Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné MIKROEKONOMIE A. Pavel Tuleja, Pavel Nezval

Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné

MIKROEKONOMIE A

Pavel Tuleja, Pavel Nezval

Karviná 2003

Pavel Tuleja, Pavel Nezval, Mikroekonomie A

2

OBSAH MODULU MIKROEKONOMIE A 1 EKONOMIE - ZÁKLADNÍ POJMY A SOUVISLOSTI...............................................................16 1.1 Ekonomie a ekonomický způsob myšlení .................................................................................18 1.2 Model a jeho role v ekonomii .....................................................................................................20 1.2.1 Model ekonomického koloběhu.............................................................................................21 1.2.2 Model hranice produkčních možností....................................................................................26 1.3 Ekonomie a její členění...............................................................................................................30 1.4 Základní metody a nástroje ekonomické analýzy....................................................................34 1.4.1 Funkce a jejich charakteristiky ..............................................................................................34 1.4.2 Graf a sklon funkce ................................................................................................................36 1.4.3 Derivace a druhá derivace......................................................................................................38 1.4.4 Mezní a průměrné veličiny ....................................................................................................40 1.4.5 Optimalizace ..........................................................................................................................41 2 TRH A JEHO ZÁKLADNÍ ELEMENTY.......................................................................................48 2.1 Trh, směnná hodnota a cena ......................................................................................................50 2.2 Typy trhů .....................................................................................................................................51 2.3 Subjekty trhu...............................................................................................................................53


3

2.4 Základní elementy trhu ..............................................................................................................54 2.4.1 Nabídka ..................................................................................................................................54 2.4.2 Poptávka.................................................................................................................................56 2.4.3 Cena .......................................................................................................................................57 2.4.4 Konkurence ............................................................................................................................61 2.5 Funkce trhu .................................................................................................................................63 3 RACIONÁLNÍ VOLBA SPOTŘEBITELE A FORMOVÁNÍ POPTÁVKY ..............................70 3.1 Rozpočtové omezení spotřebitele...............................................................................................72 3.2 Spotřebitelské preference ...........................................................................................................76 3.2.1 Preference spotřebitele a jeho užitek .....................................................................................76 3.2.2 Indiferenční analýza...............................................................................................................78 3.2.3 Optimální výběr spotřebitele..................................................................................................81 3.3 Odvození individuální poptávkové křivky................................................................................85 3.3.1 Elasticita poptávky.................................................................................................................88 4 VÝROBA A VOLBA TECHNOLOGIE..........................................................................................96 4.1 Teorie firmy a problematiky výroby.........................................................................................98 4.1.1 Technologické omezení a produkční funkce .........................................................................99 4.2 Výroba v krátkém období ........................................................................................................100


4

4.3 Výroba v dlouhém období ........................................................................................................103 4.3.1 Izokvanta a mezní míra technické substituce.......................................................................103 4.3.2 Izokosta ................................................................................................................................106 4.3.3 Nákladové optimum firmy ...................................................................................................108 4.3.4 Optimální objem produkce a náklady v dlouhém období ....................................................110 5 VŠEOBECNÁ ROVNOVÁHA .......................................................................................................118 5.1 Směna a její efektivnost............................................................................................................120 5.1.1 Edgeworthův box-diagram směnny .....................................................................................120 5.1.2 Obchodování na konkurenčním trhu....................................................................................120 5.2 Výroba a její efektivnost...........................................................................................................120 5.2.1 Edgeworthův box-diagram výroby ......................................................................................120 5.2.2 Hranice produkčních možností ............................................................................................120 5.3 Efektivnost výrobního mixu.....................................................................................................120 6 PŘÍJMY, NÁKLADY A ZISK FIRMY.........................................................................................120 6.1 Příjmy firmy ..............................................................................................................................120 6.1.1 Příjmy firmy na dokonale konkurenčním trhu.....................................................................120 6.1.2 Příjmy firmy na nedokonale konkurenčním trhu .................................................................120


5

6.2 Náklady firmy............................................................................................................................120 6.2.1 Náklady firmy v krátkém období .........................................................................................120 6.2.2 Náklady firmy v dlouhém období ........................................................................................120 6.2.3 Vzájemný vztah mezi krátkodobými a dlouhodobými náklady...........................................120 6.3 Zisk firmy ..................................................................................................................................120 7 FIRMA NA DOKONALE KONKURENČNÍM TRHU...............................................................120 7.1 Dokonalá konkurence a předpoklady pro její existenci ........................................................120 7.2 Rozhodování firmy o objemu výstupu v krátkém období.....................................................120 7.2.1 Nabídka dokonale konkurenční firmy a dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období .......................................................................................................................................................120 7.3 Rozhodování firmy o objemu výstupu v dlouhém období ....................................................120 7.3.1 Nabídka dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období ............................................120 7.4 Efektivnost dokonale konkurenčního trhu .............................................................................120 8 ROVNOVÁHA NA NEDOKONALE KONKURENČNÍM TRHU ............................................120 8.1 Charakteristika nedokonalé konkurence ...............................................................................120 8.2 Příčiny vzniku nedokonalé konkurence..................................................................................120 8.3 Formy nedokonalé konkurence ...............................................................................................120 8.3.1 Monopol ...............................................................................................................................120


6

8.3.2 Protimonopolní regulace ......................................................................................................120 8.3.3 Oligopol ...............................................................................................................................120 8.3.4 Monopolní konkurence ........................................................................................................120 8.3.5 Neefektivnost nedokonale konkurenčních trhů....................................................................120 9 TRH VÝROBNÍMI FAKTORY, TRH PRÁCE ...........................................................................120 9.1 Ceny výrobních faktorů ...........................................................................................................120 9.1.1 Pozemková renta ..................................................................................................................120 9.2 Trh práce v podmínkách dokonalé konkurence ....................................................................120 9.3 Trh práce v podmínkách nedokonalé konkurence ................................................................120 9.3.1 Úloha odborů na trhu práce..................................................................................................120 9.3.2 Monopson ............................................................................................................................120 10 TRH KAPITÁLEM .......................................................................................................................120 10.1 Pojetí kapitálu .........................................................................................................................120 10.2 Kapitálové statky a jejich akumulace ...................................................................................120 10.3 Trh kapitálem..........................................................................................................................120 10.4 Výnosy z kapitálu ....................................................................................................................120 11 TRŽNÍ SELHÁNÍ A MIKROEKONOMICKÁ ÚLOHA STÁTU ...........................................120 11.1 Tržní selhání – krátký teoretický úvod .................................................................................120


7

11.2 Nedokonalá konkurence .........................................................................................................120 11.3 Externality ...............................................................................................................................120 11.3.1 Externality a efektivnost ....................................................................................................120 11.4 Veřejné statky..........................................................................................................................120 11.5 Nedokonalé informace ............................................................................................................120 11.6 Stát a tržní selhání...................................................................................................................120 11.6.1 Eliminace externalit ...........................................................................................................120 11.6.2 Problém veřejných statků...................................................................................................120 11.6.3 Asymetrická informace ......................................................................................................120 11.7 Vládní selhání ..........................................................................................................................120 12 TEORIE VEŘEJNÉ VOLBY A SELHÁNÍ STÁTU ..................................................................120 12.1 Veřejná volba ..........................................................................................................................120 12.2 Subjekty politického trhu.......................................................................................................120 12.3 Mechanismy veřejné volby.....................................................................................................120 12.3.1 Teorém středního voliče.....................................................................................................120 12.4 Dobývání renty a role byrokracie..........................................................................................120 SEZNAM POUŽITÝCH ZNAČEK, SYMBOLŮ A ZKRATEK ...................................................120 Informativní, navigační, orientační...............................................................................................120


8

Ke splnění, kontrolní, pracovní .....................................................................................................120 Výkladové ........................................................................................................................................120 Náměty k zamyšlení, myšlenkové, pro další studium ..................................................................120 Vlastní značky, symboly, zkratky..................................................................................................120


9

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY MODULU MIKROEKONOMIE A V první kapitole nazvané „Ekonomie – základní pojmy a souvislosti“ budeme věnovat svou pozornost problémům, jež patří do úvodu každého kurzu mikroekonomie. V rámci této kapitoly tak budete postupně seznámeni s ekonomickým způsobem myšlení, zejména pak se dvěma základními principy ekonomie, rolí modelů v ekonomii, a to na příkladu modelu ekonomického koloběhu a modelu hranice produkčních možností, členěním ekonomie a v závěru pak se základními metodami a nástroji ekonomické analýzy. První kapitola je tak zaměřena zejména na objasnění těch základních pojmů ekonomie, jejichž znalost je nezbytná pro správné pochopení látky vysvětlované v následujících kapitolách. Druhá kapitola „Trh a jeho základní elementy“ je zaměřena na vysvětlení podstaty trhu, směny a ceny a jejich role v ekonomice. Dále budou charakterizovány typy trhů a subjekty trhu, jimiž jsou domácnosti, firmy a stát. Podrobně budou vymezeny základní elementy trhů, jimiž jsou nabídka, poptávka, cena a jednotlivé typy konkurence a konečně bude analyzováno fungování tržního mechanismu. V rámci třetí kapitoly nazvané „Racionální volba spotřebitele a formování poptávky“ zaměříme svou pozornost na teorii projevených preferencí a z ní vycházející teorii spotřebitelské poptávky. V této kapitole tak budete postupně seznámeni s rozpočtovým omezením spotřebitele, jeho preferencemi, kardinalistickým a ordinalistickým pohledem na způsob měření užitku a v neposlední řadě také s problematikou optimálního výběru spotřebitele. V závěru vás pak seznámíme s postupem odvození individuální poptávkové křivky a s problematikou elasticity poptávky. Ve čtvrté kapitole „Výroba a volba technologie“ budete obeznámeni s problematikou teorie firmy, resp. s tou její částí, která se zabývá otázkami spojenými s volbou výrobního procesu. V rámci této kapitoly tak budete postupně seznámeni s technologickým omezením firmy, její krátkodobou a dlouhodobou produkční funkcí, s jejím omezením na straně nákladů a v neposlední řadě také s problematikou

Rychlý náhled


nalezení nákladového optima firmy. V závěru pak získáte informace o vzájemném vztahu mezi výnosy z rozsahu a nákladovou funkcí. V páté kapitole nazvané „Všeobecná rovnováha“ na chvíli opustíme problematiku parciální rovnováhy, jíž jsme se věnovali v předchozích dvou kapitolách a svou pozornost zaměříme na analýzu stavu, pro nějž platí, že na všech trzích nacházejících se v dané ekonomice je současně dosaženo rovnováhy. V rámci této kapitoly tak budete postupně seznámeni s podmínkami, za nichž je v námi analyzované ekonomice dosaženo efektivnosti ve směně, efektivnosti ve výrobě a neposlední řadě také efektivnosti v tzv. výrobním mixu. Jak plyne z názvu šesté kapitoly „Příjmy, náklady a zisk firmy“ budeme v této části textu věnovat svou pozornost problematice příjmů, nákladů a zisku firmy. V průběhu kapitoly se tak dozvíte, že vývoj na straně příjmů je poměrně výrazně ovlivněn charakterem trhu, na němž je daná produkce realizována, kdežto vývoj na straně nákladů je závislý na délce časového období. Na závěr se pak budeme zaobírat problematikou zisku, přičemž získáte informace o tom, že v ekonomické teorii rozlišujeme mezi tzv. ekonomickým, účetním a normálním ziskem. V rámci sedmé kapitoly nazvané „Firma na dokonale konkurenčním trhu“ se budeme věnovat problematice volby výstupu dokonale konkurenční firmou. V průběhu této kapitoly tak budete postupně seznámeni s charakteristickými rysy dokonale konkurenčního trhu, dozvíte se, jak firma volí optimální objem produkce, v jaké situaci se vedení firmy rozhoduje o krátkodobém ukončení výroby či o trvalém odchodu z dokonale konkurenčního trhu a jak lze odvodit křivku nabídky dokonale konkurenční firmy a křivku tržní nabídky, a to jak v krátkém, tak dlouhém období. V osmé kapitole „Rovnováha na nedokonale konkurenčním trhu“ si ukážeme, že rovnost podmínek pro všechny účastníky trhu nelze, z různých důvodů, zajistit. K těmto důvodům patří především právní restrikce, diferenciace produktu a nedokonalé informace. Jejich vlivem vznikají různé formy nedokonalé konkurence. Postupně se seznámíme s monopolem, oligopolem a monopolní konkurencí a jejich důsledky na tržní nabídku a poptávku a efektivnost fungování trhu. Dosud jsme uvažovali o trzích spotřebních statků a služeb. Výroba

10


statků a služeb je však možná teprve, když výrobci nakoupí na příslušných trzích výrobní faktory tj. půdu, práci a kapitál. Jedná se o vzácné výrobní zdroje, které jsou základem pro tvorbu bohatství. V deváté kapitole „Trh výrobními faktory, trh práce“ se proto zaměříme na trhy výrobních faktorů, na tvorbu cen výrobních faktorů a na rozhodování firmy při jejich pořizování. K tomu využijeme již známou teorii mezní produktivity. V této kapitole se pak budeme ve zabývat jak trhem půdy, tak zejména trhem práce. V desáté kapitole „Trh kapitálem“ se seznámíme s pojetím kapitálu, problematikou kapitálových statků, jejich formami a s fungováním trhu s kapitálem. Dále bude analyzována úroková sazba jako cena kapitálu a úrok, jeho podstata a význam pro výrobce a pro tvůrce úspor. Rovněž bude analyzován proces investování. Seznámíte se s problematikou současné a budoucí hodnoty a čisté současné hodnoty budoucích příjmů v souvislosti s výnosy z kapitálu a jejich významem pro rozhodování o investičních variantách. V kapitole číslo jedenáct „Tržní selhání a mikroekonomická úloha státu“ budou podrobně rozebrány příčiny, které omezují efektivnost trhu, nepřesně označované jako „tržní selhání“. Půjde především o problematiku veřejných statků, které se definičně liší od tržních statků, dále půjde o existenci pozitivních a negativních externalit a informační asymetrie na trhu. Stručně bude rekapitulována problematika monopolní síly. V souvislosti s tím bude přiblížena role státu v tržní ekonomice, jehož aktivity by měly eliminovat negativní dopady tržních selhání, a které však mohou být spojeny se selháními státu. V poslední dvanácté kapitole „Teorie veřejné volby a selhání státu“ si podrobněji přiblížíme mechanismus rozhodování státu. Tuto oblast vymezuje teorie veřejné volby. Podrobně budeme analyzovat zejména subjekty politického trhu, problém konkurence v politice a politický cyklus. Rovněž se seznámíme s mechanismem veřejné volby a s cestou jak jsou přeměňovány individuální preference v kolektivní rozhodnutí. Ukážeme na volební paradox a na fakt, že neexistuje volební systém, který by zajistil efektivní rozhodování. Dále se budeme zabývat problémem nátlakových skupin a dobýváním renty (rent seeking) a rolí byrokracie.

11


12

ÚVODEM MODULU MIKROEKONOMIE A Vážení přátelé, studijní text „Mikroekonomie A“, jenž máte nyní před sebou, je koncipován jako studijní materiál pro studenty základního kurzu mikroekonomie, který je standardně vyučován na českých vysokých školách ekonomického směru v rámci bakalářských a magisterských studijních programů. Především je však tento text určen studentům 1. ročníku kombinovaného studia Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné. Vlastní studijní text je rozdělen do dvanácti samostatných kapitol, které odpovídají dvanácti studijním týdnům standardního vysokoškolského semestru, přičemž tyto kapitoly můžeme seskupit do šesti relativně samostatných bloků, jež jsou postupně věnovány úvodu do ekonomie (kapitoly 1 - 2), problematice všeobecné rovnováhy (kapitoly 3 - 5), příjmům, nákladům a ziskům firmy (kapitola 6), vlivům, jenž má tržní prostředí na chování firmy (kapitoly 7 – 8), trhům výrobních faktorů (kapitoly 9 -10) a tržním selháním a působení státu na subjekty trhu (kapitoly 11 – 12). Každá z kapitol pak obsahuje rychlý náhled na řešený problém, cíle k nimž by měl student v průběhu studia dané kapitoly dospět, čas potřebný ke studiu, klíčová slova a v závěru pak shrnutí kapitoly a soubor řešených otázek a příkladů. Vlastní text je pak dle potřeby doplněn grafy nezbytnými k pochopení dané problematiky, definicemi vybraných pojmů a důležitými vzorci. Při psaní tohoto textu jsme vycházeli z teoretických znalostí a praktických zkušeností, jež jsme získali v rámci výuky základního kurzu mikroekonomie, a to jak na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné, tak na jiných odborných školách. Při vlastní tvorbě tohoto textu jsme pak byli vedeni snahou poskytnout studujícímu podstatné informace, při zachování čtivosti daného textu. Z tohoto důvodu vám budeme vděčni za všechny vaše názory a připomínky, jež nám můžete zaslat na e-mailové adresy [email protected] či [email protected]. Na závěr bychom pak chtěli poděkovat prof. RNDr. Jaroslavu Ramíkovi, CSc. a doc. PhDr. Kamilu Fuchsovi, CSc. za recenzi předloženého textu. Havířov a Karviná, červenec - listopad 2003 Autoři


13

CÍL MODULU MIKROEKONOMIE A Po úspěšném a aktivním absolvování tohoto MODULU Budete umět

Budete umět: •

charakterizovat ekonomii a její dva základní principy,

•

rozlišit mezi ekonomií,

•

vyložit fungování trhu a jeho funkce v ekonomice,

•

vyložit roli ceny v ekonomice,

•

vymezit vzájemný vztah mezi preferencemi spotřebitele a jeho celkovým užitkem,

•

odvodit křivku individuální poptávky,

•

rozlišit mezi tržním, ekonomickým a technologickým omezením firmy,

•

definovat produkční funkci, a to jak v krátkém, tak dlouhém období,

•

rozlišit mezi parciální a všeobecnou rovnováhou,

•

vymezit efektivnost ve směně, efektivnost ve výrobě a efektivnost výrobního mixu,

•

pomocí kontraktační křivky odvodit hranici produkčních možností,

•

rozlišit mezi vývojem příjmů na dokonale a nedokonale konkurenčním trhu,

•

rozlišit mezi vývojem nákladů v krátkém a dlouhém období,

•

definovat ekonomický, účetní a normální zisk,

•

rozpoznat základní charakteristické rysy dokonale konkurenčního trhu,

•

definovat zlaté pravidlo maximalizace zisku a pravidlo převrácené elasticity,

•

vymezit příčiny vzniku nedokonalé konkurence,

•

vymezit dopady její existence na efektivnost fungování trhu,

•

charakterizovat fungování trhů s výrobními faktory, zvláště trhu práce,

•

vysvětlit proč mají hokejové hvězdy tak vysoké příjmy,

•

charakterizovat fungování trhu s kapitálem a jeho formy,

mikroekonomií,

makroekonomií

a

mezinárodní


•

vysvětlit vztah mezi úsporami a kapitálem,

•

charakterizovat příčiny selhání trhu jejich objektivní základ,

•

vysvětlit rozdíl mezi tržními a veřejnými statky,

•

vymezit a charakterizovat jednotlivé subjekty politického trhu,

•

vyložit rizika mechanismu politického soutěžení.

Získáte: •

informace o tom, že ekonomie jako vědní disciplína řeší zejména fundamentální problém vzácnosti,

•

představu o tom, jak se rozhoduje racionálně se chovající ekonomický subjekt,

•

představu o fungování trhu a roli konkurence v něm,

•

informace o tom, že při výběru svého optimálního spotřebního koše řeší spotřebitel dvě základní otázky, a to „jaký spotřební koš je pro něj nejlepší“ a „zda si je tento spotřební koš schopen dovolit“,

•

základní poznatky o tom, co je to cenová spotřební křivka a jak jsme s její pomocí schopni zkonstruovat křivku individuální poptávky,

•

informace o tom, že každá firma v průběhu své činnosti řeší dvě základní otázky, a to „jaký objem produkce bude vyrábět“ a „za jakou cenu bude tuto produkci na trhu realizovat“,

•

základní poznatky o tom, co je to stezka expanze firmy,

•

informace o tom, že Pareto efektivní alokace je takovou alokací, při níž jsou statky či výrobní faktory využity způsobem, jenž neumožňuje jejich další realokaci bez toho, aby zvýšení prospěchu u jednoho ekonomického subjektu vedlo k poklesu prospěchu u subjektů ostatních,

•

základní informace o tom, co je to kontraktační křivka a jak jsme s její pomocí schopni zkonstruovat hranici produkčních možností,

•

představu o tom, za jakých podmínek povede růst ceny statku k růstu celkových příjmů firmy,

•

základní poznatky o vlivu délky časového období na vývoj celkových, mezních a jednotkových nákladů,

•

informace o tom, jaké jsou základní charakteristické rysy dokonale konkurenčního trhu,

14

Získáte


•

představu o tom, jakým způsobem je v ekonomii posuzována efektivnost jednotlivých tržních mechanismů,

•

poznatky o reálných tržních strukturách: monopolu, oligopolu, a monopolní konkurenci,

•

představu o fungování tržního mechanismu v reálných podmínkách,

•

poznatky o rozhodování podnikatele při pořizování výrobních faktorů,

•

představu o fungování trhu práce, jehož je každý (dříve nebo později) účastníkem,

•

poznatky o možnostech řešení problémů záporných externalit,

•

představu o možnostech státu při řešení tržních selhání ale i o selhání státu,

•

poznatky o obecných problémech rozhodování v demokratických systémech,

•

poznatky o roli nátlakových skupin a problémech dobývání renty.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU

Celkový čas potřebný k prostudování MODULU je cca 24 hodin.

15


16

1 EKONOMIE - ZÁKLADNÍ POJMY A SOUVISLOSTI

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY EKONOMIE – ZÁKLADNÍ POJMY A SOUVISLOSTI. V první kapitole nazvané „Ekonomie – základní pojmy a souvislosti“ budeme věnovat svou pozornost problémům, jež patří do úvodu každého kurzu mikroekonomie. V rámci této kapitoly tak budete postupně seznámeni s ekonomickým způsobem myšlení, zejména pak se dvěma základními principy ekonomie, rolí modelů v ekonomii, a to na příkladu modelu ekonomického koloběhu a modelu hranice produkčních možností, členěním ekonomie a v závěru pak se základními metodami a nástroji ekonomické analýzy. První kapitola je tak zaměřena zejména na objasnění těch základních pojmů ekonomie, jejichž znalost je nezbytná pro správné pochopení látky vysvětlované v následujících kapitolách.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY EKONOMIE – ZÁKLADNÍ POJMY A SOUVISLOSTI Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět

Budete umět: •

charakterizovat ekonomii a její dva základní principy,

•

definovat náklady obětovaných příležitostí a vysvětlit jejich smysl,

•

používat dva základní ekonomické modely, tj. model ekonomického koloběhu a model hranice produkčních možností,

•

rozlišit mezi ekonomií,

•

odlišit od sebe normativní a pozitivní výroky

mikroekonomií,

makroekonomií

a

mezinárodní


•

17

a v neposlední řadě získáte informace o základních metodách a nástrojích ekonomické analýzy.

Získáte: •

informace o tom, že ekonomie jako vědní disciplína řeší zejména fundamentální problém vzácnosti,

•

představu o tom, jak se rozhoduje racionálně se chovající ekonomický subjekt,

•

informace o tom, proč jsou v rámci ekonomie využívány teoretické modely,

•

znalosti o členění ekonomických vědních disciplín,

•

a představu o základních metodách a nástrojích ekonomické analýzy.

Získáte


Celkový doporučený čas k prostudování KAPITOLY je cca 2 hodiny.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY EKONOMIE – ZÁKLADNÍ POJMY A SOUVISLOSTI derivace, dělba práce, efektivnost, ekonomický koloběh, ekonomický model, ekonomický přebytek, ekonomie, funkce, graf, hmotné toky, hranice produkčních možností, hraniční cena, intenzita práce, kapitál, makroekonomie, mezinárodní ekonomie, mezní veličina,

Klíčová slova


18

mikroekonomie, mzda, náklady příležitostí, normativní ekonomie, peněžní toky, pozemková renta, pozitivní ekonomie, práce, produktivita práce, průměrná veličina, půda, renta, služby, stacionární ekonomika, technologie, užitek, volné statky, výnosy z rozsahu, výroba, výrobky, výrobní faktor, vzácné statky, vzácnost

PRŮVODCE STUDIEM 1

V úvodu první kapitoly zaměříme svou pozornost na ekonomický způsob myšlení. V rámci této části se tak dozvíte, že k základním principům ekonomie patří princip vzácnosti a princip porovnání nákladů a užitku. Dozvíte se také, co ekonomie chápe pod označením hraniční cena, ekonomický přebytek a náklady příležitostí.

1.1 Ekonomie a ekonomický způsob myšlení Ekonomie studuje organizační formy, jejichž prostřednictvím je v lidské společnosti řešen fundamentální problém vzácnosti. Vyjdeme-li z této definice, pak dospějeme k závěru, že hlavním cílem ekonomie je „odhalit“ a následně také popsat mechanismy, jejichž prostřednictvím jsou v dané společnosti rozdělovány disponibilní (vzácné) zdroje mezi vzájemně si konkurující užití.

Ekonomie

Z výše řečeného je tedy zřejmé, že jedním ze základních principů ekonomie je princip vzácnosti, tj. teze o omezenosti zdrojů sloužících ke krytí v podstatě neomezených potřeb ekonomických subjektů, které tak při svém rozhodování musí brát v potaz skutečnost, že zvýší-li svou spotřebu zdroje A, pak budou pravděpodobně nuceny snížit svou spotřebu jiného zdroje, např. zdroje B.

Princip vzácnosti

Z teze o vzácnosti zdrojů, pak vyplývá také druhý základní princip ekonomie, tj. princip porovnání nákladů a užitku. Stojí-li ekonomický subjekt před rozhodnutím, kterou ze svých neomezených potřeb uspokojit a kterou nechat neuspokojenu, pak by toto rozhodnutí měl učinit na základě pravidla, které říká, že racionálně se chovající subjekt bude realizovat pouze takovou činnost,

Princip porovnání nákladů a užitku


19

pro niž platí, že užitek, který tomuto subjektu z dané činnosti plyne převyšuje náklady, jež musí tento subjekt na realizaci dané činnosti vynaložit. Jinými slovy řečeno, ekonomické subjekty budou vykonávat pouze ty činnosti, u nichž výše dodatečných nákladů nepřekročí výši dodatečného prospěchu, jenž tento subjekt získává. Pojďme si nyní princip porovnání nákladů a užitku přiblížit na konkrétním příkladu. Předpokládejme, že si doma budujete archív vín, přičemž na internetové stránce Znovínu Znojmo jste objevili nabídku poslední láhve Veltlínského zeleného, ročník 1983, jejíž cena je 4.000 Kč. Pokud tuto láhev koupíte, pak je zřejmé, že váš užitek z vlastnictví této láhve musí odpovídat minimálně oněm výše zmiňovaným 4.000 Kč. Bude-li tomu tak, pak se tato částka stává tzv. hraniční cenou koupě láhve Veltlínského zeleného, ročník 1983. Dále předpokládejme, že si danou láhev koupíte, přičemž váš kolega vám za ni následně nabídne 5.000 Kč. Vyjdeme-li z výše řečeného, pak dospějeme k závěru, že danou láhev za tuto částku prodáte pouze tehdy, pokud výše vaše prospěchu z vlastnictví této láhve bude dosahovat maximálně oněch 5.000 Kč. Tato částka se tak stává hraniční cenou prodeje láhve Veltlínského zeleného, ročník 1983. Hraniční (prahovou) cenou, tedy rozumíme nejvyšší cenu, již je daný ekonomický subjekt ochoten zaplatit za daný statek či službu (v tomto případě hovoříme o hraniční ceně koupě) či nejnižší cenu, za niž je tento subjekt ochoten daný statek či službu prodat (hraniční cena prodeje).

Hraniční cena

V případě, že kolegovu nabídku přijmete a danou láhev obratem prodáte, pak výsledkem tohoto prodeje bude tzv. ekonomický přebytek, jenž definuje, jako rozdíl mezi prospěchem, který daný ekonomický subjekt z konkrétní činnosti získá a náklady, jež musí na tuto činnost vynaložit. V našem případě by tento přebytek dosáhl výše 1.000 Kč, neboť náklady na pořízení jedné láhve Veltlínského zeleného, ročník 1983, by odpovídaly 4.000 Kč, kdežto příjem plynoucí z jeho prodeje by dosáhl výše 5.000 Kč.

Ekonomický přebytek

Vyjdeme-li z výše řečeného, pak dospějeme k závěru, že racionálně se chovající ekonomický subjekt si ze skupiny dostupných činností zvolí takovou činnost, při níž bude v daném okamžiku maximalizovat svůj ekonomický přebytek. Jak jsme již uvedli výše, ekonomický subjekt si činnost, která vede k maximalizaci jeho ekonomického přebytku volí ze skupiny všech dostupných činností. Z daného je tedy zřejmé, že pokud se tento subjekt

Náklady příležitostí


20

rozhodne pro realizaci určité konkrétní činnosti (např. pro uchování láhve Veltlínského zeleného, ročník 1983 v archívu), pak se současně vzdává možnosti realizovat některou jinou dostupnou činnost (např. prodej této láhve kolegovi za 5.000 Kč). Hodnota této „obětované“ alternativní činnosti pak vyjadřuje tzv. náklad příležitosti realizované činnosti. Z daného je tedy zřejmé, že nepřijmete-li kolegovu nabídku a láhev si uložíte do svého archívu, pak náklady obětované příležitosti budou odpovídat 5.000 Kč, jež byste získali při prodeji dané láhve.

PRŮVODCE STUDIEM 2

V úvodu této kapitoly jsme definovali pojem ekonomie a hovořili jsme o základních principech této vědní disciplíny. Nyní svou pozornost zaměříme na problematiku modelů a jejich roli v rámci ekonomické analýzy. V rámci této kapitoly se pak také naučíte používat dva základní ekonomické modely, a to model ekonomického koloběhu a model hranice produkčních možností. Společně s popisem těchto modelů budou definovány také další důležité pojmy, k nimž patří vzácné a volné statky, výrobky, služby, výrobní faktory, dělba práce, hmotné a finanční toky, efektivnost či výnosy z rozsahu.

1.2 Model a jeho role v ekonomii Vyjdeme-li z výše řečeného, pak dospějeme k závěru, že ekonomové používají zásadu komparace nákladů a užitku v podstatě jako teoretický model popisující volbu racionálně se chovajícího ekonomického subjektu. Jinými slovy řečeno v rámci analýzy principu porovnání nákladů a užitku jsme se seznámili s jedním z mnoha teoretických modelů, jichž ekonomové využívají k poznávání reálně fungujících hospodářských procesů. Pojďme se proto nyní věnovat problematice teoretických, resp. ekonomických modelů poněkud podrobněji. Pojmem ekonomický model budeme označovat buďto formalizované nebo neformalizované zobrazení reálně fungující ekonomiky, jehož hlavním cílem je zjednodušit popisovaný ekonomický systém, a to při současném zachování jeho

Ekonomický model


21

podstatných charakteristik. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že při vlastní konstrukci ekonomického modelu dochází k určité schematizaci hospodářské reality, což se následně odráží v existenci většího či menšího počtu „omezujících“ předpokladů zabezpečujících funkčnost daného modelu. Ekonomický model pak může být formulován: •

verbálně,

•

graficky,

•

popř. matematicky.

Pojďme nyní naši pozornost zaměřit na dva základní ekonomické modely, a to na model ekonomického koloběhu a model hranice produkčních možností.

1.2.1 Model ekonomického koloběhu

Model ekonomického koloběhu je modelem, jenž schematicky znázorňuje vlastní organizaci národního hospodářství, přičemž ve své nejjednodušší podobě popisuje stacionární ekonomiku (viz obrázek č. 1-1).

Model ekonomického koloběhu

Stacionární ekonomiku definujeme jako jednoduchou ekonomiku tvořenou pouze dvěma sektory, domácnostmi (jednotlivci) a firmami, z nichž ani jeden v dané ekonomice nespoří, a tím pádem také neinvestuje, z čehož pak následně plyne výše uvedená stacionárnost. Firmy pak v tomto modelu vyrábějí statky a služby, k čemuž využívají výrobní faktory, jejichž jedinými vlastníky jsou domácnosti, které naopak spotřebovávají statky a služby, za něž utrácejí svůj důchod, jenž získávají z pronájmu příslušných výrobních faktorů. Domácnosti tak vystupují na trhu statků a služeb jako poptávající a na trhu výrobních faktorů jako nabízející, kdežto firmy působí na trhu statků a služeb jako nabízející a na trhu výrobních faktorů jako poptávající.

Stacionární ekonomika

Z výše řečeného je tedy zřejmé, že v rámci stacionární ekonomiky plní firmy roli jediného producenta statků a služeb, jež tak můžeme označit jako vzácné či také ekonomické statky. Co budeme pod tímto pojmem rozumět?

Vzácné statky

Vzácný (ekonomický) statek je statkem, k jehož charakteristickým rysům patří vzácnost (omezenost) a užitečnost, která z jeho spotřeby plyne danému spotřebiteli. Nesplňuje-li tedy statek jeden z těchto aspektů, pak jej nebudeme


22

považovat za statek vzácný, ale za statek volný. Obrázek č. 1-1 – Ekonomický koloběh

trh statků a služeb

výdaje domácnosti

nakupované statky a služby

jednotlivec poptává firma nabízí

prodávané statky a služby

domácnost (jednotlivec)

příjmy domácnosti (důchod)

nabízené výrobní faktory

příjmy firmy

firma

jednotlivec nabízí firma poptává

pronajímané výrobní faktory

náklady firmy (mzda, úrok, renta)

trh výrobních faktorů

Ekonomické statky pak můžeme dále členit na: •

výrobky, tj. hmotné statky,

•

a služby, nebo-li nehmotné statky, pro něž je charakteristické, že k jejich spotřebě dochází v okamžiku jejich výroby.

Vyjdeme-li z výše řečeného, pak dospějeme k závěru, že za ekonomické jsou považovány zejména ty statky či služby, které jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby). V tomto okamžiku je pak nutno konstatovat, že členění statků na statky ekonomické a volné je členěním, které vychází spíše ze subjektivního pohledu každého jednotlivce na způsob, jimž je schopen uspokojit své potřeby. Za

Členění vzácných statků


23

vzácné tak jednotlivé ekonomické subjekty považují pouze ty statky, které uspokojují jejich ekonomické potřeby. Jak jsme již uvedli výše, vzácné statky jsou výsledkem výroby, tj. procesu, v jehož rámci dochází k uvědomělé přeměně společenských zdrojů ve výrobky a služby, které jsou určeny k uspokojení potřeb jednotlivce či společnosti.

Výroba

Společenské zdroje (vstupy) , pak označujeme také pojmem výrobní faktory, jež následně členíme na faktory:

Výrobní faktory

•

primární, tj. zdroje, jež si ekonomické subjekty přivlastňují přímo ze svého okolí. Do této skupiny tak můžeme zařadit půdu a práci.

primární

•

sekundární, tj. společenské zdroje, které jsou výsledkem výrobního procesu. Za sekundární výrobní faktory tak můžeme považovat kapitál a technologie.

sekundární

Půda a přírodní zdroje Půda (A) jako výrobní faktor zahrnuje jak tu část zemského povrchu, která není pokryta mořem (zemědělská a nezemědělská půda), tak veškeré přírodní zdroje, které lze nalézt nad i pod zemí. Jinými slovy řečeno půdu považujeme za vzácný statek, jenž je produktem přírody. Vzhledem k tomu, že na Zemi je k dispozici fixní množství půdy, získávají její vlastníci určitou výhodu, kterou lze vyjádřit prostřednictvím tzv. ekonomické1 či také pozemkové renty, tj. důchodem, jenž plyne vlastníkovi tohoto výrobního faktoru. V tomto okamžiku je zapotřebí poznamenat, že zdrojem pozemkové renty není pouze fixní množství půdy, ale také její:

1

•

kvalita, či přesněji řečeno úrodnost půdy (zemědělská půda),

•

a poloha půdy (zemědělská půda a stavební pozemky).

Půda a přírodní zdroje

Ekonomickou rentu můžeme definovat jako částku, vyjadřující rozdíl mezi důchodem, jenž vlastník výrobního faktoru získává za jeho pronájem a minimální částkou, za niž by byl ochoten tento výrobní faktor pronajmout. Budeme-li tedy předpokládat, že daný jednotlivec je ochoten pracovat při mzdě 250 Kč/hodina, přičemž za hodinu práce dostává 300 Kč, pak jeho ekonomická renta dosahuje výše 50 Kč.


24

Práce Jak jsme již uvedli výše, za primární výrobní faktor lze považovat také práci (L), tj. vstup, jenž zahrnuje všechny lidské zdroje, jimiž může v průběhu výrobního procesu disponovat daná společnost (ekonomika). Práci pak definujeme jako vědomou a účelnou lidskou činnost, kterou provádějí zejména lidé, a to s pomocí svých fyzických a duševních předpokladů. Vyjdeme-li z výše uvedené definice, pak dospějeme k závěru, že počet osob, které jsou v dané ekonomice schopny pracovat, bude víceméně omezen na tzv. práceschopné osoby, jež budou následně tvořit pracovní sílu. K dalším charakteristickým rysům výrobního faktoru práce pak patří její: •

kvalita, již ovlivňuje zejména stupeň kvalifikace pracovní síly, přičemž ekonomie předpokládá existenci přímé úměry mezi kvalitou vykonané práce a kvalifikačním stupněm pracovníka, tj. čím vyšší je kvalifikace pracovníka, tím vyšší je kvalita jím vykonané práce,

•

a produktivita, tj. objem výstupu na jednoho pracovníka. Produktivita práce tak vyjadřuje účinnost vynakládané práce. V tomto okamžiku je pak nutno poznamenat, že od produktivity práce je nutno odlišit intenzitu práce, tj. množství vstupu, které si ekonomické subjekty pronajímají na jednotku času.

Práce

Cenu, již jsou ekonomické subjekty nuceny zaplatit za pronájem tohoto výrobního faktoru pak označujeme pojmem mzda. Hovoříme-li o výrobním faktoru práce, pak nesmíme zapomenout také na dělbu práce, tj. proces, v jehož rámci je tento výrobní faktor usměrňován pouze do činností, v nichž dosahuje nejvyšší produktivity. Jinými slovy řečeno dělbou práce rozumíme specializaci jednotlivců na dílčí pracovní činnosti či operace. V ekonomii pak rozlišujeme mezi:

Dělba práce

•

v pracovních činnostech

dělbou práce v pracovních činnostech – v tomto případě se jednotlivci specializují na jednotlivé pracovní činnosti, v důsledku čehož se následně zvyšuje jejich schopnost realizovat tyto činnosti. Do této skupiny pak zahrnujeme: •

přirozenou dělbu práce již považujeme za výchozí podobu dělby práce, v jejímž rámci se pracovní činnosti dělily mezi muže a ženy, resp. mezi staré a mladé členy dané společnosti.


•

•

25

a společenskou dělbu práce, jež proběhla ve třech hlavních vlnách, z nichž první byla spojena s oddělením pastevectví od zemědělství, druhá s vyčleněním řemesel a konečně třetí s oddělením obchodu.

dělbou práce v pracovních operacích – kdy se jednotlivci již nespecializují na celé výrobní činnosti, nýbrž na jednotlivé pracovní operace v rámci těchto činností. Tato hlubší forma specializace pak na jedné straně vedla k růstu produktivity výrobců a na straně druhé k jejich větší vzájemné závislosti.

v pracovních operacích

Kapitál Kapitál (K) zahrnuje statky, které byly v rámci výrobního procesu již jednou vyrobeny, a to se záměrem jejich následného využití při výrobě jiných statků či služeb, z čehož tedy vyplývá, že kapitál či také kapitálové statky jsou výstupem, jenž není určen pro konečnou, nýbrž pro výrobní spotřebu. Kapitál pak můžeme rozdělit na: •

hmotný (fyzický, reálný), jenž zahrnuje suroviny, materiál, polotovary a výrobní zařízení,

•

nehmotný, kam řadíme zejména duševní vlastnictví,

•

a finanční.

Kapitál (kapitálové statky)

Podobně jako v případě ostatních výrobních faktorů, také kapitál nese svému vlastníkovi důchod, jenž v tomto případě označíme jako úrok (u finančního kapitálu) nebo zisk (u hmotného a nehmotného kapitálu).

Technologie Posledním námi analyzovaným výrobním faktorem je technologie (t), kterou považujeme za specifickou formu nehmotného kapitálu, jenž má v tomto případě podobu víceméně originálního řešení výrobního postupu. Otázkou tedy zůstává, co nás vede k tomu, abychom technologii považovali za samostatný výrobní faktor. Odpověď je následující: použitá technologie výrazně ovlivňuje všechny ostatní výrobní faktory, čímž se v podstatě stává samostatným výrobním faktorem. Dalo by se říci, že dobře použitá technologie násobí účinnost ostatních výrobních faktorů, kdežto nevhodně použitá

Technologie


26

technologie jejich účinnost snižuje. Cenou technologie je renta. Vrátíme-li se zpět k obrázku č. 1-1, pak zjistíme, že schéma ekonomického koloběhu poměrně jednoduchým způsobem znázorňuje hmotné a peněžní toky, jež probíhají v rámci daného ekonomického systému. Jak je z daného obrázku zřejmé, vnitřní okruh zachycuje toky hmotné, nebo-li pohyb výrobních faktorů od domácností k firmám a současně také pohyb statků a služeb od firem k domácnostem, kdežto vnější okruh pak znázorňuje peněžní toky, tj. platby, jež v podobě mezd, úroků, zisků a rent získávají domácnosti, které je následně vynakládají na nákup zboží na trhu statků a služeb.

Hmotné a peněžní toky

1.2.2 Model hranice produkčních možností

Hranice produkčních možností (PPF) zachycuje všechny dostupné kombinace dvou výstupů (statku x a y), které je daná ekonomika schopna vyprodukovat při přesně stanoveném objemu výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálu) a při daném způsobu jejich použití (technologii). Hranici produkčních možností můžeme například znázornit pomocí obrázku č. 1-2. Pokud by v této ekonomice byly všechny dostupné výrobní faktory využity na produkci statku y, pak by zdejší firmy vyprodukovaly ymax jednotek statku y a současně nula jednotek statku x. Naopak, pokud by všechny výrobní faktory využívalo pouze odvětví produkující statek x, daná ekonomika by vyráběla xmax jednotek statku x a současně žádnou jednotku statku y. Tyto dvě možno říci extrémní situace pak na křivce PPF představují tzv. hraniční body, tj. v našem případě bod A a bod B. Z daného je tedy zřejmé, že pokud by ekonomika alokovala dostupné výrobní faktory mezi oba statky, pak by mohla dosáhnout například bodů C, D či E. Na rozdíl od těchto bodů bod F zachycuje takovou kombinaci statků x a y, která je pro danou ekonomiku zcela nedostupná, a to z důvodu nedostatečného vybavení výrobními faktory. Z daného je tedy zřejmé, že v dané ekonomice mohou firmy vyrábět pouze takové kombinace statků x a y, které se nalézají buďto uvnitř hranice produkčních možností nebo přímo na ni. Víme-li, že jsme schopni vyprodukovat pouze ty kombinace statků x a y, které se nacházejí na či uvnitř hranice produkční možností, pak nám pouze zbývá nalézt odpověď na otázku, zda všechny tyto kombinace představují efektivní využití disponibilních zdrojů dané ekonomiky. Má-li být odpověď na tuto otázku správná, pak si musíme nejprve vymezit pojem efektivnost.

Efektivnost


27

Obrázek č. 1-2 – Hranice produkčních možností

stateky

ymax A y1

PPF

D

y2

y3

F

C

G

E

B

0

x1

x2

x3

statekx xmax

Efektivnost definujeme jako takové využití disponibilních zdrojů, které přináší daným ekonomickým subjektům maximální dostupnou míru uspokojení. Z výše uvedené definice tedy vyplývá, že výrobní faktory jsou v dané ekonomice využívány efektivně pouze tehdy, pokud tato ekonomika není schopna vyprodukovat větší množství statku x, bez nutnosti snížit produkci statku y. Produkuje-li tedy námi analyzovaná ekonomika kombinaci statků x a y odpovídající např. bodu G, pak je tato ekonomika také schopna zvýšit svou produkci statku x, aniž by při tom snížila produkci statku y (např. posunem z bodu G do bodu D). Pokud však tato ekonomika vyrábí na hranici produkční možností, tj. např. v bodě D, pak při daných disponibilních zdrojích není schopna zvýšit svou produkci statku x, aniž by snížila produkci statku y (posun z bodu D do bodu E). Z daného je tedy zřejmé, že k efektivnímu využívání výrobních faktorů dochází pouze tehdy, pokud se daná ekonomika pohybuje na hranici produkčních možností.


28

Jak je z obrázku č. 1-2 zřejmé, hranice produkčních možností má v našem případě podobu křivky, jenž je konkávní vůči počátku. Budeme-li chtít tuto skutečnost vysvětlit, pak musíme konstatovat, že výrobní faktory jsou převedeny z výroby statku x na výrobu statku y při klesajících výnosech z rozsahu. Co pod tímto pojem budeme rozumět?

Tvar křivky PPF a výnosy z rozsahu

Výnosy z rozsahu definujeme jako změnu objemu výstupu vyvolanou změnou pronajímaného množství vstupů o jednu jednotku. Jejich výši pak určíme pomocí následujícího vzorce:

rs = kde:

∆Q ∆VF

(1.1)

rs – výnosy z rozsahu

∆Q – změna objemu výstupu ∆VF – změna používaného množství vstupů

Výnosy z rozsahu pak dělíme na:

Typy výnosů z rozsahu

•

rostoucí, při nichž objem výstupu roste rychleji než množství používaných vstupů, tj. zvýší-li daná firma množství všech vstupů o deset procent, pak se objem vyráběné produkce zvýší o více než deset procentních bodů. Pokud by se v dané ekonomice prosazovaly pouze rostoucí výnosy z rozsahu, pak by křivka PPF byla vůči počátku konvexní (zakřivená dovnitř).

rostoucí

•

konstantní, při nichž objem výstupu roste stejnou rychlostí jako množství používaných vstupů, tj. zvýší-li firma množství všech najímaných vstupů o deset procentních bodů, pak se objem vyráběné produkce zvýší také o deset procent. Z daného je tedy zřejmé, že pokud by se v dané ekonomice prosazovaly konstantní výnosy z rozsahu, pak by křivka PPF nabyla tvaru negativně skloněné přímky.

konstantní

•

a klesající, jež se ve výrobě prosazují v okamžiku, kdy objem výstupu roste pomaleji než množství používaných vstupů. Jinými slovy řečeno, zvýší-li daná firma množství všech vstupů o deset procent, pak se objem vyráběné produkce zvýší o méně než deset procentních bodů. Jak jsme již uvedli výše, prosazují-li se v dané ekonomice klesající výnosy z rozsahu, pak je křivka PPF konkávní vůči počátku (zakřivená ven).

klesající


Znázorňuje-li hranice produkčních možností všechny dostupné kombinace statků x a y, jež je daná ekonomika schopna vyrobit při daném objemu výrobních faktorů a při dané technologii, pak je zřejmé, že tato křivka je konstruována pouze pro určitý časový okamžik či interval. Z daného je tedy vyplývá, že v průběhu času může hranice produkčních možností, měnit jak svůj sklon, tak svou polohu:

•

zlepší-li se technologie, která je v dané ekonomice využívána při výrobě jednoho z produkovaných statků, pak se také změní sklon křivky PPF (viz obrázek č. 1-3). Čím je tato změna způsobena? Předpokládejme, že v dané ekonomice dojde k zlepšení technologií využívaných odvětvím produkujícím statek y, v důsledku čehož bude toto odvětví schopno produkovat při jakémkoliv množství statku x větší množství statku y. Z daného je tedy zřejmé, že daná ekonomika bude také schopna vyrobit mnohem větší množství statku y v hraničním bodě, díky čemuž se tento bod posune z polohy A do polohy A´ a křivka PPF se stane strmější. Pokud by k dané změně došlo v odvětví produkujícím statek x, křivka PPF by se stala plošší.

•

dojde-li k technologickému pokroku, jenž umožní zvýšit produktivitu všech výrobních faktorů, pak se změní poloha křivky PPF, která se posune směrem doprava nahoru.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, model hranice produkčních možností nám umožňuje objasnit některé základní myšlenky soudobé ekonomie, k nimž řadíme zejména: efektivnost, technologický pokrok, možnost volby či náklady obětovaných příležitostí.

Obrázek č. 1-3 – Hranice produkčních možností a technologický pokrok

29

Poloha a sklon hranice produkčních možností


30

stateky y´max y2

ymax y1

A´

PPF´

A

PPF

D 1.

C

B

0

x1

x2

statekx xmax

PRŮVODCE STUDIEM 3

Třetí část této kapitoly bude věnována členění ekonomie, přičemž v jejím průběhu narazíte na tři druhy členění, a to na tzv. tradiční členění, členění dle předmětu chování a v závěru pak na členění dle předmětu studia ekonomie. V průběhu této kapitoly se tak postupně dozvíte, jaký je základní rozdíl mezi mikroekonomií, makroekonomií a mezinárodní ekonomií či v čem se liší pozitivní výrok do výroku normativního.

1.3 Ekonomie a její členění


Ekonomie je tradičně dělena na dvě relativně samostatné vědní disciplíny, jimiž jsou:

31

Tradiční členění ekonomie

•

mikroekonomie, která studuje chování jednotlivých ekonomických subjektů (domácností a firem) na dílčích trzích (trhu výrobních faktorů, trhu statků a služeb, apod.). Ekonomická analýza tak v rámci této vědní disciplíny zaměřuje svou pozornost zejména na teorii spotřebitelské poptávky, teorii alokace času či teorii firmy, resp. její součást teorii cen. Poměrně značnou pozornost pak mikroekonomie věnuje stupni konkurenčního prostředí na jednotlivých analyzovaných trzích. V rámci tradiční mikroekonomie je pak nejčastěji analyzována dílčí rovnováha, kdežto moderní mikroekonomie klade mnohem větší důraz na analýzu všeobecné rovnováhy, k čemuž také využívá tzv. axiomatický přístup. K mikroekonomii má poměrně blízko ekonomie blahobytu, která je v odborných kruzích považována za normativní odnož této vědní disciplíny.

mikroekonomie

•

a makroekonomie, jejímž předmětem studia je chování ekonomiky jako celku. V rámci této vědní disciplíny je ekonomický systém rozčleněn do několika samostatných, zdánlivě homogenních kategorií, přičemž ucelený model národního hospodářství získáme vzájemným propojením určujících faktorů každé z těchto dílčích kategorií. Za řekněme „otce – zakladatele“ makroekonomie pak můžeme považovat Johna Maynarda Keynese (1883-1946), který ve svém stěžejním díle „Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroků a peněz“ vymezil v podstatě všechny hlavní agregátní veličiny.

makroekonomie

Někteří teoretičtí ekonomové pak nedělí ekonomii pouze na dvě výše uvedené vědní disciplíny, ale na disciplíny tři, tj. na mikroekonomii, makroekonomii a

•

mezinárodní ekonomii, která analyzuje finanční a hmotné toky probíhající mezi dvěma státy. Ve svém tradičním pojetí se pak tato vědní disciplína dělí na dva samostatné obory, a to:

•

teorii mezinárodní ekonomie, v jejímž rámci věnují ekonomové svou pozornost vývoji reálných veličin typu struktura mezinárodního obchodu, přínosy z mezinárodního obchodu, směnné relace apod.

•

a monetární teorii, jejíž náplní je jednak analýza faktorů určujících měnový kurz a jednak analýza fungování přizpůsobovacích

mezinárodní ekonomie


32

mechanismů zabezpečujících rovnováhu platební bilance Mimo výše uvedeného tradičního členění, lze ekonomie dělit také dle Členění ekonomie dle předmětu chování, a to na ekonomii: předmětu chování

•

pozitivní, tj. vědní disciplínu vycházející z filozofického směru označovaného jako pozitivismus či také scientismus, jenž ve svém moderním pojetí tvrdí, že poznatky o realitě jsou obsaženy pouze v těch tvrzeních, která lze ověřit, popř. falsifikovat2 zkušeností. Z daného je tedy zřejmé, že středem zájmu pozitivní ekonomie budou pouze ty výroky, jež jsou ekonomové schopni ověřit, a to s odvoláním na konkrétní fakta. Představitelé pozitivní ekonomie tak odmítají hodnotové soudy, neboť dle jejich názoru se skuteční ekonomové nemohou vyjadřovat k normativním otázkám. Za pozitivní výrok tak můžeme například považovat tvrzení: „Dle našich propočtů existuje vzájemný vztah mezi tempem růstu HDP a růstem míry nezaměstnanosti, který naznačuje, že k 1%-nímu poklesu míry nezaměstnanosti bude zapotřebí 1,8%-ní růst hrubého domácího produktu“ (Tuleja, Lebiedzik, Paulík, 1999, s. 61).

pozitivní

•

a normativní, již charakterizujeme jako vědní disciplínu, která, na rozdíl od výše uvedené pozitivní ekonomie, poskytuje dané společnosti doporučení a prohlášení typu „co by mělo být“. Na základě výše uvedeného, pak dospějeme k závěru, že k hlavním východiskům normativní ekonomie patří jak pozitivní ekonomie, tak hodnotové soudy o tom, jaké cíle by daná ekonomika (společnost) měla sledovat. Z hlediska normativní ekonomie by tak výše uvedený výrok zněl následovně: Dle našich propočtů existuje vzájemný vztah mezi tempem růstu HDP a růstem míry nezaměstnanosti, který naznačuje, že k 1%-nímu poklesu míry nezaměstnanosti bude zapotřebí 1,8%-ní růst hrubého domácího produktu, což nás vede k závěru, že česká vláda by měla prostřednictvím své fiskální politiky podporovat ekonomický růst.

normativní

Budeme-li na ekonomii nahlížet z hlediska předmětu jejího studia, pak tuto Členění ekonomie dle vědní disciplínu můžeme rozdělit na: předmětu studia

•

2

dějiny ekonomických teorií, jež analyzují a následně také popisují vývojové etapy jednotlivých škol a směrů ekonomické teorie, zvláštnosti metod a teoretických předpokladů, z nichž jednotliví

Pod pojmem falsifikace budeme rozumět proces, v jehož rámci jsou zamítány ty hypotézy, které byly zkušeností vyvráceny, tj. falsifikovány.


představitelé těchto škol vycházeli a v neposlední řadě také jejich odlišné názory na vlastní fungování národního hospodářství.

•

ekonometrii, která testuje ekonomické hypotézy a současně také odhaduje základní ekonomické parametry, přičemž k tomuto účelu nejčastěji využívá techniku vícenásobné regrese. Z tohoto důvodu je tato disciplína považována za jeden z oborů statistiky.

•

ekonomie práce (trh práce), jež analyzuje proces determinace mezd a zaměstnanosti v ekonomice.

•

hospodářské dějiny, jejichž hlavním předmět zájmu je analýza vývoje hospodářských procesů, jež v průběhu času probíhaly ve vybraných ekonomikách světa.

•

komparativní ekonomii, která analyzuje a následně porovnává ekonomické systémy a procesy probíhající uvnitř těchto systémů s cílem nalézt společné a odlišné rysy v jejich vývoji.

•

právo v ekonomii, jejímž předmětem zájmu je analýza fungování zákonných pravidel a ustanovení v rámci národního hospodářství.

•

teorie hospodářské politiky, která se z teoretického pohledu zaobírá jednotlivými přístupy státu, resp. jeho institucí, k danému národnímu hospodářství.

•

účetnictví, poskytující základní informace o jevech a procesech probíhajících uvnitř národního hospodářství, a to pro potřeby ekonomického řízení.

•

urbanistickou a regionální ekonomii, jenž analyzuje ekonomické procesy probíhající na úrovni jednotlivých regionů, resp. měst.

•

veřejné finance, které zkoumají jak pravidla fungování, tak problémy, jež jsou spojeny s existencí veřejného sektoru.

PRŮVODCE STUDIEM 4

V poslední čtvrté části úvodní kapitoly budeme věnovat svou pozornost základním metodám a nástrojům ekonomické analýzy,

33


34

přičemž svou pozornost zaměříme zejména na ty matematické koncepty, jež budeme využívat v následujícím textu. Z tohoto důvodu v rámci této subkapitoly definuje pojmy typu funkce, proměnná, graf či sklon funkce.

1.4 Základní metody a nástroje ekonomické analýzy

1.4.1 Funkce a jejich charakteristiky

Funkci chápeme jako matematickou formulaci vztahu, v němž hodnoty určitého počtu nezávisle proměnných určují hodnotu závisle proměnné, neboli:

y = f ( x1 ,..., x n ) kde:

Funkce

(1.2)

y – závisle proměnná xi – i-tá nezávisle proměnná, přičemž i = 1; n f(…) – vyjadřuje funkční vztah

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že:

•

nezávisle (exogenní či vysvětlující) proměnnou, je proměnná, která stojí vždy na pravé straně rovnice a jejíž hodnota je určena mimo tuto rovnici.

•

závisle (endogenní) proměnnou, je proměnná stojící vždy na levé straně rovnice, přičemž platí, že její hodnota je určena nezávisle proměnnými, tj. v rámci dané rovnice.

V souvislosti s funkcemi pak budeme hovořit o:

•

spojité funkci, tj. funkci, která vyjadřuje vztah mezi spojitými proměnnými, tj. mezi proměnnými, které se vyznačují tím, že nabývají všech hodnot mezi dvěma limitními body. Jinými slovy řečeno, pokud bychom chtěli nakreslit graf této funkce, pak by v tomto grafu

Proměnná

Charakteristiky funkcí


35

neexistovaly žádné skoky.

•

hladké funkci, nebo-li funkci, jejíž grafické znázornění nemá žádné rohy či zlomové body.

•

monotónní funkci, je každá funkce, kterou můžeme označit pouze jako funkci rostoucí, nerostoucí, klesající či neklesající. Monotónní funkce pak rozdělujeme na:

•

pozitivní, pro niž platí, že hodnota závisle proměnné (y) s růstem hodnoty nezávisle proměnné (x) vždy roste,

•

a negativní, u nichž naopak platí, že s růstem hodnoty nezávisle proměnné (x) hodnota závisle proměnné (y) vždy klesá.

Bude-li platit, že každé hodnotě závisle proměnné y odpovídá jedna jediná hodnota nezávisle proměnné x, pak tuto funkci budeme moci označit jako funkci inverzní. Z daného je tedy zřejmé, že inverzní funkcí k funkci y = 5x bude funkce x = 0,20y. Funkce také dělíme na funkce:

•

kde:

Lineární a nelineární funkce

lineární, jež je matematickým vztahem zachycujícím aditivní vazbu mezi nezávisle proměnnými:

y = a + bx

(1.3)

a, b – konstanty Do této skupina řadíme také tzv. lomenou lineární funkci:

y=

a b x+ c d

(1.4)

V případě dvou proměnných je pak grafickým zobrazením lineární funkce přímka.

•

nelineární, tj. matematický vztah, jenž zachycuje multiplikativní či exponenciální vazbu mezi nezávisle proměnnými. Za nelineární funkci tak považujeme:

•

multiplikativní funkci:

Inverzní funkce


36

y = ax1 x 2

•

(1.5)

mocninnou: y = ax n

•

(1.6)

či exponenciální funkci:

y = a ⋅ e bx

(1.7)

V případě nelineárních funkcí je grafickým zobrazením příslušné funkce křivka.

1.4.2 Graf a sklon funkce

Grafickým znázorněním chování určité funkce je graf, jenž může nabýt podobu přímky nebo křivky (viz obrázek č. 1-4).

Graf

Obrázek č. 1-4 – Graf lineární funkce (a) a nelineární funkce (b) (a)

(b)

y

stateky

y = 1,50.x

y9

y81

y8

y72

y7

y63

y6

y54

y5

y45

y4

y36

y3

y27

y2

y18

y1

y9

0

x1

x2

x3

x4

x5

x6

x7

x8

x9

x

0

y = x2

x1

x2

x3

x4

x5

x6

x7

x8

x9

statekx


37

Jak je z obrázku č. 1-4 zřejmé, nezávisle proměnnou obvykle zachycujeme na ose x, kdežto závisle proměnnou na ose y. Ekonomie však v některých případech toto matematické znázornění funkce nerespektuje a znázorňuje závisle proměnnou na ose x a nezávisle proměnnou na ose y. K nejznámějším případům tohoto inverzního zobrazování pak patří funkce nabídky a poptávky. Sklon funkce definujeme jako grafickou interpretaci míry změny dané funkce, přičemž mírou změny rozumíme poměr dvou změn:

∆y f ( x + ∆x ) − f ( x ) = ∆x ∆x pro:

Sklon

(1.8)

y = f(x)

Z rovnice (1.8) je tedy zřejmé, že míra změny určuje, jak se změní závisle proměnná, změní-li se nezávisle proměnná o jednu jednotku. Budeme-li analyzovat sklon lineární funkce, pak dospějeme k závěru, že v tomto případě je míra změny nezávisle proměnné ve vztahu k závisle proměnné konstantní, přičemž odpovídá hodnotě koeficientu b:

∆y a + b( x + ∆x ) − a − bx b∆x = =b = ∆x ∆x ∆x pro:

lineární funkce

(1.9)

y = a + bx

Z obrázku č. 1-4a je tedy zřejmé, že sklon námi zobrazené lineární funkce je roven 1,50. Naopak v případě nelineární funkce bude míra změny poměrně výrazně závislá na původní hodnotě závisle proměnné:

∆y ( x + ∆x ) 2 − x 2 x 2 + 2 x∆x + ( ∆x ) 2 − x 2 = = = 2 x + ∆x ∆x ∆x ∆x pro:

(1.10)

y = x2

Pokud bychom uvažovali nelineární funkci zachycenou na obrázku č. 1-4b, pak v okamžiku kdy vzroste nezávisle proměnná ze dvou na čtyři jednotky bude sklon této funkce roven 6,00 ( = 2.2 + 2), kdežto v situaci kdy nezávisle

nelineární funkce


38

proměnná vzroste ze čtyři na šest jednotek bude tento sklon roven 10,00 ( = 4.2 + 2).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se změnou nezávisle proměnné se sklon nelineární funkce neustále mění. Z tohoto důvodu bývá pro výpočet sklonu nelineární funkce využívána tzv. tangenta funkce, tj. přímka, která má v daném bodě stejný sklon jako příslušná křivka.

Tangenta funkce

Rostoucí a klesající sklon funkce

Pokud s každým růstem nezávisle proměnné:

•

vzroste hodnota závisle proměnné, pak budeme hovořit o tom, že sklon této funkce je rostoucí ( ∆x a ∆y budou mít stejná znaménka),

•

klesne hodnota závisle proměnné, poté bude označovat sklon této funkce za klesající ( ∆x a ∆y budou mít opačná znaménka).

