Hraju pro lesbičky
Terezie Kovalová
16. 3. 2012 / č. 11 / samostatně neprodejné
Pátek
OBSAH
rozhovor Režisér Jan Němec: „Více ďábla!“ manželky premiérů Naše „druhé dámy“. Jaké vlastně byly? portrét Zběhlá Terezie Kovalová gurmán Jak správně uvařit těstoviny AUTO Mercedes-Benz ML na cestě Lze zachránit současná manželství? PÍSNIČKA Pavel Dobeš: Něco o lásce komerční příloha Cestování: Mýty a rizika průvodce Krakov, město, které se baví
+ Program TV na celý týden
se sloupky osobností: Kačer • Franz • Bednářová • Bosák • Rynda • Štindl • Špátová
editorial Končí seriál Manželky premiérů. Je čas rekapitulovat – a rozdělit naše druhé dámy do několika skupin. Máme manželky-profesionálky, manželky-reprezentační, nepracující ženy z lidu, manažerky rodinných usedlostí i manželky v utajení. Více na str. 14.
Kdo je tady šéf?
F
ilmový režisér je tak trochu pánbůh – nebo si tak aspoň chvíli může připadat. Když točí film, je stvořitelem světa. Má velkou moc, umí dělat dokonce i počasí. Taky jediné místo v civilizované společnosti, kde je nejen povolena, ale přímo vyžadována diktatura, je filmový plac. Potíž je v tom, že většině režisérů ten pocit, že musí být po jejich, i kdyby prase na koze jezdilo, zůstane i do osobního života, jak říká v tomto Pátku Jan Němec. Dokládá to i drobná příhoda, kterou mi kdysi vyprávěl Jan Svěrák, jinak slušný, skromný a dobře vychovaný mladý muž. „Člověk natáčí dva měsíce – a všichni ho poslouchají, s láskou. A pak jsem jel domů – a na semaforu mi skočila červená. Já to projel a říkal si: Blbci, nevědí, že jedu!“ Radši se pak už nechal domů vozit, protože si uvědomil, že by své zbytnělé tvůrčí sebevědomí taky nemusel přežít. Jan Němec je kamarád Miloše Formana a v rozhovoru zasvěceně vypočítává, proč zrovna Forman v hollywoodské továrně na sny uspěl. Jedna historka se do textu nevešla: Jan Němec se v Americe živil všelijak, mimo jiné také přednášel na Berkeley. „To už jsem věděl, že když v Americe učíte na univerzitě, musíte studenty hlavně pobavit. Být naprosto tolerantní a moc od nich nechtít. Hlavně být oblíbený, abyste si udržel místo.“ A tak, aby mládež pobavil, pozval jim jednou Miloše Formana jako guest speakera. Byl to šok, dal jim ty dvě hodiny zabrat. „Kde jste vzali takovýhle kraviny?“ vyjel na ně, když plácli nějakou blbost. Byli
z něj úplně konsternovaní. Taky žádný jiný hollywoodský režisér s Oscary by nešel jen tak klábosit se studenty. Ale když režisérská star odešla, zaraženě se zeptali: „Pane Němec, ten pan Forman, to je váš kamarád?“ – Jo, je. – „Prosím vás, a je on i v osobním životě takové monstrum?“ Poprvé v životě se totiž setkali s naprosto nesmlouvavou formanovštinou, s tou energií, která českého filmaře dovedla až na vrchol. Mimochodem, režisérské diktátorství má, jak už to bývá, taky svou odvrácenou stranu. Jmenuje se pochybnost. „Protože dokud film nepředstoupí před diváka, vůbec nevíte, jestli se vám to povedlo, nebo ne,“ přiznal Miloš Forman kdysi v rozhovoru pro Pátek. Paradoxní je, že nejvíc pochybují ti nejtalentovanější. Juraj Herz, který začínal svou kariéru jako asistent Jána Kadára a Elmara Klose, byl svědkem toho, že Kadár, filmař bohem políbený, o sobě pochyboval tak, že už stála dekorace, herci byli na place – a on se neodvážil vstoupit do ateliéru a začít točit. To byl taky hlavní důvod, proč k sobě potřeboval bohorovného Klose. Film může být pěkná hračka za velké peníze. Pro ty, kdo to s ním myslí vážně, je to ale spíš bitva, v níž velící důstojník neboli režisér vyhraje, nebo prohraje.
