Slemrova.qxd
5.5.2010 11:50
StrÆnka 1
RŮŽENA ŠLEMROVÁ
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:50
StrÆnka 2
Motto autorky: „PER ASPERA AD ASTRA.“ (Skrze obtíže ke hvězdám.)
© Michaela Košálová © Nakladatelství Petrklíč ISBN 80-7229-248-6
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:50
StrÆnka 3
RŮŽENA ŠLEMROVÁ, pikantní dáma Michaela Košálová
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:50
StrÆnka 4
OBSAH Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Obecná charakteristika umělkyně . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Zrození elegance a noblesy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Studia u Otýlie Sklenářové-Malé . . . . . . . . . . . . . . . 22 Divadlo na Vinohradech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 První dáma prvorepublikového filmu . . . . . . . . . . . . 35 Paní Hakenová a jí podobné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Paní Morálka kráčí městem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Tetinky Malvína a Hermína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Nespoutaná Marie Dusbabová . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Paní Anny Koháková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Paní radová Cecílie Dynderová . . . . . . . . . . . . . . . 126 Poslední léta výjimečné ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Závěrečné zamyšlení autorky nad dílem Růženy Šlemrové . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Výběr z filmografie paní Růženy Šlemrové . . . . . . 141 Citované materiály, prameny, literatura a zdroje . . . 145 Ostatní literatura a zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:50
StrÆnka 5
ÚVOD Měl-li někdo za umělecký úděl následování vznešeného charakteru spolu se svébytnými hereckými kvalitami své dávné, výsostné učitelky – paní Otýlie Sklenářové-Malé, byla to bezpochyby paní Růžena Šlemrová. Někdejší čelná osobnost vinohradského divadla v Praze, nepřekonatelná interpretka salonních rolí, první dáma prvorepublikového filmu, která dokázala jako jedna z mála v celé své kráse, eleganci a noblese důrazně předvést, jak nepostradatelný a zásadní je pro herce takový atribut, jakým je dokonalý mluvený projev doprovázený výraznými gesty a zpestřený navíc jedinečným osobním espritem. Po úspěšném absolutoriu hereckých lekcí a nástupu profesionální divadelní dráhy se čerstvá herečka, milovnice módy a umění, provdala za významného spoluzakladatele hostivařských filmových ateliérů. Přesto k filmovým úlohám nikdy, a to zásadně, nepřicházela skrze nějakou protekci. Výhodné postavení naopak využívala především při aktivním boji o rovnoprávnost filmového a divadelního umění. Nejen na filmovém plátně, ale i v civilu se stala proslulou také díky nápaditým, elegantně extravagantním módním kreacím, které nikdy nepostrádaly důstojnosti a půvabu. Byla to nefalšovaná dáma, pikantní svým uměním. K panovačným, vypočítavým a hašteřivým paničkám přitom měla ve skutečném osobním životě hodně daleko. Měnící se společenské poměry po druhé světové válce však její typově vytříbenou uměleckou úlohu dostatečně nepochopily a brilantní salonní kousky, jakými byly například paní Anny Koháková (Řeka čaruje, 1945) či o něco starší úloha radové Štěpánkové (Paní Morálka kráčí městem, 1939) se v očích široké veřejnosti bohužel často obracely proti své představitelce. Nejširší veřejnost se nejspíš domnívala, že známá umělkyně je i v osobním životě podobná rolím, jež ztvárňovala. Honosné večerní róby, nápadné šperky a „paničky z vysoké společnosti“ se začaly z filmů let následných vytrácet 5
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:50
StrÆnka 6
a spolu s nimi i herecká osobnost paní Šlemrové, která později dostávala už jen drobné a pro její osobnost většinou poměrně nedůstojné postavičky. Zájem o kdysi vrcholnou umělkyni postupně opadal, až upadl zcela. Na místo živého ztělesnění vstoupila legenda, uchovaná v archivních dokumentech. Je však do jisté míry zvláštní, že ani v současné moderní době nebyl zájem o umění a osobnost této ženy mezi historiografickým výčtem filmových herců generace první republiky stále ještě dostatečně rehabilitován. Vlastně dokonce možno i říci, že o jejích hereckých či dokonce velkých osobních kvalitách se téměř, s výjimkou několika málo souborných knih a lexikonů, nikde nedočteme. Nech je proto tento titul, zaměřený nejen na monografii života umělkyně, ale především na důkladný rozbor její filmografie a ztvárněných úloh, onou příslovečnou „první vlaštovkou“ k nápravě a výplni pomyslných mezer. Když jsem se poprvé rozhodovala, zdali vlastní specializaci svěřit právě životu, a především rozsáhlému dílu této pozoruhodné umělkyně, dlouho jsem neváhala. Vyjma zmíněné mezery v historiografii mne oslovilo zejména její podmanivé umělecké kouzlo, jež dodnes promlouvá z historických záznamů jasným a srozumitelným jazykem. Kromě skvělé herečky byla Růžena Šlemrová rovněž velkou osobností, takovou, jakou nemůžeme nikdy uměle vyrobit, nýbrž pravou dámou, jež se musí samovolně zrodit. O umělecké osobnosti této ženy vypovídají nejvíce především dochované filmové snímky, které jako jediné vtiskly jejímu hereckému umění nesmrtelnost. Titul Růžena Šlemrová, pikantní dáma se proto velkou částí zaměřuje především na podrobný popis a kompletaci nejvýraznějších a nejkrásněji ztvárněných úloh, v nichž nápadná umělkyně zazářila na mnoho způsobů. Je zrcadlem jejího pikantního uměleckého světa.
