MARIE TEREZIE jako manželka a matka
Nejstarší dcera císaře Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristiny, princezny Brunšvicko-Wolfenbuttelské, se zamilovala ve velice mladém věku. Muž, o němž v dětské nevinnosti nejprve jenom snila, byl lotrinský princ František Štěpán, který přijel na vídeňský dvůr jako patnáctiletý v roce 1723. Ve Vídni se měl zdokonalit v uhlazeném chování vysoké společnosti. Lotrinský vladařský rod byl s Habsburky úzce spojen a spřízněn už od dob tureckých válek. Mladý František Štěpán udělal na císaře nejlepší dojem hned při první oficiální audienci. Karel VI. si tehdy do svého deníku poznamenal, že „Lotrinský princ je pohledný, dobře rostlý a mluví způsobně německy“. Pro hezkého, příjemného a veselého prince se císařské hlavní město stalo rychle druhým domovem. Cítil se tu velice dobře. K veliké lítosti svých vychovatelů se František Štěpán stal brzy stálým císařovým průvodcem na honech. Císař, poněvadž vlastního syna neměl, miloval prince přímo otcovsky a ten se účastnil slavností, plesů a zábav všeho druhu a výborně se bavil. Hlavní účel jeho příchodu do Vídně a pobytu v ní, totiž doplnit si vzdělání a rozšířit (nevelké) vědomosti, přišel ovšem zkrátka. Františkův otec, vévoda Leopold, to ve vzdáleném Nancy sledoval s nelibostí. Toto dolce-far-niente trvalo šest let, v jejichž průběhu šarmantní princ dozrál v okouzlujícího mladého muže, kterého zdaleka neobdivovala jenom dvanáctiletá 7
FRIEDRICH WEISSENSTEINER
arcivévodkyně Marie Terezie. Po smrti svého otce v roce 1729 se František musel vrátit domů a ve Vídni pak nebyl celé tři roky. S velkou pílí a úspěchem se věnoval správě svého vévodství a pak se vydal na „kavalírskou cestu“, u mužů ve vysokém postavení tehdy obvyklou, během které navštívil Nizozemsko, Francii, Anglii a německé knížecí dvory. Po celoročním cestování po Evropě už neměl mnoho chuti vrátit se domů do Lotrinska. Proto i nadále přenechával vládu své matce Alžbětě Charlotě a se svolením císaře se v dubnu 1732 vrátil do Vídně. Karel VI. si k tomu svou špatnou němčinou 17. dubna poznamenal: „Vévoda opjet tu, mluveno s ním málo, kvůli Uhrám“. Marie Terezie byla princovým návratem nadšena. Během tří let jeho nepřítomnosti dorostla zatím v mladou ženu, její dětinský obdiv se změnil v lásku a také František Štěpán vzplanul. Naléhal na zasnoubení, ale Karel VI. se z politických důvodů stále nemohl rozhodnout. Františkovi, kterého považoval takřka za syna, svěřil úřad místodržitele v Uhrách se sídlem v Prešpurku (dnešní Bratislavě). Bylo to postavení, jímž princ nebyl právě nadšen, ale chtě nechtě se musel císařovu rozhodnutí podřídit. S nepříjemnostmi, spojenými s novým úřadem, ho smiřovalo to, že Vídeň byla nedaleko a že na císařský dvůr mohl často dojíždět na krátké návštěvy. Dovedl jich využít ke schůzkám s císařovou dcerou. Ochrannou ruku nad častými tajnými schůzkami držela hraběnka Charlota Fuchsová, moudrá a dobrosrdečná vychovatelka, odpovědná za výchovu arcivévodkyně Marie Terezie od jejích jedenácti let. Na počátku roku 1733 bylo oficiální zasnoubení milenců takřka ve vzduchu, ale vysoká politika udělala oběma tlustou čáru přes rozpočet, Císař se opět jednou zapletl do války s Francií. Šlo o následnictví na polském trůnu a válečný konflikt trval celé dva roky. Po nesmyslných bitvách následovala mírová jednání s obvyklou 8
DCERY MARIE TEREZIE
