Sarah Chalfantové. Za všechno

JOTA / 2012

Sarah Chalfantové. Za všechno.

Copyright © Elizabeth Gilbert, 2000 Translation © Věra Petrášová, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7462-155-0

V akváriu ve Woods Hole byla v létě roku 1892 vložena škeble do stejné nádrže společně se samičkou humra, jež měřila asi dvacet pět centimetrů a byla v zajetí zhruba osm týdnů. Škeble byla průměrné velikosti. Samička si jí několik dní vůbec nevšímala, ale nakonec, hnána hladem, škebli napadla, kousek po kousku jí rozlámala skořápku a rychle se zmocnila měkkých částí. Americký humr: Jeho život a vývoj Francis Hobart Herrick, Ph.D. 1895

DRSNÍ CHLAPI

Prolog Vzdálené asi dvacet mil od pobřeží Maine leží naproti sobě ostrovy Fort Niles a Courne Haven — dva staří mizerové soutěžící o to, kdo déle vydrží zírat na toho druhého, oba přesvědčeni, že jsou jediným strážcem svého protějšku. Kolem nich není nic. Jsou uprostřed ničeho. Kolem nich není nikdo. Jsou skalnaté, mají tvar brambory a tvoří jakési dvouostroví. Najít tyto dva ostrovy na mapě je ten nejnečekanější objev — jako najít dvě města v prérii, dvě tábořiště v poušti nebo dvě chýše v tundře. Fort Niles a Courne Haven jsou izolované od zbytku světa, ale od sebe je dělí jen střívko slané vody, známé jako Ctihodný kanál. Kanál je široký asi jeden a půl kilometru a v některých místech při odlivu je tak mělký, že pokud byste nevěděli, co děláte — pokud byste opravdu nevěděli, co děláte — mohli byste být v pokušení ho překonat klidně i v kánoi. Ve své zvláštní geografii jsou si ostrovy Fort Niles a Courne Haven tak podivuhodně podobné, že musel být jejich stvořitel buď dokonalý prosťáček, nebo úžasný vtipálek. Jsou to téměř identická dvojčata. Tyto ostrovy jsou posledními vrcholky stejného pradávného, zatopeného horského masivu. Jsou z kvalitní černé žuly, pokryté stejnou čepicí z bujných smrků. Každý z nich je asi sedm kilometrů dlouhý a tři kilometry široký. Každý má pár malých zátok, několik sladkovodních jezírek, hrstku písečných pláží, jeden velký kopec a jeden hluboký přístav, který si majetnicky schovávají za zády, jako by ukrývaly pytel s penězi. Na obou ostrovech je kostel a škola. Od přístavu vede hlavní ulice (která se na obou ostrovech jmenuje Hlavní ulice), s několika málo veřejnými budovami — poštou, obchodem s potravinami a hospodou. Na žádném z ostrovů nenajdete dlážděné cesty. Domy jsou zde víceméně podobné a lodě v přístavech identické. Na ostrovech panuje stejné počasí, jež je v zimě výrazně teplejší a v létě chladnější než v jakémkoli městě na pobřeží, a také se často ocitnou v pasti stejného oblaku strašidelné mlhy. Na obou ostrovech můžeme nalézt stejné druhy kapradí, orchidejí, hub i divokých růží. A konečně jsou také oba ostrovy osídleny stejnými druhy ptáků, žab, zvěře, krys, lišek, hadů a lidí. První známky osídlení ostrovů Fort Niles a Courne Haven pocházejí od indiánského kmene Penobscotů. Zjistili, že jsou ostrovy skvělým zdrojem vajíček mořských ptáků, a pradávné kamenné zbraně těchto raných návštěvníků se ještě sem tam objeví v některých zátokách. Penobscotové na ostrovech tak daleko na širém moři nezůstávali dlouhodobě, ale užívali je jako dočasné rybářské základny. Tento zvyk pak pohotově převzali Francouzi na začátku sedmnáctého století. Prvními stálými obyvateli ostrovů Fort Niles a Courne Haven byli dva nizozemští bratři, Andreas a Walter Van Heuvelovi, kteří ostrovy, poté co na ně v červnu roku 1702 přivezli ženy, děti a dobytek, prohlásili za své, pro každou rodinu jeden. Nazvali svá sídliště Bethel a Kanaan. Základy Waltrova domu se dochovaly jako hromádka mechem pokrytého kamení na louce na ostrově, jejž nazýval ostrov Kanaan — fakticky na stejném místě, kde byl Walter zabit rukou svého bratra necelý rok po jejich příjezdu. Toho dne zavraždil Andreas i Waltrovy děti a jeho ženu si vzal s sebou na ostrov Bethel, aby žila s jeho rodinou. Říká se, že Andreas byl znechucený z toho, že mu jeho žena nerodila děti dost rychle. Toužil po dalších dědicích, a tak se vydal urvat si pro sebe jedinou další ženu v okolí. O několik měsíců později si Andreas Van Heuvel zlomil nohu, když stavěl stodolu, a zemřel na následnou infekci. Ženy a děti byly brzy zachráněny projíždějící anglickou hlídkovou lodí a byly převezeny do osady ve Fort Pemaquid. Obě ženy byly v té době těhotné. Jedna porodila zdravého syna, kterému dala jméno Niles. Dítě druhé ženy porod nepřežilo, ale rodičce zachránil život Thaddeus Courne, anglický lékař. A tak se stalo, že dva ostrovy dostaly svá jména: Fort Niles a Courne Haven

— dvě nádherná místa, která budou znovu osídlena až za padesát let. Jako další přišli Skotové a Irové, kteří už zůstali. Jistý Archibald Boyd si spolu se svou ženou, svými sestrami a jejich manžely přisvojil Courne Haven v roce 1758. V dalších deseti letech byli následováni rodinami Cobbů, Pommeroyů a Strachanů. Duncan Wishnell s rodinou založil ovčí farmu na Fort Niles v roce 1761 a po nějaké době pan Wishnell zjistil, že ho obklopují sousedé jménem Dalgleish, Thomas, Addams, Lyford, Cardoway a O’Donnell, stejně jako pár Cobbů, kteří se sem přestěhovali z Fort Niles. Dívky z jednoho ostrova se vdávaly za mladíky z toho druhého a příjmení přeplouvala sem a tam jako uvolněné bóje. V polovině devatenáctého století se objevila nová jména nových příchozích — Friend, Cashion, Yale a Cordin. Tito lidé sdíleli víceméně stejný původ. A protože jich na ostrovech nebylo mnoho, není až tak překvapivé, že se časem začali víc a víc jeden druhému navzájem podobat. A způsobila to nekontrolovaná endogamie. Fort Niles a Courne Haven se sice vyhnuly osudu ostrova Malaga, kde byli lidé nakonec tak degenerovaní, že musel zasáhnout stát a všechny je evakuovat, ale přesto byly na ostrovech pokrevní linie velmi tenké. Časem se vyvinul charakteristický tvar těla (malý, svalnatý, podsaditý) a tvář (bledá pleť, tmavé obočí, malá brada), který byl s Fort Niles i Courne Haven spojován. Za několik generací se dalo říct, že každý muž vypadal jako jeho soused a původ každé ženy se dal poznat na první pohled. Všichni byli farmáři a rybáři. Všichni byli presbyteriáni a kongregacionalisté. Politicky byli všichni konzervativci. Během války o nezávislost byli koloniální patrioti, v občanské válce posílali mladé muže v modrých vlněných kabátech bojovat do vzdálené Virginie za Unii. Neměli rádi, když jim někdo vládl. Neradi platili daně. Nevěřili odborníkům a nezajímaly je názory nebo vzhled cizinců. V průběhu let patřily ostrovy k mnoha různým okresům, hezky k jednomu po druhém. Žádné uspořádání ale ostrovanům nevyhovovalo a roku 1900 vytvořily Fort Niles a Courne Haven samostatný okres Skillet County. Ale i to bylo jen dočasné ujednání. Nakonec se ostrovy rozdělily. Zdálo se, že muži na každém z nich se cítili nejlépe, nejjistěji a nejsvobodněji, když je všichni nechají na pokoji. Obyvatel na ostrovech postupně přibývalo. Koncem devatenáctého století nastala velká expanze s nástupem těžby žuly. Mladý průmyslník z New Hampshiru, Dr. Jules Ellis, rozšířil svou Ellisovu těžební společnost na oba ostrovy, kde záhy vydělal celé jmění na těžbě a následném prodeji hladkého černého kamene. Populace na Courne Haven dosáhla svého vrcholu v roce 1889, když se počet obyvatel vyšplhal na rekordních 618. Započítáni byli i švédští přistěhovalci, které najímala Ellisova těžební společnost jako hrubou pracovní sílu do kamenolomu. (Část cournehavenské žuly byla tak popraskaná a hrubá, že se hodila leda tak na výrobu dlažebních kostek. To byla snadná práce, vhodná pro nekvalifikované dělníky, jako byli Švédové.) Ve stejném roce se chlubil Fort Niles 627 obyvateli, včetně italských přistěhovalců, kteří byli najímáni jako zruční kameníci. (Na Fort Niles byla totiž kvalitní žula vhodná na náhrobky — nádherný kámen, jejž mohli dostatečně kvalitně zpracovat jen italští řemeslníci.) Pro domácí obyvatele nebylo v žulových lomech moc práce. Ellisova těžební společnost mnohem raději najímala přistěhovalce. Byli levnější a snadněji se kontrolovali. Mezi imigranty a domácími nedocházelo skoro k žádnému kontaktu. Na Courne Haven se někteří místní rybáři oženili se Švédkami, což přineslo ostrovní populaci linii blonďáků. Nicméně na Fort Niles zůstal skotský bledý tmavovlasý vzhled bez poskvrny. Nikdo na Fort Niles by si nevzal Itala. To by bylo nepřijatelné. Roky plynuly. Trendy v rybaření se měnily, od prutů k sítím a od tresky k štikozubcům. Vyvíjely se i lodě. Farmy už nebyly potřeba. Na Courne Haven postavili radnici. Na Fort Niles postavili most přes Vrahův průsmyk. Telefonní spojení dorazilo roku 1895 podmořským kabelem a roku 1918 mělo

několik domácností zavedenou elektřinu. Vinou nástupu betonu obchod se žulou skomíral a nakonec docela upadl. Populace se scvrkla skoro tak rychle, jako nabobtnala. Mladí muži se stěhovali z ostrovů za prací ve velkých továrnách a velkých městech. Stará příjmení se ze seznamů pomalu vytrácela. Poslední Boyd zemřel na Courne Haven v roce 1904. Po roce 1910 už byste na Fort Niles nenašli ani žádného O’Donnella a každou dekádou dvacátého století se počet rodin na Fort Niles a Courne Haven dál snižoval. Zůstaly stejně řídce osídlené jako kdysi. Oba ostrovy potřebovaly — vždycky potřebovaly — mít mezi sebou dobré vztahy. Byly tak daleko od ostatního národa a tak podobné nátury, že by obyvatelé Courne Haven a Fort Niles měli být dobrými sousedy. Měli společný rodokmen a historii. Navzájem se potřebovali. Měli se snažit spolu vyjít. Měli se dělit o zdroje a problémy a profitovat ze všech možných způsobů spolupráce. A možná mohli být dobrými sousedy. Možná že jejich osudem nemusel být svár. Tyto ostrovy rozhodně žily v míru zhruba první dvě století jejich osídlení. Možná že kdyby muži z Fort Niles a Courne Haven zůstali obyčejnými farmáři a rybáři, byli by zůstali skvělými sousedy. Nicméně nemůžeme nijak zjistit, jak by to bývalo dopadlo, protože se z nich nakonec stali lovci humrů. A to byl konec dobrým sousedským ​vztahům. Humři neznají žádné hranice, a tudíž ani jejich lovci. Lovci humrů hledají svou kořist kdekoli, kde se může vyskytnout, a to znamená, že lovci nahánějí humry po celém dně mělkého moře podél celého studeného pobřeží. To znamená, že mezi sebou neustále soutěží o dobré loviště. Pletou se jeden druhému pod nohy, šmodrchají si lana s připevněnými pastmi, špehují lodě těch druhých a kradou si navzájem informace. Lovci humrů se perou o každý kubík moře. Každý humr, kterého jeden chytí, je právě ten, o kterého druhý přišel. Je to lakomá profese a dělá i z mužů lakomce. Konečně každému, co jeho jest. Muž vlastnící drůbeží farmu bude klidný, spolehlivý a mírný. Lovec divoké zvěře bude tichý, rychlý a citlivý. Lovci humrů jsou podezřívaví, lstiví a nemilosrdní. První humří válka mezi Fort Niles a Courne Haven začala roku 1902. Humří války proběhly i na jiných ostrovech v jiných mainských zálivech, ale žádná nebyla vedena tak brzy jako tato. V roce 1902 ještě průmysl zpracující humry skoro neexistoval — humr ještě nebyl vzácnou delikatesou. V roce 1902 byl humr běžný, bezcenný živočich, dokonce trochu otravný. Po silných bouřích byly stovky a tisíce těchto tvorů vyvrženy na pobřeží a bylo nutno je odklidit pomocí vidlí a koleček. Vyšel zákon, jenž zakazoval bohatým rodinám dávat svým služebníkům k jídlu humra častěji než třikrát týdně. V této době si lovem humrů vylepšovalo pár ostrovanů svůj příjem z farmaření nebo rybaření. Fortnileští a cournehavenští muži lovili humry asi jen třicet let a zároveň pořád rybařili jen svátečně. Bylo to nové odvětví. Je tedy pozoruhodné, že se někdo mohl cítit tak zainteresován v lovu humrů, že by kvůli němu začal válku. Ale přesně to se stalo v roce 1902. První humří válku mezi ostrovy začal slavný a lehkomyslný dopis pana Valentina Addamse. V roce 1902 byli Addamsové na obou ostrovech. Valentin byl Addams z Fort Niles. Vědělo se o něm, že je dost inteligentní, ale velmi nervózní a možná i malinko šílený. Valentin Addams napsal svůj dopis na jaře roku 1902. Byl adresován předsedovi Druhé mezinárodní rybářské konference v Bostonu. Tato konference byla prestižní událostí, na kterou nebyl Addams pozván. Úhledně napsané kopie svého dopisu poslal několika hlavním rybářským periodikům na východním pobřeží. Jednu kopii poslal poštovní lodí i na Courne Haven. Valentin napsal: Pánové! Je mou smutnou povinností vám věrně vylíčit odporný nový zločin páchaný nepoctivými členy naší místní humrářské komunity. Nazval jsem tento zločin „plnění podměrečnými humry“. Myslím tím

