č.24/2012
S.M.Ä.D
Včera se zlomil týden našeho šumperského spolubytí a hodiny začaly neúprosně odpočítávat čas druhé poloviny, která kolem nás proběhne ve zběsilejším tempu - aspoň mně to tak vždycky připadá. Můžeme si s Kájou opět říct, že máme štěstí. Nechci dnes psát ani o lektorech a ani o seminaristech, ale o Šumperku. To město ve stínu Jeseníků má svoje kouzlo a mě se zdá, že to kouzlo má vliv i lidí, kteří tu žijí. Jak si jinak vysvětlit, že si každý den všichni přejí dobré ráno, dobrý den, dobré poledne a dobrý večer, ať v hotelu, na intru, v obchodech a restauracích, na ulici či v bance – prostě všude. Jak je možné, že jsou tu lidé ochotní okamžitě poradit a pomoct. Vše vyřešit s úsměvem a téměř okamžitě? Že nic není problém a všechno jde? Že když se sem po roce člověk vrátí, najde tu další opravenou ulici, dům, vysázené stromy… Je to takový malý zázrak. Prý je to chudý kraj. Pokud jde o lidi, tak je ale neuvěřitelně bohatý. Máme štěstí a já za ně děkuji.
DNES TU JE...
®
Gustav Ott: Pavlov, pes a zvonek
Hra Gustava Otta, významného venezuelského autora (*1963), mimo jiné nositele ceny Tirso de Moliny za nejlepší mimošpanělskou divadelní hru ve španělštině, vznikla před více než deseti lety. Krátce po jejím napsání byla inscenována v režii samotného autora jeho domovským souborem, komunitním Teatro San Martín de Caracas. Tento divadelní soubor s Pavlovem objel doslova celý svět (v roce 1998 se konala tři představení i v Praze). Vzniklo mnoho překladů originálu, ten do angličtiny byl však pro autora, který ve spolupráci se svojí ženou, Američankou Heather McKay překládal hru sám, podnětem k jejímu významnému přepracování. Překlad do českého jazyka vznikl právě na základě této autorské verze v angličtině v letech 1999 - 2000. Svého prvního českého uvedení se dočkává až nyní. Samotná hra je zdánlivě prostá detektivka o vraždě moderátora noční rozhlasové kontaktní show, její struktura i vedení příběhu se však od tohoto žánru rychle odkloní. Děj hry je vyprávěn retrospektivním způsobem s mnoha časovými skoky a přesuny. Nejprve sledujeme výpověď významného podezřelého, dále výpověď svědka, která ji předcházela, sledujeme jednu z podezřelých postav několik hodin před zločinem i průběh noční show, v jejímž závěru byl moderátor zabit. Ať už divák vedený textem hry i inscenací na konci dojde k jakémukoli závěru ohledně viny či neviny zúčastněných postav, důležitější je jeho konfrontace s autorovým pohledem na témata osamění a zodpovědnosti v dnešním světě. Přestože je originální text zasazen do tehdejší (předchávezovské) caracaské reality, překvapivě živě promlouvá i k nám. Ostře vyhrocené situace se mísí s humorem, o vážných až tragických věcech se promlouvá jazykem drsného vtipu, hra má rychlý spád, a tak o divácký zážitek snad nebude nouze. Představení je inscenováno v úplné aréně a trvá přibližně jednu hodinu bez přestávky. Obsazení: Mauricio – Petr Hyka Armando – Karel Žďárek Paco – Jiří Moudrý Eduardo – Miroslav Křenek Pili – Jana Moravcová Consuelo/matka – Linda Petáková
Divadlo BEZ PRKEN je souborem amaterských nadšenců, kteří mají nakročeno k vážnější práci a každou novou inscenací překračují své hranice. V současné době má soubor na repertoáru hru Gustava Otta - Pavlov, pes a zvonek. Hru Mamedov Egona Tobiáše a nově uvedenou hru Vlasy opět dle textu Egona Tobiáše. Všechny tři hry byly uvedeny v české premiéře v režii Akrama Staňka, který se souborem již pátým rokem intenzivně spolupracuje. Historie souboru sahá až do roku 1996. Z původního dramatického kroužku pro mládež se postupem času stal amatérský divadelní soubor, který, jak z názvu vyplývá, nemá vlastní prostor. Nicméně se velmi osvědčila spolupráce s produkcí Rock Café. Tam již několik let uvádíme většinu našich představení.
