PROF. PHDR. IVAN DOROVSKÝ, DRSC, Brno
Slovanský Balkán v díle Ludvíka Kuby K nejvýraznějším představitelům česko-slovensko-jihoslovanských kulturních vztahů patří od 80. Let minulého století do prvních desetiletí našeho století především historik a zakladatel balkanistiky Konstantin Jireček (1854-1918), geograf, etnograf a překladatel Emanuel Fait (1854-1929) a etnomuzikolog, malíř, etnograf, vědec, cestovatel a všestranný umělecký tvůrce Ludvík Kuba (18631956). O K. Jirečkovi a E. Faitovi jsem pojednal již před dvěma desítkami let v samostatných studiích a monografiích. (1) Ludvík Kuba má v dějinách vzájemných česko-slovensko-jihoslovanských kulturních styků a vztahů výjimečné místo, které není bohužel dodnes náležitě zhodnoceno. (2) Tak jako jeho předchůdci, tak také Ludvík Kuba se zajímal o lidové písně sebrané a vydané Dimitrem a Konstantinem Miladinovovými. Už počátkem osmdesátých let minulého století začal postupně realizovat svůj velkolepý záměr: navštívit postupně jednotlivé slovanské země, sebrat tamní lidové písně a vydat je v monumentálním díle Slovanstvo ve svých zpěvech. Za tím účelem procestoval v letech 1884-1929 všechny slovanské země, nejvíce cest však podnikl k jižním Slovanům. Výpravy Ludvíka Kuby na slovanský jih (i na slovanský západ a východ) postupně narážely na četné potíže finanční povahy. V prvních letech se mu podařilo hned po návštěvě Černé Hory vydat v samostatném albu 70 „národních písní, jež ze zápisek svých vybral a pro klavír a zpěv harmonizoval“, a Písně černohorské. (3) Sborník národních a znárodnělých významných písní všech slovanských národů byl doprovázen literárními črtami, kresbami a obrazy. Od počátku devadesátých let 19. stol. však už ze svých skromných honorářů nemohl platit další cesty ani vydávání písňových záznamů ze svých výprav. V letech 1890-1893 se L. Kubovi podařilo vydat ještě černohorské a slovinské písně pro smíšený sbor a 62 lidových písní v samostatném albu charvátském (1892) a tytéž písně a písně dalmatské zařadit a vydat v dalších svazcích Slovanstva ve svých zpěvech. Nepřestal však cestovat. Po první cestě do slovinského Kraňska a Přímoří v roce 1888 následovala v dalším roce cesta do slovinských Korutan a jižního Štýrska a poprvé také do Charvátska. Na Černou Horu zavítal L. Kuba v letech 1890-1891 dvakrát. Patřil spolu s Josefem Holečkem (1853-1929) vůbec k prvním národopiscům, kteří zde zapsali lidové písně. Ze svých cestopisných zápisků připravil první cestopis, který nazval prostě Na Černé Hoře. (4) Ludvík Kuba postupoval velice systematicky a cílevědomě. Po Slovinsku, Charvátsku a Černé Hoře se vydal v letech 1890 a 1892 také do Dalmácie. Bosna a Hercegovina byly Kubovi ze všech jihoslovanských zemí nejmilejší. Jistě i proto, že vyhovovaly jeho jemnému smyslu pro etnografickou nenarušenost, vzrušenou barevnost a pro syntézu slovanských prvků s orientálními. Poprvé sem přijel nakrátko roku 1892 - píše znalec a bibliograf Kubova díla historik Jaroslav Pánek. (5) V Bosně a Hercegovině L. Kubovi dokonce zaplatili cestovní výlohy a slíbili mu vydat jím zapsané lidové písně. Český cestovatel napsal, že po čtyři měsíce jsem táhl od městečka k městečku, ode vsi ke vsi drahou, vozem, pěšky a hlavně na koníčku“. Oblíbil si lid a jeho kulturu. Proto s nadšením psal: Jet´ lid zdejší příliš krásný, /.../ je příliš originální, vše je na něm příliš charakteristické, svérázné, typické, mohutné, monumentální. (6) V roce 1895 se L. Kuba vydal poprvé do Srbska. Půldruhého měsíce zde cestoval, zapisoval lidové písně, kreslil a maloval. Hlavně kolem Šumadije, Posáví, Pirotu a Niše. Do Makedonie a Starého Srbska se Ludvík Kuba dostal až o třicet let později. S prosbou o finanční pomoc se několikrát obrátil na Ruskou akademii věd. Samostatné záznamy textů i melodií lidových písní L. Kuba shromáždil ze všech slovanských zemí s výjimkou