hrou o území a do šachové partie bylo zataženo také Lotrinsko, které mělo nakonec připadnout Francii. Vévoda Lotrinský měl za ně obdržet Toskánsko, to však nebylo zatím „volné“, protože jeho poslední medicejský vládce byl dosud naživu. Vyvstala tedy otázka, zda je za takových okolností rozumné a zda lze vůbec jen uvažovat o provdání dědičky římsko-německého císaře za knížete, kterému nepatří ani kousek země. Neboť možnost, že Marie Terezie nastoupí po svém otci na trůn, byla pravděpodobnější každým rokem, kdy manželství Karla VI. zůstávalo bez syna. Důstojní poradci v parukách a ministři radili císaři, aby Marii Terezii provdal ze státních důvodů za některého mocného a vlivného panovníka. Starý princ Evžen se přimlouval za sňatek s bavorským princem, aby se mohly sjednotit habsburské a wittelsbašské državy. Byl to smělý, daleko do budoucna uvažující plán, jehož uskutečnění by dalo německým a rakouským dějinám jiný směr. Karel VI. všechny předložené plány odmítl. Ať už pro to měl jakékoli důvody, je jisté, že se rozhodl pro osobní štěstí své dcery. Bylo to z lidského hlediska úctyhodné rozhodnutí. Vždyť se tak stalo v době, kdy panovníci hleděli výlučně na dynastické zájmy a jejich synové a dcery byli pouhými figurkami na šachovnici mezinárodní diplomacie, v níž sloužili pouze jako objekty sňatkové politiky zaměřené na územní zisky a zvýšení moci. Dne 31. ledna 1736 požádal vévoda Lotrinský oficiálně císařský manželský pár o ruku Marie Terezie. Všechno se odehrálo slavnostně, přesně podle španělské dvorské etikety na vídeňském císařském sídle v Hofburgu, kam František přijel doprovázen svým dvorem a pážaty. Na znamení souhlasu matka připjala Marii Terezii na hruď diamanty zdobenou miniaturu budoucího manžela. 9
FRIEDRICH WEISSENSTEINER
Následujícího dne se v přítomnosti nejvyšších státních hodnostářů vzdala arcivévodkyně Marie Terezie následnictví v rakouských zemích pro případ, že by se císaři přece jen ještě narodil mužský dědic. František Štěpán se vrátil do Prešpurku. Datum svatby bylo určeno na 12. února 1736. S císařovým souhlasem si snoubenci do té doby směli dopisovat, a tak mezi Vídní a Prešpurkem byli neustále na cestách spěšní poslové s dopisy, které stylisticky i obsahem představovaly svéráznou směs dvorských frází a milostných vyjádření. Nutno poznamenat, že nevěsta v nich byla mnohem temperamentnější a vřelejší než ženich. A konečně nastala ta slavná chvíle. Dne 12. února 1736, v neděli před Popeleční středou, si mladý ženich z Lotrinska vedl Marii Terezii k oltáři. S uspořádáním velkých slavností se nepočítalo. Nepřál si to ani císař, ani mladý pár, a tak svatbu neprovázela obvyklá barokní honosnost. Všechno podstatné se odehrávalo za hradbami Hofburgu, a dokonce i svatební obřad se konal v augustiniánském kostele, který byl chodbou přímo spojen s císařskou rezidencí. Zvědaví Vídeňáci se cítili trochu podvedeni – přišli o svou oblíbenou zábavu. Ale i když se to mnohým lidem tehdy nelíbilo, byla tato svatba neobvyklá: sňatek z lásky byl v 18. století, v období milostnic, nevídaná společenskopolitická událost. Taková svatba se v panovnickém domě konala naposledy v roce 1477, kdy si Maxmilián Habsburský, poslední rytíř, bral Marii Burgundskou. Heslo „Tu felix Austria nube“, které od té doby bylo zásadou habsburské sňatkové politiky, činilo sice šťastnější – to jest mocnější – dynastii, nikoli však její příslušníky. Přestože se přiženil do jednoho z nejstarších a nejvznešenějších evropských panovnických domů, situace Františka Štěpána nebyla rozhodně záviděníhodná. 10
