Zemřela císařovna a česká královna matka

číslo 2/2010, ročník III.

Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) DEUS .

REX

.

PATRIA

www.korunaceska.cz *3.1.1925 +4.2.2010

Kdo chce vládnout, má rád republiku. Kdo si přeje, aby mu dobře vládli, touží jedině po monarchii. Joseph Joubert

Zemřela císařovna a česká královna matka. 4. února 2010 zemřela v bavorském Pöckingu manželka dědice českého i císařského trůnu Otty Habsburk-Lotringen, Regina von Sachsen-Meiningen. Doţila se 85 let. Královna zemřela v pokoji a v kruhu svých dětí. Následník trůnu Karel Habsburk-Lotringen řekl: „V naší matce ztrácíme vynikající osobnost, která nás ovlivňovala svou neotřesitelnou vírou a pozitivním postojem k ţivotu". Foto: APA a Profimedia Narodila se 3. ledna 1925 jako princezna von Sachsen-Meiningen (z domu Wettinů) ve Würzburgu. Její otec zemřel roku 1956 v ruském zajetí ve věku 53 let. V květnu roku 1951 se v Nancy provdala za Ottu Habsburk-Lotringen, nejstaršího syna císaře a českého krále Karla I. (III.). Svatby se účastnili zástupci všech významných šlechtických rodů Evropy. Otto se s princeznou Reginou seznámil v jednom z uprchlických táborů, v nichţ po první světové válce navštěvoval krajany, kteří odešli z oblastí ruského vlivu. Jeho budoucí choť tam pracovala jako zdravotní sestra. Svatba se konala v kostele Des Cordeliers za asistence čtyř desítek kněţí z Rakous a Uher. Při obřadu zazněl i Svatováclavský chorál. Svatební obřad se konal ve Francii, protoţe od roku 1919 bránila Vídeň na základě „habsburských zákonů" Ottovi, jeho matce a třem bratrům (narozeným před rokem 1918) vstupu na území Rakouska. Nic na tom nezměnilo ani Ottovo prohlášení o loajalitě z roku 1961. Teprve od roku 1972, po historickém potřesení rukou s kancléřem Brunem Kreiskym, se přítomnost Otty a jeho ţeny Reginy stala v této alpské zemi postupně samozřejmostí. Otto a Regina zaloţili velkou rodinu - pět dětí, z toho jeden syn a následník trůnu Karel, 22 vnuků a jeden pravnuk. V dubnu 2005 postihla královnu mrtvice, z níţ se nikdy zcela nezotavila. Na veřejnosti se přestala ukazovat po roce 2006 Text kondolence, který, přeloţen do němčiny, byl odeslán oficiální cestou JCKV Ottovi:

Jeho Císařská a Královská Výsost dr. Otto Habsburk- Lothringen Vaše Císařská a Královská Výsosti, s hlubokým zármutkem jsme přijali zprávu o skonu Vaší vážené a milované manželky a naší císařovny a královny, Její Císařské a Královské Výsosti Reginy. Dovolujeme si vyjádřit Vám, Vaší užší rodině i celému Arcidomu habsbursko-lotrinskému naši nejhlubší soustrast.Vděčně vzpomínáme na setkání s ní a s Vámi, jimiž jsme byli poctěni. Nechť Všemohoucí daruje její vznešené duši věčný pokoj a Vás i celou rodinu utěší v zármutku. Requiescat in pace ! Jménem Předsednictva Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska ) Václav Srb, předseda

První „zahraniční“ reakce z naší bývalé společné vlasti je od našich italských přátel – Kruhu Království lombardskobenátského: překlad: Dnes, 3. 2. 2010, zaopatřenu posilami naší Víry, v níž zbožně žila, Pán povolal k Sobě Její Apoštolskou Císařskou a Královskou Výsost, arcivévodkyni Rakouskou, královnu de iure Království lombardsko-benátského. Kruh Království lombardsko-benátského, vyjadřuje nejhlubší soustrast Jeho Apoštolské Císařské a Královské Výsosti, arcivévodovi Ottovi a všem Jejich Císařským a Královským Výsostem, spouští prapory na půl žerdi a sklání se před památkou Jejího Veličenstva Reginy, vyprošuje pro ni věčný pokoj a pro Její vznešené příbuzné útěchu ve Víře. Diego Zoia

Pohřeb Reginy Sachsen-Meiningen proběhl ve středu 10. února v uzavřeném rodinném kruhu, naše císařovna a královna byla uložena do rodinné hrobky na pevnosti Heldburg v Durynsku. Rakev Její Císařské a Královské Výsosti byla vystavena ve starém farním kostele sv. Ulricha v Pöckingu. Čestnou stráţ drţeli členové rodiny Habsburků, ale také delegace jedné tyrolské obranné roty a dámy kříţovnického řádu, ke kterým zemřelá patřila. Na přání hluboce věřící Reginy Habsburk byla v kostele vystavena nejsvětější svátost. Obyvatelstvo se s Reginou Habsburskou loučilo od 10 hodin v sobotu do pondělního večera. Kostel byl otevřen nepřetrţitě. Smuteční slavnost začala v úterý 9. února v 10,30 ve farním kostele sv. Pia. Na Requiem, které řídil augsburský diecézní biskup spolu s mnoha dalšími duchovními, přijelo na 200 příslušníků rodiny Habsburků. Do pátku se přihlásili ještě další smuteční hosté – zástupci evropské vysoké šlechty, stejně jako vládnoucí královské a kníţecí rody. Účastnil se arcivévoda Lorenz se svou ţenou princeznou Astrid von Belgien, arcivévoda Karl-Christian a jeho ţena princezna Marie Astrid von Luxemburg, vévoda Franz von Bayern, hlavní představitel rodu Wittelsbachů, a také Dom Duarte, který by byl nositelem portugalské královské koruny, kdyby jeho zem byla monarchií. Podle očekávání se dostavili i zástupci z okresu a zástupci vlády. Pohřeb se konal o den později, ve středu, v úzkém rodinném kruhu. Svůj poslední odpočinek nalezla Regina Habsburk na pevnosti Heldburg u Bad Colbergu v jiţním Durynsku. Tam se nachází habsburská rodinná hrobka, kterou potomci posledního rakouského císaře Karla mohou opět pouţívat od roku 2005. Heldburg byl sídlem Reginy, jakoţto princezny saskomeiningenské. Mše se konala v bývalé kapli na pevnosti, slouţena byla Gregorem Henckel-Donnersmarckem, opatem cisterciáckého kláštera Heiligenkreuz v Rakousku. Korunní princ Ferdinand Zvonimir

Arcivévoda Pavel Jiří se svými dětmi

JCKV Karel se svou rodinou

Rakousko uvažuje o změně zákona diskriminujícího Habsburky Jan Rosenauer (staženo z webu)

Rakousko chce povolit Habsburkům kandidovat na prezidentský post. Dosud platný zákaz byl pojistkou proti znovunastolení monarchie. Vláda i opozice se teď ale shodují na tom, ţe uţ tato součást volebního zákona není třeba, napsal rakouský deník Die Presse. Rakušané vyberou nového prezidenta letos v dubnu, kandidovat chce i zelený korutanský politik, příslušník šlechtického rodu, Ulrich HabsburkLothringen. Takzvaný Habsburský zákon vznikl krátce po pádu Rakouska - Uherska v roce 1918. Zákon prosadili tehdejší sociální demokraté a bezprostředně se dotkl posledního rakousko-uherského císaře Karla I. Ten stál po vyhlášení rakouské republiky před rozhodnutím, zda formálně abdikuje a zůstane v Rakousku jako obyčejný občan, nebo neabdikuje a bude muset z Rakouska odejít, ať jiţ dobrovolně nebo ne. Karel se rozhodl pro abdikaci, později přesto odešel a nový domov našel ve Švýcarsku, kde také svou abdikaci odvolal. Zákon se však netýká pouze případné kandidatury Habsburků na prezidentské křeslo, ale i dalších věcí, především navrácení majetku, který byl Habsburkům po první světové válce zabaven. O to nyní někteří členové rodu usilují. Jde totiţ o majetek závratné hodnoty. Zákon také zakazoval všem Habsburkům, kteří nerezignují na trůn, vstup na Rakouskou půdu. Důvodem zákona bylo to, ţe Habsburkové rozpoutali světovou válku.

Pronásledováni více než nacisté Potencionální kandidát na rakouského prezidenta Ulrich Habsburk-Lothringen řekl, ţe Habsburkové jsou dnes v Rakousku pronásledováni více, neţ bývalí nacisté, protoţe děti a vnuci nacistů prezidenty být mohou, kdeţto Habsburkové nikoliv. Na jeho podporu zaznívá jiţ delší dobu mnoho hlasů, které tvrdí, ţe je zákon nespravedlivý a je po devadesáti letech přeţitkem. Navíc podle nich neplatí ani onen zásadní důvod pro vznik zákona, tedy ţe Habsburkové rozpoutali válku. S tím nemá údajně Habsbursko Lotrinský rod nic společného. Válku zahajoval císař František Josef I. a s nikým to nekonzultoval. Ke změně zákona je potřeba dvoutřetinová většina v obou komorách parlamentu a tu by současná koalice mohla pohodlně dosáhnout. Pro uměnu či zrušení zákona jsou navíc i populistické strany. Jde tedy o to, zda ke změně dojde ještě před prezidentskými volbami, nebo aţ po nich. Tak jako tak nemá Ulrich Habsburk-Lothringen příliš šancí se prezidentem v blízkých volbách stát. Rakušané podle posledních preferencí znovu zvolí dosavadní hlavu státu. Pozn. Redakce: Císař František Josef I. nerozpoutal světovou válku, ale dal povel k trestné expedici do Srbska, kterému vyhlásil válku dne 28. 7. 1914 (stejně dobře bychom mohli tvrdit, že světovou válku rozpoutala srbská tajná služba podporou bosenských atentátníků). František Josef I. proto vyhlásil jen částečnou mobilizaci. Téhož dne se německý císař Vilém II. pokusil navázat diplomatické kontakty s ruským carem Mikulášem II, aby zabránil rozvinutí izolované akce RU ve válku. Němečtí diplomaté však zjistili, že Rusko již vyhlásilo mobilizaci (stále jde o den 28. 7. 1914).Teprve po tomto bezprostředním ohrožení Haliče nařídil F.J. I. úplnou mobilizaci RU armády. 1. 8. vyhlásilo Rusku válku Německo a současně mobilizovala Francie. F.J. I. vyhlásil Rusku válku až 6. srpna, kdy nebylo zbytí. Jinými slovy: Za viníka rozpoutání světové války bychom mohli stejně dobře označit ruského cara, který volil válku před uspořádáním mezinárodní konference. Akce Ruska na Balkáně roku 1912 mohly světovou válku rozpoutat stejně dobře, kdyby byly RU nebo Německo reagovaly ukvapeně.

Dne 11. 11. 1918 podepsal císař Karel I. dokument, kterým se vzdal výkonu vládních povinností, avšak nikdy neabdikoval na císařský trůn. Zprostil přísahy vojáky, ale nikoliv šlechtu. Navíc se v dokumentu jednalo pouze o Rakouské země. Budoucí republiku pak tvořily jen některé z těchto zemí a žádná z nich nebyla královstvím, ani císařstvím. Karel by byl musel abdikovat na své vévodské a nižší tituly v těchto zemích a to se nikdy nestalo. Majetek, který byl Habsburkům po roce 1918 v Rakousku konfiskován, jim nepatřil z titulu žádné funkce, ale podle běžného vlastnického práva, které pro ostatní občany platilo stále, pro Habsburky již nikoliv. František Josef konzultoval vyhlášení války Srbsku s mnoha různými vysoce postavenými osobami v říši i v zahraničí. Srbsku vyhlásil válku právě proto, že věřil v možnost omezené izolované trestné expedice. Článek je názorným příkladem toho, jak tuhý život mají některá historická a ideologická klišé.

Ze stranického života Místní společnost Praha 6 konala 1. schůzi roku 2010 (celkově 7.) ve čtvrtek 4. února 2010 od 18,00 v salonku restaurace CHARLIES v Mařákově ul. č.7. Na programu byla kontrola zápisů ze schůzí v loňském roce, informace o přípravě parlamentních voleb, informace o Tříkrálovém pochodu, diskuse a závěrečné usnesení. Jako host byl přizván PhDr. Daniel Korte, 1. místopředseda praţské organizace TOP 09, zvláště k debatě o monarchistických idejích v TOP 09, o moţnostech spolupráce mezi KČ a TOP 09. Byly přijaty některé závěry a doporučení k úvaze pana Hibsche na téma Dělnické strany (členové MS se shodli v odmítnutí textu proto, ţe by dle jejich mínění mohl být vykládán jako obecné přitakání Dělnické straně). Dále byly předsednictvu adresovány připomínky ohledně faktických chyb v textu Programu KČ na oficiálních webových stránkách. Členové MS Praha 6 povaţují informace o platební morálce členů KČ za šokující. MS navrhli některá opatření. O závěrech a doporučeních MS Praha 6 jednalo předsednictvo na své pravidelné schůzi 9. 2. 2010.