WikiPerk
Hra je podnik jednorázový či trvalý, který občas napadne některé lektory či organizátory. Čím je složitější a čím má rozsáhlejší pravidla, tím zpravidla lépe. Týká se všech frekventantů i lektorů a odvádí je od vlastní práce v dílně. Na což si pak stěžují, aniž by přiznali, že si to sami zavinili.
Karel Tomas je levá ruka Matky Zakladatelky, Otec otců zakladatelů, mrtvý, pohřbený, vzkříšený, zmrtvýchvstalý, reinkarnovaný v nirváně přebývající, věčně živý, dianeticky prosvětlený. Pohřeb organizátora K. T. se uskutečnil jako obrovská komponovaná akce v roce 2005, kdy zmíněný opouštěl tuto republiku na neurčitou dobu. Byl velkolepým příkladem toho, co třídy ve volném čase dokážou. Pohřbený byl poté Pod Kaštany vyvolán ja-
kožto duch mezi živé a může zde proto strašit až do sklonku dnů světa (Zdravíme Maye!). Mystifikace je denní chleba redaktorů Zpravodaje i lektorů. Pravda je ovšem ta, že se hranice mezi mystifikací a skutečností velmi rychle stírá, takže často ani autor již neví, co je pravda, čemu má věřit apod. M. má různý rozsah, od obyčejného pseudonymu (viz Řehoř Ledvinka či DJ Ahmed) až po rozsáhlou akci - udílení čestného občanství oblíbenému lektorovi Jozefu K. ve dvou městech v roce 2006.
ne-k-ROMANTIKŮM Veru: Když mi moje nejlepší kamarádka sdělila, že se dává na Romantismus, hned jsem si pomyslela, že je to sebevražda. Vždy jsem si jí nanejvýš vážila pro její racionální nadhled a emoční stabilitu a vyrovnanost. Žádných sebedestruktivních sklonů jsem si u ní nikdy nevšimla. Já bych ty zfanatizovaný sektáře, ty emoční upíry, ty vymejvače citlivých duší postřílela. Do jednoho! Pavel: Trhali si duše z těla a házeli je na oltář lásky. Vůbec nic nepochopili. Fuj.
Hanďa: Podle mě skutečně nezemřeli. Byly to čarodějnice vám povídám, čarodějnice! Nahé se koupaly v emocích, které vysál ze svých obětí P. L. Tato skupina byla velkým morálním ohrožením pro všechny ostatní. Kdyby nepodlehli sebedestrukci, zasloužili by si jedině upálit, či zaživa pohřbít. Dáša: Já o nich v podstatě nic nevím, protože se ve své romantické rozervanosti stranili společnosti a cítili se ohroženi silným duchem našeho kmene. Jakožto soucitnému tvorovi mi tedy nezbývá, než doufat, že to měli rychle za sebou. Eliška: Já si myslím to, co Unki.
Libuška: Tajemné večírky, bledé obličeje, slzy v očích, záhadný rituál na WC...
Lenka: Poslední slova mé kamarádky frekventantky M.: „Patrik včera viděl světlo na konci tunelu.“ Jdu za tebou, Májo! Čekej mě v sobotu!
