Z knihy Nejnovější Plútarchos Idea knihy, jak vyplývá z jejího titulu, náležela L. L. Rakovovi. Její název jasně odkazuje k zamýšlené a zahájené knize povídek Nový Plútarchos od M. A. Kuzmina, se kterým se Rakov přátelil ve 20. letech v době studií (o něm viz
, in:
1988/70, 25. března;
, in:
, 2001/4, s. 70–71). Byl to člověk
skvělé erudice, historik a literát, který zkoušel nejrůznější žánry. Psal například básně (viz
,
2001/4, s. 72–75), literárněvědné texty, komedie (spolu s D. Alem) atd. Druhý spoluvězeň a spoluautor V. V. Parin byl rovněž nejen encyklopedicky vzdělaný, ale nadán literárním talentem. Uveďme, co vypovídá o cele, ve které vznikal Nejnovější Plútarchos, a o jejích obyvatelích vědcova vdova N. D. Parinovová: „Ve Vladimiru, k velké radosti ‚politických‘, byla dobrá knihovna… Výpisky se dělaly ze všeho, dokonce z prací o zavlažovacích technologiích ve starém Egyptě – soustředěnost na texty plašila chmurné myšlenky. Spoluvězni v cele se měnili, byl tu i Sulejman Azimov, jeden ze stranických vůdců Uzbekistánu, monarchista V. V. Šulgin, prostý chlapec Péťa Kuročkin, kterého starší vzdělaní spoluvězni zasvěcovali do základů vědy. Nejdéle ze všech však Vasilij Vasiljevič pobyl spolu se Lvem Lvovičem Rakovem a Daniilem Leonidovičem Andrejevem.“ (
, s. 299–300).
D. L. Andrejev se práce na Nejnovějším Plútarchovi neúčastnil náhodou. Existuje zajímavé svědectví B. M. Meržakova, Andrejevova spoluvězně v Lubjance, že během vyšetřování mnoho četl, přečetl asi dvě stě životopisů ze známé Pavlenkovy série a během čtení těchto knih „dělal poměrně jízlivé… sarkastické poznámky na adresu osobností, jejichž životopisy četl“ (viz , 1994, 24. května). Kromě toho měl D. L. Andrejev vlastní zkušenosti se životopisným žánrem; v roce 1933 pracoval nad sérií studií o vynálezcích pro vědeckopopulární edici Eněrgoizdatu a v letech 1946–1947 (spolu s S. N. Matvejevem) nad popularizačními knihami Významní badatelé v horské Střední Asii Geografgiz, Moskva 1946) a O ruských cestovatelích po africkém kontinentu (kniha nevyšla z důvodu zatčení D. Andrejeva). Vzhledem k absenci jakýchkoliv rukopisných materiálů vztahujících se k Nejnovějšímu Plútarchovi nebo důvěryhodných svědectví je bohužel prakticky nemožné sestavit tvůrčí historii vzniku knihy. Byla podle všeho psána od konce roku 1950 do jara roku 1954, neboť L. L. Rakov byl zatčen 20. dubna 1950, odsouzen v „Leningradském případu“ na 25 let vězení 31. října 1950 a v říjnu už byl ve vladimirském vězení. Na svobodu byl propuštěn na jaře roku 1954; druhý spoluautor V. V. Parin (zatčen 17. února 1947) – byl propuštěn na svobodu 29. října 1953.]
1
JO NAN DŢEN, MANDARÍN 1767–1842 Významný čínský politický a vojenský činitel V samotném jméně Jo Nan Dţena se skrývá hluboký filosofický smysl. Tomu, kdo nelitoval věnovat dlouhá léta studiu mnohovrstevnaté symboliky čínského písma, bude dostatečnou odměnou velké umění – schopnost postihovat díky lakonickým znakům označujícím jména osud jejich nositelů a to postavení, které zaujímali během ţivota. Pokusíme se evropskému čtenáři ulehčit proniknutí do této hluboké moudrosti a jsme šťastní, ţe se s ním můţeme podělit o naše skromné, neřku-li ubohé znalosti a poodhalit, ţe jméno Jo znamená „hranice“ a přezdívka Nan Dţen – „stráţce jihu“. Jo Nan Dţen se narodil v provincii Šan-dun v rodině písaře a původně se jmenoval Tu Sou, coţ znamená „Pulec“. Kdyţ bylo chlapci sedm let, poslal ho otec, zcela přesvědčený o synově neobyčejném talentu, na studium do významného buddhistického kláštera Van Du. Navíc dal chlapci přezdívku Nan Dţen, jakoby vnitřním zrakem pronikl do příštích synových osudů a viděl jeho budoucí slávu. S přiměřenou vytrvalostí a pílí Jo Nan Dţen – nejprve jako chlapec, pak jinoch a nakonec jako zralý muţ – studoval v klášteře písmo a písemnictví. Stejnou pozornost věnoval studiu děl velkých čínských myslitelů: posvátná úcta před učením nesmrtelného Konfucia zachvacovala jeho srdce a rozum kaţdý rok více a více. Jeho dobrota a hluboké porozumění etice konfucianismu se příkladně projevily v následující dojemné příhodě z jeho ţivotopisu. Byv propouštěn svými představenými čas od času domů, aby navštívil své rodiče, nemohl necítit smutek a lítost při pohledu na to, jak neúprosné roky ohýbají stále více záda jeho otce a přidávají vrásky na tváři jeho matky. Pochopil, ţe jeho navštěvy v domě rodičů jednou za dva roky, nejprve jako chlapce poté jako dospělého muţe, mohou rodičům připomínat jejich vlastní věk. A proto, aby svým rodičům vytvořil iluzi zastaveného času a vráceného mládí, objevoval se před nimi jejich milovaný syn pokaţdé nikoliv v obvyklém oděvu, odpovídajícím jeho věku, nýbrţ v dětském oblečení, které mu nesahalo ani po kolena. Taková byla dobrota jeho srdce. Po skončení 54-letého studia byl ctihodný kandidát připuštěn ke státní zkoušce. Tato zkouška se změnila ve skutečný triumf Jo Nan Dţena, neboť jeho znalost všech znaků písma, které se vztahovaly ke zbraním a vojenskému umění, zcela ohromila největší učence přítomné ve zkušební komisi.
2
Není proto nic divného, ţe v 61 letech byl Jo Nan Dţen jmenován „Velitelem osobní gardy Muţe s dračí tváří“.1 V této funkci a díky rozsáhlé císařské knihovně pokračuje Jo Nan Dţen ve svém bádání a roku 1834 vydává své souhrnné dílo Diplomacie a válka („Baj-gau Ta-čan“): jedná se o slovník všech znaků označujících cizince, cizí oblasti nebo vztahujících se ke zbraním a válečné činnosti. Právě díky tomuto dílu, hodnému legendárních hrdinů z dob císaře Jao, se Jo Nan Dţen stává všeobecnou autoritou v otázkách diplomacie a vojenské vědy. V roce 1837 je povýšen do hodnosti mandarína a jako proslulý znalec mezinárodních vztahů a strategie je jmenován velitelem armád u císařova místodrţícího v Hongkongu. Tehdy osud odkryl skrytý smysl jeho jména „Ochránce jihu“ a poučil kaţdého, kdo má rozum, o hluboké spojitosti mezi jménem a ţivotem člověka. Ve funkci velitele vojsk potvrzuje Jo Nan Dţen moudrost rozhodnutí, které ho přivedlo na tento post: vydává knihu Tanec tajemných znaků („Mu-Dzi mej“). Myšlenka, kterou autor v této práci brilantně dokazuje, spočívá v tom, ţe pro vítězství nad nepřáteli musejí být vojáci především schopni vyjadřovat svými pohyby znaky označující hrozivou zbraň, poráţku protivníka a vítězství nad ním. Svět je plný souvislostí. Ţivot protéká milióny paraleních řečišť, které se jeví oddělenými jeden od druhého pouze neosvícenému zraku. V skutečnosti je proud i řečiště jedno. Všechno je spojeno, podobné vyvolává podobné. Skutky, naplněné v uzavřeném domě, se nutně odráţí v dějích, které probíhají pod otevřeným nebem. Symbolické pohyby, imitující zničující úder proti protivníkovi, se nemohou neodrazit na nepříteli, i kdyby nic nevěděl o jejich skutečném zdroji. Učení Jo Nan Dţena, které k řešení současných úkolů vyuţívá věčné pravdy filosofie Tao, mělo velký vliv na uvaţující část čínské společnosti. V roce 1839 pozval hongkongský místodrţící velitele-filosofa na slavností recepci, kterou uspořádal pro důstojníky anglického válečného loďstva, kotvícího v přístavu. Hlavní smysl slavnosti spočíval v demonstraci velkých manévrů čínských vojsk cizincům i případným nepřátelům. Filosofickou osou manévrů byl „tanec válečných znaků“ předvedený všemi oddíly pod vedením samotného velitele. Pohled na plavící se vojska skutečně Angličany zastrašilo; v kaţdém případě se ještě celý týden těšil Hongkong tím klidem, jako i dlouhá staletí před tím. Místodrţící spokojený zjevnými výsledky ceremonie, poslal císaři speciální hlášení a Jo Nan Dţenu byla za jeho úspěch věnována země v okolí Pekingu v rozloze 17 mu2 a darováno pět štůčků rudého hedvábí. V den, kdy velitel dostal zprávu o tomto projevu náklonosti a vysokém ocenění jeho zásluh, byl sice Hongkong obsazen Angličany, ale to nemá v podstatě ţádný význam. Je více 1 2
Tj. syna nebe, císaře. Zde i dále, pokud není uvedeno jinak, jsou poznámky pod čarou autorské. Tj. o něco více neţ jeden hektar.
3
neţ pravděpodobné, ţe pokud by nebylo „tance válečných znaků“, proběhlo by toto neštěstí ještě dříve. V roce 1842 se Jo Nan Dţen účastnil nankingských jednání. Zde s cílem donutit Angličany, aby se zřekli svých přílišných nároků, nejednou prováděl novou magickou ceremonii, kterou vypracoval na základě pokynů nejstarších čínských pramenů: tanec diplomatických znaků. Tady během tance skončila i jeho pozemská pouť. Není ţádný div, ţe ceremoniál přerušený tímto neštěstím, potřebně nezapůsobil na anglické diplomaty. Přímou příčinou předčasného odchodu ze ţivota této mnohostranné a energické osobnosti byly podle všeho „větry v játrech“.3 Jo Nan Dţen byl slavnostně pohřben v Nankingu s veškerými poctami. Na jeho kamenném náhrobku je vytesáno jeho posmrtné jméno – „Aj dzi mej dze“, coţ znamená „Syn ducha Tanců a bohyně lásky ke znakům“.