* Historicky první SETKÁNÍ ČLENŮ A PŘÍZNIVCŮ KORUNY ČESKÉ, MONARCHISTICKÉ STRANY ČECH, MORAVY A SLEZSKA Z KARLOVARSKÉHO KRAJE se konalo 5. února 2010 v Chebu v kavárně Bartholomeus, Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 36 v 18,00 hodin.

* Fotografie a ohlasy na Slezský zemský sněm:

Vážený pane předsedo Koruny české

Dopis presidenta Černo-ţluté aliance

Vážení čeští přátelé a kolegové! Váš dopis ze 12. ledna 2010 jsme s velkou radostí vzali na vědomí a bude mi osobně jako presidentovi Černo-žluté aliance velkou ctí tento před přednáškou Jeho Excelence přinést k přečtení panu světícímu biskupovi Andreasu Launovi! Nemůže být samozřejmě žádnou náhodou, že se JCKV arcivévoda Otto Habsburk ve své zatím poslední knize „S Bohem za dějiny – Svatá Hedvika Slezská a naše doba“, která vyšla na podzim 2009, také zabýval touto velkou světicí. V ní napsal světící biskup Laun ve své předmluvě k této knize: „Monarcha, monarcha sám zabraňuje samozvanci,“ píše Joseph Roth, jenž je přesvědčen: „V republice musí být demagogie donucena být natrvalo silnější, než demokracie. Co má ta jedna namítat vůči té druhé? Co jiného než nanejvýš argumenty čistě pozemského rozumu? Ale ty postačí pouze, když je rozum chápán jakožto potomek morálního, nebeského rozumu.“ A biskup pokračuje ve své předmluvě:

Dříve, než byl pojem zkomolen a tímto zrušen, mluvilo se o 'Boží milosti' a tímto – vysvětluje Otto Habsburk s pohledem stále na svatou Hedviku – byl označen poznatek, že veškerá moc přichází shora, že proto nemůže být neomezená, neboť se musí neustále vztahovat k nejvyšším morálním principům, k božskému přirozenému právu a tomu je podřízena. Boží milost tedy není pouze základem legitimní moci, je také, více než toto, nejjistější ochranou těch, kteří jsou moci podrobeni. Správně pochopená Boží milost je nejsilnější zárukou, jakou může občan mít.“ „Bůh zůstává pánem dějin.“ Těmito slovy uzavírá Otto Habsburk svou knihu a zapřísahá nás: „Naším úkolem není dějiny trpět, nýbrž je s Bohem vytvářet.... Svatá Hedvika nám říká, k čemu jsme povoláni. Co může být krásnějšího, než být spolupracovníkem Božím! A kdo s Bohem buduje dějiny, ten nemůže a nebude pracovat nadarmo.“ Tak pojďme společně pracovat! Ve věčné soudržnosti Viribus Unitis Wolfgang Geißler - President Černo-žluté aliance 1) Gottesgnadentum – odůvodnění pro monarchické nároky na vládu, pojem se vyvinul z titulu „dei Gratia“ - z Boţí milosti

VOJENSKÁ ZABIJAČKA V Mladé Boleslavi, v hostinci u Hymrů, se v sobotu 23. ledna konala tradiční zabijačka. Při této příleţitosti bylo do hostince svoláno setkání zástupců a velitelů vojenských historických jednotek (KVH), sdruţených v alianci. Probíhalo zde jednání o některých sporných otázkách ohledně výstroje a cvičebních či povelových předpisů. Do ranních hodin se pak protáhla společenská část akce. K dispozici bylo vše, co tradiční zabijačka můţe nabídnout, dobré pivo a ochotný personál. Majitel hostince i jeho obsluhu tvoří příslušníci 10. zeměbraneckého pluku. Akce se účastnil také český hejtman KČ. Z hlediska Koruny České je tato událost významná tím, ţe nabízí zajímavou moţnost k uspořádání nějaké korunní akce. Hostinec u Hymrů se nachází ve starší historické zástavbě Mladé Boleslavi. Disponuje útulným a dostatečně velkým ozvučeným sálem, skvělou a přátelskou obsluhou. Hostinec disponuje 12 lůţky v několika hostinských pokojích a v těsné blízkosti se jistě najde dostatek penzionů. Město samo se nachází téměř v centru Čech a je pohodlně dostupné z mnoha směrů. KČ nemá v místě ţádnou MS, ale o technickou stránku akce by se postarala zdejší historická jednotka.

Restaurace U Hymrů Nabídka teplých a studených jídel Kontaktní údaje: Adresa: Restaurace U Hymrů, Klaudiánova 99, 293 01 Mladá Boleslav II Telefon: +420 326 731 480 Josef Křelina Nabídka ubytování s kapacitou 18 lůţek Kontaktní údaje: Adresa: Josef Křelina, Klaudiánova 99, 293 01 Mladá Boleslav II Telefon: +420 326 325 971 Fax: +420 326 325 971 E-mail: [email protected]

Váţení předsedové MS KČ, váţení monarchisté. Oznamuji Vám s předstihem konání

Moravského zemského sněmu KČ,

který se dle usnesení 8. zemského sněmu, bude konat

v pátek až v neděli 16. – 18. 4. 2009 ve Valticích Váţení předsedové MS KČ, váţení monarchisté. Oznamuji Vám s předstihem konání

9. Českého zemského sněmu KČ, který se dle usnesení 8. zemského sněmu, bude konat

v sobotu a v neděli 8. – 9. 5. 2009 v Pohledi u Světlé nad Sázavou Sněm bude dvoudenní s tím, ţe sobota je vyhrazena neformálním diskusím, konzumaci a kontaktům všeho druhu. Oficiální program proběhne v neděli a bude věnován přípravě na parlamentní volby.

Sobota 8. 5. 2009 První den. Moţno přijíţdět od 14,00. Ubytování, opékání, neformální rozhovory. 17,00 – Prohlídka místního skansenu. Neděle 9 .5. 2009 – Sněmovní den. Jednání předsedá český zemský hejtman. 07,30 – Bohosluţba v Lučici (není součástí sněmu). 09,00 – Zahájení registrace účastníků. Snídaně a přípravy. 10,00 – Zahájení sněmu českým hejtmanem (chorál Sv.Václave). 11,00 – Proslov předsedy KČ. (parlamentní volby, ţivot strany apod.). 11,30 – Zprávy o stavu členské základny, výběru příspěvků, finanční situaci apod. (generální sekretář pan Šourek, Petr Nohel). 13,00 – 14,00 – Oběd v sále (30 osob naráz). 14,00 – Představení volebního programu KČ (Petr Krátký). 15,00 – Příspěvky členů a předsedů MS (do délky 10 minut) a diskuse. 18,00 – Závěr – český hejtman Spojení: do místa vlakem (zastávka Pohleď), autobusy a trasy pro vlastní dopravu si zjistí kaţdý sám. Sál: pro hlavní jednání, má kapacitu 100 – 150 osob a vyuţití nebude omezeno časově. MS Pohled‘ zajistí ozvučení, mikrofon a reprodukci. Případná videoprodukce bude muset být zajištěna tak, ţe někdo doveze notebook s programem a také dataprojektor. Promítací plátno je v sále. Financování: Sál a aparatura zdarma. Spaní na sále či ve skansenu zdarma. Dopravu, stravu a pití si platí kaţdý individuálně sám, stejně jako ubytování mimo Pohleď. Strava: V pátek samostatně, zajištěno bude teplé jídlo či opékání na ohni. Porce si účastníci budou kupovat na místě dle chuti. Bude otevřena hospoda pro 20 osob, v případě většího zájmu a špatného počasí otevřeme větší hospodu u sálu. Kdyby pršelo, pak se oheň venku pochopitelně neuskuteční a posezení i večeře se budou odbývat v hospodě. V sobotu bude zajištěna snídaně a oběd, po zkušenostech z minulých sněmů asi pro 30 osob. Objednávat nejdéle do čtvrtka 6. 5. na adrese:

Předseda MS

Jindřich Holub

[email protected]

569456777

V případě většího zájmu není problém jídla přidat. Objednávky jsou nutné, aby kuchařka stačila nakoupit suroviny.

Spaní: Pro dobrodruţnější povahy je moţno spát ve spacáku na sále nebo ve skansenu u pece. Vyloučeno není ani stavění stanů venku. Pro účastníky, kteří vyţadují jistou úroveň ubytování ze zdravotních či jiných důvodů, je ve vedlejší vsi Lučice hospoda U Elfa, kde se pronajímají bungalovy rodinného typu (5 minut autem od Pohledi). Pro ještě náročnější jsou ve Světlé nad Sázavou hotely Barborka a Koruna česká (!). Spaní v bungalovech či v hotelích si zajistí kaţdý individuálně buďto osobně, nebo přes internet. Pokud by někteří členové chtěli pojmout sněm jako rodinný výlet do Pohledi, bude vítáno, ale program pro své rodiny a bydlení si zajistí individuálně. Dětem a manţelkám není dovoleno vměšovat se do programového jednání, pokud se nejedná o členy či registrované sympatizanty KČ. MS Pohleď zajistí sobotní ranní mši, prohlídku skansenu a tisk.

PŘEDSEDNICTVO KORUNY ČESKÉ se na svém pravidelném jednání dne 9. února 2010 shodlo na novém rozdělení odborných komisí strany na: Operativní komise: 1. internetová 2. finanční 3. pro správu členské databáze 4. marketingová a náborová 5. pro přípravu voleb 6. pro přípravu stranického tisku 7. Církevní korunní (pro kontakty s Arcidomem a šlechtickými rody) Strategické komise: 1. zahraničních styků a zakr. Politiky, pro Evropskou Unii 2. legislativní a státoprávní (ústava a legislativa) 3. rozpočtová, fiskální, hospodářská (průmysl, zemědělství, finance, doprava, energetika) 4. bezpečnostní (obrana a vnitřní bezpečnost) 5. pro ţivotní prostředí pro sluţby obyvatelstvu (zdravotnictví, školství a sport, sociální sluţby) Komise by měly připravovat a rozpracovávat oficiální stanoviska strany k jednotlivým politickým tématům. Jejeich prvním úkolem bude připravit a navrhnout ke schválení programové teze strany k parlamentním volbám v letošním roce. Členy komisí budou i členové Představenstva KČ. Představenstvo vyzývá odborníky se znalosti a zkušenostmi ve výše uvedených resortech a oborech, aby se zapojili do práce komisí. Jde o regulérní způsob jak můţe člen či sympatizant strany demokratickým procesem ovlivnit tvorbu základní stranické strategické a politické platformy. Svou ochotu ke spolupráci prosíme oznamte panu generálnímu sekretáři KČ panu Šourkovi, nebo některému z členů Představenstva. Vaše jména a kontakty budou předány předsedům komisí. (red)

2. CÍSAŘSKÝ PLES 20. 2. 2010 se konal v městečku Korneuburg v těsném sousedství Vídně (sever města) konat 2. císařský ples. O průběhu plesu přineseme zprávu v příštím čísle Zpravodaje. (red)

Sníh monarchisty nezastavil. Lepší Otto, nežli toto, skandovali Zastánci monarchie v sobotu uspořádali tradiční pochod na Praţský hrad. U sochy svatého Václava v centru Prahy se jich sešlo asi pět desítek. Někteří měli ţluté prapory s nápisem Za monarchii a vyobrazením Františka Josefa I., předposledního císaře Rakouska-Uherska. Nejdřív si společně zapěli hymnu tehdejšího mocnářství. Po zvolání hesel Ať ţije monarchie, ať ţije král! Lepší Otto, neţli toto! a Vzhůru na Hrad! vyrazili směrem na Hradčany.

Navzdory Praze zasypané sněhem se průvodu zúčastnili jak starší ročníky, tak i mladí lidé s dětmi, či dokonce kočárkem. V pochodu je provázela kapela vyhrávající dechové i dobové písně. „Výhoda krále je, že reprezentuje společnost, aniž by byl závislý na politických stranách," řekl ČTK jeden z nejznámějších monarchistů, publicista a historik Petr Placák. Podle něj monarcha nejen důstojněji reprezentuje společnost, ale můţe ji i lépe sjednocovat a udrţovat jistou úroveň politiky. „Je to tisíciletá tradice, kdy české země měly formu království," dodal Placák. Heslo letošního pochodu: Lepší Otto, neţli toto vzniklo podle křestního jména nejstaršího syna posledního rakouského císaře Karla I. Je jím Otto Habsburský, jenţ se v 60. letech oficiálně zřekl veškerých nároků vyplývajících z jeho původu. Na Hradě se četlo státoprávní ohrazení. „Dovozuje, že ze státoprávního hlediska české království nebylo nikdy zrušeno a formálně de facto trvá. A že Hrad vlastně patří Koruně české a nikdy jí nebyl odňat," vysvětlil Placák.

