. Na zádech měli nápisy JZD Pustověty. Neznali jsme je! Chodili s námi a mlčeli. Náš kamarád Pepa, zedník toho času ostříhaný dohola, se ode mne a Boba nehnul ani o píď. Není divu, že působil jako naše osobní stráž. Mlčeli jsme. Skupinka mě obklopovala a předstírala moudrý zájem. Ukazoval jsem na střechy, na cimbuří, na hradby, na věže, na studnu, na domy na nádvoří a všichni se otáčeli jako jeden muž za objekty, které jsem prstem označoval. Nečekali jsme, že se k nám připojí další skuteční turisté. Ale skupina se rozrostla. 14
Smich.indd 14
29.09.15 13:30
Správce hradu Lubomír Junek, který byl pro každou legraci, k nám přistoupil a ukázal na mě: „Lepšího průvodce a odborníka na historii jste si, vážení návštěvníci, nemohli přát, než zde…,“ poklepal mi na rameno, „… pana docenta barona von Fuséra.“ Poté rychle odešel. Teprve nyní jsem se jaksepatří ujal poslání průvodce. „Tento hrad zvaný Křivoklát,“ začal jsem vyprávět, „je – ač to nikdo neví – falzifikát!“ Okolo mne to zašumělo. Všiml jsem si překvapeného pohledu dlouhého vyschlého muže s turistickou holí plnou plechových ozdob. Ač byl jeho pohled hodně zlostný a varovný, pokračoval jsem. Ukázal jsem na hrad Křivoklát. „Tuto napodobeninu nechal postavit výstřední milionář v roce 1917 a záhy byli v katakombách uvězněni kutnohorští havíři a spisovatelka Marie Majerová, která si odsud dopisovala s Karlem Mayem. Celé noci plakala. Třásla se zimou. Ústřední topení nefungovalo.“ Má skupina si začala utírat slzy, posmrkávat a Michal je decentně fotografoval. Hubený turista měl pokleslou bradu. Díval se vytřeštěně a nevěřícně. Pokračoval jsem: „Původně zde stála kamenná chýše, ale nechal ji rozebrat Napoleon Bonaparte. Kameny nařídil vsadit do svého bazénu na ostrově svaté Heleny...“ Přerušil mě rozzuřený hlas hubeného turisty: „Lidi, co to posloucháme? Je to blázen! Zavolejte Veřejnou bezpečnost, než někomu něco udělá...!“ Můj kamarád Bob hubeňoura přerušil: „Pane, važte slova! Znám pana barona docenta Fuséra od dětství. Možno říci od kolébky, a nikdáž jsem neslyšel z jeho pravdomluvných úst jakoukoli lež. Je to vzdělanec!“ Opanovali jsme nádvoří. Okolo nás bylo vícero turistů a ozvaly se hlasy, které mě obhajovaly: „Nechte pana barona mluvit!“ Hubený muž se nevzdával. Když jsem oznámil, že tento hrad je postaven z prefabrikátů a tvárnic, které byly stmeleny rybím tukem a žluklým olejem, vykřikl: „Lidi, nevěřte tomu bláznovi! Tenhle hrad byl sídlem českých králů a je pravý! Je tu už od začátku dvanác15
Smich.indd 15
29.09.15 13:30
tého století!“ Začal kopat do kvádrů hradu a křičel jako šílenec: „Je pravej! Je pravej a starej!“ Bob ukázal na střechu. „Co tam vidíme? Copak to tam vidíme? Copak to je?“ Několik hlasů se ozvalo: „Anténa! Televizní anténa!“ Emil zapíchl prst stěžovateli do prsou: „Copak byly tenkrát před staletími televize?“ Hubený muž se snažil nadechnout. Bob přikývl. „Můj kolega Emil má pravdu. Televize byly vynalezeny až v roce 1917 po svržení carského samoděržaví!“ Pepa zedník vykročil přede mě a před Boba, jako by nás chránil. Hubeňour začal křičet: „Haló, je tady někdo z hradu?“ Bob okamžitě odpověděl: „Není! Bílá paní šla na oběd!“ Muž, popuzen okolními turisty, kteří se mnou souhlasili, opět kopl do zdi a zařval: „Tady působil alchymista Edward Kelley...“ Z omítky vypadl zmuchlaný lístek. Bob ho sebral a nahlas přečetl: „Kluci, jsem dole u Sýkorů na pivě. Došel cement! Čau, Tonda!“ Usmál jsem se: „Tak vidíte, vzteklý pane! Copak byl tenkrát cement, pivo a říkalo se čau?“ Muž beze slova odcházel. Spíše poklusával. Později jsme se dozvěděli, že se ten pán za týden ptal správce hradu Lubomíra Junka na naše jména. Správce mu řekl, že už jsme v ústavu, odkud jsme před týdnem hromadně uprchli. Hubený muž prý radostně vyskakoval, tleskal a volal: „Já to věděl, že jsou to cvokové! Přece nejsem vůl!“
ŘECKÁ TRAGÉDIE Byl krásný den. Květnové poledne. Vyjel jsem si na kole do kladenských uliček. Měl jsem necelé tři měsíce po operaci bypassu srdce. Vzal jsem si krátké kalhoty, aby bylo vidět dlouhou půlmetrovou jizvu na pravé noze. V zahradní hospůdce Na Chaloupkách sedělo několik ctitelů piva. Abych mluvil zcela upřímně, trochu jsem se těmi 16
Smich.indd 16
29.09.15 13:30
