Knihy odstrkované a knihy hýčkané

Knihy odstrkované a knihy hýčkané

Stát už 19 let není schopen najít budovu pro vystěhovaný Památník národního písemnictví. Knihovna premonstrátů naopak vzkvétá. V areálu Strahovského kláštera pod pražským vrchem Petřín si lesk a bída národního písemnictví podávají ruce. Kdo chce vidět středověké rukopisy a vzácné prvotisky starých knih, najde je v pečlivě opravených budovách se sněhobílými omítkami a jednolitou červení střech. Ale kdo se pídí po literárních památkách na slavné české autory 19. a 20. století, narazí na oprýskané zdi zanedbaného traktu, kam z ulice není vidět. Zčernalou střechu tu zčásti nahrazuje igelitová plachta a okna zoufale volají po nátěru. Zatímco na vzácný strahovský evangeliář z 9. století, což je nejstarší ručně psaná kniha na našem území, stojí turisté frontu, o novodobé literární dokumenty po roce 1775 se nikdo nezajímá. Že by návštěvníky odrazovala ošumělost zdejšího prostředí, která je v příkrém kontrastu s novotou zářící částí kláštera? „I my máme zájemcům co nabídnout. Jsou to například česky psané dopisy Franzem Kafkou," obhajuje hodnotu novodobé části sbírek Naděžda Macurová, vedoucí literárního archivu Památníku národního písemnictví. „Ale co je to platné, když tyto unikáty nemáme návštěvníkům kde ukázat", dodává rezignovaně. Kdo by se chtěl přesvědčit, že německy tvořící literát z Prahy Franz Kafka uměl psát bezchybně česky, má smůlu. Památník se potýká s nedostatkem výstavních sálů a také většina depozitářů je pro veřejnost uzavřena. Literární dokumenty by se měly stěhovat, ale nikdo neví, kdy to konečně vypukne. Stát dal, stát vzal

Trable s nedostatkem prostoru trápí kde koho. Ale tak nedůstojné podmínky, v jakých působí Památník národního písemnictví, nemá žádná jiná státní kulturní instituce. Provizorium trvá už 19 let. Všechno začalo v roce 1990, když stát vrátil řádu premonstrátů areál Strahovského kláštera a s ním i podstatnou část v něm uložených sbírek, zejména proslulou Strahovskou knihovnu s nejstaršími písemnými dokumenty. Památníku národního písemnictví, který do té doby v klášteře sídlil, zůstaly literární památky datované od roku 1785. Ty samy o sobě představují 12 procent movitého kulturního dědictví. S prázdnýma rukama tedy kulturní instituce nezůstala. Restitucí církevního majetku se však stala faktickým bezdomovcem. Památník totiž musel většinu klášterního objektu postupně vyklidit. Vláda mu sice tehdy v roce 1990 slíbila náhradní objekt, ale ten pro něj nikdy nenašla. Většina sbírek je proto dodnes rozeseta v pronajatých depozitářích na různých místech republiky. Ve většině těchto objektů dali jejich 1/8


majitelé Památníku výpověď. Tím se vysvětluje, proč vedoucí archivu Naděžda Macurová nostalgicky vypočítává, co vše by se v Památníku národního písemnictví dalo teoreticky vidět, kdyby ovšem v praxi existovala možnost, mít to návštěvníkům kde ukázat. Mnichům se daří

