Mladá na malý. ráda hraju, když nikdo neví, že hraju

Mladá na malý 20.6.2013

ráda hraju, když nikdo neví, že hraju

1

„Byli jsme tu v pátek, jsme tu i dnes,“ zaznělo ve středu na zahájení Mladé scény 2013. Že se po roce v Ústí opět vidíme, za to vděčíme také organizátorce Lence Hulákové. Co řikáš na letošní průběh přehlídkové sezony? Už máme za sebou Šrámkův Písek, Divadelní Piknik ve Volyni, Wolkrův Prostějov i Dětskou scénu. Jezdíš na všechny přehlídky? A kde všude se podílíš na organizaci? Nebyla jsem v Prostějově a letos vlastně ani na Dětské scéně. Písek organizuju, ve Volyni píšu pro redakci a Jakubovi (Jakub Hulák, její manžel. pozn. red.) většinou pomáhám s Dětskou scénou, mívám tam i seminář. Myslím, že se letos zatim věsměs daří. I když třeba co se moji práce týče se vždycky moc těším sem, kde narozdíl od Písku neleží všechno jen na mě – tady to děláme v širším kolektivu skvělých lidí, což je moc příjemné. Jinak ale jezdívám i na co nejvíc krajských přehlídek: třeba do Turnova, do Svitav nebo i do Prahy na Píseček. I když zrovna to je přehlídka, která nemá rozměry těch dalších. Je to kvůli Praze – soubory tam nepřijedou na celou dobu jako na jiných přehlídkách, ale odjíždějí domů někdy hned po svém představení, maximálně posledním metrem. To pak přehlídka samozřejmě vypadá úplně jinak. Možná i kvůli tomu jezdí hodně pražských souborů do jiných krajů, třeba právě do Turnova. To ale z jiných důvodů dělá i čím dál tím víc ostatních souborů – jezdí na krajské přehlídky všude po republice, nehledě na to, ve kterém kraji působí. Jakou roli v celém systému přehlídek hraje ARTAMA, kde s Jakubem pracujete? NIPOS - ARTAMA je příspěvková organizace ministerstva kultury, která má na starosti amatérskou kulturu, takže i všechny postupové přehlídky až po Hronov. A nejen divadelní, zrovna tady na Malé scéně probíhá třeba i filmová amatérská přehlídka. Já mám v ARTAMĚ na starosti středoškolské a experimentující divadlo, takže Písek a Mladou scénu. Prozradíš, jak letos probíhají nominace na Hronov? Letos se ten systém měnil. Každá celostátní přehlídka má teď svoje kvóty, svůj přesně stanovený počet inscenací, které

na Jiráskův Hronov pošle. To aby se dalo přesně regulovat zastoupení jednotlivých větví – loni třeba organizátorům přišlo, že na Hronově bylo málo činohry, tak to pro letešek přesně stanovili. Aby tam byla činohra rovnocenně zastoupená třeba s loutkařema? To ne, právě aby převažovala... Což je podle mě zbytečné. Dobře, tolik k přehlídkám. Teď něco o tobě. Jak se ti dneska hrálo? (To je otázka, kterou mají redaktoři zakázanou - pozn. šéfred.) Báječně. Já ráda hraju, když nikdo neví, že hraju. Vždyť taky studuješ performerství... Jak se ti daří jako studentce DAMU? Daří. Hrajeme různě po ulicích, v kanálech, v podchodech... a občas máme dokonce i diváky. Je to zábava. A klasické činohře taky ještě aktivně holduješ? Hraju v Kladenském souboru VAD, jinak mě ale klasická činohra už tolik nebere: bývá často moc dlouhá a únavná na to, že se témata i formy pořád víceméně recyklují. Proto mám ráda studentské divadlo, které je živé, dynamické, pořád se mění a vyvíjí. -luč-

Cink Cink Cirk, Praha: Cink? potkali jsme se v Centru pro nový cirkus Rozhovor s kompletním souborem Cink Cink Cirk Takže: kdo vás vede? Nás nikdo nevede… My se vedeme sami… Sami s Eliškou. (slova se ujímá představitelka hlavní role) Hodně nám pomáhá Eliška Brtnická, ale je pravda, že to vymýšlíme sami... s její pomocí. Výsledek jí vždycky ukážeme a ona nám řekne, jak se jí to líbí, nebo nelíbí. Ona je to nějaká odbornice? To jsem já! (řekne Eliška Brtnická) Myslím, že je to mnohem lepší než to bylo. Inscenace už totiž měla víc verzí. A je čím dál tím lepší. A kolik už máte za sebou takovýhle představení? Tohle je naše první. Jinak pracujeme odděleně. Někdo kouzlí – tady Aleš od malička. My s Deborkou jsme tanečnice, Lukáš dělá dlouho akrobacii, je to hlavně žonglér... A tak jsme se všichni potkali v jednom Centru pro nový cirkus. Takže se všichni zabýváte pohybem, ale každý nějak zvlášť. Každý čerpá ze zkušeností ostatních, takže se navzájem inspirujeme a myslím, že ta spolupráce funguje. Děláte někdo třeba i nepohybové divadlo? - Já jsem dělala a Aleš taky. Viď Aleši? - Dělal jsem dramaťák, jestli se počítá. A kdybyste měli srovnat nepohybové a pohybové divadlo? - V nepohybovém se mluví. A v divadle, kde jsem hrála, jsem mluvila španělsky. Takže to je takový markantnější rozdíl. - Já hrozně nerada mluvím, takže mě ten pohyb vyhovuje. - Jeden pán z poroty to bude mít strašně těžké, protože je tady za jevištní mluvu... A my za celé to představení neřekli ani slovo, jenom jsme tam tak něco žbrblali, takže by mě zajímalo, co na to řekne. - Bylo tam „pšt“, přece! Utajené téma přehlídky (probuzení) s vaším představením úzce souvisí. Stává se běžně, že se ti zdají takové sny a pak se probudíš a... ...a hledám lapač. No, možná se mi to už někdy stalo, ale úplně pravidelné to není.

