SBORNÍK. V Y B R A N Ý C H L I T E R Á R N Í C H P R AC Í 19. ročníku EVROPA VE ŠKOLE

SBORNÍK V Y B R A N Ý C H L I T E R Á R N Í C H P R AC Í 19. ročníku LITERÁRNÍ A VÝT VARNÉ SOUTĚŽE

EVROPA VE ŠKOLE 2009/2010

I. KATEGORIE (6 – 11 LET; DO 5. TŘÍDY) Umístění

Jméno (rok narození)

1. místo

neuděleno

Adresa školy

Název práce

Zpracovávané téma

2. místo

Barbora Činčurová (*1999)

ZUŠ, Nádražní 827, 464 01 Frýdlant (Líb)

Hloupůstky z celého světa

Všichni chtějí mít přátele, být součástí společnosti

3. místo

Jan Filip (*1998)

G a SOŠE, Pivovarská 69, 38501 Vimperk(Jč)

S odvahou na draka

S odvahou na draka

3. místo

Anna Pasovská (*1998)

ZŠ Spořilov, Kotkova, 530 03 Pardubice (Pa)

O kouzelném semínku

Jak jsem uzdravila svět

Pamětní list

Marie Natalie Jurková (*1998)

G, Školní 995, 374 01 Trhové Sviny (Jč)

Tři oříšky pro Pepíčka

Kdybych měla tři oříšky

Pamětní list

Anna Dvořáčková (*1999)

ZŠ, Gen. Klapálka 1029, 278 01 Kralupy nad Vltavou (Stč)

S odvahou na draka

S odvahou na draka

Pamětní list

Eliška Letová (*1999)

ZŠ, 28. října 1, 261 01 Příbram (Stč

A tak jsem se přestala bát

Jak jsem se přestala bát

Pamětní list

Josef Kaňa, Martin Hejníček, ZŠ a MŠ Rymice 39, Roman Škrabala (1998,1999) 769 01 Holešov (Zl)

Jak Čech zachránil svět

Jak jsem uzdravil svět

Umístění


1. místo

neuděleno

2. místo

neuděleno

3. místo

II. KATEGORIE (12 – 14 LET; DO 8. TŘÍDY) Adresa školy

Název práce


Eliška Ditrichová (*1997)

ZŠ, Gen. Klapálka 1029, 278 01 Kralupy nad Vltavou (Stč)

Vánoční příběh


3. místo

Karolína Hovorková (*1998)

G, Dr. Randy 13, 466 01 Jablonec nad Nisou (Líb)

Lia a já


Pamětní list

Vojtěch Kašpar (*1995)

G V.B. Třebízského, Smetanovo nám. 1310, 274 01 Slaný (Stč)

Lepší koruna v hrsti, než dolar Odvaha je jít vpřed navzdory na střeše strachu

Pamětní list

Šárka Štěpánková (*1995)

G V.B. Třebízského, Smetanovo nám. 1310, 274 01 Slaný (Stč)

A tak jsem se přestala bát…

Jak jsem se přestala bát

Pamětní list

Kateřina Strážnická (*1995)

ZŠ Lipůvka, 679 22 okr. Blansko (Jm)

Není přítel jako přítel

Kdo nemá peněz, je chudý. Kdo nemá přátel, je chudší, ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě.

Zvláštní cena


Adresa školy

Ocenění

starostky města Tábora

Barbora Čunátová (*1992)

G Pierra de Coubertina, Nám. Fr. Křižíka 860, 390 01 Tábor (Jč)

za originalitu literárního projevu – za literární práci Borůvková víla

ZVLÁŠTNÍ CENA

SBORNÍK VYBRANÝCH LITERÁRNÍCH PRACÍ 19. ROČNÍKU SOUTĚŽE EVROPA VE ŠKOLE 2009/2010

Ten večer jsem měla jasno. Nikdo a nic mě už od mého snu neodradí. Odvaha není jen schopnost překonat strach, ale také přesvědčení, že někde existuje něco důležitějšího než je strach. Ten večer jsem věděla, že to dokážu! úryvek z práce Kateřiny Kůrkové Odvaha je jít vpřed navzdory strachu

Národní institut dětí a mládeže MŠMT Národní komitét soutěže Evropa ve škole

Evropa ve škole výtvarný a literární soutěžní projekt 19. ročník v ČR - 2009/2010

Soutěž je vyhlašována Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, organizována a garantována Národním institutem dětí a mládeže MŠMT. Soutěž je určena žákům a studentům všech stupňů a typů škol a školských zařízení, pedagogům výtvarné a literární výchovy a všem dalším zájemcům o výchovu dětí a mládeže k evropanství a evropskému myšlení. Cíl soutěže „Evropa ve škole“ je soutěž organizovaná v evropských zemích od roku 1953 pod patronací řady evropských institucí. Základní myšlenkou je propagovat mezi dětmi, žáky, studenty a učiteli ideje vzájemné sounáležitosti evropských zemí a podporovat v nich pocit spoluodpovědnosti za osud Evropy. Důraz je kladen na výchovu k evropanství a k demokratickému evropskému myšlení. Podmínky soutěže Letošního ročníku soutěže, který vrcholí v červnu 2009, se zúčastnily děti a mládež ve 4 věkových kategoriích: “Výtvarníci”

“Literáti”

1. kategorie: 4 – 8 let

1. kategorie: 6 – 11 let (do 5. třídy)







Motto soutěže tohoto ročníku souvisí s vyhlášením roku 2010 jako evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyčlenění: „S novou odvahou. 2010 – evropský rok boje proti chudobě a sociálnímu vyčlenění."

3


Témata vyhlášená Českým národním komitétem České republiky: 1) Haló, pojď si hrát! Hry a zábavy dětí - nejrychlejší kontakt s dětmi jiných národů a kultur i kontakt mezi generacemi. a) Výtvarné vyjádření situací a komunikace při hře a zábavě. b) Dovedli byste vymyslet nějakou jednoduchou "výtvarnou" hru, kterou byste mohli hrát s dětmi jiných národů? (Např. obrázkové pexeso, zajímavě řešené domino apod.) 2) I děti s handicapem se potřebují učit, vzdělávat se i hrát si. Tělesně postižené děti potřebují stejně jako zdravé stálé impulzy pro svůj duševní rozvoj. Pro děti vycházejí stovky zajímavých knih ročně, avšak knížky pro slabozraké děti by daly spočítat na prstech obou rukou. Dovedli byste vytvořit výtvarnou knížku pro děti se slabým zrakem nebo dokonce děti nevidomé? 3) Příjemný svět pro každého. Věci, které tvoří naše životní prostředí, nemusí být pro každého "vstřícné" a srozumitelné. Designeři si proto stanovili za úkol tvořit tzv. "vstřícný" design pro všechny věkové a sociální skupiny: a) Zamyslete se nad předměty ( i hračkami), situacemi a životním prostředím vůbec z hlediska dětí, seniorů i handicapovaných jednotlivců. Najdete jistě řadu předmětů (jejich proporce a uspořádání v prostoru), které jsou k některé skupině uživatelů málo "vstřícné". Vyfotografujte, popište či jinak dokumentujte tuto situaci. b) Dovedli byste vymyslet a navrhnout (v náčrtku nebo modelu), nebo přímo realizovat nějaký předmět, který by byl pomocí pro určitou sociální skupinu? 4) Chudoba cti netratí… Nechte se inspirovat písňovými texty: „Taky jsem se narodil bos....“ „Štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš...“ Nechte se inspirovat příslovím: Vzdálenost mezi hladem a sytostí – jeden talíř. (turecké přísloví) Zachránit život jednomu člověku je víc než vystavět pagodu o sedmi patrech. (čínské přísloví) Bez práce nejsou koláče. (české přísloví) Nechte se inspirovat citáty: „Peníze nejsou nic, jsou-li všechno, peníze jsou mnoho, nejsou-li všechno.“ (M. Tyrš) „Život se skládá z mnoha malých mincí, kdo je umí sbírat, má bohatství.“ (Jean Anouilh) „Bída je jediné břemeno, které je tím těžší, čím déle ho nosíme.“ (Jean Giono) „Chudým chybí vše a nikdo jim nepřijde na pomoc. Bohatým nechybí nic a každý spěchá, aby jim sloužil.“ (Marat) „Mnohý člověk, boje se nouze, uchyluje se ze strachu před ní k činům, které ji nejspíše působí.“ (Epikuros) „Kdo nemá peněz, je chudý. Kdo nemá přátel, je chudší. Ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě.“ (F. M. Dostojevskij) 5) Všichni lidé chtějí mít přátele, chtějí být součástí společnosti… Lidé potřebují mít stejné příležitosti k tomu, aby se začlenili do společnosti, což znamená, že i lidé, kteří jsou jiní, chtějí žít spolu s ostatními, chtějí samostatně rozhodovat o svém životě a uplatňovat svá práva. Mnohým to však není dovoleno a i dnes mnoho lidí trpí vyčleněním ze společnosti, např. proto, že nemají práci, trpí nějakým postižením, přistěhovali se z jiných zemí, jsou staří a opuštění.

4


6) Odvaha je jít vpřed navzdory strachu … Strach je příležitost uplatnit svou odvahu. Odvaha neznamená nemít obavy, ale překonat je. Odvážnému štěstí přeje. „K čemu nemáme dnes dost odvahy, k tomu nebudeme mít zítra dost sil.“ (Patricie Holečková) „Někteří se stanou odvážnými až tehdy, když už nemají jiné východisko.“ (Seneca) „Opravdu statečný je ten, kdo vykoná i beze svědků, čeho by se odvážil přede všemi.“ (Francois de la Rochefoucauld) Odvaha znamená nedržet se striktně žádné víry ani názorů, jež zprostředkovávají jiní lidé, nýbrž se opakovaně nořit do nové a nepředvídatelné přítomnosti. Nemůžete být pravdiví, pokud nejste odvážní. Nemůžete být milující, pokud nejste odvážní. Nemůžete důvěřovat, pokud nejste odvážní. Nemůžete zkoumat skutečnost, pokud nejste odvážní. Takže nejprve přichází odvaha a všechno ostatní následuje. (Osho) Témata ke zpracování pro kategorie I. a II. Kdybych měl(a) tři oříšky... Jak jsem uzdravil(a) svět A tak jsem se přestal(a) bát S odvahou na draka

S ODVAHOU NA DRAKA Téma: S odvahou na draka Jan Filip Gymnázium a SOŠEk, Pivovarská 69, Vimperk 3. místo – I. kategorie Bylo nebylo jedno království. A v tom království vládl dobrý král Marcipán. Král měl krásnou dceru - princeznu Marcipánku. Ptáte se, proč tak zvláštní jména? To království totiž bylo z perníku, marcipánu a jiných dobrých věcí. A v tom království si všichni lidé dobře žili. Princezně se zrovna blížilo osmnáct let a v celém království se chystaly velké oslavy. Když tu najednou do královského města přiletěl obrovský tříhlavý drak. Zabydlel se na okraji města v obrovské jeskyni. Kdejaké stádo krav, ovcí a koz, které se páslo v okolí jeskyně, postupně sežral. Lidé se ho báli a do spokojeného království se nyní vkradl strach a smutek. Bezradný král tedy vypravil k drakovi posly, aby zjistili, co drak vyžaduje, aby odletěl pryč z království. Na královském dvoře s napětím očekávali jejich návrat. Když se poselstvo vrátilo, sdělilo králi drakův požadavek. Drak odlétne pouze tehdy, když dostane princeznu Marcipánku. Ale samozřejmě ne za ženu, ale k večeři. V královském sídle zavládl smutek a zděšení. Co si počít? Přeci nenecháme naši krásnou a hodnou Marcipánku drakovi! Král nechal vyhlásit, že kdo zabije draka a vysvobodí princeznu, dostane ji za ženu a k tomu půl království. Plynul čas, pomalu se blížil den, kdy měli odvést princeznu drakovi a nikdo se nehlásil.

5


Ale mezitím v královské pekárně chudý pekař Mandlička přemýšlel, jak princeznu zachránit. Měl ji totiž rád. Jednou pekl perníky, a jak měl plnou hlavu princezny, nasypal do těsta moc kypřícího prášku. A perníčky po upečení byly, ohromně nafouklé. A tu dostal nápad! Zadělal velkou díži tuhého těsta, nasypal tam spoustu kypřícího prášku. Z těsta vytvořil postavu. Zabalil ji do pláště a na voze odvezl k jeskyni. Připevnil je ke stromu a zavolal na draka: "Draku, vylez, přivezl jsem ti princeznu!" Drak vylezl, a jak princeznu uviděl, vyšlehly mu samou radostí a nedočkavostí plameny a hned se do ní všemi hlavami pustil. A z toho žáru se perníková postava začala péct. Drak žral, v těle mu těsto kynulo, drak se nafukoval, nafukoval... a najednou prasknul. A bylo po drakovi! A pekař Mandlička hned upaloval na zámek, aby princezně řekl, že je zachráněná. Na zámku bylo hned veselo, král dal Mandličkovi Marcipánku za ženu a vystrojil jim velikou svatbu.

HLOUPŮSTKY Z CELÉHO SVĚTA (SOUBOR POEZIE A PRÓZY) Téma: Všichni chtějí mít přátele, být součástí společnosti Bára Činčurová ZUŠ, Nádražní 827, Frýdlant 2. místo – I. kategorie Múza Kousla mě do nosu múza, abych prý vymyslel báseň. Ale mě popadla hrůza, cítil jsem velikou bázeň. Veselosti „Báro, víš, jakým mluví tahle paní jazykem?“ ????? „Stejným jako já. Červeným.“

O KOUZELNÉM SEMÍNKU Téma: Jak jsem uzdravila svět Anna Pasovská ZŠ Spořilov, Kotkova, Pardubice 3. místo – I. kategorie Jeden král měl dvě dcery. Starší se jmenovala Emilka a byla krásná a hodná. Zato mladší Adéla byla škaredá, zlá a chamtivá. Jednou se Emilka procházela po pláži (bylo to přímořské království) a Adéla, která ji stále pronásledovala každou svou myšlenkou (nekalou) i krokem (záludným) si pomyslela: „Kéž by přišla vlna (nečekaná a obrovská) a Emilku smetla do moře! Byla bych královnou i když jsem mladší!“ A tu Emilka uviděla delfína. Ležel na vysušené pláži a né a né dosáhnout k vodě. Emilka rychle přiskočila a trošku mu pomohla. I co se nestalo! Delfín promluvil lidskou řečí: „Emilko, za tvou pomoc se ti odměním!