postup, kdy někteří bezohlední lovci humrů pod rouškou noci potají vytáhnou pasti poctivého lovce a zamění jeho velké humry za kupu bezcenných mladých podměrečných humrů. Považte, jak je pak poctivý lovec zděšen, když vytáhne své pasti na denní světlo a objeví v nich pouze bezcenné malé humry! Byl jsem touto praktikou postižen opakovaně, a to z rukou svých vlastních sousedů z blízkého ostrova Courne Haven! Prosím zvažte vyslání komise, která by zabránila těmto zločinům a potrestala cournehavenské zlosyny (jejichž jména jsem pro vaše agenty sepsal níže). Zůstávám váš vděčný zpravodaj Valentin Addams Na jaře roku 1903 napsal Valentin Addams dopis Třetí mezinárodní rybářské konferenci, jež byla ještě větší než předchozí rok a které se zúčastnili funkcionáři z kanadských provincií a ze Skotska, Norska a Walesu. Addamse opět nepozvali. A proč by taky měli? Co by pohledával obyčejný rybář jako on na takovém shromáždění? Byl to sjezd odborníků a zákonodárců, nikoli příležitost k ventilování lokálních stížností. Proč by ho zvali do společnosti všech těch velšských a kanadských funkcionářů, úspěšných massachusettských velkoobchodníků a renomovaných revírníků? No ale co? Pro všechny případy napsal: Pánové! Se vší úctou vás prosím, pánové, abyste sdělili svým společníkům následující: březí samička humra nese na břiše něco mezi 25 000 a 85 000 vajíček, jimž my rybáři říkáme „jikry“. Jako potravinový artikl byly kdysi tyto slané jikry oblíbenou vložkou do polévek. Jistě si vzpomenete, že se před pár lety oficiálně od konzumace této potraviny odrazovalo a že lov březích humřích samiček nesoucích jikry byl zákonem zakázán. Velmi moudré, pánové! Stalo se tak za účelem řešení problému s humry na Východním pobřeží a za účelem záchrany našich humrů. Pánové! Touto dobou se k vám jistě již dostala zpráva, že někteří ničemní lovci humrů obcházejí zákony tím, že z břich samiček cenné jikry seškrabují. Motivem tohoto bezohledného rybáře je ponechat si toho ubohého chovného humra na prodej a pro svůj osobní zisk! Pánové! Když se oškrábané jikry zahodí do moře, nestane se z nich zdravý humří potěr, ale 25 000 až 85 000 kusů potravy pro hladové hejno tresek a mořských jazyků. Pánové! Písmo svaté se ptá: „To se pro ně budou porážet ovce a skot, aby se na všechny dostalo? Nebo se pro ně vychytají všechny ryby v moři, aby se na všechny dostalo?“ Vím z velmi spolehlivých zdrojů, že na sousedním ostrově Courne Haven seškrabuje jikry každý rybář! Státní úředníci nejsou ochotni zatknout nebo zadržet tyto cournehavenské zloděje — neboť oni jsou zloději! — navzdory mým hlášením. Mám v úmyslu okamžitě začít konfrontovat tyto ničemy sám, přičemž budu udělovat kárná opatření podle svého uvážení, čímž vyjádřím jistotu svých správných podezření a dobré jméno vaší komise. Pánové! Zůstávám vaším ochotným agentem, Valentin R. Addams (A připojuji seznam cournehavenských ničemů.) Hned příští měsíc lehlo jediné molo cournehavenského přístavu popelem. Mnoho tamních rybářů podezíralo Valentina Addamse, že se na té události podílel. Addams toto podezření nijak nezmírnil tím, že byl u ohně přítomen. Za úsvitu stál ve svém člunu hned u pobřeží, hrozil pěstí a volal: „Portugalské děvky! Teď pohleďte na katolické žebráky!“ zatímco cournehavenští rybáři (kteří nebyli o nic víc Portugalci nebo katolíci než sám Addams) se snažili zachránit své lodě. Jen několik dní poté našli Addamse v Rybářské zátoce — poslali ho ke dnu pomocí dvou pětadvacetikilových pytlů s kamennou solí. Tělo našel sběratel lastur.

Úředně byla jeho smrt prohlášena za sebevraždu. Nu dobrá. Svým způsobem to sebevražda byla. Zapálit jediné molo sousedního ostrova je sebevražedný čin jaksepatří. Všichni to věděli. Žádný rozumný muž z Fort Niles by neupřel cournehavenským rybářům jejich odvetu, ať byla jakkoli násilná. Přesto vznikl problém. Addams po sobě zanechal nevhodně těhotnou vdovu. Pokud by zůstala na Fort Niles, stala by se velkým břemenem pro své sousedy, kteří by ji museli živit. A jak se ukázalo, přesně to měla v plánu. Byla by pro Fort Niles přítěží, hladový krk v komunitě, kde pracující rodiny tak tak uživí samy sebe. Strach z tohoto břímě způsobil nevoli nad smrtí Valentina Addamse. Navíc to, že ho utopili pomocí stejné soli, do které nakládal svou zapáchající návnadu, bylo víc než jen poněkud pokořující. Bylo třeba najít východisko. Na oplátku převeslovali jedné noci muži z Fort Niles do cournehavenského přístavu a natřeli tenkou vrstvou dehtu sedačky každičké lodi, která v přístavu kotvila. Byl to spíš drsný vtip, taková legrace. Jenže pak odřezali všechny bóje, které našli a jež označovaly pasti na humry v cournehavenské rybářské oblasti. Tím způsobili, že se lana sesula jako užovky do hlubin moře, a pasti tak byly navždy ztraceny. Šlo o kompletní destrukci humrářského odvětví na ostrově — i když v roce 1903 šlo o malé odvětví — na ​celou ​sezónu. Nu dobrá. Týden byl klid. Pak byl oblíbený muž z ostrova Fort Niles, jistý Joseph Cardoway, přepaden před pevninskou hospodou tuctem cournehavenských rybářů, kteří ho zmlátili dlouhými dubovými rybářskými háky. Když se Cardoway ze rvačky zotavil, chybělo mu levé ucho, na levé oko byl slepý, na levé ruce měl potrhané svaly a palec mu jen tak visel, ochablý a k ničemu, jako ozdoba. Všichni na Fort Niles byli útokem pobouřeni. Cardoway ani nebyl rybář. Měl na ostrově malý mlýn a taky řezal led. Neměl s humry nic společného, a přesto ho kvůli nim zmrzačili. Teď byla humří válka v plném proudu. Rybáři z obou ostrovů spolu bojovali deset let, od roku 1903 do roku 1913. Samozřejmě ne nepřetržitě. Humří války nejsou a ani tehdy nebyly ustavičným bojem. Jsou to vleklé spory o území s občasnými prudkými výpady a ústupy. V průběhu humří války ale existuje stálé napětí, stálá hrozba ztráty vybavení rukou jiného rybáře. Muži se tak soustředí na ochranu svého živobytí, že si to živobytí v podstatě zahubí. Stráví tolik času bojováním, špehováním a vyzýváním, že už jim nezbývá čas na samotné rybaření. Jak už to v konfliktech bývá, někteří účastníci byli do této humří války zapleteni více než jiní. Pommeroyové z Fort Niles byli do hádek o území zataženi nejvíce, a proto je válka doslova zničila. Přišli o všechno. Rodinu Burdenů z ostrova Courne Haven válka taky ožebračila. Zanedbávali rybaření, aby mohli sabotovat snahy například Pommeroyů z Fort Niles. Na obou ostrovech to hodně odnesli Cobbové. Henry Dalgleish byl válkou tak demoralizovaný, že prostě sbalil celou rodinu a přestěhoval se z Courne Haven na Long Island v New Yorku, kde se stal strážníkem. Všichni, kdo vyrůstali na ostrovech v tomto desetiletí, byli vychováváni v chudobě. Všichni Pommeroyové, Burdenové nebo Cobbové, kteří vyrůstali v tomto desetiletí, byli vychováváni v extrémní chudobě. A nenávisti. Zažili opravdový hladomor. Co se týče vdovy po zavražděném Valentinu Addamsovi, ta v roce 1904 porodila dvojčata — zlobivého chlapce, jemuž dala jméno Angus, a jeho apatického bratra, který se jmenoval Simon. Vdova Addamsová nebyla o nic rozumnější než její mrtvý manžel. Nesnesla, aby někdo v její přítomnosti vyslovil slova „Courne Haven“. Když je přece zaslechla, naříkala, jako by ji samotnou právě vraždili. Byla pomstychtivost sama. Zahořklá žena, zestárlá svou zlobou, která popichovala sousedy, aby podnikali troufalé nepřátelské výpady proti rybářům z druhé strany Ctihodného kanálu. Podporovala zuřivost a zášť svých sousedů, pokud ji snad někdy nechali ochabnout. Částečně díky

jejímu ponoukání a zčásti díky nevyhnutelnému vývoji každého konfliktu bylo jejím synům už deset let, když humří válka započatá jejich otcem konečně skončila. Mezi všemi rybáři na obou ostrovech byl pouze jeden, který se těchto událostí nezúčastnil. Byl to rybář z Fort Niles a jmenoval se Ebett Thomas. Po požáru cournehavenského mola potají vytahal všechny svoje pasti z moře. Vyčistil je a uložil spolu s lany a bójemi do bezpečí svého sklepa. Vytáhl loď na břeh, vyčistil ji a uložil na pevnině, přikrytou plachtou. Nikdy předtím žádná humří válka nebyla, a tak se člověk až diví, jak mohl všechnu tu zkázu předvídat — ale byl to muž s velmi silnou intuicí. Tak jako odhadne chytrý rybář nástup špatného počasí, Ebett Thomas pochopil, že asi bude lepší se protentokrát držet zpátky. Když bezpečně uklidil své vybavení, vyšel Ebett Thomas na jediný fortnileský kopec do kanceláře Ellisovy těžební společnosti a požádal o práci. To bylo něco nevídaného — že by místní muž chtěl práci v lomu — ale Ebett Thomas přece jen práci v Ellisově těžební společnosti získal. Přesvědčil samotného doktora Julese Ellise, zakladatele a majitele společnosti, aby ho zaměstnal. Ebett Thomas se stal předákem v truhlárně Ellisovy těžební společnosti, kde dohlížel na výrobu dřevěných beden, ve kterých se odvážely kusy hotové žuly z ostrova na pevninu. Thomas byl rybář, všichni jeho předci byli rybáři a všichni jeho potomci budou rybáři, ale Ebett Thomas nespustil loď na vodu dřív, než uplynulo deset let. Jeho intuice mu dovolila přečkat tuto těžkou dobu bez finanční újmy, kterou trpěli jeho sousedé. Držel sebe a svou rodinu daleko od celé té šlamastyky. Ebett Thomas byl ve své době a na svém místě neobvyklý muž. Neměl žádné vzdělání, ale byl bystrý a svým způsobem protřelý. Dr. Jules Ellis jeho přednosti rozpoznal a domníval se, že je škoda, že tak inteligentní člověk je připoután k tak prostému ostrovu a k rybářskému živoření. Doktor Ellis si často pomyslel, že by za jiných okolností mohl být Ebett Thomas spolehlivým obchodníkem, možná i profesorem. Ale Ebettu Thomasovi nikdo jiné podmínky neposkytl, takže žil dál na ostrově Fort Niles a nedosáhl ničeho kromě toho, že byl dobrým rybářem se slušným výdělkem a nikdy se nemíchal do potyček svých sousedů. Oženil se se svou vzdálenou sestřenicí, úžasně praktickou ženou jménem Patience Burdenová, a měli spolu dva syny, Stanleyho a Lena. Ebett Thomas žil dobře, ale ne dlouho. Umřel na mrtvici, když mu bylo padesát. Neviděl už, jak se jeho prvorozený Stanley oženil. Ale opravdová škoda je, že se nedožil setkání se svou vnučkou, dívkou jménem Ruth, která se narodila Stanleyho ženě v roce 1958. A je to škoda, protože Ruth by Ebetta Thomase fascinovala. Možná by jí úplně nerozuměl, ale určitě by sledoval její život a byl na Ruthin osud zvědavý.

