Výkřik do tmy. také v tištěné verzi. Objednat můžete na

Thriller

Výkřik do tmy také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz

Manuela Martini Thriller – Výkřik do tmy – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

thriller

Výkřik

do tmy

Manuela Martini

Manuela Martini se narodila v roce 1963 v Mohuči. Studovala historii a literární vědu v Mohuči a v Mnichově a posléze jistou dobu pracovala v reklamní branži a podílela se na natáčení dokumentárních filmů. Po několika letech strávených v Austrálii dnes žije ve Španělsku a píše zejména detektivky a romány pro dospělé. Výkřik do tmy je její druhý román pro mládež.

jedna

Zůstaň, kde jsi, nebo budeš trpce litovat! Černé na bílém. Vytištěné na obyčejném papíře. Na obálce ne­ ní uvedený odesílatel. Dopis je adresovaný Franzisce Krauseové. I adresa je vytištěná. Razítko z Mnichova. Odesláno předevčírem. Zase papír složím, strčím ho zpátky do obálky a nacpu si ji do kapsy mikiny. Když zavírám schránku, třesou se mi prsty. Se třemi dopisy pro mé rodiče vejdu do výtahu, zmáčknu sedmičku a zadí­ vám se do zrcadla na stěně. Vzápětí před ním s vyděšeným pohle­ dem ucuknu. To přece nejsem já! křičí můj vnitřní hlas. Dveře se zavřou a výtah se dá s trhnutím do pohybu. Chci utéct z tohoto vězení ozářeného neonovým světlem, chci pryč, někam, kde mě nikdo nezná, a já můžu předstírat, že jsem někdo jiný. Opatrně sáhnu do kapsy, jako bych doufala, že tam žádný papír není a já měla jenom zlý sen. Ale do prstů mě řízne ostrá hrana… Zůstaň, kde jsi… Přinutím se pohlédnout svému zrcadlovému odrazu do  očí. Chceš se celý život děsit sama sebe a takových dopisů? Zmačkám papír do kuličky. Pojedu. O dva dny později sedím ve vlaku. Kolín nad Rýnem – Prien – Kinding. V Kindingu se to stalo. Přesně před rokem. V Kindin­ gu se můj život rozpadl na předtím a potom. „Snaž si vzpomenout, Franzisko. Je to tvoje jediná šance, jak pochopit sama sebe,“ řekla mi moje psychiatrička, doktorka Po­­hl­ mannová, když mě propouštěla. Přikývla jsem. A  myslela jsem 5

na to, co si myslí ostatní, včetně mých rodičů: „Ještě dobře, že si na nic nepamatuje, jinak by z toho nevyvázla tak lacino.“ Já jsem doktorku Pohlmannovou poslechla. Od okamžiku, co se to stalo, se snažím vzpomenout si na ten příšerný čin, který mi změnil celý život. Každý den se pokouším vylákat z paměti nej­ strašnější minuty svého života. Marně. Trpím posttraumatickým stresovým syndromem spojeným s amné­zií. Jinak řečeno zažila jsem něco hrozného a cosi ve mně odmítá vydat vzpomínky na onen strašlivý okamžik. Doktorka Pohl­mannová říká, že je to jakýsi obranný mechanismus lidské duše, který brání tomu, abych si vzpomněla na  důležité části traumatu. Chybějí mi minuty. Rozhodující minuty mého života. Pokaždé, když zavřu oči a chci si vzpomenout na ony minuty minulého léta, je to, jako kdybych se ocitla na jezeře a obklopo­ vala mě hustá mlha. Dokážu si docela dobře vybavit, co se stalo až do onoho okamžiku. Pamatuju si, jaké to bylo, když jsem zno­ vu otevřela oči. Avšak rozhodující chvíle se ztrácí v oné bílé, ne­ proniknutelné mlze. Čím zoufaleji se jí snažím uniknout, tím hustěji mě obklopuje. „Neměla bys tam jezdit,“ řekla mi máma dnes ráno, když jsem přišla do kuchyně s cestovní taškou, abych se rozloučila. „Stalo se to přece přesně před rokem.“ Neodpověděla jsem, protože bych musela říct: A  právě proto pojedu. Pozítří se v  Kindingu koná letní párty Augustinova gymnázia. Tak jako každý rok – a jako loni. To jsme ještě bydleli u  Chiemského jezera, to jsem ještě chodila na  Augustinovo gymnázium – a byla jsem i na letní párty. Celé týdny jsem si lámala hlavu, jestli se mám do Kindingu – do minulosti – doopravdy vydat. Skutečně na to mám? Vydržím to? A můžu to udělat našim? Trápí se kvůli mně. Co se to stalo, mívá táta často angíny. A máma špatně spí. 6

