Grassroots dobrovolnictví: definice, koncepty a témata

Grassroots dobrovolnictví: definice, koncepty a témata Rešerše literatury

Tereza Pospíšilová

březen 2011

Úvod������������������������������������������������������������������������������������������������������������5 I. Základní dobrovolnictví v širším kontextu �������������������������������������� 11 I.1. Organizované dobrovolnictví – vymezení ���������������������������������������������� 11 I.2. Hlavní přístupy k dobrovolnictví v odborné literatuře������������������������� 14 I.3. Typy a funkce dobrovolnictví �������������������������������������������������������������������� 15 II. Základní (grassroots) dobrovolnictví ���������������������������������������������� 19 II. 1. Definice �������������������������������������������������������������������������������������������������������19 II.2. Členství a grassroots dobrovolnictví �����������������������������������������������������24 II.3. Členské vs. programové dobrovolnictví�������������������������������������������������26 II.4 Pnutí mezi grassroots dobrovolnictvím a profesionalizací ����������������29 II.5. Grassroots dobrovolnictví a participace �����������������������������������������������35 II.6. Síťování grassroots organizací ����������������������������������������������������������������37 II.7. Grassroots dobrovolnictví mezi lokálností a komunitou �������������������39 II.8. Přínosy základního dobrovolnictví ��������������������������������������������������������42 III. Grassroots dobrovolnictví a Evropská unie �����������������������������������48 Závěr �������������������������������������������������������������������������������������������������������� 51 Literatura �����������������������������������������������������������������������������������������������52

3

Úvod

Tereza Pospíšilová, Ph.D., pracuje na Katedře studií občanské společnosti Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Absolvovala Středoevropskou univerzitu v Budapešti a Univerzitu Karlovu v Praze. Věnuje se výzkumům a výuce, publikovala články, výzkumné zprávy a knihy „Česká občanská společnost 2004: po patnácti letech rozvoje“ (2005) a „Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století“ (2010, s Pavolem Fričem a kol.). Na několika výzkumech spolupracovala s organizacemi občanské společnosti (Nadace rozvoje občanské společnosti, Národní dobrovolnické centrum HESTIA).

Předkládaná studie vychází ze zadání občanského sdružení Agora CE o.p.s. v rámci projektu „Grassroots Europe for Local Wellbeing“, jehož cílem je posílit dialog mezi občany a institucemi Evropské unie. Zadání znělo provést rešerši odborné literatury a prozkoumat pojem „grassroots volunteering“, který do češtiny můžeme přeložit jako „základní dobrovolnictví“. Běžně se však v češtině s pojmem „základní dobrovolnictví“ nesetkáme. Pojem grassroots má několik propojených významů a není snadné jej do češtiny přímo přeložit. Proto i v této studii používám anglické slovo grassroots, přičemž tam, kde je to vhodné a v kontextu srozumitelné, používám i jeho překlad „základní dobrovolnictví“. Grassroots dobrovolnictví není odborný politologický nebo sociologický (natož ekonomický) pojem, který by měl jednoznačnou definici, ze které bychom zde mohli vyjít. V angličtině je to především pojem běžné mluvy, takže se objevuje v různých textech nadací, velkých i malých neziskovek, obcí, vlád, úředníků i akademiků, a to často v odlišných a někdy i protichůdných významech. Explicitně o něm pojednává jen malá část odborné literatury a studií. Například obsáhlá kniha „Dobrovolníci“, která na 600 stranách sumarizuje stav poznatků o dobrovolnictví (Musick, Wilson, 2008), obsahuje v indexu jedno jediné použití slova „grassroots“, a to v heslu „grassroots activism“. Pojem „grassroots“ tam nepředstavuje specifické téma, ale vystupuje jako označení pro místní dobrovolné aktivity a jako synonymum pro místní čtvrť nebo blízké okolí (sousedství). Podobně neobsahuje v indexu heslo „grassroots“ ani nedávná publikace „Dobrovolnictví a společnost ve 21. století“ renomovaných autorů, kteří o dobrovolnictví dlouhodobě píší (Rochester, Paine a Howlett, 2010). V odborné literatuře zavádí pojem základní sdružení („grassroots association“) a s tím spojené základní dobrovolnictví americký sociolog David Smith (1997a, 1997b). Smith grassroots sdružení specificky vymezil a popsal jako opomíjené téma, kterému by se podle něj měla věnovat pozornost. Jeho pojetí je jediným vodítkem, které v jinak rozsáhlé literatuře o dobrovolnictví pro naše specifické téma máme. V souladu se Smithem budeme základní dobrovolnictví považovat za činnost, která se odehrává v základních dobrovolných sdruženích. Základní sdružení jsou formální neziskové skupiny, které mají pouze místní rozměr, jsou do značné míry autonomní a jsou založené na dobrovolné práci svých členů (dobrovolníků). Většinu nebo obvykle veškerou činnost těchto skupin vykonávají členové, a dobrovolnictví v tomto pojetí je tedy především členským dobrovolnictvím (více k diskusi definice grassroots dobrovolnictví v části II.1).

­4

5

Civil Society Helpdesk, který funguje na stránkách Evropské komise1, vysvětluje pojem „grassroots organizace“ takto: „Grassroots organizace je skupina jednotlivců, kteří se sami organizují a sledují společné zájmy prostřednictvím dobrovolné, neziskové organizace. Grassroots organizace jsou obvykle málo formální a mají široký záběr aktivit (širší než svépomocné skupiny, komunitní organizace nebo sousedská sdružení)“ (Anheier, List, 2005). Tato definice se shoduje s definicí použitou v této rešerši až na to, že příliš zužuje pojem grassroots organizace. Odlišení grassroots organizací od komunitních, sousedských a svépomocných sdružení nevnímám jako účelné, ani pro to v literatuře nenacházím větší oporu. Naopak, pojem grassroots organizace či dobrovolnictví je poměrně široký a prakticky totožný s pojmem komunitní organizace. Ten přitom obvykle zahrnuje jak sousedské, tak svépomocné organizace (činí tak např. Chinman, Wandersman, 1999). V mnoha ohledech pro místní dobrovolnictví platí údaje a úvahy, které se vztahují na dobrovolnictví celkově. Proto začínám rešerši širším rámcem, kde píši o dobrovolnictví obecně (část I). Ve druhé části (II) text zužuji přímo na specifické znaky, přínosy, otázky a problémy místního dobrovolnictví. Přesto se i tam zčásti vracím k empirickým datům a k argumentům, které se vztahují na dobrovolnictví jako celek. Buď proto, že platí obecně pro dobrovolnictví (včetně grassroots dobrovolnictví), nebo proto, že specifické argumenty, data a zdroje pro grassroots dobrovolnictví nemáme (a domnívám se, že se pro ně dá použít to samé, co pro jiné formy dobrovolnictví). Třetí část (III) se věnuje rovině mezinárodních institucí a institucí Evropské unie a stručně představuje politickou rétoriku, která odkazuje k základnímu dobrovolnictví jako ideálu.

Metodologie V rešerši vycházím z již dříve provedeného studia literatury v rámci přípravy knihy „Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století“ (Frič, Pospíšilová a kol., 2010). Dále jsem provedla cílený průzkum s heslem „grassroots volunteering“ v elektronických databázích mezinárodních časopisů zaměřených na neziskový sektor a občanskou společnost Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly a Voluntas, a to bez časového omezení.2 To jsem doplnila vyhledáváním zdrojů k heslu

1 https://webgate.ec.europa.eu/fpfis/mwikis/aidco/index.php/Grassroots_organisation (8. 3. 2011). 2 Heslo jsem pro kontrolu zadala i v databázi Springer a EBCSO, i když tam jsem již nepostupovala tak systematicky a jen od roku 2000; výstupy však neukázaly nic podstatně nového.

­6

„grassroots volunteering“ na internetu obecně3 a poté vyhledáváním na internetu v akademických textech prostřednictvím Google Scholar (články, zprávy z výzkumů).4 Použití angličtiny jako vyhledávacího jazyka vedlo k vychýlení směrem k anglofonní literatuře, kam pochopitelně pronikají studie z evropských zemí v omezené míře. To samé platí i pro výzkumné zprávy na internetu – jen mizivá část je přeložena do angličtiny. Samotný pojem „grassroots“ ale je anglofonní, především americký. Podle Colina Rochestera se používá pojem „grassroots association“ v USA, zatímco v Británii se v obdobném významu používá pojem komunitní sektor („community sector“) (Rochester, Paine, Howlett, 2010: 12). Zatímco studie zaměřené na USA se hledají snadno, anglicky psaný zdroj o grassroots dobrovolnictví v evropských zemích se mi najít téměř nepodařilo. Srovnávací celoevropské přehledy a výzkumy specificky zaměřené na grassroots dobrovolnictví chybějí, a to i v nedávno publikovaném přehledu evropského dobrovolnictví (Study on Volunteering, 2010a). Řada studií, které v rešerši cituji, proto vychází z prostředí USA. Nemusí to být ale na závadu. Jistě jsou mnohé kulturní rozdíly mezi Evropou a Amerikou, ale nelze předpokládat, že americké dobrovolnictví je zásadně jiné než to „evropské“. Např. Tošner a Sozanská píší, že americké dobrovolnictví je programové a evropské dobrovolnictví je komunitní (2006). Ale v evropských zemích také existuje a kvete programový typ dobrovolnictví, a naopak v USA stejně jako v mnoha evropských zemích (ne nutně všech) je tradičním základem dobrovolnictví komunitní – jenomže se mu tam často, jak jsem již uvedla, říká spíše grassroots dobrovolnictví. Stejně tak jsou rozdíly mezi jednotlivými zeměmi Evropy a psát o „evropském“ grassroots dobrovolnictví by znamenalo popisovat neexistující konstrukt. Výjimkou by bylo grassroots dobrovolnictví v Evropské unii vnímané jako aspekt vztahu nadnárodní roviny evropských institucí k základní, místní rovině dění a politiky v členských zemích. Z tohoto hlediska také literatura není nijak bohatá a zásadnější, ucelený zdroj jsem nenašla. Dílčí studie popisují buď politiku EU zaměřenou na rozvoj demokracie a občanské společnosti ve třetích zemích (např. Turecko, Afrika), nebo různá sociální hnutí v některých zemích EU (např. odbory nebo ženské hnutí).

3 Průzkum prohledávačem Google, heslo „grassroots volunteering“: prvních 20 odkazů. Dále heslo „grassroots volunteering, Europe“: prvních 20 odkazů, a heslo „grassroots, European Union“: prvních 50 odkazů (většina z nich odkazovala k iniciativě EU v oblasti základního dobrovolnictví ve sportu, čemuž se budu krátce věnovat v části III). 4 Heslo „grassroots volunteering“: prvních 50 záznamů.

7

Smith jasně říká, že grassroots dobrovolnictví není amerického původu, a stopuje jeho původ až do dávné historie před nástupem písma (1997c). Mezi grassrooots sdružení zahrnuje i odborové svazy a svazy zaměstnavatelů, církve (včetně sekt, kultů) a místní buňky politických stran a politické kluby. Napsala jsem, že mezi dobrovolnictvím v USA a v Evropě není dramatický rozdíl, ale přesto jedna věc Ameriku od jiných zemí, snad kromě Velké Británie, odlišuje. Je to pohled Američanů na sebe samé jako na národ participujících občanů (Schlesinger, 1944) a to, kolik pozornosti věnují historii sdružování, konkrétních sdružení nebo jejich vůdců (hojnou literaturu uvádí Smith), včetně shrnujících historií zaměřených na dobrovolnictví v USA od 16. století (Ellis a Noyes 1990; Hall 1992, obojí cit. in Smith 1997c). Američané se neustále vracejí k tomu, co v polovině 19. století popsal francouzský politolog Alexis de Tocqueville, když navštívil Ameriku, a to k aktivnímu spolkovému životu jako ideálu a základu demokracie.

Srovnání rozsahu dobrovolnictví v evropských zemích Rešerše nepřináší specifika národních variant grassroots dobrovolnictví, protože nejsou k dispozici zdroje, o které bych se mohla opřít. Kvantitativní reprezentativní výzkumy, se kterými se v literatuře setkáváme, se zaměřují na dobrovolnictví jako takové a je obtížné z nich základní dobrovolnictví vyčlenit (potřebovali bychom zároveň údaje o počtu zaměstnanců organizace, pro kterou dobrovolník pracuje, nebo údaje o regionálním rozsahu její působnosti, což je součástí výzkumů jen ojediněle). Srovnatelné a spolehlivé údaje o organizovaném dobrovolnictví v evropských zemích přináší European Values Study (2008). Pro orientační přehled a z nedostatku dat přímo o základním dobrovolnictví je zde uvádím.

­8

Tabulka 1: Podíl dobrovolníků v zemích Evropy (%) Netherlands

47,3

Lithuania

16,0

Luxembourg

39,9

Malta

14,6

Finland

39,2

Portugal

14,3

Switzerland

36,6

Belarus

14,0

Denmark

36,4

Slovak Republic

13,6

Belgium

33,4

Romania

13,2

Slovenia

31,9

Bulgaria

13,2

Czech Republic

28,8

Spain

13,2

Austria

26,5

Hungary

12,2

France

25,9

Serbia

11,2

Germany

23,9

Northern Cyprus

10,8

Latvia

23,3

Kosovo

10,5

Estonia

22,9

Ukraine

9,3

Azerbaijan

22,8

Poland

9,0

Ireland

20,9

Bosnia Herzegovina

8,3

Albania

19,7

Montenegro

7,5

Northern Ireland

19,2

Armenia

7,1

Moldavia

18,1

Russian Federation

5,4

Cyprus

17,2

Georgia

5,2

Greece

16,5

European Values Study, 2008 (podíl mezi občany od 18 let)

9

Dalším potenciálním zdrojem dat o základním dobrovolnictví jsou národní statistické úřady, ty však obvykle nesledují nestátní neziskové organizace samostatně jako jednu skupinu (natož aby sledovaly podskupinu grassroots organizací ).5 Pod záštitou OSN a v rámci Mezinárodního srovnávacího výzkumu neziskových organizací Univerzity Johnse Hopkinse v USA proto vznikl tzv. Satelitní účet neziskových institucí, který má zajistit mezinárodně srovnatelné údaje o počtech neziskových institucí (a dalších parametrech, jako je typ činnosti, počet zaměstnanců, dobrovolníků atd.) (OSN, 2003). Satelitní účet shromažďuje údaje o neziskových institucích dříve zařazené uvnitř statistik různých sektorů národního hospodářství, a tak podává celkový obraz neziskového sektoru. Pomocí Satelitního účtu lze sledovat počty dobrovolníků v různých zemích v čase, ale pro sledování přímo základního dobrovolnictví má Satelitní účet omezené využití (vyžadovalo by to např. vyčlenit jen ty jednotky, které nemají zaměstnance). S využitím dat ze Satelitního účtu pro sledování specificky základního (tj. grassroots) dobrovolnictví jsem se nesetkala.

I. Základní dobrovolnictví v širším kontextu

I.1. Organizované dobrovolnictví – vymezení Odborná literatura se obecně zaměřuje na organizované dobrovolnictví, tedy dobrovolnou činnost, která je vykonávána bez nároku na odměnu a ve prospěch lidí mimo okruh rodiny pro organizaci nebo v kontextu organizace. Individuální dobrovolnictví, tedy pomoc člověku mimo rodinu, která se odehrává mimo kontext nějaké organizace, je téma mnohem méně zkoumané. Podstatnou část tohoto typu dobrovolnictví tvoří sousedská výpomoc. Podle výzkumu v České republice 75 % individuálních dobrovolníků vykonává právě běžnou sousedskou výpomoc (Frič, Pospíšilová a kol., 2010). Přestože většina individuální dobrovolné činnosti má místní povahu, když hovoříme o grassroots dobrovolnictví, není tím myšleno individuální, ale organizované dobrovolnictví. Tomu se budeme věnovat v této rešerši. Organizované dobrovolnictví je v literatuře odlišováno jak od individuálního dobrovolnictví, tak od péče o rodinné příslušníky a blízké osoby. Význam tohoto odlišení zdůrazňuje Wilson (2000). Podle něj péče o blízké osoby zahrnuje svým způsobem „vynucenou“ reciprocitu, kdy se o blízkou osobu člověk cítí povinován postarat; moment povinnosti potom diskvalifikuje péči jako činnost vskutku dobrovolnou (podobně argumentuje Penner). Dobrovolnost jako jeden z ústředních bodů definice dobrovolnictví není zdaleka samozřejmá. Jde o komplikovaný koncept s filozofickými přesahy, které se však v literatuře o dobrovolnictví obvykle neřeší (co je vlastně dobrovolné? co je svobodná vůle?). Druhým klíčovým bodem definice dobrovolné činnosti je to, že je vykonávána bez nároku na odměnu. Ani tento bod není samozřejmý a v mnoha případech se nedá jasně uplatnit. V akademické obci neexistuje shoda na jedné definici dobrovolnictví. Cnaan a další autoři (Cnaan, Amrofell, 1994; Cnaan, Handy, Wadsworth, 1996) na základě rešerše literatury uvádí tři prvky, které má většina definic společných: dobrovolnost, nepožadování odměny a prospěšnost druhým. Dekker a Halman (2003) však uvádí řadu momentů, které tyto hranice dobrovolnictví znejasňují.

Na hranici mezi svobodnou volbou a donucením 5 Neziskové instituce jsou součástí všech tří základních sledovaných sektorů národního hospodářství, tedy sektoru podniků, vládních institucí a domácností.

