ROBERT JOHNSON A JEHO ODKAZ SVĚTOVÉ POPULÁRNÍ HUDBĚ Ondřej Daněk 1. ročník oboru Hudební manažerství, HF JAMU 13. prosince 2011 Anotace Práce se snaží představit jednoho z otců amerického blues, a to jednak ze stránky jeho osobnosti, jednak jej charakterizovat jako hudebníka a jednak popsat jeho vliv na euroamerickou populární hudbu – se zaměřením na nejznámější předělávky Johnsonových písní (Cream, Led Zeppelin, Eric Clappton).
Úvod S Robertem Johnsonem jsem se poprvé setkal v autobiografii Boba Dylana. Nesmírné Dylanovo nadšení z objevu tohoto bluesmana mě uchvátilo natolik, že jsem se o něj začal také zajímat a od té doby na jeho syrové blues nedám dopustit. Rozhodl jsem se proto jako témaa této seminární práce zvolit právě Roberta Johnsna, jeho život a dílo, ale především jeho odkaz populární hudbě. Práce se nesnaží být kompletním výčtem všech coververzí Johnsonových písní, zaměřím se na ty, ke kterým jsem se dostal namátkou (poslechem hudby) – a to v díle mých oblíbených interpretů jako jsou kapely The Cream, Led Zeppelin nebo třeba „jediný běloch, který do blues opravdu pronikl“ Eric Clapton (kytarista The Cream).
1. Život Robert Johnson se narodil 8. května 1911 v jihoamerickém městě Hazelhurst (Mississippi), na kraji oblasti zvané Delta1. Matkou mu byla plantážní pracovnice Julia, vdaná za jistého Charlese Doddse, se kterým ale v té době již několik let nežila – biologickým otcem je Noah Johnson, o kterém však víc nevíme. Dětství strávil Robert na plantážích s matkou, z Hazelhurstu se po pár letech přestěhovali za Doddsem do Memphisu, rodinný život se ale nepodařilo navázat. Robert u otce zůstal do svých osmnácti let; za tuto dobu měl celkem tři různá příjmení (Dodds, Spencer a Johnson), což značně poznamenalo jeho identitu. Později mu otce dělal Dusty Willis, za kterým se Julia přestěhovala do Robinsonvillu. V té době se Robert začal věnovat hraní; r. 1929 potkal Virginii Travisovou, se kterou se zanedlouho oženil, avšak hned následujícího roku přichází další rána – její smrt při porodu dítěte, které rovněž nepřežilo. Následně Johnson odchází zhruba na rok, aby se pak vrátil a ohromil všechny svou nesmírně působivou hrou na kytaru a zpěvem. Od té doby se živil jako potulný hráč, cestoval po Deltěa hrál na plantážích a po hospodách, jak tomu bylo tenkrát zvykem. Po vzoru kytaristů Tomma Johnsona nebo Kokomo Arnolda kladl velký důraz na své image – podporoval báchorky způsobené svým rychlým přerodem ve virtuóze, totiž že se spolčil s ďáblem. I když nebyl příliš statné postavy, podle jeho současníků z něj šel strach. Za svůj Podle R. Palmera oblast levého břehu řeky Misssissippi asi táhnoucí se asi 300km na jih od Memphisu, většinou ve státě Mississippi. Z této oblasti patří největší část černých bluesmanů (B. B. King, Muddy Watters, Willie Dixon, Charlie Patton, Robert Johnson,…). 1
další život vystřídal mnoho žen, vdané nevyjímaje, což se mu stalo osudným – v srpnu r. 1938 byl pozván na večírek, kde flirtoval se ženou svého chlebodárce, který mu následně nabídl otrávenou whisky. Posledních několik dní tak jeden z nejvlivnějších bluesmanů všech dob strávil na všech čtyřech. Ještě téhož roku se Roberta Johnsna snažil sehnat proslulý producent z Columbia Recordings pro festivalový koncert From Spirituals To Swing, což se mu nepodařilo, aniž by však věděl, z jakého důvodu. Roku 1941 se Roberta Johnsona ještě snažila najít dvojice terénních nahrávačů z Congress Library, Alan Lomax a John Work. Neúspěšně.