6


Chytni se mě za ploutev a já tě odvezu na jedno krásné (kouzelné) místo.“ „Ale delfínu“, zeptala se Emilka, „jak víš, jak se jmenuji?“ „Mořské vlny mi vše pošeptají. Vím vše!“ odpověděl delfín.“Chytni se, ať neztrácíme čas!“ Adéla, která vše z povzdálí pozorovala, vlezla rychle do loďky, která kotvila opodál a vydala se za nimi. Brzy delfín doplul na ostrov. Byl plný květin, motýlů, ptáků, stromů a zvířat. Emilka nikdy nic tak nádherného neviděla. To již ale i Adélka vystoupila z loďky a ukryla se za velký balvan a... pozorně poslouchala. Delfín Emilce řekl: „Emilko, vidíš na zemi to barevné semínko?“ „Ano, vidím,“ odpověděla Emilka. „Vezmi si jej a neztrať. Dobře jej uschovej! To semínko ti splní přání. Ale jen jedno, jediné! Až si budeš chtít něco přát, zasadíš semínko do země a každou hodinu jednou zaliješ. Za pouhý den ti vyroste stromek a na něm poupě. To poupě utrhneš a zašeptáš do něj své přání.“ To Adélce stačilo. Na nic nečekala a nepozorovaně odplula zase pryč. Ale delfín ještě Emilce řekl: „To přání nesmí být zlé. Ten, kdo by si přál něco zlého, změní se v mořskou vodu.“ Emilka stačila již jen poděkovat, když vtom na ni delfín šplouchl trochu vody a ona se ocitla zpět na pláži otcova království. Vrátila se do paláce, ale našla svého tatínka nemocného. Lékaři nedávali králi více času, než jeden a půl dne. „Ach tatínku, tolik bych si přála, abys byl opět zdráv!“ Se slzami v očích si vzpomněla, že má kouzelné semínko. Rychle jej zasadila v královských zahradách a každou hodinu zalévala. Postupně opravdu vyrostl před Emilčinýma očima strom a na něm květ. Ale Emilka byla zaléváním tak znavená, že na chvilku zdřímla. A na to Adélka čekala. Jen co sestra usnula, utrhla květ a zašeptala své přání: „Ať jsem královnou!“ Moře zašumělo a Emilka procitnuvší ze spánku již jen viděla, jak vlna odnáší Adélku pryč. I rozplakala se nad ztrátou sestry, ale hlavně nad promarněným přáním. Tu se stal zázrak! Snad dopadající slzy na kouzelný strom to způsobily. Na stromě vykvetl ještě jeden květ. Emilka neváhala a rychle zašeptala své vroucí přání do květu. V tu chvíli stromek zmizel, Emilka držela v rukou nádherný květ a uzdravený tatínek mával z královských oken.

HLOUPŮSTKY Z CELÉHO SVĚTA (SOUBOR POEZIE A PRÓZY) Téma: Všichni chtějí mít přátele, být součástí společnosti Bára Činčurová ZUŠ, Nádražní 827, Frýdlant 2. místo – I. kategorie Utíkááméé Utíkáme, utíkáme, spoustu práce při tom máme. Správně dýchat, polykat – hlavně pořád utíkat.

7


VÁNOČNÍ PŘÍBĚH Téma: Všichni chtějí mít přátele, být součástí společnosti Eliška Ditrichová ZŠ, Gen. Klapálka 1029, Kralupy nad Vltavou 3. místo – II. kategorie Asi pětadvacetiletý muž s černými vlasy a modrozelenýma chladnýma očima seděl ve své oblíbené restauraci. Pročítal si jídelní lístek jako abecedu... V uších mu zněly koledy, které byly slyšet až z ulice. Narazil na zajímavý pokrm - "vánoční kokos a želví sirup". Objednal si to a jídelní lístek odložil. Ten zvláštní dezert mu donesl číšník, který vypadal jako kovář s vánoční čepicí na hlavě. Položil to před něj a muž si prohrábl vlasy: "Děkuji." Želví krunýř, ve kterém jsou gumové želvy posypané kokosem a polité sirupem. Muž se pustil do jídla. Tu si k němu přisedl blonďatý mladík. Na šňůře na krku se mu houpal přívěsek botičky a v očích měl něžnost a samotu. "Zdravím... Není nudné a trochu bolestné trávit Vánoce sám?" zeptal se blond'áček. Muž se na něj podíval: "Zdravím. Ani ne, zvykl jsem si. Jmenuji se Michael," a nemohl z mladíka, který mu dělal společnost, spustit oči. "Já jsem Gabriel." "Naše jména... připomínají mi jména andělů." Gabriel se usměje. Michael také. Dojí, zvedne se, vytáhne peníze a položí je na stůl. Pak uchopí Gabriela bradu, palcem ho pohladí po něžné tváři, políbí ho a zašeptá: "Andělé ale měli hříchy zakázány..." A odešel pryč do zalidněného centra.

VYVRHEL Téma: Všichni chtějí mít přátele, být součástí společnosti Markéta Machová Podkrušnohorské gymnázium, Břežanská 9, Bílina 3. místo – III. kategorie Šla jsem do krámu. Nic mi nedali. Šla jsem na úřad. Tam mě nechtěli. Šla jsem na poštu. Nikdo mi tam nic nenechal. A v bance? Odmítli mi půjčit. Prý že mi za to nikdo ručit nebude. Zkusila jsem to ve zdravotnictví. Hnali mě holí. Tak jsem zkusila mafii. Ta kývla, prý kolik beru na hodinu. Řekla jsem, že nic. Nakonec si to rozmysleli. Prý bych je přežila. Šla jsem tedy dál. Děti si na mě ukazovaly a matky jim vrážely facky a táhly je pryč. Zbýval snad jen cirkus. Jenže řekli, že to je i na dnešní mládež moc. Sedla jsem si smutně na schody kostela. Třeba najdu útěchu. Zděšeně a rozezleně na mě hleděli, ptali se mě, co tu dělám, že sem přece nepatřím. Tak jsem šla dál. I toulaví psi mi radši mizeli z cesty. Nikdo mě nechce. Proč taky? Alespoň bych si měla sehnat lepší oděv. Nic už není, co to bývalo. Už jsem stará. Mám toho plné zuby. Ale zaměstnání? To už lepší nenajdu, to prostě nejde. Však ono by to šlo. Mohla bych sedět v kině v pokladně, prodávat lístky dětem i dospělým, dělat tak lidem pro jednou radost. Ach, co je to za život. Celý svět jsem prošla, tolik lidí jsem poznala, ale nikdy s nikým nepromluvila. Nemám přátele, nemám rodinu. Jsem sama, nikdo si mě neváží, lidé mnou opovrhují. Jsem smrt. Jsem tam, kde mě nikdo nechce. Na světě. A já bych tu nebyla. Jen kdybych nemusela...

8


CO UMÍM? UMÍM ŽÍT, A PROTO JSEM BOHATÁ Téma: Všichni chtějí mít přátele, být součástí společnosti Kristýna Hrušková ZŠ a MŠ, Kolinec 1 3. místo – III. kategorie Mám dar - dostala jsem ho - život. Je mi 15 let. Co všechno mám? Mám toho dost. Na to jsem docela pyšná. Jsem hezká. Mám dlouhé vlasy, obarvené na melír asi za pět stovek. Pěkné nehty s ozdobami drobných růžiček - dost drahý. Na každém prstě prstýnek. Cena? Dohromady 2000,-. Značkové mikiny, značkové rifle, zimní bunda - značková i čepice - značková. Prostě všechno oblečení má světovou značku. Mám mobil, který toho hodně umí. Umím už na něm všechno ovládat. Foťák, navigaci, kalkulačku, minikamerku. Je to dárek. Super. Všichni mi ho závidí. Jsem mezi kámošema jednička. Ukazuji jim fotky z dovči na Kanárech. Byli jsme na Silvestra. Super. Mám se fajn, jsem prostě pyšná na to, že tohle všechno mám a co chci, můžu mít. Čas chodím trávit s kámošema do parku. Každej mě obdivuje a baví se se mnou. Proč? Protože mám, co v patnácti letech hned tak každej nemá. Takhle jednou v neděli odpoledne 25. června nemám co dělat, tak zajdu zase do parku. Sednu si na klandr a čekám, kdo přijde. Pohrávám si s mobilem, prozváním kámoše. Jednou se ozve: „Ať děláme, co děláme…Nebo je účastník dočasně nedostupný…A nakonec Vojta... vůbec to nebere. Jsem sama. Půl hoďka, to je nekonečné, nuda, nuda, nuda. Ha, ha. Jedu seznamem. Poslední mám v abecedě Zajíčkovou. Rozesmála jsem se. Tý volat? Ani náhodou. To je ta, co má mobil jen kvůli mamince a tatínkovi a jen pro ně. To je taková soška. Nevím ani, proč to číslo mám. Asi jen tak. Jé hele, někdo sem míří. Přijdou blíž. To jsou skejťáci, co chodí tam dozadu na beton. Čas pokročí a zas někdo přichází. To jsou známí ze třídy, tři pyromani. No co, dám se s nimi do řeči. Sice se moc nemusíme, ale teď je nuda, tak co? Čauky. Zdarec. Tak jak? Jdeme si něco zkusit. Nemám co dělat, jdu s nimi. Dávej bacha, R… Než to dořek - prásk, prásk. A už to hoří. Raz, dva .. šleha. A najednou - já hořím celá! Pak další rána. Něco mě šlehlo nad oko. Víc nevím nic. Probrala jsem se 26. června na ÁRu, celá v bílém. Moc se nekontroluji, ale vím, že jsem. Tuším, že vše bílé má značku Hartmann Rico a. s. Veverská Bítyška. Jsem zakletá do bílého. Snad jen na čas. Přichází ke mně na chvilku kamarádi z parku. Koukáme na sebe a nemáme si co říct. Slovník je chudý. Za chvíli je sestra odvádí. Je mi bolestno. Jak dlouho? Proč? Jsem přece... Zase přichází mladá sestra z druhé směny. Je to milé děvče. Přišla udělat převaz. S hrůzou zjišťuji, jak na tom jsem. Nechci, ne, ne, to není možné, to snad ne? Sestři, sestři, dám všechno, co mám, jen chci být. .. Nemohu ani mluvit, slzy mi kanou po tváři. Sedím a civím do prázdna. Sahám po mobilu. Chci volat. Chci s někým mluvit. Najednou nevím komu. Mámě? Ne, to ne, ta by mi akorát vynadala - a možná je zase v práci... jako ostatně vždy, když jsem něco potřebovala. Mačkám, mačkám - navigace. V duchu si říkám a proč zrovna navigaci? V mysli mi vyvstane myšlenka: Doveď mě tam, kde budu šťastná. Naprogramuji výchozí bod, namačkám cíl cesty... a nic. Nic se neděje. .. Přeju si, moc si přeju ... stále se nic neděje. Najednou se pomalu otvírají dveře, trochu zvláštní zvuk, loudavý a šoupavý. Ve dveřích Zajíčková. Šok. No teda! Mile mě zdraví AHOJ! Chvíli mlčím. Dechu popadám. Ahoj! No tebe jsem nečekala. .. Proč jsi tady? Kdo ti to řek? Chrlím na ni otázky. Ták ... mluvili o tom ve škole. A proč jsi přišla? Jen tak. Chvilku na sebe civíme. Pak Zajíčková vytáhne z ošoupaný tašky pomeranč. Na. To jsem ti přinesla. Pak zase ticho. Pak zase něco tahala z tašky. Byla to knížka - Když v ráji pršelo. Otčenášek. Její oblíbená. Víš co, já ti z ní budu číst, aby ti utíkal čas. Přišlo mi to trochu trapné, ale svolila jsem. Poslouchám. Příjemný hlas. Čte procítěně. Líbí se mi to. Docela jsem se zaposlouchala. Hodina uteče jako nic.

9


Zítra přijdu zase, jestli chceš. Přikývla jsem. Přišla. Chodila celých 14 dní a četla. Tak, jak se odvíjel a rozvíjel děj, prohluboval se i náš vztah. Za 14 dní jsem si na ni zvykla a těšila jsem se na ni, na Zajíčkovou, na Helenu a pak nakonec Helenku. Za 6 neděl mi sundali všechno bílé, co jsem na sobě měla. Vypadala jsem! Jizvy a strupy mi moc neslušely. Neměla jsem dlouhé vlasy, ale jen nějakého ježka. Prstýnek žádný, nehty taky ne. Nic, co by mě dělalo krásnou a zajímavou. Ale přes všechny trampoty... víte, co mám? Krásné přátelství s Helenkou. Ta mi za celou dobu svou obyčejnou lidskou velikostí až v nemocnici ukázala, že pýcha předchází pád. A pomohla mi se zvednout. Díky Helence jsem teprve teď bohatá. Ukázat člověku žít, je víc, než vystavět pagodu o sedmi patrech.

