Slam poetry. Lászlo Sümegh. Reportáž: Rozhovor:

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!

Reportáž:

Slam poetry

Lászlo Sümegh

Rozhovor:

cena: 40 Kč / polovina pro prodejce

318 v prodeji od 25. listopadu 2008

s>ê ê>ê? êW>êêW>ê? êW>êê5 BUê±êO?B±ê5B±ê5ê

êêê zêz{|klu{êhnlujêWêOdB·

[BSJ@MFUFOLZ@/1Y TQBE JOEE

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: COPYRIGHT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | Inzerce Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR

EDITORIAL Milé čtenářky, milí čtenáři Občas mám pocit, že se naše životy skládají ze samých laciných napodobenin. Náš svět je posedlý logy, značkami, zaručenými originály, ale jaký je výsledek? Někde je laciné kopírování zcela zjevné, jindy ho odhalíme až pečlivým zkoumáním. O některých napodobeninách je zbytečné se rozepisovat. Ruku na srdce, věříte snad politikům, když předstírají, že jsou moudrými správci věcí veřejných? Televizi, že je zábavou? Té podivné, v igelitu zatavené a na regálech velkosamoobsluh vystavené hmotě, že je zdravým jídlem? Když už se někde nějaká originalita v záplavě zcela identických kopií vyskytne, je to spíše důvod k ostražitosti. Jsme tak obklopeni originálními, tj. zcela nefunkčními výrobky, inovativním pojetím pravdy a mravních norem, skutečně neopakovatelnými uměleckými výkony, kreativním přístupem k zákazníkům, občanům, voličům, konzumentům… Doba je posedlá jedinečností tím více, čím méně se jí vyskytuje a zdá se tedy logické, že ji chrání tak důmyslný systém ochrany duševního vlastnictví. V technologicky vyspělé informační společnosti je stále menší problém vyrobit snadno cokoli v neomezeném počtu kopií. Těžko vyčítat lidem, že jejich přirozený mravní cit na tuto situaci není připraven. Zvláště když zde více než jinde platí „kdo je bez viny, první hoď kamenem“. Je větší pirát filmový fanoušek sdílející svou sbírku s dalšími uživateli nebo režisér bezostyšně vykrádající dávno mrtvého klasika? Nedávno jsem nakoupil filmy za cenu vysoce převyšující 3000 Kč. Byla to jediná šance, jak se s nimi seznámit, v půjčovnách se tyto tituly nevyskytují a zahlédnout je v televizi by bylo velmi nepravděpodobné, i kdybych ji vlastnil. Nejméně u třetiny jsem se však cítil podveden, dílo prostě nenaplnilo očekávání a pověst, která ho předcházela. Moc mě mrzí, že je teď nemohu reklamovat z důvodu nedostatečné „originality“. Příště budu opatrnější a film nejprve shlédnu na Internetu. Přeji vám mnoho podnětných myšlenek o copyrightu a těm co se jeho ochranou živí doporučuji: Nepřehrabujte se v discích a počítačích svých dětí a příbuzných! Chybějící originalitu jistě najdete v rozhovoru s Lászlem Sümeghem a v reportáži o slam poetry, živé performanci básníků, kteří na své verše copyright nepotřebují.

OBSAH fejeton: NEDÁŠ? DOSTANEŠ!

COPYRIGHT CHVÁLA PLAGIÁTU /Novotná/

COPYRIGHT Autorská (ne)práva

/Stern/

/Havran/

Pošli to dál

anketa

4 – 5 dějiny přítomnosti: živi z kopie /Havlín, Křížková/

6 – 7 reportáž: intelektuální show bez popcornu /Novomestská/

12 – 13 ~: stereotypy mezi námi

/Bažant, Novák/

/Cozlová/

/Just/

8 – 9 inzerce: unicef v demokratické republice kongo

14 – 15 komiks: Samorost

COPYRIGHT patenty na život

16 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

rozhovor: Lászlo Sűmegh /Brodilová/

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

10 – 11

hudba /Veselý/

21

22

kultura: DIVADLO

uličníci: stalo se že...

/Drábek/

/Boris/

23 SMS a E-maily:

film

24 – 25 světozor: The lost children of Australia /Ireland’s Issues Magazine/

/Procházka/

27

28

29

Alexandr Budka

Ilustrace na obálce: Jan Kříbek

spojení

vábnička na příště

Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 220 199 301 (302) sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Příště se můžete těšit na Vánoční speciál s rozšířeným počtem stran a přílohou – pohlednicí UNICEF a samostatně prodejným DVD s vítěznými filmy FAMUfestu. Svátky tentokrát pojmeme z hlediska protikladu jejich dvou nerozlučných průvodců, darů a dluhů.

30


Autor: Jan Stern

Nedáš? Dostaneš! Milí příznivci, není mnoho časopisů, které by vás vzdělávaly. Když už tak činí, snaží se u toho být takzvaně „zábavní“. Ne tak Nový prostor. Slibuji, že dnes vás na této stránce čeká jen vážné, seriózní studium. Přesněji, nabídneme vám rekvalifikační kurz. Ba co víc: přímo rychlokurz. V životě se může přihodit ledacos. Člověk může přijít o práci, práce může přijít o něj. Tak či onak, s Novým prostorem můžete začít nový život. Nikdy totiž není pozdě na to stát se fotbalovým expertem. Ano, této profese je zapotřebí stále více a trh není zdaleka nasycen. Sportovních přenosů i stanic exponenciálně přibývá, a tak nepřetržitě roste poptávka po lidech, kteří by dění na hřišti okomentovali ze studia, podbarvili spolukomentářem, či případně osvěžili před reklamním panelem přímo ze zeleného pažitu. Možná ve vás hlodá červíček pochybností a říkáte si: ale vždyť já fotbalu vůbec nerozumím. Žádné strachy! Právě od toho jsou speciální rychlokurzy, aby člověk mohl dělat to, čemu nerozumí, ba právě to. A mohu vás uklidnit: k zastávání zodpovědné pozice fotbalového experta je nutno znát okolo dvaceti vět a obratů. A já vás dnes naučím úplně všechny! Fotbalový expert musí umět zdůvodnit, proč mužstvo neuspělo a z jakého důvodu se mu celou sezónu nedaří. Expertem prvního stupně se stáváte, když do sebe vstřebáte klíčové magické orákulum: „Když nedáme gól, nemůžeme vyhrát!“ Tato věta je zcela univerzální, lze ji aplikovat na každý neúspěch a její zopakování nikdy neuškodí. Ale nevystačí jen s ní. Odborník prvého stupně musí k této univerzálii čas od času přidat větu: „Když nevystřelíme na bránu, nemůžeme dát gól!“ která první orákulum doplňuje a vytváří s ním nerozbitný logický kruh. Ovšem pozor! Může nastat situace, že vaše mužstvo, či mužstvo, jehož činnost komentujete, na bránu vystřelilo. Pak je třeba okamžitě vylovit z torny některou z těchto manter: „Naší slabinou je neproměňování šancí...“ nebo „Máme smůlu v koncovce!“ případně rafinovanou variantu: „Nějaké šance si vypracujeme, ale chybí nám klid v zakončení.“ Ani proti tomuto analytickému výstupu se nedá protestovat a lze ho použít v podstatě vždy. Tyto věty jsou základem všech základů. Na půlhodinové vystoupení ve Studiu Fotbal bohatě postačí. Přesto by pro variantu tzv. „udýchaného rozhovoru“ po zápase bylo dobré mít přeci jen v záloze ještě větu: „Na soupeře se neohlížíme a hrajeme zápas od zápasu.“ Nyní tedy již víte hodně. Avšak, milí frekventanti, neusněme na vavřínech! Je třeba se neustále

zlepšovat. Fotbalový expert druhého stupně musí bezpodmínečně umět ve vhodnou chvíli použít i následující věty: *Chybí finální přihrávka! *Chybí střelba ze střední vzdálenosti! *Tlačíme se moc středem, který je přehuštěný. Je třeba roztáhnout hru do stran. *Schází pohyb a agresivita! *Chybí někdo, kdo by si troufl jít do souboje jeden na jednoho. *Obrana zaspala a nechala soupeřova hráče před bránou úplně samotného Tyto analýzy druhého stupně jsou o něco nebezpečnější, neboť jejich použití se nemusí hodit vždy za každých okolností, ale jejich výhoda spočívá v tom, že užijí-li se nevhodně, pravděpodobně si toho nikdo nevšimne. Osobně na svých kurzech bazíruji na tom, aby expert druhého stupně zvládal prohodit pár slov i o tzv. „tvůrci hry“. Minimálně tři moudra o tvůrci hry musí při zkoušce nahodit každý, jinak může na zarámovaný certifikát zapomenout. Naléhavě doporučuji osvojit si tuto trojčlenku: „Chybí tvůrce hry, který by... a) vzal na sebe zodpovědnost; b) něco vymyslel; c) dal kolmou přihrávku za obranu“. Další, vyšší stupeň je jen pro vyvolené. Vyslovení analýz třetího stupně je znakem jen opravdového odborníka a v případě jejich užití musíte být připraveni i na to, že vás jednoho dne pozvou ke komentování reprezentačního mužstva. Máte-li na to nervy, pak ve vhodnou chvíli vypalte tyto verbální projektily: *Všichni hráči stojí a nenabízejí se! *Je třeba hrát aktivní presing a napadat soupeře už při rozehrávce na jeho polovině. *Je třeba vytvořit na soupeře tlak a donutit ho k chybám. *Je třeba si vytvořit několik standardních situací. *Nesmíme zbytečně ztrácet balón! *Budeme jezdit po zadku. Tyto věty vám zajistí doživotní respekt a osobně vám jako lídr kurzu zaručuji, že vás s nimi žádný Bosák nikdy nepřistihne

v nedbalkách. Pro frekventanty třetího stupně nicméně mívám vždy ještě bonus, jehož neušetřím ani vás. Velmi cennou větou pro fotbalového experta vysoké úrovně je: „Uchylujeme se jen k nakopávaným balónům.“ Ovšem pozor, neúčinnost strategie nakopávaných balónů je třeba vždy vysvětlit a zde se mohou příčiny rozcházet. Můžete nastolit expertní tezi, že nakopávaný balón je za každých okolností k ničemu. Na to má každý expert právo. Ale lze i variovat. Nakopávání balónů může selhat proto, že analyzované mužstvo hraje „jen na jednoho útočníka, který je osamocen na hrotu“. Druhou variantou, jak lze vysvětlit ono selhání nakopávaných míčů, je „výšková převaha stoperů“. Znáte-li všechny tyto možnosti, máte právo brát za své expertství stálý i nestálý plat. Samozřejmě, existuje i další level. A to jest expert, který do svých promluv dokáže vložit jistý přesah, ba nebojme se říci: transcendenci. Filozofickou hloubku má například věta „zakopat se před vlastní šestnáctkou by byla sebevražda“. Přímo koánový účinek se rovněž připisuje verši: „Nedáš – dostaneš.“ Expert-básník se zase pozná podle obratů „načechraný centr“, „vymetl pavučinku“ či „hoří jim tráva pod nohama“. Veškerá moudrost je však dle všeho uložena ve větě, s níž je pro její brizanci a všeplatnost třeba šetřit, leč její užití podle všeho otevírá vyšší úroveň lidského poznání, jedná se o větu: „Takový je prostě fotbal!“


Víme co slavíme?

ilustrace: vojta šeda

Blíží se Advent a s ním i svátek sv. Mikuláše, jakási generálka na Vánoce. Kratochvíle je to velmi oblíbená, zvlášť rodiny s malými dětmi slaví Mikuláše velmi důsledně. Zatímco ale o Vánocích tak nějak všichni tuší, že se narodil Ježíšek, obecné povědomí o smyslu tohoto svátku je velmi mlhavé, ještě horší než v případě Velikonoc. Poselství připomínané mikulášskou nadílkou je přitom dodnes velmi aktuální a svým způsobem dokonce politicky výbušné. Mikuláš vytváří svorník mezi východem a západem. Je nejuctívanějším světcem v pravoslaví a patronem Ruska a coby notně pokroucený předobraz Santa Clause ovládl i Ameriku. Mikuláš, biskup v Myře na území dnešního Turecka, proslul mimo jiné velkou péčí o spravedlnost soudů, bojoval proti trestu smrti a často osvobozoval nespravedlivě odsouzené. Legenda Aurea ho uvádí jako prvního mezi světci a přináší mnohé až úsměvné detaily, jako například, že už jako novorozenec byl tak střídmý, že se nechal kojit jen dvakrát týdně. Nejvíce však vynikal v obdarovávání chudých. Pytlík s mikulášskou nadílkou má předobraz v legendě o třech dcerách zchudlého šlechtice, kterým Mikuláš hodil oknem pytlíky se zlaťáky, aby měly na věno a byly tak zachráněny před prostitucí. Jak vidno, inspirací pro dnešní dobu přináší Mikuláš neméně než sladkostí, stačí si vybrat, jestli potřebujeme více střídmost, ohled k chudým nebo spravedlivé soudy. Alexandr Budka

Vybít rasistický vztek Svérázně pojali výročí 17. listopadu čeští neonacisté – „den boje za svobodu a demokracii“ se rozhodli změnit v „den rasové války“. Více než pět set mladých stoupenců zmrtvýchvstání Adolfa Hitlera se rozhodlo vzít útokem litvínovské sídliště Janov obývané z velké části Romy. Zabránil jim v tom až zákrok policie, po kterém následoval tvrdý střet. Výsledek? Čtrnáct zraněných. Nejsmutnější na celé akci byla ovšem podpora, jíž se neonacistům dostalo od stovek obyvatel Litvínova, z nichž někteří se přímo zúčastnili neonacistické demonstrace a protestovali proti zatýkání jejích účastníků.

Reagovat na problémy soužití, způsobené sociální vykořeněností části Romů, podporou agresivního rasismu, je smutná vizitka. Problémům nelze přiřazovat barvu kůže. Za sociální problémy má zodpovědnost především město a dále ti, kdo způsobují odsouvání lidí na okraj, do lokalit jako je Janov – spekulanti a developeři. Na nich si ale tak snadno vybít vztek nejde. Vztek za nepříliš vydařenou bitvu s neonacisty si ale patrně budou chtít vybít i úřady. Můžeme očekávat, že přibude hlasů volajících po zpřísnění shromažďovacího zákona. Město přitom mohlo rozpustit demonstraci neonacis-

tů hned po jejím začátku a na potřebné právní zdůvodnění bylo předem upozorněno organizací Tolerance a občanská společnost. Výsledkem laxnosti úřadů má být omezení občanských práv pro všechny. Namísto omezování svobod je přitom dobrou odpovědí na nacistické násilí nelhostejnost. Tu názorně ukázalo asi dvě stě Romů, kteří jasně vyjádřili svůj názor v jedné z ulic Janova. Jejich odvaha by měla být inspirací – s větším než malým množstvím občanské odvahy nemusíme mít obavy ani ze značného množství občanských svobod. Petr Pospíšil

Zpoplatněná anonymita Největší úřední slídil za loňský rok je pražský magistrát. Tak zní verdikt poroty soutěže Big Brother Awards, kterou už čtvrtý rok pořádá občanské sdružení Iuridicum Remedium (IuRe). Pražští radní si vysloužili anticenu za zavedení čipové karty Opencard. Karta, která slouží k cestování MHD, půjčování knížek z knihovny i k úhradě parkovného, podle organizátorů příliš zasahuje do soukromí, když schraňuje osobní údaje svých majitelů. Vlastní ji už kolem 150 tisíc Pražanů. Na slavnostním večeru při udílení ceny porota tepala magistrát hlavně za neochotu zavést anonymní verzi karty. Ten ovšem ústy tiskového

mluvčího Opencard Martina Opatrného sdělil, že ji zavede. „Nebereme to jako odstranění nedostatků předchozí verze. Prostě nabízíme další produkt, který může některým občanům více vyhovovat,“ tvrdí. Sdružení IuRe, které žádalo město o distribuci anonymní karty už dřív, tím ale neuspokojil. „Je to něco úplně jiného, než jsme si představovali,“ tvrdí členka sdružení Helena Svatošová. Naráží na to, že anonymní karta bude koncipována jako přenositelná. Na cestování v MHD, což je nejužívanější funkce karty, ji tak bude smět používat vícero lidí. S tím ovšem souvisí její citelně vyšší cena. Místo 4750 Kč (nepřeno-

sitelná karta) si musí zájemci přichystat 6150 korun. Podle Svatošové magistrát tlačí Pražany k tomu, aby nakupovali karty s osobními údaji na čipu. „Přitom by zas nebyl takový problém zavést kartu, která by byla anonymní a přitom nepřenositelná. Vyřešit by to šlo například fotografií na povrchu karty,“ vysvětluje. Anonymní opencard by pak mohla stát stejně jako její adresná verze. Odpor IuRe proti Opencard tak nekončí a sběr podpisu pod petici na stránkách www.slidilove.cz pokračuje. K dnešnímu dni ji podepsalo téměř šest set lidí.

