M U Z TA G H ATA
Na vedro v horách ještě nikdo neumřel… …prý. Ale my k tomu neměli daleko. Horké slunné počasí slibovalo svižné zdolání kopce Muztagh Ata. Jenže člověk míní a Manitou se směje. Letošní čínské dobrodružství tak přineslo každému z nás nějaké poučení do života. A tak to má být.
Po dvou himálajských šestitisícovkách jsme chtěli o něco výš a při rozhodování se, zda vyrazíme na Pik Lenina (7.134 m), nebo na Muztagh Atu (7.546 m), padla volba na čínský kopec. Těžko říct proč, jednoduše si nás přitáhl – je v relativně exotické končině, je vyšší a také má oproti bolševickému předákovi o něco tajemnější název. Dostat se do Číny není úplně jednoduchá záležitost. Vyřizování víz do „Říše středu“ je neuvěřitelně komplikovaný administrativní proces, který vůbec nemusí skončit úspěchem. A to i přes to, že žadatel předloží štos dokumentů objemnější než fascikly, se kterými chodí ministři na vládu. Kromě obligátní vízové žádosti a několika kusů pasových fotografií je třeba doložit zvací dopis čínské horolezecké asociace, rezervaci ubyto-
6
vání, itinerář plánované cesty, kopii expedičního pojištění, seznam účastníků expedice a jejich nacionále, potvrzení o dostatečném fi nančním obnosu na účtu, potvrzení o zaměstnání (studenti samozřejmě o studiu…), a jak se dále píše na webu čínského velvyslanectví: všechny další dokumenty, o které může úředník na ambasádě požádat. Takže klidně i potvrzení, že netrpím toxoplazmózou nebo že můj praděda nebyl Marco Polo. Ani po této anabázi však není jisné, zda se úředník ustrne a razítko do pasu bouchne. Jednou z podmínek je totiž mít letenku přímo do Číny. Což je v případě expedice na horu Muztagh Ata docela neřešitelný problém. Letět přímo totiž znamená letět do Pekingu a pak vnitrostátní aerolinkou zpátky přes celý kontinent do Kashgaru. Za takovou le-
tenku (se čtyřmi přestupy) dáte – když je zrovna „v akci“ – čtyřicet tisíc, jen to hvízdne. Mnohem lepší je tedy letět za dvanáct tisíc do kyrgyzského Biškeku, s jedním přestupem, a pak dojet za pár drobných maršrutkou s místní agenturou až pod kopec. A v tom je právě zakopaný pes – Číňanům se příliš nechce dávat víza lidem, kteří mají v plánu překročit hranice po zemi, a to ještě v oblasti, která není úplně stabilní. A region Sin-ťiang má do stability hodně daleko. A tak jsme se všichni Češi, kteří jsme se letos pro Čínu rozhodli, po internetu zkontaktovali, o víza jsme zažádali dohromady v počtu jedenácti kusů a přes počáteční obstrukce jsme je měsíc před odletem dostali. Společný postup byl výhodný i při vyjednávání podmínek s čínskou agenturou, která nám dělala servis v základním táboře a dopravila nás pod kopec – cena byla výrazně nižší, než kdybychom to řešili sólo. Individuální turistika není v téhle části Číny vůbec možná, všude jsou vojenské checkpointy a bez průvodce by se cestovatel dostal maximálně na policejní služebnu. V půlce července se tedy všichni potkáváme v Biškeku. Cesta z letiště, které leží asi 40 km od města, vyjde taxíkem na zhruba osm dolarů za osobu. Ve městě se pak dá bydlet buď za draho v mizerném hotelu, nebo si lze s kyrgyzskou cestovkou domluvit ubytování v paneláku a následně i převoz na čínské hranice. Všichni, kdo v Kyrgyzstánu byli, vcelku
Krajina kolem jezera Karakol Lake je úchvatná
jednomyslně doporučují Ak Sai Travel. Jednak z toho důvodu, že tam pracují dva ze čtyř lidí, kteří se v Kyrgyzstánu domluví anglicky, a hlavně proto, že co se domluví, to opravdu platí a proběhne bez problému. Tedy až na to, že půlce naší expedice poslali batohy z depozitu přímo pod Chan Tengri. Ale byli schopní to operativně řešit a všechny ztracené věci nás zhruba v půlce cesty, v Narynu, dohnaly. (Asi ve dvě ráno řidič „zabouchal“ na dveře jurty, že veze „predmjety češskoj grupy pod Muztagh Ata“.) Dvoudenní cesta na čínské hranice a pak zpět
