JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika
Scénář moderního zombie filmu
Absolventský projekt
Autor práce: Zbyněk Štajer Vedoucí práce: doc. MgA. Marek Hlavica, Ph.D. Oponent práce: MgA. Pavel Gotthard
Brno 2014
Bibliografický záznam Štajer, Zbyněk. Scénář moderního zombie filmu [Script for modern zombie movie]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér rozhlasové a televizní scenáristiky, rok. 2014 s.61 Vedoucí diplomové práce doc. MgA. Marek Hlavica, Ph.D.
Anotace Absolventský projekt „Scénář moderního zombie filmu“ je založen na bourání klasických klišé zombie filmů a jejich redefinici. Zasazuje děj do České republiky, otevírá ekologická témata a používá hrdinu - slabocha - jako prostředek pro vytvoření moderního zombie filmu.
Annotation Bachelor’s project „Modern zombie movie script“ is based on breaking up classical cliches of zombie films and their re-definition. Setting of the plot is in the Czech Republic, plot opens ecology issues and it uses a hero – a weakling – as a mean for creating a modern zombie movie.
Klíčová slova zombie, žánr, monstrum, strach, společnost, ekologie, hrdina-slaboch
Keywords zombie, genre, monster, fear, society, ecology, hero-coward
EXT. LOUKA U LESA – KULISY SVATBY – DEN Je pozdní podzim, babí léto, je ještě docela teplo. V pomalé střihové sekvenci divákovi ukazujeme venkovní svatbu. Martin (30), hubený, nevysoký v dobře padnoucím obleku s vestičkou a motýlkem, čeká u slavobrány na svou nevěstu Terezu (27). Nevěsta v krásných bílých šatech se závojem je vedena svým otcem uličkou mezi hosty. Martin nervózně přešlapuje, sleduje hodinky, kouká na svého svědka, který naznačuje, že prstýnky opravdu nezapomněl. Oddávající čeká s otevřenou biblí. Svítí ranní slunce a všichni hosté se usmívají. Přecházíme do rychlého střihu. Z dálky se ozve podivný hrdelní zpěv. Martin se lekne. Hosté se otáčejí a z blízkého lesa vybíhají zombie v počtu, který je mnohem větší než počet hostů. Jejich kůže je temně šedá a jsou pomalovány hlinkami na těle a na obličeji, jako by z oka vypadly nějakému africkému kmenu. Začíná panika. Zombie útočí a nelítostně se vrhají na hosty, které rychle zabíjejí. Krev stříká, lidé se snaží utéct, ale zombie jim nedávají šanci. Vypadá to jako poprava. Chaos.
PROSTOR PRO TITULEK Martin svírá Terezu, jejíž krásné šaty jsou postříkané krví, jsou potrhané, a sama Tereza má několik zranění. Krvácí z krku a Martin se tomu snaží zabránit. Na pozadí slyšíme křik a vidíme míhající se postavy, utíkající před zombiemi, a zombie trhající lidi. Ale žádné zombie lidi nejí, jen je smrtelně raní nebo zabijí. Martin Ne, ne – to není pravda. Vzbudím se a bude to pryč. Tohle se mi neděje. Nikomu se to neděje. Nejsme v žádném blbém zombie filmu… Tereza kašle krev, je v posledním tažení a snaží se alespoň usmát. Martin ji hladí po tváři. Martin Víš, jak jsem ti říkal, že ta svatba v přírodě není dobrý nápad. Tak – Tereze vychladnou oči. Je mrtvá. Martin tomu stále nechce věřit, tiskne ji k sobě, už je sám celý od krve. Pohled kamery se vzdaluje a vidíme, jak sedí v objetí se svou mrtvou snoubenkou uprostřed zkázy, kterou na svatebčany přinesly zombie. Okolo ještě zuří boje o přežití. Radim, svatební fotograf, kterému se nějak podařilo přežít – ale má jednu ruku provizorně obvázanou kusem ubrusu – přibíhá k Martinovi, který rezignovaně stále sedí na místě. Po obličeji mu tečou slzy, které se mísí s krví. Vše, na čem mu v životě záleželo, je pryč.
Radim Pojď – Martin Proč? Radim Jak proč? Zvedej se! Chvilku spolu zápolí, ale nakonec se Radimovi podaří Martina zvednout a doslova jej táhne mezi mrtvými směrem ke svému autu. Zombie si jich moc nevšímají, už jsou na ústupu. Martin je napůl strašlivě vyděšený a napůl apatický, jeho výraz ukazuje, že ničemu, co se kolem něj děje, nevěří. Martin A co moje sestra? Radim Všichni jsou mrtví. Jsme v tom jenom ty a já – Martin A máma? Radim Ty kráso – všichni jsou mrtví. Martin To nemůže být pravda, to ne – Radim nakládá Martina do svého auta, které stojí zaparkované na kraji lesa. Sám nasedá na místo řidiče.
INT. RADIMOVO AUTO – DEN Radim nastartuje auto a nebezpečně rychle ujíždí z místa masakru. Jedou po lesní cestě, sami neví kam. Martin Kam jedem?
Radim Nevím. Mám skoro plnou nádržMartin (ironicky) Třeba narazíme na nějakou pevnost, ve které se ukrývá armáda... Radim Máš snad nějaký lepší? Martin Ne. Radim Praští pěstí do volanntu: Dobrý no... Martin Jenom říkám, že tím, že budeme ujíždět dál od civilizace, si nepomůžeme. Radim nad tím mávne rukou a pouští rádio. Radim Já jsem mimochodem Radim, měl jsem tu tvoji svatbu fotit. Natáhne ruku směrem k Martinovi. Ještě jednou vidíme, že je obvázaná. Martin podanou ruku přijme. Martin Martin, já – Radim Já vím, ženich... Dále jen mlčí a poslouchají rádio. Jedou poměrně rychle po zpevněné lesní cestě.
Rádio Ulice velkých měst brázdí mrtví. To, co jsme doposud znali z filmů, se děje právě teď. Máme zprávy z celého světa, které mluví o tom samém – podivná monstra, pomalovaná krví a hlínou, bez varování útočí na vše, co je živé. Nikdo neví odkud přišli a co jsou zač, ale jedno je jisté, pokud vás nakazí, stanete se po smrti jedním z nich. Vše se děje příliš rychle, od prvního incidentu na našem území uběhly pouze 3 hodiny. Vláda zatím nijak nereagovala. Proto doporučujeme – shromážděte své blízké a někde se ukryjte. Protože ani přicházejí. Auto prudce zastaví. Hned za zatáčkou je cesta přehrazená padlým stromem.
EXT. LESNÍ CESTA – DEN Radim s Martinem vystupují z auta a prohlíží si padlý strom, zda se jim ho podaří odstranit. Radim Můžeme jít pěšky – Martin Nebo se vrátit. Radim Radim se na Martina škaredě podívá: Pojď mi pomoct, vole... Martin si všimne obvázané Radimovy ruky. Martin Jak se ti to stalo? Radim Ále – bránil jsem se před těma sviňákama. Martin Kdybych tohle psal já, tak se za chvíli proměníš a sežereš mě.
Radim Psal? Martin Naznačuje psaní na počítači a ukazuje na sebe – Scénárista. Radim Ale to bych musel prvně umřít, ne? Martin Asi – Oba se tomu vtipu zasmějí. Začínají zkoušet zvedat strom. Je to náročné, ale o kousek se jim to podaří. Slyšíme zvuk motoru automobilu v dálce. Hrdinové ale ne. Zpoza zatáčky se vyřítí džíp, který v plné rychlosti narazí do Radimova auta. Náraz jej posune, což má za výsledek, že je Radim rozdrcen mezi stromem a svým autem. Nestačí ani vykřiknout. Je mrtvý. Překvapený Martin je v opravdovém šoku. Konsternovaně sleduje, jak z džípu vyskakují čtyři muži, sportovně oblečení, jeden z nich má v ruce pušku a je v maskáčích – Pavel (40). Pavel (Křičí na ostaní chlapy) Honem, musíme se hnout! Ty – k Martinovi – jdeš s náma? Martin Neví, která bije –Já ? Co – eh – kam? Pavel Do bezpečí. Martin A co Radim? Pavel se otočí k rozmačkanému tělu Radima a střelí jej bez zaváhání do hlavy. Martin se lekne.
Martin Proč? Proboha, proč jsi ho střelil? Pavel Aby se nevrátil. Martin Jak víš – Pavel Skočí Martinovi do řeči – všichni se vrátí. Odmlčí se. Musíme vyrazit! Teď!
EXT. LES –DEN Martin se skupinou mužů v čele s Pavlem spěchají lesem. Pavel Je to ještě kus cesty. My se, spolu s několika dalšími ukrýváme v takové putyce. Uprostřed ničeho, tam by nás ty – Martin Zombie ? Pavel Říkej tomu, jak chceš – tam by nás nenašly. Střídavě běží a rychle jdou. Chtějí být co nejdřív pryč od toho všeho. Najednou se zastaví, protože slyší hrdelní zpěv. Plíží se k jeho zdroji, až vidí zombie, které v kruhu podivně tancují a malují po sobě hlínou. Martin Co to dělají? Pavel Pšššt! Šeptem: Nevím, rozhodně je to divný... Pokračují v cestě. Martin se letmo podívá přes rameno a vidí, že zombie s tím, co dělaly, přestaly.
