Analýza vývoje vztahů Evropské unie a Kuby

Mendelova univerzita v Brně Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Analýza vývoje vztahů Evropské unie a Kuby

Autor: Karolína Fojtíková Vedoucí práce: Mgr. Martin Hrabálek, Ph.D. Brno 2014

Prohlašuji, že jsem práci Analýza vývoje vztahů Evropské unie a Kuby vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne: ………………………… podpis

2

Na

tomto

místě

bych

ráda

poděkovala

vedoucímu

své

bakalářské

práce

Mgr. Martinovi Hrabálkovi, Ph.D. za vedení práce, cenné rady a vstřícnost při konzultacích a zpracování práce.

3

Abstrakt Práce představuje analýzu vztahů Evropské unie a Kuby. Je zde popsán vývoj vztahů a vliv porušování lidských práv na ostrově na vzájemné vztahy. Práce rozebírá přístup USA k otázce Kuby a odlišnosti v politikách s EU. V závěrečné části jsou analyzovány česko-kubánské vztahy především po roce 1989 a její postoj v rámci EU. Klíčová slova Kuba, Evropská Unie, mezinárodní vztahy, lidská práva, USA

Abstract The aim of this thesis is to analyse the relationship between European Union and Cuba. This study describes development of their relationship and the impact of human rights violations on the island to this relationship. The study discusses USA´s attitude toward the Cuban problem and differences in politics beside EU. In the last part, Czech-Cuban relations are investigated especially after a year 1989 and its position within the EU. Key words Cuba, European Union, foreign relations, human rights, USA

4

Obsah 1

Úvod.......................................................................................................................... 6

2

Historický vývoj Kuby.............................................................................................. 9 2.1

Doba před vyhlášením nezávislosti .................................................................... 9

2.2

Kubánská revoluce ........................................................................................... 10

2.3

Kuba od 90. let po současnost .......................................................................... 11

2.3.1 2.4 3

4

5

Raúl Castro u moci ................................................................................... 11

Problematika lidských práv na Kubě ............................................................... 12

Vztahy USA a Kuby ............................................................................................... 13 3.1

Vztahy před koncem studené války ................................................................. 14

3.2

Vztahy po konci studené války ........................................................................ 15

3.3

Torricelliho a Helms-Burtonův zákon .............................................................. 16

3.4

Změny postoje USA ke Kubě? ......................................................................... 18

Vztahy Evropské unie a Kuby ................................................................................ 20 4.1

Zahraniční politika EU ..................................................................................... 20

4.2

Vývoj vztahů EU a Kuby od počátku 90. let ................................................... 22

4.3

Společný postoj Rady ministrů ........................................................................ 24

4.4

Dohoda z Cotonou............................................................................................ 26

4.5

Vliv událostí roku 2003 na vzájemné vztahy ................................................... 29

4.6

Obnovení vztahů Evropské unie a Kuby .......................................................... 30

4.7

Vztahy po nástupu Raúla Castra ...................................................................... 32

Vztahy České republiky a Kuby ............................................................................. 34 5.1

Vztahy před rokem 1989 .................................................................................. 34

5.2

Česká republika a Kuba po roce 1989.............................................................. 35

5.3

Vztah České republiky ke Kubě po vstupu do EU ........................................... 38

6

Závěr ....................................................................................................................... 41

7

Zdroje ...................................................................................................................... 43

5

1 Úvod Hlavním cílem je analýza zahraniční politiky EU k ostrovu, včetně identifikace klíčových aktérů. Práce se zaměří na komparaci postojů k otázce Kuby ze strany EU a USA a jejich vývoj v posledních letech. Poslední část práce je věnována vztahům České republiky ke Kubě, především její participaci na rozhodování ve společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. Kubánská republika patří i po padesáti letech ke státům, který si dokázal udržet komunistický režim. I přesto, že v roce 1991 padl Sovětský svaz a Kuba se musela vypořádávat s těžkou hospodářskou krizí, režim na ostrově situace nezasáhla a zaváděním reforem přispěla k posílením komunismus ve státě. Stejně jako dokázal překonat americké embargo, které je na zemi uvaleno od roku 1962. V roce 2008 nastoupil do prezidentského úřadu bratr Fidela Castra Raúl. Mezinárodní společenství se začalo aktivněji zabývat situací na Kubě a věřilo v lepší zítřky. V práci je také popsána situace po nastoupení Raúla Castra do úřadu a jak se změnil přístup k lidským právům a postoj Kuby ve světě po roce 2008. Na jednu stranu je Kuba známá pro svou stabilitu, zlepšující se ekonomiku, snižující se negramotnost a nezaměstnanost. Vždy dokázala nalézt správného obchodního partnera, aby zajistila rozvoj pro zemi i v těžkých situacích. Na straně druhé je Kuba státem, který Freedom House hodnotí jako nesvobodným a Amnesty International dlouhodobě bojuje proti tamnímu režimu. Lidská práva jsou na Kubě stále porušována, disidenti vězněni a omezování svobodného projevu a cenzura je na denním pořádku. Evropská unie patří k největším poskytovatelům rozvojové pomoci, navíc jedním z primárních cílů spojování Evropy je rozšiřování demokracie a ochrana lidských práv ve světě. Příznivě vztahy ze strany EU by byly pro Kubu výhodné také z obchodního hlediska. Problém ovšem nastává ve stavu lidských práv na Kubě a také neschopnosti jednotného postoje členských států EU. Spolupráce EU a Kuby probíhá již od pádu SSSR, kdy Kuba potřebovala především finance, které se jí dostávaly ze strany SSSR. Otázkou zůstává, zda se v průběhu let EU podařilo navázat konstruktivní dialog a zda nároky EU vedly ke změnám na ostrově.

6

Jedním z cílů práce je také komparace vztahů EU se vztahy USA ke Kubě. USA patří k nejdůležitějším státům ve světě a jejich vliv na mezinárodní politiku je obrovský. Od roku 1959 se vztahy s Kubou rapidně zhoršily a později uvalené embargo dostalo státy do nepřátelské pozice. Politika USA se liší do EU především v razantnějšímu prosazování demokracie ve státu a také používá embarga jako nástroje k zlepšení situace na ostrově. Práce řeší otázku, zda je tato politika efektivní, či nikoliv. Poslední kapitola analyzuje česko-kubánské vztahy. Zaměří se na změnu přístupu České republiky po pádu komunismu a snahu o zlepšení lidských práv na Kubě pomocí prosazování cílů na půdě OSN a od roku 2004 v EU. Kuba má s Českou republikou také historické spojitosti z komunistické éry. Silný je také vztah opozice na ostrově s osobností Václava Havla a historie České republiky při boji s komunismem.

7

Metodika práce Primárním cíle práce je analýza vztahů EU a Kuby od počátku 90. let po současnost. Řeší otázku lidských práv na ostrově a jejich vliv na zahraniční politiku Kuby. Text bakalářské práce se také zaměří na komparaci politik ke Kubě ze strany USA a EU. Práce také popíše situaci na Kubě od nástupu Raúla Castra k moci a možné změny v politice Kuby. Poslední kapitola je věnována česko-kubánským vztahům a pozici České republiky v rozhodování EU v politice ke Kubě. Práce vychází ze dvou hypotéz. První z nich je, že „zahraniční politika EU směrem ke Kubě není konzistentní“. Důvodem pro vytvoření této hypotézy je samotná tvorba zahraniční politiky Unie, kdy do hry vstupuje velké množství aktérů ve formě národních států, často s odlišnými zájmy. Konzistenci pak autorka hodnotí na základě změn v zahraniční politiky EU a postojů některých klíčových aktérů. Druhá hypotéza se týká americké politiky a embarga uvaleného na Kubu ze strany USA. S ohledem na dosavadní vývoj politické situace na ostrově tato hypotéza zní „ Embargo USA je neefektivní způsob tlaku na kubánskou vládu ke změně režimu“. V případě druhé hypotézy autorka hodnotí dopady embarga na vnitřní politiku Kuby. Text je literární rešerší, ve které je využívána empiricko-analytická metoda. Byla použita literatura zaměřující se na mezinárodní politiku EU, dále také historický vývoj Kuby a literatura věnující se americko-kubánským vztahům. V práci bylo také čerpáno z řady elektronických zdrojů. Jednalo se zejména o odborné elektronické články. Pro analýzu současného dění na Kubě a vztahu se světem byly užity také nejaktuálnější články. V neposlední řadě autorka pracuje s oficiálními zprávami EU a vyjádřeními vysokých představitelů Kuby, USA nebo České republiky.

8

2 Historický vývoj Kuby 2.1 Doba před vyhlášením nezávislosti Ostrov Kuba byl objeven Kryštofem Kolumbem v roce 1492, který pod Španělskem objevil Nový svět. Od té doby je historie Kuby těsně spjata se Španělskem a vztahy mezi Kubou a Španělskem jsou propojené v průběhu celé historie ostrova až do současnosti. Od konce 19. století se začal projevovat zájem o nezávislost. Následovaly dvě války o nezávislost. Od roku 1889 byla Kuba okupována Spojenými státy. V roce 1902 byl vydán pro Kubánce důležitý a často zmiňovaný dokument la enmienda Platt neboli Plattův dodatek. Dodatkem si Spojené státy americké udržely právo zasáhnout na Kubu v případě zachování stability. Dodatek se stal součástí kubánské ústavy v roce 1901.(Cuba Overview, 2013) Jednou z částí Plattova dodatku bylo také ujištění Kuby, že nebude uzavírat žádné smlouvy s cizími mocnostmi bez svolení USA a také na finance Kuby měly dohlížet USA.(Bethell, 1993, str. 39) Plattův dodatek byl zrušen v roce 1934. Negativně ovlivnil vztahy Kuby a USA. Mnohokrát bylo na dodatek odkazováno ať už na počátku 20. století, tak i Fidelem Castrem, který v roce 1959 uvedl, že Plattův dodatek byla hanba a ponížení pro zemi a národ. Na druhé straně je upozorňováno na fakt, že americké intervence během let 1901 – 1934 pomohly v počátcích kubánské republiky, jelikož by vláda v počátcích nedokázala problémy řešit sama. Kubánská republika byla oficiálně vyhlášena 20. května 1902. Pro novou republiku bylo charakteristické nekonečné násilí, dramatická korupce, vojenské revolty, gangsterství, intervence USA, ale také ekonomický růst a prosperita pro úzkou část společnosti. Do revoluce Fidela Castra byly pro Kubu důležité dvě jména, a to Gerardo Machado a Fulgencio Batista. První z nich sloužil jako diktátorský prezident dvě období. Jeho vláda byla ukončena revolucí, po níž se vlády ujal Fulgencia Batista. V roce 1952 se chopil znovu moci a jeho vláda byla uznána také USA. (Gott, 2005, str. 190)

9

Pod vedením Kuby Batistou se zlepšovaly vztahy s USA a rozšiřovala se korupce a není divu, že se začaly objevovat protesty. Jedním z protestujících byl také Fidel Castro, pro kterého byl tento neklid a situace na Kubě důvodem k převratu na Kubě.

2.2 Kubánská revoluce Od roku 1953 se Fidel Castro snažil svrhnout diktátora Batistu, což se také jeho Hnutí podařilo v roce 1959. Po vítězství revoluce se v zemi vytvořilo jakési dvojvládí. Počátkem ledna 1959 byla vytvořena prozatímní revoluční vláda, v níž převládaly pravicové, konzervativní a „plattistické“ živly. Na straně druhé zde existovala revoluční moc, představující lidové masy, povstalecké armády v čele s Fidelem Castrem, v níž naopak převládaly levicové síly zaměřené proti imperialismu. (Dvořák, 1978) Tvrdil, že se jedná o revoluci chudých, kterou provádějí chudí pro chudé. Řešila se zde otázka, jakým směrem bude Kuba mířit, zda proamerickou cestou, nebo naopak levicovou. V průběhu roku 1959 podal Fidel Castro demisi na funkci ministra ozbrojených sil a v polovině února se postavil do čela revoluční vlády, ze které postupně odešly „plattistcké“ síly. Fidel Castro, přestože sliboval návrat k demokratickému ústavnímu právu, po dostání se k moci upevnil své postavení, potlačoval disidenty a uvěznil tisíce odpůrců revoluce. Castro se tvrdě distancoval od USA. „Kubánský lid rozhodně odsuzuje otevřené a zločinné zasahování, které severoamerický imperialismus praktikuje více než sto let a které je zamířeno proti všem národům Latinské Ameriky.“ uvedl Fidel ve známém projevu První havanská deklarace.(Gott 2005, str. 235) Kuba se naopak přiklonila ke spolupráci se Sovětským svazem. Vztah Kuby a SSSR byl velmi těsný až do pádu Sovětského svazu v roce 1991. Na počátku spolupráce mohla kubánská revoluce díky SSSR postupovat poměrně rychlým tempem. Kuba se postupně stala socialistickým zřízením, který byl budován kubánským lidem vedený marxistickoleninským předvojem. (Dvořák, 1978) V průběhu let sílil vztah mezi Kubou a SSSR a jednalo se o základní zahraniční politiku pro Kubu. Naproti tomu vztah s USA ochlazoval a v posledních desetiletích jsou vztahy mezi těmito zeměmi na nízké úrovni.

