CS
CS
CS
KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ
V Bruselu dne 18.11.2008 KOM(2008) 756 v konečném znění
ZPRÁVA KOMISE o uplatňování směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů
CS
CS
OBSAH 1.
Úvod............................................................................................................................. 3
2.
Provedení směrnice do vnitrostátního práva ................................................................ 3
3.
Uplatňování směrnice................................................................................................... 5
4.
Zjištěné problémy......................................................................................................... 6
5.
Dopad nařízení o spolupráci při ochraně spotřebitele.................................................. 8
6.
Závěr ............................................................................................................................ 9
PŘÍLOHA................................................................................................................................. 10
CS
2
CS
1.
ÚVOD
1.
Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 98/27/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů1 (dále jen „směrnice“) je třeba vypracovat zprávu o jejím uplatňování. Zveřejnění této zprávy bylo zpočátku plánováno nejpozději na 1. července 2003, avšak došlo ke zpoždění, takže do zprávy mohly být zahrnuty informace o uplatňování směrnice ve státech, které se připojily k Evropské unii 1. května 2004 a 1. ledna 2007.
2.
Za účelem přípravy této zprávy Evropská komise rozeslala dotazník o uplatňování směrnice v letech 2003–2004, na který reagovalo 25 konzultovaných členských států. V roce 2007 byl 27 členským státům rozeslán nový dotazník s cílem aktualizovat dříve nashromážděné informace. Souběžně vedla Evropská komise v letech 2005 a 2007 konzultace o uplatňování směrnice též s členy Evropské poradní skupiny spotřebitelů (ECCG). Na úvodní konzultaci reagovalo čtrnáct vnitrostátních sdružení spotřebitelů, na druhou reagovalo jedno evropské sdružení a osm vnitrostátních. V roce 2006 Evropská komise zaslala dopisy členským státům (s výjimkou Bulharska a Rumunska), aby objasnila určité body v jejich vnitrostátních právních předpisech, které směrnici provádějí.
3.
V roce 2006 Evropská komise zveřejnila studii provedenou katolickou univerzitou v Leuvenu (Katholieke Universiteit Leuven) v Belgii o nápravě pro spotřebitele2 a v roce 2007 Kompendium práva v oblasti ochrany spotřebitele3 obsahující části o směrnici. Nakonec rakouské předsednictví zorganizovalo konferenci o žalobách na zdržení se jednání a kolektivní nápravě v únoru 2006 ve Vídni.
2.
PROVEDENÍ SMĚRNICE DO VNITROSTÁTNÍHO PRÁVA
4.
Každý členský stát své vnitrostátní právní předpisy za účelem provedení směrnice o žalobách na zdržení se jednání ve větším či menším rozsahu pozměnil. Pole působnosti postupu podávání žalob na zdržení se jednání se postupem času rozšířilo. Postup podávání žalob na zdržení se jednání v jednotlivých členských státech
5.
Velmi důležitým výsledkem směrnice je určitě zavedení postupu podávání žalob na ochranu společných zájmů spotřebitelů ve všech členských státech. Tento postup je v současné době jediným postupem, který se specificky zabývá ochranou spotřebitelů a který existuje ve všech členských státech. Umožňuje zastavit protiprávní praktiky ve společném zájmu spotřebitelů bez ohledu na skutečně způsobenou újmu. Postup podávání žalob na zdržení se jednání zavedený směrnicí pro spotřebitele, kteří utrpěli újmu z důvodu protiprávního jednání, nestanoví žádné náhrady.
6.