SIDOR PANTĚLEJMONOVIČ GENISARETSKIJ 1845–1912 První vzduchoplavec, který navštíl Tibet Sidor Pantělejmonovič Genisaretskij se narodil na Sibiři ve vesnici Blagověščenskoje v krasnojarském okrese v rodině diákona. Dokončil čtyřleté učiliště a stal se písařem guberniální správy, poté pomocníkem přednosty, přednostou, pomocníkem sekčního šéfa a po zřízení Akcízní správy přešel do tohoto úřadu jako titulární rada. Dobrý otec rodiny, člověk neobyčejně skromný, milující preferans a jiné prosté zábavy v úzkém kruhu přátel, mající nepolevující zájem k té části domácí výroby, která se týkala práce v Akcízní správě. Genisaretskij nepomýšlel ani na vavříny odváţného badatele ani na vědeckou slávu. Jeho osud je nejpoučnějším příkladem a nadějným vzorem toho, jak poctivost a skromnost mohou být někdy odměněny zásahem Štěstěny, o jakém nemohl dobromyslný syn diákona ani snít. V 80. letech z šedivého prostředí provinciální krasnojarské společnosti vyčnívala svérázná postava úspěšného těţaře zlata F. K. Polujarova. Nezkrotný temperament a mohutná tvůrčí fantazie vedla tohoto pravého ruského samorosta k originálnímu, v té době ještě zcela neobvyklému zájmu o vzduchoplavectví. Na široké pláni blízko svého velkolepého domu, který díky pohostinnosti svého majitele získal přezdívku „Noemova archa“, vytvořil Polujarov něco na způsob primitivního letiště, z kterého jednou vystartoval v balónu, jehoţ
3
Termín čínské medicíny, který odpovídá evropským „ţlučovým kamenům“.
4
konstrukci sestavil talentovaný inţenýr samouk Almazov. Let skončil úspěšným přistáním asi padesát verst od Krasnojarska. Tento úspěch přivedl Polujarova na smělou myšlenku: po jistých úpravách v konstrukci vznášedla podniknout přelet Altajského hřbetu. Přípravné práce byly brzy završeny a start byl naplánován na jedno nedělní ráno v červnu 1888. Mezi diváky, přilákanými neobyčejnou podívanou, tísnícími se blízko vzdušného plavidla, jeţ se lehce pohupovalo v poryvech severního větru připoutané na lanech, se nacházel i Genisaretskij. Díky nevinným poţitkům, kterým se oddával předchozí sobotní večer, zlehka porušil Sidor Pantělejmonovič svůj obvyklý střízlivý přístup k věcem. V kaţdém případě v rozporu se svým pravidlem nikdy se netlačit dopředu protlačil se do první řady diváků a zde s nepřehlédnutelnou hlasitostí pronesl několik skeptických soudů o perspektivách vzduchoplavby. Tyto poznámky slyšel Polujarov, chystající se jiţ vstoupit do balónového koše. Rozhněvaný nedůvěrou k vědě, zdvihl v tu chvíli odváţný experimentátor drzého skeptika do vzduchu a hodil ho do koše s podráţděným výkřikem, který zde doslovně nebudeme opakovat. Ale v tomto případě osud nepohlédl s obvyklou shovívavostí na netrpělivost ruského mecenáše: z dosud nevyjasněných příčin se balón v téţe chvíli vznesl vzhůru, poslední lana praskla a Genisaretskij se náhle ocitl zcela sám v koši balónu, který ho nesl neznámo kam a neznámo proč rychlostí deset sáhů za vteřinu. Ve výkladu dalších událostí se musíme řídit jediným existujícím pramenem – Genisaretského vzpomínkami V zemi dalajlámů, publikovanými v novinách Zpravodaj Krasnojarského kraje v červenci roku 1891. Bohuţel díky nepřipravenosti našeho krajana k podobnému putování a neobvyklým okolnostem jeho odletu z Krasnojarsku mají vzpomínky na první dny letu poněkud mlhavý charakter. Drama jeho situace prohlubuje navíc to, ţe zcela neobeznámen se strukturou balónu ani nepomyslel na to, aby přijal opatření k rychlému přistání. Kromě toho jiţ zmíněná nedůvěra k vědeckým a technickým novinkám jej vedla k pevnému přesvědčení, ţe se balón nemůţe ve vzduchu udrţet déle neţ několik minut. Proto se nejprve schoval na dně koše, nezdvihal hlavu nad jeho okraj a přemýšlel pouze o tom, jak a na čem se dopraví zpět do města, aţ balón klesne. Ale kdyţ uběhla asi půlhodina a balón se vznesl nad oblaka, odváţil se Genisaretskij podívat dolů a do stran. Dole se prostírala zvlněná krajina pokrytá lesem a z jihu se přibliţovaly jakési hory. Proto se nám nezdá divné, ţe dřívější myšlenka, která zneklidňovala vzduchoplavce, byla vystřídána jinou: znepokojení, zda se stihne vrátit do Krasnojarska do pondělí sedmé hodiny ranní, tj. do počátku pracovní doby v úřadu Akcízní správy. Avšak brzy bylo jasné, ţe hlubokému smyslu pro sluţební povinnosti našeho titulárního rady bude uštědřena další rána. Aniţ by cítil bezprostřední sílu větru, protoţe ho balón nesl jeho rychlostí, viděl Genisaretskij podle změn 5
krajiny, ţe tato rychlost je ohromná. Podle zákonů aerodynamiky byl balón nesen mezi horské vrcholky, nad průsmyky, kde se jen tak tak několikrát nezachytil za skaliska, a asi za dvě hodiny se před obětí krutých ţertů osudu objevil nekonečný obzor pouště. Země byla hluboko pod ním. V jednu chvíli se uprostřed pouštní krajiny zamodraly záhyby velké řeky; lze se domnívat, ţe to byla řeka Tarim(darja), ačkoliv Genisaretskij ve svých vzpomínkách kdoví proč tvrdí, ţe přeletěl nad Nilem.4 Nejasné představy o zeměpise našeho cestovatele se odrazily i v tom, ţe zasněţené vrcholky pohoří Kun-Lun, které šťastně i kdyţ s hrozivým riskem minul uţ během večerního soumraku, povaţoval za Kavkazský hřbet. Není ovšem těţké si představit duševní stav vzduchoplavce, pokud si uvědomíme, jaká budoucnost se před ním otevírala: přistane v nějaké divoké krajině, odkud se bude muset vracet pěšky přes poušť, aby nakonec stál před tváří rozlíceného představeného, jenţ od něho bude ţádat vysvětlení drzé a svévolné nepřítomnosti. Ani perspektiva vyjasňování s Polujarovem mu nemohla zvednout náladu. Naopak fyzické strádání, která podstoupil, nesl Genisaretskij s bezpříkladnou zmuţilostí. Ani stín stíţností nebo rozhořčení necítíme z jeho přirozeného líčení letu. „Byla hrozná zima. V balónu byl kožich a přikrývka, a tak jsem se do nich zabalil. Zásoby mi stačily. I vodka byla v balónu, a tak jsem nezmrznul.“ Výţivný nápoj očividně pomohl hračce vzdušných ţivlů nejen fyzicky, ale i psychicky: lakoničnost dalšího Genisaretského svědectví nás vede k předpokladu, ţe mu milosrdný osud seslal dlouhý, klidný a tvrdý spánek. Ze sladkého zapomenutí byl Genisaretskij vyrušen silným úderem, po kterém následoval druhý a třetí. Cestovatel se v rozespalosti jen špatně orientoval a dokázal si uvědomit pouze to, ţe balón přistává a ţe slunce uţ stojí vysoko na nebi. V tu chvíli sebou koš udeřil ještě více, vzduchoplavec byl vymrštěn na trávou zarostlý horský svah a balón, který se osvobodil od jeho tíţe, zmizel do neznáma. V blízkosti bylo lze spatřit stádo ovcí a ještě dále – sídliště obyvatel této záhadné krajiny. Odtud uţ pospíchala skupina lidí. Ale kdyţ přiběhly k neočekávanému hostu, místo předpokládaného přivítání vysunuly tyto děti přírody jazyky a dělaly přitom originální, ale málo srozumitelné pohyby zápěstím pravé ruky a palcem. Ve světle současné vědy můţeme s určitostí říci, ţe Genisaretskij byl prvním evropským cestovatelem, který popsal tibetský způsob pozdravu, ačkoliv nepochopil jeho 4
V tom se podle našeho názoru projevují zmatené vzpomínky na hodiny náboţenství, z nichţ Genisaretskij vyvodil mimo jiné i směšný závěr, ţe Nil je jediná světová řeka, která je schopna protékat pouští.
