Sebastiano Vassalli Noc komety
N O C
S e b a s t i a n o Va s s a l l i
K
✸
M E T Y
Z italštiny přeložila Kateřina Vinšová Pistorius & Olšanská Příbram 2014
Tato kniha vychází s laskavou finanční pomocí Ministerstva kultury České republiky a Národní komise na podporu šíření italské kultury v zahraničí při Ministerstvu zahraničních věcí Italské republiky a ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Praze. Questo libro è stato pubblicato con il contributo della „Commissione Nazionale per la promozione della cultura italiana all’estero“ del Ministero Italiano degli Affari Esteri e con la collaborazione dell’Istituto Italiano di Cultura di Praga.
Kniha byla redakčně a vydavatelsky připravena v rámci semináře Nakladatelská praxe na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
© Sebastiano Vassalli, 1984, 2010 Translation © Kateřina Vinšová, 2014 ISBN 978-80-87053-88-1
Italský lid si už neprozpěvuje Ó parvenu! Tys zkáza.
Toskánského velkovévodství a Církevního státu. Přívětivý kraj nevyniká malebnými zákoutími či pozoruhodnými rysy. Silueta hor je „přívětivá“ a zároveň „strohá“, jak říkal Campana; nebe je prozářené, vegetace rozmanitá; ale to platí obecně o kráse apeninské a italské krajiny. Celá Itálie je kouzelná.
✸ Marradi, září 1983. V prospektu restaurace a hotelu Lamone, kde už týden pobývám, se praví: „Moderně vybavený hotel. Prostá tradiční kuchyně. Toskánsko-romagnské gastronomické speciality. Pořádání svatebních hostin, oslav, firemních akcí apod. Zvěřina, pstruzi, houby, marradský ovčí sýr, kaštanové dorty. Typická toskánsko-romagnská vína.“ Pokoje ve dvou patrech hledí z jedné strany na nádražní rampu a z druhé na kaštanovou alej pojmenovanou po jistém Baccarinim, ale běžně nazývanou „nádražní třída“. V jednom z těchto pokojů strávili Dino Campana a spisovatelka Sibilla Aleramová štědrovečerní noc roku 1916; možná právě v tom, kde se teď nacházím já, možná v některém jiném. Kdoví. Hotel, jehož dělicí přepážky byly přestavěny, ale konstrukce zůstala nedotčena, pochází se vší pravděpodobností ze stejné doby jako železniční trať Florencie–Faenza: ta byla otevřena v roce 1893 za velkých lidových oslav a účasti Jeho Výsosti janovského vévody, zastupujícího Umberta I. Savojského, krále italského „z milosti Boží a vůle národa“. O Marradi poskytují turistické průvodce jen málo informací: nadmořská výška 328 metrů, pět tisíc obyvatel (ale na počátku století jich bylo mnohem víc, téměř dvojnásobek), v okolí nějaký ten svatostánek, nějaká ta troska středověké věže… Vlastně spíš obec, jíž prochází jedna ulice a která nemá žádné kulturní ani jazykové zvláštnosti. Pouze budovy na piazza Scalelle ještě vypovídají o dobách, kdy Marradi bylo jakousi malou metropolí „toskánské Romagne“ na rozmezí dvou samostatných zemí, 8
✸ Z okna vidím „blankytné hory“, skály „vrstvy po vrstvách“, skoro jako průřezy stránkami rozkuchané knihy světa: a vzpomínám si na Dinova slova, která napsal Sibille: „V tomto městečku jsem si hodně vytrpěl a trocha mé krve ulpěla nahoře na skalách.“ – Ani nevím, co jsem přišel do Marradi hledat. Tady už žádné písemnosti, žádné doklady nejsou – všechno přišlo vniveč za poslední války –, a i kdybych tu našel nějakého stoletého staříka schopného vybavit si vzpomínky a mluvit o nich, co by mi asi tak mohl o Dinu Campanovi říct: že to byl obecní blbec? Protože to jediné je pravda; ale pravda se neříká. Možná, pomyslím si, jsem tady, abych viděl místa, která on miloval, abych hledal na skalách tu krev; možná jsem doufal, že zde najdu sochu. No ano, sochu. Pomník Básníka Blázna v měřítku jedna ku jedné. V bakchickém postoji. Až na výzdobu tak trochu připomínající pomníky Neznámého vojína, jaké se najdou víceméně v každé vsi či městečku u nádraží nebo uprostřed náměstí zasvěceného právě Padlým. Partyzánům. Hrdinům. Světcům. Básníkům. Námořníkům. Nám! (Nám, kterým patří vítězství! – A noi! – jak příhodně vykřikovali D’Annunziovi legionáři a Duceho milicionáři v zápalu nadšení, že odhalili ty, kteří jim závidí.) Pomník Campanovi zatím nestojí. To přijde, ale chce to svůj čas a správnou rétoriku. Od obecního blbce k hrdinovi je dlouhá cesta. Prozatím mu věnovali pamětní desku, pojmenovali po něm ulici, založili literární cenu, jen jeho, nesoucí jeho jméno. Cena Dina Campany. (Porotci Giorgio Saviane, Claudio Marabini,
Aldo Rossi, Lorenzo Ricchi a další vynikající osobnosti.) Možná se to zdá málo, ale není. Když před třiceti lety přijel do Marradi jeden novinář – Sergio Zavoli – hledat stopy po Campanovi, okamžitě mu bez okolků řekli, že to „byl blázen, a tím to hasne“. Ale Zavoli pátrání nevzdal. Na obecním úřadě vyzpovídal zástupce starosty Lea Consoliniho a cavaliera Buciviniho Capecchiho, tajemníka obce na odpočinku, Dinova současníka. „Zavoli: Cavaliere Bucivini, padly nějaké výtky na adresu marradského obecního úřadu, že toho mnoho neudělal k uctění památky Dina Campany? Bucivini Capecchi: Na jednom zasedání zastupitelstva byli totiž někteří radní proti. Příčila se jim myšlenka uctívat Dina Campanu, protože podle některých z nich to byl stoupenec fašismu… Zavoli: Ale jděte! Bucivini Capecchi: …ale my, jeho vrstevníci, můžeme dosvědčit, že s tím neměl vůbec nic společného, takové věci ho nezajímaly! Leo Consolini: Ostatně dokladem toho, že obecní úřad v Marradi se zasazoval o uctění památky Dina Campany, je toto, podívejte: dva roky za sebou, konkrétně v letech 1952 a 1953, bylo z rozpočtu uvolněno 500 000 lir. Ovšem krajská rada je doporučila škrtnout, jelikož rozpočet marradské radnice byl ztrátový. Nicméně vůle zastupitelstva uctít důstojně básníka se projevila v tom, že o jisté hodnocení byly požádány významné osobnosti: Ardengo Soffici, senátor Emilio Sereni, zástupci z Akademie della Crusca, z Akademie dei Lincei, z Oblastní rady pro místní dějiny. Je to doloženo zde v této složce.“ Odpovědi z akademií a od významných osobností jsou rozpačité, zaražené, v zásadě souhlasí s jakoukoli podobou uctění. Popírají, že by Campana byl „stoupencem fašismu“, a ujišťují, že vůči němu nemají žádné výhrady. „Vážený soudruhu,“ píše senátor Emilio Sereni komunistickému starostovi v Marradi, který se na něj obrátil ohledně pojmenování jedné ulice, „domnívám se, že je jen správné pojmenovat po Dinu Campanovi ulici ve Vaší obci.
Dino Campana je nepochybně jméno, které má v moderní poezii váhu a které už vešlo do dějin literatury. Nejsou vůči němu žádné politické výhrady. Tím spíš, že šílenství ho zbavuje veškeré odpovědnosti za jakýkoli politický postoj, který ostatně nikdy neměl vysloveně reakční. Bylo by pěkné, kdyby došlo k slavnostnímu pojmenování ulice po nějakém toskánském spisovateli. Měli byste napsat Romanovi Bilenchimu do Florencie, zda by nechtěl při té příležitosti promluvit. Podepsán: Sereni.“
✸ Přerovnávám kostlivce ve skříni. „Fanny“ Lutiová a Giovanni Campana: ti chtěli syna „zaopatřit“ („pro jeho dobro“, jak říkali) a uklidnilo je teprve vědomí, že je zavřený v blázinci, a nadobro. Strýc Torquato, poručník: ten coby „zdatný písmák“ mu složil epigraf a nadiktoval mu ho. Papini a Soffici, intelektuálové módního střihu: ti ho naučili pokoře a pravidlům literární hry. „Vyjící šakali“ z Marradi a „šakali pod kopulí“, to znamená florentští literáti, kteří ho považují za komickou figurku, za součást místního folkloru. Dannunziovská Rina Facciová, uměleckým jménem Aleramová neboli přesmyčkou Amorální (Amorale – Aleramo): ta v létě 1917, kdy všichni italští muži byli na frontě, počítala měsíce strávené „ve stavu svatosti“ a obviňovala z toho Campanu. Kritik Bino Binazzi, doopravdy přesvědčený, že k tomu, aby se Dino proslavil jako básník, se musel především proslavit jako blázen. Psychiatři-elektrikáři, kteří z něho udělali elektrického muže „Dina Edisona“. Další psychiatr, Pariani: ten k tomu, aby sepsal svou podřadnou knihu o vztahu génius–šílenství, ho v letech 1926 až 1930 mučil vysilujícími (a zbytečnými) výslechy. Kritik Enrico Falqui, který s láskou mumifikoval jeho památku a křesťansky zcenzuroval a opravil jeho dopisy (například: Hostinec U Múzy – della Musa, místo hostinec U Pěny – della Mussa). Attilio Vallecchi, nakladatel, který vyplenil z Orfických zpěvů neslušnosti. A dále ještě hrobníci bez jména, lháři bez účelu, pomlouvači bez zájmu… Postačí říct spolu s Dinem, že jsou všichni „potřísněni krví chlapce“, „označeni, aby byli k poznání v soudný den“?
Jdu se znovu podívat z okna. „Zlatý poprašek, který halil město, jako by se znenadání rozplynul v krvavou oběť. Kdy? Krvavé odlesky západu slunce jako by mi přinášely jeho pozdrav.“ Už čtrnáct let hledám pravdu o životě Dina Campany, skládám ji dílek po dílku a z každého dílku seškrabuju usazeniny lživé legendy, jíž plynoucí čas už propůjčil patinu autentičnosti… Nyní pátrání skončilo a Dinův život je celý tady, v kufru napěchovaném poznámkami a fotokopiemi, ležícím na radiátoru v tomto hotelovém pokoji, možná stejném, jako byl ten o jeho posledních Vánocích v Marradi… Celý život muže, kterého jeho vrstevníci považovali za nenormální výplod přírody, za člověka, který „vůbec nepochopil, co znamená soužití s lidmi“; a který byl jenom básníkem. (Možná ale opravdu platí, že básníci patří k jinému druhu, „primitivnímu“, „barbarskému“, od pradávna vymřelému, a přece neustále schopnému znovu jako nějaký fénix vstát z popele. Myslím skutečné básníky: nikoli literáty nebo pisatele veršů, nýbrž právě ty, jejichž prostřednictvím poezie promlouvá. Jednorožce, zrůdy.)
✸ Dino Carlo Giuseppe Campana se narodil ve čtrnáct hodin třicet minut 20. srpna 1885 v Marradi, okres Florencie; rodiče: Giovanni Campana, učitel obecné školy, a Francesca, rozená Lutiová, v domácnosti. Jeho znamením ve zvěrokruhu je Lev s ascendentem ve Střelci. Horoskop, který se ho týká, hovoří o vědomí si vlastní hodnoty, o velmi silné touze vyniknout, o vůli vládnout, projevující se nenásilnou formou, o malé nebo přinejmenším nízké úctě vůči ostatním, o silném, leč pomíjivém vzplanutí. Rodiče jsou celkem zámožní. Otci Giovannimu Campanovi je třicet osm let a narodil se v Marradi. Matka Francesca řečená „Fanny“ je o nějakých patnáct let mladší než manžel; pochází z Comeany u Florencie a dětství a mládí strávila v koleji u jeptišek. Podobně jako spousta jejích vrstevnic, u nichž manželství a mateřství následovalo po zkušenostech z téměř klášterního života, se „Fanny“ těžko přizpůsobuje svému novému postavení a také je zřejmě zklamaná z manžela, který – z důvodů nám neznámých – ji neuspokojuje nebo se jí nelíbí. Je to Emma Bovaryová bez odvahy k cizoložství, a asi i bez příležitosti, která se pomaloučku stahuje do své ulity plné vzpomínek na kolej, na církevní obřady, do cudnosti bráněné a omlouvané bolením hlavy, nevolnostmi, půsty, pokáním, danými sliby… Je to žena, která nemá ráda prostředí, v němž žije, ani osoby, s nimiž žije, ale domnívá se, že není úniku, a žádá, aby byla ponechána na pokoji: bude se starat o prádlo, nákupy, udržovat rodinu pohromadě,
mlčky se obětovat. Bude na svém místě: jenom nedokáže předstírat manželovi a synovi city, které k nim nechová… Manželská krize „Fanny“ Lutiové Campanové dozraje během dalšího těhotenství a po narození druhého syna Manlia se projeví tím, že opustí Dina: to pro ni nahrazuje a symbolizuje opuštění manžela. „Fanny“ ho jednoduše odmítá; nechce další těhotenství a manželské styky považuje za nepovolené, pokud nemají za cíl plodit, „dávat děti Pánubohu“, jak ji učili v koleji. (Možná, nebo spíš se vší pravděpodobností nenachází v sexu zalíbení, ale kdoví.) A právě v těchto letech, přibližně mezi roky 1890 až 1895, začíná pan učitel Giovanni Campana pociťovat „neurastenické potíže“ zcela zřejmého původu (podrážděnost, nespavost, výkyvy nálad) a léčí se sám pomocí odvarů a nálevů od marradského lékárníka. Až jednou v neděli, s ukvapeností sobě vlastní, nasedne do vlaku a odjede do léčebny pro choromyslné v Imole, odevzdá se do rukou téhož doktora Brugie, k němuž o deset let později pošle i Dina: „Pokuste se uzdravit mého syna, jako jste uzdravil mě…“
✸ Giovanni Campana, vlastenec, neohrožený zastánce „mravního a civilizačního prvenství Italů“, je po mnoha stránkách typickým představitelem své generace, utvářené v ovzduší obrozeneckého nadšení a rétoriky. Je agnostik, ale nikoli ateista, jako De Amicis; republikán, ale oddaný monarchii, jako Crispi; materialista, ale přesvědčený zastánce geniality, jako Lombroso… Ve škole rád učí o tom, že člověk představuje propojení dvou strojů, parního stroje, což je dýchací ústrojí, a hydraulického, což je ústrojí oběhové. „A co duše, pane učiteli?“ „To je třetí záležitost, nervová soustava, elektrický stroj.“ Pan učitel Campana je spíš mírné a plaché povahy, nicméně má určitý charakterový rys, o němž už byla zmínka a který bude pro život jeho syna určující: tváří v tvář problému se chová kategoricky a ukvapeně; nespokojí se s nějakým polovičatým řešením jako většina lidí, nýbrž ze všech možných řešení hledá to, které je definitivní, „konečné“… Dalšími členy rodiny, na něž se uchovala vzpomínka, jsou dědeček z otcovy strany a matčini bratři (Lorenzo Luti, Egle Luti); v Dinově životě však měli jen malý význam. Jinak je tomu však s bratry otcovými, z nichž každý zaujímá v mém kufru svou přihrádku. Byli to, od nejmladšího: strýc Torquato, strýc Francesco a strýc Blázen. Začněme tím posledním. – Existence strýce Blázna, pravděpodobně staršího než ti druzí, pravděpodobně prvorozeného, byla velkým tajemstvím rodiny Campanových: tajemstvím tak dobře střeženým, že se neuchovalo ani jméno strýce Blázna, ani
vzpomínka na něj, nic. Jenomže on existoval a byl hmatatelným ztělesněním přízraku – přízraku dědičnosti –, jenž doléhal na životy a osudy všech Campanových, nejenom na Dina. Objevil jsem ho náhodně v zimě roku 1982 ve Státním archivu ve Florencii, když jsem se přehraboval v oněch kontejnerech se soudními spisy, jimž archiváři mezi sebou říkají „šanony pošahaných“. Měl jsem to štěstí, že jsem našel fascikl, v němž se praví, že do ústavu pro choromyslné San Salvi byl přijat (9. dubna 1909) „Dino Campana, syn Giovanniho Campany, stáří 23 let, svobodný, narozen a bydlištěm v Marradi, hmotně zajištěný“, a v tomto fasciklu byl mezi dalšími lejstry takzvaný „informativní formulář“, který vyplnil obecní hygienik z místního zastupitelského úřadu. Na otázku ohledně „tělesných a duševních příčin“ Campanova šílenství odpovídá: „Dědičné zatížení – alkoholismus“; a vedle jiné otázky „Jsou nebo byly mezi příbuznými postiženého duševně nemocné osoby, případně které“ napsal těchto osm slov, zcela shrnujících život člověka: „Jeden strýc postiženého zemřel v ústavu pro choromyslné.“
8
✸ „Šanony pošahaných“… Kontejner za kontejnerem, fascikl za fasciklem, prach překrývá prach, badatel se propadá do propasti, ve srovnání s níž některé Dantovy zpěvy nebo Orcagnův „poslední soud“ vypadají jako nicotnost, a také jsou. Nenajdeme tu „davy“ či „lid“ nebo „šiky“ jako v Dantově Pekle, není tu abstraktní kolektiv, který by tvořil pozadí a rámec pro několik málo individuálních dramat. Každý „blázen“ se vynoří se svým jménem, příběhem, osobním ortelem; a jsou jich tisíce a statisíce. Diagnózy hovoří o „postapoplektických stavech“, „cirkulačních chorobách“, „menstruačních psychózách“ (u žen), „melancholii“ nebo častěji „senilní melancholii“, o „progresivní paralýze“, „hypochondrii“, „involuční demenci“, o „alkoholismu“, „epileptické psychóze“, „předčasné demenci“, především o „předčasné demenci“. Výnosy starostů a královských soudců – kteří byli od roku 1904 pověřeni rozhodováním o přijetí „choromyslných“ do okresních blázinců – se zmiňují jen zběžně o důvodech takového kroku. Prohlašují, že dotyčný „křičí“, že „pije“, že „obtěžuje ženy na ulici“; že je „kolísavých nálad“ nebo „citů“ (v blázinci může člověk skončit i pro cizoložství, zvláště žena); že je „nepořádný“, „zanedbaný“, „zapomnětlivý“, „trudnomyslný“; že „se doma hádá“; že „mluví z cesty“. – Jakmile se postižený dostane do léčebny, zůstane tam na pozorování po dobu, která podle zákona č. 36 ze 14. února 1904 „nesmí ve svém úhrnu přesáhnout dobu jednoho měsíce“. Rituál přijetí „natrvalo“ nebo propuštění „pro nedostatek důvodů“ probíhá u soudu; ale
pravými arbitry rozhodujícími o osudu jedinců podezřelých z duševní choroby jsou nicméně pouze psychiatři – povolaní odsoudit nebo osvobodit na základě vlastního zdravého rozumu a principů nauky, kterou už Benedetto Croce nazýval „pavědou“, „patlaninou“, „empirií“. Co se dá dělat? Je-li psychiatr na pochybách, rozhodne podle zlaté zásady, že zdravý člověk v blázinci nikomu neublíží, zatímco propuštěný šílenec představuje vždy riziko pro lékaře, protože bude zodpovědný za to, co dotyčný případně provede… Snad dvě třetiny spisů z let 1906 až 1918, které jsem prošel, končí „trvalou hospitalizací“ osoby, u níž bylo podezření na šílenství: tedy rozsudkem, který se rovná rozsudku smrti. (Vyléčení a znovuzapojení do společnosti jsou záležitosti víceméně teoretické. Ze dvou důvodů: především proto, že v ústavech pro choromyslné se rozvíjí jeden zvláštní druh šílenství, jemuž se někdy říká „hospitalismus“ a které je způsobeno – jak se píše v učebnicích – „izolací, zahálkou a soužitím s choromyslnými“; za druhé proto, že ten, kdo vyšel z blázince, bude jednou provždy vydán napospas kdejakému klukovi, který se mu bude moct na ulici posmívat, kdejakému policistovi, jehož zapomene pozdravit, kdejakému příbuznému, který se ho bude chtít zbavit. Ať dělá co dělá, to nejmenší, co se mu může stát, je, že se zase vrátí mezi blázny, přičemž znovu projde celou tu cestu od „přijetí dočasného“ po trvalé. Že se nakonec přizpůsobí onomu prostředí a způsobu života, ve srovnání s nímž i vězení má pár záviděníhodných stránek.)
✸ O strýci Bláznovi nikdo nic neví. Ale jelikož Dino zdědil v rodině i u obyvatel Marradi jeho pověst, myslím si, že je oprávněné a namístě připsat tomuto strýci onu část „campanovské legendy“, kterou synovci přisoudit nelze a která se týká obtěžování marradských žen. Ponechme tedy Dinovi, co mu náleží, a strýci Bláznovi, co náleží jemu. Například exhibicionismus poblíž mostu přes Lamone, provázený náležitým popěvkem (Blázen povykoval na všechny procházející ženy něco jako „Já jsem Campana, Campana je zvon, a tohle je můj bimbas“; a roztáhl plášť, aby ho předvedl). Nebo pronásledování pastýřek po kopcích; nebo pokusy ošoustat ženy při praní prádla přepadnutím zezadu. Ať už je jeho specifické šílenství jakéhokoli původu (možná „cirkulačního“, „postapoplektického“ nebo ještě jiného druhu), strýc Blázen je posedlý sexem; a to je jedna z mála věcí, kterou o něm můžeme říct. Další se týkají data úmrtí (určitě před 9. dubnem 1909) a data nástupu do léčebny pro choromyslné (určitě po 4. srpnu 1904; Blázen žije téměř až do konce svých dní v rodině navzdory rozruchu, který vyvolává, a „Fannyině“ nevraživosti). Ověřme si data. Tak tedy: Že strýc Blázen zemřel před 9. dubnem 1909, stojí napsáno v „informativním formuláři“ připojeném k soudním spisům, a je to tedy nesporné. Že žil v rodině až do srpna 1904, vyplývá, byť nepřímo, z dalšího bezpečného zdroje: z evidence Vojenské správy ve Florencii ohledně ročníku 1885. Tam se dočteme, že od 4. ledna 1904 do 4. srpna téhož roku je Dino Campana důstojníkem aspirantem u pěchoty, tedy kadetem
na Vojenské akademii v Modeně. (Kavalerie má svou akademii v Pinerolu, námořnictvo v Livornu.) Vojenskou dráhu Dina Campany, „dobrovolníka 40. pěšího pluku (důstojnického aspiranta), I. kategorie, ročník 1883“, celou zahrnují tato dvě data. 4. dubna 1904 – jak se praví v evidenci Vojenské správy – se Dino stává svobodníkem; 4. srpna „přestává být žákem Vojenské akademie pro důstojníky, jelikož nesložil zkoušky na hodnost rotného“, je mu však vydáno „potvrzení o dobrém chování“. Jeho osobní popis zní: „Výška 1,68 m“, „pleť růžová“, „vlasy hladké, kaštanové barvy“, „oči hnědé“, „chrup zdravý“, „zvláštní znamení: znaménko na pravé líci“. – A nyní zpět ke strýčkovi. Je naprosto jisté, že by Dina na Vojenskou akademii nepřijali, kdyby měl příbuzného, který je úředně prohlášen za „blázna“ a internován v léčebně pro duševně choré. Nevíme to sice bezpečně, ale je pravděpodobné, že strýce Blázna trpěli v Marradi právě s ohledem na synovcovu kariéru; a že se pak pro něj znenadání vše urychlilo, když to s kariérou nedopadlo…
✸ Na přelomu devatenáctého a dvacátého století doléhá na rodinu Campanových přítomnost Blázna a přízrak dědičnosti. Každý pozoruje sebe a pozoruje ty druhé, aby zachytil příznaky choroby, která když zasáhla jednou, zasáhne jistě znovu; každý zvědavě sleduje „podivnosti“ ostatních členů rodiny. Tak trochu za blázny jsou považováni jak právník Francesco, zástupce královského prokurátora u soudu ve Florencii, tak i Torquato, učitel obecné školy, který je ze všech Campanových nejsdílnější a také nejznámější v marradském okolí. (Torquato, jak se praví ve vzpomínkách, je „písmák“ skládající „krátké básničky“ k různým radostným příležitostem, jako jsou svatby, vzpomínkové oslavy, zdravice. Když se s ním člověk baví, působí normálně; ale není už příznakem úchylky jeho umělecké nadání, jak říkají Lombroso, Nordau a další vážení učenci?) Pokud jde o pana učitele Giovanniho, je známo, že po narození druhého syna trpěl neurastenickými potížemi a že se mu podařilo se z nich vyléčit; že je to člověk – nebo alespoň za takového ho považují –, který jen taktak unikl blázinci. – Ten příběh je známý. Jednoho nedělního rána blíže nezjištěného roku, ale někdy v letech 1895 až 1900, se učitel obecné školy v Marradi Giovanni Campana sám od sebe dostaví do léčebny pro choromyslné v Imole, kde jistý doktor Brugia vyslechne vylíčení jeho neduhů a předepíše mu dva prášky, pro nás tajemné (kozlík lékařský? brom?), ale pro něj zázračné. Účinky těchto prášků na učitelovu „psýchu“ jsou tak blahodárné, že se díky nim dokonce považuje za zázrak vědy; jen
díky Brugiovi se mu vrátil spánek, vyrovnanost, klid smyslů. A tak když se v rodině vyskytne problém se starším synem, který nevychází se svou matkou, pošle ho pan učitel Campana bez váhání do léčebny v Imole, aby se zázrak zopakoval i u něho, a napíše Brugiovi dopis, který adresát vzápětí založí do Dinova chorobopisu, jelikož pojednává o otcových neurastenických potížích, tedy o dědičnosti… „Pokuste se uzdravit mého syna, jako jste uzdravil mě…“ píše učitel „svému“ lékaři. A dodává: „Můj syn netrpěl žádnými tělesnými neduhy, do svých patnácti let byl vždy tak trochu uzavřený, ale hodný, poslušný a rozumný, i když poněkud nepořádný. Jeho matka je zdravá, energická, inteligentní a nedůtklivá žena. Po porodu v poklidu dítě sama kojila a byla pyšná na to, jak je její ratolest statná.“
✸ Pozastavme se u tohoto dopisu a podívejme se na něj trochu z lingvistického hlediska. Tak tedy: v italštině (tam, kde překládáme slovem „ratolest“) nacházíme pro děťátko v matčině náruči výraz allievo pocházející z latinského alere (živit), který svědčí o tom, že pisatel neužívá slov jen nahodile. A dále si povšimněme oněch čtyř adjektiv („zdravá, energická, inteligentní, nedůtklivá“), pomocí nichž pan učitel Giovanni předkládá profil manželky tak čistý a výrazný, jako by byl vyryt do kameje, slov leccos prozrazujících o vztazích mezi manžely Campanovými v době, kdy byl dopis napsán, tedy v září 1906… Giovanni, nyní spokojený se svými prášky, už definitivně zkrocený, hledí na manželku s úctou a rozechvěním, říká, že je „zdravá“ neboli imunní vůči dědičným vadám; že je „energická“, protože poroučí; že je „inteligentní“, neboť ví, co chce, a umí toho dosáhnout; že je „nedůtklivá“, což podle Petrocchiho slovníku, který byl na počátku dvacátého století v módě, znamená „stále něčím podrážděná“ nebo „urážlivá, netýkavá“. (A všimněme si, jak v tom portrétu, který přitom chce být pozitivní, naprosto chybí vlastnosti ženské a specificky mateřské, jako je citlivost, chápavost, něha a podobně; pouze o něco dál je ještě páté adjektivum: „pyšná“.) Jiný obrázek nebo nástin, který nám pomůže pochopit matčinu povahu a její následné neshody se synem, vyplývá z „Fannyina“ prohlášení ohledně Dina jako dítěte: „Klidný, pěkný, baculatý, kudrnatý, bistrý (sic!), ve dvou letech uměl Zdrávas francouzsky, všichni mi ho záviděli.“ – Představme si tedy mar
radské náměstí – piazza Scalelle – s radnicí, podloubím, krámky, kavárenskými stolky, lidmi procházejícími kolem; „Fanny“ ve vycházkovém oblečení se slunečníkem je někde u podloubí; před ní vikář don Domenico Cavina, který se s úsměvem sklání k „pěknému baculatému“ chlapečkovi a pomáhá mu přeříkávat modlitby, napovídá mu slova. O pár metrů dál postává několik žen z lidových vrstev, aby zaslechly malého polyglota. „Fanny“ se cítí obdivovaná a v duchu se raduje. Chatrná francouzština, kterou se naučila v koleji (dvě tři celé modlitby a asi stovka slovíček, jež by tak stačily Gozzanově babičce Speranze, aby svěřila tajemství své nejlepší přítelkyni Carlottě), patří k tomu, čím se nejvíc odlišuje od těch křupanů z Marradi… Říká dítěti mon petit chou, nabádá ho, aby zdravil pana vikáře: „Salue Monsieur l’archiprêtre…“
✸ Počátkem roku 1888 se všichni Campanovi přestěhují v Marradi na adresu via Pescetti 1, do domu, který dodnes patří dědicům a na nějž dal obecní úřad umístit pamětní desku s nápisem – myslím – od Falquiho: „V tomto domě, kde žil…“ „Dino Campana napsal…“ Je to pěkný dvoupatrový dům se zvýšeným přízemím a rozlehlou zahradou; v přízemí bydlí prarodiče se strýcem Bláznem, v prvním patře Torquatova rodina a ve druhém rodina Giovanniho. „Fanny“ zjistí, že je znovu těhotná, a po několika měsících přivede na svět druhorozeného syna Manlia. Dino je odkázán sám na sebe, matka ho nechce. V dětství se o něj budou částečně starat strýc a teta (strýc Torquato a jeho žena Giovanna, rozená Dilettiová) a částečně dvě sestry ve zralém věku, Marianna a Barberina Bianchiovy, které s Campanovými pojí neznámo jaké přátelské či příbuzenské vztahy. O sestrách Bianchiových víme, že jsou to bigotní staré panny; že mladší z nich Marianna má za úkol vybírat po domech milodary pro kostel; že nesouhlasí s tím, jak se „Fanny“ chová ke svému prvorozenému synovi. „Po narození mazlíčka Manlia,“ napíše Giovanna Dilettiová Campanová, „byl Dino odstrčen na druhou, nebo lépe řečeno třetí kolej. Nini (Manlio), pořád Nini a jenom Nini. Marianna si Dina oblíbila ještě víc než Barberina. Když občas přišla k nám domů vybírat, vždycky se mě zeptala, jak to vypadá nahoře, a pak si mi vylila srdce. Viděl to kdy svět, říkala, aby chudáku synkovi na vycházce maminka nařídila: Ty, Dino, půjdeš po cestě do Palazzuola (tam bydlela marradská spodina), my (Fanny a Manlio) půjdeme jinudy…“
Dino začíná chodit do školy a Marianna s Barberinou ho oblékají ze svých úspor, protože jim vadí ten rozdíl – patrný i v odívání – mezi ním a jeho mladším bratrem; „Fanny“ ho totiž odmalička navléká „do příšerných hadrů nebo šatstva odloženého po tátovi“. („Beztoho,“ říká, „je tak nepořádný!“) O jeho školním prospěchu není nic známo: záznamy, archivy, budova, všechno bylo zničeno za poslední války, kdy se Marradi nacházelo na takzvané „gótské linii“; ale pravděpodobně byl dobrý. Ne tak dobré však bylo chování. Manlio Campana v jednom rozhovoru z počátku padesátých let mluví o bratrovi jako o dítěti, které se obtížně sžívá se spolužáky („Vyhledával jsem ho, ale on asi o moji společnost nestál… ani o společnost jiných“) a které bývá často trestáno učitelem: to znamená velmi pravděpodobně strýcem Torquatem. Na jedné upomínkové fotografii je zachycen budoucí autor Orfických zpěvů uprostřed skupiny školáků, na něž dohlíží Torquato Campana. Podle vzezření dětí – vesměs osmi až devítiletých – by snímek mohl pocházet ze třetí třídy obecné, tedy ze školního roku 1893–94…
8
✸ Mezi obecnou školou a lyceem zakončeným maturitou – jedinou školou, po níž se lze hlásit na Vojenskou akademii – je stupeň v Itálii zvaný ginnasio (říkejme mu také „gymnázium“): pět let výuky rozdělené do dvou úrovní, „nižší“ tříleté, která se posléze bude jmenovat scuola media (druhý stupeň základní školy), a „vyšší“. Dino absolvuje „gymnázium“ v koleji, v Salesiánském ústavu ve Faenze, který je v té době a v oné části Romagne nejlepší institucí připravující chlapce ke studiu na lyceu. Nastoupí tam na podzim 1896 – v roce porážky u Aduy – a zůstane, s výjimkou přestávek o letních prázdninách a mnohem kratších o prázdninách vánočních a velikonočních, nepřetržitě až do léta 1900 – roku, kdy byl zavražděn Umberto I. Zapíše se do druhého ročníku, poté co podstoupil vyrovnávací zkoušku, po níž nezůstala v záznamech stopa. Další dvě zkoušky, na konci třetího a pátého ročníku, musí skládat na Královském gymnáziu – lyceu E. Torricelliho ve Faenze, protože italský stát neuznává za zákonně platné školní vysvědčení od kněží. Známky, které získal ve třetím ročníku „gymnázia“, jsou v desetistupňovém hodnocení: 6 a 7 z italštiny, 8 a 7 z latiny, 6 a 8 z francouzštiny, 6 ze zeměpisu, 8 z matematiky. V pátém ročníku „gymnázia“: 7 a 8 z italštiny, 7 a 6 z latiny, 6 a 6 z řečtiny, 8 z počtů, 6 ze zeměpisu, 6 z matematiky, 7 z přírodopisu, 9 a 7 z francouzštiny. Jak se žilo v církevní koleji v posledních letech devatenáctého století? – Podle Benita Mussoliniho, který v témž Salesiánském ústavu v letech 1892 až 1894 navštěvoval třetí a čtvrtou třídu obec
nou, je odpověď nasnadě: velmi špatně. V „Duceho“ pamětech se o koleji ve Faenze hovoří jako o lágru pro děti: s „kumbály“, kam byli zavíráni ti, co neposlouchali nařízení „představených“, s divokými psy pouštěnými v noci volně na dvůr, s často sadistickým uvalováním trestů, jako je nepodávání jídla, vyloučení z her, veřejné bití. Ale Mussolini byl internátní chovanec „třetí třídy“ a jeho bezesporu významné a upřímné svědectví se omezuje jen na některé stránky reality, kterou z pochopitelných důvodů nemohl postihnout v jejím celku…
✸ Pohovořme tedy o kolejích a „třídách“. Dá se říct, že koncem devatenáctého století jsou některé církevní koleje příliš exkluzivní na to, aby přijímaly chlapce z nižších a středních měšťanských vrstev, a jiné jsou rozděleny na „třídy“ jako ve vlaku. Rodič, který sem přivede syna, si může vybrat mezi speciálním přístupem (první třída), normálním přístupem (druhá třída) a úsporným přístupem (třetí třída). V tomto posledním případě je chovanec umístěn do noclehárny k takzvaným „nalezencům“, tedy sirotkům nebo rodiči opuštěným dětem, o které se církev stará ve svých zařízeních z charitativních pohnutek a které pronajímá pohřebním službám do smutečních průvodů bohatých zesnulých. Každá třída má svou vlastní noclehárnu a příslušenství, strava odpovídá výši poplatků. Stejné pro všechny jsou – nebo by alespoň měly být – výuka, hry, pobožnosti; ale rozumí se, že žádný učitel se nijak zvlášť nepřetrhne pro školáka třetí třídy („Stejně z něho bude nádeník…“). A rozumí se, že je tu i dvojí váha a dvojí metr při ukládání trestů. Nelidské však na tomto systému je to, co je přímo do očí bijící, a sice že každé dítě může, vlastně musí porovnávat, co má samo na talíři, s tím, co má na talíři spolužák, a že každá stránka společného soužití se a priori zakládá na takovéto tvrdé kázni. „U stolu,“ vzpomíná Mussolini, „jsme my děti seděly ve třech odděleních. Já musel vždycky být až na samém konci a jíst s těmi nejchudšími. Snad bych dokázal zapomenout na mravence v chlebu pro třetí třídu. Ale že jsme my děti byly rozdělené na třídy, mi dodnes drásá duši.“
Zbožnost se vyžaduje „nátlakovým a terorizujícím“ způsobem. Každý den za úsvitu mše (v neděli se konají mše dvě, jedna „obyčejná“ a jedna „slavnostní“). Modlitby: po probuzení; na začátku a na konci vyučovacích hodin; na začátku a na konci jídla; před spaním. Mravoučná četba: dvakrát denně při jídle. Ve Faenze a všude jinde v podobných zařízeních zcela běžně panuje sklon považovat žáka za jakéhosi záložního seminaristu, prozatímního mnicha, který nakonec odejde. Proto musí odříkávat tolik pobožností a vyslechnout tolik mší, aby to i v případě, že by se stal nevěřícím, vystačilo do konce jeho dní… Sexuální represe, nejvyšší cíl každé výuky či výchovné činnosti, se provádí nejrůznějším způsobem. Především pomocí chemie. Dvakrát denně chovanec nevědomky pozře brom a sedativa, jejichž působení se považuje za blahodárné i co do vedlejších účinků: subjekt se stává poslušnějším, klidnějším; chování ve třídě se lepší a stejně tak i školní prospěch. Náboženství přichází ke slovu šestým a devátým přikázáním s poukazem na peklo pro časté smilníky; medicína varuje, že takzvané „nečisté návyky“ vedou ke ztrátě zraku, paměti a rozumu; cvičení a hry jsou pojímány tak, aby se tělo vyčerpalo, aby se námahou vyloučila přebytečná energie, která by jinak mohla vést k hříšným myšlenkám; mravnost nahlíží „duchovní asistent“ výlučně jako zákaz nosit ruce v kapse, „ohmatávat se“, zdržovat se déle na záchodě, dívat se na ulici po ženách, myslet na ženy, myslet…
✸ Ve Faenze zažije Dino Campana v podstatě opačnou zkušenost než Mussolini (od něhož se liší povahově, zkušenostmi i třídně; rodina, která má mezi sebou soudce, kantory a ženy s cizokrajným jménem, se nemůže snížit natolik, aby poslala syna mezi sirotky dělat stafáž v pohřebních průvodech). V koleji nachází Dino především pocit bezpečí a uspořádaný život, což doma neměl. Upokojí se; poprvé v životě se může chovat a hrát si jako dítě. Prožívá opožděně dětství. Teta Giovanna Dilettiová za ním přijede jednou v neděli odpoledne na návštěvu a vidí ho přihnat se „do hovorny“ celého „upoceného“, v ruce „bičík a káču“; poněkud neobvyklé hračky pro dvanáctiletého chlapce… Potom objeví knihovnu. – Podle svědectví jistého Michela Campany – chlapce stejného příjmení, ale nikoli příbuzného –, který byl chovancem koleje ve Faenze ve stejných letech jako Dino, prý velmi záhy opustí káču i hry svých vrstevníků (bubínek, vybíjenou) a místo toho recituje o „souboji Tankreda a Klorindy před branami Jeruzaléma… souboji Rinalda a Sakripanta a ještě slavnějším souboji mezi Ruggierem a Rodomontem“. Čte Tassa, Ariosta, Danta, klasiky dostupné v „pročištěných“ vydáních – tedy zbavených všech nestydatostí –, které nachází v knihovně kněží. Stane se z něho vzorný žák (v koleji dosahuje mnohem lepších známek než při zkouškách) a má i dobré výsledky v jediném předmětu, který ve veřejném školství není, totiž v katechismu. Hodnocení v tomto předmětu dokonce ukazuje na rostoucí zájem, v druhém ročníku „gymnázia“ měl známku osm, ve třetím a čtvrtém devět a nakonec v pátém deset.
Chování má dobré. Povahy je poněkud uzavřené; ale svornost mezi spolužáky v prostředí koleje, mladický zápal, zjevná spřízněnost v zájmech a zálibách přinesou Dinovi i první přátelství; která mají být „navěky“, ale jsou odsouzena k zániku v průběhu několika málo let, jak už to u mladistvých bývá. S jistým Giovannim Accardem, s jistým Solumim…
✸ Koncem června roku 1900 se Dino vrací domů k nerudnému, ale džentlmenskému otci a matce, která je už taková, jak si ji budou pamatovat obyvatelé Marradi, „s růžencem v ruce a šálem přes ramena“ (podle výpovědi básníkovy sestřenice Marianniny Capelliové). Která „pyšně přehlíží“ (podle téhož svědectví) synovy pohnutky a jen na něj dotírá neustálým plísněním, nařízeními, tresty, zákazy, jimž se Dino podvoluje nerad: nechápe důvod takové nevraživosti. „Fannyiny“ sklony k mysticismu mu připadají hloupé; její povýšenost směšná; její výtky nespravedlivé. Nic se mu na ní nelíbí; ale v patnácti letech nemůže řešit problém soužití tím, že se znovu vydá „po cestě do Palazzuola“. Zuří: žádá, aby ho nemučila pro malichernosti (tužka zapomenutá na stole, nedovřené dveře, šlápota v předsíni); aby ho považovala za toho, kým je – za člověka –, a ne jen za něco, co působí nesnáze; aby ho konečně „respektovala“… „Fanny“, jejíž zvyklosti a pořádek, které si v rodině prosadila, jsou narušeny, reaguje vztekle jako „zdravá“ a „energická“ žena, ale především jako žena „nedůtklivá“. Dochází k příliš hlučným výstupům, nepatřičným pro rodinu Campanových, jejíž vážnost je i tak těžce zkoušena Bláznovým exhibováním. „Fanny“ začne vydírat manžela: útěky k rodičům; výhrůžkami, že dosáhne zákonné rozluky, pokud nebude zbavena synovy přítomnosti. A vynořují se i pochyby ohledně Dinova „duševního zdraví“. (Co když to právě on zdědil po strýci Bláznovi?) – A abychom si lépe dovedli tuto situaci představit, můžeme si v duchu přehrát
nějaký výstup, okamžik „chorobné“, „surové vznětlivosti“ – to jsou slova učitele Campany z dopisu doktoru Brugiovi – Dina vůči matce. Tak tedy chlapec má už dost toho, že ve svých knihách a papírech neustále nachází obrázky Panny Marie – „Fanny“ je zanechává víceméně všude, ale především ve věcech staršího syna, jehož považuje za posedlého ďáblem –, a tak vysypává na podlahu obsah zásuvek, vyhazuje z okna všechny obrázky, které najde, zatímco matka na něj křičí „zrůdo“, „ďáble“, „Antikriste“. „To nám nestačila ta ostuda, co už máme s jedním příbuzným, s tvým bratrem?!“ křičí rozčilená „Fanny“ na manžela, který ji snažně prosí, aby se uklidnila, aby byla zticha. („Ještě tě uslyší sousedi.“) „To mě muselo postihnout i tohle neštěstí, za ten hřích, že jsem si tě vzala?! To jsem musela porodit Antikrista!“ (Pan učitel: „Fanny, prosím tě! Ovládej se!“)
✸ Ve školním roce 1900–1901 je Dino ve Faenze studentem prvního ročníku lycea na Královském gymnáziu – lyceu E. Torricelliho, o němž nemáme žádné podrobnější zprávy, ale které se nepochybně podobá jakémukoli jinému klasickému lyceu na jakémkoli jiném italském maloměstě: v Pinerolu, v Casertě, v Trapani… (Instituce jménem „klasické lyceum“ je jedna z mála opravdu jednotných věcí v Itálii na počátku dvacátého století.) Představme si tedy budovu starou dvě stě tři sta let, částečně však zrenovovanou: v přízemí je „gymnázium“, v patře lyceum. Na dvoře nebo na schodišti je bysta osobnosti, po níž je škola pojmenována. (Ve Faenze pana Torricelliho.) Ředitel je obstarožní byrokrat zběhlý ve výročích, oslavách a místní historii. Vyučujících je asi třicet, mužů i žen okolnostmi donucených vydělávat si na živobytí s tím, že budou hrát svou postavu. A tak mívá každé lyceum svého Pedanta, svého Pokrokáře, svou Starou pannu, svého Satyra (varianta: svého Homosexuála), svého Filosofa, svého Génia více či méně Pochopeného… O těchto postavách kolují zvěsti, které se předávají z generace na generaci a které se dotýkají i Školníků: bytostí podlých, leč prohnaných, obvykle se zabývajících činnostmi mnohem více výdělečnými nebo ( jako varianta) podezřelým kšeftováním se Studenty. (Tabákové zboží, pornografie, kuplířství.) Pro ně se Studenti dělí do dvou kursů: kursu A a kursu B. Kurs A je výlučně chlapecký; kurs B je smíšený. (Varianta: je výlučně dívčí.) Na rozdíl od Profesorů, kteří zůstávají v průměru čtyřicet let, se Studenti jakoby neustále obměňují,
ale ve skutečnosti to jsou pořád titíž, syn Notáře, který se má stát Notářem, syn Majitele Cihelny, který se má stát Advokátem, syn Advokáta, který se má stát Majitelem Cihelny, syn Obchodníka, který se má stát Lékařem, a tak dále (až na věky věků). Ke zkratu u vyučujících (Masek) dochází obvykle tehdy, když si uvědomí, že si pletou otce a syny; dostaví se strašlivé stáří a s ním zapomnění, do něhož Masky upadnou u oné vyvolené společnosti Rodičů a Studentů, o niž po celá desetiletí pečovaly, kterou vychvalovaly a zastrašovaly a kam se jim nikdy nepodařilo proniknout, jejíž součástí se nikdy nestaly… Mám v kufru fotografii, jejíž reprodukci uvádí řada autorů, prvního ročníku lycea na Královském gymnáziu – lyceu E. Torricelliho ve Faenze, ze školního roku 1900–1901. Dino je na ní zamračený, s rašícím chmýřím pod nosem; vypadá poněkud starší než na těch necelých šestnáct let. Jeden spolužák za ním (možná Accardo nebo Solumi) má ruku položenou na jeho rameni. Studentů je celkem osmnáct a jsou to samí chlapci; to znamená, že je to výroční fotografie kursu A. Když se tak dívám na ty tváře a na ty postoje, mohl bych namátkou hádat, kdo je syn Notáře a kdo Majitele Cihelny, ale nebylo by to seriózní. Jednodušší bude využít některých dostatečně výstižných charakteristik lidských typů (nezdvořák, elegán, lamač srdcí, náfuka) a představit si síť vztahů, neproniknutelné předivo zájmů, příbuzenských pout, náklonností a řevnivostí, jimiž jsou tyto ratolesti z řad místního měšťanstva navzájem propojeny, syn Notáře se synem Lékárníka, syn Advokáta se synem Lékaře…
8
✸ Kdoví ale proč se ratolesti z řad faenzského měšťanstva „posmívají“ Dinu Campanovi, jak sám prohlásí na vysvětlenou, proč propadl a ztratil jeden školní rok. („Posmívali se mi.“) V onom roce 1900–1901 má Dino problémy doma, a to dost závažné; „pendluje“ mezi Marradi a Faenzou, tráví tedy denně několik hodin ve vlacích a nádražních čekárnách; nosí odložené šatstvo po otci a strýci Torquatovi; a hlavně – což je nejdůležitější fakt – je mezi chlapci na fotografii nepochybně vetřelcem. Ze dvou důvodů: především proto, že do jejich společnosti nepatří; za druhé proto, že přišel z koleje, kde vychodil všech pět tříd „gymnázia“, zatímco oni už byli tady, chodí spolu do třídy už pět let, ne-li dokonce deset, od první obecné… Kolik je na fotografii bývalých žáků koleje jako Dino? Kdoví. Možná žádný, možná jeden (ten, co mu položil ruku na rameno). Při střetu Dina Campany s lyceem ve Faenze je tedy třeba vzít v úvahu i nedůvěřivost mladých zástupců místního měšťanstva, jejich malou ochotu přátelit se s prostoduchým, neohrabaným, ostýchavým a nadutým horalem; ovšem k tomu, aby se někomu „posmívali“, tedy pošklebovali se mu systematicky a trvale, je zapotřebí záminky, nějakého zvláštního důvodu. A tak si myslím, že student lycea Campana se asi dopustil neohrabanosti se spolužačkami z kursu B nebo možná s jednou určitou spolužačkou, jistou Francescou B., jejíž jméno („Francesca B., hříšnice“) nalezne o deset let později napsané na zdi svatyně na Verně („Před těmi prostými láskyplnými postavami se její srdce otevřelo k výkřiku, k slze utrpení, a osud se tak
naplnil!“). Že ji pozoroval zpovzdáli, aniž mu vůbec přišlo na mysl, aby šel blíž, aby se s ní pustil do řeči… Nedostatek mateřské lásky, cílený útlak v koleji, uzavřená a zasněná povaha způsobily, že byl ve vztazích s dívkami nad veškeré rozumné meze rozpačitý, že nevěděl, jak s nimi jednat; to je jeho hlavní slabost a je to také pravděpodobně důvod, proč se mu spolužáci „posmívají“… Zbytek je znám a je logickým důsledkem jeho neslučitelnosti s prostředím. Dino chodí za školu, raději jde na procházku než na vyučování; zanedbává učení a Profesoři (Masky) ho nechají propadnout s těmito známkami: italština 5, latina 4, řečtina 5, dějepis 6, filosofie 5, matematika 6, fyzika 6, přírodověda 6.