Dle článku 2 zahrnuje každý vnitrostátní postup s určitými výjimkami naléhavé řízení, možnost zveřejnění rozhodnutí nebo opravného prohlášení a zaplacení určité částky jako záruky výkonu rozhodnutí. Dvě třetiny členských států se rozhodly pro občanské či obchodní soudní řízení, pouze některé (například Maďarsko, Malta, Polsko a Rumunsko) se rozhodly především pro správní přístup. Ačkoli si některé členské státy zvolily soudní řízení, určily správní orgány, které rozhodují v případě určitých porušení právních předpisů (například Rakousko pro činnosti související
1 2 3
CS
Úř. věst. L 166, 11.6.1998, s. 51. http://ec.europa.eu/consumers/redress/reports_studies/comparative_report_en.pdf. http://ec.europa.eu/consumers/rights/docs/consumer_law_compendium_comparative_analysis_en_final.pdf.
3
CS
s televizním vysíláním a Finsko pro reklamu na humánní léčivé přípravky a pro souborné služby pro cesty, pobyty a zájezdy). Některé členské státy určily zvláštní soudy, které se mají zabývat určitými praktikami (například soudy v Haagu a Varšavě mají výlučnou pravomoc ve vztahu k nepřiměřeným smluvním podmínkám). 7.
Článek 3 směrnice definuje oprávněné subjekty, které mohou podat žalobu, velmi široce. Odlišuje dvě nevyčerpávající kategorie subjektů a ponechává na členských státech, aby stanovily kritéria, prostřednictvím kterých vymezí, jaké organizace jsou za ochranu společných zájmů spotřebitelů odpovědné. V praxi se oprávněným subjektem rozumí současná spotřebitelská sdružení, veřejnoprávní subjekty, které jsou specificky odpovědné za ochranu spotřebitelů, agentury pro léčivé přípravky, úřady civilního letectví, asociace uživatelů, rodinné organizace, odbory, zemědělské komory a obchodní a průmyslové komory. Všechny členské státy Komisi v souladu s článkem 4 oznámily subjekty oprávněné podat žalobu na zdržení se jednání v jiném členském státě4. Seznam v Úředním věstníku umožňuje subjektům, které jsou v něm uvedeny, prokázat svou právní způsobilost jednat před soudy nebo správními orgány jiných členských států.
8.
Článek 5 směrnice umožňuje členským státům zavést či nezavést povinné předchozí konzultační řízení mezi stranou, která hodlá podat žalobu na zdržení se jednání, a žalovanou stranou. Třetina členských států (Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Malta, Nizozemsko, Rumunsko, Švédsko a Spojené království) tento postup zavedly. V Rumunsku a Spojeném království musí být do předchozího konzultačního řízení zahrnuty nezávislé veřejnoprávní subjekty, které jsou též oprávněnými subjekty ve smyslu směrnice. Z členských států, které si předchozí konzultační řízení navrhované v článku 5 směrnice nezvolily, jich několik jednání před žalobou5 podpořilo. Nicméně většina členských států nechce, aby byly konzultace uvedené v článku 5 povinné. Jedna evropská organizace spotřebitelů dokonce uvedla, že předchozí konzultace může postup žaloby na zdržení se jednání zbytečně protahovat. Komise nemá v této oblasti dostatečné důkazy ani předchozí zkušenosti, aby mohla směrnici změnit a postup předchozí konzultace podle čl. 6 odst. 2 zobecnit. Rozšíření oblasti působnosti
9.
4 5 6
CS
Rozsah působnosti žalob na zdržení se jednání je definován v článku 1 odkazem na směrnice uvedené v příloze směrnice, ve znění provedeném do vnitrostátních právních předpisů členských států. Původně obsahovala příloha směrnice 9 směrnic, nyní jich ale obsahuje 136. Směrnice 1999/44/ES o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, 2000/31/ES o elektronickém obchodu, 2002/65/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku, 2005/29/ES týkající se nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům a 2006/123/ES týkající se služeb tudíž byly do přílohy doplněny až po jejím vstupu v platnost. Příloha směrnice nyní zahrnuje velkou část právních předpisů Společenství v oblasti ochrany spotřebitelů. Zdá se, že většina konzultovaných členských států je s působností směrnice spokojena, nicméně Portugalsko a Belgie vyjádřily pochybnosti o vhodnosti vyčerpávajícího seznamu a navrhly jeho zrušení, aby mohl být pokryt každý postup porušující společné zájmy spotřebitelů.