Unki: Původně jsem myslela, že hledají tajemný bod G, ale prý je to všechno jinak. Takže vlastně nevím, co si mám myslet. Robert: Příprava na P. dílny již tradičně začíná nákupem dostatečného množství papírových kapesníků. I letos se potvrdilo, že tento bod nesmí být podceněn. Za jejich intenzivního přísunu se účastníci odhalili až na kost. Rovněž jsme si ale všímali, že z jejich obličejů mizí přirozená lidská živost a veselost. Ondra: Setkal jsem se s jednou dívkou z třídy G. Byla taková dlouhá a měla velké, výrazné, hnědé oči. Když jsem k ní na diskotéce laškovně přitančil a neodolatelně jsem na ni mrkl, ani si mě nevšimla, což je u mě neobvyklé. A pak v hospodě, když jsem se s ní chtěl seznámit, řekla jen „Co chceš, Špaček?!“ Bojím se, co provedou.
Nela: Já teda nic konkrétního nevím, ale prý se to chystalo už hodně dlouho. Jsem dokonce někde slyšela, že se loni všichni scházeli na dost podivných místech, kde prováděli rituály na sjednocení těla i duše. Osobně si teda myslím, že spíš jim šlo o to tělo, protože jakmile se dozvěděli, že třída B v neděli v lese objevila svůj společný bod G, začali se chovat dost podivně... Ale jak říkám, nic konkrétního nevím...
Tomáš: Já jim fandim! Jsou to borci. Jejich smrt ať je pro ně přínosem!
Lenka: Měli romantické ideály, které ale nervy stály. Spadli příliš hluboko, měli zkusit baroko. Jejich těžké deprese mohla spasit recese. Rozhozený biorytmus nespraví už realismus. Rozum zbaven logiky udělal z nich gothiky. Třída G je tuhá jako veka, přikryje je Patrikova deka.
s hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás navždy opouští
TŘÍDA G Po dlouhém utrpení a citovém strádání se rozhodla dobrovolně (?) ukončit svou rozervanou existenci.
Byli jste pro nás inspirací. Brzy nashledanou! rituální třída B s lektorem
třídu G představila třída B
Juraj: Patrik je ako upír. Nenásytný vysávač všetkého snového, čo len v živote nájde. Zo svojho profesora, Veľkého učiteľa rituálnych uctievačov snových svetov Petra Scherhaufera vysal všetky jeho tajomstvá a po jeho náhlej smrti prevzal šamanské žezlo kmeňa Snových ľudí do svojich rúk. Ako učiteľ a liečiteľ kmeňa vysal vždy z každého s kým sa stretol zo všetkých jeho snov, aby stvoril Veľký snový svet mágie plný mýtov svojho kmeňa. Patrik je najváčší upír tam, kde ešte nejaký sen prežíva bez toho, aby o ňom Patrik vedel. Akonáhle sa o ňom dozvie, okamžite ho do seba vsaje celou silou svojho ducha, aby ho vtiahol do svojho snového sveta a uväznil ho tam naveky, všetkým na očiach. Som naplnený radosťou pri každej príležitosti vstúpiť do Patrikovho sveta a dychtivo ho počúvať rozprávať o mýtoch nášho kmeňa. Je to pre mňa liečivý rituál, pri ktorom cítim na duši zvláštne chvenie pokoja a mieru. Vďačne odovzdaný usínam každú noc tesne nad ránom loviac v hlave chvosty mojich vlastných snov a teším sa na nový deň pod ochranou nášho šamana – kým bude žiť on, náš kmeň má šancu na prežitie.
třída G o třídě Základní charakteristika dílny B:
B
● zahalení tajemstvím, tvoří o samotě ● vznešené myšlenky volnosti, rov- nosti a bratrství ● příroda je ve srovnání s ostatním světem ideální ● osamělé stromy a skály, tajemná jezera i lodě v bouři ● nové společenské vztahy, vyznaču jící se honbou za majetkem, přinesly zklamání ● tento rozpor řeší únikem do mýtů ● stávají se proto společenskými vyděděnci, zbojníky, tuláky, poutníky ● stojí na okraji společnosti od samé ho počátku ●
jejich cílem je získat zrušením předpisů dostatek prostoru k projevení své invence, originality a absolutní umělecké svobody a k vyjádření svých pocitů
● pohybují se mimo základní konvence doby, konvence společenské ● unikají ze společnosti ● divadlo má podle nich stavět na nonverbálním výrazu, na mimice a gestu ● jejich typickým projevem rituálu je mlácení klackem do země zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Romantismus P.S.: Dílna G je velice potěšena, že se mohla stát vaším uměleckým vzorem.