6
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:50
StrÆnka 7
PROFIL HEREČKY
Růžena Šlemrová, roz. Machová. Studentka slavné tragédky a první dámy Národního divadla Otýlie Sklenářové-Malé. (*10. 11. 1886 Plzeň, †24. 08. 1962 Praha)
Provdána za Roberta Šlemra, spoluzakladatele hostivařských ateliérů, někdejšího člena správní rady filmové společnosti A-B. Po celý život zůstala bezdětnou. Otec Bedřich Mach byl významným historikem a jedním z předchůdců dnešních historiků umění. Znamení v horoskopu: Štír. Životní numerologické číslo: 8. Motto umělkyně: „Zkušenosti se neztrácejí.“ 7
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 8
Vždy šarmantní umělkyně Růžena Šlemrová.
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 9
Obecná charakteristika umělkyně Štíhlá, blond žena s podmanivým vzezřením, nápadně pronikavým hlasem a osobním charizmatem. V umění kladla důraz především na slovní eleganci, vybroušenou výřečnost a pěstěný hlas spojený s nápadnými gesty a obličejovou mimikou. Své umění herecké vždy podtrhovala osobitým módním stylem, jímž dotvářela dílo k dokonalosti.
Záliby a vášně Velkou vášní paní Šlemrové bylo sbírání a vytváření nejrůznějších šperků a módních ozdob. Milovala drahé kovy stejně tak jako bižuterii či šperky ze všedních materiálů, které měly „šmrnc“. Totéž platilo o módě, ve které dokázala vždy s přehledem zkombinovat vrcholně luxusní kusy s naprosto obyčejnými, přičemž výsledek byl nakonec vždy čímsi ohromující. Šperky si ráda sama navrhovala a současně i vyráběla. (Traduje se, že před kreativním viděním umělkyně neutekl prý dokonce ani stříbrný kovový „WC řetízek“, jehož herečka využila k výrobě náhrdelníku.) Měla neobyčejný cit pro skutečnou krásu a vytříbenou eleganci. V osobním životě platila za pravý opak svých hašteřivých a panovačných rolí – byla to milá, vtipná, dobrosrdečná a příjemná žena. Měla ráda přírodu a s velkou oblibou jezdila na rekreaci do lázní. Jejím nejoblíbenějším místem byly slovenské lázně Sliač. Stejně jako noblesou a elegancí vynikala také svou inteligencí, pílí, pracovitostí, cílevědomostí, pevným rozhodováním i jistou dávkou konvence.
9
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 10
Grafologické ohodnocení písma – podpisu: Detail autogramu umělkyně.
Dochovaný styl písma umělkyně vypovídá mnohé o její osobnosti. Elegantní, precizní, konvenční, leč svébytně provedený podpis – autogram rozhodně koresponduje s temperamentním a podmanivě jímavým kouzlem umělkyně. Začněme proto krátký rozbor postupně, k celkovému zhodnocení. Stojatý styl písma vypovídá o rozumově založené bytosti s velkým smyslem pro povinnost, odpovědnost. Zajímavé jsou především prvky odkazující na historický styl písma. Nápadné jsou především na písmenkách „a“, „o“, „v“. Celkově stabilní podpis vypovídá o rozhodné (stabilní) osobnosti, která si umí stát pevně za svým rozhodnutím a přesvědčením. Strnulé, místy lehce zdobné písmo symbolizuje osobnost s citem pro krásno. Mezi nápadné znaky hereččina podpisu patří použití jakési girlandy. Umělkyně nezvýrazňuje háčky ani kroužek nad „u“ v křestním jméně. K sobě otočené „girlandy“ u písmen „R“ a „S“ mohou vypovídat o osobnosti, která je na jednu stranu nesmírně precizní a konvenční, avšak v rámci mezí dokáže často také nečekaně, kreativně překvapit. Velké písmo nejen v podpisu, ale i v běžném rukopise znamená sebevědomí, důstojnost. V tomto případě jde ruku v ruce i s oborem umělkyně, tedy herectvím. Zajímavé je také použití tečky za podpisem. To symbolizuje opravdu velkou osobní preciznost. V úhrnu lze tedy konstatovat, že hereččino písmo skutečně mnohé napovídá o její osobnosti; konvenční, důsledná, rozumná, umělecká, sebevědomá, elegantní, důstojná, avšak mnohdy nápaditá a „v davu“ výrazná žena – umělkyně.
10
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 11
Nejvýraznější filmové role umělkyně (řazeno vzestupně dle letopočtu)
– Rézi (Tereza Špelcová) – Anton Špelec, ostrostřelec (1932) – Továrnice Štěpánová – Velbloud uchem jehly (1936) – Paní oficiálová Muknšnáblová – Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937) – Paní Hakenová – Andula vyhrála (1938) – Paní radová Štěpánková alias paní Morálka – Paní Morálka kráčí městem (1939) – Paní Milada Dvořáková – Ženy u benzinu (1939) – Tetinka Hermína – Život je krásný (1940) – Tetinka Malvína Klásková – Katakomby (1940) – Paní prokuristová Marie Dusbabová – Tetička (1941) – Paní Anny Koháková – Řeka čaruje (1945) – Paní radová Cecílie Dynderová – Hostinec U kamenného stolu (1948)
Nejlepší filmové výkony vůbec 1. Paní Anny Koháková – Řeka čaruje (1945) 2. Paní radová Štěpánková alias paní Morálka – Paní Morálka kráčí městem (1939) 3. Paní prokuristová Marie Dusbabová – Tetička (1941) 4. Paní Hakenová – Andula vyhrála (1938)
Nejoblíbenější a nejčastěji používané filmové rekvizity 1. Lorňon a cvikr – „skřipec“ / Lorňon (např.: Sňatková kancelář, Vdavky Nanynky Kulichovy, Velbloud uchem jehly, Švadlenka, Bílá vrána, Paní Morálka kráčí městem, Katakomby, Sobota, 11
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 12
Mladá léta aj.). Cvikr (Vdavky Nanynky Kulichovy, Uličnice, Rozkošný příběh, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Co se šeptá, Hostinec U kamenného stolu aj.) 2. Nápadné kabelky, výrazné šperky a klobouky / Kabelky (Velbloud uchem jehly, Andula vyhrála – nápadná kabelka z krokodýlí kůže, Katakomby – vyšívaná kabelka na ples s květinovým vzorem, Řeka čaruje aj.). Šperky (Velbloud uchem jehly + Čtrnáctý u stolu – speciální pudřenka s drobným zrcátkem v podobě náramku, Katakomby + Sobota + Za tichých nocí – speciální komplet reliéfně zdobených a vykládaných šperků: lorňon + dlouhé náušnice aj.). Perly na krk (Sňatková kancelář, Švadlenka, Andula vyhrála, Dívka v modrém, Katakomby, Řeka čaruje aj.). Klobouky (klobouků umělkyně využívala téměř ve všech filmech, jmenujme proto jen ty nejnápadnější: Lidé na kře – klobouk s vycpaným ptačím tělem a hlavou, Andula vyhrála – špičatý klobouk, Dívka v modrém + Život je krásný – klobouk tvarem připomínající cylindr, Valentin Dobrotivý – čínský klobouček aj.). 3. Černobílé střevíce (Bílá vrána, Dívka v modrém, Život je krásný, Pacientka dr. Hegla, Tetička aj.). 4. Vykládací karty (Vdavky Nanynky Kulichovy, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Život je krásný). 5. Psí miláček (použit např. ve snímcích: Velbloud uchem jehly – pražský krysařík, Přednosta stanice – King Charles španěl, Hostinec U kamenného stolu – pražský krysařík aj.). 6. Jehlice a vlna na pletení (Vdavky Nanynky Kulichovy, Co se šeptá, Dovolená s Andělem aj.). 7. Nápadné náramkové hodinky (Andula vyhrála aj.).
