Setkání Tmy a Světla

Kvina Setkání Tmy a Světla Noc byla temná, chladná a plná podivných zvuků. Houštinami se proháněli noční běsíkové a kdesi v hlouby lesa vyl vlkodlak. Vyl žalostně a hladově. Mardika se přikryla svým šarlatovým pláštěm a hleděla do plamenů. Walerian seděl naproti ní a leštil ostří své šavle, zatímco Adarkar se snažil vyhrábnout z popela bramboru. Pobledlý chlapec seděl opodál na hranici dosahu plápolajícího světla ohniště. Díval se svýma šedýma očima na siluety jejich postav a vypadal smutně či zamyšleně. Mardika se vymotala z pláště a posadila. Její měkký pohled pomalu plul po ostatních. Vlastně se setkali úplně náhodou. Walerian byl urostlý temný elf z Xirinx, který připlul na lodi jedné z výprav. Nemluvil víc, než bylo třeba a když se smál, bylo to, jako bouře s hromy a blesky. Jeho temnotu vystihující tmavou pleť dokonale doplňovala dvojice jiskřivě černých temných očí. Jak ho zatím poznala, jeho nejpřívětivějším pohledem byl pohled naprosté neutrálnosti. Se svou šavlí se umí dobře ohánět, což dokázal již v hostinci, stejně jako dovede dobře využívat svého neobvyklého vzhledu. Teď nemyslí na nic a jeho duše se podobá chaosu temných bouřkových mračen. Jeho váhy spravedlnosti jsou však jedny z nejpřesnějších, jaké kdy poznala. Vlastně jsou až nelidsky přesné. Adarkar. Mox jako vystřižený z moudrých knih. Růžové oči, zabodávající se do vás jako dvě jehly, blonďák s dlouhým copem. Výškou měřil sotva pět stop, ale tento nedostatek doplňoval svou neuvěřitelnou mrštností a obratností. Stejně jako upovídaností. Poslední byl chlapec z hostince. Kvůli němu to vlastně všechno začalo. Walerian přejížděl brusným kamenem po ostří šavle a sledoval elfčin pohled. Mardika nebyla jen tak někdo. Krása a světlo v duši v ní jistě zůstaly po její matce, která musila být z významného rodu. Kolem Mardiky však bylo něco neuvěřitelně temného, co s její jemnou stránkou silně kontrastovalo, třebaže to nebylo na první pohled patrné. Bylo to Zlo, díky kterému se k ní přidali takoví jako temný elf či mox ve zlu zrozený. Jen ten chlapec v šedém sem jaksi neseděl. Nebylo se čemu divit. Vždyť vlastně kvůli němu to všechno začalo. Adarkar se snažil vyhrábnout z horkého popela bramboru, kterou ukradl z vozu stojícího před hostincem, když všichni utíkali do tmy. Teď se na ni těšil. Zaujal ho zkoumavý pohled elfky. Nosila šat v kombinaci šedé a bílé, jen její plášť byl rudý se stříbrným lemem. Její štíhlá postava dávala tušit, že není jen tak ledajakým elfem. Být to před Poslední válkou, nikdy by ji nepotkal, protože takoví lidé se pohybovali výhradně ve vyšší společnosti a ne po zablácených formanských cestách. Její kaštanové vlasy a hnědé oči, které dovedly pohladit nebo bodnout zlem, jaké by v nich nikdo nečekal, doplňovaly vše to, co na ní bylo krásné. Bylo v ní cosi zlého, co moxe přitahovalo. Chlapec z hostince se podíval do tmy lesa a jen tak pro sebe si pustil do větru myšlenku, která ho právě napadla. Walerian to poznal podle zachvění lesní aury. Nedovedl však myšlenku zachytit. Vlastně mu to připadalo jako myšlenkový přelud, ale nyní se tím nechtěl zabývat. Mardika se vrátila očima do plamenů a myšlenkami do onoho hostince, kam vstoupila v podvečer dnešního dne, aby se nasytila a po nějakém čase vyslechla novinky zdejšího kraje. Rada čarodějů z města věží ji vyslala do hradu Saradoka. Jeho vlastník Julian de Saradoka se nechává titulovat jako Amwer Černý, což silně zavání černotou Kruhu svrženého za Poslední války. Byl to první opravdový úkol, který