Makedonie. Neměl na to finanční prostředky. Jen Makedonie zůstala mimo program, protože jsem byl nucen zúžit program na nejdůležitější zájezdy - a Makedonie obsahuje i Srby i Bulhary, národy, které jsem navštívil - psal L. Kuba. (7) Proto se nesměle obrátil na Ruskou akademii věd, zda by mu přece jen neposkytla prostředky na cestu po Makedonii. „ Přesto by byl užitečné zajet do této zanedbané země“, - psal L. Kuba koncem roku 1895 Ruské akademii - do které se málo cestuje a ještě méně věnuje pozornost folklóru této v každém případě zajímavé a důležité země slovanského světa. Byl bych velmi rád, kdybych mohl jako suplement svých slovanských etud zajet do Makedonie kvůli písním, kdyby slavná Akademie mohla ještě jednou svým přispěním v tomto podniku pomoci, za což bych jí byl z celého srdce vděčen, neboť bych mohl ke svému dílu Slovanstvo připojit také zajímavou a důležitou část m a k e d o n s k ý c h písní. (8) A přitom právě díky především Ludvíku Kubovi a československé diplomacii nebyla Makedonie ve dvacátých a počátkem třicátých let v tehdejším Československu tak neznámá, jak by se mnohým
méně zasvěceným mohlo na první pohled zdát. Ve své zprávě o cestě v roce 1925 L. Kuba píše, že byl na cestu do Makedonie připraven již v roce 1914, jenže první světová válka mu v tom zabránila. Do té doby na svých cestách zapsal více než 2800 nápěvů a textů, postupně probral kraj za krajem od Korutan až po Bulharsko. Makedonii však Ludvík Kuba navštívil až v letech 1925-1927. Při první cestě se zajímal hlavně o „západní polovinu nejjižnějších Slovanů balkánských“. Proto „spěchal“ především do luzného zákoutí Ochridského jezera a odtud se pomalu vracel přes Bitolu, Prilep, Skopji, Veles a Štip. Věděl, že z celého slovanského Balkánu jsou tyto oblasti nejméně melograficky zpracovány. Podle L. Kuby to možná byla náhoda, že první píseň , kterou v Ochridě slyšel, byla Goro, goro, visoka si se stejným nápěvem, jako se zpívá u nás a s textem, jenž byl k našemu (Horo, horo, vysoká jsi) v poměru pouhého překladu. (9) Makedonské písně zapsané Ludvíkem Kubou pak vyšly roku 1928, cestopis Čtení o Makedonii. Cesty a studie z roků 1925-1927 v roce 1932. Po návratu z první cesty do Makedonie a Starého Srbska L. Kuba uveřejnil v tisku obšírnou zprávu. (10) V rozhovoru se sarajevským bohemistou a překladatelem Jovanem Kršićem (1898-1941) se Kuba k situaci v Makedonii vyjádřil kriticky takto: V čistě politických otázkách jsem laik, tedy málo kompetentní. Zdá se mi však, že se Jižní Srbsko spravuje stále ještě jako nějaké dobyté území. (11) Kromě makedonských písní a písní ze Starého Srbska, které zařadil do svého Slovanstva v svých zpěvech, vytěžil L. Kuba z cest na slovanský jih mnoho skic, obrazů, materiálu k četným článkům a ke dvěma rozsahem téměř stejným cestopisům - k uvedenému cestopisu o Makedonii a ke Čtení o Starém Srbsku. Cesty a studie z roků 1890-1927 (1932). O Makedonii, kterou L. Kuba označil za Balkán v malém, se ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století v československých politických a kulturních kruzích mluvilo především v souvislosti s teroristickou činností jednoho křídla Vnitřní makedonské revoluční organizace (VMRO) a ve spojitosti se vztahy jihoslovansko-bulharskými, na jejichž normalizaci měla československá zahraniční politika eminentní zájem. Tehdejší československý ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš (1884-1948) již v roce 1926 mj. napsal, že „poměr jihoslovansko-bulharský zůstal v podstatě týž jako před válkou: byl to boj o území a speciálně o definitivní národní formování obyvatelstva makedonského, jedním slovem boj o Makedonii. (12) První světová válka podle E. Beneše zesílila spor Jihoslovanů s Bulhary, tj. vyřešila více problémů neslovanských než slovanských a vyvolala nové problémy. K nim počítal E. Beneš právě také otázku Makedonie. Psal, že