Nejméně používané filmové rekvizity 1. Brýle – standardní (použito ve filmu Advokátka Věra). 2. Cigarety, lulky, tabatěrky a kuřácké scény (pouze několik málo snímků: Lidé na kře, Advokátka Věra, Zlaté dno). 3. Paruky (pouze u mála rolí, z nichž nejojedinělejší byla role paní radové Pšeničkové ve filmu Jarka a Věra, u níž bylo použito paruky černé barvy, 12
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 13
umělkyně jinak občas vystupovala v příčescích, které ovšem vždy pouze doplňovaly její přírodně bohaté blond vlasy). Oblíbené zvíře – pes, nejraději měla rasu pražského krysaříka, kterému pomohla na „výsluní“ v rámci obliby mezi psími rasami v Čechách.
Řekla o sobě: „Vytvářím různé postavy na divadle a ve filmu. I když mají ve svém základě určitou podobnost, přece jsou různé. Ke všem si najdu vždy určitý vzor, podle něhož tvořím. Upozorňuji, že to není kopírování.“ „Každý dobrý výkon před kamerou musí být přímo vybojován, zdolán pílí a vybroušen neúnavnou trpělivostí.“ „Je to tak, svět filmu mám prostě ráda. Je to láska na celý život.“
Řekli o ní: „Otočná, štíhlá slečna Machová, herečka výřečného, povídavého a pospíchavě námluvného půvabu, brzy ukázala, že ani ve svém ještě znepokojujícím věku k Štechovi nepřišla zbůhdarma a pro ledasjakou úrodu…“ (V. A. Marek) „…Umělkyně, tolik obdivuhodně a virtuózně pracující na ošidném rozmezí grotesky a pohlednosti dámy z haute volée.“ (V. A. Marek) 13
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 14
„Takový herecký projev, ten se nedá naučit. S tímto talentem se musí člověk narodit. Je to dar!“ (Marie Rosůlková) „Sama mladá, přála ještě mladším. Nedovedla nemít ráda, nikdy neřekla o nikom nic nevlídného. Nezapomenu na její výkony, ale také ne na její srdečnost, s jakou mi otevřela dveře svého domova.“ (Olga Scheinpflugová) „Je to naše nejmilejší ženská komička s noblesou…“ (Jaroslav Marvan) „Doménou se jí stal salonní repertoár, v němž střídala mondénní zjevy společenských hvězd s civilními podobiznami starších žen…, kde přidávala k elegantnímu zjevu a dokonalým toaletám vyzrálé herecké umění.“ (Miloš Fikejz, In: Český film: Herci a herečky/III. S-Ž, 2008) „Hřivna elitního ženského komika, jakým Růžena Šlemrová nesporně byla, však zůstala pro český film neodkryta.“ (Š. a L. Bartoškovi, In: Filmové profily 2, 1990) „Obecenstvo mělo Růženu Šlemrovou rádo.“ (Marie Rosůlková) „Všude však paní Růžena Šlemrová zůstávala onou vzácnou dámou k pohledání, dominující a vzdělanou, ženou velké úlohy – nehrané, protože žité.“ (V. A. Marek)
14
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 15
Zrození elegance a noblesy Žena vrozené elegance, vnímavého citu pro umění, osobité inteligence a energického šarmu se narodila dne 10. listopadu roku 1886 v Plzni. (Některé prameny sice uvádí roky narození odlišné, např. 87, 88 či 89, nicméně oficiálním datem je skutečně rok 1886.). Již prvotní informace ze života této přitažlivé a jedinečné ženy je proto obestřena jakýmsi zvláštním tajemnem, které ovšem v případě magicky působící umělkyně není rozhodně prvním ani posledním. Chtěli-li bychom pro začátek alespoň zčásti důvěřovat astrologickým rozborům znamení, které dávají do vínku jednotlivým zástupcům zvěrokruhu
Souborná, vlastnoručně podepsaná fotografie, mapující pestrý repertoár osobité herečky.