1.4.3 Derivace a druhá derivace

Derivace je změnou závisle proměnné, jenž je vztažena k nekonečně malé změně nezávisle proměnné, přičemž její výpočet je nazýván diferenciací vzhledem k nezávisle proměnné. Derivaci funkce y = f(x) je pak možno zapsat následujícím způsobem:

df ( x ) f ( x + ∆x ) − f ( x ) = lim ∆x →0 dx ∆x

Derivace

(1.11)

Derivaci funkce y = f(x) dle x pak označujeme následujícím způsobem y´ = f´(x). V případě lineární funkce tedy platí, že:

df ( x ) =b dx pro:

lineární funkce (1.12)

y = a + bx

Porovnáme-li výsledek zachycený v rovnici (1.12) s výsledkem, k němuž jsme


39

dospěli v rovnici (1.9), pak zjistíme, že první derivace funkce v podstatě vyjadřuje sklon grafu dané funkce. U nelineární funkce pak při aplikaci derivace dostáváme následující rovnici:

df ( x ) = lim 2 x + ∆x = 2 x ∆x →0 dx pro:

nelineární funkce

(1.13)

y = x2

Využijeme-li k určení sklonu nelineární funkce první derivaci, pak určíme sklon grafu této funkce v určitém konkrétním bodě, kdežto v okamžiku, kdy k určení sklonu využijeme míru změny, získáme sklon grafu mezi dvěma body. Z tohoto důvodu budeme při využití těchto metod dosahovat v případě nelineární funkce poněkud odlišných výsledků (viz tabulka č. 1-1). Tabulka č. 1-1 – Srovnání hodnot sklonu nelineární funkce y = x2 určeného pomocí míry změny a pomocí první derivace

proměnná x

1

2

3

4

5

6

7

8

9

míra změny

1

3

5

7

9

11

13

15

17

derivace

2

4

6

8

10

12

14

16

18

Derivaci již jednou derivované funkce nazýváme druhou derivací funkce, tj.:

d2 f(x) dx 2

Druhá derivace

(1.14)

Druhou derivaci funkce y = f(x) dle x pak označujeme jako y´´ = f´´(x). Vyjdeme-li z výše řečeného, pak dospějeme k závěru, že v případě lineární funkce je druhá derivace rovna nule:

d2 f(x) =0 dx 2 pro:

y = a + bx

(1.15)

lineární funkce


40

kdežto v případě nelineární funkce je hodnota druhé derivace nenulová:

d2 f(x) =2 dx 2 pro:

nelineární funkce

(1.16)

y = x2

Měří-li první derivace sklon příslušné funkce, pak druhá derivace měří její křivost, přičemž platí, že má-li daná funkce v určitém konkrétním bodě:

•

kladnou druhou derivaci, je tato funkce v okolí tohoto bodu konvexní, tj. její sklon roste,

•

zápornou druhou derivaci, je v okolí daného bodu konkávní, tj. její sklon klesá,

•

nulovou druhou derivaci, je tato funkce v tomto bodě plochá.

Křivost funkce

1.4.4 Mezní a průměrné veličiny

Ekonomie běžně interpretuje první derivaci funkce celkové veličiny jako její mezní či také marginální veličinu, kterou tak můžeme definovat jako přírůstek závisle proměnné vyvolaný změnou nezávisle proměnné o jednu jednotku. Z daného je tedy zřejmé, že mezní veličinu pro funkci y = f(x) můžeme zapsat pomocí následující rovnice:

mezní y =

∆y f ( x + ∆ x ) − f ( x ) = ∆x ∆x

(1.17)

Průměrnou veličinu definujeme jako podíl závisle proměnné na jednotku nezávisle proměnné, z čehož vyplývá, že průměrnou veličinu pro funkci y = f(x) vyjádříme pomocí následující rovnice:

průměrné y =

y f(x) = x ∆x

Mezní veličina

Průměrná veličina

(1.18)

Mezi mezními a průměrnými veličinami pak nalezneme vzájemný vztah, jenž

Vzájemný vztah mezi průměrnými a


41

můžeme shrnout do následujících bodů:

mezními veličinami

•

nachází-li se graf zachycující mezní veličinu pod grafem průměrné veličiny, pak křivka zobrazující vývoj průměrné veličiny klesá,

•

pokud se graf mezní veličiny nachází nad grafem zobrazujícím průměrnou veličinu, pak křivka průměrné veličiny roste,

•

protíná-li graf zobrazující mezní veličinu graf průměrné veličiny, pak křivka zobrazující průměrnou veličinu ani neroste, ani neklesá, tj. dosahuje svého maxima, či minima.

1.4.5 Optimalizace

Budeme-li hovořit o optimalizaci funkce, pak bude hovořit o nalezení jejího:

•

maxima, jehož je dosaženo v okamžiku, pokud tato funkce při určitém xopt splňuje jak podmínku prvního řádu, která hovoří o tom, že v bodě maxima musí být tato funkce plochá:

df ( xopt ) dx

=0

(1.19)

tak podmínku druhého řádu, dle níž musí být tato funkce v bodě maxima konkávní: d 2 f ( xopt ) dx 2

≤0

(1.20)

Z daného je tedy zřejmé, že funkce dosahuje svého maxima v okamžiku, kdy ani neroste, ani neklesá a současně její druhá derivace dosahuje v daném bodě záporné hodnoty.

•

či minima, kterého daná funkce dosahuje pokud při daném xopt splňuje jak již výše uvedenou podmínku prvního řádu, tak podmínku druhého řádu, dle niž musí být daná funkce v bodě minima konvexní::

Optimalizace


d 2 f ( xopt ) dx 2

≥0

42

(1.21)

Jinými slovy řečeno, funkce dosahuje svého minima pouze tehdy, pokud její graf ani neroste, ani neklesá a současně její druhá derivace dosahuje v bodě xopt kladných hodnot.

SHRNUTÍ KAPITOLY EKONOMIE – ZÁKLADNÍ POJMY A SOUVISLOSTI V úvodu kapitoly jsme se seznámili s pojmem ekonomie, již považujeme za vědní disciplínu, která studuje organizační formy, jejichž prostřednictvím je v lidské společnosti řešen fundamentální problém vzácnosti. Ekonomii jsme pak rozdělili na:

•

mikroekonomii, studující chování jednotlivých ekonomických subjektů na dílčích trzích,

•

a makroekonomii, jejímž předmětem studia je chování ekonomiky jako celku.

K základním principům ekonomie řadíme princip vzácnosti, jenž je tezí o omezenosti zdrojů sloužících ke krytí v podstatě neomezených potřeb ekonomických subjektů. Z teze o vzácnosti zdrojů, pak vyplývá také druhý základní princip ekonomie, tj. princip porovnání nákladů a užitku, jenž hovoří o tom, že na základě tohoto pravidla bude racionálně se chovající subjekt realizovat pouze takovou činnost, pro niž platí, že užitek, který tomuto subjektu z dané činnosti plyne, převyšuje náklady, jež musí tento subjekt na realizaci dané činnosti vynaložit. Analyzujeme-li racionální chování ekonomického subjektu pak

Shrnutí


dospějeme k závěru, že tento subjekt bere v potaz tzv. ekonomický přebytek, jenž definuje jako rozdíl mezi prospěchem, který daný ekonomický subjekt z konkrétní činnosti získá a náklady, jež musí na tuto činnost vynaložit. Za racionálně se chovající ekonomický subjekt tak považujeme ten subjekt, jenž ze skupiny dostupných činností zvolí takovou činnost, při níž bude v daném okamžiku maximalizovat svůj ekonomický přebytek. Při svém rozhodování pak ekonomický subjekt bere v potaz také náklad příležitosti realizované činnosti, tj. hodnotu „obětované“ alternativní činnosti. K popisu reálně fungující ekonomiky pak v rámci ekonomické analýzy využíváme ekonomické modely, které definujeme jako formalizované či neformalizované zobrazení reálně fungující ekonomiky, jehož hlavním cílem je zjednodušit popisovaný ekonomický systém, a to při současném zachování jeho podstatných charakteristik. Jedním z modelů, jenž jsme v rámci této kapitoly definovali je model ekonomického koloběhu, který schematicky znázorňuje vlastní organizaci stacionární ekonomiky. V rámci tohoto modelu jsme pak popsali zejména:

•

vzácné statky, tj. statky, jejichž charakteristickými rysy jsou vzácnost a užitečnost,

•

volné statky,

•

společenské zdroje, které jsme charakterizovali jako vstupy do výrobního procesu, a jež jsme také označili pojmem výrobní faktory. Následně jsme pak tyto vstupy rozdělili na vstupy primární (práci a půdu) a sekundární (kapitál a technologie).

Druhým námi definovaným modelem pak byl model hranice produkčních možností, v jehož rámci jsou zachyceny všechny dostupné kombinace statků x a y, které je daná ekonomika schopna vyprodukovat při přesně stanoveném objemu výrobních faktorů a při daném technologii. V rámci tohoto modelu jsme zaměřili svou pozornost na pojmy:

•

efektivnost, kterou jsme definovali jako takové využití disponibilních zdrojů, které přináší daným ekonomickým subjektům maximální dostupnou míru uspokojení.

43


•

a výnosy z rozsahu, jež chápeme jako změnu objemu výstupu, vyvolanou změnou pronajímaného množství vstupů o jednu jednotku a jež dělíme na rostoucí, klesající a konstantní.

Ekonomické modely pak využívá jak pozitivní ekonomie, jež se zajímá pouze o ty výroky, které jsou ekonomové schopni ověřit, tak normativní ekonomie, která, na rozdíl od ekonomie pozitivní, poskytuje dané společnosti doporučení a prohlášení typu „co by mělo být“. V rámci ekonomických modelů jsou pak jednotlivé vztahy a vazby mezi proměnnými zaznamenány pomocí funkcí, které definujeme jako matematickou formulaci vztahu, v němž hodnoty určitého počtu nezávisle proměnných určují hodnotu závisle proměnné. Grafickým znázorněním chování určité funkce je pak graf, jenž může nabýt podobu přímky nebo křivky. V souvislosti s grafem se pak jako důležitá jeví zejména grafická interpretace míry změny, již označujeme pojmem sklon funkce, jenž jsme schopni vypočíst pomoci první derivace příslušné funkce. Mimo sklonu pak první derivace vyjadřuje také tzv. mezní veličinu, která pak v bodě maxima či minima protíná veličinu průměrnou. Ekonomické modely by pak měly být vystavěny na principu optimalizace, tj. jejich prostřednictvím bychom měli být schopni nalézt maximum či minimum dané funkce.

TEST A OTÁZKA

1. Definujte dva základní ekonomické principy. 2. Předpokládejme, že výdaje studenta, jenž na vysoké škole studuje v prezenční formě studia, dosáhnou v průběhu pěti let výše 150.000 Kč. Dále předpokládejme, že pokud by se tento jednotlivec nerozhodl pro studium na vysoké škole, mohl by pracovat, přičemž jeho roční čistý příjem by činil 200.000 Kč. Jaká je výše nákladů příležitostí tohoto jednotlivce, rozhodne-li se pro pětileté studium na vysoké škole?

44


45

3. Jaký je základní rozdíl mezi pozitivním a normativním výrokem? 4. Určete sklon funkce v bodě, v němž se x = 3, víte-li že daná funkce má tvar y = 20x – 2x2. 5. Určete v jakém bodě je výše uvedená funkce plochá a rozhodněte zda v tomto bodě dosahuje tato funkce svého maxima či minima.

PRŮVODCE STUDIEM 5

V první kapitole nazvané „Ekonomie – základní pojmy a souvislosti“ jsme se věnovali problémům, které tradičně patří do úvodu každého kurzu mikroekonomie. V úvodní části této kapitoly jsme hovořili o základních principech ekonomie, hraniční ceně a nákladech příležitostí. Následně jsme zaměřili svou pozornost na problematiku modelů a jejich roli v rámci ekonomické analýzy, přičemž jsme vás naučili používat dva základní ekonomické modely, a to model ekonomického koloběhu a model hranice produkčních možností. V rámci této části jsme také definovali další důležité ekonomické pojmy jako jsou vzácné a volné statky, výrobky, služby, výrobní faktory, dělba práce, hmotné a finanční toky, efektivnost či výnosy z rozsahu. V třetí části první kapitoly jsme pak zaměřili svou pozornost na problematiku členění ekonomie, přičemž v rámci tohoto členění jsme definovali pojmy mikroekonomie, makroekonomie, mezinárodní ekonomie, pozitivní a normativní ekonomie. V závěru první kapitoly jsme pak popsali ty matematické koncepty, jež budeme využívat v následujících kapitolách. Následující kapitola bude zaměřena na vysvětlení podstaty trhu, směny a ceny, resp. její role v ekonomice. Současně budou také charakterizovány jednotlivé typy trhů a jeho subjekty.

Průchod modulem


ŘEŠENÍ A ODPOVĚDI, NÁVODY

1. K základním principům ekonomie řadíme princip vzácnosti, jenž je tezí o omezenosti zdrojů sloužících ke krytí v podstatě neomezených potřeb ekonomických subjektů a princip porovnání nákladů a užitku, jenž hovoří o tom, že na základě tohoto pravidla bude racionálně se chovající subjekt realizovat pouze takovou činnost, pro niž platí, že užitek, který tomuto subjektu z dané činnosti plyne převyšuje náklady, jež musí tento subjekt na realizaci dané činnosti vynaložit. 2. Náklad příležitosti realizované činnosti definujeme jako hodnotu „obětované“ alternativní činnosti, kterou je v tomto případě práce s ročním příjmem 200.000 Kč. Pokud se tedy daný jednotlivec rozhodne pro studium na vysoké škole, pak náklady příležitostí tohoto studia dosáhnou v průběhu pěti let 1.000.000 Kč, tj. 5 x 200.000 Kč. 3. Normativní výrok, na rozdíl od výroku pozitivního, obsahuje hodnotové soudy. 4. Výpočet:

y = 20x - 2x2 y´ = 20 – 4x y´= 20 – 4.3 y´= 8 Sklon příslušné funkce v bodě v němž je x = 3 dosahuje hodnoty 8.

46


5. Výpočet: Funkce je plochá pokud je její první derivace rovna 0, tj. y´= 0

0 = 20 – 4x 4x = 20 x=5 Příslušná funkce je plochá, je-li hodnota x rovna 5. V tomto bodě tedy příslušná funkce nabývá svého maxima či minima, což určíme pomocí druhé derivace: y´´ = -4 Jelikož je druhá derivace záporná, pak funkce dosahuje v tomto bodě svého maxima.

47


48

2 TRH A JEHO ZÁKLADNÍ ELEMENTY

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY TRH A JEHO ZÁKLADNÍ ELEMENTY. Druhá kapitola „Trh a jeho základní elementy“ je zaměřena na vysvětlení podstaty trhu, směny a ceny a jejich role v ekonomice. Dále budou charakterizovány typy trhů a subjekty trhu, jimiž jsou domácnosti, firmy a stát. Podrobně budou vymezeny základní elementy trhů, jimiž jsou nabídka, poptávka, cena a jednotlivé typy konkurence a konečně bude analyzováno fungování tržního mechanismu.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY TRH A JEHO ZÁKLADNÍ ELEMENTY Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

charakterizovat základní subjekty a elementy trhu,

•

vyložit fungování trhu a jeho funkce v ekonomice,

•

vyložit roli ceny v ekonomice.

Budete umět


Získáte:

•

zásadní znalost k pochopení dalších kapitol mikroekonomie,

•

představu o fungování trhu a roli konkurence v něm.

49

Získáte



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY TRH A JEHO ZÁKLADNÍ ELEMENTY agregátní trh, cena, cenová konkurence, dělba práce, dílčí trh, dokonalá konkurence, domácnosti, firmy, konkurence, místní trh, nabídka, nabízející, nabízené množství, národní trh, necenová konkurence, nedokonalá konkurence, poptávající, poptávané množství, poptávka, relativní cena, rovnovážná cena, směna, směnná relace, stát, světový trh, trh, tržní mechanismus, zákon nabídky, zákon poptávky

PRŮVODCE STUDIEM 6

V úvodní druhé kapitoly bude věnován vstupu do problematiky trhu. V rámci této části textu tak získáte informace o tom, co rozumíme pod pojmem směna, trh, peníze či směnná hodnota.

Klíčová slova


50

2.1 Trh, směnná hodnota a cena Produkce užitečných statků je spojena s dělbou práce. Ta vede k nutnosti výměny činností mezi lidmi - ke směně. Směna měla nejprve nahodilý charakter, ale v současném světě má charakter všeobecný. Málokterý výrobek spotřebovává ten, kdo jej vyrobil. Každý z nás nějak zapojen do společné kooperace a směňuje svůj produkt za produkty, které potřebuje k životu. Trh tuto směnu zajišťuje organizovaněji.

Směna

Pod slovem trh si člověk nejčastěji představí tržiště se stánky, kde se nabízejí různé výrobky, které jedni nabízejí a druzí kupují. Tato tržiště byla spojena se vznikem měst, kde řemeslníci nabízeli své výrobky a zemědělci své přebytky. Specializovaní řemeslníci zde prodávali své výrobky, např. plátno a za utržené peníze nakupovali vše co potřebovali k životu. Se svými výrobky objížděli různé tržiště v blízkém kraji. Trh byl přirozenou součástí jejich života, završením jejich práce. Svou závislost na trhu viděli bezprostředně.

Trh

Dnešní výrobce ovšem svou závislost na trhu tak jasně nevnímá. Dělba práce je velmi složitá a trhem se pro většinu výrobků stal celý svět. Výrobce nemá šanci poznat kupce svého výrobku. Podstata trhu je však stále stejná. Trh je oblast ekonomiky ve které dochází k výměně činností mezi jednotlivými ekonomickými subjekty prostřednictvím směny výrobků. Výrobky a služby, které jsou určeny ke směně se označují jako zboží. Základním problémem trhu je vyřešení dvou úloh. Jednak nalezení kupce pro vyrobené zboží, jednak stanovení kvantitativního poměru, v němž se toto zboží smění za jiné. Zvláště výrazně tento problém vystupuje v případě naturální směny. V jakém poměru směnit pár bot za pytel mouky, zpěv pouličního zpěváka za chleba, nebo kolik ropy za pět lokomotiv? (tento tzv. barterový obchod představuje v současnosti 30% světového obchodu).

Dvě úlohy trhu

Řešení těchto otázek umožnilo zavedení peněz. Peníze ve své podstatě představují zvláštní zboží, které jsou ochotni všichni přijímat pro jeho vlastnosti (důvěřují jim). Mezi tyto vlastnosti patřila především snadná měřitelnost a dělitelnost na menší část, což umožňovalo, aby všechna ostatní zboží mohla být penězi poměřována. Peníze takto slouží jako všeobecný ekvivalent, všechna ostatní zboží v nich vyjadřují svou hodnotu. Tuto roli nejlépe plnily drahé kovy. Jsem-li držitelem peněz, mohu si tedy koupit

Peníze


51

cokoliv. Tím je vyřešena první otázka. Druhou otázku zavedení peněz neřeší, pouze usnadňuje její řešení. Otázka nyní zní kolik peněz dostanu za pár bot a kolik mouky dostanu za peníze ztržené za boty. Hledáme tedy poměr, ve kterém se určité zboží na trhu směňuje za ostatní. Tento poměr se označuje jako směnná hodnota zboží. Směnná hodnota vyjádřená v penězích se pak nazývá cena.

Směnná hodnota

Cena udává kolikrát je jedno zboží dražší (levnější) než jiné zboží. V této souvislosti se hovoří o relativní ceně. Tento pojem zdůrazňuje, že cena porovnává hodnotu různých zboží navzájem.

Relativní cena

Co však určuje konkrétní výši ceny? Na tuto otázku je celá řada odpovědí. V daném textu bude blíže ukázána dnes nejrozšířenější teorie (viz dále).

PRŮVODCE STUDIEM 7

Poté, co jsme si v předchozí části textu definovali pojem trh, zaměříme nyní svou pozornost na jednotlivé typy trhů. V rámci této kapitoly si tak ukážeme, že trhy lze členit ze tří základních hledisek, a to z hlediska územního, dle počtu zboží a služeb, které na trhu sledujeme a dle základních skupin předmětu koupě a prodeje.

2.2 Typy trhů Prohlubování dělby práce vede k rozšiřování trhu a to jak z hlediska věcného, tak i z hlediska územního. Věcné rozšiřování trhu si lze představit jako růst sortimentu nabízených výrobků a služeb. Územní rozšiřování trhu znamená přechod od místního trhu, k trhu světovému. Nejstarší formou trhu z hlediska územního byl místní trh (oblastní, regionální) daný existencí místního centra - města. Ten si lze představit jako tržiště, jarmark či výroční trh, nebo několik stálých malých obchodů.

Místní trh


52

V současnosti je tato forma obchodu výjimečná a týká se potravin s krátkou dobou skladování, či místních specialit. S rozvojem dělby práce, ale také s rozvojem dopravy splynuly postupně místní trhy u většiny zboží a služeb v trhy národní. Obvykle se tak dálo zrušením vnitřních cel, které byly projevem feudální organizace státu. Národní trhy se ovšem vymezují vůči jiným národním trhům. Příčinou jsou ochranářské funkce státu vůči národním výrobcům a proto nadále národní trhy přetrvávají i když jejich význam u mnoha druhů zboží a služeb významně klesá.

Národní trh

Přes vznik národních trhů se vytvářel i světový trh. Nejdříve jako dálkový obchod s vybranými komoditami (koření, hedvábí apod.), aby se v současnosti vymezil jako samotný fenomén, jehož vznik byl vynucen především prohlubující se dělbou práce, která si vynutila specializaci nejen uvnitř národních ekonomik, ale i v mezinárodním měřítku.

Světový trh

Zatím co členění trhů podle uzemní působnosti odpovídá vývoji reálného ekonomického života, další členění trhu představují teoretickou abstrakci, která má význam pro lepší pochopení některých ekonomických jevů. Podle počtu zboží a služeb, které na trhu sledujeme se rozlišují trhy dílčí a agregátní. Dílčí trh je trhem, na kterém se prodává a kupuje jediný druh zboží (např. trh sportovních bot, jízdních kol, čokolády apod.). Tato abstrakce umožňuje především definovat nabídku a poptávku jako základní kategorie ekonomie a jejich souvislosti.

Dílčí trh

Agregátní trh je trh všeho zboží a služeb. Je to kategorie makroekonomická. Dalším potřebným členěním je členění podle základních skupin předmětu koupě a prodeje. Podle tohoto hlediska člení ekonomie trh následovně:

•

trh výrobků a služeb neboli trh produktů,

•

trh práce, půdy a kapitálu, neboli trh výrobních faktorů,

•

a trh peněz.

Agregátní trh

trh produktů trh výrobních faktorů trh peněz


53

PRŮVODCE STUDIEM 8

Jsme-li schopni definovat trh a určit jednotlivé typy trhů, pak je zapotřebí stanovit jaké ekonomické subjekty vstupují na trh a s jakými cíli. V rámci této části textu si pak budeme definovat tři ekonomické subjekty, a to domácnosti, firmy a stát.

2.3 Subjekty trhu Na trh vstupují různé subjekty s různými cíli. Ekonomická teorie rozlišuje tři základní subjekty trhu: domácnosti, firmy a stát. Domácnosti vystupují na trhu jako kupující a jako nabízející. Jako kupující vstupují na trhu výrobků a služeb, aby získali užitečné vzácné statky, které uspokojí jejich potřeby. Jako prodávající vstupují domácnosti na trh jako držitelé výrobních faktorů, tj. práce, půdy a kapitálu (každý jednotlivec v různém rozsahu a kvalitě). Domácnosti prodávají výrobní faktory firmám, aby mohly za takto získané příjmy nakupovat výrobky pro svou spotřebu.

Domácnosti

Firmy jsou subjekty vyrábějící za účelem prodeje. Na trhu výrobků a služeb vystupují jako prodávající. Za prostředky získané prodejem si na trhu výrobních faktorů pronajímají práci, půdu a kapitál, aby mohly pokračovat ve výrobě a dále ji rozšiřovat.

Firmy

Stát vystupuje na trhu jednak jako kupující a prodávající, ale navíc vstupuje na trh s možností jeho ovlivnění se snahou omezit negativní působení trhu či posílit jeho pozitivní působení. Stát vstupuje na trh od samého počátku své existence. Jako prodávající působí stát prostřednictvím státních podniků jako kupující vystupuje na trhu prostřednictvím státních zakázek. Na jeho působení na trh existují různé názory. Od názorů, které pokládají působení státu jako nežádoucí až po názory, které požadují působení státu v maximální míře (viz dále kapitoly 11 a 12).

Stát

Jak už bylo uvedeno domácnosti prodávají výrobní faktory firmám, aby mohly za takto získané příjmy nakupovat výrobky pro svou spotřebu. Firmy na trhu výrobků a služeb prodávají, aby za takto získané prostředky mohly nakoupit


54

na trhu výrobních faktorů práci, půdu a kapitál, pro další pokračování výroby. Tok výrobních faktorů, výrobků a služeb má tak podobu uzavřeného kruhu, jehož schématické znázornění jsme si již ukázali předchozí kapitole (viz obrázek č. 1-1)

PRŮVODCE STUDIEM 9

Doposavad jsme svou pozornost věnovali fyzickým účastníkům trhu, tj. domácnostem, firmám a státu. Nyní přistoupíme k vlastnímu mechanismu fungování trhu, který je tvořen čtyřmi elementy, a to nabídkou, poptávkou, cenou a konkurencí a posléze osvětlíme jeho fungování.

2.4 Základní elementy trhu

2.4.1 Nabídka

Nabídkou se rozumí souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými výrobci přicházejí na trh. Její rozměr je dán nabízeným množstvím produkce a cenami, za které jsou výrobci ochotni nabízené zboží prodat. Ekonomická teorie pak rozlišuje nabídku :

•

celkovou (agregátní), která je dána objemem výroby všech tržních výrobců a cenami, ze které jsou ochotni prodat,

•

individuální, která je dána nabídkou jediného výrobce. Je určena množstvím jeho produkce a cenou, za niž je ochoten prodat,

•

a dílčí (tržní), která je dána nabídkou jediného výrobku nabízeného všemi výrobci daného výrobku. Je určena rovněž množstvím a cenami produkce.

Nabídka (S) vždy vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím vyráběné a nabízené

Nabídka


55

produkce (Q) a cenou (P), za kterou jsou ochotni nabízející prodat. Uvedenou souvislost ilustruje křivka zobrazená na obrázku č. 2-1. Jak je z výše uvedeného obrázku patrné s rostoucí cenou roste nabízené množství. Tato souvislost je označována jako zákon rostoucí nabídky. Růst ceny je tedy pokynem pro výrobce ke zvyšování produkce. Znamená pro něj růst zisků a možnost rozšiřovat výrobu. Pro výrobce je tedy výrobek tím přijatelnější čím je jeho cena vyšší.

Obrázek č. 2-1 – Křivka nabídky

P S

P2

P1

0

Q1

Q2

Q

Pozor! Od pojmu nabídka musíme rozlišovat pojem nabízené množství. Zatímco nabídka představuje funkční vztah nabízeného množství a ceny, který je znázorněn celou křivkou nabídky, nabízené množství představuje jen jednu proměnnou této funkce a na grafu se jedná o bod na tomto grafu. Mění-li se

Zákon rostoucí nabídky


56

nabídka dochází k posunu celé křivky, mění-li se nabízené množství dochází jen k posunu po křivce. Ke změně nabídky dochází z důvodů necenových, nabízené množství se mění jen vlivem ceny.

2.4.2 Poptávka

Poptávkou se rozumí souhrn všech zamýšlených koupí s nimiž přichází kupující na trh. Její rozměr je pak dán množstvím tentokrát poptávaných výrobků a služeb a cenou, za kterou jsou ochotni kupující je koupit. I v tomto případě se rozlišuje poptávka:

•

celková (agregátní), která je určena celkovým objemem produkce, který chtějí kupující koupit a cenami, za které jsou ochotni je koupit,

•

individuální, která je dána poptávkou jediného kupujícího,

•

dílčí (tržní), je poptávkou po jednom výrobku, kterou představují zamýšlené výdaje různých kupujících.

Pokud se výše poptávky uvádí pojem zamýšlené koupě, pak to znamená, že kupující má nejen chuť si něco koupit, ale že má i potřebné peníze, aby koupi mohl realizovat. Jedině tak může ovlivnit rozměr poptávky a situaci na trhu. Proto se rovněž hovoří o tzv. koupěschopné poptávce.

Poptávka (D) je vždy funkční vztah mezi množstvím poptávané produkce a cenou, za kterou jsou kupující ochotni ji koupit. Uvedenou souvislost ilustruje křivka zobrazená na obrázku č. 2-2.

Poptávka

Koupěschopná poptávka


57

Obrázek č. 2-2 – Křivka poptávky

P

P2

P1 D

0

Q2

Q1

Q

Pro poptávkovou křivku je charakteristické, že s rostoucí cenou klesá poptávané množství a naopak. Tato souvislost je označována jako zákon klesající poptávky.

Zákon klesající poptávky

Pro kupujícího pokles ceny znamená možnost kupovat více zboží. Pro kupujícího je tedy výrobek přijatelnější, tím více, čím je jeho cena nižší.

Pozor! Také v tomto případě je nutno rozlišovat pojmy poptávka a poptávané množství jako je tomu u nabídky a nabízeného množství.

2.4.3 Cena

Cena jak už víme představuje peněžní vyjádření směnné hodnoty. Cena vzniká na trhu. Je výsledkem střetání nabídky a poptávky po daném zboží.

Cena


58

Nabídka a poptávka vyjadřují různé cenové zájmy prodávajících a kupujících, což ilustruje různý sklon křivek nabídky a poptávky. Z tvaru křivek je zřejmé, že existuje jediný společný bod obou křivek. Průsečík křivek nabídky a poptávky se označuje jako bod rovnováhy trhu (E). Množství produkce odpovídající průsečíků se označuje jako rovnovážné množství (QE) a odpovídající cena se označuje jako rovnovážná cena (PE). Situace je patrná z obrázku č. 2-3.

O rovnováze na trhu lze hovořit tehdy, jestliže při dané ceně prodávající realizují veškeré zboží a kupující uspokojí své potřeby koupí všeho nabízeného zboží. Avšak vzhledem k tomu, že prodávající neví kolik zboží jsou při dané ceně kupující ochotni koupit, nastává na trhu dvojí situace. Buď je zboží více něž požadují kupující, dochází k nadbytku zboží, nebo je zboží méně než požadují kupující, dochází k nedostatku. V prvém případě dochází k převaze nabídky nad poptávkou, ve druhém případě dochází k převaze poptávky nad nabídkou. Obrázek č. 2-3 – Rovnováha na trhu

P S

PE

E

D

0

QE

Q

Rovnovážná cena


V případě převahy nabídky nad poptávkou, nemají výrobci stimul k zvětšování produkce, naopak mají snahu se zboží zbavit a proto snižují ceny. Pokles cen pak stimuluje kupující. V případě převahy poptávky nad nabídkou jsou kupující ochotni platit vyšší ceny za získání daného zboží a proto dochází k růstu cen. Růst cen stimuluje výrobce k zvyšování objemu nabízeného zboží. Uvedené situace ilustruje obrázek č. 2-4.

59

Nerovnováha na trhu

Výchozím bodem znázorněné situace v čase t1 je nabízené množství Q1 při ceně P1. Při dané nabídce a poptávce je zřejmé, že kupující jsou při této ceně ochotni kupovat množství zboží Q2 (bod b na poptávkové křivce D), kdežto výrobci nabízí uvedené množství Q1 (bod a na křivce S) Při nedostatku zboží jsou kupující ochotni platit vyšší cenu. Cena tedy vystoupí až na úroveň P2 . Ta stimuluje výrobce k zvýšení produkce až do výše Q2 . Avšak při ceně P2 jsou kupující ochotni koupit jen právě množství Q1. Dochází k nadbytku zboží a výrobci musí snížit ceny, aby se nadbytečného zboží zbavili. Je tedy zřejmé, že rovnovážné ceny PE je možno dosáhnout jen v celé řadě iterací, které trvají určitou dobu. Stavu tržní rovnováhy je dosahováno výjimečně a krátkodobě, jedná se o projev tendence cen inklinovat k rovnovážné ceně. Zároveň je patrné, jak těsně je provázána cena, nabídka a poptávka. Jak tvorba ceny ovlivňuje tvorbu nabídky a tvorbu poptávky, přičemž ale neplatí jednosměrný vztah od ceny k nabídce a poptávce, ale dochází k vzájemnému ovlivňování. Proces vzájemného ovlivňování tvorby cen a tvorby nabídky a tvorby poptávky je označován jako tržní mechanismus.

Tržní mechanismus


60

Obrázek č. 2-4 – Proces utváření ceny v podmínkách převahy poptávky nad nabídkou (a) a nabídky nad poptávkou (b) (a)

(b)

P

P S

A

P2

P2

E

PE P1

S

a

A

D<S

E

PE b

b

P1

D

B

D

D>S

0

Q1

QE

Q2

Q

0

Q1

Proces utváření tržní rovnováhy, který byl popsán výše si lze procvičit pomocí pavučinového modelu trhu (viz obrázek č. 2-5). Pokuste se postupovat po jednotlivých iteracích. Budete-li postupovat správně, zjistíte, že pouze v bodě, který je průsečíkem obou křivek, je dodáváno na trh množství produkce, jehož cena není stimulem ke změnám rozsahu výroby. Proto je průsečík obou křivek bodem rovnováhy a jemu odpovídající cena je rovnovážnou cenou.

Platí: všichni, kteří jsou při rovnovážné ceně ochotni vyrábět a nabízet, na trh skutečně dodávají. Současně jsou na trhu všichni ti, kteří jsou při rovnovážné ceně ochotni kupovat. Ustanovení rovnovážné ceny na trhu vyžaduje řadu cenových změn a tomu odpovídajících změn nabízeného množství a potřebný čas od výchozího bodu.

QE

Q2

Q


61

Obrázek č. 2-5 – Pavučinový model trhu

P

S

P2 E

PE b

P1

0

Q1

QE

Q2

D

Q

2.4.4 Konkurence

Konkurence je proces střetání zájmů různých subjektů trhů. Proces konkurence je od trhu neoddělitelný a je předpokladem jeho fungování.

Konkurence

Základem konkurence je protichůdnost zájmů tržních subjektů. Ty se na trhu střetají, neboť každý z účastníků se snaží o dosažení svého cíle. Každý se snaží získat výhody ve srovnání s ostatními. Toho může dosáhnout jedině na úkor jiných. Jestliže se na trhu transakce uskuteční, pak může být výsledkem střetu jedině kompromis. Konkurence má různé formy. Základní formou je konkurence mezi kupujícím a nabízejícím, označovaná jako konkurence napříč trhem. Jejich zájmy jsou protikladné. Kupující se snaží koupit co nejvíc za co nejnižší cenu, prodávající má zájem prodat všechny své výrobky co nejdráž. Výsledkem je

Konkurence napříč trhem


62

cena, která sice neodpovídá představám ani jedné strany, ale v dané situaci je přijatelná pro obě strany. Uvedenou situaci nejlépe charakterizuje smlouvání o cenu na trhu. Další významnou formou konkurence je konkurence na straně nabídky, konkurence mezi výrobci. Výrobci se snaží na trhu prodat vlastní výrobky. Jen realizace jejich výrobků jim umožňuje další podnikání. To je vede k uplatňování různých kroků jak získat kupující na svou stranu. V zásadě se rozlišují dvě formy konkurence mezi výrobci:

•

cenová konkurence,

•

a necenová konkurence.

Cenová konkurence se projevuje tím, že se výrobci snaží přetáhnout kupující snižováním ceny. Zároveň tím zhoršují pozici konkurentů, kteří jsou rovněž nuceni snižovat ceny. Toho jsou schopni dosáhnout cestou snižování výrobních nákladů. Nemají-li tuto možnost je jejich další existence ohrožena. Cenová konkurence je tak jednak stimulem k hledání nových – levnějších technologických postupů, jednak cestou k posilování tržní pozice úspěšného výrobce.

Konkurence mezi prodávajícími

Cenová konkurence

Necenová konkurence spočívá v jiných formách jak získat kupující na svou Necenová konkurence stranu. K základním formám patří výroba vysoce kvalitní produkce, poskytování doplňkových služeb (servis, úvěr, apod.), značka, reklama aj. Tyto formy konkurence nabyly významu zejména ve 20. století. Konkurenční boj se může odehrávat i na straně poptávky, mezi kupujícími. K takové situaci dochází, když je na trhu nedostatek nějakého zboží či služby. Kupující jsou ochotni získat zboží na úkor druhých, ať již ochotou platit vyšší cenu, nebo snahou o diskriminaci ostatních (nákup ve frontě, nákup za protislužbu apod.).

Konkurence mezi kupujícími

V ekonomii se používá ještě jedno členění konkurence, které vyplývá z poznání, že charakter konkurence závisí na charakteru tržního prostředí. V něm se totiž odrážejí vývojové tendence ekonomiky, rozvoj materiálnětechnické základny výroby a měnící se postavení jednotlivých tržních subjektů. Z tohoto pohledu členíme konkurenci na dokonalou a nedokonalou. Dokonalá konkurence je abstrakcí, kterou ekonomie používá k tomu, aby Dokonalá konkurence mohly být objasněny souvislosti tržního prostředí v ideálních podmínkách.


63

Základní charakteristikou dokonalé konkurence je rovnost podmínek pro všechny tržní subjekty, kdy žádný z výrobců nemá možnost ovlivnit cenu na trhu a totéž platí pro stranu kupujících. Cena je vůči výrobcům objektivní. Nedokonalá konkurence odráží reální poměry konkurence na reálných trzích, které je možno charakterizovat různými stupni a podobami nerovnosti podmínek. Zásadní je, že subjekty trhu mohou ovlivnit cenu. Nedokonalá konkurence má tři základní formy: monopol (jeden), oligopol (malá skupina), monopolistická konkurence (velká skupina). Uvedené formy konkurence budou dále podrobněji rozebrány v samostatných kapitolách.

Nedokonalá konkurence

PRŮVODCE STUDIEM 10

V závěru druhé kapitoly se rozebereme funkce trhu. V rámci této části textu se tak dozvíte, že základní funkcí trhu je optimalizace alokace zdrojů a že trh odpovídá na tři základní otázky: co, jak a pro koho mají firmy vyrábět.

2.5 Funkce trhu Základní funkcí trhu je optimalizace alokace zdrojů. Rozděluje výrobní Optimalizace alokace zdrojů faktory mezi jednotlivé výrobce tak, aby vzácné zdroje byly využity co nejúčinněji s ohledem na potřeby společnosti. Tuto optimalizaci umožňují ceny, které pro jednotlivé subjekty trhu představují informaci na základě níž přijímají rozhodnutí. Dochází-li k cenovému vzestupu, mají firmy zájem na rozšiřování výroby. K tomu potřebují výrobní faktory a proto stoupá poprávka po nich. Jsou-li zdroje omezené, musí být uvolněny z těch výrob, u nichž klesá cena, protože vyrábí více než jsou kupující ochotni kupovat. Zásadním předpokladem je však vlastnická suverenita tržních subjektů. Jedině za tohoto předpokladu se mohou měnící ceny proměňovat do nových


64

požadavků po výrobních faktorech. Zjednodušeně lze říci, že trh odpovídá na tři otázky:

•

co vyrábět, kterou řeší konkurence na straně poptávajících. Ti se s ohledem na své důchody rozhodují co koupí a co ne.

•

jak vyrábět, kterou řeší konkurence na straně nabídky. Soutěž mezi výrobci rozhoduje o tom za kolik se bude vyrábět, v jaké kvalitě, s jakými technologickými postupy.

•

pro koho se bude vyrábět. O tom rozhodují důchody, které se formují na trzích výrobních faktorů.

Trh i přes své nedokonalosti plní funkci v ekonomice uspokojujícím způsobem. Vyvstává otázka, zda výše uvedené funkce nemůže plnit jiný systém. V historii byly zaznamenán i jiný způsob alokace zdrojů a sice příkazem. Poslední historickou formou takového systému byla centrálně plánovaná ekonomika. Tento systém však selhal, neboť na rozdíl od tržního mechanismu postrádá především bezprostřední zpětnou vazbu mezi činností a jejími výsledky a nemotivuje subjekty trhu k efektivnímu jednání.

SHRNUTÍ KAPITOLY EKONOMIE – ZÁKLADNÍ POJMY A SOUVISLOSTI V kapitole jsme se seznámili se základní kategorií ekonomie – trhem. Trh je oblast ekonomiky ve, které dochází k výměně činností mezi jednotlivými ekonomickými subjekty prostřednictvím směny výrobků. Výrobky a služby, které jsou určeny ke směně se označují jako zboží. Na trhu je nutné nalézt kupujícího daného zboží a stanovit poměr za něž bude směněno za jiné zboží, tedy stanovit jeho směnnou hodnotu. Uvedené úkoly trhu pomáhají řešit peníze jakožto zvláštní druh zboží. Prohlubování dělby práce vede k rozšiřování trhu, a to jak z hlediska věcného, tak i z hlediska územního. Věcné rozšiřování trhu si lze

Shrnutí


představit jako růst sortimentu nabízených výrobků a služeb. Územní rozšiřování trhu znamená přechod od místního trhu, k trhu světovému. Vedle toho rozlišuje ekonomie dílčí a agregátní trhy a dále také trhy produktů a služeb, trhy výrobních faktorů a trh peněz. Na trh vstupují různé subjekty s různými cíli. Ekonomická teorie rozlišuje tři základní subjekty trhu: domácnosti, firmy a stát. Domácnosti prodávají výrobní faktory firmám, aby mohly za takto získané příjmy nakupovat výrobky pro svou spotřebu. Firmy na trhu výrobků a služeb prodávají, aby za takto získané prostředky mohly nakoupit na trhu výrobních faktorů práci, půdu a kapitál, pro další pokračování výroby. Stát vystupuje na trhu jednak jako kupující a prodávající, ale navíc vstupuje na trh s možností jeho ovlivnění se snahou omezit negativní působení trhu či posílit jeho pozitivní působení. Fungování trhu zajišťují základní elementy trhu jimiž jsou nabídka, poptávka, cena a konkurence.

Nabídka vždy vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím vyráběné a nabízené produkce a cenou, za kterou jsou ochotni nabízející prodat. Tento funkční vztah vyjadřuje křivka nabídky a projevuje se jím zákon rostoucí nabídky. Nabídku rozlišujeme celkovou, individuální a dílčí. Poptávka je vždy funkční vztah mezi množstvím poptávané produkce a cenou, za kterou jsou kupující ochotni ji koupit. Tento funkční vztah vyjadřuje křivka poptávky a projevuje se jím zákon klesající optávky. Poptávku rozlišujeme celkovou, individuální a dílčí. Cena představuje peněžní vyjádření směnné hodnoty. Cena vzniká na trhu. Je výsledkem střetání nabídky a poptávky po daném zboží. Nabídka a poptávka vyjadřují různé cenové zájmy prodávajících a kupujících, což ilustruje různý sklon křivek nabídky a poptávky. Z tvaru křivek je zřejmé, že existuje jediný společný bod obou křivek. Průsečík křivek nabídky a poptávky se označuje jako bod rovnováhy trhu. Množství produkce odpovídající průsečíků se označuje jako rovnovážné množství a odpovídající cena se označuje jako rovnovážná

65


cena. Rovnovážné ceny je možno dosáhnout jen v celé řadě iterací přizpůsobování nabídky a poptávky, které trvají určitou dobu. Stavu tržní rovnováhy je dosahováno výjimečně a krátkodobě, jedná se o projev tendence cen inklinovat k rovnovážné ceně. Konkurence je proces střetání zájmů různých subjektů trhů. Proces konkurence je od trhu neoddělitelný a je předpokladem jeho fungování.Základem konkurence je protichůdnost zájmů tržních subjektů. Ty se na trhu střetají, neboť každý z účastníků se snaží o dosažení svého cíle. Každý se snaží získat výhody ve srovnání s ostatními. Toho může dosáhnout jedině na úkor jiných.Výsledkem střetu je kompromis.Konkurence má různé formy. Především se jedná o konkurenci mezi nabízejícími a poptávajícími (o konkurenci napříč trhem), konkurenci mezi nabízejícími (cenovou a necenovou konkurenci) a konečně konkurenci mezi kupujícími. Ekonomie dále rozlišuje konkurenci dokonalou a nedokonalou. Základní funkcí trhu je optimalizace alokace zdrojů. Rozděluje výrobní faktory mezi jednotlivé výrobce tak, aby vzácné zdroje byly využity co nejúčinněji s ohledem na potřeby společnosti.Tuto optimalizaci umožňují ceny, které pro jednotlivé subjekty trhu představují informaci na základě níž se rozhodnutí. Dochází-li k cenovému vzestupu, mají firmy zájem na rozšiřování výroby. K tomu potřebují výrobní faktory a proto stoupá poprávka po nich. Jsou-li zdroje omezené, musí být uvolněny z těch výrob, u nichž klesá cena, protože vyrábí více než jsou kupující ochotni kupovat. Trh tak řeší tři otázky:

•

co vyrábět, kterou řeší konkurence na straně poptávajících. Ti se s ohledem na své důchody rozhodují co koupí a co ne.

•

jak vyrábět, kterou řeší konkurence na straně nabídky. Soutěž mezi výrobci rozhoduje o tom za kolik se bude vyrábět, v jaké kvalitě, s jakými technologickými postupy.

•

pro koho se bude vyrábět. O tom rozhodují důchody, které se formují na trzích výrobních faktorů.

66


67

TEST A OTÁZKA

1. Co je trh? 2. Jaký je rozdíl mezi nabídkou a nabízeným množstvím? 3. Charakterizujte vztahy mezi výrobci a domácnostmi na trzích. 4. Konkurence napříč trhem je konkurence mezi: a) kupujícími, b) prodávajícími, c) kupujícími a prodávajícími.

5. Znázorněte grafem tyto situace na trhu s jízdními koly: a) vliv vzestupu cen jízdních kol, b) vliv změny životního stylu, který preferuje cyklistiku jako

zdraví prospěšné využívání volného času.


V této kapitole jsme se seznámili s podstatou trhu, směny a ceny a jejich rolí v ekonomice. Dále byly charakterizovány typy trhů a subjekty trhu, jimiž jsou domácnosti, firmy a stát. Podrobně byly vymezeny základní elementy trhů, jimiž jsou nabídka, poptávka, cena a konkurence. Víme již jak funguje trh a jaké jsou souvislosti mezi

Průchod modulem


jednotlivými trhy. Dokážeme vyjádřit fungování trhu graficky. V další kapitole se podrobně seznámíme s formováním tržní poptávky, která je dána chováním spotřebitele jeho preferencemi a možnostmi danými jeho důchodem. Podrobně bude analyzován mechanismus rozhodování spotřebitele.


1. Trh je oblast ekonomiky ve, které dochází k výměně činností mezi jednotlivými ekonomickými subjekty prostřednictvím směny výrobků. Výrobky a služby, které jsou určeny ke směně se označují jako zboží. 2. Nabídka představuje funkční vztah nabízeného množství a ceny, který je znázorněn celou křivkou nabídky, nabízené množství představuje jen jednu proměnnou této funkce a na grafu se jedná o bod na tomto grafu. Mění-li se nabídka dochází k posunu celé křivky, mění-li se nabízené množství dochází jen k posunu po křivce. 3. Domácnosti prodávají výrobní faktory firmám, aby mohly za takto získané příjmy nakupovat výrobky pro svou spotřebu. Firmy na trhu výrobků a služeb prodávají, aby za takto získané prostředky mohly nakoupit na trhu výrobních faktorů práci, půdu a kapitál, pro další pokračování výroby. 4. Správnou odpovědí na tuto otázku je odpověď c). 5. Grafické znázornění výše uvedených situací je následující:

68


69

(a)

(b)

P

P S

D<S

A

P1

S

B

I.

E

PE

IIa.

0

E2

PE;2

Q1

PE;1 D

IIb.

QE

Q2

II.

E1

D2 I.

Q

0

QE;1 QE;2

D1

Q


70

3 RACIONÁLNÍ VOLBA SPOTŘEBITELE A FORMOVÁNÍ POPTÁVKY

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY RACIONÁLNÍ VOLBA SPOTŘEBITELE A FORMOVÁNÍ POPTÁVKY. V rámci třetí kapitoly nazvané „Racionální volba spotřebitele a formování poptávky“ zaměříme svou pozornost na teorii projevených preferencí a z ní vycházející teorii spotřebitelské poptávky. V této kapitole tak budete postupně seznámeni s rozpočtovým omezením spotřebitele, jeho preferencemi, kardinalistickým a ordinalistickým pohledem na způsob měření užitku a v neposlední řadě také s problematikou optimálního výběru spotřebitele. V závěru vás pak seznámíme s postupem odvození individuální poptávkové křivky a s problematikou elasticity poptávky.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY RACIONÁLNÍ VOLBA SPOTŘEBITELE A FORMOVÁNÍ POPTÁVKY Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY

Budete umět

Budete umět:

•

definovat rozpočtové omezení spotřebitele,

•

vymezit vzájemný vztah mezi preferencemi spotřebitele a jeho celkovým užitkem,

•

rozlišit mezi kardinalistickým k problematice užitečnosti,

•

nalézt optimální spotřební koš,

•

odvodit křivku individuální poptávky

•

a současně budete také schopni definovat cenovou, křížovou a

a

ordinalistickým

přístupem


71

důchodovou elasticitu poptávky.

Získáte:

•

informace o tom, že při výběru svého optimálního spotřebního koše řeší spotřebitel dvě základní otázky, a to „jaký spotřební koš je pro něj nejlepší“ a „zda si je tento spotřební koš schopen dovolit“,

•

představu o tom, jak musí daný spotřebitel postupovat, aby v rámci své množiny tržních příležitostí nalezl ten spotřební koš, který z hlediska svých preferencí považuje za nejužitečnější,

•

základní poznatky o tom, co je to cenová spotřební křivka a jak jsme s její pomocí schopni zkonstruovat křivku individuální poptávky

•

a v neposlední řadě také informace o elasticitě poptávky a jejím vlivu na tvar individuální poptávkové křivky.

Získáte



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY RACIONÁLNÍ VOLBA SPOTŘEBITELE A FORMOVÁNÍ POPTÁVKY bod nasycení, cenová elasticita poptávky, cenová spotřební křivka, dokonalé komplementy, dokonalé substituty, důchodová elasticita poptávky, hraniční řešení, indiferenční křivka, indiferenční mapa, kardinalismus, křížová elasticita poptávky, linie rozpočtu, luxusní

Klíčová slova


72

statek, mezní míra substituce, množina tržních příležitostí, nezbytný statek, normální statek, optimální spotřební koš, ordinalismus, podřadný statek, preference, preferenční funkce, rozpočtové omezení spotřebitele, spotřební koš, užitek, užitková funkce, vnitřní řešení, zákon klesající mezní užitečnosti, zákon substituce


V úvodu této kapitoly zaměříme svou pozornost na problematiku rozpočtového omezení spotřebitele. V rámci této části se tak dozvíte, že spotřebitel může získat pouze ty spotřební koše, které jsou součástí jeho množiny tržních příležitostí, jejíž hranici tvoří linie rozpočtu. Dozvíte se také, že sklon linie rozpočtu, jenž označujeme pojmem mezní míra substituce ve směně, je výrazně ovlivněn cenami spotřebovávaných statků, kdežto poloha linie rozpočtu je závislá na výši spotřebitelova důchodu.

3.1 Rozpočtové omezení spotřebitele Vyjdeme-li ze základních předpokladů teorie racionální volby spotřebitele, pak dospějeme k závěru, že každý spotřebitel si pro svou spotřebu zvolí pouze takovou kombinaci statků a služeb, která mu při dané úrovni důchodu přinese největší možný užitek. Jinými slovy řečeno všichni racionálně se chovající spotřebitelé řeší dvě základní otázky, a to „jaký spotřební koš je pro ně nejlepší“ a „zda si jsou schopni tento spotřební koš dovolit“. Řešením těchto problémů se budeme zaobírat v této a v následující subkapitole.

Spotřebitel a jeho volba

Vyjdeme-li ze znalostí reálného světa, pak dospějeme k závěru, že každý spotřebitel má v ekonomice k dispozici určitý soubor statků a služeb, z něhož si vybírá pouze ty statky či služby, které uspokojují jeho potřeby. Z daného je tedy zřejmé, že soubor statků a služeb, které si daný spotřebitel zvolí pro svou spotřebu bude pravděpodobně souborem poměrně rozsáhlý, což může vyvolat problémy při analýze racionálního chování spotřebitele. Máme-li se těmto problémům vyhnout, pak je nezbytně nutné přijmout omezení, na jehož základě budeme předpokládat, že daný spotřebitel spotřebovává pouze dva

Spotřební koš


73

statky, a to statek x a statek y, přičemž platí, že kombinaci těchto statků bude označovat pojmeme spotřební koš. Vyjdeme-li z předpokladu, že v dané ekonomice existují pouze dva statky, pak je zřejmé, že spotřebitel je na trhu statků a služeb konfrontován s cenami těchto statků, tj. s cenou statku x (px) a cenou statku y (py), přičemž tyto ceny v podstatě určují objem finančních prostředků (m), jež může daný spotřebitel vynaložit na nákup těchto statků. Tento maximální objem peněz pak budeme označovat jako rozpočtové omezení spotřebitele:

px x + p y y ≤ m

(3.1)

V rovnici (3.1) pak součin px.x představuje objem finančních prostředků, jež spotřebitel vynaloží na nákup statku x a součin py.y objem finančních prostředků, které spotřebitel vynaloží na nákup statku y. Víme-li, že rozpočet daného spotřebitele je určitým způsobem omezen, pak je zřejmé, že množství finančních prostředků, které tento spotřebitel vynaloží na nákup statků x a y, nemůže být větší než množství peněz, které tento spotřebitel může utratit. Soubor spotřebních košů, které může tento spotřebitel získat při dané úrovni důchodu a daných cenách pak označujeme jako množinu tržních příležitostí (viz obrázek č. 3-1). Hranici množiny tržních příležitostí pak tvoří linie rozpočtu (BL), která zachycuje množinu spotřebních košů, na něž spotřebitel vynaloží celý svůj důchod (I):

px x + p y y = I

(3.2)

Úpravou rovnice (3.2) pak získáme rovnici (3.3), která nám ukazuje jaký objem statku y musí daný spotřebitel spotřebovávat, chce-li při dané spotřebě statku x dosáhnout svého rozpočtového omezení:

y=

p I − x ⋅x py py

Rozpočtové omezení

(3.3)

Jak je z rovnice (3.3) zřejmé, linie rozpočtu je přímkou, jejíž sklon je roven –px/py, přičemž dále víme, že tato přímka protíná osu y v bodě ymax = I/py a osu x v bodě xmax = I/px. Z daného je tedy zřejmé, že průsečík linie rozpočtu s osou x zachycuje maximální množství statku x, jenž může daný spotřebitel získat pokud při daném důchodu a daných cenách nakupuje pouze statek x

Množina tržních příležitostí Linie rozpočtu


74

(xmax), kdežto průsečík linie rozpočtu s osou y ukazuje maximální množství statku y (ymax). Sklon linie rozpočtu nám pak ukazuje „ochotu“ trhu nahrazovat jeden statek druhým. Z tohoto důvodu je tento sklon také označován pojmem mezní míra substituce ve směně (MRSE). Obrázek č. 3-1 – Linie rozpočtu a množina tržních příležitostí

stateky

ymax = I/py

BL

y3

C

y1

A množina tržních příležitostí

y2

0

B MRSE = -px/py

x1

xmax = I/px

statekx

Z rovnice (3.3) je zřejmé, že linie rozpočtu bude poměrně výrazně ovlivněna jak výší cen poptávaných statků, tak velikostí spotřebitelova důchodu. Předpokládejme proto, že na námi analyzovaném trhu vzroste cena statku x, přičemž cena statku y i výše spotřebitelova důchodu se nezmění. Otázkou tedy zůstává, jak tento růst projeví na linii rozpočtu. Vyjdeme-li z výše uvedeného pak dospějeme k závěru, že v důsledku růstu ceny statku x se sníží maximální množství tohoto statku, které si může daný spotřebitel pořídit v okamžiku, kdy nespotřebovává žádný statek y. Jinými slovy řečeno, bod, v němž linie rozpočtu protíná osu x se posune směrem doprava. Linie rozpočtu tak změní svůj sklon a stane se strmější, tj. vzroste sklon linie rozpočtu (viz obrázek č. 3-

Mezní míra substituce ve směně


75

2a). Dále předpokládejme, že v dané ekonomice se nezmění ceny, ale klesne spotřebitelův důchod. Jak lze vyčíst z rovnice (3.3), v tomto případě se sníží jak maximální dostupné množství statku y, tak maximální dostupné množství statku x, což následně povede k paralelnímu posunu linie rozpočtu, a to směrem doleva dolů (viz obrázek č. 3-2b). Z daného je tedy zřejmé, že změna spotřebitelova důchodu nezmění sklon linie rozpočtu. Obrázek č. 3-2 – Sklon (a) a poloha (b) linie rozpočtu (a)

(b)

stateky

ymax

stateky

BL1

ymax;1

BL2

ymax;2

BL1

BL2

y1

1.

B

A

y1

B

A

MRSE,1 < MRSE,2

MRSE,1 = MRSE,2

1.

0

x2

x1

xmax;2

xmax;1 statekx

0

x2


V úvodu této kapitoly jsme si ukázali, jak určit objem spotřebních košů, jež si může daný spotřebitel dovolit. Nyní svou pozornost zaměříme na problematiku spotřebitelských preferencí a na jejich roli při hledání optimálního spotřebního koše. V rámci této kapitoly se tak dozvíte, jaký je rozdíl mezi preferenční a užitkovou funkcí, co je to indiferenční křivka a jak lze nalézt optimální spotřební koš.

x1

xmax;2

xmax;1

statekx


76

3.2 Spotřebitelské preference

3.2.1 Preference spotřebitele a jeho užitek

Pod pojmem preference budeme rozumět konstatování spotřebitele, že statek x je z jeho pohledu lepší než statek y. Vlastní uspořádání preferencí je pak zachyceno v tzv. preferenční funkci a jejich směr je vyjádřen pomocí užitku.

Preference

Z výše řečeného je tedy zřejmé, že v teorii racionální volby spotřebitele chápeme užitek jako způsob, jimž lze popsat preference daného spotřebitele. Chceme-li tedy popsat preference spotřebitele, pak k tomuto účelu využijeme užitkovou funkci, tj. metodu, na jejímž základě jsou jednotlivými statkům či spotřebním košům přidělována konkrétní čísla tak, aby nejméně preferovaný statek (koš) dostal číslo nejnižší a naopak nejvíce preferovaný statek (koš) číslo nejvyšší. Z daného tedy vyplývá, že daný spotřebitel bude preferovat statek x, před statkem y pouze tehdy, pokud mu spotřeba statku x přinese větší užitek než spotřeba statku y:

Užitek

x> y

→

u(x) > u(y)

(3.4)

Ekonomická teorie pak pohlíží na problematiku užitečnosti buďto z pohledu kardinalistické nebo ordinalistické verze teorie užitečnosti.

Kardinalismus a kardinalistická verze teorie užitečnosti Kardinalismus je učením, jež předpokládá, že užitek spotřebitele je veličina, která je měřitelná v tzv. kardinálních jednotkách. Z daného je tedy zřejmé, že v kardinalistickém pojetí užitečnosti lze užitek spotřebitele měřit pomocí jednotek (tzv. „utilů“), které mají stejné vlastnosti jako jednotky, jež jsou využívány např. k měření vzdálenosti.

Kardinalismus

Z kardinalistického hlediska je pak celkový užitek (TU) spotřebitele funkcí celkového spotřebovaného množství statků obsažených v příslušném spotřebním koši. Tento vztah pak můžeme zapsat pomoci následující rovnice:

Celkový užitek


77

TU = f ( x , y )

(3.5) Mezní užitek

Jsme-li schopni stanovit výši celkového užitku, pak jsme také schopni určit výši mezního užitku daného spotřebitele (MU):

MU x =

f ( x + ∆x , y ) − f ( x , y ) ∆x

(3.6a)

∆TU ∆x

(3.6b)

resp.

MU x =

Z výše uvedených rovnic je tedy zřejmé, že mezní užitek plynoucí spotřebiteli ze spotřeby statku x definuje jako přírůstek celkové užitečnosti spotřebitele v okamžiku, kdy tento zvýší (sníží) svou spotřebu statku x o jednu jednotku. Obrázek č. 3-3 – Celkový (a) a mezní (b) užitek spotřebitele (a) TUx

(b)

N = bod nasycení

MUx

' x1 = ' x2

TU

' TU1 > ' TU2 MU1 > MU2

MU0 TU2

MU1 ' TU2

MU2

TU1 ' TU1

MU1

TU0

MU2

' x1 ' x2 N´ = bod nasycení

0

x1

x2

x3

xN

statekx

0

x1

x2

x3

xN

statekx MU

' x1

' x2

Nejvýznamnější vlastnost mezního užitku formuluje ekonomická teorie Zákon klesající mezní


v zákonu klesající mezní užitečnosti, který říká, že mezní užitek spotřebitele má s růstem spotřebovaného množství statku či služby tendenci klesat. Budeme-li chtít tento zákon interpretovat, pak dospějeme k závěru, že spotřebitel považuje za nejvýznamnější první spotřebovanou jednotku příslušného statku, neboť ta mu přinese největší přírůstek užitečnosti. Z daného je tedy zřejmé, že s každou další spotřebovanou jednotkou se bude jejich význam snižovat, což se následně odrazí ve stále zmenšujících se přírůstcích užitečnosti. Jinými slovy řečeno, s růstem spotřebovaného množství statku se bude celkový užitek daného spotřebitele zvyšovat stále pomaleji, přičemž v určitém okamžiku dosáhne tento užitek svého maxima, jež pak označujeme jako bod nasycení (viz bod N, resp. N´). Jak je z obrázku č. 33 patrno, od tohoto bodu začíná celkový užitek spotřebitele klesat a mezní užitek začíná nabývat záporných hodnot.

78

užitečnosti

Ordinalismus a ordinalistická vezre užitečnosti Na rozdíl od kardinalismu, ordinalismus předpokládá, že užitek, resp. jeho úroveň nelze měřit, ale pouze seřadit v ordinální škále. Ordinální užitek je tedy jakýmsi uspořádáním statků v jehož rámci se statek s nejnižším užitkem nachází před statkem s druhým nejnižším užitkem, přičemž toto postupné seřazení statků můžeme označit jako ordinální pouze tehdy, pokud není možno prohlásit, že mezi statky, které jsou zařazeny na prvním a druhém místě je větší rozdíl užitku, než mezi statky zařazenými na druhém a třetím místě. Z ordinalistického přístupu k měření užitečnosti pak vychází také indiferenční analýza, již budeme věnovat pozornost v následující části tohoto textu.

