Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Frédéric Lenormand

Případy soudce Ti Příručka čínského soudce pro přežití

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212343

Frédéric Lenormand

Případy soudce Ti Příručka čínského soudce pro přežití


Z francouzštiny přeložili Marta Darom a Jakub Marek

guide de survie d’un juge en chine les nouvelles enquêtes du juge ti Copyright © Librairie Arthème Fayard, 2008 Translation © Marta Darom, Jakub Marek, 2015 Epub 978-80-7407-292-5 Mobi 978-80-7407-291-8 PDF 978-80-7407-290-1


HLAVNÍ POSTAVY Ti Žen-ci, policejní ředitel Čchang-anu Paní Lin Er-ma, první manželka soudce Ti Tchao Kan, pomocník soudce Ti Tiao Tchaj a Ma Žung, soudcovi pobočníci PŘÍPAD ZMIZENÍ POLICEJNÍHO ŘEDITELE Chu Čao-chuej, vysoký úředník cenzorátu Nien Čchang-pao, bývalý policejní ředitel Čchang-anu Čang Tia-wu, první koncipient městské civilní policie Žuan Po-jen, lektor cenzorátu C’ Liang, správce pokladny Li-čchüanu PŘÍPAD HOSTINY Li Chuang-Fu, kníže z císařské rodiny Generál-vévoda z Kching-jie, ministr války Markýz z Jing-čchuanu wej jižní stráže, velitel vojenské policie PŘÍPAD PODPÁLENÉHO STATKU Ning Jü-tchang, úředník Li-čchüanu, městečka na severozápad od Čchang-anu Pu Tiao, statkářka Bláznivý Žen, pomocník na statku Š’ Aj-te, statkář


Toto dobrodružství soudce Ti začíná v Čchang-anu, hlavním městě říše Tchangů, na sklonku roku 677 n. l. Ve svých sedmačtyřiceti letech byl Ti Žen-ci jmenován ředitelem městské policie.


PROLOG

Soudce Ti vyběhl z hostince jako šílený, s pobočníky v patách. Na jakou stranu se mohla vydat? Ať pohlédl kamkoli, spatřil neznámé osoby, jak se baví, vyhrávají nebo se cpou cukrovinkami z kaštanové mouky, které pouliční prodavači napekli na počest Devíti císařů, jejichž svátek se dnes slaví. Soudce proběhl hlavní ulicí městečka, aniž by věnoval pozornost veselým hudebníkům, kteří točili řehtačkami, foukali do bambusových fléten či bušili do napnuté kůže bubnů. Krvavě červené sloupy chrámu Vodních příkopů a hradeb se tyčily podél jedné strany hlavního náměstí. Věřící na ně porůznu přivázali nespočet útržků papíru, na něž kněží napsali prosby a modlitby určené bohům. Měl chuť se tam zastavit a pomodlit se. Jeho drahou choť mohl zachránit jen zásah shůry. Ma Žung a Tiao Tchaj soudci sdělili, že řeholníci před chvílí spatřili dámu oděnou v krásný šat, jejíž vzhled odpovídal popisu První paní. Poté co odříkala modlitby, zapálila kadidlo a zanechala milodary, se vydala k řece, kde vesele vyhrával orchestr. Soudce Ti se zaposlouchal. I přes vřavu veselí bylo slyšet jemné tóny louten a píšťal. 11


Hodil pár drobných prodejci papírových lampionů. Soudce a jeho pobočníci třímající v rukou světla zavěšená na tyčích pospíchali cestou vinoucí se dolů k vodnímu toku. Poslední domy městečka nechali brzy za sebou a od plácku, na němž vyhrávali hudebníci, je dělilo jen několik stovek kroků. Dostali se do zatáčky, odkud nebylo ani slyšet hudbu, ani nebyla vidět světla města. Soudce Ti najednou zaslechl přidušený výkřik. Když se otočil, spatřil rozrušeného Tchao Kana, jak mu přináší to, co právě strhl z keře: cár hedvábí zašpiněného od červené tekutiny, která dosud nestihla zaschnout. Strašlivý důkaz udeřil císařského úředníka se stejnou silou, jako kdyby dostal ránu do týlu – v rukou držel útržek nádherné róby své První paní. Jeho nejhorší obavy se naplnily. Měl pocit, že omdlí, ale aby před svými pobočníky neztratil tvář, pokusil se vzpamatovat. V hlavě se mu míhaly důvody, které je dovedly k tomuto příšernému závěru.

12


I

Soudce Ti získá nejvyšší pocty; zjistí, že jsou obaleny bahnem.