BAREVNÝ SVĚT Téma: Odvaha je jít vpřed navzdory strachu Kristýna Pavlíková Gymnázium, Máchova 174, Strakonice 1. místo – IV. kategorie Seděli jsme v parku na lavičce, byl už večer a smrákalo se. Seděli jsme pod tmavnoucím šedým nebem a černé větve se zmítaly ve větru, prach se zvedal a spadané zahnědlé listí se točilo na zemi. Celé město se topilo v šedi a vše jí bylo nasáklé, i lidé i vzduch, těžký studený vzduch, páchnoucí podzimem, hlínou, tlejícím listím i smutkem večerů, které teprve přijdou. Seděli jsme v parku na lavičce a oba koukali před sebe, jenže každý jinak, a on říkal:"Někdy mám skoro pocit, že je doopravdy vidím. Všechny ty barvy, které nikdo neumí popsat. A jindy je zase cítím. Na tváři nebo bříškách prstů. Přichází ve vlnách a tónech. Slyším je. Je to jako při hře na klavír. Všichni říkají, že klávesy jsou černobílé, ale pro mě má každá svou barvu. Různé barvy mají také dny. Barvy, které odlišují hodinu od hodiny. Mají své vlastní vůně. Chutě. I povrchy, kterých se můžeš dotknout. Když jsem byl malý, maminka mi dávala do rukou různé předměty a říkala, jakou mají barvu. Když mi dala do ruky pomeranč a řekla, že je oranžový, věděl jsem, jak vypadá oranžová. Je kulatá se spoustou drobných ďolíčků. Poznám červené jablko od zeleného, protože vím, že červená je hladší. Stejně tak poznám bílou růži od žluté, protože si pamatuji, jak voní bílá. Je v tom velký rozdíl. To jen trny jsou stejné a stejně zraňují. Tak má každá barva v mé mysli svou barvu. Zelená lechtá jako rašící tráva na bosých nohou a hnědá je jemná jako tvoje vlasy. Žlutá se sype a utíká mezi prsty jako písek. Fialová je sladká jako když kousneš do švestky a červená je lepkavá jako meloun, který ti teče po prstech. Modrá je čistá jako mořská voda. Plaval jsem v moři a od té doby vím, jak vypadá modrá. Je trochu slaná a můžeš se do ní ponořit. Jen s nebem je potíž. Někdo říká, že nemá barvu, někdo, že je modré s bílými oblaky, někdy je prý šedé a někdy černé. Nevím. Natahuji po něm ruce, ale nic necítím, snad jen to, že je nesmírné. Nebe má tedy v mých představách nesmírnou barvu. Ale neumím ti ji popsat, jako ty mi neumíš popsat jiné barvy. Ale snad na ničem z toho nezáleží. Svět je plný, plný a celistvý a všechno tvoří harmonii, je plný barev, zvuků, vůní a pocitů a není důležité tyhle všechny barvy pojmenovat a spoutat do slov, stačí, když je budeš cítit. Stačí mít oči otevřené." Tohle všechno řekl, pak jsme se zvedli, on opatrně nahmatal svou bílou hůl a vykročil jistým krokem beze strachu do tmy, která byla v jeho představách plná barev.

10


PAVEL DOUBEK, MATYÁŠ DOUBRAVSKÝ – ZE SOUBORU EPIGRAMY Gymnázium Z. Wintra Nám. Jana Žižky 186, Rakovník Realita Ať jsi starý nebo mladý, úředník a nebo mnich, prospěch vždycky můžeš mít z naivity ostatních. Gamblerský Chtěla jsem kdys s kamarády na netu hrát poker Prohrála jsem i své vnady, kamarád byl hacker.

CHRÁM SVĚTLA Téma: Odvaha je jít vpřed navzdory strachu Antonín Holík Gymnázium, Komenského sady, Lipník nad Bečvou 3. místo – III. kategorie "K čemu nemáme dnes dost odvahy, k tomu nebudeme mít zítra dost sil." U dětské postýlky seděla žena a plakala. Svírala ruku chlapečka, který bez hnutí ležel přikrytý pod peřinou, se studeným obkladem na čele a potem stékajícím mu po tváři. Žena něco šeptala. Nakláněla se nad dítětem a vyprávěla mu příběh. Doufala, že ji slyší. Že se ještě nevydal tam, kam za ním nemohla. Do místnosti, osvětlené téměř dohořelou svíčkou,vešla stará paní. V rukou nesla hliněný džbán naplněný po okraj vodou. Ve tváři měla ustaraný výraz a temné kruhy pod očima prozrazovaly, že už několik dní nespala. "Děkuji," řekla žena, vzala nádobu od stařeny a postavila ji na zem vedle postele. Sebrala hadřík z chlapcova čela a namočila jej. Poté ho dítěti zase vrátila. "Neuzdravuje se," řekla stařena, posadila se naproti ženě a pohladila chlapce po tváři. "Ne." "Brzy si pro něj přijde smrt." "To nedopustím," šeptla žena, usmála se na malé dítě a vstala. Stařena na ni pohlédla. "A co s tím hodláš udělat? Půjdeš ven a budeš hledat nového léčitele?" "Existuje ještě jedna možnost." "A jaká?" "Chrám světla." Stařena vzdychla. Pravou dlaní si promnula oči a pak pohlédla na trpící ženu před sebou. Znala legendu o chrámu světla jako všichni ostatní. Věděla, že jedině tam může matka nalézt lék pro svého syna. "Jen pár lidí se odtamtud vrátilo, když tam šlo hledat pomoc." "Když nic neudělám, zemře." "Pokud ale půjdeš, zemřete oba!"

11


Z postele se ozvalo dětské zasténá ní. Žena okamžitě přišla ke svému synovi a naklonila se nad něj. Pohladila jej po vlasech a něco mu zašeptala. Políbila ho na tvář a podívala se na svou matku. Ta pochopila a odešla do vedlejšího pokoje. Dcera jí následovala a zavřela za sebou dveře. "Asi ti nerozmluvím tvou pošetilost. Běž tedy, má dcero, a dělej to, co považuješ za nutné." "Děkuji," řekla žena a se slzami v očích matku objala. Uplynula dlouhá chvíle, než ji pustila. Pohlédla do jejích moudrých očí. Na její tváři se objevil úsměv, ale hned zmizel. Utřela si slzy a došla k dřevěné skříni, ze které sebrala krásné bílé šaty. Bylo nutné, aby si je vzala, když chtěla do chrámu vstoupit. "Hodně štěstí," popřála jí ještě matka, než zmizela ve dveřích. Pak chvíli nehnutě stála, než otevřela dveře do dětského pokoje a usadila se vedle postele. Vzala chlapce za jeho studené ruce a pohlédla na něj. "Všechno bude dobré, maličký," lhala mu, "všechno bude dobré." Po strmém svahu šla žena v dlouhých bílých šatech. Vyhýbala se nebezpečným místům, ze kterých mohla spadnout dolů do údolí, a stále se dívala vzhůru, aby věděla, kolik cesty má ještě před sebou. Už něco přes hodinu se trmácela na vrcholek hory. Na čele se jí začaly objevovat malé krůpěje potu. Celá udýchaná sedla na balvan uprostřed malé kamenité cesty. Zhluboka oddechovala a myslela na svého syna. Vítr si hrál s jejími dlouhými černými vlasy, profukoval rukávy a chladil ji po celém těle. Znovu se vydala na cestu. Stoupala pomalu vzhůru a každým krokem se blížila k cíli. Po další hodině chůze se ocitla na vrcholku. Na něm stál obrovský kulovitý chrám, obehnán ostrými skalami. Chrám světla. Každý o něm slyšel. Bylo to místo, kde lidé mohli nalézt to, co potřebovali. Žena doufala, že tam najde lék pro svého syna. lék, který nemohl poskytnout žádný léčitel ve městě, protože nevěděl, co za nemoc jejího chlapce sužuje. Zde jej však mohla najít. Ale jak už to tak bývá, nic není zadarmo. *** Když vstoupila, oslnilo ji bílé světlo. Chvíli nerozeznávala prostor kolem sebe, ale jak si její oči přivykly, spatřila obrovský kruhový interiér chrámu. U zdí stály kamenné sochy představující všechny bohy. Strop byl podpírán vysokými sloupy, tyčícími se do obrovské výše. Uprostřed byly schody, které stoupaly vzhůru až k záhadnému zdroji bílého světla. Žena pomalými kroky obešla všechny sochy, prohlédla si jejich tváře, vzpomínala na jejich jména. Pak došla ke schodišti. "Jen poutník s dobrou duší může získat to, po čem touží" bylo vyryto na bílém schodě. Žena vzhlédla. Tajemné světlo ji lákalo. Byla si jistá tím, že lék najde tam. Zavřela oči a udělala první krok. V tu chvíli projela jejím tělem jakási síla, která jí vyrazila dech. Předklonila se a zhluboka dýchala. Dlaněmi se opírala o kolena, v ústech měla najednou sucho a hlava se jí točila. Musela však jít dál. Udělala další krok. Na každém schodu jí projela tajemná síla, která z ní odebrala kus duše. Schod co schod žena slábla a slábla. Po chvíli jí z úst začala téct krev. Otřela ji do svého bílého rukávu a pokračovala. Nesměla se zastavit. Brzy se na těle začaly objevovat ranky. Krev z nich tekla malými pramínky a tvořila na jejích šatech rudé skvrny. Nejdříve jich bylo jen pár. Objevovaly se však další a další a postupně barvily její šaty doruda. Žena klopýtla a spadla na zem. Neměla už sílu pokračovat. Ale přemohla se a během chvilky už opět stála a stoupala po schodech dál. Krev stékala po celém jejím těle, kapala na schody, kde zanechávala krvavé stopy. Vrchol se pomalu blížil. Už to není daleko, uklidňovala se, na pokraji svých sil. Pak znovu upadla. Krev stékala na schody a rozlévala se po jejich povrchu. Už nemohla vstát. Neměla na to sílu. Začala se tedy plazit. Lezla výš a výš. K vrcholu jí zbývalo pokořit posledních pár schodů. Když je zdolala, myslela si, že jí to trvalo desítky let. Teď už však byla nahoře. Na vrcholku schodiště, kde stál malý oltář a na něm jakási věc, která byla zdrojem bílého světla. Žena se pokusila vstát. Nešlo to. Byla úplně vysílená. Krev vytékala z mnoha míst na jejím těle. Její bílé šaty byly celé rudé. Ležela tam, na vrcholku, a těžce oddychovala. Podívala se k oltáři a natáhla k němu

12


ruku. Nedosáhla na něj. Začala se plazit, a když se její prsty dotkly kamenného podstavce, za radovala se. Dokázala jsem to. Natáhla ruku přes jeho okraj a hmatala po předmětu, který na něm ležel. Prsty se dotkly něčeho studeného. Namáhavě se nadzvedla a předmět sevřela ve svých dlaních. Nato se sesula na zem. Podívala se na malou věc, kterou držela. Byla to skleněná lahvička a v ní bílá tekutina. Na tváři se jí objevil úsměv. Pak omdlela. Nevěděla, jak dlouho byla mimo. Její tělo bylo slabé. Chvíli jí trvalo, než se vůbec dokázala pohnout. Ležela v kaluži krve, v ruce stále svírala lahvičku a těžce dýchala. Už nekrvácela. Podívala se na své tělo, ale žádné rány už na sobě neměla. Zmizely. Teď se musela dostat domů. Po několika minutách snažení se doplazila k okraji schodiště a pohlédla dolů. Nejdříve ji popadla závrať, ale po pár vteřinách si zvykla. Cítila se tolik vyčerpaná, skoro nebyla schopna pohybu, ale musela se dostat dolů. Opatrně slezla na nižší schod. Za sebou nechávala dlouhé krvavé stopy. Pomalu sestupovala, ale trvalo jí několik hodin, než slezla z posledního schodu a zády dopadla na podlahu. Těžce dýchala, hlava se jí točila, necítila své nohy a ani ruce. Svět se jí rozmazával před očima. Její zakrvácené šaty začaly schnout. Ztratila vědomí. Když se probudila, skláněla se nad ní její matka a otírala jí krev z čela. "Kde to jsem?" zeptala se. "Jsi doma, dcero. Jsi doma." "Ale, jak jsem se sem dostala ?" "Ty si to nepamatuješ?" podivila se stará paní. "Přišla jsi před několika hodinami a hned jak jsem od tebe vzala tu skleněnou lahvičku, omdlela jsi." "Já... Pamatuji si jen, jak jsem se dostala z těch schodů dolů a pak..." "Jen klid, drahá, klid. Už jsi doma." "A co můj chlapec?" "Léčí se. Brzy už bude zdravý jako dřív." "Ach," usmála se žena a zavřela oči. Ústa se jí protáhla do úsměvu. Za chvíli její tělo přestalo jevit známky života. Stařena jí odhrnula z čela pramínek vlasů. Po tváři jí stekla slza. "Babi," ozvalo se z vedlejší místnosti. Stařena vstala a šla ke svému vnukovi. Ještě za sebou zavřela dveře a naklonila se nad malého chlapce, který seděl na zemi a v ruce držel dřevěnou hračku. "Copak je, maličký?" "Kdy se uzdraví máma?" žena si povzdychla, posadila se vedle něj a pohladila ho po vlasech. "Máma už se neuzdraví. Teď už je jinde." "A kde?" "Tam, kam za ní teď nemůžeš." Chlapec na ni nechápavě zíral. "Až budeš starší, pochopíš to." "Aha." "Tak a teď si hrej," řekla stařena, vrátila se zpět do pokoje své dcery a rozplakala se. V cirkusu La Monde Téma: Odvaha je jít vpřed navzdory strachu Kristýna Pavlíková Gymnázium, Máchova 174, Strakonice 1. místo – IV. kategorie Jmenovala se Tristesse a lidé jí říkali Triste. Na plakátech stálo: "Tristesse, artistka" a i ona o sobě tak přemýšlela, když si říkala:"Jsem Tristesse, artistka na laně a hrazdě, obojím zavěšeném v cirkuse Le Monde," jako kdyby to mohla zapomenout. Byla tak mladá a tak stará zároveň a pracovala u cirkusu Le Monde příliš dlouho na to, než aby si ještě vzpomněla, že kdysi byla jiná, kdysi, když ještě nebyla Triste. Přišla sem jednoho deštivého večera a cirkus jí dal jméno a začal jí lámat kosti, aby byla ohebnější. Aby se ohnula. Brzy se naučila pravidla a věděla, jak se chovat k ostatním. Dalo se tu vidět ledaco a ona si krátila čas pozorováním. Dívala se na hadí ženu, jak se provléká sama sebou a usmívá se na všechny strany a v hlavě