A jak se vám dnes probouzelo? - Bylo to dost rychlé. Ještě jsem balil, tak jsem nevěděl, jestli vůbec přijedu. - Já zas balila do rána, takže jsem moc nespala. - Já se probudila bazénem... - Já... celkem normálně... sbalila jsem šálu, hrazdu a spoustu karabin do jednoho baťohu a odtáhla to na nádraží. - Já měl včera menší... oslavičku, takže jsem se probudil docela brzo, na můj vkus. Ale nějak jsem to zvládnul. - Já jsem se probudil krásně, jako každé ráno. -jxm-

RECENZE SNY A SITUACE, KTERÝM CINKÁ HRANA CINK CINK CIRK přivezl z Prahy do Ústí nad Orlicí inscenaci Cink? Jde o velmi zdařilou ukázku nového cirkusu. Nový cirkus je jako divadelní forma v současnosti v českém prostředí velmi populární, lze směle prohlásit, že módní. Přesto je na poli divadla amatérského spíše výjimkou. Není se čemu divit. Nezbytnou podmínkou k tomu být dobrým novým cirkusákem, je zvládnutí širokého spektra akrobatických dovedností, a to na vysoké úrovni. Cink Cink Cirk tuto podmínku rozhodně splňuje. Inscenace Cink? je zakotvena v jednoduchém příběhu mladé dívky, která se ukládá ke spánku, dlouho se jí nedaří usnout a když spánek konečně přijde, nepřijde sám. Se spánkem se dostaví sny a v nich tři zajímaví mladí muži. Žena ve svém snění prožívá letmá setkání s každým z nich i se všemi dohromady. Zřejmě to nejsou setkání nijak nepříjemná. Jen dojmy z nich mohou být příliš silné. Buď jak buď, nakonec se sen skončí, dívka se probere a do pokoje zavěsí lapač snů. Tím zajistí příběhu i celé inscenaci jednoduchou a vtipnou pointu. Jak už to u nového cirkusu bývá, dramatický příběh jej jen rámcem inscenace. Obsahem je plejáda různorodých akrobatických čísel, tematizovaných dramatickými vztahy mezi jednotlivými aktéry. Čísel, důmyslně zasazených do jednotlivých dramatických situací. S jedním mužem se tak dívka seznámí prostřednictvím náročné a zajímavé pozemní akrobacie, s druhým při

působivé akrobacii na houpačce a se třetím zavěšena v šálách. Akrobatické výkony jsou přitom na velmi vysoké úrovni. Občas nás sice přeci jen nechají nechtěně nahlédnout do kuchyně interpretů, takže na okamžik cítíme spolu s nimi, jaká je to dřina; ovšem to jsou skutečně jen okamžiky zřídkavé. A hlavně: každý úkon na jevišti má svou divadelní kvalitu. Nese sdělení o vývoji vztahu postav, o napětí mezi nimi. Proto je funkční a proto diváky magnetizuje. Jedinou slabinou inscenace je zbrklé zakončování jednotlivých dramatických situací, které někdy spíše přestávají, než aby byly zakončovány. Například působivá scéna, kdy jeden muž modeluje sousoší z mužů zbývajících, vrcholí domodelováním poslední součásti sousoší, totiž ženy. Čekáme pointu, když tu náhle zalije mužské sochy tma a sochař s dívkou rozehrávají zcela novou situaci. Jde se dál. Neostré hranice mezi jednotlivými dramatickými situacemi sice mohou vyjadřovat mlhavé hranice mezi jednotlivými sny v průběhu jedné noci, inscenace ovšem nepůsobí, že by to bylo jejím záměrem. Nicméně klady drtivě převažují. Inscenace velmi poučeně pracuje se světlem a s hudbou, je rytmická, má napětí a švih. Nic z toho, co se na scéně děje, není samoúčelné. Celkovou stylovou čistotu doplňují i jednoduché kostýmy s nášivkami, odkazujícími nepřímo ke kejklířským stylizovaným úborům či estetizovaným klaunským záplatám. Byl to krásný sen jedné letní noci.

SLOVOMRAK

Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.

Luděk Horký

DISKUSE O INSCENACI:

Soubor nepotřeboval žádná slova, herci byli schopní všechno vyjádřit pohybem, chválí představení většinou diváci. Vše bylo výborně barevně sladěno, zazní v debatě. Byl v inscenaci důležitý příběh? Zdá se, že ne: sloužil hlavně k propojení jednotlivých artistických čísel, samostatné pohybové variace by bez „příběhu“ nebyly tak zajímavé. „I když nejsem příznivkyní pohybového divadla, byla jsem z představení nadšená, bylo úžasné,“ shrnuje svůj zážitek divačka. Je zajímavé, jak se současné pohybové divadlo snaží být co nejméně emocionální, zamýšlí se Vladimír Fekar. Performeři se podle něj snaží ukazovat vše pohybem. Představení Cink Cink Cirku nemá znaky divadla a neobsahuje konkrétní situace. Proto můžeme mít z příběhu trochu „obecný“ dojem. Někdy je škoda, že jsou situace jen „nakousnuté“ a brzy se od nich uteče, uzavírá Fekar. Jana Mandlová má trochu jiný názor: „Pro mě to bylo divadlo,“ říká. Potěšila ji práce s detaily, barvami, hudbou. Ale vadily nedůslednosti – nebylo například jasné, kdy herci „vstupují do soch“ a kdy z nich vystupují. Nejvíce dotažené vztahy mezi postavami byly podle ní v etudě na hrazdě. Tento typ divadla vyžaduje určitou dovednost, vstupuje do diskuse Petr Christov. Když na jevišti vidíme řadu těchto dovedností, jsme tím většinou ohromeni. Někdy ale i menší dovednosti dokáží udělat větší divadelní efekt. Dovednosti fungují nejvíce, když jsou divadelní, tematizované.

RECENZE Snová groteska v červené a černé Nový cirkus, i když už dávno není nový, je stále lákavou oblastí scénického umění. Nicméně, ani po letech existence jej většina diváků nemá stále umělecky zařazený. Co to vlastně je? Jak se na to mám dívat? Samozřejmě, můžeme obdivovat nejrůznější akrobatické a vůbec komediantské aktivity, které hned tak někdo nedokáže, ale k tomu, aby to bylo „opravdové divadlo“ je potřeba dát tomu příběh, nějaké vodítko. Tak, aby nezůstal jen řetězec řemeslných dovedností různé obtížnosti. Je nutné promyslet výtvarný koncept, alespoň naznačit charaktery postav, i určitou dějovou linku. To vše představení CINK?, které zahájilo festival, má. Čtveřice performerů (to je asi nejlepší charakteristika pro mladé umělce, kteří musí zvládnout celou škálu – především pohybových - dovedností) souboru CINK CINK CIRK má, jak se říká, „natrénováno“, a už samotné kousky na šálách, na houpačce či při žonglování jsou do značné míry atraktivní podívanou. K tomu se přidává promyšlený výtvarný koncept laděný do černo-červené. To se týká i základní dominanty scény, tedy dvou šál, ale také dalšího výrazného scénického prvku – polštářů, v nichž naše hrdinka nepokojně usíná (polštáře se později stávají vtipnou rekvizitou při žonglování). Stejně hravě jsou využity i žonglovací kroužky. To, co je na celém kousku nejpříjemnější, je právě ona hravost, navozená hned zpočátku „francouzsky znějící hudbou“. Celá forma představení se asi nejlépe dá charakterizovat jako „snová groteska“. Sen (či jakási v lehké nadsázce pojatá noční můra) je totiž základním principem, neboť právě on je rozjezdovou dráhou pro nejrůznější akce, (Ne)logika snu si