plnila sama bez Tekstawera. Věřila si, ale přesto se jí občas honili hlavou temné myšlenky, neboť s Tekstawerem bylo vždy vše daleko jednodušší. Jenže věčně na něm nemohla být závislá. Jemu by to jistě nijak nevadilo. Jí ano. Adarkar konečně vyhrábl bramboru z popela a vítězoslavně si ji prohlížel. Byla nádherně zčernalá na povrchu a jistě bude i uvnitř skvěle propečená. Měl rád dobře propečené brambory. Waleriana zaujal moxův náramek na levé paži. Těsně ji obepínal a v blízkosti ohně matně zelenavě plál. Temný elf nijak nepochyboval, že něco podobného má Dar vpálené do zad. Na Xirinx se s touto zbraní setkal. Nosili ji strážci svatyně Norgatu před jejím pádem. Nikdo se dnes již asi nedoví, jak se k ní mox dostal, ale bylo třeba vzít v potaz, že kombinace mox a šagar, jak se zbrani říkalo, byla pro protivníka velmi nebezpečná. Mardika se opět zastavila před nízkými dveřmi krčmy a podívala se umazaným okýnkem do šenku. Spatřila jen špínou zastřený obraz tepla a světla. Hostinec nebyl zřejmě zaplněný. Tak pomalu otevřela dveře a vstoupila. Její postava v tmavém místy potrhaném cestovním plášti zpočátku nevzbudila přílišnou pozornost až do chvíle, kdy se zastavila u velikého krbu a shrnula si kapuci na ramena. Jitřní hvězda třpytící se jí na čele se mihotavě zablýskla odlesky ohně z krbu a dívka na sobě pocítila spoustu zvědavých pohledů. Nedalo by se říci, že na to nebyla

1

Kvina zvyklá. Spíš si zvykat pomalu začala. Když odložila na opěradlo proutěného křesla cestovní plášť, hostinský přiběhl takřka okamžitě. „ Bude si paní přát pokoj a koupel.“ Nejprve se chtěla zasmát a pak jí došlo, že krčmář soudí prostě od pohledu a zkušenosti. Vtiskla mu do dlaně několik mincí. „ Dobrou večeři a čistý klidný pokoj na přespání.“ Hostinský si nejspíš poopravil mínění o svém hostu, protože se komicky dvorně uklonil a odběhl. Na stolek vedle křesla prostřela drobná děvečka čistý ubrus a odkudsi přinesla vázičku dlabanou ze samorostu a v ní několik sušených kopretin. Mile se na Mardiku usmála a odběhla. Mardika se pohodlně usadila v křesle a dala se do studování hostů. Jako první ji upoutal temný elf sedící v tmavém koutě světnice. Tam, kde se světlo svící skoro nedostalo. Seděl nehnutě a pozoroval ji. Neodvrátil zrak ani, když na něho pohlédla. Překvapilo ji, že jeho pohled na ni nijak negativně nepůsobí. Sedělo tu ještě několik farmářů a dva obchodníci. Pak se rozlétly dveře a do světnice vešla skupina čtyř mužů. Jeden z nich byl nápadně menší a drobnější. Bylo na první pohled jasné, že je to mox. Hovor utichl. Muži v zablácené zbroji, která se skládala z mnoha různorodých částí vyrobených snad ve všech různých místech Antaleonu, se pátravě rozhlédli po lokále a zřejmě uklidněni obsazením hostince, se nahrnuli k nálevně. Až na moxe. Ten stál uprostřed a za ním na provaze byl přivázán chlapec v šedém oděvu. Vypadal smutně. Mardice neušlo moxovo mrknutí oka, které patřilo temnému elfovi. Ten se však nepohnul. Hlučná skupina lovců odměn se mezitím přemístila k jednomu z volných stolů a bavila se přetahováním o děvečku, která vřískala a snažila se jim vytrhnout. „ Co tam tak stojíš, trpaslíku ! Někde ho uvaž do kouta a objednej si vodu na tu tvou trávu !“, chechtal se jednooký čahoun, nejspíš jejich velitel. Mox pokrčil rameny a odvedl chlapce do temného kouta, kde seděl elf. Tam mu rozvázal pouta a usadil ho za stůl. „ Hej ! Neřek sem ti, že ho máš rozvazovat !“ „ Je libo něco pít ?