Severní Korea a koncepty totalitních režimů

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Severní Korea a koncepty totalitních režimů Bakalářská práce

Martin Bach

Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 65464 Obor: PLK – ZUK Imatrikulační ročník: 2005

Praha, 2008

Prohlášení o autorství práce:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Severní Korea a koncepty totalitních režimů vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Praze, 15. 12. 2008

Martin Bach

2

Poděkování:

Děkuji především vedoucímu práce doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi, Ph.D. za podněty a připomínky, které mi při psaní této práce poskytl.

3

OBSAH 1

ÚVOD .................................................................................................................................. 5

2

TYPOLOGIE FÁZÍ VÝVOJE REŽIMU NA ÚZEMÍ KLDR MEZI LETY 1945-1994........................ 9

3

2.1

První fáze (1945–1948) ................................................................................................ 9

2.2

Druhá fáze (1948–1953) ............................................................................................ 13

2.3

Třetí fáze (1953–1972) .............................................................................................. 17

2.4

Čtvrtá fáze (1972–1994) ............................................................................................ 21

CHARAKTERISTICKÉ PRVKY TOTALITARISMU A REALITA KLDR ........................................ 24 3.1

Oficiální ideologie ...................................................................................................... 25

3.2

Strana a osobnost vůdce ........................................................................................... 27

3.3

Uplatňování teroru .................................................................................................... 29

3.4

Kontrola ozbrojených složek...................................................................................... 31

3.5

Kontrola médií ........................................................................................................... 32

3.6

Kontrola ekonomiky .................................................................................................. 33

4

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 36

5

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ ....................................................................... 38

Rozsah práce je 80 638 znaků.

4

1 ÚVOD Předkládaná práce se zabývá režimem Korejské lidově demokratické republiky a porovnáním jeho parametrů s vybranými koncepty totalitních režimů. Studium politického systému Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) provází několik problémů vycházejících z dlouhodobé stabilní uzavřenosti země ve vztahu k ostatním zemím. Vzhledem k tomu se zprávy o situaci v zemi omezují většinou pouze na žurnalistické reportáže (limitované navíc samotným režimem) a zprávy nevládních organizací, které jsou v mnoha ohledech neúplné. Mnoho faktických údajů o KLDR je prakticky nezjistitelných a stávající data se rozcházejí v závislosti na jednotlivých zdrojích. Opomenout nelze ani určité ideologické zkreslení, v rámci kterého západní novináři a politologové KLDR vnímají. Problém s neověřitelnou hodnotou vstupních dat této případové studie jsem se snažil maximálně eliminovat ověřováním informací z více zdrojů, v mnoha případech ovšem nebylo možné prokázat jejich vzájemnou nezávislost. V jiných případech pak uvádím hned několik lišících se údajů s odpovídajícími odkazy na zdroje. Metodologicky práce využívá deskriptivní metodu v rámci empiricko-analytického přístupu. Při volbě teoretického základu práce jsem bral v úvahu většinu obecně přijímaných konceptů totalitarismu, ovšem vzhledem k důrazu na přehlednou strukturu obsahu práce jsem zvolil pouze koncepty, které je možné považovat za vhodné k objasnění stanovených hypotéz. Dalším kritériem pro výběr vhodného teoretického základu byla vzájemná kompatibilita zvolených teorií, které samy sebe vzájemně nepopírají a zároveň neduplikují oblast pokrytou jiným konceptem. Na případné zásadní odlišnosti jiných než zvolených konceptů totalitarismu je upozorněno v poznámkách. První ze dvou hypotéz této práce zní: „Režim KLDR mezi lety 1945–1994 lze identifikovat v rámci typologie totalitních a autoritativních režimů Juana J. Linze a v průběhu jeho vývoje je možné sledovat jednotlivé fáze jeho vývoje.“ Jako teoretický základ pro dokázání či vyvrácení této hypotézy jsem zvolil typologii totalitních a autoritativních systému Juana J. Linze, publikovanou v knize Totalitarian and Authoritatian Regimes. Linzova komplexní teorie zachycuje existenci a klasifikaci nedemokratických režimů na třech (respektive čtyřech) základních osách, přičemž podle blízkosti k jednotlivým krajním

5

bodům těchto přímek lze určit, jaké kategorii je daný režim nejbližší1. Konkrétně jde o následující vymezení: Monismus/limitovaný pluralismus – V rámci této osy se na jedné straně nachází autoritativní režim umožňující limitovaný pluralismus. Autoritativní režim v tomto případě toleruje existenci organizací, které nejsou přímo podřízeny politickému centru, za předpokladu, že tyto organizace nezpochybňují podstatu režimu. Takový omezený pluralismus se objevuje hlavně v sociální a ekonomické sféře. Naproti tomu monismus je charakteristickým znakem totalitního režimu – od politického centra odvozují svou legitimitu všechny potenciální instituce, včetně nepolitických. Mentalita/ideologie – V této ose sleduje Linz užití ideologie v případě totalitního režimu nebo mentality v případě režimu autoritativního v rámci snahy o ospravedlnění existence režimu. Pevně tvarovaná ideologie se vyznačuje intelektuálním obsahem a její formulace jsou zpravidla utopistického charakteru. Jde v podstatě o systém „politické víry“, která má charakter vševysvětlujících myšlenkových vzorů. Naproti tomu autoritativní režimy využívají mentality, která se vyznačuje spíše vágností a proměnlivostí a prakticky ji nelze využít k mobilizaci obyvatelstva a k „testu loajality“. Depolitizace/mobilizace – Depolitizace se jako typický znak autoritativního režimu vyznačuje apatií obyvatelstva směrem k politickému dění v zemi. Režim vyžaduje od obyvatel jen naprosto minimální, případně vůbec žádnou formu politické participace. Naproti tomu pro totalitní režimy je typická vysoká míra mobilizace vycházející zpravidla z ideologického základu. Mobilizace může být využita nejen při formování režimu, ale i při jeho dalším fungování. Kromě těchto tří základních os definoval Linz ještě osu čtvrtou, která má z hlediska jeho klasifikace specifický charakter a bývá zpravidla uváděna zvlášť od zbylých tří. Ta se soustředí na charakter vládnutí na přímce charizmatický vůdce/úzká skupina vůdců, kteří „uplatňují moc v rámci formálně špatně definovaných, avšak předvídatelných hranic“2 . Částečně mimo tyto kategorie vymezuje Linz ještě takzvané sultanistické režimy, které je třeba v souvislosti s KLDR rovněž sledovat. V nich působí zbožštělý vůdce, který není limitován jakýmikoliv pravidly a zasahuje do fungování režimu nepředvídatelnými a despotickými kroky. Sultanistický režim se pohybuje mimo linii ideologie a mentality, protože 1 2

LINZ, J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. s. 175. BALÍK, S.: Totalitární a autoritativní režimy, s. 268.

6

je vystavěn přímo na osobnosti vůdce, který je glorifikován pomocí manipulace s veřejností. Systém nedisponuje funkčními institucemi a zachovává určitou míru limitovaného pluralismu. Na základě Linzových definic výše zmíněných os a z nich vycházejících režimů mají být tedy v této práci identifikovány jednotlivé zlomové okamžiky vývoje KLDR. Zároveň se pokusím o klasifikaci jednotlivých období v rámci Linzem stanovené typologie. Ve druhé části práce vycházím z předpokladu Giovanni Sartoriho, který ve své práci Theory of Democracy Revisited vyjádřil dnes již všeobecně přijímaný předpoklad (se kterým je kompatibilní i výše popsaná Linzova teorie), že koncept totalitarismu je určitou formou ideálního principu, v jehož opozici stojí demokracie. Praktické příklady totalitních režimů se pak mohou tomuto ideálně definovanému principu pouze přiblížit, nemohou jej však zcela naplnit3. Jelikož KLDR patří v současné době spolu s Barmou, Kubou, Libyí, Súdánem, Somálskem, Turkmenistánem a Uzbekistánem k režimům s největší mírou omezení politických a lidských práv4, může být vhodným subjektem pro potvrzení Sartoriho teorie. Přesná formulace druhé hypotézy této práce tedy zní: „Režim KLDR nelze v žádném ze sledovaných období považovat z hlediska porovnání s charakteristickými prvky totalitarismu podle Friedricha a Brzezinského za naplnění charakteristiky ideálního modelu totalitarismu.“ Klasický koncept Carla J. Friedricha a Zbigniewa K. Brzezinského z knihy Totalitarian Dictatorship and Autocracy jsem využil zejména s ohledem na jeho přehledné strukturování a poměrně vysokou míru kompatibility s Linzovým konceptem. Konkrétně jde o existenci oficiální ideologie, přítomnost jediné masové politické strany, monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci, úplnou kontrolu prostředků masové komunikace, přítomnost systému fyzické a psychologické kontroly společnosti a konečně centrální řízení a kontrolu ekonomiky5. Podrobnější rozbor jednotlivých charakteristických bodů je součástí příslušných kapitol této práce. Koncept Friedricha a Brzezinského byl publikován v šedesátých letech 20. století a vychází z velké části z dobového kontextu a parametrů tří nejznámějších totalitních režimů – Hitlerova Německa, Mussoliniho Itálie a Stalinova SSSR. Přesto lze ale tuto koncepci 3

SARTORI, G.: The Theory of Democracy Revisited – Part One: The Contemporary Debate, s. 183-184. KLDR figuruje v tomto hodnocení dlouhodobě, viz FREEDOM HOUSE: The Worst of the Worst, The World’s Most Repressive Societies 2008. 5 FRIEDRICH, C. J. – BRZEZINSKI, Z. K.: Totalitarion Dictatorship and Autocracy, s. 9-10.

4

7

považovat z hlediska teorií totalitarismu za jednu ze základních a její pevně daná struktura umožňuje poměrně jasné bodové vymezení totalitního režimu. S výjimkou šestého bodu (centrální kontrola ekonomiky) nebyly navíc charakteristiky Friedricha a Brzezinského během dalších pokusů o stanovení konceptu totalitarismu přímo vyvráceny a navzdory jejich obecnosti je lze dodnes považovat za platné6. V rámci svého rozboru jsem bral na vědomí, že Friedrich a Brzezinski ani Sartori nijak nespecifikovali, jak lze posuzovat míru toho, jak režim naplňuje stanovené charakteristiky. Tento problém jsem se pokusil alespoň částečně vyřešit počátečním stanovením kritérií vyplývajících z jednotlivých obecných definic Friedricha a Brzezinského a následně jejich porovnáváním s realitou KLDR. Práce je strukturována do dvou kapitol na základě dvou základních hypotéz. První kapitola se zabývá historickým vývojem KLDR ve stanoveném období, přičemž jednotlivé kapitoly jsou koncipovány tak, aby odpovídaly těm významným zlomům v dějinách KLDR, které mohly ovlivnit charakter a typologii režimu. První období je vymezeno koncem druhé světové války a osvobozením korejského území od japonské nadvlády a na druhé straně vznikem samostatné KLDR. Druhá fáze končí uzavřením příměří v Korejské válce, třetí je završena rokem 1972 kdy Kim Il Sung7 přijal svou vlastní socialistickou ústavu a poslední končí Kim Il Sungovou smrtí. Druhá kapitola je rozdělena do šesti podkapitol, přičemž každá z nich je věnována rozboru jednoho z charakteristických prvků koncepce totalitarismu Friedricha a Brzezinského. Tyto charakteristiky jsou pak porovnány s realitou KLDR, ovšem již pouze s fázemi, které první kapitola práce označuje podle Linzovy typologie jako totalitní. V závěru práce pak budou obě hypotézy potvrzeny, nebo vyvráceny.

6

ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií, s. 228. V rámci této práce je jednotně použita metoda transliterace používaná na Yale University, zejména proto, že jde o nejčastěji využívaný způsob transliterace v odborných publikacích. V klasické české transliteraci je Kim Il Sung znám pod přepisem Kim Ir-Sen.