10

2.3 Kuba od 90. let po současnost V roce 1991 skončily všechny ekonomické dotace mířící ze Sovětského svazu na Kubu a Kuba se ponořila do hluboké ekonomické krize. Kubánská vláda se musela přizpůsobit novým podmínkám na mezinárodních trzích, začala tedy pomalu dělat liberalistické kroky a provedla určité ekonomické reformy. Umožnila otevření soukromých malých a středních podniků, které byly ovšem vysoce regulované. I přesto se zde nezměnil přístup k otázkám lidských nebo politických práv. V tomto roce se rozvíjí také dialog mezi Kubánskou republikou a EU. (Cuba history.org, 2013) 2.3.1 Raúl Castro u moci Od 24. února 2008 je hlavou státu Raúl Castro Ruz, bratr Fidela Castra. Odchod Fidela Castra z funkce po téměř padesáti letech znamenal pro svět důležitou změnu, která by mohla nastat s příchodem nové hlavy státu. "“Zdůrazňujeme připravenost navázat s Kubou konstruktivní dialog," řekl novinářům mluvčí eurokomisaře pro humanitární pomoc Louise Michela. "“Odstoupení Castra nic nemění na faktu, že se komunismus na Kubě stále pevně drží,"prohlásil někdejší polský prezident Lech Walesa. "Pokud Castro bude předávat moc tímto tempem, bude mu to trvat 200 let," řekl Walesa. (Idnes.cz, 2008) Začátek vládnutí Raúla Castra byl diskutabilní. Očekávalo se zlepšení situace na ostrově a otevřenější přístup k mezinárodními společenství, což by mohla přinést především změna ve vedení Kuby. Na druhou stranu se stále řešila otázka lidských práv a také určitý pesimistický pohled na věc, který upozorňoval na silné problémy ve státě spojené především se socialismem v zemi, které nezmění pouze změna osobnosti, ale celého systému. Během vládnutí Raúla Castra došlo k určitým změnám. V průběhu let byly propuštěni političtí vězni z roku 2003. Obyvatelé mohou vycestovat ze země. Nicméně se stále jedná o malé krůčky ve zlepšení situace. Stav Kubánské republiky nemůže zůstat stále stejný a také režim, který na ostrově přetrvává, musí svým způsobem ustupovat, aby se mohl přizpůsobit mezinárodnímu společenství. Také Raúl Castro uvedl, že komunistická strana na Kubě potřebuje obměnu a vláda se bude snažit o „modernizaci“ strany. (Fuentes, 2014)

11

2.4 Problematika lidských práv na Kubě Problematika lidských práv je v práci mnohokrát zmiňována jako překážka pro zlepšení pozice Kuby v mezinárodním společenství. Po roce 1959 a převzetí moci Fidelem Castrem se upozorňovalo na zlepšení sociálních a ekonomických podmínek na Kubě. Zlepšila se zdravotní péče, zvýšil se počet školních zařízení, čímž se snížila negramotnost a také se snížila nezaměstnanost v zemi. Kuba byla ukazována jako příklad správně směřující rozvojové země. V těchto oblastech nezanedbává své obyvatele Kuba dodnes. Každopádně jsou zde daleko zásadnější problémy. Podle organizace Freedom House (2014) je index svobody na Kubě 6,5 ze 7. Index politických svobod je dokonce na hodnotě 7. Další organizací bojující za lidská práva je také Amnesty International, jejímž cílem je zlepšeních lidských práv na Kubě. V otázce lidských práv se jedná především o omezování svobody projevu a občanské společnosti. Dalším

problémem

je

svévolné

zatýkání

disidentů,

nespravedlivé

soudy

a také trest smrti, který je oficiálně na Kubě zakázán, nicméně se ukázalo, že jeho porušení není pro kubánské úřady problémem. Informace se ke kubánskému obyvatelstvu dostávají v cenzurované formě. Přesto, že oficiálně je země ateistická, vláda udržuje také kontrolu nad všemi typy náboženských institucí. Od roku 1959 až do první poloviny šedesátých let se na Kubě drasticky zvýšil počet politických vězňů na ostrově. Poté se v historii Kuby cyklicky opakovala situace v lidskoprávní otázce. Vždy se jednalo o tvrdé represe ze strany vlády, které střídalo období klidu a normalizace těchto práv. V 70. letech lze vypozorovat, že političtí vězni měli daleko lepší podmínky, mnohé z nich Fidel Castro také propustil. V 80. letech se znovu opakovaly tvrdé represe vlády. (Gómez, 2003, str. 81) Poté zasáhla Kubu těžká ekonomická situace především kvůli pádu SSSR. Podle Amnesty International znamenala v otázce lidských práv hospodářská krize nejvýraznější vlny represí. Porušování lidských práv se stalo mnohem násilnějším a systematičtějším. (Gómez, 2003, str. 87) Situace, která následovala po pádu SSSR, byla očekávaná. Východní blok padl, což znamenalo šanci také pro pád Castrova režimu. Političtí disidenti žádali pomoc z celého světa, protože podle nich nastal čas, kdy je Castrův režim

12

bez podpory SSSR neudržitelný. Nicméně Castro dokázal svou pozici upevnit na další desetiletí. V průběhu devadesátých let se situace v oblasti lidských práv nijak nezlepšovala, i když bylo možno sledovat občasné kroky dopředu. Kubánský režim si vždy zajišťoval ve své zemi pořádek a potlačování lidských svobod za cenu stabilního režimu bylo trnem v oku všech mezinárodních organizací, ale Kuba samotná dělala jen malé krůčky pro její zlepšení. V roce 2003 se ukázalo, že otázka lidských práv na Kubě není na dobré cestě a stále je potřeba na tyto problémy upozorňovat a bojovat proti nim. Amnesty International (2014) označila rok 2003 za obrovský krok zpět v oblasti lidských práv. Tehdy kubánská vláda zatkla 76 disidentů a tři popravila. Ve zbytku světa se zdvihla vlna nesouhlasu proti jednání kubánské vlády. Ve své práci se také zmíním, co rok 2003 znamenal pro vztahy s Evropskou unií. V roce 2006 převzal moc na Kubě Raúl Castro a o dva roky později se stal také prezidentem. Mnozí tehdy doufali, že se situace na Kubě změní a vše špatné odkazovali na osobu Fidela Castra. Podle zpráv se sice „změnil Castro, ale Kuba zůstala stejná“. Ředitel pro lidská práva v roce 2009 uvedl, že od roku 2006 byl Raúl Castro stejně brutální jako jeho bratr. Kubánci, kteří jsou proti revoluci, žijí stále ve strachu z vlády. Vláda Raúla Castra také prosazovala udržení politické stability a pomocí násilí, nebo krátkodobého věznění. Vše dohromady drží neustálý strach z kubánského obyvatelstva a potlačuje základní svobody. (Human Rights Watch, 2009) Před dvěma lety byla často zmiňována smrt disidenta Osvalda Payá. Payá byl známý především díky svému projektu Varela. Jednalo se o výzvu kubánské vládě na podporu demokracie v zemi. Jeho smrtelná autonehoda vyvolává stále otázky v mezinárodním společenství a mnohými je označována jako atentát ze strany kubánské vlády.

3 Vztahy USA a Kuby Vztah USA a Kuby má hluboké kořeny v minulosti. Již od kolonialismu Španělskem se Spojené státy vměšovaly do politiky Kuby. Jedním z důvodů je geografická poloha

13

státu a možnost držení nebo hlídání dalšího území. Ovšem od revoluce vedené Fidelem Castrem se vztahy ochladily na bod mrazu a politika USA vůči Kubě je jedním z témat zahraniční politiky USA. Zásadním okamžikem ve vzájemných vztazích je uvalení embarga USA na Kubu. V poslední době se řeší otázka, zda je stále embargo nutné a jestli by se nemělo zrušit, nebo alespoň omezit a tím otevřít dialog s Kubou.

3.1 Vztahy před koncem studené války Ve 40. a 50. letech 20. století za vlády Batista byl vztah s USA na dobré úrovni. Batista byl podporován USA při legitimním zvolení, ale také v roce 1952, kdy převzal moc znovu. Situace se ovšem změnila po převratu v roce 1959. Fidel Castro tehdy tvrdě kritizoval Batistovu éru a americký imperialismus. Často se vyjadřoval k velkému vlivu USA na Kubě a potřebě změny. Na přelomu roku 1959 bylo mnohým pozorovatelům vývoje jasné, že další politické cesty Kuby se budou ubírat v duchu socialismus. (Hagemann, 2009, str. 95) Kuba začala spolupracovat se státy SSSR a začínala přijímat pomoc od Sovětského svazu. Situace se stupňovala a konflikt mezi USA a Kubou vyrostl až do roku 1961, kdy se přerušily diplomatické vztahy mezi USA a Kubou. V průběhu následujících let se do historie americko-kubánských vztahů dostaly dvě události. Jedná se o invazi do Zátoky sviní a Karibskou krizi. V březnu 1961 byl inaugurován americký prezident Kennedy. Spojené státy americké jako nejdůležitější představitel západního demokratického světa se snažil o prosazení demokracie na Kubě, a to jakoukoliv cestou. Kennedy se obával vlivu Sovětského svazu na Latinskou Ameriku a především Kubu, kde Fidel Castro prosazoval marxistickoleninské představy, a proto chtěl co nejdříve reagovat na jakákoliv podněty působení SSSR na západě. (Taffet, 2007, str. 26) 17. dubna 1961 je den americké invaze na Kubu. Cílem bylo ovládnout co největší území Kuby a založit prozatímní vládu a následně svrhnout Castrův režim. Nicméně, invaze na Kubu se stala jednou z největších zklamání v dějinách USA. Castro během tří dnů zcela porazil americkou brigádu. Vítězství v Zátoce sviní pomohla jak pozici Kuby v socialistickém světě, ale také osobní prestiži Fidela Castra. Americký prezident

14

Kennedy se naopak cítil vinen a vyčítal si situaci, která po prohře nastala. V příštím roce byl svět na pokraji nukleární války. Jednalo se o jednu z mnoha konfrontací během studené války mezi USA a SSSR. Spojené státy obklopily Sovětský svaz základnami v Turecku, na což následovalo plánování umístění jaderných raket na Kubu. Castro pouze požádal Sovětský svaz o případnou ochranu proti dalšímu americkému útoku. Sovětský svaz začal jednání s Kubou o umístění raket a argumentoval tím, že rakety budou jasnou podporou Sovětského svazu a účinné proti americkému imperialismu. 28. října oznámil SSSR USA, že vláda rozhodla o stažení zbraní. Moskva se tak zavázala odvézt jaderné střely z Kuby a Kennedy garantoval Kubě bezpečnost ostrova. Americká invaze se na Kubu již neopakovala, dokonce při pádu Sovětského svazu byl vytvářen nátlak na americkou vládu, že nastala správná chvíle sesadit Castrův režim. USA svůj slib neporušily. Také USA se zavázaly k odstranění zbraní v Turecku. Absence Kuby v rozhodovacím procesu znamenala faktické popření její suverenity. (Nálevka, 1997, str. 51) Na začátku 60. let v době invaze do Zátoky sviní a také během Karibské krize USA uvalily postupně embargo na Kubu. Již v roce 1962 podepsal prezident Kennedy první dodatek, který zajišťuje embargo na veškerý obchod mezi USA a Kubou. Bylo zakázáno cokoli z USA na Kubu vyvážet. O rok později bylo zakázáno také americkým obyvatelům cestovat na Kubu. Ve stejném roce byly ukončeny hospodářské transakce mezi zeměmi. USA a Kubě byl zakázán veškerý prodej a nákup výrobků, které jen zčásti pocházely z nepřátelské země.