1 Na rozdíl od některých jiných korýšů, kteří se o prospěch svých potomků hrubě nezajímají, si humří matka drží svůj malý potěr blízko u sebe, dokud nejsou dost velcí, aby začali svůj vlastní život. Lov krabů, krevet a humrů William B. Lord 1867

Narození Ruth Thomasové nebylo z těch nejlehčích. Narodila se v týdnu nechvalně proslulých strašlivých bouří. Poslední květnový týden roku 1958 nepřinesl sice přímo hurikán, ale ani nebylo nebe bez mráčku, a ostrov Fort Niles bičovaly hrozné bouře. Žena Stana Thomase, Mary, prodělávala uprostřed jedné z těch bouří neobvykle těžký porod. Bylo to její první dítě. Drobná žena dítě ne a ne porodit. Mary Thomasovou měli převézt do nemocnice na pevnině, kde by byla pod dohledem lékaře, ale v tomhle počasí nemohlo být o plavbě s těhotnou ani řeči. Na ostrově Fort Niles nebyl doktor, ani žádná sestra. Rodička v nouzi zůstala bez jakékoli lékařské pomoci. Prostě to musela zvládnout sama. Mary při porodu naříkala a křičela, zatímco její sousedky, jednající jako kolektivní amatérská porodní bába, jí poskytovaly útěchu a rady, co dělat, a opouštěly ji, jen aby podaly ostatním zprávu o jejím stavu. S rodičkou to pravda nevypadalo dobře. Nejstarší a nejchytřejší ženy byly přesvědčeny už od začátku, že to Stanova manželka nezvládne. Považovaly ji za přinejlepším příliš jemnou, náchylnou k slzám a nesmělou. Byly si skoro jisté, že je opustí uprostřed porodu a prostě umře bolestí rovnou v posteli, přede všemi. Přesto si dělaly starosti a obskakovaly ji. Hádaly se navzájem o nejlepší pomoc, o nejlepší polohu, o nejlepší radu. A když se spěšně vracely domů, aby vzaly čisté ručníky nebo led pro rodičku, sdělily manželům, že se věci v Thomasově domě nevyvíjejí nijak růžově. Senátor Simon Addams ty zvěsti slyšel a rozhodl se uvařit svůj slavný peprný slepičí vývar, který považoval za výborný lék, takový, který by mohl pomoci ženě v její těžké hodince. Senátor Simon byl starý mládenec; žil se svým bratrem, dvojčetem Angusem, druhým starým mládencem. Byli to synové Valentina Addamse, teď už dospělí. Angus byl ten nejdrsnější, nejagresivnější humrář na ostrově. Senátor Simon nebyl vůbec žádný humrář. Strašně se bál moře. Nedokázal vstoupit do lodi. Nejvíc se přiblížil k moři na Gavinově pláži, kdy byl jeden dlouhý krok od vlnobití. Když byl ještě kluk, snažil se ho jeden surovec vytáhnout na molo. Simon tomu chlapci málem seškrábal kůži z tváře a skoro mu zlomil ruku. Senátor Simon opravdu neměl vodu rád. Byl ale zručný, takže si vydělával opravováním nábytku, pastí na humry a spravováním lodí (v bezpečí na břehu) pro ostatní. Považovali ho za podivína, a on trávil čas čtením knih a studiem map, které si nechal posílat poštou. Věděl toho o světě hodně, i když nikdy v životě neopustil Fort Niles. To, že věděl tolik různých věcí, mu vyneslo přezdívku Senátor — přezdívku, která byla jen napůl posměšná. Simon Addams byl podivín, ale byl považován za autoritu. Senátor zastával názor, že poctivý peprný slepičí vývar dokáže vyléčit všechno, dokonce i porod, a tak uvařil pro paní Thomasovou pořádnou dávku. Senátor ji hluboce obdivoval a měl o ni starost. Dvacátého osmého května přinesl do Thomasova domu hrnec teplé polévky. Sousedky ho vpustily dovnitř a oznámily mu, že dítě je konečně na světě. Ujistily ho, že jsou všichni v pořádku. Dítě bylo silné a matka se zotaví. Ale rodičce by mohl doušek té polévky nakonec přeci jen prospět. Senátor Simon Addams nahlédl do kolébky a tam ji uviděl, malou Ruth Thomasovou. Děvčátko. Nezvykle hezké miminko s vlhkými černými vlásky a dychtivým výrazem. Senátor si hned všiml, že není tak červená a opuchlá jako většina novorozeňat. Nevypadala jako stažený králík. Měla krásnou olivovou pleť a na dítě velmi vážný výraz. „Je to krásná holčička,“ řekl Senátor Addams a sousedky ho nechaly, aby si Ruth Thomasovou pochoval. Jak držel to malinké dítko, vypadal sám tak obrovský, že se ženy musely smát

— smály se obřímu starému mládenci, jak houpe novorozeně. Ale Ruth si v jeho náručí jenom povzdechla, sešpulila rtíky a mrkala jakoby nic. Senátor Simon pocítil vlnu skoro dědečkovské pýchy. Mlaskal na ni a pohupoval s ní. „Není to nejkrásnější dítě?“ zeptal se a ženy se smály a smály. „Není to prostě princezna?“ Ruth Thomasová byla rozkošné dítě, které vyrostlo do velmi hezké dívky s tmavým obočím, širokými rameny a pozoruhodným držením těla. Od nejútlejšího dětství měla záda rovná jako pravítko. Měla nápadně dospělý vzhled, dokonce i jako batole. Její první slovo bylo velmi jasné „ne“. Její první věta — „Ne, děkuji.“ Hračky ji nijak zvlášť nebavily. Sedávala s oblibou tátovi na klíně a četla s ním noviny. Ráda trávila čas mezi dospělými. Byla velmi tichá, takže si jí celé hodiny nikdo ani nevšiml. Stala se mistryní v tajném poslouchání cizích rozhovorů. Když byli její rodiče na návštěvě u sousedů, sedla si Ruth pod kuchyňský stůl, tiše jako myška, a pozorně naslouchala každému dospělému slovu. Jako dítě slýchala nejčastěji větu: „No tohle, Ruth, já jsem ani nevěděl, že tu jsi!“ Ruth Thomasová unikala pozornosti díky své ostražité povaze a taky díky rozruchu v podobě Pommeroyů. Pommeroyovi žili hned vedle Ruth a jejích rodičů. Měli sedm synů a Ruth se narodila přesně na konci jejich řady. Celkem dobře se dokázala ztratit v chaosu nastoleném Websterem a Conwayem a Johnem a Faganem a Timothym a Chesterem a Robinem Pommeroyem. Pommeroyovi chlapci byli na Fort Niles pojem. Samozřejmě že i jiné ženy v historii ostrova porodily tolik dětí, ale jen neochotně a trvalo to desetiletí. Sedm dětí narozených jediné nevázané rodině za méně než šest let, to byla skoro epidemie. Angus, bratr Senátora Simona, o Pommeroyových řekl: „To není rodina. To je zatracenej vodpad.“ Anguse Addamse však bylo možné podezřívat ze závisti, protože on sám žádnou rodinu neměl, kromě svého podivínského bratra, takže šťastné rodiny ostatních mu byly trnem v oku. Naopak podle Senátora byla paní Pommeroyová rozkošná. Byl jejími těhotenstvími okouzlený. Říkal, že paní Pommeroyová vždycky vypadá jako těhotná, protože si prostě nemůže pomoct. Říkal, že vždycky vypadala rozkošně a jako by se za své těhotenství omlouvala. Paní Pommeroyová se vdávala nezvykle mladá, ještě jí nebylo ani šestnáct, a své manželství a manžela si dokonale užívala. Byla to opravdová divoška. Pila jako námořník. Milovala to. Pila tak moc, i když byla těhotná, že ji sousedé podezřívali, že svým synům přivodila poškození mozku. Ať už byla příčina jakákoliv, žádný ze sedmi Pommeroyů se nikdy nenaučil pořádně číst. Ani Webster Pommeroy si nebyl schopen přečíst knihu, a to byl mezi ostatními chlapci učiněný Einstein. Jako dítě sedávala Ruth Thomasová na stromě, a když se jí naskytla příležitost, házela kamením po Websterovi Pommeroyovi. On jí to oplácel a volal na ni, že je šmudla. „Fakt, jo?“ smála se Ruth. „A to sis přečet kde?“ A pak ji Webster Pommeroy stáhl dolů ze stromu a kopal ji do tváře. Ruth byla chytré děvče a někdy si nedokázala svoje připomínky nechat pro sebe. Předpokládala, že to, že vás někdo kopne do tváře, se prostě stává malým chytrým holčičkám, které žijí vedle tolika Pommeroyů. Když bylo Ruth Thomasové devět let, přihodila se významná událost. Její matka odešla z Fort Niles. Ruthin otec, Stan Thomas, odjel s ní. Jeli do Rocklandu. Měli tam zůstat asi jen týden nebo dva. Ruth měla zatím dočasně bydlet s Pommeroyovými. Jen dokud se rodiče nevrátí. Ale v Rocklandu se vyskytly nějaké komplikace a Ruthina matka se nevrátila už nikdy. V té době Ruth podrobnosti nikdo nevysvětlil. Ruthin otec se nakonec vrátil, ale ne na dlouho, takže Ruth zůstala u Pommeroyových celé léto. Tahle významná událost ale nebyla příliš traumatizující, protože Ruth paní Pommeroyovou zbožňovala. Nápad bydlet u ní se jí nesmírně zamlouval. Chtěla s ní být pořád. A paní Pommeroyová