Ordinalismus

3.2.2 Indiferenční analýza

Východiskem indiferenční analýzy je indiferenční křivka (IC), která znázorňuje všechny kombinace statků x a y (spotřební koše), které danému spotřebiteli přinášejí stejnou úroveň užitečnosti, z čehož vyplývá, že tento spotřebitel je vůči těmto spotřebním košům indiferentní (lhostejný). Množina indiferenčních křivek pak tvoří tzv. indiferenční mapu, pro niž je charakteristické, že každá vyšší indiferenční křivka, tj. křivka ležící vně předchozí křivky směrem na severovýchod, odpovídá vyšší úrovni užitečnosti daného spotřebitele. V tomto okamžiku je pak nutno poznamenat, že v rámci jedné indiferenční mapy se indiferenční křivky nemohou protínat.

Indiferenční křivka


79

Obrázek č. 3-4 – Indiferenční křivka (a) a indiferenční mapa (b) (a)

(b)

stateky y2

stateky IC2

B

IC3

IC4

IC

IC1 D

y4 y1

D

A

E

C

y3 B

y2 C

y3

0

x2

x1

x3

y1

statekx

0

A

x1

x2

x3

x4

statekx

Vyjadřuje-li sklon linie rozpočtu „ochotu“ trhu nahrazovat jeden statek Mezní míra substituce druhým, pak sklon indiferenční křivky ukazuje „ochotu“ daného spotřebitele ve spotřebě nahrazovat jeden statek druhým ve svém spotřebním koši. Z tohoto důvodu pak sklon indiferenční křivky označujeme také jako mezní míru substituce ve spotřebě (MRSC). Budeme-li chtít určit hodnotu mezní míry substituce ve spotřebě, pak musíme vyjít z rovnice zachycující změnu celkového užitku spotřebitele v okamžiku, kdy tento změní spotřebovávané množství statků x a y:

MU x ⋅ ∆x + MU y ⋅ ∆y = ∆TU

(3.7)

Máme-li se pohybovat na stejné indiferenční křivce, pak je zřejmé, že změna spotřebního koše nesmí ovlivnit spotřebitelovu užitečnost, tj. ∆TU = 0 :

MU x ⋅ ∆x + MU y ⋅ ∆y = 0

(3.8)

Rovnice (3.8) můžeme dále upravit, a to do podoby vyjadřující poměr, v němž může daný spotřebitel nahradit statek x statkem y bez toho, aby došlo ke změně celkového užitku:


MRS C = −

∆y MU x = ∆x MU y

80

(3.9)

Jak je zřejmé z obrázku č. 3-5, „standardní“ indiferenční křivky vykazují klesající mezní míru substituce ve spotřebě, přičemž tato vlastnost indiferenční křivky vyplývá ze zákona substituce, který říká, že vzácnější statek má větší relativní hodnotu substituce (nahrazení). Jinými slovy řečeno, bude-li spotřebitel zvyšovat svou spotřebu statku x a současně s tím snižovat svou spotřebu statku y, pak se bude postupně zmenšovat jeho ochota nahrazovat statek y statkem x.

Zákon substituce

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že klesající mezní míra substituce ve směně bude spojena pouze se „standardními“, tj. konvexními indiferenčními křivkami. V tomto okamžiku je však nutno říci, že ne vždy jsou indiferenční křivky konvexní směrem k počátku. K takovýmto případům patří např. indiferenční křivky pro:

•

dokonalé substituty, tj. pro statky, jež je spotřebitel ochoten nahrazovat pouze v určitém konstantním poměru. V tomto případě budou mít indiferenční křivky tvar negativně skloněných přímek a jejich sklon se tak nebude měnit,

Dokonalé substituty

•

či dokonalé komplementy, nebo-li statky, které daný spotřebitel konzumuje vždy společně, a to v přesných proporcích. Indiferenční křivky pro dokonalé komplementy pak budou mít podobu písmene L a jejich sklon se nebude měnit plynule, ale ve skocích, tj. v části rovnoběžné s osou y bude sklon indiferenční křivky roven nekonečnu, v bodě zlomu bude odpovídat proporcím, v nichž daný spotřebitel statky spotřebovává a v části rovnoběžné s osou x bude sklon této křivky nulový.

Dokonalé komplementy


81

Obrázek č. 3-5 – Sklon indiferenční křivky

stateky y1

y3

y5

' y1 > ' y2 > ' y3

IC

' y1

y2

' x1 = ' x2 = ' x3

A

B ' x1

' y2

y4

C

D

' x2

y6

0

' y3

x1

x3 x2

EF ' x3

x5 x4

statekx x6

3.2.3 Optimální výběr spotřebitele

Poté, co jsme v předchozích kapitolách analyzovali jak problematiku rozpočtového omezení spotřebitele, tak problematiku teorie preferencí, máme v současné chvíli k dispozici všechny potřebné nástroje, jež jsou nezbytně nutné k tomu, abychom určili metodu, již spotřebitel využívá při volbě svého optimálního spotřebního koše. Jak je z výše řečného zřejmé, rozpočtové omezení spotřebitele nám ukazuje všechny spotřební koše, jež jsou danému spotřebiteli dostupné bez ohledu na jejich užitečnost, kdežto indiferenční mapa zachycuje jednotlivé spotřební koše uspořádané dle preferencí spotřebitele, a to bez ohledu na spotřebitelovo rozpočtové omezení. Nyní nám tedy zbývá nalézt odpověď na otázku: „Jak musí daný spotřebitel postupovat, aby v rámci své množiny tržních příležitostí nalezl ten spotřební koš, který je pro něj z hlediska projevených preferencí nejužitečnější?“ Odpověď na tuto otázku

Jak nalézt optimální spotřební koš?


82

nalezneme na obrázku č. 3-6. Obrázek č. 3-6 – Optimální výběr spotřebitele – vnitřní řešení

stateky IC1

IC2

IC3

ymax y3

C

D

y4 E

yopt A

y1

B

y2

BL 0

x3

x1

x4

x2

xmax

statekx

xopt

Obrázek č. 3-6 zachycuje jak rozpočtové omezení spotřebitele, tj. linii rozpočtu BL, tak část jeho indiferenční mapy, tj. indiferenční křivky IC1, IC2 a IC3. Na tomto obrázku je pak vyznačeno také pět spotřebních košů, z nichž nejvíce preferovaným je spotřební koš D, který leží na nejvyšší indiferenční křivce IC3. V tomto okamžiku je však nutno poznamenat, že tento spotřební koš je pro daného spotřebitele nedostupný, neboť leží nad linií rozpočtu a tím pádem také mimo množinu tržních příležitostí. Z výše řečeného je tedy evidentní, že optimální spotřební koš musí být součástí množiny tržních příležitostí, přičemž v rámci této množiny se spotřebiteli jeví jako nejlepší ty spotřební koše, které jsou součástí linie rozpočtu (v tomto okamžiku spotřebovává maximálně dostupné kombinace statků). V našem případě se tedy jedná o spotřební koše B, C a E. Vyjdeme-li z výše uvedeného

Optimální spotřební koš


83

obrázku, pak dospějeme k závěru, že za optimální spotřební koš nelze považovat jak spotřební koš B, tak spotřební koš C, neboť oba tyto spotřební koše leží na stejné indiferenční křivce jako spotřební koš A, z čehož tedy vyplývá, že daný spotřebitel dosahuje při jejich spotřebě stejné úrovně užitečnosti. Naopak spotřební koš E leží na vyšší indiferenční křivce, což značí vyšší úroveň užitečnosti a tím také upřednostnění tohoto spotřebního koše před spotřebními koši A, B i C. Z daného je tedy zřejmé, že za optimální budeme považovat spotřební koš E. Optimálním spotřebním košem je tedy ten spotřební koš, jenž leží na indiferenční křivce, která má s linií rozpočtu pouze jeden společný bod, tj. spotřební koš nacházející se v bodě, v němž je linie rozpočtu tečnou indiferenční křivky. Na základě výše řečeného můžeme bod optima vyjádřit pomocí následujících rovnic:

MRS C = MRS E

(3.10a)

MU x p = x MU y py

(3.10b)

MU x MU y = px py

(3.10c)

nebo-li:

či také:

Rovnici (3.10c) pak můžeme interpretovat následujícím způsobem: má-li spotřebitel k dispozici optimální spotřební koš, pak poslední koruna vynaložená na nákup statku x přinese tomuto spotřebiteli stejný přírůstek užitečnosti jako poslední koruna vynaložená na nákup statku y. Předpokládejme, že daný spotřebitel vlastní spotřební koš, v němž je obsaženo šest statků x, přičemž cena statku x je 8 korun a tři statky y, jejichž cena je 2 koruny. Dále předpokládejme, že mezní užitek spotřebitele ze spotřeby šestého statku x je 10 utilů a mezní užitek ze spotřeby statku y 4 utily. Otázkou tedy zůstává, zda je možno daný spotřební koš označit jako optimální. Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá: daný spotřební koš není optimálním spotřebním košem, neboť poslední koruna vynaložená na nákup statků x přinese danému spotřebiteli 1,25 utilu, kdežto poslední koruna


84

vynaložená na nákup statku y pouze 2 utily: 10 4 = 8 2 1,25 = 2,00 Vyjdeme-li ze zákona klesající mezní užitečnosti, pak je zřejmé, že daný spotřebitel bude nucen snížit svou spotřebu statku x (mezní užitek ze spotřeby tohoto statku poroste a tím pádem, při dané ceně, poroste také podíl mezního užitku a ceny) a současně zvýšit svou spotřebu statku y (mezní užitek ze spotřeby statku y bude klesat, což se projeví také v poklesu podílu mezního užitku a ceny statku y). Obrázek č. 3-7 – Optimální výběr spotřebitele – hraniční řešení

stateky IC1

ymax

IC2

IC3

IC4

BL

E

0

x1

x2

xmax

x3

statekx


Výše uvedený způsob nalezení optima spotřebitele je v rámci ekonomické teorie označován pojmem vnitřní řešení. V tomto okamžiku je však nutno podotknout, že ne vždy lze nalézt bod, v němž je linie rozpočtu tečnou příslušné indiferenční křivky. Pokud tato situace nastane, pak k nalezení bodu optima bude využito tzv. hraniční řešení, jež se vyznačuje tím, že spotřeba jednoho z vybraných statků je nulová a sklon linie rozpočtu neodpovídá sklonu indiferenční křivky (viz obrázek č. 3-7).


V závěru třetí kapitoly se budeme podrobněji věnovat odvození křivky individuální poptávky, a to pomocí cenové spotřební křivky. V rámci této části textu tak nejprve zaměříme svou pozornost na konstrukci cenové spotřební křivky a na možnosti jejího využití při odvození křivky individuální poptávky a následně pohovoříme o problematice elasticity poptávky, přičemž postupně rozebereme cenovou, křížovou a důchodovou elasticitu poptávky.

3.3 Odvození individuální poptávkové křivky Jak již víte z předchozí kapitoly, individuální poptávku můžeme definovat jako množství určitého statku, jenž chce daný spotřebitel spotřebovávat při stávající ceně. Jak je z této definice zřejmé, individuální poptávková křivka tak vyjadřuje vzájemný vztah mezi cenou statku a jeho poptávaným množstvím, v důsledku čehož jsme nuceni opustit dosavadní předpoklad o stabilitě cen statků a služeb. Předpokládejme proto nyní, že v dané ekonomice dochází k pohybu ceny statku x, zatímco cena statku y a výše spotřebitelova důchodu zůstanou nezměněny.

85

Vnitřní a hraniční řešení


86

V kapitole věnované rozpočtovému omezení spotřebitele jsme konstatovali, že změna ceny statku x mění sklon linie rozpočtu. Budeme-li tedy předpokládat, že v dané ekonomice postupně klesá cena statku x z původní úrovně px;1 na konečnou úroveň px;3, pak nutně dospějeme k závěru, že příslušná linie rozpočtu bude postupně měnit svůj sklon a tím pádem také vymezovat nové rovnovážné pozice (viz spotřební koše B a C na obrázku č. 3-8a). Propojením těchto rovnovážných pozic získáme cenovou spotřební křivku (PCC), která tak zachycuje všechny optimální spotřební koše v situaci, kdy dochází ke změně ceny statku x. Tvar cenové spotřební křivky nám pak umožní posoudit vliv změny ceny statku x jak na poptávku po tomto statku, tak na poptávku po statku y. Bude-li tedy cenová spotřební křivka:

•

negativně skloněna znamená to, že s poklesem ceny statku x spotřebitel zvyšuje svou poptávku po tomto statku a současně snižuje svou poptávku po statku y.

•

pozitivně skloněna pak tento spotřebitel bude s poklesem ceny statku x zvyšovat svou poptávkou po obou statcích, tj. jak po statku x, tak po statku y.

Jak již víme, cenová spotřební křivka znázorňuje vzájemný vztah mezi cenou určitého statku a jeho poptávaným množstvím. Z daného je tedy zřejmé, že v cenové spotřební křivce jsou obsaženy všechny informace, které jsou nezbytně nutné pro vlastní konstrukci individuální poptávkové křivky (viz tabulka č. 3-1). Tabulka č. 3-1 – Diagram poptávky

spotřební koš

cena statku x

poptávané množství statku x

A

px;1

x1

B

px;2

x2

C

px;3

x3

Cenová spotřební křivka


87

Jak je z výše uvedené tabulky zřejmé, jsme pomocí cenové spotřební křivky schopni určit, jaké množství příslušného statku bude daný spotřebitel poptávat při různých úrovních ceny. Takto získané optimální dvojice pak zaneseme do grafu, jenž na ose x zachycuje poptávané množství a na ose y cenu příslušného statku. Propojením takto vzniklých bodů poté získáme křivku individuální poptávky.

Křivka individuální poptávky

V tomto okamžiku je ještě zapotřebí podotknout, že:

•

•

Individuální poptávka a změna ceny, resp. změna ceny příslušného statku vede k posunu po cenové spotřební důchodu spotřebitele křivce, což v konečném důsledku znamená posun po křivce individuální poptávky. Klesne-li tedy cena statku x, pak se spotřebitel posune po cenové spotřební křivce směrem doprava a tentýž pohyb provede také po individuální poptávkové křivce. změna důchodu spotřebitele způsobí naopak posun cenové spotřební křivky, což se následně projeví také v posunu křivky individuální poptávky. Také v tomto případě platí, že tento posun bude stejnoměrný, tj. růst spotřebitelova důchodu posune směrem doprava jak cenovou spotřební křivku, tak křivku individuální poptávky.

Obrázek č. 3-8 – Cenová spotřební křivka (a) a křivka individuální poptávky (b) (a)

(b) px

stateky px;1 > px;2 > px;3

y3

px;1

PCC

ymax

y1

A

Bx

px;2

C

y2

Ax

Cx

px;3

B

IC3 IC2

BL1 0

IC1

x2 xmax;1 x1

x3

BL2 xmax;2

dx

BL3 xmax;3

statekx

0

x2 x1

x3

statekx


88

3.3.1 Elasticita poptávky

Jedním z významných ukazatelů, jenž je přímo či nepřímo spojován s individuální poptávkovou křivkou, je míra citlivosti individuální poptávky na změnu ceny či důchodu daného spotřebitele. V rámci ekonomické teorie je pak pro tento účel využívána bezrozměrná míra, kterou označujeme pojmem elasticita, přičemž v souvislosti s individuální poptávkou rozlišujeme mezi:

•

cenovou elasticitou poptávky (ePD),

•

křížovou elasticitou poptávky (eCD)

•

a důchodovou elasticitou poptávky (eID).

Elasticita poptávky

Cenová elasticita poptávky (ePD)

Cenovou elasticitu poptávky definujeme jako citlivost poptávaného množství určitého statku na změnu jeho vlastní ceny, z čehož vyplývá, že matematické vyjádření cenové elasticity bude mít následující podobu:

e PD

∆x = x ∆p x px

(3.11)

Z rovnice (3.11) je pak zřejmé, že cenová elasticita poptávky udává procentní změnu poptávaného množství statku x vyvolanou jednoprocentní změnou ceny tohoto statku, přičemž platí, že hodnota takto vypočteného ukazatele bude vždy záporná, popř. nulová. Z hlediska cenové elasticity pak rozlišujeme mezi:

•

cenově elastickou poptávkou (ePD < -1), která se vyznačuje tím, že pokles ceny daného statku o jeden procentní bod zvýší poptávané množství tohoto statku o více než jedno procento, přičemž platí, že čím větší je cenová elasticita poptávky, tím větší je sklon individuální poptávkové křivky, tj. křivka se stává plošší.

•

jednotkově elastickou poptávkou (ePD = -1), pro niž platí, že pokles ceny daného statku o jedno procento zvýší poptávané množství tohoto statku taktéž o jeden procentní bod.

Cenová elasticita poptávky


•

89

a cenově neelastickou poptávkou (ePD > -1), která se vyznačuje tím, že pokles ceny určitého statku o jeden procentní bod zvýší poptávané množství tohoto statku o méně než jedno procento, což se opět odráží ve sklonu individuální poptávkové křivky, jenž se s poklesem cenové elasticity taktéž snižuje, tj. křivka individuální poptávky se stává strmější.

Křížová elasticita poptávky (eCD)

Křížová elasticita poptávky udává citlivost poptávaného množství určitého statku na změnu ceny jiného statku, což se následně odráží také v matematickém vyjádření křížové elasticity poptávky:

eCD

∆y y = ∆p y

Křížová elasticita poptávky

(3.12)

py Budeme-li chtít tuto rovnici interpretovat, pak můžeme konstatovat, že křížová elasticita poptávky vyjadřuje procentní změnu poptávaného množství statku x vyvolanou jednoprocentní změnou ceny statku y. Křížová elasticita poptávky pak může nabývat:

•

jak kladných hodnot (eCD > 0), v tomto případě budeme hovořit o tom, že statky x a y jsou substituty,

•

tak záporných hodnot (eCD < 0), přičemž v tomto okamžiku budeme dané statky označovat jako tzv. komplementy.

Důchodová elasticita poptávky (eID)

Důchodovou elasticitu poptávky definujeme jako citlivost poptávaného množství statku na změnu důchodu spotřebitele poptávajícího tento statek. Matematické vyjádření důchodové elasticity poptávky pak bude mít následující podobu:

Důchodová elasticita poptávky


e ID

∆x = x ∆I I

90

(3.13)

Z rovnice (3.13) můžeme tedy vyčíst, že důchodová elasticita poptávky udává procentní změnu poptávaného množství statku x vyvolanou jednoprocentní změnou spotřebitelova důchodu. Podobně jako křížová elasticita poptávky, také důchodová elasticita poptávky nabývá:

•

•

jak kladných hodnot (eID > 0), v tomto případě považujeme statek x za statek normální, přičemž platí, že v rámci této skupiny pak dále rozlišujeme mezi:

•

statky nezbytnými (0 < eID < 1), pro něž platí, že s růstem spotřebitelova důchodu se poptávka po těchto statcích zvyšuje méně než proporcionálně, tj. jednoprocentní růst důchodu zvýší poptávku po tomto statku o méně než jedno procento,

•

a statky luxusními (eID > 1), u nichž naopak platí, že s růstem spotřebitelova důchodu se poptávka po těchto statcích zvyšuje ve větší míře, než odpovídá růstu tohoto důchodu, tj. jednoprocentní růst důchodu by v tomto případě zvýšil poptávku po daném statku o více než jeden procentní bod.

tak záporných hodnot (eID < 0), přičemž v tomto okamžiku označujeme příslušné statky jako statky podřadné. Vyjdeme-li z hodnoty důchodové elasticity poptávky, pak dospějeme k závěru, že v případě podřadných statků platí, že jednoprocentní růst spotřebitelova důchodu vyvolá absolutní pokles poptávky po tomto statku.


91

SHRNUTÍ KAPITOLY RACIONÁLNÍ VOLBA SPOTŘEBITELE A FORMOVÁNÍ POPTÁVKY V úvodu třetí kapitoly jsme se seznámili s pojmem rozpočtové omezení spotřebitele, které jsme charakterizovali jako maximální objem finančních prostředků, jež může daný spotřebitel vynaložit na nákup příslušného spotřebního koše, tj. určité kombinace statků x a y. Dále jsme konstatovali, že všechny spotřební koše, které je tento spotřebitel schopen získat při dané úrovni důchodu a daných cenách, tvoří tzv. množinu tržních příležitostí, která je ohraničena linií rozpočtu. V souvislosti s linií rozpočtu jsme pak konstatovali, že její sklon vyjadřuje „ochotu“ trhu nahrazovat jeden statek druhým, v důsledku čehož tento sklon označujeme pojmem mezní míra substituce ve směně. Druhou oblastí, jež výrazně ovlivňuje spotřebitelovu volbu, jsou jeho preference, tj. konstatování, že statek x je z jeho pohledu lepší než statek y. Tyto preference pak spotřebitel uspořádává do tzv. preferenční funkce a jejich směr vyjadřuje pomocí užitku. Metodu, na jejímž základě spotřebitel jednotlivými statkům přiděluje konkrétní čísla tak, aby nejméně preferovaný statek dostal číslo nejnižší a naopak nejvíce preferovaný statek číslo nejvyšší, pak označujeme jako užitkovou funkci. V rámci ekonomické teorie pak existují dvě základní verze teorie užitečnosti, a to:

•

verze kardinalistická, která považuje užitek spotřebitele za veličinu měřitelnou v tzv. kardinálních jednotkách (nejčastěji v tzv. „utilech“), což nám umožňuje určit hodnotu celkového a mezního užitku spotřebitele. V rámci této verze jsme pak definovali zákon klesající mezní užitečnosti, jenž říká, že mezní užitek spotřebitele má s růstem spotřebovaného množství statku tendenci klesat.

•

a verze ordinalistická, jejíž představitelé hovoří naopak o tom, že užitek, resp. jeho úroveň nelze měřit, ale pouze seřadit v tzv. ordinální škále.

Shrnutí


Pomocí ordinalistické verze užitečnosti jsme pak zkonstruovali indiferenční křivku, tj. křivku zachycující všechny spotřební koše, které danému spotřebiteli přinášejí stejnou úroveň užitečnosti, a definovali jsme indiferenční mapu. Sklon indiferenční křivky jsme pak označili jako mezní míru substituce ve spotřebě, přičemž jsme konstatovali, že tato míra vyjadřuje „ochotu“ daného spotřebitele nahrazovat ve svém spotřebním koši jeden statek druhým. V této souvislosti jsme pak také definovali zákon substituce, který říká, že vzácnější statek má větší relativní hodnotu substituce (nahrazení), což se také odráží v konvexnosti indiferenčních křivek. Na závěr jsme pak věnovali svou pozornost dokonalým substitutům, tj. statkům, jež je spotřebitel ochoten nahrazovat pouze v určitém konstantním poměru, a dokonalým komplementům, nebo-li statkům, které daný spotřebitel konzumuje vždy společně, a to v přesných proporcích. Víme-li, že rozpočtové omezení spotřebitele zahrnuje všechny spotřební koše, jež jsou danému spotřebiteli dostupné bez ohledu na jejich užitečnost, kdežto indiferenční mapa, jež zachycuje jednotlivé spotřební koše uspořádané dle preferencí tohoto spotřebitele, a to bez ohledu na jeho rozpočtové omezení, pak již pro nás není problém určit optimální spotřební koš, tj. koš, jenž leží na indiferenční křivce, která má s linií rozpočtu pouze jeden společný bod. Tento bod pak nalezneme buďto uvnitř linie rozpočtu, v tomto případě budeme hovořit o vnitřním řešení, nebo v bodě, kde linie rozpočtu protíná jednu z os, což bude znamenat, že k nalezení bodu optima jsme využili tzv. hraničního řešení. Opustíme-li předpoklad neměnnosti cen námi analyzovaných statků a budeme-li předpokládat, že v dané ekonomice dochází k pohybu ceny statku x, a to v situaci, kdy cena statku y a výše spotřebitelova důchodu zůstanou nezměněny, pak budeme také schopni zkonstruovat cenovou spotřební křivku. Tuto křivku pak můžeme definovat jako spojnici všech optimálních spotřebních košů, jimiž spotřebitel disponuje při různé úrovni ceny statku x. V cenové spotřební křivce jsou tak obsaženy všechny informace, jež jsou nezbytně nutné k tomu, abychom mohli sestrojit křivku individuální poptávky. V souvislosti s analýzou individuální poptávkové křivky pak za jeden z nejdůležitějších ukazatelů považujeme míru citlivosti individuální poptávky na změnu ceny či důchodu daného spotřebitele, tj. elasticitu. U křivky individuální poptávky tak rozlišujeme mezi:

92


•

cenovou elasticitou poptávky, kterou definujeme jako citlivost poptávaného množství určitého statku na změnu jeho vlastní ceny,

•

křížovou elasticitou poptávky, tj. citlivostí poptávaného množství určitého statku na změnu ceny statku jiného

•

a důchodovou elasticitou poptávky, již charakterizujeme jako citlivost poptávaného množství statku na změnu důchodu spotřebitele poptávajícího tento statek.

TEST A OTÁZKA

1. Co můžete říct o celkovém užitku spotřebitele, víte-li že jeho mezní užitek ze spotřeby statku x je roven nule? 2. Určeme mezní míru substituce ve směně víte-li, že cena statku x je 20 Kč, cena statku y je 10 Kč a funkce užitku daného spotřebitele má tvar U = 15x + 20y. Výsledek interpretujte. 3. Jaký je rozdíl mezi kardinalistickou a ordinalistickou verzí užitečnosti? 4. Předpokládejme, že ve vašem spotřební koši jsou obsaženy statky x a y, jejichž ceny v letošním roce vzrostly o 5 procentních bodů. Dále předpokládejme, že váš zaměstnavatel vám v tomto roce zvýšil mzdu taktéž o pět procent. Ovlivní tyto změny vaši spotřebu statku x a y, víte-li že vaše užitková funkce zůstala nezměněna? 5. Určete cenovou elasticitu poptávky víte-li, že při ceně 20 Kč poptává daný spotřebitel 400 jednotek statku x, a že při poklesu této ceny o 10 Kč zvýší svou poptávku po daném statku o 150 jednotek.

93


94


V průběhu třetí kapitoly nazvané „Racionální volba spotřebitele a formování poptávky“ jsme zaměřili svou pozornost na teorii projevených preferencí a z ní vycházející teorii spotřebitelské poptávky. V úvodní části této kapitoly jsme tak hovořili o rozpočtovém omezení spotřebitele, linii rozpočtu a o faktorech ovlivňujících jak sklon, tak polohu této křivky. Následně jsme se věnovali problematice spotřebitelských preferencí a na jejich roli při hledání optimálního spotřebního koše. V rámci této části jste získali informace o tom jaký je rozdíl mezi preferenční a užitkovou funkcí, co je to indiferenční křivka a jak lze nalézt optimální spotřební koš. Závěrečná část této kapitoly pak byla věnována odvození individuální poptávkové křivky. V následující kapitole pak opustíme teorii spotřebitelské poptávky a svou pozornost zaměříme na tu část ekonomického koloběhu, která přímo souvisí s teorií firmy.


1. Je-li mezní užitek spotřebitele roven nule, pak tento konzument dosáhl svého bodu nasycení, což znamená, že jeho celkový užitek je maximální. 2. Výpočet: Mezní míra substituce ve směně vyjadřuje sklon linie rozpočtu z čehož pak vyplývá, že její výše odpovídá podílu ceny statku x na ceně statku y:

Průchod modulem


MRS E = −

px py

20 10 MRS E = −2,0

MRS E = −

Je-li mezní míra substituce ve směně rovna -2,0, pak je spotřebitel schopen na daném trhu získat dva statky y za jeden statek x. 3. Kardinalistická verze užitečnosti, na rozdíl od verze ordinalistické, považuje užitek za měřitelnou veličinu. 4. Nezmění-li se spotřebitelova funkce užitečnosti, pak současný růst cen statků x a y a důchodu spotřebitele o pět procentních bodů neovlivní jeho spotřebu, neboť růst výdajů na nákup těchto statků bude plně pokryt přírůstkem důchodu spotřebitele: 0,05pxx + 0,05pyy = 0,05.I. 5. Výpočet:

x = 400

∆x = 150

p x = 20

∆p x = −10

e PD

∆x 150 0 ,375 = x = 400 = ∆p x − 10 − 0 ,5 20 px

e PD = −0,75 Cenová elasticita poptávky je v tomto případě menší než -1, což znamená že tato poptávka je cenově neelastická.

95


96

4 VÝROBA A VOLBA TECHNOLOGIE

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY VÝROBA A VOLBA TECHNOLOGIE. Ve čtvrté kapitole „Výroba a volba technologie“ budete obeznámeni s problematikou teorie firmy, resp. s tou její částí, která se zabývá otázkami spojenými s volbou výrobního procesu. V rámci této kapitoly tak budete postupně seznámeni s technologickým omezením firmy, její krátkodobou a dlouhodobou produkční funkcí, s jejím omezením na straně nákladů a v neposlední řadě také s problematikou nalezení nákladového optima firmy. V závěru pak získáte informace o vzájemném vztahu mezi výnosy z rozsahu a nákladovou funkcí.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY VÝROBA A VOLBA TECHNOLOGIE Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

rozlišit mezi tržním, ekonomickým a technologickým omezením firmy,

•

definovat produkční funkci, a to jak v krátkém, tak dlouhém období,

•

popsat pozitivní a optimální fázi výrobního procesu,

•

nalézt nákladové optimum firmy,

•

definovat dráhu expanze firmy

•

a budete také schopni vymezit vzájemný vztah mezi nákladovou funkcí a výnosy z rozsahu.

Budete umět


Získáte:

•

informace o tom, že každá firma v průběhu své činnosti řeší dvě základní otázky, a to „jaký objem produkce bude vyrábět“ a „za jakou cenu bude tuto produkci na trhu realizovat“,

•

představu o tom, jak musí daná firma postupovat, aby při daném technologickém omezení nalezla takovou kombinaci výrobních faktorů, s níž je schopna vyrobit určitý objem produkce s co možná nejnižšími náklady,

•

základní poznatky o tom, co je to stezka expanze firmy

•

a v neposlední řadě také informace o tom, jaký je vzájemný vztah mezi výnosy z rozsahu a dlouhodobými celkovými náklady, resp. tvarem nákladové křivky.

97

Získáte



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY VÝROBA A VOLBA TECHNOLOGIE celkové náklady, celkový produkt, dlouhé období, ekonomické omezení, izokosta, izokvanta, krátké období, mezní produkt, nákladová funkce, nákladové optimum, produkční množina, produktivita práce, průměrný produkt, stezka expanze firmy v dlouhém období, technologické omezení, teorie firmy, tržní omezení, zákon klesajících výnosů

Klíčová slova


98


Úvodní část čtvrté kapitoly je věnována vstupu do problematiky výroby a volby technologie. V jejím průběhu tak postupně získáte informace o tom, co je předmětem studia teorie firmy, s jakými typy omezení se při svých aktivitách firma potýká a jak lze graficky znázornit technologické omezení firmy.

4.1 Teorie firmy a problematiky výroby Teorie firmy vysvětluje a současně také odhaduje chování firmy na trhu, přičemž hlavní důraz klade na její rozhodování o objemu a ceně vyráběné produkce a o technologii výroby, a to v situaci, kdy za hlavní cíl firmy považuje maximalizaci zisku.

Teorie firmy

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že každá firma musí v průběhu své činnosti přijmout dvě důležitá rozhodnutí, tj. musí stanovit objem vyráběné produkce a současně také cenu, za niž bude tuto produkci realizovat na trhu. Při těchto svých aktivitách pak firma čelí třem základním typům omezení:

Firma a omezení na straně tržního prostředí

•

tržnímu omezení, které je spojeno s výší poptávky po statku, jenž produkuje daná firma. Z daného je tedy zřejmé, že při svém rozhodování je firma poměrně výrazně determinována svými zákazníky.

•

ekonomickému omezení, které je spjato s vlastním procesem výroby a jež můžeme vyjádřit pomocí nákladové funkce. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že druhým významný faktorem ovlivňujícím chování firmy jsou její konkurenti.

•

a omezení technologické, které je spojeno s existencí omezeného počtu technologických postupů využitelných ve výrobním procesu. Posledním zdrojem omezení firmy se tak stává příroda, resp. přírodní podmínky.


99

4.1.1 Technologické omezení a produkční funkce

Z výše uvedené definice technologického omezení je tedy zřejmé, že každá firma se musí v rámci svého výrobního procesu omezit pouze na takové výrobní plány, jež lze považovat za technologicky realizovatelné. Nejjednodušším způsobem pro zachycení těchto výrobních plánů se pak jeví jejich seskupení do celku, jenž označíme pojmem produkční množina (viz obrázek č. 4-1). Produkční množinu tak budou tvořit všechny kombinace vstupů a výstupů, které představují takový výrobní postup, jenž je technologicky uskutečnitelný. Hranici produkční množiny možností, tj. maximální objem výstupu, jenž lze vyrobit s daným množstvím vstupů, pak vyjádříme pomocí tzv. produkční funkce (Qf), kterou můžeme obecně vyjádřit pomocí následujícího matematického zápisu:

Q = f ( A, L , K ,t )

(4.1)

Obrázek č. 4-1 – Produkční množina a produkční funkce

Qf

statekx

B

x2

A: VF využit na 100% B: VF využit na 100% C: VF využit na méně než 100%

x1

0

A

VF1

C

VF2

produkční množina

výrobní faktor

Produkční množina a produkční funkce


100


Jak již víme, každá firma se musí v rámci svého výrobního procesu omezit pouze na ty výrobní plány, které můžeme považovat za technologicky realizovatelné, přičemž tyto výrobní plány můžeme rozdělit na plány, jež jsou realizovatelné okamžitě a plány, jež by mohly být realizovatelné v budoucnosti. V této části textu pak zaměříme svou pozornost na okamžitě realizovatelné plány a jejich vliv na rozhodování firmy. V souvislosti s touto filozofií tak budete postupně seznámeni s pojmy krátkodobá produkční funkce, celkový, průměrný a mezní produkt.

4.2 Výroba v krátkém období Máme-li podrobněji analyzovat problematiku výroby, pak se výše uvedená produkční funkce jeví jako příliš složitá. Z tohoto důvodu provedeme nyní určité zjednodušení, když budeme předpokládat, že v našem případě má firma k dispozici pouze dva výrobní faktory, a to práci a kapitál. Vyjdeme-li z tohoto předpokladu, pak můžeme matematický zápis produkční funkce upravit do následující podoby:

Q = f ( L, K )

Upravená produkční funkce

(4.2)

Jak již víte, produkční funkce zachycuje všechny maximálně dostupné výrobní Krátkodobý a plány, které je daná firma schopna vyrobit při daném technologickém dlouhodobý pohled na omezení. Tyto výrobní plány pak můžeme rozdělit na: produkci

•

okamžitě realizovatelné výrobní plány, v tomto okamžiku pak hovoříme o krátkodobém pohledu na produkční funkci,

•

a na výrobní plány, jež by mohly být realizovatelné v budoucnosti, tj. na výrobní plány, jež jsou spojeny s dlouhodobým pohledem na produkční funkci.

V rámci této kapitoly pak zaměříme svou pozornost na krátkodobý pohled na problematiku produkce.


101

Krátkým obdobím (SR) budeme rozumět takový časový úsek v jehož rámci existují výrobní faktory, jejichž objem není daná firma schopna měnit. Z tohoto důvodu budeme tyto výrobní faktory označovat jako fixní výrobní faktory, přičemž v našem případě bude tímto fixním výrobním faktorem kapitál, jenž pro tyto účely označíme zkratkou K0. Produkční funkce v krátkém období tak bude mít následující podobu: Q = f ( L, K 0 )

Produkční funkce v krátkém období

(4.3)

Takto definovaná produkční funkce pak bývá také označována jako funkce celkového produktu. Z daného je tedy zřejmé, že celkový produkt (TP) zachycuje celkový objem výstupu, který daná firma vyrobí s různým množství variabilních vstupů při dané úrovni fixního výrobního faktoru.

Celkový produkt

Při rozhodování firmy o objemu vyráběného výstupu je pak jedním z nejdůležitějších ukazatelů mezní produkt výrobního faktoru (MPVF), jenž definujeme jako dodatečný produkt, který daná firma vyrobí pronajme-li si dodatečnou jednu příslušného výrobního faktoru. Z výše řečeného je tedy zřejmé, že mezní produkt jsme schopni definovat pouze pro variabilní výrobní faktory, což znamená, že v krátkém období budeme schopni určit pouze mezní produkt práce (MPL):

Mezní produkt

MPL =

∆TP f ( L + ∆L , K 0 ) − f ( L , K 0 ) = ∆L ∆L

(4.4)

V souvislosti s krátkodobou produkční funkcí se jako poměrně významná kategorie jeví také průměrný produkt výrobního faktoru (APVF), jenž zachycuje podíl celkové produkce na jednotku příslušného výrobního faktoru. Na rozdíl od mezního produktu v případě průměrného produktu určujeme jak průměrný produkt práce (APL), nebo-li produktivitu práce, kterou považujeme za významný ukazatel efektivnosti výrobního procesu: APL =

TP f ( L , K 0 ) = L L

(4.5)

tak průměrný produkt kapitálu (APK): APK =

TP f ( L , K 0 ) = K0 K0

Obrázek č. 4-2 – Celkový (a), mezní a průměrný produkt práce (b)

(4.6)

Průměrný produkt (produktivita práce)


102

(a) TPL;max

(b) MPL;max

C

TPL

MPL, APL

A´ B´

MPL;1 = APL;1 B

TPL;2

APL 0

TPL;1

C´

L1

L2

L3

L

TPL

A

MPL 0

L1

L2

L3

L

Budeme-li podrobněji analyzovat krátkodobou produkční funkci, pak dospějeme k závěru, že mezi celkovým, mezním a průměrným produktem existuje určitý systémový vztah, k jehož popisu můžeme využít jednotlivé body zachycené na obrázku č. 4-2:

•

bod A je bodem, v němž daná firma maximalizuje mezní produkt práce, tj. dosahuje maximálních výnosů z tohoto výrobního faktoru. Od tohoto bodu se tak ve výrobním procesu začíná prosazovat zákon klesajících výnosů, který říká, že při postupném zvyšování variabilního výrobního faktoru, který je ve výrobním procesu kombinován s pevně daným množstvím fixního výrobního faktoru dospěje příslušná firma v určitém okamžiku do bodu, v němž začne mezní produkt variabilního výrobního faktoru klesat, přičemž tento pokles bude trvalý. Jinými slovy řečeno, od bodu A klesá efektivnost dodatečné jednotky práce.

Zákon klesajících výnosů

•

bodem v němž je maximalizován průměrný produkt práce je pak bod B, tj. bod, v němž je křivka průměrného produktu shora proťata křivkou mezního produktu. Z daného je tedy zřejmé, že pokud daná firma pronajímá méně než L2 jednotek práce, bude její mezní produktu dosahovat vyšších hodnot než je tomu v případě průměrného produktu a naopak, má-li firma pronajato více než L2 jednotek práce pak jednoznačně vyšších hodnot bude dosahovat produkt průměrný. Také průměrný produkt práce bude od bodu B trvale klesat, což se následně odrazí v poklesu efektivnosti všech pronajímaných jednotek práce. Vzhledem k tomu, že do bodu B roste efektivnost jak u všech pronajímaných jednotek práce, tak u všech pronajímaných jednotek kapitálu (průměrný produkt kapitálu roste) považujeme tuto fázi výrobního procesu za fázi pozitivní a označujeme ji jako I. stádium

I. stádium výroby


výroby. •

103

II. stádium výroby

bod C je pak bodem, v němž daná firma maximalizuje celkový produkt práce, což znamená, že další pronajímaná jednotka tohoto výrobního faktoru nezvýší, ale naopak sníží celkový objem vyráběné produkce. Od tohoto bodu tak mezní produkt práce nabývá záporných hodnot a průměrný produkt kapitálu začíná klesat. Úsek mezi body B a C nám pak vymezuje tzv. optimální fázi výrobního procesu, již také označujeme jako II. stádium výroby.


V předchozí kapitole jsme si ukázali, jaké faktory ovlivňují rozhodování firmy o objemu výstupu v krátkém období. Nyní tento časový horizont opustíme a svou pozornost zaměříme na dlouhé období, tj. na výrobní plány, které by daná firma mohla zrealizovat v budoucnosti. V průběhu této kapitoly tak budete postupně seznámeni s pojmy izoproduktová a izonákladová křivka, nákladové optimum firmy či mezní míra technické substituce.

4.3 Výroba v dlouhém období

4.3.1 Izokvanta a mezní míra technické substituce

Dlouhým obdobím (LR) bude v našem pojetí takový časový úsek, v jehož rámci jsou všechny výrobní faktory mimo technologie považovány za výrobní faktory variabilní. Matematický zápis produkční funkce v dlouhém období tak můžeme ztotožnit s rovnicí (4.2).

Produkční funkce v dlouhém období


104

Vyjdeme-li z rovnice (4.2) pak dospějeme k závěru, že produkční funkce v dlouhém období měří maximální objem produkce, jenž je daná firma schopna vyrobit s různými kombinacemi práce a kapitálu. V dlouhém období se tak pro zachycení produkční vztahů jeví jako nejvhodnější využití tzv. izokvanty (izoproduktové křivky - IQ), tj. křivky zachycující všechny kombinace vstupů, s nimiž je daná firma schopna vyrobit stanovený objem výstupu. Množina izoproduktových křivek pak tvoří tzv. mapu izokvant, pro niž je charakteristické, že každá výše položená izoproduktová křivka zobrazuje vyšší objemy produkce. Podobně jako indiferenční křivky, také izokvanty se pak v rámci jedné mapy izokvant nemohou protnout, přičemž k dalším vlastnostem těchto křivek patří jejich konvexnost směrem k počátku, negativní sklon a jejich postupné řazení severovýchodním směrem, a to dle kardinalistického hlediska.

Izokvanta

Obrázek č. 4-3 – Izokvanta (a) a mapa izokvant (b) (a)

(b) K

K

K2

IQ

B

K1 K3

D

C

K3 K2

A

C

K1

B

IQ3

A

IQ2 IQ1

0

L2

L1

L3 L

0

L1

L 2 L3

L


105

Obrázek č. 4-4 – Sklon izokvanty

K ' L1 = ' L2 = ' L3 ' K1 > ' K2 > ' K3

K1

IQ A ' K1

K2 K3

K5

B ' L1 ' K2

K4

C

D

' L2 E F

K6

0

' K3 ' L 3

L1 L2

L3

L5 L4

L

L6

Sklon izokvanty označujeme jako mezní míru technické substituce kapitálu prací (MRTSLK), z čehož pak vyplývá, že tento sklon vyjadřuje schopnost dané firmy nahradit (substituovat) ve svém výrobním procesu jeden výrobní faktor druhým, aniž by při tomto přesunu došlo ke změně objemu vyráběné produkce. Chceme-li určit výši mezní míry technické substituce kapitálu prací, pak musíme vyjít z rovnice zachycující změnu celkového produktu v okamžiku, kdy daná firma změní množství najímaných vstupů: MPL ⋅ ∆L + MPK ⋅ ∆K = ∆Q

(4.7)

Máme-li se v tomto okamžiku pohybovat po stejné izoproduktové křivce, pak je zřejmé, že přesuny vstupů, k nimž dochází v rámci daného výrobního procesu nesmí ovlivnit celkovou produkci firmy, tj. ∆Q = 0 :

Mezní míra technické substituce kapitálu prací


MPL ⋅ ∆L + MPK ⋅ ∆K = 0

106

(4.8)

Rovnici (4.8) pak můžeme dále upravit, a to do podoby vyjadřující poměr, v němž může daná firma nahradit práci kapitálem bez toho, aby došlo ke změně objemu vyráběné produkce: MRTS LK = −

∆K MPL = ∆L MPK

(4.9)

Izokvanty, podobně jako indiferenční křivky, vykazuje ve většině případů klesající mezní míru technické substituce kapitálu prací. Také v tomto případě tedy platí, že pokud bude daná firma zvyšovat v rámci svého výrobního procesu najímané množství práce a současně s tím snižovat najímané množství kapitálu, pak bude postupně klesat schopnost této firmy nahrazovat v tomto výrobním procesu kapitál prací.

4.3.2 Izokosta

Pokud si firma jako svůj hlavní cíl stanoví maximalizaci zisku, pak je zřejmé, že její snahou bude nalézt nejméně nákladný způsob, jak vyrobit stanovené objemy produkce. Tento problém pak můžeme vyjádřit následujícím způsobem: min( p L ⋅ L + p K ⋅ K ) L ,K

pro:

Q = f(L,K)

kde:

pL – cena práce (mzda)

(4.10)

pK – cena kapitálu (úrok, zisk) Jak je z výše uvedeného zřejmé, celkové náklady (TC) firmy budou závislé jak na objemu vyráběné produkce, tak na cenách jednotlivých vstupů, nebo-li: TC = f ( Q , p L , p K )

(4.11)

Celkové náklady


kde:

107

TC – celkové náklady

Rovnice (4.10) tak zachycuje nákladovou funkci, s jejíž pomocí jsme schopni určit minimální výši nákladů, jež bude muset daná firma, při stávajících cenách výrobních faktorů, vynaložit na výrobu určitého objemu produkce. Vyjdeme-li v této situaci z předpokladu, že objem vyráběné produkce je plně závislý na technologických možnostech firmy, tj. na omezeném počtu kombinací vstupů, jež lze v daném výrobním procesu využít, pak výši celkových nákladů můžeme zapsat pomocí následující rovnice: TC = p L L + p K K

(4.12)

TC p L − ⋅L pK pK

(4.13)

Nákladová funkce

resp. pomocí rovnice: K=

Obě výše uvedené rovnice jsou pak rovnicemi izokosty či také izonákladové křivky (CL), která tak zachycuje všechny kombinace dvou výrobních faktorů, jež si je firma schopna pronajmout za pevně stanovou finanční částku.

Izokosta

V souvislosti s izokostou se pak jako velmi důležitý jeví sklon této křivky, který, podobně jako tomu bylo v případě linie rozpočtu, vyjadřuje „ochotu“ trhu nahrazovat jeden výrobní faktor druhým. K určení tohoto poměru je pak zapotřebí upravit rovnici (4.12) tak, aby vyjadřovala změnu celkových nákladů firmy v okamžiku, kdy tato změní pronajímané množství vstupů:

Sklon izokosty

p L ⋅ ∆L + p K ⋅ ∆K = ∆TC

(4.14)

Máme-li se pohybovat na stejné izonákladové křivce, pak je zřejmé, že změna pronajímaného množství příslušných výrobních faktorů nesmí ovlivnit celkové náklady firmy, tj. ∆TC = 0 : p L ⋅ ∆L + p K ⋅ ∆K = 0

(4.15)

Dalšími úpravami rovnice (4.15) pak dospějeme k rovnici vyjadřující poměr, v němž je daná firma schopna nahradit kapitál prací bez toho, aby se změnily celkové náklady této firmy:


−

108

p ∆K = L ∆L p K

(4.16)

Z dané rovnice je pak zřejmé, že změní-li se cena jednoho z námi analyzovaných výrobních faktorů, pak izoproduktová křivka změní svůj sklon, zatímco změní-li se celkové náklady firmy, dojde pouze k posunu této křivky. Obrázek č. 4-5 – Izokosta

K

Kmax = TC/pK

CL

K3

C

K1

A

K2

B

0

-pL/pK

L1

Lmax = TC/pL

L

4.3.3 Nákladové optimum firmy

V části věnované problematice izoproduktových křivek jsme konstatovali, že Nalezení nákladového izokvanta zachycuje všechny kombinace vstupů, s nimiž je daná firma schopna optima firmy vyrobit stanovený objem výstupu. V dlouhém období si tak každá firma může zvolit takovou kombinaci výrobních faktorů, se kterou je schopna vyrobit


109

stanovený objem produkce s nejnižšími možnými náklady. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že problém minimalizace nákladů bude v podstatě spojen s nalezením takového bodu na příslušné izoproduktové křivce, který odpovídá nejnižší dostupné izokostě (viz obrázek č. 4-6). Obrázek č. 4-6 – Nákladové optimum firmy

K

Kmax;3 CL3 Kmax;2 CL2 K2

B

Kmax;1 CL1 D

K3 Kopt

E C

K1

0

L2

A

Lopt L3

Lmax;1 L4

IQ

Lmax;2 Lmax;3 L L1

Na obrázku č. 4-6 je zachycen jak objem produkce, jenž chce daná firma zrealizovat, tj. izoproduktová křivka IQ, tak soubor izonákladových křivek CL1 až CL3. Na tomto obrázku je také zachyceno pět kombinací výrobních faktorů, z nichž nejméně nákladnou je kombinace odpovídající bodu C, jež nalezneme na izokostě CL1. V tomto okamžiku je však nutno podotknout, že při této kombinaci výrobních faktorů není daná firma, při stávající technologii, schopna vyrobit požadovaný objem produkce. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že bod zachycující nákladové optimum firmy musí být součástí příslušné izoproduktové křivky. V našem případě se tak jedná


110

o kombinace A, B a E. Vyjdeme-li z údajů zachycených na obrázku č. 4-6, pak dospějeme k závěru, že bodem nákladového optima firmy nemůže být ani bod A, ani bod B, neboť oba tyto body se ve srovnání s bodem E nacházejí na výše položené izokostě, z čehož pak vyplývá, že daná firma dosahuje při pronájmu této kombinace výrobních faktorů mnohem vyšších nákladů, než je tomu v případě kombinace odpovídající bodu E. Z daného je tedy zřejmé, že bodem nákladového optima firmy bude bod E. Příslušná firma tedy dosahuje svého nákladového optima v bodě, v němž se příslušná izokvanta dotýká nejnižší dostupné izokosty, tj. v bodě, v němž je izonákladová křivka tečnou izoproduktové křivky. Bod nákladového optima firmy pak můžeme vyjádřit pomocí následujících rovnic: MRTS LK =

pL pK

(4.17a)

či: MPL p = L MPK pK

(4.17b)

MPL MPK = pL pK

(4.17c)

popřípadě:

Rovnici (4.17c) pak můžeme interpretovat následujícím způsobem: dosahuje-li firma nákladového optima, pak poslední koruna, kterou vynaloží na pronájem výrobního faktoru práce, přinese této firmě stejný přírůstek produkce jako poslední koruna vynaložená na pronájem výrobního faktoru kapitál.

4.3.4 Optimální objem produkce a náklady v dlouhém období

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že má-li daná firma dostatek času na to, aby přizpůsobila svůj výrobní proces požadovanému objemu produkce, pak vždy pronajme takovou kombinaci vstupů, která jí umožní vyrobit daný objem výstupu s minimálními náklady. Budeme-li tedy předpokládat, že daná firma

Stezka expanze firmy


111

bude v průběhu času zvyšovat objem vyráběné produkce z původní úrovně Q1 na konečnou úroveň Q3, pak dospějeme k závěru, že s růstem objemu vyráběné produkce se bude příslušná izokvanta posouvat směrem doprava nahoru v důsledku, čehož bude také vymezovat nové body nákladového optima firmy. Propojíme-li pak tyto rovnovážné body přímkou či křivkou získáme stezku expanze firmy v dlouhém období (LEP), která tak zachycuje všechny kombinace výrobních faktorů, které při jednotlivých úrovních produkce považuje daná firma za optimální. Obrázek č. 4-7 – Stezka expanze firmy v dlouhém období

K

Kmax;3 CL3 LEP

Kmax;2 CL2 Kmax;1 CL1 C

K3 K2 K1

B

IQ3

A

IQ2 IQ1

0

L1

L3

Lmax;1

Lmax;2 Lmax;3 L

L2

Jak je z obrázku č. 4-7 zřejmé, při pohybu po stezce expanze směrem doprava nahoru poroste jak objem výstupu produkovaný danou firmou, tak množství výrobních faktorů, které si tato firma pronajímá. Jinými slovy řečeno v dlouhém období zachycuje stezka expanze firmy změnu objemu vyráběného výstupu vyvolanou dílčí změnou všech pronajímaných vstupů, z čehož je tedy zřejmé, že stezka expanze má poměrně úzký vztah k problematice výnosů z rozsahu. V této souvislosti je pak nutno poznamenat, že díky této vazbě

Stezka expanze a výnosy z rozsahu


112

stezka expanze firmy poměrně jasně vyjadřuje vzájemný vztah mezi výnosy z rozsahu a chováním nákladové křivky. Prosazují-li se tedy v daném výrobním procesu:

•

rostoucí výnosy z rozsahu, pak objem výstupu roste rychleji než množství používaných vstupů, z čehož tedy vyplývá, že tempo růstu objemu vyráběné produkce poměrně výrazně převyšuje také tempo růstu celkových nákladů. Zvýší-li tedy daná firma objem vyráběné produkce o deset procent, pak náklady firma na výrobu této produkce vzrostou o méně než deset procentních bodů. Z daného je tedy zřejmé, že pokud se v dané výrobě prosazují pouze rostoucí výnosy z rozsahu, pak je křivka dlouhodobých celkových nákladů (LTC) pozitivně skloněnou konkávní křivkou.

•

konstantní výnosy z rozsahu, poroste objem výstupu stejnou rychlostí jako množství používaných vstupů, což se následně odrazí také v totožném tempu růstu celkových nákladů. Jinými slovy řečeno, zvýšíli tato firma objem vyráběné produkce o deset procentních bodů, pak její náklady vzrostou taktéž o deset procent. Z daného je tedy zřejmé, že pokud se v dané výrobě prosazují konstantní výnosy z rozsahu, pak křivka dlouhodobých celkových nákladů nabývá tvar pozitivně skloněné přímky.

•

klesající výnosy z rozsahu, tj. roste-li objem výstupu pomaleji než množství používaných vstupů, pak tempo růstu celkových nákladů převyšuje tempo růstu produkce. Jinými slovy řečeno, pokud daná firma zvýší objem vyráběné produkce o deset procent, pak celkové náklady na tuto produkci vzrostou o více než deset procentních bodů. Prosazují-li se tedy ve výrobní procesu klesající výnosy z rozsahu, pak je křivka dlouhodobých celkových nákladů pozitivně skloněnou konvexní křivkou.

SHRNUTÍ KAPITOLY VÝROBA A VOLBA TECHNOLOGIE

V úvodu této kapitoly jsme si definovali teorii firmy jako vědní disciplínu, která vysvětluje a současně také odhaduje chování firmy na trhu, přičemž hlavní důraz klade na její rozhodování o objemu a ceně vyráběné produkce a o technologii výroby, a to v situaci, kdy za hlavní cíl firmy považuje maximalizaci zisku. Současně s touto definicí jsme pak konstatovali, že při těchto aktivitách čelí firma třem

Shrnutí


základním typům omezení:

•

tržnímu, které je spojeno s výší poptávky po statku, jenž produkuje daná firma.

•

ekonomickému, které je spjato s vlastním procesem výroby a jež můžeme vyjádřit pomocí nákladové funkce.

•

a technologickému, které je spojeno s existencí omezeného počtu technologických postupů využitelných ve výrobním procesu.

V další části textu jsme pak svou pozornost zaměřili pouze na technologické omezení výroby, přičemž jsme konstatovali, že díky tomuto omezení se musí každá firma v rámci svého výrobního procesu soustředit pouze na takové výrobní plány, jež lze považovat za technologicky realizovatelné, přičemž jsme také uvedli, že nejjednodušším způsobem pro zachycení těchto výrobních plánů je jejich seskupení do celku, jenž jsme označili pojmem produkční množina, která je ohraničena produkční funkcí. V souvislostí s produkční funkcí jsme pak hovořili o dvou rozdílných pohledech na tuto funkci, a to o:

•

pohledu krátkodobém, jenž je spojen s okamžitě realizovatelnými výrobní plány,

•

a pohledu dlouhodobém, který je zaměřen na výrobní plány, jež by daná firma mohla zrealizovat v budoucnosti.

Jako první jsme se věnovali produkční funkci v krátkém období, tj. funkci zachycující celkový objem výstupu, který daná firma vyrobí s různým množstvím variabilních vstupů při dané úrovni fixního výrobního faktoru. Tuto produkční funkci jsme pak ztotožnili s funkcí celkového produktu. K dalším významným ukazatelům, na něž jsme se při analýze krátkodobé produkční funkce zaměřili, pak patřili mezní produkt, jenž jsme definovali jako dodatečný produkt, který daná firma vyrobí pronajme-li si dodatečnou jednotku příslušného výrobního faktoru, a průměrný produkt, který jsme charakterizovali jako podíl celkové produkce na jednotku příslušného výrobního faktoru. Při popisu systémového vztahu mezi celkovým, mezním a průměrným produktem jsme pak narazili na zákon klesajících výnosů, který říká, že při postupném zvyšování variabilního výrobního faktoru, který je ve výrobním procesu kombinován s pevně daným

113


množstvím fixního výrobního faktoru dospěje příslušná firma v určitém okamžiku do bodu, v němž začne mezní produkt variabilního výrobního faktoru klesat, přičemž tento pokles bude trvalý.

Produkční funkci v dlouhém období jsme pak definovali jako funkci měřící maximální objem produkce, jenž je daná firma schopna vyrobit s různými kombinacemi práce a kapitálu. V dlouhém období jsme pak produkční vztahy pomocí tzv. izokvant, tj. pomocí křivek seskupených do mapy izokvant a zachycujících všechny kombinace vstupů, s nimiž je daná firma schopna vyrobit stanovený objem výstupu. Sklon izokvanty jsme pak označili jako mezní míru technické substituce kapitálu prací, která tak vyjadřuje schopnost dané firmy nahradit ve svém výrobním procesu jeden výrobní faktor druhým, aniž by při tomto přesunu došlo ke změně objemu vyráběné produkce. V následující části jsme se zaměřili na problematiku nákladů, přičemž jsme definovali nákladovou funkci jako funkci, s jejíž pomocí jsme schopni určit minimální výši nákladů, jež bude muset daná firma, při stávajících cenách výrobních faktorů, vynaložit na výrobu určitého objemu produkce. V souvislosti s nákladovou funkcí jsme pak zkonstruovali izonákladovou křivku, která zachycuje všechny kombinace dvou výrobních faktorů, jež si je firma schopna pronajmout za pevně stanovou finanční částku. Podobně jako v případě spotřebitele jsme pak konstatovali, že sklon izokosty vyjadřuje „ochotu“ trhu nahrazovat jeden výrobní faktor druhým.

Nákladové optimum firmy jsme pak definovali jako bod, v němž se příslušná izokvanta dotýká nejnižší dostupné izokosty, tj. jako bod, v němž je izonákladová křivka tečnou izoproduktové křivky. V várečné části textu jsme pak zkonstruovali stezku expanze firmy v dlouhém období, tj. křivku, která zachycuje všechny kombinace výrobních faktorů, které při jednotlivých úrovních produkce považuje daná firma za optimální. Následnou analýzou jsme pak dospěli k závěru, že stezka expanze firmy poměrně jasně vyjadřuje vzájemný vztah mezi výnosy z rozsahu a chování nákladové křivky, přičemž jsme konstatovali, že prosazují-li se ve výrobním procesu:

•

rostoucí výnosy z rozsahu, pak je křivka dlouhodobých celkových nákladů pozitivně skloněnou konkávní křivkou.

114


•

konstantní výnosy z rozsahu, pak křivka dlouhodobých celkových nákladů nabývá tvar pozitivně skloněné přímky.

•

klesající výnosy z rozsahu, pak je křivka dlouhodobých celkových nákladů pozitivně skloněnou konvexní křivkou.

115

TEST A OTÁZKA

1. Definujte zákon klesajících výnosů. 2. Určete mezní míru technické substituce kapitálu prací víte-li, že funkce celkové produkce má tvar TP = 25L + 10K. Výsledek interpretujte. 3. Jaký je rozdíl mezi krátkým a dlouhým obdobím? 4. Lze za správné považovat následující tvrzení: klesá-li mezní produkt, pak musí klesat také produkt průměrný. 5. Jak ohodnotíte vedení firmy produkující jablečný mošt víte-li, že produkční funkce této firmy má podobu TP = 5L + 2K, přičemž na výrobu 450 litrů moštu si tato firma pronajala 20 pracovníků a 10 strojů.


Ve čtvrté kapitole nazvané „Výroba a volba technologie“ jste se seznámili s problematikou teorie firmy, resp. s tou její částí, která je věnována otázkám spojeným s volbou výrobního procesu. V úvodu této kapitoly jsme tak postupně získali informace o tom, co je předmětem studia teorie firmy, s jakými typy omezení se při svých

Průchod modulem


aktivitách firma potýká a jak lze graficky znázornit její technologické omezení. V další části jste získali informace o tom, že výrobní plány lze rozdělit na ty výrobní plány, které je možno zrealizovat okamžitě a na výrobní plány, jež by mohla daná firma zrealizovat v budoucnosti. V případě okamžitě realizovatelných plánů jste se pak seznámili s pojmy jako krátkodobá produkční funkce, celkový, průměrný či mezní produkt. V rámci této části jste se také dozvěděli o existenci zákona klesajících výnosů. Závěr kapitoly pak byl věnován produkční funkci v dlouhém období. V následující kapitole přejdeme od doposavad dominantní analýzy parciální rovnováhy k analýze tzv. všeobecné rovnováhy.


1. Zákon klesajících výnosů říká, že při postupném zvyšování variabilního výrobního faktoru, který je ve výrobním procesu kombinován s pevně daným množstvím fixního výrobního faktoru, dospěje příslušná firma v určitém okamžiku do bodu, v němž začne mezní produkt variabilního výrobního faktoru klesat, přičemž tento pokles budeme trvalý. 2. Výpočet: Mezní míra technické substituce kapitálu prací vyjadřuje sklon izokvanty, z čehož pak vyplývá, že její výše odpovídá podílu mezních produktů příslušných výrobních faktorů:

MPL = TP´ = 25 MPK = TP´ = 10 MRTS LK =

25 10 = 2,5

MRTS LK =

MRTS LK

MPL MPK

116


Je-li mezní míra technické substituce kapitálu prací rovna 2,5, pak nechce-li daná firma změnit objem vyráběné produkce musí ve svém výrobním procesu nahradit jednu jednotku práce dvěma a půl jednotkami kapitálu. 3. V dlouhém období jsou, na rozdíl od období krátkého, všechny výrobní faktory, vyjma technologie, považovány za výrobní faktory variabilní. 4. Toto tvrzení není správné, neboť v bodě maxima je křivka průměrného produktu shora proťata křivkou mezního produktu, z čehož tedy vyplývá, že mezní produkt klesá již v okamžiku kdy průměrný produkt ještě stále roste. 5. Výpočet: TP = 25 L + 10 K TP = 25 ⋅ 20 + 10 ⋅ 10 TP = 500 + 100

TP = 600

Vedení této firmy nelze hodnotit pozitivně, neboť z daným množství práce a kapitálu by tato firma měla produkovat 600 litrů moštu. Její výrobní kapacity jsou tak využity ze ¾ .