nenárokuje žádnou přesnou souvislost příběhu, naopak – ospravedlňuje jeho epizodičnost, zlomkovitost, vhodnou pro předvedení nejrůznějších mnohdy krkolomných kousků. Groteska (odkazující na nejrůznější principy němého filmu) se vkrádá do představ(ení) prostřednictvím tří mladíků už v prvním náznaku, kdy spatříme jejich hlavy nad sebou vykukující zpoza šály, i v jejich následném vstupu do dívčina snu symbolickou rudou bránou… Jejich následné souboje o přízeň dívky, v nichž jsou využity právě akrobatické prvky, vtipně doplňují scény vzájemné manipulace, kdy se jednotlivé postavy stávají loutkami v rukou druhých (ať už jde o scénu, kdy je dívka podobná panence na klíček postupně uchopována a vláčena různými muži, kteří nejen formují její gesta, ale i úsměv na tváři, nebo při scéně, kdy si jeden z mladíků „aranžuje publikum“ jako obdivnou klaku pro svůj výkon na šálách). To, zda se všichni mladíci postupně s dívkou pomilují (jak zazněl názor v diskusi), ať si každý přebere podle svého. Ostatně, to by patrně nemusel být důvod pro pointu (po zmizení mladíků a procitnutí dívka zavěsí nad své lůžko obrovský lapač snů, aby se tak zbavila noční můry). Tou je pro ni (jak se domnívám) ona manipulace, v níž se ve snu vznáší jako bezmocná loutka. Pohybově náročný žánr v hravém provedení byl rozhodně příjemným začátkem festivalu. Bylo patrné, že se nejedná o trapný začátečnický pokus, ale o projekt, který je založen na solidně zvládnutém pohybovém základu, který poskytuje divákovi pocit lehkosti a hravosti – přesně tak, jak to má u novocirkusových představení být. Jana Soprová

Blazeování, Ostrava: Nová vlna se starým obsahem chceme tematizovat cykličnost Rozhovor s režisérem Petrem Horákem a herci Kvideom Lotrekem a Martinem Ormandym.

Jak vznikal váš text? Podíleli jste na přípravě společně, nebo má scénář jednoho autora? PH: Hra vznikla pro příležitost konference o undergroundu, která proběhla na naší škole. Dostala jsme tip na článek z časopisu Tribuna z roku 1983, který jsme se posléze pokusili divadelně zpracovat a vytvořit nějakou scénku. Samotný scénář jsem psal já s pomocí svého kamaráda Jana Gryze, i když v průběhu zkoušení se ještě různě upravoval podle nápadů a přání herců. Co pro vás představuje hlavní téma hry? Jde především o studii undergroundu? KL: Ano, tím, že hra vznikla pro onu konferenci, vnímáme jako hlavní téma hlavně undergroundovou kulturu. PH: Zároveň by tam ale mělo zaznívat téma vztahu dnešní doby a normalizace: zamyšlení se nad tím, jakým zplůsobem obě doby manipulují - se společností, s jedincem... Proto třeba i Óda na radost, která má představovat onu cykličnosti, jak ji chceme tématizovat: inscenace začíná písní a sochou socialistickou a končí písní a sochou dneška. Inscenaci jste postavili na civilní, osobní rovinu. Znamená to, že jsou pro vás témata, kterých se ve hře dotýkáte, i vašimi osobními tématy, nad kterými sami přemýšlíte? KL: Tak určitě... Ale neznamená to, že se tam každý prezentuje podlé svého názoru. Nemáme na to téma tak protichůdné názory, i když se často vzájemně neshodneme. Myslím ale, že se o takových věcech dokážeme bavit rozumněji, než jak to hrajeme, a že jsme schopni i poměrně rozumně argumentovat. Pracujete tedy i s vlastními osobnostmi a vztahy uvnitř souboru, s historií souboru? Opravdu jste třeba hráli Karamazovy?

MO: Spíš méně, řekl bych. Třeba ty potyčky uvnitř souboru nemají znázorňovat naše skutečné vztahy. Možná nás ale ty postavy zpětně ovlivnily... A Karamazovy jsme nehráli, to byla smyšlená historka. -luč-

RECENZE ZRCADLENÍ DVADLA NA DIVADLE Z Ostravy přijel na Mladou scénu soubor Blazeovaní s inscenací Nová vlna se starým obsahem. Název hry cituje titulek novinového článku českého komunistického týdeníku Tribuna z roku 1983. Tématem inscenace (mimochodem velice cenným tématem) je smysl a postavení undergroundové kultury. Respektive téma projevů svobody v nesvobodném prostředí prostřednictvím kultury. Téma je v textové rovině sdělováno prostřednictvím příběhu skupiny žáků, kteří v rámci školního programu zkoušejí divadelní hru o undergroundu. Jde o zajímavý případ divadla na divadle. Zajímavý proto, že inscenace vznikla účelově pro potřeby Studentské historické konference, pořádané Gymnáziem Olgy Havlové (což bylo mimochodem zmíněno velmi vtipně v textu) v Ostravě-Porubě. V roce 2012 byla tématem této každoroční konference právě undergroundová kultura… A tak se stalo, že hru o tom, jak hru o undergroundu zkoušejí žáci jednoho gymnázia, zahráli studenti tohoto gymnázia. Divadlo na divadle se v tomto důmyslném zrcadlení stává nejen vyjadřovacím prostředkem, nýbrž i jedním z témat. Skvěle vypointovaným i v tom, že se postavy herců divadla na divadle mají hrát hru o demokracii. Chtějí o demokracii promlouvat prostřednictvím divadla, tedy disciplíny výsostně nedramatické, centralizovaně řízené režisérkou. Krásný a dramaticky nosný paradox. I tento vynikající nápad