✸ Ženy, vztah k ženám… V životě Dina Campany je to problém, který nemá řešení. Federico Ravagli píše ohledně sedmadvacetiletého Dina, studenta na univerzitě v Bologni: „Podle toho, jak se choval, když byl s námi, působil jako misogyn. Nesnížil se k jedinému slovu nebo pohledu na Doru, Irmu, Nellu nebo servírky v kavárně, a přitom všechny svou výřečností trpělivě nahlodávaly jeho nasupenou netečnost. Když šla po ulici vyzývavá žena a z lokálu se ozývaly nadšené výkřiky, oplzlé pochvaly, tvářil se lhostejně a otráveně.“ A Mario Bejor, který poznal Dina v roce 1911 a stýkal se s ním, i když jen příležitostně až do roku 1916, dokonce pochybuje o jeho mužnosti, říká si: „Kolik jen v něm bylo – jemu navzdory – ženské duše a citlivosti, že k nim měl takový odpor?“ Od určitého období ve svém životě – někdy kolem sedmadvaceti let – si Dino spojuje sex se „starými courami, vzedmutými a nakynutými spermatem“, s „mohutnými nevěstkami“ a „Matkami“ lemujícími janovské nábřeží. V jejich lůně, „starodávné vlasti“, se muž přiblíží „velké nicotě“ z časů předcházejících jeho narození a jež nastanou po jeho smrti. Mladé a krásné ženy – jako spolužačka Francesca, kreolka Manuelita a jiné, o nichž jsou zmínky v textech – však ve skutečnosti patří do snu, jsou to snové postavy. V každodenní realitě není básník váben jako ostatní; neumí a nechce zajít dál, než je rozjímání nad jejich krásou… Vylíčím jednu příhodu. Roku 1916 se Dinovi v Livornu podaří dvořit se úchvatné dívce, která je na návštěvě u marradské malířky jménem Bianca Fabroniová Minucciová, aniž si toho
dotyčná dívka všimne. „Bavili jsme se spolu tak, že on mi recitoval básně,“ řekne o mnoho let později. „Ale já měla v hlavě jiné věci: chystala jsem se na frontu jako ošetřovatelka a ve válce jsem ztratila snoubence… A tak jsem si neuvědomila, že když mi Dino Campana recituje své verše, vyjadřuje tím sympatie ke mně. Upozornila mě na to Bianca. Ale jak už jsem řekla, byla jsem myšlenkami jinde…“ I první sblížení se Sibillou Aleramovou Dina zaskočí a dělá mu starosti, a to je mu přitom už jednatřicet let. Obrátí se na literárního kritika Cecchiho: „Napsala mi Sibilla. Co chce? Odpověděl jsem vyhýbavě.“ Aby zastřel strach, vymýšlí si ostošest: „Víte, že jsem nechal vysoké školy kvůli studentkám, a to ještě není všechno.“ Lže jako malý kluk, aby vypadal jako muž, aby předstíral zkušenosti, které nemá: ale lhaní mu nejde. „Neuvěřitelná Ruska, která přišla z Afriky“, pomocí níž se snaží vzbudit u Aleramové žárlivost, je jistá Anna, bydlící ve Scarperii nedaleko Florencie, ale je to především postava z Orfických zpěvů, je to „Ruska“, která prochází ulicí a v bledé tváři si nese „květ a rudou ránu rtů“. A Ruska z Orfických zpěvů je i zálibně pozorovaný obraz jedné varietní herečky a tanečnice, kterou spisovatel Alberto Viviani počítá mezi stálé hosty florentské kavárny Giubbe Rosse v dobách časopisu Lacerba, totiž v roce 1913: „Mladá Gruzínka jménem Nino, úžasná, ale neustále opilá šampaňským.“ Jí se mimo jiné připisují tance na stolech a mámivé striptýzy…
✸ Červen 1901. Po Dinově propadnutí se u Campanových rozpory vyhrotí; otec je bez sebe, protože se dozvěděl o synově zameškané docházce v posledních měsících školy a chce znát důvod: „Co jsi dělal? S kým ses kde potuloval?“ Dino: „Chodil jsem se projít…“ „Sám.“ Otec: „Ale proč? Proč?“ Dlouhé ticho. Matka: „Já to vždycky říkala, že je blázen. Ta vaše rodina Campanových je dědičně zatížená.“ Nakonec se pan učitel Giovanni rozhodne: odveze syna do Faenzy na psychiatrické vyšetření. „Jestli je blázen, půjde do blázince.“ Naštěstí vybraný lékař ( jistý profesor Alberigo Testi) se vysloví uvážlivě: poradí jim vyčkat, dokud nebude završen tělesný vývoj, teprve pak stanovit diagnózu a začít s léčbou; doporučí nepřeceňovat dosah školního neúspěchu, netrápit chlapce, který, jak říká, prochází choulostivým údobím „psychického dozrávání“. Aby nemusel být doma, odjede Dino na pár týdnů k příbuzným do Premilcuore, a koncem července, když se vrátí, je schopný komunikovat s otcem, sám nebo prostřednictvím strýce Torquata; vyložit mu, z jakých důvodů už do Torricelliho lycea ve Faenze nechce vkročit. („Udělali si ze mě terč posměchu.“) Pustí se z vlastní vůle doma do studia, aby dohonil zameškaný rok; žádá o důvěru a pochopení a dá se říct, že je dostane. – Radí se s odborníky na školní záležitosti, mezi nimi s jistým Solennim (?) z Florencie, který doporučí, aby složil přijímací zkoušku do třetího ročníku lycea na Královském gymnáziu – lyceu M. D’Azeglia v Turíně: proč? Na to nemáme odpověď. Zprávy o tom chybí. V září 1902 jede Dino s otcem do
Turína, podstoupí přijímací zkoušku a pak odjede do Carmagnoly, městečka v Piemontu, asi třicet kilometrů vzdáleného od krajského města, zapíše se do místní koleje a jako „interní student“ navštěvuje poslední třídu lycea. Z jeho čtyř vysvědčení ( jedno za každé čtvrtletí) vychází obrázek inteligentního studenta, pozorného, s vlastním zaměřením a dispozicemi; nijak zvlášť netíhne k takzvané „krásné literatuře“, dokonce má občas potíže s italským pravopisem (známka za první čtvrtletí je 4, v závěrečné klasifikaci 5). Očividně se neshodne s učitelem filosofie, který mu v pololetí udělí 3 za prospěch a 5 za chování a v závěrečné klasifikaci potvrdí nedostatečnou (5). Maturitní komise se skládá z profesorů Alessandra Piumatiho na italštinu, Alberta Grapputa na latinu a řečtinu, Beniamina Manzona na dějepis, Vittoria Frutase na filosofii, Lorenza Appendina na fyziku, Maria Lessaniho na matematiku a přírodopis. První termín maturitních zkoušek (takzvaný „letní termín“) proběhl 15. července 1903. Z 65 přihlášených 40 bylo vyhozeno nebo odkázáno na „podzimní termín“, 25 studentů prošlo. Mezi nimi byl i Dino Campana – otec Giovanni Campana, matka Francesca, rozená Lutiová, narozen a bydlištěm v Marradi – s následující klasifikací: italština 6, latina 7, řečtina 7, dějepis a zeměpis 6, filosofie 7, matematika 6, fyzika 7, přírodopis 7.
✸ „Byl jsem v Itálii zatčen a měsíc jsem strávil ve vězení v Parmě, někdy v roce 1902 nebo 1903.“ Toto řekl „choromyslný“ Campana psychiatrovi Parianimu, který ho zpovídal a jehož on v poblouznění považoval za „agenta italského krále“, vyslaného pátrat v jeho minulosti, aby ho dostal z blázince, kde je mu ale „dobře“. (Výsledek bádání pak bude vydán knižně pod poněkud nabubřelým názvem Nepřikrášlený životopis spisovatele Dina Campany – neboli životopis nezpracovaný románově; a představuje sbírku zámlk, opomenutí, zpráv ne tak docela pravdivých ani ne tak docela lživých, nepřesností a chyb.) Víme s jistotou, že ani v roce 1902, ani v roce 1903 nebyl Dino v Parmě ve vězení, nejsou o tom záznamy. Mám u sebe v kufru kopii jednoho dokumentu (který mi předal spisovatel Gino Gerola) s datem 1. září 1950 a podpisem tehdejšího ředitele parmské věznice G. Jafrancesca. „Předmět: Informace o básníku Dinu Campanovi“. V oznámení adresovaném okresnímu soudci v Roveretu se praví: „Prosím, aby vysokoškolskému studentovi Ginu Gerolovi, bytem v Nosellari di Folgaria, bylo sděleno, že při zkoumání evidence a archivů těchto kárných zařízení od roku 1891 do dubna 1913 a od roku 1900 do srpna 1950 nebyl nalezen záznam se jménem básníka Dina Campany.“ Takže je to jasné… Pokud se jméno určité osoby v evidenci věznice nenachází, pak podle „nepřikrášlené, nerománové“ logiky platí, že dotyčná osoba v dotyčném vězení nikdy nebyla. To je nepochybné. Ovšem životní příběh Dina Campany lze zrekonstruovat pouze s využitím
románově „přikrášleného“ prvku, který je v něm obsažen, a tak při svém postupu budu zacházet i za to, co je nepochybné, abych vyhmátl ony prvky pravdy, které jsou v odpovědích „duševně chorého“ inkvizitorovi Parianimu – pod obalem lži – vždy přítomné. A budu psát a snažit se podložit argumenty to, o čem jsem přesvědčený: že Dino v Parmě ve vězení nebo v jiném podobném místě (například v cele na kvestuře nebo u karabiníků) pravděpodobně byl, ale nikoli v srpnu 1902 nebo 1903. Byl tam v srpnu následujícího léta…
✸ V srpnu 1903 skládá Dino ve Florencii, v souladu s Královským výnosem č. 429 z 26. listopadu 1899 (Řád vojenských škol), přijímací zkoušku do kursu důstojnických aspirantů. Koncem července zaslal prostřednictvím marradského obecního úřadu žádost na „formuláři opatřeném kolkem v hodnotě jedné liry“ a přibližně po třech týdnech byl předvolán do Florencie ke zkouškám, přesněji řečeno „prověrkám“ požadovaným Řádem: „Písemná prověrka z italského písemnictví: 5 hodin. Písemná prověrka z matematiky: 5 hodin. Písemná prověrka z dějepisu: 5 hodin.“ 24. listopadu 1903 se Dino zapíše na univerzitu v Bologni, na přírodovědeckou fakultu, magisterské studium v oboru chemie. Jak to? Na obecní úřad v Marradi zřejmě dosud nepřišlo oznámení o tom, že úspěšně složil přijímací zkoušku na Akademii (V již zmíněném Výnosu se k této věci praví: „O výsledcích zkoušek obešle ministerstvo uchazeče prostřednictvím úřadu, který žádost o přijetí podal.“), a pan učitel Campana nechce riskovat, že by syn v případě neúspěchu zůstal nečinně doma až do příštího podzimu. Zápis na univerzitu na akademický rok 1903–1904 je tedy proveden na poslední chvíli, z opatrnosti, v očekávání výsledku „prověrek“, jímž je vojenské úřady „obešlou“. Obor – chemii – mu vybral strýc Torquato, který má přítele lékárníka, jemuž závidí snadný výdělek. Ale je vybrán se synovcovým souhlasem. („Jen tak, prostě cokoli,“ bude posléze říkat Dino v Bologni každému, kdo se ho zeptá, proč zrovna chemii.) A kdoví
jestli by výsledek jeho studia byl jiný na humanitním oboru… Já osobně o tom pochybuji, stejně jako o tom pochyboval on sám. (Ravagli: „Spletl sis fakultu, říkali mu, měl jsi studovat literaturu. A Campana na to: Literaturu? Možná…“) Když se Dino zapisuje na chemii, ještě neví, že je básník, jenom cítí cosi pod svým fantazírováním: nebe poseté hvězdami, které mu ukazují „nekonečnost smrtí“, přítomnost „nenasytné chiméry“, „královny melodie“ a „duše světa“… (Ale co s tím má společného studium literatury? Co s tím má společného studium chemie?)
8
✸ V prosinci 1903 stráví Dino tři týdny v Modeně na takzvané „zaučení“, což je druhá fáze výběru kadetů: jednadvacet dní zkoušek způsobilosti, pochodů, nočních hlídek, jízdy na koni, cvičení. Akademie sídlící ve Vévodském paláci představuje svět sám pro sebe, dokonalý mechanismus, který ho hned od příchodu fascinuje. V pozadí je sotva postřehnutelné tiché město, zahalené do mlh: vojenská škola jako by s ním neměla nic společného, leda s fasádou a se zrcadly Caffé Molinari, jediné kavárny, kam mají žáci povoleno chodit. Na Štědrý den se Dino vrátí do Marradi a přiváží novinu, že byl přijat, bude smět nosit uniformu a bude navštěvovat první ročník. Campanovi se sejdou celá rodina, aby oslavili budoucího kondotiéra; účastní se toho dokonce i Blázen. („Fanny“, která trpí bolestmi hlavy, se uzavřela ve svém pokoji.) Než vstanou od stolu, pronese Torquato přípitek, řekne: „Náš chlapec, jehož první kroky ve světě jsme sledovali s rozechvěním, se nás chystá opustit, aby žil v rodině mnohem větší, než je ta naše, a před níž se skláníme. Nechť je jeho budoucnost stejně zářivá jako budoucnost naší nové Itálie, a my, kteří jsme se tu sešli, mu přejeme, aby se v ní stal jedním z čelných představitelů!“ (Potlesk.) Ale když se hosté rozejdou, stočí se řeč na peníze: protože ať si říká kdo chce co chce, Akademie něco stojí. Řád vojenských škol u položky „Roční školné a poplatek za první výstroj“ doslova praví: „Roční školné činí 900 lir a musí být uhrazeno po částkách vždy před zahájením každého čtvrtletí výuky, tedy do 1. října, 1. ledna, 1. dubna a 1. července. – Nově přijatí
žáci, kteří nastoupí do školy v první polovině měsíce, jsou povinni zaplatit za celý měsíc; nastoupí-li však v druhé polovině měsíce, zaplatí pouze za těchto čtrnáct dní. – Při přijetí je dále povinné uhradit částku 350 lir za výstroj. Od této platby jsou osvobozeni žáci přicházející z vojenských internátů. – Kromě školného a poplatku za první výstroj je každý žák povinen před každým započatým čtvrtletím zaplatit poměrnou část ročního poplatku 120 lir na obnovu a opravy šatstva a výstroje obecně a na nákup učebnic a kancelářských potřeb.“ Pochopitelně pan učitel podal žádost na snížení poplatků pro „rodinné zásluhy“, jelikož on, Giovanni Campana, je „státní úředník s nárokem na penzi jmenovaný královským výnosem“; avšak snížení poplatků není jisté, natož aby bylo okamžité. Podle Řádu se povoluje „v rozmezí prostředků, které jsou k tomu účelu každoročně z rozpočtu uvolňovány ve prospěch těch nejpotřebnějších“. Zkrátka a dobře: budou muset platit. – Zatímco matka chodí po domě s šálem a růžencem a neslyšně si šeptá modlitby a zatímco se Manlio moří s učebnicemi účetnictví, promlouvá učitel Campana k synovi, tak trochu mu předkládá účty a káže morálku. Říká: „Letos mě stojíš za Akademii a zápis na univerzitu nejméně patnáct set lir. Víš dobře, že nejsme bohatí, že nemáme na vyhazování; platíme, aby ses uchytil, abys mohl jít svou cestou. Už jsi velký, je z tebe muž.“
✸ V Modeně Dino na nic nemyslí; nemá na to čas. „Zapojit se v Modeně nebylo lehké. Tuhá kázeň, být neustále v poklusu, bez zastávky, leda na jídlo a na spaní. K tomu mazáci, kteří se zelenáči jednali jako s onucemi. Instruktoři byli nesmírně přísní. Pořád se cvičilo, člověk neměl chvilku oddechu. A navíc hodiny v jízdárně, rány bičem, splašení koně, klení a sprosté nadávky. – Nohy k sobě, vypadáš jako kráva, to bylo nejzdvořilejší pokárání. Někteří to nevydrželi, sundali hvězdičky a s hlavou sklopenou zamířili domů. Většina překonala zacvičování se zaťatými zuby.“ To jsou slova Nuta Revelliho, dalšího spisovatele, který prošel modenskou Akademií; vztahují se ke třicátým letům, ale pasují dokonale i na začátek století. Revelliho text navíc obsahuje jeden cenný detail, a sice výrazy zelenáč a mazák, které nám pomohou pochopit jednu Dinovu báseň, kde mu „coury“ říkají „zelenáč“, „básník zelenáč“ (italsky cappellone)… Pier Paolo Pasolini, který Campanovi vůbec neporozuměl, nad tím detailem zjihl. Připadalo mu zvláštní a obdivuhodné, že o padesát let dříve vymyslel výraz, který měl být rozšířený a oblíbený v šedesátých letech, i když v lehce pozměněné podobě (capellone – „mánička“). Jenže za Dinových časů – a pravděpodobně ještě i dnes – jsou cappelloni v Modeně nováčci, rekrutové; a básník cappellone není básník rebel, nýbrž básník učeň, poslední příchozí mezi básníky… Čtěme si ještě Revelliho: „Jednou týdně dlouhá jízda na kole nahoru do Apenin, přičemž se šlapalo i z kopce dolů kvůli plným gumám. Spousta učení podle osnov starých málem jako Vévodský
palác, v němž jsme bydleli. Žádný záviděníhodný život: padesátiminutové večerní vycházky – ani o minutu déle. S jídlem se nepředali. Všechno na povel trubky: kousat, polykat, trávit.“ Život ve Vojenské akademii je jistě tvrdý. Ale Dino vydrží, nevzdává to. Zůstane v Modeně až do konce prvního ročníku, a to znamená přinejmenším jedno, že neměl konflikt se svým okolím, jak tomu bylo v lyceu ve Faenze. A že se pustil do takzvané „vojenské výchovy“ (cvičení, jízda na koni, šerm) a také do studia některých předmětů, například němčiny. Možná nemá tak dobrý prospěch ve vojenských předmětech (vojenská literatura, vojenské umění, historie vojenského umění), ale kdoví. Jediná jistá skutečnost je ta, že na závěr prvního ročníku se dveře Akademie před Dinem definitivně uzavřou, protože „nesložil úspěšně zkoušky na hodnost rotného“. A zde se nabízejí dvě možné hypotézy: první, „románově nepřikrášlená“ je ta, že se Dinovi nepodařilo dosáhnout „dostatečné výroční známky“ 11 ze 20, jak předepisuje již zmiňovaný Řád, a že je označen za „nezpůsobilého“ vojenského života; druhá, „románově zpracovaná“ je ta, že Dino neuspěl u zkoušek, protože je neskládal. Že večer před zkouškami se mu přihodilo něco tak závažného, co mělo posléze za následek jeho vyloučení ze školy…
✸ Sledoval jsem tuto románovou hypotézu, a než jsem přijel do Marradi, zastavil jsem se v Modeně, abych se podíval, kde se počátkem dvacátého století nacházela ona zasloužilá postobrozenecká instituce, které naši otcové a dědové říkali „veřejný dům“. Kdoví proč jsem si totiž usmyslel, že Dinův vyhazov z Akademie by se měl dávat do souvislosti s jeho nepříliš podařeným pokusem o sexuální zasvěcení; a že ohlas této epizody lze nalézt v Marradském svazku, v básních vydaných Ravaglim, kde je řeč o „mrtvole Ofélie“, která se za bolognské zimy nenadále zjeví básníkovi někde na konci uličky, aby mu připomněla dalekou minulost a dlouhou bídu. „Zajdu do jedné uličky a přede mnou se ze stínu vynoří bílý stín. Zmlátili byste někdy noční couru na konci uličky s křikem: proč, proč ses mi jenom musela ze stínu předvést (ukázat), ty hanebná mrtvolo Ofélie?“ „A mlátím ji.“ Z příhody, k níž se neustále vrací ve třech nebo čtyřech variantách, jež zde nepřepisuji, se v Orfických zpěvech stane úpěnlivá prosba k Satanáši, téměř citace z Baudelaira: „Ó Satane, ty, který noční coury přivádíš až tam na křižovatku čtyř cest, ty, který ze stínu ukazuješ hanebnou mrtvolu Ofélie, ó Satane, měj slitování s mou dlouhou bídou!“ Ale v první verzi se nachází typická scéna z „veřejného domu“ a ze sexuálního zasvěcování, jak alespoň ujišťují hodnověrní, svého času častí návštěvníci těchto míst z někdejších dob. Počátkem dvacátého století a ještě i ve třicátých a čtyřicátých letech – tvrdí znalci – bylo celkem běžné, že slušně vychovaný mladý muž s dlouho potlačovanými pudy ztratí
sebeovládání, když ho poprvé přivedou do „nevěstince“: že koktá, chvěje se, začne povykovat. Pokud se s výhledem na zasvěcení posilnil vínem a alkoholickými nápoji, mohl mladík třeba i „noční coury mlátit“ nebo provádět jiné chrabré činy podobného ražení. V takových případech zasahovala policie. Příslušníci „mravnostního oddílu“, který měl „veřejné domy“ pod dohledem, výtržníka zatkli, odvedli ho do vězení nebo policejní cely, kde ho drželi pod zámkem, dokud nevystřízlivěl; obvykle to tím i končilo. Husarské noci jinak slušných mladíků nezanechávaly ve vězeňských záznamech žádnou stopu, leda v případech – velmi vzácných –, kdy došlo k potyčkám, zraněním, zabití. Víno… V Modeně i v jiných částech Itálie se na začátku dvacátého století víno prodávalo a pilo „na hodinu“, v jakémsi epickém klání mezi pijákem a hostinským, představujícím bohužel už zaniklý ekonomický model: cosi mimo tržní ekonomiku, mimo socialismus, jakousi třetí cestu světového hospodářství. Piják vešel do hostince, předem si zaplatil „hodinu“ a pak vypil vína, co se do něho za hodinu vešlo. Obvykle padl (v Modeně kousek za hradbami existoval podnik nazývaný „Elektrické křeslo“, protože mnozí, co tam vysedávali, nebyli pak schopni sami vstát); ale stávalo se také, že prohrál hostinský. Nedaleko „Elektrického křesla“, mezi via Armaroli a via Catecumeno (ty uličky dnes už nenajdete: místo nich je tam teď náměstí), bývaly kdysi „veřejné domy“: a Modeňané, kteří dodnes na ta místa pamatují, mi říkali, že skutečně mohly odpovídat Dinovu popisu, vzhledem k té „uličce“ a k té „křižovatce čtyř cest“… „Ovšem,“ dodávali vzápětí, „kadet z Akademie by se nikdy neopovážil vydat se do těch uliček, ani v noci ne, a ani v civilu.“ „Jak říkali Američani za poslední války: off limits, zakázané území…“ „Celá čtvrť byla off limits.“ A tak se mi v duchu vybavila Parma a řekl jsem si: co když k sexuálnímu zasvěcení došlo (vlastně: nedošlo) v Parmě?
✸ Dino Campana měl rozhodně ve svém životě zkušenost s vězením ještě dřív, než mu bylo dvacet. K této zkušenosti (o níž se hovoří i v jednom textu z roku 1916: „Když se v osmnácti letech za mnou zabouchla vrata vězení, s pláčem jsem volal: Vládo ideální, vyrazilas dveře s tolikerou, tolikerou lůzou morální…“) mohlo skutečně dojít v Parmě, koncem července roku 1904 a mohla trvat den a nikoli měsíc, proč ne? Když Dino hovořil o svém životě s Parianim, často si vypomáhal tím, že z měsíců dělal roky a ze dní měsíce, aby jeho vyptávání zkrátil… Představme si, k čemu asi došlo. Tak tedy: těsně před zkouškami dostanou kadeti mimořádnou propustku, aby si zašli na večeři s příbuznými nebo se setkali se svou dívkou. Dokonce se přimhouří oko, zůstanou-li venku celou noc: stačí, aby byli přítomni na prvním ranním nástupu. Dino s kolegou Parmezánem (pocházejícím z Parmy, pravé jméno není známo) mají promyšlený a do detailů propracovaný plán. Odjedou vlakem do Parmy; u Parmezánových se převléknou, pak zajdou na večeři do restaurace a posléze, nasyceni tagliatellemi a napojeni vínem lambrusco, se vydají do noční Parmy. Kouří doutníky, pijí ořechový likér a… jdou za ženskými. (Vzhledem k době a situaci krok nevyhnutelný.) Kadet Campana, který není uvyklý kouření a likérům, následuje kadeta Parmezána jako ve snu: vidí uličku, schůdky, světlo, hanebnou mrtvolu Ofélie. „A mlátí ji.“ Nastane pozdvižení. Dva strážníci Dina popadnou, ten se jim vytrhne. Kadet Parmezán uteče. Následující ráno chybí kadet Campana bez omluvy
na prvním nástupu a není přítomný až do večera, kdy předstoupí před velitele Akademie eskortován hlídkou parmské „mravnostní policie“, která vysvětlí, k čemu došlo, a odporoučí se. Generál, aniž se uráčil pohledem zavadit o nešťastníka před sebou, nařídí, ať je odzbrojen, to znamená, ať mu seberou mečík a uvrhnou ho do žaláře. Uplynou tři čtyři dny, jedny z nejhorších v básníkově životě; jeho spolužáci skládají zkoušky, kdežto on… Konečně 4. srpna si ho předvolají do přijímací kanceláře, kde mu jeden kapitán vyloží, jaké mu bylo prokázáno dobrodiní, když ušel hanbě degradace a veřejného vyhazovu. „Vzhledem k dosud bezúhonnému chování a k tomu, že představitelé veřejného pořádku ponechali událost bez následků… se velící generál rozhodl zachovat se k tobě velkoryse a poskytnout ti něco, co si nezasloužíš: potvrzení o dobrém chování.“ Připojí podpis na list papíru ležící před ním, předá ho Dinovi: „Rozumí se samo sebou, že nejsi způsobilý ve studiu pokračovat a že jsi nesložil zkoušky na hodnost rotného.“ „Jako František I. po bitvě v Pavii – odejdeš odsud a zachováš si jen čest a život.“
✸ Není těžké představit si Dinovo duševní rozpoložení cestou domů do Marradi; a není ani těžké uhodnout chování rodiny, otcovu nasupenost, matčiny záchvaty vzteku. U Campanových začíná období nejprudších střetů: budou trvat šest let a teprve v roce 1910 se objeví náznaky toho, že poněkud slábnou, že jsou méně časté a méně bouřlivé. Po třech pokusech zbavit se syna (dvakrát ho dali do blázince a jednou ho poslali do emigrace) se „Fanny“ a Giovanni smířili s tím, že ho budou živit, šatit, mít v domě; a je zvláštní, že se rodiče tak odevzdaně – skoro jako by to byla přirozená věc – starají o třicetiletého syna, když ho jako malého vyháněli. – V létě roku 1904 dochází ke zběsilým hádkám: jedna strana předhazuje neúspěchy, neuspořádaný život, hanbu pro celou rodinu, všechno, co lze vyčíst devatenáctiletému mladíkovi; druhá strana reaguje s „chorobnou, agresivní vznětlivostí“. Bouchání dveřmi, nadávky, talíře a sklenice létající oknem na dvůr. Uprostřed toho kraválu je pokaždé matka („Proč mi jedna žena řekla chudinko, když už jsem byl stejně celý poplivaný?“), protože si nemůže zvyknout na to, žít se synem, kterého se jí nepodařilo zkrotit. Nesmíme však podceňovat úlohu otce, pana učitele Campany, „počestného muže“ – podle vzpomínek obyvatel Marradi – a muže „přísného, který se nikterak nepodvoloval citům“. Sice syna nepronásleduje jako jeho žena „Fanny“, ale rozhodně dělá málo pro to, aby ho pochopil, a nedokáže mu odpustit, že selhal ve vojenské kariéře. Při domácích hádkách si volí tábor jednoznačně podle zásady, že slušný muž se možná
neshodne s dětmi, ale proti manželce se nepostaví. (Především zachovat dekorum!) Pak je tu otázka dědičnosti, ostuda s Bláznem, jež se pravděpodobně právě v tomto údobí vyřeší trvalou internací v ústavu pro choromyslné z nařízení starosty, které policie provede na základě předpisu zbrusu nového zákona ze 14. února 1904. Beztak, co by v Marradi dělal? Dino na Akademii nesložil zkoušky a kdoví co ještě v životě provede, jak je rozháraný a možná blázen. Manlio je chudák klidný, ale na studia nemá hlavu. Jedna skvrna v rodokmenu mu nezabrání stát se účetním nebo zaměstnancem banky. Torquato má jen dceru, a tu jako každou čeká život v domácnosti… Jestli ovšem Francesco chce, aby Blázen zůstal na svobodě, ať si ho vezme k sobě do Florencie: my už toho máme v Marradi dost. (Takhle uvažuje pan učitel Campana, a tím je ze dne na den rozhodnuto o Bláznově osudu: půjde umřít do blázince, jak stojí napsáno ve „formuláři“.)
8
✸ Marradské krajině a horskému údolí řeky Lamone vévodí na severu starý hrad, který v Orfických zpěvech působí, jako by visel mezi nebem a zemí („hrad ještě vyšší a vzdálenější“). Pod hradem se nachází Biforco, což je osada patřící k Marradi. Odtamtud, jak napovídá jméno – znamenající rozcestí –, se odděluje cesta do Campigna: vozová cesta, nedávno prohlášená za sjízdnou díky troše asfaltu překrývajícího kameny. Campigno – nezaměňovat s jiným campanovským místem zvaným Campigna pod horou Falteronou – je zeměpisný útvar zvláštního druhu, svým způsobem úhrnný pro toho, kdo se tam namane. Campigno je všechno: bystřina, údolí i vesnice v něm. Ale když se člověk vydá po silnici, zjistí, že tam žádná vesnice není, jen roztroušená stavení: jedno na téhle straně potoka, další na druhé; jeden dům na kopci a jiný pod silnicí. Ptám se ženy, která rozprostírá na louce ložní prádlo, kde je Campigno. Zvedne ruku, rozmáchne se dokola: „Tady. Tady všude, kam dohlédnete.“ Hledám očima „skaliska“, kde „nastálo přebývá sokol“. Krajina je skrovná. Sedmi- osmisetmetrové hory jsou porostlé kručinkami, habry, buky, občas kaštany. Tam, kde je vidět skálu, jako by se plášť houští rozpáral a nechal prosvítat nahotu; o sokolech nemůže být vůbec řeč. Kdoví jak tahle místa vypadala před osmdesáti lety; kdoví jak je viděl Dino. Sem nahoru totiž chodíval často číst si a studovat a uniknout z rodinného prostředí. Zasadit vzpomínky „do toskánské krajiny“: pozorovat v noci „magnetické třpyty hvězd“.
Počátkem dvacátého století Campanovy v Campignu všichni znají. Dino sem přichází s příbuznými už v dobách, kdy ještě nosí krátké kalhoty, a zdejší obyvatelé mu říkají „mladý pán“, „panáček“. (Giovanni, zdrženlivý a trochu morous, sotva pokyne na pozdrav horalům, kteří se mu klaní, smekají, jen co ho z dálky zahlédnou. Přátelštější Torquato chodí k čeledínům do jejich domků; vyptává se na průběh nemocí, porodů lidí a dobytka, vypije sklenku vína, za kterou nabídne doutník, vlepí dětem kamarádský záhlavec, psisko škádlivě nakopne, a když odchází, provázejí ho sborové pozdravy a požehnání.) Ale teprve v létě 1904 začne být „panáček“ častým návštěvníkem údolí. Zaleze si vždycky někam za keře, zůstane tam nepohnutě celé hodiny s knihou v ruce, a tohle jeho chování nakonec místní prosté obyvatele zmate, připadá jim podivné a nesprávné… („Viděl někdy někdo zdravého osmnáctiletého mladíka z dobré rodiny, který by mohl běhat za všemi děvčaty z údolí, zalézt si na stráni do skrýše jako nějaké zvíře?“ „Dejte na mě, je to blázen. Z toho věčného študování se pominul.“ „Ten skončí jako jeho strýc.“) Právě tady, za branami Marradi, se projeví první „nutkání k toulavému životu“ u adepta na „choromyslného“; a právě tady si začnou někteří Marraďané ťukat na čelo, když ho vidí přicházet se dvěma třemi knihami pod paží…
✸ Další campanovskou trasou je cesta, která vychází ze zcela odlehlé periferie Marradi a vede do místa zvaného San Benedetto in Alpe. Tady na rozdíl od Campigna je krajina okamžitě podmanivá; také vegetace je rozmanitá. Pinie, cypřiše a vysokohorské pastviny se v širokých údolích střídají s pásmy středomořských houštin a plochami pichlavých bodláků. Podél silnice, na loukách, ve skalních štěrbinách vykukují květy lnu; ten se počátkem dvacátého století pěstoval hned za domem na nebesky modrých políčkách. Tam, kde jsou úbočí hor holá a sráznější, promlouvají skály, vrstva po vrstvě, o pradávných dobách, o zaniklých mořích, o nížinách, z nichž se staly hory, když došlo ke srážce kontinentů, která se nezastavila, je stále v činnosti… I teď člověk občas spatří obrázek, jenž ho zavede do básníkových let: pastýřka na okraji cesty, osel s nákladem otepí. Za průsmykem Eremo (921 metrů nad mořem) je cesta rozježděná pásovými vozidly, která proťala a rozdělila horu vedví, aby se tam mohla položit obrovská roura. Z výkřiků do neuvěřitelného lomozu pochopím, že jde o plynovod… Dino tudy chodíval cestou za příbuznými do Premilcuore nebo když se vydal daleko od Marradi na některý ze svých pěších výletů, které trvaly i dva tři týdny. Chodil do Castagno d’Andrea, do Campigne, na Falteronu. Jenom tady v horách se cítil „doma“: a jediná pravdivá zmínka v epigrafu, který mu v roce 1928 nadiktoval strýc Torquato, se týká právě hor v Mugellu, v „toskánské Romagni“. „Dino Campana,“ praví epigraf, „se narodil 20. srpna 1885 v Marradi, rodišti též prof. Francesca Ravagliho, který se
svým učeným bádáním proslavil především v Německu a v Americe. Ve věku patnácti let mu potemněl duch a posléze se dopustil mnoha chyb, za každou z nichž musel trpce zaplatit. Zachoval si čest, i když už mu nebyla k ničemu, a napsal tuto knihu jako svědectví o sobě samém z různých údobí svého potulného života. Poslední zprávy o něm máme z hor toskánské Romagne.“
✸ „Ve věku patnácti let mu potemněl duch…“ Chudák Dino Campana, vlastně chudák Dino Edison: zničený chorobou, která mu vešla do krve v Janově v roce 1912, a „elektrickými stimuly“, jak jim cudně říká psychiatr Pariani. („Jmenuji se Dino Edison.“ „Jsem elektrický.“) Ke všemu si musel napsat vlastní epigraf… Po Torquatově smrti totiž našli příbuzní v Marradi mezi jeho papíry tento podivný text psaný rukou básníka; a poslali ho Falquimu a Falqui ho otiskl jako „důstojné rozloučení se životem naplněným trápením, avšak vědomým si svědectví poezie, kterou po sobě zanechává, aby podala vysvětlení o něm, o jeho radostech i strastech“. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že na tom listě může být Dinovo pouze písmo a že rozum a vědomí náleží naopak „písmákovi“ Torquatovi (spolu s obdivem k učenému Ravaglimu, „který se proslavil především v Německu a v Americe“, spolu s bilancí marradské slávy, s jistotou, že synovcovo šílenství začalo „ve věku patnácti let“, s erbem „cti“, která „už není k ničemu“, ale přesto tu je…). Že jde zkrátka o falzifikát vytvořený pro dobro věci, ale dosti neohrabaně… A přitom právě toto je jediná pravděpodobná hypotéza. „Vlastní epigraf “, který otiskl Falqui a z něhož bychom měli vyvozovat, že Dino v blázinci přijal názor ostatních a začal se zabývat místními dějinami Marradi, je plodem výčitek svědomí, které pravděpodobně na ubohého Torquata dolehly v roce 1928, když poskytl Vallecchimu práva na dílo „choromyslného“. Co když to nové vydání, myslí si Torquato, má jenom vydělat na příběhu jednoho nešťastníka? Co když chce
Vallecchi vykonstruovat potupný a nepravdivý literární případ opírající se ani ne tak o básníkovy texty jako spíš o lidská pochybení a rány osudu? (Možná četl Binazziho předmluvu; možná se podezření zrodilo samo od sebe.) Nakonec vymyslí nápravu. Donese nakladateli poznámku, napsanou vlastnoručně synovcem, která se má vložit do knihy; jako hlas z blázince, rekapitulující a ospravedlňující život plný trápení, leč bez poskvrny… Vallecchiho reakce však zmaří všechny naděje („Takovýhle nápis se snad bude hodit na náhrobní desku, když se odstraní zmínka o Ravaglim. Do knihy ne: zapomeňte na to.“), nebo možná si Torquato sám, když epigraf nadiktoval, rozmyslí s ním vyrukovat… Kdoví. Jistá jsou jen dvě fakta. Že se epigraf dochoval, k poučení dalších generací a na věčnou památku tohoto dalšího Ravagliho (třetího v básníkově životopise); a že ho doopravdy napsal Dino… Vraťme se do let 1904, 1905. Víme, že Dino tráví spoustu času v horách kolem Marradi; že čte; že hraje na klavír a že – podle toho, co sám řekne Parianimu – „píše“. (Pravděpodobně úvahy, poznámky, výpisky z četby, básně ještě ne.) „Napsal jsem pár kritických článků,“ prohlásí Dino, „na nové knihy, na básnické sbírky. Psal jsem jen své dojmy a nebyly přetištěny. Poprvé: to mi bylo asi dvacet.“ Nahradíme-li slovesnou předponu (místo „přetištěny“ „otištěny“), dostaneme spolehlivý údaj: skutečně se nezdá, že by kdy Dino Campana vydal nějaký literárněkritický článek. Ale řekl bych, že je naopak pravděpodobné, ba naprosto věrohodné, že si ve dvaceti letech s knihami, které čte, láme hlavu, nebo aspoň s některými. Že je probírá sám se sebou a dělá si k nim poznámky a že se je snaží i překládat, pokud to jsou knihy zahraničních autorů. Jednomu svému příbuznému z Cignata, další marradské lokality, Dino za války svěří „velkou bednu od mýdla nacpanou rukopisy“, které – podle svědectví Bejora – poslouží na zátop: „Všechno se do posledního listu papíru spálilo.“
✸ „Umění, strašná moci! / dosud ses nezjevilo. / Vzývali jsme tě marně. / Jinudy kráčíš, Slávo, / a líbáš jiná čela. / Darmo jsme šli v tvých stopách. / Zemřelas, nepoznaná / milá, ach, příliš záhy. / Čekali jsme tě marně.“ – Tyto D’Annunziovy verše, které na počátku dvacátého století patří k jeho nejznámějším, zřejmě v Dinově životě něco znamenaly; je-li pravda – jak se já domnívám –, že až do léta 1905 byl pochybovačný a téměř zděšený při pomyšlení, že by byl básníkem. Básník – říkají mu knihy – je něco víc i něco méně než člověk. Je hmatatelným zachycením přetrvávání myšlenky („Před námi v temnotách, / je bez pochodně Smrt. / Slávo! zemřeme darmo.“) a umění. A pokud jde o poezii… Dino ví od D’Annunzia, že poezie je strašlivý dar a absolutní sázka; od Carducciho, že je to tvrdé řemeslo, umění. Jeho soukromá zamyšlení, četba, výuka profesorů na lyceu a také (proč ne?) kázeň na Vojenské akademii, to vše přispěje k tomu, aby v mysli mladého Campany pomalu nazrávala představa strastiplného, vznešeného umění, představa, díky níž v následujících letech odmítá příslušnost k jakékoli literární skupině („Vše je jen individuální úsilí“) a vyslovuje o současnících jasné a nelítostné soudy. (O Sofficim: „Un paysan qui aurait lu Baudelaire.“ O Papinim: „Jarmareční vyvolávač poezie.“ O Prezzolinim a okruhu lidí kolem časopisu La Voce, jimž se italsky říká Vociani: „voci + ani“ – doslova: hlasy + řitě. O futuristech: „Nové umění má podle nich vzniknout silou chvastounství.“) To ho přiměje považovat velké literáty své doby za diletanty bez solidních základů a bez seriózní
snahy; obviňovat je, že promarnili italskou uměleckou tradici a že jsou jen parvenus, darebáci… („K literatuře se dostává generace darebáků.“ „Italský lid si už neprozpěvuje.“ „Ó parvenu! Tys zkáza.“) „Četl jsem hodně, porůznu,“ řekne Campana Parianimu. „Moc se mi líbil Carducci; Pascoli, D’Annunzio. Taky Poe; Poea jsem četl hodně. Z hudebních skladatelů jsem velmi obdivoval Beethovena, Mozarta, Schumanna. Také se mi líbí Verdi, Spontini, Rossini. A všechny je umím; v Argentině jsem často hrál italskou hudbu.“ Ale to jsou jen mlhavé informace. Carducci, D’Annunzio a Nietzsche patří určitě k autorům, nad nimiž se Dino na horách v Campignu zamýšlí a k nimž si dělá poznámky; také Pascoli, jehož ozvuky jsou patrné u Dina v některých jeho mladistvých básních. Zmínka o nesoustavné, ale mnohem bohatší četbě, než jak ve své stručné výpovědi prozradí („Četl jsem hodně, porůznu.“), je naprosto hodnověrná; a konečně ohledně studia hudby neexistují jiné informace než tyto kusé Dinovy: „Chtěl jsem studovat chemii, ale pak jsem nestudoval nic, protože mi to nevyhovovalo; začal jsem se učit na klavír.“ „Trochu jsem psal, trochu hrál na piano.“
✸ Když to nevyšlo s důstojnickou školou, zbyla Dinovi chemie („temná katalogizační věda“): mořit se nad učebnicemi a v laboratořích, získat titul, najít si zaměstnání v lékárně a chystat prášky až do konce svých dní. Dino slíbí, že bude studovat. Mezi jednotlivými výstupy (kdy ho matka osočuje, že je povaleč, darmožrout, otrapa, budižkničemu; že přivede celou rodinu do neštěstí a že jí svými ztřeštěnostmi zničí pověst; kdy na něj křičí: „Jsi blázen!“, „Beznadějný případ!“) se rozhoduje o jeho budoucnosti. Bude bydlet ve Florencii u strýce Francesca; zapíše se na florentskou univerzitu. Uchystají mu zavazadlo (několik kusů prádla, kalhot a nějaké to sako „přešité“ po otci); zakoupí mu pár bot a oválný proutěný kufr, který ho bude provázet až do Ameriky i do Castel Pulci, všude. (Bianca Lusenová, Livorno 1916: „Veškerá jeho zavazadla představoval jeden oválný proutěný kufr, který vypadal spíš jako koš než jako kufr. Měl v něm pár kusů šatstva, knihy, především spoustu výtisků Orfických zpěvů… a černou šálu, i v létě…“) 20. prosince 1904 dostane Dino povolení přestoupit z univerzity v Bologni na Vysokou školu ve Florencii a přejít z čisté chemie na chemii farmaceutickou. Ve Florencii je počátkem ledna a okamžitě ho uchvátí město se svou historií, svými památkami, se svými usebranými a přísnými prostorami, kde poprvé „cítí“, že člověk může být básník a přitom dál chodit po ulicích a nosit šaty jako ostatní. Myšlenka je to prostá, ale zasáhne jako blesk. Florencie, „semeniště chorob“, město obývané „zástupem patolízalů, buzerantů, číšníků, písničkářů, kejklířů,
novinářů a filosofů“ zůstává nicméně jedním z míst na zemi, kde je možné „obdařit přízraky kostmi“. Jak také napíše Papini: „Když máte jakousi potřebu tvořit, copak necítíte, jak kolem vás stoupá prapůvodní energie, pomocí níž lze obdařit přízraky kostmi?“ Univerzita, chemie… Dino, pobízený strýcem, dochází na přednášky, ale nezapojuje se, nedokáže se soustředit na slova, která poslouchá, na vzorce napsané na tabuli. Pozorování studentek ho inspiruje k akordům a obrazům, které už jsou útržky poezie. („Alabastrové úbočí, třpytivé čelo“, „V kruhu křivolakých rtů“, „Okouzlující růžovotmavovláska“.) Z učeben chemie se přesune do učeben literatury, ale nenachází tam jiné nebo větší podněty. Jde ven. Vmísí se mezi dav na via Cavour, via dei Servi; prohlíží si novinky ve výkladních skříních knihkupců: D’Annunzio, Pascoli (Básně hodovní), Kouzla minulosti od Bertacchiho, Rozmary osudu Grazie Deleddové, Trojský kůň Uga Ojettiho, poslední čísla časopisu Il Leonardo. Sejde dolů po via Calzaiuoli na piazza della Signoria; vstoupí do paláce Uffizi, bloumá chodbami a sály nebo pokračuje přes Ponte Vecchio k zahradě Boboli, vystoupá na piazzale Michelangelo… Stává se, že ho u strýce na via Santo Spirito marně čekají k obědu a pak se ho večer vyptávají: „Kde jsi byl?“ Dino pokrčí rameny, udělá nic neříkající posunek: „Jen tak… V Uffizi, podívat se na obrazy.“ „Trochu jsem se procházel po Florencii…“
8
✸ Jaro ho vybičuje jako káva, jediná „neřest“ dvacetiletého Dina. Jeho procházky se prodlužují až k Settignanu, k Fiesole. Třeba se při tom někdy přihodilo, že potkal jezdce na koni se dvěma chrty a poznal v něm Gabriela D’Annunzia; ale po takovém setkání – pokud k němu došlo – není nikde stopy ani vzpomínky. Mladistvé vzplanutí Dina Campany pro D’Annunzia (který byl idolem nejméně dvou generací, Dinovy a té následující) na jaře 1905 už totiž pohaslo; ani se ho nepodaří o jedenáct let později rozdmýchat velké d’annunziovské příznivkyni Sibille nočními recitacemi Chval. („Proč jsme si před odjezdem četli D’Annunzia?“ ptá se jí Dino v jednom dopise. „Nikdo nedokáže jako on nechat zestárnout ženu či krajinu.“) Nadchnou ho florentské zahrady a toskánské světlo. Nadchne ho jaro a vystupování mladých Florenťanek: „Z jejich chůze je patrné, že země je tu od toho, aby je nesla.“ Na chemii a na univerzitu úplně zapomněl, a tak doktor Francesco Campana napíše bratrovi, že studium chemie zřejmě nepřináší jeho synovi valný užitek, jelikož – jak píše – o něj nejeví žádný zájem. „Spíš navštěvuje muzea, a když je doma, čte: romány, knihy poezie.“ Následující čtvrtek – téměř všechny kroky pana učitele Campany se odehrávají ve čtvrtek, v den, kdy mají učitelé obecných škol volno – se Giovanni přihrne do Florencie prvním vlakem: je květen a akademický rok se pomalu uzavírá. Dino je už někde venku. Otec spěchá na univerzitu, aby si promluvil s tajemníkem přírodovědecké fakulty; jdou spolu zkontrolovat „osvědčení o řádném studiu“ vydávaná studentům
přihlášeným ke zkouškám v letním termínu. „Žádná zkouška,“ prohlásí tajemník. „Víte,“ dodá vlídně, „na to, aby se student mohl zapsat na zkoušku, musí mít potvrzení o docházce, a já pochybuji, že ten mládenec… Jak jste říkal, že se jmenuje? Aha, Campana. Jak říkám, pochybuji, že sem váš syn docházel… Radím vám, když už jste tady, zajděte si na katedru fyziky, anorganické chemie, předmětů z prvního ročníku. Zeptejte se, jestli někdo vašeho syna zná. Jestli ho někdy viděl na přednáškách…“
✸ Srpen 1905. Po bůhvíkolikátém výstupu odjede „Fanny“ na pár dní ke svým příbuzným do Premilcuore a my využijeme příležitosti, abychom si představili něco jako „rodinnou poradu“, krátkou rozmluvu mezi bratry Campanovými (i Francesco je v Marradi), v níž je zastoupen a shrnut postoj každého z nich vůči Dinovi. Zahajuje otec: „Já už nevím, co si mám o tom chlapci myslet. Věřte mi, zkusil jsem všechno.“ „Když spolu hovoříme, vypadá rozumně, vždyť víte. Je na všechny milý, kromě matky; inteligenci má nadprůměrnou; ale je v něm něco zvráceného, co ničí i jeho kladné vlastnosti. Co mám dělat? Řekněte sami. Mám mu sehnat zaměstnání, třeba někde daleko od Marradi, a přimět ho k soběstačnosti? Mám mu poskytnout poslední příležitost dokončit studia? Mám ho dát na nějakou dobu na léčení?“ „Beztak jsem přesvědčený, že něco s ním není v pořádku. S námi doma být nemůže. Jeho matka říká: buď on, nebo já.“ „Je to dezorientovaný mladík,“ prohlásí Francesco. „Možná že to všechno, co se až dosud přihodilo, se stalo z jeho viny, ale nejde se přece neustále stavět proti němu a nebrat v úvahu jeho sklony. Není divu, že se z toho může zbláznit.“ Giovanni: „On už ale bohužel blázen je. Kdybys viděl, jak reaguje, když mu matka něco vytýká… A vůbec, měl bys nám vysvětlit, jaké jsou jeho sklony. Chodit na vycházky? Psát básničky?“ Torquato: „Vždyť je mu teprve dvacet. Z těch dvou let, co ztratil, jeden rok získal, když přeskočil první ročník gymnázia; proto si myslím, že to všechno jde napravit a že může studia dokončit. Ale ne ve
Florencii, tam ho příliš mnoho věcí rozptyluje: v Bologni a pod dohledem.“ Francesco: „Já vám tedy řeknu, co bych udělal, kdyby to byl můj syn. Vzal bych ho z univerzity, stejně z toho nic nemá, a dal bych ho studovat hudbu, umění, herectví, zeptal bych se ho přímo, čím by se chtěl zabývat, a řídil bych se jeho názorem.“ „Dino má umělecký talent. Proč ho nutíte do chemie?“ Giovanni a Torquato společně: „Sám si ji vybral!“ „To on to chtěl!“ Giovanni: „A podle mě to jsou jen řeči, že je umělec. Chodí do hor, čte knížky, něco občas sesmolí, ve Florencii se prochází, místo aby studoval, doma cvičením na klavír rve uši matce, která chudinka trpí bolestmi hlavy. Ale to ještě, Francesco, neznamená, že má nějaký talent…“ Torquato: „Ne, ne, Giovanni má pravdu. To jsou jen mladické iluze… Kdo z nás tří ve dvaceti nenapsal nějakou báseň? Kdo nesnil o tom, být umělcem?“
✸ Z rodinných vzpomínek víme o jednom setkání Dina s Carduccim v létě 1905 nebo (ale to je méně pravděpodobné) následujícího léta. Carducci, od září 1899 churavějící, zanechal koncem roku 1904 výuky; o dva měsíce později, v lednu, mu Královský parlament udělil penzi „za mimořádné zásluhy“. Ve Faenze je na návštěvě u jistých hrabat Pasoliniových a odtamtud se každé dopoledne vydává na krátkou procházku k „barbarské věži“ a ke stolkům na zahrádce Caffé Centrale, kde se zdrží pár minut, pod věží (vlastně vedle ní). („Vedle v záblesku obrovská věž, osmiboká, červená, neproniknutelná, vyprahlá.“) Dinovi je dvacet, má světle hnědé vlasy a jemný knírek v barvě slámy. Z důvodu nám neznámého je s bratrem ve Faenze. Vidí Poetu, jak přívětivě kyne v odpověď na pozdravy neznámým místním obyvatelům; jak svým příznačným způsobem, tak nějak trhaně, odpovídá na jejich otázky: „Jak se cítíte, Mistře?“ „Zůstanete pár dní u nás?“ („V držení hlavy je u Carducciho cosi germánského…“) Přistoupí blíž, ukloní se. – Z krátkého rozhovoru, který následuje, neznáme jediné slovo, ale snad smíme, snad je nám dovoleno představovat si náznak sympatií u starého básníka k mladíkovi s upřímným pohledem a rozpačitým chováním. „Kterýpak ty jsi, mládenče?“ „Dino Campana. Z Marradi. Student chemie.“ Carducciho hlava sebou škubne. „Alchymista… Přisedni si. Poslouchej. Dnes, kdy kol železo a uhlí je to samé, / jak čmelák pobzukávajíce, / z pelyňku spoustu absintu si naděláme / a kašlem svoje plíce.“ Na chvíli se odmlčí. Zamyslí se: „To
jsou verše, které jsem napsal před mnoha lety: teď máme jiné století.“ „Co je to za století,“ ptá se, „z něhož je mně dopřáno spatřit pouze první záblesky úsvitu?“ „Jsou to velmi aktuální verše,“ osmělí se Dino. Avšak Poetův zájem pohasl, lehké pokynutí rukou znamená rozloučení. „Buď sbohem, mladý alchymisto. Vlastně buď s hmotou. Pozvedni ji.“
✸ V roce 1905 ještě Dino není v Marradi oficiálně „obecním blbcem“, ale už má nakročeno se jím stát, za nezištného přispění spousty lidí: sousedů, kteří slyší jeho hlasité hádky s matkou, svíčkových bab, jimž se „Fanny“ svěřuje, dívek na vdávání, které nechápou, proč o ně „učitelův syn“ neprojevuje zájem, jaký si zaslouží, horalů z Campigna, fanoušků strýce Blázna, jeho vrstevníků a spolužáků ze školy… Každý dělá co může, aby probudil tu zrůdu (Pověst), o níž Vergilius v Aeneidě říká, že „uprostřed nebe a země se temnem za noci vznáší“. „Mám dojem, že jsem ho vídal,“ prohlásí v padesátých letech stařičký pan farář Pietro Poggiolini, „jak si na něj ukazují prstem jako na pomatence! Jako na někoho, kdo vůbec nepochopil, co znamená soužití s lidmi. Chodil k Lamone, k řece, kde si jako malý hrával, a kdoví co všechno se mu v té chvíli honilo hlavou! Určitě by si rád s někým tenkrát popovídal, ale nikdo se k němu nepřibližoval. Děti, které obyčejně bývají na hrázi nebo v řečišti, ho pozorovaly; on na ně volal, ale děti k němu nešly, hned se rozprchly, jako když střelí… A on tam stál a díval se za nimi, pak potřásl hlavou, vydal se podél hráze a kopal do oblázků!“ Svědectví otce Poggioliniho přesvědčivě zachycuje počáteční fázi nepřátelského postoje, který po čase začne být útočný, přeroste v pronásledování v pravém slova smyslu. (Děti, místo aby utekly, začnou se „bláznovi“ vysmívat, házet po něm kamením, strkat mu do rukou sirky, když je opilý, a zapalovat je; dospělí ho budou vyhánět z veřejných lokálů pod záminkou, že „nechtějí
mít mrzutosti“.) Dino se stále častěji uchyluje do hor, do údolí Campigno, tam je jeho Far West, jeho Eldorádo; v prozaických textech Orfických zpěvů se stává čarovným místem, mytologickou scenérií. „Campigno: barbarský kraj, uhýbavý, noční kraj, mystická tíseň chaosu. Tvůj obyvatel vkládá noc pradávného lidského živočicha do svých gest. V tvých vzdutých horách se rýsuje cosi groteskního; nějaký mamlas a tlustá děvka prchají pod ubíhajícími mračny. A tvé stráně bílé jako oblaka, trojhranné, prohnuté jak nafouklé plachty: barbarský kraj, uhýbavý, noční kraj, mystická tíseň Chaosu.“
