Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 75
M ARIE L UISA
Žena Korsičana „ŽE N Y , “ M Í N I L N A P O L E O N , „jsou naším majetkem, kdežto my jejich majetkem nejsme, neboť ony nám dávají děti, ale muž jim žádné nedává. Jsou naším vlastnictvím, stejně jako je strom, který nese plody, vlastnictvím zahradníka.“ Podle toho se manžel díval na svou manželku, zacházel s ní a chránil ji jako oko v hlavě, jako svůj majetek, který je mu k dispozici a přinese mu zisk. Napoleon byl žárlivý. S Josefínou, která si nenechala ujít žádnou příležitost k flirtu, měl špatné zkušenosti a nechtěl je zažít znovu. Copak se nemusel obávat, že Marie Luisa půjde ve stopách své pratety Marie Antoinetty, jejíž nestálost byla příslovečná, nebo své babičky Marie Karolíny, královny neapolské, která svému manželovi nasazovala parohy? I když nebyla tak nestydatá jako ony, přece jen ji považoval za dost nezkušenou, aby odolala něčímu svůdnickému umění. Manželská roztržka je „pohovkovou aférou“, soudil Napoleon, a protože v jeho zámcích bylo pohovek víc než dost, předsevzal si, že svou paní nespustí z očí. Objevoval se u ní mnohokrát za den, jako by se chtěl přesvědčit, že tam ještě je, že se u ní zrovna nezdržuje nějaký muž a že jsou její dvorní dámy na svém místě. Když jedna z nich po zaklepání na dveře vystrčila hlavu, aby se podívala, kdo to je, císař ji pokáral: Císařovnu nesmí ani na okamžik spustit z očí! Kadeřníka musel chtě nechtě vpustit, Marii Luisu směl ovšem česat pouze za ostražité přítomnosti jedné její dámy. Krejčí musel její šaty zkoušet na dvorních dámách, které měly podobnou postavu. Při recepcích nesnesl císař v přítomnosti své manželky muže déle než dvě minuty. Když Napoleon nebyl přítomen, byl dozor ještě zpřísněn. Někdy uděloval své ženě písemné domluvy, když zůstávala doma. Když mu ve své bezelstnosti oznámila, že udělila audienci kancléři Cambacérèsovi, když ještě ležela v posteli, pokáral ji: „Přeji si, abyste za žádných okolností a pod žádnou záminkou nikoho nepřijímala, dokud ležíte v posteli. To je dovoleno až po třicátém roce věku.“ 75
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 76
FRANZ HERRE
Tato ostražitost nebyla dána jen nárokem na „majetek“, nýbrž i potřebnou úctou a také stoupající náklonností. Jakožto parvenu respektoval Napoleon příslušnici starého panovnického rodu, kterou si přivedl. Jakožto panovnický manžel si vážil panovnické manželky, s níž chtěl rozmnožit svou dynastii. A jakožto stárnoucí muž se těšil ze svěžesti své o dvaadvacet let mladší ženy. Navíc celkem odpovídala jeho představám manželky: byla mírná a poddajná, oddaná svému manželovi a pánovi, poslušná, ne zas tak chytrá, aby mu mohla mluvit do důležitých záležitostí, ale přesto natolik chápavá, aby jí byla jasná důležitost jeho pokynů. „Je to dobrá žena,“ konstatoval Napoleon. „Kdyby Francie znala všechny její ctnosti, ležela by jí u nohou.“ Těmi ctnostmi císař mínil zejména starost o pohodu domácího krbu, kterou by byl rád viděl i u krbů svých poddaných v celé říši. Císařský palác se po nějakou dobu podobal měšťanské domácnosti. Marie Luisa vařila ráno císaři kávu a on si přivykl na pravidelnou dobu jídel. Pozoroval ji při domácích pracích, nechával si od ní přehrávat hudební skladby na klavír, poslouchal její povídání a často přitom upadal do dřímoty ve své lenošce. Napoleon „zjišťuje, že dobrými hospodyněmi jsou jedině Němky a doporučuje je za manželky všem svým generálům“, konstatoval