Alena Plavcová redaktorka Pátku
6 rozhovor Režisér Jan Němec: „Více ďábla!“
14 manželky premiérů Naše „druhé dámy“. Jaké vlastně byly?
20
portrét Zběhlá Terezie Kovalová
24 gurmán Jak správně uvařit těstoviny 26 AUTO Mercedes-Benz ML 27
na cestě Lze zachránit současná manželství?
28 PÍSNIČKA Pavel Dobeš: Něco o lásce
29 komerční příloha Cestování: Mýty a rizika 36 průvodce Krakov, město, které se baví
Foto na titulu: Tomáš Krist
Pátek, týdenní příloha LN. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu a zástupce šéfredaktora: Dan Hrubý. Art director: Vladimír Dundr. Redaktoři: Veronika Bednářová, Honza Dědek, Ondřej Formánek, Alena Plavcová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Jazyková redakce: Iva Pospíšilová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Tel.: 225 067 111. www.lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
3
p o rt r é t
Zběh V posledních letech se objevuje na nahrávkách skoro všech rockových kapel, které touží obohatit svou hudbu o zvuk violoncella. Přitom nechybělo mnoho a TEREZIE KOVALOVÁ mohla být špičkovou hráčkou klasické hudby. Honza Dědek, foto Tomáš Krist
P
roč někdo, kdo hraje s Janáčkovou filharmonií a zahajuje festival Pražské jaro pod taktovkou Jiřího Bělohlávka – tak jako vy loni –, dá nakonec přednost rockové hudbě?
Asi proto, že jsem vždycky chtěla být víc rocková hvězda než klasická violoncellistka. Dodnes si pamatuji, jak se mi zhruba půl roku před jedním z mých vystoupení s filharmonií zdál sen, že jsem na jevišti ve stříbrném overalu a zpívám Stairway To Heaven od Led Zeppelin. Jako malá jsem vyrůstala na tátově kolekci rockových desek, kterým vévodil koncertní záznam z legendárního festivalu Woodstock. Občas si dokonce myslím, že jsem v minulém životě byla hippie – jinak si svou lásku k muzice šedesátých let nedokážu vysvětlit.
Foto LN – Jan Zatorsky
A nebylo by pro někoho, kdo touží po postavení rockové hvězdy, snadnější věnovat se hře na kytaru?
V dětství mě kytara příliš nelákala a později jsem ji měla zakázanou, abych si nezničila techniku. Jako malá jsem proto začínala s klavírem. Ale protože mám přehozené hemisféry, čímž jsem v podstatě levák – a pro ty není piano zrovna ideálním nástrojem –, rozhodli rodiče, že se budu věnovat violoncellu, protože pro tenhle nástroj je prý lepší uplatnění. To byl jediný důvod?
Mně to nevadilo. Také se později ukázalo, že mám pro violoncello ideálně postavenou levou ruku. Navíc si myslím, že violoncello má mnohem hezčí zvuk 20
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
Hlava Terezie Kovalové a jejího violoncella – nástroj v hodnotě Škody Octavia ji doprovází do koncertních síní i rockových klubů.
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
21
Jiří Hanousek, zda bych nechtěla ještě s jednou houslistkou doprovodit dvě tanečnice v představení moderního baletu Stres ve Vřesu. Jednalo se o variaci na hudbu Alberta Iglesiase, dvorního skladatele filmové hudby pro režiséra Pedra Almodóvara. Mělo to úspěch – vyhrálo to první cenu na soutěži scénického tance a já zjistila, že mě tohle vybočení z klasické hudby strašně baví. Tehdy jsem taky nahrávala prvně se skupinou Apatheia, jejíž violoncellista Kristián Danel byl tou dobou v Japonsku. A pak jsem se setkala s Vladivojnou a bylo rozhodnuto. Pozvala mě k sobě domů – všude visela její neskutečně rozměrná plátna a pod nimi seděla tahle excentrická víla. Byla to směs šoku a okamžité zamilovanosti. Tak začalo mé angažmá na rockové scéně. Nedívali se na vás spolužáci z konzervatoře trochu skrz prsty, že dáváte před díly Bacha, Haydna či Dvořáka přednost alternativní rockové hudbě?