Poslední aktualizace tohoto seznamu byla zveřejněna 8. března 2008. Úř. věst. C 63, 8.3.2008. Např. Dánsko, Německo, Rakousko, Slovensko a Finsko. Viz příloha.
4
CS
CS
10.
Článek 7 směrnice členským státům rovněž umožňuje rozšířit působnost na vnitrostátní úrovni. Například v Nizozemsku a Polsku lze podat žalobu na zdržení se jednání v případě veškerých praktik, které poškozují společné zájmy spotřebitelů. Portugalsko a Itálie rozšířily působnost tak, aby zahrnovala praktiky škodlivé pro bezpečnost výrobků. V Německu a Rakousku je možné podat žalobu na zdržení se jednání proti jakémukoliv protisoutěžnímu postupu porušujícímu společné zájmy spotřebitelů.
11.
Některé členské státy, konkrétně Německo, Slovinsko a Švédsko, rozšířily působnost žalob na zdržení se jednání na vnitrostátní úrovni tak, aby zahrnovaly obchodní praktiky (např. klamavou reklamu) škodlivé pro společné zájmy společností. Většina konzultovaných členských států však není rozšíření působnosti směrnice zahrnutím společných zájmů společností nakloněna, neboť tvrdí, že prvotním úkolem právních předpisů Společenství obsažených v příloze je ochrana spotřebitelů a že by nebylo žádoucí směšovat zájmy spotřebitelů se zájmy malých a středních společností, ačkoliv i středně velké společnosti mohou potřebovat ochranu.
12.
S ohledem na výše uvedené Komise neuvažuje o tom, že by bylo odůvodněné měnit působnost směrnice, což umožňuje čl. 6 odst. 2. Zvláště neuvažuje o tom, že by bylo vhodné rozšířit působnost tak, aby pokrývala společné zájmy společností. Bude-li to však odůvodněné, bude dále navrhovat, aby byly do přílohy zahrnuty nové právní předpisy Společenství na ochranu spotřebitelů.
3.
UPLATŇOVÁNÍ SMĚRNICE
13.
Použití směrnice v oblasti boje proti přeshraničnímu porušování právních předpisů bylo zklamáním. Podle informací Komise použil tento mechanismus pouze Úřad pro spravedlivé obchodování Spojeného království (Office of Fair Trading, OFT, veřejnoprávní orgán pověřený ochranou spotřebitelů). OFT podal žalobu na společnost DUCHESNE v Belgii. Tato belgická společnost zasílala spotřebitelům ve Spojeném království nevyžádané prodejní katalogy, ve kterých se uvádělo, že vyhráli cenu. Aby cenu dostali, museli si spotřebitelé objednat zboží z katalogu. Spotřebitelé objednali zboží z katalogu, ale slíbenou cenu nedostali. OFT proto zahájil s belgickou společností v Belgii řízení na základě toho, že informace poskytnuté spotřebitelům ve Spojeném království byly zavádějící a podnítily je k nákupu výrobků z katalogu. Belgický soud první instance nařídil, aby bylo tyto praktiky zastaveny. Toto soudní rozhodnutí bylo v rámci odvolání potvrzeno.
14.
Podobně podal OFT žalobu v návaznosti na 300 stížností od zákazníků ze Spojeného království žalobu proti společnosti Best Sales B.V. před nizozemskými soudy. Skutková podstata tohoto případu byla podobná výše uvedené, nizozemská společnost rozesílala nevyžádanou elektronickou poštu spotřebitelům ve Spojeném království a vzbuzovala v nich dojem, že vyhráli cenu. V dopise bylo uvedeno, že pro získání hodnotnější ceny a pro její rychlejší získání si musí objednat zboží do domácnosti z přiloženého katalogu. Nizozemské soudy v rozhodnutí ze dne 9. července 2008 uvedly, že se jedná o klamavou reklamu, a nizozemské společnosti nařídily, aby tyto maily přestala rozesílat.
