Václav Umlauf
Situace laiků v katolické církvi. Referát přednesený na Setkání vysokoškolské mládeže na Velehradě (23.-25. dubna 2004). Václav Umlauf SITUACE LAIKŮ V KATOLICKÉ CÍRKVI. 1. NOVOZÁKONNÍ CÍRKEV: MYSTERIUM DUCHOVNÍ JEDNOTY 1.1 Základ církevního života: svědectví, oslava a služba 1.2 Uspořádání prvotní církve 2. STŘEDOVĚKÁ CÍRKEV: IMPÉRIUM DUCHOVNÍ VLÁDY 2.1 Nástup klerikalismu 2.2 Postavení laiků ve středověku 3. KATOLICKÁ CÍRKEV XX. STOLETÍ: PROBLEMATICKÝ NÁVRAT K POČÁTKU 3.1 Reforma Druhého vatikánského koncilu 3.2 Dilema služebného kněžství po koncilu 4. SOUČASNÁ SITUACE CÍRKVE PODLE OFICIÁLNÍCH DOKUMENTŮ 5. CO DĚLAT? Sestry a bratři v Kristu.
Máme se společně zamyslet nad zajímavým i choulostivým tématem: Jaké je postavení laiků v církvi? Oficiální postoj hierarchie by se dal shrnout slovy dnes již zapomenutého normalizátora a soudruha Gustáva Husáka. První tajemník Sověty po roce 1968 dosazené vlády komentoval svůj dlouholetý pobyt v komunistickém kriminále z 50. let lakonickými slovy: „I chyby byly.“ Stejně i dnes hierarchie přiznává, že ne vždy se laikům dostalo správného ocenění. Ale jedním dechem dodává, že přece nežijeme v minulosti, ale ve zlatých časech nedílné a harmonické spolupráce na Boží vinici. Toto ideologické klišé kulhá na obě nohy: jednak není pravda, že se na laiky v minulých stoletích zapomnělo, a jednak není pravda, že dnešní soužití kléru a laiků představuje ráj na zemi. Svůj osobní, tedy klerikální postoj k celému problému bych nazval „kritickým realismem“. Realisticky se podíváme na teologické základy a celkovou historii soužití laiků a hierarchie v církvi. Kriticky
1
zhodnotíme současný stav a mrkneme se na některé slepé uličky dialogu a hlavně na možné cesty k nápravě současného stavu. 1. Novozákonní církev: mysterium duchovní jednoty Na začátku musí být jasno v jedné věci: vztah mezi laiky a klérem není utvářen ve své podstatě ani demokraticky ani monarchisticky ani konfrontačně tržně ani sociologicky funkcionálně. Obě dvě skupiny patří k církvi, tedy k onomu zvláštnímu společenství lidí, kteří přímým způsobem zakoušejí účinky Kristova vykoupení. Otcové Druhého vatikánského koncilu podávají v úvodu dokumentu o církvi stručnou, ale velice výstižnou definici: „Církev je totiž v Kristu jako svátost neboli znamení a nástroj niterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení.“ (Světlo národů, čl. 1) Svátost se řecky řekne mystérion, tedy sjednocující tajemství. Spojuje člověka s Bohem a lidi navzájem. Toto slovo odkazuje na projev Boží moci zakoušený již v řeckých mysteriích. Církev představuje tajemný symbol jednoty celého lidstva s Bohem. Boží lid, tedy církev ve své mysterijní povaze, spojuje věřícího člověka s Bohem, sdružuje křesťany do jedné církve a roubuje život církevních obcí na tajemný život společenství boží Trojice. Boží lid symbolizuje Boží přítomnost ve světě: v tom se podobá Ježíši Kristu, Božímu synu. Charakter církve je tedy neodlučitelně spojený s jejím posláním. Jejím úkolem je být pro druhé, má sloužit Bohu a lidem stejně usilovně jako její zakladatel Ježíš Kristus. Jeho existence byla zcela ve znamení Boží lásky. Ta vychází od Otce a skrze Krista směřuje do světa. Proto byl život Ježíše existencí pro druhé, existencí plně obrácenou k nebeskému Otci a k lidem. Tento nesobecký, otevřený charakter života musí ztělesňovat i shromáždění Kristových učedníků.1 Opravdový křesťanský život se vyznačuje třemi základními aktivitami: 1) svědectvím o Kristově lásce (řecky martyria); 2) oslavou velkých Božích skutků (leiturgia); 3) službou křesťanské lásky (diakonia). Projděme si stručně tyto služby a jejich vazbu na společenství novozákonní církve. 1.1 Základ církevního života: svědectví, oslava a služba Svědčit znamená potvrdit slavnostní přísahou důležitou skutečnost. V tomto smyslu zná svědectví i Starý zákon. Hospodin si zavazuje lid přísahou vůči dané smlouvě a desky Zákona symbolizují svědectví této Sinajské smlouvy (Ex 25,16). Ježíš pokračuje 1
Základní osnovu tohoto příspěvku najdete v učebních textech Pomocná škola občana a křesťana, sešit B a C ( zejména kap. 3.5 a 3.7) na internetových stránkách http://www.ucebnice.umlaufoviny.com/.
2
v tradici svědectví jedinému Bohu. Svědčí o tom, co viděl a slyšel u Otce (Jn 3,32). Sám Otec o něm vydává svědectví na hoře Tábor a zejména při křtu v Jordánu. Svědectví učedníků o Ježíši se stává hlavním posláním církve. Ta vzniká ve chvíli, kdy začíná hlásat ukřižovaného a vzkříšeného Krista, tedy po prožití velikonočního tajemství. Apoštolové jsou k úkolu svědectví vybráni jako svědkové Ježíše Krista, a to posledními slovy, která k nim Ježíš pronesl před svým nanebevstoupením: „Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,8) Toto svědectví apoštolů tradují i písemné zprávy o Ježíši, které pisatel Janova evangelia dvakrát potvrzuje jako očitý svědek (Jn 19,35; 21,24). První mučedník jáhen Štěpán otevírá novou kapitolu svědectví o Kristu psanou krví prvních křesťanů, kteří dobrovolně položili svůj život kvůli svědectví o Ježíši (Zj 6,9; 17,6). Vyznání víry učiněné v církvi a s církví předpokládá osobní vazbu na Boha, která se stala hlubokou životní zkušeností. Kristus upozorňuje, že součástí této zkušenosti je i vyznání víry navenek: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10,32) Ježíšova slova zavazují a povzbuzují křesťany k veřejnému vyznávání jejich víry. Podobně tomu chtěla i tradice Starého zákona. Připomeňme třeba slavnou scénu ve Druhé knize Makabejských, kdy byla popravena matka a jejích sedm synů kvůli statečnému vyznání víry v jednoho Boha (2 Mak 7). Prvotní církev stavěla prakticky na stejnou úroveň vyznání víry mučednickou smrtí a Krédo. Vyznavač (řecky martys, latinsky confessor) vydal svou smrtí dokonalé svědectví o víře v Krista. Proto berou první církevní listy z 2. století svědectví mučedníků na stejnou úroveň s vyznáním víry. Za víru v Krista se v prvních dobách církve ručilo vlastním životem. A nejen tehdy, vždyť každé pronásledování církve znamená výzvu ke statečnému vyznání víry. Slovo „liturgie“ pochází z řečtiny a původně označovalo službu řeckých občanů ve prospěch státu (leiturgia). Později se toto slovo začalo používat i pro službu Bohu. Liturgie má pro život křesťana stejně klíčový význam jako osobní svědectví o Kristu. Vždyť samotná Bible vznikla na základě liturgické aktivity. Izrael se po záboru zaslíbené země scházel kolem svatyní, jako byl Gilgal, Silo a Sichem. Zde asi vznikaly první liturgické texty oslavující velké skutky Hospodina, který vyvedl svůj lid z egyptského zajetí. Historická událost, její následné vypravování a liturgické slavení se postupně staly základem celé biblické tradice Starého zákona. Kniha Deuteronomium v 16. kapitole popisuje dějiny spásy a tyto události jsou zpřítomněny jako liturgická připomínka během roku: odchod z Egypta (pascha), pobyt na poušti (svátek stánků), první úroda v Zaslíbené zemi (svátek letnic). Izraelité si pamatovali a pravidelně oslavovali velké Boží činy. Zde tkví základní smysl liturgie i pro 3