13


slyšela její křik, když v noci bolestí nemohla spát. Byl tu také kočičí muž, který se stále olizoval, krotitel tygrů, kterého bila žena, polykač ohně, krasojezdkyně, tři němí pieroti, žonglér, klaun a mnoho dalších. Byli tu samozřejmě ještě ti v klecích, ale od těch odvracela hlavu, ačkoli právě jim se publikum nejvíc smálo, třeba když viděli ty dva srostlé trupem. A také principál tu byl, s opičkou na rameni, s jezdeckým bičíkem v ruce a kostkami cukru v zelené vestě. Mezi nimi bylo její místo a to byl její život, vyměřený stavěním šapitó, žitý od města k městu. Le Monde jí dal jméno, maringotku i večeři a ona za to dělala svá čísla. Oblékala si trikot a chodila po laně, kladla nohu před nohu ve svých zčernalých baletních botách, které ji tlačily, a každý krok byl nejistota a kolem čněla prázdnota. Chodila s roztaženýma rukama, jako by chtěla vzlétnout, a přitom se nemohla dočkat, až bude na zemi. Při druhém čísle se vyhoupla na hrazdu a tančila na hraně a také se točila a létala nad hlavami obecenstva. Dříve mívala při tomto čísle na zádech připevněná křídla. Byla to bílá křídla, které si udělala z peří divokých labutí a byla s nimi moc krásná, tam v té výšce. Jako anděl na laně. Jednou v noci ale svá křídla zapomněla venku a ráno je našla mokrá od rosy a opálená a měla podezření na Pedra, polykače ohně. Vzala křídla dovnitř a schovala je pod postel a už je nikdy nikomu neukázala. Vždy když bylo po představení, všichni se uklonili a odešli, ale ona občas zůstala stát v potemnělém stanu a dírami ve stropě se dívala na hvězdy. Pod stan dul ledový vítr a odchlipoval plachty a ona snila o tom nebezpečném světě plném ledového větru. Říkala si: " Všichni jsme komedianti v cirkuse Le Monde," jako kdyby to mohla zapomenout. Tak to bývalo. V prázdném cirkuse stávala Tristesse a bylo jí do pláče. Po chvíli ale i ona odcházela do své maringotky, kde pověsila na hřebík své baletní boty a byla nešťastná, protože v noci vyvstávaly vzpomínky na krasojezdce, kterého milovala a který ujel. Šeptala jeho jméno a představovala si jeho tvář, která o to víc mizela, až už nakonec nevěděla, jestli si ho jenom nevymyslela. Ráno sedala před zrcadlem a na chvíli mohla zapomenout, kdo je, a být někým jiným. Ale potom otevřela dveře, sestoupila po dřevěných schodech a byla Triste. Měla tu pouze dva přátele. Oba to byli muži, protože ženy se bály jejího smutku, který se mohl kdykoli přeměnit v krásu. Jedním z přátel byl klaun Gaieté. Z pusy plival barevné míčky, šišlal a v jednom kuse volal: "Pane židitelííí." Nosil pruhované kalhoty s laclem a nikdy nesundal červený nos. Tristesse na něho často čekala v maringotce a bývala svědkem jeho zvláštní proměny, když se zavřely dveře. Sundal si nos a setřel si barvu z obličeje a vzal hlavu do dlaní. Byl to v tu chvíli ten nejsmutnější klaun na světě. Tak tam sedali proti sobě, oni dva, artistka Tristesse a neveselý klaun Gaieté a báli se velkých snů, ze kterých ráno bolí hlava. Druhým přítelem byl němý mim, nejmenší ze zdejších pierotů, jehož jméno tu nikdo neznal. Stejně jako Gaieté si i on maloval obličej bílou barvou a jeho černé oči vyprávěly o dálkách, které kdysi spatřily. Sedali spolu za klecemi s cizokrajnými ptáky a on jí vyprávěl a ona ho poslouchala. Vyprávěl beze slov, rukama jí před očima kreslil místa, která navštívil, města, která opustil, květy, které utrhl a které zvadly. Jeho němá ústa zpívala píseň o bouřích na moři, o přílivu, který vyplavuje lastury a o lodích v přístavu, které jednou vyplují. Jindy Tristesse hleděla do očí němého mima a viděla v nich všechnu bolest světa, zněly dávným potleskem a četla v nich o ztrátách nálezů a o karafách vína, které vypil, o cestách, z kterých sešel a o lidech, s kterými se potkal. Pak jí vyprávělo o dětech s obručemi, o světlech majáků a o tažných ptácích, kteří vždy odletí, když nadejde čas. O dalekých palácích s kopulemi, o exotických vůních a o trzích s rybami, o měkkosti mořského písku a o třpytu mincí v kašnách. Jeho němá ústa zpívala o svítání a o větru ve větvích olivovníku a jeho řasy se chvěly.

14


O tom všem se dozvídala od němého mima a jeho příběhy ji přitahovaly, protože v nich byl obsažen svět, slunce a dobro a ona nic z toho neznala. A vždy znovu mu pokládala otázku: "Kde jen si to všechno zažil?" A mim vždy znovu ukázal rukou za sebe a už nic nevyprávěl, protože snil. Tak tam sedali proti sobě, oni dva, artistka Tristesse, která mlčela a němý mim, který zpíval. Tak šly, dny vyplněné chozením po příliš tenkém laně, smutkem jednoho klauna a nočními myšlenkami na to, jaký by život mohl být, ale není. I toho dne bylo vše jako jindy. Tristesse si oblékla trikot a vystoupila na lano. Kladla nohu před nohu ve zčernalých baletních botách, které ji tlačily. Kráčela s roztaženýma rukama, jako by chtěla vzlétnout a v tu chvíli zahlédla mezi publikem tvář, to snad...není to její krasojezdec? Nebyla si tím jistá a prohlížela si ho s tlukoucím srdcem. "Vrátil se, vrátil se ke mně...," smála se v duchu. A pocítila podivuhodnou lehkost a zřítila se. Obecenstvo ztichlo a zvědavostí se zvedlo ze sedadel. Ležela na zemi a očima hledala svého krasojezdce a nyní viděla, že to je cizí muž, obyčejný muž, žádný krasojezdec. To už se k ní blížil Gaieté a halekal:"Ale jeminánku, čopak še nám to tu štalo?" Odnesl ji v náručí a program pokračoval. Tak ji znovu srazila k zemi její láska ke krasojezdci, který možná nikdy neexistoval. Po nějaké době se zranění zahojila, kromě levé nohy, na kterou napadala. Tristesse seděla smutná za klecemi s cizokrajnými ptáky, když přišel její mim a setřel jí z tváře slzy, které tam neměla. "Ach pierote, řekni, co mám dělat. U mima nevadí, když je němý, ale co s jednonohou artistkou?" A mim ji vzal za ruku a tou druhou ukázal za sebe a ona si vzpomněla na jeho příběhy o dobru světa a pochopila. Vzala si svá ožehnutá křídla do podpaží a přes rameno přehodila svázané baletní boty. Zašla se rozloučit s Gaieté. Políbila ho na čelo a odešla s bílými rty a on vzal hlavu do dlaní a plakal. Bylo to za soumraku, když k obzoru kráčely dvě postavy. Ten den vál slabý vánek. Jedna z postav dopadala na levou nohu a druhá ji podpírala, protože není snadné opustit známé pro neznámé, opustit teplo maringotky a odejít hledat ledový vítr. Postavy sestoupily k řece a Tristesse do ní vhodila své baletní boty, které už ji pak nikdy netlačily. Ta řeka se jmenovala Oubli a odnesla její boty na sever. Potom ti dva zmizeli za obzorem. Tak opustila Tristesse jednoho večera cirkus Le Monde, vyprovázena němým mimem, jehož jméno bylo Espoire. Slovníček (fr.): Le Monde – svět; La Tristesse – smutek; Triste – smutný/ á/ é; La Gaieté – veselost; L 'Oubli – zapomnění; L 'Espoire – naděje

15


U MĚ DOBRÝ Téma: Odvaha … Pavel Doubek Gymnázium Z. Wintra Nám. Jana Žižky 186, Rakovník 3. místo – IV. kategorie Bylo slunné sobotní odpoledne. Široko daleko nebylo vidět nic. Náhle se zpoza kopce vynořila kodrcavým a celkem svižným tempem Škoda 120 s dvojčlennou posádkou. Byl to zajímavý pohled. Za volantem tohoto skoro veterána seděl asi šedesátiletý pán s velice soustředěným výrazem ve tváři. Na sedadle spolujezdce se choulila jeho manželka, která vyděšeně vypískla při každém drncnutí a vychýlení vozidla. Náhle se našemu páru připletl do cesty traktor. Spolujezdkyně byla toho názoru, že by neměli riskovat a raději se neuchylovat k předjíždění. Šofér byl ale jiného mínění. "Zbláznila ses?! Přece nepojedu za tímhle prďolou třicítkou!" Pedál pod pravou nohou řidiče lehce zaúpěl a autíčko přidalo. Paní vyjekla. Přihlížející zajíc omdlel. Traktor se ztrácel, až nebyl vidět ani v nablýskaném bočním zrcátku. "Ty vrahu, vždyť nás oba zabiješ!" úpěla paní, ale řidič nevnímal. Právě se totiž blížila vesnice a muž hnal svého miláčka nemilosrdně vpřed. Jen tak tak prokličkoval houfem dětí na přechodu. Paní učitelka uskočila na poslední chvíli. Řidič si významně zaťukal na čelo a celá 1. B se ocitla v mračnu výfukových plynů. Za vesnicí se posádka vozidla blížila k větší křižovatce. "Koukej, jestli něco nejede zprava," hrdě nařídil muž. Paní byla právě zaujata vrabčákem, který hopkal při chodníku. Najednou se zvedl a jen těsně proletěl před předním sklem. To ale paní neviděla, protože si zakryla oči. Na manželův pokyn pohotově otočila hlavu: "U mě dobrý!" Rána, která se ozvala, byla ohlušující. Plechy se kroutily a ohýbaly, jako by byly z papíru. To, co paní velkoryse přehlédla, byl kamion. Cyklistický adrenalín Šlapu si to po silnici Strašecí, Mšec, Slaný, unaven jsem hned za Mšecí a není to hraný. Už se těším, až u Hvězdy pustím kolo šusem, to závodím nejen s fáry, ale také s busem. V telce sice měli řeči, jak se jezdit nemá, montáží tam smáčkli auta, rozčtvrtili těla. Jak tak letím, vítr hvízdá, zaléhají uši, cítím se jak na rogalu, čégro - na mou duši.

16


Pod kopečkem kolem stromu namotaný fáro, z dálky vidím policajty a za nimi ARO. Možná, že to chlapec přepísk' a měl sjetý vzorek, možná že se příliš kochal výstřihama holek. Jak se mi to honí hlavou, vzal jsem smyka po hlíně. Přeletěl jsem přes řídítka a válím se ve špíně. Obvázali moje tělo pod šípkama ve stráni, štísko, že tu bylo ÁRo a ne jenom havrani!

ODVAHA JE JÍT VPŘED NAVZDORY STRACHU Téma: Odvaha neznamená nemít obavy, ale překonat je Kateřina Kůrková Gymnázium a SOŠEk, Pivovarská 69, Vimperk 2. místo – IV. kategorie Den patnáctého výročí mého narození se zpočátku nesl v duchu příjemném. Celých čtrnáct dní před ním jsem trávila daleko od civilizace i rodičů a neměla jsem v úmyslu vrátit se domů dřív než se začátkem školního roku. Na chatě někde mezi Polskem a Prahou se mnou byla jen malá sestřenka, její rodiče a jeden český horský pes. Kolem dokola nikdo. Jen hory, skály, doly, údolí, potoky a řeky. Prázdniny v horách - to bylo moje! Od rodičů jsem utíkala záměrně. Těžce snášeli mé sny a touhy, totiž létat, a doma se nesměl objevit jediný předmět připomínající jim tu hroznou skutečnost, totiž, že "dcera se zbláznila." To tady to bylo jiné! Celé dny jsem se procházela po kopcích a závistivě pozorovala letadla směřující na sever, jih, východ i západ. Každá ta tečka zanechávající za sebou dlouhé bílé čáry mě přitahovala jako magnet. Záviděla jsem cestujícím i letuškám, nejvíce však těm, kteří takové stroje ovládali. Právě Oni vedli můj žebříček Hrdinů, vysoko nad všemi prezidenty, vědci nebo nositeli Nobelovy ceny. Po večerech jsem pak pročítala knihy o aerodynamice, stavbě letadel, leteckých přístrojích a meteorologii. Každé ráno při snídani jsem nově nabyté poznatky ze "zakázané literatury" nadšeně sdělovala svému strýci. O letadlech jsme spolu pokaždé rozmlouvali dlouhé hodiny a kromě toho mi dodával odvahu ve chvílích, kdy jsem se bála, jak všechno vlastně dopadne. Popravdě, nevěřila jsem svým snům, rodičům, nevěřila jsem sobě. A to jsem ještě nevěděla co mě čeká!

