Čtení z knihy ... Amos Oz: Příběh lásky a tmy
Rozsáhlá vzpomínková próza světoznámého izraelského autora, jejíž český překlad právě v těchto dnech vydává nakladatelství Paseka, je knihou v mnoha ohledech výjimečnou. Amos Oz v ní spojil vylíčení pohnuté historie vlastní rodiny s dramatickou ságou dějin sionistického hnutí a vzniku židovského státu a svědeckou výpovědí o přelomových okamžicích jeho bouřlivého vývoje. Kniha získala řadu domácích i zahraničních ocenění a byla již přeložena do více než dvaceti jazyků. Do češtiny ji z hebrejštiny přeložil a vysvětlivkami opatřil Michael Žantovský.
Jenom knih byl u nás dostatek. Byly všude: na každé zdi, v chodbičce, v kuchyni, u vchodu i pod každým oknem. Tisíce knih v každém koutě bytu. Zdálo se mi, že lidé přicházejí a odcházejí, rodí se a umírají, ale knihy trvají věčně. Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát knihou. Ne spisovatelem, ale knihou. Lidi bylo možné pobít jako mouchy. Také spisovatele bylo možné pobít, ale knihy ne. Ať se člověk snaží sebevíc, nějaká kniha kdesi na poličce v koutě zastrčené knihovny v Reykjavíku, Valladolidu nebo Vancouveru vždycky přežije.
Když se dvakrát nebo třikrát stalo, že jsme neměli dost peněz na šabatové jídlo, matka se podívala na otce, otec pochopil, že nastala chvíle učinit oběť, a obrátil se ke knihovně. Byl mužem morálních zásad a věděl, že chléb má přednost před knihami a blaho dítěte má přednost přede vším. Pamatuji se na jeho shrbená záda, když procházel dveřmi na cestě do antikvariátu pana Meyera se dvěma či třemi milovanými svazky pod paží a výrazem, jako by mu rvali vnitřnosti. Tak shrbeně musel kráčet Abraham, když se vydal časně ráno ze svého stanu s Izákem na rameni na cestě do země Mórija.
1/5
Čtení z knihy ... Amos Oz: Příběh lásky a tmy
Dokázal jsem si jeho smutek představit. Otec měl ke knihám smyslný vztah. Rád se jich dotýkal, hladil je, čichal k nim. Knihy mu činily fyzické potěšení: nemohl si pomoci, musel natáhnout ruku a dotýkat se jich, i když nepatřily jemu. A knihy byly v té době opravdu přitažlivější, než jsou dnes: bylo příjemné k nim čichat, dotýkat se jich a hladit je. Existovaly knihy se zlatým písmem ve voňavých, na dotek drsných kožených vazbách, z kterých mi naskakovala husí kůže, když jsem se jich dotkl, jako bych nahmatal cosi tajemného a nedostupného, cosi, co se při dotyku ježilo a chvělo. Jiné byly vázané v kartónu potaženém plátnem s lepidlem, které mělo nádherně smyslný pach. Každá kniha měla vlastní provokativní vůni. Někdy se plátno odlepilo od kartónu jako svůdná sukně a těžko se pak dalo odolat pokušení nahlédnout do temného prostoru mezi tělem knihy a plátnem a vdechovat ty omamné vůně.
Otec se obvykle vrátil za hodinu za dvě bez knížek, ale obtěžkán hnědými papírovými pytlíky s chlebem, vejci, sýrem a sem tam i masovou konzervou. Někdy však přišel z obětní výpravy se širokým úsměvem na tváři, bez svých milovaných knih, ale také bez jídla: knihy sice prodal, ale hned místo nich koupil jiné, protože v antikvariátě našel tak báječné poklady, že podobná příležitost člověka potká jen jednou v životě a on si nedokázal pomoct. Matka
mu odpustila a já také, protože jsem stejně nikdy neměl chuť na nic kromě sladké kukuřice a zmrzliny. Nenáviděl jsem omelety a masové konzervy. Po pravdě řečeno jsem těm hladovějícím dětem v Indii někdy i záviděl, protože ty nikdo neustále nenutil všechno dojídat.