3.2 Vztahy po konci studené války Kuba udržovala v době studené války těsné vztahy se Sovětským svazem, který byl pro ostrov velkou oporou. Veškerá zahraniční politika směřovala proti Spojeným státům a v průběhu desetiletí Kuba dokazovala svou pozici v socialistickém světě. Je diskutabilní, jaký vztah byl mezi Kubou a Sovětským svazem. Někteří tvrdí, že se jednalo o velmi těsnou spolupráci, na druhé straně jsou zde argumenty, že Kuba byla

15

spojencem se Sovětským svazem pouze kvůli nenávisti ke Spojeným státům. Kuba se Sovětským svazem si byly podobni svou politikou a Castro také často podporoval SSSR také vojensky. Například v Etiopii nebo v sovětské intervenci v Afghánistánu. Navíc se Kuba připojila k východnímu bloku. Castro si uvědomoval, že zahraniční politika zaměřené na Sovětský svaz mu přinese mnoho výhod také v ekonomické otázce. (Fauriol, 1990, str. 124) Po pádu Sovětského svazu se Kuba musela vypořádat s novou situaci. Očekával se počátek normalizování vztahu USA a Kuby. Také kubánští emigranti ve Spojených státech viděli příležitost v poražení Castrova režimu. Fidel Castro přistoupil k nové situaci po svém, zavedl „Períodio especial en tiempis de paz“. Šlo o program, který zajišťoval úsporná opatření. Také se poprvé v průběhu let 1991 až 1993 začalo spolupracovat s evropskými a západními firmami.(Vega, 2013, str. 336)

3.3 Torricelliho a Helms-Burtonův zákon V roce 1992 byla předložena americkému Kongresu legislativa, která měla podporovat demokracii na Kubě. Jednalo se o Torricelliho zákon. Zákon měl podle očekávání poškodit kubánský obchod a tím také ukončit Castrovu vládu. Dceřiné společnosti amerických korporací měly mít zakázáno obchodovat s Kubou. Další část pojednávala o demokracii. Prezident USA měl být vybaven pravomocí zrušit sankce pouze v případě, že se na Kubě budou konat svobodné, spravedlivé volby pod mezinárodní kontrolou. (Gott, 2005, str. 375) Další zvrat pro Kubu a vztah se Spojenými státy přišel v roce 1996 po sestřelení dvou amerických letadel kubánskou armádou, kdy Torricelliho zákon následoval HelmsBurtonův zákon. Jednalo se o zákon o kubánské svobodě a demokratické solidaritě. Mezi hlavní cíle Helms-Burtonova zákona patří pomoc kubánskému lidu získat jejich svobodu a prosperitu a také vstup do společenství demokratických států západní polokoule, dále posílení mezinárodních sankcí proti Castrově vládě, zajistit bezpečnost USA proti Castrově vládu a hrozbě terorismu. V zákoně se také zmiňovala případná pomoc USA po pádu Castrova režimu.(Hillyard, Miller, 1998)

16

Helms-Burtonův zákon vyvolal mnoho pozdvižení v mezinárodním společenství. Zákon byl často skloňován s vnucováním demokracie Spojených států amerických na Kubu. Jeden z kontroverzních prvků zákona byla například neúčast Fidela Castra a jeho bratra Raúla v jakýkoliv budoucích volbách, další kontroverznějším příkladem byla část týkající se vlastnických práv. Každý, kdo nekale využívá majetek patřící americkým občanů, který byl Kubou znárodněn, může být žalován u amerického soudu. (Gott, 2005, str. 376) Vztahy USA a Kuby se nadále nelepšily. Během období vlády prezidenta Clintona došlo k několika důležitým milníkům americko-kubánských vztahů. První z nich je výše uvedený Helms-Burtonův zákon, který prezident USA podepsal v roce 1996. Zpočátku byl proti podepsání zákonu, ale díky událostem v roce 1996 a sestřelení amerických letadel, neměl prezident jinou šanci než zákon kvůli Kongresu podepsat. Dalším významným bodem byla návštěva Jana Pavla II. na Kubu. Pro Kubu se jednalo o významnou návštěvu a papež zde upozorňoval na roli církve v kubánských dějinách, také problém migrace, ale především se zmínil o americkém embargu. Podotkl, že v naší době nemůžeme žádný národ nechat žít v izolaci. Embargo nepřispívá zemi jak v ekonomické straně, tak i sociální a kulturní. Případ Eliána Gonzáleze z roku 1999 je událostí, která znamenala více než pouhý příběh malého chlapce. Elián González byl chlapec, který byl nalezen na pobřeží Floridy a v příštích 6 měsících se řešil konflikt kubánské komunity a vládě USA, kdy vláda USA chtěla poslat chlapce zpátky ke svému otci, ale rodina na Floridě byla proti. Na rozhodnutí soudu byl chlapec poslán zpět ke svému otci na Kubu, což bylo pro revoluci vítězství. V USA se více otevřela otázka embarga vůči Kubě a také postavení kubánské komunity především na Floridě. Případ chlapce úzce souvisel také s prezidentskými volbami v USA. Po dvou prezidentských volbách, kdy vyhrál demokratický kandidát, zvítězil v roce 2000 republikánský kandidát George W. Bush. (Gott, 2005, str. 384) Éra prezidenta Bushe v USA je především spojena s bojem proti terorismu. Během období vlády prezidenta Bushe nedošlo k normalizování vztahů, spíše naopak. V roce 2002 prezident Bush ve svém prohlásil Kubu za teroristický stát, který také terorismus podporuje prodejem chemických zbraní. Fidel Castro se reakci ze strany USA bránil:

17

„…Kuba byla zahrnuta mezi ty, kdo podporuje terorismus. A ke všemu cynický výmysl, že vyrábíme biologické zbraně, bez ohledu na to, že celý svět ví, že jde o kolosální lež.“ (Castro, 2003, str. 48) Prezident USA následně znovu upozornil na boj proti lidským právům a Kubě a potřeba tento problém řešit. Byly zveřejněny strategie na podporu kubánského obyvatelstva a prezident Bush slíbil, že pokud režim Fidela Castra bude svržen, USA bude pomáhat a podporovat kubánské občany k cestě k demokracii. (Ludlam, 2012) Během Bushovy éry se prudce snížil počet návštěv jak akademických pracovníků, tak i církevních představitelů a zástupců podnikatelských a humanitárních organizací na Kubě. Navíc Bushova vláda zcela ignorovala rostoucí počet žádostí na zrušení, nebo částečné zmírnění embarga. (Livingstone, 2011, str. 211)

3.4 Změny postoje USA ke Kubě? V roce 2008 převzal vládu Raúl Castro a o rok později se stal prezidentem USA Barack Obama. Tyto události vzájemně vztahy nasměrovaly správným směrem a během funkčních období došlo k několika událostem, které lze považovat za jedny z nejkladnějších za několik posledních desetiletí. Prvním vstřícným krokem ze strany nového prezidenta bylo zrušení všech omezení týkajících se cestování a remitencí pro kubánské Američany na Kubu. Ve svém inauguračním projevu vyzval diktátorský režim na Kubě ke zlepšení vztahů a slíbil podat pomocnou ruku. Prezident Obama, stejně jako většina obyvatel USA, si uvědomuje, že vztahy s Kubou a vyhlášené embargo na Kubu je nepřiměřeně dlouhé. (Huddleston, Pascual, 2010 str. 11) Obama nastoupil v době, kdy se ozývalo stále více hlasů pro zrušení embarga. V případě embarga na Kubu se vedou dlouhé diskuze. Existují zastánci i odpůrci embarga a všechny americké vlády a prezidenti se s tímto tématem setkávají. Zrušení embarga pro Kubu by znamenal ustoupení Spojených států ze svých požadavků. Kuba stále nesplnila potřebné podmínky z roku 1962. Podle něj by měla Kuba změnit postoj k lidským právům a svobodě slova. Dalším důvodem jsou obavy z možného zrušení embarga. V minulosti se ukázalo, že pokud Spojené státy naznačily zlepšení

18

vztahů, například za prezidenta Cartera, Kuba se neukázala v příliš dobrém světle. Fidel Castro poslal několik tisíc obyvatel Kuby, mezi nimi také zločince na Floridu. Tím, že USA drží neustále embargo nad Kubou má možnost vyvíjet určitý tlak na změnu lidských práv na Kubě a všemu, proti čemu USA bojuje. Na druhou stranu, embargo na Kubu je uvaleno již několik desetiletí a Kuba se naučila žít bez pomoci USA, a to i po pádu Sovětského svazu. (Procon.org, 2014) Mnoho amerických občanů by si přálo zrušení embarga. Odkazují se na fakt, že embargo již 50 let existuje, ale svůj účel stále nesplnilo. Po pádu Sovětského svazu se doufalo ve zlepšení vztahů, nicméně Kuba dokázala najít jiný způsob a fungovat bez pomoci Spojených států amerických. Také po ukončení vládnutí Fidela Castra se mohla situace změnit a stále embargo existuje. Jedná se o pozůstatek z doby studené války a podle mnohých je embargo nyní bezpředmětné, jelikož Kuba nepředstavuje pro USA vojenskou hrozbu. Dalším argumentem pro zrušení embarga je právě podpora demokracie. Volným obchodem by se daleko více zlepšoval stav demokracie na ostrově, než jeho omezením. Nejproblematičtější části je právě vnucování demokracie Spojených států na Kubu a otázka, zda je to pro stát prospěšné a zda je americká demokracie nejlepším možným řešením. (Procon.org, 2014) V době před volbami Obama sliboval otevření dialogu s Kubou a také upozorňoval na potřebu nového postoje po éře prezidenta Bushe, kdy byly vztahy s Kubou zhoršeny. Na druhou stranu po svém zvolení upozornil na problém lidských práv a svobody projevu, a dokud kubánská vláda nevyřeší uvedené problémy, ze strany USA nemohou čekat zrušení embarga.(Fernandes, 2009) Ve stejném roce lze pozorovat změnu také na straně Kuby. V globalizovaném světě Kuba potřebuje najít své místo, a pokud stát nepůjde s dobou, mohla by mít situace neblahý vliv především na ekonomickou situaci země, což vláda připustit nechce. V roce 2009 byl zveřejněn záměr ze strany kubánský komunistů a revolucionářů, ve kterém je uvedeno, že Kuba potřebuje participační a demokratický socialismus. (Habel, 2009) V roce 2011 byly znovu zmírněny podmínky pro kubánské obyvatelstvo. Nyní mohli

19

posílat více peněz na Kubu také nepříbuzní. O rok později se znovu vedla debata o embargu na Kubě a tentokrát také Spojené národy kritizovaly americké embargo vůči Kubě s tím, že poškozuje obě strany a nepřináší prvotní plán, a to demokratizaci Kuby. Navíc v mezinárodním měřítku embargo poškozuje pověst USA.(Congressional Digest, 2013) V průběhu dalších let se ze strany USA i Kuby ozývají přívětivější reakce na stranu protivníka. Potřesení rukou Raúla Castra a Baracka Obamy na pohřbu Mandely upozornilo na kubánsko-americké vztahy, které v posledních desetiletích jsou na nejlepším možném bodě. Raúl Castro v roce 2013 během svého projevu vyzval Kubu k civilizovanějším vztahům s USA. Poznamenal, že by obě strany měly vzájemně respektovat své rozdílnosti, což by mělo kladný dopad na vzájemné vztahy. (BBC.com, 2013) Na straně USA je situace poměrně složitější. Prezident Obama je přívětivější v situaci uvolňování vztahů s Kubou a lze říci, že vztahy se za vládnutí prezidenta Obamy dostaly do optimističtější doby. Na druhou stranu, Obama musí čelit tlaku z Kongresu, ve kterém je postoj vůči Kubě spíše stabilní. Obama ve svých projevech zmiňuje problém Kuby, ale v reálně nelze pozorovat změny v pozici supervelmoci vůči svému sousedu. (Reuters.com, 2014)

4 Vztahy Evropské unie a Kuby 4.1 Zahraniční politika EU Evropská unie představuje jako mezinárodní uskupení obrovskou sílu, co se týká obchodu, ale také má obrovský politický význam. EU je společně s USA největším a nejbohatším obchodním blokem na světě a hraje vedoucí roli v oblasti udržitelného rozvoje, ekologických problémů a také obchodu. Poskytuje humanitární pomoc pro většinu rozvojových států světa. Jedná se o pátého největšího dárce rozvojové pomoci a ze strany EU a jejich členských států pochází asi 60% světové pomoci těmto státům. (Ginsberg, 2001, str. 1) Význam Evropské unie stále více závisí na schopnosti mluvit a jednat jako jeden. To se může jevit jako problém. (Mix, 2013) Otázkou zůstává, jaká politika a orgány

