Nikolaj Levašov
Skazka o Jasném Sokolu Minulost a přítomnost
Moskva 2009
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost»
Předmluva Název knihy „Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost“ není náhodný. Ve Slovansko-Árijských védách se text „Skazky o Jasném Sokolu“ uvádí takový, jako byl dříve, před násilným pokřtěním Kyjevské Rusi a jiných ruských zemí. V zásadě skazka obsahuje popis velmi dávných, ale reálných událostí, předávaných od úst k ústům, z generace na generaci. Postupem času se skazka plnila obrazy, které lidem umožňovaly lépe chápat ústně předávané informace. A to je víc než pochopitelné, když uvážíme, že mnohé z toho, co bylo naprosto pochopitelné a jasné dokonce dítěti – současníku událostí popisovaných ve skazce, se stalo pro lidi často mimořádným pro chápání po uplynutí mnoha generací. To souvisí s tím, že od dob událostí zachycených ve skazce civilizace Midgard-země prošla procesem christianizace, v jejímž důsledku byla sociálními parazity vržena zpět na úroveň doby kamenné, a to nejen v rovině technologií, ale i ve světonázoru. V důsledku toho se mnohé obvyklé představy našich předků staly pro jejich potomky buď vůbec, nebo málo srozumitelnými, a proto další vypravěč přidával ke skazce své komentáře, které mu umožňovaly předat svým posluchačům informace na úrovni jim srozumitelné. Právě v důsledku toho se v mnoha skazkách objevily podobné vysvětlivky vypravěčů, takže skazky se proměnily v pohádky! Právě tak se v ruských pohádkách objevily létající koberce, stolečky prostři se, kouzelná zrcadla a talíře, s jejichž pomocí bylo možno uvidět mnohé na velké vzdálenosti. Kdyby nebylo takových doplňků, současníci vypravěčů by jim prostě nemohli rozumět. Neboť na různých úrovních vývoje civilizace se u lidí formuje odpovídající vnímání reality, což bylo nutno zohlednit, aby ji lidé chápali. Skazka „O Jasném Sokolu“ zaujímá mezi ostatními skazkami zvláštní postavení, protože v ní popisované události ležely za hranicemi chápání budoucích pokolení. Proto pokolení žijící na matičce-Rusi po její christianizaci, která proběhla v době poslední Noci Svaroga, nemohla mít odpovídající obrazy, s nimiž by bylo možno ve skazce srovnávat. S výjimkou snad velkých vzdáleností, které se ve skazce předávaly obrazem sedmi párů železných bot, jež se musely prošoupat, aby se dosáhlo potřebného místa. Právě prošoupání železné obuvi lidé vnímali jako překonání neuvěřitelných vzdáleností, protože si každý ihned představoval, kolik kilometrů se musí ujít, aby prošoupal alespoň jeden pár železných bot a… když nenajde na tuto otázku odpověď, člověk pochopí, že se jedná o obrovskou vzdálenost. A třebaže se ve skazce udávají přesné vzdálenosti v délkových mírách, které předkové používali, nemohlo to vytvořit obraz nutný pro pochopení. Pro člověka, který se nevzdálil od svého rodiště víc než několik kilometrů, počítat vzdálenosti na světelné roky nebylo prostě reálné, dokonce ani kdyby se převedly „dálky daleké1“ na kilometry. Ale pochopit, že se musí prošlapat sedm párů železných bot, mohl každý, bez ohledu na to, že si nikdo nedovedl ani představit, kolik je třeba ujít, aby se prošlapal alespoň jeden pár 1
také dálná dálava – jednotka vzdálenosti (překl.)
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» železných bot! Ale samotný obraz prošoupání železných bot byl lidem srozumitelný a v tom tkví všechna síla obrazného vnímání. A taková lidová tvořivost je nejen ospravedlnitelná, ale je i nutná, jinak by informace předávaná ústně z generace na generaci byla zcela ztracena během čtyř pokolení. S násilnou christianizací ruských zemí vznikla také potřeba skrýt před církevní cenzurou cenné informace pro budoucí pokolení za obrazy. A co je nejzajímavější, v ústním podání se přesto podařilo předat do našich dnů informace o reálných událostech daleké minulosti velmi přesně, a to umožnila právě obraznost ruských Pověstí. Avšak jakmile se měly skazky vydat, hned docházelo k zásahům cenzury, nejdříve církevním, později pak stranickým, v důsledku čehož se skazka změnila v pohádku, v níž zůstalo málo ze skazky a z těch reálných událostí, které se v ní popisovaly. Jak to probíhalo a proč, bude zcela jasným po přečtení této knihy. Minulost… co jsem minul! Právě z těchto tří slov vzniklo všem známé slovo. Zamyslete se nad smyslem tohoto slova, oživte je ve svém vědomí, a… před vámi se otevřou nové obzory, o nichž nikdo neměl tušení! Co jsem minul… naše minulost, to je to, co nese naše paměť, jak paměť jednotlivého člověka, tak i paměť národa! Přítomnost… při čem jsem! A znovu, to slovo vzniklo splynutím několika! A tak samotné slovo určuje obraz, který to slovo nese – při čem jsme nyní, jaký je náš základ? V tom tkví otázka. A po přečtení této knihy jen na příkladu rozboru samotné „SKAZKY O JASNÉM SOKOLU“ A POHÁDKY „FINIST – JASNÝ SOKOL“ každému člověku bude naprosto jasné, jaká VELKÁ MINULOST NÁM BYLA UKRADENA SOCIÁLNÍMI PARAZITY RŮZNÝCH DRUHŮ! A všichni jasně uvidí, na jakém základě nyní stojíme a co bylo opravdu ukradeno ruskému a dalším národům Ruska. A že místo na pevné, téměř neohraničené, reálné a ne vymýšlené minulosti nám sociální parazité dovolili stát pouze na malinkém ostrůvku, na němž je těžké umístit dvě nohy dokonce jednomu člověku, nemluvě už o tom, aby se na takový základ postavil celý národ! Ať každý z nás „zváží“ tento základ a sám za sebe určí, na jakém základě by opravdu chtěl stát… Nikolaj Levašov
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost»
Kapitola 1. Minulost. Skazka o Jasném Sokolu Za dávných časů žil v lesním skufu2 pracovník-oráč Lubomír Védaslavič s milovanou ženou Mladou Zareslavnou: i obdaroval je Rod devíti syny a třemi dcerami. Lubomír Védaslavič vychovával syny, učil je pracovitosti a pravověrnému životu a kolem něho se stále pohybovala nejmladší dcerka, Nastěnka, která si všeho všímala, každé slovo či poučení tatíčkovo si zapamatovala. A starší dcery, Zabavu a Vesňanu, vychovávala a láskou zahřívala Mlada Zareslavna. Děti vyrostly a rodiče zestárli. Oženil své syny Lubomír Védaslavič, každému našel nevěstu vhodnou z rodu slavného, rodu starého. Usadili se synové se svými rodinami v blízkém kraji a začali pracovat a tvořit ve prospěch rodu svého. Ale přišel čas vyměřený Rodem a Makoší, přišla řada a zemřela pracovníku-oráči jeho milá žena Mlada Zareslavna. Vystrojili jí společně krodu, uspořádali za ni slavnou tryznu a Lubomír Védaslavič začal vychovávat své dcery sám. Všechny tři jeho dcery byly podivuhodně krásné, ve své kráse stejné, ale povahou různé. Starý pracovník-oráč žil prací v dostatku, ale bylo mu líto dcer. Už si chtěl málem vzít do dvora nějakou starší osamělou vdovu, aby se starala o hospodářství. Ale nejmladší dcera, Nastěnka, povídá otci-tatíčkovi: „Není třeba, milý tatíčku, brát sem vdovu, já sama budu v domě uklízet a o hospodářství naší rodiny se starat.“ Nastěnka už od ranného dětství byla pečlivá. A starší sestry Zabava a Vesňana nic neřekly a jen na matčiny něžnosti smutně vzpomínaly. Nastěnka začala místo matičky vést hospodářství v lesním skufu. A všechno umí, všechno se jí daří, a co neumí, na to si zvykne, a po zvyku se jí také daří. Otec ji pozoruje a má radost, že jeho Nastěnka je tak chytrá a pracovitá i povahy mírné. I sama o sobě byla Nastěnka hezká – krasavice jako malovaná a dobrota jí krásy ještě přidávala. Sestry její starší byly také krasavice, jenže jim se té krásy zdálo málo, a tak se ji snažily přidat líčidly a ještě se vystrojit do nového, aby se v sousedním skufu na dívčích hrátkách pochlubily. Stávalo se, že Zabava a Vesňanka celý den proseděly, krášlily se, ale navečer byly stejné jako ráno. Všimnou si, že den utekl, kolik líčidel vypotřebovaly, ale hezčími se nestaly, a tak sedí a zlobí se. A Nastěnka je k večeru unavena, zato však ví, že dobytek je nakrmen, v celém domě je uklízeno, čisto, večeři připravila, chléb na zítřek zamísila a že s ní tatíček bude spokojen. Pohlédne na sestry svýma laskavýma očima, ale nic neřekne. A starší sestry se pak zlobí ještě více. Zdá se jim, že ráno Nastěnka taková nebyla, a k večeru zkrásněla, ale z čeho – to nevědí. Jednou se otec musel vypravit na trh. Před odjezdem se zeptal dcer: „A co mám vám, dcerunky, přivézt, čím vám radost udělat?“ Nejstarší dcera Zabava povídá otci: „Přivez mi, tatínku, šátek, aby na něm byly velké květy a vyšívané zlatem.“ 2
Lesní skuf = lesní osada.