17


TO ráno mě z postele vytáhla nejprve sestřenka (výkřikem "Vstávej, pilote" - to vám ten den tak krásně začne) a posléze nádherné horské slunečné počasí. Scházela jsem dolů na snídani a těšila se na další leteckou debatu se strýcem. Místo obvyklého "Tak jak to lítá?" mě ve dveřích zarazilo jen: "V jedenáct letíš." Zůstala jsem stát jako přikovaná. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal ani zkušený chirurg s čtyřicetiletou praxi. "Co?" vyhrkla jsem a hned jsem pokračovala: "Jak, letíš? Kam letíš? Já?" Místo odpovědi na mě začala nadšeně křičet sestřenka: "No letíš! Taťka ti to domluvil s jeho kamarádem. Prej s nim poletíš na padáku výměnou za to, že ho někdy svezeš v boeingu!" „Co?" Byla jsem rozespalá a v šoku. Nedokázala jsem si představit, jak se "létá na padáku". Paragliding jsem ze svého večerního studia vynechala a můj jediný letecký zážitek do té doby byl z dovolené v Řecku před třemi lety, kdy jsem letadlům naprosto propadla. Letadlům! Ne nějaké bezpečně se tvářící "plachtě na šňůrách". Když jsem se ještě dozvěděla, že zmíněný strýcův kamarád je mistr České republiky v akrobacii na padáku, k snídani jsem pro jistotu ani nezasedla. Utekla jsem do pokoje a musela si přiznat že mám strach. Nejen z toho, že budu někde vysoko s nějakým pochybným a naprosto neznámým chlapem, ale také z toho, že můj sen se stává nedosažitelným. Dvacet minut jsem se nebyla schopná pohnout. Úzkost z toho, že jsem zklamala sama sebe, a hlavně strýce, který mi tolik věřil, mě naprosto spoutala. Když strach maličko (jen nepatrně) opadl, napsala jsem rychlou zprávu svému nejlepšímu kamarádovi: "Letim. Na padaku. Na pohreb mi prines tulipan. Mela jsem te rada." A zahájila souhrn svého dosavadního života. Myslela jsem na všechny kamarády, které už neuvidím, a také na rodiče, kteří mě měli vlastně rádi! Zvláštní, co si člověk všechno uvědomí, když se bojí sám o sebe... Z pochmurných myšlenek mě vyrušilo jen zapípání mobi1u. Otevřela jsem zprávu od kamaráda, která pro mě byla dalším nečekaným překvapením. Stálo tam: "Chovas se jako tvoje mama. Neblbni, plni se ti sen! PS: tulipan prinesu - bilej, ja vim." Chtě nechtě jsem se smála. O půl hodiny později jsem už seděla se strýcem a sestřenkou v autě. Bílá jako stěna. Konečně jsem rozuměla utrpení Viléma z Máje. Všechny ty kapky, které zas a zas rychlým tempem měří čas, najednou dostávaly značně pochopitelnou podobu. Zvedla jsem hlavu a viděla vysoko nad sebou drobné barevné tečky. Jindy bych oněměla závistí a úžasem, teď se bílá změnila na zelenou. Snažila jsem se sama sebe uklidnit, že my přece poletíme níž, tak, abych se po dopadu nezaryla do země. Moc to nezabíralo. Auto zastavilo na přistávací louce, kde už čekal houf diváků, kteří si nenechali ujít ten zážitek, přidat do rodinného alba z dovolené fotografii se štítkem "Já a padák". Vystoupila jsem a snažila se o úsměv. Okamžitě mě za rameno chytla cizí ruka a zakřičel na mě (aby to žádnému přihlížejícímu neuniklo) mužský hlas: "Čáááu, ty seš ta budoucí pilotka?" Otočila jsem se, pozdravila a odpověděla něco v tom smyslu, že to zatím jen zvažuji. Než jsem však stačila říct, že bych docela ráda, ale že se toho možná ani nedožiji, tak neznámý kluk pokračoval: "No paráda, tak jdem na to. Těšíš se?" Říkám záměrně kluk. Můj první dojem z něj byl: "Proboha, s tímhle mam letět? Vždyť je mu tak dvacet!" Nakonec se ukázalo, že neznámý se jmenuje Martin a je mu dvaatřicet, ale to sem nepatří. Na jeho otázku jsem už odpovědět nestihla, protože mě začal strkat zpět do auta. Než jsem se nadechla, zavřely se za mnou dveře a vyrazili jsme nahoru na horu. Cesta serpentinami mi přišla podezřele krátká. S každou další zatáčkou jsem přemýšlela, proč ta hora není menší, a najednou jsem si uvědomovala, že místa, kam chodím pozorovat padáky jsou strašně vysoko. Když jsme zastavili na (mně jako pozorovateli dobře známé) startovačce, vzdala jsem veškerou snahu začít myslet pozitivně. Martin vytáhl z batohu padák, zašněroval mě do popruhů, připnul se na tu odstrašující věc, dvakrát ji "nafoukl" a "sfoukl", zkontroloval vítr a pak jsem se k té věci ocitla připnutá i já.

18


Nikdy předtím jsem tak nelitovala toho, co jsem udělala. Dva metry před námi byl ostrý sráz. Místo nějakého povzbuzení jsem od Martina slyšela jen: "Až tě začnu tlačit do zad, tak běž. A hlavně si nesedej, sedni si až ve vzduchu!" "Cože? Běžet do tý propasti? Zbláznil ses? A jak si mám proboha sednout?!" '" než jsem se však stačila zeptat, škublo to dozadu, pak dopředu, pak zase dozadu a já musela udělat první krok. Pak druhý. Na to, jak se to událo strašně rychle, mi bylo jasné, že při třetím už zahučíme někam do roští, ale . . . když jsem zvedla nohu na "krok smrti" začala nás ta "věc", která ještě před chvílí ležela na zemi, táhnout vzhůru. Letěli jsme! Z neforemné "peřiny", která mi byla připevněná na záda, se vytáhlo pohodlné sedátko a já se podle rozkazu posadila. Nezmohla jsem se na slovo, bylo to ... no víte jaké. Nádherné! Stoupali jsme výš a výš, pod námi jsem viděla startovačku i přistávací louku velkou asi jako bříško palce. Ptala jsem se Martina, jestli se tam dolů určitě trefí, a on odpověděl, že by to měl zvládnout, že už se mu to párkrát povedlo. Měla jsem strašnou chuť se smát. Nejvíc tomu, jak jsem se strašně bála o svůj život. A nebo jsem se bála něčeho jiného? Po chvíli se ozval Martin: "Kačí, má strejda kameru?" "Má." "Tak mu něco ukážem ne?" Podruhé ve mně hrklo. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem ve dvou kilometrech s akrobatickým pilotem, tedy s vážně nebezpečným maniakem. "No, ... já nevim jestli to je dobrej nápad." Martin se už dál neptal. A pak se to stalo! Všechno kolem - stromy, pole, louky, mraky, kopce, všechno se začalo otáčet různými směry, vzhůru nohama. Z celého toho "kolotoče" si pamatuji jen to, že jsem nechtěla přestat. Ve vzduchu jsem si připadala jako doma. Všechny problémy a starosti zůstaly někde na zemi. Když jsem se dostala zase na pevnou zem (blíž ke všem starostem a problémům), nevěřila jsem tomu, co jsem zažila. Pořád jsem si vybavovala ten pocit, který se nedá popsat slovy. Když jsem asi desetkrát poděkovala strýci za nejkrásnější dárek k narozeninám, obdržel můj kamarád takovouto zprávu: "ziju. bylo to bombovy! PS: na tulipan kasli, kup mi padak." A jak to bylo dál? Do našich ranních debat se přidal i můj nový kamarád - první pilot v řadě přátel, a do svých večerních studijních osnov jsem přidala odrážku "paragliding". Na startovačce jsem od této chvíle vysedávala každý den. Představovala pro mě hranici mezi starostmi a volností, ke které stačily tři kroky. Ten večer jsem měla jasno. Nikdo a nic mě už od mého snu neodradí. Odvaha není jen schopnost překonat strach, ale také přesvědčení, že někde existuje něco důležitějšího než je strach. Ten večer jsem věděla, že to dokážu!

19


ODMÍTNUTÍ Téma: Odvaha … Pavlína Vydrová Gymnázium Z. Wintra Nám. Jana Žižky 186, Rakovník Čestné uznání – IV. kategorie Konečně pátek. Konečně doma. Jsem strašně unavená a nejradši bych si šla lehnout, ale zápach z králíkovy klece mi připomene, že moje povinnosti a úkoly ještě neskončily. Než se pustím do úklidu pokojíku, dám si ještě něco dobrého. V kuchyni se potkávám s mámou. "Ahoj!" "Ahoj, jak bylo ve škole?" ptá se, jako by jinou otázku neznala. "Dobře," odpovídám, protože na větší rozbor mého dne nemám náladu. S jogurtem odcházím zpět do pokojíku a zapínám počítač. Zatímco jím jogurt, dívám se na novinky ze světa. Slyším kroky, které se blíží a ve dveřích se objevuje máma jak jinak). " Maruško, až to dojíš, běž, prosím tě, uklidit do kuchyně. Za chvíli přijede babička, tak ať to tu nevypadá jako po výbuchu." "Ale já musím vyčistit Pampelišce," odpovídám pobouřeně. Jako kdyby nemohl uklízet někdo jiný. Bouchly dveře. Slyším rychlou chůzi po schodech a podle toho soudím, že přišla Maruška. Jak ji znám, ani se nezastaví a půjde rovnou do pokojíčku, zavře dveře a zasedne k počítači. Tak to chodí každý den, a když ji člověk o něco požádá, dělá, jako by to byla strašná námaha. Ona je velmi líná. Ani ve svém pokoji si nedokáže uklidit. Oblečení se povaluje všude, kde neleží knihy, sešity a jiné věci. Člověk si u ní nemá kam sednout. Že by se dnes něco změnilo? Maruška jde za mnou do kuchyně. "Ahoj," pozdravila mě. "Ahoj, jak bylo ve škole?" ptám se ze zvědavosti, i když předem vím, jaká bude odpověď. Už asi půl roku neslyším nic jiného než. . . "Dobře," odpověděla přesně podle očekávání. Vzala si jogurt a zase zmizela. Ani se nezeptala, jestli s něčím nepotřebuji pomoct. Přijedou moji rodiče a není tu uklizeno. Jí je všechno jedno. Budu ji nejspíš muset požádat, aby uklidila alespoň v kuchyni. Sice nejdřív bude dělat drahoty, ale nakonec to snad uklidí. Je sice líná, ale přesto nikdy neodmítne pomoc a toho si na ní vážím. Přece jen se na ni můžu spolehnout. Bohužel jsem moc svědomitá, a tak nemám sílu říct, že to prostě neudělám. Pampeliška bude muset počkat. Jsem naštvaná a svůj vztek si vybíjím tím, že dávám nádobí do myčky rychleji, než by bylo správné. Cinká jak Loreta. Naštěstí už v tom mám cvik, a proto nádobí zůstává celé. Po půl hodině už jsem hotová a právě včas - přijela babička s dědou. Předem už vím, že tím moje práce neskončila. Všichni si sednou do pokoje a budou chtít, abych jim nosila čaj, kafe a vodičku, a ještě odpovídala mezi poletováním kuchyň - pokoj na nejblbější otázky, jaké jdou vymyslet. Nikdo si neuvědomuje, že nejsem jediná, kdo tu může uvařit kafe. "Ahoooj," ozývá se z chodby dědovo nadšené volání. Jen co se se mnou pozdravil, už jde do obývacího pokoje řešit nějaké věci s tátou. "Ahoj Maruško, tak jak se ti vede?" vítá se se mnou babička. "Ale tak - ujde to," odpovídám a věším její kabát na ramínko, ale mezi tím už i babička odchází za dědou. Jdu se také k nim posadit, abych se dověděla nějaké novinky. Ale než jsem stačila dosednout, ozvala se máma: "Maruško, běž udělat mě, tátovi a dědovi kafe a babičce uvař čaj." To už ale není možné, ani na chvíli mě nenechají v klidu! Mám dvě sestry, ale ani jednu nikdy o pomoc nepoprosili. Vztek mi zaplavuje mozek. Slyším se jak říkám: "Ne, nemám čas, promiňte." Nemůžu tomu uvěřit, koukám po ostatních a i jim se v očích zračí překvapení. Všichni se na mne dívají. Ty pohledy už nemůžu vydržet, tak radši odcházím k sobě do pokoje. Vím, že jsem to neměla dělat. Nebylo

20


to slušné. Ale proč sakra právě já mám být za tu nejslušnější? Nejsem služka! Nechce se mi! Mám své plány! Jedno odmítnutí a já si ho vyčítám. Co by mi to udělalo, kdybych jim vyhověla, říká mi rozumná část svědomí. Ale mám na to právo, přeci nejsem jejich služka," říká druhá část. Nevím, proč jsem to udělala, ale stalo se. Minulost už nezměním. Nejistě se vracím zpět.

BORŮVKOVÁ VÍLA Téma: Chudoba cti netratí Barbora Čunátová Gymnázium Pierra de Coubertina, nám. F. Křížíka 860, Tábor Zvláštní cena – IV. kategorie "Borůvková vílo, vstávej! Jéé, našla jsem borůvkovou vílu!" Když se Ingrid konečně probudila z krátkého bezvědomí, vůbec netušila, kdo je, kde je a proč leží uprostřed borůvčí a malých stromků na okraji lesa. Hlas, který ji vzbudil, patřil roztomilé copaté holčičce, jež ji svýma zvědavýma očkama zkoumala. "Kde máš kouzelnou hůlku?" zeptala se ta zvědavka. Ingrid sebrala všechny své síly a s pomocí rukou se posadila. V tu chvíli měla úplně jiné starosti. ,Co tady sakra dělám? A od čeho jsem celá fialová?' Poté, co zamžourala na své joggingové oblečení, jí bylo všechno jasné. Je sobota - a v sobotu chodí běhat do nedalekého lesíku. Tentokrát však přecenila své síly a zkolabovala. Přímo do borůvek. "Tak kde máš tu hůlku? Tys ji ztratila?" Ingrid zapomněla, že tu není sama. "Prosím? Víš, asi jsem ti nerozuměla.. ." snažila se Ingrid srovnat myšlenky a přitom se snažila postavit. Holčička se zamračila. "Myslela jsem, že jsi borůvková víla. A protože jsem tě našla, tak mi vyčaruješ plný hrníček borůvek!" řekla a myslela to smrtelně vážně. Ingrid si vzdychla. "Nejsem žádná víla. Jen se mi zatočila hlava, upadla jsem a nějak se zamazala tímhle fialovým svin - ehm, fialovýma kuličkami," odpověděla Ingrid a žuchla zpátky na zadek. "A kdo teda jsi?" nedala se holčička odbýt a i přes plnou pusu borůvek bylo vidět, jak je zklamaná, že se z víly vyklubala úplně normální smrtelnice. "Kdo jsem? No..." Ingrid svraštila čelo. Jasně, že ví, kdo je. Čtyřiatřicetiletá úspěšná ředitelka prosperující firmy. Podle mužů kočka. Podle podřízených mrcha a blonďatá Alžběta Bathory alias Čachtická paní. Podle rodičů sice schopná workoholička, ale zato neschopná dcera a partnerka, která si ani po třicítce není schopná najít nějakého chlapa, natož dát svým stárnoucím rodičům naději na vnoučata. "Jmenuji se Ingrid," konečně odpověděla a čekala příval otázek na své neobvyklé jméno, se kterým má problémy snad už od narození, "a ty?" Holčičku však zajímaly jiné skutečnosti. "Já jsem Verunka Vrátenská a příští rok půjdu do první třídy!" pochlubila se. "A kde máš děti?" Verunka si přisedla k Ingrid a zatvářila se jak andílek. "Děti?" Ingrid se zamyslela. Její naivní představy o velké rodině, věrném a milujícím manžílkovi ji přešly už na vysoké škole. Zklamala se tolikrát, že raději založila svůj smysl života na kariéře, penězích a falešném přátelství. Nakonec ale zjistila, že jí to tak vlastně vyhovuje. Bydlí sama (na kočky je alergická, psů se od malička bojí a jiné domácí zvíře pro ní není dostatečně inteligentní) ve velkém, moderně zařízeném bytě 3+ 1 na okraji Prahy. Architekt, jenž byt navrhoval, byl mladík s úžasnými nápady a vylepšováky, pro Ing-