EXT. HOSPODA UPROSTŘED LESA – DEN Skupina dorazí k hospodě, která má několik lavic a stolů jako venkovní zahrádku, a asi 40 dalších lidí tu pracuje. Zatloukají okna a snaží se ze stodoly poblíž, která slouží jako sklad, nosit věci do hospody. Pavel s muži se s místními vítají. Pavel K Lucii: Toho jsme našli cestou sem. Postarej se o to, aby nám co nejdřív mohl pomoct s opevněním. Lucie (27) je taková přírodní žena, má dlouhé hnědé vlasy v copu, dřevěné korále a má na sobě batikované oblečení. Jako jediné ze všech ostatních u sebe nemá žádný výdobytek civilizace. Hodinky, brýle, telefon – prostě nic. Ujímá se Martina a ukazuje mu hospodu a její okolí. Lucie Ahoj – Lucka – nemáme asi moc času, takže v rychlosti. Tohle je hospoda Uprostřed ničeho, patří támhle Pepovi, on tu žije sám a sem tam nějakému turistovi natočí pivo. V ní pak můžeš složit hlavu. Tamhle ta – to je Marie – a ty děti, co kolem pobíhají, jsou její. Tu přivedl Patrik, když se z jejího manžela stala taky zombie. Ti chlapi, co tě přivedli, zachránili mě, nedaleko odsud. Pavel je voják z povolání a na něco takového byl evidentně připravený. Hned jak to propuklo, sbalil svoje kamarády a vydali se sem. Náhodou. A ti další, co tu pracujou na opevňování, jsou přeživší z nějaké nedaleké vesnice. Každý z nich přišel o své blízké. A co ty? Martin Já – nás to potkalo na svatbě - kousek odsud. V přírodě, víš. Lucie A ostatní? Martin jen zakroutí hlavou a obličej se mu zkroutí smutkem.
Martin Moje snoubenka, sestra a celá rodina – Lucie Nemysli na to. Martin Nikdy jsem neviděl nikoho umírat. A dneska – Zakroutí hlavou Lucie ho posadí na lavičku, zkusí ho obejmout, ale on se brání. Nechává ho tedy tak, Martin sedí utopený v myšlenkách, kontroluje telefon, a zkouší volat na několik čísel. Marně. Přichází Pavel a plácá jej po rameni. Pavel Hele, mladej, to, že jsme tě vzali s sebou, neznamená, že máš volno. Je tu ještě spousta práce, co se musí udělat. Vypadá to, že hospodskej tu má zásoby, které nám vystačí tak na půl roku. Ale samy se ze stodoly neodnesou. Tak do práce! Martin se zvedne a jde nosit. Chodí jako bezduché tělo jen vykonávající práci. Stále tomu nedokáže uvěřit. Zastaví jej znovu Lucie. Lucie Já vím, že je to těžký. Ale musíš se sebrat. Martin Opakuje: Moje snoubenka, sestra – celá rodina … Lucie Jsou mrtví. To dobře víš – Do rozhovoru vstoupí Pavel, který nese nářadí. Puška mu visí přes rameno, nikdy ji neodkládá. Pavel Tím, je zpátky nevrátíš.
Lucie Nech ho být. Pavel A bude to horší, když nás nachytají nepřipravené… Lucie Však bychom si to taky zasloužili – Pavel, Martin Co? Lucie No, jen tak se tu prostě nevzaly. Třeba je náš osud. Třeba jsme prostě jen slepá vývojová větev. Třeba se nám jen příroda mstí za to, jak ji znásilňujeme. Pavel Mluvíš z cesty – raděj zůstaň u těch svých čaker a karm – a nevymýšlej šílené konspirační teorie! Lucie se urazí a odejde s náručí plnou nějakých konzerv. Pavel Ona – je taková ta moderní čarodějnice. Ezoterika Obrátí oči v sloup- Já si myslím, že prostě věší lidem bulíky na nos... Martin A co když má pravdu? Pavel si zaťuká na čelo. Lidé pokračují v opevňování, přenášení zásob, když se ozve již známý hrdelní zpěv. Kolem hospody začne chaos, všichni se chtějí ukrýt uvniř. Zombie přibíhají. Vidíme, že dobrá polovina z nich jsou nijak nepomalovaní svatebčané, v čele s Terezou. Opět nastává masakr. Skupina mužů se pokouší se zombiemi bojovat vším, co mají po ruce, klacky, hráběmi, nebo jen holýma rukama. Ale marně. Jsou drceni pod náporem zombií a tlačenice mezi dveřmi hospody poskytuje zombiím perfektní možnost ke zdecimování přeživších.
INT. HOSPODA, SKLEP – DEN Výčep hospody je plný lidí, ale dveře jsou stále otevřené. Dovnitř pronikají zombie. Někdo čapne Martina za rameno a nacpe ho pod padací dveře. Ve sklepě pod nimi je už početná skupina přeživších a další se sem prodírají. Mezi posledními se jimi protáhne Pavel. Ve sklepě není žádné světlo. Pavel Zavřete! Musíme se tu zabarikádovat! Ženský hlas Ale vždyť nahoře jsou ještě lidi! Pavel Chcete přežít? Tak dělejte, co říkám! Padací dveře jsou zapetlicovány a drží je několik mužů. Slyšíme shora křik, smrtelné zděšení a boj o život. Vše se to mísí s hrdelním zpěvem zombií. Marin Šeptem: Neviděli jste Lucii? Pavel Tady není. A ticho. Musíme počkat. Nesmí zjistit, že tu jsme, ticho! Okřikne plačící ženy a děti. Trvá to skoro věčnost, než utichnou zvuky shora. Slyšíme jen tlumené zvuky rádia, které potichu ve sklepě hraje.
Rádio Vláda vyhlásila stanné právo. V ulicích nejsou jen „zombie“ jak jim rychle všichni začali říkat, ale i armáda, která se snaží udržet pořádek. Je to těžké, protože nebojuje jen s oživlými mrtvolami, ale i se zástupy lidí, kteří rabují obchody a snaží se ukořistit, co se dá. Zprávy z celého světa se od těch z Prahy nebo Brna nijak neliší. Nastává absolutní chaos, ve kterém se lidé snaží přežít. Útočí nejen na mrtvé, ale i na sebe navzájem. Začíná panovat právo silnějšího. Až odezní i píseň zombií, Pavel jde zkontrolovat, zda je „čistý vzduch“. Kamera jej sleduje, jak vylézá ze sklepa a prohlíží si místnost, kde předpokládal, že budou mrtvá těla. Nejsou. Všechna odešla. Pavel Je po všem. Dveře hospody se rozrazí a přibíhá udýchaná Lucie. Snaží se popadnout dech – Lucie Ho – hoří... hoří stodola. Zapálili stodolu. Za – zásoby… Pavel (a kamera s ním) se dívá z okna a opravdu vidíme hořící stodolu. Pavel Pohněte sebou, musíme hasit. Jsou tam všechny naše zásoby! Začíná opět zmatek, tentokrát jiný. Všichni vědí, že tohle je životně důležité. Vybíhají ze sklepa a z hospody, aby se pokusili hasit.
EXT. OKOLÍ HOSPODY – DEN Pavel s hasicím přístrojem z hospody přibíhá k pomalu se rozhořívající stodole, v těsném závěsu vybíhají i ostatní. Od pumpy nosí vědra s vodou, ale oheň se rychle rozšiřuje. Martin Tohle nemá smysl...
Pavel Musíme z ní vynosit co nejvíc zásob, dokud to ještě jde. Pavel a několik mužů se vrhají do ohně a vynáší rychle zásoby. Martin nemá odvahu a tak se spolu s dětmi dívá na záchranu zásob a více a více se rozhořívající stodolu. Z hospody vychází Josef (55), majitel, který je podsaditý, zemitý chlap – a hodně tlustý. Josef Chlapi, neblbněte, tam je pálenka a benzín do agregátu. Dyť to može každů chvilu bouchnút! Pavel Za běhu: A jíst budeme co? Lavice? A chlemtat to pivo, co máš ve sklepě? S tím nevydržíme ani týden! Odvážlivci pomalu přestávají vbíhat do stodoly, už to dělá jen Pavel. Pavel Pomozte mi proboha! Nikdo na jeho výzvu nereaguje. Jen se z davu ozářeného plameny ozývá: Už toho nech! Neblbni! Stačí! Prohořelá střecha stodoly spadne, budova se hroutí a plameny jsou syceny benzínem. Žádný výbuch nenastal, avšak Pavel byl uvnitř. Teď vybíhá on s poslední várkou konzerv a mouky. Hoří. Zahazuje svůj náklad a vrhá se do trávy, aby se uhasil. Křičí bolestí. Všichni jsou jako opaření, nemohou se hnout z místa. Lucie se s Martinem ruku v ruce rozběhnou mu pomoct. Ale sotva vykročí, celá stodola se zřítí přímo na Pavla. Jeho křik okamžitě ustává. Je mrtev.