společenství křesťanů. Díky liturgickému slavení vznikl i Nový zákon. Měřítkem zařazení jednotlivých knih do souboru Nového zákona byla jistě veřejná četba jednotlivých evangelií či apoštolských spisů během liturgických shromáždění. Pak platí zásada, že „kanonické je to, co dostane autoritu veřejnou četbou ve společenství církve“ (P. Beauchamp). Soubor novozákonních knih vznikal během společného slavení prvních křesťanských komunit. Společně se četly zprávy o životě, umučení a zmrtvýchvstání Páně, vykládaly apoštolské listy a zpívaly hymny, žalmy a duchovní písně. Události poslední večeře a Ježíšova ukřižování se stávaly ohnisky liturgického života prvotní církve. Připomínaly velké Otcovy skutky, které skrze Ducha svatého vykonal pro všechny lidi ve vykupitelském díle svého Syna. Uvnitř prvních komunit křesťanů se vzájemně doplňovaly Boží slovo přijaté v Písmu a slovo chval, proseb a díkůvzdání. Třetí základní projev Kristova poselství – službu bližnímu – chápou snad všichni lidé bez rozdílu. Ježíš se všeobecně považuje za spravedlivého člověka. Činil dobro všem, s nimiž přišel do styku. Výstižná je zpráva o slavení poslední večeře s učedníky v Janově evangeliu, kde sice nejsou uvedena Ježíšova žehnací slova a ustavení eucharistie, ale zato se zde zdůrazňuje skutečnost, že Ježíš před svou smrtí umýval nohy svým učedníkům (Jn 13,1–13). Pisatel Janova evangelia se snažil vystihnout podstatu Večeře Páně, a tou je láska sloužící bližnímu. Umývání nohou bylo ve starověku službou a povinností otroků (řecky diakonia), která neměla s tehdejšími náboženskými obřady naprosto nic společného. Ve stejném duchu jako Janovo evangelium vykresluje Ježíše Krista hymnus Listu Filipanům: „Způsobem bytí byl rovný Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl; sám sebe ponížil, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“ (Fil 2,6–7) Křesťanská služba světu musí následovat příklad Ježíšovy lásky, která prolomila bariéru toho, co se dříve považovalo za službu otroků. Vydávat svědectví o Ježíšově službě světu znamená dávat nezištně svůj čas, talent a osobní prostředky ve prospěch druhých lidí. Diakonie má svůj zvláštní charakter i uvnitř křesťanské církve. Zde si Duch svatý povolává věřící do zvláštní služby. Každému dává osobitý dar pro růst celého Kristova tajemného těla. Apoštol Pavel říká: „Každému je dán zvláštní projev Ducha (řecky charisma) ke společnému prospěchu.“ (1 Kor 12,7) Charisma je tedy individuální duchovní dar, kterým si Bůh povolává jednotlivé věřící do své služby (1 Petr 4,10). V prvních církevních obcích patřila k charismatickému povolání i pastýřská služba čili služba celému společenství. Služebníky v prvních obcích známe pod pojmenováními, která uvádějí zejména listy apoštola Pavla: představení, presbyteři, jáhni, jáhenky, episkopové či prostě jen spolupracovníci. Pravomoci jejich úřadu se v Novém zákoně 4
nedají jasně rozlišit, navíc se velmi oceňují jiné dary. Důležitý byl zejména dar prorokování a vyučování. Vezměme si například Pavlovo pořadí důležitosti jednotlivých charismat dané výčtem: „V církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele.“ (1 Kor 12,28) Také List Efezským zdůrazňuje, že církev je Boží stavba, vybudovaná na základech apoštolů a proroků (Ef 2,20). 1.2 Uspořádání prvotní církve Struktura služeb v prvotní církvi poskytuje základ pro další úvahy o postavení kléru a laiků. Jaká byla prvotní církev z hlediska své struktury a fungování? V jednotlivých obcích získávají hlavní autoritu křesťané, kteří s Ježíšem „jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.“ (Sk 10,41) Jejich povolání pro službu místnímu společenství či skupině obcí se všeobecně uznává za dané přímo od Krista. Jejich očité svědectví zaručuje pravdivé podání Ježíšova učení (1 Jn 1,1). Většinou putují od místa k místu a zvěstují evangelium jako apoštol Pavel. Jimi založené sbory a jmenovaní představení pak dále rozvíjejí misionářskou aktivitu a hlásají Boží slovo. Primát mezi novozákonními církevními obcemi drží mateřská církev v Jeruzalémě, kde se kolem roku 48 schází první apoštolský koncil (Sk 15,1-29). Charisma a úřad v prvotní církvi prakticky splývá. Pověření ke službě se vnímáno jako duchovní povolání a poslání. Prvotní církev však byla také společenstvím hříšníků. Z apoštolských listů se dozvídáme o těžkých prohřešcích proti mravnosti, v místních shromážděních panuje nepořádek, věřící nevhodně slaví večeři Páně (např. církev v Korintě). Život prvních církví určovala rozmanitost darů či služeb a celý lid byl společně odpovědný za víru, její hlásání a předávání. V tomto smyslu tvořily místní církve skutečné společenství víry (koinonia), vystavené debatám, vzájemné kritice a napomínání. Pavel například veřejně kritizuje pokrytecké chování apoštola Petra v Antiochii, který se stranil křesťanů z pohanství (Gal 2,11-16). Hojnost darů Ducha a otevřené chápání autority vytvořily v prvních komunitách vstřícné prostředí vzájemné důvěry a respektu, které přitahovalo nově příchozí. Nacházíme se v období prudkého růstu církve, v období pronásledování křesťanů a prvních mučedníků pro víru v Krista (jáhen Štěpán). Základní svazky novozákonní komunity věřících nejlépe vystihl Pavel v Listu Galatským. V Kristu zmizely všechny rozdíly, na nichž tehdejší otrokářská společnost stavěla: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28-9) K zásadní rovnosti přispěl i fakt, že novozákonní církev neznala žádné kněžstvo. Po zániku jeruzalémského chrámu skončili levité v propadlišti dějin. List Židům, v němž katolická církev našla zdůvodnění tradice ordinace kněží, zná pouze jediné kněžství, a to Ježíše Krista. Jeho 5
oběť jednou provždy zahladila hříchy a usmířila nás s Bohem. Neznámý autor tohoto listu si dal záležet na tom, aby Ježíše od kněžské třídy levitů oddělil: „A ten, na nějž se to slovo vztahuje, pocházel z jiného pokolení, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře. Je dobře známo, že náš Pán pocházel z Judy, a u Mojžíše není zmínky o kněžích z tohoto pokolení.“ (Žd 7,13-14) Evangelia naznačují konec kněžské hierarchie symbolickým gestem přišlým přímo z nebe. Všichni tři synoptikové popisují roztržení chrámové opony při Ježíšově smrti. Hierarchická služba v jeruzalémském chrámu u křesťanů ztratila své opodstatnění, protože Ježíš svou obětí zrušil rozdíl mezi sakrálním a profánním. První Petrův list vyvozuje ze zrušeného kněžství Léviho zásadní důsledek pro všechny pokřtěné: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 Petr 2,9) Starozákonní kněžstvo zaniklo a novozákonní kněz byl jen jeden. Sídlí na nebesích, kde se za nás přimlouvá u Otce (Žd 8,24). Pak je logické, že zde na zemi jsou kněžími všichni věřící. Proto zdůrazňuje Irenej z Lyonu (†258), že kněžská služba přísluší „všem spravedlivým“. Proto Augustin zdůrazňuje ve svém komentáři, že známá Petrova pravomoc klíčů, tedy „moc svazovat a rozvazovat“ (Mt 16,19), patří celé církvi. Proto zdůrazňuje Cyprián z Kartága (†258), že volba biskupa musí proběhnout za přítomnosti místní církve. Místní věřící dopodrobna znají život každého kandidáta, neboť s ním jsou v častém styku. Původní smysl ordinace je dán biblicky, z hlediska vztahu církve jako snoubenky a Krista jako snoubence. Analogicky platilo, že místní společenství představuje snoubenku, biskup hraje roli snoubence. Bez souhlasu snoubenky není možná svatba, bez souhlasu místní církve nelze ordinovat biskupa. Papež Celestin I. (422-432) vyjádřil tuto pravdu zásadou: „Nullus invitis detur episcopus“. Těm, kteří se proti navrhovanému kandidátovi bouří, se nesmí vnutit biskup proti jejich vůli.2 Proto 6. kánon Chalcedonského koncilu jasně říká, že každý biskup musí být svěcen pro určité společenství, jinak je jeho svěcení neplatné. Instituce světících biskupů a formálních biskupů svěcených pro dávno zaniklé diecéze ukazuje, jak málo se v katolické církvi tento princip dodržuje. A vnucené jmenování biskupů se v posledních desetiletích stalo opakovaně v různých diecézích. Shrňme rysy novozákonních církevních obcí mezi 1. a 4. stoletím. Žádné napětí mezi kněžími a laiky neexistuje, protože tyto skupiny jako takové neexistují. Starozákonní kněžstvo bylo zrušeno a Nový zákon uznává pouze jedinečné kněžství Ježíše Krista a všeobecné kněžství všech věřících. Služby ve sborech mají spíše 2
Uvedené příklady jsem čerpal z knihy: KURT KOCH, Kirche der Laien?, Kanisius Verlag, 1991, str. 24-25.