po skončení expedice vyjde na 80 USD na osobu a je to delikátní logistická operace. Hned, jak jsme věděli, kdy přibližně budeme na hranicích, jsme psali do čínské agentury, aby nás na hranicích čekali. Přijíždí se tam totiž demilitarizovanou zónou, doslova územím nikoho. Nejdříve procházíme kontrolou a absolvujeme focení do pamětní knihy kyrgyzských pohraničníků, pak asi ještě půl hodiny jedeme po totálně rozbité polňačce, až přijíždíme k velké ozdobené bráně, za kterou leží vysněná Říše středu. Dál už naše kyrgyzská maršrutka nemůže a je
7
M U Z TA G H ATA
Karakol Lake a poušť
Pozvání do jurty na čaj
Děti si z použitých kartuší vyrabí vozejky
8
potřeba počkat, až si nás vyzvedne soudruh z druhé strany. Čekáme tu asi tři hodiny. Mezitím se z Číny vrací domů nějaká delegace místních, kteří jsou vítáni chlebem, solí a zpěvem písní za doprovodu harmoniky. Po překročení hranic si ještě někteří uplivnou směrem k čínskému sousedovi, naskáčou do vozidel a vydávají se vstříc náruči sladkého domova. Konečně se objevuje náš Číňan Nicolas a skoro jako kontraband si nás skrze bránu přebírá. To vše za dohledu několika těžce ozbrojených podmračených sapérů. Sjíždíme serpentinami k samotné čínské hranici a ještě v autobusu nás Nicolas upozorňuje, že pokud má někdo s sebou GPS navigaci, satelitní telefon nebo vysílačky (máme pochopitelně vše uvedené), je třeba to vyndat z batohu a dát si to do kapes. Prohledávat a skenovat totiž budou batohy. Nás ne. Později na kopci zjišťujeme, že brát si satelitní telefon bylo zbytečné. V base campu je mobilní vykrývač a pohodlně se dá dovolat i v C3 ve výšce 6.800 metrů. Naopak GPS je při zhoršených podmínkách a špatné viditelnosti takřka životní nutnost, protože kopec je jedno obrovské sněhové plato a orientace je tam při velké oblačnosti prakticky nemožná. Občas je někde zapíchnutá trasírka, ale dost často je úplně zafoukaná, a tak je z výstupu regulérní geocaching.
Přijíždíme na čínskou celnici, kde vojáci nasměrují náš autobus na montážní jámu – zřejmě chtějí zkontrolovat, jestli nejedeme podminovaní. Veškerá bagáž musí ven a prochází skenerem. Podezříváme je, že hrají divadlo, protože u skeneru nejenže není žádná obrazovka, ale také tam není nikdo, kdo by se na obrazovku díval. Tedy kdyby tam byla. Podobná kontrola nás čeká ještě jedna. A dvě další, méně důkladné. To vše na pouhých 150 km, které do Kashgaru, kde máme hotel, zbývají. Zbití jako chlumečtí sedláci se po celodenním natřásání v mikrobusech konečně večer dostáváme do hotelu a dáváme si v muslimské restauraci večeři. Tady teprve in natura poznáváme, co to znamená jazyková bariéra. Anglicky neumí nikdo ani „ruce vzhůru“, v jídelním lístku není žádný obrázek, jen změť čar, a tak se nějak rukama domlouváme, že si dáme to, co má párek čínských muslimů vedle. Jsou to nudle s chilli v poměru tak 1 : 5 ve prospěch chilli, plus kousky masa neznámého původu. Cestou zpátky z kopce se v Kashgaru ještě jeden den zdržíme. Turisticky toto město nijak zajímavé není – snad kromě obrovské sochy Mao Ce-tunga nebo manévrů čínské armády, která se za pomoci tanků snaží domorodým Ujgurům vysvětlit, že protesty proti establishmentu nemají smysl. Jediná další věc, která mi utkvěla v pamě-