Součástí programu pochodu bylo také tradiční vyhlášení Ceny Ferdinanda Dobrotivého nazvané podle posledního korunovaného českého krále. Letos cenu získal Jindřich Tockstein, podle Placáka neznámý básník, jenţ ţije v lese v boudě, kterou si sám zbudoval na přítelově pozemku. „O nic neusiluje, nic neţádá, nemá ţádný majetek. To samo o sobě nám připadá jako hodno ocenění," zdůvodnil ocenění Placák. Je to cena takzvané obecné slušnosti, neuděluje se za ţádný intelektuální, vědecký či jiný výkon, dodal. Od sobotní akce se spíše distancovala monarchistická strana Koruna Česká. Její předseda Václav Srb ČTK řekl, ţe svým členům nebrání v individuální soukromé účasti. Osobně se prvního ročníku pochodu taky zúčastnil. „Raději volíme nějaké prozaičtější, střízlivější metody politické práce, i kdyţ samozřejmě humor do politiky taky patří," uvedl. http://obrazem.ihned.cz/c1-39788060-snih-monarchisty-nezastavil-lepsi-otto-nezli-toto-skandovali

Ostatní Karel Schwarzenberg (staženo z blogu)

Onehdy se tu objevil článek, přímo, či nepřímo kritizující Karla Schwarzenberga. http://frantiseknejedly.blog.idnes.cz/c/119545/Karel-Schwarzenberg-Jak-korumpuje-moc.html Jsem s autorem v rozporu. Karel Schwarzenberg je pro mne naopak nadějí pro Náš stát. Stejně jako byl pro mne nadějí Otto Habsburk v devadesátých letech. Toho jsem měl tu čest poznat osobně. Co mne doslova odrovnalo, bylo, ţe kdyţ jsem mu byl představen (jako jeden ze sta dalších Občanů), odpověděl ČESKY. Odpoví mi česky Manuel Barosso? No zřejmě ne. Heslo rodu Schwarzenbergů je „Nic neţ právo“. A já jim to vzhledem k tradici a osobním příkladům věřím. Není to heslo náhodou přesně to, co naše společnost potřebuje? A není Karel z Černých kopců ta osoba, která je díky své výchově a rodovému majetku adeptem na premiéra? Dlouho jsem byl zastáncem demokracie. Stále více se však kochám představou konstituční monarchie. Chování naší politické elity (jak rád říkám naši zaměstnanci), nevylučuje dle mého názoru podstatu vlastizrady. Politik má být především dobrým hospodářem. Chápu to tak, ţe politik se má starat o nejlepší prospěch svého státu. Škodí-li, lze to povaţovat v krajním případě za vlastizradu. Koneckonců, dovolím si zde uveřejnit citaci hesla Zrada – Vlastizrada z Wikipedie:

„Zrada je záměrné a druhou stranou nečekané porušení závazku, povinnosti, očekávání, slibu a podobně, zvlášť směřuje-li toto jednání proti někomu, komu je člověk povinován loajalitou. V užším smyslu ve vztahu ke státu je zrada trestný čin spočívající v jednání proti státu, jehož je člověk občanem. Za zrádce tedy bývá považován člověk, který se snaží svrhnout vládu, pomáhá cizí mocnosti při vedení války proti jeho zemi, jedná proti základním hodnotám hájeným státem apod.“ Tolik citace. Je mi líto, jak se současná politická „elita“ chová. Rozhodně si nemyslím, ţe prospívá našemu státu, spíše naopak. A nemám na mysli jen „mediálně“ známé firmy. Ta rakovina začíná uţ na místních úrovních a prochází všemi sloţkami. A znovu se nám dostává do krve to okřídlené „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Z výše uvedených důvodů se domnívám, ţe právě lidé typu Karla Schwarzenberga, díky své staleté výchově tradicím a finančnímu zajištění mohou být záchranou našeho státu. A proto si také těchto osobností váţím a jsou pro mne příkladem. Bylo by pěkné a prospěšné, kdyby se stali příkladem pro naše politiky bez rozdílu barvy, pohlaví a funkce. Marek Chlup

Volby nic nevyřeší (Autor: Jiří Pehe ) V příštích několika měsících si do sytosti užijeme nejrůznějších průzkumů volebních preferencí a úvah na téma, jak asi bude vypadat příští vládní koalice. Političtí analytici a komentátoři budou rozebírat různé scénáře povolebního uspořádání ve stylu, kdo s kým a kdo s kým ne, nebo co se stane, (ne)dostane-li se do Poslanecké sněmovny ta či ona malá strana. V médiích je po těchto odhadech poptávka, ač autorovi této statě není jasné, koho tyhle odhady vlastně zajímají. Patří totiž do oblasti hospodského politického folklóru. U piva je každý Čech politologem, a jak to bude po volbách vypadat, už dávno ví: špatně. Někteří dokonce zpola žertovně dodávají, že už mají připraveny kufry k emigraci, ačkoliv emigrovat se neodvážili ani v nejtužších časech normalizace. Zatímco naprostá většina těchto lidových politologů ovšem oním „špatně“ míní především skutečnost, že vyhrají „ti druzí“, které v polarizované české společnosti právě oni považují za největší možné zlo, je pesimistické hodnocení povolebního vývoje na místě z jiných důvodů. Tím hlavním je skutečnost, že volby jsou pouhý mechanismus, který umožňuje pravidelné střídání vlád v demokratickém systému. Pokud se vlády skutečně střídají a politické strany střídavě končí ve vládních koalicích a v opozici, je to samozřejmě dobře. Bohužel to ale nic nevypovídá o kulturně-politickém podloží takového demokratického systému. Mohou tudíž například existovat demokratické systémy, které politologové označují jako „neliberální“. Tedy systémy, kde se volby pravidelně konají, ale jsou pořádány jen proto, aby s pomocí různých manipulací a mediálních masáží potvrzovaly vedoucí úlohu jedné strany nebo nějaké politické oligarchie. Existují také demokratické systémy, kde se sice s pomocí voleb střídají ve vládnutí různé politické strany, ale po volbách se nic zásadního nemění. To může být překvapivě způsobeno dvěma zcela rozdílnými příčinami. Jednou je skutečnost, že daný demokratický systém je natolik vyspělý a zaběhnutý, že tzv. pravice i tzv. levice se ve svých řešeních společenských problémů drží politického středu. Po volbách se v takových systémech, třeba ve Skandinávii, různé věci spíše jen vylaďují, než že by každá vláda vyhlašovala radikální reformy. Pokud jsou hlubší reformy nutné, vyspělé evropské demokracie obvykle vědí, že se na nich musí stejně dohodnout vláda s opozicí. Druhou příčinou skutečnosti, že volby mohou nepřinášet reformy, je naopak nevyspělý demokratický systém s vysokou mírou politické polarizace ve veřejném prostoru, ale zároveň s velkou měrou vzájemné prorostlosti politických stran za scénou, kde spolu nejrůznější politická bratrstva čile spolupracují při rozdělování ekonomických výnosů politického vlivu. Volby jsou v takovém systému symbolickým stvrzováním existence demokratického systému, ale v podstatě je jedno, kdo vyhraje, protože na řešení systémových problémů, jako je klientelismus, vysoká míra korupce, neregulovaný lobbing či nekázeň při správě státních financí, nemá opravdový zájem žádná politická strana. Když už se v takovém systému strany k radikálnějším řešením odhodlají, jsou takové reformy často utopeny v neschopnosti vládní koalice a opozice se rozumně domluvit na reformách, které by nemusely být prosazeny silou, s pomocí nějaké velmi těsné většiny. Takové změny jsou pak samozřejmě buď rušeny nebo upravovány příští vládou. Ochota politických bratrstev, která jdou napříč politickým spektrem, domluvit se za scénou na krocích, které proměňují politický vliv v ekonomické výhody, a vysoká míra politické polarizace ve veřejném prostoru, kde strany jedna druhou vášnivě potírají s pomocí slovníku bezmála třídního boje, jsou ve vzájemném rozporu jen zdánlivě. Za prvé je samozřejmé, ţe ti, kdo mají po volbách větší politickou moc si mohou z pomyslného krajíce výhod ukrojit více, takţe politická soutěţ je pro ně důleţitá (i kdyţ je to důvod špatný). Za druhé, oč menší jsou skutečné rozdíly mezi politickými subjekty a jejich představiteli, o to více je třeba je hlasitě zdůrazňovat. Politická soutěţ se pak často mění ve vysoce personifikované překřikování, hraničící s vulgaritou. Výše řečené není jakýmsi paušálním lámáním hole nad významem voleb, ačkoliv například v antické demokracii se veřejní činitelé vybírali losem. Volby jsou nepochybně důleţité, ale nikoliv tak, jak jejich význam interpretují někteří postkomunističtí politici, tedy jako ten nejzákladnější instrument demokracie. Dokonce prý tak zásadní, ţe řeči o ostatních podstatných atributech demokratického systému, jako jsou občanská společnost a právní stát, jsou údajně druhotné, popřípadě „post-demokratické“. Americký politolog Fareed Zakaria publikoval před časem přelomovou knihu nazvanou Budoucnost svobody, v níţ upozornil, ţe procesní stránka demokracie, jejímţ jsou volby výrazem, je sice důleţitým znakem demokratického systému, ale to ještě vůbec neznamená, ţe takový systém je opravdu demokratický a svobodný v liberálním slova smyslu. Podle Zakarii je moţná důleţitější tzv. liberální konstitucionalismus, který zaručuje neměnnost a vynutitelnost určitých pravidel hry a skutečnou nezávislost institucí, jako jsou centrální banky, justice nebo veřejnoprávní média na politické moci. K tomu by bylo moţné dodat, ţe tato stránka demokracie samozřejmě souvisí i s vyspělostí politické kultury a rozvinutostí občanské společnosti.

V nevyspělém demokratickém systému politici neustále hledají cestičky, jak zpochybnit nebo obejít nezávislost různých institucí a podřídit je svému vlivu. A protože nerespektují pravidla hry, snaží se především najít způsoby, jak demokratický systém ohýbat k vlastnímu prospěchu. Takoví politici se samozřejmě najdou občas i v rozvinutých demokraciích, jenže v těch méně rozvinutých je nedostatek respektu pro liberální konstitucionalismus systémovou záležitostí. Česká demokracie bohužel patří k těm, které mají před sebou ještě dlouhou cestu k vytvoření takové politické kultury, jež zaručí, že volby nebudou zase jen prázdný rituál. Bohužel si můžeme být naopak téměř jistí, že volby (ať už vyprodukují jakýkoliv výsledek) nepovedou k řešení systémových problémů, ale jen k dalšímu nárůstu frustrace občanů z politického procesu. Jaká je z toho cesta ven? Největší nadějí je, že generace lidí nepoznamenaných předešlým režimem bude postupně schopna v podobě aktivní občanské společnosti začít vyvíjet na politickou sféru potřebný tlak. Politika v současnosti téměř zcela obsadila veřejný prostor, odkud byla rodící se občanská společnost vytlačena soukromými zájmy. Negativní roli v tom všem hrají i česká média, která pojímají politickou soutěž jako nějaký sportovní zápas, na který lze přijímat sázky. Navíc média hrají s politiky jejich hru, protože jsou sama zdrojem vysoké míry polarizace, jež je v případě mnohých novinářů a komentátorů dána jejich ideologickými předsudky. To je svým způsobem úsměvné: čeští politici jsou dávno dokonale post-ideologičtí technologové moci, kteří vytvářejí ideologickou polarizaci vesměs zcela účelově. Ze skutečně ideologických pozic tak u nás promlouvá jen novinářská obec, která je ve vyspělé demokracii naopak takříkajíc „nad věcí“. Na druhou stranu, když už se některá média pokusí plnit svoji kontrolní funkci - například odhalováním korupce a dalších nepravostí - pojímají tuto činnost jako jakýsi seriál společensko-politických hororů, které nemají za úkol cokoliv napravit, ale jen zvýšit takovým mediálním organizacím sledovanost nebo počet čtenářů. Volby se odehrávají takříkajíc na scéně demokracie. Ta je důležitá, ale nikoliv rozhodující. Například zhruba třetina evropských demokracií (shodou okolností těch nejvyspělejších) má za hlavu státu nevoleného monarchu. Důležitější je, aby se občanská společnost, reprezentovaná alespoň některými médii, starala o to, co se děje za scénou a vytvářela tlak na kultivaci politických poměrů. Do květnových voleb se u nás samozřejmě nic takového nestane, takže volby budou zase jen poměrně prázdný špektákl, který dále zacementuje neutěšené poměry. Deník Referendum, 18.1.2010 Jiří Pehe http://blog.aktualne.cz/blogy/jiri-pehe.php Ředitel New York University v Praze, přednáší na FSV UK. 1997-99 byl ředitelem Politického odboru prezidenta Václava Havla. 1995-97 vedl odbor Výzkumu a analýzy v Open Media Research Institute v Praze, 1988-1994 vedl odbor východoevropské analýzy v RFE/RL v Mnichově. 1985-1988 působil ve Freedom House v New Yorku. Vystudoval práva na UK a po emigraci do USA v roce 1981 téţ mezinárodní vztahy na Columbia University v New Yorku. Je politickým komentátorem a autorem knih o politice, The Prague Spring: A Mixed Legacy (1988) a Vytunelovaná demokracie (2002). V roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého a v únoru 2009 pak další s názvem Tři tváře anděla. Více na www.pehe.cz