7

8

2 TYPOLOGIE FÁZÍ VÝVOJE REŽIMU NA ÚZEMÍ KLDR MEZI LETY 1945-1994

2.1 První fáze (1945–1948) Vývoj, který na Korejském Poloostrově nastal po skončení druhé světové války, nelze v celosvětovém měřítku označit za unikátní. Na základě celé řady dílčích podobností je možné jej přiřadit do skupiny ke státům východní a střední Evropy či k Vietnamu. Tato území shodně spadala do oblasti zájmu Sovětského svazu, který hodlal využít poválečné situace ke zformování zóny satelitních komunistických režimů vládnoucích pod přímým dohledem komunistické strany SSSR. Výše zmíněné podobnosti vycházejí především z obdobné strategie, kterou Stalin při ovlivňování událostí v jednotlivých zemích použil a která vedla k provádění obdobných institucionálních a politických kroků. Z hlediska Linzovy klasifikace režimů jsou pak země východní a střední Evropy v období následujícím po roce 1945 považovány některými autory za příklady pretotalitních autoritativních režimů8. Na základě logické dedukce by tak bylo možné předpokládat, že Severní Korea se po konci druhé světové války nacházela v pretotalitním stavu. Při podrobnějším pohledu na vývoj situace v Koreji lze ovšem odhalit odlišnosti, které takto jednoduché odvození znemožňují9. Zásadní rozdíl mezi poválečnou situací v evropských satelitech SSSR a vývojem v Koreji vycházel ze stavu před rokem 1945. Korea byla od roku 1910 okupována Japonským císařstvím, přičemž cílem okupační správy bylo mimo jiné i radikální potlačení kulturních a historických tradic. Občané Koreje spadali do nejnižší kasty obyvatel, neměli volební práva a pomocí zásadních změn ve vzdělávání a rovněž politiky Sōshi-kaimei (pojaponšťování korejských jmen) měli být postupně kultivováni. V rámci okupace nebyl prostor pro jakékoliv autonomní projevy, což mělo kromě emigrace a trvalého partyzánského odboje za následek i nedostatečné vzdělání většiny obyvatel a s tím související faktickou neexistenci politického života na poloostrově. Po skončení 2. světové války tak 25. divize Rudé armády vkročila do země, v níž nemělo sovětské vedení připraveno prakticky žádnou ideologickou základnu.

8

Viz například BALÍK, S.: Tři roky svobody? Pretotalitní režim v Československu v letech 1945–1948, online text; KUBÁT, M.: Teorie nedemokratických režimů a východní Evropa 1944–1989, s. 139-141. 9 LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 7-10.

9

Komunistické hnutí v Koreji mělo velice slabou pozici, a přestože Korejská komunistická strana byla založena již v roce 1925, později došlo k jejímu rozpadu a její činnost nebyla až do roku 1945 politicky ani společensky významná10. Při hledání ideologické podpory se tak Stalin nemohl spolehnout na žádného předem vybraného exilového komunistického vůdce a byl nucen víceméně improvizovat. Navíc vzhledem k tomu, že většina exilových korejských intelektuálů zamířila při svém návratu pozornost na Soul v předpokladu, že právě zde vznikne hlavní město samostatné sjednocené Koreje11, byl možný výběr omezen na zástupce jedné ze tří hlavních exilových skupin (nejpočetnější sovětští Korejci, z Číny vracející se yenenští Korejci a malá skupina partyzánských bojovníků, kteří se vrátili společně se sovětskými vojáky z území Mandžuska). Již v prvních poválečných měsících si totiž představitelé SSSR uvědomili, že spolupráce s tehdejším kvazivůdcem Severní Koreje Cho Man-Sikem a jeho pravicově orientovanou skupinou nacionalistů je předem odsouzena k neúspěchu. A zdánlivě nejlogičtější volba staronového předsedy nově zformované Korejské komunistické strany Pak Hon-Yonga byla zavržena kvůli osobní nevraživosti ze strany sovětských generálů a rovněž proto, že Hon-Yong se soustředil na působení v jihokorejském Soulu12. Hledání politického vůdce země z toho důvodu ustoupilo do pozadí a hlavní snahou sovětské správy bylo dosažení „sovětizace“ země, přičemž pozice vůdce měla být řešena později a podle všech indicií se dalo předpokládat, že se jím stane někdo ze zástupců sovětských Korejců, kteří byli dosazováni do těch nejdůležitějších funkcí v Korejské komunistické straně, ve vládě a v armádě13. Klíčová se nicméně později ukázala pozice neoficiálního vůdce skupiny mandžuských partyzánů Kim Il Sunga. Ten během druhé světové války absolvoval výcvik v Rudé armádě a do Koreje se po válce vracel jako národní hrdina protijaponského odboje. Kim Il Sung byl poprvé korejskému lidu představen v říjnu 1945 na stotisícovém shromáždění uspořádaném na počest Rudé armády, kde vedl rovněž svůj první veřejný projev14. Přesto nelze rozhodně tvrdit, že by již v té době bylo o Kimově pozici v budovaném komunistickém zřízení rozhodnuto – zastával sice funkci předsedy Severokorejského úřadu Korejské komunistické strany a jeho úkolem bylo koordinovat činnost mezi Pchjongjangem a Soulem. Ani když o 10 11 12 13 14

LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 10. SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 56. LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 17. JOUNGWON, A. K.: Soviet policy in North Korea, s. 240. LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 19.

10

necelý rok později získal další funkce (předseda Provizorního lidového shromáždění Severní Koreje a místopředseda Severokorejské strany pracujících, která nově vznikla sloučením Komunistické strany a Nové lidové strany), neměl v rámci kumulace politické moci dominantní postavení. K jeho potvrzení došlo neformálně až v roce 1947, kdy se sovětské politbyro se Stalinem v čele rozhodlo podpořit (respektive uskutečnit) vznik samostatné Severní Koreje15. Z výše popsaného je zřejmé, že ohledně úrovně politické mobilizace, kterou Linz považuje za jednu z podmínek vzniku totalitního režimu, byla situace v Severní Koreji před vznikem samostatného státu komplikovanější, než tomu ve stejném období bylo v případě zemí střední a východní Evropy. Vzhledem k tomu, že sovětská vojenská správa nemohla k mobilizaci obyvatelstva využít vysokou míru nacionalismu, který se v Severní Koreji po skončení japonské okupace vyskytoval, a komunistické hnutí bylo v zemi velice slabé, muselo dojít k postupnému budování vedoucí strany, armády, policie a dalších prvků nezbytných k nastolení totalitního režimu. Linz ve své charakteristice pretotalitního stavu doslova uvádí, že v dané zemi „existuje skupina s dostatečně velkou podporou, která směřuje k totalitní utopii, ale která ještě není zcela mocensky zkonsolidovaná; zároveň v této situaci figurují v zemi instituce jako armáda, církve, obchodní a zájmové organizace, soudy nebo dokonce monarchové, které nejsou zatím čistě svázány s režimem a disponují nezanedbatelnou mírou autonomie“16. Jak již bylo řečeno, zádrhelem v Severní Koreji byl fakt, že ona skupina směřující k totalitarismu byla přímo napojena a provázána se sovětskou armádou a vedením KSSS a že většina zmíněných institucí byla v poválečných letech teprve budována. Oblast Severní Koreje byla v období mezi roky 1945–1948 na hospodářské a vojenské pomoci ze Sovětského svazu zcela závislá (výše finanční pomoci vyplacené do roku 1950 je odhadována na 546 milionů dolarů17. Z charakteristiky režimu Severní Koreje mezi roky 1945–1948 je zřejmé, že systém se nacházel blíže k charakteristice autoritativních režimů, a v jejich rámci je tedy třeba jej klasifikovat. Linz zde přitom vymezuje sedm základních typů: byrokraticko-militaristický AR, organicko-etatistický AR, mobilizační AR v postdemokratických společnostech, mobilizační AR ve společnostech s nově nabytou nezávislostí, rasové a etnické „demokracie“,

15

LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 43. LINZ, J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. s. 241. 17 JOUNGWON, A. K.: Soviet policy in North Korea, s. 241. 16

11

pretotalitní/defektní AR a posttotalitní AR. K určení typu režimu je přitom třeba jej přesněji umístit v rámci tří základních os Linzovy charakteristiky: V zemi byla mezi roky 1945–1948 možná určitá míra limitovaného pluralismu, vznikaly politické strany nepřímo závislé na dominantní politické síle (tou byly pouze infiltrovány). Jasným důkazem toho byly první volby do regionálních, provinčních a městských výborů, které se odehrály v listopadu 1946. V nich na jedné straně sovětští vůdci použili obdobnou strategii jako ve volbách ve střední a východní Evropě – všechny povolené strany kandidovaly v rámci Spojené demokratické národní fronty, a voliči tedy neměli jinou alternativu než hlasovat pro oficiální kandidáty. Na straně druhé ale zmanipulované výsledky voleb (při účasti 99,6 % registrovaných voličů) přisoudily překvapivě vysoké procento hlasů nekomunistickým kandidátům, když Severokorejská strana pracujících získala 57,7 %, nestraničtí kandidáti 29,3 %, Demokratická strana 7,7 % a strana Chondogyo-Chongudang 5,3 %18. Ještě větší prostor dostaly obě posledně jmenované strany Národní fronty na Prvním kongresu Lidového výboru na konci roku 1946. I z toho lze usuzovat, že hlavní význam voleb nebyl z pohledu sovětského vedení v upevnění moci pro komunistickou stranu, nýbrž ve snaze zformovat separátní severokorejskou politickou scénu, která později povede samostatný stát. Vliv SSSR na formování režimu v Severní Koreji tak byl celkově velmi vysoký a vedení sovětské armády tak v podstatě hrálo roli politického centra. Umístění na zbývajících dvou osách Linzovy teorie bylo v případě severokorejského režimu ovlivněno výše popsaným historickým vývojem. Kvůli apolitickému vývoji v zemi v době japonské okupace se země na ose depolitizace/mobilizace pohybovala ve sledovaném období mnohem blíže politické apatii. Částečná mobilizace probíhala pouze v nacionální rovině, kde bylo možné zaznamenat snahu o zformování samostatného státu na území Korejského poloostrova. Linz nicméně v této souvislosti upozorňuje na to, že v některých okamžicích může být určitá míra mobilizace přítomna i v autoritativním režimu. Tímto faktorem byla ovlivněna rovněž osa ideologie/mentalita, kdy vedení Rudé armády podporovalo spíše vlasteneckou mentalitu a výrazněji nezasahovalo do samotného šíření komunistické ideologie. Vojensko-ekonomická nadvláda sovětských vojsk byla rovněž hlavním faktorem, ze kterého politický systém Severní Koreje čerpal ve sledovaném období svou legitimitu.

18

LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 35.

12

V rámci typologie autoritativních režimů měl systém Severní Koreje mezi lety 1945– 1948 nejblíže k byrokraticko-militaristickému autoritativnímu režimu. Ten Linz charakterizuje z hlediska charakteru a počtu institucí a skupin, jimž je umožněno podílet se na moci. V případě byrokraticko-militaristického režimu přitom dominují elity, které existovaly ještě před ustavením režimu. Tuto roli v případě Severní Koreje plnilo vedení sovětské armády, jehož pozice byla dominantní, a teprve na tomto základě byly postupně formovány pozice budoucích vůdců režimu. Parametry systému ve sledovaném období zároveň neodpovídají Linzem stanoveným charakteristikám ostatních autoritativních režimů. Systém sice disponoval některými vlastnostmi typickými pro pretotalitní režim, ovšem vzhledem k tomu, že dominantní pozice Severokorejské strany pracujících ještě nebylo v daném období zcela dosaženo, není taková klasifikace možná.