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» „A mně, tatíčku,“ povídá Vesňana, „také přivez šátek s květinami, zlatem
vyšívanými a uprostřed aby byla červená. A ještě mi přivez kozačky s měkkými holenicemi, na vysokých podpatcích, aby o zemi klepaly.“ Nejstarší dcera se urazila na prostřední, protože ji matička nejvíce rozmazlovala, a řekla otci: „I mně, tatíčku, i mně přivez střevíčky s měkkými holenicemi a podpatky, aby o zem klapaly. A ještě mi přivez prsten s kamínkem na prst – vždyť jsem tvoje jediná nejstarší dcera!“ Otec slíbil, že přiveze dárky, jaké si poručily starší dcery, a ptá se nejmladší: „A co ty mlčíš, Nastěnko?“ „Ale já, tatíčku, nic nepotřebuji. Já ze statku nikam nechodím, roucha nepotřebuji.“ „Nemáš pravdu, Nastěnko! Jak tě mám nechat bez dárku? Tak ti tedy přivezu výslužku.“ „Ani výslužku nepotřebuji, tatíčku,“ říká nejmladší dcera. „Ale přivez mi, tatíčku rodný, peříčko Jasného Sokola ze souhvězdí3 Finista, pokud na trhu bude.“ Odjel otec na trh, našel pro starší dcerky dárky, jaké si přály, ale peříčka Jasného Sokola ze souhvězdí Finista nenašel, i když se všech kupců na trhu ptal. „Nemáme,“ říkali kupci-obchodníci, „takové zboží; poptávka,“ říkají, „po něm není“. Nechtěl otec urazit nejmladší dceru, svou pracovitou chytrou hlavičku, ale vrátil se na statek, i když peříčko Jasného Sokola ze souhvězdí Finista nenašel. Ale Nastěnka se neurazila. „Nevadí, tatíčku,“ řekla Nastěnka. „Jindy pojedeš, pak se snad najde moje peříčko.“ Po nějaké době otec zase potřeboval zajet na trh. Zase se zeptal dcer, co jim má přivézt za dárek: byl dobrý. Zabava povídá: „Přivez mi, tatíčku jako dřív kozačky, ale ať mi umělci-kováři podkují podpatky na těch kozačkách stříbrnými podkůvkami.“ Vesňana slyší starší sestru a povídá: „I mně, tatíčku, také, ale podpatky klapou, a nezvoní, tak ať zvoní; a aby se hřebíčky z podkůvek neztrácely, přivez mi ještě stříbrné kladívko: sama jím budu hřebíčky přibíjet.“ „A tobě co mám přivézt, Nastěnko?“ „Podívej se, tatíčku, po peříčku Jasného Sokola ze souhvězdí Finista: zda bude či nebude.“ Odjel Lubomír Védaslavič na tržiště. Své záležitosti vyřídil, starším dcerám dárky vybral, ale pro nejmladší nic nenašel: není na trhu to sokolí peříčko. Jede otec do lesního skufu a vidí: opíraje se o hůl dubovou, jde po cestě starý volchv, starší než on, úplně vetchý. „Buď zdráv, dědečku!“ „Buď zráv, milý. Vidím, že máš nějaké trápení?“ 3
v originále – „v čertogu Finista“
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» „Jak bych neměl, dědečku! Prosila mě dcera, abych jí přivezl jen peříčko Jasného Sokola ze souhvězdí Finista. Hledal jsem takové peříčko, ale nikde není. A dcerka je to moje nejmladší, nejmilejší, takže je mi jí nejvíc líto.“ Starý volchv se zamyslel, a potom povídá: „Tak ať se stane!“ Rozvázal tlumok a vytáhl z něj krabičku. „Schovej,“ povídá, „krabičku, je v ní peříčko od Jasného Sokola ze souhvězdí Finista. A zapamatuj si má slova: mám jednoho syna; tobě je líto dcerky, mně syna. Ale můj syn se ještě nechce ženit, i když má na čase. Když nechce, nutit ho nebudu. A říká mi: když tě někdo požádá o to peříčko, dej mu je, povídá, – to bude moje nevěsta, Svarogem mi daná.“ Pronesl svá slova starý volchv – a najednou ho tu není, zmizel neznámo kam: jako by tu nebyl! Zůstal otec Nastěnky s peříčkem v rukách. Kouká na peříčko a to je šedé, obyčejné. A najít ho nemohl nikde. Vzpomněl si otec, co mu volchv řekl, a pomyslel si: „Jak je vidět, mojí Nastěnce Makoš takový osud upletla, a vychází jí, že aniž by poznala, aniž by viděla, má se vdát za neznámo koho.“ Přijel otec domů, do skufu lesního, podělil dárky starší dcery a nejmladší Nastěnce předal krabičku se šedým peříčkem. Vyšňořily se starší sestry a začaly se posmívat nejmladší. „A ty, Nastěnko, si zastrč své vrabčí pírko do vlasů a předváděj se před zrcadlem.“ Nastěnka mlčela, ale když v domě šli všichni spát, položila před sebe obyčejné šedé peříčko Jasného Sokola ze souhvězdí Finista a začala je obdivovat. A potom Nastěnka vzala peříčko do ruky, podržela před sebou, pohladila ho a nechtěně je upustila na podlahu. V tu chvíli někdo narazil do okna. Okno se otevřelo a do světnice vletěl Jasný Sokol. Přikrčil se na podlaze a proměnil se v krásného mládence. Nastěnka zavřela okno a začala s mládencem upřímný hovor mluvit. A k ránu Nastěnka otevřela okno, mládenec se přikrčil k podlaze, proměnil se v Jasného Sokola a Sokol po sobě zanechal obyčejné, šedé peříčko a odletěl do modrého nebe. Tři večery vítala Nastěnka Sokola. Ve dne létal pod oblaky, nad poli a lesy, nad moři a nad horami a k večeru přilétal k Nastěnce a měnil se v dobrého mládence. Na čtvrtý večer starší sestry zaslechly tichý hovor Nastěnky, slyšely i cizí hlas dobrého mládence a ráno se zeptaly nejmladší sestry: „S kým se to, setřičko, v noci bavíš?“ „Sama se sebou se bavím,“ odpověděla Nastěnka. „Kamarádky nemám, ve dne obstarávám hospodářství, na mluvení nemám čas, tak se večer bavím sama se sebou.“ Vyslechly starší sestry nejmladší, ale neuvěřily jí. Pověděly to tatíčkovi: „Tatíčku, naše Nastěnka má snoubence, po nocích se s ním vídá a řeči s ním vede. Samy jsme to slyšely.“