2. Dílo Robert Johnson aktivně koncertoval mezi lety 1920–1938, za tu dobu si vytříbil osobitý styl, který byl zaznamenán během dvou nahrávacích sekvencí r. 1936. 2.1. Charakteristika Blues jako hudební výraz jižanských černochů jednoznačně vychází z původní africké hudby, která získala podtext tvůrčí odpovědi na nesnesitelnou situaci otroků2. Zároveň do sebe vstřebává vlivy evropské hudby, především taneční, jejíž interpretací se někteří muzikanti snažili vymanit z přísné hierarchie. Od americké občanské války (1861-1865) se díky omezení otroctví začala vyvíjet zcela samostatně, stále však vychází z každodenního života plantážníků. Robert Johnson začínal jako jeden z nich. Jako malý hrál na brumli, posléze se přes foukací harmoniku dostal ke kytaře (jak bylo mezi černochy v té době obvyklé). V Robinsonville jej naučil prstoklady a akordové doprovody na kytaru Willie Brown, u nějž se Johnson čas od času vídal i s proslulým Charlie Pattonem a později i Sony Housem, jedním z nejvýznamnějších Deltských bluesmanů „první generace“. Robert Johnson však tuto generaci překročil vstřebáním vlivů, kterému se starší písničkáři bránili. Čerpal jak z nahrávek starších mistrů (Kokomo Anold, Peeti Wheatstraw, Skip James; především však Leroy Carr, od něhož pochází Johnsonovy bohaté melodie, a Scrapper Blackwell, který Johnsona ovlivnil svými postupy), tak přímo od hráčů (kromě tří zmíněných v předchozím odstavci hlavně Ike Zinneman, který Johnsona přímo učil v Huzelhurstu v l. 1930/1931, se svým měkkým západním blues3). Mezi nejsilnější Johnsonovy „předchůdce“ však přesto patří Son House svým stylem psaní písniček. 2.2. Přímý vliv Díky své virtuozitě měl Robert Joohnson samozřejmě vliv na své současníky: Mezi jeho nejznámější „žáky“4 patří Elmore James, obrovský vzor v něm však viděl například i Muddy Watters. Přímým dědicem hudby Roberta Johnsona je jeho nevlastní syn5 Robert Jr. Lockwood. Johnsonovy písničky nahrála většina chicagských bluesmanů nebi např. Magic Sam, Junior Parker, či proslulý John Lee „Sonny Boy“ Williamson, a teprve přes ně se Johnsonova hudba dostala k evropským posluchačům.
Palmer, R. (s. 41). Z Johnsonových nahrávek především From Four Until Late a Last Fair Deal Gone Down. 4 Johnson Jamese opravdu přímo, ať už je výraz učit v jejich podaní jakkoliv nemyslitelný. 5 Robert Johnson jej přijal za svého, ale podle Lockwoodových výpovědí se neviděli příliš mnohokrát. 2 3
2.3. Struktura Johnsonovy písně jsou typické bluesové dvanácti- nebo šestnáctitaktové formy, v nichž se různým způsobem střídá tonika, dominanta a subdominanta; nanejvýš můžeme slyšet tonický septakord. Na druhou stranu musíme říct, že Johnson si bluesovou formu upravuje a každá jeho písnička je unikátní, nepravidelná. Melodická skladba je značně propracovaná, kytarový doprovod mnohdy až uhrančivý svou rychlostí a virtuositou6. Někdy je však naopak naprosto jednoduchý7, jak vyžaduje téma a náročnost tématu písně. Texty jsou opět typicky bluesové, první verš se v jistých obměnách opakuje dvakrát, za ním je třetí a poslední verš, který se s prvním rýmuje. Témata jsou u Johnsona většinou ryze bluesová (tedy srdcebol, spolčování se s ďáblem, prašivý ženský, cesty). Jak bylo mezi bluesmany v té době běžnou praxí, i Johnson si mnoho témat (a dokonce přímo textů) vypůjčil od jiných zpěváků. Stejně tak někdy i melodie. Early this morning when you knocked upon my door Dnes brzo ráno, kdyžs‘ mi zaklepal na dveře Early this morning, oooo, when you knocked upon my door Dneska brzo ráno, úúú, kdyžs’ zaklepal na mý dveře And I said hello Satan I believe it's time to go A já řek‘ čau Satane, vím, že je čas jít