zbožňovala Ruth. „Seš jako moje vlastní dcera!“ říkávala paní Pommeroyová s oblibou. „Zatraceně, seš jako moje vlastní dcera, kterou jsem nikdy, nikdy neměla!“ Paní Pommeroyová vyslovovala to slovo d-cera, což znělo Ruthiným uším krásně a nadýchaně. Paní Pommeroyová, stejně jako všichni lidé narození na Fort Niles, mluvila dialektem, kterému se v Nové Anglii říkalo jihovýchodní — jenom malinko odlišným od původního nářečí skotsko-irských osadníků, jež se vyznačovalo téměř zločinným zanedbáváním hlásky r. Ruth se ten zvuk moc líbil. Její matka tímto nádherným nářečím nemluvila, a taky nepoužívala slova jako zatracený a do prdele a hovno a debil, slova, která příjemně zpestřovala mluvu místních rybářů a mnoha jejich žen. Ruthina matka také nepila kvanta rumu a nestávala se pak vláčnou a milující, tak jako se to stávalo každičký den paní Pommeroyové. Krátce, paní Pommeroyová vyhrávala nad Ruthinou matkou na plné čáře. Paní Pommeroyová nebyla žena, která by pořád někoho objímala, ale rozhodně uměla lidi pošťouchnout. Pořád šťouchala a vrážela do Ruth Thomasové, zavalovala ji láskou, až ji občas i povalila. Ale vždycky láskyplně. Povalila Ruth jenom proto, že byla ještě pořád moc malá. Ruth Thomasová ještě nedorostla své opravdové velikosti. Paní Pommeroyová jí dávala na zadek s čistou a upřímnou láskou. „Seš zatraceně jako moje vlastní dcera, kterou jsem nikdy, nikdy neměla!“ říkávala paní Pommeroyová a šťouchla do ní — a bum! Ruth šla k zemi. Dcera! Paní Pommeroyové by se po sedmi synech dcera asi hodila. Po letech s Websterem a Conwayem a Johnem a Faganem a tak dále a tak dále, kteří jedli jako nezavření a řvali jako turové, by dokázala dceru opravdu ocenit. V době, kdy se Ruth Thomasová nastěhovala, se paní Pommeroyové zdála dcera jako dost dobrý nápad, a tak k Ruth chovala vědoucí náklonnost. Ale víc než kohokoli jiného milovala paní Pommeroyová svého manžela. Milovala pana Pommeroye přímo k zbláznění. Pan Pommeroy byl malý a svalnatý a ruce měl velké a těžké jako klepadla u dveří. Oči měl úzké. Chodil s pěstmi v bok. Měl zvláštní, jakoby zmačkaný obličej. Rty vždycky napůl našpulené do polibku. Mračil se a mžoural jako někdo, komu v hlavě běží složité matematické rovnice. Paní Pommeroyová ho zbožňovala. Když kolem něj v domě procházela, chytala ho přes tílko za bradavky. Zatahala za ně a křikla: „Šupky!“ Pan Pommeroy odpovídal: „Hopla!“ Pak ji chytil za zápěstí a řekl: „Wando! Necháš už toho? Fakt to nesnáším.“ Říkal: „Wando, kdybys neměla vždycky tak teplý ruce, vyhodil bych tě z tohohle zatracenýho baráku.“ Ale měl ji rád. Po večerech, když spolu sedávali na gauči a poslouchali rádio, se mohl pan Pommeroy opájet byť jen jediným pramenem jejích vlasů, jako by to byla sladká lékořice. Někdy seděli potichu celé hodiny, ona pletla svetříky, on pletl oka svých sítí na humry, a na zemi mezi nimi stála láhev rumu, ze které oba pili. Když už paní Pommeroyová chvilku popíjela, ráda zvedala nohy z podlahy, tiskla chodidla svému muži na stehno a říkávala: „Nohy na tebe.“ „Žádný nohy na mě, Wando,“ odpovídal rozhodně, aniž by se na ni podíval, ale přesto s úsměvem. Pořád na něj svými chodidly tlačila. „Nohy na tebe,“ říkávala. „Nohy na tebe.“ „No tak, Wando. Žádný nohy na mě.“ (Říkal jí Wando, i když se doopravdy jmenovala Rhonda. Dělal si legraci z jejich syna Robina, který — kromě místního zvyku nevyslovovat r na konci slov — nedokázal říct žádné slovo, které r obsahovalo. Celé roky nedokázal Robin vyslovit své jméno ani

jméno své matky. A navíc ho dlouho všichni na Fort Niles napodobovali. Po celém ostrově jste mohli slyšet statné námořníky, jak si stěžují, že si musí opravit váhnoví nebo vohože anebo si koupit nové krátkovlnné vádio. A dospělé ženy se ptaly, jestli si můžou půjčit zahradní výč.) Ira Pommeroy svou ženu skutečně miloval, což všichni chápali, protože Rhonda Pommeroyová byla opravdová krasavice. Nosila dlouhé sukně a při chůzi si je přizvedávala, jako by se procházela někde v Atlantě. Ve tváři se jí stále zračilo potěšení a úžas. I když někdo odešel z místnosti jen na okamžik, vyklenula půvabně obočí a zeptala se: „No kdes byl?“, když se daná osoba vrátila. Byla koneckonců mladá, navzdory svým sedmi synům, a nechávala si dlouhé vlasy jako malé děvčátko. Nosila je vyčesané a omotané kolem celé hlavy v náročném lesklém uzlu. Stejně jako každý na Fort Niles i Ruth Thomasová považovala paní Pommeroyovou za velkou krásku. Obdivovala ji a často předstírala, že se jí stala. Jako dítě stříhali Ruth na kluka, takže když si hrála na paní Pommeroyovou, nosila kolem hlavy omotaný ručník, tak jak si ho někdy ženy vážou po koupeli, ale ten její představoval slavný uzel lesklých vlasů paní Pommeroyové. Ruth pověřila Robina Pommeroye, nejmladšího z chlapců, aby hrál pana Pommeroye. Robina bylo snadné komandovat. A navíc, jemu se ta hra líbila. Když představoval pana Pommeroye, sešpulil rty do stejného polopolibku, jaký často míval jeho otec, a dupal okolo Ruth s rukama založenýma v bok. Klel a nadával. Líbil se mu pocit autority, který mu to dodávalo. Ruth a Robin si na paní a pana Pommeroyovy hráli pořád. Byla to jejich stálá hra. Hráli ji celé hodiny a týdny svého dětství. Hráli ji venku v lese, skoro každičký den toho léta, které Ruth trávila u Pommeroyových. Hra začínala těhotenstvím. Ruth si strčila do kapsy u kalhot kámen a ten představoval jednoho z bratrů, ještě nenarozeného. Robin stáhl přísně rty a poučoval Ruth o rodičovství. „Poslouchej,“ říkával s pěstmi v bok. „Když se to dítě navodí, nebude mít vůbec žádný zuby. Slyšelas? Nebude moct jíst to tvdý jídlo, ktevý jíme my. Wando! Musíš tomu dítěti dávat nějakou šťávu!“ Ruth pak vyhodila kamenné dítě na zem. Právě se narodilo. Jak jednoduché. „No podívej se na to dítě,“ říkávala Ruth. „Je hrozně velký.“ Každý den se jako první narodil kamenný Webster, protože byl nejstarší. Když pojmenovali Webstera, našel Robin další kámen, který představoval Conwaye. Dal ho Ruth, aby si ho strčila do kapsy. „Wando! Co to je?“ dožadoval se pak. „Jen se na to podívej,“ odpovídala Ruth. „Už zase budu mít další zatracený dítě.“ Robin se zamračil: „Poslouchej! Až se to dítě navodí, bude mít moc měkký kostičky, než aby nosilo boty. Wando! Ne abys mu hned nacpala nějaký boty!“ „Tahle se bude jmenovat Kathleen,“ říkala Ruth. (Vždycky moc chtěla na ostrově další holčičku.) „To teda ne,“ odpovídal Robin. „Tohle bude taky kluk.“ Samozřejmě že byl. Ten kámen dostal jméno Conway a hodili ho vedle jeho bratra Webstera. Za chvíli, za malou chvíli, vyrostla v lese hromádka synů. Ruth Thomasová je všechny rodila celé léto. Někdy na ně šlápla a říkala: „Nohy na tebe, Fagane! Nohy na tebe, Johne!“ Rodila každého z nich každičký den a Robin kolem ní dupal s rukama v bok, chvástal se a poučoval. A když se na konci hry narodil sám kamenný Robin, Ruth někdy řekla: „Tohle mizerný dítě vyhodím. Je moc tlustý a ani neumí pořádně mluvit.“ Někdy se pak Robin zhoupl a srazil jí z hlavy ručníkové vlasy. A ona ho tím ručníkem přetáhla přes lýtka, kde mu zůstaly červené fleky. Taky mu někdy vrazila pěst do zad, pokud se snažil utéct. Ruth měla dobrý nápřah, byl-li terčem pomalý, tlustý Robin. Ručník se namočil a ušpinil od hlíny. Byl

zničený, a tak ho tam nechali a druhý den si vzali nový. Brzo vyrostla v lese hromádka ručníků. Paní Pommeroyová tomu nemohla přijít na kloub. Kampak se ty ručníky poděly? Hej! Co se to děje s mejma ručníkama? Pommeroyovi žili ve velikém domě po mrtvém prastrýci, který byl příbuzný s nimi oběma. Pan a paní Pommeroyovi byli příbuzní i předtím, než se vzali. Než se zamilovali, byli bratranec a sestřenice a celkem příhodně měli stejné příjmení. („Jako ti zatracení Rooseveltové,“ říkal Angus Addams.) Ovšem po pravdě, na Fort Niles to nebylo nic neobvyklého. Na výběr zbylo jen málo rodin, takže všichni byli příbuzní. Zesnulý prastrýc Pommeroy byl tedy sdílený mrtvý prastrýc, společný mrtvý prastrýc. Postavil velký dům poblíž kostela z peněz, které vydělal v koloniálu dávno před první humří válkou. Pan a paní Pommeroyovi tak zdědili ten dům dvojnásobně. Když bylo Ruth Thomasové devět a trávila léto s Pommeroyovými, chtěla po ní paní Pommeroyová, aby spala v pokoji tohoto mrtvého prastrýce. Byl to tichý pokoj v podkroví s jedním oknem, které pokradmu sledovalo obrovský smrk. Měl měkkou dřevěnou podlahu se širokými prkny. Nádherný pokoj pro malou slečnu. Jediný problém byl, že prastrýc se přímo v tom pokoji v posteli zastřelil pistolí, kterou si strčil do pusy, a tapeta byla pořád potřísněná vyrudlými krvavými skvrnami. Ruth Thomasová kategoricky odmítla v tom pokoji spát. „Ježíši, Ruthie, ten chlap je mrtvej a pohřbenej,“ řekla paní Pommeroyová. „V tomhle pokoji není vůbec nic strašidelnýho.“ „Ne,“ trvala na svém Ruth. „I kdybys uviděla ducha, Ruthie, byl by to jenom duch mýho prastrejdy a ten by ti nikdy neublížil. Měl všechny děti moc rád.“ „Ne, díky.“ „Ty fleky na tapetě ani nejsou krev!“ lhala paní Pommeroyová. „Je to plíseň. Dělá se z vlhka.“ Paní Pommeroyová tvrdila Ruth, že i ona má ve své ložnici na tapetě sem tam takové skvrny a že spí úplně klidně. Říkala, že spí každou noc po celý rok jako miminko. V tom případě, prohlásila Ruth, bude spát v pokoji paní Pommeroyové. A přesně to nakonec taky udělala. Ruth spala na zemi vedle postele pana a paní Pommeroyových. Měla velký polštář a jakousi matraci, vyrobenou z aromatických vlněných přikrývek. Slyšela každý zvuk, který Pommeroyovi vyloudili. Když se spolu s chichotáním milovali, slyšela to také. Když v alkoholovém opojení chrápali, slyšela i to. Když pan Pommeroy vstával ve čtyři ráno, aby zkontroloval vítr a vydal se na lov humrů, slyšela ho, jak chodí po domě. S očima zavřenýma naslouchala jeho ránům. Pan Pommeroy měl teriéra, který ho všude doprovázel, dokonce i do kuchyně ve čtyři ráno; psí drápky pravidelně ťukaly na kuchyňské podlaze. Zatímco si pan Pommeroy dělal snídani, tiše si se psem v kuchyni povídal. „Jdi spát, pse,“ říkal, „pronásleduješ mě, aby ses mi naučil vařit kafe, nebo co? Snažíš se okoukat, jak mi udělat snídani?“ Nějaký čas měli v Pommeroyově domě i kočku. Byla to obrovská přístavní angorská kočka, která se přestěhovala k Pommeroyovým, protože nenáviděla jejich obrovského teriéra a Pommeroyovy kluky tak moc, že je chtěla mít pořád na očích. V jedné rvačce vyškrábla teriérovi oko a oční důlek se mu proměnil v zapáchající hnízdo infekce. A tak strčil Conway kočku do bedny na humry, poslal ji po vlnách přílivu a střílel na ni puškou svého otce. Teriér pak spal každou noc na podlaze vedle Ruth Thomasové, s tím svým zlým, smradlavým okem. Ruth se spaní na podlaze líbilo, ale mívala divné sny. Zdávalo se jí, že ji duch mrtvého Pommeroyovic prastrýce honil po jejich kuchyni a ona hledala nůž, kterým by ho bodla, ale nemohla