EXT. LES U HOSPODY – PODVEČER Přeživší, skupina cca 25 lidí, staví kříže, aby uctili památku mrtvých. Konečně je v pomalé střihové sekvenci všechny vidíme. Jejich tváře, které jsou vyděšené a neví, co přijde. Jsou to převážně staří lidé (55+) a děti (15-), s několika málo výjimkami zdravých mužů v nejlepším věku. Přichází mezi ně Martin, kterého také zachvátila panika. Začne na ně křičet:
Martin Co to jako děláte? Proč stavíte ty hroby? Vždyť není koho pochovávat. Ty lidi sice umřeli, ale pak se sebrali a odešli. A tohle teď čeká i nás. Něco mnohem horšího než smrt. Budeme chodit po světě a zabíjet lidi, stejně jako to budou dělat teď oni. A nedává to vůbec žádný smysl… Zhroutí se, lidé jej ignorují a odchází po svých, do hospody, připravit se na spánek. Jediná Lucie při něm zůstane. Snaží se jej uklidnit. Lucie Nesmíš všechno vidět tak černě. Vždyť jsi ještě pořád na živu. A oni taky. Martin Ale jaký to má smysl? Co? Stejně všichni chcípnem. Dřív nebo později. Tak proč se snažit…. Lucie Nesmíš se hned vzdávat. Dívej se na to jako na zkoušku, kde nás příroda – evoluce – vystavuje, jestli jsme si svůj titul pánů tvorstva zasloužili. A pokud to neobhájíme, tak budeme nahrazeni – těmi zombiemi, nebo co to je. Martin To nejsou zombie. Podívej – mám nakoukáno fakt hodně zombie filmů – a v nich rozhodně nejsou žádné zpívající, podivně tancující zombie. Chvíli vedle sebe tiše sedí. Lucie Ale my nejsme ve filmu, tak – Martin Přeruší ji: Nech toho, odstrčí ji pryč nemám na to náladu, běž, nech mě prosím tě být. Lucie ho poplácá po zádech. Než úplně odejde, podívá se na Martina. A je pryč.
INT. HOSPODA – VEČER Lidé se chystají ke spánku. Dávají stoly k sobě, aby je mohli použít jako postele, děti přikrývají ubrusy, mnoho toho nenamluví. Do hospody vstupuje Martin a najednou se pohledy všech přeživších upnou k němu. Martin Co? Z davu vystoupí jeden z chlapů, takový dobře stavěný, s vyholenou hlavou – Viktor (30). Viktor Hrubě: Si piš, že jo. To kvůli tobě jsou mrtví. Ty za to můžeš, tak si seber svých pět švestek a vypadni! Martin Nechápavě: Co? Z davu vystoupí další muž, stavbou postavy dost podobný Viktorovi, Petr (38). Petr Je to tvoje vina. Ty jsi sem je přivedl. Byly od tebe ze svatby. Tak kdo jiný by za to mohl? Viktor A ta fuchtle ve svatebních šatech, to byla tvá nastávající? Tak ta vodkrouhla dva dobrý chlapy. Vlastníma rukama. A ty budeš tvrdit, že za to nemůžeš? Začnou k Martinovi přistupovat blíž, rozhodně chtějí použít sílu na to, aby ho odsud vyhodili. V tu chvíli zakročí hostinský Josef. Josef Hele, chlapi, neblbněte. Kdyby nepřišli mrtví z jeho svatby, došli by jiní. Tohle byla jenom blbá náhoda.
Viktor Celé tohle je blbá náhoda. Kdo kdy slyšel o tom, že lidi vstávaj z mrtvých. Já chci, aby za to někdo nesl zodpovědnost! Z davu se ozve několik souhlasných hlasů. Josef Jestli se vám nelíbí moje pravidla, můžete se sebrat a jít taky. Tohle je moje hospoda. Vytáhne z poza výčepu plynovou pistoli – kolt – a namíří ho na ně. Josef A já říkám, že může zůstat. Nelíbí se vám to? Viktor s Petrem ustoupí, ale pokračují v hádce. Viktor Tak ho alespoň někam zavřeme. Ať je potrestanej! Do rozhovoru se vloží Lucie a poměrně nahlas a důrazně vysvětluje: Lucie Nikam ho zavírat nebudeme! Každé ruce, které můžou pracovat, se nám hodí. Podívejte se kolem sebe – on, vy dva a pár dalších jste jediní chlapi tady. Ostatní jsou důchodci a děti. Kdo je bude bránit, kdo se o ně bude starat, když někoho budeme někam zavírat? Zamyslete se trochu... Josef Jinak můžeme jít rovnou do lesa nechat se zabít. Máme zásoby, máme místo, kde se můžeme skrývat. Tak nedělejme hlouposti... Lidi v místnosti, kteří ještě nespí, uznale kývou hlavami. Viktor s Petrem se stáhnou do ústraní. Všichni dělají, jako by se nic nestalo. Martin pohledem děkuje Lucii. Ta si to namíří rovnou za výčep za Josefem a tiše se ptá:
Lucie Kolik? Josef Jídla máme tak na týden – když budeme šetřit. Lucie A ostatních věci? Léky, deky, pitná voda? Josef Máme to, co sem lidi přinesli – nic. Voda je ve studni, ta vydrží. Potřebujeme zázrak…
EXT. LES OKOLO HOSPODY – NOC Martin se potuluje kolem hospody. Vypadá to, že přemýšlí. Má v ruce telefon a čte si zprávy na Facebooku, kde vidí, že je to všude stejné. Už nikomu ani nezkouší volat. Je to marné. Od jeho bezcílného bloumání jej vyruší Lucie. Lucie Proč nespíš? Martin Nevím… Nemůžu, všechno se děje moc rychle. Teď jsem měl být s Terezou na cestě do Monaka. Lucie Terezou? Martin Snoubenka – přejede si prstem přes krk ve znamení, že je mrtvá. Lucie Aha. Cítí se provinile Martin Nic neříkej.
Lucie Bude to lepší. Uvidíš… Martin Bude? Já si nedovedu představit jakoukoliv situaci, v které to bude lepší. Všichni okolo mě najednou umírají - a nic jim nebrání v tom, aby se pak zvedli a zabíjeli dál. Je to čisté šílenství. Lucie Tak se to děje. No – a je na nás, abychom s tím něco udělali, nebo ne? Martin Ty tomu asi moc nerozumíš, co? Tohle dobou už budeme jedni z mála, co jsou na celé planetě naživu. A ty přicházíš s tím, že bychom s tím něco měli dělat. Nedá se s tím nic dělat. Je to konec! Konec, rozumíš? Lucie To ses mohl nechat rovnou zabít na tý svý svatbě, ne? A měl bys pokoj! Martin No to jsem mohl. Měl. Nic by to nezměnilo. Lucie Naopak! Seber se proboha. Život je to nejdražší, co máme. Tak jak nám ho příroda dala, tak nám ho teď bere. Martin To nezní jako řešení.
Lucie Taky to není řešení. Jediné, co teď můžeme, je snažit se s tím něco dělat. Musí existovat řešení. A já rozhodně nebudu čekat, až za mnou přijde. Budu se snažit ho najít, protože já nechci – já nechci ještě zemřít. Martin To já taky ne. Asi. Lucie se na něj usměje a pokyne, aby ji následoval. Chvíli otálí, ale nakonec jde. Vrací se zpět do hospody. Spát. Byl to šíleně dlouhý den.
INT. HOSPODA – DEN Pomalu se všichni probouzí. Za oknem začíná padat první sníh. Ochladilo se. Josef přiděluje každému jeho díl snídaně. Všichni mlčí a poslouchají rádio. Rádio Uběhlo 24 hodin od začátku toho, čemu ve světě říkají zombie nákaza. Nikdo zatím neví, proč se mrtví vracejí zpět k životu, některé teorie mluví o nějaké formě vztekliny, jiní to dávají za vinu jaderné energii. Ukázalo se být jasné, že pokud mrtvé spálíte nebo jim zničíte mozek, už znovu nevstanou. Toto je kapka naděje, kterou máme do nadcházejících dnů, ve kterých se armáda a zbytek ostatních ozbrojených složek bude snažit s oživlými mrtvými vypořádat. Všem přeživším nadále doporučujeme: Zůstaňte ukrytí. Zajistěte si dostatek zásob a čekejte, pomoc je na cestě. Všichni jedí a dělají, že neslyší, co se děje ve světě. Josef si odkašle, aby mohl začít mluvit. Josef Jak ste slyšeli. Pomoc je na cestě. Tejden vydržíme. Do té doby tu budou.
Martin A co když ne? Široko daleko ani živáčka. Kolik je to do nebližší vesnice? 20? 30 kilometrů? Josef To je jedno. Najdou nás. Nějak. Musíme počkat. Martin Ne – čekat je to nehorší, co můžeme udělat. Za týden nám dojde jídlo a co pak? Budeme se jíst navzájem? Musíme něco udělat. Sehnat jídlo, dát světu najevo, že tu jsme! Josef A jak si to mladej jako představuješ? Martin Nevím. Musíme vyjít do lesa. Hledat. Josef V tom ti nikdo nebrání, mladej. Se svým životem si dělej, co chceš! Já říkám: Čekat!