20

ovlivňují vnější vztahy Evropské unie? Vnější vztahy se většinou dotýkají všech oblastí spadajících do pravomoci EU, tím pádem se jimi zabývají všechny základní orgány EU, především Rada EU a Evropský parlament. Rada EU přijme doporučení, v němž je stručně formulována zadání pro jednání Komise. Komise dohodu dojedná a společně s Radou ji podepíše. Komise EU má pro fungování největší význam, jelikož se jedná o představitelku výkonné moci. Evropský parlament zastupuje v rámci vnějších vztahů EU roli politické kontroly. (Svoboda, 2010, str. 9) Politika EU, která se zabývá vnějšími vztahy je Společná zahraniční a bezpečností politika (SZBP). SZBP byla založena Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 jako 2. pilíř EU. Byly zde formovány vnější vztahy skrz společnou zahraniční politiku a odkazovala se především na politické a diplomatické vztahy. V roce 1999 po zasedání v Kolíně nad Rýnem a Helsinkách Společná zahraniční a bezpečnostní politika zahrnovala také použití vojenské síly. V SZBP jsou uvedeny všeobecné cíle, kterých by mělo být dosaženo díky společnému úsilí členských států. Byl zde také uveden společný postoj EU. (Lang, 2004) Společný postoj vymezuje přístup Unie ke konkrétním otázkám. Členské státy mají povinnost zajistit, aby jejich vnitrostátní politiky byly v souladu se společnými postoji, které byly přijaty v rámci SZBP. Jsou také povinni dodržovat společné postoj v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích. (Baerre, 2008) Je zde uveden požadavek jednomyslnosti při přijímání rozhodnutí o otázkách SZBP v Radě společně s možností použití sankcí při porušení povinností. Na zajištění SZP se podílí Evropská rada. Ta definuje zásady a obecné směry SZBP. Rada EU poté přijímá společné postoje a akce SZBP. (Cihelková, 2003, str. 90) Lisabonská smlouva byla podepsána roku 2007 a o dva roky později vstoupila v platnost. Jedná se především o novelizaci stávající Smlouvy o EU z roku 1992, Amsterdamské smlouvy z roku 1997 a Smlouvy z Nice z roku 2001. V rámci vnější politiky EU byla vytvořena nová funkce Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (VP-SZBP). Ten zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční politik. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a koordinuje postoje členských

21

států Unie v mezinárodních organizacích. V současné době je ve funkci VP-SZBP Britka Catherine Ashtonová. (Syllová, 2010, str. 131) Základní horizontální hodnota EU je především ochrana lidských práv a základních svobod. O lidská práva ve světě z pozice EU se stará Komise a Rada EU. Dále existuje také Evropská agentura pro lidská práva. Lidskoprávní rozměr nese každý dialog EU se třetími zeměmi. Nástroje prosazování lidských práv jsou především suspenzivní klauzule, které podmiňují aplikaci vnějších smluv dodržováním lidských práv, a hospodářské sankce. (Svoboda, 2010, str. 109) Klauzule byly zatím použity jenom proti zemím ACP a jsme často svědky neschopnosti a slabosti EU používat výše uvedené nástroje. Většinou se jedná o nejednotnost členských států EU, ať už kvůli nedostatečné citlivosti pro tuto oblast, či kvůli upřednostňování odlišných zájmů. Příkladem může být uvedena osamocenost ČR v orgánech EU při prosazování potřeby lidských práv na Kubě během let 2004-2006. (Svoboda 2010, str. 114) Od konce studené války je EU pro Kubu jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů. Ze strany EU zde proudí obrovské finance, obchod mezi zeměmi je na relativně dobré úrovni a turisti z EU představují důležitou složku pro kubánskou ekonomiku. Přesto vztahy EU a Kuby už dlouhou dobu k jedněm z nejkomplikovanějších a postavení členských států k otázce Kuby se dlouhou dobu rozchází.

4.2 Vývoj vztahů EU a Kuby od počátku 90. let Pád Sovětského svazu v roce 1991 znamenal pro Kubu obrovskou ránu. Země se musela vyrovnat s odstavením dodávek financí a ropy ze strany SSSR. Propukla zde potravinová krize a celý svět očekával pád komunismu také na Kubě. Fidel Castro a jeho vláda začala navrhovat reformy, které podporovaly turismus a také vývoz cukru, což pro Kubu představovalo jednu z nejdůležitějších komodit. Stát musel čelit novým výzvám, ale stále si chtěl zachovat jako jeden z mála států socialistickou cestu, což v době pádu SSSR podpořilo také vztah Kuby a Číny.

22

Evropská unie navázala diplomatické vztahy s Kubou, až v roce 1988, kdy začala spolupráce s RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). V době studené války byly EU a RVHP na opačných stranách bipolárního světa a spolupráce byla v této době nepředstavitelná. Poslední dekáda studené války umožnila spolupráci těchto dvou stran, která ústila do spolupráce EU a Kuby. Na začátku 90. let byla EU jedním z nejdůležitějších obchodní partnerů pro Kubu. (Domínguez 2012) Po roce 1991 EU předpokládala normalizování situace na Kubě. Rozšířila své ambasády, zvýšila úroveň kontaktů a nastolily problém podpory ekonomických vazeb. Státy uznávaly, že Kuba již nemá žádného spojence mez nukleárními supervelmocemi mimo amerických kontinent a neohrožuje USA ani Latinskou Ameriku a že není sto vysílat vojáky do Afriky. (Gott, 2005, str. 372) Vztah EU a Kuby můžeme začít datovat od roku 1993, kdy na ostrov proudily finance ze strany EU. Evropská unie poskytla Kubě rozsáhlou humanitární pomoc a řada evropských společností zde realizovala své investice (zejména do turistiky, cukrovarů a ropného průmyslu). Humanitární pomoc zde proudila prostřednictvím úřadu pro humanitární pomoc. (Cihelková, 2003, str. 448) Vztahy EU a Kuby se tedy od roku 1993 normalizovaly a bylo nasměrováno k jejich zlepšení. V roce 1994 předložila Evropská komise Evropské radě a Evropskému parlamentu návrh na dialog s Kubou, ve kterém by se lépe určil směr politiky vůči Kubě. O rok později byl požadavek formulován. V roce 1994 byli vysláni zástupci EU na Kubu, kde se diskutovalo o možnosti přistoupení na dohodu mezi stranami. EU v té době uznala, že by byla ochotna s Kubou spolupracovat, ale bylo potřeba další reforem v oblasti politiky, ale také hospodářství.(Tzivelis, 2006) Kubánská republika je jediným státem karibské oblasti, který nemá s EU podepsanou dohodu o spolupráci. Vzájemné vztahy se tedy z pohledu EU dodnes řídí Společným postojem Rady ministrů. (Částek, Radačič, 2005) Jedná se o důležitý milník pro vztahy EU a Kuby, jelikož vzájemné vztahy jsou podle Společného postoje definovány dodnes. (Cuba: foreign policy, 2001, str. 71) Podpora demokracie na Kubě se stala důležitou evropskou ambicí. Okolnosti přijetí Společného postoje ovlivnila také situace kolem

23

Helms-Burtonova zákon uvaleného na Kubu ze strany USA.

4.3 Společný postoj Rady ministrů V Společném postoji je uvedeno, že EU bude posilovat dialog s kubánskými úřady a všemi složkami občanské společnosti, ještě aktivněji než do té doby a bude hledat příležitosti k veřejnému i neveřejnému upozorňování kubánských orgánů na základní povinnosti v oblasti lidských práv, zejména svobody slova a shromažďování a bude podporovat reformu vnitrostátních právních předpisů týkajících se politických a občanských práv, včetně trestního zákoníku a s ním související propuštění politických vězňů. Je zde také uvedeno, že hlubší a dlouhodobější spolupráce se bude odvíjet od pokrocích v oblastech lidských a politických práv. (Částek, Radačič, 2005) Kuba a EU si uvědomovaly, že jsou pro sebe důležití obchodní partneři, proto také zlepšování a udržování přátelských vztahů bylo z obou stran vítáno. Je zřejmé, že zde byly překážky, především ze strany EU, které tento proces brzdily. Společný postoj je postaven na principy podmíněnosti. EU bude zlepšovat své vztahy s Kubou ve stejném rytmu, jako Kuba bude zlepšovat své vztahy se světem. Tato podmínka je uvedena také ve Společném postoji, kde je uvedeno, že stejným způsobem jako budou kubánské úřady pokračovat na cestě k demokracii, bude EU pokračovat v podpoře demokracie a poskytovat vhodné prostředky pro její udržení. (Fierro, 2003, str. 182) Společný postoj EU vznikl krátce po návrhu Helms-Burtonova zákona ze strany USA. Reakce mezinárodního společenství na americký zákon byla ve většině případů negativní. Členské země EU, především Španělsko, Německo, Francie nebo Velká Británie, patřily k hlavním zahraničním investorům na Kubě a Helms-Burtonův zákon by mohl odradit mnoho potenciálních investorů. Evropská unie se pochopitelně chtěla bránit opatřením, které by se dotkly jejích členů. V roce 1996 předložila The Regulation´s, kde mimo jiné upozorňuje na porušování mezinárodního práva, protože upravuje činnost osob v jurisdikci členských států a má na ně nepříznivý účinek. EU poskytuje ochranu těmto státům a rozsudky amerických soudů nebudou brány v potaz. Také osoby, kterých se zákon nepříznivě dotkne, mají

24

právo na plnou náhradu těchto škod. (Haass, 1999, str. 38) Helms-Burtonův zákon byl porušením mezinárodního práva a také překážka v obchodu. EU podala v roce 1997 stížnost u Světové obchodní organizace. Prezident Clinton uklidnil své spojence, Clinton si zajistil dodatek, který povolal prezidentovi nepřihlížet k Hlavě III či ji naopak uvést v platnost v šestiměsíčních intervalech. (Gott, 2005, str. 378) Po problému s Helms-Burtonovým zákon byl přijat Společný postoj, ve kterém je mimo jiné odkázáno na odlišnou politiku EU a USA. EU na rozdíl od Spojených států amerických, vylučuje jakékoliv donucovací prostředky k podpoře politické změny na Kubě, ale za svůj cíl si především klade otevření kubánské ekonomiky prostřednictvím zvýšeného obchodu a spolupráce. (Coha.org, 2014) EU byla také díky Společnému postoji kritizována za intervencionismus, ta se ale bránila tvrzením, že se jedná především o zajištění demokratických práv. EU se snažila posilovat dialog s kubánskými úřady, ale bylo a stále je velmi složité určit jednotný postoj EU vůči Kubě, jelikož uvnitř EU převládá stále více názorů. Příkladem může být Španělsko, které se snaží o spolupráci s Kubou a stále se odkazuje na nejtěsnější vztahy s Kubou i kvůli historické vazbě, kterou Španělsko vůči Kubě má. Společný postoj byl založen v době, kdy mělo Španělsko předsednictví a na popud španělského premiéra. Španělsko ovšem nemělo situaci ohledně prosazení Společného postoje vůči Kubě jednoduché. Bylo potřeba nalézt konsenzus mezi zbývajícími členskými státy. Dokonce Velká Británie nebo Francie, kteří byli v otázce Kuby často pragmatičtí se po předložení návrhu Španělska ozvali a upozornili na mnohokrát zmiňovanou otázku lidských práv na Kubě. Jinými slovy, bylo zapotřebí změnit také vnitřní politiku členských států, aby mohla EU společně přistoupit k otázkám demokracie na Kubě a podepsání Společného postoje. (Ruano, 2013, str. 222) Postavení Španělska v rozhodování v otázkách Kuby je dlouhodobě na vysoké úrovni. Španělsko se odkazuje na své historické vazby s Kubou a ve většině případů je názor přikloněn ke španělskému. Také situace ve španělské politice se odráží na různých postavení ke Kubě, což se mnohokrát projevilo při problémech v otázkách vztahu EU

25

a Kuby. Společný postoj je také kritizován za zlepšení podmínek jednostranně, a to především pro Španělsko. Tento bod je ale diskutabilním, jelikož EU má dlouhodobý problém s dodržováním lidských práv na Kubě, což se v dalších letech také projevilo. Každoročně dochází k revizi Společného postoje EU vůči Kubě. Z počátku byl chápán tento postoj jako první krok k uskutečnění bilaterální dohody, ale kvůli problémům na straně Kuby a jejím negativním pohledům na požadavky EU k podepsání bilaterálním dohody zatím nedošlo a v brzké době pravděpodobně ani nedojde.