6
funkcionální, ale hlavně charismatický charakter. Díky výjimečnému daru ke službě ostatní věřící uznávají, že tato žena či tento muž dostali od Ducha obdarování pro danou činnost. V Novém zákoně vyniká postavení sboru Dvanácti a také primát Petra v tomto sboru. Apoštolové vkládáním rukou předávají pověření svým nástupcům, kteří pak vedou místní církve (Titus, Timoteus). Rozhodně nelze mluvit o nějakém dualismu mezi klérem a laiky. Napětí existuje na jiné úrovni, což dokazují hádky a sektářství korintské obce. Listy Pavla do Korintu, zejména velmi důležitá 12. kapitola Prvního listu Korintským, ukazují na rozdíly ve službě a v obdarování, ale nikoliv na rozdíly dané ordinací. Jošua z Nazareta byl normální laik, jak to nepřímo konstatuje i citovaný List Židům. Zatím to zní podivně, ale třeba to jednou nebude divné. Tolik k situaci prvotní církve. 2. Středověká církev: impérium duchovní vlády Prvotní církev po Letnicích prožívá službu na pozadí Joelova proroctví, které cituje apoštol Petr ve své prvním veřejném kázání. Bůh ukazuje svou moc na novém společenství, a to tím, že rozšiřuje prorocký dar na všechny bez rozdílu: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení.“ (Sk 2,17) Vylitím darů Ducha vzniká lid Nové smlouvy, v níž přestaly platit staré pořádky, například levitské kněžství a obětování v chrámu. Jak to, že máme znovu chrámy? Jak to, že katoličtí kněží znova obětují v podivných oděvech připomínajících levitské úbory? Jak to, že katolická církev se odvolává na List Židům a tvrdí, že kněžství je Bohem chtěné a že tvoří nedílnou součást církevní identity? Odpověď poskytuje vývoj služeb v církvi, tzv. ministerií, zhruba od V. století. Například již citovaná moc klíčů daná Petrovi se začíná v západní církvi od V. století chápat hierarchicky, jako privilegium římského biskupa. Služba v církvi se stává dominantní mužskou záležitostí, ženy ztrácejí veškeré pozice. Ale tento vývoj nešel lineárně v čase a nebyl všude stejný. Uveďme jeden příklad k ordinaci diakonek.3 Nicejský koncil (325) v kánonu 19 ordinaci žen zakazuje: protože na ně nebyly vloženy ruce, ženy patří mezi laiky. Chalcedonský koncil (521) v kánonu 15 naopak říká, že žena může být vysvěcena vkládáním rukou (cheirotoneisthai) na diakonku až po dosažení 40 let a teprve po důkladném přezkoumání. Musí zůstat svobodná, a pokud se vdá, pak propadá exkomunikaci a stejně i muž, s nímž tato diakonka žije. Neberme to tak, že si oba koncily protiřečí; 3
Celkový přehled starocírkevních textů k ordinaci žen s bibliografickými odkazy najdete např. na internetové stránce Texts on ordination of women (http://www.ewtn.com/library/liturgy/womord.txt).
7
tehdejší pojetí ordinace ještě nebylo ustáleno. Stále jsme blízko apoštolské doby, kdy ministeriální, čili mocenské – či služebné – funkce v církvi byly spíše charismatickým posláním a záležitostí upravenou zvyky místních církví. 2.1 Nástup klerikalismu Kdy začal typicky klerikální vývoj církve? Obrácení císaře Konstantina (306–337) na křesťanskou víru znamenalo zlom ve vztahu církve k římskému impériu, které bylo ještě v knize Zjevení líčeno jako nevěstka, opilá krví mučedníků (Zj 17,6). Edikt milánský vydaný roku 313 nařizuje, „aby byla dána křesťanům a všem lidem svobodná volba vyznávat to náboženství, jaké chtějí“. Tímto ediktem bylo zrušeno výsadní postavení pohanských kultů a křesťanství získalo rovnoprávné postavení s ostatními náboženstvími v říši. Stalo se povoleným náboženstvím (religio licita) a později státním kultem. Církev se začíná formovat do hierarchické podoby připomínající pyramidu císařské moci. Ideálem se stává církev, jež zprostředkovává a zajišťuje společně s císařem přímou Boží vládu nad vším lidem (teokracie). Ortodoxní východ obohacuje liturgii o odívání a rituály byzantského císařského dvora, včetně užívání imperiálních titulů (např. eminence). Autoritu v církvi vykonává klérus, hierarchicky organizovaný v čele s papežem nebo s jednotlivými patriarchy u východních církví. Na východě navíc císař získává výsadní postavení i ve věroučných otázkách ve správě církve – jde o tzv. cézaropapismus, jehož prvním představitelem byl byzantský císař Justinián I. (†565). V takto zformované církvi však došlo i k zásadní reflexi křesťanské víry. Východní církvi prvních staletí vděčíme za zformulování Kréda a hlavních věroučných článků. Na západě papežský stát aktivně určuje politické dění ve středověké Evropě. Správa církve se soustřeďuje do rukou úředníků papežské kanceláře, tzv. kurie. Církev reprezentuje především společenství kněží a vyznačuje se faktickou nerovností jednotlivých údů. Symbol prvotní církve, kterým byl Trpící služebník z proroka Izaiáše nebo Beránek obětovaný za hříchy světa, je odsunut do pozadí. Oficiální křesťanská symbolika se soustřeďuje na vyjádření Božího majestátu. Nejčastějším uměleckým námětem východní i západní církve je Kristus kralující ve slávě, Soudce světa nebo Pán vesmíru (Pantokrator). Postavení laiků ve středověké církvi ukazuje papežská bula Bonifacia VIII. nazvaná Clericis laikos (1296). Hlava církve zde doslova praví: „Minulost nás učí, že laikové byli vůči klerikům vždy nepřátelští. To nám také přesvědčivě dokazují nynější zkušenosti.4“ Výrok je třeba vnímat v kontextu mocenského a duchovního boje mezi jmenovaným papežem a francouzským králem 4
ANDRÉ VAUCHEZ, Gottes vergessenes Volk. Laien im Mittelalter, Herder, 1993, str. 7.
8
Filipem IV. Text už jasně dosvědčuje rozdělení církve na dvě složky. Na „církev shora“, tedy církev učící, klerikální, vybavenou mocí a všemi rozhodovacími pravomocemi. Šéfovat musíte někomu a ne pouze sami sobě. Proto vzniká i „církev zdola“, tedy církev vyučovaná, laikové, které je třeba vést, řídit a umravňovat. Tuto ideologii vyjádřil Pius X. ve své encyklice Vehementer nos (1906) naprosto jednoznačně: „Z výše řečeného vyplývá, že církev je svou podstatou nerovná společnost (unequal society), tedy společenství obsahující dvě kategorie osob, pastýře a stádo; ty, kteří mají různé hierarchické postavení a masu (multitude) věřících.“ Encyklika reaguje na násilnou odluku církve a státu ve Francii, kdy státní moc zabavila církevní majetek a omezila církevní práva5. Proto je třeba brát s rezervou i slavný výrok v článku 3 zmíněné encykliky, kde se praví doslova: „Tvrzení, že stát se musí odloučit od církve, je absolutně falešné a jedná se o nejvýš nebezpečný omyl.“ Připomínám, že tento papež publikoval před vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti a že jde o příležitostnou encykliku k jednomu politickému rozhodnutí. Citát věrně ukazuje smýšlení zasmušilých hodnostářů pobývajících ve vatikánském zajetí uprostřed Garibaldim osvobozené Itálie. Nacházíme se v období zákopové války vedené o duše. Katolická církev mobilizuje své síly proti protestantismu a s hlubokou nedůvěrou pozoruje vznik moderní demokratické společnosti, která je navíc vůči církvi otevřeně nepřátelská. Papež v klerikálním pojetí církve zaujímá místo nejvyššího monarchy. Mnozí katoličtí teologové 17.-19. století jej chápou jako Kristova zástupce na zemi (vicarius Christi), čímž reagují na popírání papežského primátu protestantskými církvemi. Katolická církev se chápe jako „dokonalá společnost“ (societas perfecta) ne ve smyslu morálním, ale institucionálním. Má vlastní dokonalé uspořádání, které nepodléhá demokratickému duchu doby. Dokonale zprostředkovává Boží milost díky plnosti svátostí, které jsou jí svěřeny. A moc klíčů nepatří do nepovolaných rukou. Nezakrytě to vyjádřil v úvodu Druhého vatikánského koncilu hlavní představitel konzervativního proudu kardinál Ruffini, a to na veřejné tiskové konferenci. Řekl doslova: „Podívejte se, kněží jsou důstojníci, a proto potřebují vojáky, kterým by mohli velet. A to jsou laici.“ (KOCH,1991:17) Spousta farářů tento výrok potvrzuje svou denní praxí, i když se ho dnes pochopitelně neodváží říci nahlas.
5
Anglické a francouzské znění encykliky najdete na oficiální stránce Svatého stolce: (http://www.vatican.va/holy_father/pius_x/encyclicals/documents/hf_px_enc_11021906_vehementer-nos_en.html).