✸ „Uprostřed nebe a země se temnem za noci vznáší…“ – Ale než se ho Pověst nadobro zmocní, učiní Dino ještě jeden pokus zapojit se do normálního života a udobřit se s Marradi. Uzavře se ve svém pokoji ( je podzim 1905) a celé dlouhé měsíce usilovně a téměř zoufale studuje předměty prvního ročníku chemie, řídí se otcovými pokyny, podle nichž by měl do října roku 1906 dohnat ztracený čas tím, že složí zameškané zkoušky. Studuje mineralogii, botaniku, fyziku, anorganickou chemii. (Z univerzitních záznamů víme, že Dino skládal zkoušky právě z těchto předmětů a že je skládal v Bologni; víme i známky, které uvedu.) Aby získal také potvrzení o docházce, navštíví otec tajemníka fakulty a podaří se mu ho obměkčit příběhy, které tím, jak se vyprávějí, se stávají pravdivými. Řekne mu: „Syn trpěl poruchami nervového původu, loni ve Florencii propadl mánii toulat se, proto nechodil na přednášky a ztratil rok. Teď studuje sám, snaží se dohnat ztracený čas a já věřím, že to dokáže, pokud mu někdo podá pomocnou ruku, pokud mu profesoři vyjdou vstříc.“ Počátkem února Dino dokončil přípravu ve všech předmětech, jen ve fyzice si není ve všem jistý. Nadejde kýžený den. Lékárnický učeň odjíždí z Marradi ještě za tmy vlakem a po různých peripetiích se mu podaří úspěšně složit první zkoušku (z botaniky), z níž dostane, jak jinak, nejnižší známku: osmnáct bodů ze třiceti. – Proč jsem napsal „jak jinak“? Z tohoto prostého důvodu: instituce zvaná univerzita má na počátku dvacátého století vžité modely chování, takže vztah profesor–žák je celkem předvídatelný. Z profesorského úhlu pohledu (a rozumí se samo sebou, že se zde snažíme postihnout jev
obecně, jednotlivé případy necháváme stranou) představuje žák jen překážku, která brzdí jeho badatelskou práci; která mu brání v konzultacích, návštěvách, obchodních praktikách. Je to protiva, jehož je třeba „vykázat do patřičných mezí“ a pokud možno ještě dál; „akademickými čtvrthodinkami“ mu ukrást čas z přednášky; profesorsky vrtošivým odkládáním nebo rušením termínů zkoušek z naprosto malicherných důvodů mu působit ztrátu času, peněz, námahy; profesorsky náladovým plísněním, uštěpačností a ukládáním nepřiměřeně dlouhých nebo náročných úkolů mu připomínat, že tváří v tvář profesorovi není nic. Žák je v Mistrových očích přijatelnější, patří-li k jeho vlastnostem servilita a psí oddanost; nadání a znalost látky jsou až na druhém místě, naopak mohou být nahlíženy s nedůvěrou („kdo si myslí, že je?“). Je tedy nemyslitelné, aby se žák pro Mistra neznámý dostavil bez řádné docházky a strastí s ní spojených až ve svrchovaný okamžik zkoušky a získal slušnou známku… Už to je zázrak, že ho k ní profesor připustil. Může se stát, že ho nevyhodí, pokud se ukáže být pokorný, svědomitý, sympatický; ovšem rozumí se s nejnižší známkou! Neznámý žák Campana složí v únoru 1906 zkoušku z botaniky a pak se dostaví na zkoušky z mineralogie a anorganické chemie, přičemž na světě neexistuje možnost, že by dosáhl lepšího výsledku než osmnácti bodů z třiceti, z důvodu uvedeného výše (netrpěl pod Mistry), a protože další akademický zvyk praví, že podle první známky se řídí známka následující, víceméně mechanicky a vždy v neprospěch studenta. (Přesněji řečeno známku lze snížit, ale nikoli zvýšit.) A tak tedy při čtvrté zkoušce, z fyziky, kdyby měl Dino v indexu tři známky přesahující dvacet bodů, dal by mu profesor osmnáct a všechno by dobře dopadlo. Ale jelikož měl třikrát osmnáct bodů, zapsal mu profesor do indexu „patnáct“ a vrátil mu ho s nějakou uštěpačnou poznámkou, jak se to tenkrát dělávalo. (Například: „Zbytek bodů vám dám při druhém termínu, pokud se naučíte. Hezký den.“)
8
✸ „Mario Bejor (Campanův blízký přítel někdy v letech 1911 až 1914) říká, že se mu básník svěřil, jak se ho před pěti lety, tedy kolem roku 1907, když se ocitl na bolognském nádraží, zmocnila znenadání touha odjet. Jen s pár drobnými v kapse nastoupil do prvního vlaku mířícího na sever a celou cestu zůstal schovaný na toaletě…“ Takto píše Gerola ve svém životopise Campany, ale časový údaj není spolehlivý. V roce 1907 se Dinovi děly jiné věci. K „velkému útěku“ od rodiny, z Marradi, z univerzity, od nespravedlivé a pokrytecké společnosti, která ho dusí, dojde počátkem roku 1906 a podle všeho souvisí s výsledkem ze zkoušky z fyziky. – Z via Zamboni, kde sídlí univerzita, zamíří Dino v husté únorové mlze na nádraží. Jeho myšlenky jsou stejně ponuré jako kraj, který ho obklopuje. „Mrzká pára mlhy chátrá mezi paláci a zastírá vrcholky věží, dlouhé tiché ulice, pusté jak po drancování. Dívky, všechny malé a tmavé, umně zahalené do šálů cupitají ulicemi, a ty působí ještě prázdněji. A v té přízračné mlze, na tom hřbitově mi znenadání připadají jako hemžící se drobní živočichové, všechny stejné, cupitající, všechny černé, jak za dlouhé letargie jdou vysedět svůj neblahý sen.“ Přijde na nádraží, zamíří k vlakům. „Ve falešné perspektivě olověného světla se na železniční trati dala rozeznat nakládací rampa.“ „Tupé údery, hvizd z rampy podtrhovaly jednotvárnost rozptýlenou ve vzduchu. Pára z lokomotiv se mísila s mlhou: dráty se zavěšovaly na hrozny zvonků telegrafních sloupů, ubíhajících automaticky jeden za druhým.“
Čte si vyvěšený jízdní řád, odjezdy do Rimini. A najednou si uvědomí, že nemá v úmyslu vrátit se do Marradi: že jakýkoli osud je pro něj přitažlivější než ten tíživý přízrak marradského prostředí a osob v něm. (Než křik a záchvaty hysterické matky; než pošetilá a trochu směšná vážnost otce; než nepochopení a nepřátelství lidí.) A tak se zčistajasna rozhodne: nasedne do prvního vlaku a odjede. Bez cíle, bez peněz, bez lítosti nad tím, co za sebou zanechává. Zato s jedinou jistotou: i kdyby to dopadlo špatně, nebude to horší než dřív. Vstane a vydá se k vlaku, který právě vjel na nádraží, zeptá se železničáře: „Kam jede?“ Dotázaný nechápe: „Co kam jede?“ „Ten vlak.“ Muž se podívá na hodinky. „To je rychlík do Milána, který pak pokračuje do Švýcarska.“
8
✸ „Velký útěk“ spadá do doby od konce února do 10. května 1906 (datum druhého psychiatrického vyšetření, k němuž pan učitel Campana syna přiměje). Co se během těch měsíců událo, Dino neprozradil ani nezamlčel. Zastřel to, jak míval ve zvyku. Nechal rozplynout v jakémsi prolínání, kdy se ze vzpomínky stává sen. „Ach vzpomínko! Byl jsem mladý, ruka neznající klid podpírala mou nerozhodnou tvář, přívětivou z úzkosti a únavy. Představoval jsem tenkrát záhadu pro uhlazené, vláčné švadlenky, posvěcené mou dychtivostí po svrchované lásce, dychtivostí mého trýznivého, žíznícího dětství. Vše bylo pro mou víru tajuplné, celý můj život byl jen touha po tajemství hvězd, naklánění se nad propast. Byl jsem krásný ve své trýzni, neklidný, bledý, žíznivý, bloudící za přízraky tajemna. Pak jsem utekl. Ztratil jsem se ve shonu kolosálních měst, viděl jsem bílé katedrály tyčit se jako obrovské haldy víry a snu s tisícerými špicemi na nebi, viděl jsem Alpy tyčit se jako ještě větší katedrály, a byly plné mohutných zelených stínů jedlí a plné melodie bystřin, slyšel jsem jejich zpěv rodící se z nekonečna snu. Tam nahoře, mezi zamženými jedlemi uprostřed mlh, mezi tisícerým tikotem tisícerých hlasů ticha obnažené mladistvé světlo skrze kmeny, a já stoupal projasněnými pěšinami: stoupal jsem vzhůru do Alp, na jemné bílé pozadí tajemna. Jezera tam nahoře obklopená útesy, jasné tůně střežené úsměvem snu, jasné tůně, extatická jezera zapomnění, která jsi ty, Leonardo, napodoboval.“ Tak se to dočteme v jedné z próz Orfických zpěvů (Noc). A není těžké rozpoznat místa Dinova útěku: Miláno, jezera, Švýcarsko… 8
Ale útěk pokračuje. Další vzpomínky, další stopy se vynořují v jiných textech Orfických zpěvů, aby doplnily přerušené vyprávění. Například v Dualismu (Otevřený dopis Manuelitě Etchegarrayové) Dino říká, že vzpomínal na Paříž „pod elektrickými lampami“ malé knihovny v Bahía Blanca; z čehož vyplývá, že byl v Paříži dřív, než jel do Argentiny. Nebo Setkání s Regolem: v něm se hovoří o tuláku – Regolovi –, s nímž se Dino znovu setkal v Americe v roce 1908, ale už ho znal, seznámili se v Itálii „na cestě do Pavie“, šel „v sešlapaných botách, s límcem vyhrnutým přes uši“. Je příliš opovážlivé domnívat se, že k seznámení s Regolem došlo právě v den Dinova útěku z Bologni? Že dotyčná postava je jeho první druh z bohémy? (Dva detaily podporují tuto domněnku i její pravdivost. Především „cesta do Pavie“; a pak „límec vyhrnutý přes uši“, který opět vypovídá o mlhách a mraze únorového dne…)
8
✸ Strategie zavřít se ve vlaku na záchodě nepatří mezi ty, pomocí nichž se člověk dostane daleko, a tak Dino vystoupí na nádraží v Piacenze, zeptá se na cestu do Milána, přejde dlouhatánský most přes řeku, což je zřejmě Pád, vlastně určitě je to Pád; a už je mezi poli. (Kde tedy bylo město?) Nějakou dobu jde mlhou, neví, jak dlouho – možná hodinu, možná dvě –, až před sebou uvidí muže, který kráčí stejným směrem, nahrbený pod tíhou dvou obrovských ranců; a přidruží se k němu, povídá si s ním. (Jen tak, aby měl společnost. Aby slyšel zvuk vlastního hlasu. Než se z Itálie stal jeden jediný automobilový okruh, lidé od Alp až na samý konec Sicílie spolu ještě rozmlouvali.) Zeptá se ho, jestli jde taky do Milána, a nabídne mu, že mu ponese jeden ranec. „Jdu do Pavie,“ odpoví muž. „V příští vesnici zabočím doleva.“ Odloží rance a představí se: „Regolo Orlandelli, podomní obchodník.“ Regolo Orlandelli… Kdoví jestli se tohle Dinovo alter ego doopravdy tak jmenovalo. Příjmení se nachází jen v Parianiho knize, ale jemu úmyslně podával Dino mlhavé a nepřesné informace. „Regolo byl člověk, který měl namířeno do Argentiny. Jmenoval se Regolo Orlandelli, byl z Mantovy. Setkal jsem se s ním v Argentině v Bahía Blanca. Seznámil jsem se s ním už předtím někde poblíž Milána. Jezdil po světě. V Americe měl zprostředkovatelnu práce; v Miláně se zabýval podomním obchodem. Náhodou jsem na něj narazil v Janově, až po Argentině. Myslím, že je mrtvý; určitě bude mrtvý.“ Argentinský spisovatel Gabriel Cacho Millet 8
mi řekl, že sháněl informace ohledně tohoto Regola Orlandelliho na obou stranách oceánu a nic nenašel; ale to neznamená, že je Regolo Campanův výmysl, já bych dokonce takovou možnost vyloučil na základě toho, že – pokud vím a pokud to někdo nevyvrátí – v Orfických zpěvech není nic doopravdy smyšleného. I ty nejdrobnější detaily, i věci zdánlivě bezvýznamné odkazují k něčemu reálnému, ať už blízkému, nebo vzdálenému. – Vraťme se k Regolovi: třeba se jmenoval Orlando Regolini a ne Regolo Orlandelli; třeba nebyl z Mantovy, nýbrž z Roviga; kdoví. A je také klidně možné, že čas smazal všechny jeho stopy v Argentině i v Itálii. Má pátrání kolem Dina Campany mě poučila, jak je těžké zrekonstruovat životaběh člověka, když za jeho života nebyl historicky podchycen. Každá vzpomínka se vytratí během několika let, nanejvýš několika desetiletí; války a lidská nedbalost ničí registry, archivy, dokumenty. Taková lavice nebo koberec vydrží třeba i staletí, vzpomínka na člověka ne. Jak stojí psáno v Písmu: „Marnost nad marnost, a všecko marnost.“ Život tuláka Regola má s životem Dinovým překvapivé a – alespoň v jednom případě – prorocké analogie. Otevřme tedy Orfické zpěvy na stránce, kde se píše o posledním setkání Dina s Regolem, a to v Janově; pročtěme si znovu v Orfických zpěvech (které, jak známo, byly vydány tiskem v létě 1914) popis ochrnutého, podrážděného Regola, který si neustále osahává tvář, její „nehybnou část“, a chce odejít, chce pryč…
8
✸ „Několikrát nakažený a nakonec syfilitik, pijan, zhýralec, se srdcem posedlým démonem novosti, jenž ho vysílal do dalšího pokoušení štěstěny, které mu vždy vycházelo, avšak toho rána ho přepjaté nervy zradily a on zůstal čtvrt hodiny ochrnutý na pravou stranu, šilhavé oko upřené na to, co se děje, rukou si podrážděně osahával nehybnou část. Vzpamatoval se, přistoupil ke mně a chtěl pryč.“ „Ale jak pryč? Moje poklidné šílenství mu šlo ten den na nervy. Ochrnutí ho dráždilo. Pozoroval jsem ho. Ještě stále měl pravou polovinu obličeje bez výrazu a staženou a na pravé tváři cestičku od slzy, jediné bezděčné slzy, která skanula ze strnulého oka: chtěl pryč.“ „Chodil jsem a chodil mezi beztvarým davem. Občas jsem znovu spatřil jeho šilhavý pohled upřený na ten úkaz, na nehybnou část, která jako by ho neodolatelně přitahovala: viděl jsem tu podrážděnou ruku dotýkat se nehybné části. Každý úkaz je sám o sobě pokojný.“
8
✸ Regolo Orlandelli a Dino Campana se v Janově „na piazza Corvetto“ definitivně rozejdou („Šel pryč“), ale jejich životy se dál rozvíjejí souběžně ke stejnému epilogu. V létě 1915 postihne i Dina ochrnutí a s ochrnutím i táž choroba, před níž chtěl Regolo utéct. Tou chorobou je jakási černota, jež mu pomaloučku zatemňuje rozum: cosi strašlivého, ledového, beze jména. „Mezitím jsem málem pošel ve Florencii na počínající vazomotorickou paralýzu na pravé straně těla a Florenťani mě odmítli vzít do nemocnice. Teď se zotavuji sám. Jen si považte, že jsem byl měsíc v místní nemocnici léčen na zánět ledvin, přičemž jsem měl mozkovou mrtvici.“ (Dopis Mariu Novarovi z 25. prosince 1915.) „Je suis maintenant un peu paralisé.“ (Dopis Giovannimu Boinemu ze 17. ledna 1916.) „Už sedm měsíců jsem nemocný. Prodělal jsem mozkovou mrtvici; teď mám na pravé straně poněkud ochablá oběhová centra. Stále ještě doufám, že se uzdravím, třebaže do toho vstupuje spousta věcí. Co se dá dělat.“ (Dopis bratrovi z 1. dubna 1916.) „S mým zdravím to vypadá jako obvykle. Mívám otoky na pravé straně a mrazení. Byl jsem čtyřicet dní ve zdejší nemocnici, kde mě odbyli s tím, že mám: zánět ledvin!“ (Dopis Emiliovi Cecchimu z 28. března 1916.) „Psát nemůžu, nervy mi to už nedovolují.“ (Dopis Novarovi z 12. dubna 1916; a stojí za povšimnutí, že za soumraku Dinova rozumu – který nadešel právě na podzim 1915 – jako první pohasla poezie. Té pochopitelně duševní výkyvy nesvědčí…) Taková záhadná choroba… Dino jí říká „mozková mrtvice“, lékaři v marradské nemocnici ji nazývají „zánět ledvin“ a psychiatr 8
Pariani ji považuje za počáteční fázi „disociativní poruchy“ („Často se podobné záchvaty projevují na počátku disociativní poruchy“). Ptáme se: je jí opravdu souzeno zůstat záhadnou, nebo souhrn jejích příznaků odpovídá něčemu, co je známo, co má nějaké jméno? Lékaři, které jsem v souvislosti s touto otázkou oslovil, se nejdříve dlouze rozhovořili o tom, jak je dnes, po víc než padesáti letech od smrti dané osoby a pouze na základě písemných pramenů zcela nemožné prohlásit cokoli za prokázané a nesporné. Ale nakonec se všichni shodně vyjádřili v tom smyslu, že údaje, které máme ohledně choroby Dina Campany k dispozici, nasvědčují tomu, že šlo o syfilidu, přesněji o „neurosyfilidu“; tu si přivodil v únoru 1912 v Janově a po třech letech a něco, v létě 1915, dospěla do terciárního stadia. O této formě syfilidy jsem se z hovorů dozvěděl, že se přenáší jistým mikroorganismem zvaným Schandinnova Spirochaeta pallida; že se projevuje víceméně stejnými příznaky jako zánět mozkových blan a že až do třicátých nebo čtyřicátých let dvacátého století se v praxi ústavů pro choromyslné nahlížela jako každá jiná forma „pomatenosti“, která se léčila elektricky, šoky, přivazováním k lůžku, nucenou izolací…
8
✸ Březen 1906. Dino Campana se vydá s Regolem nejprve do Pavie a pak do Milána: pomáhá mu s prodejem (možná šicích potřeb nebo kravat nebo ještě něčeho jiného) a dostává od něho rady, jak se uživit, jak překračovat hranice, jak se vyhnout policajtům všech národností. Ti dva zůstanou pohromadě deset nebo dvanáct dní, pak jde Dino na nádraží Porta Tosa, odkud odjíždějí vlaky do Švýcarska, a schová se v nákladním vlaku do Bellinzony. Přes průsmyk svatého Gotharda projde pěšky ( jezera, „jasné tůně“, které vidí, když šplhá „mezi útesy“, jsou právě ona jezírka pod průsmykem svatého Gotharda) a vstoupí do německého Švýcarska. Přespává, kde se dá, jí, co se cestou naskytne, až dojde pěšky do Curychu a do Basileje. Tam už je doopravdy bez peněz a shání si práci v lunaparku, připojí se ke skupině cikánů. Jak posléze řekne Parianimu: „Prodával jsem na jarmarcích konfety. Bosáci jsou jako cikáni. Prodávali jsme po okolí kalendáře, konfety. Jsou to potulné společnosti pěti šesti osob. Střelnice byla ve Švýcarsku.“ Tak trochu zmatená výpověď, ale dá se z ní snad vyrozumět, že v Basileji (nebo v Curychu) pomáhal Dino provozovat střelnici, a že když majitelé stánku vyrazili dál, jel s nimi a jako oni prodával různé drobnosti, tentokrát už ve Francii. Zbytek najdeme v Orfických zpěvech: „Vybavuji si Paříž, place d’Italie, boudy, maringotky, hubené jezdce neskutečna s vysušenou tváří a pronikavýma očima plnýma divokého stesku, celé to velké náměstí rozžhavené pekelným ryčným a dráždivým koncertem. Cikánské holčičky s rozpuštěnými vlasy, smělýma hlubokýma 88
očima, zamrzlýma v nezřetelné, trpké malátnosti kolem hladkého a pustého rybníka. A konečně Ona, zapomnětlivá, daleká, láska, její cikánská tvář v proudu zvuků a světel se zbarvuje neskutečným kouzlem: a my, mlčky kolem toho rybníka plného narůžovělých svitů: a ještě my, utrmácení šalebným potulováním nazdařbůh po neznámých čtvrtích, až znaveně ulehneme na lůžko kdesi v hostinci, uprostřed horkého dechu neřesti, my v té nejistotě a stesku přibarvujeme svou rozkoš neskutečnými odlesky!“ Lůžko „kdesi v hostinci“, to je poslední Dinova francouzská vzpomínka; ze slavné, velebené Paříže, z Paříže, jež je hlavním městem světa kultury a umění, neviděl nic. Někdy ve dnech mezi 5. a 9. květnem se znenadání objeví v Marradi: repatriován francouzským četnictvem, jelikož nemá cestovní pas, a předán italským policistům ve Fréjus nebo na jiném piemontském hraničním přechodu. „Velký útěk“ skončil.
8
✸ Udělejme teď krok nazpět, abychom se dostali k části příběhu, která se ztratila. Vraťme se ke Campanovým v posledních únorových dnech. Dino zmizel. „Fanny“ se k tomu nevyjadřuje, nedává najevo své pocity; na okolnosti reaguje tím, že se pohrouží do mlčení, do svých obvyklých modliteb, zahalí do svého šálu. Otcovo chování je ovšem jiné. Zpočátku toho nedbá, také na radu bratra Torquata („Určitě šel do nevěstince, uvidíš.“), ale třetí den, kdy syn není doma, ho Giovanni spěchá hledat do Bologni na univerzitu: dozví se, že byl vyhozen od zkoušky z fyziky, a pomýšlí na nejhorší, zoufá si. Spílá manželce: „To tys ho trápila, ztrpčovala jsi mu život.“ Sám sobě: „To já. Je to moje vina. Jsem mizera.“ Pátý den nepřítomnosti – toto je pochopitelně „románově zpracovaná“ rekonstrukce událostí –, po noci strávené kouřením doutníků a přecházením po bytě, se Giovanni vrátí do Bologni a jde na kvesturu nahlásit zmizení „nezletilého“ Dina Campany – stáří dvacet let, narozen a bydlištěm v Marradi, student chemie na univerzitě. Po Marradi se šušká: „Učitelovi umřel syn.“ „Ten starší, ten trochu pomatený.“ „Ale ne, jenom utekl z domova.“ „Vyhodili ho od zkoušky, a tak se zdejchnul.“ „Naposledy ho viděli v řečišti Lamone.“ „Kristepane, tak mladý!“ „Našli ho na nádraží na nástupišti. Nemohli ho poznat, protože byl bez hlavy.“ Marianna s Barberinou chodí ve smutku, což spočívá v tom, že ze svého už tak převážně černého oblečení odeberou jakýkoli zbylý náznak barvy. Rodiče zlobivých dětí, které se nechtějí učit, říkají svým ratolestem: „Skončíš jako učitelův syn!“
Ubíhají dny, týdny, měsíce. Těžká, téměř ponurá atmosféra vládne u Campanových: Giovanni a „Fanny“ spolu nemluví a Manlio se tu zdržuje co nejméně. Začátkem dubna zajede pan učitel Giovanni znovu do Bologni na kvesturu, aby se pozeptal, jestli mají něco nového ohledně jeho syna. Když mu řeknou, že ne, rozeštká se: „Tak to je mrtvý.“ „Už je pryč půldruhého měsíce, bez peněz a bez dokladů. Jak by mohl být naživu?“ Jeden komisař, který se nad ním slituje, vstane, jde k němu a položí mu ruku na paži. „Váš syn je naživu, věřte mi. Kdyby byl mrtvý, už jsme ho našli. Nemůžeme ho najít právě proto, že je naživu.“
✸ Dino se objeví v Marradi a lidi na ulicích na něj zírají, jako kdyby uviděli přízrak. Vejde do kavárny Croce Bianca, ale hostinský ho vyžene: „Nechci mít potíže. Pryč odtud!“ Doma zajde raději do bytu strýce Torquata a tam je podroben prvnímu výslechu: „Kde jsi byl?“ „Co jsi dělal?“ „Kdo tě živil, když jsi byl v cizině?“ O patro výš propukne kravál, křik, třeskot nádobí. „Nedůtklivá“ „Fanny“ Campanová si hodlá sbalit kufry a odejít navždy; Giovanni ji zadrží a slíbí jí, že hned zítra odveze syna do blázince. Řekne jí: „Tentokrát ho dám do blázince a nechám ho tam, dokud bude živ, protože když se někdo chová jako on, je buď zločinec, nebo blázen. Nechat nás strachovat se přes dva měsíce a nenapsat ani slůvko, ani řádek!“ Jako člověk zvyklý věci organizovat vše naplánuje. Řekne jí: „To se hodí, zítra je čtvrtek, takže máme ve škole volno. Zajedu s Dinem do Bologni; nejdřív ho zavedu na kvesturu, protože ho možná komisař potřebuje vyslechnout, a pak mu nechám vystavit doporučení od nějakého významného lékaře, co já vím, od Muriho nebo jeho asistenta Vitaliho; od někoho, komu nelze odmítnout hospitalizaci. A cestou přes Imolu ho předám do péče Brugiovi.“ Následujícího dne 10. května provede Giovanni vytyčený plán a večer se objeví v Marradi spolu se synem; jeho přijetí do léčebny – vysvětlí nasupené „Fanny“ – narazilo na nepředvídané překážky a musí být odloženo. „Především,“ prohlásí pan učitel Campana, „profesor Vitali, který ho vyšetřoval, mi kladl spousty otázek… Jestli ho nutíme studovat proti jeho vůli; jestli ho doma
týráme; jestli se shodne s matkou. Jen si poslechni, co napsal Brugiovi.“ Vytáhne z kapsy dopis od Vitaliho, nasadí si brýle. Čte: „Jakási psychická forma potíží na základě předrážděnosti… z užívání bromových preparátů… – Á, tady to je. – Trvejte na tom, aby ho rodina nechala v klidu.“ Odloží dopis na stůl. Zamumlá: „Skoro to vypadá, jako když za to můžeme my, že je předrážděný…“ „Fanny“ se netrpělivě zeptá: „A co teda?“ Giovanni rozhodí paže: „Nic. Byli jsme v léčebně v Imole a tam mi řekli, že na to, aby ho přijali, je potřeba počkat, až mu bude jednadvacet let, že nezletilé neberou.“ Na chvilku se odmlčí. Pokračuje: „Brugia tam nebyl. Mluvil jsem s jedním z jeho asistentů, a ten mi vysvětlil, jak se věci mají, když teď máme ten nový zákon o ústavech pro choromyslné; řekl mi, že jsem ani nemusel chodit za Vitalim, že ten jeho dopis je zbytečný. Za tři měsíce a kousek, řekl Brugiův asistent, bude váš syn zletilý a k přijetí u nás postačí, aby váš obecní hygienik vyplnil formulář, který podle zákona mají všichni úřední lékaři.“ „Jako to bylo u mého bratra, pamatuješ?“ „Starosta vydá nařízení a pak si pro něj přijdou karabiníci a odvedou ho, teď prý blázny dopravují do léčeben oni.“
Je bez data či jakéhokoli jiného označení a mohla být pořízena – soudě podle vzezření básníka a pana učitele Campany – v létě roku 1906 nebo nanejvýš následující léto…
✸ Vyšetření u profesora Vitaliho 10. května 1906; dopis pro doktora Brugiu, který si pan učitel Campana dal napsat v domnění, že je k hospitalizaci syna nezbytný, a který byl posléze předán adresátovi teprve 13. září, když už byl Dino v léčebně; téměř dokonalá shoda data narozenin s datem internace; a konečně volba psychiatrického zařízení, jímž by měl být ústav ve Florencii, avšak je jím léčebna v Imole, vzhledem k „přání rodiny“, jak povoluje článek 46 zákona ze 14. února 1904, č. 36… Vše nasvědčuje tomu, že manželé „Fanny“ a Giovanni Campanovi dali zavřít jednadvacetiletého syna do blázince na základě plánu, který vypracovali s několikaměsíčním předstihem a realizovali v součinnosti s představiteli obce, tedy se starostou – zeměměřičem Giovannim Baldesim, obecním hygienikem doktorem Augustem Pellegrinim, lékárníkem, přednostou stanice, ředitelem pošty… – V Marradi na počátku dvacátého století existuje, a funguje, jako v každém jiném italském provinčním městečku, spolek významných občanů („Marradský klub“ se sídlem na piazza Scalelle), který víceméně odpovídá aktivnímu a pasivnímu voličstvu zdejšího okrsku, nebo řečeno s Gozzanem „místní honoraci“. K tomuto gramotnému, mužskému a majetnému osazenstvu Dino právem náleží ode dne svého narození; a právě „Marradský klub“ v létě roku 1906 ho hlídá a stará se o něj, zatímco on čeká na narozeniny, aby byl přijat do blázince v Imole. Právě tito marradští „měšťané“ vezmou dočasně „blázna“ do svého opatrovnictví. Na radnici je fotografie, která ukazuje Dina v horách se zdejšími prominenty.
✸ Dino se podle tehdejšího zákona stává plnoletým 20. srpna 1906, v den svých jednadvacátých narozenin. V pondělí 3. září jde jako Pinocchio mezi četníky na nádraží na vlak, který ho odveze do Imoly. Z „informativního formuláře“, který k tomuto účelu vyplnil obecní hygienik, jsou známy pouze čtyři položky, které zde přepisuji v úplnosti, přičemž na levé straně uvádím vytištěný dotazník a na pravé lékařovy rukopisné odpovědi: Tělesné a duševní příčiny choromyslnosti.
Závislost na kávě, kterou konzumuje v nadměrném množství.
Aktuální symptomatické projevy choromyslnosti, tělesné i duševní.
Duševní předrážděnost. Vznětlivost a potulný život.
Diagnóza formy choromyslnosti a pokud možno její původ.
Předčasná demence?
Důvody, proč níže podepsaný lékař považuje za nezbytné zajistit dohled a léčbu postiženého v zařízení pro choromyslné.
Aby nebyl vystaven nebezpečí spojenému s jeho předrážděnou vznětlivostí a s jeho zálibou v potulném životě.
„Rád bych Vás poprosil, zda byste mohla připojit jeden či dva balíčky čaje Hornigham.“ Dopis Sibille Aleramové: „Pošli mi čtvrt kila čaje The Hornimas, jediné mé radosti.“) Stojí za povšimnutí, že ve formuláři z roku 1906 vychází Dino jako abstinent, zatímco ve formuláři z roku 1909 – kde o kávě není řeč – stojí slovo „alkoholismus“. Ohledně symptomatických projevů si povšimněme, že hygienik v Marradi se tak trochu opírá o autoritu Vitaliho („Jakási psychická forma potíží na základě předrážděnosti…“) a o otcovy obavy, jak mu byly svěřeny: především slovo „vznětlivost“ je narážkou na rodinné rozepře a je to stejný výraz, jaký používá pan učitel Campana. A konečně pokud jde o diagnózu, je třeba říct, že výraz „předčasná demence“ z psychiatrické praxe vymizel a že neoznačoval nic vědecky obhajitelného, nýbrž jen formu „choromyslnosti“ takto pojmenovanou – jak se praví v dobových příručkách – „vzhledem k tomu, že se projevuje dříve než ostatní formy“. (Předčasnou demencí mohla být v podstatě postižena nezletilá prostitutka stejně jako dítě s celkovým poškozením mozku nebo nepřizpůsobivý adolescent, kterého nařkli z nějakého přečinu.)
Kromě poslední odpovědi, která je jasná sama o sobě, vyžadují ty ostatní určitý komentář a pár poznámek na okraj. Například pokud jde o kávu jakožto jedinou tělesnou a duševní příčinu choromyslnosti, je třeba poukázat na to, že neexistují žádná svědectví, ani dřívější, ani pozdější, týkající se Dinovy konzumace „nadměrného množství“ kávy; naopak se zdá, že v následujících letech nahradil tento nápoj čajem. (Dopis Anstrid Anhfeltové:
✸ Vstupujeme s Dinem do léčebny v Imole. Účastníme se počítání osobních předmětů, oholení hlavy, celkové dezinfekce, oblékání do směšného, širokého a krátkého mundúru z hnědé vlny. („Padne ti jak ulitý,“ ujišťuje ho ošetřovatel.) Antropometrického měření, které provádí Brugiův asistent. (Pravděpodobně komentuje: „Typická lebka vraha.“) Představme si to prostředí s chodbami, rozlehlými místnostmi, mřížemi na všech oknech, s řetězy na všech lůžkách, kbelíky s výkaly, pachem, řevem; představme si internované, jimž se běžně v léčebnách říká všem bez rozdílu „šílenci“, přičemž by měli být rozděleni přinejmenším do dvou kategorií, na lehčí a těžší případy. Lehčí pacienti („deklasovaní“, jak jim říká Dino Campana) jsou ti, kteří přišli z relativně normálních podmínek a uchovávají si i v blázinci alespoň záblesk rozumu a špetku důstojnosti. Od těch těžších, degenerovaných se poznají podle toho, že nejeví snahu sbližovat se s druhými, potřebu vykonávají na latrínách, nejedí polévku, jsou-li v ní švábi nebo červi, dodržují osobní hygienu a v některých případech jsou schopni vést hovor, klást otázky a dávat smysluplné odpovědi. Před přijetím do léčebny to byli epileptici, alkoholici, somnambulové nebo podivíni, které rodina nemohla vystát, revolucionáři bez revolucí, vynálezci bez vynálezů; a teď je prostředí pohltilo, uhasilo v nich poslední záblesk individuality. Kdežto k těžším případům patří „šílenci“, u nichž se k původnímu postižení přidal ještě takzvaný „hospitalismus“, demence způsobená pobytem v blázinci: ztratili všechny ušlechtilé rysy člověka 8
a v širším smyslu i zvířete. Jejich chování je úchylné, ať je jakékoli, od naprosto tupé nehybnosti až po konvulzivní agresivitu těch, kteří jsou „nebezpeční sobě i okolí“. Ale blázinec představuje peklo právě proto, že v něm musí žít pohromadě těžší i lehčí případy, prostě „šílenci“ všeho druhu. Takové soužití by se – podle již několikrát zmiňovaného zákona z roku 1904 – nemělo týkat těch, kteří byli přijati „dočasně“: ti by naopak měli být úzkostlivě drženi odděleně od ostatních, dokonce by ani neměli mít možnost je vidět. („Po dobu pozorování,“ praví se v článku 58 Prováděcího řádu, „musí být pacienti internovaní v ústavech pro choromyslné trvale drženi ve speciální místnosti… Za porušení tohoto nařízení, které není odůvodněno naprostou nezbytností, se řediteli ukládá peněžitá pokuta ve výši 20 až 100 lir.“) Jenže v malých léčebnách jako v Imole bývá oddělení pacientů přijatých „dočasně“ a pacientů „natrvalo“ spíš pomyslné než skutečné; týká se umístění postelí, nikoli latrín nebo ošetřoven nebo těch dvou tří chodeb, kde bez rozdílu všichni „šílenci“ tráví celé dny, nevyhnutelně promísení mezi sebou…
✸ Dino jakožto normální člověk reaguje na blázinec záchvaty malomyslnosti střídajícími se s výbuchy zuřivosti: vzpouzí se a bývá zbit, křičí a přivážou ho k posteli, zkrátka chová se „jako blázen“. Brugia podá žádost k soudu o přijetí natrvalo (doklady o tom však bohužel už nelze dohledat). Soud v Bologni na základě Brugiovy diagnózy prohlásí Dina za blázna; předvolá rodiče postiženého, aby mohl být jmenován poručník, a v tom okamžiku, kdyby nedošlo k dalším událostem, by příběh Dina Campany mohl skončit jako v pohádce, podle níž by žil šťastně do sta let, navždy uchráněn před nebezpečím spojeným s jeho „podrážděnou vznětlivostí“ a zálibou v „potulném životě“. Avšak k dalším událostem dojde díky příbuzným, kteří ho zajedou navštívit do Imoly a vrátí se odtamtud rozrušení. „Jak je Dinovi? Lepší se to?“ ptá se jich poněkud pošetile otec. Pokrčí rameny. Řeknou: „Ano…“ „Snad ano.“ „Je na tom chudák moc zle…“ Znepokojený Giovanni Campana učiní velké rozhodnutí. Jede do Imoly; vidí to prostředí, ošetřovatele, „blázny“, syna pohublého a sinavě k nepoznání, který se mu vrhne k nohám, který ho mezi vzlyky úpěnlivě prosí, ať ho odtamtud proboha vezme pryč; ať ho zachrání. Který mu líbá ruce a říká: „Já už nebudu nikomu na obtíž, odjedu do Ameriky, do Austrálie, někam, odkud se už člověk nevrací. Přísahám.“ Pan učitel Campana zbledne jako stěna, vypadá na omdlení. A je třeba říct, že stejně jako ze všech zastánců nemilosrdných konečných řešení je posléze i z něho, když dojde na věc, jen ustrašenec, který nesnese pohled na krev
a který nechodí do nemocnic, protože – jak říká – z pachu léků se mu točí hlava… Vysmrká se, povolí si kravatu. Uteče. Vrátí se do Marradi a vylíčí ženě, co viděl: prostředí, blázny, Dinův stav, jeho zoufalství. „Je to pro jeho dobro,“ odpoví pokojně „Fanny“. „Jenom tam se může uzdravit.“ Když si ale uvědomí, že manžel má zcela vážně v úmyslu požádat o synovo propuštění, začne balit kufry. Pokusí se o obvyklé vydírání: „Jestli se vrátí on, jdu já pryč.“ Kolem poloviny října napíše pan učitel Campana řediteli léčebny a požádá ho, aby v souladu se zákonem povolil „propuštění na zkoušku“ jeho duševně nemocného syna; já osobně, píše, zajistím, aby o něj bylo postaráno a pečováno podle Vašich pokynů. Brugia se k tomu postaví zdráhavě. „Po dvou měsících bedlivého pozorování Vašeho synka,“ odepíše, „musím potvrdit, že jde o závažný psychopatický případ, a vyslovit se velmi zdrženlivě k prognóze choroby, jíž je stižen. Nezdá se být v takovém stavu, aby bylo možné propustit ho z naší léčebny, neboť ještě zdaleka není uzdraven; avšak vzhledem k tomu, s jakou naléhavostí požadujete mít ho doma, jaké speciální podmínky života v odloučení na venkově mu chystáte a také jakou snad až přehnaně vřelou touhu projevuje pacient dostat se odtud, nebudu Vám bránit, abyste ho vzal z léčebny na zkoušku. K tomu však je nezbytné, abyste se osobně dostavil podepsat nám zde prohlášení plné zodpovědnosti za vše, co se může v důsledku návratu Vašeho synka na svobodu přihodit.“
✸ Dne 31. října 1906 ( jako obvykle ve čtvrtek) se Dino vrací do Marradi, těžce otřesený zkušeností z léčebny v Imole; nyní je z něho soudně uznaný blázen, už není svým pánem, nýbrž je nucen za všech okolností se nechat zastupovat svým poručníkem. Ten je jmenován koncem roku – příslušné doklady se bohužel nezachovaly – a je jím učitel Torquato Campana, strýc pomateného. (Proč? Proč se pan učitel Giovanni po setkání s Brugiou zřekne zákonného poručnictví svého syna? Proč od onoho 31. října 1906 má strach z psychiatra, který ho přitom v minulosti „uzdravil“? Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, museli bychom znát, co mu Brugia řekl ohledně synovy duševní choroby a pravděpodobnosti, že pochází dědičně z jeho „neurastenických potíží“. Z povahy a původu těchto potíží, které pan učitel pokládá za vyléčené, a přitom – jak varuje Brugia – se mohou zopakovat i po několika desetiletích. „Dědičnost nelze vyléčit. Nanejvýš může mít latentní období.“ – Zákon z roku 1904 umožňuje ředitelům ústavů pro duševně choré provádět průzkum za účelem poznání rodinných příslušníků „choromyslného“. A já si domýšlím, že Brugia toho využil, aby doporučil učiteli Campanovi podrobit se soustavným psychiatrickým prohlídkám nebo dokonce krátké preventivní hospitalizaci v léčebně v Imole. „Stačí, abyste podepsal žádost, a já si vás tu nechám měsíc pod přísným dohledem.“) 11. listopadu 1906 je Dino jakožto úředně uznaný blázen zproštěn vojenské služby. V evidenci Vojenské správy se nacházejí
rozhodující razítka s příslušnými daty: Superarbitrován a posléze Zproštěn vojenské služby (11. listopadu 1906); Prověřeno (10. února 1907). Jistý Alfredo Saccini parafoval a zpečetil spis, který nebude otevřen ani ve chvíli, kdy ročník 1885 povolají na frontu. To vše se však děje bez vědomí toho, koho se to týká: ten se vrátil do Marradi a okamžitě se zavřel ve svém pokoji. Nemluví, neodpovídá na bratrovo naléhání, neukazuje se v ulicích městečka. Celé hodiny sedí a kouká do prázdna; sám se cítí prázdný, jako kdyby znenadání přišel o něco důležitého. Jako kdyby ho navždy opustila veškerá jistota. „Je ze mne troska, une épave.“ Sám na sebe, na svou záhadnou „jinakost“ svaluje příčinu svého neštěstí: „Pro mne není místo v dokonalém soustrojí společnosti: jsem aušusová součástka, kterou dělník vyřadí. Pyl, z něhož nic nevyklíčí a který pokrývá les svým kobercem.“ Bez iluzí a bez bázně pomýšlí na další útěk, nadobro a se souhlasem rodičů. Do přístavu bez návratu, předobrazu přístavu posledního, smrti: „Jako jdu silnicí, půjdu i světem; netíží mne závazky ani žádné břímě; k životu připoután jako podzimní list ke stromu.“
✸ „Fanny“ Campanová se uklidnila. Dino – jak říkal manžel – pojede do Austrálie nebo do Ameriky, do nějaké daleké země, kde i takový podivín jako on může začít nový život. „Věř mi, Fanny. Člověk nemůže zavřít syna do blázince.“ „Je tam pohřbený zaživa.“ – Učitel Giovanni Campana jako neúnavný snovatel konečných řešení, které posléze osud v pravý čas zmaří, se znovu pustí do díla, aby syna „zaopatřil“. Napíše dopis do Buenos Aires jedné marradské rodině, která tam emigrovala: v hrubých rysech vylíčí peripetie Dina, který – jak říká – by rád začal nový život v Novém světě, daleko od patálií a nesnází, které způsobily jeho zdejší nezdar. Pomohli byste mu najít práci? Dopis putuje ke svému vzdálenému adresátovi. V Marradi pokračuje život jednotvárně jako obvykle, roční období se střídají ve stále stejném pořadí, jsou stále stejná, ale – jak říkají staří venkované – „už nejsou, co bývala“. Po podzimu zima: to znamená sníh, dovádění dětí na sáňkách, zamrzlá bystřina, oslavy konce roku, nevlídný mráz, třeskutý, který vrcholí o „fabiánské zimě“ a prvních dnech února. Po zimě tání. Ale počátkem oblevy přijde Campanovým obálka se zvláštní známkou, na níž je napsáno: Argentina. República de Argentina. Uvnitř se na lístku napsaném „inkoustovou“ tužkou praví, dobře, pošlete nám sem svého syna, jestli je statný a práci se nevyhýbá, zvykne si tu jako ostatní. Postaráme se o to, abychom mu poskytli přístřeší a sehnali poctivé zaměstnání. Pozdravujte v Marradi, sbohem. Podpis, jméno a příjmení pisatele nejsou bohužel známy: nikdo si na
ně nepamatuje a marradská radnice neuchovává seznam emigrantů. Ale je jisté, že ten dopis existoval, že po dohodách sjednaných písemně Dino do Argentiny odjel se zaplacenou jízdenkou, a to ze dvou důvodů: především proto, že se v tomto ohledu shodují svědectví příbuzných (bratra Manlia, bratrance Nella, tety Giovanny Dilettiové); a dále proto, že by kvestura ve Florencii nevydala cestovní pas na jméno Dina Campany, pokud by nebyly poskytnuty záruky, že „blázen“ bude bydlet v rodině u přátel nebo možná dokonce u příbuzných. Můžeme s jistotou říct, že do Buenos Aires cestoval Dino jako poštovní balík: poručníkem byl předán kapitánovi lodě (rodinné vzpomínky upřesňují, že Torquato doprovodil synovce „až na palubu“); a pak kapitánem Marradskému anonymovi, který ho očekával na přístavní hrázi, uprostřed davu emigrantů, jež Dino viděl při příjezdu „směšně oblečené“ podle „buenosaireské módy“. Největší problém, na nějž pan učitel Campana při odesílání balíku narazí, je získat cestovní pas, přestože mu vizitka od jeho bratra-soudce otevře na kvestuře ve Florencii všechny dveře. Odpověď je stále táž: mrzí nás to, ale vystěhování „choromyslného“ nelze povolit. Budete se muset – řeknou úředníci panu učiteli – obrátit na ředitele léčebny, kde byl váš syn internován, s tím, aby podal žádost k soudu o jeho propuštění… – Celé týdny a měsíce se záležitost s pasem jakoby točí v kruhu a končí vždy u Brugie, který nepovažuje dědičné choroby za vyléčitelné a který ještě začátkem května žádal starostu Marradi, „na základě zákona ze 14. února 1904, č. 36, a čl. 66, odstavec 4 příslušného prováděcího předpisu“, aby mu každé čtyři měsíce zaslal zprávu od obecního hygienika „dokládající stav slabomyslného Dina Campany – rodiče Giovanni Campana a Francesca, rozená Lutiová – přijatého k trvalé internaci v naší léčebně pro choromyslné“. (V důsledku této žádosti bylo z Marradi 25. května 1907
zasláno prohlášení doktora Pellegriniho, který praví, že „Dina Campanu vyšetřil a že ho shledal v mnohem lepším duševním stavu. Už se u něho neprojevuje blouznění a podle sdělení členů jeho rodiny se psychické funkce u něho upravily.“)
✸ Konečně je cestovní pas do Argentiny vydán s dodatkem, v němž se praví, že jeho držitel je „choromyslný“ a že nemůže cestovat bez doprovodu poručníka. Fotografie pořízená k této příležitosti je ona dobře známá, na níž má Dino pěšinku na pravé straně a jemné nakroucené kníry; na rtech náznak úsměvu, jak požadoval fotograf, ale výraz očí zůstává nejistý, něco mezi rozhněvaným a zasmušilým. Datum – září 1907 – vyplývá ze záznamů florentské kvestury, a je tedy nesporné. Dino Campana odjede do Ameriky pravděpodobně v říjnu roku 1907, vyslán rodiči a se zaplacenou jízdenkou. („Zavoli: Nadhodím jednu hypotézu, která vám možná bude připadat absurdní: co když Dino Campana do Argentiny nikdy neodjel? Manlio Campana: On měl chudák hlavu plnou bláznivin a představ, ale tahle cesta nezávisela jen na něm…“) Jede tam z donucení a ze strachu, že by se musel vrátit do blázince. Jede tam se srdcem překypujícím steskem po svém Marradi, kde „faráři místo zpěvu bučí“, ale kde je také „nádherná vegetace. Hluboká modř nebe se na třepení hor setkává s ranním a večerním toskánským světlem. Řeka je překrásná.“ Pár dní před odjezdem uteče a není k nalezení. „Manlio Campana: Když se chystal jeho odjezd do Ameriky, zmizel Dino do Florencie. Tatínek neměl sílu doprovodit ho do Janova na loď a požádal o to jednoho svého bratra, našeho strýce. Pamatuju si, že tam musel být tak dva dny, protože jsem ho nemohl nikde najít! Věděl jsem, že je Dino ve Florencii, ale nemohl jsem ho najít, protože se mi schovával. Konečně se mi
podařilo ho potkat a přemluvit ho, říct mu, že už na něj strýc čeká. Tak se tedy odhodlal a odjel v doprovodu strýce, který ho dovedl až na loď, co ho měla dovézt do Argentiny. Zvěsti o tom, že tam jel sám od sebe jako tulák a že si kdoví jakým způsobem vydělal na jízdenku, jsou jen báchorky, které je třeba vyvrátit, uvést na pravou míru. Dino odjel s tím, že tam měl už kde být. Ubytoval se v Buenos Aires u jedné rodiny, kde si uložil zavazadla, zůstal den a noc, když ale potom nadešel další den, už se k nim nevrátil. Poslal si někoho pro zavazadla a odjel do pampy. A je také pravda, sám mi to totiž potvrdil, že si vydělal na zpáteční jízdenku, když pracoval na jedné obchodní lodi jako plavčík. Jak jsem to pochopil, dělal tam zřejmě topiče. Většinou přehazoval uhlí. A přistál v Amsterdamu.“ V Janově se Dino před naloděním ještě vzpouzí. Chce knihy, potom chce revolver. Torquato mu ho odmítá koupit; a tak řekne: „Uvidíme se v přístavu,“ a zmizí v davu. Giovanna Dilettiová Campanová, Torquatova žena: „Dohodli se, že se sejdou v přístavu. Ale hodiny plynuly a Dino nikde, nedovedete si představit, jaký měl chudák Torquato strach a jak se trápil, protože loď už se chystala vyplout. Konečně Dino dorazil na poslední chvíli, aby ještě stihl nastoupit. V Americe vystřídal snad všechna povolání, od plavčíka po spoustu jiných. Když se vrátil z Ameriky, byl oblečený jako námořník, kolem pasu měl ovázaný široký, světle modrý pás. Vypadal krásně a byl veselý.“
8
✸ Jméno lodě, která dovezla Dina do Ameriky, není známo; ale co na tom? Nejspíš bude dost podobná lodi Galileo, kterou vylíčil De Amicis ve své knize Na oceáně, i když to není táž. Prostě „loď s nákladem bídy“, která se plaví z Janova do Montevidea a nazpátek, a Dino její jméno nezmiňuje, protože to by spadalo do literatury, která ho nezajímá a kterou jen „bez radosti“ snáší. „Na zádi byla dvě chudá děvčata. Lůza, patříme k lůze; ty už janovský maják neuvidíš! Co na tom sejde! myslel jsem si. Jen ať loď tančí, ať tančí až do Buenos Aires, to nás rozveselovalo a moře se smálo s námi tím svým legračním potutelným smíchem. A loď s nákladem bídy tančila a tančila po nekonečnu. Ale nevím, zda to bylo mořskou nemocí nebo hnusem, který ve mně můj smích vyvolával: určitě v tom byla ta protivná bestialita, ona obrovská bestie, která se tak bestiálně smála, že probudila i můj smích; pak se můj smích nebo můj žaludek uklidnily; dny plynuly: nebe a voda, nebe a voda; pozoroval jsem den ze své skrýše mezi pytli brambor. Později, když jsem se unavený natáhl pod deku, viděl jsem stěžeň, jak se za vlahé noci do hukotu vody pohupuje ke hvězdám; a někdy jsem palubním okénkem, kam šplíchaly vlny, pozoroval rovníkový západ slunce nad mořem. Ptáci létali daleko od hnízda a já taky, ale bez radosti. Plavili jsme se podél břehu. Vzpomínám si, jak slunce posledními rudými paprsky osvětlilo pusté el campo a zapadlo za pusté pobřeží.“ Tak, tady máme celou Dinovu cestu do Ameriky: čtyřiadvacet dní plavby, Janov, Kapverdské ostrovy („Bílé spící město / na úpatí
vysokých srázů vyhaslých sopek“), Montevideo „námořní metropole“ nového kontinentu, Buenos Aires „šedivé a zamžené“, se svým „podivným“ přístavem, kde emigranti „přicházejí o rozum“ a „běsní“, tlačí se na přístavní hrázi, u níž bude kotvit paroloď. Jediné, co v tomto světě stojí za povšimnutí, jsou nezměrné liduprázdné dálavy, „netečné hvězdy nad nekonečně pustou a tajemnou zemí“. Jediným problémem je odejít, vrátit se „k poklidným oázám citlivé staré Evropy“. V Buenos Aires, městě, které vnímá jako naprosto cizí, stráví Dino pár dní, jen čas potřebný k tomu, aby zjistil, že lodě do Evropy vyplouvají z Bahía Blanca, a že tedy musí tam, pokud se chce nechat najmout. S penězi nemá bezprostřední problémy. Trochu pracuje, kde se dá, hlavně aby zabil čas a setkal se s lidmi. „Hrál jsem na triangl u argentinského námořnictva,“ řekne o mnoho let později Parianimu. „Dělal jsem vrátného v jednom buenosaireském klubu.“ „Byl jsem v Argentině policajtem, vlastně hasičem.“ Máme mu věřit? Ano. S jedinou připomínkou: že šlo o příležitostné práce a na kratičkou dobu. Od jednoho dne po týden; v několika případech jen na pár hodin. „Na ministerstvu obchodního námořnictva,“ píše Cacho Millet, „mě informovali, že pan Dino Campana není uveden v záznamech jako člen kapely. – V té době, vysvětlil mi bývalý velitel přístavu v Buenos Aires Luis Bongiovanni, skoro jako by mě chtěl utěšit, se s přistěhovalci uzavírala smlouva jen na hraní na určitý nástroj a pak se jich kapela zbavila jednoduše s tím, ať už nechodí.“
✸ Prosinec 1907. Marradská radnice zašle do léčebny v Imole oficiální listinu potvrzující, že pan Dino Campana odjel se souhlasem svého poručníka do Ameriky: „Nicméně tento úředně pověřený dohlížitel o něm nemá žádné zprávy.“ – V Jižní Americe je prosinec prvním letním měsícem a Dino nedokáže odolat pokušení porozhlédnout se kolem sebe, než se vrátí do Evropy; vidět pampu a Andy. Nastoupí jako peón de vía u jedné britské firmy, která s pomocí místních pracovních sil, kreolů a především přistěhovalců staví železniční tratě. „Stavěl jsem v Argentině železniční náspy,“ řekne básník Parianimu. „Spí se venku ve stanech. Práce je to snadná, ale jednotvárná.“ Mezi navštívenými místy jmenuje „Santa Rosa de Toay uprostřed Argentiny“ a Mendozu pod Andami, o té dokonce prohlásí: „V Mendoze se pěstuje víno jako v Itálii.“ V čem spočívá práce takového peóna? „Nejdřív se udělal násep z místní půdy, bez přidaného štěrku, a na něj se položily pražce. Nakonec se na pražce náležitými hřeby upevnily koleje. Krom toho jsme zasazovali sloupy pro budoucí telegrafní vedení… Všechno bylo dovezeno z Anglie. Jenom hlína byla argentinská. Pracovní síly představovali většinou přistěhovalci. Čas od času se tábor přesouval, jak trať postupovala. Dopravu kolejnic i pražců, hřebů a kovových dílů na místo zajišťovaly nákladní vlaky. Mnohdy stejným vlakem cestovali i dělníci…“ To není Campanovo líčení; je to svědectví jednoho peóna, jak je zaznamenal a zveřejnil Cacho Millet. Pro Dina se zkušenost oněch dní shrnuje
do několika málo obrazů nesmírné intenzity, zachycených v próze Pampa: peóni sedící v kruhu a popíjející maté, noční jízda vlakem, „nekonečné nebe nezohyzděné stínem Žádného Boha“. Ale samozřejmě že v každodenní „jednotvárnosti“ se dějí i jiné věci. Stýká se s ostatními dělníky, učí se jazyk, vlastně jazyky: španělsky, anglicky… (V době velké války, kdy se Dino rozhodne zanechat „literatury ve všech formách“ a najít si zaměstnání, bude pomýšlet na to, vydělávat si na živobytí právě pomocí svých znalostí cizích jazyků. A na dopisy bude psát: „Dino Campana. Překlady z angličtiny, němčiny, španělštiny, francouzštiny. Hotel Sanesi – Lastra a Signa – okres Florencie“.)