ti, byly děti na kolotočích. Kolotoče byly stejné jako u nás, jen s tím rozdílem, že místo labutí byly na hydraulické tyči připevněny tanky. Je milé, že se strana snaží pěstovat militantní náladu v dětech už od plenek. To, že je Kashgar město na hedvábné stezce s více než dva tisíce let starou historií, tady nikdo moc neřeší a za pomoci bagrů se tu historie přepisuje na zbrusu nové mrakodrapy a nákupní centra. Evropan je tady opravdovým exotem. Za jeden den pobytu jsem dostal víc žádostí o společnou fotografii s nějakým domorodcem než Karel Gott za půlstoletí kariéry. Doprava po městě problém není, všude jsou taxíky za jednotnou cenu pět juanů. Další den konečně vyrážíme tam, kvůli čemu tady jsme. Jedeme asi pět hodin po „Karákóram Highway“ s jedním vojenským kontrolním stanovištěm a vjíždíme do údolí Subashi, nad kterým přímo z pouště ční Muztagh Ata. Dychtivě fotíme první pohled na kopec. Tentýž pohled budeme fotit ještě dalších dvacet dní, kdy se budeme prohánět po stráni nahoru a dolů. Ale to je v tuto chvíli jedno. Krajina je úžasná. Kamenitá poušť, uprostřed ledovcové jezero Karakol Lake a nad ním kashgarské
Muztagh Ata něco jako Král ledových hor a se svou výškou 7.546 m je třetím nejvyšším vrcholem Pamíru. Přijíždíme na místo, které místní nazývají Idara (v překladu něco jako zastávka nebo nástupiště). Do base campu je to odtud zhruba deset kilometrů, šest set výškových metrů. Dá se to zvládnout za čtyři hodiny. Doprovázet nás bude karavana velbloudů, na které nakládáme jak naši bagáž, tak i velké plynové bomby do kuchyně a potravinové zásoby. Později zjišťujeme, že karavana velbloudů je v podstatě takový cirkus pro turisty, protože se do základního tábora dá dojet džípem. I když je to pak zážitek srovnatelný s rallye Paříž Dakar. Base camp leží ve výšce 4.400 metrů. Není to sice úplně vysoko, ale na to, že v podstatě až sem dojede člověk bez aklimatizace, je to docela rána. Rozdělujeme se, větší část skupiny jde rovnou nahoru, jen já s Markem a Davidem raději přespáváme v Idaře a do tábora se vydáme až druhý den. Jde se po pěšině, ale kvůli výšce začíná přituhovat. Polovina expedice měla o týden delší program, ještě před naším příletem několik dní putovali po kyrgyzském Ala Archa ve výškách okolo 4.000 metrů a nabírali aklimatizaci. To se později ukazuje jako jeden z hlavních faktorů pro úspěšný vý-
Pohled z cesty do C1
rameno Pamíru, jehož součástí je nejvyšší vrchol pohoří, Kongur (7.649 m). Jako první nárazník vyrůstá hned z roviny Muztagh Ata. V okolí se prohánějí pastevci, kteří zde žijí v jurtách, a nechápavě sledují partu bílých sáhibů, co se chtějí vydrápat na kopec, který je pro ně posvátný. V překladu znamená
stup. Aklimatizace z evropských hor je v Asii k ničemu a začít sbírat výškové metry až na zvoleném kopci je strašlivá dřina s docela nejistým výsledkem. Cestu do base campu zvládáme další den nalehko docela v pohodě, ale výška začíná být cítit. Zbytek skupiny už je na kopci na první vynášce, někteří se dokonce už
M U Z TA G H ATA
Séraky mezi C1 a C2
takhle brzy budou snažit přespat v prvním výškovém táboře (5.400 m). Na to, že je Muztagh Ata jedna z nejpřístupnějších sedmitisícovek, není base camp tak velký, jak jsme si mysleli. Je tu jedna velká korejská komerční expedice, která to hrne už odspodu s kyslíkem rovnou nahoru, stylem padni komu padni (a ono padne), a pak několik evropských expedic zhruba naší velikosti. Odhaduju, že se tento rok mohlo o výstup snažit tak maximálně 150 lidí. Kopec se sice tváří jako beránek a absolutní choďák, ale ve skutečnosti je to ostrý vlčák, co umí hodně kousat. Statistika úspěšnosti výstupů je někde okolo 18 %, což opravdu není moc. Počasí tady bývá docela stabilní. Většinu bouřek pochytá buď nedaleký Karákóram, anebo pokud už psí počasí stihne připutovat přes poušť, stáhne si ho Kongur ležící přímo naproti. Zatímco my máme prvních asi dvanáct dní absolutní jasno, tak na Konguru se většinu času žení čerti a tančí přitom čardáš. Za tisíc eur, které jsme agentuře zaplatili, máme zařízenu veškerou dopravu po Číně, vyřízení formalit, ubytování v Kashgaru a kompletní servis v base campu. Na kopci to je pochopitelně už jenom na nás. Služby jsou dobré, šéf tábora i kuchař jsou příjemní šikmoocí chlapíci a opravdu se snaží, abychom byli spokojeni. Kuchyně je založena na rýži, k níž je 10
