5. kapitola
Oáza Ghodria, pozdní léto roku 569 e. d.
Světlo se rodí ze tmy
Když se v dálce ozval dusot koní a výskot jezdců, shrnula si Shorei z čela pramen hustých prošedivělých vlasů a setřela si pot z očí. Potom se zvedla, aby vyhlédla klenutou bránou rozlehlého dvora na cestu lemovanou alejí palem. Statek Etal Shar ležel uprostřed rozlehlých palmových hájů, a protože se blížil svátek bohyně noci Miah, která měla na půl roku převzít vládu, začínala v oáze Ghodria sklizeň datlí. Z rozlehlých hájů sem sváželi otroci s mezky obtíženými velkými proutěnými koši první plody. Shorei dohlížela na skupinu žen, které seděly kolem velké roztažené plachty a opatrně třídily velké trsy datlí. Ghodrijské datle byly vyhlášené po celém jihu. Ženy dávaly stranou nepoškozené zralé plody, které poputují v karavanách na trhy vzdáleného Chagaru, Mesavu a Yazanu. Lehce poškozené plody se dávaly stranou na další zpracování, aby jako sušené plody, datlový med či mouka putovaly s karavanami po dlouhých stezkách až do Osttaru, kde se z nich bude vyrábět vyhlášená pálenka ragi. Shorein manžel Naram byl správcem největšího statku v oáze, ke kterému patřila dobře třetina všech datlových hájů a jehož vlastníkem byl významný šlechtický rod odkudsi ze severu. Kdyby se někdo Shorei zeptal, kdo je vlastně její pán a kde žije, jen by rozpačitě pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Za celý svůj život majitele statku nikdy neviděla. I její manžel se s ním setkal jen dvakrát a vyprávěl jí, že jde o urozeného, nesmírně bohatého šlechtice, který byl podle jeho vyprávění pánem rozlehlých území na severu za Velkými pustinami. Ten kraj se jmenoval Nîlpar a jejich pán sídlil ve velkém hradě na břehu široké řeky, která se nazývala Dardún. To bylo vše, co Shorei o vlastníkovi Etal Sharu věděla a co ji s ním spojovalo. Vlastně ještě jedna důležitá věc tu byla. Tamzi. Chlapec, dnes již mladý muž, kterého milovala jako vlastního syna. Vlastně se ani nejmenoval Tamzi, to jen ona tak pojmenovala malého, sotva dvouletého chlapce, kterého její muž před dlouhými patnácti léty přivezl ze severu. Vychovávala jej spolu se svými dcerami a během oněch let k němu spolu s mužem přilnuli jako k vlastnímu. Obzvláště její manžel se v chlapci v posledních letech viděl a Tamzi jej doprovázel na cestách za obchodem, při všech jednáních a dnes i na lovu, kam zrána vyrazili. Předevčírem dorazil vážený host, budoucí nápadník její dcery. A protože vášní všech mužů v oáze bylo sokolnictví, vyrazil Naram i s hostem na lov. Shorei si zastínila oči před světlem zapadajícího slunce a skutečně uviděla šestici jezdců, jak se v oblaku prachu blíží k bráně. Ano, jsou to oni. „Pánové se vrací?“ zeptala se zvědavě jedna z žen, která seděla zády k bráně velkého dvora. Shorei přikývla. „Konečně, je načase. Už jsem byla netrpělivá. Dnes přiletěl holub ze severu a Seoras říkal, že přinesl list. Jsem zvědavá, co v něm stojí.“ Shorei neříkala pravdu, protože nebyla ani tak zvědavá, jako spíše plná obav. Zprávy ze severu přicházely jen velmi, velmi zřídka, a když dorazily, téměř vždy to znamenalo, že ji její muž musel na dlouhé týdny a měsíce opustit. Přemýšlela, zda se to bude zase opakovat. Zrovna teď, kdy bylo na statku nejvíce práce, by se to hodilo nejméně. Navíc jejich nejstarší dcera Tiamat měla mít krátce po ukončení sklizně svatbu a Narama čekalo důležité vyjednávání s rodiči jejího nápadníka o výši věna. Jezdci s výskotem projeli branou. Shorei se neubránila úsměvu při pohledu na jednoho z nich, mladého urostlého mladíka, který zarazil svého koně a sokola, kterého měl na levici, předal lovčímu, který jej doprovázel. Potom pružně 122
seskočil z koně a otočil se k malému děvčeti, jež mu běželo vstříc. Dívku chytil do silných paží, vyhodil ji vysoko do vzduchu a poté ji obratně chytil. Byla to Parsa, nejmladší ze tří dcer Narama a Shorei, která mezitím došla až k jezdcům. Mladík se na ni otočil: „Imraan az dar, Nani. Dnes to byl úžasný lov. Představ si, že můj sokol ulovil tři králíky a Hazirův orel chytil malou antilopu.“ „To jsem ráda, že se ti to líbilo,“ odpověděla a usmála se. „Cestou zpět jsme se zastavili v tábořišti severně od oázy. Hazir se chtěl podívat, jaké tam letos přivedli otroky. Představ si, Nani, že jsme tam viděli bílé a plavovlasé zajatce odněkud ze severu. Nikdy jsem nic podobného neviděl a Hazir také ne. Měli po celém těle úplně světlou pleť. Hazir tam málem koupil jednu mladou otrokyni pro svého otce, ale neměl dost peněz.“ Shorei se zakabonila. „Ty otrokyně byly nahé? Nechápu, proč tě tam Naram vodí. To není nic pro mladého chlapce, jako jsi ty.“ Malé děvče se na mladíka nedůvěřivě obrátilo: „Bílé? To jako holubice? To si nedokážu představit. Matko, půjdeme se tam zítra podívat, prosím.“ Shorei rázně zavrtěla hlavou. „To určitě, ještě i ty. Stačí, že to viděl Tamzi. A nech už ho být, má práci. Musí odvést koně do stájí. Víš přece, že máme váženého hosta.“ Mladík se na zklamané děvče usmál a udělal na ni směšnou grimasu. Parsa se začala smát. Tamzi ji spokojeně pohladil po hlavě a řekl: „Matka má pravdu, Parso, to není podívaná pro malá děvčata. Teď mám povinnosti, ale večer ti budu vyprávět, co se na lovu událo. Platí?“ Parsa přikývla, Shorei ji vzala za ruku a přešla k manželovi, který se bavil s Hazirem, nápadníkem jejich dcery. Oba muži již také sesedli a teď podali ohlávky svých koní Tamzimu, aby je odvedl do stájí. Shorei se postavila stranou a čekala, až oba hovor ukončí, protože se neslušelo, aby žena vstupovala do hovoru mužů. Přitom si je oba prohlížela a se zalíbením se dívala na Narama. Byl to krásný muž. Přestože již byl v letech, zdobily jeho souměrnou tvář bohaté vlnité vlasy a pěstěný vous. Vlasy, kdysi černé jako havraní peří, dnes prokvetlé stříbrem, dodávaly Naramovi jistou aureolu vážnosti. Přes svůj věk měl stále štíhlou a vysokou postavu jako v době, kdy se jako nápadník objevil v domě Shoreininých rodičů. Krasavec původem z Chagaru, z bohaté rodiny, mohl nabídnout jejím rodičům opravdu vzácné dary. Byl nejen bohatý, ale i urozený, povídalo se o něm, že je levobočkem jednoho ze synů vládce Chagaru. Nebylo tedy divu, že Shorei okamžitě padl do oka. Ovšem ani k ní nebyli bohové skoupí, pokud se krásy týče. Byl to právě věhlas o její kráse, který překročil hranice oázy a přivedl do Ghodrie i Narama. Podobné to bylo s jejich dcerami, jež zdědily krásu svých rodičů, a tak nebylo divu, že kolem dvou starších, už se nápadníci jen točili. Jedním z nich byl právě i Hazir z bohatého kupeckého rodu, syn Naramova obchodního partnera z Chagaru. Hazir, který byl skoro o hlavu menší než Naram, nebyl žádný krasavec, ale měl širokou, poctivou tvář. Přestože byl mlád, už mu chyběly vlasy na skráních, a proto téměř nikdy neodkládal kulatou čapku s dlouhým šátkem. Měl však veselé a dobrosrdečné hnědé oči a plné rty rámované tmavým pěstěným vousem. Shorei si svým ženským instinktem byla naprosto jistá, že to bude dobrý, milující a starostlivý muž, který svou ženu jistě učiní šťastnou. Konečně muži domluvili a Naram se tázavě otočil ke své ženě, která trpělivě čekala, až jí bude věnovat pozornost. „Přiletěl holub ze severu. Seoras povídal, že přinesl zprávu.“