Odmalička chtěla být rockovou hvězdou, ale zvolila si velmi tradiční violoncello – dnes dokazuje, že i na něj lze hrát neklasickou hudbu.
než třeba housle – ty jsou na můj vkus příliš uječené. Navíc při hře na ně má člověk nepřirozeně zkroucenou ruku, tedy aspoň z mého pohledu. A mimochodem, právě violoncello má nejblíže k lidskému hlasu. Všimněte si, že pokud se má ve filmech hudebně vyjádřit romantická scéna, skoro vždycky se rozezní hoboj, klarinet nebo právě violoncello.
Vladivojnu La Chia (v červeném) doprovázejí: tanečnice Barbara, Tereza Kovalová a tanečnice Sylvie Bee (zleva).
A kdy vás to začalo bavit?
Foto LN – Tomáš Krist a Michaela Feuereislová
Takže jste rodičům neodporovala?
Jelikož maminka je ředitelkou základní umělecké školy v Ostravě, tak jsem moc prostoru k protestům neměla. V naší rodině má umění vůbec poměrně silné místo. Tatínek je sice zubař, ale jeho otec byl režisérem v Národním divadle moravskoslezském a jeho maminka byla herečkou, zatímco moje babička z maminčiny strany operní zpěvačkou. Takže já musela hrát na violoncello, i když mě to první rok vůbec nebavilo. U nás doma se dlouho tradoval můj výrok: „Babi, já bych to cello 22
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
pustila ze čtvrtého poschodí a ještě bych ho rozšlapala.“
TEREZIE KOVALOVÁ ◆ Narodila se 10. září 1989 v Ostravě. ◆ V loňském roce vystupovala při zahájení Pražského jara se symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře dirigovaným Jiřím Bělohlávkem. ◆ Vystupuje v projektech Vladivojna La Chia, Forma/Erotikon, Calm Season a Notes from Prague, spolupracovala se skupinami Southpaw, Sunflower Caravan, River Jordan, s Lenkou Dusilovou či Janem P. Muchowem.
V okamžiku, kdy jsem byla v devíti letech vyslána na svou první soutěž; jmenovala se Prague Junior Note. Odjížděla jsem s představou, že si jenom vyzkouším, jaký je to pocit, hrát před lidmi – a nakonec jsem zvítězila. Tak jsem začala opravdu pilně zkoušet a objíždět další a další soutěže. Tím pádem jsem od svých deseti let věděla, že chci jít studovat na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, kam jsem se taky dostala. Po maturitě jsem byla přijata ke studiu hudebního managementu na HAMU a zároveň jsem přestoupila do pátého ročníku na Pražské konzervatoři. Tehdy jste ještě snila, že jednou budete vystupovat v dlouhých černých šatech coby členka České filharmonie?
Myslím, že v klasické hudbě podobné
sny snad ani neexistují. Alespoň já jsem si nikdy nemalovala, že jednou budu hrát v newyorské Carnegie Hall. Ve vážné hudbě se takhle neuvažuje, tam se jde od soutěže k soutěži. Jedna skončí a okamžitě začne intenzivní příprava na další. Možná, že i to mě začalo postupem času trochu nudit – k čemu mechanicky cvičit šest hodin denně? Podle mého pak z hudby úplně vymizí emoce a zbude jen technika; sice precizní, ale chladná. Spousta špičkových interpretů klasické hudby dnes hraje jako přes kopírák. Pokud celkové provedení dostane posluchače do kolen, pak podle mého rád přeslechne drobné instrumentální chybičky. Bez emocí to beztak dokážou nejlépe zahrát počítače... To byl důvod, proč jste nakonec dala přednost rockové hudbě?
To vzniklo náhodou. V prváku na konzervatoři za mnou přišel pan profesor
Pravdou je, že na konzervatoři v Ostravě se mnou spolužáci moc nekamarádili, takže po přestupu do Prahy jsem o svých alternativních aktivitách příliš nemluvila. Nakonec to samozřejmě prasklo – když jsem loni před televizními kamerami přebírala s kapelou Republic Of Two Cenu Anděl, těžko se to dalo nadále utajit. Ale musím říct, že jsem se ze strany svých spolužáků a profesorů žádných negativních reakcí nedočkala, naopak za mnou občas někdo přišel s tím, že dělám opravdu zajímavé věci. A co na to vaši rodiče? Nemrzí je, že na vás už nechodí do Rudolfina či Obecního domu?
Rodiče si velkých večerních užili až dost. I když je pravda, že zatímco táta vzal můj přestup k rockové hudbě s klidem, tak s mámou to bylo ze začátku trochu těžší. Ale dnes už pravidelně chodí na moje koncerty. Oba rodiče mě velice podporují – ostatně to, že mi koupili nikterak levné violoncello, o tom svědčí dokonale. Jak drahý je takový nástroj?