­10

Některé dobrovolné činnosti mohou obsahovat určitou míru donucení, přičemž není jednoduché rozhodnout, zda o dobrovolnictví vlastně jde nebo

11

ne. Jmenujme některé hraniční případy: rodiče se cítí povinni pomáhat ve škole nebo kroužku, kam chodí jejich dítě; zaměstnanec se cítí povinen pracovat v rámci programu podporovaného zaměstnavatelem; dobrovolná práce v obci jako forma trestu (místo vězení); práce nezaměstnaných, kterým dobrovolná pracovní zkušenost umožňuje reintegraci do trhu práce nebo dokonce podmiňuje některé dávky; bezplatná práce studentů, kteří za ni obdrží kredity nebo tím plní povinný předmět ve škole. Dobrovolnost můžeme zpochybnit i v případě práce z pocitu viny, z morální nebo náboženské povinnosti. Ve všech těchto případech jde o práce bezplatné, ale ne úplně přesvědčivě dobrovolné. Specifickou otázkou, kterou však Dekker a Halman v přehedu detailněji nerozebírají, je dobrovolnost „dobrovolné“ činnosti v období státního socialismu v zemích střední a východní Evropy, kdy režim vyžadoval neplacenou angažovanost jako projev loajality a podmiňoval jí přístup k některým statkům (jako vzdělání, kariérní postup apod.), nebo za nesplnění dokonce hrozily tresty. Dominantní proud literatury proto považuje dobrovolnictví za socialismu za vynucené a fakticky neexistující (Voicu, 2003; Hodgkinson, 2003; Juknevicius a Savicka, 2003; Howard, 2003). Na druhou stranu některé studie argumentují, že občanská společnost a dobrovolnictví v určité formě byly možné i za socialismu. Skovajsa navrhuje rozlišit „užší“ občanskou společnost vyhovující klasické definici, tedy nezávislou na státu, a „širší“ občanskou společnost, která do určité míry byla státem kontrolovaná a která existovala již před rokem 1989 (Skovajsa, 2008). Koncept širší občanské společnosti nám umožňuje uvažovat o nových formách dobrovolnictví a participace po roce 1989 jako o pokračování činností a společenských struktur z doby před svržením režimu. Koncept radikálního zlomu v roce 1989 dekonstruuje i Konopásek (2000). Členské, grassroots dobrovolnictví bylo v České republice masově rozšířené již před nástupem komunistikého režimu v roce 1948 a komunistický režim tuto tradici zrušil jen částečně, spíše ji využil pro dosažení loajality občanů k režimu. Základní členské organizace i jejich celonárodní svazy byly sjednoceny do Národní fronty vedené komunistickou stranou. Tím sice ztratily nezávislost na státu a autonomii, z hlediska participujících dobrovolníků tím však nepřestala dobrovolná činnost existovat (Pospíšilová, 2011). Členské dobrovolnictví existovalo v režimem akceptovaných společenských organizacích v oblasti sportu, kultury, ekologie nebo mládežnických aktivit (Devaux, 2005; Frič, Pospíšilová a kol., 2010). Situace v různých komunistických zemích se v tomto ohledu podstatně lišila a nelze paušalizovat (důkladnější rešerše je přitom již mimo záběr této studie). Komunistické režimy měly různou podobu a navazovaly na různé (nebo žádné) historie dobrovolného spolčování a demokracie před nástupem komunistických režimů. Tradice základního dobrovolnictví a dobrovolného spolčování přežila komunismus přinejmenším v České republice.

­12

Na hranici mezi odměnou a bezplatností Odměňování dobrovolníků je diksutované téma (Rochester, 2006). Existuje zde škála praktik, od proplácení cestovného a nákladů spojených s dobrovolnou prací, přes drobné dárky po odměny formou bezplatného přístupu ke službám či akcím. Blacksell a Phillips (1994), citovaní Rochesterem, zjistili, že významná část dobrovolníků ve Velké Británii dostala kromě proplacení nákladů nějakou formu finanční odměny. Bezplatná práce není samozřejmá: náhrady výdajů při dobrovolné práci se běžně proplácejí (cestovné, stravné), běžné jsou také symbolické dárky a odměny jako projev uznání. V Nizozemí je např. běžné, že dobrovolník získává zdarma služby a produkty organizace, pro kterou pracuje (např. lístky na koncert) (Meis et al 2000: 29). Samostatným tématem je placení mzdy pod tržní hodnotou, což může dle Dekkera a Halmana vést až k reformulaci kritéria neplacené práce na „práci nevykonávanou primárně pro finanční odměnu“ (2003: 2). V některých zemích na téma placení dobrovolníků proběhly diskuse (Charity Commission 2003), ale každá platba dobrovolníkům podle Rochestera narušuje podstatu dobrovolnictví jako daru.

Na hranici mezi vlastním prospěchem a prací pro druhé Některé definice dobrovolnictví jako podmínku dobrovolnictví stanovují, že aktivita musí být obecně prospěšná (public benefit), a tím pádem za dobrovolnictví nepovažují aktivity spojené např. s trávením volného času (sport, kultura, hobby, rekreace) a neplacenou práci pro vlastní organizaci nebo skupinu (svépomocné aktivity členů) (Dekker, Halman, 2003). Dochází tak ke značně zúžené definici, která je využitelná pro určité účely, ale nepostihuje ve většině zemí tu největší sféru dobrovolné aktivity – tedy sport a kulturu. Úzká definice dobrovolnicví jako veřejně prospěšné aktivity by nepostihovala ani grassroots dobrovolnictví, které Smith definuje jako vzájemně prospěšnou činnost (Smith 1997).

13

I.2. Hlavní přístupy k dobrovolnictví v odborné literatuře Odborná literatura k dobrovolnictví přistupuje v zásadě třemi odlišnými způsoby (paradigmaty). To neznamená, že zde existují tři odlišné druhy dobrovolnictví. Jde spíše o přístupy ke stejné realitě, o způsob nahlížení na tu samou věc. Co jeden přístup zdůrazňuje, to druhý přehlíží nebo vůbec nevnímá. Každý klade důraz na jiné typy dobrovolných aktivit, na jiné motivace dobrovolníků. Každý hledá dobrovolnictví v trochu jiných typech organizací. Každý má své představitele (vědce, profesionály z nezisku, úředníky, politiky), kteří obvykle uvažují o dobrovolnictví „uvnitř“ paradigmatu. Lidé „uvnitř“ paradigmatu o sobě navzájem vědí, čtou navzájem svoje texty a vedou diskusi. Naopak povědomí o výzkumech, literatuře a důležitých tématech či otázkách, které si kladou představitelé jiného paradigmatu, je mnohem menší nebo žádná. Tři přístupy k tématu dobrovolnictví prezentuji podle Colina Rochestera (Rochester, 2006; Rochester, Paine, Howlett, 2010: 10–15), který vycházel z práce Lyonse a kol. (1998).

Dominantní přístup: neziskové paradigma Hlavní motivací pro dobrovolnictví je snaha pomoci druhým, altruismus. Dobrovolnictví je dar času, podobně jako finaltropie je dárcovstvím peněz. Dobrovolnictví je vnímáno především jako služba a poskytování péče, podpory, poradenství pro potřebné lidi (např. seniory, děti, nemocné, postižené nebo chudé občany). Dobrovolnictví se obvykle odehrává ve větších neziskových organizacích, které zaměstnávají placené zaměstnance a mají formální strukturu. Na dobrovolníky je nahlíženo jako na „lidský zdroj“, který organizacím přináší hodnotu – neplacenou práci. V kontextu dominantního přístupu se potom značné úsilí věnuje pokusům hodnotu této práce nějak vyčíslit penězi. Dobrovolníci jako lidský zdroj by měli být řízeni, vzděláváni, monitorováni, hodnoceni a odměňováni. Tento přístup pomohl vytvořit „dobrovolnický průmysl“ a vznik nové profese – manažera dobrovolníků (Rochester, Paine, Howlett, 2010: 11).

Alternativní přístup 1: paradigma občanské společnosti Hlavní motivací pro dobrovolnictví je snaha pomoct si mezi sebou navzájem. Dobrovolnictví je vnímáno především jako aktivismus. Jádrem dobrovolnictví jsou jednak svépomocné skupiny a jednak aktivismus, který směřuje ke zlepšení podmínek, a to nejen v oblasti sociální péče, ale i v dalších oblastech, jako je doprava, územní plánování, životní prostředí, apod. Typickou organizační formou, která obvykle poskytuje příležitosti pro dobrovolnictví, jsou malé, čistě dobrovolnické organizace

­14

bez placených zaměstnanců. V USA se pro tento typ organizací vžilo označení grassroots, zatímco v Británii je běžnější pojem „komunitní sektor“ (Rochester, Paine, Howlett, 2010: 12). Dobrovolníci nejsou vnímáni jako pomocníci, kterým organizace přiřadí určitou roli (viz neziskové paradigma), ale jako členové sdružení, kteří si rozdělí práci mezi sebou.

Alternativní přístup 2: volnočasové paradigma Hlavní motivací pro dobrovolnictví není pomáhat, ale příležitost něco zažít, něco se naučit nebo prostě cítit radost. Dobrovolnictví je vnímáno především jako volnočasová činnost („leisure activity“). Dobrovolnictví se neomezuje na jednu oblast, ale zahrnuje i činnosti v oblasti sportu, rekreace a kultury. Pojem „volnočasová aktivita“ se běžně spojuje s krátkodobou zábavou, a proto i dobrovolnictví může být krátkodobé, přelétavé a vnímané dobrovolníky především jako zábava. Ale kanadský sociolog Robert Stebbins odlišuje určitý zvláštní typ volnočasových aktivit, kterému říká „zodpovědná volnočasová aktivita“ (serious leisure). Jde o zodpovědnou činnost, kterou dobrovolníci berou velmi vážně, které se ve volném čase dlouhodobě věnují a rozvíjejí v ní paralelní, někdy i celoživotní kariéru (Stebbins 1996; 2006). Z hlediska organizační formy nebo rolí dobrovolníků je volnočasová perspektiva otevřená. Ke studiu dobrovolnictví lze přistoupit ze všech tří perspektiv, každá nás však povede k důrazu na trochu jiné činnosti nebo aktéry. Naše rešerše se věnuje grassroots dobrovolnictví a vzhledem k zadání bychom se tak měli zařadit do paradigmatu občanské společnosti a přistupovat k dobrovolnictví jako k občanské aktivitě, spojené s činností členských dobrovolnických organizací. V rešerši se však objevují i úvahy o vztahu grassroots dobrovolnictví k poskytování služeb a k profesionalizaci na straně jedné (dominantní neziskové paradigma) a o významu volnočasového grassroots dobrovolnictví v obasti sportu, kultury a rekreace (alternativní volnočasové paradigma) na straně druhé.

I.3. Typy a funkce dobrovolnictví Dobrovolnictví je spojeno především s neziskovými nevládními (nestátními) organizacemi, kterým někdy říkáme dobrovolné. Dobrovolníci v menší míře působí i ve firmách (např. nemocnice, školy) a v organizacích veřejné správy (obce, příspěvkové organizace jako muzea, domy dětí a mládeže, domovy seniorů apod.). Protože nás zde však zajímá základní dobrovolnictví, zaměřujeme se pouze na nevládní, neziskové organizace – ty jsou s ním totiž z definice spojeny.

15

Existuje řada typologií, které rozlišují neziskové organizace podle oblasti činnosti. Například Mezinárodní kategorizace ICNPO (International Categorization of Nonprofit Organizations) je dělí do 11 kategorií:

hodin na ekvivalent plných pracovních úvazků). Jsou však i země, kde největší podíl dobrovolné práce podobně jako v USA směřuje do oblasti poskytování sociálních služeb, například Belgie nebo Rumunsko.

(1) kultura, sport a rekreace;

Tabulka 2: Rozsah dobrovolnictví v občanském sektoru podle oblasti činnosti (ekvivalent plných pracovních úvazků) (%)

(2) vzdělávání;

Země

Kultura, sport, rekreace

Sociální služby

Vzdělávání

(4) sociální služby;

Norsko

57

7

3

Švédsko

51

8

2

(5) životní prostředí;

Finsko

48

14

2

Francie

47

16

9

Česká republika

44

17

3

Itálie

42

24

7

Německo

41

10

2

Holandsko

39

23

16

Slovensko

38

22

1

Polsko

37

28

17

U.K.

31

20

5

Belgie

34

56

1

Maďarsko

31

34

4

Rumunsko

24

42

13

Španělsko

22

29

12

USA

12

37

13

(3) zdraví;

(6) komunitní rozvoj; (7) občanské/advokační organizace; (8) nadace a infrastruktura neziskového sektoru; (9) mezinárodní organizace; (10) profesní organizace a odbory; (11) jiné (Salamon, Sokolowski, List, 2003). Nestátní neziskové organizace můžeme rozlišovat i podle toho, zda zaměstnávají placené zaměstnance. Označení „grassroots“ se vztahuje na typ dobrovolných organizací, které nemají zaměstnance a fungují jako sdružení na základě dobrovolné činnosti svých členů. Druhý typ dobrovolných, neziskových organizací zaměstnává placené zaměstnance (profesionály). Dobrovolníků může být v tomto typu organizace mnoho nebo jen minimum (např. ve správní radě nadace). Podobu dobrovolných občanských sdružení, která zcela nebo především spoléhají na dobrovolnou práci svých členů, mají obvykle základní organizace v oblasti volnočasových aktivit – v umění a v kultuře, v hobby činnostech a především ve sportu. Proto můžeme rozsah grassroots dobrovolnictví v různých zemích posuzovat podle rozsahu volnočasového dobrovolnictví. Mezi země s největším rozsahem dobrovolnictví v oblasti sportu, rekreace a kultury patří Norsko (57 %), Švédsko (51 %), Finsko (48 %), Francie (47 %), Česká republika (44 %) nebo Itálie (42 %) (Salamon, Sokolowski, List, 2003). Tabulka 2 ukazuje, že ve většině evropských zemí je největší podíl dobrovolné práce odveden právě v oblasti volnočasových aktivit, jako je kultura, sport a rekreace (tabulka vychází z přepočtení dobrovolnických

­16

Zdroj: Salamon, Sokolowski, List, 2003; výběr tří oblastí činnosti6 (zaokrouhleno směrem nahoru na celá procenta)

6 Celý seznam oblastí činnosti podle Mezinárodní kategorizace neziskových institucí (ICNPO): kultura, sport a rekreace; vzdělávání; zdraví; sociální služby; životní prostředí; rozvoj; občanské/ advokační; nadace; mezinárodní; profesní; jiné. Součet 100 % by vyšel v řádcích tabulky po započtení dobrovolníků ve všech oblastech, v této tabulce neuvedených.

17

Jiné typologie dělí neziskové organizace podle hlavních funkcí, které pro své členy nebo ve společnosti obecně plní. Nejvýznamnější systematický mezinárodní projekt, který se zabývá srovnáváním neziskového sektoru v různých zemích a který stál i v pozadí kategorizace ICNPO (Johns Hopkins Comparative Nonprofit Sector Project), rozlišuje dvě základní funkce neziskových organizací:

· ·

servisní funkce (neziskové organizace v oblasti sociálních služeb, zdraví, vzdělávání, rozvoje) expresivní funkce (neziskové organizace v oblasti životního prostředí, prosazování zájmů (advokacie), profesní organizace a odbory, kultura, sport a rekreace) (Salamon a kol., 2004)

Základní dobrovolnictví převládá v oblasti volnočasových, rekreačních aktivit a v oblasti prosazování zájmů (tj. plní expresivní funkci), zatímco dobrovolnictví v zaměstnaneckých neziskových organizacích je typicky servisní. Přesto se typologie nedá jednoznačně použít pro vydělení základního dobrovolnictví. Nikde není řečeno, že dobrovolníci v členských organizacích nemohou poskytovat služby – není důvod, proč by grassroots dobrovolnictví nemohlo být servisní. A na druhou stranu dobrovolníky v profesionalizovaných neziskovkách se zaměstnanci najdeme i v oblasti ekologie nebo prosazování zájmů (tj. ve spojitosti s expresivní funkcí). Babchuk a Gordon v klasické typologii dobrovolných organizací (1962, cit. in Pearce, 1993) rozlišují organizace (1) expresivní (vyjadřují nebo uspokojují zájmy svých členů), (2) instrumentální (jsou nástrojem pro dosažení společenské změny nebo výroby zboží a poskytovní služeb pro nečleny), a (3) smíšený typ. Jejich typologie je prakticky stejná jako výše uvedená typologie Salamona, jen místo „servisní“ funkce hovoříme o funkci „instrumentální“. Přitom autoři nedávají typologii do vztahu ani k velikosti organizace, ani k míře její formálnosti nebo k poměru dobrovolníků a placených zaměstnanců v organizaci. Použít tuto typologii k vymezení grassroots dobrovolnictví se tedy ani zde nejeví jako smysluplné. Blíže se budeme těmto tématům věnovat v následující části.

II. Základní (grassroots) dobrovolnictví

II. 1. Definice Český slovník (Hais, Hodek, 1997) definuje slovo „grassroots“ jako (1) venkov, venkovské kraje, venkovské obyvatelstvo, řadoví voliči; venkovský, provinční (např. provinční demokracie); (2) základ, podstata (např. podstata politické organizace); základní, zásadní (např. zásadní studie života v USA). Když se podíváme do Meriam-Websters Collegiate Dictionary, zjistíme, že „grassroots“ je (1) samotný základ nebo zdroj, (2) základní rovina společnosti nebo organizace, především ve vztahu k vyšším nebo více centralizovaným mocenským pozicím. „Grassroots volunteering“ bychom potom měli překládat buďto jako „venkovské, řadové dobrovolnictví“, nebo je raději chápat jako druh dobrovolnictví, které je základem něčeho vyššího (především ve smyslu politické organizace) nebo přímo jako základ demokracie. V USA nezanedbatelná část tohoto typu dobrovolnictví funguje jako základna činnosti politických stran.7 Takzvaná grassroots demokracie předpokládá, že rozhodovací procesy musí probíhat na co nejnižší geografické úrovni organizací a veřejného života. Národní organizace by si podle toho měly zakládat na tom, že podstatná část rozhodnutí se děje v jejich základních organizacích. „Grassroots“ znamená důraz na maximální zakořeněnost v místní komunitě – tj. v grassroots rovině – v kontrastu k národní nebo mezinárodní rovině (Webster Online Dictionary).8 „Grassroots“ dobrovolnictví má dále teritoriální význam místního dobrovolnictví, které se odehrává v určité lokalitě, a to nejen v obcích na venkově (překlad „venkovský“ proto není vhodný), ale i ve městě nebo okrese oproti celonárodnímu nebo mezinárodnímu měřítku. Vždy jde o kontrast, kdy se vymezuje nějaká základnější rovina působení oproti rovině vyšší, takže například i region by mohl v určitém specifickém

7 V České republice v době mezi válkami byla činnost řady masových dobrovolných sdružení také volně navázána na politické strany; komunistický režim v této tradici pokračoval, když většinu dobrovolných organizací nezrušil, ale „obsadil“ a využil pro získání a udržování legitimity a loajality občanů (Frič, Pospíšilová, 2010). Proměna politických stran v moderní společnosti a jejich vztah k dobrovolné participaci občanů již představuje samostatné téma, které není předmětem studie. 8 http://www.websters-online-dictionary.org/definitions/Grassroots+democracy?cx=partner-pub0939450753529744%3Av0qd01-tdlq&cof=FORID%3A9&ie=UTF-8&q=Grassroots+democracy&sa=Sea rch#890 (cit. 9. 2. 2011).