autorů textu (jde o divadlo autorské; spoluautor Petr Horák je současně režisérem inscenace) zůstal jen na papíře. Do inscenace se bohužel nepromítl. Hranice mezi jednotlivými polohami divadla na divadle nejsou v inscenaci režijně ani herecky dostatečně přesně odděleny. Slévají se. Pomyslný dialog mezi světem dramatických postav a světem herců, kteří tyto postavy zkoušejí hrát, se nekoná. Inscenace se snaží být kontaktní, ale její komunikace s publikem není funkční. Bezprostřednost projevu herců působí poněkud falešně. To se projevilo například v anketě, kterou herci krátce po začátku hry vedli s diváky v prvních řadách. Přikládali divákům k ústům mikrofon, diváci na ně nereagovali. Jeden z diváků (redaktor Malé na Mladé) kontroval dokonce tím, že vytáhl diktafon a začal si nahrávat na oplátku onoho herce s mikrofonem v ruce. Herci na nastalou situaci nedokázali jakkoli reagovat. Herecké vyjadřovací prostředky inscenace oscilují mezi nejednotně dávkovanou nadsázkou a snahou o opravdovost, čímž ve výsledku vzbuzují dojem jakéhosi povrchního realismu. Vynikající volba tématu a zdařilý text se tentokrát nepotkaly se stejně šťastným způsobem jevištní realizace. Luděk Horký

SLOVOMRAK



Divácké reakce jsou od začátku rozporuplné: „Nerozuměla jsem tomu, vadí mi, když někdo řeší komunismus, a přitom ho nezažil a nic moc o něm neví,“ říká jedna z divaček. „Divadlo ale právě může být prostředek, jak se o tom něco dozvědět,“ kontruje další hlas z publika. Pro dalšího nejsou hlavním tématem ideologie, ale spíš zkouška souboru amatérského divadla. Spor se vede také o využívání klišé – někomu vadí, pro jiného jsou tématem – stejné problémy se totiž v historii opakují. Přichází řeč i na kontext, ve kterém představení vznikalo: „Poprvé jsem inscenaci viděla na konferenci o undergroundu a v tomto kontextu fungovala mnohem lépe,“ říká divačka. Vladimír Fekar inscenaci viděl ve Valašském Meziříčí, odkud byla na Mladou scénu doporučena. „Už tam mě zaujal důvod vzniku představení, to, že jde o pedagogickou pomůcku,“ vysvětluje. Zároveň je podle něj důležité, aby výsledný tvar nebyl vnesen shůry pedagogem. Diskuse, kterou téma vyvolá, je v podstatě důležitější, než výsledný tvar. Ale dnes se představení opravdu nepovedlo, uznává Fekar. Jana Mandlová souhlasí: herci se podle ní dnes na jevišti vysloveně trápili. „Z čtení textu jsem nakonec měla silnější zážitek než z dnešní inscenace, divadlo mi k textu nic nového nepřidalo,“ dodává. Všechno se sdělovalo ve slovech, situace nebyly uvěřitelné, nenaplněné. To se v amatérském divadle někdy stane. Je pozitivní, že inscenace může vybudit debatu o undregroundu, komunismu a dalších zajímavých tématech, dodává Petr Christov. Otázka je, jak jsou divadelně zpracována. Tvar je pevně vytvořen, což je trochu na škodu, inscenaci by slušela trochu „punkovosti“. Zůstala stará forma bez nového obsahu.

RECENZE Co to je ten underground? Projekt studentů ostravského gymnasia Olgy Havlové pod vedením Petra Horáka nazvaný podle článku v časopise Tribuna z roku 1983 Nová vlna se starým obsahem je bezpochyby zajímavý v několika aspektech. Pro nás starší – pamětníky – oné doby jsou však ty aspekty patrně dost jiné než pro mladé herce (a diváky), pro které je tato doba už historií. Zajímavé je především to, jak se mění obsah slov, které se v dobovém kontextu dneška (tedy rozvinuté demokracie, kde je možné – nejen na scéně – říci cokoli a být kýmkoli). Je možno být mladým komunistou nebo neonacistou, aniž by to mělo (kromě drobného posměchu) jakékoli důsledky. Slova jako underground nebo cenzor ztratila svou tajemnost a hrozivost. Z toho vznikají jistá nedorozumění, či naprosto rozdílná chápání významů a souvislostí. Ukázat tyto rozdíly byl možná jeden z cílů autora textu, v němž studenti nacvičují pod vedením mladé režisérky scénku z redakce komunistických novin. Jestli jsem dobře pochopila, původně to mělo být spíše takové jednorázové scénické čtení, které v souvislosti s konferencí o undergroundu mělo bezpochyby velkou působivost a názornost. Opakováním však dosti ztrácí. Proč? Protože mladí studenti příliš „hrají“. Autenticita, která byla možná (a

bezpochyby působivá) při prvním provedení, se tak vytratila. Na fixaci hereckých výkonů a nutnou stylizaci už účinkující nedosáhnou. Hranice mezi osobnostmi jednotlivých hráčů (úmyslně neříkám herců), představitelů typů studentů a do třetice rolí v připravované hře je velmi nejasná, a prakticky není rozlišena. A tak jsou vlastně divácky nejpůsobivější scény nejvíce stylizované – především na začátku, kdy jsou protagonisté stylizováni do budovatelských póz živých sousoší, a písně symbolizující rozpory doby (budovatelské Kupředu levá a poté slavný hit Rolling Stones překládaný simultánně kamenným hlasem moderátorky, podobně jako závěrečná Óda na radost). Je to tím, že zde se mají účinkující možnost chytit konkrétních, výrazných charakteristik, zatímco v dalším ději je jim dána větší volnost, s kterou si tak docela nevědí rady (viz např. poněkud rozpačitá interakce s diváky - anketa na téma underground). V každém případě, navzdory nejrůznějším formálním nedostatkům, byl pro mě tento scénický pokus zajímavý. Inspiroval mě k přemýšlení nad tím, jak se během let proměnilo myšlení a vnímání skutečnosti. Historie se jistě v mnohém opakuje, ale nové vlny se starým obsahem jsou stejně proměnlivé jako vlny mořské. Jana Soprová