Clary-Aldringen. Náhlá obliba „lásky v županu a pantoflích, lásky k doutnajícímu ohni domácího krbu“, jak to nazval jeden francouzský historik, se nelíbila některým císařovým podřízeným. Z válečného hrdiny se stal hrdina v pantoflích, šuškalo se mezi nimi. Mnozí reptali, že namísto aby táhl do Španělska, aby usekal hlavy hydře lidového povstání, leží novodobý Herkules u nohou své královně Omfale, drží jí přadeno s vlnou a zahrnuje ji sladkými řečmi. „Přišla ke mně krásná mladá žena. Copak jsem mohl nedat najevo radost? Mohl jsem se jí nevěnovat, aniž bych si zasloužil pokárání? Copak si také nemohu dopřát aspoň na krátkou chvíli štěstí?“ bránil se Napoleon; samozřejmě ne se zcela čistým svědomím, neboť věděl, že Herkules si dosud nesmí dovolit odpočinek a musí vykonat ještě mnohé úkoly. Ať už si předsevzal jakékoliv činy a hodlal je provést jakkoliv, do záležitostí císaře a jeho říše se císařovna míchat nesměla. Metternich by byl moc rád viděl, kdyby dokázala ovlivnit císaře ve prospěch habsburského dvora a naklonit trochu zájmům Ra76
1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0y
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 77
M ARIE L UISA
kouska. Tohle ale císařovna nechtěla, nemohla a ani nesměla. Politika byla mužskou záležitostí, i když za časů Marie Terezie byla i věcí žen. Prababička byla ovšem do funkce panovnice povolána, zatímco Marie Luisa se jako manželka státníka musela ve všem, včetně politiky, podřídit jeho vůli. Císař nic jiného ani neočekával a nic jiného by netrpěl. Je lepší, když se ženy zabývají domácími pracemi, „než kdyby zaměstnávaly své jazyky, zejména pokud by se chtěly míchat do politiky“, dodával. „Vezmou-li ženské do ruky veřejné záležitosti, je se státem amen.“ Povinností mravných žen je být poslušnými manželkami, užitečnými hospodyněmi a snaživými matkami, udržovat společnost, sloužit státu a pomáhat rozmnožit říši. A císařovna, první žena císařské říše, musí jít všem ve všech těchto věcech příkladem. Napoleon měl dojem, že Marie Luisa je „bezvýhradně poslušná“. Zdálo se mu správné a jednoduché přijímat vše, co mu poskytovala a nenamáhal se zjišťovat, co se v její duši odehrává. MARIE LUISA byla v Paříži vydána napospas pašovi. To by se jí bylo mohlo stát i ve Vídni a na kterémkoli jiném dvoře. Tenkrát byli muži zvyklí vyvyšovat své pány nad jejich ženy, navíc pokud šlo o vládce, který kladl dvojnásobné nároky na své panstvo. Napoleon, který se ve všech ohledech považoval za prvního, největšího a nejlepšího, hýřil superlativy i ve svém manželství. Současníci i potomci Napoleonovi, kteří mu dávali za pravdu, usuzovali z jeho výroků i z výroků Marie Luisy, že se mu ochotně, ba dokonce s radostí podřizuje. Některé otázky však zůstaly nezodpovězeny. Dělala to, aby vyhověla konvencím? Byla jím fascinována? Hrála tu roli láska? „Všude, kde jsem s ním, jsem opravdu šťastná“, ujišťovala Marie Luisa svého otce v květnu 1810, ve stejnou dobu, kdy svému deníčku svěřila opak. Během svatební cesty do Holandska, která byla pro Napoleona spíš inspekční cestou, měla pocit, že ji komanduje jako jednoho ze svých pěšáků: „Kdybych se měla znovu narodit v nějakém jiném světě, určitě bych se už podruhé nevdala.“ Zprávy o její spokojenosti však zatím zůstávaly mottem jejích dopisů do Vídně. „Mohu Vám jen opakovat, že jsem stále šťastná a spokojená,“ napsala v prosinci 1810, „a jsem si jista, že tomu tak bude napořád.“ 77