VYTRVALÝ JURAJ
(Patrik Lančarič o Jurajovi Benčíkovi) Juraj Benčík je slovenský mím a klaun. Tolko encyklopédia a teraz osobne: Odkedy ho poznám, vždy prekypoval obrovskou energiou, entuziazmom a nezlomnou vôľou. Tú vôľu pravdepodobne zdedil po svojom otcovi, ktorý je trénerom slovenských chodcov a vychoval aj olympijského víťaza Jozefa Pribilinca. Juraj Benčík je človek, ktorý sa dokázal vysrať na kariéru, keď jeho hlavný pedagóg (vynikajúci herec národného divadla) Palko Mikulík dostal mozgovú príhodu a ochrnul na polovicu tela. Bol to práve Ďuro, ktorý sa o neho staral. Každý deň! Od rána do večera. Každý deň... robil všetko to, čo robievajú profesionálni opatrovníci. Trvalo to niekoľko rokov. Viete si domyslieť tú obetu...? (poznámka: Pavol Mikulík už nežije). V rovnakej obetavosti a nezlomnej sile sa začal venovať pantomíme u slávneho slovenského míma profesora Milana Sládka. Roky driny vytvorili i z Jura vynikajúceho míma – pokračovateľa Sládkovej tradície. Tejto rehole ostal verný aj v tých najťažších chvíľach, keď mu to neprinášalo takmer žiadne financie alebo len ponižujúce almužny: lebo dennodenná fyzická aj psychická drina a umelecká poctivosť potrebná pre tento kumšt – sú často krát v dnešnej dobe a v našom geografickom priestore prehliadané, nedoceňované, niekedy priam dehonestované. To sú ťažké
okolnosti pre každého človeka, ale keď ešte uvážime, že Juraj je aj manžel a otec dvoch synov... Jeho nezlomnosť bola vystavená obrovským skúškam niekoľko dlhých rokov. Pamätám si na náš rozhovor na Vianočných trhoch v Bratislave pred pár rokmi: Bol som zaskočený, keď som počul Ďura a z jeho slov kričala márnosť, z jeho myšlienok beznádej a v jeho slzách bol odlesk smútku z toho, že to všetko bude musieť zrejme opustiť a vzdať, aby mohol uživiť rodinu. A viem, že som v tej chvíli cítil zvláštnu rozorvanosť. Miešal sa vo mne hnev na Ďura, že on – ten nezlomný – to chce vzdať ... a zároveň hnev na celý svet, lebo som Ďurovi bytostne rozumel. Jediné, na čo som sa v tej chvíli zmohol, bola moja vzdorovitá reakcia a kričal som na neho, že to predsa nemôže vzdať a zahodiť všetky roky driny, že sa to predsa musí raz človeku vrátiť, keď to robí poctivo... a ja som poctivejšieho ako Ďura, hádam, ani nepoznal. V ten večer sme sa rozišli v nesúlade. Bol som nasratý na celý svet a nevedel som sa zmieriť s tým, že strácame človeka na našej strane barikády. Pár mesiacov na to sa mi Ďuro ozval a oznámil mi, že spravil konkurz do „Cirque de Soleil“, kde ho vybrali spomedzi tisíc uchádzačov. Umožnili mu, že do Montrealu mohol odcestovať s celou rodinou (považovali to za samozrejmosť), zabezpečili školu pre jeho synov (ktorú pochopiteľne aj zaplatili). Juraj sa dostal medzi svetovú špičku vo svojom obore a stal sa členom najslávnejšieho cirkusu na svete. Keď potom hrali vo Viedni majsterstück „CORTEO“ a ja som sedel v hľadisku, videl som čosi nevídané: svojho priateľa v hlavnej úlohe v jednej z najväčších divadelných show, aké sa na tejto planéte dajú vidieť. V hľadisku bolo okrem vznešeného viedenského publika aj veľa Slovákov, ktorí sa prišli pozrieť na svojho rodáka (pretože si ho v tomto kontexte konečne všimli aj slovenské médiá). Prišla dokonca aj pani Zdena Studénková, ktorá (keď Ďuro v kostýme Bieleho klauna kráčal medzi divákmi) sa ho rukou dotýkala v úprimnej radosti s podtextom „..on je náš!