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» „Ale neměly byste poslouchat,“ povídá. „Pročpak by naše Nastěnka nemohla mít snoubence! Není na tom nic špatného, děvče je to hezké a má načase; Daždbog dá, i na vás přijde řada.“ „Ale Nasťa ještě není na řadě, aby poznala snoubence,“ řekla Zabava, „já bych se měla vdávat dříve než ona.“ „No, to máš pravdu,“ usoudil tatíček. „Ale osud se neřídí pořadím, ale podle pokynu Roda a podle přání Makoše. Jedna nevěsta zůstane starou pannou až do stáří, druhá je od mládí všem lidem milá.“ Tak řekl otec starším dcerám, ale sám si pomyslel: „Cožpak se již vyplňují slova toho starého volchva, který mi peříčko podaroval? K neštěstí to není, starý volchv je časem poučen a všemi bohy nebeskými milován, ale zdalipak je dobrý jeho syn, co je snoubencem Nastěnky!“ Ale starší dcery měly vlastní názor a rozhodly se nočního návštěvníka zapudit, aby Nasťu neprovdali dříve než je. Když se schylovalo k večeru, Nastěnčiny sestry vytáhly ze střenek nože a nože zasadily do okenního rámu a kolem něj a kromě nožů tam zasadily ještě i ostré jehlice a kalené šípy. Nastěnka v té době se o krávy ve chlévě starala a nic neviděla. A když se setmělo, letí Jasný Sokol k Nastěnčinu oknu. Doletěl až na okno, narazil na ostré nože, na jehlice a šípy, chtěl se vytrhnout, ale celou hruď si poranil. A Nastěnka se za celý den utahala v práci, tak si zdřímla, očekávajíc svého Jasného Sokola, a neslyšela, jak její Sokol do okna narazil. Tu Jasný Sokol řekl nahlas: „Sbohem, moje krásná dívko! Pokud mě potřebuješ, najdeš mě, i když budu velmi daleko! Ale ke mně musíš projít třikrát devět zemí, do třináctého souhvězdí, a musíš vynosit sedm párů bot železných a ohlodat sedm chlebů železných.“ Uslyšela Nastěnka v dřímotě slova Jasného Sokola, ale probudit se a vstát nemohla. A když se probudila, zatruchlilo její srdce. Podívala se na okno a na okně krev Jasného Sokola na slunci zasýchá. Otevřela okno a přitiskla se tváří k místu, kde byla krev Jasného Sokola ze souhvězdí Finista. Její slzy smyly Sokola krev a sama Nastěnka jako by se umyla krví svého ženicha a ještě více zkrásněla. Šla Nastěnka k otci a řekla mu: „Nezlob se na mne, tatíčku, a pusť mě na cestu dalekou, třikrát devět dálných dálek. Když Daždbog dá, že přežiju – opět se uvidíme, a když zemřu, při narození mi to zřejmě bylo předurčeno.“ Líto bylo otci pustit neznámo kam milovanou nejmladší dceru. Ale držet ji násilím, aby ve skufu lesním žila, nebylo možné, to Svarog nedopustí. Věděl otec: milující srdce dívky je silnější než moc otce a matky, podřídí se jen Ladě a Makoši. A tak se rozloučil s milovanou dcerou, požehnal jí na cestu dalekou a pustil ji pod záštitu světlých bohů. Umělec-kovář udělal Nastěnce sedm párů železných bot, vzala si ještě Nastěnka sedm železných chlebů, poklonila se rodnému tatíčkovi a svým starším sestrám, navštívila své milé bratry, poseděla u mohyly své matky, přednesla své prosby Rodu a Ladě a vypravila se na cestu hledat svého ženicha Jasného Sokola.
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Jde Nastěnka svou cestou. Jde jeden den, jde druhý, třetí, jde dlouhý čas. Šla i přes pole široké i přes les hluboký4, šla i přes hory vysoké. V polích jí ptáci zpívali, hluboké lesy ji vítaly, z vysokých hor se celým světem kochala, až nakonec došla do podivného údolí, kde obchodní vajtmany5 stály a z toho údolí do nebes nekonečných odlétaly. Uprosila Nastěnka dobré lidi, aby ji vzali na vajtmanu obchodní a odletěla na dalekou cestu z rodné země, za třikrát devět dálných dálek.6 Dlouho letěla obchodní vajtmana mezi hvězdami nebeskými, kolik to času zabralo, není známo, pouze Nastěnka jeden pár železných bot prošlapala a jeden železný chléb ohlodala, když cesta vajtmany se skončila, ale cesta Nastěnky konce nemá. Nastěnka si unaveně povzdechla, a když obchodní vajtmana dosedla na podivnou zemi, vydala se lesní cestou, za zapadajícím modrým sluncem. Dlouho šla, už noc nastala, na nebi nad zemí dva měsíce zazářily, a Nastěnka vidí v lese dům. Pomyslela si Nastěnka: „Půjdu k domu, lidí se zeptám, zda neviděli mého Jasného Sokola ze souhvězdí Finista!“ Zaklepala Nastěnka na dvéře. V domě žila jedna stařenka, zda dobrá či zlá, to Nastěnka nevěděla. Otevřela stařenka dvéře – stojí před ní krásná dívka. „Nechej mě, babičko, přenocovat!“ „Pojď dál, holubičko, budeš mým hostem. Jak ti říkají, milá má?“ „Nastěnka. A kdo jste vy, babičko?“ „Já jsem bohyně Karna. A daleko putuješ, dívčino?“ „Daleko či blízko, sama nevím, babičko. Hledám Jasného Sokola ze souhvězdí Finista. Neslyšela jsi o něm, babičko Karno?“ „Jak by neslyšela! Jsem stará, dávno na světě Svarožím žiju, o všech světech jsem slyšela. Daleko ještě musíš jít do souhvězdí Finista, holubičko, ještě půl druhého kruhu dálných dálek.7“ Ráno bohyně Karna probudila Nastěnku a povídá jí: „Běž nyní, má milá, k mé rodné sestře, bohyni Žele. Je starší než já a ví více. Možná tě dobru naučí a řekne, kde tvůj Jasný Sokol žije. A abys na mě, stařenu nezapomněla, vezmi si tohle stříbrné dýnko a zlaté vřeténko. Když začneš koudel příst, zlatá nit se potáhne. Ochraňuj můj dárek, Nastěnko, dokud ti drahý bude, a když drahý nebude, sama ho podaruj.“ Nastěnka vzala dárek, potěšila se s ním a řekla hospodyni Karně: „Děkuji ti, babičko-bohyně. Ale kam mám jít, na jakou stranu?“ „Dám ti ještě klubíčko – samo se kutálí, samo cestu měří. Kam klubíčko zamíří, jdi stále za ním. A když si budeš chtít odpočinout, holubičko, sedni si do trávy a klubíčko se také zastaví a bude tě čekat.“
V originále – Urmannyj les – nepropustný, hustý les Vajtmana – kosmická loď. 6 Dálná dálka – stará slovansko-árijská míra velkých vzdáleností. Jedna dálná dálka = 518 074 264 845,5 km. 7 Půldruhého kruhu dálných dálek = 24 dálné dálky. 4 5