O co se také zasloužil Edvard Beneš. Václava Klause rozhořčil článek Luboše Palaty v LN, v němţ autor postavil vedle sebe několik kontroverzních středoevropských politiků působících ve středoevropském prostoru v období od dvacátých aţ do čtyřicátých let. Klaus vášnivě obhajuje Edvarda Beneše, vyzdvihuje jeho zásluhy o vznik státu, ale jeho významná pochybení v oblasti zahraniční a domácí politiky za 2. světové války a zejména po roce 1945 odbyl slovy, ţe ne vše se mu podařilo. Je zajímavé, jak liberál Klaus obhajuje levicového politika Beneše, který 25. října, ještě před svoláním prozatímního národního shromáţdění, vydal znárodňovací dekrety, jimiţ bylo znárodněno 70% veškerého našeho průmyslu s 60% zaměstnanci. To vše bez jakéhokoliv ve volbách získaného politického mandátu. Námitka, ţe znárodňování probíhalo i v Británii a Francii neobstojí.Tam totiţ proběhlo aţ na základě zákonů odhlasovaných v řádně zvolených parlamentech a za náhradu. Přestoţe Beneš byl k podpisu dekretů donucen vytrvalým tlakem KSČ a ČSD, nese nezanedbatelný díl odpovědnosti za tento, do té doby v demokratickém světě bezprecedentní krok. Je však velmi obtíţné mluvit o demokracii v době, kdy nebyly na základě rozhodnutí socialistických stran v Československu povoleny prvorepublikové pravicové strany. Ani proti této diskriminaci Beneš neprotestoval a zdá se, ţe v případě Agrární strany tento krok dokonce uvítal. Co vede liberála Václava Klause k tomu, ţe se tak vehementně zastává politika, pro něhoţ ekonomický liberalismus byl v období po 2.druhé světové válce, ale téţ i před ní, nepřijatelný. Je pravdou, ţe velký díl odpovědnosti za vývoj v období 1945 aţ 1948 nesou socialistické politické strany. Přesto se domnívám, ţe se měl Beneš v roce 1948 tlaku KSČ a ČSD rozhodně postavit a kdyţ tyto strany vytvořily po 25. únoru 1948 novou vládu v níţ měly většinu, měl z funkce prezidenta na protest proti tomu odstoupit. Také v tomto okamţiku Beneš jako politik selhal. Kdyţ postavíme těchto několik selhání proti jeho zásluhám, dostaneme obraz Beneše jako velmi kontroverzního politika. Často nesouhlasím s názory Luboše Palaty na politickou situaci v Polsku, ale v tomto případě povaţuji zařazení Beneše vedle Bandery, Pilsudského Hlinky a Horthyho v uvedeném kontextu za oprávněné. Dekrety o vyhnání sudetských Němců byly dílem všech stran Národní fronty a Beneš je jen podepsal. Období po roce 1945 do února 1948 čeká na kritické hodnocení a zdá se, ţe čeští historici s tímto úkolem příliš nespěchají. Václav Klaus ve své obraně Beneše obratně vyuţívá u nás rozšířené mytologické interpretace novodobých českých dějin, protoţe na širokou veřejnost přijímající tyto mýty, jako skutečný obraz někdejších událostí, taková rétorika zatím stále zabírá. Na jeho obranu budiţ řečeno, ţe to politici vyuţívající nacionalistických vášní vţdy dělali a nemáme sebemenší důvod se domnívat, ţe tomu v budoucnu bude jinak. Mgr. Jiří Kubík

LÉPE BÝTI PODDANÝ, NEŽ STÁTEM OKRADENÝ (heslo z monarchistického pochodu 28. 10. 2009)

V mé internetové schránce přistála tato stará, skenovaná tabulka z jakýchsi novin před světovou válkou a uvedla mne do čistě laických ekonomických úvah. Na první pohled je šokujícím údajem, ţe při hrubé mzdě 20 – 22 000,-Kč tvoří daň celých 638,-Kč? Hledám staré výplatní pásky z krátkého období, kdy jsem bral přibliţně tutéţ hrubou mzdu. A mám to: Hrubá mzda 20 000,-Kč, čistá 17 338,-Kč. A to jsem ţenatý, takţe mám niţší daň. Pravda, z tehdejší monarchistické daně nebylo hrazeno zdravotnictví, ale jiţ existovalo zdravotní pojištění a ani dnes nemám zdraví tak úplně zdarma. Zato se z této převratné daně ţivila celá poměrně velká (miliónová) říšská armáda a námořnictvo (dnes čítá AČR asi 35 000 osob). Státní správa mnohonárodní velké říše asi také nebyla jednodušší záleţitostí neţ státní správa malého Česka. Stavělo se mnoţství ţeleznic a vlaky jezdily na čas. Stát financoval stavby mnoţství budov, mostů apod. Tehdejší stát neměl stamiliardové dluhy a na vše, co zajišťoval pro své občany, pohodlně měl. Kam tedy, do háje, všechny ty peníze z našich daní jdou? Nejdraţší je vţdy lumpárna. Z toho plyne rada pro všechny tvůrce úsporných balíčků: Chcete se dostat z krize? Pak investujte do mravnosti a výchovy. Trestejte lumpárnu. Zvyšováním daní a zaváděním nových a nových poplatků berete pilným, slušným a šikovným lidem prostředky k podnikání, k realizaci dobrých nápadů. Jak mají potom vznikat nová pracovní místa? Cestou, kterou jste nastoupili, dosáhnete pravého opaku. Zvýšení nezaměstnanosti a sociálních výdajů státu, trvale klesajícího výběru daní v příštích letech a zlatých časů pro všechny lumpy. Já vím. Člověk, který se ţiví vlastní prací a vlastními nápady je nezávislý na státu, na zaměstnavatelských mafiích a mocenských klanech vůbec. A to tu asi běţí. Nechcete se dostat z krize, chcete ji vyuţít k posílení závislosti většiny národa na vaší vůli. Moţná jste větší monarchisté, neţ my, kteří prosazujeme konstituci. Vy rovnou připravujete cestu suverénovi, absolutnímu majiteli, pánu všeho a všech. (HD)

Legitimistická monarchie Legitimistický stát je zaloţen na přirozeném uspořádání lidské společnosti s respektováním vazeb vertikálních (lze připodobnit např. ke vztahu rodiče – děti), tak i vazeb horizontálních (např. sourozenci). Respektuje přirozenou rovnost všech lidí co do jejich lidské přirozenosti, tak i jejich nerovnost co do jejich vrozených nebo získaných schopností a společenského postavení, ať zděděného nebo získaného. Z toho vyplývá i různost jejich zodpovědnosti za společnost, tedy i právo vyjadřovat a prosazovat své záměry a cíle přímo, nikoli zprostředkovaně pomocí úplatků či sponzorování vládních struktur, resp. politických stran. Přímé prosazování záměrů a cílů pak znamená také přímou zodpovědnost, která se nerozmělní v obvykle nečitelných strukturách politického spektra. Legitimistický stát nejen respektuje, ale přímo podporuje existenci a svrchovanost všech přirozených struktur společnosti a jejich právo řešit vlastní záleţitosti ve vlastní kompetenci.

Přirozená lidská společenství jsou taková společenství, která vznikají na základě lidské přirozenosti spojovat se ke spolupráci. Jsou jimi rodina, širší rodina (rod), sousedské společenství obce, ale i pracovní společenství a stát. Tato společenství se vţdy vyznačují rozdílnými zájmy svých sloţek a společným zájmem celku. Jako příklad uvádím pracovní společenství, např. podnik. Tvoří ho majitel, který do výroby investoval a 2 kategorie zaměstnanců – management a ostatní pracovníci. V takovém společenství jsou rozdílné zájmy majitele – co nejvyšší zisk a zaměstnanců – co nejvyšší plat. Na prvý pohled jde o klasický vykořisťovatelský model, ale neodpovídá to skutečnosti. Majitel, management i ostatní pracovníci mají ve skutečnosti jeden společný zájem – prosperitu a rozvoj podniku, která přináší vyšší zisk majiteli a zároveň i vyšší příjmy a jistotu výdělku zaměstnancům. Takový přístup ale vyţaduje změnu přístupu, kdy majitel nesleduje co nejvyšší zisk za cenu nejniţších mezd, za které jsou zaměstnanci ještě ochotni pracovat, a zaměstnanci nesledují co nejvyšší platy bez ohledu na to, ţe tím ohrozí schopnost konkurence vlastního podniku na trhu. Vlastně to znamená vytvoření vertikální vazby mezi majitelem a zaměstnanci u vědomí toho, ţe se vzájemně potřebují a musí spolupracovat ke vzájemnému prospěchu. Zaměstnání v podniku pak není pro zaměstnance pouze příleţitostí k výdělku, ale prací, která má svůj smysl. Je nutné, aby zaměstnavatel i zaměstnanci měli k sobě vztah, zaměřený k prosperitě podniku. Pro zaměstnavatele pak nemůţe být zaměstnanec pouhou pracovní silou, kterou je moţné kdykoli jako nepotřebnou propustit, ale člověkem, ke kterému má zodpovědnost. Samozřejmostí by pak mělo být, ţe při sníţení počtu zaměstnanců v podniku, např. v důsledku nové technologie, hledá zaměstnavatel moţnost vytvořit nové pracovní příleţitosti pro přebytečné zaměstnance. Nakonec, v dlouhodobějším horizontu mu to opět přinese ekonomický uţitek a pomůţe lidem, kteří jsou svým výdělkem na něm závislí a můţe tak získat oddanost svých zaměstnanců. Vytváření vztahů vzájemné zodpovědnosti za své zaměstnance na jedné straně a oddanosti zaměstnavateli (podniku) je cestou, kterou se můţe současná oligarchie změnit v aristokracii, jejíţ práva na řízení věcí veřejných bude obecně uznáváno. Ţe takové vztahy v rámci současné ekonomiky jsou moţné je vidět na příkladu Japonska nebo jiţní Koreje, kde získání zaměstnání v podniku je fakticky doţivotní záleţitostí a jistotou. Ani v našich poměrech to nebylo neobvyklé, hrdost starých škodováků nebo baťovců na jejich podniky byla příslovečná. Je při tom jasné, ţe i při těchto poměrech zůstane zachováno vertikální rozvrstvení: majitel, management a ostatní zaměstnanci a bude mezi nimi docházet k rozporům, které bude nutné řešit dohodou ve prospěch celku, jehoţ zájmy nebude ţádná strana pouštět ze zřetele. Při tom by mohl pomoci např. podíl zaměstnanců na zisku, který by mohl kompenzovat případné niţší mzdy a motivovat zaměstnance k zájmu na vytváření zisku. Od příkladu se vrátíme ke zřízení legitimní obce a státu. V obou případech budou existovat uvnitř obce a státu další útvary se svými zájmy a svrchovaností k jejich řešení. Tyto zájmy se dostanou v některých případech do rozporu. Protoţe jde o útvary svrchované, musí řešit vzájemný střet zájmů smlouvou, se kterou budou zúčastněné strany souhlasit. Taková smlouva má pak závaznost zákona a proti zákonu má tu výhodu, ţe nemůţe být měněna bez souhlasu zúčastněných stran. Úkolem obce i státu je zaujímat úlohu garanta těchto smluv a v případě, ţe je dohoda obtíţná, přebírat úlohu prostředníka a rozhodčího v zájmu celku, obce nebo státu. Rozdíl v úloze státu a obce je více kvantitativní neţ kvalitativní. Obec nebo stát musí v konečné verzi garantovat vztah mezi podnikateli a jejich zaměstnanci, pronajimateli domů a nájemníky, věřiteli a dluţníky, ţivnostníky a velkými podnikateli, apod. Úkolem legitimistického státu je, teologicky řečeno, blaho všech občanů, kterého lze dosáhnout ctností, resp. morálkou. Hmotné věci jsou obecným statkem, který má přinášet uţitek všem lidem. Jejich vlastnictví je však soukromé, tak jsou totiţ tyto statky nejlépe spravovány. Z jejich výnosu má právo vlastník ţít přiměřeně svému stavu, z přebytků má poskytovat těm, kterým hmotné statky chybí tolik, aby měli prostředky k důstojnému lidskému ţivotu. Podle sv. Tomáše Akvinského má kaţdý lidský jedinec právo na jídlo, obydlí, oděv, otop a povoz (míněna nutná doprava), které mu nemůţe být bez spravedlivého důvodu odepřeno. Pro zaměstnavatele pak platí biblické: „Kdo zadrţuje dělníku mzdu a kdo prolévá krev, jedno jsou.“ Účelem legitimistického státu je tedy výchova k morálce, ctnosti. Legitimistický stát tedy nemůţe být lhostejný k náboţenství nebo ho dokonce potírat. Náboţenství a církve jsou spojenci legitimistického státu, protoţe vychovávají lidi, často od dětství, k morálce. Výchova svědomí, kterou náboţenství a církve poskytují jsou pro stát zárukou, ţe takto vychovaní občané se budou chovat morálně i v občanském ţivotě a stát nebude potřebovat tolik silových prostředků k udrţení pořádku, naopak občané budou sami pomáhat pořádek udrţet. To ovšem vyţaduje, aby zákony státu vycházely z přirozeného zákona, který člověka váţe ve svědomí a nedovoluje mu, aby jednal protizákonně ani, aby tak dovolil jiným. Stát a církve spolupracují, navzájem se podporují i kritizují, ale neztotoţňují. Za současného stavu společnosti ale nelze předpokládat, ţe morální imperativy, jako pomáhat z přebytků svého majetku chudým nebo vyplácet přiměřenou, nejen nejniţší moţnou mzdu budou účinné, pravděpodobně by legitimistický stát musel i v této oblasti pouţít zákon. Velice prospěšným by bylo např. rozlišení legálního úroku od lichvy, která by byla trestným činem, stanovením toho, co je přiměřený zisk a co předraţování zboţí za účelem pouhého zisku.