v budoucnost vyřešení problému makedonského, asimilace nebo autonomizace Makedonie vzhledem k tomu, že se politicky dá předpokládat, že spor o Makedonii je buď na dlouho nebo navždy vyřešen poslední válkou ve prospěch Srbska. (13) Nezanedbatelná, avšak dosud téměř zcela zapomínaná je úloha Ludvíka Kuby a některých dalších českých kulturních osobností pro poznání dějin, lidové slovesné tvorby, mentality a kulturního svérázu Makedonie, o níž se v diplomatických kruzích a při mezistátních jednáních na nejrůznějších úrovních tolik mluvilo. Pouhý výčet příspěvků bez nároků na jejich podrobnější analýzu ukáže na obrovský a dosud nepřekonaný rozsah Kubovy „makedonské“ kulturní aktivity. Po první návštěvě Makedonie v roce 1925 odpovídal Ludvík Kuba na otázky redaktora Národní politiky J. Hejreta o Makedonii. (14) Téhož roku otiskl L. Kuba svoje vyprávění o Ochridu, které pak pojal do cestopisu o Makedonii. (15) V následujícím roce podal Kuba v tisku zprávu o lidovém hudebním umění v Makedonii a ve Starém Srbsku. (16) Pojednal v ní o svých záměrech a o hudebních nástrojích (duduk, šupelka, vijalo, zurla, aj.). Přijal tvrzení srbského národopisce, historika a zeměpisce Jovana Cvijiče, že na Balkáně jsou čtyři kulturní pásma: cincarsko-byzantské (tj. městské), italské, západoevropské (pronikající ze severu) a patriarchální neboli vesnicko-pastevecké. V témže roce uveřejnil L. Kuba v denním a odborném tisku články o macedonském výletu (17) a makedonské idyle, (18) o Prespanském jezeře, (19) o své cestě z Ochridu do Bitoly (20) i o cestě za písní makedonskou. (21) Některé z uvedených příspěvků později L. Kuba pojal do svého již uvedeného cestopisu Čtení o Makedonii. V roce 1927 napsal Ludvík Kuba o Makedonii článek Z neznámých koutů bratrské Jugoslávie. (22) Vyprávěl o svém putování za makedonskou písní (23) a za makedonskými modely ke svým pestrobarevným obrazům. (24) Kromě toho Kuba psal v roce 1928 v různě orientovaném denním tisku o pouti v Makedonii (25), o kralevici Markovi a jeho rodišti Prilepu (26), o sv. Klimentu v Ochridu (27) i svatbě v Galičniku, (28) která má na Balkáně zvláštní a neopakovatelné rysy. V témže roce L. Kuba zařadil do svého Slovanstva ve svých zpěvech také 31 makedonských písní v přetlumočení překladatele ze srbocharvátštiny, slovinštiny a bulharštiny Jana Hudce (1856-1940), které vyšly následujícího roku v reedici (v novém vydání). (29) V Národních listech vyšlo počátkem roku 1929 Kubovo vyprávění o skopské Černé Hoře. (30) V roce 1930 vydal L. Kuba v Hudcově překladu a s vlastními notami nádhernou makedonskou lidovou píseň Marička na židli usedla (Marika na stol sedeše). Zároveň v tomto roce doslova chrlil články o památkách a klášterech Starého Srbska a dokončoval své cestopisné črty o Makedonii a Starém Srbsku. V dalším roce (1931) uveřejnil L. Kuba úryvek ze svého cestpisu o Makedonii a Novácích. (31)
Kubovo Čtení o Lužici (1925) vzbudilo mimořádný zájem, Jugoslávská vláda proto požádala L. Kubu o napsání podobné knihy o Jugoslávii. Kuba s tím ochotně souhlasil. Jenže pozdější incident spojený s vydáním makedonských písní, o němž se zmíním dále, vzniku podobné publikace zabránil. L. Kuba pouději vysvětlil v tisku, proč po Čtení o Lužici vydává Čtení o Starém Srbsku a Čtení o Makedonii. (32) Vyvrcholením Kubova systematického seznamování české kulturní (i politické) veřejnosti mj. s Makedonií byla již jeho zmíněná cestopisná kniha Čtení o Makedonii (1932), která spolu s Čtením o Starém Srbsku (1932), Čtením o Dalmácii (1936) a Čtením o Bosně a Hercegovině (1937), jež jsou doprovázeny krásnými obrazy, kresbami skicami a písněmi spolu s jihoslovanským (II.) dílem Cest za slovanskou písní (1935) dokládají Kubův vřelý vztah a lásku k jižním Slovanům. Pětisvazkové Slovanstvo ve svých zpěvech (1884-1929), obsahující texty v originále i v českém překladu, je