15
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 16
charakteristické a typové vlastnosti, museli bychom jistě shodně konstatovat, že v případě paní Růženy Šlemrové by se typologie z hlediska astrologického znamení rozhodně s realitou nikterak nemíjela. Znamení Štíra, ve kterém se umělkyně narodila, by totiž téměř přesně odpovídalo mnoha jejím vlastnostem, přičemž by jistě vysvětlovalo i mnohé okolnosti, které doprovázely její život. Bylo by proto snad s trochou fantazie i jedním z mála vysvětlení, jak odůvodnit, odkud se v této dámě po celý život braly minimálně takové atributy, jakými byla grácie, elegance, vznešenost a pronikavé, slovy těžko popsatelné osobní kouzlo – charizma. Všechny ušlechtilé vlastnosti, stejně tak jako herecké vlohy a umělecký cit, byly především otázkou vrozených, nikoliv za život získaných kvalit, nebo přesně tak, jak později pronesla například i paní Marie Rosůlková, umění a charizmatická osobnost je „dar, který se nedá naučit.“ V případě paní Šlemrové platila tato slova mnohdy dvojnásob. Stejně tak jako charizma a zvláštní naturel byla další obdivuhodnou vlastností paní Růženy i její rozhodnost, důslednost, pevná vůle a dovednost jasného vytčení cíle, který si jednou určila, vytrvale jej sledovala a obvykle ho dosáhla. Pocházela ze společensky velmi dobře postavené, vážené rodiny. Její otec, pan Bedřich Mach, platil za skutečně významného akademika – dokonce dnes již možno říci, že přímo za jednoho z přímých předchůdců současného již etablovaného, svébytného a prestižního oboru – dějin výtvarného umění. Sám byl však ve své době označován zatím ještě „pouze“ za historika či spíše odborníka přes dějepis, nebo obor dějin umění jakožto suverénní vědní disciplína se teprve utvářel. Pocházel z Dolních Štěpanic, kde se roku 1853 narodil. Známky sečtělosti a nadání pro studia vykazoval již v raném věku. Po absolutoriu dvou gymnázií – pražského a v Hradci Králové, se proto rozhodl nastoupit skutečnou akademickou dráhu. Vrátil se zpět do hlavního města, aby mohl absolvovat zdejší univerzitu, na níž také úspěšně vystudoval svůj budoucí obor, tedy historii. Jako mladý suplent prošel zkušenou na několika místech. V Kolíně, Pardubicích i Plzni, kde se nakonec i se svou rodinou 16
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 17
usadil. Půvabné město s hlavní dominantou, katedrálou sv. Bartoloměje s nejvyšší věží v Čechách, se stalo na čas místem nejen jeho působení, ale rovněž i opěrným bodem pro rodinu. Zde dali manželé Machovi život dcerce, jejímž osudem se stalo budoucí, tehdy ještě neznámé a těžko představitelné stříbrné plátno. Po získání životní praxe a jmenování profesorem dějepisu mu již nic nebránilo v dráze vzdělaného a uznávaného historika. Vyučoval a také publikoval. Mezi jeho nejvýznamnější uměnovědná díla patří například: Ornamentika – Přehled dějin, rozvoje a rázovitých forem umění okrasného všech dob, vydatný sborník dobových ornamentů s pečlivě zdokumentovanými kresbami z roku 1900, či Příruční kniha dějin umění z roku 18991. Dcera známého, v Plzni uznávaného historika byla proto moudrá a inteligentní po svém otci, což jistě nezůstávalo v rodině Machů jen tak bez odezvy. Jak již to tak bývá, že otcové nedají dopustit na své dcery, tak i v této rodině trpěl na potomka něžnějšího pohlaví především otec. Svou dceru, pojmenovanou Růženka, tedy z původně latinského slova Rosa, znamenající urozený, spanilý květ růže, velmi miloval a všemožně podporoval. Z lásky jí prý také někdy přezdíval „blon atý andílek“. Za krásnou tvářičkou rozmazlovaného děvčátka se však skrývalo nejedno nadání, včetně vloh pro studia. Je proto velmi pravděpodobné, že ještě dříve, než se později paní Růžena definitivně vyslovila pro svůj budoucí herecký úděl, mohl se její otec zpočátku domnívat, že jeho šikovná dcera půjde jednoho dne v stejných šlépějích. Nakonec zázemí pro to skutečně měla. Kdo ví, jaké momenty by do oblasti historie přinesla originálně temperamentní osobnost paní Růženy. Těžko říci. Nicméně srdce tuto nadanou ženu táhlo přece jen jinam. Jako malá hrávala školní divadlo. Tato činnost ji prý velmi bavila a naplňovala. Ráda byla vždy alespoň na chvíli někým jiným a ráda se převlékala do kostýmů. Čím častěji se dostávala do jakékoliv konfrontace s divadlem a skutečnými herci, tím více byla přesvědčená o budoucí volbě. Ze školních představení si ostatně malou slečnu Machovou pamatovala řada lidí, nebo nápadným, slovy těžko 17
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 18
vystižitelným charizmatem, které přímo přitahovalo lidské pohledy, oplývala již v dětském věku. Byla zvláštní dítě. Ještě však předtím, než vyjevila přání nahlas a nastoupila na prestižní pražskou hereckou školu paní Otýlie Sklenářové-Malé, vystudovala paní Růžena Šlemrová řádně střední odbornou školu, kde s velmi dobrými známkami také úspěšně odmaturovala. Na rozdíl od mnoha svých kolegů se nenechala bezhlavě zviklat vidinou nejisté divadelní slávy, a pracovala proto nejprve na svém vzdělání, které, by sebevíce složitě vydobyté, se nakonec v životě nikdy neztratí. Stala se na dobu, kdy ještě nebyl, zejména u dívek, takovýto vzdělávací postup běžný, jako je tomu dnes, velmi vzdělanou mladou dívkou. Přestože se tedy budoucí kariéra vědecká mohla přirozeně a jistě i právem nabízet, osud již cestu budoucí umělkyně vedl jiným směrem. „Blon atého andílka – Růženku“ čekal velký moment. Oznámení jejího dalšího, trochu odlišného životního plánu – herectví. Věděla sice, že takovýmto rozhodnutím rodinu přímo prvoplánově nepotěší, ale hlas srdce je hlasem božím. Stejně jako některé další herecké kolegyně (Míla Pačová*, Růžena Nasková aj.) byla i paní Šlemrová talentovaná mnohostranně. Stala se především nositelkou vrozeného výrazného a vnímavého citu pro eleganci a krásno. Ráda proto navrhovala a vytvářela nejrůznější umělecké věci. Jakýsi prim u ní ovšem vždy měly zejména takové, které se daly ihned poté využít v módní garderobě. Se svým otcem také pravidelně navštěvovala výstavy výtvarného umění, které ji velmi oslovovaly, nebo měla výtvarné nadání, pochopení. Ovšem nade vším výtvarnem a akademickými studii přece jen zvítězilo na celé čáře herectví. Pevná vůle a jasné vytčení cíle se projevilo. Rozhodla se. Avšak na rozdíl od mnoha jejích hereckých kolegyň a kolegů, kteří museli o své divadelní sny tvrdě bojovat, * Míla Pačová-Krčmářová (1887 –1957), vl. jm. Jaromíra Patschová, dcera významného architekta Gustava Patsche, známá malířka a herečka. Studia malířství absolvovala u Ferdinanda Egelmüllera v Praze, dále v Paříži na Academii de la grande Chaumie`re, herectví vystudovala u Marie Hübnerové v Praze.