21


rid však absolutně nevyužitelnými. Není tedy divu, když 80% dne tráví ve své kanceláři nebo obchodními schůzkami. "Víš, já děti nemám." Ingrid se trochu smutně pousmála a sama se divila, jak ta malá dává jejímu životnímu postoji na frak. "Nemáš?" Verunka vyvalila oči, "a manžela, toho máš?" Ingrid chtěla odpovědět, že takový přežitek se už nenosí, ale nechtěla té zvědavce motat hlavičku. Manžel? Kdyby se ptala, jestli má partnera, možná by se sem tam i nějaký s trvanlivostí ,jedna noc" našel, ale takhle ji bude muset asi znovu zklamat. "Nemám. Ale zato mám spoustu kamarádek!" Ingrid se zatvářila vítězoslavně. ,Co to plácáš?' ozvalo se její druhé upřímnější JÁ. ,Jaképak kamarádky? Buď to jsou tvé podřízené, které si chtějí šplhnout a myslí si, že když s tebou jednou za rok zajdou na kafe, tak ty je hned pozveš na all-in dovolenou na Kanáry. Anebo ty vždy skvěle upravené dámičky, jež znáš z kosmetických a kadeřnických salonků a jediné, o čem se s nimi dá mluvit, je nejnovější kolekce Prady nebo úspěch jejich neméně dokonalých manžílků. Tomu ty říkáš kamarádky?' "Vlastně," kousla se Ingrid do rtu, "těch kamarádek taky moc nemám..." "A není ti smutno?" zajímalo Verunku. "Třeba mně je teď moc smutno. Jsem u babičky na prázdninách a hrozně dlouho jsem neviděla maminku ani tatínka. Ani si nemám s kým zahrát Člověče, nezlob se!. Nechtěla bys někdy přijít a zahrát si? Babička nevidí na figurky... A slibuju, že nebudu podvádět!" Verunka vyskočila, a aby potvrdila svůj slib, naslinila si prsty a vycenila zoubky, že nešlo přehlédnout obrovskou mezeru po vypadlém špičáku. Ingrid byla ze všeho úplně naměkko. Neměla daleko k pláči. Cítila se oproti holčičce úplně nicotná. Připadalo jí, že právě pochopila, jak je její celý život dokonale bezvýznamný. Skutečné hodnoty odsouvala a hnala se za věcmi, které jsou tak pomíjivé. Co je její bohatství oproti Verunčinu? K čemu jí je nové auto, luxusní byt, pravidelné dovolené v Karibiku a v zimě v Alpách nebo tučné bankovní konto? K čemu jí to všechno je, když se o to nemá ani s kým podělit? I přes svou záviděníhodnou finanční situaci si Ingrid připadala jako nejchudší člověk na světě. "Člověče, nezlob se! jsem nehrála ani nepamatuju. Ale myslím, že si vzpomenu." "Tak pojď!" Verunka vzala Ingrid za ruku a už ji vlekla na jejich první partii. Zbylo po nich jen poválené borůvčí a vysypaný hrnek borůvek.

DARMOMLUVA Téma: Odvaha je jít vpřed navzdory strachu Petr Čechák Slovanské gymnázium, Pasteurova 19, Olomouc 2. cena – IV. kategorie Prolog Dříve lidé často spávali různě skrčení v obavě, že by jim ve spánku mohla duše, lehká jako výdech tělem flétny, vyklouznout z těla. Přidržovali si ji tedy v klíně. Inu, duše lehká, život těžký. Příběh první I tohoto rána jako by všichni stále spali. Shrbení dvojím strachem, aby jim neulétla vlastní duše a aby nevytrousili něco z lidského údělu, který si nesou na zádech, pomalu procházejí ulicemi nebo se choulí na za-

22


stávkách. A na takové zastávce čeká na autobus jistá žena. Její ruce jsou hrubé jako starý papír a stejně tak popsané. Jen těžko by se hledal kousek místa, kam by se ještě mohlo něco poznamenat. A na vyprávění příběhu této ženy nikdo nemá dost času, dokonce ani já, ani ona sama. Přijíždí autobus. Všichni nastupují. Naše paní se trochu zadýchala při výstupu do schodů. Chvíli se proto zastavila a rozhlížela se unaveným pološerem uvnitř. Vzadu seděla jí velmi podobná žena. Přisedla si. Okamžik se na sebe jen dívají, jedna se zrcadlí v druhé. „ To je dnes ale počasí, paní, že?“ptá se naše známá. „To víte, podzim. Aspoň neprší. To já jsem na podzim zažila několikrát povodně,“ odvětila ta druhá. „Já taky. Nemám podzim ráda. Jako by něco umíralo…“ „Vy jste jako moje snacha. Ta taky říká, že podzim je nejodpornější část roku. Ani vidět! Ale můj syn, tomu nevadí. Vždycky za mnou zajde, dáme si kávu a hned je mi veseleji.“ Naše paní se zvláštně pousmála a ptá se: „Vaříte si takovou tu instantní?“ „Ne, to u mě není káva…“ „Moje řeč! Káva bez lógru, to je jenom taková hrušková voda. Já si ji převařím v džezvě, aby byla vůně po celém bytě, a pak sedím a popíjím a vzpomínám…“ Ani jedna si nevšimla, že jejich hovor už nějakou chvíli nudí holku, která nad nimi stála, přímo jí rve uši, ale nemůže ho neslyšet, tak nahlas ty dvě mluví. Kdyby aspoň měli o čem … „ Víte, že dnes je zrnková ve slevě u nádraží? Zrovna si pro ni jedu.“ „Aha, tak to já se tam možná taky stavím… Jeje, to už jsme tady. Já už budu muset vystupovat.“ „Moc ráda jsem vás viděla.“ „Já vás taky, paní,“ řekla naše známá a pomalu se tlačila ke dveřím. Intermezzo Klíč zachrastil v zámku a do bytu vstupuje dívka ne zcela nepodobná té, která se v předchozím příběhu nudila při cestě autobusem. A je-li to přímo ona, na rozhovor dvou žen už samozřejmě zapomněla. „Čau!“volá už z předsíně, protože ví, že její matka už je doma a chystá jídlo. „Ahoj!“ ozývá se z kuchyně, „ To je ale hnusně, že? Běžela jsem celou cestu.“ „Jo, já taky, podzim by se měl zrušit, nic se nedá dělat, leda spát,“povzdechne si dcera. „Dáš si kuře? Bylo ve slevě u parku, tak jsem se tam stavila. Za chvilku bude hotové.“ „ To je to s tou nádivkou se šunkou? Jaks říkala, že to děláš…?“ „Já ne, to babička, když ještě dělala v hotelu Internacionál. Šunku na nudličky, žemle do mléka, majoránka…“ Příběh druhý I tohoto poledne jako by všichni stále spali. Shrbení dvojím strachem, aby jim neulétla vlastní duše a aby nevytrousili něco z lidského údělu, který si nesou na zádech, pomalu procházejí ulicemi nebo se choulí na zastávkách. A na takové zastávce čeká na autobus jistá žena. Její ruce jsou hrubé jako starý papír a stejně tak popsané. Jen těžko by se hledal kousek místa, kam by se ještě mohlo něco poznamenat. A na vyprávění příběhu této ženy nikdo nemá dost času, dokonce ani já, ani ona sama. Přijíždí autobus. Všichni nastupují. Naše paní se trochu zadýchala při výstupu do schodů. Chvíli se proto zastavila a rozhlížela se unaveným pološerem uvnitř. Nikdo jí podobný v autobusu neseděl. Přisedla si tedy k dívce, která se znuděně dívá z okna. Ani si jí nevšimne. Naše známá, jako by se topila a chytala se stébla, pohladila tu holku po tváři. Ta se lekla a prudce se otáčí. „Neboj se, zlatíčko. To jsem jenom já.“ Dívka se tváří zmateně. Ta ženská mě zná? „Jsi jako moje vnučka. Představ si, v létě byla i s rodiči u moře. Ta se má, viď?!“ Ona snad trpí samomluvou. „A teď jsou na horách. Určitě si to užívají. A kam vlastně jedeš, miláčku?“ „Za chvíli budu vystupovat,“ odpovídá holka úsečně. „A na jakou školu vlastně chodíš, drahoušku?“ „ Na gymnázium. Ještě něco?“ Už abych byla venku! „Aha, tak to jsi moc chytrá. To je dobře. Úplně jako moje vnučka, ta je taky na gymnáziu, má samé jedničky.“ „Já už musím vystupovat,“ řekla dívka otráveně. „Tak se měj, šikulko! Pozdravuj rodiče! A brzy se uvidíme, Janinko!“ Ona se snad zbláznila. S jakou Janinkou si mě plete? „Už mě neobtěžujte!“ křikla na naši známou a rychle vystoupila. Paní jen posmutněla.

23


Příběh poslední I tohoto večera jako by všichni stále spali. Shrbení dvojím strachem, aby jim neulétla vlastní duše a aby nevytrousili něco z lidského údělu, který si nesou na zádech, pomalu procházejí ulicemi nebo se choulí na zastávkách. A na takové zastávce čeká jistá žena na autobus. Její ruce jsou hrubé jako starý papír a stejně tak popsané. Jen těžko by se hledal kousek místa, kam by se ještě mohlo něco poznamenat. A na vyprávění příběhu této ženy už nikdo nemá čas, dokonce ani já, ani ona sama. Přijíždí autobus. Naše paní jde, trochu se zadýchává, ale je rozhodnuta… Podlamují se jí nohy…V autobusu nikdo nesedí. Poznává řidiče. „Už je čas, paní. Posaďte se, ať můžeme jet.“ řekl řidič. Vybrala si tedy sedadlo hned vedle něj. Oba mlčí, ona se dívá posmutněle ven. Rodiče, manžel, děti, Janinka, nehoda, smrt, samota, to vše se objevovalo a zase mizelo za oknem. Konečná zastávka. Paní se pomalu zvedla a chystala se k odchodu. „Bojíte se?“ptá se řidič. „Teď už ne, je to tak lehké,“ řekla paní, vystoupila z autobusu, narovnala se, to těžké zůstalo Zemi a to lehké se vzneslo. A paní udělala krok a rozplynula se do noci. Zítra už nikdo nebude vědět, že tu byla, protože ti, co ji znali, už na ni dávno čekali jinde a ona si už dávno uvědomila, že nemá důvod zůstávat tady, zůstávat o samotě.

JAKUB MICHALIČKA – ZE SOUBORU EPIGRAMY Gymnázium Z. Wintra Nám. Jana Žižky 186, Rakovník Nechoď proti učiteli, i když víš, že pravdu máš. Do týdne bys mohl zjistit, že z předmětu propadáš.

V NOUZI POZNÁŠ PŘÍTELE Téma: Odvaha je jít vpřed navzdory strachu Jitka Pazderová Slovanské gymnázium, Pasteurova 19, Olomouc 3. cena – IV. kategorie Večer první: Konečně dojel autobus. Nastoupila, našla si svoje obvyklé místo a usadila se. Dlouhý, hluboký výdech. To byl zase den. Celou dobu v Kampu. A těch dvacet balíků, co jsme zabalila a poslala! Strčila si do uší sluchátka a pustila si svou oblíbenou písničku. Jak dokáže taková jednoduchá melodie potěšit. Venku už byla tma, tak se zabořila do sedadla a zavřela oči. Přemýšlela, na kolik má zítra přednášku a jestli by ráno stihla ještě trochu cvičit na klavír. Snad jo. Dneska hlavně nesmím zapomenout napsat mail kámošce. „Rodinko, už jsem doma!“ Zula se a šla si do pokoje odložit věci. Rychle se ještě stavila v koupelně. „Kde jsi byla tak dlouho?“ „No přece v knihkupectví, mami.“ „Nepřijde ti to trochu nezodpovědné? Vracet se domů v osm večer? A kdy máš v plánu se učit? Navíc já doma taky všechno nestihnu sama.“ Zůstala na matku hledět. A co třeba: jak ses dneska měla? Nebo: to jsem ráda, že nechceš celé svoje studium táhnout jen z naší kapsy.