4.4 Dohoda z Cotonou Dalším krokem vpřed měla být pro Kubu a EU dohoda z Cotonou. Jedná se o smlouvu, který vychází z dohody z Lomé. Dohoda z Cotonou byla podepsána roku 2000 a většina států se domnívala, že nastala správná doba pro podepsání dohody Kubou. Cesta k podepsání byla ovšem složitější než by se mohlo zdát a během tří let docházelo k obnovování dialogu ze strany EU stále znovu a znovu. I zde se jako hlavní problém ukázal problém lidských práv a tvrdohlavost ze strany Kuby. Dohoda z Cotonou je mezinárodní dohoda zahrnující rozvojovou pomoc, obchod a politickou spolupráci pro členské státy EU a 79 členů Africké, Karibské a Pacifické skupiny států (ACP). Cílem dohody je pomocí EU podporovat úsilí států ACP k snižování a konečnému vymýcení chudoby v souladu s udržitelným rozvojem. Dále také postupná integrace zemí ACP do světové ekonomiky. Smlouva se také odkazuje na zlepšování spolupráce

obou

demokratických

společností,

podporu

tržního

hospodářství

a v neposlední řadě podporu vzniku aktivní a organizované občanské společnosti. (The Cotonou Agreement, 2004) Do roku 2000 se vztahy EU a Kuby dostaly do stádia, kdy by bylo možné podepsat dohodu z Cotonou a tím také upevnit vzájemnou spolupráci. V průběhu přechozích let se spolupráce obou stran zdála skoro bezproblémová, kromě reakcí na přiblížení Evropské unie a Spojených států. V roce 1998 Komise vytvořila řadu projektů na podporu rozvoje vztahů mezi evropskými a kubánskými malými a středními podniky, dále také vzdělávací programy pro kubánské studenty. Byla vytvořena také skupina pro monitorování oblasti

26

lidských práv na ostrově a byla rozvíjeny koordinované dialogy s disidenty. Ze strany Kuby se jednalo o zavedené reforem s cílem usnadnit zahraniční investice a ekonomickou výměnu s Kubou.(Tzivelis, 2006) Členské státy EU byly rozděleny také v otázce přístupu Kuby k dohodě z Cotonou. Evropské státy byly rozděleny na „sever a jih“. Státy jako Španělsko a Francie argumentovaly zvýšením vlivu EU na Kubu, protože dohoda z Cotonou ustanovuje také politickou podmíněnost. Na straně druhé byly státy jako Velká Británie nebo Švédsko, které byly zásadně proti kubánskému přistoupení. (Elgstrom, 2006, str. 160) I když už vše nasvědčovalo tomu, že Kuba dohodu z Cotonou podepíše, objevil se problém, který Kubu od podepsání dohody zastavil. Fidel Castro v roce 2000 oznámil, že Kuba nepřistoupí na dohodu z Cotonou. Jako důvod se Fidel Castro odkazoval na hlasování členských států Evropské unie o resoluci OSN odsuzující porušování lidských práv na Kubě. I zde se ukázal problém lidských práv na Kubě jako velkým mezníkem k plynulé spolupráci EU a Kuby. Fidel Castro označil chování EU za nepřijatelné, arogantní a také za proamerické, což nedokázal za žádných okolností přijmout. Jedním z Castrových komentářů na odstup od podepsání dohody bylo například „Demasiado fastidio para tan Poca plata„ (příliš velké za tak málo peněz). Rozhodnutí Kuby nepříjemně překvapilo především státy, které podporovaly podepsání dohody Kubou. (Roy, 2003) I přesto, že Kuba reagovala na přistoupení k dohodě z Cotonou po svém. 14. prosince 2000 se stala oficiálním členem ACP. Jedná se tak o jediného člena ACP, která není signatářem dohody z Cotonou. Členské státy požadovaly vysvětlení ze strany ACP ohledně připojení Kuby ke společenství. ACP musel zajistit, aby Kuba nečerpala výhody, které vyplývají ze smlouvy, především obchodní spolupráci se státy a přijímání humanitární pomoci. EU nakonec ustoupila a uznala Kubu jako člena ACP, který bude mít odlišný rozpočet v souvislosti s nepodepsáním dohody z Cotonou. Vstupem do ACP ovšem Kuba získala výhody ve spolupráci s ostatními členskými státy ACP, což si plně uvědomovala. (Roy, 2009, str 61) Kritici mohou zmínit, že se jedná o dlouhé přípravy a neustálé ústupky Evropské unie

27

vůči Kubě bez pořádného výsledku. Na druhé straně lze poukazovat na fakt, že vstup Kuby do ACP je důležitým krokem a jakýmsi předstupněm podepsání dohody z Cotonou. (Roy, 2003) V roce 2000 se tedy jedinou nadějí na navázání vztahů Kuby a EU představoval právě ACP. Na skutečnost, že se Kuba stala členem ACP, reagovalo Společné parlamentní shromáždění ACP vydáním Rezoluce o přistoupení Kuby k nové dohodě mezi ACP a EU, ve které se předpokládá, že Kuba znovu předloží žádost o podepsání dohody z Cotonou a stane se tak plnohodnotným členem ACP. V téže době EU odmítla nadále poskytovat humanitární pomoc na Kubě na programovém základě, protože pominulo nebezpečí všeobecného ohrožení země. Nešlo o bezprostřední reakci na krok Kuby, ale postup, který lépe vyjadřoval obecný postoj EU vůči Kubě. Kuba začala být podporována prostřednictvím schématu projektů spolufinancovaných nevládními organizacemi a partnery v různých sektorech, včetně zemědělství, zdravotnictví a vzdělání. Ekonomická spolupráce se začala realizovat na bázi projektů zaměřených na ekonomickou a legislativní reformu, především podporu mezi evropskými a kubánskými firmami. (Cihelková, 2003, str. 449) V průběhu dalších měsíců se zdálo, že jsou vztahy EU a Kuby na správné cestě vykročit k podepsání dohody z Cotonou. Evropská unie jako důkaz své snahy vyslala do Havany v srpnu 2001 za belgického předsednictví belgického ministra zahraničí Louise Michele. V dalším roce pokračovaly schůzky na vysoké úrovni. Za dánského předsednictví v tomto roce byl Kubě udělen statut pozorovatele na podepsání Economic Partnership Agreement. (Tzivelis 2006) Během dalších dvou let se EU periodicky snažila o otevření dialogu s Kubou. Během této doby Rada EU vyzvala Kubu k potřebným reformám a zlepšením životních podmínek v zemi. (Elgstrom, 2006, str. 160) „Karibik bojoval vší silou o přistoupení Kuby k dohodě z Cotonou. Společné úsílí států CP pomohlo Kubě stát se v roce 1998 jejich pozorovatelem a o dva roky později také členem. V březnu roku 2000 byla Kuba nucena stáhnout svou žádost na podepsání dohody. Situace se částečně změnila. Ponižující situace byly částečně tolerovány a Kuba je znovu připravena podat žádost k přistoupení k dohodě, proto jsme ochotni prodiskutovat tuto

28

situaci se zbývajícími členy ACP.“ (Cuba.cu, 2002) Také tato část projevu Fidela Castra z roku 2002 nasvědčovala k znovuobnovení dialogu o dohodě z Cotonou.

4.5 Vliv událostí roku 2003 na vzájemné vztahy V roce 2003 svitla nová naděje. Fidel Castro oznámil, že vítá pozitivní přístup EU. Vztahy se tedy znovu dostaly do situace, kdy by mohla být podepsána dohoda z Cotonou a Fidel Castro také potvrdil, že Kuba přistoupí na podepsání. V březnu 2003 Evropský komisař pro rozvojovou a humanitární pomoc Poul Nielson při své návštěvě Havany otevřel zastoupení Delegace Evropské komise. (Částek, Radačič, 2005) Tato nová éra však netrvala dlouho, jelikož znovu vyvstal problém lidských práv a politických vězňů na Kubě. Na konci března roku 2003 v sérii policejních akcí kubánského úřady zatkly 76 disidentů, převážně aktivistů za lidská a politická práva, až na výjimky zapojených do Projektu Varela, petice, která si kladla za cíl vynutit si konání svobodných voleb. V té době také Kuba popravila tři muže, tím přerušila své moratorium na vykonávání trestů smrti.(Částek, Radačič, 2005) Reakce EU na sebe nenechala dlouho čekat. Ministr zahraničních věcí EU oznámil, že tento vývoj lze označit za další zhoršení situace v oblasti lidských práv na Kubě a rozhodně bude mít dopad na vyhlídky ve zlepšení vzájemných vztahů s EU. V zemích EU je dlouho trest smrti zakázán, což také především v těchto zemích vyvolalo značné protesty. Aniž by si Castro uvědomoval, bojem proti disidentům si zhoršil postavení v EU a napomohl EU z jeho strany tolik kritizovaném spojení EU a USA. EU a USA si vytvořily od Helms-Burtonova zákona vlastní politiky navzájem nezávislé, ale v roce 2003 byly donuceny pod tlakem vlastní rétoriky o lidských právech a částečně pod tlakem sílícího veřejného mínění více se vzájemně sblížit. Fidel Castro na situaci reagoval po svém.

Zorganizoval demonstrace před španělským a italským

velvyslanectvím v Havaně. (Gott, 2005, str. 391) Tato nová situace samozřejmě pozastavila podepsání dohody z Cotonou. Komisař Poul Nielson požadoval zpoždění zpracování na několik měsíců. Ostatní členové jako Loyola de Palacio (Španělsko) a Chris Patten (Velká Británie) požadovali na dobu neurčitou

29

zakázat podepsání dohody. (Roy, 2003) Rada EU tedy odložila žádost o přistoupení Kuby k dohodě z Cotonou a přijala řadu diplomatických opatření. Mezi nejdůležitější patřilo například omezení vládních návštěv na vysoké úrovni, dále také omezení členských států na kulturních akcích. EU také začala zvát disidenty na vládní návštěvy a celkově přehodnotila Společný postoj EU. (Portela, 2010, str. 109) Itálie a Španělsko se rozhodly přehodnotit svůj názor k Společnému postoji na Kubě. Po událostech se vztahy Kuby a Evropské unie rapidně ochladly a od počátku 90. let byly na nejnižší úrovni. Byl snížen počet diplomatických návštěv na Kubu a Fidel Castro ostře kritizoval EU a její členské státy v jeho projevech. Především se zaměřoval na kritiku spojenectví se Spojenými státy. (Roy, 2003) Projevy Fidela Castra byly více a více kritické k EU a výrazným osobnostem Evropy. „EU by udělala dobře, kdyby méně mluvila a více konala pro skutečná lidská práva naprosté většiny národů světa. Pomlouvat Kubu a trestat ji sankcemi je nejen nespravedlivé a zbabělé, ale i nesmyslné. Díky velkolepému a obětavému lidskému kapitálu, který vytvořila, a který vy nemáte, Kuba nepotřebuje EU, aby přežila, rozvíjela se a dosáhla, čeho vy nemůžete nikdy dosáhnout. EU musí zmírnit svou aroganci a namyšlenost. EU se nechává unášet výlevy hněvu či euronarcisismu.“ (Sborník vybraných vystoupení, 2006) Dále označil italského premiéra Berlusconiho za fašistu a klauna, španělského premiéra Aznara zase přirovnal k Adolfu Hitlerovi. Výrazně kritizoval státy střední Evropy, které jsou dle jeho názoru plné nenávisti a zášti vůči Kubě, protože Kuba si dokázala udržet socialismus zatímco oni přijaly prohnilý systém.

4.6 Obnovení vztahů Evropské unie a Kuby V dřívější době Španělsko bylo ve vedoucí pozici v rámci zahraniční politiky EU ke státům Latinské Ameriky a jinak tomu nebylo ani u Kuby. Jak již bylo zmíněno Společný postoj byl podepsán za španělského předsednictví a když v roce 2003 Aznar tvrdě kritizoval Kubu a žádal sankce proti státu, další členové nebyly proti a znovu Španělsko následovali. Problém se začal objevovat až v roce 2004. Tehdy se ve Španělsku

30

odehrály volby, ve kterých zvítězila socialistická strana José Luise Rodrígueze, která požadovala odlišný postoj ke Kubě a odsoudila tvrdý přístup konzervativní strany premiéra Aznara. Španělsko se v roce 2004 pokoušelo prosadit mírnější politiku vůči Kubě. Španělský premiér žádal členské země unie, aby přestaly povinně zvát disidenty na recepce na velvyslanectvích v Havaně nebo přestaly slavit státní svátky. Obě opatření by vyšla vstříc žádostem kubánského režimu, který unii za podporu disidentů kritizuje. (Ihned.cz, 2004) Španělská pozice v rámci EU a její vedoucí role ve vztazích s EU byla v tomto roce otřesena. Jedním z důvodů bylo přistoupení nových států do EU. Především se jednalo o bývalé komunistické státy jako Polsko, Maďarsko a Česká republika. Tyto státy kladly silný odpor proti jakémukoliv zmírnění sankcí proti Kubě. Jejich tvrdý přístup se odkazoval na nedávnou zkušenost s bojem proti komunistickému režimu. Dalším důvodem, který ztěžoval pozici Španělska, byl určitý nezájem ze strany Kuby o pomoc. Kuba se dokázala se situací vypořádat a navázala obchodní vazby především s Venezuelou a Čínou. (Bérmudez, 2008) Fidel Castro a jeho vláda si vždy dokázali poradit s neočekávanou situací a nikdy nespoléhali jenom na jeden zdroj ve spolupráci. K situaci se v tomto období vyjádřil následovně: „Třebaže je na naši zemi uvalena blokáda ze strany jediné supervelmoci a téměř blokáda ze strany Evropy, ani obě společně nedokážou porazit kubánskou revoluci, mimo jiné proto, že ani obě dohromady nevlastní a nikdy nebudou vlastnit lidský kapitál a morální hodnoty, jež by umožnily vykonat to, co dokázala socialistická Kuba!“(Sborník vybraných vystoupení, 2006) Španělsko bylo kritizováno za socialistickou vládu, která měla vždy dobré vztahy s Castrovým režimem. Navíc Španělsko má na Kubě především své obchodní zájmy. Patří k jedněm z nejdůležitějších partnerů pro zemi. Španělský premiér Zapatero se tehdy bránil právě podporou lidských práv na Kubě. Podle něj je důležité vést s Kubou dialog, aby se také stav lidských práv na Kubě zlepšil. Přestože se Španělsko muselo postavit odlišným názorům ostatních členských států, a to především Nizozemí, Polska nebo České republiky. V roce 2004 se na stranu