6
smysl. „Jedním slovem: pohané“, shrnuje s lehkým humorem tento jev. S čistě ruským důvtipem si také všiml, ţe pokus promluvit rusky vedl k tomu, ţe se celá skupina před ním vrhla na zem: zřejmě jej povaţovali za nadpřirozenou bytost, která sestoupila z nebes. Nebylo pochyb – před ním stáli lidé, kterým byla cizí křesťanská civilizace. Neobyčejně zajímavý je i lingvistický poznatek, který Genisaretskij zaznamenal: tvrdí se vší rozhodností, ţe domorodci, jeţ před ním leţeli, vykřikovali: „Mitreja! Mitreja!“ Lze se domnívat, ţe takto ruskému uchu znělo slovo Majtreja.5 Nemoţnost
navázat
normální
lidskou
komunikaci
s domorodci
neobyčejně
zjednodušila vědecko-badatelské úkoly ruského kulturtrégra. Skoupými, ale ţivými barvami vykresluje svá další dobrodruţství. Byl slavnostně přiveden do vesnice a ubytován v budově chrámu vedle Buddhovy sochy. Zapalování vonných tyčinek a monotonní zpěv se střídaly s hostinami, o nichţ Genisaretskij uvádí cenné podrobnosti. „Bez ustání mě nutili pít silný čaj s kravím máslem6: je to skutečná břečka. Na svaté Rusi by to nepil nejposlednější zimogor7.“ Během těchto dnů, strávených nepřetrţitě v lamaistickém chrámu, si Genisaretskij odpočinul od proţitých útrap a to mu dodalo sílu vydat se na další etapu svého cestování, kdyţ se zboţní Tibeťané rozhodli poslat svého nebeského hosta kvůli zjištění totoţnosti do duchovního a administrativního centra své teokracie. Přenechme slovo samotnému cestovateli: „Posadili mě na rohaté zvíře podobné býku. Provázelo mě 12 domorodců. Hlavním byl dalajláma.8 Jeli jsme dlouho přes hory. Některé hory byly vysoké aţ dvacet verst. Kdyby mě nezabalili celého do koţešiny, zmrzl bych. Nakonec jsme někam sestoupili. Oteplilo se. Nocovali jsme v kočovnických jurtách nebo v pohanských klášterech. Je to srdečný lid, jen jsou všichni hloupí. Rusky nezná ani jeden dalajláma. Nakonec mě přivezli tam, kam bylo potřeba. Bylo to město s palácem o devíti patrech.“ Tak se náš cestovatel stal prvním Evropanem, který, za cenu nejrůznějších ztrát a riskuje vlastní ţivot, pronikl do tibetského hlavního města, kde se jeho osoba stala centrem pozornosti nejvyššího lamaistického duchovenstva. Cudnost a skoupost literárního stylu Genisaretského nám nedovoluje myslet si nic určitého ani o tom, kdo z lhaských představitelů a jakými způsoby se snaţil objasnit jeho původ, ani o podmínkách, za kterých se Genisaretskij nacházel v tajemném městě. Skromné představy o skutečných moţnostech překáţely badateli 5
Jak bylo známo ještě před Genisaretským „Majtreja“ je jednou z postav lamaistického panteonu, Buddha přicházejícího světového cyklu, v současnosti probíhající přípravná etapa bóddhisattvy. 6 Opravíme drobnou nepřesnost: kraví máslo se v Tibetu neuţívá kvůli nepřítomnosti krav, místo něho se pouţívá máslo z mléka jaků. 7 Zimogor – flákač, tulák, lumpen-proletariát (sibiřský dialekt). 8 Genisaretskij neustále nazývá dalajlámou prakticky všechny představitele tibetského duchovenstva.
7
projevit svoji všímavost, schopnost hluboké analýzy a široké syntézy. Pouze tím můţeme objasnit okolnost, ţe v jeho vzpomínkách nenajdeme ţádná svědectví o vnější podobě Lhasy a paláce Potaly, ani o oděvech, obřadech, způsobu ţivota, řemeslech, uměleckých dílech, náčiní atd. Po dvouměsíčním pobytu ve Lhase v podmínkách uctivého věznění byl Genisaretskij znovu posazen na jaka a v tomto případě uţ bez zvlášních ceremonií převezen obchodní karavanou do Šrínagaru, hlavního města indické provincie Kašmír. Máme za to, ţe se lhaští představitelé přesvědčili o pozemském původu svého hosta a s hrubostí lidí, kterým je cizí humánní civilizace našeho století, jej vyprovodili za hranice. Teprve v Bombaji se Genisaretskij setkal s prvním člověkem, hovořícím rusky: ruským konsulem. Zde se také nakonec dozvěděl, ţe země, kterou prozkoumal, se jmenuje Tibet a do této chvíle byla pro Evropana nepřístupná. Cestovní vzpomínky Genisaretského na Indii jsou samozřejmě méně zajímavé, neţ jeho talentovaný popis Tibetu. Pokud si připomeneme popis cesty po Indii od velikého ruského cestovatele 15. století Afanasije Nikitina, který fakticky objevil tuto zemi pro vzdělaný svět, pak se přesvědčíme, ţe fakta, sdělená o Indii Genisaretským, jiţ našla své místo v knize jeho geniálního předchůdce. Naopak nesmírnou hodnotu pro historika ruských reálií a mravů představují stránky ze vzpomínek věnovaných návratu do rodného Krasnojarsku. Přirozeně, prostě, ovšem s mnoţstvím podrobností nám líčí slavnostní přijetí, kterého se hrdinovi vzduchoplavectví dostalo od krasnojarské veřejnosti; jak ho Polujarov, povaţující Sidora Pantělejmonoviče za nevinnou oběť svého nespoutaného vzplanutí, obejmul, zaplakal a podaroval ho hodnotným dárkem – bronzovými stolními hodinami ve tvaru balónu, které kaţdou hodinu hrály „V sadu nebo v zahradě“; jak vedoucí Akcízní správy, místo aby potrestal podřízeného za svévolnou absenci, jej přivítal shovívavým ţertem a celou půl hodinu se ho vyptával na podrobnosti cesty; a jaké nakonec hostiny uspořádala krasnojarská společnost. I kdyby byly ztraceny všechny dokumenty, ze kterých se dozvídáme o všech druzích a typech alkoholických nápojů a svátečních jídel, poţívaných na konci 19. století na Sibiři, Genisaretského seznam by naprosto stačil, aby nahradil takovou osudovou ztrátu. Publikace jeho práce V zemi dalajlámů vyvolala ţivý ozvuk nejen v domácím, ale i v zahraničním tisku, především anglickém. Bohuţel nemáme právo přejít mlčením některé reakce, které zazněly nepříjemně disonantními tóny uprostřed hlasů významných vědců, poukazujících na velký význam Genisaretského cesty pro geografickou vědu. V Anglii se našel jakýsi James Clark, který se nestyděl ironizovat sebeobětavého badatele v tom smyslu, ţe povaţovat Genisaretského za prvního evropského aeronauta, jenţ navštívil Lhasu, je prý 8
nesmysl, neboť pochází ze Sibiře. Myšlenka stejně směšná jako i nesprávná! Jako by nebylo moţné se narodit na Sibiři a přesto být více Evropanem neţ nafoukaný Clark, který celý svůj ţivot vegetoval v nějakém anglickém zapadákově. Tibetskou cestou skončilo období ţivota Sidora Pantělejmonoviče Genisaretského, jeţ mělo význam pro světovou vědu. Po návratu k sluţebním povinnostem v Akcízní správě, se cestovatel zřejmě přesvědčil o tom, ţe ţádná dobrodruţství v exotických zemích, ať by byla sebesilnější, se nemohou srovnávat s radostmi skromné existence v lůně milující rodiny a kruhu přátel, které spojuje společný vkus a zájmy. Klidně a skromně proţil Genisaretský zbytek svých dní. Na prostém náhrobku, vztyčeném na hrobě truchlící vdovou, lze ještě dnes rozeznat dojemné verše: Listí, větry, nešumte, mého muže nebuďte! ať spí bez obav a muk, to mu přeje žena, syn i vnuk!
ISAAK IZZAGARDINER 1900–1929 Významný stomatolog Seznámení s krátkým ţivotem a tragickou smrtí polského experimentátora musí zanechat hlubokou stopu v duši kaţdého, kdo si uchoval svěţí cit a schopnost k hlubokému citovému ozvuku na hrdinské projevy v ţivotě jednotlivce. Otec Isaaka Izzagardinera, majitel továrny na čokoládu v Krakově, měl moţnost sledovat neobyčejné vlohy svého prvorozeného uţ v jeho nejranějším věku. Na svůj věk rychle rozvinutý, s křehkou nervovou soustavou, udivoval Isaak ještě v letech svého učení v ţidovské škole své představené a spoluţáky jakousi zvláštní duševní laskavostí, sklonem k idealistickým myšlenkám a vysokou duchovní úrovní, která je neobvyklá v tomto věku. Takové povahy jen zřídka vykazují praktičnost a zdravý ţivotní instinkt. Byl to nepochybně představitel mezi ţidovstvem hojně zastoupeného typu snivého idealisty a knihomola, kterého bylo dříve snadné potkat mezi znalci Talmudu, komentátory kabbaly a cadiky; podmínky našeho století však určily Izzagardinerovým vlastnostem 9