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Poklonila se Nastěnka staré bohyni Karně a vydala se za klubíčkem. Šly dlouho či krátce, Nastěnka nepočítala, sama sebe nelitovala, a tu vidí – les stojí temný, strašlivý, v polích tráva roste pichlavá, hory kolem jsou holé, kamenné a ptáci nad zemí nezpívají. Nastěnka šla stále dál, stále rychleji spěchala. A hle, zase podivné údolí, a v něm vajtmany zlaté a všechny obchodní. Uprosila Nastěnka dobré lidi, aby ji vzali do vajtmany obchodní zlaté, obula si druhý pár železných bot, uschovala klubíčko cestoměrné a odletěla z podivné planety, kde žila bohyně Karna. Dlouho letěla vajtmana zlatá mezi hvězdami nebeskými, kolik však uběhlo času, není známo, jen Nastěnka druhý pár železných bot obnosila, druhý chléb železný ohlodala, a tu cesta vajtmany zlaté skončila. Nastěnčina cesta však konce kraje nemá. Dosedla vajtmana zlatá na zemi tmavou, nevzhlednou. Rudé slunce za hory zapadá, světla a tepla jen málo dává a měsíce na nebi nad tou zemí vůbec nejsou. Vidí Nastěnka – blízko je temný les, začíná chladná noc, ale na kraji lesa v osamělé chaloupce se v okně světlo rozsvítilo. Vypustila Nastěnka z rukou klubíčko cestoměrné na nevzhlednou zemi a to se kutálelo k té chaloupce. Nastěnka šla za ním a zaklepala na okýnko: „Hospodáři dobří, nechte mě přenocovat!“ Vyšla na zápraží chaloupky stařenka, starší než ta, co dříve přivítala Nastěnku. „Kam jdeš, dívko krásná? Koho na světě hledáš?“ „Hledám, babičko, Jasného Sokola ze souhvězdí Finista. Byla jsem u staré bohyně Karny v lese, na podivné zemi pod modrým sluncem, u ní jsem přenocovala. Ona o Jasném Sokolu slyšela, ale neví o něm ve své zemi. Možná, povídala, že to ví její rodná sestra, bohyně Žela.“ Pustila stařenka Nastěnku do chaloupky, dala jí najíst a napít a ke spánku ji uložila. A ráno hosta probudila a řekla jí: „Poslouchej, děvče milé. To mně říkají bohyně Žela. Daleko budeš muset hledat svého Jasného Sokola, do souhvězdí Finista od nás to bude neméně než dvakrát devět dálných dálek a půl. Vědět jsem o něm věděla, ale vidět jsem ho na naší zemi nevzhledné neviděla. Ale ty teď běž k naší starší sestřenici, bohyni Sreči, to je nejmladší dcera Bohorodičky Makoši, co lidem splétá šťastné osudy, a proto by o něm měla vědět. A abys na mě měla památku, vezmi si ode mne malý dárek. V radosti ti bude památkou, ve chvíli potřeby ti pomoc poskytne.“ A dala bohyně Žela svému hostu jako dárek – stříbrný talíř a zlaté vajíčko. Poprosila Nastěnka starou hospodyni-bohyni, aby jí odpustila, že ji tak obtěžovala, poklonila se jí a vydala se za svým klubíčkem cestoměrným. Jde Nastěnka, ale příroda na nevzhledné zemi kolem se zcela cizí ukazovala. Dívá se – jen černý les na té zemi roste, volného pole tu není. A stromy, čím dále se klubíčko kutálí, jsou stále vyšší a jejich kmeny se vzájemně proplétají. Začalo se již zcela stmívat: slunce rudé na nebi není vidět, pouze odlesk nachového západu zůstal. A tu vyšla z černého lesa a Nastěnka uviděla velkou pustinu, černým kamenem vyloženou, a na ní vajtmany ohnivé. Uprosila Nastěnka dobré lidi, aby ji vzali do
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» vajtmany ohnivé, přezula se do třetího páru železných bot, sebrala klubíčko cestoměrné a odletěla z nevzhledné země, kde dobrá bohyně Žela sídlila. Dlouho letěla vajtmana ohnivá mezi hvězdami nebeskými po cestě Perunově, kolik času uběhlo – není známo, jen Nastěnka třetí pár železných bot vynosila, třetí chléb železný ohlodala, a tu cesta vajtmany ohnivé skončila. Nastěnčině cestě však konce, kraje není. Přistála vajtmana ohnivá na zemi krásné, překrásné. Zlaté slunce za mořem zapadá, tepla a světla mnoho dává a čtyři měsíce z oblohy krásnou zemi podivným světlem osvětlují. Vidí Nastěnka – u moře tyrkysového roste les zlatolistý a na kraji toho lesa osamělé dvorce stojí. Vypustila Nastěnka z rukou své klubíčko na přenádhernou zemi a to se kutálelo k těm dvorcům. Nastěnka šla za ním a zaklepala na okénko dvorce, kde se klubíčko zastavilo: „Hospodáři dobří, nechte mě přenocovat!“ Vyšla na zápraží dvorce stařenka s dobrou tváří, ještě starší než bohyně Žela, která se předtím o Nastěnku postarala. „Kam jdeš, děvče krásné? Koho to hledáš na světě Svarožím?“ „Hledám, dobrá babičko, Jasného Sokola ze souhvězdí Finista. Byla jsem u staré bohyně Žely v lese, na tmavé, nehostinné zemi pod sluncem rudým, u ní jsem přenocovala, ona o Jasném Sokolu slyšela, ale neví o něm na své zemi. Možná, říkala, že její sestřenice, bohyně Sreča, to ví. Ale kde ji mám hledat, to nevím.“ Pozvala stařenka Nastěnku do světnice, dala jí najíst a napít, v lázni vypařila a spát uložila. A ráno ji probudila a řekla jí: „Poslouchej, milé děvče! Já jsem bohyně Sreča. Daleko budeš muset hledat svého Jasného Sokola, od nás do souhvězdí Finista je to nejméně dvakrát devět dálných dálek a ještě jedna třetina. Vědět o něm, to vím, ale vidět ho na naší zemi, to jsem neviděla. Ale ty teď zajdi za mou starší sestrou, bohyní Nesrečou, co lidem splétá nešťastné osudy, ta asi bude vědět o tvém neštěstí. A abys na mne pamatovala, vezmi si ode mne malý dárek. V radosti ti bude památkou na mne, v nouzi ti pomoc poskytne.“ A dala bohyně Sreča svému hostu stříbrný mlýnek s žernovy malachitovými. Nastěnka poprosila dobrou bohyni, aby jí prominula, že jí přidala starosti, poklonila se jí a pustila se za klubíčkem cestoměrným zpět k údolí, kde vajtmany různé stály. Uviděla vajtmanu stříbrnou, přezula se do čtvrtého páru železných bot a uprosila dobré lidi, aby ji vzali s sebou. Dlouho letěla vajtmana stříbrná mezi hvězdami nebeskými, kolik času uplynulo – není známo, jen Nastěnka čtvrtý pár železných bot prošlapala, čtvrtý chléb železný ohlodala, a tu se cesta vajtmany stříbrné skončila. Nastěnčině cestě však konce, kraje není. Nastěnka si těžce povzdechla, a když vajtmana dosedla na zemi podivnou, pustou a horkou, pod sluncem bílým, vydala se cestou klikatou, která se vinula mezi horami. Šla dlouho a už noc nastala, na obloze nad zemí tři měsíce jasným světlem zazářily, a vidí Nastěnka: u cesty, za kamenným plotem s kovanou bránou stojí dům kamenný.