***
Když mi bylo asi šest, nastal v mém životě velký den: otec mi vyklidil místečko v jedné ze svých knihoven, abych tam mohl ukládat svoje knížky. Přesněji řečeno mi uvolnil asi třicet centimetrů v nejspodnějším regálu. Sebral jsem do náručí všechny svoje knihy, které dosud ležely na stoličce u mé postele, odnesl je do otcovy knihovny a postavil je, jak se patřilo, se hřbetem obráceným do světa a tváří ke zdi.
2/5
Čtení z knihy ... Amos Oz: Příběh lásky a tmy
Byl to iniciační rituál, obřad dospělosti. Člověk, jehož knihy stojí opřeny zpříma, už není dítě, ale muž. Byl jsem teď jako otec. Mé knížky už stály vzpřímeně.
Udělal jsem ovšem hroznou chybu. Když otec odešel do práce, mohl jsem si se svým koutkem knihovny dělat, co jsem chtěl, ale měl jsem o tom naprosto dětinskou představu. Takže jsem seřadil své knížky podle velikosti. Nejvyšší byly ty, které už byly pod mou důstojnost, veršované dětské říkanky s obrázky, knihy, které mi četli, když jsem byl ještě batole. Udělal jsem to, protože jsem chtěl zaplnit celou délku poličky, která mi byla vymezena. Chtěl jsem, aby moje část byla plná, přeplněná, napěchovaná tak jako otcovy poličky. Byl jsem pořád ještě v euforickém vytržení, když se otec vrátil z práce, zděšeně pohlédl na mou knihovničku a pak na mě mlčky upřel dlouhý přísný pohled, na který do smrti nezapomenu. Byl v něm výraz pohrdání, zklamání hořčího, než se dalo vyjádřit slovy, naprostého genetického zoufalství. Nakonec zasyčel našpulenými rty: „Pověz mi, prosím tě, ty ses dočista zbláznil? Podle velikosti? Cožpak jsou knížky vojáci? Je to snad nějaká čestná stráž? Nebo přehlídka hasičské dechovky?"
Pak se odmlčel. Nastalo dlouhé, tíživé ticho, jakési ticho Řehoře Samsy, jako bych se před jeho očima náhle proměnil v obludný hmyz. I z mé strany nastalo provinilé ticho, jako bych byl doopravdy odjakživa nějaký obludný hmyz a teď moje tajemství vyšlo najevo a vše bylo navěky ztraceno.
Pak ke mně otec opět promluvil a během příštích dvaceti minut mi vysvětloval životní fakta. Nic neskrýval. Zasvětil mě do nejhlubších tajemství knihovnické říše. Odhalil mi hlavní třídu stejně jako lesní stezky, omamné vyhlídky variací, nuancí, fantazií, exotických zákoutí, odvážných plánů i excentrických rozmarů. Knihy lze řadit podle titulu, abecedně podle jména autora, podle edicí či nakladatelů, v chronologickém pořádku, podle jazyků, podle předmětu, podle oblastí a oborů, dokonce i podle místa vydání. Přijde na to.
A tak jsem pochopil tajemství rozmanitosti. Život se skládá z nejrůznějších cest. Všechno se může stát jedním z mnoha způsobů, podle nejrůznějších partitur a nejrůznější logiky. Každá z těchto paralelních logik je sama o sobě konzistentní a koherentní, dokonalá a lhostejná ke všem ostatním.
V následujících dnech jsem strávil celé hodiny přerovnáváním své malé knihovny dvaceti třiceti knížek, které jsem přemísťoval a míchal jako balíček karet a řadil nejrůznějšími způsoby.