Tomáš Havlín


Autorka: Andrea Novotná

repro: Jiří kolář (detail)

Chvála plag

giátu


Žijeme v době, která velí: následuj originál. Tvůrci a autoři se tyčí nad společností s aurou geniálních polobohů. Tak jako bohyně moudrosti Pallas Athéna vyskočila podle řecké báje z hlavy vládci bohů Diovi, i dnes se zdá, že všechna moudrost světa vzniká v hlavách několika málo tvůrců. Vždy tomu tak nebylo… Pokud se vrátíme kupříkladu do středověku, nad naším pojetím autorských práv, ale i autorství, by asi kroutili hlavami. Mniši píšící legendy od sebe opisovali, aniž by měli špatné svědomí. Naopak, jednalo se o ctnost. Tam, kde přestává být cílem inovace a stává se jím tradice, nelze udělat lépe, než dosáhnout schopností svého učitele, který měl tytéž cíle. Mniši předávali dál dostupné vědění, občas ho trochu upravili nebo doplnili, jejich texty na pergamenech ale neobsahovaly céčko v kroužku poukazující k autorským nárokům a právům. Neznali totiž autorství v jeho dnešní podobě, ten kdo přepsal text a jen v něm něco málo doplnil či upravil, byl skryt za šedou kápí a nepořádal autogramiády. Současní historikové neznají tvář či totožnost některých tehdejších autorů, ale s tím, co od koho „opsal“, dokážou udělat divy – datovat text, určit jeho přínosnost pro poznání dané doby, určit zdroje daných myšlenek. Opisování je přínosné i celá staletí poté...

Tvoření je kolektivní V dnešní době by asi středověcí legendisté působit nemohli. Slovo plagiát má kriminální nádech. Kopie je ztotožňována s krádeží, ačkoli při ní nedochází k přímému umenšení autorova majetku. Pokud se podívám, jak šikovně soused postavil své lešení a udělám to po něm, těžko to někdo nazve krádeží. Přesto se lze za zcizení díla, ale třeba i myšlenky nebo motivu, dostat až před soud. Znamená to tedy, že myšlení a tvůrčí aktivita je výhradním vlastnictvím výjimečných jednotlivců? Sotva. I ti nejvíc tvůrčí jedinci vycházejí z myšlenkového materiálu svého prostředí a jsou jím ovlivněni. Bezostyšně přebírají cizí motivy? Ale kdepak, hledají prostě nové vlastní vyjádření něčeho, co vnímají a po svém vyjadřují i ostatní. Současné umění mnohdy zcela výslovně pracuje s cizím materiálem. Nejvýraznějším příkladem jsou koláže – slepení několika cizích obrazů, fotografií či textů dohromady dává dohromady zcela nové dílo. Spisovatel Břetislav Olšer sice ve své kritice Milana Knížáka navrhoval, aby autoři koláží platili honoráře původním auto-

rům „zpracovaných“ děl, ale tento návrh patrně nebral vážně ani ten, kdo ho vymyslel. Koláž s využitím cizích motivů vytváří novou kvalitu. Představuje „originál“, nebo „plagiát“?

Bez Diderota a Otty Internet nabízí nepřeberné možnosti k tvůrčímu využívání cizího. Existují videa či internetové stránky, které více či méně tvůrčím způsobem zpracovávají cizí podněty a materiál – je to populární tím spíše, že namísto zdlouhavého a náročného opisování z pergamenu na pergamen potřebují obyvatelé novodobého informačního kláštera pouze zmáčknout ono proslulé „Ctrl+C“ a „Ctrl+V“. V kyberprostoru ale vznikají i ambiciózní projekty: internetová encyklopedie Wikipedie nemá žádného Diderota, Ottu nebo Masaryka, který by ji zaštítil svou autorskou tváří. Vzniká spoluprací tisíců lidí, svých vlastních čtenářů a čtenářek. Tvořivým přebíráním z cizích zdrojů vzniká nová kvalita – veřejně dostupná masa informací v kyberprostoru. Pochopitelně, chválit inovativní využívání cizích zdrojů a sociální prostory pro společné vytváření vědomostí či společnou tvorbu neznamená oslavovat opravdové krádeže cizích myšlenek ve prospěch vlastního obohacení či prestiže. Ty se paradoxně objevují především u těch, kteří by měli mít citační poctivost a pečlivé odlišování vlastního a cizího přínosu přímo v popisu práce. Už několik významných akademických hodnostářů, docentů i profesorů, bylo obviněno z plagiátorství. V současném systému hodnocení vědy, který klade důraz na publikace, se zkrátka vyplatí napsat i špatný, nebo dokonce opsaný text (pokud na to nikdo nepřijde), než vydávat energii na vytvoření něčeho originálního. V takovém prostředí se nelze divit, že se „copy/paste“ stalo jednou z častých metod tvorby studentských prací. Možná i to je výsledek situace, kdy naše společnost tvrdí, že ctí individualitu, ale snaží se ji naprosto sériově vyrobit. Následuj instinkt, podporuj originál. Autorka je spolupracovnice redakce.


Autor: Emil Havran

Autorská (ne)práva Jsme všichni autoři? Jistě, každý z nás někdy něco vytvořil. Ať už se jednalo o obrázek do památníku nebo složení rýmovačky k narozeninám našeho kamaráda. Nikoho by ovšem nenapadlo podobná dílka někde registrovat a pokoušet se je chránit za pomoci autorských zákonů. To se ale možná změní. S technickým rozvojem a především s téměř neomezeným sdílením informací v digitálním světě byly odstraněny překážky v řadě uměleckých oborů (technika dříve dostupná jen profesionálům je dnes často k mání za babku), tak i překážky pro šíření uměleckého díla. Výsledkem je exploze tvůrčího dění (o kvalitě nemluvme). Ti šťastnější a někdy i šikovnější mají skutečně šanci stát se novou Madonnou, Coelhem nebo Banksym. Ale i příklad ChlaPiKasXiCHteMWlKa ukazuje, že idolem se můžete stát doslova nechtěně. Nejen raketový start hvězdy vás donutí starat se o svá autorská práva. Nelze vyloučit, že vaši zdařilou fotku či koláž využije někdo v reklamě a vy s tím nebudete souhlasit. A konečně i zarytí netvůrci přispívají do balíku peněz, který se přerozdělujeme autorům, převážně však jen těm vyvoleným. Autorský poplatek zaplatí každý, kdo použije veřejné kopírovací služby, přispějete ale i v rámci nákupu fotoaparátu s paměťovou kartou nebo obyčejného flashdisku, o hard disku ani nemluvě. Svět autorských práv se vás prostě dotýká, aniž byste o to stáli.

OSA COSA NOSTRA Při vyslovení pojmu autorská práva se mnohým vybaví jako přirozená asociace zkratka OSA – celým jménem Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (www.osa.cz). Je to logické, protože právě hudba byla prvním oborem, který byl novými technickými možnostmi zasažen nejvíce. OSA vznikla již v roce 1919 a úspěšně přežila všechny režimy – revoluce, diktatury, protektoráty i samety. Zatím nic nenasvědčuje, že by

nás tato takřka devadesátiletá matróna chtěla opustit. Rezervovanou hrobku na Olšanech ještě prokazatelně nemá a spíše se zdá, že její inspirací je nesmrtelná zpěvačka Emilia Marty z Čapkovy Věci Makropulos. OSA je často synonymem pro pochybné praktiky, jak ukázalo několik sporů. Ty se týkaly jak autorů nespokojených s uspokojováním svých nároků, tak i těch, na kterých jsou poplatky vymáhány – pořadatelé kulturních akcí, ale i třeba podnikatelé v pohostinství. Právě hoteliéři vedou proti výběru poplatků dlouhý boj, který se řešil i za pomoci evropských norem. Obecně lze říci, že OSA je dobrým příkladem škodlivosti monopolů. O síle této organizace svědčí i fakt, že někteří z jejích někdejších odpůrců časem kapitulovali, raději přešli na její stranu a dnes sedí v jejích výkonných orgánech. Změnu lze přesto očekávat. Evropská komise nedávno odmítla současný stav, kdy jednotlivé ochranné svazy působí v evropském prostoru teritoriálně. Místo toho prosazuje, steně jako v dalších odvětvích, liberalizaci. Autoři by již nemuseli být odkázáni na milost a nemilost svého národního správce, ale mohli by si vybírat z několika evropských organizací a volit pro sebe výhodnější podmínky. Obdobná situace by tak měla nastat i u dalších správců, kteří působí v jiných oblastech (Intergram, Dilia, OOA-S).

FREE CULTURE Pokud máte na autorská práva liberálnější pohled a nevoní vám zastupování molochem, můžete se stát členem SNA – Svazu nezávislých autorů (www.svazautoru.org), který je v opozici

Free culture česky

kOSA a kámen

Kniha propagátora nového pojetí autorských práv Lawrence Lessiga Free Culture je kolektivně překládána do češtiny. Její šíření je zdarma a najdete ji na stránkách www. root.cz/serialy/lawrence-lessig-svobodna-kultura.

Škála sporů o duševní vlastnictví je velmi pestrá a dobře ilustruje i společenskou atmosféru. V Česku jsou nejznámější spory s OSA – Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním (www.osa.cz). Jeden z nich je popsán na stránce www.volny.cz/jiri.hradec.

k tradičním svazům. Sdružuje autory, kteří se chtějí jednoznačně vymanit i z fiktivního zastupování správcem autorských práv (například již zmíněný OSA se snaží někdy účelově tvrdit, že zastupuje všechny). Pak máte jistotu, že nakládaní s autorskými právy je skutečně plně ve vašich rukou. Další možností je využití licence Creative Commons, jejíž aplikace do českého právního prostředí je v plném proudu (více na www.creativecommons.cz). Creative Commons umožňují autorovi určit u každého svého díla stupeň jeho ochrany a podmínek dalšího šíření. Tento koncept se v západním světě úspěšně používá již několik let. U zrodu Creative Commons stál Lawrence Lessig – guru nového pojetí autorských práv a velký kritik stávajících praktik hudebních i filmových korporací i jejich ochranářských organizací. Zajímavé je, že tento profesor práva na Standfordské univerzitě hájí svobodné pojetí autorských práv z konzervativních pozic, ač je mnohými oponenty nálepkován jako levičák. Jeho knihu Free Culture by měl znát každý, kdo nechce být ohlupován různými antipirátskými a udavačskými kampaněmi. Dozvíte se z ní například, že za vznikem Holywoodu – jednoho z center současného trendu tvrdé „ochrany soukromého vlastnictví“, stojí i pirátství. Začátkem dvacátého století prchali na východní pobřeží první podnikavci ve filmové branži před tvrdou rukou Thomase Edisona. Ten vlastnil potřebné patenty a jejich porušování tvrdě stíhal, a to i za cenu násilných akcí za hranicí zákona. Jeho chapadla však tehdy nedosáhla všude, a tak se z částečné krádeže Edisonových patentů zrodil nový průmysl. I krátký pohled do historie ukazuje, že s pirátstvím i ochranou duševního vlastnictví to není tak jednoduché, jak se nám snaží namluvit dnešní oficiální žargon. Zda se vymáhaní autorských práv stane jednou z povinných represí moderní společnosti nebo zvítězí racionální přístup, bude záležet i na zájmu a aktivitě jednotlivců. Autor je bývalý hudební producent.


Jaké důsledky mají ve vašem oboru autorská práva a patentová ochrana?

MUDr. Ivan David, CSc.,

kvalitní“, „méně účinná“ a podobné nesmysly. Naopak, generické firmy investují do vývoje vlastní kopie jen tehdy, pokud je lék v praxi velmi úspěšný a má dlouhodobě zajištěný odbyt a zisk i při konkurenci dalších generik a klesání cen. Úspěšný originální přípravek bývá výjimečně převratný, většinou o 10% lepší (pokud vůbec) a 10x dražší. Dostupnost generik velmi úzce souvisí s náklady na léčbu a tím i s dostupností péče. Aby bylo zřejmé, že nejde o „levičácké výstřelky“, stojí za to připomenout, že i prezident Bush opakovaně vyzýval k podpoře generik. Není divu, významná část nákladů na léky v USA jde z veřejných výdajů a dostupnost zdravotní péče patří v USA a nejen tam k prvořadým politickým problémům.

komunity uživatelů a vývojářů, kteří si navzájem pomáhají. Používání Linuxu umožňuje vyzkoušet si, jak by svět bez copyrightů vypadal.

psychiatr a bývalý ministr zdravotnictví Patentová ochrana léků je klíčovou otázkou zdravotnictví. Jakmile skončí patentová ochrana, mohou stejnou chemikálii pod jiným názvem vyrábět jiné firmy. Nyní náklady na výzkum a vývoj léků stále rostou a mohou dosahovat částek v desítkách miliónů dolarů, někdy i o řád vyšších. Ubývá nově vyvinutých léků, které představují skutečný pokrok v terapii. Tím roste riziko hospodářských ztrát tzv. „originálních firem“, protože nadějný přípravek se může v praxi ukázat málo přínosným. Tyto firmy na situaci reagují jednak fúzemi už tak gigantických společností, jednak skupováním akcií „generických firem“, aby mohly částečně ovládat výrobu generik, tedy léků vyráběných po vypršení patentové ochrany. Generika jsou při vstupu prvního generika na určitý trh asi o třetinu levnější, při vstupu dalších generik se ceny stlačují až na 20% ceny originálu i méně. Originální firmy proto musí zlevnit svůj produkt, a tím přicházejí o zisky. Proto se snaží politickým tlakem měnit podmínky patentové ochrany tak, aby se fakticky prodloužila. Jednak tlačí na udržení délky trvání patentové ochrany (proti opačným politickým tlakům), jednak si vymýšlejí další zákonná omezení, například „ochranu dokumentace“, takže generické firmy nemohou využít pro registraci svých produktů existující dokumentaci. Další finta na prodloužení patentové ochrany je „rozšíření indikace“ např. o další diagnózu nebo použití v dětském věku ... „Originální firmy“ mají velmi silné lobbistické struktury často i v nejvyšších strukturách státní exekutivy. Ty se podílejí na špinavých praktikách. V USA je patentová ochrana kratší než v Evropě. To jednak snižuje zisky „originálních firem“ a jednak stimuluje výzkum originálních přípravků, takže Evropa relativně zaostává. Demagogicky se tvrdí, že generika jsou „méně

Jan Pavelka,

DJ a právník, zakladatel SNA

Ing. Petr Hlubuček, programátor

Na copyrighty jako programátor narážím velice často. Sám ke své práci používám GNU/Linux, který mi svojí koncepcí a filosofií vyhovuje mnohem víc nežli majoritní, všeobecně rozšířený systém MS Windows. Linux je šířen pod tzv. svobodnou licencí - zjednodušeně rečeno: program mohu používat zadarmo, s jediným omezením: pokud ho nějakým způsobem vylepším, musím toto vylepšení poslat také původnímu autorovi. Linux mi ušetří spoustu peněz i času - místo kupování software, opisování sériového čísla, aktivování atd. se pouze stačí připojit k internetu, vybrat si požadovaný program z nabízeného seznamu a chvíli počkat - stažení a instalace proběhne automaticky a legálně. Při používání svobodného software však musím řešit i problémy. Stoprocentní není spolupráce s komerčními programy (mám např. problémy s dokumenty MS Word), některé aplikace neexistují (tvorba profi hudby a grafiky), problém je taky se slabší podporou hardwaru. Většinu nepříjemností s Linuxem je ale možné víceméně snadno zvládnout – s pomocí Googlu a celosvětové

Autorské právo je důležitým prvkem hudebního průmyslu v jeho současné podobě. Kdyby nebylo autorského práva, autory by nic nemotivovalo tvořit, neboť by nebyla zajištěna ochrana jejich děl a autoři by neměli záruku toho, že se vůbec uživí. Na druhou stranu je zřejmé, že způsob, jakým autorské právo do současné doby fungovalo, se změní. S příchodem internetu přicházejí nové fenomény jako např. masivní stahování hudby, ústup fyzických nosičů hudby, nové prodejní modely, vznik čistě internetových rádií s celosvětovým dosahem apod. Na tyto trendy budou muset reagovat nejen autoři, ale především hudební a nahrávací společnosti, ochranné svazy a neposlední řadě především zastaralá legislativa. Autorské právo se mění, již nyní někteří autoři dávají svá díla na internetu k volnému užití, někteří používají omezený copyright, kdy svým dílům přiřazují jen některá práva (např. prostřednictvím CreativeCommons), někteří dále využívají stávajících obchodních modelů. Jen čas ukáže, kam se po tomto bouřlivém období rozvoje informačních technologií autorské právo posune. Co se týče samotného míchání hudby, tak zde samozřejmě dochází k obdobnému vývoji jako v ostatních oblastech hudby, nicméně míchání hudby je dosti specifická disciplína, ve které se ani příchod nových technologií či nových obchodních modelů z právního hlediska příliš neprojevuje. Bootlegové spory totiž probíhají po celém světě již desítky let a probíhat budou i nadále bez ohledu na to, jestli se hudba míchá na gramofonech, CDčkách, na Final Scratchi nebo ve studiu.


Autor: Michal Just

Patenty na život Všechny typy ochrany duševního vlastnictví mají za cíl chránit tvůrce před plagiátorstvím a neoprávněným využitím jejich práce. Podle patentového zákona USA je patentovatelné „cokoliv pod Sluncem co člověkem jest vytvořeno“. Dá se to ale říci například o sekvencích DNA, na něž je v současné době podáno okolo tří miliónů patentů? V mnoha případech, jako je doslovné opisování autorů, kradení vynálezů nebo využívání cizího loga, není využití paragrafů na ochranu duševního vlastnictví sporné. Existují ale mezní případy, ve kterých začíná pochybnost vystrkovat růžky. Je správné, že o takových případech rozhodují úřední komise případ od případu. V ČR je to například Úřad pro ochranu průmyslového vlastnictví, oddělení autorského práva Ministerstva kultury a patentový úřad. Jelikož však na rozhodnutí takových komisí závisí nemalé zisky soukromníků a firem, je celé prostředí rozhodovacího procesu velmi ohroženo lobováním, manipulací a korupcí. Ačkoli většina případů končí vítězstvím zdravého rozumu nad zájmy zisku, někdy se tak děje až po dlouhé a často dosud neuzavřené právněpolitické bitvě.

