SME FIT: Business Support Programme II. SOCIÁLNÍ DIALOG V ČESKÉ REPUBLICE A V EVROPĚ

SME FIT: Business Support Programme II. SOCIÁLNÍ DIALOG V ČESKÉ REPUBLICE A V EVROPĚ

1

Sociální dialog v České republice a v Evropě materiál vypracovaný v souvislosti s projektem Business Support Programme II.

2

I. Sociální dialog v ČR

1. Rada hospodářské a sociální dohody ČR 1.1 Funkce a cíle RHSD ČR 2. Rozdělení RHSD ČR 2.1 Vládní delegace 2.2 Sociální partneři 2.3 Zaměstnavatelé 2.4 Odbory 3. Plenární schůze RHSD ČR 4. Předsednictvo RHSD ČR 5. Pracovní týmy a skupiny RHSD ČR 5.1 Seznam pracovních týmů RHSD ČR 5.2 Seznam pracovních skupin RHSD ČR 6. Sekretariát RHSD ČR 7. Výtah ze Statutu RHSD ČR 8. Kritéria reprezentativnosti 8.1 Kritéria reprezentativnosti zaměstnavatelů 8.2 Kritéria reprezentativnosti odborů 9. personální zastoupení delegací v orgánech RHSD ČR 9.1 Plenární schůze RHSD ČR 9.2 Předsednictvo RHSD ČR 10. Výtah z Jednacího řádu RHSD ČR 10.1 Účel Jednacího řádu RHSD ČR 10.2 Jednání Plenární schůze RHSD ČR 10.3 Jednání Předsednictva RHSD ČR 10.4 Postup při projednávání předkládaných materiálů RHSD ČR 10.5 Posouzení materiálů v pracovních týmech a skupinách RHSD ČR 10.6 Předkládání materiálů do orgánů RHSD ČR 10.7 Závěrečná ustanovení 11. Jmenný seznam Předsednictva RHSD ČR 11.1 Delegace vlády 11.2 Delegace odborů 11.3 Delegace zaměstnavatelů 11.4 Sekretariát RHSD ČR 11.5 Sekretáři sociálních partnerů 12. Jmenný seznam Plenární schůze RHSD ČR 12.1 Delegace vlády 12.2 Delegace odborů 12.3 Delegace zaměstnavatelů 12.4 Sekretariát RHSD ČR 12.5 Sekretáři sociálních partnerů 13. Seznam pracovních týmů RHSD ČR

II. Rozvoj sociálního dialogu v ČR Úvod A. Souhrnná charakteristika ekonomického vývoje B. Sociální dialog na národní úrovni 1. Vznik a vývoj tripartity 1.1 Vznik tripartity 1.2 Charakteristika partnerů v tripartitě 1.3 Vztah státu, resp. vlády k sociálnímu dialogu 2. Vývoj organizačních struktur a vzájemných vztahů 2.1 Proměny tripartitního orgánu a jeho organizačních struktur

3

2.2 Sociální partneři a politické strany 2.3 Generální dohoda, její obsah, proměny a osudy 3. Vývoj aktivit, formy sociálního dialogu 3.1 Změna tematického záběru, úrovně obecnosti 3.2 Nové formy sociálního dialogu (činnost zvláštních parlamentních komisí) C. Sociální partneři a jejich organizace 1. Legislativní podmínky sdružování 2. Odbory 2.1 Odborová organizovanost 2.2 Charakteristika odborových organizací a jejich sdružení 3. Organizace zaměstnavatelů 4. Organizační struktury odborových a zaměstnavatelských svazů a asociací D. Sociální dialog na odvětvové úrovni 1. Legislativní rámec a jeho vývoj 1.1 Ústavní garance sociálních práv a svobod 1.2 Zákoník práce 1.3 Zákon o kolektivním vyjednávání 2. Kolektivní smlouvy vyššího stupně 3. Rozšiřování závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně E. Zastupování zaměstnaneckých zájmů a kolektivní vyjednávání na úrovni podniku 1. Právní úprava zastupování zájmů zaměstnanců na podnicích 1.1 Právní úprava odborového pluralismu 1.2 Rada zaměstnanců a zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci 2. Postavení odborů v pracovněprávních vztazích a proměny odborových oprávnění v 90. letech 3. Hodnocení odborů zaměstnaneckou veřejností 4. Podnikové kolektivní smlouvy F. Sociální dialog v regionech 1. Postavení ČMKOS a odborových svazů v sociálním dialogu v regionech v období let 1992 až 1997 2. Současné organizační podmínky sociálního dialogu a jeho rozvoj v regionech 3. Obsahové zaměření aktivit regionálních odborových orgánů 4. Předpoklady dalšího vývoje regionálního sociálního dialogu G. Závěr

III. Evropský sociální dialog A. Co je Evropský sociální dialog 1. Pozadí evropského sociálního dialogu 2. Typologie výsledků evropského sociálního dialogu 3. Návrh bodů, které by měly obsahovat texty nové generace přijaté sociálními partnery B. Evropští sociální partneři na nadodvětvové úrovni C. Formy sociálního dialogu D. Hlavní úkoly sociálních partnerů z EU na národní úrovni, jak vyplývají ze strategií a programů EU E. Návrhy pro budoucnost sociálního dialogu v EU F. “Acquis“ Společenství a legislativní proces G. Odvětvové výbory, sociální partneři

IV. Sociální dialog na evropské úrovni – praktické způsoby a postupy 1. Dohody 1.1 dvoustupňové konzultace 1.2 první odpověď 1.3 druhá odpověď 1.4 vyjednávání 1.5 schvalování výsledků 1.6 následné kroky k dohodám

4

2. Další společné texty 2.1 určené EU 2.2 určené členům organizací MSP a odborových organizací 3. Otázky národním sociálním partnerům 3.1 Před vyjednáváním 3.2 Během vyjednávání 3.3 Po vyjednávání Seznam zkratek Informační zdroje a seznam literatury

5

I. Sociální dialog v České republice 1. Rada hospodářské a sociální dohody ČR Úřad vlády ČR, Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 - Malá Strana Telefon: +420 224 002 270, + 420 224 002 447 Fax: +420 257 535 930, E-mail: [email protected] 1.1 Funkce a cíle Rady hospodářské a sociální dohody České republiky Rada hospodářské a sociální dohody České republiky vznikla jako institucionalizovaná platforma pro sociální dialog mezi vládou, odbory a zaměstnavateli (tripartita). Původní název „Rada sociální dohody“ z roku 1990 několikrát změnila úměrně vytvářeným předpokladům pro uplatňování vážného a systematického sociálního dialogu ve společnosti. Jako taková dnes představuje společný dobrovolný dohadovací a iniciativní orgán vlády, odborů a zaměstnavatelů k dosahování shody v zásadních otázkách hospodářského a sociálního rozvoje. Podmínky pro obnovení plnohodnotného sociálního dialogu byly vymezeny přijetím nového Statutu a Jednacího řádu Rady hospodářské a sociální dohody České republiky dne 13. listopadu 1997 na 1. Plenární schůzi Rady hospodářské a sociální dohody České republiky. Z podnětu odborů a zaměstnavatelů jako sociálních partnerů vlády tak došlo zejména k opětovnému zařazení hospodářské problematiky do oblasti společného zájmu v dohadovacím a iniciativním procesu. Rada hospodářské a sociální dohody České republiky ve své současné podobě umožňuje v prostředí vzájemné věcné důvěry a vzájemně respektovanou bezprostřední funkční formou udržet a stabilizovat sociální smír v náročném období transformace ekonomiky, reformy veřejné správy a postupného přibližování České republiky Evropské unii. Sociální partneři se spolu se zástupci vlády aktivně podílejí na formulování řady právních norem a posílení sociálního dialogu je jednou z priorit Národního programu přípravy České republiky na členství v Evropské unii. Plenární schůzi Rady hospodářské a sociální dohody České republiky jako nejvyšší orgán této tripartity tvoří předseda vlády ČR a 7 zástupců vlády, 7 zástupců odborů a 7 zástupců zaměstnavatelů. V současné době jsou sociálními partnery vlády za odbory Českomoravská konfederace odborových svazů a Asociace samostatných odborů, za zaměstnavatele Svaz průmyslu a dopravy České republiky a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky. Změny a doplňky Statutu a Jednacího řádu Rady hospodářské a sociální dohody České republiky, které schválila 16. Plenární schůze Rady hospodářské a sociální dohody České republiky dne 12. září 2000, znamenají další zvýšení účinnosti sociálního dialogu v politickém systému. Jejich hlavním účelem je obecná snaha o zkvalitnění reprezentativnosti sociálního dialogu včleňováním dalších vlivných skupin zaměstnanců a zaměstnavatelů do sociálního dialogu na nejvyšší úrovni a tím soustavně zabezpečovat soulad pravidel jednání orgánů této tripartity s praxí. S ohledem na aktualizované rozšířené obsahové zaměření Rady hospodářské a sociální dohody České republiky také výrazně stoupá význam pracovních týmů a skupin jako jejích expertních orgánů. Za přínos k vytváření zdravých a odpovědných vztahů sociálního partnerství lze rovněž považovat zřizování tripartitních struktur v nejvíce postižených regionech a odvětvích a působení sociálních partnerů k rozšiřování vyšších kolektivních smluv. V kontextu s tím zástupci vlády a jejích sociálních partnerů vyjadřují svůj zájem stabilizovat hlavní vzájemné závazky a zabývají se myšlenkou pokračování diskuse o podobě dlouhodobého sociálního paktu, uzavíraného mezi exekutivou, odbory a zaměstnavateli po vzoru některých členských států Evropské unie na delší dobu bez ohledu na politické klima a potvrzujícího shodu ve strategických záměrech vývoje ekonomiky i životní úrovně občanů.

6

2. Rozdělení RHSD ČR 2.1 Vládní delegace USNESENÍM VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 18. září 2002 č. 896 o změně delegace vlády pro jednání Rady hospodářské a sociální dohody České republiky vláda jmenovala 1. vedoucím delegace vlády a předsedou Rady hospodářské a sociální dohody České republiky předsedu vlády, 2. zástupcem vedoucího delegace vlády a místopředsedou Rady hospodářské a sociální dohody České republiky ministra práce a sociálních věcí, 3. členem delegace vlády v Radě hospodářské a sociální dohody České republiky a) místopředsedu vlády, ministra spravedlnosti a předsedu Legislativní rady vlády, b) ministra financí, c) ministra průmyslu a obchodu, d) ministra dopravy a spojů, e) ministra pro místní rozvoj, f) náměstka ministra zdravotnictví s tím, že tento náměstek bude jmenovitě určen ministrem zdravotnictví 2.2 Sociální partneři Kritéria reprezentativnosti zaměstnavatelů v Radě hospodářské a sociální dohody ČR dle Přílohy č.1 Statutu RHSD ČR: 1. Představitelé velkého, středního a drobného podnikání v průmyslu, stavebnictví, dopravě, zemědělství, obchodu a službách, v němž je zaměstnána či sdružena rozhodující část zaměstnanců a členů družstev těchto odvětví. 2. Organizace, jejichž představitelé působí v RHSD ČR, mají celostátní působnost, sdružují zaměstnavatelské organizace v regionech a v různých oborech. 3. Organizace jsou zřízeny a evidovány podle zákona č.83/1990 Sb., o sdružování, v platném znění. 4. Organizace nevyvíjí politickou činnost ve smyslu zákona o politických stranách a hnutích. 5. Každý zaměstnavatelský subjekt, ucházející se o účast při jednání RHSD ČR, musí vykázat nejméně 150 000 zaměstnanců. Kritéria reprezentativnosti odborů v Radě hospodářské a sociální dohody ČR dle Přílohy č.1 Statutu RHSD ČR : 1. Organizace jsou zřízeny a evidovány dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění a nevyvíjejí politickou činnost ve smyslu zákona o politických stranách a hnutích. 2. Organizace vyvíjejí odbornou činnost spočívající v prosazování ekonomických a sociálních zájmů svých členů, zejména vedou kolektivní vyjednávání na úrovni podniků a odvětví. 3. Organizace jsou nezávislé na vládě a zaměstnavatelích. 4. Organizace mají konfederační strukturu, tj. sdružují nejméně tři odborné svazy reprezentující různá odvětví. 5. Organizace mají celostátní působnost. 6. Každý odborový subjekt, ucházející se o účast při jednání RHSD ČR, musí vykázat nejméně 150 000 odborově organizovaných členů.

7

2.3 Strana zaměstnavatelů Svaz průmyslu a dopravy ČR • • • •

je dobrovolná organizace sdružující zaměstnavatele a podnikatele v České republice z oblasti průmyslu a dopravy. je nestátní organizací nezávislou na vládě, politických stranách a odborech je veden v evidenci odborových organizací a organizací zaměstnavatelů podle § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění zákona č. 300/1990 Sb. informace na adrese: http://www.spcr.cz/

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR • • •

je otevřené nezávislé zájmové sdružení, založené podle zákona č. 83/90 Sb., o sdružování občanů, ve znění zákona č. 300/1990 Sb. Členství v Konfederaci je dobrovolné. Členskými organizacemi Konfederace jsou zaměstnavatelské svazy a sdružení, které byly na základě členské přihlášky přijaty usnesením Koordinační rady Konfederace za členy Konfederace Informace na adrese: http://www.kzps.cz/

2.4 Strana odborů Českomoravská konfederace odborových svazů ČR • • • •

jako odborová centrála vznikla na základě dobrovolného rozhodnutí nezávislých odborových svazů je vedena v evidenci odborových organizací a organizací zaměstnavatelů podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění zákona č. 300/1990 Sb. v rámci ČMKOS je sdruženo 34 nezávislých odborových svazů Informace na adrese: http://www.cmkos.cz/

Asociace samostatných odborů ČR • • • •

asociace je dobrovolným a nezávislým odborovým sdružením je vedena v evidenci odborových organizací a organizací zaměstnavatelů podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění zákona č. 300/1990 Sb. v rámci ASO je sdruženo 14 nezávislých odborových svazů Informace na adrese: http://www.asocr.cz/

8

Grafické znázornění organizační struktury RHSD ČR

3. Plenární schůze Plenární schůze je vrcholným dohadovacím orgánem RHSD ČR, který: z hlediska obsahu jednání: • • •

•

projednává koncepce a vybrané návrhy zákonů, základní směry a trendy rozvoje, dohaduje zásadní rozpory mezi partnery, řeší závažné, konkrétní problémy vyplývající z článku 2 Statutu, (týkající se hospodářské politiky, pracovněprávních vztahů, kolektivního vyjednávání a zaměstnanosti, sociálních otázek, mezd a platů, veřejných služeb a veřejné správy, bezpečnosti práce, rozvoje lidských zdrojů a vzdělávání, integrace ČR do Evropské unie), řeší situace ohrožující sociální smír,

z hlediska formy jednání: • stanoví program jednání, který je navržen Předsednictvem RHSD ČR, • na návrh Předsednictva RHSD ČR jmenuje vedoucí jednotlivých pracovních týmů a skupin RHSD ČR, • zasedá zpravidla 1x za dva měsíce, • na žádost jedné z delegací předseda RHSD ČR svolá mimořádnou Plenární schůzi, • zasedání se mohou zúčastnit po dohodě delegací přizvaní hosté (každá delegace si může přizvat na zasedání Plenární schůze RHSD ČR ke každému bodu maximálně dva experty). Plenární schůzi RHSD ČR tvoří: • • • •

předseda vlády ČR, delegace vlády ve složení šesti ministrů a jednoho náměstka ministra, sedm představitelů zaměstnavatelských svazů, které splňují kritéria stanovená v Příloze č. 1 Statutu (4 SPD ČR, 3 KZPS ČR), sedm představitelů odborových konfederací, které splňují kritéria stanovená v Příloze č. 2 Statutu (6 ČMKOS ČR, 1 ASO ČR).

9

4. Předsednictvo Předsednictvo RHSD ČR je výkonným orgánem mezi zasedáními Plenární schůze RHSD ČR a z hlediska obsahu jednání: •

• • • • •

projednává koncepční dokumenty, zejména v oblastech vymezených v článku 2 Statutu, (týkající se hospodářské politiky, pracovněprávních vztahů, kolektivního vyjednávání a zaměstnanosti, sociálních otázek, mezd a platů, veřejných služeb a veřejné správy, bezpečnosti práce, rozvoje lidských zdrojů a vzdělávání, integrace ČR do Evropské unie), jedná o zásadních rozporech, které vyplynuly z jednání Plenární schůze RHSD ČR, posuzuje a vyhodnocuje vývoj sociálního partnerství, řeší situace ohrožující sociální smír, informuje Plenární schůzi RHSD ČR o výsledcích svých jednání, podle potřeby zřizuje dočasné pracovní skupiny,

z hlediska formy jednání: • • • • • •

na základě doporučení Pracovního týmu RHSD ČR pro tripartitu a organizační otázky navrhuje program jednání Plenární schůze a určuje termín jejího konání, Plenární schůzi RHSD ČR navrhuje jmenování vedoucích jednotlivých pracovních týmů a skupin, podle potřeby zřizuje dočasné pracovní skupiny, zasedá zpravidla 1x měsíčně, minimálně 14 dní před zasedáním Plenární schůze RHSD ČR, při situaci ohrožující sociální smír svolá předseda RHSD ČR po konzultaci s místopředsedy mimořádné zasedání, zasedání se mohou zúčastnit po dohodě delegací přizvaní hosté.

Předsednictvo RHSD ČR tvoří: • •

předseda (PhDr. Vladimír Špidla, předseda vlády), tři místopředsedové, kteří jsou jmenováni svými delegacemi, (Ing. Zdeněk Škromach, ministr páce a sociálních věcí - výkonný místopředseda, Ing. Stanislav Kázecký,CSc., prezident SPD ČR, Milan Štěch, předseda ČMKOS ČR),

Po vzájemné dohodě všech tří stran se zasedání Předsednictva RHSD ČR mohou zúčastnit další účastníci. 5. Pracovní týmy a skupiny Pracovní týmy RHSD ČR jsou jejími stálými expertními orgány k řešení záležitostí věcně vymezených článkem 2 Statutu. Pracovní skupiny RHSD ČR jsou jejími expertními orgány k mimořádnému a dočasnému řešení aktuálních záležitostí společného zájmu zúčastněných delegací nad rámec věcného vymezení článkem 2 Statutu. Pracovní týmy pro řešení následujících okruhů problémů zakotveny ve Statutu: • pracovně právní vztahy, kolektivní vyjednávání a zaměstnanost • hospodářskou politiku

10

• • • • • • •

mzdy, platy a související otázky sociální otázky veřejné služby a veřejnou správu bezpečnost práce rozvoj lidských zdrojů a vzdělávání integraci ČR do Evropské unie tripartitu a organizační otázky

Pracovní týmy a skupiny RHSD ČR • • • •

předjednávají předložené materiály zabezpečují a připravují odborná stanoviska k nim zabezpečují a připravují další podklady pro orgány RHSD ČR spolupracují na tvorbě právních předpisů

Pracovní skupiny zřizuje podle potřeby Předsednictvo RHSD ČR • • • • • •

maximálně devět členů delegace zastoupeny jedním až třemi svými členy zasedají a jednají podle potřeby jednání svolávají jejich vedoucí po dohodě se Sekretariátem RHSD ČR zasedání se mohou zúčastnit po dohodě delegací přizvaní hosté pracovní tým RHSD ČR pro tripartitu a organizační otázky tvoří výkonný sekretář RHSD ČR, vedoucí pracovních týmů pracovních skupin

5.1 Seznam Pracovních týmů Pracovní tým RHSD ČR pro tripartitu a organizační otázky Vedoucí pracovního týmu: Zdeněk Kadlec - výkonný sekretář RHSD ČR Pracovní tým RHSD ČR pro pracovněprávní vztahy, kolektivní vyjednávání a zaměstnanost Vedoucí pracovního týmu: Ing. Zdeněk LIŠKA - generální ředitel Svazu průmyslu a dopravy ČR Pracovní tým RHSD ČR pro hospodářskou politiku Vedoucí pracovního týmu: Ing. Martin Pecina, MBA - náměstek ministra průmyslu a obchodu ČR Pracovní tým RHSD ČR pro sociální otázky Vedoucí pracovního týmu: Ing. Ludmila MÜLLEROVÁ - náměstkyně ministra práce a sociálních věcí ČR Pracovní tým RHSD ČR pro veřejné služby a veřejnou správu Vedoucí pracovního týmu: RNDr. Josef POSTRÁNECKÝ - náměstek ministra vnitra ČR Pracovní tým RHSD ČR pro integraci České republiky do Evropské unie Vedoucí pracovního týmu: PhDr. Jan KOHOUT - náměstek ministra zahraničních věcí ČR

11

Pracovní tým RHSD ČR pro bezpečnost práce Vedoucí pracovního týmu: PaedDr. Pavel SKÁCELÍK - místopředseda Českomoravské konfederace odborových svazů Pracovní tým RHSD ČR pro mzdy, platy a související otázky Vedoucí pracovního týmu: JUDr. Petr ŠIMERKA - první náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR Pracovní tým RHSD ČR pro vzdělávání a lidské zdroje Vedoucí pracovního týmu: Mgr. Václav PÍCL - první náměstek ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Dopravní komise RHSD ČR Vedoucí dopravní komise RHSD ČR: Ing. Antonín TESAŘÍK - náměstek ministra dopravy ČR 5.2 Seznam Pracovních skupin Pracovní skupina RHSD ČR pro daně a pojištění Vedoucí pracovní skupiny: Ing. Yvona LEGIERSKÁ - náměstkyně ministra financí ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro místní rozvoj Vedoucí pracovní skupiny: PhDr. Jaroslav GACKA - náměstek ministra pro místní rozvoj ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro řešení regionální průmyslové restrukturalizace Vedoucí pracovní skupiny: Jan WIESNER - místopředseda KZPS ČR a předseda Svazu českých a moravských výrobních družstev Pracovní skupina RHSD ČR pro zdravotnictví Vedoucí pracovní skupiny: MUDr. Marie SOUČKOVÁ - exministryně zdravotnictví ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro koncepci důchodové reformy Vedoucí pracovní skupiny: Jiří HOFMAN - náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro kulturní otázky Vedoucí pracovní skupiny: JUDr. Jiří RICHTER - náměstek ministra kultury ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro spolupráci s Mezinárodní organizací práce Vedoucí pracovní skupiny: JUDr. Čestmír Sajda, MBA - náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro ochranu vnitřního trhu Vedoucí pracovní skupiny: Ing Helena Pískovská - prezidentka Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR

12

Pracovní skupina pro změnu Statutu a Jednacího řádu RHSD ČR Vedoucí pracovní skupiny: Zdeněk Kadlec - výkonný sekretář RHSD ČR 6. Sekretariát RHSD ČR Sekretariát Rady hospodářské a sociální dohody ČR (RHSD ČR), zajišťuje činnost podle "Statutu a Jednacího řádu RHSD ČR". Organizačně je začleněn do Sekce předsedy vlády ČR. Vlastní činnost je odvozena od "Statutu a Jednacího řádu RHSD ČR". Sekretariát: -

zabezpečuje přípravu návrhu programu jednání orgánů RHSD ČR, zajišťuje organizačně-technickou přípravu jednání RHSD ČR, vyhotovuje záznamy ze zasedání Plenární schůze a Předsednictva RHSD ČR, zprostředkovává informace z jednání orgánů RHSD ČR, vládě ČR a sdělovacím prostředkům.

Sekretariát řídí výkonný sekretář RHSD ČR, který je na základě shody všech tří delegací je jmenován vládou ČR. Další pracovníci jsou zaměstnanci Úřadu vlády ČR. 7. Výtah ze Statutu RHSD ČR 1) Funkce a cíle RHSD ČR Rada hospodářské a sociální dohody České republiky (dále jen RHSD ČR) je společným dobrovolným dohadovacím a iniciativním orgánem odborů, zaměstnavatelů a vlády České republiky pro tripartitní vyjednávání s cílem dosáhnout shody v zásadních otázkách hospodářského a sociálního rozvoje. RHSD ČR umožňuje vzájemně respektovanou formou dialogu udržet sociální smír jako základní předpoklad pozitivního vývoje ekonomiky i životní úrovně občanů. 2) Obsahové zaměření RHSD ČR RHSD ČR projednává vybrané problémy, které jsou předmětem společného zájmu zejména v oblasti: • • • • • • • •

hospodářské politiky pracovněprávních vztahů, kolektivního vyjednávání a zaměstnanosti sociálních otázek mezd a platů veřejných služeb a veřejné správy bezpečnosti práce rozvoje lidských zdrojů a vzdělávání postavení ČR v rámci EU

3) Orgány RHSD ČR Orgány RHSD ČR tvoří:

13

• • • •

Plenární schůze Předsednictvo pracovní týmy a skupiny Sekretariát

4) Plenární schůze RHSD ČR (a) Plenární schůze RHSD ČR je vrcholným dohadovacím orgánem RHSD ČR. Projednává koncepce a vybrané návrhy zákonů, základní směry a trendy rozvoje, dohaduje zásadní rozpory mezi partnery, řeší závažné, konkrétní problémy vyplývající z článku 2 Statutu. Řeší situace ohrožující sociální smír. Stanoví program jednání, který je navržen Předsednictvem RHSD ČR. Na návrh Předsednictva RHSD ČR jmenuje vedoucí jednotlivých pracovních týmů a skupin RHSD ČR. (b) Plenární schůze RHSD ČR se účastní: • předseda vlády ČR • delegace vlády ve složení šesti ministrů a jednoho náměstka ministra • sedm představitelů zaměstnavatelských svazů, které splňují kritéria stanovená v Příloze č. 1 Statutu • sedm představitelů odborových konfederací, které splňují kritéria stanovená v Příloze č. 2 Statutu. (c) Členové jednotlivých delegací mohou mít alternáty podle projednávané problematiky, nicméně se předpokládá vždy účast nadpoloviční většiny stálých členů za každou delegaci. Personální zastoupení delegací sociálních partnerů vlády je upraveno v Příloze č. 3 „Personální zastoupení delegací v orgánech RHSD ČR“. (d) Pokud další zaměstnavatelské nebo odborové subjekty splní kritéria reprezentativnosti stanovená v Příloze 1 nebo 2 tohoto Statutu, projedná Plenární schůze RHSD ČR jejich účast v orgánech RHSD ČR. (e) Personální změny v řádném členství v každé ze tří delegací v RHSD ČR jsou v jejich kompetenci. Změny se písemně oznamují předsedovi a Sekretariátu RHSD ČR. 5) Předsednictvo RHSD ČR (a) Předsednictvo RHSD ČR je výkonným orgánem mezi zasedáními Plenární schůze RHSD ČR. Předsednictvo RHSD ČR projednává koncepční dokumenty, zejména v oblastech vymezených v článku 2 Statutu. Jedná o zásadních rozporech, které vyplynuly z jednání Plenární schůze RHSD ČR. Posuzuje a vyhodnocuje vývoj sociálního partnerství. Řeší situace ohrožující sociální smír. Informuje Plenární schůzi RHSD ČR o výsledcích svých jednání. (b) V naléhavých případech informuje příslušné státní, odborové a zaměstnavatelské orgány. (c) Na základě doporučení Pracovního týmu RHSD ČR pro tripartitu a organizační otázky navrhuje program jednání Plenární schůze a určuje termín jejího konání. Plenární schůzi RHSD ČR navrhuje jmenování vedoucích jednotlivých pracovních týmů a skupin. Podle potřeby zřizuje dočasné pracovní skupiny. (d) Předsednictvo RHSD ČR tvoří předseda a tři místopředsedové, kteří jsou jmenováni svými delegacemi. Členy Předsednictva RHSD ČR mohou být pouze členové delegací RHSD ČR a předseda

14

vlády. Po vzájemné dohodě všech tří stran se zasedání Předsednictva RHSD ČR mohou zúčastnit další členové delegací v RHSD ČR. (e) Personální zastoupení delegací v Předsednictvu RHSD ČR je upraveno v Příloze č. 3 „Personální zastoupení delegací v orgánech RHSD ČR“. 6) Pracovní týmy a skupiny RHSD ČR (a) Pracovní týmy RHSD ČR jsou jejími stálými expertními orgány za účelem řešení záležitostí věcně vymezených článkem 2 Statutu. Pracovní skupiny RHSD ČR jsou jejími expertními orgány, které za stejným účelem a se stejnou mírou odpovědnosti mimořádně a dočasně řeší aktuální záležitosti společného zájmu zúčastněných delegací nad rámec věcného vymezení článkem 2 Statutu. (b) Pracovní týmy a skupiny RHSD ČR (maximálně devět členů) předjednávají předložené materiály, zabezpečují a připravují odborná stanoviska k nim a další podklady pro orgány RHSD ČR. Spolupracují na tvorbě právních předpisů. (c) Delegace v pracovních týmech a skupinách RHSD ČR jsou zastoupeny jedním až třemi svými členy, a to se zvláštním zřetelem pro • • • • • • • • •

pracovně právní vztahy, kolektivní vyjednávání a zaměstnanost hospodářskou politiku mzdy, platy a související otázky sociální otázky veřejné služby a veřejnou správu bezpečnost práce rozvoj lidských zdrojů a vzdělávání postavení ČR v rámci EU tripartitu a organizační otázky

(d) Pracovní tým RHSD ČR pro tripartitu a organizační otázky tvoří výkonný sekretář RHSD ČR, vedoucí pracovních týmů a podle potřeby také vedoucí dočasně zřízených pracovních skupin. (e) Pracovní tým RHSD ČR pro Evropskou unii tvoří za vládní stranu zástupci zejména těchto resortů: MZV, MPSV, Mze, MF, MPO, MMR a MZ. Delegace sociálních partnerů mají po sedmi členech. 7) Sekretariát RHSD ČR (a) Sekretariát RHSD ČR zabezpečuje přípravu návrhu programu jednání orgánů RHSD ČR a zajišťuje organizačně-technickou přípravu jednání RHSD ČR. Vyhotovuje záznamy ze zasedání orgánů RHSD ČR, organizačně zajišťuje tiskové konference a zprostředkovává informace z jednání orgánů RHSD ČR, vládě ČR a sdělovacím prostředkům. Sekretariátům sociálních partnerů RHSD ČR doručuje konečné znění vládních návrhů předkládaných Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, včetně důvodové zprávy. Sekretariát RHSD ČR řídí výkonný sekretář RHSD ČR. Na základě shody všech tří delegací je jmenován vládou ČR. (b) Výkonný sekretář RHSD ČR a další pracovníci jsou zaměstnanci Úřadu vlády ČR. 8) Jednání orgánů RHSD ČR

15

(a) Plenární schůze RHSD ČR zasedá zpravidla 1x za dva měsíce, podle přijatého plánu práce. Na žádost jedné z delegací předseda RHSD ČR svolá mimořádnou Plenární schůzi RHSD ČR. (b) Předsednictvo RHSD ČR zasedá zpravidla 1x měsíčně, minimálně 14 dní před zasedáním Plenární schůze RHSD ČR. Při situaci ohrožující sociální smír svolá předseda RHSD ČR po konzultaci s místopředsedy mimořádné zasedání. (c) Pracovní týmy a skupiny zasedají a jednají podle potřeby. Jejich setkání svolávají jejich vedoucí po dohodě se Sekretariátem RHSD ČR. (d) Zasedání orgánů RHSD ČR se mohou zúčastnit po dohodě delegací RHSD ČR přizvaní hosté. 9) Finanční zabezpečení Na organizačním a finančním zabezpečení činnosti RHSD ČR se podílejí jednotlivé delegace po vzájemné dohodě. 10) Statut RHSD ČR (a) Statut RHSD ČR byl dohodnut všemi třemi delegacemi v Předsednictvu Rady pro dialog sociálních partnerů ČR na zasedání dne 24. července 1997 a tento dokument byl schválen Plenární schůzí RHSD ČR dne 13. listopadu 1997 a tímto dnem nabývá účinnosti. (b) Změny a doplňky Statutu RHSD ČR, včetně příloh, schválilo Předsednictvo RHSD ČR na svém zasedání dne 22. srpna 2000 a jeho platnost potvrdila Plenární schůze RHSD ČR dne 12. září 2000 a Plenární schůze RHSD ČR dne 19. září 2002. (c) Bližší procedurální podmínky jednání orgánů RHSD ČR upravuje Jednací řád RHSD ČR, který je součástí Statutu. 8. Kritéria reprezentativnosti 8.1 Kritéria reprezentativnosti zaměstnavatelů v Radě hospodářské a sociální dohody ČR 1) Představitelé velkého, středního a drobného podnikání v průmyslu, stavebnictví, dopravě, zemědělství, obchodu a službách, v němž je zaměstnána či sdružena rozhodující část zaměstnanců a členů družstev těchto odvětví. 2) Organizace, jejichž představitelé působí v RHSD ČR, mají celostátní působnost, sdružují zaměstnavatelské organizace v regionech a v různých oborech. 3) Organizace jsou zřízeny a evidovány podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování, v platném znění. 4) Organizace nevyvíjí politickou činnost ve smyslu zákona o politických stranách a hnutích. 5) Každý zaměstnavatelský subjekt, ucházející se o účast při jednání RHSD ČR, musí vykázat nejméně 200 000 zaměstnanců.

16

8.2 Kritéria reprezentativnosti odborů v Radě hospodářské a sociální dohody ČR 1) Organizace jsou zřízeny a evidovány dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění a nevyvíjejí politickou činnost ve smyslu zákona o politických stranách a hnutích. 2) Organizace vyvíjejí odbornou činnost spočívající v prosazování ekonomických a sociálních zájmů svých členů, zejména vedou kolektivní vyjednávání na úrovni podniků a odvětví. 3) Organizace jsou nezávislé na vládě a zaměstnavatelích. 4) Organizace mají konfederační strukturu, tj. sdružují nejméně tři odborné svazy reprezentující různá odvětví. 5) Organizace mají celostátní působnost. 6) Každý odborový subjekt, ucházející se o účast při jednání RHSD ČR, musí vykázat nejméně 150 000 odborově organizovaných členů. 9. Personální zastoupení delegací v orgánech RHSD ČR 9.1 Plenární schůze RHSD ČR se účastní delegace ve složení: •

předseda vlády ČR

•

sedm představitelů vlády, z toho šest ministrů a jeden náměstek ministra jako statutární zástupci členů vlády, přičemž jeden z nich je místopředsedou RHSD ČR.

•

sedm představitelů konfederací z toho šest delegovaných Českomoravskou konfederací odborových svazů a jeden představitel delegovaný dalším subjektem, který splňuje kritéria ve smyslu Přílohy č. 2, přičemž jeden z nich je místopředsedou RHSD ČR.

•

sedm představitelů zaměstnavatelských svazů delegovaných Svazem průmyslu a dopravy ČR a Konfederací zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR, přičemž jeden z nich je místopředsedou RHSD ČR.

9.2 Předsednictvo RHSD ČR tvoří: •

předseda vlády ČR, který je zároveň předsedou RHSD ČR

•

místopředseda RHSD ČR za vládu

•

místopředseda RHSD ČR za odbory

•

místopředseda RHSD ČR za zaměstnavatele.

17

10. Výtah z jednacího řádu RHSD ČR JEDNACÍ

ŘÁD

Rady hospodářské a sociální dohody ČR (RHSD ČR) _______________________________________________________________________ _______________________________________________________________________ __________

10.1 Účel Jednacího řádu RHSD ČR V návaznosti na platný Statut Rady hospodářské a sociální dohody ČR (dále jen RHSD ČR) upravuje Jednací řád: • • •

Plenární schůze, jednání Předsednictva, jednání pracovních týmů a skupin.

10.2 Jednání Plenární schůze RHSD ČR (a) Zasedání Plenární schůze RHSD ČR svolává Předsednictvo RHSD ČR a řídí předseda RHSD ČR. V případě nepřítomnosti předsedy řídí zasedání Plenární schůze RHSD ČR jeden z místopředsedů. (b) Zasedání Plenární schůze RHSD ČR se konají zpravidla 1x za dva měsíce, podle přijatého plánu práce. Zasedání Plenární schůze RHSD ČR je svoláváno nejpozději týden předem. V mimořádných případech svolává předseda RHSD ČR zvláštní zasedání na návrh nejméně 4 členů každé delegace nejpozději do 10ti dnů. (c) Program a termín zasedání Plenární schůze RHSD ČR navrhuje Předsednictvo RHSD ČR. Podléhají konečnému schválení před vlastním zasedáním tohoto orgánu. Program zejména obsahuje: - informace z jednání Předsednictva RHSD ČR, - jednotlivé body programu zasedání, - stanoviska a doporučení pracovních týmů a skupin, - kontrolu záznamu z posledního zasedání, - návrh programu příštího zasedání. (d) Podklady pro jednání Plenární schůze RHSD ČR se zpravidla předkládají v písemné formě.

18

(e) Plenární schůze RHSD ČR jedná, je-li přítomno nejméně po čtyřech členech každé delegace. Člen RHSD ČR může být zastupován pouze výjimečně. Zastupující má stejné pravomoci jako řádný člen, jehož zastupuje a je na funkční úrovni zastoupeného. Pověření k zastupování předloží předsedajícímu příslušná delegace nejpozději před zahájením jednání. (f) Zasedání Plenární schůze RHSD ČR jsou neveřejná pokud Plenární schůze RHSD ČR nerozhodne jinak. Složení Plenární schůze RHSD ČR a zastoupení všech tří delegací upravuje příloha č. 3 Statutu RHSD ČR. Každá delegace si může přizvat na zasedání Plenární schůze RHSD ČR ke každému bodu maximálně dva experty. Zasedání Plenární schůze RHSD ČR se rovněž účastní výkonný sekretář RHSD ČR a jeden zástupce sekretariátu sociálních partnerů. Závěry z jednání jsou zveřejňovány společně, pověřenými zástupci všech tří delegací na tiskové konferenci po zasedání RHSD ČR, pokud se nedohodne jinak. (g) Z jednání Plenární schůze RHSD ČR se pořizuje záznam, který zejména obsahuje přijaté závěry, resp. odchylná stanoviska delegací k jednotlivým bodům programu. Před skončením zasedání účastníci jednání schválí závěry k jednotlivým bodům. 10.3 Jednání Předsednictva RHSD ČR (a) Jednání Předsednictva RHSD ČR svolává a řídí předseda RHSD ČR. V případě nepřítomnosti předsedy svolává a řídí jednání Předsednictva RHSD ČR jeden z místopředsedů. (b) Předsednictvo RHSD ČR zasedá 1x měsíčně, minimálně 14 dní před zasedáním Plenární schůze RHSD ČR. Předseda též svolá Předsednictvo RHSD ČR, požadují-li jeho svolání oba místopředsedové. Vznikne-li situace ohrožující sociální smír, svolá předseda po předchozí konzultaci s místopředsedy mimořádné zasedání Předsednictva RHSD ČR. Zasedání Předsednictva RHSD ČR se rovněž účastní výkonný sekretář RHSD ČR a jeden zástupce sekretariátu sociálních partnerů. (c) Předsednictvo RHSD ČR jedná, jsou-li přítomni zástupci všech tří delegací. Člen Předsednictva RHSD ČR může být zastoupen pouze výjimečně. Zastupující má stejné pravomoci jako jím zastupovaný člen. Pověření k zastupování předloží předsedajícímu příslušná delegace nejpozději před zahájením jednání. (d) Zasedání Předsednictva RHSD ČR jsou neveřejná, pokud Předsednictvo nerozhodne jinak. Složení Předsednictva RHSD ČR a zastoupení sociálních partnerů upravuje příloha č. 3 Statutu RHSD ČR. Závěry z jednání jsou zveřejňovány společně pověřenými zástupci všech tří delegací zpravidla na tiskové konferenci. (e) Z jednání Předsednictva RHSD ČR se pořizuje záznam. Před skončením zasedání schválí účastníci závěry k jednotlivým bodům. 10.4 Postup při projednávání předkládaných materiálů RHSD ČR (a) Plenární schůze, Předsednictvo a pracovní týmy a skupiny RHSD ČR projednávají materiály, vyplývající z jejich schválených programů a další materiály zásadního významu na základě dohody všech tří delegací ve smyslu článku 2 a článku 4 Statutu RHSD ČR. (b) K materiálům vypracují vlastní písemná stanoviska delegace, resp. pracovní týmy a skupiny. Na jednání Plenární schůze RHSD ČR provedou stručné zhodnocení. (c) Jednotlivé delegace sdělují závěry z jednání příslušným státním, zaměstnavatelským a odborovým orgánům.

19

(d) Vládní delegace seznámí vládu ČR se stanovisky zaměstnavatelů a odborů, uplatněnými v orgánech RHSD ČR. 10.5 Posouzení materiálů v pracovních týmech a skupinách RHSD ČR (a) Pracovní týmy a skupiny RHSD ČR svolává jejich vedoucí. O termínu a obsahu jednání vždy informuje Sekretariát RHSD ČR. (b) Pracovní tým pro tripartitu a organizační otázky RHSD ČR doporučuje Předsednictvu RHSD ČR po projednání příslušných podkladových materiálů v pracovních týmech a skupinách program Plenární schůze RHSD ČR. (c) Vedoucí vypracovává záznam z jednání jím řízeného pracovního týmu nebo skupiny, který je zasílán účastníkům jednání a Předsednictvu RHSD ČR prostřednictvím Sekretariátu RHSD ČR. (d) Nezbytnými náležitostmi záznamu z jednání pracovního týmu nebo skupiny jsou: - název pracovního týmu a skupiny, - datum a místo jednání, - název posuzovaného materiálu, - seznam ostatních projednaných materiálů, - charakteristika rozhodujících problémů, - závěry jednání obsahující dohodnutá stanoviska všech delegací k jednotlivým bodům, resp. rozdílná stanoviska se stručným zdůvodněním - podpis vedoucího pracovního týmu nebo skupiny, - prezenční listina. Před ukončením zasedání účastníci schválí závěry z jednání. 10.6 Předkládání materiálů do orgánů RHSD ČR Za předložení materiálu v termínu dohodnutém mezi Sekretariátem RHSD ČR a předkladatelem v návaznosti na programy jednotlivých orgánů RHSD ČR v potřebném počtu odpovídá předkladatel. Materiály se předkládají Sekretariátu RHSD ČR takto: materiál k projednání

- je určen k projednání experty v pracovním týmu nebo skupině RHSD ČR a následně na Plenární schůzi RHSD ČR. Předkládá se ve 45ti výtiscích (z nichž 10 je určeno pro pracovní tým nebo skupinu), nejpozději 4 týdny před Plenární schůzí RHSD ČR.

materiál k informaci

- je určen řádným členům RHSD ČR bez předchozího projednání experty v pracovních týmech a skupinách RHSD ČR. Předkládá se ve 35ti výtiscích nejpozději jeden týden před Plenární schůzí RHSD ČR.

20

10.7 Závěrečná ustanovení (a) Jednací řád RHSD ČR byl dohodnut všemi třemi delegacemi Předsednictva Rady pro dialog sociálních partnerů ČR na zasedání dne 24. července 1997 a tento dokument byl schválen schůzí RHSD ČR dne 13. listopadu 1997 a tímto dnem nabývá na účinnosti. (b) Změny a doplňky Jednacího řádu RHSD ČR schválilo Předsednictvo RHSD ČR na svém zasedání dne 22. srpna 2000 a jeho platnost potvrdila Plenární schůze RHSD ČR dne 12. září 2000. 11. Jmenný seznam Předsednictva RHSD ČR 11.1 Delegace vlády JUDr. Stanislav Gross - předseda RHSD ČR předseda vlády ČR Úřad vlády ČR Nábřeží E. Beneše 4 118 01 Praha 1 Ing. Zdeněk ŠKROMACH - výkonný místopředseda RHSD ČR 1. místopředseda vlády ČR a ministr práce a sociálních věcí Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR Na Poříčním právu 1 128 01 Praha 2 11.2 Delegace odborů Milan ŠTĚCH - místopředseda RHSD ČR předseda ČMKOS a člen Rady ČMKOS Českomoravská konfederace odborových svazů náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3

11.3 Delegace zaměstnavatelů Ing. Jaroslav MÍL, MBA - místopředseda RHSD ČR prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Mikulandská 7 113 61 Praha 1 11.4 Sekretariát RHSD ČR Zdeněk Kadlec - výkonný sekretář Rada hospodářské a sociální dohody ČR Úřad vlády ČR nábřeží Edvarda Beneše 4 118 01 Praha 1

21

11.5 Sekretáři sociálních partnerů František NOVOTNÝ - sekretář pro RHSD ČR vedoucí oddělení vnějších vztahů Českomoravská konfederace odborových svazů náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 Ing. Zdeněk LIŠKA - sekretář pro RHSD ČR generální ředitel Svaz průmyslu a dopravy ČR Mikulandská 7 113 61 Praha 1

12. Jmenný seznam Plenární schůze RHSD ČR 12.1 Delegace vlády JUDr. Stanislav Gross - předseda RHSD ČR předseda vlády Úřad vlády ČR Nábřeží E. Beneše 4 118 01 Praha 1 Ing. Zdeněk ŠKROMACH - výkonný místopředseda RHSD ČR ministr práce a sociálních věcí Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR Na Poříčním právu 1 128 01 Praha 2 Ing. Jaroslav PALAS ministr zemědělství Ministerstvo zemědělství ČR Těšnov 17 117 05 Praha 1 Ing. Milan URBAN ministr průmyslu a obchodu Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR Na Františku 32 110 15 Praha 1 Mgr. Bohuslav SOBOTKA místopředseda vlády a ministr financí Ministerstvo financí ČR Letenská 15 118 10 Praha 1 Ing. Milan ŠIMONOVSKÝ ministr dopravy

22

Ministerstvo dopravy ČR nábřeží Ludvíka Svobody 12 110 15 Praha 1 Mgr. Pavel NĚMEC ministr pro místní rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj Staroměstské nám. 6 110 15 Praha 1 Ing. Karel PUSTELNÍK náměstek ministra Ministerstvo zdravotnictví ČR Palackého nám. 4 128 01 Praha 2 12.2 Delegace odborů Milan ŠTĚCH - místopředseda RHSD ČR předseda Českomoravská konfederace odborových svazů a člen Rady ČMKOS náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 Ing. Jan UHLÍŘ člen Rady ČMKOS a předseda OS KOVO ČR náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 RNDr. Jiří SCHLANGER člen Rady ČMKOS a předseda OS zdravotnictví a sociální péče ČR Koněvova 54/1007 130 00 Praha 3 Jaroslav ZAVADIL člen Rady ČMKOS a místopředseda ČMKOS náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 Stanislav ANTONIV člen Rady ČMKOS a předseda OS Stavba ČR náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 JUDr. Zdeněk ČERNÝ člen Rady ČMKOS a předseda OS chemie ČR náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3

23

Bohumír DUFEK předseda Asociace samostatných odborů a předseda OS pracovníků zemědělství a výživy Čech a Moravy náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 ALTERNÁTI Jiří KUBÍČEK člen Rady ČMKOS a předseda OS energetiků náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 Alena VONDROVÁ členka Rady ČMKOS a předsedkyně OS státních orgánů a organizaci Senovážné náměstí 23 112 82 Praha 1 Ing. Jaromír DUŠEK místopředseda ASO a předseda Odborového svazu železničářů náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 Bc. Jan SABEL člen Rady ČMKOS a předseda OS pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 Mgr. František DOBŠÍK člen Rady ČMKOS a předsea ČMOS školství náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 12.3 Delegace zaměstnavatelů Ing. Jaroslav MÍL, MBA - místopředseda RHSD ČR prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Mikulandská 7 113 61 Praha 1 Ing. Stanislav KÁZECKÝ, CSc. viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Mikulandská 7 113 61 Praha 1

24

Ing. Vratislav KULHÁNEK viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a předseda Představenstva ŠKODA AUTO a.s. V. Klementa 869 293 60 Mladá Boleslav Ing. Miroslav KREJČÍ viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a generální ředitel EASTMAL SOKOLOV, a.s. Tovární 1 356 80 Sokolov Ing. Pavel PRIOR viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a PROSPEKS - Fin, s.r.o. Radlická 2 150 00 Praha 5 Ing. Pavel ERNST, CSc. předseda KZPS ČR a prezident Unie zaměstnavatelských svazů ČR Rumunská 12 120 00 Praha 2 Jan WIESNER místopředseda KZPS ČR a předseda Svazu českých a moravských výrobních družstev Václavské náměstí 21 113 60 Praha 1 Doc. Ing. Milan VEVERKA, CSc. místopředseda KZPS ČR a prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví ČR Národní třída 10 110 00 Praha 1 ALTERNÁTI Ing. Břetislav OŠŤÁDAL čestný člen Svazu průmyslu a dopravy ČR Elektromechanika Úvaly s.r.o. Klostermannova 1000 250 82 Úvaly Ing. Jaromír SCHUBERT viceprezident Unie středního stavu ČR Washingtonova 9/1622 110 00 Praha 1 Ing. Jiří KOHOUTEK místopředseda KZPS ČR a

25

viceprezident ATOK Slezská 13 120 00 Praha 2 Ing. Miroslav JIROVSKÝ předseda Zemědělského svazu ČR zástupce KZPS ČR Hybernská 38 117 02 Praha 1 Bedřich DANDA místopředseda KZPS ČR a předseda Sdružení podnikatelů ČR Škrétova 6 120 59 Praha 2 12.4 Sekretariát RHSD ČR Zdeněk KADLEC výkonný sekretář Rady hospodářské a sociální dohody ČR Úřad vlády ČR nábřeží Edvarda Beneše 4 118 01 Praha 1 12.5 Sekretáři sociálních partnerů František NOVOTNÝ - sekretář pro RHSD ČR vedoucí oddělení vnějších vztahů Českomoravská konfederace odborových svazů 113 59 Praha 3 Ing. Ivan KAŠPAR - sekretář pro RHSD ČR tajemník ASO a vedoucí soc.práv.oddělení Asociace samostatných odborů náměstí W. Churchilla 2 113 59 Praha 3 Ing. Zdeněk LIŠKA - sekretář pro RHSD ČR generální ředitel Svaz průmyslu a dopravy ČR Mikulandská 7 113 61 Praha 1 Ing. Aleš FISCHER - sekretář pro RHSD ČR tajemník KZPS ČR Těšnov 5 110 01 Praha 1 13. Seznam Pracovních týmů RHSD ČR

26

Pracovní tým RHSD ČR pro tripartitu a organizační otázky Vedoucí pracovního týmu: Zdeněk Kadlec výkonný sekretář RHSD ČR Pracovní tým RHSD ČR pro pracovněprávní vztahy, kolektivní vyjednávání a zaměstnanost Vedoucí pracovního týmu: Ing. Zdeněk LIŠKA generální ředitel Svazu průmyslu a dopravy ČR Pracovní tým RHSD ČR pro hospodářskou politiku Vedoucí pracovního týmu: Ing. Martin Pecina, MBA náměstek ministra průmyslu a obchodu ČR Pracovní tým RHSD ČR pro sociální otázky Vedoucí pracovního týmu: Ing. Ludmila MÜLLEROVÁ náměstkyně ministra práce a sociálních věcí ČR Pracovní tým RHSD ČR pro veřejné služby a veřejnou správu Vedoucí pracovního týmu: RNDr. Josef POSTRÁNECKÝ náměstek ministra vnitra ČR Pracovní tým RHSD ČR pro EU Vedoucí pracovního týmu: náměstek ministra zahraničních věcí ČR Pracovní tým RHSD ČR pro bezpečnost práce Vedoucí pracovního týmu: PaedDr. Pavel SKÁCELÍK místopředseda Českomoravské konfederace odborových svazů Pracovní tým RHSD ČR pro mzdy, platy a související otázky Vedoucí pracovního týmu: JUDr. Petr ŠIMERKA první náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR Pracovní tým RHSD ČR pro vzdělávání a lidské zdroje Vedoucí pracovního týmu: Mgr. Václav PÍCL první náměstek ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Dopravní komise RHSD ČR Vedoucí dopravní komise RHSD ČR: Ing. Antonín TESAŘÍK náměstek ministra dopravy ČR

