s ea n o’ ca s e y • j iř í krej č í k
penzion pro svobodné pány
TĚŠÍNSKÉ DIVADLO • ČESKÁ SCÉNA • ČESKÝ TĚŠÍN
těšínské divadlo český těšín, příspěvková organizace • ředitel karol suszka šéf české scény miloslav čížek • dramaturg české scény ivan misař
sean o’casey • jiří krejčík penzion pro svobodné pány
překlad jana werichová scéna a kostýmy marie jirásková j.h. hudba mario buzzi pohybová spolupráce igor dostálek j.h. dramaturgie ivan misař režie igor stránský j.h. OSOBY A OBSAZENÍ
premiéra 20. září 2014 v 17.30 hod. v těšínském divadle sezóna 2014/2015 inscenace vznikla za finanční podpory ministerstva kultury české republiky a města český těšín
pan mulligam, nájemník penzionu ondřej frydrych slečna anděla, jeho dívka lucie bergerová pan halibut, nájemník penzionu petr sutorý slečna mossieová, majitelka penzionu šárka hrabalová pan o’brien, nájemník penzionu miroslav liška slečna jana hollá j.h. pán miloslav čížek strážník jaroslav palatý j.h. řádová sestra šárka olšavská* 1. ošetřovatel jiří ponča* 2. ošetřovatel jindřich tesarczyk* inspice a nápověda jaroslav palatý * pracovníci TD
sean o’casey *30. 3. 1880 v Dublinu †18. 9.1964 v Torquay
N
arodil se v protestantské rodině, kterou poznamenala smrt otce, když bylo Seanovi šest let. Po otcově smrti žila rodina ve velké chudobě. Do školy chodil pouze tři roky a záhy začal pracovat jako námezdní dělník. Později pracoval na železnici a zúčastnil se i železniční stávky roku 1911, po níž byl dlouho nezaměstnaný. Do té doby se datuje i jeho zvýšený zájem o divadlo, který vyústil ve spolupráci s divadlem Abbey Theatre. Roku 1906 vstoupil do nacionalistické organizace Keltská liga, která usilovala o vzkříšení národního jazyka a sjednocovala katolické i protestantské obyvatelstvo. Začal používat pokelštělou podobu svého jména – Sean O’Cathasaig. Aktivně se účastnil společenského i politického života. Byl výrazně levicově orientovaný a pracoval v irských odborech. Ovlivnil ho irský labouristický vůdce Jim Larkin. Nacionalistické a socialistické hnutí bylo ve svých počátcích poměrně jednotné. Roku 1914 v něm však začaly převažovat nacionalisté a to O’Caseye velmi zklamalo a z hnutí odstoupil. Nezúčastnil se ani Velikonočního povstání roku 1916. Poté, co se stáhl z politiky se začal věnovat divadlu. Jeho hry však narážely, v lepším případě na nepochopení a v tom horším vedly k rozporům s nacionalisty. Konflikt na sebe nenechal dlouho čekat a vyvrcholil roku 1926 kdy divadlo Abbey Theatre odmítlo jeho tragikomedii Pluh a hvězdy, pojednávající o Velikonočním povstání a označilo ji jako urážku irských národních hrdinů. Toto a sílící tlak nacionalistů donutil O’Caseye k odchodu z Irska. Svůj pobyt v Anglii nebral jako definitivní, ale poté, co Abbey Theatre odmítlo jeho protiválečnou hru Stříbrný pohár se rozhodl, že v Anglii zůstane natrvalo.