Neem

Basmati

DNA

Patent na rýži Může si f irma, která se zabývá luštěním a modifikací genu rýží, zaregistrovat indickou Basmati a prodávat ji s pozměněným genofondem? Jak je to s přírodninami vůbec? Je legitimní registrovat si jejich názvy, genofondy či účinné látky? Co když si velká firma zaregistruje něco, co všichni běžně používají, ale nikoho dosud nenapadlo si to patentovat? Mohu si zítra podat patent na kosu, bicykl, tužku, bábovku nebo lopatu? Jedna z nejznámějších copyrightových pří, která přešla v dočasný mezinárodní skandál, je spor o obchodní značku Basmati. Výraz, který označuje jednu z nejhodnotnějších světových odrůd rýže pocházející z Indie, si v roce 1997 nechala patentovat texaská firma RiceTec. Patent obsahuje DNA řetězce Basmati, které lze podle firmy za Basmati ještě považovat, stejně jako způsob, jak daný vzorek rýže analyzovat a testovat. RiceTec následně čelila obvinění z biopirátsví, jímž se rozumí zcizení domorodého duševního vlastnictví. To způsobilo krátkou diplomatickou krizi mezi Indií a USA, kdy Indie hrozila přednesením stížnosti na půdě Mezinárodní obchodní organizace (WTO), což by mohlo vyústit v obchodní embargo uvalené na USA. RiceTec nakonec

10

přišla o většinu práv spojených s patentem, včetně práva nazývat svou rýži Basmati, což také zachránilo indické a pákistánské farmáře od rozsáhlých obchodních ztrát. Indická vláda poté iniciovala projekt vlastního přečtení DNA řetězců Basmati - tentokrát ne kvůli patentování nebo registraci trademarku, ale kvůli utvoření vlastního měřítka, co je Basmati rýže a co ne, jež by se uplatnilo v případných dalších sporech.

Registrace pampelišky Další případy biopirátsví proběhly okolo pokusů o chráněnou registraci tradičních afrických, jihoamerických a indických bylin nebo jejich izolovaných účinných látek. K prokázání předchozích znalostí o léčivých vlastnostech

bylin, jako je kurkuma, karele nebo neemu, byly v soudních procesech předloženy edice a překlady starých děl, rukopisů a dalších pramenů. Kultury, které nedbají o psanou tradici, jsou v těchto sporech v nevýhodě a stávají se snadnou obětí biopirátství. Méně propracované pokusy o registraci kolektivního duševního vlastnictví proběhly i v Česku. Firma Ecce Vita se před dvěma lety pokoušela přihlásit ochranné známky na některé všeobecně používané indické byliny, respektive jejich sanskrtská jména: Amalaki, Ašvaganda, Neem a Tulsí . Žádost neprošla, což svědčí o vítězství rozumu. Po jejím schválení by se dala očekávat lavina registrací bylin, indickými počínaje a pampeliškou konče.


Komu patří DNA Další velké soudní pře se v současnosti točí kvůli patentům lidského DNA. Jsme automatickými majiteli „práva na kopii“ své vlastní DNA? Odpověď na tuto otázku je sporná. Neexistuje celosvětový právní rámec a každý případ se posuzuje zvlášť. Obavy z krádeže a zneužití individuální DNA jsou více než pochopitelné. Některé firmy, jako například dnacopyright. com, si z patentování osobní DNA udělaly dobrý obchod. Ale je tu otázka, kterou si tvůrci DNA copyrightu ani patentový úřad patrně nekladou. Jsme opravdu vlastníky „vlastní“ DNA? A pokud ano, je tu hlubší otázka: „My? Ale kdo je to my?!“ Asi nelze očekávat, že najdeme konsenzuální odpověď. Ať už byla jakákoli, vždy existují různé perspektivy: buď je člověk konglomerátem sobeckých genů, ale pak si tento konglomerát podává patent na sebe sama, což je dost bizarní situace, nebo přistoupíme na nějakou formu dualismu například duše a těla, ale pak by byly vedle duše kandidáty na vlastníka copyrightu i tak těžko uchopitelné entity jako „příroda“, „život“ nebo „bůh“. DNA, a to ani ta lidská, rozhodně není zcela neproblematicky „čímkoli pod sluncem co je uděláno člověkem“. Je jasné že s tak zamotaným arsenálem se budeme jen těžko městnat do právnických šablon. Ostatně zdravý rozum opravdu napovídá, že kdo jiný by byl vlastníkem „mé“ DNA než „já“. Je ale potřeba podávat si na takovou samozřejmost placený patent?

Patenty na lidský genom Přesto je zhruba pětina lidské genetické informace patentově chráněna. Zhruba tři čtvrtiny těchto patentů jsou podány v USA. Většina takto podaných patentů je v soukromých rukou farmaceutických gigantů. Koncem devadesátých let minulého století se rozjel mezinárodní projekt Lidský genom a konkurenční soukromý projekt farmaceutické f irmy Celera pod vedením biologa a mecenáše Craiga Ventera. Neobvyklost konkurence státního a soukromého sektoru ještě zvýšila skutečnost, že část Venterova programu probíhala na jeho soukromé lodi, v právním vakuu mezinárodních vod. Zatímco výsledky státního výzkumu byly publikovány ve volně přístupné webové databázi, přístup k „soukromým“ výsledkům byl zpoplatněn a část z nich byla ochráněna patenty. Do konce programu jich bylo podáno na šest a půl tisíce (nyní je podáno kolem tří miliónů patentů). Boomu patentování fragmentů lidského genomu soukromým sektorem, který mezitím propukl, postavila hráz až legislativa z roku 2000, kdy byl vydán zákaz patentování „hrubého genetického materiálu, tj. samotných DNA sekvencí vyskytujících se v živých organismech“. V následujících dnech prý činily ztráty dosud prosperujícího odvětví 60 mili-

ard dolarů. Postupem času se ale ukázalo, že to se zákazem nebylo tak horké. Možnost patentovat lidský genetický materiál dále zůstala, ovšem v poněkud omezené podobě. Celá záležitost tak trochu připomíná doby Klondajku a divokého západu vůbec, kdy kolonista doráží na cizí nedávno „objevené“ území s hrubě otesaným kůlem opatřeným cedulí se jmenovkou a nápisem „to je moje“. Také v tomto případě byla až dodatečně tato do očí bijící drzost alespoň trochu zjemněna.

Otevřený konec Precedentem patentu genetického materiálu byl případ biologa Čakravartiho, který na počátku 80. let patentoval geneticky pozměněnou „ropáckou“ bakterii, schopnou metabolicky zpracovávat ropu a některé její produkty. Následný právní spor vyhrál s argumentem, že pozměněný genetický materiál se ve volné přírodě nevyskytuje a tudíž se jedná o vynález. Toto jsou zadní vrátka, kterými se do hry vrací mnohem nejednoznačnější pokusy o patenty na části genetického materiálu lidského genomu. Dvě nová kritéria uváděná v patentovém zákoně – totiž prokazatelná „užitečnost“ (utility) a nutnost, aby se „nejednalo o hrubý, v přírodě se vyskytující materiál“ (raw natural material) – se totiž podaným patentům někdy daří splnit i pouhým připojením náležité „omáčky“. To první, vylíčením případné využitelnosti, což může být pro podavatele patentu jednoduché slohové cvičení, a to druhé často už pouhým faktem digitalizace genetického stringu s odkazem na to, že něco takového se přeci „ve volné přírodě nevyskytuje“. Mezinárodní srovnání ukazuje,

že v USA je podání takových patentů snažší než např. v Německu, kde je na ně od roku 2004 uvaleno jen těžko překročitelné embargo. Podíváme-li se na věc čistě utilitárně, shrnují zastánci patentování DNA sekvencí jeho výhody jako ochranu investic vložených do výzkumu a tím i podporu a stimulaci výzkumu samotného. Odpůrci shrnují jeho nevýhody jako zbytečné prodražení výzkumu, a především jeho zbrždění. Navíc se díky patentům prodražují různé medicínské a diagnostické procedury, což je už samo o sobě eticky problematické. (Pro srovnání: podávání patentů např. v oblasti chirurgických postupů není z etických důvodů mezinárodně přijímáno.) Velmi problematické je i pravidlo, podle kterého je výhradním vlastníkem patentu na určitou sekvenci DNA ten, kdo dokázal její využitelnost v jednom určitém případě a už tedy nikoliv ten, kdo by dokázal využitelnost téže sekvence v případě jiném. Asi tak, jako když někdo přijde na to, že extrakt z určitého stromu je výborné projímadlo a podá si na něj patent a někdo jiný by s tím samým extraktem chtěl „patentovaně“ čistit boty – ale už by nemohl. Tento příběh má zatím otevřený konec a nejnovější vývoj naznačuje, že se na jeho podobě bude i nadále podílet zákonodárná moc a tedy politika. V roce 2007 byl republikánskými senátory v USA podán návrh zákazu patentování genetického materiálu a zákona o občanské přístupnosti výsledků genetického výzkumu, obé se však doposud nepodařilo prosadit. Autor je doktorand na Přírodovědecké fakultě UK

11


Autoři: Tomáš Havlín, Martina Křížková

Živi z kopie

S mýtem o zlatých českých ručičkách se pojí mýtus o českém vynálezci – šikovném solitérovi, který chodí na patentový úřad jako do samoobsluhy. Česko je ale spíš krajem kopií než vynálezů. A ani to mu nemusí vydržet dlouho. České vynálezce lze pracovně rozdělit do tří kategorií. Jsou tu oni domácí kutilové, kteří přijdou na nějaký zlepšovák a nahlásí ho na patentový úřad. „Stále se nám zabíhal pes. Manžel proto vyrobil mobilní telefon, který se přidělává na obojek, s jeho pomocí je možné komunikovat se psem,” popisuje rodinný vynález Zdenka Jílková, důchodkyně a provozovatelka penzionu ve Vrchlabí. S manželem dali dohromady pár stovek a psí mobil přihlásili na úřad. Bez touhy po monopolu na komerční využití, který má patent zajistit v první řadě. „I kdybychom začali vyrábět, tak do toho skočí Čína,” přemýšlí Jílková. Vedle kutilů bez obchodních ambic existují lidé, jejichž vynálezy sice neobrátí svět naruby, ale uplatnění pro ně se najde. „Momentálně zastupuji Čecha, který má firmu v Itálii a vymyslel systém na automatické sklápění záchodových prkýnek. Už si našel firmu, která to bude vyrábět. Udělal jsem si rešerši a patent na 99 % dostaneme,” říká patentový zástupce Martin Buršík. Vynálezců je podle něj u nás stále dost. „Jsou to lidé, kteří když se na něco dívají, tak okamžitě přemýšlí o tom, jak to zlepšit,” tvrdí.

V patentech se počítá jen ten první, jak dobře věděl už Cimrman.

Do poslední kategorie spadají vývojáři velkých firem a akademická esa, jichž je sice jako šafránu, ale o to více jsou vidět. Patří k nim například profesor Antonín Holý z pražského Ústavu organické chemie a biochemie, který objevil účinné látky využívané při léčbě HIV/ AIDS a hepatitidy, nebo Oldřich Jirsák z Technické Univerzity v Liberci, jehož tým vyvinul stroje na tkaní nanovláken v průmyslovém měřítku. Vědce z této skupiny spojuje nejen to, že působí na akademické půdě, ale i to, že čerpají silnou podporu ze soukromého sektoru. Holý spolupracuje s americkou farmaceutickou firmou Gilead Sciences, která ročně přisype na pražský výzkum přes milion dolarů, Jirsákův tým je unikátní v tom, že pracuje s původně čistě českou firmou Elmarco.

Malá země, malá čísla Ačkoli statistika udělených patentů nedává o současném stavu vynálezectví přesný obraz, lze si z ní určitou představu vytvořit. Úřad průmyslového vlastnictví (ÚPV) loni posvětil necelé čtyři tisíce patentů. Více než dva tisíce sedm set z nich ale připadlo na patenty, které

12

jsou podány u Evropského patentového úřadu (EPÚ) a v Česku jsou pouze formálně schvalovány. Ze zbylých dvanácti set vynálezů jich téměř tisíc patří zahraničním přihlašovatelům, a tak se skutečný počet českých patentů smrskává na 227. Ačkoli počet potvrzených evropských patentů rok od roku roste, suma těch českých zůstává konstantní. Malá země, malá čísla. „Tradice českého kutilství stále žije, problém je v tom, že chybí peníze,” tvrdí Ivan Jakubec z Ústavu hospodářských a sociálních dějin. Vzpomíná na první republiku, kdy prapor vynálezectví držel vysoko například dnes už polozapomenutý Ludvík Očenášek, prototyp renesančního všeuměla a příčného vědce. „Na Vltavě zkoušel hydrodynamické čluny, o které byl zájem až v Japonsku, a na bělohorské pláni testoval rakety, které dosahovaly výšky až dvou kilometrů,” říká Jakubec. To ale nebylo všechno. Zhmotněný Jára Cimrman vyrobil také rotační benzínový motor a v souvislosti s 1. světovou válkou zkonstruoval vzdušné torpédo. „Do dějin se zapsal i tím, že během války napíchl linku mezi ministerstvy války ve Vídni a v Berlíně a odposlouchával ji,” říká historik. Dnešní vědce


připomínal Očenášek trvalým nedostatkem financí. „Byl po uši v dluzích, protože ne všechny vynálezy byly úspěšné. Nezbylo mu, než přihlašovat některé patenty na členy rodiny,” vysvětluje Jakubec. Během čtyřiceti let vlády komunistické strany české vynálezectví také na oko kvetlo. Jak ale připomíná ředitel patentového odboru ÚPV Jaroslav Kozák, je to proto, že v éře reálného socialismu byly plánování podřízeny i samotné vynálezy: „Počet podaných patentových přihlášek musel rok od roku stoupat.” Patent přitom nesliboval svému autorovi standardní ochranu. Udělovalo se pouze tak zvané autorské osvědčení, které ovšem nedávalo privilegium vynálezem disponovat. Vynález byl národním majetkem.

Bez záblesků génia Ze statistiky je zřejmé, že přestože se zdejší vynálezci mohou pyšnit některými úspěchy, Česko je stále zemí, která uznává mnohonásobně větší množství zahraničních patentů, než kolik sama produkuje vynálezů. Ročenka ÚPV uvádí, že pouze 11 % patentů platných na českém území je v rukách tuzemských majitelů. Nikdy tomu nebylo jinak. „Už za Rakouska-Uherska pocházela většina u nás přihlášených patentů z Německa,” říká historik Jakubec. Podle experta na patentové právo Jana Žambocha, který se specializuje na oblast farmaceutického průmyslu, je disproporce mezi počtem domácích a zahraničních patentů pro Česko ovšem zcela nevýhodná. „Třeba Američané (v loňském roce získali v ČR 491 patentů – pozn. red.) se nám musí smát. Oni velmi dobře chápou, že patenty mají chránit zájmy jejich podnikatelů. Naopak by nerozuměli tomu, proč Češi podporují cizí patenty, když sami nemají žádné vynálezy,” poznamenává.

Žamboch má vůči patentům obecně nevraživý postoj. Považuje je za umělé, státem vytvořené komerční monopoly, které jsou sice ospravedlňované rozvojem výzkumu, ale ve skutečnosti působí spíš v opačném směru. „Až 95 % přihlášených patentů zůstává průmyslově nevyužito a slouží pouze k tomu, aby brzdily konkurenci. Ve farmaceutickém průmyslu například platí, že firma si nepatentuje jen jednu účinnou látku, ale celý soubor sloučenin. Ve výsledku tady pak vznikají celé lány látek, které nejsou využívány, ačkoli by mohly být k užitku. Sice na nich může probíhat výzkum, ale pokud ho nelze komerčně využít, motivace se ztrácí,” říká. Patenty podle něj ve skutečnosti neslouží vědě, nýbrž pouze velkým firmám s dostatečným kapitálem. Dokládá to i tím, že samo patentové právo vědecké objevy z patentovatelnosti vylučuje – jako ochranu vědy před negativními důsledky monopolizace. Patentovat lze až technické řešení, které přivádí vědecký objev k průmyslovému využití. „V tom už ale nejsou žádné záblesky génia, jedná se v zásadě o rutinérskou práci. Firmy rozsáhle čerpají objevy i z veřejné akademické sféry a pak už je to jen otázka peněz, zaplatit lidi a vývoj,” tvrdí.

Sto tisíc patentů Na jednu stranu zřejmě platí, že množství zahraničních patentů na českém území brzdí výrobu domácích podniků a tím pádem i výzkum. Ne každý patent, který je zaregistrován na mezinárodní úrovni, ale platí i v Česku. Evropský patentový úřad registroval za loňský rok zhruba šedesát tisíc nových patentů, z nichž však na území ČR platí necelé tři tisíce. Vzniká tím mezera, která nabízí českým firmám možnost vyrábět pro domácí trh to, co je jinde v Evropě patentově chráněné. „Ono se není čím chlubit, ale většina českých firem stojí na kopírování ze zahraničí,” přiznává anonymní patentový zástupce, který si nepřál být jmenován. „Pokud u nás není výrobek chráněn, tak to není protizákonné. Firmy by toho měly využívat co nejvíce.“ Podle něj záleží hlavně na úrovni kopie. Za otrocké napodobení originálu hrozí soud za nekalou soutěž, nemluvě o porušení ochranné známky. Některé firmy přesto riskují. Buď z neznalosti, anebo prostě doufají, že se jim to dočasně vyplatí a výrobce originálu se nic nedozví. Takových případů prý ale ubývá. Hrozí nicméně, že čeští podnikatelé a firmy o možnost kopírovat jinde chráněné výrobky přijdou. Došlo by k tomu v případě, že by byl současný evropský patent nahrazen tzv. komunitárním patentem. Rozdíl mezi oběma spočívá v tom, že zatímco první neplatí automaticky ve všech zemích evropské sedmadvacítky, ale jen v těch, které si přihlašovatel vybere (a zaplatí), ten druhý by měl celoevropský dosah. „Dokážete si to představit? Místo tří tisíc patentů by jich každý rok v Česku přibývalo sto

tisíc. O dopad na vědu tolik nejde, ta může být pěknou vizitkou, ale stát na ní nestojí. Horší by to bylo pro menší a střední podniky, které tvoří ekonomickou páteř státu,” obává se patentový zástupce. O zavedení komunitárního patentu se podle něj vážně uvažuje: „Třicet let nebyl z dobrých důvodů přijat. Teď na to ale znovu tlačí Francie.”