nejrozměrnější české hudební dílo a ojedinělá práce v celé literatuře slovanské. V něm pak stěžejní část tvoří písně jižních Slovanů. Píseň jižního Slovanstva je bohaté moře, napsal L. Kuba v listopadu 1929, kde není potřeba potapěčského šatu, aby se musilo opatrně pátrati na dně po skvostech. Tam stačí hrábnouti naslepo kdekoliv a na dlani je hned plno lastur, které se překonávají luznými tvary a barvami duhujících perletí. (33) Oba cestopisy, tj. Čtení o Starém Srbsku a Čtení o Makedonii, která jsou ilustrována autorovými obrazy a úryvky z lidových písní, vzbudila zájem čtenářů i tehdejších makedonských studentů v Československu a dokonce vyvolala také diplomatické a politické zásahy. Makedonští studenti v Praze dokonce zakoupili z vydavatelství neurčitý počet Kubova Čtení o Makedonii, aby je rozdali významným osobám. Jak L. Kuba píše Jiřímu Mahenovi (1882-1939), tuto povinnost měl na starosti Makedonec z Galičniku Boris Damjanov, který byl pro svou politickou činnost z Prahy vypovězen. (34) V obou cestopisech autor ukázal, že je svižným a vtipným vypravovatelem svých cestopisných zážitků, z nichž mnohé vyrůstají na národopisnou a folkloristickou studii. Z těch zase nutno vyzvednout obšírnou kapitolu o makedonském Galičniku, kde ,lid tvoří zvláštní nárůdek neuvěřitelných opaků a nevyčerpatelných zajímavostí ´. Najednou, jednou v roce (na sv. Petra), konají se tam svatby, jejichž obřady trvají sedm dní. Autor na své druhé cestě Makedonií zastihl takový svatební ,Petrovden´ a vylíčil s pravou malířskou plastičností“ - napsal kritik. (35) Kritiky Čtení o Makedonii se zmiňují mj. také o „politickém rozruchu“, který kniha vyvolala. Jiří Mahen se s L. Kubou seznámil v Brně, kde Kuba dne 28. Března 1927 přednášel o jihoslovanské lidové písni. A když mu Kuba nechal poslat z nakladatelství Družstevní práce svou knihu, Mahen o ní napsal nadšenou kritiku: Poslal jste mi včera Kubovo Čtení o Makedonii. Vzal jsem tu knížku, začal číst a nepřestal, dokud jsem ji nepřečetl celou. A už dávno jsem se tak nepobavil celý vnitřně rozradostněn a rozveselen. Kuba umí cestovat, vidí mnoho věcí najednou, umí povědět, co ho vlastně zaujalo, a při všem je spravedlivý k věcem i lidem. Tak je jeho Makedonie skutečným darem pro čtenáře. Rozumí se, že mne kniha chytla především proto, poněvadž mi doplnila svět, který miluji /.../ Balkán učí člověka toužit po dobrodružství a neuznat nikde cíl cesty /.../ Kuba už dobře vytříbený pohled i sluch pro historii, pro dnešek, pro písničku, pro barvu, neboť se nerozpakuje nikdy dáti do hry sebe sama, je ve svém /.../ Kuba vidí věky vžitý ceremoniel, vidí starý, hrdý svět, ale nachází ho i u makedonského cikána, kterého si neustále staví do nového a nového postoje, aby viděl, kde jsme si všichni rovni a kde ten druhý vyniká nad nás. Tak je to v pořádku! Na jihu je pestrý člověk, ale bláhový člověk, který nevidí než tuhle pestrost! Divá-li se na ni několik dní, je jí nutně otráven a zmaten. Kdo se umí dívat, vidí ovšem neustále signály jiného a plnějšího světa. Zůstává. Dívá se a vrací se. Všichni, kdož jsme to prožili, jeho tajemnou hru, vraceli bychom se tam dolů neustále. A není v tom ani kousek romantiky, ale nutné potřeby. (36) Jak se J. Mahen vyznal L. Kubovi, psal o Makedonii „opravdu s vnitřním zaujetím, protože už mnoho o ní četl a věděl, že tam jsou velké věci“. Mahen dokonce o letních měsících roku 1932 hodlal spolu s ředitelem brněnského divadla Václavem Jiřikovským (1891-1942) Makedonii navštívit. Nikoli jeho vinou vša tentokrát z cesty sešlo. Mahenovým vřele a srdečně milým článkem o svém Čtení o Makedonii byl Ludvík Kuba nadšen. Napsal J. Mahenovi, že jeho recenze není referátem, nýbrž bezprostředním odezvukem, a ten se může psát jen tenkrát, když dílo najde kritikovo dílo zladěné tak, aby jejich vlny byly buď totožné nebo dělitelné společnými