Tenkrát stál jako nová Škoda Octavia. Ale jeho cena samozřejmě neustále roste... Leckdo se dnes diví, že takový nástroj tahám do rockových klubů a na festivaly, ale to si člověk vlastně vůbec neuvědomuje – je to instrument, na který jsem zvyklá hrát, takže nedělám rozdíl mezi Obecním domem a Rock Café. Ostatně, já přece vážnou muziku nezavrhla, jednou bych určitě ráda se symfonickým orchestrem natočila některá díla klasické hudby, ale to přece nutně neznamená, že musím být
členkou filharmonie. To je totiž časově velice náročné a finančně ne zrovna výhodné. Nehledě na to, že ke klasice se mohu vrátit kdykoliv, teď bych však ráda hrála s kapelami, kde mohu s violoncellem dělat to, co se s ním v klasické hudbě nedělá – experimentovat. A v tomhle ohledu je pro mě mnohem výhodnější hrát s Vladivojnou než s Českou filharmonií. A taky nemusíte tolik cvičit, že?
Nemusím cvičit šest hodin denně, ale hraji každý den. Technika a fyzická námaha jsou úplně stejné ve vážné i rockové hudbě. Ale v klasice bych těžko dostala příležitost přistupovat k hudbě tak tvůrčím způsobem, jaký mi umožňuje hraní u Vladivojny. Nehledě na to, že u této výrazné zpěvačky hrají podstatnou roli kostýmy a celková pódiová prezentace, což je samozřejmě taky mnohem zábavnější než dlouhé černé šaty vyžadované na koncerty v rámci Pražského jara. Vladivojna La Chia je dnes ikonou gay scény – je něco jiného vystupovat s ní a třeba s vaší další kapelou Calm Season?
Vystupovat s Vladivojnou znamená hrát pro velice specifické publikum – významnou část tvoří lesbičky. Na jednu stranu to má své výhody, lidi z gay komunity – snad proto, že dlouhé roky bojovali s přiznáním se ke své sexuální orientaci a strachem z odsudku okolí – jsou dnes mnohem otevřenější než běžní diváci. Řekla bych, že se dokážou na koncertech víc projevovat – tančí, zpívají s námi, skutečně si to užívají. Na straně druhé to pro mě má i své drobné nevýhody – třeba když musím odolávat lesbickým milostným návrhům, což je někdy krajně nepříjemné. Zvlášť když jsou slečny opilé, a tím pádem neodbytné... Je zajímavé, že holky na to jdou mnohem rafinovaněji než kluci. Zpravidla se s vámi normálně baví a velice nenápadně zjišťují, jaký máte vztah k lesbické lásce. A co jim na to odpovídáte?
Obyčejně se jim snažím vysvětlit, že jsem spokojená s muži. Nehledě na to, že – co si budeme nalhávat – lesbičky v naprosté většině nejsou příliš vzhledné ženy. A než mi začnete oponovat atraktivitou Vladivojny, tak vám prozradím, že Vladivojna pro mě není lesba, protože měla poměrně dlouhou dobu vztah s mužem. Teď žije se ženou, ale podle mého jí u partnera na pohlaví nezáleží – pro ni je podstatné, jestli je s tím člověkem šťastná. A já tenhle její přístup k životu plně respektuji. To jenom ona se mi vždycky strašně směje, když po mně lesbičky vyjíždějí. PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
23
Chcete si to dočíst?
ZE R E V PLNÁ CE I F A R V T
Magazín pátek ln dostanete i tento pátek společně s lidovými novinami ve své trafice
Chcete si přečíst víc? PŘEDPLAŤTE SI PÁTEČNÍ LN S MAGAZÍNEM JEN ZA 60 KČ MĚSÍČNĚ
Předplaťte si Lidové noviny na epaper.lidovky.cz nebo na lince 225 555 577. Nebo stačí poslat SMS na číslo 902 11 ve tvaru PRE PAT JMENO a ADRESA. A od příštího pátku máte své Lidové noviny s magazínem po čtyři týdny do 7.30 ve schránce. A levněji než na stánku. Technicky zajištuje ATS. Cena služby je 60 Kč včetně DPH.
Lidové noviny si můžete TAKÉ přečíst v: LIDOVÉ NOVINY - NOVINY OSOBNOSTÍ