Stavovské zřízení

Stát je v legitimistickém pojetí útvarem přirozeným, má vlastní subjektivitu, vlastní svrchovanost a vlastní moc, na jiných nezávislou, tedy moc státu nezávisí na vůli jeho občanů. Protoţe však je nebezpečné svěřit vládní moc komukoliv bez omezení, zajišťují si ovládaní svá práva ve státě a proti státu vymahatelná, poţadují od vlády potvrzení svých práv a ponechávají si vlastní moc k jejich obhajování. Tato moc se historicky konstituovala jako moc stavovská, stavovská privilegia a práva, která zajišťovala podíl na moci ve státě jednotlivým stavům. Stavovské zřízení bylo hierarchicky uspořádané, ale s rovností všech příslušníků téhoţ stavu. Vadou středověkého stavovského zřízení bylo vyřazení nejpočetnějšího stavu, totiţ selského z účasti na politickém ţivotě. Vadou současného liberálního zřízení je vyřazení celých významných, ale málo početných skupin občanů z přímého zastoupení na politickém ţivotě. Jako příklad mohou slouţit zemědělci a lesníci (majitelé i pracovníci). Počet podnikajících i pracujících v těchto odvětvích díky změnám ve struktuře hospodaření drasticky poklesl, takţe jako politická strana nemají praktickou šanci překročit 5% hranici pro vstup do parlamentu, ale přesto nadále hospodaří na 80 aţ 90 % státního území. Moderní legitimistický stát se musí vyvarovat chyby stavovského zřízení středověkého, i státu korporativního (fašistického) z 20. stol., i chyby moderního liberálně demokratického zřízení. Musí zabezpečit práva občanů zúčastnit se politického ţivota podle obou přirozených zásad, tj. zásady rovnosti všech ve smyslu jejich lidství i jejich nerovnosti z hlediska jejich společenského postavení. To je moţné zajistit dvoukomorovým parlamentem. Poslanecká sněmovna by byla volena podle rovného hlasovacího práva všech občanů, ale se zrušením nebo sníţením nutného volebního zisku 5% pro vstup do sněmovny na 2 aţ 3 %.

Senát by byl zcela reformován a skládal by se ze zástupců, navrţených samosprávnými orgány, zeměmi nebo kraji, komorami, odborovými svazy, vysokými školami, církvemi i historickou šlechtou v zemi sídlící a jmenovanými panovníkem. Jestli na určitou dobu nebo doţivotně je otázka diskuse. V případě doţivotního jmenování by připadala v úvahu odvolatelnost senátora panovníkem na návrh instituce, kterou zastupuje. Funkce senátorů by byla čestná a kromě diet za zasedání by jim odměnu stanovila organizace, kterou zastupují. Sloţení senátu by mělo být především odborné, minimálně zpolitizované. Odborné sloţení senátu je navrţeno zejména proto, aby zákony projednávali ti, kteří podle nich budou pracovat a ţít. To by mělo zajistit, ţe zákony nebudou produktem představ některých politiků a jejich poradců, které musí být často novelizovány ještě dříve, neţ začnou platit. Senát by projednával zákony a opatření tak, ţe by zástupci jednotlivých sociálních skupin jimi dotčených hledali pro všechny nejlépe přijatelná řešení a dávali Poslanecké sněmovně závazná doporučení, která by sněmovna musela respektovat a do zákona zahrnout nebo zákon zamítnout a ponechat věc v předchozím stavu. Uvědomuji si, ţe bude velmi komplikované prosadit uvedené zásady politického zřízení vůči mezinárodním kapitálovým společnostem, které mají dnes v rukách většinu bankovnictví, průmyslu a velkoobchodu. Ale nelze vyloučit, ţe alespoň některým by stabilizace systému i při menším zisku vyhovovala. Senátu by náleţela hlavní legislativní práce, posouzení zákonů z hlediska jejich dopadu na stát a občany a nalezení formy zákonů ve prospěch státu a občanů jako celku, nejen ve prospěch některé skupiny. Znění zákonů by muselo být přijato v kuriích, kterých se přímo dotýkají a takto přijatý zákon by nemohl být bez souhlasu dotčených kurií měněn. Poslanecká sněmovna by zákony navrhovala i schvalovala, k jejich přijetí by byl nutný souhlas obou komor parlamentu. Vláda státu by byla vládou odborníků bez ohledu na politickou příslušnost. Musela by získat důvěru obou sněmoven nebo by obě sněmovny musely alespoň odsouhlasit programové prohlášení vlády. O důvěře by mohlo být hlasováno jak o vládě jako celku, tak i o jednotlivých ministrech. Přispělo by to k průhlednosti celého systému a ke zvýšení odbornosti v řízení státu.

Monarcha Historická zkušenost lidstva ukazuje, ţe má-li být legitimistický stát útvarem trvale zajišťujícím práva a svobody občanů, je nejprospěšnější monarchie, a to monarchie s omezenou mocí panovníka. Vláda monarchy se opírá o souhlas ovládaných k řádu danému vývojem, zkušeností. Ale dědic povolaný tradicí a legitimitou nemůže užitečně vládnout bez přivolení národa. … Přivolení nelze odepřít; nelze místo přirozeného vladaře povolat nějakého jiného, ale přivolení je dáno teprve tehdy, když dědic a národ vzájemně potvrdí svobody společnosti a jejích složek. Tím je omezena moc panovníka vládnout neomezeně, resp. stát se tyranem. V Království českém byl souhlas udělen jiţ přijetím dědice politickými představiteli národa, kdy byly vyměněny vzájemné přísahy vladaře a poddaných, tedy před korunovací. Korunovace byla poţehnáním vladaře a slavnostním vzájemným stvrzením přísah věrnosti vladaře a národa před Bohem a církví jako záruka jejich trvalosti a nezrušitelnosti. Historická zkušenost dále ukazuje, ţe spojení vládní moci ve státě s osobou a rodem, který se nemůţe svých povinností ani práv zbavit a je nucen je vykonávat, vede k zodpovědnosti uţ ke svým potomkům, aby i oni mohli ve státě vládnout. Karel kníţe ze Schwarzenbergu píše: Za normálních poměrů je zřejmé, že nejvíce svobody poddaným ponechá, největší zájem na jejich blahobytu bude mít ten vladař, jehož vláda je nejtrvaleji spojena se státem. Jej totiž nic nenutí k potlačování svobody poddaných, ale vše nutí, aby se staral o jejich blaho, o čest a moc státu:Ví totiž, že nemůže od odpovědnosti utéci, nýbrž pocítí na sobě on a jeho rod, jakou budoucnost státu zjednal. To ho vede k mírnění sociálních rozporů a ve vícenárodním státě i rozporů národních. Tím monarcha přispívá k vytváření stability ve státě. Stojí ale Češi o legitimitu a monarchii? Opět budeme citovat Karla, kníţete ze Schwarzenbergu: v otázce se nazírání na moc se evropské rasy od sebe liší.Tento rozdíl lze formulovat takto: Pro Germána je moc (jakkoli vzniklá, jakkoli zřízená) sama o sobě dobrá a závazná. Pro Romána je moc mravně lhostejná, ale prakticky nutná. Slovan si však klade otázku po mravním základu moci. Je-li moc od Boha, je závazná, a to zcela, je-li moc ze země, je od ďábla a nelze ji z praktických důvodů přijmout (Chelčický, ruští starověrci, Tolstoj). Češi jsou Slované, ale na prvý pohled se zdá, ţe nějakými úvahami o legitimitě moci se nezabývají, spíše se zdá, ţe nerespektují ţádnou moc a kaţdou se snaţí obejít. Je to skutečnost nebo jen povrchní dojem? V době, kdy se blíţila volba presidenta v roce 2008, se otázkou jeho postavení, způsobu volby a jeho pravomocemi poměrně dlouhou dobu zabývala rozhlasová stanice ČRO 6, tedy bývalá česká stanice rádia Svobodná Evropa. Na této stanici byly opakovaně připomínány představy o úloze presidenta. Tyto představy byly předmětem údivu aţ pohrdání a výsměchu, zejména skutečnost, ţe si Češi přejí, aby hlava státu byla morální autoritou, která zárukou morálky v politice a bude ji do ní vnášet. Výslovně bylo řečeno, ţe Češi mají o presidentovi představu, jako o konstitučním monarchovi. Úloha morální autority v politice totiţ podle komentátorů ČRO 6 nepřísluší volenému presidentovi, který je politik a prosazuje politické zájmy, ale monarchovi. Také připomínali, ţe Češi vlastně nikdy nezaţili republiku, protoţe po císaři ve Vídni přišel „tatíček“ Masaryk, který vystupoval jako monarcha a morální autorita. To bylo záměrně pěstováno, aby se Češi s republikou smířili. Bylo také konstatováno, ţe Češi jsou v jádru monarchisté. Je ale tento názor komentátorů ČRO 6 pravdivý? V kaţdém případě lze přijmout, ţe Češi poţadují od presidenta, aby byl ve a v politice mravní autoritou. Lze tedy přijmout alespoň tolik, ţe Češi tíhnou k legitimismu a přejí si mít v čele státu morální autoritu. Protoţe však tento úkol nepatří presidentovi – politikovi, ve zkratu Češi zřejmě touţí po monarchovi, ale neuvědomují si to. Nejsou proto úvahy o obnově státu Koruny české - Království českého a přivtělených zemí, Markrabství moravského a Vévodství slezského - bezpředmětné. Koruna v Království českém, resp. uţ někdejší kníţecí stolec patřily rodu Přemyslovců a jejich potomků po přeslici, z nichţ posledním vládnoucím rodem je rod Habsbursko-Lotrinský. Přes různé, často i záměrně šířené negativní názory a pomluvy o tomto rod musíme přiznat, ţe dokázal naši zemi ubránit před pruskou agresí a germanizací, umoţnil národní obrození, kulturní a hospodářský rozvoj země i národa. Program Koruny České sice dává různé moţnosti, koho přijmout za českého krále, od přijetí potomků posledního vládnoucího krále přes volbu zahraniční dynastie po povýšení některého českého šlechtického rodu. Bude záleţet především občanech, koho budou ochotni přijmout. 2) Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN 3) Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN, s. 58 4) Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN, s. 29