Studio Divadla Dagmar a pedag. školy Karlovy Vary: Šedá téma mě napadlo při hodině matiky Rozhovor s autorkou textu a režisérkou Nicole Karráovou a dalšímí členkami souboru. Můžeme ten rozhovor vést nějak rozjuchaně nebo se budeme bavit vážně a seriózně? Asi nějak úplně normálně. Utajené téma přehlídky je probuzení. Našli byste nějakou paralelu s tím tématem a s vaším představením? Možná, když se hlavní postava probudí do reality, díky té psycholožce. Takže to téma tam je vlastně opravdu obsažené. Příběh se v podstatě odehrává proto, aby se probudila, proto to ta doktorka dělá. Hana Franková, známá „Dagmarka“ , s tímhle představením nemá nic společného? V podstatě ne. Samozřejmě nám pomáhala, když jsme potřebovali. Protože všichni jsme v divadle tak čtyři, pět let. Teda až tady na Haničku (třináctiletá představitelka Smrti pozn. redakce). Takže ten odborný dohled občas byl třeba. Dobře. A ta hlavní styčná osoba je kdo? Jak to myslíte? No já to celé napsala a zrežírovala. Myslím, že na inscenaci bylo hodně výrazné vaše herectví, cítíte to taky tak? Jo! Rozhodně by ta inscenace nebyla tak dobrá, kdybych neměla takové úžasné herečky. Ono je to i tím, že já jim to psala přímo na těla. Holky se s tím tématem krásně sžily a jsem jim strašně vděčná za práci, kterou odvedly. Bylo prolito hodně... čeho... - To bych taky ráda věděla, čeho. (smích, který většinou následuje po dvojsmyslných vtipech) Nicole: ...hodně nervů teklo! Hlavně před premiérou, nakonec to dopadlo dobře. - Premiéra byla 15.listopadu 2012. Nicole: Začala jsem to psát v dubnu minulého roku, a to jsme to začaly zkoušet, ale bez textu. Trvalo mi dlouho, než jsem vyprodukovala finální verzi, ale v podobě, v jaké je to teď, jsme to začaly zkoušet od září. - To jsme dostaly úplně nový text. Ze začátku to bylo něco úplně éterického a tak strašně moc abstraktního, že bychom to ani samy nepochopily.

A kde se vzal ten námět? - Nekoupala ses tenkrát? Nicole: Ne, to bylo o tom, jak si podřezala žily... Ale o to nejde. Všichni si o mě myslí, že jsem strašně pesimistická osoba... - Ne, vůbec... - Ty tvoje slohy, to je furt nějaký znásilňování, vraždění, sem tam nějaká ta válka... Nicole: No, právě. Lidi si myslí, že se mi honí v hlavě nějaké strašné věci, přitom to vůbec není pravda. Tohle téma mě napadlo při hodině matiky. -To je vtipný protože Hanky táta je její matikář. Tenhle prostor (s divákem na jevišti) si vyžadujete vždycky? - Určitě. Tam musí být nadhled toho diváka, jinak to ztratí kouzlo. Původně se to plánovalo na Malé scéně, ale to by nešlo, musí to být intimní a osobní. Mě teda docela zajímá tvoje postava, Smrtko. - Já z toho sezení mám vždycky mravence v noze. - Nám z toho běží mráz po zádech a tobě z toho běhaj mravenci v noze. Nicole: Ona umí být děsivá! S takovou tou roztomilou tvářičkou je to ještě silnější. Plánujete nějaká další autorská představení? Chceme dělat komedii. Jedna z nás dělá thai-box a tam se najde plno zajímavých historek. Dagmar dělá hodně depresivních věcí a my si řekli, že už by to chtělo něco vtipného, takže mi Hanka dala za úkol, ať něco napíšu. Já jednou něco napíšu a hned si všichni myslí, že umím psát. -jxm-

RECENZE NEPSYCHOLOGICKÁ ZPRÁVA O PSYCHICE Karlovarské Studio Divadla Dagmar přijelo do Ústí s vysoce kultivovanou divadelní inscenací Šedá. Titulní postavou je vlastně smrt. Smrt, která není ani černá, ani bílá. Je prostě šedá. Text hry napsala režisérka inscenace Nicole Karráová na téma, že ne každý z nás dokáže být hrdinou a že ne každá žena má na to, být matkou. Text hry i jeho inscenace jsou v dokonalém souladu. Inscenátorky přehledně vykládají své téma a přesně mířenými střelami zasahují srdce diváků. Hra se navíc může pyšnit velmi zručným dávkováním nových informací o postavách a jejich příběhu, čímž získává místy až detektivní nádech. Inscenace se nesnaží vyprávět realistickými prostředky příběh, ale vyložit co možná nejúčinněji téma. Herečky nám neservírují hlubinné psychologické studie svých postav, jen nám psychologicky přesvědčivě ve zkratce předkládají indicie k jejich pochopení. Herecké výkony jsou na vysoké úrovni, herečky dobře pracují s hlasem, s textem i s podtextem, dokážou za pomoci velice úsporných prostředků přesně dramaticky jednat. Jednají přitom nejen v dramatických situacích, odehrávajících se na jevišti. Dokážou nám názorně zprostředkovat i pomyslné dramatické situace, odehrávající se v bolavých myslích postav. Jde o nepsychologickou hru o psychice.

I přes veškeré klady Šedé je můj divácký zážitek poněkud rozporuplný. Inscenace je dokonalá zpracováním, ušlechtilá posláním, ale pro mě osobně je nevzrušivá. Proč? Těžko říct. Ne však proto, že nejsem ženou. Domnívám se, že je to způsobeno předvídatelností. A to jak ve vývoji příběhu, tak – a to především – v předvídatelnosti jeho scénického uchopení. Inscenace má pouhých 25 minut trvání. Přesto mě po páté minutě už ničím novým nedokáže překvapit. Inscenační klíč jsem dekódoval, teď nezbývá, než se poddat proudu zdatně uchopeného scénování a proplout do cíle bez jediného předem neočekávaného zážitku. Rozměr emoce nesené příběhem je tak pro mě značně umenšen. Dlužno dodat, že inscenace disponuje objevným výkladem postavy psycholožky. Psycholožky, která metodikou své práce pomáhá nejen klientkám, ale stejně účinně (ne-li ještě účinněji) i sama sobě. Psycholožky, jaké skutečně jsou. Inscenace pracuje s velmi úspornými, zato funkčními jevištními prostředky. Vystačí si s několika židlemi, panenkami, zápisníkem a tužkou. Vše ostatní obstarají režijně dobře vedené herečky svým navýsost zvládnutým dramatickým jednáním. Luděk Horký