117


118

5 VŠEOBECNÁ ROVNOVÁHA

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY VŠEOBECNÁ ROVNOVÁHA. V páté kapitole nazvané „Všeobecná rovnováha“ na chvíli opustíme problematiku parciální rovnováhy, jíž jsme se věnovali v předchozích dvou kapitolách a svou pozornost zaměříme na analýzu stavu, pro nějž platí, že na všech trzích nacházejících se v dané ekonomice je současně dosaženo rovnováhy. V rámci této kapitoly tak budete postupně seznámeni s podmínkami, za nichž je v námi analyzované ekonomice dosaženo efektivnosti ve směně, efektivnosti ve výrobě a neposlední řadě také efektivnosti v tzv. výrobním mixu.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY VŠEOBECNÁ ROVNOVÁHA Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

rozlišit mezi parciální a všeobecnou rovnováhou,

•

popsat model 2x2x2x2,

•

zkonstruovat Edgeworthův box-diagram,

•

vymezit efektivnost ve směně, efektivnost ve výrobě a efektivnost výrobního mixu,

•

rozlišit mezi hrubou a čistou poptávkou,

•

a pomocí kontraktační křivky odvodit hranici produkčních možností.

Budete umět


Získáte:

•

informace o tom, že Pareto efektivní alokace je takovou alokací, při níž jsou statky či výrobní faktory využity způsobem, jenž neumožňuje jejich další realokaci bez toho, aby zvýšení prospěchu u jednoho ekonomického subjektu vedlo k poklesu prospěchu u subjektů ostatních,

•

znalosti o tom, že realokace statků či výrobních faktorů, po níž je na tom alespoň jeden ekonomický subjekt lépe, aniž by na tom byl některý jiný ekonomický subjekt hůře, je označována jako tzv. Paretovo zlepšení,

•

představu o způsobu nalezení Pareto efektivní alokace v okamžiku, kdy se v dané ekonomice nacházejí dva trhy statků či čtyři trhy výrobních faktorů,

•

základní informace o tom, co je to kontraktační křivka a jak jsme s její pomocí schopni zkonstruovat hranici produkčních možností.

119

Získáte



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY VŠEOBECNÁ ROVNOVÁHA čistá poptávka, Edgeworthův box-diagram, efektivnost ve směně, efektivnost ve výrobě, efektivnost výrobního mixu, finální alokace, hrubá poptávka, jednoduchá ekonomika, licitátor (dražitel), mezní míra transformace produktu, model 2x2x2x2, parciální rovnováha, Pareto efektivní alokace, Paretovo zlepšení, smluvní křivka, všeobecná

Klíčová slova


120

rovnováha


Úvod páté kapitoly bude věnován vstupu do problematiky všeobecné rovnováhy. V této části textu tak získáte informace o tom, co rozumíme pod pojmem všeobecná rovnováha a jaký je rozdíl mezi tímto pojetím analýzy trhů a pojetím založeným na principu parciální rovnováhy. V rámci úvodní části pak bude také definován model jednoduché ekonomiky.

V předchozích kapitolách jsme veškerou svou pozornost věnovali rozboru tzv. parciální rovnováhy, tj. analýze v podstatě izolovaného trhu námi vybrané komodity, pro nějž platilo, že jak nabídka, tak poptávka jsou v tomto případě ovlivňovány pouze cenou námi zvoleného produktu. Z daného je tedy zřejmé, že jsme dosud plně ignorovali vlivy, jež mají na utváření tržní rovnováhy ceny ostatních komodit, z čehož pak zcela jednoznačně vyplývá, že jsme námi analyzované trhy považovali za trhy zcela autonomní.

Parciální rovnováha

Nyní tento předpoklad opustíme a zaměříme svou pozornost na analýzu tzv. všeobecné rovnováhy, již budeme chápat jako situaci, pro niž platí, že všechny trhy nacházející se v dané ekonomice dosahují současně rovnovážného stavu. Z daného je tedy zřejmé, že hlavním cílem naší analýzy bude nalezení řešení poněkud komplexnějšího problému spojeného především s objasněním vazeb, které existují mezi jednotlivými trhy, tj. s určením způsobu, jak se vzájemně ovlivňují nabídka a poptávka na několika dílčích trzích, přičemž výsledkem této interakce jsou ceny, při nichž je současně dosaženo rovnováhy na všech analyzovaných trzích.

Všeobecná rovnováha

Vzhledem k tomu, že řešení tohoto problému se v podmínkách reálné ekonomiky jeví jako velmi složité, budeme v našem případě využívat model jednoduché ekonomiky, nebo-li model 2x2x2x2, jenž reálně fungující ekonomiku poněkud zjednodušuje. Tento model je pak vystavěn na

Model jednoduché ekonomiky


121

následujících předpokladech:

•

analyzované trhy jsou považovány za dokonale konkurenční trhy, z čehož je pak zřejmé, že jak spotřebitelé, tak firmy považují ceny komodit nabízených na těchto trzích za dané,

•

hlavním cílem spotřebitele je maximalizace jeho užitku, kdežto za hlavní cíl firmy je maximalizaci jejího zisku,

•

v takto analyzované ekonomice pak existují pouze:

•

dvě firmy – my budeme hovořit o firmách A a O,

•

dva statky – těmito statky budou v našem případě statek x a statek y,

•

dva spotřebitelé – kteří celý svůj důchod utratí právě za nákup dvou výše uvedených statků. Těmito spotřebiteli budou v našem případě pan K a pan V.

•

a dva výrobní faktory – práce a kapitál, jejichž vlastníky jsou výše uvedení spotřebitelé, kteří jejich pronájmem získávají důchod, jenž pak celý utratí na trhu statků. V tomto okamžiku je pak zapotřebí poznamenat, že dle předpokladů tohoto modelu je možno výrobní faktory mezi jednotlivými firmami pouze převádět a nikoliv měnit jejich celkový objem, který je tak považován za neměnný.

Trhy v modelu Vyjdeme-li z výše uvedených předpokladů, pak dospějeme k závěru, že v jednoduché ekonomiky daném modelu lze nalézt šest základních trhů, jimiž jsou: •

dva trhy statků a služeb, v našem případě se jedná o trh se statkem x a trh se statkem y,

•

a čtyři trhy výrobních faktorů, tj.:

•

dva trhy kapitálu – trh kapitálu využívaného při výrobě statku x a trh kapitálu využívaného při výrobě statku y,

•

a dva trhy práce – trh pracovní síly využívané při výrobě statku x a trh pracovní síly využívané při výrobě statku y.

Má-li být v takto definovaném modelu dosaženo stavu všeobecné rovnováhy, pak je zřejmé, že v jednom časovém okamžiku musí do stavu rovnováhy dospět společně všech šest výše uvedených trhů. K tomu je pak nezbytně


122

nutné, aby v dané ekonomice bylo současně dosaženo:

•

efektivnosti ve směně,

•

efektivnosti ve výrobě

•

a efektivnosti tzv. výrobního mixu.


Jak je z výše uvedeného zřejmé, pro dosažení všeobecné rovnováhy je nutné, aby bylo současně dosaženo efektivnosti ve směně, efektivnosti ve výrobě a efektivnosti výrobního mixu. V této části textu svou pozornost zaměříme na efektivnost ve směně, tj. budeme analyzovat situaci na trzích statků a služeb. V rámci kapitoly se tak dozvíte jak zkonstruovat Edgeworthův box-diagram směny, co je to finální alokace, smluvní křivka CCC či jaký je rozdíl mezi hrubou a čistou poptávkou.

5.1 Směna a její efektivnost Efektivnost ve směně můžeme definovat jako situaci, při níž není možné přerozdělit fixní množství statků a služeb bez toho, aby zvýšení užitečnosti u jednoho spotřebitele nesnížilo užitečnost u spotřebitelů ostatních, tj. realokací statků a služeb nelze dosáhnout tzv. Paretova zlepšení.

Efektivnost ve směně

V případě jednoduché ekonomiky se pak pro analýzu efektivnosti ve směně jeví jako ideální nástroj tzv. Edgeworthův box-diagram směny, jenž zachycuje veškeré uskutečnitelné alokace statků či služeb, tj. dvojice spotřebních košů, pro něž platí, že množství statků a služeb obsažené v těchto koších plně odpovídá jejich disponibilnímu množství. Pojďme proto nyní věnovat naší pozornost právě konstrukci tohoto grafu.

Edgeworthův boxdiagram směny


123

5.1.1 Edgeworthův box-diagram směnny

Jak je z výše řečeného patrno, Edgeworthův box-diagram směny zachycuje všechny příležitosti pro vzájemně výhodnou směnu dvou spotřebitelů. Z daného je tedy zřejmé, že při odvozování podmínek, za nichž bude v dané ekonomice dosaženo rovnováhy ve směně, je nutné brát v úvahu preference jednotlivých spotřebitelů, které, jak jsme si již ukázali v kapitole věnované racionální volbě spotřebitele, můžeme znázornit pomocí indiferenčních křivek. Při konstrukci box-diagramu směny tak musíme znát jak objem statků a služeb, jež jsou jednotlivým spotřebitelům k dispozici, tak indiferenční mapy těchto spotřebitelů. Jak již víme, preferenční funkci každého spotřebitele spojenou se spotřebou statku x a y, lze znázornit pomocí mapy indiferenčních křivek, již zakreslíme do grafu na jehož osách zachytíme celkové disponibilní množství každého z výše uvedených statků. Jelikož středem našeho zájmu jsou pouze ty alokace, které jsou při daném vybavení spotřebitelů uskutečnitelné, můžeme tyto grafy znázornit jako diagramy zachycující pouze ty spotřební koše, které jsou danému spotřebiteli dostupné (viz obrázek č. 5-1a). Šířku takto zkonstruovaných box-diagramů pak určuje celkové disponibilní množství statku x a výšku celkové disponibilní množství statku y, což nás vede k závěru, že spotřební koše zachycené v těchto diagramech nezobrazují pouze množství statků x a y, které má v této situaci k dispozici spotřebitel, jehož preference jsou v tomto grafu zachyceny, ale také množství statků x a y, jež jsou ve vlastnictví druhého spotřebitele. Vlastní-li tak např. pan K spotřební koš cS;K obsahující xK;3 statku x a yK;3 statku y, pak pan V musí vlastnit spotřební koš, jenž obsahuje xmax – xK;3 statku x a ymax – yK;3 statku y. Jak je z obrázku č. 5-1a zřejmé, množství statku x vlastněné panem K pak určíme jako vzdálenost na horizontální ose, jejíž počátek se nachází v dolním levém rohu příslušného box-diagramu, kdežto množství statku x vlastněné panem V stanovíme jako vzdálenost na horizontální ose mající počátek v pravém horním rohu příslušného diagramu. Podobně můžeme určit také množství statku y, jež jednotliví spotřebitelé vlastní, pouze s tou výjimkou, že měření tentokrát nerealizujeme na horizontální, ale na vertikální ose. Z daného je tedy zřejmé, že box-diagram zachycující preference pan K, nezachycuje pouze jím vlastněné spotřební koše, ale také spotřební koše, které v této situaci vlastní pan V, rozdíl je pouze v tom, že měření provádíme od různých počátků.

Box-diagramy jednotlivých spotřebitelů

Při vlastní konstrukci Edgeworthova box-diagramu pak využijeme jak graf zachycují preference pana K, tak grafu zachycující preference pana V, přičemž diagram znázorňující indiferenční křivky pana K zobrazíme obvyklým způsobem, kdežto indiferenční mapu pana V otočíme o 180° a následně

Konstrukce Edgeworthova boxdiagramu


124

vložíme do grafu zachycujícího preferenční funkci pana K, čímž pak získáme vlastní Edgeworthův box-diagram směny (viz obrázek č. 5-1b). Vyjdeme-li z výše řečeného, pak je zřejmé, že budeme-li se v takto zkonstruovaném grafu pohybovat směrem doprava nahoru od bodu 0K, pak budeme postupně dosahovat spotřebních košů, které jsou více preferovány panem K a současně méně preferovány panem V a naopak, tj. při posunu směrem doleva dolů od bodu 0V budeme dosahovat alokací, jež jsou více preferovány panem V a současně méně preferovány panem K. Pomocí Edgeworthova box-diagramu tak získáme ucelený popis všech dostupných charakteristik, jež jsou nezbytné pro analýzu efektivnosti ve směně. Obrázek č. 5-1 – Diagram zachycují množinu spotřební košů dostupných panu K (a) a Edgeworthův boxdiagram směny (b) (a)

(b) xV;2 = xmax - xK;3

ICK;2

ICK;3

ICK;4 dS;K

yK;4 yK;3

cS;K

ICK;1

yK;3

yV;2

bS;K

yK;2 yK;1

xmax yV;2= ymax - yK;3

xV;2 ymax

ymax

xV;1

xV;2

ICK;2

yK;3

yK;1

dS;KV

cS;KV

ICK;1

xK;2

xK;3

xK;4

xmax

0K

yV;4

ICV;1

bS;KV

aS;KV

xK;1

yV;3 yV;2 yV;1

ICV;3

ICV;3

xK;1

0V

ICK;4

yK;4

ICV;4

0K

xV;4

ICK;3

yK;2

aS;K

xV;3

xK;2

xK;3

ICV;2

xK;4

ymax xmax

xK;3

Výchozím bodem naší analýzy je počáteční alokace zS;KV, která je tvořena objemem spotřebního zboží, které na námi analyzovaný trh statků a služeb „přinesou“ jednotliví spotřebitelé. Otázkou tak zůstává, jak tito spotřebitelé s danou alokací naloží. V tomto případě existuje v podstatě dvojí možné řešení:

•

v prvém případě oba spotřebitelé spotřebují všechny statky a služby, jimiž jsou od počátku vybaveni, tj. danou alokaci chápou jako tzv. finální alokaci,

•

kdežto v druhém případě dospějí k závěru, že jejich počáteční vybavení není optimální a rozhodnou se pro vzájemně výhodnou směnu statků,

Počáteční alokace

Finální alokace


125

v důsledku čehož následně dosáhnou již výše zmíněné finální alokace. Vzhledem k tomu, že teorie racionální volby spotřebitele předpokládá, že indiferenční křivky lze nalézt v každém bodě grafu zachycujícího preferenční funkci daného spotřebitele, je zcela zřejmé, že se tyto křivky budou nacházet také v bodě z. V našem případě se jedná o indiferenční křivky ICK;2 a ICV;2, z nichž první zachycuje užitek, jenž má ze spotřeby daného spotřební koše pan K, a druhá pak užitek pana V. Jak je z obrázku č. 5-2 patrné, dané indiferenční křivky se v bodě z protínají, přičemž z jejich sklonu lze vyčíst, že v této situaci je pan K ochoten na zvýšení své spotřeby statku x obětovat mnohem více statku y než je tomu v případě pana V. Jinými slovy řečeno, ve srovnání s panem V má pan K v tomto bodě mnohem vyšší mezní míru substituce ve spotřebě. Nyní předpokládejme, že pan V je ochoten obětovat na zvýšení své spotřeby statku y určité množství statku x, přičemž pan K je naopak ochoten na zvýšení své spotřeby statku x obětovat určité množství statku y. Dojde-li v tomto případě ke směně, pak se finální alokací stane dvojice spotřebních košů nacházející se např. v bodě wS;KV, přičemž, jak je z daného grafu patrné, oba spotřebitelé si touto směnou polepší – jejich spotřební koše se nacházejí na výše položených indiferenčních křivkách ICK;2,5 a ICV;2,5. Na základě výše řečeného tak dospějeme k závěru, že světle vystínovaná plocha ohraničená indiferenčními křivkami ICK;2 a ICV;2 zachycuje oblast, v níž jsou na tom oba spotřebitelé, samozřejmě ve srovnání s počáteční alokací z, mnohem lépe. Ačkoliv si výše uvedenou směnou oba spotřebitelé polepšili, nelze ani tuto dvojici spotřebních košů označit za Pareto efektivní alokaci, a to zejména z toho důvodu, že také v tomto případě vzniká mezi příslušnými indiferenčními křivkami oblast, v níž je možno přerozdělit dané množství statků a služeb tak, aby byla zvýšena užitečnost obou spotřebitelů (viz tmavě vystínovaná plocha na obrázku č. 5-2). Z daného je tedy zřejmé, že má-li být dosaženo efektivnosti ve směně, pak je nezbytně nutné, aby oba spotřebitelé dále pokračovali v obchodování, a to až do okamžiku, kdy již další směnou nebude možné dosáhnout oboustranného prospěchu, tj. v našem případě do bodu eS;KV. Jak je zřejmé z obrázku č. 5-3, příslušné indiferenční křivky se v tomto bodě již neprotínají, ale pouze dotýkají, z čehož pak zcela jednoznačně vyplývá, že pomocí těchto křivek nejsme schopni vymezit oblast, v níž by se nacházely alokace vyjadřující možný prospěch, jenž by oba spotřebitelé získali, pokud by dále pokračovali v obchodování (na obrázku č. 5-2 se pak jedná o body bS;KV a cS;KV). Alokace bS;KV, cS;KV a eS;KV můžeme tedy označit za Pareto efektivní alokace pro něž platí, že dané množství statků či služeb není možno přerozdělit bez toho, aby zvýšení užitečnosti u jednoho spotřebitele nesnížilo

Pareto efektivní alokace


126

užitečnost u spotřebitelů ostatních. Obrázek č. 5-2 – Nalezení Pareto efektivní alokace

xV;2 xmax

xV;1

ymax yK;1 yK;2

xV;opt

zS;KV

xK;3

ICK;2

xV;1,5 xV;4

0V

ICK;3

wS;KV

yV;1 yV;2

ICV;2,5 cS;KV

yK;4

yV;4

eS;KV

yK;opt yK;3

yV;opt yV;3

bS;KV ICK;2,5

yK;2,5 yK;1,5

w´S;KV

ICV;3

ICV;3

0K

xK;2,5

xK;1

xK;3 xK;2

xK;4 xK;opt

z´S;KV

ICV;2

xK;2,5

yV;2,5 yV;1,5

ymax xmax

xK;1,5

Spojením všech Pareto efektivních alokací, které se nacházejí v příslušném Edgeworthově box-diagramu směny, pak získáme tzv. Paretovu množinu či také smluvní křivku CCC, která tak představuje všechny efektivní způsoby alokace dvou statků mezi dva spotřebitele. Jak je patrno z obrázku č. 5-3, typická CCC křivka pak vychází z levého spodního rohu Edgeworthova boxdiagramu směny, tj. z bodu, v němž pan K nevlastní žádný z uvažovaných statků, a následně pokračuje do pravého horního rohu tohoto diagramu, tj. do bodu, v němž tento spotřebitel naopak vlastní všechny uvažované statky. Pohybuje-li se tedy pan K po kontraktační křivce směny směrem doprava nahoru, pak se jeho situace neustále zlepšuje, tj. vlastní stále větší množství obou uvažovaných statků, kdežto pan V je na tom stále hůře a hůře, neboť množství jím vlastněných statků se neustále snižuje.

Smluvní křivka CCC


127

Obrázek č. 5-3 – Smluvní křivka CCC

xmax

xV;1

ymax

ICK;2

ICK;E

0V

ICK;3

ICK;4 dS;KV

ICV;E ICK;1

cS;KV

yK;1

ICV;1

yV;1

eS;KV bS;KV

aS;KV

0K

ICV;4

ICV;3

ICV;3

CCC

ICV;2

xV;1

ymax xmax

5.1.2 Obchodování na konkurenčním trhu

Ve výše popsaném způsobu obchodování jsme poněkud zjednodušeně předpokládali, že obě zúčastněné strany, tj. jak pan K, tak pan V, budou směňovat své statky pouze na základě osobního vyjednávání, přičemž jejich cílem bude dospět k takové finální alokaci, při níž si oba tito spotřebitelé polepší. V reálně fungující tržní ekonomice je však vlastní proces obchodování poněkud složitější, neboť spotřebitelé zde nejsou při svém rozhodování ovlivňováni pouze snahou o dosažení co možná nejefektivnější alokace statků, ale také cenami, jimiž jsou tyto statky ohodnoceny. Z tohoto pohledu je pak nezbytně nutné, aby se vlastního procesu obchodování zúčastnila také třetí strana, která by v tomto případě plnila funkci tzv. licitátora, jehož úkolem je přizpůsobovat relativní ceny statků tak dlouho, dokud se poptávané množství každého z obchodovaných statků nevyrovná množství nabízenému. Pojďme si nyní tento proces popsat poněkud podrobněji. Získají-li pan K a pan V od licitátora informace o stanovených cenách statků x

Licitátor


128

a y, pak jsou oba tito spotřebitelé schopni ohodnotit své původní vybavení a na základě tohoto ohodnocení přijmout rozhodnutí, jaké množství obou uvedených statků budou při daných cenách poptávat, resp. nabízet (viz body mS;K a nS;V na obrázku č. 5-4). V tomto okamžiku je pak nutno poznamenat, že v případě analýzy všeobecné rovnováhy rozlišujeme mezi tzv.:

•

hrubou poptávkou, která vyjadřuje celkové množství statku či služby, jež stanovený spotřebitel požaduje při dané úrovni cenové hladiny. V našem případě pak hrubá poptávka pana K dosahuje v případě statku x hodnoty xK;2 a v případě statku y hodnoty yK;2, kdežto hrubá poptávka pana V dosahuje u statku x hodnoty xV;3 a statku y yV;3. Jinými slovy řečeno, při této cenové úrovni převyšuje nabídka statku x hrubou poptávku obou spotřebitelů po tomto statku, a naopak poptávka po statku y převyšuje nabídku tohoto statku.

Obrázek č. 5-4 – Hrubá a čistá poptávka

xmax

xV;2

ymax

xV;1

0V

ICK;m

yV;2

D>S

mS;K

yK;3

yV;3

nS;V

možná popt.

skutečná poptávka

yK;2

xV;3

ICV;n

0K

xK;2 skutečná poptávka možná poptávka

xK;3 D<S

pS;KV

xK;1

ymax xmax

Hrubá poptávka


•

129

a čistou či také nadměrnou poptávkou, která pak vyjadřuje rozdíl mezi hrubou poptávkou daného spotřebitele a jeho původním vybavením. Jinými slovy řečeno čistá poptávka v podstatě zachycuje množství statku či služby, jež chce daný spotřebitel při stanovené cenové hladině buďto nakoupit (nadměrná poptávka v tomto případě nabývá kladných hodnot) nebo prodat (čistá poptávka v tomto okamžiku nabývá záporných hodnot a hovoříme spíše o tzv. čisté či nadměrné nabídce). Vyjdeme-li opět z našeho příkladu, pak dospějeme k závěru, že pan K chce při daných cenách prodat xK;1 – xK;2 statku x a koupit yK;3 statku y, kdežto pan V chce koupit xV;3 – xV;1 statku x a prodat ymax – yV;3 statku y. Z obrázku č. 5-4 pak zcela jednoznačně vyplývá, že pan K chce prodat větší množství statku x, než je ochoten pan V koupit a naopak pan V chce prodat menší statku y, než je při daných cenách ochotna koupit pan K.

Obrázek č. 5-5 – Celková rovnováha na trhu statků

xmax ymax

xV;1

BLKV

ICK;2

ICK;E

0V

ICK;3

ICK;4

mS;K

dS;KV

ICV;E ICK;1

cS;KV

yK;1

ICV;1

yV;1

eS;KV bS;KV nS;V

aS;KV

0K

ICV;4

ICV;3

ICV;3

CCC

xV;1

ICV;2

ymax xmax

Z výše řečeného je tak zřejmé, že na námi analyzovaném trhu není možno při dané cenové hladině dosáhnout rovnováhy a trh se tak nachází v nerovnovážném stavu, což následně přiměje licitátora změnit jím původně stanovené ceny. Při této změně je pak dražitel nucen vzít v potaz to, zda je u daného statku dosaženo nadměrné poptávky či nadměrné nabídky, přičemž

Čistá poptávka


130

platí, že v případě nadměrné poptávky licitátor cenu daného statku zvyšuje a v případě nadměrné nabídky tuto cenu naopak snižuje. Tento proces pak bude probíhat tak dlouho dokud se trh nedostane do stavu rovnováhy, tj. dokud se poptávka po každém z výše uvedených statků nevyrovná jejich nabídce. Na závěr tak lze konstatovat, že má-li být na daném trhu dosaženo rovnováhy, pak je nezbytně nutné, aby byli všichni spotřebitelé ochotni nahrazovat statek x statkem y ve stejném poměru, z čehož pak zcela jednoznačně vyplývá, že v bodě rovnováhy musí být indiferenční křivky obou spotřebitelů tečnami. Tuto rovnováhu pak můžeme vyjádřit pomocí následující rovnice:

MRS C ;K =

px = MRS C ;V py

Efektivnost ve směně

(5.1)


Poté co jsme analyzovali efektivnost ve směně, přesuneme nyní svou pozornost od spotřebitele k výrobci a budeme se věnovat problematice efektivnosti ve výrobě. V průběhu této kapitoly tak postupně získáte informace o tom, jak zkonstruovat Edgeworthův box-diagram výroby, co je to smluvní křivka CCQ a jak s její pomocí odvodíte hranici produkčních možností.

5.2 Výroba a její efektivnost Podobně jako v případě směny, také v případě výroby můžeme její efektivnost definovat jako situaci, při níž není možné přerozdělit fixní množství zdrojů bez toho, aby zvýšení produkce u jednoho statku neomezilo produkci u statků ostatních, tj. realokací disponibilních zdrojů nelze dosáhnout tzv. Paretova zlepšení.

Efektivnost ve výrobě

Také v tomto okamžiku budeme za ideální nástroj pro analýzu efektivnosti ve výrobě považovat Edgeworthův box-diagram, přičemž tentokrát budeme

Edgeworthův box-


hovořit o tzv. Edgeworthově box-diagramu výroby, který zachycuje všechny uskutečnitelné alokace vstupů, tj. kombinace výrobních faktorů, pro něž platí, že množství práce a kapitálu, jež je v této kombinaci obsaženo, plně odpovídá disponibilnímu množství využívaných vstupů.

5.2.1 Edgeworthův box-diagram výroby

Jak je z výše řečeného zřejmé, Edgeworthův box-diagram výroby zachycuje všechny příležitosti, jež umožňují dvěma firmám, které si navzájem konkurují na trhu výrobních faktorů, realizovat oboustranně výhodné objemy produkce. Z daného tedy zcela jednoznačně vyplývá, že k odvození podmínek, při nichž bude v dané ekonomice dosaženo rovnováhy ve výrobě, je nezbytně nutné brát v úvahu produkční funkci jednotlivých firem, kterou, jak jsem si již ukázali v kapitole 4, můžeme vyjádřit pomocí mapy izokvant. Při vlastní konstrukci box-diagramu výroby tak potřebujeme znát jak celkový objem práce a kapitálu, jež mají jednotlivé firmy v dané ekonomice k dispozici, tak mapy izokvant pro každou z firem účastnících se výrobního procesu. Budeme-li chtít sestrojit Edgeworthův box-diagram výroby, pak při jeho konstrukci budeme, podobně jako v případě box-diagramu směny, brát v potaz pouze ty alokace vstupů, jež jsou daným producentům dostupné, z čehož pak zcela jednoznačně vyplývá, že šířka takto zkonstruovaného diagramu bude určena celkovým disponibilním množstvím výrobního faktoru práce a jeho výška celkovým disponibilním množstvím výrobního faktoru kapitál. Také v tomto případě tak bude platit, že takto zkonstruovaný graf nebude zobrazovat pouze množství práce a kapitálu, jež má k dispozici firma, jejíž produkční funkce je v tomto grafu zachycena, ale také objemy práce a kapitálu, jimiž disponuje druhá z námi analyzovaných firem. Vyjdeme-li z této filozofie, pak je zřejmé, že budeme-li se v takto zkonstruovaném grafu pohybovat směrem doprava nahoru od bodu 0A, pak budeme postupně dosahovat vyšších objemů produkce vyráběných firmou A a současně nižších objemů produkce vyráběných firmou O a naopak při posunu směrem doleva dolů od bodu 0O budeme postupně dosahovat vyšších objemů produkce vyráběných firmou O a současně nižších objemů produkce vyráběných firmou A. Jinými slovy řečeno, v Edgeworthově box-diagramu výroby získáme ideální nástroj pro analýzu efektivnosti ve výrobě.

131

diagram výroby


132

Obrázek č. 5-6 Edgeworthův box-diagram výroby a smluvní křivka CCQ

LK;3 Lmax KK;3

Kmax

LK;1 IQA;1

IQA;2

LK;2 IQA;3

LK;4

0K

IQA;4

KK;4

IQO;1

EF;AO

KK;2

CF;AO

KK;1

KK;3

DF;AO

KK;4

KK;2

IQO;2

KK;1

BF;AO IQO;3

IQO;4

CCQ

0A

LA;1

LA;2

Kmax LA;4

Lmax LA;3

Za Pareto efektivní pak budeme také v tomto případě považovat všechny alokace pro něž platí, že dané množství vstupů nelze přerozdělit bez toho, aby zvýšení produkce u jedné z firem nevedlo k poklesu produkce u firem ostatních (viz alokace BF;AO, CF;AO, DF;AO či EF;AO na obrázku č. 5-6). Spojením všech Pareto efektivních alokací výrobních faktorů nacházejících se v příslušném box-diagramu výroby pak získáme smluvní křivku CCQ, která tak zachycuje všechny efektivní způsoby alokace dvou vstupů mezi produkci dvou výstupů. Podobně jako kontraktační křivka CCC, také smluvní křivka CCQ vychází z levého dolního rohu Edgeworthova box-diagramu výroby, tj. z bodu, v němž jsou produkovány pouze statky y a pokračuje směrem doprava nahoru, tj. do bodu, v němž jsou produkovány pouze statky x. Jinými slovy řečeno, budeme-li se pohybovat po kontraktační křivce směrem doprava nahoru, pak budou růst objemy produkce vyráběné firmou A a současně klesat objemy produkce realizované firmou O.

Pareto efektivní alokace a smluvní křivka CCQ


133

Zasadíme-li tento způsob obchodování do prostředí konkurenčních trhů, pak dospějeme k závěru, že příslušné firmy nebudou při svém rozhodování ovlivněny pouze snahou o dosažení co možná nejefektivnějšího způsoby výroby, ale také cenami jednotlivých výrobních faktorů. Z daného je tedy zřejmé, že také v tomto případě je nutné, aby do procesu obchodování taktéž vstoupil dražitel, jehož úkolem tentokrát bude přizpůsobit relativní ceny vstupů tak, aby se poptávané a nabízené množství každého z využívaných výrobních faktorů shodovalo. Stanoví-li pak licitátor ceny odpovídajícím způsobem, dospěje trh výrobních faktorů do stavu rovnováhy, tj. v dané ekonomice bude dosaženo efektivnosti ve výrobě (viz obrázek č. 5-7).

Obchodování v prostředí konkurenčních trhů

Obrázek č. 5-7 – Celková rovnováha na trhu výrobních faktorů

Lmax Kmax

LK;4 IQA;1

IQA;2

IQA;3

0K

IQA;4

KK;4

EF;AO CF;AO

IQO;2

DF;AO IQO;1

KK;4

CLAO

BF;AO IQO;3

CCQ

0A

IQO;4

Kmax LA;4

Lmax

Na základě výše řečeného pak můžeme učinit následující závěr: má-li být dosaženo efektivnosti ve výrobě, pak je nezbytně nutné, aby obě firmy byly schopny nahrazovat ve svém výrobním procesu jeden výrobní faktor druhým ve stejném poměru, tj. v bodě rovnováhy musí být příslušné izokvanty tečnami, což pak můžeme vyjádřit pomocí následující rovnice:

Efektivnost ve výrobě


MRTS LK ; A =

pL = MRTS LK ;O pK

134

(5.2)

5.2.2 Hranice produkčních možností

Z výše řečeného je evidentní, že každý bod nacházející se na smluvní křivce CCQ představuje určitou kombinaci statků x a y, již jsme schopni vyrobit s využitím disponibilního množství vstupů, přičemž současně platí, že v počátečním bodě této křivky, tj. v našem případě v bodě 0A, budou všechny disponibilní vstupy alokovány do výroby statku y a žádný z těchto vstupů nebude alokován do výroby statku x, kdežto v konečném bodě této křivky, jímž je v našem případě bod 0O, tomu bude přesně naopak, tj. všechny vstupy budou využívány k výrobě statku x a žádný z těchto vstupů nebude využíván k výrobě statku y. Takto zachycené efektivní kombinace výstupů pak můžeme z Edgeworthova box-diagramu výroby, resp. z jeho kontraktační křivky, převést do podoby tzv. hranice produkčních možností, která tak, jak jsme již uvedli také v první kapitole, všechny dostupné kombinace dvou výstupů (statku x a y), které je daná ekonomika schopna vyprodukovat při přesně stanoveném objemu výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálu) a při daném způsobu jejich použití (technologii) (viz obrázek č. 5-8). Sklon této křivky pak určíme pomocí tzv. mezní míry transformace produktu (MRTQ), což je poměr, v němž je v dané ekonomice možno přetvořit statek y ve statek x. Jinými slovy řečeno, mezní míra transformace produktu určuje, o kolik musí být při plném využití výrobních faktorů snížena produkce statku y, má-li být zvýšena produkce statku x o jednu jednotku.

Mezní míru transformace produktu na dokonale konkurenčním trhu pak vypočteme pomocí následující rovnice: MRTQ = kde:

MC x p = x MC y py

(5.3)

MCx(y) – mezní náklady výroby statku x (statku y), které jsou v případě dokonalé konkurence rovny ceně tohoto statku

Hranice produkčních možností


135

Obrázek č. 5-8 – Hranice produkčních možností

stateky

y1

ymax y2

A = 0A B

C

PPF E

y3

D

y4

F = 0O

0

x1

x2

x3

x4

statekx xmax


V závěru páté kapitoly pak shrneme naše poznatky z předchozích dvou částí tohoto textu a ukážeme si jakým způsobem lze nalézt bod, v němž je dosaženo efektivnosti výrobního mixu, tj. všeobecné rovnováhy.

5.3 Efektivnost výrobního mixu Jak je z výše řečeného zřejmé, pro zajištění všeobecné rovnováhy je nezbytně Všeobecná rovnováha nutné, aby v námi analyzované jednoduché ekonomice odpovídaly preference


136

spotřebitelů výrobním možnostem této ekonomiky. Jinými slovy řečeno, má-li být v dané ekonomice dosaženo všeobecné rovnováhy, pak se poměr, v němž jsou spotřebitelé ochotni ve svém spotřebním koši nahrazovat statek x statkem y, musí rovnat poměru, v němž jsou oba tyto statky nahraditelné ve výrobní procesu, nebo-li musí platit, že: MRS =

pL = MRTQ pK

a její zajištění

(5.4)

Z rovnice (5.4) pak zcela jednoznačně vyplývá, že pro grafické vyjádření všeobecné rovnováhy tak budeme muset využít jak Edgeworthův box-diagram směny, tak křivku znázorňující hranici produkčních možností. Pojďme si tedy nyní tento postup ukázat na konkrétním příkladu.

Grafické vyjádření všeobecné rovnováhy

Předpokládejme, že v námi analyzované ekonomice mají pan K a pan V k dispozici tzv. agregátní spotřební koš, jenž obsahuje xdisp statku x a ydisp statku y. Známe-li obsah tohoto spotřebního koše, pak jsme schopni sestrojit Edgeworthův box-diagram směny, jenž můžeme následně doplnit do grafu zachycujícího hranici produkčních možností, přičemž musí platit, že pravý horní roh tohoto diagramu se bude dotýkat příslušné PPF křivky (v našem případě se jedná o bod EF;AO). Takto sestrojený graf pak zachycuje jak maximální množství statků x a y, jež mají daní spotřebitelé k dispozici, tak jednotlivé alokace, které jsou z hlediska těchto spotřebitelů považovány za Pareto efektivní. Vyjdeme-li v tomto okamžiku z rovnice (5.4), pak dospějeme k závěru, že mají-li být statky x a y rozděleny mezi oba uvedené spotřebitele optimálně je nezbytně nutné, abychom na příslušné smluvní křivce CCC nalezli takový bod, v němž je sklon indiferenčních křivek obou námi analyzovaných spotřebitelů roven sklonu křivky hranice produkčních možností. Tímto bodem je pak v našem případě bod eS;KV, v němž má pan K k dispozici xK;opt statku x a yK;opt statku y a pan V xdisp – xK;opt statku x a ydisp – yK;opt statku y. Známe-li optimální rozdělení statků mezi spotřebitele, pak nám zbývá určit, jaká část jednotlivých disponibilních výrobních faktorů bude alokována na výrobu každého z těchto produktů. Vyjdeme-li zde z předpokladu, že každý bod hranice produkčních možností odpovídá bodu na smluvní křivce CCQ, pak je zřejmé, že také bod EF;AO zachycený v obrázku č. 5-9 má svůj protějšek na příslušné kontraktační křivce (viz obrázek č. 5-7), z čehož pak zcela jednoznačně vyplývá, že při dosažení všeobecné rovnováhy má firma A k dispozici LA;4 jednotek práce a KA;4 jednotek kapitálu, kdežto firma O disponuje LO;4 jednotkami práce a KO;4 jednotkami kapitálu.

Nalezení všeobecné rovnováhy

Na závěr tak můžeme konstatovat, že v případě jednoduché ekonomiky bude dosaženo všeobecné rovnováhy pouze v tom okamžiku, pokud budou splněny

Podmínky pro dosažení rovnováhy


137

následující podmínky: •

oba spotřebitelé budou dosahovat stejné mezní míry substituce ve spotřebě,

•

oba statky se budou vyznačovat stejnou mírou technické substituce kapitálu prací,

•

a společná mezní míra substituce bude odpovídat mezní míře transformace produktu.

Obrázek č. 5-9 – Všeobecná rovnováha a efektivnost výrobního mixu

stateky

ydisp

yK;opt

PPF

EF;AO BLKV

ICK;2

ICK;E

ICK;3

ICK;4

ICV;E ICK;1

ICV;1 eS;KV

CC C

ICV;4

ICV;3

ICV;3

ymax

xK;opt

MRTQ = MRS

ICV;2

xdisp

statekx xmax


138

SHRNUTÍ KAPITOLY VŠEOBECNÁ ROVNOVÁHA

Doposud jsme při analýze jednotlivých trhů vycházeli z rozboru tzv. parciální rovnováhy, tj. z analýzy v podstatě izolovaného trhu námi vybrané komodity, pro nějž platilo, že jak nabídka, tak poptávka jsou na tomto trhu ovlivňovány pouze cenou námi zvoleného produktu. V této kapitole jsme pak tento přístup opustili a svou pozornost jsme zaměřili na problematiku všeobecné rovnováhy, již jsme definovali jako situaci, pro níž platí, že všechny trhy nacházející se v dané ekonomice dosahují současně rovnovážného stavu. Vzhledem k tomu, že řešení tohoto problému se v podmínkách reálné ekonomiky jeví jako velmi složité, využili jsme v našem případě pro analýzu všeobecné rovnováhy model jednoduché ekonomiky (model 2x2x2x2), jenž jsme vystavěli na následujících předpokladech: (1) analyzované trhy jsou dokonale konkurenční, (2) spotřebitelé maximalizují svůj užitek a firmy maximalizují svůj zisk a (3) ekonomika se skládá ze dvou spotřebitelů, dvou firem, dvou statků a dvou typů výrobních faktorů. V takto definovaném modelu jsme pak nalezli šest trhů, jimiž jsou (1) dva trhy statků, (2) dva trhy práce a (3) dva trhy kapitálu. V závěru úvodní části jsme pak konstatovali, že k dosažení všeobecné rovnováhy je nezbytně nutné, aby v dané ekonomice bylo současně dosaženo:

•

efektivnosti ve směně,

•

efektivnosti ve výrobě

•

a efektivnosti výrobního mixu.

Efektivnost ve směně definujeme jako situaci, při níž není možné přerozdělit fixní množství zdrojů bez toho, aby zvýšení produkce u jednoho statku neomezilo produkci u statků ostatních, tj. realokací disponibilních zdrojů nelze dosáhnout tzv. Paretova zlepšení. Ideálním nástrojem pro analýzu efektivnosti ve směně se pak jeví Edgeworthův box-diagram směny, jenž zachycuje veškeré uskutečnitelné alokace dvou statků pro něž platí, že množství statků obsažené v těchto koších plně odpovídá jejich disponibilnímu množství. Prostřednictvím Edgeworthova box-diagramu můžeme nalézt tzv. Pareto efektivní alokaci, pro niž platí, že dané množství statků či služeb není možno přerozdělit bez toho, aby zvýšení

Shrnutí


užitečnosti u jednoho spotřebitele nesnížilo užitečnost u spotřebitelů ostatních. Tato alokace pak bývá také označována jako alokace finální. Spojením všech Pareto efektivních alokací, které se nacházejí v příslušném Edgeworthově box-diagramu směny, pak získáme tzv. Paretovu množinu či také smluvní křivku CCC, která tak představuje všechny efektivní způsoby alokace dvou statků mezi dva spotřebitele. Budeme-li analyzovat reálně fungující tržní ekonomiku, pak můžeme konstatovat, že jednotliví spotřebitelé zde nejsou při svém rozhodování ovlivňováni pouze snahou o dosažení co možná nejefektivnější alokace statků, ale také cenami, jimiž jsou tyto statky ohodnoceny. Z tohoto důvodu je nutné, aby do modelu vstoupil další subjekt tzv. licitátor (dražitel), jehož úkolem je přizpůsobovat relativní ceny statků tak dlouho, dokud se poptávané množství každého z obchodovaných statků nevyrovná množství nabízenému. Licitátor pak při stanovení cen statků bere v potaz:

•

jak hrubou poptávku spotřebitele, která vyjadřuje celkové množství statku či služby, jež stanovený spotřebitel požaduje při dané úrovni cenové hladiny.

•

tak jeho čistou či také nadměrnou poptávkou, která pak vyjadřuje rozdíl mezi hrubou poptávkou daného spotřebitele a jeho původním vybavením.

V průběhu analýzy efektivnosti ve směně jsme pak dospěli k následujícímu závěru: má-li být na daném trhu dosaženo rovnováhy, pak je nezbytně nutné, aby byli všichni spotřebitelé ochotni nahrazovat statek x statkem y ve stejném poměru, tj. v bodě rovnováhy musí být indiferenční křivky obou spotřebitelů tečnami.

Efektivnost ve výrobě můžeme definovat jako situaci, při níž není možné přerozdělit fixní množství zdrojů bez toho, aby zvýšení produkce u jednoho statku neomezilo produkci u statků ostatních, tj. realokací disponibilních zdrojů nelze dosáhnout tzv. Paretova zlepšení. Také v tomto případě se jako ideální nástroj pro její analýzu jeví Edgeworthův box-diagram výroby, který zachycuje všechny uskutečnitelné alokace vstupů. Za Pareto efektivní pak budeme také v tomto případě považovat všechny alokace pro něž platí, že dané množství vstupů nelze přerozdělit bez toho, aby zvýšení produkce u jedné z firem nevedlo k poklesu produkce u firem ostatních. Spojením všech Pareto efektivních alokací výrobních faktorů nacházejících se v příslušném box-diagramu výroby pak získáme

139


smluvní křivku CCQ, která tak zachycuje všechny efektivní způsoby alokace dvou vstupů mezi produkci dvou výstupů. Závěr plynoucí z analýzy efektivnosti ve směně pak zněl takto: má-li být dosaženo efektivnosti ve výrobě, pak je nezbytně nutné, aby obě firmy byly schopny nahrazovat ve svém výrobním procesu jeden výrobní faktor druhým ve stejném poměru, tj. v bodě rovnováhy musí být příslušné izokvanty tečnami. Pomocí smluvní křivky CCQ jsme pak následně odvodili hranici produkčních možností, tj. křivku zachycující všechny dostupné kombinace dvou výstupů, které je daná ekonomika schopna vyprodukovat při přesně stanoveném objemu výrobních faktorů a při daném způsobu jejich použití. Sklon hranice produkčních možností jsme pak určili pomocí tzv. mezní míry transformace produktu, tj. pomocí poměru, v němž je v dané ekonomice možno přetvořit statek y ve statek x. Z analýzy efektivnosti výrobního mixu pak vyplynulo, že má-li být v dané ekonomice dosaženo všeobecné rovnováhy, pak se poměr, v němž jsou spotřebitelé ochotni ve svém spotřebním koši nahrazovat statek x statkem y, musí rovnat poměru, v němž jsou oba tyto statky nahraditelné ve výrobní procesu. V případě jednoduché ekonomiky tak bude dosaženo všeobecné rovnováhy pouze v tom okamžiku, pokud budou splněny následující podmínky:

•

oba spotřebitelé budou dosahovat stejné mezní míry substituce ve spotřebě,

•

oba statky se budou vyznačovat stejnou mírou technické substituce kapitálu prací,

•

a společná mezní míra substituce bude odpovídat mezní míře transformace produktu.

140


141

TEST A OTÁZKA

1. Jaký je základní rozdíl mezi všeobecnou a parciální rovnováhou? 2. Definujte model jednoduché ekonomiky předpoklady, na nichž je tento model vystavěn.

a

vyjmenujte

3. Určete počet trhů, jež lze nalézt v modelu jednoduché ekonomiky a vyjmenujte je. 4. Jakou roli plní v procesu obchodování licitátor (dražitel)? 5. Jaký je rozdíl mezi čistou a hrubou poptávkou?


V páté kapitole nazvané „Všeobecná rovnováha“ jsme opustili problematiku parciální rovnováhy, které jsme se věnovali v předchozích dvou kapitolách a zaměřili jsme svou pozornost na analýzu stavu, v němž je v dané ekonomice dosaženo tzv. všeobecné rovnováhy. V úvodní části této kapitoly jste tak získali informace o tom, co rozumíme pod pojmem všeobecná rovnováha a jaký je rozdíl mezi tímto pojetím analýzy trhů a pojetím založeným na principu parciální rovnováhy. V rámci této úvodní části jsme pak také definovali model jednoduché ekonomiky. Po tomto úvodním vstupu do problematiky jsme zaměřili svou pozornost na problematiku efektivnosti ve směně, přičemž jste se dozvěděli jak lze zkonstruovat Edgeworthův box-diagram směny, co je to finální alokace, smluvní křivka CCC či jaký je rozdíl mezi hrubou a čistou poptávkou. Na analýzu efektivnosti ve směně jsme navázali analýzou efektivnosti ve výrobě. V průběhu této části textu jste tak postupně získali informace o tom jak sestrojit Edgeworthův box-diagram výroby, co je to smluvní křivka CCQ a jak s její pomocí odvodíte hranici produkčních

Průchod modulem


možností. V závěru této kapitoly jsme si pak ukázali jakým způsobem lze nalézt bod, v němž je dosaženo efektivnosti výrobního mixu, tj. všeobecné rovnováhy. V následující kapitole pak opustíme problematiku technologického omezení firmy a začneme se věnovat problematice ekonomického omezení firmy.


1. Všeobecnou rovnováhu definujeme jako situaci, pro niž platí, že všechny trhy nacházející se v dané ekonomice dosahují současně rovnovážného stavu, kdežto parciální rovnováhu charakterizujeme jako analýzu v podstatě izolovaného trhu námi vybrané komodity, pro nějž platí, že jak nabídka, tak poptávka na tomto trhu jsou ovlivňovány pouze cenou daného produktu. 2. Model jednoduché ekonomiky, jenž také označujeme jako model 2x2x2x2, je určitým zjednodušením reálně fungující ekonomiky, přičemž při této schematizaci vychází z následujících předpokladů: (1) analyzované trhy jsou dokonale konkurenční, (2) spotřebitelé maximalizují svůj užitek a firmy maximalizují svůj zisk, (3) ekonomika se skládá ze dvou spotřebitelů, dvou firem, dvou statků a dvou typů výrobních faktorů. 3. V modelu 2x2x2x2 nalezneme šest základních trhů, a to (1) dva trhy statků, (2) dva trhy práce a (3) dva trhy kapitálu. 4. Úkolem licitátora (dražitele) je přizpůsobovat relativní ceny statků tak dlouho, dokud se poptávané množství každého z obchodovaných statků nevyrovná množství nabízenému. 5. Hrubou poptávkou je poptávka, která vyjadřuje celkové množství statku či služby, jež stanovený spotřebitel požaduje při dané úrovni cenové hladiny, kdežto čistá poptávka vyjadřuje rozdíl mezi hrubou poptávkou daného spotřebitele a jeho původním vybavením.

142


143

6 PŘÍJMY, NÁKLADY A ZISK FIRMY

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY PŘÍJMY, NÁKLADY A ZISK FIRMY. Jak plyne z názvu šesté kapitoly budeme v této části textu věnovat svou pozornost problematice příjmů, nákladů a zisku firmy. V průběhu kapitoly se tak dozvíte, že vývoj na straně příjmů je poměrně výrazně ovlivněn charakterem trhu, na němž je daná produkce realizována, kdežto vývoj na straně nákladů je závislý na délce časového období. Na závěr se pak budeme zaobírat problematikou zisku, přičemž získáte informace o tom, že v ekonomické teorii rozlišujeme mezi tzv. ekonomickým, účetním a normálním ziskem.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY PŘÍJMY, NÁKLADY A ZISK FIRMY Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

rozlišit mezi vývojem příjmů na dokonale a nedokonale konkurenčním trhu,

•

vymezit vzájemný vztah mezi mezním příjmem a cenovou elasticitou poptávky,

•

rozlišit mezi vývojem nákladů v krátkém a dlouhém období,

•

popsat systémový vztah mezi celkovými, mezními a průměrnými náklady firmy,

•

definovat ekonomický, účetní a normální zisk,

•

a v neposlední řadě také rozlišit mezi explicitními a implicitními

Budete umět


144

náklady.

Získáte:

•

informace o tom, jak charakter trhu ovlivňuje vývoj celkových, mezních a průměrných příjmů firmy,

•

představu o tom, za jakých podmínek povede růst ceny statku k růstu celkových příjmů firmy,

•

základní poznatky o vlivu délky časového období na vývoj celkových, mezních a jednotkových nákladů,

•

informace o vzájemném vztahu mezi průměrnými variabilní náklady a průměrným produktem práce, resp. mezi krátkodobými mezními náklady a mezním produktem práce,

•

poznatky o tom, že náklady obětovaných příležitostí můžeme ztotožnit s pojmem normální míra výnosů.

Získáte



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY PŘÍJMY, NÁKLADY A ZISK FIRMY celkové náklady, celkový příjem, ekonomický zisk, explicitní náklady, fixní náklady, hypotéza o maximalizaci zisku, implicitní náklady, mezní

Klíčová slova


145

náklady, mezní příjem, normální zisk (normální míra výnosů), proces rozkládání režijních nákladů, průměrné variabilní náklady, průměrné fixní náklady, průměrný příjem, příjemce ceny, tvůrce ceny, účetní zisk, variabilní náklady


V úvodu této kapitoly se zaměříme na problematiku příjmů, a to jak z pohledu dokonale, tak nedokonale konkurenčního tržního prostředí. V průběhu kapitoly se tak seznámíte s pojmy celkový, průměrný a mezní příjem, získáte informace o vzájemné vztahu mezi celkovými příjmy a cenovou elasticitou poptávky a dozvíte se v jaké situaci povede růst ceny k růstu celkových příjmů firmy.

6.1 Příjmy firmy

6.1.1 Příjmy firmy na dokonale konkurenčním trhu

Celkový příjem (TR) či také tržby firmy definujeme jako celkový výnos, jenž z prodeje statku získává firma či odvětví produkující tento statek, tj. jako součin ceny a prodaného množství příslušného statku: TR = P ⋅ Q

(6.1)

Z daného je tedy zřejmé, že celkový příjem firmy je závislý jak na objemu realizované produkce, tak na její ceně, v důsledku čehož je pak firma při rozhodování o svých dalších aktivitách nucena brát v potaz jak cenu produkce, tak její množství. V této souvislosti je pak nutno podotknout, že v reálně fungující ekonomice může být cena:

•

buďto závislá na objemu vyráběné produkce, což je situace, kdy se daná firma pohybuje na nedokonale konkurenčním trhu,

•

či zcela nezávislá na objemu vyráběné produkce, k čemuž dochází

Celkový příjem


146

v okamžiku, kdy je tato firma součástí dokonale konkurenčního trhu. Pojďme tedy nyní analyzovat celkové příjmy firmy pohybující se na dokonale konkurenčním trhu, tj. v situaci, kdy žádný z výrobců schopen ovlivnit tržní cenu svých výrobků, takže tato se pro něj stává exogenní veličinou a výše celkových příjmů firmy tak závisí pouze a objemu realizované produkce, tj. platí, že:

TR DK − fmy = f ( Q )

(6.2)

V souvislosti s analýzou firmy je, mimo již výše zmíněné celkové příjmy, poměrně významným ukazatelem průměrný příjem (AR), který definujeme jako podíl výnosů firmy na jednotku její vlastní produkce, nebo-li:

AR =

TR Q

Celkový příjem a dokonale konkurenční trhy

Průměrný příjem

(6.3a)

Budeme-li tuto rovnici upravovat dále, pak dospějeme k následujícím závěrům:

AR =

P ⋅Q Q

(6.3b)

resp.:

AR = P

(6.3c)

Z daného je tedy zřejmé, že průměrný příjem firmy je roven ceně příslušné produkce. Vzhledem k tomu, že na dokonale konkurenčním trhu vystupuje firma v roli tzv. cenového příjemce, tj. sama cenu netvoří, ale pouze ji přijímá, je z jejího pohledu cena statku pevně stanovena, což se následně odráží ve tvaru křivky průměrného příjmu, která je v tomto případě rovnoběžkou s osou x. V tomto okamžiku je pak nutno připomenout, že křivka průměrného příjmu v podstatě vyjadřuje vzájemný vztah mezi cenou a prodaným (poptávaným) množstvím příslušného statku, což tuto křivku ztotožňuje s křivkou individuální poptávky (d) (viz obrázek č. 6-1a).

Křivka průměrných příjmů a křivka individuální poptávky


147

Obrázek č. 6-1 – Celkový (a), mezní a průměrný (b) příjem dokonale konkurenční firmy (a) TR2

(b) B

TR

TR

R/j

A´

AR1 = MR1 TR1

A

B´

AR = MR = d

0

Q1

Q Q2

0

Q1

Q Q2

Mezní příjem (MR) pak definujeme jako změnu celkových výnosů firmy vyvolanou prodejem dodatečné jednotky jejího výstupu, z čehož pak také plyne matematické vyjádření mezních příjmů:

MR =

∆TR ∆Q

(6.4a)

Pojďme se nyní na problematiku mezního příjmu podívat poněkud podrobněji, přičemž vyjděme z předpokladu, že změna celkového příjmu je rovna:

∆TR = TR1 − TR0 kde:

(6.5a)

TR0 – původní výše celkových příjmů firmy TR1 – nová výše celkových příjmů firmy

Pokud si pak v rovnici (6.5a) vyjádříme novou výši celkových příjmů jako: TR1 = ( P + ∆P ) ⋅ ( Q + ∆Q )

resp.:

(6.6a)

Mezní příjem


TR1 = P ⋅ Q + ∆P ⋅ Q + P ⋅ ∆Q + ∆P ⋅ ∆Q

148

(6.6b)

dospějeme k souhrnné rovnici vyjadřující změnu celkového příjmu:

∆TR = P ⋅ Q + ∆P ⋅ Q + P ⋅ ∆Q + ∆P ⋅ ∆Q − P ⋅ Q

(6.5b)

Budeme-li dále předpokládat, že v našem případě dojde pouze k malým změnám ceny a poptávaného množství daného statku, pak můžeme součin ∆P ⋅ ∆ Q položit roven nule, v důsledku čehož dospějeme k následující rovnici:

∆TR = ∆P ⋅ Q + P ⋅ ∆Q

(6.5c)

Vydělíme-li pak obě strany této rovnice změnou objemu prodané produkce, dospějeme opět k rovnici zachycují výši mezního příjmu:

∆TR ∆P = ⋅Q + P ∆Q ∆Q

(6.4b)

resp.:

MR = P + kde:

∆P ⋅Q ∆Q

(6.4c)

∆P – sklon individuální poptávkové křivky ∆Q

Vzhledem k tomu, že na dokonale konkurenčním trhu je křivka individuální poptávky rovnoběžkou s osou x, tj. její sklon je roven nule, dospějeme také v tomto případě k závěru, že mezní příjem dokonale konkurenční firmy je roven ceně její produkce:

MR = P

(6.7)

Křivka mezního příjmu je tak totožná s křivkou průměrných příjmů, resp. s křivkou individuální poptávky.


149

6.1.2 Příjmy firmy na nedokonale konkurenčním trhu

Poté co jsme analyzovali příjmy na dokonale konkurenčním trhu zaměříme Celkový příjem a nyní svou pozornost na nedokonale konkurenční trh, tj. trh, kde mají výrobci dokonale konkurenční více či méně výsadní postavení, což jim následně umožňuje ovlivnit výši tržní trhy ceny svých výrobků, z čehož tedy zcela jednoznačně vyplývá, že v podmínkách nedokonalé konkurence je výše celkových příjmů firmy závislá jak na objemu realizované produkce, tak na její ceně, tj. platí, že:

TR NDK − fmy = f ( P ,Q )

(6.8)

Podobně jako v případě dokonalé konkurence, také na nedokonale konkurenčním trhu platí, že průměrný příjem firmy je roven ceně příslušné produkce. V tomto okamžiku je však nutno poznamenat, že na tomto typu trhu již firma nevystupuje v roli cenového příjemce, ale spíše přijímá roli cenového tvůrce, tj. více či méně ovlivňuje výši ceny, za niž svou produkci prodává. Obecně pak platí, že chce-li daná firma na nedokonale konkurenčním trhu zvýšit odbyt svých výrobků musí bezpodmínečně snížit jejich cenu, což se následně odráží také v negativním sklonu křivky individuální poptávky, resp. křivky průměrných příjmů.

Průměrný příjem

Negativní sklon individuální poptávkové křivky pak ovlivňuje také úroveň mezních příjmů. Zaneseme-li tento předpoklad do rovnice (6.4c) pak její mírnou úpravou dospějeme k následující rovnici:

Mezní příjem

MR = P −

∆P ⋅Q ∆Q

(6.9)

z níž pak vyplývá, že na nedokonale konkurenčním trhu je mezní příjem firmy při každé úrovni výstupu menší než cena tohoto výstupu. Z výše řečeného je zřejmé, že na nedokonale konkurenčním trhu se cena statku stává endogenní veličinou, přičemž její vliv na výši celkových příjmů bude poměrně výrazně záviset na cenové elasticitě poptávky. Máme-li pak určit vliv změny ceny na celkovou výši příjmů, musíme rovnici (6.5c) upravit do podoby, v níž vyjadřuje míru změny celkového příjmu připadající na jednotkovou změnu ceny, čehož dosáhneme vydělíme-li danou rovnici změnou ceny - ∆P . Prostřednictvím této úpravy pak získáme rovnici ve tvaru:

∆TR ∆Q =Q+ ⋅P ∆P ∆P

(6.10)


150

Máme-li k dispozici rovnici vyjadřující vliv změny ceny na celkový příjem firmy pak nám zbývá pouze určit kdy bude tento vliv kladný, a kdy záporný. V našem případě pak budeme analyzovat situaci, v níž pokles ceny statku povede k růstu celkových příjmů firmy, tj. platí, že:

∆TR <0 ∆P

(6.11)

Zahrneme-li tento předpoklad do rovnice (6.10) získáme následující nerovnici:

Q+P

∆Q <0 ∆P

(6.12)

již pak můžeme dále upravit do podoby:

P

∆Q < −Q ∆P

(6.13)

přičemž vydělíme-li tuto nerovnice Q, získáme výraz:

P ∆Q < −1 Q ∆P

(6.14a)

e PD < −1

(6.6b)

resp.:

Z rovnice (6.14b) pak vyplývá, že pokles ceny statku zvýší celkové příjmy firmy pouze tehdy, je-li poptávka po tomto statku cenově elastická. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že:

•

v případě cenově elastické poptávky (ePD < -1) dochází s poklesem ceny k růstu celkových příjmů firmy,

•

v případě jednotkově elastické poptávky (ePD = -1) se celkové příjmy firmy s poklesem ceny nezmění

•

a v případě cenově neelastické poptávky (ePD > -1) vyvolá pokles ceny pokles celkových příjmů.

Má-li cenová elasticita poptávky vliv na výši celkových příjmů firmy, pak musí také ovlivňovat její mezní příjmy. K určení tohoto vlivu využijeme rovnici (6.4c), kterou za tímto účelem upravíme do následující podoby:

Celkový příjem firmy a cenová elasticita poptávky


 Q ∆P   MR = P 1 + ⋅ P ∆Q  

151

(6.15a)

přičemž součin zlomků v závorce můžeme interpretovat jako převrácenou hodnotu cenové elasticity poptávky:  1 MR = P 1 + e PD 

  

(6.15b)

Z rovnice (6.15b) je pak zřejmé, že:

•

v případě cenově elastické poptávky (ePD < -1) nabývá mezní příjem kladných hodnot,

•

v případě jednotkově elastické poptávky (ePD = -1) je mezní příjem nulový

•

a v případě cenově neelastické poptávky (ePD > -1) dosahuje mezní příjem záporných hodnot.

Vzájemný vztah mezi celkovým, resp. mezním příjmem a cenovou elasticitou poptávky je pak zachycen také na obrázku č. 6-2.

Mezní příjem a cenová elasticita poptávky


152

Obrázek č. 6-2 – Celkové (a), průměrné a mezní (b) příjmy nedokonale konkurenční firmy a cenová elasticita poptávky (a) TRmax

(b)

T: [ePD = -1]

TR

ARmax = MRmax

R/j A´ ePD < -1

AR1

T´: [ePD = -1] ePD > -1

TR ePD < -1

AR = d 0

ePD > -1

B´

T´´

Q1

Q Q2 MR

A

0

B

Q1

MR2

Q Q2


V druhé části textu budeme hovořit o nákladech firmy, přičemž samostatně analyzujeme vývoj nákladů v krátkém a dlouhém období. Postupně tak získáte informace o tom, že v krátkém období je výše nákladů firmy poměrně výrazně ovlivněna existencí fixních výrobních faktorů, kdežto v dlouhém období se tento vliv zcela vytrácí. Popíšeme si také systémový vztah mezi celkovými a jednotkovými náklady. V závěru pak budeme analyzovat vzájemný vztah mezi náklady v krátkém a dlouhém období.

B´´


153

6.2 Náklady firmy

6.2.1 Náklady firmy v krátkém období

V kapitole 4 jsme nákladovou funkci definovali jako funkci, s jejíž pomocí jsme schopni určit minimální výši nákladů, jež bude muset daná firma, při stávajících cenách výrobních faktorů, vynaložit na výrobu určitého objemu produkce. Dále jsme v této kapitole také uvedli, že jednotlivé výrobní plány firmy můžeme rozdělit na (1) okamžitě realizovatelné výrobní plány a na (2) výrobní plány, jež by mohly být realizovatelné v budoucnosti, přičemž tento dvojí pohled na produkční funkci se pak následně odráží ve dvojím pohledu na funkci nákladů, když rozlišujeme mezi:

•

funkcí krátkodobých nákladů

•

a funkcí dlouhodobých nákladů.