18
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 19
dokonce i za cenu nejrůznějších útěků a nemilých konců, měla paní Růžena jednu velkou výhodu. Nalezla totiž jako jedna z mála v rodině, zejména ve svém otci, nebývalé porozumění a podporu pro obor, jenž si zvolila a který se stal také jejím životním osudem i láskou. Moudrý a uvědomělý pan Mach její přání kvitoval. Snad tušil, že dcera, jež podědila jeho vytrvalost, obdržela rovněž moudrost, která jí pomáhala volit správnou cestu. Rozhodl se proto milované dcerce k vytouženému cíli všemi svými silami a možnostmi dopomoci. Na vstřícné reakce svého otce vzpomínala umělkyně s úctou a láskou ještě dlouhá léta, když už dávno mladá začátečnická léta vystřídala ukázková osobnost ovládající vyzrálé herectví: „Tatínek byl až neskutečně moderní a tolerantní muž… Tehdy nebylo až tak běžné, aby dívky z vážených rodin odešly k divadlu. Tenkrát se na herečky i zpěvačky dívalo poněkud jinak než dnes,“ 2 vzpomínala paní Růžena a vzápětí ještě dojemně dodala: „Vůbec mi to nerozmlouval. Musím ho za to ještě i dnes obdivovat a moc mu poděkovat.“ 3 Když bylo její přání konečně venku, nastal další a pro život paní Růženy velmi významný mezník. Tehdy nebylo možné, jak je tomu dnes, být hercem bez vzdělání a důkladné průpravy. Na generaci, jež vyrůstala ještě ve velkolepém stínu velikánů dob romantismu, byly proto kladeny odpovídající nároky. Talent musel být nesporný a školení tvrdé. Jedině tak vznikaly nové velké osobnosti. Nezastupitelnou roli přitom také hrálo jméno a pověst školy či vyučujícího, kde adept herectví absolvoval. Pro dívku z lepší společnosti, talentovanou dívku z lepší společnosti, proto musela přicházet v úvahu přece jen nějaká zaručená škola. Takové byly většinou v Praze, přičemž nejoblíbenější zde byla především soukromá studia u předních hvězd pražského Národního divadla. Například u Marie Hübnerové, kde studovala mj. Anna „Andula“ Sedláčková a již zmíněná Míla Pačová, či u Hany Kvapilové, která byla proslulá svým pedantským výběrem, koho si za žáka vzít, či nikoliv. Právě s paní Kvapilovou měla své zkušenosti mj. také kolegyně paní Šlemrové Růžena Nasková, která při svém 19
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 20
prvním entrée, tedy právě při pokusu o studia u Hany Kvapilové, zcela propadla. Osud i ji ovšem nasměroval jinam. Vyjma těchto dam zde totiž byla i jiná a pro řadu dnešních hereckých legend naprosto zásadní osobnost. Byla jí vážená žena a ctěná umělkyně paní Otýlie Sklenářová-Malá. Herečka s českými kořeny, jejíž vlastenectví, české vlastenectví, bylo jediným činitelem, jenž dokázal převýšit nimbus její herecké slávy. A právě hodiny u této ženy se staly pro budoucí nepřekonatelnou interpretku konverzačního umění a salonních úloh osudovými. Pan Mach spolu s dcerou zvolili rozhodně nejlepší možnou variantu, kam podat žádost o přijetí ke studiu herectví. Když přišla slečně Machové pozvánka z Prahy na absolvování jakéhosi vstupního přijímacího pohovoru k paní Sklenářové-Malé, byl pan Mach opět první, kdo jí v přípravách na rozhodující výstup před jednou z nejslavnějších českých hereček pomáhal. Jako akademik na slovo vzatý byl výtečný řečník. Upozorňoval proto svou dceru především na důležitost verbálního projevu, bez něhož je, přiznejme si, jakákoliv vědecká práce těžká a ta herecká téměř nereálná, nezakládá-li se osobnost a profil herce pouze na gestikulaci a mimice. Všechny tyto poznatky se proto slečně Machové velmi hodily, nebo právě její budoucí učitelka byla důrazem na preciznost slova a malebnost používání českého jazyka v hereckém projevu známá. Zde byla skutečně nejpřísnější a nejnáročnější. Jak se říká, žádný učený z nebe nespadl, proto i paní Růžena s uměním mluvy zpočátku tak nějak bojovala, ovšem daleko podstatnější byl v této fázi talent. Ten u ní byl nesporný. Precizní, soustředěná příprava včetně osobitého talentu paní Šlemrové naštěstí při významných situacích určila vždy správný směr. „Přijímací test“ dopadl dobře, nebo zkušená paní Sklenářová ihned u zkoušky postřehla, že štíhlá, temperamentní a svým zjevem rozhodně zajímavá dívka má potenciál velké a nadějné herecké budoucnosti, bude-li se snažit. Přísná, ve skutečnosti ovšem jinak velmi milá a přívětivá paní – paní Sklenářová-Malá – novou adeptku pod svá křídla s radostí přijala. 20
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 21
S rozvahou a skvělými perspektivami nastoupila tedy slečna Machová dle přání svého a nakonec již i dle přání otce k dalším studiím, tentokráte však k oněm vytouženým, hereckým, navíc do Prahy, centra všeho českého umění.