Kopírováním k bohatství Situaci českých podniků může v kombinaci s komunitárním patentem zhoršit také čínský ekonomický boom. Čína, která zbohatla na kopírování, už totiž zdaleka není jen plagiátor. Čínské úřady loni registrovaly třicet dva tisíc vynálezů, což už je více, než kolik podají země EU dohromady, a je to také šestkrát více než kolik čínské firmy podaly před šesti lety. „Pokud si čínské firmy pořídí relativně levně komunitární patent, dostanou se s jeho pomocí i do zemí, kam by jim nikdy nestálo zato vkročit. Třeba do České republiky,” vysvětluje zástupce. Podle Žambocha nehrozí Česku zkáza. „My to přežijeme, u nás je peněz dost,“ uklidňuje. Mnohem hůře je na tom ale třetí svět, kde nejsou kvůli přísné patentové ochraně za rozumnou cenu k mání ani základní léky. Některé ze silnějších rozvojových zemí proto vydávají tzv. nucené licence, s jejichž pomocí obchází ve stavu nouze firemní patent a nakupují levnější generika. Loni tak rozhodl například brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který porušil patent americké firmy Merck & Co. na lék Efavirenz pro lidi trpící HIV. Proti monopolnímu patentovému systému, který spíš než domácí výzkum posiluje postavení nejsilnějších hráčů na trhu, navrhuje Žamboch prostředí čisté konkurence, ve kterém by se poznatky a postupy mohly volně kopírovat. „Kopírování je podstatou úspěchu. Jak by se konec konců mohly Spojené státy industrializovat, kdyby nekopírovaly evropské vzory? Kopírování vede k bohatství, monopoly mu naopak brání. A já mám bohatství docela rád,” směje se.

13


Autorka: Ivona Novomestská

Intelektuální show bez popcornu Za slam poetry po vlastech českých

Hvězda slam poetry scény Bohdan Bláhovec.

Chtěli jste někdy být u toho, když vznikají verše? Tváří tvář básníkovi či básnířce, pomáhat rýmům na svět… Povzbudit poetu, když se mu poezie rodí v hlavě? A když, inspirováni poezií, pocítíte touhu sami začít tvořit, vyskočíte na pódium a předložíte své básně publiku, které vás okamžitě jásotem odmění nebo vypíská? Pokud je to tak, vítejte na slam poetry. Slam poetry má v České republice již pětiletou tradici. Tato soutěž básníků, básnířek, improvizátorů a performerů všeho druhu se postupně rozšířila do všech koutů naší země. Vítěz z každého regionálního kola postupuje do finále, ve kterém ten nejúspěšnější získává nemalou finanční prémii. Každý vystupující má možnost ve třech minutách zaujmout publikum, nesmí však používat rekvizity a kostýmy, může přednášet pouze svůj vlastní text. Co všechno najdete na slam poetry? Básníky a performery, kteří buď recitují své básně psané do šuplíků nebo divoce improvizují. Obecenstvo hltající mezi doušky nápojů a dršťkové polévky verše o lásce i politice. Porotu složenou z těch, kteří přišli. Smích, potlesk, hlasité povzbu-

14

zování i pískot … Prostě soutěž v tom, kdo ve třech minutách nejvíce pobaví, potěší, zaujme, roztleská.

Smrtící Hradec, vulgární Ústí, nemilosrdná Plzeň První místo, kde se letos soutěžilo o postup na brněnské finále, byl Hradec Králové. V natřískané hospůdce letního kina Širák se publikum skládalo z těch, kteří dorazili na slam a také z těch, kteří přišli jednoduše jen tak na pivo a básně si poslechli v přestávkách debaty o fotbalu. Martin Filip, vítěz loňského kola, přeskakoval ze stolu na stůl a poeticky vyhrožoval, že jednou složí „smrtící báseň“, Lubor Permský zase slamoval v rytmu rock’n’rollu.

Vítěz hradeckého slamového klání, teprve osmnáctiletý Ondra Macl, se letos do soutěže přihlásil poprve. V tom ostatně spočívá jedno z velkých kouzel slam poetry. Favorit nemá do poslední chvíle jisté, kdo se s ním nakonec v soutěži utká, přihlásit se může kdokoliv, nelze předvídat, jaké talenty a styly se spolu na jevišti střetnou. Jednoho z nejbouřlivějších regionálních kol byl svědkem ústecký klub Cirkus. Atmosféra v sále od začátku připomínala spíše soutěž v tom, kdo rozchechtá diváky vulgárnějším vtipem či narážkou. Recitace klasických veršů o lásce či nespravedlnostem na planetě Zemi vyznívala hluše, publikum v Ústí dávalo najevo, že je zvědavé spíše na vystoupení tvrdšího zrna.


Vašek Formánek, vítěz ústeckého kola, dokonce začínal své vystoupení slovy: „Je tady ale v publiku atmosféra, všichni chtějí jen kundy a péra …“ I plzeňské regionální kolo potvrdilo, jak odlišné je publikum v jednotlivých městech a jak moc se atmosféra odvíjí od kvality soutěžících. Diváci nedali žádnému z účastníků nic zadarmo. Slamerka, která neměla co říci, o přestávce raději utekla a druhého kola se už neúčastnila. Inu, takový už slam je. Divoký a nemilosrdný. Vyhrál René Jahoda, Pražák, který zataktizoval a jel soutěžit do menšího města s menší konkurencí, v kterém je navíc oblíben. Podobná situace se opakovala v Brně, kam se přijel předvést Jakub Foll, vítěz loňského finále. Letos byl poražen v Praze Bohdanem Bláhovcem, a tak svou improvizací zkusil zapůsobit na brněnské publikum, které jeho snahu ocenilo a vyslalo ho za Brno do finále.

Sebevražda v přímém přenosu Samotné letošní finále se konalo rovněž v Brně, na Flédě, a překvapilo většinu účastníků i samotné organizátory. Přeplněné hlediště, atmosféra velkého očekávání a na konci velká překvapení. Jakub Žáček, moderátor a herec z brněnského HaDivadla, jehož výkon mnohdy svým vtipem překonával vystoupení soutěžících, postupně představoval devět adeptů na hlavní cenu. Zvláštní bylo letošní finále především tím, jak ho pojala porota – vybraná jako vždy náhodně mezi diváky. Nikdy předtím se totiž nestalo, aby ve finále padala od poroty tak nízká ohodnocení. Po prvním kole se v místnosti, kde se účinkující připravovali, rozprostřela napjatá atmosféra. Debatovalo se o tom, co se letos stalo: Je snad kvalita vystoupení letos nízká? Nejsme ve formě? Nebo se prostě tentokrát jen na Flédě sešla porota, která hodnotí jinak? Mnozí diváci se shodli na tom, že neúspěšnými slamery byli tentokrát na Flédě ti, kteří ve svém vystoupení vynechali publikum, ponořili se sami do sebe místo toho, aby komunikovali s lidmi pod pódiem. Jedna z pravidelných návštěvnic slam poetry, Lenka Matoušková, k tomu říká: „Lidi sem nepřišli ocenit kvalitu básní, to se možná odehrává na večerech s poezií, na autorském čtení. Ale slam poetry je něco jiného: je to takový boxerský ring, kde se knokautuje slovy, je to taková intelektuální show bez popcornu.“ Sobotní večer na Flédě byl svědkem slamové sebevraždy Bohdana Bláhovce, jednoho z favoritů. Bohdanovo vystoupení v druhém kole nakonec trvalo téměř devět minut. Bylo jakýmsi vhozeným ručníkem do ringu. Vyjádřením posunu, který má za sebou člověk považovaný za průkopníka slam poetry v Čechách. Vyjádřením potřeby posunout se dál, nevařit dál stále stejné ohrané fungující vtipy a pokusit se nabídnout publiku toto zjištění přímo na pódiu,

ve verších. Představte si rockovou zpěvačku, která před vyprodanou halou spustí operní árii, nebo baletku na prknech Národního divadla, která po přestávce začne tančit v rytmu diska. Vydat se jinou cestou, to bylo podle mnohých to, co chtěl Bohdan Bláhovec svým vystoupením říct. A pro mnohé v sále to nebyl úplně marný pokus. Posuďte sami: „Loudám se, loudám se, loudám, prodávám slova, dva nula pět a dnes zase znova, za deset bodů šel bych světa kraj, krájím se, krájím, né! Nehájím se, nehájím, vy chcete můj humor slyšet znova? Tento verš, to nebyla nová poezie, a to že parafrázuji Vrchlického, dneska bezcenného… Ze sebe unaven, vítěz cen, ze sebe unaven, otráven, túra, tortúra, tortúra, rámuji a chci vám pouze říct, že lítý dav plný hlav, pouze já součástí davu vůkol vám, vůkol vám, myšlenku nemám, rád bych ji dal, dál, dál, kudy dál, za deset bodů, poezií lítý dav tady žijí, haha, vy smíchovci, my bláhovci, vy manipulovatelný ovci, vaše ovoce, moje emoce…“ A tak se stalo, že favorit, kterého by ještě před finálem nejeden divák tipoval na vítěze, propadl díky trestným bodům na konec žebříčku a přitom byste těžko našli člověka v sále, který by o něm prohlásil, že byl nejhorší. Letos zvítězilo dobře připravené vystoupení proti improvizaci. Hlavní cenu si odnesl Jan Jílek, vítěz regionálního kola v Olomouci. Zabodoval v obou kolech svým klidným a chytrým humorem a odnesl si prémii pro vítěze - třicet tisíc korun a mohutný potlesk plné Flédy.

Kdokoliv cokoliv Dominika Špalková z hradeckého občanského sdružení Poco a poco animato popisovala, jak se vlastně zrodil nápad přinést Slam poetry i do Hradce Králové. Když soutěž poprvé viděla před lety v Olomouci, nepřišlo jí to možné. Ale bála se zbytečně. I hradecké organizátory zaujala tato nová forma svou odlišností od klasického přednesu poezie, klasické interpretace. „Pro nás je důležité dávat umělce a lidi obecně dohromady a motivovat je, aby tvořili spolu. Aby se o sobě talentovaní lidé v Hradci dozvěděli a pouštěli se do společných projektů a nabourávali tu dnešní modlu zvanou individualismus. Rozvíjet v ostatních potřebu tvořit a bavit – nejen být baveni,“ dodává Dominika Špalková. Hlavní organizátorkou Slam poetry je Lenka Zogatová z Brna. Když v roce 2006 zaniklo brněnské nakladatelství Petrov, které bylo pořadatelem festivalu Poezie bez hranic v Olomouci – zde proběhly tři ročníky soutěže Slam poetry – rozjela společně s přáteli Evou Petlákovou a Martinem Reinerem organizaci finále Slam poetry 2006 v Klubu Fléda v Brně. A po něm se rozhodla pokračovat. Je také autorkou scénáře k dokumentu Myslím, tedy slam, který režíruje slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi pro brněnskou redakci České televize. U slam poetry ji stále drží to, že se český styl

této soutěže teprve utváří, formuje a že záleží jen na organizátorech, účastnících a publiku, jak se bude dál vyvíjet. Přestože je to „licence“ převzatá z USA, má slam poetry zde v České republice svou zcela originální podobu i vývoj. „Hodně lpím na otevřenosti soutěže, na tom, že se může přihlásit kdokoliv a předvést, v rámci těch základních tří pravidel, cokoliv. V době, kdy se české kulturní veličiny vyjadřují proti street artu či zpochybňují smysl rádia Wave, považuji fenomén slam poetry za nesmírně důležitou věc,“ říká Lenka Zogatová. Kromě slovenské filmařky Zuzy Piussi se o slam poetry zajímalo i duo známých českosnových dokumentaristů Filip Remunda a Vít Klusák. S nápadem zaznamenávat slamová klání přišel Vít Klusák: „Já jsem poprvé slam poetry navštívil, když jsem se přišel podívat na svého bratra, který soutěžil. To, co mě fascinovalo, byla ta atmosféra, která se rozprostřela mezi pódiem a publikem v sále. Není totiž moc často vidět, aby vystupující a publikum tvořili jednu skupinu. Ve slamu si každý divák v publiku může představit, že vyskočí na pódium a stane se z něj v tom okamžiku ten, co zkusí zaujmout ty pod pódiem. Dalo by se říct, že slam je umělecky a sociálně dokonale spravedlivý. Lidé v sále se nedělí na diváky a herce, celebrity a ty obyčejné, po představení odcházejí všichni jedněmi dveřmi.“ Jak vidno, slam pro různé lidi, kteří se s ním setkali nebo ho tvoří, vyjadřuje různé věci. Pro jedny soutěž v básnické improvizaci, zábavná hra se slovy, pro jiné cesta k překonání sebe sama, záře reflektorů pro každého, kdo se odváží. Autorka studuje Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Před měsícem se mi zjevila panna Maria Haló, haló, na hlavě svatozář Na hlavě jedenácté svatozáří Ne špinavá ale čistá blondýna Krev a mlíko, jako víno, jako vina Byl jsem hin Řekl jsem, jsem hin Řekl jsem, ich bin hin Řekl jsem, jsem bin Ládin Řekl jsem, ich bin Ládin Řekl jsem, ich bin bin Ládin Řekl jsem, ich bin Aladin Řekl jsem, ich bin Ládinosaurus rex Řekl jsem, trias jura dělnická třída Řekl jsem… sex… a doufal, že se přidá Ona tam stála jak solný sloup u Sodomy a Gomory Jak báj báj pás mé srdeční komory Jak pes bye bye, co znásilnil a sežral psa čau čau… Ukázka z vystoupení letošního vítěze Jana Jílka z Olomouce

15


© UNICEF/Michael Kavanagh/ Demokratická republika Kongo 2008

Autor: Unicef

Dva malí sourozenci se drží v objetí před mobilním zdravotním střediskem, podporovaným UNICEF ve městě Kibirizi v provincii Severní Kivu.

UNICEF v Demokratické republi Demokratická republika Kongo – jeden z největších států Afriky rozlohou (2,3 mil. km2) i počtem obyvatel (60,6 mil., z nich téměř 12 mil. dětí ve věku do 5 let), bohatý na nerostné suroviny (rozsáhlá naleziště diamantů, mědi, zlata, kobaltu, uranu a tantalu) a lesy (polovina všech lesních porostů Afriky). Zároveň je ale jednou z nejchudších zemí světa, s vysokým stupněm podvýživy obyvatelstva a s 9. nejvyšší dětskou úmrtností (každý rok zde umírá 205 dětí z 1000 živě narozených). Do roku 2003 byla Demokratická republika Kongo devastovaná vleklou, šest let trvající válkou, během níž zemřelo na 5,4 milionů lidí – zejména civilistů, žen a dětí následkem hladovění, vyčerpání a nemocí. Východ země, bohatý na nerostné suroviny, zůstal i po skončení války zdrojem četných konfliktů a násilností, které vyvrcholily propuknutím nových bojů v srpnu letošního roku. Jen od konce srpna do počátku listopadu letošního roku muselo v provincii Severní Kivu

16

na východě země (hlavní město Goma) odejít ze svých domovů na čtvrt milionu lidí, mnozí z nich opakovaně – většinu z nich tvoří ženy a děti. Podle oficiálních odhadů je právě nyní v Severním Kivu bez domova více než 1 milion lidí (pětina všech obyvatel této provincie!).