27

Pracovní skupina RHSD ČR pro daně a pojištění Vedoucí pracovní skupiny: Ing. Yvona LEGIERSKÁ náměstkyně ministra financí ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro místní rozvoj Vedoucí pracovní skupiny: PhDr. Jaroslav GACKA náměstek ministra pro místní rozvoj ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro řešení regionální průmyslové restrukturalizace Vedoucí pracovní skupiny: Jan WIESNER místopředseda KZPS ČR a předseda Svazu českých a moravských výrobních družstev Pracovní skupina RHSD ČR pro zdravotnictví Vedoucí pracovní skupiny: MUDr. Marie SOUČKOVÁ ministryně zdravotnictví ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro koncepci důchodové reformy Vedoucí pracovní skupiny: Jiří HOFMAN náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro kulturní otázky Vedoucí pracovní skupiny: JUDr. Jiří RICHTER náměstek ministra kultury ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro spolupráci s Mezinárodní organizací práce Vedoucí pracovní skupiny: JUDr. Čestmír Sajda, MBA náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR Pracovní skupina RHSD ČR pro ochranu vnitřního trhu Vedoucí pracovní skupiny: Ing Helena Pískovská prezidentka Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Pracovní skupina pro změnu Statutu a Jednacího řádu RHSD ČR Vedoucí pracovní skupiny: Zdeněk Kadlec výkonný sekretář RHSD ČR

28

II. Rozvoj sociálního dialogu v ČR Úvod

Následující studie představuje závěrečnou zprávu 1. komponentu twiningového projektu Phare CZ-IB-1999-CO-02 „Rozvoj sociálního dialogu“. Cílem komponentu bylo „zvýšit úroveň informovanosti o situaci sociálního dialogu v ČR" a „zlepšit informační základnu sociálních partnerů a společné porozumění pro potřebné akce, které je třeba podniknout na podporu sociálního dialogu“. Materiál v pracovní verzi byl dokončen v prosinci 2001 a následně podroben rozsáhlé diskusi, a to jednak na seminářích pro účastníky projektu, jednak na schůzi s pracovním týmem pro pracovněprávní vztahy, kolektivní vyjednávání a zaměstnanost Rady hospodářské a sociální dohody, které se konaly v lednu 2002. V průběhu měsíce února t. r. proběhlo rovněž široké připomínkové řízení ze strany řady, a to i některých menších odborových a zaměstnaneckých svazů, vedené buď formou rozhovorů s jejich představiteli nebo cestou zevrubných písemných připomínek. Další připomínky v průběhu následujícího období zejména ze strany funkcionářů některých odborových svazů měly neoficiální charakter. Na základě uvedených projednání a po zapracování vznesených ústních i písemných připomínek nabyl text definitivní podoby a stal se určitým východiskem pro další postup smluvních partnerů projektu. Studie usiluje o naplnění jednoho z prioritních požadavků, a to o komplexní pohled na sociální dialog v ČR. Přestože byl vymezený rozsah textu nakonec podstatně překročen, ukázalo se už v průběhu zpracování, že uskutečnit v plné míře uvedený záměr, a to v rámci jedné byť poměrně rozsáhlé studie, není reálné. Je zřejmé, že k naplnění takového úkolu by musela předcházet řada analýz - chybí např. spolehlivé údaje umožňující posouzení vlivu sociálního dialogu a jeho skutečných výsledků, zvlášť pokud jde o ekonomické dopady kolektivního vyjednávání, resp. uzavíraných kolektivních smluv na úrovni odvětví a podniků. K dispozici nejsou rovněž ověřené informace o faktických důvodech poklesu členské základny odborů v ČR včetně váhy jednotlivých faktorů. S tím souvisí také závažná otázka, proč dochází na straně některých zaměstnavatelů k neochotě kolektivně vyjednávat a sdružovat se. Výběrem faktografie i způsobem argumentace je i po zapracování připomínek zástupců sociálních partnerů text poplatný faktické existenci dvojího, jazykově i zkušenostně odlišného adresáta. Mnohé deskriptivní pasáže, které může česká odborná veřejnost považovat za nadbytečné, budou i nadále, jak jsme se prozatím přesvědčili, mít pro zahraniční odborníky svou vypovídací hodnotu. A. Souhrnná charakteristika ekonomického vývoje Dosavadní ekonomický a sociální vývoj v České republice v období transformačního procesu lze v zásadě rozdělit do několika vývojových etap. První roky transformace ekonomiky na tržní hospodářství byly charakteristické, podobně jako v dalších tranzitivních zemích, hlubokým propadem ekonomiky, a to jak v důsledku zániku dosavadních zahraničně obchodních vztahů mezi zeměmi bývalé RVHP a jen postupným přeorientováním na západní zahraniční trhy, tak i výrazným omezením vnitřní poptávky v souvislosti s poklesem koupěschopnosti obyvatelstva. Pokles hrubého domácího produktu v letech 1990 1993 o 12% doprovázel jen o něco nižší pokles zaměstnanosti (o necelých 10%). Svá zaměstnání opustilo přes půl milionu osob – část z nich opustila trh práce vůbec (odchody do důchodu, zaměstnané ženy do domácnosti). Zbytek přešel do skupiny nezaměstnaných, což byl jev do té doby vcelku neznámý (alespoň ve své viditelné formě), určitá část osob začala postupně pracovat ve skryté ekonomice – práce v zahraničí, mnohdy nelegální, neregistrované činnosti v tuzemsku apod. Další období transformace zhruba let 1994 - 1996 bylo již charakterizováno poměrně rychlým oživením ekonomiky, zejména v letech 1995 a 1996 s neobyčejně vysokými tempy růstu hrubého domácího produktu o 6, resp. 4%. Poté z řady vnitřních ale i vnějších příčin následovalo období stagnace ekonomiky a recese s každoročními poklesy objemu hrubého domácího produktu v letech 1997 - 1999 cca o 1%, vystřídané konečně v posledním období obnovou rozvoje ekonomiky s růstem hrubého domácího produktu v roce 2000 o téměř 3 %. Tomuto vývoji odpovídal do určité míry zhruba od poloviny devadesátých let i vývoj zaměstnanosti. Období oživení ekonomiky v letech 1994 – 1996 bylo doprovázeno zastavením předchozího poklesu zaměstnanosti a mírnými každoročními růsty počtu pracovníků cca o 1% (v roce 1995 dokonce cca o 2,5%). V následujících letech stagnace a recese ekonomiky následoval rovněž výraznější každoroční pokles zaměstnanosti o 2 až téměř 4%, což byl ještě

29

výraznější pokles, než tomu bylo u hrubého domácího produktu. Tento pokles zaměstnanosti, přestože již mírnějšími tempy, však pokračoval i v období obnoveného ekonomického růstu let 2000 a 2001 o 2, resp. 1 %. Současně bylo období transformace ekonomiky zhruba od poloviny devadesátých let, tj. počínaje obdobím oživení ekonomického růstu, charakteristické postupným prohlubováním vnější ekonomické nerovnováhy s vysokými pasivními saldy obchodní bilance - např. v letech 1996, 1997 a opětně v roce 2000 dosahujícími až kolem 130 – 150 mld. Kč -, jakož i s vysokými a v posledních letech narůstajícími pasivními saldy běžného účtu platební bilance. Ty se pohybovaly v jednotlivých letech od 1,3 do 4,3 mld. USD, což představovalo ve stejných letech 1996, 1997 a 2000 hrozivých 7, 6 a 5% hrubého domácího produktu. Od roku 1997 k tomu přistupuje navíc problém prohlubující se vnitřní nerovnováhy s narůstajícími schodky státního rozpočtu postupně 15 až téměř 50 mld. Kč, tj. 1 až 2,5 % hrubého domácího produktu. Patrné jsou v posledních letech zejména tendence nárůstu deficitu celkových veřejných bilancí a s tím spojeného zadlužení země. Mzdový vývoj v uplynulém období musel sice na jedné straně přihlížet k vysokým tempům inflace charakterizovaným růstem spotřebitelských cen, a to zejména v počáteční fázi transformace ekonomiky, současně však z dlouhodobého hlediska by mělo být nezbytné přizpůsobit se i prostorovým možnostem daným růstem ekonomiky. Posuzováno z tohoto hlediska nebyl vždy vývoj průměrných mezd v žádoucím souladu s vývojem produktivity. Je sice pravda, že prudký pokles reálných mezd v roce 1991 jako důsledek liberalizace cen u rozhodující části výrobků a služeb činil více než 26% ve srovnání se stavem v předchozím roce 1990 (a ve srovnání např. ještě s rokem 1989 činil tento pokles dokonce cca 30%) a byl tak výrazně větší, než činil pokles produktivity (v roce 1991 ve srovnání s předchozím rokem necelých 7 %). Současně však snahy o vyrovnání tohoto vysokého propadu reálných mezd se projevovaly prakticky po celé následující období let 1992 – 1999 (s určitou výjimkou roku 1998) v trvalých každoročních vyšších tempech růstu reálných mezd než byl růst produktivity. Tento vývojový trend v zásadě pokračoval i po roce 1995, kdy již bylo dosaženo jak mzdové úrovně roku 1990, tak i temp růstu produktivity, i když rozdíly v každoročních tempech mezi oběma ukazateli nebyly již tak výrazné. K zásadnějšímu zlomu došlo až v roce 2000 s tempy růstu reálných mezd cca jen polovičními oproti dosaženým tempům produktivity. Přesto však růst produktivity práce i za období 1995 – 2000 o 14,5 % zaostal za růstem reálných mezd pracovníků, které se za totéž období zvýšily o více než 19 % (nominální mzdy pracovníků vzrostly pak téměř o dvě třetiny), což se projevilo v nárůstu jednotkových mzdových nákladů. Obecně je nutno konstatovat, že tlaky na růst průměrných mezd by měly nejen přihlížet k přiměřeným relacím k růstu spotřebitelských cen, ale současně i k dosaženým tempům růstu ekonomiky; v rozpočtové sféře se neúměrné mzdové tlaky dostávají nezbytně do rozporu s reálnými možnostmi státního rozpočtu. V této souvislosti je možné rovněž připomenout, že v materiálu ke strategii dalšího rozvoje ekonomické reformy v ČR směřující k plnému zavedení tržního hospodářství, zabezpečení podmínek pro výrazný a trvalý ekonomický růst a tím i zlepšování životní úrovně obyvatelstva, odsouhlaseném společně představiteli vlády ČR a příslušnými reprezentanty EU, bylo svého času konstatováno, že zdravý vývoj ekonomiky bude mj. vyžadovat, aby v dalších letech roční tempa růstu reálných mezd nepřevyšovala 2/3 temp růstu produktivity („Joint Assessment of the Economic Policy Priorities of the Czech Republic“, Brussels, 1999). B. Sociální dialog na národní úrovni 1. Vznik a vývoj tripartity 1.1 Vznik tripartity Paralelně se zahájením ekonomické deregulace a legislativní transformace započala také jednání o vytvoření systému tripartity a kolektivního vyjednávání posilující význam dohod a kolektivních smluv. Reformní strategie potřebovala určité politické a institucionální zázemí, které by pomáhalo řešit předpokládané konflikty, předcházet jim nebo je minimalizovat. Federální vláda a také národní vlády se rozhodly, podobně jako mnohé státy střední a východní Evropy, pro vytvoření instituce zprostředkující zájmy a umožňující zpětnou vazbu, které se osvědčily v různých variantách v řadě západoevropských demokracií.

30

V československém, resp. v českém případě šlo o "preventivní" instituci [Wiesenthal 1995:11] iniciovanou především vládou a podporovanou odbory (V rámci rozhovorů se zástupci sociálních partnerů v souvislosti s touto studií jsme se setkali s připomínkou (Unie zaměstnavatelských svazů ČR), že spíše šlo o společnou iniciativu odborů a zaměstnavatelů akceptovanou

vládou.). Požadavek na vytvoření instituce sociálního dialogu na úrovni federace a republik se objevil i v programu České a Slovenské konfederace odborových svazů pro první etapu ekonomické transformace, přijatém v září 1990 [Hrdlička 1992]. Vláda ve spolupráci s odbory a vznikajícími podnikatelskými a zaměstnavatelskými svazy se rozhodla vytvořit dohodovací instituci v podobě tripartity. Tripartitní orgán byl v ČR zpočátku pojmenován Rada sociální dohody. Poté, co zaměstnavatelé i odbory prosadili na jednání také problémy hospodářské politiky se název změnil na Radu hospodářské a sociální dohody (dále „RHSD“). Dne 3. 10. 1990 byla podepsána dohoda o jejím zřízení, do měsíce pak vznikly na základě podobných dohod i tripartitní orgány na národní úrovni jednotlivých republik. Její struktury na nižší, zejména regionální úrovni však nebyly dlouhou dobu rozvinuty zejména proto, že do roku 2000 nebyla naplněna příslušná ustanovení Ústavy ČR týkající se územně správního členění státu. Vytvořené tripartitní orgány - federální i dva národní - vznikly jako společný, dobrovolný, dohodovací a iniciativní orgán vlády, odborů a zaměstnavatelů. Základní idea spočívala v tom, že kromě specifických a mnohdy protikladných zájmů a aktivit jednotlivých partnerů existují společné cíle a pro jejich dosažení je třeba vyvíjet společné aktivity, harmonizovat zájmy a hledat konsenzus. Při počátečních úvahách o vytvoření tripartity a v době jejího vzniku byla diskutována možnost právního reglementování tripartity, jejího právního rámce, právní závaznosti generálních dohod. Od této myšlenky bylo nakonec upuštěno. To znamená, že vznik tripartitních orgánů, obsah a způsob jejich fungování nebyl a není upraven zákonem ani jiným právním předpisem, ale vycházel z principu dobré vůle a dohody sociálních partnerů a vlády (gentlemen agreement). Obdobně tomu bylo i s generální dohodou uzavíranou v tripartitě v letech 1991 - 1994. Nejednalo se o právně závazný dokument, jeho závaznost byla pouze politická. Jako politický dokument byla produktem demokraticky dosaženého konsenzu mezi zúčastněnými stranami a její dodržování nebylo vymahatelné. Odbory by byly v těchto letech uvítaly nějakou formu závaznosti, narážely však na odpor zaměstnavatelů a především vlády. Ve druhé polovině 90. let tento odpor slábl, ale legislativní zakotvení tripartity už nikdo nepožadoval. Dnes by se možná podobný návrh setkal u sociálních partnerů s větším pochopením než v minulosti, avšak jediný pokus – poslanecký návrh na vydání zákona o hospodářském a sociálním partnerství předložený v lednu 2001 J. Štraitem (KSČM) byl odmítnut nejen velkou částí celého politického spektra, ale i odbory a představiteli zaměstnavatelů. Důvodem byly věcné a právní nedostatky návrhu. V rámci rozhovorů se zástupci sociálních partnerů v souvislosti s touto studií jsme se setkali s připomínkou (Unie zaměstnavatelských svazů ČR), že spíše šlo o společnou iniciativu odborů a zaměstnavatelů akceptovanou vládou.

1.2 Charakteristika partnerů v tripartitě V RHSD působili a dosud působí tři partneři: stát, představovaný vládou, zaměstnavatelé, reprezentovaní Konfederací zaměstnavatelských svazů a podnikatelských svazů (později Svazem průmyslu a dopravy ČR a Konfederací podnikatelských a zaměstnavatelských svazů) a zaměstnanci, reprezentovaní odbory; ne všemi, ale pouze nejsilnější odborovou centrálou- Českomoravskou komorou odborových svazů (ČMKOS) a Konfederací umění a kultury (KUK), která byla v roce 2000 nahrazena Asociací samostatných odborů (ASO), splňující kritéria reprezentativnosti, na rozdíl od KUK, který je už neplnil

(Situace KUK, pokud jde o sociální dialog na národní úrovni, se tak výrazně zhoršila. Přesto pro podstatnou část ministerstev je KUK dále připomínkovým místem, v rámci „Dohody o spolupráci s MK ČR“ (tzv. „Kulturní tripartita“) je KUK signatářem a garantem tohoto sociálního dialogu za zaměstnaneckou odborovou) stranu.).

Delegaci zaměstnavatelů představovala na počátku sedmičlenná skupina představitelů Koordinační rady podnikatelských svazů a sdružení České republiky (KORP), později přejmenované na Koordinační radu Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR (KR KZPS). Nebyly zde zastoupeny komory, hospodářská či agrární (jako je tomu v některých jiných postkomunistických zemích), které byly ustaveny později zákonem v roce 1992, svým posláním nejsou zaměstnavatelskou reprezentací a nemohou být partnerem v sociálním dialogu. Můžeme mluvit o zřetelné funkcionální diferenciaci mezi komorami na jedné straně a podnikatelskými a zaměstnavatelskými organizacemi na straně druhé. Pozdější snahy jiných subjektů než zaměstnavatelských svazů, např. Hospodářské komory, vstoupit do tripartity v rámci delegace zaměstnavatelů, byly ojedinělé a neúspěšné (V posledních letech dochází mezi Hospodářskou

a Agrární komorou a KZPS k rozvoji spolupráce se společným cílem zabezpečit co nejúčinněji zájmy podnikatelské sféry.).

31

Zastoupení nových zaměstnavatelských subjektů v delegaci tripartity je však považováno za otevřenou záležitost. V současné době tvoří delegaci zaměstnavatelů Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů a Svaz průmyslu a dopravy ČR (Svaz průmyslu a dopravy ČR v roce 1995 z KZPS vystoupil.). Pro fungování sociálního partnerství existuje základní předpoklad, koncentrace zájmových asociací. Stávající vrcholové centrály jak na straně zaměstnavatelských asociací, tak na straně odborů synchronizují strategii jednání uvnitř sektorů, odvětví a regionů. V některých regionech se jedná spíše o pokusy, jinde o fungující struktury (více v části F). Rovněž šíře reprezentovaných zájmů pokrývá celé spektrum členských organizací. Fungování těchto struktur není samozřejmě bezproblémové, zejména pokud jde o vztah mezi reprezentanty a reprezentovanými ve smyslu vytvoření pevných vertikálních vazeb, které by zároveň vyhovovaly potřebě autonomie členských organizací. K významným praktickým, ale i teoretickým problémům sociálního dialogu patří reprezentativnost zástupců jednotlivých stran. Jedná se jak o výběr asociací či sdružení reprezentujících zájmy, tak i o výběr konkrétních osob reprezentujících jednotlivá sdružení. Problém reprezentativnosti souvisí s pluralitou odborových a zaměstnavatelských organizací. Ve Statutu RHSD ČR z roku 1992 nebyl problém reprezentativnosti řešen taxativně. Bylo zde stanoveno, že za odbory delegují zástupce Českomoravská komora odborových svazů a Konfederace umění a kultury a za zaměstnavatele Koordinační rada podnikatelských a zaměstnavatelských svazů ČR. Zastoupení dalších postupně vznikajících odborových a zaměstnavatelských organizací mělo být řešeno nejdříve v rámci odborové a zaměstnavatelské strany. Dokumenty RHSD předpokládaly v těchto případech především dohodu sociálních partnerů. Ve statutu Rady pro dialog sociálních partnerů z května 1995 byla kritéria reprezentativnosti přílohou Statutu. Podle nich: a) zaměstnavatele zastupují představitelé velkého, středního a drobného podnikání v průmyslu, stavebnictví, dopravě, zemědělství a službách, v němž je zaměstnána či sdružena rozhodující část zaměstnanců a členů družstev těchto odvětví, b) organizace, jejichž představitelé působí v Radě, mají celostátní působnost, sdružují zaměstnavatelské organizace v regionech a různých oborech, c) každý zaměstnavatelský subjekt, ucházející se o účast při jednání Rady, musí vykázat nejméně 500 000 zaměstnanců. Za reprezentanty odborů byly považovány organizace, které: a) vyvíjejí odborovou činnost, spočívající v prosazování ekonomických a sociálních zájmů svých členů, zejména vedou kolektivní vyjednávání na úrovni podniků a odvětví, b) jsou nezávislé na vládě a zaměstnavatelích, c) mají konfederační strukturu, tj. sdružují nejméně tři odborové svazy reprezentující různá odvětví, d) mají celostátní působnost, e) každý odborový subjekt ucházející se o účast při jednání Rady musí vykázat nejméně 300 tis. odborově organizovaných členů. Tlak na otevření se delegace vůči jiným odborovým organizacím pokračoval. Rada, především vládní strana, nechtěla měnit Statut a vyzvala stranu odborů, aby podala návrh, jak řešit případnou účast dalších odborových struktur. Zastoupení Konfederace umění a kultury, která tento početní limit nesplňovala, bylo dohodnuto při utváření RHSD a postupně se stalo spíše historickým reliktem. Při projednávání nového Statutu a Jednacího řádu v roce 1997 vládní strana navrhovala, aby sedmé místo v delegaci odborů bylo přenecháno pro ostatní odbory a odborové centrály mimo ČMKOS, když se mezi sebou dohodnou na společném zástupci. Strana odborů s tímto návrhem nesouhlasila. Ve Statutu z listopadu 1997 tak zůstala kritéria reprezentativnosti pro odbory nezměněna. Ve Statutu ze září 2000 se změnilo poslední kritérium, odborový subjekt musí vykázat nejméně 150 000 odborově organizovaných členů. Tato změna umožnila členství Asociace samostatných odborů v RHSD (kde nahradila KUK). Podle vyjádření představitele KUK nebylo příčinou této změny pouze uplatnění kvantitativního kritéria reprezentativnosti, ale šlo o složitější problém ve vztahu k ČMKOS (KUK např. nemohla podporovat zvyšování minimální mzdy bez odpovídajících navýšení finančních zdrojů především obecních rozpočtů, neboť bez posílení příjmové stránky těchto rozpočtů by byla přímo

ohrožena další existence kulturních organizací.).KUK se od svého vzniku v r. 1990 pohybovala na hranici tohoto početního kritéria, byla však respektována jako reprezentant specifického odvětví kultury. Požadavek ASO na vstup do tripartity byl z hlediska KUK oprávněný. KUK chtěla, aby ČMKOS postoupila jedno ze svých šesti míst v tripartitě třetí odborové centrále, k čemuž nedošlo. Vstup třetího člena do odborové delegace

32

tripartity by představoval (podle názoru KUK) krok k odborové pluralitě a reálnou šanci na otevření demokratického sociálního dialogu i na odborové straně tripartity. Změna tohoto kvantitativního kritéria reflektuje klesající členskou základnu odborů. Uplatňování kritérií reprezentativnosti, zejména minimálního počtu členů, vede ve svých důsledcích k exkluzi některých vlivných odborových organizací a klade velký nárok na odborové centrály zastoupené v RHSD, pokud jde o agregaci odborových zájmů. Skutečnost, že odborové svazy stojící mimo zmíněné centrály nemají podle dosavadních regulí možnost stát se členem delegace v tripartitě, zatím nevedla nikdy k pokusu založit alternativní orgán pro sociální dialog, jak se stalo na Slovensku v roce 1997 (V listopadu 1997 došlo na Slovensku k založení Ekonomicko-sociální rady jako nové platformy národního sociálního dialogu, která měla rozšiřovat formy participace a okruh participujících v dialogu na národní úrovni. Odbory zde zastupovalo Združenie odborových zväzov v SR, které vzniklo z odborových svazů, jež nebyly členy Konfederácie odborových zväzov a nebyly tak zastoupeny v tripartitě. Došlo k tomu také v období přerušeného sociálního dialogu, kdy RHSD nejednala.).

Pro zaměstnavatele zůstala v roce 1997 kritéria reprezentativnosti formulována podobně jako v minulém Statutu, k výrazné změně došlo pouze v posledním bodě: každá zaměstnavatelská reprezentace, ucházející se o účast při jednání RHSD, musela vykázat nejméně 100 000 zaměstnanců ve svých organizacích. Zde došlo k podstatnému snížení limitu z 500 000 na 100 000 osob. Ve Statutu z roku 2000 se tato hranice posunula výše na 200 tisíc. Otázka zastoupení více členů v radě je praktická otázka, spojená s akceschopností. Rada by neměla být velká, aby byla schopna jednat. Širší zastoupení může být asi teoreticky lepší, ale v praxi vede k nekonečným diskusím a menší akceschopnosti (Interview se sekretářem RHSD, 1998.). 1.3 Vztah státu, resp. vlády k sociálnímu dialogu Sociální partnerství (a jeho institucionalizovaná podoba – tripartita) se podílelo na transformačním procesu a zároveň se vyvíjelo v důsledku měnících se politických, ekonomických a společenských podmínek a "zrání" sociálních partnerů. Měnily se vztahy mezi sociálními partnery a státem, měnila se jeho funkce a organizační podoba. Změny do sociálního partnerství přinesla zejména deetatizace a privatizace. Cílem jednání tripartity bylo dosáhnout dohody nebo zaujmout stanovisko k zásadním hospodářským, sociálním a mzdovým otázkám, otázkám pracovněprávních vztahů a zaměstnanosti. Její záběr byl velmi extenzivní, ale např. privatizace státního majetku ve smyslu rozhodování o privatizačních projektech nebyla zahrnuta do agendy, dohodované v tripartitě. Privatizace byla v kompetenci exekutivy, zákon o velké privatizaci s konzultacemi se sociálními partnery nepočítal a vláda takovým konzultacím nebyla nijak nakloněna. Tripartita se však na svých zasedáních zabývala často a pravidelně dopadem privatizace na odbory a zaměstnavatele. Oficiálně RHSD nebyla připomínkovým místem v rámci legislativního procesu. Byla však seznamována se závažnými legislativními záměry nebo koncepcemi vlády a posléze s výsledky dalších legislativních prací ještě před předložením návrhů právních předpisů do vlády. Smyslem bylo dosáhnout maximálně možné shody sociálních partnerů a vlády s těmito návrhy, aby mohly být bez větších problémů předloženy parlamentu [Kubínková 2001]. S postupující hospodářskou reformou a transformací vlastnických vztahů, kdy stát v řadě odvětví přestal být zaměstnavatelem, sílil v roce 1994 tlak vlády na minimalizaci úlohy tripartity. Tématický okruh tripartitních jednání se také během dalších let neustále rozšiřoval a bylo třeba udělat určitou systematickou redukci agendy. Svůj postoj vyjádřila i nejsilnější vládní strana (ODS), která naléhala na to, aby se tripartita postupně změnila v konzultativní orgán mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a vládou (dle formulace dotazovaného zástupce Unie zaměstnavatelských svazů ČR spíše v „bipartitu s konzultativní rolí vlády“ (Interview s prezidentem Unie zaměstnavatelských svazů ČR, 2002.). Vláda chápala tripartitu pouze jako pomocnou instituci pro přechodné období, po němž bude sociální rovnováhu schopen zabezpečovat tržní mechanismus bez podobných harmonizačních struktur. Vláda naznačovala, že během dvou let hodlá z tripartity odejít a stát se pouze pozorovatelem jednání mezi odbory a podnikateli. Odbory naproti tomu požadovaly dočasné zachování stávající podoby. V tomto klimatu nepříznivém pro tripartitu bylo důležité, že odbory i přes různé vypjaté situace neodešly z tripartity. Tento postoj vlády se odrazil v novém Statutu z roku 1995. Pod tíhou rostoucích ekonomických problémů v letech 1996-97 a prvních projevů narušeného sociálního smíru pochopila vláda nutnost sociálního dialogu a přistoupila na jednání o novém Statutu.

33

Tento pozitivní obrat ve vládním postoji se v praxi nemohl dostatečně projevit vzhledem k pádu Klausovy vlády koncem roku 1997 a krátkému období působení poloúřednické Tošovského vlády. Nástup sociálnědemokratické vlády po volbách v červnu 1998 znamenal obecně příznivější situaci pro sociální dialog, a to vzhledem k postoji České strany sociálně demokratické deklarovaném v jejím volebním programu. Vláda také vstupovala do obtížné ekonomické situace, což posílilo její komunikaci se sociálními partnery. Vláda dosud přikládá velkou váhu sociálnímu dialogu a sociální partneři tuto skutečnost hodnotí pozitivně. Vede ji k tomu nejen její programová orientace, ale i příprava vstupu do Evropské unie, která předpokládá konzultaci důležitých kroků a screeningu se sociálními partnery. Sociální partneři pozitivně hodnotí fakt, že ČR ratifikovala Evropskou sociální chartu a rovněž hodlá ratifikovat některé další úmluvy MOP. Požadavek ratifikace těchto mezinárodních dokumentů byl v minulosti obsahem Generálních dohod, avšak nebyl naplněn [Kubínková 2001]. 2. Vývoj organizačních struktur a vzájemných vztahů 2.1 Proměny tripartitního orgánu a jeho organizačních struktur Dosud byly přijaty 4 Statuty a jednací řády - v roce 1992, 1995, 1997 a 2000. Ve Statutu z listopadu 1992 byl okruh problémů, jejichž projednávání bylo předmětem jednání tripartity, vymezen takto: • • • • • • • • • • • •

koncepce hospodářského a sociálního rozvoje, včetně regionálních aspektů, podmínky hospodářské soutěže, pracovněprávní vztahy a kolektivní vyjednávání, vývoj zaměstnanosti a trhu práce, vývoj příjmů a životních nákladů, péče o zdraví, bezpečnost při práci a životní prostředí, podmínky zabezpečení a rozvoje kulturní sféry, školství a výchovy, koncepce rozvoje tripartity a její funkční zabezpečení, závažné podněty regionálních tripartit, vazba na mezinárodní úmluvy v projednávaných oblastech, funkční kontakty s RHSD SR a evropskými institucemi sociálního dialogu, sjednávání tripartitní Generální dohody k usměrnění trhu práce, příjmů, životní úrovně a podmínek podnikání.

Vláda byla zastoupena 7 ministry v sestavě: • • • • • • •

místopředseda vlády a ministr financí (předseda Rady) ministr zemědělství ministr průmyslu a obchodu ministr hospodářství ministr zdravotnictví ministr školství, mládeže a tělovýchovy ministr práce a sociálních věcí.

Výsledkem již zmíněných snah vlády o omezení tripartity bylo přijetí nového Statutu (květen 1995), jímž došlo ke změnám v koncepci a složení instituce tripartity, zúžil se okruh problémů, jejichž projednávání spadalo do její kompetence. Byla to problematika: • • • •

pracovněprávních vztahů, kolektivního vyjednávání a zaměstnanosti, mezd, platů a souvisejících otázek, bezpečnosti práce, sociálních otázek.

Tomu odpovídala i změna názvu. Tripartitní orgán byl přejmenován nejdříve na Radu pro sociální dialog, pak na Radu pro dialog sociálních partnerů. Změnila se i struktura. Vrcholným orgánem bylo

34

Předsednictvo rady (scházející se dvakrát ročně), které bylo devítičlenné (tři delegace po třech členech). Projednávalo zásadní koncepční dokumenty jako statut, jednací řád a generální dohodu a zabývalo se problémy ohrožujícími sociální smír (například stávka na železnici v únoru 1997). Vláda byla zastoupena na úrovni místopředsedy vlády a dvou ministrů. Pracovním orgánem byla patnáctičlenná Výkonná komise rady (která se scházela jednou měsíčně) skládající se z pěti zástupců tří delegací řádných členů. Vláda byla zastoupena jedním ministrem a čtyřmi náměstky ministrů. Nově přijatá koncepce stavěla do popředí informační funkci Rady oproti funkci dohodovací. Tato změna v podstatě znamenala akceptování skrytého záměru vlády zbavit se tripartity jako intervenujícího orgánu a přenést prosazování zájmů více na parlamentní půdu. Tak to interpretovali i sociální partneři, zejména odbory, a měnili podle toho svou strategii prosazování zájmů. Snažili se více využívat parlamentní půdu k reprezentaci a prosazování svých požadavků, resp. nespoléhat se tolik na tripartitu. Změnilo se poněkud také očekávání vůči tripartitě. Např. odbory byly toho názoru, že tripartitu nelze přeceňovat, že dialog je nutný, ale rozhodnutí jsou činěna jinde. V obtížné ekonomické situaci v roce 1996 a 1997 projevovala vláda více ochoty jednat se sociálními partnery. Začalo se jednat o novém Statutu, který byl přijat v listopadu 1997 a vrátil se v podstatě ke koncepci z roku 1992. V novém Statutu byl opět přijat původní název Rada hospodářské a sociální dohody a její funkce byla definována jako „společný dobrovolný dohadovací a iniciativní orgán odborů, zaměstnavatelů a vlády ČR pro tripartitní vyjednávání s cílem dosáhnout shody v zásadních otázkách hospodářského a sociálního rozvoje“. Jako předmět společného zájmu byly vymezeny zejména oblasti: • • • • • • •

hospodářská politika, pracovněprávní vztahy, kolektivní vyjednávání a zaměstnanost, sociální otázky, mzdy, platy, nevýrobní sféra, bezpečnost práce, integrace ČR do Evropské unie (se zaměřením na oblast sociálního dialogu).

Delegace v RHSD byly sedmičlenné, složené vždy ze 4 stálých a 3 alternujících členů podle dané problematiky, což dříve nebylo možné. V tom bylo složení delegací ve srovnání s minulými úpravami pružnější a díky již zmíněné větší tématické flexibilitě vytvářelo předpoklady pro operativní řešení problémů. Personální změny byly v kompetenci jednotlivých delegací. Členství v delegacích zaměstnavatelů a odborů se řídilo kritérii reprezentativnosti, obsaženými ve Statutu. Nový Statut přišel s novou filozofií - oddělit praktické věci od politiky. Akcent byl kladen na činnost pracovních skupin, rozhodování na plénu bylo spíše politické. Znamená to posílení úlohy předkol; první výměna názorů se odehrává na úrovni pracovních skupin, kde má diskuse věcný a odborný charakter. Pracovní skupiny zpracují problém a připraví prodiskutovaný, vyargumentovaný informační podklad pro jednání pléna. Vzhledem k tomu, že v čele pracovních skupin jsou náměstci ministrů, má rozhodnutí ve skupinách větší váhu a je lépe provázáno na vládu. Statut v r. 1997 měl určitou volnost, umožňoval zřizovat kromě stálých týmů ještě další tematicky zaměřené pracovní skupiny, pokud se vyskytl nějaký nový problém. Např. v r. 1998 to byla pracovní skupina pro veřejnou správu a pro vzdělávání. Důležitou úlohu, ve srovnání s předchozím obdobím, mají pracovní týmy. Jsou expertními orgány RHSD, které zabezpečují a připravují odborná stanoviska a další podklady pro orgány RHSD. Spolupracují na tvorbě návrhů právních předpisů. Mají maximálně 9 členů, jsou v nich 1 - 3 zástupci delegací řádných členů. V r. 1998 existovaly následující pracovní týmy: • • • • •

pro pro pro pro pro

pracovněprávní vztahy, kolektivní vyjednávání a zaměstnanost mzdy, platy a související otázky bezpečnost práce sociální otázky hospodářskou politiku

35

• • •

pro nevýrobní sféru pro integraci České republiky do Evropské unie pro tripartitu a organizační otázky RHSD.

Ve Statutu z listopadu 2000 je uvedeno, že RHSD ČR projednává vybrané problémy, které jsou předmětem společného zájmu zejména v oblasti: • • • • • • • •

hospodářské politiky, pracovněprávních vztahů, kolektivního vyjednávání a zaměstnanosti, sociálních otázek, mezd, platů, veřejných služeb a veřejné správy, bezpečnosti práce, rozvoje lidských zdrojů, integrace ČR do Evropské unie.

Orgány RHSD tvoří plenární schůze, předsednictvo, pracovní týmy a skupiny. Jako od samého počátku je součástí pracovních orgánů Sekretariát RHSD. Plenární schůze RHSD se účastní: • • •

delegace vlády ve složení 5 ministrů a 2 náměstků ministrů, 7 představitelů odborových konfederací, 7 představitelů zaměstnavatelských svazů.

Jednotlivé delegace jsou složeny ze 4 stálých členů a 3 alternujících podle projednávané problematiky, což opět znamená pružnější strukturu. Současné personální složení řádných delegací v orgánech Rady hospodářské a sociální dohody je následující (leden 2001):

Předsednictvo RHSD ČR: • • • •

předsedou je místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR, odbory zastupují: místopředseda RHSD a místopředseda ČMKOS; sekretář delegace ČMKOS, zaměstnavatele zastupují: místopředseda RHSD a prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR; předseda Koordinační rady Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR; generální ředitel Svazu průmyslu a dopravy ČR a sekretář pro RHSD ČR. Výkonný sekretář RHSD ČR.

Plenární zasedání RHSD ČR: Delegaci vlády tvoří: • • • • • • •

předseda RHSD, 1. místopředseda vlády ČR a ministr práce a sociálních věcí ČR místopředseda vlády a ministr financí místopředseda vlády - předseda Legislativní rady vlády ministr průmyslu a obchodu ministr zemědělství náměstek ministra dopravy a spojů náměstek ministra zdravotnictví.

Delegaci odborů tvoří:

Členové Rady za ČMKOS, a to:

36

• • • • • •

místopředseda RHSD a místopředseda ČMKOS předseda OS KOVO předseda OS zdravotnictví a sociální péče předseda OS pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu předseda OS Stavba předseda OS Chemie,

a dále: • • • • • • •

předseda Asociace samostatných odborů a předseda OS pracovníků zemědělství a výživy Čech a Moravy, sekretář pro RHSD, vedoucí oddělení vnějších vztahů sekretář pro RHSD, tajemník ASO a vedoucí právního oddělení alternující člen - místopředseda ČMKOS a člen Rady ČMKOS člen Rady ČMKOS a předseda OS energetiků alternující členka - předsedkyně OS státních orgánů a organizací alternující člen - místopředseda ASO a předseda Odborového sdružení železničářů.

Delegaci zaměstnavatelů tvoří: • • • • • • • • •

místopředseda RHSD a prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR čtyři viceprezidenti Svazu průmyslu a dopravy ČR předseda KZPS tři místopředsedové KZPS v závislosti na projednávané problematice sekretář pro RHSD, generální ředitel Svazu průmyslu a dopravy ČR sekretář KZPS, asistent předsedy KZPS alternát - prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví ČR alternát - viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR alternát - viceprezident Unie středního stavu.

Sekretariát RHSD je reprezentován výkonným sekretářem RHSD ČR. V současné době (prosinec 2001) má RHSD 8 pracovních týmů, 1 komisi a 8 pracovních skupin. Pracovní týmy RHSD jsou jejími stálými expertními orgány, pracovní skupiny jsou expertními orgány, které mimořádně a dočasně řeší aktuální záležitosti společného zájmu. Přípravu návrhu programu jednání orgánů RHSD a organizačně technickou přípravu jednání RHSD zabezpečuje Sekretariát RHSD v čele s výkonným sekretářem. Ten rovněž vyhotovuje záznamy ze zasedání orgánů RHSD, organizačně zajišťuje tiskové konference a zprostředkovává informace z jednání orgánů RHSD. Výkonný sekretář RHSD ČR a pracovníci sekretariátu jsou zaměstnanci Úřadu vlády ČR. Výkonný sekretář je na základě shody všech tří delegací jmenován vládou ČR. 2.2 Sociální partneři a politické strany Vztah politických stran a sociálních partnerů lze sledovat v několika rovinách. Jsou to: a) teoretické diskuse a diskuse politiků a publicistů o tom, zda model zastupitelské demokracie a model "korporativní" demokracie stojí proti sobě či zda spolu koexistují, zda tyto organizace nepronikají do prostoru náležejícího politickým stranám; b) diskuse o tom, zda špičky odborů a zaměstnavatelských organizací mají pronikat do vrcholných zastupitelských orgánů; c) vztah k jednotlivým politickým stranám, hledání podpory a spojenců. Zaměstnavatelé, členové tripartity, se deklarují jako nezávislí na politických stranách, jako nepolitičtí, a tuto svoji autonomii vůči stranám chtějí zachovat. Výjimkou bylo Sdružení podnikatelů, kde

37

předseda byl zároveň předsedou Strany podnikatelů, živnostníků a rolníků. KZPS je také proti spojování poslanecké či senátorské funkce s funkcí v zaměstnavatelských svazech. Důvodem je obava z posilování politického vlivu jedné strany v Konfederaci, protože podle vyjádření některých představitelů KZPS "náš politický systém skutečnou nezávislost poslance či senátora neumožňuje". Odbory se po roce 1989 důsledně snažily být nepolitické (až na výjimky jako Křesťanská odborová koalice či Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska), profilovat se jako autonomní aktér občanské společnosti, nemít užší vztahy a tím spíše institucionální vazby k některé politické straně. Politickou oporu pro své požadavky však odbory hledaly a dosud hledají u všech politických stran, častěji však u politických partnerů, kteří mají jejich problémy ve svém programu. Například odborové svazy sdružené v ČMKOS vyjadřovaly a dosud zastávají názor, že všechny politické strany kromě extrémních by měly být přirozeným partnerem odborů (nejbližší je jim z tohoto pohledu pochopitelně ČSSD). Neuspokojivé jednání tripartity, zejména od konce r. 1994, nutící odbory i zaměstnavatele stále častěji využívat lobování v parlamentu spíše než tripartitu, vedlo jak odbory, tak zaměstnavatele koncem r. 1995 k úvaze o účasti ve volbách do Poslanecké sněmovny s cílem posunout těžiště řešení problémů více na parlament (První snahu o vstup odborů do politiky bylo možné zaregistrovat v létě 1991, kdy Čs. konfederace odborových svazů uvažovala o

založení nové Strany práce. Mělo jít o stranu mezi pravicí a KSČ, bez bližšího určení. Odbory od této myšlenky brzy upustily a rozhodly se pro jednotlivé

kandidáty na kandidátkách politických stran ve volbách 1992.). Tato snaha se však setkala s rozporuplnou reakcí jak v Konfederaci zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, tak v odborech. Odbory se navíc setkaly s velmi negativní reakcí médií a koaličních politických stran. Zůstaly tak nadále nepolitické, avšak nikoliv apolitické. Snažily se ve volebních kampaních 1996 a 1998 informovat své členy o tom, jak se jednotlivé politické strany staví k problémům a potřebám odborů.

2.3 Generální dohoda, její obsah, proměny a osudy Základním dokumentem, který tripartita v létech 1991-1994 přijímala, byla Generální dohoda (dále „GD“) definující relevantní ekonomické a sociální úkoly. Současně byla GD rámcovým dokumentem a koncepčním východiskem pro kolektivní vyjednávání na odvětvové a podnikové úrovni. Je možné říci, že první GD představovaly mantinely, mezi kterými se měli sociální partneři pohybovat. GD byla od roku 1991 do r. 1994 podepisována každoročně, jejímu podpisu předcházela vždy dlouhá, často konfliktní jednání. Uzavírání GD bylo velmi důležité v prvních letech transformace, protože odbory i zaměstnavatelské svazy měly minimum zkušeností s vyjednáváním a vláda měla dominantní roli. Proto bylo účelné GD uzavírat a požadovat její naplňování. První GD obsahovaly určité rámce (ceny, mzdy), definovaly sociální jistoty, snažily se stanovovat přesně, co kdo má udělat nebo dodržet. V průběhu hospodářské transformace a privatizace toto taxativní vymezení bylo pro zúčastněné strany důležité. Srovnání jednotlivých GD v časové posloupnosti ukazuje, že ve svých formulacích reflektovaly různý stupeň vyzrálosti a institucionalizace zájmů a měnící se hospodářskou situaci v procesu privatizace. Měnící se situaci odpovídalo i vymizení požadavku, formulovaného v prvních letech především odbory, na právní závaznost tohoto ujednání. GD na rok 1993 v poměrně konkrétních formulacích kodifikovala dosažený stav a upravovala fungování vztahů mezi subjekty. GD na rok 1994 v obecnějších formulacích vymezovala prostor, ve kterém se mohou vztahy dále artikulovat a agregovat. Generální dohodu na rok 1995 se nepodařilo podepsat a nebyla uzavřena ani na rok 1996. V letech 1997 a 1998 se o její přípravě vůbec neuvažovalo. Text GD na rok 1995 byl připraven hned na počátku roku, ale vláda si dala podmínku, že nejdříve musí být přijat nový Statut, který měnil koncepci tripartity a zúžil okruh problémů, kterými se tripartita zabývala. Po jeho přijetí proběhla další jednání, text byl připraven, strana zaměstnavatelů s navrženou GD souhlasila a byla ochotna ji okamžitě podepsat. Odbory chtěly do GD zakotvit některé své zásadní požadavky, především na zvýšení minimální mzdy. Považovaly to za jediný konkrétní požadavek v jinak obecně formulované GD. Vláda s tímto zvýšením nesouhlasila, odbory na základě rozhodnutí sněmu ČMKOS, který s textem GD nesouhlasil, dohodu nepodepsaly. Jednotliví sociální partneři hodnotili tento negativní výsledek vzhledem ke své pozici odlišně, v podstatě se však shodovali na tom, že GD v následujícím období sociálním partnerům nijak citelně nechyběla. V roce 1996 vládní strana navrhla podepsání dokumentu, který by deklaroval novou formu spolupráce a dialogu sociálních partnerů. V podstatě to byl návrh vládní strany a strany zaměstnavatelů, které měly zájem zahájit novou formu spolupráce sociálních partnerů. Byly zpracovány teze „Dohody

38

sociálních partnerů“ a předloženy k projednání Radě pro dialog sociálních partnerů v říjnu 1996. Vláda vyjádřila vůli uzavřít dohodu a zdůrazňovala její význam. Dohoda deklaruje vůli sociálních partnerů a vlády vést sociální dialog. Vláda považovala za prospěšné tuto dobrou vůli a ochotu vést dialog zakotvit v „Dohodě“. Zástupci ČMKOS odmítli podepsat „Dohodu“ v navrhované formě jako formální, "prázdný" dokument, který nikoho k ničemu nezavazuje. Po nástupu nové, sociálnědemokratické vlády v roce 1998 sociální partneři vyjadřovali zájem o GD a podporovali její vznik. U zaměstnavatelů se bylo možné setkat se dvěma typy názorů: a) názory prosazující volnější pojetí dohody, spíše jakousi rámcovou dohodu partnerů pro delší časové období (např. volební období), jako pakt, ve kterém je formulováno „co za co“; b) s původní koncepcí GD a s původním názvem. Obě pojetí ale shodně od dokumentu typu Generální dohody očekávala udržení sociálního smíru a považovala jej za žádoucí. Odbory dávaly přednost GD s konkrétními závazky. Dokument (hovořilo se o "Sociálním paktu") měl být rámcovou dohodou pro delší časové období vyjadřující ochotu partnerů jednat a vymezující hlavní úkoly a pravidla vzájemné informovanosti. Sociální partneři sdíleli názor, že by to měl být pouze politický dokument, gentlemanská dohoda zúčastněných stran, bez formulace závazků pro zúčastněné strany, ovšem s předpokladem, že gentlemani dohody dodržují. Jednání o generální dohodě skončilo na úrovni odborných týmů, kde každá zúčastněná strana něco předložila, aniž by dospěly k závěru. 3. Vývoj aktivit, formy sociálního dialogu 3.1 Změna tematického záběru, úrovně obecnosti Tématický záběr jednání tripartity se měnil v souvislosti s transformací ekonomiky, postupem reformy, jejími úspěchy a neúspěchy a dopadem na občany, v neposlední řadě také vzhledem k politickému klimatu země. K velmi diskutovaným a konfliktním otázkám, které se nepodařilo z hlediska sociálních partnerů uspokojivě vyřešit, patřily v první polovině 90.let zejména: • důchodové pojištění a nenaplněný požadavek oddělit od státního rozpočtu kapitoly nemocenského, úrazového a důchodového pojištění, • nepodařilo se oddělit fond zaměstnanosti od státního rozpočtu a vytvořit samostatný fond, • mzdová regulace, výše minimální mzdy (mzdová regulace byla v roce 1995 zrušena, minimální mzda se po dohodě v RHSD upravuje od r. 1999 pravidelně), • odborům se nepodařilo prosadit kolektivní vyjednávání v ROPO, • zákon o stávce(nepodařilo se dovést do konce diskusi o nutnosti další legislativní úpravy stávky, komplexní řešení má být až součástí přípravy nového zákoníku práce), • Zákoník práce. Novela Zákoníku práce byla od počátku transformace pro sociální partnery velmi důležitým tématem, diskuse let 1990 - 94 vyústily v novelu ZP . Zhruba od r. 1995 jednání uvízla na mrtvém bodě, diskutovalo se o tom, zda pracovněprávní záležitosti upravit zvláštním zákonem nebo je řešit v rámci občanského zákoníku. Potřebná vůle k jednání a konsenzus byly nalezeny až po volbách 1998. Ve druhé polovině 90. let, zejména se zhoršující se ekonomickou situací, se témata mění ve smyslu řešení aktuálních celospolečenských problémů, důsledků restrukturalizace některých odvětví jako hornictví, energetiky a těžkého průmyslu a také integračního procesu. K takovým tématům patří: • Zákon o státní službě. Návrh připravený vládou narazil na odpor odborů a dosud se nepodařilo zákon přijmout, ačkoliv je to trvale předmětem kritiky v hodnotících zprávách Evropské komise. • Oblast pracovněprávní legislativy. Návrh novely zákoníku práce byl opakovaně předmětem jednání pracovních týmů tripartity. Plénum tripartity se návrhem zabývalo před jeho předložením do řádného připomínkového řízení, po skončení připomínkového řízení před jeho předložením vládě a po jednání vlády před jeho postoupením parlamentu. Přestože v rámci připomínkového řízení uplatnila připomínková místa cca 700 rozporů, vládě byl návrh předložen bez rozporů. To svědčí o dobré vůli zúčastněných stran [Kubínková 2001:26]. • Ochrana zaměstnanců. V roce 1999 se velkým problémem a závažným společenským negativním jevem stalo nevyplácení mezd zaměstnancům. Sociální partneři požadovali přijetí příslušné právní úpravy na ochranu zaměstnanců insolventních zaměstnavatelů a vyvíjeli v tomto směru tlak na vládu. Výsledkem bylo přijetí zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. S tím souvisela i novela zákona o konkurzu a vyrovnání.