✸ Koncem února nebo počátkem března 1908, kdy tam Campana přichází, je Bahía Blanca přístav otevírající se k pampě a také k oceánu, od něhož je vzdálený několik kilometrů. „Prérie se klenula jako stříbřité moře na pozadí a ubozí lidé, vyvržení tím mořem, lidé divocí, nevědomí, uzavření ve svém temném chtění, s příběhy plnými krve a brzy zapomenutými, jež za noci znenadání ožívaly, snovaly kolem mne historii mladého a divokého města, zatvrzelého dobyvatele, žhoucího palčivou horečkou po penězích a okamžitých radovánkách.“ V tomto prostředí Divokého západu setrvá Dino něco málo přes měsíc, žije z peněz, které vydělal v pampě, a občas zajde do přístavu pozeptat se na lodě, které vyplouvají do Evropy. Setká se znovu s Regolem Orlandellim, tulákem „s límcem vyhrnutým přes uši“, s nímž se seznámil v mlhách Pádské nížiny. Regolo má „zprostředkovatelnu práce“, to znamená dřevěnou boudu, kam se každé ráno za úsvitu přicházejí postavit do fronty zoufalci, smolaři, ti, kteří v noci prohráli všechno do posledního groše… Na rozdíl od Dina se vážně snaží: přijel sem hledat štěstí a – jak říká – má v úmyslu ho najít. Je jedním z mnoha „divokých lidí“, kterými se hemží Bahía Blanca, „uzavřených ve svém temném chtění“. Mluví o kapitálu, investicích, jmění nabytém během několika málo týdnů. Nechápe, co Dina žene k tomu, hledat loď plující do Evropy: „Vždyť ti doma jdou všichni na nervy, vždyť tě zavřeli do blázince!“ – Dino se usmívá. Představa, že by zůstal v Americe, aby nadělal peníze, nepatří k těm, které by mohl brát vážně, ale rád naslou
chá Regolovým plánům. A Regolo si postaví hlavu. Aby ho tam udržel, aby mu dokázal, že i na oné straně oceánu se dá dělat něco jiného než peóna, sežene mu místo pianisty. „Hrál jsem v Argentině na klavír,“ bude vyprávět Dino o dvacet let později, „když jsem neměl peníze; hrál jsem na zábavách, v hampejzech. Pak jsem chodil ven, toulat se po kraji.“ Příležitost vrátit se do Evropy se mu naskytne kolem poloviny dubna a jde o místo topiče na nákladní lodi Oděsa plující do Antverp. (Na nebi ani na zemi, natož v Campanově životě neexistuje žádná cesta do Oděsy, o níž se zmiňuje Pariani; a není ani myslitelné – jak se domnívá bratr Manlio –, že Oděsa byla zastávka lodě na zpáteční plavbě z Bahía Blanca do Antverp. A to ze tří velmi dobrých důvodů. Protože Oděsa leží někde úplně jinde než Antverpy; protože Dino v hovoru se Sofficim zmínil jinou zastávku, mnohem pravděpodobnější, v anglickém Doveru; protože cestou do Oděsy se proplouvá Egejským mořem, člověk vidí Istanbul a Orient: místa, po nichž není v Campanově díle ani památky… Ta neuvěřitelná cesta, „šílený let“ známý jen Parianimu, se zrodila z životopiscova mylného závěru; neuvědomil si, že jde o jméno lodě, a vložil Dinovi do úst „byl jsem v Oděse“ namísto „byl jsem na Oděse“. V zájmu pravdy upozorňujeme, že v lodních záznamech Britského obchodního námořnictva byla v prvních letech dvacátého století skutečně zapsána nákladní loď Oděsa, která pak po první světové válce šla do šrotu; a že podle všeho se právě touto lodí na jaře roku 1908 vrátil Dino z Ameriky, právě na ní „přehazoval uhlí“…)
✸ Po třicet dní, které strávil jako topič na Oděse, Dino přikládá uhlí, cvičí se v luštění zvuků angličtiny a ve chvílích odpočinku se natáhne na lehátko a přemýšlí o tom, co si naplánoval tam daleko v Bahía Blanca, vybrušuje detaily svého snu. Pojede do Paříže, města, které sice spatřil, ale v zásadě ho nezná, a odkud byl před dvěma lety vyhnán. Bude dělat jakoukoli práci a zůstane tam tak dlouho, dokud nenapíše knihu „básní a poetických textů“, která bude „smyslem“ a „ospravedlněním“ jeho života. Pak se vrátí do Itálie, aby ji vydal tiskem. – V polovině května se vylodí v Antverpách; dojde pěšky do Bruselu a tady se mu přihodí něco, kvůli čemu skončí ve vězení. „Na zpáteční cestě do Itálie,“ řekne Dino, komu jinému než Parianimu, „mě při přechodu do Belgie zatkli a drželi mě v cele; dva měsíce, v Saint-Gilles. Byli tam blázni i normální. Pak mě v Tournai zavřeli do jakéhosi sanatoria, protože jsem neměl trvalé bydliště a protože je ve mně neklid a nestálost. Byl to útulek pro deklasované.“ Stejně jako měsíc ve věznici v Parmě, tak i tyto dva měsíce v cele v Bruselu, v pevnosti Saint-Gilles představují jednu noc předběžného zadržení; po němž není stopy v záznamech věznice ani v archivu italského konzulátu. A možná by bylo dobré vysvětlit, co v Evropě na začátku století znamenal institut předběžného zadržení, kvůli němuž určité osoby (podomní obchodníci, šarlatáni, komedianti, námořníci a jim podobní) bývaly v nočních hodinách odchyceny na ulici a strčeny na spaní za mříže, pod zámek: ne že by se ti lidé dopustili nějakého trestného činu, ale aby se
předešlo tomu, že by pro přílišnou svobodu byli v pokušení ho spáchat. V některých zemích, mezi něž patří i Itálie, je systém natolik blahosklonný, že ho tuláci sami využívají, aby ušetřili peníze za hostinec; stává se v každé věznici, že se někdo v nějakou rozumnou noční hodinu přihlásí a ráno pak odtamtud vyjde, trochu rozlámaný z tvrdé pryčny, ale s financemi (i reputací) nedotčenými. Víceméně takového druhu musely zřejmě být v Bruselu potíže Dina Campany, který se tam potuloval nápadně „oblečený jako námořník“, „kolem pasu ovázaný široký světle modrý pás“. Zato na francouzské hranici už je to vážnější: Dina tam nechtějí pustit, protože jeho cestovní doklad neplatí pro vstup do Francie a protože byl vystaven „duševně chorému“, který nesmí cestovat bez poručníka. Kde má poručníka? Není tady. Francouzští četníci předají Dina zpátky belgickým, a ti – vzhledem k tomu, že jde o blázna – ho dají zavřít do nejbližšího blázince, totiž do Maison de santé „Saint-Bernard“ v Tournai, jen pár kilometrů od hranic. Dino zase jednou okolnostmi přinucený obrátit se na otce napíše domů (skutečně se v rodinných pamětech uchovala vzpomínka na dopis, který pan učitel Campana dostal od syna, „když byl v Argentině“): žádá, aby mu potvrdil totožnost, aby mu zaplatil repatriaci. V první chvíli o tom otec nechce ani slyšet. Nemůže mu odpustit, že se snažil zpřetrhat pouta s rodinou; že chtěl rozhodovat o svém životě sám. Prohlásí (podle rodinných vzpomínek): „Já ho tam, kde je teď, neposlal. Když tam chtěl, tak ať si tam je.“ Nakonec ustoupí a dá svolení k repatriaci: belgické úřady o ni požádá poručník „choromyslného“ Torquato Campana. – V prvních červencových dnech se Dino znovu objeví v Marradi: a podle slov jeho tety Giovanny Dilettiové vypadá „krásně“ a je „veselý“, je rád, že vidí znovu toskánské světlo, hory, krajinu. („Tady jsou ty skály, vrstvy po vrstvách, pomníky osamělé houževnatosti, jež jsou útěchou lidským srdcím. A mně náhle připadal sladký můj prchavý osud, okouzlen dalekými přeludy
šťastných náhod, které se ještě usmívají z modrých hor; a nasloucháním vodě probublávající pod holými skalisky, ještě svěží z hlubin země. Takhle mám ve vzpomínce uchovanou líbeznou hudbu a nepamatuji si z ní jedinou notu: vím, že se jmenuje odjezd nebo návrat; znám jeden obraz ztracený mezi skvosty florentského umění s jeho sladce nostalgickým slovem: je to marnotratný syn ve stínu stromů otcovského domu. Literatura? Nevím. Moje vzpomínka, voda už je taková.“) Samozřejmě i nadále bude vztah s matkou konfliktní a Marraďané ho budou považovat za blázna; ale když znovu uvidí „mystické údolí“ řeky Lamone, když znovu vidí Campigno, Dino si znenadání uvědomí, že jen tam nahoře se jeho srdce „chvěje závratí“. („Don Pietro Poggiolini: Víc než zdejší lidi miloval kraj, kde se narodil. Nerad bych řekl něco, co by možná nebylo Marradi ke cti, ale myslím, že je to tak, jak jsem povídal! Zavoli: Marradi udělalo pro Campanu tak málo! Don Pietro Poggiolini: Nic, nic, nic, nic, nic, nic, nic!“)
dělal atentáty, ale… já přesně nevím, co vlastně dělal.“ „Byl to jeden z mnoha Rusů, co se protloukají světem a nemají co na práci. Jsou to tak trochu intelektuálové, píší, dělají to i ono, většinou hladovějí. Hledají v cizině jiné myšlení, kují pikle, aby zmodernizovali Rusko, a nakonec je pošlou na Sibiř.“
✸ Dinův pobyt v Tournai trvá pravděpodobně dva nebo tři týdny, nanejvýš měsíc. Nedochovaly se žádné stopy: záznamy, archivy, budovy, všechno bylo zničeno, a hned podvakrát, za první i druhé světové války, a sám blázinec změnil jméno, teď se jmenuje Hôpital psychiatrique de l’État „Les Marronniers“. Na základě Dinových textů a vzpomínek můžeme říct, že v Tournai našel znovu „muka bahnem“, která už poznal v Imole, ale ve snesitelnější formě, téměř přijatelné. „Deklasované“ zde drží odděleně od „opravdových bláznů“, a navíc místo lhostejných a sadistických ošetřovatelů tu jsou řeholníci, „šedí mniši s pokojnou, až příliš pokojnou tváří“. (V té době řídili blázinec Frères de la Charité Chrétienne.) Mezi „deklasovanými“ je „Rus, houslista a malíř“ a také prorok jedné obskurní společenské doktríny, která by se snad dala shrnout v tomto podobenství: „Za prosincové noci muž sám doma pociťuje hrůzu své samoty. Pomyslí si, že venku možná lidé umírají zimou: a jde ven, aby je zachránil. Když se nad ránem vrátí, sám, najde u dveří mrtvou ženu, jež umrzla. A zabije se.“ Tahle vysoká hubená postava s dlouhým nazrzlým plnovousem hluboce zasáhne Dinovu fantazii, v Orfických zpěvech si představuje, že ho zavraždili mniši. („Jelikož Belgie nevydává politické zločince, zhostili se úkolu bratři z Křesťanské charity.“) – O mnoho let později, když ho zpovídá Pariani, vzpomene si Dino na jednu podrobnost, která v Orfických zpěvech není: aby utajil svou totožnost, předstíral Rus, že ztratil paměť, že si nepamatuje své jméno. Proto o něm mluví obezřetně: „No… on
8
✸ Dinovo „veselí“ v létě 1908 potvrzují slova Torquatovy dcery Marie (řečené „Mimmy“): narodila se roku 1899 a je jí tedy devět let. Ravagli: „Rád s ní žertoval a občas ji vzal za krk, jako kdyby ji chtěl jen tak zvednout, a doopravdy ji nadzvedl; matka z toho byla celá pryč, že by jí mohl ublížit. Dino byl tenkrát urostlý, měl plavé, lehce zvlněné vlasy a veselou náladu; k té dívence byl milý a samý úsměv; doma byl vždycky na všechny hodný.“ Jednoho dne mu na zahradě přinese „Mimma“ papír a řekne mu: „Napiš mi něco.“ A Dino po chvíli váhání napíše francouzskou báseň a vedle ní italský překlad. („Já, jenž jsem toliko pařížským truvérem, / mohu ti nabídnout jen verše neumělé; / buď laskavá a dej mi svoje rety celé / co skvostnou odměnu jediným polibkem.“) Bude muset uplynout čtyřicet let, než se „Mimma“ od kritiků dozví, že původní báseň Le baiser (Polibek) je od Verlaina… Potuluje se po horách, chodí do míst, která zná jenom on, čte, píše. Na nic jiného nemyslí; s problémy praktického rázu si neláme hlavu. Hledat si práci, odejít: k čemu by to bylo? Po neslavném konci francouzského dobrodružství i dobrodružství amerického si velmi dobře uvědomuje, jakým řetězem je připoután k rodičům a k Marradi. Ať půjde kamkoli, všude se dříve nebo později přihodí něco, co ho přes blázinec dovede domů. – V klidu a bez dramat zváží Dino fakta a pomyslí si, že nejlepším řešením pro něj je o nic se nesnažit, přestat myslet na budoucnost: stejně už mu ji někdo chystá… „Jsem přece blázen, ne?“ „Copak nemám otce a poručníka, kteří se ze zákona mají o mne
starat?“ S nevědomostí svých dvaceti let se přizpůsobí situaci, která mu umožňuje dělat právě teď, co se mu zlíbí, bez závazků a bez odpovědnosti… Ano, uznává, že je blázen. Nikoli z klinického hlediska: z hlediska – jak to říct? – mravního. Že je jiný než ostatní v městečku – v Marradi –, kde se hádky o píď země předávají z generace na generaci a kde jediný strach z poznání se týká záležitostí těch druhých… Že je „trochu primitiv“, jak také vysvětluje přátelům: „Dělám medvěda, podivína jen před těmi, kteří v sobě nemají dost citlivosti, abychom si mohli porozumět: abych unikl tomu strašně nepříjemnému… pošťuchování.“ „Jsem jenom trochu primitiv. Ale i my přijdeme jednou do módy, v tom je moje naděje.“
✸ „Neustále jsem chodil do přírody číst si,“ řekne básník Parianimu, aby mu dal najevo, že je blázen a že ho má nechat tam, kde je. „Byl jsem věčně v horách a psal jsem ztřeštěnosti.“ – V létě a na podzim 1908 mezi borovicemi a kručinkou a skalisky Campigna, v průsmyku Eremo, San Benedetto in Alpe, začíná Dino uspořádávat první zárodek próz a fragmentů poezie, z něhož vzniknou Orfické zpěvy; přepracuje některé texty, které napsal ještě před odjezdem do Ameriky, dělá si poznámky z dojmů a obrazů z cesty. „Snažil jsem se sladit barvy, tvary. Vzpomínky jsem umístil do toskánské krajiny.“ Styky s rodiči se snížily na minimum; i v městečku je Dina vidět málo. Problémy doma a v Marradi nastanou, až když v chladném ročním období začnou být pěšiny neschůdné, a tudíž i nemožná tvorba poezie en plein air: „Fanny“ znovu umíněně obviňuje svého staršího syna, že je „neštěstím jejího života“, „zkázou rodiny“, „hanbou domu“. Znovu dochází k hádkám s manželem, který může za to, že ho vzal z blázince, když přitom jeho místo je tam… Dino se hovorům s matkou co nejvíc vyhýbá a chová se, jako kdyby neexistovala, občas se dokáže ovládnout, ale jindy jsou naopak jeho výbuchy hněvu mnohem prudší než v minulosti, provázené rozbíjením nádobí a triviálními nadávkami. Nařkne oba rodiče, že z něho chtějí mít „blázna za každou cenu“, už od dob, kdy byl malý kluk; že mu chtějí bránit v existenci, každý po svém, každý svými vlastními rozmary. „Jestli vám tu vadím,“ křičí na ně, „stačí mě zbavit toho vašeho dusivého opatrovnictví a já vás zítra přestanu obtěžovat.
Klidně hned.“ (Otec: „Dino, měj rozum!“ „Uvědom si, že sám nikam jít nemůžeš. Jsi nemocný.“ Matka: „Do blázince s ním!“ „Do blázince, a navždycky!“) Celé dlouhé zimní měsíce je pro Dina jedinou alternativou ke slastem rodinného života čítárna v „Marradském klubu“, ten ale otevírá až odpoledne, a kavárny na piazza Scalelle, kde se o něm (o „bláznovi“) mluví s ukazováčkem přiloženým na čelo. Kde se vždycky najde někdo ochotný zaplatit mu pití, aby se opil a začal vyvádět… – Mezi nepříliš početnými marradskými novinkami k novému roku 1909 se dvě týkají Dina Campany, nyní už v místních hovorech oficiálně nazývaného „blázen“: „blázen“ se vzpouzí a „blázen“ pije. Přitom na něm není vidět, že by mu chutnalo, co pije, dokonce ani nerozlišuje jeden alkoholický nápoj od druhého. Pije s jediným cílem: opít se. A když je pak doopravdy pod obraz, musí strýc Torquato (chudák otec „se na to necítí“) pro něho doběhnout na náměstí, jinak se s někým popere nebo pronese řeč k marradskému lidu, bude svým krajanům nadávat do „divochů“, „hovad“, kterým chybí mozek… Vyzývat je, aby vyšli z domů nebo z kavárny Croce Bianca a postavili se mu. „Vylezte ven!“ křičí na ně. „Pojďte mi říct do očí všechny ty hanebnosti, co o mně vykládáte!“
✸
✸
V prvních dubnových dnech uteče „Fanny“ z domova a učitel Giovanni Campana si promluví se starostou, starosta Baldesi si promluví s doktorem Pellegrinim; lékárník, notář, poštovní úředník, přednosta stanice, všichni vyjadřují jednomyslný názor: „blázen“ musí být umístěn v léčebně pro choromyslné až do plného uzdravení. Především pro jeho dobro a teprve v druhé řadě pro klid a vážnost rodiny; pro veřejný pořádek v Marradi. Na otcův návrh rozhodne místní politické grémium, že „synátor“ nepůjde zpátky do malé léčebny v Imole, kde se v minulosti necítil dobře a kde se nyní domnívají, že je v Americe. Pojede do Florencie, do San Salvi. „To je prvotřídní psychiatrické zařízení,“ prohlásí doktor Pellegrini. „Ústav, kde působí nejlepší psychiatři z celého Toskánska a možná i Itálie.“ Také starosta a apatykář této volbě přitakávají: „Pokud má student Campana nějakou možnost se uzdravit, pak je to určitě tam.“ V pátek 9. dubna v osm hodin ráno, když Dino vyspává opici ze včerejška, s ním zatřesou karabiníci, probudí ho, přimějí, aby se oblékl a šel s nimi – tak jak je ještě zpitomělý – do ordinace doktora Pellegriniho: ten už vyplnil „formulář“ způsobem, který ohledně pomatenosti dotyčného nenechává na pochybách. (Úkolem psychiatrů v San Salvi je tedy pouze „praktická léčba“ a přesné pojmenování choroby: ať sami řeknou, když jsou na to odborníci, zda jde o „periodické šílenství“, „postapoplektický stav“, nebo, jak tomu všechno nasvědčuje, o „předčasnou demenci“.) Tento „formulář“ z roku 1909, z řady nám neznámých, ale nepochybně samou Prozřetelností seslaných příčin skončil mezi spisy florentského soudu: a je to nade vši pochybnost nejdůležitější doklad, který po básníkovi zůstal.
ObecN í úř a d v M a r r ad i
Informativní formulář pro přijetí duševně chorých do ústavu pro choromyslné ve Florencii Postižený: Dino Campana
O s obn í ú da je Jméno a příjmení postiženého Věk, povolání, hmotná zajištěnost Místo narození Bydliště Rodiče
Dino Campana 23 let – student – zajištěný Marradi (Marradi, okres Florencie) Giovanni Campana, učitel obecné školy, Francesca, rozená Lutiová, v domácnosti svobodný
anam néza
Duševní stav postiženého v době, než se u něho rozvinulo šílenství, jeho zvyky, čím se obvykle zabýval.
Postižený je studijní typ; ovládá několik jazyků a je zapsán do 3. ročníku Vysoké školy chemické. Je pohotového a bystrého ducha.
Jsou nebo byly mezi příbuznými postiženého duševně nemocné osoby, případně které?
Jeden strýc postiženého zemřel v ústavu pro choromyslné.
Projevily se u dotyčného už v minulosti příznaky choromyslnosti nebo byl stižen jinou chorobou?
Postižený již byl hospitalizován v psychiatrické léčebně v Imole.
Tělesné a duševní příčiny.
Dědičné zatížení – alkoholismus.
Doba a způsob rozvinutí choromyslnosti, zda je občasná, nebo trvalá.
Od doby, kdy opustil léčebnu v Imole, projevoval opakovaně, v určitých intervalech známky pomatenosti.
Aktuální symptomatické projevy choromyslnosti, tělesné i duševní.
Postižený je vůči rodině i společnosti mimořádně netečný, takže na ulici přitahuje pozornost dětí. Zvlášť se nesnáší s maminkou, která musela odejít z domova. Je nebezpečný především po nadměrném požití alkoholu. Opakovaně ohrožoval různé osoby, na otevřených i uzavřených veřejných místech.
Praktická léčba. Diagnóza formy choromyslnosti a pokud možno její původ.
Předčasná demence??
Důvody, proč níže podepsaný lékař považuje za nezbytné zajistit dohled a léčbu postiženého v zařízení pro choromyslné.
Je nebezpečný rodinným příslušníkům i ostatním.
Marradi 9. dubna 1909
Podpis lékaře MUDr. Augusto Pellegrini
✸ „Počkej. Nech mě dát si aspoň kávu,“ prosí Dino, když vychází z ordinace doktora Pellegriniho. Ale desátník je neoblomný. „Musíme chytit vlak v deset.“ Vystoupají po schodech radnice a vejdou do kanceláře starosty, kde písař předá karabiníkům výnos o dočasné internaci pacienta jménem „Dino Campana, syn Giovanniho Campany, stáří 23 let, svobodný“, v „Ústavu pro choromyslné ve Florencii jako opatření pro zajištění bezpečnosti obyvatelstva“; „značně nebezpečného jedince, ohrožujícího v nočních hodinách mírumilovné občany“. Je to sice proti pravidlům („choromyslný“ propuštěný z léčebny v Imole by logicky vzato a podle zákona neměl být na pozorování v ústavu ve Florencii), přesto se věc vyřídí. Dne 10. dubna 1909 ředitel ústavu San Salvi profesor Rossi dá na vědomí královskému prokurátorovi, že mezi jeho pacienty je jistý „Dino Campana, syn Giovanniho Campany – stáří 23 let, svobodný, narozen a bydlištěm v Marradi, hmotně zajištěný“. „Velevážený pane prokurátore,“ píše mu, „dovoluji si Vám oznámit, že dne 9. t. m. byl přijat do našeho Ústavu k hospitalizaci pacient z Marradi, viz přiložený doklad, umístěný u nás dočasně na žádost pana starosty z 9. t. m.“ Týž profesor Rossi (křestní jméno není v dokladech uvedeno) napíše znovu královskému prokurátorovi ohledně Dina Campany dne 22. dubna 1909. „Velevážený pane prokurátore, dovoluji si Vás informovat, že u uvedeného pacienta, přijatého 9. t. m., nebyly shledány dostatečné důvody pro internaci v našem Ústavu. Žádám tedy o povolení ho propustit.“ Královský prokurátor Nečitelný
(tak bohužel vypadá podpis pod úředním lejstrem) se po této žádosti obrátí dne 23. dubna 1909 na předsedu soudu ve Florencii, aby „byl tak laskav a nařídil propuštění Dina Campany“. Předseda (Ceglini? i tento podpis je málo zřetelný) vyhoví požadavku prokurátora Nečitelného dne 24. dubna 1909 „na základě podkladů týkajících se duševního stavu Dina Campany“ a „na základě závěrů ošetřujícího lékaře ze dne 22. 4. 1909“. Nařídí tudíž, aby byl „jmenovaný“ okamžitě propuštěn; a neuvědomí si, neví, že svým rozhodnutím vytvořil nesmírně zajímavý precedens z hlediska právního i klinického, kdy máme na jedné straně Apenin „závažný psychopatický případ“, nemocného, u něhož je třeba vyslovit se „velmi zdrženlivě k prognóze choroby“, a zdravého člověka na druhé straně Apenin…
8
✸ Dino se vrací na svobodu. Nemá ani vindru a určitě nebaží po tom, setkat se s lidmi, kteří ho poslali do blázince. A tak jde na pár dní ke strýci Francescovi Campanovi, zástupci královského prokurátora u florentského soudu, o němž se v marradské části rodiny traduje, že je to člověk „svérázný“, „náladový“; ne že by byl úplně blázen, ale „trochu podivín“. Lze se domnívat, že Francesco oplácel bratřím stejnou mincí, že je sice považoval za spořádané muže, ale s malým rozhledem, uzavřené v úzkých obzorech jejich malého Marradi? – Ze tří bratrů Campanových je Francesco nepochybně jediný, kdo jasně vidí i právní stránku synovcovy situace; a právě on s největší pravděpodobností při této příležitosti nabádá pana učitele Giovanniho, aby uvažoval rozumně a synovi dával šetrnější rady. Proto si představuju, že den po Dinově příchodu napsal Francesco bratrovi: „Drahý Giovanni, rád bych Tě upozornil, že včera, dne 24. t. m. byl Dino propuštěn z nemocnice San Salvi pro nedostatek důvodů k internaci, to znamená, že lékaři ho neshledali choromyslným. V tuto chvíli je u nás a projevil přání setrvat tu pár dní. Vylíčil mi své americké dobrodružství a hovořil i o tom, jak se k němu obyvatelé Marradi chovají nepřátelsky. Podle jeho slov je obětí skutečného pronásledování, ale v tom nepochybně přehání. Nicméně mi dovol, abych Ti se svou obvyklou upřímností řekl, co si myslím o tomto Tvém i našem mládenci a jeho krušném životě. Dino je od přírody pokojný, přemýšlivý, citlivý; a také trochu plachý, já vím. Jako všichni citliví lidé a jako my v naší rodině. Není blázen, ale
určitě se jím stane, když od něho budete tvrdošíjně vyžadovat věci, ke kterým nemá sklony, a když mu budete ve všem bránit. Znáš můj názor. Pokud jde o temperament, myslím, že je spíš umělec než vojevůdce nebo vědec, a ohledně nápadu poslat ho do Ameriky dovol, abych Ti řekl, že mi to od první chvíle připadalo jako prapodivná myšlenka, ne-li přímo hloupost. Pochopitelně – ale i zlé může být k něčemu dobré a pro dnešní mladé je dobré vidět svět. Zdá se, že se v Americe naučil trochu anglicky i španělsky, takže se dá říci, že teď má základy čtyř cizích jazyků. Je to svým způsobem chytrý mládenec a já Ti tohle všechno píšu, protože mě bolí srdce vidět ho mezi pomatenci, když přitom by se všechny problémy daly se špetkou porozumění urovnat… Jestliže jsem si dovolil příliš, odpusť mi to. Domníváš-li se však, že bys mě mohl pro budoucnost tohoto mládence nějak využít, řekni a já Tě poslechnu. Pozdravuj Fanny a Manlia. Tvůj milující Francesco.“
✸ Po návratu do Marradi v polovině května je Dino pořád stejný obecní blbec, jako byl v dubnu, kdy odcházel eskortován hlídkou; ale z mnoha hledisek se jeho situace změnila. Především se změnil vztah s otcem, který se už nesnaží plánovat mu budoucnost, naopak se ptá jeho, Dina, čím by se rád zabýval; co by rád dělal „například na poli umění“. (Vyloučí jedině poezii, z níž „člověk nemůže být živ“.) Změnil se vztah s marradskými představiteli, na které celá záležitost vrhla podivné světlo a tak trochu je připravila o vážnost. (Lidé si myslí: „Co je to za správu města, když ani nedokáže nechat zavřít do blázince obecního blázna?“) Nepostřehnutelně se změnil i vztah s matkou, a to je nejvýznamnější fakt. – „Fanny“, jako vždycky mlčenlivá nebo hašteřivá, tráví dny náboženskými a domácími úkony, ale k Dinovi se chová méně agresivně, tváří se, jako by byla skoro smířená s jeho existencí. Jakási unavená odevzdanost začíná pomalu nahrazovat zběsilost předešlých let; ale rozumí se, že jde o pomalý proces, téměř nepostižitelný; že ještě v letech 1909, 1910, 1911 se u Campanových křičí a létají talíře; ovšem čím dál vzácněji a také s menší prudkostí než v minulosti. Matka a syn se střetávají „comme deux ennemis rompus / que leur haine ne soutient plus / et qui laissent tomber leurs armes“. („Jako dva soci unavení, / jejichž zášť v lhostejnost se mění / a nechávají klesnout zbraně“: to jsou verše z Orfických zpěvů napsaných v letech 1910 až 1913.) Zato však nezadržitelně roste marradská fáma o „bláznovi“ a s ní i pronásledování ze strany nezbedných kluků, povalečů
trávících celé dny po kavárnách, Dinových „normálních“ vrstevníků; jejich oblíbeným vzorem je v té době ještě velmi mladý tajemník obecní rady Bucivini Capecchi. (Iniciativní vůči ženám, ctižádostivý, pohotový, prohnaný.) Tento Bucivini Capecchi, s nímž Zavoli udělal po jeho šedesátce rozhovor, se objevuje v Dinových nočních můrách i daleko od Marradi: v Bologni, ve Florencii, v Janově. „Pak jsem potkal jednoho tam od nás,“ čteme v prvním nástinu textu Orfických zpěvů, „a znovu slyším řev vyjících šakalů, kteří tam nahoře na mne ještě čekají. Slyšeli jste někdy ve chvíli strašlivého děsu dav povykovat darebák, darebák; viděli jste darebáka dívat se na vás se stejným opovržením jako váš obecní tajemník? Vlastně nemůžu spáchat sebevraždu, to bych byl zbabělec. A vůbec…“
✸ Po dvě nebo tři letní období, počínaje létem roku 1909, navštěvuje Dino „dílnu“ mistra Michela Gordigianiho, marradského malíře a umělce. Udělá pár sádrových kopií, cvičí se v kresbě uhlem, akvarelem, v práci s hlínou. A především rozmlouvá o umění a literatuře s Michelovým synem Edoardem; ten žil řadu let ve Francii, byl žákem Renoirovým a Cézannovým a teď má ateliér ve Florencii, jen v letních měsících se ukazuje v Marradi. Edoardo Gordigiani mu vykládá o spisovatelích a básnících, s nimiž se osobně setkal: Mallarmé, Gide, Maeterlinck, Jacob, Apollinaire… Půjčuje mu knihy a Dino spěchá číst si do svých hor, do Campigna nebo průsmyku Eremo. Jistý Leonardo Zaccarini, „tovaryš“ v dílně starého Michela, by s ním rád na ty výlety chodil; chce se k němu přidružit, nedá si to rozmluvit. Dino, jen aby se ho zbavil, neváhá dokonce využít své pověsti blázna: „Nechoďte se mnou, Zaccarini. Se mnou se vám nepovede dobře. Já jsem blázen.“ V říjnu odjede do Florencie ke strýci Francescovi a zůstane tam až do června následujícího roku. Chodí na kursy němčiny a angličtiny do jedné soukromé školy, navštěvuje divadlo s přítelem Francinim (mladíkem z Marradi, který pracuje jako elév v deníku La Nazione a píše divadelní hry), často pobývá v malířských ateliérech: u Gordigianiho, Costettiho, Pettorutiho, Candie… Posílá dopisy do redakcí novin a časopisů, v nichž nabízí spolupráci na kritických článcích literárních nebo divadelních. Jeden z těch dopisů se dostal až k nám, byl dokonce publikován. Dino se
v něm označuje za „bývalého univerzitního studenta, dokončujícího studia jazyků“, a obrací se na jistého Virgilia Scattoliniho, šéfredaktora týdeníku Difesa dell’Arte. „Umím pět jazyků,“ píše Dino, „a rád bych Vám nabídl, že vliji trochu mladé krve do žil naší staré Itálie, a to ve všech otázkách, které byste rádi nadnesli. Mám určitou kulturu opravdového, moderního myšlení. A mé dlouhé cesty i různé projevy lidského ducha, které jsem studoval v některých moderních literaturách, mi poskytly jistou šíři rozhledu, nezaujatost a nezávislý úsudek.“
✸ Zpráva o konci světa se objeví v italských novinách počátkem roku 1910 a v tu chvíli tomu nikdo nepřipisuje žádnou váhu, všichni si myslí, že to je jen balamucení čtenářů, že si to novináři z nedostatku jiných zpráv vycucali z prstu… „Co ti si ještě nevymyslí…“ Postupně ale s dalšími články, rozhovory, diagramy začínají lidé chápat, že nejde o blouznění nebo věštby do daleké budoucnosti: že je to seriózní vědecká záležitost. Není pochyb, říkají astronomové. V noci z 18. na 19. května přeletí přes zeměkouli ohon Halleyovy komety, tvořený řídkými jedovatými plyny; na Zemi okamžitě zanikne jakákoli forma života. Lidé a zvířata budou ležet, podle znění Písma, „jako hnůj po poli“. Jsou dotazováni fyzici, chemici, matematici: výpočty jsou přesné, událost – tvrdí se – je nevyhnutelná. Zvláštní pozornosti se na obou stranách oceánu těší prohlášení slavného astronoma Flammariona ohledně „blížící se katastrofy“. Všude po světě se šíří panika. Počet sebevražd – neuvěřitelný, leč pravdivý fakt – roste ruku v ruce s tím, jak se blíží osudové setkání s kometou, stanovené na tři hodiny dvacet minut ráno ve čtvrtek 19. května. – Ve středu osmnáctého, den před koncem nabádá deník La Nazione Florenťany, aby se káli a odevzdali duši Bohu slovy, která by se nejspíš zamlouvala Girolamu Savonarolovi. „Zpytujme tedy svědomí,“ píše neznámý úvodníkář, „a prosme Boha o odpuštění za své nespočetné hříchy. Zítra nebo pozítří tu již nebudeme.“ Od prvních večerních hodin je všechno obyvatelstvo v ulicích. Z otevřených kostelů přetékají davy až na prostranství před
svatostánkem a na náměstí. Nábřeží podél Arna jsou přecpaná k prasknutí; nikdo, ani staří nebo nemocní, nesnese pomyšlení, že by zemřel sám. Občas se ulicemi a uličkami středu města rozléhají výstřely, dochází ke krátkým honičkám, zuřivým rvačkám; v novinách ze čtvrtka devatenáctého, které vyjdou vesměs v odpoledních nebo večerních hodinách, se bude psát o desítkách zatčených, o otevřeném, frontálním střetu mezi policií a podsvětím, jež se kompletně zmobilizovalo, aby plenilo byty a zlatnické obchody… K zločinům dochází u vědomí beztrestnosti. V městečku jménem Bagno a Ripoli ubije třiadvacetiletý mladík holí nevlastního otce; na via Valfonda se vedle nádraží najde mrtvola muže, který zemřel za nejasných okolností. Tlupy opilců obcházejí městem a hulákají oplzlé parodie na melodii Miserere, De profundis, Dies irae, stejné chorály, které v tu chvíli zpívají zbožní v kostelech. Spontánně utvořené průvody stoupají s pochodněmi nahoru k piazzale Michelangelo a s nimi Dino, uprostřed lidí v maskách tancujících polku nebo kankán do rytmu vyluzovaného roztodivnými nástroji: tahacími harmonikami, řehtačkami, plechovkami… „Tady je máme, ty zaměstnance Spořitelny, kterou je svět. Ty, co v kostelech uzavírají smlouvu s Bohem o své smrti nebo z ní dělají oslavu plnou nesmyslného veselí: protože smrt je jen mrhání a protože pro ně mrhání není něco, co by se mělo brát vážně. Nikdy.“ Z keřů podél cest se ozývá sténání a chroptění kvapných souloží. Nebe je poseté hvězdami: kde asi je kometa? „Piazzale Michelangelo,“ poznamená si do zápisníku reportér z La Nazione, „překypuje davem opojeným téměř karnevalovým veselím, který radostně čeká, až bude moci přivítat krásnou kometu s ohonem.“ „Piazzale Michelangelo je plné aut, jízdních kol, motocyklů a povozů, které sem nahoru přivezly tisíce lidí.“ Čas bohužel uplyne, aniž se kometa ukáže, aby vyhubila lidstvo; lidé vypadají zklamaně. „Ve tři hodiny dvacet minut bylo očekávání četných
diváků zklamáno, protože kometa se neobjevila.“ „Zatímco se na východě ukazuje první světlo, Venuše plane v nádherném soumraku jako na perleti lastury, oživlá světly a odrazy.“ „Kometa se neukázala! Davy scházejí dolů parkem a po rozkvetlých terasách.“
✸ Letní měsíce roků 1910 a 1911 jsou bez dějin. Dino se potlouká po horách, chodí do dílny starého Gordigianiho, pomáhá příteli Francinimu s přípravou dvou divadelních her („Chodník“ na předscéně, 1910; Všehochuť, 1911) pro marradské divadélko. V obou hrách hraje: v první je sólistou Sboru, v druhé má roli Pedagoga, přičemž karikuje otce, který – podle místních vzpomínek – představení přihlíží a výborně se baví. Na pozadí tohoto normálního života je však jedno městečko – Marradi –, které si nedá ujít příležitost vysmát se svému „bláznovi“ a nenechává ho na pokoji; které si nedá svého „blázna“ vzít, protože televize ještě nebyla vynalezena a zábavy je málo… (Když přijede Sergio Zavoli do Marradi počátkem padesátých let, zjistí v zásadě tři typy reakcí ze strany těch, kteří „blázna“ pamatují: „Podiv nad tím, že o Dina Campanu je opravdu veřejný zájem; potíže vyrovnat se s dnešní úctou a vzpomínkou na minulé opovržení; a konečně obava, že na svého spoluobčana nedokážou důstojně vzpomínat, a neustále se omlouvají, že ho zkrátka tak uboze pokládali za pomateného a nic víc. A při omluvách se dokonce předhánějí, aby předložili další a další důkazy jeho dnes již úctyhodného bláznovství.“) Dne 15. září 1910 vyrazí časně ráno Dino z Marradi, aby došel pěšky na horu Vernu, kde téměř před sedmi sty lety jiný blázen jako on – svatý František – žil tři měsíce jen s „bratrem“ vlkem a sestrou „orlicí“, spal na drsném kamení a živil se bobulemi a kořínky. Avšak Verna není nijak blízko a Dinova cesta (která tam
8
a zpátky bude trvat víc než čtrnáct dní) se promění v opravdovou pouť přes průsmyky a po kamenitých stezkách, v „mystické samotě“, v „mystickém tichu“ „barbarských údolí“ a „starodávných lesů“. V tom tichu a v té samotě Dino přemýšlí o své poezii jako o „poezii pohybu“ a „poezii toskánské“, uvědomuje si její předpoklady. Poezie pohybu se najde u Danta („Na paměti mi vytane celá Dantova poezie pohybu. Ó poutníče, ó poutníci, kteří kráčíte zamyšleně.“). Toskánská poezie je ta, která se projevuje plně u „božských primitivů“: Leonarda, Andrey del Castagno, Františka. Jak tak kráčí pod prozářeným nebem, „prostorem mimo čas“, rozhodne pětadvacetiletý Dino Campana o své budoucnosti: bude básník a nic jiného. (Jako byl František světec; jako byl Andrea del Castagno malíř.) „Toskánské poezii dávných dob“ vrátí život a harmonii. Trasu cesty najdeme v prozaické části Orfických zpěvů a ve „ztraceném“ rukopise: Campigno, průsmyk Scalelle, Andreovo Castagno („V presbytáři náhrobní kámen Andrey del Castagno“), Falterona, Campigna („nikoli Campigno“), Stia, Verna, „tvrz ducha, obrovské skály navršené jakýmsi dravým zákonem vzhůru k nebi, uchlácholené přírodou, ještě než je pokryla zelenými lesy, a pak očištěné duchem nekonečné lásky…“ Návrat je rozloučením s chlapectvím: právě tady a právě nyní totiž pro básníka končí. Před zdí na Verně, kde mu Francesca svým nápisem připomněla dávnou „úzkost“. („Odešel jsem lesem se vzpomínkou, při níž jsem znovu prožíval svou první úzkost. Vzpomínal jsem na ty vítězoslavné oči, na linii řas; asi se to nikdy nedozvěděla. A teď jsem se s ní shledal na konci své poutě, kterou tam nahoře, daleko ode všeho přerušila tím něžným vyznáním.“) Nebo v údolí Campigno: „Znovu vidím chlapce, téhož chlapce nataženého dole v trávě. Vypadá, že spí. Myslím na své dětství: kolik času uplynulo od té doby, kdy magnetické třpyty hvězd ke mně poprvé promlouvaly o nekonečnosti
smrtí!… Čas plynul, zhustil se, plynul: tak jako plyne voda, pro toho chlapce nehybná; a zanechává za sebou ticho, hlubokou a stále stejnou strouhu; uchovává to ticho, jako každý den uchovává stín…“
✸ Po návratu z Verny počátkem října nesejde Dino dolů do Marradi mezi jeho „vyjící šakaly“, ale zůstane v Campignu u jedné vdovy, která mu na měsíc pronajme pokoj. Čte, píše, prochází se tichem a poklidem lesa, nikdo ho neruší. „Dostal jsem se mezi dobré lidi. Okno mého pokoje je vystaveno větrům, a vdova, kdysi hospodyně a paní domu u jednoho romagnského šlechtice, syn, ubohé ptáče s jemnými rysy a nerozhodnou duší, chudinka ptáče vlekoucí za sebou zlomenou nožku, a vítr, který se opírá do okna od oblačného obzoru, vzdálené vysoké hory, jednotvárný hukot větru. V dálce napadl sníh. Hospodyně a paní domu mi mlčky stele postel a pomáhá jí děvečka. Jednotvárná líbeznost patriarchálního života.“ Podle marradské pověsti, kterou zaznamenal Gerola a rozšířil Falqui, právě v tomto období se Dino při svých toulkách po horách začíná pouštět do ještě smělejších počinů než jeho krajan Stefano Belloni řečený „Převozník“, který naháněl lidem hrůzu loupežnickou pistolí zvanou trombon. Ozbrojen pouze svou pověstí blázna se usídlí v domku pro čeledíny; nutí je, aby mu po celé týdny a měsíce prostírali stůl, stlali postel, poklízeli pokoj, a to jen ze strachu z toho, jak „by mohl zareagovat“… Méně epická pravda se však vyjeví, když vyjdeme z předpokladu, že lokality jako Marradi, Palazzuolo sul Senio, Campigno a celá oblast Mugella jsou počátkem dvacátého století výletními místy na letní pobyty: „agroturistiku“, řeklo by se dnes. Dino k nikomu
do domu nevtrhne, nýbrž se obrátí na osoby, které obvykle pronajímají pokoje; dohodne si cenu za pokoj – obvykle velmi mírnou – a na nějakou, předem stanovenou dobu se tam nastěhuje: na čtrnáct dní, na měsíc. Pokud má peníze, zaplatí; pokud je nemá, pošle si pro ně k otci, který se nijak nesnaží synovi tyto „výlety“ rozmluvit, naopak mu je se vší pravděpodobností sám poradil. („Bláznova“ proslulost je už tak velká, že představitelé veřejného pořádku se obávají nepříjemností. A je možné, že právě nový marradský starosta inženýr Vincenzo Mughini doporučil přátelsky učiteli Giovannimu Campanovi, ať drží „synátora“ pokud možno co nejdál od Marradi: „Když už nemůžeme držet Marradi daleko od něho.“ Nebo je také možné, že praporčík Bezejmenný od místních karabiníků si předvolal „pomatencova“ poručníka Torquata Campanu a řekl mu: „Já vím, jak to chodívá. Stačí jedno slůvko navíc nebo jedna sklenka navíc, a děj se vůle Boží…“ – Kdoví. Kdoví zda městští představitelé doopravdy intervenovali u „bláznovy“ rodiny, aby jim dali na srozuměnou, jaká rizika situace přináší. Já si myslím, že ano, a myslím, že shovívavost pana učitele Campany ohledně synových „výletů“ – od podzimu 1910 do léta 1912 – je dokladem ctnosti občanské, nikoli rodičovské…)
✸ V zimě 1910–11 je Dino opět ve Florencii, zapsaný do téhož jazykového kursu, do něhož už rok chodil a který nikdy nedokončí. Zná se s některými spisovateli: s Ferdinandem Agnolettim, mlékařem; s Ugem Tommeiem, prodavačem v papírnictví a oficiálním zpovědníkem florentských literátů; Italem Tavolatem, studentem, který si vzal do hlavy, že bude jednoho dne psát do časopisu La Voce. Na jaře (v dubnu?) začne chodit na univerzitu na přednášky profesora Guida Mazzoniho, nejvýznačnějšího představitele akademické kultury té doby. – Onen věhlasný Mazzoni, velký vzdělanec, zdatný rétor, básník, pokračovatel a dědic carducciovské „historické kritiky“, je řádným profesorem na katedře italské literatury florentské univerzity, předsedou Akademie della Crusca, čestným členem Akademie dei Lincei a královským senátorem, jmenovaným Jeho Veličenstvem dne 26. ledna 1910 spolu s filosofem Benedettem Crocem a několika málo dalšími zasloužilými představiteli vědy a kultury. Ale pro mladého Campanu je to především žák Carducciho, dokonce jeho nejoblíbenější žák; a jeho přednášky v akademickém roce 1910–11 ho zajímají, protože uzavírají kurs italské poezie devatenáctého století a zabývají se – právě – Poetou. I vzhled „profesora a senátora“ připadá Dinovi „úctyhodný“. Mazzoni je vysoký, strohý, s vlasy již bělostnými, ostříhanými nakrátko „à la král Umberto“ (na ježka) a s mohutnými hnědými kníry. Nosí motýlka a naškrobené límečky podle módy předešlého století. Jeho chybou je, že je podezíravý, bázlivý a že pro kdejakou maličkost volá policii; ale to
