1
E-LOGOS ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/2003 ISSN 1211-0442 -----------------------------------------------------------
Seneca a jeho odkaz Jan Sakal Odkaz Senecovy knihy „O dobrodiních“ v dnešní době “Non est magni animi beneficium dare et perdere, host est magni animi perdere et dare.” Není velkomyslné prokázat dobrodiní a přijít o ně, velkomyslné je přijít o dobrodiní a prokázat je znovu.1 V úvodu mého zamyšlení považuji za nutné zmínit se o filosofickém směru stoicismu, ze kterého kniha vychází, a přiblížit autora samotného. Stoicismus Stoicismus byl nejrozšířenější filosofický směr v období helénismu a římské říše. Datuje se zhruba od 3. století př. n. l. a trvá až do 2. století n. l., kdy filosofické myšlení ovlivnilo křesťanství. Název stoicismus je odvozen od athénské budovy - stoiá poikilé. Byla to barevná sloupová síň, v níž Zenón z Kitie na Kypru (též nazývaný Zenón Stoik) založil vlastní filosofickou školu. Stoicismus můžeme sledovat ve třech základních obdobích - jedná se o starší, střední a mladší období. Hlavními představiteli starší stoy jsou právě Zenón z Kitie na Kypru, Kleanthés a Chrýsippos. Filosofie tohoto období se pokládá za myslitelsky nejprůbojnější. Centrum střední stoy je v Římě, hlavním stoupencem Poseidónios. Filosofie se soustředí především na praktickou etiku. Mladší stoikové - Říman Seneca, císař Marcus Aurelius a otrok Epiktétos - se zabývají již výhradně individualistickou etikou. Souvisí to se společenskými podmínkami tehdejšího Říma, kde lidé neoplývali zrovna nejčistšími mravními zásadami. Stoikové dělí svůj systém filosofie na logiku, fyziku a etiku. Přes logiku a fyziku je možné dostat se k etice, která zaujímá nejvyšší místo. V logice navazují stoikové na Aristotela. Rozdělují ji na rétoriku (umění mluvit monologicky) a na dialektiku (umění mluvit a myslet dialogicky. Zastávají teorii, že poznání vychází z vnímání jednotlivého, ze zkušenosti. Proto jsou označováni jako empirici. Ztotožňují ducha při narození s tabulou, rasou, nepopsanou tabulí , kterou píše až skutečnost. Ve fyzice se stoikové přiklánějí k materialismu. Pro člověka existuje pouze to, co je tělesné. Fyziku považují za monistickou, znající jenom jediný poslední princip. Fyzika se drží přísné zákonitosti, která je pro celek světa imanentní. Sílu, která působí zevnitř látky, nazývají stoikové logos, nús, duše, nutnost, prozřetelnost, ale i Bůh (Zeus). Pokud je Bůh totožný s vesmírem, mluvíme o pantheismu. 1
(Seneca, 1992)
2 Stoická etika vychází ze sokratovské školy kyniků a dá se říci, že jejich učení překonává. Etika kynické školy je spojena s apatií, indiferentností a kosmopolitismem. Kynikové neuznávají umění a vědu. Tvrdí, že není důležité to, co člověk má, ale čím je. Stoikové kladou největší důraz na život v souladu s přírodou. Člověk je svou přirozeností bytost rozumná, a to znamená, že by také měl vést rozumný život. Rozum považují stoikové za jedinou ctnost a blaženost, které by měl každý dosáhnout. Ctnost opírající se o rozumný život je pro stoiky dobrem, nectnost opírající se o nerozumný život je zlem. Všechno ostatní - život, majetek, zdraví, čest, nemoc, otroctví ... - není ani dobré, ani špatné, ale lhostejné.2 Člověk by měl v životě rozeznávat, co je dobré, co špatné a co lhostejné. Kromě toho tu podle stoiků číhá na člověka ještě jedno nebezpečí, a tím jsou afekty. Jedná se o pudy a vášně, které člověka rozptylují a omezují a které, chce-li dosáhnout ctnosti, musí překonat. Moudrý