39

Trvalým problémem zůstávají otázky důchodové reformy a zdravotního pojištění. Není to ale jen záležitost dohod v tripartitě, ale potřeby široké společenské diskuse o míře solidarity, kterou si dosud žádná vláda netroufala otevřít. Nově se na program jednání tripartity dostaly otázky začleňování do Evropské unie. Byla vytvořena pracovní skupina pro otázky evropské integrace, v jejímž čele je vedoucí vládního negociačního týmu. Skupina pracuje teprve od dubna 1998. Odbory i zaměstnavatelé ji hodnotí velmi pozitivně jako možnost získávat informace a vyjadřovat se k připravovaným dokumentům, už i proto, že se jim přes projevený zájem a snahu nepodařilo stát se členy negociačního týmu. 3.2 Nové formy sociálního dialogu (činnost zvláštních parlamentních komisí) Sociálnědemokratická vláda je obecně sociálnímu dialogu velmi nakloněna, za což ji chválí odboráři i zaměstnavatelé. Po svém nástupu do funkce začala vláda využívat některé nové formy sociálního dialogu na celostátní úrovni s cílem zapojit do přípravy koncepcí a právních úprav v oblasti zaměstnanosti, sociálního zabezpečení, pracovně právní ochrany apod. co nejširší okruh veřejnosti, zejména nestátních organizací, občanských iniciativ a nezávislých odborníků. Takovou platformou vlády se v posledních dvou letech stala Sociální konference, za jejíž činnost převzalo garanci Ministerstvo práce a sociálních věcí. Posláním Sociální konference, resp. sociálních konferencí, je v současnosti především diskuse o připravovaných rozhodnutích vlády a parlamentu k institucionálním reformám financování v sociální oblasti za co nejširší účasti zainteresovaných subjektů. Příkladem může být sociální konference v roce 1999 týkající se reformy soustavy sociální pomoci či sociální konference v r. 2000 o důchodové reformě, které se zúčastnili „na straně nevládních organizací mj.zástupci odborů, sdružení zaměstnavatelů, Asociace penzijních fondů, Asociace pojišťoven, Demografické společnosti, vysokých škol, Liberálního institutu, Unie investičních společností, Asociace důchodců aj.“ [Kubínková 2001:25] . Další novou formu sociálního dialogu představuje spolupráce státu a sociálních partnerů při přípravě pracovněprávní legislativy, uskutečňovaná prostřednictvím "kulatých stolů". Jednání svolává příslušné ministerstvo, které je předkladatelem nové právní úpravy, a účastní se ho nejen zástupci sociálních partnerů, ale i poslanci - členové Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a odborníci z praxe. Smyslem kulatých stolů je využití odborného potenciálu co nejširšího okruhu zainteresovaných odborníků a získávání podpory připravovaného návrhu zákona v zájmu jeho schválení v parlamentu. Tato spolupráce se osvědčila při již zmíněné novelizaci zákoníku práce a dalších obecně závazných pracovněprávních předpisů [Kubínková 2001:26]. K dalším novým formám sociálního dialogu patří mechanismus přípravy nové Sociální doktríny státu. Práce jsou organizovány nevládním sdružením pro rozvoj teorie a praxe sociální politiky (Socioklub) ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí, vysokými školami, vědeckými institucemi apod. [Kubínková 2001]. Jinou formou sociálního dialogu je participace na činnosti příslušných komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu a podvýborů Senátu ČR, např. k otázkám důchodové reformy (kde je diskuse širší a zúčastňují se jí např. i zástupci organizací důchodců apod.). Zástupci sociálních partnerů se mohou zúčastňovat jednání, která jsou veřejná, a i když nemají stejné postavení jako poslanci či senátoři, mohou požádat o slovo (a je jim uděleno). Nové formy sociálního dialogu se netýkají jen sociální oblasti, ale například i celého komplexu problémů spjatých se začleňováním do EU. Exekutiva příslušných ministerstev zabývajících se aproximací evropského práva potřebuje kontakt se sociálními partnery, jejich znalost reality. Sociální partneři, zaměstnavatelé i odbory mají zástupce v některých resortních komisích, které se zabývají implementací evropského práva a norem. Sociální partneři mohou také tím, jak některé body zákonů diskutují na svých grémiích a zaujímají k nim stanoviska, provádět svého druhu osvětu ve svých řadách, protože informovanost o EU dosud není dostatečná. C. Sociální partneři a jejich organizace 1. Legislativní podmínky sdružování Vznik odborových sdružení a organizací zaměstnavatelů, případně jejich asociací, je upraven zejména zákonem č.83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Občanská sdružení

40

vzniklá podle tohoto zákona podléhají registraci Ministerstva vnitra ČR (dále jen „MV“), pro odbory a organizace zaměstnavatelů však v souladu s příslušnými úmluvami Mezinárodní organizace práce (dále jen „MOP“) platí pouze evidenční princip bez možnosti státních orgánů do vzniku a činnosti odborových organizací a organizací zaměstnavatelů zasahovat – odborové organizace a organizace zaměstnavatelů se stávají právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy byl MV doručen návrh na evidenci. Zákon nestanoví žádná kritéria reprezentativnosti odborovým organizacím ani organizacím zaměstnavatelů. Omezování počtu odborových organizací nebo zvýhodňování některých z nich v odvětví nebo podniku brání již Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Zaměstnavatel, nemá-li postupovat v příkrém rozporu s platným právem, nemůže bránit členství zaměstnanců v již existujících odborových organizacích. To platí i pro případ založení nových odborů a jejich činnosti. Zaměstnavatel nesmí zaměstnance pro toto členství diskriminovat či znevýhodňovat (na druhé straně není samozřejmě povinen vznik nových odborových organizací podporovat). Možnost odborového sdružování neplatí pro vojáky v činné službě. Pro působení odborové organizace u příslušníků policie, jakož i hasičského sboru a celní služby, je právními předpisy stanovena minimální hranice 40% reprezentativnosti. Práva odborů nejsou v ČR upravena samostatným zákonem, ale jsou regulována prostřednictvím více právních norem včetně obecně závazných pracovněprávních předpisů (Zevrubněji o právní úpravě odborových práv, která představuje podstatný faktor vymezující potenciál sociálního dialogu a zejména kolektivního vyjednávání v ČR, viz text a poznámkový aparát příslušných kapitol.).

Pokud jde o organizace zaměstnavatelů, vznikají na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Vedle toho jsou organizace zaměstnavatelů zřizovány také jako zájmová sdružení právnických osob podle § 20f Občanského zákoníku. V souvislosti s touto skutečností není dořešena zásadní otázka s praktickými dopady, a sice zda se sdružení vzniklá touto cestou mohou stát partnery odborových organizací a sjednávat kolektivní smlouvy vyššího stupně. Zákon o kolektivním vyjednávání takovému postupu výslovně nebrání, neboť pouze stanoví, že oprávnění zástupců zaměstnavatelů kolektivně vyjednávat musí vyplynout z vnitřního předpisu organizace zaměstnavatelů. Přesto existuje i právní názor(Toto stanovisko od počátku zaujímá zejména MPSV, které rovněž odmítá ukládat KSVS uzavřené za zaměstnavatele právním subjektem, který nevznikl na základě zákona č. 83/1990 Sb.. Vedle právní argumentace není bez významu skutečnost, že případná „přeregistrace“ údajně (dle názoru zástupců MPSV) nepředstavuje pro organizace zaměstnavatelů finančně ani administrativně žádnou zvláštní újmu nebo zátěž. Navíc je pravdou, že tyto organizace, založené dle občanského zákoníku, obvykle ochotu ke kolektivnímu vyjednávání neprojevují (v takovém případě lze ve volbě způsobu založení oprávněně spatřovat důsledek absence aspirací na kolektivní vyjednávání). Existují však nezanedbatelné případy - naposledy např. u KSVS sjednané OS KOVO a Asociací leteckých výrobců (ALV má statut pozorovatele ve Svazu průmyslu a dopravy ČR), kdy MPSV na základě svého právního stanoviska odmítlo uložit KSVS uzavřenou za zaměstnavatele organizací, jež nevznikla na základě zákona 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Předtím nebyly v důsledku odmítnutí ze strany MPSV uloženy např. KSVS uzavřené mezi Odborovým svazem pracovníků zemědělství a výživy – Asociací samostatných odborů ČR (OSPZV-ASO) a Sdružením zaměstnavatelů v zemědělském zásobovacím nákupu a Svazem zemědělských družstev a

společností.), že KSVS mohou uzavírat pouze subjekty ustavené podle zákona o sdružování občanů, o správnosti tohoto výkladu však přetrvávají mezi sociálními partnery podstatné pochybnosti (Právní názor

protichůdný stanovisku MPSV zastává v této otázce vedle dalších odborových centrál a svazů zejména ASO a ČMKOS. Rada ČMKOS na svém jednání dne 17.1.2001 rozhodla hájit ve vztahu ke státním orgánům stanovisko, že KSVS uzavřená se subjektem vzniklým na základě § 20f občanského

zákoníku je kolektivní smlouvou vyššího stupně (dle zákona o kolektivním vyjednávání).). V průběhu předchozích let docházelo ze strany organizací zaměstnavatelů založených jako zájmová sdružení ke sjednávání KSVS jinou cestou, a to delegováním oprávnění sjednávat KSVS na zaměstnavatelské reprezentace postavené z pohledu organizační hierarchie výše, ustavené z hlediska MPSV požadovaným způsobem a ochotné zúčastnit se kolektivního vyjednávání (Jde např. o KSVS uzavřené Svazem průmyslu a dopravy ČR za Sdružení automobilového průmyslu.).

2. Odbory

(Vzhledem k tomu, že věrohodné písemné údaje o rozsahu členské základny odborů jsou někdy obtížně dostupné, bylo v řadě případů nutno použít vedle písemných pramenů rovněž ústní informace. U organizací zaměstnavatelů jsou snadno dostupné údaje o kolektivních, hůře už o individuálních členech.).

2.1. Odborová organizovanost Odborová organizovanost dlouhodobě klesá. S poklesem členské základny se potýkají všechny centrály a odborové svazy. Rozsáhlejší změny v členské základně byly většinou způsobeny přestupem celých odborových svazů z jedné asociace do jiné odborové centrály. Pokles odborové organizovanosti reflektují i sociologické výzkumy. Oproti roku 1990 je v roce 2001 v důsledku průběžného poklesu rozsah odborové organizovanosti až o 60% nižší (viz graf). Ochota vstoupit do odborové organizace a účastnit se odborových aktivit mezi veřejností stále klesá. Výzkumy zaznamenávají pokles potencionální ochoty podílet se na odborářských aktivitách např. mezi lety 1995 a 1998 až o 12%. V roce 1998 pouze každý desátý oslovený občan uvedl, že by se chtěl v odborech nějakým způsobem angažovat /Pleskot, 1999/.

41

IVVM ve svém šetření v roce 2000 uvádí pouze 21% dotázaných, kteří by uvítali, kdyby na jejich pracovišti byla založena odborová organizace. Při porovnání jednotlivých vzdělanostních skupin by s existencí odborové organizace na pracovišti nejméně souhlasili respondenti s vysokoškolským vzděláním (12%) oproti 30% respondentů s maturitou.

Graf 1 Členství celé populace a zaměstnanců v odborech v letech 1990 - 2000 (v %) 100 80 60

veřejnost zaměstnanci

40 20 0

90/10

92/4

93/5

95/9

96/4

97/4

99/4

00/10

Zdroj: Mišovič, J. Veřejnost o působení odborů (nad výsledky výzkumu IVVM 0010). Zpráva v elektronické podobě z archivu IVVM. Přes tuto zjevnou neochotu organizovat se v odborech převládá v populaci názor, že odbory jsou potřebné pro ochranu zájmů zaměstnanců (viz následující tabulka). Koncem první a začátkem druhé poloviny 90. let se více než tři čtvrtiny respondentů domnívaly, že odbory jsou v tomto ohledu potřebné. V roce 1997 se počet těch, kteří hodnotili potřebnost odborů pro ochranu zaměstnanců, ještě zvýšil (avšak v roce 2000 opět poklesl). Tento trend pravděpodobně souvisí se zhoršenou ekonomické situací v ČR druhé poloviny 90. let.

Tabulka 1 Odpovědi na otázku "Jsou odbory potřebné pro ochranu zájmů zaměstnanců?" (%) 1994

1996

1997

2000

jsou naprosto nezbytné

33,4

32,7

41,0

24,5

jsou sice potřebné, ale jde to i bez nich mezisoučet

41,9 75,3

44,3 77,0

41,0 82,0

48,3 72,8

jsou zbytečné, spíše škodí

12,7

12,2

8,8

15,5

jde to lépe bez nich

2,2

1,9

1,3

2,2

mezisoučet

14,9

14,0

10,1

17,8

neví

9,8

8,9

7,9

9,4

Zdroj: Kadavá, Ch.: Postavení odborů a jejich úkoly na základě současné podoby pracovních vztahů. Pohledy 3/2001 Vysoký počet těch, kteří považují odbory za potřebné pro ochranu zaměstnaneckých zájmů, naznačuje pro odbory určitou příznivou perspektivu. Pokles členské základny odborů byl způsoben zejména rozsáhlou privatizací a restrukturalizací v podnikové sféře v průběhu 90. let. V nově vznikajících firmách a provozních jednotkách majitel zpravidla nepřál ustavení odborových organizací na pracovišti (zaměstnanci proto někdy zakládají tzv. místní organizace). Údaje, které jsou k dispozici, velmi často potvrzují obavy ze vstupu do odborů na pracovišti vzhledem k možnému postihu ze strany zaměstnavatele. Ukazuje se (podle výzkumu „Proměny zaměstnaneckých vztahů“ provedeného v roce 1998), že až 46% zaměstnanců alespoň částečně souhlasilo s tím, že působení v odborech by mohlo být „trnem v oku“ vedení podniku a bránit zaměstnanci

42

v kariéře. Úbytek odborově organizovaných souvisí také s tím, že ve společnosti se stále reprodukují vzorce chování a očekávání, které jsou dědictvím minulosti a podporují převážně formální, resp. pasivní členství z doby minulého režimu. Část zaměstnanců si doposud plně neuvědomila, že hlavní úloha odborů je ve vyjednávání o základních jistotách zaměstnání, o mzdě, pracovních podmínkách atd. Další snižování členské základny ovšem tím více akcentuje problém legitimity odborů reprezentovat zaměstnance a jednat za ně. Odborovým svazům se v minulosti ne vždy podařilo pohotově zareagovat na vzniklý problém a podchytit sociálně profesní skupiny, které přesto, že jasně artikulovaly své zájmy, neměly pro ně uvnitř existujících organizačních struktur dostatečnou institucionální oporu. Důsledkem v takovém případě bylo někdy ustavení nové organizace (např. Lékařský odborový klub) snažící se hájit zájmy svých členů samostatně. Obdobnou situaci (lišící se však výsledkem) známe i ve školství. Na základě dostupných údajů a odhadů představitelů odborových centrál a odborových svazů se počet odborově organizovaných zaměstnanců v roce 2001 pohyboval spíše pod hodnotou 1,3 mil. zaměstnanců. Počet zaměstnanců v hlavním zaměstnání v civilním sektoru podle ČSÚ byl ve 2. čtvrtletí 2001 celkem 3 980 700 osob. Odborově organizováno v roce 2001 bylo přibližně 33% všech zaměstnanců (V rámci rozhovorů s představiteli sociálních partnerů byly někdy (a to nejen ze strany představitelů organizací zaměstnavatelů) vznášeny skeptické připomínky k tomuto údaji o odborové organizovanosti mezi zaměstnanci, který byl považován za příliš vysoký - s ohledem na údajně nadhodnocované údaje o počtu členů uváděné odborovými centrálami. Na druhé straně v rámci úvah o celkové odborové organizovanosti byl také připomínán nezanedbatelný početní podíl odborářů – seniorů.).

2.2 Charakteristika odborových organizací a jejich sdružení Pokud jde o nejvyšší rovinu odborového sdružování, vzniklo postupně po roce 1989 a po rozpadu Revolučního odborového hnutí (dále jen „ROH“) několik samostatných odborových centrál sdružujících odborové svazy a organizace. Některé z nich, zejména ty s menším počtem členů, sdružují jak právnické, tak fyzické osoby. Níže jsou uvedeny přehledy zahrnující odborové centrály a větší samostatné odborové svazy evidované MV v roce 2001. Orientační počty členů odborových centrál byly získány zejména při rozhovorech s jejich čelnými představiteli. Přesné údaje nebývají určeny pro veřejnost.

Tabulka 2 Přehled odborových centrál

název organizace Asociace samostatných odborů Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR Jednotný svaz soukromých zaměstnanců Český odborový svaz severozápadních energetiků Odborový svaz Ploché sklo Odborové sdružení železničářů Odborové sdružení řídících letového provozu Odborový svaz zaměstnanců jaderné energetiky Odborové sdružení Ústavu jaderných paliv při a. s. Škoda Českomoravská konfederace odborových svazů OS pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu OS energetiků OS KOVO OS chemie ČR OS STAVBA ČR Vysokoškolský OS OS pracovníků dřevozpracujícího odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR OS pracovníků textilního, oděvního a kožedělného průmyslu Čech a Moravy OS UNIOS Nezávislý OS pracovníků potravinářského průmyslu a příbuzných odvětví Čech a Moravy OS pracovníků dopravy, silničního hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy OS zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb OS pracovníků obchodu OS státních orgánů a organizací OS pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví OS zdravotnictví a sociální péče ČR Českomoravský OS pracovníků školství

43

počet členů 200 000

900 000

OS občanských sdružení Českomoravský OS civilních zaměstnanců armády OS PROJEKT Českomoravský OS pohostinství, hotelů a cestovního ruchu Nezávislý OS policie ČR OS hasičů OS dopravy OS námořníků OS pracovníků vědy a výzkumu OS pracovníků výrobních a účelových organizací kultury OS zaměstnanců letectví Odborová organizace pracovníků radiokomunikací OS pracovníků kultury a ochrany přírody OS pracovníků kulturních organizací Konfederace umění a kultury Asociace českých kameramanů Asociace filmových a televizních střihačů ČR Asociace komerčních hudebníků Asociace maskérů a vlásenkářů Asociace pracovníků se zvukem ČR Jednota tlumočníků a překladatelů Mezinárodní odborový svaz pracovníků v kinematografii – KINOS Nezávislý klub právníků Odborová asociace divadelníků Odborová organizace restaurátorů Syndikát překladatelů a tlumočníků Syndikát výtvarných umělců ČR Umělecké sdružení ARTES Unia - Odborový zväz profesionálnych orchestrálnych hudobníkov SR Křesťanská odborová koalice Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska

90 000

15 000 50 000

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS)

Největší odborová centrála vznikla po ukončení činnosti České a Slovenské konfederace odborových svazů v listopadu 1993 (Česká a Slovenská konfederace odborových svazů vznikla v březnu 1990 po rozpadu ROH a „převzala“ členskou základnu a (spolu s Konfederací umění a kultury) veškerý odborový majetek.). ČMKOS tvořilo k 30.6.1995 celkem 36 odborových svazů s 2,45 mil. členů sdružených v základních organizacích. V roce 2001 počet klesl na 31 odborových svazů sdružujících 900 000 členů. Tyto odborové svazy (dále také „OS“) mají právní subjektivitu a ponechaly si většinu kompetencí. Základní odborové organizace jsou ustaveny na úrovni podniků nebo jejich organizačních jednotek. Některé OS mají i místní organizace, které jsou ale v menšině. V procesu výstavby nové odborové architektury byla centrála ustavena demokraticky, z vůle OS, jako výsledek “koordinované autonomie“ [Fišera, 1994]. Nejpočetnějším odborovým svazem je OS KOVO, který v roce 1996 sdružoval 517 000 členů v téměř 1 100 základních organizacích. V roce 2000 měl OS KOVO ještě 311 500 členů. Na druhém místě je Českomoravský OS pracovníků školství, následuje OS pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu. Na čtvrtém místě podle počtu členů je OS státních orgánů a organizací a OS pracovníků dřevozpracujících odvětví /Kubínková, Národní studie o sociální dialogu v ČR, 2001, s.8/. Počet členů jednotlivých OS se stále snižuje.

Konfederace umění a kultury (KUK)

Odborové svazy pracovníků z oblasti kultury, kulturních zařízení a kulturních profesí založily (ze své vůle, „na základě demokratického a dobrovolného rozhodnutí“, jak uvádí písemné vyjádření prezidentky KUK k této studii) (Pro úplnost dodáváme, že to platí (roz. vznik demokratickou cestou) i o všech ostatních zmiňovaných odborových centrálách.) po rozpadu ROH v únoru 1990 vlastní centrálu, která v roce 1996 sdružovala 17 autonomních odborových svazů. V roce 2001 počet svazů klesl na 14. KUK si zachoval svoji federativní podobu a do roku 2000 sdružoval také dva slovenské svazy: Unia - Odborový zväz profesionálnych

44

orchestrálnych hudobníkov SR a Odborový zväz pracovníkov knižníc SR. Posledně jmenovaný svaz z konfederace vystoupil v roce 2001. Po rozdělení České a Slovenské federativní republiky se stal KUK mezinárodní konfederací se sídlem v Praze a Bratislavě. Jednání se slovenskými sociálními partnery je záležitostí slovenských svazů. Konfederace umění a kultury je založena na ryze konfederativním principu sdružování zcela autonomních odborových svazů, které využívaly řádného členství KUK v RHSD ČR do roku 2000 a v RHSD SR k prezentování a prosazování vlastních stanovisek na národní úrovni. KUK zajišťuje pro základní organizace členských odborových svazů a profesních asociací kontrolu dodržování předpisů BOZP prostřednictvím svazových inspektorů BOZP (Dle vyjádření presidentky KUK v rámci písemných připomínek k této studii. 2001).

Mezi členy KUK je silný princip profesního sdružování, kdy vedle odborových zájmů stojí dílčí zájmy profesní. Počet odborově organizovaných členů v KUK klesá. V roce 2001 bylo podle vyjádření vedoucích představitelů KUK ve členských odborových svazech registrováno 90 000 členů.

Asociace samostatných odborů (ASO)

Byla založena v roce 1995 OS pracovníků zemědělství a výživy Čech a Moravy, který v tomto roce vystoupil z ČMKOS. Zakládajícími členy jsou dále Český odborový svaz severozápadních energetiků a Jednotný svaz soukromých zaměstnanců. Počet členů se pohyboval v roce 1996 okolo 130 000. Do roku 2001 se členská základna rozšířila na 200 000 členů. Tento nárůst byl způsoben především přistoupením Odborového sdružení železničářů, které v roce 1998 opustilo ČMKOS. Změna statutu RHSD a nárůst členské základny v roce 2000 umožnil, aby se ASO od tohoto roku účastnila na tripartitních jednáních. Přes zmíněný absolutní nárůst členské základny se i u ASO dle jejích představitelů projevuje všeobecná tendence poklesu odborové organizovanosti. Nejpočetnějšími odborovými organizacemi ASO jsou Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR a Odborové sdružení železničářů.

Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska (OSČMS)

Sdružení bylo založeno na jaře 1991 jako Odborové sdružení Čech, Moravy a Slovenska bývalým předsedou ROH K. Henešem (Odborové sdružení Čech, Moravy a Slovenska vzniklo de jure v dubnu 1991, de facto na zakládajícím sjezdu

9.11.1991. V roce 1993 byl jeho název změněn na Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska. OSČMS majetkoprávně nepatří mezi nástupnické

Za svůj cíl si tyto odbory kladou ovlivnit procesy transformace společnosti ve prospěch zaměstnanců, zabezpečit důstojné životní podmínky nezaměstnaným, rodinám s nezaopatřenými dětmi a důchodcům, zastavit pokles sociálních jistot a životní úrovně většiny obyvatelstva (Výsledky čtyřleté působnosti Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska. Interní materiál Ústředního zastupitelstva OSČMS, listopad 1995.). Svou orientací je OSČMS blíže levicovým stranám (personální propojení má OSČMS na KSČM, této politické straně poskytuje rovněž volební podporu). Vůči vládní politice se profiluje vyhraněně kriticky. V roce 1996 byl udáván počet 80 000 členů v základních organizacích, místních organizacích nebo profesních klubech (Interní údaj OSČMS z 10.5.1996). V roce 2001 má OSČMS 50 000 členů /Draus, 2001 s.16/. Jedna čtvrtina členů je registrována přímo u Ústředního zastupitelstva OSČMS jako individuální členové, kteří se nesdružují v základních organizacích. Středním článkem mezi Ústředním zastupitelstvem a základními organizacemi jsou zastupitelstva, která vznikla ve velkých městech a ve dvou případech i na krajské úrovni. OSČMS má zastupitelstva v Praze, Ostravě, Opavě, Karviné, na severní Moravě a v severních Čechách. V rámci OSČMS působí asi 160 odborových organizací, z nichž cca. 1 kolektivně vyjednává (Kvalifikované odhady uvedené představitelem OSČMS v rámci interview v souvislosti s připomínkováním této studie,

odborové svazy ROH a nepodařilo se mu ani soudně vynutit podíl na majetku ROH.).

2002.).

Křesťanská odborová koalice (KOK)

KOK byla založena pracovníky stranického aparátu KDU-ČSL v roce 1990. Svou činností měla navázat na činnost křesťanských odborů, které fungovaly v meziválečném období. Křesťanské odbory byly nově založeny s názvem Křesťanský odborový svaz, který byl v roce 1993 přejmenován na Křesťanskou odborovou koalici. Podle vyjádření prezidenta KOK slovo „křesťanské“ v názvu neznamená vazbu na církev či KDU-ČSL, ale váže se na křesťanskou sociální nauku /Anton, 1996/. KOK měl v roce 1996 cca. 11 000 členů převážně z Moravy. V druhé polovině 90. let se členská základna postupně rozšiřovala, v roce 2001 se počet členů blížil 15 000, nyní spíše stagnuje nebo dokonce dochází k poklesu (Interní údaj KOK, dále též odhady

45

KOK sdružuje členy bez ohledu na politickou příslušnost a vyznání, ze všech typů hospodářských i rozpočtových organizací, důchodce i individuální členy. Členové jsou organizováni v jednotlivých profesních sekcích (funkcionáři KOK na nadpodnikové úrovni pracují podle sdělení prezidenta KOK pro koalici od určité doby zdarma, členské odborové organizace si vybrané příspěvky ponechávají v úplnosti pro vlastní činnost). V současné době pracují sekce dopravy, školství, státní správy a samosprávy. Velká většina členské základny, tzn. organizací nebo individuálních členů, pracuje v uvedených resortech. Tím, že KOK vznikla až po delimitaci odborového majetku, byla materiálně znevýhodněna. Tato skutečnost má své důsledky i v současnosti, pro KOK to znamená především nedostatek finančních prostředků na informační a konzultační servis pro základní organizace a na zřízení funkčního administrativního aparátu. Pro své členy KOK zajišťuje pomoc při tvorbě a uzavírání kolektivních smluv, poradenství v oblasti bezpečnosti práce a pracovního práva. Organizace sdružené v KOK mohou vystupovat pod vlastním názvem (pokud jim vadí slovo „křesťanský“ v názvu), ale musí respektovat programové prohlášení a stanovy. Od roku 1997, kdy byla uzavřena dohoda o spolupráci s ČMKOS, se KOK nechávala na jejím základě zastupovat ČMKOS v tripartitě, v posledních letech KOK tuto dohodu považuje za nefunkční.

presidenta KOK, 2002.).

Samostatné odborové svazy

Mimo uvedené odborové centrály existuje řada samostatných odborových organizací - svazů (viz následující přehled), které byly samostatné od svého vzniku nebo se v průběhu let vydělily z některé z odborových centrál, zejména z ČMKOS. Tyto svazy mají místně nebo podnikově uspořádanou organizační strukturu. Členění svazů je odvětvové či profesní. Výjimku tvoří Lékařský odborový klub-Svaz českých lékařů (LOK-SČL)), který, jak napovídá už název, je odborovou a zároveň profesní organizací. Členská základna LOK-ČSL se rekrutuje pouze z lékařů a výjimečně po schválení předsednictvem sdružení i z jiných vysokoškolských pracovníků ve zdravotnictví (Stanovy Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů (občanského sdružení lékařů) z 10.4.2001.). V roce 2001 se LOK sloučil se Svazem českých lékařů, čímž došlo k podstatnému rozšíření členské základny, a to na 4 800 členů. V Programovém prohlášení z dubna 1995 se LOK obrací jak na lékaře, kteří působí v pracovním poměru, tak i na lékaře privátní (Zejména se jedná o problematiku uzavírání smluv privátních lékařů se zdravotními pojišťovnami, dále o souběh pracovního poměru a privátní praxe aj.). Podle představitelů LOK-ČSL jsou kolektivní smlouvy uzavřeny ve většině nemocnic. Mezi samostatné odborové svazy působící na železnici patří vedle Odborovéhp sdružení železničářů pět menších profesně organizovaných odborových svazů (Federace strojvůdců ČR, Federace vlakových čet, Unie železničních zaměstnanců, Federace vozmistrů, Federace provozních pracovníků železničních stanic). Z hlediska počtu členů je největší Federace strojvůdců ČR s 11 000 členy, ostatní svazy mají každý přibližně po 1 000 členech. Jejich působnost je omezena pouze na České dráhy. V soukromém sektoru tyto svazy nepůsobí. Následující tabulka poskytuje přehled o dalších odborových svazech.

Tabulka 3 Přehled samostatných odborových svazů název odborového svazu počet členů název odborového svazu Odborový svaz sklářského, keramického, bižuterního průmyslu a porcelánu OS Typografická beseda OS Justice OS Nepedagogických pracovníků školství České republiky OS hromadných sdělovacích prostředků Odborový svaz pracovníků vydavatelství, nakladatelství a knižního obchodu Čech a Moravy Lékařský odborový klub - Svaz českých lékařů Federace strojvůdců ČR Federace vlakových čet Unie železničních zaměstnanců Federace vozmistrů Federace provozních pracovníků železničních stanic Federace řidičů tramvají Nekonfederované odborové svazy v oblasti kultury

46

počet členů

4 11 1 1 1 1

804 000 000 000 000 000

Pozn. Rozsah členské základny u řady odborových svazů nebyl autorům v době zpracování studie znám.

Samostatné základní odborové organizace

Vedle odborových centrál a svazů je možné nalézt v registru MV celou řadu odborových organizací, které jsou evidovány podle zákona č. 83/1990 Sb. v platném znění bez toho, že by byly členy některého odborového svazu nebo asociace. Tyto organizace existují samostatně, působí obvykle při podniku a mohou i kolektivně vyjednávat. Jediný přehled o jejich existenci poskytuje již zmíněný registr. 3. Organizace zaměstnavatelů Po roce 1989 nově vznikající podnikatelé založili řadu sdružení reprezentujících jejich nově se utvářející, specifické zájmy. Jejich centrály a zčásti i jednotlivé svazy jsou občanská sdružení vzniklá na základě zákona 83/1990 Sb. Řada subjektů (např. cca. 2/3 svazů (Interní údaj SP ČR) – členů Svazu průmyslu a dopravy ČR) sdružujících zaměstnavatele vznikla podle jiné právní úpravy (občanský zákoník). Organizace zaměstnavatelů vznikaly podle sektorového, příp. profesního hlediska a podle typu vlastnictví. Organizovanost v těchto sdruženích se příliš v průběhu posledních několika minulých let neměnila. Docházelo spíše k přeskupování jednotlivých svazů v rámci zastřešujících asociací. Na základě údajů, které o sobě jednotlivé organizace zaměstnavatelů a jejich asociace poskytly, sdružují odhadem v úhrnu cca. 10 až 12 tisíc podnikatelských subjektů a osob samostatně výdělečně činných (dále jen „OSVČ“). Pro srovnání, ke konci roku 2000 ČSÚ registroval 2 063 883 podnikatelských subjektů včetně OSVČ, z toho 32 000 mělo více než 20 zaměstnanců. Údaje o počtu zaměstnanců firem sdružených v organizacích zaměstnavatelů nebývají také dostačující. Některé prameny uvádějí, že firmy sdružené v podnikatelských svazech a jejich asociacích zaměstnávají 1 500 000 zaměstnanců /Draus, 2001 s.8/. Uvedené údaje odpovídají hodnocení, podle nějž je pro organizace zaměstnavatelů charakteristická nízká plošná reprezentativnost /Draus, 2001 s.4/. Jak je shodně uvedeno ve stanovách většiny organizací zaměstnavatelů, je jejich posláním reprezentace, koordinace a prosazování společných podnikatelských a zaměstnavatelských zájmů členů v součinnosti se státními orgány, odbory, zákonodárnými sbory a ostatními organizacemi zaměstnavatelů. Často zastupují zájmy svých členů i v mezinárodních organizacích zaměstnavatelů a v profesních organizacích. Tyto funkce stejně jako vztah k sociálnímu dialogu mají jednotlivé svazy a asociace ve svých programových dokumentech v různé míře rozpracovány. Ve své činnosti se organizace zaměstnavatelů zaměřují zejména na ochranu rovných podmínek podnikání, na harmonizaci podmínek podnikání v obchodě s podmínkami v EU aj. Dále pak na poskytování servisní a poradenské činnosti členům a zprostředkování obchodních kontaktů, ekonomických a technických informací. Důležitá je i vzdělávací činnost. Vedle toho pomáhají členům uplatnit se na domácím a mezinárodním trhu a zajistit jim srovnatelné podmínky pro podnikání v porovnání s konkurencí. Je zřejmé, že organizace zaměstnavatelů zajišťují zejména ty činnosti, které jejich členové nemohou efektivně vykonávat sami. Výjimkou je Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, jejíž cíle jsou (podle Statutu KZPS) omezeny na reprezentaci, koordinaci a prosazování společných zájmů včetně budování vazeb se zájmově spřízněnými organizacemi.

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů (KZPS)

KZPS byla původně založena jako Koordinační rada podnikatelských svazů a sdružení ČR (KORP) v srpnu 1990, aby reprezentovala podnikatelské zájmy v tehdejší Radě sociální dohody. V roce 1993 přijala současný název. KORP tehdy sdružoval a reprezentoval všechny podnikatelské aktivity v ČR, a to jak velké odvětvové podnikatelské svazy (např.tehdejší Svaz průmyslu), tak menší soukromé podnikatele, organizované ve Sdružení podnikatelů ČR, a dále různá profesní společenství. Krystalizace a diferenciace zájmů vyplývající z ekonomické a společenské transformace s sebou přinesla organizační změny, největší z členů, SP ČR, z KZPS v roce 1995 vystoupil. V současné době jsou členy: Asociace textilního-oděvníhokožedělného průmyslu (ATOK), Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR, Svaz obchodu ČR, Družstevní asociace, Sdružení podnikatelů ČR, Svaz zemědělských družstev a společností, Unie zaměstnavatelských svazů ČR. KZPS je zastoupena v orgánech RHSD.

47

Nejvyšším orgánem KZPS je její Koordinační rada, která se skládá ze statutárních zástupců všech členských organizací. Na základě principu rotace je předseda KZPS volen Koordinační radou, a to na období jednoho roku.

Asociace textilního-oděvního-kožedělného průmyslu (ATOK)

V roce 1990 byla zástupci textilního a konfekčního průmyslu založena Asociace textilního a konfekčního průmyslu později přejmenovaná na ATOK. ATOK byl původně členem SP ČR (z něhož vystoupil). ATOK sdružuje právnické osoby a OSVČ, především však výrobní podniky, ale i výzkumné ústavy, školy a obchodní organizace, jejichž činnost se orientuje na textilní, oděvní a kožedělné odvětví. Reprezentuje podniky, jejichž produkce tvoří cca 70% (Asociace textilního - oděvního - kožedělného průmyslu - informační brožura) z celkového objemu výroby textilního a oděvního průmyslu. Členem ATOK bylo v roce 2001 90 firem, členská základna je spíše na vzestupu.

Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR

Jeho členy jsou stavební firmy, výrobci stavebních hmot, projektové, výzkumné a inženýrské organizace. Svaz sdružoval v roce 1996 celkem 1356 firem. V roce 2001 jej tvoří 1300 firem, které představují více než tři čtvrtiny stavebních kapacit v ČR.

Svaz obchodu ČR Svaz obchodu ČR

Byl založen v roce 1990. Ve svazu bylo v roce 2001 registrováno 224 členů (v roce 1997 229 členů), kteří zaměstnávají 205 500 zaměstnanců.

Svaz zemědělských družstev a společností (SZDS)

Zastupuje zaměstnavatelské a podnikatelské zájmy v zemědělství. Má 1002 členů - zemědělských družstev a obchodních společností s celkem 67 000 zaměstnanci. Fyzické osoby – soukromí zemědělci jsou zatím pouze přidruženými členy, připravuje se možnost jejich řádného členství. Členové svazu obhospodařují kolem 40 % zemědělského půdního fondu v ČR. Proto - aby nedošlo k rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně na členy SZDS - se svaz zavázal Odborovému svazu pracovníků zemědělství a výživy k přeregistraci na občanské sdružení. Tato změna umožní SZDS kolektivně vyjednávat a uzavřít se zmíněným OS „vlastní“ kolektivní smlouvu vyššího stupně, od níž a od jejího následného rozšíření si SZDS slibuje zvýšení úrovně mezd a zastavení odchodu kvalifikovaných pracovníků do jiných odvětví.

Družstevní asociace ČR

Družstevní asociace funguje jako koordinační centrum českého a moravského družstevnictví, reprezentuje zájmy českého a moravského družstevnictví vůči zákonodárné a výkonné státní moci a na veřejnosti. Pro členské organizace zabezpečuje poradenskou činnost, vyvíjí legislativní iniciativu a zajišťuje koordinaci postupu ve věcech společného zájmu. Prosazuje také zájmy českého družstevnictví v zahraničí. Sdružuje pouze právnické osoby, členem asociace jsou čtyři družstevní svazy: Svaz českých a moravských bytových družstev (SČMBD), Svaz českých a moravských spotřebních družstev (SČMSD), Svaz českých a moravských výrobních družstev (SČMVD), Svaz zemědělských družstev a společností (SZDS). Specifickým rysem asociace je to, že někteří členové asociace jsou zároveň členy jiných zaměstnavatelských centrál. SČMVD je zároveň členem Svazu průmyslu a dopravy ČR a SZDS je mimo členství v Družstevní asociaci také členem Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů.

Sdružení podnikatelů ČR (SPČR)

Sdružení podnikatelů ČR je zaměstnavatelský svaz soukromých podnikatelů malého a středního stavu. Bylo založeno v roce 1989. SPČR sdružuje 3 400 samostatných podnikatelských subjektů a 7 232 podnikatelských subjektů sdružených v profesních sdruženích, která jsou kolektivními členy SPČR. Organizace sdružené v SPČR zaměstnávají 95 146 zaměstnanců (Co chceme a budeme prosazovat. Programové prohlášení Svazu podnikatelů ČR. Praha říjen 2000.). Sdružení podnikatelů ČR je tvořeno Sdružením podnikatelů Čech, Sdružením podnikatelů Moravy a Slezska, Sdružením pražských podnikatelů, Sdružením podnikatelů v zemědělství, živnostenskými společenstvími a kolektivními členy SP ČR. Personální propojení se Stranou podnikatelů a

48

živnostníků bylo některými členy kritizováno jako politizace problémů, které má sdružení hájit, a jako překážka prosazování zájmů členů SPČR. Proto např. bývalí čelní představitelé Sdružení podnikatelů ČR založili v roce 1996 Unii středního stavu a vstoupili jako kolektivní člen do Svazu průmyslu a dopravy ČR. ("Střední stav v našich podmínkách není chiméra a nejsou to jen podnikatelé." Rozhovor se zakládajícím členem Unie středního stavu Ing. Jaromírem Šubertem, Právo, 23.1.1997, s.11.).

Unie zaměstnavatelských svazů ČR

Unie vznikla v únoru 1990 jako Svaz samosprávných podniků a registrovala se pod názvem Svaz státních podniků a akciových společností, s federální působností. Zahrnuje širší spektrum podnikatelských oborů než SP ČR. Její členové - 19 svazů - sdružují zaměstnavatele z odvětví průmyslu, obchodu, služeb, školství, zdravotnictví a kultury. K této diferenciaci docházelo postupně přestoupením některých svazů z Unie do SP ČR a naopak, a to s odůvodněním, že SP ČR, případně Unie lépe reprezentuje jejich zájmy a je jim oborově bližší. Některé ze členských svazů Unie jsou zároveň členy SP ČR. Členy Unie zaměstnavatelských svazů jsou: Svaz polygrafických podnikatelů, Svaz průmyslu druhotných surovin APOREKO, Svaz vodního hospodářství, Svaz zaměstnavatelů dřevozpracujícího průmyslu, Zaměstnavatelský svaz důlního a naftového průmyslu, Asociace českých a moravských nemocnic, Sdružení smluvních lékařů zdravotních pojišťoven ČR, Grémium majitelů lékáren, Asociace velkodistributorů léčiv (AVEL), Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska, Sdružení učňovských zařízení, Národní rada škol, Asociace knihoven ČR, Asociace muzeí a galerií ČR, Asociace pořadatelů kulturních akcí, Asociace ředitelů symfonických orchestrů ČR, Rada galerií ČR, Volné sdružení nevládních neziskových organizací v kultuře a umění, Všeobecná zdravotní pojišťovna.

Svaz průmyslu a dopravy ČR (SP ČR)

Byl založen v roce 1990 a navazuje na tradici předválečného Ústředního svazu československých průmyslníků. Do roku 1995 byl SP ČR součástí KZPS. Členská základna je tvořena individuálními (100 v roce 2001, 162 v roce 1996) a kolektivními (31 v roce 2001, 29 v roce 1996) členy sdružujícími se na bázi odvětvové, oborové či regionální příbuznosti. SP ČR sdružoval k 30.10 2001 1453 (k 1.7.1996 1742) organizací a firem s téměř 600 000 zaměstnanci (Svaz průmyslu a dopravy - informační brožura, stránka SP ČR na Internetu.). určitou zvláštností je kolektivní členství profesně orientovaných organizací - České manažerské asociace, Asociace strojních inženýrů, Klubu personalistů ČR a Sdružení klenotníků a hodinářů ČR. Dnes jsou ve Svazu průmyslu ČR zastoupeny také obory jako pojišťovnictví, bankovnictví. Vedle zastoupených odvětvových svazů jsou uváděny také tři obchodní společnosti – individuální členové. Svaz průmyslu reprezentuje kromě velkého podnikání také střední a drobné podnikatele. Tyto zájmy zde zastupuje Unie středního stavu, která je kolektivním členem SP ČR. Kromě již zmíněných jsou členy SP ČR následující svazy: Asociace inovačního podnikání ČR, Asociace penzijních fondů ČR, Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR, Asociace výzkumných organizací, Česká asociace pojišťoven, Českomoravská elektrotechnická asociace, Český svaz zaměstnavatelů v energetice, ČKD Praha holding a.s., Odvětvový svaz Hutnictví železa, R.D.P. Group, a.s., Sdružení automobilového průmyslu, Sdružení pro informační společnost, Sdružení výrobců a dodavatelů vzduchotechniky, Sdružení výrobců a prodejců zemědělské a lesnické techniky ZeT, Společenství průmyslových podniků Moravy a Slezska, Svaz českých a moravských výrobních družstev, Svaz chemického průmyslu ČR, Svaz průmyslu papíru a celulózy, Svaz sléváren ČR, Svaz výrobců a dodavatelů strojírenské techniky, zájmové sdružení, Svaz výrobců textilních strojů, Svaz zaměstnavatelů a podnikatelů v dopravě ČR, Svaz zpracovatelů plastů ČR, Škoda holding a.s., Zaměstnavatelský svaz důlního a naftového průmyslu. SP ČR je členem RHSD. Přesto ve strategických materiálech SP ČR do roku 1999 problematika sociálního dialogu příliš nefigurovala, nyní se SP ČR veřejně hlásí k účasti na sociálním dialogu, a to zejména prostřednictvím koordinace kolektivního vyjednávání na úrovni odvětvových svazů. SP ČR je ochoten jednat o Paktu sociální stability a Generální dohodě (Programové prohlášení SP ČR), a to s cílem prosazení zájmů průmyslové sféry a udržení sociálního smíru. 4. Organizační struktury odborových a zaměstnavatelských svazů a asociací

49

Základní organizační a kompetenční architektura vrcholových orgánů sdružení zaměstnavatelů a odborů je v zásadě srovnatelná. Do větších celků se zaměstnavatelské i odborové svazy obvykle sdružují na základě smlouvy o součinnosti nebo schválením členství nejvyšším orgánem. Organizační struktura sociálních partnerů na vrcholové úrovni je obvykle čtyř- nebo pětiúrovňová. Nejvyšším orgánem je kolektivní orgán – sněm (konference, valná hromada) tvořený delegáty jednotlivých sdružených svazů nebo organizací. Kolektivní orgán obvykle schvaluje nebo je oprávněn měnit stanovy, schvalovat hlavní cíle nebo strategii činnosti a volit a odvolávat členy představenstva aj. Nejvyšší orgán se schází zpravidla s dvou až tříletou periodicitou. Následující, nižší úroveň představuje opět kolektivní orgán - shromáždění delegátů jednotlivých členů (někde výbor) – tvořené většinou předsedy sdružených asociací, svazů. Shromáždění delegátů svolává sněm, koordinuje činnost asociace mezi zasedáními sněmu a rozhoduje o věcech, které nejsou vyhrazeny sněmu. U některých organizací tvoří druhou nejvyšší kompetenční úroveň dva orgány, z nichž jeden zajišťuje svolání sněmu, kolektivně řeší naléhavé otázky a v některých případech nejvyšší orgán zastupuje. Zbývající orgán v rámci této druhé nejvyšší kompetenční úrovně má spíše výkonnou funkci a blíží se tak pojetím kompetencí v pořadí třetí kompetenční úrovni - představenstvu. Představenstvo (zastupitelstvo) je výkonným a někdy i statutárním orgánem. Členové představenstva jsou voleni delegáty jednotlivých asociací a potvrzováni nejvyšším orgánem. Tam, kde není druhý kolektivní orgán, náleží výkonná funkce představenstvu. Činnost představenstva řídí prezident (předseda). V pořadí (nikoliv z pohledu významu pravomocí) na čtvrté kompetenční úrovni je revizní orgán komise. Obdobně jako na vrcholové mají i na regionální úrovni některé odborové svazy i organizace zaměstnavatelů podobně uspořádané kompetenční struktury sestávající obvykle z valné hromady (konference u odborových svazů), představenstva (rady), předsedy, kontrolní komise. V případě některých odborových svazů (např. u největšího odborového svazu OS KOVO) se základní organizace sdružují do tzv. mandátových obvodů, respektive jejich sdružení. Tato sdružení jsou zakládána s cílem provádět regionální politiku příslušného odborového svazu. Ale i menší odborové svazy někdy disponují organizačními strukturami v regionech – např. OS Čech, Moravy a Slezska vybudoval obvodní, okresní a krajské články jako sdružení předsedů organizací. V rámci organizační architektury sociálních partnerů působí rovněž různé expertní týmy. U zaměstnavatelů jde o zájmové sekce, komise a odborné zpravidla deseti až patnáctičlenné týmy zřizované za účelem řešení dlouhodobých, ale i časově omezených problémů. Tato grémia se často účastní jednání představenstev a zpravidla mají poradní hlas. Členství v expertních týmech je založeno na dobrovolné a neplacené bázi. Tato organizační platforma na straně zaměstnavatelů disponuje minimálním materiálním zajištěním závislým na tom, co uhradí konkrétní podnik, jehož zaměstnancem je člen příslušného orgánu. Obdobné poradní orgány zakládají i odborové svazy, a to na všech úrovních včetně regionů. Členy těchto orgánů bývají zástupci příslušných nejvyšších výkonných odborových orgánů a materiálně jsou podporováni příslušnou „vysílající“ odborovou organizací. Vedle toho některé odborové svazy (především OS KOVO, ale i další odborové svazy, a to i mimo rámec ČMKOS (Např. dle vyjádření tajemníka ASO v rámci připomínkového řízení k této studii (2002) disponuje v rámci ASO celkem 26 oblastními pracovišti OSPZV-ASO, který má také odpovědného krajského sekretáře ve všech krajských městech. Rovněž Odborové sdružení železničářů má

oblastní rady v Praze, Plzni, Olomouci, Hradci Králové, Ústí n.Labem, Ostravě, Brně.))

disponují regionálními odbornými pracovišti, která tvoří ucelenou servisní síť. ČMKOS provozuje regionálně dislokovanou síť celkem 15 středisek právních poraden, které zaměstnávají právníky poskytující poradenské služby členům odborových organizací sdružených v rámci ČMKOS (včetně zastupování u soudů). Vysokým počtem právních poraden, které poskytují poradenství členům ASO, disponuje Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů v ČR. Právní poradenství členům svých organizací poskytuje také řada dalších odborových svazů i některých menších centrál (např. OSČMS provozuje cca. 6 právních poraden a využívá přitom bezúplatně služeb svých sympatizantů - právníků). Výkonný aparát organizací zaměstnavatelů tvoří zpravidla ředitel a jeho tým (sekretariát). Sekretariát ředitele sestává obvykle z odborných útvarů a dalších administrativních pracovníků, u malých organizací zaměstnavatelů nepřesahuje většinou 5 osob. Sekretariát je k dispozici jednotlivým orgánům

50

organizace zaměstnavatelů, v případě zastřešující organizace zaměstnavatelů zároveň zajišťuje komunikaci s jednotlivými svazy. Profesní aparát organizací zaměstnavatelů často upozorňuje na chronický nedostatek prostředků na provozní potřeby i potřebné širší personální vybavení. Někde dochází dokonce k výrazné redukci stávajícího výkonného aparátu. Nedostatek specialistů má za následek, že odborní pracovníci musí obsáhnout velmi široké spektrum problematiky, což limituje nejen kvantitativně, ale i kvalitativně výsledné výstupy, zejména při připomínkovém řízení k zákonům a koncepčním materiálům. Organizace zaměstnavatelů nedisponují také ani částečně srovnatelnou rozsáhlou, průběžně aktualizovanou informační a analytickou údajovou základnou, jako je tomu na straně odborů (především ČMKOS). Navíc je nutné připomenout, že organizace zaměstnavatelů mají z hlediska spektra své činnosti mnohem širší záběr (poradenství, technické poradenství, obchodní kontakty, PR apod.) než odbory. Odbory disponují podstatně početnějším profesionálním personálním zázemím, a to jak odborným aparátem - specialisty na problematiku kolektivního vyjednávání, pracovního práva, BOZP apod., tak také aparátem administrativním. Odborové svazy také v řadě případů vydávají vlastní periodika připravovaná odborovými redaktory, některé odborové svazy využívají vlastních vzdělávacích zařízení. Většina odborových svazů disponuje movitým i nemovitým majetkem, který je zdrojem trvalých příjmů. Mezi odborovými svazy sdruženými v ČMKOS nebo v KUK a ostatními odborovými centrálami a nezávislými svazy jsou z hlediska materiální a personální vybavenosti značné rozdíly, které vznikly při převodu majetku bývalého Revolučního odborového hnutí na počátku 90. let a ovlivňují rozsah činnosti odborů doposud. Organizace zaměstnavatelů jsou z materiálního hlediska ve srovnání s většinou odborových centrál v horším postavení. Svou činnost financují z příspěvků (někdy i dobrovolných) členů vyměřených podle počtu zaměstnanců. Podle výše příspěvku jsou často stanovena i hlasovací práva ve svazu. Některé z organizací provozují doplňkovou činnost - zejména poradenskou. Čeští zaměstnavatelé dosud nepociťují sdružování jako standardní aktuální potřebu a navíc z pohledu daňového členské příspěvky odvádějí z čistého zisku. Představitelé zaměstnavatelských svazů se zasazují (a jsou v tom solidárně podporováni odbory), aby členské příspěvky mohli zaměstnavatelé zahrnout do nákladů, resp. uplatnit jako daňově odečitatelnou položku. Cílem je posílit ochotu zaměstnavatelů ke sdružování pro obhajobu sdílených zájmů, což je základním předpokladem pro posílení sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání na úrovni odvětví. D. Sociální dialog na odvětvové úrovni 1. Legislativní rámec a jeho vývoj 1.1 Ústavní garance sociálních práv a svobod Se zahájením transformace české společnosti vyvstává jako jedna z priorit potřeba uvést do souladu stávající právní řád s mezinárodními dokumenty o sociálních a hospodářských právech občanů (V

oblasti pracovněprávní šlo zejména o odstranění povinné práce formou legislativních opatření, o likvidaci právních forem diskriminace v zaměstnání a povolání a naopak, o vytvoření právních garancí odborových a zaměstnavatelských práv i svobod, včetně autonomie nezbytné pro kolektivní vyjednávání. Pokud jde o podmínky pro uplatnění této autonomie do konce 80. let, předlistopadový státní paternalismus v podstatě negoval sociální partnerství, kolektivní vyjednávání i kolektivní smlouvy. Plánovaná ekonomika vylučovala sociální partnerství jako prostor pro samostatné a svobodné subjekty. Formu i obsah kolektivních smluv, které ovšem postrádaly širší reálný dopad, určovalo státněvlastnické i odborové centrum. Prakticky neexistovalo sdružování zaměstnavatelských organizací, odborová práva reprezentovala jediná monopolní odborová organizace. Lze tedy říci, že základy moderní historie sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání v ČR se konstituují až v první třetině 90. let, kdy sociální partneři mohou také nabývat prvních praktických zkušeností s vedením sociálního dialogu a uzavíráním kolektivních smluv.).

prostřednictvím řady dílčích zákonů

Vedle inkorporace provedené

(Např. o otázkách právní úpravy sdružování občanů a postavení odborů v pracovněprávních vztazích

viz v této práci zevrubněji zejména část E. „Zastupování zaměstnaneckých zájmů a kolektivní vyjednávání na úrovni podniku.“) byla tato práva, tvořící integrální součást komplexu lidských práv a svobod, do našeho právního řádu zakotvena nejzávažnějším právním dokumentem legislativní transformace - ústavním zákonem ze dne 9. ledna 1991 č. 23/1991 Sb., Listinou základních práv a svobod. Byly tak vytvořeny nezbytné právní garance pro systémové prosazení principů sociálního partnerství, jakož i obecné podmínky pro koncepční vytváření mechanismů a procedur sociálního dialogu včetně kolektivního vyjednávání v praxi.