poněkud jiný, poměrně neočekávaný směr. Izzagardiner vystudoval soukromé chlapecké gymnázium právě v době, kdy vznikl nezávislý polský stát, a byla rozšířena práva místního ţidovského obyvatelstva. Před Isaakem se otevřela brána Krakovské univerzity, kde nastoupil na lékařskou fakultu. Tuto volbu učinil mladík proti vůli svého otce, který ve svém jediném synovi viděl svého dědice a nástupce; nicméně v rodině Izzagardinerů bylo uţ dávno jasné, ţe povaze mladého myslitele schází řada vlastností, nezbytných pro praktické činnosti. Zároveň zadumaný mladík, který se podle slov svého otce neustále vznášel v oblacích, dokázal projevit ţelezný odpor a tvrdohlavost, pokud se jednalo o pro něho ţivotně důleţité záleţitosti. Jak známo, na volbu povolání mladého Isaaka měla vliv jedna smutná rodinná událost: milovaný strýček, řadu let trpící gastritidou, předčasně a neočekávaně zemřel na zauzlení střev. Rozmýšlení nad příčinami tohoto neštěstí přivedlo mladíka ke zvláštnímu závěru: došel k myšlence, ţe příčinou zauzlení střev byla gastritida, jeţ způsobila, ţe neboţtík měl zvyk nedostatečně dobře rozkousat potravu. Tato teorie, třebaţe je z pohledu převládajících názorů současné vědy sporná, přerostla ve vědomí mladého myslitele v jakousi stálou a téměř všeobjímající ideu: špatné rozmělňování potravy se mu začalo jevit jako zdroj většiny utrpení lidského rodu. Právě tato idea ho vedla k volbě lékařské fakulty, aby všechny své síly věnoval boji s výše zmíněným zlem. Ke konci univerzitního studia si Izzagardiner uţ zcela jasně uvědomoval, ţe kořen neštěstí vězí v nedostatečném počtu zubů, které má člověk k dispozici pro rozmělnění potravy. Potvrzení této myšlenky nacházel Izzagardiner v prohloubení studia srovnávací stomatologie, které mu odhalilo skutečnost, ţe mnozí obratlovci, především některé druhy ryb a pravěcí ještěři, měli přídavné řady zubů na patře a dokonce i na jazyku. Tak díky stomatologii, kterou se rozhodl vybrat si za své povolání, vybrousil Izzagardiner svoji ideu a po sloţení státní zkoušky se mladý vědec plně věnoval rozpracování svého pozoruhodného objevu. Jeho podstata spočívala ve zvýšení počtu lidských zubů na 42. Nalézt v ústech místo pro umístění takového počtu zubů byl nelehký úkol. Izzagardiner tento problém vyřešil bystře a prostě: 5 zubů mělo být umístěno na patře o tvaru prohnutého oblouku kolmo k předním zubům a směrem k hrtanu. Protoţe však odpovídající řadu spodních pěti zubů by bylo moţné umístit pouze na jazyku, přišel badatel na myšlenku elastické pásky, která by se na jazyk nasouvala pouze v době přijímání potravy a byla by na něm upevněna pomocí přísavek. Na ní by pak bylo pět porcelánových zubů. 10
V roce 1925 vyloţil mladý vědec svůj projekt zdokonalení ţvýkacího aparátu na zasedání Polské lékařské společnosti. Sotva se někdy podařilo třeba jen jednomu inovátorovi v oblasti vědy proţít takové minuty, podobné minutám po přednesení referátu, které by jiného badatele, přesvědčeného o své pravdě, stejně jako Izzagardiner, přivedly k sebevraţdě nebo šílenství. Díky chechtotu, vypuknuvšího v sálu, nebyly slyšet ani poslední věty příspěvku. Vynikajícímu polskému stomatologovi prof. Przeniawskému musely být podány valeriánské kapky. Jiné významné světlo vědy muselo být vyvedeno ze sálu, neboť kvůli záchvatům smíchu se samo neudrţelo na nohou. O jednom věhlasném vědci (jeho příjmení nebudeme zmiňovat, abychom nepokazili jeho pověst ve vědeckém světě) se vypráví, ţe ztratil zcela kontrolu nad stahy břišního svalstva a plicními sklípky a ţe se dochechtal aţ do nervového záchvatu, který ho zastihl po návratu domů. Ten trval šest dní a nocí a div nestrhl tohoto veselého a mladého specialistu do hrobu. Taková
reakce
kvalifikovaného
auditoria jasně demonstrovala zkostnatělost
a neserióznost diplomovaných představitelů polské medicíny a pochopitelně zcela vylučovala jakoukoliv naději na realizaci projektu dr. Izzagardinera. Rozchod skvělého inovátora s vědeckou veřejností se stal nepochybným faktem; badatel byl se svou myšlenkou zanechán sám sobě. Naštěstí nezávislé Izzagardinerovo postavení jej zachraňovalo od materiální katastrofy, která by na jeho místě postihla kaţdého vědeckého pracovníka bez vedlejšího zdroje příjmů. Izzagardiner dokonce dokázala svůj projekt na vlastní náklady publikovat; ale ani tento krok neměl ţádný pozitivní efekt. Smutné myšlenky na budoucnost světové vědy zachvacují kaţdého, kdo se seznámí se čtyřletými Izzagardinerovými obtíţemi: odmítl přátelskou pomoc, sám na sebe vzal veškeré riziko a snaţil se nalézt alespoň jediného člověka bez předsudků, jenţ by souhlasil podstoupit nabízenou operaci. Zvláštní slepota vadila lidem pochopit, ţe se zříkají vlastního štěstí, pohádkového zdokonalení schopnosti svého organizmu přijímat potravu a prodlouţení svého ţivota o mnoho let déle, neţ jak určila příroda. Také jediný Izzagardinerův příznivec, stařičký stomatolog Stameskes, bohuţel zcela propadlý dementia senilis9, nechtěl podstoupit riskantní zkušenost a naopak navrhl, aby se operaci podrobil samotný Izzagardiner. Po krátkém váhání, aniţ by viděl jinou cestu k realizaci své myšlenky, vědec s návrhem statečně souhlasil. V květnu roku 1929 proběhla osudová operace. Operovanému byl odstraněn kousek patrové kosti a na jeho místo vsazena plastiková protéza s pěti porcelánovými zuby. Pro
9
Stařecká slabomyslnost (lat.).
11
nasazování na jazyk byla přizpůsobena páska z elastického materiálu, opatřená stejným počtem zubů. Bohuţel
nepředvídatelné
okolnosti
zkomplikovaly
pouţívání
zdokonaleného
ţvýkacího aparátu. Především se ukázala jako chybná badatelova myšlenka, ţe pásku bude moţné stahovat z jazyka vţdy na dobu mezi přijímáním potravy, aby si jazyk odpočinul a spodní zuby nepřekáţely při výslovnosti. Horní zuby, zapuštěné do patra, zase zraňovaly jazyk při jeho sebemenším pohybu; uţ během 24 hodin po operaci nejen řeč, ale pouhé polknutí sliny bylo utrpením, jazyk napuchl a sotva se vešel do úst. Bylo třeba jej opět chránit páskou; avšak po nasazení pásky byla řeč jiţ zcela nemoţná a pacient se musel k okolí vyjadřovat pomocí tuţky a papíru. Navíc páska překáţela správnému krevnímu oběhu v jazyku; díky tomu a v důsledku stálého tlaku patrových zubů se na jazyku objevovaly nedokrvená místa. Rychle sezvané konsilium specialistů se na statečného experimentátora obrátilo s naléhavým návrhem: odmítnout další pokusy, uznat neúspěch a nechat si z patra odstranit škodlivou plastikovou protézu se zuby. Ale mučedník vědy slábnoucími prsty načmáral odpověď, jeţ by mohla zdobit ţivotopisy skutečných hrdinů: „Můj ţivot má smysl pouze tehdy, pokud slouţí k prodlouţení ţivota jiných a štěstí lidstva. Není nic radostnějšího, neţ se obětovat kvůli ţivotům miliónů. Ať ţije věda!“ Bohuţel se tato slova stala prorockými: během dvou dní přešlo nedokrvení v gangrénu a 17. května 1929 uţ nebyl Isaak Izzagardiner mezi ţivými.
KVAK-MA-LUNG (ESFÍRA ANNA BROWNINGOVÁ) ASI 1890–1938
Významná představitelka kmene Kiri-Kiri, šiřitelka osvěty mezi Dajaky (Indonésie) Datum narození Kvak-Ma-Lung (Esfíry Anny Browningové) je stanoveno pouze přibliţně, neboť k otázkám přesné datace a letopočtu přistupovala Kvak-Ma-Lung před svým zcivilizováním bez většího zájmu. Kmen Kiri-Kiri etnicky náleţí k široké skupině dajackých kmenů, které přinejmenším před tisíci lety osídlily ostrov Borneo a řadu menších ostrovů v jeho blízkosti. Obývá stejnojmenný, nevelký ostrov o průměru asi dvacet kilometrů a do nedávné doby se těšil pověsti zuřivých kanibalů. V roce 1910 byl kmenem věrolomně zabit, a poté se nedobrovolně účastnil kanibalské orgie misionář reformované církve pastor Stox. Kdyţ na jeho místo o sedm měsíců později 12
nastoupil nový hrdina osvěty zaostalých národů pastor Harry Browning, pouţívali ještě mnozí Kirijci osobní věci své nedávné oběti. Například Kvak-Ma-Lung, jedna z nejbystřejších představitelek krásného pohlaví na ostrově Kiri-Kiri se ve dne ani v noci neodloučila od neboţtíkova celuloidového límce, ačkoliv tato relikvie téměř vyčerpávala její skromnou toaletu. Není pochyb o tom, ţe ani mírnost ani nekonečná trpělivost ani duševní pevnost by nezachránily pastora Browninga od osudu jeho předchůdce, kdyby na rozdíl od zesnulého Stoxe nebyl mladý a neobyčejně přitaţlivého zevnějšku. Srdce Kvak-Ma-Lung, které zůstalo hluché k domluvám tragicky zahynulého pastora, dokázalo v tomto případě příslušnost své majitelky k lidskému rodu. V obavách před příslušníky svého kmene tajila Kvak-Ma-Lung své něţné city aţ do toho osudového dne, na který byla určena kmenovým náčelníkem další kanibalská orgie, doprovázená bezuzdnými tanci na oslavu stvořitelských sil přírody. Protoţe věděla, ţe pastor Browning bude tento večer novou obětí zvrhlých zvyklostí těchto temných lidí, pronikla Kvak-Ma-Lung tajně v noci do jeho chýše, varovala ho a prosila ho, aby uprchl. Obětavý kazatel však ostře odmítl opustit místo, na které byl podle svého názoru poslán vyšší silou, a tak se Kvak-Ma-Lung uchýlila k odváţné lsti, jeţ znamenala její rozchod s mateřským kmenem. Zamíchala do Browningova jídla malé kousky kořene Cecilia arbonica, uţívaném Dajáky jako uspávací prostředek, a pak odváţná dívka přenesla ještě před rozedněním bezduchého misionáře na svých zádech k mořskému břehu, přičemţ se pět kilometrů prodrala neprůchodnou dţunglí. Pochopitelně, ţe na ostrově Kiri-Kiri nemohli být uprchlíci nikde v bezpečí. Proto Kvak bez otálení zhotovila primitivní vor, a kdyţ účinek Cecilie arboniky pominul a pastor Browning zdvihl ztěţklá víčka, uviděl ke svému nemalému překvapení kolem sebe vodní pláň, ozářenou vycházejícím Sluncem a několik set jardů před sebou břeh ostrova Borneo. Po tom všem otázka na návrat k misijní činnosti na ostrově Kiri-Kiri pro pastora Browninga odpadla sama sebou. Uprchlíci se nejprve uchýlili do nejbliţší anglické faktorie, kde pastor Browning sklidil první plod své činnosti a přijal Kvak-Ma-Lung do reformované církve podle všech pravidel své konfese pod jménem Esfíra Anna. Chudičké odění divošky, které se skládalo z jakýchsi škebliček, bylo odstaněno a tělo Esfíry Anny poprvé pocítilo poţehnanou blízkost plátna a bavlny. Pouze límec zesnulého Stoxe si konvertitka ponechala jako stálou připomínku na minulé bludy. Spolu pak dorazili do misijního střediska reformované církve ve městě Bandţemarzin, kde byl Browning nucen několik měsíců čekat na nové jmenování. V tomto městečku v září 13