Dvojí pohled na nákladovou funkci

Funkci krátkodobých nákladů definujeme jako minimální výši nákladů, které Funkce krátkodobých bude muset daná firma vynaložit na výrobu určitého objemu produkce nákladů v okamžiku, kdy disponuje určitým množstvím fixního výrobního faktoru (kapitálu) a různým množstvím variabilního výrobního faktoru (práce). Z daného je tedy zřejmé, že v krátkém období rozlišujeme mezi:

•

fixními (režijními či také vnořenými) náklady (FC), tj. náklady jež jsou spojeny s fixními výrobními faktory, z čehož pak vyplývá, že jejich výše se ze změnou objemu vyráběné produkce nemění a jež tak můžeme matematicky vyjádřit pomocí následující rovnice: FC = ir ⋅ K 0

•

(6.16)

a variabilními (doplňkovými) náklady (VC), jež pak definujeme jako náklady spojené s pronájmem variabilních výrobních faktorů, tj. náklady, jejichž výše je závislá na objemu vyráběné produkce. Matematicky pak můžeme tyto náklady vyjádřit následujícím způsobem: VC = w ⋅ L

Variabilní náklady

(6.17)

Z daného je tedy zřejmé, že výši krátkodobých celkových nákladů (STC) pak určíme jako součet fixních a variabilních nákladů, tj.: STC = FC + VC

Fixní náklady

(6.18)

Krátkodobé celkové náklady


154

Podobně jako u problematiky příjmů, také v případě nákladů hrají při analýze Krátkodobé průměrné chování firmy poměrně významnou roli průměrné veličiny a zejména pak náklady krátkodobé průměrné náklady (SAC), jež určují podíl krátkodobých celkových nákladů na jednotku vyrobené produkce:

STC Q

SAC =

(6.19a)

Další úpravou této rovnice pak dospějeme k následujícím závěrům:

SAC =

FC + VC Q

(6.19b)

SAC =

FC VC + Q Q

(6.19c)

resp.:

kde:

FC – průměrné fixní náklady firmy Q VC – průměrné variabilní náklady firmy Q

Průměrné fixní náklady (AFC) můžeme tedy definovat jako podíl fixních nákladů na jednotku vyrobené produkce:

FC Q

(6.20a)

ir ⋅ K 0 Q

(6.20b)

AFC = resp.: AFC =

kde:

K0 1 = Q APK

z čehož vyplývá, že:

Průměrné fixní náklady


AFC =

ir APK

155

(6.20c)

Rovnice (6.20c) tak vyjadřuje vzájemný vztah mezi průměrnými fixními náklady a průměrným produktem kapitálu. Budeme-li v tomto okamžiku předpokládat, že námi analyzovaná firma vyrábí pouze takový objem produkce, jenž odpovídá I. a II. stádiu výrobního procesu, pak dospějeme k závěru, že při konstantní ceně kapitálu (ir) bude křivka průměrných fixních nákladů negativně skloněnou křivkou, tj. daná výroba bude procházet procesem rozkládání režijních nákladů.

Průměrné variabilní náklady (AVC) pak vyjadřují podíl variabilních nákladů na jednotku vyrobené produkce, tj.:

AVC =

VC Q

(6.21a)

AVC =

w⋅ L Q

(6.21b)

w APL

(6.21c)

Průměrné variabilní náklady

či také:

kde:

L 1 = Q APL

z čehož pak vyplývá, že:

AVC =

Podobně jako v předchozím případě, také tentokrát vyjadřuje rovnice (1.21c) vzájemný vztah mezi průměrnými variabilními náklady a průměrným produktem výrobního faktoru práce. Vyjdeme-li z našich znalostí o tvaru křivky APL a budeme-li současně předpokládat, že mzdová sazba se v průběhu výrobního cyklu nemění, pak dospějeme k závěru, že křivka průměrných variabilních nákladů bude mít tvar písmene „U“ (viz obrázek č. 6-3). Dalším ukazatelem, jemuž je v teorii firmy přisuzována poměrně významná role, jsou krátkodobé mezní náklady (SMC), které definujeme jako změnu krátkodobých celkových nákladů vyvolanou jednotkovou změnou objemu vyráběné produkce. Matematické vyjádření krátkodobých mezních nákladů

Krátkodobé mezní náklady


156

má pak následující podobu:

SMC =

∆STC ∆Q

(6.22a)

Vzhledem k tomu, že v krátkém období můžeme měnit pouze pronajímané množství variabilního výrobního faktoru, je změna krátkodobých celkových nákladů určena pouze změnou variabilních nákladů, z čehož pak vyplývá, že:

SMC =

∆VC ∆Q

(6.22b)

SMC =

w ⋅ ∆L ∆Q

(6.22c)

w MPL

(6.22d)

resp.:

kde:

L 1 = Q APL

či:

SMC =

Také v tomto případě pak rovnice (1.22d) vyjadřuje vzájemný vztah mezi krátkodobými mezními náklady a mezním produktem práce. Vyjdeme-li tedy opět z našich znalostí o tvaru křivky MPL a budeme-li také v tomto okamžiku předpokládat, že mzdová sazba se v průběhu výrobního cyklu nemění, pak dospějeme k závěru, že křivka mezních nákladů je v krátkém období:

•

klesající prosazují-li se v daném výrobním procesu rostoucí výnosy z variabilního výrobního faktoru,

•

a rostoucí pokud se v tomto výrobním procesu prosazují klesající výnosy z variabilního výrobního faktoru.

Podobně jako u krátkodobé produkční funkce, také u funkce krátkodobých nákladů nalezneme určitý systémový vztah mezi celkovými, mezními a průměrnými náklady. K jejich popisu pak můžeme využít body zachycené na obrázku č. 6-3:


157

•

bod A je bodem, v němž daná firma minimalizuje krátkodobé mezní náklady, tj. v tomto bodě daná firma dosahuje maximálních výnosů z variabilního výrobního faktoru.

•

bodem, v němž daná firma minimalizuje průměrné variabilní náklady je pak bod B, tj. bod, v němž je křivka průměrných variabilních nákladů zdola proťata křivkou krátkodobých mezních nákladů. Jinými slovy řečeno, bude-li daná firma vyrábět méně než Q2 jednotek produkce, pak její průměrné variabilní náklady budou dosahovat vyšších hodnot, než krátkodobé mezní náklady a naopak, bude-li tato firma produkovat více než Q2 jednotek výstupu pak její krátkodobé mezní náklady porostou rychleji než průměrné variabilní náklady. Od bodu B tak budou krátkodobé mezní náklady trvale růst.

•

bod C je pak bodem, v němž křivka krátkodobých mezních nákladů zdola protíná křivku krátkodobých průměrných nákladů, z čehož pak vyplývá, že při této úrovni produkce daná firma minimalizuje krátkodobé průměrné náklady. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že křivka krátkodobých průměrných nákladů dosahuje svého minima při vyšším objemu výstupu, než je tomu v případě křivky průměrných variabilních nákladů, což je dáno vlivem průměrných fixních nákladů na výši krátkodobých variabilních nákladů.

Obrázek č. 6-3 – Celkové (a) a jednotkové (b) náklady firmy v krátkém období (a)

(b)

C

A´: min. SMC B´: min. AVC (AVC = SMC)

B

STC2 STC1

C/j

STC

C

STC3

C´: min SAC (SAC = SMC) FC1

A

SMC

VC VC3

VC1

VC2 STC1 = FC1

FC

AVC1,5

SAC3 = SMC3

VC1

C´

SAC AFC2,5

FC1

VC1

AVC2 = SMC2

B´

SMC1

AVC

A´

AFC

AVC1,5

AFC2,5

0

Q1

Q2

Q Q3

0

Q1

Q2

Q Q3


158

6.2.2 Náklady firmy v dlouhém období

Funkci dlouhodobých nákladů charakterizujeme jako minimální výši nákladů, Funkce dlouhodobých nákladů jež musí daná firma vynaložit na výrobu určitého objemu produkce v okamžiku, kdy disponuje pouze variabilními výrobními faktory. Z daného je tedy zřejmé, že v dlouhém období zcela vypustíme členění výrobních faktorů na fixní a variabilní a budeme sledovat pouze tři typy nákladů, a to: •

dlouhodobé celkové náklady (LTC), tj. souhrn nákladů, které je nucena daná firma vynaložit na dosažení určité úrovně výstupu v okamžiku, kdy ve výrobním procesu využívá pouze variabilní výrobní faktory.

Dlouhodobé celkové náklady

•

dlouhodobé průměrné náklady (LAC), které určují podíl dlouhodobých celkových nákladů na jednotku vyrobené produkce:

Dlouhodobé průměrné náklady

LAC = •

LTC Q

(6.23)

a dlouhodobé mezní náklady (LMC), jež definujeme jako změnu dlouhodobých celkových nákladů vyvolanou jednotkovou změnou objemu vyráběné produkce:

LMC =

∆LTC ∆Q

Dlouhodobé mezní náklady

(6.24)

Jak již víme z kapitoly 4, tvar křivky dlouhodobých celkových nákladů závisí na tom, jaký typ výnosů z rozsahu se prosazuje v daném výrobním procesu. Pojďme si proto nyní jen připomenout, že v okamžiku kdy se ve výrobním procesu prosazují:

•

rostoucí výnosy z rozsahu je křivka dlouhodobých celkových nákladů pozitivně skloněnou konkávní křivkou,

•

konstantní výnosy z rozsahu, pak křivka dlouhodobých celkových nákladů nabývá tvar pozitivně skloněné přímky,

•

a prosazují-li se klesající výnosy z rozsahu je křivka dlouhodobých celkových nákladů pozitivně skloněnou konvexní křivkou.

V rámci teorie firmy je pak obecně přijímán fakt, že při nižší úrovni výstupu se v daném výrobním procesu prosazují rostoucí výnosy z rozsahu, kdežto při vyšších objemech produkce se začínají prosazovat klesající výnosy z rozsahu, což se následně promítá do tvaru křivky LTC, která bude mít v tomto případě vycházet z počátku (viz obrázek č. 6-4).

Křivka LTC a výnosy z rozsahu


159

Obrázek č. 6-4 – Celkové (a) a jednotkové (b) náklady firmy v dlouhém období (a)

(b)

C

C/j LMC LTC

LAC

LTC2

0

LAC1

A

LTC1

A´

LMC1

B´

B

Q2

Q1

Q

0

Q2

Q1

Q

6.2.3 Vzájemný vztah mezi krátkodobými a dlouhodobými náklady

Budeme-li analyzovat vzájemný vztah mezi krátkodobými a dlouhodobými náklady, pak dospějeme k závěru, že tyto relace jsou dosti výrazně ovlivněny existencí fixního výrobního faktoru, jehož množství nemůže firma v krátkém období měnit, což ji v tomto časovém úseku neumožňuje zvolit si takovou kombinaci výrobních faktorů, s níž by daný objem výstupu vyprodukovala s nejnižšími možnými náklady. Jinými slovy řečeno ve srovnání s dlouhým obdobím produkuje firma v krátkém období stabilně s vyššími celkovými náklady, přičemž jedinou výjimkou je v tomto případě objem produkce, jenž tato firma vyrábí s takovou kombinací výrobních faktorů, při níž dosahuje minimálních nákladů jak v krátkém, tak v dlouhém období (viz body A, B a C na obrázku č. 6-5). Vyjdeme-li z výše řečeného pak dospějeme k závěru, že křivka LTC tvoří v podstatě jakýsi obal jednotlivých křivek krátkodobých celkových nákladů.

Vztah mezi celkovými náklady v dlouhém a krátkém období

Pokud svou pozornost zaměříme na analýzu vzájemných vztahů mezi krátkodobými a dlouhodobými průměrnými náklady, pak dospějeme k podobným závěrům jako v případě dlouhodobých a krátkodobých celkových nákladů. Také v tomto okamžiku tak můžeme konstatovat, že firma dosahuje v krátkém období, ve srovnání s dlouhým obdobím, stabilně vyšší úrovně

Vztah mezi průměrnými náklady v dlouhém a krátkém období


160

průměrných nákladů, a to s jedinou výjimkou, tj. produkuje-li takový objem produkce, jenž je schopna vyrábět s minimálními náklady jak v krátkém, tak dlouhém období. Křivku LAC tak můžeme, podobně jako křivku LTC, označit jako obalovou křivku. Obrázek č. 6-5 – Vzájemný vztah mezi náklady v krátkém a dlouhém období (a)

(b)

C

C/j

SMC2

LMC LTC SMC1 SAC0

STC2

LTC3 = STC3

STC1

SMC0

C

SAC1

STC0

LTC2 = STC2 LTC1 = STC1

STCmin;3

LAC1 = SAC1

B

LAC3 = SAC3

A´ a

LAC2 = SAC2

c

C´

SAC2

LAC

B´ = b

A

STCmin;2 STCmin;1 0

Q1

Q2

Q3

Q

0

Q1

Q2

Q3

Q

Vzájemný vztah mezi krátkodobými a dlouhodobými mezními náklady vyplývá z vlastní podstaty těchto ukazatelů, které, jak již víme, vyjadřují sklon příslušné křivky celkových nákladů. Z daného je tedy patrno, že krátkodobé mezní náklady odpovídají dlouhodobým mezním nákladům, pouze v okamžiku kdy daná firma produkuje takový objem výstupu, jenž jí umožňuje minimalizovat náklady jak v krátkém, tak v dlouhém období, tj. v bodě dotyku křivek SAC a LAC.

Vztah mezi mezními náklady v krátkém a dlouhém období

Jak je z obrázku č. 6-5 zřejmé, s výjimkou bodu, v němž jsou dlouhodobé průměrné náklady minimální není obalová křivka LAC tvořena body, v nichž by krátkodobé průměrné náklady dosahovaly svého minima (viz bod B´ na obrázku č. 6-5b). Toto specifikum křivky LAC pak vyplývá z již výše uvedeného předpokladu, že při nižší úrovni výstupu se v daném výrobním procesu prosazují rostoucí výnosy z rozsahu, kdežto při vyšších objemech produkce se začínají prosazovat klesající výnosy z rozsahu. Z daného je tedy zřejmé, že při:

Obalová křivka a výnosy z rozsahu

•

rostoucích výnosech z rozsahu bude křivka dlouhodobých průměrných nákladů klesající a budou ji tvořit body dotyku, které se nacházejí nalevo od bodů minima křivek SAC,


•

161

klesajících výnosech z rozsahu pak bude křivka dlouhodobých průměrných nákladů rostoucí a budou ji tvořit body dotyku, jenž jsou umístěny napravo od bodů minima křivek SAC.

Obrázek č. 6-6 – Obalová křivka LAC a výnosy z rozsahu

C/j

SAC0

SAC1

SAC2;2

LAC1 = SAC2;1

A

E

rostoucí výnosy z rozsahu

0

b b´

B

SAC2

LAC

klesající výnosy z rozsahu

Q1

Q2


Závěrečnou část této kapitoly pak budeme věnovat problematice zisku firmy, přičemž v jejím průběhu vás seznámíme se rozdíly mezi třemi základními typy zisků, a to mezi ziskem ekonomickým, účetním a normálním.

Q


162

6.3 Zisk firmy Jednou z hlavních hypotéz teorie firmy je hypotéza o maximalizaci zisku na jejímž základě ekonomové předpokládají, že každá firma usiluje o maximalizaci svého ekonomického zisku, tj. o dosažení co možná největšího rozdílu mezi příjmy a tzv. ekonomickými náklady (TCE), nebo-li úplnými náklady příležitostí těch výrobních faktorů, které tato firma využívá v rámci svého výrobního procesu. Z výše uvedené definice je tedy zřejmé, že celkové ekonomické náklady zahrnují jak náklady explicitní (TCex), tj. účetně podložené, tak náklady implicitní (TCim), tj. náklady obětovaných příležitostí. V rámci teorie firmy tak rozlišujeme mezi třemi typy zisků, a to:

•

ekonomický zisk ( π E ), který chápeme jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými ekonomickými náklady: π E = TR − TC E

kde:

•

Ekonomický zisk

(6.25)

TC E = TC ex + TC im

účetní zisk ( π A ), jenž určíme jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými explicitními náklady: π A = TR − TC ex

•

Hypotéza o maximalizaci zisku

(6.26)

a normální zisk ( π N ), který budeme v tomto případě chápat jako účetní zisk snížený o výši ekonomického zisku:

πN = π A − πE

(6.27a)

π N = TR − TC ex − [TR − ( TC ex + TC im )]

(6.27b)

či:

popřípadě

π N = TC im

Účetní zisk

(6.27c)

Normální zisk


163

SHRNUTÍ KAPITOLY PŘÍJMY, NÁKLADY A ZISK FIRMY

Celkový příjem či také tržby firmy definujeme jako celkový výnos, jenž z prodeje statku získává firma či odvětví produkující tento statek. Příjem firmy je pak funkcí objemu prodané produkce a její ceny, která může být: •

buďto závislá na objemu vyráběné produkce, což je situace, kdy se daná firma pohybuje na nedokonale konkurenčním trhu,

•

nebo zcela nezávislá na objemu vyráběné produkce, k čemuž dochází v okamžiku, kdy je tato firma součástí dokonale konkurenčního trhu.

Na dokonale konkurenčním trhu tak výše celkových příjmů firmy závisí pouze na objemu realizované produkce. Firma zde vystupuje v roli příjemce ceny. V souvislosti s analýzou firmy jsou, mimo již výše zmíněné celkové příjmy, poměrně významnými ukazateli také:

•

průměrný příjem, který definujeme jako podíl výnosů firmy na jednotku její vlastní produkce

•

a mezní příjem, jenž pak definujeme jako změnu celkových výnosů firmy vyvolanou prodejem dodatečné jednotky jejího výstupu. Na dokonale konkurenčním trhu je mezní příjem roven ceně příslušného výrobku.

Na nedokonale konkurenčním trhu mají výrobci více či méně výsadní postavení, což jim následně umožňuje ovlivnit výši tržní ceny svých výrobků, z čehož tedy zcela jednoznačně vyplývá, že v podmínkách nedokonalé konkurence je výše celkových příjmů firmy závislá jak na objemu realizované produkce, tak na její ceně. Z daného je tedy zřejmé, že na tomto typu trhu již firma nevystupuje v roli cenového příjemce, ale spíše přijímá roli cenového tvůrce, tj. více či méně ovlivňuje výši ceny, za niž svou produkci prodává. Vliv ceny na celkové příjmy firmy pak můžeme shrnout do následujících bodů:

•

v případě cenově elastické poptávky (ePD < -1) dochází s poklesem

Shrnutí


ceny k růstu celkových příjmů firmy,

•

v případě jednotkově elastické poptávky (ePD = -1) se celkové příjmy firmy s poklesem ceny nezmění

•

a v případě cenově neelastické poptávky (ePD > -1) vyvolá pokles ceny pokles celkových příjmů.

Na nedokonale konkurenčním trhu je mezní příjem firmy při každé úrovni výstupu menší než cena tohoto výstupu, přičemž platí, že v případě: •

cenově elastické poptávky (ePD < -1) nabývá mezní příjem kladných hodnot,

•

jednotkově elastické poptávky (ePD = -1) je mezní příjem nulový,

•

cenově neelastické poptávky (ePD > -1) dosahuje mezní příjem záporných hodnot.

Funkci krátkodobých nákladů definujeme jako minimální výši nákladů, které bude muset daná firma vynaložit na výrobu určitého objemu produkce v okamžiku, kdy disponuje určitým množstvím fixního výrobního faktoru (kapitálu) a různým množstvím variabilního výrobního faktoru (práce). Z daného je tedy zřejmé, že v krátkém období rozlišujeme mezi: •

fixními (režijními či také vnořenými) náklady, tj. náklady jež jsou spojeny s fixními výrobními faktory

•

a variabilními (doplňkovými) náklady, jež pak definujeme jako náklady spojené s pronájmem variabilních výrobních faktorů.

Při analýze chování firmy v krátkém období pak hrají významnou roli také:

•

krátkodobé průměrné náklady, jež určují podíl krátkodobých celkových nákladů na jednotku vyrobené produkce,

•

průměrné fixní náklady, které můžeme tedy definovat jako podíl fixních nákladů na jednotku vyrobené produkce a jež v průběhu výroby procházejí procesem rozkládání režijních nákladů,

164


•

průměrné variabilní náklady, jež pak vyjadřují podíl variabilních nákladů na jednotku vyrobené produkce,

•

a krátkodobé mezní náklady, které definujeme jako změnu krátkodobých celkových nákladů vyvolanou jednotkovou změnou objemu vyráběné produkce. Křivka mezních nákladů v krátkém období je pak:

•

klesající, prosazují-li se v daném výrobním procesu rostoucí výnosy z variabilního výrobního faktoru,

•

a rostoucí, pokud se v tomto výrobním procesu prosazují klesající výnosy z variabilního výrobního faktoru.

Funkci dlouhodobých nákladů charakterizujeme jako minimální výši nákladů, jež musí daná firma vynaložit na výrobu určitého objemu produkce v okamžiku, kdy disponuje pouze variabilními výrobními faktory. Z daného je tedy zřejmé, že v dlouhém období zcela vypustíme členění výrobních faktorů na fixní a variabilní a budeme sledovat pouze tři typy nákladů, a to: •

dlouhodobé celkové náklady, tj. souhrn nákladů, které je nucena daná firma vynaložit na dosažení určité úrovně výstupu v okamžiku, kdy ve výrobním procesu využívá pouze variabilní výrobní faktory,

•

dlouhodobé průměrné náklady, které určují podíl dlouhodobých celkových nákladů na jednotku vyrobené produkce. Z tvaru křivky LAC jsme pak schopni určit jaký typ výnosů z rozsahu se prosazuje v daném výrobním procesu. Obecně pak platí, že v případě:

•

•

rostoucích výnosů z rozsahu bude křivka dlouhodobých průměrných nákladů klesající a budou ji tvořit body dotyku, které se nacházejí nalevo od bodů minima křivek SAC,

•

klesajících výnosů z rozsahu bude křivka dlouhodobých průměrných nákladů rostoucí a budou ji tvořit body dotyku, jenž jsou umístěny napravo od bodů minima křivek SAC.

a dlouhodobé mezní náklady, jež definujeme jako změnu dlouhodobých celkových nákladů vyvolanou jednotkovou změnou objemu vyráběné produkce.

165


166

Tvar křivky dlouhodobých celkových nákladů pak závisí na tom, jaký typ výnosů z rozsahu se prosazuje v daném výrobním procesu, přičemž platí, že v případě:

•

rostoucích výnosů z rozsahu je křivka dlouhodobých celkových nákladů pozitivně skloněnou konkávní křivkou,

•

konstantních výnosů z rozsahu pak křivka dlouhodobých celkových nákladů nabývá tvar pozitivně skloněné přímky,

•

a v případě klesajících výnosů z rozsahu je tato křivka pozitivně skloněnou konvexní křivkou.

Budeme-li analyzovat vzájemný vztah mezi a dlouhodobými náklady, pak dospějeme k závěru, že:

krátkodobými

•

křivky LTC a LAC tvoří v podstatě jakýsi obal příslušných křivek krátkodobých nákladů, což nám umožňuje tyto křivky jako tzv. obalové křivky,

•

krátkodobé mezní náklady odpovídají dlouhodobým mezním nákladům pouze v okamžiku kdy daná firma produkuje takový objem výstupu, jenž jí umožňuje minimalizovat náklady jak v krátkém, tak v dlouhém období, tj. v bodě dotyku křivek SAC a LAC.

Jednou z hlavních hypotéz teorie firmy je hypotéza o maximalizaci zisku na jejímž základě ekonomové předpokládají, že každá firma usiluje o maximalizaci svého ekonomického zisku, který pak definuje jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými ekonomickými náklady. Kromě ekonomického zisku pak ekonomická teorie hovoří také o:

•

účetním zisku, jenž určujeme jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými explicitními náklady,

•

a zisku normálním, který budeme v tomto případě chápat jako účetní zisk snížený o výši ekonomického zisku.


167

TEST A OTÁZKA

1. Jaký je rozdíl mezi ekonomickým, účetním a normálním ziskem? 2. Odvoďte rovnici mezních příjmů, víte-li že funkce poptávky po moštu má podobu P = 100 – 2Q. 3. Určete zda křivka krátkodobých průměrných nákladů roste či klesá víte-li, že krátkodobé mezní náklady nabývají při daných objemech produkce vyšších hodnot, než krátkodobé průměrné náklady. 4. Určete objem produkce, při němž budeme firma vyrábějící mošt minimalizovat své náklady jak v dlouhém, tak krátkém období víte-li, že krátkodobá funkce nákladů má podobu STC = 576 + Q2 – 6Q, kdežto dlouhodobou funkci nákladů můžeme zapsat jako LTC = Q2 – 2Q. Výsledné údaje uveďte v tis. litrech. 5. Vyjděte ze zadání uvedeného v příkladech 2 a 4 a určete výši ekonomického zisku firmy v okamžiku, kdy tato maximalizuje svůj celkový příjem. Výsledné údaje uveďte v tis. Kč.


V šesté kapitole jsme věnovali svou pozornost problematice příjmů, nákladů a zisku firmy, přičemž v úvodní části jsme se zaměřili na analýzu příjmů, a to jak z pohledu dokonale, tak nedokonale konkurenčního tržního prostředí. V průběhu úvodní části jste se tak seznámili s pojmy celkový, průměrný a mezní příjem, získali jste informace o vzájemném vztahu mezi celkovými příjmy a cenovou elasticitou poptávky a dozvěděli jste se, v jaké situaci vede růst ceny k růstu celkových příjmů firmy. Následně jsme hovořili o problematice nákladů firmy, přičemž jsme samostatně analyzovali vývoj nákladů v krátkém a dlouhém období. Postupně jste tak získali

Průchod modulem


informace o tom, že v krátkém období je výše nákladů firmy poměrně výrazně ovlivněna existencí fixních výrobních faktorů, kdežto v dlouhém období se tento vliv zcela vytrácí. V rámci této části jsme si také popsali systémový vztah mezi celkovými a jednotkovými náklady a analyzovali jsme vzájemný vztah mezi náklady v krátkém a dlouhém období. Závěrečná část šesté kapitoly pak byla věnována problematice zisku firmy. Znalosti, jež jste získali v průběhu studia této kapitoly pak využijete v následující kapitole, v jejímž rámci budeme analyzovat dokonale konkurenční trh a jeho rovnováhu.


1. Ekonomický zisk definujeme jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými ekonomickými náklady, kdežto účetní zisk určíme jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými explicitními náklady a normální zisk jako hodnotu implicitních nákladů. 2. Výpočet: Rovnici mezní příjmů odvodíme z rovnice celkových příjmů, které určíme jako součin ceny a prodaného množství moštu: TR = P ⋅ Q TR = ( 100 − 2Q ) ⋅ Q TR = 100Q − 2Q 2 MR = 100 - 4Q

Rovnice mezních příjmů firmy z prodeje moštu má tvar MR = 100 – 4Q. 3. Je-li hodnota krátkodobých mezních nákladů vyšší než hodnota krátkodobých průměrných nákladů, pak se křivka SMC nachází

168


nad křivkou SAC, z čehož vyplývá, že křivka SAC je rostoucí. 4. Výpočet: Má-li firma při určitém objemu produkce minimalizovat své náklady jak v dlouhém, tak krátkém období pak musí být křivka STC tečnou křivky LTC:

STC = LTC 576 + Q 2 − 6 Q = Q 2 − 2Q 576 = Q 2 − Q 2 − 2Q + 6 Q 576 = 4Q Q = 144 Firma bude minimalizovat své náklady v krátkém i dlouhém období v okamžiku, kdy bude produkovat 144 tisíc litrů moštu. 5. Výpočet: Firma maximalizuje svůj celkový příjem v okamžiku, kdy je její mezní příjem nulový: MR = 100 − 4Q 0 = 100 − 4Q 100 = 4Q Q = 25 π E = TR − LTC π E = ( 100Q − 2Q 2 ) − ( Q 2 − 2Q ) π E = ( 100 ⋅ 25 − 2 ⋅ 25 2 ) − ( 25 − 2 ⋅ 25 ) π E = ( 2500 − 1250 ) − ( 625 − 50 ) π E = 1250 − 575 π E = 675

169


Vyrábí-li daná firma objem produkce, při němž maximalizuje svůj celkový příjem, pak její ekonomický zisk dosahuje úrovně 675 tis. Kč.

170


171

7 FIRMA NA DOKONALE KONKURENČNÍM TRHU

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY FIRMA NA DOKONALE KONKURENČNÍM TRHU. V rámci sedmé kapitoly nazvané „Firma na dokonale konkurenčním trhu“ se budeme věnovat problematice volby výstupu dokonale konkurenční firmou. V průběhu této kapitoly tak budete postupně seznámeni s charakteristickými rysy dokonale konkurenčního trhu, dozvíte se, jak firma volí optimální objem produkce, v jaké situaci se vedení firmy rozhoduje o krátkodobém ukončení výroby či o trvalém odchodu z dokonale konkurenčního trhu a jak lze odvodit křivku nabídky dokonale konkurenční firmy a křivku tržní nabídky, a to jak v krátkém, tak dlouhém období.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY FIRMA NA DOKONALE KONKURENČNÍM TRHU Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

rozpoznat základní charakteristické rysy dokonale konkurenčního trhu,

•

definovat zlaté pravidlo maximalizace zisku a pravidlo převrácené elasticity,

•

odvodit křivku nabídky dokonale konkurenční firmy v krátkém období a křivku tržní nabídky,

•

definovat bod uzavření firmy a bod odchodu firmy z odvětví,

•

odvodit křivku nabídky dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období,

•

určit efektivnost mechanismu dokonalé konkurence.

Budete umět


Získáte:

•

informace o tom, jaké jsou základní charakteristické rysy dokonale konkurenčního trhu,

•

představu o faktorech, které ovlivňují rozhodování dokonale konkurenční firmy v krátkém a dlouhém období,

•

základní poznatky o tom, v jaké situaci se firma působící na dokonale konkurenčním trhu rozhodne buďto krátkodobě ukončit svou výrobu nebo dokonce trvale odejít z daného trhu,

•

základní představu o tom, jak lze zkonstruovat křivku nabídky dokonale konkurenčního odvětví v krátkém a dlouhém období,

•

informace o cenové elasticitě nabídky a jejím vlivu na tvar křivky tržní nabídky v krátkém období

•

a v neposlední řadě také představu o tom, jakým způsobem je v ekonomii posuzována efektivnost jednotlivých tržních mechanismů.

172

Získáte



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY FIRMA NA DOKONALE KONKURENČNÍM TRHU alokační efektivnost, bod odchodu firmy z odvětví, bod uzavření firmy, kritérium odchodu firmy z odvětví, kritérium uzavření firmy, normální

Klíčová slova


173

míra výnosů, odvětví s klesajícími náklady, odvětví s konstantními náklady, odvětví s rostoucími náklady, pravidlo převrácené elasticity, teorie dokonalé konkurence, tržní nabídka, výrobní efektivnost, zlaté pravidlo maximalizace zisku


Úvod sedmé kapitoly bude věnován vstupu do problematiky dokonalé konkurence. V této části textu tak získáte informace o tom, co rozumíme pod pojmem dokonalá konkurence a jaké základní podmínky musí být splněny proto, abychom daný trh mohli označit jako dokonale konkurenční.

7.1 Dokonalá konkurence a předpoklady pro její existenci Jednou z nejlépe propracovaných částí teorie firmy je teorie dokonalé konkurence, která analyzuje chování firmy na dokonale konkurenčním trhu, přičemž platí, že za dokonale konkurenční můžeme označit pouze ten trh, který splňuje následující podmínky:

•

jak na straně poptávky, tak na straně nabídky se na daném trhu vyskytuje velký počet ekonomických subjektů, které tak na tomto trhu dosahují pouze minimálního tržního podílu, v důsledku čehož se stávají cenovými příjemci,

•

firmy působící na tomto trhu vyrábějí homogenní produkt, tj. realizují výrobky či služby, jež jsou jednotlivými ekonomickými subjekty považovány za dokonalé substituty,

•

v dlouhém období jsou všechny výrobní faktory dokonale mobilní, což tedy znamená, že na daném trhu jsou splněny všechny podmínky zabezpečující volný vstup a výstup ekonomických subjektů z tohoto trhu (odvětví),

•

ekonomické subjekty mají k dispozici dokonalé informace, tj. ví jak o stávajícím prostorovém rozmístění statků a služeb, tak o jejich

Teorie dokonalé konkurence


174

cenách a současně jsou také schopny na základě těchto informací ceny i rozmístění statků zcela správně předpovědět. Také v tomto modelu je pak hlavním cílem firmy maximalizace zisku a hlavním cílem spotřebitele maximalizace jeho užitku.

Dokonale konkurenční trh je tedy trhem, na němž působí velký počet ekonomických subjektů (firem a spotřebitelů), které vzhledem ke svému tržnímu podílu nejsou schopny významným způsobem ovlivnit cenu příslušné produkce.

Dokonale konkurenční trh


Poté, co jsme si definovali základní předpoklady pro existenci dokonalé konkurence, zaměříme nyní svou pozornost na problematiku rozhodování firmy o obejmu výstupu v krátkém období. V průběhu této části kapitoly tak získáte informace o tom, že dokonale konkurenční firma se při svém rozhodování řídí tzv. zlatým pravidlem maximalizace zisku, z čehož vyplývá, že vyrábí takový objem výstupu, při němž se cena tohoto výstupu rovná mezním nákladům na jeho produkci. V závěru této části se pak seznámíte s křivkou nabídky dokonale konkurenční firmy v krátkém období a s křivkou tržní nabídky.

7.2 Rozhodování firmy o objemu výstupu v krátkém období Na základě hypotézy o maximalizaci zisku dospějeme k závěru, že firma Maximalizace zisku působící na dokonale konkurenčním trhu usiluje o maximalizaci svého dokonale konkurenční ekonomického zisku. Tohoto cíle pak tato firma dosáhne v okamžiku, kdy firmou vyrábí takový objem produkce, při němž dodatečný růst výstupu nezmění dodatečný zisk, tj. bude platit, že:

∆π >0 ∆Q

(7.1)


175

Dosadíme-li tento předpoklad do rovnice zachycující změnu zisku vyvolanou změnou objemu vyráběné produkce o jednu jednotku:

∆π ∆TR ∆TC = − ∆Q ∆Q ∆Q

(7.2)

získáme následující rovnici:

0=

∆TR ∆TC − ∆Q ∆Q

(7.3a)

již pak můžeme dále upravit do podoby:

∆TR ∆TC = ∆Q ∆Q

(7.4a)

MR = MC

(7.4b)

resp.:

přičemž rovnice (7.4b) pak zachycuje tzv. zlaté pravidlo maximalizace zisku, které hovoří o tom, že firma maximalizuje svůj zisk v okamžiku, kdy vyrábí takový objem produkce, při němž dosahuje stejné výše mezních příjmů a mezních nákladů. V tomto okamžiku je pak nutno učinit dvě důležité poznámky:

•

druhou nezbytnou podmínkou maximalizace zisku je nutnost existence záporné druhé derivace, neboť pouze v tomto případě se jedná o maximalizaci zisku. Pokud by při daném objemu produkce byla druhá derivace ziskové funkce kladná, pak by daná firma nemaximalizovala v tomto bodě zisk, ale ztrátu.

•

toto pravidlo je platné jak na dokonale, tak na nedokonale konkurenčním trhu.

Dosadíme-li do rovnice (7.4b) rovnici (6.15b), která vyjadřuje vzájemný vztah mezi cenovou elasticitou poptávky a mezním příjmem firmy, pak dospějeme k rovnici:  1 P ⋅  1 + e PD 

  = MC 

(7.5)

Zlaté pravidlo maximalizace zisku


176

již můžeme dále upravit do podoby:

P − MC 1 =− MC e PD

(7.6)

Rovnice (1.6) pak zachycuje tzv. pravidlo převrácené elasticity, které říká, že rozdíl mezi cenou produkce a mezními náklady firmy bude klesat s tím, jak bude růst cenová elasticita poptávky. Vyjdeme-li z výše řečeného, pak dospějeme k závěru, že optimální výstup firmy můžeme určit dvojím způsobem:

•

buďto jako výstup, při němž se mezní příjmy firmy rovnají jejím mezním nákladům,

•

nebo jako výstup, při němž daná firma dosahuje maximálního rozdílu mezi celkovými příjmy a celkovými náklady.

Obě výše uvedené varianty jsou pak zachyceny na obrázku č. 7-1. Jak je z daného obrázku zřejmé, produkuje-li daná firma:

•

Q1, resp. Q3 jednotek produkce, pak dosahuje nulového ekonomického zisku v krátkém období, neboť při těchto objemech produkce se celkové příjmy firmy rovnají jejím krátkodobým celkovým nákladům, resp. průměrné příjmy rovnají průměrným nákladům,

•

Q2 jednotek produkce, pak maximalizuje svůj zisk, jelikož při tomto objemu výstupu se mezní příjmy firmy rovnají jejím krátkodobým mezním nákladům, přičemž křivka krátkodobých mezních nákladů protíná křivku mezních příjmů zespoda, což značí, že v tomto případě je druhá derivace ziskové funkce záporná.

Na závěr této části je pak nutno učinit jednu poznámku. Jak již víme z předchozí kapitoly, v případě dokonale konkurenčních trhů je mezní příjem firmy roven ceně její produkce. Vyjdeme-li z tohoto předpokladu, pak můžeme výše uvedenou rovnici zachycující zlaté pravidlo maximalizace zisku upravit do následující podoby: P = MC

(7.7)

Z daného je tedy zřejmé, že dokonale konkurenční firma maximalizuje svůj zisk v okamžiku, kdy vyrábí takový objem výstupu, při němž se cena tohoto

Pravidlo převrácené elasticity


177

výstupu rovná mezním nákladům na jeho produkci. Obrázek č. 7-1 – Úroveň výstupu maximalizující zisk dokonale konkurenční firmy v krátkém období (a)

(b)

TR, STC

STC

TR

R/j, C/j SMC

B

TR3 = STC3

SAC ER

TR2

EC

STC2

maxinální zisk

A´

AR = MR = SMC zisk

E´C

SAC TR1 = STC1

E´R

B´ jednotkový zisk

AR = MR = d

A

STCmin

0

Q1

Q2

Q3

Q

0

Q1

Q2

Q3

Q

7.2.1 Nabídka dokonale konkurenční firmy a dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období

Z rovnice (7.7) je zřejmé, že dokonale konkurenční firma bude v krátkém období produkovat takový objem výstupu, při němž se její krátkodobé mezní náklady budou rovnat ceně příslušné produkce. Tento poznatek nás pak vede k závěru, že křivka krátkodobých mezních nákladů vyjadřuje vzájemný vztah mezi cenou a nabízeným množstvím příslušného statku, což nám umožňuje ztotožnit tuto křivku s křivkou nabídky dokonale konkurenční firmy v krátkém období.

Nabídka firmy v krátkém období

Víme-li, že hlavním cílem dokonale konkurenční firmy je maximalizace ekonomického zisku, pak před námi vyvstává otázka, jak se vedení firmy zachová v okamžiku, kdy cena produkce bude natolik nízká, že firma svými celkovými příjmy nebude schopna pokrýt své krátkodobé celkové náklady, tj. vyrábí-li daný objem produkce se ztrátou. V tomto okamžiku bychom tedy mohli říci, že vedení této firmy stojí před poměrně zásadním rozhodnutím, a to zda pokračovat ve výrobním procesu či zda tento výrobní proces ukončit. Na čem bude toto rozhodnutí záviset? Budeme-li chtít nalézt odpověď na tuto otázku, pak si musíme především uvědomit, že v krátkém období se firma

Kritérium uzavření firmy


178

nemůže vyhnout platbě fixních nákladů, z čehož pak zcela jednoznačně vyplývá, že i při dočasném uzavření provozu bude firma nucena tyto náklady stále hradit. Z daného je tedy zřejmé, že firma uzavře svou výrobu pouze v okamžiku, kdy její celkový příjem nebude schopen pokrýt její variabilní náklady, tj. bude-li platit, že: TR < VC

(7.8)

vydělíme-li pak celou rovnici objemem vyrobené produkce získáme rovnici:

TR VC < Q Q

(7.9a)

AR < AVC

(7.9b)

P < AVC

(7.9c)

resp.:

či také:

Rovnice (1.9c) je pak matematickým vyjádřením kritéria uzavření firmy. Z daného je tedy zřejmé, že vedení firmy se rozhodne uzavřít výrobu v okamžiku, kdy cena dané produkce nebude schopna pokrýt výši průměrných variabilních nákladů firmy. Bod uzavření firmy je tedy bodem v němž platí, že:

P = min . AVC = SMC

Bod uzavření firmy

(7.10)

Jak je z výše uvedené rovnice zřejmé, bude dokonale konkurenční firma vyrábět pouze takový objem výstupu, při jehož produkci bude cena toho výstupu vyšší, než průměrné variabilní náklady. Vyjdeme-li z tohoto závěru, pak budeme nuceni poněkud upřesnit výše uvedenou definici křivky nabídky, a to tak, že za křivku nabídky dokonale konkurenční firmy v krátkém období budeme považovat tu část křivky krátkodobých mezních nákladů, která leží nad křivkou průměrných variabilních nákladů (viz bod ER na obrázku č. 72b).

Nabídka firmy v krátkém období – upřesněná verze


179

Obrázek č. 7-2 – Křivka nabídky dokonale konkurenční firmy v krátkém období a bod uzavření firmy (a)

(b) R/j, C/j

R/j, C/j SMC

ztráta

0

SAC

SAC

AVC

AVC

EC

SAC AR = MR = SMC AVC

SMC

EC

SAC ztráta

ER

částečná úhrada FC EVC

Q

AR = MR = d

Q

AR = MR = AVC = SMC

0

ER

Q

Vzhledem k tomu, že v krátkém období považujeme množství firem působících v daném odvětví za neměnné, můžeme křivku nabídky dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období či také křivku tržní nabídky (S) určit jako horizontální součet jednotlivých křivek nabídky firem, které v tomto období na daném trhu působí (viz obrázek č. 7-3). Křivku nabídky dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období pak ovlivňují následující faktory:

•

počet firem působících v tomto odvětví – bude-li se zvyšovat počet firem, jež působí na dokonale konkurenčním trhu, pak se bude křivka tržní nabídky posouvat směrem doprava,

•

velikost výstupu produkovaného každou z firem působících v odvětví – zde taktéž platí, že s rostoucím objemem výstupu se bude křivka nabídky dokonale konkurenčního odvětví posouvat směrem doprava,

•

a faktory působícími na výši krátkodobých mezních nákladů firmy – opustíme-li v tomto okamžiku předpoklad o konstantních cenách vstupů pak dospějeme k závěru, že s růstem ceny vstupů se křivka krátkodobých mezních nákladů posouvá směrem doleva nahoru (náklady spojené s jednotlivými objemy produkce rostou), což se následně odrazí ve sklonu křivky tržní nabídky, která tak bude strmější.

AR = MR = d

Q

Nabídka dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období


180

Obrázek č. 7-3 – Konstrukce křivky nabídky dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období MC

MC

SMCA nabídka firmy A

bA

MC2

0

MC1

Q1 Q2

Q

0

B = bA + bM

p2

aM

Q1

S = SMCA + SMCM tržní nabídka

bM

MC2

aA

MC1

pQ

SMCM nabídka firmy M

A = aA + aM

p1

Q3

Q

0

Q1 = Q1(A) + Q1(M)

Q

Q2 = Q2(A) + Q3(M)

Podobně jako v případě poptávky, také v případě nabídky, se nám jako poměrně významný jeví ukazatel vyjadřující míru citlivosti tržní nabídky na změnu ceny nabízeného statku či služby, tj. cenová elasticity nabídky:

e PS

∆Q Q = ∆P P

(7.11)

Jak je pak z rovnice (7.11) zřejmé, v tomto případě cenová elasticita vyjadřuje procentní změnu nabízeného množství produkce vyvolanou jednoprocentní změnou ceny tohoto výstupu, přičemž platí, že hodnota takto vypočteného ukazatele bude vždy kladná, popř. nulová. V rámci ekonomické teorie tak rozlišujeme mezi:

•

cenově elastickou nabídkou (ePS > 1), jež se vyznačuje tím, že růst ceny daného výrobku o jeden procentní bod zvýší nabízené množství příslušného statku o více než jedno procento, přičemž platí, že čím větší je cenová elasticita nabídky, tím větší je sklon křivky tržní nabídky, tj. křivka se stává plošší.

•

jednotkově elastickou nabídkou (ePS = 1), pro niž platí, že růst ceny daného statku o jedno procento zvýší nabízené množství daného statku taktéž o jeden procentní bod.

•

a cenově neelastickou nabídkou (ePS < 1), která se vyznačuje tím, že růst ceny výstupu o jeden procentní bod zvýší nabízené množství statku o méně než jedno procento, což se opět odrazí ve sklonu křivky tržní nabídky, který se s poklesem cenové elasticity taktéž snižuje, tj.

Cenová elasticita nabídky


181

křivka tržní nabídky se stává strmější.


V předchozí části textu jste získali informace o tom, jak se rozhoduje dokonale konkurenční firma v krátkém období. Nyní tento časový úsek opustíme a zaměříme se na období dlouhé. V rámci této části textu si tak osvětlíme kritérium odchodu, resp. vstupu dokonale konkurenční firmy do odvětví, definujeme si nabídku dokonale konkurenční firmy v krátkém období a na závěr také pohovoříme o nabídce dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období.

7.3 Rozhodování firmy o objemu výstupu v dlouhém období Podobně jako v krátkém období, také v období dlouhém existuje na dokonale konkurenčním trhu cena, při níž se vedení dané firmy rozhodne tento trh opustit. Budeme-li chtít výši této ceny určit, pak si musíme uvědomit, že v dlouhém období bere dokonale konkurenční firma při svém rozhodování v potaz pouze variabilní náklady, z čehož pak vyplývá, že tato firma uzavře svou výrobu a odejde z daného odvětví pouze v okamžiku, když její celkové příjmy nepokryjí v plné výši její dlouhodobé celkové náklady, nebo-li bude platit, že: TR < LTC

(7.12)

vydělíme-li pak tuto rovnici množstvím vyrobeného výstupu, získáme rovnici:

TR LTC < Q Q

(7.13a)

AR < LAC

(7.13b)

P < LAC

(7.13c)

nebo-li:

resp.:

Kritérium odchodu firmy z odvětví


182

Rovnici (1.13c) pak považujeme za matematické vyjádření kritéria odchodu firmy z odvětví, přičemž toto kritérium nám říká, že vedení firmy se rozhodne opustit daný trh v okamžiku, kdy cena výstupu, jenž tato firma produkuje, není schopna pokrýt výši dlouhodobých průměrných nákladů této firmy. Z daného je tedy zřejmé, že bod odchodu firmy z odvětví je bodem, v němž platí, že:

P = min . LAC = LMC

(7.14)

Podobným způsobem bychom pak mohli odvodit kritérium vstupu firmy do odvětví: P > LAC

Bod odchodu firmy z odvětví

Kritérium vstupu firmy do odvětví

(7.15)

které v tomto případě hovoří o tom, že vedení firmy se rozhodne vstoupit na daný trh v okamžiku, kdy cena produkce realizované na tomto trhu převýší dlouhodobé průměrné náklady firmy. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dokonale konkurenční firma bude v dlouhém období vyrábět pouze takový objem výstupu, při jehož produkci bude cena tohoto výstupu vyšší či rovna dlouhodobým průměrným nákladům. Na základě výše řečného tak dospějeme k závěru, že křivka nabídky dokonale konkurenční firmy v dlouhém období bude totožná s tou částí křivky dlouhodobých mezních nákladů, která leží nad křivkou dlouhodobých průměrných nákladů (viz obrázek č. 7-4). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v případě dokonale konkurenčního trhu uvažujeme o tom, že firmy působící na tomto trhu se mohou zcela volně rozhodnout, zda na tento trh vstoupí či zda z něj odejdou, přičemž toto rozhodnutí bude zcela závislé na cílech, jež si vedení těchto firem stanoví. Budeme-li tedy nadále předpokládat, že hlavním cílem firmy je maximalizace ekonomického zisku, pak dospějeme k závěru, že tato firma vstoupí na daný trh pouze v okamžiku, budou-li firmy, které již na tomto trhu působí, ziskové. V tomto okamžiku pak vyvstává otázka, jak se tento vstup na dokonale konkurenčním trhu projeví. Obecně můžeme konstatovat, že příchod nové firmy do odvětví rozšíří počet stávajících firem, které na tomto trhu působí, v důsledku čehož se následně zvýší množství nabízeného zboží a současně také sníží jeho cena a tím pádem také ziskovost firem. Tento proces pak bude pokračovat tak dlouho, dokud firmy působící na tomto trhu nedosáhnou nulového ekonomického zisku. Jinými slovy řečeno, v dlouhém období směřuje dokonale konkurenční firma k vyrovnanosti celkových příjmů a celkových dlouhodobých nákladů, tj. k nulovému ekonomickému zisku, resp. k tzv. normální míře výnosů (viz bod E na obrázku č. 7-4).

Nabídka firmy v dlouhém období


183

Obrázek č. 7-4 – Úroveň výstupu maximalizující zisk dokonale konkurenční firmy v dlouhém období

R/j, C/j LMC SMC

SAC

LAC AR = LAC = SAC

0

E

Q

AR = MR = d

Q

7.3.1 Nabídka dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období

V předchozí části textu jsme si ukázali, že křivku nabídky dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období určíme jako horizontální součet jednotlivých nabídkových křivek dokonale konkurenčních firem, přičemž jsme také konstatovali, že počet těchto firem považujeme v tomto časovém úseku za neměnný. Jak je z výše uvedeného zřejmé, v dlouhém období jsme tento předpoklad opustili, což se následně promítne také do konstrukce křivky nabídky dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období (LIS), která v tomto případě bude tvořena souborem bodů, v nichž je na dokonale konkurenčním trhu dosaženo rovnováhy.

Křivka tržní nabídky v dlouhém období


184

Obrázek č. 7-5 – Křivka nabídky dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období v případě konstantních cen vstupů R/j, C/j

P D1

LMC

firma A

D2

S1

S2

SMC

AR2 = SMC2 AR1 = LAC1 = SAC1 = SMC1

SAC a

e1 = e2

LAC AR = MR = d

P2 P1 = P3

A E1

E2

LIS trh

0

q1 = q3 q2

q

0

Q1

Q3

Q

Q2

Z výše řečeného je tedy zřejmé, že pro konstrukci křivky LIS musíme znát Konstrukce křivky LIS alespoň dva body, v nichž je dané odvětví dlouhodobě v rovnováze. Předpokládejme proto, že tím prvním bodem dlouhodobé rovnováhy je bod E1, tj. bod v němž křivka tržní poptávky D1 protíná křivku tržní nabídky v krátkém období S1 (viz obrázek č. 7-5). Dále předpokládejme, že na námi analyzovaném trhu vzroste poptávka spotřebitelů po daném statku, což se následně projeví v posunu křivky tržní poptávky směrem doprava nahoru, tj. z polohy D1 do polohy D2. Vzhledem k tomu, že v krátkém období je počet firem v dokonale konkurenčním odvětví konstantní, povede zvýšení poptávky po produkci daného odvětví k růstu ceny této produkce, a to z původní úrovně P1 na novou úroveň P2. Vyšší cena pak bude motivovat stávající firmy k tomu, aby zvýšili objemy vyráběné produkce (posun z q1 na q2) a tím pádem také dosáhly kladného ekonomického zisku ve výši (AR2 – SAC1).q2. Jak již víme, kladný ekonomický zisk přiláká do daného odvětví další firmy, což následně povede k posunu křivky tržní nabídky směrem doprava, přičemž tento proces bude probíhat tak dlouho, dokud firmy působící v tomto odvětví nebudou opět dosahovat normální míry výnosů (posun křivky tržní nabídky z polohy S1 do polohy S2). Ekonomika se tak dostane do nového bodu dlouhodobé rovnováhy, kterým je v tomto případě bod E2. Propojíme-li pak původní a nový bod dlouhodobé rovnováhy, získáme křivku nabídky dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období, tj. křivku LIS. V tomto okamžiku je pak zapotřebí poznamenat, že nezvýší-li vstup nových firem do odvětví ceny výrobních faktorů, tj. budeme-li se pohybovat v odvětví s konstantními náklady, pak bude mít křivka LIS podobu přímky rovnoběžné s osou x.


185

Kromě odvětví s konstantními náklady, o němž jsme hovořili v předchozí části tohoto textu, pak rozeznáváme ještě další dva případy dokonale konkurenčních odvětví, a to:

•

odvětví s rostoucími náklady, jež se vyznačuje tím, že s růstem výstupu dochází v tomto odvětví k růstu ceny vstupů, což se následně odráží v pozitivním sklonu křivky LIS (viz obrázek 7-6a),

•

a odvětví s klesajícími náklady, pro nějž je typické, že s růstem objemu vyráběné produkce klesají ceny vstupů, které dané firmy využívají k výrobě této produkce. V tomto případě je pak křivka LIS negativně skloněnou křivkou (viz obrázek 7-6b).

Jednotlivé typy odvětví a tvar křivky LIS

Obrázek č. 7-6 – Křivka nabídky dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období v případě rostoucích cen vstupů (a) a klesajících cen vstupů (b) (a)

(b)

P

P D1

D2

S1

P2 P3 P1

S2

D1

LIS

D2

S1

P2

A

S2

A

E2

E1

P1 P3

E1

E2

LIS 0

Q1 Q 3 Q2

Q

0

Q1 Q2

Q3

Q


186


V závěrečné části tohoto textu zaměříme svou pozornost na problematiku efektivnosti dokonale konkurenčního trhu, tj. bude posuzovat výrobní a alokační efektivnost dokonalé konkurence.

7.4 Efektivnost dokonale konkurenčního trhu Poslední otázkou, která před námi v této kapitoly vyvstává, je otázka týkající se efektivnosti dokonale konkurenčního trhu. Máme-li na tuto otázku nalézt odpověď pak si musíme uvědomit, že na efektivnost jakéhokoliv tržního mechanismu můžeme nahlížet ze dvou úhlů pohledu, a to z pohledu:

Efektivnost tržního mechanismu

•

výrobní efektivnosti, již dané odvětví dosahuje v okamžiku, kdy firmy působící v tomto odvětví vyrábějí daný objem produkce s minimálními náklady. Z daného je tedy zřejmé, že dokonale konkurenční odvětví můžeme označit za odvětví, jež je výrobně efektivní, neboť všechny firmy působící v tomto odvětví dlouhodobě produkují s minimálními dlouhodobými průměrnými náklady.

Výrobní efektivnost

•

a z pohledu alokační (rozdělovací) efektivnosti, již dané odvětví dosahuje tehdy, pokud firmy působící v tomto odvětví vyrábějí takový objem produkce, jenž jsou spotřebitelé na daném trhu při stanovených cenách ochotni poptávat. Z daného je tedy zřejmé, že tržní mechanismus můžeme označit za alokačně efektivní pouze tehdy, pokud se při dané ceně tržní poptávka vyrovná tržní nabídce, tj. bude splněna následující podmínka:

Alokační efektivnost

MU = P = MC

(7.16)

Vyjdeme-li z našich dosavadních znalostí, pak dospějeme k závěru, že v případě dokonale konkurenčního odvětví je výše uvedená podmínka splněna, což nám následně umožňuje označit toto odvětví za alokačně efektivní.


187

SHRNUTÍ KAPITOLY FIRMA NA DOKONALE KONKURENČNÍM TRHU

Teorie dokonalé konkurence analyzuje chování firmy na dokonale konkurenčním trhu, přičemž platí, že za dokonale konkurenční můžeme označit pouze ten trh, který splňuje následující podmínky: •

jak na straně poptávky, tak na straně nabídky se na tomto trhu vyskytuje velký počet ekonomických subjektů,

•

firmy působící na tomto trhu vyrábějí homogenní produkt,

•

v dlouhém období jsou všechny výrobní faktory dokonale mobilní, tj. jsou splněny všechny podmínky zabezpečující volný vstup a výstup ekonomických subjektů z tohoto trhu (odvětví),

•

a ekonomické subjekty mají k dispozici dokonalé informace.

Dokonale konkurenční trh je tedy trhem, na němž působí velký počet ekonomických subjektů (firem a spotřebitelů), které vzhledem ke svému tržnímu podílu nejsou schopny významným způsobem ovlivnit cenu příslušné produkce. Budeme-li analyzovat chování firmy na dokonale konkurenčním trhu, pak dospějeme k závěru, že tato se při svém rozhodování o objemu vyrobené produkce řídí tzv. zlatým pravidlem maximalizace zisku, které hovoří o tom, že firma maximalizuje svůj zisk v okamžiku, kdy vyrábí takový objem produkce, při němž dosahuje stejné výše mezní příjmů a mezních nákladů. Na základě tohoto pravidla pak dospějeme k závěru, že dokonale konkurenční firma maximalizuje svůj zisk vyrábí-li takový objem produkce, při němž se:

•

buďto cena této produkce rovná mezním nákladům firmy,

•

nebo daná firma dosahuje maximálního rozdílu mezi celkovými příjmy a celkovými náklady.

Pomocí zlatého pravidla maximalizace zisku pak také odvodíme pravidlo převrácené elasticity, které říká, že rozdíl mezi cenou produkce a mezními náklady firmy bude klesat s tím, jak bude růst

Shrnutí


cenová elasticita poptávky. Analyzujeme-li chování dokonale konkurenční firmy v krátkém období pak dospějeme k závěru, že vedení této firmy se při svém rozhodování řídí kritériem uzavření firmy, na jehož základě ukončí výrobu v okamžiku, kdy cena produkce nebude schopna pokrýt výši průměrných variabilních nákladů firmy. Dokonale konkurenční firma tak v krátkém období vyrábí pouze takový objem výstupu, při jehož produkci bude cena tohoto výstupu vyšší, než průměrné variabilní náklady, z čehož je tedy zřejmé, že křivku nabídky dokonale konkurenční firmy v krátkém období budeme moci ztotožnit s tou částí křivky krátkodobých mezních nákladů, která leží nad křivkou průměrných variabilních nákladů.

Křivku nabídky dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období či také křivku tržní nabídky pak definujeme jako křivku, jež je horizontálním součtem jednotlivých křivek nabídky firem, které v tomto období na daném trhu působí, přičemž můžeme současně konstatovat, že sklon a polohu této křivky ovlivňují následující faktory: •

počet firem působících v odvětví,

•

velikost výstupu produkovaného každou z firem působících v odvětví,

•

a faktory působícími na výši krátkodobých mezních nákladů firmy.

V souvislosti s tržní nabídkou pak také hovoříme o cenové elasticitě nabídky, již lze charakterizovat jako míru citlivosti tržní nabídky na změnu ceny nabízeného statku či služby. Využívá-li vedení firmy v krátkém období při svém rozhodování o objemu výstupu kritérium uzavření firmy, pak v dlouhém období využívá při tomto rozhodování kritérium odchodu firmy z odvětví, na jehož základě se vedení firmy rozhodne opustit daný trh v okamžiku, kdy cena výstupu, jenž tato firma produkuje, není schopna pokrýt výši dlouhodobých průměrných nákladů firmy. Dokonale konkurenční firma tak v dlouhém období vyrábí pouze takový objem výstupu, při jehož produkci je cena toho výstupu vyšší či rovna dlouhodobým průměrným nákladům, z čehož tedy vyplývá, že křivka nabídky

188


dokonale konkurenční firmy v dlouhém období bude totožná s tou částí křivky dlouhodobých mezních nákladů, která leží nad křivkou dlouhodobých průměrných nákladů. Na rozdíl od krátkého období, v dlouhém období směřuje dokonale konkurenční firma k vyrovnanosti celkových příjmů a celkových dlouhodobých nákladů, tj. k nulovému ekonomickému zisku, resp. k tzv. normální míře výnosů. Vzhledem k tomu, že v dlouhém období nemůžeme považovat počet firem působících v daném odvětví za konstantní, je v tomto časovém úseku křivka nabídky dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období tvořena souborem bodů dlouhodobé rovnováhy dokonale konkurenčního trhu. V tomto okamžiku je pak nutno poznamenat, že sklon křivek LIS ovlivňuje to, zda se pohybuje:

•

v odvětví s konstantními náklady, kde bude křivka LIS rovnoběžnou s osou x,

•

v odvětví s rostoucími náklady, kdy bude křivka LIS pozitivně skloněnou křivkou,

•

či v odvětví s klesajícími náklady, pro nějž je typická negativně skloněná křivka LIS.

Na závěr této kapitoly jsme pak věnovali pozornost efektivnosti dokonale konkurenčního trhu, a to jak z pohledu:

•

výrobní efektivnosti, již dané odvětví dosahuje v okamžiku, kdy firmy působící v tomto odvětví vyrábějí daný objem produkce s minimálními náklady.

•

tak z pohledu alokační (rozdělovací) efektivnosti, již dané odvětví dosahuje tehdy, pokud firmy působící v tomto odvětví vyrábějí takový objem produkce, jenž jsou spotřebitelé na daném trhu při stanovených cenách ochotni poptávat.

V této souvislosti pak můžeme konstatovat, že dokonale konkurenční tržní struktura dosahuje jak výrobní, tak alokační efektivnosti.

189


190

TEST A OTÁZKA

1. Jaké podmínky musí být splněny proto, abychom určitý trh označili jako trh dokonale konkurenční? 2. Definujte zlaté pravidlo maximalizace zisku. 3. Určete, zda bude firma vyrábějící mošt pokračovat v krátkém období ve výrobě, víte-li, že při výrobě deseti litrů moštu jsou její fixní náklady rovny 100 Kč, celkové náklady činí 180 Kč a cena jednoho litru moštu je 24 Kč. 4. Vyjmenujte faktory ovlivňující sklon a polohu křivky nabídky dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období. 5. Určete objem produkce, při němž bude firma vyrábějící mošt maximalizovat svůj zisk v krátkém období, víte-li, že krátkodobá funkce nákladů má podobu STC = 576 + Q2 – 6Q a cena produkce je opět 24 Kč za litr. Výsledné údaje uveďte v tis. litrů.


V rámci sedmé kapitoly nazvané „Firma na dokonale konkurenčním trhu“ jsme věnovali svou pozornost problematice volby výstupu dokonale konkurenční firmou. V úvodní části této kapitoly jsme tak definovali dokonale konkurenční trh a současně jsme stanovili základní podmínky, jež musí tento trh splňovat. Následně jsme svou pozornost zaměřili na problematiku rozhodování firmy o objemu výstupu v krátkém období. V rámci této části jste získali informace o tom, že firma se při svém rozhodování řídí zlatým pravidlem maximalizace zisku, z čehož pak vyplynulo, že tato firma vyrábí takový objem výstupu, při němž se cena tohoto výstupu rovná mezním nákladům na jeho produkci. V závěru této části jste se pak

Průchod modulem


seznámili s křivkou nabídky dokonale konkurenční firmy v krátkém období a s křivkou tržní nabídky. Poté, co jsme analyzovali rozhodování firmy v krátkém období, zaměřili jsme v následující části textu svou pozornost na období dlouhé, přičemž jsme postupně osvětlili kritérium odchodu, resp. vstupu dokonale konkurenční firmy do odvětví, definovali jsme si nabídku dokonale konkurenční firmy v krátkém období a na závěru jsme pak pohovořili o nabídce dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období. Závěrečnou část této kapitoly jsme věnovali analýze efektivnosti dokonale konkurenčního odvětví. V následující kapitole opustíme dokonale konkurenční tržní strukturu a přejdeme k problematice nedokonale konkurenčních trhů.