O anonymním dopise jsem neřekla ani mámě, ani tátovi. Za okénkem vlaku se míhá krajina. Je to jako můj život, napadne mě. Stal se ze mě divák a bojím se vrátit zpátky na jeviště, bojím se sama určovat svou roli. Stala jsem se neviditelnou. A pak přišel ten dopis. Zůstaň, kde jsi, nebo budeš trpce litovat. Ruka mi mi­ moděk vklouzne do kapsy mikiny. Nedokázala jsem ten zmuch­ laný papír vyhodit. Kdo vlastně věděl o mém plánu vydat se do Kindingu? Leonie, Maya a Vivian. Před týdnem jsem s nimi telefonovala a řekla jim, že chci přijet na párty. „Vážně si myslíš, že je to ro­ zumné?“ zeptaly se mě. Stály při mně jako jediné z mé bývalé školy. Posílaly mi dopisy na psychiatrickou kliniku, na které mě po dvoutýdenní vazbě lé­ čili kvůli traumatu. Ovšem pokud ty tři věděly, že přijedu, pak to zaručeně věděla polovina Kindingu… Takové moje kamarádky zkrátka jsou. Vjedeme do tunelu a já v okénku vlaku vidím, že se usmívám. Jejich slabosti mají v sobě náhle něco laskavého, protože si uvědomuju, jak jsou mi blízké. Mám jim povědět o výhrůžném dopise? Vlak se vynoří ze tmy a já napjatě vykouknu z okna. Je to můj zvyk: pokaždé, když vyjedu z tunelu, očekávám, že budu v jiném světě. Ale krajina se nezměnila, kolem jsou stejné zelené louky, stejné kopce. Stejné počasí. V kapse džínsové bundy nahmatám jablko. Máma mi ho ráno zabalila a přidala i chleba se sýrem. Věděla, že se nenechám za­ stavit, že bych se do Kindingu rozjela, dokonce i kdyby mi to s tá­ tou zakázali. Někdy si myslím, že ze mě mají strach. Najednou jsem jim cizí. Jejich jediná dcera je zklamala – nemusejí to ani vyslovit, čtu to z jejich otupělých pohledů, vidím to v jejich nepřirozených úsmě­ vech. 7