je ten, kdo dosáhne ctnosti. Cítí se nezávisle, svobodně, šťastně a spravedlivě. Zatímco kynikové chápou tyto teze etiky spíše v rámci uzavření se jedince do sebe, stoikové nahlížejí ze širší perspektivy. Vyzdvihují spravedlnost a lásku k člověku, což platí všeobecně, včetně otroků a barbarů. Stoikové se opírají o národní jednotu, nikoliv pouze o řecké polis jako ostatní filosofické školy. Přirozený život člověka je život v lidské společnosti. Tím jako první prosazují stoikové myšlenku humanismu a univerzálního kosmopolitismu. 3 Lucius Annaeus Seneca Narodil se kolem roku 4 př. n. l. v hispánské Cordobě. Po roce 10 n. l. studuje v Římě, poslouchá stoiky Sotiona a Fabiana a pythagorejce Attalu. - 14 n. l. umírá Augustus, vlády se ujímá Tiberius - 26 n. l. odjíždí Seneca na zotavenou do Egypta. Studuje mravy a náboženství, píše svá první pojednání. - 31 n. l. se vrací do Říma, kde začíná jeho politická kariéra. - 37 n. l. umírá Tiberius, vlády se ujímá Caligula, ten je roku 41 n. l. zavražděn, k moci se dostává Claudius. Pro údajné pletky se sestrou zavražděného Caliguly je Seneca vyhnán na Korsiku (41 - 49 n. l.). Tam píše své konsolace - Útěchu pro Marcii, Útěchu pro matku Helvii a Útěšný list Polybiovi. Zde také vzniká Senecovo pojednání O krátkosti života. - 49 n. l. Claudius se žení s Agrippinou mladší, matkou budoucího císaře Nerona. Na její přímluvu se Seneca vrací do Říma. Vychovává malého Nerona. - 53 n. l. Neronův sňatek s Octavií - 54 n. . Claudius otráven svou manželkou, Nero se stává císařem. Záhy je Seneca zvolen konzulem, píše pojednání O mírnosti a O šťastném životě. - 59 n, l. na Nerův příkaz zavražděna jeho matka, Seneca je považován za spoluviníka. Píše pojednání O duševním klidu a O prozřetelnosti. Roku 62 n. l. odchází Seneca do ústraní, věnuje se Listům Luciliovým a Otázkám přírodovědným. Posléze vzniká kniha O dobrodiních (64 n. l.). Roku 65 n. l. je Seneca Obviněn z účasti na spiknutí proti Neronovi a na rozkaz císaře musí spáchat sebevraždu.4
2
(Storig, 1995)
3
(Neff, 1993)
4
. (Machovec, 1958)
3
Seneca - O dobrodiních Seneca se snaží v této knize systematicky pojednat o dobrodiních. Dobrodiní definuje jako laskavý čin, který přináší radost při dávání i přijímání. Je to akt dobré vůle, a proto nezáleží na tom, co se dává, ale jakým způsobem se to dává. Dobrodiní nemá být poskytováno kvůli zisku, a to je jeho nejcennější vlastností. Dobrodiní je jinými slovy určitý závazek, který vyvolává vděk. Vděku přikládá Seneca velký společenský význam. Nevděčnost naopak kazí dobré společenské vztahy. Seneca se v této knize pokusil uchopit jednotlivosti a pospojovat je v celek, v jednotný systém. Své teorie dokládá na příkladech, což jsou situace odpozorované ze života. Tím vlastně nepřímo podává obraz o tehdejší době. Seneca se vyjadřuje velmi jednoduše a srozumitelně, v kratších větách, které upoutávají čtenářovu pozornost. Užívá přirovnání, citátů, metafor a asociací. Jeho styl je propracovaný nejen po stránce jazykové, ale i po stránce psychologické. Jeho text působí na čtenáře emotivně, člověk má touhu stát se lepším. Přes všechnu skromnost, kterou Seneca hlásal, žil velice bohatým životem a lidé mu tuto dvojakost často vyčítali. Seneca na to odpověděl: “Nejsem mudrc a ani jím nebudu. Proto ode mě můžete žádat nikoli, abych byl roven nejlepším, ale abych byl lepší než špatní. Postačí mi, zbavím-li se každý den nějaké nectnosti a pokárám-li své chyby. Až budu moci, budu žít, jak se sluší. Zbožňuji ctnost