­18

19

kontextu být vnímán jako grassroots ve vztahu k národní nebo evropské rovině; obvykleji bychom však řadili region k rovině vyšší, která vyrůstá z „grassroots“ úrovní obcí a měst. Z teritoriálního hlediska jsem se setkala s rozdělením dobrovolných organizací na (a) komunitní (tj. lokální), (b) městské, (c) národní a (d) mezinárodní;9 chyběla tam však jinak důležitá regionální rovina. „Grassroots“ dobrovolnictví má i komunitní aspekt. Na základě předkládané rešerše literatury není možné jednoznačně říci, jestli je pojem „grassroots“ dobrovolnictví naprosto totožný s pojmem „komunitní“ dobrovolnictví, nebo jestli má každý pojem i něco svého navíc. Oba pojmy jsou z anglosaské literatury, i když asi z jiných kulturních či oborových tradic,10 a ani jeden není jednoduché do češtiny přeložit. Každopádně je grassroots dobrovolnictví do velké míry totožné s komunitním dobrovolnictvím. Předpokládáme, že slouží nějakému místnímu společenství, že z něj vyrůstá a zároveň je podporuje a buduje (komunitní svépomoc, komunitní identita). Grassrooots dobrovolnictví je podle Davida Smitha součástí komunity, která je chápána jako místní síť vztahů mimo rodinu (Gans, 1962, cit. in Smith 1997a: 288). Na grassroots dobrovolnictví se v literatuře upírá stále větší pozornost jako na prostředek budování komunity (community building) a občanské angažovanosti. Místní sdružení jsou vnímána jako způsob, jak mohou místní lidé zlepšovat kvalitu života ve své obci (sousedství). Místní základní organizace v obci poskytují služby, které by tam jinak nebyly (Toepler, 2003). Význam slova „grassroots“ je jednoznačně utvářen protikladem k vyšším rovinám hierarchie, a to nejen v teritoriálním významu, ale velmi často i v kontextu hierarchie určité organizace. Již jsme to naznačili odkazem k systému fungování politických stran, které by v demokracii měly vyrůstat z grassroots dobrovolnictví a angažovanosti občanů v místních organizacích. Typickým příkladem grassroots dobrovolnictví je dobrovolná, neplacená činnost v základních dobrovolných organizacích, sdružených do větších svazů. Do grassroots dobrovolnictví tak patří činnost v základních organizacích zahrádkářů, fotbalistů, pěstitelů drobného zvířectva, modelářů, cvičitelů psů, v turistických oddílech, v místních družinách Skauta apod. Každá základní organizace národního nebo

9 Nevládní organizace podle teritoriální úrovně spolupráce (Wikipedie) http://en.wikipedia.org/wiki/ Non-governmental_organization (cit. 9. 2. 2011). 10 Pojem „komunitní“ má hlubší zázemí v sociologii, kdežto slovo „grassroots“ je patrně více doma v politologii (tuto hypotézu však nemám podloženou systematickým zkoumáním). Např. v sociologii existuje obor komunitních studií (community studies), který se věnuje studiu politické kultury, občanské společnosti, veřejné správy i hospodářství v obcích nebo jiných „komunitách“; kromě toho existuje metodologický pojem „komunitní studie“ (community study) pro specifický výzkumný design, druh případové studie zacílený na „komunitu“. S podobným zázemím pro slovo „grassroots“ jsem se v sociologii ani ve studiích občanské společnosti a neziskového sektoru nesetkala.

­20

regionálního sdružení je „grassroots“ organizací, ať již v oblasti sportu, kultury, sociálních služeb nebo vzdělávání. Kontrast k vyšším rovinám hierarchie nemusí nutně být jen v rámci organizační struktury určitého svazu (tj. vztah mezi svazem, základní jednotkou a členem), i když to je pro pojem grassroots dobrovolnictví typické. V dokumentech na internetu jsem se setkala i s označením „grassroots“ pro činnost individuálních dobrovolníků nečlenů, kteří pracují jako řadoví dobrovolníci v rámci velké národní či mezinárodní organizace. (Například když americký fond pro UNICEF hledá řadové dobrovolníky, „pěšáky“, kteří by ve svém bydlišti o fondu informovali a dělali drobný fundrasing.11)12 Posledním, také ne úplně typickým významem „grassroots dobrovolnictví“, je dobrovolnictví zaměřené přímo na poskytování pomoci a kontakt s klientem nebo terénem. „Grassroots“ znamená dělat něco opravdově, být přímo u toho a vidět skutečné výsledky své práce (ve smyslu být blízko těm, kterým pomáhám).13 V tomto smyslu jsou často kritizovány mezinárodní nevládní organizace, které pomáhají rozvoji v chudších zemích světa, protože jim „grassroots“ chybí. Přicházejí do země zdaleka, neznají místní podmínky, nejsou v kontaktu s realitou, a proto neumějí poskytnout efektivní pomoc, i když zaměstnají dobrovolníky na práci. Za klíčovou v odborné literatuře lze považovat definici Davida Smitha, který pojem „grassroots organization“ pro oblast studií neziskového sektoru a dobrovolnictví objevil a definoval. Smith v článku z roku 1997 ukázal, že základní sdružení jsou často mimo záběr kvantitativních studií, které ve výběru vzorku vycházejí z registrů, které čistě dobrovolnické organizace bez zaměstnanců ani neobsahují. Hovoří o nich metaforicky jako o „temné hmotě“ vesmíru neziskovek, protože nejsou vidět a nikdo si jich nevšímá. Podle jeho kvalifikovaných odhadů převažují grassroots organizace tu viditelnou – zkoumanou a popisovanou – část neziskového sektoru či občanské společnosti v poměru 10 ku 1. Na pomyslné mapě neziskového sektoru USA podle něj chybí 90 % neziskovek (1997b: 128). K tomuto závěru se detailněji vracejí nebo jej přebírají i další autoři, např. Toepler ve studii grassroots dobrovolnictví oblasti kultury a umění (2003). V podstatě

11 http://volunteers.unicefusa.org/volunteering/vol07_positiondescription.pdf (8. 2.2011). 12 Nebo když velká národní nadace za účelem vybudování muzea vypíše program pro řadové dobrovolníky, kteří mají pomáhat plnit velké cíle prací v místních komunitách, organizacích, firmách (roznášet letáky, brožury, pořádat malé sbírky apod.). Zdroj: Grassroots Volunteer Program of The Army Historical Foundation, http://www.armyhistory.org/ahf.aspx?pgID=893 (8. 2. 2011). 13 Jako například když Vodafone ve Velké Británii vyzývá dobrovolníky k dobrovolné činnosti v obcích: „Můžete pomoct s řízením recyklace místního odpadu nebo pomáhat dětem, které si nevěří, – je mnoho způsobů, jak pomoct ve vaší místní oblasti a vidět opravdové grassroots výsledky.“ (zvýraznění autorka) http://worldofdifference.vodafone.co.uk/news/archives/766 (8. 2. 2011).

21

nenajdeme odborný článek, který by obsahoval pojmy „grassroots“ a „volunteering“ a neodkazoval by více nebo méně na práci Smitha. Z toho důvodu uzavírám tuto část prezentací Smithovy definice, přičemž jejími klíčovými body se budeme detailněji zabývat dále. Grassroots sdružení („grassroots associations“) jsou „neziskové skupiny se sídlem v lokalitě, v zásadě autonomní, vedené dobrovolníky a s oficiálním členstvím dobrovolníků“ (Smith, 1997a). Posledním bodem, členstvím dobrovolníků, Smith ztotožňuje grassroots dobrovolnictví s členským dobrovolnictvím („associational volunteering“) a dává je do protikladu k servisním, dobrovolnickým programům, které fungují při profesionalizovaných neziskových organizacích.14 Smithův pohled na základní, místní dobrovolnictví ve stručnosti a s určitou mírou zjednodušení představuji v tabulce 3. Tabulka 3: Vymezení grassroots dobrovolnictví Členské dobrovolnictví (= grassroots)

Programové dobrovolnictví

dobrovolná neziskovka = většinou jde o místní sdružení

neziskovka se zaměstnanci = součást širší kategorie „zaměstnaneckých organizací“, které zaměstnávají placené zaměstnance (profesionály) a existují i v jiných sektorech (veřejná správa, firmy)

organizace nemá žádné nebo jen pár placených zaměstnanců

organizace má placené zaměstnance

dobrovolník = aktivní člen

dobrovolník = „naverbovaný“ nečlen

jádro činnosti: komunitní s politickým přesahem

jádro činnosti: služby bez politického přesahu

účel činnosti: především členský neboli vzájemný prospěch

účel činnosti: především externí neboli obecný prospěch

hlavní zdroj: práce a nadšení vlastních členů (• relativní nezávislost na vnějších zdrojích a možnost být i radikální)

hlavní zdroj: vnější granty a smlouvy (• relativní závislost na vnějších zdrojích a nutnost respektovat pravidla donorů)

obvykle malá hierarchičnost a horizontální uspořádání organizace (tj. základní organizace, nikoli hierarchicky uspořádaný a centralizovaný svaz, jehož je základní organizace součástí)

obvykle hierarchická struktura a centralizace

Zpracovala autorka podle Smitha (1997a, 1997b, 2010)

Smith ve svém pojetí grassroots sdružení vychází z ideálu základního sdružování, které má politické přesahy a vede k aktivizaci občanů. I přestože se většina základního sdružování a dobrovolnictví týká v zásadě nepolitických oblastí (kluby kuželkářů, zahrádkářů, amatérských ornitologů apod.), Smith předpokládá, že mají určitý politický přesah, že se v nich někdy odehrávají i politické debaty a že učí své členy i politickým dovednostem, jako je uspořádat mítink, sepsat petici apod. (více k tomu v části II.8). Z toho důvodu jako jádro jejich činnosti uvádí „komunitní činnosti s politickým přesahem“. Jako protipól grassroots dobrovolnictví staví Smith dobrovolnictví v programech zaměřených na poskytování služeb, kde jsou dobrovolníci spíše v roli neplacených zaměstnanců a hledí si jen své předepsané role v organizaci či programu. Proto zde politický přesah neuvažuje a já jej v tabulce neuvádím. Jde však o určité zjednodušení. Smith přitom totiž ponechává stranou zájmu fenomén profesionalizovaných advokačních neziskových organizací, jako jsou Greenpeace nebo Transparency International. Jde o organizace, které se hlásí k hodnotám občanské společnosti, ale zároveň ve své práci spoléhají především na placené zaměstnance a nejsou tedy grassroots. Jejich dobrovolníci jsou obvykle nečlenové, protože nejde o masové členské organizace, a fungují v rámci naplánovaných a profesionálně vedených kampaní nebo programů. Chci tím upozornit na fakt, že programové dobrovolnicví v zaměstnaneckých (tj. profesionalizovaných) organizacích se netýká jen servisní oblasti, ale i oblasti aktivismu a ovlivňování politiky a politický přesah mu tedy rozhodně nechybí. Smith dále upozorňuje, že základní sdružování a dobrovolnictví nemusí nutně odpovídat normám a hodnotám, které se obvykle spojují s občanskou společností, jako je rovnost, tolerance, svoboda nebo nenásilí. Definice grassroots dobrovolnictví totiž nevylučuje společensky neschvalované činnosti a organizace (např. radikální hnutí používající násilí, nacionalistické nebo rasistické organizace, sdružení fotbalových fanoušků). Grassroots dobrovolnictví obnáší i sociální hnutí, která někdy překračují stávající zákony v rámci boje za to, co vnímají jako veřejně prospěšný cíl (ochrana životního prostředí, boj proti bezpráví, nespravedlnosti apod.) Tuto jejich roli, schopnost nezávislosti a výjimečně i radikalismu, považuje Smith v zásadě za přínosnou (1997a). V následujících částech se detailněji věnuji vybraným aspektům Smithovy definice grassroots dobrovolnictví a každá z nich představuje zároveň určitou výzvu této tradiční definici. Budeme se tak vlastně dívat na hranice grassroots dobrovolnictví skrze případy, které jsou hraniční nebo již stojí mimo tradiční definici.

14 Převážně jde o neziskové organizace, ale programové dobrovolnictví se týká i institucí veřejné správy nebo firem (např. nemocnice s právnickou formou s. r. o.). Rozlišení mezi programovým a členským dobrovolnictvím se budu věnovat dále v textu.

­22

23

II.2. Členství a grassroots dobrovolnictví Pojem základní dobrovolnictví se obvykle pojí s členským dobrovolnictvím. Hovořit o základních dobrovolnících tak vlastně znamená mluvit o členech základních organizací. Smith rozlišuje pasivní členství, které přináší finanční a názorovou podporu organizace, a aktivní členství, které znamená i příspěvek času. To má dvě základní podoby – buď účast na schůzích a akcích, což Smith za dobrovolnictví nepovažuje, nebo dobrovolnou práci pro organizaci bez nároku na odměnu, tj. grassroots dobrovolnictví (Smith 1997b: 122–123). Členství v dobrovolných organizacích a dobrovolnictví spolu pozitivně souvisí v každé zemi. V zemích, kde je vysoký podíl členů, zjišťujeme i vysoký podíl formálních dobrovolníků. V USA nebo Nizozemí, kde je nejvyšší podíl členů, je také největší podíl formálních dobrovolníků (Musick, Wilson, 2008: 13). V České republice nedávný výzkum ukázal, že více než polovina členů dobrovolných organizací je zároveň dobrovolníky. Záleží však na oblasti činnosti (v sociálních službách je 96 % členů zároveň dobrovolníky, v oblasti ekologie 73 %, ve sportu, v zájmových organizacích nebo v nezikovkách v oblasti vzdělávání kolem 50 %, zatímco v odborech a profesních komorách je podíl dobrovolníků mezi členy jen 27%) (Frič, Pospíšilová a kol. 2010). Přesto se nedá členství a dobrovolnictví jednoduše ztotožnit. Kromě již zmíněného faktu, že členství obnáší i jiné aspekty, než jen dobrovolnictví, jde o to, že řada dobrovolníků pracuje prostřednictvím organizací, jichž nejsou členy. O podílu dobrovolníků – nečlenů v jednotlivých zemích nemám k dispozici data, ale je jisté, že bude vyšší tam, kde je hodně rozvinuté tzv. programové dobrovolnictví. Naopak nízký podíl dobrovolníků – nečlenů bude tam, kde je silná tradice spolkového života a členského dobrovolnicví. Výzkum v České republice ukázal, že devět z deseti dobrovolníků pracuje pro dobrovolnou organizaci, jíž jsou členy (Frič, Pospíšilová, 2010). Když se objevily studie, které oznamovaly úpadek občanské společnosti (Putnam, 2000), věnovali badatelé zvýšenou pozornost sledování podílu členů dobrovolných organizací v populaci. Přestože určité tendence k poklesu členství v dobrovolných organizacích např. v USA lze vysledovat (Musick, Wilson, 2008), nic takového neplatí v dlouhodobé perspektivě o dobrovolnictví. Halman na základě dat o dobrovolnictví v Evropě mezi roky 1981 a 1999 dokládá, že celkově vzato se úpadek dobrovolnictví nekonal (v některých zemích došlo k nárůstu, v jiných zase k poklesu) (2003). Podle Ingleharta za stabilním počtem dobrovolníků stojí příslušníci mladé generace, kteří převyšují starší generaci v míře dobrovolnictví. A nejde podle něj jen o počty, ale také o charakter dobrovolnictví – mládež se zapojuje do dobrovolné činnosti bez členství v konkrétní organizaci (Inglehart 2003). Členství klesá, ale dobrovolnictví zůstává stabilní, protože se objevil nový světový fenomén – dobrovolník nečlen.

­24

Jedná se o nástup nového typu dobrovolníků, kteří nepracují dlouhou dobu pro jednu konkrétní organizaci a nejsou jejími členy. Spíše jim nezáleží na tom, pro kterou organizaci pracují; podstatné je, jakou práci vykonávají. Jde o posun od dobrovolnictví založeného na dlouhodobé organizační loajalitě a spojeného se členstvím, k dobrovolné práci, kterou si vybírají a „řídí“ sami dobrovolníci s ohledem na své cíle – s ohledem na svoji osobní integritu, rozvoj osobnosti a poznání, udržování konkrétní a smysluplné životní biografie, rozvoj pracovní kariéry a podobně. (Dekker, Halman, 2003). Lesley Hustinxová a Frans Lammertyn z hlediska tohoto posunu rozlišují kolektivní a reflexivní typ dobrovolnictví (2004). Reflexivní dobrovolnictví lze nazvat také individualizované nebo můžeme hovořit o dobrovolnictví a la carte, čímž chceme poukázat na to, že dobrovolníci si svoji práci vybírají jako z jídelního lístku, podle toho, na co mají „chuť“. Ale individualizovaný občan ještě neznamená egoistický občan (Rothstein 2001: 219). Individualizovaní dobrovolníci chtějí pomáhat, jen na to jdou jinak než tradiční dobrovolníci. Nový typ dobrovolníka tak trochu odráží celospolečenské změny, tzv. nástup druhé nebo pozdní modernity (Beck, 1992; Giddens, 2000). Občan, který chce pomáhat, před sebou vidí celou škálu aktivit, kterým by se mohl věnovat, a rozhoduje se, kterou zvolí. Taková volba je málokdy trvalá a dobrovolníci mají tendenci střídat různé práce. Svět je proměnlivější, nejistější, více rizikový a lidské životy víc zaneprázdněné, víc v pohybu a méně předvídatelné. Pro část dobrovolníků je stále méně představitelné být členem nějaké organizace delší dobu. Tradiční dobrovolné organizace, kde veškerou práci vykonávají dobrovolně členové, jako by toho najednou chtěly po svých lidech moc: moc angažovanosti na moc dlouhou dobu, moc bezpodmínečně a loajálně. Autoři proto s poklesem počtu členů a nárůstem počtu lidí, kteří občas dobrovolničí, spojují i předpoklad epizodičnosti a krátkodobosti dobrovolnictví (Mcduff, 2005; Rochester, Paine, Howlett, 2010; Frič, Pospíšilová a kol., 2010). Tohoto trendu si všímají i neziskové organizace, které se snaží přelétavého dobrovolníka zachytit: „Vstupujeme do věku dobrovolnictví. Generace X posunula charitu od hierarchických organizací, jako je Červený kříž, ke grassroots, epizodickému dobrovolnictví, jako je doučování dětí v místní čtvrti. (...) Přidejte se k epizodickému dobrovolnictví: krátkodobé, projektové, místní a v přímém kontaktu s realitou – to je typ charity, který zlepší vaši karmu a vaši kariéru.“ 15 Přestože uvedený citát spojuje základní dobrovolnictví s krátkodobým, epizodickým typem individuálního dobrovolnictví, není to závěr, který by vyplýval ze studia literatury. Základní dobrovolnictví, jak je definuje Smith,

15 http://www.taprootfoundation.org/about/media/newsroom/2005-05-29.php (8.2.2011).