Nedávno, když jsem zase jednou nemohla usnout, protože myšlenky mi v hlavě nepřestávaly vířit, jsem si šla do kuchyně pro sklenici vody. Vtom jsem z  ložnice zaslechla mámin hlas. „Kde jsme jen udělali chybu? Proč je taková?“ Táta si povzdechl a pak řekl, že se každý den modlí, aby se komisař Winter neroz­ hodl znovu otevřít můj případ. Přesně tím totiž komisař Winter po mém propuštění vyhrožo­ val. „Takhle lacino z toho nevyvázneš, děvče!“ prohlásil a pevně se mi zadíval do očí. Osobně se ho dotklo, že mě pro nedostatek důkazů musel pro­ pustit z vyšetřovací vazby. Když jsem pak byla na klinice, počíta­ la jsem skoro každý den s tím, že se zničehonic objeví a začne mě zase vyslýchat. Ale on nepřišel. Projíždíme dalším tunelem a já se kvapně odvrátím od okén­ ka, jako by se tam odrážely jeho chladné šedivé oči, a ne ty moje. Vím, že je to nesmysl, ale nedokážu na komisaře Wintera přestat myslet. Slyším jeho hlas tak blízko a zřetelně, jako kdyby seděl těsně vedle mě a šeptal mi do ucha: „Hluboko uvnitř máš něco, co nechce vidět pravdu, děvče. Věř mi, to se pachatelům stává často. Nedokážou si přiznat, že to doopravdy udělali. Potlačují čin tak dlouho, dokud sami sebe nepřesvědčí o  své nevině. Anebo ještě hůř – dokud si nemyslí, že se proti nim spikl celý svět a chce je dostat za mříže.“ Winter mi to opakoval pořád dokola. Jednou se mu při tom na rtech objevil triumfální úsměv. Nedokážu uvěřit, že bych patřila k takovým lidem, ale co už o sobě člověk ví? O svých propastech, temných stránkách, čer­ ných zákoutích vlastní duše? Proto jsem se vydala na cestu. Proto jsem se rozjela do Kindin­ gu, protože dokud tahle zákoutí neprobádám, budu se bát, že se to může stát znovu. Že bych to mohla udělat znovu. Trápí mě ta černá díra, kterou v sobě mám. Je to, jako by v ní žilo jakési zlé, 8

divoké zvíře, které jen čeká na příležitost zaútočit a vrhnout se na novou oběť. Mám ze sebe strach. Würzburg. Podle jízdního řádu zbývají ještě dvě hodiny, než dorazíme do Prienu u Chiemského jezera. Přistoupí několik lidí, starší dvojice s batohy a teleskopickými holemi se usadí u okénka na opačné straně chodbičky. Pěší turistika mi vždycky připadala nudná, ale když jsem byla ve vězení, najednou jsem hrozně tou­ žila vylézt na nějakou vysokou horu a dívat se z vrcholku do ne­ konečné krajiny. Kolem mého otevřeného kupé projde mladý Asiat s průvodcem v ruce, na okamžik zaváhá a pak se přece jen posadí jinam. Oddechnu si. Dny ve vězení způsobily, že jsem přecitlivělá. Pět metrů vyso­ ká zeď s  ostnatým drátem, zamřížovaná okna, kovové dveře. I když ráno odemkli cely, pocit stísněnosti zůstal. A večer pak zase cinkání klíčů, chladné, kovové klapání zavíraných dveří. Bála jsem se, že se v té úzké místnůstce zadusím, a byla jsem ner­ vózní z blízkosti dalších lidí. Ani měsíce na klinice, kde mě uby­ tovali v jednolůžkovém pokoji, nedokázaly vzpomínky na věze­ ní vymazat. Vlak se dá konečně znovu do pohybu. Nehybnost už skoro ne­ dokážu unést. Miluju mnohahodinové procházky. Když musím být delší dobu v  jedné místnosti, začnu po  čase přecházet sem a tam jako lvi nebo tygři v zoologických zahradách. Hrozně škrábu, ale už jsem nenašla místo u stolku, takže jsem si sešit musela položit na koleno, jinak to nešlo. Doktorka Pohl­ mannová říkala, že mi pomůže, když si budu zapisovat věci, kte­ ré si vybavím. Když budu vůbec psát. Uspořádávat si myšlenky. Když zastavím ten kolotoč, co se mi točí v hlavě. Kolem se míhají průmyslové areály. Do okna buší kapky deště. Dívám se, jak se tříští a stékají dolů jako bezpočet slz, dokud je nakonec nesfoukne vítr. První dny ve  vězení jsem proplakala. Ale pak to přestalo. 9