Byla jsem doma, když nás napadli Když Furaha Nyirasafari, jednatřicetiletá žena žijící se svými dvěma malými dětmi v dočasném

táboře Nyanzele v Severním Kivu, vzpomíná na chvíle, kdy jejich vesnici přepadli vzbouřenci, její krásné hnědé oči jsou najednou strnulé a bez výrazu: „Byla jsem doma, když naši vesnici napadli. Zpočátku jsme o nich vůbec nevěděli, přišli tiše. Ale pak, když začali s rabováním, byly jejich ostré hlasy slyšet všude.“ Furaha se až otřásla při vzpomínce, co zažila a jaké nebezpečí jí a jejím dětem hrozilo. „A jak kradli všechny ty naše věci, najednou jsem si uvědomila, že musíme rychle pryč. Popadla jsem děti a nechala domov a všech-


Kolik stojí pomoc 100 Kč 500 tablet na čištění vody v humanitárních krizích (1 tableta stačí na vyčištění 4 – 5 litrů vody) 150 Kč Teplá přikrývka pro 1 dítě 450 Kč Iontová směs, která může zachránit život až deseti dětem při průjmovém onemocnění 600 Kč Proočkování jednoho dítěte proti šesti hlavním infekčním onemocněním, včetně injekčních stříkaček 1000 Kč Směs UNIMIX pro 20 dětí na týden (UNIMIX je speciální směs kukuřice, cukru a oleje pro děti postižené těžkou podvýživou) 2500 Kč ORT (Orální rehydratační terapie) pro záchranu života 625 dětí postižených těžkým průjmem a dehydratací 4080 Kč Základní rodinná souprava pro krizové situace (obsahuje kanystry na vodu, kbelíky, nádobí, mýdle a tablety na čištění vody pro 20 rodin)

Jak pomoci Příspěvkem na sbírkový účet UNICEF ČR: 11771177/0300, v.s. 800, nebo odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS UNICEF na číslo 87777 (Cena DMS je 30 Kč, UNICEF od Vás na pomoc dětem obdrží 27 Kč).

blice Kongo no ostatní za sebou.“ Na chvíli se odmlčí a pak s beznadějí v hlase pokračuje: „A teď nemáme vůbec nic. Pokaždé, když vidím své děti plakat, jsem zoufalá, že jim nemůžu dát žádnou naději do budoucna. – Ale také si říkám, že to přece někdy musí skončit a že se třeba vrátíme domů...“

dostatečných přístřešků, stravy a ošacení, oslabují jejich organismus i psychiku a snižují pravděpodobnost přežití. A nesou s sebou nebezpečí respiračních a průjmových onemocnění a epidemie infekčních nemocí (nebezpečí rozšíření cholery se zvýšilo dvojnásobně). Dlouhodobá nejistota a opakující se ztráta byť jen dočasného domova má devastující účinek zejména na děti a ženy. Mnoho dětí se při panickém útěku před rebely odtrhlo od svých rodin a musí bez ochrany čelit hrozbám zabití, násilí či hladu. Chlapci jsou často ozbrojenými skupinami násilím rekrutováni jako dětští vojáci – mnozí obyvatelé z napadených vesnic vyprávěli, jak rebelové vtrhli do každého domu a odvedli s sebou všechny chlapce. Dalším obrovským problémem, který s sebou ozbrojený konflikt nese, je násilí na ženách a dívkách – v Demokratické republice Kongo jich byly znásilněny již stovky tisíc. Lidí, kteří museli opustit své domovy, neustále přibývá. Přestože místní komunity poskytují uprchlým rodinám dočasné ubytování a humanitární organizace se pro ně snaží zajistit neodkladnou pomoc, situace je kritická a spěje k humanitární katastrofě.

Co dělá UNICEF UNICEF byl mezi prvními organizacemi, které hned po otevření humanitárního koridoru na východě země začaly zajišťovat neodkladnou pomoc. Spolu s partnerskými organizacemi se snaží reagovat nejen na situaci v Severním Kivu, ale i na stejně postižené oblasti Ituri a Dungu bývalé provincie Orientale. Ve všech těchto oblastech analyzuje hlavní potřeby a poskytuje krizovou pomoc zaměřenou na zdraví, výživu, vzdělání a ochranu dětí, nezávadnou vodu, hygienu, podporu domácností a poskytování nouzového přístřeší. Mnohé oblasti jsou ale stále extrémně nebezpečné a pro pomoc nepřístupné, protože v nich probíhají boje nebo jsou obsazeny ozbrojenými protivládními skupinami.

UNICEF poskytuje průběžnou krizovou pomoc pro desítky nově vysídlených žen a dětí, zjišťuje jejich zdravotní stav, včetně stupně podvýživy (nejčastější příčina úmrtí dětí v DRK), dodávek výživových přípravků pro děti s akutní podvýživou a sušenek s vysokým obsahem proteinů. Počátkem listopadu dodal UNICEF do tábora v Kibati vakcíny pro krizové očkování proti spalničkám a zahájil očkování prvních 13 tisíc dětí (další desítky tisíc vakcín jsou připraveny k okamžitému použití po zpřístupnění dalších částí provincie). Dodávky dále obsahovaly 20 tisíc nepromokavých plachet na stavbu dočasných přístřeší a 20 tisíc přikrývek pro ochranu dětí před nemocemi dýchacích cest (respirační nemoci jsou v DRK 2. největší příčinou úmrtí dětí), 30 tisíc kbelíků na vodu a 1 milion tablet na čištění vody pro prevenci přenosných infekčních onemocnění, jako jsou cholera nebo průjmová onemocnění (1 tableta stačí k vyčištění 4 – 5 litrů vody). Do táborů pro lidi bez domova dodává UNICEF pitnou vodu a zajišťuje výstavbu latrín. Pro potřeby školní docházky dětí v táborech jsou připraveny dodávky mobilních školních stanů a vyučovacích souprav „škola v krabici“, z nichž každá obsahuje vyučovací pomůcky pro 80 žáků a 2 učitele. Co nejrychlejší návrat dětí do škol a kontakt s vrstevníky je důležitou součástí psychosociální pomoci UNICEF při odstraňování hlubokých traumat dětí, které ztratily své domovy. Úměrně s eskalací konfliktu v průběhu září a října, vzrostlo i rekrutování dětí ozbrojenými skupinami jako dětských vojáků. UNICEF proto se skupinami jedná o navrácení odvedených chlapců a dívek mladších 18 let zpět do jejich domovů. Jednou z priorit UNICEF je identifikace ztracených dětí a jejich umístění v náhradních rodinách do doby, než budou moci být spojeny se svými rodiči. Jen v průběhu října se podařilo identifikovat 193 odloučených dětí, z nichž 46 je již zpět u svých rodin.

© UNICEF/Michael Kavanagh/ Demokratická republika Kongo 2008

Tíhu konfliktu nesou ženy a děti Situace v Severním Kivu a v dalších provinciích na východě země je pro civilní obyvatelstvo velice kritická. Již před konfliktem strádali podvýživou, nemocemi, nedostatečným přístupem k čisté vodě, zdravotní péči i vzdělání pro děti. Většina z nich ale jsou zemědělci a jejich políčka jim zajišťovala alespoň tu nejnutnější obživu. Současný konflikt jejich situaci mnohonásobně zhoršil – nemají čím nasytit své rodiny, protože na svá pole nemají přístup, a nemají ani prostředky na nákup potravin. Hromadné přesuny lidí prchajících před boji z místa na místo, často jen s oblečením, které mají na sobě, stejně jako pobyt velkého počtu lidí v dočasných táborech a útočištích bez Latríny s logem UNICF v táboře Mungote ve městě Kitchanga v provincii Severní Kivu. V táboře právě teď žije 16 tisíc lidí.

17

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: COPYRIGHT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | Inzerce

Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR Autorka: Zuzana Brodilová

„Lászlo si nenaplive do očí.“ Do Prahy přijel před lety jako úspěšný výtvarník. Výstavy a módní show ale záhy vyměnil za práci na ulici – jako streetworkera ho můžete pravidelně potkávat v pražských ulicích. Jeho práce zaslouží pozornost i kvůli tomu, že život jeho klientů zdaleka postrádá „atraktivitu“ smutných osudů nemluvňat odložených do baby-boxů či ústavů, která tak často otevírá peněženky sponzorů a spouští soucit veřejnosti. Pro mnohé jako by jeho klienti ani neexistovali, leckdo se jich štítí, dívá se jinam či alespoň nedomýšlí detaily… László Sümegh se jako jediný v Praze soustavně stará o děti a mladé lidi ohrožené komerčním sexuálním zneužíváním, o ty, které nemají kam jít, zkrátka o „děti ulice“. DO DVOU TÝDNŮ TOHO NECHÁTE

To muselo být náročné – přijet do Prahy a neumět ani slovo česky. Jak jste s češtinou začínal?

Do toho se člověk narodí. Byl jsem vychován v tom, že slabším se má pomáhat. Do Prahy jsem ale nejdřív začal jezdit jako textilní výtvarník centra módy a designu. A tady jsem viděl, že na ulici jsou děti, které potřebují pomoci. Šel jsem do neznáma, nikoho jsem tu neměl a zpočátku to bylo hodně těžké. Nejhorší to bylo s úřady, a to člověk vlastně nechtěl skoro nic! Slyšel jsem od nich jen, že jsem výtvarník (tehdy jsem měl zrovna po úspěšné výstavě v New Yorku) a že mě práce s klienty na ulici přestane do 14 dnů bavit. Chodil jsem tam tehdy pravidelně, hnala mě tam naivita, viděl jsem lidi, kteří potřebovali ze strany úřadů pomoci.

Hned jak jsem otevřel dveře vlaku na Hlavním nádraží, tak jsem si řekl, že budu mluvit jenom česky. Odposlouchával jsem lidi kolem mě – v metru, tramvaji a také klienty. Naučil jsem se hodně hovorovou češtinu, což mě někdy dostávalo do trochu choulostivých

Jak se výtvarník dostane k práci terénního sociálního pracovníka?

KLÍČENKY BEZ KLÍČŮ

Jaké aktivity v rámci Projektu Šance běží?

Hodí se vám při práci s „dětmi ulice“ zkušenost výtvarníka? Pro nás je komunikace s uměleckým světem důležitá. Jednak využíváme umění při práci s klienty v arteterapii a také spolupracujeme s Olbramem Zoubkem, Kristiánem Kodetem, Jitkou Válovou a dalšími umělci, kteří nám jednou za čas darují svá díla do humanitární aukce, kterou děláme pravidelně s galerií Vltavín. Právě teď zahajujeme na internetu předvánoční virtuální aukci. Naší ideou je existenční soběstačnost. V momentě, kdy závisíte na grantech, jste snadno vydíratelní a kdykoliv zranitelní. Neschválí vám několik klíčových grantů a končíte. Na začátku bylo tedy jediné štěstí, že jsem zdědil byt a do Projektu Šance mohl investovat, ale jinak jsem šel do velkého neznáma. A to si ještě představte, že jsem neuměl česky.

18

situací. Třeba při naší první schůzce s ředitelkou Státního zdravotního ústavu, se kterou jsme jednali o možnosti užití slinných testů na detekci přítomnosti viru HIV, jí říkám „Víte, dozvěděl jsem se, že by šly použít ty slinné testy, co se dávají lidem do držky“ a ona ztuhla a koukala na mě dost vyděšeně. Ale já to nevěděl, já tady v Čechách vyrostl a učil se hlavně na ulici. Vždycky jsem slyšel jen „dám ti do držky“ nebo „drž držku“ a najednou to bylo jinak. Ale vysvětlili jsme si to.

Lászlo Sűmegh a Projekt Šance Lászlo Sűmegh, původní profesí textilní výtvarník, působí od roku 1995 v Praze jako streetworker a sociální pracovník pro děti a mladé lidi, kteří se ocitli na ulici a jsou ohroženy komerčním sexuálním zneužíváním. V rámci Projektu Šance, který pro „děti ulice“ založil provozuje se svými kolegy „Streetwork centrum“, které klientům poskytuje první pomoc v nouzi a „Dům Šance“, kde je pracovní dílna, terapeutické a vzdělávací prostory.

Máme dvě pracoviště. Dům Šance – zde nabízíme klientům alternativní vzdělávání, součástí domu je i terapeutická dílna, kde „děti ulice“ mohou pracovat – týdně dostávají výplatu. Dále máme pouliční pohotovost, nebo-li streetwork centrum, zde si klienti mohou vyprat, je tu sušička, sprcha, testujeme na HIV/AIDS, klientům sem chodí pošta. Hodně klientů má přes nás vlastně jediný kontakt se světem, mají tu totiž kontaktní adresu. Ve streetwork centru pracujeme i s rodiči, pokud o to mají zájem. Máme tu taky hygienický a stravovací program (abyste si nemysleli bůhví co to není – k dispozici je tu instantní bramborová kaše, čínská polévka, čaje, zkrátka jen to nejdůležitější). Minimálně jednou měsíčně absolvujeme s klienty jaterní a žloutenkové testy ve špitále. Tím to pro nás ovšem nekončí – vycházíme z toho, že pouze testovat je málo, nemocným klientům nabízíme léčbu, zdravým očkování. Je pak samozřejmě na klientovi, jestli to využije nebo nevyužije, nikoho nenutíme žít. Zprostředkujeme návštěvu zubaře


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR

Rozhovor s terénním sociálním pracovníkem o „dětech ulice“ a kalvárii s úřady.

V drsném světě „motýlků“ z hlavního nádraží se Laszlo pochybuje s taktem i odhodláním. a dalších doktorů. Je perfektní, že dnes už máme síť odborníků, kteří se našich klientů neštítí a můžeme je za nimi poslat bez obav, že tam budou vznikat nějaké problémy – máme zubaře, gynekologa, sexuologa, psychiatra i všeobecnou doktorku, která se o naše klienty stará už léta. Pomáháme také klientům, kteří si potřebují vyřídit doklady a nemají na cestu domů – když si vydělají na 50% nákladů v naší terapeutické dílně nebo jinde, druhou půlkou peněz na cestu jim přispějeme. Snažíme se tak motivovat a podpořit. Tenhle program je vytvořen pro ty, kteří se sebou chtějí něco dělat. Důležité je to slovo „chtějí“, protože je zároveň hodně těch, kteří se už bohužel smířili s tím, že žijí na ulici. Nic z našich služeb není úplně zadarmo, i když poplatky jsou jen symbolické – pračka stojí 10 Kč, sprcha 10 Kč. Když dáte lidem něco úplně zadarmo, tak si toho neváží. S klienty jezdíme také výlety. Vytvářejí tam tandemy, které mezi sebou soutěží a získávají ceny. To jsou různé drobné praktické věci, které mohou upotřebit, ale i nepraktické, které vím, že hodně chtějí. Naposledy chtěli takové ty malé plyšové klíčenky. Je to paradox, že „děti ulice“, které žádné klíče nemají, nemají kam jít a kde si odemknout, že chtějí klíčenku. Typické je, ačkoliv často prožily mnohem víc než kdejaký dospělý, že v něčem jsou naopak hodně dětští. Od firmy DinoToys jsme dostali jako vánoční pozornost malé plyšové hračky – velryby, kozičky, kočky. A co se stalo? Ještě v červenci to naši klienti měli u sebe a říkali: „Vidíš, já neusínám sám.“ Kolikrát je i v parku vidím, jak si s tím plyšákem povídají, hladí ho – vypadá to vlastně komicky, ale oni to berou tak, že nejsou sami.

Jak se změnila situace na ulici od poloviny devadesátých let, kdy jste začínal? Když člověk před lety začínal, tak to na ulici vypadalo úplně jinak. Jednotlivé skupiny lidí, kteří se tam pohybovaly, se od sebe separovaly, nemíchaly se. V případě naší klientely to bylo tak, že utvářeli mezi sebou menší skupinky a tyhle skupinky brali jako svou rodinu – s právy i povinnostmi vůči sobě navzájem. Hlídali se, preventivně na sebe působili. Když se na ulici objevil někdo nový, tak ho mezi sebe vzali. Podmínkou ovšem bylo, že nebude mít problémy s drogami nebo s policií. Jiné a důležité bylo tehdy také to, že svou situaci, ulici, brali jako něco momentálního, východisko z akutní nouze, kterou nezvládnou jinak, ale která musí jednou skončit. A kdo dělal problémy, byl zkrátka z té skupiny, z té rodiny vyloučen. Drogově závislý k drogově závislým, alkoholici k alkoholikům. Pro mě jako terénního pracovníka to bylo tehdy o dost jednodušší, věděl jsem, kde své klienty hledat, kam zajít – pohybovali se ve „svých“, typických a stále stejných lokalitách. Denně jsem tak tehdy kontaktoval třeba i padesát lidí. Takhle to na ulici fungovalo zhruba do roku 1997. Pak se začala situace měnit až do dnešní podoby, kdy se v rámci prevence kriminality razí politika „co občan nevidí, to ho nebolí“ – takže ta původní místa jsou cíleně monitorována, dělají se tam policejní razie a tím pádem vlastně padly všechny ty hranice, které tu předtím mezi jednotlivými skupinami přirozeně byly. I ti klienti, kteří brali život na ulici jako dočasné provizorium se promíchávají a dostávají do přímého kontaktu s narkomany a dalšími skupinami, kteří jsou taky na ulici a jsou tak ve zbytečně blízkém kontaktu s tvrdě

kriminálním světem. Ten systém, který by je měl chránit, je tak vlastně sráží na kolena a ještě blíž k úplnému dnu, ze kterého se pochopitelně mnohem hůř dostává. Pro naši práci je taková situace mnohem nepřehlednější a složitější.

AŽ DENNĚ UMŘE JEDEN KLIENT…

V létě v České republice propukla epidemie žloutenky, která podle všeho začala právě mezi lidmi, kteří žijí na ulici. Jak na tom jsou vaši klienti? Ten problém je složitější a hodně souvisí s konfrontací s úřady, která je pokaždé stejná. Všechno se dělá jen „jako“. My jsme problém žloutenky, který naplno propuknul až teď, poprvé masivně avizovali už před osmi lety. Opakovaně jsme upozorňovali, že riziko hrozí, ale nikoho to nezajímalo. A ještě vám úředníci vynadali, že vám nestačí jen „děti ulice“ a chcete k tomu řešit žloutenku. Na základě dobrovolného testování jsme třeba testovali padesát klientů z ulice, padesát lidí, kteří žijí z komerčního sexuálního zneužívání. Čtrnáct bylo pozitivních na žloutenku typu B a C. Samozřejmě se ta informace mezi klienty rychle rozšířila, takže začali chodit další, že o tom slyšeli a bojí se. Z deseti dalších testovaných bylo osm pozitivních na C nebo B. Obrovský průšvih, na který jsme upozorňovali, ale ještě nedávno to nikoho nezajímalo. Od roku 2002 pravidelně ve spolupráci s odborníky monitorujeme zdravotním stav klientů, co se týká žloutenek, aktuálně byly publikovány výsledky v The European Journal of Public Health. Nám nestačí rozdávat lidem kondomy a pak se nestarat, jak mi jednu dobu všichni radili. Já jsem s tím chodil po všech konferencích a snažil se najít společnou řeč s lidmi

19


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR

z pověřených úřadů. Prezentovali jsme statistiky, uváděli konkrétní příklady. Mně sem celý rok chodili ubrečení kluci i holky, kteří byli na dně a nechtěli! Říkali, že nechtějí takhle žít, že nechtějí chodit pravidelně na Naději, že tam nepatří, že nechtějí být drogově závislí. Když jsem se to snažil vysvětlovat, že nelze ke všem přistupovat stejně, že je potřeba vytvořit ucelenou koncepci, tak mi bylo řečeno: „László, umírá vám denně jeden klient? Tak potom nemůžete tvrdit, že je problém.“ Ale to přece nejde! Až bude denně na AIDS, žloutenku nebo syfilis umírat denně jeden, tak už je zatraceně pozdě. Já jsem ale v tu chvíli označen jako problematický.