SLOVOMRAK



Představení mělo skvělou hororovou atmosféru, otevírá debatu jeden z diváků. Diskuse se pak stočí k tématu hry – zobrazení situace někoho, kdo se stará o těžce nemocného. „Na začátku jsem byla skeptická k tomu, jestli mladé holky uhrají takové téma, ale pro mě to zvládly,“ zazní pochvala. Krátký spor se vede o rychlost dialogů mezi terapeutkou a pacientkou. Pro někoho velmi rychlé tempo není uvěřitelné, jiným diváků se rychlost a spád naopak velmi líbil. Zazní i jeden odmítavý názor, podle kterého se i takto vážná témata dají podat trochu s nadhledem a ne jen „drásavě“. A zazní otázka: co měly symbolizovat panenky? Janě Mandlové se líbil text a práce s ním, princip detektivky, ve které se opakují refrény, a v každém se dozvídáme něco jiného. Herectví podle ní bylo inteligentní, přesvědčivé, uvěřitelné. „Byla jsem zvědavá, co na představení s takto ryze ženským tématem řeknou muži,“ dodává. Inscenace přesně pracuje s prostorem, nastoluje vztahy, pracuje s tím, co se odehrává uvnitř člověka, v jeho hlavě, uznává Petr Christov. Zároveň ale svůj divácký zážitek označuje za ambivalentní. Pointa pro mě nebyla překvapivá, vysvětluje. To, co jsem na začátku viděl, jsem na konci také dostal. Schematičnost může být pro výsledný tvar zrádná. O postavách se nedozvídáme skoro nic z jejich jednání, ale ze slov, což se podílí na vytváření napětí, doplňuje Vladimír Fekar. Postavy ale zůstávají jen strukturou, nic o nich nevíme. Chladný způsob inscenování se mi stále více zajídal a připadal mi nedostatečný, uzavírá.

RECENZE Jakou barvu má smrt? Představení Šedá Studia divadla Dagmar z Karlových Varů má výraznou atmosféru, dobře promyšlenou mizanscénu a také velmi slušně zvládnuté herecké výkony čtveřice dívek. Sama za sebe ale přiznávám, že jsem se zasekla u tématu. Takto drastická témata (smrt dítěte, šílenství matky) nemám ráda, a pochybuji o jejich uvádění na jevišti. I když chápu, že pro mnohé diváky jsou právě onou drastičností lákavě dráždivé. Autorku a režisérku v jednom zaujalo nejen téma postiženého dítěte (hojně medializovaná nemoc motýlích křídel), což samo o sobě zakládá bezvýchodnou situaci, ale to se stává až druhotným motivem k situaci matky, která to nezvládla (jak se dočteme v programu). Z mého hlediska je hra na podobný typ hry konstruktem, který má svou drásavostí sice zaručenu pozornost diváků (a zapamatovatelnost díla), na druhé straně se mi zdá do značné míry samoúčelné. Kladu si otázku – co s tím? Co je cílem? Popis hrůzy, navození atmosféry bezmoci, varování (ale před čím)? Nevím. Vzhledem k reakcím na toto představení při diskusi ale shledávám, že podobné otázky si patrně většina diváků neklade. Posuzujeme-li však text a jeho zpracování na jevišti, je třeba konstatovat, že z hlediska stavby příběhu je autorka velmi zručná. Buduje příběh napínavě, s pochopením pro

postupné odhalování faktů (jako ve správném hororu),a zdárně se inspiruje metodou filmových střihů. Tři místa, které jsou střídavě osvětlována, nám postupně skládají mozaiku duše hlavní hrdinky tak, jak je viděna zvenčí. Její hovory s psychoterapeutkou jsou střídány výstupy s hříšnou kamarádkou a také představitelkou Smrti (i když nikdy není pojmenována). Teprve postupně zjišťujeme, že kromě „ordinace“, kde hrdinka rozmlouvá s terapeutkou, jsou to místa virtuální. Napětí je budováno pouze slovy (bez zřetelného emocionálního vkladu), a zvláštní odcizenou atmosférou tajemství, za jehož oponu jen postupně nahlížíme. Stejně tajemnou roli tu mají panenky, s nimiž si dívka Smrt pohrává. Jako symboly si je můžeme vysvětlovat různě – snad jsou dušemi zemřelých dětí, které si vzala k sobě, snad vzpomínka na dětství, kdy všechno bylo jen „jako“ – umělé panenky přinášely radost, a žádné starosti. Zatímco skutečný život přináší jen hoře – a nic nemá jasné kontury. I ta Smrt není ani černá ani bílá, ale ŠEDÁ. Jana Soprová

Děti veselé, Olomouc: brigita heinze nenávidí podprsenky nám kradou diváci Rozhovor s Lenkou Benešovou, Kačkou Roderovou a Barborou Chovancovou Čím to vlastně začalo? Barbora: Začalo to u mého přednesu, kdy jsem dělala text od rakouské autorky Elfriede Jelinek - Milovnice. Později nás začala zajímat celá knížka, on totiž tady už byl nápad, že se to udělá loutkově, a nás napadlo udělat to normálně, s živými herci. Původně se tam prolínají dvě linie příběhů. Brigity a Pauly. A protože Paula je taková nemastná neslaná, vyškrtli jsme jí úplně a vzali jsme jen příběh Brigity. Naším cílem bylo totiž ukázat podstatu, ne příběh. Proto se tam říká: „Příběh B a H se příběhem nestává“ a: „Je to naprosto nepodstatné.“ Snažíme se ukázat stereotyp, jak všechno jen tak plyne, jak všichni žijí ve vyjetých kolejích. Samotný příběh se odehrává v konzervativním Rakousku dvacátého století. A ukazuje, jak chce žena postupovat na společenském žebříčku skrz muže. Pravda, odehrává se to v minulosti, ale pro nás je to aktuální, protože to pořád vidíme kolem sebe. Sice ne tady, mezi náma, ale každá z nás má v okolí holku... která... která... Lenka: ...je kráva. Barbora: Ne... která prostě k tomu, aby se mohla vyšvihnout výš, potřebuje chlapa. Což nám přijde v téhle době naprosto stupidní. Jak dlouho na tomhle představení pracujete? Kačka: Tento školní rok. Ale pravda je, že to šlo hodně pomalu. Třeba pět měsíců se to vůbec nehlo. Barbora: Pět měsíců né... Kačka: Ale šlo to hodně pomalu. V jednu chvíli jsme měly jenom začátek a konec a uprostřed jen velké vakuum. Lenka: Prostě ten klasickej sek, co se stane úplně každému. Barbora: Pak jsme se přes to ale dostaly. Janča (Jana Posníková,dramaturgie představení - pozn. red.) nám dala výsek z textu a my jsme ho rozehrávaly. Nebyla to improvizace, spíše jsme šly přes ten text. Pracujete pořád v tomhle složení? Když nepočítáme aleternaci tady za Báru. Barbora: Poslední dobou se nám to hodně proměnilo. Kačka: V původní verzi nás bylo sedm. Tedy čtyři brigity a tři heinzové, ale pak jedna brigita od... ne! ...Jedna bri...