Zničehonic. Bylo to, jako by se v mém nitru něco zlomilo a já už necítila žádnou bolest. Jako bych už necítila vůbec nic. Dívky, které čekaly na soud kvůli krádežím v obchodech, pře­ padením nebo poškozování cizího majetku, se mi vyhýbaly, ně­ které ze mě měly dokonce strach. Ještě si pamatuju první den. Byl ze všech nejhorší. Ostatní si mě měřily, sledovaly každý můj krok, každé slovo, každý pohyb. Koneckonců jsem provedla něco mnohem horšího než ony. Sympatická mi byla jenom jedna z nich. Katie. Nikdy neřekla, kvůli čemu sedí. Vůbec mluvila jen hodně málo. Ale každá její věta mě přiměla přemýšlet. A potom jsem ohluchla. Už jsem neposlouchala, o čem se baví ostatní holky z mé cely. Nevnímala jsem jejich obavy z toho, že si jejich kluci najdou jinou, nebo řeči o  celebritách, jejichž aféry lačně hltaly. Místo toho jsem ležela na posteli a přemýšlela. Neustále mě vyslýchali, neustále jsem jim dávala tytéž odpo­ vědi. A  pokaždé jsem přitom narazila na  velkou černou díru, na otázku, proč si nemůžu vzpomenout. Po té události se moji rodiče přestěhovali z Kindingu do Mni­ chova, do anonymního věžáku na jižním okraji města. Když se jich sousedi ptali na děti, odpovídali, že dcera je právě na vzdělá­ vacím kurzu. V prvních dnech po propuštění z kliniky jsem vůbec nevychá­ zela ze svého pokoje. Přitom jsem tolik toužila po širém nebi nad hlavou. Měla jsem však strach z lidí, z jejich pohledů, z jejich po­ hybů, děsila jsem se toho, že mě na ulici někdo osloví. Neustále jsem žila ve strachu, že mi kdosi položí ruku na rameno a prohlá­ sí: Ty přece patříš za mříže! Před třemi měsíci dostal táta novou práci v Kolíně nad Rýnem. Od té doby tam bydlíme, opět v anonymním bloku domů, jako by se rodiče se mnou museli celý život schovávat. Venku už konečně nejsou vidět žádné šedivé budovy. Připadá 10

mi, že uplynuly celé hodiny, přitom to musely být pouhé minuty. Krajina za oknem je teď nádherně zelená. Upršené léto. Snad ne­ budou muset slavnost u jezera zrušit, napadne mě. Během pobytu ve vězení, kdy jsem nebe nad sebou viděla je­ nom jako čtverec nade dvorem a skrze zamřížované okénko cely, jsem si často přála, abych mohla stát venku a kůži mi smáčel déšť. Jednou ráno jsem napsala písničku. Přišla ke mně sama od sebe. Raindrops are falling Outside not here. I wish I were there Where rivers flow And the wind whistles Our song. A sunray is falling Into my prison cell. Do you still remember The color of my eyes? The sound of my voice? Time is the enemy. Zpívala jsem si tu písničku docela potichu, když jsem nemohla spát, i později na klinice, a zpívám si ji ještě pořád. Pomáhá mi přežít. Zavřu oči. Pálí mě. Vždyť skoro nespím. Co když jsme se pohádali? Nebo za to může alkohol a ta pro­ kletá mrňavá pilulka? Nemůžu si vzpomenout. Noc, kdy probíhala letní párty. Maurice a já. Vidím to všechno před sebou jako momentky ve fotoalbu. Maurice a já v loděnici. Loďka se houpá na vlnách, ve kterých se třpytivě odráží měsíční světlo. Jeho ruka na mé šíji. Jeho obličej, který se pomalu blíží 11

k mému. Polibek. Nakonec zvednu těžké, staré veslo – chtěli jsme si přece vyjet na jezero. Dunivý úder. A pak… ano, pak následuje ta velká černá díra, okamžik, který mi zmizel z paměti. Když se proberu, držím veslo ještě stále v ruce. A přede mnou leží Maurice, zátylkem se opírá o stěnu loďky. Na spánku krváce­ jící rána, kterou jsem mu způsobila úderem vesla. Jeho oči jsou prázdné. Já ho zabila.