15.
The OFT also stated that the Directive had been useful as a means of putting pressure on companies in other Member States to have certain commercial practices stopped. Ten or so matters had thus been resolved by negotiation. Belgium also emphasised the dissuasive effect of injunctions.
5
CS
16.
Ačkoli se žaloby na zdržení se jednání pro přeshraniční porušení práva používají spíše zřídka, některé konzultované členské státy a sdružení spotřebitelů uvedly, že je sdružení spotřebitelů celkem úspěšně používají pro porušení vnitrostátních práv7, často pro zastavení klamavé reklamy a zrušení nepřiměřené podmínky ve smlouvě.
4.
ZJIŠTĚNÉ PROBLÉMY
17.
Hlavními důvody, které pro vysvětlení malého počtu žalob na zdržení se jednání podaných v jiném členském státě uvedly jak členské státy, tak zúčastněné strany, jsou náklady na podání žaloby, složitost a délka řízení a omezená působnost žaloby na zdržení se jednání. Náklady
18.
Tři čtvrtiny konzultovaných sdružení spotřebitelů zmínily náklady na podání žaloby jako jednu z hlavních překážek, zvláště v případě porušení právního předpisu v jiném členském státě. Několik členských států též zdůraznilo, jak těžké bylo pro oprávněné subjekty podat žaloby tohoto druhu z důvodů souvisejících s finančními riziky. Sdružení spotřebitelů zmiňovala, že určité problémy působí administrativní náklady na přípravy spisu, soudní poplatky a poplatky právníkům. Pokud je žaloba podávána v jiném členském státě je nutné počítat s náklady na překlady a s určitou nejistotou v souvislosti s právními poplatky v jiném členském státě (například poplatky za předvolání nebo poplatky spojené se sdělením soudního rozhodnutí). Sdružení též zmiňovala riziko duplicity poplatků za právníky a odborníky.
19.
Finanční riziko je ještě větší, pokud je žaloba podána v členském státě, kde strana, která spor prohraje, musí nést veškeré náklady a musí zejména uhradit náklady úspěšné strany (některé nebo všechny náklady na soudní řízení a právníky). Tato zásada existuje ve většině členských států. Pokud strana, která podala žalobu, prohraje, nese nejenom své vlastní náklady, ale též náklady druhé strany. Některá konzultovaná sdružení spotřebitelů uvedla, že nejsou schopna nést náklady spojené se zahájením řízení tohoto druhu ani odhadnout spojená finanční rizika. Jiná uváděla, že jednají pouze, pokud je riziko zanedbatelné, a mají jistotu, že vyhrají, což značně omezuje počet podaných žalob. V řadě členských států však sdružení spotřebitelů žaloby na zdržení se jednání v případech vnitrostátního porušení předpisů úspěšně podávají.
20.
Některé členské státy stanovily zásadu, podle které strana, která spor prohraje, nese veškeré náklady spojené s případem flexibilněji, nebo volily přístup přijatelnější pro oprávněné subjekty. Například soudy v řadě členských států mají určitou míru svobody rozhodování8 a mohou například stanovit, že neúspěšná strana nemusí náklady na soudní řízení a právníky druhé straně hradit. V Maďarsku nemusí spotřebitelská sdružení platit soudní poplatky. Tato vnitrostátní opatření však zůstávají spíše ad hoc a příslušná finanční rizika jsou dostatečná, aby oprávněné subjekty od podání žaloby odradila.
7 8
CS
Např. Bulharsko, Česká republika, Německo, Francie, Itálie, Lotyšsko, Rakousko, Švédsko, Slovensko a Spojené království. Např. Lucembursko, Portugalsko, Švédsko, Spojené království.