1. Trh můžeme označit za dokonale konkurenční pouze tehdy, jsou-li splněny následující podmínky: (1) na tomto trhu se vyskytuje velký počet ekonomických subjektů, (2) firmy vyrábějí homogenní produkt, (3) v dlouhém období jsou všechny výrobní faktory dokonale mobilní a (4) ekonomické subjekty mají k dispozici dokonalé informace. 2. Zlaté pravidlo maximalizaci zisku hovoří o tom, že firma maximalizuje svůj zisk v okamžiku, kdy vyrábí takový objem produkce, při němž dosahuje stejné výše mezní příjmů a mezních nákladů. 3. Výpočet: Máme-li určit, zda bude daná firma v krátkém období pokračovat ve výrobě či nikoliv, pak musíme znát výši průměrných variabilních nákladů firmy, jež pak porovnáme s cenou dané produkce:

191


192

VC Q 180 AVC = 10 AVC = 18 AVC =

P = 24 Jak je z výše uvedeného zřejmé, průměrné variabilní náklady firmy jsou v tomto období nižší než cena produkce, z čehož tedy vyplývá, že daná firma bude v krátkém období dále pokračovat ve výrobě. 4. Na sklon a polohu křivky nabídky dokonale konkurenčního odvětví v krátkém období má vliv (1) počet firem působících v tomto odvětví, (2) velikost výstupu produkovaného každou z firem působících v tomto odvětví a v neposlední řadě také (3) faktory, jež ovlivňují výši krátkodobých mezních nákladů firmy. 5. Výpočet: Dokonale konkurenční firma maximalizuje svůj zisk v okamžiku, kdy se její mezní náklady rovnají ceně produkce: STC = 576 + Q 2 − 6 Q SMC = 2Q − 6 SMC = P 2Q − 6 = 24 2Q = 30 30 2 Q = 15 Q=

Firma

bude

v krátkém

období

maximalizovat

svůj

zisk


v okamžiku, kdy bude produkovat 15 tis. litrů moštu.

193


194

8 ROVNOVÁHA NA NEDOKONALE KONKURENČNÍM TRHU

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY ROVNOVÁHA NA NEDOKONALE KONKURENČNÍM TRHU. Na dokonale konkurenčním trhu je firma příjemcem ceny a její chování spočívá v určování optimálního objemu produkce. Základním rysem dokonale konkurenčního trhu je rovnost podmínek pro jeho účastníky. V této kapitole si ukážeme, že rovnost podmínek z různých důvodů nelze zajistit. K těmto důvodům patří především právní restrikce, diferenciace produktu a nedokonalé informace. Jejich vlivem vznikají různé formy nedokonalé konkurence. Postupně se seznámíme s monopolem, oligopolem a monopolní konkurencí a jejich důsledky na tržní nabídku a poptávku a efektivnost fungování trhu.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY ROVNOVÁHA NA NEDOKONALE KONKURENČNÍM TRHU Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

vymezit příčiny vzniku nedokonalé konkurence,

•

charakterizovat její jednotlivé formy,

•

vymezit dopady její existence na efektivnost fungování trhu.

Budete umět


Získáte:

•

poznatky o reálných tržních strukturách: monopolu, oligopolu a monopolní konkurenci,

•

představu o fungování tržního mechanismu v reálných podmínkách.

195

Získáte



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY ROVNOVÁHA NA NEDOKONALE KONKURENČNÍM TRHU alokační efektivnost, bariéry konkurence, cenová válka, cenový vůdce, diferenciace produktu, monopol, monopolní konkurence, monopolní síla, monopson, náklady mrtvé váhy, nedokonalá konkurence, nedokonalé informace, kartel, koluzivní oligopol, oligopol, právní restrikce, přebytek firmy, přebytek spotřebitele, regulace monopolu, tvůrce ceny, úspory z rozsahu, výrobní efektivnost


Úvod osmé kapitoly bude věnován vstupu do problematiky nedokonalé konkurence. V průběhu této části textu tak získáte informace o tom, co bude rozumět pod pojmem nedokonalá konkurence a jaké jsou její hlavní rysy. Na závěr této části pak

Klíčová slova


196

provedeme krátké srovnání dokonalé a nedokonale konkurenčního trhu.

8.1 Charakteristika nedokonalé konkurence Dosavadní analýza nabídky firmy na trhu statků předpokládala, že trh je dokonale konkurenční. To především znamenalo, že firma přejímala cenu stanovenou na trhu (byla příjemcem ceny) a její aktivní rozhodování spočívalo v určení optimálního objemu produkce, tj. takového množství produkce, při jehož realizaci mohla maximalizovat zisk. Popsaným způsobem se však firma chová za podmínek, že všichni výrobci jsou stejně malí, produkují homogenní výrobek a je umožněn volný vstup a výstup z odvětví (bez vynaložení nákladů). V praxi se však pohybují firmy v podmínkách, které se od modelu dokonalé konkurence liší. Proto hovoříme o nedokonalé konkurenci. Rozlišujeme tři typy nedokonalé konkurence a sice monopol, oligopol a monopolní konkurenci, které budou níže podrobně charakterizovány. Nejprve je však nutné podat obecnou charakteristiku nedokonalé konkurence rozebrat příčiny jejího vzniku.

Hlavním rysem nedokonalé konkurence je především možnost ovlivňovat cenu vlivem existence diferencovaného produktu. Ten si můžeme představit např. jako různé druhy pánské vycházkové obuvi nabízené různými výrobci na trhu pánské vycházkové obuvi. Všichni nabízejí vycházkovou obuv, která uspokojuje danou potřebu, ale současně se u jednotlivých výrobců liší co do barvy, materiálu a designu. To umožňuje výrobci ovlivňovat cenu a zvýraznit svůj podíl na celkové nabídce.

Možnost ovlivňovat cenu

Dalším významným rysem je existence firem různé velikosti. K diferenciaci firem podle velikosti dochází z různých příčin. Základní příčinou je potřebná výše vloženého kapitálu, která závisí na zvolené technologii výroby. Další příčinou jsou důsledky konkurenčního boje, kdy dochází ke spojování (fůzím) firem, či jejich pohlcování.

Různá velikost firem

Významným rysem nedokonalé konkurence je omezení možnosti vstupu do odvětví, kde hrají rozhodující roli náklady spojené s pořizováním kapitálových

Omezení vstupu do


statků, nebo nových technologií. Z historie vývoje hospodářsky vyspělých ekonomik je patrné, že rozvoj některých odvětví byl přímo spojen s určitou formou a velikostí firem. Např. vznik a rozvoj hutí, železnic a jiných kapitálově náročných odvětví byl spojen s formou akciových společností.

Významným metodickým rysem, který vyplývá z možnosti ovlivňovat cenu je záporný sklon poptávkové křivky po dané produkci. Bude-li totiž firma chtít prodat větší počet výrobků, musí za jinak stejných okolností cenu svých výrobků snižovat.

197

odvětví

Záporný sklon poptávkové křivky

Srovnáme-li dokonalou a nedokonalou konkurenci z hlediska firmy pak je zřejmé, že firma v dokonalé konkurenci rozhoduje jen o výši produkce, kdežto firma v nedokonalé konkurenci rozhoduje jak o objemu produkce tak o její ceně. Pro nedokonalou konkurenci je charakteristické, že na daném trhu existuje aspoň jeden subjekt (výrobce nebo spotřebitel!), který může ovlivnit cenu.


Poté co jsme si definovali hlavní rysy nedokonale konkurenčního trhu zaměříme nyní svou pozornost na objasnění příčin, jež vedou ke vzniku nedokonalé konkurence. V rámci této části textu se tak zaměříme na problematiku úspor z rozsahu, bariér konkurence, vládních restrikcí, diferenciace produktu, přírodních podmínek a v neposlední řadě také na problematiku nedokonalých informací.

8.2 Příčiny vzniku nedokonalé konkurence Za hlavní příčiny vedoucí ke vzniku nedokonalé konkurence jsou považovány úspory z rozsahu a bariéry konkurence. K úsporám z rozsahu dochází tím, že náklady se při zvětšujících se objemech výroby rozpočítávají na více výrobků. Průměrné náklady s rostoucím objemem výroby klesají. To umožňuje výrobci snižovat ceny a vytlačovat jiné výrobce z trhu. Ne každý výrobce pak má

Úspory z rozsahu


198

stejnou možnost rozšiřovat výrobu, např. s ohledem na náklady s tím spojené. Druhou příčinou vzniku nedokonalé konkurence jsou bariéry konkurence, poněvadž vedou k omezování počtu firem v odvětví. Nejčastějšími příčinami jejich vzniku jsou vládní restrikce, již zmíněná diferenciace produktu, přírodní podmínky a nedokonalé informace.

Bariéry konkurence

Vládní restrikce mají několik forem. Nejstarší formou je udělení oprávnění licence na určitou produkci výrobků a služeb omezenému počtu subjektů (třeba jen jednomu), např. licence na provozovaní železniční dopravy. Dále jimi jsou zásahy státu do cenového systému (např. stanovení cenových stropů) a konečně právní ochrana patentů, která poskytuje držiteli patentu výhodu před ostatními výrobci.

Vládní restrikce

Diferenciace produktu byla charakterizována již výše jako základní rys Diferenciace produktu nedokonalé konkurence. Základem je snaha výrobce odlišit svou produkci od produkce konkurentů ve snaze získat další zákazníky. Diferenciace pak není dána jen odlišnostmi produktu, ale i odlišnostmi služeb spojených s užitím daného výrobku. K bariérám konkurence mohou vést i přírodní podmínky, které mohou způsobit neopakovatelnost vlastností určitého produktu (např. chmele, či vinné révy), nebo výskyt určitého výrobního faktoru (nerostné suroviny, či specifické schopnosti u lidí).

Přírodní podmínky

Nedokonalé informace mají dvojí podobu. Především by výrobci měli mít stejný přístup a možnost využití nových poznatků, čemuž např. brání patentová ochrana, ale i utajování postupů výrobci. Významná je informační asymetrie mezi kupujícím a prodávajícím ohledně vlastností prodávaného produktu. Zde může výrobce těžit z malé schopnosti kupujícího rozeznat kvalitu a parametry kupovaného produktu.

Nedokonalé informace

Můžeme tedy shrnout, že k příčinám nedokonalosti trhů patří existence úspor z rozsahu, diferenciace produktu, bariéry konkurence, vládní restrikce, přírodní podmínky a nedokonalé informace.


199


V předchozí kapitole jsme charakterizovali nedokonalou konkurenci jako určitou tržní strukturu a příčiny jejího vzniku. Nyní se budeme zabývat jejími konkrétními podobami tj. monopolem, oligopolem a monopolní konkurencí a chováním firem v těchto jednotlivých formách nedokonalé konkurence.

8.3 Formy nedokonalé konkurence

8.3.1 Monopol

Monopol je nejkrajnější podobou nedokonalé konkurence. Představuje jediného výrobce v daném odvětví. Výhoda, o kterou se monopol opírá mu umožňuje trvale maximalizovat rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Touto výhodou je nemožnost vstupu konkurence do odvětví. Tato nemožnost je dána buď přírodními podmínkami (přirozený monopol), nebo jsou tyto podmínky vytvořen státem (udělení výhradní licence nebo právní ochrana.

Monopol

Existence monopolu je úzce spojena s vymezením trhu. Firma tak může mít monopol v určitém regionu, ale nemusí mít totéž postavení z pohledu národního trhu. Častější je případ monopolu v rámci národní ekonomiky, který však představuje jen jednoho z mnoha výrobců z pohledu světového trhu.

Monopol a vymezení trhu

Monopol dosahuje rovnováhy za stejných podmínek jako podnik v dokonalé Rovnováha monopolu konkurenci. Dosahuje maximálního zisku při takovém objemu výroby, při kterém platí rovnost mezních příjmů a mezních nákladů (MR = MC). Na rozdíl od dokonalé konkurence v případě monopolu individuální poptávková křivka klesá, přičemž křivka mezních příjmů klesá rychleji. Vyvstává otázka jak je stanovena cena, za níž je dosahováno rovnováhy monopolu. Protože monopol je jediným výrobcem v odvětví má možnost cenu stanovit sám. Avšak monopol nemůže stanovit cenu jakkoliv vysoko. Musí,

P > MC = MR


200

s ohledem na klesající poptávkovou křivku, stanovit cenu tak, aby ji kupující byl ochoten akceptovat. V případě rovnovážné ceny pak platí, že P > MC. Pro maximalizaci zisku tedy monopol volí objem produkce tak, že současně platí, že P > MC = MR. Uvedené souvislosti jsou jasně patrné z následujícího obrázku: Na obrázku je patrné, že monopol zvolí produkci Q1, která odpovídá průsečíku křivek LMC a MR. Tuto produkci bude realizovat za cenu P1, která odpovídá bodu, kde kolmice z bodu Q1 protíná poptávkovou křivku d (poptávka akceptuje nabízené množství produkce za danou cenu). Tato cena je vyšší než průměrné náklady dané produkce (jejich výši odpovídá bod EC a množství LAC1). Cenou P1 se realizuje přebytek průměrného příjmu nad průměrnými náklady (AR – LAC), který je ekonomickou realizací monopolu. Obsah obdélníka LAC1 P1 ER EC představuje celkový rozsah zisku, který realizuje monopol navíc, při prodeji produkce Q1. Právě v možnosti monopolu realizovat produkci za cenu, která mu zajišťuje monopolní zisk se projevuje tržní síla monopolu (monopolní síla), která mu dává postavení cenového tvůrce (price-makera). Monopolní síla je schopnost stanovit si cenu vyšší než jsou mezní náklady. Stupeň monopolní síly je možné vyjádřit pomocí Lenerova indexu:

IL =

( P − MC ) P

(8.1)

Lenerův index může nabývat hodnoty v intervalu od 0 do 1. Pro dokonalou konkurenci dosahuje hodnoty 0. Pro nedokonalou konkurenci pak dosahuje kladných hodnot s tím, že čím více se blíže 1 tím větší je monopolní síla dané firmy. Jak je zřejmé, chování monopolu je ekonomicky racionální. Na druhé straně z pohledu spotřebitele tomu tak není. Na obrázku je patrné, že křivka LMC protíná poptávkou křivku d výše vpravo od bodu od průsečíku MR a LMC. To ukazuje na ochotu kupujících koupit větší rozsah produkce. Chování monopolu lze shrnout následovně:

•

ceny, za které monopol realizuje jsou vyšší než ceny dokonalé konkurence,

Monopolní síla


201

•

monopol nevyrábí s nejnižšími náklady (při min. LAC),

•

a má tendenci omezovat nabídku a tím snižuje spotřebu.

Obrázek č. 8-1 – Úroveň výstupu maximalizující zisk monopolu

R/j, C/j LMC

LAC ER

P1 = AR1

jednotkový zisk

zisk

LAC1

EC

MR 0

Q1

AR = d Q

Zjednodušeně řečeno: monopol vyrábí méně než může, za ceny vyšší než musí. To je základní nevýhoda monopolu, nikoliv to, jak se někdy tvrdí, že si může diktovat jakoukoliv cenu.


Zvláštním typem monopolu je monopson. Je to taková tržní struktura, kdy na trhu existuje jeden kupující. Síla monopsonu je v tom, že kupující je schopen ovlivnit cenu ve svůj prospěch, což dovoluje kupujícímu kupovat za nižší cenu než je cena dokonalé konkurence. V postavení monopsonu mohou být například firmy, které jsou výlučnými odběrateli specifické produkce, nejčastěji součástí, které samy nevyrábějí. S monopsonem se setkáme rovněž na trhu práce (viz dále).

202

Monopson

8.3.2 Protimonopolní regulace

Jak je ze závěru předchozí subkapitoly zřejmé, v podmínkách existence monopolu nejsou vzácné zdroje využívány efektivně. Neefektivnost monopolu vyvolává snahy po jeho regulaci. Nejdůležitějšími nástroji jsou:

Nástroje protimonopolní regulace

•

zákonné normy, kterými může být vytvořeno prostředí postihující zneužívání výhod. Jedná se o tzv. protikartelové nebo protitrustové zákonodárství, které může obsahovat i požadavek na rozpuštění či rozdělení firmy pokud průkazně vykazuje „nepřiměřené“ zisky (z historie je známo úspěšné rozdělení telekomunikační firmy ITT, ale i neúspěšný pokus o rozdělení firmy IBM).

Antitrustové zákony

•

daňová politika státu, která se progresivním zdaňováním snaží odčerpat „nadměrné“ zisky. Její možnost je však eliminována pokusy velkých firem o daňové úniky.

Progresivní zdanění

•

zestátnění monopolu. Stát může převzít podnik do svého vlastnictví, přičemž nesleduje ziskové kriterium při jeho činnost (k zestátňování docházelo například u železnic, které původně vznikaly jako soukromé firmy). Stát však rovněž může dotovat činnost konkurenčních firem.

Zestátnění monopolu

•

cenová regulace. Ta spočívá ve stanovení ceny, kterou musí monopol respektovat. Ta je obvykle stanovována na úrovni průsečíku křivky LAC s poptávkovou křivku d. Monopol tak ztrácí možnost realizovat monopolní zisk a realizuje pouze normální zisk. Ještě lepší je možnost stanovit cenu na úrovni průsečíku křivky LMC a poptávkové křivky d. V tomto případě dochází při poklesu ceny dochází i k podstatnému zvýšení produkce (viz obrázek č. 8-2)

Cenová regulace

Cenová regulace je však rovněž sporným nástrojem. Jednak může firmu demotivovat v její činnosti, jednak je problematické stanovování AC či MC dané firmy. Ta pochopitelně nemá velký zájem na poskytování potřebných


203

údajů. Všechny výše uvedené způsoby regulace jsou úspěšné pouze částečně a po určitou dobu. Jedinými účinnými nástroji v potlačování monopolu jsou buď otevření trhu, jedná-li se o národní monopol, nebo vědeckotechnický pokrok, který poskytne vhodný substitut za produkci monopolu (viz linkový telefon a jeho národní monopolní provozovatel versus nástup provozovatelů sítí mobilních telefonů). Obrázek č. 8-2 – Regulovaná cena a rovnováha monopolu

R/j, C/j LMC

LAC

AR1 = LAC1

AR2 = LMC1

E2

E1

MR 0

AR = d Q1

Q

Q2

8.3.3 Oligopol

Oligopol je tržní struktura, která v praxi převažuje. Jejím charakteristickým

Vzájemná závislost


204

rysem je existence několika firem v odvětví. Ty pak ovládají takový segment trhu, že při rozhodování o výši produkce a cenách musí každá firma brát ohled na jednání konkurentů, neboť firmy jsou natolik silné, že každá může uplatnit poslední technické a technologické novinky. Chování firem v oligopolu je tedy dáno jejich vzájemnou závislostí.

firem

Rovnováhu oligopolu si vysvětlíme na případu oligopolu s dominantní firmou. Jedná se o takovou tržní strukturu, kdy je celková tržní poptávka rozdělena mezi jednu velkou firmu a skupinu malých a středních firem. Pro tuto situaci jsou charakteristické dvě poptávkové křiky (viz obrázek č. 8-3) a sice DO je tržní poptávka a dd je ta část poptávky, kterou uspokojuje nabídka dominantní firmy. Množství produkce nabízené dominantní firmou Qd je dáno průsečíkem křivek LMCd a MRd dominantní firmy. Při dané poptávce DO může dominantní firma realizovat svou produkci za cenu PO. Bod Ed je bodem rovnováhy dominantní firmy.

Rovnováha oligopolu

Obrázek č. 8-3 – Úroveň výstupu maximalizující zisk oligopolu s dominantní firmou

P LMCd

Sko

Pmax

PO

Eko

Ed

EO = Eko + Ed

MRd = LMCd MRd

ARd = dd 0

Qko

Qd

QO

DO Q

Koupěschopná poptávka je však při ceně PO vyšší. V případě na obrázku představuje rozdíl (QO - Qd) prostor, který zůstává otevřen produkci dalších


205

firem, které jsou schopné efektivně fungovat při dané ceně. Bodem rovnováhy odvětví je pak bod EO, který odpovídá ceně PO a celkovému nabízenému množství QO. Dominantní firma pak nemůže zvolit vyšší cenu než je PO, neboť by část kupující okamžitě přešla k firmám, které jsou schopny nabízet za tuto cenu. Tím se vytváří relativně stabilní tržní situace. Avšak postavení firem není rovnocenné. Menší firmy představují příjemce ceny, které se přizpůsobují. Změny u dominantní firmy, např. přechod na novou technologii a snížení ceny se intenzivně dotýká ostatních firem. Samy ceny zvýšit nemohou, ztratily by zákazníky. Pro ně je optimálním řešením sledovat ceny dominantní firmy. Ta se proto označuje jako cenový vůdce.

Cenový vůdce

Vedle této základní podoby oligopolu se můžeme setkat se situací, kdy v daném odvětví existuje jen několik velkých firem. Ty se pochopitelně snaží získat cenovou konkurencí poptávku konkurentů na svou stranu. Vzhledem k tomu, že mají stejné možnosti realizovat technologické změny je možnost zvýšit zisk jen dočasná. Uvedená situace může vést k cenovým válkám, kdy se firmy snaží snížením cen vyčerpat konkurenty. Taková situace vede k poklesu cen, z čehož těží dočasně spotřebitel, ale může rovněž ohrozit efektivnost celého odvětví. Proto se firmy často uchylují k řešením, jež mají nejen zamezit cenovým válkám, ale i zvýšit společný zisk na úkor potřebitele. Firmy spolu uzavírají dohody o cenách a rozdělení trhů. Takováto tržní struktura se označuje jako koluzivní (smluvní) oligopol.

Cenová válka

Koluzivní oligopol se pak chová stejně jako monopol, což je nežádoucí a je proto zakázán. Zákaz nicméně postihuje pouze veřejnou formu koluzivního oligopolu, která se označuje jako kartel. Koluzivní oligopol vzniká i na bázi tajných dohod. I ty jsou však, pokud jsou prokázány dodatečně postihovány. Tajné dohody jsou spojeny ještě s jedním jevem a tím je snaha smlouvu nedodržovat. Tato snaha podvádět partnery motivovaná snahou o zvýšení zisku na úkor partnerů pak dříve nebo později vede k rozpadu koluzivního oligopolu.

Koluzivní oligopol

Četné varianty koalicí a jejich strategií a jejich opuštění vedlo při jejich zkoumání i k použití pro ekonomii netradičních metod. Pro daný problém se např. využívá teorie her. Oligopol jako tržní struktura je efektivnější než monopol. Konkurence mezi firmami vede k tomu, že cena v odvětví je nižší než monopolní cena, vyrábí se i více produkce. Avšak i oligopolní cena je vyšší, než cena dokonalé

Kartel


206

konkurence i zde platí nerovnost P > MC = MR.

8.3.4 Monopolní konkurence

Monopolní konkurence je tržní struktura, která se nejvíce blíží dokonalé konkurenci. Pro tuto strukturu je charakteristický velký počet různě velkých podniků, produkujících diferencovaný produkt, přičemž neexistují bariéry vstupu firem do odvětví. Každá firma však produkuje natolik diferencovaný produkt, že sama stanovuje jeho cenu a v rámci svého produktu má monopolní postavení. Diferenciaci produktu podporují další faktory jako značka, jméno firmy, reklama, tradice apod. Příkladem takové struktury je automobilový průmysl, kde osobní automobil je natolik diferencovaný, že umožňuje přežít i malým firmám produkující „speciály“ na přání zákazníka.

Monopolní konkurence

Každý výrobce tak vstupuje na „svůj“ dočasně stabilní trh. Avšak výrobky mají charakter téměř dokonalých substitutů, takže dojde-li k nějaké tržní změně (např. poklesu poptávky), je tento dočasně stabilizovaný trh ohrožen. Z uvedeného vyplývá závažný důsledek. Poptávková křivka v podmínkách monopolní konkurence je velmi elastická (viz obrázek č. 8-4). Obrázek č. 8-4 – Úroveň výstupu maximalizující zisk firmy v případě monopolní konkurence (a) a v případě monopolu (b) (a)

(b)

R/j, C/j

R/j, C/j SMC

SMC

SAC

ARMK SACMK MRMK = SMCMK

EMK;R zisk firmy v monopol. konkur. odv. EMK;C

EM;R

ARM

SAC

zisk monopolu

ARMK = dMK

SACM

EM;C

MRM = SMCM MRMK 0

QMK

MRM Q

0

QM

ARM = dM Q


207

Výrobce tedy může dosahovat stabilní zisk pouze krátkodobě. Zkrátka „speciály“nejdou, i když se ostatní automobily dál prodávají. A tak jedni výrobci odcházejí a jiní přicházejí. V důsledku volného pohybu mezi odvětvími je pak dlouhodobý monopolní zisk stačen na nulu.

V krátkodobém období se rovnováha firmy v monopolní konkurenci podobá rovnováze monopolu. Rovnovážný objem produkce QSR je odvozen z průsečíků křivek MRSR = SMC, cena PSR je odvozena od poptávkové křivky. Rozdíl mezi ARSR a SAC představuje monopolní zisk, což přitahuje další firmy do odvětví. V dlouhém období vede příliv firem do odvětví k posunu poptávkové křivky po produkci každé firmy doleva, takže LMC = MRLR při QLR. Cena PLR umožňuje firmě pokrýt náklady. Tato situace však již neláká další firmy do odvětví.

V krátkém období se tedy firma v podmínkách monopolní konkurence chová jako monopol, v dlouhém období má nulový zisk a přebytečné kapacity. Nicméně je nutno poznamenat, že tato firma prodává za ceny vyšší než v podmínkách dokonalé konkurence. Neefektivnost monopolní konkurence je dána tím, že firma rovněž nevyrábí s minimálními průměrnými náklady. Přes vše výše řečené můžeme konstatovat, že monopolní konkurence má ze všech forem nedokonalé konkurence nejblíže k dokonalé konkurenci a pro spotřebitele je tedy nejpřijatelnější.

Rovnováha firmy v podmínkách monopolní konkurence


208

Obrázek č. 8-5 – Úroveň výstupu maximalizující zisk firmy v případě monopolní konkurence v krátkém (a) a dlouhém období (b) (a)

(b)

R/j, C/j

R/j, C/j SMC

SAC

PSR = ARSR SAC MRSR = SMC

ESR;R zisk firmy v monopol. konkur. odv. ESR;C

ARSR = d SR

PLR = LAC

ELR

LMC LAC

MRLR = LMC

dLR

MRSR 0

QSR

MRLR Q

0

QLR

Q

8.3.5 Neefektivnost nedokonale konkurenčních trhů

Ve všech tržních strukturách nedokonalé konkurence dochází k projevům neefektivnosti, a to jak výrobní tak alokační. Neefektivností se rozumí stav, kdy výrobci v nedokonalé konkurenci vyrábí méně než by mohli a za vyšších cen.

Výrobní efektivnost

Jak již víme, výrobní efektivnost nutí výrobce, aby vyráběli rozsah produkce, při kterém jsou minimalizovány náklady. Kriteriem výrobní efektivnosti jsou min. LAC.

Alokační efektivnost pak znamená, že je vyrobeno jen to množství, které je spotřebováno. Kritériem alokační efektivnosti je podmínka vyrovnání mezních nákladů s prostředky, které jsou kupující ochotní vydat na koupi dodatečné produkce. MC se nerovnají D, jako je tomu v případě dokonalé konkurence, kdy platí MC = MR = D. Dále je třeba připomenout, že existují rozdíly mezi tím, kolik by spotřebitelé byli ochotní za zboží vydat a kolik skutečně zaplatí tzv. přebytek spotřebitele. Vedle toho existuje i přebytek výrobců, což je rozdíl mezi částkou, za kterou

Alokační efektivnost

Přebytek spotřebitele


209

jsou výrobci ochotni prodat a částkou za kterou skutečně prodají. Na obrázku níže je znázorněn přebytek spotřebitele a přebytek výrobce v podmínkách dokonalé konkurence a v podmínkách monopolu.

a přebytek výrobce

Obrázek č. 8-6 – Alokační efektivnost v případě dokonale konkurenčního odvětví (a) a v případě monopolu (b) (a) P PB

(b) R/j, C/j pB;36,40

dokonalá konkurence: P = MC

monopol: P > MC QM < QDK PM > PDK

SDK

PE;M

přebytek spotřebitele EDK

PE;DK

PE;DK

přebytek výrobce

MRM = LMCM

PA

přebytek spotřebitele

EM

náklady mrtvé váhy EDK

přebytek výrobce A

PA DDK

0

LMCM

QDK

MRM Q

0

QM

QDK

Ze situace na prvním obrázku je patrné, že rovnováha na trhu je dána bodem, kde se protíná křivka nabídky s křivkou poptávky (bod EDK). V podmínkách monopolu je rovnováha dána průsečíkem LMCM a MRM. V důsledku toho se posouvá produkované množství z bodu QDK do bodu QM a cena se zvyšuje na PE;M. Tím dochází k zvýšení přebytku výrobce na úkor přebytku spotřebitele a navíc vznikají náklady mrtvé váhy, spojené s produkcí, která nebyla vyrobena. Existence nákladů mrtvé váhy je projevem neefektivnosti nedokonale konkurenčních trhů.

ARM = dM Q

Náklady mrtvé váhy


210

SHRNUTÍ KAPITOLY ROVNOVÁHA NA NEDOKONALE KONKURENČNÍM TRHU Víme tedy, že nedokonalá konkurence se vyznačuje možností firmy ovlivňovat cenu, různou velikostí firem, omezeným vstupem do odvětví. Pro modelování nedokonalé konkurence je pak typický záporný sklon poptávkové křivky. K příčinám vzniku struktur nedokonalé konkurence patří existence úspor z rozsahu, bariéry konkurence, vládní restrikce diferenciace produktu, přírodní podmínky a nedokonalé informace. K základním formám nedokonalé konkurence patří monopol, oligopol a monopolní konkurence.

Monopol představuje jediného výrobce v daném odvětví. Výhoda o kterou se monopol opírá mu umožňuje trvale maximalizovat rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Touto výhodou je nemožnost vstupu konkurence do odvětví. Tato nemožnost je dána buď přírodními podmínkami (přirozený monopol), nebo jsou tyto podmínky vytvořen státem (udělení výhradní licence nebo právní ochrana. Protože monopol je jediným výrobcem v odvětví má možnost cenu stanovit sám. Avšak monopol nemůže stanovit cenu jakkoliv vysoko. Musí s ohledem na klesající poptávkovou křivku stanovit cenu tak, aby ji kupující byl ochoten akceptovat. Stanoví tedy ceny tak, že platí (P > MC). Pro maximalizaci zisku tedy volí objem produkce tak, že současně platí (P > MC = MR). Zvláštním typem monopolu je monopson. Je to taková tržní struktura, kdy na trhu existuje jeden kupující. Síla monopsonu je v tom, že kupující je schopen ovlivnit cenu ve svůj prospěch, což dovoluje kupujícímu kupovat za nižší cenu než je cena dokonalé konkurence. Omezit negativní důsledky existence monopolu mají různé formy protimonopolní regulace. K nim patří především antitrustové zákony, progresivní zdanění, zestátnění monopolu a cenová regulace. Účinek těchto opatření je sporný.

Shrnutí


Oligopol je tržní struktura, pro níž je charakteristická existence několika firem v odvětví. Každá z nich pak ovládá takový segment trhu, že při rozhodování o výši produkce a cenách musí každá firma brát ohled na jednání konkurentů, neboť firmy jsou natolik silné, že každá může uplatnit poslední technické a technologické novinky. Chování firem v oligopolu je tedy dáno jejich vzájemnou závislostí. Pro oligopol jsou charakteristické dvě poptávkové křiky. Celková tržní poptávka je v případě oligopolu rozdělena mezi několik firem. Základním typem je oligopol s dominantní firmou, kdy je trh rozdělen mezi jednu velkou firmu a skupinu malých a středních firem. Dalším typem je oligopol s několika velkými firmami. Ty mají tendence uzavírat dohody, o rozdělení trhů a výši cen. Vzniká koluzivní oligopol. Veřejná existence smlouvy mezi formami oligopolu (kartel) je zakázána, proto se firmy uchylují k tajným dohodám. Koluzivní oligopol se chová stejně jako monopol.

Monopolní konkurence je tržní struktura, která se nejvíce blíží dokonalé konkurenci. Pro tuto strukturu je charakteristický značný počet různě velkých podniků, produkujících diferencovaný produkt, přičemž neexistují bariéry vstupu firem do odvětví. Každá firma však produkuje natolik diferencovaný produkt, že sama stanovuje jeho cenu a v rámci svého produktu má monopolní postavení. V krátkém období se tedy firma v podmínkách monopolní konkurence chová jako monopol, v dlouhém období má nulový zisk a přebytečné kapacity. Prodává rovněž za ceny vyšší než v podmínkách dokonalé konkurence. Neefektivnost monopolní konkurence je dána tím, že firma nevyrábí s minimálními průměrnými náklady. Nicméně ze všech forem nedokonalé konkurence má nejblíže k dokonalé konkurenci a pro spotřebitele je tedy nejpřijatelnější. Ve všech tržních strukturách nedokonalé konkurence dochází v různém stupni k projevům neefektivnosti a to jak výrobní, tak alokační. Výrobní efektivnost nutí výrobce, aby vyráběli rozsah produkce, při kterém jsou minimalizovány náklady. Kriteriem výrobní efektivnosti jsou min. LAC.

Alokační efektivnost pak znamená, že je vyrobeno jen to množství, které je spotřebováno. Kritériem alokační efektivnosti je podmínka

211


212

vyrovnání mezních nákladů s prostředky, které jsou kupující ochotní vydat na koupi dodatečné produkce. V podmínkách dokonalé konkurence jsou obě podmínky v souladu. Avšak v podmínkách nedokonalé konkurence se liší. Tržní rovnováha se přesouvá k průsečíku MC = MR a proto dochází k snižování rovnovážné produkce a vzestupu rovnovážné ceny. V důsledku toho roste přebytek výrobce na úkor přebytku spotřebitele. Současně vznikají náklady mrtvé váhy, jejíž velikost je úměrná velikosti nerealizované produkce.

TEST A OTÁZKA

1. Co sleduje regulace monopolu a jaké nástroje používá? 2. V čem tkví neefektivnost nedokonalé konkurence? 3. Jaké jsou příčiny vzniku nedokonalé konkurence? 4. Jaký je vztah mezi firmami v oligopolní tržní struktuře? 5. Znázorněte rovnováhu monopolu a monopolní konkurenci. V čem je rozdíl?


V této kapitole jsme poznali nedokonalou konkurenci, její formy (monopol, oligopol a monopolní konkurenci) a její vliv utváření rovnovážné ceny a na efektivnost fungování trhů. Jejím působením je omezován přebytek spotřebitele ve prospěch přebytku výrobce.

Průchod modulem


V podmínkách nedokonalé konkurence se vyrábí méně produkce za vyšší ceny, než by firmy produkovaly v podmínkách dokonalé konkurence. To vše se však týkalo trhu spotřebních statků a služeb. V další kapitole se budeme zabývat trhem výrobních faktorů tj. půdy práce a kapitálu, kde budeme analyzovat vytváření rovnovážné ceny na těchto trzích a to v podmínkách dokonalé i nedokonalé konkurence.


1. Regulace monopolu se snaží odstranit jeho neefektivnost. K regulaci monopolu se využívají antitrustové zákony, progresivní zdanění, zestátnění monopolu a cenová regulace. 2. Neefektivnost nedokonalé konkurence tkví v tom, že firmy nejsou nuceny vyrábět produkci při min. LAC a současně se LMC nerovnají poptávce. 3. Příčiny vzniku nedokonalostí na trhu spatřujeme v existenci úspor z rozsahu, diferenciace produktu, bariéry konkurence, vládní restrikce, přírodní podmínky a nedokonalé informace 4. Mezi firmami v oligopolní tržní struktuře je vztah vzájemné závislosti. 5. Poptávková křivka monopolní konkurence (a) je elastičtější než u monopolu (b):

213


214

(a)

(b)

R/j, C/j

R/j, C/j SMC

SMC

SAC

ARMK SACMK MRMK = SMCMK

EMK;R zisk firmy v monopol. konkur. odv. EMK;C

EM;R

ARM

SAC

zisk monopolu

ARMK = dMK

SACM

EM;C

MRM = SMCM MRMK 0

QMK

MRM Q

0

QM

ARM = dM Q


215

9 TRH VÝROBNÍMI FAKTORY, TRH PRÁCE

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY TRH VÝROBNÍMI FAKTORY, TRH PRÁCE Dosud jsme uvažovali o trzích spotřebních statků a služeb. Výroba statků a služeb je však možná teprve, když výrobci nakoupí na příslušných trzích výrobní faktory tj. půdu, práci a kapitál. Jedná se o vzácné výrobní zdroje, které jsou základem pro tvorbu bohatství. V následující kapitole se proto zaměříme na trhy výrobních faktorů, na tvorbu cen výrobních faktorů a na rozhodování firmy při jejich pořizování. K tomu využijeme již známou teorii mezní produktivity. V této kapitole se budeme zabývat ve stručnosti trhem půdy, hlavní pozornost bude zaměřena na trh práce. Trhu s kapitálem bude věnována samostatná kapitola.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY TRH VÝROBNÍMI FAKTORY, TRH PRÁCE Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

charakterizovat fungování trhů s výrobními faktory, zvláště trhu práce,

•

vysvětlit proč mají hokejové hvězdy tak vysoké příjmy.

Získáte:

•

poznatky o rozhodování podnikatele při pořizování výrobních faktorů,

Budete umět

Získáte


•

představu o fungování trhu práce, jehož je každý (dříve nebo později) účastníkem,

•

představu o rozporné roli odborů na trhu práce.

216



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY TRH VÝROBNÍMI FAKTORY, TRH PRÁCE bilaterální monopol, čistá ekonomická renta, důchodový efekt, ekonomická renta, kapitál, mezní náklady na výrobní faktor, mezní příjem z produktu faktoru, monopson, mzda, mzdová sazba, mzdová sazba firmy, nájem výrobního faktoru, odbory, práce, pachtovné, pozemková renta, půda, sazba pachtovného, substituční efekt, úrok, úroková sazba


V úvodní části této kapitole se budeme zabývat problematikou cen výrobních faktorů. V rámci této části textu tak získáte informace o tom, že poptávka po výrobních faktorech je poptávkou odvozenou a že firma při svém rozhodování porovnává mezní náklady na výrobní faktor s příjmy z mezního produktu tohoto faktoru. V závěru této části se pak budeme věnovat problematice pozemkové renty.

Klíčová slova


217

9.1 Ceny výrobních faktorů Dříve než se budeme zabývat problematikou určování cen na trzích výrobních faktorů je potřebné upozornit na specifika těchto trhů. Především poptávka po výrobních faktorech je poptávkou odvozenou. Je to dáno tím, že výrobce poptává výrobní faktory teprve tehdy, když roste poptávka po jeho výrobcích. Například, vzroste-li poptávka po oděvech, jsou textilní firmy ochotny přijmout další dělníky (nebo zakoupit další stroje).

Odvozená poptávka

Dále je nutno připomenout, že je nutno odlišit cenu konkrétního výrobního faktoru a cenu služby, kterou nám poskytuje. Nás bude zajímat právě cena služby, pro kterou si daný výrobní faktor najímáme (tedy nezajímá nás cena pana Nováka, kterou je nutno stanovit např. při pojištění, ale cena práce, kterou je pan Novák schopen a ochoten pro nás vykonávat). Předpokladem pro další úvahy je fakt, že na trzích výrobků, od kterých se odvíjí poptávka po výrobních faktorech panuje dokonalá konkurence. Práci, půdu a kapitál nakupují firmy, aby s jejich pomocí vyrobily produkci, kterou prodávají. Produkci se snaží vyrábět co nejefektivněji. To znamená s co nejnižšími náklady a s co nejvyššími výnosy. Poněvadž hodnota nakoupených výrobních faktorů vstupuje do nákladů musí tedy firmy porovnávat tyto náklady s výnosy, které jim nakoupené výrobní faktory prostřednictvím produkce přinesou. Pro prodávající (pronajímající) vlastníky výrobních faktorů představuje hodnota výrobních faktorů důchody. K rozhodování firmy nestačí porovnat celkové náklady a celkové výnosy, ale mezní náklady s mezními výnosy. V daném případě hovoříme o mezních nákladech na výrobní faktor (MCVF) a příjmech z mezního produktu (MRPVF).

Mezní náklady na výrobní faktor představují dodatečný náklad firmy vzniklý zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru do výroby. Například náklady spojené se zaměstnáním jednoho dalšího dělníka.

Mezní náklady na výrobní faktor

Příjem z mezního produktu představuje dodatečný příjem, který firma získá prodejem produktu, vytvořeného zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru do výroby, přičemž ostatní vstupy zůstávají konstantní. Jedná se například o zvýšení produkce díky zaměstnání jednoho dalšího dělníka.

Příjem z mezního produktu


218

Firma jako poptávající na trhu výrobních faktorů je v rovnováze pokud se mezní náklady na výrobní faktor rovnají příjmu z mezního produktu tohoto faktoru. Tedy, když platí: MCVF = MRP VF

(9.1)

Jsou-li MCVF < MRPVF podnikatel bude nakupovat další jednotky výrobního faktoru a rozšiřovat výrobu, a to až do výše příjmu z mezního produktu faktoru. Naopak jsou-li MCVF > MRPVF omezí podnikatel poptávku po výrobním faktoru až do okamžiku dosažení rovnováhy. Tím se pochopitelně sníží úroveň výroby tak, že příjem s mezního faktoru daného faktoru vzroste na rovnovážnou úroveň.

V podmínkách dokonalé konkurence na trhu produktů i výrobních faktorů platí, že zvýšení poptávky po výrobním faktoru nevyvolá růst jeho ceny. V tom případě platí, že se mezní náklady na daný výrobní faktor rovnají ceně, za kterou ho firma nakupuje tedy: MCVF = P VF

(9.2)

Z uvedeného tedy vyplývá, že firma bude zvyšovat množství daného faktoru do té doby, dokud se příjem z mezního produktu nevyrovná jeho ceně. Bude tedy platit, že:

MCVF = P VF = MRPVF

(9.3)

Příjem z mezního produktu faktoru nám říká, kolik bude firma platit za nájem dodatečné jednotky příslušného výrobního faktoru. Náklady na jeho nákup mohou být vysoké jen tolik, kolik činí výnos získaný jeho využitím.

Firma volí takové množství vstupů, aby cena těchto vstupů byla rovna příjmům z jejich mezních produktů. To znamená, že příjem z mezního produktu pro daný výrobní faktor říká, jak velká je poptávka po tomto faktoru: MRPVF = D VF

(9.4)

Na trhu dokonalé konkurence může firma najmout libovolné množství faktoru při dané ceně, aniž by cenu faktoru ovlivnila. To znamená, že křivka nabídky SVF = MCVF = PVF a je dokonale elastická. Viz obrázek níže, kde rovnovážné


219

množství výrobního faktoru QVF je dáno průsečíkem křivek MRPVF a MCVF. Obrázek č. 9-1 – Vztah příjmu z mezního produktu výrobního faktoru a mezních nákladů na výrobní faktor

PVF

MCVF

PVF;E

E

MRPVF 0

QVF;E

QVF

Posun křivky poptávky po výrobním faktoru je dán změnou ceny vyráběné produkce a nebo změnou technologií výroby (vzestupem produktivity práce faktoru). V podmínkách nedokonalé konkurence panují odlišná pravidla. Mezní náklady faktoru jsou rostoucí a cena faktoru od určitého momentu je klesající. Zatím jsme hovořili o výrobních faktorech obecně. V ekonomii rozlišujeme tři základní výrobní faktory a to půdu, práci a kapitál. Jak už bylo uvedeno, na trzích výrobních faktorů nejsou nakupovány a prodávány, ale jsou pronajímány. Firmy platí za jejich služby, a to v případě:

•

půdy platí (je nákladem) firmy pachtovné, jeho základem je výnos z půdy

Sazba pozemkové


220

a jednotkovou veličinou je sazba pozemkové renty (MCVF;A). Pachtovné je důchodem vlastníka půdy.

renty

•

práce platí (je nákladem) firmy mzdu, jejím základem produktivita práce pracovníka a jednotkovou veličinou je mzdová sazba (MCVF;L). Mzda je důchodem pracovníka.

Mzdová sazba

•

kapitálu platí (je nákladem) firmy úrok, jeho základem je budoucí výnos a jednotkovou veličinou je úroková sazba (MCVF;K). Úrok je důchodem vlastníka kapitálu.

Úroková sazba

Významným momentem ovlivňujícím situaci na trhu výrobních faktorů je možnost vzájemné substituce výrobních faktorů. Optimální kombinace jejich využití je taková, která zabezpečuje, že příjmy z mezních produktů jednotlivých výrobních faktorů se sobě rovnají. Platí:

Substituce výrobních faktorů

MRPA MRPL MRPK = = PA PL PK

(9.5)

Dojde ji ke změně ceny některého z výrobních faktorů, zatímco ceny se nemění, vytváří se možnost substituce nákladnějšího výrobního faktoru levnějším výrobním faktorem. Jak již víme na rozdíl od kapitálu, který je výsledkem výroby, jsou půda a práce určeny převážně mimoekonomickými procesy (přírodními, demografickými apod.). Proto jsou označovány jako primární výrobní faktory. Nabídka práce a kapitálu je sice omezená, ale lze ji zvyšovat. S nabídkou půdy je tomu jinak.

Primární výrobní faktory

9.1.1 Pozemková renta

Pozemková renta je důchod plynoucí z vlastnictví půdy. Vzniká tak, že se na půdě pěstují plodiny a jejich prodejem vzniká výnos – pozemková renta. Zvláštností půdy je fakt, že její nabídka je fixní a tedy neelastická. Výši renty ovlivňuje vztah mezi nabídkou a poptávkou po půdě (viz obrázek č. 9-3). Jak je zřejmé růst poptávky vede k růstu ceny půdy a k růstu pozemkové renty (vyšrafovaná část). Pozemková renta může plynout rovněž z těžby surovin, nebo z toho, že

Pozemková renta


221

pozemek může sloužit jako stavební pozemek. Pozemková renta je konkrétním případem čisté ekonomické renty, což je důchod placený za služby libovolného výrobního faktoru s fixní nabídkou. Jde o vstup s dokonale neelastickou (svislou) nabídkovou křivkou. Jiným příkladem vzniku čisté ekonomické renty je renta jako odměna za speciální talent, kterou mohou získat s jedinečnými schopnostmi (např. filmová či hokejová hvězda). Čím je nabídka menší oproti poptávce, tím větší je ekonomická renta. Obecně platí, že s dostupností výrobního faktoru souvisí sklon křivky jeho nabídky. S klesající dostupností faktoru sklon křivky roste (stává se strmější) a ekonomická renta se zvyšuje a opačně. Někdy se rovněž používá pojem ekonomická renta v širším smyslu pro označení přebytku výrobce. Obrázek č. 9-2 – Pozemková renta

PA

SA

E3

PA;3

DA;3 PA;2

E2

PA;1

E1

DA;2

DA;1

pozemková renta

0

QA;E

QA

Čistá ekonomická renta


222


Poté co jsme v úvodní části této kapitole obecnou analýzu trhu výrobních faktorů zaměříme nyní svou pozornost na problematiku trhu práce v podmínkách dokonalé konkurence. V průběhu této kapitoly se tak dozvíte jak jsou v ekonomii definovány poptávka po práci a nabídka práce, co rozumíme pod pojmy důchodový a substituční efekt a vzniká rovnováha na trhu práce.

9.2 Trh práce v podmínkách dokonalé konkurence Firmy rozšiřují nebo omezují poptávku po práci až do okamžiku, v kterém se mezní náklady na práci (MCL) vyrovnají s příjmem z mezního produktu práce (MRPL). V podmínkách dokonalé konkurence firma neovlivňuje cenu práce, tj. mzdovou sazbu (w) a proto se mezní náklady práce rovnají mzdové sazbě. Firma tedy snižuje nebo zvyšuje poptávku po práci pokud se mezní produkt práce nerovná mzdové sazbě. Poptávané množství práce je tedy závislé na mzdové sazbě.

Poptávka po práci

Křivka poptávky po práci má vlivem zákona klesajících výnosů klesající charakter, tzn. že přírůstky produktu s každou další jednotkou práce klesají. Velikost MRPL závisí na kvalifikaci práce, což je dáno vzděláním a zkušenostmi pracovníka a jejich dovedností. Závisí i na schopnosti managementu využít dané kvalifikace pracovníků. Práci nabízejí domácnosti. Ty porovnávají užitek z volného času s užitkem, který plyne z výrobků a služeb, které nakoupí za mzdu, když obětují volný čas a nabízí více práce. Domácnosti tedy volí mezi volným časem a možností získat mzdu. Množství nabízené práce je závislé na výši mzdové sazby w a je určena „ztrátou“ spojenou s obětí volného času. Tato dvojí podmíněnost nabídky práce se projevuje v charakteristickém tvaru individuální křivky nabídky práce, která má zpětně zakřivený tvar (viz obrázek č. 9-3).

Nabídka práce


Se změnou mzdové sazby se totiž mění i preference volného času před prací za mzdu. Nejprve dochází k vývoji, kdy růst w vede k růstu nabízení práce, tedy práce nahrazuje volný čas. Hovoříme o substitučním efektu. Nabídková křivka má pozitivní sklon. Ale od určité výše mzdové sazby např. wZ může dojít k poklesu zájmu o práci. Vyšší mzdová sazba zvýšila reálné důchody natolik, že domácnosti mění preference ve prospěch volného času (kratší pracovní doba, delší doba dovolené aj.). V toto případě se jedná o tzv. důchodový efekt. Nabídková křivka má záporný sklon.

223

Substituční a důchodový efekt

Tvar křivky nabídky práce je tedy závislý na tom, který z těchto efektů převládá. Výsledkem je zpětně zakřivená individuální křivka nabídky práce. Rovnováha na trhu práce vzniká při rovnovážné mzdové sazbě. Je dána průsečíkem tržní křivky poptávky po práce a tržní křivky nabídky práce (ta vzniká horizontálním součtem individuálních křivek nabídky). Tržní křivka nabídky práce ukazuje, kolik budou nabízet všichni pracovníci na tomto trhu při každé mzdové sazbě. Je rostoucí, předpokládá se, že v tomto odvětví je vždy nabízeno s rostoucí mzdovou sazbou více práce.

Rovnováha na trhu práce

Jestliže bude mzdová sazba na trhu nižší než rovnovážná dojde k nedostatku pracovních sil. Bude existovat tak dlouho, dokud mzdová sazba nestoupne na úroveň rovnovážné mzdové sazby. Jestliže bude mzdová sazba vyšší než rovnovážná, nastane přebytek pracovních sil (nezaměstnanost). Tlak, který vyvolá nezaměstnanost má tendenci stlačit úroveň mzdových sazeb na úroveň rovnovážné mzdové sazby. V podmínkách dokonalé konkurence, by na daném trhu práce měli všichni pracovníci dosahovat stejných mezd. Nicméně existují mzdové rozdíly. Ty jsou dány především segmentací trhu práce, která je dána existencí nekonkurenčních skupin na trhu práce, které souvisí s rozdíly v kvalifikaci práce. Těžko si bude konkurovat konstruktér a lékař (jeden nemůže vykonávat práci druhého), na rozdíl od pomocného dělníka na stavbě a závozníka. V rámci tržního segmentu práce se výše příjmu liší díky vrozeným duševním a tělesným schopnostem pracovníků (např. stavebních dělníků), dále kompenzačními rozdíly ve mzdě případě příplatky za mimořádné služby. Konečně existují výjimečně talentovaní jedinci v jejichž mzdách existují prvky

Rozdíly ve mzdách


224

renty. Nejde jen o zmíněné sportovní a hudební hvězdy, ale o každého špičkového pracovníka v oboru, který se stane velmi žádaným a tudíž si může říci o mzdu, která je v oboru nejvyšší. Obrázek č. 9-3 – Individuální nabídka práce a substituční a důchodový efekt

w

SL

důchodový efekt

wZ

Z substituční efekt

0

QL;Z

QL


Závěrečnou část této kapitoly budeme věnovat problematice trhu práce v podmínkách nedokonalé konkurence. V této části textu si tak postupně vymezíme tendence vedoucí k nedokonalosti trhu práce, úlohu odborů na trhu práce a roli monopsonu.


225

9.3 Trh práce v podmínkách nedokonalé konkurence Vymezit nedokonale konkurenční trh práce je složitější než jsme vymezili na trzích výrobků a služeb. Spíše než jednoznačné tržní struktury lze na trhu práce vymezit určité tendence k nedokonalé konkurenci. Mezi tyto projevy patří mzdová nepružnost, kdy ceny reagují velmi pomalu na výrazné změny na trzích práce. Je to dáno tím, že firmy vytváří vlastní mzdové struktury, kvalifikační systémy apod., které se označují jako mzdová sazba (tarif) firem, které často znemožňují firmám snížit mzdy.

Mzdový tarif firem

Mimo to jsou firmy ve svém rozhodování omezovány kolektivními smlouvami a pracovně právním zákonodárstvím (např. výše minimální mzdy). A konečně tu jsou i vlastní zájmy firmy udržet si, nebo přetáhnout kvalifikované zaměstnance přeplácením. Mzdové sazby jsou tak i delší dobu nad úrovní mezního produktu práce. V dalším se zaměříme na tržní nedokonalosti na straně nabídky práce (vliv odborů) a na straně poptávky po práce (problém monopsonu).

9.3.1 Úloha odborů na trhu práce

Odbory jsou obvykle odvětvová sdružení pracujících, která vedou kolektivní vyjednávání o podmínkách na trhu práce. V závislosti na jejich vyjednávací síle (v Evropě podpořené zákonodárstvím), která spočívá v jejich organizovanosti a možnosti odmítnout práci, ovlivňují nabídku práce, nebo přímo výši mzdy. Vyjednávací síla odborů tak představuje monopolní výhodu, která se prosazuje v rámci kolektivního vyjednávání. Zásahy odborů na straně nabídky práce spočívají v možnosti omezení nabídky práce. K tomu využívají celou řadu kroků jako jsou:

•

uzákonění maximální pracovní doby,

•

prodlužování dovolených,

•

delší období pro učební poměr,

Odbory


226

•

zákaz práce mladistvých v některých oborech,

•

omezení práce cizinců apod.

Uvedená opatření vedou k posunu nabídkové křivky doleva nahoru (viz obrázek č. 9-4). Tím dochází k zvýšení mezd (umělému zdražování práce) a v důsledku toho k rostoucí nezaměstnanosti, neboť za těchto podmínek výrobci poptávají méně pracovních sil. Obrázek č. 9-4 – Vliv odborů na rovnováhu na trhu práce – snížení nabídky práce odbory

w

SL;O SL

wO

A

DL < SL

B

E

wE

DL

0

QL;O

QL;E

QL;F

QL

Křivka nabídky práce SL se posune vlevo nahoru na úroveň SL;O, bod rovnováhy se posune z bodu E do bodu A a mzdová sazba se zvýší z wE na wO, zaměstnanost klesne z úrovně QL;E na QL;O. Další možností kolektivního vyjednávání je možnost stanovit přímo mzdové sazby výše než jsou rovnovážné. Důsledek je stejný, vzroste nezaměstnanost. Problém nezaměstnanosti je dále analyzován v makroekonomii.


227

Jak je zřejmé, existence odborů, odhlédneme-li od jejich dalších rolí (např. na poli bezpečnosti práce) působí na trh negativně. Nicméně existuje určitá tržní struktura, kdy je jejich přítomnost naopak žádoucí, a tou je existence jediného poptávajícího na trhu páce – monopsonu.

9.3.2 Monopson

Monopson vzniká na trhu práce tehdy, když na daném trhu, např. v regionu existuje jediná dominantní firma zaměstnávající práceschopné obyvatelstvo, nebo zaměstnává jako jediná určité profese. Monopsonista může ovlivnit výši mezd svých zaměstnanců, a to za situace, když bude chtít najmout dodatečné pracovníky a bude jim muset, díky rostoucí křivce nabídky práce, platit vyšší mzdy. Obdobně jako monopol, který ovlivňuje výši ceny produktu a snižuje tuto cenu, když chce prodat další zboží (s ohledem na klesající křivku poptávky po zboží). Níže vysvětlíme proč tomu tak je. Jestliže monopsonista zaměstná dodatečné pracovníky, jeho mezní náklady na faktor práce se nerovnají mzdové sazbě, ale jsou větší (MFCL > w ). Je to dáno tím, že když najme monopsonista dalšího pracovníka vzroste mzdová sazba u všech dosud zaměstnaných pracovníků. Mezní náklady se rovnají mzdové sazbě posledního pracovníka plus zaplaceným vyšším mzdám již najatých pracovníků. Na obrázku č. 9-5 je křivka MCL výše než nabídková křivka SL (v případě dokonalé konkurence jsou křivky totožné).

Monopson maximalizující zisk tedy nebude najímat práci v množství odpovídající rovnováze na trhu práce (bod E na obrázku č. 9-5). Jeho výsadní postavení ho vede k tomu, že najímá méně práce při nižší mzdové sazbě (bod m pod průsečíkem křivek MCL a MRPL). Najímá tedy méně práce za nižší mzdy, než by odpovídalo dokonale konkurenčnímu trhu práce. Pracovníci, pokud nejsou organizováni v odborech, rozhodují pouze o tom, zda pracovat či nepracovat pro danou firmu za mzdu nabízenou momopsonistou.

Monopson


228

Obrázek č. 9-5 – Monopson

w

MCL

SL m

E

wE wM

0

MRPL = DL

M

QL;M

QL;E

QL

V případě, že se tito pracovníci zorganizují v odborovou organizaci, jsou schopni vynutit si na monopsonistovi vyšší mzdy. Z ekonomického pohledu tak vzniká zvláštní tržní struktura označovaná jako bilaterální monopol. Pro tuto strukturu je typická existence monopolu jak na straně nabídky tak na straně poptávky. Odborová organizace se snaží alespoň dosáhnout standardní mzdovou sazbu. Avšak její dosažení záleží na poměru monopsonní a monopolní síly.

Bilaterální monopol

SHRNUTÍ KAPITOLY TRH VÝROBNÍMI FAKTORY, TRH PRÁCE

Poptávka po výrobních faktorech je poptávkou odvozenou. Je to dáno tím, že výrobce poptává výrobní faktory teprve tehdy, když roste poptávka po jeho výrobcích. Například, vzroste-li poptávka po

Shrnutí


oděvech, jsou textilní firmy ochotny přijmout další dělníky (nebo zakoupit další stroje).

Práci, půdu a kapitál si najímají firmy, aby s jejich pomocí vyrobily produkci, kterou prodávají. Produkci se snaží vyrábět co nejefektivněji. To znamená s co nejnižšími náklady a s co nejvyššími výnosy. Poněvadž hodnota nakoupených výrobních faktorů vstupuje do nákladů musí tedy firmy porovnávat tyto náklady s výnosy, které jim nakoupené výrobní faktory prostřednictvím produkce přinesou. Pro prodávající (pronajímající) vlastníky výrobních faktorů hodnota výrobních faktorů představuje důchody. Při rozhodování firmy se musí porovnávat mezní náklady s mezními výnosy. V daném případě hovoříme o mezních nákladech na výrobní faktor a příjmem z mezního produktu.

Mezní náklady na výrobní faktor představují dodatečný náklad firmy vzniklý zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru do výroby. Například náklady spojené se zaměstnáním jednoho dalšího dělníka. Příjem z mezního produktu představuje dodatečný příjem, které firma získá prodejem produktu, vytvořeného zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru do výroby, přičemž ostatní vstupy zůstávají konstantní. Jedná se například o zvýšení produkce díky zaměstnání jednoho dalšího dělníka. Firma jako poptávající na trhu výrobních faktorů je v rovnováze pokud se mezní náklady na výrobní faktor rovnají příjmu z mezního produktu tohoto faktoru. Tedy, když platí MCVF = MRPVF. V podmínkách dokonalé konkurence na trhu produktů i výrobních faktorů platí, že zvýšení poptávky po výrobním faktoru nevyvolá růst jeho ceny. V tom případě platí, že se mezní náklady na daný výrobní faktor rovnají ceně, za kterou ho firma nakupuje tedy MCVF = PVF. Z uvedeného tedy vyplývá, že firma bude zvyšovat množství daného faktoru do té doby, dokud se příjem z mezního produktu nevyrovná jeho ceně. Bude tedy platit, že MCVF = MRPVF = PVF. V ekonomii rozlišujeme tři základní výrobní faktory a to půdu, práci a kapitál. Jak už bylo uvedeno, na trzích výrobních faktorů nejsou

229


nakupovány a prodávány, ale jsou pronajímány. Firmy platí za jejich služby, a to:

•

půdy platí (je nákladem) firmy pachtovné, jeho základem je výnos z půdy a jednotkovou veličinou je sazba pozemkové renty. Pachtovné je důchodem vlastníka půdy.

•

práce platí (je nákladem) firmy mzdu, jejím základem produktivita práce pracovníka a jednotkovou veličinou je mzdová sazba. Mzda je důchodem pracovníka.

•

kapitálu platí (je nákladem) firmy úrok, jeho základem je budoucí výnos a jednotkovou veličinou je úroková sazba. Úrok je důchodem vlastníka kapitálu.

Významným momentem ovlivňujícím situaci na trhu výrobních faktorů je možnost vzájemné substituce výrobních faktorů. Optimální kombinace jejich využití je taková, která zabezpečuje, že příjmy z mezních produktů jednotlivých výrobních faktorů se sobě rovnají.

Pozemková renta je konkrétním případem čisté ekonomické renty, což je důchod placený za služby libovolného výrobního faktoru s fixní nabídkou. Jde o vstup s dokonale neelastickou (svislou) nabídkovou křivkou. Jiným příkladem vzniku čisté ekonomické renty je renta jako odměna za speciální talent, kterou mohou získat s jedinečnými schopnostmi (např. filmová či hokejová hvězda). Čím je nabídka menší oproti poptávce, tím větší je ekonomická renta. Na trhu práce firmy rozšiřují nebo omezují poptávku po práci až do okamžiku, v kterém se mezní náklady na práci vyrovnají s příjmem z mezního produktu práce. V podmínkách dokonalé konkurence firma neovlivňuje cenu práce, tj. mzdovou sazbu proto se mezní náklady práce rovnají mzdové sazbě. Firma tedy snižuje nebo zvyšuje poptávku po práci pokud se mezní produkt práce nerovná mzdové sazbě. Poptávané množství práce je tedy závislé na mzdové sazbě.