25

zůstává spojeno se členstvím, a je proto také většinou dlouhodobé. Jsme v situaci, kdy se střetávají tradiční a nové formy dobrovolnictí a kdy nové trendy nabourávají staré definice. Vyřešit tyto reálné nebo zdánlivé rozpory však není úkol pro rešerši literatury, ale rozsáhlejší teoretickou analýzu.

II.3. Členské vs. programové dobrovolnictví Základní dobrovolnictví jako v podstatě spolkové dobrovolnictví definuje Smith v protikladu k tzv. programovému dobrovolnictví. Instituce, které fungují na bázi placených zaměstnanců (a může se jednat o neziskovky, ale stejně tak státní nebo veřejnou správu i firmy), využívají práci dobrovolníků, kteří nejsou jejich členy, často formou tzv. dobrovolnických programů (např. dobrovolníci v nemocnicích, dobrovolníci v domovech důchodců, programy po vzoru amerického Big Brothers Big Sisters). Programové dobrovolnictví je silně rozvinuté v USA a po roce 1989 bylo do některých postkomunistikých zemí „importováno“ spolu s podporou demokracie a občanské společnosti. Podstatná část finančních prostředků zahraničních nadací nebo zahraničních vlád určených na podporu demokratizace a rozvoje občanské společnosti směřovala nikoli k ryze dobrovolným grassroots sdružením, ale k profesionálním občanským organizacím (ať již servisním nebo expresivním), které spoléhají především na zaměstnance (Císař, 2008). Zatímco grassroots dobrovolníci jsou jakožto členové zároveň „vlastníky“ organizace, pro kterou pracují, a mohou spolurozhodovat o jejím osudu, programoví dobrovolníci jsou v dosti odlišném postavení. Jejich postavení se podobá pozici placených zaměstnanců – mají svoje vymezené role v rámci organizace a jejich práce je činností ryze pro druhé, protože na vedení organizace nemají žádný podíl (Pearce, 1993). Kromě odlišného postavení dobrovolníka v rámci organizace je rozdíl i v účelu práce. Dobrovolník-člen pracuje pro organizaci a tím zároveň pro sebe. Jádrem členského dobrovolnictví je vzájemný prospěch (i když můžeme jistě hovořit i o obecném prospěchu z jejich činnosti, viz část II.8). To znamená, že například dobrovolníci a zároveň členové Sokola dobrovolně uklízejí „své“ hřiště, vymalují „svoji“ tělocvičnu, dobrovolně organizují sportovní akce především pro svoje členy a na společných setkáních řeší problémy své organizace. Naopak například dobrovolníci v nemocnici přicházejí do „cizí“ instituce a pomáhají „cizím“ lidem. Jejich vlastní prospěch z činnosti je spíše v rovině pocitu radosti, že někomu pomohli, nebo v dojmu, že se naučili něco užitečného, co jednu využijí, případně že se dověděli něco důležitého sami o sobě.

Rochester, Paine, Howlett, 2010; Zimmeck, 2001). Se základním dobrovolnictvím v převážně dobrovolnických organizacích se spojuje model řízení dobrovolníků „podomácku“, zatímco s programovým dobrovolnictvím se spojuje „moderní“ styl řízení (Zimmeck, 2001); podobné je rozdělení na styl řízení zaměřený na členství a styl zaměřený na program (Meijs, Hoogstad, 2001). Příručky, knihy nebo kurzy o řízení dobrovolníků se přitom týkají právě moderního, programového stylu řízení, protože styl řízení „podomácku“ v podstatě ani profesionálním řízením – managementem – není. Jednou z výjimek je text Řízení v dobrovolnických skupinách a organizacích (Ockenden, Hutin, 2008).

Moderní styl řízení

· · · · ·

Synonyma: byrokratický, pracovní, formální, programový Hlavní představa: dobrovolnictví jako práce bez platu a dobrovolník jako „lidský zdroj“ Styl řízení: spíše formální Vhodnost: pro větší, hierarchické organizace nebo organizace, které poskytují nějaký druh služby (vedle služeb sem však můžeme přiřadit i profesionální obhajobu veřejného zájmu, viz Frič, Pospíšilová a kol., 2010) Komentář: Neziskové organizace tento model přebírají, protože v jejich okolí jsou jiné organizace, které jej již mají, a hrozí, že jim proto potenciální dobrovolníky přeberou. Některé výzkumy ukazují, že dobrovolníci sami oceňují formálnější řízení a pečlivou organizaci své práce (Rochester, Paine, Howlett, 2010: 151). Druhým důvodem příklonu k tomuto typu řízení je, že organizace jako poskytovatelé veřejné služby musí dokazovat svoji efektivitu donorům a zainteresovaným aktérům a mnohdy je to již obsaženo jako podmínka v žádosti o granty. Proto musí umět dobrovolníky detailněji řídit, monitorovat a vykazovat, což jim tento styl řízení umožňuje. S dobrovolníky pracují podobně jako se zaměstnanci. Dobrovolníci se získávají na základě předem dohodnutých procedur. Motivací jsou mj. školení, krytí výloh, pojištění, hodnocení a ocenění. Dělba práce je maximální (speciální a často písemně vymezené úkoly).

Dva rozdílné typy dobrovolnictví literatura spojuje také s rozdílným přístupem k řízení dobrovolníků (Smith, 1997; Meijs a Hoogstad, 2001;

­26

27

Styl řízení „podomácku“ („home grown“)

· · · · ·

Synonyma: neformální, demokratický, kolektivní, členský Hlavní představa: dobrovolnictví jako participace Styl řízení: méně formální nebo neformální Vhodnost: pro menší, méně hierarchické (tj. rovnostářské), především členské organizace (ale např. podle Zimmeck to mohou být i organizace s placenými zaměstnanci) Komentář: Tento styl řízení je neformální, ad hoc. Dobrovolníci se získávají na bázi přátelství, známostí, neformálně. Motivací jsou především zábava, radost, kolektivní hodnoty a normy přátelství. Dělba práce je minimální, členové dělají, co je potřeba, a zastávají v organizaci různé role (Cameron, 1999; Netting a kol, 2005; obě cit. in Rochester, Paine, Howlett, 2010).

Meijs a Karr (2006) na případové studii skautů v USA a v Nizozemí identifikují řadu rozdílů mezi oběma styly vedení dobrovolníků. Programový, moderní styl řízení je formálnější, aktivně rekrutuje členy a funkcionáře i mimo okruh spolupracovníků, přátel a známých, přijímá je na základě formálních procedur, podrobuje je formálním školením, vykazuje jejich činnost apod. Členský typ řízení dobrovolníků „podomácku“ je kolektivnější, méně formální a méně orientovaný na výsledek či efektivitu, členy získává z okruhu přátel a známých, funkcionáře „podomácku“ z dlouhodobých členů, školení jsou nepovinná apod. Grassroots dobrovolnictví je v literatuře převážně spojováno se  stylem řízení dobrovolníků „podomácku“. Ostatních alternativ si literatura nevšímá. Stranou například zůstává možnost, že bychom našli moderní styl řízení v ryze členských sdruženích. Výzkum Friče a Pospíšilové v České republice přitom ukázal, že dvě pětiny dobrovolníků, kteří se setkali s moderním stylem řízení 16, dobrovolně pracují v ryze členských organizacích, které nemají žádné zaměstnance. Podle autorů se formální, moderní styl řízení stává normou, která vytlačuje řízení dobrovolníků „podomácku“ i z amatérských dobrovolných organizací, kde měl svoje místo a opodstatnění (Frič, Pospíšilová a kol., 2010: 142–163).

16 Tj. setkali se se čtyřmi nebo více prvky formálního řízení, jako jsou tyto: v organizaci působí koordinátor dobrovolníků, dobrovolník prošel cíleným školením, dobrovolník prošel vstupním interview, dobrovolník obdržel popis práce, byla požadována reference, dobrovolník s organizací uzavřel smlouvu, dobrovolník byl vyslán dobrovolnickým centrem.

­28

II.4 Pnutí mezi grassroots dobrovolnictvím a profesionalizací Jako profesionalizaci neziskové, dobrovolné organizace označuji situaci, kdy dobrovolná organizace začne zaměstnávat placené zaměstnance namísto dobrovolníků. Proces profesionalizace se může týkat vývoje jedné organizace v procesu času. Smith píše o tom, že grassroots sdružení jsou často relativně krátkodobá a že pokud existují delší dobu, mají sklon k rostoucí složitosti a byrokratizaci, až k tomu, že se z nich stane neziskovka s placenými zaměstnanci. Ve spojitosti s tím potom popisuje i proces deradikalizace (u té malé menšiny radikálních grassroots sdružení), kdy sdružení veřejná správa nebo nadace poskytují vnější financování na servisní prvky jejich činnosti a tím je kooptují a „odzbrojí“ (1997a). Proces profesionalizace se však může týkat i občanské společnosti či neziskového sektoru jako celku (tj. grassroots sdružení ubývá a vzniká víc nových, profesionálně založených organizací). Lester Salamon pozoruje profesionalizaci neziskového sektoru v USA. od 80. let 20. století především (a) v nástupu fundraisingu jako specializované profese, (b) ve vzniku řady zprostředkujících organizací, které poskytují zázemí ostatním dobrovolným neziskovým organizacím, (c) v založení výzkumného a vzdělávacího aparátu, zaměřeného specificky na neziskový sektor, (d) v tisku zaměřeném na neziskový sektor (2005: 93–95). Theda Skocpolová chápe odklon od členství směrem k profesionálním organizacím s programovým stylem řízení dobrovolníků jako transformaci americké občanské společnosti. Posun podle ní nastal jednak směrem k novým, profesionálně vedeným advokačním organizacím, které nahradily masová sociální hnutí 60. a 70. let 20. století, a jednak k profesionálním servisním neziskovým organizacím, které se pohybují v roli expertů na danou oblast a také v roli mluvčích svých klientů (2003). Profesionalizace ale neznamená jen sám fakt zaměstnávání placených osob – jakýsi efekt „vytlačování“ amatérů profesionály –, ale především větší dělbu práce, specializaci, vyšší formalizaci činnosti a s tím spojené profesionální normy a hodnoty, které do organizace vnáší profesionální zaměstnanci. Étos profesní tak vytlačuje étos občanský (Jantulová, 2005: 143). Podle definice Davida Smitha bychom do grassrooots dobrovolnictví neměli zahrnout dobrovolnou práci v organizacích, které spoléhají především na zaměstnance (říkal jim „work organizations“ 17). Základní dobrovolnictví

17 Přesný překlad by tedy byl „pracovní organizace“. Ale protože i ve sdruženích jde o práci, připadá mi vhodnější překlad „zaměstnanecké organizace“, protože hlavním znakem je, že zaměstnávají placené zaměstnance (a k dobrovolníkům přistupují také trochu jako k zaměstnancům).

29

a zaměstnanecké organizace se neslučují (viz tabulka 3). Z praxe i literatury však víme o řadě nevládních neziskových organizací, které jsou malé, mají místní charakter (působí přímo v lokalitě) a pracují s dobrovolníky, ale zaměstnávají několik zaměstnanců, kteří neziskovku řídí a zodpovídají za její chod. Tyto nevládní organizace nejsou velké nadace ani nemocnice, ani národní humanitární organizace, nejde o hierarchické velké organizace. Proto se nezdá praktické je z úvah o grassroots dobrovolnictví zcela vyloučit. Dalo by se uvažovat o grassroots dobrovolnictví i nějak jinak? Nina Eliasoph tvrdí, že tradiční definice grassroots dobrovolnictví je zastaralá, protože svět dobrovolnictví se v posledních desetiletích zásadně proměnil, a to v Americe stejně jako v Evropě (2009). Vznikla zde vrstva profesionálních nebo poloprofesionálních neziskovek, které plní servisní funkce (jako doplněk nebo náhrada státu) a které přitom financuje stát nebo nadace. Mnoho z nich funguje na místní rovině jako komunitní organizace, využívají ve své činnosti dobrovolníky a kladou si explicitně za cíl rozvíjet občanskou společnost a emancipovat a vzdělávat znevýhodněné nebo vyloučené občany. Přestože si kladou cíle jasně spojené s ideálem občanské společnosti, podle klasické definice je nemůžeme považovat za grassroots sdružení, tedy za onu tradiční oporu občanské společnosti a participativní demokracie. Tyto organizace totiž nejsou ryze dobrovolné ani vzájemně prospěšné a nespadají tedy do definice grassroots organizací podle Smitha. Eliasoph jim proto navrhuje říkat místo toho „emancipační projekty“ („empowerment projects“) (2009). Eliasoph provedla v USA čtyřletý etnografický výzkum (zúčastněné pozorování) tří místních emancipačních projektů zaměřených na znevýhodněnou mládež ve věku 5–18 let (bezpečné trávení času po škole, pomoc s úkoly, letní programy pro mládež apod.). Na základě jejich detailní znalosti a s využitím podobných výzkumů ve Francii, Belgii, Itálii, Albánii a Kanadě formuluje několik zásadních rozdílů oproti tradičním grassroots dobrovolným organizacím a zároveň tím zpochybňuje tradiční definici grassroots sdružení. S určitou mírou zjednodušení toto pojetí shrnuji v tabulce 4. Je evidentní, že její pohled je výzvou a vede k určité redefinici role tradičního grassroots dobrovolnictví.

Tabulka 4: Rozdíl mezi tradičním grassroots dobrovolnictvím a emancipačními projekty Tradiční grassroots sdružení

Emancipační projekty

1. Paternalistický odstup mezi klienty a těmi, kdo jim pomáhají

1. Přístup ke klientům jako k rovným občanům

Tradiční dobrovolnictví má sklon přitahovat lidi z privilegovaných vrstev (vzdělanější, majetnější). Jejich dobrovolná pomoc potřebným je efektivní, ale má často konotaci soucitu a trochu shlížení shora.

Emancipační projekty mají dvojí cíl: pomáhat a zároveň emancipovat. Součástí pomoci je snaha naučit klienta postarat se sám o sebe. K potřebným se přistupuje jako k rovným občanům a jsou sami vtahováni do činnosti jako dobrovolníci.

2. Není potřeba průhlednost ani expertiza

2. Nutnost průhlednosti a expertizy

Tradiční dobrovolná sdružení nemusí skládat účty širší veřejnosti, nemají povinnost vykazovat výroční zprávy, nemusí dokazovat, jak byly úspěšné.

Emancipační projekty musí uspokojit instituce, které je financují, a musí často ve velmi krátkých intervalech podávat výkazy činnosti. Musí dokazovat, že jsou grassroots a že měly úspěch (počty dobrovolnických hodin, počty dobrovolníků z řad znevýhodněných občanů, počty obsloužených klientů apod.)

3. Osobní známosti a málo diverzity

3. Diverzita

Tradiční dobrovolná sdružení spojují podobné lidi, mají tendenci být vnitřně sociálně homogenní (z hlediska vzdělání, náboženství, národnosti apod.) Mohou se před vnějším okolím i uzavírat a nikdo je nenutí být otevřené a inkluzivní.

Emancipační projekty musí být sociálně inkluzivní a otevřené – je to jedna z hodnot, které musí podle dárců (vlády, nadací) naplňovat.

4. Odpojenost od politiky a institucí

4. Napojenost na politiku a instituce

Tradiční dobrovolná sdružení často nemají žádné nebo jen minimální politické přesahy, zaměřují se na svoje úzké zájmy a o víc se nezajímají.

Mají potřebu sledovat a diskutovat politiku, trendy a opatření, která se dotýkají jejich financování (a tedy obecněji hodnot, občanské společnosti apod.)

Autorka podle Eliasoph (2009)

­30

31

Když vyjdeme z článku Eliasoph, můžeme dovodit, že „emancipační projekty“ nejsou tradiční grassroots organizace, ale ani tradiční servisní organizace, které proti sobě stavil ve své definici Smith. Vymykají se jeho pojetí grassroots, protože jejich dobrovolnictví sice není členské, ale zároveň proto ještě není nepolitické – naopak se aktivně hlásí k hodnotám občanské společnosti a participace. Podle Eliasoph se jedná o novou organizační formu správy, která má řadu specifik. I když se v mnohém podobá grassroots organizacím (jsou lokální, řeší problémy místních lidí, pracují s dobrovolníky, hlásí se k občanské společnosti), liší se ve dvou základních věcech – spoléhají na placené zaměstnance a jsou závislé na vnějším financování. To má řadu praktických důsledků pro jejich fungování i jejich roli ve společnosti (Eliasoph 2009). Zaprvé, jejich servisní role může být v částečném protikladu k souběžnému požadavku na emancipaci klientů. V souladu s požadavkem emancipace jsou do poskytování služeb vtahováni sami klienti, ale musí se jim proto vyjít vstříc a povahu služby vhodně upravit (načasování apod.) – to však zase může vést k málo účelnému a efektivnímu plnění služby. Zadruhé, požadavek na vykazování činnosti vnáší do práce organizace formální požadavky (např. problémová mládež si má každý den zaznamenávat odpracované hodiny). Tento duch formální evidence ale činnost organizace vlastně znesnadňuje (až polovina času dobrovolníků se stráví diskutováním o způsobu vykazování a vykazováním). Zatřetí, požadavek inkluzivity a diverzity vede k tomu, že se v organizaci často setkávají neznámí lidé, a očekává se, že budou spolupracovat (dobrovolníci se střídají, odcházejí a přicházejí noví). To se těžko slaďuje s požadavkem vytvořit pro klienty přátelské a pohodlné prostředí. Eliasoph přesvědčivě popsala pnutí mezi duchem dobrovolnictví, spojeným s přátelstvím, neformálností a pohodou, a profesionálním duchem formálního řízení a výkaznictví (viz tabulka 4). Problémům, do kterých se dostává grassroots organizace se svými dobrovolníky ve chvíli, kdy se snaží poskytovat služby na profesionální úrovni, se věnuje řada článků. Dokázat ryze dobrovolným způsobem poskytovat kvalitní služby není jednoduché a není ani nijak samozřejmé, že by se to mohlo dařit. Z hlediska Smithovy definice grassroots organizací je to již hraniční situace, protože jádrem činnosti grassroots sdružení by měl být vzájemný prospěch členů (i když Smith počítal i s obecně prospěšným přesahem některých sdružení, viz část II.8). V okamžiku, kdy grassroots sdružení začíná poskytovat veřejně prospěšné služby (jako je to v případě vzdělávání), stává se pro ně aktuální i otázka moderního managementu dobrovolníků. Milligan a Fyfe upozorňují, že kvalitní poskytování služeb vyžaduje profesionalizaci dobrovolné organizace, což ale může mít za následek ztrátu dobrovolníků a ztrátu emancipačního efektu organizace na místní komunitu (2005).

­32

Gardiner a West (2003) shrnují možné problémy komunitních (grassroots) organizací s pokytováním služeb takto:

· · · · · · · · · · ·

Chybí jasné poslání, vize nebo deklarace hodnot organizace Nefunkční správní rada Špatné finanční řízení Chybí strategické plánování Chybí nutné procedury a opatření Vysoká fluktuace zaměstnanců a dobrovolníků Neumí využívat technologie Některé potřebné služby v nabídce chybí Špatné vnímání komunitou, nedůvěra k organizaci Chybí koordinace a spolupráce s ostatními poskytovateli služeb Závislost na omezeném počtu zdrojů financování

Přestože tyto typy organizací jsou obvykle velmi oddané svému poslání, jsou často zahlcené každodenními úkoly spojenými s pokytováním služeb a nemají čas na administrativu. Výsledkem potom může být organizace na pokraji zhroucení a zhoršená kvalita služeb. Podle autorů to není důvod tento typ organizací z poskytování služeb vyloučit – naopak, obce, kterým komunitní organizace slouží, by je měly podpořit (Gardiner, West, 2003). Organizační kapacitou základních organizací v oblasti sportu, kultury a rekreace se zabývala Sharpe (2006). Jak dokáží grassroots organizace přežít a kde berou zdroje? Organizační kapacitu definuje jako schopnost organizace získávat a používat kapitál (finanční, lidský a strukturální), který potřebuje k naplnění svého poslání (Hall a kol., 2003 cit. in Sharpe, 2006). Jak dokáží základní organizace přežít? Kde berou zdroje a jak je udržují a kultivují? Finanční kapacita: Schopnost akumulovat a používat finanční kapitál (tj. peníze nebo statky, které lze převést na peníze, jako jsou nemovitosti). Základní sdružení mají malý finanční kapitál, málo z nich vlastní svoji budovu (obvykle si prostory pronajímají od ostatních komunitních aktérů, jako jsou církve, škola, univerzita, obec). Akumulace finančního kapitálu ani není jejich cílem. Jsou schopné fungovat za malých nákladů, a to jim

33

dává větší samostatnost. Pro větší neziskovky je nutnost zajistit si financování největší výzvou, které musí čelit. Akumulovat kapitál vyžaduje čas a energii dobrovolníků a to nejsou grassroots organizace ochotny investovat. Lidská kapacita: Schopnost získávat lidský kapitál (tj. placené zaměstnance a dobrovolníky) a také znalosti, dovednosti, zkušenosti a postoje a motivace těchto lidí. Základní sdružení nemají profesionální manažerské schopnosti, členové nejsou školení manažeři, a co se naučí, naučí se neformálně. Neformální řízení však vidí jako svoje plus a nechtějí se zatěžovat přílišnou administrativou. „Základní sdružení mohou vnímat neformální přístup k řízení jako žádoucí kvalitu a v některých případech odolávat byrokratickému způsobu řízení ve prospěch méně formálního a neuspěchaného přístupu ‚protloukání se‘ a učení se metodou pokus – omyl“ (Smith, 2000, cit. in Sharpe, 2006: 389). Strukturální kapacita: Schopnost organizace využít svoje sociální vztahy a sítě na straně jedné a svoji vnitřní infrastukturu a předpisy, postupy, na straně druhé. Základní sdružení jsou neformální, proto vnitřní infrastrukturu, procedury a postupy nemají. Zbývá jim tedy sociální kapitál – sítě a vztahy. Na rozdíl od prvních dvou typů kapitálu zde podle Sharpe leží silná stránka základních dobrovolných sdružení. Sharpe se zaměřila na organizační kapacitu základních organizací v oblasti sportu a kultury. Vyšla ze Smithoy definice základních členských organizací, pro které nízká finanční a lidská organizační kapacita není slabinou, ale může být vnímána jako plus, jako výhoda, kterou si členové úmyslně udržují. Jakmile se však posuneme k servisní funkci základních organizací, začnou se tyto relativní výhody jevit náhle jako skutečné slabiny. Fredericksen a London (2000) se zaměřili na komunitní organizace, které se zabývají dlouhodobou revitalizací čtvrtí. Podle nich rostoucí popularita komunitních projektů v USA klade otázku, jestli vůbec místní komuntiní organizace mají kapacitu takové projekty zvládat a dodat kvalitní služby. Na kapacitu a podmínky úspěchu grassroots organizací se zaměřují i jiné studie (např. Bettencourt, Dillmann, Wollman, 1996). Ve chvíli, kdy dobrovolnictví jako společenský fenomén opustí základní rovinu ryze dobrovolných sdružení a stává se lidským zdrojem, který stojí za poskytováním komunitních služeb, můžeme začít hovořit o dobrovolnictví jako o „průmyslu“. Tento typ dobrovolnictví již není „sám od sebe“, nejde o Smithovu dobrovolnou vzájemnou členskou výpomoc, která se obejde bez vnějšího financování a bez veřejné podpory. Nelze očekávat, že se komunitní dobrovolnický veřejně prospěšný „průmysl“ udrží sám, jen z iniciativy a dobrovolných zdrojů svých členů. Z tohoto hlediska má smysl se vrátit k definici Davida Smitha a trvat na rozdílu mezi grassroots dobrovolnictvím, které je členské a které je v zásadě samo pro

­34

sebe, které nepotřebuje byrokratické řízení ani vykazování a obejde se i bez veřejné podpory, a dobrovolnictvím ve veřejném zájmu, které na rozdíl od toho prvního čelí manažerským a finančním potížím, problémům vykazatelnosti apod., které slouží komunitě, ale jehož činnost není samozřejmá, a potřebuje proto podporu veřejné správy (finanční, legislativní apod.)

II.5. Grassroots dobrovolnictví a participace Součástí výše popsaného pnutí mezi grassroots dobrovolnictvím a profesionalizací je i participativní rozměr grassroots dobrovolnictví. Již jsem to naznačila: duch profesionalizace, moderního řízení, pečlivé dělby práce a výkaznictví vytlačuje občanský duch, spojený s hodnotou aktivního občanství a demokracie. O tomto pnutí můžeme hovořit jednak na rovině empirických výzkumů (např. v ČR již citovaná studie Jantulové [2005]), ale především zde je rozměr teoretický a normativní. Grassroots sdružení jsou z hlediska teorie participativní demokracie jádrem občanské participace (Pateman, 1970). I Smith trvá na odlišení grassroots dobrovolnictví jakožto participace od servisního, programového dobrovolnictví (Smith, 2000). I když tedy grassroots sdružení teoreticky mohou mít servisní roli a v praxi ji často mají, z definice zůstává jádrem jejich činnosti participace. Zopakujme si proto, koho se týká tradiční grassroots dobrovolnictví. Odehrává se v dobrovolných členských sdruženích (Smith 1997a), kde může být i pár placených zaměstnanců, ale vždy méně než dobrovolníků/členů (Wollebaek, 2009; Ockenden, Hutin, 2008). Grassroots organizace musí být místní (fungují v malém teritoriu, menším než region) a malé (Wollebaek počítá mezi „malé“ organizace ty, které měly do 30 členů, zatímco Ockenden a Hutin do 50 aktivních členů). Grassroots organizace mohou být sportovní, národnostní, mohou pomáhat svým členům bojovat s rakovinou, mohou se věnovat náboženství, mohou sdružovat mládež nebo děti, mohou to být ale i humanitární a servisní organizace. Malým grassroots sdružením se přičítá řada pozitivních dopadů, mezi nimi socializační, aktivizační a demokratizační funkce (Wollebaek, 2009). Již Tocquevill v polovině 19. století ve studii americké společnosti přisoudil i naprosto nepolitickým dobrovolným občanským sdružením klíčovou roli v rozvoji a udržení demokracie. V návaznosti na něj americký politolog Robert Putnam popsal úpadek dobrovolného sdružování v USA a upozornil na ohrožení občanské společnosti a demokracie (1993, 2000, reprodukováno podle Skovajsa a kol., 2010). Putnam spojuje grassroots sdružení s pojmem, který se v posledních letech stal značně populární i ve

35

veřejných a politických debatách, mimo studovny politologů a sociologů – se sociálním kapitálem. Jak uvádí Topler, význam grassroots sdružení z ekonomického hlediska je marginální, ale jsou zásadně důležité z hlediska sociálního kapitálu (Toepler, 2003: 238). Putnam (2000) rozlišuje dva typy sociálního kapitálu. (1) Svazující sociální kapitál, který znamená vztahy mezi členy sdružení, mezi podobnými lidmi, sdílení hodnot, vzájemnou důvěru mezi „našimi“ a z toho plynoucí pohodlnou komunikaci a spolupráci, budování společné identity, vzájemnou soudržnost a podporu, solidaritu. Tento typ kapitálu je podle Smitha charakteristický pro grassroots členská sdružení. (2) Přemosťující sociální kapitál naproti tomu znamená vztahy mezi lidmi z odlišných skupin, tzv. slabá pouta (Granovetter, 1973) mezi lidmi, kteří se běžně pohybují v jiných společenských kruzích. Při navazování slabých pout se občané setkávají s problémy odlišnosti, nedůvěry, a proto přemosťující kapitál není snadné vytvořit. Vlastně znamená náročnou a mnohdy nepohodlnou komunikaci a spolupráci (Eliasoph, 2009). K tomuto typu kapitálu nepřispívají grassroots dobrovolná sdružení nijak samozřejmě (viz tabulka 4 dříve v textu) – jen do té míry, nakolik fungují na bázi otevřenosti a inkluzivity a nakolik přispívají k integraci znevýhodněných nebo odlišných lidí. Empirické důkazy o souvislosti mezi dobrovolnictvím a sociálním kapitálem nejsou úplně jednoznačné (více v části II.8). Zatímco Putnam a další autoři považují grassroots dobrovolnictví za klíč k aktivizaci a participaci občanů, jiní autoři považují za klíčový znak občanské společnosti spíše přítomnost veřejné sféry, ve které lze vést otevřenou kritickou debatu o hodnotách a politice (Cohen, 1998). Z jejich hlediska jsou Putnamova nepolitická sdružení spíše ukázkou ústupu z politiky a tím hrozbou pro demokracii (Eliasoph, 2003, cit. in Wollebaek, 2009). Přestože většina autorů považuje základní sdružení bez jakýchkoli pochyb za aktéry demokratizace (např. Kubicek, 2005), kritický pohled na tradiční nepolitické grassroots dobrovolnictví zastává v posledních deseti letech řada autorů. Pohled na grassroots organizace jako způsob společenské integrace a přemostění sociálních rozdílů mají za romantický (Wagner, 2008) a varují před idealizací participace v malých skupinách (Skocpol, Fiorina, 1999). Kritizují teorii sociálního kapitálu za přehnaný důraz na osobní vztahy na úkor vyšších společenských struktur a institucí (Wuthnow, 2003). Velké společenské problémy jako chudoba, nerovnost nebo politická pasivita občanů podle nich nemohou být vyřešeny místním sdružováním a dobrovolnictvím, ale vyžadují řešení na úrovni veřejných institucí (Skocpol, 2003). Odvolávají se na filozofa Jürgena Habermase, který zdůrazňoval, že jedině diskurzivní model demokracie (kde klíčovou roli hraje kritická diskuse) je slučitelný s multikulturní a etnicky rozrůzněnou moderní společností, nikoli model založený na asimilaci s komunitou (Habermas, 1996, cit. in Wagner, 2008).

­36

Kromě uvedené kritiky, která říká, že grassroots dobrovolnictví není jednoduchým receptem na demokracii (viz výše), jsem se setkala i s kritikou, která říká, že grassrooots participace vlastně ve skutečnosti ani není opravdu „grassrooots“. „Astroturf“ je nový pojem, který znamená metaforicky „umělý trávník“ 18, ale v politice se používá v přeneseném významu nikoli jako umělá, nepravá „tráva“ („grass“), ale jako umělá, nepravá základní občanská angažovanost (tj. „grassroots“). Podle tohoto názoru se v USA vytvářením umělého základního dobrovolnictví a občanské angažovanosti zabývají specializované firmy, PR agentury nebo nevládní organizace. Hledají vhodné lidi a skupiny, jejichž nadšení by se dalo mobilizovat a poté politicky využít jako výraz vůle řadových, obyčejných občanů (petice, psaní dopisů a telefony politikům, demonstrace).19 Podle Andersona je astroturf součástí téměř každé občanské aktivity „zdola“, pokud má politický přesah. Potom si ale můžeme klást otázku, nakolik je tento pojem vlastně užitečný, protože v medializované společnosti, kde se běžně používají techniky PR, se vlastně astroturfu nelze vyhnout.

II.6. Síťování grassroots organizací David Smith rozlišuje grassroots sdružení z hlediska zapojení do vyšších struktur na polymorfní a monomorfní (1997a: 276). Na jedné straně jsou základní organizace, které jsou součástí národního svazu dalších, podobných jednotek (jsou „polymorfní“, protože jich je od jednoho „druhu“ více), a na straně druhé jsou základní sdružení bez vztahu k vyššímu organizačnímu celku (těm říká monomorfní, protože mají jen jednu podobu). Přesto otázku propojování, zastřešování nebo síťování grassroots organizací Smith ani další literatura příliš neřeší. To však neznamená, že nejde o téma, které si nezaslouží pozornost. Ve Skandinávských zemích je propojenost mezi základní a národní rovinou dobrovolnictví tradičně velmi vysoká a považovaná za důležitou součást demokracie (za součást propojení občanů s národní úrovní dění a politiky). Když si vezmeme finskou studii, která vznikla v rámci Studií dobrovolnictví v EU v roce 2010, je v ní patrný důraz na institucionální rámec dobrovolného sektoru a především na instituce, které hrají roli

18 „Astroturf“ byla podle všeho v Americe jedna ze známých značek umělého trávníku, používaného ve sportu. 19 Příklad popisuje novinář William Greider (cit. in Anderson, 1996). Během diskuse o zákonech o čistotě ovzduší v roce 1990, které by přinutily automobilový průmysl zvýšit efektivitu využití paliva v autech, automobilový průmysl argumentoval, že by je to nutilo vzdát výrobu velkých aut. Specializovaná PR firma se potom podílela na mobilizaci skupin občanů, kterým na velikosti aut záleželo, proti navrhované legislativě. Proti tak byly organizace policistů, farmářů a tělesně postižených, ale i rodiče s dětmi nebo senioři. Firma platila některé jejich výdaje (telefony, dopravu apod.).