pokaždé jiná, různě pálivá čalamáda, občas i s nějakým masem. Snídáme obvykle sladký toastový chleba, vajíčka na tisíc způsobů, a když jsme hodní, tak k večeři čas od času dostaneme i pivo nebo Pepsi Colu. Bohatě to stačí. Za cenu o polovinu vyšší mají expedice vedle nás navíc maximálně pohodlnější společenský stan. A Korejci, kteří to tedy mají cenově asi úplně jinde, k tomu mají kyslík a výškové nosiče. A také je pak čas od času na kopci potkáváme, jak se válejí v závěji s prázdnou kyslíkovou lahví a šerpa s cigárkem ledabyle posazeným v koutku je přivazuje za nohy na lano, aby je stáhl dolů jak nimrod muflona. Třetí den jdeme na první vynášku. Výstup do C1 je strašlivý krpál, celou dobu jdeme po kamení a suti asi tisíc výškových metrů nahoru. Do toho nemilosrdně praží kulatý vrah, na slunci může být klidně čtyřicet stupňů, a schovat se není kam. Získávat v tomhle marastu aklimatizaci je opravdu krvavý sport. První vynáška nám trvá zhruba čtyři hodiny a po dosažení C1 se hroutíme na šutry, sundáváme těžké krysy ze zad a trousíme poznámky o tom, že příště jedeme s Čedokem na Makarskou. Není nám úplně nejlíp, v hlavě hraje heavy metal, a tak raději rychle scházíme dolů, den dva odfrknout a pak se pokusit v C1 přespat. Ta část expedice, která má aklimatizaci lepší, už v tuto
Není to technicky náročné, ale občas je někde pověšený fix mezi C1 a C2
chvíli pomýšlí na první delší výlet do kopce s postavením tábora C2. Ten je zhruba osm set výškových metrů nad C1 a je to asi nejzajímavější úsek celého kopce, jde se polem relativně milosrdných séraků, menších trhlin a sněhových boulí. Nikdo se tam sice nejistí, ale s tím, jak je každý den na nebi absolutní plech a slunce taví sníh strašlivou intenzitou, začínáme uvažovat o tom, že bude jistější, když si tam špagát raději vezmeme. Jsme vybavení lany od Tendonu s kompletní impregnací, která i v téhle břečce fungují perfektně. Po sestupu do základního tábora oxymetrem měříme, jak jsme na tom se sycením krve kyslíkem. Je to bída, naše hodnoty jsou prachmizerné – pohybují se někde mezi 70–80 % saturace. Abychom
mohli dál bezpečně postupovat, měly by tyto hodnoty být minimálně na devadesátce. Takže raději volíme o den delší odpočinek. Časový plán tím však začíná nabírat první trhliny. Teď už bude muset všechno sednout jako meloun do síťovky. Hlavně tedy počasí, ale to je zatím tak stabilní, že je to až k nevíře. Někde jsem slyšel rčení, že na vedro v horách ještě nikdo neumřel. Tak tady na tom kopci to reálně hrozí. V noci ale jdou teploty na kopci hodně pod nulu. Dobrý nápad byl převařit vodu ještě večer do PET lahví, které si pak dáváme do spacáku – v noci
sníh mění v břečku, takže se při každém druhém kroku boříme až po stehna. Prostě bohapustá otročina se vším všudy. Po dvou dnech vysedávání v base campu to jdeme zkusit s tím, že plán je dostat se do C1, přespat, udělat vynášku do C2, znovu přespat v C1, a když to půjde, tak se vrátit zpátky do dvojky a dát si noc i ve výšce přes 6.000 m. Nelidské vedro mě ale smaží víc, než kdybych si dal na hlavu friťák, a tak to napoprvé vzdávám několik výškových metrů nad základním táborem. Asi byla hloupost vyrazit až po obědě, v tom největším vedru. Další den se
věci a ten kopec tady bude i za rok. Proto pro další popis úspěšného výstupu předávám klávesnici Pavlovi, který stanul jako první z celé expedice na vrcholu. I když to bylo v podmínkách, které mají ke slovu ideální dál, než wartburg k závodnímu speciálu.