na svou obranu najít nic, kromě drátěných metliček a placatých stěrek. Mívala i jiné sny, kdy na Pommeroyovic dvorku řádila bouře a kluci spolu navzájem zápasili. Musela kolem nich chodit s malým deštníčkem a zakrývat jednoho, pak druhého a dalšího a dalšího chlapce. Všech sedm Pommeroyovic synů zápasilo v jedné změti kolem Ruth. Když pan Pommeroy ráno odcházel z domu, Ruth ještě usnula a probouzela se o několik hodin později, když už slunce stálo výš. Vlezla si do postele k paní Pommeroyové, ta se probudila a polechtala Ruth na krku, a povídala jí příběhy o všech psech, které měl její otec, když byla paní Pommeroyová malá holčička, přesně jako Ruth. „Měli jsme Beadieho, Brownieho, Cassie, Prince, Tally, Whippera…“ říkávala paní Pommeroyová a Ruth se časem naučila všechna jména těch mrtvých psů, že ji z nich mohli zkoušet. Ruth Thomasová žila s Pommeroyovými tři měsíce a pak se její otec vrátil na ostrov bez manželky. Komplikovaná záležitost se vyřešila. Pan Thomas zanechal Ruthinu matku ve městě Concord ve státě New Hampshire, kde zůstane na dobu neurčitou. Dal Ruth jasně najevo, že se její matka domů už nikdy nevrátí. Otec vzal Ruth z Pommeroyova domu zpátky k nim, kde zase mohla spát ve svém vlastním pokoji. Ruth se vrátila k tichému životu se svým otcem a zjistila, že jí matka až tak moc nechybí. Ale hrozně moc jí chybělo spaní na podlaze vedle postele pana a paní Pommeroyových. A pak se pan Pommeroy utopil. Všichni muži říkali, že se Ira Pommeroy utopil proto, že rybařil sám a na lodi pil. Přivazoval si láhve s rumem na lana některých pastí a ty se pak pohupovaly čtyřicet metrů pod hladinou v chladné vodě, na půl cesty mezi bójemi plovoucími na hladině a pastmi na humry ležícími na dně. Každý to někdy dělal. Není to tak, že by to byl nápad pana Pommeroye, ale hodně ho zdokonalil a všem bylo jasné, že se utopil proto, že ho zdokonalil až moc. Prostě se příliš opil v den, kdy byly vlny moc vysoké a paluba příliš kluzká. Pravděpodobně přepadl přes bok lodi, když ztratil rovnováhu při vytahování pasti, dřív než si toho stačil všimnout. A on neuměl plavat. Skoro žádný rybář na Fort Niles a Courne Haven neuměl plavat. Ne že by plavání mohlo panu Pommeroyovi nějak výrazně pomoci. Ve vysokých botách, mohutné pláštěnce a těžkých rukavicích by šel v divoké a ledové vodě ke dnu tak jak tak. Aspoň to měl hned za sebou. Plavání někdy jenom prodlužuje umírání. Jeho tělo našel Angus Addams o tři dny později, když byl na lovu. Tělo pana Pommeroye se pevně zapletlo do Angusových lan, jako napuchlá, nasolená treska. Tam tedy skončil. Tělo plave na hladině a kolem ostrova Fort Niles jsou ve vodě kilometry lan, která mohou jako filtr zachytit plující těla. Plavba pana Pommeroye skončila na Angusově území. Racci už panu Pommeroyovi vyklovali oči. Angus Addams vytáhl lano, aby vybral jednu ze svých pastí, a s ní vytáhl i tělo. Angus měl jen malou loď, na níž nebylo moc místa pro dva, živé či mrtvé, a tak hodil tělo pana Pommeroye do nádrže na živé humry, které toho rána ulovil a jimž svázal klepeta, aby se navzájem neroztrhali na kousky. Angus lovil sám, jako pan Pommeroy. V té době neměl pomocníka. Tehdy se nechtěl dělit o úlovek s nějakým teenagerem. Dokonce neměl ani rádio, což bylo u lovce humrů nezvyklé, ale Angus neměl rád, když kolem něj někdo brebentil. Toho dne chtěl Angus vytáhnout tucty pastí. Vždycky si objel svůj rajón, ať už našel cokoliv. A proto navzdory tomu, že vylovil mrtvolu, pokračoval Angus kupředu a vytahoval zbývající pasti, což mu zabralo ještě několik hodin. Každého humra změřil, tak jak se má, ty malé hodil zpátky a nechal si ty se správnou mírou. Těm pak pevně spoutal klepeta. Všechny humry házel na mrtvé tělo do chladné nádrže, kam nesvítilo slunce. Kolem půl čtvrté odpoledne se vracel nazpátek k Fort Niles. Zakotvil. Hodil tělo pana Pommeroye do veslice, kde mu nezavazelo, a odpočítával úlovek do přepravních beden, naplnil si kyblíky s návnadou na další den, umyl hadicí palubu a pověsil si pláštěnku. Když to všechno udělal, nasedl

k panu Pommeroyovi do veslice a zamířil k molu. Přivázal veslici ke schodům a vylezl nahoru. A pak všem řekl, koho to našel toho rána na svém území, leklého jako rybu. „Celej se mi zamotal do lan,“ řekl Angus chmurně. Náhodou se stalo, že Webster, Conway, Fagan, Timothy a Chester Pommeroyovi byli zrovna v přístavu, když Angus vyložil tělo. To odpoledne si tam hráli. Viděli tělo svého otce, rozvalené na molu, napuchlé a bez očí. Jako první ho uviděl nejstarší Webster. Zakoktal se a zalapal po dechu, a pak to uviděli i ostatní. Jako vyděšení vojáci se v šílené formaci okamžitě rozeběhli domů, společně, v houfu. Běželi od přístavu a řítili se podél silnice a kolem rozpadajícího se starého kostela, s pláčem vpadli do domu, kde na schodech zápasila Ruth Thomasová s jejich nejmladším bratrem Robinem. Pommeroyovi chlapci je strhli s sebou a všech osm se vřítilo do kuchyně a spěchali k paní Pommeroyové. Paní Pommeroyová ty zprávy očekávala už od chvíle, kdy se před třemi dny našla loď jejího manžela. Loď byla daleko mimo kurz a její manžel nebyl nikde poblíž. Už věděla, že je mrtvý, a předpokládala, že se jeho tělo nikdy nenajde. Když teď ale její synové a Ruth s vyděšenými tvářemi vtrhli do kuchyně, pochopila paní Pommeroyová, že se tělo našlo. A že ho její synové viděli. Chlapci vrazili do paní Pommeroyové a povalili ji na zem, jako by to byla sebevražedná atentátnice. Celou ji zavalili a dusili, a přitom vzlykali. Ruth Thomasovou taky povalili a nechali ji rozplácnutou a zmatenou ležet na podlaze. Robin Pommeroy, kterému to ještě nedošlo, kroužil kolem hromady svých vzlykajících bratrů a volal: „Co je? Co?“ „Co“ bylo slovo, které uměl Robin snadno vyslovit, na rozdíl od svého jména, a tak ho říkal pořád dokola. „Co je? Co? Websteve, co je?“ opakoval a udiveně hleděl na ten ubohý chumel svých bratrů a matky, která pod nimi mlčela. Byl na takovou zprávu ještě moc malý. Ležící paní Pommeroyová mlčela jako ryba. Byla obležená svými syny. Když se snažila vstát, zvedli se s ní i chlapci, jako by k ní byli přilepení. Sundávala syny ze své dlouhé sukně, jako by to byly bodláky nebo brouci. Ale jakmile jeden odpadl na podlahu, hned se na ni zase vydrápal. Všichni byli hysteričtí. Ale ona stála tiše a odtrhávala je od sebe. „Websteve, co je?“ ptal se Robin. „Co?“ „Ruthie,“ řekla paní Pommeroyová, „běž domů. Řekni to tátovi.“ V jejím hlase byl vzrušující, nádherný smutek. Řekni to tátovi… Podle Ruth to byla ta nejkrásnější věta, jakou kdy slyšela. Senátor Simon Addams vyrobil pro pana Pommeroye rakev, ale pohřbu se nezúčastnil, protože se k smrti bál moře a nikdy nechodil na pohřby těch, co se utopili. Byl to pro něj prostě nesnesitelný horor, ať šlo o kohokoliv. Musel se držet dál. Místo toho vyrobil panu Pommeroyovi rakev z čistého smrkového dřeva, které obrousil a napustil světlým olejem. Krásná rakev. Byl to první pohřeb, kterého se Ruth Thomasová zúčastnila, a na první pohřeb byl i docela hezký. Na paní Pommeroyové už bylo znát, že bude výjimečná vdova. Ráno vydrhla krky a nehty Websterovi, Conwayovi, Johnovi, Faganovi, Timothymu, Chesterovi a Robinovi. Učesala je pěkným želvovinovým hřebenem namáčeným ve vysoké sklenici se studenou vodou. Ruth tam byla s nimi. V podstatě nikdy se od paní Pommeroyové nemohla odtrhnout, a rozhodně ne v tak důležitý den, jako byl tento. Zaujala svoje místo na konci řady a nechala si učesat vlasy mokrým hřebenem. Nechala si vydrhnout nehty a krk kartáčem. Paní Pommeroyová umyla Ruth jako poslední, jako by byla nejmladší syn. Ruthina hlava byla od česání celá horká. Nehty se jí leskly jako stříbrňáky. Chlapci Pommeroyovi stáli klidně, kromě Webstera, nejstaršího z nich, který si nervózně poklepával prsty na stehno. Kluci se toho dne

kvůli své matce chovali vzorně. Paní Pommeroyová pak provedla úžasné věci se svými vlastními vlasy. Seděla u kuchyňského stolu před zrcadlem, které si přinesla z ložnice. Upletla si složitý cop a naaranžovala ho s pomocí sponek kolem hlavy. Něčím zvláštním si potírala vlasy, dokud se neleskly jak vodní hladina. Přes hlavu si pak přetáhla černý šál. Ruth a všichni chlapci ji sledovali. Vyzařovala z ní opravdová vážnost, jak se na důstojnou vdovu sluší. Věděla, jak na to. Vypadala úžasně smutně, toho dne ji měli vyfotografovat. Byla tak krásná. Ostrov Fort Niles musel čekat celý týden, než se konal pohřeb, protože tak dlouho trvalo duchovnímu, než připlul na Nové naději, duchovní lodi. Na Fort Niles už žádný stálý duchovní nežil, ani na Courne Haven. Ani na jednom se kostely nepoužívaly, a proto chátraly. Už v roce 1967 nebylo na ostrovech dostatek obyvatel (měly dohromady jen něco přes sto lidí), aby uživili stálého duchovního. A tak sdíleli Božího posla s tuctem dalších vzdálených ostrovů v podobně tíživé situaci podél celého mainského pobřeží. Nová naděje fungovala jako plovoucí kostel, neustále se pohybující od jedné vzdálené ostrovní komunity ke druhé, a zdržovala se vždy jen na krátkou a velmi činorodou návštěvu. Zůstávala v přístavu jen tak dlouho, dokud nebyly provedeny všechny potřebné křty, svatby či pohřby, a pak zase odplula. Loď také doručovala charitativní příspěvky a přivážela knihy, někdy dokonce i poštu. Nová naděje byla postavena v roce 1915 a za své funkční období vozila několik pastorů. Současný duchovní byl rodák z ostrova Courne Haven, ale skoro ho tam nevídali. Práce ho často zavedla až do Nového Skotska. Měl opravdu rozlehlou farnost a někdy bylo obtížné upoutat hned jeho pozornost. Tím pastorem byl Toby Wishnell z rodu Wishnellů z ostrova Courne Haven. Každý na Fort Niles rodinu Wishnellů znal. Wishnellovi byli známí jako „princové“ lovu humrů, což znamená, že byli strašlivě nadaní a nevyhnutelně bohatí. Byli to slavní humráři, lepší než kterýkoli jiný rybář. Byli to bohatí, vskutku nadpřirození rybáři, kteří dokonce vynikali (ve srovnání s ostatními) i při humřích válkách. Wishnellové vždycky tahali obrovská hejna humrů z jakékoli hloubky, v jakékoli roční době, a mnoho lidí je za to nenávidělo. Ostatním rybářům to nešlo na rozum, kolik humrů si Wishnellové přivlastňovali. Jako kdyby měli zvláštní smlouvu s Bohem. Víc než to. Jako by měli zvláštní smlouvu s humry jako živočišným druhem. Humři to zjevně považovali za čest a výsadu, že se mohou chytit do Wishnellovy pasti. Přelézali přes pasti ostatních celé míle mořského dna, jen aby se nechali chytit Wishnellem. Říkalo se, že Wishnell by našel humra i pod kamenem na zahrádce vaší babičky. Říkalo se, že celé rodiny humrů se stahovaly do domova Wishnellů jako hlodavci. Povídalo se, že Wishnellovi chlapci se rodili s chapadly, klepety a krunýřem, které během posledních dnů kojení shodili. Štěstí, které měli Wishnellovi při rybaření, bylo nemravné, urážlivé a dědičné. Muži rodu Wishnellů byli zvláště nadáni k podkopávání sebedůvěry ostatních mužů z Fort Niles. Pokud odjel někdo z Fort Niles na pevninu uzavřít obchody, řekněme do Rocklandu, a potkal v bance nebo na benzínce Wishnella, nevyhnutelně se začal chovat jako idiot. Ztratil veškeré sebeovládání a ponižoval se před ním. Culil se, koktal a gratuloval panu Wishnellovi k jeho novému účesu a krásnému autu. Omlouval se za svoje špinavé montérky. Jako hlupák se pak snaží panu Wishnellovi vysvětlit, že pracoval na lodi a že tyhle špinavé hadry jsou jenom pracovní oděv a že je už stejně brzo vyhodí, no ano, to je jisté. Wishnell si dál půjde po svém a rybář z Fort Niles bude zuřit hanbou po celý zbytek týdne. Wishnellové byli skvělí inovátoři. Jako první používali lehká nylonová lana namísto starých konopných, která se musela pracně máčet v horkém dehtu, aby v mořské vodě neshnila. Jako první tahali pasti pomocí mechanických navijáků. Dokonce začali jako první používat motorové lodě. To byli Wishnellové. Byli pokaždé první a vždycky nejlepší. Říkalo se, že si kupovali návnadu