jmenovateli. V tomtéž Kubově dopise J. Mahenovi, kterým vlastně jejich vzájemná korespondence začala, nacházíme cenné informace o vzniku cestopisu o Starém Srbsku i o vztahu srbské vlády k L. Kubovi. L. Kuba informoval Mahena, jak se na žádost bělehradské vlády vrhl horlivě na studium věcí starosrbských a makedonských“, aby kniha měla „cenu nejen jako erární pansrbský panegyrism, ale i jako literární dílo vůbec. Ukázalo se ovšem, že L. Kuba nikdy nemůže napsati věc, která by došla souhlasu bělehradského režimu. Musila by vyhovovati ,kulturní konvenci´, kterou máme s Jugoslávií a která znamená, že se máme v Bělehradě dříve optat, smíme-li říkat vrbě vrba či jinak (a jak dlouho)? V L. Kubovi byl nějaký vnitřní přetlak, který potřeboval uvolnit. Proto se j. Mahenovi svěřoval dalšími podrobnostmi: Jinak
řečeno: Viděl jsem, že v makedonské věci bych nemohl nikdy napsati to, co by s líbilo Bělehradu. /.../ Nezbylo mi než napsati i Staré Srbsko, abych mohl složiti i účet ze svého poměru k Srbům, a - díky bohu - podařilo se mi dvojdílo dokončiti tak, že slouží plně pravdě a přitom nikdo u českých posuzovačů (ani v srbomanských časopisech, jako je České slovo a Venkov) nevytkl mi stranictví. (37) Kubu jedině mrzelo, že slovanský nejryzejší časopis Národní listy pérem slečny Karasové přijal knihy právě proto chladně a netečně, že se o Makedonii u mě mluví nestranně. (38) V anketě Lidových novin na podzim roku 1932 o nejzajímavější knihu roku Jiří Mahen odpověděl: Největší radost připravily mně letos dvě knížky Kubovi: Čtení o Makedonii a Čtení o Starém Srbsku. Vypravují o věcech, které miluji. (39) Ludvík Kuba tím byl velmi potěšen. Využil Mahenových padesátin a poslal mu drobný námaz, představující makedonské oro, olejomalbu, obraz, který Kuba namaloval v Makedonii v roce 1925. Makedonci z tzv. skopské Černé Hory (na sever od Skopje) na něm tančí oro o pouti v Mirovcích. Darem L. Kuba způsobil J. Mahenovi opravdu ohromnou radost, třebaže, jak mu Mahen psal, nejde o obraz, ale o kouzlo, které nás oba dva poutá a osvobozuje. Ačkoli Ludvík Kuba již v roce 1923 obdržel od jugoslávské vlády jedno z nejvyšších vyznamenání, (40) měl s jugoslávskou vládou potíže právě kvůli psaní o Makedonii a kvůli makedonským písním. Nemohla si toho nevšimnout také kritika. Kubova práce v dnešních dosud rozháraných vztazích mezislovanských narazila i na politické nedorozumění - napsal Hubert Doležil a pokračoval: Stalo se tak při vydání ,Slovanstva´s písněmi makedonskými, kdež Kuba z důvodů zcela objektivních a vědeckých přiřkl lidovou hudební kulturu v Makedonii spíše oblasti bulharské a způsobil tím roztrpčený nesouhlas ve veřejnosti srbské, politicky pochopitelný, v otázce vědecké však bez hlubšího zdůvodnění a protidůkazů jednostranný. (41) Odmítavý vztah jugoslávské vlády k L. Kubovi dospěl tak daleko, že mu byl zakázán „vstup na jugoslávské území“. Ve svých pamětech Zaschlá paleta L. Kuba mj. píše, že o tom byl informován i prezident Masaryk, který tehdy rozhodoval o použití jistého obnosu, určeného k podpoře kulturní činnosti. Jen tak se stalo, že Hudební matice mohla opět pokračovat ve vydávání S l o v a n s t v a. Vyšly písně bosensko-hercegovské, starosrbské, makedonské a bulharské a moje dílo bylo tak dokončeno. Mohl jsem jásat, ale zase jsem nejásal. Na každém svazku byl vyjádřen dík prezidentovi Masarykovi za jeho pomoc, a to slovy, jež mi byla nadiktována v jeho kanceláři. A tato slova měla povážlivé následky při vydání makedonských písní. S těmi jsme měl velké starosti už když jsem chystal jejich vydání. U nás převládal názor, že se v této věci mám řídit takzvanou politickou filologií, to znamená makedonská slova tisknout srbským pravopisem, protože větší díl Makedonie je pod jugoslávskou svrchovaností. Ačkoli jsem byl nositelem jugoslávského řádu, nemínil jsem jen tak plout po proudu a po prostudování