9
2.2 Postavení laiků ve středověku Vývoj středověké církve, v níž papež potvrzuje nepřátelství laiků, přesto obsahuje některé výjimky. Jmenujme alespoň některé okolnosti, které laikům život v církvi zpříjemnily. Důležitá byla instituce řádů a klášterů, odkud pravidelně vycházejí snahy o obnovu apoštolského života církve (např. benediktinské hnutí v Cluny, 9. stol.) a mohutná misijní činnost (irští a skotští mnichové, 6. stol.). Evangelizace vedená moudrými biskupy, řeholníky a řeholnicemi nadšenými pro Krista pomohla například germánským a slovanským kmenům přijmout základní formy vzdělanosti a civilizovaného soužití. Historikové dnes oceňují i roli nenápadných poustevníků v raném středověku, kteří se usídlili v pustých končinách a zde měli trvalý kontakt s místním obyvatelstvem. Doba mezi 14.-15. stoletím se mezi církevními historiky občas označuje za „zlatý věk laiků“ (VAUCHEZ,1993:11). V době papežského schizmatu a tzv. „avignonského zajetí papežů“ vystupují ženy-reformátorky církve (1370-1450), které mají nesmírnou autoritu díky svým prorockým schopnostem, mystickým darům a zjevením. Jmenujme slavné ženské trio, do něhož patří Brigita Švédská (†1373), Kateřina Sienská (†1380) a Johanka z Arku (†1431). Tyto vizionářky, bojovnice a církevní reformátorky ale nijak výrazně nezměnily postavení žen ve společnosti a v církvi. Ani se o to nesnažily. Možná i proto, že laická spiritualita ve středověku neexistovala. Duchovní život normálních věřících se chápe jako měkká verze mnišské či kněžské spirituality. Klérus se modlí celý den, je to jeho hlavní poslání. Laikové by jej měli napodobit, ale z pochopitelných důvodů to nestíhají v plném rozsahu. Proto se musí intenzivněji umrtvovat a modlit, aby ve vymezeném čase mezi prací a rodinou dohnali církevní profesionály. Jde sice o karikaturu středověké duchovní mentality, ale ne úplně falešnou. Stačí si poslechnout rady některých žijících zpovědníků a pozorovat škodlivé následky vzniklé vnucením klerikálního modelu zbožnosti laikům. Model mnišské modlitby produkuje u mnohých pokřtěných pocit trvalé duchovní „nestíhačky“. Věřící jsou přetíženi prací, rodinnými strastmi a hodinami nadekretované modlitby, například modlitbami hodinek pro kněze (breviář) či několikanásobným růžencem. Není divu, že mnohé duše trpí pocitem stálé viny a nedostatečnosti kvůli zameškaným domácím úkolům ze zbožnosti. Některé zbožné charaktery Boha nikdy osobně nepotkají, a nelze říci, že by to byla pouze jejich osobní vina. 3. Katolická církev XX. století: problematický návrat k počátku Středověké dědictví lze shrnout následovně. Rozdvojení Božího lidu na „duchovní“ a „laiky“ podporuje až do 19. století běžné mínění, že církev není z tohoto světa. Jejím 1
skutečným zájmem jsou věci nadpřirozené a posvátné, zatímco upadlý svět žije v narušené přirozenosti. Pak vzniká dojem nadřazenosti kněžského a řeholního stavu. Muži a ženy zasvěcení Bohu žijí podle dokonalých evangelijních rad ve světě nadpřirozeném a v dokonalém duchovním manželství. Ti ostatní musí žít v tělesném manželství poznamenaném pohlavním stykem, vyděláváním peněz a jinými problematickými věcmi. Laici se starají o věci světa a klérus věnuje svůj čas liturgii, vysluhování svátostí, vedení farností a pastoraci. Tento dualismus se začíná rýsovat již v polovině 11. století a rychle se stal oficiální ideologií. V perspektivě římskokatolické církve je až do 19. století laik chápán negativně jako „ne-kněz“. Něco mu chybí z tradičně chápané dokonalosti dané duchovním stavem. Být laikem znamenalo z hlediska cesty k dokonalosti deficitní existenci, což ale nebylo překážkou ke spáse. Křesťan žijící ve světě se jen musel o něco více snažit, aby se prosadil jako vzor zbožnosti: možná i proto byla svatořečení laiků až do 19. století čestnou výjimkou. 3.1 Reforma Druhého vatikánského koncilu Dogmatická konstituce o církvi Světlo národů patří rozhodně k velkým reformním dílům Druhého vatikánského koncilu (1963-65). Uspořádání jednotlivých kapitol v Lumen gentium podává výmluvný důkaz o biblické inspiraci. Nejprve se probírá tajemství církve, potom přichází na pořad podoba církve jako Božího lidu, který je povolán svátostí křtu ke všeobecnému kněžství všech věřících, laiků i kněží. Teprve třetí kapitola rozebírá hierarchické zřízení církve, hlavně poslání biskupů; čtvrtá kapitola si všímá zvlášť apoštolátu laiků. Klérus i laiky spojuje do jednoho církevního společenství všeobecné povolání ke svatosti (V. část), potvrzené svědectvím řeholníků a řeholnic žijících evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti (VI. část). Nakonec se v sedmé části celá konstituce vrací k tajemství církve z hlediska dějin spásy, probírá se spojení putující církve s církví již oslavenou v nebeské slávě. Poslání Matky Boží v tajemství Krista a církve uzavírá celou konstituci. Pro určení identity kněží a laiků jsou důležité zejména články 9 a 10 této konstituce. Struktura textu jasně ukazuje na novozákonní primát všeobecného kněžství, které je doloženo známými citacemi (Zj 1,6; 5,9; 1 Petr 3,15). Výpověď Listu Židům je potvrzena v doprovodném komentáři redakční komise, která jasně dokládá, že novozákonní termín „kněz“ (hiereus) je vyhrazen pouze Kristu a celému Božímu lidu. Pak se ovšem musí rozlišit toto základní všeobecné kněžství získané křtem od kněžství služebného, získaného ordinací celibátních mužů. Článek 10 praví, že obojí poslání se liší nikoliv stupněm, ale podstatou, přičemž vychází ze stejného základu. Obojí kněžství je na sebe navázáno a má svůj podíl na kněžství samotného Ježíše Krista. Definice obojího poslání chybí a je 1
nahrazena výčtem úkolů a činností příslušejících oběma kněžským stavům. Znevýhodnění laiků v koncilních dokumentech lze konstatovat spíše nepřímo, například v dokumentu o liturgii (Sacrosanctum concilium). Články 7-8 této konstituce definují liturgii jako výkon kněžského úřadu Ježíše Krista svěřeného služebnému kněžství. Liturgická úloha laiků je definována pouze ve vztahu ke kněžské službě. Věřící mají účast na liturgii a přijímají Eucharistii (čl. 10). V této důležité pasáži nenajdeme žádnou výslovnou zmínku o tom, že by laici také liturgii společně slavili. Zbytky post-tridentské teologie, která ze strachu před protestantskou nákazou zcela tabuizovala novozákonní učení o všeobecném kněžství, se projevují i v koncilních dokumentech. Ve vztahu k Eucharistii jako základní svátosti vidíme jistý dualismus: všeobecné kněžství postihuje smysl Ježíšova gesta Díkůvzdání ve smyslu výzvy apoštola Pavla: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Řím 12,1). Služebné kněžství činí totéž nikoliv pouze jako signum, tedy znamení oddanosti Boží věci, ale jako účinné sacramentum. Slavení Eucharistie se stává svátostí díky kněžské ordinaci, kdy kněz toto tajemství platně a účinně vysluhuje. Příklad Eucharistie ukazuje jasnou asymetrii obojího kněžství, která v dokumentech přetrvává. Klíčový dokument o liturgii nedostatečně zohlednil základní rys existence Božího lidu – onu leiturgia – čili hlásání podivuhodných Božích skutků. Zjednodušeně řečeno: mši jako hlavní liturgický úkon slaví kněz; věřící tuto svátost přijímají, ale ve svátostném smyslu ji neslaví na stejné úrovni jako kněz. Vypadá to docela samozřejmě a správně, ale není tomu tak. Podíl na všeobecném kněžství zahrnuje společné slavení Eucharistie, protože zpřítomnění mysteria spásy představuje základní účast na Kristově kněžské službě. A na tuto „maličkost“ se při oslavě služebného kněžství často zapomíná, po vzoru ctihodné Konstituce o posvátné liturgii. 3.2 Dilema služebného kněžství po koncilu Začneme suchou statistikou. Katolická církev měla na konci koncilu (1965) asi 450.000 ordinovaných duchovních. Od 60. let se zvedl počet věřících ve světě o polovinu, ale počet duchovních povolání se zmenšil. Zato stabilně stoupá počet laiků v pastorační službě. Dnes je pastoračně činných žen a mužů zhruba stejně jako duchovních. Ale například v USA připadá na jednoho kněze pět laických spolupracovníků v pastoraci. Situace v Evropě po stránce kněžských a řeholních povolání mluví jednoznačně: průměrný věk kolem sedmdesátky a do seminářů přichází minimální počet nových kandidátů. Drastický úbytek kněží způsobil, že akademická debata o ministeriálním kněžství se stala horkým církevním tématem. Zejména v těch státech, kde laici ve 1