Z DÍLA SEANA O’CASEYE:
Stín střelce (1923) hra byla původně napsaná pro dělnickou slavnost, později se v upravené podobě hrála na scéně irského národního divadla. Byla první z trojice hořce komických realistických dramat. Hra čerpala látku z anglo-irských bojů v roce 1920 v dublinských chudinských čtvrtích. Juno a páv (1924) hra se dotýká s groteskním humorem osobních tragédií Irů za občanské války v roce 1922. Pluh a hvězdy (1926) děj se odehrává v době protianglického Velikonočního povstání v roce 1916 Stříbrný pohár (1929) ostře protiválečná hra napsaná po odchodu z Irska. Jde o tragédii mladého fotbalisty vracejícího se z první světové války jako mrzák. Další hry reagují na různé aktuální podněty. Za branou (1933 )výrazně protiklerikální drama Hvězda rudne (1940) o srážce dělníků s fašisty Purpurový prach (1940) rozmarná burleska o Angličanech v Irsku Rudé růže pro mne (1942) autor se vrací do doby dublinské stávky za první světové války Dubové listí a levandule (1946) děj se odehrává za bitvy o Anglii Z prozaických děl velmi zaujme jeho autobiografická kniha Tluču na dveře.
tvůrčí zaujetí, aneb kdo z koho. (režisér igor stránský debatuje s autorem jiřím krejčíkem)
povídání s igorem stránským, ředitelem slováckého divadla a režisérem Známe se už hezkou řádku let, a proto jsem si dovolil otázky poněkud osobnější. Igore, jsi nejdéle působícím divadelním ředitelem. Jaké to na tobě zanechalo stopy? Pominu-li infarkt, velmi dobré. Musím říct, že to je práce radostná. Je to možná skoro úchylka, ale já jsem se každý den těšil do práce, protože ta práce byla vždycky něčím nová, i když samozřejmě daleko raději mám práci uměleckou, kdy sedím v hledišti a režíruju, než když musím dělat úředníka. Ještě v návaznosti na první otázku. Vyskytla se chvíle, kdy jsi toho chtěl nechat, lidově řečeno, praštit s tím? Byly to chvíle, kdy jsem musel řešit problémy s lidmi, kteří spíše sledovali osobní zájmy než zájmy divadla. Někdy to byla dost nepříjemná střetnutí, ale řekl jsem si, že z toho ne-
vycouvám, a že to musím dotáhnout do konce. Tak to byly moje určité krize, ale „praštit“ jsem s tím nechtěl. To je dobře, protože se ti podařilo z regionálního divadla vytvořit umělecký soubor, který je v povědomí českého divadelnictví značně vysoko. A mám tu další otázku. Jaké výhody má ředitelování v kraji vína? Já si myslím, že nikdy nepřipouštím, aby kraj vína měl vliv na naší práci. Když se vyskytly u některých lidí problémy s nadměrným používáním nejenom vína, pak se ti lidé dobrovolně léčili, nebo dobrovolně odešli z divadla. A tak se přirozenou cestou nastolil řád, jehož výsledkem je dobrovolná pracovní kázeň. Když je po premiéře, nebo po představení, tak si na tu „decku“ rádi zajdem, to je přirozené, ale při práci v divadle alkohol téměř neexistuje.
Ve Slováckém divadle jsi začínal jako herec. Kdy tě poprvé napadla myšlenka na režírování? Bylo to už na JAMU v Brně, kde jsem studoval herectví, protože dva ročníky nade mnou byla skupina žáků Evžena Sokolovského, Petr Scheuharfer, Eva Tálská, Pavel Hradil a Zdeněk Pospíšil. Já jsem se s nimi často stýkal a už mě ta režie trochu jakoby lákala. Když jsem nastoupil do divadla, hrál jsem, dostával jsem pěkné role a nemohl jsem si stěžovat. Do divadla přišel docent Hynšt, kterého „vyklidili“ z Brna (jak jinak, než z politických důvodů) a já jsem mu začal dělat asistenta a tam jsem si znovu uvědomil, že tu režii chci dělat. Tak jsem vystudoval postgraduál a od roku 1983 pravidelně ve Slováckém divadle režíruju. Zahraješ si ještě divadlo? Občas si zahraju u jiných režisérů, ale minimálně. Daleko více si zahraju ve svých hrách, když někdo onemocní a je třeba udělat záskok. Samozřejmě musí to být role přiměřeně mému věku. Takže Romea ne… Romea už ne, ale musel jsem zaskočit a dohrávat Lízala v Maryše a to už je velký záskok. Jak se změnilo Slovácké divadlo od doby, kdy jsi tam začínal jako herec? Změnilo se podstatně v tom, že i tenkrát se hrálo dvě stě padesát až dvě stě sedmdesát představení za rok, ale dvě stě představení se hrálo na zájezdech a jenom zbytek doma. Nyní je to obráceně, máme dvě stě šedesát představení a z toho je asi jen dvacet pět až třicet zájezdů. Dnes tedy jezdí diváci z široka daleka do Uherského Hradiště, protože technické podmínky ve většině kulturních domů nejsou takové, abychom tam mohli zahrát plnohodnotné představení. Je něco, po čem bytostně toužíš a zatím se ti to nesplnilo?