31

Španělska připojil také francouzský prezident Jacques Chirac. Přes počáteční neshody se postoje členských států začaly měnit a v roce 2005 dosáhlo Španělsko částečného vítězství. Ministři zahraničí EU začali diskutovat o dočasném pozastavení z června 2003. Na konci roku 2005 přijela Rada ministrů Závěry. Jednalo se o dokumenty vycházející ze Společného postoje z roku 1996. I zde uvedla EU snahu o dialog s kubánskými úřady s cílem dosáhnout hmatatelných výsledků v politické a ekonomické sféře a v oblasti lidských práv a spolupráce. (Částek, Radačič, 2005) „Co proti nám Evropa zmůže? Nic. Naštěstí je zde země, která může říci ne. Nepotřebujeme americké impérium, nepotřebujeme Evropu. Žijeme v měnícím se světě a jsme velmi silná revoluce a úžasný národ, který umí bojovat s protivníky a umí bojovat s vlastními chybami a s vlastními slabostmi.“ (Sborník vybraných vystoupení, 2006) To jsou slova Fidela Castra z roku 2005, v nichž se vyjadřoval k návrhu zlepšení vztahů ze strany EU. Španělsko, Řecko, Itálie a Portugalsko tvořili hlavní bojovníky za normalizaci vztahů s Kubou. Mimo jiné se snažili o její zlepšení zvýšením počtu diplomatických návštěv mezi státy.(Erikson, Wander, 2008)

4.7 Vztahy po nástupu Raúla Castra Od roku 2005 panovalo ve vztazích mezi EU a Kubou mírné zlepšení. O rok později převzal vedení na Kubě Raúl Castro kvůli nemoci svého bratra Fidela. Vztahy se začaly částečně zlepšovat a mnozí se domnívali, že je to právě změnou v čele státu. Za německého předsednictví v roce 2007 se znovu hlasovalo o postoji ke Kubě. Tentokrát bylo odhlasováno otevření dialogu s Kubou. Počátkem roku 2008 oznámil Luis Michel, že je správný čas na dialog s Kubou a brzy poté členové EU oznámili zrušení sankcí vůči Kubě s upozorněním, že rozhodnutí je podmíněno prozkoumáním stavu lidských práv na Kubě v následujícím roce. O rok později byla zhodnocena situace na Kubě a proběhla každoroční revize Společného postoje vůči Kubě. Rada EU se zde vyjadřuje k znovuotevření konstruktivního dialogu založeném především na podpoře demokracie na Kubě. Tento dialog bere jako jednu z možností pro zlepšení životních podmínek na Kubě. Revize Společného postoje stále upozorňuje na trvající problém lidských práv na Kubě a snahu EU zlepšit tuto situaci.

32

Vyzývá zde kubánskou vládu k propuštění všech vězňů, kteří byli zatčeni a odsouzeni v roce 2003. Rada také upozorňuje na omezování svobody projevu na ostrově. Celkový přístup lze chápat jako pozitivní, neboť EU má zájem o pokračování v politickém dialogu se snahou zlepšit životní podmínky pro obyvatele na Kubě, ale také stále upozorňuje na problematiku lidských práv. (Europa.eu, 2009) Od roku 2009 až do současnosti EU pozorovala situaci na Kubě a vztahy se začaly znovu normalizovat. V roce 2011 byla vydána strategie politiky EU vůči Kubě. Po zhodnocení a pozorování životních podmínek obyvatel Kuby a politické situaci na ostrově EU v rámci své rozvojové pomoci upřednostnila jako cíle své podpory především v oblasti lidských práv, potravinové bezpečnosti, zlepšování životního prostředí a podpora vzdělávání na Kubě. V rámci strategie do roku 2013 bylo vydáno na tuto pomoc 20 milionů euro.(Europa.eu, 2010) V závislosti na propuštění politických vězňů z roku 2003 se pozitivně vyjádřila v roce 2011 také Catherin Ashton. Vysoká představitelka Unie pro zahraniční vztahy poděkovala kubánské vládě a také ji vyzvala ke zlepšování životních podmínek na Kubě. „Vyzývám kubánskou vládu, aby pokračovala v tomto procesu k plnému respektování všech lidských práv na Kubě. EU také znovu opakuje svůj záměr vést s kubánskou vládou politický dialog na podporu životních podmínek kubánského obyvatelstva.“ (Statement by the High Representative, 2011) V únoru 2014 byla vydána směrnice pro bilaterální dohodu EU a Kuby. Rada EU je přesvědčena, že dohoda pomůže upevnit vztahy EU a Kuby, čímž by se také podařilo lépe prosazovat zájmy EU a Kuby. Především lidská práva zůstávají v centru zájmu a potřebné reformy jsou hlavním cílem EU. Jedná se o třetí pokus uzavření této dohody mezi EU a Kubou. Dva předchozí pokusy o podepsání této dohody byly neúspěšné, nicméně ze strany EU se ozývají optimistické reakce a očekává se, že tentokrát by situace mohla být odlišná. Susanne Gratius (2014) ve zprávě EU uvádí, že důvodů pro jinou pozici je více. Jedním z nich je spolupráce států, především Brazílie a Mexika s EU. Tento faktor Latinské Ameriky napomůže k otevření vztahů s EU. Jedním z nejdůležitějších jsou viditelné

33

změny na Kubě po nástupu Raúla Castra. Vláda Raúla Castra zavedla mnoho reforem, snížil se také počet politických vězňů a přístup Kuby k mezinárodním otázkám je otevřenější. Stále zde existuje lidskoprávní problém, ale zdá se umírněnější. Třetím důvodem je také zlepšující se přístup USA ke kubánské otázce, což by vztahům s EU také přispělo. Podepsání dohody je plánováno do konce roku 2015 a kubánský ministr zahraničních věcí v březnu 2014 uvítal otevření dialogu mezi EU a Kubou. Evropská unie představuje druhého největší obchodního partnera pro Kubu. Kubánská vláda si uvědomuje přínosy, které má ze strany EU a dohoda, která by upevnila vzájemné vztahy, dostane také obchodní podmínky do lepší situace. Navíc je pro Kubu důležitý cestovní ruch a většina turistů míří na Kubu především z evropského kontinentu. Dohoda by přispěla ke zlepšení vztahů mezi oběma stranami a na straně Kuby je, jak s návrhem naloží a dokáže ustoupit a zlepšit podmínky pro obyvatele Kuby. Navíc se k dohodě negativně ozývají kubánští disidenti, kteří stále nevidí změnu na Kubě a chtějí, ať je EU ve své snaze o zlepšení demokracie ve státě tvrdší a podepsání výše popsané dohody není podle nich účinným nástrojem řešením kubánského problému.

5 Vztahy České republiky a Kuby Česká republika, i přesto, že je Kuba vzdáleným státem, má s Kubou bohatou historii, která sahá až na počátek 20. století. Vztahy prošly různými peripetiemi, ale dá se vypozorovat zásadní rozdíl zahraniční politiky před sametovou revolucí v roce 1989, která obrátila postoj České republiky ke Kubě.

5.1 Vztahy před rokem 1989 Česko-kubánské vztahy lze datovat již do období po první světové válce. Kuba uznala Československo 4. dubna 1918. Diplomatické styky mezi Československem a Kubou byly navázány krátce po první světové válce. V roce 1924 byl zřízen čs. Honorární generální konzulát v Havaně a v roce 1925 kubánská generální konzulát v Praze. (Bortlová, 2011, str. 24)

34

Během studené války, Československo bylo jednou z prvních komunistických zemí, která navázala diplomatické a obchodní vztahy s Kubou. Země byla druhým největším obchodním partnerem po USSR. Spolupráce se navazovalo také díky studentským a pracovním výměnným pobytům. V roce 1960 byla podepsána první ekonomická smlouva mezi těmito dvěma zeměmi. (The New Presence, 2005) Ve stejném roce byla také úroveň diplomatického zastoupení povýšena na velvyslanectví a v obou zemích byli jmenováni velvyslanci. Od roku 1962 lze pozorovat ve vztazích značné ochlazování. Mnoho odborníků upozorňovalo na nevýhodnost v hospodářské spolupráci. Klesl také počet diplomatických návštěv. Od konce roku 1967 lze pozorovat také snížený počet kubánských studentů v Československu. (Bortlová, 2011, str. 33) Do roku 1968 se vztahy ochlazovaly také v závislosti na uvolněný režim v Československu. Přesto, že se obchodní styky držely stále na vysoké úrovni, byl rok 1968 otřes pro česko-kubánské vztahy, jelikož Fidel Castro podpořil vstup varšavských vojsk na území Československa. Během budoucích let se vztahy normalizovaly. V sedmdesátých letech navštívil Fidel Castro Československo. Spolupráce také fungovala přes zapojení studentů do výměnných pobytů. V 80. letech s uvolnění režimu v Sovětském svazu a s nástupem perestrojky se česko-kubánské vztahy pomalu ochlazovaly. (Bortlová, 2011, str. 169)

5.2 Česká republika a Kuba po roce 1989 Po pádu komunismu a nástupu demokracie v českých zemích v roce 1989 začala také zcela odlišná politika vůči Kubě. V dnešní době patří Česká republika k největšímu odpůrci navázání plnohodnotného diplomatického jednání EU s Kubou a v průběhu devadesátých let tomu nebylo jinak. Jedním z argumentů pro české diplomaty je obdobná zkušenost s režimem a naše morální povinnost bojovat s režimem a následně pomoci Kubě v postkomunistické fázi. Rozpory na sebe nenechaly dlouho čekat a již na počátku 90. let bylo jasné, jakým směrem se bude odvíjet česká zahraniční politika vůči Kubě a režimu na ostrově. V roce 1990 se Kubánci na ostrově snažili nalézt útočiště na československém velvyslanectví,

35

což Fidel Castro chápal jako provokaci ze strany Československa. Při korespondenci s československým prezidentem obvinil Václava Havla z napojení na západní imperialismus. Václav Havel reagoval stažením dohody o zastupování Kuby v USA. V následujících letech česko-kubánské vztahy značné ochladly. V roce 1993 se jednání soustředily především na dlouhotrvající dluh, kdy Kuba odmítla diskutovat o problému. Česká republika následovně snížila úroveň diplomatického zapojení na Kubě. (Grebremichael, 2005) Historie komunistického Československa společně s příběhem bývalého disidenta Václava Havla se stala jakýmsi vzorem pro kubánskou demokratickou opozici. Po nástupu Václava Havla do role prezidenta, mnoho kubánských disidentů vyhledávalo korespondenci s Havlem. Doufali, že kvůli své minulosti pochopí jejich problémy s režimem na Kubě. Právě role Václava Havla a odkaz na havlovskou tradici je silným motivem pro boj proti režimu ze strany České republiky. Především spojení Havla s disidenty bylo vnímáno ze strany kubánské vlády jako zrada a společným vztahům spojení prezidenta a disidentů nikdy nepomáhalo. Často se zmiňuje korespondence Václava Havla s Payá, který zmiňoval významnou roli ČR v boji proti režimu na Kubě. Česká republika je země, která má zkušenost s porušováním lidských práv jako na Kubě a prošla procesem demokratizace po pádu komunismu v zemi. Navíc má ke Kubě historicky blízko a těší se zde určité autoritě mezi kubánskými obyvatelstvem. Česká republika dlouhodobě odsuzuje stav lidských práv na Kubě a snaží se o silnější iniciativu mezinárodního společenství. Hlas České republiky šel slyšet již na půdě OSN a také po vstupu České republiky do EU, kde patří k největším odpůrcům mírnější politiky EU. (Pštross, 2004) V roce 1998 neprošla rezoluce USA pro Kubě před Komisí OSN pro lidská práva. Bylo zapotřebí nalézt dalšího hráče v boji proti lidským právům a Česká republika se zdála jako správná volba. V Komisi pro OSN se stala společně s Polskem spoluautorem rezoluce, která kritizuje kubánskou vládu za porušování lidských práv a základních demokratických svobod. Dále zde žádá vládu Kuby o propuštění politických vězňů