2.2 Druhá fáze (1948–1953) Samostatná Korejská lidově demokratická republika byla vyhlášena v září 1948. Tomuto kroku předcházelo několik takticky poměrně pečlivě promýšlených kroků ze strany SSSR, které měly zajistit v očích severokorejských občanů dojem, že za rozdělení poloostrova na dva státy nese hlavní vinu Jižní Korea, respektive USA19. Přestože tento krok neměl v dané fázi výrazný vliv na typologické zařazení režimu nového státu, promítl se do budoucí mobilizace obyvatelstva na nacionální bázi. Prvek mobilizace ale po vyhlášení samostatnosti vygradoval i v jiných rovinách. Zatímco ještě v srpnu 1946 měla na svém ustavujícím sjezdu Severokorejská strana pracujících 170 000 členů20, v roce 1949 již vlastnilo stranickou knížku 600 000 lidí21. Oba mobilizační směry se přitom měly v tomto období spojit a jejich vyhrocení vyvrcholilo mezi lety 1950–1953 takzvanou Korejskou válkou mezi KLDR a Korejskou republikou. Toto období, ač jde bezesporu o významný dějinný zlom v politickém vývoji režimu Kim Il Sunga, jsem pro potřeby této práce nezařadil jako samostatné období, a to zejména proto, že charakter režimu se radikálně změnil až po konci konfliktu a samotné události průběhu války k této změně sice směřovaly, ale k definitivnímu posunu nedošlo.

19 20 21

SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 96. LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 31. JOUNGWON, A. K.: Soviet policy in North Korea, s. 242.

13

Korejská válka je velmi často posuzována pouze jako jeden z konfliktů studené války mezi SSSR a USA, přičemž vnitrokorejským důvodům konfliktu není věnována taková pozornost. Přesto právě zde lze objevit jedny z nejvýznamnějších důvodů vypuknutí konfliktu22. Kim Il Sung se ani v období 1945–1948 netajil ambicí vést nejen severní, ale kompletní, sjednocenou Koreu. Po vzniku dvou samostatných států se sice začal soustředit na ekonomické záležitosti své země a na vnitřní opozici uvnitř Severokorejské strany pracujících, mnoho důkazů ale svědčí o tom, že se plánu na sjednocení poloostrova nevzdal. A to přesto, že v tomto ohledu neměl v prvních letech vládnutí nezbytnou podporu ze Stalinovy strany. Kim přitom podporoval vojenskou cestu před mírovým sjednocením, protože ale tato myšlenka neměla podporu na domácí politické scéně (ostatní strany byly pro mírové sjednocení), musel se pro politické spojence obrátit na jih, kde byla mezitím Jihokorejská strana pracujících v čele s Pak Hon-yongem postavena mimo zákon23. Oba předsedové uzavřeli dohodu a v roce 1949 se obě strany spojily v novou Korejskou stranu pracujících. To mělo kromě Kimova dalšího upevnění na mocenském žebříčku za následek i to, že do Jižní Koreje začaly za podpory Pak Hon-yongových komunistů pronikat partyzánské jednotky ze severu. Kim Il Sung očekával bleskovou, několikatýdenní válku a předpokládal jasné vítězství i bez přímé pomoci SSSR, protože politická i vojenská situace v Jižní Koreji byla po odchodu amerických vojsk ze země velmi špatná24. Kromě výběru vojensky vhodného okamžiku, kumulace mobilizace obyvatelstva a příležitosti k upevnění své mocenské pozice měl Kim Il Sung k zahájení války i ekonomické důvody, zejména nevydařený dvouletý plán 1949–1950. Jeden z důvodů tohoto veřejně přiznaného neúspěchu byl podle Kim Il Sunga nedostatek pracovních sil, který by v případě, že by Korea nebyla rozdělena, podle jeho názoru nenastal25. Samotný vojenský průběh Korejské války není pro potřeby této práce relevantní, nicméně je nutné poznamenat, že vstup spojeneckých vojsk v čele s USA do konfliktu a následná kontraintervence dobrovolných vojsk z Číny značně ovlivnily zahraničněpolitickou orientaci Kim Il Sungova režimu do budoucna (viz další etapa vývoje země). Překvapivý

22

SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 112. Kim Il Sung byl sice pro vojenské spojení obou zemí, Pak Hon-yong se ale ukázal být ještě agresivnější než on a podle všeho zahájení Korejské války značně urychlil. Viz LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 60. 24 MILLET, A. R.: Introduction to the Korean War, s. 923. 25 JONES, F. C.: The Tragedy of Korea, s. 88. 23

14

průběh války a zásahy zvenčí rovněž umožnily spuštění další mobilizační vlny obyvatelstva, zejména v nacionalistické a antiamerické rovině. Co se týče mocenského rozdělení a role opozice, došlo v prvních letech existence KLDR k dalšímu posunu směrem k totalitarismu. V roce 1949 došlo ke sloučení jihokorejské a severokorejské Strany pracujících a při vzniku nové Korejské strany pracujících si již Kim Il Sung nedovolil přenechat předsednický post někomu jinému (do té doby byl předsedou strany vůdce yenenské frakce Kim Tu Bong, Kim Il Sung nicméně zastával v KLDR od počátku funkci premiéra a reálná moc byla především v jeho rukou)26. Ve straně se nicméně v prvních letech existence zformovala čtyři křídla, která se sice příliš nelišila v ideologické oblasti, ovšem měla částečně odlišné názory na zahraničněpolitické směřování země, ekonomické plánování a podobně. Tato křídla víceméně odpovídala poválečným emigračním skupinám, a šlo tedy o sovětské Korejce, yananské Korejce, zástupce partyzánů a o původní korejské komunisty, kteří získali kredit v podzemním působení za dob japonské okupace. Již od počátku existence KLDR bylo zřejmé, že Stalin si je velmi dobře vědom toho, že rozštěpení strany by mohlo uškodit zamýšlenému směrování země, a ještě v roce 1948 bylo proto z jeho strany prosazeno pevné složení nejužšího vedení strany, kde měly všechny čtyři frakce vyrovnané zastoupení27. Víceméně otevřený konflikt ovšem vypukl v průběhu Korejské války, kdy Kim Il Sung musel hájit svou pozici především proti významnému sovětskému Korejci Ho Ka-iovi a zakladateli Korejské komunistické strany Pak Hon-yongovi. V jejich očích Kim Il Sung selhal při pokusu o vojenské sjednocení Koreje a Pak Hon-yong a jeho lidé dokonce mezi lety 1951–1952 připravovali násilné převzetí moci ve straně28. Kim Il Sung nicméně tento připravovaný puč dokázal odhalit, a přestože si s ohledem na Pak Hon-yongovu pozici ve straně nedovolil přikročit k jeho vyloučení, oslabil velmi výrazně jeho pozici29. S Ho Ka-iem se pak Kim Il Sung střetl o budoucí podobu strany. Zatímco Ho Ka-i prosazoval KSP jako elitní stranu po sovětském vzoru a v rámci reorganizace vyloučil bez konzultace s Kimem v září roku 1951 na 450 000 straníků30, Kim Il Sung prosazoval s ohledem na specifické potřeby KLDR koncept co nejmasovější dělnické strany. Kim Il Sung chápal tento 26

MARTIN, B. K.: Under the Loving Care of the Fatherly Leader – North Korea and the Kim Dynasty, s. 105. 27 LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 89. 28 SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 129-130. 29 V roce 1955 pak již situace ve straně dospěla do stádia, kdy si Kim Il Sung mohl dovolit obvinit Pak Hon-yonga z vlastizrady, za což byl krátce poté odsouzen k trestu smrti a popraven. 30 SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 123.

15

krok jako vypovězení poslušnosti, všechny vyloučené členy přijal zpět a naopak vyloučil samotného Ho Ka-ie. Aby předešel možným rozbrojům se sovětsko-korejským křídlem, dosadil do Ho Ka-iových funkcí jiné zástupce této skupiny, čímž nicméně přesto dosáhl rozmělnění jejího vlivu31. Již v průběhu Korejské války pak Kim Il Sung prohlásil, že právě konflikt s Jižní Koreou odhalil skutečné záměry některých vedoucích členů strany a že zrádci musejí být potrestáni. Nakonec tak dokázal využít svého faktického neúspěchu ve válce ve svůj prospěch a již tři dny po skončení konfliktu a podepsání příměří zahájil mimořádně zřízený soud první řízení s čelními představiteli strany. Mezi nejčastější obvinění patřila vlastizrada, špionáž a pokus o převzetí moci v zemi pomocí armádních sil32. Pokud porovnáme stav politického systému KLDR s Linzovou charakteristikou autoritativních režimů, je zřejmé, že od prvního období došlo ve většině relevantních faktorů k posunu směrem k totalitnímu zřízení. KLDR se stala klasickým stalinistickým státem, čemuž odpovídala i nová ústava, jejíž obsah byl prakticky shodný s ústavou SSSR. Na Stalinově režimu byla rovněž země nadále závislá, nicméně již jen v ekonomické, nikoliv ve vojenské rovině. Zejména v prvních letech existence státu, před vypuknutím Korejské války, dotoval Kreml hospodářský rozvoj KLDR a zajišťoval i vzdělávání mladých Korejců a rovněž i politických kádrů33. Dále se v tomto období zformovalo silné mobilizační uskupení v podobě Korejské strany pracujících. Vysoká míra ideologie se tak opírala nejen o marxismusleninismus, ale i o korejské nacionální cítění, které vyvrcholilo v průběhu válečného konfliktu. Pouze určitá míra pluralismu uvnitř KPP představuje jedinou překážku v charakterizování tohoto období jako totalitního. Pluralismus byl sice v pravém slova smyslu takřka nemožný, nicméně vnitřní opozice uvnitř komunistické strany byla stále poměrně silná a její vliv byl výrazněji utlumen až v průběhu a po konci Korejské války. Stejně tak samotného Kim Il Sunga nebylo možné v tomto období považovat za absolutního vládce a svou pozici musel neustále hájit, ať už před spolu straníky nebo před Stalinem34. Na rozdíl od předchozího poválečného období je fáze mezi lety 1948–1953 jednoznačně zařaditelná mezi pretotalitní režimy a odpovídá Linzově charakteristice takřka beze zbytku. Zahájení politických čistek uvnitř

31

LINTNER, B.: Great Leader, Dear Leader – Demystifying North Korea under the Kim Clan, s. 71. MARTIN, B. K.: Under the Loving Care of the Fatherly Leader – North Korea and the Kim Dynasty, s. 109-111. 33 LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 38-39. 34 Tamtéž, s. 86.

32

16

strany, postupná změna zahraniční orientace země a další poválečné události pak lze považovat za začátek další etapy ve vývoji KLDR.

2.3 Třetí fáze (1953–1972) J. Linz v rámci své charakteristiky pretotalitního režimu konstatuje, že výstupem tohoto typu nemusí být navzdory termínu vždy klasický totalitarismus. Případ KLDR byl ovšem po skončení války charakterizován víceméně typickým vývojem k totalitarismu, který Korejská válka spíše uspíšila, než zbrzdila. Pokud budeme sledovat všechny tři základní osy Linzovy teorie, je zřejmé, že právě v prvních letech po skončení války došlo k zásadním změnám jak v oblasti mobilizace a ideologického základu, tak v dalším způsobu potlačování pluralismu. Velký vliv na všechny jmenované linie měla zejména změna zahraniční politiky Kim Il Sungova režimu, který se po skončení války a smrti Josifa Stalina přestal jednostranně orientovat na SSSR35. Pakliže již v předcházejících obdobích vývoje KLDR byla mobilizace obyvatelstva na vysoké úrovni, v poválečném období se k ní přidal ještě nový, ekonomický faktor. Kim Il Sung zahájil ihned po podepsání příměří ambiciózní tříletý plán (1954–1956) na obnovu země, který sázel především na těžký a lehký průmysl36. Prakticky celá KLDR, včetně hlavního města Pchjongjangu, byla po několikaměsíčním nárazovém bombardování ze strany USA v podstatě zničena, a tak se vedení KSP rozhodlo obětovat rozvoj služeb právě ve prospěch průmyslové oblasti. Prostředky na obnovu pak Kim poměrně snadno získal hned po válce od SSSR (miliarda rublů) i od Číny (osm bilionů juanů)37. Dalším Kimovým krokem bylo radikální zestátňování, a to nejen v průmyslové oblasti, ale i v zemědělství. Zatímco v předválečné KLDR byla půda z velké většiny vlastněna drobnými farmáři, po válce si Kim Il Sung podle svých slov uvědomil, že většina z těchto soukromníků žije v chudobě. V roce 1954 byla tedy založena kolektivní družstva, s jejichž pomocí bylo během tří let znárodněno přes 97 procent všech soukromých farem38. Ekonomická mobilizace obyvatel byla doprovázena i odpovídající kampaní, která měla obyvatelstvo přesvědčit o tom, že pouze dočasné zřeknutí se služeb a klasického spotřebního zboží pomůže poválečné KLDR v dalším rozvoji. Kim Il Sung

35

SHAPIRO, J. P.: Soviet Policy Towards North Korea and Korean Unification, s. 338. RUDOLPH, P.: North Korea and the Path to Socialism, s. 133. 37 SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 140. 38 FRENCH, P.: North Korea – The Paranoid Peninsula – A Modern History, s. 73.