12

dvě Minulost

Poprvé jsem ho potkala hned druhý den v nové škole. Vlastně jsem tam po prvním dni už nikdy nechtěla jít, protože Kinding byl úplně jiný svět, do kterého jsem zaručeně nezapadala. Svět, ve kterém hrály prim značky jako D&G, Lacoste, Hilfiger a podobně. Nikdo nenosil džínsy z H&M jako já. Fakticky nikdo. Připa­ da­la jsem si, jako bych na  sobě místo oblečení měla pytel od brambor. Nikdo neměl tak nemožný mobil jako já – Nokii, kterou sice nebylo možné označit za zastaralou, ale prostě to nebyl iPhone ani BlackBerry. Nikdy v životě jsem si nepřipadala jako člověk druhé kategorie, ale v téhle třídě ano. Pro většinu spolužáků jsem byla jednoduše vzduch. Ale moje výsledky, především v  matematice a  ve  fyzice, byly tak dobré, že se mě naši rozhodli za každou cenu poslat na ško­ lu s  nejlepšími učiteli. A  to bylo bohužel právě Augustinovo gymnázium. Všimla jsem si ho tedy, když jsem šla ráno přes školní dvůr. Slunce svítilo, byl začátek léta a vzduch voněl šípkovými růžemi a byl ještě pořád trošku vlhký po noci. První hodinu jsme měli dějepis a já doufala, že tu nejsou o moc dál než na mojí staré ško­ le. Naši očekávali, že si udržím svou dvojku… Myslela jsem na dějepis a pak se najednou objevil on – upro­ střed všech těch obličejů jsem náhle spatřila jeho tvář. Do čela mu padaly tmavé kudrny a jeho oči hleděly přímo do mých, jako 13

kdyby čekal jenom na mě. Všichni kolem nás si povídali, pošťu­ chovali se a smáli, jenom my jsme mlčeli a dívali se na sebe. Bylo mi, jako kdyby se čas zastavil, jako kdyby mě jeho oči volaly k sobě, na místo, které jsem hrozně dlouho hledala. Samozřejmě jsem věděla, že je to nesmysl, ale přesto jsem to v  té chvíli tak cítila. Museli jsme se potkat už dřív, v  nějakém minulém životě. A pak jsem si najednou uvědomila, že stojím uprostřed davu lidí, kteří si mě pohrdavě prohlížejí. Cítila jsem, jak rudnu. Rych­ le jsem odvrátila pohled a spěchala pryč, oči jsem upírala na svo­ je tenisky, které mi najednou připadaly příliš staré a špinavé. Jsi úplně pitomá, Franzisko! nadávala jsem si v duchu. Fakticky si myslíš, že by se o  tebe takový kluk vážně zajímal? Má jako všichni ostatní značkové džínsy, nejnovější sluneční brýle značky Ray Ban a i ta jeho košile vypadá pěkně draze. Co by na tobě ně­ kdo takový asi viděl? Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že míří do jiné třídy. Chodil do paralelky. Díkybohu. Přesto jsem na něj ten den musela neustále myslet. O přestávce jsem se po něm rozhlížela po dvoře, nikdy jsem ho ale nezahléd­ la. Odpoledne jsem se stěží dokázala soustředit na úkoly. Blázníš, říkala jsem si, vyhoď si ho z hlavy! Proč by se o tebe měl zajímat, když všechny holky v tvým věku vypadají líp? Mají lepší obleče­ ní, jsou vyšší, hubenější a blonďatější, mají delší vlasy, delší nohy a chodí perfektně nalíčené. Když jsem seděla ve třídě a tajně po­ zorovala svoje spolužačky, připadala jsem si neohrabaná, ošklivá a nezralá. Nikdy předtím jsem se necítila tak mizerně. Ve  staré škole jsem byla prostě průměr. Prakticky žádná z mých kamarádek nechodila na vyučování namalovaná ani ne­ nosila nápadně drahé oblečení. Když někoho přivezli do školy autem, bylo to normální kombi nebo malý rodinný vůz. Ale tady v  Kindingu jezdili všichni drahými mercedesy nebo džípy, 14