21
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 22
Studia u Otýlie Sklenářové-Malé Jak již bylo zmíněno, osobnost paní Sklenářové-Malé platila za jakési rovnítko slávy a velké legendární osobnosti. Přičemž oprávněných důvodů k takovýmto charakteristikám bylo skutečně mnoho. Otýlie Sklenářová-Malá (1844 –1912) totiž patřila nejen k předním představitelům pražského Národního divadla, absolventským chloubám legendární herečky Elišky Peškové, jež paní Otýlii vyučovala, ale především k nejvýznamnějším vlastencům dob, kdy vrcholilo tzv. národní obrození. Ač narozená ve Vídni, bojovala po celý svůj život za český lid a jeho kulturu. Dokonce již coby osmiletá holčička se chtěla vrátit do vlasti svých předků, do Čech: „Tatínku, do Čech, chci do Čech!“ provolávala a sama ve svých pamětech dále dodává: „Volala jsem bez rozmyšlení, bez váhání, poslouchajíc vnuknutí. A tak jsem jako útlověký sirotek zvolila sobě za útulek skromnou domácnost babiččinu, zamítajíc návrh bohaté kmotry Königové, vtiskla jsem životu svému národní peče českou. Jásalo to ve mně.“ 4 V deseti již ovládala český jazyk a v osmnácti byla dávno rozhodnutá být Češkou. Stala se přesvědčenou vlastenkou, která se výrazně spolupodílela na realizaci projektu Národního divadla v Praze. Pořádala pohostinská vystoupení po českých krajích, jejichž celkový výtěžek věnovala poté beze zbytku právě na stavbu Národního divadla. Byla také jedna z prvních, která slavnostní otevření budovy zahajovala. Za všechny tyto roky vlasteneckého boje se její vášní stal český jazyk, 22
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 23
na nějž byla pyšná. Milovala jeho bohatost, zvučnost a ohebnost, čemuž později přednostně učila i všechny své žačky. Kromě glorioly slávy byla její druhou tváří především lidskost a vlídnost, s níž také ke všem svým studentům přistupovala. Sama si v počátcích herecké kariéry mnohé zakusila, což ji vedlo k přesvědčení, že správný pedagog musí vlastnímu žactvu především porozumět a najít si s ním tak vzájemnou cestu spolupráce. Výsledky takovéhoto stylu výuky byly očividné a na nedostatek kvalitních žaček s velkým potenciálem si slavná herečka nemohla rozhodně stěžovat. Vedením slovutné umělkyně totiž prošla doslova plejáda zvučných jmen. Připomeňme proto alespoň nejvýraznější, mezi které patří například již zmíněná Růžena Nasková či světově uznávaná operní pěvkyně, herečka, vlastenka, spisovatelka a umělkyně tak říkajíc opravdu „každým coulem“, Ema Destinnová *. Jak uvedla ve svých pamětech o dva roky starší umělecká kolegyně, „spolužačka“ a jmenovkyně paní Šlemrové – paní Růžena Nasková „hodiny všech žaček se u paní Sklenářové podobaly, nebo paní Sklenářová měla přesnou představu toho, co je herecká abeceda, a věděla, jak velice usnadní svým žačkám cestu.“ 5 Styl výuky slavné umělkyně (stejně jako i jejích dobových pedagogických kolegů) se nesl ještě ve velké škole romantických vzorů, která proměnila působení a herecké vzezření de facto všech zástupců generace, jež se později jako generace už sama stará dostala do konfrontace s již docela odlišnou generací mladých herců 20., 30. a 40. let 20. století. Té už ovšem byl malebný romantický patos přece jen vzdálený. U paní Sklenářové dosáhla nadaná adeptka herectví již od prvního momentu vysokého ocenění, zejména svým verbálním projevem, nebo zajímavé zabarvení hlasu, odvážný slovní projev, tendence k hlasovým proměnám a jakási osobitá výřečnost se u paní Šlemrové * Ema Destinnová (1878 –1930) – mnohostranně talentovaná umělkyně, která svými enormními vlasteneckými činy dosáhla jako jediná stejné glorioly slávy jako její učitelka herectví – paní Sklenářová-Malá. Obě dámy byly dokonce roku 1908 shodně oceněny čestným členstvím Národního divadla.