Ale předkládáme k úvaze: Pokud se chceme vrátit k tradici, slušnosti a stabilitě, pokud chceme stát, garantující právo na majetek, jeho uţívání a přiměřený zisk, stejně jako na spravedlivou mzdu a zabezpečení v nemoci a stáří, nezničíme to vše v základu pošlapáním tradičních dynastických práv? Nebylo by moudré svěřit českou korunu potomkům dynastie, která je přímými potomky Přemyslovců a nebylo by zároveň spravedlivé, svěřit korunu potomku posledního vládnoucího krále, bl.-Karla I., který pro naši zemi a národ a všechny své národy udělal tolik dobrého a přesto byl vyhnán bez prostředků na obţivu? Samozřejmě by musel umět dobře česky a mít vztah k našemu národu, zemi, kultuře a historii. Obec a samospráva v legitimistickém státě Obce, kraje či země jsou vlastně v legitimistické pojetí státy v malém. Řeší v podstatě tytéţ úkoly jako stát na svém území, tedy pečují o bezpečnost, hospodářské, sociální a kulturní poměry na svém území. Teprve v případě, ţe je řešení problémů nad jejich síly nebo přesahuje jejich kompetenci, přebírá řešení úkolů stát nebo vyšší celek (od obce kraj nebo země). Tyto samosprávné instituce mají k řešení záleţitostí vlastní, neodvozenou moc. K tomu také musí mít potřebné finanční prostředky a pravomoci vydávat pro své území závazné právní předpisy a také pravomoci policejní a soudní. Rozdělení pravomocí mezi obce, kraje nebo země a stát by mělo být předmětem smlouvy, kterou nelze jednostranně měnit. Obdobně jako samospráva obcí a zemí nebo krajů by měla fungovat i samospráva komor a dalších útvarů hospodářské a profesní samosprávy. Církve a náboženství Církve jsou stejně jako obce v legitimistickém státě suverény, kteří poţívají vlastních práv. Vztah mezi státem a církvemi se řídí smlouvami, kterými obě strany upravují vzájemné vztahy. V těchto smlouvách musí být výslovně řečeno, které akty učiněné podle církevního práva stát uznává a naopak, které náboţenské praktiky a právní úkony dané církve jsou ve státě nepřípustné (např. mnohoţenství, uzavření manţelství únosem, které náboţenské tresty stát nebude tolerovat apod.). Církevní akty, státem uznané by neměly být státem rozvazatelné, ale jejich zrušení by mělo podléhat ustanovením téhoţ církevního práva, podle kterého byly uzavřeny (např. katolické manţelství). Stát a národy Rozdíl mezi liberálním a legitimistickém pojetím vztahu mezi národy si ukáţeme na příkladu Československa. Základem vzniku legitimního státu je přirozené společenství lidí, kteří zpravidla obývají společné území, sdílejí shodný nebo podobný kult (později kulturu), mají společnou historickou zkušenost a jsou si jazykově blízcí. Takové lidské společenství vytváří stát jako výraz své společné svrchovanosti a vymezuje se proti jiným státům. Vzniká národ ve smyslu politickém a kulturním (dle středověké terminologie populus), nikoli jazykovém a pokrevním (dle středověké terminologie gens, kmen). Většinou vzniká stát v počátcích na základě kmenovém, jako společenství původu, jazyka a kultu, ale není to pravidlem. Na území jednoho jazyka můţe vzniknout několik národů s odlišnou kulturou a historií, např. na území srbochorvátského jazyka jsou 3 národy, Srbové, Chorváti a bosenští Muslimové (před rokem 1918 se nazývali Turčíni), jindy zase vytvořili i jazykově odlišné národy společný stát a národ ve smyslu politickém, např. turkotatarští Bulhaři a Slované na území dnešního Bulharska. Národ jako přirozené společenství má přirozené právo na zřízení státu jako výrazu své svrchovanosti, které mu nemůţe být upíráno a monarcha patří státu, tedy opět národu ve smyslu politickém, nikoli jazykovém. Tak i před vznikem Československa bylo v průběhu 1. svět. války uzavřeno několik dohod o souţití Čechů a Slováků ve společném státě, které předpokládaly vznik slovenského sněmu, který bude řešit slovenské záleţitosti ve vlastní kompetenci. Po vzniku Československa ale nic z toho nebylo dodrţeno a tato skutečnost vedla k pozdějším sporům a rozdělení společného státu. Československo bylo stát liberální, kde platila většina poslaneckých a senátorských hlasů. Pouze v liberálním systému bylo moţné odhlasovat v ústavě neexistující jazyk a národ československý, neboť, jak jsme jiţ řekli, v liberálním státě není pravda zkoumána a nalézána, ale lze ji odhlasovat v parlamentě. Důsledek byl pak logický, v rámci jednoho národa jeden stát, nějaké autonomie Slovenska nebylo třeba. Odmítnutí poţadavků zřízení slovenského sněmu a autonomie je v liberálním státě logické Liberální stát totiţ povaţuje jediný, celostátní zastupitelský sbor za dostačující, dalších podobných není třeba. Samospráva nemá vlastní suverenitu, ale pravomoci jsou jí pouze delegovány státem. V Československu nejen nedošlo ke zřízení slovenského zákonodárného sněmu, ale naopak byly zrušeny jiţ od středověku existující zemské sněmy český, moravský a slezský, které měly aţ do vzniku Československa zákonodárnou pravomoc a dokonce i celostátní rakouské zákony musely být zemskými sněmy vyhlášeny, jinak na území země neplatily. Podobně si zemské sněmy mohly vyhradit rozhodování v určitých oblastech, o které pak nemohly rozhodovat říšské orgány. V Československu byla na místě zemských sněmů zřízena zemská zastupitelstva s třetinou vládou jmenovaných členů a bez zákonodárné pravomoci. Taková zemská zastupitelstva byla zřízena i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. TO ovšem nemělo se slibovanou slovenskou autonomií nic společného. Pokud by Československo bylo státem legitimistickým, pak by uzavřené dohody mezi představiteli Čechů a Slováků nemohly být změněny bez výslovného souhlasu představitelů obou národů, a vzhledem k jiţ moţnému reprezentativnímu zastoupení nejspíše souhlasným usnesením českých poslanců a senátorů na jedné straně a slovenských poslanců a senátorů na druhé straně. Lze předpokládat, ţe v tom případě by k vyhlášení jednotného československého národa nedošlo, dohody by byly dodrţeny a ke krizi nemuselo dojít. Dnes rovněţ bude český stát potřebovat jasnou národnostní politiku vůči menšinám. Její zásady by měly být dohodnuty s představiteli menšin, včetně romské, ale s vědomím, ţe český stát zřídil český národ jako výraz své suverenity a ţe jakákoli národnostní práva menšin jsou jim dána suverénem jako výsada. Proto by kromě záruk práv měly být také stanoveny povinnosti menšiny (zejména povinnost hájit stát slovy i skutky proti cizincům, a to i proti cizincům vlastního jazyka nebo náboţenství) a sankce za jejich porušení. 5) Clevelandská dohoda z 25.10.1915, Pittsburgská dohoda z 10.5.1918

Závěr

Předkládám úvahu, jak by mohlo být uspořádáno obnovené Království české se svými korunními zeměmi. Nepřipadá mi, ţe by pouhá výměna presidenta za krále bez hlubších strukturálních změn přinesla očekávaný výsledek návratu k tradici, slušnosti a zodpovědnosti.

Snažím se najít formu, která by se co nejlépe odrážela přirozenou strukturu společnosti a měla předpoklad jak ke stabilitě, tak i k potřebné flexibilitě a mohla se díky své struktuře vyhnout jednostranným řešením, která mohou některé skupiny obyvatelstva zatěžovat. Je to materiál do pranice a uvítám věcnou kritiku i další návrhy. Rovněž porovnání liberálního a legitimistického pojetí vztahu mezi národy nemá jen hodnotu historickou, ale může se stát aktuálním v rámci EU po lisabonské smlouvě, kde je klauzule o možnosti orgánů EU vyhradit si rozhodování v některých oblastech, které tak mohou být vyňaty z kompetence státních orgánů. 6) Karel kníže ze Schwarzenbergu,: Obrana svobod, Praha, ČS. Spisovatel, 1991, s. 198, bez ISBN, s. 87-88

Josef Pejřimovský

ZE ŽIVOTA HISTORICKÝCH JEDNOTEK Ahoj J. Venku poletuje sníh, ale vypadá to v následujících týdnech spíše na holomrazy. Jak už jsem psal, nakazil jsem se od své ženy chřipkou H1N1. Sdílení chřipky se všemi ostatními prasaty mi dalo trochu času na učení a četbu. Už jsem ti asi psal o knize Josefa Vričana: Po zapadlých stopách českých vojáků. Je to tlustospis o více jak 400 stránkách. Ale přesto jsem jej přelouskal. Je o 11ti italských ofenzivách na řece Soči v letech 1915 – 1917 a jejich více méně úspěšné odrážení C. a K. armádou, ve které významně působily celé české pluky - budějický, písecký, pražský i plzeňský a mnoho dalších vojáků z Čech a Moravy. Kniha je plná dokumentů, map, plánků, skic a především dobových i současných fotografií. Je velmi faktografická, a Vričan si v rámci kapitol dovoluje i hodnocení a závěry, které byly dodnes více méně tabu, třeba o hrdinství českých vojáků sloužících mocnářství a jejich značný podíl na udržení fronty na Soči proti italskému agresorovi oproti marginálnímu vystoupení českých legionářů, zběhů, na druhé straně fronty. Je to pro mě významné již proto, že jsem též dlouho žil v zaletí masarykovských mýtů. A taky proto, že jsem do této oblasti jezdil a jezdím, třeba oblast Krnu a Mostu na Soči jsme prošli s v roce 1986. Žel jsem neměl k dispozici tuto knihu, a tak jsem mnohé detaily krvavých střetnutí na svazích Julských Alp jen tušil z 60ti let starých ruin zákopů a opevnění vysoko v horách. Je to pro mne významné, že tam někde dosud leží i můj praděda a prastrýc, ten se vrátil jen umřít domů po všech těch útrapách. Je to krasový kraj, romantická krajina, s mnoha zjevy krasovými. Třeba soutěska u Tolminu inspirovala prý Danta Alighieriho k popsání Pekla. Je to Boží svět. (z dopisu od přítele)

KOMPLETNÍ DĚJINY PĚTATŘICÁTNÍKŮ

Jan DRNEK, Václav VONDROVSKÝ

Pětatřicátníci, neboli příslušníci 35. pěšího regimentu, tvoří nedílnou součást plzeňské kulturní a historické tradice. Pluk byl zaloţen dekretem římského císaře a českého krále Leopolda I. (kapitulační listinou ve zřizovacím protokolu a reversem majitele na dvorní komoru ze dne 8. ledna 1683). Císař Leopold nařídil Jiřímu Bedřichu Karlovi, vévodovi Württembersko-Stuttgartskému, aby v německé říši (tehdy Příběh pluku a města do ní patřily i Čechy) najal pěší pluk o deseti setninách po 240 muţích. Prvním bojem, který nová jednotka podstoupila, byla obrana Vídně před tureckým obléháním v roce 1683, přičemţ polovina 1683 – 2010 pluku zůstala jako součást posádky v obleţené pevnosti a druhá polovina se s říšskými oddíly vévody Karla Lotrinského účastnila poráţky Turků před městem. Obě poloviny se symbolicky spojily v prostoru Skotské brány, čímţ jako první prolomily obklíčení města. Pluk se v té době nazýval podle svého majitele. Teprve v rámci tereziánských reforem po pruských válkách v roce 1769 obdrţel číslo 35. a pevnou posádku v královském městě Plzni. Kaţdodenní součástí ţivota plzeňských měšťanů byli Pětatřicátníci prakticky aţ do roku 1939, kdy byl pluk protektorátní vládou rozpuštěn. Obnoven byl v roce 1945, ale jeho posádkovým městem se staly postupně Klatovy a Domaţlice. Od roku 1920, kdy byly zbytky válkou rozbitých praporů sloučeny s legionářským střeleckým plukem č. 35, nesl čestný název „Foligno“. V květnu 1950 byl tento název zrušen a bolševická armáda jednotku ověnčila zbrusu novou tradicí a novým čestným názvem „Čs. bojovníků ve Španělsku“. V květnu 1955 byla jednotka dokonce přejmenována na 68. motostřelecký pluk Čs. bojovníků ve Španělsku. V květnu 1955 byla jednotka dokonce přejmenována na 68. motostřelecký pluk Čs. bojovníků ve Španělsku. V říjnu 1958 byla jednotka znovu přečíslována a přejmenována na 12. motostřelecký pluk „Juraje Jánošíka“, přičemţ přesídlila do Sušice, kde setrvala aţ do pádu reţimu v roce 1989, pouze v březnu Historie plzeňského 35. pěšího pluku 1970 byl název pluku změněn na „Hronský“. 31. 7. 1992 byl pluk úplně zrušen. Zanikl kmenový kádr útvaru, který byl sice přejmenováván, ale stále vykazoval kontinuitu jednoho a téhoţ pěšího pluku. Po zániku útvaru zbyl jiţ jen čestný titul. V květnu roku 2001 byl titul „Pětatřicátníci“ přiřčen XXI. mechanizovanému praporu v Janovicích n. Úhlavou. Pod tímto názvem se prapor účastnil mírové mise SFOR v Bosně. I tento útvar byl však zrušen v rámci redukcí AČR v březnu 2004. Na kontě jména Pětatřicátníků, za 320 let existence, leţí 72 válečných taţení, 48 velkých bitev, 23 sráţek a 88 malých bitek, 79 bojů o pevnosti, dohromady 252 válečných akcí, mezi které nepočítáme například I. světovou válku, která se jen stěţí dá rozloţit do jednotlivých taţení či bitev, ani další následné působení. V rámci květnových oslav osvobození Plzně hodlá AČR znovu udělit čestný titul Pětatřicátníků jediné živé aktivní pěší jednotce současné redukované armády ve městě a sice 171. rotě dobrovolných záloh. Předání titulu a praporu se zúčastní také historické jednotky (KVH) a kapela 35. pluku, tedy skupiny a spolky, které kulturní tradici Pětatřicátníků znovu pozdvihly, doposud drţely a drţí. K této příleţitosti uskutečnil český hejtman KČ Jan Drnek svůj dávný záměr a za pomoci Václava Vondrovského, člena KVH c. k. 35. IR a pracovníka Zpč. muzea, sepsal a sestavil kompletní historii slavného plzeňského pluku, a vyţádal si do své knihy i příspěvky pokračovatelů tradice. Kniha je psána jako příběh pluku s vyuţitím všech dostupných historických i současných zdrojů a některých archiválií. Autoři předkládají dílo k posouzení Vojenskému historickému ústavu v Praze a během března, nejpozději v dubnu bude kniha nabídnuta veřejnosti. Její rozsah je předpokládán na asi 300 stran, včetně téměř stovky obrazů, fotografií a map. Pohyb pluku po bojištích a jeho postavení v sestavách armád je na mapách výrazně vyznačen. Cena publikace se bude pohybovat mezi 300 – 350,-Kč a o vydání bude Zpravodaj včas informovat.