Dino netuší. Ten ví jenom, že on sám je tam cizí, že do kursu není zapsaný a nemá dovoleno přednášky navštěvovat; proto se drží stranou, snaží se skrývat, takže nakonec je mnohem nápadnější, než kdyby se ukazoval. Mazzoni si ho všimne a vyptává se na něj svých asistentů: „Co je to za zarostlého chlapa?“ „Odkud je?“ „Kdo je to?“ Dotazováni jsou i vrátní. Ti říkají: „Až do začátku měsíce jsme ho tu neviděli.“ Někdo se vyjádří k vzezření neznámého: venkovské sako, špína za nehty, krátké nazrzlé vousy. „A co když je to anarchista?“ Mazzoni zesiná, strne: „Anarchista na mých přednáškách!“ „Jestli zase přijde, budeme chtít po něm průkaz,“ navrhne nesmlouvavě jeden vrátný. Ale profesor je opačného názoru: „Proboha, to ne! Nemluvte s ním. Vůbec ho neoslovujte. Mohl by být ozbrojený. Mohl by…“ Zatřepe rukama na znamení toho nejhoršího. „Jakmile přijde, zavolejte na kvesturu. Nechte to na povolaných. Sami se do toho nepleťte.“ „Panebože! Anarchista, to nám ještě scházelo.“ (Pár dní po tomto imaginárním rozhovoru je Dino Campana, pocházející z Marradi, stáří dvacet pět let, svobodný, hmotně zajištěný, „zadržen“ příslušníky pořádkových sil při odchodu z univerzity a v poutech odvlečen do policejního vozu, který ho odveze na kvesturu: tam bude podroben „celkové“ prohlídce – včetně šatstva a tělesných otvorů – a dlouhému výslechu, jakési předehře k výslechům Parianiho. Detaily, k nimž se budou policisté tvrdošíjně vracet, se týkají cest, které podnikl bez vědomí rodičů – do Švýcarska, do Francie, do Belgie –, a toho, že býval studentem chemie. „A teď nám povíš o bombách,“ vyzve ho posléze vyslýchající komisař s lampou namířenou mu do očí. „Kolik jsi jich vyrobil a pro koho?“ Dino: „Ale o čem to mluvíte… Jaké bomby?“ Komisař: „Odpověz!“ A potom: „Víme o tobě všechno. Víme, že jsi chodil na chemii, aby ses naučil vyrábět výbušniny.“ Dino: „Ne, to bych nesvedl.“ „Složil jsem všehovšudy tři zkoušky…“)
✸ Díky zákroku strýce soudce neskončí Dino ve vězení; ale na jeho zatčení před univerzitou je něco neobvyklého, co nás opravňuje domnívat se, že již dříve měla o něj policie zájem… Kdoví. Třeba se podobal někomu z četných buřičů a anarchistů, po nichž se tenkrát pátralo po všech koutech Evropy; třeba, a to je pravděpodobnější, se s anarchisty znal a policie ho chtěla zastrašit, aby ho přiměla ke spolupráci, aby jim dělal „konfidenta“. Po tolika letech je každá hypotéza možná. Jediná jistá věc je ta, že jakmile je Dino propuštěn, uteče z Florencie a dva roky do ní nevkročí. Pár dní zůstane v Marradi u rodičů a pak odjede do Badie, k jistému Pietrovi Donatinimu, sedlákovi, který mu pronajme pokoj. Tady v tichu venkova stráví valnou část roku 1911 a také roku následujícího. Aby se zásobil knihami a také aby přišel mezi lidi, jezdí čas od času do Bologni, kde se seznámí s jedním Franciniho přítelem, Nicolou Spanem, tajemníkem na filosofické fakultě a začínajícím dramatikem. Dochází do podniku zvaného Bar Nazionale, kde se setká se svým prvním bolognským životopiscem Bejorem. Dalšího životopisce Ravagliho pozná o něco později, někdy koncem roku 1912… V létě 1911 dojde v životě Dina Campany k události zásadního významu: k objevení lásky (prodejné) a ženy (prostitutky). Fakta jsou s četnými detaily vylíčena v Orfických zpěvech. V jeho věku (dvacet šest let) bývá zasvěcení obtížné, u těch, kteří mívají zábrany a trpí nezralostí mládí, a při prvním setkání se sexem zmlátí „mrtvolu Ofélie“. Měsíc, kdy se to odehrává, je „horký srpen“;
a je to „ten nejdelší den“ v Dinově životě, den, do něhož se shrne celý jeho předchozí život: „Roky a roky a roky splynuly v triumfální něhu vzpomínky.“ Místem je nevěstinec ve Faenze, vedený v té době „starou korpulentní matronou s profilem berana – s černými vlasy obratně svinutými na sošné, barbarsky ozdobené hlavě“: která si krátí chvíli hraním pasiánsu s „dlouhými a umaštěnými“ neapolskými kartami. Samotný akt se odehraje ve dvou jednáních nebo chcete-li, dojde při něm k průtahu vzhledem k momentální nezpůsobilosti Kněžky, která při příchodu adepta „spala s pootevřenými ústy, pochrupovala v těžkém spánku, svižné jantarové tělo polonahé“. Básník se tedy zdrží s Matronou-Kuplířkou; a zatímco rozmlouvají, „Kněžka neplodných rozkoší“ se vzbudí a naslouchá jejich hovoru, řekne k tomu své. – Třebaže se Dino snaží udělat z celé příhody vzdálenou vzpomínku a sen, je tu patrná silná, téměř nepřemožitelná odolnost boubelaté hmoty, kterou ani mytologické odkazy nedokážou nadlehčit. A nakonec převládají právě popisné, „veristické“ prvky, které však měly tvořit jen pozadí k prozrazenému tajemství: slunce, vedro, romagnská rovina, prázdný dům, dvě nudící se ženy, zdržující jediného zákazníka mnohem déle, než požaduje zákon trhu; jen tak, aby zabily čas…
✸ Ve skutečnosti je setkání Dina s „děvečkou“ z Faenzy pouhou předehrou k setkání s „bílými mohutnými nevěstkami“ („Matkami“), které poprvé uvidí v řadě na janovském nábřeží v únoru 1912. (Datum je jisté. Víme z jedné Dinovy vlastnoručně psané poznámky, že v únoru 1912 pobýval několik dní nebo i týdnů v Janově. Známe dokonce adresu: „Vico Vegetti 27, vchod 2 ze dvora“.) „V přítmí zelených pouličních svítilen bílé mohutné nevěstky snily mlhavé sny v podivném větrném světle. Moře ve větru rozstřikovalo sůl, kterou vítr roznášel a zvedal do vilného pachu uliček – a bílá středomořská noc dováděla s obrovitými bílými tvary žen za podivného úsilí plamínků vymanit se z hlubin svítilen. Hleděly na plamínek a zpívaly písně o srdcích v okovech. Teď už ale všechna preludia zmlkla. Noc, snesla se pokojná radost noci. Maurské brány ztěžkly, ovinuté zrůdnými černými divy, zatímco na pozadí se temná modř obsypala hvězdami. Osaměle nyní trůnila noc ozářená svým rojem hvězd a plamínků. Kupředu se jako nestvůrná rána zařezávala ulice. Z boku po stranách bran bílé karyatidy umělého nebe snily s tváří opřenou o dlaň. Měla čistou císařskou linii profilu a hrdla, oděná v opálový lesk. Císařsky mladistvým hbitým gestem si při pohybu přitahovala na ramena lehký šat a její okno zářilo očekáváním, až se pozvolna zavřou okenice za dvojnásobnou tmou. A mé srdce bylo očarované snem, kvůli ní, prchavé, jako je prchavá láska, dárkyni přístavních lásek, karyatidě nebes štěstěny. Na svých božských kolenou, na svém těle bledém jako sen, jenž vystoupil z nesčet
ných snů přítmí mezi nesčetná šalebná světla, držela má starodávná přítelkyně, věčná Chiméra ve svých rudých rukách mé starodávné srdce.“ „Bledé tělo“, „prchavá“… V roce 1912 se v Janově do básníkovy krve vloudí neviditelná vražedkyně „jako sen, jenž vystoupil z nesčetných snů přítmí“; sen melancholický a „marný“. („Vše je marné, marný je sen: vše je marné, vše je sen: Lásko, vesno snu, jen ty, jen ty se zjevuješ v závoji fialových dýmů. Jako bílý oblak, bílý oblak u mého srdce, ach zůstaň, zůstaň, zůstaň! Nebuď smutné, Slunce!“ A láska, „věčná Chiméra“, zase jednou skončí spojením se smrtí: „Tváře, tváře, jejichž oči se v oparu snu smály, vy mladí vozatajové na lehounkých cestách snu, které jsem ověnčil girlandami žáru: ó vy křehké rýmy, ó girlandy nočních lásek… Píseň ze zahrady se rozpadla v slabounký řetízek vzlyků: žíla je otevřená: vyprahlé a rudé a líbezné je kostlivecké panoráma světa.“
8
✸ Na jaře 1912 je Dino v Badii, uprostřed svých hor: přemýšlí, čte, skládá prozaické texty a verše do knihy, kterou se v Paříži rozhodl napsat. Má drobné zdravotní potíže, jimž nepřičítá žádnou vážnost. Že je „nakažený“, si pravděpodobně uvědomí až počátkem června a stejně tak je pravděpodobné, že místo aby se obrátil na nějakého lékaře v Marradi, spěchá do Faenzy nebo do Bologni ke specialistovi na pohlavní choroby. Dovedeme si představit tu návštěvu („Svléknout“, „Zvedni paže“, „Paže dolů“, „Projdi se“, „Obléknout“), nepříjemnou především pro Dina. Dovedeme si představit, jaké léky mu byly předepsány (masti a prášky obsahující rtuť) a že mu byl striktně zakázán intimní styk „přinejmenším po dobu jednoho roku“. (Tento zákaz by mimochodem mohl vysvětlit Dinovu zarputilou mravopočestnost – o níž vypovídá Ravagli – na podzim roku 1912 a během následující zimy. „Je jisté, že se ani jednou na zastávkách našeho kolektivního peripatetického libertinství nesnížil k oběti Venuši Pandemos.“ „Následoval nás trpně, bez nadšení, mluvil málo; neúčastnil se potulných radovánek, sborových zpěvů za účelem seznámení. V čekárně se držel stranou, v koutě, skoro jako by se chtěl vyhnout ženským pohledům…“ „Občas, když byl sám, v klidu, zahloubaný se nečekaně rozesmál, ale takovým povrchním, krátkým, zadržovaným smíchem; nebo si cosi nesrozumitelně mumlal; nebo těkal pohledem sem a tam…“) V červenci je na tom Dino špatně, po celém těle má skvrny velikosti jednolirové mince. V srpnu se vrátí do Marradi a otec
k němu drží proslov, není to kázání ani plísnění: doopravdy proslov. Řekne mu, víš, Dino, co znamenají tyhle mé bílé vlasy? Znamenají, že je mi skoro šedesát pět let, a že pokud nedostanu odklad nebo speciální úvazek, půjdu zanedlouho do důchodu. Jak tě pak budu živit a kdo tě bude živit, až tady nebudu? Řekne mu: „Prober se, Dino.“ „Ze snů se nedá žít a z poezie taky ne. Ani D’Annunziovi se to nepodařilo.“ „Prodali mu i psy, stojánky na psaní, kalamáře, a kdyby si nevzal do Paříže spodní prádlo a ponožky, dali by do dražby i to…“ Vytáhne z kapsy dopis. Řekne: „Dovolil jsem si napsat tvému příteli Nicolu Spanovi do Bologni; doufám, že se na mě nebudeš zlobit. Požádal jsem ho, aby na přírodovědecké fakultě získal informace o možnostech pro takový případ bývalého studenta, jako jsi ty. Kolik bys potřeboval zkušebních období, kdyby ses zapsal v listopadu letošního roku, abys mohl dostudovat.“ „Odpověděl…“ pan učitel Campana si nasadí brýle a otevře dopis, „odpověděl, že kdybys okamžitě začal pracovat na diplomové práci a kdybys v únoru složil tu zkoušku z fyziky, kvůli níž tě vyhodili, mohl bys zakončit studia v červenci 1914.“ Složí dopis, zastrčí ho do kapsy; sundá si brýle na čtení a uloží je do pouzdra. Řekne: „Je na tobě, aby ses rozhodl, co a jak. Pokud chceš dostudovat, tohle je poslední příležitost, kterou ti dávám, protože od července 1914 ode mě neuvidíš ani vindru.“
✸ „Vypadal o pár let starší než my. Podsaditý, vlasy špinavě blond, střední postavy, podle vzhledu by člověk řekl obchodník, výstřední obchodník, kterému se moc nevede. Servírky za barovým pultem, číšníci, cizí lidé na něj hleděli s obezřetným veselím. Měl dlouhé, nazrzlé plavé vlasy, husté a zvlněné, které mu rámovaly zdravím kypící tvář; kníry končily u koutků úst, úsporný vous se od brady příliš nevzdaloval.“ Tak se podle Ravagliho jevil Dino Campana bolognským studentům navštěvujícím na sklonku roku 1912 Bar Nazionale. V univerzitních záznamech se praví, že byl znovu zapsán ke studiu 22. listopadu a že opakovaná zkouška z fyziky dopadla s výborným výsledkem: dvacet sedm bodů ze třiceti. Existují i jednotlivá osobní svědectví o jeho studijní píli. „Vzpomínám si,“ prohlašuje jistá Lina Mondiniová, doktorka chemie, „že v akademickém roce 1912–13 navštěvoval Campana částečně i kurs kvantitativní analýzy, který vedl profesor Scagliarini. Pro svůj svérázný zevnějšek, charakteristický vzhled vyvolával mezi studentkami živý zájem a pobavenou zvědavost. A po pravdě řečeno i znepokojení, protože v laboratoři se pracuje s kyselinami a látkami při vysokých teplotách. Campana se účastnil všech laboratorních cvičení prováděných v kursu – to znamená i s dmychadlem, což je přístroj, u něhož se dosahuje teplot přesahujících tisíc stupňů; ale choval se vždy normálně a naprosto korektně. Pak najednou zmizel a nikdo z nás už o něm neslyšel.“
8. prosince 1912 prodělal Dino křest tiskem. V časopise Papyrus – univerzitní nobilis charta za dvacet centesimů – vyšly tři jeho texty bez uvedení pravého jména. (Pocta uvádět své jméno náležela totiž pouze již vystudovaným, jako byli Stecchetti nebo Albertazzi, zatímco studenti byli nuceni připojit ke každému otištěnému textu pseudonym, který jim byl z moci úřední přidělen. U básně Chiméra to byl Campanone – Zvonec; u Le cafard Campanula – Zvonek; u Dualismu Din-Don – Bim-Bam.) Dinovi přátelé a druzi z té doby se jmenují Olindo Fabbri, Federico Ravagli, Mario Bejor, Quirico Dall’Oca, Bucci, Ughelli, Pianori… Především se zřejmě přátelí s Fabbrim, který ho ubytuje u sebe v pokoji na via Castiglione, když ho vyhodí z via Zamboni, a chová se k němu velmi kamarádsky; dává mu rady ohledně studia, bere ho s sebou, když jde s ostatními studenty do hospody a do „bordelu“, dokonce si dobírá jeho verše… Poněkud stranou stojí Nicola Spano, ten „Jidáš a můj nejlepší přítel, zaměstnaný na univerzitě“; Dino ho totiž podezírá, že podává informace otci, a drží se od něho dál, dokud si to spolu neobjasní, což má být jeho osobní odplata. („To si vyřídíme,“ řekl mu.)
✸ Pro pobavení studentů provede Dino Campana dva husarské kousky, které budeme nazývat „výstup se židlí“ a „výstup se psem“. Kousek se židlí je jednoduchý. Ravagli: „Jednou večer, když jsme se vraceli z Edenu, procházeli jsme kolem geometricky vyrovnaných stolů kavárny Arena na piazza Garibaldi. Campana vzal beze slova jednu židli a pokračoval s námi v cestě, nevzrušeně, hluchý k našim veselým pokřikům, ji donesl až na piazza Nettuno, kde ji za halasného smíchu přihlížejících vysadil na sochu Neptuna.“ Kousek se psem nicméně představuje jeden z pilířů, na nichž stojí „campanovská legenda“. Tato příhoda, šířící se od úst k ústům a ze stránky na stránku, se rozložila na dvě epizody, pak na čtyři, na deset, k nimž došlo v různých místech a v přítomnosti bezpočtu svědků: hovořilo se o rvačkách jako z westernů, se zdevastovanými lokály, s rozbitými výkladními skříněmi a strženými vývěsními štíty obchodů, s ozbrojenými výhrůžkami… Naštěstí nám jeden novinový sloupek z Giornale del Mattino umožňuje zrekonstruovat fakta. – O Vánocích na svatého Štěpána (26. prosince 1912) jde Dino na oběd s přáteli. Kolem čtvrté hodiny odpolední vstane od stolu a lehce potácivě zamíří do „svého bydliště v domě č. 52 na via Zamboni“, v doprovodu přátel „Quirica Dall’Oca, bytem via Mazzini č. 42, a Bucciho Paola, bytem via Cartoleria č. 36“. Na schodech domu potká „mladého sluhu profesora Gorrieriho, bytem v čísle 34 v téže ulici“, který má na vodítku psíka v červeném kabátku ozdobeném zvonečky. Beze slova
popadne psa, zvedne ho nad zábradlí a „odloží“ na spodní odpočívadlo, čímž vyvolá pěkný poprask: kňučení psa, vřískot dívky, která šla po schodech nahoru, nadávky sluhy, který však byl přinucen k útěku a pronásledován až do kavárny dole v domě… V tu chvíli podle Ravagliho vykoná Dino Campana hrdinské činy hodné rytíře Rolanda: „Vtrhl do kavárny pod podloubím – teď je tam lékárna –, kam utekla dívka (sic), a začal zběsile převracet stoly, kroužit židlemi, rozbíjet sklenice a láhve. Vedoucí podniku a nepříliš početní zděšení hosté se marně pokoušeli utišit jeho hněv.“ Avšak podle kronikáře z Giornale del Mattino schytá Dino dole v kavárně pár ran pěstí a uteče. Všechno by tím skončilo, kdyby zrovna nešel ulicí osobně velitel městských stráží: „Včera odpoledne kolem šestnácté hodiny procházel po via Zamboni velitel městských stráží Dalmonte-Casoni spolu s dalšími členy své rodiny, a když se dostal do blízkosti domu č. 52, přilákal jeho pozornost břinkot rozbíjeného okna, uviděl mladíka bez klobouku, jak se vymanil ze sevření několika osob na prahu kavárny, ježto se nalézá v již řečeném domě, a dal se na útěk směrem k městskému divadlu. Dalmonte-Casoni v domnění, že jde o zloděje, se pustil za ním a podařilo se mu ho dostihnout poblíž via del Guasto.“ Dino nechápe, proč se za ním s takovou vervou žene neznámý muž, řekne mu „jdi si po svých“ a pohrozí mu nejprve „kamenem sebraným na ulici“ a pak klíčem v pěsti. „Naštěstí,“ uzavírá neznámý novinář, „po několika málo minutách dorazili městští strážníci Enrico Pagani, Carlo Sparragni a Aldo Lucchetti, kteří pomohli svému veliteli zneškodnit mladíka, jenž se choval jako smyslů zbavený, a odvézt ho vozem do kasáren. Tam ho vyšetřil doktor Gregorini, zjistil u něho lehkou psychickou labilitu a dal ho převézt do Městské nemocnice. Jde o studenta Dina Campanu, syna Giovanniho Campany, stáří 28 let, pocházejícího z Marradi, zapsaného na naši univerzitu.“
✸ Po této příhodě se psem, která dokládá dvě věci: hrdinství velitele Dalmonte-Casoniho a Dinovu smůlu, doslova pech, je Dino vyhozen z pronajatého pokoje na via Zamboni a předvolán na kvesturu; tam ho uvítají jako starého známého a přimějí ho, aby jim povídal o sobě. („Proč jsi začal znovu studovat?“ „Proč ses vrátil do Bologni?“ „Proč jsi byl ve Florencii zatčen?“) Jako vždycky, když má co do činění s policií, by se potom nejradši hned sebral a odešel, odjel pryč; ale Fabbrimu, Spanovi, Dall’Ocovi se podaří ho přemluvit, aby studia nepřerušoval: „Tak jdi aspoň na tu zkoušku z fyziky, co ses na ni připravoval,“ říkají mu, „a když potom budeš chtít doopravdy pryč, požádej o přestup na jinou univerzitu. Jaký to má smysl, všeho nechat? Přece jsi nikoho nezabil.“ Dino se rozhodne: pojede do Janova. Tam, říká, mají policisté jiné starosti než pronásledovat bezbranné studenty jako tady v Bologni. („Bologna! Město svíčkových bab a kuplířů, jakživo žádná vražda, jakživo žádný krvavý zločin!“) Celý leden chodí dál na přednášky; nicméně ho dráždí chování komisaře („klasický mohutný agent s knírem“) a strážníků, kteří na něj pomrkávají, když ho potkají, a významně se usmívají na znamení: „Vida, zas ta stará firma!“ Začátkem února složí úspěšně zkoušku z fyziky a odjede do Janova; 24. února obdrží povolení k přestupu na jinou univerzitu. 3. března 1913 o něm Nicola Spano („Jidáš“) napíše panu učiteli Campanovi: „Pár přátel ho v tom městě vidělo a zdá se, že se mu nedaří špatně. Začal docházet do laboratoře a na přednášky, ale nikdo se nemůže
zaručit, že ve studiu vytrvá. Je třeba ho povzbuzovat, odvádět od zahálčivých zvyků, přimět ho dokončit studia. Mohl by promovat v červenci 1914 a pak nastoupit někam do lékárny, začít trochu vydělávat…“
✸ Dino Campana lékárníkem… Na jaře roku 1913 Janov „zpívá, směje se rozmanitý, železný, v plodné symfonii naléhavě moři vstříc“; a on okamžitě zapomene na chemii a otcovy argumenty, utvrdí se v tom, že je „básník a nic jiného“; že chce „žít, třeba bídně, z poezie“. Ale k tomu potřebuje být vydán tiskem; a tak se upíná k literárním časopisům jako kuřák k trafikám nebo cestovatel k železnici, ale nedoprošuje se, nepodlézá, nehlásí se k jejich víře. Naopak zaslané verše a prozaické texty provází dopisy, v nichž píše: „Váš list je nezáživný, velice nezáživný: věčný Palazzeschi, nevyhnutelný Soffici.“ „Lacerba je reformační plátek! Však je to také jen seznam Antikristových přikázání“ (do časopisu Lacerba). „Ověřil jsem si, že k tomu, aby člověk vytvořil něco, co lze číst, musí být řezán do krve. Totéž bych rád udělal v podstatě všem spisovatelům publikujícím v La Voce“ (do časopisu La Voce). Dinovo chování k vydavatelům-spisovatelům a obecně k těm, které nazývá parvenus v literatuře, je přímočaré a jednoznačné, je z něho zřejmá jeho naprostá neúcta k pravidlům literární hry, jimiž jsou oportunismus, servilita, přizpůsobení se prostředí. Dotčené osoby na to po úvodním nepříjemném překvapení zareagují tak, že „bláznovi“ vyhlásí válku, a alespoň u dvou z nich (Papiniho a Prezzoliniho) přetrvá zášť ještě mnoho let po Campanově smrti ve snaze zničit jeho slávu, vymazat jeho památku… V Janově na jaře 1913 se Dino pokládá za futuristu. Sní o dni, kdy nad „touto zemí falešných mladých“, jíž je Itálie, zazáří „nové čisté nebe“, „kovové žhoucí nebe plné závratě“, „nebe, v němž si
mniši a básníci nehloubí doupě jako červi“. V úterý 6. května přihlíží závěru první etapy (Miláno–Turín–Janov) pátého cyklistického závodu Giro d’Italia; vmísen mezi dav tísnící se na obou březích řeky Bisagno zahlédne Girardenga, Canepariho, Bordina, Pavesiho, Gannu. Napíše báseň (Cíl) věnovanou Filippu Tommasovi Marinettimu a pošle ji do Milána do sídla Futuristického hnutí (na Corso Venezia 61) spolu s dalšími třemi čtyřmi nevydanými texty a s průvodním dopisem, v němž se píše o knize, kterou má téměř hotovou a která by mohla vyjít ve Futuristickém nakladatelství poezie… Ale Marinetti, jak posléze prohlásí Dino, „kdoví proč odmítl“; a zde se pozastavíme, abychom objasnili jinou epizodu z „campanovské legendy“, totiž tu o Dinovi, kterak prodává Orfické zpěvy hostům v kavárně Giubbe Rosse, ale než jim knihu předá, prozkoumá pokaždé fyziognomii kupujícího, vytrhne pár stránek… „Beztak bys tomu nerozuměl,“ řekne mu. Vytržené stránky… Kdekdo viděl Dina vytrhávat stránky: Papini, Soffici, Viviani, Binazzi, slečna Rivolová, jíž se v rozhovoru vyptával Zavoli; přijíždělo se prý vlakem dokonce až z Marradi, jen aby člověk viděl ten podivuhodný prodej! Když pak ale dojde na věc konkrétně, mají bez výjimky všichni neporušené výtisky a zmiňují jen jedno jméno: Marinetti. Marinetti je tedy jediný, o kom lze celkem spolehlivě prohlásit, že obdržel výtisk Orfických zpěvů bez některých stránek. Kolik jich bylo? Podle Papiniho „skoro všechny“; podle Vivianiho „pár“; podle ještě někoho dalšího mu dal „jen obálku“… Tento Campanův čin má ve skutečnosti jen jedno vysvětlení: Dino chtěl v zápalu pýchy Marinettimu připomenout jeho ukvapené a nepodložené odmítnutí. Víceméně mu tím řekl: „Když se vám ty básně nelíbily v rukopisu, nebudou se vám líbit ani vytištěné. Takže je klidně můžu vytrhnout.“
8
✸ Na univerzitě Dino chodí jen na přednášky profesora Alfreda Gallettiho o evropské kultuře (a především o Dantově poezii) jako výsledku střetů dvou hlavních duší či „idejí“, „ideje románské“ a „ideje germánské“… Ze čtvrti Pré, kde bydlí, vede však jeho obvyklá cesta k podloubím a „starým oficínám“ v přístavu Sottoripa, k útesům ve Foci, k silnici podél moře. Jednoho dne potká nečekaně Regola. „Silnice byla v poledním horku pustá. Oslněným zrakem hleděl na moře. Ta tvář a švidravé oko! Obrátil se: okamžitě jsme se poznali. Objali jsme se. Jak se vede? Jak je? Zavěsil se do mne a chtěl mne odvést kamsi do kraje; ale já ho přesvědčil, abychom sešli dolů na mořský břeh. Natáhli jsme se na oblázky na pláži a poklidně se dál svěřovali jeden druhému. Vrátil se z Ameriky. Vše působilo jako přirozené a očekávané. Ďábel nás zase svedl dohromady: pročpak asi? Bezstarostní jsme o tom ani nepřemýšleli. Hovořili jsme a hovořili, až jsme zřetelně uslyšeli hukot vln tříštících se o oblázky na pláži. Pozvedli jsme tváře do syrového světla slunce. Hladina moře byla oslňující. Je třeba něco pojíst. Jde se!“ Jako v Pavii a v Bahía Blanca, tak také v Janově roku 1913 pomáhá Dino příteli s jeho obchody, pravděpodobně nezákonnými (přechovávání kradeného zboží? pašování?). V noci se potloukají kolem přístavu, chodí do lokálů blyštících se světly, plných námořníků všech ras a národností; noří se do labyrintu „pobřežních uliček“; scházejí k moři. Poohlížejí se po obchodech, dobrodružstvích, láskách. – Od Sottoripy po Ponte dei Mille městské tržiště lásky sešikovalo Matky-Nevěstky proti „tisícioké spoušti“
noci; a ta obrovitá ženština je „chobotnicí středomořských nocí“, která všude natahuje chapadla svých ulic a uliček. Pak naberou události rychlý spád. Regolo onemocní a zmizí. Policie prohledává Dinův pokoj, Dino je podroben vysilujícímu výslechu s elektrickým světlem namířeným do očí: Kdo jsou Regolovi komplici? Kde je Regolo? Kdo je on, Dino Campana, a co pohledává v Janově? („Nevěš nám bulíky na nos, mládenečku. Na univerzitě tě nikdo nezná.“) Z Marradi přicházejí dopisy s dotazy, jak to vypadá se zkouškami; s výtkami ve jménu peněz, smyslu pro čest, ve jménu „monstrózního, absurdního rozumu“… – Jeden student z Olbie, který jede na prázdniny domů, ho pozve, aby strávil pár dní na Sardinii, a Dino přijme, nastoupí na loď: vidí ostrov Maddalenu, „bílé skalnaté pobřeží“, hory nad Aggiem. Některé obrazy mu uvíznou v paměti a objeví se později v textech; ale vcelku ta cesta nemá historii. Koncem července nebo počátkem srpna je Dino znovu v Marradi; ale je nucen uchýlit se do hor, aby unikl z dosahu lidí nadšených, že se shledávají se svým „bláznem“… Jak vylíčí Cecchimu v dopise ze 13. března 1916, jenž je beze zbytku shrnutím jeho života a závětí muže, na kterého se už snáší temnota: „A tak jsem utekl do svých hor, stále tak bestiálně pronásledovaný a ponižovaný, a za pár měsíců jsem napsal Orfické zpěvy, do nichž jsem vřadil i věci již hotové. Mělo to být ospravedlnění mého života, protože jsem byl mimo zákon, ještě než skončím zavražděný za spoluúčasti vlády a natruc Ústavě. Když nastala zima, odjel jsem do Florencie za Papinim do Lacerby, znal jsem ho podle jména.“
✸ Campanovy útrapy s florentskými literáty začínají v říjnu roku 1913, potom co uspořádal a přepsal načisto na „svačinový papír“ (Rosai) básně a prózy, které vytvořil během deseti let, pouze název nechal otevřený: na levé straně titulního listu stojí Nejdelší den, zatímco na pravé straně A jak čistý duch překročí most. Bez jediného centesima (otec mu od června už nedává žádné peníze) dojde Dino do Florencie pěšky, má s sebou jen malý jutový ranec, v němž nese rukopis knihy a pár předmětů osobní potřeby. Jeho bída je hrozivá. Jde bos, aby si šetřil boty, které nese svázané tkaničkami přes levé rameno. Spí po noclehárnách; tu a tam si vydělá pár drobných jako poslíček nebo nosič. Pokouší se nabízet turistům, že jim podá výklad o Florencii v jejich jazyce, ale odradí je svým vzhledem. V poledne jí ve spolku Krajíc chleba pro chudé; večer co se naskytne, to znamená, že se většinou postí. Prostřednictvím Tommeie nebo Tavolaty požádá Papiniho o schůzku a setká se s ním v Caffè Cinese nedaleko starého nádraží. Papini přijde s hodinovým zpožděním, během pár minut ho prokoukne („Bylo jasné, že se něco nacestoval po světě, ale spíš ze zoufalství než za poznáním, a že znal slušně moderní francouzskou poezii“), vezme si rukopis, který mu Dino svěří, a bez okolků souhlasí, že mu ho další den vrátí u Vallecchiho na via Nazionale; beztak nemá v nejmenším úmyslu se jím zabývat… Z celého Dina Campany ho zajímá pouze jeho osobnost, jak prohlásí na rovinu: „My v těch dobách měli mnohem raději blázny než svatoušky, takže jsme se tvářili vstřícně na něj i na ty jeho trýznivé prózy.“
Následujícího dne – je počátek listopadu – Papini rukopis vrátí Dinovi a řekne mu doslova, „že to není tak úplně to, co očekával, ale že je to velmi dobré, opravdu“, a pozve ho do generálního štábu Lacerby, to znamená do kavárny Giubbe Rosse na piazza Vittorio Emanuele II, dnes piazza della Repubblica. Dino tam zajde dvakrát nebo třikrát a pochopí, že se dostal do doupěte šejdířů, kde každý hraje přidělenou roli ( jemu pro změnu vyhradili roli blázna) a všichni čekají na to, až budou publikovat v Lacerbě, až budou slavní jako Papini a Soffici. Aby si čekání zkrátili, chodí do divadla vypískávat hry „staromilců“ nebo v noci na via Masaccio zpívat sprosté serenády pod okny senátora Mazzoniho (který proti nim mobilizuje všechny policajty z Florencie). Producírují se, vyvádějí, povyšují se, připravují se na schůzku se slávou. Je to „vzdělaná spodina nezletilých“, hrající si na literaturu; ale Dino přespává v noclehárně, nemá čas ani náladu si na něco hrát. Znovu se obrátí na Papiniho a Papini mu řekne ano, jistě, chápu, ale než vaše texty vydám, musím slyšet i Sofficiho názor. „Přineste mi znovu svůj rukopis; dám ho přečíst Sofficimu.“
✸ Uplynou dva týdny. Ve Florencii je velká zima (v novinách se píše o teplotách klesajících pod nulu) a Dino má na sobě jen podzimní oblečení, v němž přišel v říjnu. Jednou dopoledne u Vallecchiho spatří Soffici před sebou mladíka „s očima sklopenýma k zemi, se zarudlýma rukama, opuchlýma od mrazu a svěšenýma podél boků“. Někdo ho upozorní, že tím podivným návštěvníkem je Dino Campana. (Vlastně jeho bratranec Dino Campana. Třebaže se ti dva setkávají poprvé, vědí oba velmi dobře, že jsou vzdálení příbuzní. A sluší se tedy vysvětlit, než budeme v příběhu pokračovat, že tento pan Ardengo Soffici – malíř, básník, mravokárce a zástupce Papiniho v dobách Lacerby – je navíc se vší pravděpodobností také tím, kdo vymyslel a jako první mezi florentskými literáty šířil „campanovskou legendu“. On jediný ví, že byl Dino v blázinci, že má problémy v rodině; a právě na něj a na nikoho jiného se Dino obrací ve chvílích malomyslnosti v naději, že se mu od něho dostane přátelské podpory. Například v roce 1915 mu napíše ze Švýcarska: „…vy přece znáte mé možnosti výběru mezi noclehárnou, nemocnicí atd.“ – Ale když Soffici o čtyřicet let později zveřejní tento dopis v novinách Il Corriere d’Informazione, opraví tuto kompromitující větu, udělá z ní poctu svým životním zkušenostem a svému mladistvému bohémskému životu: „…Vy přece znáte možnosti výběru mezi noclehárnou, nemocnicí atd.“) Soffici, tvářící se povýšeně a poněkud zaskočeně, nečekaného návštěvníka odmítne („Vidíte snad, že pracuji, ne?“) a teprve po
půl hodině, když vyjde z nakladatelství, mu blahosklonně dovolí, aby si s ním cestou promluvil, nechá ho poklusávat po svém boku. Odpovídá stručně na jeho dotazy („Ne, Papini mi ještě vaše verše nepředal. Přečtu si je, buďte klidný.“) a mezitím si povšimne, že se Dino chvěje „jako osika“, že si dýchá do dlaní a „do toho foukání se nervózně pochichtává“. (No prostě blázen…) Prohlédne si jeho oblečení, o němž zanechá budoucím generacím tento podrobný popis: „Neměl žádný svrchník, jenž by ho chránil před mrazivým ránem toho dne, na hlavě měl klobouček, který vypadal jako rendlík, na sobě tenký vlněný kabátek světle hnědé barvy na způsob těch, co se vyráběly podomácku a co před půl stoletím nosili sedláci nebo pastevci ovcí, nohy mu čvachtaly v děravých, sešmaťhaných botách a kolem křivých nohou mu povlávaly nohavice na něho příliš krátkých kalhot z neuvěřitelně tenké látky žlutavé barvy s modrými a narůžovělými kvítky, podobné šifonu, jaký používali venkovští holiči na holičské pláštěnky nebo hospodyně na záclony do oken vedoucích do ulice.“
✸ Ve skutečnosti Ardengo Soffici Dinův rukopis už dostal spolu s kupou dalších věcí doručených poštou do Lacerby; ale jak on, tak Papini mají na sklonku listopadu 1913 jiné starosti než číst a vydávat Campanovu poezii. Připravují výstavu futuristických malířů v knihkupectví Gonnelli na via Cavour; večer s Marinettim ve Verdiho divadle ve Florencii; ročenku Lacerby, která se bude jmenovat Očistný almanach – když zůstaneme jen u těch nejzávažnějších činností. – Jenže pro Dina je to jediná životní šance, a tak si umíní, že se tu zdrží, tak jak je oblečený, aby viděl, jestli si ho Soffici přečetl. Sněží a on se dá radnicí najmout na úklid ulic, vydělá dvacet nebo třicet lir, díky nimž přečká dalších pár dní. Večer 30. listopadu zaplatí půl liry za vstupenku na futuristickou výstavu; vidí tam Marinettiho, Boccioniho, Carru; prohlíží si obrazy na stěnách, ale především pozoruje Sofficiho, snaží se k němu dostat a promluvit si s ním. („Třeba mi něco řekne.“) Když se mu to konečně podaří, Soffici se ho zbaví tím, že ho představí Prezzolinimu způsobem, aby Prezzolini hned viděl, s kým má co do činění. (O měsíc později napíše Dino z Marradi Prezzolinimu: „Já jsem ten, koho vám pan Soffici na futuristické výstavě představil jako vyšinutého člověka.“) Prezzolini se k němu se svou příslovečnou vytříbeností obrátí zády. Dino je z toho pochopitelně skleslý; ale za pár dní dostane jiný nápad, jak přitáhnout Sofficiho pozornost. Napíše báseň na jeden jeho obraz, který viděl vystavený u Gonnelliho a který podle katalogu nese název Tarantella pederastů. (Jen tak, pro pohoršení měšťáků.)
Futuristickou báseň, která se dá tančit na kroky tanga, jak osobně předvede Sofficimu. „Anatomické klikyháky tváře, / jíž temní vášeň staré luny / hledící chmurně ze stropu / na americký šantán: / putyka, rudá kaskáda, / komediantka, která tančí tango / Španělka popelavá / se hystericky v tangu světel rozkládá. / Hledí na šantán, / tam v Americe: / pod prsty, jež se po klávesách rozběhly, / tři rudé plamínky naráz vyšlehly.“ Slova, na něž se dá tančit, jsou uvedena kurzívou. Ale Soffici v Giubbe Rosse není a Dino nemá půl liry na to, aby ho šel hledat na výstavu. Když ho konečně v sobotu 13. prosince najde v trattorii Buca del Lapi, je Soffici ve společnosti Marinettiho a dalších, kteří mají ten večer vystupovat na prknech Verdiho divadla: Carrà, Boccioni, Cangiullo. Futuristé jsou velmi elegantní – tmavé obleky, tuhé límečky, motýlky, zlaté manžetové knoflíčky – a Soffici se honosí i monoklem, který si nonšalantně zasouvá pod levé obočí. Řekne mu: „To je ale překvapení. Lesní muž.“ „Co vás sem přivádí?“ Futuristé hledí na Dina ohromeně a také trochu štítivě, kvůli jeho „semeništi vší“ neboli hřívě vlasů a vousům, jaké nosívali umělci v devatenáctém století. „Propánakrále!“ zvolá Boccioni. „Tak on se ještě najde někdo, kdo chodí po světě s takovým semeništěm vší?“ „Sháním vás, protože mám pro vás báseň, kterou jsem napsal na jeden váš obraz,“ řekne Dino Sofficimu; pod všemi těmi pohledy soustředěnými na něj se pochopitelně cítí nesvůj. „Jestli vám to nebude vadit, přečetl bych vám ji hned teď.“ Vytáhne z kapsy kabátku papír, ale Soffici ho hbitě zarazí: „Campano, prosím vás, to ne!“ „Vidíte přece, že se domlouváme na večerním představení. Běžte si raději koupit lístek.“ Ale do hovoru vstoupí Carrà: „Hej, vy!“ „Lesní muži!“ „Nemáte náhodou kozinku?“ Dino na něj ohromeně zírá a on se obrátí na Sofficiho se slovy: „Jestli nám slíbí, že přijde na představení jen ve vydělané kozí kůži, obstaráme mu čestnou vstupenku, viďte, Soffici?“ „Taky jsem se chtěl zeptat,“ řekne Dino,
který si už Carry nevšímá, „na těch mých pár textů, co vám předal Papini.“ Soffici se netrpělivě ošije: „Kolikrát vám to budu muset opakovat, Campano? Já nic nemám. Zeptejte se, koho chcete.“ „Jestli jste dal své básně Papinimu, tak je asi má hrome Papini!“ Odhodí ubrousek na stůl. Obrátí se k Marinettimu a vysvětlí mu: „Co vychází Lacerba, nemá člověk klid ani při jídle…“
✸ Prostydlý a hladový Dino se vrátí do Marradi; teď už je téměř přesvědčený, že rukopis jeho knihy zůstal u Papiniho. 23. prosince 1913 pošle Papinimu krátký dopis s blahopřáním k novému roku; podepíše se „lesní muž“ a prosí, ať tímto jménem vyřídí pozdravy „Carrovi a Sofficimu“. Je to přemrštěný, trapný pokus o přátelské vztahy; Dino si však už uvědomuje, že z této literární společnosti, jejíž pravidla nerespektoval, byl vykázán, a myslí si, že by mohl překážku obejít, kdyby se obrátil přímo na vydavatele: na Vallecchiho, Zanichelliho, Trevese, Rinfreschiho… Kdosi – možná Francini – mu poradí, aby jim poslal texty napsané na stroji („Jinak,“ řekne mu, „je vůbec nečtou a rovnou zahodí do koše.“); ale jediný psací stroj, který se v Marradi najde, je na obecním úřadu. Co s tím? Dino se zeptá strýce Torquata, který si o tom promluví se starostou. „Dobrá,“ prohlásí inženýr Mughini. „V týdnu mezi vánočními svátky a Novým rokem není na radnici mnoho práce. Přijďte některý z těch dní.“ Po městečku se okamžitě roznese novina, že je z „blázna“ futurista a že chce psát básničky na stroji, aby držel krok s dobou. „Prý je bude psát na radnici na stroji.“ „Pan starosta mu to dovolil.“ Všichni si říkají, co z toho asi vzejde, když se „blázen“ vloudí do bašty svých pronásledovatelů, totiž obecního tajemníka Buciviniho Capecchiho, radního Ceroniho… (Ale inženýr Mughini už hovořil s oběma, řekl jim: „Nechci žádné nepříjemnosti. Je vám to jasné?“) A tak jednoho dne na konci roku 1913 vejde Dino na radnici, nikoho nepozdraví, usedne k písaři a řekne mu: „Piš.“ Písař dělá spoustu 8
chyb a překlepů a Dino mu zase zapomene říct, aby psal přes průklepový papír, takže je pak nutné, aby se sešli znovu počátkem roku 1914. (Na této celkem bezvýznamné příhodě se zakládá celá jedna kapitola „campanovské legendy“, a sice o přepisování rukopisu, který mu „zašantročil“ Soffici. Přepisování se – podle Buciviniho Capecchiho a podle marradské pověsti – odehrává na radnici a celé měsíce ztěžuje normální úřední provoz. Dino se potlouká po kancelářích, znervózňuje úředníky a hlavně tyranizuje onu dvojakou postavu, totiž písaře, o němž již zmíněný Bucivini řekne Gerolovi, že to byla žena, a posléze Zavolimu, že to byl muž. Svým způsobem výmluvný je závěr této legendy: Orfické zpěvy se zrodily napsané na stroji v sídle marradského obecního úřadu a jsou plodem nerudné, leč účinné spolupráce mezi místními úředníky a básníkem. Škoda že proti Bucivinimu Capecchimu hovoří průvodní lístek, s nímž v květnu téhož roku posílá Dino příteli Bandinimu text připravený k tisku se slovy: „Posílám ti rukopis, doufám, že je srozumitelný.“ Campanovy básně „odborně“ přepsané na stroji jsou odeslány z marradského poštovního úřadu 6. ledna 1914 doporučeně na adresu nakladatelství Vallecchi ve Florencii, Zanichelli v Bologni, Treves v Miláně a Rinfreschi v Piacenze. V přiloženém dopisu, stejném pro všechny, se praví: „Vážený pane Vallecchi (Zanichelli, Trevesi, Rinfreschi), obracím se na Vás v naději, že by Vás mohl zaujmout můj případ. Mám řadu novel a básní, které by vystačily na knihu, a pokud byste se chtěl ujmout jejich vydání, dovolil bych si doufat v poměrně slušný výsledek. Peníze nemám, ale zaručil bych se Vám za okamžitý prodej nějakých padesáti výtisků. Vážený pane Vallecchi (Zanichelli, Trevesi, Rinfreschi), pomozte mi prosím. S uctivým pozdravem Váš oddaný Dino Campana.“
✸ Na počátku roku 1914 má Dino v úmyslu odjet, jen co už nebude tak krutá zima; chce jet pracovat do Švýcarska a vydělat si peníze potřebné na vydání knihy, pokud se neobjeví nějaký nakladatel. Ten nápad mu vnukl cavaliere Augusto Bandini, předseda Marradského dělnického spolku a otec Luigiho Bandiniho (kterému se říká „Gigino“), Dinova nejlepšího a nejoddanějšího přítele. „V Marradi máme Ravagliho, to je dobrý tiskař,“ řekne mu cavaliere Bandini, „a je to také člen našeho spolku. Poskytne ti výhodné podmínky.“ Dne 4. února pošle Dino krátký dopis Papinimu a Sofficimu, kde je zdvořile, ale i odhodlaně žádá: „Zanechte mé rukopisy, které jsem vám předal, v kanceláři Lacerby. Jistý mnou pověřený člověk si je tam vyzvedne.“ Sbalí si kufr a odjede. V kapse má doporučující dopis Marradského dělnického spolku pro Románský svaz v Bernu, s nímž se dostane přes hranice. Na Útulku v Domodossole si přečte nápis od Pascoliho z roku 1906 k příležitosti návštěvy Markéty Savojské: „Vyprávěj, kameni, / italským poutníkům na jejich cestě, / jak XXX. října roku 1906 / přibyla se svatým Biskupem a lidem svorným / Vznešená Dáma / zde na hranici Vlasti, / plačíc nad vaším strádáním, žehnajíc vašemu dílu: / Velkou minulost a velkou budoucnost mám / a mezi nimi zřím vás, pracující / neb s vámi přicházím a s vámi se vracím.“ Následujícího dne časně zrána se vydá pěšky do Švýcarska; jde vzhůru údolím (Simplontal, italsky Val Divedro), kde se tyčí „ocelové věže“, tedy stožáry nesoucí dráty elektrického vedení z alpských elektráren do Pádské nížiny.