Na nalezení nového sídla pro Památník toužebně čekají také sami premonstráti. Pronajímají mu totiž jedno z křídel klášterního objektu. Jen co se odtud ředitelství Památníku s uloženým literárním archivem odstěhuje, pustí se řeholníci konečně do oprav i této části kláštera. Obavy z počátku devadesátých let, že by snad premonstráti uzavřeli veřejnosti přístup do Strahovské knihovny, se rozhodně nepotvrdily. „Vstupné za prohlídku sbírek je pro nás důležitým zdrojem příjmů na financování oprav," vysvětluje opat Michael Pojezdný. Ve své skromně zařízené pracovně nás hostí skvělou kávou. Připravuje ji v přístroji z Itálie. Je to dar od tamních řeholních bratrů. „Návštěvníci u nás smějí všude. Jen do našich cel v obytné části je nepouštíme," říká s nadsázkou opat. Další peníze přináší premonstrátům pronájem nemovitostí v areálu kláštera. Jsou tu například dvě restaurace, z toho v jedné z nich dokonce vaří vlastní pivo. Vybrané nájemné, jak ujišťuje opat, proudí do oprav. Dojem z kláštera to potvrzuje. Krásná je nejen vnější slupka kláštera, tedy nová omítka, vyměněná okna i střecha. Také vnitřní vybavení prozrazuje pečlivou ruku staronových majitelů. Chodby jsou vymalované, dlážděná podlaha nablýskaná. Ze svých příjmů mniši platí několik odborníků na staré rukopisy a knihy, kteří o písemné památky pečují. Opat říká, že na část oprav přispěl dotací stát, ale většinu peněz si premonstráti museli opatřit sami. Teď od prvního července se tu pustili do obnovy stropní malby Filosofického sálu knihovny, kde je uloženo na 50 tisíc svazků starodávných knih. Jako v Kafkově Zámku

Je to záhada. Dvě sbírky národního písemnictví pod jednou střechou, a tak rozdílné jsou osudy uložených knih. Jedny jsou hýčkané, druhé odstrkované. Premonstráti si poradit dokázali. Jakoby se v případě jejich sbírek potvrdilo lidové rčení: „Komu pánbůh, tomu všichni svatí!" Je-li tomu tak, čím si lze potom vysvětlit ústrky literátů od dob národního obrození po

2/8


dnešek? Možná se vedení Památníku jen vymlouvá, protože nedokázalo dost důrazně prosazovat své potřeby u státních úřadů. V každém případě je však celá ta léta pronásledovala jedna schválnost osudu za druhou. Jakoby se nad případem náhradní budovy vznášel zlověstný přízrak Kafkova Zámku. Chování státu, který je majitelem unikátní sbírky novodobého písemnictví, v mnohém připomíná vztah zámeckých úředníků k zeměměřiči K. z proslulého Kafkova románu. Pozvali ho do zámku pracovat, současně mu však neumožňují do něj vstoupit. „Teď ještě ne", vzkazují po vesničanech z podzámčí, zatímco zeměměřič se marně vzteká v hostinci. Stejným způsobem zacházejí státní úředníci s Památníkem národního písemnictví. Celá léta mu nabízejí různé náhradní budovy, o kterých od začátku vědí, že tam sídlit nikdy nemůže. Vždy tomu brání nějaká závažná překážka. „Loni nám nabídli volný objekt pro centrální depozitář v záplavové části Terezína. Zákon přitom zakazuje umístit depozitáře v záplavové zóně," poukazuje na jednu z absurdit ředitel Památníku národního písemnictví Zdeněk Freisleben. Hledají, ale marně

Zevrubnou historii marného hledání náhradního sídla popisují výroční zprávy Památníku. Kdo se do nich zahloubá, najde tam obdobně kuriózních příkladů více. Tak třeba Ministerstvo vnitra hlásilo uvolněný historický palác v Loretánské ulici, současně ho však nabízelo k prodeji přes realitní kancelář. Palác, který padl do oka rovněž Národní galerii, nakonec získalo Ministerstvo zahraničních věcí. Přednost mu zajistil fakt, že nutně potřebovalo další prostory k tehdy chystanému předsednictví České republiky v Evropské komisi. Pak byla k dispozici prázdná budova po bývalém OIRT. Ale i v tomto případě bylo ministerstvo zahraničí rychlejší. Nakonec se na Památník přece jen usmálo štěstí. Čínské velvyslanectví si postavilo novou budovu a dva pronajaté objekty v Pelléově ulici v pražském Bubenči vrátilo Diplomatickému servisu. Reprezentativní adresa v klidné rezidenční čtvrti, k tomu jen pět minut chůze od stanice metra Hradčanská. Na co ještě v Památníku čekají? Proč nebalí zavazadla a neobjednávají stěhovací vozy? Stěhování brzdí soud