36

17

podporoval tuto kampaň častými cestami a návštěvami (při kterých sám pracoval) na farmách, v továrnách, dolech apod., které měly lid přesvědčit o tom, že jejich vůdce jde v cestě za obnovou země příkladem39. Kampaň zafungovala a stanovený rekonstrukční tříletý plán dokázal zemi obnovit, i přesto, že stanovené cíle vyžadovaly takřka nadlidské pracovní výkony. Dae-Sook Suh uvádí příklad stavby hráze z pískových pytlů, která byla původně naplánována na čtyřicet dnů, a kterou dělníci pracující ve dvacetihodinových směnách postavili za pět dnů40. Do roku 1972 proběhlo několik mobilizačně-ekonomických kampaní, ve kterých Kim Il Sung hlásal především nutnost toho, aby nadřízení a šéfové továren a družstev měli osobní zkušenost s výrobou i v těch nejnižších patrech výrobního procesu. Pouze tak mohli podle jeho názoru správně plánovat všechny aspekty související s výrobou, tzn. nejen samotný proces, ale i okolní jevy. Všechny kampaně byly opět doplněny Kimovým osobním příkladem – na konkrétních farmách či v továrnách pobýval i více jak týden a k podobným cestám nutil i další členy vedení KSP. Sám mezi lety 1954–1961 uskutečnil přes 1300 podobných návštěv41. S ekonomickou mobilizací souvisela úzce i mobilizace politická a společenská – Kim Il Sung hovořil v této souvislosti o „nových komunistech“. Novým komunistou se měl snažit stát každý občan, přičemž společným i individuálním záměrem měla být maximalizace produkce při co největší šetrnosti42. Finálním cílem celé této mobilizační kampaně pak měla být soběstačnost a nezávislost země. Tuto myšlenku začal Kim Il Sung po roce 1955 rozvádět stále častěji, a to nejen ve snaze o ovlivnění vlastních obyvatel, ale i v reakci na změny v SSSR po smrti Stalina. Její další rozvinutí pak přišlo na řadu opět kvůli situaci v zahraničí – konflikt mezi Čínou a SSSR o hranice na sever od KLDR v roce 1969 nutil Kim Il Sunga k rozhodnutí, na stranu které velmoci se postaví (součástí sporu byla totiž i část území KLDR). On se ale po vzoru v té době již takřka definitivně zformované ideologie juche43 rozhodl zachovat si v konfliktu obou nejvýznamnějších partnerských států neutralitu a samostatnost. Důvodem byl mimo jiné i zásadní dopad čínské kulturní revoluce (1966–1969), která negativně ovlivnila dosud velmi vřelé vztahy KLDR s Čínou. Kim oceňoval

39

Korejské slovo serjong značící vrchního vůdce začal korejský tisk v souvislosti s Kim Ir-Senem používat až v poválečném období, do té doby byl takto označován výhradně Stalin - viz. CHEONG, S.: Stalinism and Kimilsungism: A Comparative Analysis of Ideology and Power. s. 140). 40 SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 165. 41 Tamtéž, s. 168. 42 Snahou o vychování „nových komunistů“ bylo současně odůvodňováno uplatňování principu dědičné vinny při uplatňování teroru – viz. kapitola 3.3. 43 V české transliteraci uváděno jako čučche. Více o ideologii viz kapitola 3.1.

18

vojenský zásah Číny do Korejské války a obviňoval SSSR, že v nejtěžší chvíli nechala jeho zemi napospas imperialistickým vojskům. Kulturní revoluce Mao Ce-Tunga ale revidovala veškerou starou politiku strany a mezi Čínou a KLDR došlo k diplomatické válce a k sérii provokací především z čínské strany. Čína si v rámci sporu o hranice nárokovala i část korejského území a od roku 1967 začaly čínské Rudé gardy šířit po KLDR plakáty útočící na Kim Il Sunga jako na revizionistu a obviňující jej z mnoha zločinů a ze zbabělosti44. Z výše popsaného je zřejmé, že mobilizace obyvatelstva KLDR byla v období mezi lety 1953–1972 na vyšší úrovni než v předcházejících obdobích. Pokud budeme předpokládat, že z pretotalitního stavu přešel na této linii režim KLDR do čistě totalitního zřízení, měla by mobilizace obyvatelstva splňovat odpovídající Linzovu definici: „Participace a mobilizace obyvatel za účelem politických a celospolečenských cílů je povzbuzována, vyžadována, odměňována a soustřeďována skrz jedinou stranu a další monopolistická sekundární centra. Pasivní podrobení a apatie, které se mohou stát útočištěm „nevýznamných“ a „objektů“, charakteristické pro autoritativní režimy, jsou vládci považované za nepřijatelné.“45 Stav KLDR po roce 1953 tuto definici beze zbytku naplňuje, a to včetně nepřijatelnosti pasivního podrobení a apatie46. Další charakteristiku totalitního zřízení vidí Linz v existenci a uplatňování exkluzivní, autonomní a více či méně intelektuální vševysvětlující ideologie. Tato ideologie dodává režimu legitimitu a vůdce nebo strana se s ní musejí bezvýhradně identifikovat. Jak již bylo řečeno výše, KLDR hned po svém vzniku prakticky doslova převzala komunistickou ústavu SSSR a stala se klasickým stalinistickým státem. Kim Il Sung byl Stalinovi v mnoha směrech zavázán, a když se po roce 1953 začala v SSSR prosazovat vlna destalinizace, nebyl ochoten ji akceptovat47. Součástí jeho reakce bylo kromě částečného přeorientování zahraničních vztahů směrem k Číně i zformulování vlastní ideologie juche48. Tato ambiciózní myšlenka byla vysvětlována jako doložení Kimova názoru, že formulace marxismu-leninismu byly platné a užitečné pro SSSR, ovšem ostatní země musí dané myšlenky přizpůsobit svým reáliím. Jak již bylo řečeno, Kim byl věrný Stalinově představě o vedení státu a neměl v úmyslu ji jakkoliv vylepšovat – juche bylo v tomto ohledu spíše jeho odpovědí na pozici KLDR mezi dvěma 44

SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 190-193. LINZ, J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. s. 70. 46 Viz kapitola 3.3. 47 SZALONTAI, B.: Kim Il Sung in the Khrushchev Era, s. 77. 48 Viz kapitola 3.1. 45

19

komunistickými velmocemi: destalinizujícím se SSSR a stále ambicióznější Maovou Čínou. Juche navíc i přes Kimovy protichůdné proklamace stavělo spíše na nacionalismu než na marxismu-leninismu a v určitých prvcích se inspirovalo i v konfucianismu a maoismu49. Z celkového pohledu tedy můžeme Kimovu ideologii považovat za autonomní a bezesporu i za vševysvětlující – koncepci juche bylo podle Kima možné aplikovat nejen na armádu nebo státní hospodářství, ale i na soukromé životy občanů, zahraniční a vojenskou politiku a podobně50. Typickou totalitní ideologii by mělo ale podle Linze podpírat rovněž nějaké všeobecné definitivní sdělení, nový výklad historie nebo odlišná interpretace sociální reality51. Kim Il Sungovo juche je v tomto směru spíše plytkou a do hloubky nepříliš propracovanou ideologií. Je zřejmé, že její zformulování nevycházelo z nějaké základní nové myšlenky, ale bylo motivováno především aktuální situací v KLDR. K výsledné myšlence byly hlubší základy doplňovány až ex post. Přestože se řada rozšíření a doplňování koncepce juche odehrála až koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, minimálně ve druhé polovině období sledovaného v této kapitole je možné považovat tuto ideologii za hlavní prostředek potvrzení a udržování legitimity Kimova režimu. Aby bylo možné režim nazývat totalitním podle Linzových os, rozlišujících autoritativní a totalitní režimy, musí kromě přítomnosti ideologie a mobilizace splňovat i třetí podmínku v podobě monistického (nikoliv nutně monolitického) mocenského centra. Zatímco v předcházejícím pretotalitním období umožňoval právě faktor částečného pluralismu konstatování o neúplném totalitarismu KLDR, hned po roce 1953 došlo k radikálním změnám uvnitř KSP, které de facto zlikvidovaly veškerou Kim Il Sungovu vnitrostranickou opozici (vnější neexistovala již několik let). Po rozmělnění vlivu sovětských Korejců vyloučením Ho Ka-ie během Korejské války a následnými poválečnými čistkami, během kterých byl zatčen a k smrti odsouzen i tradicionalista Pak Hon-yong, vzrostl radikálně vliv Kimových „partyzánů“ ve straně. Kim Il Sung si mohl již bez problémů dovolit spolupracovat se zbylým sovětsko-korejským křídlem, a přestože během války bylo zabito několik jeho nejvěrnějších spolubojovníků z partyzánských let, dosadil si na všechny důležité funkce své lidi. I díky tomuto kroku následně odhalil chystané spiknutí yananského křídla

49

FRENCH, P.: North Korea – The Paranoid Peninsula – A Modern History, s. 34-40. Viz kapitoly 3.1 a 3.6. 51 LINZ, J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. s. 70. 50

20

KSP, což mu posloužilo jako záminka k dalšímu kolu čistek ve frakci, která se dosud stavěla spíše na Kimovu stranu. Na sněmu strany v roce 1961 byla již Kim Il Sungova vnitropolitická pozice zcela stabilní a nezpochybnitelná52. Své lidi z řad partyzánských spolubojovníků a loajálních sovětských Korejců měl Kim i na nejdůležitějších vedoucích místech v severokorejské armádě a v policejních složkách. Koncem šedesátých let pak Kim de facto rozložil i tuto partyzánskou skupinu svých nejvěrnějších, čímž zřejmě definitivně zamezil jakékoliv možné snaze o ovládnutí strany někým ze svých konkurentů. Podle všech základních prvků Linzovy charakteristiky lze konstatovat, že režim KLDR mezi lety 1953–1972 je možné zařadit mezi totalitní. Je nicméně zřejmé, že i po celé toto období se charakteristika režimu vyvíjela, nešlo ovšem o vývoj, který by mohl ovlivnit typologické zařazení režimu. V této souvislosti je možné zmínit rozlišení italského politologa Giovanni Sartoriho, který ve své práci Theory of Democracy Revisited upozorňuje, že v rámci vývoje každého totalitního systému je možné rozpoznat dvě fáze: prosazovací a udržovací. Rozpoznat tyto dvě fáze lze přitom podle Sartoriho nástupem rutiny – v udržovací fázi může být sice stále uplatňována stejná míra teroru, režim však již dosáhl své stabilnější podoby, která nevyžaduje prosazování zásadních změn53. Domnívám se ale, že v období mezi lety 1953–1972 nelze přechod mezi prosazovací a udržovací fází režimu vymezit, protože ještě v průběhu šedesátých let byly Kim Il Sungem prováděny některé zásadní změny v organizaci režimu, především co se týče vojenské správy a formulování ideologie. Při aplikaci Sartoriho teorie na vývoj režimu v KLDR je možné nejviditelnější zlom mezi prosazovací a udržovací fází nalézt až v prosinci roku 1972, kdy byla přijata nová ústava.

2.4 Čtvrtá fáze (1972–1994) Přestože ústava plnila v KLDR spíše roli formálního dokumentu, její přijetí v roce 1972 lze chápat jako významný zlom ve vývoji země. Kromě symbolického nahrazení stalinistické ústavy z roku 1948 spočíval její hlavní význam v definitivním ukotvení pozice Kim Il Sunga do role zbožštěného vůdce. Ústava zavedla novou pozici prezidenta, který měl zajištěny pravomoci pro efektivní řízení vlády. Prezidentem se stal sám Kim Il Sung, který si zároveň

52 53

SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 207. SARTORI, G.: The Theory of Democracy Revisited – Part One: The Contemporary Debate, s. 200-201.

