Administrativní dělení Kuby dle ústavy z roku 1976
S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Kuba JOSEF OPATRNÝ
Nakladatelství
Libri,
Praha
2002
© Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc., 2002 © Libri, 2002 ISBN 80-7277-089-6
5
Obsah Předkolumbovské kultury a první Evropané 6 První zemědělci 8 Příchod Španělů 10 Conquista a kolonizace 13 Velázquezovo tažení 14 Koloniální společnost 18 Tabák, cukr a káva 22 Správní reformy na Kubě 24 Sedmiletá válka 26 Cukřenka Evropy 29 „Jsme Španělé!“ – kreolský reformismus 34 Vzestup Kuby 36 Anexionismus a cubanidad José Antonia Saca 39 Vytváření kubánské identity 42 „Třicetiletá válka“ 44 Republika ve zbrani 46 Mezičas bojů za nezávislost 49 Fenomén Martí 53 Krize vrcholí 55 Plattův dodatek a republika omezené suverenity 57 Závislá svobodná Kuba 59 Stín ze severu 61 Nástup diktatury 65 Batistův režim a vítězství „vousáčů“ 70 Hnutí 26. července 71 Castrova Kuba 73 Neúspěšná invaze 74 Kubánská krize 75 Ve službách impéria 78 Export revoluce 78 Poslední bašta socialismu 81 Rozčarování 82 Přetrvávání 84 Česko-kubánské vztahy 86 Základní informace pro české turisty 89 Bibliografická poznámka 91 Encyklopedické heslo 94
6
Předkolumbovské kultury a první Evropané Až do druhé poloviny 60. let 20. století byli kubánští archeologové přesvědčeni, že první obyvatelé se na ostrově, později pojmenovaném Kuba, objevili přibližně před 3 000 let. Velký rozmach karibské archeologie, ale také pokroky v historické klimatologii a s nimi související prohloubení poznatků o změnách výšky mořské hladiny v regionu však v posledních třiceti letech posunuly datum příchodu prvních lidí na Kubu asi o sedm až devět tisíc let. Většina odborníků tak dnes soudí, že čluny migrujících lovců připluly ke břehům ostrova už někdy v letech 10 000–8 000 před n. l. Badatelé spojují tuto migraci zpravidla se změnami výšky hladiny moře. V období cca 13 000–8 000 před n. l. existovalo v karibském regionu a v jeho bezprostřední blízkosti několik obrovských ostrovů oddělených úzkými průlivy. Kuba, podstatně větší než dnes, byla od sousedních ostrovů či pevniny vzdálena jen dvě desítky kilometrů, a vodní plochu navíc přerušovaly menší ostrůvky. Této skutečnosti využily patrně tlupy paleolitických kočovníků čítající dvacet až pětadvacet členů. Přicházely ze severní pevniny přes velký ostrov na místě dnešních mělčin v okolí Baham a postoupily rychle až na severní břehy dnešní Kuby. První osadníci připluli zřejmě na primitivních vorech, případně na kánoích. Na pobřeží dnešní provincie Holguín lovili tropické tuleně, v bažinatých ústích řek mořské savce podobné sviňuchám (zvané zde manatí), dále pak velké suchozemské hlodavce hutíe a také ptáky. Tato první migrace zanechala na Kubě málo stop. Jen na několika místech, především v ústích a podél toků řek Mayarí a Levisa, byly nalezeny kamenné nástroje. Karibští archeologové, včetně kubánských, z nich dedukují, že jedna část této první populace pronikla někdy v letech 5 000–3 000 před n. l. do vnitrozemí ostrova až k pohoří Cristal, zbytek pak opustil Kubu a osídlil přinejmenším část pobřeží nedalekého Haiti. Vývoj kamenné industrie v podobě štípaných nástrojů směřoval od hrubších tvarů k jemnějším; značného mistrovství do-
7
sáhli tito lovci při výrobě dokonalých hrotů šípů a oštěpů. Kubánští archeologové spojují tuto proměnu s přechodem na lov drobnější zvěře, která postupně nahradila velká zvířata jako hlavní zdroj potravy. Nálezy z jeskyně Santa Rita pak dokazují, že si lovci začínají v období 3 000–2 500 před n. l. doplňovat jídelníček stále častěji sběrem mořských mlžů, jejichž lastur využívali k výrobě nástrojů. Do jaké míry byl tento přechod od lovu k rybolovu a sběru dán měnícími se přírodními podmínkami a jak zde působil kontakt s další migrační vlnou, je dosud předmětem diskuse. Třebaže většina nálezů