1911 uzavřeli uprchlíci zákonný sňatek podle obřadu své církve. Ovšem okolnost, za kterých byl Browning nucen opustit své místo na ostrově Kiri-Kiri, vzbudily v misijním bratrstvu jisté rozpaky a Browning musel se svou mladou manţelkou podniknout plavbu přes oceán. Teprve v San Francisku, před tváří představených se mu podařilo rozptýlit podezření o dezertérství. Dojmy, které zaţila Esfíra Anna v Bandţermazině, Manile a San Francisku, padly na úrodnou půdu jejího ducha a semeno, zasazené odváţným kazatelem, brzy vydalo svoji úrodu. E. A. se pevně rozhodla zasvětit své síly osvětě zaostalých národů a s ohromující rychlostí si osvojila nevelký rozsah k tomu nutných znalostí. Bohuţel jejímu odjezdu z Ameriky na Borneo předcházela smutná událost – záhadné zmizení pastora Browninga, ze kterého se nezachovala ani kostička. Trápená smutkem ještě více zahořela duchovní vášní. Byla poslána zpět a v srpnu 1913 dorazila do banţermazinského misijního střediska. Temné vzpomínky spojené s ostrovem Kiri-Kiri vedly k tomu, ţe nebyla poslána na toto místo; místo bývalých krajanů jí byl za arénu jejího poţehnaného úsilí určen nevelký kmen Lu. Znalost dajackého jazyka, zvyků a psychologie jí otevřela přístup k prostým srdcím dětí přírody a během prvního půl roku civilizačního působení Esfíry Anny bylo připojeno k radostem duchovního ţivota devět ţen a tři muţi. Hlavní úsilí mladé misionářky bylo zaměřeno za prvé na boj s lidojedstvím a za druhé na přemlouvání Dajáků, aby poněkud obohatili svůj oděv. Objektivita, která je vţdy posvátnou povinností kaţdého historiografa, nás vede k přiznání, ţe atavistické instinkty nebyly zcela vykořeněny ani z duše samotné Esfíry. Nikdo neví, jaký vnitřní zápas proţila kazatelka v tomto prvním půlroce mezi kmenem Lu; je známo pouze to, ţe v onu jarní noc roku 1914, zasvěcené rituální orgii k oslavě stvořitelských sil přírody, promluvil starý hlas krve v bývalé Kvak-Ma-Lung s nepřekonatelnou silou. S náhlým hněvem a odporem ze sebe mladá ţena servala příkrov civilizace kromě límce a s bakchickým křikem se připojila k bezuzdným slavnostem svého stáda. Těţko říci, jak by vypadal další Esfiřin osud, kdyby náčelník kmene Lu Bum-Namprok nebyl nadmíru vzrušen jejím extatickým chováním. Ještě ani nevyšlo Slunce, pospíchající svými paprsky odhalit pád sluţebnice vyšších sil, kdyţ byla Esfíra Anna prohlášena první manţelkou náčelníka a vstoupila do jeho luxusní chýše jako plnoprávná paní domu. V následujících letech, aţ do své pokojné smrti na hadí uštknutí porodila Esfíra svému manţelovi 16 dětí. Ani obtíţena mateřskými povinnostmi nezapomínala na duchovní a materiální péči o kmen. Vzpomínka na ní je dodnes zachována ve skromném lujském folklóru, kde bývalá kazatelka figuruje pod jménem Ma-Tumba, coţ znamená – „Matka kmene Lu, která se nedopočítala svých dětí“. 14
DOUVES VAN NOORDEN 1860–1936 Holandský spisovatel V ţivotě spisovatelů a básníků, uměleckých géniů, přicházejí jen zřídka osudy tak pokojné a zároveň poznamenané nesmírným úspěchem, jako osud Douvese van Noordena. Tento vynikající mistr slova patřil k tomu druhu tvůrců, jejichţ ţivotními událostmi jsou podle vyjádření G. Flauberta pouze jejich díla. Po ukončení Leydenské univerzity se Noorden pustil do práce nad svým prvním románem Růže slečny Doncenové. Materiální dostatek (Douves pocházel z bohaté rodiny, která vedla známou firmu „Skořice van Noorden a Kutten“) a klidný a vyrovnaný charakter zabezpečovaly autorovi jeho pomalou a metodickou práci. První román, o který soudobá kritika nejevila větší zájem, byl vřele přijat čtenářskou veřejností. Zvláště bylo oceněno spojení tendencí humanistického realismu s osobitým Noordenovým přístupem k lidem a ţivotním jevům: přístup dobrodušného, soucítícího a veselého pozorovatele, který ze všeho nejvíce miluje domácí pohodlí, laskavé ţerty, vyrovnaných, ze ţivota se radujících lidí, zabývajících se lehkou a příjemnou prací, neškodné zábavy a laskavost nizozemské přírody s jejími tlumenými barvami, líným plynutím kanálů a pomalou plavbou lodí po bezpočetných vodních cestách. Tento charakter expozice ţivotního materiálu, jímţ čas od času probleskují záchvěvy humoru, zdůrazněný odhozenými maskami v nejnapjatějších chvílích popisovaných postav, určil tvůrčí rukopis van Noordena na celý jeho dlouhý literární ţivot. Tento ţivot ubíhal hladce, tiše a přímo, stejně jako pomalu plynoucí vody v řekách jeho rovinaté vlasti. Kaţdých pět let s překvapující přesností daroval van Noorden veřejnosti nový román nebo sbírku povídek. S léty jeho umělecký výraz sílil, rozšiřoval se okruh témat, ale autorův světonázor zůstával stejný jako dřív, prost jakýchkoliv individualistických krajností estetické a filosofické dekadence nebo zpracování velkých společenských problémů. Za jediné dílo, ve kterém se van Noorden dotknul tématu války a otázky dosaţení společenského ideálu, můţeme označit román Neplačte vdovy, vydaný v roce 1920. Za vrcholná díla van Noordena jsou právem povaţovány spisy zcela jiného druhu: kniha povídek Veselí hráči kroketu a rodinné, idylické romány Dům archiváře van Flita a Sestřenice Greetel.
15
Zdravý optimismus, silná a klidná láska k ţivotu a čistě holandský humor, připomínající plátna van Ostadeho, udělaly z těchto překrásných poém v próze okrasu knihoven témeř v kaţdém holandském domě. Podobně harmonicky probíhal i osobní Noordenův ţivot. V 28 letech se oţenil s dcerou bohatého burziána Kateřinou van Lindenovou a během let se ze spisovatele stal skutečný pater familiaris10 – v šedesáti letech byl jiţ otcem devíti dětí a dědečkem 22 vnuků, úspěšným vedoucím obchodní firmy, všemi váţený poslanec Dolní komory, člen několika akademií, vlastník malého a kouzelného paláce v Amsterdamu a vily na mořském břehu. V 75 letech proţil van Noorden nevelké krvácení do mozku, které ho zbavilo schopnosti pohybovat pravou nohou a do konce jeho dní jej upoutalo na pojízdné křeslo. Naštěstí se mozková příhoda neodrazila na jeho rozumových schopnostech, ani na daru řeči a uměleckém talentu. Zdálo se dokonce, ţe ctihodný stařec, sedící na svém křesle, odhalil v ráně osudu, jeţ na něho dopadla, nové zdroje duchovních sil: více, neţ dřívě, vyzařovala z jeho jazyka duchaplnost, vyprávění o minulých událostech okouzlovalo posluchače svěţestí barev a ţivostí obrazů a román Milovníci žertů, který pomalu, den za dnem, diktoval své milované vnučce Betty, sliboval svému autorovi vplést nové vavříny do jeho věnce. Vše nasvědčovalo tomu, ţe zaslouţilý spisovatel proţije klidné, ničím nezkalené stáří. Ale nemilosrdný osud rozhodl jinak. Chystal řetěz neočekávaných, můţeme přímo říci ohromujících událostí, které lze jen těţko propojit s dosavadním, všeobecně známým klidem a proslulým pokojným charakterem věhlasného nizozemského spisovatele. Mezi blízkými přítelkyněmi slečny Betty, často navštěvujícími van Noordenův dům, byla i dvacetiletá Dolores Sandrilonesová, dcera bohatého španělského obchodníka, jehoţ obchodní zájmy, úzce spojené s nizozemskými finančními kruhy, jej nutily usídlit se v Holandsku. Poslední roky dětství a léta mládí proţila Dolores v Amsterdamu, ale vliv nizozemského způsobu ţivota a národní psychologie nemohly změnit bouřlivou a vášnivou povahu dcery Andalusie. Avšak její excentrické výstupy dosud nepřekročily přípustnou míru a byly jejími holandskými přáteli vnímány jako originální projevy jejího románského původu. Podnětem k neštěstí, rozevírajícím se nad domem van Noordenů, bylo zdánlivě nevinné přání Dolores, aby se mohla podílet na práci své přítelkyně Betty, přepisující román Milovníci žertů z úst svého děda. Věk a zdravotní stav van Noordena byly spolehlivou garancí před jakýmikoliv romantickými city, které by se mohly zrodit v srdci jeho mladé ctitelky.
10
Otec rodiny, hlava rodu (lat.).