EXT. PŘED HOSPODOU – DEN Martin rozráží dveře a naštvaně míří do lesa. Martin Pro sebe: Nejde mi jenom o můj život. Ale o všechny, dědku jeden plesnivej. V lese jej dostihne Lucie. Chytne ho za ruku, snaží se ho zastavit. Lucie Počkej! Co si myslíš, že děláš?
Martin Jdu se porozhlídnout do okolí. Potřebujeme jídlo. To asi neporoste na stromech, co? Lucie Takže chceš přežít? Martin Prokristapána. Nebudu přece sedět na zadku a čekat, až si pro mě přijdou. Chci mít alespoň pocit, že jsem se snažil. Lucie To je dobře. Usměje se. Půjdu s tebou, neměl by ses potulovat po lesích sám.
EXT. CESTA V LESE – KAMION – DEN Lucie s Martinem dojdou na své cestě lesem k asfaltové cestě, na které je vybouraný kamion. Z dálky je vidět, že vezl nějaké jídlo, asi do školní kuchyně. Teď kolem skupina zombií v kruhu zpívá a tančí svým divným způsobem. Sem tam se zastaví a mluví spolu. Lucie Oni mluví? Martin Vypadá to tak. Toho jídla tam bude na pěkně dlouho. Měli bychom se vrátit, říct to ostatním. Lucie Běž. Chci vidět, co dělají. Martin V žádném případě. Vrátíš se pěkně se mnou.
Lucie Někdo musí pochopit, co jsou ty zombie zač. Takže je tady budu sledovat. Martin Nechci tě tu nechat. Lucie Bojíš se sám v lese, hrdino? Kdo sem původně chtěl jít úplně sám? Martin O tom to přece není. Nechci, aby někoho dalšího zabili. Nechci, aby tebe zabili. Lucie To je milé. Ale umím se o sebe postarat. Naznačuje mu, aby už šel. Martin chce ještě něco říct, ale nestačí to, protože Lucie poodběhne dál. Skrývá se mezi stromy a pozoruje zombie.
EXT. LES – DEN Martin spěchá zpět do hospody. Běží, když mezi stromy vidí postavu. Zpomalí a pozorně sleduje, co se bude dít. Blíží se k němu, Martin se lekne, protože je to Tereza. Má zakrvácené šaty a po celém obličeji zaschlou krev. Chce se jí vyhnout, ale když jej spatří, rozběhne se k němu. Tereza Martine? Počkej – Martin se nejistě zastaví. A čeká, co přijde. Je připravený utéct.
Martin Co chceš? Tereza Tak se vítáš se svoji ženu? Martin Nejsi moje žena. Ta je mrtvá – Tereza Je a není. Jsem to já. Podívej! Tereza se otáčí kolem dokola, aby si ji Martin mohl prohlédnout ze všech stran. Pak se k němu rozejde. Martin Křičí: Stůj tam, kde seš! Už ani o krok dál. Tereza Nemůžu si chtít promluvit se svým manželem? Martin Vyděšeně: Jsi mrtvá – Tereza Ale nikdy jsem se necítila být víc živá. Pojď, přidej se k nám. Můžeme být spolu navždycky! Martin A co budem dělat? Zabíjet jiné lidi? Tereza Budeme spolu tvořit novou éru lidstva! Až to všechno skončí, budeme tu jen my…
Martin Budeme mrtví. Tereza Jako by jej vůbec neposlouchala, zhypnotizovaná vlastním hlasem pokračuje a pomalu se blíží k Martinovi: Čas lidí skončil, přicházíme, abychom očistili Zemi. Přidej se k nám dobrovolně. Bude to tak lepší! Martin Dneska nemám moc náladu na umírání. Co kdybychom si o tom promluvili zítraPrudce vyrazí kupředu, v běhu Terezu srazí, otáčí se a volá na ni: Martin Nebo raději nikdy! Tereza se pomalu zvedá ze země a stále sleduje utíkajícího Martina a volá za ním: Tereza Neutíkej. Chci být s tebou. Budeme spolu! Je to náš osud. Neutíkej, stejně si pro vás přijdeme! Martin běží jako o život. Ohlíží se a vidí, že za ním Tereza neběží.
INT. HOSPODA – DEN Martin rozrazí dveře hospody a vběhne do nich. Snaží se mluvit a popadnout dech zároveň. Lidi na něj nechápavě koukají: Martin Prudce gestikuluje: Tam – jídlo – v lese - kamion – musíme –
Josef Chlapče zpomal. Martin Není čas. Našli jsme kamion plný jídla. Je to tak hodinu cesty. Josef Kde je háček? Martin Zombie – hodně zombií. Střihem se dostáváme k sekvenci, kdy se všichni bojeschopní muži vyzbrojují – berou sekery, hrábě, vidle, vše, co v hospodě najdou. Martin dostává velkou sekeru, kterou sotva uzvedne.
EXT. CESTA V LESE – KAMION – DEN Bojová skupina se blíží ke kamionu na cestě. Vidí zombie, které stále podivně tancují a zpívají. Obklíčí kamion a bez meškání na zombie zaútočí. Nastává naprostý masakr, v kterém mají přeživší navrch. Dávají si dobrý pozor a pokaždé, když nějakou zombii povalí na zem, rozbijí jí lebku. Je to velmi násilná sekvence, vidíme detaily rozbitých lebek a krev, která je všudypřítomná. Martin v jednu chvíli zakopne a to dává příležitost dvěma zombiím, aby se na něj vrhly. Zavalí jej a on se snaží toporem sekery držet odstup mezi jejich zuby a svým tělem. Lucie Nechte ho být! Ten vám nepatří. K úžasu Martina to stačilo na to, aby jej nechaly. Zombie se zvednou a vypadají zmateně. Dokonce ani neútočí na Lucii, která pomáhá Martinovi na nohy. Mezitím přiběhnou Viktor s Petrem s děsivým úsměvem na obličeji a zombie utlučou. I když leží na zemi, ještě do jejich těl dál kopají svými těžkými botami.
Martin vstává, je celý roztřesený a ztěžka dýchá. Objímá Lucii. Ta okřikuje ostatní prohánějící přeživší zombie, které se snaží utéct. Lucie Nechte je být! Nic vám neudělají. Vždyť se vás bojí! Ale marně. Všechny zombie, které zde byly, jsou zabity. Všichni se setkají u kamionu, smějí se a plácají se po ramenou ve znamení dobře odvedené práce. Nakládají si, co unesou, a vrací se zpět. Jen Josef se zastaví u roztřeseného Martina. Josef Dobrá práce, mladej. S tímhle vydržíme i půl roku.
EXT. HOSPODA –DEN Úspěšnou výpravu vítají všichni, kdo zůstali v hospodě. Je cítit znovu obnovená naděje a pohoda. Všichni se objímají, žertují a ochutnávají jídlo, které donesli. Na Martina tu však čeká ještě jedno překvapení. Jeho sestra Lenka (25), je to velmi pohledná blondýnka s tělem na správných místech správně vybaveným. Hned jak ji spatří, rozběhne se k ní a ona k němu. Obejmou se. Martin Jak? Lenka Nevím. Tam na svatbě – už jsem si myslela, že je konec. Vysmekla jsem se, upustila foťák a pak mě prostě nechali. Utíkala jsem a utíkala – Martin Mělas štěstí –
Lenka Zatraceně moc štěstí –ztratila jsem se v lese. Neměla jsem ani ponětí, kam jdu. A pak jsem uviděla tuhle chalupu a pak tebe… Martin Štěstí, alespoň něco nám zůstalo. Chytne ji za ruku, chce jí ukázat hospodu. Martin s Lenkou se proderou skrz dav slavících lidí, kteří se pořád radují nad dnešními úspěchy. Jen mužské osazenstvo nemůže z Lenky spustit oči. Viktor K Josefovi: Podívej na tu žábu, ti povím, ta by stála za hřích, co? Josef nijak neodpoví, ale stále sleduje Lenčin zadek. Máme pocit, že si na něj dělá zálusk.
INT. HOSPODA – VEČER Rádio Situaci
v
severních
Čechách
se
podařilo
stabilizovat. Nyní armáda pročesává lesy a pátrá po všech, kterým se podařilo přežít. Pokud tuto zprávu slyšíte, udělejte vedle místa vašeho úkrytu velký oheň nebo vyskládejte z něčeho nápis tak, aby byl zaznamenatelný pro vrtulníky, které na krajinou
budou
přelétávat.
Zatímco severní Čechy jsou dá se říct zachráněné, nemůžeme podobné zprávy přinést o zbytku světa. Nedaří
se
navázat
žádné
spojení
s Paříží,
Londýnem… Hlas rádia zaniká v propuknutí veselí. Někdo je přijde zachránit. Josef si bere slovo:
Josef Máme zásoby a přijdú nás brzo zachránit. Navrhuju, abysme to řádně oslavili. Vyvalíme sudy, otevřeme kořalku a venku rozděláme pořádný oheň, aby byl vidět. Co říkáte? Odpovídá mu dav jednohlasným: Ano!