z první fáze zalidnění Kuby pochází z jeskyní, soudí archeologové, že nejstarší obyvatelé Kuby žili hlavně pod širým nebem a jako ochranu před nepříznivým počasím si budovali z proutí primitivní chatrče se stříškou a jedinou stěnou. Znali oheň a kromě nástrojů k lovu si vyráběli z jemně štípaného pazourku také nože, škrabky, škrabáky atd. Velké kamenné sekery nalezené na březích zátoky Nipe a úpatí pohoří Cristal sloužily podle archeologů především ke kácení stromů, používaných k výrobě vorů a kánoí. Asi před 4 500 lety dospěla ke kubánským břehům další migrační vlna, tentokrát představovaná mezolitickými rybáři. Přicházeli z karibského pobřeží dnešní Venezuely, odkud však nemířili k severním ostrovům přímo, ale dorazili k nim oklikou přes území dnešní Kolumbie, Nicaraguy a Hondurasu. Na Kubě se usadili na Isla de Juventud, v regionu Zapata a na poloostrově Guanahacibes a postupně pronikali dál po pobřeží. Velká zvířata už byla zřejmě vyhubena paleolitickými lovci, drobné zvěře však žilo na bažinatých březích stále dost, hojně se vyskytovaly také ryby, mořské želvy a především mlži, kteří se stali hlavním zdrojem obživy těchto rybářů a sběračů. Archeologické nálezy prokázaly jejich dovednost při výrobě předmětů různého určení (nádob, dlát, kladiv nebo korálů) z velkých lastur a při stavbě dokonalých kánoí. Tito noví usedlíci jen zřídka opouštěli úzký pobřežní pás, kde žili jednak v jeskyních a pod převislými skalami, jednak v chýších kruhového či obdélníkového půdorysu. Jejich osady měly někdy podobu elipsy, jejíž delší osa měřila přes čtyřicet metrů. Ve své další migraci na východ dospěli přes pobřeží pozdější provincie Camagüey až k ústí řeky Cauto v dnešní provincii Oriente. V po-
■ P ře d k o l u m b o v s k é k u l t u r y. . .
8
lovině prvního tisíciletí n. l. však tato kultura z Kuby zmizela, její nositelé zřejmě zčásti odešli na Haiti, zčásti byli asimilováni novou migrací.
První zemědělci Již v polovině prvního tisíciletí před n. l. se však na Kubě objevila zcela nová kulturní forma nazývaná kubánskými archeology protozemědělská. Její nositelé přicházeli ze západního pobřeží Floridy a od ústí řeky Mississippi a usazovali se na severním pobřeží Kuby mezi Havanou, Matanzasem a zátokou Santa Clara. Později expandovali dále na východ, kde tato kultura prošla dalším vývojem a vzdálila se od původních kořenů, což se projevilo jinými tvary kamenných nástrojů a odlišnostmi primitivní keramiky. Pozornost archeologů vzbudily zejména nálezy nádob s geometrickým figurálním dekorem se zbytky červeného barviva, neboť již prozrazují jistý stupeň vyspělosti civilizace. Příslušníci protozemědělské kultury lovili ryby různými způsoby, mimo jiné do sítí, různých vrší a ok; sbírali také měkkýše, semena a kořínky a na malých políčkách pěstovali rostliny. Při rybolovu používali kánoí vypalovaných ze silných kmenů – jejich podobu známe díky nálezu kánoe nedaleko útesů Jorajuría v Matanzasu. Tato kulturní forma přežívala na některých místech severního pobřeží Kuby až do příchodu Španělů. V prvních stoletích po začátku křesťanského letopočtu dorazili ze sousedního Haiti neolitičtí zemědělci, kteří přinesli na ostrov vyspělou keramiku. Ze svých prvních osad na východním pobřeží, zejména v Banes, pak šířili na Kubě umění pěstovat kukuřici, tabák a jedlé hlízy (maniok). Kubánští archeologové dělí neolitickou etapu do dvou fází. První trvá od poloviny prvního tisíciletí n. l. do jeho konce, druhá pak do příchodu Evropanů. Řada charakteristik obou etap je však velmi těžko odlišitelná. Nositelé neolitické zemědělské kultury patřili do jazykové skupiny aruaka, jejíž původní vlastí bylo ústí Orinoka v Jižní Americe. Jejich postup ze severní části subkontinentu na ostrovy Velkých Antil zmapovali archeologové prostřednictvím analýzy tvaru a dekoru typické keramiky. Po celém území ostrova, zejména v jeho východní a střední části,