vždycky dokonale nablýskanými, a v kufru byla nezřídka k vi­ dění taška s golfovými holemi nebo labrador. Já jezdila na kole. No aspoň že to bylo horské kolo, třebaže ne nejdražší model. Spousta ostatních měla mopedy nebo motorky. Taky by se mi to líbilo. Ale naši tvrdili, že pojištění je moc drahé. Dokonce jsem si pohrávala s  myšlenkou, že si najdu brigádu, abych si na moped vydělala. O letních prázdninách – až se ostat­ ní rozjedou na  Sardinii nebo na  Floridu nebo do  Švýcarska… Jmenoval se Maurice, což jsem zjistila druhý den ráno, když jsem si na dvoře zamykala kolo. Vystoupil z černého mercedesu a zamířil ke školní bráně. Taška značky Lacoste se mu ležérně houpala na  pravém rameni. „Ahoj, Maurici!“ křikli na  něj dva kluci, kteří právě parkovali své motorky. Hrála jsem si se zámkem kola, abych „náhodou“ vzhlédla právě ve chvíli, kdy dorazí ke svým přátelům. Hlavně nezrudni! poru­ čila jsem si, napočítala v duchu do pěti a konečně zvedla hlavu. Jenže to už se otočil a šel s kamarády přes dvůr do školy. Měla jsem na sebe pořádný vztek. Proč mám jenom takové zá­ brany? Ve  staré škole, ve  starém životě bych si nikdy nelámala hlavu nad tím, jestli se mám, nebo nemám podívat na nějakého kluka. Ale tady bylo všechno příliš třpytivé, nablýskané, veliké, krásné, důležité, úspěšné… a já si připadala malá, ošklivá a ne­ možná. Poraženecky jsem zamířila do školní budovy. Proč mě naši poslali zrovna sem? pomyslela jsem si vztekle.

15

tři „ Je tady volno?“ poleká mě něčí hlas. „Ano,“ přikývnu, aniž bych vzhlédla, a doufám, že si ten člověk nesedne ani vedle mě, ani naproti k okénku, že si sedne šikmo naproti směrem do uličky. „Spisovatelka, co?“ Ukáže na můj sešit. Podívám se na něj, ale ve skutečnosti ho nevnímám. „Pardon, omlouvám se.“ Okamžitě zvážní a  udělá rukou ko­ nejšivé gesto. „Nechtěl jsem…“ Odvrátím se od něj a on zmlkne. V  dřívějším životě, myslím, než se to všechno stalo, jsem se snažila být vždycky milá a přátelská, chtěla jsem patřit k ostat­ ním. Co bych dala za to, abych byla stejná jako moje kamarádky! Teď je mi jedno, co si o mně kdo myslí. Když se snažíš být taková, jakou tě chtějí mít ostatní, jen jim tím nad sebou dáváš moc. To byla jedna z mála vět, které jsem kdy od Katie slyšela. Katie se nikdy nesmála. Vlasy měla na  několika místech vy­ holené a kulhala. Doktorka přitom tvrdila, že jí nic nechybí. Myslím, že tím kulháním a podivným účesem bránila hranice, které si kolem sebe vytyčila. Všichni se tak od ní drželi dál. Přestalo pršet. Venku za sklem se teď táhla rozsáhlá obilná po­ le a  auta se míhala na  silnici vedoucí rovnoběžně s  kolejemi. Všechno to nasávám, vtahuju to do své široké, hla­dové prázdnoty. „Promiň, já se tě vážně nechtěl dotknout,“ ozve se znova kluk, který sedí naproti mně. 16