V Iselle vidí vjezd do tunelu Simplon (italsky Sempione), nejdelšího na světě, a s úctou myslí na onu tichou a houževnatou Itálii, která „i kámen vyláme“. Přidruží se k dalším emigrantům (mnozí z nich si namísto cestovního průkazu nesou přes rameno lopatu), překročí švýcarskou hranici a svým pomalým, odměřeným krokem horala stoupá ještě výš nad Simplon, až do dvou tisíc metrů; pak sejde dolů k městu Brig. – V Bernu v následujících měsících dělá občas nádeníka a nosiče („Itala, který by neotročil, tady považují za něco zrůdného“) a občas dopisuje knihu, mění její strukturu a přidává zcela nové texty k těm, které dal dohromady na základě poznámek z prvního rukopisu. Nápad na titul Orfické zpěvy dostane při četbě jedné knihy od Schurého L’évolution divine du Sphynx au Christ. V květnu skončí ve vězení pro nějaký zřejmě nijak závažný přečin, po němž nezůstala stopa ani v archivech italského konzulátu, ani v záznamech kantonální policie. „Pohádal jsem se s jedním Švýcarem,“ řekne posléze Parianimu, „pár pohmožděnin. Nebyl jsem odsouzen. Poradil mi jeden příbuzný.“ Tím příbuzným je strýc Francesco Campana, který byl mezitím přeložen z Florencie do Pisy a povýšen na hlavního prokurátora tamního soudu. Důvody hádky nejsou známy a možná jsou úplně banální: šťouchanec, nadávka. Kdoví. Až bude později Dino v ústavu, vyloučí jakoukoli souvislost mezi tímto incidentem v roce 1914 a vyobrazením „dámy“ v jednom prozaickém textu, která se v Bernu zamiluje do „krásného cizince“. („To jsou jen výmysly.“ „Když už, tak by ta postava měla patřit do Ženevy.“) Jisté jsou jen dvě skutečnosti. Jedna je ta, že po zatčení se Dino cítí „zoufalý a ve světě ztracený“ a pošle příteli Bandinimu rukopis Orfických zpěvů, aby se znovu neztratil. („V něčem svědčí v můj prospěch, možná je dokladem toho, že jsem si svůj osud nezasloužil.“) Další skutečnost je ta, že pár dní potom, co byl balíček doručen Bandiniovým, se Dino objeví v Marradi: v kapse nemá ani vindru, ale je víc než kdy jindy
rozhodnutý Orfické zpěvy vydat, natruc všem nakladatelům a florentským literátům… „Potřebuji, abych byl vydán. Abych si dokázal, že existuji, abych mohl ještě psát, potřebuji být vydán.“ „Nejsem ctižádostivý, ale myslím si, že poté co jsem byl smýkán světem, trýzněn životem, má mé slovo, které se navzdory všemu pozvedá, právo být vyslechnuto.“
✸ Za vytištění Orfických zpěvů žádá tiskař Bruno Ravagli (neplést si ho s životopiscem jménem Federico ani s učencem jménem Francesco) šest set padesát lir, z toho dvě stě předem na krytí nákladů. Cavaliere Augusto Bandini sbírá subskripce mezi členy Dělnického spolku: marradští pracující si objednají čtyřicet výtisků knihy a zaplatí je „Giginovi“. („Mně by nikdo z místních,“ řekne mu básník, „nesvěřil ani liru. Postarej se o to ty.“) Dino je přesvědčený, že sám sežene mezi bolognskými studenty a florentskými umělci nějakých padesát až šedesát objednávek. Jenže se mu podaří sehnat čtyři, a přitom zběhal obě města z jednoho konce na druhý a vytrpěl si různá příkoří, především ve Florencii; tam se rozneslo, že shání peníze, a tak před ním všichni utíkají, mizí, předstírají, že nejsou doma, a pokud se jim nepodaří vyhnout se mu, předejdou jeho žádost tím, že mu vykládají strastiplné historky o své bídě a zadluženosti. Zahořklý, rozčarovaný Dino si postěžuje Luigimu Bandinimu. („Zuřil a běsnil, když ho nakladatelé odmítli a přátelé podle jeho slov zradili – rozhodně ale pravdivá byla přinejmenším jejich lhostejnost.“) Nakonec to vzdá, uzná, že dvě stě lir je příliš na to, aby se daly vybrat prodejem ještě nevydané knihy. Jenže bez těch dvou set lir kniha nikdy nevyjde… „Život je začarovaný kruh.“ „Gigino“ vidí, jak je z toho sklíčený, a promluví si s otcem: Nemůžeme mu nějak pomoct? Cavaliere Bandini zajde za tiskařem Ravaglim a z vlastní kapsy mu dá tajně peníze (sto lir?); a tak 7. června 1914, v přítomnosti svědků Camilla Fabroniho a Luigiho Bandiniho se konečně
uzavře smlouva, podle níž pan Bruno Ravagli vytiskne knihu Orfické zpěvy od pana Dina Campany v nákladu tisíc výtisků „během měsíce července t. r.“ a dá ji do prodeje „za cenu dvě liry padesát za výtisk“. Dvacet výtisků – praví se ve smlouvě – náleží autorovi; zbytek nákladu zůstane skladem v tiskárně, dokud Ravaglimu nebude „prodejem“ uhrazeno, co mu náleží. Koncem června se čtou korektury. V červenci jde kniha do tisku a protentokrát se „campanovská legenda“ přiblíží pravdě, když líčí chudáka Ravagliho, jak bojuje s Dinovými vrtochy, který po něm chce, aby předělával již připravené a složené tiskové archy nachystané do vazárny. (Nakonec kniha vyjde ve třech různých kvalitách papíru.) A když už je vše hotové, přiměje ho ještě Dino vypustit obsah a nahradit ho jednou jedinou anglickou větou ([ey were all torn and cover’d with the boy’s blood) nejistého významu: Co znamená „chlapcova krev“? Kdo je ten zmíněný chlapec? – A ten večer se pohádá s čelnými představiteli radnice a klubu a dalšího dne ráno běží do tiskárny a připojí na obálku německy psané věty, „věnování Vilému II.“ atd…
✸ Abychom pochopili „tragédii posledních Germánů v Itálii“ (Die Tragödie der letzten Germanen in Italien), jak stojí v podtitulu Orfických zpěvů, a věnování císaři Vilému II., je třeba si uvědomit některé skutečnosti, k nimž dochází v Evropě ve chvíli, kdy Ravagli tiskne Campanovu knihu, a jejich dopad na Marradi, kde je od roku 1910 starosta dannunziovského smýšlení (v červnu 1912 uvolnila marradská radnice částku „ve prospěch italského letectva“) a kde veškerá honorace zastává pozice zapáleného nacionalismu, který zanedlouho přejde v propagaci vstupu Itálie do války. Jde o následující skutečnosti: Sarajevský atentát (28. června 1914), při němž přijde o život arcivévoda František Ferdinand, dědic rakouského trůnu; protirakouská a protiněmecká kampaň, k níž v Itálii dochází; rostoucí mezinárodní napětí, které koncem července vyústí v první vyhlášení války (Rakouska Srbsku), po němž postupně budou následovat další. (Německa Rusku; Německa Francii; Anglie Německu atd.) V Marradském klubu a v kavárnách na piazza Scalelle se o ničem jiném nemluví. „Odpůrci Německa, milovníci Francie, zednáři a jezuité, všichni neustále hovořili o jednom a tomtéž: o Kaiserovi, že je vrah, o dětech s uřezanýma rukama, o naší románské sestře Francii, o antimilitaristické válce.“ Jednou večer, když se mu místní posmívají, začne Dino nadávat na „marradskou lůzu“ a vůbec na „lůzu italskou, kterou,“ říká, „je třeba rozdrtit všemi prostředky“. Stojí uprostřed náměstí a křičí: „Plivu na vás,“ a skutečně si odplivne, „na vašeho Boha, na vaše ženy, na vaše děti, na vaše zákony.“
„Chci se vzdát italské národnosti.“ „Chci jít bojovat za Kaisera.“ Po jednom takovém výstupu se vylíhne nápad věnovat knihu „Vilému II., císaři německému“; a socialista Ravagli proti tomu nenamítá, připadá mu to v podstatě zábavné… Ale hlavní význam podtitulu a anglického nápisu ( jehož překlad by zněl asi takto: „Všichni byli rozervaní a potřísnění chlapcovou krví“) najdeme v již zmíněném dopise-závěti z března 1916 adresovaném Emiliovi Cecchimu. „Budu-li živ, nebo mrtev a Vy se stále budete o mne starat,“ píše básník, „prosím Vás, abyste nezapomněl na poslední slova [ey were all torn and cover’d with the boy’s blood, která jediná jsou v knize důležitá.“ „Tenkrát jsem napsal die Tragödie der letzten Germanen in Italien, abych ukázal, že v knize uchovávám mravní čistotu Germána (nereálného ideálu), braného jako představitele nejvyššího morálního typu (Dante, Leopardi, Segantini).“
✸ Zatímco na Balkáně a v údolí Rýna začíná krvavá řež, rozesílá Dino svou knihu velikánům italské literatury: Benedettovi Crocemu, Giovannimu Vergovi, Ferdinandovi Martinimu, Ugovi Ojettimu, Giuseppovi Prezzolinimu… Verga odpoví „lakonickým lístkem“; ostatní mlčí a jejich mlčení bude pro autora důvodem věčného prokletí. Výtisky Zpěvů dostanou darem také Giovanni Papini a Ardengo Soffici: ten posléze, neznámo proč, prohlásí, že si ho zakoupil „u jednoho knihkupce na via Martelli“. Soffici má už devět měsíců Dinův rukopis ve skříni, a přitom četba Zpěvů je pro něj naprostou novinkou. Jak napíše ve Vzpomínkách: „Přečetl jsem tu knihu od začátku do konce, zapůsobila na mne jako jasné sluneční světlo, byl jsem prodchnut její strhující něhou stejně sladkou jako zralý, voňavý lahodný plod ovoce. Ještě pod vlivem velkého poetického zážitku jsem neprodleně napsal Campanovi pěkný dopis, kde jsem mu vyjádřil své pocity a svůj vděk, a zaslal jsem mu ho do Marradi.“ Na počátku září 1914 se Dino znovu objeví ve Florencii, tentokrát lépe oblečený než v minulosti a rozhodnutý žít z tržby získané prodejem knihy, jako žije každý jiný umělec z toho, co dělá: z hudby, obrazů, divadelních představení… Na podporu prodeje recituje část, kterou si vybral, o „chlapci“ (boy) a „germánském básníkovi“. Zajde i do třetího sálu kavárny Giubbe Rosse, kde literátská mládež sklíčeně komentuje německé vojenské úspěchy; „s rozpálenou tváří a zářícíma modrýma očima“ oslavuje „krásu a radost hulána, který jako první vjíždí na koni do francouzského
města“ (Soffici). Pak vyjde zase ven. Na náměstí nabízí „svůj artikl“ lidem u stolků: dohaduje cenu, vysvětluje obsah. Přiživuje svou pověst „blázna“; ale toto období promyšlených výstředností je možná tím nejrozumnějším v Dinově životě, jediným, kdy si vyslouží úctu i jistou vážnost. Papini a Soffici si ho chtějí ochočit: vydají mu v Lacerbě některé texty doplněné redakční poznámkou, v níž si neodpustí dvojznačnost („Tyto tři kousky poetického minerálu jsou převzaty z knihy Orfické zpěvy, která právě vychází a o níž ještě budeme mluvit“); představí ho Marinettimu – jemuž Dino prodá výtisk Zpěvů, kde chybí tři nebo čtyři stránky – a dalším vzdělancům, kteří jsou po ruce, ale už ne jako „vyšinutého člověka“. Zvlášť Papini se mu chce zřejmě zavděčit. Dá mu překládat [e Problems of Philosophy od Bertranda Russella pro nakladatele Carabbu a poskytne mu zálohu na honorář; dokonce ho pozve na večeři: a tak odhalí jednu dosud zcela neznámou stránku Dinovy povahy, který je příliš „primitivní“ nebo možná příliš ostýchavý, aby na návštěvě usedl za stůl a jedl s ostatními. „Přicházel s velikým zpožděním, když už jsme vstali od stolu, a nic si nedal… Říkal, že si na pozvání vzpomněl až dodatečně a že přišel jen poděkovat.“ (Papini) „Po velkém vzpouzení souhlasil, že u nás zůstane na večeři, ještě i s Giannottem Bastianellim; ale posadil se ke stolu bokem, jako přihlížející a nikoli stolovník, protože při své divoké letoře nedokázal na návštěvě jíst ani pít.“ (Leonetta Cecchiová Pieracciniová)
8
✸ V zimě roku 1914 zaznamenává „campanovská legenda“ novou epizodu: básník totiž zčistajasna přestane být „germánský“ a „v místnosti za krámkem knihkupce Gonnelliho“ odstraňuje ze své knihy věnování a podtituly. „Celé dny,“ prohlásí Soffici, „vybavený perořízkem a pryží gumoval, vyškrabával, retušoval. Papír se nakonec prodřel, tahy gumy přes neblahá písmena hyzdily obálku; ale jak už to bývá, Campana si nedal pokoj, dokud nebylo vše odstraněno.“ Ponecháme-li stranou nadnesené líčení celé záležitosti, je to pravdivá událost, která má svůj důvod, ale Soffici ho nezmiňuje, přestože ho určitě znal; totiž návštěvu policie v Gonnelliho knihkupectví. – Jednoho prosincového dopoledne vstoupí do krámku na via Cavour dva policisté v uniformě a hovoří se spisovatelem-knihkupcem Ugem Tommeiem, chtějí výtisk knihy s názvem Orfické zpěvy, která je vystavená ve výloze, prolistují ji a některé věty si opíšou: německý podtitul, věnování německému císaři Vilému II., anglický nápis na poslední stránce. Od Tommeie „získají“ policisté informace o autorovi: odkud je, kde bydlí, čím se živí, s kým se stýká… Tommei jim řekne, co ví, a nepřikládá věci velkou váhu; vlastně ho překvapí Dinova reakce, když se o tom dozví, protože Dino vypadá doopravdy rozrušený. Rozesměje se: „Jdi ty, uklidni se.“ „Co by se asi tak mělo stát. Přece jsi nikoho nezavraždil.“ Dino Campana je vzteky bez sebe, zlobí se na něj, že ho udal policii; že to on – spolu s Papinim, Prezzolinim a ostatními z La Voce – na něj poštval policii, že to on je strůjcem
jeho pronásledování. Na ulici se rozlítí ( jak popisuje Soffici): nadává dvěma strážníkům, chytne se do křížku s někým z La Voce… Následující den časně zrána si u Gonnelliho zaleze do místnosti za krámem a upravuje všechny výtisky Zpěvů, co se v knihkupectví najdou: vytrhává stránku s věnováním a přes „tragédii posledních Germánů“ přelepuje lepicí pásku. Pak zmizí. Jede do Pisy ke strýci Francescovi, který mu poradí, aby ze všech výtisků odstranil první stránku, protože – jak říká – „nikdo nevíme, co v příštích měsících nastane“. („Co když Itálie vstoupí do války proti Německu, jak se teď s velkou pravděpodobností rýsuje?“) V prvních dnech roku 1915 odpluje na Sardinii; v kapse má pár lir a chce knihu prodávat tamním přátelům. Ale přátelé tam nejsou, Sardinie je kraj „vyprahlý a skličující“ a liry se rychle rozkutálejí. Koncem ledna je v Turíně. Prodá pár výtisků Orfických zpěvů redaktorům listu Gazzetta del Popolo, kde je zaměstnaný Francini, a víc než měsíc pracuje pro tyto noviny jako „kamelot“; pod podloubím na via Po, piazza Castello, via Roma vykřikuje palcové titulky. („Zimní ofenziva v kraji Champagne!“ „Demonstrace v Miláně za vstup Itálie do války!“) Je veselý a napíše Papinimu, že hodlá dokončit překlad Russella, který začal ve Florencii; posílá pozdravy „přátelům z La Voce, Gonnellimu a Tommeiovi. Nikomu nemám nic za zlé, na všechny si uchovávám hezkou vzpomínku“. V polovině března odjede do Švýcarska s průvodním dopisem od Marradského dělnického spolku pro Výbor italských firem v Ženevě. Ale Švýcarsko je plné zběhů všech národností a pracovních příležitostí je málo. Mezi jednotlivými krátkodobými pracemi má Dino příležitost poznat provoz organizací pomáhajících Italům v cizině: „Společnost Dante Alighieri mě posílá na polévku do dobročinného spolku Bonomelli.“ Prodá jeden výtisk Orfických zpěvů jakémusi opatrnému Němci, který se za pár dní vrátí s dalším Němcem: „Fy ste poslední Germán f Itálii?“ Dino na něj hledí udiveně a on mu vysvětlí, že Jeho
8
císařská Výsost Vilém II., Der Kaiser, není netečný k tragédii posledních Germánů v Itálii; že by jim naopak chtěl pomoct, na revanš za drobné služby… Vytáhne mohutnou náprsní tašku: „Já dát penýse im voraus. Jak to ržíct italsky? Sáloha?“ Dino ho odežene: „Jdi pryč!“ – Zase pracuje jako nádeník a 6. května obdrží vysvědčení: „Nous avons occupé Dino Campana et avons été très satisfaits de son travail.“ 12. května v Ženevě má milostnou pletku se „segantiniovskou Švýcarkou“, s níž se seznámil v kavárně, kde jsou „děvčata, flašinety, zrcadla, slušně vychované dívky, skleněné korále, čokoláda a nasládlý nevkus, jaký je jen Švýcarsku vlastní“. Je to poprvé, co ho dvě hodiny s nějakou ženou stojí jen „10 minut hovoru a jednu liru za pronájem pokoje“, a prohlásí, že je „dojat tím, jak jsou život a láska prosté“. 15. května večer v nádražním bufetu v Domodossole napíše jedním dechem první verzi „Italsko-francouzské proletářské písně“ s obrazy z předešlého roku – krajina Simplontalu, tunel Simplon, fronta nádeníků s lopatami přes rameno – a s nedávnými podněty z války, v rytmu, který občas připomíná vojenský marš: „Má Itálie, žádný strach / naučila ses skály lámat, / jen odvahu a kupředu / tentokrát otevře se brána.“
8
✸ Dino se vrátí do Marradi, protože ve Švýcarsku je bez prostředků a protože od vstupu Itálie do války, který všichni každou chvíli očekávají, doufá v zázrak, že nabude svých občanských práv a začne žít „normálně“. Chce narukovat, chce na frontu. 24. května 1915 vyhlásí Itálie válku rakousko-uherské monarchii a on se dostaví se svým proutěným košem do sídla Vojenské správy, podstoupí lékařskou prohlídku, navlékne uniformu… Když se však zjistí, že je podle dokladů prohlášen za blázna, nemilosrdně ho vyženou; ale mezitím se už po Marradi rozšířila zpráva, že „blázen“ se přihlásil jako dobrovolník, což vyvolá rozpaky u včerejších hrdinů, kteří se teď, když mají narukovat, vytasili se svými rodinnými závazky, svými neduhy. Rozpaky pochopitelně pominou, jakmile se Dino v městečku objeví; to pak dochází k takovým věcem – výkaly před domovním vchodem a serenády posměšného bučení –, že „Fanny“ z vlastní iniciativy překročí manželův zákaz a dá synovi pětadvacet lir, jen aby odtamtud vypadl: „Jeď k strýčkovi a tetičce do Premilcuore.“– V červenci je na tom Dino zle: trápí ho noční bolesti hlavy a střídavé stavy blouznění. Chce pryč od „kněžských šelem“ v Marradi, chce odjet do Francie: proč mu nedají pas? Považuje se za oběť komplotu, který zosnovali Bucivini Capecchi, radní Ceroni, členové Marradského klubu, a píše Papinimu, Sofficimu, Prezzolinimu: nemohli by mu dát doporučení, pomoct mu získat pas na cestu do Francie? Jelikož neodpovídají, vyvodí si z toho, že i oni jsou součástí komplotu. (Stejně jako Gonnelli, Tommei 8
a spisovatelé z La Voce: Copak už ho neudali na policii kvůli věnování v Orfických zpěvech? „Nezašantročili“ mu rukopis, aby ho nemohl vydat?) Má vysoké horečky a úporné bolesti v oblasti jater, sleziny a ledvin; lékař mluví o zánětu ledvin. Koncem srpna je mu lépe a odjede do Turína za přáteli z Gazzetta del Popolo, kteří tráví dovolenou v Rubianě ve Val di Susa; jenomže nepočítal s válkou, s uzávěrami na železničních stanicích, s usilovným pátráním po dezertérech a špezích… Na nádraží v Turíně ho zastaví karabiníci a on jim na důkaz své totožnosti předloží výtisk Zpěvů; ukáže jim dva články od Binazziho v deníku Il Mattino a od De Robertise v časopisu La Voce: „Píšou o mně. To jsem já.“ Šoupnou ho do cely a pak pošlou zpátky do Marradi, kde si jistý praporčík Bezejmenný předvolá Torquata Campanu, aby mu připomněl odpovědnost, kterou na sebe jakožto poručník „choromyslného“ vzal. „Časy jsou zlé,“ řekne mu. „Zázemí se jen hemží pohřešovanými, a kdo není s to doložit svou totožnost, ten má sedět doma. Rozumíme si?“ Ale Dino uteče do Florencie, zůstane tam dva týdny, prodá pár výtisků Orfických zpěvů a jí polévku ve spolku Krajíc chleba pro chudé. A jednoho dne se jako Regolo ocitne v Janově „ochrnutý na pravou stranu, šilhavé oko upřené na to, co se děje“. Pravou paži má naprosto nehybnou a noha se také zvedá s námahou, je celá ztěžklá. Dino se plahočí ulicemi, přidržuje se kandelábrů a zdí, až se dovleče do nemocnice; jenže na pobyt v ní nemá peníze a lékař ve službě mu řekne, aniž ho prohlédne, že to s ním není tak zlé, aby se nemohl vrátit domů. „Kde bydlíte?“ „V Marradi.“ „No vidíte,“ povídá lékař, „tam máte dokonce nemocnici. Co byste ještě nechtěl?“ „Vraťte se do Marradi a lečte se.“ „Brzy povolají i váš ročník, taky budete muset na frontu.“
8
✸ „Tragédie posledního z Germánů“ se už blíží ke své dohře. Od konce října do první poloviny prosince stráví Dino Campana 40 až 45 dní v marradské nemocnici, oficiálně se zánětem ledvin. Není známo, jak je léčen; nicméně opakované prudké horečnaté záchvaty, blouznivé výpady proti marradským „vrahům“, co mu chodí „bučet pod okna“, nebo proti lékařům, kteří ho chtějí „podfouknout“ („Já nemám žádný zánět ledvin,“ křičí Dino. „Já mám mozkovou mrtvici!“), by mohly naznačovat, že šlo o malárioterapii, což je na začátku dvacátého století nejběžnější léčba syfilitické nákazy. Zkrátka se nedá vyloučit, že lékaři v Marradi opravdu rozpoznali syfilidu a léčili na ni „ředitelova syna“. (Už rok, tedy od doby, kdy musel vzhledem k dosažené „věkové hranici“ opustit školu, je pan učitel Giovanni Campana výpomocným didaktickým ředitelem pro školy ve městě Lastra a Signa pár kilometrů od Florencie.) Tato diagnóza, pokud vůbec byla stanovena, se však tajila a byla sdělena pouze starému otci jako velké tajemství a ve velmi mírném podání, aby se nemusel stydět víc, než je nutné. („Co naděláte… Takové už je mládí.“ „Oni si užívají a my abychom je kurýrovali.“ „Kdybyste věděl, kolik takových tu máme…“) V polovině prosince je Dino z nemocnice venku, pohublý a mírně kulhající. Pravé oko mu zůstalo strnulé, jak je vidět na portrétu od Costettiho a na fotografii pořízené v Castel Pulci roku 1928. Vlasy mu prořídly. Rozum je jasný, ale s výkyvy, s občasným blouzněním a utkvělými myšlenkami: na marradské „kněž8
ské šelmy“, nevydaný cestovní pas, „zašantročený“ rukopis, florentské spisovatele, „rozervané a potřísněné chlapcovou krví“… Chce se léčit po svém („Teď se dám dohromady sám“), aby byl schopen, „až roztaje sníh“, vydat se zase pěšky do Švýcarska. („Až roztaje sníh, budu s to překonat švýcarské Alpy, bude-li třeba.“) Koupí si sklenici pijavic a přikládá si je na spánky, aby zmírnil „mozkovou mrtvici“, když je v nočních hodinách bolest hlavy nesnesitelná: „Konečně po dvou měsících v nemocnici jsem si musel sám přikládat pijavice, poslední pozůstatek po barbarech v Itálii.“
8
✸ Zneužití rukopisu, který si Papini vyžádal jen pro forma a nikdy nečetl ani nevrátil, se stává středem Dinových myšlenek jako vzpomínka na neomluvitelné příkoří a jako symbol literárních praktik, které nejsou nic jiného než „machiavellismus“, „intelektuální technika“, „ropuchy, hadi a krotitel“, „průmysl mrtvol“, „měšťácká frázovitost“. Literárních praktik, které jsou „popřením Boha neboli popřením umění“. 5. ledna 1916 Dino žádá z Marradi Ardenga Sofficiho o rukopis (ale Soffici je na frontě): „Píšu Vám, abyste mi poslal ten slavný rukopis, a nikdy v životě Vám neodpustím, že jste mi ho zašantročil. Představte si na chvíli, že jste Francouz, a uvědomíte si nehoráznost toho všeho.“ Jelikož nedostane odpověď, napíše 23. ledna 1916 Papinimu: „Pokud do týdne neobdržím rukopis a další papíry, které jsem Vám předal před třemi lety, přijedu do Florencie s pořádnou kudlou a zjednám si spravedlnost, ať jste kdekoli.“ (Papini si to přečte a užasne: „Tak on je doopravdy blázen!“ Odpoví mu, že se pomátl, a vyhrožuje mu, že dopis předá policii, bude-li znovu obtěžován.) V únoru je Dino v Bologni: setká se s Binazzim, Ravegnanim a dalšími. Myšlenka na rukopis ho všude provází. V březnu píše z Marradi Cecchimu dopis-závěť, v němž líčí svůj život. Chce vyzvat Sofficiho na souboj. Cecchi mu vlídně odpoví: „Slyšel jsem, že se trápíte pro věci, které za to, upřímně řečeno, nestojí.“ Ale Dino nechce nic slyšet. Spěchá do Florencie, prochází podivně ztichlými ulicemi a náměstími bez turistů, bez mladých lidí. Plakáty na zdech nabádají k tomu nebavit se s neznámými a hlásit 8
podezřelé. Oslavují vlastenecké úsilí. – V Giubbe Rosse je jen Raffaello Franchi, sedmnáctiletý básník, kterého už vydal Gonnelli. Dino mu prodá jeden výtisk Orfických zpěvů a projdou se spolu pár set metrů. Vede plamenné řeči proti Papinimu a Sofficimu, nařkne je, že jsou zhoubou pro národní umění a obyčeje. Slibuje, že zjedná nápravu; třebaže, jak říká, kořeny plevele tkví až hluboko v renesanci a u Machiavelliho a prorostly celou evropskou kulturou, především francouzskou. Svůj proslov zakončí, až přejdou za Ponte Vecchio, „kde pod nahou sochou od neznámého toskánského sochaře starodávný sarkofág, ozdobený maskami, plnil funkci nádrže“. A tam, stále podle Franchiho vzpomínek „se Campana pustil do žlučovitého výpadu proti Machiavellimu a Rimbaudovi, pokušitelům mladých lidí, ničitelům veškerých zdravých tradic“. „Zastavili jsme se těsně u zakamuflovaného sarkofágu. Campanovy předpovědi zněly neblaze, jako by ohlašoval krvavou řež, a zároveň byly nejasné ve snaze rozmělnit je na logické vývody, chmurné a tísnivé… Mírumilovné krámky kolem to nijak nedojalo. Hokynář, lékárník, zelinář se činili, zelinář nad košem s krásným ovocem, ti druzí za pultem, v průhledu za smaltovanými nápisy na dveřních sklech. Nepřekonatelná jednotvárnost, podtržená harmonickými průčelími paláců, uzavřela čas a prostor, že nebylo jasné, kterým směrem se vydají dějiny ani na základě jaké zrady se mohou odehrát. Jen my dva tónem našeho hovoru, který kontrastoval s blížící se dobou oběda, jsme jako by abstrahovali okolní realitu svérázným narušením času a prostoru. Rozloučení bylo strohé, nepřesvědčivé, plné výčitek.“ Jednoho dubnového rána vrazí Dino do knihkupectví La Voce; shání Papiniho, ale ten tam není. Najde „mrzkého hulváta“ De Robertise a obviní ho, že se „s těmi zločinci spřáhl“. Pak běží na via Colletta, kde si jeho „úhlavní nepřítel“ nedávno koupil byt; odstrčí služebnou, která mu přišla otevřít, a v půlce chodby narazí na Papiniho nejstarší dceru Violu. „Kde má otec pracovnu?“
8
Dívenka ukáže na jedny dveře a on je otevře, nakoukne dovnitř. Hledí na police přecpané knihami, na rukopisy a noviny řádně uspořádané na psacím stole; pochopitelně by měl vejít a všechno tam rozházet, ale odhodlání vzalo za své, rozčilení ho přešlo. Obrátí se a řekne: „Ještě se zastavím.“ Zmizí na schodišti.
✸ Odjede do Lastry a Signa za otcem a zůstane tam přes měsíc, v kapse ani vindru. („Z nedostatku prostředků jsem uvězněný v Signe.“) Píše přátelům a známým, prosí, jestli by mu pomohli sehnat nějakou „menší práci“, „třeba i mechanickou“, aby si přivydělal; práci jako překladatel nebo jako hlídač železniční tratě. („Rád bych dohlížel na trať Janov–Voghera.“) V noci křičí, vyvádí. Navzdory malárioterapii zdaleka není uzdravený: pravou nohu má „mnohem těžší než tu druhou“, bolesti hlavy se dostavují každou noc, utkvělé myšlenky ho pronásledují. Když pan učitel Giovanni Campana vidí, že je doopravdy nemocný, dá mu menší obnos, ať se zajede „zotavit“ k moři do Antignana u Livorna, k marradské malířce Biance Fabroniové Minucciové (uměleckým jménem „Donnabianca“). Aby neutrpěla mravopočestnost a zabránilo se klepům, rozhodnou, že Dino nebude nocovat ve vile Minucciových, a pronajme si tedy pokoj v Livornu, do Antignana jezdí ráno a v určitou večerní hodinu se vrací: čte, píše, rozmlouvá s paní domu nebo s její půvabnou návštěvou, sestrou od Červeného kříže Lusenou, která ve válce ztratila snoubence a nyní čeká na odjezd na frontu. Prochází se sám po pobřeží. Cítí, že mu poezie uniká, že se už nevrátí: „Ó poezie, už se nevrátíš / elegance elegance / napjatý luku krásy. / Tělo je znavené, mozek se kalí, chřadne / Šedé palmy bez vůně se vypínají / před mořskou pustinou… / Krychle vysokých činžáků vévodí městu.“ Mluví o tom ohromeně a sklíčeně zároveň: „Nemůžu psát, nervy mi to už nedovolují.“ „Už nechci být básníkem. Ani
88
8
moře a ani ticho už ke mně nepromlouvají a mé zoufalství je nekonečné.“ Myslí na přítomnost, na budoucnost. Dělá si plány, jak bude po válce žít z toho, že bude využívat znalosti cizích jazyků, že zanechá „literatury ve všech formách“. Rád by získal trochu peněz, kdyby se mu podařilo prodat naráz celou zásobu Orfických zpěvů nějakému distributorovi nebo je třeba i nabídnout „Jeho Veličenstvu“. Už mu na literárním úspěchu nesejde. Když mu kritik Emilio Cecchi oznámí, že o něm napsal článek do listu La Tribuna, odpoví Dino bezelstně: „Rád bych Vás požádal, zda byste mi nemohl doporučit nějakého prodejce, abych se zbavil posledních stovek výtisků Zpěvů, což zřejmě bude možné, až vyjde Váš článek, viďte?“
✸ Ve středu 31. května 1916 na piazza Cavalleggeri v Livornu přistoupí Dino ke dvěma ženám, aby se jich (podle zprávy z deníku Il Telegrafo) zeptal, kde se nacházejí loděnice Orlando a Námořní akademie. K smrti vyděšené ženy odpoví, že nevědí, a běží upozornit důstojníka finanční stráže, jistého Giuliana Barluzziho: Nějaký mladík, řeknou mu, s cizím přízvukem a vypadající jako Němec tu obchází a shání informace o kasárnách a loděnicích. „Kde je?“ zeptá se Barluzzi. Ukážou mu ho a on podezřelou osobu, která neklade odpor, zadrží a „předvede“ na kvesturu. Tam po několikahodinovém čekání (během něhož mu policisté prohledají pokoj) posadí Dina k psacímu stolu, namíří mu elektrické světlo do očí a komisař Schiavetti se zmocněncem Frenguellim ho podrobí „dlouhému“ výslechu. Jako obvykle mu předhodí, že nemá doklady; že nenosí uniformu; že má v zavazadle několik výtisků jedné knihy, zřejmě básní, s nápisy v němčině a dalšími v italštině, opěvujícími „německého císaře Viléma II.“… – Vzhledem k válečnému stavu a z něho plynoucím omezeným svobodám pro všechny se Dino (podezíraný z dezerce, z propagandy ve prospěch nepřítele a – proč ne? – ze špionáže) ocitne v situaci, kdy nemít strýce královským prokurátorem v Pise, okamžitě by skončil za mřížemi a kdoví jak dlouho by si tam pobyl, než by se mu podařilo záležitost objasnit; avšak ještě téhož dne je na svobodě. („Jeho Excelence“ Francesco Campana na telefonický dotaz potvrdí synovcovy nacionále a připojí pár detailů, na základě nichž dojde k okamžitému propuštění. Řekne jim, že se léčil
v ústavu pro choromyslné, že podle zákona tam vlastně stále patří. „Proto,“ dodá, „ho nevzali do armády.“ Řekne jim, že prodělal zánět ledvin a že je u moře na zotavenou.) Ale po pouhých dvaceti dnech ho má komisař Schiavetti před sebou znovu, tentokrát ho přivedou dva městští strážníci, kteří ho zatkli, protože pod vlivem alkoholu o sobě prohlašoval, že je „germánský básník“, a ještě další věci, například že na jaře 1915 v Ženevě jednal s jedním Kaiserovým agentem, který mu dělal „zajímavé návrhy“. Když komisař zůstane s Dinem o samotě, má k němu krátký proslov, který by se co do obsahu a stylu dal shrnout asi takto: Teď jsi mě už fakt namíchnul. Že jsi blázen, to je tvoje věc, ale do zítřka budeš z Livorna pryč, rozuměno? Nepřej si mi ještě někdy přijít pod ruku… V noci z úterý 20. na středu 21. června Dino blouzní, má dojem, že se celé město – Livorno – proti němu spiklo. Napíše dopis do deníku Il Telegrafo, v němž obviňuje Livorňany, že jsou všichni „zločinci a komplicové zločinců“, „kuplíři a špehové“. Podepíše se Dino Campana, „germánský básník“; spakuje se a jde na vlak, ale než odjede do Florencie, nezapomene vhodit dopis do schránky. Den nato ve čtvrtek se na druhé stránce v Il Telegrafo objeví napůl žertovný a napůl paternalistický článek nazvaný „Germánský básník pan Dino Campana“. V tomto článku – nesoucím podpis Athos Gastone Banti, zakladatel a první šéfredaktor livornského deníku – se o básníku píše jako o „čemsi ošklivém a podivném, s nazrzlým porostem a podezřelého vzhledu“, co „na veřejnosti vede hloupé řeči; pitomé řeči; debilní řeči; řeči… hodné italsko-germánského básníka“. Ono „cosi“ se vrátí do Lastry a Signa k otci, přečte si článek a rozhodne se, že urážku smyje krví, podle zásad rytířského řádu. Napíše list vyzývající na souboj („Vy směšný, negerský, totálně idiotský kříženče, označil jsem se za germánského básníka, abych Vás tím nakopnul do zadku“), a než ho odevzdá na poště, nechá ho podepsat i od
svědka: tím je jistý „Mario Moschi, sochař“. V noci z pátku na sobotu Dinova obsese přejde v třeštění. Banti, kterého nezná, se mu zjevuje tu jako „biřic“ Papini, tu jako „šakal“ Bucivini Capecchi, tu jako „had“ Carrà, který ho veřejně zostudil, a najednou uprostřed blouznění získá z tohoto posledního ztotožnění jistotu. No ano! Najatý vrah Banti je Carrà, který jedná ve prospěch těch „pytlů hnisu zahalených do futurismu“, to znamená Papiniho, Sofficiho, Marinettiho… – Dino chroptí na rozválené posteli, zmítá se mezi prostěradly, opakuje: „Zítra nadejde ten den.“ Chtěl by napsat Carrovi, říct mu, že on, „básník dneška a budoucnosti“, všechno ví, všechno pochopil. Ale nezná Carrovu adresu a rozhodne se poslat dopis Papinimu. („Beztak jste pytel hnisu jeden jak druhý.“) Vstane, usedne za psací stůl. Jelikož nemá dopisní papír, použije zadní stranu jedné obálky: „Carrà si na mne vzpomene (radil mi, abych přišel do Florencie v kozích kůžích). Bude mi tedy potěšením Vás proklát. Nadejde zítra ten den?“ Dino má hlavu tak těžkou, že si ji chvílemi podpírá, aby nepřepadl. Píše: „Jsem netečný, já, který žiji na úpatí nesčetných kalvárií. Od mých čtrnácti let po mně všichni plivali, doufám, že mě někdo bude chtít probodnout. Ale vězte, že neprobodnete pytel hnisu, nýbrž svrchovaného alchymistu, který bolest proměnil v krev. Hurá! Chci probodnout či být probodnut v nenávisti k pytlům hnisu zahaleným do futurismu.“
✸ V sobotu 24. června 1916 brzy po osmé ranní Dino ještě spí, když ho probudí listonoš, že mu má podepsat přijetí telegramu z Livorna, který, jak se ukáže, odeslali jistý Giacomo Merli, generál ve výslužbě, a Marco Tonci dell’Acciaia, hrabě, svědci cavaliera Athose Gastona Bantiho v souboji s Campanou. Formálně žádají vyzývatele, aby sdělil, kdo mu bude sekundovat. Dino se umyje, oblékne, ještě omámený nočními můrami jde na poštu, odešle telegram generálu Merlimu: „Mými sekundanty jsou pánové M. Moschi, sochař, a A. Takeda, malíř.“ Odpoledne ve Florencii hovoří s Japoncem Takedou, potomkem rodu samurajů a expertem na bojové umění, který se sekundováním bez okolků souhlasí. Do Signe se vrátí v noci a pode dveřmi najde vzkaz od Moschiho: „Obdržel jsem telegram z Livorna, musím tě naléhavě vidět.“ Dino se diví: Co mu chce? Po pár hodinách spánku prokládaného tíživými sny běží k Moschimu do ateliéru (to už je neděle ráno) a Moschi mu ukáže telegram od neúprosného Merliho a Tonciho dell’Acciaia, kteří v souladu s článkem 130 rytířského kodexu povolávají svědky protistrany „na zítřek čtrnáct hodin“ do Livorna do Filologického klubu. „Na dnešek odpoledne ve dvě,“ předhodí Moschi chudákovi zkoprnělému Dinovi. „Cos jim odpověděl?“ ptá se Dino. Moschi rozhodí paže: „Nic.“ „Prostě jsem jim vůbec neodpověděl.“ Dodá: „Dokud je to legrace, v pořádku, ale z takových lidí mi běhá mráz po zádech a navíc jsem v životě žádný souboj neviděl, nechce se mi jet do Livorna, zkrátka nemůžu se zavázat, že ti budu sekundovat. Sežeň si lepšího svědka.“
Ani „probodnout či být probodnut“ není nijak snadné. Co teď? Dino pošle Takedovi obálku s telegramem uvnitř a sám zajede do Florencie shánět druhého svědka místo Moschiho; ale marně. Experti na souboje jsou vesměs na frontě; ti, co zůstali ze „zdravotních důvodů“ (malíři a literáti, kteří se v průměru dožijí stovky), nejsou pro takovéto záležitosti vhodní. Po dvou dnech shánění se Dino jen nerad vzdá myšlenky bojovat s „pytli hnisu“. Mysl má téměř vyjasněnou, tlak v hlavě ve večerních hodinách už není tak bolestivý a blouznění také pominulo. Počátkem července odjede se šedesáti lirami od otce do Barca nedaleko Rifreda v horách Mugella. Tady „na pravém venkově samotářů“ doufá, že se konečně sebere a svůj život uspořádá kolem jiného stěžejního bodu, než je poezie.
✸ Má zcela vážně v úmyslu zanechat umění a najít si práci. Napíše dopis všem svým známým: Nemohli by mu sehnat nějakou „menší práci“, aby si vydělal „tak dvě liry za den“? (Další dvě liry denně mu dává otec, dokud se nezotaví.) Nikdo ho nebere vážně. Jeho jediným zdrojem příjmu je prodej Orfických zpěvů, buď přímou cestou, nebo korespondenčně, a spolupráce s poněkud kuriózním literárním časopisem Riviera ligure, který se zrodil jako reklama továrny na výrobu oleje, jejímiž majiteli jsou bratři Mario a Angiolo Silvio Novarovi; je vkládán do bedýnek s olejem a na stáncích se nedá koupit. V lednu obdržel Dino od Riviera ligure odměnu sto lir a mohl by dostat další, kdyby jim zaslal své dosud nepublikované texty; jenže on žádné nemá. (V květnu se z naléhavé potřeby peněz víceméně dopustil plagiátorství, když si za báseň florentské básnířky Luisy Giaconiové, která zemřela roku 1908, dal zaplatit, jako by byla jeho.) Může nabídnout jen sám sebe a skutečně přijde za Novarovými s návrhem: Nepotřebují překladatele, písaře, zaměstnance na půl úvazku do továrny nebo do časopisu? Mario odpoví ne, a tím skončí celá spolupráce s časopisem Riviera ligure. Z Barca, kde je ubytován „v jakémsi hostinci“, se jednoho dne v polovině července vydá do Scarperie za jistou Annou, která si od něho ve Florencii v Giubbe Rosse koupila výtisk Orfických zpěvů a pak mu napsala dopis plný výkřiků, vokativů a nadsázek. Tato Anna Bezpříjmení (možná má příjmení slovanské) je ona „neuvěřitelná Ruska, která přišla z Afriky“, o níž Dino fabuluje
před Emiliem Cecchim a Sibillou Aleramovou, ale nic o ní neprozradí, protože se za ni stydí. Víme o ní jen to, že se uvolí zaplatit nájem za místnosti, které básník obývá ve vesnici jménem Casetta di Tiara na nejvyšším hřebeni toskánsko-emilianských Apenin mezi průsmyky Passo della Futa a Passo di Raticosa, a nežádá za to nic než výsadu smět ho občas vidět. Dá se tedy předpokládat, že jde o ženu ne už mladou, nijak krásnou, neoplývající žádným zvláštním literárním nebo uměleckým talentem. K schůzkám s Annou dochází v druhé polovině července a Dina k nim vede především potřeba vyřídit „záležitost“ s Casettou: takhle může totiž ještě se dvěma lirami na den od otce žít nějaký čas daleko od Marradi. Mezitím nazrají další události. – Ve čtvrtek 3. srpna v půl osmé ráno sedí Dino na zídce hned za humny vesnice a hledí směrem ke Scarperii, jak se od Florencie blíží v oblaku prachu „poštovní autobus“, který zastaví pár metrů před ním. Vystoupí z něho – jako jediný cestující – dáma oděná v bílém se širokánským kloboukem a „královskou“ chůzí. Neobvykle úslužný řidič jí vyndá zavazadla – cestovní brašnu, kabelku, slunečník –, ale ona si toho nevšímá, jde k Dinovi, který vstal a usmívá se na ni. Zeptá se ho: „Vy jste Dino Campana?“ Podá mu ruku a řekne: „Tady mě máte. Já jsem Sibilla.“
✸ Setkání Dina se Sibillou Aleramovou v Barcu předcházela výměna dopisů, které měly především pomoct překonat jeho počáteční nedůvěru, jeho opravdovou misogynii ( ještě v těch dnech vyostřenou záležitostí s „Ruskou“). Dino chce dobrodružství bez problémů a bez dozvuků – milostnou pletku jako se „segantiniovskou Švýcarkou“, která ho „dojala“ před rokem –, děsí ho však fáma Aleramové coby ženy vamp a napíše Cecchimu, potřebuje poradit, povzbudit, ochránit… Obavy Sibilliny jsou zcela jiného ražení. O milostné pletce se rozhodla přesně ve chvíli, kdy dočetla Orfické zpěvy („Zavírám tvou knihu / rozplétám si copy“), a seznamovací dopisy jsou předehrou k setkání, k němuž je svolná kdykoli a kdekoli, třebaže by byla raději, kdyby Dino přijel za ní… („Kdybyste Vy přijel sem, byl by můj první dojem, který bych si o Vás učinila, možná lepší, bez klobouku a dalších nepříjemností spojených s cestováním.“) Rině Facciové, uměleckým jménem Sibilla, je v srpnu 1916 právě čtyřicet, narodila se v srpnu 1876 v Alessandrii. Je stejně jako Dino ve znamení lva. Ve svém románě Žena vypráví o sobě: o dětství, mládí, o tom, jak byla v patnácti letech znásilněna a jak věc byla „napravena“ nesmyslným sňatkem, o narození jediného syna a krátce nato o svém odchodu od rodiny… „Cosi ve mně zůstalo navěky neuspokojeno,“ řekne Facciová-Aleramová, „touha po dítěti z lásky, po stvoření, které by bylo zároveň mistrovským dílem mého těla, mého srdce, mého ducha. Milovala jsem spoustu mužů, nebo si myslela, že je miluji. A tak se zrodila má poezie.“ 8
V době setkání s Dinem obsahuje seznam bývalých Sibilliných milenců téměř celou žijící italskou literaturu, značnou část výtvarného umění, pár představitelů divadla a neupřesněný počet letců, krasojezdců, revolucionářů a bankéřů, s nimiž ta „navěky neuspokojená“ měla „čilé“, ale také „závratně intenzivní“ vztahy. („Byli jsme jeden sten.“) Její tvář je tváří Itálie s klasem v ruce na mincích v hodnotě dvaceti centesimů, díle sochaře Leonarda Bistolfiho. (Jednoho z „mnoha“ někdy v letech 1908 až 1909.) Její nejintimnější partie zpopularizoval Michele Cascella (další) v sérii aktů vystavených v Římě a Miláně a posléze i reprodukovaných v jedné knize poezie, kterou De Robertis v La Voce odbude jako „lyriku, která je šik“…
✸ Sibilla je už předem zamilovaná, sem do hor přijela s tím, že před očima měla „vidinu síly a velikosti mimo čas“. Dino nepomýšlí na lásku, pomýšlí jedině na dobrodružství se ženou starší než on, ale ještě krásnou a povolnou; a jde rovnou k věci. (Sibilla: „Stále před očima vidím tu silnici v slunci za časného rána, prameny, z nichž jsi mi dával napít, půdu, jež se nám mísila do polibků, to hluboké objetí světla.“) Nechá ji vykládat o sobě, o svém životě – už je všechno vylíčené v tvých knihách, proč to vyprávíš? – a chová se jako zkušený, světaznalý muž, zařizuje praktické záležitosti: pokoj v hostinci, oběd, večeři, procházku po večeři. (Sibilla: „Naše těla na tvrdé hroudě, klasy šelestící nám nad čelem, zatímco hvězdami potemnělo nebe.“) Pronáší obratná slova. (Sibilla: „Řekls mi: ty neříkáš vždy a nikdy jako ostatní ženy.“) Dino nemá dojem, že by měl o Sibillu opravdový zájem, a už vůbec si nemyslí, že by se do ní mohl zamilovat. Ostatně co to znamená „zamilovat se“? (Ve svých jednatřiceti letech ještě nikdy „zamilovaný“ nebyl.) To je tak dobré do románů pro ženy… Je spokojený, to ano. Dostal, co chtěl: dobrodružství uprostřed hor se ženou, která se mu líbí a která nedělá okolky… Jeho obranný systém začíná mít trhliny, když si uvědomí, že „románek“ po třech dnech nekončí. V neděli 6. srpna, hodinu před tím, než Sibilla odjede autobusem, ji Dino požádá, aby se vrátila, zakoktá se, přitom zrudne, pronáší slova, o nichž by nikdy nevěřil, že by je mohl vyslovit. (Sibilla: „Je to pravda, že jsi mi řekl lásko?“ „Chvěl
ses. Říkal jsi mi tak milé věci.“ „Byl jsi už někdy milován, Dino?“) Sibilla a Dino sedí na téže zídce, na níž ji očekával ve čtvrtek, hovoří o přítomnosti a bezprostřední budoucnosti, dělají si plány. Ona pracuje ve Florencii pro Francouzský kulturní institut: jako překladatelka, nic víc. Má poměr se sedmnáctiletým mladíčkem, s oním Raffaellem Franchim, jemuž před několika měsíci Dino prodal výtisk Orfických zpěvů; okamžitě ho ukončí, hned zítra. Dino žádný vztah nemá, a co je na světě, ani nikdy neměl, ale nechce vypadat trapně, a tak vyrukuje s „Ruskou“, která na něj ze Scarperie neustále dotírá, nedá mu pokoj… „Proto,“ řekne, „jsem se rozhodl přestěhovat ještě výš a dál, do Casetty nad Firenzuolou. Už je to jen otázka dní. Zítra nebo pozítří se půjdu na ty místnosti podívat.“ – Potichu, vážným tónem jí svěří své největší tajemství ( jemuž Sibilla v té chvíli nepřikládá žádnou váhu): „Já,“ řekne jí, „trpím chorobou, která má co do činění s válkou, která s válkou začala. Až válka skončí, nebudu existovat.“
✸ Dino a Sibilla se sejdou v Barcu na svátek Nanebevzetí (Sibilla: „Mezi rozlehlými lesy… na mne čekáš? Přiměji tě křičet radostí, až se vzpamatujeme.“) a potom spolu stráví dvacet dní v Casettě di Tiara, která se dnes jmenuje pouze „Casetta“: čtyři domy a jedna zvonice v kamenité krajině protnuté silnicí – státní silnicí č. 65 z Florencie do Bologni –, po níž ve dne v noci projíždějí nákladní vozy s přívěsy; žádný krámek ani kavárna, ani telefonní budka. Počátkem dvacátého století muselo být leccos tam v horách jinak, když měla Casetta di Tiara dokonce kolorované pohlednice. Určitě tam byl hostinec, kdoví, možná hotel. Mezi skalisky vykukovaly modré květy lnu, všude možně se pásly ovce a kluci se při pasení shlukovali do halasných tlup. Místo televizorů tam měli hvězdy. (Sibilla: „Hvězdy kolem Casetty.“ Dino: „Naše hvězdy. Nos étoiles.“) Ale to odbíháme. Na horách nad Firenzuolou žijí Dino a Sibilla mimo čas svůj zlomek „věčnosti“. Čtou, povídají si, sbírají v lese houby, milují se, kde je napadne. Několikrát se stane, že Dino v noci blouzní; že chodí po domě, tiskne si hlavu v dlaních a naříká na vítr, který fouká venku v údolí nebo v jeho nitru: ledový zimní vichr… Někdy v polovině září se Sibilla vrátí do Florencie a Dino zůstane sám se svými nočními tísněmi. V hlavě mu utkvěle jako umíráček duní ošklivý verš od Giovanniho Ceny pro Sibillu Aleramovou: „To já ji objevil a nazval Sibillou.“ Je sžírán žárlivostí, která v jeho novém blouznění zaujímá ústřední místo a shrnuje v sobě všechny předchozí utkvělé představy. Myšlenka, kterou míval již Kallimachos:
„Já, který nenávidím lidovou poezii a nechodím po ulicích, po nichž chodí všichni, já, který se ani nenapiji z kašny, protože nemám rád věci veřejné, jsem nyní nucen dělit se o svou lásku s ostatními.“ („Ale Kallimachos aspoň,“ myslí si Dino, „se o svou lásku nedělil se všemi básníky Palatinské antologie!“) V jeho stále častějším a stále znepokojivějším nočním blouznění měl Sibillu každý, má Sibillu každý: Papini, Prezzolini, Soffici, Boine, Carrà, Cardarelli, všichni ti, co jsou na frontě, i mladíci, které zatím neodvedli, protože ještě nedosáhli potřebného věku: patnáctiletí, šestnáctiletí, sedmnáctiletí jako Franchi… Je obrazem děvky národní literatury, odpadkovým košem všech omílaných frází, dannunziovským ženstvím; a on, Dino Campana se nechal obalamutit takovým přeludem! – Běží k zrcadlu, buší do sebe. „Jsou to jen čáry, hlupáku!“ „Každý v ní vidí svou milovanou!“
už ho nikdy neuvidí. – Ale když jí Dino pošle telegram z Mariny di Pisa („Tvoje přítomnost nutná přijeď Campana“), je Sibillinou jedinou starostí, aby ji neviděl s černým okem, aby byla pro něj hezká…
✸ Koncem září sejde Dino pěšky přes lesy, které se už začínají halit do podzimních barev, a přes louky plné ocúnů do Marradi. Tam nasedne na vlak do Florencie. Se Sibillou se setká na nádraží a navrhne jí, ať rovnou odjedou do Pisy. „Pojeďme k moři, Sibillo.“ „Bez břemene myšlenek a všeho toho, co není k ničemu.“ „Pojďme pryč z té líhně různých otrapů, jímž je Florencie.“ Ona musí vynaložit spoustu úsilí, aby ho přemluvila počkat do rána příštího dne. V neděli 1. října jsou Sibilla s Dinem v Marině di Pisa; pronajmou si vilku, v níž podle majitelky už pobýval D’Annunzio. Večer není Dinovi dobře. Blouzní, obviňuje Sibillu, že ho potřebuje jen do svých románů jako ostatní milence, že na něj působí hypnotickou sugescí… V úterý má dojem, že je mu lépe, a odjede do města navštívit strýce. Sibilla toho využije a napíše Cecchimu, ať se zeptá svého švagra psychiatra, „co by bylo dobré, aby bral, především něco uklidňujícího na noc, ale aby mu to neuškodilo na srdce“. Ve středu a ve čtvrtek se scény opakují ještě prudčeji; až v noci ze soboty na neděli uteče sklíčená Sibilla k rybářům bydlícím poblíž, kteří chtějí dokonce zavolat policii. „Prosím vás, to ne,“ žádá je. „Není potřeba někoho volat.“ (Dino v záchvatu zlosti, když se přiznala, že opravdu něco měla s Papinim, jí plivl do tváře a začal bušit do sebe i do ní.) Sibilla se vrátí do Florencie a ubytuje se u jedné přítelkyně, hraběnky Ester Castiglioniové. Tam ji navštíví Emilio Cecchi, který ji podle jejího vyprávění „uviděl s monoklem na oku. Zapřísahal mě, ať s Dinem přeruším veškeré styky“. Ona mu to výslovně přislíbí:
✸ Když Dino a Sibilla dostanou v Marině di Pisa výpověď z bytu, odjedou do malých lázní Casciana Terme, kde si Sibilla dopřeje termální kúru jako prevenci před artritidou. Mezi jednotlivými koupelemi se zuřivě milují a stejně zuřivě hádají. U Dina, z něhož je teď už doopravdy „blázen“, se střídají relativně jasnozřivé okamžiky s chvílemi naprosté pomatenosti. Sužují ho bolesti hlavy, především v noci, provázené blouzněním. Obviňuje Sibillu („ztělesnění necitelné ženské duše“), že se mu podbízela tělesnou láskou, aby z něho vymámila onen „ryzí výraz poezie“, který je v celé Itálii dán pouze jemu; že chce zaprodat „ryzího ducha italské poezie“ svým amantům Papinimu, Prezzolinimu, Sofficimu, Cenovi, Marinettimu, Boinemu, Bastianellimu, Carrovi… Nemlátí ji jako v Pise, naopak se od ní drží dál, mluví s ní ledově, vyká jí: „Nesahejte na mne, nečistá ženo!“ „Jak už jsem vám dal na srozuměnou, nehodlám se již více ponižovat ve vašem odpudivém objetí!“ Ale Sibilla se nevzdává. Praktikuje „tělesnou lásku“ s odhodláním a obstojnými výsledky asi deset dní (během nichž on píše pohledy přátelům a známým, kde prohlašuje, že je z něho gigolo, že žije s pěknou mrchou, že je teď zaopatřený, protože si ho vydržuje jedna kurva). Ve středu 25. října dá Dino Sibille na vybranou: buď napíše Bastianellimu, Cardarellimu, Sofficimu, Boinemu, Marinettimu atakdále, že už s nimi nechce mít nic společného, nebo on půjde pryč. Sibilla odmítne, Dino odejde. Zastaví se v Marradi, aby z otce vytáhl pár lir, a pak se vrátí do Florencie. Setkají se 2. nebo 3. listopadu a odjedou spolu