9
První zemědělci ■
existují desítky dobře prozkoumaných sídlišť. Kromě zbytků obydlí, nástrojů, nářadí, ozdob, keramiky a zbraní zde bylo nalezeno velké množství kosterních pozůstatků. Antropologové tedy mohli rekonstruovat fyzickou podobu těchto zemědělců. Muži dosahovali průměrné výšky 158 cm, ženy o 10 cm méně, lebky odpovídaly mongoloidnímu typu a jejich tvar nesl stopy umělé deformace v útlém dětství, která se praktikovala ještě v době příchodu Španělů v první polovině 16. století. Hlavní surovinou k výrobě nástrojů zůstával kámen. Nástroje – sekery, šídla atd. – měly dokonalý tvar, stejně jako ozdoby a drobné plastiky nábožensko-magického charakteru. Aruakové používali k výrobě těchto předmětů i dřeva a zvířecích kostí či zubů. Běžným typem obydlí byly dřevěné chýše kruhového půdorysu pokryté palmovými listy, čtyřúhelníkový půdorys byl mnohem řidší a v domech tohoto typu bydleli patrně především náčelníci. Velikost obydlí se lišila, velké stavby obývalo zřejmě několik spřízněných rodin, existovaly také stavby sloužící kultovním a ceremoniálním účelům. Zařízení domů bylo víc než prosté, kromě ohniště lze zmínit pouze závěsná lůžka (hamaky) z bavlny či jiných přírodních vláken. Ze dřeva vyráběli domorodci také kánoe, často značně veliké a poháněné pádly několika desítek veslařů. Mimo stěhování a válečné výpravy sloužily kánoe i při rybolovu. Třebaže tito indiáni nedospěli k objevu hrnčířského kruhu, dokázali vyrobit nádoby dokonalých tvarů. Vypalovali je v otevřených pecích a málokdy používali barev. Mísy, talíře a další nádoby různých tvarů, si tak zachovávaly barvu přírodní hlíny. Zdobily je řady vpichů, vlnovek či rovných čar. Nejdůležitější hospodářskou aktivitu představovalo zemědělství. Pro likvidaci hustého porostu indiáni volili zpravidla kombinaci mýcení kamennými sekerami a vypalování. Na místa s tenkou vrstvou půdy na skalnatém podloží přinášeli úrodnou zeminu a vršili ji do potřebné výše. Hlavní plodiny představovaly i nadále maniok a kukuřice a také fazole. Pěstovali i tabák, především pro rituální kouření či vdechování tabákového prachu. Písemné prameny ani archeologické nálezy nenasvědčují tomu, že by byla na Kubě tímto etnikem pěstována bavlna. Neolitičtí zemědělci ale získávali bavlněná vlákna z divoce rostoucích rostlin. Nepěstovali zřejmě ani ovoce; ananas
■ P ře d k o l u m b o v s k é k u l t u r y. . .
10
či plody guayaby (peckovice podobné broskvi) také jen sbírali ve volné přírodě. Přesto měla úrodná půda a její poměrně efektivní využívání významný vliv na demografický vývoj a podobu společnosti. Počet obyvatel Kuby rostl – podle názoru některých historických demografů zde v době příchodu Španělů žilo v kmenových pospolitostech minimálně 200 000 obyvatel. Společné obdělávání půdy a výměna přebytků jistě kladly značné nároky na společenskou organizaci. Její přesná podoba na Kubě však zůstává předmětem diskuse, zejména co se týče postavení vůdců klanů a jejich vztahu ke kasikům – náčelníkům větších kmenových komunit. O dalších téměř tisíc let později, na počátku 15. století, přichází z Haiti na Kubu další migrační skupina. Jsou to opět Aruakové a usazují se v nejvýchodnější části Kuby, v oblasti Maisí. Také jejich vztah k už usedlému obyvatelstvu přestavuje jeden z předmětů zájmu současné kubánské archeologie, která své závěry opírá o terénní výzkum a o zprávy španělských kronikářů zmiňujících nerovné vztahy mezi dvěma skupinami domorodců, Ciboney a Taíny. Ciboneyové, považovaní dnes za potomky mezolitické migrace, měli být nově příchozím Taínům podřízeni. Zároveň ale obě etnika ohrožovaly nájezdy divokých Karibů, kteří v 15. století migrovali z jihoamerické pevniny na sever a přes Malé Antily pronikali i na pobřeží Kuby. Jejich zvyk pojídat maso zabitých nepřátel dal později vzniknout slovu „kanibal“.