EXT. PŘED HOSPODOU – NOC Před hospodou hoří obrovská vatra na místě, kde shořela stodola. Velikost ohně rozhodně odpovídá. Všichni pijí pivo a nezřízeně pojídají nové zásoby jídla. Většina lidí je dost opilá. Děti běhají kolem ohně a smějí se, dospělí zpívají. Jen Martin nepije. Toho si všimne i Josef, který se k němu připotácí, protože je notně opilý. Dává mu do ruky svůj kolt. Josef Mladej, proč nepiješ? To je vlastně dobře, že nepiješ. Vem si to. Víš, co s tím ne? Kdyby ... Martin To já nemůžu – já – Josef Co? Seš nějakej pisálek a přizdisráč, co? Bojíš se, že se něco zkurví. Tak právě proto ti tu krochnu dávám, když se něco zkurví, tak ty to budeš řešit. Je tam sice enem šest nábojů, ale lepší než nic. Na, ber – nikdo jinej, nikdo není střízlivej. Než stačí Martin cokoli namítnout, zůstává sám s koltem v ruce, Josef se vrací mezi lidi a pije další pivo. Lucie se snaží upoutat pozornost všech, křičí na ně.
Lucie Jo, tak tohle by vám šlo! Šťastně se zachránit a pak se zpít do němoty! Ale já vám něco povím! Ty – ty zombie jsou tu přesně proto. Nemáme žádnou budoucnost, dosáhli jsme svého vývojového maxima a teď, teď jen zneužíváme přírodu a všechno kolem sebe, abychom se měli jako prasata v žitě! Prvně ji nikdo neposlouchá, ale po tom, co při svém křiku několika lidem vyleje pivo a odtrhne jídlo od úst – si jí začnou všímat. Lucie Myslím to vážně! To, čemu teď čelíme, je pomsta přírody za to, jací jsme zmetci. Copak to nevidíte? Je to smutně absurdní! Zabíjíme se navzájem – Viktor spolu s několika muži ji chytí a zacpou ji pusu, což v davu vyvolá souhlasný jásot. Viktor ji plácne přes zadek, to provází smích několika mužů spolu s výskotem. Lucie s brekem utíká do lesa a křičí za sebou: Lucie Pokud dneska přijdou a pobijou vás jako dobytek, tak si to zasloužíte. Pamatujte na moje slova!
EXT. LES – NOC Martin prohledává les. Bez světla se snaží najít Lucii. Chvíli to trvá, ale pak ji u jednoho stromu spatří, jak tam sedí a pláče. Stojí nad ní a usmívá se. Martin To bylo působivé… Lucie si utře slzy. Podívá se ne Martina.
Lucie Myslíš? Martin Sice nevím, co jsi tím chtěla říct, ale nějak to na mě zapůsobilo. Máš kuráž na svůj věk – Lucie Jak víš, kolik mi je? Martin A potřebuju to vědět? Lucie Prosím tě… Martin Nepros! Oba se nad tou slovní výměnou pousmějou. Martin Vážně si myslíš, že si za to můžeme sami? Lucie Jo. Tam u kamionu jsem je viděla, jak tančí a zpívají, mažou po sobě hlínu a jsou – Martin Mrtví? Lucie Ne – jsou šťastní. Oni uctívají přírodu. A my ne. To z nás dělá nepřátele.
Martin To jsi vymyslela sama? Zní to jako dobrý námět na film. Ale tohle je – realita, že? Znovu se oba usmějou nad tím vtipem. Lucie Jo – je to dost reálné. Martin Podívej, vím, že je to možná moc narychlo. Ale všechno kolem se mění tak rychle, nechci, abys to nevěděla – Lucie Usměje se: Nevěděla co? Martin Však víš… Jejich pohledy se spojí. Lucie vstává a pozoruje Martina, který začíná být nejistý. Blíží se k němu. Lucie Vím. Políbí ho. Ten polibek i pro diváka trvá věčnost.
EXT. PŘED HOSPODOU – NOC Oslava pokročila do stádia, kdy většina lidí už spí nebo jsou tak opilí, že neví o světě. Nikdo nehlídá oheň, nikdo nedává pozor na bezpečí jejích příbytku. Z dálky je slyšet zombie popěvek. Blíží se. Kamera sleduje muže, kteří sedí u stolu před hospodou a hecujou se v tom, kdo půjde oslovit Lenku. Oheň vyhasíná a zombie se blíží.
Viktor Běž ty! Přinejhorším tě pošle do vole prdele. Smích. Petr Nevím, jestli bych se udržel, kdyby mě odmítla. Josef Já bych se neudržel. Ty její kozičky... Viktor Co kozičky, ale pevný zadek. A jak jí narostl. Ne jako té šílené Lucii. Mi málem uhnila ruka, když – Smích je přerušen zombií, která se objevila odnikud a zakousla se rovnou Viktorovi do krku. Křičí a cáká z něj krev. Další zombie přibíhají. Vypadá to, jako by dávaly lidem šanci k obraně. Shlukují se kolem dohořívajícího ohně a tančí kolem něj. Vrhají děsuplné stíny a v tom málo světla, které zbylo, vidíme lidi v čele s Lenkou, jak vybíhají z hospody zjistit, co se děje, Nastává chaos. Ale jen málo lidí umírá. Jsou to ti, kteří se snaží bránit proti zombiím. Vyhasíná oheň. Kamera se stává subjektivním pohledem Josefa, který se kolem hospody potácí, až uvidí Lenku. Ta se na něj podívá s děsem v očích. Vrhne se na ni. Josef Tohle je konec, panenko. Proč si to ještě naposledy neužít. Lenka Jsi opilý. Nech toho, nemakej na mě.
Josef Tiše, tiše, holčičko, křičet můžeš, až ti ho tam fouknu. Strhne se mezi nimi zápas, který Lenka nemůže vyhrát. Josef ji povalí na zem a zalehne. Lenka Křičí: Nech mě, ty prase! Pomoc! Josef Nikdo tě neuslyší. Mrtváci si pro nás přišli. Umřeme. Ale já chci ještě tebe. Hned! A Josef má pravdu – nikdo ji neslyší – okolo zní hrdelní zpěv zombií, který se mísí s pláčem a řevem dětí, dospělých a starců. Všechno se zdá být ztraceno. A Josef si nešikovně začíná sundávat kalhoty. Josef Nebraň se. Slibuju, že to bude rychlý… Lenka se snaží bránit. Ale proti svému tlustému protivníkovi nemá šanci. Jeho ruce jí šátrají pod halenku, trhají sukni. A ona pláče a máchá kolem sebe rukama. Na poslední chvíli nahmatá nějaký střep, který vrazí Josefovi zboku do krku. Pořeže si u toho ruku a krev ji teče přímo do obličeje. Odvaluje ze sebe bezvládné tělo. Ve stejnou chvíli přibíhají k hospodě Martin s Lucií. Vidí tu katastrofu kolem. Zavřené dveře do hospody, venku není nikdo živý. Snaží se dobouchat na ty, co jsou vevnitř. Martin Pusťte nás dovnitř. Pomoc! To jsem já, Martin! Žádná odpověď. Vidíme, jak se za okny mihnou nějaké postavy. Nechtějí je pustit dovnitř. Přežijí jen nejsilnější. Martin pokračuje v bouchání na dveře.
Martin Pusťte nás dovnitř. Přece nás tu nenecháte. Prosím! To už se ke dveřím potácí zbídačená Lenka a sedne si vedle Lucie, která se tupě dívá na zombie, které tancují kolem ohně. Martin To je normální vražda! To bude žít dál s vědomím, že jste zabili tři lidi? Zpoza dveří se ozve jen tlumené: Promiňte… Martin se posadí mezi Lenku a Lucii a obejme je. Mlčí a čekají na svůj konec. Najednou přestanou zombie zpívat. Oheň už úplně vyhasl. Zdálky je slyšet zvuk vrtulníku, který přeletí na hospodou bez povšimnutí. Zombie se blíží k postavám na zápraží hospody. Je jich mnoho. Mlčí a pomalu se šinou k nim. Martin zavírá oči. Jedna ze zombií vystoupí z davu. Je více od krve, více od bláta a má na sobě upletené různé amulety z kostí, peří a lidských vlasů. Má v ruce hůl, na které je nabodnutá lidská hlava. Tiše sleduje lidi na zápraží. Pak promluvi do ticha pomalým děsivým tónem: Převor Přidejte se k nám. Přišli jsme vás zachránit! Čeká na odpověď a natáčí hlavu k levému rameni. Převor Přišli jsme vás osvobodit. Příroda si to přeje. Martin Přeje si co?
Převor Váš konec. Vaše vyhynutí. Provinili jste se – Martin Čím? Převor Jste lidé. Pro vás už není na Zemi místo. Nahradíme vás. Je to osud lidstva. A my, děti přírody, budeme brázdit její nezničené lesy. Zničíme města, zničíme všechno. Prach jste... Martin A v prach se obrátíme. Ale proč? Převor Příroda si to tak přeje. Je to tak lepší. Přišli jsme vás zachránit! Lucie Zachránit? Převor Zbavíme vás utrpení. Už teď jste všichni mrtví, pojdete hlady. Dřív nebo později. Nemusíme vás zabíjet. Ale jsme milosrdní. Martin Slyšíš se vůbec? Jak nesmyslně to zní? Převor nechápe jeho narážku a jen na něj civí. Lucie Já, já tomu rozumím. Když se k vám přidám, tak přežiju, je to tak?