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Pomyslela si Nastěnka: „Půjdu do domu kamenného, poprosím dobré lidi, aby mě nechali přenocovat, a ráno se zeptám hospodářů, možná, že viděli mého Jasného Sokola ze souhvězdí Finista.“ Zatloukla Nastěnka na bránu kovanou a na tlučení vyšla z domu kamenného velmi stará stařenka. Otevřela bránu kovanou – před ní stojí dívka-krasavice. „Nechej, dobrá babičko, poutnici přenocovat!“ „Pojď dál, holubičko, do světnice, hostem mým budeš.“ V prostorné světnici dobrá stařenka dala Nastěnce najíst a napít a na podivné lože spát uložila. A ráno hosta probudila a řekla jí: „Jak ti říkají, děvče krásné?“ „Nastěnka. A kdo jste vy, babičko, a co vás donutilo žít v takové divočině?“ „Jsem bohyně Nesreča, matička Makoš mi přikázala příst nešťastný osud všem odpadlíkům od zákonů Roda a Svaroga. A jdeš daleko, holubičko?“ „Daleko nebo blízko, sama nevím, babičko. Hledám Jasného Sokola ze souhvězdí Finista. Rozloučil nás osud temný. Neslyšelas o něm něco, babičko Nesrečo?“ „Jak bych neslyšela! Jsem stará, dávno na světě Svarožím žiju a o mnoha osudech na světech Svarožích vědomost mám! Daleko musíš putovat do souhvězdí Finista, holubičko, ještě jeden kruh dálných dálek a jednu čtvrť. Jenom pamatuj, milá má, rozloučil tě s ženichem ne osud temný, ale pouhá závist lidská. Ale pokud neustoupíš od svého zámyslu a nezřekneš se své lásky, pak se ti vše v životě bude dařit a štěstí tě neopustí. Ale teď běž, milá, k mé příbuzné, bohyni Taře. I když není starší než já, o dobrém životě ví více. Možná tě dobru naučí a poví ti, kde tvůj Jasný Sokol žije. A abys na mne, starou, nezapomněla, vezmi si na památku tuto stříbrnou máslenku se zlatým víčkem, je v ní máslo do jídla – tak chutnější jídlo nenajdeš. Ochraňuj můj dárek, Nastěnko, dokud ti drahý bude, a nebude-li drahý, sama ho jinému daruj.“ Nastěnka vzala dárek, poděkovala dobré bohyni Nesreči, rozloučila se a vydala se za svým klubíčkem cestoměrným. Klubíčko ji přivedlo přes hory do údolí, kde stála pouze jedna velká vajtmara8. Uviděla vajtmaru velkou, přezula se do pátého páru železných bot a uprosila dobré lidi, aby ji vzali s sebou na zemi, kde sídlí bohyně Tara. Tak rychle letěla velká vajtmara mezi hvězdami nebeskými, že hvězdné světlo se v pásy měnilo a jako podivná duha se barvami přelévalo. Kolik času uplynulo – není známo, ale Nastěnka pátý pár železných bot prošoupala, pátý železný chléb ohlodala a tehdy cesta velké vajtmary skončila u země Tary. Cesta Nastěnky však konce, kraje nemá. Přistála velká vajtmara na podivnou zemi. Zlaté slunce nad lesy zelenými paprsky hraje, teplo a světlo různé síly dává. Vidí Nastěnka – vedle zeleného lesa podivné město stojí a uprostřed něho palác bělokamenný. Vypustila Nastěnka z rukou své klubíčko na podivnou zemi a kutálelo se klubíčko po cestě k tomu městu. Klubíčko se zastavilo na tržišti a dál se nepohne. 8
Vajtmara = velká kosmická loď, schopná nést v sobě až 144 vajtman.
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Zvedla je a k ní přicházejí dobří lidé s úsměvy, všichni oblečeni svátečně; Nastěnka se jich zeptala: „Povězte, lidé dobří, kam mám jít, abych našla světlou bohyni Taru?“ Vzali lidé dobří Nastěnku za ruce, přivedli ji do paláce bělokamenného, zanechali ji na zápraží a šli za svými záležitostmi. Zaklepala Nastěnka na dvéře dubové, vyřezávané. Otevřely se dvéře dubové a k Nastěnce vyšla dívka-krasavice, oči blankytem svítí, rusý cop až na podlahu padá. Podívala se na Nastěnku dobrým pohledem a zeptala se: „Kdo jsi, dívko krásná, a co tě k nám přivedlo?“ „Hledám, sestřičko, světlou bohyni Taru kvůli záležitosti srdeční. A poslala mě k ní její příbuzná, bohyně Nesreča.“ Vzala dívka krásná Nastěnku za ruku a odvedla ji do pokojů bělokamenných, dala jí najíst a napít a pak ji odvedla do ložnice a řekla: „Já jsem bohyně Tara, sestřičko, nediv se, že vypadám tak mladě, už jsem nejednu stovku kruhů života prožila na Svarožím světě.9 Teď si pospi a odpočiň po cestě a zítra si promluvíme o tvé záležitosti srdeční.“ Ulehla Nastěnka na lože z peří prachového a usnula sladkým snem, jakým dávno nespala. A ráno bohyně Tara Nastěnku probudila, dala jí najíst a napít, do podivné zahrady odvedla, posadila ji na lavici vyřezávanou a začala se jí vyptávat: „Povídej, sestřičko, jaká je ta tvá záležitost srdeční?“ Vypověděla Nastěnka bohyni Taře vše jak bylo, nic nezatajila. „Poslouchej, milá sestřičko, slyšela jsem o tvém Jasném Sokolu! Vždyť dávno již na světě Svarožím žiju, o mnohém ve světech blízkých vím. Daleko ještě musíš putovat do souhvězdí Finista, ještě jeden kruh dálných dálek10 ti zbývá. Ale musíš si pospíšit, sestřičko, rány se mu začaly hojit, ale pečuje o něj černooká dívka s ohnivými vlasy, která přišla z cizí země, ze světa dalekého. Vyprav se nyní k bohyni Dživě, manželce mého rodného bratra Tarcha Daždboga. Ona je starší než já a zná více. Možná ti prozradí krátkou cestu do souhvězdí Finista, kde teď tvůj Jasný Sokol přebývá. A abys na mne, sestřičko, nezapomněla, vezmi si housličky, zlatem zdobené, se strunami stříbrnými. Když na ně začneš hrát, celý svět bude tancovat. Ochraňuj můj dárek, Nastěnko, dokud ti drahý bude, a když ti drahý nebude – sama ho podaruj. A teď běž k mojí ohnivé lodi, na ní tě rychle k mému bratru dopraví a tam i Dživu najdeš. Nastěnka vzala dárek, housličky zlatem zdobené, poklonila se věčně mladé bohyni Taře, poděkovala jí a šla k ohnivé lodi, A když došla k lodi ohnivé, přezula si šestý pár bot železných a odletěla na lodi z podivuhodné země. Tak rychle letěla ohnivá loď mezi hvězdami nebeskými, že hvězdy vidět nebylo, jen jedna mnohobarevná duha zářila. Kolik času uplynulo – není známo, jen Nastěnka šestý pár bot železných vynosila, šestý chléb železný ohlodala a tu cesta lodě ohnivé skončila. A do konce Nastěnčiny cesty také moc nezbývalo. Jeden kruh života = 144 let, takže stovka kruhů bude 14 400 let. Jeden kruh dálných dálek = 16 dálných dálek.