3/8


Opět zafungovala příslovečná smůla. Do hry o větší z budov v Pelléově ulici vstoupil Magistrát hlavního města Prahy. Vyrukoval s tvrzením, že budova nepatří státu, ale městu Praha. Mají prý důkazy, že začátkem padesátých let tu pár měsíců sídlila jedna z magistrátních institucí. O dům, který už měl Památník fakticky přiklepnutý, se Praha začala soudit. „Obvodní soud pro Prahu 6 dal zapravdu nám. Když se magistrát odvolal k městskému soudu, také jsme spor vyhráli. Teď ale hlavní město podalo dovolání k Vrchnímu soudu. Musíme čekat, jak to dopadne," vysvětluje ředitel Památníku národního písemnictví Zdeněk Freisleben. K jakému účelu by magistrát budovu v Pelléově ulici využil, jestliže ji nakonec v tomto sporu získá? „V průběhu soudních sporů se zásadně nevyjadřujeme ani k jejich průběhu, ani k předmětu těchto sporů v jakékoli souvislosti," uvedl pro Literární noviny mluvčí magistrátu Jiří Wolf. Kdyby vzkázal, že nám do toho nic není, vyšlo by to nastejno. Zeptali jsme se proto ještě jednou. Co tak důležitého hodlá magistrát podniknout s případně vysouzenou budovou, že by to mělo být ještě důležitější než Památník národního písemnictví? Vždyť jde o svého druhu literární muzeum, které hlavní město dosud nemá. Stojí vůbec Praha o takovou kulturní instituci? A k čemu bude magistrátu případně vysouzená budova dobrá, když jak známo, řadu svých budov prodal nebo pronajal a dnes sám sídlí v pronájmu?

Škatule hýbejte se!

Připomeňme, že magistrát v roce 2006 sestěhoval své úředníky z několika vlastních objektů do bývalého sídla ČEZ v Jungmannově ulici. Za pronájem nárožního paláce platí magistrát novému soukromému majiteli dvě stě milionů korun ročně. Za dvacetiletý pronájem tak magistrát celkem zaplatí čtyři miliardy korun. Současný majitel přitom od společnosti ČEZ budovu koupil za 850 milionů korun. Kauzu ve své době podrobně propírala většina českých médií. Z této logiky lze odvodit, že by magistrát vysouzenou budovu v Pelléově ulici nejspíš obratem prodal či pronajal. „K vašim spekulacím o budoucnosti objektu se nebudeme vyjadřovat. Jde o probíhající právní spor. Nicméně berte v úvahu, že Praha je ze zákona povinna ochraňovat majetek obce včetně uplatnění právních nároků na něj. V opačném případě by město porušilo své povinnosti řádného hospodáře. Uplatnění právního nároku ale vůbec nic nevypovídá o využití tohoto majetku, jde o naprosto oddělené roviny," odpověděl nám mluvčí Jiří Wolf.

4/8


Úřednický ping pong

Hle, jak iracionální moudro může vypadnout z magistrátního úředníka. Vedeme proces, ať to stojí, co to stojí, jen abychom dostáli povinnostem řádného hospodáře. Z veřejných peněz krev neteče. Náklady sporu město versus stát tak jako tak zaplatí daňový poplatník. A jaký je postoj magistrátu k literárnímu muzeu? „ Praha má samozřejmě zájem o každou kulturní a užitečnou instituci. Nicméně Památník je institucí státní, proto své dotazy na jeho současnost a budoucnost adresujte státním orgánům". Zeptali jsme se tedy Ministerstva kultury. Z vyjádření jeho mluvčího Jana Cieslara promlouvá opatrný optimismus. „Na základě vývoje soudních řízení se jeví pravděpodobným, že objekt v Praze Bubenči (Pelléově ulici) bude moci Památník národního písemnictví jako své sídlo v budoucnu opravdu využívat. V současné době také probíhají jednání o depozitáři v Litoměřicích. Podrobnosti by ale možná lépe sdělil přímo ředitel Památníku národního písemnictví pan Freisleben." A jsme tam, kde jsme byli na začátku. Tomu se říká úřednický ping pong. Zeptáte se jednoho, ten vás pošle za druhým, druhý za třetím a třetí zase zpět k prvnímu. Tazatele se nejlépe zbavím, když ho pošlu pro odpověď k někomu jinému. Chátrání i vize