37

prostředníka mezi základní (grassroots) a národní rovinou.20 Tak finská národní organizace Občanské fórum si klade za cíl vtahovat základní organizace do strategického plánování dobrovolnictví na národní rovině. Nebo národní Finská sportovní federace funguje jako střecha, sjednocující národní a regionální sportovní organizace, které zase zastřešují a poskytují služby základním (grassroots) dobrovolnickým sportovním klubům (Study on volunteering, 2010b: 13–15). Wollebaek (2009) ukazuje, že se propojení malých místních sdružení na národní svazy za posledních 20 let v Norsku změnilo (sám to však považuje za součást obecnějších trendů). V Norsku má grassrooots sdružování, zakončené celonárodní asociací dlouhou tradici. Struktura členských organizací tradičně spočívala na hierarchickém demokratickém modelu, kde demokraticky řízená struktura vede od místní, grassroots roviny k národní rovině. Wollebaek však sleduje nárůst lokálních organizací, které se například ve sportu začínají podobat tržním subjektům, protože je člen spíše v roli zákazníka, který nemá zájem zabývat se problémy organizace jako takové a případně širšími souvislostmi a zaměřuje se pouze na spotřebu (na chození do tělocvičny, půjčování sportovního náčiní apod.). Kromě toho nástup internetu a možnost okamžité osobní elektronické komunikace znamená, že role prostředníka již není občany pociťována jako potřebná. Výsledkem je nástup „dvoudílné“ společnosti, ve které jsou místní iniciativy již z podstatné části nezávislé na celonárodních strukturách. Grassroots se odtrhl od centra. Wollebaek to spojuje s mezinárodním trendem „neo-liberální globalizace“ (Tranvik, Selle, 2007, cit. in Wollebaek , 2009) a připomíná, že globalizace nutně neznamená jen orientaci na mezinárodní rovinu dění, ale často spíše revitalizaci lokálních zájmů a identit, jejíž součástí je návrat k zájmu o místní kulturu, zvyky, spolky apod., a tedy i o grassroots dobrovolnictví. Existence celonárodních zastřešujících organizací je tématem i v České republice. Historicky vzato, komunistická strana v roce 1948 ovládla společnost mimo jiné i tím, že sjednotila do tzv. Národní fronty, platformy ovládané komunistickou stranou, do té doby autonomní masová dobrovolná sdružení, založená (podobně jako v Norsku) na propojení grassroots a celonárodní roviny. Po konci komunistického režimu v roce 1989 nastala odstředivá tendence k osamostatňování sdružení a bourání nebo reformování celonárodních svazů. Když se potom na konci 90. let 20. století objevuje potřeba vyšších struktur v neziskovém sektoru (v souvislosti s regionálním plánováním a přípravou na strukturální fondy EU), ukazuje se jako velmi složité je vytvořit (Vajdová Z., 2001a, 2001b; Pospíšilová, 2005). Nelze nalézt shodu na tom, jakým způsobem by měly střechy

20 Finská studie je ze série 27 studií jediná, kde padlo slovo „grassroots“ více než jednou.

­38

fungovat a jak zajistit, že budou reprezentativní. Frič označuje nechuť neziskových organizací ke sdružování jako „syndrom Národní fronty“ (2000).21

II.7. Grassroots dobrovolnictví mezi lokálností a komunitou Již jsme si řekli, že komunitní dobrovolnictví lze považovat do značné míry za synonymum grassroots dobrovolnictví. Přesto jeden typ „grassroots“ organizací před nás otázku komunity explicitně klade, a to jsou grassroots kyberorganizace. Internet ovlivnil dobrovolné organizace dvěma způsoby: (a) pomohl větším, formálním neziskovkám rozšířit služby a dosáhnout na širší klientelu (reklama na internetu, lobbování nebo fundraising s využitím internetu); (b) interaktivní povaha internetu umožňila rozvíjet sociální kapitál a občanskou angažovanost prostřednictvím virtuálních nebo online komunit (Rheingold, 1993, cit. in Brainard, Brinkerhoff, 2004). Kde vlastně virtuální komunity hledat? Buď na webových stránkách formálních organizací, ale to jsou spíše výjimky. Vedle toho existují organizace, které jsou jen v kyberprostoru. Brainard a Brinkerhoff jim podle vzoru Smitha říkají také „temná hmota“, protože jsou běžnými kvantitativními, povrchními metodami výzkumu obtížně zachytitelné. Kyberorganizace nemají fyzickou existenci, jejich infrastrukturu tvoří jejich webová stránka a e-mailový seznam, on-line chat rooms nebo elektronické noviny. Jejich hlavní organizační aktivitou je komunikace. Otázka, kterou si kladou Brainard a Brinkerhoff, je: Můžeme jim říkat také grassroots?

21 Problematika vytváření střech a sítí je však komplikovanější. Dvě třetiny dobrovolníků v České republice pracují v kontextu členských zájmových, sportovních a kulturních nebo mládežnických organizací, a ty obvykle mají hierarchickou strukturu od grassroots roviny po celonárodní rovinu. Např. Český rybářský svaz čítá téměř 500 místních organizací, Český svaz chovatelů asi 1 400 základních organizací a Český zahrádkářský svaz – dle svých slov největší zájmové sdružení v ČR – přes 4 000 základních organizací (Pospíšilová, 2005).

39

Z hlediska formy organizace v něčem ANO, protože:

· · · · ·

nemají placené zaměstnance, jsou čistě dobrovolné, jsou neziskové, jsou autonomní, jsou neformální.

A v něčem NE, protože:

· · · ·

nejsou místní v teritoriálním slova smyslu, nejsou malé (mají stovky členů), nemají tendenci se rozrůstat a komplikovat (tj. zůstávají jednoduché, dobrovolné a neformální), nejsou založené na osobních vztazích tváří v tvář.

Z hlediska funkcí, které sdružení plní, potom již vidí Brainard a Brinkerhoff jen samé shody. Stejně jako grassroots sdružení umožňují kyberorganizace vytvářet a diskutovat nové myšlenky a hodnoty, zapojují jednotlivce do kolektivních činností, jsou zodpovědné svým členům a jsou přínosné především pro členy (tj. plní dohodnuté cíle, jako je společná kampaň nebo sbírka, jsou zdrojem materiálních přínosů i zdrojem solidarity). Jednou z hlavních odlišností je tedy jiné pojetí „lokálnosti“. Kyberorganizace nemohou nabídnout lokálnost ve smyslu teritoriální blízkosti, která umožňuje kontakt členů tváří v tvář. Autoři však tvrdí, že jádrem pojmu „grassroots“ není ani tak teritoriální místní rozměr, ale především mobilizace obyčejných lidí (v kontrastu k elitám). V tom smyslu by kyberorganizace mohly být víc „grassroots“ než lokální organizace, protože obsáhnou víc obyčejných lidí, a přitom mezi nimi pořád může fungovat solidarita. K tomu dodejme, že on-line organizace oslovují řadové účastníky snadno i proto, že se mohou zapojit, aniž by pro to kromě přístupu na internet a znalosti internetu potřebovali další kapitál, jako peníze nebo osobní známosti a kontakty. Komunita není vymezena jen teritoriálně jako určitá lokalita, ale především je něčím, co lidé považují za komunitu, čeho se cítí součástí. Mnohé z nejdůležitějších komunit nezabírají ani tak místo ve fyzickém prostoru, jako spíše v prostoru našich myslí. Tyto „imaginární“ komunity vyrůstají ze

­40

spojení s konkrétním místem nebo z naší sociální identity, tedy ze spojení s určitou skupinou lidí a hodnot (národnost, náboženství apod.). Výzkumy ukazují, že lidé se silnou sociální identitou mají větší sklon k dobrovolnictví. Stejně tak se potvrzuje, že lidé se vztahem k místu, kde žijí, mají větší sklon k dobrovolnictví. Ani v jednom případě však nevíme, zda je dobrovolnictví výsledkem sounáležitosti se skupinou a vazby k místu, nebo je tomu naopak (Musick, Wilson, 2008: 315–319). Řada studií si kladla otázku, jestli má typ bydliště vliv na dobrovolnictví lidí, kteří tam žijí. Předpokládáme, že stejně jako se místa liší počtem škol, parků nebo tělocvičen, liší se i podílem dobrovolníků mezi občany. V USA vykazuje pozitivní souvislost s dobrovolnictvím např. doba, po kterou lidé žijí na daném místě. Je možné, že se mezi dlouhodobými rezidenty soužitím zvyšuje důvěra a ta potom funguje jako katalyzátor dobrovolnictví. Pozitivní souvislost byla zjištěna prokazatelně i s vyšším podílem soukromě vlastněných domů v místě. Je možné, že soukromí majitelé mají vyšší finanční zájem na kvalitě svého okolí, a tak i vyšší sklon se dobrovolně angažovat (Ibid.: 529). O dobrovolnictví se někdy hovoří jako o způsobu, jak řešit sociální problémy. Pokud by se ale proto někdo domníval, že v komunitách, kde je problémů hodně, bude proto logicky i hodně dobrovolnictví, velmi by se mýlil. Tzv. deprivované lokality (nízký příjem, nezaměstnanost, horší vzdělání, horší zdraví apod.) vykazují systematicky nižší míru dobrovolnictví mezi občany, než je průměr. Stejně tak „problémové“ lokality s vysokým výskytem trestných činů jsou spojeny s nízkou mírou dobrovolnictví. Dobrovolnictví je naopak vyšší u těch lidí, kteří říkají, že se jim v jejich místě líbí, a celkově v sociálně homogennějších komunitách, tj. tam, kde jsou malé sociální rozdíly mezi občany (Ibid.: 319–330). Lokality se liší i podle toho, jestli jsou ve městě nebo na venkově. Musick a Wilson sice označují předpokládané rozdíly mezi idylickou komunitou na venkově a chaotickým, sobeckým prostředím ve městě částečně za romantiku, přesto výzkumy z USA i Evropy ukazují, že tam určité rozdíly jsou, i když nevelké. Na venkově je statisticky signifikantně větší podíl dobrovolníků než v městských komunitách (podobné výsledky přinesl i výzkum Friče a Pospíšilové pro ČR, 2010). Neplatí to však univerzálně – v řídce obydlených nebo chudých venkovských komunitách je podíl dobrovolníků nižší, a naopak v některých živoucích a společensky homogenních městských čtvrtích je podíl dobrovolníků vyšší. V rozdílech mezi venkovem a městem totiž nehraje ani tak roli vysoká hustota populace ve městě, jako obvykle vyšší společenská heterogenita, charakteristická pro větší města (Musick, Wilson, 2008: 334–335).

41

II.8. Přínosy základního dobrovolnictví David Smith popisuje dopad činnosti grassroots sdružení v pěti kategoriích (1997a): 1) Sociální podpora a pomoc, sociální služby: vzájemná podpora a neformální pomáhání mezi členy sdružení navzájem; některá sdružení poskytují služby i nečlenům krátkodobě (pomoc při přírodní katastrofě) nebo dlouhodobě. 2) Stimulace, sebevyjádření, učení: sdružení fungují pro své členy (ale celkově vzato i pro společnost obecně) jako zdroj podnětů, informací a zkušeností; jsou způsobem sebevyjádření a osobního růstu. To je důležité především pro sdružení marginalizovaných občanů (menšiny, postižení občané, chudí lidé apod.) a některá sdružení se snaží tuto stimulační, informační nebo vzdělávací roli plnit i pro nečleny a pro veřejnost. To, co se mohou dobrovolníci v grassroots organizacích podle Smitha naučit, sahá od specifických znalostí a technik (zahrádkáři o rostlinách, členové svépomocné skupiny nemocných o svém konkrétním zdravotním problému a jeho zvládání, hasiči o hašení ohně) přes obecnější znalosti o fungování společnosti (právo a právní řád, kterému se naučí ve snaze něco prosadit) až po techniky protestu nebo know-how pro zorganizování stávky (tím se již dostáváme k bodu (4) níže). 3) Štěstí a zdraví: společenská podpora sdružení jako vedlejší důsledek přináší členům zdraví a pocit štěstí a spokojenosti. 4) Sociopolitická aktivizace a vliv: i nepolitická grassroots sdružení politizují své členy, což se podle Smithe kumulativně přelévá do většího aktivismu a participativní demokracie na daném území. Kromě toho účast ve sdružení funguje pro členy jako „škola demokracie“. 5) Ekonomické dopady: některá základní sdružení ekonomicky pomáhají svým členům (odbory, zemědělské svazy, profesní asociace apod.) a některá mohou být důležitou zkušeností pro lidi bez práce a vést k placenému zaměstnání, vytvářejí pracovní kontakty apod. Tím zlepšují podle Smitha situaci celé společnosti. Důraz na přínosy dobrovolnictví, který se ve zvýšené míře objevuje v poslední době v Evropě i v Americe, je součástí snahy vykazovat, měřit a posuzovat efektivitu dobrovolnictví a dobrovolných organizací, včetně grassroots organizací. „Jsme nuceni důvěru nahradit důkazy“ (Saxton, Greenwood, 2006: 2, cit. in Rochester, Paine, Hewlett, 2010: 161). Rochester se spoluautory

­42

rozlišují dopady dobrovolnictví podle toho, jestli se týkají (a) dobrovolníků, (b) organizace, která dobrovolníky využívá, (c) klientů organizace, nebo (d) komunity. Výzkumy dopadů dobrovolnictví se přitom nejčastěji věnují dopadům na dobrovolníky samotné. Naopak výzkumů, které by potvrzovaly pozitivní vliv grassroots dobrovolnictví na komunitu, mnoho nenašli ani Musick a Wilson ve své přehledové studii a obecně se dopad dobrovolnictví na komunitu nejhůř dokazuje (Rochester, Hewlett, Paine, 2010: 165). Dopady lze strukturovat různě. V tabulce 5 srovnávám tři různé způsoby, jak na dopady, respektive přínosy dobrovolnictví pohlížet, a mohlo by jich být jistě i více. Pro všechny tři zdroje platí, že se přínosy dobrovolnictví neopírají o téměř žádné systematické empirické důkazy. Tabulka 5: Přínosy dobrovolnictví Dobrovolnictví funguje*

Přínosy grassroots dobrovolnictví**

Příručka pro hodnocení dopadu dobrovolnictví*** Fyzický kapitál (metry natřených plotů, rozdaných jídel)

Rozvoj (ekonomický rozvoj, udržitelný rozvoj)

Ekonomické důsledky (ekonomická spolupráce mezi členy, schopnost najít si placenou práci)

Ekonomický kapitál (přínos dobrovolnictví po odečtení nákladů, dostupnost služeb, nižší kriminalita)

Sociální začlenění (snižuje sociální izolaci)

Sociální podpora a svépomoc (vzájemná pomoc, sociální integrace)

Sociální kapitál (více důvěry, sítě známostí, zvýšená participace)

Kvalita života (dobrý pocit, zdraví)

Štěstí a zdraví (spokojenost se životem, zdraví)

Celoživotní učení (dovednosti, znalosti)

Stimulace, sebevyjádření, učení (informování, vzdělávání, zdroj dovedností, zkušeností, osobního růstu)

Lidský kapitál (dovednosti, seběvedomí, pocit štěstí)

Společenská a politická aktivizace (učit se demokracii, učit se politické dovednosti, politická participace)

Kulturní kapitál (posílení vlastní identity, respekt vůči ostatním kulturám)

Bezpečnější a pevnější komunita (vztah k obci či čtvrti, kriminalita)

Zdroje: *Ockenden (2007); **Smith (1997a); ***Institute for Volunteering Research (2004, cit. in Rochester, Paine, Hewlett 2010)

43

Empirické měření přínosů dobrovolnictví není snadné. Chinman a Wandersman (1999) podávají přehled různých způsobů empirického zjišťování dopadů grassroots dobrovolnictví v USA. Vychází z klasické typologie Clarka a Wilsona (1961), kteří přínosy teoreticky rozlišili na (1) materiální (hmatatelné, obvykle spojené s peněžní hodnotou), (2) solidární (nehmatatelné přínosy plynoucí ze členství ve skupině jako úcta, respekt či podpora) a (3) účelové (nehmatatelné přínosy, které členové získávají, když s pomocí skupiny dosahují společných cílů, např. zvelebit svoji obec, chránit práva znevýhodněných občanů apod.) Autoři ukazují, že výsledky výzkumů záleží do značné míry na použité metodologii, například na tom, jaké konkrétní položky dotazník obsahoval a v jakém počtu. 22 Kromě přínosů sledovali autoři i náklady dobrovolnictví. Jejich závěry nejsou úplně jednoznačné a v zásadě se kryjí se zjištěními Musicka a Wilsona, která popisuji níže, proto je zde nebudu rozepisovat. Musick a Wilson přinášejí rozsáhlou rešerši literatury i svoje vlastní analýzy a snaží se zodpovědět otázku, jaké jsou dopady dobrovolnictví. Předpokládané pozitivní dopady dobrovolnictví dělí do dvou širokých kategorií: zaprvé, dobrovolnictví dělá z lidí lepší občany, a zadruhé, dobrovolnictví má pozitivní dopad na jejich zaměstnání a zdraví.

Dobrovolnictví vede k lepšímu občanství Rozsáhlá literatura předpoládá, že dobrovolnictví má dělat z lidí lepší občany, posilovat jejich prosociální chování a postoje (důvěru ve druhé lidi a instituce, chození k volbám, respekt k zákonům apod.) a zároveň bránit negativnímu chování (kriminalita, delikvence). Přestože tyto dopady byly mnohokrát teoreticky rozebrány, podle Musicka a Wilsona systematické empirické důkazy o tomto účinku dobrovolnictví v podstatě chybí (2008: 455–485). Jedním z empiricky poměrně často zkoumaných dopadů dobrovolnictví je důvěra ve druhé lidi. Musick a Wilson v širším souboru sekundárních zdrojů neshledávají přesvědčivé propojení mezi dobrovolnictvím a důvěrou, ale např. ve výzkumu v České republice jsme shledali silnou pozitivní vazbu (Frič, Pospíšilová a kol., 2010). Jak však správně upozorňují nejen Musick a Wilson, z těchto typů výzkumů nevíme, co je příčina a co následek. Je vyšší důvěra ve druhé lidi důsledkem dobrovolnictví, nebo si k dobrovolné činnosti snadněji najdou cestu právě lidé, kteří důvěřují druhým? Bez

22 Čím víc položek (tj. konkrétních otázek na specifické přínosy) dotazník obsahoval, tím více typů přínosů vypadlo z analýzy (více než tři typy Clarka a Wilsona). Když bylo položek málo, vycházely zase jen dva typy přínosů (např. osobní zisky vs pomoc druhým) a nikoli tři (Chinman a Wandersman 1999).

­4 4

zodpovězení těchto otázek ale nemůžeme na dobrovolnictví pohlížet jako na jednoduchý způsob, jak zvyšovat důvěru mezi lidmi (případně důvěru v instituce). Jedním z pozitivních přínosů grassroots dobrovolnictví podle Smitha je, že se členové ve sdruženích učí občanským dovednostem (napsat petici, přednášet a diskutovat, organizovat schůze), což jsme již v přehledu výše uvedli jako „školu demokracie“. Smith cituje Verbu (1995), podle něhož minimálně pětina členů všech typů sdružení (nehledě na to, zda mají politický charakter nebo jsou naprosto nepolitická) uvedla, že se ve sdružení někdy vedou politické diskuse (Smith, 1997a: 294). Hodgkinson zase ukazuje na datech z roku 1999, že ze 47 zemí ve 35 platí, že dobrovolnictví se pozitivně pojí s postojem politické angažovanosti (občané diskutují politiku a jsou ochotni podepsat petici) (2003). Musick s Wilsonem to nevyvracejí. Ano, dobrovolníci mají tendenci se více občansky angažovat než nedobrovolníci. Ano, dobrovolníci jsou lepší občané. Podle nich však výzkumy nedávají důkazy pro to, abychom mohli uvažovat o dobrovolnictví jako o příčině a o politických postojích a chování jako o důsledku. Podle Musicka a Wilsona je obojí spíše součástí jedné skupiny propojených občanských aktivit, hodnot a postojů, které je od sebe obtížné odlišit (2008: 473, 484-5).