DCERY MARIE TEREZIE
Svatba Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským 12. února 1736 v augustiánském kostele
Ve Vídni ho považovali za polovičního Francouze, tedy za cizince. Politicky byl bezmocný. Císařův plán jmenovat ho generálním guvernérem rakouského Nizozemí se nikdy neuskutečnil. Zbyla tedy jen možnost proslavit se na poli vojenském, a k tomu se přímo nabízela válka mezi Tureckem a Ruskem. Brzy se však ukázalo, že František Štěpán nevyniká ani přílišnou osobní statečností, ani velitelskými schopnostmi, a tak mu nepomohlo ani to, že ho císař jmenoval generalissimem. A když ho navíc mladá manželka v prvních letech manželství obdařila místo synů dvěma dcerami, klesla jeho pověst u Vídeňáků na nulu. Vždyť k čemu byl tenhle bonviván dobrý, když nebyl schopen ani zplodit syna? Císař byl v rozpacích a mladá manželka Marie Terezie se zdála být zoufalá. Avšak Karel VI. nedával nic najevo a jmenoval svého zetě členem „tajné konference“, nejvyššího poradního a vládního orgánu 11
FRIEDRICH WEISSENSTEINER
monarchie, kde mohl alespoň nahlédnout do problémů správy mnohonárodní říše. Mezitím zemřel poslední toskánský velkovévoda a císař této příležitosti využil a poslal nový velkovévodský pár, Františka Štěpána a Marii Terezii, do Florencie. Dorazili tam po více než obtížné cestě v lednu 1739 a obyvatelstvo je s jásotem uvítalo. Jeho důvěru mladí panovníci nezklamali. Marie Terezie si brzy získala srdce Florenťanů svou přirozenou veselostí. František Štěpán podporoval rozvoj obchodu a řemesel a zavedl i několik humanitárních opatření. Avšak už po krátkých čtyřech měsících se oba vydali na cestu zpět domů. Válka s Turky stále ještě trvala, dokonce se zdálo, že skončí prohrou, a odhalovala zjevné vojenské, finanční i hospodářské slabiny habsburské monarchie. V lednu 1740 porodila Marie Terezie třetí dítě a byla to opět dcera. Nálada na císařském dvoře ve Vídni byla takřka zoufalá. A tak byly první čtyři roky manželství mladého páru naplněny řadou nezdarů, osobních zkoušek a nepříjemností všeho druhu. Přesto se však v životě zamilované dvojice vyskytovala také období tichého štěstí, spokojenosti a životní radosti. Marie Terezie se jako mladá žena a potom ještě jako mladá panovnice vyznačovala ohromnou chutí do života. Neměla ráda obvyklou dvorskou formálnost. Byla přímočará, přirozená a přímo odzbrojujícím způsobem otevřená. Měla nespoutaný temperament, náruživě ráda tančila, milovala maškarní slavnosti, bavila se karetními i hazardními hrami, dopřávala si dobré jídlo, ráda jezdila na koni a opravdovou vášeň měla pro „karusely“, jakýsi druh turnajů, při nichž mohla divákům předvádět svou sportovní obratnost a skvělou tělesnou zdatnost. V tehdejší době to byl pro ženu a panovnici velmi neobvyklý životní styl, za který se jí také dostalo nejedné kritiky. V mentorování 12
DCERY MARIE TEREZIE