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 78
FRANZ HERRE
Pro dobrého císaře Františka, který si stále ještě vyčítal, že svou milovanou dceru vydal francouzskému císaři, nebylo snadné brát taková ujišťování za bernou minci, i když byla potvrzována ostatními. Metternich tvrdil, že od Marie Luisy slyšel: „Já se Napoleona vůbec nebojím, ale začínám věřit, že on se bojí mne.“ Karel Clary-Aldringen zase vyprávěl, že navzdory dvorským zvyklostem Napoleonovi tyká a říká mu miláčku nebo zlatíčko, z „čehož jsou Francouzi značně zneklidněni.“ Alphonse de Lamartine přirovnal Marii Luisu k cizímu tělesu ve Francii. Romantický básník jí projevoval sympatie v původním smyslu slova a soucítil s ní. „Dívka z Tyrol“ s růžovými tvářičkami a srdcem plným tužeb a vzdechů, s překrásnými pažemi, které půvabně svěsila, jakoby pod tíží svého osudu, se prý podobá „soše zobrazující severskou zádumčivost, která se octla uprostřed ryku zbraní francouzského polního tábora“. „Znáte mě dobře, milý tatíčku, a víte, že neodhaluji lehce své starosti a obavy; čím více je ale skrývám, tím na mě doléhají tížeji.“ Z toho by bylo možné usuzovat, že nebyla tak šťastná, jak obvykle předstírala, dokázala však vše nepříjemné snášet s důstojností i za cenu svého špatného rozpoložení. Nikdo od ní neočekával nic jiného, v jejím habsburském rodném domě snad ještě víc než na Napoleonově francouzském dvoře. Způsoby, které musela zachovávat, odpovídaly jejímu původu. Od princezny se očekávalo, že se jakožto manželka státníka podřídí ve všem, co po ní budou žádat státní zájmy a manželská přísaha. Jakožto katolička byla poučena, že je svému manželovi před Bohem povinována hlubokou úctou a poslušností, musí s ním sdílet radosti i strasti a být mu zavázána láskou a věrností, dokud je smrt nerozdělí. Splnění požadavků, které na ni kladly víra a konvence, jí usnadňovala její poddajnost a povaha klonící se k apatii. Když se jako dítě procházela kolem rybníka v zahradách Laxenburgu, prohlížela si kachny, jimž voda stékala po peří, aniž by je namočila. Jako žena se jim teď touto vlastností trochu podobala. Zdálo se, že ji mnohé zanechává zcela lhostejnou, nedotýká se jí a už vůbec neproniká do hloubky její mysli; přinejmenším se dalo těžko odhadnout, co se děje za jejím uzavřeným výrazem. Lamartine se domníval, že je to hlavně nejistota, která potřebuje silnou oporu a vůdčí ruku. Obojí nalezla Marie Luisa u otce, ke kterému jako malá přilnula a silné pouto ji s ním svazova78
1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0y
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 79
M ARIE L UISA
lo i jako dospělou. „Milý a přátelský dopis“ od „nejlepšího ze všech otců“ jí připadal jako „anděl přinášející útěchu“. Ale její anděl strážný ve Vídni, František I., byl daleko a Napoleon v Paříži blízko. Tak se stalo, že manžel se v jejích očích začal transformovat do role, kterou hrál sice předtím otec, ale nemohl jí teď už v potřebném rozsahu dostát. Marie Luisa, která vedle sebe ustavičně musela mít někoho, aby mohla uznávat jeho převahu a přijímat jeho rozhodnutí, začínala vkládat svou dětskou důvěřivost, kterou ani v osmnácti neztratila, do svého o dvaadvacet let staršího manžela. Vzhlížela k němu, nechala se od něho vzít za ruku a vést a naučila se ho nejen respektovat, nýbrž snad i mít ráda. Napoleon byl v každém případě osobou budící respekt: Korsičan, který to dotáhl na císaře, jemuž Francie ležela u nohou a Evropa se před ním musela sklonit; vůdčí osobnost, jíž se Marie Luisa mohla odevzdat. K jejímu překvapení u něho objevila nejen vůdčí, nýbrž i příjemné vlastnosti: „Zdá se mi nemožné, že tak velký vojevůdce dokáže být vůči ženě tak milý a poddajný. Císař takový je; když mě o něco prosí, má velmi laskavý hlas a je docela dobře možné, že ho brzy budu ze srdce milovat.