9 10
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Přistála ohnivá loď na zemi, Nastěnka vyšla a údivem málem o rozum přišla. Zdálo se jí, že jako by znovu byla na zemi rodné, jako by nikam neodletěla. I sluníčko jasné nad lesy a poli paprsky si hraje i ptáci na nebi létají. Ohlédla se Nastěnka po stranách a vidí – mezi polem a lesem dům stojí podivný. Z domu vyšla taková krasavice, že to ani popsat nelze. Přistoupila k ní Nastěnka a říká: „Buď zdráva hospodyňko dobrá, řekni mi, prosím, kde bych našla bohyni Dživu.“ Odpověděla Nastěnce krasavice z domu: „Zdráva buď i ty, dívko milá. Já jsem bohyně Dživa, co tě ke mně vede?“ Pověděla Nastěnka bohyni Dživě vše, jak bylo, nic nezatajila. A Dživa povídá: „Pojď dovnitř, dívko milá, odpočiň si po cestě, a jak se vrátí manžel můj, Tarch Perunovič, dopraví tě na své nebeské lodi do souhvězdí Finista, na zemi, kde nyní žije tvůj Jasný Sokol.“ Vešla Nastěnka do podivného domu, ve světnici si sedla na lavici vyřezávanou, a hned usnula. A když se probudila, ohlédla se a vidí: leží v peřinách prachových, na poduškách měkkých a za závěsem hedvábným někdo tiše mluví. Zaposlouchala se Nastěnka a uslyšela mužský hlas: „Jasný Sokol se dnes oženil, se svou cizinkou žije. Očarovala ho svými kouzly černooká dívka s ohnivými vlasy, co přiletěla do souhvězdí Finista z cizí země, ze světa dalekého. Těžko bude Nastěnka získávat zpět svého ženicha, ale má srdce milující a k srdci se i rozum připojí a pomocí rozumu těžké se lehkým stane. Vyšla Nastěnka k hospodářům a řekla: „Děkuji za vaši péči, pomozte mi, hospodáři dobří, dostat se do souhvězdí Finista a tam, bude-li to vůle Roda a Makoše, získám zpět svého Jasného Sokola.“ – A poklonila se jim až k zemi. A bohyně Dživa povídá: „Děkovat nám budeš až potom. A tu máš dáreček – vezmi si ode mne zlatý bubínek a jehličku: bubínek jen drž a jehlička sama bude vyšívat. A teď, milá dívko, běž za Tarchem Perunovičem, on tě dopraví do souhvězdí Finista, zůstalo cesty tak na půl kruhu dálných dálek11, a co budeš muset dělat dále, sama potom poznáš.“ Přezula se Nastěnka do posledního páru železných bot a odletěla na lodi nebeské z podivuhodné země. Ačkoli rychle letěla nebeská loď mezi hvězdami nebeskými, Nastěnce se zdálo, že tato cesta je nejdelší. Kolik času uplynulo, není známo, jen Nastěnka poslední pár bot železných obnosila, poslední chléb železný ohlodala a tu cesta lodi nebeské se skončila. Přistála ohnivá loď na zemi, Daždbog Tarch Perunovič ukázal Nastěnce, na jakou stranu má jít a povídá: „Na rozloučenou si ode mne vezmi dar, dívko krásná, stužku mnohobarevnou; když ti bude nejhůř, zapleť si stužku mnohobarevnou do svého copu rusého, a co bude pak, to uvidíš.“ 11
Půl kruhu dálných dálek = 8 dálných dálek.
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Vyšla Nastěnka, jak byla, bosá. Pomyslela si: „Jak půjdu? Země tu je tvrdá, cizí, musím si na ni zvyknout…“ Chvíli šla a vidí – stojí na pasece bohatý statek. A na dvoře dům: zápraží vyřezávané, okna vzorkovaná. U jednoho okna sedí rudovlasá, fortelná, vznešená hospodyně a kouká na Nastěnku: prý, copak chce. Vzpomněla si Nastěnka, že obout nemá co, poslední pár železných bot prošlapala, ani jídlo jí nezůstalo, poslední chléb železný už ohlodala po cestě. Řekla tedy černooké a rudovlasé hospodyni: „Zdráva buď, hospodyně! Nepotřebujete služku za chléb, oděv a obuv?“ „Potřebuji,“ odpovídá hospodyně. „Ale zdalipak umíš pec roztopit, vodu nanosit a oběd uvařit?“ „Žila jsem u tatíčka bez mamičky. Všechno to umím.“ „A umíš příst, tkát a vyšívat?“ Vzpomněla si Nastěnka na dárky, co jí bohyně věnovaly. „Umím,“ povídá. „Tak běž,“ říká hospodyně, „do kuchyně v čeledníku.“ Začala Nastěnka pracovat a sloužit v cizím bohatém statku. Ruce má Nastěnka čestné, přičinlivé, každá práce se jí daří. Hospodyně pozoruje Nastěnku a raduje se: ještě neměla takovou úslužnou a dobrou a chytrou služku; a chléb Nastěnka jí prostý, zapíjí ho kvasem, o čaj nežádá. Pochválila se hospodyně své dceři: „Podívej,“ povídá, „jakou pracovnici máme ve statku: pokorná a dovedná i tváří laskavá!“ Podívala se dcera hospodyně na Nastěnku. „Fí!“ povídá. „Ať je laskavá, já jsem zato krásnější i tělo mám kypřejší a ve vlasech se mi oheň přelévá a v jejích vlasech se jen sláma odráží!“ Večer, když se vypořádala s hospodářskými pracemi, Nastěnka si sedla k předení. Sedla si na lavici, vytáhla stříbrné dýnko a zlaté vřetýnko a přede. Přede a z koudele se nit táhne, nit ne prostá, ale zlatá. Přede a sama hledí do stříbrného dýnka a zdá se jí, že tam vidí svého Jasného Sokola: dívá se na ni jako živý na světě. Nastěnka na něho zří a rozmlouvá s ním: „Snoubenče můj, Sokolíčku, proč jsi mě zanechal samotnou, abych po tobě plakala? To moje sestry nerozumné zatmění přepadlo, že nás rozloučily, krev tvou prolily.“ A dcera hospodyně tehdy vešla do čeledníku, stojí opodál, dívá se a poslouchá. „Pro koho naříkáš, děvče?“ ptá se. „A jakou to máš hračku v rukách?“ Nastěnka jí povídá: „Naříkám pro svého snoubence – Jasného Sokola. A tu nit předu, protože ručník budu Sokolíkovi vyšívat, aby měl čím ráno bílá líčka utírat.“ „Prodej mi svou hračku!“ povídá mladá hospodyně. „Já mám muže také Jasného Sokola, já mu také nit upředu.“ Podívala se Nastěnka na černookou dceru hospodyně, zastavila své zlaté vřetýnko a povídá:
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» „Já nemám hračku, já mám v rukách práci. A stříbrné dýnko a zlaté vřetýnko není na prodej: darovala mi je dobrá babička.“ Urazila se mladá hospodyně: nechtěla už zlaté vřetýnko ze svých rukou pustit. „Když není na prodej,“ povídá, „tak uděláme výměnu, já ti také nějakou věc podaruji.“ „Podaruj,“ řekla Nastěnka. „Dovol mi, abych na tvého muže Jasného Sokola alespoň jednou jedním očkem pohlédla. Možná, že mi něčím mého Sokolíka připomene!“ Dcerka hospodyně se zamyslela, pohodila vodopádem ohnivých vlasů a souhlasila. „Ukaž, děvče,“ povídá, „dej mi tvoji hračku.“ Vzala si od Nastěnky stříbrné dýnko, zlaté vřetýnko a sama si myslí: „Ukážu jí muže Jasného Sokola na chviličku, nic se mu nestane. Dám mu lektvar na spaní a tím zlatým vřetýnkem se s matičkou celé ozlatíme.“ Za soumraku se zpod nebes vrátil Jasný Sokol, proměnil se v dobrého mládence a sedl k večeři s rodinou: tchýně-hospodyně a Jasný Sokol s ženou. Dcera hospodyně přikázala, aby zavolali Nastěnku: ať ona obsluhuje u stolu a na Jasného Sokola se dívá, jak se domluvily. Nastěnka přišla, u stolu obsluhuje, jídla podává a z Jasného Sokola oči nespouští. Ale Jasný Sokol sedí, jako duchem nepřítomný. Nastěnku nepoznal: unavila se cestou, když šla za ním, a žalem se změnila ve tváři a kromě toho žena do nápoje lektvary různé přidala. Povečeřeli hospodáři, vstal Jasný Sokol a šel spát do své světnice. Nastěnka pak řekne mladé ohněvlasé hospodyni: „Na dvoře lítá mnoho much. Půjdu k Jasnému Sokolovi do světnice, budu mu mouchy odhánět, aby ho nechaly spát.“ „Jen ať jde!“ řekla stará hospodyně. Ale mladá chvilku přemýšlela. „Ještě ne,“ povídá, „ať počká.“ A sama jde za mužem, na noc mu dala vypít lektvar na spaní a vrátila se. „Možná,“ pomyslila si, „že služka má ještě nějakou hračku na takovou výměnu.“ „A teď jdi,“ řekla Nastěnce. „Jdi odhánět mouchy od Jasného Sokola.“ Přišla Nastěnka k Jasnému Sokolovi do světnice a zapomněla na mouchy. Vidí, že její milý spí hlubokým spánkem. Dívá se na něj Nastěnka – vynadívat se nemůže. Sklonila se k němu blízko, jedním dechem s ním dýchá a šeptá mu: „Probuď se, snoubenče můj Jasný Sokole, to jsem já k tobě přišla; sedm párů bot železných jsem prošlapala, sedm chlebů železných jsem ohlodala!“ Ale Jasný Sokol spí hlubokým spánkem, oči neotvírá a ani slova neodpovídá. Přichází do světnice žena Jasného Sokola – mladá hospodyně – a ptá se: „Odháněla jsi mouchy?“ „Odháněla,“ povídá Nastěnka. „Všechny oknem uletěly.“ „Tak běž spát do čeledníku.“
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Na druhý den, když Nastěnka dokončila práci v hospodářství, vzala stříbrný talířek a koulí po něm zlaté vajíčko: pokoulela – a s talířku se skutálelo nové zlaté vajíčko; pokoulela znovu – a zase se s talířku skutálelo nové zlaté vajíčko. Uviděla to mladá hospodyně. „Copak,“ povídá, „máš zase jinou hračku? Prodej mi ji, nebo ti ji vyměním, za co chceš.“ Nastěnka jí odpovídá: „Prodat nemohu, mně to dobrá babička podarovala, tak ti talířek s vajíčkem dám zadarmo. Tu máš, vezmi si je.“ „Možná, že i ty něco potřebuješ, Nastěnko. Žádej, co chceš.“ Nastěnka odpovídá: „Potřebuji jenom maličkost. Dovol mi zase od Jasného Sokola mouchy odhánět, až ho uložíš ke spánku.“ „Jen rač,“ povídá mladá hospodyně. A sama si myslí: „Co se může mužovi stát od pohledu cizí dívky! Vždyť bude spát po lektvaru, oči neotevře a služka možná má ještě nějakou hračku.“ Za soumraku se zase Jasný Sokol vrátil z podnebesí, proměnil se v dobrého mládence a sedl ke stolu, aby povečeřel se svou rodinou. Žena Jasného Sokola zavolala Nastěnku, aby obsluhovala u stolu, podávala jídla. A Nastěnka jídla podává, číše staví, lžíce klade a sama oči ze Sokolíka nespouští. Ale ten se dívá a ji nevidí – nepoznává ji jeho srdce. Zase, jako předtím, mladá hospodyně dala svému muži nápoj s lektvarem na spaní a uložila ho ke spánku. A služku Nastěnku poslala k němu a přikázala mouchy odhánět. Přišla Nastěnka k Jasnému Sokolovi, začala ho volat a plakat nad ním, myslela, že se teď probudí, pohlédne na ni a pozná ji. Dlouho ho volala Nastěnka a slzy si z tváře utírala, aby nepadaly na bílá líčka snoubencova a nezamokřily je. Ale Jasný Sokol spal, neprobudil se a oči neotevřel. Na třetí den Nastěnka udělala vše v hospodářství, usedla na lavici, vytáhla zlatý bubínek a jehličku. Sedí, v ruce drží zlatý bubínek a jehlička sama plátno vyšívá. Nastěnka se dívá a povídá si: „Vyšívej se, vyšívej se, můj krásný vzorečku, vyšívej se pro mého snoubence, pro Jasného Sokola, aby se měl čím potěšit.“ Mladá hospodyně už nedaleko netrpělivě chodila; přišla do čeledníku, uviděla v rukách Nastěnčiných zlatý bubínek a jehličku, co sama vyšívala. Srdce se jí závistí a chtivostí sevřelo a hned říká: „Oj, Nastěnko, dušičko, děvče krásné! Podaruj mi tu hračku, nebo ji vyměň, za co chceš! Zlaté vřetýnko už mám, příze si napředu, látku si utkám, ale zlatý bubínek s jehličkou ještě nemám, vyšívat nemám čím. Když nechceš vyměnit, prodej mi je. Udělám ti cenu! „Nemohu,“ odpovídá Nastěnka. „Nemohu zlatý bubínek s jehličkou ani prodat, ani vyměnit. Mně je nejlepší, nejkrásnější bohyně darovala. Ale já ti ho podaruji.“
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Vzala si mladá hospodyně bubínek s jehličkou, ale Nastěnce nemá co dát, tak povídá: „Jestli chceš, přijď od mého muže, Jasného Sokola, mouchy odhánět. Předtím jsi o to sama prosila. „Dobrá, přijdu,“ řekla Nastěnka. Po večeři mladá hospodyně nejdříve nechtěla dát Jasnému Sokolovi lektvar na spaní, ale potom si to rozmyslela a přidala mu lektvar do nápoje: „Co má co koukat na holku, raději ať spí.“ Přišla Nastěnka do světnice ke spícímu Jasnému Sokolovi. Už nevydrželo její srdce. Přitiskla se k jeho bílé hrudi a naříká: „Probuď se, probuď, snoubenče můj, Jasný můj Sokolíčku! Sedm zemí nebeských jsem pěšky prošla, přes nebesa Svaroží jsem proletěla na cestě za tebou. Sama smrt by se unavila putováním se mnou po zemích nebeských, sedm párů železných bot nohy moje prochodily, sedm chlebů železných jsem v nebesích ohlodala. Vstaň a probuď se, snoubenče můj, Sokolíku! Slituj se nade mnou!“ Ale Jasný Sokol spí, pro lektvar cizozemský nic necítí, neslyší Nastěnčin hlas. Dlouho Nastěnka budila Jasného Sokola, dlouho nad ním plakala, neprobudil se, silný byl lektvar jeho ženy. Ale padla jedna horká slza Nastěnčina na hruď Jasného Sokola a druhá slza padla na jeho tvář. Jedna slza ožehla srdce Sokolíka a druhá mu otevřela oči a v té chvíli se probudil. „Ach,“ povídá, „něco mě ožehlo!