“, vytrhl ji z pozorování hlas hostinského. Gestem naznačila, že je vše v pořádku a obětovala další minci, protože to, co zahlédla nad moxovým ramenem bylo opeření několika šípů, které pozvolna vyrůstaly z imaginárního toulce a pomalu se otáčely dokola. S tím se ještě nesetkala. V tu chvíli se rozlétly dveře a do světnice vpadlo několik zbrojnošů. Na hrudi se jim leskl železný orel, znak hradu Saradoka. Bylo jich asi deset a okamžitě se vrhli s tasenými meči na bandu lovců. Hostinský jen zmateně cosi zvolal a zmizel za několika sudy okurek. Jednooký dlouhán popadl děvečku a schoval se za ni. „ Jestli se hnete, tak ji podřežu jak kozu !“ „ Dělej si s ní co chceš, Mandoku, kašlu na ni.“, odplivl si velitel zbrojnošů. „ Dostanu tě, i kdybych to tu měl vypálit do základů !“ Zařinčely rámy oken a jedna střela z kuše srazila k zemi plešatého tlouštíka, který se zrovna rozmachoval krátkým řemdihem. Zbrojnoši musili zřejmě obklíčit celý hostinec. „ Zatknout všechny v lokále !“, řval velitel.“ Kdo bude klást odpor, toho sejmout !“ Lovci se vrhli na zbrojnoše a zbrojnoši na lovce. Hlídky za okny přestaly střílet, protože mohly trefit vlastní muže. Děvečka odhozená ke krbu se snažila popadnout dech. Když vedle ní dopadl na hliněnou podlahu jeden z obchodníků s roztříštěnou hlavou, vykřikla a vrhla se do komína krbu nic nedbaje ohně. Lněná sukně okamžitě vzplála, takže šplhající dívka vykřikla a upadla do topeniště. Mardika přes ní přehodila cestovní plášť a snažila se uhasit plameny. Pach spáleného masa a vlasů nebyl nijak příjemný. Udušený oheň silně dýmil do světnice. Kdosi ji popadl za rameno a zacloumal s ní. Byl to velitel zbrojnošů. „ Nechápu paní, jak jste se dostala do týhle díry, ale musím vás bohužel dopravit..“, dál se nedostal, protože mu čepel elfovy šavle přetnula nit života. Upadl na podlahu. „ Musíme se ztratit !“, houkl na ni temný elf a několika fintami si udržel od těla dotírajícího lovce odměn. Ačkoliv byli lovci dobří bojovníci, zbrojnoši měli přesilu a tak, jakmile v hostinci popadala část osazenstva, hlídky za okny opět zahájily střelbu z kuší. „ Tudy !“, zvolal mox ukazujíc na dveře do stájí, kterými právě probíhal chlapec. Elf, Mardika a jeden z kupců ho následovali. Do cesty se jim postavil zbrojnoš peroucí se s jedním z posledních dvou lovců. Lovec zasažený šípem do krku zachroptěl a jak mávl sekerou, trefil probíhajícího kupce. Elf se překulil zbrojnoši mezi nohama a přitom sekl. Mardika nesledovala, kam se vlastně trefil. „ Rychle do stájí a do lesa !“, volal mox. I ve stáji byly hlídky. Dva muži po nich vystřelili z kuší. Mox vyskočil, divoce sebou škubl a obě střely srazil copem stranou. „ Dangar !!“, zvolal a neuvěřitelně rychle přelétl vzdálenost mezi ním a vojáky. Vzduchem opět zavířil jeho bleskově rychlý cop a vojáci se povalovali v prachu. Než se

2

Kvina postavili na nohy, ztratila se čtveřice uprchlíků v lesní tmě. Běh nočním lesem zřejmě nikomu z nich nepůsobil žádné problémy. Po chvíli se zastavili na jakési mýtině a naslouchali. Nejspíš je nikdo nepronásledoval. „ Co dál, panstvo.“, protrhl mlčení mox. „ Jestli si vaše mlčení dobře vykládám, tak tu dnes zůstaneme přes noc všichni spolu. Jdu pro nějaký dřevo na oheň, abych se konečně podíval, s kým tu budu nocovat. Když mox odešel otočila se Mardika na elfa. „ Vy dva se zřejmě dobře znáte.“ „ Vlastně ani ne.“, řekl tiše a nevzrušeně temný elf. „ Mrkl jsem na něj, když mě vojáci věšeli u cesty a on šel kolem. Teď zas v hostinci mrkl on na mě.“ „ Aha. A co on.