Převor Ano. Martin Ale když se rozhodneme zemřít hlady, tak nás necháte být, že? Převor Ne. Neodejdeme s prázdnou. Někdo s námi musí jít. Jejich rozhovor přeruší Josef, který vstává z mrtvých. Křičí, protože se probouzí do šílenství. Lenka On s váma půjde. Vidíte, neodejdete s prázdnou. Převor Chceme tebe – tys ho zabila. Patříš nám. Patříš Zemi. Martin Posloucháte se, jak blbě to zní? Převor nechápe, co se mu snaží naznačit. Převor Doveďte ji. Masa zombií se pohne směrem Lence. Lucie vykřikne: Lucie Když půjdu s vámi, budu zachráněna, je to tak? Převor Ano.
Lucie A ji necháte být? Převor Ale později se pro ni vrátíme. Lucie Teď ji necháte? Převor Ano. Martin K Lucii: Nedělej to, zabijou tě. Lucie Nezabijou. Ty to nechápeš? Ani u kamionu mě nezabili. Ani nikdy předtím. Nevšímali si mě. Víš proč? Protože taky věřím v přírodu. Oni jsou jen něco jako poslové. Jsme stejní. Budu v bezpečí. A vy taky. Martin To nevíš. Lucie Ale vím. Věř mi. Políbí jej na tvář a vydá se směrem k zombiím. Ty začnou zpívat a tančit, jak to dělají obvykle. Převor si odloží hůl a obejme Lucii. Převor Vítej, sestro. Zlomí ji vaz. Lehce a nečekaně. Obraz se stmívá, slyšíme jen Martinův křik.
EXT. PŘED HOSPODOU – DALŠÍ DEN RÁNO – DEN Lenka shromažďuje přeživší, počítá je a zjišťuje, kolik jich je. Prakticky nikdo se neusmívá. Na výrazech jednotlivých lidí je vidět směs strachu a rezignace. Lenka Tak se seberte. Za tři týdny jsou Vánoce. Lence a později Martinovi budou odpovídat muži a ženy z davu. Jména jsou nepodstatná. Žena 1 Zmrzneme. Lenka Můžeme topit. Muž 1 A kdo pro něj bude chodit? Pokud tu zůstanu, tak nevystrčím hlavu ze sklepa. Lenka Dobrovolníci. Dítě A co když se vrátí? Na scénu přichází z hospody Martin – vypadá zbědovaně. Šílené kruhy pod očima, uslzené oči. Pohrává si koltem a v očích mu planou ohníčky šílenství.
Martin To je jednoduché. Pokaždé, když se vrátí, se jeden z nás obětuje a půjde s nimi. Takhle bychom to vydrželi – počítám tak půl roku, když budou chodit jednou za týden. Ale do té doby nám dojdou zásoby. Takže se spíš musíme schovat do sklepa, kde budeme močit do kýblu a mrznout, protože nikdo z nás nemá moc teplé oblečení. Nemá to cenu, lidi. Běžte, běžte do lesa, najděte si svoji zombii a poproste ji, ať vás vysvobodí. Měly pravdu. Lenka Naštvaně: To nemyslíš vážně! Díky tobě – Martin Co díky mě? Žena 2 Máme jídlo. Muž 2 Chceme přežít. Martin Ale tady nepřežijeme. Vy jste včera neslyšeli ty vrtulníky? Nikdo si pro nás nepřijde. Nemá smysl tu zůstávat. Lenka Zbláznil ses? Připadá mi, jako bych tě vůbec neznala.
Martin Taky neznáš. Nemáš ani představu, co jsem za poslední dva dny zažil. A ještě po mně chceš, abych jim dával falešnou naději. Jen ať jdou. Je to k ničemu. Je konec. Lenka Jakým právem zahazuješ cizí životy? Myslíš si, že ostatní toho za poslední dva dny zažili méně? Připadáš si oproti nim víc důležitý? Jsou to děti! Martin Ale – Lenka Nezkoušej na mě žádné ale. Ty lidi začali věřit. Chceš je zklamat? Půjdeš se přidat k zombiím? To mi nezní jako moc dobrý plán. Mezi lidmi, kteří přihlíží téhle hádce, se rozvine rozčilený hovor. Muž 3 Musíme odsud. Zombie se vrátí – Žena 2 Tady máme největší šanci. Je tu jídlo... Žena 3 Úkryt a v pohodě tu zvládneme být měsíc. Alespoň do Vánoc. Muž 1 Proč bychom slavili Vánoce?
Muž 2 Protože jsou důležitý – pro děti. Pokračují v hovoru, zatímco kamera sleduje Martina, který jde do hospody. Následuje ho Lenka.
INT. HOSPODA – DEN Martin kouká z okna na ostatní, kteří se před hospodou dohadují. Sníh, který začal padat, zakrývá stopy po včerejší návštěvě zombií. Martin ví, že ho jeho sestra sleduje. Bez toho, aby se na ni otočil, promluví. Martin Co budeme dělat? Lenka Nevím. Máš sílu pokračovat? Tyhle lidi potřebují někoho, kdo jim bude říkat, co mají dělat. Martin Já vím. Ale... Lenka To zvládneš– Martin Nejsem si jistý. Přichází zima. Lenka To si nemyslíš, že máme alespoň nějakou šanci? Martin Pokud máme, tak hodně malou.
Lenka Takže se nebudeme ani snažit? Odpověď na tuhle otázku zůstává viset ve vzduchu. Do hospody za nimi přichází Petr. Sbírá síly k tomu, aby něco řekl. Martin mu v tom pomůže. I když se stále kouká z okna. Martin Na čem jste se dohodli? Petr Půjdeme odsud. Teda někteří. Martin Kdo? Petr Já – a zbytek chlapů. Všichni, kdo jsme ještě při síle. Zkusíme někam dojít. Najít lepší místo – Martin Tohle vám nestačí? Petr Bojíme se, že se vrátí. Že budou zabijou další lidi. Nechceme riskovat, že tu chcípnem pomalu. Martin Nadechne se. Myslíte, že budete mít venku lepší šanci? Petr Zakroutí hlavou. Martin Vezmete si nějaké zásoby?
Petr Ne. Budeme cestovat nalehko. Martin Kdy vyrazíte? Petr Co nejdřív. Ještě se rozloučí. Ukáže za sebe. Ostatní jsou už nachystaní. Martin Ještě něco – Petr Co? Martin se otočí od okna, dojde k Petrovi a se skelnýma očima plnýma úzkosti mu podá ruku. Martin Hodně štěstí. Petr se otočí na patě a odchází. Je vidět, že se mu moc nechce, ale už se rozhodl. Jen co se zavřou dveře, rozhostí se v hospodě strašidelné ticho. Martin se vrací k oknu, sleduje skupinu lidí, která se pomalu loučí s ostatními. Je vidět, že se bojí – Martin, Lenka, všechny děti. K Martinovi přistoupí Lenka, dívá se s ním z okna. Položí mu ruku na rameno. Lenka Takže se nebudeme snažit? Martin Mlčí. Slova se mu nechtějí dostat z úst. Vidíme, jak jeho rty řeknou ne, ale nevydá žádný zvuk. Lenka jej obejme. Nechce ho pustit. Vidíme, jak se skupina, která se rozhodla odpojit, vzdaluje.
Ticho přeruší zvuk rádia. Rádio Po delší odmlce se vracíme zpět k vysílání. Všichni přeživší z České republiky byli přemístěni na sever, do Norska. Je to jeden z mála států Evropy, který, jak se zdá, nebyl zasažen zombie epidemií. Nemáme žádné zprávy z velké části Evropy. Nejspíš
jsou
zamořeny
zombiemi.
Pokud ale slyšíte toto vysílání, nepropadejte panice. Bylo ustanoveno, že na konci každého měsíce budou nad zamořenými státy přelétat stíhačky, které se budou snažit lokalizovat přeživší. Tímto vysílání končí. Nevypínejte svůj příjmač, budeme vás i nadále informovat o vývoji situace. Tuto relaci zakončíme posledními zjištěními o zombie. Je možné je zabít. Jejich tělo se musí spálit nebo musí být zničen jejich mozek… Zvuk rádia pomalu utichá. Martin Musíme přežít měsíc.
EXT. PŘED HOSPODOU – DEN Martin vychází před hospodu. Ostatní čekají, co jim řekne. Jejich obličeje vypovídají o tom, že mu chtějí věřit. Vidíme, že už jich je jen 15. Osm dětí, které jsou všechny mladší deseti let. Polovina z nich chodí evidentně ještě do školky. Za nimi stojí jejich matky a několik lidí v důchodovém věku. A Viktor, kterého tu Martin nečekal.