123
„Ze severu? To bude od pana Beregira. Hazire omlouvám se, zpráva od pána statku nesnese odkladu. Teď tě musím nechat ve společnosti Shorei. Odvede tě s Parsou do tvého pokoje, uvidíme se při večeři.“
Y Obloha venku již potemněla, když se osazenstvo statku začalo scházet na večeři, přichystanou ve velkém otevřeném atriu zakrytém jen plátěným baldachýnem. V Ghodrii téměř nikdy nepršelo. Dešť tu přicházel jen několikrát do roka a byl tak vzácný, že se o něm mluvilo ještě dalších pár týdnů. Na sloupech kolem atria hořely pochodně, jež osvětlovaly stůl, u kterého již čekali účastníci večeře. Shorei se potichu bavila s oběma staršími dcerami. Nejmladší Parsa poskakovala kolem stolu a hrála si se dvěma loveckými chrty. Tamzi rozprávěl s Hazirem a jeho průvodcem Margosem, který zde zastupoval Hazirova otce při jednání o obchodních záležitostech. Hazir i za hovoru stále pokukoval po své budoucí choti a vypadalo to, že se nemůže vynadívat. A že bylo na co se dívat. Tiamat vypadala opravdu skvostně. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné a sepnuté stříbrnou čelenkou. Velké tmavé oči měla zvýrazněné černou barvou, plné rudé rty natřené olejem, aby se leskly jak zralé fíky. Oblečena byla do lehkých vzdušných šatů z drahého khaspirského hedvábí, jež byly v pase sepnuté Hazirovým darem, nádherným stříbrným pásem, díky němuž vzdušná látka těsně obepínala její postavu a zdůrazňovala velká plná ňadra. Odhalené snědé paže zdobilo do půli předloktí množství zlatých a stříbrných náramků. Jediný, kdo chyběl a na koho se ještě čekalo, byl pán domu. Konečně se objevil i on. Byl po koupeli a převlečený do slavnostních šatů, bohaté šedé vlasy sčesané za uši. Když vstoupil do atria, pozdravil nejprve svojí ženu, se zalíbením si prohlédl Tiamat, kterou políbil na tvář a cosi jí zašeptal, po čemž dívčiny tváře pokryl ruměnec. Políbil i druhou dceru Kayneh a potom popadl do náručí Parsu, se kterou se několikrát na místě otočil. Když ji postavil zpět na zem, popošel k Hazirovi, pozdravil se s ním i s Margosem. „Imraan az dar přátelé, vítám vás,“ řekl a pokynul směrem ke stolu. „Omlouvám se, že jsem vás nechal nějaký čas čekat. Musel jsem odepsat na důležitý list mého dobrodince ze severu. Holub přinesl tentokrát velmi důležité zprávy a pán trval na okamžité odpovědi.“ Shorei se na muže zvědavě a znepokojeně podívala. Poznala, že se za jeho předstíranou veselostí a lehkomyslností skrývá stín. „Zase budeš muset odcestovat? Na jak dlouho?“ Naram se usmál a přikývl: „Máš pravdu, ženo. Opět mě čekají cesty, ale tentokrát to ještě pár týdnů počká. Bohužel to vypadá tak, že v tomto obsazení se u tohoto stolu na dlouhou dobu nesejdeme, takže si to dnes večer užijme. Ale nechme zpráv z jiného světa, probereme je po jídle. Přátelé, stůl je připraven. Prosím!“ Naram pobídl přítomné směrem ke stolu a pokynul mezi sloupoví atria, kde stál majordomus. „Noste na stůl!“ Sám si sedl do čela stolu, jeho žena usedla po jeho levici a vedle ní její dcery. Po Naramově pravici se posadil Tamzi s Hazirem a Margosem. Shorei manželova slova znepokojila, a tak se na něj zpytavě podívala. Ten však dělal jakoby nic a zvedl pohár, jenž jedna z otrokyň, které je u stolu obsluhovaly, naplnila vínem. „Na zdraví našich budoucích snoubenců!“ Tiamat se zapýřila, upila krapet vína z poháru a rychle se sklonila k jídlu, které před ní otrokyně položila. Hazir rychle vypil pohár do dna a přihlouple se usmál. Naramův přípitek jej překvapil. Nebylo zvykem pít na zdraví snoubenců, 124
když ještě neproběhly zásnuby a nebyla projednána svatební dohoda. Naramovi to však bylo zřejmě úplně jedno, protože natáhl ruku a nechal si dolít další pohár. „Na zdraví našeho dobrodince ze severu!“ Naram do sebe obrátil druhý pohár vína. Shorei se na něj znepokojeně podívala. Nepoznávala ho. Že má její muž víno rád, věděla, ale pil vždy jen střídmě. Naram se rozhlédl a rozverně je pobídl. „Tak do jídla přátelé, náš kuchař je v oáze vyhlášený.“ Jídlo bylo skutečně vynikající a složené z několika chodů, mezi nimiž nechyběla zvěřina, čerstvé ovoce i sladké cukroví. K pití se podávalo vynikající červené víno z Gholpiru, které přivezl jako dar Hazir. Naram během jídla pravidelně natahoval ruku k otrokyni, která jeho pohár dolévala. Shorei jej nesouhlasně sledovala, ale netroufala si cokoliv říci. Během jídla se obě sestry i Tamzi zvědavě obraceli na Margose a Hazira s otázkami, jak vypadá život ve městě, kam se měla Tiamat v nejbližší době odstěhovat. Margos odpovídal ze široka. „Víte, Chagar a Sîwar jsou nejstarší města Pětiměstí. Dokud bylo Pětiměstí svobodné, o nadvládu nad celou zemí soupeřila právě tahle dvě města a jejich dva vládnoucí rody, Chagarští Goniové a sîwarští Parnázové. Před dvaceti třemi roky, však obsadili Chagar Gortrogové a od té doby spory skončily, protože místodržící mocného gherkhana si vybral za sídlo Khaspir. Chagar tak sice přišel o výsadní postavení, ale stále zde sídlí gherkhanův vyslanec a početná posádka.“ Na Margose navázal Hazir. „Můj otec přišel do Chagaru jako vyslanec Gî nâatu s gherkhanovými vojáky. Zná se osobně s princem Avrannem i jeho vyslancem Tirganem, však Gî nâat taky financuje většinu jeho tažení. Je jedním z nejdůležitějších mužů Chagaru. A ten má dnes skoro třicet tisíc obyvatel. Na jihu je větší jen Gîva na břehu Gîvského jezera a Osttar, bývalé sídelní město osttarských darkhârů.“ Kayneh udiveně vydechla a závistivě se podívala na svou sestru. „To není možné. Celá Ghodria nemá více jak šest tisíc obyvatel včetně otroků.“ Tiamat se spokojeně usmála a věnovala Hazirovi obdivný pohled. Ten se nafoukl jako páv a začal hrdě popisovat nový dům, který jeho otec nechal stavět pro budoucí novomanžele. „Náš nový dům bude mít atrium jako statek Etal Shar, ale budovy kolem něj budou dvoupatrové a zdobené balustrádami. V domě bude celkem dvacet komnat a třetina z nich bude k dispozici paní domu. Kromě toho bude mít pět služebných,“ řekl Hazir a významně se na Tiamat podíval. Ta sice sklopila oči, jak se na dobře vychovanou dívku sluší, ale když do ní Kayneh drbla, aby dala najevo svůj údiv a nadšení, neubránila se spokojenému úsměvu. „Otec našel pro dům nádherný pozemek nedaleko Ettu…“ „Ettu? Co je to?“ přerušila jej zvědavě Parsa, nedbajíc toho, že se na ni matka zaškaredila pro její chování, kterým tak drze skočila váženému hostu do řeči. „Ettu je řeka, na jejímž levém břehu se rozkládá Chagar. Později se vlévá do Shadnahu, největší řeky Pětiměstí. Z našeho nového domu na ni bude nádherný výhled. Uvidíme celý říční přístav, odkud vyplouvají říční čluny až do Sîwaru. Na opačnou stranu ze zahrad budeme mít výhled na Chrámový pahorek. Představte si, že nový vládce Chagaru zahájil na Chrámovém pahorku výstavbu nového chrámu, který bude celý obložen šedým a rudým shadnažským mramorem. Měl by být hotový do tří let a bude zasvěcený nejvyššímu bohu Ghireshů Nirgilwalovi.“ „Za tři roky? To se mi nechce věřit. Skutečně?“ ozval se nedůvěřivě Naram. „Opravdu. Pracuje tam dnem a nocí dva tisíce dělníků.“ „Dobře, to jsou ruce. Ale kde na to berou tak rychle zdivo? Pokud vím, šedý mramor se těží v podhůří Nebeských sloupů a odtud je to do Chagaru více jak tři 125