Me and the Devil was walkin' side by side Já a Ďábel sme šli bok po boku Me and the Devil, woooo, was walking side by side Já a ďábel, úúú, šli sme bok po boku And I'm going to beat my woman 'til I get satisfied A já du zmlátit svou ženskou, dokud mě to neuspokojí 2.4. Nahrávky Z celkem dvou nahrávacích sezení 23. a 27. listopadu 1936, hotelový pokoj v San Antoniu (Texas) vzešlo celkem 29 různých písní nahraných na acetátových deskách, několik z nich ve dvou verzích. Jedna z písniček, Terraplane Blues, nedlouho poté vyšla v Deltě jako singl s Kind Hearted Woman na druhé straně a sklidila úspěch, ostatní singly však ztroskotaly a další vydání Johnsonových skladeb na sebe nechalo čekat až do 60. let8. Teprve od nahrávání se Johnson začal považovat za opravdového umělce spíš než barového hráče (na rozdíl od většiny v té době nahrávajících bluesmanů, kteří i na deskách zůstali především baviči). „Nahrávky Roberta Johnsona patří mezi nejpůsobivější desky americké historie, (…)“ 9 Podle časopisu Rollin Stone je to 22. nejlepší album všech dob, zařazené coby svatý grál blues10. Mnohé z nahraných písní se staly bluesovými standardy hranými v různých obměnách nesčetnými interprety a kapelami. Všechny nahrávky jsou detailně propracované, a to co se týče textů i hudební stránky. Johnson na jejich přípravě (na rozdíl od ostatních nahrávajících zpěváků) tvrdě pracoval a dával si na nich záležet. Písničky elektrizují svou intenzitou, kytara zní mnohdy jako elektrická, Johnson často vytahuje struny; jeho doprovod se valí kupředu. „Pokud jeho kytarovou hru prozkoumáme podrobněji, objevíme složitý, pečlivě stavěný, temperamentní a proměnlivý sled dvou a třídobých figur a stejně propracované a stejně živé střídání basových riffů a melodic-
Například bluesový standard Ramblin‘ On My Mind. Jedna z prarock’n’rollových písní They’re Red Hot. 8 King of the Delta Blues Singers, Columbia Records, 1961. 9 Palmer, R. (s. 264). 10 Rolling Stone (s. 41). 6 7
kých linek hraných bottleneckem na vysokých strunách.“11 Johnsonův naléhavý zpěv zní, jakoby právě přišel ze schůzky s ďáblem, o níž několikrát zpívá, jako by měl hrdlo neustále stažené strachem.
3. Odkaz Pravděpodobně díky Johnsonovu nespoutanému životu, jeho předčasné smrti a ryzosti jeho blues kolem něj vznikla jakási mytická aura, z jeho osoby se stala legenda. Ta přitahovala (a přitahuje) mnoho různých interpretů, kteří se jeho dílem nechali ovlivnit – jak tématy písní, tak přímo předělávkami Johnsonových skladeb. Ukázkou mluvící za vše může být například Bob Dylan, který ve svém vlastním životopise (Kroniky, díl I.) popisuje, jak se s Johnsonem poprvé setkal a jak jej jeho několik nahrávek naprosto uhranulo: „Od prvního tónu, který rozvibroval membrány reproduktorů, se mi postavily všechny chlupy na těle. Řezavé tóny kytary mohly klidně rozbít okno. Když začal Johnson zpívat, napadl mě antický voják v brnění, kterej vyskočil z hlavy samotného boha Dia. Zněl úplně jinak než kdokoliv, koho jsem do tý doby slyšel. Jeho věci nebyly typický bluesový věci. Byly to dokonalé skladby – každá měla čtyři nebo pět slok a každé dvojverší se proplítalo s následujícím, ale trochu jinak, než bylo obvyklý. Zapadaly do sebe naprosto plynule. Nejdřív mi připadalo, že sloky letí hrozně rychle na to, aby člověk dokázal patřičně vstřebat jejich obsah. Skokem se v nich měnila témata a nálady a rychlé trefné verše tvořily jakýsi panoramatický příběh – z povrchu roztočeného vinylového disku šlehaly požáry lidstva.