21

ponechal i roli předsedy KSP54. Role vlády a rovněž i oficiálních orgánů KSP se po přijetí ústavy omezila spíše na ceremoniální shromáždění. Ve skutečnosti vládl Kim Il Sung a jeho nejbližší spolupracovníci – přání a názory Velkého vůdce byly ve své podstatě nadřazeny legislativě55. Druhou zásadní změnou, kterou ústava z roku 1972 přinesla, pak bylo zakotvení juche jako oficiální ideologie KLDR namísto komunismu. Přestože šlo o víceméně formální krok, lze brát zařazení juche do ústavního pořádku KLDR jako další z důkazů přechodu mezi prosazovací a udržovací fází. S úpravami ústavy a faktickým zařazením Kim Il Sunga nad celý politický systém se definitivně rozvinul trend, který byl v KLDR patrný již v průběhu šedesátých let, přičemž začal krátce po Stalinově smrti. Budování a udržování kultu osobnosti Kim Il Sunga dosáhlo po roce 1972 z vnějšího pohledu až absurdních výšin. V rámci propagandy byl označován za velkého vůdce, jedinečného patriota, národního hrdinu, vždy vítězícího velitele vládnoucího železnou pěstí, slunce národa, největšího lídra mezinárodního komunistického hnutí a podobně56. Obraz Kim Il Sungova obličeje bylo možné najít v jakékoliv veřejné místnosti, v pchjongjangském metru a na dalších místech včetně nejzapadlejších vesnic. Na jeho počest byly skládány básně, písně, psány povídky a knihy a korejští vědci na jeho počest dokonce vyšlechtili květinu57 (stejné pocty se později dočkal i Kim Jong-Il58). Kim Il Sungovy narozeniny byly vyhlášeny státním svátkem a po celé KLDR je možné najít stovky soch a monumentů připomínajících scény z Kimova života. I ty byly ovšem notně upraveny oficiálními životopisci – nešlo už přitom jen o pouhé zveličení Kimova hrdinství během mandžuského partyzánského odboje, ale o skutečné zbožštění jeho osoby. Kim Il Sungův život byl podle těchto příběhů protkán symbolikou a nadpřirozenými úkazy, což mělo korejské obyvatele jen utvrzovat v tom, že právě Velký vůdce je tím jediným, kdo může jejich zemi vést. Kim Il Sung tak již nemusel odvozovat legitimitu svého vládnutí od ideologie, válečného hrdinství nebo vítězství ve volbách – stal se legitimním vůdcem „sám od sebe“. Vzhledem k přímému vychování nástupce a předání moci z otce na syna se po Kim Il Sungově smrti kult osobnosti

54

Zároveň se vzdal premiérského křesla, které svěřil jednomu ze svých nejvěrnějších partyzánských spolubojovníků a hierarchii KSP třetímu nejvyššímu představiteli, Kim Ilovi. Pravomoci byly premiéra ovšem po roce 1972 radikálně omezeny a funkce byla až do Kim Il Sungovy smrti víceméně mocensky nepodstatná. 55 CHEONG, S.: Stalinism and Kimilsungism: A Comparative Analysis of Ideology and Power, s. 142. 56 SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 316. 57 LINTNER, B.: Great Leader, Dear Leader – Demystifying North Korea under the Kim Clan, s. 48. 58 V české transliteraci uváděný jako Kim Čong-Il

22

ještě prohloubil, a nenásledoval tedy osudu Stalina a dalších dominantních vůdců. Kim Il Sung byl prohlášen „Věčným prezidentem“, čímž byla prezidentská funkce de facto zrušena. Na propagačních materiálech Korejské strany práce je stále zobrazován společně s Kim Jongilem a v roce 1997 byl dokonce na jeho počest zaveden kalendář juche59. S kultem osobnosti budovaným po roce 1972 souvisí i otázka předání moci. Kim Il Sung si byl vědom rizik, která by režim KLDR ohrozila ve chvíli jeho smrti. Za svou politickou kariéru se na případech Stalina, Mao Ce-Tunga a dalších naučil myslet více dopředu a již v osmdesátých letech začal přemýšlet o svém nástupci. Tím se nakonec stal jeho nejstarší syn Kim Jong-Il, který byl v nejrůznějších stranických funkcích již od roku 197460. Názory na toto v komunistických státech bezprecedentní dědičné předání moci se mezi politology různí. Někteří označují KLDR díky tomuto Kim Il Sungově kroku za zcela unikátní komunistický režim, resp. za jedinou funkční komunistickou monarchii61. Jiní naopak tvrdí, že jedno předání moci z otce na syna ještě zdaleka neznamená, že se takový systém lze nazývat monarchistickým62. Na samotnou klasifikaci režimu však tato otázka nemá výrazný vliv – Linz řeší ve své práci pouze tendence k předávání a dědění moci, nikoliv jejich praktickou funkčnost. Po roce 1989 a pádu SSSR a komunistického bloku vůbec se situace v KLDR poměrně radikálně změnila, a to především po ekonomické stránce. Dosavadní největší spojenci a poskytovatelé štědré finanční pomoci, tedy SSSR a Čína, takřka ze dne na den zastavili přívod peněz do Kim Il Sungova státu, což bylo pro čím dál zaostalejší a chudší ekonomiku KLDR kritické. Kim Il Sung musel najít nový způsob, jak získat mezinárodní pomoc, bez níž by se navzdory svým proklamacím o soběstačnosti nedokázal při správě státu obejít. Kim proto změnil taktiku a začal mezinárodnímu společenství a Jižní Koreji hrozit rozvinutím vývoje jaderných zbraní. Tím si vytvořil dostatečný vyděračský potenciál k jednání o poskytnutí finanční pomoci63. Samotný charakter režimu se ale ani po roce 1989 nezměnil. KLDR dokázala jako jedna z mála komunistických zemí přežít pád SSSR, a to především díky své vlastní izolovanosti, na které Kim Il Sung nadále trval. 59

Kalendář juche zavedl nový zahajující rok 1, který se shoduje s rokem 1912 gregoriánského kalendáře, tzn. s letopočtem Kim Il Sungova narození. 60 LINTNER, B.: Great Leader, Dear Leader – Demystifying North Korea under the Kim Clan, s. 85. 61 LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung, s. 196. 62 HADENIUS, A. – TEORELL, J.: Authoritarian Regimes: Stability, Change, and Pathways to Democracy, 1972-2003, s. 6. 63 GINTY, M. F. North Korea. The Reality of a Rogue State in the International Order, s. 36.

23

Po roce 1972 se politický systém KLDR začal poměrně rychle oddalovat od konceptu klasického komunistického totalitarismu. Na intenzitě ztratil zejména v oblasti mobilizace obyvatel a rovněž role juche v oblasti obhájení a udržení legitimity režimu nebyla tak zásadní jako v předcházejícím období. Obhájení legitimity se totiž z velké části přesunulo od ideologie ke zbožštění a na samotnou existenci Velkého vůdce Kim Il Sunga. Ten přitom svou reálnou politickou moc postupně přenášel na svého syna Kim Jong-Ila. Důsledkem toho ale nebyl pokles jeho významu a vlivu, spíše naopak, Kim Il Sung jako by se přesunul do „nadlidské“ dimenze, ve které již nemohl být nikým ohrožen. I z tohoto důvodu lze usoudit, že vedle klasických totalitních prvků začal režim KLDR po roce 1972 nabírat některé prvky odpovídající spíše mimoběžnému sultanistickému režimu tak, jak jej definuje Linz64. Dominantní role vůdce nebyla omezena časově ani prostorově a správa KLDR byla bezesporu v těchto letech podrobena nepředvídatelným intervencím ze strany Kim Il Sunga, které měly de facto váhu zákonů. Stejně tak nepochybná je i extrémní glorifikace vůdce, dynastické tendence a nárazové ceremoniální mobilizace. Posun charakteristik ale přesto není jednoznačný natolik, aby bylo možné KLDR mezi roky 1972–1994 nazvat bez výhrad sultanistickým režimem. V kontrastu s Linzovou definicí měla KLDR poměrně silně institucionalizovanou státní správu a ani roli ideologie juche nelze označit za zcela zanedbatelnou, přestože částečně ustoupila personálně zaměřené propagandě Kim Il Sunga. Režim KLDR se tak mezi lety 1972–1994 nacházel stále ukotvený v Linzově konceptu totalitních režimů, ovšem jeho vybočení směrem k sultanistické charakteristice je velice silné. Uzavření tohoto období smrtí Kim Il Sunga je víceméně formální a slouží hlavně jako časové omezení této práce – z hlediska klasifikace režimu jako takového totiž neměla smrt Velkého vůdce zásadní význam. Díky plynulému předání moci do rukou Kim Jong-Ila a neustávajícímu posmrtnému uctívání Kim Il Sunga (který dokonce zůstal v politické funkci prezidenta) se sultanistické charakteristiky režimu nezměnily.

3 CHARAKTERISTICKÉ PRVKY TOTALITARISMU A REALITA KLDR

64

Viz definice popsaná v úvodu práce.

24

Na základě rozboru jednotlivých etap vývoje režimu KLDR a jejich zařazení v rámci Linzovy teorie totalitních a autoritativních systémů je možné k ověření druhé hypotézy této práce teoreticky využít pouze posledních dvou období – fáze 1953–1972 a fáze 1972–1994. Druhá ze jmenovaných fází ovšem částečně vybočuje již z Linzovy charakteristiky totalitního režimu charakterovým přesahem k sultanistickému zřízení. Z toho důvodu je možné předpokládat, že zkoumání takového systému by mělo z hlediska stanovené hypotézy takřka předem jistý výsledek. V následujícím zkoumání charakteristických prvků totalitarismu podle teorie Friedricha a Brzezinského jsem se tedy rozhodl soustředit se především na fázi mezi roky 1953–1972, kterou lze jako jedinou ze sledovaných zařadit mezi totalitní režimy bez jakýchkoliv zásadních připomínek.

3.1 Oficiální ideologie „Oficiální ideologie skládající se z oficiální doktríny, která pokrývá veškeré zásadní aspekty lidské existence a jíž se musí každý člověk žijící v dané společnosti alespoň pasivně držet; tato ideologie je typicky zaměřená a plánovaná k dosažení dokonalého finálního stavu lidstva, tj. obsahuje trvale platná tvrzení založená na radikálním odmítnutí dosavadní společnosti a na dobytí světa pro nové pořádky.“65

Ideologii juche zformuloval Kim Il Sung až v polovině padesátých let a do ústavy byla zakomponována až ústavou z roku 1972. V letech 1953–1972 tedy nelze označovat tuto ideologii za formálně oficiální, přestože politický, ekonomický i společenský život v KLDR se zásadami juche řídil již od roku 1956, kdy byl zahájen první pětiletý plán navazující na poválečný plán obnovení země66. Kim Il Sungova ideologie byla prakticky aplikovaným vyjádřením názoru, že každá ze zemí snažící se o zavedení komunismu musí doktríny marxismu-leninismu kreativně aplikovat na svou historicko-politickou situaci. V tomto názoru byl Kim Il Sung ve skupině komunistických vůdců tehdejšího světa osamocen a sovětské politbyro považovalo takové snahy za velmi škodlivé a nebezpečné67. Základní myšlenky

65

FRIEDRICH, C. J. – BRZEZINSKI, Z. K.: Totalitarion Dictatorship and Autocracy, s. 9 a dále na 71-107. MARTIN, B. K.: Under the Loving Care of the Fatherly Leader – North Korea and the Kim Dynasty, s. 176-177. 67 LANKOV, A.: The Natural Death of North Korean Stalinism, s. 99. 66