16
Jenomţe nesmíme zapomínat na to, kolik břitkosti a jiskry bylo ukryto v jeho mysli, jaká ţivost rozumu a citů se projevovala v kaţdém projevu vitálního starce, v kaţdém jeho vyprávění. Dolores, jiţ dávno okouzlená těmito zajímavými rozhovory, zůstávala nyní celé hodiny se spisovatelem o samotě a byla svědkyní, ne-li přímo účastnicí vzrušujícího tajemství tvůrčího procesu. Mnohem podivnější je jiná věc: to, ţe samotného van Noordena do osudové minuty ani nenapadl stín podezření o skutečném charakteru vztahů přítelkyně jeho vnučky k jeho osobě. Neočekávané, jako sníh uprostřed léta, vyznání, oděné navíc do formy bouřlivých, absurdních a zcela nepřiměřených poţadavků, se van Noordenovi jevilo natolik překvapující, doslova nemoţné, ţe chvílemi váţně pochyboval o reálnosti situace. Skutečně bylo těţko uvěřit tomu, ţe člověku jeho věku, postiţeného částečnou nehybností, je navrhováno, aby opustil ţenu, děti a vnuky a pomocí lsti uprchl s mladou ctitelkou do španělských kolonií v Africe, aby zde společně zakusili dokonalé štěstí. Spisovatelův otřes byl tak velký a obsah vyznání tak nepravděpodobný, ţe bezděčný viník bouřlivé vášně se o ničem ani slovem nezmínil paní van Noordenové nebo komukoliv jinému z členů rodiny. Dokázal pouze, pod záminkou špatného zdravotního stavu, přerušit diktování svého nešťastného románu Milovníci žertů a zbavit tak svou ctitelku moţnosti dalších schůzek a podle svého mínění i rozvoje její vášně. Katastrofa vypukla v květnu roku 1935, v prvních dnech po spisovatelově příjezdu do jeho vily. Vila se nacházela na břehu Zooder-see v milém městečku zvaném Flakkdamm; jednou stranou byl dům otevřený k pobřeţí a druhou na půvabnou, tichou ulici, obklopenou sady, v nichţ se skrývaly jiné vily a skromnější domky v lidovém stylu. Ulice směřovala na nevelké flakkdammské náměstí s veřejnými budovami a několika obchody; její druhý konec se ztrácel v polích, přeměněných na plantáţe tulipánů. Osmnáctého května se spisovatel skutečně necítil zcela zdráv, ale nechtěl promeškat zářivý slunečný den, a proto se nechal vyvést do sadu. Z moře vál větřík a z toho důvodu se paní van Noordenová rozhodla umístit svého muţe na milé loučce v té části zahrady, která se nacházela mezi ulicí a domem, jenţ ji chránil od svěţího proudění mořského vzduchu. Noorden, jenţ dnes nechtěl pracovat, byl na vlastní prosbu ponechán v křesle s několika knihami a novinami. Měkké jarní slunce něţně laskalo jeho tvář a ruce a zvuky příboje doléhaly s tak uspávající monotónností, ţe spisovatel ani nepostřehl, jak příjemná dřímota zavřela jeho oči. Probudil se aţ ostrým pohybem a v první vteřině dokázal pouze pochopit, ţe jeho pojízdné křeslo bylo zezadu někým uchopeno a s neobyčejnou rychlostí se řítí k brance, vedoucí na ulici. Nešťastník slabě vykřiknul a pokusil se na svém povozu ohlédnout, aby zjistil totoţnost 17
viníka tak rychlého běhu; ale dříve, neţ se mu to podařilo, ocitlo se křeslo jiţ za brankou a pohybovalo se podél plotů směrem k tulipánové plantáţi. Jaký to byl otřes pro spisovatele, kdyţ se mu konečně podařilo otočit a spatřit asi půl metru od své tváře zářící oči a rozpálené tváře své ctitelky… Díky obzvláštní bystrosti a orientace, vlastní všem géniům, si spisovatel uvědomil, ţe se, ač to zní příliš divoce, stal obětí únosu. Představa neznámých běd mu přeběhla před očima a povzbudila ho k zoufalé sebeobraně. Ulice byla naneštěstí zcela prázdná: nebyl tu ani policista ani jediný kolemjdoucí. Pouze na jedné zahradě, kolem kterých se řítilo pojízdné křeslo, hrála skupina mládeţe kroket. Van Noordenovi se podařilo vykřiknout a zámávat rukou, avšak hráči, příliš zabraní do své hry, si nevšimli této prosby o pomoc: zdá se, ţe jim ani na mysl nepřišlo, ţe na jejich činech v této minutě závisí osud jednoho z největších duchů vlasti. Kdyţ nešťastník viděl bezvýslednost volání o pomoc, pokusil se s ohroţením ţivota vyskočit z křesla, ale neposlušná pravá noha tomuto snaţení překáţela. A bylo také uţ pozdě: na kraji plantáţe se na pozadí růţových a rudých tulipánů zlověstně černal uzavřený „cadillac“. Spisovatel, který byl jiţ sotva při smyslech, ucítil, jak ho něčí ruce odtrhly od křesla a strčily do automobilu, únoskyně usedla za volant, nastartovala a za okny se začalo míhat a ubíhat, moţná navţdy, okolí milého Flakkdammu. Rozsah biografie nám nedovoluje podrobněji se zabývat dalšími peripetiemi těchto tragických dnů, stejně jako zmatkem, který vypukl po spisovatelově zmizení, nejprve ve vile van Noordenových, a poté i v celé holandské společnosti. Únos byl proveden s takovou smělostí a souhra okolností natolik přála únoskyni, ţe ţádná nová fakta, ani objevení pojízdného křesla na kraji tulipánové plantáţe, nemohla nijak pomoci objasnit tento případ. Rodina zmizelého, policie i společnost byly navíc vedeny falešnou stopou politické situace tehdejších dnů; obecné mínění z hnusného zločinu vytrvale obviňovalo německé nacionální socialisty, kteří uţ delší dobu projevovali zájem o přední činitele sousedních zemí a neošklivili si ţádné prostředky k jejich odstranění. Ale za čtyři dny dostala autorova rodina telegram: „Rychle přijeďte – hotel Berengaria – Leyden – pospěšte si – Noorden.“ Je třeba zmiňovat, s jakou rychlostí odpověděli členové rodiny na tuto naléhavou prosbu? Ovšem noviny předběhly příbuzné a otiskly rozhovory svých dopisovatelů s van Noordenem pod senzačními titulky: „Protestuji proti slabosti holandských zákonů, které nejsou schopné zabezpečit klid jednotlivce!“, „Van Noorden ţádá Holandsko, aby ochránilo jeho ţivot!“, „Záchranu a ochranu ţádá od své vlasti její milovaný spisovatel!“ 18
Před zraky příbuzných, kteří se dostavili do Leydenu, se objevil smutný pohled: šediny, do nedávné doby rámující vysoké spisovatelovo čelo, značně prořídly, pečeť vyčerpání byla znát na jeho tváři, nemluvě o stavu jeho oděvu… Ctihodná rodina musela ještě prodělat další hořkost, kdyţ byla doručena vydání paříţských a zvláště amerických novin, plné křiklavých titulků typu: „Nový Lot! Zajatec vlastní vnučky!“, „Láska vítězí nad stářím! Únos holandského spisovatele krásnou Španělkou!“, „Nezbednosti starého Kupida u Zooder-see.“ V newyorských a chicagských estrádách měla skandální úspěch odporná hříčka „Don Juan na kolech“, kde bylo vysmíváno skromné spisovatelovo vozítko, které bylo únoskyní pouţito jako prostředek transportu. Ale všechny překonal emigrantský plátek „Horugv“, publikující fejeton s nadmíru nevkusným titulkem: „Láska je zlá, zamiluješ se i do kozla!“ Není třeba se zmiňovat o tom, ţe Noordenovo objasnění celé události, které poskytl tisku, neobsahovalo nic, co by opravňovalo tyto drzé pomluvy. Spisovatel se vyjádřil jasně, ale se zdrţenlivostí, jeţ měla charakter rytířské péče o pověst dívky, která tak neopatrně svoji i jeho čest uvrhla do baţiny tohoto extravagantního dobrodruţství. „Protestuji,“ prohlásil, „proti takovému společenskému systému, ve kterém hrozí starému člověku únos. Protestuji proti takovému sociálnímu zřízení, v němţ je marné volat o pomoc. Protestuji proti takovému společenskému pořádku, kde se mladí lidé pokoušejí násilím uspokojit svá přání!... Ţaluji takový mravní absentismus, který vede k situaci, ţe partie kroketu je důleţitější neţ záchrana bliţního! Volám po zdravých prvcích v naší společnosti: probuďte se! Prohlédněte!!!“ O podrobnostech svého putování, místě, kde proţil ty dny, o mravních a fyzických otřesech, které musel zaţít, van Noorden odmítl hovořit. Stejně rozhodně odmítl soudní stíhání své únoskyně. Ale rozhořčení, přetékající v jeho duši, našlo své energické vyjádření v novém románu Tak žít nelze. Dílo plné rozhořčeného pathosu, tato plamenná výzva 76ti letého starce, do té doby známého umírněností svých názorů, mělo na holandskou společnost dopad, abychom tak řekli, podobný výbuchu bomby. Román Tak žít nelze byl převeden téměř do všech literárních jazyků, získal si všeobecné uznání a byl zařazen do zlatého fondu literatury, která si za svůj cíl klade mravně ovlivňovat svět. Bohuţel nebylo autorovi souzeno, aby se stal svědkem vítězného taţení svého nejlepšího díla zeměmi Evropy, Asie a Ameriky. Otřesy, které proţil jeho organismus, byly příliš veliké. Kdyţ byl poprvé po potřebné přestávce vyvezen na svém pojízdném křesle, které uţ leccos zaţilo, slunečním dubnovým 19
ránem na stejnou loučku, odkud byl před rokem unesen, pocítil spisovatel neobvyklé vzrušení. Tlak palčivých vzpomínek byl natolik silný, ţe to jeho srdce nevydrţelo. Koryfej holandské literatury zesnul…