Ačkoli byl ten den po všech stránkách výjimečný, soudce Ti se rozhodl, že na svých zvycích nebude nic měnit. Vylezl ze skříňové postele, jakmile veřejní vyvolávači oznámili hodinu draka*, a s chutí se pustil do snídaně, nudlí s kmínovo-paprikovou omáčkou. Byla to jedna ze specialit, jichž měl jejich nový ujgurský kuchař podle všeho nepřebernou zásobu. Od doby, kdy Tchangové získali kontrolu nad Hedvábnou stezkou, z níž se stal obrovský zdroj bohatství a kontaktů se vzdálenými zeměmi, byli lidé ze západu v módě. Soudcovy manželky najaly člověka původem z Turfanu†, který měl být mistrem ve svém oboru, a výsledkem bylo, že soudce Ti už nesnědl jedinou fazoli, která by nebyla pořádně namarinována a opečena po způsobu pouštních nomádů. * Hodina draka označuje dobu od sedmi do devíti hodin západního času. † Hodina draka označuje dobu od sedmi do devíti hodin západního času.

13


V pokoji se objevil sluha. Hluboce se uklonil a pohnutě pronesl: „Pane! Na dvůr vtrhla skupina vojáků!“ Ti obřadně položil hůlky na tác mezi misky a zvedl se, aby mu sluhové mohli natáhnout svrchní šat ze zeleného brokátu. Klidným krokem se vydal do vstupní haly domu, na hlavě černý klobouk s naškrobenými křidélky. U paty schodiště stála skupina deseti stráží kolem úředních nosítek ozdobených praporky hlásícími soudcovo nové postavení. Stálo na nich: „Čest a sláva řediteli čchang-anské policie“. Důmyslnost, s níž vyřešil poslední případ, mu vynesla toto jmenování, jež mělo být završením jeho kariéry věnované pronásledování všemožných zločinců. Zdánlivá lhostejnost byla jen maskou, v jejímž skrytu si soudce vychutnával blažený pocit vítězství. Zajistit bezpečnost obyvatel Čchang-anu však nebyl snadný úkol. Vládnoucí dynastie Tchangů vytvořila ze svého hlavního města nazývaného Věčný mír* největší město světa čítající na milion obyvatel. Tato zářná metropole byla rozdělena do sto deseti čtvrtí tvořících šachovnici obehnanou mohutnými hradbami. Čchang-an bylo prosperující a kosmopolitní město, kde se setkávali mongolští řemeslníci, indičtí bonzové, japonští studenti, perští obchodníci – stoupenci Zarathuštry, manichejci, nestoriánští křesťané, syrští Židé a vyslanci zemí tak vzdálených, že nikdo netušil, kde se nacházejí. Tchangové, obdaření neukojitelnou zvědavostí pro cizokrajné výstřelky, zaujali * Město bylo osmkrát rozlehlejší než současný Si-an vystavěný na tomtéž místě.

14


velmi liberální postoj vůči vírám všech těchto cizinců, takže se jich tu na sto tisíc věnovalo svým exotickým vyznáním v uzavřených chrámech, o nichž nikdo nic nevěděl. Nosítka, pohybující se svižným tempem podél rovných tříd, se rychle dostala ke stanovišti posádky Jižní brány tvořené skupinou budov, v nichž byly ubytovány jednotky pověřené udržováním pořádku. Dvůr obestavěný budovami byl chráněn zátarasem. Ačkoli soudce Ti očekával, že se při pohledu na vlaječky na jeho povozu všichni ukloní, nějaký poddůstojník s kloboukem ozdobeným chocholem mu dal bez okolků najevo, že chce vidět jeho jmenovací listinu. Po důkladném prozkoumání pergamenu, jako by jich snad kolovala spousta falešných, si důstojník opovržlivě odfrkl a pronesl: „Jistě, naši úředníci chodí pozdě!“ Soudce byl lehce vyveden z rovnováhy chladností přijetí, ale pokusil se být slušný, aby se s podřízenými nedostal do sporu hned při příchodu. „Předpokládám, že jste na stráži již od hodiny kočky?“* zeptal se vlídným tónem. Velitel se s nepříjemnou uštěpačností zasmál. „Jsme tady pořád! Hlídáme neustále!“ odsekl vetřelci, jako by jeho úkolem bylo zabránit zjemnělým dvořanům, aby se vrhli na poslední baštu bojovné mužnosti. Soudce Ti měl chuť se ho zeptat na jméno, aby ho mohl zanést na příští seznam osob odvelených k hranicím, ale pak se rozhodl pro jedovatou poznámku, hodnější jeho postavení učence. * Doba mezi pátou a sedmou hodinou.