23
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 24
objevovaly již v mladém věku. Svou další a ve srovnání s ostatními neméně významnou žačku proto vyučovala a zdokonalovala především v jejích vlastních přednostech, nejsilnějších stránkách, které se také staly budoucí výrazné umělkyni těžištěm jejího umění. Na rozdíl od paní Naskové, která se nejen při studiích, ale i v pozdější herecké kariéře potýkala dosti klopotně s úlohami salonních, povídavých dam (dokonce, jak sama uvedla, prý pro nepřesvědčivost ve ztvárnění dostala málem výpově z Národního divadla), byla Růžena Šlemrová pro takovéto postavy naopak přímo stvořená. Sama se tomuto zařazení navíc rozhodně nebránila, naopak. Již jako mladá se cítila být vyzrálejší a úlohy tak zvaných „naivek“, milovnic či prostých dívenek, které „šly, až ke štěstí přišly“, ji příliš nevábily. Povinně se jim učila a s precizností je také dokázala přesvědčivě zahrát, ovšem nebyla to nikdy srdeční záležitost. Typy starších žen, důstojných dam a především postav takových, ve kterých šlo s nadsázkou zveličovat a záměrně přehrávat jejich falešnou důstojnost a morálku, ji vábily mnohem více. Lákala ji ironie, ale stejně tak i určitá noblesa, jež z takovýchto typů vyzařovala a shodovala se i s vizuálním vzezřením osobnosti její. Mladá léta ovšem podobným úlohám nikdy nepřejí hned, proto se první významnější role slečny Machové nesly stejně jako u všech ostatních kolegyň napřed v úlohách milovnic, rozverných mladých dívek i obyčejných „dívek z davu“, z chudiny. Vytoužená změna přece jen přišla. Dokonce mnohem dříve, než by si býval kdo pomyslil. Úlohy, po nichž tajně toužila, se jí nakonec staly nejen osudnými, ale možno říci, že si ji dokonce přímo samy vyhledaly. Pečlivá studia, tvrdá dřina a neutuchající snaha jak mladé adeptky herectví, tak i její velké učitelky nakonec přinesly výsledky, nebo o „upovídanou“ a v davu na první pohled vždy nápadnou, jak bývá někdy uvedeno, „vyčouhlou“ žačku paní Sklenářové-Malé projevilo brzy zájem nově založené a čerstvě působící Městské divadlo na Královských Vinohradech, které se mladé umělkyni stalo divadelním domovem až do samého dobrovolného konce vlastní herecké kariéry. 24
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 25
Růžena Nasková, herecká kolegyně a spolužačka. Jako zajímavá dvojice vynikly pouze v jednom filmu, Tetičce.
Míla Pačová-Krčmářová, kolegyně Růženy Šlemrové z vinohradského jeviště. Též jedna z předních představitelek rolí dam z vyšší společnosti. Ve filmu nejvíce zazářila rolí Filomény Houbičkové.
25
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 26
Divadlo na Vinohradech Jako členka Městského divadla na Královských Vinohradech stanula na jevišti roku 1909, tedy ihned po nabídnutí angažmá. Že v mladé nastupující umělkyni je nejen talent, ale i jakýsi těžko popsatelný esprit, jenž s přehledem naplňuje tradované úsloví, že „herce má být ihned po příchodu na jevišti plno“, patrně dobře věděla nejen paní Sklenářová-Malá, ale i tehdejší ředitel divadla na Vinohradech. Přechod od školní „teorie“ ke skutečné životní praxi byl proto v případě Růženy Šlemrové hladký. Později se ukázalo, že i velmi šastný, přestože vinohradské angažmá nebylo pro umělkyni vždy pouze „sladkým medem“. Právě na Vinohradech paní Růžena potkala nejen celou řadu nových přátel, ale i budoucích filmových kolegů, s nimiž později ztvárnila nejedny nezapomenutelné filmové páry a dvojice. Potkala zde např. pozdější neméně proslulou filmovou komičku paní Zdeňku Baldovou, výtečného a energického kolegu, s nímž později vytvořila harmonické filmové páry, pana Jaroslava Marvana, či hudebně nadanou adeptku na svou „typovou konkurenci“, paní Medu Valentovou. Právě ona dlouhou dobu usilovala o získání typů rolí, jež si zde paní Šlemrová za léta působení získala a vypilovala. Postavy a ztvárnění paní Medy se blížilo úlohám „starších dam z vyšší společnosti“, ovšem na rozdíl od paní Růženy bylo přece jen mnohem umírněnější a méně energické. Vzniklou situaci tenkrát písemně ohodnotil i jejich společný kolega dr. Bedřich Jahn slovy: „Nemohl jsem k této žádosti zaujmout kladné stanovisko, poněvadž pro starší role jsme měli v souboru několik dam: pí Ptákovou, pí Májovou…, a zejména vynikající umělkyni, umělecky nedostižitelnou pí Šlemrovou, jejímuž oboru se obor pí Medy Valentové poměrně nejvíce přibližoval…“ 6 26
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 27
Na prknech vinohradského divadla se paní Růžena potkala také krátce s další velkou představitelkou úloh „salonních paniček a noblesních, nápadných dam s okázalým osobnostním charizmatem“ – paní Mílou Pačovou, jedinečnou malířkou, stejně talentovanou a charizmatickou herečkou v jedné osobě, jejíž divadelní umění, nápadně se svými kvalitami přibližující a podobající právě výkonům paní Šlemrové, můžeme dnes nejlépe zhodnotit alespoň v jediné hlavní filmové roli přísné majitelky domu Filomény Houbičkové ve snímku režiséra Miroslava Cikána U pěti veverek z roku 1944. V oblasti filmu se obě umělkyně setkaly jinak pouze třikrát. Jednak u příležitosti natáčení dvou filmů režiséra Václava Kubáska Mořská panna a Dvojí život, obou z roku 1939, a do třetice pak při natáčení filmu režiséra Rudolfa Hrušínského Jarní píseň z roku 1944, kde roli Franciho matky ztvárnila paní Růžena Šlemrová, zatímco úlohu baronky Gizely přijala právě o rok mladší umělkyně Míla Pačová. Setkání, která vlastně „zavinilo“ divadlo, byla