od samotného Ježíše. Každý týden prodávali obrovské úlovky a smáli se svému vlastnímu odpornému štěstí. Pastor Toby Wishnell byl první a jediný muž ve Wishnellově rodině, který nerybařil. Jak hrozná a neslýchaná urážka! Narodit se jako Wishnell, magnet na humry, humří magnát, a ten dar promrhat! Odmítnout výhody své dynastie! Kdo by byl takový pitomec, aby to udělal? Toby Wishnell, ten to udělal. Toby Wishnell se toho všeho vzdal kvůli Bohu, a na to se na Fort Niles nahlíželo jako na nehoráznost. Ze všech Wishnellů nenáviděli muži z Fort Niles Tobyho nejvíc. Strašně je rozčiloval. A měli neskutečný vztek, že je to jejich pastor. Tohohle chlapíka rozhodně nechtěli mít nikde poblíž svých duší. „Ten Toby Wishnell před náma něco tají,“ říkal Ruthin otec Stan. „Je to teplouš, to ti říkám,“ tvrdil Angus Addams. „Vobyčejnej teplouš.“ „Je to hnusnej lhář. A pěknej mizera,“ řekl Stan Thomas. „A buzerant možná taky. Klidně by moh bejt buzerant.“ Toho dne, kdy na Nové naději přijel mladý pastor Toby Wishnell odsloužit pohřeb utopeného, opilého, napuchlého a bezokého pana Pommeroye, bylo krásné podzimní počasí. Obloha byla modrá a vál příjemný větřík. Toby Wishnell vypadal taky pěkně. Měl elegantní postavu. Kalhoty zastrčené do těžkých gumových rybářských bot, aby je ochránil i před tím nejhorším blátem. Rysy Tobyho Wishnella byly přehnaně jemné, jeho hladce tvarovaná brada příliš hezká. Byl uhlazený. Kultivovaný. A navíc — byl blond. Některý Wishnell si kdysi musel vzít nějakou Švédku, která se narodila dělníkům Ellisovy těžební společnosti. Stalo se to na přelomu století a jemné plavé vlasy už zůstaly. Ovšem na ostrově Fort Niles, kde byli téměř všichni bledí a tmavovlasí, k tomu nikdy nedošlo. Některé blonďaté hlavy na Courne Haven byly velmi krásné a ostrované na ně byli vcelku hrdí. Staly se tichým sporem mezi oběma ostrovy. Na Fort Niles světlovlasé lidi nesnášeli, ať už je potkali kdekoliv. Další důvod, proč nenávidět Tobyho Wishnella. Pastor Toby Wishnell odsloužil Irovi Pommeroyovi velmi elegantní pohřeb. Jeho vystupování bylo dokonalé. Přivedl paní Pommeroyovou na hřbitov a držel ji přitom za paži. Dovedl ji na okraj čerstvě vyhloubeného hrobu. Ten hrob vykopal během několika posledních dní sám strýc Ruth Thomasové Len. Ruthin strýc Len byl vždycky bez peněz a vzal by jakoukoli práci. Len byl lehkomyslný a v životě nic nebral moc vážně. Dokonce souhlasil s tím, že na týden uschová tělo utonulého pana Pommeroye ve svém sklepě, navzdory protestům jeho manželky. Tělo bohatě posypali kamennou solí, aby zmírnili zápach. Lenovi to bylo jedno. Ruth Thomasová sledovala paní Pommeroyovou a pastora Wishnella, jak míří k hrobu. Měli dokonale stejný krok, jejich pohyby byly sladěné jako u krasobruslařů. Jako pár vypadali dobře. Paní Pommeroyová se statečně snažila neplakat. Držela hlavu elegantně zakloněnou, jako by krvácela z nosu. Pastor Wishnell pronesl nad hrobem proslov. Vyslovoval pečlivě a na projevu bylo znát jeho vzdělání. „Považte odvážného rybáře,“ začal, „a zrádnost moře…“ Rybáři poslouchali bez hnutí a prohlíželi si přitom vlastní rybářské boty. Sedm Pommeroyovic chlapců stálo seřazených podle velikosti vedle své matky tak nehybně, jako by je přibili do země, kromě Webstera, který stále přešlapoval, jako by se chystal závodit. Webster nepostál klidně od chvíle, kdy spatřil tělo svého otce ležet na molu. Od té doby se pořád hýbal a podupával a nervózně sebou škubal. Toho odpoledne se s Websterem něco přihodilo. Stal se z něj nervózní, neposedný a sklíčený chlapec, a jeho stav se nezlepšoval. Co se týče paní Pommeroyové, její krása sužovala okolní tiché ovzduší.

Pastor Wishnell připomněl rybářské schopnosti pana Pommeroye a jeho lásku k lodím a k dětem. Pastor litoval, že taková nehoda postihla tak schopného námořníka. Doporučil, aby se shromáždění sousedé a milovaní nesnažili spekulovat o Božích pohnutkách. Nijak zvlášť se neplakalo. Plakal Webster a Ruth Thomasová, a paní Pommeroyová se velmi často dotýkala koutků očí, ale to bylo asi tak všechno. Místní muži projevovali tichou úctu, ale jejich tváře nenaznačovaly, že by byli touto událostí zdrceni. Ženy a matky se přesouvaly a pozorovaly. Všímaly si hrobu a paní Pommeroyové a Tobyho Wishnella a konečně vcelku otevřeně pozorovaly své vlastní muže a syny. Rozhodně si myslely, že je to tragédie. Je hrozné ztratit jakéhokoli muže. Bolestné. Nefér. Přesto si každá pod všemi těmi soucitnými myšlenkami říkala: Ale nebyl to můj muž. Ženy vesměs pociťovaly úlevu. Koneckonců, kolik mužů se může v jednom roce utopit? Utonutí byla vzácná. Skoro nikdy k nim v tak malém společenství nedošlo dvakrát za rok. Pověry naznačovaly, že díky utonutí pana Pommeroye jsou jejich muži imunní. Nějaký čas budou v bezpečí. Letos už ženy nepřijdou o žádného ze svých synů. Pastor Wishnell požádal přítomné, aby si vzpomněli, že sám Ježíš Kristus byl rybářem a že sám Ježíš Kristus slíbil panu Pommeroyovi přivítání v podobě troubících andělů. Požádal přítomné, aby jako Boží stádo nezanedbali duchovní vzdělání a vedení sedmi mladých synů pana Pommeroye. Jelikož ztratili svého pozemského otce, připomněl shromážděným, je třeba, aby neztratili také svého otce nebeského. Jejich duše jsou nyní v péči této komunity a jakákoli ztráta víry těchto chlapců by byla Pánem považována za chybu společenství, za což by jeho lid patřičně potrestal. Pastor Wishnell přítomné požádal, aby považovali svědectví a odkaz svatého Matouše za varování. Četl z Bible: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ Moře se rozlévalo přímo za pastorovými zády a v ostrém odpoledním slunci se na něm blýskal fortnileský přístav. Tam byla mezi zavalitými rybářskými loďmi zakotvena Nová naděje, nápadně lesklá a ve srovnání s ostatními štíhlá a dlouhá. Ruth stála na svahu kopce vedle hrobu pana Pommeroye a všechno to mohla vidět. Na pohřeb přišli všichni obyvatelé ostrova, s výjimkou Senátora Simona Addamse. Všichni tam stáli společně s Ruth. Všechny je znala. Ale dole u fortnileského mola postával cizí blonďatý chlapec. Byl mladý, ale zdál se být větší než všichni Pommeroyovi hoši. Ruth odhadla jeho velikost i na tu nemalou vzdálenost. Měl velkou válcovitou hlavu a dlouhé, silné paže. Chlapec stál naprosto klidně, zády k ostrovu. Díval se na moře. Ruth Thomasovou cizí chlapec tak zaujal, že přestala oplakávat smrt pana Pommeroye. Dívala se na něj po celý obřad a on se ani jednou nepohnul. Celou dobu čelil oceánu s rukama podél těla. Stál tam, klidný a tichý. Až dlouho po pohřbu, když pastor sešel do přístavu, se hoch pohnul. Aniž by s pastorem promluvil, slezl urostlý světlovlasý chlapec po schodech dolů a odvesloval s pastorem Wishnellem na Novou naději. Ruth je pozorovala s největším zaujetím. Ale to všechno se stalo až po pohřbu. Mezitím v poklidu probíhal pohřební obřad. Nakonec pana Pommeroye, který si nečinně hověl ve své dlouhé smrkové rakvi, spustili do země. Muži na něj házeli hroudy hlíny, ženy ho zasypávaly květinami. Webster Pommeroy se ošíval a pochodoval na místě a vypadal, jako by každou chvíli chtěl utéct. Paní Pommeroyová dala průchod svým emocím a půvabně se rozplakala. Ruth se poněkud rozzlobeně dívala, jak pohřbívají utopeného manžela její nejoblíbenější ženy na světě. Myslela si: Ježíši, nemohl tomu radši uplavat? … Té noci přinesl Senátor Simon Addams synům paní Pommeroyové knihu v ochranném plátěném pytli. Paní Pommeroyová pro ně zrovna vařila večeři. Ještě pořád na sobě měla černé šaty, které byly

na tu roční dobu z příliš silné látky. Škrábala nad kyblíkem kořínky a hrubou slupku z mrkví ze své vlastní zahrádky. Senátor jí také přinesl placatku rumu, o které řekla, že se jí ani nedotkne, ale přesto mu poděkovala. „Ještě nikdy jste doušek rumu neodmítla,“ řekl Senátor Simon Addams. „Pití už pro mě není zábava, Senátore. Mě už pít nikdy neuvidíte.“ „Pití bylo někdy zábavné?“ zeptal se Senátor. „Opravdu?“ „Ach…“ vzdychla paní Pommeroyová a smutně se usmála. „Co je v tom pytli?“ „Dárek pro vaše kluky.“ „Dáte si s náma večeři?“ „Dám, mockrát děkuju.“ „Ruthie!“ zavolala paní Pommeroyová. „Přines Senátorovi skleničku, ať si může dát svůj rum.“ Ale malá Ruth Thomasová to už udělala a přinesla mu i trochu ledu. Senátor Simon pohladil Ruth po hlavě svou velkou, měkkou dlaní. „Zavři oči, Ruthie,“ řekl jí, „mám pro tebe dárek.“ Ruth poslušně zavřela oči, tak jako vždycky už od dob, kdy byla malá holčička, a Senátor ji políbil na čelo, až to mlasklo. To byl vždycky jeho dárek. Otevřela oči a usmála se na něj. Zbožňoval ji. Pak spojil ukazováček a palec špičkami k sobě. „Dobře, Ruthie. A teď rozpoj prstenec,“ řekl. Ruth udělala z prstů na pravé ruce nůžky a střihla mezi jeho prsty. „Polechtá tě mravenec!“ vykřikl a polechtal ji na žebrech. Ruth už byla na takovou hru velká, ale Senátor ji měl rád. Smál se a smál. Ruth se shovívavě usmívala. Někdy tuhle scénku opakovali i čtyřikrát denně. Toho dne večeřela Ruth Thomasová u Pommeroyových, i když to byl smuteční večer. Ruth s nimi jedla skoro pořád. Bylo to lepší než jíst doma. Ruthin otec vaření teplých jídel moc nedal. Byl to pořádný a slušný muž, ale vytvořit skutečný domov neuměl. Nevadilo mu mít k večeři studené sendviče. Ani mu nevadilo opravovat lemy na Ruthiných sukních sponkovačkou. Takhle to vedl od doby, kdy Ruthina matka odešla. Nikdo neumíral hlady, nikdo nemrzl ani nešel ven bez svetru, ale nebyl to vysloveně útulný domov. Takže Ruth trávila většinu času u Pommeroyových, což bylo mnohem vřelejší a jednodušší. Toho dne pozvala na večeři paní Pommeroyová i Stana Thomase, ale ten zůstal doma. Měl za to, že by muž neměl přijímat pozvání na večeři od ženy, která čerstvě oplakává mrtvého manžela. Pommeroyovi chlapci byli u stolu vražedně zasmušilí. Cookie, Senátorova fenka, spala za jeho židlí. Pommeroyovic bezejmenné jednooké psisko po dobu Senátorovy návštěvy zamkli do koupelny, kde vylo a štěkalo vzteky nad tím, že se po jeho domě prochází jiný pes. Ale Cookie si toho ani nevšimla. Byla k smrti unavená. Někdy totiž pronásledovala rybářské lodě, přestože se občas zvedaly velké vlny a vždycky byla jen krůček od utopení. Bylo to hrozné. To hloupé roční štěně si naivně myslelo, že může plavat v oceánu. Jednou ji proud zanesl skoro až ke Courne Haven, ale naštěstí ji uviděli z poštovní lodi, vytáhli ji a polomrtvou přivezli zpátky. Bylo to příšerné, když plavala za lodí a štěkala. Senátor zůstal stát u mola, tak blízko, jak se jen odvážil, a úpěnlivě ji prosil, aby se vrátila. Přímo žadonil. Mladá fenka plavala v malých kroužcích dál a dál a kýchala, jak na ni pršela voda z motorů lodi. Chlapi z pronásledované lodi po ní házeli kusy slanečkové návnady a křičeli: „Zmiz odsud!“ Senátor se za svou fenkou samozřejmě vydat nemohl. Ne Senátor, který se bál vody tak moc, jak moc jeho fenku přitahovala. „Cookie,“ volal. „Prosím tě, vrať se! Vrať se, Cookie! Hned se vrať!“ Nedalo se na to dívat, a dělo se to už od dob, kdy byla Cookie malé štěňátko. Honila lodě skoro každý den, a tak byla každý večer pořádně utahaná. Tento večer nebyl výjimkou. A tak při večeři spala