Dočista jsem na něj zapomněla. Prohlížím si ho teď důklad­ něji a  on si stejně nezastřeně měří mě. Světlé vlasy mu padají skoro až na ramena a taky trochu do očí. Je opálený, na sobě má seprané tričko s límečkem, kolem zápěstí koženou šňůrku a ně­ kolik pestrých pásků a na prostředníčku široký stříbrný prsten. Prsty spočívají na klávesnici notebooku. Náhle se naše oči se­ tkají a moje srdce se na okamžik rozbuší rychleji. Rychle odvrá­ tím zrak. Má modré oči. Ne hnědé. Naštěstí. Maurice měl tmavohnědé oči. Maurice… Když na  něj po­ myslím, všechno se ve mně stáhne. „Mluvíš německy?“ zeptá se kluk naproti mně a vzhlédne od notebooku. Nesměje se. Myslí to vážně, zřejmě nedokáže unést, že se s ním někdo ne­ baví, když se tak snaží. „Zatím ještě jo,“ odpovím. Rozesměje se, ale zase ztichne. Podívá se mi do očí. „Já jsem Benjamin.“ Odkašle si. „Kdybys chtěla… teda, chci říct, že to není nutný, jestli nechceš… mohla bys mi taky říct své jméno.“ „Paula,“ zalžu. Navykla jsem si to. S falešným jménem se cítím nevinně. „Paula? Krásné jméno.“ Pak neví, co by řekl dál. Je zajímavé, jak snadno lidi znejistíte, když nereagujete tak, jak čekají. Ahoj, já jsem Franziska. Kamarádi mi říkají Ziska. Co děláš, Benjamine? Nejedeš náhodou taky na venkov, do Prienu? Co posloucháš za hudbu? No to je fakt super… bla, bla, bla… Výměna průvodčích, předložte jízdenky. Když spatřím prů­ vodčí, třese se mi ruka. Okamžitě si vzpomenu na ranní a večer­ ní nástupy, kdy jsme se musely postavit přede dveře cel a pak nás počítali. 17

Člověk… Už zase jsem napsala člověk. Doktorka Pohlmannová mi vysvětlila, že to dělám proto, abych se distancovala od osoby, která to všechno prodělala. „Pokus se tu osobu přijmout a naučit se ji mít ráda, ať už provedla cokoli. Teprve pak budeš moct zase žít,“ řekla mi. Ale já se nedokážu přijmout. Dokonce se sama sebe bojím. „V  Prienu budeme asi o  deset minut později,“ poznamená průvodčí a usměje se na mě. „Ty jedeš taky do  Prienu?“ zeptá se mě Benjamin, když prů­ vodčí odejde. „Ano.“ „Znáš to tam?“ vyzvídá dál. „Ano.“ „Fakticky? To je super! Dostal jsem tam práci. Ale byl jsem se tam zatím jenom představit. Zdá se, že se tam toho moc ne­ děje. Netuším, co bych tam mohl dělat. Myslím o víkendech, víš?“ „Jít si zaplavat,“ řeknu bez rozmýšlení. A  vzápětí mám před očima obrázky táboráku na břehu jezera, loděnice, měsíce nad vlnami. Byl úplněk. Měsíc vypadal jako třpytivá zlatá mince… I letos bude měsíc v úplňku, dívala jsem se do kalendáře. „Paráda. Jo, jezero je dokonalé,“ souhlasí. „Dokonalé? Dokonalé k čemu?“ vyhrknu najednou. Dokonalé k vraždě? „Ehm… no…“ Pořádně jsem ho znejistěla. Kluka, kterému jinak nejspíš stačí jenom lusknout prsty nebo potřást blonďatými vlasy a už se mu kolem krku vrhají holky. Cítím, jak se mě zmocňuje vztek. Benjamin očekává, že budu milá. Že se usměju, aby se taky mohl usmívat a cítit se zase dobře. Bez vysvětlení se otočím k oknu. V dřívějším životě by mi už dávno bušilo srdce a pěkně bych znervózněla, kdyby mě oslovil 18