vždy různorodá a často s sebou přinášela nejedno velké překvapení. Rozhodujícím setkáním však pro paní Šlemrovou z hlediska historie bylo přátelství navázané s dcerou slavného Aloise Sedláčka Annou, známou jako „Andula“ Sedláčková. Přestože paní Andula Sedláčková byla ve skutečnosti ještě o rok mladší nežli paní Růžena, měla právě díky svému otci, význačnému herci pražského Národního divadla, logicky mnohem více zkušeností a kontaktů. Jako dcerka významného herce totiž stála na „prknech, co znamenají svět“, již od svých šestnácti. Jinak byla zároveň žačkou slavné Marie Hübnerové, ovšem studia se u ní prokládala na rozdíl od řady jejích kolegů a kolegyň živou praxí a zkušenostmi na pódiu. Nápadná a svými životními postoji proslulá slečna Sedláčková se o něco později provdala za Josefa Urbana, s nímž společně stanula jako spoluvlastník filmové výrobny Asumfilm. Tehdy přišla nová éra. Éra němého filmu, nový fenomén, který chtěl a potřeboval hledat své talenty, své hvězdy. Mezi adepty se proto shodou okolností ocitla i paní Růžena, známá paní Sedláčkové. Kouzlo paní Šlemrové bylo sice odjakživa především 27
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 28
ve verbálním projevu, avšak její osobní aura a zvláštně podmanivá přitažlivost byly natolik silné, že brzy byla angažována i do rolí němého filmu. Od té doby se působení paní Šlemrové již provždy vzájemně prolínalo. A nutno říci, že syntéza to byla pozoruhodná. Když se později provdala za svého milovaného manžela Roberta Šlemra, spoluzakladatele hostivařských ateliérů, také člena správní rady filmové společnosti A-B, byl její kontakt s filmovým prostředím teprve umocněn. Ovšem nikoliv takovým směrem, jaký by mohl tento údaj zdánlivě logicky evokovat. Přestože paní Růžena držela v rukách de facto všechny trumfy, jak si zajistit neutuchající filmovou slávu a hojné obsazování do rolí, nikdy tak neučinila a prostřednictvím svého manžela žádných výhod nevyužívala. Spíše se naopak snažila angažovat v tomto směru intelektuálně a napomáhat tak ke zrovnoprávnění oblastí filmu a divadla. Jak sama později uvedla, právě film se stal její životní láskou. I když se především s příchodem zvukového filmu stala již neodmyslitelnou představitelkou filmových dam a paniček, její velkou láskou zůstalo vinohradské divadlo, kde za celou svou kariéru ztvárnila desítky vydařených a pro publikum jistě nezapomenutelných rolí. V krátkosti proto zmiňme alespoň některé. S temperamentem sobě vlastním zahrála ve svých uměleckých počátcích například úlohu Klaudie v Molie`rově George (Jiřím) Dandinovi či Louisu ve hře Ference Molnára Liliom. Již v roce 1916 (premiéra 24. května 1916) uspěla a pochvalnou kritiku obdržela za ztvárnění role Antiri ve hře Henrika Ibsena Peer Gynt. Vynikajícím zážitkem muselo být také zhlédnutí úlohy Marie Antonovny ze hry Nikolaje Vasiljeviče Gogola Revizor. Dobová fotografie z roku 1924, jež se z představení uchovala a dodnes postavu v podání paní Šlemrové zachycuje, vypovídá nejen o energičnosti herečky. Dnešního diváka zaujme především svou prohloubenou precizností, co se týče důmyslného líčení a kostýmní garderoby. Šlemrová alias Marie Antonovna je zde zachycena v póze, při níž si přidržuje oběma rukama cípy dlouhých, v rukávcích nabíraných puntíkových šatů. Nejvýraznější je na první pohled 28
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 29
líčení, které umělkyni mění k nepoznání. Tmavě nalíčené oči doplňují sytě vybarvené tváře, dolepené obočí a výrazně namalovaná ústa, přesahující skutečný tvar hereččiných rtů. Nápadné líčení doprovází rovněž nápadný účes zakončený velkou mašlí… Bez jakékoli nadsázky lze říci, že umělkyně v této úloze musela působit jako (marcipánová) panenka. Připočteme-li navíc její brilantní výkony a hlasové schopnosti, herecké kolegy, ušlechtilou stavbu divadla, a navíc ještě dobovou atmosféru, která si libovala v reprezentativnosti a okázalé eleganci, muselo být jistě na co hledět, a jakýsi gesamtkunstwerk* byl proto na světě. Divadlo, jež si ještě i na počátku dvacátého století potrpělo nejen na dokonalý herecký projev, ale rovněž tak i na dokonalé masky, patří bohužel dnes spíše k legendám. Ovšem o to více fascinující je alespoň pohled na dokonalost našich předků. Paní Růžena zářila přirozeně také v úlohách českých autorů. Zde lze uvést jednoznačně například roli Frony v Jiráskově M.D. (Magdaléně Dobromile) Rettiggové či úlohu Zdenky ve Svobodově Posledním muži. Zajímavě ztvárnila dále například úlohu Varinky v historické komedii George Bernarda Shawa Kateřina Veliká či úlohu Olivie v klasice z pera Wiliama Shakespeara Večer tříkrálový. Zazářila také v úloze Gertrudy v Hauptmannově Kolegovi Cramptonovi. Divadelní život ovšem umělkyni bohužel nepřinášel jen samou radost. Mnohdy to byla Divadelní ztvárnění také starost. Jak svědčí dochované dokumenty z roku 1912. * Gesamtkunstwerk: pojem prvně použitý Richardem Wagnerem v hudbě, dnes používán převážně v dějinách výtvarného umění. Znamená syntézu všech druhů a typů umění, seskupenou na jednom místě, v jeden okamžik, jež poté dává diváku silný umělecký prožitek, který lze vnímat všemi smysly zároveň.
29
Slemrova.qxd
5.5.2010 11:51
StrÆnka 30
Divadelní ztvárnění z roku 1913. Divadelní ztvárnění z roku 1916.
Růžena Šlemrová v roli Marie Antonovny ze hry Nikolaje Vasiljeviče Gogola Revizor, 1924.
Divadelní ztvárnění z roku 1920.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