týdny cesty. Tři týdny pro běžného poutníka! Doprava mramorových kvádrů po řece bude trvat dvojnásob.“ „Avranno rozhodl, že bude stržen palác Goniů i s citadelou. Obě stavby jsou obložené mramorem od řeky Shadnah. Od té doby co z Chagaru Ghireshové vyhnali poslední Gonie jsou obě budovy prázdné.“ Na krátký okamžik se u stolu rozhostilo trapné ticho. Hazir se zarazil a uvědomil si, že přestřelil, protože zapomněl, že jeho hostitel se vždy hrdě hlásil k prastarému chagarskému vládnoucímu rodu. Hazirova rodina naopak patřila k nové patricijské šlechtě, která se ke svému postavení a bohatství dostala až poté, co byly z města staré šlechtické rody vyhnány. Margos se pokusil Hazirův prohřešek napravit. „Drahý Narame, omluvte Hazira za jeho prostořekost. Je to mladý muž a nechal se unést svým nadšením. V Chagaru se za posledních dvacet let opravdu hodně změnilo, ale město na Gonie stále nezapomnělo. Je to prastarý rod, s kterým stojí a padá slavná minulost Chagaru. Vždyť z Goniů pocházel i slavný rek Elshir, který vládl i Bílému městu na severu.“ Naram se usmál a mávl rukou. „V pořádku Margosi, nezlobím se. Když Chagar padl, byl jsem již druhý rok zde v oáze, takže všechny události znám jen z doslechu. A navíc jsem jen levoboček a na dědictví Goniů tak jako tak nemám nárok. To, že nechodím dnes o žebrácké holi, je zásluha mého dobrodince ze severu, který mě učinil správcem svých rozlehlých statků v Ghodrii. Opusťme minulost a zapijme tu její trpkou příchuť.“ „Děkuji, příteli, jste opravdu velkorysý a myslím, že Hazir to ocení. Nemám pravdu?“ odvětil Margos a obrátil se na Hazira, který horlivě přikývl, šťastný, že se jeho společenský prohřešek tak rychle a snadno smazal. Margos, aby převedl hovor jinam, se zeptal: „To mi prozraďte, Narame, jak je možné, že ten váš dobrodinec vlastní tak rozsáhlé statky tady na jihu, v podstatě na dosah Pětiměstí? A jak jste se s ním vůbec sešel? To je opravdu velmi zvláštní.“ Naram zvedl pohár k otrokyni, která stála za ním, aby mu dolila. Naram se napil a na okamžik labužnicky přivřel oči. „Je vynikající. Lehké, má jiskru a voní po třešních. Tady u nás máme vína spíše z Pomoří, ale ani nejlepší azrazinské víno se gholpirskému růžovému nevyrovná. V tom je ukryto kouzlo Nebeských sloupů. To mi, Hazire, jako budoucí zeť budeš muset posílat pravidelně.“ Hazir si pospíšil s přikývnutím. „Můj otec má v přístavu jeden z největších skladů s vínem. Najdete tam gholpirské růžové, víno z modrých hroznů Yaddahu i těžké rudé z Khaspiru. Jaké si jen budete přát.“ Naram se usmál a zatočil v ruce se skleněným pohárem plným lahodného moku. „Jedině růžové z Gholpiru, Hazire. To je nápoj mého mládí. Ale zpět k Vaší otázce, příteli,“ obrátil se Naram k Margosovi. „Potkal jsem pana Beregira v Pantě, krátce po pádu Chagaru. Byla to náhoda. On hledal někoho, kde se postará o jeho statky na jihu, já nějaký zdroj obživy, protože v Chagaru jsem přišel o všechno. Myslím, že nikdo z nás netuší, jak mocný a bohatý je můj dobrodinec. Jeho lénem je Nîlpar na levém břehu Dardúnu a to je kraj stejně rozlehlý jako celá chagarská provincie. Podle mě to musí být vynikající diplomat, protože se mu podařilo udržet samostatnost Ghodrie. Víte, Margosi, tahle ztracená oáza leží na pomezí tří království. Na jihu Pětiměstí nebo Legdarion, jak se nazývá v katbatu, na severu Enqaindor, dnes jsou obě pod korouhví s drakem. A na západě je Ulbar, osttarský darkhâr, který 126
je v současnosti posledním vládcem jihu, jenž není gherkhanovým vazalem. A to znamená, že se musí hodně snažit, aby s Ghireshi dobře vycházel. A teď si, Margosi, představte, že pan Beregir je pobočníkem ghireshského vojevůdce, kterému se na severu mu říká Rômenkhôr. Podle toho co vím, tak právě můj pán vyjednal příměří mezi ním a Ulbarem a do něj si šikovně zapracoval podmínku, že Ghodria zůstane nezávislá. Má zde rozlehlé statky, o které by přišel, kdyby Ghodrii Ulbar obsadil. Je to někdy prapodivné a směšné, na jak podivné libovůli mocných visí svoboda takového kousku země, jako je tahle ztracená oáza. A kdo ví, pro jakou malichernost mocných jednou o svou svobodu přijde. Ale nechme už vzpomínání. Na zdraví nového pána Chagaru!“ Naram do sebe obrátil plný pohár vína a natáhl ruku pro další. Bylo na něm vidět, že už je opilý a přestává se kontrolovat. Hazir s Margosem jej rozpačitě sledovali, ale Naram, jako by je neviděl, pokračoval. „Beregir Algatiren, pelerin nîlparský, regent nîllônský, aendîrl z Pelengornu a věhlasný správce města Dôrminaru. Ano tak zní celý titul našeho dobrodince. Z jeho libovůle je Ghodria svobodná a z jeho libovůle jsem já, Naram, z rodu Goniů jeho správce. A z jeho libovůle musím do zimního slunovratu odvést svého jediného syna na sever.“ Naram, aniž se ohlížel na překvapené obličeje stolovníků a vyděšený obličej své ženy, se obrátil k Tamzimu. „Dolej mu!“ poručil otrokyni a podíval se na překvapeného mladíka. „Tak milý synu, kterému jsme dali se ženou jméno Tamzi. Je načase, abychom si připili na tvůj skutečný původ. Přátelé, pozvedněte své číše. Co koukáte? I vy, mé dcery. Všichni! I ty, ženo, a netvař jako při pohřbu,“ utrhl se opilý Naram na svou vyděšenou a nechápající manželku. „Mám tu čest představit Vám skutečnou a pravdivou tvář Tamziho do nedávna syna správce Narama z rodu uprchlých a do světa rozprášených Goniů.“ Naram naráz vypil plný pohár vína a vztekle jím mrštil stranou. Ten se roztříštil o jeden ze sloupů. „Postav se Tamzi!“ „Otče?“ Překvapený mladík se postavil a nechápavě se podíval na Shorei, které pomalu docházelo, co asi stálo ve zprávě, kterou dnešního dne přinesl holub. „Tamzi od zítřka už nejsi Tamzi, ale budeš Celinor Algatiren, dartegin z Pelengornu, neboť tak rozhodl můj pán a tvůj otec, pelerin nîlparský.“ Naram vzlykl a zhroutil se do svého křesla. Tvář si ukryl do dlaní. Kolem stolu zavládlo rozpačité ticho, které přerušil až nechápavý dotaz malé Parsy. „Otče, já tomu nerozumím. A proč už se Tamzi nejmenuje Tamzi, ale Celinor?“
Y Bataar, léto roku 569 e. d.
K mladíkovi asi sedmnáctiletému, který ležel na střeše budovy a užíval si odpoledního sluníčka, přistoupil jeho přibližně stejně starý přítel. „Ekrame, chceš napít?“ Oslovený zvedl hlavu, otevřel jedno oko a podíval se na přítele. „Díky Amale, kolik máme ještě času?“ Amal se podíval na nádvoří pokryté pískem, uprostřed kterého stál vysoký dřevěný sloup. Kolem byl z různobarevných kamenů vyložen kruh, jenž byl rozdělený do pravidelných dílců, uvnitř kterých byly geometrické obrazce. Podle stínu, který každý den putoval po obvodu od jednoho obrazce ke druhému, se řídil veškerý život v táboře Bataar. 127
„Ještě máme čas. Myslím tak půl dílce.“ „To je dobře,“ odpověděl Ekram a znovu zavřel oči. S tmou za jeho víčky se jeho mysl rychle propadla do vzpomínek. Šest let. Dlouhých šest let už je v táboře Bataar a každý den je tady stejný. Vstávání před úsvitem, úklid lůžka, rychlá snídaně a poté začíná výuka. Šerm, lukostřelba, jízda na koni, léčitelství, místopis, dějiny Nibrilartu, potom oběd a čas na odpočinek a odpoledne další výcvik až téměř do soumraku. Večer společná lázeň nebo koupání v nedalekém jezeře a spát. A další den znovu. Dlouhých šest let už neviděl hory. Jeho myšlenky přeskočily k rodnému Ashandakhu. Jak je teď asi krásně na horských pastvinách v sedle Kiba Lar. Svěží vítr, hebká hustá tráva, zvonce jaků, které cinkají při každém pohybu. Téměř měl pocit, že je slyší. Jak dlouho už neviděl trávu a stromy? Co asi dělá děda a otec? Chodí na lov horských koz? A matka? Zpívá ashanské písně jeho bratrovi nebo sestře? Neví. Když jej v Biratharu vypravovala na dlouhou cestu, měla velké břicho, již brzy se měl narodit jeho další sourozenec. Bratr nebo sestra, kterého nikdy neviděl a neuvidí. Stejně jako stovky jeho druhů žijících ve stejném táboře jako on, nikdy již neuvidí své rodiny ani rodné domy. Ještě dva roky a čeká jej slavnostní přísaha gherkhanovi, a tím začne jeho pouť ve službách pána Nibrilartu. Od toho okamžiku až do smrti už bude patřit jeho tělo i mysl někomu jinému. „Přihlásíš se dnes ke zkoušce?“ uslyšel Ekram Amalův hlas. Otevřel oči, překulil se na břicho a přes okraj střechy se díval na velký dvůr, pokrytý pískem. Jeho oči sklouzly stranou, kde za kamennými budovami byl nevelký jednoduchý plot. Ekramovi nikdy nebylo jasné, na co tady vlastně je. Má je chránit před útokem zvenčí, nebo jim má bránit v útěku? Obojí bylo stejně nesmyslné. Kolem byl jen písek. Kam až oko dohlédne je jen mrtvá poušť. Neměl tu kdo útočit a nebylo kam utíkat. Vzpomněl si, že na počátku jejich pobytu tady se několik chlapců pokusilo utéct. Po čase stráže přivezli jejich mrtvá těla. Zemřeli horkem a žízní. A přitom žili na břehu obrovského jezera. Jezero Cipac bylo největším z několika jezer uprostřed stejnojmenné písečné prolákliny obklopené horami a voda v něm byla slaná, stejně jako ve všech ostatních jezerech v okolí. Tak slaná, že v ní nic nežilo, natož aby se dala se pít. V dávných časech před mnoha věky zde prý bylo velké vnitrozemské moře. Asi to byla pravda, protože na vyvýšených místech v okolí tábora se občas daly najít kostěné skořápky mlžů a Amal, který se narodil u moře, říkal, že vypadají úplně stejně jako mořské škeble. Ekram měl občas pocit, že i písek pouště je promíšený se solí. Voda zde měla cenu zlata a čerpala se ze studní, které byly stovky stop hluboké. Pumpy, které čerpaly vodu, pracovaly neustále. Ve dne i v noci stékal maličký pramínek sladké vody do krytých kamenných rezervoárů na vodu. Některé pumpy byly poháněny větrem nebo mezky, kteří chodili stále dokola s ojí připevněnou z boku k chomoutu. A několik jich bylo poháněno lidskou silou. Byla to ta nejstrašnější práce, která v táboře mohla být přidělena. Vždy to bylo za trest. Několik dnů otupující dřiny na pálivém slunci vyhnaly provinilci z hlavy veškeré myšlenky na vzdor a neposlušnost. „Myslím, že ano. A ty?“ Ekram se podíval na druha, který seděl vedle něho nohy spuštěné přes okraj střechy. „Ne. Jsem mezi ongy teprve rok, ještě mám na složení zkoušky jedenáct měsíců. Jak dlouho už jsi mezi ongy ty?“ „Rok a deset měsíců.“ „To bude první pokus?“ „Ano. Ale všechny předchozí zkoušky, altongskou i ongskou, jsem zvládl vždy na první pokus.“
128
„To já taky, ale mluvil jsem s Erdinem. Toghenskou zkoušku dělal před třemi měsíci. Říkal, že byla nejtěžší. Nikdy se prý tak nebál. Za všeho nejhorší prý byla věž.“ Ekram zvedl hlavu a zvědavě se na druha podíval. „Ty se stýkáš a bavíš s togheny?“ Program výcviku v táboře byl rozdělen podle dosaženého stupně a chlapci z jednotlivých skupin neměli příležitost se stýkat, snad s výjimkou večerního volna. Amal přikývl: „Erdin je Ozgen jako já a do tábora jsme přišli spolu. Byl ze stejné osady. Je to dobrý přítel, Ozgenové drží dohromady.“ Ekram přikývl. Bylo to zvláštní, protože přítomnost k jednotlivým národům a kmenům se v táboře stírala. Byli jen toghenové, budoucí gherkhanovi vojáci. Národnost ani kmenová příslušnost zde neměla žádný význam. Proto již od prvních dnů v táboře byli rozděleni do malých skupin, jež byly záměrně složeny z příslušníků různých kmenů, kteří hovořili odlišnými navzájem nesrozumitelnými jazyky. Kvůli tomu jim nezbývalo nic jiného než začít používat ghitrosštinu, jazyk svých pánů a uchvatitelů, který byl jediným dorozumívacím jazykem tábora. Byl to důležitý prvek výchovy budoucích vojáků. Čím dříve přestanou používat rodnou řeč, tím dříve zapomenou na své kořeny. „To jste měli štěstí. Já jsem z Ashandakhu, z povodí Džitmai. Všechny přátele z Biratharu už jsem ztratil. Většina jich šla do jiných táborů. Od té doby, co jsem mezi ongy, jsem ashanštinu neslyšel. Vlastně ani nevím, kdo je tady Ashan, kdo Khant nebo Nishay. Všichni používají jen táborovou řeč.“ „Jo, máš pravdu. I my s Erdinem mluvíme táborovou řečí, někdy mám pocit, že už jsem jazyk Ozgenů skoro zapomněl.“ „Vždyť je to jedno, odkud kdo pocházíme. Budou z nás toghenové, gherkhanovi vojáci. A našim životem bude služba Pánovi draků. Viděl jsi ty mapy, které nám ukazoval mistr Terataj? Gherkhanovy alathosy již ovládly téměř všechny národy, co je Aya nosí. Lid kolem Velkého písku, Nogaimy, Orcheny, Nivzary, Adeshe. Na severu Kharity, Kimery, v podhůří Nebeských pilířů Ghowtry, Aarangy i Ozgeny. Yawary u velkého zálivu. Ovládli i západní země, daleko za Nebeskými pilíři. Představ si to, Amale. Možná, že všechny tyhle země a národy uvidíme.“ „Nebo taky neuvidíme, protože nám srazí hlavu v první bitvě, které se zúčastníme. Víš, co se říká. Jen toghen, který přežije první bitvu a první rok v gherkhanově vojsku, může pomýšlet na konec své služby. Polovina toghenů nepřežije v armádě první rok.“ Ekram se sebejistě usmál. „To je osud a cesta — nitesh, jak říkají Ashanové. A proto musíme cvičit, abychom byli nejlepší. Ale mně moje bába předpověděla dlouhou cestu, já vím, že ty kraje navštívím. Prý uvidím i Nisabu.“ Amal se na přítele udiveně podíval. „Horu učitelů? Vždyť se ani neví, jestli existuje. Prý je to jen pověra.“ „Není! Rúma byla z národa Khantů, prvních žáků, a vyprávěla mi, že její otec Nisabu navštívil, ještě před tím, než je Ghireshové porazili.“ „Kdo je porazil?“ Ekram si uvědomil, že se nechal unést, proto s rozpaky odpověděl: „No, Ghireshové, nájezdníci. Čtyři národy tak nazývají Ghitrosy, gherkhanovi válečníky.“ Amal se na něj udiveně díval. „To je zvláštní. Ozgenové jim říkaji Chakrapani. Znamená to totéž, nájezdníci.“ Ozval se dunivý zvuk bubnu, který ohlašoval konec polední přestávky a svolával všechny chlapce k odpolednímu výcviku. Ekram s Amalem se bleskově zvedli, aby se co nejrychleji dostali na seřadiště. Přijít pozdě nebo poslední 129
znamenalo vysloužit si potrestání. Ekram seskočil přímo ze střechy vysoké dobrých deset stop a po dopadu se pružně překulil. I tohle patřilo k jeho výcviku. Fyzická síla, pružnost a odolnost. Rychle přeběhl přes volný dvůr a snažil se co nejdříve najít své místo v nastoupeném útvaru. Strkání a pohyb rychle ustaly a během krátké chvíle na nádvoří stály čtyři seřazené útvary mladých i starších chlapců a jinochů. Byli rozdělení podle věku a doby strávené v táboře. Dva roky, čtyři roky, šest let a nejstarší, osm let. Donové, altongové, ongové a toghenové. Po osmi letech byl toghen, pokud ve zdraví přežil všechny útrapy náročného výcviku, připraven složit přísahu a byl slavnostně zařazen do pomocného sboru některého alathosu. Ekram stal ve třetím sboru ongů, kde byli chlapci ve věku čtrnáct až sedmnáct let, kteří měli za sebou více jak čtyři roky pobytu v táboře. Před Ekramův útvar předstoupil Taghaj, který měl ongy na starosti. Byl to starý voják původem z ghitrosského kmene Nergajů. „Ongové, dnes odpoledne pro dobrovolníky začíná pravidelná měsíční zkouška, kdo ji úspěšně složí, bude zařazen mezi togheny. Kdo se hlásí?“ Na konci každého měsíce se mohli chlapci, kteří měli za sebou požadovaný počet let, přihlásit ke zkoušce, jejíž úspěšné složení jim umožňovalo postoupit do vyššího útvaru. Postup tedy nebyl samozřejmostí. Přibližně dvacet chlapců ze tří set ongů zvedlo ruce a vystoupilo před ostatní. Ekram byl mezi nimi. Cítil vzrušení a nervozitu. Každý z chlapců měl čtyři pokusy na složení zkoušky. Pokud v žádném z nich předepsanou zkoušku nesložil, byl z tábora vyřazen. Kam byli tito nešťastníci odvezeni, nikdo nevěděl, prostě zmizeli. V táboře se šeptalo, že byli odváženi na práci do dolů a hutí Gozaru. Tam se prý nikdo vysokého věku nedožil. Taghaj chlapce přehlédl a spokojeně pokýval hlavou. Nikdy své svěřence ke zkoušce nenutil. V táboře panoval řád a tvrdá kázeň, ale velitelé ponechávali svým svěřencům volbu. Gherkhan potřeboval oddané, odhodlané a samostatné vojáky, nikoliv bezduché stroje vykonávající rozkazy. Chlapci se seřadili, Taghaj předal velení svému zástupci a odvedl chlapce ke stájím, kde si každý osedlal jednoho malého stepního koně. Poté dostali výstroj, která obsahovala jednoduchou zbroj, krátkou dýku a luk s pěti šípy. Poté celá skupina mlčky nasedla a vyrazila do pouště. Jeli celé odpoledne a teprve k večeru dorazili k rozlehlému komplexu hliněných staveb. V soumraku, který se přikradl velice rychle, zahlédl Ekram jen nejasné obrysy, ale bezpochyby se jednalo o staré opuštěné město Thraxů, kteří kdysi tyto kraje obývali. Prý kdysi stála na břehu vnitrozemského moře, ze kterého zůstalo jen několik slaných jezer. Chlapci se ubytovali v připravených stanech a podle příkazu šli ihned spát. Zkoušky, které budou trvat několik dnů, začnou hned zítra ráno.
Y Ekram vyčerpaně oddechoval a po nakrátko ostříhané hlavě a zaprášeném čele mu stékaly potůčky potu. Sfoukl jednu z kapek, která se mu usadila na špičce nosu. Množství dalších mu však stékalo po čele a po tvářích. Štiplavý pot ho pálil v očích a po celém obličeji to nepříjemně šimralo. Nemohl si jej však otřít, protože se křečovitě držel maličkých výstupků na kolmé cihlové stěně. Olízl si vyprahlé rty a ohlédl se. Pod ním byla téměř kolmá hliněná stěna, končící v písečném přesypu. Měl za sebou tři míle vyčerpávajícího běhu přes písečné duny. Každý krok v jemném písku byl vykoupený obrovskou námahou. Potom jej přivedli ke staré věži, vysoké dobrých sto stop. „Tvůj další úkol je vylézt nahoru!“ 130
Už když stál dole, připadal si vyčerpaný. Zvedl hlavu. Ještě mu zbývá asi patnáct stop a bude nahoře. Jen vůlí ovládal třes unavených svalů. Vybavilo se mu staré ashanské přísloví. „Když máš přejít čtyři horská sedla, i po třech jsi pořad jen v půli cesty.“ Nikdy ho nechápal, nerozuměl mu až do tohoto okamžiku. Měl za sebou sice více jak tři čtvrtiny obtížného lezení, ale přesto měl pocit, že už nedokáže povylézt ani o píď. Jestli spadne, zpřeláme si všechny kosti a nebude první, komu se to dnešního dne stalo. Už dva chlapci se ze stěny zřítili. První spadl z necelých dvaceti stop a jen se hodně potloukl. Měl štěstí, ale zkoušky pro něj pro tentokrát skončily. Druhému se to stalo téměř pod vrcholem věže, na stejném místě kde teď stál on sám. Taghaj jej nechal odtáhnout stranou a potom mu z milosti podřízl hrdlo. Lepší zemřít než žít jako mrzák, takové bylo heslo tábora. „Ne. Nesmím na to myslet. Imaran je mocný a mě čeká dlouhá pouť. Dokážu to. Musím to dokázat!“ zašeptal si Ekram pro sebe. Vlevo od sebe viděl souvislou řadu úchytů vedoucích až nahoru k ochozu věže. Když se k nim dostane, už to bude jednoduché, ale musí se tam dostat. Bylo to necelé tři stopy stranou od místa, kde stál. Pod ním jich však bylo dalších osmdesát. Jednoduše to nepůjde, bude muset riskovat. Skočit, zhoupnout se. Celá stěna věže byla pokryta malými výstupky, spárami a skobami, které měly usnadnit výstup. Byly však rozmístěny tak, že čas od času bylo nutno udělat riskantní krok, který byl spojen s rizikem pádu a mimořádným fyzickým vypětím. Vzepřel se na špičky chodidel na malém výstupku a natáhl ruku do strany, aby dosáhl na další úchyt. Křečovitě natažené prsty šátraly po okraji výstupku. „Bohové, že nemám ruce o tři palce delší!“ Musím skočit, jinak to nepůjde. Chvíli měřil vzdálenost. Zhluboka se nadechl a pak se odrazil. Levé ruce se podařilo zachytit výstupek. Křečovitě zaryl prsty do nevelké spáry. Jeho tělo se zhouplo a kratičký okamžik visel na jediné ruce, než se mu podařilo zachytit se i druhou. Po chvíli tápání našly oporu i jeho nohy. Přerývaně oddechoval a už se ani nepokoušel ovládnout třes vyčerpaných svalů. Lepil se ke stěně a šeptem se modlil: „Imarane, pane všech osudů. Neopouštěj mě, prosím. Nedopusť, abych spadl.“ Netušil, jak dlouhá doba uplynula, když konečně ucítil, jak se jeho vyčerpané svaly pomalu uklidňují. Nahlas si poručil: „Musím nahoru. Musím teď, nebo už ty unavené svaly nerozhýbu.“ Pomalu natáhl pravou ruku a chytil se dalšího výstupku. Zvedl levou nohu a opatrně se vzepřel. Šlo to. „Tři! Nezapomeň, tři body. Stále musíš mít oporu ve třech bodech,“ říkal mu dole Taghaj, když jej posílal vzhůru. Šlo to pomalu, ale postupoval. Zvedl hlavu a uviděl nad sebou napjatou Taghajovu tvář. Už jen pár stop. Ucítil, jak jej zachytila pevná ruka a pomohla mu přes okraj ochozu. Nohy se pod ním podlomily. Začal dávit vyčerpáním. Taghaj seděl před ním a mlčky ho pozoroval. Dával mu čas, aby se uklidnil a nabral alespoň nějaké síly. Ekram seděl opřený o zeď a snažil se uklidnit své dýchání. Měl zavřené oči a hlavou mu běželo vše, co se odehrálo během posledních dvou dnů. První den přezkoušení z ghitrosštiny, dějin Nibrilartu, z místopisu. Druhý den lukostřelba, šerm, jízda na koni. Všechno to bez problému zvládl. Dnešního dne ráno jim Taghaj řekl, že je čeká nejobtížnější část, zkouška síly a odvahy. Nedokázal si představit, jak náročné a nebezpečné to bude. A to ho ještě čeká poslední úkol. „Připraven, Ekrame? Tak se zvedej, čeká tě poslední úkol.“ „Mám pocit, že už se neudržím na nohou, bolí mě každý kousek těla.“ „Na poslední úkol už sílu potřebovat nebudeš, ten bude o tvém srdci. Jdeme!“ Taghaj vedl Ekrama po starých rozvalených schodech ještě o patro výše do 131
nejvyššího patra věže. Byla tam nevelká místnost, která měla v obvodové zdi jediné dveře. Taghaj je otevřel a Ekram viděl, že jsou to dveře do prázdna, za kterými nebylo nic. Tedy byl tam asi osm stop dlouhý a půl stopy široký trám, který čouhal ze zdi a končil v prázdnu. Ekram se na Taghaje nechápavě podíval. Ten jen přikývl a pobídl ho, aby popošel k otevřeným dveřím. „Vidíš tam na druhé straně ten otvor s tím železným zábradlím? Tak tam se musíš dostat.“ „Dostat? Jak dostat? Copak umím lítat?“ namítl nechápavě Ekram, když se díval do volného prostoru. Mezi věží, kde stáli, a protější stěnou se zábradlím
132
bylo dobře třicet pět stop volného prostoru. A otvor byl asi o dvacet stop níže než jejich dveře. „Nepotřebuješ umět lítat. Stačí, když skočíš,“ odpověděl naprosto klidně Taghaj. Ekram se na něj podíval široce otevřenýma očima „Skočit? Kdo by dokázal přeskočit třicet pět stop. Zřítím se dolů. Podívejte, to je dobrých sto dvacet stop,“ namítl Ekram a podíval se z otevřených dveří dolů. „Nezřítíš se, když to uděláš tak, jak ti řeknu.“ „Jak?“ „Vidíš, na konci toho trámu je provaz. Je k trámu dobře připevněný. Obvážeš si ho kolem nohou a pak skočíš. Musíš se hodně odrazit. Je to lepší než se zřítit dolů. Když se lano napne, škubne to a mohl by sis poranit kolena nebo kyčle. Proto je třeba skočit, aby ses zhoupl. Až budeš viset na laně, už se jen rozhoupeš, zachytíš se zábradlí a po něm se vsoukáš dovnitř. Jednoduché. Je to jasné?“ Ekram se na Taghaje vyděšeně podíval a hlavou mu prolétla Amalova slova o jeho příteli a strachu, který při zkoušce zažil. „Máš strach?“ uslyšel Taghajova slova. „Jestli se bojíš, stačí, když po schodech sejdeš dolů. Ale zkoušku jsi nesložil.“ ,A stejně před ní neuteču,’ prolétlo Ekramovi hlavu. „Zkusím to! Poradíte mi něco?“ Taghaj se usmál. „Někteří, se chtějí vyhnout skoku, spustí se po laně dolů a pak se zkouší rozhoupat. Na zábradlí však nedosáhnou, lano má přesně takovou délku, že jim to neumožní. Leda by se lana pustili a skočili, ale to je mnohem nebezpečnější než skok s lanem uvázaným kolem nohou. Ale dělej, jak chceš.“ „Mohu se odtud vrátit?“ Ekram ukázal na konec trámu. Taghaj zavrtěl hlavou. „Až vkročíš na trám, tyhle dveře se zavřou, a už ti zůstane jen jedna cesta. Tam dolů!“ Taghaj ukázal do hlubiny pod nimi. Pak ustoupil stranou a uvolnil cestu na trám. „Prosím!“ Ekram přidržuje se rámu dveří, opatrně vstoupil na trám. Z hloubky pod ním se mu zatočila hlava. Na konec trámu, kde bylo připraveno lano, to byly jen dva sáhy. Jemu to však připadalo nekonečně daleko. Spustil se na čtyři, posadil se na trám obkročmo a pomalu se posouval dopředu. Uslyšel bouchnutí dveří. Otočil se. Dveře se za ním zavřely. Zůstal sám, nebylo cesty zpět. Byl tu jen trám, lano a hlubina pod ním. Pomalu se přesunul na konec trámu a vzal do ruky lano. Bylo to dobré pevné lano, skoro palec silné. Podíval se do hloubky pod sebou. Tentokrát už se mu hlava nezatočila, zvykal si. Jak to říkal Taghaj? Spustit se na konec lana a zkusit se rozhoupat nebude fungovat? Rozhodl se, že to zkusí, připadalo mu to lepší než skok. Udělal na konci lana uzel a spustil jej dolů. Opatrně se sešoupl z trámu na lano a sjel po něm dolů, až se jeho nohy zarazily o uzel, který na konci udělal. Začal sebou cukat, aby se s ním lano rozhoupalo. Chvilku to trvalo, než získal cvik a zvýšil rozsah kývání na maximum. I tak mu k zábradlí scházely více jak dvě stopy. Natáhl jednu nohu a při vší snaze pouze zavadil špičkou chodidla o kov zábradlí. Takhle to skutečně nepůjde. Jedině, že by se pustil lana. Ale stačila by setrvačnost pohybu k tomu, aby dosáhl na zábradlí? Bude mít v rukách dost síly, aby se udržel? Podobné otázky se mu honily hlavou, ale nakonec musel uznat, že Taghaj měl pravdu. Je to příliš riskantní, je na to příliš unavený. S vypětím posledních sil vyšplhal po laně zpět a znovu se posadil na trám. Přitáhl si konec lana, rozvázal uzel a začal si ho omotávat kolem kotníku jedné nohy. Když zvedl druhou, zakolébal se. Rychle nohu spustil, aby našel ztracenou rovnováhu. Takhle to nepůjde. Ohlédl se. Pomalu se přesunul zpět ke dveřím a opřel se o ně zády. Teď mohl zvednout obě nohy, aniž by riskoval pád do hlubiny. Začal obtáčet konec provazu kolem bosých chodidel. Musí to udělat pořádně. Musí mít jistotu, že se mu nohy nevysmeknou. 133
S prvním úvazem nebyl spokojený, rozvázal ho a začal znovu. Konečně byl hotový. Posunul se na konec trámu a pomalu a s námahou se postavil. Balancoval s rozpaženými pažemi, lano omotané kolem jeho kotníků viselo dolů. Přivřel oči. „Nesmím se dívat dolů! Chci tam na druhou stranu. Tam.“ Upřel oči na otvor na druhé straně, pokrčil mírně kolena a začal se předklánět. Přestal vnímat strach, zmocnila se ho jakási euforie. Rozpažil a odrazil se. Ze samotného skoku si nic nepamatoval. Uvědomění přišlo, až když ucítil trhnutí a jeho tělo se zhouplo. Chvíli měl před očima černo, ale pak si uvědomil, že opět vidí, jen bylo všechno jinak. To nahoře bylo dole a naopak. Chvíli trvalo, než se zorientoval, a po tu dobu se jeho tělo houpalo bezvládně na laně. „Musím se rozhoupat!“ přikázal si a začal se rytmicky pohybovat v rytmu kolébání lana. Netrvalo dlouho a jeho ruce se pevně chytily zábradlí. Přitáhl se do otvoru. Posadil se, zavřel oči a chvíli s úlevou zhluboka dýchal. Potom pomalu rozvázal uzly, které poutaly jeho nohy. Hodil lano zpět do volného prostoru. Postavil se a podíval se na trám na druhé straně. Dokázal to. Ucítil příliv energie a nadšení, jako kouzlem z něj veškerá únava spadla. Seběhl rychle po schodech, jako by za sebou ani neměl tu hroznou několikahodinovou námahu. Když vystoupil z šera budovy do jasného světla, uvítal jej spokojený Taghajův úsměv. „Vítám tě mezi togheny, Ekrame. A blahopřeji ti k úspěšnému složení zkoušky.“ Uslyšel nadšený výskot a obklopili jej jeho druhové, kteří složili zkoušku před ním. Plácali jej po ramenou a blahopřáli mu. I jeho se zmocnilo všeobecné nadšení. Cítil se šťastný. Byl to pocit, který by v tom okamžiku nevyměnil za nic jiného na světě. Ani za návrat domů. Konečně se na něj po letech strádání usmálo štěstí. Měl najednou pocit, že temnota minulých let se rozpouští a před sebou vidí jasné světlo. „Jsem Ekram, toghen, voják velkého gerkhana!“
Y Dôrminar, zima roku 570 e. d.
Celinor stál v rozlehlém přijímacím sále nîlparského pelerina a rozechvěle čekal na přijetí. Jeho nervozita byla vcelku pochopitelná, vždyť dnes poprvé uvidí svou novou rodinu a svého skutečného otce. Rozhlédl se. Sál byl prázdný, kromě dvou stráží v bílých pláštích s erbem, na kterém byl strom se dvěma zkříženými klíči. Byl to heraldický erb Algatirenů, od nepaměti správců Dôrminaru. Popošel k oknu a podíval se na rozlehlé jezero, na jehož břehu palác stál. Nemohl se toho pohledu nasytit. On, mladík vychovaný v suchých stepích a polopouštích jihu, v životě neviděl tak rozlehlou vodní plochu. Od prvního okamžiku v něm vyvolávala nelíčený údiv. A nebylo to jediné překvapení, které jej čekalo. Měl pocit, že poslední týdny svého života jde z jednoho překvapení do druhého. Opět se mu vybavil večer na statku Etal Shar, kde mu jeho poručník, kterého do té doby považoval za svého otce, oznámil, kdo ve skutečnosti je a co jej v nejbližších týdnech čeká. Od onoho večera neuběhl ani měsíc, když se doprovázen Naramem, připojil k velké karavaně, jež směřovala na severozápad. Karavanu tvořila dlouhá řada mezků a vozů tažených volskými potahy, které přepravovaly na sever výsledky bohaté sklizně datlí. Směřovala se svým nákladem do Merélosu, sídelního města knížete Tareda, bratra velkého osttarského darkhâra. Naram a Celinor 134
s několika sluhy a dvaceti mezky však měli namířeno ještě dále na sever až do Pelengornu, pohraničního hradu nîlparských knížat. Karavana obtížená nákladem postupovala jen velmi pomalu, a tak trvalo více jak týden, než přes Velké Pustiny dorazili k brodům na středním toku Pustinné. Přechod mělkého písčitého koryta řeky zabral několika stovkám zvířat a lidí téměř celý následující den. Poté pokračovali napříč pláněmi Malých pustin, které již byly výrazně zelenější než stepi a polopouště na opačném břehu. Po pravé straně viděli vysoké pohoří Ohnivého prstence. Byl to nejnebezpečnější úsek cesty, protože se jednalo o kraj, kde se potulovaly tlupy kočovných Dulginů, pro něž byly kupecké karavany oblíbeným cílem útoků. Ghodrijská karavana však byla tak velká, že si žádná z potulných tlup na její početný ozbrojený doprovod netroufla. Po dvou týdnech pochodu dorazili k další řece, kterou byl divoký tok Haiwadurnu. Dva dny postupovali proti proudu, než se dostali k brodům, u nichž ležel velký vojenský tábor, který se jmenoval Oronhîd. Nejvýchodnější výspa moci azrazinského knížete Tareda. Když překročili řeku, pokračovali tři dny na západ a potom se Naram se svými sluhy na dohled od Merélosu od karavany oddělil. Celinora to mrzelo, protože by se velice rád do města, o kterém tolik slyšel, podíval, ale jeho poručník o tom nechtěl ani slyšet. Tak pokračovali dalších pět dnů na sever proti proudu obrovské řeky, která se jmenovala Dardún. Na jedné straně obrovský, skoro půl míle široký tok na druhé straně zelené travnaté pláně a za nimi husté zelené lesy v podhůří Ohnivého prstence. Pro mladíka z pouštní oázy něco naprosto nepředstavitelného. A co teprve když dorazili pod hradby Pelengornu. Řeka zde vytvořila mohutný ohyb, na jehož vnějším okraji se na vysokém návrší nad řekou tyčil mohutný kamenný hrad, kterému dominovala vysoká osmiboká věž. „ Tak jsme na místě, Tamzi,“ řekl mu tehdy Naram. „To je sídelní hrad vévodů z Pelengornu. Domnívám se, že to bude tvůj nový domov. A dnes je to naposled, co jsem tě oslovil jménem, které ti dala Shorei, protože ode dneška až do své smrti už budeš jen Celinor z Pelengornu.“ I když byl zvědavý a do nového domova se těšil, teprve tehdy mu došlo, že tím opouští a ztrácí vše, co bylo spojené s jeho dětstvím. „ Přijedu se na vás podívat, nikdy na tebe a Shorei nezapomenu.“ Naram se usmál a pohladil jej po rameni. „Já vím, chlapče. My na tebe budeme se Shorei a tvými sestrami také vzpomínat. Ale život urozených se ubírá jinými cestami, než jaké jsou souzené prostému lidu. Věř mi, něco o tom vím. Budeš žít ve světě velkých událostí a na malou oázu ztracenou v pouštích jihu brzy zapomeneš.“ „Nezapomenu. Nikdy. A navíc ty taky pocházíš z urozeného rodu. Goniové bývali vládcové Chagaru!“ „Bývali, ale už nejsou! A já byl jen levoboček.“ „Ale já jsem taky jen levoboček nîlparského pelerina. A kdoví, co mě tam čeká. Ale vychoval mě Naram z rodu Goniů. Naram se na něj podíval a v očích se mu zaleskly slzy. „Děkuji, chlapče. Vždy jsem si přál mít syna, ale bohové mi to nedopřáli. Proto jsme tě se Shorei tak rádi přijali. Přál bych si, aby ve větru ještě jednou zavlála korouhev s parvou, prastarým erbem Goniů. Nejsi sice Goni, ale byl jsi vychován v duchu jejich zásad a tak máš jejich srdce. Na to nikdy nezapomeň, chlapče.“ Za Celinorovými zády se s vrzáním otevřely dveře a v nich se objevil Lomar, dosavadní správce Pelengornu, který byl poslední tři týdny jeho průvodcem, protože Naram se musel z Pelengornu vrátit zpět do Ghodrie. Celinor se na něj tázavě podíval a Lomar mu pokynul, aby šel k němu. Krátce si svého svěřence 135
prohlédl a potom jej povzbudivě poplácal po zádech. „To bude dobré. A nezapomeň, dnes se z tebe stane dartegin. Tak se podle toho chovej! Důstojně!“ Celinor se zhluboka nadechl a vešel do audienčního sálu. Za sebou uslyšel zvučný hlas majordoma, který jej představil. „Celinor, nový dartegin z Pelengornu, vazal nîlparského knížete, přichází, aby složil hold svému lennímu pánu.“ Jak zvláštně a nezvykle zněla ta obřadná slova Celinorovým uším. Krátký okamžik měl neodbytné nutkání otočit se, aby se přesvědčil, zda to oslovení, nepatří někomu jinému. On, prostý mladík z pouště, je vítán jako vévoda v tomto nádherném paláci. To je sen z pohádek a pověstí Gholrinu. Bohové mi přejí. Kdyby mě tak mohly vidět sestry a Shorei. Rychle přelétl očima celý sál. Po stranách audienčního sálu stálo několik stráží a na opačné straně byl nevysoký podstavec, na němž stála socha jakéhosi muže, který přísně a přezíravě shlížel na osazenstvo sálu. To tvořila malá skupinka dvořanů a sluhů, kteří byli seskupeni kolem podstavce, na němž kromě sochy stála ještě tři křesla. Na prostředním seděl starší, ale ještě statný muž. Po jeho levici žena středního věku a na opačné straně chlapec, který si hrál s dýkou. Celinor, následován Lomarem, pomalu kráčel obřadným krokem, jak se to učil v posledních týdnech, když pod dohledem svého učitele cvičil dvorní etiketu. Zastavil se deset kroků před podstavcem. Nastala chvíle ticha. Uvědomil si, že si ho všichni zvědavě prohlíží. Koutkem oka zahlédl šeptající dvořany, mezi kterými proběhla vlna vzrušení. Nebylo divu. Nestávalo se každý den, aby nejmocnější muž města přijímal vazalský hold od mladíka, o němž bylo veřejně známo, že je bastard a nemanželský syn. Po straně se ozval hlas majordoma. „Beregir Algatiren, pelerin z Nîlparu, regent nîllonský a z vůle všemocného Oronhira dôrminarský pelenhir.“ Celinor se obřadně uklonil. Uvnitř se chvěl vzrušením. Stojí pouhých deset kroků od svého skutečného otce. Narovnal se a podíval se mu do tváře. Hladce vyholená tvář, protože Beregir na rozdíl od svých vrstevníků nikdy nenosil plnovous. Ostře řezané rysy s hlubokými vráskami mezi obočím a pevně sevřená ústa s úzkými, téměř neznatelnými rty. Tváři vévodil mohutný orlí nos a široká dopředu vysunutá brada, která ukazovala na obrovskou vůli tohoto muže. Oči byly blízko sebe, hluboko posazené a měly neurčitou šedavou barvu. Celinor se snažil z jeho tváře vyčíst náznak přízně a nalézt v jeho rysech něco, co by jej oslovilo. Hleděl však do přísné tváře s tvrdýma vypočítavýma očima, které si jej chladně a zkoumavě prohlížely. Na okamžik si přidal jako zboží, které kupující kdesi na trhu prohlíží a váží, co mu koupě přinese. Opět se ozval hlas: „Aruwen z rodu Hastamirů, nîlparská kněžna.“ Celinor se opět uklonil, tentokrát ženě sedící po otcově levici. Když zvedl hlavu, díval se na svou nevlastní matku. Čekal-li nějaký náznak přízně nebo vroucnosti, na který byl z minulosti zvyklý, zmýlil se. Pohled na kněžnu na něj zapůsobil jako studená sprcha. Díval se do tvrdých nepřátelských očí, které jej probodávaly jako nože. Aruwen musela být kdysi krásná žena, ale dnes její bledý nezdravý obličej rámovaly černé vlasy sepnuté zlatou čelenkou a ukryté v hedvábné roušce. Ani krásný oděv a šperky nedokázaly změnit její strhaný výraz. Musí být nemocná, napadlo Celinora, když si prohlížel její tvář. Vysoké ušlechtilé čelo dnes zbrázděné vráskami. Krásné černé oči, rámované řídkým obočím a zespoda podmalované tmavými kruhy. Silný rovný, téměř neženský nos. A plné široké rty, které již dávno ztratily svou přirozenou barvu, byly pokryté rumělkovou rtěnkou. V bledé tváři vypadaly hloupě a nepatřičně a jen zdůrazňovaly její nezdravý vzhled. „Iarlor Algatiren, aendîrl z Marturu, budoucí kníže nîlparský.“ 136
Celinor se pootočil doprava a opět se obřadně uklonil. Nyní měl možnost si krátce prohlédnout svého budoucího bratra. Odhadl, že je o nějaké čtyři roky mladší než on. Zjistil, že chlapec je více podobný matce než otci, protože jeho rysy byly velmi jemné. Úzká protáhlá tvář s výraznýma černýma očima a výrazným obočím. Ušlechtilý úzký nos s úzkým chřípím. Výrazné rudé rty. Nakrátko střižené černé vlasy. Opravdu krásná, skoro dívčí tvář, ale bylo v ní něco, co Celinora zneklidňovalo. Uvědomil si to, když si všiml pohrdlivě ohrnutého horního rtu. Povýšenost, přezíravost to bylo to, čím chlapcův výraz při pohledu na Celinora překypoval. Celinor se obrátil zpět k Beregirovi a čekal, až bude vyzván, aby přednesl předepsaný hold, jak se slušelo podle dvorní etikety. Bez ohledu na její pravidla se však místo majordomovi výzvy ozval chlapecký hlas. „Tak to je ten bastard, otče? Vypadá jako ti otroci z Hardazinu, které jsem viděl na našich statcích v Nîlparu. Je hnědý, zrovna jako oni. A podívejte se na ty dlouhé vlasy. Vypadá jako barbar. Stejně jako ti kejklíři na slavnosti. Tohle přece nemůže být můj bratr?“ Z davu dvořanů se ozval smích, který okamžitě utichl, když se tím směrem otočila Beregirova hlava. V odpověď se ozval hlas chlapcovy matky. „Iarlore, on nikdy tvým bratrem být nemůže, protože je to jen panchart. Levoboček tvého otce nikdy nebude dědicem práv Algatirenů. Ty jsi jediný syn, který pochází z manželského lože, a proto jsi jediný právoplatný dědic nîlparských pelerinů.“ „Ale proč z něj udělal otec dartegina? Já mám jen titul aendîrla. To jsem jeho vazal? Já se mu klánět nebudu! Nebudu!“ „Nebudeš, Iarlore! Teď nosíš titul, který přísluší rodu tvé matky, ale jednou budeš pelerin z Nîlparu a potom on bude tvým vazalem. Bohužel tvůj otec se občas rád zapomene. Třeba když se kdesi na jihu spustil se s nějakou jižanskou courou a pak nám tady jako hřebec předvádí své hříbě.“ „Tak dost!“ ozval se konečně Beregirův hlas, ale kněžna se nenechala odbýt. „Je to hanba, pelerine. Nikdo z dôrminarské šlechty si nepamatuje, že by kdy nějaký dôrminarský pelerin veřejně přijal a uvedl na dvůr svého bastarda a poctil jej takovým titulem. Ignoroval jste můj nesouhlas. Přinutil jste mě, abych se zúčastnila téhle nechutné taškařice. Řekla jsem Vám, že já nikdy matkou Vašeho bastarda nebudu!“ Kněžnin hlas se třásl hněvem a nechutí. Celinor si připadal jako by jej právě hodili do ledové vody. Teprve nyní mu docházelo, do jaké rodiny jej osud zanesl. O vstřícnosti a rodinné lásce si tady bude moci nechat jen zdát. „Nebudu přijímat hold od potomka nějaké coury z jihu, kterého jste se, ze svého rozmaru, rozhodl povýšit na dartegina.“ Ozval se rozhodný a panovačný hlas knížete. „Tak dost! Dost už toho tlachání. Chovejte se jako žena pelerina a ne jako ta poslední trhovkyně z přístavu. Celinor je pelengornský dartegin, taková je má vůle. Nebudu už opakovat, že Celinor není syn nějaké tanečnice nebo děvky z jihu. Takový by nikdy do paláce pelenhirů nevstoupil. V jeho žilách proudí urozená krev a byl vychován jako Goni a to byl královský rod. Není mým legitimním synem, ale urozenost mu nechybí! Povznesl jsem jej do stavu, který odpovídá jeho krvi a původu.“ Beregir se otočil směrem k synovi a jeho tvrdý hlas o poznání změkl. „Iarlore tvůj nevlastní bratr prožil celé mládí daleko na jihu, a tak není divu, že je tak snědý. Však ta barva tady na severu brzy vybledne. Ještě se musí hodně učit, aby vypadal tak důstojně jako ty. Až budeš nîlparským pelerinem, budeš rád, že jižní bok tvého panství hájí oddaný a statečný vazal. Můj správce z Ghodrie mi napsal, že Celinor dostal výborný výcvik a je vynikající jezdec. Lomar jej nyní odveze zpět do Pelengornu a udělá z něj opravdového rytíře, 137
správného vazala nîlparského knížete. Až se Celinor vrátí, bude již vypadat jako opravdový šlechtic. Pelengorn byl odjakživa sídlem druhorozených Algatirenů. Je sice starší než ty, ale pelerinem budeš ty!“ „I panchart z urozené krve, je pořád jen panchart. O takový hold nestojím. Odcházím!“ Kněžna se zvedla a v témže okamžiku ji zarazil ledový a panovačný Beregirův hlas. „Už toho mám dost! Okamžitě se posaďte! Kde si myslíte, že jste? Jste nîlparská kněžna a máte povinnosti vůči titulu Vašeho manžela. A pokud si myslíte, že urozenost jeho krve se nevyrovná Vaší, tak vězte, kněžno, že členům jeho rodu, skládali vazalskou přísahu vaši předkové. Až přijde čas, bude jeho původ odhalen, ale kdy to bude, o tom rozhodnu já!“ Kněžna se zarazila a posadila se zpět do křesla. Beregir se otočil k majordomovi a pokynul mu. „Ať začne ceremoniál!“ Majordomus zatleskal a trubači stojící u stěny sálu zatroubili slavnostní fanfáry. Poté majordomus pokynul Celinorovi, aby poklekl a odříkal dlouhou řeč, kterou se poslední dva týdny učil nazpaměť. Rozechvělý mladíkův hlas odříkával naučenou řeč plnou nových nezvyklých slov a názvů v jazyce, který sice znal, ale nepovažoval jej za svou mateřštinu. Nebylo divu, že se několikrát zadrhl, což vyvolalo na tváři kněžny a jejího syna pohrdlivý úšklebek. Beregirova tvář však zůstala klidná a Celinor měl pocit, že v ní zahlédl stín porozumění. Když skončil, Beregir povstal a sestoupil z podstavce. Sluha mu podal obřadní meč, který Beregir vytáhl z pochvy a položil jej na Celinorovo rameno. „Ve jménu starých bohů Enqaindoru i jediného pána Dâuronsara tě povyšuji do rytířského stavu a propůjčuji ti právo nosit a užívat titul dartegina z Pelengornu. Zároveň tě zavazuji k věrnosti vůči tvému erbu a lennímu pánu a Městu. Přísahej, že se nikdy nezpronevěříš svému slibu!“ „Přísahám,“ ozval se Celinorův rozechvělý hlas. „Povstaň, dartegine, a přistup blíž!“ Když se Celinor postavil, došel Beregir k němu, obřadně jej objal, poté jej opásal zdobeným pásem a na hlavu mu položil malou vévodskou korunku. Lomar mu mezitím připnul stříbrné rytířské ostruhy. Poté se Celinor uklonil, několik kroků ustoupil, otočil se a následován Lomarem jako v mlze odešel ze sálu. V očích cítil navenek se deroucí slzy a v nitru jím zmítaly rozporuplné pocity. Ano, byl pasován na rytíře. Ano, stal se vévodou. Ale současně přísahal věrnost rodu, jehož nechtěným členem se stal. Jak záludně si to s ním osud pohrál. Uvidí ještě někdy své blízké, mezi kterými strávil mládí a dětství? Měl pocit, že se každým krokem propadá do temnoty beznaděje. Když vycházel ze sálu, bleskla mu hlavou otčímova slova. „Nikdy nezapomeň na heslo rodu Goniů, Celinore! Světlo se rodí ze tmy.“
Y
138