24


„No, tak se pojď navečeřet.“ „Ale já teď nemám hlad.“ Mamka se otočila a odešla do kuchyně, kde prohodila snad sama pro sebe: „A pro koho já se s tím vařím?“ Brácha už byl po jídle a v jejich miniaturním pokoji hrál na počítači nějakou střílečku. Nazlobeně si sedla na postel. Jasně. Hlavně, že mamce kolikrát říkala, že po jízdě autobusem má žaludek jak na vodě. Úplně ji přešla nálada cokoliv dělat. Dobrý pocit z příjemné písničky teď přebili bratrovi Green Day. Zapnula notebook a chtěla se usadit ke stolku. „Předpokládám, že jdeš zase psát kamarádce, co?“ „Ne.“ Zasupěla naštvaně. „Musím si stáhnout přednášky z harmonie.“ „No proto. Stejně, to si myslíš, že ona je zvědavá na tvoje dopisy? Nebudete kamarádky napořád. Ale teď se pojď hlavně najíst. Rodina by měla večeřet pohromadě.“ Jen s přemáháním se zvedla ze židle a následovala maminku. Jak to myslela, že nebudeme kamarádky napořád? Proč bychom nemohly? Jasně, že budeme mít každá svůj život atd., ale to přece neznamená, že na sebe zapomeneme. Nebo ano? „Nazdar, tati.“ Usmála se na něj. Opětoval jí úsměv a vrátil se k novinám. Zase vypadal hrozně unaveně. Ta práce ho úplně ničí! Ať se pak mamka nediví, že raději dělám brigádu, než aby mi musel všechno platit. Pustila se do jídla. Matka mlčky umývala nádobí. „Takhle to dál nejde. S bráchou musíte jít spát v devět nejpozději.“ „Co?“ Málem jí zaskočilo. „Ale já mám ještě práci do školy!“ „No, tak si musíš zorganizoval lépe čas. Tvoje mínus, když to neumíš.“ „Ale já jsem mnohem starší, než on. Proč bychom měli chodit spát stejně?“ „Musíš mu jít jako starší sestra příkladem.“ „Mami, mně je dvacet jedna, sakra! Nebudu chodit spát v devět.“ „Jenže pak seš unavená.“ „Jak ty můžeš vědět, jestli jsem já unavená nebo ne? Nemůžu za to, že máme společný pokoj. A když už jsme u bráchy, tak bychom se konečně měli domluvit, kdy bude kdo poslouchat hudbu. Protože já tu jeho nesnesu.“ „Nemůžeme mu přece bránit, aby poslouchal, co má rád.“ „Ale on je doma od tří! Proč mu neřeknete, aby si to dal na sluchátka? Já se při takové muzice nemůžu na nic soustředit.“ „Sluchátka jsou nezdravá. A ty jsi přece dospělá, tak bys měla být víc tolerantní.“ Rozhořčeně praštila příborem o stůl a odběhla do pokoje. Kamarádce odeslala jeden nazlobený mail. Večer druhý: Nejdřív s taťkou pekli bábovku. Celou dobu se oba smáli, protože tatínek jen seděl na pohovce, nohy vyložené nahoře, diktoval jí krok za krokem a přitom vtipkoval. Dlouho se s ním takhle nepobavila. Nakonec v sobě překonala vzdor vůči mamce a nachystala jim večeři podle jejího přání. Všichni čtyři si sedli a popřáli si dobrou chuť. Brácha, který byl na devátou třídu základky neobyčejně vysoký, vykládal veselou historku z cukrárny, kdy se za ním otočily tři vysokoškolačky a mrkaly na něj… Dlouho se z kuchyně ozýval společný smích. Pak kamarádce odeslala jeden rozjařený mail.

25


Večer třetí: Začalo to typickou ranní scénou: jsi pořádně oblečená? Venku fouká, nevšimla sis? Ta sukně je moc krátká a na lodičky je ještě brzo, to tě nenapadalo? Tobě se zdá, že tohle sáčko a šáteček kolem krku budou stačit? Jdi si, jak chceš, ale já tě nebudu ošetřovat, až lehneš s horečkou. Výborně. Myslela, že by se mohla zase jednou oblíct jako většina holek, když nemusí na brigádu. Ale nechtěla plýtvat energií na zbytečném obhajování se. Silně pochybovala, jestli jí přece jen není pět let... Autobus jí ujel a na přednášku šla jako obvykle v bundě, riflích, botaskách. Nakonec přece jen zašla do knihkupectví, vyřídila pár objednávek, zabalila balíky, odnesla je na poštu a doma byla v osm. Brácha všechno rychle snědl a pospíchal k počítači.Taky měla v plánu jít do pokoje. „Zůstaň ještě s námi.“ Povzdechla si maminka. „No… a proč? Mám práci.“ „Jasně. Zase budeš psát té kamarádce, že?“ „A co?“ „Rodina je důležitější. Vůbec spolu nejsme.“ Rozvalila se na židli a založila ruce na hrudi. Pár minut seděla a čekala. Tatínek ale dojedl a šel se sprchovat a mamka se zase pustila do nádobí. Tak se zvedla a vyšla z kuchyně. „Neměla bys dovolit, aby tebou takhle manipulovala.“ „Co?“ Vrátila se. Matka pokrčila rameny. „Ona si dupne a ty jí hned musíš napsat. Nebo něco potřebuje a ty se můžeš přetrhnout, abys jí to splnila.“ „To není pravda.“ „Uvědom si ale, že to takhle nebude. Ona se vdá a budeš jí ukradená. Nebo si myslíš, že se budete často vídat, i když bude mít svoje děti a manžela?“ Co když je to pravda? Včera byl její mail nějak krátký… „Měla by ses od ní odpoutat a snažit se, aby z tebe něco pořádnýho bylo.“ Vyjeveně na matku hleděla. Jak může tohle říkat? Vždyť přátelé zůstanou přáteli i nadále. To by se přece muselo stát něco hrozného, aby se dva lidi, kteří se znají víc jak osm let, z ničeho nic přestali bavit. A co když má maminka pravdu? Třeba je to jen moje pohádková představa, že přítel přítele nenechá na holičkách… Celá rozladěná odešla do pokoje. Ani si nerozsvítila a lehla si do postele. Vedle hučela nějaká další puncrocková skupina a ta hudba ji nesmírně dráždila. Pak zaslechla, jak se v kuchyni začali rodiče bavit. „Opravdu se bojím, co z ní bude. Chci vidět, jak udělá výšku. Vždyť se o sebe vůbec nepostará. Jak by se mohla osamostatnit? Mám o ni strach.“ „Vypneš tu hudbu?!“ Zavolala na bráchu. Absolutně ji ignoroval. „Stále má hlavu v oblacích. Nedokáže pochopit, že té kámošce na ní třeba vůbec nezáleží. Neumím si ani představit, že by s ní někdo vydržel. A netuším, kdo by si ji jako vzal.“ Jak tohle může říct? To jsem opravdu tak hrozná dcera? Vážně jsem tak neschopná? Vždyť ve škole se mi daří… Natáhla se po mobilu. Promluvím s kámoškou a zeptám se, jestli je to pravda. Jestli je s našim přátelstvím konec, když já jsem úplně k ničemu. Jenže co kdyby to potvrdila a skutečně mi odsekla, ať ji víc neotravuju?! Raději telefon zpátky položila. Rozbrečela se. V pokoji byla tma, hudba ji doháněla k šílenství a ještě víc v ní probouzela negativní pocity. No jasně. To je ta, co stále nikoho nemá, neudělá školu a zůstane rodičům na krku! Nic neumí a ani umět nebude. Sevřela ji nesnesitelná vnitřní bolest, z které bylo jediného úniku. Pak kamarádce neodeslala žádný mail.

26


V nouzi poznáš přítele. Ale co když nic netušící přítel sedí doma, a píše odpověď na jeden rozjařený mail? Co když není dost odvahy zavolat o pomoc? Pak přijde na pomoc jiný přítel. Lesklé ostří, které zanechá další jizvu na těle a hlavně na duši. Jediný únik.

LIA A JÁ Téma: Odvaha je jít vpřed navzdory strachu Karolína Hovorková Slovanské gymnázium, Pasteurova 19, Olomouc 3. cena – III. kategorie Milý Siame, 25. července 1985 mám teď chvíli čas, tak Ti píšu. Jak se máš? Jaké je to v té škole? Něco málo jsem o tom slyšela... Prý se tam nechodí na pole!? To bych si přála. Psát sice umím, ale chci toho umět mnohem víc. Jeden pán, který přijel do města, uměl dokonce i cizí jazyky! Chtěla bych být lékařkou, alespoň bych potom mohla uzdravit svého otce. Ach ano, jeho stav se den ode dne zhoršuje. Snažíme se mu pomáhat. Proto teď chodím na pole i večer, jinak bychom neměli peníze na rýži a koření. Pamatuješ jak jsme se vždy na poli vydováděli? Moc se mi stýská ... Jakmile budeš moci, přijeď! Mému otci už mnoho času nezbývá a pořád říká, že by Tě chtěl ještě vidět. Už na mě volá maminka - jdeme ještě na pole, potom už by byla moc tma. Tak se měj hezky... Při čtení tohoto dopisu mám slzy v očích... Vzpomínám si, jaké to bylo dřív, než jsem musel odjet do Ameriky. Také se mi vybavila jedna vzpomínka … "Siame! Siame! Počkej na mě!" volala na mne Lia, když jsme běhali po poli. Po poli, které patřilo mému otci. "Lio, je super, že jsi dnes přišla ty k nám..." řekl jsem Lie, když mě doběhla. "No... Nebudeš mít ale potíže?" ,se mě Lia ptala, velmi potichu a s vážnou tváří. "Vždyť dnes máš půl dne volna, ne? A navíc, tvůj otec ví, že jsi se mnou a nevadí mu to," snažil jsem se ji rozveselit. "Ale, já myslím potíže s tvým otcem. Nemá mě rád, ale proč?" posmutněla Lia. "No, můj otec je myslím v hlavním městě, snad. Taky si myslím, že tě má rád. To on se jen tak přísně tváří - je už prostě takový," usmál jsem se na Liu. Jenomže já jsem moc dobře věděl, co proti Lie můj otec má. Já, otec, matka a celá moje rodina jsme bohatí a máme dobré postavení ve společnosti. Bydlíme v této vesnici jenom proto, že matka se stěhovat nechce. Lia je vlastně jen chudá dívka z Vietnamu, která nemá právo se kamarádit se mnou, tedy, alespoň pro mého otce. Pro mě ne, Lia je pro mne ta nejlepší kamarádka. Jsme spolu jeden tým, jedna parta – máme i vlastní bunkr. Po poli jsme uběhli pěkný kus, ale naštěstí náš dům už byl nedaleko. U hlavní silnice jsme se zastavili. No, hlavní silnice, my jí tak v naší vesnici říkáme - je totiž jako jediná v mapách, je asfaltová a jezdí po ní dokonce i turisté. "To je krása a hele, támhlejede nějaký turista! Budeme na něj mávat, jo?" zeptala se Lia. Než jsem však stačil odpovědět, Lia už mávala na automobil. Jak se auto přibližovalo, mohli jsme už poznat i jeho barvu, přesný tvar a poznávací značku. Už bylo vzdálené jen deset metrů. Lia mávala a vietnamsky volala: "Vítám vás v naší vesnici, vítám vás!" Já chtěl také mávat, byla to veliká zábava, ale náhle jsem ztuhl. "Lio! Lio! Honem, přestaň mávat! Víš komu to auto patří?!" snažil jsem se zachránit situaci. "Určitě nějakému bohatému turistovi, který si u mé matky jistě koupí čaj," řekla optimisticky. "Ne! Patří mému otci!" volal jsem

27


na ni. V tu ránu přestala mávat, úplně ztuhla překvapením a strachem zároveň. Auto projelo kolem nás. "Uf, asi si nás nevšímal," oddychl jsem si. Ale opak byl pravdou. Auto se náhle zastavilo, vypnulo motor a zhaslo světla. Řidič vystoupil. Nasadil si sluneční brýle a chvíli jen stál. Měl bílé triko, hnědé sandále a sportovní trenky. Otočil se a vyrazil směrem k nám. Ani jsme nedutali, ticho ale přerušil křik mého otce: "Jak si to představuješ, vždyť tě tady někdo uvidí! A jak to vypadáš? A -" nedořekl. Věděl jsem, že je zle. "Siame," podíval se podezírav6a znechuceně na Liu: "Co mi k tomu řekneš?! Lia Ty si myslíš, že hoch jako ty se má chovat takhle? Kamarádíš se s kdovíjakou chamradí a tvůj otec ti mezitím jako blázen zařizuje školy!" "Ale já jsem nic neudělal. To, že se kamarádím s Liou je moje věc. Lia je také člověk jako ty nebo já!" zvýšil jsem už hlas. Ale to jsem neměl. Otec jako vždy vytáhl rákosku a plácl mě s ní přes ruce. Vyjekl jsem. "To jsi chlap? Ty by sis zasloužil úplně něco jiného - " ale nedořekl. Chvilku, asi jenom dvě sekundy, bylo ticho. "Já se s tebou ani nemám zapotřebí bavit.. Nasedni do auta a jedem." "Jsem zde s kamarádkou a chci ji doprovodit domů," řekl jsem rychle otci. "Jo tak ona slečinka nedojde sama domů... No ale to je její problém. My odjíždíme," odvětil otec. Vzpíral jsem se, ale otec mě odtáhl do auta. Rychle jsem ještě zamával Lie, dostal jsem za to ale pohlavek od otce. Celou cestu mi potom vykládalo tom, že nejde mísit dvě společenské vrstvy do sebe. Taky mluvilo tom, že jakmile ukončí všechny obchody ve Vietnamu, odstěhujeme se do Ameriky, prý mi to neuškodí. To byla otcova první zmínka o tom, že pojedeme do nějaké Ameriky. A prý, že mi to neuškodí... Houby! Je to tam úplně jiné a navíc bez Liy, tehdy to bylo to poslední, čeho bych se chtěl dožít. Otec, kde je mu konec... Poté, co jsem mu v 19-ti letech oznámil, že odjíždím za Liou, řekl, že už mne nikdy nechce vidět. Jenomže po příjezdu sem, jsem se to dozvěděl. . . To, že moje jediná opravdová kamarádka zemřela na AIDS. Ale jak to vlastně bylo? Otevírám další dopis. Siame, 3. dubna 1986 je to špatné. Moje rodina už nemá peníze a tak mě poslali do města, vydělávat. Musím dělat potěšení různým mužům. Celý den stojím polonahá na ulici a musím se usmívat na všechny ty vyzývavě dívající se muže. Mám hrozný strach! Kéž bys tu byl a poradil mi, co mám dělat. Jenomže ty tu nejsi a já Ti ani nemůžu dopisy posílat. Jak bych také mohla, každý peníz vozím jednou týdně své rodině. Jak se vlastně máš Ty? A co Tvůj otec, umoudřil se už? Můj otec je už bohužel po smrti. Jeho nemoc ho skolila. Ani nevíme, co to bylo za nemoc. Ale alespoň už teď má klid Byl to dobrý člověk. Můj nejdražší Siame, chci Ti toho tolik říct! Nemám už ale další papír a tak se zatím loučím. Papír je celý rozžmolený. Asi plakala, papír je totiž plný zaschlých kapek. .. Je mi Liy líto, musela si toho hodně protrpět... Pamatuji si na ten okamžik, když jsem odjížděl. Pole měla její rodina poblíž lavní silnice. Řekl jsem Lie, že až bude slunce nejvýš, pojedu okolo v otcově autě. Lia slíbila, že tam přijde. Jenomže jak musela hodně pracovat, tak to úplně nevyšlo. Když jsme projížděli kolem, viděl jsem Liu, jak v dálce běží. Volala: "Siame, Siame, jsi můj největší kamarád, na to nezapomeň, nikdy!" Pak už jsem jen viděl její ruku mávající šátkem. Běžela za naším autem dlouho, ale nakonec se zastavila a sesula se na zem. Vypadalo to, že pláče. To jsem Liu viděl naposledy. Nyní otevírám poslední dopis, to určitě přála. Dobrá. Pomalu, mám smíšené pocity. Mám to číst nebo ne? Ale ano, Lia by si to přála, rozevírám lístek. A je to tady - začínám číst.