“ Kouzlo vyzařující z císaře ji brzy oslnilo. Napoleon si Marii Luisu dokázal naklonit šarmem, který vůči ní projevoval. Uměl se k ní chovat s laskavostí a zdvořilostí, kterou se cítila poctěna a lichotil jí pozornostmi, kterými ji v hojné míře zahrnoval. Byla příjemně překvapena, když v Tuileriích nalezla své oblíbené křeslo, klece s ptáky, a dokonce svého pejska. Napoleon to vše nechal přivézt z Vídně. Zdálo se, alespoň během líbánek, že jí dokáže vyčíst z očí každé přání. O svou „malou“ se staral se směsí žoviality a oddanosti. Zahraniční listy psaly: „Napoleon líbá Luisin pantoflíček.“ Jeho laskavost ji okouzlovala, zároveň ale nabyla i zkušenosti, že dokáže být často nesnesitelný. Jeho nálada se dokázala změnit tak rychle jako počasí na Korsice; z jasného slunečního svitu se zničehonic zatáhlo, objevily se mraky a už nastalo hřmění a blesky. Ze začátku zůstala zaraženě stát a čekala, že blesk každou chvíli udeří přímo do ní. Rychle ale pochopila, jak jeho nenadálé výbuchy přijímat. Nechala ho řádit, snášela s klidem jeho výlevy a čekala, až bouřka přejde, anebo se držela Napoleonova výroku, že ženám je dána schopnost muže ovlivňovat slzami. Nebo naopak prosazovala svou tvrdou hlavu, která, jak o ní sama tvrdila, 79
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 80
FRANZ HERRE
„by byla hodna toho, aby pocházela z Bretaně“, i když si nakonec musela přiznat, že Napoleonova hlava je tvrdší. Většinou se musela podvolit, což jí nepřišlo příliš zatěžko. „Vaše vlastnosti, mé dámy, jsou krása, půvab, svůdnost. Vaše povinnosti jsou závislost a oddanost,“ říkával s oblibou Napoleon. Marie Luisa se jako první dáma dvora a jeho srdce naučila tím řídit, protože shledala, že nevýhody, vyplývající z těchto povinností, jsou bohatě vyváženy výhodami, které s sebou nesou její vlastnosti. Z manželských povinností se staly manželské radosti, které pro ni byly velmi důležité. Francouzští historikové tvrdili, že pro Marii Luisu byl důležitější Sexus, jemuž propadla, než Erós. Rakouský historik Jean de Bourgoing se vyjádřil, že smysly hrají ve vztazích obou manželů velkou roli. Rakouská historička Irmgard Schielová se odvolávala na Maréschalla, ministra vévodkyně z Parmy, který Marii Luise přiřazoval „patologické fyzické vlohy“ a vykládal to jako „neblahou nymfomanii“. Marie Luisa byla dědičně zatížena, co se sexuality týče. Její předkové nebyli v tomto směru žádní asketi, ani její otec, který se sice nehonil za každou sukní, zato ale sbíral svatební závoje, měl čtyři manželky a třináct dětí. Přesto se jak on, tak jeho obzvlášť čilá druhá žena domnívali, že svou dceru vychovávají k prudérnosti a dokážou její přirozeně smyslnou povahu držet na uzdě alespoň tak dlouho, než jí bude moci dát volný průchod v manželském loži. Marie Luisa měla co dohánět a dokázala to už tím, že si ve Francii opatřila knihy, z nichž byly v Rakousku odstraněny ošemetné pasáže. Koketérii, k níž měla sklony už ve Vídni, v Paříži už nemusela skrývat. Empírové šaty, které byly v hlavním městě říše módou, téměř víc odhalovaly, než zakrývaly. Když Napoleon svou německou nevěstu