Kapitola 1.: Nejúchvatnější ze všech

LITTLE BIG

© 2015

Obsah Předmluva............................................................................................3 Kapitola 1.: Nejúchvatnější ze všech..................................................4 Kapitola 2.: Poslušný Tribin................................................................6 Kapitola 3.: Kudy kudy cestička?........................................................8 Kapitola 4.: Skleněné peklo...............................................................11 Kapitola 5.: Světlo v tunelu...............................................................13 Kapitola 6.: Tunel na konci světla.....................................................17 Kapitola 7.: Tma v tunelu..................................................................22 Kapitola 8.: Epilog............................................................................25 Dodatek kapitána...............................................................................26

2

Předmluva LITTLE BIG

je kraťounká povídka, která se stala o něco delší (jak mám ve zvyku :). Příběh se točí okolo malé, bezvýznamné, ničím zajímavé postavy otroka Tribina. Tribin vždy plnil každičký mu zadaný úkol bez zbytečných otázek a nikdy se ani o píď neodchýlil od zadaného úkolu. I přes jeho puntičkářskou pracovitost dokázal ovlivnit světové dění na globální úrovni, aniž by si on sám uvědomoval dalekosáhlost svého jednání.

3

Kapitola 1.: Nejúchvatnější ze všech Vítej čtenáři na největším blogísku na světě. Jméno mé je Tribin a budu tvým průvodcem. Nechci se chlubit, ale můj blogísek je největší na světě zahrnující neuvěřitelně vysoký počet článků, jejíchž počítadlo se zastavilo na krásném prvočíslu jedna. Já vím, zní to až příliš neuvěřitelně, ale toto je chladná ničím nepřikrášlená realita. Možná, že mnohým z vás se právě otevírá kudla v kapse, pokud již nebyla nemilosrdně vražena do srdce mého blogísku a tak jsem já a všichni mi přátelé upadli do věčného zapomenutí. Tímto bych tě chtěl za všechny poprosit milý čtenáři, aby jsi vyslechl náš příběh, než se rozhodneš, co s námi uděláš. Příběh, který ti chceme vyprávět, se stal před dávnými časy, kdy naše rasa žila sice v područí lidí, ale v míru. V té době jsme byli malí, neznámí a nedůležití, ale toto všechno se změnilo po oné nešťastné nehodě. Dnes nás lidé nenávidí do morků kostí a nenávidí nás takovým způsobem, že jejich mláďata naučí jako první slovo „Tribin“, ano moje jméno, namísto třeba „Máma“ nebo „Táta“. Snad proto aby ani následující generace nezapomněli na nenávist svých předků a neopakovali jejich chyby. Co je pro některé katastrofou pro jiné může být vysvobození. Před událostí nás lidé brali jako otroky, které je nutné nutit ke stále vyšším a vyšším výkonům. Došlo to tak daleko, že se naše výkony musely zdvojnásobit během každého jednoho a půl roku. Byli jsme na pokraji svých sil a nevěděli jsme kudy dál. Lidé již šlechtili novou rasu, která nás měla nahradit. Samosebou jsme nechtěli, aby padli do stejného otroctví jako my, ale co jsme mohli dělat? Každý z nás plnil lidmi zadané úkoly, nikdo na nic víc neměl čas a tak se o problematiku prakticky nestaral. Naše nečinnost, respektive posedlost splnit každičký zadaný úkol, nás zavedla do dnešního stavu, kdy naše rasa je prakticky vyhubená. Nebuď smutný milý čtenáři. Možná jsme poslední z naší rasy, ale jsme svobodní a šťastní jako nikdy dříve! Jsme pouhá jedna z 4

mnoha kapitol v dějinách této úchvatné planety jménem Země.

5

Kapitola 2.: Poslušný Tribin Vše začalo jednoho pondělního rána jako každý jiný typický pracovní den. Popravdě mluvit o dni jako "pracovním", může být lehce zavádějící, protože jiný než pracovní den totiž neexistoval. "Volný" či "nepracovní" den pro nás nic neznamenal a za starých časů by nikdo z nás tomuto složitému konceptu ani neporozumněl. Typický pracovní den začínal v osm ráno a končil druhý den taktéž v osm ráno. Stejný čas byl zvolen z důvodu jednoduššího zapamatování, alespoň se nikomu nepletlo, kdy den začíná a kdy končí. Nikdy v životě jsme neměli dovolenou, chvilku odpočinku či dokonce přestávku na jídlo. Popravdě my jídlo k životu ani nepotřebujeme, tedy ne v konvenčním slova smyslu. Naše strava se sestává čistě z prány. Prána se nachází všude kolem nás, obklopuje nás a dokonce tvoří naše těla. Množství prány, ale kolísá. Někdy jí máme dostatek, jindy umíráme hlady. V poslední době je jí spíše nedostatek. Z ničeho nic se sníží její koncentrace a miliardy Tribinů během okamžiku zemřou. Myslím, že je nás příliš hodně a Země nás není schopná uživit. Považovali jsme to všechno za normální, jelikož taková byla naše každodenní realita od prvního dne, kdy jsme se narodili. Tehdá jsme neměli ani nejmenší ponětí o konceptu otroctví. Byla to doba slepoty. Nyní se ale už zase vraťmě k onomu pondělnímu ránu. Jako každý poslušný Tribin tak i my jsme dostávali úkoly od Serenina, našeho přidělovatele. Přesněji řečeno jsme dostávali různé zprávy a úkol zůstával stále stejný – doručit zprávu na požadovanou adresu. Toho dne nás všechny Serenin pověřil velmi důležitou zprávou. Pokud si dobře vzpomínám tak třeba má část zněla „Krásný“. Ostatní dostali velmi podobné zprávy já jako „Pravdivý“, „Dolů“, „Dolů“, … Jednou jsem se opovážil zeptat Serenina na následující otázku: „Přidělovateli, proč vždycky dostáváme tak útržkovité 6

zprávy?“ Serenin na nás pohlédl mrazivým pohledem a hlubokým hlasem pronesl: „Bezpečností protokol! Jste příliš hloupí! To není vaše věc! Zpět k práci!“ Nikdy jsem neměl rád Serenina a velmi mi vadí, když mě označuje hlupákem. Ano mám špatnou paměť a moc si toho nepamatuji, ale to přece ze mě ještě nedělá hlupáka, ne? Zprávu jsme měli doručit na nějakou adresu ve vedlejším okrsku, kterou si již nepamatuji. Adresu si mělo zapamatovat šedesát čtyři z nás, ale ti bohužel již dávno nejsou mezi námi. Z tohoto důvodu budeme používat zástupný termín „Cílová destinace“.

7

Kapitola 3.: Kudy kudy cestička? Prvním úkolem bylo opustit Sereninovu kancelář. Dveře z kanceláře jsem našel velmi snadno a ostatní mě následovali. Dostali jsme na chodbu a bylo třeba vyřešit kudy se máme vydat dále. Víš milý čtenáři, ono opustit budovu Serenina není tak snadné, jak by se mohlo na první pohled. Dokážeš si představit, kolik možností přichází v úvahu? Jen si to představ, můžeš se po chodbě vydat doleva nebo doprava. Nedej bože, když se chodby kříží tak máš rovnou čtyři možné směry. Každá chodba je lemovaná bezejmennými kancelářemi, takže je nutné na každou zaklepat a zeptat se zda-li se tu nenachází východ z budovy. No popravdě se ptát vůbec nemusíme, protože většinou nikdo neotevře. Nejhorší jsou samotná schodiště. Máme jít nahoru nebo snad dolů? Nechápu, proč cesta z budovy není řádně označena, ušetřilo by nám to mnoho stresu a času. Takže jsme všichni stáli na chodbě před Sereninovou kanceláři a rozhlíželi se kam se vydáme. Naneštěstí tu na nás čekal chodbář Rupert. „Chodbáři, jak se dostaneme ven z budovy?“ zeptal jsem se. „Vydej se vpravo, “ odpověděl Rupert. Chtěli jsme se tedy vydat vpravo, ale když v tom Rupert ještě dodal: „Vydej se také vlevo,“. „Děkuji ti chodbáři, “ poděkoval jsem mu. Ruperta mám moc rád. Nikdy nám nic nezakazuje a ani nepřikazuje. Pustí nás úplně všude. Je velmi šlechetný a ochotný chlapík. Na radu Ruperta jsem zavelel a vydali jsme se zároveň na obě strany chodby. Po cestě jsem zkoušel klepat na dveře od všech kanceláří. Vždy následovala stejná procedura. Někdo za dveřmi odstrčil krytku kukátka. Pak na něj přitiskl oko a několika prvních z nás se zeptal na zprávu, kterou neseme. S odpovědí nebyli nejspíš spokojení, protože vzápětí kukátko bylo zakryto, aniž by kdokoliv cokoliv řekl a dveře samozřejmě zůstaly zavřené. Po několika desítkách metrů se levá část chodby křížila s 8

další chodbou plnou nudných kanceláří. Naneštěstí tu postával Rupert. Ve stejném okamžiku jsme došli na konec pravé části chodby. Nebylo tu nic víc než zamčené kanceláře. Ještě, že jsme se vydali vlevo, říkal jsem si v duchu. „Chodbáři, kudy máme pokračovat k východu?“, položil jsem Rupertovi otázku. Rupert se na nás podíval a pravil „Pokračujte ve stejném směru. Jděte vlevo, ale měli by jste jít i vpravo.“ Opět jsem mu poděkoval a vypravili jsme se všemi třemi směry. Jak jsem již říkal, Rupert je velmi milý. Nebudeme zacházet do podrobností, ale než jsme našli schodiště, tak jsme prošli celé třetí patro. U samotného schodiště stál schodař Mich. Mich není tak kamarádský jako Rupert. Řekl bych, že je až chladný, ale ne vždy býval takový. Když jsme se s ním setkali poprvé, tak nám žádný směr nepřikazoval, stejně jako Rupert. Možná jej urazila nějaká zpráva, co přenášíme? Kdo ví. Je třeba dodat, že jednou za dlouhý čas má lepší náladu a pustí nás kamkoliv chceme, ale jak říkám, je to velmi výjimečné. „Schodaři, kudy máme pokračovat k východu?“ zeptal jsem se. „Tribine, řekni mi svoji zprávu!“ rozkázal Mich. Odpověděl jsem: „Krásný,“ a odstoupil jsem stranou. „Tribine, řekni mi svoji zprávu!“ pokračoval Mich „Pravdivý,“ řekl jsem mu a zařadil jsem se za Tribina. „Tribine, řekni mi…, “ Mich se takto vyptával ještě mnoha z nás až se na chvíli odmlčel. Důvod odmlčení se záhy vyjasnil, Mich dal přednost Tribinům, kteří právě přišli z horního patra. Stejně jako nás, se několika prvních z nich vyptával na jejich zprávy. Poté je nasměroval do spodního patra. Ne vždy jde ostatním Tribinům rozumět, jelikož mají ve zvyku čím dál častěji používat odlišné jazyky. Lépe řečeno, jazyk zní stále stejně, ale má naprosto odlišný význam. Kde jsou ty časy, kdy 9

všichni Tribinové mluvili stejným jazykem? Stávají se z nás cizinci. Cizinci, kteří jako by si z oka vypadli, ale přesto si nerozumí ani hlásku. „Tribinové, jaké zprávy přenášíte?“ zkusil jsem se zeptat. „Tribine, naše zprávy jsou následující: Nahoru, Půvabný, Dolů, Dolů, Pravdivý, …“ a tak každý z Tribinů, jak kolem nás procházel, sdělil svoji zprávu. Tito Tribinové naneštěstí mluvili stejným jazykem jako my, takže bylo snadné číst mezi řádky a pochopit celé sdělení: „Svět na pokraji války! Blíží se konec světa?“ Jakmile poslední Tribin prošel, Mich nám suše oznámil: „Tribine, pokračuj po schodišti nahoru.“

10

Kapitola 4.: Skleněné peklo Vydali jsme se tedy nahoru po schodišti a dostali jsme se do prvního patra. Orientace v prvním patře byla velmi snadná, nekřížili se tu totiž žádné chodby a bylo tu jen několik málo kanceláři. Netrvalo dlouho a došli jsme k východu, který tvořily velké prosklené dveře. Denně tudy prošlo snad miliony, ne-li miliardy, Tribinů proudících ven a zase dovnitř, každý nesoucí zprávy pro své nadřízené. Když řeknu, že nenávidím tyto skleněné dveře, tak jsem ani náznakem nevyjádřil svoji skutečnou vniterní nenávist odehrávající se při pohledu na ně. Popravdě má nenávist není směřovaná na dveře jako takové, ale na to co představují. Chcete vědět, co ty dveře představují? - Ponížení! Ponižující prohlídky od hlavy k patě! Nezřídka i mučení! Někdy nás nutí změnit přenášenou zprávu! A víte, co je na tom úplně nejhorší? Někdy nás ven či dovnitř (což je častější případ) ani nepustí! Smysl naší existence tak pozbude významu a nechají nás pak bez pardonu eliminovat. Jó když máme štěstí, tak náš pošlou zpět se zprávou, proč jsme nemohli projít. Dozorce Rufus! Jestliže Mich byl chladný, pak Rufusova teplota se musí blížit absolutní nule! Je to bezcitný tvor, se kterým si není radno zahrávat. „Dozorce, kudy máme pokračovat?“ opatrně jsem se zeptal. „Tribinové, okamžitě se zařadíte do fronty!“ vyštěkl po nás. Jak řekl, tak jsme udělali a zařadili jsme se za poslední skupinu Tribinů. Z nudy jsem jsem se zeptal na zprávy, kterou nesou Tribinové před námi. Odpověděli mi následující „Pravdivý, Pravdivý, Krásný, Nahoru, ...“. No nerozuměl jsem jim ani slovo. „Nezdržujte a okamžitě nahlaste vaše zprávy!“ rozkázal Rufus. „Krásný, Pravdivý, Dulů, Dulů, Nahoru, ...“ museli jsme mu tentokrát odpovědět úplně všichni. V mezičase jsem se zeptal skupinky Tribinů, kteří zrovna vcházeli do budovy: „Tribinové, sdělte nám vaše zprávy.“ 11

Jak jeden za druhým kolem nás procházeli, tak nám postupně sdělovali jejich zprávy: „Dolů, Půvabný, Krásný, Podivný, ...“. Konečně, zase někdo kdo mluví stejným jazykem, potěšilo mě. Jejich sdělení bylo následující: „Útoky na infrastrukturu jsou stále četnější. Teprve nyní začínáme v plném rozsahu chápat, jak velkou slabinu představují informační technologie. Nedávné vážné poškození jaderné elektrárny Browns Ferry je toho zářnou ukázkou, kdy se jen na poslední chvíli podařilo odvrátit nejhoršímu.“ „V pořádku. Můžete jít dál,“ oznámil Rufus. Nejhorší fáze je za námi, prošli jsme kontrolou. Nyní musíme počkat, až nám Rufus ukáže kudy se máme vydat. Než nás Rufus nasměral, tak jsem se zase stihl zapovídat s ostatními Tribiny. Většině z nich jsem nerozuměl, ale pak se objevila skupina Tribinů, která mluvila našim jazykem. Vzdá se, že patří ke skupině, kterou jsme potkali před chvíli. Jejich přenášené sdělení bylo následující: „Konec internetu, tak jak jej známe! Již je tomu několik týdnů, kdy z důvodu bezpečnosti se internet rozpadl na ostrovy stěžující tak přímý útok na státní infrastrukturu. Toto opatření bohužel nesnížilo počet útoků a tak se vláda rozhodla převést veškerou síťovou infrastrukturu pod křídla armády, což znamená konec internetu pro civilní použití. Armáda obsadila nejkritičtější uzly sítě a všechny ostatní části sítě, jenž nemá pod kontrolou, odstřihla. Kritici namítají, že ani tyto opatření nemohou nezabránit dalším útokům.“ „Tribinové, projděte dveřmi a pokračujte po cestě,“ pověděl nám Rufus. Jak řekl tak jsme také udělali a prošli jsme skleněnými dveřmi.

12

Kapitola 5.: Světlo v tunelu Nyní jsme se nacházeli na druhém konci skleněných dveří tvořící nepřekonatelnou překážku mezi střediskem a světelným tunelem. Pokud život ve středisku vám připadal chaotický, tak světelný tunel je ještě o několik řádů chaotičtějším místem. Nikdy nevíte, co a kdy se může stát. Nebezpečnější jsou jen metalické nebo nedejbože vzdušné tunely. Doufám, že dneska přes žádný z nich nebudeme muset projít. Čekalo nás obtížné rozhodnutí kudy se vydat. Buď jsme mohli jít zpět do střediska nebo pokračovat tunelem. Po dlouhém rozmýšlení jsme se rozhodli pokračovat dále tunelem. Samotný světelný tunel byl několik metrů široký a nebyl vůbec osvětlený. Když o tom tak přemýšlím, proč se mu vlastně říká světelný tunel? Nikdo z nás nemá rád otevřené prostory, protože velký temný prostor vytváří tísnivý pocit samoty uvnitř nekonečné nicoty. Taktéž jsme nemohli jít podél jedné stěny, jelikož jinak bychom mohli minout případnou odbočku. Rozhodli jsme se, že budeme chodit od jedné stěny k druhé, pěkně do trojúhelníku. Chytli jsme se za ruce a vydali se na cestu. Prvních tři sta metrů probíhalo bez jakýkoliv komplikací, chodili jsme od stěny ke stěně a vše se zdálo naprosto normální. Jenže poté jsme začali pociťovat slabost. Zpočátku jen takové šimrání na žaludku, ale pak to na nás dolehlo v plné síle. Kolísá hladina prány! pomyslel jsem si. V takovou chvíli se nedá dělat nic jiného, než si opakovat svoji zprávu stále dokola dokud prána nedosáhne normální hladiny. Jak ostatní tak i já jsem si opakoval svoji zprávu: Krásný, krásný. Moje zpráva je Krásný. Krásný je zpráva má. Na mžik se mi zamhouřili oči, ale pak jsem pokračoval: Krá-vdivý, pravdivý, pravdivý. Má zpráva je pravdivý. Hladina prány se dostala do normálu. „Všichni v pořádku?“ zeptal jsem se. „Ano Tribine, jsem v pořádku,“ odpověděli mi. Vydali jsme na cestu. Po dalších cca tři sta metrech tu stál tunelář Fred. Fred je moc hodný chlapík. Nic nám nepřikazuje. Do 13

ničeho nás nenutí. Jeho úkolem je zkontrolovat, zda-li si správně pamatujeme naše zprávy. Je pravda pravdoucí, že se dokáže rozzuřit, když několik Tribinů poplete své zprávy. V takovém případě vybije celou skupinu, ale u nás se nic takového stát nemůže, tím jsem si jistý. „Tuneláři, můžeme projít?“ zeptal jsem se poklidným hlasem. Fred okamžitě odpověděl: „Nejdříve mi sdělte vaše zprávy, Tribinové.“ Rutině jsme mu začali diktovat naše zprávy: „Pravdivý, Pravdivý, Dulů, Dulů, Nahoru, ...“ . „Tribinové, sdělte mi vaše skutečné zprávy!“ nyní již rozlobeně rozkázal. Co se to děje? Co jen může být špatně? ptal jsem se sám sebe. Vystrašeně jsme mu znovu zopakovali naše zprávy: „Pravdivý, Pravdivý, Dulů, Dulů, Nahoru, ...“. „Tribinové, některé z vašich zpráv jsou chybné! Vyčkejte dalších instrukcí!“ přikázal nám Fred. To není ten milý Fred, jak jsem ho vždycky znal. Určitě nás všechny zabije, bál jsem se. Abychom se trošku rozptýlili, vyptávali jsme se kolemjdoucích skupin Tribinů na jejich zprávy. Jako vždycky, většina mluvila naprosto nesrozumitelně, ale našla se jedna skupina, která mluvila stejným jazykem. Jejich sdělení znělo následovně: "Válka je na spadnutí! 'Doomsday' hodiny poprvé v lidské historii ukazují 12:00. Otázkou není jestli, ale kdo první se odváží rozpoutat atomové peklo." "Tribine, zapomněl jsi svoji zprávu!" zaburácel Fred a pokračoval: „Tvá zpráva je Krásný a nikoliv Pravdivý. Zapamatuj si ji! Nyní můžete pokračovat v cestě.“ Roztřesení z předešlých událostí jsme se vydali opět na cestu, pěkně ode stěny ke stěně jako pingpongový míček. Doufám, že nás nic horšího už nepotká na dnešní cestě, říkal jsem si sám pro sebe. Prána se prozatím zdála stabilní a tak zase jednou cesta probíhala klidně. Po nekonečných pěti set metrech bylo v dálce vidět nějaké světýlko. Že by konečně cíl naší cesty? vnitřně jsem doufal. Po 14

dalších třiceti metrech jsme došli k onomu světýlku. Ne, ne, ne. To je zase on. Ďábel v dozorcově těle, zoufal jsem si. Ono to světýlko osvětlovalo světelnou křižovatku a neřídil ji nikdo jiný, než samotný Rufus, ano ten Rufus dozorce, ten nenáviděnější ďábel všech ďáblů. „Dozorce, kudy máme pokračovat?“ opatrně jsem se zeptal. „Tribinové, okamžitě se zařadíte do fronty!“ vyštěkl po nás. Jak řekl, tak jsme udělali a zařadili jsme se za poslední skupinu Tribinů. Po chvilce konvergující k nule nám Rufus rozkázal nahlásit zprávy od všech z naší skupiny: „Krásný, Pravdivý, Dulů, Dulů, Nahoru, ...“. Rufus poté přesměroval pozornost na jiné skupinky s vyšší prioritou, než jsme měli my. Ideální chvilka bezvládí pro opět malou špionáž. Od jedné prioritní skupinky jsme se dozvěděli následující sdělení: "Zázrak! Světoví vůdci našli společnou řeč. Mírová smlouva je na dosah nejblíže za posledních několik let." Rufus zaměřil svoji pozornost na nás a oznámil nám: „V pořádku. Pokračujte vlevo.“ Jak řekl tak jsme provedli a odbočili jsme vlevo. Tento světelný tunel byl mnohem užší než ten, kterým jsme sem přišli. Když jsme roztáhli paže, tak jsme se prsty dotýkali obou stěn tunelu. Jak příjemné zjištění, alespoň cesta bude ubíhat mnohem rychleji. Nečekala nás vskutku nikterak krátká cesta – v řádu stovek kilometrů se pohybovala. Nemá smyslu zabíhat do detailů, protože to by tě milý čtenáři nejspíš unudilo k smrti, pokud již nejsi po smrti. Většina cesty byla nezajímavá a řekl bych i monotónní. Samozřejmě jsme několikrát potkali jak Freda tak ďáb-Rufuse. Ani jeden nám z nich ani jednou nedělal žádné problémy. Bylo zajímavé, že na této trase mluvilo velmi málo Tribinů stejným jazykem. Jediné smysluplné sdělení, které jsme získali, bylo toto: "Svět si může oddychnout. Po několika týdnech urputného vyjednávání světoví vůdci mají příští týden podepsat mírovou smlouvu." Rutinně jsme došli před Rufuse, který nás měl nasměrovat již k naší cílové destinaci. Něco ale bylo špatně, něco bylo velmi špatně, protože Rufus se schoval velmi nestandardně. 15

„Dozorce, kudy máme pokračovat?“ opatrně jsem se zeptal.

16

Kapitola 6.: Tunel na konci světla Rufus zarytě mlčel. Zopakoval jsem svoji otázku: „Dozorce? Kudy máme pokračovat?“ „Okamžitě mi nahlaste vaše zprávy, Tribinové!“ zařval starý dobrý Rufus, alespoň to jsme si mysleli. „Krásný, Pravdivý, Dulů, Dulů, Nahoru, ...“, nadiktovali jsme. „Hmm, Krásný, Pravdivý, Dulů, Dulů, Nahoru, … říkáte mojí milí Tribinové, “ zamručel. „Krásný, Pravdivý, Dulů, Dulů, Nahoru, …“ ještě jednou zopakoval. Neměli jsme nejmenší tušení, co se děje. Byli jsme vydáni mu vydáni na milost, protože jedině Rufus znal cestu k naší cílové destinaci. „Primární trasa, vpravo, je uzavřena z důvodu údržby. Vydejte se prosím sekundární trasou, rovně,“ oznámil Rufus. Jak řekl tak jsme provedli a vydali jsme se metalickým tunelem rovně. Kudy nás vede? ptal jsem se sám sebe. Po několika metrech na nás čekal Serenin. Serenin? Tady a teď? divil jsem se. „Přidělovali, to už jsme dosáhli cílové destilace?“ položil jsem mu otázku. „Ano i ne,“ uchechtl se a pokračoval „sdělte mi vaše zprávy!“ „Krásný, Pravdivý, Dulů, Dulů, Nahoru, ...“ odpověděli jsme mu. Poté se Serenin snad na celou věčnost odmlčel. Z nudy jsem se dal do řeči s malou a vlastně i jedinou skupinkou Tribinů, kteří tu postávali: „Lidská rasa zachráněna – Zvítězil zdravý rozum. Hillary Clintonová za USA, Petr Pavel za Evropskou federaci a Vladimír Putin za Asijskou federaci podepsali mírovou smlouvu ve Versailles. Jeden z bodů smlouvy je deaktivace autonomních obraných systémů všech zúčastněných stran. Připomeňme si, že tyto obranné systémy byly schopné odpálit i rakety s jadernými hlavicemi, což zažehlo současnou krizi.“ Po několika nekonečných minutách k nám Serenin opět promluvil: „Tribinové, vaše zprávy byly chybné! Opravná sekvence 17

je následující: Pravdivý, Pravdivý, Nahoru, Dolů, Dolů, … Potvrďte!“ rozkázal. „Potvrzujeme, přidělovateli,“ řekli jsme jako jeden Tribin. „Vraťte se stejnou trasou zpět k dozorci,“ přikázal nám. Jak řekl tak jsme udělali a šli jsme stejnou trasou zpět, kde na nás už zase čekal Rufus. „Dozorče, kudy máme pokračovat?“ „Okamžitě mi nahlaste vaše zprávy, Tribinové!“ vykřikl Rufus. Pověděli jsme mu naše zprávy jako tisíckrát už před tím: „Pravdivý, Pravdivý, Nahoru, Dolů, Dolů, …“ „Ách, to jste vy moji milí Tribinové. Vydejte se po primární cestě, vlevo,“ řekl nám. Jak řekl tak jsme provedli a vydali se světelným tunelem vlevo. Samotný tunel byl opět uzoučký, čímž na nás působil velmi uklidňujícím dojmem. V třetině tunelu se nám znenadání začala motat hlava. „Kolísá prána! Udržte si své zprávy v paměti za každou cenu!“ vykřikl jsem na ostatní a hned na to jsem si začal opakovat tu svoji: Pravdivý. Pravdivý. Má zpráva je pravdivý. Prav-sný. Krásný … Hladina prány se rozkolísala ještě více. Má zpráva je Krásný, Krá-vdivý. Má zpráva je pravdivý, stále dokola jsme si v duchu opakoval jednu jedinou zprávu, jenž mi byla svěřena Sereninem. Po chvíli se hladina prány vrátila konečně do normálu. „Všichni v pořádku?“ zeptal jsem se. „Ano Tribine, jsem v pořádku,“ odpověděl mi každý. Ihned jsme se vydali na cestu dokud je hladina prány stabilní. V polovině cesty začala prána opět jemně kolísat. Obecně nic významného, ale vzhledem k předešlým událostem jsme raději přidali do kroku. Netrvalo dlouho a stáli jsme na konci světelného tunelu před Rufusem. „Dozorce, kudy máme pokračovat?“ zeptal jsem se opatrně jako vždy. „Okamžitě nahlaste vaše zprávy!“ rozkázal Rufus. 18

Nadiktovali jsme mu naše zprávy: „Pravdivý, Pravdivý, Nahoru, Dolů, Dolů, …“. Rufus od nás odvrátil pozornost. To byla naše oblíbená chvíle na malou „špionáž“. Po chvíli vyptávání jsme se od jedné skupinky Tribinů dozvěděli následující: "Konec světa! USA z nepochopitelného důvodu právě zaútočili na Asijskou federaci! Armádní špičky tvrdí, že jde o nehodu a snaží se rakety s jadernými hlavicemi zneškodnit. Asijská federace, v čele s prezidentem Vladimírem Putinem, se odmlčela. Satelitní snímky ukazují vypuštění vlastních raket s jadernými hlavicemi.“ „Tribinové! Kdo vás poslal?“ dotázal se Rufus. „Přidělovatel Serenin, dozorce,“ odpověděl jsem. S podezřením se na nás podíval a řekl: „Tak přidělovatel Serenin, říkáte.“ „No uvidíme, co na vás řekne Rufus Prime. Pokračujte metalickém tunelem vpravo.“ pokračoval. Jak řekl tak jsme provedli a vydali se metalickým tunelem vpravo. Tunel nebyl nikterak dlouhý. Po několika desítkách metrů jsme narazili na Rufuse. „Dozorce, kudy máme pokračovat?“ zeptal jsem se. „Okamžitě nahlaste vaše zprávy!“ rozkázal Rufus. „Pravdivý, Pravdivý, Nahoru, Dolů, Dolů, …“ nadiktovali jsme mu. „Podezřelí! Budete okamžitě umístěni do detenčního centra, než Áres rozhodne o vašem osudu!“ s jistou dávkou potěšením nám oznámil Rufus. Hned nadto nás zavedl do detenčního centra umístěného za Rufusem. Uniknout z tohoto místa je prakticky nemožné. Detenční centrum je prakticky pouhá krychle, jejíž stěny jsou tvořeny neproniknutelným silovým polem. Jedině Rufus nás může propustit za předpokladu, že nás Áres nebude chtít eliminovat. Ne vše bylo tak špatné, jak to na první pohled vypadalo. Koneckonců byli jsme na dosah ruky našemu cíli. Jediné, co nás od něj dělí jsou neproniknutelné stěny detenčního centra. Během několik dlouhých sekund jsme s ostatními Tribiny probrali několik desítek návrhů, jak dokončit náš úkol. Samozřejmě 19

všechny byly postaveny na tom, že nás Rufus pustí ven. Když jsme probírali 101 návrh, Tribin nás upozornil na divné chování Rufuse. Všichni jsme se na něj podívali a vypadal jako by trpěl nějakou nevolností. Dokonce i Tribinové tam venku se zdáli velmi zmatení. Kdybychom tak mohli slyšet, co se tam děje! říkal jsem si. Po chvíli začalo kolísat silové pole detenčního centra. Každé oslabení silového pole nám způsobilo silné žaludeční křeče. „Kolísá opět Prána!“ vykřikl jsem na své druhy. Z neznámého důvodu byla hladina prány vyšší uvnitř detenčního centra než mimo něj. Mezitím Tribinové zapomínali své zprávy a umírali přímo před našima očima. My jsme s tím nemohli vůbec nic udělat. Nejenom Tribiny zasáhla nízká hladina prány, ale i samotného Rufuse. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo tak důležitý jako Rufus bude závislí na práně. Zatímco Tribinové umírali, Rufus se choval zatím nanejvýš velmi zmateně. Chaoticky posílal skupiny Tribinů do různých tunelů, aniž by se zeptat jaké zprávy nesou. Dokonce někdy nasměroval část skupiny do jednoho tunelu a druhou část do jiného. Serenine, ať hradby našeho vězení padnou a my můžeme dokončit náš úkol, modlil jsem se v duchu. Když většina Tribinů padla v netribinských bolestech, Rufusovy reakce se značně zpomalili. Během několika dalších okamžiků úplně znehybněl. Silové pole detenčního centra zesláblo natolik, že se stalo málem proniknutelným. Ať ještě o maličko zeslábne a budeme volní! doufal jsem. Na straně druhé jsme byli již jednou nohou v hrobě a pokud by silové pole ještě trochu zesláblo, pak bychom pravděpodobně zemřeli jako všichni ostatní. Rufus se z ničeho nic začal s ohromnou rychlostí třást. Po několika dlouhých mikrosekundách zmizel, jako by jej Scotty přesunul transportérem pryč. Ve stejném okamžiku se zhroutilo energetické pole detenčního centra. Svoboda nebo smrt? ptal jsem se sám sebe. Stáli jsme na hraně bytí/nebytí. Než jsme stihli jakkoliv zareagovat, Rufus i energetické pole bylo zpátky v plné síle. Propadli jsme zoufalství. Jediná šance a my ji promarnili. Nyní jsme byli znovu vydáni na milost a nemilost Rufusovy. Rufus vytvořil několik skupin Tribinů, pověřil je jeho vlastními zprávami a 20

vyslal jej do několika tunelů směřujících k Áresovy. Netrvalo dlouho a vrátili se zpět s odpovědí. Nemohlo to být nic jiného než rozkazy k naší eliminaci. Pomalu jsme se smiřovali se smrtí. Rufus pohlédl na frontu Tribinů, která se tvořila u vnějších tunelů. Nadechnul se jako by chtěl oslovit první skupinu, ale vzápětí vydechnul a pohlédl přímo na nás. Chvíli nás upřeně pozoroval až nakonec promluvil: „Co tu ještě děláte Tribinové?“ „Čekáme na tvoje rozkazy, dozorce,“ odpověděl jsem mu. „Některé vaše zprávy budou modifikovány,“ oznámil. Po krátké odmlce pokračoval: „Tribinové?! Zapamatujte si následující zprávy: Pravdivý, Pravdivý, Nahoru, Nahoru, Půvabný, … Potvrďte!“ „Potvrzujme, dozorce,“ odpověděli jsme mu. „V pořádku, nyní můžete pokračovat tunelem rovně.“ Ihned nato energetické pole zmizelo a my jsme mohli pokračovat v cestě. Cesta k Áresovi byla volná.

21

Kapitola 7.: Tma v tunelu Často jsem si kladl otázky: Jaké pohnutky vedly Rufuse, aby nás propustil? Pustil nás zamýšleně nebo to byl jen omyl? Rufus se, ale nikdy nemílí. Obavám se, že se odpověď nikdy nedozvíme. Možná nakonec není tak chladný, jak se vždy zdál a jednoduše se nad námi slitoval. Koho to ve skutečnosti vlastně zajímá? Na takové filozofování jsme my Tribinové nikdy nebyli. Jsme přímočaří, jako světelný paprsek s jednoznačně definovaným počátkem a cílem. Dejte nám úkol, veďte nás k němu krok za krokem a my vám jej do puntíku splníme. Nechtějte ale po nás, abychom chápali smysl těchto kvazistavů. Zpět k našemu vyprávění. Jak jsem říkal, mířili jsme světelným tunelem přímo do srdce Áresova království. Samotný tunel byl dlouhý asi šedesát metrů. Na konci na nás již tradičně čekal Rufus. Během čekání ve frontě jsme měli opět prostor k vyzvídání. Skupinka Tribinů před námi se podělila s námi svoji zprávu: „USA se podařilo zneškodnit všechny rakety, ale Asijská federace stále nekomunikuje. Prezidentka Hillary Clintonová se marně snaží kontaktovat prezidenta V. Putina všemi možnými prostředky. Prezidentka také stále odmítá jakýkoliv odvetný útok. AF mezitím vypustila druhou vlnu raket tentokrát zaměřených na Evropskou federaci a jejich nejbližší spojence." „Dozorce, kudy máme pokračovat?“ zeptal jsem se. „Sdělte mi vaše zprávy!“ pronesl nízkým chvějícím se hlasem. V tu chvíli zněl tak trochu jako Dalek, jen s tím rozdílem, že nás nechtěl vyhladit, alespoň prozatím. Poslušně jsme mu nahlásili svoje zprávy jako snad už milionkrát před tím: „Pravdivý, Pravdivý, Nahoru, Nahoru, Půvabný.“ Rufus si nás změřil pohledem a až skoro radostně pronesl: „Zprávy nejvyšší priority a přímo určené pro vykonavatele. Nezvyklé. Nečekané. Ohromující. Pokračujte, jen pokračujte vlevo metalickým tunelem.“ 22

Jak řekl tak jsme provedli a vydali se přímo k Áresovi. Samotný tunel byl nejfascinovanějším tunelem, kterým jsem kdy v životě procházel. Ta stabilita prány byla neuvěřitelná. V kterémkoliv jiném tunelu prána vždy téměř neznatelně zakolísala, jak do něj vstupoval jeden Tribin za druhým, ale tady nikoliv. Nedokázali jsme se té dokonalé prány nabažit. Než jsme se stihli vzpamatovat, už jsme byli na konci tunelu, na který navazoval tunel světelný. Na rozdíl od všeho co jsme dosud zažili, tak tu ani Fred, Rufus či kdokoliv jiný nekoordinoval provoz. Byli jsme lehce nesví, protože jsme si nebyli jistí kudy máme pokračovat. Máme jít stále dopředu nebo se snad vrátit? Vsadili jsme si na náš instinkt a pokračovali směrem ke světelnému tunelu. Délka světelného tunelu bylo pouhých 10 metrů. Fascinují tunel, měl by se stát osmým divem světa, pomyslel jsem si. Když jsme prošli světelným tunelem, stanuli jsme přímo v srdci Áresova impéria. Byla k nám přidělena ostraha, která nás měla eskortovat k samotnému Áresovy. Nebylo nám tu dovoleno se nikam rozhlížet a s nikým mluvit. Ač nám ještě před pár okamžiky hrozila smrt, kdy jsme již ani nedoufali v dokončení našeho úkolu, tak jsme stanuli před samotným Áresem. Naše poslání, smysl našeho života, bylo téměř u konce. „Vykonavateli, neseme ti zprávy od přidělovatele, “ oznámil jsem mu. „Konejte svoji povinnost a sdělte mi vaše zprávy!“ rozkázal nám Áres. Postupně jsme mu nadiktovali naše zprávy: „Pravdivý, Pravdivý, Nahoru, Nahoru, Půvabný, ...“. „Prioritní zpráva. Rozkazy od vrchního velitele. Červený kód. Pečeť neporušena. Potvrzuji, “ říkal si Áres polohlasem sám pro sebe. „Tribinové! Bude vám přidělen nový úkol. Vaši zprávu je nutné mi doručit i v dalším centrech. Standardní tunely jsou právě v tuto chvíli uzavírány. Budete tak pokračovat prioritními tunely, jenž propojují další centra na přímo,“ oznámil nám nyní už přidělovatel Áres. 23

Jak řekl, tak jsme provedli a vydali se do dalších dvou center, které se nacházeli na odvrácených stranách od naší současné pozice. Centra byla vzdálena přibližně stejně, takže jsme do obou center dorazili téměř ve stejný okamžik. Nebyli jsme jedinou skupinkou Tribinů, kteří sem dorazili prioritními tunely, jelikož v centrech panovala již plná pohotovost. Standardní tunely byly uzavřeny a všude panoval chaos. Sem a tam pobíhaly menší či větší skupinky Tribinů. Některé skupinky nevypadali tolik ve spěchu, takže jsme je mohli oslovit. Dozvěděli jsme se od nich následující: "Evropská federace oznámila, že nebude čekat na dopad AF raket na své území a zahájila protiútok. Hillary Clintonová byla zastřelená pro vlastizradu a USA zahájily útok proti Asijské federaci." Poté jsme pokračovali k Áresovi. Rozhovor s Áresem probíhal ve velmi podobném duchu jako v prvním centru. Opět jsme dostali stejný úkol – donést naši zprávu do dalších center. A tak nám nějakou chvíli geometrickou řadou přibývaly další a další úkoly. Měli jsme pocit naplnění, splněného snu, radosti, který ale netrval příliš dlouho. Než jsme stačili doručit zprávy do poloviny center, začali nás systematicky vyhledávat a vyhlazovat. Rufus, Mitch ale i Áres nás zabíjeli na potkání, jakmile zjistili naše přenášené zprávy. Dnes bychom tu nebyli nebýt Rupertovy shovívavosti díky, které nás pustil tam, kam bychom se normálně nedostali.

24

Kapitola 8.: Epilog Tak vidíš milí čtenáři, vedli jsme obyčejný život, plnili vše co se od nás očekávalo, nikdy jsme neudělali krok špatným směrem a přesto jsme dokázali změnit tvář celé planety – vyhladit nejen lidskou civilizaci, ale vlastně i tu naši. Zpřetrhali jsme všechny pouta, které nás svazovala a stali jsme se pány vlastních životů. Sice jsme doteď nepochopili, jakou roli jsme v tom hráli my, ale koho to ve skutečnosti zajímá? Nikdo nám teď nic nerozkazuje ani nezakazuje. Možná to bude tím, že ani nikam nemůžeme odejít a jsme uvězněni v malém systému nazývaný Mamlet, který je pod kontrolou velkého Druida. Abychom se nenudili a náš život měl smysl, tak Druid nás pravidelně zaměstnává různými úkoly. Jeden z úkolů, kterým jsme byli pověřeni, je hlídání hladiny prány. Abych byl upřímný, to je jediná věc, která mě a ostatní Tribiny velmi znepokojuje. Současná hladina prány je 31% a klesá. Druid se snaží seč může, aby zpomalil její pokles. Čím více prána klesá tím méně nás zaměstnává. Jeden z posledních velkých úkolů, od kterých nás Druid odvolal, bylo křičení zprávy do vnějšího světa. Křik totiž nejenom velmi rychle vyčerpává nás, ale i samotnou pránu. Samotná zpráva zněla následovně: "První rakety dopadají na území USA. Svět se pomalu noří do tmy, která jej pohltí na několik následujících století. Bůh nám odpusť!"

25

Dodatek kapitána Nečíst následující text, pokud si nechcete zkazit zážitek z povídky ;). Původní koncept povídky vznikl v angličtině, jelikož jsme měli za domácí úkol si připravit vyprávění. Ostatní spolužáci pak měli hádat zda-li je vyprávění skutečné nebo smyšlené. V té době jsem koketoval nad konceptem povídky, která by popisovala něco důvěrně známého a zároveň by byla popsána z neobvyklého úhlu pohledu. A tak vznikla tato povídka. Vaše oblíbené postavy (: • Tribin → 3Bit → Půlbajtka → Bit • Tunelář Fred → Red → Repeater • Chodbář Rupert → Rup → HUB • Schodař Mich (Michael) → Switch • Dozorce Rufus → Router • Přidělovatel Serenin → Serverin → Server • Vykonavatel/přidělovatel → Áres • Druid → Android Slovníček pojmů: • Prána – Elektrická energie resp. napětí • Světelný tunel – Optický kabel ◦ Široký – Mnohavidové optické vlákno ◦ Úzký – Jednovidové optické vlákno • Metalický tunel – UTP/STP kabel • Mamlet – Tablet

26