Práci nabízejí domácnosti. Ty porovnávají užitek z volného času s užitkem, který plyne z výrobků a služeb, které nakoupí za mzdu, když obětují volný čas a nabízí více práce. Domácnosti tedy volí mezi volným časem a možností získat mzdu. Množství nabízené práce je závislé na výši mzdové sazby w a je určena „ztrátou“ spojenou s obětí volného času. Tato dvojí podmíněnost nabídky práce se projevuje

230


v charakteristickém tvaru individuální křivky nabídky práce, která má zpětně zakřivený tvar.

Rovnováha na trhu práce vzniká při rovnovážné mzdové sazbě. Je dána průsečíkem tržní křivky poptávky po práce a tržní křivky nabídky práce (ta vzniká horizontálním součtem individuálních křivek nabídky). Tržní křivka nabídky práce ukazuje, kolik budou nabízet všichni pracovníci na tomto trhu při každé mzdové sazbě. Je rostoucí, předpokládá se, že v tomto odvětví je vždy nabízeno s rostoucí mzdovou sazbou více práce. Trh práce není dokonalý. Mezi projevy nedokonalosti trhu práce patří mzdová nepružnost, kdy ceny reagují velmi pomalu na výrazné změny na trzích práce. Je to dáno tím, že firmy vytváří vlastní mzdové struktury, kvalifikační systémy apod., které se označují jako mzdová sazba (tarif) firem, které často znemožňují firmám snížit mzdy. Mimo to jsou firmy ve svém rozhodování omezovány kolektivními smlouvami a pracovně právním zákonodárstvím (např. výše minimální mzdy). A konečně tu jsou i vlastní zájmy firmy udržet si, nebo přetáhnout kvalifikované zaměstnance přeplácením. Mzdové sazby jsou tak i delší dobu nad úrovní mezního produktu práce. Negativně se na trhu práce podílí odbory. Zásahy odborů na straně nabídky práce spočívají v možnosti omezení nabídky práce. K tomu využívají celou řadu kroků jako jsou: uzákonění maximální pracovní doby, prodlužování dovolených, delší období pro učební poměr, zákaz práce mladistvých v některých oborech, omezení práce cizinců apod. Uvedená opatření vedou k posunu nabídkové křivky doleva nahoru (viz obrázek č. 9-4). Tím dochází k zvýšení mezd (umělému zdražování práce) a v důsledku toho k rostoucí nezaměstnanosti, neboť za těchto podmínek výrobci poptávají méně pracovních sil. Na straně poptávky po práci se může projevit existencí monopsonu. Monopson maximalizující zisk nebude najímat práci v množství odpovídající rovnováze na trhu práce. Jeho výsadní postavení ho vede k tomu, že najímá méně práce při nižší mzdové sazbě, než by odpovídalo dokonale konkurenčnímu trhu práce.

231


232

TEST A OTÁZKA

1. Nový zaměstnanec žádá mzdu 10 000.-Kč. O kolik musí minimálně stoupnout tržby, aby se podnikateli vyplatilo jej zaměstnat? 2. Proč vlivem odborů může růst nezaměstnanost? 3. Co je podstatou toho, že populární osobnosti mohou mít příjmy o jaké si řeknou? 4. Kdy dochází k rovnováze na trhu výrobních faktorů v dokonalé konkurenci? 5. Máte k dispozici: počet dělníků

0

1

2

3

4

5

celkový produkt

0

9

16

23

26

27

Cena produkce činí 20,-Kč za kus. Stanovte: a) MRPL, b) kolik dělníků bude zaměstnáno při denní mzdě 150,- Kč. c) řešte problém graficky.


V této kapitole jsme se zabývali zvláštnostmi trhů s výrobními faktory a poté jsme podrobně analyzovali proces stanovení

Průchod modulem


rovnovážné ceny výrobních faktorů a rozhodování firmy při pořizování výrobních faktorů. Následně jsme charakterizovali jednotlivé druhy cen na příslušných trzích výrobních faktorů. Zevrubnou pozornost jsme věnovali trhu půdy a problematice pozemkové renty a čisté ekonomické renty. Hlavní pozornost byla věnována nabídce a poptávce po práci, rovnovážné ceně práce na trhu práce a to v podmínkách dokonalé a nedokonalé konkurence. Byla analyzována individuální křivka nabídky práce, která je zpětně zahnutá vlivem substitučního a důchodového efektu. Rovněž byla zmíněna problematika příčin rozdílů ve mzdách. Zvláštní pozornost pak byla věnována působení odborů na trhu práce jejich možnosti ovlivňovat nabídku a poptávku po práce, a dále specifickým situacím na trhu práce a sice v případě monopsonu (jediného kupujícího na trhu práce) a bilaterálního monopolu. Další kapitola pak bude navazovat na obecnou problematiku rovnováhy na trhu výrobních faktorů tím, že bude aplikována na trhu kapitálem. Bude vymezeno pojetí kapitálu a kapitálových statků, charakterizován trh kapitálem výnosy z kapitálu.


1. Tržby by měly stoupnout minimálně o 10.000,- Kč. 2. Odbory mohou ovlivňovat nabídku práce (snižovat ji), nebo přímo vyžadovat vyšší než rovnovážné mzdy. 3. U populárních osobností se projevuje rentní charakter jejich příjmů. Existuje po nich vysoká poptávky a jejich nabídka je málo elastická. 4. Firma jako poptávající na trhu výrobních faktorů je v rovnováze pokud se mezní náklady na výrobní faktor rovnají příjmu z mezního produktu tohoto faktoru. Tedy, když platí MCF = MRPF.

233


234

5. Firma bude zaměstnávat čtyři dělníky. dělníci

1

2

3

4

5

MPL

6

8

7,6

7,5

5,4

180

160

152

150

108

MRPL w

SL;O SL

wO

A

DL < SL

B

E

wE

DL

0

QL;O

QL;E

QL;F

QL


235

10 TRH KAPITÁLEM

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY TRH KAPITÁLEM V této kapitole se seznámíme s pojetím kapitálu, problematikou kapitálových statků jejich formami a s fungováním trhu s kapitálem. Dále bude analyzována úroková sazba jako cena kapitálu a úrok, jeho podstata a význam pro výrobce a pro tvůrce úspor. Rovněž bude analyzován proces investování. Seznámíte se s problematikou současné a budoucí hodnoty a čisté současné hodnoty budoucích příjmů v souvislosti s výnosy z kapitálu a jejich významem pro rozhodování o investičních variantách.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY TRH KAPITÁLEM Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

charakterizovat fungování trhu s kapitálem a jeho formy,

•

vysvětlit vztah mezi úsporami a kapitálem.

Získáte:

•

poznatky o rozhodování podnikatele při pořizování kapitálu,

•

představu o současné a budoucí hodnotě výnosů a jejich významu

Budete umět

Získáte


236

v procesu investování.



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY TRH KAPITÁLEM budoucí hodnota současných vkladů, čistá současná hodnota budoucích výnosů, čisté investice, hrubé investice, investice, kapitálové statky, nabídka kapitálu, obnovovací investice, odúročitel, peněžní kapitál, poptávka po kapitálu, portfoliový kapitál, proces akumulace, současná hodnota budoucích výnosů, trh kapitálem, úročitel, úrok, úroková sazba, úspory, úvěr, výnosy z kapitálu


V úvodní části této kapitoly se budeme věnovat vymezení pojmu kapitál. Postupně seznámíte s tím, že pojem kapitál není v ekonomie spojován pouze s peněžním kapitálem, ale také s kapitálovými statky či portfoliovým kapitálem.

Klíčová slova


237

10.1 Pojetí kapitálu Kapitál jako výrobní faktor je považován za faktor odvozený, druhotný (na rozdíl od práce a půdy). Je výsledkem předchozí hospodářské aktivity. Východiskem k vymezení kapitálu je jeho zdroj. Z tohoto pohledu se kapitál definuje jako úspory přeměněné v investice, jako úspory vydané za účelem zhodnocení. Často se též můžeme setkat s obecnějším pojetím, kdy kapitál je chápán jako hodnota schopná zhodnocení, tj. se schopností obohacovat se o přírůstek hodnoty.

Kapitál a úspory

Podle fyzické podoby rozlišujeme tři základní formy kapitálu, a to: •

kapitálové statky,

•

kapitál peněžní

•

a portfoliový (fiktivní) kapitál.

Kapitálové statky umožňují podnikateli produkovat. Z pohledu podnikatele lze rozlišit tři základní kategorie statků a sice stavby, zařízení a zásoby. Aby bylo možné kapitálové statky vyrobit je nutno uvolnit (uspořit) část výrobních činitelů nutných k výrobě spotřebních statků. Výroba kapitálových statků je tedy spojena s omezováním současné spotřeby s tím, že roste možnost vyšší spotřeby v budoucnosti.

Kapitálové statky

Peněžní kapitál má podobu peněz. Ne každé peníze však představují kapitál, ale pouze ty, které mají podobu úspor a jsou nabídnuty k investování. Peněžní forma je výchozí a univerzální formou kapitálu.

Peněžní kapitál

Portfoliový kapitál (někdy označovaný jako fiktivní kapitál) má podobu cenných papírů, které jsou dokladem o kapitálovém vkladu a opravňují k podílu na výsledcích podnikání (akcie), nebo dokladem o poskytnutém úvěru ( různé typy dluhopisů).

Portfoliový kapitál

Aby si podnikatel mohl opatřit kapitálové statky musí získat peněžní prostředky. Ty si může vypůjčit od jejich držitele, podnikatel tak získá úvěr. Úvěr je vztah mezi držitelem peněz – věřitelem a dlužníkem (podnikatelem), který se zavazuje splatit půjčené peníze do určité doby a zaplatit sjednanou odměnu – úrok. Úvěr pak zprostředkují specializované instituce – banky. Vedle této přímé formy získání kapitálu existuje forma nepřímá, kdy firma

Úvěr


238

získá úvěr emisí cenných papírů (akcií nebo dluhopisů) na kapitálovém trhu, který je organizován burzou cenných papírů.


Jak jsme již uvedli v předchozí části textu kapitál můžeme rozdělit na kapitálové statky, peněžní kapitál a portfoliový kapitál. V této části textu pak zaměříme svou pozornost na tu formu kapitálu, která dané firmě umožňuje produkovat, tj. na kapitálové statky. V rámci této kapitoly tak rozčleníme kapitálové statky na fixní a oběžný kapitál, pohovoříme o odpisech a investicích.

10.2 Kapitálové statky a jejich akumulace Kapitálové statky se spolupodílí na tvorbě hodnot, prochází procesem výrobní Fixní a oběžný kapitál spotřeby a sice jednorázově (materiál) jako oběhový kapitál, nebo postupně jako fixní kapitál (budovy, stroje apod). Fixní kapitál se nespotřebovává najednou pouze se opotřebovává. Jeho opotřebení se do výrobní nákladů přenáší formou odpisů.

Amortizační odpisy jsou prostředkem pomocí něhož se opotřebení fixního kapitálu eviduje. Odpisy se shromažďují v amortizačním fondu a vytváří tak prostředky potřebné k pořízení nových kapitálových statků . Dochází tak k akumulaci kapitálu. Jak je zřejmé, kapitálové statky tak produkují prostředky k pořízení nových kapitálových statků. Tato forma akumulace se označuje jako akumulace reálná na rozdíl od akumulace peněžní, kdy dochází k akumulaci peněžních úspor.

Odpisy

Proces zavádění kapitálových statků do výroby za účelem produkce nových kapitálových statků se označuje jako investice. Tento proces má dvě stránky. Jednak se v procesu investování musí nahradit opotřebované kapitálové statky, kdy se hovoří o obnovovacích (restitučních) investicích (IR), jednak dochází ke zvětšování zásoby kapitálových statků, což je označováno jako čistá (netto), nebo též rozšiřovací investice (IN) .

Investice

Netto investice


239

Oba procesy jsou úzce propojeny. Např. nahrazením obnovovaného stroje strojem s vyšší produktivitou než měl stroj původní. Dochází tak obnově stroje a současně k rozšíření kapacity. Proto nás budou zajímat celkové investice, označované jako hrubé (brutto) investice (I B). Platí že:

IB = IN + IR

(10.1)

Kapitál je zásadním výrobním faktorem, který ovlivňuje růst produktivity práce a společenského bohatství, představuje proto významný ekonomický problém. Při rozšiřování zásoby kapitálu na základě investic vyvstávají následující otázky:

•

kde berou firmy prostředky na nákup nových kapitálových statků,

•

na základě čeho se firmy rozhodují o tom zda a kam budou investovat,

•

jak a kde dochází k přeměně investic na nové kapitálové statky.

První otázku řeší kapitálový trh. Druhá otázka se týká problematiky výnosů z kapitálu a třetí otázka vede k odlišení trhu kapitálu a trhu kapitálových statků.


V následují části textu budeme věnovat svou pozornost trhu kapitálem. V rámci této kapitoly tak budeme postupně definovat nabídku a poptávku po kapitálu, rozebereme si problematiku výnosů z uspořené částky, budoucí hodnoty současných příjmů a současné hodnoty budoucích příjmů. Zaměříme se také na problém rovnováhy na trhu kapitálem.

Brutto investice


240

10.3 Trh kapitálem Jestliže se firma rozhodne rozšiřovat své kapacity, což znamená pořizovat nové kapitálové statky, musí mít k dispozici dostatečné množství prostředků. Ty může získat z vlastních zdrojů (odpisy, nerozdělený zisk aj.) nebo z cizích zdrojů (viz úvěr).

O cizí zdroje se firma uchází na kapitálovém trhu. Nabídku na trhu kapitálem představují především úspory domácností. Domácnosti se zříkají současné spotřeby a odkládají ji do budoucnosti ovšem s očekáváním, že jejich budoucí spotřeba bude vyšší. Proti nabídce stojí poptávka firem, daná potřebou financovat nákup kapitálových statků. Za tyto zdroje musí zaplatit. Cenou, která se na trhu kapitálem ustavuje je úroková míra.

Nabídka kapitálu – tvorba úspor. Jak již bylo uvedeno, úspory představují tu část disponibilního důchodu domácnosti, která nebyla vydána na spotřebu, ale byla přeměněna na nabídku dočasně volných prostředků na trhu kapitálu. Vzhledem k tomu, že domácnosti dávají přednost přítomné spotřebě musí mít důvod k tomu aby svou spotřebu odložily. Tímto důvodem je fakt, že odložení spotřeby jim zajistí zvýšení jejich spotřeby v budoucnosti. Odměnou za odložení spotřeby je fakt, že částka kterou uspořili se jim vrátí zvýšená o určitý přírůstek – úrok, který představuje výnos z uspořené částky.

Nabídka kapitálu

Domácnosti však nezajímá absolutní výše úroku z uspořené částky, ale míra zhodnocení uspořené částky, kterou je úroková míra či také úroková sazba (ir), která vyjadřuje míru zhodnocení vložené částky za určité období. Je dána jako poměr úroku ∆S z uspořené částky S0 k této uspořené částce. Obě položky jsou vyjádřeny v peněžních jednotkách jedné měny a úroková míra je vyjádřena v procentech p.a. (za jeden rok). Platí tedy:

Výnos z uspořené částky

ir =

∆S ⋅ 100 S0

(10.2)

Domácnosti motivuje k úsporám právě určitá výše úrokové míry (sazby), od níž mohou odvodit budoucí hodnotu S1 dnešní úspory S0. Při dané úrokové sazbě platí pro jedno časové období: S 1 = ( 1 + ir ) ⋅ S 0

(10.3)


241

Pro stanovení budoucí hodnoty za n let platí:

S n = ( 1 + ir )n ⋅ S 0 kde:

Budoucí hodnota (10.4)

(1 + ir)n – tzv. úročitel, který nám říká kolikrát se zvýší počáteční vklad za n let při dané úrokové míře

Velice často je nutno znát současnou hodnotu výnosů S0, které obdržíme v budoucnosti – budoucích výnosů Sn za n let. Ta se bude rovnat při dané úrokové míře: S0 =

kde:

Sn ( 1 + ir ) n

Úročitel

Současná hodnota budoucích příjmů

(10.5)

1 – představuje odúročitel neboli diskont, který vyjadřuje (1 + ir ) n kolikrát nižší je současná hodnota budoucích příjmů, které získáme na konci n-tého roku při dané úrokové míře ir .

Odúročitel

Za předpokladu, že neexistuje riziko, rozhodují domácnosti o úsporách při daných časových preferencích na základě úrokové míry. Z krátkodobého hlediska je velikost úspor dána (nabídková křivka úspor je neelastická). Z dlouhodobého hlediska jsou úspory rostoucí funkcí úrokové míry, nabídková křivka je stoupající. V předchozím textu byly použity pojmy úroková míra a úroková sazba. Jedná se o stejnou identitu, ale úroková míra se používá tehdy, když se jedná o obecné stanovení míry výnosu, kdežto úroková sazba je veličina daná trhem kapitálu, s níž porovnáváme svá očekávání (např. propočtené míry výnosu).

Poptávka po kapitálu je určena příjmem z mezního produktu kapitálu a je nepřímo závislá na výši úrokové míry (sazby). Je-li dána produktivita kapitálu a podmínky na trzích jednotlivých statků, potom s ohledem na platnost zákona klesajících výnosů platí, že s růstem úrokové míry klesá poptávka po kapitálu a naopak. Poptávka po kapitálu je klesající funkcí úrokové míry je určena klesajícím příjmem z mezního produktu proto je poptávková křivka klesající.

Poptávka po kapitálu

Při stanovení rovnováhy na trhu kapitálem je třeba rozlišovat krátké a dlouhé období. Z krátkodobého hlediska je nabídka na trhu kapitálem dána,

Rovnováha na trhu


242

poněvadž úspory představují stavovou veličinu a ekonomika zdědila určitou zásobu kapitálu (úspor) z minulosti. Nabídková křivka SK;SR je kolmá, odpovídá krátkodobé zásobě kapitálu QK;ESR. Poptávková křivka DK je klesající. Průsečík ESR obou křivek představuje bod krátkodobé rovnováhy, ve kterém je při dané nabídce kapitálu a při dané funkci poptávky po kapitálu určena krátkodobá rovnovážná úroková míra ir;ESR. (viz obrázek č. 10-1) Obrázek č. 10-1 – Určení rovnovážné úrokové míry v krátkém období

ir

ir;ESR

SK;SR

ESR

DK

0

QK;ESR

QK

Z dlouhodobého hlediska hraje roli fakt, že domácnosti se mohou rozhodnout, že budou nabízet větší úspory, když úroková míra vzroste. Nabídka na trhu kapitálu je rostoucí funkcí úrokové míry. Určení rovnovážné úrokové míry v této situaci znázorňuje další obrázek.

kapitálem


243

Obrázek č. 10-2 – Určení rovnovážné úrokové míry v dlouhém období

ir

SK;SR1

SK;SR2

SK;SR3

SK;LR

ir;ESR

ELR

ir;ELR

0

DK

QK;ESR

QK;ELR

QK

Vzhledem k tomu, že se neuvažují technologické změny, které by se jinak odrazily v poptávce po kapitálu, je křivka poptávky po kapitálu DK shodná jak pro krátké, tak pro dlouhé období. Dlouhodobá křivka nabídky kapitálu SK;LR se od krátkodobé zásadně odlišuje. Má kladný sklon, neboť při stoupajících úrokových sazbách stoupá ochota domácnosti nabízet své úspory. Při krátkodobé úrokové míře irE jsou domácnosti z dlouhodobého hlediska schopny vytvářet vyšší úspory, než odpovídá zásobě kapitálu vytvoření v krátkém období (QK;ESR). To má za následek, že v každém dalším období se vytváří větší nabídka kapitálu (viz přímky SK;SR1-SK;SR3) na obrázku č. 10-2. Tento proces bude pokračovat až k průsečíku poptávkové křivky DK a dlouhodobé křivky nabídky SK;LR, který určuje výši dlouhodobé rovnovážné úrokové míry irELR a jí odpovídající rovnovážnou úroveň zásoby kapitálu QK;ELR.

Rovnovážná úroková míra irELR vyrovnává úspory a investice. Při dané technologii podněcuje poptávku po kapitálu, která odpovídá zásobě kapitálu


vytvořené v předchozím období. Vyčerpá tak všechny úspory, ke kterým tato úroková míra podnítila domácnosti v dlouhém období.

Pro všechny úrokové míry, které jsou vyšší než irELR platí, že domácnosti vytvářejí úspory, které jsou vyšší než poptávka po kapitálu. Pro úrokové míry, které jsou nižší než irELR platí, že poptávka po kapitálu je větší než úspory, které byly v minulosti utvořeny při těchto úrokových mírách. Přebytek úspor vede k poklesu úrokové míry to vede k poklesu úspor a k růstu poptávky po kapitálu. Nedostatek úspor má opačné účinky. Úroková míra plní funkci tržní ceny, která vyrovnává nabídku a poptávku a její pohyby vedou k nastolování rovnováhy na trhu kapitálem. Úroková míra plní dvě významné funkce. Jednak vede domácnosti k tomu, aby obětovaly současnou spotřebu a zvyšovaly zásoby kapitálu, jednak vede firmy k vyhledávání co nejefektivnějších investic.


V poslední části textu zaměříme svou pozornost výnos z kapitálu. Dozvíte se co rozumíme pod pojmem výnos z kapitálu, jakou může mít tento výnos podobu a jak určit čistou současnou hodnotu budoucích výnosů.

244


245

10.4 Výnosy z kapitálu Při rozhodování o tom, zda investovat a kam se firmy řídí porovnáním různých měr výnosu, které mohou očekávat při alternativním umístění svých prostředků. K rozhodování potřebují firmy určité měřítko. Jedním z takových měřítek je míra výnosu z kapitálu zmíněná výše.

Míra výnosu z kapitálu

V dokonale konkurenční ekonomice, kde neexistuje riziko platí, že míra výnosu z kapitálu umístěného kdekoliv se rovná tržní úrokové míře. Výnos sám pak může mít různé podoby může jít o úrok, nájemné (z pronájmu budov a strojů), pachtovné (z pronájmu půdy) či zisk. Míra čistého zisku vypočtená jako poměr zisku k zásobě kapitálu může převyšovat úrokovou míru z řady příčin. Jednou ze základních příčin je zavádění inovací a dále porušení podmínek dokonalé konkurence k nimž patří existence rizika či monopolu. Problematika stanovení míry výnosu je komplikována i tím, že kapitálové statky setrvávají ve výrobě po delší časové období, přičemž výnos inkasovaný v daném roce má pro firmu větší význam než výnos inkasovaný v pozdějších letech. Proto je pro firmu důležité zjistit, jaká je současná hodnota (SH) celého toku budoucích výnosů z daného statku po řadu let. Míru výnosu lze stanovit diskontováním toku budoucích výnosů dle vzorce: SH =

Sn S1 S2 + +L+ 2 ( 1 + ir ) ( 1 + ir ) ( 1 + ir )n

(10.6)

Ale to ještě pro rozhodování mezi variantami nestačí. Ještě je nutné brát ohled na náklady spojené s realizací jednotlivých investičních variant. Proto je stanovována čistá současná hodnota budoucích výnosů, kdy od současné hodnoty odečtěme náklady na investici. Volíme pak tu variantu, která má čistou hodnotu budoucích výnosů nejvyšší.

Čistá současná hodnota budoucích výnosů

SHRNUTÍ KAPITOLY TRH KAPITÁLEM

Kapitál jako výrobní faktor je považován za faktor odvozený, druhotný (na rozdíl od práce a půdy). Je výsledkem předchozí

Shrnutí


hospodářské aktivity. Hledisko zdroje kapitálu poskytuje východisko k vymezení kapitálu. Z tohoto pohledu se kapitál definuje jako úspory přeměněné v investice, jako úspory vydané za účelem zhodnocení.

Kapitálové statky umožňují podnikateli produkovat. Z pohledu podnikatele lze rozlišit tři základní kategorie statků a sice stavby, zařízení a zásoby. Aby bylo možné kapitálové statky vyrobit je nutno uvolnit (uspořit) část výrobních činitelů nutných k výrobě spotřebních statků. Peněžní kapitál má podobu peněz. Ne každé peníze však představují kapitál, ale pouze ty, které mají podobu úspor a jsou nabídnuty k investování. Peněžní forma je výchozí a univerzální formou kapitálu. Portfoliový kapitál (někdy označovaný jako fiktivní kapitál) má podobu cenných papírů, které jsou dokladem o kapitálovém vkladu a opravňují k podílu na výsledcích podnikání (akcie), nebo dokladem o poskytnutém úvěru ( různé typy dluhopisů). Kapitálové statky se spolupodílí na tvorbě hodnot, prochází procesem výrobní spotřeby a sice jednorázově (materiál) jako oběhový kapitál, nebo postupně jako fixní kapitál (budovy, stroje a pod). Fixní kapitál se nespotřebovává najednou pouze se opotřebovává. Jeho opotřebení se do výrobní nákladů přenáší formou odpisů. Proces zavádění kapitálových statků do výroby za účelem produkce nových kapitálových statků se označuje jako investice. Rozlišujeme amortizační (obnovovací) a čisté investice (rozšiřovací). Jestliže se firma rozhodne rozšiřovat své kapacity, což znamená pořizovat nové kapitálové statky, musí mít k dispozici dostatečné množství prostředků. Ty může získat z vlastních zdrojů (odpisy, nerozdělený zisk aj.) nebo z cizích zdrojů (vypůjčených). O cizí zdroje se firma uchází na kapitálovém trhu. Nabídku na trhu kapitálem představují především úspory domácností. Domácnosti se zříkají současné spotřeby a odkládají ji do budoucnosti ovšem s očekáváním, že jejich budoucí spotřeba bude vyšší.

246


Proti nabídce stojí poptávka firem, daná potřebou financovat nákup kapitálových statků. Za tyto zdroje musí zaplatit. Cenou, která se na trhu kapitálem ustavuje je úroková míra. Poptávka po kapitálu je určena příjmem z mezního produktu kapitálu a je nepřímo závislá na výši úrokové míry (sazby). Je-li dána produktivita kapitálu a podmínky na trzích jednotlivých statků, potom s ohledem na platnost zákona klesajících výnosů platí, že s růstem úrokové míry klesá poptávka po kapitálu a naopak.

Z krátkodobého hlediska je nabídka na trhu kapitálem dána, poněvadž úspory představují stavovou veličinu a ekonomika zdědila určitou zásobu kapitálu (úspor) z minulosti. Nabídková křivka SK;SR je kolmá, odpovídá krátkodobé zásobě kapitálu QK;ESR. Poptávková křivka DK je klesající. Průsečík ESR obou křivek představuje bod krátkodobé rovnováhy, ve kterém je při dané nabídce kapitálu a při dané funkci poptávky po kapitálu určena krátkodobá rovnovážná úroková míra irESR. Z dlouhodobého hlediska hraje roli fakt, že domácnosti se mohou rozhodnout, že budou nabízet větší úspory, když úroková míra vzroste. Nabídka na trhu kapitálu je rostoucí funkcí úrokové míry. Křivka poptávky po kapitálu DK shodná je v pro krátké tak pro dlouhé období. Dlouhodobá křivka nabídky kapitálu SK;LR se od krátkodobé zásadně odlišuje. Má kladný sklon, neboť při stoupajících úrokových sazbách stoupá ochota domácnosti nabízet své úspory.

Rovnovážná úroková míra ir;ELR vyrovnává úspory a investice. Při dané technologii podněcuje poptávku po kapitálu, která odpovídá zásobě kapitálu vytvořené v předchozím období. Vyčerpá tak všechny úspory, ke kterým tato úroková míra podnítila domácnosti v dlouhém období. Úroková míra plní dvě významné funkce. Jednak vede domácnosti k tomu, aby obětovaly současnou spotřebu a zvyšovaly zásoby kapitálu, jednak vede firmy k vyhledávání co nejefektivnějších investic.

247


Při rozhodování o tom, zda investovat a kam se firmy řídí porovnáním různých měr výnosu, které mohou očekávat při alternativním umístění svých prostředků. V dokonale konkurenční ekonomice, kde neexistuje riziko platí, že míra výnosu z kapitálu umístěného kdekoliv se rovná tržní úrokové míře.

Výnos sám pak může mít různé podoby může jít o úrok, nájemné (z pronájmu budov a strojů), pachtovné (z pronájmu půdy) či zisk. Míra čistého zisku vypočtená jako poměr zisku k zásobě kapitálu může převyšovat úrokovou míru z řady příčin. Jednou ze základních příčin je zavádění inovací a dále porušení podmínek dokonalé konkurence k nimž patří existence rizika či monopolu. Problematika stanovení míry výnosu je komplikována i tím, že kapitálové statky setrvávají ve výrobě po delší časové období, přičemž výnos inkasovaný v daném roce má pro firmu větší význam než výnos inkasovaný v pozdějších letech. Proto je pro firmu důležité zjistit, jaká je současná hodnota celého toku budoucích výnosů z daného statku po řadu let. Proto je stanovována čistá současná hodnota budoucích výnosů, kdy od současné hodnoty odečtěme náklady na investici. Volíme pak tu variantu, která má čistou hodnotu budoucích výnosů nejvyšší.

TEST A OTÁZKA

1. Jaké dvě funkce plní úroková míra? 2. Co se děje na trhu kapitálem, když je skutečná úroková míra vyšší než rovnovážná? 3. Co je to úvěr? 4. Co jsou to investice a jak je rozlišujeme?

248


249

5. Určete efektivnější alternativu pro developerskou firmu, která se rozhoduje o výstavbě budovy nájemných kanceláří. Platí: varianta/období

výnosy v jednotlivých letech 1

2

3

a) investiční náklady 4 mil. Kč

1 mil.

2 mil.

2 mil.

b) investiční náklady 7 mil. Kč

2 mil.

3 mil.

4 mil.

Po všechna období činí úroková sazba 10% p.a.


V této kapitole jsme se seznámili s pojetím kapitálu, problematikou kapitálových statků jejich formami a s fungováním trhu s kapitálem. Dále byla analyzována úroková sazba jako cena kapitálu a úrok, jeho podstata a význam pro výrobce a pro tvůrce úspor. Rovněž byl analyzován proces investování. Seznámili jsme se s problematikou současné a budoucí hodnoty a čisté současné hodnoty budoucích příjmů v souvislosti s výnosy z kapitálu a jejich významem pro rozhodování o investičních variantách. Touto kapitolou byla uzavřena základní část kurzu mikroekonomie, která se zabývala problematikou tržních statků a výrobních faktorů o jejichž alokaci rozhoduje trh. Nicméně už v souvislosti s problematikou nedokonalého trhu bylo ukázáno, že efektivnost trhu je snižována vlivem existence monopolu. V následující kapitole budou podrobně rozebrány další příčiny, které omezují efektivnost trhu, které se nepřesně označují jako „tržní selhání“. Půjde především o problematiku veřejných statků, existence externalit a informační asymetrie na trhu. V souvislosti s tím bude přiblížena role státu v tržní ekonomice.

Průchod modulem



1. Úroková míra vede domácnosti k tomu, aby obětovaly současnou spotřebu a zvyšovaly zásoby kapitálu, jednak vede firmy k vyhledávání co nejefektivnějších investic. 2. Domácnosti vytvářejí úspory, které jsou vyšší než poptávka po kapitálu. Přebytek úspor pak vede k poklesu úrokové míry, což vede k růstu poptávky po kapitálu. 3. Úvěr je vztah mezi držitelem peněz – věřitelem a dlužníkem (podnikatelem), který se zavazuje splatit půjčené peníze do určité doby a zaplatit sjednanou odměnu – úrok. Úvěr pak zprostředkují specializované instituce – banky. 4. Investice představují proces zavádění kapitálových statků do výroby za účelem produkce nových kapitálových statků. Tento proces má dvě stránky. Jednak se v procesu investování musí nahradit opotřebované kapitálové statky, kdy se hovoří o obnovovacích (restitučních) investicích, jednak dochází ke zvětšování zásoby kapitálových statků, což je označováno jako čistá (netto), nebo též rozšiřovací investice. Celkové investice se pak označují jako brutto investice a jsou součtem obnovovacích a čistých investic. 5. Výpočet: Jedná se o problém stanovení čisté současné hodnoty budoucích výnosů:

250


SH =

S3 S1 S2 + + 2 ( 1 + ir ) ( 1 + ir ) ( 1 + ir )3

1 2 2 + + 2 ( 1 + 0 ,1 ) ( 1 + 0 ,1 ) ( 1 + 0 ,1 )3 1 2 2 SH A = + + 1,1 1,21 1,331 SH A = 0 ,90 + 1,65 + 1,50 SH A =

SH A = 4,05 ČSH A = SH A − náklady investice A ČSH A = 4 ,05 − 4 ,00 ČSH A = 0,05 2 3 4 + + 2 ( 1 + 0 ,1 ) ( 1 + 0 ,1 ) ( 1 + 0 ,1 )3 2 3 4 + + SH B = 1,1 1,21 1,331 SH B = 1,82 + 2 ,48 + 3 ,00

SH B =

SH B = 7,30 ČSH B = SH B − náklady investice B ČSH B = 7 ,30 − 7 ,00 ČSH B = 0,30

Firma si zvolí variantu b), neboť v tomto okamžiku dosahuje vyšší čisté současné hodnoty.

251


252

11 TRŽNÍ SELHÁNÍ A MIKROEKONOMICKÁ ÚLOHA STÁTU

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY TRŽNÍ SELHÁNÍ A MIKROEKONOMICKÁ ÚLOHA STÁTU V této kapitole budou podrobně rozebrány příčiny, které omezují efektivnost trhu, nepřesně označované jako „tržní selhání“. Půjde především o problematiku veřejných statků, které se definičně liší od tržních statků, dále půjde o existenci pozitivních a negativních externalit a informační asymetrie na trhu. Stručně bude rekapitulována problematika monopolní síly. V souvislosti s tím bude přiblížena role státu v tržní ekonomice, jehož aktivity by měly eliminovat negativní dopady tržních selhání, a které však mohou být spojeny se selháními státu.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY TRŽNÍ SELHÁNÍ A MIKROEKONOMICKÁ ÚLOHA STÁTU Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

charakterizovat příčiny selhání trhu jejich objektivní základ,

•

vysvětlit rozdíl mezi tržními a veřejnými statky.

Budete umět


Získáte:

•

poznatky o možnostech řešení problémů záporných externalit,

•

poznatky o nebezpečích a projevech informační asymetrie,

•

představu o možnostech státu při řešení tržních selhání ale i o selhání státu.

253

Získáte



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY TRŽNÍ SELHÁNÍ A MIKROEKONOMICKÁ ÚLOHA STÁTU Coaseho teorém, externality, externí mezní náklady, externí mezní příjem, mezní společenské náklady, mezní společenský příjem, mikroekonomická úloha státu, morální hazard, nedokonalé informace, nepříznivý výběr, nezmenšitelnost, nevylučitelnost, problém černého pasažéra, selhání státu, společenská míra transformace produktu, tržní selhání, veřejné statky

Klíčová slova

11.1 Tržní selhání – krátký teoretický úvod O tržním selhání se hovoří tehdy, když trh není schopen efektivně vyřešit tři otázky, tj. (1) co vyrábět, (2) jak vyrábět a (3) pro koho vyrábět. Díky různým faktorům trh nemusí působit k tomu, aby bylo vyráběno tolik zboží a za takové ceny, které jsou ochotni koupit kupující, zboží může být vyráběno postupy,

Tržní selhání


254

které jsou sice výhodné pro výrobce, ale nikoliv pro jeho okolí. Nejčastěji uváděnými příčinami selhání trhu jsou tyto faktory:

•

monopolní síla (nedokonalá konkurence),

•

externality,

•

veřejné statky,

•

a nedokonalé informace.


V úvodu této kapitoly zaměříme svou pozornost na problematiku nedokonalé konkurence, přičemž tentokrát se na ni podíváme z pohledu celkové rovnováhy.

11.2 Nedokonalá konkurence Pod pojmem nedokonalá konkurence zahrnujeme všechny situace, ve kterých mohou ekonomické subjekty uplatňovat monopolní sílu při určování ceny. Základní vlastností takových trhů je fakt, že se mezní příjem neshoduje s tržní cenou jako je tomu v případě dokonalé konkurence. Pro názornost bude uvedený problém demonstrován na jednoduchém modelu ekonomiky (viz obrázek č. 11-1), kde je rozsah produkce vyjádřen křivkou PPF a efektivnost produkované kombinace statků vyjadřují mezní míra substituce (MRS) a mezní míra transformace produktu (MRTQ) (viz kapitola č. 5 „Všeobecná rovnováha“) .

Nedokonalá konkurence


255

Obrázek č. 11-1 – Monopolní síla a efektivnost

stateky IC1 ymax y1

IC2

IC3

PPF A

E

yE

MRTQ = Px/Py = MRS

x1

xE

statekx xmax

V této jednoduché ekonomice jsou vyráběny dva výrobky statek x (ten vyrábí monopolní výrobce) a statek y (vyrábí jej příjemce ceny), výrobky jsou substituty (např. minerální voda a džus). V podmínkách dokonalé konkurence se vyrábí takový objem produkce, při němž se mezní náklady shodují s cenou produkce. Monopolní výrobce volí objem produkce při, kterém se mezní náklady rovnají meznímu příjmu. Protože cena v případě klesající poptávkové křivky převyšuje mezní příjem je cena vyšší než mezní náklady (viz kapitola 8).

Mezní míra transformace produktu (MRTQ) se nebude v daném případě rovnat podílu cen těchto výrobků, jak by tomu bylo v podmínkách dokonalé konkurence. Výrobci budou reagovat na jiné ceny než spotřebitelé. V důsledku toho se bude vyrábět příliš málo statku x a příliš mnoho statků y (viz bod A na obrázku č. 11-1).


V obrázku č. 11-1 pak představuje efektivní alokaci bod E, kde dochází ke shodě mezní míry substituce (MRS) a mezní míry transformace produktu. Tečnou v tomto bodě je cenová přímka odrážející dokonale konkurenční cenu. Výrobní faktory jsou mezi produkty rozděleny dle cen a je vyrobeno takové množství statku x a y, které jsou spotřebitelé ochotni zaplatit. Avšak výrobek x je vyráběn monopolistou a pro něj je rozhodující, že MRx je menší než Px . Rozhoduje se tedy dle poměru MRx/Py. To povede k volbě takového výstupu, kdy je vyráběno více statku y než x (viz bod A). Uvedená alokace je neefektivní. Jak je z předchozího textu patrné, monopolní síla vede k tomu, že v případě existence monopolní a nemonopolní výroby platí pro rozhodování monopolního výrobce a ostatní ekonomické subjekty jiné směnné relace. Monopolní síla tak likviduje jednotný směnný poměr pro rozhodování spotřebitelů a výrobců. V důsledku toho dochází k neefektivní alokaci zdrojů.


V předchozí části textu jsme analyzovali nedokonalou konkurenci jako jeden z faktorů vedoucích k selhání trhu. Nyní svou pozornost zaměříme na druhý faktor, tj. na externality. V rámci této kapitoly si tak ukážeme, jaký je rozdíl mezi kladnými a zápornými externalitami a pohovoříme o efektivnosti externalit.

11.3 Externality Dalším zdrojem neefektivnosti je situace, kdy výroba nebo spotřeba produkují prospěch nebo náklady dopadající na subjekty, které se těchto aktivit neúčastní. Takovéto vedlejší (externí) efekty výroby nebo spotřeby se nazývají externatlitami.

256


Externalita, neboli efekt přelévání nastává tehdy, když výroba nebo spotřeba způsobuje nezamýšlené náklady nebo přínosy jiným subjektům. Náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné subjekty, aniž by ti, kdo náklady způsobili, či příjmy získali, za ně platili.

257

Externalita

Externality mohou existovat mezi spotřebiteli, mezi výrobci, nebo mezi výrobci a spotřebiteli. Vždy jde o vztah, který není postižen cenami. Externality mohou být dvojí povahy: •

kladné externality (vnější úspory) vznikají, když činnost jednoho ekonomického subjektu přináší prospěch jiném, aniž ten za ně musí platit.

kladná externalita

•

záporné externality (vnější náklady) vznikají, když činnost jednoho subjektu přináší náklady jinému subjektu a ty mu nejsou hrazeny a při jejich vzniku nerealizuje ani žádnou výhodu.

záporná externalita

Typickým příkladem záporné externality jsou škody vzniklé chovatelům ryb, když do jejich potoka vniknou odpady z nedaleké chemické továrny. Příkladem kladné externality může být příklad, kdy si vlastník domku pořídí hlídacího psa, který odradí zloděje i u sousedů. Prospěch, který vzniká sousedům nebere majitel psa při rozhodování v úvahu.

11.3.1 Externality a efektivnost

Jestliže dochází při výrobě ke vzniku záporných externalit je zřejmé, že výrobce při rozhodování opět porovnává cenu a mezní náklady. Bere však v úvahu pouze vlastní náklady nikoliv náklady, které vzniknou někomu jinému v důsledku jeho výrobní činnosti. V daném případě není cena schopna vyjadřovat společenskou hodnotu produkovaného statku. Aby to bylo možné, je třeba zavést veličinu společenských mezních nákladů (MCSP), které zahrnují jak náklady výrobce tak náklady vzniklé jako externalita někomu jinému.

Společenské mezní náklady

Pro zajištění efektivní alokace zdrojů je pak třeba v našem jednoduchém modelu ekonomiky (viz předchozí subkapitola) zavést veličiny společenské míry transformace produktu (SMRTQ), která se musí shodovat se

Společenská míra transformace


258

společenskou mezní mírou substituce (SMRS), při níž si společnost přeje směňovat jedno zboží za druhé (opět uvažujeme model ekonomiky o svou statcích). Jestliže platí že: SMRTQ = MRTQ

(11.1)

SMRS = MRS

(11.2)

a současně:

pak nedochází ve výrobě k externalitám. Jestliže však SMRTQ > MRTQ pak dochází k záporné externalitě. Vzhledem k tomu, že současně platí: SMRTQ =

MC SP ; y MC SP ; x

(11.3)

a současně:

MRTQ =

MC y MC x

(11.4)

pak cenový systém nevytváří podmínky pro optimální alokaci faktorů mezi produkci obou statků. Soukromý sektor bude mít tendenci vyrábět příliš mnoho statků se zápornými externalitami a příliš málo ostatních statků. V případě kladných externalit dochází k opačné situaci, bude vyráběno méně produkce s kladnou externalitou a více ostatních statků.

Situaci na trhu statku, u něhož existuje záporná externalita znázorňuje obrázek č. 11-2. Efektivní úroveň výstupu je určena rovností mezního užitku dodatečné jednotky výstupu, která určuje poptávku D a společenských mezních nákladů. Průsečík QE představuje optimální výši výstupu. Avšak trh bude produkovat rozsah Q1, který je určen průsečíkem křivky MC soukromého podnikatele a poptávky. Jak je zřejmé Q1 > QE. Výstup na trhu je vyšší než optimální. Je tomu tak proto, že tržní cena P1 je příliš nízká (vyjadřuje pouze soukromé náklady firmy). Pouze při vyšší úrovni ceny PE by firma vyráběla efektivní (menší) úroveň produkce, což by bylo, např. u výrob znečišťujících životní prostředí, žádoucí. Společenské náklady této neefektivnosti jsou vyjádřeny šrafovanou plochou ohraničenou body EAB. Ta představuje rozdíl mezi MCSP a křivkou poptávky D pro úroveň výstupu mezi Q1 a QE.

produktu


259

Obrázek č. 11-2 – Externí náklady

P MCSP

MC

B E

PE P1

A

EMC

D = SMU 0

EMCmin

QE Q1

Q

Kladné externality vedou k příliš nízké produkci, jak je patrné z obrázku č. 113. Křivka MC je horizontální, neboť se předpokládá, že výše nákladů není ovlivněna rozsahem činnosti žádného ekonomického subjektu. Křivka poptávky vyjadřuje soukromý mezní užitek, který daná činnost přináší jejímu původci. Ten bude volit rozsah produkce Q1, který odpovídá průsečíku poptávkové křivky D a křivky MC. Jeho činnost produkuje externí užitek jiným subjektům, který vyjadřuje křivka externího mezního užitku EMU. Společenský mezní užitek SMU je dán jako součet D a EMU. Efektivní úroveň výstupu QE je vyšší než Q1. Je to takové množství, při němž SMU je roven MC. Neefektivnost vzniká proto, že cena P1 je příliš vysoká a proto nemotivuje původce k produkci na společensky žádoucí vyšší úrovni. Jak je zřejmé existence externalit vede stejně jako monopolní síla k situaci, kdy ceny nezajišťují efektivní alokaci zdrojů. V případě záporných externalit je produkováno více výrobků spojených se vznikem záporných externalit a v případě kladných externalit je pak vyráběno méně výrobků spojených se


260

vznikem kladných externalit. Obrázek č. 11-3 – Externí užitek

P SMU

D

P1

A

MC

B

E

PE EMUmax

EMU 0

Q1

QE

Q EMUmin


Poté co jsme rozebrali problematiku externalit jako další faktor tržních nedokonalostí budeme se nyní věnovat faktoru třetímu, a to veřejným statkům. V průběhu této části textu tak získáte informace o tom, že veřejné statky ze vyznačují svou nezmenšitelností a nevylučitelností ze spotřeby a že jejich poskytovateli jsou v podstatě všechny ekonomické subjekty. Dozvíte se také o existenci křivky ochoty platit a jejím vlivu na určení optimálního množství veřejného


261

statku.

11.4 Veřejné statky Veřejné statky se zásadně liší od tržních (soukromých) statků dvěmi základními vlastnostmi, pro něž selhává trh při alokaci výrobních faktorů. Jedná se o: •

nezmenšitelnost (někdy je označovaná jako nesoutěživost – nerivalita) je vlastnost statku, kdy spotřeba statku jedním ekonomickým subjektem nemá vliv na to, jaké množství tohoto statku mohou spotřebovat ostatní.

Nezmenšitelnost

•

nevylučitelnost je vlastnost statku, kdy je nemožné, nebo jen za cenu vysokých nákladů možné vyloučit neplatící spotřebitele.

Nevylučitelnost

První vlastnost znamená, že při jakékoliv úrovni výstupu jsou MC poskytnutí tohoto statku dalšími spotřebiteli nulové, zatímco pro většinu soukromých statků jsou MC rostoucí. Důsledkem druhé vlastnosti veřejných statků je skutečnost, že tyto statky mohou být užívány, aniž je za ně zaplaceno (problém černého pasažéra). Vedle tzv. čistých veřejných statků existují statky kolektivní, což jsou statky, které jsou pouze nezmenšitelné.

Veřejné statky poskytuje vláda, ale i soukromé firmy, nebo neziskové společnosti (nadace, spolky, církve aj.). Příkladem takových veřejných statků je poskytování vzdělání, které poskytují státní, soukromé ale i církevní školy. Vláda zajišťuje veřejné statky zejména tam, kde by tržní koordinace vedla k nežádoucím důsledkům, nebo by došlo k nežádoucím sociálním tvrdostem (veřejné statky by se staly nedostupnými pro některé skupiny obyvatel). Jedná se především veřejné statky v oblasti vzdělávání, zdravotnictví, kultury. Jak je patrné statky jsou označovány jako veřejné nikoliv proto, že je produkuje stát nebo veřejnoprávní organizace, ale proto, že mají dvě základní odlišnosti, které zabraňují jejich efektivní alokaci trhem.

Kolektivní statky


Ať už produkuje veřejné statky jakýkoliv subjekt, zůstává zásadní otázkou množství veřejného statku. Optimální množství soukromých statků je dáno rovností MC a mezního užitku dodatečné jednotky statku. Analogický princip lze uplatnit i na veřejné statky s tím, že u soukromých statků je mezní užitek měřen jako mezní užitek, který spotřebitel získá, zatímco v případě veřejného statku je nutné se ptát každého subjektu na jeho ohodnocení dodatečné jednotky výstupu. Při určování optimálního množství veřejného statku se porovnávají MC na produkci tohoto statku a součet ohodnocení užitečnosti tohoto statku pro jednotlivé uživatele.

Při poskytování veřejného statku je rozhodující právě skutečnost, že každý člověk může spotřebovávat stejné množství veřejného statku, přičemž mu každý jednotlivě připisuje rozdílnou hodnotu. U soukromých statků může každý spotřebovat různé množství statku, avšak v závislosti na ceně statku a svém důchodu. Uvedené problémy lze znázornit pomocí zjednodušeného příkladu (viz obrázek č. 11-4). Vláda poskytuje veřejný statek dvěma občanům. Každý z nich tomuto statku připisuje různou hodnotu. Křivka DK představuje poptávku občana K a křivka DV představuje poptávku občana V. Agregátní křivka poptávky D vznikne vertikálním součtem individuálních křivek. Křivka D se označuje jako křivka ochoty platit.

Za optimální množství veřejného statku se považuje takové množství, které je odvozeno od průsečíku tržní křivky poptávky s nabídkovou křivkou, neboť křivka nabídky veřejného statku je, stejně jako u soukromých statků, dána mezními náklady na jeho výrobu. Křivka MC je na obrázku horizontální, poněvadž se předpokládá, že poskytnutí dodatečné jednotky veřejného statku nevyžaduje dodatečné zvýšení nákladů. Množství QE na obrázku je optimálním množstvím veřejného statku za předpokladu, že celkové náklady nepřevyšují částku, kterou je veřejnost za toto množství ochotna zaplatit zaplatit. Je to obdobná podmínka jako v případě firmy produkující soukromý statek v rozsahu odpovídajícím MR = MC za předpokladu, že celkové příjmy pokrývají celkové náklady. Má-li vláda zajistit optimální množství veřejného statku musí mít dostatečně velké příjmy na to, aby pokryla celkové náklady výroby tohoto množství. Jak je z výše řečeného patrné, vlastnosti veřejných statků jsou zásadní překážkou fungování trhů těchto statků. Spotřeba dodatečné jednotky těchto

262


263

statků není spojena s nutností podstoupit oběť (zaplatit více peněz) a proto se nemůže tržní mechanismus uplatnit. Je-li jejich tvorba a distribuce zajišťována státem, opírá se jejich financování o mechanismus zdanění. Obrázek č. 11-4 – Optimální množství veřejného statku

P D

DK

E

PE

MC

V

PV DV PK

K

0

QE

Q


Posledním faktorem vedoucím k tržnímu selhání jsou nedokonalé informace. V rámci této části textu tak budeme hovořit o problematice asymetrií informací, o morálním hazardu a nepříznivém výběru.


264

11.5 Nedokonalé informace Při rozhodování ekonomických subjektů hraje významnou roli informace. Většina rozhodnutí probíhá v podmínkách nejistoty, kdy spotřebitelé i výrobci neznají dokonale všechny okolnosti každé tržní transakce. Často nastává situace, kdy jedna strana transakce ví víc než druhá strana, informace je asymetrická.

Asymetrická informace

Tak např. prodávající má úplnější informace o prodávaném zboží, nebo manažeři ví o firmě víc než vlastníci. Situace, kdy prodávající je lépe informován než kupující nastává zpravidla na trzích statků a trhu práce, opačná situace je typická pro úvěrové vztahy nebo pojištění.

Asymetrická informace vzniká v důsledku: •

utajené činnosti, což jsou činnosti, které nemohou být přesně a bez dodatečných nákladů pozorovatelné

•

utajené informace, kdy jedna strana má více odborných znalostí.

Asymetrie informací vede ke dvěma dílčím problémům označovaným jako morální hazard a nebo nepříznivý výběr.

Morální hazard Morální hazard je vymezen jako činnost jednoho ekonomického subjektu (lépe informovaného), který maximalizuje svůj užitek tím, že snižuje užitek ostatních (méně informovaných) účastníků transakce. Typický příklad morálního hazardu vzniká ve vztazích mezi ekonomickými subjekty typu „principál-agent“, kdy si principál najímá osobu (agenta) pro splnění úkolu, Vztah principál-agent který ovlivňuje principálův blahobyt. Tento vztah má celou řadu podob např. firma a její obchodní zástupce, vlastník a manager firmy apod. Nepříznivý výběr je proces, kdy méně žádoucí subjekty trhu (kupující nebo prodávající) se budou účastnit směny spíše než ostatní, což vede k vytěsňování kvalitnějšího zboží zbožím méně kvalitním. Je to dáno tím, že v ideálním případě dokonalých informací by kupující byli schopni rozeznat a zvolit kvalitnější zboží od nekvalitního zboží. Někteří by kupovali levnější a méně kvalitní zboží, jiní naopak dražší a kvalitnější zboží. Na reálném trhu však kupující mohou kvalitu produktu rozeznat až po určité době užívání. Kupující jsou proto ochotni spíše zaplatit průměrnou kvalitu. Preferují tedy

Nepříznivý výběr


265

méně kvalitní zboží před kvalitním. Typickým příkladem je trh ojetými automobily. Kupci na tomto trhu podstupují riziko, že zakoupí „Černého Petra“, což je nekvalitní automobil, jehož se chce prodejce zbavit. Kupující sice nevědí, které auto je „Černý Petr“, ale odhadují pravděpodobnost jeho získání a tedy průměrnou kvalitu automobilů. Proto jsou ochotni zaplatit průměrnou kvalitu a tak některá auta budou podceněna a jiná přeceněna. V důsledku toho ti, kteří chtějí prodat kvalitnější auta budou trh opouštět. Průměrná kvalita na trhu bude klesat a kupující budou vyžadovat nižší ceny, což povede k dalšímu odpadnutí prodejců kvalitnějších aut.

Černý Petr


Poté co jsme v předchozích částech analyzovali jednotlivé faktory vedoucím k tržnímu selhání zaměříme nyní svou pozornost na problematiku státu kontra tržní selhání. V rámci této kapitoly budeme hovořit o mikroekonomické politice státu, eliminaci externalit, problémech veřejných statků a asymetrii informací.

11.6 Stát a tržní selhání Stát je subjekt ekonomiky, který disponuje určitými možnostmi jak ovlivňovat ostatní ekonomické subjekty (domácnosti firmy). Tyto možnosti se označují jako hospodářská politika. Její částí je mikroekonomická politika. To jsou takové mikroekonomické prostředky jimiž stát může zasahovat do tržního mechanismu. Přijatá opatření mají pro všechny subjekty závazný charakter a stát vynucuje jejich respektování sankcemi. Vláda se tak může pokusit svými opatřeními snížit negativní důsledky tržních selhání. To je obsahem mikroekonomické politiky vlády. Ta však má ještě jeden rozměr. K zajištění své existence a ke svému působení stát potřebuje získat nezbytné prostředky. Základní formou jejich získání jsou daně. Vláda daněmi snižuje příjmy spotřebitelů a firem a modifikuje tak jejich

Mikroekonomická politika


266

rozhodování. Na druhé straně lze daně chápat i jako platby za veřejné statky, které produkuje stát. Jimiž jsou především zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti a zajištění práva v zemi a tedy obecných podmínek pro fungování ekonomiky. Na druhé straně stát získané příjmy vynakládá na nákup statků a služeb nezbytných pro vlastní činnost. Dále používá stát svých příjmů k zajištění transferových plateb, kdy stát některým spotřebitelů (sociální dávky) ale i firmám (dotace) poskytuje platby, aniž by získal protihodnotu. Tyto tzv. přerozdělovací procesy představují druhý významný prvek mikroekonomické politiky. Existence přerozdělovacích prostředků totiž může významně změnit rozdělení důchodů, které vytvořil tržní mechanismus. Mikroekonomická politika vlády tedy může omezovat důsledky tržních selhání a přerozdělovat příjmy ve společnosti za účelem zajištění sociálně přijatelného klimatu.

Mikroekonomická politika je, jak již uvedeného, součástí hospodářské politiky, ta má však i svůj makroekonomický rozměr. Jím se podrobně zabývá makroekonomie. V dalším textu jsou popsány jednotlivé přístupy státu k řešení selhání trhu.

11.6.1 Eliminace externalit

Základní příčinou selhání trhu je existence nedokonalé konkurence. Tou jsme se podrobně zabývali v kapitolách 2 a 8. Proto se jí nyní zabývat nebudeme a svou pozornost zaměříme na další příčinu selhání trhu a tou je existence externalit. Základním opatřením, které vláda může použít je zákaz výroby, která přináší záporné externality (viz např. zákaz výroby freonů, či bifenylů). Jinou možností je možnost normami (např. hygienickými) omezit takovou produkci a jejich nedodržování sankcionovat, což je ovšem spojeno s existencí příslušného odborného aparátu a tedy s dodatečnými náklady. Lepší možnost poskytuje přesné vymezení vlastnických práv a nízké náklady na jejich prosazování, aby poškozená strana měla možnost prokázat škodu

Coaseho teorém


267

způsobenou externalitou na svém majetku. To vede k zásadnímu omezení externalit a alokace statků bude efektivní, neboť producent externalit bude muset hradit jak uznané škody tak náklady soudního řízení a proto raději omezí, nebo zruší danou výrobu. Výše uvedená teze je označována jako Coaseho teorém (podle amerického ekonoma R. H Coase, který na uvedené souvislosti poukázal). Další možností je zdanění záporných externalit a u kladných externalit uplatnění dotace k ceně. Na obrázku níže je znázorněn případ eliminace záporných externalit. Obrázek č. 11-5 – Zdanění záporných (a) a dotování kladných (b) externalit státem (a)

(b)

P

P MCSP = MC s daní

SMU

MC bez daně

D

B

P1

E

PE P1

A

EMC = daň

A

B

E

PE

MC s dotací

EMUmax

EMU

D 0

MC bez dotace

EMCmin

QE Q1

Q

0

Q1

QE

Q EMUmin

Situace na obrázku znázorňuje situaci, kdy se na trhu nabízí Q1 produktů za cenu P1. Efektivní výstup by ovšem odpovídal menšímu počtu produktů QE. Toho lze dosáhnout zavedením daně odpovídající svou výší externím mezním nákladům EMC. Díky jim se křivka MC posune doleva nahoru přesně o výši EMC. Křivky MCSP a MC tak splynou a průsečík MCSP s křivkou poptávky určí novou vyšší cenu, při níž výrobce produkuje nižší objem výrobků. Obdobně u kladných externalit, kterých je produkováno málo a při vyšších cenách, umožní zavedení dotace snížení mezních nákladů firmě na úroveň,


268

která je potřebná k tomu, aby výrobce produkoval vyšší objem produkce.

V obou případech vyvstává problém informací o nákladech firem a o velikosti externalit. Jejich stanovování je složité a nákladné. K tomu v případě dotací přistupuje, i otázka kdo by je měl platit. Obecně by to měl být příjemce pozitivních externalit, ale toho lze často jen velmi obtížně určit (viz např. pozitivní externality plynoucí z existence včelstva a polí několika vlastníků). V uvedené situaci je nejjednodušší, když plátcem dotace bude stát.

11.6.2 Problém veřejných statků

Jak již bylo naznačeno, vlastnosti veřejných statků vedou k tendenci ekonomických subjektů podílet se na jejich spotřebě a neplatit za ni. Tento jev se označuje jako problém „černého pasažéra“. Pokud se podaří některému ze subjektů vyhnout se placení za veřejný statek a přitom jej spotřebovat, jeho užitek se výrazně zvýší. To vede k silné tendenci neplatit a k přesouvání plateb na jiné subjekty. Pokud odmítne platit více subjektů, pro výrobce tím mizí poptávka po nich, což je signálem pro omezení nabídky veřejného statku a přesunu zdrojů do jiných výrob. Jediným řešením je v tomto případě zajistit, aby každý spotřebitel veřejného statku za ně platil, ale protože je směna dobrovolný akt nelze využít trhu. Proto zde musí existovat prvek donucující spotřebitele veřejných statků k placení. Tímto prvkem může být stát a povinnost platit daně, nebo místní orgán vybírající poplatky, nebo může dojít k vyloučení neplatiče z okruhu uživatelů veřejných statků přístupných např. v různých klubech a spolcích.

11.6.3 Asymetrická informace

Jedním z předpokladů dokonalé konkurence je úplná informovanost obou stran transakce. Aby kdokoliv mohl potřebné informace získat, musí být k těmto informacím přístup. Proto volné šíření informací představuje významný prostředek, který zvyšuje konkurenční tržní prostředí a zajišťuje efektivní alokaci statků.

Černý pasažér


Z předchozího výkladu o problému asymetrie informací vyplývá, že jedna strana je v nevýhodě a potřebuje dodatečné informace. Ty však nejsou zadarmo a na jejich získání je třeba vynaložit náklady. Ty mohou být tak vysoké, že pro konkrétní subjekt se stanou nedostupné. Je proto jednou z rolí státu, který usiluje zabezpečení konkurenčního prostředí, podporovat volné šíření informací a v některých případech se sám stát producentem informací jako veřejného statku.


V závěrečné části tohoto textu se stručně zamyslíme nad problematikou vládních selhání, a to zejména v souvislosti s nepřesnými informacemi, délkou a složitostí rozhodovacího procesu a vlastním přizpůsobovacím procesem.

11.7 Vládní selhání Stručná charakteristika mikroekonomické politiky ukazuje na významnou roli státu v ekonomice. Nicméně žádná činnost v ekonomice, a tedy ani činnost státu, není zdarma. I existence státu a jeho opatření vyvolává náklady a je proto nutné tyto náklady porovnávat s užitkem, který aktivity státu přinesou.

Omezování účinků tržních selhání by mělo přinášet řadu kladných efektů, avšak existuje řada nebezpečí, které je mohou eliminovat. Především vláda a její orgány nemusí mít přesné a úplné informace o stavu firem a domácností. Rozhodování o opatření pak vychází z chybných předpokladů a může být přijato chybné rozhodnutí. Dalším problémem je i vlastní rozhodovací proces vlády a jejích orgánů. Tento proces může být neúměrně dlouhý a složitý. Tím vzniká nebezpečí, že opatření sice bude správné, ale přijde pozdě, tj. do změněných podmínek

269


270

a může se tak minout účinkem. Problematikou rozhodování státních orgánů se podrobněji zabývá následující kapitola zabývající se teorií veřejné volby. Dalším nebezpečím je vlastní přizpůsobovací proces, kterým reagují ekonomické subjekty na příslušné vládní rozhodnutí. Opět může dojít k situaci, kdy se zvažovaného cíle nepodaří dosáhnout. Všechny uvedené jevy: (1) neúplné informace vedoucí k chybnému rozhodnutí, (2) délka a složitost rozhodovacího procesu a konečně (3) neúspěšná realizace opatření vlády jsou jevy, které se souhrnně označují jako selhání vlády. Paradoxně tak snaha po eliminaci tržních selhání může vést k jinému typu selhání a to selhání vlády.

SHRNUTÍ KAPITOLY TRŽNÍ SELHÁNÍ A MIKROEKONOMICKÁ ÚLOHA STÁTU O tržním selhání se hovoří tehdy, když trh není schopen efektivně vyřešit tři otázky tj. co vyrábět, jak vyrábět a pro koho vyrábět. Díky různým faktorům trh nemusí působit k tomu, aby bylo vyráběno tolik zboží a za takové ceny, které jsou ochotni koupit kupující, zboží může být vyráběno postupy, které jsou sice výhodné pro výrobce, ale nikoliv pro jeho okolí. Nejčastěji uváděnými příčinami selhání trhu jsou tyto faktory:

•

monopolní síla (nedokonalá konkurence),

•

externality,

•

veřejné statky

•

a nedokonalé informace.