Sám předmět sporu, tedy budova v Pelléově ulici, je silně zdevastovaný objekt, evidentně neobyvatelný bez nákladných oprav. Z ulice je vidět vytlučené okenní tabule a prohnilé rámy. V místě, kde zloději kovů upilovali kus měděného okapu, omítka provlhla a opadala. Kus zdiva při pádu prý málem zranil pracovníka ochranky. Hlídače platí Památník národního písemnictví. Tři roky prázdný objekt chátrá a bude se rozpadat dál až do ukončení soudního procesu. Hlavně, že město Praha neporušuje své povinnosti řádného hospodáře. Ale vedoucí literárního archivu v Památníku národního písemnictví Naděžda Macurová má před očima úplně jiný obraz. Před očima už se jí rýsuje lepší budoucnost. Rozpadající se budova v jejích představách získala nový háv a stala se cílem všech příznivců knihy. Sní, jak v přednáškovém sále právě

5/8


začíná literární večer, kde pod vedením dobrého režiséra vystoupí přední čeští herci a recitátoři. „Badatelé ve studovnách budou mít konečně pohromadě dosud porůznu roztroušený archiv. Máme 2200 fondů různých literárních osobností a jejich korespondence. Shromáždili jsme deníky i méně známých osobností, v nichž jsou exkluzívní informace o českých literátech. Vlastníme také dosud nepublikovaná literární díla," vypočítává Naděžda Macurová přehled různých lahůdek z archivu Památníku národního písemnictví.

Doteky autorů

Literáti nejenže psali, ale sami také shromáždili obrovské množství svazků pro své osobní knihovny. Ty pak před smrtí odkázali Památníku nebo mu je později darovali jejich dědicové. „Máme knihovny po Vrchlickém, Jiráskovi, Kischovi. Je vzrušující listovat knihami, kterých se za svého života dotýkala Krásnohorská nebo Světlá," přibližuje možnosti budoucích návštěvníků archivářka Macurová. Památník vlastní rovněž osobní předměty literárních celebrit z různých dob a jejich fotografie nebo portréty. Řada dosud neznámých písemností se vztahuje k oblíbenému autorovi Macurové Franzi Kafkovi. Z jeho služebních cest pro Dělnickou úrazovou pojišťovnu, kde pracoval, se dochovaly dopisy, ukazující ve zcela novém světle spisovatele, jehož ústředním tématem bylo odcizení člověka. „Franz Kafka byl ve vztahu k dělníkům velký humanista. Propagoval a sám dokonce i navrhoval osobní ochranné pomůcky," odvolává se na dochovanou korespondenci Macurová. Nebezpečné stroje, způsobující těžké úrazy, se později promítly do Kafkovy povídky V kárném táboře. V závěru románu Proces zase popsal kamenolom, který navštívil při jedné ze služebních cest na severu Čech. V Dělnické úrazové pojišťovně Kafka pracoval 14 let až do roku 1922. Česky psané jsou jeho služební dopisy po roce 1918, kdy se u nás čeština stala povinným úředním jazykem.

Svět textů a rukopisů

6/8


Inspiraci pro budoucí působení Památníku čerpala Naděžda Macurová v literárním archivu německého města Marbach poblíž Stuttgartu. Původně to bylo muzeum slavného marbašského rodáka, básníka Friedricha Schillera. Muzeum nechalo město postavit už v roce 1903. V přístavbě ze sedmdesátých let minulého století pak byl umístěn archiv německého písemnictví. K jeho chloubám patří původní rukopis Procesu od Franze Kafky a románu Alfreda Döblina Berlin Alexanderplatz. V devadesátých letech se marbašský archiv stal symbolem literárního znovusjednocení Německa, protože do něj začaly proudit texty od autorů z východu i západu státu. Moderní háv třetího tisíciletí vtiskl objektu architekt David Chipperfiled, jehož vizí bylo vtáhnout návštěvníky do světa textů a rukopisů pod skleněnými vitrínami. Chtěl, aby se stavba stala „svatyní pro duši vzdělaného národa". V každé z terasovitě uspořádaných staveb na příkrém svahu se návštěvníkům otevírá jiný výhled na město.