“12 Bob Dylan byl Johnsonem ovlivněn zcela evidentně, a to především způsobem psaní textů – nepoužívá Johnsonova témata, ale schémata písní. Bere si od Johnsona jeho způsob psaní, konstrukci textů. Jiným důkazem tohoto jevu může být obálka Dylanova alba Bringing It All Back Home, na níž je fotka, v jejímž pozadí na stole leží LP desky – mezi nimi i Robert Johnson: King of the Delta Blues Singers. 3.1. Předělávky Písně Roberta Johnsona předělalo v různých formách (buď stejně jako autor, nebo zcela odlišně) nesčetné množství interpretů. Nejvíc z nich jsou bluesmani 40. a 50. let, později se k předělávkám jeho písní dostala ale i taková jména jako bluesmani Elmore James (Johnsonův „žák“), Muddy Watters nebo Robert Jr. Lockwood (Johnsonův nevlastní syn); americký experimentalista Taj Mahal, kapela Fleetwood Mac… Jeho písně se předělávají neustále, jak dosvědčuje Love In Vain v podání Rolling Stones z poloviny devadesátých let nebo celá Claptnova deska Me & Mr.Johnson z r. 2004. Pro účely seminární práce jsem vybral čtyři předělávky proslulých evropských interpretů, se kterými jsem se setkal v průběhu poslechu a které mne zaujaly: The Cream – Crossroads První známá evropská kapela, která Johnsona předělala (po mnoha amerických bluesmanech) na konci 60. let. Johnsonova skladba Crossroad Blues se v bluesrockové úpravě objevila na jejich albu Wheels of Fire. Píseň je postavená na kupředu se valícím doprovodu (díky naléhavé basové lince Jacka Bruce a melodickému doprovodu Gingera Bakera) a na kytaro11 12
Palmer, R. (s. 123). Dylan, B. (s. 261–262).
vých sólech Erica Claptona. Zpěv využívá na rozdíl od originálu evropského modelu sloka– refrén–sloka. Led Zeppelin – Travelling Riverside Blues Nahrávka Travelling Riverside Blues vydaná na posledním albu kapely Led Zeppelin s titulem Coda je charakteristická simulací staré akustické kytary Jimmiho Page, která zní opravdu podobně jako Johnsonova. Tvrdý doprovod Johna Bonhama z ní dělá rockovou skladbu a standardně nestandardní a procítěný zpěv Roberta Planta ze skladby dělá jemnou baladu. Stejně jako The Cream, Zeppelíni z lidové písně udělali evropské blues – opakují stejné riffy a vrací se k refrénu, který Johnson nepoužívá. Rolling Stones – Love In Vain Píseň Love In Vain v podání kapely The Rolling Stones nahraná na albu Exile On The Main Street Sessions se stala pomalou bluesovou baladou. Tempo je zhruba dvakrát pomalejší než originál, místo klasické doprovodné kytary Keith Richards vydrnkává akordy, což v blues není příliš časté. Mick Jagger si zpěv vyloženě vychutnává slovo po slovu a jemný bicí doprovod skladbě dodává na naléhavosti. Eric Clapton – They’re Red Hot Eric Clapton, původně kytarista The Cream, podle mnohých „jediný bílý kytarista, který opravdu pronikl do blues“, vydal celé album Johnsonových písní Me & Mr. Johnson v roce 2004. Písně předělává víceméně podle původních verzí, jen trochu po svém. Třetí skladba They’re Red Hot je rytmicky, melodicky i strukturně stejná jako Johnsonovo They’re Red Hot, jen s doprovodem bicích, basové kytary a piana. Já osobně tuto skladbu považuji za jednu z předchůdkyň rock’n’rollu, což Claptonova interpretace potvrzuje.
Závěr V práci jsem se pokusil ve stručnosti popsat Johnsonův život, jeho dílo a přímý vliv na bluesmany. Následně jsem popsal čtyři vybrané ukázky jeho písní, které byly předělány některým z evropských interpretů.
Zdroje Dylan, Bob, Kroniky, Díl první. Argo, 2005. Palmer, Robert, Opravdové blues. Argo a Dokořán, 2006. Rolling Stone, 500 nejlepších alb všech dob. BB art, 2007. Wald, Elijah, Bob Dylan, Dave Van Ronk, and Robert Johnson. Online. Dostupné z url http://www.elijahwald.com/davdyl.html, citováno 13. 12. 2011.