Na co narážíte nejčastěji při samotné práci na ulici? Pořád se potýkáme s tím, že když jsme v terénu, úřady nás vnímají na stejné úrovni jako naše klienty. Pak nezbývá než se naučit běhat stejně rychle jako oni. Protože když neběžíte, může se vám snadno stát, že vás na 48 hodin zavřou a ani identifikační průkaz terénního pracovníka organizace vám nepomůže. A můžou vás i ponižovat – ostatně stejně jako ponižují klienty. Zkoušeli jsme to opakovaně řešit na vedení odboru prevence kriminality a jak myslíte, že to dopadlo? S úřady je často problém. Na všechno tady musíte mít povolení. Kreslíte třeba jen s klienty na chodník a chcete udělat téma prevence AIDS nebo „děti ulice“. Něco, o čem by se pak klienti mohli bavit, aby je to zaujalo. Nakoupíte křídy a jdete kreslit. Ale přijde policajt a ptá se: „A povolení máte?“ K čemu povolení? Přijde déšť a na chodníku nic není. Je strašně složité něco organizovat. Na všechno musíte mít povolení z městské části, pak to musí schválit magistrát… Samozřejmě, že pak už nebudete nic kreslit, protože vás taková kalvárie absolutně odradí.

KOMU SCHÁZÍ „DĚTI ULICE“?

Existuje nějaký typický scénář, který Vaši klienti zažívají? Jak dojde k tomu, že se octnou na ulici?

Ano, původně jsem byl magistrátním zaměstnancem. Pracoval jsem v městském centru sociálních služeb a prevence hl. města Prahy, který zřizuje magistrát. A protože jsem tehdy psal výroční zprávy stejně, jak teď s vámi mluvím, zavolal si mě tehdejší nadřízený a řekl mi: „László, vy jste jenom magistrátní zaměstnanec a jako zaměstnanec nemůžete oficiálně tvrdit to, co váš zaměstnavatel popírá. Nemůžete mluvit nahlas o vašich klientech, když jejich existenci hl. město Praha popírá.“ A protože jsem na to nepřistoupil, László si přece nenaplive do očí, tak mě na hodinu vyhodili.

Často to jsou děti, které utíkají opakovaně z ústavu. Důvodů může přitom být hodně – šikana, ale i třeba to, že si tam nemohou zvyknout. Tyhle děti, ačkoliv utíkají, tak vlastně nikomu neschází – dětský domov nebo výchovný ústav jen nahlásí útěk na policii a tím to končí. Na ulici pak dlouhodobě žijí čtrnácti- či šestnáctileté bezprizorní děti, které nemají žádné zázemí, žádné doklady, a proto jsou těžce identifikovatelní a plaší, ale zároveň se musí nějakým způsobem uživit. Někdy třeba jen čekají, až jim bude osmnáct a nebudou patřit do ústavu. Kvůli tomu, ale i kvůli přístupu orgánů, které jim nedovolí se vyčlenit, pak postupně padají na sociální dno. Pak to jsou taky děti z rodin, kde je rodiče nevychovávají, ale kde jen žijí vedle sebe. Na ulici někdy končí i děti z „dobrých“, tedy dobře zajištěných rodin. Měli jsme tady holku, tatínek byl celkem známá osoba, bohatá rodina, a ona na Vánoce utekla z domova a strávila tu s námi celý Štědrý večer. A proč? Chtěla prostě někomu doma scházet – mámě, tátovi. A myslíte, že scházela? Ne. Když spolu rodiče soupeří, kdo víc vydělá, tak už pro toho třetího nebo čtvrtého není místo.

Co by se podle vás mělo stát, aby se situace pro lidi na ulici skutečně zlepšila?

Zatím jsme mluvili spíš o tom negativním, o frustrujících záležitostech.

Vy sám jste původně na magistrátu působil, proč jste se rozhodl odejít a věnovat se práci s klienty ve vlastní organizaci?

20

Celý systém by se měl změnit. Právě tenhle systém vede k současnému stavu. A bude to ještě horší. 70% našich klientů je z rozvrácených a nefunkčních rodin a tím pádem vyrůstali v ústavech. A systém je postavený tak, že ty ústavy děti institucionalizují – oni si úplně zvnitřní pravidla té instituce a logicky předpokládají, že to tak bude chodit všude. Na snídani k okýnku, na oběd k okýnku, na večeři k okýnku... Když se pak tyhle děti dostanou do skutečného světa, často rovnou na ulici, je to průšvih. Bohužel na tento problém tady plynule navazuje nastavení systému práce s klienty, kteří už na té ulici jsou. A je těžké v rámci tohoto systému fungovat jinak. Třeba v momentě, kdy my nabídneme nějaký program, např. program léčby a řekneme „to všechno můžeš udělat a měl bys to udělat pro své dobro“, tak se klient začne ošívat, a že sem nebude chodit, že bude chodit do jiné organizace, kde tohle nevyžadují. Klienti nám pak sami přiznávají, že navštívili pět, šest dalších organizací za den, kde od nich vlastně v podstatě nikdo nic nechtěl, jen to, aby se zapsali. Takže se nejdřív ráno v 9 nasnídají u jedné organizace, v 10 u druhé, pak tráví a přemýšlí o tom, kde měli naposled lepší polévku k obědu... Takhle se vychovávají sociální paraziti. My si ale stále myslíme, že není umění někomu dát v nouzi najíst, ale naučit ho na to jídlo vydělávat.

Zažíváte i něco pozitivního? Něco, co se vám podařilo? Hodně nám pomáhá naše pracovní dílna v Domě Šance. Tam jsou výplaty každý týden, podle množství odvedené práce a někteří klienti se díky tomu rychle vzchopí a podaří se jim z ulice odejít a postavit na vlastní nohy. Měli jsme tady klienty, kteří bydleli načerno v domě, který měl být stržený, zřícenina. Začaly pracovat v dílně a brzo si našly normální práci. Pak si mohli ve třech pronajmout malý domek. Jeden z těch kluků je telefonní operátor, jeden má brigádu v továrně u pásu a holčina pracuje u kasy v obchodě. Ale takhle to není vždycky, minimálně dvě třetiny klientů na ulici zůstávají. Za poslední rok se nám podařilo do společnosti opravdu vrátit šest „dětí ulice“. Je to málo nebo hodně? 6 dětí, které už na ulici nejsou… Člověk nemůže čekat zázraky.

A na čem naopak ztroskotávají? V čem je největší problém? Velkým handicapem mých klientů je zranitelnost. Oni jsou bohužel často příliš naivní a dětští pro tenhle svět, často i proto, že neměli šanci normálně prožít dětství. I proto tady jsou všechny ty hračky, ačkoliv naši klienti už by měli dávno vyrůst z věku, kdy si člověk hraje,. Ty hračky jsme sem nedali my, to je všechno jejich, sami si je přinesli. Autíčka, sloni, zrcátka. Moji klienti se živí svým tělem, ale mentálně jsou to často děti.

Mluvil jste o tom, že často slyšíte, že pracujete s lidským odpadem a to, co děláte, nemá smysl. Jak reagujete na poznámky o tom, že sociální práce nemá smysl a každý si má podle svých možností pomoci sám? V tu chvíli si musíme uvědomit, že bychom tu pak žili ve společnosti, kde vítězí právo silnějšího a jen silnější může přežít. Je třeba si uvědomit, že např íklad u porodu zachraňujeme i dět i, které budou tr vale postižené. Na druhou stranu všechno musí mít své hranice. Na každého bychom měli mít stejný metr, ale naše společnost používá několik metrů. Na někoho má sot va 50 cm délk y a u někoho je konec toho metru v nedohlednu.

Ze Slovenska jste kdysi odešel i kvůli Mečiarově politice a netoleranci vůči maďarské menšině. Jak vnímáte v tomto ohledu situaci tady v Čechách? V Čechách je pro jinakost ráj. Tady je to fantastické prostě proto, že Čechy nic nezajímá, ani jinakost. Tolerance z toho vyplývající je skvělá, ale jinak může být ten nezájem národu spíš na škodu, protože pak se probere, až bude příliš pozdě.

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: COPYRIGHT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | Inzerce Rozhovor |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR Autorka: Klara Cozlová

Stereotypy mezi námi Jsou opravdu muži z Marsu a ženy z Venuše, tedy tak nekonečně odlišní, jak nám vnucuje název jednoho z knižních trháků? Či je přece jen něco spojuje? Nemusíme být zatvrzelými odpůrci genderové rovnosti, abychom souhlasili s obojím – to, co nás odděluje a spojuje zároveň jsou totiž stereotypy. Stereotyp je stručně řečeno zjednodušené a nereálné přisouzení stejných kvalit i neduhů jedinci jen na základě jeho přináležitosti k nějaké skupině. Při jeho uplatnění dochází ke zkreslení obrazu této skupiny, ale i k zúžení prostoru pro jedince, kteří se těmto charakteristikám vymykají. A proč to takto funguje? Vzhledem ke komplikovanosti světa je třeba se v některých případech rozhodnout na základě zjednodušení. Při nadužívaní však takové zjednodušení napáchá víc škody než užitku. Muž – výkonný – musí živit rodinu – dostane větší plat. Žena – slabá – méně výkonná – má muže, který se o ni postará – dostane menší plat. Tak může vypadat jeden z mnoha příkladů stereotypního myšlení v praxi.

Po tisíciletí osvědčené, proto správné Oblíbeným zdůvodněním stereotypu je jejich údajná historická platnost – co platilo od pradávna, musí platit i dnes. Jeden z nejznámějších stereotypů z tohoto soudku se odvolává na pravěké: muž je lovec, zatímco žena má místo u rodinného ohně. Muž je bojovníkem, ochráncem a loví mamuta, zatímco žena hrdinně uloveného mamuta připraví, poklidí jeskyni a postará se o děti. Ani tisíce uplynulých let a převratné změny ve společnosti a ve vědě nestojí v cestě tomu, abychom v návaznosti na tento „příběh“ dodnes slýchali, že domácí práce přece odjakživa obstarává žena, a proč tedy něco měnit? Zvláštní je, že když nás něco bolí, za šamanem jdeme málokdy, také neobětujeme totemovým zvířatům a o slabé a nemohoucí se postaráme. To všechno je také součástí naší dávné minulosti a to všechno se také více či méně úspěšně změnilo. Ano, je pravda, že veřejná sféra byla tisíce let vyhrazena mužům, zatímco na ženy zbývala sféra soukromá. Stejně jako už tolikrát je však třeba vzít na vědomí změnu historické zkušenosti i společnosti a nahlédnout dočasnost těchto hledisek. A občas taky překousnout něco nepříjemného. Asi nepřekvapí, že prehistorická zkušenost se mužům hodí nejvíc ve chvíli, kdy jsou žádáni o větší angažovanost v domácích pracích …

Černá, nebo bílá Další skupina stereotypů souvisí s tendencí k vnímání polarit. Černá – bílá, dobro – zlo, my – oni … V tomto duchu je i ženský a mužský svět stavěn do protikladu jako nekompatibilní, ale zároveň vzájemně se doplňující. Žena je vnímána jak pozitivně (světice, obětavá), tak zároveň velmi negativně (pudová, temná, sexuální). Takové stereotypní charakteristiky jsou vůči ženám s oblibou uplatňovány v situaci, kdy se rozhoduje o získání nějaké společenské či pracovní pozice. „Žena je sice od přirozenosti lepší, čistá, ale je příliš emocionální a nedokáže rozhodovat racionálně. Je přitažlivá a sexuální a narušila by proto rovnováhu v pracovní skupině.“ Klasické stereotypy, které vypadají směšně na papíře, ale v reálném životě nejednou rozhodují o budoucím osudu živých a reálných lidí. Zajímavý je v této souvislosti i protikladný stereotyp, kterému musí čelit muži – ti jsou sice vnímáni jako ochránci a živitelé, zároveň však často redukováni na agresivní zvrhlíky a predátory.

Trest za neposlušnost Síla stereotypu je mohutná – setkáme se s nimi totiž i ve chvíli, kdy jsou stereotypy

platné pro jedno či druhé pohlaví zdánlivě prolomeny. V momentě, kdy je muž charakterizován jako empatický, vstřícný, pečující o rodinu i domácnost, tedy spojován s vlastnostmi přisuzovanými ženám, ztrácí mužnost. Přestává být opakem ženy, a je proto záhy počastován tím, že je „bačkora“, případně „pod pantoflem“. Své si s těmito stereotypy zažívají homosexuálové, jejichž domnělá zženštilost, opak „drsné mužnosti“, se pravidelně stává terčem vtipů i útoků. Podobně je zpochybněna ženskost žen, které mají úspěch v odvětvích, vnímaných jako mužská (ty jsou nazývány mužatkami, muži v sukních apod.)

„Škatulata, hejbejte se“ Při pohledu na každodenní zkušenosti se ovšem ukazuje, že takové zevšeobecnění neodpovídá tomu s jakými lidmi se ve skutečnosti setkáváme. Žádný jedinec se nevejde do obecné škatulky muž/žena. Jaká je vaše zkušenost? Opravdu jsou všichni muži agresivní či alespoň asertivní? Chtějí všichni řídit a vést? A všechny ženy? Jsou empatické, pasivní a toužící po mateřství? Jak by to bylo jednoduché.

21


Citát Karla Čapka naleznete v tajence.

Vyluštění tajenky z čísla 317: ...získat po předcích, ale žena statečná je darem od hospodina. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Marie Jandová (Vlašim), David Foltýn (Praha), Zuzana Hromádková (Praha) Soutěží se o: 3x CD/MP3 Směšné lásky – vůbec první česká audioverze Kunderovy tvorby, vznikla podle knihy Směšné lásky. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

22

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: COPYRIGHT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | Inzerce Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

Puget z opomíjených květin V rychlém sledu vznikly v Praze tři malé galerie. Když je navštívíte, zjistíte, že už nestačí ohánět se argumentem, že umožňují umělcům vystavovat. Dnešní galerie hledají i další důvody, proč se do takového podniku pouštět. „Někteří umělci byli v určité době důležití, ale pak byli třeba na stáži, nemocní, na mateřské, a zavřela se za nimi voda“, vysvětluje Jana Kalinová, komu zasvětila „prostor pro výzkum a prezentaci paralelních linií českého umění“ Parallel.cz. Procházíme se přitom třemi místnostmi nebytového prostoru na Vysočanském náměstí. Na stěnách visí fotografie Míly Preslové. „Původně jsem myslela, že mohu vystavovat mladé, ale nenacházela jsem nic úžasného, zlomového. Pak mě napadlo zaměřit se na lidi, kteří se z různých příčin ocitli mimo hlavní proud, i když dělají zajímavé umění.“ Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Barbora Klímová pro tuto galerii připravuje výstavu performera Mariana Pally, Josef Daněk výstavu grafika Jiřího Havlíčka a Pavlína Morganová prezentaci webového projektu Síť, jímž mapuje, koho umělci ctí mezi kolegy. Na Vysočanském náměstí to nebude mít snadné. Návštěvník sem musí dojet autobusem a náměstí je vlastně jen špinavá křižovatka. Kalinová se mým poznámkám nebrání: „Nedělám si iluze. Přijedou je ti, které to opravdu zajímá. Už jsme vyrostli z představ, že nalákáme davy. To bylo naivní.“

kočáry a pak haraburdí nájemníků. Pokud mají vysvětlit, čím Pavilon odliší od jiných galerií, dostávají se k vazbě na AVU a jejího zájmu o kurátory zvenčí: „Desetkrát ročně vystavíme mladé umělce. Jelikož jsme se dohodli s AVU, že přispěje na provoz, je půlka výstav spjata s jejími studenty. Škola sice už galerii má, ale my jsme blíž lidem. Sami si také vybíráme umělce a co je hlavní - oslovujeme kurátory. Chceme, aby umělci ladili projekty s nimi, což v jejich věku není obvyklé.“

Namísto haraburdí

Blechy a hygiena

Podobně uvažují studenti AVU Jan Pfeiffer a Pavel Sterec. Čekají sice u dřevených vrat domu turisty zavalené Mostecké ulice, ale odvádějí mě z ní do dvora. „Při vernisážích jsou vrata otevřená“, říká Pfeiffer, „ale ve všední dny k Pavilonu lidé musí projít optikou“. Na dvoře je úplný klid. „Lákat turisty asi nemá smysl. Zatím všechno testujeme, ale jde nám hlavně o to, aby se zde zastavovali lidé, kteří o naší existenci už vědí.“ Tam, kde zbudovali bílou, krychlovou galerii, se původně odkládaly

Vlastní představu mají i členové kolektivu Hura, kteří před měsícem otevřeli svou Hygienickou stanici. „Inspirovala nás rozvinutá síť undergroundových galerií v Berlíně, kde jsme žili tři roky“, říká slečna, která se představila jako Telona: „Tam je zvykem, že máte buď galerii nebo klub, a tak nás napadlo vytvořit intermediální prostor a otevřený ateliér, kde se kromě výstav může dít spousta věcí. Prezentujeme sítotisky, stencils, prodáváme, každý měsíc pořádáme tři, čtyři akce, v nejbližší době tře-

ba bleší trh.“ Po víceméně rudém prostoru je rozvěšena první kolekce na téma „hygienická stanice“. V plánu jsou další společné výstavy, komunikace s cizinou, zejména s Berlínem, kde v podobných prostorech najdete umělce z celého světa. Ať už dělají bleší trhy, spojují kurátory a začínající umělce, nebo opětovně objevují zapadlé hvězdy, noví galeristé mají jedno společné : směřují k heterogenitě, jasnějšímu odlišení, co kdo dělá. Nejradikálněji to možná vyjadřuje Telona: „Měli jsme dojem, že se dosud všude objevovala stejná jména. Tomu jsme příliš nerozuměli a chtěli to udělat jinak.“ Pražská galerijní scéna, která si jde už několik let vzájemně na ruku, tak možná dostane impuls, aby se také začala vyhraňovat. Pokud ovšem nové galerie přežijí první rok, publikum je přijme, nevytratí se chuť a nevyprázdní peněženky. Parallel.cz, Vysočanské náměstí 1, Praha 9 (www.parallel.cz). Pavilon, Mostecká 3, Praha 1 (www.galeriepavilon.cz). Galerie Hygienická stanice, Italská 34, Praha 2 (www.hura.cz).