Příchod Španělů Karibové přicházeli na tento ostrov ve stejné době, kdy se v Karibiku objevil předvoj zcela nové migrace. Neměla své centrum ani jižně, ani severně od Kuby jako dosavadní proudy, ale daleko na východě. Lišila se od všech dosavadních vln také svou kvalitou. Její účastníci dávno prošli neolitickou revolucí a přes dobu měděnou a bronzovou dospěli k věku železa. Právě tato surovina v kombinaci s dalšími faktory umožnila vytvoření zcela nového civilizačního typu. Dne 27. října 1492 se u severovýchodního pobřeží Kuby objevily tři lodi pod velením janovského plavce Kryštofa Kolumba. Výprava Kryštofa Kolumba byla podnikem španělským,
11
Příchod Španělů ■
odpovídala však zájmům celé evropské společnosti hledající v druhé polovině 15. století s rostoucí naléhavostí cestu k asijskému koření a drahým kovům. Zatímco Portugalci a významná část evropských kartografů spatřovali nejnadějnější způsob dosažení Indie v obeplutí Afriky, Kolumbus navrhoval cestu západním směrem. Získal pro svou myšlenku Isabelu Kastilskou, která spolu se svým manželem Ferdinandem Aragonským úspěšně dokončila boj proti muslimům na Pyrenejském poloostrově a zahájila proces sjednocování roztříštěných území ve španělský stát, a v srpnu roku 1492 mohla jeho výprava opustit Sevillu. Dne 12. října potom admirál vstoupil na jeden z bahamských ostrovů a následující týdny strávil hledáním bohaté říše Velkého chána, popsané už na konci 13. století Markem Polem. Úředníky čínského vládce oblečené do hedvábí však nenašel ani na Bahamách, ani na Kubě, kde zakotvil 28. října v zátoce, kterou ve svém deníku nazval San Salvador (dnešní Bariay). V následujících dnech pluly plachetnice podél kubánského pobřeží k západu, aniž objevily jakékoli stopy vyspělé civilizace. 2. listopadu vyslal proto Kolumbus do vnitrozemí tlumočníka výpravy Luise Torrese v doprovodu Rodrigua de Jereze. Měl doručit Velkému chánovi doporučující dopisy, kterými vybavila guvernéra nových držav španělské koruny královna Isabela. Vyslanci však objevili jen velkou vesnici a v ní nic, co by potvrzovalo Kolumbův názor o dosažení cíle expedice. Polonazí obyvatelé primitivních chýší nevypadali na poddané mocného orientálního vládce a Torrese zaujal jen jeden jejich podivný zvyk: Evropané se tehdy poprvé setkali s kouřením tabáku. Až do počátku prosince křižovaly plachetnice u severního pobřeží východní Kuby a Kolumbus zanášel do mapy další jména – většinu z nich však pozdější kartografové nahradili jinými názvy. Tento osud potkal i nejvýchodnější výběžek ostrova nazvaný Kolumbem Alfa y Omega, dnešní Maisí. Dne 5. prosince opustila výprava vody ostrova a zamířila dále na východ. O vánočních svátcích založil Kolumbus na sousední Españole, dnešním Haiti, osadu La Navidad a poté se vrátil do Evropy. V průzkumu kubánského pobřeží pokračoval Kolumbus až na jaře roku 1494 během své druhé expedice. Od 24. dubna
■ P ře d k o l u m b o v s k é k u l t u r y. . .
12
mapoval jižní břehy ostrova, který stále považoval za součást asijské pevniny. Mimo jiné objevil velký ostrov, který nazval ostrovem Svatého Jana Evangelisty (později nesl jméno Isla de Pinos a nakonec Isla de Juventud), a zátoku, kde Španělé později vybudovali osadu Batábano. Dne 12. června oznámil posádce, že nepochybuje o správnosti svého původního názoru. Země, jejíž břehy sledoval celé týdny, nemůže být ničím jiným než součástí Asie. Poté nařídil obrátit kormidlo. Po několika týdnech obtížné plavby v protiproudu a protivětru zamířil k jihu, kde objevil Jamajku. Ke kubánským břehům se pak vrátil nakrátko až v roce 1503 během své čtvrté a poslední výpravy. Jeho pozice ve Španělsku už byla v této době silně otřesena, stále větší část kartografů soudila, že Kolumbus nedoplul k asijským břehům, ale objevil „Nový svět“. Koruna zahájila kolonizaci ostrovů i pevniny, aniž uznala práva, která byla Kolumbovi udělena tzv. kapitulacemi či dohodami ze Santa Fé před odjezdem na první výpravu. Centrem španělské kolonizace v 16. století se ovšem nestala Kuba, figurující v této době na mapách pod jménem Juana (podle syna královských manželů infanta Juana) či později krátce pod názvem Fernandina (podle samotného Ferdinanda Aragonského), ale sousední Española, odkud vyjížděly výpravy zakreslující do map další ostrovy a části pevniny Nového světa.