“, pokývla k chlapci. Elf její pohyb zaznamenal. Byl to přeci elf. Chlapec seděl opřený o kmen silného buku a zaobíral se nejspíš vlastními myšlenkami. „ Toho věšeli hned vedle. Jak se dostal do bandy lovců nevím. Asi utekl. Ani v kleci s ním nebyla kloudná řeč. Ale, jak vidím, drží se mě nebo toho blonďáka.“ Mox přišel tiše a začal rozdělávat oheň. „ Ty seš určitě ta čarodějka, kterou vyslala rada na Juliana de Saradoka.“, loupl růžovým okem po Mardice mox a dál rovnal klestí. „ Vypadám tak ?“, zahrála udivenou Mardika. „ Přesně podle popisu, který visí na bráně hradu a v každý putyce v okolí. Zeptej se támhle toho temnýho.“ „ Blonďák má pravdu. Julian tě zřejmě očekává, už jen proto, že vypsal odměnu na tvou osobu. A představ si, že tě chce živou. Čtyřicet zlatých neřezaných, paní. To jsou pěkný prachy. Asi mu na tobě dost záleží.“ Elf mluvil a tvářil se lhostejně. Mox rozdělal oheň a všichni na sebe pohlédli. Mardika měla kdoví proč pocit, že tihle ji lovit nebudou. „ Mám takový pocit, že mi tě lovit nebudem.“, řekl mox a temný elf jen kývl, načež se usadil u ohně a přiložil několik větví. „ Já jsem Adarkar, pro přátele Dar.“, řekl mox, který se zálibně prohlížel velikou bramboru, kterou vytáhl z jakési kapsy. „ A támhle ten divnej chlapík se šavlí se mi pod šibenicí představil jako Walerian. Neřekl bych, že je stydlivý, ale moc toho nenamluví.“ „ Zato ty toho namluvíš až dost.“, řekl elf. „ Jo. Protože někdo tu mluvit musí, jinak tu budem jen tak čumět do ohně.“, řekl Adarkar a přihazoval tenké větévky, aby měl brzy jemný popel na upečení brambory. „ Hrad je téměř nedobytný na vysoké skále uprostřed bludiště.“, pomalu začal Walerian. Vytáhl šavli a brusný kámen a začal s ním soustředěně přejíždět po čepeli. „ Jak se tam chceš sama dostat, když tě Julian čeká ?“ „ Ještě nevím. Ale zvládnu to.“ „ Hm. O tom nepochybuji. A nevzala bys nás s sebou ?“, otázal se jen tak do větru mezi přikládáním a prohlížením brambory Adarkar. Mardice to přišlo docela zábavné. Nerada pracovala s někým koho velmi dobře neznala, ale přitom ji cosi táhlo k tomu, aby souhlasila. Musí však jednat profesionálně. „ Proč se do toho vlastně pletete ?“ „ Jestli sis toho ještě nevšimla, tak nás do toho plete spousta podivných náhod.“, zatvářil se přemýšlivě Adarkar. „ Já se tam podívám po dalších bramborách a tady Walerian si musí popovídat s někým o věšení pocestných podél obchodních komunikací.“ Poslední moxovo slovo Mardice připomnělo, že se nenalézá mezi bandou tupých vrahounů a lovců odměn. „ A potom, každá správná dáma potřebuje svého ctitele a ochránce, nehledě na to, že chci být při tom, až se budeš dostávat do hradu.“ „ Snad budeme.“, opravila ho Mardika. „Jo. Málem bych zapomněl. Budeme.“, pokýval hlavou Adarkar a klacíkem sondoval zda není již vrstva popela dost hluboká. Nebyla. „ Nejprve je třeba vypracovat plán a seznámit se se zdejším krajem.“, pokračoval mox. „ Od toho tu máme Waleriana, protože ten je tu jako doma.“, šklebil se. „ Jen doufám, že se taková trojice, jako jsme mi dostane nepozorovaně až k hradu.“ „ Já jdu také s vámi.“, řekl rozhodně chlapec. Všichni tři se zarazili a udiveně na něho pohlédli. Seděl pod stromem, hleděl na ně podivnýma šedýma očima a tvářil se smutně. „ Tak to jsme čtyři.“, řekl mox a zahrabal bramboru do popela. Tak tu seděli a čekali až se upeče Adarkarova brambora. A ta se nakonec upekla. Chlapec nabídku nevzal na vědomí, Mardika slušně odmítla a Walerian prohlásil, že si dá, až dodělá co načal. Tak Dar rozloupl bramboru na dvě poloviny a jednu odložil na okraj ohně, aby nevystydla. Do druhé se labužnicky zakousl.

