1
Skladebné složky, prostředky a formy hudby klasicismu Rozmezí: cca 2. pol. 18. stol. – poč. 19. stol. Humanistický ideál 2 programových tirád: rozum - příroda - lidskost (francouzští encyklopedisté) volnost - rovnost - bratrství (Velká francouzská revoluce) Základní charakteristika hudebního umění klasicismu: - znaky kvalitativně nové dílčí syntézy - současně nový, jednoduchý systém, nesoucí ovšem v sobě potřebu budoucí nové, ještě větší propracovanosti, a tím komplikovanosti - střední článek mezi styly homofonního slohu, tj. s dominantní složkou melodickou a harmonickou - snaha o ideální vyvážení obsahu - formy citu, intuice - racionality - snaha o vytvoření jednotného, internacionálního, dokonale vyváženého stylu a každého díla - požadavek na uměleckou originalitu - časté mimohudební inspirační zdroje - převažuje podíl světské umělé tvorby se stylizací motivů přírody, idealizované lidovosti, prosté lidské radosti - rozvoj forem stylizujících lidovou píseň a lidový tanec - u skladatelů vrcholného klasicismu, zvl. u Beethovena: dramatický neklid ústící do vyjádření síly, odvahy, vzdoru proti konvencím, až revolučního patosu předjímajícího romantismus - namísto generálbasové faktury větší prokomponovanost jednotlivých hlasů na základě jasné harmonické kostry - zavedení 2. tématu jako kontrastní hudební myšlenky - dořešení ideálu sonátového cyklu jako silně konfliktní formy - další rozvoj nástrojařství, a tím nárůst technických možností instrumentální hry - ustálení tzv. mozartovského (malého) a tzv. beethovenovského (beethovenského, velkého) symfonického orchestru
Melodika 1) převažuje přehledný, úsporný, výrazově, formově a strukturově vycizelovaný nosný melodický tvar s jasnou harmonicko – kadenční kostrou. 2) harmonicky důležité tóny jsou ozvláštňovány celou škálou doplňkových diatonických melodických tónů, jako jsou jednoduché, ale i dvojité a složitější průchody, průtahy, střídavé a následné tóny, anticipace, různé druhy prodlev, a to i tzv. opuštěné, tj. nedokončené, nedopovězené. Opuštěné, nedopovězené melodické tóny a další zvláštnosti však byly typické především pro hudbu romantismu a novoromantismu. Mohly být zatím používány do té míry střídmě, aby nepotlačily, nezamlžily jasnost a přehlednost melodické kontury a harmonického plánu 3) převažují diatonické durové melodie 4) mollová diatonika a chromatika byly častěji využívány až ve vrcholném a pozdním klasicismu (především programní důvody). Chromatika – většinou v podobě průchodů, průtahů, střídavých tónů, nebo také na základě občasných mimotonálních či alterovaných akordů
2
5) intervalika využívala většinou intervaly do oktávy 6) základní typy melodií I) typy melodií menší myšlenkové závažnosti a) rozkladový, figurační - větš. z kvintakordů dur a moll, občas zahuštěných, obohacených přídavnými tóny b) stupnicový (stupnicovitý) - větš. výseky durových či mollových stupnic, někdy i chromatických c) obalový, kyvadlový, vlnovitý - vyplňující většinou vlnovitě nebo krouživě tónový terén kolem nebo mezi harmonicky důležitými tóny d) kombinovaný - kombinující předchozí typy II) typy melodií myšlenkově závažných a) motivický - z krátkých, opakovaných, variovaných a přiřazovaných motivů, často oddělovaných césurami, pauzami, na metrice částečně nebo zcela nezávislým frázováním b) tematický - vyklenutější a plynulejší melodické oblouky, častější výskyt nepravidelného, asymetrického řazení motivů, dvoutaktí, trojtaktí, dokonce i period 7) lidovosti melodiky a optimismu ve výrazu bývá často dosahováno doškálnými terciovými a sextovými paralelismy k vedoucí melodii či k doprovodným hlasům 8) časté využívání (až manýrovitost) klesajících sekundových průtahů – tzv. mannheimských vzdechů 9) občasná mikrokoloristika (zbytek rokokových vlivů) – drobné melodicko – rytmické okrašlování hlavních tónů melodie, zvrásňování jinak jasné a přehledné melodické a rytmické struktury a linky tématu či hudebního materiálu použitého mezi tématy 10) místo mikrokoloristiky bývá častěji užito různých melodicko – rytmických výplní, ať už ozdobných nebo ve formě akordických rozkladů, stupnicových běhů, figurací, což už souvisí s typy melodií menší myšlenkové závažnosti