“ „Snoubenče můj, Jasný Sokole!“ odpovídá Nastěnka. „Probuď se, to já jsem přišla. Dlouho-dlouho jsem tě hledala, mnoho železa jsem o nebesa i země prošoupala. Nevydržely boty cestu k tobě, ale já jsem vydržela! Třetí noc tě volám, a ty spíš, nebudíš se, na můj hlas neodpovídáš! Uchovala jsem tvůj dáreček!“ Ukázala mu tu krabičku, v níž leželo šedé peříčko. A tu poznal Jasný Sokol svoji Nastěnku, dívku krásnou. A tak se zaradoval, že z radosti nemohl ani slovo říci. Přitiskl Nastěnku k hrudi své bílé a políbil ji na ústa sladká. A když se konečně probral a uvědomil si, že Nastěnka je s ním, řekl jí: „Kdyby ses teď proměnila v šedou holubičku, moje věrná krásná dívko, to bychom odtud pryč mohli uletět!“ Tu Nastěnka vytáhla stužku mnohobarevnou, dárek od Tarcha Perunoviče, zapletla si ji do svého copu rusého a v tu chvíli se Nastěnka proměnila v holubici a její snoubenec se proměnil v Sokola. A odletěli oba do nočního podnebesí a celou noc letěli spolu, až do úsvitu. A když letěli, Nastěnka se zeptala: „Sokole, Sokole, kam letíš, vždyť tvé ženě bude teskno!“ Finist-Sokol odpověděl: „Letím k tobě, krásná dívko. A kdo muže vyměňuje za vřetýnko, za talířek a za jehličku, taková žena muže nepotřebuje, ta tesknit nebude.“ „A pročpak ses oženil s takovou ženou?“ zeptala se Nastěnka. „Neměls vlastní vůli?“
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» „Zdá se, že to nebyla moje vůle, ale lektvar cizozemský a kouzelný, on a osud, ale láska to nebyla.“ A tak letěli spolu dále. A za úsvitu slétli na zem vedle nebeské lodi Tarcha Perunoviče. Vzal Daždbog sokola s holubicí do lodě nebeské a dovezl je přímo na Midgard-zemi. Vylétli dále nad rodnou zemí, k rodnému kraji, a když přiletěli ke známému lesu, Nastěnka se ohlédla kolem; a vidí, že dům rodný ve skufu lesním stojí jako dříve. Zatoužila Nastěnka uvidět otce rodného a hned se proměnila v krásnou dívku. A Jasný Sokol padl na syrou zemi a proměnil se v peříčko. Zvedla Nastěnka peříčko, schovala je na svá prsa za košili a přišla k otci. „Zdráva buď, dcero má nejmladší, nejmilejší! Myslel jsem, že už tě není na světě Svarožím. Děkuju, žes na otce rodného nezapomněla a do rodného skufu se vrátila. Kdes byla tak dlouho, proč jsi pod otcovský krov nespěchala?“ „Promiň mi, milý tatíčku. Muselo to tak být.“ „Nu což, když muselo, tak muselo. Díky bohům, že už nemusí.“ A stalo se to na svátek Triglava, když se v okruhu otevíral velký trh. Chystal se otec jet na trh a starší dcery jedou s ním vybírat si dárky. Otec i nejmladší dceru pozval, Nastěnku. Ale Nastěnka povídá: „Tatíčku, jsem po cestě unavena a nemám co na sebe. Na trhu asi všichni budou vystrojeni. „Sám tě, Nastěnko, vystrojím,“ povídá otec. „Na trhu je prý velký výběr.“ A starší sestry říkají nejmladší: „Vezmi si naše šaty, máme nazbyt.“ „Ach, sestřičky, děkuji,“ povídá Nastěnka, „mně vaše šaty nesedí. Tu je mi v rodném domě dobře.“ „Nu, ať je po tvém,“ řekl otec. „Ale co ti mám z trhu přivézt, jaký dárek? Řekni, otce neurážej!“ „Ach, tatíčku, nic nepotřebuji, všechno mám. Nebyla jsem daleko nadarmo, a cesta mě unavila.“ Otec s dcerami odjel do tržnice. Nastěnka zatím vytáhla své peříčko. To padlo na podlahu a proměnilo se v krásného dobrého mládence, Jasného Sokola, jen ještě krásnějšího, než byl předtím. Nastěnka se podivila, ale samým štěstím nic neřekla. A Sokolíček povídá: „Nediv se mi, Nastěnko, to od tvé lásky jsem se tak změnil.“ „Ale ať už se podivuji,“ řekla Nastěnka, „pro mne jsi vždycky stejný, mám tě ráda, jaký jsi.“ „A kde je tatíček tvůj rodný?“ „Na trh jel a s ním i starší sestry.“ „A proč ty, Nastěnko, jsi nejela s nimi?“ „Já mám snoubence, Jasného Sokola. Z trhu nic nepotřebuji.“ „Ani já nic nepotřebuji,“ řekl Finist. „Tvou láskou jsem zbohatl.“
Nikolaj Levašov «Skazka o Jasném Sokolu. Minulost a přítomnost» Otočil se Sokolík k okénku a zahvízdal. Ihned se objevila trojka zlatá, malovaná a tři bílí koně s hřívami až na zem. Oblékli se, sedli do trojky a koně vyrazili jako vichr. Přijeli do města na trh a ten se právě otvíral, všechno zboží a jídla na hromadách leží, ale lidé teprve přijíždějí po cestě. Sokolík skoupil na trhu všechno zboží, všechno jídlo, co tam bylo, a poručil, aby to na vozech odvezli do skufu lesního, k Nastěnčinu otci. Jedině kolomaz nekupoval, nechal ji v tržnici. Chtěl, aby všichni lidé, co přijedou do tržnice, přijeli na jeho svatbu jako hosté. A k rychlé jízdě budou potřebovat kolomaz. Vracel se Jasný Sokol s Nastěnkou do lesního skufu. Jedou rychle, koňům bílé hřívy vítr profukuje. V polovině cesty uviděla Nastěnka svého tatíčka a starší sestry. Ti teprve na trh jeli, ale nedojeli. Nastěnka je požádala, aby se vrátili domů na její svatbu s Jasným Sokolem ze souhvězdí Finista. A za tři dny přijeli do skufu lesního hosté, kteří žili v okruhu do sta verst; přišel i starý volchv do lesního skufu, aby požehnal rodinný svazek syna svého a Nastěnky, a tak vystrojili svatbu bohatou, podivuhodnou. Do jídla na svatební hostině přidávali máslo ze stříbrné máslenky se zlatým víčkem, co Nastěnce bohyně Nesreča darovala, a tak chutnějšího jídla nikdo nejedl. Z mouky, co namlel stříbrný mlýnek s malachitovými žernovy, napekli medové perníky, že sladší nikdo v těch místech neokusil. A když Nastěnka zahrála na housličky, všichni začali plesat a tancovat. Na té svatbě byli naši pradědečkové a prababičky, dlouho hodovali, ženicha a nevěstu oslavovali, od jara do zimy by se nerozešli, ale přišel čas úrodu sklízet, obilí už začalo opadávat; proto svatba skončila a hosté se rozjeli. Svatba skončila, na svatební hostinu hosté zapomněli, ale na věrné, milující srdce Nastěnčino navždy pamatovali v rodech slovanských na rodné Midgard-zemi. Pokračování...