do Settignana, do domu švédské novinářky Anstrid Anhfeltové; zůstanou tam a zběsile se milují a perou až do Štědrého dne. (Anhfeltová: „Celou noc se rvali a drásali. Jestli jim v tom někdo nezabrání, ještě se nakonec zabijí.“ „Mám po klidu.“ „Celou noc abych se bála, že se stane něco vážného. Je to tak ohavné.“) Na přání Dina stráví Vánoce v Marradi jako jediní hosté v hotelu Lamone. Nedomrlé kaštany krátké aleje, pach plísně ve vchodu, prádelník a železná postel v pokoji s výhledem na kolejnice představují pro Sibillu tak tesknou podívanou, že naopak zatouží být v domě přátel, ve velkém městě plném světel a výkladních skříní. Ale Dino jí chce umíněně ukázat bezvýznamné budovy svého bezvýznamného městečka: radnici, školu, dům rodičů (kteří jsou v Sieně u jeho bratra)… Marradi vypadá liduprázdné. Jen pár lidí po ulicích a téměř samí staří; okna a okenice zavřené, aby nebylo vidět oči špehující „blázna“, co dělá, s kým to je. Jak vypadá „bláznova žena“. (I Sibillin nepříjemný pocit zčásti pramení z dojmu, že je pozorovaná, zkoumaná; že se ocitla na jevišti ve hře, kterou nezná…)
✸ Rok 1916 se zakončí dalším mlácením, dalšími plivanci. Dino, neznámo proč, uteče do Livorna; Sibilla najde útočiště v domě Castiglioniové. Na dálku si posílají vyznání lásky. (Dino: „Tou nejlepší částí sebe sama miluji a budu milovat Sibillu.“ Sibilla: „Zbožňuji Tě. Žiji, protože jsi řekl, že je Ti má láska drahá.“) Novinkou tohoto období je to, že si Dino v jasnozřivých chvílích uvědomuje, že je blázen, a prosí ji, aby mu pomohla. Jak? – Sibilla se dotazuje známých a ptá se i Dinovy matky, která jí na dopis odpoví a přiloží k němu obrázek Bohorodičky. Píše: S tím se nedá nic dělat, takový je už od svých patnácti let. Kdosi (možná sama Castiglioniová, možná Cecchiho švagr psychiatr Gaetano Pieraccini) promluví o záležitosti Campana–Aleramová s profesorem Tanzim z katedry psychiatrie na univerzitě ve Florencii. Je třeba pomoci Dinovi, řekne mu, aby se mu vrátil rozum, anebo není-li to možné, tak pomoci Sibille odpoutat se od něho, aby neskončila jako on. „Dobrá,“ odpoví učenec, „pošlete mi je oba najednou, uvidíme, co se dá udělat.“ Předposlední týden ledna 1917 (možná v pondělí 21. 1. nebo v úterý 22. 1.) vyšetří Tanzi Campanu, ale nestanoví přesnou diagnózu, protože, jak prohlásí, „neurastenie, jíž trpíte, není chorobným jevem, nýbrž jen příznakem choroby“. Doporučí okamžitou hospitalizaci na psychiatrické klinice; délku léčby nestanoví, ale upozorní, že k naprostému vyléčení z nemoci budou zapotřebí měsíce a možná roky. Zakáže mu pobyt v přímořských oblastech („Slyšel jsem, že jste nedávno pobýval v Livornu; odjeďte odtamtud.“) 8
a naopak mu doporučí horské klima, ovšem – jak upřesní – klima alpské. („Apeniny jsou totiž pod středomořským vlivem.“) Předepíše mu pár receptů a propustí ho. Pak si předvolá Aleramovou. A rozumí se, že tento rozhovor je volnou rekonstrukcí, protože neexistují žádné záznamy ani žádná svědectví o tom, co za dveřmi své ordinace řekl Tanzi Sibille mezi čtyřma očima. Víme jenom, že po té rozmluvě se Sibilla s Dinem rozešli, okamžitě a nadobro. Proto si představuju, že jí Tanzi pověděl něco na způsob: „Vážená a milá dámo. Vyšetřil jsem vašeho přítele pana Campanu a musím vám ve vší diskrétnosti sdělit, že trpí takovou formou neurastenie, která je pravděpodobně spjata se syfilitickým degenerativním onemocněním, jak naznačuje i jeho lehce belhavá chůze, strnulé pravé oko a v minulosti, jak sám uvádí, výskyt puchýřků a zanícené pokožky po celém těle… Nevím, jestli mi rozumíte.“ „Pan Campana si před lety přivodil onemocnění syfilidou, jíž je stižen doposud. Ta je příčinou jeho neurastenických potíží; aby se z nich vyléčil, bude potřebovat dlouhodobou hospitalizaci a léčbu. Nyní se však budeme zabývat vámi, jakkoli vám to může být a zřejmě bude nemilé.“ „Budete se muset podrobit důkladnému vyšetření, aby se zjistilo, zda jste nebyla nakažena i vy a zda nejste nositelkou nákazy. A dále je také nutné, jak jistě chápete, abyste přerušila tento vztah, který nemůže vést k ničemu dobrému, ani pro vás, ani pro vašeho přítele.“ „Hovořím k vám, jako bych mluvil ke své dceři. Tváří v tvář útrapám syfilidy útrapy lásky mizí.“
✸ Sibilla v posledním záblesku jasnozřivosti, která jí ještě zbyla, „vyřeší“ Dina. Přiměje ho napsat přátelům z listu Gazzetta del Popolo a zeptat se jich, zda by ho ubytovali u sebe ve vile v Rubianě; sežene mu menší částku peněz od jednoho florentského mecenáše, jistého Gustava Sforniho. Chce mu napsat i pár doporučujících dopisů pro význačné osobnosti turínské kultury (Borgeseho, Thoveze), ale on se rozběsní, obviní ji, že si ho chce uplatit svými milenci, že má milence po celém světě… Z výstupů za poslední dny, po nichž už nenásleduje náprava „tělesnou láskou“, se u obou zrodí jistá nesnášenlivost, která napomůže rozchodu. Dino odchází a přísahá, že by se radši zabil, než aby s ní znovu žil; Sibilla žádné přísahy nevyslovuje, ale je už rozhodnutá. – Koncem ledna 1917 se Dino vrátí do Marradi; odtamtud 2. nebo 3. února odjede s dobrozdáním z nemocnice v kapse a s povolením od karabiníků do Bologni a posléze vlakem do Turína. Když vidí nehostinnou sněhobílou rovinu, vybaví se mu den, kdy před mnoha lety utekl poprvé. („Kde je Regolo?“) Nebe je šedé. Nádraží se hemží mladičkými vojáčky zachumlanými v uniformách, kteří mu připadají ještě nedospělejší, než ve skutečnosti jsou. Na zdech, na vagonech vlaku, všude zdraví plakáty s trikolorou „ročník 99“, který odjíždí na frontu. Turín, město, kde před dvěma lety vyvolával jako kamelot novinové titulky, připadá Dinovi smutný a pustý: labyrint ulic, které se kříží v pravém úhlu a nikam nevedou… Přespí v hotelu Agnello a večer příštího dne je už ve Val di Susa, v prázdném, studeném domě, sice nedaleko Rubiany, ale v okrese obce Almese. (Podle staříků z Rubiany bylo ještě počátkem
dvacátého století na svazích jejich hor jen pár vilek; „vila Irma“, kde básník pobýval, určitě změnila jméno a s největší pravděpodobností je to ta, co je vidět ze silnice stoupající k Almese, prakticky na hranici mezi dvěma okresy. Nejstaršími majiteli, na něž se dochovaly vzpomínky, jsou jistí Rosové z Turína, kteří měli své zájmy ve Fiatu; ale ten, kdo mi tyto informace podával, mi řekl, že si není jistý, zda za první světové války vila patřila rodině Rosových.) Snad blahodárným účinkem klimatu nebo léků předepsaných Tanzim cítí Dino, že v horách nabývá nových sil: bolesti hlavy slábnou, utkvělé myšlenky nemizí úplně, ale zůstávají takříkajíc v pozadí; mysl se projasňuje, zájmy a chování jsou znovu jako dřív. Za slunných dní se prochází po lesích; čte, píše, plánuje založit noviny – Deník nové Itálie, který by měl být, jak říká, „listem evropské kultury pro všechny“. „V tomto listu, který by vycházel dvakrát měsíčně, by se objevovaly nejdůležitější, již publikované články, tentokrát však uváděné ve světle aktuálního dění. Všechna důležitá fakta našeho národního žití (například Leopardiho život a jeho význam) byla opomíjena nebo dávána do souvztažnosti s tehdejšími málo významnými událostmi. List by měl ráz intelektuálního deníku, s úvodníkem a událostmi dne. Žádná kritika a žádné umění.“ – Ani vzpomínka na Sibillu už není tak trýznivá a navíc tu je „malá láska“ k „panence“, slečně Felicitě z Rubiany, s níž hraje „hru o nešťastné lásce“… Z vily Irma hledící do údolí řeky Dora chodí Dino v dubnu 1917 každý den nahoru do Rubiany, do farní zahrady, kde tato dívka – farářova neteř – při šití naslouchá jeho vyprávění o zemích, které navštívil, a spoustě povolání, jimiž se živil: policista, vrátný, hráč na triangl, provozovatel střelnice, podomní obchodník, nádeník, topič… Je to mladá, trochu „obtloustlá“ žena s „mandlovýma očima“, „farní kráska“; on se tváří, že u něho vyvolává úsměv na líci, ale zřejmě mu úplně lhostejná není, když posléze prohlásí, že na ni „bude dlouho vzpomínat“: „Dlouho budu vzpomínat na tu dívku, a na její oči, vědoucí, smutné a pokojné, a na řeholní čepec.“
✸ Jelikož je Dino klidný, začne ho Sibilla trýznit plamennými dopisy („Dino, my dva se milovali, že víc se milovat nešlo, jako se nikdy nikdo nebude moci milovat“) a píše i jeho matce „Fanny“, která dne 22. března odpoví dopisem, k němuž přiloží obrázek svatého Františka a připojí radu, aby „svazek legalizovali“. Dino pošle telegram „okamžitě přijeď“; ona odpoví ne, nepřijedu, ale dodá: „Stále Tě miluji.“ Dne 24. dubna jede Dino se slečnou Felicitou na výlet k jezeru Avigliana; pošle Sibille pohled, na němž jí vyká. „Život je začarovaný kruh. Pošlete mi překlady?“ Ona odpoví obratem pošty: „Jsem Tvá.“ „Sbohem.“ Dino spěchá do Florencie, aby ji vyhledal (to už je počátek května); ona odjede do Milána a odtamtud píše dopisy plné „srdceryvné vášně“. „Stejně mě nikdy nenajdeš,“ říká. Jistý futuristický rytec Filippo Marfori jí trpce vyčítá: „Vy jste chtěla před Campanou utéct a my vám v tom pomohli, protože vás neustále trápil, ale teď, když jste daleko, Campanu dráždíte, přitom on je už celý bez sebe jen z toho, jak vás tvrdošíjně hledá, a zahrávat si takhle s takovým člověkem je nejenom nebezpečné, ale upřímně řečeno, neměli by být do toho zatahováni přátelé.“ Dinovi se podaří získat adresu hotelu a pošle jí telegram: „Vroucně si přeji tě vidět.“ Ona ujede do Varese do vily k přátelům Tallonovým; odtamtud zamíří do Ca’ d’Ianzo, vesničky obývané jen pár dušemi na svazích Monte Rosa. „Stav svatosti“ nařízený lékaři jí začíná být na obtíž a to je pravděpodobně důvod jejího vzteku na Dina, protože ten za to podle ní může. 20. června mu napíše, snad z městečka Varallo
Sesia: „Zítra budu pokračovat do horského údolí. V Alpách je spousta údolí. Neuhodneš, ve kterém jsem. Měla bych tam zůstat nejméně tři měsíce, a připočteme-li je k předešlým pěti, které jsem již strávila ve stavu svatosti, budou představovat rekord.“ Dino se zastaví v Marradi („Ta vůně sena tady v údolích až donekonečna! Taková nádhera!“) a pak se vrátí do Rubiany; ale už ho nečeká ani idyla, ani „panenka“, ani příznivé účinky Tanziho léčby. Znovu se dostaví noční můry; blouznivé přeludy překrývají skutečnost a pomaloučku ji nahrazují. – V srpnu je opět v Marradi, záchvaty deprese, během nichž kreslí vlastní hrob nebo rozmlouvá s ropuchami a nazývá je svým jménem („Chudáku Dino. Nezůstávej v půli cesty. Zašlápnou tě.“), se střídají s okamžiky futuristického vytržení: „Mezi všemi moderními aeroplány i ten můj poletí za svým osudem. Ó smrti, ó slávo!“ Podepíše se: „Dino Campana / zvaný / básník dneška a budoucnosti.“ Počátkem září jede do Florencie. Pronajme si pokoj na nábřeží, na Lungarno degli Acciaiuoli, kde dříve bydlela Sibilla, a napíše jí do hotelu v Miláně, odkud přeposílají její poštu dál: „Jsem v tvém pokoji. Řekni mi, jestli tu mám žít, nebo umřít.“ Sibilla dostane dopis v Ca’ d’Ianzo a – jelikož už chystá zavazadla na návrat – řekne si, že mu provede žertík, a „z roztržitosti“ mu odepíše na dopisním papíře s hlavičkou penzionu (Pensione Alpi – Ca’ d’Ianzo – Novara). Aby jí přátelé kvůli tomu nevynadali, upozorní je předem sama, 9. září 1917 napíše například Cecchimu: „Odpověděla jsem pár řádky Campanovi, kurážně a s odstupem. Pokud Vám bude říkat něco jiného, vymýšlí si.“ (Avšak podzimní řádky psané „s odstupem“ se v korespondenci Campana–Aleramová, vydané se souhlasem autorky v roce 1958, nenacházejí; ostatně ani jarní dopisy „srdceryvné vášně“.) Dino obdrží dopis ráno 10. září; ještě ten večer je v Novaře. Ubytuje se v hostinci nedaleko nádraží. V noci blouzní: „Jenom já,“ vykřikuje, „jsem odpovědný za tuhle válku, za to příšerné krveprolití. Po mém setkání se Sibillou se však
koloběh uzavře.“ Majitelé hostince se domnívají, že jde o jednoho z četných pohřešovaných či zběhů, jimž válka zatemnila rozum, a upozorní policii. – V úterý 11. září se Dino na novarském nádraží vyptává, jak se dostat do Ca’ d’Ianzo. „To je konec světa,“ řekne mu železničář. „Nejdříve se jede vlakem do Varalla a odtamtud pak poštovním autobusem. Bohužel ale,“ podívá se na hodinky, „první vlak je už pryč.“ Když Dino vidí, jak je to složité, a navíc tuší, že tam stejně Sibillu nezastihne, vzdá to. Zajde na poštu a pošle telegram do Milána: „Je mi zle, chci tě vidět.“ Pak se vrátí na nádraží, a zatímco se dívá na tabuli s jízdním řádem, poklepe mu na rameno policajt a osloví ho: „Hej ty, poslyš…“
✸ Po hodině strávené na lavici a půlhodině u výslechu je Dino odveden do věznice, do hradu Sforzů na okraji města; předtím ale je mu povoleno poslat dva telegramy Sibille (nebo je spíš za něj pošle strážný), jeden na milánskou adresu a druhý do Ca’ d’Ianzo: „Zatčen v Novaře přijeď za mnou Campana.“ Sibilla si to přečte, uvědomí si, že žert zašel příliš daleko; že je třeba udělat tomu přítrž. Vrátí se do Milána, kde jí jistý advokát Enrico Gonzales napíše doporučující dopis pro královského prokurátora v Novaře. S listem v kabelce přijede ve čtvrtek 13. září do „neznámého městečka“. Dá se odvézt k soudu nájemním vozem a jde na oběd s prokurátorem, hovoří s policejním komisařem, zaručí se, že zatčený muž bez dokladů je skutečně spisovatel Dino Campana z Marradi, zproštěný vojenské služby pro potíže nervového původu a šílený láskou… Komisař se usměje. „Pokud jde o milostnou záležitost…“ „Zítra,“ slíbí, „ho pošlu postrkem do jeho domovské obce. Ale pod jednou podmínkou: že ho půjdete do věznice identifikovat.“ Sibilla se brání, ale policista je neoblomný. „Je to nezbytný akt,“ prohlásí. „Musím mít jistotu, že propouštím toho pravého.“ Poslední setkání ve vězení je už setkáním dvou cizích lidí. Pro Dina, který se sice snaží políbit jí přes mříže ruce, je Sibilla už jen souhrn všech jeho utkvělých myšlenek, ať minulých, či přítomných. Pro ni, podrážděnou a zklamanou, není Dino nic než „pomatenec“, který zasluhuje trest. („Za ty podlitiny, které ten pomatenec zanechal na mých bělostných pažích, na něž jsem
hleděla s bolestí a ohromením, zatímco on se pištivě a zlověstně pochechtával a dál mě haněl a plival po mně. Za ty růže, které byly pošlapány u lemu mého šatu. Já, která byla život sám,“ atakdále.) – V pátek 14. září se Dino prochází po novarských baštách, před sebou má Alpy ozářené sluncem. Do čtyřiadvaceti hodin se má dostavit před karabiníky v Marradi, ale nespěchá. Je mu dobře. „Trpké víno mi dodalo sílu / a z valů bezbřehý / blankyt / klesl do bříz, / sloupořadí vzdušného Pantheonu / nad zahradou Lombardie. / Hutné slunečné září, / kde břízy vystupují / z pláně. / V dálce / bělostný balvan.“ Je okouzlen vlaštovkami letícími kolem kupole San Gaudenzia: „Před obloukem mezisloupí / se chvějí rýhou v blankytu / zmizelé přelety.“ Večer je Dino v Miláně. Hledá Sibillu v hotelu, ale pochopitelně ji nenajde, protože je ve Varese u Tallonových. Setká se s Cardarellim: společně skončí v ateliéru u Carry, kde Dino začne blouznit (teď už blouzní každou noc). Neustále opakuje stejné věty: „Moje láska k Sibille je příčinou války“, „Koloběh se uzavírá“… Cardarelli, který měl taky v celkem nedávné minulosti poměr s Aleramovou, prudce vstane. „Je tu s vámi příjemně,“ řekne, „ale už mám dost toho, poslouchat takové voloviny.“ Vezme klobouk a hůl a ještě ve dveřích se obrátí na Dina, který umlkl. Zakřičí na něj: „Když jsem tě poznal, byl jsi červivý. Teď jsi shnilý.“ Zaťuká si na čelo a zopakuje: „Rozumíš? Jsi shnilý!“ „Shnilý!“
✸ U otce v Lastře a Signa dostane Dino nabídku od Binazziho, aby pracoval v bolognském Il Mattino jako korektor; odpoví, že na tom není zdravotně dobře, že se neobejde bez příbuzných. Denně chodí pěšky do Florencie. Loudavým krokem a s jedním okem strnulým se toulá městem zděšeným ze stále horších zpráv přicházejících z fronty. Vejde do pivnice jménem Pilsen na piazza Strozzi, kde několik mládenců (Nerino Nannetti, Spina, Remo Chiti, Primo Conti) bájí o futurismu; přistoupí k nim, sebere jim podnos s objednanými nápoji, vyleze na stůl a hovoří k nim jako k publiku, říká: „Víte, kolem nás zuří válka, strašlivá, tragická válka… A abyste věděli, za tu válku můžu já, její příčinou je má láska k Sibille Aleramové…“ (Conti: „Zpočátku jsme mysleli, že jde o žert, pak nám došlo, že to myslí vážně. Nerino Nannetti se potají vytratil, nevím, jestli šel někomu zatelefonovat nebo upozornit nemocnici… Ale když Campana své jasné prohlášení plné úzkosti zakončil, uklidnil se, slezl ze stolku, vrátil podnos na místo a usadil se jako kdyby nic. Brzy nato šel pryč, ale v nás všech zůstal pocit, že v mysli našeho přítele došlo k něčemu závažnému, co bylo prvním znamením jeho definitivního odchodu z našeho života…“) Dne 19. října se dostaví do vojenské nemocnice v Magliu, kam byl předvolán na kontrolní vyšetření. Je těsně před bitvou u Caporetta a nemocnice je přecpaná poloslepými, mrzáky, hluchými, blázny skutečnými či domnělými, mladíky, kteří se prohlašují za kardiaky, souchotináře, diabetiky… Dina si tam nechají na pozo
rování přes měsíc, až do konce listopadu; během té doby několikrát ztratí pojem o tom, kde je, a chce pryč, chce odejít. Trýzní ho dvě utkvělé myšlenky: láska k Sibille Aleramové a poslední Beethovenova věta: „Na jih Francie, tam dolů, dolů.“ (Křičí: „Musím pryč!“ „Musím jet do Nice!“) Jakmile je s konečnou platností zproštěn vojenské služby, snaží se přemluvit matku „Fanny“, aby s ním jela do Francie. „Pojedeme do Nice,“ řekne jí, „budu pracovat, uzdravím se. Je tam úžasné klima.“ V pití překračuje míru a za obecného povyku se předvádí. Když ho v prosinci předvolají na komisařství, mluví o tom, že po něm jdou Papini, Soffici, Prezzolini, Cecchi, Bastianelli, Cardarelli a Carrà. „Oni mě chtějí zničit,“ prohlásí, „prostřednictvím Sibilly Aleramové, ženštiny za dvacet centesimů.“ Zašátrá v kapse a ukáže minci. „Ta mrcha,“ vysvětluje policistům, kteří na sebe dělají posunky, „se na mě vrhla jako vichřice a zanechala mě zdeptaného hrůzou.“ „Ano, já vím,“ řekne komisař, „ale jestli nepřestaneš dělat v noci virvál, zatočím s tebou tak, že budeš litovat časů, kdy po tobě šli nepřátelé.“ 16. prosince se rozhodne spáchat sebevraždu a napíše několik dopisů na rozloučenou, ale pak na to zapomene. Na Vánoce má ještě dost jasného rozumu na to, aby se rozčilil nad bůhvíkolikátou „výzvou k Italům“ Gabriela D’Annunzia. „Nemohl jsem ten Básníkův proslov číst. Je příliš učený i v těch nejlepších či nejhorších chvílích. Připadá mi jako největší stoka vší literární břečky přítomné, minulé i ze všech kontinentů, a já nejsem s to vyznat se v jeho projevech.“ Počátkem ledna přivolá Annu, „Rusku“ ze Scarperie, a nutí ji psát francouzsky potřeštěné vzkazy, které pak posílá jistým Sibilliným přátelům. V těchto vzkazech, pod nimiž je dole přikreslen trojúhelník, se vesměs píše: „Pane, můj přítel mne pověřil, abych Vám napsala následující sdělení, jehož význam nechápu. Koloběh, do něhož je zahrnuta italská válka a který započal před čtyřmi lety, se uzavřel, a muž dosud žijící žádá tedy toho, kdo vzkaz vyřizuje, aby zašel
8
za dámou, s níž chce žít. Slibuje věrnost jí i jejím přátelům ve čtvrté Itálii.“ 12. ledna 1918 v Lastře a Signa pronásleduje na ulici nějakého chlapce; ten uteče a zamkne se v ševcovském krámku svého otce. Dino tluče na dveře kamenem. Kolem se shluknou lidi, dostaví se strážníci. Vzpouzející se Dino je odvlečen do ordinace místního úředního lékaře, který vyplní „formulář“, a pak na obecní úřad, kde starosta podepíše žádost o přijetí do léčebny pro choromyslné. (Ani jeden z těchto dokladů se nedochoval.) Ještě večer téhož dne je Dino Campana v San Salvi, oholený, odvšivený a oblečený za blázna: to znamená podle předpisů v „hnědém vlněném nemocničním mundúru a kulaté čapce z téže látky“. Tragédie posledního Germána v Itálii (možná i posledního básníka) se – definitivně – uzavřela.
✸ O „choromyslném“ zbývá říci toto. – 13. ledna 1918 oznámí jménem ředitele Psychiatrické kliniky ve Florencii jistý doktor Delpiano „Veleváženému panu královskému prokurátorovi“, že dne 12. tohoto měsíce byl u nich „přijat k dočasné hospitalizaci“ Dino Campana, syn Giovanniho Campany, narozen a bydlištěm v Marradi. 28. ledna se Delpiano stále jménem ředitele opět obrátí na královského prokurátora: „Dovolte, abych v rámci své povinnosti referovat o duševním stavu zmíněného pacienta z obce Marradi, hospitalizovaného dne 12. ledna 1918, sdělil Vaší Excelenci, že dotyčný pacient je stižen předčasnou demencí, a považuji tudíž za nezbytné, aby byl internován natrvalo.“ 30. ledna 1918 prokurátor Nečitelný posílá žádost, opatřenou bledě modrým razítkem na předchozím listě, „aby soud nařídil trvalou internaci duševně chorého, viz druhá strana, v ústavu pro choromyslné San Salvi“. Konečně dne 18. března 1918 „civilní a trestní soud ve Florencii, sekce II / S přihlédnutím k podkladům ohledně Dina Campany, otec Giovanni Campana, matka Francesca, rozená Lutiová, stáří 32 let, svobodný, narozen a bydlištěm v Marradi / dočasně hospitalizován v ústavu pro choromyslné ve Florencii / na žádost starosty obce Lastra a Signa ze dne 12. ledna 1918 jako pacient stižený předčasnou demencí / S přihlédnutím k žádosti královského prokurátora / Vzhledem k tomu, že z výše zmíněných podkladů vyplývá, že duševní stav jmenovaného Dina Campany vyžaduje trvalou internaci dotyčného ve výše uvedeném ústavu, neboť od chvíle, kdy byl hospitalizován dočasně, nebylo konstatováno
zlepšení stavu / Z těchto důvodů / S přihlédnutím k čl. 2 zákona ze 14. února 1904 a čl. 50 příslušných předpisů / Nařizuje se převedení dotyčného Campany ze stavu dočasné do stavu trvalé internace v ústavu pro choromyslné ve Florencii / Takto rozhodl dne 18. 3. 1918 poradní sbor složený z níže podepsaných pánů / doktor Spinosi, Cattai, Graziani. Soudní zapisovatel: Nečitelný“. Tělesný vzhled choromyslného: „Postava střední, hrudník a končetiny statné, ruce velké, pleť růžová, vlasy plavé, dobře živený; obličej hranatý, lebka kulatá, vpředu lysá, uši pravidelné, čelo široké.“ „Vyšetření nervového systému,“ napíše Pariani opíraje se o chorobopisy, „odhalilo poruchy vaskulárního nervstva na pravé polovině tváře a pravé ruce.“ Po krátkém pobytu na klinice San Salvi na oddělení nepokojných je pacient převezen do nemocnice Castel Pulci pro „chronicky šílené“ v obci Badia a Settimo. Zde podle Parianiho „zpočátku jeví známky sluchových přeludů, vyslovuje potřeštěné myšlenky o svém významu a pronásledování, dochází u něho k neodůvodněným výbuchům. Posléze převládají falešné počitky akustické, kožní, svalové, útrobní, občas bolestné; šalebné představy, hlasitá opakování myšlenky; nesmyslné představy o vlastní velikosti. V hovorech zachovával řád“. „Jevil se lucidní, měl správné pojetí času a místa a paměť mu sloužila, ale vedl podivné řeči a nedal se od nich odradit.“ „Četl noviny a zprávy v nich, které si interpretoval po svém, vedly vždy jen k dalšímu blouznění a blábolení. Přehlížel své druhy, nebavil se s nimi. Pružným, dlouhým krokem přecházel sem a tam, ramena a krk stažené, hlavu poněkud schýlenou, a nerozhlížel se kolem sebe.“
✸ Z vzácných návštěv choromyslného patří k nejvytrvalejším matka „Fanny“; zahalená do šálu přijíždí ranním poštovním autobusem a ptá se ho: „Jak je ti?“ (Dino: „Jak by mi asi mohlo být. Jako někomu, kdo je zavřený v blázinci.“) Strýc Torquato, jeho poručník, se tam ukazuje jednou až dvakrát za rok; ještě vzácnější jsou návštěvy bratra Manlia. Otec, který posléze v roce 1926 zemře, do Castel Pulci ani jednou nevstoupí, protože „mu neslouží srdce“. Z florentských literátů se k bráně ústavu San Salvi dostaví v prvních měsících roku 1918 pouze Ferdinando Agnoletti s tím, že chce hovořit se „spisovatelem Campanou“; po krátkém čekání přijde lékař, který mu sdělí, že požadovaný pacient není ve stavu někoho přijmout. „Tak mi aspoň řekněte, co dělá,“ naléhá Agnoletti. „Čte, píše?“ Lékař pokrčí rameny: „I kdyby nakrásně psal, nedávalo by to žádný smysl…“ Když záchvaty zlosti a zběsilost prvních měsíců ustaly, je z Dina Campany už počátkem roku 1919 onen vzorný pacient, o němž budou lékaři a ošetřovatelé hovořit s obdivem. (Pariani: „Citové výlevy a chování byly pokojné, nestály za povšimnutí…“ „Snášel epileptiky, idioty, šílence, pomatence, špindíry.“) Ano, občas bývá neklidný: trpí trýznivou nespavostí, po níž je popudlivý; zpočátku odmítá, aby ho „otravovali“ „elektrickými stimuly“. Ale k ústavu přilnul a je moc rád, že je tu, že nemá žádnou odpovědnost, žádné problémy. V Castel Pulci se mu zkrátka líbí. Líbí se mu budova, která bývala sídlem velkovévodů, líbí se mu park a krajina… S nadšením řekne v roce 1927 Parianimu, který ho
zpovídá: „Je to klidné místo, je mi tu skvěle, a jen doufám, že už odsud neodejdu.“ „Elektrická“ blouznění začnou v roce 1924 nebo 1925, víceméně v letech, kdy italští psychiatři objeví elektrošoky jako univerzální léčbu na neurózy, a trvají až do roku 1930. „Jsem celý prolezlý magnetickým prouděním,“ řekne Dino. „Jmenuji se Dino a jako Dino se jmenuji Edison.“ „Můžu klidně žít bez jídla, jsem elektrický.“ „Přilákal jsem pozornost marconiovské policie a praskla mi z toho hlava. Pustili do mě silný elektrický výboj. Myslel jsem, že mi přeťali v mozku žílu!“ „Wilson mi poslal velmi silný elektrický náboj. Praskla mi z toho hlava! Speciální agenti mě tvrdě mučili.“ Když si matka naříká na nějaký neduh, slibuje jí uzdravení pomocí elektrického proudu. „Znám způsob a mám i prostředek,“ zašeptá jí, „jak uzdravit lidstvo ze všech jeho neduhů.“ „Stačí, když budu chtít.“
✸
✸
Mezi jednotlivými elektrošoky Dino Edison čte, připravuje pro pacienty karbanátky a masturbuje. Je šťastný. Lazzeri (pacient z Castel Pulci): „Přes den, když byl jako ostatní marodi vzhůru, stál v koutě a pořád si četl!“ Borghesi (další pacient): „Byl pořád mezi námi; a byl to knihomol, velký knihomol… Stoupnul si vždycky s knihou do kouta, opřel se o zeď a klouzal po ní až na zem… pak si četl s knihou na podlaze… sám taky seděl na podlaze…“ Primář (v Itálii se jim tenkrát říkalo inspektor) Del Bene: „Byl to pilný mládenec, na ostatní nemocné hodný. Jednou ho poslali pracovat do kuchyně a svěřili mu přípravu karbanátků, ano. On potom chodil mezi pacienty a říkal jim, že ty karbanátky dělal sám, a vybízel je, ať jedí; zkrátka dělal svým karbanátkům reklamu. Ještě nikdy se tu prý nejedly tak dobré!“ Borghesi: „Byl to hodný mládenec! Moc hodný! Četl, ale potom…! Byl to zkrátka knihomol, to jo…! Taky trochu psal a potom si stoupnul tamhle a četl… Úplně si tím čtením chudák zkazil zrak!“ Ugolini (ošetřovatel): „Byl poslušný. Nikdy se nevztekal. Hodný člověk to byl, o rozkazech se nedohadoval. Když nadešel čas k jídlu, jedl, když nadešel čas spaní, spal. Nepamatuju se, že bych ho někdy přivázal k posteli, jako se to často stávalo s jinými pacienty. Nikdy jsem ho neviděl s někým se spolčit.“ Orlandelli (ošetřovatel): „Nikdy jsem ho nepřistihl s někým spolčeného a nikdy nebylo potřeba ho přivazovat k posteli. Jediným jeho zlozvykem bylo, že masturboval…“ Ugolini: „Můžu vám říct, co jsem viděl na vlastní oči: pan Campana masturboval jako blázen. A měl takhle velkého ptáka.“ (Posunek.)
Jen dvě skutečnosti narušily poklid Dina Edisona v ústavu pro „chronicky šílené“ v Badii a Settimo. V pořadí podle důležitosti jde o následující události: v jeho životě se objeví psychiatr Pariani; nakladatel Vallecchi realizuje nové komerční vydání Orfických zpěvů. Začněme Parianim. – Psychiatr Carlo Pariani nepracuje v Castel Pulci, nýbrž sem jezdí, aby sepsal životopis Dina Edisona, aby na něj dotíral otázkami tak dlouho, že nakonec začne „s odpověďmi otálet, hovořit stručně, tvář mu zrudne a ztuhne, víčka poklesnou, očividně únavou“. Dino důvod tohoto vyzvídání vůbec nechápe; myslí si, že ho chtějí z blázince vyhodit kvůli něčemu, co provedl v minulosti, a tak toho říká co nejméně, většinou mluví jen povšechně, uvádí chybné detaily, odpovídá vyhýbavě, mlží. Za celé dlouhé hodiny rozhovorů se Parianimu nepodaří vymámit z něho kloudnou vzpomínku, dosud neznámou podrobnost, spontánní reakci. Pouze když komentuje texty z Orfických zpěvů, řekne Dino Edison pár zajímavých věcí, ale stále ve střehu a v snaze předejít přáním toho, kdo se vyptává: Co chce? Cenzurovat skandální texty? No dobře. Nemá nic proti, jen ať ho pak nechají na pokoji… „Noční coury na křižovatce čtyř cest: Dino to neschvaluje a označuje za podivnost.“ „Dáma, která se zamilovala do jeho faunských očí – když to slyší, zrudne a zvolá: Ale to není žádná pravda, to jsou výmysly!“ „Je na něm patrné rozhořčení ve tváři i v hlase, pohrdlivě se směje, když slyší nezdvořilý výraz – staré coury; nekompromisně ho odsoudí: Opilecké řeči. Mělo by to být zcenzurováno.“
Při prvních setkáních s choromyslným si chce Pariani získat jeho náklonnost nějakým tím balíčkem cigaret („Campana kouřil rád, ale neměl na to peníze.“) a slibem, že mu umožní vidět se s přáteli literáty. Dino Edison na něj hledí vyděšeně. „Ale proboha,“ zvolá, „já nikoho vidět nechci! Prosím vás, pochopte to, že je mi takhle dobře.“ „Při těchto dvou setkáních i dalších,“ poznamenává Pariani, „se choval, jako kdyby se chtěl otázkám vyhnout a uchovat si svou nezávislost.“ Psychiatr však na něj naléhá, a tak mu Dino Edison řekne bez obalu, ať toho nechá, že je mu jasné, o co mu jde: „Vás poslali z vlády, abyste zjistil, jestli chci ven; ale já ven nechci. Navedli vás, abyste za mnou chodil, vám totiž vůbec nejde o to, mě poznat. Vy zastupujete italského krále, který mě chce poslat do Florencie, ale já tam nechci.“ Jasněji to snad ani říct nejde… Avšak Pariani ho vyhledává dál, píše mu, a tak Dino Edison (to už je jaro 1927) vezme papír a pero a odpoví: „K Itálii mne nic nezavazuje ani nepřitahuje. Nevím, co bych Vám měl říci o své minulé literární činnosti, která byla skromná a útržkovitá. Nemá smysl, abyste se obtěžoval za mnou jezdit. Vedu pokojný život.“ Toto pronásledování trvá tři a půl roku, od listopadu 1926 do dubna 1930. Během té doby je největší Dinovou snahou prozradit o sobě co nejméně a hlavně toho dotěru odrazovat. Několikrát mu napíše, ať ho nechá na pokoji; že návštěvy nepřijímá. (22. října 1927: „Žiji zde normálním životem. Prosím, abyste se neobtěžoval za mnou jezdit, protože mně je takhle dobře.“ 22. října 1929: „Nechci už nikoho vidět. Uvykl jsem tomuto životu, nepřeji si ho měnit.“ 11. dubna 1930: „Nepřeji si nic měnit, ani přijímat návštěvy, ani odsud odejít.“)
✸ Nové vydání Orfických zpěvů se objeví na pultech italských knihkupců koncem roku 1928 jako kniha, která vznikla na základě osobního přání nakladatele Attilia Vallecchiho: téhož Vallecchiho, jenž v roce 1914 hodil Campanův strojopis do koše a ponechal si jen průvodní dopis. („Vážený pane Vallecchi, obracím se na Vás v naději, že by Vás mohl zaujmout můj případ.“) Teď, když je Dino v Castel Pulci, posbírá Vallecchi vše, co od něho kdy vyšlo, ať už v bezvýznamných plátcích, nebo známých časopisech (Riviera ligure, La Tempra, La Teda, La Brigata, La Voce); očistí marradské vydání od oněch nápisů (tragédie posledních Germánů, věnování Vilému II., epigraf s krví chlapce), které neodpovídají serióznosti jeho firmy; vše sváže do jednoho korpusu a obrátí se na význačné literáty (Papiniho, Prezzoliniho, Sofficiho) s žádostí o předmluvu. Narazí však na nepředvídané překážky. Zejména Prezzolini mu řekne, že Campana je „špatná napodobenina D’Annunzia“; a Papini, že je to „druhořadý básník“; Soffici se nevyjádří záporně, ale dá na srozuměnou, že koneckonců se najdou lepší věci pod sluncem… Pouze méně význačný Binazzi odpoví nadšeně na Vallecchiho výzvu a udělá mu (Dinovi) dryáčnickou reklamu v přesvědčení, že příteli prokázal nedocenitelnou službu. Dino, prohlašuje Binazzi, je především blázen, je zavřený v blázinci, kde „píše a píše“. Dokud mu to však jeho choroba dovolovala, býval i kejklířem, šarlatánem, sjezdil všechny kontinenty, vykonával nejrůznější povolání, patřil ke „galerce“, mluvil spoustou jazyků, znal kdejaký nevěsti
nec… – Když je vše hotovo a připraveno do tisku, podepíše bláznův poručník Torquato nakladatelskou smlouvu; a výsledkem všeho toho rozruchu je, že jednoho zimního rána někdy na přelomu let 1928 a 1929 obdrží Dino Edison poštou knihu nesoucí jeho jméno: „Dino Campana. Orfické zpěvy.“ Ze začátku ho to nechá chladným (Papadía, lékař: „Své básnické tvorbě už nepřikládal žádnou váhu.“), pak ale začne v jasných chvílích svazkem listovat; všímá si chyb, cenzurovaných míst, svévolného zařazení básní vzniklých v jiném kontextu, a třebaže na dálku, spolkne i tuto poslední urážku. Napíše bratrovi a poprosí ho, aby „vyhledal původní marradské vydání a uschoval ho na památku“. Jinak, říká, „bude text ztracený“ (2. června 1930).
8
✸ Tak plynou v Castel Pulci roky – mezi idioty a degenerovanými, kteří se tu spolčují, kteří křičí přivázaní k postelím, kteří se podělávají a pomočují, kteří masturbují… Až v listopadu 1931, jak se praví v zápisech, začne být Dino Edison jasnější mysli, mít „touhy, úmysly, chování, jaké pozorujeme u zdravých jedinců“. Požádá o mluvnice jazyků, které ovládá; zkouší překládat z němčiny a s výsledkem je spokojený. Poprvé po třinácti letech vyjádří přání opustit ústav, najít si zaměstnání jako překladatel nebo tlumočník. „Ale vy přece,“ namítají lékaři, „jste byl povoláním spisovatel.“ Dino zčervená: „Ne, to ne…“ „Už se mi nechce věnovat se literatuře, když dosažené praktické úspěchy jsou tak nicotné.“ „Pro takové jako já je knižní trh v Itálii naprosto nedostatečný.“ Nadále se procvičuje v cizích jazycích a vedení ústavu v Castel Pulci uvažuje, že ho někdy během roku 1932 propustí. Především primář (inspektor) Del Bene o něm hovoří jako o již vyléčeném člověku: „V posledních měsících byl pokojný a mírný, i v noci; byl při těle a vypadal svěže. V oblékání precizní. Působil trochu ostýchavě. Chování měl vybrané. Byl spíše do sebe, odpovídal, pokud byl dotázán; velmi zdvořilý, vlídný. Neustále četl noviny. Rozmlouval s doktorem Faberim o událostech dne.“ Smrt přišla nenadále a nečekaně. Koncem února 1932 Dino – jak říká bratr – záhadným způsobem onemocněl a umřel: „Na nemoc trvající dvanáct hodin a po šestihodinové nepřerušené agonii.“ Bohatší na podrobnosti je zpráva Parianiho, který měl přístup k bláznovu chorobopisu a toto z něho zaznamenal: „Dne
27. února přišel na ošetřovnu s horečkou, ale jinak na pohled v celkově ucházejícím stavu. Dvacátého osmého teplota mírně překročila třicet osm stupňů a objevil se difúzní erytém. Posléze horečka vyletěla nad čtyřicet stupňů a zůstala s drobnými výkyvy vysoká. Byl patrný otok genitálií; kůže na genitáliích a na dolních končetinách se pokryla zarudlými skvrnami. Vypadal jako těžce nemocný: sinalá tvář, suchý povlečený jazyk, pocení, zvracení, průjem, smyslové vnímání otupené; šermoval rukama, byl neklidný a blouznil. Viděl blížící se konec a zadýchaně řekl vrchnímu ošetřovateli: Setaioli, zachraňte mě, já umírám.“ „Zesnul ve tři čtvrtě na dvanáct dne 1. března ve věku čtyřiceti šesti let, po čtrnácti letech strávených v ústavu.“ – Diagnóza hovoří o „perakutní primární sepsi“, kterou si Dino přivodil tím, že se píchl do genitálií zrezivělým kusem železa; anebo by to případně mohla být „virulentní infekce a bakteremie“; jinými slovy: „mor“, „cholera“. Ve skutečnosti lékaři v Castel Pulci nevědí, na co choromyslný Campana zemřel, a obávají se epidemie; proto nařídí okamžitě tělo pohřbít na nejbližším hřbitově. („Primář Del Bene: Když pan Campana zemřel, byl převezen do Badie a odtamtud rovnou na hřbitov; prostě rovnou! Zavoli: Je na něj z okna vidět? Primář: Mělo by na něj být vidět… Ano, tamhle! Tam dole! Ta velká budova! Ta budova bez zvonice, vidíte ji? Tak tam je hřbitov.“) Dina na něj přivezou kolem čtvrté odpolední ještě téhož dne 1. března 1932 pohřebním vozem značky Fiat, který jede normální rychlostí; stejně za rakví nikdo nekráčí… (Ani příbuzní z Marradi, kteří přijedou až následující den, ani nakladatel Vallecchi, ani milovaná Sibilla, která – podle legendy zažívající rozkvět v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy ji „feministky“ vynášely do nebe – „ho nepoznaná chodila navštěvovat až do jeho smrti roku 1932…“)
✸ Pariani si je jistý, že památka jím zpovídaného Campany bude pomíjivá, a tak si tipne, že jeho ostatky nezůstanou v hrobě déle než deset let, do uplynutí minimální délky předepsané zákonem: „V roce 1942 budou ostatky, pokud o ně nikdo nepožádá, rozptýleny, aby živily byliny, ty zas živočichy a ti zas člověka, jehož tělesná schránka by dnes velký apetit u jeho bližních nevzbuzovala. Oheň ji promění v úrodný popel, který zlehounka dopadne na půdu, nebo ji prolezou červi, které také čeká osud vynikajícího dusíkatého hnojiva.“ Avšak Campanova pověst se rozvíjí zcela opačným směrem než u jeho oslavovanějších současníků, o nichž se dnes ještě píšou diplomové práce, ale zítra se už psát nebudou. V roce 1942 jsou díky veřejné podpisové akci umělců a příznivců přeneseny tělesné ostatky do románského kostelíka na hřbitově v Badii. K té příležitosti přijede z Říma ministr kultury Bottai, jehož záštita dodá obřadu upřímně řečeno přehnanou oficiálnost, přispěje k šíření omylu – do něhož upadnou některé špatně informované osobnosti jako P. P. Pasolini – o Campanovi coby „stoupenci fašismu“, a přiláká přinejmenším jednoho člověka, jehož přítomnost je zbytečná, totiž Papiniho. „Jako v mrazivé mlze před sebou znovu vidím Gatta a Montaleho zvedat malou bedýnku s Campanovými ostatky a pokládat ji na oltář k pohřbení. A také Rosaie a Carla Bo, který vypadal ještě jako chlapec, zdobit jeho hrob prostým vavřínovým věncem: tím nejprostším, jaký byl k mání. Papini stál vedle Botaie.“ (Primo Conti) Opravdu se modlil, jak naznačuje Conti, nebo už přemýšlel nad
článkem „Blázni na vzestupu“, v němž se o pár let později, v roce 1946, ještě jednou pokusí zdiskreditovat památku „druhořadého básníka“, „blázna“, který si dovolil postavit se tehdejší literární společnosti, jejím rituálům a její hierarchii? „Připadá nám,“ napíše v článku tou dobou již čtyřiašedesátiletý Papini, „že se směšně a nebezpečně přehání historický význam a umělecká hodnota tohoto nešťastného básníka z Marradi.“ „Nezaujaté zkoumání jeho díla ukazuje zcela jednoznačně, že nebyl nijak originální – hodně čerpal z francouzské literatury konce devatenáctého století – a že ho nikdo, leda snad neobjektivní fanatici, nemůže prezentovat jako autentického velkého básníka.“
✸ Vstanu, jdu zavřít okno a okouzleně hledím na hvězdy, vlastně „magnetické třpyty hvězd“, které dnes večer i mně vyprávějí o „nekonečnosti smrtí“. – Všichni jsou mrtví. Všechny postavy tohoto příběhu: literáti, psychiatři, marradští představitelé, blázni, učenci, futuristé, chlapci „ročník 99“… Všichni. Jenom v propastné hlubině nebe Halleyova kometa neúnavně dál spřádá své oběžné dráhy téměř až na samém konci prostoru a času. V astronomických knihách se píše, že tato kometa prochází sluneční soustavou jednou za sedmdesát šest let, že se znovu objeví v roce 1986; a já dospěl k přesvědčení, že ve složité harmonii vesmíru existuje tajný vztah mezi Halleyovou kometou („Jakým mostem, mlčky jsme se ptali, jakým mostem jsme překlenuli nekonečno, že nám vše připadá jako stín věčnosti?“) a lidskou poezií; že při každém prolétnutí této hvězdy se na zemi objeví básník. Jeden básník za každých 76 let… Nijak zvlášť velký nebo slavný nebo braný vážně. „Chlapec“ (boy), „primitiv“, který prochází světem, ale se svými současníky se nesetká, a je drcen těmi, kteří jsou mu nejbližší: rodinou, známými, údajnými „kolegy“. „[ey were all torn / and cover’d with / the boy’s / blood.“ Papini má jistě pravdu. Měřeno jeho metrem Dino Campana není „autentický velký básník“. Ale v rukopise nalezeném u Sofficiho ve skříni (ležel tam šedesát let a nikdy se odtamtud nehnul) je jedna věta, jíž mu Dino odpovídá, říká mu: „Být velkým umělcem nic neznamená: být ryzím umělcem, na tom záleží.“ Tato věta jako epigraf knihy v sobě pojímá „Leopardiho život a jeho
význam“ a pojímá i život Dina Campany, navozuje myšlenku o velikosti básníků. Velký básník, říká Dino, je člověk, který naplno žije svou přítomností a s ní i končí: jako Papini a D’Annunzio. Nemá současníky roztroušené po všech dobách, nevede dialog s tím, kdo už odešel, ani s tím, kdo se teprve narodí. Jeho stín není „stínem věčnosti“. Je to v podstatě normální člověk; někdo, z něhož se při troše píle, s trochou talentu a za trochu příznivých okolností stane velký básník, jako se z jiného stane ředitel spořitelny. Takových velkých básníků, pečlivých úředníků své Doby, svého Vládce, svého Nakladatele jsou plné epochy a knihy. Ale podle Dina někdy v budoucnu lidstvo konečně pochopí, že poezii se může dařit jen za jedné podmínky: že bude mimo čas a jeho pletichy. Most, jenž se klene přes nekonečno, zpráva zanechaná tomu, kdo tu není, od toho, kdo se už zpátky nevrátí…
✸ Myslím na Leopardiho, na Campanu. – Leopardi umisťuje poezii do minulosti a do dětství („Básníci bývali pouze v antice a nyní jimi jsou jen chlapci či mladíci, a ti, jimž se říká moderní lidé, jsou jen filosofy“); je uveden v omyl skutečností, že plynoucí staletí obvykle smažou poezii „velkých“ a vynesou poezii „primitivů, boys“… Campana vyslovuje naději, že „ryzí umělec“, který je odjakživa v přítomnosti vyhnancem, může nalézt domov v budoucnu, protože dojde ke změně vkusu a „primitivové“ jako on budou „znovu v módě“. Ale tak jednoduché to není. Aby lidstvo přestalo mít k „ryzím umělcům“ kanibalský vztah, je zapotřebí něčeho jiného a něčeho víc než estetického zrání; například aby současníci dokázali rozpoznat historickou potřebu pana Françoise Villona a postradatelnost „velkého umělce“ Philippa de Vitry, z něhož si ve své Závěti utahuje a který byl ve Francii čten a komentován ve všech školách. Nejde jen o otázku estetiky. Je nutný i vývoj civilizace a kultury, tak aby člověk začal tolerovat existenci – dnes více než kdy jindy považovanou za úchylnou – bytostí ztělesňujících „mravně vyšší typ“; aby nedovolil přibíjet je na kříž, stínat jim hlavy na popravišti, upalovat je na hranicích. Zavírat je do blázinců a věznic. Dohánět je k sebevraždě nebo k osamocenosti ve světě… Kolikrát přelétla Halleyova kometa po lidském nebi? Mezi básníky, které „označila“, patří Ježíš Kristus, Jana z Arku, François Villon a Tommaso Campanella, Gérard de Nerval a Friedrich Nietzsche (také oběť Spirochaety pallidy jako Dino), abychom
jmenovali aspoň některé. A najednou se přistihnu, jak u okna hotelu Lamone hledím na marradské hvězdy a myslím na příštího básníka, básníka roku 1986: „Bude to chlapec,“ říkám si, „trochu primitivní jako Dino. Bude na kordy se svými vrstevníky. Nebude mít štěstí u nakladatelů a všichni ho budou považovat za blázna, za člověka, který nechápe, co znamená soužití s lidmi. Skončí špatně. Jako on.“ Jeho dílo pochopitelně neznám, ale něco přece jenom tuším. Vím, že jeho nebe, na rozdíl od tohoto, v němž si „mniši a básníci nehloubí doupě jako červi“, bude „nezohyzděné stínem Žádného Boha“. Vím, že nesedne na lep teorii umění; že neprohandluje poezii za „machiavellismus, intelektuální techniku, měšťáckou frázovitost“; nebude se domnívat, že by mohla vzniknout „silou chvastounství“. (Se vztekem a s úzkostí se ptám: „Jak jsme zase jednou mohli naletět takovým Papiniům a Sofficiům?“) Vím, že nebude patřit k žádné „spodině“ „nezletilých“; že si bude myslet jako Dino, že „vše je jen individuální úsilí“. A konečně vím, že bude mít v uších a srdci „italskou poezii minulých dob“…
✸ Připozdilo se. Z baru přímo pod mým pokojem ke mně doléhají hlasy opilců. Kdoví kolikrát tady byl „blázen“. Kdoví kolikrát mu jeho rodáci zaplatili pití, aby se mu pak „posmívali“ až na viale Baccarini, až na most přes Lamone… Rozsvítím světlo. Zavazadlo položené na radiátoru mi připomíná, že „nekonečnost smrtí“ pokračuje v mých písemnostech, že jsou mrtví i ti první, s nimiž jsem o „případu Campana“ hovořil před třinácti lety: Daniele Ponchiroli a Franco Basaglia, psychiatr, který se snad nejvíc ze všech zasazoval o změnu režimu platného v ústavech pro choromyslné od roku 1904. A jak je zvykem, měl bych poděkovat snad stovce lidí; ale poděkuju jim soukromě. A taky bych asi měl upřesnit, že se nepovažuju za „životopisce“ a že s největší pravděpodobností už nikdy nenapíšu žádný životopis ani básníka, ani nikoho jiného. – Hledal jsem postavu s určitými zvláštními rysy. Náhoda chtěla, že jsem ji našel v historické skutečnosti, a odtamtud jsem ji začal vytahovat ven: neúnavně, svědomitě, v zájmu pravdy. (Všechno na světě sice podléhá dalšímu vývoji, přesto si nemyslím, že o básníku Campanovi by se dalo ještě hodně vypátrat.) Ale i kdyby Dino neexistoval, stejně bych ten příběh napsal a vymyslel si toho úžasného a „monstrózního“ člověka, tím jsem si naprosto jistý. Vymyslel bych ho přesně takového.
rozloučení
„Stává se, že jsou někdy v knihách nepřesnosti,“ řekl mi jednou Calvino. (Pokud si dobře pamatuju, bylo to v roce 1975, tedy o mnoho let dříve, než vyšla tato kniha.) „Ale já je nikdy v následujících vydáních neopravoval. Vždycky mi připadalo správnější nechat knihy, tak jak jsou.“ Já se také, stejně jako Calvino, řídil tímto kritériem. Knihu lze opravit jen další knihou; a definitivní, přesnou chronologii života Dina Campany jsem otiskl v příloze ke knize Trocha mé krve (Un po’ del mio sangue, Rizzoli–Bur, Milano 2005), v níž jsem edičně připravil a vydal vše, co Dino za svého života publikoval. A doplnil přílohou s nejvýznamnějšími dopisy, adresovanými Sibille Aleramové a dalším. Noc komety přišla na svět před šestadvaceti lety, v listopadu roku 1984, a pak měla řadu reedic, aniž jsem v ní kdy cokoli změnil. Ostatně nebylo toho moc, co by se mělo opravovat. Na těch stránkách je muž jménem Dino Campana se svým příběhem a svou trpkou pravdou. Jediná věc, kterou jsem považoval za nutnou z původní definitivní verze odstranit, je poděkování na konci textu; ne všichni, které jsem jmenoval, mi totiž doopravdy pomohli. Někdo mi dokonce úmyslně poskytl nepravdivou informaci (což jsem si uvědomil, teprve až když byla kniha venku). Jedna z těch nepřesností, říkejme tomu tak, způsobená chybnou informací, se týká data Dinovy cesty do Argentiny; nedošlo k ní v letech 1908–1909, nýbrž 1909–1910. Nejde o nic světoborného,
opravdu ne: období to bylo stejné, podzim–zima, doba pobytu na druhé straně oceánu táž (víceméně měsíc), co bylo před cestou a co po ní, se nemění… Chybí jen spojitost, a to mě mrzí, s pěší cestou na Vernu; k té došlo krátce po návratu z Ameriky a nebyl to žádný básníkův výstřelek nebo nahodilý cíl jeho potulek. Byla to opravdová pouť – jako poděkování svatému Františkovi a ochranným božstvům staré Evropy, kteří mu pomohli vrátit se domů, když se ho rodina zase jednou pokusila zbavit… Tato kniha má historii, která jí předchází, a historii, která po ní následuje; obě jsem vylíčil ve Vánocích v Marradi. Proto bylo mým přáním, aby toto konečné vydání obsahovalo kromě příběhu Dina Campany také příběh knihy, která ho vypráví. Za oněch šestadvacet let byla snaha mou knihu rozcupovat nejrůznějším způsobem, a to i z protichůdných pozic. Někteří, jako arkadický básník Sanguinetti, se vysmívali „pronásledovanému hrdinovi… který nakonec přijde o rozum vinou – čeho jiného než syfilidy“; a jiní zase hloupě a neuváženě v Campanovi vidí poslední, nebo možná předposlední inkarnaci romantické rovnice: génius rovná se šílenství. Napsala se toho spousta. Tvrdilo se, a je to celkem pravda, že neexistují zdokumentované důkazy o Campanově syfilidě. K tomu jen poznámku: i kdyby nakrásně takové důkazy existovaly, otec a rodina by se postarali, aby zmizely; a stačí se podívat na fotografii Dina z ústavu pro choromyslné, s viditelným ochrnutím levé poloviny tváře, stačí si přečíst, co napsali lékaři do úmrtního listu („Byl patrný otok genitálií; kůže na genitáliích a na dolních končetinách se pokryla zarudlými skvrnami“ atd.), a člověku upřímně řečeno musí dojít, jak se věci měly. Ale to není všechno. Říkalo se, že Dino prodělal kurs pro důstojnické aspiranty pěchoty ve Florencii. Myslím, že přitom došlo k úmyslné záměně důstojníků „záložních“ a důstojníků „z povolání“; a to zdaleka není jen nějaké zanedbatelné přehlédnutí. K tomu, aby se někdo stal důstojníkem z povolání, musí
nastoupit dobrovolně vojenskou službu v osmnácti letech, jak to také Dino udělal, a to v jediném možném místě v Itálii – v Modeně. Napovídala se spousta hloupostí, i na univerzitní půdě; co se dá dělat. Důležité je, že je tato kniha na světě a že v ní Dino Campana žije dál. (Pochopitelně tak jako žije ještě mnohem víc ve své knize velké poezie Orfické zpěvy.) Všechno ostatní jsou jen žvásty. LEDEN 2010
vánoce v Marradi Poslední Vánoce Dina Campany Tento text byl poprvé vydán v listopadu 2008 v nakladatelství Interlinea v Novaře v edici Nativitas.