sice do C1 doplazím, nicméně jazyk mám ne na vestě, ale někde u kolen, vysušený jsem jako rašple a v hlavě mi tluče deset tisíc kovářů. Sycení krve kyslíkem mám na úplně mizerných hodnotách a přes tu kanonádu v hlavě cítím, že moje působení na kopci se vůbec nelepší, spíš naopak. Zatímco při první vynášce jsem byl ještě relativně při síle, teď už je to docela kritické, nohy se mi třesou jako sulc a padá jedno z nejtěžších rozhodnutí. Vrátit se zpátky dolů a v podstatě se přestat pokoušet o zlezení tohoto kopce, který ze všeho nejvíc připomíná saunu. V současném stavu nebudu do konce expedice schopen vylézt výše než do dvojky, a to ještě kdoví jestli. Rok příprav padá vniveč. Ale na druhou stranu jsou na světě horší
v rámci aklimatizace, známe tu v podstatě každý šutr, tak jdeme „na pohodu“, tedy co nejrychleji neboli ve stylu „nemusím být v táboře první, ale proč by tam měl být někdo sakra rychleji než my?“. Úprk do pět a půl tisíce je zrádná věc, ale to mi vysvětlujte. Hlava nebolí, druhý den stoupáme již po sněhu do C2 (6.200 m). Neseme spoustu jídla, stan, vaření a další nezbytnosti pro případ, že bychom nahoře museli trávit víc času, než je nezbytně nutné. Předpověď počasí není nijak valná, čeká se lehká frontička marastu, tak spíš doufáme, že tentokrát nebudeme hrát v dalším díle příběhu o Hanči a Vrbatovi. Míjíme séraky a přeskakujeme trhliny, cesta mezi C1 a C2 je na Muztagh Ata nejkrásnější. Zároveň ale pokud někde hrozí průšvih, tak
Dne 30. července opouštíme společně s Frantou základní tábor ve výšce 4.400 metrů s cílem nevracet se zpět bez vrcholu… nebo maximálně s edémem a těžkými omrzlinami. Stoupáme sutinou do C1, cestu už jsme předtím několikrát šlapali
Franta přichází nepříliš dobře naladěn
hřejí a ráno mají ideální teplotu na další použití, takže není nutné se zdržovat rozpouštěním sněhu. Zbytek party, který se vrací po vybudování C2 ve výšce 6.200 m, říká, že i tam je to přes den na plavky a že ve stanu je taková teplota, že kdyby si tam člověk nechal pytlík mouky, je z ní za hodinu chleba. I bez kvásku. Ten, kdo je celý v bílém, je v obrovské výhodě. Černé oblečení je v těchto podmínkách hřebíkem do rakve. Dobrá je také bílá kšiltovka s ochrannou rouškou přes krk, protože tady přestávají platit fyzikální zákony a opalovací krém s faktorem 50 pomáhá jen na chvíli. Terén je ale pořád relativně v pohodě, je to sice hodně do kopce, ale žádné objektivní nebezpečí nehrozí. Možná tak úžeh. Odpoledne se
11
M U Z TA G H ATA
Pohled z vrcholu – výstupová trasa je taková prudká sjezdovka a na druhou stranu díra jak do pekel
tady. Naštěstí vykukuje sluníčko, sněžení a vítr jsou minimální, opět jdeme „na pohodu“. Před C2 je třeba vystoupat menší táhlou sjezdovku, jde se stylem cik-cak, je to nekonečná dřina. Asi po pěti hodinách dolézám konečně do tábora 2 a ohlížím se na Frantu. Franta nikde. Za chvíli se objevuje na horizontu a už z dálky stříká hněvem. Vytahuji kameru, abych zachytil jeho příchod ke stanům, moje „vtipné“ komentáře však nepadají na úrodnou půdu, jsem poslán tam, kde záda ztrácejí slušné pojmenování, a tak radši mlčím. Kdo netahal dvacet kilo na zádech v šesti tisících, ten si těžko dokáže představit, co se v tu 12