25

juche nebyly Kim Il Sungem zformulovány v obvyklé podobě „základní knihy“, nýbrž v mnoha projevech a článcích, které se navzájem doplňovaly. Pravděpodobně nejvýznamnějším z nich byl projev přednesený v roce 1965 pod názvem „O socialistickém budování a jihokorejské revoluci v Korejské lidově demokratické republice“.68 Hlavním specifikem juche (ju – pán, vládce; che – tělo, celek; zpravidla ale volně překládáno jako soběstačnost) je důraz na historickou roli lidských mas, které jsou jediným subjektem historicko-společenského vývoje, a jejich boj za samostatnost je náplní lidských dějin. Člověk je podle Kim Il Sunga „vládcem vesmíru“, masy ovšem musejí být řízeny silnou skupinou vůdců, kteří je navedou ke správné realizaci socialismu a komunismu69. Učení juche nazývá Kim Il Sung monolitickým ideologickým systémem složeným ze tří základních principů. Prvním z nich je idea chaju, která předpokládá nezávislost politického myšlení a politiky jako takové. Kim Il Sung tvrdí, že každý stát má právo na to být tvůrcem svého vlastního osudu a že v mezinárodní oblasti musí vždy platit rovnost a suverenita všech států. Čchaču je přitom základním předpokladem pro další dva principy, a sice pro charip (ekonomická soběstačnost) a chawi (vojenská sebeobrana). První z těchto sekundárních principů má zajistit správný směr k socialistické přestavbě státu – vychází z ekonomiky vytvářené pracujícími z prostředků pocházejících z jejich vlastní země. Kim Il Sung přitom argumentuje především tím, že tam, kde neexistuje charip, nemůže být odstraněna situace odpovídající otrockým státům podřízeným cizím kolonizátorům. Pouze ekonomická nezávislost může státu garantovat chaju a chawi. Otázka chawi je přitom poměrně jasná – každý stát má právo a v Kimově pohledu takřka i povinnost vytvořit a udržovat vlastní nezávislou a soběstačnou armádu bránící zemi před agresí imperialistických zemí. Za jejich příklady pak Kim s největším důrazem zmiňuje USA, Jižní Koreu a Japonsko70. Celkově považoval Kim Il Sung juche za kreativní aplikaci marxismu-leninismu a odmítal, že by šlo o nacionalistickou ideologii. Naopak tvrdil, že pouze soběstačné státy mohou být platnou součástí světového komunistického hnutí. Součástí juche byla kromě výše

68

Absenci celistvé „základní knihy“ se snažil režim kompenzovat vydáváním sborníků Kim Il Sungových přednášek a úvah o juche. Obsáhlejší z nich nesla název Seonjip, vyšla v roce 1960 a nezabývala se pouze ideologií juche. Druhý sborník s názvem Jeojakseonjip vyšel poprvé v roce 1967 a přinesl první komplexnější náhled na juche. Postupně upravovaný Jeojakseonjip vycházel až do roku 1987, kdy došlo k další revizi juche od Kim Yong-Ila. Více viz Kang, K.: Juche Idea and the Alteration Process in Kim Il-Sung’s works, s. 364-366. 69 CHEONG, S.: Stalinism and Kimilsungism: A Comparative Analysis of Ideology and Power, s. 146. 70 KOH, B. C.: North Korea and Its Quest for Autonomy, s. 296.

26

zmíněných tří principů i postava suryonga. Ten by měl sjednocovat národ a měl by se těšit nekonečné loajalitě a důvěře svého lidu, protože je k vedení předurčen. Právě z této myšlenky se postupně zformovala část juche, která prakticky odpovídala roli státního náboženství a která po roce 1972 vedle KLDR směrem k charakteristice sultanistického státu. Formulace a aplikace juche v KLDR mezi roky 1953–1972 v podstatě odpovídá příslušené definici Friedricha a Brzezinského. Výhradou může být fakt, že role juche nebyla oficiálně ukotvena v ústavě a zákonech. S ohledem na již existující absolutní dominanci KSP a Kim Il Sunga ovšem nepůsobí absence formálního ukotvení ideologie jako nikterak zásadní problém. Jisté připomínky lze mít i k aplikaci charakteristiky radikálního odmítnutí předchozí společnosti, ke kterému v juche z pochopitelných důvodů nedochází. Zde je ovšem odlišnost způsobena jistou unikátností situace KLDR, která formulovala svou ideologii až několik let po revolučním odmítnutí předchozího stavu. Roli ideologického základu tehdy tvořil marxismusleninismus, a juche se tedy z hlediska politické situace KLDR nemuselo vztahem k předchozímu vývoji společnosti zabývat. Náhradou za toto vymezení se tak stalo odmítání vývoje v zahraničí, a to nejen v takzvaných imperialistických státech, ale i v Sovětském svazu.

3.2 Strana a osobnost vůdce „Jedna masová strana vedená zpravidla jedním mužem, diktátorem, a stávající se zpravidla z relativně malého procenta populace (do 10 procent). Tvrdé jádro je vášnivě a bezvýhradně oddáno ideologii a je připraveno kdykoliv pomoci v propagaci její všeobecné akceptace. Tato strana je hierarchicky, úřednicky organizována a její struktura je zpravidla přímo nadřízena, případně provázána se státní byrokracií.“71

Všechny aktivity politického života v KLDR podléhají vedení Korejské strany pracujících a tato skutečnost byla ustanovena již v rámci stalinistické ústavy z roku 1948. Přestože je možné považovat ústavu KLDR pouze za formální dokument, jehož základní články se v praxi nedodržují, v případě vedoucí úlohy KSP je situace jiná. Od roku 1948, tedy i v průběhu aktuálně sledovaného období, strana skutečně řídila veškeré dění v zemi, bezvýhradně ovládala parlamentní a vládní funkce. Její hierarchie byla prakticky shodná 71

FRIEDRICH, C. J. – BRZEZINSKI, Z. K.: Totalitarion Dictatorship and Autocracy, s. 9 a dále na 17-71.

27

s obsazením exekutivy. Nesvobodné volby do severokorejského parlamentu (Nejvyšší lidové shromáždění) se v KLDR konaly jednou za šest až osm let, voliči si ovšem nemohli vybrat z více kandidátů. Formálně sice v KLDR existovala minoritní stranická hnutí, a to i ve vládě, šlo ovšem o strany vzniklé pod přímým vlivem KSP a jejich účelem bylo pouhé povrchní naznačení plnění ústavních ustanovení. Organizační struktura strany prošla po roce 1953 reformou, která měla za cíl především zvýšení kontroly nad politickou angažovaností všech členů strany. Nejnižší organizační a zároveň administrativní jednotkou byla ri. Každá ri měla svou přesně stanovenou organizační strukturu složenou z několika stranických výborů zodpovídajících za určené oblasti činnosti strany – dohromady v nich zasedalo až sto kádrů. Konkrétní výbory měly zodpovědnost za vzdělávání, armádu, průmysl a zemědělství, přičemž vedle nich existovaly ještě organizační, účetní, politicky vzdělávací a inspekční výbory72. V podstatě tedy kontrolovaly všechny oblasti lidské činnosti – ri přitom byly poměrně malé územní jednotky, takže kontrola byla velice pečlivá a stranická byrokracie obsáhla prakticky vše73. Z hlediska organizace strany i samosprávy země byla ri nadřazena pouze jedna vyšší jednotka, prefekturní kum, přičemž struktura výborů byla s ri prakticky shodná. Prefektury již nicméně měly i užší vedení, které se zodpovídalo přímo samotnému vedení KSP. Kim Il Sung tedy organizační strukturu své strany založil na propracované byrokratické hierarchii, v níž měla velká část členů strany funkci, ve které kontrolovala ostatní a zároveň se ostatním zodpovídala. Co se týče členské základny KSP, kde Friedrich s Brzezinským předpokládají členství maximálně 10 procent populace, nachází se případ KLDR nepatrně mimo tento limit. Na třetím sněmu KSP v roce 1956 bylo oznámeno, že strana dosáhla 1 161 945 členů, což bylo o 51 procent více, než kolik byl stav členské základny na konci války74. Procentně vyjádřeno tak bylo členy KSP na dvanáct procent populace. Nejde ale o zásadní odchylku a vzhledem k tomu, že masivní rozšíření strany bylo v prvé řadě projevem nadvlády Kim Il Sungovy koncepce nad koncepcí yenenských Korejců, nelze tento fakt považovat za rozpor s teoretickým vymezením. 72

LEE, CH. S. – KIM N. S.: Control and Administrative Mechanisms in the North Korean Countryside, s. 315. 73 Celkem byla KLDR rozdělena po roce 1953 na 3772 ri, takže v přepočtu na počet obyvatel žilo v jedné ri za přibližně tři tisíce obyvatel. 74 SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 145.

28

Funkce KSP a postavení jejich vedoucích činitelů v čele s Kim Il Sungem v období mezi lety 1953–1972 zcela naplňují jednu z hlavních podmínek definice totalitarismu podle Friedricha a Brzezinského. Veřejný a politický život je v KLDR skutečně ovládán jednou masovou stranou s jedním vůdcem. KSP je zároveň hierarchicky organizována a přímo propojena se státní byrokracií. Další prvky organizace strany spojená s mládežnickými organizacemi a armádní hierarchií rovněž odpovídá charakteristikám, které Friedrich a Brzezinski uvádějí ve své analýze totalitních režimů.

3.3 Uplatňování teroru Systém policejní kontroly založené na teroru, jenž je podporován, ale zároveň kontrolován stranou a vůdcem. Tento systém je většinou namířen nejen proti otevřeně projevujícím se jednotlivým nepřátelům režimu, ale proti libovolně vybrané populační skupině; teror tajné policie systematicky využívá moderní vědy, obzvláště psychologie.75

V prvních měsících po vzniku KLDR se od Korejské lidové armády odpojila policejní složka, v níž přibližně polovinu z 21 000 příslušníků tvořili lidé spadající pod politickou, resp. tajnou policii. Vzápětí na to byl původní šéf policie z řad sovětských Korejců vystřídán zástupcem Kimových partyzánů, čímž Kim Il Sung a jeho lidé získali bezproblémovou kontrolu nad tímto důležitým nástrojem formujícího se totalitního státu76. Tato takřka bezvýhradná kontrola nad tajnou policií již v Kim Il Sungových rukou zůstala a i díky ní mohl v období po roce 1953 zorganizovat čistky v jednotlivých frakcích KSP. Přestože z hlediska teoretického vymezení totalitarismu je uplatňování teroru některými autory zpochybňováno77, Friedrich a Brzezinski mu přikládají velký význam. Situace v KLDR mezi lety 1953–1972 je bohužel velmi těžko sledovatelná a většina svědectví o uplatňování teroru v zemi pochází od vězňů uprchlých ze země až dlouho po uplynutí

75

FRIEDRICH, C. J. – BRZEZINSKI, Z. K.: Totalitarion Dictatorship and Autocracy, s. 10 a dále na 130177. 76 LINTNER, B.: Great Leader, Dear Leader – Demystifying North Korea under the Kim Clan, s. 70. 77 Giovanni Sartori v této souvislosti soudí, že teror není podmínkou existence totalitarismu a pokládá jej za patologický jev, který je typický pro prosazovací fázi režimu a ve fázi stabilizace postupně opadá a mizí. Větší dopad než samotný teror má podle něj atmosféra permanentního strachu. Viz SARTORI, G.: The Theory of Democracy Revisited – Part One: The Contemporary Debate, s. 202.