✸ Jsou Vánoce roku 1916; v Itálii to jsou smutné Vánoce. Víceméně všichni zdraví muži jsou z domova pryč, v zákopech v horách, kde se strádá a umírá ve válce, která navzdory oficiální rétorice v sobě nemá nic epického. Na severu i na jihu už tisíce rodin obdržely „smuteční oznámení s trikolorou“, zprávu o tom, že některý člen jejich rodiny zahynul. Ve městech zmizely ze zdí a míst vyhrazených pro vylepování plakátů obchodní reklamy. Nepříliš četné vyhlášky po ulicích nabádají, aby se lidé nedávali do hovoru s neznámými a aby hlásili podezřelé osoby. Vyzývají je, aby se připojili k některému z četných výborů, jež v zemi vznikají víceméně všude „na podporu vlasti v jejím úsilí“. Dino Campana a Sibilla Aleramová se znají pár měsíců. Poprvé se setkali 3. srpna toho roku po krátké výměně dopisů. Ji zasáhla četba Orfických zpěvů a chce poznat autora knihy; on ji prosí, aby mu pomohla prodat pár výtisků, a snad aby překonal rozpaky, svěřuje se jí francouzsky. Vykládá jí o svém rodišti. Píše:
Pojedeme tedy do Marradi? Milá Sibillo, v Marradi Vám ale nemohu být příjemný. Je to městečko, kde jsem si hodně vytrpěl, a trocha mé krve ulpěla nahoře na skalách. (Pohlednice z 30. července 1916.)
K setkání skutečně dojde jinde, v jiné apeninské lokalitě; a krátký románek plný bezuzdného sexu a bití mezi Dinem a Sibillou se odehraje v jiných sceneriích, v Casettě di Tiara, v Marině di Pisa, v lázních Casciana Terme, v Settignanu nad Florencií. „Velká láska“ potrvá všeho všudy necelý půlrok, od 3. srpna 1916 do 22. ledna 1917, a bude odměřována hádkami, útěky, dlouhým odloučením. Dny opravdového soužití během milostného vztahu by vydaly možná jen na měsíc nebo měsíc a půl a skutečně šťastných dní je ještě mnohem míň. Nanejvýš tak dva týdny… K posledním z těch šťastných dní patří Vánoce v Marradi. Proč jeli Dino a Sibilla do Marradi, kde ona ještě nikdy nebyla, právě na Boží hod roku 1916, není známo; ale vše naznačuje, že iniciativa vzešla od Dina. Že ještě než zabloudil v tom soumraku rozumu, do něhož se už přes rok propadal, chtěl ukázat místa svého dětství jediné osobě, která mu dávala najevo cit. Že chtěl Sibille ukázat stopy své krve, které ulpěly na marradských kamenech.
✸
rozhodující roli v záležitosti ceny díky svým překladům Carducciho básní a svým známostem mezi členy Akademie. Ale v jednom článku, který vyšel v časopise Belfagor (30. listopadu 2007), uvedl Enrico Tiozzo celou záležitost na pravou míru. Vysvětlil totiž, že Anhfeltová byla jen ubohá lhářka. V Itálii se živila jako vychovatelka a snažila se vylepšit si svůj nevelký výdělek tím, že občas poslala nějaký ten článeček do různých švédských novin, kde ho většinou hodili do koše. Byla neustále bez peněz […] ve Stockholmu z ní měli doopravdy hrůzu a zvláště neoblíbená byla mezi členy Akademie, kteří se s ní odmítali setkat. Pokud by se jí někdy podařilo mluvit s nimi o Carduccim, mělo by to katastrofální následky.
Anstrid Anhfeltová pronajala v prosinci roku 1916 pokoj Sibille Aleramové a posléze se 22. prosince obrátila na Leonettu Cecchiovou Pieracciniovou, manželku Emilia Cecchiho, s žádostí o pomoc. O svých nových nájemnících jí napsala: Celou noc se rvali a drásali. Jestli jim v tom někdo nezabrání, ještě se nakonec zabijí. Mám po klidu. Já Sibillu nevyhledala. To ona chtěla za každou cenu přijet. Ale pochopitelně k ní nebudu krutá. I když nám to pokazí Vánoce, neřeknu jí, aby odjela. Jenom doufám, že někdo z jejích krajanů se pokusí přivést ji k rozumu. Celou noc abych se bála, že se stane něco vážného. Je to tak ohavné.
Ještě pár dní před Vánocemi byli Dino a Sibilla v Settignanu u jedné švédské novinářky, Anstrid Anhfeltové, o níž se v Itálii nedávno psalo u příležitosti stého výročí udělení Nobelovy ceny Carduccimu (2006). Podle některých písemností uchovaných v Carducciho domě v Bologni sehrála Anhfeltová zřejmě tenkrát
✸ Z Florencie se do Marradi jezdí vlakem. Je to dlouhá cesta přes malá nádraží a zastávky, ve vagonech s dřevěnými sedadly plných žen s dětmi připravujícími se na Vánoce. Byly ve městě nakupovat dárky. Nemnoho mužů, které je tam kromě Dina vidět, má vesměs na sobě železničářskou nebo policejní uniformu. Je sníh a každý, kdo nastoupí do vlaku, podupává, aby ho sklepal z bot. Po dvou hodinách se dojede do Marradi. Hotel Lamone není, jak jsem napsal v Noci komety, tam, kde teď, u nádraží. Stojí v samém středu městečka na piazza Scalelle; a to je jeden z mnoha nesmírně závažných omylů, které mi byly posléze vytýkány. O Campanovi se za padesát let napovídalo a napsalo spousta nesmyslů, ty ale byly součástí legendy o „básníku bláznovi“ a nikomu nevadily. Teprve když já vyrukoval s pravdou, začala honba za chybami: „Hotel byl tady a ne tam! Taková nehoráznost?!“ „Je potřeba být přesný, když chce člověk rekonstruovat něčí život!“ Umístění hotelu ale nemění nic na příběhu našich dvou postav; jenom to mají z nádraží o kus dál a tím spíš je může někdo z městečka potkat na ulici nebo vidět z okna. Během několika málo hodin se po Marradi roznese novina, že se vrátil blázen (mat Campena v místním nářečí) v doprovodu ženy, ale jaké! (Sibilla, v tom jsou všichni její současníci zajedno, možná není krasavice, ale není to někdo, kdo by prošel bez povšimnutí, už proto, jak kráčí a jak se obléká.) Dokonce se mezi lidmi mluví o „bláznově manželce“… „Blázen se oženil!“ Představme si Dina, jak horlivě vodí Sibillu po pamětihodnostech svého města, a ji, jak ona na ně hledí shovívavě, ale prakticky je nevnímá. Na Vánoce v Marradi jí zůstane jen jedna vzpomínka. Na postel.
Hluboké lože, vánoční noc v Tvém rodišti, kde jsem dosud nikdy nebyla – kde Ty ses jen jako malý chlapec radostně smál. Dnešní noc. […] Ta trýzeň milovat Tě, chtít Tě vidět šťastného a nemoci se proměnit ve svěžest samu, v okvětní plátek růže na tvém čele, lásko, má lásko. Jen chřadnout stále víc. Nemám již hlas, abych k Tobě mohla promlouvat. Jen ruce jsou ještě něžné. Ukonejší Tě dnes v noci k spánku? V Tvém rodišti. A pak usnu i já – a probudím se ráno o Vánocích, jako malá dívenka. Vedle Riny je malý chlapec, bratříček – ach Dino, Dino, co to roztává v srdci Riny? Ticho, drž mě za ruce. Když jsem byla malá, nikdo mi nevyprávěl žádnou krásnou pohádku. Dívala jsem se na hvězdy jako na Tebe. Dnes v noci žádné nebudou. Budeme tu my, pohádky, hvězdy, věci vzdálené a nedosažitelné. Nikdo nás už nedostihne, i když si bude myslet, že nás vidí a slyší. Hvězdy. Drž mě za ruce, vezmi si z nich všechnu něhu, seber mi všechno, jsem tak šťastná, že umřu, ale Ty, ale Ty… Chvěji se, rozhlížím se kolem, ještě nepřicházíš, uteklo tolik vody… (D. Campana – S. Aleramová, Dopisy – Lettere, s. 88–89. Nedatovaný zápis.)
✸ Postel v marradském hotelu se objeví ještě v dalším dopise s datem „večer 20. června“ (1917), napsaném ve Varallu Sesia a možná nikdy neodeslaném. V dopise s nepříjemným obsahem (Sibilla už Dina nemiluje, naopak v sobě vůči němu živí temnou zášť), ale se vzpomínkou na počátku: Hned jak jsem do toho hotelového pokoje v horském městečku vešla, připomněl mi pokoj o Vánocích v Marradi. Asi proto, že je tu velká postel a od té doby jsem už takovou neviděla. Veliká a celá pro mě…
O Vánocích 1916 v Marradi víc nevíme. Možná Dino ukázal Sibille svůj domov, nedaleko říčky Lamone (kterou on nazýval řeka). Pravděpodobně jí ho ukázal zvenčí, dům byl zamčený (kdoví jestli měl od něho klíče!), protože rodiče byli v Sieně u druhého syna Manlia, bankovního úředníka v Monte dei Paschi. Určitě nedošlo k setkání Sibilly s Dinovou matkou Fanny Lutiovou Campanovou. Sibilla pak pár dní po Vánocích napsala z Florencie Fanny dopis; to už marradská epizoda skončila, znovu začaly scény a Dino se uchýlil k přátelům do Livorna. Sibillin dopis se ztratil, ale je téměř jisté, že když se odhodlala napsat Fanny, kterou neznala, byla už rozhodnutá vztah s Dinem ukončit. Fanny jí odpověděla 4. ledna 1917 a k dopisu připojila obrázek Bohorodičky: „Nebudu před Vámi skrývat, že jsem ve Vás vkládala naděje, ve Váš cit, který mi připadá upřímný…“
✸ Poprvé jsem se s Campanou setkal, když mi bylo dvacet a když jsem si přečetl jeho báseň Chiméra, o níž v lednu 1914 napsal Prezzolinimu: Vybral jsem pro Vás a zasílám Vám nejstarší a nejprostší ze svých básní, starou obrazy a ještě kostrbatou co do formy; ale ucítíte duši, jež se osvobozuje.
Já taky ve dvaceti cítil duši, jež se osvobozuje. (O mnoho let později, v zimě 2006 jsem v Prezzoliniho archivu Kantonální knihovny v Luganu s pohnutím držel rukopis této básně i tohoto dopisu.) Přečetl jsem Orfické zpěvy.
8
Přečetl jsem všechno, co jsem o Campanovi a od Campany našel. Korespondenci Campana–Aleramová (Lettere Campana–Aleramo), kterou k vydání připravil Niccolò Gallo; Dino Campana a studenti jeho doby (Dino Campana e goliardi del suo tempo) od Federica Ravagliho; K chronologickému přehledu Orfických zpěvů (Per una cronistoria dei Canti Orfici) od Enrica Falquiho; Nepřikrášlené životopisy spisovatele Dina Campany a sochaře Evarista Boncinelliho (Vite non romanzate di Dino Campana scrittore e di Evaristo Boncinelli scultore) od psychiatra Carla Parianiho. Campana se mi okamžitě, nebo téměř okamžitě, ukázal takový, jaký byl: velký solitér italské literatury dvacátého století. Velký básník, který životem zaplatil za své dílo, jež sám označil za „skromné a útržkovité“. Nikdy jsem ani na okamžik neuvěřil báchorce o „básníku bláznovi“. Nad romantickým spojováním génia se šílenstvím jsem se vždycky musel pousmát; a také jsem nikdy nepřikládal velkou váhu výrazu „noční básník“, který působí skvěle v Chiméře, ale mimo tento kontext mnoho neznamená. Mou zvědavost vzbuzoval život Campany-člověka. Ať si hlupáci tvrdí cokoli, nikdy se nikdo nestal velkým básníkem jen proto, že byl blázen; a nikdo se nikdy nestal bláznem jen proto, že byl velkým básníkem.
✸ Příležitost zabývat se seriózně, jako spisovatel, Dinem Campanou se mi naskytla v roce 1982. Redaktor Giulio Bollati a novinář a spisovatel Corrado Stajano připravovali v té době pro nakladatelství Mondadori edici „soudních případů“, které měly určitý význam v politické historii nebo historii mravů. Zeptali se mě, jestli nemám nějaký nápad. Řekl jsem jim, že nevím
o žádném zajímavém procesu (teprve později jsem měl příležitost narazit na proces s futuristy za trestný čin proti mravopočestnosti z dob časopisu Lacerba); že bych se ale rád zabýval soudními záležitostmi kolem Dina Campany ve věci jeho internace v léčebně pro choromyslné. Podle zákona č. 36 ze 14. února 1904 totiž v Itálii o osudu duševně chorých rozhodovali ministr vnitra a ministr spravedlnosti; a každý blázen se svým osobním příběhem, ještě než se stal klinickým případem, byl případem soudním, svěřeným do rukou veřejných činitelů a soudu. Podklady týkající se Dina Campany se musely nacházet mezi spisy florentského soudu a dalších soudů v místech, kde pobýval v léčebnách nebo ve vězení. Giulio Bollati, který byl tenkrát jednatelem nakladatelství Saggiatore, mi pro snazší pátrání v Itálii napsal tento dopis s datem Miláno 19. listopadu 1982: Dr. Sebastiano Vassalli provádí historické bádání zaměřené na sestavení životopisu spisovatele Dina Campany, jehož vydání chystá naše nakladatelství. Byli bychom tedy vděčni, kdyby mu byl jednotlivými pracovníky a institucemi usnadněn přístup k záznamům, dokladům a místům potřebným pro jeho práci.
Pokud jde o cizinu, obrátil se Bollati na diplomata Sergia Romana, který měl tenkrát na ministerstvu na starosti italské kulturní instituty. Byly osloveny instituty v Buenos Aires, v Montevideu, v Bruselu a v Bernu. Z Jižní Ameriky přišly jen povšechné odpovědi o tom, jak je pro tyto země obtížné, ba nemožné mít záznamy o přistěhovalcích z prvních let dvacátého století. Zato v Belgii a ve Švýcarsku byla provedena velmi důkladná šetření, na jejichž základě se dalo vyloučit, že by Dino Campana byl kdy, byť na den, zaregistrován ve věznicích v Bruselu, v Ženevě nebo
v Bernu. Ty měsíce strávené za mřížemi, o nichž Dino vykládal Parianimu, se nikdy nekonaly, a stejně tak nebyl nikdy měsíc zavřený v Parmě (viz k tomu kniha Gina Geroly vydaná roku 1955 nakladatelstvím Sansoni). Zato v Parianiho „nepřikrášleném“ životopise není sebemenší zmínky o jediném vězení, v němž Dino doopravdy pár týdnů pobyl: o věznici Marassi v Janově…
✸ S dopisem z nakladatelství Saggiatore jsem se dostavil do Státního archivu ve Florencii, do paláce Uffizi. První dokumenty, které jsem spatřil, byly záznamy Královského vojska, kde se o Dinu Campanovi píše: Dobrovolník 40. pěšího pluku (důstojnický aspirant), I. kategorie, ročník 1883. [Dino se narodil roku 1885, a kdyby čekal na odvod, šel by se svým ročníkem do armády o dva roky později.] Od 4. ledna do 4. srpna 1904. Dne 4. srpna přestává být žákem Vojenské akademie pro důstojníky, jelikož nesložil zkoušky na hodnost rotného.
To bylo první překvapení, a nijak malé, protože to neodpovídalo „vulgátě“ o básníku bláznovi, naopak se od ní zásadně lišilo. A protože se za tím ukrývalo rodinné tajemství, střežené přede všemi a tak dobře utajené, že ani přímí bratranci a další příbuzní o ničem nevěděli. V osmnácti letech šel Dino dobrovolně do armády, aby dělal vojenskou kariéru, a byl přijat do kursu pro důstojnické aspiranty. 40. pěší pluk (za toto upřesnění vděčím profesoru Giovannimu Tesiovi z Piemontské východní univerzity, který podobná bádání provádí) byl skutečně posádkou v Modeně.
Vojenská akademie pro pěchotu byla (a je) v Modeně a dostat se tam nebylo nijak snadné. Prováděl se velmi přísný výběr, i na základě zkoušek způsobilosti. Bylo potřeba uhradit náklady (značné) na „výstroj“: kromě prádla zimní uniforma, letní uniforma, slavnostní uniforma, krátký meč, klobouk atd.
✸ Příběh básníka blázna je typicky italský, v jeho středu je rodina („rodina nade vše“ je hlavním antropologickým rysem této země) a posléze se obohatí o další aspekty, stane se z něho koncentrát italských příběhů z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Je v něm emigrace, blázinec, literárně umělecká avantgarda (časopis La Voce, futuristé), otázka vstupu Itálie do první světové války a válka sama, „veřejné domy“ a emancipace žen (pionýrský feminismus Aleramové). Je v něm příliš mnoho věcí na to, aby se Dinův příběh – ten pravdivý – vůbec dal vyprávět a byl přijatelný a aby to všechno jeden jediný život dokázal unést. Lépe zahalit vše pláštíkem lží; jak se také stalo. Středem Campanovy rodiny je matka: Fanny Lutiová Campanová, která po narození druhého syna Manlia odvrhne svého prvorozeného a začne ho nesnášet. V tomto ohledu má zásadní význam výpověď Giovanny Dilettiové Campanové, manželky Torquata, otcova bratra; je totiž zcela jednoznačná a zakládá se na přímé zkušenosti svědkyně a nikoli na něčem, co zná z doslechu. (Devadesát procent svědectví o Campanovi se týká věcí, které „ví každý“, ale u nichž nikdo osobně nebyl.) Dino nemůže být doma, protože ho tam matka nestrpí. Tím začínají jeho problémy; a je známo, že jak jde v životě něco šejdrem, tak nepomůže ani Pánbůh. Propadnutí v prvním ročníku lycea, podivné chování, roky strávené v koleji jsou jedním z důsledků
tohoto rodinného dramatu; a budou i příčinou jeho pití, tuláctví, pověsti „blázna“ a pronásledování od krajanů… Manželé Campanovi učiní tři pokusy zbavit se staršího syna. Prvním je vojenská kariéra, o níž už byla řeč; druhým je internace natrvalo v psychiatrické léčebně; a třetím cesta do Argentiny se speciálním cestovním pasem platným jen na cestu tam. Nepodaří se jim to.
✸ V rozporu s marradskou legendou, kterou uvedla do oběhu rodina, Dino v osmnácti letech rozhodně není blázen. Složí maturitu na D’Azegliově gymnáziu v Turíně s dobrým prospěchem a je přijat na Vojenskou akademii v Modeně, kde zůstane sedm měsíců a kde se přizpůsobí velmi tvrdé kázni. Proč byla jeho vojenská kariéra posléze přerušena, zůstává záhadou. V samém středu této záhady je událost, za kterou se styděli rodiče i on. O těchto sedmi, vlastně osmi měsících (včetně měsíce takzvaného „zaučení“) už nikdo nemluví. Byly z Dinova života vyškrtnuty. I ten, jehož se týkají a který tak zázračně dokázal věšet svému životopisci Parianimu bulíky na nos, si dává dobrý pozor, aby se o nich nezmínil. Pouze v jednom textu z roku 1916, napsaném pro časopis Rivista Ligure, se dočteme: Když se v osmnácti letech za mnou zabouchla vrata vězení, s pláčem jsem volal: Vládo ideální, vyrazilas dveře s tolikerou, tolikerou lůzou morální.
O jaké vězení jde? Byla tím vězením Akademie? Parianimu Dino řekl, že strávil měsíc ve vězení v Parmě, když mu bylo osmnáct. Ale v záznamech parmské věznice jeho jméno
není, a i kdyby mělo jít o jiné místo, je málo pravděpodobné, že byl odsouzen k jednomu měsíci. (Tehdy byl člověk v osmnácti letech nezletilý.) Jisté je jen jedno, že ne všem kadetům z Vojenské akademie se podařilo dokončit dvouleté studium a že naopak těch, kteří to dokázali, byla menšina. Tento nezdar, který pro Dina představoval tragédii, byl zřejmě dost běžným jevem…
✸ Problémy se Státním archivem ve Florencii pro mě začaly, jakmile jsem požádal o nahlédnutí do soudních spisů týkajících se choromyslných. Bylo mi řečeno, že to nejde. Doklady existovaly, ale nebyly dostupné. V roce 1966 došlo k nechvalně známým záplavám, kdy se půlka světa zmobilizovala na záchranu florentských uměleckých památek a starých písemností. Většina dokladů z Archivu se zachránila, ale materiály dosud nebyly uspořádány a nacházely se ve skladu pár set metrů od paláce Uffizi. Uplynou ještě roky, možná desítky let, než bude možné do nich nahlédnout. Smířil jsem se s tím, že se vrátím do Piemontu s prázdnýma rukama; ale stal se zázrak. Můj florentský známý zatelefonoval komusi, kdo zatelefonoval někomu jinému, a výsledkem těch kroků bylo, že jsem další den dopoledne opět zašel do Státního archivu za jednou zaměstnankyní, která mi udělala konkrétní návrh. Spisů o choromyslných, řekla mi, jsou tisíce a jsou uložené v kartonových kontejnerech, jimž se říká „šanony“. Pokud si troufnu hledat svého blázna v tisícerých spisech, je ochotná mi pomoct. Od zítřka každý den mi dá přivézt tolik „šanonů pošahaných“, kolik se jich vejde na vozík (což, jak se v praxi ukázalo, znamenalo deset až dvanáct). Já každý šanon otevřu, zkontroluju jména těch, jimž jednotlivé svazky patří, a tak to
bude pokračovat, dokud nenajdu, co hledám. Spis po spisu, šanon po šanonu, vozík po vozíku. „Při veškeré vaší dobré vůli,“ řekla mi ta soucitná osoba, „může hledání zabrat i víc než měsíc. Cítíte se na to, zůstat tak dlouho ve Florencii?“
✸ A tak začalo jedno z nejpodivuhodnějších dobrodružství mého života. Hledal jsem jednoho blázna a nacházel jich spousty. Zástupy mužů a žen na přelomu dvou století, devatenáctého a dvacátého, mi šly vstříc a svou tichou přítomností mě nutily, abych s nimi po mnoho dní žil a naslouchal jejich hlasům, které už čas odvál. Každý muž a každá žena představovali jeden fascikl zelinkavého papíru a já si správně měl přečíst jen jméno napsané na první straně a odložit ho. Ničeho jiného jsem si neměl všímat a měl jsem se soustředit jen na jména; ale nedokázal jsem to. Zástup bláznů mě obklopil a držel mě jako rukojmí. Každý choromyslný mi vyprávěl svůj příběh. Byli tam zuřiví blázni, násilníci, lidé nebezpeční sami sobě i ostatním; u některých se střídala období třeštění s dlouhými, téměř vegetativními stavy. Možná jeden z deseti byl skutečně nemocný, stižený chorobami, jako je arterioskleróza nebo syfilis, které ho připravily o rozum. Většinou to byli lidé, kteří byli na obtíž. Opilci povykující v noci; nepřizpůsobiví, kteří se pouštěli do hádky s každým na potkání; ženy z dobrých rodin, ale lehkých mravů. Snachy, které se neshodly s tchyní ani s manželem. Budižkničemové posedlí hazardními hrami. Ženy trávící čas v hádkách se sousedkami. Ženy považující se za muže a muži považující se za ženy. Osoby, jichž bylo třeba zbavit se tím, že je pošlou do Ameriky nebo do Austrálie, nebo je zavřou do blázince. Někteří z těch pomatenců byli za prací v cizině, ale ani
tam jim nebylo dobře, a když se vrátili, našli své definitivní místo v archivním kontejneru. Stala se z nich evidenční čísla ve spisu na zelinkavém papíře… Přes den jsem mezi blázny žil a v noci v hotelu se mi zdály jejich příběhy.
✸
světě, ani v Itálii nemůže být schizofrenik přijat na Vojenskou akademii; a kdyby se tam náhodou přece jenom dostal, nenechali by ho tam osm měsíců. „Předčasně dementní“ Dino Campana, který se narodil zdravý a inteligentní, se musel stát bláznem (se zpětnou platností), aby jeho matka neutekla z domova…
✸
Našel jsem fascikl „Dino Campana“ i s celou soudní procedurou: od zatčení přes „dočasnou hospitalizaci“ v ústavu (12. ledna 1918) k „hospitalizaci trvalé“ (28. ledna 1918). Ve spisu byl i „formulář“ z roku 1909, který v knize uvádím; marradský obecní hygienik doktor Pellegrini se v něm zmínil o „alkoholismu“ a napsal: „Postižený se zvlášť nesnáší se svojí maminkou, která musela odejít z domova.“ Ve formuláři přiloženém ke spisu se opakuje diagnóza „předčasné demence“, která se obecně ve spisech choromyslných vyskytuje nejčastěji a která by nám měla i dnes posloužit k objasnění případu Dina Campany z lékařského hlediska. Bohužel tomu tak není. Výraz „předčasná demence“ patří do historie lékařství a do dob, kdy se blázni dělili v zásadě do dvou kategorií: ti, kteří tloukli hlavou do zdi, když byli malí, a ti, kteří se jako blázni narodili z dědičných důvodů. Kdosi v méně vzdálené době se pokusil objasnit výraz „předčasná demence“ tím, že jde o zastaralý způsob označování schizofrenie. (Která ovšem také není chorobou se stanovenými příznaky, nýbrž mlhovinou příznaků a chorob.) Veskutečnosti ten výraz znamenal „blázen od narození“. Jistý španělský profesor, který nazval své nicotné pojednání o Campanovi Italský básník 20. století na pomezí mezi „maudit“ a schizofrenií, by nemusel vypustit do světa takovou hloupost, kdyby navštívil Státní archiv ve Florencii. Uvědomil by si, že nikde na
Zajel jsem do Marradi, abych viděl místa z Orfických zpěvů. Před odjezdem jsem zavolal jednomu Chlapíkovi, s nímž jsem se seznámil před časem a o němž jsem věděl, že má přehled o marradských záležitostech. Zeptal jsem se ho, jestli stojí za to, abych zašel na radnici poohlédnout se po písemných dokladech vztahujících se ke Campanovi. Dostal jsem tuto odpověď, kterou jsem pak použil ve své knize: Tam už nic není. Všechna lejstra z obecního úřadu přišla vniveč za poslední války, když se Marradi nacházelo na takzvané gótské linii.
Jenže doklady tam byly a ten Chlapík to dobře věděl. Naštěstí pro mě ne všechny byly důležité. Byla tam spousta drobných písemností, jaké se najdou na každé radnici ohledně kteréhokoli obyvatele, který se v obci narodil a byl bydlištěm; našlo se tam množství policejních nařízení týkajících se „postrku“; byly tam povolávací rozkazy do armády (Dino měl ale už ve dvaceti vojnu za sebou jako dobrovolník). Pouze dva z těchto dokladů měly zásadní význam pro Dinův život a mrzí mě, že jsem je neměl v rukou, když jsem psal Noc komety. První je „místopřísežné prohlášení“ marradských hodnostářů, kteří pár dní potom, co dosáhl zletilosti, ho nahlásili jako duševně chorého a žádali o hospitalizaci v ústavu.
Druhý je dopis florentského prefekta marradskému starostovi z doby po Dinově návratu z Ameriky, ve kterém se píše, že manželé Campanovi nemohou synovi zakázat, aby se vrátil domů. Ti požadovali, aby byl podroben lékařské prohlídce, při níž byl shledán zdravým na těle i na duchu, a to jim musí stačit. Proč mi ten Chlapík lhal? Nechme to být. Svět je plný pitomců, to jsem věděl už tenkrát. Proč jsem mu věřil? Proč nenapíšu jeho opravdové jméno? Odpověď na tu poslední otázku je, že Chlapíkovi nechci udělat radost, aby mě mohl pohnat před soud, kde by jeho slovo, jež nemá žádnou váhu, mělo stejnou váhu jako mé. Věřil jsem mu také proto, přiznávám, že se mi na marradskou radnici nechtělo. Neměl jsem chuť poznat následovatele tajemníka Bucciviniho Capecchiho (Buccivini se dvěma c, ne jen s jedním: další z mých neodpustitelných prohřešků!), který byl principálem Dinových pronásledovatelů. Kdyby na radnici nic nebylo, bylo by to lepší. Ušetřil bych si nepříjemný pocit.
✸ Moje kniha o Campanovi Noc komety nakonec vyšla v nakladatelství Einaudi a ne v Saggiatore, protože Giulio Bollati se mezitím vrátil do Turína, aby řídil práce na záchranu tohoto nakladatelství, v němž byl jednou z vůdčích osobností. To bylo v listopadu 1984. Do Vánoc byla kniha rozebraná a noviny o ní nepřestávaly psát; lidé se po ní dál sháněli. Prostě úspěch.
8
V únoru 1985 jsem znovu zajel do Marradi na pozvání tehdejšího starosty Enrica Consoliniho. Tento Consolini, kterého jsem neznal a který později zahynul při automobilové nehodě, byl společenský typ a trochu nadutec, jeden z těch „zatracených Toskánců“, co ti nabídnou něco k snědku, ale když odmítneš, nacpou ti to do chřtánu, abys viděl, že jsi jim sympatický. Chtěl mě za každou cenu ubytovat u sebe doma (radši bych šel do hotelu, ale nedalo se nic dělat); a donutil mě navštívit také obecního Archiváře, staršího pána, který bydlel ve stejném domě. Tam jsem nečekaně stanul před soudní porotou tvořenou Archivářem a dalšími dvěma Chlápky, kteří jen kvůli tomu přijeli z Florencie. Jeden z těch dvou byl redaktorem nicotného literárního časopisu Erba d’Arno, který doufám zanikl. Druhý byl člověk, který natočil film „na osmičku“ o Campanovi a každou chvíli vyletěl. Provinil jsem se neznalostí dokladů z marradského obecního úřadu, které za války nebyly zničeny, jak jsem napsal. Dále mi bylo předhozeno už ani nevím kolik neodpustitelných chyb, například dvě c ve jméně cavaliera Bucciviniho Capecchiho a to, že jsem hotel umístil poblíž nádraží. Prezentace knihy se zúčastnil marradský farář, který pak ke mně přistoupil a řekl mi pár věcí o Dinově matce. „Ta žena,“ prohlásil, „byla doopravdy blázen.“ A dvakrát nebo třikrát zopakoval slovo „blázen“. Já byl ještě celý vyjevený ze soudního procesu a na nic jsem se ho nezeptal. Teprve za pár dní mě napadlo, že farář toho možná ví víc. Že třeba znal nějakého místního starce, od kterého se něco dozvěděl přímo. Proč by jinak tvrdil takovou věc? Tu noc ve starostově bytě jsem toho moc nenaspal kvůli pendlovkám odbíjejícím každou celou, půl i čtvrthodinu. Zlý sen.
✸ Dopoledne následujícího dne jsem se setkal s Marianninou Cappelliovou, jíž v té době bylo osmdesát šest nebo osmdesát sedm let a která si pamatovala spoustu věcí ohledně svého bratrance Dina Campany. Dali jsme si schůzku před kostelem, po mši. (To setkání jsem pak vylíčil v Corriere della Sera.) O Dinovi mi řekla: „Občas jsem ho viděla opilého, ale blázen nebyl.“ Nicméně moje snaha dobrat se pravdy o Dinu Campanovi a sejmout z něho onu legendu, jež se s ním vlekla zaživa i po smrti, vyvolala velké rozhořčení. Hned v roce 1985 se mě jistý profesor z Palerma, který učil (a možná učí dodnes) na jedné německé univerzitě, zeptal, jestli znám dvě palermské dámy, jejichž jména si nepamatuju. Byly to dcery (nebo vnučky?) Manlia Campany, básníkova bratra, bankovního úředníka, který svou kariéru zakončil v Banco di Sicilia. Řekl mi, že daly mou knihu přečíst jednomu vyhlášenému advokátovi, aby na mě podal žalobu a požadoval v lirách miliardové odškodnění. Byla to pravdivá zpráva? Nevím. Rozhodně ten vyhlášený advokát o sobě nikdy nedal vědět. O pár měsíců později jsem se od jednoho novináře z listu Il Mattino di Napoli dozvěděl, že po kulturních redakcích hlavních italských deníků koluje oběžník s výčtem chyb, jichž jsem se v Noci komety dopustil, a s obviněním, že jednak kniha byla napsána bez svolení rodiny a dále že v ní není dán náležitý prostor úctyhodné postavě Manlia Campany, Dinova zdravého bratra; a konečně že je má kniha plná pomluv a urážek. Žádný člen rodiny Campanových nikdy neonemocněl syfilidou! (Naneštěstí pro Dina byly však příznaky přesně takové. A také délka a způsob léčby v marradské nemocnici v létě 1915, o níž sám hovoří v několika dopisech, nenechávají zrovna na pochybách. Čtyřicet dní vysokých horeček připomíná malárioterapii,
která v té době byla ještě v experimentální fázi a před antibiotiky to byla jediná možná léčba syfilidy v určitém stadiu. Prakticky šlo o to, vyhnat jednu chorobu druhou.)
✸ Ani onen oběžník neměl úspěch. Pokud je mi známo, jediný, kdo ho vzal vážně, byl Giorgio Calcagno, který měl tenkrát na starosti knižní přílohu deníku La Stampa. Calcagno, jemuž jsem nikdy nebyl sympatický, mi po telefonu položil pár záludných otázek. Ale i on shledal, že nemá dost podkladů, aby mohl věc rozmáznout. Honba za chybami pokračovala. Po marradských dokladech a po oběžníku dcer-vnuček přišli na řadu psychiatři a elektrošoky. Dinovo elektrické blouznění („Jmenuji se Dino a jako Dino se jmenuji Edison.“ „Můžu klidně žít bez jídla, jsem elektrický.“ „Přilákal jsem pozornost marconiovské policie a praskla mi z toho hlava. Pustili do mě silný elektrický výboj.“ apod.) v ústavu pro choromyslné, jak prohlásili psychiatři, nemohlo být způsobeno elektrošokem z toho prostého důvodu, že ve dvacátých letech nebyly elektrošoky ještě vynalezeny. Moje dedukce jsou výmysly spisovatele, který se dostatečně neinformoval, než začal psát, a který neví, co píše. Jako první po mně chtěla vysvětlení (telefonicky) Maria Cortiová (která mě přitom má ráda); proč prý používám v Noci komety slovo elektrošok. Zaskočila mě nepřipraveného, ale řekl jsem jí, že má možná pravdu, za Campanových časů se asi slovo elektrošok ještě nepoužívalo, ale elektrické výboje ano. Elektřina se dostala do blázinců na počátku století a byla masivně nasazována v letech první světové války na odhalení vojáků,
kteří se předstíraným šílenstvím chtěli vyhnout zákopům… Tenkrát se hovořilo o „elektro-terapeutických metodách“, o „faradizaci“, o „střídavém proudu“; užívaly se jiné výrazy, ale v podstatě šlo o totéž. Vyjmenoval jsem jí některá díla historiků první světové války a řekl jsem jí, že v prvním vydání encyklopedie Treccani (která vznikla ve dvacátých letech) byly u hesla „elektroléčba“ reprodukce nástrojů užívaných už celá desetiletí na léčbu choromyslných elektrickým proudem: cívka a Faradayův induktor, alternátory a další zařízení, jejichž názvy si už nepamatuju… (O mnoho let později, když jsem byl v Sieně s malířem Luigim Ontanim, který tam maloval sienské Palio 2003, jsem měl prudkou výměnu názorů s bývalou studentkou Marie Cortiové, která se pak stala její spolupracovnicí a potom profesorkou: ta byla provdaná za psychiatra a vytýkala mi, že jsem si kolem Campany vymyslel tu nepravdivou záležitost s elektrošoky. Zmiňuju se o tom ne proto, že by byla jediná, kdo mě chtěl tímto argumentem potopit. Už se o to pokusili jiní, s okázalou přezíravostí a zbytečnou ironií. Ale jen při této příležitosti jsem se musel zastydět: ne za chybu, která tam není anebo je zanedbatelná, ale že jsem ztratil nervy na veřejnosti…)
✸ Jinou hádku na veřejnosti kvůli Noci komety jsem absolvoval o mnoho let dřív, myslím, že v roce 1991, v San Benedettu del Tronto; tehdy byla kniha publikovaná podruhé v takzvaném „kapesním“ vydání a právě vyhrála Výroční cenu edice paperbacků, udělovanou v tomto městě. Mechanismus soutěže je poměrně jednoduchý. Jakási „technická“ porota vybere pět knih beletrie, pět odborných a pět novinářské prózy. Zakoupí se
určitý počet výtisků každé z těch knih a dají se k dispozici komukoli, kdo o to požádá, aby si je přes léto přečetl. Jednotliví čtenáři pak vyplní lístek, který v zalepené obálce odevzdají notáři. Notář obálky otevře, spočítá preference a sdělí jména těch, kdo vyhráli. Toho roku byli čtenáři tak laskaví (a já jim za to ještě jednou děkuju), že vybrali Noc komety. Jel jsem do San Benedetta del Tronto. Slavnostní předávání cen se konalo, jak tomu tak bývá, za přítomnosti místních představitelů a nijak zvlášť početných diváků, zato však vybraných a význačných. Cenu získali: za žurnalistiku kdosi z Rai, jehož jméno si nepamatuju; za odbornou literaturu teoložka Adriana Zarriová a jezuita Bartolomeo Sorge; za beletrii já. Ceny udělovaly význačné místní osobnosti, které oceněnému předaly obálku, stiskly mu ruku a tím to za potlesku publika a pár blesků fotoaparátů skončilo. Nevzpomínám si už, kdo předal cenu novináři z Rai, kdo Zarriové a kdo Sorgemu. Mně ji předával Valerio Volpini, rodák ze San Benedetta (myslím), který býval šéfredaktorem vatikánského deníku Osservatore Romano. Spíš bych ale řekl, že mi ji měl předat, protože když jsem napřáhl ruku, začal mluvit a obálku třímal ve vzduchu. Řekl, že četba mé knihy ho vyvedla z míry a nepříjemně překvapila; že má o ní své pochyby. Pokusil jsem se vzít si obálku a odejít, ale on ji stáhl za záda. Řekl, že jednou z postav mého románu je Giovanni Papini a že nemůže uvěřit, že by se zachoval, jak jsem já napsal. Řekl nevím co ještě, a dál si hrál s obálkou na přetahovanou. Nakonec jsem i tam ztratil nervy a zařval na něj, že mi tu cenu udělili čtenáři a on že ji má jen předat, místo aby tady poučoval a plácal nesmysly…
✸
✸
Zatímco tohle píšu (leden 2008), honba za chybami skončila. Zvítězila pravda? Ani náhodou. Vyhrála liknavost; emoce vychladly. Strana murdered, jak ji nazýval Campana – strana „šíleného Orfea“, „předčasné demence“, rodinných legend („Od věku patnácti let stižen duševní chorobou…“), marradského pronásledování blázna Campany (mat Campena), knihy prodávané s vytrženými stránkami –, je stále v převaze a nemusí se nijak namáhat, aby měla navrch. Existuje nepravdivý, ale pevně zakořeněný příběh; stačí ho opakovat. Stačí donekonečna omílat, že se Dino narodil jako blázen. Byl to minus habens ( jeden z nejúpornějších zastánců marradské legendy věnoval básníkovi svou naprosto mizernou divadelní hru nazvanou Téměř člověk) a jen díky svému šílenství se stal velkým básníkem. Žádná hysterická matka nebyla. Žádná Vojenská akademie v Modeně. Žádný syfilis, ó ta hrůza! (Řekněme si to na rovinu: příběh o básníku bláznovi, ať je pravdivý, nebo ne, se líbí. Přitahuje. Blázen, který objímá ženy na ulici, který vytrhává stránky ze své knihy, než ji prodá, který krouží mezi Oděsou a Buenos Aires jako roztočená káča, je mnohem zábavnější než chudák pronásledovaný osudem a svou rodinou.) Co je tedy pravdivé: musí být pravdivé Dinovy nekonečné toulky a nespočet povolání; jsou pravdivé roky ve vězení, kde o něm neexistuje žádný záznam. Je pravdivých pět a půl let v Argentině, jak navykládal Parianimu. Je pravdivá, a slouží k oslavě bláznovy památky, „Státní cena Dina Campany za poezii“. Je pravdivé Středisko studií Dina Campany v Marradi, na udržování legendy, která by jinak mohla vyblednout. Je pravdivé Marradi. Dino byl uznávaný a prokázaný blázen (mat Campena), a kdo tvrdí opak, je taky blázen, který vyje na měsíc. Stačí ho nechat výt, a je to.
Vánoce roku 1916 byly poslední šťastné Vánoce Dina Campany a také poslední, které strávil v Marradi. O Vánocích následujícího roku 1917 byl Dino v Lastře a Signa v penzionu Sanesi, kde mu otec platil pokoj, aby ho držel daleko od Marradi a od své ženy Fanny. Právě tam, v Lastře a Signa prožívá Dino své poslední dny jako svobodný člověk, až do 12. ledna 1918, kdy se za ním zavřou dveře ústavu. Navždy. Pak bylo ještě čtrnáctero Vánoc, které Dino trávil s ostatními choromyslnými v ústavu pro „chronicky šílené“ v Castel Pulci, v Badii a Settimo. Zkusme si jedny z těch Vánoc představit. Kterékoli. Anebo si zkusme představit poslední Vánoce v Dinově životě. Vánoce roku 1931. Podle výpovědi doktora Del Bene, primáře v Castel Pulci, byl Dino v posledních měsících života pokojný a mírný, i v noci; byl při těle a vypadal svěže. V oblékání precizní. Působil trochu ostýchavě. Chování měl vybrané. Byl spíše do sebe, odpovídal, pokud byl dotázán; velmi zdvořilý, vlídný.
(Elektrošoky, pardon, elektrické výboje už vykonaly zázrak. Byl téměř uzdravený.) Toho dne je v Castel Pulci jen jeden lékař a pár ošetřovatelů, kteří mají službu ve sváteční den. Nevděčná práce. V ústavní kapli se slouží mše. Kdo z bláznů na ni chce jít, jde sám, a kdo jít nechce, je tam dokopán. Ošetřovatelé jsou nervózní. Je jich málo a potřebují mít blázny pohromadě, aby na ně mohli lépe dohlížet.
K obědu jsou makaróny, z nichž se kouří. Pak kuře s bramborem a plát vánočky. V hale je nad schodištěm Betlém a Dino na něj okouzleně hledí. Je to i jeho dílo. To on tam rozmístil kousky uhlí, představující hory kolem Marradi. To on vytvořil vodopád ze staniolu a pod vodopád postavil figurku rybáře.
✸ Hory kolem Betlému jsou marradské hory. Uprostřed Marradi je jeskyně a v té jeskyni jsou Marie a Josef. Je tam volek a oslík. Je tam Jezulátko. Dino vezme Jezulátko do ruky. Ošetřovatel se chystá zasáhnout; pak se zarazí, uvědomí si, že to je zbytečné. Dino hledí na Jezulátko: „To jsem já.“ Jezulátko se usměje. Je nahé a růžové, třebaže v jeskyni a v horách zasněžených moukou je zima. Dino s Jezulátkem se na sebe usmívají. Přišli na svět v blázinci a zatím nevědí, co je čeká. Nevědí, že budou pronásledovaní a vysmívaní. Nevědí, že zemřou v Castel Pulci obklopeni nevšímavostí zdravých i choromyslných. Usmívají se na sebe. Jak jde v životě lidském něco šejdrem, tak ani Pánbůh nepomůže.
Poznámka překladatelky
Verše Dina Campany na stranách 131, 166, 181, 189 a 216 a úryvek z básně Gabriela D’Annunzia na straně 65 přeložil Jiří Pelán. Citace z básně Giosuè Carducciho na straně 73 je uvedena v překladu Zdeňka Kalisty, z básně Paula Verlaina na straně 120 v překladu Gustava Francla a z Vergiliovy Aeneidy na stranách 75 a 77 v překladu Otmara Vaňorného.
Obsah
Noc komety / 7 Rozloučení / 239 Vánoce v Marradi Poslední Vánoce Dina Campany / 243 Poznámka překladatelky / 269
Edice Scholares Svazek 39 Řídí Vladimír Pistorius a Petr A. Bílek
S e b a s t i a n o Va s s a l l i
N O C
K
✸
M E T Y
Z italského originálu La notte della cometa vydaného nakladatelstvím Einaudi v Turíně roku 2010 přeložila Kateřina Vinšová, překlad veršů Dina Campany Jiří Pelán Typografii navrhla a písmem Jannon vysadila Klára Horová Redakce textu Marie Zábranová Odpovědné redaktorky Sylvie Drkošová a Eva Marková Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, Pražská 128, Příbram roku 2014 jako svou 89. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Špidrova 117, Vimperk 272 stran. Vydání první ISBN 978-80-87053-88-1 www.pistorius.cz