3

Kvina „ Jedinečné !“, zašklebil se až mu šla horká pára od úst. Walerian zasunul šavli a chopil se druhé poloviny brambory. „ Beru si první hlídku.“, řekl když vstával a odcházel mimo dosah ohňového světla. Když usínala zahalena do svého pláště, všimla si, že Adarkar, již spokojeně oddechuje a chlapec hledí kamsi do tmy. Stejný pohled se jí naskytl za svítání. Jen místo moxe u ohně ležel temný elf. Posadila se a foukla do šedivého popela. „ Už je vychladlý.“ řekl mox, který se právě vracel mezi stromy a nesl jakýsi kožený vak, který rozhodně nevypadal prázdný. V tu chvíli sebou oba trhli, protože Walerian prudce vyskočil na nohy. „ Už jdou !!“ zvolal a poklekl u ohniště. „ Něco tu není v pořádku.“ odtušil mox a Mardika se rozhodla pro ochranné kouzlo. „ To nebude třeba.“ chytl ji za zápěstí mox. Její reakcí bylo vyškubnutí, ale to se nepovedlo, protože moxův stisk byl neobyčejně silný a kdyby nebylo toho, tak zahlédla na jeho zápěstí šagar, který zelenavě žhnul. „ Ten kluk je pryč. Odešel po půlnoci mezi stromy a myslím, že neměl v úmyslu se jen tak procházet.“ tiše řekl Walerian a rychle maskoval ohniště. „ Sledoval jsem ho kus jeho cesty, ale pak mi došlo, že o mě ví. A vůbec mu to nevadilo. Tak jsem toho radši nechal a stavil se do toho našeho hostince pro nějakou snídani.“ pokračoval Dar a přehraboval se ve vaku. Mardiku pustil ze svého sevření. „ Kus cesty na sever mezi stromy je široký dub. Tam se schováme v jeho koruně.“ zavelel Walerian a vykročil směrem, který udal. „ Tou cestou jsme včera nepřišli.“ nedůvěřivě nadhodila Mardika a hlouběji se zahalila svým pláštěm, aby tak unikla rannímu chladu a kdo ví čemu ještě. Po několika desítkách kroků se temný elf zastavil a zkoumavě se zahleděl na zem pokrytou silnou vrstvou listí. „ Zlé znamení.“ „ Je to něčí krev.“ vydechla Mardika, když ohledala červený pruh táhnoucí se zřejmě do kruhu kolem místa jejich nocování. „ Chodil kolem a nechával tu krev téci. Maloval kolem nás kolo.“ řekl Adarkar a jeho oči neobyčejně hbitě sledovaly okolí. „ Nemůžeme projít ven. Znám to.“ odfoukl si Walerian a i on se pátravě rozhlížel. Mardika měla podle svého mínění slušnou praxi v oblasti černé magie a tak věděla kolik uhodilo. Bylo to znamení krvavého kruhu. Jakýsi prastarý rituál, který vykonávali dávní obyvatelé Antaleonu ještě před příchodem elfů do Celeronu. I když ho elfové již dobře poznali, dodnes nikdo z nich nepřišel na jeho podstatu a krom Orgalona nebyl nikdo takový, kdo by prošel skrz tuto neviditelnou hráz aniž by mu to způsobilo nepředstavitelná muka, která posléze přešla v tiché šílenství a smrt. Než-li však mohla varovat, přeběhl mox krvavé znamení na opačnou stranu a zvědavě si ho prohlížel. Mardika čekala klasické příznaky zhoršeného dýchání a třesavky, ale u moxe si dávaly na čas. Vlastně se neobjevovaly vůbec. Bylo to podivné. Rozhodně se však nejednalo o nějakou lest, protože síla této hráze byla více než hmatatelná. „ Dal si záležet, aby nikde nedošlo k rozpojení krvavého kruhu.