36

a otevření konstruktivního dialogu. (MZV, 2000, str. 213) Během tří let Česká republika předložila návrhy rezolucí před Komisí OSN pro lidská práva. Postavení neměla vždy jednoduché. Úkol České republiky bylo především předložení rezoluce, která by vyhovovala zájmům USA, EU a také státům Latinské Ameriky. Musela řešit také odlišný pohled na případ Kuby ze strany USA a EU. Státy EU požadovaly v rezoluci zmínit kritiku amerického embarga. Všechny tři návrhy rezolucí ze strany České republiky byly přijaty. Nejednalo se vždy o jednoduché jednání a bylo vyžadováno vysokého úsilí ze strany České republiky. Výsledky byly vždy vzpruhou pro kubánskou opozici a role České republiky v rozhodování a vlivu na porušování lidských práv na Kubě značné vzrostla. Ze strany Kuby se samozřejmě objevovaly kritické hlavy. Po vydání rezoluce Kuba ostře kritizovala Českou republiku, byla obviňována ze spolčení se západním imperialismem. Výsledky hlasování byly následovány demonstracemi před českým velvyslanectvím v Havaně a kritickými projevy Fidela Castra. (Pštross, 2004) Rok 2001 se projevil kubánsko-českých vztazích především zadržením českých občanů Jana Pilipa a Ivana Bubeníka na Kubě. Ti byli na Kubě zadržení po setkání s proticastrovskou opozicí. Byli obviněni ze spolupráce s USA a podporování opozice na Kubě. Kubánská vláda byla obviněna z nezákonného jednání a porušení lidských práv obou českých občanů, kteří na Kubu cestovali soukromě. Nicméně Pilip i Bubeník byli propuštěni až po přiznání o porušení zákonů Kuby.(BBC.com, 2001) Jak již bylo v práci uvedeno, v roce 2003 přišla z ostrova zpráva o zadržení disidentů a následné popravě. Zpráva ovlivnila jak vztahy Kuby s USA, Kubou, ale také ostatními státy. Reakce České republiky byla podle očekávání kritická. K situaci se vyjadřoval tehdejší prezident Václav Klaus společně s ministrem zahraničních věcí Cyrilem Svobodou, ale také bývalý prezident Václav Havel. V roce 2003 Václav Havel inicioval založení projektu Mezinárodního výboru na podporu demokracie na Kubě (International Committee for Democracy in Cuba, ICDC). Jednalo se o reakci na nedávné dění na ostrově. K projektu se přihlásili významné osobnosti

37

mezinárodního dění a hlavním cílem je především podpora demokratizace na Kubě bez použití násilí.

5.3 Vztah České republiky ke Kubě po vstupu do EU Koncepce české zahraniční politiky na období 2003-2006 byla především orientace na vstup do EU. V koncepci je také uvedena podpora lidských práv jako součást určitého měřítka důvěryhodnosti a z dlouhodobého hlediska i perspektivnosti hospodářských vztahů s jednotlivými státy. V roce 2004 vstoupila ČR do EU, čímž se mohla zapojit do procesu rozhodování v rámci společné zahraniční politiky.(Česká zahraniční politikadokumenty, 2003) V roce 2005 byla schválena Koncepce transformační politiky České republiky, k jejíž revizi došlo v roce 2010. Koncepce předkládá cíle a nástroje v kontextu české zahraniční politiky. Základem transformační politiky je pojetí, že v praxi nemá smysl od sebe oddělovat lidská práva a demokracii. Lidská práva jsou substance a demokracie je systém, který v rámci uspořádání společnosti o tuto substanci dbá. Koncepce také řeší otázku zapojení České republiky v EU a její vliv na Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Cílem České republiky je především na základě své komunistické minulosti podporovat demokracii a vnášet hlediska do zahraniční politiky, zejména do rozvojové politiky. (Koncepce transformační politiky ČR, 2010) Problém řešení Kuby znamenalo pro českou zahraniční politiku výzvu od samotného vstupu do EU a ukázalo se, že v prosazení svých zájmu v rámci EU zatím není český hlas dostatečně slyšet, nicméně některé dílčí cíle byly v průběhu situace ohledně Kuby splněny. Jak bylo uvedeno v práci, v roce 2004 bylo španělskou vládou navrženo otevření dialogu mezi EU a Kubou. O rok později došlo k obnově diplomatických vztahů. Nové členské státy, mezi nimi také Česká republika společně s Maďarskem a Polskem, patřily k největším odpůrcům španělského návrhu. Noví členové se odkazovali především na svou historickou zkušenost s komunismem. Od roku 2004 česká vláda, diplomaté společně s bývalým prezidentem a bojovníkem

38

za lidská práva Václavem Havlem tvrdě kritizovali postoj EU vůči Kubě a její snahu o znovuotevření dialogu s Kubou. Především Česká republika odmítala ustupovat kubánskému režimu, protože problém lidských práv stále přetrvává a ze strany Kuby nelze pozorovat snahu o zlepšení. Rozporuplné byl především španělský návrh na přerušení návštěv kubánských disidentů do států EU. V roce 2005 vyšla reakce Václava Havla na přerušení styků s kubánskými disidenty. Václav Havel kritizuje umírněnou politiku EU. Upozorňuje na zkušenost České republiky s totalitním režim a upřednostňování obchodního zájmu EU před lidskoprávním. „EU skáče podle Fidelových přání. Evropa se přece spojuje proto, aby společně bránila svou svobodu a své hodnoty, nikoli proto, aby je společnými silami obětovala ideálu harmonického soužití s diktátory a pozvolnému vpouštění jejich způsobu myšlení do vlastní duše.“(Ihned.cz, 2005) To, že česko-kubánské vztahy byly od roku 2004 na velmi nízké úrovni, dokazuje i vyhoštění českého senátora Karla Schwarzenberga z Kuby v roce 2005. Senátor zde přijel na setkání Shromáždění na podporu kubánské občanské společnosti. Po příletu byl policií odvezen zpět na letiště a poslán zpátky do České republiky. „Je neuvěřitelné, že je člověk vypovězen ze země, aniž by porušil zákony. Byl jsem pozván a jel jsem tam, to není nic proti kubánskému zákonu,“ uvedl Schwarzenberg po svém návratu. Ze strany České republiky se ozvalo mnoho stížností a upozorňování na správnost prosazování tvrdšího přístupu ke Kubě.(Idnes.cz, 2005) Česká diplomacie byla schopna oddálit otevření dialogu a zrušení zvaní kubánských disidentů do EU, což lze považovat za malé vítězství v boji proti režimu na ostrově v rámci zahraniční politiky EU. Mezi Českou republikou a Kubou existují historické spojitosti jak z období komunismus, tak i spojení kubánských disidentů s Českou republikou, zejména s exprezidentem Václavem Havlem. Jiří Pehe (2005) tvrdí, že pokud v oblasti české zahraniční politiky zůstal Havlův odkaz, tak je to ve vztazích s Kubou. Na druhou stranu španělské vládě se podařilo prosadit své zájmy. V průběhu dalších let se EU snažila o znovuotevření konstruktivního dialogu s Kubou. Česká republika, přestože neustále prosazuje tvrdý přístup v politice na Kubě, musela udělat řadu ústupků.

39

Jedním z důvodem prosazení svých zájmů je celková pozice České republiky v EU a také problém s financemi. České republika společně se státy podporující tvrdý přístup ke Kubě nemůže podporovat Kubu po finanční stránce. Většina jejich iniciativy vychází právě z historické zkušenosti a s procesem demokratizace, což se také snaží prosadit svým členstvím v EU. (Youngs, 2008, str. 12) Česká republika stála v čele boji proti mírnějšímu postoji EU a mezinárodní společenství si všimnulo postoje České republiky ke Kubě a v boji proti totalitním režimům. Postoj České republiky v rámci EU byl také oceňován ze strany USA, které v době prezidenta Bushe patřily ke kritikům znovuotevření vztahů EU a Kuby. Přestože Česká republiky nepodporuje americké embargo, byl oceněn přístup podporovat opozici na ostrově a svým hlasem částečně ovlivňovat rozhodnutí EU. (Birns, 2005) Postoj České republiky v EU lze na jednu stranu chápat jako nekonstruktivní a nikam nevedoucí. Mnozí autoři předkládají tento postoj jako brzdu k otevření dialogu s Kubou. Česká republika svým prosazováním mnohokrát zdržela jakékoliv snahy o mírnější postup vůči Kubě a vždy upozorňuje na nelepšící se lidskoprávní problém. Ve svých každoročních zprávách o stavu zahraniční politiky popisuje vztahy v Kubou pouze na ekonomické úrovni. Rok 2014 přinesl návrh otevření dialogu s Kubou. Česká republika po mnoha letech souhlasí s mírnější politikou EU vůči Kubě. Vláda České republiky společně s premiérem Bohuslavem Sobotkou a ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem upozornili na připravenost být součástí dialogu EU a Kuby. Poprvé od pádu komunismu v českých zemích se vláda České republiky vyjádřila optimističtěji k evropsko-kubánským vztahům.(Aktualne.cz, 2014)

40

6 Závěr Z analýzy vzájemných vztahů lze vypozorovat, že spolupráce EU a Kuby od počátku trpí především problémem lidských práv na ostrově a nejednotnosti členských států EU v postoji k této otázce. První hypotézu tak můžeme považovat za verifikovanou a lze skutečně tvrdit, že konzistence zahraniční politiky Kuby chybí. Lidskoprávní problém je chybou ignorování kubánské vlády řešit tento stav. Ze strany EU se jedná o dlouhotrvající neshody mezi členskými státy, které neumožňují jednotný pohled na postup v politice vůči Kubě, což brzdí možnost rozvinout spolupráci a tlak na kubánskou vládu. Ve vůdčí roli je od počátku navázání spolupráce Španělsko, které se odkazuje na historické spojení s ostrovem. Svou snahu si Španělsko v podstatě dokázalo v průběhu let obhájit. Od roku 2004 lze pozorovat diskuze o obnovení vztahů s Kubou především díky španělské vládě. V průběhu let docházelo ke zlepšení a na začátku roku 2014 byl vydán návrh na zahájení dialogu mezi EU a Kubou. Důvodem uplatnění španělských postojů je také pragmatický přístup států, jako je Velká Británie, nebo Francie. Mezi státy byly členové jako Česká republika a Polsko, kteří se naopak dlouhodobě snažili o důraznost postoj ke Kubě. Nicméně díky neefektivní politice a slabém postavení v rámci EU nedokázaly své zájmy prosadit. Navíc se problém Kuby nejeví jako preferovanou otázkou pro všechny členské státy EU. Dalším důvodem je také změna ve vedení Kuby. V roce 2008 nastoupil do prezidentského úřadu Raúl Castro, který započal reformy a také určitou obměnu strany, aby se Kuba mohla lépe přizpůsobit globalizovanému světu. Problém lidských práv nicméně zůstává aktuálním tématem a změna osobnosti na Kubě nezměnila celý systém. Při komparaci postojů USA a EU je zřejmý zcela odlišný postup ke komunistickému státu. Spojené státy již od 50. let prosazují tvrdou politiku vůči Kubě, která započala embargem a pokračovala legislativními opatřeními v 90. letech. V průběhu let se embargo neprojevilo jako efektivní způsob řešení a USA byly mnohokrát kritizovány za prosazování svého chápání demokracie. Kuba dokázala využít dalších možností a vypořádala se se situací po svém i bez pomoci svého vlivného souseda. I druhou hypotézu tak můžeme považovat za potvrzenou.

41

Od nástupu prezidenta Obamy se diskutuje o oteplení americko-kubánských vztahů a možnosti diskuze nad embargem a použitím efektivnějších metod k zlepšení situace na ostrově. Rozdíl mezi postoje USA a EU je rozeznatelný a právě EU se více přiblížila dialogu

s Kubou,

což

by

mohlo

efektivněji

napomáhat

demokratizaci

na ostrově. Nesmí se ovšem zapomínat na podporu opozice na ostrově, která je pro proces demokratizace také důležitá a její role by neměla být opomíjena. Pozice České republiky je v otázce problému postoji Kuby v rámci evropských států pozoruhodná. Vztahy obou zemí mají dlouhou historii, která sahá až do počátku 20. století. Nicméně důležitou částí společné historie je až období po pádu komunismu. Česká republika okamžitě změnila postoj ke Kubě a od své demokratizace se snažila o změnu stavu lidských práv na ostrově. Významnou roli v celém procesu hrála osobnost bývalého prezidenta Václav Havel, který svou minulost disidenta a bojovníka za lidská práva propojoval s opozicí na ostrově. Svou zkušenost s komunistickým režimem využívala jak na půdě OSN, tak i jako členský stát EU. Role ČR měla vliv na zdržení procesů, nicméně v závěru byly prosazeny návrhy španělské vlády. Na počátku roku 2014 při návrhu obnovy dialogu s Kubou se česká vláda vyjádřila kladně k otevření dialogu s Kubou, pouze upozornila na potřebu kontroly stavu lidských práv na Kubě. Po dlouhé době vzala role České republiky jako opozice za své a EU by mohla naleznout jednotný postoj. Pokud se v členských zemích EU nevyskytne negativní postoj k dialogu s Kubou a kubánská vláda bude souhlasit se spoluprací, bude tak vliv EU na ostrově mnohem větší než doposud. EU by neměla opomíjet především kontrolu lidských práv na ostrově a preferovat eliminaci stávajících problémů na ostrově prostřednictvím své politiky, která nebude podřízena komunistickému zřízení na Kubě.