1.2 Zákoník práce

51

Stěžejní právní normou upravující komplexně tzv. individuální pracovněprávní vztahy je Zákoník práce (dále také „Zák. práce“ nebo jen „ZP“) (Zákoník práce byl přijat v roce 1965 a byl první kodifikací pracovního práva na území ČR. Od té doby byl téměř třicetkrát novelizován, v dřívějších dobách se záměrem vyhovět potřebám centrálního řízení, od roku 1990 podmínkám tržního hospodářství a mezinárodním smlouvám, resp. normám Evropských společenství (dále jen „ES“). Předností tohoto kodexu pracovního práva je jeho komplexnost a přehlednost. Po roce 1989 došlo k diverzifikaci pracovního práva, ze Zákoníku práce byla vyčleněna nová úprava týkající se kolektivních pracovněprávních vztahů, mzdová problematika ad. Pracovní právo dnes tvoří soubor různých právních norem (včetně právních předpisů o zaměstnanosti). Poslední rozsáhlá, tzv. harmonizační novela (roz. s právem ES) provedená zákonem č. 155/2000 Sb., je považována za značný zásah do dosavadního právního systému a za významný úspěch sociálního dialogu v ČR, neboť na její přípravě se významně podíleli sociální partneři na úrovni

tripartity.), který tvoří hmotněprávní základ pro sjednávání kolektivních smluv, podnikových i vyššího stupně. Pro smluvní úpravu mzdových a ostatních pracovněprávních nároků zaměstnanců Zák. práce obecně stanoví, že tyto nároky je možné zvyšovat a rozšiřovat pouze v rámci daném pracovněprávními předpisy (§ 20 Zák. práce.). V praxi to znamená, že vyšší a další pracovněprávní nároky nad rámec daný zákonem je v kolektivních smlouvách možno zakládat jen tehdy, když k tomu Zákoník práce kolektivní smlouvu výslovně opravňuje (tzn. že nelze sjednávat pracovněprávní nároky ani na plnění, která právní předpis výslovně neupravuje, ale ani je nezakazuje (Tento názor není všeobecně přijímán. Lze se setkat i s opačným stanoviskem, viz např. názor M.

Steinera v Právním zpravodaji č. 5/2000, v Právu a zaměstnání č. 5-6/2000 apod). V kolektivních smlouvách samých lze nároky na tzv. nepojmenovaná

plnění v oblasti pracovněprávních nároků objevit poměrně často.)). To se týká zaměstnavatelů provozujících podnikatelskou činnost, ostatní zaměstnavatelé mohou i takto zúženého rámce využít, jen když to o nich zákon výslovně stanoví. Vedle toho ještě platí pod sankcí neplatnosti obecný princip, že jakákoliv část obsahu kolektivní smlouvy nesmí být v rozporu s právními předpisy. Uvedené omezení v oblasti pracovněprávních nároků je od počátku jak z pohledu právní teorie, tak i praxe kolektivního vyjednávání považováno za překážku, která závažným způsobem omezuje smluvní volnost sociálních partnerů (V souvislosti s ustanovením § 20 odst. 2 Zák. práce byly vyslovovány dokonce názory o jeho rozporu s ústavní Listinou základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, tato stanoviska však Ústavní soud svými nálezy nepotvrdil.) (o mzdových nárocích to neplatí, neboť pro jejich sjednávání je od počátku transformačního období podstatně liberálnější právní úprava). Mezi pracovněprávní nároky nemzdové povahy, jejichž plnění lze dohodnout nebo u nichž lze sjednat rozšíření zákonem vymezeného rozsahu, patří např. následující nároky: • zkrácení pracovní doby pod rozsah stanovený Zák. práce, • snížení rozsahu pracovní pohotovosti na pracovišti, • prodloužení výměry dovolené o další týdny, • zvýšení, popř. rozšíření nároků na pracovní volno nebo na náhradu mzdy při některých úkonech v obecném zájmu, • rozšíření pracovních úlev a hmotného zabezpečení při účasti na školení a studiu při zaměstnání a při překážkách v práci z vážných osobních důvodů, • zvýšení odstupného o další násobky průměrného výdělku zaměstnance, resp. i stanovení dalších podmínek, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné (Tento pracovněprávní institut prošel od začátku 90. let do současnosti poměrně zásadním vývojem. Oproti starší úpravě, která umožňovala navýšení v rámci rozmezí stanoveného zákonem, nebylo odstupné po celou druhou polovinu 90. let předmětem kolektivního vyjednávání, neboť výše odstupného byla zákonem stanovena kogentně. Další změna – promítnutí smluvního principu - nastala až se shora zmíněnou „harmonizační“ novelou Zák. práce, dovolující sjednávat odstupné v neomezeném počtu násobků průměrného výdělku.),

aj.

Součástí platné legislativní koncepce pracovněprávních nároků zaměstnanců je také problematická, a to zejména z hlediska potenciálu kolektivního vyjednávání v ČR, možnost upravovat některé pracovněprávní nároky vnitřním předpisem vydaným zaměstnavatelem (Toto opatření, na jehož vhodnost se

názory liší, a to i z pohledu praxe i v právní teorii, zakotvila velká novela Zák. práce provedená zákonem č. 74/1994 Sb. Bylo zdůvodňováno potřebami praxe v podnicích, kde nepůsobila odborová organizace, takže zaměstnanci nemohli „dosáhnout“ na příslušná plnění prostřednictvím kolektivní smlouvy (zůstávala jim ovšem právně garantovaná možnost založit u zaměstnavatele odborovou organizaci a po určité přípravě přistoupit ke kolektivnímu vyjednávání). Na základě obdobné argumentace platí možnost upravit pracovněprávní nároky vnitřním předpisem i nyní, po posledních přijatých

novelách Zák. práce.). Tato eventualita pro zaměstnavatele nastává za podmínky, že u něj nepůsobí odborová organizace. Vnitřní předpis vydaný podle § 21 Zák. práce se netýká nároků mzdových a na cestovní náhrady, tyto nároky jsou upraveny samostatnými zákony a na ně navazujícími právními předpisy. Vnitřní předpis nesmí zakládat nové právní povinnosti ani blíže specifikovat povinnosti vyplývající z právních předpisů. Vůči kolektivní smlouvě má vnitřní předpis subsidiární postavení. Zákon stanoví, že pokud jsou některé nároky upraveny kolektivní smlouvou i vnitřním předpisem vydaným před vznikem odborové organizace, platí úprava obsažená v kolektivní smlouvě, která je také právně „kvalitnější“, neboť k její změně nebo zrušení je vždy třeba dosáhnout souhlasu smluvního partnera, což u vnitřního předpisu neplatí. Přes všechny zmíněné legislativní aspekty i věcné argumenty ve prospěch vnitřního předpisu, zůstává tento pracovněprávní institut jednostranným normativním aktem a v důsledcích znamená určitou

52

nepřímou konkurenci kolektivním smlouvám. Při splnění zákonem stanovených podmínek může tak jako kolektivní smlouva pokrýt všechny pracovněprávní nároky, jejichž rozšíření dovoluje zákon, a to ve stejném rozsahu jako kolektivní smlouva. V krajním případě může být zaměstnavatelem zneužit jako nástroj sociálnímu dumpingu, v obecné rovině působí v neprospěch rozvoje kolektivního vyjednávání, neboť je zásahem do kolektivních pracovních vztahů (Zde je nutno připomenout zejména „Stanovisko Ústavu státu a práva Akademie ČR k některým teoretickým otázkám dalšího postupu reformy pracovního práva“, Právník, č. 9/1993.). Na tom nic nemění fakt, že případné hledání „náhrady“ institutu vnitřního předpisu jiným právním řešením (akceptovatelným sociálními partnery) zachovávajícím všem zaměstnavatelům možnost plnit zaměstnancům z titulu rozšířených pracovních nároků nebude snadným úkolem. Stěžejním faktorem, který ovlivňuje normativní potenciál kolektivních smluv, je však především nevyhovující celková koncepce Zákoníku práce. Je poplatná dobově i věcně odlišnému sociálně ekonomickém prostředí a od samého počátku založená na převaze kogentních norem nad ustanoveními dispozitivními nebo zmocňujícími ke kolektivně smluvní úpravě (Vedle MPSV a již zmíněného Ústavu státu a práva AV ČR se

do diskuse o koncepci pracovního práva (s důrazem na řešení otázek kolektivních pracovněprávních vztahů) od roku 1993 soustavně zapojuje také např. Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání a pracovních vztahů (dále také „AKV“), ať už prostřednictvím publikovaných názorů jejího předsedy nebo dalších funkcionářů AKV, ale zejména formou stanovisek Kolegia expertů AKV. AKV si klade za cíl působit svými odbornými prostředky ke zvýšení úrovně kolektivního vyjednávání a kolektivních smluv, a to ku prospěchu odborů i zaměstnavatelů. Od počátku se zasazuje o celkovou liberalizaci koncepce pracovněprávních norem, ve prospěch co nejširšího prostoru pro úpravu nároků a dalších podmínek v kolektivních smlouvách především v

podnikatelské sféře.). Zákoník práce se doposud nevypořádal se základním ústavním principem, podle něhož je dovoleno vše, co zákon výslovně nezakazuje, není tudíž řešena ani možnost sjednávání větších odchylek od zákona na základě svobodné vůle smluvních stran. Na druhé straně lze v pracovněprávních předpisech mnohdy jen obtížně rozlišit závazné normy chování od metodických pokynů a obecných proklamací, což spolu se skutečností, že kromě soudů není nikdo kompetentní podat závazný výklad jednotlivých ustanovení pro konkrétní případ, také neprospívá tvorbě kolektivních smluv (chybí předpoklad pro odhad výsledku řešení určitého sporného problému v případě soudního sporu) (Ke sjednávání platných, právně vymahatelných závazků kolektivních smluv nepřispívají ani některá sporná ustanovení zák. práce, jejichž změnu praxe dlouhodobě požaduje (např. možnost sjednání delší než tříměsíční zkušební doby, omezení tzv. řetězení pracovních poměrů sjednaných na dobu určitou, změnu úpravy poskytování studijního volna

stále odpovídající stavu z konce 60. let, apod.). Přitom již téměř od počátku 90. let se předpokládá druhá etapa pracovněprávní reformy, zaměřená zejména na přípravu nového Zákoníku práce odpovídající již plně potřebám tržní ekonomiky, který by uvolnil všechna omezení autonomie sociálních partnerů, jež ve stávajícím Zákoníku práce zůstala ještě zachována (Od připravovaného nového zákoníku práce se očekává, že výrazně zvýší

význam kolektivních smluv tím, že poskytne větší prostor zaměstnavatelům a odborům pro sjednávání takových pracovních podmínek, které budou lépe vyhovovat jejich potřebám. Zásadní rozšíření autonomie sociálních partnerů (ve smyslu autonomní tvorby pracovních podmínek zejména prostřednictvím kolektivních smluv vyššího stupně), a to i přes doposud nepříliš uspokojivý stav pracovněprávní kultury ve firmách, je sociálními partnery vcelku shodně považováno za imperativ dalšího rozvoje sociálního dialogu v podnikové sféře včetně dalšího přiblížení praxi vyspělých evropských zemí. Orientační přehled o zvažovaném rozsahu zamýšlené liberalizace v pracovněprávních vztazích nabízí program pracovní skupiny zabývající se na MPSV přípravou návrhu nového kodexu pracovního práva, který zahrnuje jako prioritní např. následující okruhy problémů: promítnutí principu „co není zakázáno, je dovoleno“, zákonnou úpravu minimálních nároků vyplývajících zejména z požadavků směrnic EU a ratifikovaných úmluv MOP a s ohledem na ochrannou funkci pracovního práva, vztah zákon, kolektivní smlouva, pracovní smlouva, otázku exkluzivity kolektivních smluv, otázku další existence institutu vnitřního předpisu a vnitřního mzdového předpisu, otázku rozsahu oprávnění odborů a možnost zavedení oddělených oprávnění pro radu zaměstnanců a odbory atd.).

1.3 Zákon o kolektivním vyjednávání Právní úprava kolektivních pracovních vztahů je provedena především zákonem č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (dále také „zákon o kolektivním vyjednávání“), který svým procesněprávním charakterem směřuje zejména k naplnění hmotněprávních ustanovení Zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů. Kolektivní vyjednávání (Cílem kolektivního vyjednávání v ČR, upraveného zákonem, je uzavření kolektivní smlouvy. Ostatní formy a fáze kolektivního vyjednávání, které nesměřují ke sjednání PKS nebo KSVS nebo jejich změny, jsou součástí sociálního dialogu, zákon je nevylučuje, nepodléhají však legislativní regulaci a v praxi se řídí procedurálními zvyklostmi partnerů. Nejednoznačně je chápán samotný pojem „sociální dialog“, který je obecně vnímán jako komunikace mezi sociálními partnery, zpravidla však bývá vyhrazen pro vyjednávání v nadpodnikové rovině a zvláště v oblasti tripartitních jednání. Souběžně je ale pro jednání mezi sociálními partnery mimo oblast kolektivních smluv často používán pojem „kolektivní vyjednávání v širším slova smyslu“ (na rozdíl od „kolektivního vyjednávání v užším slova smyslu“ směřujícího k uzavření kolektivních smluv). Uvedené rozdíly v chápání vyplynou zřetelněji např. při srovnání s pojetím kolektivního vyjednávání uplatňovaným Evropskou sociální chartou, která kolektivním vyjednáváním rozumí jakékoli vyjednávání mezi zaměstnavatelem a skupinou zaměstnanců (právní nebo faktickou), při kterém dochází k řešení

je zahájeno předložením písemného návrhu na uzavření kolektivní smlouvy jednou ze smluvních stran smluvnímu partnerovi. Ten je povinen na návrh odpovědět písemně bez zbytečného odkladu a v odpovědi se vyjádřit k těm jeho částem, které nebyly přijaty. Odmítnutí návrhu jako celku není právně přípustné, a to při jakémkoliv odůvodnění. Smluvní partneři jsou povinni vzájemně spolu jednat a poskytovat si další požadovanou součinnost. Nejméně 60 dnů před skončením platnosti kolektivní smlouvy jsou povinni zahájit jednání o uzavření nové kolektivní smlouvy. Je problémů, v nichž se střetávají společné zájmy jakékoli povahy.)

53

zřejmé, že jakkoliv se postup kolektivního vyjednávání opírá o princip smluvní volnosti, dominuje v zákoně z titulu garance sociálního smíru společenský zájem na úspěšném dovršení tohoto smluvního jednání. Zákon stanoví kromě již uvedených i další závazná pravidla pro vedení kolektivního vyjednávání, včetně řešení kolektivních sporů. Touto cestou je možné přimět druhou smluvní stranu k uzavření kolektivní smlouvy a k akceptování jejího určitého obsahu. Kolektivní smlouva se uzavírá na dobu, která je v ní výslovně určena. Není-li uvedena, má se za to, že smlouva byla sjednána na jeden rok. Smluvní strany mohou v kolektivní smlouvě dohodnout možnost její změny včetně rozsahu změny. Při této změně, resp. doplnění postupují jako při uzavírání kolektivní smlouvy. Pokud však možnost změny sjednána v kolektivní smlouvě nebyla, nelze k jejímu prosazení použít prostředků, kterými jinak smluvní partneři při sjednávání kolektivní smlouvy disponují (vč. krajních - jako stávka, výluka). Kolektivní smlouvy obecně se uzavírají jako dvoustranné dohody mezi zaměstnavateli a odbory. Pokud jde o zaměstnavatele, jsou to především právnické osoby zaměstnávající občany v pracovněprávních vztazích. Zaměstnavateli mohou být i občané, fyzické osoby, které při podnikání zaměstnávají zaměstnance. Na straně zaměstnavatelů může jednat i organizace zaměstnavatelů. Na straně odborů (Při kolektivním vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv jednají odbory za všechny zaměstnance, bez ohledu, zda jsou členy

odborové organizace. Tento princip je výslovně stanoven zákonem o kolektivním vyjednávání a platí nejen pro kolektivní vyjednávání na úrovni podniku, ale i na úrovni organizací sociálních partnerů. Přes určité věcné oprávnění není uvedený princip dodnes přijímán jednoznačně souhlasně. Neztotožnili se s ním zcela ani odboráři zejména na podniku, kteří poukazují na skutečnost, že na výsledcích jejich činnosti participují i zaměstnanci, jež se na finančním zabezpečení práce odborů nepodílejí. Nesouhlasí s ním však leckdy ani zaměstnanci, kteří nejsou členy odborů a nepřejí si, aby je odbory zastupovaly a vyjednávaly za ně. Zastupování všech zaměstnanců bez ohledu na jejich členství v odborech bývá někdy také považováno za

jedná příslušný odborový orgán, resp. jeho oprávněný zástupce, může to však být i odborová organizace jako celek nebo její organizační jednotka, např. základní organizace odborů (pokud disponuje právní subjektivitou), ale také vyšší odborový orgán. Zákon rozeznává kolektivní smlouvy podnikové (dále také „PKS“), uzavřené mezi příslušným odborovým orgánem a zaměstnavatelem. Dále kolektivní smlouvy vyššího stupně, sjednávané pro větší počet zaměstnavatelů mezi příslušným vyšším odborovým orgánem a organizací nebo organizacemi zaměstnavatelů. Právní úprava tedy nezná tzv. odvětvové kolektivní smlouvy uzavírané s působností na celé odvětví nebo obor ekonomické činnosti (právní řád ČR nevymezuje hospodářské odvětví). (Nedochází - s výjimkou stavebnictví - zatím ani k plošnému rozšíření (extenzi) KSVS na celé odvětví nebo obor.). Pokud se v praxi hovoří o odvětvových kolektivních smlouvách v ČR, bývají tak bez ohledu na skutečný rozsah působnosti dané smlouvy označovány kolektivní smlouvy vyššího stupně (dále také „KSVS“). (Kolektivní smlouvy vyššího stupně s

jeden z důvodů poklesu odborové organizovanosti i menšího významu a autority kolektivních smluv.)

působností na celá odvětví ekonomické činnosti mohou být v praxi sjednávány mezi partnery, kteří z titulu svých stanov nebo z pověření členů, naplňujících svou hospodářskou činností celoodvětové hledisko, mají oprávnění vyjednávat za příslušnou oblast ekonomické činnosti jako celek.).

Zákon nezná ani tzv. kolektivní smlouvy holdingové sjednávané s působností na holding, ačkoliv takové kolektivní smlouvy zejména v průběhu 90. let uzavírány byly (extra lege ovšem - např. Škoda Plzeň, ČKD Praha). Jejich potřeba jako určitého mezistupně v současné dichotomii PKS/KSVS je dána zvláštnostmi holdingového uspořádání. Firemní uskupení holdingového typu vyžaduje v některých případech odpovídající společné integrující standardy, generované pro oblast lidských zdrojů kolektivním vyjednáváním v širším než podnikovém rámci. (Za možnost uzavírat platné holdingové kolektivní smlouvy se přimlouvá např. AKV (Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání a pracovních vztahů k budoucí nové kodifikaci pracovního práva, Práce a mzda č. 13/98.).

Problematické bývá rovněž uzavírání kolektivních smluv s působností na závod (organizační složku podniku). Sjednávání PKS zde přichází v úvahu, pokud působí např. na odštěpném závodu nebo jiné podnikové organizační složce odborový orgán, jemuž byla stanovami odborové organizace delegována pravomoc vyjednávat. V těchto případech, kdy odborový orgán příslušný ke kolektivnímu vyjednávání je na úrovni závodu, v praxi často chybí vzhledem k absenci právní subjektivity smluvní partner na závodě na straně zaměstnavatele. Rovněž nejsou (Ve skutečnosti se tak dělo, ale jen výjimečně, jako v případě KSVS uzavřených Svazem průmyslových podniků Moravy a Slezska s OS KOVO.) uzavírány kolektivní smlouvy (KSVS) s teritoriálně vymezenou působností mající význam s ohledem na teritoriálně odlišné podmínky na trhu práce, včetně úrovně mezd. Identifikace právní subjektivity partnerů kolektivního vyjednávání je tedy závažným východiskem pro uzavírání kolektivních smluv. Nedostatek právní legitimity kterékoliv ze smluvních stran má za následek neplatnost kolektivní smlouvy a tím i sjednaných závazků. Pokud jde o uzavírání kolektivních smluv vyššího stupně, nečiní vesměs v praxi vážnější problémy absence sociálního reprezentanta zaměstnanců jako spíše absence kompetentních subjektů nebo nejasné kompetence ke kolektivnímu vyjednávání na straně některých

54

organizací zaměstnavatelů. Jde o případy, kdy organizace zaměstnavatelů nejsou založeny podle zák. č. 83/1990 Sb., případně jsou zřízeny podle tohoto zákona, avšak odvolávají se na to, že ve svých stanovách nemají oprávnění ke kolektivnímu vyjednávání (V souvislosti s projevy neochoty uzavírat KSVS na straně některých organizací

zaměstnavatelů byly vyslovovány různé právní názory. Jde např. o názor J.Šubrta, předsedy AKV, vyslovený na 3. celostátní konferenci AKV (J. Sádková, O účelnosti a poslání kolektivních smluv, Sondy č. 3/1996), a sice že oprávnění zaměstnavatelských svazů kolektivně vyjednávat vyplývá přímo ze zákona o kolektivním vyjednávání a žádný orgán zaměstnavatelského sdružení nemá pravomoc odmítnout kolektivní vyjednávání. Odmítá-li tedy organizace zaměstnavatelů být účastníkem jednání o uzavření KSVS, chová se jako pouhé podnikatelské sdružení a postupuje tak v rozporu se zákonem, neboť mezi prioritní poslání zaměstnavatelských sdružení patří právě kolektivní vyjednávání. Tohoto problému se dotkl též materiál ČMKOS „Zpráva o výsledcích kolektivního vyjednávání na vyšším stupni v roce 2001“: „…Odborová strana se již dříve pokusila o řešení této otázky prostřednictvím zprostředkovatele či rozhodce, ale rozhodnutí pro ni nebylo příznivé. V jednom případě se rozhodce ztotožnil s tvrzením organizace zaměstnavatelů a dospěl k závěru, že není povinna s odborovým svazem kolektivně vyjednávat, protože jí to neumožňují její stanovy. Ve druhém případě právní expert, na němž se shodly obě strany, dovodil, že o tomto problému nelze rozhodnout podle § 13 zákona o kolektivním vyjednávání. … Nezpochybnitelné východisko nelze za současného znění právních předpisů nalézt. Můžeme výkladem úmluv MOP a zákona o kolektivním vyjednávání dovozovat, že s členstvím v organizaci zaměstnavatelů je neoddělitelně spojeno právo i povinnost kolektivně vyjednávat se stranou zaměstnanců a že na tom stanovy organizace nemohou nic změnit. Pokud ale tento výklad nebude podpořen nezávislou autoritou, jíž by měl být nejspíše soud, nelze zaměstnavatelské svazy, které jej odmítají, nijak přesvědčit. Možnost obrátit se v této záležitosti na soud je však omezena zněním § 14 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání, podle nějž krajský soud může za určitých podmínek zrušit rozhodnutí rozhodce. Mělo by ale jít o plnění závazků z kolektivní smlouvy, citované ustanovení nepočítá s tím, že by soud přezkoumával rozhodnutí týkající se sporu o uzavření kolektivní smlouvy“. Citovaný dokument ČMKOS reflektuje rovněž související stanovisko MPSV, které zastává názor, že spor o to, zda je organizace zaměstnavatelů oprávněna za své členy uzavřít KSVS, není sporem o uzavření kolektivní smlouvy ve smyslu § 13 zákona o kolektivním vyjednávání a MPSV nemůže tedy určit pro tento spor zprostředkovatele ani rozhodce.), nebo je toto oprávnění zásadním způsobem omezeno pouze za určité členy organizace a musí být případ od případu obnovováno apod. (Řešení by možná přinesla legislativní úprava zakotvující povinné

členství zaměstnavatelů v seskupeních vybavených ze zákona povinností kolektivně vyjednávat, to však je zřejmě nepřijatelné. Kromě toho, pokud neexistuje partner k sociálnímu dialogu nebo pokud chybí zájem sociálních partnerů o jeho seriózní uskutečnění, nejde podle našeho názoru jen o problém právní úpravy systému, nýbrž o určité stávající specifikum společenských vztahů v ČR, kdy přetrvává odmítavý pohled na sociální dialog a kolektivní vyjednávání nejen z ideových a ideologických pozic, ale také ze setrvačnosti působících zkušeností nabytých v období před listopadem 1989.).

Zvlášť závažný je problém právní legitimity k uzavírání KSVS ve veřejném sektoru (Následující charakteristika situace v oblasti kolektivní vyjednávání ve veřejném sektoru vychází z písemné informace prezidenta Unie zaměstnavatelských svazů ČR P. Ernsta z 15.2. t.r. zpracované v rámci připomínkového řízení k této studii. V oblasti standardních veřejných služeb jako zdravotnictví, školství a kultura působí asociace, sdružení a svazy podle zák. o sdružování občanů vzniklé v průběhu 90. let. Sdružují právnické osoby převážně ve formě státních či veřejných příspěvkových organizací, které vykonávají obvyklé zaměstnavatelské funkce. Tyto asociace sdružují státní i soukromé subjekty nebo pouze subjekty soukromé. Podmínky pro sociální dialog se ale liší v závislosti na resortu. V resortu zdravotnictví jsou obě asociace nemocnic uznávaným partnerem státní správy, v poslední době byl připraven návrh KSVS mezi Asociací českých a moravských nemocnic a Odborovým svazem pracovníků zdravotnictví a sociální péče. V resortu školství je však činnost zástupců školských asociací považována za činnost soukromou, kterou lze vykonávat pouze v mimopracovní době a příslušné náklady hradit z vlastních soukromých prostředků. V oblasti kultury existuje tripartita při Ministerstvu kultury ČR, a to od roku 1997. Vedle zástupců Unie zaměstnavatelských svazů, z jejíž iniciativy tripartita vznikla, se jí účastní představitelé ministerstva a Konfederace umění a kultury. Vedle již zmíněného návrhu KSVS nemocnic je především již po řadu let uzavírána KSVS mezi Sdružením učňovských zařízení a OS KOVO. Pro kolektivní vyjednávání v oblasti kultury jsou dále směrodatné písemné připomínky k této studii od prezidentky KUK A. Jirkové, ze 14. 1. t.r., z nichž vyjímáme: „Vést sociální dialog a kolektivně vyjednávat na vyšší úrovni brání členským odborovým svazům a asociacím převážně legislativa, ale v některých případech i … fakt neexistence zaměstnavatelských svazů v těchto oblastech. Pokud jde o kulturní organizace, jedná se většinou o příspěvkové či rozpočtové organizace, zřizované velkou měrou obcemi, přičemž jejich ředitelé jsou … sami zaměstnanci, odvislí od rozhodnutí a finančních prostředků zřizovatelů. Z toho vyplývá, … že případné sdružení ředitelů jednotlivých odvětví kultury (ředitelé kin, divadel, orchestrů apod.) nejsou reprezentací zaměstnavatelů, kompetentní na vyšší úrovni kolektivně vyjednávat. … ani existující sdružení na úrovni jejich zřizovatelů – Svaz měst a obcí, nemá kompetenci ke kolektivnímu vyjednávání minimálních platových a pracovních podmínek …. . Speciálně v oblasti kinematografie, resp. audiovize, zaměstnavatelská strana není konstituována, přesto se profesně odborové asociace snaží uzavírat smlouvy alespoň o minimálních tarifech s některými subjekty, např. s ČT např. pro kameramany či zvukové mistry. Tyto smlouvy však nemají legislativní oporu v zákoně o kolektivním vyjednávání … Tento problém souvisí s neexistencí právního zakotvení „free lance“ a tzv. „občasně zaměstnávaných“ v českém právním řádu, neboť tyto profese mají dnes v ČR pozici „živnostníků“, resp. „podnikatelů“. Tentýž problém se ale týká např. „tlumočníků“ či „restaurátorů“ ad.) a zejména v oblasti státní správy (Jednoznačné hodnocení situace v této oblasti přináší Kubínková, M., Národní studie o sociálním dialogu v

ČR, ČMKOS 2001: “Odborové svazy působící v oblasti státní správy nemohou uzavřít kolektivní smlouvy vyššího stupně z důvodu neexistence smluvního partnera pro kolektivní vyjednávání, neboť právní úprava neumožňuje zaměstnavatelům této sféry (státním orgánům) vytvořit zaměstnavatelské svazy. ČMKOS usiluje o to, aby odborové svazy mohly vést ještě před schválením státního rozpočtu jednání s příslušnými ústředními orgány státní správy o objemu mzdových prostředků na příslušný kalendářní rok. Mělo by jít o zvláštní typ dohody, která není dosud právem regulována.“).

S ohledem na dvoustupňovou typologii kolektivních smluv řeší zákon i vzájemný vztah PKS a KSVS, a to ve prospěch kolektivních smluv vyššího stupně. PKS je neplatná v té části, v níž upravuje nároky zaměstnanců v menším rozsahu než kolektivní smlouva vyššího stupně nebo v níž zaručuje zaměstnancům mzdové nároky ve větším rozsahu než je rozsah stanovený kolektivní smlouvou vyššího stupně jako nejvýše přípustný, a to v části přesahující tento nejvýše přípustný rozsah. Vzájemný vztah (Nejde o podřízenost PKS kolektivní smlouvě vyššího stupně v tom smyslu, že by KSVS byla oprávněna nařizovat resp. ukládat podnikové kolektivní smlouvě (jejím smluvním stranám) povinnost sjednat určité závazky. Omezování smluvní volnosti smluvních stran podnikových kolektivních smluv je (např. dle MPSV) právně nepřípustné (ovšem běžně a pravidelně k němu v řadě KSVS docházelo, a to i přes nesouhlasná stanoviska MPSV). Opačný názor na možnost stanovit v KSVS povinnosti smluvním stranám PKS zastává OS KOVO.) kolektivních smluv vyššího stupně k PKS má za důsledek, že pro zaměstnavatele (a jejich zaměstnance) sdružené v příslušné organizaci zaměstnavatelů, která KSVS sjednala, platí závazky obsažené v této KSVS přímo. Tzn. že není-li uzavřena PKS, ať už z jakéhokoliv důvodu včetně absence odborového partnera, jsou pro zaměstnavatele i zaměstnance závazná ujednání v KSVS (V praxi jsou ovšem reálné možnosti naplnění tohoto pravidla, jakkoli samo o sobě správného,

omezené. Je to důsledkem kombinace více aspektů (včetně přehlednosti a kvality kolektivních smluv), které způsobují, že běžně používat KSVS na podnicích není obvyklé. Především jde o problém dostupnosti KSVS pro uživatele v podnikové sféře, zejména ale pro běžného zaměstnance podniku. Pokud je vůbec zaměstnanec s uzavřením KSVS obeznámen a má možnost do ní nahlédnout, je v případě souběžné existence PKS a KSVS často nucen,

55

má-li se dobrat svých nároků, k nesnadnému porovnávání závazků. Nezřídka přitom jde o obecné, ne zcela jasné nebo plně kompatibilní závazkové formulace a konstrukce, jindy jsou závazky zařazeny do přílohy nebo dodatku ke kolektivním smlouvám a k těm mívají zaměstnanci ještě komplikovanější přístup. Důvodem malé obeznámenosti zaměstnanců s KSVS je také skutečnost, že zaměstnavatelé takové informovanosti ze zcela pragmatických důvodů nepřejí nebo naopak, odborová organizace na podniku KSVS utají, aby zaměstnavatel neodmítl uzavřít PKS. Širšímu využití KSVS v praxi brání i doposud nižší autorita kolektivních smluv vůbec a KSVS zvlášť.).

Sjednání KSVS je spojeno s povinností, kterou má smluvní partner na straně zaměstnavatele, odevzdat uzavřenou kolektivní smlouvu MPSV k uložení. Ministerstvo je povinno KSVS uložit a oznámit tuto skutečnost ve Sbírce zákonů (Při nesplnění povinnosti spojené s odevzdáním KSVS (nemusí jít jen o nepředložení, ale i nesplnění 14

denní lhůty stanovené k doručení na MPSV) hrozí pokuta v nezanedbatelné výši. Je také zřejmé, že jenom právě díky zmíněnému legislativně založenému mechanismu evidence a ukládání KSVS vděčíme za uchování těchto dokumentů a jejich dostupnost pro nezávislé vyhodnocení a uplatnění získaných poznatků v praxi. To se bohužel netýká podnikových kolektivních smluv, kde platí pouze obecná povinnost smluvních stran stanovená zákonem uchovávat PKS po dobu nejméně pěti let od skončení doby jejich účinnosti. Jakákoliv centrální evidence PKS a tím ani jejich širší dostupnost neexistuje. Zdaleka nejlepší přehled o sjednaných PKS, limitovaný ovšem odborovou příslušností smluvního odborového partnera PKS k určitému odborovému svazu, mají samozřejmě odbory - příslušná územní metodická pracoviště, pokud jimi odborový svaz disponuje, svazové odborové orgány, v případě ČMKOS i orgány ČMKOS. Nadpodnikové odborové orgány a pracoviště provádějí pro potřeby své činnosti a operativního i strategického rozhodování soustavně a pravidelně vyhodnocování, analýzy a srovnání vybraných souborů údajů a informací obsažených v PKS, a to i v časových řadách. Otázkou je úplnost výsledků, neboť i funkcionáři a pracovníci odborových svazů a regionálních svazových pracovišť přiznávají, že některé uzavřené PKS dostanou sotva k nahlédnutí a řada PKS ani jim není prakticky dostupná. Pokud jde o organizace zaměstnavatelů, většinou s PKS soustavně nepracují, neevidují je ani neukládají. Lze tedy říci, že stávající dostupnost uzavřených PKS je obecně poměrně malá a hlavně není zaručená tuto situaci je třeba zlepšit přijetím systémového opatření, už pro potřeby kontroly a provádění jakýchkoliv zdůvodněných účelových šetření.) (nemá však za povinnost např. přezkoumávat obsah KSVS před jejím uložením z hlediska souladu s platnými pracovněprávními předpisy, (Jinak je tomu v případě tzv. rozšiřování závaznosti kolektivních smluv, kdy MPSV povinnost přezkoumat KSVS z hlediska jejího souladu s pracovněprávními předpisy ze zákona má – o tom viz dále.) neodpovídá za její obsah a nepotvrzuje její správnost (K tomu viz J.Týc, P.Michal, Problematika kolektivního vyjednávání v ČR, Práce a mzda, č. 6/1995, str. 38.)). Kolektivní smlouvy vyššího stupně uložené na MPSV jsou při splnění určitých podmínek veřejně dostupné. Povinnost uložení KSVS u MPSV není spojena s žádnými hmotněprávními účinky. Případné neodevzdání KSVS je sice porušením pracovněprávních předpisů, nemá ale za následek neplatnost smlouvy. Zákon o kolektivním vyjednávání dále upravuje také tzv. kolektivní spory, kterými jsou spory o uzavření kolektivní smlouvy a o plnění závazků kolektivní smlouvy, z nichž nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům (Podle již citovaného § 20 Zák. práce, se individuální nároky z PKS i KSVS uplatňují a uspokojují jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru (sporné nároky jsou řešeny soudy v rámci občanskoprávních sporů.)). V případě sporu o uzavření kolektivní smlouvy jednají strany příslušné kolektivní smlouvy nejdříve před zprostředkovatelem (Může jím být, souhlasí-li s výkonem funkce zprostředkovatele, buď občan způsobilý k právním úkonům nebo právnická osoba, případně zprostředkovatel zapsaný v seznamu zprostředkovatelů vedeném MPSV. Činnost zprostředkovatelů je nezastupitelná, neboť brání vyhrocení sporu a narušení vztahů mezi smluvními stranami. Pokud jde o evidenci rozhodců, příp. jejich činnosti, která je odborně náročnější než u zprostředkovatele, jenž nevydává rozhodnutí, vede jejich seznam rovněž MPSV, a to i podle jejich odborného zaměření. Podmínkou pro zařazení do seznamu rozhodců je mj. podrobit se úspěšně

pravidelnému ověření odborných znalostí před komisí MPSV.), jehož si buď zvolí po vzájemné dohodě nebo je jim na návrh jedné ze smluvních stran přidělen MPSV. Je-li řízení před zprostředkovatelem neúspěšné, jedná se na základě dohody smluvních stran před rozhodcem. Nedohodnou-li se smluvní strany ani za těchto podmínek, může být spor řešen stávkou (Stávky jako krajní, avšak legitimní součást pracovního boje, jsou v českém právním řádu

upraveny pouze prostřednictvím zákona o kolektivním vyjednávání. Zákon upravuje výlučně stávku o uzavření kolektivní smlouvy, resp. zvláštní druh stávky, tzv. solidární stávku, jíž zákon rozumí stávku na podporu požadavků zaměstnanců stávkujících ve sporu o uzavření jiné kolektivní smlouvy. Stávka za plnění závazků kolektivní smlouvy není přípustná a kolektivní spor o plnění smlouvy je řešen před zprostředkovatelem, v případě neúspěšnosti se jedná u rozhodce, jehož rozhodnutí je přezkoumatelné soudem. Pravomocné rozhodnutí rozhodce o plnění závazků z kolektivní smlouvy je soudně vykonatelné. Také ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, dojde-li k němu na pracovišti, kde je zakázáno stávkovat nebo kde nelze vyhlásit výluku, přichází v úvahu jednání u rozhodce, avšak jeho rozhodnutí je konečné a není přezkoumatelné soudem. Ostatní druhy stávky, tj. stávky mimo oblast kolektivního vyjednávání, neodporují-li Listině základních práv a svobod, jsou přípustné, ale jejich problematika není legislativně upravena. Současný stav legislativy v této oblasti odpovídá skutečnosti, že ke stávkám dochází až dosud v ČR poměrně zřídka, přičemž ani jejich kompletní celostátní evidence, případně včetně vyhlášených stávkových pohotovostí není nikde v úplnosti vedena. Relevantní údaje a informace v této oblasti, zahrnující i různé protestní akce, mítinky a demonstrace organizované odbory, jsou nejspíše dosažitelné po linii odborových svazů, které je vedou v patrnosti a přistoupily i k jejich zveřejnění (např. publikace „Odborový svaz KOVO na přelomu tisíciletí 1997-2001“, jež je reprezentativním výběrem novinových a časopiseckých ohlasů na různé hromadné projevy odborové nespokojenosti organizované svazem, respektive odborovými organizacemi sdruženými v OS KOVO v příslušném časovém období). Pokud jde o evidenci kolektivních sporů, MPSV neeviduje spory, u kterých přímo nepůsobí, tzn. kdy se smluvní strany kolektivní smlouvy obracejí na prostředkovatele přímo nebo i prostřednictvím MPSV, ale o výsledku MPSV neinformují (tuto povinnost nemá ostatně ani zprostředkovatel). Ze zákona ukládá MPSV rozhodnutí rozhodce týkající se KSVS. MPSV je zákonem o kolektivním vyjednávání zmocněno upravit vyhláškou potřebné náležitosti řízení před zprostředkovatelem a před rozhodcem (učinilo tak vyhláškou č. 16/1991 Sb., o zprostředkovatelích,

(nebo výlukou). Mezi pracovišti, kde zákon o kolektivním vyjednávání zakazuje stávkovat nebo vyhlásit výluku, jsou zdravotnická zařízení nebo zařízení sociální péče, pokud by stávkou nebo výlukou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů. Zákaz stávkovat dále platí pro zaměstnance při obsluze zařízení jaderných elektráren, zařízení se štěpným materiálem a zařízení ropovodů a plynovodů, příslušníky sborů požární ochrany, zaměstnance závodních jednotek požární ochrany a členy záchranných sborů zřízených podle zvláštních předpisů pro příslušná pracoviště a zaměstnance zabezpečujících telekomunikační provoz, rozhodcích a ukládání kolektivních smluv vyššího stupně, ve znění pozdějších předpisů.)

56

pokud by stávkou došlo k ohrožení života nebo zdraví občanů, popřípadě majetku, zaměstnance, kteří pracují v oblastech postižených živelními událostmi, ve kterých byla příslušnými státními orgány vyhlášena mimořádná opatření aj. Jakákoliv stávka, ať už konaná z kteréhokoliv důvodu, je dle Listiny základních práv a svobod zakázána soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Současná právní úprava postupu smluvních partnerů při kolektivním vyjednávání je od počátku zejména svojí moderní koncepcí považována za vyhovující. Pokud jsou vyslovovány pochybnosti nebo výhrady, (Např. J. Kostečka, Kolektivní smlouva jako autonomní právotvorná lex contractus a některé teoretické otázky s tím spojené, Právník, č. 10-11/96, nebo J. Týc, P. Michal, Problematika kolektivního vyjednávání v ČR.63 potom s ohledem na potřebu větší zevrubnosti a zřetelnosti) (např. kolektivně smluvní subjektivity tj. způsobilosti uzavírat kolektivní smlouvy, působnosti norem kolektivních smluv, resp. vázanosti účastníků jejich ustanoveními). Závažnou otázkou zůstává prohloubení právní úpravy v oblasti rozšiřování závaznosti KSVS, která je v současné podobě příliš stručná a řadu systémových aspektů neřeší. Na druhé straně však tento stav umožňoval sociálním partnerům v průběhu let hledat a ověřovat v praxi optimální kritéria a procedury, docházet ke konsenzu a realizovat změny pružněji, než by to bylo možné při nutnosti vyhovět požadavkům legislativního procesu. Problémem, projevujícím se od počátku kolektivního vyjednávání v ČR, je skutečná kvalita právního prostředí pro aplikaci pracovněprávních norem včetně fungujících procesních nástrojů k jejich prosazení. Rizika případné absence vyspělého právního prostředí jsou pochopitelně úměrná rozsahu smluvní volnosti Proto i s ohledem na autoritu a význam kolektivního vyjednávání a jeho výsledků je třeba se přiblížit stavu, kdy v pracovním právu bude možno domoci se ochrany práv včas a efektivně, aby stálo za to se bránit jejich porušování a účinně postihovat neplnění povinností (Zatím však dochází spíše k prodlužování civilních kauz, jak ukazuje hodnotící zpráva EK pro rok 2001.). 2. Kolektivní smlouvy vyššího stupně Kolektivní vyjednávání jako legislativně upravená forma sociálního dialogu mezi sociálními partnery v nadpodnikové úrovni se prosazuje prakticky zároveň s etablováním nezbytných institucionálních partnerských struktur, tj. od začátku 90. let. Vývoj rozsahu působnosti KSVS, pokud jde o počet zaměstnanců, resp. odborově organizovaných zaměstnanců, na něž se KSVS vztahují, a to v diachronním přehledu, ukazuje následující tabulka. Údaje o vývoji působnosti KSVS na zaměstnance v jednotlivých letech jsou v tomto rozsahu k dispozici jen pro část odborových svazů sdružených v největší odborové centrále ČMKOS. (Kromě odborových svazů, sdružených v ČMKOS, sjednává KSVS, a to více než jednu (celkem až 4 SVS) ještě rovněž Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace samostatných odborů ČR.).

Tabulka 4 Rozsah kolektivního vyjednávání na vyšším stupni celkem v období 1995 – 2001 za ČMKOS 1995 počet uzavřených KSVS počet odborových organizací, na které se KSVS vztahují počet zaměstnanců celk.,na něž se KSVS vztahují (bez rozšiřování závaznosti) počet odborově organizovaných zaměstnanců, na které se KSVS vztahují počet zaměstnavatelů, na které byla závaznost KSVS rozšířena počet zaměstnanců, na něž byla závaznost KSVS rozšířena počet zaměstnanců, na něž se vztahují KSVS po rozšíření

1996

1997

1998

1999

2000

2001

33

30

30

25

22

22

20

2 020

1 946

1 725

1 352

1 347

1 395

1 457

770 550

730 080

648 079

521 651

584 067

469 249

446 997

566 887

513 957

432 844

330 855

323 257

272 214

249 528

6

0

0

0

399

2 074

3 482

174 272

288 314

643 521

735 311

Zdroj: Zpráva o výsledcích kolektivního vyjednávání na vyšším stupni v roce 2001, ČMKOS, 2001 Obecným důvodem sjednávání KSVS je potřeba konstituování minimálních (Zdá se, že strategie sociálních partnerů při kolektivním vyjednávání se zatím neorientuje na hledání určitého sociálně ekonomického optima jako kritéria pro nastavení hodnot přijímaných závazků. Je to podle našeho názoru způsobeno mj. též absencí konkrétně vymezeného relativně stabilního rámce KSVS, tzn. hospodářského odvětví.)

standardů v oblasti pracovních podmínek, a to kvantitativních limitů, závazkových konstrukcí a

57

modelů chování závazných pro širší okruh zaměstnavatelských subjektů. Tvorba KSVS se však od počátku potýká, jak již bylo v této práci zmíněno výše, s problémem legitimity smluvního partnera na straně zaměstnavatele, resp. s neochotou některých zaměstnavatelských reprezentací kolektivně vyjednávat (Podle

již cit. Zprávy o výsledcích kolektivního vyjednávání na vyšším stupni v roce 2000, ze dne 18.8.2000, určené pro jednání Rady ČMKOS, uzavřelo na rok 2000 KSVS celkem 12 z celkových 30 odborových svazů ČMKOS. Tři z těchto svazů sjednaly více než 1 KSVS. Naproti tomu ale 18 odborových svazů KSVS neuzavřelo, a to dle cit. pramene výslovně „z důvodu neexistence smluvního partnera“ pro kolektivní vyjednávání. V roce 2001 podle obdobné zprávy (ze dne 22.11.2001) uzavřelo KSVS rovněž 12, avšak z celkového počtu 31 odborových svazů ČMKOS. Stejně jako v předchozím roce, uzavřely 3 odborové svazy více než 1 KSVS (odborový svaz KOVO dokonce 5 kolektivních smluv). Oproti tomu však 19 odborových svazů nedokázalo uzavřít kolektivní smlouvu, a to opět buď pro neexistenci smluvního partnera, resp. pro jeho neochotu kolektivně vyjednávat. Některé organizace zaměstnavatelů neuzavírají KSVS, protože k tomu nezískaly mandát od svých členů. V jednom případě došlo dokonce ke zhoršení, kdy zaměstnavatelská reprezentace ztratila dosavadní oprávnění vyjednávat. Ke ztrátě tohoto mandátu dle cit. zprávy ČMKOS došlo pro nespokojenost členů zaměstnavatelské organizace s rozšířením závaznosti KSVS uzavřené na předchozí období.). Svazy zaměstnavatelů se buď neevidují jako sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., nebo nemají ve svých stanovách zmocnění ke kolektivnímu vyjednávání za své členy, případně vyjednávají jen za velmi omezený okruh členů (Chronické neduhy kolektivního vyjednávání a zhoršující se podmínky pro uzavírání KSVS reflektují odbory již řadu let [Kubínková, Sondy 19/1995].). To má samozřejmě za následek i značně omezený počet zaměstnanců, na něž se KSVS vztahují. Koncem roku 2001 se KSVS uzavřené odborovými svazy v ČMKOS vztahovaly (Roz. při celkové zaměstnanosti v civilním sektoru, která k 30.6.2001 dle údajů ČSÚ činila 3 972 400 osob.) jen na necelých 19% všech zaměstnanců v civilním sektoru. Takto nízký podíl zaměstnanců (např. oproti PKS, které ve stejném časovém období „pokrývaly“ cca. 26% zaměstnanců civilního sektoru), na něž se KSVS vztahují, byl vykázán i přes poměrně rozsáhlé uplatnění institutu rozšiřování KSVS, k němuž došlo právě v letech 1999 až 2001 (Masivní rozšiřování KSVS, jež nastalo v uvedeném časovém období, způsobilo významný nárůst počtu zaměstnanců, kteří jsou pokryti KSVS. Tento trend se prosadil i přesto, že všechny v tabulce uvedené ukazatele (počet uzavřených KSVS, počet odborových organizací a jejich zaměstnanců) stagnovaly, případně klesaly.).

Přístup k uzavírání KSVS je na straně zaměstnavatelů obdobně jako u PKS podmíněn zejména probíhající restrukturalizací a s tím související nejistotou v podnikatelské sféře. Podstatné jsou i faktory subjektivní, založené často na negativních představách o vlivu sociálního dialogu ve vztahu k efektivnosti podnikání, zejména u českého managementu lze v některých případech hovořit o špatném přístupu k lidským zdrojům. Doba, na kterou jsou KSVS uzavírány, se postupně prodlužuje. Roční období účinnosti, převažující zejména v první polovině 90. let, je postupně nahrazováno obdobím víceletým, obvykle dvou až tříletým. Některé části KSVS, především mzdové, jsou ovšem i nadále sjednávány na rok, nebo jsou vyjednávány změny. Skutečnost, že dochází ke sjednávání delšího období účinnosti KSVS, je třeba považovat za jeden z příznivých aspektů dosavadního vývoje KSVS, neboť v rámci víceletých kolektivních smluv lze spíše uplatnit strategické uvažování sociálních partnerů, vymezit stabilnější rámec pracovních podmínek zaměstnanců a vztahů mezi smluvními stranami. Víceletá účinnost KSVS může napomoci kvalitní konkrétní úpravě závazků např. v oblasti firemní sociální politiky a jejího financování nebo sjednávání stabilnějších podmínek pro činnost odborové organizace prostřednictvím podnikových kolektivních smluv. Pokud jde o dobu potřebnou k vyjednání a uzavření KSVS, uvádí již citovaná zpráva ČMKOS pro rok 2001, že smluvní partneři věnují sjednávání KSVS orientačně 8 až 26 týdnů. Obsahová stránka KSVS je vedle již zmíněných ročních zpráv ČMKOS, které ale nejsou určeny veřejnosti, podchycena jednak prostřednictvím informací MPSV v souvislosti s agendou ukládání a rozšiřování závaznosti KSVS, případně je obsah KSVS předmětem dalších časopiseckých článků v odborovém, ale i odborném tisku. (Viz např. J.Hrdý, Některé poznatky z kolektivních smluv vyššího stupně, Sociální politika, č. 5/1996, nebo Informace o kolektivních smlouvách vyššího stupně uložených na MPSV a účinných v roce 2000, Sociální politika, č.7-8/2001. Dále též viz např. J.Jakubka, Kolektivní smlouvy v roce 1995 a právní nedostatky, Sondy č.32/1995, nebo M.Kubínková, Jaké cíle kolektivnímu vyjednávání, Sondy č.