Conquista a kolonizace Od počátku 16. století se ve Španělsku opakovaně ozývaly hlasy požadující kolonizaci Kuby, ale k praktickému pokusu došlo až těsně před koncem prvního desetiletí. V roce 1509 vyslal Kolumbův syn Diego Colón, nový guvernér na Españole, kapitána Sebastiana de Ocampo, aby podrobně zmapoval břehy Kuby, které byly dosud přibližně z jedné třetiny neznámé. Ocampo během osmi měsíců ostrov obeplul, přičemž zakotvil mimo jiné v dnešní Havanské zátoce, kde jeho posádky opravovaly poškozené lodi. Tato plavba s definitivní platností vyvrátila Kolumbovo tvrzení, podle kterého měla být Kuba součástí pevniny. Kromě toho Ocampo přivezl zprávy o úrodné půdě a mírumilovných domorodcích. Na základě Ocampových informací vypravil guvernér Colón v roce 1510 ke kubánským břehům kolonizační expedici. Do jejího čela postavil Diega Velázqueze, jemuž přiznal titul guvernéra a zároveň funkci tzv. adelantada. Tento titul se od dob reconquisty na Pyrenejském poloostrově uděloval osobám, jež měly za úkol dobýt na vlastní náklady nové území a vybudovat tam civilní správu. Kontrola získaného regionu měla pak adelantadovi zaručit ekonomické výhody a úhradu vynaložených prostředků. Protože však pro každého adelantada bylo už po staletí stálou ambicí vymanit se z podřízenosti tomu, kdo jej na expedici vyslal, a stát se přímo královským vazalem, jmenoval Colón Velázquezovým zástupcem svého spolehlivého úředníka Francisca de Moralese. Tato dvojice pak během krátké doby získala na Españole pro myšlenku kolonizace Kuby asi tři stovky osadníků. Mezi nimi byli muži, kteří později významně ovlivnili dějiny amerického kontinentu. Hernando Cortés, Diego de Ordaz či Pedro Alvarado se podíleli na podmanění aztécké říše, Bernal Díaz del Castillo napsal kroniku dobytí Mexika, považovanou za dílo mimořádné literární a historické hodnoty. Na Kubě se brzy objevil i Bartolomé de las Casas, Juan Grijalva či Francisco de Córdova, jejichž význam pro objevování nových částí kontinentu a španělskou kartografii oceňují generace španělských historiků.
■ Conquista
a kolonizace
14
Velázquezovo tažení Není přesně známo, kdy Velázquezova výprava na Kubu odplula – podle většiny historiků to bylo někdy na počátku roku 1511 – ani kde založila první osadu. Obvykle se zmiňuje dnešní přístav Baracoa na východním pobřeží ostrova. Shoda nicméně panuje v názoru na vztah Španělů k domorodému obyvatelstvu. Kolonizátoři přijeli se zkušeností z Españoly, kde indiáni velmi rychle vymírali, což přinášelo vážné ekonomické problémy. Zdá se, že na Kubě byli rozhodnuti získat důvěru domorodých náčelníků – kasiků –, kteří měli novým pánům ostrova zajistit využívání místní pracovní síly. Tento plán však hned zpočátku narazil na vážné potíže. Na východ Kuby uprchli z Españoly před španělskou kolonizační politikou stovky a možná tisíce obyvatel zničených vesnic, mezi nimi i legendární Hatuey, kasik z oblasti Guahabá, odhodlaný postavit se Velázquezovi na odpor. Hatuey však vedl v horách Maisí beznadějnou válku. Indiáni sice měli početní převahu a znali místní terén, jinak ale byly všechny výhody na straně Španělů. Nesouměřitelná byla výzbroj, obrovskou výhodu kolonizátorů představovali velcí psi chovaní na Pyrenejském poloostrově pro lov vlků a medvědů. V karibské oblasti je běloši používali nejen ke stopování a hlídání, ale i k vraždění odbojných domorodců. Tyto exemplární případy měly zastrašit masu obyvatel ostrova. Způsob, jakým to kolonizátoři prováděli, dal vzniknout i zcela novému slovesu aperrear – roztrhat psy (od perro – pes). Po několikaměsíčních srážkách se podařilo Velázquezovi polapit i Hatueye. Vítězové jej soudili jako kacíře a povstalce a jeho smrt na hranici ukončila odpor domorodců. Velázquez pak rozdělil svým vojákům kubánskou půdu a indiány jako pracovní síly. Rychlá pacifikace východní části ostrova, kde jeden z Velázquezových důstojníků Pánfilo de Narváez dospěl až do oblasti pozdějšího města Bayama, přinesla guvernérovi uznání samotného Ferdinanda Aragonského. Součástí ocenění jeho zásluh bylo i udělení práva přidělovat tzv. encomiendy a rozdělovat indiány v systému repartimienta. První výraz znamená v překladu „svěřovat“. Praxe, již označuje, se stala základem španělského koloniálního systému v první fázi osidlování
15
Velázquezovo tažení ■