Martin K Viktorovi: Tys nešel s chlapama? Viktor Ne. Nějak jsem si zvykl na plný žaludek. Zasměje se vlastnímu vtipu. Nikdo jiný se však nesměje. Martin se chystá k řeči. Neví, jak začít – obrátí svůj zrak na Lenku, která naznačuje, že mu drží palce. Martin Máme jídlo. Máme střechu nad hlavou. Víme, že na konci měsíce budou zase pátrat po přeživších. To znamená, že tu jenom oslavíme Vánoce a pak odletíme do bezpečí. Co vy na to? Dav odpoví rozpačitým mručením. Martin No tak! To, že jsme tu zůstali, nám dává naději. Oni přiletí, zachrání nás. Je to jenom otázka času. Trochu úsměvu by neškodilo. Ještě neumíráme. Viktor Ještě ne, ale…
Martin Ale je ještě spousta věcí, které musíme udělat. Musíme nanosit dřevo dovnitř, abychom mohli topit. Musíme protřídit zásoby a zjistit, co musíme sníst brzo, aby se to nezkazilo. A hlavně – musíme se připravit na Vánoce. Ta hospoda se nevyzdobí sama! Na to už přeživší reagují pozitivněji. Dětem začnou na tvářích hrát úsměvy. Martin otočí ke své sestře. Martin Tak jak mi to šlo? Lenka Nebylo to špatný. Usměje se.
EXT. LES – NOC Sledujeme Martina, jak se zase potuluje lesem. Vypadá, jako by něco hledal. Světlo hvězd přes koruny stromů vytváří na sněhu mozaiku stínů. Martinovi pod polobotkami křupe namrzlý sníh a jeho svatební oděv je hodně pocuchaný. Když zpoza stromu vystoupí postava, Martin se lekne. Martin Kdo je to? Postava vystoupí ze stínu a na obličej jí dopadne světlo. Poznáváme Lucii, která je pomalovaná krví a blátem. Hlava jí padá na jednu stranu. Lucie Nemůžeš spát?
Martin Nebojí se jí. Co myslíš? Lucie Jak to jde? Martin Jde to od desíti k pěti. Po tom co – Lucie Jsem byla zachráněna – Martin Vztekle:
Tomu,
že
se
necháš
zabít,
říkáš
zachráněna? Lucie Všechny vás to čeká… Martin Teď budeš mluvit jako oni? To jste všichni takhle vypatlaní? Lucie Osvícení, zlato. Protože my víme… Martin Co víte? Že všichni umřeme? To je velká novina pod sluncem. Já jsem myslel – Lucie Co? Že nezemřeš? Martin Ne. Že ty – já. Že to vyjde.
Lucie To se ještě pořád může stát. Přidej se k nám. My vás zachráníme. Martin S tímhle na mě nechoď. Musím se starat o šestnáct lidí, kteří věří, že je po Vánocích odvezou do bezpečí – Lucie Neodvezou? Martin Zavrtí hlavou. Proč by měli najít zrovna nás v celé Evropě? Lucie se pomalu blíží k Martinovi. Ten se tomu nijak nebrání. Zatíná zuby, protože čeká, že je s ním konec. Lucie k němu jen přijde a obejme ho. Lucie Připrav ostatní na to, že se vrátíme. Do Vánoc alespoň pětkrát. Budeme chtít oběti. To je všechno, co pro tebe můžu udělat. Martin Kromě toho, že mě zabiješ. Lucie Já tě nikdy nezabiju. Ještě se uvidíme. Martin To z toho ale nebudu mít takovou radost, co? Lucie Ne – po dlouhé odmlce – promiň. Lucie jej pustí ze svého objetí a ztratí se v lese.
Martin Sám k sobě: Přijdou pětkrát.
INT. HOSPODA – DEN Lenka ukazuje dětem, jak z jídelních lístku vytrhat papírové vločky. Nejmenší děti se ohřívají u kamen a tisknou k sobě plyšové medvídky. Do hospody se zvenku vrací Martin s hromadou nasekaného dřeva. Ženy připravují jídlo. Postupně se vrací zvenku i všichni starší. S dřevem. Ti jsou zamyšlení a vidíme, že si utírají slzy z očí. Snaží se usmívat při pohledu na hrající si děti. Martin si vezme Lenku stranou. Martin Tak jsem jim to řekl. Lenka Jak to vzali? Martin zakroutí hlavou. Martin Moc dobře ne. Ale chápou, že to dělají pro ty děti. Původně chtěli tahat slámky, kdo půjde první, ale pak přišel Viktor s nápadem, že to bude nejlepší, když prvně se bude pořadí určovat podle věku. Nejstarší první… Lenka Kolikátý jsi? Martin na prstech ukáže, že pátý.
Martin Jsme s Viktorem stejně staří.
EXT. PŘED HOSPODOU – NOC Výprava zombií si přišla vybrat svůj desátek. Celá scéna se odehrává v naprostém tichu. Nejstarší obyvatel vyjde z hospody a pomalu si to namíří k hloučku zombií, které – jako obvykle – křepčí a zpívají. Když Převor dobrovolníka popraví, všechny zombie se rozveselí. Vypadá to jako vítání nového občánka. Nová zombie se zrodila a její rodina ji šťastně vítá do nového života. Tento obraz se opakuje přesně čtyřikrát. Pokaždé je to o něco pomalejší. Jen zombie jsou veselejší.
INT. HOSPODA – NOC Kamera sleduje spící v místnosti. Zlehka oddechují, děti schoulené kolem kamen, dospělí se klepu zimou pod ubrusy na stolech u oken. Všichni spí. Jen Martin vychází ven, na svou každonoční procházku. Kamera se stává subjektivním pohledem někoho, kdo nespí. Plíží se mezi ostatními, dává si pozor, ať nikoho nevzbudí. Jde ke dveřím, postupně odjišťuje všechny zámky a petlici. Otevřou se dveře. Vidíme Petra a několik dalších chlapů, kteří se rozhodli z hospody odejít. Sledujeme Martina, který bloumá po lese. Vypadá to, že hledá Lucii. Marně. Otevřel jim Viktor. Dává jim znamení, aby byli potichu. Pomalu chodí pro zásoby a vynáší je ven. Když jsou skoro hotoví, vyruší je Martin, který se vrací z lesa. Martin Vykřikne: Co tu děláte? To nemůžete! To jsou naše zásoby. Snaží se vytáhnout z poza pasu kolt. Není dost rychlý, Petr mu nacpe před obličej hlaveň pušky.
Petr Ani to nezkoušej. My si jen vezmeme jídlo a zase půjdeme. Rozumíš – nechceme pomalu chcípnout. Tak kvůli tomu nemusíš tropit scény, ne? Martin Ale to je všechno, co máme. Viktor Všechno ne. Ještě tam trocha zbyla, to už neunesem. Martin To ty? Podívá se na Viktora Viktor Neměj mi to za zlé. Kluky jsem potkal předevčírem. Měli hlad, tak jsem jim nabídl obchod. Zachráněj mi krk a já je nakrmím. Spočítal jsem si to – nebudu to riskovat, když jsem teď na řadě já a ty. A já za ty fakany svůj život nepoložím. Martin chce ještě něco říct. Ale v půlce slova jej přeruší pažba pušky, která jej pošle do bezvědomí. Probudí se zpátky v hospodě. Zkontroluje si bouli na čele, zvedne se a jde se podívat, kolik zásob zůstalo. Zjistí, že žalostně málo. Martin K sobě, posměšně: To je tak na jednu večeři. Vytáhne z kapsy mobil. Dnes je Štědrý den. Baterka zakvičí a mobil se vypne. Martin ho vztekle hodí do kouta. Do očí mu vyhrknou slzy.
INT. HOSPODA – DEN Všichni už jsou vzhůru. Děti natěšené na Vánoce jsou k neudržení. Běhají tam a zpět a ukazují Martinovi dárky, které pro něj vyrobily. Martin si je uznale prohlíží – je mezi nimi neuměle ušitý polštář z ubrusu, vycpaný slámou, panáček ze špejlí a kaštanů, opasek z provázků, na kterém jsou zavěšené šišky: „To jsou granáty na zombie! Bum!“ Vlaštovka s nápisem „Letadlo domů“. Dárky jej dojaly. Snaží se maskovat své slzy a tak se na všechny usmívá, hraje si s nimi. Lechtá je a ony se smějí taky. Hraje si s nimi na slepou bábu. Užívají si Vánoce, když se ho jedno z dětí zeptá: A kdy bude snídaně? S rozpačitým úsměvem odpoví: Martin Dneska budeme až večeřet. Na Štědrý den se drží půst, abychom večer viděli co? Děti sborově odpoví: Zlaté prase! Martin Správně. A teď mě na chvilku pusťte, musím jít dělat i nějaké dospělácké věci. Nemůžu si s váma jenom hrát! Děti křičí: Néééé – ještě si s náma hráááj. Martin na ně udělá dlouhý nos a zmizí v kuchyni. Tam na něj čeká Lenka. Je rozlobená a pláče zároveň. Při tom se ale snaží mluvit tiše. Lenka Můžeš mi vysvětlit, kde je všechno jídlo? Co se stalo? Martin stojí jako opařený. Hledá vhodná slova.