“ poznamenal Dar a nedůvěřivě přešlapoval. „ Vždycky to tak dělají.“ odvětila Mardika. „ Nikdy nepřerušují kruh a nedávají svým obětem šanci na únik. Nezbude nám než čekat do dalšího jitra, až zem pohltí tuto krvavou stopu násilí a utrpení. Pak budeme moci jít dál.“ „ Tolik času nemáme. Myslím, že hrabě není jediný, kdo tě hledá, paní.“ řekl temný elf a podíval se jí do očí pohledem z něhož opět nic nevyčetla. Byl to temný pohled temných očí a přesto jí nebyl nepříjemný. „ Přeruším tuhle maškarádu botou a pak se vydáme k tomu tvému stromu.“ rozhodl se nakonec mox. „ To nebude správné řešení.“ zarazila ho Mardika. „Nevíme ani, zda nás má tento kruh chránit či věznit. A nevíme rovněž jakou sílu uvedeš svým počínáním do pohybu. „ Tak tedy uvidíme.“ nedal se odradit mox a botou rozhodil kus listí s krvavým znamením. Všichni tři rázem pocítili, že se cosi hnulo. Mardika spatřila auru neviditelných tvorů, kteří se krčili mezi okolními stromy. Walerian cítil ty desítky pohledů upírajících se na něho a na jeho přátele. Mox

4

Kvina viděl ubožáky s šedýma očima, kteří krůček po krůčku přistupovali stále blíž. Jeho pohled je rozřezával a zkoumal, jak byl pronikavý. „ Už jdou !!!“ vykřikli takřka současně. „ Ke stromu !!“ zvolal Walerian a Mardika s moxem ho rychle a obezřetně následovali. Běželi mezi stromy a podvědomě se vyhýbali místům, kde se necítili bezpeční. Pak spatřili malou mýtinu a temný elf je hnal přímo na ni. Na mýtinu v jejímž středu se tyčil obrovský košatý dub. „ Do koruny !!“ zavelel elf a pomohl dívce i moxovi na první větve z nichž se dostali do vyššího patra, kde narazili na dřevěnou podlahu jakéhosi starého bungalovu. „ Dřív tu tábořila hlídka střežící obchodní cestu k jižním pobřežím, ale to už je dávno.“, poznamenal elf, když se k nim vyšvihl. „ Co uděláme, až k nám přijdou ?“, otočil se mox na čarodějku. „ Třeba nás již ztratili. Nebyli nijak rychlí.“, odvětila. „ No právě. Bylo jim jasné, kam půjdeme. Tak nespěchali.“, zamračil se temný elf. „ Ale sem jsi nás přivedl ty.“ „ No právě. To je na tom podivné. Věděli kam půjdu stejně jistě, jako já naprosto jistě vím, že to oni vědí. Prostě to o sobě navzájem víme.“ Mardika se bezděčně přistihla, že se postavila těsně vedle elfa, jako by u něho hledala oporu. I to bylo nečekané. „ Myslím, že to jsou drownové. Najdou si toho s nejtemnější duší a jejich mysl je částečně jeho. Stejně i naopak.“ Takže vědí, co si myslím a co dělám ?“ „ To zrovna ne. Vědí ale kde jsi a v jakém jsi rozpoložení. Až přijdou na dohled tvých očí, pokusí se tě přemluvit, aby ses přidal na jejich stranu.“ „ A co pak ?“ „ No – zabiješ nás. Shodíš naše mrtvoly dolů, skočíš k nim a sežereš naše vnitřnosti tak, jako ostatní drownové. Nakonec se na tebe vrhnou všechny samice a až se uspokojí dostaví se křeče, bolesti a ztráta paměti. Ten, kdo se z nich probere nebudeš ty, ale další drown. Tak se to píše v knihách.“ „ Dík. Doufám, že existují taky nějaký veselejší knihy.