Všechny najednou: Jeden heinz odpadl! Lenka: Z brigity se stal heinz. Potom jedna brigita maturovala. Přišla úplně jiná brigita. Teď si jedna brigita zlomila nohu... (podívá se na Báru) ...skoro. (smich) Takže přišla zase úplně jiná Brigita z jiného souboru. Jakých přehlídek jste se s tímto představením už účastnily? Lenka: Byly jsme na wolkráči (Wolkrův Prostějov - i když myslím, že není třeba upřesňovat - pozn. red.), na Sítku v Brně, na krajských kolech a tady. Jak charakterizovat vaše představení pomocí čísel: je v něm šest žen v růžovém, osm natáček, nepočítaně pírek... Všechny sborově: Pírek?! To myslíš pinetek... no jo... my česky nerozumíme. A ještě jedna otázka. Kolik máte na scéně podprsenek? Barbora: Nemáme spočítané. Kačka: A ony se nám ztrácí. Je jich pořád míň a míň. Barbora: Ale teď jich máme tak 70. Kačka: Kradou je diváci. -vsm-

RECENZE RŮŽOVÝ KLÍČ KE GENDERU POČESKU Děti veselé přivezly z Olomouce na Mladou scénu vlastní divadelní adaptaci románu současné rakouské autorky Elfriede Jelinek v inscenaci Brigita Heinze nenávidí. Román je napsaný ve třetí osobě, což se stalo i východiskem k antiiluzivnímu klíči vkusného a vtipného jevištního vyprávění. Jevištní řeč ve třetí osobě násobí prostor pro odstup herců od postavy, pro herecký komentář. Hrdinku Brigitu hrají všechny herečky současně a každá jí propůjčuje něco ze sebe. Šest stejných Brigit a každá je jiná. Tento komediální chór ve stylu řecké tragédie pak dále vrství paradoxy, když svým vyprávěním promlouvá víc o mužích pro ženy, než o ženách samotných. To činí inscenaci atraktivní pro všechny. Inscenace se v duchu důsledné antiiluze nesnaží vyprávět příběh Brigity a její nenávisti k Heinzemu, ale bavit se jím, hrát si s ním. Tomu odpovídají všechny zvolené inscenační prostředky počínaje šílenými růžovými kostýmy suplujícími snad holá lidská těla, přes záplavu znakově multifunkčních podprsenek až po významově stejně flexibilní pánské boxerky. Ty spatříme nejprve coby pěnu nad šálky s kávou, aby posléze nabyly na mnohem maskulinnějším významu. Herečky pracují se zástupnými rekvizitami i kostýmními prvky lehce a suverénně. Postavy hrají s přesně

odměřeným nadhledem a dobře zvládají herecký komentář dramatického jednání postav. Neuchylují se ke karikatuře, jen k nadsázce. Jejich hravost s detaily funkčním způsobem akcentuje poměrně závažné téma inscenace. Neradi si to připouštíme, ale s rovností pohlaví v současné střední Evropě je to na štíru. Když si z toho začne dělat srandu dobře sehraná parta hereček se smyslem pro humor a pro sebeironii, dojde k tomu, že se spolu s nimi zasmějeme smutným věcem. Zasmějeme se, ale také si něco uvědomíme. A to není málo. Elfriede Jelinek je uváděnou dramatičkou. Mezi divadelními amatéry ovšem její uvádění obvyklé není. I v tom spatřuji přínos olomoucké inscenace. Ostatně, jak napovídají v programové brožuře samy inscenátorky: nejde o příběh, jde o lásku. A lásky není nikdy dost. Láska píše příběhy. I ty s genderovou tématikou ve třetí osobě. Luděk Horký

SLOVOMRAK



Diváci představení vesměs chválí. „Nevěděla jsem, na co se to vlastně koukám, ale bavilo mě to,“ říká jedna z divaček. Téma se zdá být jasně zřetelné: každá žena v sobě má určitou míru naivity a toho, jak se kouká na muže a na vztahy, občas jsem taky taková, říká další z přítomných. Představení nabídlo zajímavý pohled na stereotypy, bylo až smutné, jak se příběh vyvíjel, jak pro hlavní hrdinku byly důležitější peníze než její život a měla překroucený žebříček hodnot. Zazní také názor, že šlo o kritiku ženského jednání. Jana Mandlová lituje, že se debaty neúčastní Elfriede Jelinek, byla by podle ní potěšena, jakou diskusi svým textem vzbudila. Soubor nelehký text zpracoval tak, že vůbec nebyl nudný – práce se znakem, rekvizitami, znakovost podprsenek a slipů, stylizované herectví - vše bylo skvělé. Bylo to naplněné sdělení, říká Jana Mandlová. Soubor pracoval s vlastní adaptací textu Elfriede Jelinek, připomíná Petr Christov. Příběh je v podstatě banální, jen není lineárně vyprávěný. Christova potěšilo, jaký klíč soubor k inscenování použil, a jak s ním dokáže pracovat (i když je text vyprávěn ve třetí osobě). Žijeme všichni ve světě plném stereotypů, ať už ženy nebo muži, říká Christov. Vladimír Fekar poukazuje na to, že na jevišti vidíme konkrétní postavu, kterou hrají čtyři herečky. Přesto ji nevnímáme jako individuum, spíš zastupuje mnohé z nás, do kterých se můžeme projektovat. Jelinek útočí na měšťanskou představu o manželství, dodává.

RECENZE Chudáci chlapi, chudinky ženské Děti veselé z Olomouce si tentokrát vzaly jako inspiraci těžký kalibr – rakouskou misantropku Elfriede Jelinek. Opravdu, myslím si, že je to autorka, která nemá ráda lidi jako takové, a tak jsou její díla velmi sarkastická, nepříjemně štiplavá, mnohdy až plakátově demagogická a často na hranici snesitelnosti. I když Elfriede Jelinek je uznávaná autorka, na světových profesionálních scénách značně frekventovaná (včetně těch českých), mé divácké zážitky s ní nejsou příliš příjemné. O to více oceňují, že se do jejího díla pustily odvážně mladé ženy v amatérském divadle. Podařilo se jim nejen převést román Milovnice do divácky únosného tvaru, ale dát mu také poutavý scénický obal a nemalou zábavnost. Nemilosrdný feminismus Elfride Jelinek, nešetřící ani muže, ani ženy, tu najednou získává jakýsi mladistvý nadhled a energii. Kritika ani formální zvláštnosti autorčina jazyka se neztrácejí, ale jsou pro diváky stravitelnější. Pod názvem brigita heinze nenávidí (odkazující na Elfriede i charakteristickým psaní malých písmen ve jménech) se nám tu předestírá onen nemilosrdný osud, do něhož se musí navzdory svým touhám vměstnat jak ženy, tak muži (i když je nám jasně dáváno najevo, že jedni jsou z Venuše a druzí z Marsu), neboť mají své povinnosti ke společnosti a státu a musí nést štafetu spořádaných rodin, které navzdory nejrůznějším pocitům mají za úkol udržovat rod pro budoucí slávu země. V takovém konceptu není radno psychologizovat, což naštěstí Děti veselé nedělají. Jde tu o výraznou stylizaci ve všech aspektech. Ať už je to samotný obal inscenace, kdy jsou diváci konfrontováni po příchodu do sálu s porůznu