38/1996, aj.). Sledování vybraných kvantifikovaných parametrů obsahu uzavřených KSVS (Např. ISPP pro rok 2001 pracuje se souborem celkem 22 KSVS a zahrnuje tyto vybrané parametry: 1) mzdová oblast - měsíční mzdové tarify, hodinové mzdové tarify, mzdové příplatky, odměny za pracovní pohotovost, náhrady mezd (včetně bližší úpravy zjišťování průměrného výdělku v KSVS, pravidelného termínu výplaty mzdy sjednaného v KSVS apod.), odměny při pracovním výročí (podle počtu odpracovaných let), odměny při životním výročí (při dovršení 50 let věku a při prvním odchodu do důchodu), způsob sjednání odměňování zaměstnanců (kolektivní smlouvou, vnitřním mzdovým předpisem, kombinací uvedených), mzdové formy (časová mzda, úkolová mzda, podílová mzda, kombinace uvedených, zda přitom došlo i ke sjednání podmínek pro poskytování mzdových forem), zařazování pracovních činností do funkcí, povolání a tarifních stupňů, zda je podnikový katalog součástí KSVS, další složky mzdy (13., 14., 15. mzda), zda v KSVS sjednána činnost paritních mzdových komisí, sjednání mzdy s přihlédnutím k práci přesčas, mzdový vývoj (zvýšením mzdových tarifů, zvýšením celkového objemu mzdových prostředků, zvýšením průměrné nominální mzdy, zvýšením průměrné reálné mzdy, udržením reálné mzdy, kombinací uvedených), 2) pracovněprávní nároky – rozsah pracovní pohotovosti („p.p.“ - zda sjednána na jiném se zaměstnancem dohodnutém místě, zda sjednáno snížení rozsahu p.p. na pracovišti, zda sjednán nižší rozsah p.p.), přesčasová práce, zvýšení odstupného nad rámec Zák. práce, zda sjednány podmínky pro poskytování odstupného, průměrný počet dnů pracovního volna poskytnutého nad rámec Zák. práce, jednorázové odškodnění pozůstalých poskytnuté nad rámec Zák. práce, 3) sociální fond (fond kulturních a sociálních potřeb, stimulační fond – tvorba, tj. způsob stanovení přídělu do fondu), struktura plánovaného užití fondu (sleduje se, zda ve struktuře účelů zastoupena rekreace, zdravotní služby včetně lázeňských a rehabilitace, půjčky zaměstnancům, příspěvek na závodní stravování, sociální výpomoci, odměny při pracovním a životním výročí, příspěvek na penzijní připojištění, příspěvek na úrazové připojištění, příspěvek na dopravu, zda sjednáno životní pojištění,

58

úrazové pojištění zaměstnanců, doprava zaměstnanců do zaměstnání, jejich rekondiční nebo rehabilitační pobyty, vstupní lékařské prohlídky, lékařské preventivní prohlídky, poskytování jednotného pracovního oblečení aj.), zda vymezeno právo spolurozhodování odborové organizace k užití fondu, zda sjednáno užití fondu formou osobních účtů, 4) vybrané aspekty bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, 5) spolupráce smluvních stran (zda sjednána bližší úprava týkající se poskytování ekonomických informací, zda sjednán výběr členských příspěvků odborů prostřednictvím srážek ze mzdy, zda hrazení pojistného zaměstnavatelem za dlouhodobě uvolněné odborové funkcionáře apod.) je spolu s poměrně reprezentativním a především stále se rozšiřujícím vzorkem podnikových kolektivních smluv obsahem šetření, pravidelně ročně organizovaného a vyhodnocovaného v rámci Informačního systému o pracovních podmínkách (ISPP). Podkladem pro sjednávání závazků v oblasti odměňování jsou rovněž výstupy Informačního systému o ceně práce (ISCP). Vývoj těchto systémů byl zahájen v roce 1992, a to s cílem poskytovat objektivní údaje pro kolektivní vyjednávání na všech úrovních. Výstupy představují ucelený zdroj informací o sociálních aspektech práce, o mzdových a pracovních podmínkách a závazcích sjednaných v kolektivních smlouvách a slouží jako nezávislý a objektivní podklad pro partnery kolektivního vyjednávání. V roce 1993 se závazek k podpoře rozvoje těchto informačních systémů stal součástí Generální dohody pro tento rok. Zadavatelem úlohy je MPSV. Systém (tzn. zpracovávané datové soubory včetně stále členitější a bohatší struktury výstupů) stále narůstá analýzou rozšiřujícího se počtu parametrů. Některé informace nasvědčují tomu, že v případě požadavku zadavatele by bylo možno ISPP využít proporovnání KSVS a příslušných PKS (Určitým nedostatkem těchto informačních systémů je podle našeho názoru ale fakt, že nedokážou ve spektru sledovaných ujednání v KSVS

sjednáno

podchytit významné jednotliviny a specifické závazky, např. obsahově novátorská ujednání, invenční, netypické závazkové konstrukce apod. Právě tyto jedinečné prvky v KSVS mohou signalizovat i nové potřeby praxe (odchylující se od stávající právní úpravy) a jejich monitoring nemusí být proto bez významu např. pro pracovněprávní legislativu.).

Právní úprava nestanoví povinný obsah kolektivních smluv (KSVS ani PKS), klade jim však určitá omezení (viz především kapitola 2. Zákoník práce). Výběr věcných témat včetně formulačního zpracování je tedy dán nejen ekonomickými možnostmi firmy, ale rovněž platnou pracovněprávní, daňovou ad. úpravou. Přestože se tedy KSVS sjednávané v různé době mezi různými smluvními partnery vzájemně značně odlišují, je to především výší sjednaných závazků. Z hlediska základní obsahové struktury lze u KSVS zaznamenat spíše převahu shodných prvků nad odlišnostmi. Pro bližší představu o obsahové struktuře kolektivních smluv vyššího stupně uvádíme jako příklad KSVS sjednávané na straně zaměstnavatele Českomoravskou elektrotechnickou asociací (ELA) a na straně odborů Odborovým svazem KOVO. KSVS pro rok rok 2000, (KSVS v elektrotechnickém průmyslu se vedle PKS a dalších pramenů staly předmětem výzkumu organizovaného Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí v oblasti firemní sociální politiky a kolektivního vyjednávání v uvedeném průmyslovém odvětví. Výzkum ověřující formou případové studie mj. i možnost využití kolektivních smluv pro analýzu utváření

pracovních podmínek není zatím ukončen.), ale i další KSVS uzavírané mezi těmito smluvními partnery již po řadu let, představují mezi disponibilními dokumenty tohoto typu velmi dobrý standard (Odvětví elektroprůmyslu prošlo v ČR

úspěšnou restrukturalizací a již po několik let zaznamenává kvalitativní i kvantitativní vzestup podmíněný rozsáhlými zahraničními investicemi. V současné době disponuje elektrotechnický průmysl vyspělými technologiemi, produkuje převážně konkurenčně schopné výrobky exportované na vyspělé trhy a je obecně považován - vedle zejména automobilového průmyslu – za jeden z vůdčích faktorů ekonomického rozvoje ČR.).

KSVS pro rok 2000 je však poslední z KSVS sjednaných v elektroodvětví ještě na základě pracovněprávní úpravy platné před nabytím účinnosti již zmíněné velké tzv. „harmonizační“ novely Zák. práce. Tzn. že smluvní strany již disponovaly značnými zkušenostmi s aplikací relativně stabilní právní úpravy získanými při tvorbě kolektivních smluv v průběhu více než šesti let, jež uplynuly od poslední předchozí rozsáhlé novely Zák. práce v roce 1994. KSVS pro rok 2000 měla roční účinnost. Účinností po celý kalendářní rok disponovaly všechny uzavírané KSVS v odvětví elektro, s výjimkou roku 1995, kdy KSVS byla uzavřena s účinností až od začátku dubna. Pokud jde o působnost, nedočkala se KSVS pro rok 2000 rozšíření závaznosti, přestože oba smluvní partneři o této možnosti uvažovali a KSVS rozšíření v textu předvídá. Vztahuje se na zaměstnavatele uvedené v příloze kolektivní smlouvy – tj. celk. na 16 podniků. Nejširší působnosti za celé období 2. pol. 90. let co do počtu subjektů – členů ELA, pro něž byla KSVS v jednotlivých letech závazná, nabyla KSVS v roce 1998, kdy se vztahovala na 21 zaměstnavatelů. Naopak v roce 1997 byla KSVS závazná jen pro 13 zaměstnavatelů. Působnosti pro všechny členy ELA dosáhla pouze KSVS pro rok 1995. Obsahovou strukturu KSVS pro rok 2000 tvoří celkem 8 částí sestávajících ze 63 článků (paragrafů) a dvou příloh. Struktura KSVS, tzn. počet a pořadí částí a většiny paragrafů, se od roku 1995 prakticky nezměnila. Celkový počet paragrafů se však snižoval. Vývoj je charakterizován snahou po formulační úspornosti a textové racionalitě. Upouští se např. postupně od „opisování“ zákonů, tj. doslovného přejímání dílčích znění právních předpisů. Vyvrcholením tohoto trendu je KSVS pro období 2001/2, která vystačí s 50 paragrafy. Pokud jde o přílohy, tvoří je již zmíněný seznam zaměstnavatelů, pro něž je KSVS závazná, a dále stupnice minimálních mzdových tarifů. Tradiční (a rozsahem postupně

59

narůstající) je rovněž výklad určitých ujednání KSVS nebo definice vybraných pojmů (např. pojmu „spolurozhodování“ odborů nebo specifikace podmínek pro účast členů a funkcionářů odborových organizací na odborových školeních), který není součástí KSVS. K částem KSVS, minimálně podléhajícím změnám, patří dále především pravidla k předcházení sporům, např. ujednání o společném výkladu KSVS a postupu při neplnění závazků a ovšem také ustanovení sjednaná na závěr KSVS. Ta pro rok 2000 zahrnula mj. i souhrnný výčet povinností uložených smluvním stranám PKS (Podle sdělení funkcionářů OS KOVO požadovali zařazení ustanovení ukládajících v KSVS smluvním stranám PKS určité povinnosti zástupci strany zaměstnavatelů. Šlo vlastně o řešení případů, kdy mezi partnery KSVS nedošlo při úpravě předmětné věcné záležitosti ke

konsenzu.) - naopak KSVS pro rok 2001 (s ohledem na záměr rozšíření závaznosti) vyhověla požadavku MPSV a tyto případy stanovení tzv. kontraktační povinnosti již neobsahuje. Těžiště obsahu KSVS představuje: • Část stanovící kolektivní práva a povinnosti, tj. např. způsoby součinnosti smluvních partnerů, závazky k zabezpečení činnosti odborových organizací, závazky zaměstnavatele v oblasti zaměstnanosti atd. Většina těchto ujednání prošla v průběhu let věcným i formulačním vývojem, nejčastěji byl měněn paragraf obsahující závazky přijaté odborovou organizací. Předvídá se také možnost sjednání změny KSVS. Vcelku klade tato část důraz hlavně na získání garancí pro co nejdůslednější organizačně materiální zajištění legitimní odborové činnosti, zřejmá je snaha předvídat možnosti zaměstnavatele omezovat rozvoj odborového působení v podniku a předem mu v tom bránit. • Část věnovaná problematice odměňování je nejrozsáhlejší částí KSVS. Většina ujednání je poměrně konstrukčně i formulačně stabilních. Přibyla však zejména ustanovení o nutnosti písemného sjednání mzdy, především v pracovní smlouvě, informativní účel má vymezení nadřazenosti kolektivních smluv – pokud jde o výši mzdy – vůči pracovní smlouvě. Vymezení dynamiky mzdového růstu je ponecháno na PKS (pro případ nesjednání tohoto ukazatele v PKS stanoví KSVS minimální rozsah meziročního nárůstu průměrné nominální mzdy). KSVS v této části dále stanoví čtvrtletní periodicitu hodnocení mzdového nárůstu a jako podklad pro hodnocení skutečný vývoj průměrných nominálních mezd. Při přiznávání a změnách tarifních mezd je určující smluvní princip, tj. smluvní ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Formulace zásad pro uplatňování mimotarifních mezd s výjimkou manažerských platů je odkázána do působnosti PKS. Odměňování vedoucích pracovníků je zřejmě z působnosti kolektivního vyjednávání vyňato. KSVS výslovně stanoví, že PKS mohou stanovit širší okruh mzdových zvýhodnění a příplatků a zvýhodnění obsažená v KSVS mohou být v PKS sjednána ve větším rozsahu (KSVS nevyužila možnosti dané zákonem o kolektivním vyjednávání stanovit v KSVS nejvýše přípustný rozsah mzdových nároků - mzdová ujednání v KSVS mají funkci „nepodkročitelného“ minima (Je třeba podotknout, že jsme zatím nezaznamenali případ, kdy by této možnosti dané zákonem (zák. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, § 4

•

•

písm. c) některá z KSVS uzavřených za dobu účinnosti cit. zákona využila.)). Je také zdůrazněno, že v PKS lze tato zvýhodnění nahradit jinou mzdovou formou. Část věnovaná bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a životnímu prostředí, kde se jedná o četné, věcně odůvodněné závazky, srozumitelně formulované a nepostrádající řadu invenčních prvků (např. systém vzdělávání v oblasti BOZP jako součást prevence rizik, povinnost informovat o ekologických aspektech činnosti zaměstnavatele, roční písemná vyhodnocení stavu BOZP a životního prostředí včetně povinnosti seznámit zaměstnance s výsledky apod.). Ujednání KSVS v sociální oblasti obsahují např. ustanovení proklamující preferenci pracovních poměrů na dobu neurčitou, dále ujednání o delší přestávce na jídlo a oddech, o rozšíření nároku na dovolenou o 1 týden všem zaměstnancům, ustanovení vymezujícípřípady, podmínky a rozsah nároku na pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku apod. V této části jsou rovněž zařazena ujednání pro oblast vzdělávání zaměstnanců, jde ale pouze o informativní výčet a specifikaci případů, kdy zaměstnavatel má zaměstnanci umožnit další rozvoj jeho kvalifikace. Oblast sociální péče o zaměstnance je v KSVS zastoupena ujednáním o zdravotní péči ve prospěch zaměstnanců, o závodním stravování, jednorázovém odškodnění pozůstalých v případě úmrtí zaměstnance ad. závazky. Sociální ujednání celkově nepostrádají věcnost a konkrétnost, s ohledem na průmyslový charakter odvětví oprávněně akcentují oblast zdravotní péče a jako celek jsou poměrně obsáhlá, kladou také finanční nároky a vymezují jejich minimální rozsah.

60

KSVS sjednávané partnery působícími v elektrotechnickém průmyslu (obdobně to ale podle našeho názoru platí i o řadě dalších KSVS v jiných odvětvích a oborech) mají vzhledem k PKS v tomto odvětví „archetypální“ charakter, představují východisko, základní rámec pro nastolení věcných témat a jejich řešení na úrovni podniku, nastavují hodnotu závazkových parametrů atd. Komparací zjišťujeme, že tento vliv KSVS se projevuje i na některých PKS sjednaných smluvními partnery, pro něž daná KSVS není závazná. Tento poznatek naznačuje možný potenciál, který mohou KSVS pro vymezení společných parametrů pracovních podmínek v některých odvětvích získat. Význam KSVS v oblastech, kde doposud nebyl zcela doceněn, ukazují i sjednané závazky v převážné části KSVS pro podporu stability pracovních poměrů a zkvalitnění pracovních podmínek občanů se ztížených uplatněním na trhu práce (K tomu viz J.Hála, Definované skupiny z pohledu odborů, in:Úloha politiky zaměstnanosti při motivaci zaměstnavatelů zaměstnávat uchazeče obtížně umistitelné na trhu práce, výzkumná zpráva, VÚPSV, Praha 1999.). Jde o závazky obsahující opatření pro náročnější nastavení úrovně pracovněprávní ochrany nekvalifikovaných osob, žen po mateřské a další mateřské dovolené, absolventů středních a vysokých škol, osob starších než 50 let, mladistvých po skončení povinné školní docházky, kteří nepokračují v další přípravě na povolání, občanů se ZPS a občanů pečujících o dítě do 15 let věku nebo o dlouhodobě těžce postiženého člena rodiny, který vyžaduje mimořádnou péči, ap. Ujednání ve prospěch těchto kategorií zaměstnanců přispívají ve svém úhrnu k vytváření kultury zaměstnanosti v celém kontextu pracovních podmínek v odvětví a v konečném důsledku k humanizaci práce v ČR. 3. Rozšiřování závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně Podle ustanovení § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, může MPSV (Právní úprava nestanoví MPSV

povinnost rozšířit závaznost určité KSVS. Rozhodující je stanovisko MPSV, resp. ministra práce a sociálních věcí. To se v souvislosti s určitými politickými podmínkami projevilo zejména v letech 1996 až 1998. Přestože v tomto období bylo uzavřeno celkem 55 KSVS, nedošlo k rozšíření závaznosti ani u jedné z nich (viz tabulka). V souvislosti s tím může přijít v úvahu hypotetická otázka, zda vůbec za daných podmínek přichází v úvahu vynutitelnost rozšíření závaznosti KSVS soudní cestou. Mnohem reálnější je ovšem jednání zaměstnavatelů směřujících ke zrušení již vydané vyhlášky MPSV o extenzi

stanovit právním předpisem, že kolektivní smlouva vyššího stupně je závazná i pro zaměstnavatele, kteří nejsou členy organizace zaměstnavatelů, jež tuto smlouvu uzavřela. Rozšířit závaznost KSVS lze jen na zaměstnavatele s obdobnou činností a obdobnými ekonomickými a sociálními podmínkami, pro které není závazná jiná KSVS. Uvedené obecné zásady představují prakticky v úplnosti vše, co o rozšiřování závaznosti KSVS (dále také „rozšiřování KSVS“) stanoví zákon. Právní předpis určující bližší podmínky rozšiřování KSVS včetně procesních náležitostí neexistuje. Jakoukoliv konkretizaci cílů, postupu, předmětu nebo okruhu adresátů rozšiřování vnesla do této problematiky až realizační praxe provázená od začátku aplikace zákona v roce 1991 prakticky až podnes diskusemi mezi sociálními partnery (Rozšiřování KSVS je dohadováno v paritně složené komisi, která funguje při MPSV jako poradní orgán ministra.), v politické sféře a rovněž v odborné právní veřejnosti (Platná právní úprava nezná např. institut „přistoupení ke KSVS“. Toto přistoupení se již stalo předmětem požadavku podniků (ojediněle), v praxi bývá řešeno sjednáním jiné kolektivní smlouvy.). Jakkoliv jde o speciální problematiku, nebyla bez zajímavosti ani pro širokou veřejnost. Prezentaci otázek rozšiřování KSVS přinášela čas od času i masmédia. (Též na stránkách celostátních deníků, viz např. „Co s vyššími kolektivními smlouvami“, Hospodářské

(o čemž svědčí žaloby, kterým MPSV v této věci čelí).)

noviny 16.4.1993, s.8, nebo „Rozšiřování kolektivních smluv ve veřejném zájmu“, Práce 19.1.1994, s. 9, příp. „Kolektivní smlouvy vyššího stupně lze

Odborné polemiky a diskuse obsáhly postupně nejen všechny prvky systému rozšiřování KSVS vymezené právní úpravou, ale i další skutečnosti, které z ní bezprostředně vyplývají. Přitom byla uplatňována často protichůdná věcná, politická i právní východiska. Značně kontroverzní charakter principů obsažených v institutu rozšiřování KSVS i v realitě vlastního procesu rozšiřování, který ovlivnil svého času i uzavírání Generální dohody, nebyl doposud zdaleka překonán. A to přesto, že i názory jednotlivých aktérů procesu rozšiřování KSVS podléhaly v kontextu proměňující se sociálně ekonomické situace a s přibývajícími zkušenostmi v dané oblasti sociálního dialogu značným změnám. Pochybnosti vznikaly už o smyslu, resp. funkci a účelu tohoto legislativního opatření. V praxi je obtížné rozlišit samotný účel procesu rozšiřování od kritérií uplatňovaných pro výběr subjektů, pro něž má být KSVS učiněna závaznou. Je např. možno vést diskusi o tom (Jde o otázku aktuální i dnes, jak vyplynulo z rozhovoru s představiteli Svazu průmyslu ČR.), zda faktor obdobných ekonomických a sociálních podmínek, který zákon uplatnil jako jedno z kritérií pro rozšíření závaznosti KSVS, není ve skutečnosti spíše cílem, k jehož dosažení v určitém odvětví by měl právní institut rozšiřování KSVS prioritně přispět. Rovněž kritérium „veřejného zájmu“ (Ve smyslu Generální dohody uzavřené na rok 1994 mohlo MPSV rozšiřovat závaznost KSVS na další zaměstnavatele pouze z důvodů rozšiřovat jen ve veřejném zájmu“, Hospodářské noviny 28.1.1994. s. 3, apod.).

veřejného zájmu. Veřejným zájmem se rozuměly případy, kdy zaměstnavatelé s obdobnými ekonomickými a sociálními podmínkami poskytují svým

61

zaměstnancům pracovní, sociální a mzdové podmínky (zejména pokud jde o mzdovou úroveň, délku pracovní doby, dovolenou a podmínky při rozvazování pracovního poměru z důvodů organizačních změn) obecně na podstatně nižší úrovni, než jaká vyplývá z KSVS, která byla uzavřena reprezentativními zaměstnavatelskými a odborovými organizacemi v příslušném resortu, oboru, příp. regionu.),

jež se stalo v rámci postupu dohodnutého sociálními partnery závazným hlediskem pro rozšiřování KSVS v roce 1994, by mohlo být chápáno jako cíl celého procesu a při aplikaci se také ukázalo jako příliš široké a vágní, takže dnes platná metodika se již o něm nezmiňuje. Z rozhovorů se zástupci sociálních partnerů zastoupených v komisi pro rozšiřování KSVS vyplynulo, že v praxi má zřejmě šanci se postupně prosadit podle našeho mínění přiměřený názor na účel extenze, který je spatřován v tom, že „umožňuje zvyšovat a docilovat relativně obdobný standard pracovněprávních a mzdových podmínek pro skupiny podniků s obdobnou činností pro určitá hospodářská odvětví či obory“ /Kalenská, Právo a zaměstnání/. V negativním vyjádření jde koneckonců o totéž v závazném postupu, přijatém RHSD v dubnu 1998. Podle této metodické platformy je rozšířením KSVS sledováno zejména: • odstranění znatelně nevýhodné sociální situace zaměstnanců, jejichž zaměstnavatelé nejsou členy organizace zaměstnavatelů, jež KSVS uzavřela, • odstranění ekonomicky nerovného postavení zaměstnavatelů, kteří jsou členy zaměstnavatelské organizace, jež KSVS uzavřela, vůči zaměstnavatelům, kteří nejsou jejími členy a mají proto výhodnější ekonomické podmínky pro podnikání. Jako diskusní se ukázala otázka předmětu rozšiřování, a to zda mají být rozšiřovány pouze KSVS jako celek nebo zda lze k rozšíření závaznosti navrhnout i jen část KSVS. Právně problematická je pravomoc MPSV posuzovat nedostatky uzavřených smluv (jež by stát měl spíše odstraňovat pomocí judikatury svých soudů) (Stanovisko Ústavu státu a práva AV ČR, Právník 1993.). Ovšem bez toho, že by MPSV posoudilo text KSVS z hlediska jejich souladu se zákonem a v případě potřeby dokázalo svůj požadavek na úpravu KSVS u smluvních partnerů prosadit, si nelze v praxi celý proces rozšiřování KSVS představit. Dnes už je ze strany sociálních partnerů právní bezvadnost KSVS všeobecně akceptovanou podmínkou. Otázkou také zůstává, zda u KSVS, navrhované k rozšíření, by neměla být stanovena určitá míra reprezentativnosti (tj. že se vztahuje na určitý počet zaměstnanců v odvětví), aby mohla mít potřebnou autoritu (Viz např. B.Šubrt, Co s vyššími kolektivními smlouvami, Hospodářské noviny 16.4.1993,s.8.). Je rovněž zřejmé, že daleko snáze, s menšími riziky nepřiměřené tvrdosti a případně na širší okruh subjektů lze rozšířit KSVS, která parametry svých závazků vyhovuje ekonomicky nejslabším zaměstnavatelům (V průběhu

rozhovorů s některými zástupci zaměstnavatelů v komisi pro rozšiřování KSVS byl prezentován i názor, že při rozšiřování KSVS nejde jen o rozšíření závaznosti na další zaměstnavatelské subjekty, ale vedle toho i o postupnou kultivaci postoje zaměstnavatelů ke kolektivnímu vyjednávání a sociálnímu

(to je ale už otázka taktiky smluvních partnerů KSVS). Jako problematické může být chápáno rozšiřování závaznosti KSVS prostřednictvím podzákonných norem, což souvisí s otázkou, zda přitom nedochází k ukládání dalších povinností nad rámec zákona. Postupovat při rozšiřování KSVS řádnou legislativní cestou projednáním v parlamentu se však zdá v praxi těžko myslitelné už z důvodů časových apod. Stejně tak se ale z důvodů časových upustilo např. od obtížně realizovatelného osobního projednávání připomínek podniků k navrhovanému rozšíření. Toto procedurální zjednodušení nepochybně učinilo řízení operativnějším. Je ovšem pravda, že v rozhovorech se zástupci sociálních partnerů byly přesto zaznamenány stížnosti na přílišnou pomalost celého procesu rozšiřování KSVS. Všechny zmíněné i příp. další problematické aspekty směřují k ústřednímu problému celého systému, který podle našeho názoru spočívá v definování okruhu zaměstnavatelů (Pro současnost platí metodika, dialogu vůbec.)

která se opírá mj. o princip tzv. mnohočetně individuálního rozšiřování závaznosti KSVS nahrazujícího dříve odbory požadované, v praxi však nerealizované plošné rozšiřování (vyskytly se i případy, kdy odbory na podniku byly odpůrci rozšíření KSVS, a to z obavy, že zaměstnavatel potom nebude ochoten sjednat PKS, pro zaměstnance výhodnější). Uvedený princip zahrnuje hledisko převažující činnosti zaměstnavatele dle OKEČ, jakož i určitou minimální hranici počtu zaměstnanců stanovenou zvlášť pro zaměstnavatele v jednotlivých odvětvích, pod níž už není možno závaznost KSVS na zaměstnavatele vztáhnout. Samozřejmě ani promítnutí tohoto principu nenahrazuje posouzení individuálních sociálně ekonomických podmínek zaměstnavatele. Platný postup a podmínky, dohodnuté pro oblast rozšiřování KSVS mezi MPSV a sociálními partnery, v úplnosti zahrnují /P.Michal, Sociální politika 2000/: - smluvní strany předloží MPSV seznam zaměstnavatelů, na něž požadují závaznost KSVS rozšířit, - rozšíření závaznosti nemůže být plošné, tj. na celá odvětví bez uvedení konkrétních zaměstnavatelů, ale individuální, tj. na konkrétní, jmenovitě uvedené zaměstnavatele, - vycházet se přitom musí z ekonomických a sociálních podmínek u jednotlivých zaměstnavatelů, - obdobná činnost zaměstnavatelů musí být jejich převažující činností, - KSVS nemůže obsahovat ustanovení, která jsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, - nebude rozlišováno mezi zaměstnavateli z hlediska toho, zda u nich působí odborová organizace.),

na něž smí být závaznost KSVS rozšířena. Zde působí potíže už konstrukce zákona o kolektivním vyjednávání, který nezná odvětvové kolektivní smlouvy jako takové. Důsledné použití celoodvětvového rámce je ovšem pro vymezení působnosti KSVS problematické, neboť v ČR není odvětví jako určitý ucelený soubor oborů ekonomické činnosti pro potřeby praxe spolehlivě

62

vymezeno. Zaměstnavatelé mohou své zařazení dle odvětvové klasifikace ekonomických činností (dále jen „OKEČ“) (Přestože klasifikace OKEČ může být v celém procesu pouze orientačním (i když nezbytným) vodítkem, existovala právě při aplikaci OKEČ

řada dílčích sporných otázek. Např. v říjnu 2000 řešila komise pro rozšiřování KSVS problém, zda rozšiřovat závaznost KSVS na zaměstnavatele, jejichž číslo OKEČ nemá žádný člen dané zaměstnavatelské organizace, i když se jedná o stejné odvětví (komise nedoporučila rozšiřovat KSVS na tyto subjekty). Komise rovněž musela např. rozhodnout, zda se při rozšiřování závaznosti bude vycházet jen z prvního dvojčíslí OKEČ nebo i z dalších čísel v pořadí apod. Při stejném zasedání komise se zástupci sociálních partnerů dohodli, že posouzení obdobných ekonomických a sociálních podmínek zaměstnavatelů, na něž má být rozšířena závaznost KSVS, budou provádět smluvní strany KSVS. Zaměstnavatelé oslovení MPSV mohou prokazovat

přizpůsobit i v souvislosti např. s působností KSVS. Zákon o kolektivním vyjednávání ve svém důsledku však připouští i možnost, aby celá řada zaměstnavatelů – členů organizací zaměstnavatelů sjednávajících KSVS – má-li o to zájem, zůstala mimo proces rozšiřování těchto KSVS. V případě, že stanovy organizace zaměstnavatelů požadují pro kolektivní vyjednávání a uzavírání KSVS od členů organizace oprávnění, mohou se tito zaměstnavatelé působnosti KSVS vyhnout pouhým neposkytnutím tohoto oprávnění, tzn. aniž by případně museli z organizace zaměstnavatelů vystoupit. Relevantní dopad rozšiřování KSVS je znehodnocován nedostatkem kontroly plnění KSVS u zaměstnavatelů, na něž byla závaznost této KSVS rozšířena. Jde o to, že státu prakticky chybí mechanismus umožňující monitorovat plnění kolektivních smluv vůbec a KSVS zvlášť. V souvislosti s otázkou kontroly plnění kolektivních smluv ze strany státu je samozřejmě vždy možno klást otázku po účelu takové kontrolní činnosti. Podle našeho názoru je však její potřeba dána už jejich normativní funkcí, která by měla být v našich podmínkách dalším legislativním vývojem ještě podstatně posílena. Domníváme se proto, že posuzovat otázku zpětné vazby o plnění KSVS u zaměstnavatelů, na něž byla jejich závaznost rozšířena (tzn. v oblasti, kde je potřeba dohledu státu nepochybná) odděleně od celého kontextu kontroly plnění kolektivních smluv, není pro praxi příliš efektivní (Úřady práce (dále jen „ÚP“), které ze zákona provádějí kontrolní činnost

opak, komise jejich připomínky posoudí /ze záznamu z jednání komise/.),

v oblasti zaměstnanosti a dodržování pracovněprávních předpisů, nejsou pro jakoukoliv poněkud soustavnější supervizi v oblasti plnění kolektivních smluv personálně ani metodicky vybaveny. Do své kontrolní gesce, pokud jde o tuto oblast, převzaly ÚP zatím výlučně namátkovou kontrolu u zaměstnavatele, na něž byla rozšířením vztažena závaznost KSVS. ÚP by měly při kontrolách na podnicích zjišťovat, zda zaměstnavatelé při kolektivním vyjednávání náležitě reagují na návrhy odborového partnera, poskytují požadované podklady a informace apod. Zatím je ale praxe spíše taková, že o problémech v podniku spojených s kolektivním vyjednáváním se příslušné orgány dozvědí, až když sociální partneři (resp. jeden z nich) požádají o zprostředkovatele.).

Rozšiřování závaznosti KSVS (dále také „rozšiřování KSVS“) je bezpochyby skutečným neuralgickým bodem v celé oblasti kolektivního vyjednávání (Z tohoto pohledu, jakož i z hlediska objemu a administrativní

náročnosti agendy rozšiřování KSVS, kterou MPSV musí zajišťovat, není podle našeho mínění přiměřený ani rozsah personálního zabezpečení výkonu této agendy na odborně příslušném útvaru ministerstva. MPSV chybí pro stále se rozšiřující rozsah agendy i odpovídající informační zázemí, mj. i dostupné a nezávislé informace o hospodářských výsledcích a rámcové aktuální ekonomické situaci firem, na něž má být závaznost KSVS vztažena. Je zřejmé, že za těchto podmínek neúměrně narůstá význam informací, kterými disponují navrhovatelé rozšíření dané KSVS. V této souvislosti má zásadní důležitost seriózní a věcně vyvážený přístup navrhovatelů rozšíření závaznosti KSVS, pokud jde o posouzení ekonomické situace subjektů, na něž je rozšiřování KSVS navrhováno. Je ale třeba zdůraznit, že nedostatek informací o podnicích s ohledem na rozšiřování KSVS pociťují všichni dotázaní účastníci rozšiřování KSVS, nejen MPSV.).

Vedle politických aspektů, jejichž význam pro faktickou výslednost procesu rozšiřování KSVS je nepochybný, dochází zde přirozeně ke střetávání různých přístupů zejména sociálních partnerů. Dosažené výsledky rozšiřování KSVS, alespoň z kvantitativního hlediska (S ohledem na množství získaných poznatků a zkušeností aktérů procesu rozšiřování, důkladně prověřených v této oblasti mnohaletou praxí, bylo by podle našeho mínění možné uvažovat

o komplexní analýze této problematiky a její nové, vyhovující právní úpravě.), však podle našeho názoru svědčí o nemalé celkové kapacitě (Zejména od roku 1999 došlo k prudkému nárůstu požadavků na rozšiřování KSVS. Zástupci sociálních partnerů v komisi pro rozšiřování nyní vcelku shodně pozitivně hodnotí přístup MPSV v oblasti rozšiřování závaznosti KSVS a vyjadřují uspokojení i s dosaženým stavem efektivnosti

jednání komise včetně jeho obvykle konsenzuálního průběhu.) tohoto procesu. To se týká převážné části sledovaného období (tzn. s výjimkou tříletého období 1996-1998, kdy pro nepříznivý postoj ministerstva k rozšiřování závaznosti KSVS nedošlo k rozšíření závaznosti ani jediné KSVS), jak ukazuje dále uvedený přehled, zpracovaný MPSV. Také obecný trend vývoje v této oblasti má charakter kvantitativního nárůstu, alespoň co do počtu zaměstnavatelů, na které byly KSVS rozšířeny (Zaevidován byl ale též nepoměr mezi zhruba srovnatelným počtem

KSVS, jejichž závaznost byla v jednotlivých letech (s výjimkou období 1996-1998, kdy nedošlo k rozšíření závaznosti u žádné z uzavřených KSVS) rozšířena a vysokými počty zaměstnavatelů, na něž byla rozšířením závaznost těchto KSVS vztažena. Rozšiřování závaznosti v rozsahu blížícím se plošnému rozšiřování na odvětví klade podle našeho mínění zvýšené nároky na individuální analytické, odpovědné posouzení ekonomické situace zaměstnavatelů, na něž je KSVS rozšiřována. Určité pochybnosti s ohledem na potřebu vyváženosti, resp. přiměřenosti celého procesu rozšiřování KSVS vzbuzuje rovněž nevyrovnanost v počtu zaměstnavatelů, na něž byly jednotlivé KSVS rozšířeny. Skutečnost, že tyto počty kolísají v rozmezí řádů, nelze podle našeho názoru vysvětlit pouze rozdíly mezi odvětvími. Do určité míry může jít také o odlišnosti v přístupu při aplikaci téže metodiky. Naznačené disproporce v kvantitativních parametrech procesu rozšiřování KSVS v posledních letech mohou tak odrážet věcné změny v přístupu sociálních partnerů, k nimž došlo z pohledu celého období rozšiřování KSVS. Do poloviny 90. let žádaly o rozšiřování odbory a KSVS byly rozšiřovány pouze na zaměstnavatele, u nichž působila odborová organizace, nyní se rozšiřuje i na zaměstnavatele, kde odborová organizace nepůsobí. Do procesu rozšiřování závaznosti jsou navrhovány sociálními partnery nezřídka i podniky, které, jak se někdy dodatečně ukáže, mají uzavřenu PKS, a to kvalitní, jež ovšem některé instituty (např. navýšení dovolené) nezahrnuje. Současná metodika také bezpochyby podstatně posílila roli sociálních partnerů v přípravné (návrhové) fázi rozšiřování závaznosti. Názor jejich zástupců v komisi na podnikatelské podmínky konkrétních subjektů je směrodatný a v tomto smyslu přebírají zástupci odborů a zaměstnavatelů značnou část faktické odpovědnosti za výběr subjektů pro rozšíření. Pro budoucnost příznivá je skutečnost, že iniciativa k rozšíření nevychází v konkrétních případech jen od odborů, ale v některých odvětvích je stabilně na straně reprezentace

63

zaměstnavatelů (i když v průběhu jednání na komisi tomu může být, podle názorů některých respondentů z rozhovorů se sociálními partnery, i opačně). Příslušný odborný útvar MPSV obstarává podmínky pro fungování komise, komunikaci se subjekty, na něž je rozšiřování navrhováno, jakož i administrativní náležitosti spojené s rozhodnutím o rozšíření. V komisi zástupci MPSV (oproti dřívější praxi) nehlasují. Vedle taktických důvodů hraje roli i předpoklad lepší znalosti konkrétních podnikatelských podmínek daných subjektů na straně zaměstnavatelských a odborových reprezentací.). To vše, spolu s nepřímým vlivem, který má rostoucí uplatnění tohoto právního institutu na chování některých aktérů sociálního dialogu na odvětvové úrovni (Máme na mysli informace o případech, kdy si rozšiřování závaznosti KSVS vynutilo

změnu dosavadního chování některých organizací zaměstnavatelů, které odmítaly kolektivně vyjednávat. K tomu je třeba vzít v úvahu i úspěchy kolektivního vyjednávání v některých odvětvích (stavebnictví), kde došlo k „pokrytí“ téměř celého sektoru kolektivní smlouvou vyššího stupně.)

ukazuje na význam rozšiřování KSVS a jeho potenciálu pro posílení kapacity sociálního dialogu celkově a na odvětvové úrovni zvlášť.

Tabulka 5 Přehled o kolektivních smlouvách vyššího stupně, jejichž závaznost byla rozšířena na další zaměstnavatele podle § 7 zák. č. 2/1991 Sb. v letech 1991 – 2000 počet uzavřených KSVS

rok 1991 celkem 1991 1992

vyhlášky MPSV o rozšíření závaznosti KSVS

počet rozšířených KSVS

472/1991 Sb.

3 3 1 5

25 405/1992 Sb. 459/1992 Sb. 498/1992 Sb.

celkem 1992 1993

236/1993 Sb.

1 7 10

256/1993 Sb.

4

188/1994 Sb. 249/1994 Sb.

14 3 3

34

celkem 1993 1994

30

celkem 1994 1995

33

celkem celkem celkem celkem

1995 1996 1997 1198 1999

31 23 17 15

celkem 1999 2000

14

celkem 2000 2001

12

6 1 2 2 5 0 0 0 2 2 1 1 1 7 1 1 1 1 1 4 1 1 2

4/1995 Sb. 211/1995 Sb. 311/1995 Sb.

140/1999 208/1999 207/1999 214/1999 237/1999

Sb. Sb. Sb. Sb. Sb.

34/2000 176/2000 259/2000 312/2000 416/2000

Sb. Sb. Sb. Sb. Sb.

238/2001 Sb. 300/2001 Sb. 303/2001 Sb.

počet zaměstnavatelů, obor činnosti na něž byly KSVS rozšířeny 119 kovoprůmysl chemie, horníci 119 279 stavba 267 chemie, pohostinství, textil, oděvy, kůže, doprava, potraviny 104 služby 650 268 chemie, pohostinství, doprava, služby, textil, oděvy, kůže, automobil. průmysl, potraviny, SPPMS*-KOVO druhotné suroviny, stavebnictví 12 elektor energetika, hutě, železo, SVDS**-KOVO 280 22 služby, SPPMS, stavebnictví 34 doprava, textil, oděvy, kůže, SPPMS 56 7 textil, oděvy, kůže 3 SVDST, elektor 2 SVDST, doprava 12 0 0 0 8 SPPMS, hutě, železo 11 SPPMS 2 vodní hospodářství 381 1 877 stavba 2 279 7 chemie 187 textil, oděvy, kůže 1 831 stavba 1 sklářský a keramický průmysl 21 vodní hospodářství 2 047 749 textil, oděvy, kůže 2 293 stavebnictví 312 elektor, hutě, železo

**SPPMS = Svaz průmyslových podniků Moravy a Slezska ***SVDST = Svaz výrobců a dodavatelů strojírenské techniky

64

Zdroj: MPSV * Údaje o počtu uzavřených KSVS uváděných ČMKOS a MPSVse liší, což je podle našeho názoru způsobeno tím, že některé KSVS uváděné ČMKOS ministerstvo neeviduje (jde o kolektivní smlouvy sjednané na straně organizace zaměstnavatelů subjektem, který nebyl zřízen dle zákona č. 83/1990 Sb.).

E. Zastupování zaměstnaneckých zájmů a kolektivní vyjednávání na úrovni podniku 1. Právní úprava zastupování zájmů zaměstnanců na podnicích 1.1. Právní úprava odborového pluralismu Z časového hlediska se jedním z východisek legislativního postupu v oblasti sociálních práv na začátku 90. let stala především nová úprava sdružovacího práva (zejména zák. č. 83/1990 Sb. a jeho novela provedená zákonem č. 300/1990 Sb.). Pilířem odborového pluralismu v podnikové sféře se stal zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli. Tento zákon vymezil pravidla partnerství odborových orgánů vedle sebe již působících nebo nově vzniklých odborových organizací. Jdeli o záležitosti týkající se všech nebo většího počtu zaměstnanců, musí zaměstnavatel v případech, kdy to vyžaduje Zákoník práce, projednat svá opatření s příslušnými orgány všech zúčastněných organizací nebo si vyžádat jejich souhlas (nedohodne-li se s nimi jinak). Pokud se orgány všech odborových organizací nedohodnou nejpozději do 15 dnů od požádání, zda souhlas udělí nebo nikoliv, je rozhodující stanovisko té odborové organizace, která má u zaměstnavatele největší počet členů. Jde-li o otázky týkající se jednotlivých zaměstnanců jedná zaměstnavatel s příslušným orgánem té odborové organizace, u níž je zaměstnanec členem. Není-li zaměstnanec odborově organizován, jedná zaměstnavatel s příslušným orgánem té odborové organizace, která má u zaměstnavatele nejvíce členů (neurčí-li zaměstnanec jinak). Pokud jde o kolektivní vyjednávání, je samozřejmě přiměřenější vést jednání pouze mezi dvěma partnery. Proto zákon stanoví, že odborové orgány odborových organizací paralelně působících u zaměstnavatele mohou jednat o kolektivní smlouvě jen společně a ve vzájemné shodě, pokud se mezi sebou a se zaměstnavatelem nedohodnou jinak. Zákon 120/1990 Sb. v praxi zcela nevyhovuje, neboť je postaven na principu absolutní odborové plurality a jeho aplikace činí někdy praktické problémy při sjednávání kolektivních smluv. Zákonem stanovená pravidla především umožňují vytváření odborových organizací s abnormálně malým členským zázemím (minimálně o třech členech). To může být snadno zneužito a ve svém důsledku vést k zamezení kolektivnímu vyjednávání ve firmě. K zablokování kolektivního vyjednávání může tak v praxi běžně docházet zejména v případě, kdy některá z odborových organizací působících u zaměstnavatele brání dojednání společného postupu v určité, byť třeba jenom dílčí záležitosti. Přitom může jít o odborovou organizaci se zdaleka nejmenším počtem členů v porovnání s ostatními organizacemi působícími u zaměstnavatele. Proto se v souvislosti se stávající právní úpravou lze setkat s názorem, že by měl být zohledněn princip reprezentativnosti, (Např. Jakubka, Zákoník práce 1999.), a to nejlépe v rámci nového Zákoníku práce nebo v samostatném zákonu o odborech. (V souvislosti s právní úpravou odborové plurality existují také aplikační problémy spojené s pojmem „příslušný odborový orgán“ dle zákona č. 120/1990 Sb. Příslušným odborovým orgánem z pohledu tohoto zákona je ten odborový orgán, který v souladu se stanovami působí u zaměstnavatele. Za odborový orgán působící u zaměstnavatele lze považovat především odborový orgán, který vznikl u zaměstnavatele a zaměstnavatel byl s jeho založením seznámen. Je možný rovněž právní názor, že by to mohla být např. i místní odborová organizace, jejíž jeden nebo více členů je zaměstnancem daného zaměstnavatele, přičemž by se takto uskutečňovala působnost dané odborové organizace. Podstatné je, že není v souvislosti se zaměstnáním ani jinak právně stanovena povinnost oznamovat členství v odborech.).

Z opačného pohledu, tzn. právě z hlediska méně početných odborových organizací a centrál, je naopak zákon 120/1990 Sb. vysoko hodnocen a považován za naprosto nezbytnou podmínku k uplatnění stanovisek menšinových odborových organizací. 1.2. Rada zaměstnanců a zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci Směrnice ES a Evropská sociální charta Rady Evropy zavazují členské a signatářské státy zajistit v národní legislativě komunikaci zaměstnavatele se zaměstnanci nebo jejich zástupci bez rozdílu jejich organizovanosti. S ohledem na tyto mezinárodní právní dokumenty a v souvislosti s klesající odborovou organizovaností byla novelou zákoníku práce zajištěna komunikace mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci prostřednictvím rady zaměstnanců a zástupců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále také „BOZP“) pro případy vymezené zákonem. Zavedením těchto forem sociální reprezentace (Zákoník práce v platném

65

znění upravuje rovněž právo zaměstnanců ve firmách s působností na území ES na nadnárodní informace a projednání.) byla založena možnost vést sociální dialog i v podnicích s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru, kde nepůsobí odborová organizace. Na rozdíl od odborové organizace však rady zaměstnanců ani zástupci pro BOZP nejsou právnickými osobami. V pojetí Zák. práce jde o instituty, které v případě nepřítomnosti odborové organizace u zaměstnavatele usnadňují informovanost a výměnu stanovisek. Působí-li u zaměstnavatele odborová organizace, nemohou být rada zaměstnanců ani zástupci pro BOZP voleni. Jestliže v době vzniku odborové organizace u zaměstnavatele již rada zaměstnanců a zástupce pro oblast BOZP (Zákoník práce v souladu s právem ES a Evropskou sociální chartou Rady Evropy stanoví, že nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace nebo není zvolena rada

zaměstnanců nebo zástupci pro oblast BOZP, je zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance a jednat s nimi přímo.) působí, potom dnem, kdy odborová organizace zaměstnavateli svůj vznik prokáže, rada zaměstnanců i zástupci pro BOZP zaniknou a jejich činnost končí. Všechna oprávnění jednat za zaměstnance potom převezme příslušný orgán odborové organizace. Příslušné odborové orgány odborových organizací jednají také o pracovněprávních vztazích v podstatně větším rozsahu a zůstávají též jedinými zástupci zaměstnanců v oblasti kolektivních pracovněprávních vztahů. Tato právní úprava je výsledkem požadavků sociálních partnerů, především samozřejmě zástupců odborů. Nabyla účinnosti od počátku tohoto roku, takže v této oblasti prakticky nemohou být a ani nebyly zaznamenány větší zkušenosti.

2. Postavení odborů v pracovněprávních vztazích a proměny odborových oprávnění v 90. letech Zrušení monopolu jedné odborové organizace a významnou revizi oprávnění odborů v pracovněprávních vztazích přinesla novela zákoníku práce zákonem č. 3/1991 Sb. (Již předtím však došlo k odstranění řady dosavadních

pravomocí, které odborům do té doby náležely a suplovaly funkce státních orgánů (přijetím zákonů č. 180/1990 Sb. a 110/1990 Sb. byly odborové organizace zbaveny práva rozhodovat o dávkách nemocenského pojištění, vykonávání kontroly nad správou prostředků nemocenského pojištění, práva provádění výběru účastníků lázeňské péče). Blíže o vývoji odborových práv na počátku transformačního období viz např. Z.Pernes, Co nám daly odbory,

Praha 1991, s. 8 až 58.). Šlo zejména o zrušení řady odborových oprávnění spolurozhodovat s hospodářským vedením podniku. Tato původní oprávnění byla částečně transformována do režimu kolektivního vyjednávání. (Zákonem č. 3/1991 Sb. byly provedeny především následující změny pravomocí odborových orgánů: - zrušeno právo účasti

zaměstnanců na rozvoji, řízení a kontrole činnosti zaměstnavatelské organizace a nahrazeno právem zaměstnanců na informace o činnosti zaměstnavatelské organizace a zásadních otázkách souvisejících s její ekonomikou a rozvojem, - zrušena povinnost projednat s příslušným odborovým orgánem jmenování a odvolání vedoucích pracovníků, - zrušena účast odborů na přípravě, sestavení a kontrole podnikových plánů a účast na rozborech výrobní a hospodářské činnosti, - zrušeno projednávání zásadních otázek týkajících se tvorby a rozdělování zisku, hospodaření, investiční výstavby, technického rozvoje, opatření ke zlepšení BOZP a péče o pracující, - zrušen podíl odborů na péči o zvyšování kvalifikace pracovníků včetně účasti na jejich výběru do kurzů a škol, - předchozí souhlas příslušného odborového orgánu se skončením pracovního poměru výpovědí nebo okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele nahrazen předchozím projednáním, obdobně změněna na projednání předchozí nutnost souhlasu odborů k převedení pracovníka na jinou práci a k jeho přeložení do jiného místa výkonu práce, - a řada dalších významných změn a transformací dosavadních odborových oprávnění.