29

sledovaného období. Z dostupných informací je nicméně zřejmé, že již krátce po Korejské válce začaly v KLDR vznikat pracovní a koncentrační tábory pro politické vězně, zejména z řad domácí a sovětské frakce KSP a později z frakce yenenských Korejců. Nešlo přitom o přímé odpůrce režimu, ale o straníky, kteří byli označeni za revizionisty. Druhá polovina padesátých let se tak odehrála ve znamení intenzivního teroru, přičemž během tohoto období byl počet uvězněných a veřejně popravených lidí odhadován na 150–200 000 lidí78. Tresty byly vynášeny prakticky okamžitě prostřednictvím zodpovědných členů KSP a odsouzení se přitom netýkalo pouze dané osoby, ale i příbuzenstva a přímých potomků až do třetí generace79. Tato dědičná vina byla, stejně jako všechny ostatní tresty, odůvodňována principy juche, v jejichž rámci Kim Il Sung definoval mimo jiné i snahu o vybudování země, v níž budou žít jen ideální, tzn. komunismu naprosto oddaní lidé. Intenzitou, rozsahem i úrovní teroru je možné tyto Kim Il Sungovy čistky srovnat s velkými čistkami, které prováděl Stalin v SSSR třicátých let. Začátkem šedesátých let, tedy v době odpovídající přechodu mezi prosazovací a udržovací fází totalitarismu, již Kim Il Sung nebyl nucen provádět intenzivně čistky v KSP, a uplatňování teroru se tak omezilo na samotné obyvatele KLDR. Jakékoliv protirežimní nebo protikimovské výroky byly pochopitelně tvrdě trestány již před tímto obdobím, během čistek v druhé polovině 50. let se ale zformoval důmyslný systém vzájemné kontroly obyvatel, který byl hojně využíván i v dalších obdobích. Šlo o speciální mechanismus sociální kontroly fungující v rámci takzvaných inminbanů. Šlo o uskupení několika domácností (počet se pohyboval od dvaceti do padesáti domácností), v nichž probíhala vzájemná kontrola mezi domácnostmi, sousedy, přáteli, a dokonce i mezi členy rodin80. Jakékoliv podezření na kontrarevoluční projevy muselo být hlášeno zodpovědnému členovi KSP, jinak hrozilo hromadné potrestání celého inmibanu. Tento systém vzájemné kontroly měl mimo jiné za důsledek i rozbíjení tradičních rodinných vazeb, což mělo v pozdějších fázích vývoje režimu (z období sledovaného v této kapitole konkrétní případy neznáme) za následek udávání otců ze strany synů a podobně. Jako základní jednotka společnosti nebyla

78

CHEONG, S.: Stalinism and Kimilsungism: A Comparative Analysis of Ideology and Power, s. 154. MARTIN, B. K.: Under the Loving Care of the Fatherly Leader – North Korea and the Kim Dynasty, s. 416. 80 KOH, B. C.: Ideology and Political Control in North Korea, s. 667.

79

30

nechápána rodina, ale jednotlivec s příslušností ke stranické organizaci, k čemuž byly děti vedeny již od útlého věku v mládežnických organizacích KSP81. Friedrich a Brzezinski zdůrazňovali ve své charakteristice totalitarismu v oblasti uplatňování teroru roli tajné státní policie, která kontroluje protirežimní projevy a pod vedením strany teror uplatňuje. V KLDR tajná policie rovněž existovala a podílela se na teroru, podle všeho ovšem nebyla hlavním strůjcem politických procesů a ocitala se spíše v pasivnější roli, než tomu bylo například v nacistickém Německu a dalších režimech, z jejichž reality Friedrich a Brzezinski ve své práci vycházeli. Kim Il Sungův koncept vzájemné sociální kontroly v podstatě tyto aktivní projevy uplatňování teroru ponechal přímo v rukou samotné společnosti, která v podstatě hlídala sama sebe. Tento prvek lze samozřejmě najít i v jiných totalitních zřízeních, v KLDR ovšem dostal oficiální charakter, policejní složky ho pouze kontrolovaly.

3.4 Kontrola ozbrojených složek „Obdobná, technologicky založená a takřka monopolní kontrola (ve stejných rukou) nad všemi relevantními ozbrojenými složkami.“82

Korejská lidová armáda vznikla již před samotným založením samostatné KLDR a na rozdíl od situace v KSP nad ní měl Kim Il Sung od samotného počátku takřka kompletní kontrolu. V porovnání s KSP, kde musel čelit politicky ambiciózním protivníkům ze sekce domácích komunistů, obsadili vedoucí funkce v KLA jeho spolubojovníci z partyzánských časů v Mandžurii. Ti k němu byli zcela loajální, což s přihlédnutím k faktu, že naprostou většinu finančních nákladů na zformování a provoz armády neslo SSSR, vytvářelo pro Kima velmi dobou pozici. Od roku 1953 se ovšem začala pomalu měnit situace kolem financování armády. Chruščov sice nadále dodával Kimovu režimu nezanedbatelnou technickou a materiální podporu, ovšem v porovnání s předválečným obdobím podpora ze strany SSSR poklesla. Definitivní zlom pak nastal 1962, kdy Chruščov definitivně zastavil dotování korejského ozbrojování. 81

LEE, CH. S. – KIM N. S.: Control and Administrative Mechanisms in the North Korean Countryside, s. 323. 82 FRIEDRICH, C. J. – BRZEZINSKI, Z. K.: Totalitarion Dictatorship and Autocracy, s. 10.

31

Kim Il Sung reagoval velmi rychle a již na konci roku 1962 představil společně s novou ekonomickou sedmiletkou i plán na zformování soběstačné armády, přesně ve smyslu principu chawi. Reforma se skládala ze čtyř základních kroků, které byly od počátku řízeny zkušenými generály z řad Kimových partyzánů. Prvním krokem byla snaha o vyzbrojení populace, tedy o obrovskou vojenskou mobilizaci celého národa. V rámci tohoto kroku vznikly takzvané Rolnické rudé gardy s 1,5 miliónem bojovníků a Rudé gardy mládeže, kde se zformovalo na 700 000 vojáků83. Těmto lidem se dostávalo základního vojenského výcviku soustředěného především na partyzánský boj. Druhým krokem byla výstavba opevnění v celé zemi, třetím vychování politických kádrů ze všech vojáků v armádě a posledním krokem k naplnění chawi měla být modernizace technického vybavení armády. Po roce 1965 a pádu Chruščova v Kremlu se vztahy mezi KLDR a SSSR normalizovaly, což mimo jiné zajistilo Kim Il Sungovi chybějící prostředky pro naplánovanou armádní modernizaci (plánované zajištění prostředků pomocí souběžného sedmiletého plánu nebylo úspěšné84). I přesto Kim od svého plánu z roku 1962 neustoupil a pokračoval nadále ve všech čtyřech částech své reformy. Kontrolu nad armádou, tedy určování strategie, organizaci a vykonávání armádních úkonů, měl na starosti takzvaný Vojenský výbor. Ten byl ustanoven krátce po konci Korejské války a prostřednictvím tohoto orgánu ovládala KSP nepřímo celou armádu a organizovala reformu. V roce 1970 pak došlo k definitivnímu začlenění Vojenského výboru pod Centrální výbor KSP. Šlo ovšem pouze o formální krok – reálná přímá kontrola stranického vedení nad armádou tak, jak ji předpokládají Friedrich a Brzezinski, byla realitou KLDR po celé sledované období.

3.5 Kontrola médií Technologicky podmíněný a takřka úplný monopol kontroly strany a jí podřízených kádrů nad veškerými účinnými prostředky masové komunikace, jako je tisk, rozhlas, filmy a podobně.85

83

SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 214. Viz kapitola 3.6. 85 FRIEDRICH, C. J. – BRZEZINSKI, Z. K.: Totalitarion Dictatorship and Autocracy, s. 10. 84

32

Ačkoliv ústava formálně obsahuje články o svobodě slova, v praxi byla média vždy pod výhradní kontrolou státu86. Registraci KSP podléhaly všechny rádiové (později i televizní) přijímače, na kterých jsou automaticky naladěny státní kanály. Využívání jakýchkoliv jiných (například jihokorejských) médií je ilegální a o jeho vymýcení měla na starost tajná policie. V KLDR mezi lety 1953–1972 oficiálně působila pouze jedna rozhlasová stanice a čtyři deníky, vše pod přímým vlivem nebo vlastnictvím KSP. Nejznámějším, nejstarším a největším severokorejským listem je Rodong Sinmun (Dělnické noviny), který přímo vydává Centrální výbor KSP. Jeho náplň je čistě politická a má jednoznačně propagandistický charakter. Jedna z mála analýz obsahu Rodong Sinmun pochází z června 1969 a jejím závěrem je mimo jiné zjištění, že přibližně 40 procent každodenního rozsahu novin se nějak vztahovalo k osobě Kim Il Sunga, přičemž ve 24 ze 30 dnů bylo více jak 30 procent článků věnováno přímo jemu87. Další noviny v KLDR vydávají armáda, vláda a sdružení pracujících. Novináři byli vybíráni výhradně z řad stranických kádrů a jejich přístup k informacím byl vymezen politickými potřebami strany. Všichni zaměstnanci médií podléhali neustálému dozoru tajné policie a organizace Reportéři bez hranic zaznamenala případy odsuzování novinářů k pobytu v pracovních táborech i za velmi drobné chyby v článcích88. Přestože o úrovni a historii médií v KLDR pojednává jen omezené množství věrohodných zdrojů, je možné předpokládat, že Kim Il Sung využíval kontrolu médií k šíření propagandy již od vzniku samostatné KLDR. Přesnou organizační strukturu řídící mediální komunikaci tedy není možné z vnějšího pohledu ověřit a podrobnější informace pocházejí až z období po roce 1989, nicméně i přesto můžeme podmínku Friedricha a Brzezinského považovat podle všech indicií za splněnou.

3.6 Kontrola ekonomiky „Centrální kontrola a řízení celé ekonomiky prostřednictvím byrokratické koordinace dříve nezávislých korporací, většinou včetně dalších asociací a skupinových aktivit.“89

86

DPRK - Country Reports on Human Rights Practices, online text KOH, B. C.: Ideology and Political Control in North Korea, s. 659. 88 Jde nicméně o případ zaznamenaný až po roce 1972 – lze ale předpokládat, že podobná praxe byla běžná i v předcházejících letech vývoje režimu. Viz. DPRK - Country Reports on Human Rights Practices, online text. 89 FRIEDRICH, C. J. – BRZEZINSKI, Z. K.: Totalitarion Dictatorship and Autocracy, s. 10 a dále na 177225. 87

33

Souběžně s rychlou fází znárodňování zemědělské půdy zahájenou po roce 1953 byla ekonomika KLDR transformována směrem k systému centrálního plánování. To sice svým způsobem fungovalo již před rokem 1953, vzhledem k velkému množství drobných živnostníků ale nebylo zcela jednoznačně závislé na státu. První ekonomický plán začal v roce 1953 a byl pouze dvouletý – jeho úkolem byla v prvé řadě co nejrychlejší rekonstrukce zničených částí země po Korejské válce, a to především za finanční pomoci ze SSSR a Číny. Změnu tedy přinesl až pětiletý plán z let 1956–1961, v jehož rámci přišel Kim Il Sung s koncepcí chollima. Ta měla v narážce na mytologického oře nastartovat severokorejskou ekonomiku pomocí maximální ekonomické mobilizace obyvatelstva a kladením důrazu na těžký průmysl. Základní produkční jednotkou se stala ri90, v jejímž rámci se kontrolovalo dodržování, respektive překračování plánu. Cílem Kim Il Sungova plánování totiž bylo maximální zkrácení původně naplánovaných termínů91. Součástí snahy o mobilizaci obyvatel byl i nově zavedený systém odměn a medailí, kterými byli oceňováni nejvýkonnější pracovníci. Rok 1962 přinesl nový sedmiletý ekonomický plán, kterým Kim Il Sung vytyčil sedm takzvaných „výšin k dosažení“. Konkrétní čísla zněla: 5 miliónů tun obilí, 250 miliónů metrů textilií, 800 000 tun ryb, 200 000 nově postavených obydlí, 1,2 miliónů tun oceli a 15 miliónů tun uhlí92. Plán se nicméně ukázal jako příliš ambiciózní a v průběhu prvních let musel být přehodnocen a o tři roky prodloužen. Rovněž systém ocenění pracovníků byl kvůli nadměrným plánům devalvován, protože na vyznamenání dosáhl prakticky každý. Plán 1962–1971 byl navíc ovlivněn restrukturalizací severokorejské armády, jejíž náklady vzrostly z 2,6 procenta HDP v roce 1961 na 10 procent v roce 196693. Záchranou pro ekonomiku KLDR se nicméně v tomto období stal zahraniční obchod s Čínou a se „západem“, včetně oficiálně nenáviděného Japonska. V této souvislosti je třeba podotknout, že i přes nárůst armádních výdajů a celkovou nevyváženost systému zaměřeného na těžký průmysl byly Kim Il Sungovy plány až do roku 1972 poměrně úspěšné. KLDR patřila ve sledovaném období mezi ekonomicky rychle se vyvíjející země. Z hlediska přepočtu HDP na obyvatele byla až do poloviny 70. let ekonomika 90

Viz kapitola 3.2. Viz kapitola 2.3. 92 SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. s. 212. 91

93

FRENCH, P.: North Korea – The Paranoid Peninsula – A Modern History, s. 77.