vynikal zejména hrabě Emanuel Silva-Tarouca, chytrý a taktní Portugalec, který ji učil, jak si má organizovat život a podřizovat se dvorské disciplíně. Tarouca se cítil být svědomím Marie Terezie, jakýmsi jejím světským zpovědníkem. Podle vlastních slov panovnice spočívala jeho úloha v tom, „aby jí bez rozpaků říkal, kde chybuje, a otevřeně jí sděloval, jaké její povahové nedostatky vypátral“. Taroucův úřad byl tedy nanejvýš delikátní. On jej však zvládal s mistrovskou suverenitou, protože tento malý Portugalec byl rozvážný, střízlivý, rozumný a nesmírně chytrý. Celých třicet let byl poradcem impulzivní panovnice a Marie Terezie dovedla ocenit jeho moudrost a spolehlivost názorů, i když jeho rad vždycky nedbala. O nesčetných rozhovorech, které spolu měli, se nedochovaly pochopitelně žádné záznamy. Bezpochyby neprobíhaly vždy ve vzájemné shodě, ale Tarouca si po celou dobu zachoval důvěru Marie Terezie, pro niž byl vždy „mon ami intime et ministre particulier“, tedy důvěrný přítel a mimořádný ministr. Za pomoci svého portugalského rádce Marie Terezie sestavila a vlastnoručně sepsala denní rozvrh, jemuž se také brzo přizpůsobila. V zachovaném rukopisu stojí ve špatné němčině: „Ve všední dny vstát v půl šesté, oblíknout se, vyslechnout mši, dvě hodiny duchovní četby do půl osmé, od 9 do 12 audience ministrů, ve 12 hodin děti, ženy a ostatní, v 1 hodinu oběd, do 3 hodin zábava nebo odpočinek, ve 3 hodiny čtení modliteb za zemřelé, od 4 do 6 hodin úřadování, psaní nebo audience, v 6 hodin růženec, potom do 9 hodin psaní, konverzace, procházka, tiché zábavné čtení, v neděli od 5 do 10 večer audience“. František Štěpán nebyl nepřítelem žádné zábavy, ale přísnému dennímu rozvrhu své ženy se většinou přizpůsoboval. Tanec příliš nemiloval, byl však chytrý 13
FRIEDRICH WEISSENSTEINER
a zábavný společník. Jeho oblíbenými zábavami byly lov, hry a divadlo. Nečekaná a rychlá smrt Karla VI. dne 20. října 1740 změnila od základů život a celý životní styl Marie Terezie. Bezstarostné mládí bylo najednou pryč. Takřka přes noc musela tato politicky zcela nezkušená mladá žena převzít vládní zodpovědnost, předsedat zasedáním, studovat spisy, vydávat rozhodnutí. K překvapení mnoha lidí to dělala s obdivuhodným elánem, s velkou energií a s ohromující silou vůle. Přímo zarputile bránila své dědictví proti světu plnému nepřátel a 13. března 1741 dala život tolik očekávanému synovi, pozdějšímu císaři Josefu II. Kormidlo vlády uchopila pevně do rukou a už ho nepustila. V průběhu let se postupně stala nejen korpulentnější a těžkopádnější, ale také vládychtivější, netrpělivější, přísnější v otázkách morálky a ve výchově svých dětí. Stala se z ní skutečná Magna Mater Austriae, matka, která všechno řídila, určovala, ovládala. Čím více Marie Terezie vystupovala do popředí, tím více ustupoval do pozadí poněkud netečný, flegmatický muž po jejím boku. František Štěpán byl sice formálně její spoluvládce a od roku 1745 jako císař římsko-německý a hlava říše stál vlastně výše než jeho manželka, ale mluvit do ničeho nemohl. Tento jednoduchý, skromný císař, který vůbec nemiloval dvorní etiketu, byl odsunut v otázkách moci zcela na vedlejší kolej a zatlačen kamsi do ústraní. A tak se mírný, inteligentní, ale nepříliš vzdělaný, pohodlí milující a nenáročný František Štěpán, muž, který se zřídkakdy rozčílil a vždycky zachoval rovnováhu, prostě přizpůsobil a věnoval se svým zálibám. Zabýval se alchymií, mineralogií, sbíral medaile, koketoval se svobodným zednářstvím, pěstoval květiny, sbíral mince, jezdil na 14
DCERY MARIE TEREZIE