Nová právní úprava postavení odborů nebyla z jejich strany akceptována bezvýjimečně. (Chystané demonstrace za zachování participace odborů na řízení podniků selhaly pro nedostatek zájmu členské základny. Oficiální dnešní odborové stanovisko odmítá vykonávat vedle ochrany zájmů členů i spolurozhodovací odpovědnost za hospodářské výsledky. V praxi však odbory na podnicích i na úrovni OS často usilují o posílení svých kompetencí v pracovněprávních vztazích spočívajících v informování a projednání do polohy spolurozhodování. O tom Navíc, přes další provedené novelizace postrádala právě pro potřebu kolektivního vyjednávání nezbytnou jednoznačnost. Problémy působí výklad ustanovení (§ 18b odst. 1 Zákoníku práce: „Odborové orgány mají právo účastnit se pracovněprávních vztahů včetně kolektivního vyjednávání za podmínek stanovených zákonem.“) vymezující obecně prostor pro uplatňování odborových oprávnění v pracovněprávních vztazích. Posilování zákonem stanovených oprávnění odborů (např. projednání se mění na spolurozhodování) prostřednictvím kolektivních smluv, k němuž v praxi zcela běžně dochází (Jde o tzv. smluvněprávní část kolektivních smluv, u níž lze podle některých právních názorů mít za to, že tyto závazky nejsou upraveny pracovněprávními předpisy kogentně a je možné dohodnout je nad rámec zákona.), a to v KSVS i v PKS, nevyhovuje záměrům platné legislativy (Odpůrcem výkladu připouštějícího na základě stávající právní úpravy rozšiřování oprávnění odborů v pracovněprávních vztazích

svědčí až doposud značná část kolektivních smluv uzavíraných na podnicích i na úrovni odvětví.).

prostřednictvím kolektivních smluv je mj. legislativní útvar MPSV. Ale např. ani Asociace pro podporu kolektivního vyjednávání, která jinak ve svých publikovaných stanoviscích podpořila oprávněnost potřeby sociálních partnerů sjednávat další případy účasti odborů v pracovněprávních vztazích včetně spolurozhodování, nepovažuje uzavřené závazky obsahující takové rozšířené pravomoci - při současné obecně závazné pracovněprávní úpravě - za

přípustné. Opačný názor obvykle mají odbory.). Striktní formulace odborových oprávnění obsažená v zákonu (Zákoník práce v platném znění upravuje celkem více než 30 případů oprávnění odborů, např.: - spolurozhodovat se zaměstnavatelem o stanovení přídělu do fondu kulturních a sociálních potřeb, poskytovat předchozí souhlas k vydání pracovního řádu zaměstnavatele, - mít od zaměstnavatele informace zejména o vývoji mezd či platů, o ekonomické a finanční situaci zaměstnavatele, o jeho právním postavení a vnitřním uspořádání, o pravděpodobném vývoji zaměstnanosti, zamýšlených strukturálních změnách, racionalizačních nebo organizačních opatřeních v souvislosti s hromadným propouštěním, o stavu a struktuře zaměstnanců, o základních otázkách pracovních podmínek, o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, - dbát o dodržování Zákoníku práce a ostatních pracovněprávních předpisů včetně mzdových předpisů a právních předpisů o BOZP a o zaměstnanosti, vykonávat u zaměstnavatele kontrolu nad dodržováním pracovněprávních předpisů, vnitřních předpisů zaměstnavatele a závazků vyplývajících z kolektivních smluv, - projednávat se

66

zaměstnavatelem jeho ekonomickou situaci, normování práce a změny organizace práce, systém hodnocení a odměňování zaměstnanců, opatření k vytváření podmínek pro zaměstnávání fyzických osob, další opatření týkající se většího počtu zaměstnanců, otázky v oblasti BOZP, opatření zaměstnavatele k převodu zaměstnanců na jinou práci než odpovídá jejich pracovní smlouvě, opatření zaměstnavatele směřující k předejití nebo omezení hromadného propouštění zaměstnanců, projednávat výpovědi nebo okamžité zrušení pracovního poměru (spolurozhodovat v této záležitosti, jde-li o člena odborového orgánu oprávněného spolurozhodovat se zaměstnavatelem), - dohodnout se zaměstnavatelem lhůty, v nichž bude předkládat zprávy o sjednaných nových pracovních poměrech, aj.) brání ale podle poměrně rozšířeného názoru zaměstnavatelů flexibilnějšímu sjednávání těchto práv podle konkrétních potřeb partnerů kolektivního vyjednávání.

3. Hodnocení odborů zaměstnaneckou veřejností Hodnocení odborů na podnikové úrovni ukazují sociologické výzkumy. Např. od roku 1995 důvěřuje obecně odborům podle výsledků sociologických šetření až 37% zaměstnanecké veřejnosti. Míra důvěry dotázaných se však podle některých výzkumů mění podle toho, zda se dotázaní vyjadřují ke své základní organizaci, k odborovému svazu nebo k nadsvazovým odborovým orgánům. Například podle výzkumu IVVM-9704 z roku 1997 byla zaznamenána nejvyšší míra důvěry k základní odborové organizaci (76%), dále k odborovému svazu (71%) a nakonec k nadsvazovým strukturám (62% dotázaných). Vyšší důvěra vůči odborové organizaci působící na podniku koresponduje i s tím, že zaměstnanci považují za nejúčinnější z hlediska prosazování svých zájmů kolektivní smlouvu sjednávanou v rámci podniku (46% dotázaných zaměstnanců), nikoli tedy kolektivní vyjednávání na odvětvové úrovni nebo dohody v rámci tripartity (podle výzkumu Proměny zaměstnaneckých vztahů, 1998). Jestliže dotázaní měli ohodnotit reálný vliv odborů na podniku, považovala jej v průběhu let 1994 až 2000 za velký respektive částečný jen necelá jejich polovina. (viz. následující tabulka). Tento výsledek potvrzují i další výzkumy z té doby. Například podle výzkumu IVVM-9704 z dubna roku 1997 každý druhý respondent považoval autoritu odborů na podniku za nízkou. Až v roce 1999 zaznamenaly výzkumy nárůst respondentů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že odbory na pracovišti mohou něco ovlivnit.

Tabulka 6 Vliv odborů na pracovišti v letech 1994 – 1997 (%) velký částečný mezisoučet žádný neví

1994 5,1 39,6 44,7 39,9 15,5

1996 2,8 38,6 41,4 42,0 16,6

1997 3,2 36,4 39,6 40,3 20,1

1999 6,9 47,0 53,9 36,0 9,6

2000 6,1 42,4 48,5 35,7 15,8

Zdroj: Kadavá, Ch.: Postavení odborů a jejich úkoly na základě současné podoby pracovních vztahů. Pohledy 3/2001, Primární soubor dat IVVM 9904 V minulosti byla pro odbory ve východoevropských zemích charakteristická solidarita nejen se spolupracovníky, ale i s vedením firmy, které bylo také organizováno v odborech, proti státu jako jedinému vlastníku /Ishikawa, 1992/. O tom, že mezi zaměstnanci pokračuje toto hodnocení i do současnosti, svědčí i výsledky některých empirických šetření v ČR v předchozích letech. Ještě v roce 1998 třetina respondentů - zaměstnanců vyjádřila souhlas s názorem, že odbory podporuje nejvíce samo vedení podniku (výzkum Proměny zaměstnaneckých vztahů, primární datový soubor, 1998). Také další zveřejněné údaje ukazují na dost podstatné opožďování názorů veřejnosti na odbory za měnící se realitou odborových rolí na podnicích. Očekávání dotázaných se podle těchto šetření do značné míry míjejí s moderní představou o charakteru poslání odborů na podnicích. Informaci o současných názorech zaměstnanecké veřejnosti na priority odborové činnosti ukazuje následující tabulka.

Tabulka 7 Odpověď na otázku: Kterým problémům by se odbory měly nejvíce věnovat ? (%) pořadí % 1 2

% 37,3 17,3

bezpečnost práce vztahy v hierarchii podniku

67

3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

propouštění problémy důchodců pomoc nezaměstnaným zvyšování mezd zdravotní systém diskriminace na pracovišti podpora efektivnosti podniku hledání práce pro propuštěné rekvalifikace prosazování racionalizačních změn reakce zaměstnanců péče o děti zaměstnanců sexuální obtěžování

9,6 8,4 5,0 4,6 4,8 4,0 2,6 2,4 1,6 1,5 0,4 0,3 0,2

Zdroj: Kadavá, Ch. : Postavení odborů a jejich aktuální úkoly na základě současné podoby pracovních vztahů. Pohledy 3/2001 Tato zjištění odpovídají i výsledkům dalších výzkumů. Tak např. dotázaní v roce 1999 očekávají zcela pochopitelně od odborů na prvním místě ochranu svých zájmů, paradoxně však na místě posledním - až za organizací mimopracovních aktivit – očekávají, že odbory budou se zaměstnavatelem kolektivně vyjednávat (viz následující tabulka). V tomto případě ovšem nejde jen o reflexi odborových rolí, ale možná spíše o subjektivní hodnocení významu podnikových kolektivních smluv v rámci podnikové reality.

Tabulka 8 Odpověď na otázku: Co veřejnost od odborů očekává? (v %) pořadí % 1 2 3 4 5 6 7 8

% 54,8 16,6 8,9 6,4 5,7 3,8 1,9 1,9

chránit zájmy pracujících ochrana zaměstnanců chránit zájmy odborářů řešení problémů zaměstnanců dodržování Zákoníku práce jiné aktivity ve volném čase kolektivní vyjednávání

Zdroj: primární datový soubor IVVM 99

4. Podnikové kolektivní smlouvy Kolektivní vyjednávání k uzavření PKS představuje z hlediska jeho dosahu v současných podmínkách ČR, zejména co do skutečného vlivu na kvalitu pracovních podmínek, nejdůležitější formu sociálního dialogu na podniku. Podnikové kolektivní smlouvy uzavřené v daném období lze počítat řádově na tisíce a z tohoto pohledu, ale i s ohledem na počty zaměstnanců, na něž se sjednané kolektivní smlouvy vztahují, převažují PKS nad kolektivními smlouvami vyššího stupně. Význam PKS je samozřejmě dán i jejich dostupností pro uživatele a tím také bezprostředním působením v kontextu konkrétního firemního prostředí, jakož i snazší možností vyhodnocení a kontroly plnění sjednaných závazků. Pokud jde o všeobecnou dosažitelnost uzavřených PKS, je celkově malá. Negativně v tomto ohledu působí řada faktorů: • právně regulovaná povinnost centrální evidence PKS (s výjimkou jejich uchování příslušnými smluvními partnery) neexistuje, PKS nejsou sledovány ani z úrovně státu, odvětví apod. • odborové organizace na podnicích nejsou většinou příznivě nakloněny zpřístupnění sjednaných PKS mimo podnik (s výjimkou „svazové odborové linie“, ale ani zde to neplatí bezvýjimečně), ať už proto, že je zaměstnavatel zavázal k ochraně obsažených údajů, někdy i proto, že se stydí za kvalitu PKS apod.

68

• •

organizace zaměstnavatelů neuchovávají PKS a obvykle s nimi nepracují, - ani odborové svazy a jejich sdružení neukládají všechny PKS, neexistuje žádná instituce soustavně se zajímající o PKS v jejich úplnosti, tj. např. i bez ohledu na svazovou odborovou provenienci odborových orgánů, které ji sjednaly.

Výjimkou jsou pouze již zmíněná šetření zadávaná v této oblasti MPSV, která ale stejně pracují jen s disponibilními, parciálními soubory PKS (zahrnujícími převážně PKS uzavřené odborovými orgány v působnosti odborových svazů sdružených v ČMKOS). Zevrubné údaje (Kromě ČMKOS, kde jsou k dispozici podrobné údaje, známe přibližné počty uzavíraných PKS např. za OSPZV-ASO, který uzavírá nejvíce PKS v rámci ASO (dle sdělení tajemníka ASO jde ročně o cca 800 PKS), KUK uvádí cca 100 PKS (údaje sdělené prezidentkou KUK v rámci připomínkového řízení k této studii). Podle odhadů KOK kolektivně vyjednává cca. 40 členských organizací a obdobně je tomu u OSČMS (odhady představitelů těchto odborových centrál též v rámci připomínkového řízení). Samozřejmě tím zdaleka nejsou vyčerpány celkové počty PKS uzavíraných v

ČR.) o rozsahu kolektivního vyjednávání na podnikové úrovni jsou k dispozici pouze pro největší odborovou centrálu ČMKOS (Údaje o PKS čerpáme ze „Zprávy o kolektivním vyjednávání na podnikové úrovni v roce 2001“, která sumarizuje výsledky

šetření ČMKOS o mzdových a pracovních podmínkách sjednaných v PKS na rok 2001. Materiál je zpracován pro účely dané odborové centrály, členských svazů a odborových organizací a není běžně dostupný veřejnosti. ČMKOS obdobný rozsáhlý průzkum ve spolupráci s členskými svazy provádí pravidelně každoročně, a to již od roku 1994 (údaje jsou vyhodnocovány vždy k termínu 31.8. daného kalendářního roku). Tyto analytické materiály pro svou soustavnost, rozsah a kvalitu zpracování dnes spolu s výstupy již zmíněného systému ISPP představují zcela ojedinělý soubor informací z oblasti PKS, kde jinak nepůsobí žádné centrální evidenční mechanismy a neexistují jiné významem srovnatelné souhrnné údajové soubory.).

Z tabulky převzaté od ČMKOS vyplývá, že se meziročně snižoval jak počet zaměstnavatelů, kde působila základní odborová organizace, tak i počet uzavřených podnikových kolektivních smluv (Část úbytku – jde asi o 650 PKS, je dána ukončením členství některých odborových svazů v ČMKOS.). Výjimkou byl rok 1995, kdy došlo k mírnému nárůstu v počtu zaměstnavatelů a zároveň k významnému navýšení počtu uzavřených podnikových kolektivních smluv. Obdobná situace byla v letech 1999 až 2000 zaznamenána i u podskupiny zaměstnavatelů s plnou nebo částečnou zahraniční účastí. S malými rozdíly, zejména v roce 1999, byl stejný trend charakteristický i pro celkový počet zaměstnanců, na něž se PKS vztahují. Poněkud příznivější bilance z hlediska rozsahu kolektivního vyjednávání na úrovni podniku byla zaznamenána u malých (do 50 zaměstnanců) a středních firem (od 51 do 100 zaměstnanců). U těchto dvou podskupin byl v letech 1999 a 2000 zaregistrován výrazný meziroční nárůst počtu PKS, který je ale především důsledkem celkového početního vzestupu zaměstnavatelů v této velikostní kategorii. Alarmující je vývoj v nejzávažnějším věcném segmentu kolektivního vyjednávání, v oblasti odměňování, resp. mzdové. Z uvedených údajů ČMKOS vyplývá, že počet zaměstnanců, kterým jsou mzdy poskytovány na základě kolektivní smlouvy, klesá rychleji než ostatní uvedené základní parametry kolektivního vyjednávání v podnikové sféře. Měřítkem úspěšnosti práce odborů je počet odborových orgánů, jimž se podařilo sjednat PKS. V kontextu permanentního dlouhodobého poklesu výslednosti kolektivního vyjednávání na podniku je třeba považovat za příznivou skutečnost, že tempo poklesu podílu odborových orgánů, které uzavřely PKS, je pomalejší než celkový pokles počtu odborových organizací působících na podnicích (jak ukazují údaje ČMKOS v tabulce). Mezi obecné důvody, které pro neuzavření PKS uvádí zmíněná zpráva ČMKOS (a souhlasí s nimi i některé další odborové centrály), náleží již tradičně zejména: • pasivita a nefunkčnost některých odborových organizací, • neochota některých zaměstnavatelů kolektivně vyjednávat, případně uzavírat nadstandardní závazky s ohledem na ekonomickou situaci podniku, • vzájemná dohoda mezi odbory a zaměstnavatelem o neuzavření PKS v některých případech, kdy KSVS zaručuje lepší podmínky zaměstnancům, než by byla schopna sjednat odborová organizace na podnikové úrovni, • případy, kdy je kolektivní vyjednávání eliminováno poskytováním nadstandardních výhod z vůle zaměstnavatele ad. Ve srovnání s KSVS mají PKS mezi sebou více „individualit“ a v jejich obsahové struktuře lze nalézt více odlišností, už vzhledem k jejich daleko většímu počtu a především s ohledem na jejich podstatně konkrétnější zaměření. V řadě podniků je také možno se setkat s názorem, že uzavřená kolektivní smlouva reprezentuje a je určitou vizitkou, ať už odborů a jejich funkcionářů, vlastníků, managementu, firmy jako takové, nebo dokonce zaměstnanců samotných. Nezřídka rovněž bývá ze strany firemního managementu (především u velkých podniků) považována za nástroj řízení a její vydání za přijetí řídícího aktu. Je to mj. i

69

důsledkem mnohaleté tradice kolektivního vyjednávání na podnicích, která je zejména u tradičních firem udržována přes řadu personálních, organizačních a vlastnických změn a transformací. Přes shora uvedené je však zejména z hlediska celkové architektury a obsahové struktury u PKS třeba konstatovat řadu společných prvků.Všechny dosavadní poznatky nasvědčují, že PKS přes značné rozdíly v rozsahu textu, obsaženém tematickém spektru, odlišnostech v řešení závazkových konstrukcí a v jejich formulačním vyjádření a samozřejmě také v kvalitě přijatých závazků, mají mnoho charakteristických rysů shodných a lze je tedy při určité úrovni zobecnění sledovat společně. Je to především důsledkem skutečnosti, že jakkoliv není obdobně jako u KSVS obsahová struktura PKS právně vymezena, jsou tvůrci těchto daleko konkrétnějších textů kolektivních smluv nuceni při formulaci pracovněprávních nároků obsažených v PKS ještě více „kličkovat“ mezi kogentními ustanoveními obecně závazných pracovněprávních předpisů. Unifikující vlivy lze připsat rovněž integrační úloze KSVS. Ani rozsáhlé informační působení odborových svazů zveřejňujících vždy před začátkem příslušného období kolektivního vyjednávání vedle řady návodů, obecných údajů o předpokládaných parametrech hospodářského, finančního, měnového vývoje také zevrubné vzorové texty PKS, nezůstává zprostředkovaně bez vlivu na stírání odlišností mezi PKS v rámci odvětví. S ohledem na tyto případně další sjednocující faktory lze podle našeho názoru oprávněně pochybovat o tom, že by PKS např. odrážely v plné míře moderní historii podniku a mohly být skutečným průvodcem vývoje sociálních podmínek zaměstnanců firmy. Určité rozšíření možností pro obsah kolektivních smluv přinesla novelizace pracovněprávních předpisů s účinností od roku 2001. (Viz též B. Šubrt, Důsledky změn pracovněprávní legislativy pro obsah kolektivních smluv a kritika některých názorů, Práce a mzda 9-10/2000.). Mezi nemzdovými pracovněprávními nároky jde o zvýšení odstupného o další násobky průměrného výdělku, možnost zvýšení náhrady mzdy při prostoji nad 80% průměrného výdělku nebo náhrady mzdy při přerušení práce způsobeném nepříznivými povětrnostními vlivy nad 60% průměrného výdělku apod. U pracovní doby jde o stanovení období, na které bude pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, snížení možného rozsahu pracovní pohotovosti na pracovišti pod 400 hodin v kalendářním roce a stanovení rozsahu pracovní pohotovosti mimo pracoviště, snížení rozsahu přesčas, kterou lze zaměstnanci nařídit, pod hranice uvedené v Zák. práce, aj. Ve mzdové oblasti lze určit vyšší minimální mzdu než stanoví příslušné nařízení vlády, sjednat jinou výši příplatku za práci v noci a za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí než stanoví právní předpis (PKS ale již nemůže určovat podmínky, za nichž tyto příplatky příslušejí, ty stanoví příslušné nařízení vlády). Rozšíření prostoru pro kolektivní vyjednávání lze uvést i pro oblast platů, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jakož i ve sféře vzájemných vztahů sociálních partnerů. Pro účely monitoringu obsahových parametrů PKS prostřednictvím jejich širokého reprezentativního vzorku (V roce 2001 jde např. o soubor 1 473 PKS sjednaných odborovými orgány v působnosti 27 odborových svazů ČR. Soubor zahrnuje i PKS uzavřené odborovými orgány náležejícími do působnosti odborových svazů, které nejsou členy ČMKOS.) má nezastupitelný význam výstupní soubor údajů ISPP. Tento systém u PKS zahrnuje, a to odděleně pro podnikatelskou sféru, veřejnou službu a správu a pro obce a kraje, např. následující zřetele: (Na základě výčtu kvantitativních aspektů zahrnutých do šetření ISPP si lze podle našeho názoru utvořit představu o obsahu uzavíraných PKS. Využití případové studie jako u KSVS nepovažujeme pro PKS za vhodné.)

• • • • • • • • • •

minimální mzdu a měsíční mzdové tarify, měsíční mzdové tarify v jiných než 12ti stupňových tarifních systémech, minimální mzdu a hodinové mzdové tarify, a to ve 12ti stupňových a jiných tarifních systémech, mzdové příplatky, odměny za pracovní pohotovost a náhrady mzdy, průměrné náhrady za prostoj a při přerušení práce způsobeným nepříznivými povětrnostními vlivy, odměny při pracovním výročí, odměny při životním výročí, počet organizací a jejich podíl k celkovému počtu PKS v souboru, v jejichž kolektivních smlouvách je sjednáno odměňování kolektivní smlouvou, vnitřním mzdovým předpisem, individuální smlouvou nebo kombinací uvedených, počet organizací a jejich podíl k celkovému počtu PKS v souboru, v jejichž kolektivních smlouvách je sjednáno užití mzdové formy celkem a podle členění na časovou mzdu, úkolovou mzdu, podílovou mzdu a kombinaci uvedených forem,

70

•

• • • • • • • • • • • •

počet organizací včetně jejich podílu v souboru, v jejichž PKS je sjednáno zařazování pracovních činností do funkcí, povolání a tarifních stupňů s využitím jednotného katalogu nebo užitím oborového katalogu, příp. vlastního podnikového katalogu, počet PKS, u nichž je podnikový katalog součástí (přílohou), PKS, počet PKS, kde je sjednáno poskytnutí 13., 14., 15. platu (označovaných též jako příspěvek na dovolenou, příspěvek na Vánoce apod.), uplatnění jiných složek mzdy (odměny z fondu vedoucího, výkonnostní odměny, prémie apod.), sjednání činnosti paritních komisí, průměrný rozsah přesčasové práce zahrnuté do mzdy, sjednání mzdového vývoje v PKS zvýšením mzdových tarifů pevnou částkou nebo v procentech, zvýšením celkového objemu mzdových prostředků, průměrné nominální mzdy v procentech nebo pevnou částkou, zvýšením průměrné reálné mzdy, udržení průměrné reálné mzdy, sjednání mzdového vývoje v závislosti na ekonomických ukazatelích, sjednání pracovněprávních nároků, vytvoření sociálního fondu včetně způsobu tvorby a výše, jakož i užití prostředků fondu, angažovanost zaměstnavatele v oblasti zdravotní péče o zaměstnance, v oblasti penzijního připojištění, přispívání na životní pojištění zaměstnance, na jeho úrazové pojištění, na dopravu do zaměstnání, na léčebné, rekondiční nebo rehabilitační pobyty, jiné výhody poskytované zaměstnanci (půjčování stavebních mechanismů, nástrojů a přístrojů, zvýhodněný prodej firemního zboží za nižší cenu apod.), opatření ve prospěch bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, opatření v oblasti spolupráce smluvních stran: bližší úprava týkající se poskytování ekonomických informací zaměstnavatelem, výběr členských odborových příspěvků srážkami ze mzdy, hrazení zdravotního a sociálního pojištění zaměstnavatelem za dlouhodobě uvolněné funkcionáře ad.

Některé aspekty sjednaných PKS bývají tradičně posuzovány odbornou veřejností nepříznivě. Jde např. o jejich neúměrnou tématickou šíři, která buď nedovoluje upravit některé části dostatečně konkrétně nebo naopak způsobuje nepřehlednost kolektivní smlouvy. Dále jsou uváděny nejrůznější nedostatky z pohledu právní bezvadnosti nebo též obecnost, proklamativnost řady ujednání. PKS jsou často po formální i věcné stránce rigidní a konzervativní - smluvní partneři, kteří nalezli vzájemně uspokojivé věcné nebo formulační řešení určitých otázek, neradi řadu let uvažují o změně. Některé nedostatky PKS (vyplývající z malé pozornosti, věnované PKS některými zaměstnavateli) jsou odrazem skutečnosti, že oblast motivačního managementu je v ČR zatím v počátcích a konkurenční boj o kvalitní zaměstnance není všeobecně tak intenzivní. Rovněž absence participativních prvků v řídících přístupech českého managementu je pro kvalitu PKS nevýhodou. Tradičně velmi chudá je nabídka příležitostí a výhod v oblasti vzdělávání zaměstnanců ze strany zaměstnavatele – zpracování závazků v PKS málokdy přesahuje proklamativní a velmi obecnou rovinu. Naopak na straně odborů bývá nyní častěji uvažováno o výhodách, které by pro zkvalitnění kolektivního vyjednávání mělo uplatnění profesionálních odborových „vyjednavačů“ a profesionalizace celé odborové účasti na kolektivním vyjednávání na podniku.

71

Tabulka 9 Údaje o rozsahu kolektivního vyjednávání na podnikové úrovni za ČMKOS v letech 1994 – 2001

počet zaměstnavatelů, kde působí ZO (MO) OS počet zaměstnavatelů s počtem zaměstnanců do 50, kde působí ZO (MO) OS počet uzavřených PKS u těchto zaměstnavatelů z toho: počet PKS, které obsahují úpravu mezd přímo nebo formou přílohy PKS počet zaměstnanců celkem u zaměstnavatelů, kde působí ZO (MO) OS počet uzavřených PKS u těchto zaměstnavatelů z toho: počet PKS, které obsahují úpravu mezd přímo nebo formou přílohy PKS počet zaměstnanců celkem u zaměstnavatelů, kde působí ZO (MO) OS z toho: počet odborově organizovaných zaměstnanců u zaměstnavatelů, kde působí ZO (MO) OS počet uzavřených kolektivních smluv u zaměstnavatelů, kde působí ZO (MO) OS z toho: počet kolektivních smluv, které obsahují úpravu mezd přímo nebo formou přílohy těchto KS počet zaměstnanců celkem, na které se vztahují PKS počet zaměstnanců v působnosti OS celkem, kterým jsou mzdy poskytovány na základě KS počet zaměstnavatelů, kde působí ZO (MO) OS, kteří mají zcela nebo zčásti zahraničního vlastníka počet uzavřených PKS u těchto zaměstnavatelů z toho: počet PKS, které obsahují úpravu mezd přímo nebo formou přílohy PKS počet odborových orgánů, které mají pravomoc uzavírat kolektivní smlouvu z toho: počet odborových orgánů, které neuzavřely podnikovou kolektivní smlouvu

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

změny v % 2001/1994

12 895

13 178

12 371

11 380

10 499

9 561

9 307

8 708

67,53

x

x

x

x

x

970

1 171

877

x

x

x

x

x

730

912

626

x

x

x

x

x

598

726

555

x

x

x

x

x

683

853

763

x

x

x

x

x

540

641

536

x

x

x

x

x

419

510

449

2 409 869

2 161 437

1 885 666

1 736 918

1 430 381

1 431 411

1 371 277

1 446 407

60,02

1 954 264

1 818 794

1 521 201

1 375 135

1 053 462

920 343

838 188

761 382

38,96

5 506

8 888

6 299

5 332

4 971

4 698

4 339

4 205

76,37

3 787

3 541

3 607

2 936

2 868

2 695

2 433

2 631

69,47

1 883 318

2 044 667

1 884 296

1 709 773

1 412 017

1 418 544

1 379 333

1 038 772

55,16

1 790 535

1 547 612

1 435 176

1 266 234

949 630

945 066

928 587

828 337

46,26

x

x

x

x

x

307

484

456

x

x

x

x

x

224

353

382

x

x

x

x

x

211

336

353

nesl.

6 565

8 423

7 512

6 561

5 203

5 016

4 730

nesl.

1 150

1 749

1 309

1 318

927

1 122

1 010

Zdroj: Zpráva o výsledcích kolektivního vyjednávání na podnikové úrovni v roce 2001, ČMKOS, 2001 Poznámka: Údaje jsou pouze za ty odborové svazy ČMKOS, které se šetření v rámci ČMKOS v jednotlivých letech účastnily.

72

2001/1995 72,05 2001/1995 87,83

F. Sociální dialog v regionech 1. Postavení ČMKOS a odborových svazů v sociálním dialogu v regionech v období let 1992 až 1997 Význam sociálního dialogu umožňujícího realizaci občanských aktivit a vysokou úroveň participace narůstá na regionální úrovni, typické provázáním širšího rozhodovacího horizontu s konkrétními aktivitami a zájmy. Pokud jde o odbory, jejich zájem o sociální dialog na regionální úrovni má dva aspekty, jež se vzájemně prolínají. Liší se však svým významem pro práci a jednání odborových svazů a jejich centrál i základních odborových organizací včetně funkcionářského aktivu. Jde jednak o vnitřní politiku odborů, o problematiku jejich vnitřní struktury, vazeb jejich reprezentací a aparátu, jednak o jejich vnější prezentaci, tj. o odborové aktivity v rámci regionu a účast při jeho rozvoji. Rozsah odborových aktivit na regionální úrovni je tak dán nejen vlivem a organizovaností odborů jak v centrálním, tak regionálním měřítku, ale i ochotou sociálních partnerů k vedení sociálního dialogu a možností pro jeho uplatnění. Na regionální úrovni ČMKOS, další odborové centrály (Např. podle již citovaného písemného vyjádření tajemníka ASO v rámci připomínek k této studii, vstupují v současné době zástupci ASO, a to ve spolupráci s reprezentanty ČMKOS do regionálních tripartitních rad.) i jednotlivé odborové svazy řeší především vnitřní problematiku struktury vlastní reprezentace a zabezpečení potřebného servisu vlastním členům, organizacím a s určitým kvantitativním omezením i jednotlivým zaměstnancům. Poradenská střediska odborových svazů (tzv. POSOS) vytvořená v regionech (do roku 1994 jich působilo celkem 65), poskytovala především právní pomoc a servis. Problémem bylo financování těchto středisek při stále rostoucích nákladech a klesajících příjmech z členských příspěvků. Materiální zabezpečení společných institucí bylo i zdrojem rozporů mezi odborovými svazy. Také proto se v roce 1994 prosadila koncepce regionálního právního poradenství ČMKOS (tzv. RPP) s 22 stálými pracovišti a 60 výjezdními místy. V roce 1997 byla tato relativně rozsáhlá síť z úsporných důvodů redukována na 15 stálých center, svou územní dislokací odpovídajících očekávané krajské struktuře, a na 40 výjezdních míst. Od roku 1991 roku vedle servisních pracovišť vznikala na základě rozhodnutí odborových organizací působících v dané lokalitě, jakož i na principu dobrovolné účasti, různě místně vymezená regionální sdružení. Někde měla tato regionální sdružení okresní působnost nebo působnost městskou, městského regionu, někde působnost v rozsahu více okresů a větších územních celků. Některá z těchto regionálních sdružení přijala podle usnesení Rady ČMKOS ze září 1991 název regionálních komor odborových svazů (RKOS), některá si vypracovala vlastní statuty. Počátkem roku 1994 existovalo celkem 16 regionálních sdružení s různým spektrem činností a různou kvalitativní úrovní činnosti. Šlo o následující uskupení (kde v závorce není bližší určení, myslí se působnost v okresním měřítku): 1. Sdružení odborových organizací severočeského regionu a Sokolovska (působnost přibližně na okr.: Most, Teplice, Louny,Chomutov, Sokolov, Děčín a patrně i Litoměřice), 2. Volné sdružení základních odborových organizací ústeckého regionu (okr. Ústí n.L.), 3. Regionální komora odborových svazů Plzeňska (Plzeň-město a bezprostřední okolí), 4. Dobrovolné sdružení základních odborových organizací regionu Pardubice, 5. Regionální odborové sdružení Prostějov (město s okolím), 6. Koordinační odborové centrum Beroun, 7. Regionální komora odborových svazů Brna a okolí (Brno-město s okolím), 8. Regionální komora odborových svazů severní Moravy (okr. Frýdek-Místek, Karviná a Ostrava), 9. Koordinační centrum základních organizací Bruntál, 10. Regionální komora odborářů Jindřichohradecka (město a okolí), 11. Sdružení zástupců odborových svazů jižní Moravy (okr.: Hodonín a Břeclav), 12. Regionální komora odborových svazů Liberec, 13. Regionální komora základních organizací Příbramska, 14. Sdružení odborových svazů Opavska, 15. Regionální komora odborových svazů Kladenska a Rakovnicka (oba okresy), 16. Regionální komora odborových svazů Zlínska.

73

Analýza činnosti těchto sdružení z hlediska problematiky sociálního dialogu umožňuje rozdělit jejich aktivity do tří rovin: 1. Spolupráce na úrovni Hospodářské a sociální Rady příslušného regionu ustavené usnesením vlády ČR, kde tvoří jednu z komor (odborovou komoru) dané Rady. Jde o pánevní oblasti severních Čech (účastnila se sdružení uvedená výše pod č.1 a č.2) a severní Moravy (účastnila se sdružení uvedená pod č. 8). V těchto regionech měl sociální dialog nejvíce rozvinutou úroveň a institucionálně zajištěnou bázi. 2. Relativně systematická účast odborové reprezentace na spolupráci sociálních partnerů v dané oblasti. Tato spolupráce sociálních partnerů má charakter „místní regionální tripartity“ - Hodonín (viz sdružení pod č.11), Bruntál (č.9), Jindřichův Hradec (č.10) a Brno (č.7). 3. Příležitostná jednání podle potřeb jednotlivých sociálních partnerů (č.: 3, 4, 5, 6, 12, 13, 14, 15, 16). Na začátku roku 1998 existovalo 21 regionálních komor odborových svazů (sdružení uvedené pod č. 6 z r.1994 - Beroun se rozpouští, zřejmě v důsledku poklesu odborové organizovanosti, 6 nových RKOS naopak vzniká, některá seskupení se reorganizují). Pod tímto názvem byla tato seskupení evidována ČMKOS názvem, vždy je předpokládána reprezentace na úrovni okresu nebo více okresů (působnost na více okresů je v následujícím výčtu uvedena v závorce): 1) RKOS Příbramska, 2) RKOS Liberecka, 3) RKOS Jindřichohradecka, 4) RKOS Hodonínska (původně viz uskupení uvedené výše pod č. 11), 5) RKOS Břeclavska (původně rovněž viz uskupení uvedené výše pod č. 11), 6) RKOS Šumperk*, 7) RKOS Bruntál, 8) RKOS Opava*, 9) RKOS Přerov*, 10) RKOS Prostějov, 11) RKOS Zlínska, 12) RKOS Olomouc*, 13) RKOS Brna a okolí (působnost na okr.:Brno-město, Brno-venkov), 14) RKOS Kladensko-Rakovnicka (oba okresy), 15) RKOS Šumava*(okr.: Domažlice, Klatovy), 16) RKOS Karlovarska* (okresy: Cheb*, Sokolov, K.Vary*), 17) RKOS Severní Moravy ( okr.: Ostrava, Karviná, Frýdek-Místek, Nový Jičín*), 18) RKOS Labe* (okr. Ústí n.L., Litoměřice a Děčín, Most, Chomutov a Louny. Kolem roku 1998 se naopak silně aktivizuje činnost Hospodářských rad v celém severočeském pánevním regionu a centrem aktivity pánevní oblasti je právě Most. Přitom značně narůstá i účast odborů při řešení problémů útlumových regionů jak z centrální tak z regionální úrovně), 19) RKOS Plzeňska (okr.: Plzeň-město, Plzeň-jih*, Plzeň-sever*, Rokycany*, Tachov*), 20) RKOS se sídlem v Českých Budějovicích* (okr.: České Budějovice, Český Krumlov, Prachatice, Strakonice, Písek, Tábor, Pelhřimov), 21) RKOS Východ* (okr.:Semily, Jičín, Hradec Králové, Pardubice, Chrudim, Havlíčkův Brod, Trutnov, Náchod, Rychnov n.Kněžnou., Ústí n.Orlicí, Svitavy). V materiálech předkládaných 2. Sjezdu ČMKOS v roce 1998 byly v práci regionálních komor pozitivně hodnoceny: • spolupráce s regionálním právním poradenstvím, úřady práce, Sdružením na ochranu nájemníků, hospodářskými komorami, radami pro hospodářský a sociální rozvoj regionů, regionálními sdělovacími prostředky, odborovými vzdělávacími centry, • účast regionálních komor při řešení regionálních problémů ekologie, hromadné dopravy, zdravotnictví, školství, • úloha regionálních komor při koordinaci činnosti členských odborových svazů.

74

Příznivě byla též posuzována vzájemná informovanost o poměrech v základních organizacích svazů, podpora akcí centrály konfederace a spolupráce se zahraničními odbory hlavně v příhraničních oblastech. Jmenovitě jako dobře pracující v tomto období byly uváděny RKOS Plzeňska, severní Moravy, brněnská, českobudějovická a karlovarská RKOS a dále RKOS Olomouce a Zlínska . Za „nepravidelné“ a slabší byly v tomto období označeny aktivity kladenské, šumperské, prostějovské, přerovské, hodonínské, opavské, bruntálské a jindřichohradecké regionální rady. Vzhledem k vytváření vyšších územně správních celků a posléze vzniku 14 samosprávných regionů ČR, se sjezd ČMKOS rozhodl ukončit činnost těchto regionálních komor (RKOS). Aby usnadnil sociální dialog s územně a věcně odpovídajícími sociálními partnery, vyzval sjezd k jejich reorganizaci a ustavení 14 Regionálních rad odborových svazů (RROS), odpovídajících samosprávným celkům. Tento proces reorganizace byl ukončen v průběhu roku 1999. Některé silné odborové svazy však prakticky od svého vzniku již v průběhu roku 1990 vytvářely vlastní síť regionálních pracovišť, většinou na úrovni krajských center, případně těch regionálních center, kde byly soustředěny podniky zaměstnávající členy jejich odborových organizací. V některých případech tato regionální pracoviště působila nejen jako servis příslušné centrály pro daný region, ale stávala se organizačním střediskem, kolem něhož se seskupovaly základní organizace daného odborového svazu v regionu. Slábnutí odborové členské základny však u řady těchto odborových svazů vedlo k pozdější redukci této sítě, případně i k jejímu nahrazení poradenskými středisky odborové konfederace. Nejvýraznější organizační strukturu a servisní síť pro členskou základnu v regionech spojující princip celosvazové a současně regionální reprezentace si doposud zachoval odborový svaz KOVO. Základní organizace se seskupují do mandátových obvodů (MO), účelově definovaných rozsahem počtu členů a územním rozložením. Rada MO složená ze zástupců kováckých odborových organizací volí zmocněnce MO, který je automaticky členem Rady Odborového svazu KOVO. Na základě návrhu MO je centrální Radou vytvářeno tzv. Sdružení mandátových obvodů (SMO) zabezpečující tvorbu a realizaci svazových programových cílů na regionální úrovni. Organizační servis pro SMO zabezpečují tzv. metodická pracoviště OS KOVO. Na konferenci SMO jsou voleni zmocněnci SMO, kteří se automaticky stávají členy předsednictva celého odborového svazu. Odborový svaz tak zajišťuje nejen potřeby své centrální reprezentace, ale i reprezentaci vůči své členské základně v regionech včetně obslužného servisu a vstupů do regionální politiky. Přesto, že v případě Odborového svazu KOVO jde o daleko největší odborový svaz v ČR, i pro něj je při úbytku členské základny udržování tak strukturálně členitého vnitřního uspořádání velmi nákladné. 2. Současné organizační podmínky sociálního dialogu a jeho rozvoj v regionech. Současný stav organizace odborů na regionální úrovni je následující. Ve všech nových krajích jsou ustaveny regionální rady odborových svazů sdružených v ČMKOS (prakticky všechny RROS byly vytvořeny do konce roku 1999, takže mají za sebou již dva roky existence). Jsou oprávněny k jednání s příslušnými regionálními orgány a orgány samosprávy, jakož i s regionálními organizacemi zaměstnavatelů a dalšími regionálními reprezentacemi včetně politických stran. Mohou uzavírat závazné dohody se sociálními partnery a státními orgány i orgány samosprávy na regionální úrovni (mají povinnost následně o tom informovat Radu ČMKOS) (Nejde o kolektivní vyjednávání, nýbrž o dohody o vzájemné součinnosti, postupu apod.). Tyto rady (RROS) mají právo zastupovat členy konfederace (tj. členské odborové svazy) ve společných orgánech se sociálními partnery, státními orgány a orgány samosprávy na regionální úrovni (zde je předpoklad k formování institutu regionální tripartity). Jsou rovněž oprávněny na úrovni regionu zastupovat členy konfederace při mezinárodních jednáních, případně uzavírat na této úrovni dohody (zde se jedná především o přeshraniční vazby v sousedících regionech). Ve čtyřech, zčásti vlastně již v pěti regionech jsou ustaveny tripartitní orgány v podobě Hospodářských a sociálních rad příslušných regionů. Jde o Ostravu (severomoravský region), Olomouc a Brno, kde dohoda je před uzavřením. Specifická je situace v severočeském regionu, kde odbory jsou sociálními partnery Hospodářských a sociálních rad vytvořených ve všech okresech pánevní oblasti, a to i přes hranice nového Ústeckého kraje (HSR Mostecka, Sokolovska, Chomutovska, Teplicka, Ústecka a Lounska).

75

Ve většině okresů jsou odbory již delší dobu (s různým efektem) zastoupeny v poradních sborech úřadů práce. Struktura servisních poradenských pracovišť - dnešního Regionálního právního poradenství ČMKOS, je přizpůsobována struktuře RROS. Na práci RROS v jednotlivých krajích se podílí v průměru vždy cca 18 odborových svazů (tj. od 15 odborových svazů na Zlínsku po celkem 21 odborových svazů na Brněnsku). Větší odborové svazy z výrobní sféry disponují obvykle regionálními pracovišti, která si hodlají ponechat i nadále alespoň v regionech s největším soustředěním jejich organizací (počet těchto pracovišť kolísá u jednotlivých odborových svazů v rozmezí od 1 až 12). Odborový svaz KOVO, jehož struktura mandátových obvodů disponuje 14 regionálními servisními pracovišti podle nového územního uspořádání, je, jak již bylo výše zmíněno, patrně nejlépe personálně vybaven. Specifické postavení má v tomto ohledu Odborový svaz STAVBA, který vedle 5 oblastních pracovišť disponuje ještě 20 tzv. regionálními pracovišti. Horníci mají svou organizaci, složenou z jednotlivých reprezentací revíru, přičemž ústřední odborové orgány zde mají především koordinující a zastřešující funkce. V oblasti služeb a rozpočtových organizací (tzv. ROPO) mají regionální pracoviště odborové svazy obchodu (10), zdravotnictví (3), pohostinství (8), pošt a telekomunikací (7). Regionální pracoviště má také Odborový svaz UNIOS a Odborový svaz občanských sdružení. Odborový svaz školství má ve všech okresech ČR ustaveny oblastní rady vybavené právní subjektivitou a uvažuje o jejich případném přizpůsobení nové územněsprávní struktuře. Vedle odborových svazů sdružených v ČMKOS se na rozvoji sociálního dialogu v regionech podílejí i další odborové centrály, ať už jde např. o odborové svazy jako OSPZVASO, který si pro to vytvořil rozvinutou regionální organizační strukturu, nebo KUK, která se smluvně podílí na regionální tripartitě Jihomoravského kraje a v případech Severomoravské, resp. Severočeské RSD se podílela formou připomínek na tvorbě programů obnovy těchto regionů pro restrukturalizaci jejich průmyslové struktury. (Informace získané v rámci připomínkového řízení k této studii.)

3. Obsahové zaměření aktivit regionálních odborových orgánů Statutem ČMKOS je v čl. 25 upraveno věcné zaměření činnosti regionálních odborových reprezentací. Jejich činnost je soustředěna především do oblasti tvorby a realizace politiky zaměstnanosti, rozvoje veřejných služeb (zejména dopravní obslužnosti) a dále k podpoře akcí ČMKOS a odborového vzdělávání. Ve skutečnosti směřují aspirace odborových reprezentací v regionech postupně k obsáhnutí širšího horizontu celkové problematiky rozvoje regionu - samozřejmě ve vazbě na tvorbu pracovních míst a jejich udržení. Projevuje se to především u těch regionů, kde již existují Hospodářské a sociální rady. Jednak tam sociální dialog na regionální úrovni má, jak již bylo výše zmíněno, již určité tradice a výsledky, ale existuje zde též reálná možnost vícezdrojového financování, která činí jednotlivé přijaté projekty realizovatelnějšími. Odboráři z regionálních pracovišť se v některých případech stávají iniciátory celoregionálních akcí (např. RROS Plzeň v otázkách zaměstnanosti). Uvedené závěry potvrzují i zkušenosti z mezinárodní spolupráce na bázi Euroregionů. 4. Předpoklady dalšího vývoje regionálního sociálního dialogu Analýza průběhu regionálních aktivit v posledních 10 letech, tedy nejen ze současné doby, prokazuje, že podstatnými podmínkami regionálně vedeného sociálního dialogu jsou: • dostatek schopných aktivistů, • existence institucionální platformy, na níž lze jednat, • ochota partnerů schopných na dané úrovni jednat, • realizovatelné cíle vyjednávání. Sociální dialog zahrnuje pochopitelně i jednání o konfliktních otázkách a hledání východisek a konsenzuálních řešení sociálními partnery - také v tomto ohledu se již projevuje značná budoucí agenda. Institucionální platformou jsou obvykle vytvářející se Hospodářské a sociální rady,(Jde o Radu hospodářské a sociální dohody Ostravského kraje, Hospodářskou a sociální radu Mostecka, Hospodářskou a sociální radu Sokolovska a Hospodářskou a sociální radu Chomutovska. Blíže o dvou nejvýznamnějších – Radě hospodářské a sociální dohody Ostravského kraje a Hospodářské a sociální radě

76

i když dialog je možné vést i přímo na úrovni krajské správy a samosprávy. Příznivě vyznívají informace potvrzující, že téměř ve všech regionech jsou ustavovány Krajské rady zaměstnavatelských a podnikatelských svazů. Impulz k jejich vzniku vzešel jak od KZPS, tak od SP ČR a jsou v nich zastoupeni reprezentanti obou těch zaměstnavatelských svazů a v některých krajích i reprezentanti dalších institucí (např. v Brněnském kraji jsou členy KRZPS i zástupci Hospodářské komory). (Dle sdělení tajemníka KZPS v rámci písemných připomínek k této studii. 2002.). Relevantní zkušenosti z vývoje v oblasti kolektivního vyjednávání ale vedou k určité obezřetnosti, pokud jde o reprezentativnost těchto orgánů.a závaznost jejich závěrů. V některých regionech existuje také rivalita mezi hospodářskými komorami a podnikatelskými či zaměstnavatelskými reprezentacemi. V tomto ohledu je však rozhodující vstřícnost nové krajské reprezentace, tj. krajských hejtmanů a krajských zastupitelstev a jejich aparátů. K určité obezřetnosti vedou i zkušenosti s vytvářením regionálních rozvojových plánů. Nezřídka tu působí byrokratická uzavřenost aparátů, které nejsou zvyklé pracovat s veřejností. U nových zastupitelských orgánů se projevují obavy ze zásahů do jejich kompetencí, oživované spory o rozložení pravomocí centrálních a regionálních orgánů. Otázkou je, zda a jak lze připravit regionální i odborářské reprezentace na roli těch, kteří budou prolamovat tuto nedůvěru a obavy a jakou profesionální podporu jim v tomto ohledu budou nadále moci odborové, ale i zaměstnavatelské centrály poskytnout. Mostecka - viz např. Kubínková M., Národní studie o sociálním dialogu ČR, ČMKOS 2001.)

G. Závěr V kontextu více než desetileté praxe fungování sociálního partnerství v ČR již lze, jak ukázala předložená studie, identifikovat faktory, které brání co nejširšímu uplatnění sociálního dialogu na rozhodujících úrovních hospodářského života. Níže uvedená rekapitulace stěžejních překážek a problematických systémových aspektů limitujících v průběhu dosavadního vývoje působení mechanismů sociálního smíru na národní, odvětvové a podnikové úrovni je úplnou inventurou těchto úzkých míst zmíněných ve studii. Zároveň jsou ve výběru zahrnuty i stanoviska a postřehy zástupců sociálních partnerů uplatněné na závěr první etapy twiningového projektu, jakož i některá hodnocení zahraničního twinera. Faktory podvazující vlivový potenciál sociálních partnerů Počátky moderní historie sociálního partnerství v ČR se konstituují až v první třetině 90. let, kdy také sociální partneři mohou nabývat prvních zkušeností s autonomním kolektivním vyjednáváním. Kromě tohoto časového faktoru, který přirozeným způsobem vymezuje akční potenciál sociálních partnerů, působí jako limitující především řada spíše obecných skutečností právního a etického charakteru, ale i některé aspekty materiální, organizační a v oblasti vnějšího image: • veřejnost je jen velmi málo a nedostatečně informována o problematice, průběhu a výsledcích sociálního dialogu na všech úrovních, jakož i o situaci, záměrech, cílech a problémech sociálních partnerů. Sociálním partnerům v ČR nezřídka chybí informační strategie a propracovanější představa o budování vlastního vnitřního i vnějšího image. Zástupci sociálních partnerů zúčastněných na twiningu v obecné rovině vcelku shodně přiznávají, že otázku public relations jejich organizace dlouhodobě zanedbaly, ani stát dostatečně neinformuje o metodě sociálního dialogu jako nástroji pro zprostředkování mezi různými zájmy ve společnosti a o jeho roli v zemích EU a v komunitárním acquis • s tím nepochybně souvisí skutečnost, že ve veřejnosti nadále přetrvává odmítavý pohled na sociální dialog, a to nejen z ideových a ideologických pozic, ale i ze setrvačnosti působících předlistopadových zkušeností • jednou ze základních otázek působení odborů je vztah odborových organizací a zaměstnanců, kteří nejsou jejich členy. Právní řád ČR jednoznačně petrifikuje princip, že odborová organizace je vůči zaměstnavateli reprezentantem nejen svých členů, ale všech zaměstnanců zaměstnavatele, že vyjadřuje jejich zájmy a poskytuje jim kolektivní a individuální ochranu. Příslušné odborové orgány vykonávají tedy svou působnost i ve vztahu k nečlenům odborů a jsou povinny poskytovat ochranu všem zaměstnancům, přičemž zaměstnanec, který není členem odborové organizace, nemůže tuto působnost vůči své osobě odmítnout. Uvedený princip zdaleka nebývá přijímán

77

• • •

• • • • • •

•

• •

jednoznačně, morálně zpochybňován je zejména v podnicích, kde odborová organizace nezískala nebo naopak ztratila jakoukoliv reprezentativnost (zde se ukazuje souvislost s obecnějším principem reprezentativnosti odborového orgánu). Bývá také někdy považován za jeden z důvodů poklesu odborové organizovanosti a menšího významu a autority kolektivních smluv přestože zákon nestanoví odborovým organizacím (ale ani organizacím zaměstnavatelů), a to ani při vzniku ani pro jejich působení žádná kritéria reprezentativnosti, je potřeba reprezentativnosti na straně odborů akcentována dlouhodobým poklesem odborové organizovanosti chybí právně zakotvená povinnost organizací zaměstnavatelů i odborových organizací a jejich centrál informovat o rozsahu členské základny k úbytku členské základny dochází u všech odborových centrál, avšak písemné údaje o průběhu této tendence bývají – a to i s ohledem na výše uvedenou absenci informační povinnosti - někdy obtížně dostupné (obvykle známe jen velmi orientační nebo různě nadhodnocené počty členů některých odborových svazů) v důsledku meziročně se snižujícího počtu odborově organizovaných zaměstnanců dochází také k postupnému poklesu počtu zaměstnavatelů, u nichž působí odborové organizace, jakož i k poklesu počtu uzavíraných kolektivních smluv vedle objektivních důvodů úbytku odborové základny souvisejícího s transformací a restrukturalizací podnikové sféry v ČR dochází také - zvláště v posledních letech - k projevům bránění rozvoje odborové organizovanosti ze strany zaměstnavatelů rovněž v souvislosti s organizacemi zaměstnavatelů se lze setkat s hodnocením, podle nějž je pro tyto organizace charakteristická nízká plošná reprezentativnost zaměstnavatelé v ČR nepociťují dosud sdružování jako aktuální standardní potřebu členské příspěvky odvádějí zaměstnavatelé z čistého zisku, tzn. že chybí daňové stimuly podporující zaměstnavatelské sdružování s výše zmíněnými faktory souvisí skutečnost, že z materiálního hlediska jsou organizace zaměstnavatelů ve srovnání s většinou odborových centrál v horším postavení. Nedisponují vlastní informační a analytickou údajovou základnou, členství v expertních týmech je založeno obvykle na dobrovolné a neplacené bázi, velmi střídmé bývá však zejména personální obsazení stálého odborného i administrativního profesního aparátu (přičemž spíše než k personálnímu navýšení dochází k redukcím dále limitujícím celkovou výkonnost a kvalitu výsledných výstupů, zvláště neníli vždy možno operativně využívat profesionálního personálního zázemí členských firem, což mívá svá přirozená omezení a úskalí) právní úprava postavení odborů přes řadu provedených novelizací postrádá zejména pro potřebu kolektivního vyjednávání nezbytnou jednoznačnost. Problémy působí především výklad ustanovení (§18b odst.1 Zák. práce) vymezující obecně prostor pro uplatňování odborových oprávnění v pracovněprávních vztazích. Prostřednictvím kolektivního vyjednávání a kolektivních smluv dochází k posilování zákonem stanovených oprávnění odborů v pracovněprávních vztazích (např. projednání se mění na spolurozhodování), resp. k rozšiřování případů spolurozhodování, rozhodování nebo kontroly odborových orgánů nad rámec právních předpisů. Tento postup se opírá o právní názor přiřazující tyto závazky ke smluvněprávním ujednáním, o nichž lze mít za to, že nejsou upraveny pracovněprávními předpisy kogentně. Naopak zastánci právního názoru o kogentní zákonné úpravě platící pro tato odborová oprávnění hodnotí tato ujednání v kolektivních smlouvách jako právně nepřípustná a příslušné závazky jako neplatné pro rozpor se zákonem existují také právní názory upozorňující na opodstatněnou potřebu flexibilnějšího sjednávání odborových oprávnění podle konkrétních potřeb partnerů kolektivního vyjednávání podstatný vliv na postavení a působnost odborů měly již zmíněné novelizace Zák. práce, avšak ne všechny změny odborových oprávnění provedené od počátku 90. let byly opodstatněné. Jako diskutabilní se z časového odstupu tak může jevit zrušení spolurozhodování odborů o rozvázání pracovního poměru s jednotlivým zaměstnancem výpovědí nebo okamžitým zrušením, provedené novelou Zák.práce z prosince 1990, jímž došlo k odstranění závažného oprávnění odborů bez náhrady a zaměstnanci tak byli zbaveni záruky odborové ochrany (která v řadě západoevropských zemí existuje) před nespravedlivým opatřením zaměstnavatele. Problematické bylo také oslabení právních záruk pro participaci zaměstnanců na vedení podniku, které obsahují i některé

78

•

•

mezinárodní dokumenty např. Doporučení MOP č. 129 z roku 1967 nebo čl. 2 Dodatkového protokolu z r. 1988 Evropské sociální charty, příp. Charta základních sociálních práv pracujících ES. Právo všech zaměstnanců na informace a projednání v ČR zakotvila až v roce 2000 tzv. harmonizační novela Zák. práce zavedením rad zaměstnanců a zástupců pro oblast BOZP již citovanou tzv. harmonizační novelou Zák. práce (zák. č. 155/2000 Sb.) byla založena možnost vést sociální dialog i v podnicích s více než 25 zaměstnanci, kde nepůsobí odborové organizace, zavádění rad zaměstnanců a jejich působení však není monitorováno a chybějí v této oblasti informace. Pravděpodobně ale tato forma sociální reprezentace na podniku nedošla zatím v praxi naplnění, za hlavní příčinu se obvykle považují nevyhovující nastavení kompetencí a nevůle na straně zaměstnavatelů organizace zaměstnavatelů mohou být zřizovány nejen na základě zákona č. 83/1990 Sb., ale i jako zájmová sdružení právnických osob dle § 20f Občanského zákoníku. V této souvislosti není dořešeno, zda se sdružení vzniklá touto cestou mohou stát partnery odborových organizací a sjednávat KSVS. MPSV odmítá ukládat KSVS uzavřené za zaměstnavatele právním subjektem, který nevznikl na základě zákona o sdružování občanů, naopak ČMKOS a ASO (jejichž některé členské odborové svazy sjednávají KSVS s těmito subjekty) zastávají jiný právní názor a nesouhlasí s tímto jednáním ministerstva. Přestože protichůdnost stanovisek sociálních partnerů a vlády neznamená nemožnost sjednání KSVS zmíněnými zaměstnavateli a ani skutečnost, že KSVS nebyla uložena MPSV, nezakládá její neplatnost, jde o dlouhodobě nedořešenou záležitost zpochybňující efektivnost jednání sociálních partnerů na vyšším stupni.