a půjdu za ní, i když se za ní budu plazit ve velké vzdálenosti”. Senecův odkaz dnešní době Mohli bychom namítnout, že Senecova kniha O dobrodiních nemá lidem dnes už co dát. Myslím, že tomu tak není. Kniha vznikla ve velice špatném politickém klimatu Říma na počátku našeho letopočtu, kdy ve městě panovalo zlo a chaos. A možná právě proto psal Seneca o ctnosti a dobrodiních. Chtěl, aby lidé uchopili život do svých rukou a změnili ho k lepšímu. Určitě by bylo zajímavé zjistit, kolik lidí tehdy Senecova kniha zaujala natolik, že si ji přečetli. A kolik lidí oslovila a přiměla je stát se ctnostnějšími? Jak vůbec mohli přijmout rady filosofa, který hlásal něco jiného, než jak žil? A jak toto dílo můžeme přijmout dnes my, lidé jednadvacátého století? V současnosti prochází lidská společnost obdobím dokonalé modernizace, kdy stroje pomalu ale jistě začínají vykonávat veškerou činnost za člověka. Věda a technika letí vpřed, počítačové sítě zaplavují celou naší planetu. Realita se tak začíná přesunovat na televizní obrazovku. To s sebou přináší i odcizení se člověka sobě samému. Lidé ztrácejí z nedostatku času živý kontakt s druhými , pozapomínají na svoji přirozenost. Přesto, že se takto vzdalují, není jisté kam. Co je pro dnešního člověka tolik důležité? Především moc, kterou získají pomocí dostatečného přínosu financí. Lidé se přibližují ke svým cílům bezmyšlenkovitě, co se týče lidskosti, a když se občas nad sebou pozastaví, vidí kolem spoušť. Hledají-li přátele, nalézají jen figurky na šachovnici. Kterou z nich mají táhnout a jak? Člověk se cítí najednou osamocen. Je sice zahalen penězi a mocí, ale strádá. Chybí mu člověk. Ale než se stačí nad tím pořádně zamyslet a vzít tento fakt vážně, už se opět nachází v běhu pracovních povinností a zapomíná. Čas však zatím neúprosně ubíhá. Člověk potom na sklonku svého života jakoby procitne a pozná, že navzdory své hmatatelné moci je plný bezmoci nad tím, že nestihl žít. A jak řekl Charles Bukowski v jedné ze svých
4 básní: “...neznám nic horšího než moc pozdě...” Myslím, že nejhorší okamžik je, když si umírající uvědomí, že chtěl, ale nežil. Seneca nám lidem může svou knihou O dobrodiních pomoci. Všichni lidé mají společný svůj původ. Ať už žijí na počátku našeho letopočtu, nebo v dnešní době, jsou lidmi myslícími a chybujícími. Jsou nedokonalí. Pokud sledujeme vývoj filosofického myšlení, můžeme se dobrat k poznatku, že jejich základní odkaz spočívá v lidské dokonalosti. I Seneca se snaží lidem ukázat, jak být dokonalí. Proč ale zůstat jen u teorie. Proč by lidé, kteří si něco přečtou a mravně je to povznese, to neměli zkusit na vlastní kůži, trochu se sami se sebou poprat a být lepšími? Možná, že to vyplývá z jejich lenosti, možná ze strachu, že jim jejich proměna nepřinese požadované ovoce. Než aby žili spokojeně, vrhají se lidé raději do bezpečí, která jim slibují útrapy, s nadějí, že se těmto útrapám vyhnou. I zde platí staré dobré přísloví, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A člověk ze zvědavosti okusí všechno. Ctnost, moudrost a dokonalost jsou pro lidi pojmy zdánlivě nedosažitelné, imaginární, tak proč by měli ztrácet čas ve snaze jich dosáhnout? Proč by měli konat dobrodiní a proč by měli být někomu jinému za dobrodiní vděční, když ani ostatní tak nečiní? Člověk přece ze sebe nebude dělat naivního hlupáka. Ale hlupáka ze sebe bohužel dělá právě tímto smýšlením. “Skutečnost, že je velké množství nevděčníků, nás nesmí učinit váhavějšími v konání dobrých