Dobrovolnictví má pozitivní vliv na zaměstnání a zdraví Teoreticky může dobrovolnictví ovlivnit šanci získat zaměstnání třemi způsoby, i když evidence, kterou Musick a Wilson shromáždili, to podle nich jednoznačně nepotvrzuje (ale ani nevyvrací), protože výsledky nejsou zcela jednoznačné. (1) Dobrovolnictví vede k lepšímu vzdělání a zprostředkovaně k lepšímu zaměstnání. Dlouhodobý vliv dobrovolnictví na školní výsledky neprokázaly evaluační studie programů, které měly zlepšit studijní výsledky studentů tím, že je zapojily do servisního dobrovolnictví. Jiné studie prokázaly souvislost dobrovolnictví s lepšími známkami nebo s vyšší pravděpodobností, že student bude pokračovat na vyšším stupni vzdělání (Astin a kol. 1998, cit. in Musick, Wilson, 2008). Wilson však míní, že jde o zprostředkovaný vliv dobrovolnictví na sebedůvěru a vyzrálost studentů, které jsou poté užitečné i pro získání lepších výsledků ve třídě (2008: 488). (2) Dobrovolnictví je druh přípravy na zaměstnání. Dobrovolníci se naučí znalosti a dovednosti užitečné pro zaměstnání (plánování, řízení, prezentace, editace časopisu apod.). Výzkumy z Kanady ukazují, že třetina až necelé polovina dobrovolníků vnímá dovednosti, které získali, jako využitelné přímo v placené práci (2008: 488). Dobrovolnictví může posílit

45

i sebedůvěru nezaměstnaných a vrátit jim pocit, že něco umějí a něčeho mohou dosáhnout (Flanagan, Sadowski, 2011). (3) Dobrovolnictví je zdroj sociálních sítí, které k zaměstnání vedou. Dobrovolníci mají prokazatelně víc sociálních kontaktů než nedobrovolníci. Podle Musicka a Wilsona ale studie přímý dopad sítí na získání zaměstnání nedokazují (a navíc není empiricky dokázáno ani to, že dobrovolnictví je příčinou širších sociálních sítí). Musick a Wilson citují především kvantitativní výzkumy. Kvalitativní sonda do souvislostí dobrovolnictví a placené práce dobrovolníků v České republice však jednoznačně dokumentuje případy, kdy dobrovolná činnost vedla k získání placeného zaměstnání, i když se týkají pouze žen. Na základě kvalitativní studie není možné posoudit rozšíření takových případů v populaci, je však zřejmé, že dobrovolná činnost může vést k získání placeného zaměstnání. Stejně tak existují i případy opačné, kdy placené zaměstnání přímo vede k dobrovolné činnosti – zaměstnanec je osloven neziskovkou s žádostí o dobrovolnou spolupráci pro své pracovní znalosti, kontakty nebo prestiž (Pospíšilová, 2010). Oba vzorce se však v kvantitativních šetřeních mohou v souhrnném vzorku navzájem „vyrušit“ nebo zprůměrovat, a proto je obtížné je statisticky dokázat. Dobrovolnictví má především pozitivní dopad na zdraví dobrovolníků, a to jak fyzické, tak psychické. Věnujme se nejprve psychickému zdraví. Nejde jen o absenci deprese, ale o spokojenost se životem a pocity kompetence, o smysluplné sociální vztahy, k nimž dobrovolná činnost přispívá. Dobrovolná sdružení jsou zdrojem sociální integrace (viz Smith v přehledu na začátku této podkapitoly) a jako taková mají řadu pozitivních dopadů. Musick a Wilson shrnují možné dopady na psychické zdraví takto: (a) pozitivní vliv na sociální vztahy (jejich frekvenci a intenzitu) – přitom pro psychickou pohodu jsou užitečné různé sociální vztahy a není důvod předpokládat, že je dobrovolnictví v tomto ohledu nějak zvláštní (208: 495); (b) pozitivní vliv na pojetí sebe sama: cítíme se lépe, když děláme, co je dobré, a dává nám pocit smyslu a účelu života, když máme možnost se rozvíjet a něco dokázat – z toho plyne sebedůvěra, pocit vlastní ceny a pocit, že má člověk své okolí pod kontrolou.

dobrovolnictví na psychické zdraví starších lidí (přes 60 let) byly podle autorů prokázány mnohokrát (2008: 498). Zvýšený význam dobrovolnicví pro seniory je daný tím, že právě stárnoucí občané vypadávají z některých svých dosavadních společenských rolí a dobrovolná činnost jim nabízí za tyto ztracené role náhradu. Při zkoumání dopadů dobrovolnictví na psychické zdraví je třeba věnovat pozornost věku, protože mezi dopady téže činnosti na seniory a na mládež mohou být velké rozdíly (např. dobrovolnictví v hospici po půl roce služby u seniorů zvýšilo sebevědomí, zatímco u mladších dobrovolníků došlo k pravému opaku, protože se obtížně vyrovnávali s prostředím hospice, viz Omoto a kol. 2000, cit. in Musick, Wilson, 2008). Jiné studie zase ukazují, že mládež na rozdíl od seniorů ve své životní etapě vstupuje do nových společenských rolí a přílišná intenzita dobrovolnictví (přes 100 hodin za měsíc) může vést k přetížení a poklesu životní spokojenosti mladých dobrovolníků (Ibid.: 505). Podle sociologů mají různé typy sociálních vazeb pozitivní vliv na fyzické zdraví člověka. Lidé, kteří mají rodinu, přátele a známé, mají menší pravděpodobnost onemocnění, větší šance na dobrý průběh nemoci a na rychlejší uzdravení (Musick, Wilson, 2008: 509). Studie, která sledovala dopad různých aktivit na prodloužení života (Glass a kol., 1999, cit. in Musick, Wilson, 2008), našla pozitivní vztah mezi všemi produktivními aktivitami v seniorském věku, ať již šlo o dobrovolnictví, práci na zahrádce nebo o kondiční cvičení. Dobrovolná činnost byla prokazatelně užitečná, ale nebyla z hlediska prodloužení života odlišná od ostatních, prostě jedna z nich. Další studie ukazují, že pozitivní vliv dobrovolnictví není vždycky stejný a že funguje jen za určitých okolností. Musick (1999) ukázal na reprezentativním vzorku občanů USA, že dobrovolná činnost měla největší dopad na prodloužení života těch seniorů, kteří pracovali pro jednu organizaci. U těch, kdo pracovali dobrovolně pro víc organizací zároveň, nebyl pozitivní dopad tak výrazný. Kromě toho mělo dobrovolnictví pozitivní dopad jen na ty seniory, kteří měli málo kontaktů s přáteli a rodinou, u těch ostatních vliv nemělo – hojné neformální sociální interakce s rodinou a přáteli tedy k lepšímu zdraví stačily a dobrovolnictví k nim v tomto ohledu už nic nepřidalo.

Musick s Wilsonem však nalezli jen málo dlouhodobých, opakovaných empirických výzkumů, které by se týkaly jak dobrovolníků, tak nedobrovolníků a které by tím pádem mohly příznivé dopady dobrovolnictví na psychické zdraví spolehlivě potvrdit.23 Přesto příznivé dopady

23 Některá data z longitudinálních studií (Thoits a Hewitt 2001, cit. in Musick, Wilson, 2008) například ukazují, že dobrovolnictví má pozitivní vliv na psychické zdraví, ale pouze v době, kdy dobrovolnictví trvá. To znamená, že vliv dobrovolnicví je okamžitý a působí, jen dokud se člověk činnosti věnuje, a přestane působit, když dobrovolník mezitím pracovat přestal.

­46

47

III. Grassroots dobrovolnictví a Evropská unie

Jak jsem již psala v úvodu, zásadnější, ucelený zdroj o grassroots dobrovolnictví v Evropské unii jsem nenašla. Z tohoto hlediska také literatura není nijak bohatá, dílčí studie popisují buď politiku EU zaměřenou na rozvoj demokracie a občanské společnosti ve třetích zemích (např. Turecko, Afrika), nebo různá sociální hnutí v některých zemích EU (např. odbory nebo ženské hnutí). Hlavní téma, které se v souvislosti s grassroots dobrovolnictvím v Evropské unii při vyhledávání objeví, je nedávná iniciativa EU podporující základní dobrovolnictví ve sportu.

Opatření Evropské unie ve vztahu k dobrovolnictví První deklarace o dobrovolnictví z roku 1997 (Declaration 38 on voluntary service activities) stručně vyjadřuje podporu EU dobrovolným organizacím jako zdroje sociální solidarity, především těm, kde se účastní mládež a senioři. Následovalo doporučení Evropského parlamentu z roku 2001, zaměřené a mobilitu (nejen) dobrovolníků v rámci Evropské unie (Recommendation of the European Parliament and of the Council of 10 July 2001 on mobility within the Community for students, persons undergoing training, volunteers, teachers and trainers). Evropský parlament mimo jiné doporučil členským státům EU, aby v národní legislativě zohlednili specifickou povahu dobrovolnictví; aby zvážili udělování certifikátu za dobrovolnictví v jiné zemi; aby dobrovolníky mobilita neznevýhodňovala v nároku na sociální a zdravotní péči doma. V roce 2008 Evropský parlament přijal zprávu o přínosu dobrovolnictví pro ekonomickou a sociální soudržnost (Role of volunteering in contributing to economic and social cohesion). Parlament mimo jiné vyzval členské země, aby vytvořily v systému národních statistik speciální Satelitní účty, které by umožnily měřit rozsah neziskového sektoru. Po zprávě Evropského parlamentu následovaly souhlasné názory dalších evropských institucí, konkrétně Výboru regionů nebo Evropského ekonomického a sociálního výboru. V červnu 2008 vyzval Evropský parlament k vyhlášení Evropského roku dobrovolnictví 2011 a Rada EU návrh přijala v roce 2009. Dobrovolnictví v celé šíři (vzdělání, sport, kultura, mládež, sociální a zdravotní služby atd.) je zde nahlíženo jako výraz občanské participace a demokracie a jako naplnění hodnot solidarity a nediskriminace (Study on volunteering, 2010a).

­48

Studie dobrovolnictví Na konci roku 2008 začalo Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu Evropské komise připravovat přehledové studie dobrovolnictví ve všech členských zemích Evropské unie. Zvláštní studie o grassroots dobrovolnicví ve sportu, která byla ohlášena již v roce 2007 v Bílé knize o sportu, se stala součástí projektu. Bílá kniha vychází z předpokladu, že sport je způsobem občanské angažovanosti. Jak v kontextu Evropského roku dobrovolnictví řekl Ylva Tiveus z odělení komunikace Evropské komise24, „sport je jednou z nejdůležitějších stránek aktivního občanství“. Zde se Evropská komise hlásí k tradičnímu normativnímu pojetí grassroots dobrovolnictví, jako činnosti, která aktivizuje občany a přispívá k demokracii i tam, kde je zcela nepolitická. Téměř v žádné z celkového počtu 27 studií nenajdeme vůbec slovo „grassroots“ (v žádné variantě toho slova). Tyto studie ve své struktuře ani obsahu koncept grassroots dobrovolnictví neobsahují. Ve třech studiích bylo slovo „grassroots“ jednou zmíněno, ale jen jako čistě deskriptivní označení bez důsledku pro obsah sdělení (studie dobrovolnictví ve Velké Británii, Řecku a Maltě). O grassroots dobrovolnictví se dovíme alespoň dílčí informaci jen ve dvou národních studiích, a to v polské a finské. Obě jsem zahrnula do rešerše a informace v nich obsažené jsem již uvedla v textu na vhodných místech. Část evropské přehledové studie o dobrovolnictví ve sportu jsem do rešerše detailněji nezahrnula, protože představuje přehledný a snadno dohledatelný zdroj, který je proto zbytečné opakovat. Nicméně jde o téma pro rešerši velmi důležité, protože ve sportu se odehrává velká část nepolitického grassroots dobrovolnictví. Právě sportovní základní organizace jsou v mnoha zemích klíčovou součástí grassroots dobrovolnictví. Evropská studie ukazuje, že tradice i rozsah grassroots dobrovolnictví ve sportu jsou různé. Na straně jedné jsou země, jako je Česká republika nebo skandinávské země, kde sportovní hnutí zdola mělo historicky masový charakter a podílelo se i na budování státu, na straně druhé země jako Francie nebo Německo, kde se masový sport rozvíjel spíše pod vedením státu (Study on volunteering, 2010a).

Mezinárodní rétorika dobrovolnictví Pozornost, kterou Evropská unie věnuje v současnosti dobrovolnictví, má mezinárodní kontext. Generální shromáždění Organizace spojených národů (OSN) vyhlásilo již rok 2001 Rokem dobrovolníků a den 5. prosince

24 http://www.euractiv.com/en/sports/commission-looks-sports-drive-eu-year-volunteering-news499729; publ. 15. 11. 2010 (cit. 9. 2. 2011).

49

Mezinárodním dnem dobrovolníků. Po deseti letech v roce 2011 postup zopakovala Evropská unie s Evropským rokem dobrovolnictví. Zvýšená pozornost, která se základnímu dobrovolnictví v posledních deseti patnácti letech věnuje, je součástí hodnot občanské participace, decentralizace a přesunu řešení problémů na místní úroveň, kde k nim mají lidé nejblíž, – tj. mohli bychom říci, že je součástí určité představy o tom, co je správné, součástí určité ideologie. Politická rétorika (především v USA a Velké Británii, ale v posledních letech i v Evropské unii) přičítá malým grassroots sdružením schopnost řešit sociální problémy a řadu dalších pozitivních rolí: roli integrace komunity, roli demokratizace a aktivizace občanů, roli posilování, zapojení a emancipace lidí na okraji společnosti. Dobrovolnictví se podporuje v různých zemích, ale asi nikde tolik jako v USA, kde se dobrovolnictví dostalo veřejného uznání na Konferenci o filantropii a dobrovolnictví, kterou v Bílém domě pořádal 26. října 1999 prezident Bill Clinton (Anheier, Salamon, 1999). Ale vzhlížení k občanským sdružením není v USA záležitostí jedné politické strany. Dobrovolná sdružení jsou nahlížena jako esence státu a tvoří základ americké představy o komunitě a demokracii již od dob Alexise de Tocquevilla, který Ameriku navštívil v polovině 19. století. Velký význam a již zmíněné role přisuzovala místním dobrovolným sdružením i vláda Tonyho Blaira ve Velké Británii v projektu tzv. Třetí cesty, navíc v roce 1998 vyjádřila uznání dobrovolnictví uzavřením velké dohody s dobrovolným sektorem (dohoda byla obnovena v roce 2009).25

Závěr

Grassroots dobrovolnictví je fenomén, který lze zatím jen obtížně studovat prostřednictvím oficiálních národních statistik a nebo současných mezinárodních srovatelných výzkumů, jako je European Values Study, které zkoumají dobrovolnou činnost pro nevládní organizace celkově. Důvodem je podstata grassroots dobrovolnictví jako činnosti ve sdruženích, která nemají placené zaměstnance a spoléhají především na dobrovolnou práci svých členů, rychle vznikají a často i rychle zanikají. Tvoří tedy dosud málo popsanou „temnou hmotu“ vesmíru nestátních neziskových organizací. Rešerše vyšla ze základní definice grassroots dobrovolnictví jako dobrovolné a neplacené práce pro místní sdružení, která stojí na dobrovolné činnosti členů a která nezaměstnávají placené zaměstnance (profesionály). Ukázala však na některé hranice této tradiční definice:

· · · ·

Členství v nestátních neziskových organizacích a dobrovolnictví se odpojuje a nastupuje fenomén individualizovaného dobrovolníka – nečlena. Grassroots dobrovolnictví proto již nemusí být nutně jen členské. Moderní styl řízení dobrovolníků se stává modelem, který proniká i do oblasti grassroots dobrovolnictví, tradičně spojené se stylem řízení „podomácku“. Grassroots sdružení se stále častěji objevují v roli poskytovatelů služeb. To se jen obtížně slučuje s jejich dobrovolnou bází a požadavek kvality služeb vyvolává pnutí mezi étosem občanské angažovanosti a profesionalizací. Grassroots dobrovolnictví se tradičně spojuje s participací občanů a demokracií. Literatura v posledních letech vyzývá k opatrnosti a k tomu, nepředpokládat schopnost grassroots organizací plnit tuto roli jako samozřejmost.

Tato témata vyplývají z vývoje občanské společnosti a dobrovolnictví posledních patnácti let a představují pro tradiční definici výzvu. Bylo by však již úkolem jinak zaměřené studie, koncepci grassroots dobrovolnictví teoreticky nově promyslet a zdánlivé paradoxy vyřešit. 25 UK compact: http://www.thecompact.org.uk/homepage/100016/home/ (cit. 15. 3. 2011).

­50

51

Literatura

Clark, P. B., Wilson, J. Q. (1961). Incentive Systems: A Theory of Organizations. Administrative Science Quarterly (6): 129–166. Cnaan, RA, Amrofell, LM. 1994. „Mapping volunteer activity.“ Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 23, 335–351.

Anderson, W. T. (1996) Astroturf – The Big Business of Fake Grassroots Politics. San Francisco: Pacific News Service. http://www.pacificnews.org/jinn/ stories/2.01/960105-astroturf.html (9. 2. 2011) Anheier , KH., Salamon. L. M. (1999) Volunteering in cross-national perspective: initial comparisons. Law and Contemporary Problems, 62 (4): 43–65. Anheier, H., List, R. (2005) Dictionary of Civil Society. London: Routledge. Astin, A., Sax, L., Avalos, J. (1998). Long-Term Effects of Volunteerism during the Undergraduate Years. Review of Higher Education 22: 187–202. Babchuk, N., Gordon, CW. (1962) The Voluntary Association in the Slum. University of Nebraska Studies, New Series 27. Lincoln: University of Nebraska Press.