Slabé stránky systému sociálního dialogu na národní úrovni Jakkoliv byla celková situace tripartity včetně výsledků dosažených za celé období jejího trvání v ČR hodnocena ze strany zástupců sociálních partnerů i dánských expertů shodně velmi pozitivně, byly přesto shledány (S výjimkou posledního zmíněného poukázal na ostatní zde uvedená slabá místa systému sociálního dialogu na celostátní úrovni dánský koordinátor projektu N. Lubanski.) určité přetrvávající slabiny tripartitního systému, a to: • vznik, obsah a způsob fungování tripartitních orgánů nebyl a ani doposud není upraven zákonem ani jiným právním předpisem, vychází z principu dobré vůle a dohody sociálních partnerů a vlády. Tato okolnost, tzn. absence právního zakotvení RHSD, nebyla sice sociálními partnery především v průběhu posledních čtyř let, tj. v období sociálně demokratické vlády pociťována jako nedostatek, obecně však neexistence právní závaznosti otvírá ve srovnání s většinou členských států EU značný prostor pro potenciální závislost systému sociálního dialogu na politickém režimu • absence zřetelně stanovených cílů sociálního dialogu na celostátní úrovni je důsledkem skutečnosti, že od pol. 90. let není uzavírána Generální dohoda ani jiný společný základní dokument, který by definoval relevantní ekonomické a sociální úkoly a rámec pro makroekonomický a sociální rozvoj ČR • nedochází k posilování vazeb celostátního tripartitního dialogu na sociální dialog vedený na odvětvové a podnikové úrovni a k využívání možnosti prosazovat prostřednictvím celostátní tripartity sociální dialog na těchto úrovních (např. stanovením cílů pro mzdový vývoj a zaměstnanost a uzavíráním rámcových dohod usměrňujících chování odvětvových sociálních reprezentací a sociálních partnerů na podnicích) • k významným praktickým, ale i teoretickým problémům sociálního dialogu na národní úrovni patří reprezentativnost zástupců jednotlivých stran. Tento problém obecně souvisí s pluralitou odborových organizací a organizací zaměstnavatelů a je dynamizován tlakem na otevření se odborové delegace jiným odborovým organizacím. Uplatňování kritérií reprezentativnosti, zejména minimálního počtu členů, vede ve svých důsledcích k exkluzi některých vlivných odborových centrál (KUK). Determinanty rozvoje kolektivního vyjednávání na vyšším stupni Sociální dialog vedený na úrovni odborových centrál a zaměstnavatelských svazů a asociací bývá ve srovnání s kapacitou sociálního dialogu dosaženou v ostatních sférách sociálního partnerství (tj. zejména na podnikové a celostátní úrovni) považován za méně rozvinutý (N. Lubanski v hodnotící zprávě Možnosti a

překážky pro další rozvoj sociálního dialogu v České republice projednané zástupci sociálních partnerů v únoru 2002 upozorňuje mj., že nedostatek mandátu na straně řady stávajících organizací zaměstnavatelů pro jednání s odbory způsobí ve vztahu k EU problém, jak integrovat české organizace

79

do sektorového dialogu EU. Konstatuje, že „celkově existuje významná výzva a potřeba posílit sociální dialog na vyšším stupni“.). V dalším přehledu uvádíme nejvýznamnější překážky bránící tomuto rozvoji především v oblasti kolektivního vyjednávání a uzavírání KSVS: • KSVS se vztahují na velmi omezený počet zaměstnanců, platná právní úprava nezná kolektivní smlouvy odvětvové, a to v souvislosti s absencí důsledně vymezeného relativně stabilního rámce KSVS (hospodářského odvětví) v právním řádu ČR • přetrvává celková koncepce Zák.práce založená na převaze kogentních norem nad ustanoveními dispozitivními nebo zmocňujícími ke kolektivně smluvní úpravě, která je poplatná odlišnému sociálně ekonomickému prostředí a podvazuje normativní potenciál kolektivních smluv. Zejména níže uvedená omezení relevantní pro sjednávání pracovněprávních nároků (vyjma mzdových nároků) jsou od počátku jak z hlediska právní teorie, tak i praxe považována za závažnou překážku smluvní volnosti sociálních partnerů • zvyšovat a rozšiřovat mzdové a ostatní pracovněprávní nároky zaměstnanců je možné pouze v rámci daném pracovněprávními předpisy. Vyšší a další nároky nad rámec daný zákonem lze v kolektivních smlouvách zakládat jen tehdy, když k tomu Zák. práce kolektivní smlouvu výslovně opravňuje (toto omezení smluvní volnosti bývalo odůvodňováno potřebou zabezpečení hospodárnosti v přechodném období transformace ekonomiky) • zaměstnavatelé neprovozující podnikatelskou činnost mohou i takto zúženého rámce využít, jen když to o nich zákon výslovně stanoví • navíc samozřejmě platí obecný princip pod sankcí neplatnosti, že jakákoliv část obsahu kolektivní smlouvy nesmí být v rozporu s právními předpisy a nesmí být formulována neurčitě a nesrozumitelně (pro PKS zákon kromě toho vymezuje případy neplatnosti pro rozpor jejich obsahu s KSVS) • podle jednoho z existujících právních názorů nelze zakládat nároky ani na plnění, která právní předpis výslovně neupravuje, ale ani je nezakazuje. Ve skutečnosti se s tzv. nepojmenovanými ujednáními v oblasti pracovněprávních nároků v kolektivních smlouvách běžně setkáváme, nejednoznačnost právní úpravy v oblasti tak elementárně důležité pro sociální dialog na vyšším stupni i na podnicích však nepřispívá k nezbytné právní jistotě partnerů a uživatelů kolektivních smluv • při hodnocení faktorů ovlivňujících kapacitu sociálního dialogu se jako problematická jeví možnost upravovat pracovněprávní nároky vnitřním přepisem zaměstnavatele za podmínky, že u něj nepůsobí odborová organizace (netýká se nároků mzdových a cestovních náhrad) – bývá uváděno, že tento pracovněprávní institut je jednostranným normativním aktem, ve svých důsledcích představuje nepřímou konkurenci kolektivním smlouvám a v krajním případě může být zneužit jako nástroj sociálního dumpingu • nedostatek právní legitimity kterékoliv ze smluvních stran má za následek neplatnost kolektivní smlouvy a tím i sjednaných závazků. Vzhledem k stěžejnímu významu právní legitimity pro vedení sociálního dialogu se proto v této souvislosti ukazuje vhodnost zevrubnější úpravy kolektivně smluvní subjektivity v právním řádu ČR • v návaznosti na výše uvedené je problémem typickým při kolektivním vyjednávání na vyšším stupni – a to na straně zaměstnavatelů - častá absence subjektů kompetentních k vyjednávání nebo jejich nejasné kompetence ke kolektivnímu vyjednávání (tj. nedostatek oprávnění ke kolektivnímu vyjednávání, zásadní omezení tohoto oprávnění jen za určité členy, příp. s nezbytností jeho obnovování nebo byla organizace zřízena jinou cestou než dle zákona o sdružování). Naopak existují právní názory, že oprávnění zaměstnavatelských svazů kolektivně vyjednávat vyplývá přímo ze zákona a žádný orgán zaměstnavatelského sdružení nemá pravomoc kolektivní vyjednávání odmítnout. Za současné právní situace však (např. podle zkušeností ČMKOS) není možné nezpochybnitelné východisko nalézt a ke kolektivnímu vyjednávání nelze organizaci zaměstnavatelů přimět ani cestou soudního sporu. Na druhé straně je ovšem možno brát také v potaz lukrativnost odborové nabídky činěné prostřednictvím KSVS sociálním partnerům na straně zaměstnavatelů – např. doposud nebyl, alespoň pokud je nám známo, zaznamenán případ, kdy by možnosti stanovit v KSVS nejvýše přípustný rozsah mzdových nároků (což může

80

• •

• •

• • • • •

•

•

• •

•

být pro zaměstnavatele významné) některá z uzavřených KSVS za dobu účinnosti zákona o kolektivním vyjednávání využila zejména odborové svazy působící v oblasti státní správy nemohou uzavřít KSVS z důvodů neexistence smluvního partnera pro kolektivní vyjednávání, neboť právní úprava neumožňuje zaměstnavatelům této sféry, státním orgánům, vytvořit zaměstnavatelské svazy rovněž ve veřejném sektoru existuje v sociálním dialogu specifická situace, kdy je uzavírán jen velmi omezený počet KSVS (neexistence právního zakotvení některých profesí „free lance“ a tzv. „občasně zaměstnávaných“ v českém právním řádu, tzn. např. kameramanů, zvukových mistrů, tlumočníků, restaurátorů ad., vede k nemožnosti uzavřít právně závazné kolektivní smlouvy pro tyto profese) zákon o kolektivním vyjednávání nezná kolektivní smlouvy holdingové, přestože praktická potřeba sjednávání takových smluv případ od případu existuje přetrvává odlišnost právních stanovisek k otázce vzájemného vztahu KSVS a PKS, zejména pokud jde o problém tzv. omezování smluvní svobody partnerů PKS ze strany některých ujednání obsažených v KSVS ukládajících PKS, resp. jejím smluvním stranám povinnost sjednat určité závazky v praxi existuje problém dostupnosti KSVS pro uživatele. Běžně používat KSVS na podnicích není obvyklé, širšímu využití KSVS brání i doposud nižší autorita kolektivních smluv vůbec a KSVS zvlášť z toho také vyplývá ve skutečnosti velmi relativní a oslabené promítnutí zásady stanovící v případě neexistence PKS přímou účinnost KSVS na zaměstnavatele sdružené v organizaci, která KSVS sjednala k tomu přistupuje nízká informovanost o existenci KSVS a malá obeznámenost zaměstnanců s jejím obsahem, a to už proto, že zaměstnavatelé často takové informovanosti nepřejí v případě souběžné existence PKS a KSVS vyvstává uživatelům, chtějí-li se seznámit s výhodami a závazky sjednanými v jejich prospěch, nutnost porovnávat často nekompatibilní závazkové formulace a konstrukce obsažené v obou typech kolektivních smluv v souvislosti se stávajícím systémem evidence uzavřených KSVS vzniká otázka úplnosti přehledu o sjednaných KSVS (případné neodevzdání KSVS, resp. porušení povinnosti uložit KSVS u MPSV není spojeno s žádnými hmotněprávními účinky, je sice porušením pracovněprávních předpisů, nemá ale za následek neplatnost smlouvy). Navíc MPSV samo ani některé KSVS, jak již bylo zmíněno výše, neukládá, takže tyto KSVS se vymykají centrální evidenci úloha MPSV (de facto role státu) a soubor jeho kompetencí vůči KSVS nejsou zcela jednoznačné. MPSV např. nemá za povinnost přezkoumávat obsah KSVS před jejich uložením z hlediska souladu s platnými pracovněprávními předpisy, neodpovídá za jejich obsah ani nepotvrzuje jejich správnost. Právně problematická je tak pravomoc MPSV posuzovat nedostatky uzavřených KSVS obecně, což má zvláštní význam při rozšiřování jejichzávaznosti. Jako problematické může být chápáno také rozšiřování závaznosti KSVS prostřednictvím podzákonných norem neexistuje právně určená centrální evidence kolektivních sporů, pouze povinnost MPSV ukládat rozhodnutí rozhodce týkající se KSVS. MPSV neeviduje spory, u kterých přímo nepůsobí, smluvní strany kolektivní smlouvy nemají povinnost o výsledku řízení před zprostředkovatelem MPSV informovat, a to ani v případě KSVS, kdy se smluvní strany obracejí na zprostředkovatele prostřednictvím MPSV. Povinnost informovat MPSV o výsledku řízení nemá ani zprostředkovatel v ČR není vedena kompletní celostátní evidence stávkové činnosti, natožpak méně závažných projevů odborové nespokojenosti ukazuje se nutnost prohloubení právní úpravy v oblasti rozšiřování závaznosti KSVS, – je příliš stručná a řada systémových aspektů není řešena. Pochybnosti vznikaly od počátku o smyslu, resp. funkci a účelu, otázkou zůstává, zda u KSVS navrhované k rozšíření by neměla být stanovena určitá míra reprezentativnosti (tj. že se vztahuje na určitý počet zaměstnanců v odvětví), aby mohla mít potřebnou autoritu ústředním problémem celého systému rozšiřování závaznosti KSVS je definování okruhu zaměstnavatelů, na něž smí být závaznost KSVS rozšířena. Důsledné použití celoodvětvového rámce je pro vymezení působnosti KSVS problematické, neboť v ČR, jak již bylo uvedeno výše,

81

•

• •

•

•

není odvětví jako určitý ucelený soubor oborů ekonomické činnosti pro potřeby praxe spolehlivě vymezeno zákon o kolektivním vyjednávání ve svém důsledku připouští i možnost, aby celá řada zaměstnavatelů, členů zaměstnavatelských organizací sjednávajících KSVS, má-li o to zájem, zůstala mimo působnost KSVS, a to i jde-li o rozšiřování závaznosti. V případě, že stanovy organizace zaměstnavatelů požadují pro kolektivní vyjednávání a uzavírání KSVS od členů organizace oprávnění, mohou se tito zaměstnavatelé působnosti KSVS snadno vyhnout pouhým neposkytnutím tohoto oprávnění, tzn. aniž by případně museli z organizace zaměstnavatelů vystoupit dlouhodobým, všeobecně pociťovaným problémem zejména v souvislosti s vymahatelností plnění sjednaných v kolektivních smlouvách je skutečná kvalita právního prostředí v ČR relevantní dopad kolektivních smluv je do určité míry znehodnocován také absencí mechanismu umožňujícího soustavně centrálně monitorovat plnění kolektivních smluv vůbec a KSVS zvlášť. Velmi závažný je i nedostatek kontroly u zaměstnavatelů, na něž byla závaznostrozšířen a – také v tomto ohledu chybí jakákoli zpětná vazba, přičemž potřeba a oprávněnost soustavného dohledu státu z titulu odpovědnosti za naplnění sledovaného záměru spojeného s rozšiřováním je nepochybná. To je zvlášť nepřijatelné za situace, kdy by měla být normativní funkce kolektivních smluv v našich podmínkách legislativním vývojem ještě posílena MPSV chybí pro rozsáhlejší agendu spojenou s monitoringem v oblasti kolektivního vyjednávání informační zázemí a personální vybavení, v oblasti rozšiřování závaznosti chybí MPSV nezávislé informace o hospodářských výsledcích a rámcové aktuální ekonomické situaci firem, na něž má být závaznost KSVS vztažena také úřady práce nejsou pro soustavný dohled v oblasti plnění kolektivních smluv personálně ani metodicky vybaveny, o problémech s kolektivním vyjednáváním v podniku se obvykle dozvídají, až když sociální partneři žádají o zprostředkovatele.

Problematické aspekty nastavení systému sociálního partnerství a sociálního dialogu v podnikové sféře Přestože právě kolektivní vyjednávání na podnicích je z pohledu dosažených výsledků skutečnou doménou sociálního dialogu v ČR, přetrvávají také zde některé bariéry dalšího rozvoje. Projevuje se malá motivace zaměstnavatelů ke kolektivnímu vyjednávání, často dochází k podceňování sociálního dialogu ze strany zaměstnavatelů i zaměstnanců a působí i řada dalších systémových překážek, a to: • zák. č. 120/1990 Sb. upravující některé podmínky pro sociální dialog v podmínkách odborové plurality sice hodnotí zejména méně početné odborové centrály pozitivně a považují jej za naprosto nezbytný právě k uplatnění stanovisek menšinových odborových organizací, jeho aplikace však právě tím, že je postaven na principu absolutní odborové plurality, činí někdy (dále uvedené) problémy při sjednávání kolektivních smluv • zákonem stanovená pravidla umožňují vytváření odborových organizací s abnormálně malým členským zázemím, což může být snadno zneužito a v důsledku vést i k zamezení kolektivnímu vyjednávání ve firmě • některá z odborových organizací působících u zaměstnavatele může bránit dojednání společného postupu v určité, byť třeba jen dílčí záležitosti, přičemž může jít o odborovou organizaci se zdaleka nejmenším počtem členů v porovnání s ostatními organizacemi působícími u zaměstnavatele. Z tohoto důvodu by podle některých názorů měl být v nové právní úpravě zohledněn princip reprezentativnosti odborového zastoupení • v souvislosti s platnou právní úpravou odborové plurality na podniku byl zaznamenán rovněž aplikační problém, pokud jde o „příslušný odborový orgán“ dle cit. zákona. Je totiž možný také právní názor, že kromě odborového orgánu, který vznikl u zaměstnavatele a zaměstnavatel byl s jeho založením seznámen, by příslušným odborovým orgánem mohla být i místní odborová organizace, jejíž jeden nebo více členů je zaměstnáno u daného zaměstnavatele, přičemž by se takto uskutečňovala působnost dané odborové organizace

82

• • •

• •

problematické bývá někdy uzavírání kolektivních smluv s působností na závod, neboť tam,kde na úrovni závodu působí odborový orgán příslušný ke kolektivnímu vyjednávání, často naopak chybí vzhledem k absenci právní subjektivity smluvní partner na straně zaměstnavatele pro účely nezávislé kontroly a pro potřeby výzkumu je nepříznivou skutečností absence legislativně založeného mechanismu sběru, evidence a ukládání PKS s tím souvisí absence systematické kontroly plnění sjednaných závazků ze strany subjektu stojícího mimo smluvní partnery, jakož i obecně malá a hlavně nezaručená dostupnost PKS pro účely nezávislého šetření a vyhodnocení. Obvykle se pracuje pouze s parciálními soubory PKS, zevrubné údaje o rozsahu kolektivního vyjednávání na podnikové úrovni jsou k dispozici pouze pro největší odborovou centrálu, ČMKOS snižuje se počet zaměstnanců, na něž se PKS vztahují, ještě rychlejší je pokles počtu zaměstnanců odměňovaných na základě kolektivní smlouvy některé obsahové aspekty sjednaných PKS bývají tradičně posuzovány odbornou veřejností nepříznivě. Týká se to mj. neúměrné tématické šíře (nedovolující upravit některé části dostatečně konkrétně nebo způsobující nepřehlednost smlouvy) nebo případných nedostatků z pohledu právní bezvadnosti (formulační neurčitost, nesrozumitelnost závazků), jakož i časté obecnosti a proklamativnosti ujednání, formální i obsahové rigidity a konzervativnosti. Tradičně chudá, proklamativní a obecná je obvykle např. nabídka příležitostí a výhod v oblasti vzdělávání zaměstnanců.

Shrnutí Na kvalitu sociálního dialogu na všech úrovních působí nepříznivě řada shorazmíněných skutečností převážně systémového charakteru. V nejobecnější rovině jde o dosažený stupeň kultury jednání a myšlení sociálních partnerů, vlády, politických reprezentací i veřejnosti (Zejména odbory (ČMKOS v materiálu určeném jako podklad

pro diskusi na seminář konaný v rámci projektu dne 23. 1. 2002) zdůrazňují, že „jde především o nalezení nového pohledu na sociální dialog a dosažení změny myšlení“ a v tomto smyslu „je nutné se vypořádat s odmítáním evropských tradic v této oblasti“. Upozorňují, že „jak na straně zaměstnanců, tak na straně zaměstnavatelů roste nezájem přispívat na činnost organizací, které vedou sociální dialog“, přičemž nebyl doposud nalezen způsob, „který by

napomohl vytváření širších odborových a zaměstnavatelských struktur, a to na všech úrovních … „.). Projevuje se relativní nedostatek participativních prvků v řídících přístupech českého managementu, což je dáno i tím, že oblast motivačního managementu je v ČR zatím v počátcích a konkurenční boj o kvalitní zaměstnance ještě do té míry nenastal, podnikatelská sféra nevnímá doposud plně sociální dialog a kolektivní vyjednávání jako příležitost k využití motivačního potenciálu obsaženého v této oblasti. Možnosti přístupu k výstupům systému sociálního dialogu jsou poznamenány celkovým chronickým nedostatkem spolehlivých zpětnovazebních informací (neexistuje především instituce, která by monitorovala a uchovávala kolektivní smlouvy, jestliže se tak částečně děje, jsou tyto aktivity roztříštěny mezi sociální partnery). Jde však o širší problém – nedostatek systémově založených kontrolních funkcí systému. Je třeba posílit monitorovací a kontrolní funkci státu v oblasti sjednávání a plnění kolektivních smluv, a to legislativně, personálně, materiálně atd. V souvislosti s tím se jeví jako nezbytnost daleko větší zapojení úřadů práce než doposud (zásadně rozšířit a jednoznačně stanovit rozsah kontrolních povinností úřadů práce v oblasti kolektivního vyjednávání a kolektivních smluv), včetně vytvoření příslušných personálních a materiálních podmínek. Nezbytným předpokladem rozvoje sociálního dialogu v ČR je přijetí nového zákoníku práce a dalších souvisejících všeobecně závazných právních předpisů. Novelizovat bude zřejmě nutno i zákon o kolektivním vyjednávání (pokud se problematika kolektivních pracovních vztahů nestane součástí nového kodexu práce), např. stanovit postup při rozšiřování závaznosti KSVS, přitom uvážit promítnutí požadavků na určitou míru reprezentativnosti KSVS jako podmínky pro rozšíření, apod. Lze právem očekávat, že zásadní proměna legislativního rámce sociálního dialogu na podniku a v nadpodnikové úrovni přinese nové stimuly pro kolektivní vyjednávání, prohloubení sociálního dialogu a zvýšení autority a závažnosti kolektivních smluv. Nastolí samozřejmě také nové problémy, což ale také může přispět k další angažovanosti sociálních partnerů ve všech oblastech sociálního dialogu.

83

III. Evropský sociální dialog A. Co je Evropský sociální dialog Úvod Sociální dialog – tedy jednání a konzultace sociálních partnerů - je jedním z charakteristických rysů Evropského sociálního modelu. Vede se na nadodvětvové i odvětvové úrovni. Je považován za součást právních acquis ES, neboť požadavek konzultací sociálních partnerů je obsažen v řadě směrnic, doporučení a akčních plánů Společenství, i acquis institucionálních. Sociální partneři se stávají hlavními garanty za aplikaci principů EU týkajících se pracovníků, jako je BOZP, rovné příležitosti, právo na konzultace a právo na přístup k zaměstnání. Sociální dialog je rovněž stále více prostředkem pro implementaci směrnic na národní úrovni uzákoňováním dohod mezi sociálními partnery 1. Pozadí evropského sociálního dialogu Evropský sociální dialog se za poslední léta značně rozvinul a je nyní dobře zavedený. Evropský tripartitní sociální dialog probíhá v rámci Tripartitního sociálního summitu pro růst a zaměstnanost založeného v březnu 2003 (Informace o posledním Tripartitním sociálním summitu), stejně jako v rámci dialogů k makroekonomice, zaměstnanosti, sociální ochraně a vzdělávání a školení. Evropský bipartitní sociální dialog probíhá v rámci nadodvětvového výboru pro sociální dialog a ve 30 odvětvových výborech pro sociální dialog na základě programů práce přijatých sociálními partnery. Bipartitní i tripartitní dialog přispívá k lepší soudržnosti a budování konsensu stimulací spolupráce mezi úrovněmi aktérů kolektivních pracovních vztahů, což napomáhá upevňování důvěry a vzájemného porozumění. Z kvantitativního hlediska vyústila práce různých výborů pro sociální dialog ve schválení více než 40 společných textů nadodvětvovými sociálními partnery a zhruba 300 textů odvětvovými sociálními partnery. Tyto texty mají různou formu, od společných stanovisek k hlavním směrům působení, kodexům chování a dohodám. Některé z těchto iniciativ, jako např. tři z dohod uzavřených nadodvětvovými sociálními partnery a partnery v odvětví dopravy, jsou implementovány směrnicemi Rady. Sociální dialog se rovněž značně rozvinul co do rozsahu řešených témat. Tato témata jsou různá a během posledních několika let se rozšířila. Počet společných evropských odvětvových textů podle témat* (1997 - 2003) Ekonomické a /nebo odvětvové politiky 30 Sociální dialog 29 Pracovní podmínky 28 Školení 18 Sociální aspekty politik EU 17 Zaměstnanost 16 Rozšíření 11 BOZP 10 Pracovní doba 7 Zákaz diskriminace 5 Udržitelný rozvoj 4 * Tabulka ukazuje hlavní téma, většina textů jich však pokrývá několik. Aktivity sociálních partnerů se neomezují jen na přijímání společných textů. Sociální partneři realizují mnoho nadnárodních společných projektů. Jde o širokou škálu činností, včetně organizace kulatých stolů, studií a produkci praktických nástrojů jako jsou příručky pro odbornou přípravu, BOZP a praxe zadávání zakázek. Nadnárodní povaha těchto projektů znamená, že jsou velmi konkrétním příspěvkem ke zvyšování vzájemné souhry aktérů kolektivních pracovních vztahů na evropské a národní úrovni a podporují výměnu zkušeností a nejlepší praxe a zlepšují chápání evropské politiky na nejnižší úrovni.

84

Nyní je široce uznáváno, že lepší správa a řízení v oblasti zaměstnanosti a sociální politiky vyžaduje řadu politických nástrojů, včetně kombinace legislativy, sociálního dialogu, sociální odpovědnosti podniků, otevřené metody koordinace, strukturálních fondů, akčních programů, opatření pro mainstreaming, analýz a výzkumu politik. Rozličnost nástrojů využívaných sociálními partnery odráží toto uznání v oblasti kolektivních pracovních vztahů. Typy nástrojů sociálního dialogu (1997 - 2004) Společná stanoviska Prohlášení Jednací řády Praktické nástroje Texty orientované na postupy Autonomní dohody Dohody, které prošly Radou (včetně dohody o rodičovské dovolené z roku 1995)

106 18 19 25 26 3 6

Mnohá společná stanoviska sociálních partnerů adresovaná evropským institucím jsou důležitá v ovlivňování obsahu legislativy EU a jejích politik, zejména tím, že pomáhají nalézat kompromisní pozice mezi sociálními partnery. Nedávno došlo ke kvalitativnímu vývoji evropského sociálního dialogu k větší autonomii. To se odráží částečně v tom, že sociální partneři více přijímají společné programy. Další indikací tohoto kvalitativního posunu je, že sociální partneři stále více přijímají texty "nové generace", pro něž je charakteristické, že obsahují doporučení evropských sociálních partnerů jejim členům a sociální partneři k nim činí následné kroky na národní úrovni. Bez ohledu na dosavadní úspěchy evropského sociálního dialogu lze jeho dopad v některých oblastech zlepšit. Zejména význam a postavení textů evropských sociálních partnerů není vždy dobře srozumitelné pro ty, kteří nejsou přímo zapojeni do jejich dialogu, částečně kvůli širokému spektru názvů a forem a také z důvodu poněkud volného používání terminologie. Problém volného používání terminologie sociálními partnery prvně zmínila Komise ve svém Sdělení z června 2002, kde je vyzvala, aby vyjasnili termíny používané pro popis svých příspěvků a aby termín "dohoda" vyhradili jen pro texty implementované v souladu s procedurou podle článku 139(2)1 Smlouvy o

1

Článek 139

1,

Pokud si to zaměstnavatelé a zaměstnanci přejí, může jejich dialog na úrovni Společenství vést ke smluvním vztahům, včetně dohod.

2. Dohody uzavřené na úrovni Společenství jsou prováděny buď v souladu s procedurami a praxí specifickou pro zaměstnavatele a zaměstnance a členské státy, nebo, v záležitostech uvedených v článku 137, na společnou žádost podepsaných stran, rozhodnutím Rady na návrh Komise. Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou s výjimkou případů, kdy dotčená dohoda obsahuje jedno nebo více ustanovení, která se vztahují k jedné z oblastí uvedených v článku 137 odst. 3, kdy rozhoduje jednomyslně. Článek 137 1. Za účelem dosažení cílů stanovených v článku 136 Společenství podpoří a doplní činnosti členských států v následujících oblastech: * zlepšování zejména pracovního prostředí, aby bylo chráněno zdraví a bezpečnost pracujících; * pracovní podmínky; * informace a konzultace pracujících; * integrace osob vyloučených z trhu práce, bez újmy článku 150 Smlouvy; * rovnost mezi muži a ženami pokud jde o příležitosti na trhu práce a zacházení v práci. 2. Za tímto účelem může Rada přijímat prostřednictvím směrnic minimální požadavky pro postupnou realizaci, s přihlédnutím k podmínkám a technickým pravidlům převládajícím v každém z členských států. Takové směrnice se vyvarují ukládání administrativních, finančních a právních omezení, která by mohla do jisté míry zadržovat vytváření a rozvíjení malých a středních podniků. Rada postupuje v souladu s procedurou uvedenou v článku 251, po vyjádření Hospodářského a sociálního výboru. Rada, konajíc v souladu se stejnou procedurou, může přijímat opatření k podpoře spolupráce mezi členskými státy prostřednictvím iniciativ zaměřených na zlepšování znalostí, rozvoj výměny informací a nejlepší praxe, prosazování nových přístupů a hodnocení zkušeností za účelem předcházení sociálnímu vylučování. 3. Rada však koná jednomyslně, na návrh Komise, po vyjádření Evropského Parlamentu a Hospodářského a sociálního výboru, v následujících oblastech: * sociální zabezpečení a sociální ochrana pracujících; * ochrana pracovníků při ukončení pracovní smlouvy; * zastoupení a kolektivní obrana zájmů pracujících a zaměstnavatelů, včetně spolurozhodování, za podmínek odstavce 6; * podmínky zaměstnávání příslušníků třetích států legálně žijících na území Společenství; * finanční příspěvky na podporu zaměstnanosti a na vytváření pracovních míst, bez újmy ustanovením týkajícím se Sociálního fondu. 4. Členský stát může pověřit zaměstnavatele a zaměstnance, na jejich společnou žádost, implementací směrnic přijatých podle odstavců 2 a 3. V takovém případě zajistí, že nejpozději k datu, k němuž musí být směrnice transponována v souladu s článkem 249, zaměstnavatelé a zaměstnanci

85

ES. V minulosti byl termín "dohoda" používán velmi široce. Například byl používán pro texty ustavující výbory pro sociální dialog i pro texty charakteru doporučení, spíše než pro skutečné dohody. Na druhé straně existují některé texty, které lze za dohody považovat, a přitom je jejich název jiný. Dopad některých iniciativ evropských sociálních partnerů, zejména textů nové generace, z nichž mnohé se týkají lisabonských témat, by mohlo zlepšit zařazení podrobnějších ustanovení o následných krocích a podávání zpráv. Současná ustanovení sahají od přesných příkladů vysvětlujících jak a prostřednictvím kterých struktur a v jakých intervalech bude text hodnocen, až po vyjádření daleko vágnější, kde sociální partneři prostě konstatují, že budou následné kroky pravidelně konzultovat, nebo že budou následné kroky činit, ale neuvádějí jak často. V některých textech nejsou vůbec žádná ustanovení o následných krocích. Nepřesná terminologie a nevyjasnění následných kroků vyjednávaných textů může vyústit v potíže při jejich implementaci. Mezi slibný vývoj patří Rámec akcí k celoživotnímu rozvoji kompetencí a kvalifikací přijatý nadodvětvovými sociálními partnery a Kodex chování k sociální odpovědnosti podniků v cukrovarnickém průmyslu přijatý sociálními partnery v cukrovarnickém odvětví. Oba dokumenty obsahují jasná ustanovení o následných krocích a k oběma byly v termínu vypracovány následné zprávy. V současné době se podnikají iniciativy v textilním a oděvním průmyslu a kožedělném a koželužném odvětví k implementaci jejich kodexů chování a sociální partneři v zemědělství podnikají iniciativy k následným akcím ke své dohodě o odborné přípravě. 2. Typologie výsledků evropského sociálního dialogu S cílem napomoci chápání různých nástrojů sociálního dialogu a pomoci sociálním partnerům zlepšit transparentnost rozlišuje následující typologie čtyři široké kategorie, z nichž každá má své podkategorie: dohody implementované v souladu s článkem 139(2) Smlouvy o ES; texty orientované na postupy; společná stanoviska a praktické nástroje; procedurální texty. Sociální partneři se vyzývají, aby této typologie využívali při zpracovávání svých budoucích textů. Texty nové generace, kde sociální partneři chtějí dělat následné kroky sami, spadají do prvních dvou kategorií, zejména autonomní dohody a texty orientované na postupy. Je třeba podotknout, že volné užívání terminologie ztěžuje kategorizaci některých textů a jiné spadají do více kategorií. I. Dohody implementované podle článku 139(2) Smlouvy o ES: minimální normy Texty v této kategorii zakládají minimální normy a vyplývá z nich realizace některých závazků ve stanovených termínech. Článek 139(2) jasně stanoví, že do této kategorie spadají dva hlavní typy dohod. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v metodě předpokládané implementace. Typ dohody Příklady Dohody implementované rozhodnutím Rady Rámcová dohoda o rodičovské dovolené, 1995 Implementované rozhodnutím Rady, monitorované Rámcová dohoda o práci na částečný úvazek, Komisí 1997 Rámcová dohoda o práci na dobu určitou, 1999 Evropská dohoda o organizaci pracovní doby námořníků, 1998 Evropská dohoda o organizaci pracovní doby mobilních pracovníků v civilním letectví, 2000 Evropská dohoda o některých aspektech pracovních podmínek mobilních pracovníků přidělených do společných přeshraničních služeb, 2004 Autonomní dohody implementované procedurami a Rámcová dohoda o práci na dálku, 2002 Rámcová dohoda o stresu spojeném s prací, praxí specifickou pro zaměstnavatele a dohodou zavedou nezbytná opatření, přičemž na členském státu se požaduje, aby přijal veškerá nezbytná opatření umožňující mu kdykoli zaručit výsledky uložené touto směrnicí. 5. Ustanovení přijatá podle tohoto článku nebrání členským státům v zachování nebo zavádění přísnějších ochranných opatření slučitelných se Smlouvou. 6.

Ustanovení tohoto článku se nevztahují na odměňování, právo na sdružování, právo na stávku a právo na výluku.

86

zaměstnance v členských státech Implementace a monitorování sociálními partnery

-

2004 Dohoda o evropské licenci pro řidiče provádějící společné přeshraniční služby, 2004

Dohody implementované rozhodnutím Rady

Prvním typem dohod jsou ty, které se implementují na společnou žádost signatářských stran rozhodnutím Rady (v praxi dosud vždy směrnicemi Rady) na návrh Komise. Do této kategorie patří tři nadodvětvové rámcové dohody i tři dohody odvětvové (viz tabulka výše). Tři nadodvětvové rámcové dohody byly vyjednány jako výsledek konzultací Komise na základě článku 1382 a odvětvové dohody využily prostoru poskytnutého směrnicí sociálním partnerům pro přizpůsobení ustanovení Společenství konkrétním potřebám odvětví (v případě výše uvedených tří dohod to byla směrnice 93/104/ES o některých aspektech organizace pracovní doby). Odpovědnost za zajištění transpozice a implementace dohod schválených rozhodnutím Rady mají členské státy, i v případech, že jsou jejich ustanovení implementována prostřednictvím kolektivního vyjednávání sociálních partnerů. Odpovědnost za monitorování těchto dohod má Komise, i když jsou sociální partneři systematicky konzultováni ohledně implementačních zpráv.

Autonomní dohody

Pokud jde o druhý typ dohod - ty, které jsou implementovány v souladu s procedurami a praxí specifickou pro zaměstnavatele a zaměstnance a členské státy - odpovědní za jejich implementaci a monitorování jsou sami sociální partneři. Rámcová dohoda o práci na dálku z července 2002 je prvním nadodvětvovými příkladem tohoto typu dohody a byla výsledkem konzultací na základě článku 138. V květnu 2004 uzavřeli nadodvětvoví sociální partneři druhou dohodu tohoto typu o stresu spojeném s prací, která byla rovněž výsledkem konzultací podle článku 138. V době vydání tohoto Sdělení (12. srpna 2004) nebyla tato dohoda ještě formálně schválena. Efektivní implementace a monitorování je u dohod tohoto typu důležité, zejména když byly vyjednány následně ke konzultacím Komise podle článku 138. Článek 139(2) stanoví, že dohody na úrovni Společenství "jsou implementovány", což znamená, že existuje povinnost tyto dohody implementovat a signatářské strany musí ovlivňovat své členy k tomu, aby evropskou dohodu implementovali. II. Texty orientované na postupy Do této kategorie patří různé společné texty, které jsou implementovány postupnějším a na postup orientovanějším způsobem než dohody. Evropští sociální partneři v těchto textech svým členům dávají různá doporučení pro následné kroky a měli by do nich zapracovat i pravidelné hodnocení pokroku učiněného k plnění jejich cílů, aby zajistili skutečný dopad textů. Implementace některých aspektů těchto textů může vyžadovat spolupráci s národními veřejnými orgány. Texty tohoto druhu mohou být užitečné v oblastech, kde legislativa na evropské úrovni nemusí být nejlepším řešením, často z důvodu složitých a různorodých opatření, která již existují v členských státech, ale v nichž nicméně mají sociální partneři zájem pracovat společně. Mohou rovněž napomoci výměně dobré praxe a vzájemnému poučení. Takovéto texty někdy pomáhají připravit půdu pro budoucí právní nástroj Společenství. Do této kategorie spadají tři hlavní typy nástrojů:

Rámce akcí

Rámce akcí sestávají z identifikace určitých politických priorit, pro jejichž dosažení chtějí národní sociální partneři pracovat. Tyto priority slouží jako postupné cíle a sociální partneři podávají výroční zprávy o akcích, které realizovali pro splnění těchto cílů. 2

Článek 138

1 Komise má za úkol podporovat konzultace zaměstnavatelů a zaměstnanců na úrovni Společenství a činit jakékoli příslušné opatření pro usnadnění tohoto dialogu zajišťováním vyvážené podpory stranám. 2. Za tímto účelem Komise před předložením návrhů v oblasti sociální politiky konzultuje zaměstnavatele a zaměstnance ohledně možného zaměření akce Společenství. 3. Jestliže po takové konzultaci Komise považuje akci Společenství za účelnou, konzultuje se zaměstnavateli a zaměstnanci obsah zamýšleného návrhu. Zaměstnavatelé a zaměstnanci předloží Komisi stanovisko nebo, kde je to vhodné, doporučení. 4. Při takovéto konzultaci mohou zaměstnavatelé a zaměstnanci informovat Komisi o svém přání dát podnět k zahájení procesu podle článku 139. Trvání procedury nepřesáhne devět měsíců, pokud dotčení zaměstnavatelé a zaměstnanci společně s Komisí nerozhodnou o jejím prodloužení.

87

Směrnice (guidelines) a kodexy chování

Směrnice a kodexy chování dávají doporučení a/nebo poskytují směrnice pro národní členy pokud jde o zavedení norem či zásad. V některých případech jsou zamýšleny jako soubor zásad nebo minimálních evropských norem, které mají být implementovány na národní a podnikové úrovni. V jiných případech usilují o podporu norem vyšších než ty, které jsou zakotveny v existující legislativě. Do této kategorie také patří kodexy chování, jejichž záměrem je prosazování implementace existujících mezinárodně dohodnutých norem v oblasti pracovního práva zakotvených v mezinárodních úmluvách v řetězci dodavatelů podniku. Obsah některých těchto kodexů chování jde nad základní úmluvy MOP.

Politické orientace

Tato podkategorie se vztahuje na texty, v nichž sociální partneři sledují proaktivní přístup k prosazování některých politik mezi svými členy. Texty vysvětlují, jak budou tyto politiky prosazovány (např. sběr a výměna dobré praxe, činnosti ke zvýšení uvědomění) a jak budou sociální partneři hodnotit následné kroky a jejich dopad. Typ textu

Příklady

Rámce akcí - působení ke společným prioritám

Rámec akcí k celoživotnímu rozvoji kompetencí a Následné kroky a výroční podávání zpráv sociálními kvalifikací, 2002

partnery Směrnice, kodexy chování - zakládající normy či Zakládající nové evropské normy či zásady: Doporučující rámcová dohoda o zlepšování principy placeného zaměstnání v zemědělství, 1997 Pravidelné následné kroky a podávání zpráv Dohoda o propagaci zaměstnání v poštovním sociálními partnery sektoru v Evropě, 1998 Směrnice k práci na dálku v telekomunikacích, 2001 Evropská dohoda o směrnicích k práci na dálku v obchodě, 2001 Kodex chování - Směrnice pro evropské kadeřníky, 2001 Dobrovolné směrnice podporující věkovou různorodost v obchodě, 2002 Společné prohlášení k celoživotnímu vzdělávání v bankovnictví, 2002 Evropská dohoda o odborném vzdělávání v zemědělství, 2002 Kodex chování k sociální odpovědnosti podniků v evropském cukrovarnickém průmyslu, 2003 Kodex chování a etiky pro sektor soukromých bezpečnostních služeb, 2003 Společná deklarace odvětví elektřiny k práci na dálku, 2004 Společné prohlášení místních a regionálních samospráv k práci na dálku, 2004 Prohlášení k podpoře zaměstnanosti a integrace zdravotně postižených v obchodě a distribuci, 2004 Směrnice pro centra pro kontakt se zákazníky (telekomunikace), 2004 Podpora a prosazování existujících mezinárodně dohodnutých norem: Kodex chování k dětské práci v obuvnickém odvětví, 1996

88

-

Politické orientace - proaktivní prosazování politik Pravidelné následné kroky a podávání zpráv sociálními partnery

-

-

Kodex chování pro evropské textilní a oděvní odvětví, 1997 Dohoda o základních právech a zásadách v práci v obchodě, 1999 Kodex chování v kožedělném a koželužném odvětví, 2000 Kodex chování v obuvnickém odvětví, 2000 Kodex chování - Charta pro sociální partnery v evropském dřevozpracujícím průmyslu, 2002 Společné doporučení k učňovskému poměru v cukrovarnickém odvětví, 1998 Společné prohlášení odvětví elektřiny k rovným příležitostem / diverzitě, 2003 Referenční orientace v řízení změn a jejich sociálních důsledků, 2003 (nadodvětvoví sociální partneři) Společné prohlášení k sociální odpovědnosti podniků v obchodě, 2003 Společná doporučení evropských sociálních partnerů pro úklidový sektor, 2004

III.Společná stanoviska a praktické nástroje: výměna informací Do této kategorie spadají texty a praktické nástroje sociálních partnerů, které přispívají k výměně informací, buď nahoru - od sociálních partnerů k evropským institucím a/nebo národním veřejným orgánům, nebo dolů - vysvětlující evropské politiky národním členům. Z nástrojů v této kategorii neplynou žádná implementační, monitorovací ustanovení ani následné kroky.

Společná stanoviska

Do této kategorie patří většina textů sociálních partnerů přijatých během let, jako jsou jejich společná stanoviska a společná prohlášení, jejichž záměrem obvykle je předložit příspěvek evropským institucím a/nebo národním veřejným úřadům. Sem patří texty reagující na konzultace Společenství (zelené a bílé knihy, konzultační dokumenty, Sdělení), které přijímají společné stanovisko k dané politice Společenství, explicitně žádají Komisi, aby zaujala určitý postoj, či žádají Komisi, aby provedla studie či jiné akce.

Prohlášení

Tato kategorie se týká textů, které jsou v zásadě deklaracemi - obvykle zaměřenými na sociální partnery samotné - vyznačujícími budoucí práci a činnosti, které chtějí sociální partneři podniknout (např. organizace seminářů, kulatých stolů, apod.).

Praktické nástroje

Tato kategorie se týká nástrojů vypracovaných sociálními partnery jako jsou průvodce, manuály poskytující praktické rady zaměstnancům a podnikům ve věcech jako je odborná příprava, BOZP a veřejné zakázky, často s pomocí grantů Společenství. Tyto praktické nástroje mohou být velice užitečné pro nejnižší úroveň, např. tím, že pomáhají vysvětlit důsledky legislativy EU pro určitá témata, či pomáhají výměně znalostí o dobré praxi. Typ nástroje Příklady Společná stanoviska Stanovisko ke školení a dalšímu vzdělávání (doly),2003 Společné prohlášení o evropské harmonizaci legislativy týkající se soukromého bezpečnostního sektoru, 2001 Společná deklarace cílů evropské směrnice k soukromé agenturní práci (sektor dočasné práce), 2001 Společné stanovisko evropských sociálních partnerů v letectví, 2001

89

Prohlášení

-

Praktické nástroje

-

-

Společné prohlášení k sociálním partnerům v úklidovém sektoru a rozšíření EU, 200 Společné prohlášení a závěrečná zpráva ke studii o celoživotním vzdělávání v odvětví elektřiny, 2003 Výběr nejvyšší kvality - Průvodce pro organizace poskytující kontrakty úklidovým službám (úklidový sektor) Učebnice základních technik úklidu kanceláří (úklidový sektor) Evropský manuál pro odbornou přípravu pro základní střežení (soukromá bezpečnost) Brožura o vyučování ve stavebním průmyslu, 2004 Webová stránka výboru pro sociální dialog v poštovním sektoru, 2003

IV. Procedurální texty Do poslední kategorie patří texty, které usilují o vytvoření pravidel bipartitního dialogu mezi stranami. Jde například o Dohodu z 31. října 1991 uzavřenou nadodvětvovými sociálními partnery, která navrhla revizi procedury vytváření politik v oblasti sociální politiky ve Smlouvě o ES. Tyto návrhy byly doslovně začleněny do Smlouvy o Evropské unii mezivládní konferencí v roce 1991. Do této kategorie patří i texty sociálních partnerů, které stanovují jednací řády odvětvových výborů pro sociální dialog. 3. Návrh bodů, které by měly obsahovat texty nové generace přijaté sociálními partnery • Jasné vyznačení toho, komu jsou adresovány celé texty nebo jejich jednotlivá ustanovení, např. Komisi, dalším evropským institucím, národním veřejným orgánům, sociálním partnerům. • Jasné vyznačení postavení a účelu textu. • Kde je to možné, vyznačení termínu, do něhož by měla být ustanovení implementována. • Jasné vyznačení toho, jak bude text implementován a prosazován na národní úrovni, včetně toho, zda by měl být implementován ve všech případech závazným způsobem. • Jasné vyznačení toho, prostřednictvím kterých struktur bude realizováno monitorování a podávání zpráv a účel zpráv v různých fázích. • Vyznačení toho kdy a nebo v jakých intervalech bude provedeno monitorování a podávání zpráv. • Specifikace procedur pro řešení sporů (např. neshoda ohledně interpretace smyslu textu). • Datum • Podpisy • Dohody by měly obsahovat přílohu se seznamem členů signatářských stran, jimž je text určen. • Vyznačení jazyka (jazyků) originálu. B. Evropští sociální partneři na nadodvětvové úrovni a. Evropská odborová konfederace (EOK, ETUC - European Trade Union Confederation) EOK sdružuje 74 národních organizací z 34 evropských zemí a 11 evropských odvětvových federací. Členy EOK jsou organizace ze zemí Evropské unie (EU), Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), ze zemí kandidujících na vstup do EU a některých dalších zemí. EOK zastupuje zájmy kolem 60 milionů členů. EOK byla založena v roce 1973 na ustavujícím sjezdu v Bruselu. Je sociálním partnerem na evropské úrovni; svoji hlavní činnost pro ovlivnění evropské politiky v zájmu pracujících orientuje jednak na přímé působení u orgánů a institucí Evropské unie, zejména pokud jde o Evropskou komisi, Evropský parlament i Radu, jednak na zajišťování odborové účasti v řadě konzultativních orgánů. EOK má zastoupení v Radě Evropy a rozvíjí vztahy s ESVO.