MARY BETTSY OPHELIA OSBORNOVÁ 1897–1949 Náboţenská činitelka, zakladatelka „Mezinárodní společnosti vzkříšení mrtvých“ Mary Bettsy Ophelia Osbornová se narodila v městě Quebeck (Kanada) v rodině majitele jedné z největších severoamerických firem „Electric Power Company of Canada“, známého Henryho Osborna. Charakter a inteligence Bettsy Ophelie na sebe poutaly pozornost okolí uţ v letech jejího dětství. Zádumčivá a křehká dívenka se vyhýbala hrám a zábavám, nestýkala se se svými vrstevnicemi, ani neprojevovala zvláštní zájem o vědu, umění nebo jakoukoliv formu praktické činnosti. Naštěstí pro Bettsy situace její rodiny osvobozovala mladou zasněnou dívku od nutnosti vybrat si nějakou ţivotní cestu. Mohla se zcela oddávat vrozenému sklonu k rozjímání a lásce k četbě náboţensko-mystické a okultní literatury – jediné oblasti lidského poznání, která v ní vzbuzovala horoucí a s léty stále rostoucí zájem. Příbuzní, vţdy se obávající o její zdraví, kolem ní vytvořili ne zcela zdravou atmosféru zboţňování, téměř uctívání: za celá léta svého mládí neuslyšela Ophelia Osbornová ani slovo protestu nebo zákazu; pouze asketická povaha jejího charakteru a vrozený sklon k soucitu ji záchranily před proměnou v mravně nekontrolovatelnou bytost, která neovládá své emoce, a tyrana svého okolí. Ale před přehnanými představami o své osobě a názorem, ţe je nositelka náboţenské geniality a naplnitelka jakéhosi Boţího úmyslu, jí samotné dosud nejasného – ji nezachránilo nic. Moţná, ţe tento egocentrismus a maniakální pocit výjimečnosti vedly k tomu, ţe se v osobním ţivotě Ophelie Osbornové neobjevil jediný člověk, který by v ní dokázal probudit spící city ţeny. V devatenácti letech změnila Ophelia konfesi, navţdy přervala vazby k rodnému protestantismu a přijala katolictví s takovou plamennou horoucností, aţ byl Henry Osborn velmi znepokojen perspektivou, ţe jeho jediná dcera odejde do kláštera. Od tohoto nebezpečí byla Ophelia zachráněna jiným nadšením, tentokrát trvajícím asi deset let – okruhem myšlenek pocházejících z „Tajné doktríny“ (La doctrine secrete) M. Blavatské. Toto zaujetí vyvedlo exaltovanou dívku z uzavřené sféry dosavadních zájmů a vztahů: stala se členkou Kanadského oddělení Mezinárodní teosofické společnosti a pocítila, jak se v ní probouzí horoucí zájem k náboţensko-společenské činnosti. S touto 20
činností byly spojeny i její četné cesty v těchto letech: do Spojených států, kde se sblíţila s Annou Bessantovou, Krišnamurtím a dalšími představiteli světového teosofického hnutí; do západní Evropy, kde se důkladně seznámila s ţivotem a myšlenkami antroposofů a jejich „svatyní svatých“ v Dornachu; do Indie, kde se aktivně účastnila organizace teosofické univerzity; a nakonec do Palestiny. Poslední cesta, kterou podnikla v roce 1930, byla převratnou událostí pro její ţivot i pro její ideje. Návštěva míst, spojených se jménem zakladatele křesťanství, mělo na Ophelii Osbornovou ohromný a dokonce můţeme říci ohromující vliv. Zcela bez povšimnutí přešla problémy ţidovské imigrace, ekonomického obrození Palestiny a ţidovsko-arabské střety – tedy vše, co zemi vzrušovalo v té době; strávila rok v Jeruzalémě, ponořená do svého vnitřního světa, od těch dob obohaceného podle jejích slov přítomností Jeţíše Krista, který se jí měl zjevovat ve svém „éterickém těle“, aby skrze ní opravil a doplnil texty křesťanských kanonických knih. Nejbliţším hmatatelným výsledkem jeruzalemských meditací byla kniha Zvěst vzkříšení, publikovaná následující rok v Bostonu – základní práce Ophelie Osbornové a evangelium jejích následovníků. Zbytečně bychom však v tomto originálním díle hledali stopy široké filologické erudice, snahu objektivně a vědecky analyzovat textologický materiál kanonických knih nebo jen filosoficky odůvodněnou teologickou koncepci. Jedná se o proud plamenných obrazů připomínající obrazy z apokalyptické literatury a ohromující novou rovinou: střídáním vzletů rozumu
s halucinačními
prvky,
hluboké
poetiky
s jakousi
náboţensko-filosofickou
infantilností, prorockého zápalu s dětsky primitivními tezemi, zajímavých mystických konstrukcí s hrubou nevzdělaností. Silnou stránkou knihy byl jazyk, který se místy vzepjal na úroveň klasické prorocké literatury, a rovněţ bezmezná, pro čtenáře přímo hypnotizující víra v sebe a svoji myšlenku. Idea knihy spočívala v následujícím. Staré křesťanské pravověří mělo pravdu, pokud hledělo na ţivot vtěleného Slova jako na vzor hodný následování; a bylo epochálně omezené a falešné, kdyţ se v tomto následování zastavilo na půli cesty. Skutek, který korunoval a završil působení Jeţíše Krista, bylo jeho zmrtvýchvstání; právě tento akt musí být i posledním stupněm v „následování Krista“. Podle názoru autorky je nemoţnost fyzického vzkříšení logická pouze pro přesvědčeného ateistu nebo přinejmenším ne-křesťana; křesťan věřící v Jeţíšovo vzkříšení pouze díky bojácné mysli a chudé představivosti nevztahuje svoji víru také na oblast tělesného vzkříšení. Jestliţe miliardy lidí během dvou tisíců let věřily a věří ve vzkříšení jednoho, pak není jasné, proč by nemohly připustit i vzkříšení druhého. Jediná námitka můţe spočívat pouze v tom, ţe Kristus byl vtělením druhé boţské postavy, jeţ 21
byla schopná překonat zákony hmoty, kterým je člověk podřízen. Ovšem hlubší porozumění některým evangelijním rčením jako: „Budete jako andělé, ano i nad anděly“, „Pravím vám, jste jako bohové“, slova o víře jako hořčičné zrnko, která hory přenáší, a mnohým jiným dokazuje, ţe uţ čtyři evangelisté byli plně přesvědčeni o tom, ţe projevení vyšší vůle nazývající se zázrakem je omezeno pouze naší vírou v moc toho, kdo zázraky působí. Takové pojetí se nemohlo vztahovat na vtělené Slovo, jeţ svou silou mnohonásobně překonává platnost jakýchkoli přírodních zákonů, ale nepochybně je určeno člověku. Vstát z mrtvých můţe ten člověk, který tomu sám absolutně věří a jehoţ síla je podporována vírou v něho mnoţstvím jiných lidí. Tento extravagantní závěr, díky němuţ proti sobě Osbornová poštvala nejen obhájce křesťanské dogmatiky, ale i všechny zastánce zdravého rozumu, byl doplněn řetězem výpočtů, jenţ uváděly čtenáře do rozpaků: kolik přesně věřících ve vzkříšení konkrétního reálného člověka je schopno na křídlech této víry přivést ke skutečnému, reálně tělesnému vzkříšení? Do výpočtu byly zahrnuty teosofické a antroposofické teze o ţivotní síle „prána“, záření éterického a astrálního těla apod.; fantastické jednotky byly podrobeny neméně fantastickým výpočetním operacím a to vše Ophelii Osbornovou přivedlo k nezvratnému závěru: pro vzkříšení jednoho člověka je, kromě jeho vlastní „absolutní víry“, potřebná i víra jednoho miliónu lidí. Návrat Ophelie Osbornové na americký kontinent se časově téměř kryl s publikací její knihy Zvěst vzkříšení, a znamenal počátek nového období v jejím ţivotě: období bouřlivé kazatelské a organizátorské činnosti, vytvoření nejprve nevelkého bratrstva, a poté rozvětvené masové sekty, nazývané resurrekcionisty (resurrectio znamená latinsky vzkříšení z mrtvých). Americká půda, na níţ se v moderní době zrodily takové náboţenské formace jako hnutí mormonů, Christian Science a desítky jiných menších sekt, zaloţených často na myšlenkách přímo odporujících vědě i zdravému rozumu, byla dostatečně úrodná pro rozvoj nového náboţenského hnutí. Stejně jako ve většině těchto hnutí i v tomto případě závisel úspěch spíše na osobním kazatelském (a také hospodářském) talentu a v posledku i na fanatickém přesvědčení samotné zakladatelky, neţ na speciálních kvalitách jejího učení. Navíc byla Ophelia Osbornová z morálního hlediska daleko kompaktnější osobností a více odpovídala etické úrovni svého učení, naţ Marry Bakerová nebo zakladatelé Salt Lake City. Nejzuřivější protivníci jejího učení – a těmito protivníky se za krátkou dobu staly téměř všechny náboţenské tábory a filosofické proudy existující v té době v Evropě i v Americe – nemohli v jejím ţivotopise ani ve způsobu jejího ţivota najít nic, co by vrhalo stín na její pohnutky. Její široká filantropická činnost, střídmost v osobních nárocích, rok od roku 22
vzrůstající náročnost vlastního ţivotního reţimu – to vše nedovolovalo nepřátelům Ophelie Osbornové připsat její činnosti nízký a zištný charakter vychytralého byznysu. Není pochyb rovněţ o tom, ţe bezúhonnost a mravnost ještě prohlubovaly legendárnost, jméno Ophelie Osbornové zahalovaly do aureoly svatosti a hnutí resurrekcionistů popularizovaly za hranicemi Ameriky. Snaha vedení sekty zvýšit počet následovníků co v nejkratší době vedlo ke kolosálnímu rozvoji propagandy. Ohromné Opheliino osobní jmění – jediné dědičky svého otce – stejně jako majetek mnohých jejích přívrţenců pomohly vyuţít k tomuto cílu i periodický tisk, celou armádu kazatelů, spisovatelů, novinářů, rozhlas i kino, katedry i tribuny, dokonce i televizor a také typicky americké způsoby agitace jako vystoupení pouličních řečníků na improvizovaných mítincích uprostřed lidnatých ulic. Na konci druhé světové války dosáhl počet resurrekcionistů 900 000 lidí a Společnost začala ve Skalistých horách budovat speciální budovu nazvanou Dům Vzkříšení (Resurrection Home). Budova byla obloţena bílým mramorem a vystavěna v strohých liniích stylu „moderna“ poloviny 20. století. Tato stavba byla v podstatě velkým sálem pro 50 000 lidí opatřeným varhany, jedněmi z největších na světě. Ve středu sálu se tyčilo cosi, k čemu bylo těţko hledat paralelu v architektuře jiných náboţenství: zde, jakoby na očích celého lidstva, měla Ophelia po dosaţení miliónů věřících vypustit duši a po třech dnech vstát z mrtvých. Stavba Domu Vzkříšení vyvolala proud ostrých protestů: pobouření katolíci se sjednotili se všemi americkými protestantskými proudy v jednotném hlase o neslýchaném rouhání a profanaci. V těchto kletbách i posměšcích se slévaly hlasy bílých i černých, republikánů i demokratů, zednářů i pravoslavných, jezuitů i Ţidů, materialistů i mystiků, reakcionářů i pokrokářů. Budova byla během stavby dvakrát poškozena výbuchy. Hlavní architekt byla zabit neznámými teroristy – podle všeho příslušníky Ku-klux-klanu. Několik černochů patřících k významným resurrekcionistům bylo zlynčováno. Na samotnou Osbornovou byl spáchán atentát. Nicméně podivný projekt, zaštítěný ústavou USA, byl doveden do konce a na konci roku 1949 korunovala zlatá kopule jednu z nezvláštnějších staveb lidstva. Na jaře tohoto roku pak počet resurrekcionistů dosáhl jednoho miliónu. 23. dubna 1949 – byla to středa Svatého týdne – změnilo neuvěřitelné shromáţdění lidu zapadlé americké městečko v dočasnou obdobu San Franciska nebo Chicaga. Ophelia Osbornová měla ze ţivota odejít sama, vnitřním prouděním svého ducha bez přispění mikrobů nebo nějakého vnějšího, mechanického nástroje smrti; v tom se podobala spíše neţ Kristu Gautámu Buddhovi, který podle legendy zemřel dobrovolně, kdyţ v sobě uhasil vůli k ţivotu. V předvečer osudového dne podstoupila Osbornová důkladnou lékařskou 23