HOŠI JAKO KVĚT

Kalendář akcí historických jednotek 2010 LEDEN 8.1. Regimentstag 35. IR; 1. část (salva u pomníku v místě bývalých kasáren, posezení) 23.1. Plukovní zabíjačka Mladá Boleslav (zajistí 10. Landwehr regiment) ÚNOR 6.2. Dělostřelecký ples Josefov 27.2. XVI. Regimentstag 35. IR v Plzni; 2. část (jen pro zvané - malá kapacita místnosti) BŘEZEN 13.3. Lešany 1.sv. válka (jen na pozvání, akce zatím není jistá) 20.3. Porada štábu aliance - Drţkov 27.3. Otevírání podzemí Josefov DUBEN 3.4. Jarní manévry 35.IR Starý Plzenec (jen na pozvání-omezená kapacita) 10.4. Terezín – 1. sv. válka (Osud pevnosti Přemyšl) 24.4. Brandýs n/Labem – Audience u císaře Karla; téma obléhání Vídně Turky r. 1683 KVĚTEN 1.5. Benešov – 1.sv. válka 1.5. Plzeň – Slavnosti svobody 1945 6.5. Plzeň – předávání praporu a titulu 35. ppluku 171. rotě aktivních záloh 7.- 8.5. Praha – Barikády 1945 22.5. Prachov, typ akce r. 1866 29.5. Manévry, typ akce r. 1866 – Hrádek u Nechanic ČERVEN 5.6. Svídnice (Polsko, typ akce Sedmiletá válka) 5.6. Brno (Marie Terezie, typ akce Sedmiletá válka) 19.6. Kolín (typ akce Sedmiletá válka) 26.6. Trutnov (typ akce r. 1866) ČERVENEC 2.7. Pochod na Hoříněves (typ akce r. 1866) 3.7. Chlum (typ akce r. 1866) 17.7. Josefov (typ akce Sedmiletá válka) SRPEN 7.8. Mladějov-Blosdorf 14.8. Kladsko (Polsko, typ akce Sedmiletá válka) 14.8. Prachov 1866 – Kudy prošel císařpán 29.8. Lešany-Tankový den (jen na pozvání) ZÁŘÍ 18.9. Karpaty 1915 (Stříbro) 18.9. Koźle (Polsko, typ akce Sedmiletá válka) 25.9. Tovačov (typ akce r. 1866) 25.9. Jimlín (typ akce Sedmiletá válka) ŘÍJEN 2. nebo 9.10. Třemošná u Plzně (bude včas upřesněno, typ akce 1. sv. válka) 2.10. Josefov, Ţďár (typ akce Sedmiletá válka) Důležité informace: 9.10. Josefínské slavnosti Terezín (typ akce Sedmiletá válka)

Monarchistický zpravodaj Koruny České Periocidita: Měsíčník Adresa: KORUNA ČESKÁ Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1 IČO: 44266740 Bankovní spojení: 1928428359/0800 (CZK) Account: 1721719263/0800 (EUR)

16.10. Podzimní manévry 35. IR Starý Plzenec (jen na pozvání - omezená kapacita) 23.10. Piava (Itálie, typ akce 1. sv. válka) LISTOPAD 13.11. Den veteránů Předměřice 20.11. Porada štábu aliance Drţkov (můţe být přesunuto, v tom případě bude včas oznámeno).

V minulém čísle 1 - III - 2010 byl uveřejněn článek

Vzkaz pana Mazílka.

www.korunaceska.cz [email protected] www.kc-plzen.cz [email protected] http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm

Správně mělo být uvedeno

Další odkazy: www.zrusmeprezidenty.cz www.volebnipreference.cz

Tímto se panu Mrzílkovi omlouváme.

Copyright © OBr. 2008

Vzkaz pana Mrzílka.

DÍL 02 – FRANCIE, PORTUGALSKO, PARMA, BRAZÍLIE Vážení monarchisté, příznivci a podporovatelé panovníků na trůnech jejich předků, v dnešním díle si představíme potomky Kapetovců, jednu z nejvýznamnějších evropských dynastií, která se úspěšně vyrovnává Habsburkům v počtu nárokovaných trůnů. Ukážeme si dynastické souvislosti zemí, ve kterých Kapetovci vládli, ale především na které mají nárok. Ve výčtu se pouze okrajově dotkneme Španělska, kterému je věnován díl následující. Kromě potomků této původně francouzské dynastie je do jejich rodokmenu zapojen i rodokmen původní dynastie parmské, jejíž poslední dědička se přivdala právě ke Kapetovcům. FRANCIE Dynastie začala vládnout ve Francii Hugem Capetem (941-996) a nikdy nevymřela bez mužských potomků, takže i současní nárokovatelé jsou potomky tohoto prvního krále po meči. Dynastie velmi brzy získává další země pod svoji vládu, a to způsobem nejjednodušším – založí je. Zatímco Jindřich I. (1008-1050) se jako vnuk Huga Capeta stává králem francouzským, jeho bratr Robert I. (†1076) se stává prvním vévodou burgundským. Vnuk tohoto Roberta – Jindřich (1069-1112) pak založí Portugalsko jako hrabství (počínaje jeho synem je to již království). Francouzská koruna pak bez problémů přechází legitimním způsobem na další a další potomky rodu až na dvě výjimky. Tou první je uzurpace francouzského trůnu rodinou Bonapartů (o které v tomto seriálu nebude vůbec řeč, neboť jejich nárok není legitimní) a druhou je současný spor mezi dvěma větvemi rodu (Bourbon a Orleán) o francouzskou korunu. Spor vznikl jednoduše. Tím, jak rodina získávala další trůny, její jednotlivé větve je obsadily v tomto pořadí: Francie, Španělsko, Sicílie, Parma a další nevládnoucí větve rodu. Když francouzská primogenitura vymřela Ludvíkem (XIX.), vévodou z Angoulême (1775-1844), přešel podle jedné teorie nárok logicky na další větev, tedy španělskou. Podle jiné teorie však přejít nemohl právě proto, že tato větev již vládne, a následníka je tak třeba hledat až za vládnoucími větvemi rodu, což je větev orleánská (ostatně po vymření primogenitury se již příslušník této větve – Ludvík Filip (1773-1850) – vlády jako tzv. „občanský král“ chopil). Spor trvá dodnes, avšak první teorii velmi nahrává fakt, že skuteční členové kapetovské primogenitury ve Španělsku nevládnou, jelikož španělský král Juan Carlos (*1938) není primogeniturním potomkem předchozího krále Alfonse XIII. (1886-1941). Vzhledem k tomu že primogenitura potomky má, je tak vlastně připravena k usednutí na francouzský trůn bez závazků k dalším zemím, které ovšem i tak nejsou na překážku. BURGUNDSKO Kapetovci v Burgundsku vládli bezproblémově a legitimně po 12 generací, než tato větev rodu vévodou Filipem I. (1345-1361) vymírá bez potomků. Nárok na titul vévody burgundského bylo tedy nutno hledat v příbuzenstvu tohoto Filipa, a to vzhledem k tomu, že takovým nárokovatelem může být jedině potomek Filipovy pratety Jany Burgundské, která se provdala za svého příbuzného Filipa VI., krále francouzského (1293-1350). Vzhledem k tomu, že tento Filip zdědil po své matce Markétě (vnučka 1. neapolského krále z rodu Kapetovců Karla I. (12261285)) také nárok na Neapol (v té době ovšem pouze teoretický, neboť mužští potomci tohoto Karla žili ještě v 6. generaci a vymřeli až Janou II. v roce 1435), rozdělili si jeho vnuci nabyté 3 nároky tímto způsobem: Karel V. (1337-1380) nastoupil na trůn jako král francouzský, jeho bratr Ludvík I. (1339-1384) jako král neapolský a další bratr Filip II. (1342-1402) jako vévoda burgundský. Neapol se pak stala součástí Obojí Sicílie (o Sicílii bude pojednáno v následujícím díle) a tato druhá kapetovská větev vévodů burgundských vymírá pravnukem vévody Filipa II. vévodou Karlem (1433-1477), jehož dcera Marie se provdala za římského císaře Maxmiliána a přenesla tak burgundské dědictví svým dětem do rodiny Habsburků. Ti pak vládli mj. jako vévodové burgundští až do války o španělské dědictví, o kterém bude blíže pojednáno v díle č. 4. Od této doby je mezi španělskými Bourbony a Habsburky spor ohledně nároku na tento titul vévody burgundského.

PARMA Rod Parmských se připomíná Nikolasem (†1339), který ovšem ještě v Parmě nevládl. Prvním skutečným vévodou parmským se stává až jeho potomek v 7. generaci Petr Ludvík (†1547 – syn papeže Pavla III. – †1549). Rod vévodů parmských pak vládl dále ve své zemi celkem až do 13. generace, kdy se vlády postupně ujali 3 bratři, vévoda Edward II. (†1693), vévoda František (†1727) a vévoda Antonín František (†1731). Všichni ale umírají bez mužských potomků. Dědičkou Parmy se tedy poté stává Edwardova dcera Alžběta , která se provdala za Filipa V. (1683-1746) z rodu Kapetovců, krále španělského a krále sicilského a obohatila tak dosavadní rodovou titulaturu svých dětí o parmský titul. Ten se díky množství mužských potomků drží v rodině dodnes. Dnes by byl při obnově monarchie vévodou princ Karel (*1970), potomek krále Filipa V. v 10. generaci a také prasynovec naší poslední královny Zity Bourbonsko-Parmské, tedy vnukem jejího bratra prince Xaviera (†1977)). LUCEMBURSKO Dalším trůnem, na kterém dnes vládnou potomci Kapetovců, je Lucembursko. Další bratr naší královny Zity, princ Felix (†1970), si vzal na ženu poslední lucemburskou vévodkyni Charlottu, zároveň se však vzdal svého bourbonského původu, proto jsou jejich děti považovány za příslušníky dynastie Nassau, jejich matky. POTUGALSKO A BRAZÍLIE Kapetovci vládli v Portugalsku od počátku. Hlavní vládnoucí linie vymřela králem Sebastiánem (1554-1578). Teoretickou dědičkou se tak stala princezna Kateřina (1540-1614), která se provdala za Jana I., vévodu z Bragançy. Tento vévodský rod byl ale potomkem téže dynastie. Jako první jej obdržel Alfons I. (1370-1461) jakožto nemanželský syn portugalského krále Jana I. (1357-1433). Dynastická konzistence tak byla zachována až na to, že se portugalského trůnu zmocnili Španělští Habsburkové. Sice se Karel I. Habsburský, král španělský oženil s portugalskou princeznou Isabelou, ale tím, že prosazoval vládu jejich společných potomků, zcela opomněl legitimní nárok výše zmiňované princezny Kateřiny. Až její vnuk Jan IV. (1604-1656) usedá na trůn jako legitimní král portugalský. Dynastický rozmach pak vrcholí v jeho potomku 6. generace Petrovi (1789-1834), který se stává nejen králem portugalským jako Petr IV., ale jako Petr I. také císařem brazilským. Tentýž panovník také dělí nárok na oba trůny mezi své děti. Starší dcera Marie (1819-1853) se stává portugalskou královnou a tento titulární nárok přenáší dále na své potomky z rodu Saschen-Coburg, neboť jejím manželem byl Ferdinand II. z této dynastie. Posledním portugalským králem byl jejich pravnuk Emanuel II. (1889-1932). Syn Petra I. Petr II. (1825-1891) se stává císařem brazilským, umírá však bez mužských potomků. Jeho dcera Isabela (1846-1921) si bere za muže Gastona, vévodu z Eu (1842-1922), který je potomkem „občanského krále“ Ludvíka Filipa (17731850). Jejich potomci jsou tak oprávněnými dědici brazilské císařské koruny – a jsou to opět Kapetovci. TITULÁRNÍ NÁROKY KAPETOVCŮ Dnes sedí potomci této významné rodiny nebo by seděli celkem na 7 trůnech: FRANCIE ANDORRA ŠPANĚLSKO SICIÍLIE PARMA LUCEMBURSKO BRAZÍLIE

– Jako králové francouzští by se uplatnili starší bratranci současného španělského krále Juana Carlose, kteří, ač nevládnou, jsou primogeniturními potomky rozrodu Kapetovců. – Na francouzský trůn vznáší nárok také orleánská větev rodu. Z téhož nároku by mohli potomci španělské primogenitury uplatnit nárok i na vládu v této malé zemi mezi Španělskem a Francií (o Andoře bude pojednáno v příštím díle). – Zde vládne příslušník legitimní dynastie, i když nárok na španělský trůn by mohla vznést logicky i primogenitura. – Sicílie přešla na rod Kapetovců spolu se španělským dědictvím (viz následující díl). – Parma byla zděděna po přeslici, jak bylo popsáno výše. – Lucembursko taktéž, ač se jako dynastie zřekli titulárních nároků této rodiny otce. – Zde je situaci opět dána prostým dědictvím nároku.