Ameriky. Pověřená instituce – guvernér, adelantado či v některých případech městská rada – rozdělila půdu i s indiány, kteří na ní žili, zvlášť zasloužilým účastníkům tažení. Indiáni měli encomenderovi splácet jeho evangelizační a civilizační úsilí prací na statku, případně v dolech a rýžovištích drahých kovů, pokud se na jeho pozemku nacházely. Pojem repartimiento pak znamenal přidělení indiánů žijících mimo encomiendu těm Španělům, jimž indiáni sídlící na jejich půdě jako pracovníci nepostačovali. Na Kubě, podobně jako na všech karibských ostrovech, znamenalo zavedení tohoto systému rychlou likvidaci původního obyvatelstva. Informace o masovém vybíjení indiánů Španěly, které se často objevují v literatuře, se nezakládají na pravdě. Případy barbarského usmrcování byly poměrně vzácné a měly sloužit především k terorizování domorodé populace. Právě systém encomiendy a repartimienta však přinesl v krátké době rozvrat indiánských komunit, jejichž obyvatelé neobstáli ve srážce s cizí civilizací. Nedokázali plnit rostoucí požadavky bílé společnosti, jejich vlastní políčka ničil evropský dobytek chovaný po španělském způsobu volně v terénu. Krávy, koně, vepři, kozy i ovce spásali úrodu indiánských zemědělců a ohrožovali rovnováhu ekosystému. Hladoví a vyčerpaní domorodci podléhali snáze zavlečeným evropským nemocem; neměli potřebné protilátky ani proti banálním dětským chorobám. Epidemie propukaly i proto, že Španělé vyhledávali pro kolonizaci zejména hustě zalidněná území poskytující dostatek pracovních sil (kromě toho si vybírali také místa, kde předpokládali existenci ložisek zlata či jiných komodit zaručujících rychlé zbohatnutí). Výsledkem byl katastrofální pokles počtu obyvatel v kolonizovaných oblastech, což vyvolávalo u Španělů snahu pronikat do dosud „nevyčerpaných“ částí ostrova. Velázquez proto připravil a záhy provedl plán úplného ovládnutí celé Kuby. Tři kolony conquistadorů postupovaly k západu: podél severního pobřeží plula skupina vojáků na brigantině (menší lodi) a při opakovaných zastávkách mezi Sagua de Tánamo a Havanskou zátokou zabírala území pro Korunu a Velázqueze; z Bayama zamířil druhý oddíl pod vedením Pánfila de Narváeze vnitrozemím k pozdějšímu centrálnímu Camagüey a odtud též k budoucí Havaně; Velázquez si po-
■ Conquista
a kolonizace
16
nechal třetí skupinu a vedl ji po jižním pobřeží. Její kánoe neopouštěly pobřežní vody a veslaři mířili k zálivu Jagua z Kolumbovy mapy (až na počátku 19. století zde však bylo vybudováno město Cienfuegos). Do konce roku 1514 ovládli Španělé větší část ostrova, byť v této době existovalo na celém jeho území pouze sedm osad. Kromě Baracoa, jehož stavba byla zahájena už v roce 1511, to bylo Bayamo, Santí Spiritus, Santiago de Cuba, Puerto Príncipe, Trinidad a Havana. Kolem místa založení Havany panují dodnes diskuse. Většina historiků se stále přiklání k názoru, že Havanu postavili Španělé původně na místě dnešního městečka Bátábano del Sur na jižním pobřeží a k zátoce na severu ji přestěhovali zřejmě po roce 1514. Tuto zátoku totiž oprávněně považovali za jeden z nejlepších přirozených přístavů v karibské oblasti a za znamenitou základnu pro operace v celém regionu. V roce 1519 je už Havana doložena na dnešním místě. Obdobné pochybnosti panují také o osadě Puerto Príncipe, i když její význam byl od počátku menší než význam Havany. Ještě před koncem desetiletí došlo na ostrově k další změně. Baracoa daleko na východě už jako sídlo guvernéra nevyhovovala a Velázquez se přestěhoval do Santiaga. První desetiletí přítomnosti Evropanů na Kubě přineslo na jedné straně likvidaci předkolumbovské civilizace, na straně druhé však byly položeny základy nové společnosti. Spočívala na španělském modelu, kde status jedince závisel na jeho ekonomické situaci a na příslušnosti ke společenské vrstvě, která určovala jeho místo ve složitém předivu vzájemných vztahů. Koloniální ekonomika závisela v této době především na chovu dobytka a drůbeže. Krávy, kozy, koně, ovce a zejména vepři se pohybovali volně po ostrově a poskytovali osadníkům dostatek masa, kůže, loje a dalších komodit, které v této době představovaly jediný exportní artikl kolonie ve styku s mateřskou zemí. Zlata, jež bylo hlavním objektem zájmu Španělů v Americe, se totiž na Kubě našlo velmi málo a kov z nepočetných rýžovišť rychle zmizel. Přes počáteční nedůvěru k místním potravinám převzali Španělé také způsob pěstování hlíznatých rostlin manioku a boniata, byť tyto sloužily hlavně pro výživu otroků. Ti pracovali především jako pastevci či v udírnách, kde se zpracovávalo maso krav a vepřů, původně dove-
17
Velázquezovo tažení ■