sedícími ženami, které mají na hlavě „masku“ vytvořenou z podprsenky, tak i samotná scéna, pokrytá hromadami pestrých push-upek. Právě ony naddimenzované podprsenky se stávají základním artefaktem, s nímž se na scéně hraje a pohrává. Podobně vtipné je využití mužských (pochopitelně značkových) sněhobílých spoďárů. Dívky (či ženy) jsou navíc oblečeny v růžových tričkách a punčocháčích, v nichž vypadají tak trochu jako ponravy. Ale právě od výtvarné stránky se odráží text, protože Elfride Jelinek rozhodně nevidí ve vztazích mezi mužem a ženou nic příjemně erotického. Odhoďte romantiku, zapomeňte na vzájemné porozumění, podřiďte se nechutnému páření – vzkazuje autorka. Šestice dívek na scéně jako jakási parodie na antický chór je mnohonásobnou podobou brigity, která spřádá sítě, aby ulovila heinze, kterého vlastně nechce. Dívky se vyloženě vyřádí – gesty, grimasami, i lehce lascivními náznaky dají vyniknout paradoxům jejího rozhodování (jen s tou řečí a lépe sladěným voice-bandem by si ještě mohly více pohrát). Poté se mění ve tři smíšené dvojice, v nichž ženské a mužské repliky vytvářejí myšlenkový kontrapunkt. Vtipná je i závěrečná scéna, kdy mladé ženy se žlutými hrnky (jako z reklamy) si vytvářejí šlehačku z mužských slipů. Metafory, které člověk z představení odečte, jsou bezpochyby rozdílné u mladých diváků, kteří se vztahy zatím spíše koketují a touží po velké lásce, nežli u starší, již déle zadané generace. V každém případě Děti veselé vytvořily hravou, vtipnou a rozhodně ne hloupou inscenaci. Třeba by se to líbilo i Elfriede :) Jana Soprová

TESTOSTERON Náhoda, nebo cokoli jiného tomu chtělo, že jsme se letos v Mladé na Malý sešli samí muži - a jací! V redakci nemáme nic ženského rodu, snad kromě depky. Ještěže nám Lenky občas přinesou vodu nebo chlebíček. Otvíráme tedy rubriku Testosteron, v níž budeme své mužství ventilovat. Zásadním tématem každého správného macha (neplést s Machem!) jest: jak sbalit ženu? A protože se to na Malé scéně hemží herečkami, režisérkami či osvětlovačkami, předkládáme vám několik hlášek, které pomohou při balení divadelnic: Máš to radši podle Brechta nebo podle Stanislavského? Petr Váša? S ním jsem vloni pařil v nonstopu až do zavíračky. Zboř tu čtvrtou stěnu! Luděk Richter je můj děda. A nikdy nic nezkazíte spontánním výkrikem: Vždy připraven!

trocha filozofie...

INTERVIEW DNE

Vážení přátelé, v dnešní složité době plné násilí hledá člověk oporu, nějaký záchytný bod, něco o co se může opřít. A přitom východisko máme přímo před sebou každý den. Jde o věc nenápadnou avšak již několik staletí skvěle plnící svůj účel.

Rozhovor se Slečnou, která nesmí mluvit Na představení „brigita henize nenávidí“ jsem si přisedl k sympatické dívce, s podprsenkou na hlavě. Představila se mi jako „Slečna, která nesmí mluvit“...

Lžíce... již odedávna ovlivňovala lidské životy. Spojovala nás dohromady, pomáhala v těžkých chvílích. Nikdo ovšem netušil, jaký potenciál ve skutečnosti skýtá. Po mnoha letech bádání, tříbení myšlenek a experimentování spojilo se to nejlepší,co za svých 60 000 let existence lidstvo vytvořilo. Zrodila se myšlenka spooningu. Spooning , neboli lžícovaná, je filosofie pomáhající najít zbloudilým ovečkám cestu těžkým životem pozemským. Dává lidem víru ve spravedlnost a vytrvalost. Není to náboženství nýbrž postoj, názor, myšlenka. Tato myšlenka pojata komplexněji a latentně aplikována na život jako takový, dává věcem zcela nový, edukativní význam. Nabývá však naprosto jiný rozměr při potírání alibistické akomodace na akinézií postiženou společnost. Cílem filosofie je kompletní abjurace abdominátního myšlení, jelikož tento explicitní a invariabilní postoj již adhezoval ke quasilidské přirozenosti. Každý druhý člověk se stal perfidním. Mentalita stoupenců spooningu je zcela explicitní. Dekrementovat subalternacivní postoj, a to... pomocí lžíce.

Hezký podvečer, vážená slečno, která s námi nemáte mluvit. Řeknete mi něco na diktafon? (ticho) Jak se cítíte před představením? Hrozně!!! Co to děláte? Vždyť nemáte nic říkat! Já vím, ale to se nedá, já se nikdy neudržím...Ach jo, já nemám s nikým mluvit... Musím dělat, že nic nedělám, nebo mě Magda sprdne. (na spolusedící) Já s váma fakt nemůžu mluvit! A ještě jedna bedna se nám ztratila... Hej a ty to nenahrávej. Hezké. Jak se vám tedy mlčí? (zarazí se a ticho) Máte hezký outfit. (začne kašlat) Dá se kašlání považovat za mluvení? (kývá, jakože ne) Ale kývání se nedá na diktafon zaznamenat. (luskne a mlčí dál, po začátku představení se zvedne a jde si na jeviště zkoušet slipy a podprsenky) -jxm-

Doufám, že jsme nalezli společnou řeč a že každý z vás udělá něco pro to aby z našeho světa bylo lepší místo. -vsmKdo páchá Mladou na malý? Honza Mrázek, Lukáš Černý, Vítek Malota (redaktoři); Luděk Horký a Jana Soprová (recenze); David Slížek (foto a zlom)

Mladá na malý. ráda hraju, když nikdo neví, že hraju

Recommend Documents