Lenka A Viktor? Kde je? Martin stále mlčí. Výraz v jeho tváři se hroutí. Jak přišel za Lenkou šťastný z hraní s dětmi, tak teď vypadá, zničeně. Lenka Neee – ne – ne – ne! To neudělal! Zatímco mluví, chodí po kuchyni, lomí rukama a chytá se za hlavu. Lenka To znamená, že… Martin S kamenným výrazem ve tváři: Jsem na řadě. Lenka propukne v usedavý pláč. Martin se ji snaží utišit. Lenka Viděl jsi ty dárky, co ti vyrobily? Martin Jo. Lenka Budou smutné, když ti je nebudou moct dát. Martin Ale budou žít. Lenka Jak to můžeš vědět?
Martin Protože jsem za to ochotný položit život.
INT. HOSPODA – NOC Lenka servíruje na stůl jídlo – je to polívka z vody, která je zahuštěná moukou a plave v ní hrášek z konzervy. Vidíme, že interiér hospody je vyzdobený neumělými a provizorními vločkami z jídelních lístků a podtácků, papírovými řetězy z novin a různými baňkami z šišek a opadaných listů. V koutu stojí v trojnožce z dřevěných polínek malý smrček. Děti nedočkavě špitají a za oknem vidíme hořet velkou vatru. Martin je nervózní. Nejí polívku, jen přešlapuje po místnosti. Ví, že dneska zombie přijdou a ví, že je na řadě – ale bojí se, že to nezvládne. Přistoupí k němu Lenka, chytne jej kolem ramen, posadí jej zpátky k polívce a pokárá ho. Lenka Dokud nebude všechno snězený, tak žádný dárky! Martin Šeptem: Nemusíme přece na mě plýtvat jídlem. Lenka Neodmlouvat! A vrazí mu do ruky lžíci. Ostatní, kteří sedí u stolu, se jejich počínání zasmějí. Sledujeme Martina, který bezděčně zírá z okna, zatímco si všichni předávají dárky. A tak se před ním hromadí balíčky z novin plné překvapení. Martin je nestačí ani otevřít, protože záhy začne být slyšet píseň zombií. Když ji on uslyší poprvé, lekne se. Vstane od stolu a začne znovu nervózně přešlapovat po místnosti. Lenka jej zastaví, šeptá mu do ucha, přičemž jí vytrysknou slzy. Lenka Jsi připravený?
Martin Na tohle nemůže být nikdo připravený. Lenka Rozluč se. Martin Na to nemám sílu, promiň. Martin pohladí svou sestru po vlasech. Otočí se směrem ke dveřím a během chůze mluví k dětem u stolu. Martin Žertovně: Tak – teď je čas na můj vánoční dárek. Jen jsem ho nechal venku … Hned se vrátím, jsem takový trouba. Všechny dětské oči ho sledují. Nikdo se nesměje. Jako by věděly, že už se nevrátí. Martin se přede dveřmi naposledy zastaví. Zhluboka se nadechne a otočí se přes rameno. Vidíme, že je vyděšený k smrti.
EXT. PŘED HOSPODOU – NOC Martin pomalu, ale jistě kráčí ke skupině zombií, která se zastavila u hořícího ohně. Vidí, jak zombie polonahé kolem ohně křepčí a vydávají u toho ony zvuky, které živí bůhvíproč, nazývají zpěv. Boří se do sněhu a každý další krok je náročnější. Když se přiblíží na vzdálenost několika metrů, zombie zaměří pozornost na něj. Zastaví se a tupě zírají. Z kruhu kolem ohně vystoupí Převor, který se vydává k němu. Martin zavírá oči. Převor si odkládá hůl. Přiblíží se na délku rukou k Martinovi. Neláme mu však náhle vaz. Místo toho promluví.
Převor Je čas. Martin otevře oči a překvapeně se na něj podívá. Převorovi padá opět hlava k jednomu ramenu. Zírají si navzájem do očí. Jeden pár očí je rozechvělý, druhý mrtvolně prázdný. Převor začne notovat a zombie se k jeho zpěvu přidají. To trvá nějakou chvíli – až převor přestane. Převor Víš, co to znamená? Martin si není jistý, na co se ho ptá. Vykoktá ze sebe jen: Martin Co – co konkrétně? Převor Proč zpíváme. Víš, co to znamená? Martin Uctíváte Zemi? Převor Ne. Prosíme o odpuštění. Martin Proč? Převor Pravidla se změnila. Martin Jaká pravidla? Převor Kdo dnes zemře. Přišli jsme si pro všechny.
Martin Ne! Ne, ne, ne! Domluva zněla jinak. Vždy byla jen jedna oběť – Převor Mechanicky opakuje. Pravidla se změnila. Přišli jsme si pro všechny. Martin Počkat! Já vím, že to asi není na místě. Byl jsem rozhodnutý se dneska obětovat, aby ostatní mohli ještě žít začíná být naštvaný a ty mi chceš říct, že je to zbytečné? Převor Ano. Pravidla se změnila. Já chci, abyste zemřeli všichni. Martin roztřesenýma rukama vytahuje zpoza opasku u kalhot kolt. Začíná couvat zpět k hospodě a míří na převora. Je poznat, že je strašlivě naštvaný, ale zároveň se pořád trochu bojí. Martin Takže žádné – my jsme vykonavatelé vůle přírody. Vy, kdož jste zhřešili, vás čeká smrt? Nic takového? Hmm? Převor se blíží k Martinovi. Společně se vzdalují od skupiny zombií a blíží se k hospodě. Jsou na půli cesty, když se Martin zastaví. Martin Už ani krok! Namíří pistoli na převora.
Převor Všichni musí zemřít. Ale já mám tu moc – Martin Dostalo se mu kuráže, takže se mu vrátil jeho ironický tón. A ta moc ti stoupla do hlavy, co? Převor Já mám tu moc určovat kdo kdy zemře. Jste na řadě! Martin Víš, jak to chodí u nás? Ten s bouchačkou určuje pravidla! Převor Nemůžeš nás zastavit. Převor se stále blíží k Martinovi. Ten na nic nečeká a střílí. Jednou, podruhé, potřetí. Kulky rvou maso na Převorově těle, ale ani ho nezpomalí. Pokračuje se svou mantrou na rtech dál. Nezastavitelně. Převor Dnes musíte zemřít. Martin Já rozhoduju, kdy zemřu. Se s tím smiř. Znovu vystřelí. Převorovi chybí poslední krok. Padne pátý výstřel. Vidíme, jak Martinův obličej potřísní sprška krve. Bezhlavé Převorovo tělo padá k zemi. Martin si oddechne. Získal pocit, že zvítězil. V tu chvíli, kdy převor zemřel, se daly do pohybu ostatní zombie. Všímáme si Lucie, kterou předtím nebylo vidět. Začíná znovu znít zombie píseň, děsivější než kdy před tím.
Lucie Je konec, Martine. Martin střídavě míří na jednu, pak na další zombii, které se blíží. Jen cílů, které by mohl zasáhnout, je příliš mnoho. Začíná panikařit. Lucie Dnes musí někdo zemřít. Taková jsou pravidla. Martin Neříkal, že se změnila? Lucie a ostatní zombie se zastaví. Jsou na dosah k Martinovi. Tupě na něj civí, jako by na něco čekaly. Martin Na co čekáte? Tak už s tím skoncujte… Vyhrknou mu slzy do očí, proběhne mu před nimi celý život, který sledujeme jako flashback – smrt Radima, Petra, ostatních. Pak se přidávají ty příjemné obrazy. Polibek s Lucií, Lenčin úsměv, dárky od dětí, které leží na stole a čekají na něj. Martin Prosím… Lucie Pravidla se změnila. To tys je změnil. Jejich pohledy se znovu spojí. Vidíme v Martinových očích poznání a v Lucčiných radost. Martin začne mávat pistolí ve vzduchu. Martin Takže – já – jsem… Lucie mlčky přikývne. Rozhostí se ticho. Zombie čekají, co se bude dít. Lucie si kleká před Martinem. To po ní opakují i ostatní.
Martin Já… Lucie Budeš mít znovu rodinu. Čekám tu na tebe. Martin se ohlídne směrem k hospodě. Vidí v oknech dětské tváře. Tvář své sestry. Jen zakroutí hlavou a otočí se opět na Lucii. Namíří na ni zbraň. Lucie Tečou jí slzy po tváři. Dobrovolně je to lepší. Obraz ztmavne. Ozve se výstřel. Slyšíme zvuk blížícího se vrtulníku.
EXT. PŘED HOSPODOU – DEN Rozednívá se. Střihová sekvence statických snímků nám odhalí, že hospoda je prázdná. Oheň zhasl. Zombie jsou pryč. Jen Lucie sedí na sněhu a svírá v náručí Martinovo tělo. To má průstřel, z kterého už neteče krev, na hrudi. Začíná hrát hudba plná energie, obraz se rozostřuje. Kamera se stává subjektivním pohledem Martina, který otevírá oči, vidí Luciinu tvář. Slyšíme jeho lapání po dechu. Lucie Vítej…
Kamera sleduje prostor před hospodou, kde ti dva leží. Stoupá do vzduchu a my můžeme vidět, že opodál asi přistál vrtulník a k tomu místu vede ve sněhu vyšlapaná cestička.
KONEC