Metrika Většinou jednoduché členění do 2/4, 3/4, 4/4 nebo 6/8 taktů. Rytmika Často je metricky podmíněná, tzn. rytmické akcenty jsou velmi často totožné s metrickými. 1) je založena větš. na přehledném sudém nebo lichém dělení 2) nejčastěji používanými hodnotami jsou šestnáctinové až půlové 3) při lichém dělení se často vyskytuje triolový pohyb 4) je pravidelně členěná, pod stále větším vlivem dobových tanců, ať už dvorských nebo lidových 5) nepravidelnosti bývá dosahováno průtahovými ligaturami, synkopami, tečkovaným rytmem 6) zvláště ve vrcholném klasicismu ubývá melodicko – rytmické ozdobnosti a pohyblivosti vyjadřující lehkost, prostotu a objevuje se zatěžkanější, patetičtější či revolučnější výraz vyjádřený menší pohyblivostí a někdy i jednodušší rytmickou strukturou tématu
Akordika Založena výhradně na terciové stavbě: 1) kvintakordy s obraty 2) hlavní (neboli charakteristické) septakordy s obraty 3) velký dominantní nónový akord
3
4) malý dominantní nónový akord 5) alterovaný kvintakord nebo septakord na dominantě nebo jejím zástupci, nejč. v obratu 6) alterovaný kvintakord nebo septakord na subdominantě nebo jejím zástupci, nejč. v obratu 7) úprava akordu a jeho transpozice jako sónická, ale i výrazová změna 8) zatím spíše neuvědomělé zárodky jiné než terciové stavby akordů (nerozvedené melodické tóny nebo rozvedené do jiného akordického tónu či dokonce do jiného akordu)
Harmonie Postupně se rozvíjí, obohacuje, stále vynalézavěji modifikuje základní kadenční schéma (T-S-D-T). Používá: 1) přísné a volné spoje příbuzných kvintakordů 2) přísné rozvody dominantní, subdominantní a kombinované 3) přísné i volnější spoje všech doškálných akordů 4) mimotonální akordy a jejich sledy 5) alterované akordy 6) N6, event. L6 7) klamné závěry a spoje 8) diatonickou i chromatickou terciovou příbuznost 9) harmonické sekvence modulující i nemodulující 10) tóninové skoky a vybočení 11) modulace, větš. diatonické 12) prodlevy směřující k míšení tónin, biakordice až bitonalitě (prodleva na jedné funkci nebo jejím základním tónu a nad ní akord jiné funkce) Polyfonie Polyfonie je téměř vytlačena 3hlasou až 4hlasou homofonní fakturou. V ní však střední hlasy bývají traktovány figuračně, což nahrazuje polyfonní práci. Významnější důraz na polyfonii, ale na harmonickém základu, kladl až Beethoven, především v pozdějších opusech a větších formách. Tektonika, mikrotektonika, makrotektonika, prostředky, formy 1) snaha o dokonalost, vyváženost, plastičnost a přehlednost v celku i detailu 2) na druhé straně střet kontrastů mezi většími hudebními plochami, větami a díly v rovině tematické a motivické, tóninové, tempové, dynamické, fakturové, sónické aj. 3) typicky klasická motivická práce: opakování motivu, jeho transpozice, variace, dělení, krácení, vnější či vnitřní rozšíření, uvedení samostatně či sdružení s jinými motivy či svými vlastními variacemi do většího tematického celku 4) práce především na principu periodicity a symetrie: pravidelné přiřazování a podřazování dvoutaktí, trojtaktí, vět, period, řetězců period 5) dovršení vývoje vokálních a vokálně – instrumentálních forem, zvl. opery, oratoria a kantáty 6) v operním oboru (především Gluck): reforma velké opery, odstranění rozšířených pěveckých manýr, prohloubení vazby slova a hudby a zvýšení dramatičnosti a životní pravdivosti, nahrazení secco recitativu recitativem accompagnato (s prokomponovaným doprovodem). Sbor, balet, orchestr – podpůrná role při charakterizování situace a prostředí 7) rozvoj komorní a symfonické tvorby (zvl. vídeňské trojhvězdí Haydn – Mozart – Beethoven): především sonáta, symfonie a koncert