uviděl poprvé, mohl se domnívat, že tato panna – pravděpodobně první, s níž měl co do činění –, stěží dokáže svůj panenský vzhled odložit. Rychle se ale poučil, že tato blondýnka se podobá zmrzlému šampaňskému, které, když roztaje, slibuje mnohý požitek. Její smyslnost ho přitahovala k ní a ji zase k němu. Chuť Marie Luisy vzrůstala s konzumací. Potřebovala víc než jen patriarchální péči a platonické něžnosti, dychtila po milostných projevech, které Napoleon své Venus genitrix rád poskytoval; neslibovaly koneckonců jen zisk pro dynastii, nýbrž i osobní potěšení. 80
1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0y
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 81
M ARIE L UISA
Nejraději by ji měl u sebe každou noc, neboť, jak to popsal, „v jistém smyslu se nemůže jeden druhému ztratit z očí, když spolu tráví noc“. Oba ale měli své vlastní ložnice. Napoleon uváděl jako důvod to, že dokáže spát jen v teplém pokoji, zatímco Luisa dávala přednost nevytopené místnosti. „Kromě toho nechává vždycky přes noc ve své ložnici hořet světlo, pět až šest svící, protože se bojí strašidel.“ Zima mu často zabránila, aby „za ní v noci přišel“. Zdálo se, že je mu také nepříjemné, že musí pokaždé projít předpokojem, v němž mají službu dvorní dámy. Když přicházela Marie Luisa k němu, doprovázela ji jedna z dam a ta pro ni potom zase přišla. Císař a císařovna byli spolu přesto dostatečně často. Začátkem července 1810, čtvrt roku po první společné noci v Compiègne, svěřila Marie Luisa otci: „Jsem teď dvojnásob šťastná, neboť mě lékař ujistil, že jsem od minulého měsíce těhotná.“ Záhy začala vypadat „trochu neforemně“, což ale nemohlo pokazit její dvojnásobné štěstí: očekávání, že si jí manžel bude jako matky svého dědice ještě víc vážit a zároveň naděje, že ji tato událost s otcem jejího dítěte ještě pevněji spojí. TĚ H O T E N ST V Í jí přineslo málo komplikací, zato hodně komplimentů. Přijímala je se smíšenými pocity, neboť věděla, že pramení z očekávání, že porodí císaři a říši syna, dědice a následníka trůnu. Napoleon I. mu už dal titul: král římský. Tím mělo být vyjádřeno, že otec v Paříži, imperátor centra velmoci, a syn jako vládce „věčného města“ budou společně vládnout univerzální říši. „Cítím se skvěle a malý král římský také. Všichni jsou tak pevně přesvědčeni, že to bude chlapec, že kdyby přišla na svět malá ubohá princezna, byla by přijata se značnou mrzutostí,“ napsala Marie Luisa svému otci čtvrt roku před očekávaným porodem. Manžel, který musel počítat se vším, měl připravený i titul kněžny benátské pro případ, že by se narodila holčička, dal však své ženě najevo, že by byl velmi zklamán, kdyby mu neporodila krále římského. Čím víc se blížil den porodu a tím i hodina pravdy, tím víc Marii Luisu tížila představa, že možná namísto prince nosí pod srdcem princeznu. Osobního lékaře Corvisarta neustále žádala, aby předem určil pohlaví. Porodní bába Lachapellová odkazova81
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 82
FRANZ HERRE