Pod pojmem nedokonalá konkurence zahrnujeme všechny situace, ve kterých mohou ekonomické subjekty uplatňovat monopolní sílu při

Shrnutí


určování ceny. Základní vlastností takových trhů je fakt, že se mezní příjem neshoduje s tržní cenou jako je tomu v případě dokonalé konkurence.

Monopolní síla vede k tomu, že v případě existence monopolní a nemonopolní výroby platí pro rozhodování monopolního výrobce a ostatní ekonomické subjekty jiné směnné relace. Monopolní síla tak likviduje jednotný směnný poměr pro rozhodování spotřebitelů a výrobců. V důsledku toho dochází k neefektivní alokaci zdrojů. Dalším zdrojem neefektivnosti je situace, kdy výroba nebo spotřeba produkují prospěch nebo náklady dopadající na subjekty, které se těchto aktivit neúčastní. Takovéto vedlejší (externí) efekty výroby nebo spotřeby se nazývají externatlitami. Rozlišujeme kladné a záporné externality. Výrobce při rozhodování porovnává cenu a mezní náklady. Bere však v úvahu pouze vlastní náklady nikoliv náklady nebo efekty, které vzniknou někomu jinému v důsledku jeho výrobní činnosti. V daném případě není cena schopna vyjadřovat společenskou hodnotu produkovaného statku. Aby to bylo možné, je třeba zavést veličinu společenských mezních nákladů, které zahrnují jak náklady výrobce tak náklady vzniklé jako externalita. Soukromý sektor se však rozhoduje podle svých mezních nákladů a bude mít tendenci vyrábět příliš mnoho statků se zápornými externalitami a příliš málo ostatních statků. V případě kladných externalit dochází k opačné situaci, bude vyráběno méně produkce s kladnou externalitou a více ostatních statků. Významným zdrojem selhání trhu jsou veřejné statky. Ty se zásadně liší od tržních (soukromých) statků dvěmi základními vlastnostmi, pro něž selhává trh při alokaci výrobních faktorů. Jedná se o nezmenšitelnost (někdy je označovaná jako nesoutěživost – nerivalita), což je vlastnost statku, kdy spotřeba statku jedním ekonomickým subjektem nemá vliv na to, jaké množství tohoto statku mohou spotřebovat ostatní. Druhou vlastností je nevylučitelnost, což je taková vlastnost statku, kdy je nemožné, nebo jen za cenu vysokých nákladů možné vyloučit neplatící spotřebitele. První vlastnost znamená, že při jakékoliv úrovni výstupu jsou MC poskytnutí tohoto statku dalšími spotřebiteli nulové, zatímco pro většinu soukromých statků jsou MC rostoucí. Důsledkem druhé

271


vlastnosti veřejných statků je skutečnost, že tyto statky mohou být užívány, aniž je za ně zaplaceno (problém černého pasažéra). Vlastnosti veřejných statků jsou zásadní překážkou fungování trhu při alokaci těchto statků. Spotřeba dodatečné jednotky těchto statků není spojen s nutností podstoupit oběť (zaplatit více peněz) a proto se nemůže tržní mechanismus uplatnit. Je-li jejich tvorba a distribuce zajišťována státem, opírá se jejich financování o mechanismus zdanění. Při rozhodování ekonomických subjektů hraje významnou roli informace. Často nastává situace, kdy jedna strana transakce ví víc než druhá strana, informace je asymetrická. Asymetrická informace vzniká jednak v důsledku utajené činnosti, což jsou činnosti, které nemohou být přesně a bez dodatečných nákladů pozorovatelné, jednak v důsledku existence utajené informace, kdy jedna strana má více odborných znalostí. Asymetrie informací vede ke dvěma dílčím problémům označovaným jako morální hazard a nebo nepříznivý výběr.

Morální hazard je vymezen jako činnost jednoho ekonomického subjektu (lépe informovaného), který maximalizuje svůj užitek tím, že snižuje užitek ostatních (méně informovaných) účastníků transakce. Nepříznivý výběr je proces, kdy méně žádoucí subjekty trhu (kupující nebo prodávající) se budou účastnit směny spíše než ostatní, což vede k vytěsňování kvalitnějšího zboží zbožím méně kvalitním. Stát je subjekt ekonomiky, který disponuje určitými možnostmi jak ovlivňovat ostatní ekonomické subjekty (domácnosti firmy). Tyto možnosti se označují jako hospodářská politika. Její částí je mikroekonomická politika. To jsou takové mikroekonomické prostředky, jimiž stát může zasahovat do tržního mechanismu. Přijatá opatření mojí pro všechny subjekty závazný charakter a stát vynucuje jejich respektování sankcemi. Vláda se tak může pokusit svými opatřeními snížit negativní důsledky tržních selhání. Základním opatřením, které vláda může použít při řešení záporných externalit je zákaz výroby. Jinou možností je možnost normami omezit takovou produkci a jejich dodržování sankcionovat, což je

272


spojeno s dodatečnými náklady. Lepší možnost naznačuje Coaseho teorém, který tvrdí, že přesné vymezení vlastnických práv a nízké náklady na jejich prosazování vedou k zásadnímu omezení externalit, neboť producent externalit bude muset hradit jak uznané škody tak náklady soudního řízení a proto raději omezí, nebo zruší danou výrobu. Další možností je zdanění záporných externalit a u kladných externalit uplatnění dotace k ceně. V případě veřejných statků je jediným řešením zajistit, aby každý spotřebitel veřejného statku za ně platil, ale protože je směna dobrovolný akt nelze využít trhu, proto zde musí existovat prvek donucující spotřebitele veřejných statků k placení. Tímto prvkem může být stát a povinnost platit daně, nebo místní orgán vybírající poplatky. V případě informační asymetrie je přímo úlohou státu, který usiluje zabezpečení konkurenčního prostředí, jednak podporovat volné šíření informací, jednak v některých případech přímo produkovat informací jako veřejný statek. Paradoxně snaha po eliminaci tržních selhání může vést k jinému typu selhání a to selhání vlády. Jako selhání vlády se označují jevy jako jsou neúplné informace, které má vláda o firmách a domácnostech. Ty vedou k chybnému rozhodnutí. Dále k nim náleží délka a složitost rozhodovacího procesu a konečně neúspěšná realizace opatření vlády.

273


274

TEST A OTÁZKA

1. Jaké jsou vlastnosti kolektivního statku? 2. Co tvrdí Coaseho teorém? 3. Vymezte kladné externality. 4. Co je morální hazard? 5. Co je křivka ochoty platit?


V této kapitole jsme se seznámili s problematikou příčin omezujících efektivnost trhu, které se nepřesně označují jako „tržní selhání“. Šlo především o problematiku veřejných statků, které se definičně liší od tržních statků, dále o existenci pozitivních a negativních externalit a informační asymetrie na trhu. Stručně byla rekapitulována problematika monopolní síly. V souvislosti s tím byla přiblížena role státu v tržní ekonomice, jehož aktivity by měly eliminovat negativní dopady tržních selhání. Tyto aktivity však mohou být spojeny se selháními státu. V navazující kapitole se budeme podrobněji zabývat problematikou rozhodování vlády (která byla stručně naznačena v souvislosti mikroekonomickou politikou) a faktory, které je ovlivňují. Seznámíme se s teorií veřejné volby, která je aplikací ekonomické teorie na politické problémy.

Průchod modulem



1. Jsou to statky, které jsou nezmenšitelné, ale vylučitelné. 2. Coaseho teorém, který tvrdí, že přesné vymezení vlastnických práv a nízké náklady na jejich prosazování vedou k zásadnímu omezení externalit 3. Kladné externality (vnější úspory) vznikají, když činnost jednoho ekonomického subjektu přináší prospěch jiném, aniž ten za ně musí platit. 4. Morální hazard je činnost jednoho ekonomického subjektu (lépe informovaného), který maximalizuje svůj užitek tím, že snižuje užitek ostatních (méně informovaných) účastníků transakce. 5. Je to agregátní křivka poptávky po veřejných statcích, která vznikne vertikálním součtem individuálních křivek poptávky.

275


276

12 TEORIE VEŘEJNÉ VOLBY A SELHÁNÍ STÁTU

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY TEORIE VEŘEJNÉ VOLBY A SELHÁNÍ STÁTU V této kapitole si podrobněji přiblížíme mechanismus rozhodování státu. Tuto oblast vymezuje teorie veřejné volby. Podrobně budeme analyzovat zejména subjekty politického trhu, problém konkurence v politice a politický cyklus. Rovněž se seznámíme s mechanismem veřejné volby a s cestou jak jsou přeměňovány individuální preference v kolektivní rozhodnutí. Ukážeme na volební paradox a na fakt, že neexistuje volební systém, který by zajistil efektivní rozhodování. Dále se budeme zabývat problémem nátlakových skupin a dobýváním renty (rent seeking) a rolí byrokracie.

Rychlý náhled

CÍLE KAPITOLY TEORIE VEŘEJNÉ VOLBY A SELHÁNÍ STÁTU Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět:

•

vymezit a charakterizovat jednotlivé subjekty politického trhu,

•

vyložit rizika mechanismu politického soutěžení.

Získáte:

•

poznatky o obecných problémech rozhodování v demokratických systémech,

Budete umět

Získáte


•

277

poznatky o roli nátlakových skupin a problémech dobývání renty.



KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY TEORIE VEŘEJNÉ VOLBY A SELHÁNÍ STÁTU Arrowův teorém, byrokracie, cyklické hlasování, dobývání renty, funkce státu, kolektivní rozhodnutí, konkurence politických stran, logrolling, politici, politický cyklus, politický trh, politika, politologie, princip minimální diference, racionální nevědomost, teorém středního voliče, veřejná volba, voliči, zájmové skupiny


V úvodu dvanácté kapitoly se budeme věnovat problematice veřejné volby. V rámci této části textu se tak postupně seznámíte s pojmy politologie, politika či teorie veřejné volby. Získáte také informace o tom, že ekonomie přisuzuje státu legislativní, stabilizační a alokační a roli producenta veřejných statků.

Klíčová slova


278

12.1 Veřejná volba Starověký filosof Aristoteles došel na základě studia řecké společnosti k závěru, že pro člověka je charakteristické vystupování na veřejnosti a politická aktivita. Jeho názory se staly základem společenské vědy politologie. Anglický právník a ekonom A. Smith došel na základě studia anglické společnosti 18.století k názoru, že přirozenou lidskou činností je směna a položil tak základy k vědní disciplině ekonomii.

Politologie a ekonomie

Politologii lze stručně charakterizovat jako vědní disciplínu, která se zabývá vymezením struktury a vývoje státu a politických systémů, technologií vládnutí, problematikou ovlivňování veřejného mínění, dále formulováním cílů vnitřní a zahraniční politiky státu a prostředků k jejich dosažení. Politika pak představuje souhrn činností a pravidel týkajících se získání, upevnění a uplatnění moci státu jednotlivými skupinami obyvatel při prosazování jejich zájmů. Jak je zřejmé, politologie se zaměřuje na činnost státu a jeho roli v lidské společnosti. I pro ekonomii představuje stát základní ekonomický subjekt, který má významnou roli v ekonomice. Ekonomie přisuzuje státu obvykle tyto funkce:

•

legislativní, která spočívá ve vymezení právního rámce tržní ekonomiky (jak uvedeno v předchozí kapitole, je tato funkce součástí mikroekonomické úlohy státu).

•

stabilizační (makroekonomická), kdy vláda a centrální banka využívá monetární a fiskální politiky k zajištění k zajištění stabilního ekonomického růstu.

•

alokační, kdy stát přerozděluje vytvořené zdroje, aby tak zmírnil sociální dopady alokační efektivnosti trhu (viz mikroekonomická role).

•

produkce veřejných statků (viz mikroekonomická role).

Podle politiků sleduje člověk veřejný zájem, podle ekonomů individuální zájem. Vyvstává otázka zda lze tuto dichotomii v pojetí zájmů člověka překlenout. Vyřešení této dichotomie se týká právě funkcí a postavení státu. Odpověď na tuto otázku dává právě teorie veřejné volby.

Politika


Předmětem teorie veřejné volby je způsob jak jsou individuální preference přeměňovány v kolektivní rozhodnutí a jak se tato realizují a jaké alokace zdrojů je takto dosaženo.

279

Teorie veřejné volby

Pro teorii veřejné volby je charakteristické, že pro analýzu netržního rozhodování používá ekonomické metody (někdy se tak označuje za ekonomickou analýzu politiky).


Poté co jsme si v úvodu definovali pojmy politologie, politika a teorie veřejné volby zaměříme nyní svou pozornost na jednotlivé subjekty politického trhu. V rámci kapitoly tak budeme postupně hovořit o voličích, politicích, byrokracii, lobby, konkurenci a politickém cyklu.

12.2 Subjekty politického trhu Individuální preference se přeměňují v kolektivní rozhodnutí prostřednictvím volebního mechanismu. Ten vychází ze zákonů v dané zemi a volebního systému. Prostřednictvím tohoto mechanismu dávají občané své volební hlasy různým politickým stranám podle toho, jak jejich volební programy odpovídají jejich představám o budoucím vývoji země zejména v oblasti veřejných statků a přerozdělování.

Politický trh tak můžeme označit za trh svého druhu na němž jsou hlasy voličů směňovány za sliby politiků. Subjekty tohoto trhu jsou : •

voliči, kteří očekávají, že zvolení politici budou prosazovat a přijímat rozhodnutí vedoucí k naplnění volebních slibů.

Voliči


280

•

politici, kteří usilují a své zvolení či znovuzvolení. Maximalizují počet hlasů. Za tím účelem lavírují mezi pragmatismem a ideologií, přičemž mnozí se ochotně přizpůsobují politické situaci, aniž by brali ohled na zájmy svých voličů.

Politici

•

byrokracie, která usiluje jednak o přetrvání programů produkce veřejných statků s nimiž je spojena, jednak usiluje o maximalizaci svých příjmů (příslušné rozpočtové kapitoly). V této souvislosti je třeba říci, že byrokracie představuje zaměstnance státní správy a jiných vládních a správních institucí.

Byrokracie

•

zájmové skupiny (lobby) sdružují občany nebo firmy, které se snaží prosadit určitý společný zájem, obvykle výsadu oproti jiným skupinám obyvatel.

Lobby

Stejně tak jako v tržním mechanismu hraje zásadní roli konkurence, hraje významnou roli i v mechanismu veřejné volby. Základním typem konkurence je konkurence mezi politiky a voliči, kdy voliči se snaží zvolit stranu, která nejvíce vyhovuje jejich zájmům, a politici se snaží maximalizovat hlasy voličů. Ke konkurenci dochází i mezi politiky respektive politickými stranami, které se snaží vyhrát volby, respektive získat co nejvíce křesel v parlamentu.

Konkurence

To, čím se vede boj jsou volební sliby (rozsah veřejných statků a přerozdělování důchodů). To úzce souvisí s časovým hlediskem. Tak jako v ekonomice i v politice existuje krátkodobé a dlouhodobé časové hledisko.

V krátkém období lze důchody, respektive rozsah veřejných statků měnit intenzitou využívání existujících zásob kapitálu a práce. Přerozdělovat to co je již vyprodukované je snadné. Proto všechny strany mohou slibovat přesun bohatství ve prospěch svých voličů. Proto je obtížné dosáhnout převahy nad ostatními sliby (blíže viz teorém středního voliče). Mnohem obtížnější je vytvořit nový důchod, nové bohatství. Jedná se o dlouhodobý problém související s technologickými změnami a ty lze změnit pouze změnami politiky. Podpora budoucí výkonnosti je totiž spojena s omezením spotřeby a blahobytu dnes. Snaha vlády a opozice, respektive příslušných politických stran tak může vést k preferenci krátkodobých opatření oproti dlouhodobým, což se může negativně pomítnout do růstu ekonomiky.

Krátkodobé a dlouhodobí cíle v politice


281

Časové hledisko má ještě další dimenzi. Politici musí ve svých slibech reagovat i na vývoj hospodářského cyklu. Pochopitelně v době recese se jednoznačně slibuje zlepšení ekonomiky avšak, je-li ekonomika na vzestupu mohou sliby dalšího růstu a snaha je realizovat vést k opačným účinkům, např. přehřátí ekonomiky s následnou recesí.

Z hlediska politiky je výhodnější uskutečňovat restriktivní opatření na počátku svého volebního období a naopak s blížícími se volbami je výhodnější uskutečňovat expanzivní opatření s pozitivním dopadem zejména na zaměstnanost. Střídání hospodářských politik v souvislosti s volebním cyklem se označuje jako politický cyklus. Politický cyklus pak může modifikovat hospodářský cyklus. V této souvislosti vyslovil A. Downs hypotézu, že politické strany formulují hospodářskou politiku proto, aby vyhrály volby a nikoliv opačně: že by se snažily vyhrát volby, aby mohly realizovat hospodářskou politiku. Pokrok, jakého bylo v řadě zemí dosaženo svědčí o tom, že vedle krátkozrakých a zkorumpovaných politických struktur vítězí i prozíraví a odvážní politici, schopní riskovat ve volbách „neatraktivnost“ svých programů. Zároveň je tento pokrok důkazem o úrovni voličů, kteří jsou schopni obětovat něco ze své současnosti ve prospěch lepší budoucnosti.


V této části kapitoly zaměříme svou pozornost na problematiku mechanismů veřejné volby. Postupně tak budete seznámeni s principem jednohlasnosti, většinového hlasování a cyklického hlasování a dozvíte se o existenci volebního paradoxu, Arrowova teorému a teorému středního voliče.

Politický cyklus


282

12.3 Mechanismy veřejné volby V předchozích subkapitolách jsme si objasnili co je předmětem veřejné volby. Nyní si ukážeme, jak se veřejná volba realizuje. Jak se miliony preferencí vyjádřené volebními hlasy mění v kolektivní rozhodnutí, neboť jako problematické se jeví to, že rozhodnutí musí být nedělitelná, tj. platná pro celou společnost. Demokratická společnost totiž vyjadřuje respekt vůči individuálním hodnotám pravidlem: 1 volič = 1 hlas. Obrázek č. 12-1 – Kolektivní akce

důchodB

IB;max PPF důchody dostupné při kolektivní akci

IB;E

E

důchody dostupné bez kolektivní akce

0

IA;E

důchodA IA;max

Dříve než popíšeme jak se kolektivní rozhodnutí tvoří je nutné vzít na vědomí, že ne každé rozhodnutí musí být, z pohledu dalšího růstu a rozvoje společnosti správné. K pochopení uvedeného problému využijeme jednoduchého modelu společnosti (viz obrázek č. 12-1). Společnost je tvořena dvěmi skupinami obyvatel (skupina A a skupina B), křivka PPF vyjadřuje hranici produkčních


283

možností a bod E vyjadřuje pozici společnosti danou příjmy obou skupin obyvatel. Stát do ekonomika nezasahuje, avšak kolektivní akce by mohly posunout příjmy všech blíže k hranici. Druhý obrázek níže znázorňuje možná rozhodnutí a jejich důsledky. Opatření jsou, jak je patrné:

•

škodlivá (plocha W) ta, která neprospějí nikomu, zhorší postavení všech.

•

přerozdělovací (plochy R a R´) ta, která vedou k přesunům prostředků od jedné skupiny obyvatel ke druhé.

•

efektivní (plocha P) ta zlepšují postavení všech, nikoho nepoškozují.

Obrázek č. 12-2 – Čtyři možné výsledky kolektivní akce

důchodB

IB;max PPF

R´

P E

IB;E W

0

R

IA;E

důchodA IA;max


284

V demokratickém systému se kolektivní rozhodnutí tvoří potlačením škodlivých rozhodnutí. Toho lze dosáhnout zavedením jednohlasnosti, kdy rozhodnutí bude platit, když se s ním ztotožní všichni (nikomu nebude škodit). Avšak dosažení jednohlasnosti (konsensu) je velmi obtížné. Vždy se může najít někdo, kdo souhlas zablokuje, nehledě na možnost vydírání a prosazování dílčích zájmů. Proto účinnějším mechanismem je většinové hlasování.

Jednohlasnost

Většinové hlasování vede k tomu, že se odstraní škodlivé rozhodnutí, ale na druhé straně bude jedna skupina znevýhodněna. Situaci prosté většiny, kdy s rozhodnutím souhlasí více než 50% voličů vyjadřuje na obrázku č. 12-2, přímka vedená bodem E rovnoběžně s osou x (dochází ke zvýhodnění skupiny B). V tomto smyslu se někdy hovoří o tyranii většiny. Eliminovat zvýhodnění skupiny B může zavedení dvoutřetinové většiny (tedy souhlas alespoň 66% voličů). Většinové hlasování má tedy dvě základní podoby, ale žádná z nich nezabrání tzv. volebnímu paradoxu.

Většinové hlasování

Volební paradox nastane, když se nepodaří pro žádné rozhodnutí (žádný program) získat většinovou podporu oproti ostatním programům. Rozhodujeli se mezi více programy je důležité pořadí volby. Pořadí volby mezi programy totiž může vést k cyklickému hlasování, kdy nikdo nezvítězí. Problém cyklického hlasování je patrný z níže uvedeného příkladu v tabulce.

Volební paradox a problém cyklického hlasování

Tabulka č. 12-1 – Cyklické hlasování

Voliči

alternativy 1

2

3

Anna

150

50

100

Pavel

100

150

50

Petr

50

100

150


285

Je dáno pořadí rozhodování. Nejprve se rozhoduje mezi alternativami 1 a 2. Preference jsou vyjádřeny výší důchodu, který jednotliví voliči získají. V daném případě vítězí alternativa 2. V další kole se rozhoduje mezi ní a alternativou 3. Vyhrává alternativa 3, ale volič Anna preferuje alternativu 1 musí se volit mezi alternativou 1 a 3, většinu sice získá alternativa 1, ale Pavel a Petr preferují alternativu 2 a vyvolají další kolo hlasování a cyklus se uzavřel. Jsme opět na začátku. Příklad ukazuje, že v případě, kde nelze jednoduše stanovit většinové preference nelze dojít ke konečnému výsledku. V reálném parlamentu pochopitelně k zacyklování dojít nesmí. Tomu lze zabránit hlasovacím pořádkem a manipulací s ním. Problém je v tom, že stanovení pořadí hlasování předurčuje výsledek hlasování a ten nemusí být efektivní. Jiným problémem volebního mechanismu, který může způsobit přijetí společensky neefektivního rozhodnutí je tzv. logrolling (jánabráchismus), kdy se při rozhodování o více alternativách mohou dopředu subjekty různých stran dohodnout na vzájemné podpoře pro sebe výhodných alternativ na úkor alternativ ostatních.

Jánabráchismus

Výše uvedené úvahy o mechanismu veřejné volby tak ústí k poněkud překvapivému a skličujícímu zjištění, které ovšem odpovídá realitě života. Toto poznání jako první formuloval ekonom K. Arrow a proto se označuje jako Arrowův teorém, který tvrdí: že neexistuje žádný hlasovací mechanismus založený na většinovém principu, který by zaručoval přijetí efektivního rozhodnutí a zároveň respektoval individuální preference voličů a nebyl závislý na hlasovacím pořádku.

Arrowův teorém

12.3.1 Teorém středního voliče

Základním problémem politiků je sestavit „správný“ volební program, tj. program, který zajistí volební vítězství. Jedná se o to, jak by se měly volební programy lišit, abychom získali co nejvíce hlasů. V této souvislosti se připomíná princip minimální diferenciace. Voliče si můžeme představit jako frontu na jejíchž obou koncích jsou extrémní požadavky a čím blíže středu tím méně se požadavky odlišují. Vyvstává otázka kam se postavit, zda oslovit střed a ponechat ladem křídla fronty, nebo

Princip minimální diferenciace


286

blíže k některému křídlu. Postavíme-li se do středu, mají k nám všichni mimo střed stejně daleko (blízko), postavíme-li se mimo střed, blíže k některému kraji oslovíme jednu skupinu více než skupiny na opačném konci pomyslné fronty. Jedni voliči budou mít k nám blíže, jiní dále. Proto je výhodnější, když se politické programy liší co nejméně a oslovují ty ve středu pole voličů. Z uvedeného vyplývá, že programy politických stran se budou vzájemně podobat (s výjimkou extremistických stran). Vyvstává však otázka na základě čeho sestavuje politická strana svůj program. Na tuto otázku se pokouší odpovědět teorém středního voliče.

Teorém středního voliče.

Tento teorém říká, že politická strana bude prosazovat politiku, která maximalizuje prospěch středního voliče. Mohlo by se zdát, že princip minimální diferenciace a teorém středního voliče tvrdí, že politické strany budou nabízet úplně stejné volební programy. Nicméně se programy značně liší. Největší rozdíly vznikají v otázkách rozdělování a přerozdělování důchodů a bohatství společnosti. Pochopení této skutečnosti nabízí analýza přerozdělovacího modelu středního Přerozdělovací model středního voliče voliče, kdy se soustředíme pouze na otázky odkud a kam a s jakými důsledky se přerozdělují důchody. Ostatní otázky zanedbáme. V modelu platí zásada, že čím větší je objem přerozdělovaných důchodů, tím menší je zájem pracovat a zároveň se snižuje průměrná úroveň všech důchodů. Prosazuje se tak princip rovnosti, kdy mají všichni stejný, ale nízký důchod (právě tento princip je pro velkou skupinu obyvatelstva vyjádřením spravedlnosti). Zde se setkávají dva efekty:

•

důchod středního voliče se může zvýšit tak, že se část nadprůměrných příjmů přesune k osobám s podpůrnými příjmy,

•

důchod středního voliče se může snížit, poněvadž přerozdělování omezuje podněty k práci a volič preferuje transferovou platbu, která je nižší než pracovní příjem.

To, který z obou efektů bude převažovat závisí na rozsahu přerozdělování. Při nízkých daňových sazbách jsou nestimulační účinky nízké, ale zároveň je méně zdrojů na přerozdělování. Při vysokých daňových sazbách jsou nestimulační účinky vysoké, ale zato je více prostředků k přerozdělování.


287

Existuje tedy určitá výše daňových sazeb a rozsah přerozdělování, které jsou z pohledu středního voliče správné. Rozsah přerozdělování, který maximalizuje důchod středního voliče může zajistit politickou rovnováhu.


V závěrečné části této kapitoly budeme hovořit o problematice dobývání renty a o roli byrokracie. Postupně tak získáte informace o tom, co rozumíme pod pojmy zájmová skupina, byrokracie, dobývání renty či racionální nevědomost.

12.4 Dobývání renty a role byrokracie Významnými hráči ve veřejné volbě jsou zájmové skupiny (lobby) a byrokracie. Jejich význam spočívá v tom, že mohou ovlivňovat rozhodování nejen vlády, ale i voličů ve svůj prospěch. V této souvislosti se hovoří o dobývání renty (rent seeking).

Podstata dobývání renty spočívá v tom, že se jednotlivci, skupiny (lobby), firmy snaží získat monopolní pozici v určité oblasti nabídky nebo distribuce zboží a služeb a přisvojovat si rentu z této pozice plynoucí. Vlastní proces dobývání renty spočívá v tom, že se dobyvatel různými prostředky (legálními, např. informační kampaní a ilegálními, např. podplácením) snaží přimět vládu, parlament, veřejné instituce k přijetí výhodných zákonů, poskytnutí výjimek, zavedení či zrušení regulace, nebo zadání státní zakázky ve prospěch zmíněného dobyvatele. Rentu lze získat i bez přímých produktivních výkonů, pouhým přesměrováním transferů. Vláda může pohyb renty kontrolovat pokud ovšem sama není pod vlivem dobyvatelů.

Dobývání renty


288

Dobývání renty má negativní dopad na ekonomiku. Jde totiž o to, že je spojena s vynakládáním času a energie (na informační kampaň, úplatky apod.). Tyto náklady představují čistou ztrátu, poněvadž nevedou k zvýšení nabídky výrobků a služeb, ale k získání možnosti nabízet výrobky a služby, které by tak jak tak někdo nabízel. Čím větší bude konkurence při dobývání renty, tím více se promrhá zdrojů. Navíc se lze setkat se situací, kdy náklady na dobývání renty mohou převýšit efekt z ní plynoucí. Snaha o dobývání renty se vyskytuje všude tam, kde je omezený pohyb informací a zdrojů a kde má stát značný podíl v ekonomice.

Významným momentem činnosti lobbystických skupin je problém, že ty jsou velmi organizované a proti nim stojí neorganizovaná veřejnost, jíž se nevyplatí získávat podrobné informace o problémech, které se bezprostředně nedotýkají jejích důchodů. Voličům se vyplatí být racionálně nevědomými. Racionální nevědomost je rozhodnutí nezískávat informace, neboť náklady na jejich získávání jsou větší než prospěch z jejich vlastnictví. Ztěží si budou voliči opatřovat informace o obranné technice a vojenských doktrínách. Za dané situace je výhodnější být relativně neinformovaný. Na druhé straně pracovníci zbrojovek mají přirozený osobní zájem na obranných otázkách, neboť přímo ovlivňují jejich důchod. Pro ně je výhodné vytvořit organizovanou a informovanou lobbystickou skupinu. Vezme-li se v úvahu současná existence racionality neinformovaných voličů a racionality informovaných lobby, může nastat taková rovnováha, při níž rozsah zabezpečení veřejných statků (obrany) převyšuje rozsah, který maximalizuje čistý prospěch všech.

Posledním faktorem, který ovlivňuje rozhodování vlády, jsou sami vládní úředníci a pracovníci vládních a veřejných institucí – byrokracie. Vládní instituce obvykle vznikly v souvislosti s produkcí veřejných služeb (např. Povodí Vltavy, Ředitelství výstavby dálnic aj.), nebo i tržních statků a služeb (státní podniky). Jejich zájmem je jednak jejich zachování, jednak navýšení rozpočtů. Z pohledu těchto zájmů se snaží ovlivnit volené politiky, tak i voliče a velmi často se spojují, nebo samy vytváří lobbystické skupiny a mohou tak prosadit svůj prospěch, který nemusí být prospěchem všech.

Racionální nevědomost


289

Mechanismus tvorby rozhodnutí (viz Arrowův teorém), existence lobby a konečně zájmy byrokracie představují další faktory, které omezují racionalitu fungování státu a jsou proto zařazovány rovněž do kategorie vládních selhání. Vyvstává otázky, zda vládní zásahy do ekonomiky jsou za výše uvedených okolností schopny eliminovat tržní selhání a zda nakonec nepřinesou větší ztráty než sama selhání trhu. Na to není jednoznačná odpověď, ve hře je příliš mnoho nejistých faktorů, zejména pak volič sám, který vystupuje v roli spotřebitele a příjemce důchodů a současně taky výrobce. Nicméně výše naznačené problémy by měly sloužit jako informace o rizicích, jichž je možno se vyvarovat, ale k tomu je třeba rovněž vynaložit určité náklady.

SHRNUTÍ KAPITOLY TEORIE VEŘEJNÉ VOLBY A SELHÁNÍ STÁTU O stát se zajímá vedle ekonomie i politologie. Politologie se zaměřuje na činnost státu a jeho roli v lidské společnosti. I pro ekonomii představuje stát základní ekonomický subjekt, který má významnou roli v ekonomice. Ekonomie přisuzuje státu obvykle funkce legislativní, stabilizační, alokační, produkce veřejných statků. Podle politiků sleduje člověk veřejný zájem, podle ekonomů individuální zájem. Vyvstává otázka, zda lze tuto dichotomii v pojetí zájmů člověka překlenout. Vyřešení této dichotomie se týká právě funkcí a postavení státu. Odpověď na tuto otázku dává teorie veřejné volby. Předmětem teorie veřejné volby je způsob jak jsou individuální preference přeměňovány v kolektivní rozhodnutí a jak se tato realizují a jaké alokace zdrojů je takto dosaženo. Individuální preference se přeměňují v kolektivní rozhodnutí prostřednictvím volebního mechanismu. Ten vychází ze zákonů v dané zemi a volebního systému. Prostřednictvím tohoto mechanismu dávají občané své volební hlasy různým politickým stranám podle toho, jak jejich volební programy odpovídají jejich představám o budoucím vývoji země zejména v oblasti veřejných statků

Shrnutí


a přerozdělování.

Politický trh tak můžeme označit za trh svého druhu na němž jsou hlasy voličů směňovány za sliby politiků. Subjekty tohoto trhu jsou voliči, politici, lobbyistické skupiny a byrokracie. Stejně tak jako v tržním mechanismu hraje zásadní roli konkurence, hraje významnou roli i v mechanismu veřejné volby. Základním typem konkurence je konkurence mezi politiky a voliči, kdy voliči se snaží zvolit stranu, která nejvíce vyhovuje jejich zájmům, a politici se snaží maximalizovat hlasy voličů. Ke konkurenci dochází i mezi politiky respektive politickými stranami, které se snaží vyhrát volby, respektive získat co nejvíce křesel v parlamentu. To, čím se vede boj jsou volební sliby (rozsah veřejných statků a přerozdělování důchodů). To úzce souvisí s časovým hlediskem. Tak jako v ekonomice i v politice existuje krátkodobé a dlouhodobé časové hledisko. Snaha vlády a opozice, respektive příslušných politických stran tak může vést k preferenci krátkodobých opatření oproti dlouhodobým, což se může negativně pomítnout do růstu ekonomiky. Časové hledisko má ještě další dimenzi. Politici musí ve svých slibech reagovat i na vývoj hospodářského cyklu. Z hlediska politiky je výhodnější uskutečňovat restriktivní opatření na počátku svého volebního období a naopak s blížícími se volbami je výhodnější uskutečňovat expanzivní opatření s pozitivním dopadem zejména na zaměstnanost. Střídání hospodářských politik v souvislosti s volebním cyklem se označuje jako politický cyklus. Politický cyklus pak může modifikovat hospodářský cyklus.

Veřejná volba se realizuje mechanismem přeměny individuálních preferencí v kolektivní rozhodnutí. Kolektivní rozhodnutí mohou být škodlivá, přerozdělující a efektivní. V demokratickém systému se kolektivní rozhodnutí tvoří potlačením

290


škodlivých rozhodnutí. Toho lze dosáhnout zavedením jednohlasnosti, kdy rozhodnutí bude platit, když se s ním ztotožní všichni (nikomu nebude škodit). Avšak dosažení jednohlasnosti (konsensu) je velmi obtížné. Vždy se může najít někdo, kdo souhlas zablokuje, nehledě na možnost vydírání a prosazování dílčích zájmů. Proto účinnějším mechanismem je většinové hlasování. Tomu však hrozí volební paradox.

Volební paradox nastane, když se nepodaří pro žádné rozhodnutí (žádný program) získat většinovou podporu oproti ostatním programům. Rozhoduje-li se totiž mezi více programy je důležité pořadí volby. Pořadí volby mezi programy totiž může vést k cyklickému hlasování, kdy nikdo nezvítězí. Toto poznání zobecnil K. Arrow, když tvrdí, že neexistuje žádný hlasovací mechanismus založený na většinovém principu, který by zaručoval přijetí efektivního rozhodnutí a zároveň respektoval individuální preference voličů a nebyl závislý na hlasovacím pořádku. Základním problémem politiků je sestavit „správný“ volební program, tj. program, který zajistí volební vítězství. Jedná se o to, jak by se měly volební programy lišit, aby získali co nejvíce hlasů. V této souvislosti se připomíná princip minimální diferenciace. Z uvedeného principu vyplývá, že programy politických stran se budou vzájemně podobat (s výjimkou extremistických stran). Vyvstává však otázka na základě čeho sestavuje politická strana svůj program. Na tuto otázku se pokouší odpovědět teorém středního voliče. Ten tvrdí, že politická strana bude prosazovat politiku, která maximalizuje prospěch středního voliče. Mohlo by se zdát, že princip minimální diferenciace a teorém středního voliče vedou k tomu, že politické strany budou nabízet úplně stejné volební programy. Nicméně se programy značně liší. Největší rozdíly vznikají v otázkách rozdělování a přerozdělování důchodů a bohatství společnosti. Významnými hráči ve veřejné volbě jsou zájmové skupiny (lobby) a byrokracie. Jejich význam spočívá v tom, že mohou ovlivňovat rozhodování nejen vlády, ale i voličů ve svůj prospěch. V této souvislosti se hovoří o dobývání renty (rent seeking).

291


Podstata dobývání renty spočívá v tom, že se jednotlivci, skupiny (lobby), firmy snaží získat monopolní pozici v určité oblasti nabídky nebo distribuce zboží a služeb a přisvojovat si rentu z této pozice plynoucí. Vlastní proces dobývání renty spočívá v tom, že se dobyvatel různými prostředky (legálními, např. informační kampaní a ilegálními, např. podplácením) snaží přimět vládu, parlament, veřejné instituce k přijetí výhodných zákonů, poskytnutí výjimek, zavedení či zrušení regulace, nebo zadání státní zakázky ve prospěch zmíněného dobyvatele. Významným momentem činnosti lobbystických skupin je problém, že ty jsou velmi organizované a proti nim stojí neorganizovaná veřejnost, jíž se nevyplatí získávat podrobné informace o problémech, které se bezprostředně nedotýkají jejích důchodů. Voličům se vyplatí být racionálně nevědomými.

Racionální nevědomost je rozhodnutí nezískávat informace, neboť náklady na jejich získávání jsou větší než prospěch z jejich vlastnictví. Posledním faktorem, který ovlivňuje rozhodování vlády, jsou sami vládní úředníci a pracovníci vládních a veřejných institucí – byrokracie. Vládní instituce obvykle vznikly v souvislosti s produkcí veřejných služeb, nebo i tržních statků a služeb. Jejich zájmem je jednak jejich zachování stávajících programů, jednak navýšení rozpočtů. Z pohledu těchto zájmů se snaží ovlivnit volené politiky, tak i voliče a velmi často se spojují, nebo samy vytváří lobbystické skupiny a mohou tak prosadit svůj prospěch, který nemusí být prospěchem všech. Mechanismus tvorby rozhodnutí (viz Arrowův teorém), existence lobby a konečně zájmy byrokracie představují další faktory, které omezují racionalitu fungování státu a jsou proto zařazovány rovněž do kategorie vládních selhání.

292


293

TEST A OTÁZKA

1. Co je předmětem teorie volby? 2. Co tvrdí Downsova hypotéza? 3. Co je to logrolling? 4. Co tvrdí teorém středního voliče? 5. V čem tkví podstata dobývání renty?


Ve dvanácté kapitole „Teorie veřejné volby a selhání státku“ jsme podrobně rozebrali příčiny, které omezují efektivnost trhu, nepřesně označované jako „tržní selhání“. V průběhu kapitoly jste tak posupně získali informace, které se týkaly zejména problematiky veřejných statků, které se definičně liší od statků tržních, dále o existenci pozitivních a negativních externalit a o existenci informační asymetrie na trhu. Stručně jsme zrekapitulovali problematiku monopolní síly. V této souvislosti jsme vám také přiblížili roli státu v tržní ekonomice, jehož aktivity by měly eliminovat negativní dopady tržních selhání, a které však mohou být spojeny se selháními státu.


Průchod modulem


1. Předmětem teorie veřejné volby je způsob jak jsou individuální preference přeměňovány v kolektivní rozhodnutí a jak se tato realizují a jaké alokace zdrojů je takto dosaženo 2. A. Downs tvrdí, že politické strany formulují hospodářskou politiku proto, aby vyhrály volby a nikoliv opačně, že by se snažily vyhrát volby, aby mohly realizovat hospodářskou politiku. 3. Při rozhodování o více alternativách se mohou dopředu subjekty různých stran dohodnout na vzájemné podpoře pro sebe výhodných alternativ na úkor alternativ ostatních. 4. Politická strana bude prosazovat politiku, která maximalizuje prospěch středního voliče. 5. Podstata dobývání renty spočívá v tom, že se jednotlivci, skupiny (lobby), firmy snaží získat monopolní pozici v určité oblasti nabídky nebo distribuce zboží a služeb a přisvojovat si rentu z této pozice plynoucí.

294


295

SHRNUTÍ MODULU MIKROEKONOMIE A

V první kapitole nazvané „Ekonomie – základní pojmy a souvislosti“ jsme se věnovali problémům, které tradičně patří do úvodu každého kurzu mikroekonomie. V úvodní části této kapitoly jsme hovořili o základních principech ekonomie, hraniční ceně a nákladech příležitostí. Následně jsme zaměřili svou pozornost na problematiku modelů a jejich roli v rámci ekonomické analýzy, přičemž jsme vás naučili používat dva základní ekonomické modely, a to model ekonomického koloběhu a model hranice produkčních možností. V rámci této části jsme také definovali další důležité ekonomické pojmy jako jsou vzácné a volné statky, výrobky, služby, výrobní faktory, dělba práce, hmotné a finanční toky, efektivnost či výnosy z rozsahu. V třetí části první kapitoly jsme pak zaměřili svou pozornost na problematiku členění ekonomie, přičemž v rámci tohoto členění jsme definovali pojmy mikroekonomie, makroekonomie, mezinárodní ekonomie, pozitivní a normativní ekonomie. V závěru první kapitoly jsme pak popsali ty matematické koncepty, jež budeme využívat v následujících kapitolách. V druhé kapitole „Trh a jeho základní elementy“ jsme se seznámili s podstatou trhu, směny a ceny a jejich rolí v ekonomice. Dále byly charakterizovány typy trhů a subjekty trhu, jimiž jsou domácnosti, firmy a stát. Podrobně byly vymezeny základní elementy trhů, jimiž jsou nabídka, poptávka, cena a konkurence. Víme již jak funguje trh a jaké jsou souvislosti mezi jednotlivými trhy. Dokážeme vyjádřit fungování trhu graficky. V průběhu třetí kapitoly nazvané „Racionální volba spotřebitele a formování poptávky“ jsme zaměřili svou pozornost na teorii projevených preferencí a z ní vycházející teorii spotřebitelské poptávky. V úvodní části této kapitoly jsme tak hovořili o rozpočtovém omezení spotřebitele, linii rozpočtu a o faktorech ovlivňujících jak sklon, tak polohu této křivky. Následně jsme se věnovali problematice spotřebitelských preferencí a na jejich roli při hledání optimálního spotřebního koše. V rámci této části jste získali informace o tom jaký je rozdíl mezi preferenční a užitkovou funkcí, co je to indiferenční křivka a jak lze nalézt optimální spotřební koš.

Shrnutí modulu


Závěrečná část této kapitoly pak byla věnována odvození individuální poptávkové křivky. Ve čtvrté kapitole nazvané „Výroba a volba technologie“ jste se seznámili s problematikou teorie firmy, resp. s tou její částí, která je věnována otázkám spojeným s volbou výrobního procesu. V úvodu této kapitoly jsme tak postupně získali informace o tom, co je předmětem studia teorie firmy, s jakými typy omezení se při svých aktivitách firma potýká a jak lze graficky znázornit její technologické omezení. V další části jste získali informace o tom, že výrobní plány lze rozdělit na ty výrobní plány, které je možno zrealizovat okamžitě a na výrobní plány, jež by mohla daná firma zrealizovat v budoucnosti. V případě okamžitě realizovatelných plánů jste se pak seznámili s pojmy jako krátkodobá produkční funkce, celkový, průměrný či mezní produkt. V rámci této části jste se také dozvěděli o existenci zákona klesajících výnosů. Závěr kapitoly pak byl věnován produkční funkci v dlouhém období. V páté kapitole nazvané „Všeobecná rovnováha“ jsme opustili problematiku parciální rovnováhy, které jsme se věnovali v předchozích dvou kapitolách a zaměřili jsme svou pozornost na analýzu stavu, v němž je v dané ekonomice dosaženo tzv. všeobecné rovnováhy. V úvodní části této kapitoly jste tak získali informace o tom, co rozumíme pod pojmem všeobecná rovnováha a jaký je rozdíl mezi tímto pojetím analýzy trhů a pojetím založeným na principu parciální rovnováhy. V rámci této úvodní části jsme pak také definovali model jednoduché ekonomiky. Po tomto úvodním vstupu do problematiky jsme zaměřili svou pozornost na problematiku efektivnosti ve směně, přičemž jste se dozvěděli jak lze zkonstruovat Edgeworthův box-diagram směny, co je to finální alokace, smluvní křivka CCC či jaký je rozdíl mezi hrubou a čistou poptávkou. Na analýzu efektivnosti ve směně jsme navázali analýzou efektivnosti ve výrobě. V průběhu této části textu jste tak postupně získali informace o tom jak sestrojit Edgeworthův box-diagram výroby, co je to smluvní křivka CCQ a jak s její pomocí odvodíte hranici produkčních možností. V závěru této kapitoly jsme si pak ukázali jakým způsobem lze nalézt bod, v němž je dosaženo efektivnosti výrobního mixu, tj. všeobecné rovnováhy. V šesté kapitole „Příjmy, náklady a zisk firmy“ jsme věnovali svou pozornost problematice příjmů, nákladů a zisku firmy, přičemž v úvodní části jsme se zaměřili na analýzu příjmů, a to jak z pohledu dokonale, tak nedokonale konkurenčního tržního prostředí. V průběhu

296


úvodní části jste se tak seznámili s pojmy celkový, průměrný a mezní příjem, získali jste informace o vzájemném vztahu mezi celkovými příjmy a cenovou elasticitou poptávky a dozvěděli jste se, v jaké situaci vede růst ceny k růstu celkových příjmů firmy. Následně jsme hovořili o problematice nákladů firmy, přičemž jsme samostatně analyzovali vývoj nákladů v krátkém a dlouhém období. Postupně jste tak získali informace o tom, že v krátkém období je výše nákladů firmy poměrně výrazně ovlivněna existencí fixních výrobních faktorů, kdežto v dlouhém období se tento vliv zcela vytrácí. V rámci této části jsme si také popsali systémový vztah mezi celkovými a jednotkovými náklady a analyzovali jsme vzájemný vztah mezi náklady v krátkém a dlouhém období. Závěrečná část šesté kapitoly pak byla věnována problematice zisku firmy. V rámci sedmé kapitoly nazvané „Firma na dokonale konkurenčním trhu“ jsme věnovali svou pozornost problematice volby výstupu dokonale konkurenční firmou. V úvodní části této kapitoly jsme tak definovali dokonale konkurenční trh a současně jsme stanovili základní podmínky, jež musí tento trh splňovat. Následně jsme svou pozornost zaměřili na problematiku rozhodování firmy o objemu výstupu v krátkém období. V rámci této části jste získali informace o tom, že firma se při svém rozhodování řídí zlatým pravidlem maximalizace zisku, z čehož pak vyplynulo, že tato firma vyrábí takový objem výstupu, při němž se cena tohoto výstupu rovná mezním nákladům na jeho produkci. V závěru této části jste se pak seznámili s křivkou nabídky dokonale konkurenční firmy v krátkém období a s křivkou tržní nabídky. Poté, co jsme analyzovali rozhodování firmy v krátkém období, zaměřili jsme v následující části textu svou pozornost na období dlouhé, přičemž jsme postupně osvětlili kritérium odchodu, resp. vstupu dokonale konkurenční firmy do odvětví, definovali jsme si nabídku dokonale konkurenční firmy v krátkém období a na závěru jsme pak pohovořili o nabídce dokonale konkurenčního odvětví v dlouhém období. Závěrečnou část této kapitoly jsme věnovali analýze efektivnosti dokonale konkurenčního odvětví. V osmé kapitole „Rovnováha na nedokonale konkurenčním trhu“ jsme poznali nedokonalou konkurenci, její formy (monopol, oligopol a monopolní konkurenci) a její vliv utváření rovnovážné ceny a na efektivnost fungování trhů. Jejím působením je omezován přebytek spotřebitele ve prospěch přebytku výrobce. V podmínkách nedokonalé konkurence se vyrábí méně produkce za vyšší ceny, než by firmy produkovaly v podmínkách dokonalé konkurence. To vše se však

297


týkalo trhu spotřebních statků a služeb. V deváté kapitole „Trh výrobními faktory, trh práce“ jsme se zabývali zvláštnostmi trhů s výrobními faktory a poté jsme podrobně analyzovali proces stanovení rovnovážné ceny výrobních faktorů a rozhodování firmy při pořizování výrobních faktorů. Následně jsme charakterizovali jednotlivé druhy cen na příslušných trzích výrobních faktorů. Zevrubnou pozornost jsme věnovali trhu půdy a problematice pozemkové renty a čisté ekonomické renty. Hlavní pozornost byla věnována nabídce a poptávce po práci, rovnovážné ceně práce na trhu práce a to v podmínkách dokonalé a nedokonalé konkurence. Byla analyzována individuální křivka nabídky práce, která je zpětně zahnutá vlivem substitučního a důchodového efektu. Rovněž byla zmíněna problematika příčin rozdílů ve mzdách. Zvláštní pozornost pak byla věnována působení odborů na trhu práce jejich možnosti ovlivňovat nabídku a poptávku po práce, a dále specifickým situacím na trhu práce a sice v případě monopsonu (jediného kupujícího na trhu práce) a bilaterálního monopolu. V desáté kapitole „Trh kapitálem“ jsme se seznámili s pojetím kapitálu, problematikou kapitálových statků jejich formami a s fungováním trhu s kapitálem. Dále byla analyzována úroková sazba jako cena kapitálu a úrok, jeho podstata a význam pro výrobce a pro tvůrce úspor. Rovněž byl analyzován proces investování. Seznámili jsme se s problematikou současné a budoucí hodnoty a čisté současné hodnoty budoucích příjmů v souvislosti s výnosy z kapitálu a jejich významem pro rozhodování o investičních variantách. V jedenácté kapitole „Tržní selhání a mikroekonomická úloha státu“ jsme se seznámili s problematikou příčin omezujících efektivnost trhu, které se nepřesně označují jako „tržní selhání“. Šlo především o problematiku veřejných statků, které se definičně liší od tržních statků, dále o existenci pozitivních a negativních externalit a informační asymetrie na trhu. Stručně byla rekapitulována problematika monopolní síly. V souvislosti s tím byla přiblížena role státu v tržní ekonomice, jehož aktivity by měly eliminovat negativní dopady tržních selhání. Ve dvanácté kapitole „Teorie veřejné volby a selhání státku“ jsme podrobně rozebrali příčiny, které omezují efektivnost trhu, nepřesně označované jako „tržní selhání“. V průběhu kapitoly jste tak posupně

298


299

získali informace, které se týkaly zejména problematiky veřejných statků, které se definičně liší od statků tržních, dále o existenci pozitivních a negativních externalit a o existenci informační asymetrie na trhu. Stručně jsme zrekapitulovali problematiku monopolní síly. V této souvislosti jsme vám také přiblížili roli státu v tržní ekonomice, jehož aktivity by měly eliminovat negativní dopady tržních selhání, a které však mohou být spojeny se selháními státu. Dvanáctá kapitola ukončila kurs mikroekonomie v němž jste se postupně seznamovali se základními pojmy ekonomie, s trhem a jeho elementy, chováním spotřebitele a s formováním poptávky a návazně na to s teorií firmy a formováním nabídky. Rovněž jste se seznámili s příjmy a náklady firmy a teorií všeobecné rovnováhy, jednotlivými tržními strukturami a rovnováhou na dokonale a nedokonale konkurenčním trhu. Na tyto otázky navázala problematika trhů výrobních faktorů, přičemž podrobněji jsme se zaměřili zejména na trh a práce a trh kapitálem. To vše se týkalo trhů soukromých statků a služeb. Na problematiku soukromých statků navázala problematika veřejných statků a tržních selhání, která by měl eliminovat stát a jeho mikroekonomická politika.

KLÍČOVÁ SLOVA MODULU MIKROEKONOMIE A alokační efektivnost, byrokracie, celkové náklady, celkový produkt, celkový příjem, cena, cenová elasticita poptávky, dokonalá konkurence, domácnost, efektivnost, ekonomie, firma, hranice produkčních možností, jednoduchá ekonomika, kapitál, konkurence, monopol, monopolní konkurence, monopson, nabídka, náklady příležitostí, nedokonalá konkurence, normativní ekonomie, oligopol, parciální rovnováha, poptávka, pozitivní ekonomie, práce, půda, stát, statek, trh, všeobecná rovnováha, výroba, výrobní faktor, zlaté pravidlo maximalizace zisku

Klíčová slova


300

DOPLŇUJÍCÍ ZDROJE

BŘEZINOVÁ, Olga, FRAIT, Jan, JUREČKA, Václav Obecná ekonomie. Díl 1. 1. vyd. Ostrava: VŠB-TU, 1993. ISBN 80-7078-187-4. FRANK, Robert H. Mikroekonomie a chování. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0438-9. FRANK, Robert H., BERNANKE, Ben S. Ekonomie. 1. vyd. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0471-4. FUCHS, Kamil, TULEJA, Pavel Základy ekonomie. 1. vyd. Praha: Ekopress, 2003. ISBN 80-86119-74-2. JUREČKA, Václav, BŘEZINOVÁ, Olga Mikroekonomie: základní kurz. 1. vyd. Ostrava: VŠB-TU, 2000. ISBN 80-7078-771-6. MACÁKOVÁ, Libuše a kolektiv Mikroekonomie (základní kurz). 4. vyd. Praha: Melandrium, 1996. ISBN 80-901801-2-4. MANKIW, Gregory N. Zásady ekonomie. 1. vyd. Praha: Grada, 1999. ISBN: 80-7169-891-1. PEARCE, David W. a kolektiv Macmillanův slovník moderní ekonomie. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1997. ISBN: 80-856-05-42-2. ROUBÍČKOVÁ, Michaela Firemní finance A. 1. vyd. Karviná: OPF SU, 2002. ISBN 80-7248-076-6. SAMUELSON, Paul A., NORDHAUS, William D. Ekonomie. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1991. ISBN: 80-205-0192-4. SOUKUPOVÁ, Jana a kolektiv Mikroekonomie. 1. vyd. Praha: Management Press, 1996. ISBN 80-85943-17-4.

Další zdroje


ŠŤASTNÝ, Dan Je Methodenstreit minulostí? Electronic Journal for Philosophy. (online) 2001 Praha: E-LOGOS. Dostupné na World Wide Web: ISSN 1121-0442. TULEJA, Pavel, LEBIEDZIK, Marian, PAULÍK, Tibor Phillips´ Curve for the Czech Republic and Possibilities of its Application in Prognosis Making. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Future of the Ban-king after the Year 2000 in the World and in the Czech Republic. IV. Karviná: OPF SU v Karviné, 1999. s. 58-71. ISBN: 80-7248-046-4. VARIAN, Hal R. Mikroekonomie, Moderní přístup. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85865-25-4.

301


302

SEZNAM POUŽITÝCH ZNAČEK, SYMBOLŮ A ZKRATEK

Informativní, navigační, orientační Průvodce studiem

Průvodce textem, otázka, úkol

podnět,

Shrnutí

Čas potřebný k prostudování


Ke splnění, kontrolní, pracovní Test a otázka

Řešení a návody

odpovědi,

Výkladové K zapamatování

Řešený příklad

Náměty k zamyšlení, myšlenkové, pro další studium Úkol k zamyšlení

Další zdroje

303


304

Vlastní značky, symboly, zkratky ∆

vyjádření změny veličiny

MCSP

společenské mezní náklady

πE

ekonomický zisk

MCVF(A)(L)(K)

mezní náklady na výrobní faktor (půdu) (práci) (kapitál)

πN

normální zisk

MPVF(L)(K)

mezní produkt výrobního faktoru (práce) (kapitálu)

πA

účetní zisk

MR

mezní příjem

π

zisk

MRPVF(L)(K)

příjem z mezního produktu výrobního faktoru (práce) (kapitálu)

A

půda

MRS

mezní míra substituce

AFC

průměrné fixní náklady

MRSC

mezní míra substituce ve spotřebě

APVF(L)(K)

průměrný produkt výrobního faktoru (práce) (kapitálu)

MRSE

mezní míra substituce ve spotřebě

AR

průměrný příjem

MRTQ

mezní míra transformace produktu

AVC

průměrné variabilní náklady

MRTSLK

mezní míra technické substituce kapitálu prací

BL

linie rozpočtu

MU

mezní užitek

CCC

smluvní křivka spotřebitelů

NDK-fma

nedokonale konkurenční firma

CCQ

smluvní křivka výrobců

P

cena statku


305

CL

izokosta (izonákladová křivka)

PCC

cenová spotřební křivka

d

individuální poptávka

PE

rovnovážná cena

D

poptávka (tržní poptávka)

pL(K)

cena práce (kapitálu)

DK

poptávka po kapitálu

PPF

hranice produkčních možností

DK-fma

dokonale konkurenční firma

px(y)

cena statku x (y)

DL

poptávka po práci

Q

produkt (výstup)

eCD

křížová elasticita poptávky

QE

rovnovážné množství

eID

důchodová elasticita poptávky

Qf

produkční funkce

ELR

dlouhodobá rovnováha

QK

objem kapitálu

EMC

externí mezní náklady

QL

počet pracovníků

EMU

externí mezní užitek

rs

výnosy z rozsahu

ePD

cenová elasticita poptávky

S

nabídka (tržní nabídka)

ePS

cenová elasticita nabídky

S

úspory

ESR

krátkodobá rovnováha

S0

současná hodnota výnosů

f(…)

funkční vztah

SAC

krátkodobé průměrné náklady

FC

fixní náklady

SH

současná hodnota


306

I

důchod spotřebitele

SK

nabídka kapitálu

IB

hrubé (brutto) investice

SL

nabídka práce

IC

indiferenční křivka

SMC

krátkodobé mezní náklady

IL

Lernerův koeficient

SMRS

společenská mezní míra substituce

IN

čisté (netto) investice

SMRTQ

společenská mezní míra transformace produktu

IQ

izokvanta (izoproduktová křivka)

SMU

společenský mezní užitek

ir

úroková míra (sazba)

Sn

budoucí hodnota výnosů

IR

obnovovací (restituční) investice

SR

krátké období

K

kapitál

t

technologie

K0

fixní množství kapitálu

TC

celkové náklady

L

práce

TCE

ekonomické náklady

LAC

dlouhodobé průměrné náklady

TCex

explicitní náklady

LEP

stezka expanze firmy v dlouhém období

TCim

implicitní náklady

LIS

křivka nabídky dokonale TP konkurenčního odvětví v dlouhém období

celkový produkt

LMC

dlouhodobé mezní náklady

celkový příjem

TR


307

LR

dlouhé období

TU

celkový užitek

LTC

dlouhodobé celkové náklady

VC

variabilní náklady

m

objem finančních prostředků

VF

výrobní faktor (vstup)

MC

mezní náklady

w

mzdová sazba

NÁMĚTY PRO TUTORIÁLY

•

Ekonomii jsme definovali jako vědu, jejímž hlavním cílem je „odhalit“ a následně také popsat mechanismy, jejichž prostřednictvím jsou v dané společnosti rozdělovány disponibilní zdroje mezi vzájemně si konkurující užití. Na základě této definice určete jak by se změnil předmět zkoumání této vědní disciplíny v okamžiku, kdy v dané ekonomice budete moci všechny statky charakterizovat jako statky volné.

•

Formulujte zákon klesající poptávky a zákon rostoucí nabídky a zdůvodněte jejich platnost. Ilustrujte tyto zákony na konkrétních případech ze své vlastní zkušenosti.

•

Předpokládejme, že minerální vodu a džus považujete za dokonalé substituty. S využitím indiferenční analýzy objasněte, proč budete spotřebovávat pouze minerální vodu, bude-li cena, kterou musíte zaplatit za jeden litr džusu převyšovat cenu za jeden litr minerální vody. Jaký typ řešení v tomto případě využijete.

•

Vyjděme opět z předpokladu, že spotřebováváte pouze dva statky – minerální vodu a džus – přičemž na nákup těchto statků vynaložíte celý svůj důchod. Jaká bude cenová elasticita poptávky po džusu, víte-li, že růst ceny toho nápoje nezmění vaše výdaje na

Příprava na tutoriál


nákup minerální vody.

•

Předpokládejme, že firma ve svém výrobním procesu využívá pouze dva výrobní faktory, tj. práci a kapitál. Může v tomto okamžiku nastat situace, kdy v průběhu tohoto procesu klesá mezní produkt jednoho z těchto výrobních faktorů a současně se prosazují rostoucí výnosy z rozsahu?

•

Bude-li vaše mezní míra substituce ve spotřebě jablek a hrušek rovna -3 a bude-li současně mezní míra transformace těchto dvou produktů rovna -5, co byste měli jako spotřebitelé a současně producenti těchto statků udělat, chcete-li zvýšit svou úroveň užitečnosti.

•

Mějme prodejce zeleniny, jenž je vlastníkem stánku na místní tržnici a předpokládejme, že jeho roční účetní zisk dosahuje výše 400.000 CZK. Dále předpokládejme, že tento prodejce dostal nabídku pracovat jako zaměstnanec v „kamenném“ obchodě se zeleninou, a to za plat 200.000 CZK ročně, při současné možnosti pronajmout svůj stánek za roční nájem 180.000 CZK. Jak se tento prodejce rozhodne a proč?

•

V kapitole věnované problematice dokonalé konkurence jsme definovali podmínku rovnováhy dokonale konkurenčního odvětví: MU = P = MC. Zdůvodněte proč tato podmínka splňuje kritérium alokační efektivnosti dokonale konkurenčního trhu.

•

Hlavním cílem „Sdružení států vyvážejících ropu – OPEC“ je koordinace ropné politiky a zejména pak stanovení exportních cen ropy a koncesních poplatků ropných společností, koordinace těžebních plánů a produkčních kvót, finanční pomoc poskytovaná rozvojovým zemím. Lze toto sdružení označit za kartel a pokud ano, tak proč?

•

Pozemkovou rentu jako cenu půdy jsme označili za čistou ekonomickou rentu. Můžeme o tomto typu renty hovořit také v případě astronautů, atomových fyziků či vrcholových sportovců?

308


•

Předpokládejme, že vláda vydala státní obligace, jejichž čistý výnos v průběhu pěti let bude činit 10.000 CZK a u nichž v tomto období garantuje úrokovou míru ve výši 5 procentních bodů. Jaká je současná hodnota tohoto aktiva a jak by se tato hodnota změnila, pokud by vláda garantovala úrokovou míru pouze na úrovni 2,5%.

•

Nalezněte konkrétní příklady pozitivní a negativních externalit, a to jak ve výrobě, tak ve spotřebě a určete proč trh není schopen tyto externality odstranit.

•

Pokuste se zamyslet nad problémem zdravotnických služeb jako veřejného statku a s ním souvisejícím lobbysmem a rolí státu zejména úředníků ministerstva zdravotnictví. Nedochází v současném systému zdravotnictví k jevu označovanému jako rent seeking? Kdo by měl zdravotnické služby zajišťovat, aby jejich poskytování bylo efektivní a spravedlivé (dostupné)?

309

Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné MIKROEKONOMIE A. Pavel Tuleja, Pavel Nezval

Recommend Documents