chvíli v hlavě a s tělem odehrává. Franta si to asi bude pamatovat dlouho. Druhý den vyrážíme do tábora č. 3 (t.j. do 6.900 m), ale zhruba po třech stech výškových metrech strmějšího stoupání nekonečným sněhovým polem říkají Frantovy nohy dost. U mě je to zatím dobré, a tak i přes špatnou předpověď pokračuji ve stoupání sám. Cesta se postupně více narovnává a celé mi to trvá asi šest hodin. Zhoršuje se viditelnost a začíná sněžit. Doposud jsme na kopci strávili zhruba deset dní vesměs ideálního počasí, že by se to v den D všechno otočilo? Hlava se to snaží vytěsnit, ale člověk míní a Manitou se směje. Odpole-
dne konečně dolézám do stanu v táboře 3, výška téměř 6.900 m. Takhle vysoko jsem nikdy nespal! říkám si sám pro sebe. Není to totiž komu jinému říct, tábor je prázdný. Zalézám do stanu, rozpouštím sníh a ztěžka dýchám. Apatie mě připravila o chuť k jídlu, cpu do sebe bramborovou kaši a tuňáka, ale i miniporce mi dělá problémy, a to mi v základním táboře říkali Otesánek. Ani osvědčená Snickers do mě neleze. Počasí se kazí přesně podle předpovědi, ale přesto po pár hodinách slyším hlas. Alex! Tak přece jen někdo přišel! Je to Rus, ten mě nahoru vytáhne, tenhle národ má na horách neuvěřitelnou morálku, Rusové se nezastaví před ničím! Staví si stan vedle mě a domlouváme se na ráno na 6.30, pokud bude aspoň trochu slušné počasí. Není. Celou noc vydatně sněží, vítr hází stanem, navíc mi nedostatečná aklimatizace vůbec nedovoluje usnout. V pět hodin vystrkuji hlavu a ruku ze spacáku a hledám vaření. Rozpouštím vodu na čaj a volám na Alexe. Bez odpovědi. V tomhle počasí nevychází ani Rusák? V 6.30 stojím sám před stanem, s nadějí menší než malou. Jdu to zkusit. Naivní to byl pokus! Velmi brzy začínám cítit mráz na prstech, vítr sílí, cesta je v mlze naprosto nečitelná… Asi za hodinu už zase ležím ve spacáku a přemýšlím, co bude, jak dlouho tady můžu čekat na lepší počasí. Dělám inventuru jídla a zoufám si. Volám do základního tábora i do Čech a pokouším se zjistit, zda nedošlo ke změně v předpovědi počasí… Došlo, bude ještě hůř, než jaká byla původní prognóza. Únavou jsem asi
na pár hodin usnul. Probouzí mě hlasy zvenku. Do tábora přicházejí dva Poláci. Tak jsme tu čtyři, to už vypadá jako vrcholové družstvo! Hory jsou krásné a hlavně nevyzpytatelné, počasí se jako mávnutím kouzelného proutku zlepšuje, domlouváme se tedy na poledne k útoku na vrchol. Cesta by měla trvat asi šest hodin, do tmy budeme zpět, plánujeme. Vyrážíme v čerstvém sněhu. Jdu v čele a prošlapávám stopu. Po půl hodině přichází překvapení číslo dvě, proutek zase švihl a slunečná idylka se mění v neprostupnou mlhu, z větru se stává vichřice a morálka jde pomalu ke dnu. Kroutím hlavou. V roce 2009 jsem se otáčel na sedmitisícovce Chan Tengri, tady přece neudělám to samé, tolik jsem obětoval přípravě! Rus i Poláci jsou mi v patách, bohužel jdou čím dál pomaleji. Čekání na ně je vražedné, mrzne a fouká, ani péřovka pořádně nehřeje. V kapse nahmatávám GPS, do které mi kamarádi zadali souřadnice vrcholu. Nikdy dřív jsem ji nepoužil, ani netuším, jak se pořádně ovládá, dostal jsem ji v základním táboře pro případ nouze. A případ nouze nastal. A nouze, jak známo, naučila Dalibora housti. Naštěstí je to blbuvzdorný přístroj! Ono se řekne jít na vrchol, vždyť je to pořád do kopce… Ale tak jednoduché to v praxi není. Za