la císaře na Marii Lenormandovou, která věštila z karet a kávové sedliny, ale o té nechtěl Napoleon ani slyšet, protože kdysi předpověděla jeho rozvod s Josefínou. Na francouzském dvoře se začali připravovat na příchod dědice trůnu. Byl povolán dvůr „dítěte Francie“. V jeho čele stála guvernantka, hraběnka Louisa de Montesquiou-Fezensac, jejíž manžel byl vrchním komořím a prezidentem zákonodárného shromáždění. Oba pocházeli ze šlechty starého režimu; monsieur sloužil jako hlavní podkoní u Comte de Provence, madame pocházela z rodiny Le Tellier de Louvois, jejíž nejdůležitější člen byl ministrem války Ludvíka XIV. „Svěřuji vám osud Francie,“ řekl císař hraběnce Montesquiou. „Udělejte z mého syna dobrého Francouze!“ Měl za to, že v její osobě nalezl vychovatelku, která následníkovi trůnu dokáže zprostředkovat dědictví staré Francie, stejně jako úkoly nové říše. Marie Luisa přijala toto jmenování se smíšenými pocity. Na jedné straně se obávala, že hraběnka Montesquiou, která byla pověřena se o dítě neustále starat, ji u něho vytlačí z prvního místa, náležejícího matce. Ona sama přece také víc tíhla k chůvě Colloredové než ke své matce. Na druhé straně uvítala, že Cour impériale v Paříži převzal zvyk vídeňského císařského dvora obklopit dědice trůnu vlastním dvorem, který ho bude chránit a pečovat o něho. K „Maison des Enfants de France“, v jehož čele stála hraběnka Montesquiou, patřily dvě guvernantky, tři první dámy, tři komorné ke kolébce, dvě komorné, které se staraly o šatník a dvě služebné, které jim podléhaly, dále podkoní, dva jemu podřízení štolbové, tajemník, sekretář, dva dveřníci, dva lokajové, čtyři sluhové, jeden vychovatel, tři dětští lékaři a kojná. Jako kojné se dostaly do užšího výběru tři a byly umístěny do klauzury v domě v Rue de Rivoli. Císař se rozhodl pro čtyřiadvacetiletou Marii-Viktorinu Auchardovou, ženu obchodníka s vínem ze Chaillot. Jmenování kojné bylo nezbytné, neboť, jak vždy říkala nevlastní matka Marie Luisy Marie Ludovika, panovnická matka, která své dítě sama kojí, se dopouští „majesteuse folie“. Napoleon měl v úmyslu se naproti tomu dopustit „folie de grandeurs“, panovnického velikášství, hraničícího se slavomamem. Pro svého syna a nástupce chtěl v Paříži nechat postavit palác krále římského. Zámek budoucího Napoleona II. se měl vypínat na pahorku Chaillot, naproti Martově poli, místu přehlí82
1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0y
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 83
M ARIE L UISA
dek slavné Grande armée, nad mostem přes Seinu, Pont d’Jéna, který měl připomínat vítězství z roku 1806. Dvorní architekti Charles Percier a Pierre-Francois-Léonard Fontaine plánovali „nejrozlehlejší a nejokázalejší stavbu“ století, která měla předčit zámek ve Versailles a demonstrovat městu i světu, že po Grand siècle Bourbonů bude následovat ještě větší a slavnější epocha Bonapartů. Z toho nebylo nic. Zámek snů zůstal vzdušným zámkem. Sotva byl stržen klášter Nanebevzetí Panny Marie, který stál stavbě v cestě, a srovnán vršek pahorku pro staveniště, Napoleon I. se zřítil ze svého piedestalu a strhl Napoleona II. s sebou. Pro krále římského byla zhotovena přepychová kolébka, dar města Paříže, která zůstala zachována. Malíř Pierre-Paul Prud’hon dodal za 6000 franků návrh a zlatník Jean-Baptiste-Claude Odiot s rytcem Pierre-Philippem Thomire zhotovili za 152 289 franků mistrovské dílo empírového stylu: pozlacené stříbro, perleť, samet a hedvábí; rohy hojnosti jako symbol bohatství, géniové síly a spravedlnosti jako základní elementy říše a bohyně slávy, která pro dítě v kolébce drží v rukou připravený vavřínový věnec – marně, jak se ukázalo. Překrásná kolébka nezůstala na Seině, ani se nedostala na Tiberu, jejíž symboly zdobily boční stěny, nýbrž se navrátila s nešťastným synem do Vídně, do matčiny vlasti. V roce 1811 byli oba rodiče ještě plni naděje. Otec