28


Nejdražší Siame, tohle je poslední dopis, který píšu. Není mi dobře. Jsem hrozně unavená, bolí mě hlava a přijde mi, že mám snad všechny nemoci, které existují. Zkrátka, cítím, že už je to tady. Konec. Teď se mi vybavují všechny vzpomínky, vše, co jsme spolu prožili. Třeba jak jsme běhali po polích nebo jak na naše mávání zareagoval nějaký turista, zastavil a něco nám začal vykládat. Siame, jsi můj nejlepší kamarád Děkuji Ti moc za všechno, co jsi pro mě kdy udělal. Bylo pro mne moc důležité, mít něčí podporu. Děkuji Ti mnohokrát... Ještě Ti chci... Dál už je jen dlouhá čára. Nenapsala už ani datum. Asi jí už bylo tak zle, že dopis jen dala do bunkru k ostatním a šla si domů lehnout. Proč? Proč zrovna Lia? Nejhorší na tom je, že Lia mi poděkovala za vše, za vše. Já jí nikdy. Nikdy jsem jí neřekl, že si moc vážím toho, co pro mě udělala. "Lio! Lio! Moc ti za vše děkuji! Jsi moje jediná opravdová kamarádka!! !" křičím do světa, až mne z toho bolí v krku. A teď mám alespoň z části klid. Lia, moje Lia Zrovna ona.. .Byla mi jako sestrou. Jenomže na rozdíl ode mne se jí nedostalo pořádného vzdělání. Já o vzdělání nestál! Chtěl jsem být s Liou, teď je ale pozdě, už je moc pozdě. S pláčem skládám dopis. Všechny dopisy si zandávám do kapsy. Odcházím z našeho bunkru, kde jsem dopisy našel. Pláču a vyslovuji Liino jméno. Všichni z vesnice se po mně ohlížejí. Nasedám do auta. Přes slzy už ani nevidím, ale nastartuji a jedu. Jedu po naší hlavní silnici. Zastavuji. Ohlížím se a mávám. Mávám Lie, která pláče, ale usmívá se. V ruce drží bílý šátek a volá. Neslyším ji. Jenom šeptem říkám: "Sbohem Lio... Snad se zase někdy setkáme, snad budeš mít v druhém životě víc štěstí, než teď…" Dále mlčky odjíždím. Kochám se krajinou a ke každému místu si přiřazuji tu správnou vzpomínku.

ŠTĚPÁN Téma: Odvaha … Eliška Kovalská Konzervatoř, Kopeckého sady 10, Plzeň Čestné uznání – IV. kategorie Auto s hlasitým troubením minulo zdvižený palec stopaře. Zaklel a odstoupil pár kroků od vozovky. Co to bylo za blbce?! Takhle si asi nic nestopnu... Utrápené čelo mladíka se zakabonilo usilovným přemýšlením. Peníze na autobus neměl, musel si nechat také něco v záloze. Nedá se nic dělat, čeká ho noc v lese. Ještě že je dnes trochu tepleji. Ztěžka se posadil na zem, záda opřelo strom a zahleděl se na hvězdy nad sebou. Posledních několik dní se mu zdálo jako věčnost. Tolik se toho už pokazilo... Opět svraštil čelo. Kdyby tak šlo vrátit čas! Ale k čemu by to vlastně bylo? Pomohlo by to vůbec? Ne, jinak to nešlo. Uvelebil se na zemi a přemýšlel dál. Marně si snažil vzpomenout, jak a kdy to všechno začalo. Nevzpomínal si přesně, je tomu už tak dávno! Ale on neudělal nic, vůbec nic! Pod tíhou výčitek mu vhrkly slzy do očí. Rychle je setřel a rozhlédl se kolem sebe, jestli ho někdo neviděl. Ne, teď je noc a on sedí sám uprostřed lesa. Mohl dát volný průchod svému zoufalství. Ramena se mu otřásala dlouho potlačovanýrni vzlyky a v hlavě měl jen samé výčitky. Jako malé děcko se probrečel až k spánku. Ale ani tam nenalezl úlevu … *** "Co je to zas za hnusnou večeři?" zavrčel otec nevrle. "Kuře s bramborami," odpověděla matka mdle. Už to začíná... "Tomu ty říkáš brambory, jo? Člověk by si myslel, že se snad za těch osumnáct let naučíš vařit." Matka se dívá zarytě do země a mlčí. Není co říct. Ted' už je na všechno pozdě.

29


"To kuře je moc dobrý, mami," postavil se odvážně na matčinu stranu syn. "Ty sklapni, akorát se mě tu snažíte s mámou naštvat! To jídlo je nepoživatelný, protože milostpaní," naštvaně střelil pohledem po své ženě, "není schopná uvařit něco, po čem by mi nebylo na blití!" Dál seděla s pohledem upřeným do země. Po tváři se jí rozlil ruměnec ponížení, ale neodvážila se ani hlesnout. Věděla, jak se situace bude odvíjet dál: ještě chvíli ji bude zavalovat výčitkami a urážkami a až ho už nenapadne další ponižující nadávka na její hlavu, zvedne se, vezme si dvě tři stovky z už tak bídného rodinného rozpočtu a odejde do hospody. A oni budou mít celou noc klid. Dnes byl ovšem obvyklý scénář narušen. "Kdybys pořád nechlastal, nebylo by ti na blití," ozvalo se z druhého konce stolu. V kuchyni se rozhostilo hrobové ticho narušené jen matčinými tlumenými vzlyky. "Cos to řekl?" přimhouřil otec zlověstně oči. "Řekni to ještě jednou!" "Slyšels dobře," odsekl mu. "Nemáš tolik chlastat." "Štěpáne…," zalapala matka po dechu. "Tos přehnal, chlapečku!" zahřměl otec. Dvěma skoky byl u Štěpána a vlepil mu facku, až se zapotácel. Ten se na něj pohrdavě zašk1ebil. "Klidně si mě zmlať, když jsi tak ubohej. Nebylo by to poprvé," popichoval ho dál. "Až v tý smradlavý hospodě někdo zmlátí tebe, přijdu ti plivnout do obličeje!" "Štěpáne, mlč už! Nevíš, čeho je schopen.. ." zavzlykala matka, očividně na pokraji zhroucení. Otce nenadálý odpor zaskočil, ale ne na dlouho. Jeho vzteky sinalá tvář se obrátila na ženu. "Ty zmije! Vidíš, co si způsobila?! Podívej se na toho tvýho povedenýho synáčka! Ještě není ani plnoletej a už si vyskakuje!" "Bohužel jsem i tvůj synáček," přerušil ho Štěpán jízlivě. Ale otec jako by ho nevnímal, pomalu se přibližoval ke své ženě a neustále ji probodával nenávistným pohledem. "Vidíš, jak sis ho vychovala, toho parchanta drzýho? Seš neschopná ženská!" Hrůzou oněmělá ustupovala před jeho šíleným pohledem. Musel se zbláznit! Vždyť on jí ublíží? Mohl by ji i zabít!! Co teď? Už už po ní natahoval ruce, když na jeho tváři přistál dobře mířený políček. Do té chvíle tragická situace najednou dostala komický ráz, když otcův obličej nyní víc než kdy jindy připomínal obličej leklé ryby. To vše umocnila jeho rudnoucí tvář - pozůstatek po onom políčku. Štěpán pod vlivem této absurdní situace neovládl smích. "Ty spratku, tos byl ty?" zasupěl nevěřícně, avšak celkem zbytečně. Pleskl Druhá facka ještě zvýraznila otcovu červenající se tvář. Štěpán zahlédl šílený lesk v jeho očích. Přestal se usmívat. "Vypadni," zasyčel otec a ukázal na dveře. Ztěžka oddychoval, v očích se mu mísil vztek se strachem. "Vypadni a už se nevracej. Slyšíš? Nechci tě už nikdy vidět!" Štěpán vykročil ke dveřím, ale vtom se zarazil. Jediné, co ho tu vždy drželo, byl strach o mámu. Co když jí teď něco udělá? Podíval se na ni a ona, jako by mu četla myšlenky, se lehce usmála a přikývla. Teď už na nic nečekal, otočil se na podpatku a beze slova odešel. *** Skrz pevně semknutá víčka mu pronikalo ostré světlo. To už je snad ráno? Cítil, že je zalitý potem a oči má slepené zaschlými slzami. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kde vlastně je. Aha, v lese. Daleko od domova. Jestli se tomu peklu vůbec dá říkat domov. "Hele Pepo, asi jsme ho našli! Sedí tady opřenej o strom a spí. Doufám teda, že spí, že tu nezmrznul."

30


Najednou se Štěpán probral úplně. Otevřel oči, ale skrz ostré světlo baterky nic neviděl. Chtěl vstát, ale jeho zimou ztuhlé tělo ho odmítalo poslouchat. "Zdá se, že nezmrznul," poznamenal druhý hlas a bylo slyšet, jak se mu ulevilo. "Policie České republiky! Chlapče, jsi v pořádku?" Zmohl se jen na přikývnutí. "Teda tys nám dal zabrat! Pojď, maminka už na tebe čeká na stanici. Vezmě tě domů." Při slově "domů" se Štěpán zalekl a už lapal po dechu, aby zaprotestoval, ale policista ho přerušil. "Neboj, to už jsme vyřešili. Tvoje matka nám volala hned, jakmile jsi odešel. Táty už se bát nemusíš. A teď pojď rychle do tepla!" To ho postavilo na nohy. Tak přece jen to nebylo zbytečné! Vždycky věřil, že to s mámou zvládnou. "Ale řeknu ti, že to bylo teda za pět dvanáct! Kdybyste to bejvali začali řešit dřív... Já vim, není to tak jednoduchý..." "Tak už ho nepoučuj a radši mu řekni, jak to všechno proběhlo. Určitě je zvědavej, vid?" Štěpán jen kývl. Už dlouho se necítil tak příjemně uvolněně.

31


32

III. KATEGORIE (15 – 17 LET; OD 9. TŘÍDY CCA DO 2. ROČNÍKU SŠ) Umístění


1. místo

neuděleno

Adresa školy

Název práce


2. místo

neuděleno

3. místo

Antonín Holík (*1992)

G, Komenského sady 62, Lipník nad Bečvou (OL)

Chrám světla

Odvaha je jít vpřed navzdory strachu

3. místo

Kristýna Hrušková (*1995)

ZŠ a MŠ, Kolinec 1, 341 42 (Pl)

Co umím? Umím žít, a proto jsem bohatá


3 místo

Markéta Machová (*1993)

Podkrušnohorské G, Břežanská 9, 418 01 Bílina (Úst)

Vyvrhel


Pamětní list

Jan Kopecký (*1992)

G V.B. Třebízského, Smetanovo n. 1310, 274 01 Slaný (Stč)

Amálka


Pamětní list

Charlota Dědková (*1994)


Masky v bytí


Pamětní list

Jakub Liška (*1994)


Loni


Pamětní list

Karin Kušová (*1992)

G, Tomkova 45, 779 00 Olomouc (Ol)

Sám (poezie)


Umístění

Jméno (věk)

Adresa školy

Název práce


1. místo POBYT

Kristýna Pavlíková (*1991)

G, Máchova 174, 386 01 Strakonice (Jč)

V cirkusu Le Monde; Barevný svět


2. místo POBYT

Petr Čechák (*1990)

Slovanské G, Pasteurova 19, 779 00 Olomouc (Ol)

Darmomluva


2. místo Kateřina Kůrková náhrad(*1992) ník na pobyt

G a SOŠE, Pivovarská 69, 385 01 Vimperk (Jč)

Odvaha je jít vpřed navzdory Odvaha neznamená nemít strachu obavy, ale překonat je

3. místo náhrad-ník na pobyt

Jitka Pazderová (*1990)

Slovanské G, Pasteurova 19, 779 00 Olomouc (Ol)

V nouzi poznáš přítele


3. místo

Pavel Doubek (*1992)

G Z. Wintra, Nám. J. Žižky 186, 269 19 Rakovník (Stč)

U mě dobrý; Cyklistický adrenalin

Odvaha neznamená nemít obavy, ale překonat je

Pamětní list

Monika Vondráková (*1992)

Konzervatoř, Kopeckého sady Zkušenost 10, 301 00 Plzeň (Pl)


Pamětní list

Pavla Vydrová (*1993)


Odvaha neznamená nemít obavy, ale překonat je

Pamětní list

Eliška Kovalská (*1991)

Konzervatoř, Kopeckého sady Moje malé vítězství 10, 301 00 Plzeň (Pl)


Pamětní list

Studenti sexty


Odvaha

IV. KATEGORIE (18 – 21 LET; 3 – 4. ROČNÍK SŠ)

Odmítnutí

Epigramy

VÝTVARNÁ A LITERÁRNÍ SOUTĚŽ EVROPA VE ŠKOLE Sborník vybraných literárních prací 19. ročník – 2009/2010 Redakce: PaedDr. Eva Schneiderová Vydal: © Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Sámova 3, Praha 10 Počet kusů: 400 ISBN: 978-80-86784-80-9

Tábor 2010

SBORNÍK. V Y B R A N Ý C H L I T E R Á R N Í C H P R AC Í 19. ročníku EVROPA VE ŠKOLE

Recommend Documents