42

7 Zdroje AKTUALNE.CZ. Czech Republic reverses hardline position against Cuba [online]. 2014 [cit. 2014-05-177]. Dostupné z:http://zpravy.aktualne.cz/czech-republic-reverses-hardlineposition-against-cuba/r~i:article:801354/ AMNESTY INTERNATIONAL: Cuba [online]. 2014 [cit. 2014-05-16]. Dostupné z: http://www.amnesty.org/en/region/cuba BBC.COM. Pilip a Bubeník propuštěni z kubánského vězení [online]. 2001 [cit. 2014-05-06]. Dostupné z:http://www.bbc.co.uk/czech/lupacr/40.shtml BETHELL, Leslie. Cuba: a short history. New York: Cambridge University Press, 1993, vii, 172 p. ISBN 05-214-3682-6. BERMUDEZ, Ángel. Spain before Cuba and its allies of the Latin American left [online]. 2008 [cit. 2014-05-02]. Dostupné z:http://www.iuee.eu/pdfpublicacio/129/Ure7kRHBOlV6jPBvYf60.PDF BIRNS, Larry. Prague Finds a Cause: Czech Republic aims to undermine EU-Cuban relations [online]. 2005 [cit. 2014-05-15]. Dostupné z: http://www.spectrezine.org/europe/Birns.htm BORTLOVÁ, Hana. Československo a Kuba v letech 1959 - 1962. Praha: Filozofická Fak. Univ. Karlovy, 2011, 188 s. ISBN 978-807-3083-571, str. 26CIA. CASTRO, Fidel. Svět očima Fidela Castra: sborník vystoupení. Říčany: Orego, 2003, 263 s. ISBN 80-867-4100-1. CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 448-449. ISBN 80-7179-804-5. CONGRESSIONAL DIGEST. Redefining the U.S.-Cuba Relationship. [online]. 2013, vol. 92, issue 7, s. 1-1 [cit. 2014-05-09]. COUNCIL ON HEMISPHERERIC AFFAIRS. The European Union and Cuba: The Common Position. [online]. 2010 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: http://www.coha.org/the-europeanunion-and-cuba-the-common-position/ CONGRESSIONAL DIGEST. Cuba Overview. [online]. 2013, vol. 92, issue 7, s. 2-6 [cit. 201404-12]. CUBA.CU: Discurso pronunciado por Fidel Castro Ruz [online]. 2002 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z:http://www.cuba.cu/gobierno/discursos/2002/esp/f081202e.html CUBA: FOREIGN POLICY. Updated repr. ed. Washington, DC: International Business Publications, USA, 2001. ISBN 07-397-8268-1.

43

CUBA HISTORY. Spanish Settlement. History of Cuban Nation [online]. 2013 [cit. 2013-1125]. Dostupné z: http://www.cubahistory.org/en/spanish-settlement.html ČÁSTEK, Michal, RADAČIČ, Marino: Kuba a Evropská unie, Informační podklad č. 3.033, Parlament České republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut, květen 2005 DOMÍNGUEZ, Jorge I, Rafael HERNÁNDEZ a Lorena BARBERIA. Debating U.S.-Cuban relations: shall we play ball?. New York: Routledge, 2012, xix, 268 p. ISBN 978-020-3805701. DVOŘÁK, Ladislav. Kuba: 20 let revoluce. Vyd. 1. Praha: svoboda, 1978, 481 d. Knižnice moderních dějin. Str.42 ELGSTRÖM, Ole a Michael SMITH. The European Union's roles in international politics: concepts and analysis. New York: Routledge, 2006. ISBN 04-153-9093-1. ERIKSON, Daniel P., WANDER, Paul. Raúl Castro and Cuba´s Global Diplomacy [online]. 2008 [cit. 2014-05-02]. Dostupné z:http://www.ascecuba.org/publications/proceedings/volume18/pdfs/eriksonwander.pdf EUROPA.EU. Council conclusions on Evaluation of the EU Common Position on Cuba [online]. 2009 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/gena/108471.pdf EUROPA.EU. Country Strategy Paper and National Indicative Programme for the period 20112013: Republic of Cuba - European Union[online]. 2010 [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/development/icenter/repository/scanned_cu_csp10_en.pdf GRATIUS SUSANNE. Engaging Cuba [online]. 2014 [cit. 2014-05-06]. Dostupné z:http://www.iss.europa.eu/uploads/media/Alert_13_Engaging_Cuba.pdf FAURIOL, Georges A a Eva LOSER. Cuba: the international dimension. New Brunswick (U.S.A.): Transaction Publishers, c1990, xix, 449 p. ISBN 08-873-8324-6. FERNANDES, Sujatha. Economic and Political Weekly Vol.44, No.19 (May 9-15, 2009), pp. 25-26, Published by: Economic and Political Weekly, Article Stable URL: http://www.jstor.org/stable/40279331 FIERRO, By Elena. The EU's approach to human rights conditionality in practice. New York: M. Nijhoff, 2003. ISBN 90-411-1936-1. FREEDOM HOUSE, Cuba [online]. 2014 [cit. 2014-05-17]. Dostupné z: http://freedomhouse.org/report/freedom-world/2014/cuba-0#.U3cz7vl_uJE FUENTES, Leonardo Padura. „How Radical Will the Changes Be?.“ New Internationalist 444 (2011): 46. Academic Search Comlete. Web. 9 May 2014

44

GHEBREMICHAEL, Asmara. From Best Friend to Worst Enemy. New Presence: The Prague Journal Of Central European Affairs 7, no. 2 (Summer2005 2005): 37-39. Academic Search Complete, EBSCOhost (accessed June 13, 2013 GINSBERG, Roy H. The European Union in international politics: baptism by fire. Lanham, Md.: Rowman, c2001, xxi, 305 p. ISBN 07-425-0023-3. GÓMEZ, Mayra. Human Rights in Cuba, El Salvador, and Nicaragua a Sociological Perspective on Human Rights Abuse. London: Routledge, 2003. ISBN 978-020-3487-587. GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Překlad Jiří Kunc. Praha: BB/art, 2005, 460 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-734-1678-6. Str.235 HAASS, Richard. Transatlantic tensions: the United States, Europe, and problem countries. Washington, D.C.: Brookings Institution Press, c1999, x, 251 p. ISBN 08-157-3351-8. HABEL, Janette. A New Model of Socialism? Cuba in Search of Renovation. Against the Current [online]. 2009, vol. 24, issue 3, s. 14-17 [cit. 2014-05-09]. HAGEMANN, Albrecht. Fidel Castro: 20 let revoluce. Vyd. 1. Brno: Větrné mlýny, 2009, 168 s. Knižnice moderních dějin. ISBN 978-808-6907-697. HILLYARD, Mick, MILLER, Vaughne. Cuba and the Helms-Burton Act [online]. 1998 [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://hcl1.hclibrary.parliament.uk HUDDLESTON, Vicki, PASCUAL, Carlos. Learning to salsa new steps in U.S.-Cuba relations. Washington, D.C: Brookings Institution Press, 2010. ISBN 978-081-5704-324. HUMAN RIGHTS WATCH. Cuba: Raúl Castro Imprisons Critics, Crushes Dissent [online]. 2009 [cit. 2014-05-01]. Dostupné z:http://www.hrw.org/news/2009/11/18/cuba-ra-l-castroimprisons-critics-crushes-dissent IDNES.CZ. Kuba vyhostila Schwarzenberga [online]. 2005 [cit. 2014-05-16]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/kuba-vyhostila-schwarzenberga-dzq/domaci.aspx?c=A050520_071145_domaci_ton IDNES.CZ. Reakce na Fidelův odchod: hlavně víra v „nový začátek“ [online]. 2008 [cit. 201304-22]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/reakce-na-fideluv-odchod-hlavne-vira-v-novyzacatek-fwv-/zahranicni.aspx?c=A0 IHNED.CZ. Václav Havel: Zvát, či nezvat disidenty? [online]. 2005 [cit. 2014-05-16]. Dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-15574990-vaclav-havel-zvat-ci-nezvat-disidenty IHNED.CZ. Zlepšeme styk s Kubou, nutí Španělsko unii [online]. 2004 [cit. 2014-04-02]. Dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-15352210-zlepseme-styk-s-kubou-nuti-spanelsko-unii

LIVINGSTONE, Grace. Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem. 1. české vyd. Překlad Zdeněk Jehlička, Ondřej Marek. Všeň: Grimmus, 2011, 351 s. ISBN 978-808-7461-020.

45

LUDLAM, Steve. Regime Change and Human Rights: A Perspective on the Cuba Polemic. Bulletin of Latin American Research [online]. 2012, vol. 31, s. 110-126 [cit. 2014-0509]. DOI: 10.1111/j.1470-9856.2011.00650.x. Dostupné z:http://doi.wiley.com/10.1111/j.14709856.2011.00650.x MIX, Dereck E. The European Union: Foreign and Security Policy [online]. 2013 [cit. 2014-059]. Dostupné z: https://www.fas.org/sgp/crs/row/R41959.pdf MZV ČR. Koncepce transformační politiky ČR: 2010. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/lidska_prava/transformacni_spoluprace_1/koncepc e_transformacni_spoluprace.html MZV ČR. Kuba. [online]. 2011 [cit. 2014-04-02]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/stredni_amerika/kuba/politika/zahranicne_politic ka_orientace.html MZV, [připravil kolektiv pracovníků a Odpovědná redaktorka Klára VACHULOVÁ]. Zpráva o zahraniční politice České republiky: za období od července 1998 do prosince 1999. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí, 2000. ISBN 978-808-6345-017. NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. Vyd. 1. Praha: Epocha, 1997, 87 p. Edice Portréty (Epocha (Firm)), sv. 6. ISBN 80-902-1293-X PEHE, Jiří. Česká politika vůči komunistickým zemím [online]. 2005 [cit. 2014-05-17]. Dostupné z: http://www.pehe.cz/zapisnik/2005/ceska-politika-vuci-komunistickym-zemim PORTELA, Clara. European Union sanctions and foreign policy: when and why do they work?. New York: Routledge, c2010, xvi, 206 p. Routledge advances in European politics, 64. ISBN 02-038-4751-2. PROCON.ORG: Cuba Embargo [online]. 2014 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://cubaembargo.procon.org/ PŠTROSS, T. (2004a): Lidská práva a česká zahraniční politika, in: Pick, O. - Handl, V. (eds., 2004): Zahraniční politika České republiky 1993-2004 - Úspěchy, problémy a Perspektivy. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, s. 210-226 ROY, Joaquín. The European Union perception of Cuba from frustration to irritation. Ottawa: FOCAL, 2003. ISBN 18-963-0195-9. ROY, Joaquín. The Cuban revolution (1959-2009) relations with Spain, the European Union, and the United States. 1st ed. New York: Palgrave Macmillan, 2009. ISBN 978-023-0101-364. RUANO, Lorena. The Europeanization of national foreign policies towards Latin America. New York: Routledge, 2013, 264 s. ISBN 978-020-3100-899. SBORNÍK VYBRANÝCH VYSTOUPENÍ FIDELA CASTRA. Dějiny mi daly za pravdu: 2003-2006. Praha: OREGO - Dr. Milan Havlíček, 2006. ISBN 80-86741-50-8.

46

STATEMENT BY THE HIGH REPRESENTATIVE, Catherine Ashton, on the release of political prisoners in Cuba [online]. 2011 [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/EN/foraff/120282.pdf SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů EU. Vyd. 1. V Praze: C.H.Beck, 2010, xviii, 244 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-807-4003-523. SYLLOVÁ, PÍTROVÁ. Lisabonská smlouva: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. ISBN 978-807-4003-394. TAFFET, Jeffrey F. Foreign aid as foreign policy: the Alliance for Progress in Latin America. New York: Routledge, c2007, x, 301 p., [8] p. of plates. ISBN 978-041-5977-715. THE COTONOU AGREEMENT. A user's guide. London, c2004, xix, 403 p. ISBN 08-5092789-7. TZIVELIS, Vassiliki. The European Union’s Foreign Policy Towards Cuba: It Is Time to Tie the Knot. In: The Jean Monnet/Robert Schuman Paper Series [online]. 2006 [cit. 2014-05-17]. Dostupné z:http://www6.miami.edu/eucenter/Tzivelisfinal.pdf VEGA, Armando Navarro. Cuba, El Socialismo Y Sus Éxodos. Palibrio, 2013. ISBN 9781463347970. YOUNGS, Richard. Is European democracy promotion on the wane?. Brussels: CEPS, 2008. ISBN 978-929-0797-906.

47