skutků. Pokud dobré skutky nekonáme, sami počet nevděčníků zvětšujeme”5. Věci trvalé není možné změnit hned. Proto, když se rozhodneme být lepšími, nesmí nás počáteční nesnáze a nepochopení odradit. Člověk ze své přirozenosti miluje sám sebe. Z toho vyplývá, že se vyhýbá všemu, co by mu škodilo, a vyhledává to, co je mu prospěšné. Proč by se tedy měl vzdávat svého dobrodiní a vděčnosti, které považuje Seneca za dvě nejkrásnější věci na světě? Dobrodiní nespočívá ve věcech samých, ale v úmyslu činit dobro. Proto to není něco, na čem člověk lpí a mohl by to ztratit. Dobrodiní je trvalé a nezaniká, ani když ho neuskutečníme. Je to takový čin, který nemůže zmařit žádná síla. Zdá se, že tyto argumenty jsou dost přesvědčivé k tomu, aby o dobrodiní člověk začal přemýšlet a nezůstal jen u myšlenek. Zároveň se však musí vyvarovat takového dobrodiní, které je prospěšné pouze jemu samotnému. “Dobrodiní je akt vůle, avšak prospět sám sobě, to je nutnost. Proto sám sobě člověk dobrodiní poskytnout nemůže. Může jej dát někomu jinému, stejně jako jej může být dlužný někomu jinému. Co pokaždé vyžaduje dvě osoby, nemůže proběhnout vnitru osoby jediné”, (Seneca, 1992). Tímto Seneca vymezuje poskytování dobrodiní vůči okolnímu světu, nikoliv sám sobě. Nabízí se otázka, zda má člověk poskytovat dobrodiní každému, nebo si má vybírat a podle čeho. I na to Seneca myslel. Člověk by si měl vybírat lidi, kteří jsou jeho dobrodiní hodni. v opačném případě by totiž dobrodiní rozhazoval než poskytoval. Při výběru se člověk řídí svým rozumem. Dobrodiní nesmí být prokazováno komukoli v davu, plýtvání čímkoli není chvályhodné a nejméně plýtvání dobrodiním. Jestliže při konání dobra nebudeme rozumně uvažovat, přestanou to být dobrodiní a bude to něco jiného. Když člověk dobrodiní dává, musí pomyslet i na to, že ono dobrodiní může být přes veškerou dobrou vůli dávajícího pro obdarovávaného škodlivé. Opět je nutné své konání uvážit. V některých případech je dobrodiním odmítnout jeho poskytnutí. “Nechat se uprosit lidmi žádajícími věci, které jim přinesou zkázu, to je krutá dobročinnost. Tak jako nejkrásnější činností je zachránit někoho proti jeho vůli, i když nechce být zachráněn, stejně tak uštědřit někomu na jeho žádost něco zhoubného znamená pro něj něco nenáviděného, třebaže to bude ze začátku vypadat jako něco dobrého a milého”.
5
(Seneca, 1992)
5 Dávat by člověk měl rád, a to rychle a bez váhání. Ono váhání může totiž vyvolat pocit, že dáváme proti své vůli. Také by si měl člověk dát pozor, aby svým prokazováním dobrodiní druhého neponížil. “Nic není tak hořké jako dlouhé čekání. Vděčnost za dar je tím větší, čím kratší dobu na sebe nechal čekat”. Umění je nejen dobrodiní poskytovat, ale umět ho i přijímat a projevovat vděčnost. I když člověk dobrodiní přijímá, musí hledat lidi, kteří jsou jeho vděčnosti hodni. Přijímat by se mělo s radostí, sluší se také dárci hned poděkovat, vřele a zřetelně. Pokud je člověk vděčný doopravdy, myslí na odplatu hned, jak přijímá. I přesto, že se budeme řídit Senecovými radami, může se nám stát, že se naše prokazované dobrodiní setká s nevděčností. Nevěsme hlavu, neboť - “...kdo dobrodiní nesplácí, chybuje víc, kdo je nedává, chybuje dřív”. 6
použitá literatura: Machovec, D.: Dějiny filosofie I, Praha, SPN, 1958 Neff, V.: Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, Praha, Mladá fronta, 1993 Storig, H.J.: Malé dějiny filosofie, Praha, Zvon, 1995 Seneca, L.A.: O dobrodiních, Praha, Svoboda, 1992
6
(Seneca, 1992)