větším počtu studují teologii a jsou zaměstnání jako pastorální asistentky a asistenti, či dokonce jako vysvěcení diákoni. Ideálním příkladem je Německo: laici jsou zde nejlépe organizovaní, hodně jich pracuje v církevních službách a mnozí mají vysokoškolské teologické vzdělání. A kněžských povolání je zde jako šafránu. Není divu, že debata o služebném kněžství se v této zemi dostala na hlavní pořad jednání. Podívejme se na celý problém ze dvou pohledů. Nejprve se pokusme definovat, kdo je laik v dnešní církevní perspektivě. Pak zhodnoťme problém služby v církvi z hlediska několika jednoduchých zásad. Řecké slovo „laos“ znamenalo původně obecný lid, jak o něm s oblibou mluví placení politici. V prvotní církvi mělo toto slovo jiný význam než dnes. Znamenalo odstup od světa mocných a bohatých, protože ti se do nově založených sborů nijak nehrnuli. K definici prvotních laiků můžeme použít slovo apoštola Pavla: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: „Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.“ (1 Kor 1,26) Lid Boží byl chudý na peníze a bohatý na duchovní dary. To byla jeho definice. A protože kněží v dnešním smyslu neexistovali, pak nebyl ani problém, co s nimi. Dnes tento problém máme: my jako kněží a vy jako laici. My jsme definováni platným svěcením. Ale jak máme definovat dnešní laiky? Jako nekněze působící ve světě? Pokud definujeme laiky z hlediska poslání církve, pak představují normální případ všech věřících. Služebné kněžství je z tohoto pohledu případ nenormální, protože jde o výjimečné povolání k určité službě, a to primárně uvnitř církve a nikoliv ve světě. Další problém představuje stavovské dělení přetrvávající od středověku až do dokumentů koncilu: máme stav kleriků, stav řeholníků, stav laiků. V dnešní demokratické společnosti zní toto dělení na stavy elitářsky nebo přinejmenším zastarale.6 Sociologicky viděno máme i zajímavou skupinu laiků, žen i mužů, kteří mají „missio canonica“, tedy biskupem svěřený mandát pro určitou službu. Jedná se o profesory či profesorky na teologických fakultách, základních a středních školách či pastorální asistentky a asistenty. Tito laikové jsou profesionálně činní v církvi stejně jako kněží, tedy na plný úvazek. Další důležité rozdělení je praktické: máme aktivní pokřtěné nebo ty, kteří v církvi pouze jsou, popřípadě je jim všechno jedno nebo je jim všechno k smíchu. Různorodost panuje i ve spiritualitě, ale to už jsem zmínil: někteří laikové se snaží v modlitbách dohnat a předehnat kněze, jiní hledají vlastní cestu k Bohu mimo klerikální obraz světa a církve. V každém případě platí jedno základní dělení, a to mezi 6
Definici laiků beru podle pojednání: David Seeber, Spitiualität des Laien – Spiritualität der Kirche, in: KARL HEIEN - ALFRED BELLEBAUM (Hrsg.), Christsein zwischen Entmutigung und Hoffnung. Zur Sendung der Laien in der Welt heute, Lahn-Verlag, Limburg, 1986, str. 64-83.
1
těmi, kteří mají všeobecné kněžství (to jsme my všichni pokřtění), a těmi, kdo mají k tomu i kněžství dané zvláštní ordinací. To jsme jenom někteří a je nás čím dál méně. Tolik k základní sociologické a biblické definici slova „laik“. Úbytek kněží nás přivádí ke druhé otázce, ke vztahu mezi kněžími a laiky. Konstantinovský obrat vynesl církev k moci a slovo „laik“ se naplnilo spíše negativním obsahem. Teologický odstup hierarchické církve od plebejského Božího lidu nyní prochází tvrdou revizí, zejména díky společenskému a politickému uznání žen, prosazování lidských práv a demokratickému dělení moci. Každý z těchto jevů zanechává v církvi své stopy, většinou konfliktní. Německé konflikty mezi kněžími a laiky na teoretické úrovni řešil biskup z Cách, Klaus Hemmerle († 1994), tehdy předseda odboru pro pastoraci v německé biskupské konferenci. Shrňme celkovou oficiální linii německých katolických biskupů do několika krátkých bodů7. 1. Chraňte a podporujte identitu služebného kněžství. Jednoduše řečeno: ani při stále klesajícím počtu kněží není možné redukovat tuto službu na pouhé vysluhování svátostí, ve slangu českých kněží zvané „mšení“. Eucharistie je sice vrchol svátostného života, jak praví citovaná liturgická konstituce koncilu, ale když vrchol odřežete od celkového pohoří, tak jej ztratíte. 2. Vezměte vážně laiky jako laiky. Bez laiků by církev přestala být viditelná ve světě. Pak ale musí jich poslání a služba najít i v hierarchické církvi patřičné ocenění a pozitivní zázemí. Nejen slovem, ale i skutkem a podílem na moci řídit a rozhodovat v církevních záležitostech. 3. Dejte diákonům vlastní šanci. Tím se odmítla skrytá klerikalizace církve. Situace je dnes taková, že ženaté jáhny holt nelze světit na kněze. Ale lze na ně nenápadně přesunout kněžskou práci, k níž není třeba svěcení. Pak jáhen zastupuje kněze a laiky k ničemu nepustí, což je nepřiznaným cílem této záměny. Ta chce udržet dosavadní model všemi dosažitelnými způsoby. Takto chápaným jáhenstvím se znehodnocuje role všeobecného kněžství všech věřících daného křtem. U nás se dosavadní model udržuje importem kněží z Polska. Další odmítnutý model chápe služebné kněžství čistě účelově. Historie nás učí, že se ministeriální služby vyvíjely různě, což ukázal i tento referát. Radikální závěr se nabízí sám od sebe. Primární jsou potřeby daného církevního společenství a nikoliv aktuální forma ministeriálních funkcí. Ministeria se měnila dříve a budou se měnit i dnes nebo v budoucnu. Zato místní církev trvá stále. Ani tento pohled není přijatelný, protože 7
Zur Ordnung der pastoralen Dienste, Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz (Hg.), Bonn 1977.
1
služebné kněžství je relativizováno s ohledem na potřeby komunity. Tím by zmizela již citovaná definice kněžství z Lumen gentium, kde se jasně praví, že obě kněžství se sice doplňují, ale jsou co do své podstaty různá. Laici, jáhni i kněží mají v církvi své nezastupitelné místo. Dnes není příliš jasné, jaké místo. Proto se budeme věnovat v závěrečné části přednášky rovněž oficiální linii církve za posledních deset let. Ta dělá těžkou hlavu nejen angažovaným laikům, ale i mnohým kněžím. Nyní shrňme dědictví II. vatikánského koncilu. Reforma v katolické církvi šla směrem k Reformě, tedy k evangelickému pojetí Božího lidu z hlediska všeobecného kněžství. Ale na druhou stranu byl potvrzen svéráz a nezastupitelné místo ministeriálních služeb. Na laiky se úplně nezapomnělo, jen trochu. Byla oceněna jejich nezastupitelná role ve světě, ale jejich všeobecné kněžství vybledlo před kněžstvím služebným. Tolik v kostce k ambivalentnímu dědictví koncilu. 4. Současná situace církve podle oficiálních dokumentů Tato a následující kapitola se inspirují zajímavým referátem nazvaným „Současná situace v římsko-katolické církvi z hlediska církevního práva“. Werner Böckenförde, profesor pro katolické církevní právo, byl pozván na třetí celoněmecké setkání laického společenství Wir sind Kirche do Würzburgu (1998). Od kanonisty vázaného církevní přísahou, který z podstaty věci nemůže kritizovat oficiální stanovisko, se rozhodně neočekávalo tolik zajímavého. Známý kanonista z Frankfurtu podal v první části přednášky přehled posledních církevních dokumentů, které se týkají postavení laiků a kléru8. Ve druhé části ukázal přítomným laickým aktivistů několik pozitivních a účinných možností, jak lze v mezích církevního práva na současnou negativní situaci reagovat. Tuto pasáž posoudíme v následující kapitole z hlediska naší církevní situace, tj. z perspektivy česko-moravské katolické církve, která žije v éře po sametové revoluci. Prvním problémem se stalo tzv. Professio fidei, tedy vyznání víry pronášené kandidáty pro kněžské, jáhenské svěcení. Je závazné i pro všechny vyučující teologie. V roce 1990 k němu přibyly tři dodatky, které rozšiřují poslušnost učitelskému úřadu církve v oblasti morální a věroučné9. Vyžaduje se poslušnost pod hrozbou církevního 8
Originální verzi referátu najdete na stránce http://www.kath.de/bistum/limburg/texte/boe_lage.htm. Pro anglický překlad klikněte na http://www.shadow-synod.net/documentation/bockenforde_en.htm. Dokument vyšel také v časopise Orientierung, Nr. 21, 62. Jahrgang (1998). 9 Kompletní dodatky a komentář Magisteria najdete česky na webové stránce http://www2.webpark.cz/~dokumenty~30b04556d5f78893ac208cd1dd0316d8/dokumenty/cervene/ 09_professio_fidei.htm.