15


„Až budu mít osm tisíc rukou jako vy, budu se snažit zaplnit všech dvanáct stráží dne. Zatím jsem ale jen ubohým bourcem, a tak si budu nadále tkát svůj kokon, jak jen umím.“ Velitel hodil propustku do nosítek a ta překročila zátaras. Soudce Ti se zašklebil a slíbil si, že až bude jmenován, tyhle ozbrojence srovná. „Kdo byl ten drzoun?“ zeptal se jednoho z vojáků, kteří pochodovali s jeho výpravou. „Wej,“ odpověděl dotázaný, aniž spustil oči z cesty. „Velitel policie. Kancléřství ho požádalo, aby vás osobně přivítal, proto byl v tak špatné náladě.“ „Velitel policie?“ podivil se Ti. „A já jsem tedy kdo?“ „Račte mi prominout mou troufalou hrubost,“ odpověděl voják, „ale Vaše Excelence nebyla jmenována generálem císařských vojsk.“ Soudce Ti, jenž se vrátil do hlavního města po patnácti letech strávených na venkově, byl zcela zmatený. Voják se chopil úkolu poskytnout soudci chybějící informace. Aby mohl řídit vojenské síly na úrovni Čchang-anu, jež bez výjimky spadají pod vojenské vedení, je třeba být úředníkem prvního stupně. Dva pluky císařské gardy, každý čítající čtyři až pět tisíc mužů, jsou ubytovány na ubikacích a jejich úkolem je stíhat zločiny a přestupky, držet ve městě nepřetržitě hlídky a zajišťovat stráž u městských bran. Soudce Ti se momentálně nachází v nan-je, velitelství vnitřní bezpečnosti čítající dvanáct jednotek stráží seskupených v jižní části města. Na opačné straně se nachází pej-ja, „severní velitelství“, 16


jež má na starosti vnější operace. Soudce Ti byl jmenován do delegace cenzorátu, která se zabývá dozorem nad občany. Soudce si povšiml, že se nezastavili vepředu, ale že obcházejí hlavní budovu a míří k mnohem skromnější stavbě. „To vše vím. Měl jsem ale za to, že mým jmenováním zahajují reformu,“ namítl Ti. „Obávám se, že daná reforma se zastavila u jmenování Jeho Excelence,“ zavtipkoval si strážce, zatímco nosiči pokládali nosítka na dlážděnou podlahu pokrytou zažloutlými pilinami. V ústrety mu vyšel mužík v šedém šatu, hluboce se uklonil a představil se jako jeho první koncipient, úředník páté třídy, Čang Tia-wu. „Přítomnost Vaší Excelence je pro nás poctou,“ zamumlal tak potichu, že ho bylo sotva slyšet. „Ať prosím ráčí vstoupit do sídla své jurisdikce.“ Jeho způsob řeči a kradmé pohledy, jež vrhal kolem sebe, prozrazovaly velkou nesmělost. Také neustále přivíral oči, asi příznak slabozrakosti. Soudce Ti ho následoval dovnitř s pocitem, že je blázen vedený slepcem. Jeho „sídlo“ bylo v ještě bídnějším stavu než ten nejhorší ja-men*, který během své kariéry na okraji říše poznal. Dřevěné sloupy byly prožrané červotočem, nábytek zredukován na naprosté minimum a vše si říkalo o čerstvý nátěr, ne-li o celkovou demolici za účelem nové výstavby. * Prostor pojící v sobě správní úřad provinčního města a bydliště soudce.

17


Soudce pochopil, že se nachází v přístavbě kasáren. Blazeovaně se tvářící sluhové chodili po přízemí s čistícími potřebami. Soudce si s radostí pomyslel, že na jeho počest provádějí úklid. Pocit uspokojení ho přešel ve chvíli, kdy se otevřely druhé a třetí dveře, za nimiž se kupily hromady košťat, kyblíků a hadrů na podlahu. První koncipient nebyl tak slepý, aby si nevšiml znechuceného výrazu svého nového nadřízeného. „Naše prostory jsou tak rozlehlé, že je uklízeči využívají jako sklad,“ vysvětlil soudci. „Provoz nebude Vaši Excelenci nijak rušit, kanceláře se nacházejí v prvním patře.“ Ti přešel zpustošenou halu a vystoupal po schodišti do prvního patra. Z pavlače spatřil uniformované muže přecházející mezi zbývající částí pozemku a nízkou obdélníkovou budovou přiléhající ke stavbě, v níž se nacházel. „Vidím, že si vojáci alespoň chodí pro rozkazy,“ vydechl s ulehčením. „Tamta budova zajisté patří našim spojkám?“ Čang Tia-wu rozpačitě odpověděl, že Jeho Excelence si povšimla latrín společných pro celá kasárna. V chodbě na ně čekalo několik písařů, aby nového pána pozdravili předepsanou úklonou. Těch několik kusů pracovního nábytku bylo naštěstí správně umístěno. Soudcova kancelář zřetelně kontrastovala s převládající trudnou atmosférou. Byla obložená dřevem a vybavená elegantním, zároveň však pohodlným nábytkem. Člověk by si mohl myslet, že se nachází v nějaké přepychové

18


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents