15. kapitola
Dar Uru Awrakh, jaro roku 575 e. d.
Dnes je dobré zemřít
Bylo už pozdě odpoledne, když se na pláni u jezera seřadily na čtyři stovky sharianských válečníků, které se stačily shromáždit na výzvu svého dawigelara. Seděli na koních jeden vedle druhého v dlouhých řadách. Před nimi seděl na velkém hnědém hřebci Sorgan. Abarhilovi se dostalo té cti být zařazen do dawigelarovy družiny, a mohl tak sledovat radu stařešinů a náčelníků, kteří se přišli rozloučit. V jejich středu vynikal malý bělovlasý muž s dlouhými bílými vousy, kterého Abarhil za celou dobu svého pobytu v táboře nezahlédl. Dovtípil se, že se jedná o sharianského brina. ,Tak ty rozhodneš o mém osudu,‘ pomyslel si a snažil se ze starcovy tváře něco vyčíst. Nemyslel tím brinovo požehnání válečné výpravě, ale jeho doporučení během Nevanina zasvěcovacího obřadu. Brinova tvář však byla klidná a neproniknutelná. Nejprve krátce promluvil jeden z náčelníků, který zůstával zde v táboře a převzal Sorganovy pravomoci. Po něm předstoupil brin s krátkým proslovem. „Dnes v noci jsem hovořil s vaším pánem, sharianští mužové. Jedete do války za záchranu vlastního rodu a vězte, že sám Astoghár je nakloněn vašemu tažení. Čest a sláva čeká každého z vás, ať padne nebo zvítězí. Těm, kteří se vrátí jako vítězové, bude patřit sláva a úcta sharianského lidu a ti, kteří padnou, budou poctěni místem po boku nejvyššího pána. Jeďte tedy s radostí, vlci, přišel den velkého lovu a budete-li bojovat se ctí, nemáte co ztratit.“ „Rogh i gor!“ ozvalo se v odpověď bojové heslo sharianských válečníků. Sorgan pobídl svého hřebce a pomalu vyrazil směrem k severnímu cípu jezera. Za ním se řadily jednotlivé oddíly, nejprve jeho družina, ve které jel i Abarhil, za nimi Vlčí vojáci a pak všichni ostatní podle svých rodů. Začalo se stmívat, když dorazili k místu, odkud Bôghin odváděl přebytečnou jezerní vodu na sever. Museli však jet ještě několik mil podél toku řeky, než za tmy dorazili k brodům, kde je čekal náročný noční přechod říčního toku. Bôghin zde ještě nebyl příliš hluboký a líně se rozléval do šířky, ale uvnitř koryta byly vymleté hluboké tůně, kterým bylo třeba se při brodění vyhnout. Ani na druhém břehu však Sorgan nedal žádný pokyn k zastavení a mezi jezdci se rozšířila zpráva, že pojedou bez odpočinku, aby do rána byli u úpatí hor, kde začínal výstup do průsmyku. Skutečně jeli téměř celou noc a cestu jim ozařoval měsíc v úplňku a hvězdné nebe. Až k ránu, když se ochladilo, dal Sorgan pokyn k zastavení a sesednutí. Do rozednění zbývalo ještě pár hodin, a tak nařídil krátkou přestávku a odpočinek. Nemělo smysl stoupat úzkým a strmým průsmykem za tmy. Abarhil odsedlal Ghamira, sundal mu ohlávku, uvázal ho na kožený řemen a nechal jej popásat. Sám se zachumlal do pláště, opřel se o sedlo a pokusil se usnout. Zdál se mu divoký sen o tom, že se vrátil do Merélosu a hledal své rodiče, ale ani jednoho nemohl nalézt. Běhal městem plným neznámých tváří a zmocňoval se ho nepokoj a panika. Pak náhle zahlédl matku, chtěl ji zavolat, ale zjistil, že není schopen vydat ani hlásku. Cosi, nějaká neznámá síla mu sevřela hrdlo, takže jen naprázdno otvíral ústa, ze kterých vycházelo jen tiché chrčení. Potom uviděl otce, který se na něho usmíval a cosi mu říkal, ale Abarhil mu nerozuměl. Otec šel blíž a stále opakoval to samé a Abarhil stále znovu vrtěl hlavou, že nerozumí. Otec jej chytil za ramena a začal jím třást a křičel: „Vzbuď se! No, tak už se přece prober, otevři už konečně oči!“ 328
Když je otevřel, uviděl nad sebou skloněného Durghana, který mu s úsměvem cloumal ramenem. „U Maghúra, Roghídane, ty máš ale spaní. Už jsem myslel, že tě nevzbudím. Všichni už vstávají, čeká nás perný den!“ Abarhil se provinile usmál a rychle vstal. Oklepal z pláště kapky drobného deště, který se k ránu spustil, a jal se sedlat koně. Stále však v nitru cítil ten nepříjemný pocit z prožitého snu. Události mu však nedaly příliš času k přemítání. Ozvaly se zvuky rohů svolávajících jednotlivé oddíly a hlasité povely velitelů. Vojsko se začalo řadit do dlouhého zástupu, protože průsmykem mohli stoupat pouze dva jezdci vedle sebe. Za ranního šera tak začalo únavné a pomalé stoupání po strmé a křivolaké stezce. Abarhil stoupal jen několik koňských délek za Sorganem, který jel v čele. Když se rozednilo, ohlédl se a uviděl pod sebou dlouhého, nekonečně se vinoucího hada sharianských válečníků. Na obzoru vystupovaly z mlhy zakrývající jezero zalesněné vrcholky kopců na opačné straně údolí. Durghan, který jel vedle něj, se na něj obrátil. „Pěkně dlouhý zástup, že? Ale to nejhorší nás teprve čeká. Nahoře půjdeme pěšky a po jednom.“ A měl pravdu. Kolem poledne se stezka, po které stoupali, zúžila a byla místy tak strmá, že bylo nutno sesednout. Každý jezdec uchopil svého koně za ohlávku a opatrně jej vedl úzkou kamenitou stezkou. Ztratit tady svého koně znamenalo vrátit se zpět. Plemeno sharianských koní však bylo na horský terén zvyklé a koně stoupali s mimořádnou jistotou. Později odpoledne vystoupali až do pásma, kde ještě ležel sníh. Prudce se ochladilo a stoupání na zmrzlém a místy zledovatělém povrchu vyžadovalo dvojnásobnou opatrnost. Se stoupající výškou však Abarhil ucítil, jak mu rychle ubývají síly. Vzduch řídnul a on začal cítit tlak v prsou a nesnesitelnou bolest hlavy. Když se svěřil Durghanovi, ten se jen chápavě usmál. „Lóben tak chrání své panství a posílá na vetřelce nemoc hor. Nejsi zvyklý, ale neboj se, až začneme sestupovat, ztratí se to.“ Abarhil si vzpomněl, jak něco podobného slyšel jako dítě od otce, který několikrát navštívil vysoké průsmyky Sněžných hor. Vysoko v horách se lidem prý může udělat špatně, ale že to může být až tak zlé, to netušil. Na vrcholek průsmyku dorazil Abarhil úplně vyčerpaný, a krátkou přestávku v horském sedle tak přečkal jako ve snu. Pamatoval si, že na vrcholu byla obrovská hranice a chata pro několik strážců, kteří krátce hovořili se Sorganem. Prostor zde byl stísněný, a protože stále přicházeli další a další jezdci, bylo nutné se brzy zvednout a pokračovat. Na opačné straně sedla pak minuli další hranici. Naštěstí sestup nebyl tak náročný, a tak mohl Abarhil nasednout na Ghamira. Sestup na druhou stranu průsmyku trval až hluboko do noci. Durghan měl pravdu, jeho bolesti sice pominuly, přesto však dorazil do dočasného tábořiště naprosto vyčerpaný. S vypětím posledních sil odsedlal hřebce, zavěsil mu na hlavu pytel se zrním, protože zde po trávě nebyla ani památka, a potom ulehl a přes citelný chlad okamžitě usnul. Když jej druhý den Durghan budil, měl pocit, že spal jen pár okamžiků. Celé tělo jej bolelo. Naštěstí jej vzbudil pouze k jídlu. Protože poslední jezdci sestoupili z průsmyku před pár hodinami, rozhodl Sorgan, že pokračovat budou až následující den. Bylo nutné, aby si všichni před možným nadcházejícím bojem odpočinuli, lidé i koně. Následujícího dne Durghan vzbudil Abarhila ještě za tmy. Když rychle posnídali, začali se chystat k boji. Abarhil osedlal Ghamira a pomalu a pečlivě se oblékl. Bronzová zbroj, dar rodičů, jednoduchá kožená čapka od Durghana, která alespoň částečně chránila hlavu. Kožené chrániče chránící předloktí. Opásal se svým mečem, přes záda si hodil toulec se šípy a luk. V ruce
329
měl dlouhé sharianské kopí, zdobené pestrými pery nargila. Jen štít ještě dole u jezera odmítl. Připadal mu příliš neohrabaný a měl pocit, že mu překáží v jízdě. Když byli všichni připraveni, čekali v tichosti na východ slunce. Jakmile se na východě rozednilo a první paprsek slunce ozářil cestu, začali Shariané sestupovat. Svahy zde již nebyly tak příkré a nabízely dostatek možností k sestupu, a tak jezdci pomalu sestupovali ve čtyřech dlouhých zástupech. Čekal je dlouhý celodenní pochod, protože k pevnosti měli dorazit až pozdě odpoledne. Když sestupovali na náhorní plošinu, objevil se sluneční kotouč v plné síle a ozářil zvlněnou pláň porostlou nízkou řídkou trávou. Kolem poledne nařídil Sorgan krátkou přestávku, při které jezdci něco málo pojedli, a především v horském potoku, který stékal z průsmyku, napojili koně. Nikdo příliš nemluvil, všech se začalo zmocňovat vzrušení z nadcházejícího boje. Abarhil vyhledal Durghana, aby se pokusil zjistit co nejvíce podrobností o protivnících. „Durghane, myslím, že jakmile nasedneme, už příliš času nebude. Mohl bys mi říci něco o těch tam dole?“ a ukázal rukou směrem na východ, kde tušil pevnost. „Shariané už své protivníky znají, ale já se s nimi nikdy nesetkal. Nevím, co mám očekávat. Chtěl bych být aspoň trochu připraven.“ Abarhil se sice usmíval, ale v hlase bylo patrné vzrušení i nejistota. Bude to jeho první bitva a první boj. S výjimkou několika hospodských šarvátek v rodném Merélosu a svého jinošského dobrodružství v Osttaru nikdy nestál tváří tvář skutečnému nepříteli. I když jej události posledních měsíců hodně zocelily, osobní zkušenost z boje tváří v tvář to nahradit nemohlo. Durghan to samozřejmě poznal a zkusil mu dodat odvahu. „První boj? Každý nepřítel je nebezpečný, ale myslím, že žádný se nemůže rovnat muži, jenž skolil hargora, pána lvů!“ Abarhil se křečovitě usmál. „Děkuji, ale přesto bych rád slyšel něco o jejich slabinách a přednostech.“ „Podle toho, co přinesli zvědové, pod pevností můžeme očekávat válečníky tří národů. Jednak to mohou být zloději, Katawdové. Ti bojují výhradně jako pěší, jsou to silní muži, jejichž hlavními zbraněmi jsou krátká kopí a mohutné kyje. Jsou to lupiči a nedokážou bojovat v sevřeném tvaru. Nebezpeční jsou jen na zemi v boji muže proti muži. Mnohem nebezpečnější jsou Pouštní lidé – Orofantarové. To jsou odvěcí nepřátelé Sharianů a vynikající jezdci.“ Abarhil přikývl. „Slyšel jsem o nich. Co od nich může člověk očekávat?“ „Bojují převážně na koních, i když někteří používají zvláštní zvířata s hrbem, která se podobají ghoárům z našich hor. Jsou však větší a silnější a mohou být nebezpeční, protože naše koně ta zvířata neznají a plaší se. Jejich hlavní zbraní je dlouhé kopí, dlouhé zakřivené meče a kulaté štíty. Luky k boji téměř nepoužívají. Nebezpečný je útok jejich sevřené jízdy.“ „Jestli se nemýlím, další v řadě jsou Gorwondové?“ otázal se Abarhil. „Ano,“ přitakal Durghan, „nejnebezpečnější jsou Gorwondové, smrťáci, rudí démoni. Jsou růstem malí, možná menší než Chyrrkhanové, ale naprosto srostlí se svými koňmi. Jejich hlavní zbraní jsou meče, kopí a především luky. Jako střelci z luků jsou nepřekonatelní a střílet a trefit dokážou i v plném trysku. Ovládají zadní výstřel. Když je nepřítel pronásleduje, dokážou se otočit v sedle a pronásledujícího zasypat sprškou přesných střel. Na rozdíl od Katawdů a Orofantarů mají vynikající zbroj, která je spolehlivě chrání v boji muže proti muži. To kvůli nim vyvinuli Shariané svá brnění a štíty, abychom se mohli chránit před jejich střelami.“ Abarhila zamrazilo a v duchu si nadával do tupců, že odmítl nabízený štít. Jestli se setkají s Gorwondy, nemá se čím krýt. Přesto se ještě zeptal. „A co ti černí válečníci, o kterých se mluvilo na radě?“ Durghan jen pokrčil rameny. 330
„Nevím, s těmi se Shariané ještě nikdy neutkali. Ti žijí daleko na jihu, kam Shariané na svých výpravách nikdy nezabloudí.“ Asi by ještě nějakou dobu mluvili, kdyby je nepřerušil tichý povel, jenž se šířil řadou jezdců od jednoho k druhému. „Do sedel!“ Během krátké chvíle byl celý voj Sharianů opět na koních a vyrazil do bitvy. Nyní postupovali již potichu, protože každou chvíli mohli narazit na hlídky nepřítele. Abarhil se zvedl v sedle, aby přehlédl okolí. Byl to úchvatný pohled na zvlněnou travnatou pláň posetou jezdci, kteří jeden za druhým překonávali nevysoká travnatá návrší. Rytíři hor a plání, svobodný lid, který se chystal bránit svou zem. Shariané již nepostupovali ve čtyřech zástupech, ale pomalu se začínali řadit do tří dlouhých bitevních řad. Jezdci museli držet nakrátko přitažené uzdy koní, na nichž bylo patrné vzrušení z nastávajícího zápasu. Na vztyčených kopích vlála barevná pera nargilů a koňské žíně. Západní vítr, který zde foukal téměř bez přestání, cuchal dlouhé zdobené hřívy a ocasy koní, stejně jako dlouhé vlasy Vlčích vojáků. Abarhila stejně jako Ghamira se zmocnilo vzrušení. Kůň pohazoval hlavou a Abarhil jej musel držet hodně nakrátko, aby se nerozběhl. Úplně zapomněl na své obavy z předchozích hodin. Když překonali další návrší, otevřel se jim působivý pohled. Pláň klesala v celé své šíři, kam až jen oko dohlédlo, aby po necelé míli náhle a nečekaně končila. Vypadalo to, jako by tam nějaký dávný bůh ve zlosti zlomil povrch země. Terén od severu až na jih tvořil zlom, který prudce klesal do stepí a pouští na východě. Shariané toto místo případně nazývali Darli Grot, Velký zlom. Ten byl uprostřed rozerván soutěskou, hlubokým zářezem, ve kterém stála černá pevnost. Dar Uru Awrakh, velká východní tvrz Sharianů. I z velké dálky Abarhil poznal, že pevnost je zvláštního tvaru, který ještě nikdy neviděl. Hradby byly téměř dokonale kruhové a na jedné straně, mimo kruh hradeb, stály tři vysoké věže, které s pevností spojovaly klenuté můstky. Na opačné straně přesahoval hradby skalnatý hřeben, na němž stála mohutná kulatá věž. Vypadalo to, že pevnost má jedinou bránu, která byla otočená směrem k nim. Na pláni mezi Shariany
331
a pevností však stál velký vojenský tábor tvořený několika stovkami jednoduchých malých stanů, mezi nimiž se pohybovalo množství lidí. Přístup do pevnosti byl už obsazený. Abarhil, který byl nedaleko dawigelara, slyšel jak Sorgan hlasitě zaklel. „Aby je Drughár odnesl do svého panství! Jak to dokázali tak rychle? Nestihli jsme to. Budeme se tam muset probít.“ Dal pokyn svým druhům, kteří pohyby svých kopí předávali znamení, aby se Shariané vyrovnali do dvou řad. Bitva byla na spadnutí. I nepřítel už je zahlédl a v táboře vypukl horečný ruch a shon. Durghan, který se držel poblíž Abarhila, se na něj povzbudivě usmál. „Myslím, že máme štěstí, na tu dálku to vypadá, že tam jsou hlavně pěší.“ Sorgan mezitím pobídl svého hnědáka a vyrazil tryskem podél vyrovnané řady Sharianů. „Vlci, lov začíná! Radujte se. Den smrti přišel.“ Řada jezdců začala burácet, tloukli ratišti svých kopí do štítů a volali své válečné heslo. Koně se vzpínali a poskakovali nedočkavostí, masa mužů a koní se dala pomalu do pohybu. Nejprve postupovali krokem, potom přešli do klusu, následoval cval a přibližně čtvrt míle před táborem nepřítele sklonili svá kopí a přešli do trysku. Nad útočící vlnou jezdců zněl sharianský bojový pokřik. „Rogh i gor, hon a smrt!“ Abarhil cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Cítil pod sebou svalnaté tělo hřebce tepajícího silnými kopyty zem. Koutkem oka kolem sebe viděl skloněné jezdce, jak míří dlouhými kopími vpřed. Nad vším bouřilo válečné heslo Sharianů vyluzované stovkami hrdel. Řada nepřátel se rychle blížila. Již byl schopen rozeznat jednotlivé postavy v jednolité nepřátelské mase. Ano, jsou tam Katawdové, ale zahlédl i černá těla bojovníků z jihu. Náhle se před nepřátelskou řadou objevila řada lučištníků, kteří zaklekli a napnuli své luky. Na jakýsi jemu neznámý signál začala první řada Sharianů brzdit, jezdci táhli zpět uzdy svých koní a potom náhle celá první řada udělala půlobrat vpravo, aby se postavila k nepřátelům levým bokem, kde jezdci drželi velké oválné štíty, které kryly jejich postavy a částečně i koně. Abarhil jedoucí ve druhé řadě jen stěží zvládl Ghamira, aby v plném trysku zabočil. Přesto se nevyhnul lehké srážce s jezdci kolem, během níž ztratil svou koženou čapku. Pozdě provedený obrat jej vynesl před útočící řadu.
Y Ekram seděl na koni a díval se na dlouhou řadu nepřátelských jezdců, která stála seřazená na obzoru. Zkušeně odhadl, že jich nebude více jak pět set, tedy přibližně polovina počtu, kterému velel on sám. Rychle přelétl očima své řady. Na křídlech lehká nogaimská jízda, které se podařilo před několika dny nepozorovaně proklouznout pod příkrovem noci kolem hradeb tvrze. Byl na tu lest jaksepatří hrdý. Nechal obalit kopyta koní hadry a po jednom, po dvojicích, či malých skupinkách pak dvě stě nogaimských jezdců převádělo svoje koně přímo pod hradbami tvrze. Přálo jim štěstí, protože byla temná noc a přišla noční bouřka, v těchto oblastech tak neobvyklá, jež svým hřměním překryla nevelký hluk, který způsobovali. Střed jeho sestavy tvořili Katawdové a Rutiové, kteří vystoupali po srázných, uzoučkých a nebezpečných stezkách ve strmých svazích. Tak splnil úkol, jenž dostal od Chesaye, uzavřít obránce uvnitř tvrze. S posilou, která dorazí přes průsmyk tak rychle, však on ani Chesay nepočítali. Bylo to o to nepříjemnější, že moment překvapení, se kterým ve svých plánech počítali, se nekonal. 332
Starostlivě přehlédl své řady. Ano, má dvojnásobnou převahu, ale na koho se může opravdu spolehnout? Nogaimská jízda? Jistě, ta má bojové zkušenosti. Ale co ti divoši, Katawdové a Rutiové? Odolají jejich řady náporu jízdy? Nařídil části nogaimských jezdců, aby sesedli a vmísili se mezi pěší ve středu sestavy a tak ji posílili. Ze svahu se k němu donesl hluk a bojový pokřik. Vlna útočníků se dala do pohybu. Ekram se díval na blížící se řadu jezdců. Útočí spořádaně a drží řadu. Jsou to zkušení válečníci a nikoliv rváči jako třeba Katawdové, kteří byli pověstní svou surovostí, ale i svou neochotou podřídit se jakémukoliv velení. Nervózně přehlédl dlouhou řadu pěšáků. Vůbec si nebyl jistý výsledkem. „Držte řadu! Lučištníci dopředu!“ Černí lučištníci Rutiů se na povel svých velitelů protáhli mezi ostatními opěšalými bojovníky. Útočící řada přešla ze cvalu do trysku. Útočí ze svahu, ten nápor ti divoši nevydrží, pokud je nezastaví šípy Rutiů. „Luky připravit!“ Rutiové natáhli své dlouhé luky. Ekram už rozeznával v jednolité mase útočníků jednotlivé jezdce. „Střílejte!“ Ještě než vzlétly první šípy, provedla útočící řada jezdců ukázkový půlobrat vlevo a změnila se v řadu podélně pádících jezdců krytých velkými štíty. Většina šípů se od nich neškodně odrážela. Ekramův zrak však upoutal jezdec, který vybočil ze souvislé řady útočících válečníků a nekrytý štítem pádil tryskem podél dlouhé řady jeho mužů. Šílenec, pomyslel si Ekram, ale když se podíval pozorněji, cítil, jak přes jeho záda přeběhl mráz. Ten jezdec byl prostovlasý a kolem hlavy mu vlály dlouhé světlé vlasy. Ekramovi prolétlo hlavou staré polozapomenuté proroctví jeho báby. „Střez se, Ekrame, hněvu muže-lva, protože nebude-li stát na tvé straně, padneš na věky do stínů.“ Ekram, který v životě neviděl člověka se světlými vlasy, krátkou chvíli nevěřícně zíral na jezdce, jenž se drze a vyzývavě hnal podél dlouhé řady jeho mužů. Obrátil se na několik lučištníků kolem sebe a ukázal na cíl. „Sražte ho. U Lathana, dolů s ním!“
Y Z nepřátelské řady se vznesl mrak šípů, které začaly dopadat na sharianské řady. Jak v tom okamžiku Abarhil zalitoval, že odmítl sharianský štít. Přikrčil se co nejvíce ke koňskému hřbetu a naklonil se na jeho pravou stranu, aby se za hřebcovým tělem alespoň částečně kryl před dopadajícími šípy. Ucítil, jak se nějaký šíp odrazil od jeho zbroje, další prolétl těsně kolem jeho hlavy. Potom si uvědomil, že Ghamirův krok ztratil rytmus. Kůň klopýtl a po několika dalších krocích, zasažen několika šípy, se hřebec zřítil k zemi. Na poslední chvíli Abarhil vytáhl nohy z třmenů a pokusil se odrazit od koňského hřbetu, aby neskončil pod padajícím tělem. Cítil, jak jej tvrdý náraz vymrštil do vzduchu. ‚Jen ať neskončím pod kopyty některého z koní,‘ blesklo mu hlavou. Letěl vzduchem a měl pocit, jako by jej něco nadnášelo. ‚Nevana?‘ Následoval tvrdý dopad a Abarhilovo tělo udělalo několik kotrmelců. Cítil, že mu prudký náraz vyrazil z ruky dlouhé sharianské kopí. Najednou vše utichlo a zůstal otřesený ležet na břiše. Nějakou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se vlastně stalo a začal znovu vnímat své okolí. Dusot sharianských koní již slábl a ztrácel se v dálce. Nemůže tady jen tak ležet, napadlo ho. Pomalu zahýbal jednou nohou, pak druhou a poté i oběma rukama. Vypadalo to, že nohy a ruce má v pořádku. Opatrně zvedl hlavu. I to šlo bez bolesti. Opřel se tedy o lokty 333
a rozhlédl se. Ležel v nevelké prohlubni, kam jej vymrštil prudký pád. Pokusil se povylézt k okraji. Sykl bolestí a ucítil bodavou bolest v boku. Asi pohmožděná žebra. Tak přece jenom nebyl ten pád bez následků. Vykoukl přes okraj prohlubně a rozhlédl se. Na pláni leželo několik desítek koňských a lidských těl. Nebyl tedy jediný, koho sprška šípů srazila v divoké jízdě. Viděl několik sharianských válečníků, kteří se obtížně zvedali ze země zrovna jako on. Kde jsou ostatní? Ohlédl se. Ve vzdálenosti čtvrt míle, mimo dostřel šípů, bylo vidět vlnící se řadu sharianských jezdců, kteří se seřazovali k dalšímu nájezdu. Otočil se zpět. Viděl, že z jednolité řady nepřátel se oddělilo několik desítek bojovníků, kteří vyrazili směrem k padlým koním a mužům. Jejich záměr byl jasný. Dorazit ty, kteří přežili pád z koně. Namátkou sáhl k pasu, jestli neztratil svůj meč. Ruka se zarazila o hlavici jílce. Pocítil uspokojení. Není bezbranný. Zvedl se, poklekl na jedno koleno, jednou rukou tasil dlouhý meč a druhou si přetáhl přes hlavu toulec s lukem, který mu překážel při vstávání. Opřel se volnou dlaní o zem a namáhavě se zvedl na nejisté nohy. Udělal několik zkoumavých kroků a cítil, jak se mu pomalu vrací síla a jistota. Vlevo od něj dorazilo několik Katawdů k osamocenému sharianskému válečníkovi. Jen krátkou chvíli odolával jejich náporu, než jej srazil mohutný válečný kyj. Ozval se vítězný pokřik. Vpravo se shlukla dvojice Sharianů zády k sobě a již úspěšněji odráželi útok pětice Katawdů. Abarhil vylezl z prohlubně a rozběhl se k bojující skupince. Cestou několikrát vykřikl sharianské heslo, aby na sebe upoutal pozornost. Dvojici sharianských válečníků se mezitím podařilo srazit jednoho ze soupeřů, a tak nyní stáli pouze proti čtveřici nepřátel, které drželi v bezpečné vzdálenosti pomocí svých dlouhých kopí. Od skupiny se oddělil mohutný katawdský bojovník a vyrazil vstříc Abarhilovi. Byl o hlavu menší než on, ale ramena měl skoro dvojnásobná. Hlavu zdobenou drdolem vlasů nesl silný býčí krk a mohutné dlouhé paže svíraly malý dřevěný štít a mohutný válečný kyj. Tvář i tělo měl pokryté tetováním, které působilo skutečně hrozivě. Popošel vstříc Abarhilovi, potom se rozkročil na krátkých pevných nohách a začal točit svým velkým kyjem. Abarhil si uvědomil, že tohle nebude jednoduchý soupeř. V duchu ho zkoušel odhadnout. O šermu nemá ani potuchy, ale ta jeho síla bude obrovská. Musím ho donutit k výpadu, aby se odkryl. Přešel tedy do chůze a ve střehu došel až na dosah mohutného kyje. Začal soupeře obcházet z pravé strany, kde Katawda držel nevelký štít. Doufal, že soupeři ztíží útok válečným kyjem. Ten jej však překvapil tím, jak rychle se pootočil na krátkých nohách, a zvedl mohutnou paži i s kyjem, aby dlouhým půlobloukem zaútočil Abarhilovi do boku a zad. Ten se překvapený nečekaným výpadem vrhl vpřed a na poslední chvíli se kotoulem vyhnul smrtící ráně. Kyj dopadl do místa, kde ještě před chvílí stál. Po dopadu se Abarhil pružně postavil a uchopil meč oběma rukama rozhodnutý využít délku své čepele a udržet si bezpečnou vzdálenost od hrozivého mlatu. Tentokrát zaútočil on a vedl silný sek ze strany proti útočníkovi, který na svou ochranu zvedl malý štít. Abarhil vložil do úderu velkou sílu, ale účinek, který úder měl, jej překvapil stejně jako jeho soupeře. Čepel rozetnula dřevěný štít, jako by to byla dětská hračka, a s rozlomeným štítem skončila na zemi i Katawdova paže od lokte dolů. Ten se nejdříve podíval ohromeně na zmrzačenou paži, a potom bolestivě zařval. Abarhil odskočil a překvapeně zíral na zkrvavenou čepel, kterou držel skloněnou před sebou. Co je to za ostří, které dokáže něco takového, prolétlo mu hlavou, ale jeho soupeř jej nenechal dlouho přemýšlet. Šílený bolestí a vztekem se znovu vrhl na Abarhila, mlat držel zdravou rukou nad hlavou, útočil shora dolů. Abarhil vykročil přední nohou do strany, poté přitáhl zadní a nacvičeným půlobratem stokrát zopakovaným v šermířské 334
škole se vyhnul ráně a dostal se soupeři do zad. Potom obrat dokončil a konec čepele oddělil protivníkovu hlavu od trupu. Tělo ještě kraťoučký okamžik stálo na rozkročených nohách a potom se zřítilo k zemi. Abarhil vyrazil vítězný výkřik. Jeho první vítězství, první soupeř, kterého srazil v boji k zemi. Výhra mu dodala sebedůvěru a mnohem jistěji se vrhl naproti dalšímu protivníkovi. Byl to opět katawdský válečník, tentokrát vyzbrojený obouruční válečnou sekerou. Držel ji v obou pažích a máchal jí kolem sebe. Abarhil jej vylákal k útoku stejně jako předchozího soupeře a stejným půlobratem se ráně vyhnul. Tentokrát však svůj půlobrat nedokončil. Když sekera dopadla na zem, dříve než ji válečník stačil znovu zvednout, sekl Abarhil po násadě, kterou držel jeho protivník v rukou. Přestože byla násada okovaná, přeťalo ji vynikající ostří meče, jako by se jednalo o stvol rákosu. Překvapenému soupeři zůstala v rukách pouze krátká násada, kterou se pokusil odrazit následující Abarhilův výpad. Marně. Čepel našla svůj cíl a zabodla se mu do prsou. I dvojice sharianských bojovníků byla úspěšná, protože mezitím padl další útočník kopím jednoho z nich a zbylý Katawda se otočil a uprchl sám. Nad válečným polem se opět rozlehl hlasitý bojový pokřik. Abarhil se ohlédl. Dlouhá řada sharianských jezdců nad nimi se znovu dala do pohybu. Začala další vlna útoku. Bylo třeba se rychle ukrýt, než je smetou kopyta vlastních koní. Rozhlédl se, jen pár desítek kroků za nimi bylo několik velkých kamenů, mezi kterými rostly jakési trnité keře. To žádný kůň nepřeskočí, to budou muset oběhnout. Rychle křikl na své dva druhy a ukázal na hromadu kamenů. Ihned mu porozuměli. Nastal závod s časem. Rychle vyrazili k balvanům, ale mnohem rychleji se řítila po skloněné pláni masa koňských těl. Sotva se stačili skrýt za jednotlivé kameny, když se kolem nich přelila dunící lavina koňských kopyt. Tentokrát Shariané neuhnuli a přes spršku šípů vrazili do nepřátelské řady. Ta se pod náporem koňských těl prolomila. Střed pole se změnil v bojiště, kde spolu zápasily stovky bojovníků, muž proti muži. I Abarhil a jeho společníci se vrhli za útočící řadou, aby se zapojili do boje. Shariané sice prolomili střed nepřátelské sestavy, ale cesta k pevnosti ještě nebyla otevřená. Jejich soupeři kladli tvrdý odpor a obě křídla se stahovala, aby podpořila střed sestavy a uzavřela cestu k pevnosti. Vypadlo to, že ani tento útok nebude úspěšný, ale vtom přišla nečekaná pomoc. 335
Dawigelarův syn Zerilar, který sledoval boj z hradeb pevnosti, nařídil výpad do týla bojujících nepřátel. Na sto padesát sharianských jezdců z pevnosti zaútočilo do zad nepřátelské sestavy. Teprve tento úder konečně zlomil její odpor. Nastal všeobecný úprk. Katawdové, černí válečníci i několik desítek Orofantarů, kteří se boje zúčastnili, se rozprchli do stran po pláni. Shariané, ač početně slabší, tak na krátký čas ovládli bojiště. Abarhilovi se podařilo odchytit jednoho z koní, kteří pobíhali bez pána po bojišti posetém těly. Nasedl na něj, aby se vrátil na místo, kde padl Ghamir. Nemusel hledat dlouho. Hřebec ležel na boku, a když u něj Abarhil sesedl, aby sebral svůj vak, luk a toulec, zvedl pomalu hlavu a tichounce zaržál. ‚On ještě žije,‘ prolétlo Abarhilovi hlavou. Cítil, jak mu ztěžkly nohy a přeběhl mu mráz po zádech. Pomalu poklekl a vzal koňskou hlavu do klína. Pln lítosti neměl daleko k slzám. Bezradně hladil koňskou hlavu. Tak jej našel Durghan, který jej mezitím hledal po celém bojišti. „Astoghár je tvým ochráncem, Roghídane. Jaké štěstí tě vidět! Zahlédl jsem tě při prvním útoku padnout a ty žiješ! Nezraněn? Musíš být miláčkem bohů.“ Abarhil zvedl hlavu a se zoufalým výrazem odpověděl: „Já ano, ale on už je na odchodu!“ a sklonil svou hlavu k hlavě Ghamirově. Durghan seskočil z koně, došel k Abarhilovi a položil mu ruku na rameno. „Netruchli, Roghídane. Byl to válečný kůň a splnil svůj úkol. Vím, je to těžké ztratit přítele, ale jsme ve válce a tento den patří smrti. Pojď!“ Odvedl jej stranou, potom se ke hřebci vrátil, vytáhl z pouzdra na prsou dýku a krátkým pohybem ukončil jeho utrpení. Vrátil se k druhovi a vzal jej za rameno. „Jsem rád, že jsem tě našel. Nevana i otec mi kladli na srdce, abych na tebe dohlédl. Když jsi mi zmizel při prvním útoku, už jsem příliš nedoufal. Jen málokdo přežije ve zdraví pád z koně v plném trysku. Ale teď si musíme pospíšit, Roghídane. Shariané už se stahují do pevnosti a její brány se za pár okamžiků zavřou! Pojeď! “ Rychle nasedli na koně a vyrazili tryskem k pevnosti. Většina sharianských jezdců již byla uvnitř a nyní se k bráně stahovali opozdilci a bojovníci, kteří doprovázeli své raněné druhy. Oba tak byli v poslední skupince sharianských jezdců projíždějících bránou, která se za nimi s třeskotem zavřela.
Y Když Abarhil projel branou a ocitl se na rozlehlém prostranství uvnitř hradeb. Durghan jej zavedl k ohradám, kde odsedlali koně a zahnali je dovnitř. Společně došli k jednoduchým kruhovým chatám poblíž hradeb, kde si v jedné z nich Abarhil mohl uložit své věci. Potom jej Durghan opustil s tím, že chce vyhledat otce a bratra. Abarhil využil tuto chvíli osamění k obhlídce pevnosti. Již při prvním pohledu bylo zřejmé, že se jedná o rozsáhlou tvrz, postavenou velmi důmyslným způsobem, který v plné míře využil možností, jež nabízela příroda. Pevnost byla obepnuta kruhem hradeb v délce, kterou Abarhil odhadl na půl míle. Hradby vysoké přibližně čtyřicet stop byly postaveny z obrovských kamenných kvádrů vytesaných z tmavého sopečného kamene. Bylo obdivuhodné, jak dokonale dokázali tajemní stavitelé tyto kameny sesadit. Abarhilovi to připomnělo skvělou kamenickou práci, kterou kdysi obdivoval při své první plavbě do Osttaru. Že by i tato pevnost byla dílem stejných rukou jako staroslavný Osttar? Ale kde by se tady daleko od moře vzali dávní mořeplavci? Pak se mu však vybavily trosky starého města severně od Nirruchu a Oghlarovo vyprávění o vymírajícím národě, který nalezli Chyrrkhanové po svém příchodu do Anghiru. 336
Uvnitř rozlehlého prostranství stála zvláštní kamenná stavba, snad jakýsi prastarý chrám. Nedaleko od něj byla velká kamenná nádrž, zásobník na vodu, který byl, jak později zjistil, zásobován důmyslným vodovodem beroucím vodu z divoké říčky protékající přímo kolem tvrze. Kromě hradeb to bylo vše, co zde po dávných stavitelích této pevnosti zůstalo. Shariané si upravili volné prostranství uvnitř hradeb podle svého. Byly zde rozsáhlé ohrady pro koně a dobytek, který sloužil jako živá zásobárna potravin. U stěn pevnosti byly postaveny stáje, velké dřevěné stodoly, sýpky na zásoby a dále pak řady kruhových chýší, kde byly ubikace pro ostrahu pevnosti. Když se Abarhil díval na všechny ty dřevěné stavby, připadalo mu, že sem nepatří, jako by byly z jiného světa. Působily křehce ve srovnání s důkladností kamenných staveb. Setkávaly se zde dvě kultury, dva světy, které nemohly být odlišnější. Národ z travnatých anghirských plání, který vyrážel do bitvy oblečen v kůži a zdoben pery, a svět dávných tajemných kameníků, jejichž umění předstihovalo vše, co doposud viděl a znal. Když si prohlédl vnitřek pevnosti, vystoupal na mohutné hradby. Ty byly u paty široké přibližně deset stop a nahoře pět stop, z čehož dvě zabíralo cimbuří, které lemoval chodník o šířce jednoho sáhu. Z hradeb viděl, že pevnost má skutečně pouze jedinou bránu, která byla obrácená na západ k sharikarskému sedlu. Na jižní straně lemovalo hradby koryto divoké horské říčky, na severu se pevnost přimykala k vysoké rozeklané stěně soutěsky. Protože to bylo místo, které by nepřítel mohl obsadit a shora ohrožovat obránce tvrze, byl hřeben soutěsky rovněž osazen hradbou, kterou směrem na západ ukončovala mohutná kulatá věž. Té se říkalo Togiana a sloužila jako strážní věž. Když zadýchaný Abarhil vystoupil po dlouhých strmých schodech vytesaných do skály až na její ochoz, otevřel se mu působivý pohled na okolní kraj. Při pohledu shora bylo zřejmé, že tvrz byla bránou do soutěsky, která spojovala darligrotskou pláň s Urughirem. Soutěsku vymlela divoká říčka Bôggur, která stékala ze sharikarského sedla. Soutěska nebyla v tomto místě širší než nějakých tisíc stop. Více jak polovinu této šíře zabírala pevnost, zbytek divoké rozbrázděné a neschůdné koryto řeky. Mezi hradbami a korytem řeky byla úzká dlážděná silnice. Z ochozů hradeb mohla posádka pevnosti hlídat a střežit jakýkoliv pohyb na této cestě. Aby tato ostraha byla opravdu dokonalá, vystavěl neznámý stavitel uvnitř koryta říčky tři štíhlé věže, které nahoře spojil klenutými můstky s korunou hradeb. Každý, kdo chtěl projet po kamenné silnici na západ nebo východ, musel projít pod těmito můstky, vystavuje se tak na milost a nemilost strážcům pevnosti. Po zevrubné prohlídce musel Abarhil uznat, že Dar Uru Awrakh je dokonale promyšlené stavitelské dílo. Ani Minalront v rodném Merélosu nebyl tak dokonale promyšlen a vystavěn. Z výšky několika set stop mohl sledovat pohyb v táboře nepřátel, a tak si dal tu práci, aby alespoň přibližně spočítal počet stanů. Z něj odhadl počet bojovníků na necelý tisíc. Bojovali tedy s více jak dvojnásobnou přesilou. Podle toho, co slyšel před několika dny na Sorganově radě, to však byla necelá pětina armády, která se jako potopa valila na Anghir. Obešel věž a zkoumavě se podíval do plání, jež byly vidět na východě. A skutečně. Daleko na obzoru byla patrná oblaka prachu, která vířil hlavní voj nepřátel. Byl na věži již docela dlouho, když tam dorazil i Sorgan s několika dalšími náčelníky a starším synem Zerilarem, který vypadal jako jeho věrná kopie. Stejně vysoký, silný muž s ostře řezanými rysy. Abarhil si uvědomil, že jak byl Zerilar podobný otci, tak mladší Durghan stejně jako Nevana se podobali spíše matce. Sorgan Abarhila oslovil: „Tak už si vítěz nad hargorem prohlédl tvrz Sharianů? Co na ni říkáš?“
337
Abarhil se rozhlédl kolem, jako by chtěl ještě jednou vše přehlédnout. „Dokonalé! Jedním slovem mistrovské dílo. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“ Zerilar stojící vedle otce s úsměvem přikývl. „Ano, Dar Uru Awrakh je nejmocnější pevnost v Anghiru, které se nevyrovná ani královský hrad. Ale vidělo ji jen velmi málo očí. I mezi Shariany jsou to jen nemnozí. Co se týče ostatních, ještě do ní nevkročila noha jiného chyrrkhanského bojovníka než Shariana. “ „Myslím, že je nedobytná, nedokážu si představit vojsko, které by dokázalo zdolat tyhle hradby,“ řekl Abarhil a ukázal dolů na věnec hradeb. „Každá pevnost je jen tak silná, jak odhodlaní jsou její obránci. A to vojsko, které vyzkouší pevnost jejich hradeb, brzy uvidíš. Tam na východě už se blíží předvoj!“ vstoupil do hovoru Roghian, velitel Vlčích vojáků, a ukázal na stále větší a tmavší oblak nad plání, která se rozkládala, kam až oko dohlédlo. Všichni se při těch slovech obrátili na východ a sledovali znepokojivý obraz. Sorgan se obrátil na syna. „Ty znáš ten kraj. Kdy myslíš, že dorazí k pevnosti?“ Zerilar pokrčil rameny. „Těžko říct, na dálku neodhadnu, jak rychle postupují, ale myslím, že čelo dorazí již v noci a hlavní voje potom ráno a během dne.“ „Kolik jich je?“ zeptal se Abarhil. Zerilar se jen ušklíbl a potřásl hlavou. „Kolik? Kdoví. Určitě dost na to, aby nás tady uzavřeli na dlouhé týdny, a nepřijde-li pomoc zvenčí, potom na věky.“ „A zásoby má pevnost na jak dlouho?“ „Pro základní posádku, ale tu tvoří tak dvě stě mužů, na celé léto, ale dnes je nás tu skoro trojnásobek. Myslím, že dva nebo tři měsíce vydržíme!“ „Dva až tři měsíce? Chceš říct, že tady můžeme být zavření čtvrt roku?“ podíval se na něj nevěřícně Abarhil. Vybavil se mu v tom okamžiku domov a rodiče, kteří čekají na jeho návrat. Ani ve snu netušil, že tato výprava by mohla trvat tak dlouho. S trpkostí si vzpomněl na Lominasova slova. „Jestli tvůj přítel splní svůj slib a vyburcuje Erighany k pomoci, bude to jistě trvat nejméně měsíc, než se sebere vojsko a dorazí k Meri Ochiru. Potom musí překročit Shari Kar a to velké armádě může trvat i týden. Když dorazí pomoc do dvou měsíců, můžeme být spokojeni. A po tu dobu musíme pevnost udržet, protože oni nebudou sedět a čekat,“ pravil Sorgan rozhodně a nepřátelsky se podíval na obrovitý oblak věštící příchod hlavního voje. „Pojďme se připravit. Musíme pevnost udržet. Co říkám udržet. Musíme jim zabránit, aby jich větší množství prošlo po silnici na západ. Potom by mohli obsadit Shari Kar a sem by už nikdy žádná pomoc nedorazila.“ „Jak se tam dostal ten předvoj, se kterým jsme se utkali dnes?“ zeptal se Durghan. „Překvapili nás, přišli v noci v tichosti, zrovna byla bouřka, takže než stráže vyburcovali posádku, stačila jich část bezpečně projít pod můstky,“ odpověděl zarmouceně Zerilar, „byla to velká chyba, ale nečekali jsme je.“ „A ti ostatní? Je jich tam skoro tisíc. Zkoušel jsem to spočítat,“ přidal se zvědavě Abarhil. „Ti překonali stěny Darli Grotu stranou pevnosti. Jsou tam místa, kde se dá vylézt, ale dokáží to pouze pěší. Koně ani vozy tam neprojdou!“ „Takže pěší projdou? Když prošli Katawdové, mohou projít i další a vyrazit nahoru do průsmyku?“ přidal se znepokojený Sorgan. „Ano, přes Darli Grot mohou projít i další, ale nevím, jak by nad pevnost dostali dost zásob, když udržíme silnici. A vyrazit nahoru do hor bez zásob není jednoduché, to víte sami. Až k Meri Ochiru na žádné zásoby nenarazí. Když vystoupí na Shari Kar budou se muset brzy vrátit, tam bez pravidelného přísunu jídla nevydrží více jak den nebo dva.“
338
„Dost řečí, jdeme dolů. Musíme se poradit, co můžeme udělat proto, aby po silnici pod můstky neprošla ani myš,“ řekl rozhodně Sorgan a celá skupinka se pustila do obtížného sestupu. Na věži zůstala pouze stráž, která sledovala pohyby nepřátel. Další den hned po probuzení vyrazil Abarhil společně s Durghanem na hradby a odtud na Togianu. Ochoz věže byl plný diváků, takže jim chvilku trvalo, než se protlačili k východnímu okraji. Pohled, který se jim ukázal, byl ohromující. Obrovský nepřátelský tábor se rozléval jako potopa před východním vchodem do soutěsky a další a další oddíly přicházely. Soutěska byla čtvrt míle dlouhá a tato nevelká vzdálenost bránila tomu, aby se obě vojska spojila. Oba se zaraženě dívali na moře nepřátel. První promluvil Durghan. „Něco podobného ještě žádné oči v Anghiru neviděly. Když jsem viděl Dar Uru Awrakh, byl jsem si jistý, že pevnost udržíme, ale když vidím tu záplavu, tak opravdu nevím. Co myslíš ty?“ „Nevím,“ pokrčil rameny Abarhil a se znepokojením a obavami se rozhlížel kolem. „Je to horší, než jsem si to dokázal představit ve svých nejdivočejších snech. Ale jedním jsem si jistý, jestli se tahle záplava přelije přes Shari Kar, už ji nic a nikdo nezastaví a svobodný Anghir zanikne. Pevnost prostě musí vydržet!“ Durghan dívaje se na nepřátelský tábor, s pevně sevřenými rty přikývl. Potom se však jeho tvář jako mávnutím křídla změnila, usmál se na Abarhila a řekl: „Nebudeme se trápit. Dnes pevnost stojí a co bude zítra, o to ať se postarají bohové. Pojď, jdeme se najíst.“ Odpoledne vyhlásili stráže poplach, protože po silnici se blížil velký oddíl nepřátel. Jednalo se o semknutý oddíl pěšáků čítající několik set mužů. Jejich úkolem bylo projít kolem pevnosti a posílit západní ležení. Po stranách oddílu šli válečníci s velkými štíty, které téměř zakrývaly jejich postavu. Uprostřed byli Katawdové s menšími kulatými štíty zvednutými nad hlavu. Na pochodující oddíl se z hradeb snesla sprška střel. Přes krátkou vzdálenost však nebylo jednoduché trefit se do mezer mezi pevně semknutými štíty. Přes občasné ztráty tak oddíl postupoval zarputile dál. Teprve když se dostal pod můstky, jeho postup se zastavil. Na pěšáky se snesla sprška kamení, která rozbíjela zdvižené štíty. Sestava se rozpadla a postup se změnil ve zmatený ústup. To byl ten správný čas pro lučištníky na hradbách. Abarhil si připadal téměř jako na cvičišti v rodném Merélosu. Nebylo možné minout. Za krátký čas ležela na přístupové cestě k pevnosti téměř stovka bezvládných těl. První úspěch zvedl všem obráncům náladu. Budou-li mít dostatek střel a kamení neprojde, po silnici živá duše. V následujících dnech odráželi obránci z východního směru i několik pokusů o útok denně. Ačkoliv byl nepřítel nápaditý a zarputilý, rozbíjel se jeden pokus za druhým o dobře hájené zdi pevnosti. Válečníci se západního tábora ji nemohli v podstatě ohrozit, protože neměli k dispozici žádné žebříky ani obléhací stroje, kterými by se mohli pokusit rozbít bránu. Tuto výbavu měl pouze hlavní voj armády, ale pro něj bylo nemožné tyto věci úzkou soutěskou dopravit k hradbám pevnosti. Obránci tak odrazili během dvou týdnů všechny pokusy o zteč, během kterých jejich soupeř ztratil stovky mužů. Na rozdíl od nich ztráty obránců nepřesáhly dvacet mužů a přibližně stejný počet bojovníků byl zraněný. Po nějakém čase pokusy o zdolání hradeb z východu opadly a kolem pevnosti zavládl klid, přerušovaný občasnými výpady, které měly zkoušet pozornost obránců.
Y Koncem třetího týdne přišel znepokojený Zerilar s tím, že stráž na Toginai zjistila, že v západním táboře přibývají jezdci, a dokonce zahlédli i nějaké 339
soumary. To mohlo znamenat jediné. Nepřítel objevil nějaký průchod v Darli Grotu, kterým začaly na západ proudit posily. To bylo znepokojující. Pokud by to byla pravda, mohl by nepřítel brzy přesunout do západního tábora dost jezdců a zásob, aby vyrazil k průsmyku. Tím by pevnost odřízl od případné pomoci a statečný odpor obránců by ztratil smysl. Všichni se shodli, že je třeba zjistit, co se v nepřátelském táboře opravdu děje. Vyslat zvědy bylo však nesmírně riskantní, protože pevnost kromě hlavní brány neměla žádný jiný východ. Několik odvážlivců se v noci pokusilo slanit hradby, ale žádný z nich se nevrátil. Abarhil mezitím bloumal po pevnosti a přemýšlel. Dar Uru Awrakh je dokonalé dílo pevnostního stavitelství promyšlené do nejmenší podrobnosti. Nechtělo se mu věřit, že by její stavitel neumožnil posádce opuštění pevnosti jiným způsobem než jedinou bránou, která zde byla. Ale ať hledal, jak chtěl, nikde nebyla žádná výpadová branka, žádná podzemní chodba, nic. Durghanovi řekl, že je přesvědčený, že pevnost musí mít nějaký další východ. Vysvětloval mu, že každý hrad, tvrz v jeho vlasti má vždy skrytý východ a jistě musí být i tady. Durghan jen krčil rameny. Když šli za Zerilarem, ten jen nevěřícně vrtěl hlavou. Shariané obývají pevnost již několik generací a nikdo nikdy neobjevil ani náznak něčeho takového. Abarhil se však nevzdával. Společně s Durghanem obešli celé hradby, prozkoumali každý kout volného prostranství. Abarhil se ponořil i do cisterny, aby prozkoumal, není-li nějaký vchod skrytý pod hladinou. Nic neobjevil. Jako poslední zůstala budova uprostřed pevnosti. Bylo to místo, které Abarhil navštívil jen krátce, protože Shariané jej využívali jako zbrojnici a sklad. Když do ní vstoupili, Abarhil se zastavil a zkoumavě prohlížel rozlehlý prostor. Vnitřek budovy byl kruhový a zakrytý dokonalou kamennou klenbou. Stát v Merélosu, byl by to div světa, pomyslel si v duchu Abarhil. Jistě by sloužil jako chrám. „Chrám?“ šeptal si pro sebe, „ano musí to být chrám. Ale kde je tady prostor pro uložení modlitebních předmětů? To je divné? Něco takového tady přece musí být!“ Uprostřed oválného prostoru však stál pouze jakýsi kamenný podstavec, který sloužil jako oltář nebo obětní místo. Vydal se tedy na obhlídku podél obvodových zdí. Pozorně prohlížel a zkoumal každou maličkost. Až na opačné straně proti vchodu konečně něco objevil. Byl zde velký kamenný rám, který by mohl být rámem dveří, kdyby nebyl vyplněný velkým kamenným monolitem. Podrobně zkoumal kamenný lem, zanesený za dlouhá staletí prachem. Když jej setřel dlaní, narazil na jakési znaky. Připomínalo to staré písmo. Začal si je pozorně prohlížet. Ano, je to písmo! Ale odkud pochází? Vzpomněl si na svého učitele, který jej během hodin jazykových cvičení nutil procvičovat čtení znaků starého osttarského písma, jež obsahovalo znaky, které prý pocházely až ze zaniklé Dairany. Vybavilo se mu, jak ty nezáživné a obtížné hodiny nesnášel. „Durghane! Něco jsem objevil,“ zavolal na druha, který obcházel prostor z opačné strany. Ten se rychle otočil a přiběhl k Abarhilovi. „Cože! Co jsi našel?“ „Tady, podívej. Myslím, že to jsou dveře,“ řekl Abarhil a ukázal na kamenný rám. „Dveře?“ udiveně pronesl Durghan a zklamaně se na něj podíval. „Ty vidíš dveře? Já vidím jen kamennou stěnu! Tys, příteli, špatně spal?“ Abarhil se nenechal jeho posměchem vyvést z míry. „Podívej se, tady na ty znaky po obvodu toho rámu, to je písmo. Staré, moc staré.“ Durghan se na něj udiveně podíval. „Písmo? Co je to? Nevím, co to znamená. Vidím tam stopy. Vypadá to jako malé stopy, které zanechá had nebo stepní kur.“
340
Abarhil na chvilku přerušil své pátrání a rozpačitě se na svého druha podíval. Zas ten samý problém, jaký měl už se Súrwanem. Jak má vysvětlit těmto lidem, co znamená písmo? „Máš pravdu, je to jako stopy, ale ty stopy mají svůj skrytý význam. Tak jako ty ze stop vyčteš, kdo po stezce prošel, tak já z písma poznám, co tím chtěl ten, kdo ho vytvořil, říci.“ Abarhil se vrátil k prohlídce znaků. Vytesané znaky byly stále dobře čitelné, a tak po nich přejížděl prsty a snažil se rozpomenout na zapomenuté lekce. „To je velké tajemství a velké umění uchovat slova do kamene a opět je z něj vyvolat,“ řekl Durghan s úctou a s bázní sledoval svého druha. „Neznám žádného brina, který by dokázal něco podobného.“ „To máš pravdu, brinové to neumí, ale není to zas tak velké umění, jak to vypadá. Naučit se to může každý, jen to chce dostatek píle, snahy a dobrou paměť, ale to je právě to, čeho se mi, jak se obávám, nedostává. Už je to tak dlouho.“ Abarhil zklamaně udeřil pěstí do stěny a otočil se k druhovi. Ten se zvědavě zeptal: „A co říká kámen?“ „To právě nevím. Už jsem ty znaky dlouho neviděl, nevzpomínám si. Asi to nedokážu přečíst,“ zklamaně odpověděl Abarhil. Durghan se na něj podíval. „Myslím, že Roghídan nemá dost trpělivosti. Durghan byl minulý rok s bratrem na lovu v urughirských pláních a navštívili jsme i fanghirskou poušť. Žijí tam zvířata, která jsme nikdy neviděli. Také jsme narazili na neznámé stopy, kterým jsme nerozuměli. Každá stopa je jedinečná a patří jen jednomu zvířeti, ale některé stopy se navzájem podobají. Stopy damriho jsou velmi podobné stopě horské kozy. Když znáš dobře jednu, můžeš odhadnout, co znamená ta, kterou jsi nikdy neviděl.“ Abarhil se chvíli na druha díval. Má pravdu, příliš rychle to vzdal. Kde se v těchto lidech bere ta jejich moudrost? Je tak podobný Nerúwanovi. „Máš pravdu, zkusím to znova, ale budu potřebovat více času a musím si dojít pro své věci, budu potřebovat svůj deník a něco na psaní.“ „Roghídan bude mít tolik času, kolik bude potřebovat. Nikdo ho při čtení toho..., jak tomu říkáš? ...písma nebude rušit. Lovci taky potřebují při čtení stop klid.“ Abarhil se vrátil do chýše pro svůj deník. Rozhodl se, že si některé znaky překreslí a bude hledat podobnost s písmem, které zná. Bude-li mít více času, možná si vzpomene na něco ze zapomenuté výuky svého učitele. Také si vybavil, jak si při předposlední cestě překresloval nějaké znaky v Osttaru, které našel na ruinách prastarého majáku. Přes zimu je studoval a dělal si k nim poznámky, kdoví, možná mu to pomůže. Dalších několik dní strávil Abarhil ve starém chrámu studiem znaků. Pracně doloval ze své paměti znalosti, které se tam uložily před léty během jeho výuky. Zjistil, že některé znaky se skutečně podobají těm, které objevil v Osttaru, a na některé si vzpomněl. Ač se tomu nechtělo věřit, opravdu to vypadalo, že tuto pevnost postavil tentýž národ, který zbudoval prastarý maják u pevnosti Kinbarak v osttarské zátoce. Potom musela být pevnost postavena před tak dávným časem, že o něm neexistovaly žádné záznamy kromě bájí a pověstí. Oba mladí muži propadli svému pátrání tak, že zapomněli na každodenní zápas, který se odehrával na hradbách pevnosti. Dvojnásob zajímavým se luštění stalo pro Durghana, který díky tomu pochopil, jak lze slova a věty uložit do znaků. Jeho skvělý postřeh a neotřelý pohled na věc několikrát pomohl Abarhilovi, když měl pocit, že se ocitl ve slepé uličce. Nakonec bylo jejich úsilí korunováno úspěchem. Sice se nepodařilo rozluštit celý nápis, ale porozuměli mu natolik, aby zjistili, který znak označuje skrytý zámek uvolňující veřeje dveří. 341
Otevření však představovalo další problém, protože staletí nepoužívaný mechanismus se bránil tomu, aby opět posloužil svému účelu. Zkoušeli na desku tlačit z jedné i druhé strany, ale ta odolávala jejich snaze. Teprve když použili páčidlo, kamenná deska se uvolnila a s vrzáním a neochotně se otočila kolem středu, aby odhalila věky nenavštívený prostor. Museli počkat, než se v místnosti za dveřmi vyměnil zatuchlý vzduch. Prostor za dveřmi byl malý a těsný a nebylo zde nic kromě kruhového schodiště, po kterém sestoupili do podzemí. Pod chrámem objevili velkou síň, kterou Abarhil odhadl jako prostor na uložení modlitebních předmětů. Také zde při podrobnějším průzkumu našli množství předmětů a sošek, které sloužily pro ně neznámému účelu. To, co hledali nejvíce, nenalézli však ani zde. I když ve svitu pochodní prohlédli vše velmi pozorně, nenašli ani náznak po další chodbě. Zklamaní se vraceli po schodišti zpět, když si Durghan na malém odpočívadle v mihotavém světle všiml stejného symbolu, který označoval klíč u horních dveří. Opět se jich zmocnilo vzrušení. Tentokrát dveře odolávaly jen krátce a před nimi se otevřel průzor do tmavé úzké chodby vytasené do skály. „Durghane, Maghúr je mocný. Máme to, tajná chodba, na to dám krk,“ řekl Abarhil, když spolu nakoukli do úzkého prostoru. „Jen nevím, co nás čeká na konci. A je otázka, jestli bude po těch staletích možné otevřít i ten opačný konec.“ Durghan chápavě pokýval hlavou a řekl: „Myslím, že bychom se na průzkum neměli vydat sami. Je čas, abychom se svým objevem pochlubili otci a ostatním náčelníkům.“ Když si Sorgan spolu s několika dalšími náčelníky prohlédl jejich objev, sklidili oba zaslouženou pochvalu a Abarhil obdiv za jeho znalosti. „Roghídane, jak je vidět, jsi nejenom odvážný muž, když ses dokázal postavit hargorovi, ale nosíš ve své hlavě moudrost, se kterou se nemůže měřit žádný z našich stařešinů. Poděkujme Maghúrovi, že vedl tvé kroky k tomu, abys nás doprovázel. Bez tebe bychom tuto cestu nenašli,“ řekl s uznáním Sorgan. Abarhil se zapýřil nad upřímně myšlenou pochvalou, ale opatrně namítl: „Děkuji dawigelare, tvoje chvála mě těší, ale ještě bychom se neměli příliš radovat. Zatím jsme otevřeli a zprůchodnili pouze vchod. Nikdo neví, co bude dále. Chodba může být někde zasypaná a kdo ví, zda se podaří zprůchodnit i východ.“ „Jistě, máš pravdu, Roghídane, ale získali jsme naději, a to je důležité. Připravte pochodně, ať můžeme vyrazit na průzkum chodby co nejdříve.