zených ze Španělska, později zdivočelých a lovených ve volné přírodě. Většina otroků pocházela buď přímo z Kuby, nebo ze sousedních ostrovů, případně z venezuelského pobřeží. Z Afriky se v této době dováželo jen naprosté minimum pracovních sil. Kuba představovala na počátku 16. století důležitou základnu, z níž Španělé zkoumali sousední ostrovy a středoamerické pobřeží, přičemž právě na mase z kubánských osad záviselo zásobování výzkumných expedic. Když se objevily informace o bohaté říši na americké pevnině, začal v roce 1518 Diego Velázquez připravovat velkou výpravu, jejímž cílem bylo pravdivost těchto zpráv potvrdit a říši dobýt. Do čela výpravy postavil svého tajemníka Hernanda Cortése. Cortés si v letech 1519–21 skutečně podrobil mocnou aztéckou říši, vzepřel se však Velázquezovým příkazům a strhl veškerou slávu na sebe. V těchto letech z Kuby odjížděly posily pro Cortésův oddíl a v roce 1520 i skupina Pánfila de Narváeze, která měla vzpurného conquistadora potrestat. Dobytí aztéckého hlavního města Tenochtitlánu a jeho pokladů znamenalo počátek velké krize kubánských osad. Ostrov opustila značná část kolonistů, což povzbudilo zbytky domorodců posílených o uprchlé otroky – cimarrony. Společně budovali v nepřístupných horách východní části Kuby a v tzv. Pohoří varhan (Sierra de Organos) na západě opevněné osady zvané palenques. Tady se otroci bránili trestným výpravám Španělů a dokonce odtud podnikali výpady, které inspirovaly k povstáním i dosud pokojné indiány. Nepokoje dosáhly takového rozsahu, že se jimi museli zabývat nejen Velázquezovi nástupci v úřadu guvernéra, ale dokonce sám španělský král a císař Svaté říše římské Karel V. Nestabilita na Kubě totiž ohrožovala trasu mezi Mexikem a Pyrenejským poloostrovem, po níž Španělé dopravovali do metropole americké zlato. Tak jako na počátku kolonizace dosáhli i tentokrát osadníci v boji se vzbouřenými indiány úspěchu teprve v okamžiku, kdy se jim na počátku 30. let 16. století podařilo zabít kasika z Guamá ztělesňujícího odpor domorodců. Stálé nebezpečí však představovali nekontrolovatelní domorodí obyvatelé stovek ostrůvků u kubánského pobřeží. Ti totiž poskytovali podporu rostoucímu množství francouzských a holandských pirátů a korzárů
■ Conquista
a kolonizace
18
objevujících se v karibských vodách. Prakticky jedinou účinnou „zbraní“ Španělů se stala epidemie neštovic, která decimovala populaci regionu. Před polovinou století tak sice na jedné straně pokleslo nebezpečí indiánských vzpour na Kubě, zároveň se ale radikálně zmenšil počet domorodých obyvatel, což mělo vážné ekonomické důsledky. Podle velmi přibližných údajů žilo v této době na celém ostrově asi 3 000 kolonistů, kolem 800 černých otroků a přibližně 1 000 indiánů pracujících pro bílé osadníky. Nezodpovězenou otázkou zůstává počet indiánů přežívajících v nepřístupných oblastech ostrova v autonomních komunitách. Zatímco starší literatura přirovnává situaci na Kubě k poměrům vládnoucím na sousední Españole, kde původní obyvatelstvo do poloviny 16. století zcela zmizelo, soudí dnes kubánští historici, že se původní Taínové a Ciboneyové udrželi v neznámém počtu až hluboko do 19. století. V provincii Oriente podle některých pramenů existovaly ještě na konci 18. století tři čistě indiánské vesnice. (V této době však zase zanikl míšenecký charakter některých osad kolem Havany, kde původní složení komunit prozrazují pouze indiánská jména jako Jibacoa nebo Guanabacoa.)
Koloniální společnost Španělské úřady však v 16. století nepovažovaly Kubu za důležitou pro její hospodářství, byť se zde už na počátku koloniální éry objevují pokusy pěstovat cukrovou třtinu, jejíž význam pro celou světovou ekonomiku později neustále rostl. Důležitější byla v této době strategická poloha ostrova. Španělé se o tom mohli přesvědčit jednak v roce 1555, kdy francouzský pirát Jacques Sorés dobyl a vypálil Havanu, jednak průběžně díky operacím podloudníků. Ti svými kontakty s obchodníky ve východní části Kuby ohrožovali nejen místní monopol španělských obchodních domů, ale pozice těchto institucí v celém karibském regionu. Problémy tohoto druhu stály v pozadí rozhodnutí Koruny z roku 1564, které mělo po budoucnost ostrova trvalý význam. Havanský přístav se stal nejdůležitějším článkem tzv. Carrera de Indias, námořní komunikace mezi Amerikou a Sevillou. Jedině v tomto španělském přístavu smě-
19
Koloniální společnost ■