prohlídku, která konstatovala normální stav a absenci sebemenších příznaků onemocnění, kromě chudokrevnosti a podagry. V dvanáct hodin za přítomnosti kvalifikované komise terapeutů, psychiatrů, fyziologů a také stovek novinářů, spisovatelů, foto- a kinoreportérů a 80ti tisícového publika (sál nemohl pojmout všechny příchozí a dav zalil i okolí) vstoupila Ophelia Osbornová na smrtelné loţe. Po několika slovech na rozloučenou s lidstvem, plných zboţnosti a mírnosti, ulehla do horizontální polohy a pohrouţila se do hluboké meditace. Zvuk varhan se střídal se sborovým zpěvem resurrekcionistických hymnů, které zpívali všichni věřící. Během následujících 24 hodin se Osbornová pouze jednou probrala z meditativního stavu, aby přijala minimální mnoţství potravy: čtyři suchary a sklenici vody. Otázka, co bylo nakonec bezprostřední příčinou její smrti, zůstává otevřena. Na Zelený čtvrtek v šest hodin večer Ophelia Osbornová zdvihla víčka, zašeptala: „Otče! Do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“, a zesnula. Dav padl na kolena, mnozí se vrhli tváří k zemi. Zahořely svíce v rukou 50 000 věřících, aby zhasly aţ ve chvíli, kdy bude překonán základní zákon organické hmoty. Nadešly dny napjatého čekání na zázrak. Varhany dále zněly a střídaly se se zpěvem sboru; tělo zesnulé, viditelné všem shromáţděným, dál pokojně leţelo ve své pozici na vyvýšeném lůţku. Uplynuly tři dny a tři noci a zesnulá neprojevovala ţádné známky ţivota. Hodiny běţely; masy věřících se zmocňovalo temné znepokojení a mezi zvědavci byly slyšet ironické poznámky. Nakonec po čtyřech dnech přerušil prezident Mezinárodní společnosti vzkříšení mrtvých Ezechiel Waters hudební doprovod celé události a obrátil se k věřícím s hlubokomyslným projevem. Jménem představitelů resurrekcionistické církve prohlásil, ţe nastálé zdrţení lze vysvětlit pouze jediným – nedostatkem víry. „Kaţdému je jasné“, řekl pastor Waters, „ţe mezi miliónem následovníků pravého učení, kteří formálně vstoupili do církve, se najde jistý počet duší, kteří nemají skutečnou, horoucí víru ve velikou událost. Samozřejmě bez zlého úmyslu tak zasadili této události zničující úder, kdyţ jí nepodpořili celou silou svého ducha. Není nám dáno zatím znát“, zakončil talentovaný řečník, „projeví-li se tento nedostatek pouze na lhůtě vzkříšení velké světice, která by se o něco prodlouţila, nebo zda pro ni bude vzkříšení zcela nemoţné – nemoţné aţ do toho okamţiku, kdy bude dosaţeno počtu miliónu věřících nejen formálně, ale i duchovně. Proto věřící musí od této chvíle věnovat všechny své síly na očištění vlastních duší, na osvobození se od sebemenších zbytků paralyzujících pochybností a také na vzdělávací a kazatelskou činnost, která bude mít za cíl nejen kvantitativní, ale i kvalitativní růst církve.“
24
Řeč Ezechiela Waterse nalezla širokou odezvu v srdcích resurrekcionistů, utvrdila jejich víru na nových základech a vlila jim sílu, nezbytnou pro statečné a důstojné překonání vodopádu posměšků a uráţek, bouří výsměchu a nadávek, které dopadly na hlavy následovníků nové víry. Během krátké doby byla nad smrtelným loţem Ophelie Osbornové uvnitř Domu Vzkříšení vybudována hrobka a tělo zesnulé bylo hermeticky odděleno od okolního prostoru, obývaného ţivými. Kolem hrobky probíhaly nepřetrţitě náboţenské obřady a podivná svatyně stále zářila ohněm nezhašených svící; varhany nesměly umlknout ve dne ani v noci a poutníci ze všech koutů Ameriky i Starého světa přicházeli k této svérázné Kábě. Církev resurrekcionistů existovala dál a svědčí o tom, ţe rozvoj střízlivého vědeckého světonázoru v polovině 20. století nikterak nepřekáţí vzniku mystických a fantastických idejí ani jejich rozkvětu (v kaţdém případě v Novém světě). AVALOKITEŠVARA ČHANDOGIJA RAMADAS 1858–1938 Indický myslitel, náboţenský a společenský činitel Ramadan Avalokitešvara Čhandogija se narodil na panství Balampur na břehu řeky Gangy, blízko města Váránasí. Prostředí staré bráhmanské rodiny, proniknuté filosofickými zájmy a tradicí hinduismu, zároveň nakloněné jistým podobám rozumné evropeizace, určilo do značné míry ty prvky, z nichţ se vytvořil Ramadasův světonázor. Jeho otec, básník Aurobindo Ramadas byl ve své době proslulý svými překlady nejlepších děl anglické a francouzské poezie do bengálštiny a také díky své vlastní lyrické sbírce Girlandy Hanumana.11 Synu poskytl skvělé domácí vzdělání, sice trochu jednostranné, nicméně působící na citlivého chlapce svou náboţensko-mravní a asketicko-estetickou stránkou. Později podnikl Ramadas čtyři cesty do Evropy, kde navázal přátelské vztahy s řadou významných osobností, bojujících za kulturní sblíţení Východu a Západu, zvláště s Romainem Rollandem. Je rovněţ známo, ţe intelektuální ţivot mladého Ramadase byl zkomplikován zájmem o přírodní vědy, zvláště o zoologii, kterou studoval tři semestry na fakultě v Cambridge. V roce 1891 předstoupil Ramadas před indickou veřejnost s kapitálním náboţenskofilosofickým dílem Ochrana zvířat jako základ pro všelidské sjednocení. V následujících
11
Hanuman je boţský vůdce opic, jedna z nejpopulárnějších postav indického panteonu.
25
letech se usadil v Kalkatě, sblíţil se se společností „Brahma Samary“ a náboţenskofilosofickou skupinou „Ramakrischna mission“, v níţ působil jako předseda s malými přestávkami v letech 1901–1912. V té době vzniká také jeho přátelství s velikým Rabíndranáthem Thákurem. Je známo, ţe si Thákur neobyčejně cenil Ramadaseho mravního profilu a nazýval svého přítele „velikým zastáncem všech němých tváří“. V této době publikoval Ramadas dvě základní studie. Jestliţe jedna z nich – Zvířecí symbolika v nejnovějších proudech hinduismu – dokazuje, jak hluboce a všestranně ovládl badatel metodu srovnávací religionistiky, pak druhé z těchto děl se hlásí k mravně-filosofickým spisům a s nemenší výmluvností svědčí o originálním směřování, v němţ pracovalo vytrvalé myšlení našeho autora. Uţ záhlaví této práce hovoří samo za sebe: idea soucitu k parazitům jako příkaz lidské dharmy podle učení Mahávíry.12 Zvýšený zájem k podobným otázkám vede Ramadase k přesvědčení o nedostatečnosti opatření, které byly dosud přijaty v této oblasti nejrůznějšími organizacemi, a další období Ramadasovy činnosti je poznamenáno horečnou a neutuchající aktivitou při budování nemocnic a útulků pro zvířata. Obzvláště široké a, můţeme dokonce říci, světové popularity dosáhlo sanatorium pro kobry v městě Nagpur. Moderní výsledky evropské vědy v oblasti konzervace krve otevřely před neúnavným apoštolem lásky ke zvířatům nové obzory; v roce 1931 organizuje dobrovolný „Celoindický svaz donátorů parazitofilů“ a „Asociaci všeobecné pomoci hmyzu“. Jako svůj speciální úkol si klade vytvořit a udrţovat speciální útulky pro přestárlé blechy a štěnice. Toto období je pro Ramadase plodné rovněţ na literárním poli: od roku 1912 do roku 1932 publikoval více neţ 120 broţur a statí, o jejichţ charakteru výmluvně vypovídá záhlaví jedné z nich: Modlitba a její význam pro překonání obtíží pro dentistickou první pomoc krokodýlům. Ramadase však obratlovci zajímají méně – snad proto, ţe péčí o tyto ţivočichy se zabývají i jiná zařízení. Nejvíce přitahují jeho pozornost etické problémy vztahu mezi člověkem a jeho parazity, těmi, jak se vyjadřuje: „ohroţovanými nejrůznějšími prostředky a nástroji, těmi, kteří odnikud nezískají pomoc a hynou bez reptání a ţalob v nerovném boji.“ Ani výše popsané příklady neobvyklého úsilí nestačí přísně logickému mysliteli. V roce 1935 vystupuje Ramadas před exaltovaným auditoriem s poněkud zvláštní přednáškou o tom, ţe lidstvo, které po staletí hubí parazity po trilionech, můţe svou vinu vykoupit pouze tím, ţe samo sebe přinese v dobrovolnou oběť potomkům vlastních obětí. Při polemice s Gándhím Ramadas tvrdí, ţe praktická realizace této pravdy je historickou misí Indie
12
Mahávíra byl zakladatelem náboţenského směru dţinismu (4. století př. n. l.).
26
a poukazuje na to, ţe psychické ustrojení a náboţensko-mravní úroveň indického národa dovolují uţ v naší době změnit v realitu tento „nejvyšší sen“. Tato filosofova extravagantní, téměř chorobná úchylka byla pro starého myslitele osudová: v roce 1938 v Nagpuru před širokým publikem se Ramadas nechal sníst potomky těch, které nelidsky ničili jeho předci.
(…)
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.
27