dobrého počasí se cesta k vrcholu klikatí a je značená praporky vzdálenými asi 30 metrů od sebe. Za stávajících podmínek praporky zmizely. Viditelnost je asi tak 10 metrů a brzy ztrácím z dohledu i zbytek naší slovanské jízdy. Od této chvíle jdu sám, nikdo mi nepomůže. Vítr a sníh mi na tvářích dělají ledovou krustu, neustále cvičím prstama v botách i v rukavicích. Dělám přestávku zhruba každých dvacet kroků a čím dál častěji. Krkolomně si v péřových palčácích značím cestu na GPS a stoupám, respektive bloudím v mlze k vrcholu cestou, kudy pravděpodobně ještě nikdo nikdy nešel – prostě absolutní direttissima. Nebezpečí trhlin si raději nepřipouštím, bezmezně věřím technice a andělům strážným. Do sluchátek mi křičí Freddie Mercury, že „show must go on“ a Radek Pastrňák mě upozorňuje, že má dlouhou ruku. Asi ve výšce 7.300 m do sebe klopím pátý energy drink, na kterém je tučně napsáno „max. jedna lahvička denně!“. Srdce mi buší jako o závod, ale už vím, že mě nic nezastaví. V 17.30 koukám na displej navigace, kde čtu, že jsem 16 metrů od vrcholu. Kolem není vidět vůbec nic a GPS zmateně nedokáže ukázat směr. Chvíli bloudím, ale brzy spatřím skalku s vrcholovým křížem. Kleknu k němu, klepu se zimou a házím pár fotek. Jsem tak vysoko! Zvednu hla-
vu k nebi, které je skoro na dotek, a pozdravím tátu, dědu, Jíťu, Tygra, kamarády, kteří tam shora na mě dávají už pár let pozor. Moje první sedmička! Do kapes nabírám pár kamínků a vyrážím dolů. V další okamžik mi tuhne úsměv na rtech. Nápis „slabá baterie“ na GPS vypadá jako rozsudek smrti. Náhradní baterie zůstaly ve stanu – jaká amatéřina! Nastavím směr tábor 3 a tím pro mne v 7.546 metrech nad mořem začíná můj boj s časem. Snažím se dolů běžet, jak to terén dovolí, kvůli vichřici a sněžení nevidím vůbec nic, navíc je už šest hodin večer, je šero. Ani nevím, co se mi honilo hlavou, pud sebezáchovy je ale velmi silná věc, zhruba za hodinu jsem byl zpátky v C3. Navigace se vypnula asi pět minut po mém šťastném návratu. Ve stanu mě vítá Franta, který sem dnes dolezl. Pavel se úspěšně vrací z vrcholu do základního tábora. Sice je rozbitý na atomy, ale summit má v kapse. První myšlenky samozřejmě směřují k pivu. Máme pro něj jedno extra, chlazené ledovcovou řekou, koupili jsme ho vedle v jurtě u Pákistánců, kteří dělají servis rakouské expedici. Franta a několik dalších se pořád pohybují někde mezi C2 a C3. Muztagh Ata nemá žádný zimní výstup, tak je dost pravděpo-
www.rockpoint.cz
SPIRE JACKET EXTRÉMNĚ PRODYŠNÁ A ODOLNÁ BUNDA Z MATERIÁLU GTX ACTIVE SHELL DISPONUJE TECHNICKÝMI DETAILY JAKO NASTAVITELNOU KAPUCÍ KOMPATIBILNÍ S HELMOU A DVĚMA NÁPRSNÍMI KAPSAMI. BUNDA JE VELMI LEHKÁ A SKLADNÁ. MODEL JE K DOSTÁNÍ V PÁNSKÉ A DÁMSKÉ VARIANTĚ.