6
CS
Složitost a délka řízení 21.
Složitost a délka řízení jsou často zmiňovány jako překážky přeshraničních žalob. Složitost je dána zejména různými postupy podávání žalob na zdržení se jednání v jiných členských státech, které se odvíjejí od vnitrostátních soudních nebo správních postupů. Tuto vnímanou složitost ještě znásobuje nejistota v otázce rozhodného práva.
22.
I když směrnice harmonizuje určité aspekty podávání žalob na zdržení se jednání v členských státech, ponechává jim určité množství svobody. Umožňuje jim zvolit soudní nebo správní postup žaloby na zdržení se jednání, zda má postup zahrnovat předchozí konzultace či nikoliv, a stanovit související opatření. Směrnice též členským státům umožňuje na vnitrostátní úrovni přijmout nebo zachovat ustanovení, která poskytují oprávněným subjektům nebo jiným subjektům rozsáhlejší oprávnění. Analýza provedení směrnice do vnitrostátního práva v předchozích částech demonstrovala široký rozsah možností, pro které se členské státy rozhodly. Tím, že směrnice neupravuje mnoho aspektů řízení na zdržení se jednání, jako je promlčecí lhůta nebo termíny a poplatky řízení, umožňuje navíc stanovit tyto detaily, které se mohou stát od státu lišit, ve vnitrostátních občanských, obchodních nebo správních řízeních.
23.
Kombinace těchto faktorů vede k existenci řízení se žalobami na zdržení se jednání na ochranu společných zájmů spotřebitelů, které se v jednotlivých členských státech velmi liší. V některých členských státech, jako je Nizozemsko nebo Finsko, existují různé typy řízení závisející na dotyčné oblasti práva. Tato diverzita ztěžuje oprávněným subjektům, které hodlají podat žalobu v jiném členském státě, možnost získat přehled, protože jsou často konfrontovány s postupy, které jsou velmi odlišné od těch, jež znají z vlastní země. Pokaždé, když oprávněné subjekty podávají žalobu v novém členském státě, musí se seznámit s novým postupem.
24.
Konzultovaná sdružení a členské státy zdůraznily současnou nejistotu v otázce rozhodného práva. Mělo by být dotyčné porušení práva souzeno na základě práva členského státu, kde má porušení práva svůj původ, nebo členského státu, kde je pociťován jeho dopad? Směrnice (čl. 2 odst. 2) není v této otázce jasná, ale je velmi důležitá, protože několik směrnic, na které se odkazuje v příloze, obsahuje ustanovení umožňujícím členským státům přijmout nebo zachovat právní přepisy, které jdou dále, než je požadováno ve směrnicích týkajících se ochrany spotřebitelů. Otázka rozhodného práva je tudíž důležitá ve všech případech, kde se volí mezi dvěma různými legislativními orgány poskytujícími různé stupně ochrany. Ve výše zmíněném případě, který zahájil OFT v Belgii, zkoumal danou otázku soud první instance i odvolací soud, a soud první instance použil britské právo, zatímco odvolací soud rozhodl, že použije belgické právo. V budoucnu může být otázka určení rozhodného práva zjednodušena použitím článku 6 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy9, které bylo přijato dne 7. července a které vstoupí v platnost 11. ledna 2009 (dále jen „nařízení Řím II“). Omezený dopad rozhodnutí
25.
9
CS
Konzultovaná sdružení a členské státy též zdůraznily, že někdy mají žaloby na zdržení se jednání omezený dopad. Ve většině členských států mělo rozhodnutí
Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 40.
7
CS
o žalobě na zdržení se jednání nízký dopad. Je závazné pouze v dané věci a pro dotyčné strany, tj. oprávněný subjekt, který podal žalobu, a společnost, která je předmětem žaloby na zdržení se jednání. V praxi to znamená, že pokud se společnost dopustí stejného porušení jako je to, ze kterého byla již usvědčena jiná společnost, musí být podána nova žaloba na zdržení se jednání pro zastavení nového porušení právních předpisů. Stejně tak nebrání zrušení nepřiměřené podmínky ve smlouvě navržené společností téže společnosti, aby nepoužila tuto nepřiměřenou podmínku v podobné smlouvě. 26.