vyčerpaná Cookie za Senátorovou židlí. Ke konci večeře napíchl Senátor poslední sousto vepřového na vidličku a zamával jí za zády. Šťáva z masa ukápla na podlahu. Cookie se vzbudila, maso ospale požvýkala a zase usnula. Pak vyndal Senátor z plátěného pytle knihu, kterou přinesl jako dárek pro chlapce. Byla to obrovská kniha, těžká jako balvan. „Pro vaše hochy,“ řekl paní Pommeroyové. Prohlédla si ji a podala ji Chesterovi. Ruth Thomasová si pomyslela: Kniha pro tyhle kluky? Bylo jí líto Chestera, který držel tu těžkou knihu a naprosto nechápavě na ni koukal. „Víte,“ řekla Ruth Senátorovi, „oni neumějí číst.“ A pak se otočila k Chesterovi. „Promiň!“ zašeptala, protože si myslela, že není správné mluvit o takových věcech v den pohřbu jejich otce, ale nebyla si jistá, jestli Senátor ví, že Pommeroyovic kluci neumějí číst. Nevěděla, jestli o tom slyšel. Senátor si vzal knihu od Chestera zpět. Patřila mému pradědečkovi, řekl. Pradědeček si ji koupil ve Filadelfii při jediné příležitosti ve svém životě, kdy ten dobrý muž opustil ostrov Fort Niles. Kniha byla potažená tlustou a tvrdou hnědou kůží. Senátor ji otevřel a začal číst na první straně. Četl: „Věnováno králi, lordům admirality, kapitánům a důstojníkům Královského námořnictva a široké veřejnosti. Toto je nejpřesnější, nejvytříbenější a úplné vydání sebraných spisů a objevů slavného lodivoda, který obeplul zeměkouli, kapitána Jamese Cooka.“ Senátor přestal číst a podíval se na každého z Pommeroyovic chlapců. „Obeplul zeměkouli!“ vykřikl. Všichni chlapci na něj nechápavě koukali. „Obeplul Zemi, chlapci! Kapitán Cook obeplul úplně celou Zemi, chlapci! Nechtěli byste to taky někdy dokázat?“ Timothy Pommeroy vstal od stolu a odešel do obýváku, kde si lehl na zem. John si naložil na talíř další mrkev. Webster seděl a nervózně bubnoval chodidly na kuchyňské dlažbě. Paní Pommeroyová zdvořile podotkla: „Takže on obeplul celej svět, Senátore?“ Senátor četl dál: „Obsahuje autentickou, zábavnou, úplnou a kompletní historii první, druhé a třetí plavby kapitána Cooka.“ Usmál se na paní Pommeroyovou. „Tohle je pro kluky úžasná kniha. Inspirativní. Víte, milého kapitána zavraždili divoši. Kluci tyhle příběhy milují. Hoši! Pokud se chcete stát námořníky, budete studovat Jamese Cooka!“ V té době měl s námořnictvím něco společného jen jeden z nich. Conway pracoval jako pomocný lodník pro fortnileského rybáře Dukea Cobba. Pár dnů v týdnu odcházel Conway z domu v pět hodin ráno, vracel se pozdě odpoledne a smrděl jako slaneček. Vytahoval pasti, vázal humrům klepeta a plnil pytle s návnadou. Dostával za to deset procent zisku. Oběd balila Conwayovi paní Cobbová, což byla součást jeho mzdy. Loď pana Cobba, ostatně jako všechny lodě, se nikdy nedostala dál než jednu dvě míle od Fort Niles. Pan Cobb rozhodně zeměkouli neobeplul. A Conway, mrzutý a líný klučina, se taky nezdál růst pro velké činy lodního kapitána. Jeho starší bratr Webster byl ve svých čtrnácti jediný z nich dost starý na to, aby pracoval, ale ten byl na lodi holé neštěstí. Byl na moři naprosto nepoužitelný. Skoro oslepl mořskou nemocí, umíral na bolest hlavy a zvracel si na své vytahané rukávy. Webster si myslel, že by mohl být farmář. Choval pár kuřat. „Chci vám ukázat takový vtip,“ řekl Senátor Simon Chesterovi, který seděl nejblíž. Položil knihu na stůl a otevřel ji uprostřed. Obrovská stránka byla pokrytá malinkým písmem. Tisk byl hustý a bledý jako drobný vzor na staré látce.

„Co tu vidíš? Podívej se na ta písmenka.“ Nastalo hrozivé ticho, zatímco Chester zíral. „Nikde tam není písmenko s, že, synku? Tiskaři používali místo s písmenko f, viď? Je to tak v celé knize. Bylo to naprosto běžné. Nám se to ale zdá divné, že? Takhle to vypadá, že losos je lofof! A že když kapitán Cook dal rozkaz vysoukat plachty, že je dal vlastně vyfoukat! Ale on je samozřejmě nedal vyfoukat, tak to nebylo. Byl to skvělý námořník. Představ si, Chestere, že bys měl někdy vyfoukat plachty! Ha!“ „Ha!“ zopakoval Chester. „Už s vámi mluvili, Rhondo?“ zeptal se Senátor Simon najednou paní Pommeroyové a zavřel knihu, která bouchla jako těžké dveře. „Koho myslíte, Senátore?“ „Ostatní.“ „Ne.“ „Chlapci,“ řekl Senátor, „nechte nás o samotě. Potřebuju si s vaší maminkou promluvit. Utíkejte. Vezměte si s sebou tu knihu. Běžte si ven hrát.“ Chlapci neochotně odešli. Někteří šli nahoru a ostatní se řadili venku. Chester vzal obrovitý dárek cest kapitána Jamese Cooka ven. Ruth si nenápadně vlezla pod kuchyňský stůl. „Už brzo přijdou, Rhondo,“ řekl Senátor paní Pommeroyové, když byla místnost prázdná. „Brzy si s vámi přijdou promluvit.“ „Fajn.“ „Chtěl jsem vás trochu varovat. Víte, co od vás budou chtít?“ „Ne.“ „Budou se vás ptát, jestli tu plánujete zůstat, nebo jestli se odstěhujete na pevninu.“ „Aha.“ „Oni asi budou chtít, abyste odešla.“ Paní Pommeroyová mlčela. Ze své pozorovatelny pod stolem uslyšela Ruth šplouchnutí, což byl asi Senátor, který si nalil čerstvého panáka rumu na led do své sklenice. „No, a vy byste tedy chtěla na Fort Niles zůstat?“ zeptal se. „Myslím, že asi zůstaneme, Senátore. Nikoho na pevnině neznám. Neměla bych kam jít.“ „Ať už zůstanete nebo ne, budou chtít koupit loď vašeho muže. A budou chtít lovit na jeho území.“ „Dobře.“ „Měla byste loď i území zachovat pro chlapce, Rhondo.“ „Nevím, jak bych to udělala, Senátore.“ „Po pravdě, já taky ne.“ „Víte, kluci jsou ještě moc malí. Ještě nemůžou být rybáři.“ „Já vím, já vím. Ani si neumím představit, kde byste vzala peníze na udržování lodi. Budete peníze spíš potřebovat, a když ji budou chtít koupit, musíte prodat. Nemůžete ji dost dobře nechat na pobřeží, zatímco budete čekat, až vaši chlapci vyrostou. A taky nemůžete každý den odhánět humráře z území vašeho muže.“ „To máte pravdu, Senátore.“ „A taky si neumím představit, že by vám tu loď a to území nechali. Víte, co vám budou tvrdit, Rhondo? Že tam budou jen pár let rybařit, aby to neleželo ladem, víte? Jenom dokud nebudou kluci dost velcí, aby si to převzali. Ale zkuste si to pak vzít zpátky! Nic z toho už nikdy neuvidíte!“ Paní Pommeroyová tomu všemu naslouchala s viditelným klidem.

Senátor Simon otočil hlavu směrem do obýváku a zavolal: „Timothy, chceš rybařit? Chceš být rybářem, Chestere? Chcete lovit humry, až vyrostete?“ „Poslal jste je ven, Senátore,“ řekla paní Pommeroyová. „Neslyší vás.“ „Pravda, pravda. Ale chtějí se stát rybáři?“ „Samozřejmě že jo, Senátore,“ odpověděla paní Pommeroyová. „Co jinýho by dělali?“ „Armáda?“ „Ale navždycky? Kdo zůstává v armádě napořád, Senátore? Budou se chtít vrátit na ostrov a rybařit, jako všichni.“ „Sedm synů,“ řekl Senátor a pohlédl si na ruce. „Budou se ptát, kde se asi vezme dostatek humrů pro sedm dalších mužů, kteří se jejich lovem chtějí živit. Kolik je Conwayovi?“ Paní Pommeroyová mu sdělila, že Conwayovi je dvanáct. „A oni vám všechno vezmou, tím jsem si jist. Je to škoda, velká škoda. Pommeroyovo území si mezi sebou rozdělí. Koupí loď a vybavení vašeho muže za hubičku a ty peníze budou za rok pryč, když budete živit všechny ty kluky. Území vašeho manžela si rozdělí a kluci budou muset hodně bojovat, když ho budou chtít zpět. Škoda. A Ruthin otec si z něj pravděpodobně vezme nejvíc. To se vsadím. On a můj chamtivý bratr. Chamtivec jedna a Chamtivec dvě.“ Ruth Thomasová se pod stolem zahanbeně zamračila. Tváře jí hořely. Tak docela tomu rozhovoru nerozuměla, ale najednou se hluboce styděla za svého otce i za sebe. „Škoda,“ opakoval Senátor, „řekl bych vám, abyste o to bojovala, ale opravdu nevím, jak byste mohla. Ne sama. Chlapci jsou ještě malí na to, aby bojovali o území.“ „Nechci, aby mí kluci bojovali o cokoliv, Senátore.“ „Pak byste je měla naučit jinému řemeslu, Rhondo. Radši je naučte něco jiného.“ Pak oba dospělí chvíli seděli mlčky. Ruth se snažila dýchat co nejtišeji. Potom paní Pommeroyová řekla: „Nebyl to moc dobrej rybář, Senátore.“ „Měl radši umřít až za šest let, když už by na to chlapci byli připravení. Přesně to měl udělat.“ „Senátore!“ „Nebo by to možná nebylo o nic lepší. Upřímně vůbec nevím, jak to všechno mohlo do budoucna fungovat. Hodně jsem o tom přemýšlel, Rhondo, už od chvíle, kdy jste si pořídili všechny ty kluky. Snažil jsem se přijít na to, jak to nakonec dopadne, a nikdy mi z toho nic dobrého nevycházelo. I kdyby byl váš muž naživu. Předpokládám, že by kluci nakonec bojovali mezi sebou. Není tu dost humrů pro všechny, to je fakt. Škoda. Hodní, silní hoši. S děvčaty je to samozřejmě jednodušší. Můžou se vdát a odejít z ostrova. Měla jste mít děvčata, Rhondo! Měli jsme vás zamknout do stáje, dokud byste nezačala rodit dcery!“ Dcery! „Senátore!“ Další šplouch do sklenice a Senátor řekl: „A ještě něco. Přišel jsem se omluvit, že jsem zmeškal pohřeb.“ „To je v pořádku, Senátore.“ „Měl jsem tam být. Měl jsem tam být! Vždycky jsem byl přítel vaší rodiny. Ale já prostě nemůžu, Rhondo. Já utonutí prostě nesnesu.“ „Každej to ví, Senátore, že utonutí nesnesete.“ „Děkuji vám za pochopení. Jste dobrá žena, Rhondo. Dobrá žena. A ještě něco. Přišel jsem se taky nechat ostříhat.“ „Ostříhat? Dneska?“ „Samozřejmě,“ odpověděl.