CENA: 8.990,CENA PRO ČLENY KLUBU ROCK POINT ZÓNA:
4.990,AKCE PLATÍ DO VYPRODÁNÍ ZÁSOB
T OU EN TST IPM AND ING OUTDOOR EQU
13
M U Z TA G H ATA
dobné, že Frantu napadlo zkusit na kopci vydržet tak dlouho, jak to půjde, aby mohl dát první zimní sestup. Nakonec to sice nedal, ale bojoval tam jako lev, nechal tam kus srdíčka, bohužel ve chvíli, kdy se otevřelo okno k vrcholu, už to nešlo, síly došly. Byl na kopci skoro osm dní! Vrchol nakonec úspěšně zdolávají další tři – Zuzka, Ola a Martin. A zespodu vyrážejí ještě poslední tři zájemci o summit. Jediný skialpinista expedice David plus tandem Zdeněk a Markéta, kteří se ještě v base
Je posekáno, všichni pohromadě
Takhle viděl vrchol Pavel
Takhle ho viděli další tři v lepším počasí
campu dozvídají, že jim ve stanu v C2 nocovali nějací Rusáci, řádili jim tam jak liška v kurníku a dost pravděpodobně jim vyjedli nějaké připravené zásoby. Což je citelný zásah do připravené taktiky. Na kopci se bohužel krade. Je to pohříchu nešvar cest, které si oblíbily komerční expedice. A v Nepálu se z toho na některých hojně navštěvovaných kopcích stává pomalu norma. Z poslední trojky vystoupá na vrchol jen David na lyžích. I když na tento kopec chodí hodně skialpinistů, tak to podle Davida žádná zásadní výhoda není. Při postupu nahoru v podmínkách, jaké letos panovaly, určitě ne a při cestě zpátky, v rozmoklém nebo místy ztvrdlém sněhu, to žádná parádní lyžovačka také nebyla. Vždycky udělal tak dva tři oblouky a pak to musel vydýchat. Nebo také tygr k zemi a výroba lavórů ve sněhu, protože dvaceti-
kilový batoh prostě není úplně dobrá výbava pro obloučky ve stylu Alberta Tomby. Zdeněk a Markéta to otáčejí někde ve výšce 7.300 metrů, poté, co Markétě ujela ze svahu termoska. Snažit se bez pití ještě několik dalších hodin probíjet na vrchol a pak scházet zpátky je blbost. Z jedenácti lidí, které naše expedice čítala, se nahoru podívalo pět zájemců. Což je slušné číslo, i vzhledem k procentuální úspěšnosti výstupů, kterou tenhle kopec má. Také se nám povedlo vrátit se jako kamarádi a nemáme problém společně v budoucnu zkusit další podnik. Úspěch ještě násobí to, že jsme se vrátili všichni zdraví. Praktické věci k expedici, jako je třeba trasa z GPS k vrcholu, technický popis všech pasáží kopce, seznam vybavení nebo administrativní náležitosti, včetně kontaktů na agenturu, která nám v Číně dělala servis, jsem nechal na Ulož.to. Stačí si zadat do vyhledávače Muztagh Ata 2013. Kromě tohoto hlavního mlsu – relativně přístupné sedmitisícovky – stojí za to navštívit tuto „středověkou“ část Číny, která pomalu ale jistě mizí pod náporem buldozerů. Je to bohem zapomenutý, vyprahlý kraj, kde se snad ještě nějaký čas budou prohánět
Pohlednice
14
pastevci, kteří vás pozvou do jurty na čaj a jačí jogurt coby záminku pro výměnný obchod. A ten mají tuze rádi. Jejich lehce znuděný výraz se v okamžiku změní v bohatou gestikulaci, když se snaží vyměnit péřové expediční oblečení za pár kamínků nebo bochníky jačího sýra. Díky všem, kteří nás podpořili materiálem, umožnili nám být zase o kousek blíž nebe a zkusit dohnat naše sny. Impregnovaná lana od Tendonu byla jistotou. Oblečení od firem Tilak, Atex a Napapijri spolehlivě odolávalo nepříznivým podmínkám, když to bylo potřeba. Bez GPS navigace od Garminu by vrchol nepadl. Po jednotvárné rýži na tisíc způsobů jsme se svým způsobem těšili na dřinu v kopci, kdy si pochutnáme na instantním jídle od Travellunch – nečekali jsme, že to bude až tak dobré, a rozhodně to bylo velmi příjemné překvapení. Díky slivovici z Vombatí nory jsme měli zažívání a střevní flóru stabilní jako děda Komárek ze Samoty u lesa. A věříme, že tímto náš příběh rozhodně nekončí. text foto
David Pokorný a Pavel Burda Marek Nečas, Zdenek Brázdil, Pavel Burda, Ola Zuzczkova
