To strašné vedro!
Evropská komise
Tuto publikaci zpracovalo Generální ředitelství pro životní prostředí. Vychází ve všech úředních jazycích Evropské unie. Publikace je také k dispozici na webových stránkách Generálního ředitelství pro životní prostředí nazvaných Životní prostředí pro mladé Evropany: http://europa.eu.int/comm/environment/youth/index_en.html
Text: Benoît Coppée Ilustrace: Nicolas Viot Technická výroba: Qwentes KANTOR
Europe Direct je služba, která vám pomůže odpovědět na otázky týkající se Evropské unie Nová bezplatná telefonní linka:
00 800 6 7 8 9 10 11
Mnoho doplňujících informací o Evropské unii je k dispozici na Internetu. Můžete se s nimi seznámit na evropském serveru (http://europa.eu.int). Katalogové údaje jsou uvedeny na konci této publikace. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2005 ISBN 92-894-8902-2 © Evropská společenství, 2005 Kopírování je povoleno pouze se souhlasem autora.
Printed in Belgium VYTIŠTĚNO NA NEBĚLENÉM PAPÍŘE
Pod žhavým sluncem hnĕdly stromy a stránĕ. Ve zprávách v televizi již předtím hlásili: “Ve mĕstĕ Merlin je nezvyklé horko a vĕdci jsou znepokojeni! Domnívají se, že tuto vlnu horka způsobily změny podnebí. Pohotovostní služba vyzývá všechny ke zvýšené opatrnosti! V tomto extrémním suchu je nebezpečné rozdĕlávat oheň v lesních oblastech...”
1
Tom byl venku a radoval se z přírody. Jak je tu krásnĕ a jaký klid! Najednou se do ticha ozval zvuk sirény. TÚ-TÚT! TÚ-TÚT! Kolem projelo požární auto: fííí! A další: fííí! A ještĕ jedno. Ne! Podívej tamhle! Vysoký sloup kouře stoupal k nebi. Nĕkde blízko mĕsta Merlin musel vypuknout lesní požár! To je katastrofa! Tom byl náhle zcela vydĕšený.
2
Myslel na Lilu, svou přítelkyni lišku. Z celého srdce doufal, že jí plameny neodřízly cestu. Rozbĕhl se smĕrem k ohni. Požárníci vypadali jako rytíři v brnĕní, kteří zápasí s oranžovou nestvůrou! Z dlouhých hadic stříkala do plamenů v proudech voda a všude kolem se šířil hustý černý kouř. Stoupal Tomovi do krku a dusil ho, proto si zakryl ústa tričkem.
3
Jeden z požárníků křičel: “Oheň je příliš silný! Nebudeme mít ve vozech dost vody!” Velitel požárníků se ohlédl smĕrem k řece. Tvářil se velmi vážně. “Kvůli tomu suchému počasí není ani v řece dost vody,” řekl. “To je vážný problém!” Tom se rychle rozhlédl. “Lilo! Kde jsi?” křičel z plna hrdla. “Lilo! LILOOO!” Právĕ v tu chvíli dobĕhla liška Lila k nĕmu a otřela se mu o nohy. “Ach, Lilo! To jsem rád, že jsi v bezpečí!” řekl Tom.
4
Ale Lila vypadala vydĕšenĕ. Stále se čumákem tiskla k jeho nohám a bĕhala kolem dokola. Pak se zakousla do nohavice jednoho z požárníků, který se jmenoval Max. Klekl si k ní. “Copak, lištičko?” zeptal se. “Co nám chceš říct?”
5
Lila zakňourala. Jakoby říkala: “Pojďte se mnou! Následujte mĕ!” Pak vyrazila kupředu rychle jako střela, smĕrem k ohni. Zmizela na úzké stezce mezi stromy a plameny se za ní zavřely. Max ji následoval a musel dĕlat dlouhé kroky, aby jí stačil. Když prorazil stĕnu plamenů, také zmizel z dohledu. Jediné, co Tom slyšel, byl hukot a praskot ohnĕ. “LILO!” křičel, “BUĎ OPATRNÁ!”
6
Velitel požárníků přišel k Tomovi. “Neboj se,” řekl: “Max je nejlepší hasič v celé zemi! Lila je v dobrých rukou! Ale... ještĕ potřebujeme vodu, a to rychle!” Tom mĕl nápad. “Vím, kde je skrytý pramen!” řekl. “Tamhle v jeskyni!” “Víš to jistĕ?” zeptal se velitel. “Ano, vím!” křičel Tom.