“. A ja si myslím, že pred polrokom by ho na ulici ani nepozdravila. Skrátka, Slovákov tam bolo naozaj veľa a na každom predstavení. A ten rodák ich odmenil dokonca aj slovenčinou, ktorá z jeho úst občas zaznievala z tej obrovskej manéže uprostred Viedne. A potom prišiel ten najsilnejší a najemotívnejší zážitok: Ďuro, ako klaun jazdil na bicykli na lane v obrovskej výške – v nebi... Bol šťastný a kričal „ AHOOOOJ PALKO! AHOJ PALKO...“ a ja som presne vedel, že tam hore v tom nebi, zdraví svojho milovaného pedagóga herectva Paľka Mikulíka. Dúfam, že mi pán Benčík odpustí toľkú úprimnosť, ale činím tak v presvedčení, že jeho príbeh môže byť inšpiráciou pre nás všetkých. Ďakujem.
Co se děje... v Šumperku? Vážení, korupce zřejmě vládne i v Šumperku!
Jak jinak si vysvětlit velmi nespravedlivé hodnocení (PRASÁTKO MINUS!!!) pokoje č. 4? Zajímalo by nás, podle jakých parametrů byly pokoje hodnoceny? Schválila tyto parametry EU? Byly tyto parametry ohlášeny předem? Nebylo hodnocení ovlivněno přespříliš subjektivními dojmy hodnotitelky? Vznášíme tedy protest, protože jako obyvatelky pokoje č. 4 se cítíme poškozeny. Ostatní frekventanti se nás straní a z jejich strany cítíme posměch a nepřátelství. Nyní se oproti ostatním cítíme méněcenné. Důrazně tedy žádáme o přezkoumání našeho případu. Jsme přesvědčeny, že hodnocení PRASÁTKO MINUS je nespravedlivé. Také ovlivňuje náš zdejší pobyt. Žádáme tedy omluvu, vysvětlení a kompenzaci. Snad nechcete, abychom to hnaly výš. Vaše obyvatelky pokoje č. 4
Odpověď:
Milé přispěvatelky, máte naprostou pravdu. Konečně někdo pochopil, že v našem diktatursky absolutistickém řízení šumperské dílny KORUPCE OPRAVDU KVETE!! (nebo se o to alespoň víceméně marně snažíme). Právě na vašem příkladu by se to dalo snadno ověřit – stačila by básnička, taneček či buřtík, a hned by se z Prasátka mínus stal třeba i Mýval plus! K parametrům hodnocení: Jsou naše ryze individuální a nastavují se specificky pro každý pokoj i postel – EU je sice neschválila, ale máme takový pocit, že se přesně těmito parametry již od svého počátku řídí. Ohlášení parametrů předem – co bychom z toho měli, kdybyste byli všichni nachystaní. Ohlašovaly se šťáry v době prohibice, zásahy ve veřejných domech či kontroly dokladů z finančního úřadu? I když… za malý úplatek… Pokud jde o subjektivitu dojmů – tak ta je principem hodnocení, ta ovlivnila všechno a jsme na ni hrdi! Případ jsme tedy přezkoumali a shledali ho zcela v pořádku. Prasátko mínus vám s radostí potvrzujeme. Požadované vysvětlení snad takto postačuje, pokud jde o požadovanou omluvu, omlouváme se tímto Prasátku mínus, a pokud jde o kompenzaci, již jsme vaši stížnost vykompenzovali dvěma vzájemnými panáky. Naše heslo: „Nežeňte to výš, nechte naplno působit přirozený trh korupce!“ Vaši Revizní členové Kontrolní skupiny kontroly pořádkumilovnosti pokoje č. 4.