Hříbek básníka Sovy

V Lukavci u jihočeského Pacova provází tamní učitelka Marie Janoušová každé pondělí od jara do podzimu příznivce české literatury památníkem básníka Antonína Sovy (1864 - 1928). Klasicistní altán z konce 18. století má tvar hříbku. Zděnou bílou nohu kryje klobouk střechy z temně hnědého dřeva. Stavbu, zdevastovanou zubem času před pěti lety koupilo, opravilo a novým kloboukem osadilo Dřevozpracující družstvo Lukavec. Kulturní vyspělost lze demonstrovat i zdánlivě malými činy. Básník Sova strávil v altánu hříbek líbánky s manželkou Marií, mimochodem sestrou básníka Jaroslava Vrchlického. Předtím v altánu jako dvouleté dítě dokonce krátce bydlel s rodiči, když jeho otec učitel nastoupil do školy v Lukavci. V roce 1958 zřídilo tehdejší Ministerstvo kultury v altánu básníkův památník. „Z té doby tu dodnes máme pamětní knihu s podpisy tehdejších čestných hostů. Je tu například autogram Marie Majerové nebo Františka Branislava. Mnoho podpisů je už bohužel nečitelných," říká učitelka Janoušová. Lituje, že mnohé původní exponáty už jsou poničené, takže jich je vystaveno jen málo. Návštěvníci si mohou koupit DVD, na němž básníkovy verše recituje herec Jaroslav Přeučil. Marii Janoušovou zlobí, že místní výrostci čmárají na stěny sprejem různé klikyháky. Když tu před časem natáčela pořad o Sovovi televize, dalo kameramanovi hodně práce, aby se mu malůvky nedostaly do záběru.

7/8


Miliarda v trapu

Obec Lukavec má regionální památníček, městečko Marbach dokonce celoněmecký památník. Dočká se důstojného stánku pro české písemnictví také Praha? Peripetie s náhradní budovou pro jednu kulturní instituci každopádně dokumentují, jak podivně se u nás hospodaří s uvolňovanými nemovitostmi v majetku státu. Zařízení, která musela po roce 1990 vyklidit z důvodu restituce obývané objekty, však byly stovky, možná tisíce. Šlo nejen o muzea, ale také školy nebo nemocnice, případně domovy důchodců či ústavy pro mentálně postižené. Aby se zmíněná zařízení neocitla ze dne na den na ulici, museli je restituenti formou věcného břemena po určitou dobu v objektu ponechat, nejdéle však deset let. Z výnosů malé privatizace pak státní rozpočet v roce 1998 uvolnil 15 miliard korun na vybudování nových náhradních budov. Jaká kouzla se s těmito penězi děly, o tom vypovídá už starší prověrka Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2004. Kontroloři NKÚ se tehdy nestačili divit. Buď instituce použily peníze na něco jiného, například na výstavbu gymnázia místo školy pro zdravotně postižené děti, anebo si prostě vybudovaly nový objekt, ačkoli se na starý žádná restituce nevztahovala. Jindy zase neoprávněně vydaly budovu, na které žádné břemeno nevázlo. Kultura, zdravotnictví a školství tímto způsobem promrhalo přes miliardu korun z celkově kontrolovaných sedmi miliard. Ministerstvo financí rozdávalo peníze a vůbec ho nezajímalo, kam jdou. Ředitel Památníku národního písemnictví Zdeněk Freisleben přesto věří, že vládou slíbené peníze na rekonstrukci náhradního objektu stále leží na účtu.

8/8

Knihy odstrkované a knihy hýčkané

Recommend Documents