3/5
Čtení z knihy ... Amos Oz: Příběh lásky a tmy
Tak jsem se z knížek naučil i umění skladby. Ne z toho, co obsahovaly, ale z knížek samotných, z jejich fyzické existence. Poučily mě o té omamné zemi nikoho, o příšeří mezi tím, co je dovoleno, a tím, co je zakázáno, mezi tím, co je řádné, a tím, co je výstřední, mezi tím, co je správné a tím, co je bizarní. Ta lekce mi už zůstala. Ve chvíli, kdy jsem objevil lásku, nebyl jsem už žádný zelenáč. Věděl jsem, že existují nejrůznější cesty, věděl jsem, že existuje dálnice a vyhlídková stezka a také opuštěné postranní cestičky, kam lidská noha sotva vkročila. Povolují se věci, které jsou téměř zakázané, a zakazují věci, které jsou téměř povolené. Přijde na to.
***
Občas mi rodiče dovolili vytahovat knížky z otcovy knihovny a vyklepávat z nich prach na dvorku, nikdy víc než tři najednou, aby se nepopletlo pořadí a aby se každá vrátila na správné místo. Byla to vážná, ale radostná zodpovědnost, protože mi pach prachu z knížek připadal tak opojný, že jsem někdy zapomněl na svůj úkol, svou povinnost i zodpovědnost a zůstal na dvorku, dokud se matka nezačala strachovat a nevyslala otce na záchrannou
výpravu, aby se přesvědčil, jestli jsem nedostal úžeh nebo mě nepokousal pes. Vždycky mne našel stočeného v koutku dvorku a ponořeného do knihy, s koleny pod sebou, hlavou na stranu a pootevřenou pusou. Když se mě napůl rozzlobeně a napůl láskyplně zeptal, co se mnou zase je, trvalo mi chvilku, než jsem se vrátil do tohoto světa, jako někdo, kdo se topil nebo omdlel a pomalu, neochotně se vrací z nepředstavitelné dálky do onoho slzavého údolí každodenních povinností.
Po celé dětství jsem rovnal a přerovnával věci, pokaždé trochu jinak. Ze tří nebo čtyř prázdných kalíšků na vajíčka jsem postavil hradby opevnění, flotilu ponorek nebo konferenci vůdců velmocí v Jaltě. Občas jsem se vydal na krátkou výpravu do říše naprostého chaosu. Bylo na tom cosi strašně odvážného a vzrušujícího. Líbilo se mi vysypat krabičku zápalek na podlahu a pokoušet se zjistit nekonečný počet možných kombinací.
4/5
Čtení z knihy ... Amos Oz: Příběh lásky a tmy
Po celou dobu druhé světové války visela na zdi v chodbičce velká mapa evropských bojišť se špendlíky a barevnými praporky. Ob den či dva je otec přemísťoval podle zpráv z rozhlasu. A já si vytvářel vlastní, paralelní svět: na bambusové rohožce jsem si zhotovil vlastní bojiště, svoji virtuální realitu, a přesouval jsem na něm armády, prováděl obchvatné operace a klamné útoky, dobýval předmostí, obcházel nepřítele po křídle a smiřoval se s taktickými ústupy, které jsem později proměňoval ve strategické průlomy.
Jako dítě mě okouzlovala historie. Pokoušel jsem se napravovat omyly dávných vojevůdců. Znovu jsem například vybojoval velké židovské povstání proti Římanům, zachránil Jeruzalém před zničením Titovou armádou, přenesl válku na území nepřítele, přivedl Bar Kochbova vojska k římským hradbám, dobyl ztečí Koloseum a vyvěsil na Kapitolu hebrejskou vlajku. Za
tímto účelem jsem přeložil Židovskou brigádu britské armády do časů Druhého chrámu v prvním století křesťanského letopočtu a kochal se zkázou, jakou dokáže způsobit pár kulometů skvostným legiím zlořečeného Hadriána a Tita. Jedno malé letadlo, jeden jediný piper, srazilo pyšné římské impérium na kolena. Marný zápas obránců Masady jsem proměnil v rozhodné židovské vítězství s pomocí jediného minometu a pár ručních granátů.
A tohle podivné nutkání, které jsem zažíval jako dítě - touha poskytnout ještě jednu příležitost něčemu, co ji nikdy nemohlo dostat -, je vlastně pořád jedním z těch, jež mě pohánějí dodnes, kdykoli si sednu, abych napsal nějaký příběh.
© Paseka, 2009
5/5