34

KLDR zdravější než ekonomika Jižní Koreje a podle některých odhadů patřila v tomto kritériu ve sledovaném období do první dvacítky světových zemí94. Již začátkem 70. let se ovšem začala projevovat omezení samotného principu centrálního plánování, která později vedla k rychlému zaostávání severokorejské ekonomiky. Z hlediska teorie totalitních režimů Friedricha a Brzezinského je bod předpokládající centrálně plánovanou ekonomiku nejvíce rozporovanou částí. Námitky se týkaly především nacistického Německa, kde tento prvek chyběl, a přesto jej lze považovat za totalitní zřízení95. Nicméně přesto, že státem řízená ekonomika není jako taková podmínkou totalitarismu, režim KLDR mezi roky 1953–1972 původní charakteristiku Friedricha a Brzezinského splňoval.

94 95

Tamtéž: s. 76. BALÍK, S. – KUBÁT, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, s. 37.

35

4 ZÁVĚR Korejská lidově demokratická republika je v médiích i v politologických publikacích popisovaná jako jeden z posledních fungujících případů totalitního režimu v rámci současného světa. Jako totalitní je přitom označována v celém období své existence, tedy již od roku 1948 až dodnes, a celý politický systém KLDR je tak považován za neměnný. V první části této práce jsem se proto pokusil stanovit důležité mezníky ve vývoji KLDR a klasifikovat období mezi nimi v rámci typologie stanovené Juanem J. Linzem. Vymezení jednotlivých období tak, jak je popsané v úvodu této práce, se ukázalo být jako vyhovující, přestože je patrný určitý vývoj režimu v rámci jednotlivých období, který zejména v případě období 1953–1972 ztížil jednoznačnou klasifikaci režimu. Vývoj politického systému KLDR by tedy bylo možné rozdělit i do více fází, z hlediska typologie totalitních režimů by ale toto podrobnější strukturování nevedlo k výrazně odlišným výstupům. Klasifikace první fáze vývoje režimu mezi lety 1945–1948 byla ztížena především nejasným státním uspořádáním, protože Severní Korea se na základě mezinárodních úmluv na půdě OSN nacházela pod správou SSSR. Právě velký vliv armádních generálů na politické dění v zemi a na formování samotného politického systému ovlivnil klasifikaci režimu největší měrou směrem k byrokraticko-militaristickému autoritativnímu režimu. Absence ideologie a politické participace obyvatelstva toto zařazení rovněž podporuje, přestože byla ovlivněna spíše historickými okolnostmi než vůlí elit. V případě druhé fáze vývoje režimu (1948–1953) již byla klasifikace méně problematická – v prvních letech své existence se KLDR pohybovala ve stavu odpovídajícím Linzově charakteristice pretotalitního režimu. V daném období došlo k potvrzení dominantní role Korejské strany pracujících a k postupnému formování institucí a nástrojů vedoucích k totalitní utopii. Možná námitka by mohla směřovat k možnosti rozpoznání přechodu mezi touto pretotalitní a následující totalitní fází určenou v rámci této práce mezi roky 1953–1972. Zejména období mezi roky 1953–1956 by bylo možné za určitých okolností zařadit ještě do pretotalitní fáze. Přesné datum přerodu pretotalitního režimu v totalitní režim tedy není možné v případě KLDR určit. Tato nejednoznačnost ale nehraje z pohledu hypotézy stanovené v úvodu této práce zásadní roli, protože nezabraňuje typologickému rozlišení obou období. Poslední fáze vývoje KLDR, tzn. období mezi roky 1972– 1994 se od předcházejícího období liší především v roli vůdce Kim Il Sunga. Zatímco do 36

roku 1972 bylo možné jeho pozici charakterizovat v rámci čtvrté Linzovy linie jako pozici charizmatického vůdce, který svou moc uplatňuje v rámci předvídatelných mantinelů, po změně ústavy se charakteristika systému KLDR začala přibližovat mimoběžnému sultanistickému režimu. Stále si ovšem zachovávala prvky typické pro totalitní režim, zejména na mobilizační a pluralitní ose. Z tohoto důvodu nelze režim po roce 1972 jednoznačně zařadit mezi sultanistická zřízení. Je tedy třeba konstatovat, že v daném období šlo o totalitarismus ve své udržovací fázi s patrnými sklony k sultanismu, a to včetně dynastických tendencí v oblasti vůdcovství. První hypotézu této práce je tedy možné považovat za ověřenou. Druhá část práce pak ověřuje druhou hypotézu pouze na příkladu KLDR mezi lety 1953–1972, které bylo v předchozí části jako jediné označeno za totalitní, a tudíž pouze v jeho případě bylo možné předpokládat přiblížení k ideálnímu konceptu totalitarismu. Při porovnávání vlastností režimu ve sledovaném období s charakteristikami totalitarismu stanovenými klasickou teorií Friedricha a Brzezinského se ukázalo, že realita KLDR se ideálnímu totalitnímu zřízení přiblížila ve všech oblastech. Některé odlišnosti od stručných definic Friedricha a Brzezinského je nicméně možné objevit především v oblasti uplatňování teroru a charakteru ideologie. Druhá hypotéza této práce tak může být formálně potvrzena, nicméně v potaz je nutno brát především fakt, že některé aspekty reálného fungování KLDR mezi lety 1953–1972 jsou vzhledem k trvající izolaci režimu dodnes neznámé. Není tedy vyloučeno, že v budoucnu může dojít k zásadním revizím, které mohou současné poznatky potvrdit, nebo naopak vyvrátit.

37

5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ BALÍK, S. – KUBÁT, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Dokořán, Praha, 2004. ISBN: 80-86569-89-6.

BALÍK, S.: Totalitární a autoritativní režimy, in. HLOUŠEK, V. – KOPEČEK, L. (eds.): Demokracie, teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. MPÚ MU, Brno, 2003, s. 259-284. ISBN: 80-210-3195-6.

BALÍK, S.: Tři roky svobody? Pretotalitní režim v Československu v letech 1945 – 1948. REXTER, č. 0, roč. 1 (0-2002), k dispozici online na adrese http://www.rexter.cz/clanek.aspx?id=46 [cit. 14. 12. 2008].

DPRK - Country Reports on Human Rights Practices. Bureau of Democracy, Human Rights, and Labor, 2006. K dispozici online na adrese http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2006/78777.htm [cit. 14. 12. 2008].

FRENCH, P.: North Korea – The Paranoid Peninsula – A Modern History. Zed Books, London, 2005. ISBN: 978-1-84277-905-7.

FRIEDRICH, C. J. – BRZEZINSKI, Z. K.: Totalitarion Dictatorship and Autocracy. Frederick A. Praeger, New York, 1962. ISBN: 61-14198.

GINTY, M. F.: North Korea. The Reality of a Rogue State in the International Order. Monterey: Naval Postgraduate School, 2004, thesis.

HADENIUS, A. – TEORELL, J.: Authoritarian Regimes: Stability, Change, and Pathways to Democracy, 1972-2003, Swedish Research Council, working paper #331, november 2006. K dispozici online na http://www.nd.edu/~kellogg/publications/workingpapers/WPS/331.pdf [cit. 14. 12. 2008].

HILDEBRANDT, T.: Uneasy Allies: Fifty Years of China-North Korea Relations. Asia Program Special Report, Vol. 115, September 2003.

38

CHEONG, S.: Stalinism and Kimilsungism: A Comparative Analysis of Ideology and Power, Vol. 24, No. 1, 2000, pp. 133–161.

CHUNG, CH. O.: P'Yongyang between Peking and Moscow: North Korea's Involvement in the SinoSoviet Dispute. 1958–1975, University of Alabama Press, 1978.

JONES, F. C.: The Tragedy of Korea. Pacific Affairs, Vol. 41, No. 1 (Spring, 1968), pp. 86–89.

KANG, K.: Juche Idea and the Alteration Process in Kim Il-Sung’s works, in: Monash University: KSAA Conference 2001, Monash University, Victoria, 2001, pp. 363–374.

KOH, B. C.: Ideology and Political Control in North Korea. The Journal of Politics, Vol. 32, No. 3 (Aug., 1970), pp. 655–674.

KOH, B. C.: North Korea and Its Quest for Autonomy. Pacific Affairs, Vol. 38, No. 3/4 (Autumn, 1965 – Winter, 1965-1966), pp. 294–306.

KUBÁT, M.: Teorie nedemokratických režimů a východní Evropa 1944–1989. Politologický časopis, č. 2, roč. IV (2-2002), pp. 139-157.

LANKOV, A.: From Stalin to Kim Il Sung. Rutgers University Press, New Jersey, 2002. ISBN: 0-81353117-9.

LANKOV, A.: The Natural Death of North Korean Stalinism. Asia Policy, Vol. 1 (January 2006), pp. 95– 121.

LANKOV, A.: The Official Propaganda in the DPKR: Ideas and Methods, 1995, K dispozici online na: http://north-korea.narod.ru/propaganda_lankov.htm [cit. 14. 12. 2008].

LEE, W. W.: Politics of Human Rights in North Korea. Journal of Asian and African Studies, Vol. 42, No. 3 / 4, pp. 233–244.

LEE, CH. S. – KIM, N. S.: Control and Administrative Mechanisms in the North Korean Countryside. The Journal of Asian Studies, Vol. 29, No. 2 (Feb., 1970), pp. 309–326.

39

LINTNER, B.: Great Leader, Dear Leader – Demystifying North Korea under the Kim Clan. Silkworm Books, Chiang Mai, 2005. ISBN: 974-9575-69-5.

MARTIN, B. K.: Under the Loving Care of the Fatherly Leader. Thomas Dunne Books, New York, 2006. ISBN: 0-312-323222-0.

MILLET, A. R.: Introduction to the Korean War. The Journal of Military History, Vol. 65, No. 4 (Oct., 2001), pp. 921–935.

PARK, H. S.: North Korean Perceptions of Self and Others: Implications for Policy Choices. Pacific Affairs, Vol. 73, No. 4, Special Issue: Korea in Flux (Winter, 2000-2001), pp. 503–516.

PARK, K. A.: Women and Revolution in North Korea. Pacific Affairs, Vol. 65, No. 4 (Winter, 1992– 1993), pp. 527–545.

RUDOLPH, P.: North Korea and the Path to Socialism. Pacific Affairs, Vol. 32, No. 2 (Jun., 1959), pp. 131–143.

ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií, Portál, Praha, 2000. ISBN: 80-7178-461-3.

SARTORI, G.: The Theory of Democracy Revisited – Part One: The Contemporary Debate. Chatham House Publishers, New Jersey, 1987. ISBN: 0-934540-46-2.

SHAPIRO, J. P.: Soviet Policy Towards North Korea and Korean Unification. Pacific Affairs, Vol. 48, No. 3 (Autumn, 1975), pp. 335–352.

SCHAEFER, B.: North Korean “Adventurism” and China’s Long Shadow, 1966–1972. Cold War International History Project, Washington D.C., 2004. Working Paper.

SNYDER, S.: North Korea’s Challenge of Regime Survival: Internal Problems and Implications for the Future, Pacific Affairs, Vol. 73, No. 4, Winter, 2000, pp. 517–533.

SUH, D. S.: Kim Il Sung – The North Korean Leader. Columbia University Press, New York, 1988. ISBN: 0-231-06572-8.

40

SZALONTAI, B.: Kim Il Sung in the Khrushchev Era. Stanford University Press, Stanford, 2005. ISBN: 08047-5322-9.

WALES, N.: Rebel Korea. Pacific Affairs, Vol. 15, No. 1 (Mar., 1942), pp. 25–43.

WHEATERSBY, K.: Soviet Aims in Korea and the Origins of the Korean War. 1945–1950. Cold War International History Project, Wasthington D.C., 1993.

41