věcí jsem se přiklonil k názoru francouzského slavisty Mazona, který makedonštinu považoval za odnož bulharštiny. Jakmile však makedonský svazek vyšel, byl v Bělehradě předložen ministerské radě a náš vyslanec musel do Prahy sdělit, že jugoslávská vláda protestuje proti tomu, aby prezident Československé republiky podporoval hnutí nepřátelské jugoslávskému státu. (42) Ludvík Kuba ve svých pamětech dále velmi barvitě líčí, jak T. G. Masaryk z vědeckého hlediska jeho jednání schválil, jak vyslali z Bělehradu melografa Miloje Milojeviče do Prahy, aby tu přednášel o jihosrbských lidových písních, což po jugoslávsku znamenalo o makedonských. Srbský hudební folklorista měl vyvrátit Kubova tvrzení. A také se tak stalo. Ve své přednášce na konzervatoři M. Milojevič mj. prohlásil, že jižní srbština (tj, makedonština - pozn. moje ID) je nejkrásnější srbština a je nám líto, že jeden z vašich lidí... L. Kuba, který byl přednášce přítomen, vstal, řečníka přerušil, obrátil se k přítomným, řekl, že to byl on, kdo psal o makedonských písních, a demonstrativně odešel. (43) Protože na přednášce byli vedle srbských studentů přítomni také někteří bulharští a makedonští studenti, informace o tom se dostala do švýcarského makedonského tisku. Ke Kubovi začaly chodit makedonské deputace a Bulhaři mu udělili Sarafovu cenu. Ozval se mu Slovanský spolek ze Sofie, kterému L. Kuba odpověděl stručně: Je mi líto, že moje písně makedonské vzbudily více pozornosti, než je zdrávo souladu v rodině slovanských národů. Celá tato diplomatická zápletka, tak typická nejen pro balkánské poměry, vyvrcholila tak, že prof. brněnské univerzity Jaroslav Stránský (1884-1973), politik, právník a publicista, (44) který v otázce makedonštiny zastával táž názor“ jako Ludvík Kuba, byl v Kotoru zadržen a při odchodu z Jugoslávie byl vyrozuměn, že on, Niederle a já - píše L. Kuba, do Jugoslávie nesmíme. Tímto ironickým efektem bylo vyzdobeno dokončení mého S l o v a n s t v a, jehož stěžejní část tvoří právě písně jihoslovanských národů. (45) Korespondence Ludvíka Kuby s Jiřím Mahenem prozrazuje vřelý vztah obou umělců k slovanskému jihu, k jeho lidu a kultuře. A oba dva tvůrci, kteří navštívili slovanský jih mnohokrát, dovedli i krásách jednotlivých balkánských slovanských zemí psát s láskou a zaujetím, s citem literárně a výtvarně zachytit výrazné typy. (46) Ve své promoční řeči z roku 1936 Ludvík Kuba mj. řekl, že na Balkáně, který
procestoval, je vše prolnuto duší lidu, která se tu jednotně vyjadřuje výtvarnicky chalupou, nádobou, šatem, veškerou osobností lidu, ona zákonnost, která jej všemi směry prostupuje a již je lid podroben jednak svými vnitřními podmínkami: povahou, vrozeným krasocitem a zděděnou tradicí, jednak podmínkami zevními: povahou výtvarné látky a živly převzatými a svým způsobem zpracovanými. Poznal jsem, že šat se zde stává krojem, teprve když jej svůj člověk oblékne, poněvadž teprve on mu dá smysl, duši, život. (47) Ludvík Kuba patřil spolu s Jiřím Mahenem, autorem čtyř knih o Jugoslávii, (48) Josefem Holečkem (1853-1929), (49) Petrem Křičkou (1884-1949), Adolfem Veselým (1886-1961), Antonínem Šrámkem (1894 - ), Jaroslavem Marchou (1880-1961) aj. k těm literárním tvůrcům, kterým se podle Mahena stal Balkán skoro druhým domovem. (50) V Kubově celistvém díle zaujímá Makedonie, tento mnohonárodní labyrint (Arnauti, Kucovlaši, Řekové, Turci, španělští Židé, Cikáni), kde prostí lidé, ba již děti, mluví několika jazyky, zvláštní místo nikoli pouze jako kolébka slovanské kultury, nýbrž také jako zdroj originálních lidových krojů, přírodních krás, nápěvů a textů lidových písní. Kuba, který poznal význačné profily všech jihoslovanských oblastí, proto mohl napsat, že i Makedonie má svoji charakteristickou tvářnost. /.../ Je to velmi zajímavá, krásná mozaika, kde ve slovanské půdě tkví cizí ornamenty. Je to pestře