4
8) akcent na variační a transformační kompoziční práci s melodicko – rytmickými i harmonickými tématy a motivy 9) rozvoj forem idealizujících a stylizujících lidovou píseň a lidový tanec 10) propracování malé a velké třídílné formy 11) klasická sonátová forma v užším i širším slova smyslu (sonátová forma, sonátový cyklus), jejich dořešení v instrumentální hudbě sólové, komorní, orchestrální, koncertantní 12) rondo a jeho vyšší formy (kombinace se sonátovou formou) 13) variace 14) za účelem větší diferenciace artikulace a výrazu – četnější návody, příkazy a označení pro interpretaci 15) Beethovenovo předjímání některých rysů mikro- a makrotektoniky romantismu, zvl. v uvolněněji pojímané stavbě sonátové formy v užším i širším slova smyslu
Dynamika 1) z baroka přetrvávající terasovitá a echo – dynamika 2) četnější použití plynulé crescendové a decrescendové dynamiky 3) za účelem větší dramatičnosti a kontrastu – příkrá crescendová a decrescendová dynamika a tzv. subito – dynamika (sub. f, sub. p) 4) častější využití akcentů
Nástrojová a vokální stylizace a sazba 1) pokračuje rozlišování vokální sazby sólistické a sborové a sazby pro sólové nástroje, komorní soubory a orchestr 2) diferenciace funkční, artikulační, technická a výrazová 3) vznik homogenních nástrojových skupin v orchestru (bloková harmonie dřev, fanfárová úloha žesťů, zdvojování sól dřev s doprovodem smyčců, smyčcové figurace, smyčcové dvojhmaty, trojhmaty, legata, staccata, portamenta, tremola, rozkladové pasáže klavíru) 4) zvýšení významu a plné osamostatnění funkce dirigenta, který už přestává být současně hráčem na cembalo či koncertním mistrem primů 5) složení tzv. mozartovského (malého klasického) orchestru: cca 8 – 10 primů, 6 – 8 sekundů, 4 violy, 3 – 4 violoncella, 2 – 4 kontrabasy, 2 flétny, 2 hoboje, 2 fagoty, později i 2 klarinety, 2 lesní rohy, 2 trubky, tympány. Celkem: 35 – 45 hráčů 6) tzv. beethovenovský (beethovenský, velký klasický) orchestr: početnější obsazení smyčcového kvinteta (violoncella a kontrabasy mají samostatnější roli), piccola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, kontrafagot, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, velký buben, činely, triangl. Celkem: 60 – 70 hráčů Literatura: Barvík Miroslav, Malát Jan, Tauš Karel: Stručný hudební slovník. SNKLHU, Praha 1960 Bednarčík Ondřej: Úvod do rozboru skladeb. Pedagogická fakulta v Ostravě, 1981 Burlas Ladislav: Formy a druhy hudobného umenia. Editio Supraphon, Bratislava 1962 Hůla Zdeněk: Nauka o kontrapunktu. Editio Supraphon. Praha 1985 Janeček, Karel: Harmonie rozborem. 1. vydání. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963. 09/22. 02-072-63 Janeček Karel: Hudební formy. SNKLHU, Praha 1955 Janeček Karel: Melodika. SNKLHU, Praha 1956
5
Janeček Karel: Tektonika. Nauka o stavbě skladeb. Supraphon, Praha – Bratislava 1968 Kohoutek Ctirad: Hudební kompozice. Stručný komplexní pohled z hlediska skladatele. Editio Supraphon, Praha 1989, str. 204 – 214 Kresánek Jozef: Tektonika. Asco, spisy Ústavu hudobnej vedy Slovenskej akademie vied a Katedry hudobnej vedy Filozofickej fakulty Univerzity Komenského, Bratislava 1994 Loudová, Ivana: Moderní notace a její interpretace. 1. vydání. Praha: Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, 1998. ISBN: 80-85883-31-7 Poš Vladimír: Nauka o hudebních formách. Státní hudební vydavatelství, Praha 1961 Vrkočová Ludmila: Slovníček základních hudebních pojmů. Vlastním nákladem, 3. vydání, Praha 1996 Vysloužil Jiří: Hudební slovník pro každého, díl první, věcná část. Nakladatelství Lípa, A. J. Rychlík, Vizovice 1995 Zich Jaroslav: Orchestrace a sborová sazba. Kapitoly a studie. Panton, Praha 1986 Zika Pavel: Učebnica hudobných foriem pre konzervátoria. Slovenské pedagogické nakladateĺstvo, Bratislava 1974 Zpracoval: doc. MgA. Jan Grossmann