1
trestu i pro pravdy vyhlášené v rámci tzv. „řádného učitelského úřadu“. V podstatě to znamená poslušnost encyklikám, v nichž bude určitá nauka prohlášena za definitivní. Prohlášení o víře, kterým byli předtím vázáni pouze biskupové, se tak rozšířilo na všechny kategorie kleriků a také na laické učitelky a učitele na teologických fakultách. Je zcela charakteristické, že přísaha a doprovodné dokumenty zcela vypustily ustanovení kánonu 212, § 1, kde se laici zavazují nejen poslušností vůči pastýřům, ale i poslušností vůči „vědomí své vlastní odpovědnosti“ (propriae responsabilitatis conscii). Vlastní svědomí je až druhotné, prvořadá je poslušnost církevní autoritě. Protože nová přísaha kolidovala s církevním právem, bylo nutno upravit i církevní zákoník z roku 1983. Přísaha nahradila starší, řekněme liberálnější formulaci z roku 1967. Smutnou analogii k této úpravě tvoří tzv. „antimodernistická přísaha“, kterou zavedl Pius X. v roce 1910 a zrušil až Druhý vatikánský koncil v roce 1967. Dalším kamenem úrazu se stala instrukce Donum veritatis (1990), kterou vydala Kongregace pro otázky víry. Zavazuje teology poslušností také vůči naukám, které nejsou vyhlášeny s definitivní platností. Pokud s nimi jednotlivci nejsou ve svém svědomí srozuměni, mají dát své námitky najevo příslušné církevní autoritě a pak se jim mají mlčky podřídit. Dokument uznává, že je to mnohdy těžká zkouška lásky k církvi, ale v tomto případě nutná. Podobným duchem se nese instrukce Il Concilio (1992), která zpřísňuje dozor nad církví kontrolovanými sdělovacími prostředky a připomíná biskupům jejich pravomoci a povinnosti při kontrole médií. V apoštolském listě Ordinatio Sacerdotalis (1994) papež Jan Pavel II. prohlásil možnost ordinace žen za zcela vyloučenou a tuto nauku označil za definitivní a nezměnitelnou. Tím spadá pod rozšířenou přísahu poslušnosti, o níž jsme již mluvili (Professio fidei). Definitivnost nauky znamená, že papež při jejím vyhlášení uplatnil neomylnost řádného a univerzálního učitelského úřadu vykonávaného ve spojení s biskupy celého světa. Platnost takto dané neomylné nauky se tedy opírá o všeobecný souhlas biskupů v této věci, neshledaly se žádné zásadní námitky ani nesouhlas. Pokud biskupové k předloze mlčeli, tak s danými návrhy souhlasili. Podle starého juristického práva platí věta „Kdo mlčí, souhlasí.“ (Qui tacet consentire videtur). Tím se toto učení stalo závazným i pro všechny věřící. Pro teology pod přísahou je závazné pod hrozbou zbavení úřadu. Podobným způsobem označil Jan Pavel II. v encyklice Evangelium Vitae (1995) potrat a euthanasii za těžký mravní přestupek. Tradiční morální nauka církve se v rámci běžného učitelského úřadu vyhlásila za definitivní a nezměnitelnou. Tím Jan Pavel II. použil svou papežskou autoritu, aby ve spojení s biskupy vyhlásil určité otázky disciplíny a mravů za definitivní a neměnné. Tím
1
nesou pečeť neomylnosti, i když nikoliv na stejné úrovni jako dogmatické pravdy vyhlášené ex cathedra, tedy v rámci mimořádného učitelského úřadu. Ani instrukce biskupům (De synodis doecesanis agendi, 1997) o pořádání diecézních synodů nevyniká smířlivostí. Zde jsou vyjmenovány druhy příspěvků a prohlášení, které má biskup cenzurovat a nedovolit jejich šíření. Jde o problémy, které se rozcházejí s učením církve či papežského úřadu, popřípadě postihují disciplinární otázky“ (odstavec IV,4). O co v praxi jde? Mnozí progresivní biskupové nechávají na biskupských synodech zaznít názory a připomínky, s nimiž nemohou veřejně vystoupit, popřípadě mlčky tolerují neoficiální synody, které nejsou vázány kanonickými předpisy a cenzurou. Proto zde mohou zaznít i kritické připomínky a opravdu se zde hlasuje. Tyto názory byly, a doufejme, že ještě i jsou, posílány do Říma jako synodní votum. Římská instrukce přikazuje biskupům omezit disent laiků i kléru vyjádřený prostřednictvím těchto synod. Zajímavá je i společná instrukce několika kongregací o spolupráci kněží s laiky z roku 1997. Teologie laikátu je vyřešena odkazem na encykliku Christi fideles laici (1988). Po úvodní definici ministeriálního kněžství a podstatného rozdílu mezi ním a mezi kněžstvím všeobecným následuje oddíl nazvaný „Praktická ustanovení“. Zde se biskupům a kněžím připomínají jejich pravomoci.10 Laikové i vysvěcení diákoni nemají ani aktivní ani pasivní volební právo v diecézní kněžské radě. Laikům se nedovoluje kázat, pokud Eucharistii vysluhuje kněz. Pokud sami slouží bohoslužbu slova a vedou shromáždění, pak se jim zakazuje nosit liturgický oděv, který při mši používá kněz. Instrukce dbá na to, aby ministeriální služby byly odlišeny od liturgie pořádané laiky, a připomíná kněžím jejich nedělitelné pravomoci ve vedení farnosti. Ve farních radách mají laikové pouze poradní hlas, nikoliv rozhodovací. Rozhoduje pouze kněz a bez jeho schválení jsou rozhodnutí farní rady neplatná (§ 2). O novozákonním duchu bratrské jednoty se v instrukci mnoho nedočteme. Tu problematizuje i motu proprio, čili osobní instrukce kardinála Ratzingera o právnímu statutu biskupských konferencí (Apostolos suos, 1998). Instrukce vychází z kanonického práva, kde se praví, že pravomoc jednotlivých biskupů není dotčena rozhodnutím biskupské konference (can. 455, § 4). Instrukce tento kánon nově interpretuje. Shromáždění biskupů má jen poradní funkci a nemá žádnou vlastní pravomoc ve věcech víry, učení a mravů. Rozhodnutí konference je závazné, jen 10
Viz dokument zvaný „Instruktion zu einigen Fragen über die Mitarbeit der laien am Dienst der Priester“. Text najdete na oficiálních stránkách Vatikánu:
http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cclergy/documents/rc_con_interdic_doc_15081997 _ge.html.