“, odfoukl si mox a pátral zrakem mezi listím. „ Jejich duše jsou velice temné. Velice.“, řekla tiše a elfovi se zdálo, že jakoby starostlivě. Byl to podivný pocit elfky stojící tak blízko vedle něho. Nebyl ani tolik znepokojující jako opravdu podivný a nový. „ Máloco je temnější než duše temného elfa.“, zašeptal takovou vahou, až se nad stromem zvedl podivný tíživý stín. Byla to kletba temných elfů, kterou vzýval Walerian. Kletba čekala až jí její pán vyzve, aby vstoupila do hry. A to mohlo být velmi brzy. I Tekstawer používal kletby a některé velice silné. Zažila to. Zde měla možnost spatřit, že nejen Tekstawer dovedl proklínat. Dovede to zřejmě i temný elf. „ Už jdou !!!, zvolal mox, jehož oči spatřily šedé postavy klátící se mezi kmeny zatímco Walerian je tušil s neúprosnou jistotou spojených myslí a Mardika je vnímala jako pohybující se tvary mezi okolními stíny. Walerian se začal potit a zachytil se čehosi pevného, aby neupadl. Desítky hlasů ho zvaly k sobě mezi své. Jeho – samotného vyděděnce času, který chodí po zemi v níž ho lidé proklínají, házejí po něm kamení a nebo se ho bojí. S hrůzou před jeho tváří zamykají domy a brány měst. Jeho – temného elfa s duší temnou jak věčná noc Norgatu odkud povstal z nejčiřejší temnoty Světa. Jeho – jejich … „ Kalcheon..“, zašeptal a kletba visící nad stromy dopadla mezi jejich kmeny. Jeho temnota byla silnější než jejich. Mardika to jasně cítila a mox zřejmě také. Netušila jak hluboká temnota může být v jednom elfovi s temnou tváří. Byla veliká. „ Teď odejdou a již se nevrátí!“, řekl zřetelně elf a oni odešli bez slova, gesta, náznaku čehokoliv. „ Odcházejí !“, zajásal Adarkar a žďuchl do Waleriana, který stál zpocený u kmene a stále křečovitě svíral svoji oporu. Byla to ruka Mardiky. Sama mu ji podala, aby ho zadržela, kdyby chtěl odejít. Ten pocit ještě nikdy předtím nezažila. Byl zvláštní. Nebyl ani tolik znepokojující jako opravdu podivný a nový. Pustili se oba najednou. Současně. Vůbec jim to nepřipadalo přehnané. Asi byli oba trochu zmatení. „ Jste z toho ňáký zmatený !“, volal na ně Adarkar od kmene stromu.

5

Kvina Slezli za ním a vydali se k formanské cestě vedoucí do vsi pod hradem. Drownové se podle Waleriana neměli vrátit, ale Mardika nehodlala nic riskovat. Na cestě byla již delší čas a tak ji přerušená večeře a odpočinek v hospodě opravdu chyběly. Šli spěšně, ale docela poklidně. Občas odběhl mox, občas temný elf, aby se porozhlédli po okolí a dívka musela ocenit cestování ve třech, když oni dva se starali o jejich bezpečné okolí. Bylo to pohodlné a připomínalo jí to vzdáleně pohodlí při cestování s Tekstawerem, který vždy na vše dohlížel. Tak došli až k formanské cestě na okraji lesa a vydali se dál loukou na kopec za nímž stoupaly k nebi pruhy dýmu z komínů osady či vsi. A bylo to, jakoby z lesa vyšlo světlo v podobě krásné paní a s ním temnota temného elfa a moxe ze zla zrozeného. Bylo to setkání světla a temnoty. Bylo podivné a dávalo tušit věcem ještě podivnějším, které nastanou.

6