90

EOK se snaží o rozvoj evropského systému kolektivních pracovních vztahů s evropskými zaměstnavateli na základě “sociálního dialogu” jak na meziodvětvové linii, tak na úrovni odvětví (spadá do působnosti evropských odvětvových federací). Od svého vzniku hájí EOK koncepci Evropy opírající se o demokracii, solidaritu, sociální spravedlnost, mír, plnou zaměstnanost a blahobyt pracujících mužů a žen. Hlavní cíle EOK jsou vyjádřeny v preambuli jejích stanov takto: Realizovat zastoupení na ochranu sociálních, ekonomických a kulturních zájmů pracujících na evropské úrovni všeobecně, i v evropských institucích, usilovat o ochranu a prohlubování demokracie v Evropě. Jako centrála evropských odborových ústředen je EOK autonomní odborovou organizací, která pracuje na základě vlastních stanov, usnesení svých sjezdů a rozhodnutí Výkonného výboru. Podle stanov má EOK následující statutární orgány: •

•

Sjezd - nejvyšší orgán EOK svolávaný jednou za čtyři roky, skládající se z delegátů členských ústředen a evropských odvětvových federací. Sjezd projednává zprávu o činnosti, rozhoduje o budoucí politice, volí členy exekutivy, předsedu, generálního tajemníka, zástupce generálního tajemníka a revizory. Rozhoduje o změnách stanov. Exekutiva - Výkonný výbor: Každá členská organizace vysílá do Výkonného výboru nejméně jednoho zástupce. Výbor zasedá nejméně čtyřikrát ročně. Vypracovává opatření k realizaci závěrů sjezdu a akčního programu, rozhoduje o zastoupení EOK v různých institucích a organizacích, posuzuje návrhy na přijetí organizací do EOK atd. Volí místopředsedy, členy Řídícího výboru, konfederální tajemníky.

Řídící výbor tvoří předseda, generální tajemník a jeho zástupci a maximálně sedmnáct dalších členů. Při volbě členů se přihlíží ke geografické a politické rovnováze. Výbor posuzuje, připravuje a předjednává důležité body programu jednání Výkonného výboru apod. Řídící výbor se schází zpravidla osmkrát ročně. Sekretariát EOK sídlí v Bruselu; tvoří ho generální tajemník, jeho dva zástupci a čtyři konfederální tajemníci. Sekretariát předkládá návrhy Řídícímu výboru a Výkonnému výboru, realizuje všechny úkoly vyplývající ze závěrů sjezdů a Výkonného výboru, udržuje kontakty mezi Výkonným výborem a evropskými odvětvovými federacemi. Sekretariát zasedá jednou týdně. Revizní a kontrolní komise se skládá ze tří zástupců volených sjezdem. Jejich hlavním úkolem je kontrola účtů a rozpočtu EOK. Činnost EOK je financována z příspěvků členských organizací. Výši příspěvků určuje Výkonný výbor. Výkonný výbor vytváří na podporu činnosti sekretariátu různé výbory a pracovní skupiny pro různé oblasti práce, skupiny pracujících a jednotlivá odvětví. Výbory a skupiny odrážejí škálu činnosti EOK. Na odvětvové úrovni působí EOK prostřednictvím evropských odvětvových federací. V rámci EOK dále působí stále rostoucí počet meziregionálních rad pro odborovou spolupráci v příhraničních oblastech. EOK má rovněž své instituty, které mají své řídící orgány, jejichž členy jsou představitelé odborových ústředen EOK. Činnost těchto institucí je z určité části financována Evropskou unií. Jsou to: Evropský odborový institut - ETUI (výzkumné, analytické a dokumentační středisko), Technická kancelář evropských odborů pro BOZP - TUTB (zabývá se otázkami BOZP, normami, ergonomií apod.), Evropská odborová akademie - ETUCO (vzdělávací zařízení) a Evropská asociace pro školení pracujících v technologiích AFETT.

91

Předsedou EOK je Fritz Verzetnitsch, předseda ÖGB Rakouska, generálním tajemníkem Emilio Gabaglio z Itálie. b. Svaz evropských konfederací průmyslu a zaměstnavatelů (UNICE - Union of Industrial and Employers´ Confederations of Europe) UNICE byl vytvořen v roce 1958 a jeho členy je 33 federací z různých odvětví průmyslu a zaměstnavatelských organizací z 25 evropských zemí. Svaz byl založen proto, aby “podporoval společné profesní zájmy ...., vytvořil rámec, ve kterém členské organizace mohou koordinovat své evropské politiky, zajistil, aby evropští úředníci vzali plně v úvahu politiky UNICE”. UNICE má Radu prezidentů (předsedů), která se zabývá obecnými politikami, pět politických výborů, které vytvořily pracovní skupiny zabývající se konkrétními tématy a přípravou stanovisek UNICE, výkonný výbor přijímající politická stanoviska, výbor stálých delegátů a sekretariát. Pozorovatelem v UNICE je Svaz průmyslu a dopravy ČR c. Evropské centrum podniků veřejného sektoru (CEEP - European Centre of Enterprises with Public Participation and of Enterprises of General Economic Interest) CEEP bylo vytvořeno v roce 1961. Jeho hlavními úkoly jsou výzkum, zajišťování informací a praktické akce. Jeho členy je na 300 veřejných podniků z patnácti členských států EU a Turecka. Evropské centrum podniků veřejného sektoru má členy v mnoha klíčových hospodářských sektorech, např. v energetice, dopravě, telekomunikacích, finančnictví, obraně a elektronickém průmyslu. Kromě své práce jako partner pro instituce Společenství pomáhá CEEP podnikům kontaktovat se s úředníky Společenství a stará se o to, aby jeho členové byli neustále informováni o činnostech evropských institucí. Každé tři roky stanoví kongres CEEP všeobecnou politiku. CEEP má generální sekretariát, sekce zajišťující účast členských podniků, a výbor delegátů složený ze zástupců sekcí a stálých výborů, které provádějí výzkum a navrhují politická stanoviska organizace. Výbor se schází čtyřikrát do roka. d. Evropská asociace malých a středních podniků (UEAPME - Union Europeenne de l’Artisanat et des Petites et Moyennes Entreprises) UEAPME je zaměstnavatelskou organizací reprezentující zájmy podnikatelů, obchodníků a malých a středních podniků v celé Evropě na evropské úrovni. Je to nezisková organizace bez politické příslušnosti. Jako organizace zastřešující malé a střední podniky, UEAPME začleňuje 75 organizací reprezentujících národní mezisektorální federace malých a středních podniků, evropské odvětvové federace a další mimořádné členy, kteří podporují MSP. Reprezentuje více než 11 miliónů podniků, které zaměstnávají cca 50 miliónů lidí celé Evropě. Mise UEAPME jako "hlasu" podnikatelů, obchodníků a MSP v Evropě je dosahována zejména prováděním následujících základních záměrů: • • •

podpora myšlenky evropské výstavby a přispívání k evropské spolupráci informování svých členů o záležitostech politiky EU týkajících se MSP a podnikatelů a informování institucí EU o potřebách a názorech svých členů zastupování společných zájmů svých členů vůči institucím EU a ostatním mezinárodním organizacím a asociacím veřejného nebo soukromého charakteru apod.

92

Strategie UEAPME je následující: • •

UEAPME systematicky analyzuje roli MSP v evropské ekonomice a problémy, kterým čelí. V souvislosti s tím UEAPME spolu se svými členy hledá nejlepší způsoby přijatelné pro MSP, jak překonat tyto úkoly a pustit se do řešení problémů v otevřené, globální a konkurenční ekonomice. UEAPME chce být při všech rozhodovacích procesech EU týkajících se MSP. C. Formy sociálního dialogu

Začátky nadodvětvového sociálního dialogu spadají do roku 1984, kdy se Komise obrátila na Radu s požadavkem zlepšit dialog mezi zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců a najít vhodné cesty pro povzbuzení vztahů mezi nimi na evropské úrovni. Z iniciativy tehdejšího předsedy Komise Jacquese Delorse se ve Val Duchesse v Belgii konalo v roce 1985 první z řady jednání mezi Komisí a sociálními partnery Evropskou odborovou konfederací (EOK) na straně zaměstnanců a Svazem evropských konfederací průmyslu a zaměstnavatelů (UNICE) a Evropským centrem podniků veřejného sektoru (CEEP) na straně zaměstnavatelů. Ve Smlouvách jsou zakotveny dvě fáze sociálního dialogu na úrovni EU: • vyjednávání mezi sociálními partnery na základě sociální kapitoly Amsterdamské smlouvy; výsledkem jsou dohody, které se po předložení Komisí Radě a po jejím schválení stávají právními akty ES. V rámci tohoto procesu, na němž se sociální partneři dohodli v roce 1991, byly již schváleno několik směrnic ES (např. o rodičovské dovolené, o práci na částečný úvazek a o práci na dobu určitou). Vyjednávání na nadodvětvové úrovni vedou delegace evropských sociálních partnerů – EOK, UNICE a CEEP. Výsledkem bilaterálních jednání evropských sociálních partnerů – tedy bez zástupců institucí EU a členských států - mohou být - vedle výše zmíněných dohod - i společná stanoviska definující principy a cíle sdílené oběma stranami. Stanoviska obsahují doporučení národním sociálním partnerům, veřejným úřadům na úrovni národní i EU. Nejsou právně závazná a zavazují jen své signatáře. Cílem je ovlivňovat rozhodovací proces. Těchto společných stanovisek existuje již více než dvacet. Většinou se týkají makroekonomické politiky, vzdělávání, odborné přípravy, zaměstnanosti a dalších klíčových otázek, které se přímo dotýkají sociálních partnerů a jsou v dané chvíli na agendě EU. Vyjednávání se vedou i na úrovni odvětvové. Tam se jich účastní evropské odvětvové federace odborů a zaměstnavatelů. • konzultace, kdy má Evropská komise za povinnost konzultovat sociální partnery o vhodnosti a nasměrování jakéhokoli svého záměru v oblasti sociální politiky. Evropská komise tyto konzultace vede na nadodvětvové i odvětvové úrovni s organizacemi, které považuje za reprezentativní. Vedle EOK, UNICE a CEEP se jedná o zhruba další dvě desítky evropských odvětvových odborových, profesních a zaměstnavatelských federací. Dialog mezi sociálními partnery a institucemi EU se vede i na řadě dalších platforem, které nejsou přímo institucionálně zakotveny: v rámci Výboru pro sociální dialog, tzv. Sociálních summitů, které se konají před zasedáními jarních Evropských rad a dochází na nich k jednání zástupců evropských sociálních partnerů s představiteli tzv, Trojky (představitelé předchozího, současného a následujícího předsedajícího státu EU), Evropského parlamentu a Komise, různých společných výborů a pracovních skupin; v rámci cardiffského procesu se sociální partneři rovněž setkávají se zástupci Evropské centrální banky.

93

V rámci tohoto procesu jsou sociální partneři zastoupeni mimo jiné v následujících orgánech: • • • • • • • • • •

Stálý výbor pro zaměstnanost Výbor pro Evropský sociální fond Lucemburský poradní výbor pro bezpečnost, hygienu a ochranu zdraví při práci Poradní výbor pro odborné vzdělávání Výbor programu Leonardo da Vinci Poradní výbor pro volný pohyb pracovních sil Výbor pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků Výbor pro modernizaci sociální ochrany Výbor pro rovné příležitosti Poradní fórum pro životní prostředí, a další…

Sociální partneři jsou přímo zastoupeni i v řídících orgánech a mají aktivní podíl na činnosti specializovaných agentur EU v oblasti sociálního dialogu. Jsou to zejména: • • • •

Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání (CEDEFOP) Evropská nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek (Dublinská nadace) Observatoř zaměstnavatelsko-zaměstnaneckých vztahů (v rámci Dublinské nadace) Evropská agentura pro bezpečnost a zdraví při práci

Pokud jde o odvětvový dialog, již v šedesátých letech byly vytvářeny v odvětvích jako doprava, zemědělství, ocelářství a hornictví společné výbory s funkcí poradní. Jejich úkolem bylo posuzovat celoodvětvové otázky, např. odborné školení či rovné příležitosti. V osmdesátých letech pak byly doplněny o neformální pracovní skupiny. Tím se stalo, že procedury sociálního dialogu se v jednotlivých odvětvích značně lišily. Od roku 1999 byly všechny předchozí struktury zrušeny a je možno zakládat odvětvové výbory pro sociální dialog ve všech odvětvích. O jejich založení musí partneři požádat společně. Komise konzultuje s těmito výbory návrhy, které se jich týkají. Výbory mohou rovněž ze své vlastní iniciativy předkládat svá stanoviska Komisi. Odvětvový sociální dialog vedl k přijetí více než sta společných textů. Forma a výsledky tohoto dialogu se sektor od sektoru značně liší. Nicméně vedle stanovisek a dohod, které mohou vzniknout, umožňují sociálním partnerům lepší pochopení vývoje, výměnu názorů a informací a např. společnou účast na odborných vzdělávacích programech Společenství, budování databází a vypracovávání studií o vytváření pracovních míst. D. Hlavní úkoly sociálních partnerů z EU na národní úrovni, jak vyplývají ze strategií a programů EU Dokumenty a politiky Evropské unie ukládají sociálním partnerům stále více odpovědností a úkolů. Od evropských sociálních partnerů se očekává aktivita na evropské úrovni a od jejich členských organizací pak prosazování toho, co bylo dohodnuto a vyjednáno, v národních podmínkách. Mezi úkoly na národní úrovni patří: • • •

úsilí o zvýšení implementace práva ES prostřednictvím dohod mezi sociálními partnery; aktivní účast v mechanismech informací a konzultací všude tam, kde to předpokládají směrnice či jiné instrumenty ES (např. o evropských podnikových radách, o kolektivní nadbytečnosti, o převodu podniků a řadě dalších); vyjednávání některých otázek souvisejících s akčními a dalšími programy EU v kolektivních smlouvách;

94

• • •

jako příklad lze uvést např. rovné příležitosti, či zákaz diskriminace; aktivní účast na všech úrovních (od podnikové, po celostátní) v problematice BOZP; na základě lucemburského procesu zaměstnanosti aktivní účast na tvorbě a realizaci národních plánů zaměstnanosti a dalších programů souvisejících s aktivní politikou zaměstnanosti;

Po lisabonském summitu EU, který stanovil EU úkol stát se nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější na znalostech založenou ekonomikou na světě, schopnou stálého ekonomického růstu s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností se od sociálních partnerů očekává, že budou hrát v přeměně na tuto společnost klíčovou roli. V této souvislosti se po nich požaduje otevření debat o jednotlivých aspektech společnosti založené na znalostech jako je celoživotní učení, zaměstnatelnost, zaměstnanost ve službách, zařazování do společnosti, nové formy účasti zaměstnanců apod. E. Návrhy pro budoucnost sociálního dialogu v EU V souvislosti s probíhající diskusí o budoucnosti Evropské unie se rovněž sociální partneři na evropské úrovni zamýšlejí nad tím, jak bude sociální dialog v EU dále probíhat. Ve svém společném stanovisku z 26. listopadu 2001 stanovují své priority: požadují, aby specifická role sociálních partnerů byla opětovně potvrzena, aby na evropské úrovni bylo rozlišováno: • • •

tripartitní jednání („slaďování“) - jednání sociálních partnerů se zástupci institucí Evropské unie proces konzultací se sociálními partnery - činnost poradních výborů a oficiální konzultace ve smyslu článku 137 Smlouvy (viz Ams. Smlouva výše) sociální dialog - bipartitní spolupráce sociálních partnerů, ať v rámci oficiálních konzultací ze strany Komise na základě článku 137 a 138 Smlouvy, nebo mimo tento rámec.

Dále požadují spojení všech tripartitních jednání k lisabonské strategii (lucemburský, cardiffský a kolínský proces – viz výše) do jednoho fóra. Za tímto účelem navrhují, aby byl vytvořen – namísto současného Stálého výboru pro zaměstnanost – tripartitní výbor pro jednání o růstu a zaměstnanosti, který by byl fórem pro jednání sociálních partnerů a veřejných institucí na evropské úrovni o celkové evropské strategii definované v Lisabonu. F. “Acquis“ Společenství a legislativní proces V informacích a diskusích o Evropské unii se často setkáváme s pojmem “acquis“. Toto francouzské slovo, které znamená něco nabytého, či získaného, označuje v terminologii Společenství soubor práv a povinností, které svazují členské státy s Evropskou unií. Acquis se stále vyvíjí. Patří do něj: • • • • • •

obsah, zásady a politické cíle Smluv právní akty schválené při aplikaci Smluv a judikatura Evropského soudního dvora prohlášení a rezoluce přijaté EU opatření vztahující se ke společné zahraniční a bezpečnostní politice, opatření vztahující ke spravedlnosti a vnitru mezinárodní dohody uzavřené Společenstvím a vzájemně mezi členskými státy v oblastech činnosti Unie

Legislativa EU tedy tvoří podstatnou část acquis, avšak nikoli acquis celé. Při úvahách o legislativě Společenství je třeba mít na paměti, že právní předpisy mohou přijímat pouze Evropská společenství, nikoli Evropská unie. Evropská společenství tvoří první pilíř EU. Je to Evropské společenství (dříve EHS) a EURATOM. Dalšími dvěma pilíři EU je Společná zahraniční a bezpečnostní politika a Vnitro a justice. Základní, tzv. primární legislativou Evropských společenství jsou zakládací Smlouvy Evropských společenství, během let postupně novelizované (viz Amsterdamská Smlouva, Smlouva z Nice, apod.).

95

Veškeré další právní akty patří do tzv. sekundární legislativy schvalované Radou (nebo Radou a Parlamentem v rámci spolurozhodovací procedury). Lze je rozdělit do následujících typů: • • • • •

Nařízení platí přímo a bezprostředně pro všechny občany EU, bez národního zákona, který by je zaváděl; jsou nadřazeny národnímu právu; Směrnice jsou určeny členským státům, které mají povinnost je realizovat prostřednictvím národní legislativy a mohou si zvolit formu, jak to udělají. Při implementaci jsou závazné cíle, volba prostředků záleží na členském státě. Rozhodnutí upravují konkrétní či jednotlivý případ, jsou závazná pro ty, kterým jsou určena, což mohou být členské státy, podniky i jednotlivci. Doporučení a Stanoviska nejsou závazná, avšak mají politickou účinnost; obecně se týkají oblastí, které spadají do kompetencí členských států, podniků či jednotlivců. Rezoluce a Prohlášení vydává je Evropský parlament či Rada; nejsou závazná a ukazují pouze politickou vůli ke společné akci v určité oblasti.

Jak je již konstatováno výše, jediným orgánem, který má právo zákonodárné iniciativy, je Evropská komise. Sekundární právní akty poté mohou být schvalovány několika typy procedur: •

Procedura spolurozhodování (Spolurozhodovací postup)

Tato procedura byla zavedena Maastrichtskou smlouvou a je součástí Smlouvy o ES. Na jejím základě má Parlament pravomoc schvalovat právní akty společně s Radou. Posílila legislativní pravomoci Parlamentu v oblasti volného pohybu pracovníků, práva na usazení se a založení podniku, ve službách, vnitřním trhu, vzdělávání, zdravotnictví, spotřebitelské politice, v otázkách transevropských sítí, životního prostředí, kultury a výzkumu. Amsterodamská smlouva dále tyto oblasti rozšířila o sociální vyloučení, veřejné zdraví a boj proti podvodům. •

Procedura spolupráce (Kooperační postup)

Tato procedura byla zavedena Jednotným evropským aktem. Dává větší pravomoci Evropskému parlamentu tím, že EP umožňuje dvě čtení v Evropském parlamentu - druhé před konečným rozhodnutím Rady. Poté, co Smlouva z Amsterdamu rozšířila oblasti projednávané procedurou spolurozhodování, se procedura spolupráce týká pouze některých aspektů Hospodářské a měnové unie. •

Procedura konzultací (Konzultační postup)

Na jejím základě má Rada povinnosti konzultovat Evropský parlament a brát v úvahu jeho názory, není však stanoviskem EP vázána. Tato procedura je používá zejména v oblasti společné zemědělské politiky. G. Odvětvové výbory, sociální partneři Odvětvové výbory pro sociální dialog Organizace Odvětví zaměstnanců

Organizace zaměstnavatelů

Datum vytvoření

EFFAT

GEOPA/COPA

1999

Audiovizuální

EFJ, EURO-MEI, FIA, FIM

ACT, AER, CEPI, EBU, FIAPF

2004

Bankovnictví

UNI-Europa

EACB, ESBG, FBE

1999

ECA, ETF

ACI EUROPE, AEA, CANSO, ERA, IACA

2000

Zemědělství

Civilní letectví

96

Organizace zaměstnanců

Organizace zaměstnavatelů

Datum vytvoření

Úklidový sektor

UNI-Europa

EFCI

1999

Obchod

UNI-Europa

EuroCommerce

1999

EFBWW

FIEC

1999

EMCEF, EPSU

EURELECTRIC

2000

ETUF:TCL

CEC

1999

EFBWW

UEA

2001

EFFAT

HOTREC

1999

Říční doprava

ETF

EBU, ESO

1999

Pojišťovnictví

UNI-Europa

ACME, BIPAR, CEA

1999

Živá vystoupení

EAEA

PEARLE

1999

Místní a regionální správy

EPSU

CEMR

2004

EMCEF

APEP, Euracoal, Euromines, IMA

2002

Osobní služby

UNI-Europa

EU Coiffure

1999

Poštovní služby

UNI-Europa

PostEurop

1999

Soukromé bezpečnostní služby

UNI-Europa

CoESS

1999

Železnice

ETF

CER

1999

Silniční doprava

ETF

IRU

1999

Námořní rybolov

ETF

EUROPECHE/COGECA

1999

Námořní doprava

ETF

ECSA

1999

Stavba lodí

EMF

CESA

2003

EFFAT

CEFS

1999

ETUF:TCL

COTANCE

2001

Telekomunikace

UNI-Europa

ETNO

1999

Dočasná práce

UNI-Europa

Euro CIETT

2000

Textil a oděvní průmysl

ETUF:TCL

EURATEX

1999

Dřevozpracující průmysl

EFBWW

CEI-Bois

2000

Odvětví

Stavebnictví Elektřina Obuvnictví Nábytkářství Horeca (hotely, restaurace))

Hornictví

Cukr Koželužství a kůže

Seznam evropských organizací sociálních partnerů konzultovaných podle článku 138 Smlouvy o ES 1.

Všeobecné nadodvětvové organizace • Evropské středisko podniků s veřejnou účastí a podniků obecného ekonomického zájmu (CEEP) • Evropská odborová konfederace (EOK) • Unie zaměstnavatelských a podnikatelských svazů Evropy (UNICE)

97

2.

Nadodvětvové organizace reprezentující některé kategorie pracujících či podniků • Eurocadres (Rada evropských profesních a vedoucích pracovníků) • Evropská asociace řemesel a malých a středních podniků (UEAPME) • Evropská konfederace vedoucích a řídících pracovníků (CEC)

3.

Specifické organizace • Eurochambres (Asociace evropských obchodních a hospodářských komor)

4.

Odvětvové organizace zastupující zaměstnavatele • Mezinárodní rada letišť - Evropa (ACI EUROPE) • Asociace komerční televize v Evropě (ACT) • Asociace evropských aerolinií (AEA) • Asociace evropských družstevních a vzájemných pojišťovatelů (ACME) • Asociace evropských veřejných pošt (PostEurope) • Asociace evropských rádii (AER) • Asociace národních organizací v rybolovných podnicích v EU (EUROPECHE) • Asociace služeb civilní vzdušné navigace (CANSO) • Výbor zemědělských organizací v Evropské unii (COPA) • Společenství evropských železničních a infrastrukturních podniků (CER) • Společenství evropských asociací doků (CESA) • Konfederace národních asociací koželuhů a výrobců oděvů v Evropském společenství (COTANCE) • Rada evropských obcí a regionů (CEMR) • Zaměstnavatelská skupina Výboru zemědělských organizací v Evropské unii (GEOPA) • Euracoal (produkce uhlí) • Euromines (doly) • Evropská oděvní a textilní organizace (EURATEX) • Evropská asociace družstevních bank (EACB) • Evropská asociace výrobců potaše (APEP) • Evropská bankovní federace (FBE) • Evropská unie říčních člunů (EBU) • Evropská unie rozhlasového a televizního vysílání (EBU) • Evropský výbor výrobců cukru (CEFS) • Asociace loďařů Evropského společenství (ECSA) • Evropská konfederace obuvnického průmyslu (CEC) • Evropská konfederace zaměstnavatelských organizací kadeřníků (EU Coiffure) • Evropská konfederace dřevozpracujícího průmyslu (CEI-Bois) • Evropská federace stavebnictví (FIEC) • Evropská koordinace nezávislých výrobců (CEPI) • Evropská federace úklidového odvětví (EFCI) • Evropská federace národních asociací pojišťoven (CEA) • Evropská federace bezpečnostních služeb (CoESS) • Evropská federace výrobců nábytku (UEA) • Evropská asociace průmyslových minerálů (IMA) • Asociace evropských regionálních aerolinií(ERA) • Evropská skupina spořitelen (ESBG) • Evropská organizace kapitánů lodí (ESO) • Evropská asociace operátorů telekomunikačních sítí (ETNO) • Všeobecný výbor pro zemědělskou spolupráci v Evropské unii (COGECA) • Hotely, restaurace a kavárny v Evropě (HOTREC) • Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IACA) • Mezinárodní konfederace podniků dočasné práce (EuroCIETT) • Mezinárodní federace producentů filmů (FIAPF)

98

• • • • • 5.

Mezinárodní federace pojišťovacích zprostředkovatelů (BIPAR) Mezinárodní unie silniční dopravy (IRU) Evropská liga asociací zaměstnavatelů výkonných umělců (PEARLE) Reprezentace maloobchodu, velkoobchodu a mezinárodního obchodu u EU (EuroCommerce) Unie odvětví elektřiny (EURELECTRIC)

Evropské odborové organizace • Evropská aliance umění a zábavy (EAEA) • Evropská asociace leteckých posádek (ECA) • Evropská federace stavbařů a dřevozpracujícího průmyslu (EFBWW) • Evropská federace novinářů (EFJ) • Evropská federace odborových svazů veřejných služeb (EPSU) • Evropská federace odborů v potravinářském, zemědělském a turistickém odvětví a přidružených odvětvích (EFFAT) • Evropská federace kováků (EMF) • Evropská federace horníků, pracovníků v chemickém průmyslu a energetice (EMCEF) • Evropská odborová federace: Textil, Oděvy, kůže (ETUF: TCL) • Evropská federace pracovníků dopravy (ETF) • Mezinárodní federace herců (FIA) • Mezinárodní federace hudebníků (IFM) • Mezinárodní odborová síť - Evropa (UNI-Europa) • Mezinárodní odborová síť - Internacionála médií a zábavy - Evropa (EURO-MEI) • Evropský odborový výbor pro školství (ETUCE)

Pozn: Seznam bude upravován při vzniku nových odvětvových výborů pro sociální dialog a/nebo ve světle studie o reprezentativnosti

99

IV. Sociální dialog na evropské úrovni – praktické způsoby a postupy 1. Dohody

1.1 Dvoustupňové konzultace (články 138-139 Smlouvy o EU) Komise nejdříve konzultuje s evropskými sociálními partnery o potřebě akce Společenství (první stupeň) ª Následuje rozhodnutí Komise o vhodnosti akce Společenství: a) negativní ¨ nejsou realizovány žádné další kroky b) pozitivní ¨ Komise konzultuje evropské sociální partnery o obsahu právního předpisu (druhý stupeň) ª 1.2 První odpověď • sociální partneři mají 6 týdnů na přípravu odpovědi o potřebě akce EU a k určité otázce • UNICE, CEEP a UEAPME vypracují 3 oddělené odpovědi, ale vymění si mezi sebou informace (společný postup) • EOK vypracuje svou odpověď

UNICE, CEEP, UEAPME rozešlou konzultační dokumenty Komise federacím ª SP ČR, AMSP ČR atd. pošlou náměty pro odpověď UNICE, CEEP a UEAPME ª Probíhá diskuse o návrhu odpovědí UNICE, CEEP a UEAPME v pracovních skupinách ª SP ČR, AMSP ČR atd. projedná a schválí návrh ª Výbory pro sociální otázky (SAC) schválí návrhy odpovědí UNICE, CEEP a UEAPME ª Odpovědi jsou zaslány Komisi

1.3 Druhá odpověď • sociální partneři mají 6 týdnů na to, aby rozhodli, zda chtějí vyjednávat, a na přípravu mandátu • UNICE, CEEP a UEAPME rozhodují samostatně a vypracují svůj vlastní mandát, ale úzce spolupracují (společný postup) • EOK vypracuje své rozhodnutí a mandát odborné vstupy v pracovní skupině nebo písemnou procedurou (zajišťování fakt pro přípravu diskusí o mandátu) ª SP ČR, AMSP ČR atd. pošlou odborné náměty ª UNICE, CEEP a UEAPME zašlou konzultační dokument Komise federacím ª SP ČR, AMSP ČR atd. projednají se svými členy hlavní body pro jednání + návrh mandátu ª Proběhne diskuse o návrhu mandátu + sdělení pro Radu prezidentu (CP) vysvětlující, proč by UNICE, CEEP a UEAPME měli vyjednávat

100

Následuje rozhodnutí Rady prezidentů (CP), zda vyjednávat, či ne: a) rozhodnutí NE ¨ žádné vyjednávání b) rozhodnutí ANO ¨ informování EOK o rozhodnutí CP ¨ a) b)

pokud jedna strana nemá mandát ¨ žádné vyjednávání pokud mají obě strany mandát ¨ společný dopis Komisi oznamující vyjednávání

1.4 Vyjednávání

Sestavování týmu pro vyjednávání: • • •

za každou zemi jeden zástupce s plným pověřením schopný účastnit se všech zasedání jmenování vyjednavače za zaměstnavatele (jmenuje SAC UNICE) dohoda o neutrálním předsedovi pro vyjednávání (jmenují společně zaměstnavatelé a EOK)

Vyjednávací schůzky: •

• •

schůzky zaměstnavatelské skupiny – všichni mohou mluvit; příspěvky každého zástupce, které si připraví spolu se členy doma plenární zasedání – mluví jen vyjednavač za zaměstnavatele přípravná skupina – vypracovává návrhy dokumentů (základna pro projednání v obou skupinách a v plénu; není to skupina, kde se rozhoduje)

Zásady:

1. nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše 2. vyjednávací tým vyjednává na základě mandátu UNICE • vyjednávací tým nemůže překročit mandát UNICE (aniž by se před tím obrátil na CP) • nikdo nemůže jednostranně měnit nebo interpretovat mandát 1.5 Schvalování výsledků

Výsledky:

úspěch •

vyjednávací tým schválí text

•

SAC posoudí text a připraví doporučení CP, aby jej schválila

•

CP schválí nebo odmítne dohodu

• • •

neúspěch vyjednávací tým podává zprávu, že v rámci mandátu nemůže dosáhnout dohody SAC rozhoduje, zda požádat o změnu mandátu, nebo přerušit vyjednávání CP schválí revidovaný mandát, nebo rozhodně o přerušení vyjednávání

O změně mandátu nebo přerušení jednání může rozhodnout jen CP. 1.6 Následné kroky k dohodám právně závazné •

text se zašle Komisi za účelem předání Radě

•

komise pořídí překlady textu + národní SP společně kontrolují

• • • •

101

dobrovolné text se zašle Komisi k informaci v dohodě je obsažena procedura pro další postup překlad textu provedou (společně) národní SP diskuse o národním provádění: národní SP

2. Další společné texty Příprava dalších společných textů: 2.1 určených pro instituce EU • společná stanoviska nebo prohlášení, zprávy • návrhy textů připravují sekretariáty nebo malé ad hóc skupiny pro dohledem Výboru pro sociální dialog (SDC) • s konečnou platností schvaluje Výkonný výbor (EXCO) 2.1 určených pro členy organizací MSP a odborových organizací • rámce akcí nebo referenční orientace • návrhy dokumentů připravují pracovní skupiny sociálního dialogu pod dohledem SDC • s konečnou platností schvaluje EXCO • diskuse o národních následných krocích (kde přichází v úvahu): národní SP Další společné texty:

výbor pro sociální dialog se rozhodne vytvořit společný dokument ª příprava společných textů pracovními skupinami SD, ad hóc, nebo sekretariátem ª výbor pro sociální dialog finalizuje text ª výkonný výbor dokument schválí

3. Otázky národním sociálním partnerům 3.1 Před vyjednáváním • Jak bude AMSP ČR organizovat diskuse se svými členy a předávat náměty pro odpověď, pokud jde o první konzultace? • Jak AMSP ČR vypracuje odborné náměty pro mandát k vyjednávání? • Jakým způsobem bude AMSP ČR tento mandát schvalovat? • Jakým způsobem bude SP ČR postupovat společně se členy UNICE a CEEP? 3.2 Během vyjednávání • Jak bude AMSP ČR organizovat diskuse se svými členy a předávat náměty pro diskusi v zaměstnavatelské skupině? • Jakým způsobem bude AMSP ČR postupovat společně se členy UNICE a CEEP? • Jak AMSP ČR vysvětlí svým členům kompromisy, k nimž došlo? 3.3 Po vyjednávání • Jak bude AMSP ČR organizovat další postup v případě dobrovolných dohod?

102

Seznam zkratek Přestože jsou zkratky do textu uváděny ve většině případů cestou tzv. „legislativních zkratek“, podáváme na tomto místě pro snazší orientaci ještě jejich celkový abecední přehled (s výjimkou běžných textových zkratek). AKV Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání a pracovních vztahů ALV Asociace leteckých výrobců ASO Asociace samostatných odborů ATOK Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu AV ČR Akademie věd České republiky AVEL Asociace velkodistributorů léčiv BOZP bezpečnost a ochrana zdraví při práci ČMKOS Českomoravská konfederace odborových svazů ČSSD Česká strana sociálně demokratická ČSÚ Český statistický úřad ČT Česká televize EK Evropská komise ELA Českomoravská elektrotechnická asociace ES Evropská společenství EU Evropská unie GD Generální dohoda HSR Hospodářská a sociální rada ISCP Informační systém o ceně práce ISPP Informační systém o pracovních podmínkách IVVM Institut pro výzkum veřejného mínění KDU-ČSL Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová KOK Křesťanská odborová koalice KORP Koordinační rada podnikatelských svazů a sdružení České republiky KSČM Komunistická strana Čech a Moravy KUK Konfederace umění a kultury KSVS kolektivní smlouva vyššího stupně KZPS Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů LOK-SČL Lékařský odborový klub – Svaz českých lékařů MK ČR Ministerstvo kultury České republiky MO OS Místní organizace odborového svazu MOP Mezinárodní organizace práce MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky MV Ministerstvo vnitra České republiky ODS Občanská demokratická strana OKEČ Odvětvová klasifikace ekonomických činností OS odborový svaz OSČMS Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska OSPZV–ASO Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace samostatných odborů České republiky OSVČ osoba samostatně výdělečně činná PKS podniková kolektivní smlouva POSOS Poradenské středisko odborového svazu p.p. pracovní pohotovost PR public relations RHSD ČR Rada hospodářské a sociální dohody České republiky RHSD SR Rada hospodářské a sociální dohody Slovenské republiky RKOS Regionální komora odborového svazu ROH Revoluční odborové hnutí ROPO rozpočtová a příspěvková organizace

103

RPP Regionální právní poradenství RROS Regionální rada odborového svazu RSD Rada sociální dohody RVHP Rada vzájemné hospodářské pomoci SČMBD Svaz českých a moravských bytových družstev SČMSD Svaz českých a moravských spotřebních družstev SČMVD Svaz českých a moravských výrobních družstev SMO Sdružení mandátových obvodů SPČR Svaz podnikatelů České republiky SP ČR Svaz průmyslu a dopravy České republiky SPPMS Svaz průmyslových podniků Moravy a Slezska SVDST Svaz výrobců a dodavatelů strojírenské techniky SÚ AV Sociologický ústav Akademie věd SZDS Svaz zemědělských družstev a společností ÚP úřad práce Zák. práce, ZP Zákoník práce ZO OS Základní organizace odborového svazu ZPS změněná pracovní schopnost Informační zdroje a seznam literatury Rozvoj sociálního dialogu v ČR, J. Hála, A. Kroupa, Z. Mansfeldová, J. Kux, R. Vašková, I. Pleskot, VÚPSV, říjen 2002 Anton, A. Odbory musí být apolitické, jinak jde o podvod na členech. Rozhovor s prezidentem KOK Aloisem Antonem, Práce 26.11.1996 Asociace pro podporu a rozvoj kolektivního vyjednávání doporučuje pro kolektivní vyjednávání 1998, Práce a mzda 11-12/1997 Asociace pro podporu kolektivního vyjednávání k budoucí nové kodifikaci pracovního práva, Práce a mzda 13/1998 Baloušek, A., Baštýř, I., Měchura, V. Pozitivní role kolektivních smluv. Některé zkušenosti z kolektivního vyjednávání, Sociální politika 1/1994 Brokl, L. Reprezentace zájmů v politickém systému ČR, Praha 1997 Cesty, křižovatky a střety nových odborů - sborník. ČMKOS Praha 2000 Co chceme a budeme prosazovat. Programové prohlášení Svazu podnikatelů ČR. Praha říjen 2000 Co může vnitřní předpis, Kariéra, příloha Hospodářských novin 21/1994 Co s vyššími kolektivními smlouvami? Nad návrhem novely zákona, Hospodářské noviny 74/1993 Čornejová, H. Podnikové sociální fondy a Generální dohoda ČR na rok 1993, Sondy 29/1993 Čornejová, H. Strčálková, I., Analýza pracovních podmínek sjednaných v kolektivních smlouvách pro rok 1999, Sondy 43/1999 Čornejová, H. Strčálková, I., Jsou kolektivní smlouvy na úrovní? Informační systém o pracovních podmínkách, Sondy 45/1996 Čornejová, H. Strčálková, I., Kolektivní smlouvy garantují zaměstnancům vyšší jistoty, Sondy 1/1999 Dialog odborů s vládou pokračuje, Práce 266/1993 Draus F. Social Dialogue in the Czech Republic - Study commisioned by the European Social Partners, Praha 2001 Fišera, I. Odbory do nepohody, Pohledy 5/1994 Fuchs, M. Sbližování pracovního práva, Sociální politika 1/1998 Hála, J. Definované skupiny z pohledu odborů, in:Úloha politiky zaměstnanosti při motivaci zaměstnavatelů zaměstnávat uchazeče obtížně umístitelné na trhu práce, výzkumná zpráva VÚPSV, Praha 1999 Hochman, J., Jouza, L., Kottnauer, A. Zákoník práce a související předpisy, Linde, Praha 2001 Horálek, M. “Experience and Perspective of Social Bargaining, Co-operation and Confrontation in the Czech Social Dialogue”; Labour, Industrial Relations and Social Bargaining; 1999; Research Institute for Labour and Social Affairs; Prague 2000

104

Hrabcová, D., Sociální dialog, sociální reprezentace zaměstnanců podle Směrnice Rady 94/45/EHS a harmonizační novela Zákoníku práce, Práce a mzda 3-4/2000 Hrdý, J. Některé poznatky z kolektivních smluv vyššího stupně, Sociální politika 5/1996 Informace o kolektivních smlouvách vyššího stupně uložených na MPSV a účinných v roce 2000, Sociální politika 7-8/2001 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 1993 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 1994 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 1995 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 1996 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 1997 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 1998 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 1999 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 2000 ISPP Trexima Zlín, Informační systém o pracovních podmínkách, MPSV ČR, Praha 2001 Jak naše sociální systémy vidí Evropa? Hospodářské noviny 158/1997 Jak to vidí odbory: Rozšiřování kolektivních smluv je naléhavé, Práce 27/1993 Jakubka, J. Kolektivní smlouvy v roce 1995 a právní nedostatky, Sondy 32/1995 Jakubka, J. Budeme liberalizovat, Sondy 1/1993 Jakubka, J. Co po novele Zákoníku práce, Práce 146/1994 Jakubka, J. Dozrál čas pro liberalizaci kolektivního vyjednávání? Sondy 2/1993 Jakubka, J. Jak budou rozšiřovány vyšší kolektivní smlouvy, Práce 27/1994 Jakubka, J. Kolektivní smlouvy v roce 1995 a právní nedostatky, Sondy 32/1995 Jakubka, J. Kolektivní vyjednávání v širších souvislostech, Sondy 3, 4/1993 Jakubka, J. Pracovní právo na rozcestí. Nová koncepce proti muzeálním přežitkům, Sondy 10/1996 Jakubka, J. Proč se odbory tak hlasitě ozvaly, Práce 92/1993 Jakubka, J. Rozšiřování kolektivních smluv v r. 1994, Sondy 10/1994 Jakubka, J. Zákoník práce 1999, Praktik, Praha 1999 Jakubka, J. Zákoník práce, chyby a problémy, Grada, Praha 2001 Jarkovský, J. Vznik ČMKOS, její postavení a význam, Pohledy 1/1999 Je diferenciace mezd v ČR na hranici únosnosti? Sondy 18/1998 Joint Assessment of the Economic Policy Priorities of the Czech Republik“, Brussels, 1999 Jouza, L. Jak sjednávat mzdu? Gong 3/1997 Jouza, L. Podnik může vlastním předpisem prodloužit stanovenou dovolenou, MF Dnes 282/1997 Jouzda, L. Mzdové nároky v kolektivních smlouvách, Národní hospodářství 3/1995 Kadavá, Ch. Odbory – jejich postavení a současné šance, Pohledy 6/99 Kadavá, Ch. Postavení odborů a jejich úkoly na základě současné podoby pracovních vztahů, Pohledy 3/2001 Kadavá, Ch. Postavení odborů a pracovní vztahy, Pohledy 1/98 Kalenská, M. K otázkám rozšiřování závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně, Právo a zaměstnání 12/2000 Kostečka, J. Kolektivní smlouva jako autonomní právotvorná lex contractus a některé teoretické otázky s tím spojené, Právník 10-11/96 Kostečka, J. Odbory, nebo zaměstnanci? Hospodářské noviny 97/1994 Kubínková, M. Jak jsme na tom s kolektivními smlouvami - znepokojivá fakta o sociálním dialogu, Sondy 19/1995 Kubínková, M. Národní studie o sociálním dialogu v ČR, ČMKOS 2001 Kubínková, M. Jaké cíle kolektivnímu vyjednávání, Sondy 38/1996 Kubínková, M. Ochrana pracovníků - národní studie, 1999 Mandovcová, K. Dosavadní vývoj pracovního práva, S´95 5/1995 Mansfeldová, M. “Emergence and Development of social dialogue”; Human Development Report; 1999; Research Institute for Labour and Social Affairs; Prague 1999

105

Mansfeldová, Z., Čambáliková M., Brokl L. “Social Partnership as a Form of Interest Mediation in Czech and Slovak Society”; Research Support Scheme of the Open Society; No. 101/1996; Institute/Higher Education Support Programme; August 1998, Prague Materiály a dokumenty Sdružení stávkových výborů (listopad1989-březen1990) - osobní archiv autora kapitoly F. Materiály a dokumenty z přípravy a průběhu všeodborového-všesvazového sjezdu odborů - leden-březen 1990 -osobní archiv autora kapitoly F. Materiály předložené 1.sjezdu ČMKOS za období 1990 až 1994 - archiv ČMKOS Materiály předložené 2.sjezdu ČMKOS za období 1994 až 1998 - archiv ČMKOS Michal, P. Instituty zástupců zaměstnanců (odborové organizace, rady zaměstnanců) v novele Zákoníku práce, Personální servis 10,11/2000 Michal, P. K činnosti MPSV ČR v oblasti kolektivního vyjednávání, Sociální politika 5/1994 Michal, P. Rozšiřování závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně na další zaměstnavatele v roce 1999, Sociální politika 2/2000 Mišovič, J. Veřejnost o působení odborů (nad výsledky výzkumu IVVM 0010). Zpráva v elektronické podobě z archivu IVVM, Praha 2000 Náměty ze 3. národní konference o kolektivním vyjednávání, konané 12. října 1994 v Praze, Práce a mzda 2/1996 Návrh zákona o stávce vypracovaný ministerstvy spravedlnosti a práce a sociálních věcí ČR, Práce 68/1997 O kolektivním vyjednávání, Práce a mzda 1/1994 O ustavující valné hromadě Asociace pro podporu a rozvoj kolektivního vyjednávání, Práce a mzda 6/1993 Odbory mají zájem podílet se na přípravě Kodexu práce, Práce 288/1997 Odbory včera a dnes - sborník k II.sjezdu ČMKOS 15.-16.5.1998, ČMKOS, Praha 1998 Ohlédnutí (1989-1995) - sborník, ČMKOS a FSE, Praha 1995 Pernes, Z. Co nám daly odbory, Praha 1991 Pleskot, I. Die Entwicklung der tschechoslowakischen Gewerkschaftsbewegung während der Umbruchphase von 1989 bis 1992 - Gewerkschaftliche Monatshefte Dezember 1992, Bundesvorstand der DGB, BRD Pleskot, I. Názory veřejnosti na současné odbory v ČR. Pohledy 5/99 Program Českomoravské komory odborových svazů pro léta 1994-1998, Pohledy, mimořádné vydání 1993 Průzkum MOP v České republice, Sondy 21/1996 Rusnok, J., Bohatová, V. Renesance sociálního dialogu, Ekonom 42/1998 Rychlý, L. Odbory a Evropská sociální charta, Pohledy, mimořádné vydání 1993 Rychlý, L., Sociální dialog – nástroj modernizace sociálního modelu, Sociální politika 9/2000 Sádková, V. O účelnosti a poslání kolektivních smluv, Sondy 3/1996 Shoda v přípravě Zákoníku práce, Lidové noviny 85/1997 Sládek, V. Významný institut kolektivního vyjednávání. O činnosti vyjednavatelů a rozhodců, Sociální politika 4/1993 Stanovisko a náměty Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání a pracovních vztahů k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon 65/1965 Zákoník práce, Práce a mzda 1-2/2000 Stanovisko Ústavu státu a práva Akademie ČR k některým teoretickým otázkám dalšího postupu reformy pracovního práva, Právník 9/1993 Strčálková, I. Pracovní podmínky v zrcadle informačního systému ISPP TREXIMA Zlín, Sociální politika 3/1994 Svaz průmyslu a dopravy - informační brožura Šmolcnop, V. “The Institution and Evolution of Social Bargaining in the Czech Republic”; Labour, Industrial Relations and Social Bargaining; 1999; Research Institute for Labour and Social Affairs; Prague 2000 Šubrt, B. Důsledky změn pracovněprávní legislativy pro obsah kolektivních smluv a kritika některých názorů, Práce a mzda 9-10/2000 Šubrt, B. Aktuální otázky kolektivního vyjednávání, Práce a mzda 13/1994 Šubrt, B. Jaký prostor kolektivním smlouvám? Nad návrhem novely Zákoníku práce, Hospodářské noviny 126/1993

106

Šubrt, B. Kdo chce utáhnout šroub kolektivnímu vyjednávání. Návrh novely Zákoníku práce předložen odborům, Sondy 21/1993 Šubrt, B. Kolektivní pracovní vztahy po novele Zákoníku práce, Práce a mzda 13/2000 Šubrt, B. Právní aspekty mzdových systémů. Kolektivní smlouvy, vnitřní mzdové (platové) předpisy a individuální sjednání mzdy, Personální servis 9/1998 Šubrt, B. Právní závaznost kolektivní smlouvy, Sondy 3/1996 Šubrt, B. Prostor pro kolektivní vyjednávání, Práce 134/1994 Tomandlová, L., Týc, J. Proč a jak novela Zákoníku práce. Pracovníci MPSV odpovídají na kritiku, Sondy 25/1993 Tomeš, I., Tkáč, V. Kolektivní vyjednávání a kolektivní smlouvy, Praha 1993 Týc, J., Michal, P. Problematika kolektivního vyjednávání v ČR, Práce a mzda 6/1995 Týc, J. Klady a domnělé zápory novely Zákoníku práce. Nejdůležitější změny a přínosy pro odbory i pro zaměstnance, Hospodářské noviny 72/1994 Týc, J., Michal, P. Kolektivní smlouvy. Volba ze tří variant řešení, Hospodářské noviny 242/1993 Uhlíř versus Vodička. Paralelní rozhovor předsedy OS KOVO a ministra práce, Sondy 46/1993 Větší ochrana pracovníků zneklidňuje více opoziční politiky než podniky, Hospodářské noviny 75/2000 Vláda a odbory naslouchají jeden druhému, Práce 252/1993 Vlachová, K. Odbory – pohled očima české veřejnosti. Data a Fakta 4/1994. Sociologický ústav AV ČR, Praha 1994 Vybrané materiály z jednání předsednictev a Rad OS KOVO z let 1990 až 2000 - osobní archiv autora kapitoly F. Vybrané materiály z jednání předsednictev a Rady ČMKOS v letech 1990 až 2000 - archiv a útvary ČMKOS Vyjádření Kolegia expertů Asociace pro podporu a rozvoj kolektivního vyjednávání ze dne 17.12.1993, Práce a mzda 3/1994 Vyjádření Kolegia expertů Asociace pro podporu a rozvoj kolektivního vyjednávání ze dne 20.1.1994 k otázce závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně v některých případech a k posuzování mzdy a jiného peněžitého nebo nepeněžitého plnění, Práce a mzda 8-9/1994 Výsledky čtyřleté působnosti Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska. Interní materiál Ústředního zastupitelstva OS ČMS, listopad 1995 Wiesenthal, H. Preemptive Institutionenbildung: Korporative Akteure und institutionelle Inovationen im Transformationsprozeß postsozialistischer Staaten. Max-Planck-Gesellschaft, Arbeitspapiere AG TRAP, No. 95/4. 1995 Zachariáš, J. Úprava pracovněprávních nároků vnitřním předpisem zaměstnavatele, Právo a zaměstnání 4/1996 Zachariáš, J. Úprava stávky v právním řádu České republiky, Právník 12/1995 Zkušenost OS KOVO : Vyšší kolektivní smlouva není zbytečný přepych, Sondy 7/1996 Zpráva o výsledcích kolektivního vyjednávání na podnikové úrovni v roce 2001, ČMKOS, 2001 Zpráva o výsledcích kolektivního vyjednávání na vyšším stupni v roce 2001, ČMKOS, 2001 Zpráva o výsledcích kolektivního vyjednávání na vyšším stupni v roce 2000, ČMKOS, 2000 Zrutský, J. Náměty a doporučení odborovým organizacím pro přípravu kolektivních smluv na rok 1998, Práce a mzda 11-12/1997 3. národní konference o kolektivním vyjednávání, Práce a mzda 9/1995 Informace Evropského integračního týmu ČMKOS Informace z webových stránek www.vlada.cz, www.cmkos.cz, www.ueapme.com

107