takovýhle kluk. Teď už to pro mě ale nic neznamená. Poslední rok mě zocelil. Benjamin mlčí. Takže… kde jsem to byla? Zalistuju v sešitě a přelétnu očima popsané stránky. Jenže už se na ně nemůžu soustředit. Zaklapnu sešit, odložím tužku a dívám se z okna. Sleduju krajinu. Dva týd­ ny ve vězení mě vyhladověly. Toužím po barvách a tónech a vů­ ních. Chci cítit něco jiného než pot a laciné parfémy. V mé cele byla holka, jejíž jméno jsem zapomněla. Dobře si ale vybavuju, jak každé ráno používala ten odporný levný parfém. Možná se chovala stejně jako dřív, když se každé ráno chystala do  práce za  pokladnou supermarketu. Parfém byl součást její identity, k níž se zoufale upnula, aby ji šedé zdi vězení úplně nepohltily. Stále ten parfém cítím, třebaže od té doby uplynul už skoro rok. Jestlipak je ta holka ještě pořád ve vězení? Tak jako Katie, která si musela odsedět čtyři roky. Za zabití mohl člověk dostat až de­ set let. Mě museli z  vyšetřovací vazby pro nedostatek důkazů po dvou týdnech propustit. Kdyby rozhodoval komisař Winter, brzy by mě zase zavřeli. Pro něj je to nevyřešený případ, který dráždí jeho ego a který chce uzavřít. Ale než budu muset znovu do vězení, chci si vzpomenout, k če­ mu došlo mezi mnou a Mauricem. Zaskřípají brzdy. Jsme v Prienu.

19

čtyři

Vlak

stojí. Sevře se mi žaludek. Leonie mi poslala textovku: ­Vyzvednu tě. Paní přede mnou lomcuje dvířky vagonu. A co když si to Leonie přece jenom rozmyslela a zůstala v Kindingu? Pak bych musela jet autobusem. Mám vlhké dlaně, otřu si je o džínsy. A pak se znovu objeví ten pocit, snese se na mě jako temný stín. Nikdy jsem sem neměla jezdit. Nervózně kloužu pohledem po nástupišti. Ještě ji nevidím, ale okénko ve dveřích je příliš malé a ve výhledu mi překáží paní, co nepřestává energicky mačkat kliku. Dveře se otevřou, přehodím si cestovní tašku přes rameno a vy­stoupím. Rozhlédnu se. Na nástupišti čeká spousta lidí, ale po Leonii není široko daleko ani stopy. Třeba se změnila, napo­ sledy jsem ji přece viděla před rokem. Třeba si ostříhala dlouhé, tmavé vlasy a obarvila se na blond, už nenosí přiléhavé oblečení, ale ležérní volné střihy… Srdce se mi stáhne. Na jednu stranu se moc těším, že ji zase uvidím, na  druhu mám šílený strach. Obejme mě Leonie ještě jako dřív? Její dopisy a e-maily mě držely při životě. Dívej se dopředu, Franzisko, napsaly mi s Mayou a Vivian, život jde dál. Najednou si uvědomím další důvod, proč jsem sem za každou cenu musela přijet – kvůli přátelství. Není přátelství tím, na čem doopravdy záleží? Dopisy z  Kindingu mi toho tolik daly, když jsem byla ve vězení a pak na klinice. Ukázaly mi, že nejsem sama. A  co když to bylo jenom ze soucitu? ozve se okamžitě v  mé hlavě pochybovačný hlas. Co když mi psaly jenom proto, že mě 20