1
pokud je učiněno jednohlasně. Pokud se dosáhne v určité otázce pouze dvoutřetinové většiny, pak daný bod potřebuje schválení Říma. Kolegiální duch ustupuje před vertikální vazbou „papež – jím jmenovaný biskup“, který má stejně nedělitelnou autoritu v diecézi. Ta je pak přenášena na kněze. Kolektivní rozhodování a hlasování v biskupských konferencích či ve farních radách je vůči ministeriální autoritě naprosto druhořadé. Shrňme postoj učitelského úřadu a římských kongregací v posledním desetiletí. Poprvé v historii byla použita papežská neomylnost nikoliv v otázkách dogmatických, ale disciplinárních (zákaz svěcení žen) a morálních (odsouzení potratu a euthanasie). A kdo mlčí, ten souhlasí. Mlčící biskupové potvrzují neomylná rozhodnutí běžného učitelského úřadu, kdy hlava církve mluví v prohlášeních, které mají definitivní a neměnný charakter, jménem celého biskupského sboru. Připomínky biskupských synodů, v němž se vyjadřují mínění odlišná od oficiální linie, mají být cenzurovány, sdělovací prostředky lépe kontrolovány. Osobní svědomí se má ve sporných případech podřídit církevní autoritě. Poslušnost hierarchii platí více než závazek k osobně prožívané a uznané pravdě. Role biskupa v diecézi a kněze ve farnosti je definována hierarchicky a mocensky. Bez jejich souhlasu není žádné rozhodnutí laiků pravomocné. Teologové jsou vázáni rozšířenou přísahou. Pokud jim svědomí brání přijmout některé výroky učitelského úřadu, tak mají mlčet a poslouchat. Biskupské konference konají bez výkonné pravomoci, mají pouze poradní hlas. Rozhoduje každý biskup osobně. Laici nemají právo hlasovat na kněžských diecézních radách, a i ve vlastních farnostech mají pouze poradní hlas. Zde zase rozhoduje kněz. Monarchistický princip může fungovat jen tehdy, pokud jeden přikazuje a zbytek poslouchá. A poslouchat má Boží lid. Je poslušným stádem vedeným moudrými pastýři. Pastýři i stádo jsou ve sporných otázkách vedeni prohlášeními neomylného učitelského úřadu, který papež vykonává společně s biskupy celého světa. Zda to odpovídá situaci v prvotní církvi, to nechám na uvážení každé a každého z vás. Tolik v kostce k nedávným dokumentům určujícím vztah mezi klérem a laiky. 5. Co dělat? Předchozí analýzu můžeme shrnout velice stručně: z církevních listin posledních let zaznívá předkoncilní duch, a přitom se citují koncilní dokumenty. Poslušnost autoritě má přednost před osobním svědomím, což jasně vyjádřila encyklika Jana Pavla II. Veritatis splendor (1993) s odvoláním na Druhý vatikánský koncil: „Svědomí není nezávislá a izolovaná schopnost, která určuje, co je dobro a co je zlo. Spíše je v ní hluboce vtištěn princip poslušnosti vůči objektivní normě, která ustavuje a podmiňuje 1
shodu svědomí s příkazy a zákazy, které jsou v základu lidského jednání.“ (čl. 60) I když citovaný článek rozebírá funkci přirozeného zákona v etických otázkách, přesto jej lze interpretovat i v námi pojednávaném kontextu.11 Princip poslušnosti církvi a jejímu učení se chápe bez hlubší diferenciace jako všelék na všechny neduhy víry a mravů, jimiž trpí moderní doba i samotná církev. Učitelský úřad deklaruje závazné učení určující, co je pravdivé a dobré, či falešné a zlé ve věcech víry, mravů a lidské přirozenosti. Tyto normy jsou objektivní a pravdivé, proto vyžadují plnou poslušnost věřících. Jejich námitky opřené o svobodu svědomí a osobní úsudek mají druhořadou důležitost. Pokud jsou věřící vázáni církevní přísahou, pak nemají právo na žádný druh protestu. Pouze mohou svůj nesouhlas soukromě sdělit církevní autoritě. Jinak mají mlčet a poslouchat. Na veřejnosti se nesmí ke sporným věcem vyjadřovat kriticky. K tomu jsou zavázáni přísahou, která má ve sporných případech převážit nad osobním svědomím. To se může mýlit, protože mýliti se je lidské. Papež je ve spojení s biskupy při prohlášení nezměnitelných pravd víry či mravů zcela neomylný. Tolik v kostce k současné situaci. Jak je vidno, nejde o postavení laiků, ale o postavení kněží i laiků vůči současné praxi učitelského úřadu. Toto je situace, v níž se nacházíme, my, kněží. Ale nejen my jako klérus, ale i všichni laikové, kteří v církvi zastávají odpovědná místa v pastoraci či vyučují v církevních institucích. Není divu, že němečtí biskupové nemohou již více než deset let přeložit z latiny do němčiny ony tři věty z přísahy dané v Professio fidei, i když jim magisterium překlad nabídlo. Čeští biskupové byli mnohem rychlejší. Zdejší kandidáti na svěcení již novou přísahu podepsat musí, jinak nebudou vysvěceni. Co máme v této situaci dělat? Nadpis čirou náhodou souzní se známým revolučním spisem Vladimíra Iljiče Lenina. V církvi se revoluce nedělají, a pokud ano, tak velice pomalu a na koncilech. Na Druhém vatikánském koncilu opravdu k revoluci došlo. Kardinál Ottaviani odpovědný za vypracování prvních předloh ke koncilním dokumentům nebyl se začátkem jednání příliš spokojen. Při prvním zasedání v říjnu 1962 mu vypnuli ve Svatém Petru mikrofon, protože překročil pevně stanovenou lhůtu dvou minut pro diskusní příspěvek. V něm varoval před "revolučními tendencemi" koncilu, které mohou způsobit zmatek mezi věřícími. Myslel zřejmě na osudný 13. říjen, datum prvního koncilního setkání. Kardinál Liénart z Lille a kardinál Frings z Kolína prosadili společně s ostatními biskupy odmítnutí kuriálního procedurálního návrhu, který měl upravovat volby do deseti komisí koncilu. Místo okamžitého 11
Anglická verze encykliky je k dispozici na oficiálních webových stránkách Vatikánu: http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/encyclicals/documents/hf_jpii_enc_06081993_veritatis-splendor_en.html.
1
hlasování požadovaného kurií se sešli biskupové z jednotlivých oblastí, dohodli se mezi sebou a sami navrhli vhodné kandidáty. Jednání koncilu se tak definitivně dostalo mimo kuriální kontrolu. Všechny předem vypracované předlohy ke koncilním dokumentům byly odmítnuty. Svobodný koncil začal práci na obnově církve, nikoliv bez napětí a konfliktů. Ale začátek rozhodl: biskupové úspěšně uplatnili svou nedělitelnou pastýřskou pravomoc vůči římské kurii a jejímu připravenému scénáři. Kdyby mlčeli, koncil by jednal jen o předem daných předlohách a asi by pouze zopakoval tradiční názory. Ale oni nemlčeli, protože nesouhlasili s procedurálním průběhem jednání, který byl v daném okamžiku naprosto klíčový. Tolik k odvaze mluvit a jednat ve správný čas a na správném místě. Pohledem do knihy Skutků apoštolů zjistíme, že tato ctnost nastartovala misionářskou aktivitu církve. Apoštolové veřejně vypovídali o své víře před kněžskou veleradou reprezentující oficiální názory tehdejšího židovství (Sk 4,19). Stejná situace platí i dnes a zejména pro biskupy. Pokud totiž cítí ve svědomí a v pastýřské odpovědnosti, že se nemohou identifikovat s konzultovanými návrhy na oficiální dokumenty, kde se prohlašují „definitivní a neměnné“ pravdy, měli by najít odvahu svůj protest také vyslovit a uplatnit. Neoficiální zprávy z Vatikánu potvrzují, že k tomu občas skutečně dojde. Ale negativní příklady mlčení zřejmě převažují. Citovaný kanonista prof. Werner Böckenförde uvádí příklad již zmíněného dokumentu o statutu biskupských konferencí. V roce 1988 to byl pouhý pracovní materiál římských kuriálních úředníků. V roce 1998 se stal zákonem. Pokud se biskupové energicky neozvou proti předkládaným návrhům, s nimiž nesouhlasí, pak je jejich mlčení vykládáno jako souhlas s navrhovanými dokumenty. Kdyby biskupové mlčeli ke koncilnímu návrhu kurie v roce 1963, pak by se koncil vyvíjel úplně jinak. Pokud dnes s mnohými dokumenty v nitru nesouhlasí, a přesto mlčí, pak je to závažný problém nejen pro ně samotné, ale zejména pro věrohodnost úřadu, který zastávají. Je veřejným tajemstvím, jak malé autoritě se těší hierarchie v naší zemi u běžných občanů, a možná i u běžných věřících. Co dělat tváří v tvář hierarchicky uzavřenému systému, kde i část biskupů s mnohými oficiálními stanovisky nesouhlasí a přitom mlčí? Jak naplnit nezastupitelné poslání laiků být Božím lidem, který nese plnost všeobecného kněžství a tím se jedinečným způsobem podílí na úřadu Ježíše Krista jako proroka, kněze, učitele a krále? Podívejme se nejprve na negativní postoje, které se nabízejí samy od sebe. Základní českou reakcí na nepříjemnou realitu je mávnutí rukou. Normální laik nebo laička přece žádnou přísahu nepodepsali a biskupa vidí párkrát za život. Osobní víru a morální zásady si budují převážně sami a ve sporných otázkách se raději kléru na nic 2