JIHLAVA ZA Á

JIHLAVA ZA BÉ

V minulém čísle jsme zvali na výstavu Jiřího Davida do Polska. Je-li to pro vás daleko, zajeďte do Jihlavy. Fragmentární perspektiva je připomínáním dvaceti let Davidovy přítomnosti na výtvarné scéně … vzhledem k jeho pracovitosti pouze v ukázkách. Přehlídka předchází velké retrospektivě plánované na příští rok do Prahy a Brna.

Na mladé autory se v Jihlavě zaměřuje Galerie Půda. Svoji teprve druhou samostatnou výstavu zde má brněnský malíř Tomáš Bárta. Jeho obrazy mají monumentální měřítko, setkává se v nich geometrie a exprese, velké plochy barev (sprejované, malované, nalévané) doplňují filigránské detaily (malované, sprejované a kreslené). Mají v sobě mnoho industriálního a zároveň mnoho ze street artu.

Jiří David: Fragmentární perspektiva. Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Komenského 10, Jihlava (www.ogv.cz). Výstava potrvá do 25. ledna.

Tomáš Bárta: 11.55 m2, 4.75 m2, 80 x 120 x 80, 397 kg. Galerie Půda, Joštova 27, Jihlava (www.galeriepuda.net). Výstava potrvá do 2. prosince. 23


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR

Autor: Tereza Marečková

Je pouze celek, nikoli části Podle přebalu by člověk spíše soudil na chladný výklad o japonských zahradách. Uvnitř se ale kniha nečekaně nadechuje k ožehavé cestě, po jaké se odvažuje jen málokdo. každé slovo má význam. Po takto podminovaném poli se pohybujeme od první kapitoly, která ovšem v knize chybí. Na jejím místě stojí pouze věta: „Dvakrát ji nikdo neviděl.“ Chybějící kapitoly Každá z padesáti, respektive devětačtyřiceti kapitol je malým uzavřeným podcelkem, který jako olympijské kruhy zapadá do těch ostatních. Některé kratinké jako haiku, jiné prokomponované do sotva přehlédnutelných široširých ploch. Vnější děj, je-li vůbec jaký, má jednoduchý průběh. Vnuk prince Gendžiho – vnuk hlavní postavy známého japonského románu Příběh prince Gendžiho z 11.století – vystupuje z vlaku. Jak se později dozvídáme, nenápadně unikl z císařského města před hordou svých hlídačů. Vypravil se na další z míst, kde by možná mohla být ukryta nejkrásnější zahrada světa. Kolik jen jich už prochodil. Prochází první branou, prochází dalšími dvěma branami, vstupuje do kláštera, do jeho liduprázdných útrob. Může se pak setkat sám se sebou. Tato skutečnost je ale stále zpochybňována. „Všechno je a přece ještě nic není … v nepochopitelné děsivé rychlosti existují věci a procesy – uzavřené do zdánlivě neukončitelné nutnosti záblesku a zániku –.“ Ačkoli se v případě tohoto textu nedá mluvit o milostném tématu v běžném smyslu slova, je román prostoupen láskou v mystické přírodní podobě koloběhu věcí, určující i určené hry náhody. Milostný let výtrusnic mechu objímající několikrát celou zeměkouli, zázračně zachráněná semínka cypřiše Hinoki, dosedající v pravý čas na pravé místo, tanec minerálů, které z nitra Země darují krásu pozemskému … To jsou komponenty zázračné zahrady, která otevírá dveře poznání. V 11.století hledal princ ideál ženy a lásky, o deset století později hledá jeho vnuk ideál „dále již nezjednodušitelné krásy“ v podobě zahrady. „Mimořádně složitá povaha výstavby“ se vztahuje nejen technicky k popisovanému

architektonickému dílu – klášteru, ale k celé stavbě románu. Myšlení se otiskuje do větné struktury. Neustává ve šlahounech vedlejších vět, které se složitě vrství, dokud se nedoberou pointy a myšlenky obratu, která vše vrací k začátku. Ke stavbě chrámu byly použity stromy z hory Jošina. A v souvislosti s tím, kde rostly, sloužily i po pokácení v celku stavby. Propojení praktického a mystického je nezpochybnitelné, ale pro Evropana těžko pochopitelné. Literární teoretici se prý nad touto knihou přou, patří-li do maďarské nebo do japonské literatury.

Nekonečný omyl

V srdci dokonalosti řádu, který dá „odpočinout nadmíru vylekanému páru očí“, je pokoj opata.

Princ se mu přichází poklonit a nachází chaos oplodňující vše dosud viděné novým rozměrem. V pokoji nikdo není, jen nepředstavitelný nepořádek a rozečtená kniha „Nekonečný omyl“ od W.S.Gilmora. Její tajemství i destruktivní síla jsou v další kapitole přesně popsány a byla by škoda prozrazovat něco z její neskutečné jednoduchosti předem. Důležité je, že všechny krystalické a průzračné myšlenky jsou předkládány i překládány skvostným jazykem. Pojmenování se zařezávají do dřeně významů. Autor se v jedné z kapitol klaní krystalům a minerálům, jako pokorným služebníkům a zároveň stvořitelům světa. A jako se tyto skládají z přesné míry různých prvků, tak Krasznahorkai slučuje slova a věty z prvků jazyka. Opět se organicky propojuje skutečné a metaforické a vše je dokonale prostoupeno řádem. To ale neznamená, že by před princem nevyvstávaly žádné otázky. Najde zahradu? Co se s ním stane, až ji spatří? Co všechno nachází jen jejím hledáním? Maďarsko-japonský román je jednou velkou otázkou. Na počátku knihy je motiv psa, zbitého a na smrt znaveného, který s největší námahou stoupá do strmého kopce až ke zdi kláštera, kde v kořání stromu uléhá navždy. Až ke konci knihy se tento motiv vrací. Vidíme ale, že mrtvé psí tělo nespočívá ve věčné či vděčné uvolněnosti. Je svázán křečí, i po smrti neustává v úprku před tím, co ho stíhalo až na tento kopec. László Krasznahorkai Od severu hora / Od jihu jezero Od západu cesty / Od východu řeka Překlad – Simona Kolmanová Mladá fronta, 2008

Novinky na knihkupeckých pultech: Martin Ryšavý Cesty na Sibiř, Revolver revue, 2008 Hrdinou cest na Sibiř je mladík toužící stát se „mužem s vlastnostmi“. Rezignuje proto na vědeckou kariéru i rodinný život a vydává se na dalekou pouť, v jejíž zdánlivě chaotické trajektorii pozvolna rozpoznává logiku hlubšího řádu. 24

John Updike Terorista Překlad- Eva Kondrysová, Paseka, 2008 Ahmed, syn Egypťana a Američanky žijící v New Jersey, se počátkem puberty rozhodl žít v souladu s principy islámské víry. Začíná se postupně zaplétat do příprav teroristického útoku. K vykonání úkolu, který mu byl přidělen, ho však čeká svízelnější cesta než tuší.



Autor: Karel Veselý

Světlá strana globalizace DJ/rupture namíchal další fantastický koktejl složený z hudby periferních scén světových velkoměst. Poslouchat mixy podepsané jménem DJ/rupture znamená stát se na nějaký čas nomádem. Zmáčknutím tlačítka PLAY se vydáváte na cestu po rozlehlých hudebních topografiích a dosud zdánlivě neproblematické osy svého vkusu přivádíte ve velké nebezpečí. DJ/rupture je skvelým průvodcem po varietě současné hudby. Jeho revoluční mixy Gold Teeth Thief nebo Minesweeper Suite propojily chutě současných klubových subkultur z celého světa do globálního Molotovova koktejlu a otevřely spoustě posluchačů oči (nebo spíše uši) do světa současné podoby exotické hudby. Ve své odysei po skrytých zákoutích taneční hudby pokračuje i v nejnovější kolekci Uproot. Od počátku našeho desetiletí, kdy jeho přelomové mixy vyšly, se svět díky internetu zase o něco zmenšil. Objevovat bující scény na okrajích velkoměst je v časech jedniček a nul stále jednodušší, proto už asi nebude dopad Uproot stejně zásadní jako u jeho předchozích počinů. Bohatství skryté pod lesklým povrchem běžné konzumní produkce ale stojí za připomínání stále.

DJ/rupture není velkým příznivcem konceptu world music. Své objevy nechce vystavovat na festivalech typu Womad nebo vysvětlovat posluchačům západní optikou, zajímá ho zajímavý postup, úderný rytmus nebo neobvyklý zvuk. A to, jak může skladbu zařadit do nového kontextu svého mixu. Dělá podobnou práci jako další současní světoběžníci například Diplo, M.I.A. nebo Ghislain Poirier. Ne náhodou ho brazilský publicista Camilo Rocha zařazuje spolu s nimi do skupiny „globalistů“, hudebních hledačů, kteří se snaží zachytit fantastické plody divokých městských subkultur „třetího“ světa.

Průvodce po globálním večírku

Nejnovější počin DJ/rupture se dá poslouchat dvěma různými způsoby. Zaprvé samozřejmě jako skvělý mix, v němž Clayton na miskách laboratorních vah váží zvukové elementy z originálních hudebních zdrojů. Suverénně si dovolí použít současnou vážnohudební avantgardu v kombinaci s drum’n’bassem. Zcela unikátní je i výběr hudebníků, z nichž i protřelí znalci současného dění na klubové scéně budou znát sotva pár jmen. Druhý poslech by vyžadoval podpůrnou přednášku ze současné etnomuzikologie, která by načrtla odlišnosti jamajského dancehallu, anglického dubstepu nebo portugalského kudura. Ani pak by ale nebylo nic jasné, v nastalém globálním zmatení se už totiž dělá skvělý dubstep třeba ve Finsku (producent

Pod jménem DJ/rupture se skrývá amatérský hudební etnolog a bostonský rodák Jace Clyton. Své první hudební krůčky absolvoval v New Yorku, pak ale před Bushovou administrativou utekl na sedm let do španělského Madridu. Tam objevil kouzlo lokální městské hudby, v níž se mísí staré lidové tradice s moderními postupy současné elektronické klubové hudby. Fascinován její originalitou se pustil do zkoumání dalších podobných scén roztroušených po celém světě. Dnes na jeho blogu najdete zasvěcené články o chorvatském hip hopu, portugalské klubové scéně i arabské vážné hudbě. Stejně eklektické jsou i jeho mixy určené hlavně k domácímu poslechu.

Zpomalení na digitální dálnici

Clouds a jeho dvě skladby) a výstavní dancehall umí stvořit i kanadský producent Ghislain Poirier. Pokud se chcete pustit do podrobného zkoumání zdrojů, z nichž Rupture tvoří svůj mix, doporučuji ovšem šáhnout po alternativním CD Uproot: The Ingredients, na němž jsou skladby v původní podobě. Uproot je na první poslech odlišný od předchozích mixů DJ/rupture. Zatímco dříve vplétal etnické motivy do kulometných breakbeatů, na nejnovějším mixu výrazně zpomalil. Je to hlavně tím, že jeho páteř tvoří meditativní dubstepové rytmy, které využívají nízkofrekvenčních basových linek, díky nimž je poslech doslova „hloubkový“ zážitek. Už také nepotřebuje stlačovat do jedné stopy pět skladeb a má dost času nechat rozehrát pozoruhodné skladby bez toho, aby je musel záškodnicky deformovat. V závěru Uproot se vypnou rytmy přeskakující přenosky a zůstanou jen zvuky duchařského ambientu. Celý svět zrychluje, jen DJ/rupture zpomaluje.

Woven Hand na Alternativě Hlavní hvězdou letošní přehlídky Alternativa je hudební samorost David Eugene Edwards, mozek projektu Woven Hand. Bývalý člen alternativních hrdinů 16 Horsepower se vydal na sólovou dráhu v roce 2001 a proslul na kost odřeným písničkářstvím, které v sobě míchá elementy gospelu, psychedelického folku či mordýřských balad. Woven Hand se postupně rozrostlo na plnohodnotnou kapelu a nově v ní je i Pascal Humbert, další bývalý člen 16 Horsepower. Woven Hand už hráli v Čechách dvakrát v posledních třech letech, na Alternativu přijíždí představit nejnovější album Ten Stones. Večer v Arše jim budou společnost dělat domácí formace Kill The Dandies! a oregonské trio Birch Book produkující podobný psychedelický folk jako hlavní hvězda večera. Alternativa - Woven Hand (USA), Birch Book (USA), Kill The Dandies!, 26. 10. 2008, Divadlo Archa. 25



Autor: Mirek Drábek

TURISTŮM SE ZTRÁCEJÍ DĚTI Do divadla Disk se chodí na nové a zajímavé tváře, živelnou energii, která koresponduje se studem, na naivitu, jež odvahou pojmenovat a přiznat neznalost a nevědomost zušlechťuje. Konec konců i na hravost spojenou s očekáváním, jak se studenti vypořádají s dohledem pedagogického sboru. Nebo naopak jak vousatí profesoři dokážou předat svou znalost klasiky, aniž by se opakovali a přestávali vidět v následovnících sami sebe, či v nejlepším případě své konkurenty. téma hry opravdu docházet, zjišťujeme, že zde navíc zkouší sociální pracovnice další divadelní hru, takže ve vzduchu visí otázka, kdo je herec a kdo blázen, kdo je vykořeněný turista a jak i proč se děti našich aktérů přivazují ke kůlu. Začínají se doplňovat jednotlivé složky díla, varující bubnování, světla, scénické metafory, stříkání, omývání a tedy pokusy o očišťování. Prosazuje se zamilovaná dvojice – naděje hry, opět skrze trauma, skrze setkání a vyrovnání se s vlastními odlišnostmi.

„Jiné děti v tvém věku berou drogy …“ Z tohoto hlediska je volba textu Mariuse von Mayenburga: Turista, neúspěchem. Inscenátorům hry se z dvousetstránkového textu nepodařilo udělat kvalitní rapsodii – událost o několika přestávkách. Nicméně jsme svědky představení, které v nás po zhlédnutí doznívá, setrvává, sublimuje, a je třeba ho přijmout nebo odmítnout, jak už to u zásadních uměleckých pokusů bývá.