Pohádka o Severním království
Bylo nebylo... Kdesi hluboko na severu, v bývalé zemi Vikingů, se rozprostíralo rozlehlé a věhlasné království severu. Mělo všechno, co takové království má mít: krále a královnu, spokojený lid, čisté rybnaté řeky, husté neosídlené lesy plné jelenů, losů a sobů, vysoké skály a fjordy a široširé louky. Na první pohled by se dalo říci, že království poskytuje dokonalé soužití a bezchybné podmínky pro život. Dvořané si toho byli vědomi a byli na sebe za to právem hrdí. Jednoho dne se ale roznesla královstvím zvěst o jakémsi Šumperském dvoře. To mělo být místo, kde se ve dne všichni veselili činností, kterou měli velmi rádi, pobývali vždycky pospolu a nepoznali, co je to stesk a smutek. V noci se pak sdružovali do velkých místností a při pití lahodného moku se veselili ještě více než přes den. Jeden druhému byli bratrem či sestrou a neexistovalo mezi nimi hranic či překážek. Tento dvůr se měl rozkládat kdesi v samotném srdci Evropy. Když se to severský král dozvěděl, považoval to jen za hloupý žert. Nikde přeci nemůže být lépe než v jeho království. Zvěsti se ale nemilosrdně šířily dál. Po mnoha bezesných nocích se král rozhodl zakročit. Nechal si zavolat svého nejspolehlivějšího posla: „jdi a najdi
Šumperský dvůr, tam se porozhlédni a přijď mi říct, jaké to tam doopravdy je“. Posel nezaváhal ani na vteřinu a vydal se na strastiplnou cestu. Nejprve se musel dostat vzducholodí přes moře. Následně nastoupil do povozu, který ho dovezl až k železnici. Půl dne musel čekat, až nakonec přijela první lokomotiva. Po mnoha hodinách jízdy (tudummm-tudummm-tudummm) se konečně zcela vyčerpán dostal k branám Šumperského dvora. Co to ale je? Všude je liduprázdno. Nikde ani noha. Už už se chtěl otočit a jet zpět domů podat králi zprávu. Co mu ale řekne? Rozhodl se tedy, že si aspoň místní území projde, aby o něm mohl pohovořit. Jak se tak procházel, osiřelé město se začalo pomalu probouzet k životu. Zašel si tedy do místní knajpy na snídani. To místo mělo zvlástní název – Grand! A jak tak postupoval na své cestě, potkával stále víc a víc lidí, kteří se mu vrhali kolem krku a srdečně vítali neznámého cizince: „pojď mezi nás“, volali na něj. Posel se nejprve zdráhal, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Zjistil totiž, že pověst skutečně nelhala, ba naopak. Její slova nedokázala dostatečně pravdivě vykreslit pohostinnost a upřímnost zdejšího lidu. A tak se stalo, že posel zůstal šťasten žít na Šumperském dvoře a do Severního království už se nikdy víc nevrátil. A co ten král? Jestli neumřel, tak tam na něj čeká dodnes. V.D. 24. 8. 2012
Pohlednice ze sportovního odpoledne - 23. srpna - s.m.a.d. - šumperk 2012
zástupci KOMIků
zástupci tragédů
Juchající hlavní rozhodčí Kadel
t o t o č í s l o p ř i p r a v i l a r u d á a k c e - S. M. A. D. k o p y r a j t g h o u s t C h a r l i e, A c k a, M i l a B U a p l y n o v ý k ů ň n e p r o d e j n é š u m p e r k 2 0 1 2