7
Velitel požárníků se usmál. “Dobře!” řekl. “Vezmeme tam hadici. Doveď mne k pramenu, chlapče! Mimochodem, jak se jmenuješ?” “Tom”, řekl Tom a oba se rozbĕhli k jeskyni. “Proč je takové horko?” zeptal se Tom v bĕhu. “V televizi říkali...”
8
“Ano, také jsem to slyšel,” řekl velitel. “Víš, Tome, problém je v tom, že na svĕtĕ je čím dál vĕtší teplo. Podnebí se mĕní, takže přicházejí vlny horka jako tahle. A vichřice a povodnĕ a všechny možné přírodní katastrofy! Tají ledy na severním a jižním pólu a také ledovce ve velehorách, třeba v Alpách. Voda z tajícího ledu stéká do řek a pak do moří, takže mořská hladina stoupá. Nĕkteré ostrovy a pobřežní oblasti zřejmĕ zmizí pod vodou! Zároveň se nĕkteré zemĕ promĕní v poušť, když se bude podnebí dál oteplovat.”
9
“Ale proč se to všechno dĕje?” zeptal se Tom. Velitel požárníků lapal po dechu, jak současnĕ mluvil a utíkal, ale snažil se přesto všechno vysvĕtlit. “Víš, Tome, že auta, letadla, továrny a podobná zařízení vypouštĕjí do vzduchu kouř a plyny?” “Ano, to vím,” řekl Tom. “No, a nĕkterým plynům říkáme ‘skleníkové plyny’. Stoupají do atmosféry, která tvoří průzračnou bublinu kolem Zemĕ. Nahoře v atmosféře zachycují skleníkové plyny sluneční teplo – tak jako skleník zachycuje teplo a umožňuje tak rostlinám rychleji růst. Ale my produkujeme příliš mnoho skleníkových plynů, a tak je na Zemi čím dál vĕtší teplo, víš?” “Ano,” řekl Tom. “Chápu. Takže s počasím se dĕje nĕco opravdu zlého.” Konečnĕ dorazili k jeskyni. “Hurá! Jsme tady!” volal Tom: “Pomůžu vám s hadicí!”
10
Tom popadl konec hadice a vešel do jeskynĕ. Za nĕkolik okamžiků nesla ozvĕna jeho hlas ze tmy: “HO-TO-VO-o-o-o!! VO-DA-a-a-a!!” Velitel požárníků rozumĕl. Zavolal na své muže: “ZAČNĔTE PUMPOVAT!!”
11
Hadice se nadouvala, jak do ní tekla voda z pramene. “Dobrá práce, Tome!” volal velitel. “Máme dost vody k uhašení požáru! Hurá!” Tom vyšel z jeskynĕ se zabláceným obličejem, ale šťastný. Přišel k veliteli a sedl si vedle nĕj. Podíval se mu do očí a zeptal se: “Takže zmĕnu podnebí mají na svĕdomí lidé?”
12
Velitel požárníků chvíli mlčel. Pak řekl: “Ano, Tome, skleníkové plyny pocházejí z našich aut, letadel, továren, dokonce i z našich požárních vozů; takže za nĕ všichni musíme nést kus zodpovĕdnosti.” “Aha,” řekl Tom, který usilovnĕ přemýšlel. “Dobře. Takže... Jak můžu já zabránit tomu, aby se plyny dostávaly do atmosféry a Zemĕ se oteplovala?” “Co můžeš udĕlat ty, Tome? Požádej maminku a tatínka, aby nejezdili tak často autem. Místo aby tĕ vozili do školy, můžeš chodit pĕšky nebo jet veřejným dopravním prostředkem nebo na kole.” “Ano, budu jezdit do školy na kole!” řekl Tom.
13
“Dobře,” řekl velitel. “Dále se vždycky přesvĕdč, že okna v tvém pokoji jsou zavřená, když je puštĕné ústřední topení. Protože kotle ústředního topení také vypouštĕjí skleníkové plyny a protože musíme šetřit energií!” “Samozřejmĕ,” řekl Tom. “Vůbec bys nevěřil,” pokračoval velitel, “kolik tepla se zbytečnĕ vyplýtvá v domácnostech. Průvan vniká škvírami pod dveřmi a špatnĕ tĕsnícími okny. A to znamená, že musíme pustit topení naplno! A čím víc topíme, tím víc je skleníkových plynů!” “To mne nikdy nenapadlo,” řekl Tom. “To je opravdu zajímavé! A co mohu ještĕ udĕlat?”