Jak Senátor odsouval židli, aby mohl vstát, vrazil do Cookie. Cookie se s trhnutím vzbudila a okamžitě si všimla Ruth sedící pod kuchyňským stolem. Štěkala a štěkala, dokud se Senátor namáhavě nesehnul, nenadzvedl okraj ubrusu a neuviděl Ruth. Zasmál se. „Polez ven, dítě,“ řekl a Ruth poslechla. „Můžeš se dívat, jak se nechávám stříhat.“ Senátor vytáhl z kapsy u košile dolarovou bankovku a položil ji na stůl. Paní Pommeroyová přinesla ze skříňky starou plachtu a hřeben. Ruth posunula židli doprostřed kuchyně, aby si na ni mohl Senátor Addams sednout. Paní Pommeroyová přehodila plachtu přes Simona a jeho židli a kolem krku mu ji zastrčila. Bylo mu vidět jen hlavu a špičky bot. Paní Pommeroyová namočila hřeben ve sklenici s vodou a jím pak namočila Senátorovi vlasy na jeho velké hlavě, která vypadala jako bójka. Rozdělila je na úzké pramínky a stříhala je postupně. Každý pramen držela naplocho mezi nejdelšími prsty a pak odstřihla přečnívající konce. Ruth, která sledovala tyto známé pohyby, už věděla, co bude následovat. Až paní Pommeroyová Senátora dostříhá, rukávy jejích smutečních šatů budou pokryté jeho vlasy. Popráší mu krk mastkem, složí prostěradlo a poprosí Ruth, aby ho vzala ven a vyklepala. Cookie půjde za Ruth a bude štěkat na vlající prostěradlo a chňapat po padajících chomáčcích mokrých vlasů. „Cookie,“ zavolá pak Senátor. „Vrať se dovnitř, holka!“ Muži samozřejmě paní Pommeroyovou nakonec na​vštívili. Bylo to hned následujícího večera. Ruthin otec přišel k Pommeroyům pěšky, protože to bylo vedle, ale ostatní přijeli ve svých nepřihlášených a nepovolených náklaďácích, kterými po ostrově rozváželi děti a sváželi odpadky. Přivezli borůvkové koláče a dušené maso jako dárky od svých manželek a zůstali v kuchyni, kde se hodně z nich různě opíralo o kuchyňskou linku nebo o zeď. Paní Pommeroyová jim zdvořile nabídla hrnek kávy. Venku na trávníku pod kuchyňským oknem se Ruth Thomasová snažila naučit Robina Pommeroye, jak má vyslovit svoje jméno a všechna ostatní slova začínající na r. Opakoval po Ruth a s vervou vyslovoval všechny ostatní souhlásky, kromě té nevyslovitelné. „Ro-bin,“ řekla Ruth. „Vo-bin,“ trval na svém Robin. „Vo-bin!“ „Re-barbora,“ zkusila Ruth. „Raj-če.“ „Vaj-če,“ řekl Robin. Vevnitř nabízeli muži řešení paní Pommeroyové. Diskutovali. Měli pár návrhů, jak rozdělit tradiční Pommeroyovo rybářské území mezi sebe, aby se o něj starali a využívali ho, jen dokud jeden z chlapců neprojeví zájem a schopnosti k rybaření. Dokud kterýkoli z Pommeroyovic chlapců nebude schopen udržovat loď a pár pastí. „Nas-rat,“ instruovala Robina Ruth pod kuchyňským oknem. „Nas-vat,“ prohlásil on. „Ruth,“ řekla mu. „Ruth!“ Ale to ani nezkusil. Ruth bylo prostě moc těžké. A navíc Robina ta hra už nebavila, protože při ní vypadal hloupě. Ruth to stejně taky moc nebavilo. V trávě se hemžili černí, lesklí a odporní slimáci, a Robin se neúnavně plácal po hlavě. Toho večera měli komáři rej. Nebylo dost chladno, aby zůstali v klidu. Kousali Ruth Thomasovou, stejně jako všechny ostatní na ostrově. Ale Robina Pommeroye přímo šokovali. Nakonec zahnali Robina a Ruth dovnitř, kde se schovali v předsíni, dokud fortnileští muži nezačali opouštět Pommeroyův dům. Ruthin otec dceru zavolal a ona ho vzala za ruku. Společně šli domů. S nimi šel dobrý přítel Stana Thomase Angus Addams. Bylo už po setmění a ochladilo se, a tak když došli dovnitř, rozdělal Stan

v obýváku v krbu oheň. Angus poslal Ruth nahoru do tátovy skříně, aby přinesla desku na cribbage a pak do vedlejšího pokoje do kredence pro nenačaté balíčky karet. Angus rozložil vedle krbu malý starožitný stolek. Zatímco oni dva hráli, Ruth seděla u stolu. Hráli tiše, jako vždycky, oba odhodlaní vyhrát. Za svůj krátký život viděla Ruth tyto dva muže hrát cribbage mnohokrát. Věděla, jak být zticha a užitečná, aby ji neposlali pryč. Když dopili, nosila jim studené pivo z ledničky. Pohybovala za ně figurkami na desce, aby se nemuseli natahovat. A nahlas počítala, když prováděli svůj tah. Muži toho mnoho neřekli. Někdy řekl Angus: „No viděl někdy někdo takový štěstí?“ Někdy řekl: „I bezrukej umí držet karty líp.“ A jindy: „Kdo to probůh rozdával?“ Ruthin otec Anguse bezpečně porazil a Angus složil karty a pověděl jim hrozný vtip. „Jednoho dne se pár chlápků vydá jen tak na ryby a trošku to přeženou s pitím,“ začal. I Ruthin otec složil karty, opřel se v křesle a poslouchal. Angus vyprávěl svůj vtip velmi pečlivě. Povídal: „No, a ti chlapíci teda jedou na ryby a užívaj si to a pořádně to zapíjej. Pěkně jim to leze do hlavy. Po pravdě, ti chlapi chlastaj tak strašně, že jeden z nich, ten, co se jmenuje Smith, přepadne přes bok a utopí se. A to je konec. Sakra! Není to žádná sranda bejt na rybách, když se někdo utopí. A tak si ještě trochu zavdají a je jim fakt mizerně, protože nikdo nechce jet domů a říct paní Smithové, že se její manžel utopil.“ „Ty seš hroznej, Angusi,“ přerušil ho Ruthin otec. „Copak tohle je vtip na dnešní večer?“ Angus pokračoval: „A pak dostane jeden z nich skvělej nápad. Navrhne, že si najmou pana Uhlazenýho Jonese, aby pověděl tu smutnou zprávu paní Smithové. To je ono. Ve městě žije totiž muž jménem Jones, kterej je slavnej tím, že umí fakt pěkně mluvit. Je na ten úkol ideální. Řekne paní Smithové o jejím manželovi, ale řekne to tak hezky, že jí to bude vlastně jedno. Ostatní si pomyslí: No jasně, to je skvělej nápad! A tak jdou za Uhlazeným Jonesem, a ten s tím souhlasí, není problém. A tak si Uhlazenej Jones oblíkne svůj nejlepší oblek, kravatu a klobouk. Jde k domu Smithových. Zaklepe na dveře a otevře mu žena. Uhlazenej Jones řekne: ,Promiňte, ale nejste náhodou vdova Smithová?‘“ V tu chvíli se Ruthin otec rozesmál do své pivní sklenice a na stůl dopadla malá sprška pivní pěny. Angus Addams zvedl ruku, dlaní vpřed. To nebylo všechno. A tak dodal: „A ta dáma říká: ‚Jsem paní Smithová, ale nejsem vdova!‘ A Uhlazenej Jones řekne: ‚Si sakra piš, že jsi, zlato.‘“ „No to je hrůza,“ mnul si Ruthin otec tvář. Ale smál se. „To je hrůza, Angusi. Ježíši Kriste, takovej hnusnej vtip. Nemůžu uvěřit, že zrovna dneska večer můžeš vyprávět takovej vtip. Proboha.“ „Proč? Připomíná ti to snad někoho, koho známe, Stane?“ A pak se Angus zeptal podivnou fistulí: „Nejste vy vdova Pommeroyová?“ „Angusi, to je strašný,“ řekl Ruthin otec a smál se ještě víc. „Nejsem strašnej, jen vyprávím vtipy.“ „Ty seš strašnej, Angusi. Seš hroznej.“ Ti dva se smáli a smáli, až se nakonec trochu uklidnili. Pak se vrátili k hraní cribbage a zase ztichli. Někdy řekl Ruthin otec: „Prokrista!“ A jindy: „Měli by mě za takovou hru zastřelit!“ Nakonec vyhrál Angus Addams jednu hru a Stan Thomas dvě. Peníze nepřesunuly z kapsy do kapsy. Muži odložili karty a složili desku. Ruth ji vrátila do skříně v otcově ložnici. Angus Addams složil karetní stolek a uložil ho za pohovku. Přesunuli se do kuchyně a posadili se ke stolu. Ruth se vrátila zpátky, její otec ji poplácal po zadečku a řekl Angusovi: „Neumím si představit, že by Pommeroy

nechal svý ženě dost peněz, aby ti zaplatila za tu hezkou rakev, kterou vyrobil tvůj bratr.“ Angus Addams odpověděl: „Děláš si srandu? Pommeroy nenechal žádný peníze. V celý tý zatracený rodině nemaj ani vindru. Nemaj ani na blbej pohřeb, to ti povidám. Ani na rakev. Nemaj dost ani na to, aby koupili prasečí kost a strčili mu ji do zadku, aby si jeho tělo vodtáhli psi pryč.“ „Zajímavý,“ řekl Ruthin otec s kamennou tváří. „Tuhle tradici neznám.“ Teď se zase smál Angus Addams. Řekl, že je Ruthin otec strašnej. „Já jsem strašnej?“ divil se Stan Thomas. „Já jsem strašnej? Ty seš strašnej.“ Oba se tomu pořád smáli. Ruthin otec a Angus Addams, dva skvělí přátelé, se celou noc titulovali jako strašný a hrozný. Strašnej! Hroznej! Jako kdyby se ujišťovali. Říkali si, že jsou hrozní, odporní, zkažení chlapi. Byli vzhůru dlouho a Ruth byla vzhůru s nimi, ale pak už se ze snahy zůstat vzhůru rozbrečela. Byl to dlouhý týden a bylo jí teprve devět. Byla statečná, ale viděla pohřeb a vyslechla hovory, kterým nerozuměla, a teď už bylo po půlnoci a ona byla vyčerpaná. „Ale,“ řekl Angus. „Ruthie? Ruthinko? Neplač. Copak? Já myslel, že jsme kamarádi.“ Její otec řekl: „Chudinka malá.“ Vzal si ji na klín. Chtěla přestat brečet, ale nemohla. Styděla se. Nesnášela, když ji kdokoli viděl brečet. Přesto brečela až do chvíle, kdy ji otec poslal do vedlejšího pokoje pro balíček karet a nechal ji sedět na klíně a míchat je. To byla hra, kterou hrávali, když byla malá. Teď už byla na sezení na klíně a míchání karet moc velká, ale uklidnilo ji to. „No tak, Ruthie,“ řekl Angus, „usměj se na nás.“ Ruthie se snažila vyhovět, ale nebyl to moc povedený úsměv. Angus ji a jejího otce poprosil, aby pro něj předvedli svůj nejlepší vtip, ten, který měl tak rád. Tak ho předvedli. „Tatí, tatí,“ napodobovala Ruth tenký dívčí hlásek. „Jak to, že všechny ostatní děti můžou chodit do školy a já musím být doma?“ „Mlč a rozdávej, dítě,“ zahučel její otec. Angus Addams se nemohl přestat smát. „To je strašný!“ řekl. „Jste oba hrozní.“