Cnaan, Ram A., Femida Handy, Margaret Wadsworth. 1996. „Defining who is a volunteer: Conceptual and empirical considerations“, Nonprofit and Voluntary Secor Quarterly, Vol. 25, No. 3, 364–383. Cohen, J. (1998). American civil society talk. Journal of the Institute of Philosophy and Public Affairs, 18 (3): 14–20. Dekker, Paul, Loek Halman. 2003. „Voluntering and Values: An Introduction“. In P. Dekker, L.Halman (eds.). The Values of Volunteering: A Cross-Cultural Perspective. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 1–17. Devaux, Sandrine. 2005. Engagements associatifs et postcommunisme. Le cas de la république tchèque. Paris: Belin. Eliasoph, N. (2003) Cultivating Apathy in Voluntary Associations. In P. Dekker, L. Halman (eds.). The Values of Volunteering: A Cross-Cultural Perspective. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 199–212.

Beck, U. (1992). Risk society. Towards a new modernity. London: Sage. Bettencourt, B. A., Dillmann, G. and Wollman, N. (1996), The Intragroup Dynamics of Maintaining a Successful Grassroots Organization: A Case Study. Journal of Social Issues, 52 (1): 169–186. Blacksell S., Phillips, D. (1994) Paid to Volunteer: The Extent of Paying Volunteers Boglio Martinez, R. A. (2008). Grassroots support organizations and transformative practices. Journal of Community Practice, 16(3): 339–358. Brainard, L. A., Brinkerhoff, J. M. (2004) Lost in cyberspace: Shedding Light on teh Dark Matter of Grassroots Organizations. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 33 (3): 32–53. Cameron, H. (1999) Are Members Volunteers? An exploration of the concept of memberhip based on the study of local churches. Voluntary Action 1 (2): 53–66. Císař, O. (2008) Politický aktivismus v České republice: Sociální hnutí a občanskáspolečnost v období transformace a evropeizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

­52

Eliasoph, N. (2009) Top-Down Civic Projects Are Not Grassroots Associations: How The Differences Matter in Everyday Life. Voluntas (20): 291–308. Ellis, S. J., Noye, K. H. (1990, 1978) By the People: A History of Americans as volunteers, Revised Edition. San Francisco: Jossey-Bass. Flanagan, T., Sadowski, P. (2011). Volonteurope Reviews: The Value of Volunteering. London: Volonteurope. Fredericksen, P., London, R. (2000) Disconnect in the Hollow State: The Pivotal Role of Organizational Capacity in Community-Based Development Organizations. Public Administration Review, 60 (3), 230–239. Frič, P. (2000) Neziskové organizace a ovlivňování veřejné politiky. Praha: AGNES. Frič, P. a kol. 1999. Aktivity a potřeby neziskových organizací v České republice. Praha: Agnes a ICN. Frič, P., Pospíšilová, T. a kol. (2010) Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století. Praha: AGNES.

53

Gans, H. J. (1962) The Urban Villagers: Groups and class in the life of ItalianAmericans. New York: Free Press.

Howard, M. M. (2003) The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe. Cambridge: Cambridge University Press.

Gardiner, B., West, H. (2003) Local Government Help Build Capacity of Community-Based Organizations. The Public Manager (32) 2: 3–5.

Hustinx, L., Lammertyn, F. 2004. „The Cultural Basis of Volunteering: Understanding and Predicting Attitudinal Differences Between Flemish Red Cross Volunteers,“ Nonprofit and Voluntary Sector Qurterly 33 (4): 548–584.

Giddens, A. (1998). Důsledky modernity. Praha: SLON. Glass, T., de Leon, C. M., Marotti, R, Berkman, L. 1999. Population based study of social and productive activities as predictors of survival among elderly Americans. British Medical Journal 319: 478–483. Gouthro, P. A. (2010) Grassroots and governance: Exploring informal learning opportunities to support active citizenship and community based organizations within Canada. Canadian Council Of Learning.

Charity Commission. 2003. Looking Forward to Better Governance. Report of a seminar held in October 2003. Chinman, M. J., Wandersman, A. (1999) The Benefits and Costs of Volunteering in Community Organizations: Review and Practical Implications. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly, 28 (1): 46–64.

Granovetter, M. S. (1974) Getting a Job: A study of Contacts and Careers. Cambridge: Harward University Press.

Inglehart, Ronald. 2003. „Modernization and Volunteering.“ In Paul Dekker, Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 55–70.

Habermas, J. (1996). Between facts and norms: Contributions to a discourse theory of law and democracy.Cambridge, MA: MIT Press.

Institute for Volunteering Research. (2004) Volunteering Imact Assessment Toolkit. London: Institute for Volunteering Research.

Hais, Karel, Břetislova Hodek. 1997. Velký anglicko-český slovník I. Praha: Leda, Academia.

Jantulová, Šťovíčková, M. 2005. „Analýza procesu profesionalizace v občanském sektoru očima jeho aktérů“, Sociální studia (1), s. 131–146.

Hall, M. H., Andrukow, A., Barr, C., Brock, K., de Wit, M. Embuldeniya, D (2003). The capacity to serve: A qualitative study of the challenges facing Canada‘s nonprofit and voluntary organizations. Toronto, ON: Canadian Centre for Philanthropy.

Juknevičius, S., Savicka, A. 2003. „From Restitution to Innovation: Volunteering in Postcommunist Countries.“ In Paul Dekker, Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 127–142.

Hall, P. D. (1992, 1987) Inventing the Nonprofit Sector and Other Essays in Philanthropy, Volunteerism, and Non-profit Organizations. Baltimore, MD: The Johns Hopkins University Press.

Karr, L. B., Meijs, L. (2006). „Sustaining the Motivation to Volunteer in Organizations“. In Fetchenhauer, D., Flache, A., Buunk, A. P., Lindenberg, S. (Eds). Solidarity and Prosocial Behavior. An Integration of Sociological and Psychological Perspectives. New York: Springer, s. 157–171.

Halman L. (2003) Volunteering, Democracy, and Democratic Attitudes. In P. Dekker, L. Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 179–198. Handy, F., Mook, L., Quarter, J. (2008). The Interchangeability of Paid Staff and Volunteers in Nonprofit Organizations. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly, 37 (1): 76–92 Hodgkinson, V. (2003) „Volunteering in Global Perspective“. In Paul Dekker, Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 35–53.

­54

Kelly, K., Caputo, T. (2006) Case study of grassroots community development: sustainable, flexible and cost-effective responses to local needs. Community Development Journal 41 (2): 234–245. Konopásek, Z. (2000) „Reflexive Autobigraphies: Iterpreting the East – Understanding the West“, in Zdeněk Konopásek (ed) Our Lives as Database. Doing Sociology of Ourselves: Czech Social Transitions in Autobiographical Research Dialogues. Praha: Karolinum. Kubicek, P. (2005) The European Union and Grassroots Democratization in Turkey. Turkish Studies 6 (3): 361–377.

55

Lyons, M., Wijkstrom, P. & Clary, G. (1998) ‘Comparative studies of volunteering: what is being studied’. Voluntary Action 1(1).

Ockenden, N., Hutin, M. (2008) Volunteering to lead: a study of leadership in small, volunteer-led groups. London: Institute for Volunteering Research.

Macduff, N. (2005) Societal Changes and Rise of the Episodic Volunteer, Emerging Areas of Volunteering. Arnova Occasional Paper Series, 1 (2). Indianapolis

Oesterle, S., Kirkpatrick Johnson, M., Mortimer, JT. (2004) Volunteeriism during the Transition to Adulthood: A Life Course Perspective. Social Forces 82 (3): 1123–1149.

Marwell, N. P. (2004) Privatizing the Welfare State: Nonprofit CommunityBased Organizations as Political Actors, American Sociological Review 69 (2): 265–291.

Omoto, A., Snyder, M., Martino, S. 2000. Volunteerism and the life course: Investigating Age-related agendas for action. Basic and Applied Social Psychology 22: 181–197.

Meijs, L., Handy, F., Ram A., Cnaan, J., Brudney, L., Ascoli, U., Ranade, S., Hustinx, L., Weber, S., Weiss, I. (2003). All in the Eyes of the Beholder? Perceptions of Volunteering Across Eight Countries. In P. Dekker a L. Halman (Eds). The Values of Volunteering: Cross-Cultural Perspectives. New Yor: Kluwer Academic, s. 19–34.

OSN (2003) Handbook on Non-profit Institutions in the System of National Accounts. New York: United Nations.

Meijs, L., Hoogstadt, E. (2001) New Ways of Managing Volunteers: Combining

Pearce, J. L. 1993. Volunteers: the organizational behavior of unpaid workers. London and New York: Routledge.

membership management and programme management. Voluntary Action 3 (3): 44–61.

Penner, L. A. (2002) Dispositional and Organizational Influences on Sustained Volunteerism: An Interactionist Perspective, Journal of Social Issues, 58, 447–467.

Meriam-Webster, Inc. 2003. Meriam-Websters Collegiate Dictionary, 11. edice. Springfield, Massachusetts: Meriam-Webster, Inc., s. 546. Milligan, Ch., Fyfe, N. R. (2005). Preserving Space for Volunteers: Exploring the Links between Voluntary Welfare Organisations, Volunteering and Citizenship. Urban Studies 42 (3): 417–433.

Pateman, Carole (1970) Participation and Democratic Theory. Cambridge: Cambridge University Press.

Perkins, K. B. (1990) Volunteer Fire and Rescue Corporations: Structure, Process, and Survival. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 19 (4): 359–370. Pospíšilová, T. (2005) Oborové zastřešující organizace v občanském sektoru ČR 2005. Zpráva z výzkumu. Praha: NROS a FHS UK.

Musick, M., Herzog, A. R., House, J. 1999. Voluntering and mortality among older adults: findings from a national sample. Journal of Gerontology 54B: 173–180.

Pospíšilová, T. (2010) Dobrovolnictví v kontextu životní dráhy dobrovolníků, Lidé města (12) 1: 109–133.

Mutchler, Jan E., Jeffrey A. Burr, Francis G. Caro. 2003. „From Paid Worker to Volunteer: Leaving the Paid Workforce and Volunteering in Later Life.“ Social Forces 81 (4), 1267–1293.

Pospíšilová, T. (2011) Dobrovolnictví v České republice před rokem 1989 a po něm: diskurzy, definice, aktualizace, Sociologický časopis, přijato k publikaci.

Netting, F., O‘Connor, M., Thomas, M., Yancey, G. (2005) Mixing and Phasing of Roles Among Volunteers, Staff, and Participants in Faith-Based Programs. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 34 (2): 179–205.

Putnam, R. D. (2000) Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Comunity. New York: Simon & Schuster.

Ockenden, N. (ed) (2007) Volunteering Works: Volunteering and Social Policy. London: Commission on the Future of Volunteering.

­56

Reingold, H. (1993). The virtual community: Homesteading on the electronic frontier. Reading, MA: Addison-Wesley.

57

Rochester, C. (2006) Making Sense of Volunteering: A Literature Review. London: Volunteering England. http://www.volunteering.org.uk/NR/ rdonlyres/6EF238B5-0425-4F99-930E-E7665CAAEEC6/0/Making_sense_ of_volunteering. pdf. 19. 9. 2009. Rochester, C., Paine, A. E., Hewlett, S. a Zimmeck, M. (2010) Volunteering and Society in the 21st Century. Palgrave: Macmillan. Rothstein, B. 2001. Social Capital in the Social Democratic Welfare State. Politics and Society 29: 206-240. Rotolo, Thomas 2000. „A Time to Join, A Time to Quit: The Influence of Life Cycle Transitions on Voluntary Association Membership.“ Social Forces 78 (3): 1133–1161. Salamon, L. M. (2005). „The Changing Context of American Nonprofit Management“. In R. Herman and associates: The Jossey-Bass Handbook of Nonprofit Leadership and Management. San Francisco: Jossey-Bass. A Wiley Imprint. Salamon, L. M., Sokolowski, S. W., et al. (2004) Global Civil Society. Dimensions of the Nonprofit Sector. Volume 2. Bloomfield: Kumarian Press. Salamon, L. M., Anheier, H. K. (1996) Social Origins of Civil Society: Explaining the nonprofit sector cross-nationally. Working Papers of the The Johns Hopkins Comparative Nonprofit Sector Project. The Johns Hopkins University. Salamon, L. M., Sokolowski, S. W., List, R. (2003) Global Civil Society: An Overview. Baltimore: The Johns Hopkins University. Salamon, L. M., Sokolowski, SW (2000) „Institutional Roots of Volunteering. Toward a Macro-Structural Theory of Individual Voluntary Action“. In Paul Dekker, Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 71–90.

Sharpe, E. K. (2006) Resources at the Grassroots of Recreation: Organizational Capacity and Quality of Experience in a Community Sport Organization. Leisure Sciences (28): 385–401. Schlesinger, a.M., Sr. (1944). Biography of a Nation of Joiners, American Historica Review 50: 1-25. Skocpol, T. (2003). Diminished democracy: From membership to management in American civic life. Norman: University of Oklahoma Press. Skocpol, T., & Fiorina, M. P. (1999). Making sense of the civic engagement debate. In T. Skocpol & M. P. Fiorina (Eds.), Civic engagement in American democracy (pp. 1–23). Washington, DC: Brookings Institution Press. Skovajsa, M. (2008) „Independent and Broader Civil Society in East-Cetral European Democratizations“. Taiwan Journal of Democracy, Vol. 4, No. 2, s. 47–73. Skovajsa, M. a kol. (2010) Občanský sektor: organizovaná občanská společnost v České republice. Praha: Portál. Smith, D. H. (1997a) Grassroots Associations Are Important: Some Theory and a Review of the Impact Literature. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 26 (3): 269–306. Smith, D. H. (1997b) The Rest of the Nonprofit sector: Grassroots Associations as the Dark Matter Ignored in Prevailing „Flat Earth“ Mamps of the Sector. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 26 (3): 114–131. Smith, D. H. (1997c) The International History of Grassroots Associations. Internatinal Journal of Comparative Sociology 38 (3-4): 189–216. Smith, D. H. (2000) Grassroots Associations. Thousand Oaks: Sage. Stebbins, Robert. 1996. „Volunteering: a serious leisure perspective.“ Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 25 (2): 211–224.

Sampson, R., McAdam, D., MacIndoe, H., & Weffer, S. (2005) Civil society reconsidered: The durable nature and community structure of collective civic action. American Journal of Sociology, 111(3): 673–714.

Stebbins, Robert. 2006. „Leisure Reflections… No 13. The Serious Leisure Perspective.“ LSA Newsletter No. 75, s. 6–8.

Saxton, J., Greenwood, C. (2006) Getting the Message Across: Practical strategies to help charities to change the ways stakeholders see them. London: nfpSynergy a ImpACT Coalition.

Study on Volunteering in the European Union (2010a) Final report. Submitted by GHK. http://ec.europa.eu/sport/library/doc/f_studies/ volunteering_final_report.pdf (9. 2. 2011)

­58

59

Study on Volunteering in the European Union (2010b) Country report Finland. Submitted by GHK. http://ec.europa.eu/citizenship/eyv2011/doc/ National%20report%20FI.pdf (15. 3. 2011) Study on Volunteering in the European Union (2010c) Country report Poland. Submitted by GHK. http://ec.europa.eu/citizenship/eyv2011/doc/ National%20report%20PL.pdf (15. 3. 2011) Thoits, P., Hewitt, L. (2001). Volunteer Work and Well-Being. Journal of Health and Social Behavior 42: 115–131. Toepler, S. (2003) Grassroots Associations Versus Larger Nonprofits: New Evidence from a Community Case Study in Arts and Culture, Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 32 (2): 236–251.

Wilson, J. (2000) Volunteering. Annual Review of Sociology 26: 215–40. Wilson, J., Musick, M. A. (2008) Volunteers: A Social Profile. Bloomington: Indiana University Press. Wollebaek, D. 2009. Change in Local Voluntary Associations. Ph.D. Thesis. Bergen: University of Bergen. Wuthnow, R. (2003). Can religion revitalize civil society? An institutional perspective. In C. Smidt (Ed.), Religion as social capital: Producing the common good (pp. 191–209). Waco, TX: Bayler University Press. Zimmeck, M. 2001. The Right Stuff: new ways of thinking about managing volunteers. Institute for Volunteer Research, University of East London.

Tošner, J., Sozanská, O. 2006. Dobrovolníci a metodika práce s nimi. Praha: Portál. Tošner, J.. 2008. „10 let rozvoje dobrovolnictví: rehabilitace občanských ctností“. FÓRUM sociální politiky 2: 26–27. Tranvik, T., Selle, P. (2007). The rise and fall of popular mass movements – Organizational change and globalization – the Norwegian case. Acta Sociologica, 50 (1): 57–70. Vajdová, Z. (2001a) „Několik poznámek k anketě EWI a SoÚ v květnu a červnu 2001 na téma „účast NNO v regionálním plánování“.“ Grantis (série 3 článků). Vajdová, Z. (2001b) NNO v rozhodování o regionálním rozvoji. Nepublikovaná studie. Praha: Sociologický ústav AVČR. Vaněk, M. (ed.) (2009) Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Praha: Academia. Verba, S., Schlozman, KL., Brady, H. E. (1995). Voice and Equality: Civic voluntarism in American politics. Cambridge, MA: Harvard University Press. Voicu, Malina, Bohdan Voicu. 2003. „Volunteering in Romania: A Rara Avis.“ In Paul Dekker, Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. CrossCultural Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 143159. Wagner, A. (2008) Religion and Civil Society: A Critical Reappraisal of America‘s Civic Engagement Debate. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 37 (4): 626–645.

­60

61

Dílo je vytvořeno v licenci Creative comons Autorka: Tereza Pospíšilová, vlastník práv: Agora CE, o.p.s.

Za obsah publikací odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Toto dílo bylo vytvořeno v rámci projektu Grassroots Europe for local Wellbeing podpořeného v programu Evropské komise Europe for citizen a programu na podporu vzdělávání Nadace pro otevřenou společnost (OSF)

ISBN 978-80-254-9663-3