žíhaný, velice efektní mramor. (51) Podle výstižného hodnocení historika Jaroslava Pánka Ludvík Kuba zasáhl po všech stránkách neobyčejně plodně do česko-jihoslovanských vztahů. Po celý život jako spisovatel seznamoval českou veřejnost v nejširším slova smyslu s kulturou jugoslávských národů, jako vědec odhalil mnohé taje jihoslovanské lidové hudby, jako malíř zachytil na stovkách obrazů národopisné zajímavosti všech zemí slovanského lidu a konečně svým životním dílem zachránil nepřehledné množství lidových písní před jistým zapomenutím. (52) Kubovo neobyčejně rozsáhlé malířské (více než 450 obrazů a skic s jihoslovanskou tematikou), melografické (zapsal asi 2800 lidových písní), folkloristické, fejetonistické a publicistické dílo (otiskl v denním tisku v časopisech asi 200 studií, článků a črt) tvoří v dějinách česko-jihoslovanských kulturních styků celou epochu. Bylo a stále zůstává užitečné jak pro etnograficko-folkloristickou vědu, tak také pro poznání slovanského Balkánu. (53) POZNÁMKY 1 Dorovský, I.: Konstantin Jireček. Život a dílo, Brno 1983. Týž: České země a Balkán. Kapitoly z dějin českomakedonských a makedonsko-českých styků, Brno 1973, s. 103-125. Týž: Makedonci žijí mezi námi, Brno 1998, s. 91124. 2 Z monografií o L. Kubovi uvádím: Páta, J.: Ludvík Kuba. Stručný nákres života a díla, Praha 1926. Nezval, V.: Ludvík Kuba, Praha 1946. Míčko, M., Nezval, V., Seifert, J., Štech, V. V.: Ludvík Kuba malíř, Praha 1946. Míčko, M.: Národní umělec Ludvík Kuba, Praha 1950 aj. 3 Pánek, J.: Jihoslované v literárním díle Ludvíka Kuby (Bibliografie), Přehled kulturních, literárních a školských otázek, sv. X, Daruvar 1977, s. 68-88. 4 Kuba, L.: Na Černé Hoře. Cesty podniknuté za účelem sbírání národních písní roku 1890 a 1891, Praha 1892. 5 Pánek, J.: Ludvík Kuba a Jihoslované, Přehled, sv. VIII, Daruvar 1973, s. 13. 6 Tamtéž, s. 14. 7 Dokumenty k istorii slavjanovedenija v Rossii (1850-1912), po redakcijej V. D. Grekova, Moskva - Leningrad 1948, s. 156, 161, 170, 178. 8 Tamtéž, s. 178. 9 Kuba, L.: Lidové hudební umění v Makedonii a Starém Srbsku. (Zpráva o cestě roku 1925.), Slovanský přehled, roč. XVIII, Praha 1926, s. 655. 10 Tamtéž, s. 654-666. 11 Pánek, J.: Ludvík Kuba a Jihoslované, s. 14. 12 Beneš, E.: Úvahy o slovanství, Praha 1947, s. 223. 13 Beneš, E.: Problémy slovanské politiky. Slovanský přehled, roč. XVIII, Praha 1926, s. 186. 14 Hejret, J.: Rozmluvy s Ludvíkem Kubou o Makedonii. Národní politika, 43, Praha 1925, čís. 284, s. 1-2, 17. Října 1925, odpolední vydání. 15 Kuba, L.: V Ochridu. Topičův sborník, roč. 13, Praha 1925-1926, s. 398-402. 16 Viz pozn. 10. 17 Kuba, L.: Macedonský výlet. Tribuna, roč. 8, čís. 99, s. 2-4, Praha, 25. dubna 1926. 18 Kuba, L.: Makedonská idyla. Lidové noviny, roč. 34, čís. 139, s. 1-2, Brno, 17. března 1926. 19 Kuba, L.: Prespanské jezero v Makedonii. Československá republika, čís. 151, s. 1-2, Praha, 3. dubna 1926. 20 Kuba, L.: Z Ochridu do Bitolje. Lidové noviny, roč. 34, čís. 201, s. 1-2, Brno 20. dubna 1926. 21 Kuba, L.: Za písní makedonskou. Národní politika, roč. 44, čís. 95, s. 1-2, Praha 6. dubna 1926. 22 Kuba, L.: Z neznámých koutů bratrské Jugoslávie. (Makedonie.). Nová Praha, roč. 8, čís. 6, s. 4, Praha 10. února 1927. 23 Kuba, L.: Za makedonskou písní. Lidové noviny, roč. 35, čís. 63, s. 1-2, Brno 5. února 1927. 24 Kuba, L.: Za makedonskými modely. Národní listy, roč. 67, čís. 43, vzdělávací příloha, Praha 13. února 1927. 25 Kuba, L.: Pouti v Makedonii. Národní listy, roč. 68, čís. 359, s. 1-2, Praha 30. prosince 1928. 26 Kuba, L.: Prilep, rodiště kraleviče Marka. Lidové noviny, roč. 36, čís. 612, s. 17, Brno 2. prosince 1928. 27 Kuba, L.: Sv. Kliment v Ochridu. Národní listy, roč. 68, čís. 193, s. 4, Praha 14. července 1928. 28 Kuba, L.: Vzhůru do Galičníka! Lidové noviny, roč. 36, čís. 212, s. 1-2, Brno 25. dubna 1928.