14
“Také,” řekl velitel, “se vždy přesvĕdč, že jsi zhasl všechna svĕtla, která nepotřebuješ, protože elektřina se vyrábí v elektrárnách, které také vypouštĕjí skleníkové plyny! Takže než odejdeš ráno do školy, přesvĕdč se, že jsi ve svém pokoji zhasl všechna svĕtla”. “To udĕlám!” řekl Tom. “A co dál?” “Můžeš požádat rodiče, aby kupovali elektřinu, která se vyrábí pomocí větru nebo slunce... Tomu říkáme ‘obnovitelná’ energie, protože vítr vane a slunce svítí pořád, takže se jejich energie nevyčerpá. A vítr ani slunce nevypouštĕjí skleníkové plyny!”
15
Najednou jejich rozhovor přerušil hlasitý výkřik. “JSME ZPÁTKY!” Byl to požárník Max a mĕl s sebou Lilu! Vrátili se živí a zdraví z hořícího lesa! Tom a velitel byli radostí bez sebe, že je zase vidí – a také že se požárníkům konečnĕ podařilo uhasit oheň vodou ze skrytého pramene. Max, celý černý od sazí a vyčerpaný, mĕl slzy v očích. Ochraptĕlým hlasem řekl: “Podívejte, co chtĕla Lila zachránit” – a ukázal jim, co nesl v náručí: čtyři malá liščátka! Lila se otřela Tomovi hlavou o nohy. “Tak to jsi nám chtĕla říct, Lilo,” pravil nĕžnĕ. Velitel pohladil Toma po hlavĕ. “Ano, Tome, chtĕla, abychom zachránili její dĕti! A díky jí a tobĕ...” Náhle jeho slova přerušil blesk fotoaparátu. Stál tam fotograf a hned za ním starosta Merlinu. Ten předstoupil před velitele požárníků a potřásl mu pravicí. BLESK! Další fotka. “Vedro, že?” řekl starosta. BLESK! Sklonil se a zvedl Toma. BLESK! Starosta si otřel zpocené čelo kapesníkem. BLESK! “Dobrá práce,” řekl starosta. “Díky vám, vaší odvaze a tvrdé práci byl uhašen požár v Merlinu! Chci vám vyjádřit svou hlubokou vdĕčnost a udĕlit vám tyto medaile...”
16
BLESK! Lila, Tom a Max – který nesl čtyři liščátka – přistoupili ke starostovi, aby ho pozdravili. Tom řekl: “Pane starosto, podívejte se na ta ubohá liščátka. Málem dnes zemřela... A to vše jenom kvůli zmĕnám podnebí. Myslím, ze byste mĕl udĕlit ty medaile lidem, kteří se snaží zachránit zemĕkouli!”
17
BLESK! Další fotka. “Opravdu?” řekl starosta překvapenĕ. “Ale myslel jsem... Jenom jsem chtĕl...” Pak promluvil velitel požárníků. “Pane starosto, jsme požárníci. Dĕláme jen svou práci. Vidíme, že země se otepluje. Dnešní lesní požár nebyl náhoda. My, lidé, jsme jej asi způsobili. Podnebí se mění!
18
Když velitel domluvil, vzal liščátka do náručí a nĕžnĕ je objal. Vypadala tak roztomile! BLESK! Další fotka. “Mám nápad,” řekl Tom: “Proč neudĕlit medaile každému, kdo dennĕ jezdí na kole, kdo používá sluneční a vĕtrnou energii a kdo nechá auto doma a jede místo toho autobusem... Dejte medaile všem, kdo se snaží zabránit vzniku skleníkových plynů! Ti lidé jsou opravdoví hrdinové!” Starosta se usmál na Toma. “To je výborný nápad!” řekl. “Hned s tím nĕco udĕlám!”
19
Požár byl uhašen. Ráno přinesly všechny merlinské noviny fotografie. Byl na nich starosta s velitelem. Byl tam usmĕvavý Max vedle požárního vozu. Byl tam unavený Tom. Ale nejoblíbenĕjší fotkou všech byl obrázek Lily, jak krmí svá mláďata. Všechna byla živá a zdravá. Ale vyvázla jen o vlásek...
20
Evropská komise TO STRAŠNÉ VEDRO! Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství 2005 — 20 stran — 16,2 x 22,9 cm ISBN 92-894-8902-2
Výtisky této publikace jsou k dispozici zdarma, dokud nebudou rozebrány, na adrese: Evropská Komise Generální direktorát pro životní prostředí Informační středisko (BU-9 0/11) B-1049 Brusel Fax: 32-2 299 61 98 E-mail:
[email protected]
KH-64-05-838-CS-C