ly přistávat lodi připlouvající z amerických kolonií. Každý rok se v havanské zátoce shromažďovala flota, tedy flotila lodí přivážejících z Veracruzu v Mexiku a Cartageny de Indias (v dnešní Kolumbii) stříbro a zlato, aby pak pod dohledem válečných plavidel zamířila přes nebezpečný Atlantik. Ochrana havanského přístavu musela odpovídat jeho úloze. Od 60. let 16. století začali proto Španělé Havanu silně opevňovat a postupně zde vybudovali hned tři mohutné pevnosti: Fuerzu, Moro a Puntu. Kromě toho zde zřídili rozsáhlý arzenál pro výstavbu a opravu lodí, což mělo dalekosáhlé důsledky jak pro město a jeho nejbližší okolí – neboť osadníci nesměli využívat pro soukromé účely rozsáhlé lesní plochy určené výlučně pro potřeby loděnice –, tak pro ekonomiku vzdálenějších míst. Posádky vojenských i obchodních lodí odebíraly maso ze statků v okolí relativně vzdálených měst Santí Spiritus a Puerto Príncipe, dělníci arzenálu spotřebovávali velké množství mědi, která se těžila v okolí Santiaga de Cuba. Tyto vazby však nebyly dost silné k tomu, aby vytvořily z Kuby jeden hospodářský, a tím i politický celek. Téměř od samého počátku kolonizace se na ostrově vytvářejí naopak dvě centra – Havana a Santiago – s různými zájmy a vazbami. Zatímco v Havaně převažuje orientace na Sevillu či mexický Veracruz, Santiago hledí spíše do karibského prostoru, kde se prosadily další evropské mocnosti, především Anglie a Nizozemí. Na této dualitě nezměnil nic fakt jednoho duchovního centra ostrova: sídlem biskupa bylo Santiago (až do roku 1789, kdy byl episkopát rozdělen a na Kubě byla biskupství dvě). Naopak, spíše ji dále podněcovala existence dvou správních středisek. Od roku 1607 byl ostrov rozdělen do svou částí zvaných gobernación. První z nich se jmenovala Havana a zahrnovala několik desítek kilometrů pobřeží a nejbližšího vnitrozemí, druhá figurovala v úředních dokumentech jako Cuba, centrum měla v Santiagu a představovala celý zbytek ostrova. Stavební činnost Koruny placená stříbrem dováženým z Mexika (tzv. situadem) přinášela velké bohatství kubánské oligarchii, především havanským elitám. Ty se navíc dále obohacovaly díky dodávkám potravin a dřeva a pronájmu otroků koloniální administrativě. V době, kdy v havanském přístavu kotvila flota, stálo zde například kuře tolik, jako v Santiagu
■ Conquista
a kolonizace
20
tele. Oligarchie takto získané peníze netezaurovala, ale vkládala částečně do stavby skvělých paláců, čímž dále podněcovala stavební činnost ve městě a jeho okolí i rozvoj místních řemesel. Za této situace došlo v polovině 17. století k velké mocenské změně v karibské oblasti a do značné míry na celém americkém kontinentu. Tato změna úzce souvisela s průběhem a výsledkem Třicetileté války v Evropě. Na východním pobřeží Severní Ameriky se pevně zachytily nové koloniální mocnosti Anglie a Francie a nakrátko také Nizozemsko. Španělsko ztratilo v roce 1655 Jamajku ve prospěch Angličanů, na Españole se usazoval stále větší počet francouzských bukanýrů a Francie dokonce jmenovala pro severní část ostrova – jejž nazývala Saint Domingue – svého guvernéra. Během několika let zde Francouzi vybudovali základ vůbec nejvýnosnější evropské kolonie v Americe (s úspěchem zde produkovali třtinový cukr) a Španělé museli v roce 1697 tuto skutečnost uznat – postoupili Francii právo na Saint Domingue. To vše ještě zvýšilo strategický význam Kuby. Tu Španělé celkem bez nadsázky nazývali „klíčem k Novému světu“ a přisuzovali jí mimořádnou důležitost při obraně zájmů Koruny na americkém kontinentu. Tato situace poznamenala i myšlení kreolských, v této době ještě převážně havanských obyvatel ostrova. Bohatství a relativně úzké vazby na španělskou administrativu zvětšovaly sebevědomí této úzké elity hledající intenzivně cestu k dalšímu ekonomickému a společenskému vzestupu. Koloniální společnost byla v této době rozdělena do několika vrstev. Nejvýše stáli vysocí úředníci, důstojníci a špičky katolického kléru, následovali španělští obchodníci a kreolská elita. (Termín „kreol“ se vžil jako označení pro obyvatele kolonie narozeného v Americe, na rozdíl od otroků dovezených z Afriky a Španělů narozených na Pyrenejském poloostrově. Oněm Španělům se v koloniích říkalo peninsulares – „lidé z poloostrova“.) Nejníže pak stáli gente pobre – chudí či obyčejní lidé. Otroků bylo v této době ještě relativně málo. Podle současných odhadů mohla mít celá Kuba asi 120 000–140 000 obyvatel, z čehož žilo přibližně 30 000 přímo v Havaně a dalších 50 000 v bezprostředním sousedství města. Počet otroků nedosahoval ani 10 000. Hlavní ekonomické aktivity byly stále
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