“ Za krátký čas vyrazil do chodby tucet mužů. Skupinu vedl sám Sorgan následovaný Abarhilem a Durghanem a dále pak Roghian se skupinou Vlčích vojáků. Každý muž nesl několik pochodní, protože nikdo netušil, jak dlouhá chodba bude. Když ušli několik set stop, překvapilo Abarhila, že vzduch v chodbě téměř nezapáchá zatuchlinou jako místnost dole pod oltářem. Vypadalo to, že chodba, musí být odvětrávána, o čemž svědčil i plamen pochodní, který se vlnil v nepatrném průvanu. Chodba byla zbudována stejně důkladně jako celá pevnost, protože byla vylámaná v pevném kamenném podloží pevnosti. ‚Jestli to bude takhle pokračovat,‘ pomyslel si Abarhil, budeme mít jednu obtíž vyřešenou, protože tady zasypání chodby nehrozí.’ Po nějaké době začala chodba stoupat a nakonec se změnila v točité schodiště. „Vypadá to, že stoupáme středem skalní stěny, tuším, že na Togianu,“ řekl Abarhil svému druhovi během jedné z krátkých zastávek. Po nějaké době vstoupili do místnosti, lépe by bylo říci do jeskyně. Jednalo o přirozenou puklinu, na kterou narazili stavitelé během ražení chodby a částečně ji upravili. K jejich překvapení zde bylo šero, protože sem prorážel skulinou ve stěně paprsek slabého světla. Stěny jeskyně byly pokryté množstvím spících netopýrů a podlahu 342
zakrývala silná vrstva jejich zaschlého trusu. Pochodně některé z nich probudily a vyplašily, takže vylétli ven úzkou puklinou ve stěně. Sorgan se pokusil vyhlédnout ven. „Podle toho, co vidím, to vypadá, že jsme jen kousek pod Togianou.“ Potom se otočil a zeptal se: „Vidí někdo z vás, kam chodba pokračuje dál?“ Protože jeskyně byla rozlehlá, muži se rozdělili a za chvíli jeden z nich hlásil, že našel pokračování chodby. Chodba nyní stoupala jen velmi mírně a po určité době začala klesat. Dýchání začínalo být obtížnější a bylo patrné, že tato část chodby již žádné odvětrání nemá. Nikdo nevěděl, jak dlouho chodbou šli, když se dostali na rozcestí. Po bližším prozkoumání zjistili, že obě cesty jsou slepé. Ve skupince zavládlo zklamání. Po podrobném ohledání však zjistili, že jedna z nich skutečně končí ve skále, druhá však je ukončena dveřmi podobnými těm v chrámu, a našli i symbol, který označoval mechanismus sloužící k otevření. Nastala chvíle rozhodování, zda se pokusí dveře otevřít. Nikdo nevěděl, co je za nimi čeká, ani se nedalo předpokládat, jaký hluk jejich otevírání způsobí a koho vyruší. Sorgan proto rozhodl, že dveře se pokusí otevřít, až bude venku noc, aby se zmenšilo riziko, že se prozradí. Když se večer setmělo, rychle jak bylo v těchto krajích zvykem, a Maghúr vypustil ze své ohrady nespočet hvězd, aby ozářily tmavou noční oblohu, vyrazila nová skupina zvědů. Vedl ji Roghian a s výjimkou Abarhila a Durghana v ní byli pouze Vlčí vojáci. Kromě pochodní nesli i zbraně a zásoby. Pokud by skutečně východ našli a byl by tak ukrytý, aby jím mohli projít, měli ihned vyrazit jak poslové k Modrému jezeru, tak zvědové, aby zjistili, co nepřítel podniká. Když se po namáhavé cestě dostali ke dveřím, přišla opět chvíle pro oba mladé muže. Dveře odolávaly jen krátce. Když Abarhil ucítil, že mechanismus se uvolnil, dal pokyn ke zhašení všech pochodní vyjma jedné z nich. Poté dveře otevřel. Veřeje jen nepatrně zaskřípaly a otevřely se. První, co ucítili, byl čerstvý noční vzduch. Za dveřmi však chodba pokračovala. Pomalu a obezřetně pokračovali dále. Teprve po několika desítkách kroků před sebou uviděli otvor, za kterým zahlédli hvězdné nebe. Roghian, který šel za Abarhilem, nechal uhasit i poslední pochodeň a položil mu ruku na rameno a řekl:
343
„Roghídan svou práci dokončil, otevřel poslední dveře. Teď je řada na vlcích!“ Pokynul svým druhům, aby se neslyšně přesunuli vpřed. Za chvíli první z nich prošel vyústěním chodby ven. Když se vrátil, hlasitě řekl: „Pojďte, nikdo tu není.“ Když vyšli ven, viděl Abarhil, že vyústění chodby bylo tak dokonale zamaskované obrovskými kameny, že průrva mezi nimi mohla neznalému pozorovateli připadat pouze jako vchod do zvířecího doupěte. Potichu vyšli na nedaleký pahorek, aby se rozhlédli. Byli vzdáleni asi půl míle na sever od tvrze a nepřátelského tábora. V dálce se matně mihotala světýlka nepřátelských ohnišť. Cesta z pevnosti byla otevřená. Roghian ihned vyslal své muže na průzkum. Poslal je jak k nepřátelskému táboru, tak podél Darli Grotu, aby zjistili, kde nepřítel našel nový průchod. Abarhila čekalo loučení s Durghanem, který měl spolu s dvěma druhy vyrazit na západ do průsmyku a odtud do údolí, aby zjistil, zda posádka může počítat s nějakou pomocí. Abarhil tak osaměl, aby střežil vchod do chodby do návratu Roghiana a jeho zvědů.
Y Následující
dny trávil Abarhil většinou sám, protože jediný blízký přítel, kterého mezi Shariany získal, jej opustil. Uvažoval, zdali se Durghanovi a jeho druhům podařilo obejít nepřátelské stráže a hlídky a dorazit nahoru do průsmyku. Bez koní jim cesta do průsmyku a potom dolů k jezeru bude trvat jistě týden. Setká se sestrou a vyřídí jeho pozdravy? Myšlenky mu přeskočily k Sorganově dceři. Zdalipak si na něj Nevana někdy vzpomene? Jak bude vypadat jejich setkání, až se vrátí k Modrému jezeru? Nové události mu však nedaly příliš času pro rozjímání. Zvědové přinesli velmi znepokojivé zprávy. Vůdce nepřátelské armády využívaje toho, že měl k dispozici dostatek rukou a nářadí, nechal asi patnáct mil na sever od pevnosti budovat cestu, která překonávala strmý svah Darli Grotu. Pro Shariany něco nepochopitelného, ale Abarhil, který v mládí četl letopisy o válečných taženích králů Bregedôra a Azgarinzila, věděl, co dokáže armáda lidských paží podřízených jedné myšlence a jedné vůli. Bylo zřejmé, že mají proti sobě chytrého a schopného vojevůdce, který si odmítl rozbíjet hlavu o zdi Dar Uru Awrakhu a rozhodl se pevnost obejít. V táboře na západ od pevnosti tak přibývaly další a další oddíly. Už zde bylo možné vidět nejen pěší, ale i početné jízdní oddíly a zvědové přinesli zprávy i o tom, že po silnici se dopravují i velké těžké dřevěné díly. Abarhil ihned pochopil, že se jedná o součásti obléhacích strojů. Až se nepříteli podaří vše dostat k západním hradbám, bude se moci pokusit o zteč, protože terén podél západních zdí byl plochý a rovný a dostatečně rozlehlý. Navíc zde byla největší slabina tvrze, brána. Dlouhá staletí se postarala o to, aby původní brána padla za oběť času. Když Shariané pevnost obsadili, zbudovali z trámců, které sem obtížně dopravili na hřbetech svých koní, bránu novou, která však byla jen obrazem jejich možností a zručnosti. Vyrobená z trámů vypletených proutím byla schopná odolat náporu pěších, ale jistě dlouho neodolá síle obléhacích strojů, které sem nepřítel stěhoval. Když se Abarhil o své obavy podělil se Sorganem, ten jim zprvu nevěnoval příliš pozornosti. Nebylo divu, když ve svém životě žádný obléhací stroj neviděl a nedokázal si něco podobného představit. Když však na rovině začaly pomalu růst věže a kryté beranidlo, pochopil, před čím se ho Abarhil pokoušel varovat. Nechal uvnitř pevnosti strhnout několik stodol a pomocí získaných trámů bránu pevnosti zesílit. Abarhil sledoval jejich úsilí, ale v skrytu duše cítil narůstající obavy. V jinošských letech patřil mezi jeho oblíbenou četbu opis slavného spisu O válečném umění od Azarana Hira, velkého vojevůdce původem z Gîvy. Když 344