Ale no, tak…samozřejmě, je ještě spousta krásných her, které bych chtěl režírovat, ale to bych musel dělat tak čtyři režie ročně, příštích dvacet pět let, aby se mi to splnilo. Tak co pro to děláš? Snažím se žít zdravě. (srdečný smích) Ale ne vždycky se mi to daří. Protože režíruješ na české scéně Těšínského divadla Penzion pro svobodné pány, bylo by neodpustitelným hříchem nezeptat se tě na spolupráci s fenoménem českého filmu a divadla, Jiřím Krejčíkem. Tak to bylo…abych to řekl publikovatelně… to jsou zážitky zvláštní. Pan režisér měl jakýsi paušál na to, jak se to má dělat a dozoroval všechny režiséry od Aše až po Uherské Hradiště. Ale byla to práce i přínosná, protože on měl svoje vidění této inscenace a v některých věcech mi velmi pomohl, ale v některých věcech jsem měl svou hlavu, tak jsem si to prosadil, byť jsme na sebe i křičeli, ale byla to práce zajímavá a já vůbec nelituju, že mě pan režisér Krejčík jezdil do divadla, jak to říct slušně – otravovat, protože i to bylo pro mě přínosem. Co bys řekl o průběhu zkoušení na české scéně? Když jsem začínal zkoušet byl jsem velmi opatrný, protože jsem soubor české scény příliš neznal. Úvod té spolupráce byl takové vzájemné oťukávání, ale teď mám z té spolupráce velmi příjemný pocit, protože herci, kteří se mnou spolupracují postupně přicházejí na to, že tahle komedie se nedá odehrát v zaběhaných, osvědčených hereckých polohách. Někdy to dá hodně práce, ale důležitá je vzájemná důvěra a ta začala fungovat. A ještě obligátní otázka na závěr. Co bys vzkázal divákům Těšínského divadla? Mějte své divadlo rádi, protože divadlo je fenomén, který musí být, neboť živé umění je stále to nejsilnější a nelze se jenom dívat na televizní potoky krve. Děkuji za rozhovor a Zlom vaz!
redakce programu ivan misař foto karin dziadková design marian siedlaczek tisk proprint, s.r.o. český těšín program vydalo těšínské divadlo český těšín, příspěvková organizace zřizovatel – moravskoslezský kraj ostravská 67 737 35 český těšín tel. 558 746 022-23
[email protected] www.tdivadlo.cz
práva k provozování tohoto díla zastupuje agentura dilia praha vedoucí obchodního oddělení dagmar pavlíková vedoucí dekorační dílny kristina libosková vedoucí krejčovny helena prokopová vedoucí vlásenkárny jaroslava držíková jevištní mistr roman sekula vedoucí zvuku a osvětlení vladimír rybář
vedoucí úseku rekvizit josef kurek rekvizity milada zbončáková garderoba pavla cwiertková, pavla brijová světla czesław czakoj, martin valenta zvuk richard damek, michal maliniak jevištní technika jiří ponča, alfréd benek, jindřich tesarczyk, rostislav mišura, jiří gebhart