očekával, že mladý orel bude pokračovat ve slavném letu starých orlů, tak jak to bylo znázorněno na kolébce. Matka spolu s mnoha Francouzi a jejich sousedy doufala, že císař, který bude chtít zajistit bezpečnost svého dědice, se spokojí s tím, čeho dosáhl a dodrží mír. „Trochu se šetřím, abych Vašemu vnukovi poskytla dostatek lásky a aby přišel na svět silný a zdravý,“ napsala Marie Luisa svému otci. Považovala za nutné dodávat svým rodičům a především sobě trochu odvahy. Hleděla porodu vstříc s ještě větší úzkostí než jiné ženy. Nemyslela přitom jen na nebezpečí hrozící matce a dítěti, nýbrž i na zklamání otce a všech Francouzů, kdyby císaři a říši nedala syna, kterého očekávali. Napoleon své policii rozkázal, aby potlačovala šířící se zvěsti, že těhotenství císařovny je jen předstírané, neboť císař je impotentní. Ve své starosti a nejistotě se tento odpůrce církve dokonce rozhodl, že nesmí zapomenout na církevní požehnání. Du83
Marie Louisa_lom
11/5/10
11:43 AM
Stránka 84
FRANZ HERRE
chovenstvo bylo požádáno o odpovídající modlitby. Od pěti ráno do pěti večer se v kostelích nekonala mše svatá. Večer 19. března 1811 se rozhlaholil velký zvon v Notre-Dame. Porodní bolesti začaly. Členové císařské rodiny a hodnostáři říše byli svoláni do Tuilerií; pánové oblečeni jako na nedělní mši, dámy v dvorních róbách. Byla to dlouhá noc, plná čekání. Po půlnoci, když byla přinesena pozdní večeře, byla většina dvorní společnosti poslána domů. V císařském salónu zůstaly přední osobnosti říše, v Salon des Graces se zdržovali nejbližší příbuzní, mezi nimi Hortenzie de Beauharnais, která později celou scénu popsala: „Koketní ženy, ospalí muži, ministři, kteří neměli co na práci, nervózní císař; to všechno v pestré směsici sedělo kolem stolu, kam nám servírovali víno a čokoládu.“ Čas od času bylo shromáždění vytrženo z nečinnosti bolestnými výkřiky Marie Luisy, které sem pronikaly skrze dveře. Napoleon začal ztrácet nervy. Odebral se do horké lázně, od níž si sliboval uvolnění. O mnoho let později, na Svaté Heleně, tvrdil, že tam znovu nalezl svou chladnokrevnost. Porodník, dr. Antoine Dubois, se prý rozčileně vřítil do koupelny: žádný z tisíců porodů v Paříži nebyl tak těžký jako tenhle! Napoleon napomínal lékaře, že nesmí ztratit hlavu, musí se chovat tak, jako by rodila kterákoliv obyčejná měšťačka z Rue Saint-Denis. „Bylo mi řečeno, že jak matka, tak dítě se mohou octnout ve velkém nebezpečí. Odpověděl jsem bez váhání, že ,s matkou budu mít ještě další děti‘, takže v případě pochybností musí být zachráněna ona.“ Porodník, povzbuzen otcem a chráněn císařem, sáhl tedy po kleštích. Když Marie Luisa uviděla železné kleště, které připomínaly mučicí nástroj, vykřikla hrůzou, že ji chtějí obětovat, aby zachránili dítě! Napoleon ji chvíli utěšoval a domlouval jí a pak vyběhl z místnosti, protože nedokázal snést pohled na to, jak se Dubois dal do práce. Po šestadvaceti minutách se lékaři konečně podařilo uchopit hlavu dítěte do kleští. Po dvanáctihodinových bolestech porodila konečně císařovna ráno 20. března 1811, v 9:20 hodin syna. Nejdřív bylo potřeba se postarat o matku, která upadla do bezvědomí. Dítě nechali ležet na podlaze, protože je považovali za mrtvé. Doktor Corvisart je ale zvedl, třel je a novorozeně ze sebe po několika minutách vydalo první výkřik. Napoleonova legenda to nepřipisuje ani tak snahám lékaře jako spíš dělové 84
1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0y