V některých členských státech je však tato zásada uplatňována flexibilněji, zvláště co se týče nepřiměřených podmínek. Například v Polsku, pokud soud ve Varšavě rozhodne, že je nějaké ustanovení smlouvy nepřiměřené, má toto rozhodnutí účinek erga omnes. Toto rozhodnutí je zveřejněno a platí pro stejná ustanovení v jakékoli smlouvě poskytované spotřebitelům. Pokud soud v Maďarsku rozhodne, že je ustanovení ve smlouvě mezi společností a zákazníkem nepřiměřené, může prohlásit toto ustanovení za neplatné ve všech smlouvách, které dotyčná společnost uzavřela. Ustanovení, které bylo v Rakousku ve smlouvě mezi společností a spotřebitelem označeno za nepřiměřené, již společnost nemůže použít v jiných smlouvách. V Německu a Slovinsku se spotřebitelé mohou dovolávat rozhodnutí, kterým bylo ustanovení prohlášeno za nepřiměřené, aby zabránili použití stejného ustanovení.
27.
Jak zdůraznilo Spojené království a Belgie, žaloby na zdržení se jednání jsou též omezeny z hlediska vnitrostátní působnosti rozhodnutí. Společnosti s nekalými úmysly, které úmyslně porušují zákon a byly v určitém členském státě usvědčeny, mají tendenci přesunout se do jiného členského státu, kde je za účelem zastavení dotčené protizákonné činnosti zapotřebí nova žaloba. Vnitrostátní charakter rozhodnutí navíc znamená že, pokud je společnost usvědčena z protizákonných praktik poškozujících spotřebitele v daném členském státě, může stále pokračovat ve stejném jednání vůči spotřebitelům v jiném členském státě, dokud žalobu na zdržení se jednání nepodá oprávněný subjekt v tomto jiném členském státě.
5.
DOPAD NAŘÍZENÍ O SPOLUPRÁCI PŘI OCHRANĚ SPOTŘEBITELE
28.
Nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele10 (dále jen „nařízení o spolupráci při ochraně spotřebitele“) zřizuje síť orgánů veřejné moci odpovědných za ochranu zákazníků a do určité míry harmonizuje vyšetřovací a donucovací pravomoci těchto orgánů. Navíc díky mechanismům vzájemné pomoci vytvořeným tímto nařízením může orgán veřejné moci členského státu na žádost orgánu jiného členského státu předložit žalobu na zdržení se jednání ve své vlastní jurisdikci, aby zastavil protiprávní praktiky proti spotřebitelům z členských států žádajícího orgánu.
29.
Některé konzultované členské státy zdůraznily, že nařízení o spolupráci při ochraně spotřebitele by mělo usnadnit žaloby na zdržení se jednání pro zastavení porušování právních předpisů uvnitř Společenství, protože mechanismy vzájemné pomoci vytvořené nařízením mimo jiné umožňují, aby žaloby na zdržení se jednání podávaly veřejnoprávní subjekty s odbornými znalostmi. Nařízení tím řeší jednu z hlavních překážek, které byly při uplatňování směrnice zdůrazněny: těžkosti, kterým čelí
10
CS
Úř. věst., L 364, 9.12.2004, s. 1.
8
CS
vnitrostátní orgány, jež se snaží předložit žalobu na zdržení se jednání přímo v jiném členském státě. 30.