29 Slovanstvo ve svých zpěvech, kniha XIV, díl V, čís. 8, Praha 1928, reedice 1929. 30 Kuba, L.: Skopská Černá Hora. Národní listy, roč. 69, čís. 12, s. 1-2, Praha 12. ledna 1929. 31 Kuba, L.: Makedonie a - Nováci. (Z knihy Čtení o Makedonii.) Panorama, roč. 9, s. 182-186, Praha 1931-1932. 32 Kuba, L.: Proč po Čtení o Lužici vydávám Čtení o Starém Srbsku a Čtení o Makedonii? Tamtéž, s. 182. 33 Kuba, L.: Z duševní dílny lidu. Lidové noviny, Brno 17. listopadu 1929. Viz týž: Cesty za slovanskou písní, svazek druhý, Slovanský jih, Praha 1935, s. 371. 34 Hek, J., Vlašín, Š.: Vzájemná korespondence Ludvíka Kuby a Jiřího Mahena. Sborník Národního muzea v Praze, řada C - literární historie, sv. X, čís. 3, Praha 1965, s. 113., 35 Slovanský přehled, Praha 1933, s. 102-103. 36 Hek, J., Vlašín, Š..: cit. dílo, s. 104. 37 Tamtéž, s. 109. 38 Tamtéž, s. 110. 39 Tamtéž, s. 112. 40 Tamtéž, s. 118. Též Kuba, L..: Zaschlá paleta. Paměti, Praha 1955, s. 306-307. 41 Tempo, roč. XII, Praha 1933, s. 285. 42 Kuba, L.: Zaschlá paleta. Paměti, Praha 1955, s. 307. 43 Tamtéž. 44 Jaroslav Stránský byl prof. Masarykovy univerzity v Brně, vydavatelem Lidových novin, v letech 1918-1938 poslancem Národního shromáždění, v letech 1940-1945 ministrem spravedlnosti československé exilové vlády v Anglii. Po únoru 1948 emigroval. 45 Kuba, L.: Zaschlá paleta, s. 307. O vztahu Lubora Niederla k Makedonii viz Dorovský, I.: Makedonie, Boskovice 1995, s. 26. 46 Jiří Mahen navštívil Jugoslávii celkem sedmkrát. Viz Vlašín, Š.: Jiří Mahen a Jugoslávie. Přehled, roč. VI. a VII., Daruvar 1967-1968, s. 29-36. 47 Hek, J., Vlašín, Š.: cit. dílo, s. 105. 48 Jugoslávie se odrazila zejména ve čtyřech Mahenových dílech: v epické básni Scirocco, Brno 1923, v knize cestopisných fejetonů Hercegovina, Praha 1924, v orientální komedii Nasreddin, Praha 1930, a v lyrické sbírce Rozloučení s jihem, Praha 1934. 49 Dorovský, I.: Prijatelj i chroničar Crne Gore Joseh Choleček. In: Josef Choleček, Marko Miljanov u svom vremenu. Šest kazivanja. Podgorica 1995, s. I-V. 50 Petr Křička napsal mj. básnickou skladbu Světlý oblouk (1945) inspirovanou vyvražděním srbského města Kragujevac německými fašisty, Adolf Veselý lyrický román ve verších Strážce majáku (1931), Antonín Šrámek mj. expresionisticky laděnou historickou románovou trilogii Dubrovník (1940, Dubrovník, Hořká léta, Vzpoura), Jaroslav Marcha básnickou sbírku Zpěvy na Jugoslávii (1936). 51 Kuba, L.: Lidové hudební umění v Makedonii a ve Starém Srbsku. (Zpráva o cestě z roku 1925.) Slovanský přehled, roč. 18, s. 657, Praha 1926. 52 Pánek, J.: Ludvík Kuba a Jihoslované, s. 21. 53 Pánek, J.: Jihoslované v literárním díle Ludvíka Kuby (Bibliografie). Přehled, roč. X, Daruvar 1977.
RESUMÉ
The Slavonic Balkans in the works of Ludvík Kuba Ludvík Kuba is, together with several other Czech cultural and scientific figures, one of the most important representatives of Czech-Southern Slav cultural relations. The author shows how Kuba, using his comprehensive knowledge of the history of and especially the popular culture in the Slavonic countries of the Balkans, approached his subject in a highly systematic manner. His individual style of travel writing brings over to us tales, folk songs, traditions, sketches of folk costumes and landscapes in such a way that has never been done before in similar writings, and the author has set Kuba’s ethno-musicological, travel and cultural work in the wider social and political context of the first decades of the twentieth century. As well as describing the relationships between Southern Slavs at the time, he has made use of lesser-known correspondence between Czech cultural workers, and he notes that Kuba’s work remains to this day essential and unsurpassed when becoming acquainted with the Slavonic Balkans.