DALŠÍ TITULY, KTERÉ SE V HISTORII UPLATNILY V TOMTO RODĚ Dalšími panovnickými tituly, kterými se mohli potomci Kapetovců pochlubit v dějinách, jsou tyto: - císař konstantinopolský – 4 potomci Petra z Counrtenay (1126-1180). - král neapolský – 7 potomků Ludvíka VIII. (1187-1226) a 5 potomků Jana II. (1319-1364). Poté spojení se Sicílií. - král uherský – 4 potomci Karla II. neapolského (1254-1309), nárok pak zdědili Habsburkové, kteří ho mají dodnes. O Uhersku bude blíže pojednáno v díle č. 4). - vévoda burgundský – 13 potoků Roberta II. (970-1031) a 4 potomci Jana II. (1319-1364). O dědictví titulu je spor s Habsburky. - král navarrský – 4 potomci Filipa IV. (1268-1314), 3 potomci Filipa III. d´Evreux, 2 potomci Karla III. de Bourbon (děd Jindřicha IV. (1553-1610)). Navarra se pak stala součástí Španělska (viz díl č. 3) - vévoda brabantský – 3 potomci Jana burgundského (1371-1419). O brabantsku více v díle č. 8. Francouzský panovnický rod řadíme v Evropě k největším. Počtem trůnů, kterými v historii prošel, je srovnatelný s dynastií Habsburskou (díl č. 4) nebo Saskou (díl č. 7). Nyní již opět následuje vlastní rodokmen i stručné schéma dynastických souvislostí v Evropě.

KRÁLOVÉ NAVARRŠTÍ

KRÁLOVÉ FRANCOUZŠTÍ

KRÁLOVÉ NEAPOLŠTÍ

Hugo Capet král francouzský 941 996

KRÁLOVÉ UHERŠTÍ

VÉVODOVÉ BURGUNDŠTÍ VELKOVÉVODOVÉ LUCEMBURŠTÍ

KRÁLOVÉ PORTUGALŠTÍ

CÍSAŘOVÉ BRAZILŠTÍ

VÉVODOVÉ PARMŠTÍ

Robert II. král francouzský 970 1031 Jinřich I. král francouzský 1008 1050

Robert I. vévoda burgundský 1076

Filip I. král francouzský 1053 1108

Jindřich vévoda burgundský

Ludvík VI. král francouzský 1081 1137

Filip III. král francouzský 1245 1285 Filip IV. král francouzský 1268 1314 Ludvík X. král francouzský král Navarry 1286 1316

Ludvík hrabě z Evreux

Karel hrabě z Valois 1270 1325 Filip V. král francouzský král Navarry 1291 1322

Karel IV. král francouzský král Navarry 1294 1328

Hugo II. vévoda burgundský 1143

Alfons I. král portugalský 1094 1185

Filip II. Augustus král francouzský 1165 1223

Petr II. císař konstantinopolský

Eudo II. vévoda burgundský 1162

Sancho I. král portugalský 1154 1211

Ludvík VIII. král francouzský 1187 1226

Robert I.

Baldwin II.

císař konstantinopolský

císař konstantinopolský

Hugo III. vévoda burgundský 1192

Alfons II. král portugalský 1185 1223

Ludvík IX. král francouzský 1215 1270

Karel I. král neapolský 1226 1285

Robert hrabě z Clermontu 1256 1317

Karel II. král neapolský 1254 1309

Ludvík I. vévoda bourbonský 1279 1341

Markéta

Jan kníže Durazzo 1335

Robert II. vévoda burgundský 1305

Alfons IV. král portugalský 1291 1357

Jakub I.

Karel I. Robert

Karel

Ludvík

Hugo V.

Eudo IV.

král uherský 1288 1342

vévoda Calabrijský 1298 1328

hrabě z Graviny 1362

vévoda burgundský 1315

vévoda burgundský 1349

Ludvík král uherský král polský

královna neapolská

Jan II.

Filip III.

Jan I.

hrabě z Evreux

hrabě z Vendôme 1393

Karel V. král francouzský 1337 1380

Ludvík I. král neapolský 1339 1384

Filip II. vévoda burgundský 1342 1402

Ludvík vévoda orleánský 1371 1407

Ludvík II. král neapolský 1417

Jan vévoda burgundský 1371 1419

Karel VII.

Karel

Jan

Ludvík III.

král francouzský

vévoda orleánský

hrabě z Angoulême

král neapolský

1403

1391

1404

1467

1434

Karel hrabě z Angoulême 1459 1496

René I. král neapolský vévoda Lotrinský vévoda de Bar 1480 Jan vévoda Lotrinský 1470

Karel VIII.

František I.

Nikolas

král francouzský

král francouzský

vévoda Lotrinský

1470

Robert král neapolský 1277 1343

1498

1473

Antonín vévoda brabantský 1384 1415

Karel I. král Navarry 1387

Ludvík hrabě z Vendôme 1446

Karel II. král Navarry 1361 1425

Jan II. hrabě z Vendôme 1477

král francouzský 1544 1560

král francouzský 1550 1574

Jana II. královna neapolská 1373 1435

Petr pán z Montalta

Karel III. (II.) král neapolský král uherský 1345 1386

Filip

Ferdinand I.

Jan I.

Rainutio

hrabě boloňský 1323 1346

král portugalský 1345 1383

král portugalský 1357 1433

hrabě z Pitiglionu

Ladislav král neapolský 1376 1414

Filip I. vévoda burgundský 1345 1361

Edward král portugalský 1391 1438

Alfons I. vévoda z Bragançy 1370 1461

Petr Ludvík pán z Montalta 1487

Alfons V. král portugalský 1432 1481

Ferdinand vévoda z Viseu 1433 1470

Ferdinand I. vévoda z Bragançy 1403 1478

Pavel III. papež 1549

Filip III.

Jan IV.

Filip

Blanka

František

Jan II.

Emanuel

Ferdinand II.

vévoda brabantský

vévoda brabantský

královna Navarry

hrabě z Vendôme

král portugalský

král portugalský

vévoda z Bragançy

1455

1469

1472

1396

1467

1403

1427

1404

1430

1441

1470

1495

Karel III. vévoda bourbonský 1489 1537

Karel vévoda burgundský 1433 1477 Marie oo Maxmilián císař římský arcivévoda rakouský

Jan III. král portugalský 1502 1557

Antonín

Jan

král Navarry

princ portugalský

1518

1562

1537

Jindřich IV. král francouzský spolukníže Andorry král Navarry 1553 1610 Jindřich III. král francouzský král polský 1551 1589

1554

Sebastian král portugalský 1554

1578

Ludvík XIII. král francouzský spolukníže Andorry 1601 1643

Ludvík Malý Dauphin 1682 1712 Ludvík XV. král francouzský spolukníže Andorry 1710 1774

Ludvík I.

Ferdinand VI.

král španělský 1707 1724

král španělský 1713 1759

Ludvík XVI. král francouzský spolukníže Andorry 1754 1793

Ludvík XVIII. král francouzský spolukníže Andorry 1755 1824

Karel X. král francouzský spolukníže Andorry 1757 1836

Isabela princezna portugalská

oo Karel I. Španělský

1495

Jindřich I. král portugalský 1512 1580

Filip I. (II.) král portugalský král španělský král sicilský 1527 1598

1521

Edward vévoda z Guimarães 1515 1540

1430

1483

Jakub vévoda z Bragançy 1479 1532

Petr Ludvík vévoda parmský vévoda z Piacenzy 1547 Oktávius vévoda parmský 1586

Kateřina

Theodosius I.

Alexandr

princezna portugalská

vévoda z Bragançy

vévoda parmský

1540

1614

1563

1592

Filip II. (III.) král portugalský král španělský král sicilský 1578 1621

Jan I.

Rainutio I.

vévoda z Bragançy 1583

vévoda parmský 1622

Filip III. (IV.) král portugalský král španělský 1605 1665

Theodosius II.

Edward I.

vévoda z Bragançy 1568 1630

vévoda parmský 1646

Ludvík XIV. král francouzský spolukníže Andorry 1638 1715

Filip I.

Jan IV.

Rainutio II.

vévoda orleánský 1640 1701

král portugalský 1604 1656

vévoda parmský 1694

Ludvík Velký Dauphin 1661 1711

Filip II. vévoda orleánský 1674 1723

Petr II. král portugalský 1648 1706

Edward II. vévoda parmský 1693

Filip V. (IV.) král sicilský král španělský 1683 1746

Ludvík

Jan V.

Alžběta

vévoda orleánský 1703 1752

král portugalský 1689 1750

princezna parmská

Karel III. král sicilský král španělský 1716 1788 Karel IV. král španělský 1747 1819

Ludvík Dauphin francouzský 1729 1765

1339 Rainutio

Petr I.

vévoda burgundský

Karel IV. král neapolský 1481

Nikolas

král portugalský 1320 1367

Karel

Jindřich II.

Karel IX.

Marie královna uherská

Jana

vévoda z Maine

král francouzský 1519 1559 František II.

Jana I.

Alfons III. král portugalský 1210 1279 Denis král portugalský 1261 1325

hrabě z Marche 1362

král francouzský 1319 1364

1465

Karel I. Martel princ neapolský 1271 1295

Sancho II. král portugalský 1207 1248

Hugo IV. vévoda burgundský 1273

Flip VI.

Jan I.

Ludvík XII. král francouzský 1462 1515

Eudo III. vévoda burgundský 1218

Filip císař konstantinopolský

král francouzský 1293 1350

král francouzský 1316 1316

1461

Jindřich hrabě portugalský 1069 1112

Petr I. pán z Courtenay 1126 1180

Jana II.

Ludvík XI. král francouzský

Eudo I. vévoda burgundský 1102

Ludvík VII. král francouzský 1120 1180

královna Navarry 1311 1349

Karel VI. král francouzský 1368 1422

Hugo I. vévoda burgundský 1093

Ferdinand IV. (I.) král obojí Sicílie 1751 1825

Ferdinand VII.

František

František I.

král španělský 1784 1833

princ španělský 1794 1865

král obojí Sicílie 1777 1830

Alfons VI. král portugalský 1643 1683

Filip

Ludvík Filip I.

Josef

Petr III.

vévoda parmský 1765

vévoda orleánský 1725 1785

král portugalský 1714 1777

král portugalský 1717 1786

Ferdinand vévoda parmský 1802

Ludvík Filip II. vévoda orleánský 1747 1793

Marie I. královna portugalská 1734 1816

Ludvík I. král etruský 1803

Ludvík Filip

Jan VI.

král francouzský 1773 1850

král portugalský 1767 1826

František vévoda parmský 1727

Ludvík (XVII.)

Ludvík (XIX.)

Isabela II.

František

Ferdinand II.

Ludvík

vévoda z Angoulême 1775 1844

královna španělská 1830 1904

král španělský 1822 1902

král obojí Sicílie 1810 1859

Karel II. (Ludvík II.) vévoda parmský král etruský 1883

Ferdinand

titulární král francouzský

vévoda orleánský 1810 1842

vévoda z Nemours 1814 1896

Petr IV. (I.) král portugalský císař brazilský 1798 1834

Gaston vévoda z Eu 1842 1922

Marie II. královna portugalská 1819 1853

Ferdinand II. von Sachsen-Coburg

Petr II. císař brazilský 1825 1891

Petr V. král portugalský 1837 1861

Ludvík I. král portugalský 1838 1889

Isabela princezna brazilská 1846 1921

1785

1795

Alfons XII. král španělský 1857 1885

František II. král obojí Sicílie 1836 1894

Alfons hrabě Caserta 1841 1934

Karel III. vévoda parmský 1854

Robert vévoda z Chartres 1840 1910

Alfons XIII. král španělský 1886 1941

Karel princ sicilský 1870 1949

Rainer vévoda z Castra 1883 1973

Robert I. vévoda parmský 1907

Jan vévoda z Guise 1874 1940

Jakub vévoda ze Segovie princ španělský princ francouzský 1908 1975 Alfons vévoda z Cadizu princ španělský princ francouzský 1936 1989 Ludvík princ španělský princ francouzský 1974

Jan hrabě z Barcelony 1913

1993

Juan Carlos král španělský 1938 Filip princ španělský 1968

Alfons

Ferdinand

vévoda z Calabrie princ sicilský 1901 1964

vévoda z Castra princ sicilský 1926

Karel

Karel

vévoda z Calabrie princ sicilský 1938

vévoda z Calabrie princ sicilský 1963

Petr vévoda z Noto princ sicilský 1968

Michael král portugalský 1802 1866

Xavier

Felix

Jindřich

Ludvík

Karel I.

princ parmský

princ parmský

hrabě pařížský

princ brazilský

král portugalský

1977

1970

1908

2008

Karel Hugo

Jan

Jindřich

princ parmský

velkovévoda lucemburský

hrabě z Clermontu

1930

1921 Karel

princ parmský 1970

1933

1878

1920

Petr Jindřich princ brazilský 1909

1981

Jindřich

František

Ludvík

velkovévoda lucemburský

princ francouzský 1961

princ brazilský 1938

FRANCIE sekundogenitura

BRAZÍLIE

1955

1863

1908

Emanuel II. král portugalský 1889

1932

DYNASTIE SASKÁ

Vilém princ lucemburský 1981 FRANCIE primogenitura ANDORRA

ŠPANĚLSKO

SICÍLIE

PARMA

LUCEMBURSKO

PORTUGALSKO

Antonín František vévoda parmský 1731