hony, chodil do divadla a věnoval se správě svých soukromých statků. Historiografie tohoto muže, který stál ve stínu své dominantní ženy, dlouho trestuhodně zanedbávala a podceňovala. Dnes už je zcela jasné, že František Štěpán měl vynikající nadání pro finanční záležitosti a přímo geniální schopnosti pro hospodářské otázky a problémy. V jeho osobnosti se vedle rysů šlechtice období baroka projevoval i měšťanský smysl pro obchod, který už směřoval do nové doby. Na svých statcích v Holíči na moravsko-uherské hranici a v Sasinkovu v Nitranském kraji v Uhrách zavedl vzorová selská hospodářství, která nechal spravovat podle nejmodernějších zásad. Zřizoval továrny na majoliku a přádelny a s oblibou se věnoval finančním obchodům, které ho v počátcích moderního peněžnictví učinily mnohonásobným milionářem. Jeho výtečně spravované soukromé jmění vysoko převyšovalo špatně spravovaný císařský erár a stalo se základem habsbursko-lotrinského rodinného jmění. Pro mírumilovného a politicky bezvýznamného císaře znamenaly jeho hospodářské a finanční úspěchy jistě velké zadostiučinění. Neboť i když držel svou ctižádostivost v mezích, bezpochyby trpěl tím, že na vídeňském dvoře hrál jen vedlejší roli a byl degradován na okrajovou dějinnou postavu. Vyrovnat se s něčím takovým v době, kdy primát mužů byl neotřesitelným společenským zákonem, vyžadovalo jistě obrovskou dávku skromnosti a sebezapření. František Štěpán si své podřízené postavení na dvoře vynahrazoval ještě jiným způsobem: využíval svou mužskou přitažlivost a svůj šarm ke „galantním dobrodružstvím“. Hrabě Otto Christoph Podewils, pruský vyslanec ve Vídni a vynikající pozorovatel a znalec císařského dvora, o tom psal do Postupimi: „František Štěpán má slabost pro ženy. Dříve projevoval náklonnost 15
FRIEDRICH WEISSENSTEINER
manželce vicekancléře hraběnce Colloredové, také dvorní dámě císařovny a královny hraběnce Palffyové a mnoha ostatním. Pořádá s nimi tajné večeře, ale císařovnina žárlivost ho nutí k určitým omezením. Jakmile zjistí, že se některé ženě dvoří, zlobí se a znepříjemňuje mu život, jak jen může… Protože jeho slabost zná, je její hněv o to větší a také ho velice rychle prohlédne…“ Trvalý vztah udržoval císař s kněžnou Wilhelminou Auerspergovou, dcerou svého vychovatele a přítele hraběte Wilhelma Reinharda Neipperga. Koupil své zbožňované, kterou pro její neobyčejnou krásu nazývali „ma belle princesse“, venkovské sídlo poblíž Laxenburgu, kde s ní trávil mnohé večery. Hluboce nábožensky založená Marie Terezie, pro kterou bylo manželství ve smyslu její víry svaté, reagovala na manželovy nevěry projevy žárlivosti a pokusy střežit ho, jak o tom píší Podewils i další současníci. Ale nedávala hlídat jen manžela, kterého milovala se stravující vášnivostí, do jisté míry chtěla celý veřejný život očisťovat podle svých morálních představ, které byly s přibývajícím věkem stále přísnější. Když sir William Wraxall navštívil v padesátých letech 18. století císařské město, napsal: „Císařovna, tak mravná v chování a věrná v manželském loži, pronásleduje s velikou nelibostí každý projev galantnosti ve svém okolí. Jakmile vyjde najevo, že některá z vysokých dam podléhá slabosti, může najisto počítat s rozkazem, aby opustila Vídeň.“ V otázkách sexuální morálky panovnice nemínila žertovat. V roce 1747 zřídila – na krátkou dobu – neblaze proslulou „Commission de Chasteté“ (Komisi cudnosti), která měla za úkol střežit život poddaných in sexualibus a zabraňovat mimomanželským vztahům. Ten, komu byl prokázán „nemorální způsob života“, přivolal na sebe neodvratně nemilost Marie Terezie. Ale 16