„Tyhle lidi nikdo nepotřebuje.“ Už samotná volba hry je trefou. Několikrát zopakovaná, a tedy znovu prožívaná ztráta dítěte v okamžiku dovolené, v čase grilování, nevěr, rybaření a dětských her. ,Kurva, antickej námět v čase banalit´ zvolal by dramatik Laďa Čumba. Záletník a rybář Hermann, u něhož je symbolické, že má alespoň nejdelší nástroj ve hře – prut, s čímž koresponduje jeho impotence,

26

řeší své trauma nevěrou a figurky ze hry člověče, nezlob se konečně rozboří. Jeho žena Elvíra je nedokojená, stále krmí šlehačkou cizí dítě, stejně jako sebe, a je dobře, že nám její vlastní tragédie zůstala částečně zatajená. Živelně hraná matka Silvie, z jedné strany erotomanka, z druhé neodpovědná kráva, bere pro své děti jako vzor každého, a tudíž i deformovaného příživníka a náhradního otce Dietmara. Jeho představitel, stejně jako představitel místního Bola, se nebál herecké práce kritických a charakterizujících detailů. A to připomínám jen zlomek hereckých kreací, které nelze zapomenout. Scény jako stavění stanu pouze na jednom ze čtyřech možných míst, přičemž není vůbec jedno na kterém, poněvadž každé místo má přece své nevýhody – komáry, vosy atd., jsou libůstkou a herci je znají a milují. A jakmile nám začíná

Ne. Z herců dýchá radost a volnost. Možná i proto, že tyto scény ze svých životů moc dobře znají. I proto jsem zastáncem ještě větší odvahy v tom, co ztráta blízkého znamená a co s člověkem udělá. Ale rozhodně nezakopáváme o zasloužilé umělce a s tím spojený patos a deklamaci. Herci i inscenační tým hrají ,spolu´ a nenutí se do toho, co ještě neprožili. Co říci na závěr? Nedokonalosti technické v tomto poměrně složitém představení jsou to nejmenší, co může divákovi vadit, a každý se s tím vyrovnává po svém, což nádherně souvisí s námětem hry samotné. Herec serve kulisu přívěsu, chcete-li přímo srazí scénu, což lze chápat symbolicky. Není důležitější metafora a výpověď? Divadlo Disk premiéra 30. září 2008 Režie: Lucie Ferenzová

Konec masopustu - Josef Topol

Tramtárie

„Stromy jsou žíhaný a nebe je červený. Jablíčka zrajou pod zemí. V povětří lítají žáby. Vrabci zobají pod vodou. Kozy běhají pozpátku a listí shazuje vrby a olše. To se ti nelíbí?“

představení pro děti Zvědavý kluk Vrtík, fňukavá Bambulka a přísná Motorka se rozhodnou najít tajemnou Tramtárii. Režie: Viktorie Čermáková

Režie: Štěpán Pácl, Tereza Marečková Divadlo Disk – 6. 12. 21:00; 8. 1. 19:00

Divadlo Alfred ve dvoře - 30. 11. 15:00; 1. 12. 10:00; 2. 12. 10:00



Autor: Petr Procházka

Vicky Cristina Barcelona Woody Allen je ve svých 73 letech opět ve formě! Po dekadentním, zločinem prolezlém a sychravém Londýně nasál slavný filmový neurotik slunce a temperament španělské Barcelony a s jemným ironickým nadhledem stvořil novou komedii o nevyzpytatelných vztazích. „Musím točit jeden f ilm ročně, abych se uživil,“ řekl před pár lety novinářům Allen. I v téhle sentenci byla ironie. Kritikové i fanoušci o něm totiž přinejmenším deset let mluví jako o vyhořelém, vyčerpaném filmaři, který vesměs pouze variuje svá dřívější díla a vlastně nic nového nepřináší. Budeme si asi muset zvyknout, že obrýlený režisér už netočí ty pravé filmy, kvůli kterým jsme si ho oblíbili. Když se podíváme na jeho pět posledních snímků, jasně je znát, co mají společného: Woody si vezme ryze středoproudovou, mnohokrát využitou látku a zpracuje ji vždy po svém a trochu jinak. Ve Vicky Cristina Barcelona přijíždějí do španělského „New Yorku“, tedy Barcelony, dvě charakterově odlišné přítelkyně, Američanky – příkrá a zásadová Vicky (Rebecca Hall), která má před svatbou, a její svobodomyslná, náladová kámoška Cristina (Scarlett Johansson). Brzy po příjezdu do katalánské metropole se dívky na vernisáži seznámí s charizmatickým a podmanivým malířem Juanem Antoniem (skvělý Javier Bardem), který obě nepokrytě svádí a pozve je na víkend, zde důležitou odbočku, do letoviska Oviedo. Víkend má být korunován společným milováním ve třech. Upjatá Vicky ale nabídku odmítá, zatímco její kamarádka v ní vidí příležitost nevšedního erotického povyražení. V Oviedu se spustí milostné šarády, které hlavní hrdiny zaměstnají na celé léto a diváka na celý film. Milostný trojúhelník ještě pak doplní bývalá malířova manželka Marie Elena (Penélope Cruz), jež si až hystericky stále na fatálního muže činí nárok, a tak srážka temperamentních charakterů na malém prostoru nemůže skončit jinak než zapeklitě žhavým dobrodružstvím.

Starý pes se starými kousky Jistě, Allen neobjevuje nové pevniny filmařských postupů, vidíme zde motivy, situace, příběhy i postavy ze současných komedií, jež se však nechovají tak jako v ostatních „běžných“ a zapomenutelných filmech. Mají svou hloubku, přestože jsou přijatelné i pro masové publikum. Škoda jen, že spojující nezaujatý komentář mezi jednotlivými scénami nevypráví svým jízlivým a ironizujícím hlasem sám Woody Allen. To je však pouze hnidopišská výtka. Svižné tempo f ilmu, výběr scenérií i rozpustilá, chytlavá hudba dodává do téhle komedie poučený pohled zkušenosti, která všechny citové zmatky doprovází s vlídným úsměvem. I pro zaryté režisérovy fanoušky je snímek příjemným návratem k psychologizujícím „veselostem“ vrcholných autorových děl typu Annie Hall či Manhattan. Allen je totiž ve svém věku svěží, že by mu mohl závidět

kdejaký třicetiletý scenárista. A k tomu je zralý! Takhle plytké a až „telenovelní“ téma může s vtipem ukočírovat snad pouze velký Woody. Není přece nutností vždy předávat jakési vyšší poselství. Film je to uvolněný, plný bizarních situací, úderných dialogů, krásných žen, pestré Barcelony a věčného tématu lásky. Allen se nebojí pojmu láska. Na plátně jsou rozehrávány situace, které většina z nás dobře zná a sami jsme se v nich častokrát ocitli. Četné erotické scény jsou natočeny velmi decentně a smyslnou vášeň, která prostupuje většinou postav, dávají spíše tušit, než aby ji přímo demonstrovaly. Jakési teplo až horkost do f ilmu vnáší ještě žlutý f iltr kamery Javiera Aguirresarobea (např. Goyovy přízraky) a nasnímané „úryvky“ těl či překvapivých sekvencí do kontra barcelonských Gaudího staveb. Woody, vítej zpátky ve svém starém kotvišti!

Ukrutně šťastni

96 hodin

Groteskně laděné drama se žánrovými odbočkami do westernu, krimi či hororu vyniká originální stylizací a poutavým vykreslením temné atmosféry obestírající podivně vyšinutou komunitu.

Bývalý špión Bryan svolí s cestou své sedmnáctileté dcery Kim do Paříže pouze pod podmínkou, že se mu bude pravidelně hlásit. Při jednom takovém telefonátu se ale stává svědkem jejího únosu...

Ukrutně šťastni (Dánsko, 2008, režie: Henrik Ruben Genz, 90 min.)

96 hodin (Francie, 2008, režie: Pierre Morel, 93 min.) 27


Autor: Alexandr Budka

stalo se že... Dobrý člověk ještě žije. Byl jsem s výpravou NP ve Znojmě, kde rozjíždíme novou pobočku. Mým úkolem bylo vysvětlit novým prodejcům, jak na to a pomoci jim v začátcích. Pobočka funguje pod oblastní Katolickou Charitou Znojmo. Všude vládla velmi příjemná atmosféra, jak na Charitě, tak mezi prodejci a hlavně první zákazníci byli moc milí! Moravané jsou sice zemití, ale spravedliví a milí lidé. Úplní pohodáři, žádný kvalt a spěch. Člověk přechází silnici mimo přechod a auto klidně zastaví a počká! Stát se to v Praze, řidič vás vytroubí a ještě zahrne nadávkami. Pln dobrých dojmů ze znojemské mise jsem druhý den ráno jel autobusem zpět do Prahy. Chodím o francouzských holích a tak bych cestu ve stoje nepřečkal. Na sedadle určeném pro invalidy však seděla slečna a když jsem chtěl přisednout, řekla mi, že drží místo. Zamířil jsem tedy k sedadlům za řidičem, kde seděla jiná slečna. Požádal jsem jí o místo, ale i ona řekla, že ho někomu drží. To už jsem nevydržel a řekl, že si přesto sednu. V tom na mě řidič začal ř vát: „To snad není možný. Tady je spousta volnýho místa a ty seš tak blbej, že nedokážeš popojít a sednout si jinam!“ Zachoval jsem klid a slušně odpověděl: „Ale já jsem invalidní!“ Řidič na to: „Nejseš! Kdybys byl, měl bys legitku ZTP

a jezdil za zlevněné jízdné!“ Snažil jsem se řidiči vysvětlit, že jsem si ty hole nevymyslel a nemám je pro legraci, ale ten mě znovu okřikl. „Drž hubu a běž si sednout dozadu, nebo ti dám přes držku! Dneska je to hrozný, to je samej blbec, nejradši bych někoho proplesknul.“ Rázem jsem měl po dobré náladě a pomyslel si, že já raději nezůstal v tom Znojmě, kdo ví co mě po tomhle čeká v Praze. Na náladě mi nepřidalo, když jsem se po návratu ocitl v metru. Souprava byla nacpaná k prasknutí a lidem bylo jedno, že člověk o berlích stojí. Náhle se ke mně prodral mladík, dovedl mě k místu a povídá „posaďte se pane“! Oněměl jsem úžasem, takže chvíli trvalo než jsem mu mohl odpovědět. „Děkuji mladíku, je vidět, že jsou ještě dobří lidé.“ I v Praze!

Prodejce Boris

INZERCE

A na obnovu Národní kulturní památky ž do konce roku 2008 můžete přispět

basiliky sv. Václava ve Staré Boleslavi zasláním dárcovské SMS ve tvaru: D M S VA C L AV na telefonní číslo: 8 7 7 7 7

�

�

Cena DMS je 30 Kč, z toho na záchranu památky přispějete 27 Kč. Více na http://www.darcovskasms.cz

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28


sms a e-maily Hey ctu NP a nestacim se divit vase poslední eng. Stranka je tragicka co je to sakra oath? Zaměstnejte nekoho, kdo anglicky umi psat. Drzim palce Duffy Odpověď redakce: Anglické články přebíráme přímo od partnerských časopisů z celého světa. Můžou se v nich tedy vyskytovat jak různé neobvyklé místní obraty a slang, tak tiskové chyby, které nejsme schopni všechny odhalit, rodilého mluvčího bohužel v redakci nemáme. Nechcete nám pomoci jako lingvistický poradce?

Růžena, prodejk yně NP u Hornbachu v Řepích, hledá ubytování. Může být i zahradní domek. Prosím volejte 737 321 726. Předem děkuji.

Ani mě se nelíbila poznámka o prodejci z I.P.Pavlova, mám s ním jen dobré zkušenosti! Ellen.

z K arl ov a vál it prode jce Pavla Dobrý den, chci poch ý a nadmítiv vě pří y vžd Je e. sáž námě stí, Václavské pa dinách. ho ích ějš zd vídám i v po me tra ru pracovit ý neboť ho lu ní Vladěnku z vest ibu Také chci pochvál it pa Karlovo nám. S pozdravem Vlaďka

Milý Nový Prostore, po dlouhé době jsem zas sehnala časopis (pracuji teď na Spořičově a tam ho většinou neseženu) a opět mě potěšil jak časopis, tak milý a nevtíravý prodejce na I.P.Pavlova. Hned v úvodu jsem se zasmála (nahlas v MHD!) nad fejetonem Jana Sterna a časopis následně přečetla celý a s chutí, což je zázrak, neboť jiné časopisy kromě odborně zaměřených nečtu. Děkuji za milý zážitek, myslím, že se budu po NP zase trochu pídit. Jana T. Odpověď redakce: Moc děkujeme za pochvalu a doufáme, že nebude potřeba po NP příliš pátrat a brzy si najdete svého stálého prodejce!

Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR INZERCE

Do nového roku se zkouškou z češtiny Zkouška z českého jazyka čeká od příštího roku drtivou většinu žadatelů o povolení k trvalému pobytu v ČR. A protože jde o povinnost zcela novou, vznikly webové stránky www.cestina-pro-cizince.cz (alternativní adresa www.check-your-czech. com), jejichž cílem je zejména usnadnit cizincům cestu ke zkoušce a poskytovat metodickou podporu institucím a lektorům připravujícím kurzy a zkoušky z češtiny pro cizince, ale také zpřístupnit informace všem, které tato problematika zajímá. Zájemci tak na stránkách najdou informace přímo související se zkouškou i řadu informací týkajících se pobytu cizinců na území ČR. Cizinec, který chce žádat o povolení k trvalému pobytu, se na stránkách například dozví, zda se na něj povinnost skládat zkoušku vztahuje a kde a jak se může ke zkoušce připravovat. Může si zde také své znalosti češtiny vyzkoušet v on-line testu, najít seznam akreditovaných škol, na nichž je zkoušku možné skládat, a seznámit se s průběhem zkoušky, podobou jejích jednotlivých částí i s pravidly a podmínkami úspěšného složení zkoušky. Na stránkách najde ke stažení řadu dokumentů, které se zkouškou úzce souvisejí – například vzor poukazu vydávaného Ministerstvem vnitra ČR, jehož originál cizince opravňuje k jednomu bezplatnému pokusu o složení zkoušky. A samozřejmě zde nalezne i odkazy na instituce, které se věnují přípravě na zkoušku z češtiny či problematice pobytu cizinců v ČR obecně. V této části nabízejí webové stránky v současné době informace v sedmi jazycích - češtině, angličtině, francouzštině, ruštině, ukrajinštině, vietnamštině a mongolštině. Následovat budou verze v arabštině a čínštině. Druhou částí webových stránek je prostor zaměřený na vyučující a zkoušející - ti na stránkách vedle dokumentů a odkazů souvisejících s organizováním zkoušek najdou například příručku Metodika k výuce češtiny pro cizince či informace o školeních pro učitele. Tato část je k dispozici v české a anglické verzi. Kromě webových stránek Čeština pro cizince je v provozu také bezplatná telefonní linka, na které jsou poskytovány informace v češtině, angličtině a ruštině. Telefonní linka s číslem 800 400 469 je v provozu v pondělí, středu, čtvrtek a pátek vždy od 10:00 do 18:00, od příštího roku bude její provoz ještě rozšířen. Webové stránky Čeština pro cizince provozuje z pověření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Výzkumný ústav pedagogický v Praze.

(autor: Výzkumný ústav pedagogický v Praze)

POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO: Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:

1061013598/5500

Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.

Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

29


Jennifer May

Ireland’s Issues Magazine

The lost children of Australia ‘We may go home, but we cannot relive our childhoods. We may reunite with our mothers, fathers, sisters, brothers, aunties, uncles, communities, but we cannot relive the 20, 30, 40 years that we spent without their love and care, and they cannot undo the grief and mourning they felt when we were separated from them...’ Evidence from woman at Human Rights and Equal Opportunities Commission Inquiry into the forced removal of Aborigine children from their parents. The history of the founding of Australia is inexorably linked to that of the indigenous Aboriginal people, and, much like the Native American, their suffering at the hands of the white oppressor is a shameful and unforgettable part of white Australia’s legacy that still resounds across the world today. There have been many wrongs against the Aborigines since the immigration of the white man to Australia, not least their forcible removal from tribal lands onto Government controlled reserves, in the mistaken belief that they would subsequently die off. But they were a hardier people than that so their oppressors had to find other ways of subjugating them. By the middle of the twentieth century Aborigines, forced off their lands, had to work for rations on the cattle stations of Northern and Central Australia. The women often had harder domestic chores, working as cattle drivers, shepherds, on road repairs and as water carriers; if they tried to escape, again, like slaves in the America’s, they were recaptured and beaten by their bosses. But the vilest abuses perpetrated against the Aborigines began in the early 1900’s when the government began taking Aboriginal children from their parents, placing them in institutions (where they were trained to work as unpaid servants or slaves) or adopting them into white families against their will. It was felt by ‘civilised’ white society that these children would be better off, without the corrupting influence of their natural parents, who, more often than not, never saw their children again. And the welfare boards often behaved in the most underhand manner to ensure that they procured these children (especially if they had white blood as was often the case) - by whatever means they could, be it coercion, force or lying. Unbelievably this appallingly inhumane practice continued in some Australian states until the 1970’s. The unfortunate children, stolen from their loving families (often literally torn out of

30

their mother’s arms) then forced into these supposedly Christian institutions, suffered the most horrific abuses. They slept in huge dormitories and if any child wet the bed they were severely punished. The food they were given was often rotten and teaming with maggots, they had no shoes; some of the individual institutions also became notorious as places

Slovníček Reunite – opět se shledat Grief – zármutek Inexorably – neúprosně Shameful – hanebný Subsequently – následovně Oppressors, oppress – udržovat v područí zneužíváním zákona a autority Subjugating – podrobující Perpetrated – spáchaný (zločin)

where the children were sexually abused. The most worrying element of this was the taking of the half-caste children who were seen to be corrupting the idea of ‘whiteness’ by their very existence in a time when to be white was equated with purity, morality and temperance. It didn’t seem to matter on whether the mother or father of the child was an Aborigine - the offspring was looked upon as an aberration of nature, best either destroyed or assimilated so completely into white society that any indigenous traits would be completely lost - a rather neat form of ethnic cleansing. In hospitals, after childbirth, new mother were told that their babies had died. The police also patrolled the settlements with instructions to report on the possibility of half-caste children and the Aboriginals Department would send coded messages ordering them to take the half-white children away. Mothers would go to extreme lengths to try and hide the fact that their children were half-caste, often hiding out in the bush for weeks at a time, hiding their children in hollow logs or trees; others would paint the children’s faces with black clay in the hope that the more fair-skinned child would be over-looked by the notorious police, who’s arrival in the settlements must have been as terrifying as the arrival of the S.S. officer into a ghetto during World War II. Families kept moving in order to avoid ‘welfare’ and often ended up denying their own roots, pretending to be Greek or Italian in an attempt to keep their children together. These are the kind of actions we equate more with the (now outlawed) apartheid laws of South Africa (where black and white mixed marriage was illegal and punishable by law) not the actions of the British settlers in Australia, yet most indigenous families in Australia (around 85 per cent) have been affected by these policies, either suffering the loss of a child, or being forced to make extreme decisions to avoid having their children taken.

100 %

bez popcornu kvalitní dokumenty na plátně / premiéry výjimečných filmů / kavárna s výstavami / filmy z festivalů / výběr českých filmů pro Prahu 7 / animace, experimenty… Františka Křížka 15, Praha 7, tel.: 233 382 606, [email protected], www.biooko.net

Bio Oko Prostor Tisk.indd

1

Tiráž

Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová, grafik: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

7/28/08 2:53:47 PM

Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

Slam poetry. Lászlo Sümegh. Reportáž: Rozhovor:

Recommend Documents