Výše uvedené členské státy zdůrazňují, že by bylo žádoucí uvést působnost směrnice do souladu s nařízením o spolupráci při ochraně spotřebitele. Příloha nařízení ve skutečnosti odkazuje na směrnici 98/6/ES11 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli a na nařízení 261/2004/ES12 týkající se práv cestujících v letecké dopravě, které nejsou v příloze směrnici uvedeny. Příloha nařízení však neodkazuje na směrnici 2006/123/ES týkající se služeb na vnitřním trhu, která v příloze ke směrnici zahrnuta je. Uvedení přílohy směrnice a nařízení o spolupráci při ochraně spotřebitele do souladu, jak navrhují určité členské státy, by vyžadovalo změnit jak směrnici, tak nařízení.
6.
ZÁVĚR
31.
Velkou výhodou směrnice bylo zavedení postupu podávání žalob na zdržení se jednání pro ochranu společných zájmů spotřebitelů ve všech členských státech. Tento postup s úspěchem využívají sdružení spotřebitelů v případech vnitrostátního porušení právních předpisů.
32.
Mechanismus vytvořený směrnicí, který oprávněným subjektům jednoho členského státu umožňuje jednat v jiném členském státě, nebyl tak zjevně úspěšný, jak se očekávalo. Hlavní překážkou, která vysvětluje, proč bylo podáno tak málo žalob na zdržení se jednání s cílem zastavit porušování právních předpisů uvnitř Společenství, je nedostatek zdrojů s ohledem na finanční rizika jednotlivých oprávněných subjektů, ale též z důvodu odborných znalostí nezbytných pro zvládnutí různých řízení v různých členských státech.
33.
Nařízení o spolupráci při ochraně spotřebitele je částečnou odpovědí na problémy vzniklé při uplatňování směrnice, a jeho použití by mělo značně usnadnit boj s porušováním právních předpisů uvnitř Společenství. Dopad by mělo mít též přijetí nařízení Řím II. Komise je toho názoru, že by ještě před tím, než bude navrženo, jak v případě směrnice postupovat, bylo vhodné vyčkat na detailnější zpětnou vazbu o používání nařízení o spolupráci při ochraně spotřebitele a nařízení Řím II .
34.
Proto se Komise domnívá, že na návrhy změn směrnice nebo na její zrušení není vhodná doba, naopak že, je třeba pokračovat v přezkumu uplatňování směrnice. Zvláště zastává názor, že neexistuje důvod rozšiřovat její působnost tak, aby zahrnovala společné zájmy podniků, ani zevšeobecnit požadavek předchozí konzultace.
11 12
CS
Úř. věst., L 80, 18.3.1998, s. 27. Úř. věst., L 81, 19.3.2004, s. 80.
9
CS
PŘÍLOHA SEZNAM SMĚRNIC V PŘÍLOZE SMĚRNICE 98/27/ES
CS
–
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu (Úř. věst. L 149, 11.6.2005, s. 22).
–
Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, 31.12.1985, s. 31).
–
Směrnice Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (Úř. věst. L 42, 12.2.1987, s. 48), naposledy pozměněná směrnicí 98/7/ES (Úř. věst. L 101, 1.4.1998, s. 17).
–
Směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání – články 10 až 21 (Úř. věst. L 298, 17.10.1989, s. 23) –, naposledy pozměněná směrnicí 97/36/ES (Úř. věst. L 202, 30.7.1997, s. 60).
–
Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (Úř. věst. L 158, 23.6.1990, s. 59).
–
Směrnice Rady 92/28/EHS ze dne 31. března 1992 o reklamě na humánní léčivé přípravky (Úř. věst. L 113, 30.4.1992, s. 13).
–
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, 21.4.1993, s. 29).
–
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práv k dočasnému užívání nemovitostí (Úř. věst. L 280, 29.10.1994, s. 83).
–
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Úř. věst. L 144, 4.6.1997, s. 19).
–
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (Úř. věst. L 171, 7.7.1999, s. 12).
–
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (Úř. věst. L 178, 17.7.2000, s. 1).
–
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES (Úř. věst. L 271, 9.10.2002, s. 16).
–
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, 27.12.2006, s. 36).
10
CS