neptají. Beztak vědí, že by v mnoha případech dostali odpověď, s níž ve svém svědomí nesouhlasí – například v oblasti sexuální etiky. Eroze církevní autority, u nás urychlená polistopadovými chybami hierarchie na poli společenském a politickém, se obohacuje o celkový úpadek daný autoritářským stylem komunikace a pastorace. Útěk do soukromí víry a dobrých skutků představuje pohodlné, ale problematické řešení. Kdo mlčí, souhlasí. Pokud mlčím k nešvarům, které sice ve svědomí cítím jako nepřijatelné, ale navenek mne nechávají lhostejnými, tak je pomáhám utvrzovat. Lhostejní laici prokazují medvědí službu i těm kněžím, kteří s církevním vývojem v posledních letech nesouhlasí a dávají svůj nesouhlas aktivně najevo. Tím se jen utvrzuje propast mezi izolovaným klérem a lhostejnými laiky. Ti si osobní život zařídili podle svého a oficiální linii komentují vtipem a ironií. Jistěže litují těch pár snaživců mezi kněžími a biskupy, kteří dostanou po nose. Ale jejich potrestání skeptikům jen potvrdí fakt, že věci musely dopadnout špatně. Defétismus, cynismus a útěk do laického soukromí představují normalizační mentalitu v církvi. Stejná mentalita ovládala naši společnost za komunismu. Stačí si přečíst Moc bezmocných od Václava Havla. Útěk do soukromí umožnil režimu legalizovat vládu útlaku a korupce, kterou legitimoval tichý souhlas drtivé většiny obyvatelstva pilně pracujícího na své konzumní spáse. Církevní hierarchie není komunistická nomenklatura. V tomto bodu musí být naprosto jasno. Ale mentalita nás všech, ovlivněná typicky českým dějinným vývojem minulého století způsobuje, že snadno dáváme ruce do klína a pak svalujeme vinu na druhé. V tomto případě obviňujeme konzervativní síly v kurii, které připravují různé dokumenty. A my si umýváme ruce jako Pilát na soudě. K tomuto problematickému postoji patří i další nešvar, který bych nazval „mentalitou fotbalového diváka“. Často vnímáme spory biskupů tím, že se identifikujeme s jednotlivými aktéry. Biskupové jsou ocejchováni jako progresivní nebo konzervativní. Tato iluze zpracovává všechno černo-bíle a převádí složité dění v církvi na osobní spory a hádky v biskupské konferenci. Převedením strukturálních problémů a hlubinné dynamiky církve na šarvátky místní biskupské konference typu „podávání na ruku“ neřeší do hloubky vůbec nic. Jistěže tím získáme dojem jakýchsi zasvěcenců, kteří přece dobře ví, jak v to hierarchické církvi chodí. A možná se ti všeználkové opravdu mnohé dozvědí. Ale falešná záměna obecných problémů s konkrétními osobami vede k mylnému názoru, že stačí verbálně podporovat toho či onoho biskupa a věc veřejné angažovanosti pro církev je tím vyřešena. Církev není fotbalový zápas, kde se utkávají dvě biskupské jedenáctky podporované fanoušky z konzervativních a z progresivních stran na tribuně. Fanoušci fotbal nehrají, jen se na něj dívají. Věřící musí jednat, protože jsou církev. Existenční styl „být církví“ patří 2
k jejich způsobu života, protože křtem jsme se stali součástí novozákonního Božího lidu, s nímž se identifikuje vzkříšený Kristus. Tím se dostáváme k poslednímu a nejdůležitějšímu bodu společného zamyšlení. Co máme společně dělat? Co mají dělat laikové i kněží, aby dostáli své nezadatelné odpovědnosti za církev? Odpovědnost za celou církev je nezadatelná, nelze ji na nikoho jiného delegovat: ani na kněze, ani na biskupy. Plyne z podílu všech pokřtěných na plnosti pravdy. Tuto plnost nám všem Kristus přislíbil po svém zmrtvýchvstání a svá slova naplnil o Letnicích sesláním Ducha svatého na celou prvotní církev, tedy na ony „všechny“ (pantes), kteří byli shromážděni společně s apoštoly na jednom místě (Sk 2,1). Prvotní církev byla skutečné společenstvím rovných, (communio, koinonia) oživená jedním duchem. Všichni věřící patří do církve jako tajemného těla Kristova, které nikdy nemohou přemoci síly zla a hříchu a které je „sloupem a oporou pravdy“ (1 Tim 3,15). Vraťme se k situaci normalizační společnosti pod vedením Gustáva Husáka. Vystoupení Charty 77 znamenalo obrat ve věcech veřejných, který vedl k obnovení demokracie po listopadu 1989. Princip Charty byl jednoduchý. Signatáři se přihlásili ke své občanské odpovědnosti. Jako občané vyzvali zákonné představitele k tomu, aby dodržovali Helsinské dohody o lidských a občanských právech, které jménem občanů celého státu podepsali. Podobně i v neoficiální církvi všeho druhu a vyznání svobodně věřící uplatňovali své právo žít podle svého přesvědčení a svědomí formovaného křesťanskou zvěstí. Do prolhaného stavu věcí veřejných se tím vneslo světlo pravdy a režim musel nakonec ukázat svou pravou, tedy represivní tvář. Lež se může jako pravda tvářit, ale na víc nemá. Je načase, abychom oživili tuto dějinnou zkušenost z komunistických let i v dnešní katolické církvi. Proč by se měl usnadňovat život biskupů tím, že se jich na nic neptáme? Pak jsou vystaveni morálnímu riziku, že budou mlčet ve chvílích, kdy by měli mluvit naším jménem. Pak i my neseme nepřímou odpovědnost za jejich případné selhání, kdy měli vydávat svědectví pravdě a oni místo toho mlčeli. Jak ale mohou znát smýšlení Božího lidu, když jim je nikdo neřekne? A proč by se věřících ptali, když by jim odpovědi přinesly další nepříjemnosti navíc? Zde vzniká začarovaný kruh mlčení, v němž se česká a moravská církev pohybuje. Něco na tom možná změnil církevní sněm. Můžeme v to alespoň doufat. Ale pokud je mi známo, málokdo se ptal biskupů na situaci celé církve. A pochybuji, že se někdo zeptal, zda dostali předlohy k prohlášením pravd „definitivního a neměnného“ charakteru a jak na ně reagovali. Nebo jaké bylo jejich stanovisko k nové přísaze pro klérus a pro církevní učitele. Pokud byli Římem konzultováni, pak v tomto bodě mluvili i jménem naším – kněží i laiků. Vyjadřovali názor všeobecné církve, protože 2
papež toto stanovisko potřeboval znát. On je potřebuje znát, protože ví, že jsme církev. Ale nemůže se ptát nás všech, proto se ptá biskupů. Proto i my máme morální právo znát osobní stanovisko svých pastýřů k projednávaným věroučným, morálním a disciplinárním otázkám. Naučme se klást kněžím a biskupům jasné otázky, které je nutí jasně odpovídat na problémy, které my všichni považujeme za palčivé a akutně důležité. Vybudujme si různá fóra, třebas na internetu, kde budeme mínění biskupů v různých otázkách rozebírat a komentovat. Toto považuji za vlastní úkol laiků, protože klerikové mají v této věci mnohem svázanější ruce. Do naší kněžské odpovědnosti ale patří otázky na biskupa. Ten by měl znát naše mínění k palčivým otázkám dnešní církve. A my bychom měli znát jeho mínění, abychom je mohli vysvětlit a předložit věřícím. K dnešním palčivým otázkám patří například diakonát žen, možnost svěcení ženatých mužů, přijímání Eucharistie pro rozvedené a znovu sezdané manžele. K veřejnému tázání doloženému dokumentačně by měly sloužit například diecézní kněžské rady, protože tvoří kolektivní orgán kněžského kolegia v čele s biskupem. Stejně tak by se měli ptát věřící svých kněží, a to oficiálně, s patřičným zápisem na farních radách. Zatím u nás platí, že kdo mlčí, ten se vším souhlasí – i když v duchu či v soukromí je zásadně proti. Pokud se v církvi podaří obnovit schopnost ptát se na podstatné, pak možná obnovíme i smysl pro to, co je v církvi opravdu podstatné. Zatím to pořádně nevíme, protože se na to málo ptáme. Teprve když se rozběhne tázáním na podstatné věci, budou biskupové vědět, že v těchto otázkách opravdu zastupují místní církve. Pokud si budou myslet něco jiného, měli by dát veřejné vysvětlení, proč tak učinili, z jakých motivů a pohnutek jednali a hlasovali. I oni mají osobní svědomí a nezadatelnou odpovědnost: jako věřící i jako pastýři. Tuto odpovědnost musíme jako kněží i jako laikové respektovat. Ale musíme ji znát, jinak nemáme co respektovat. Princip dovolávání se občanské odpovědnosti dovedl společnost k demokratické reformě. Kristova církev nestojí na demokratických zásadách. O vykupitelském díle jsme nehlasovali a Kristovu oběť si nemůžeme nijak zasloužit ani jej nemůžeme sesadit z nebeského trůnu. Dějiny spásy nelze revokovat nějakým plebiscitem. Ale měli bychom pracovat na tom, aby se do katolické církve vrátila otevřenost a upřímnost ve vztahu k učitelskému úřadu a hierarchickému výkonu moci. Prvotní církev tento vztah k autoritě měla. Pavel otevřeně a veřejně kritizoval pokrytectví Petra, který se v Antiochii styděl setkávat s křesťany z pohanství (Gal 2,14). Tím apoštol pohanů zabránil tomu, aby se tento nešvar stal tehdejší církevní normou. Snaha o dialog nestojí v žádném konfliktu s hierarchickým vedením těch, kteří se celoživotně rozhodli věnovat se tomuto nelehkému poslání. Autorita služebného kněžství však 2
musí spočívat na společně uznávaném základu a hodnotách. To je fundamentálním smyslem toho, co křesťanská tradice nazývá depositum fidei, tedy pokladem společně předávané víry. Věřící mají plné právo vědět, jak jejich pastýři smýšlí v otázkách, které se všeobecně považují za důležité. Mějme odvahu se jich na to veřejně zeptat. A diskutujme společně o jejich odpovědích. A modleme za dar odvahy pro ty kněze a biskupy, kteří se bojí odpovídat. A postavme se skutkem i modlitbou za ty, kteří svými postoji vzbudili nelibost církevní hierarchie. Do křížku s židovskou veleradou se dostal před dvěma tisíci lety i jeden laik z Nazaretu. Jeho martyrium, tedy svědectví o Otcově lásce založilo existenci ospravedlněných a pokřtěných v Kristu. Na tuto základní pravdu víry bychom neměli zapomínat.
2
