1
Kósaku Tokita vstoupil do ředitelny. Vážil dobře přes sto kilo. V místnosti bylo vedro na padnutí. V ředitelně Psychiatrického výzkumného ústavu seděli pouze Kósaku Tokita a Acuko Čiba. Pracovních stolů zde ovšem bylo pět. Dva stály vzadu u okna. Ředitelna byla spojena s místností určenou ostatním vědeckým pracovníkům, a protože byly spojovací dveře neustále otevřené, splývaly obě místnosti v jednu. Na stole Acuko Čiby ležely sendviče a káva zakoupené v místním bufetu. Zřejmě na ně neměla chuť. Už dlouho si k obědu dávala stále to samé. V ústavu byla i jídelna, kterou využívali jak zaměstnanci, tak hospitalizovaní pacienti, avšak vařili tam úděsně. Nedostatek chuti k jídlu byl pro Acuko na jednu stranu výhodný, jelikož alespoň nehrozilo, že přibere na váze a přijde tak o svou krásu, kterou tolik milovaly televizní kamery, před nimiž se musela každý den objevovat. Naneštěstí však Acuko na přízni kamer ani vlastní kráse nezáleželo – pokud ji ovšem nevyužívala k léčení svých pacientů. „Tak prý je to nakažlivá paranoia. Personál z toho šílí strachy,“ pravil Tokita a nasměroval přitom svou mohutnou tělesnou schránku k Acuko. Jednoho z místních pracovníků právě skolily halucinace. „Nikdo nechce sahat na skenery a reflektory.“ „To je špatné.“ Acuko už podobnou zkušenost měla. Většina místních psychiatrů žila ve strachu, že se nakazí duševní chorobou, a někteří dokonce šířili zvěsti, že k jejich přenosu může dojít dotykem sliznic, podobně jako u oparu. Od té doby, co se na 7
psychiatrickém oddělení začalo k léčbě duševních chorob používat skenerů a reflektorů, nabyl jejich strach postupně konkrétní podoby. „A ti, kteří se toho nejvíc bojí, jsou navíc ti samí, co se nedokážou vcítit do pacientů a akorát vytěsňují. Jeden by si myslel, že jakožto terapeutům jim taková zkušenost pomůže k sebezdokonalení.“ Vytěsnění – či celým názvem zbavování se zodpovědnosti – znamenalo, že psychiatr nedokázal navázat s pacientem lidský vztah, avšak vinu za toto selhání nepřičítal sobě, nýbrž pacientově nemoci. Ještě před dvaceti lety šlo o samý základ diagnostiky schizofrenie. „Cože, už zase dušená zelenina a grilovaný kuře?!“ Tokita nazdvihl víčko své nádoby s obědem, který mu připravila matka, a nespokojeně ohrnul tlustý spodní ret. Tokita žil společně s matkou v jednom z bytů určených zaměstnancům ústavu. „Na tohle vážně nemám chuť…“ Acuko nahlédla do Tokitovy obrovské nádoby na oběd a zmocnila se jí mlsná. Vždyť je to přece stará dobrá rýže s řasou nori! Na dně nádoby ležel jeden plátek řasy, na něm tenká vrstvička rýže, na ní další plátek nori pokapaný sójovou omáčkou a na něm další vrstva rýže, pěkně jak má být. Prostě klasický domácí oběd jako od maminky, po kterém se Acuko tolik stýskalo. Dřív jí přece docela chutnalo. A teď dostala opravdu hlad. „Tak já to za tebe sním,“ pravila rozhodným tónem, natáhla se a oběma rukama popadla Tokitovu velkou bambusovou nádobu na oběd. Tokita však bleskově zareagoval a také po ní hmátl. „Ani nápad!“ „Vždyť jsi povídal, že nechceš!“ nepouštěla Acuko krabici. V prstech měla docela sílu a byla na to patřičně pyšná. Jenže v celém ústavu nebylo kromě oběda od maminky nic, co by dokázalo Tokitu nasytit a zároveň mu chutnalo, a tak se odmítal vzdát. „Povídám, že ne!“ „Copak copak,“ vynořil se před nimi náhle ředitel Torataró Šima a oba si zachmuřeně změřil. „Naši přední pracovníci a kandidáti na Nobelovu cenu za medicínu se nám tu přetahují o oběd?“ pronesl posmutněle. 8
Torataró Šima měl ve zvyku čas od času opustit svůj ředitelský stůl a toulat se místností pro vědecké pracovníky, kde se dával do řeči s kýmkoliv, kdo se tam zrovna nacházel. Někteří ze zaměstnanců se pokaždé vyděsili, když jim nečekaně promluvil za zády, a zlobili se, že jim taková leknutí nedělají dobře na srdce. Acuko a Tokita se jeho úšklebky a sarkasmem nenechali vyvést z míry a dál se v tichosti tahali o krabici s obědem. Šima tu politováníhodnou scénu chvíli pozoroval a několikrát přitom pokýval hlavou. Z jeho výrazu bylo patrné, že si uvědomuje, jak dětinští tihle géniové dovedou být. „Potom se u mě prosím zastavte, Čibo,“ zamumlal, sepjal ruce za shrbenými zády a vydal se na svou obvyklou bezcílnou pouť po místnosti. „Jenže to nejde, aby doktoři trpěli stejnými duševními chorobami jako jejich pacienti,“ podotkl Tokita, zatímco neochotně nakládal do víka krabice polovinu své porce pro Acuko. „Problém je v tom, že Cumura si plete pacientův pokus o transcendentální samostatnost s pokusem o nezávislost empirickou. Je to něco podobného, jako když někdo z pacientovy rodiny začne vykazovat podobnou duševní poruchu.“ V takovém případě ovšem bylo nebezpečí ještě větší. V pacientových očích pak šlo o pokus o podvod a cítil by nedůvěru, stejně jako když k němu členové vlastní rodiny přistupují s porozuměním. Acuko si pomyslela, že si na toho Cumuru bude muset dát pozor. Do místnosti pro vědecké pracovníky se vrátila jen proto, aby se zde naobědvala. Její vlastní pracovna umístěná hned vedle ordinace byla tak přecpaná přístroji, že připomínala kokpit letadla, a navíc dovnitř a ven neustále courali asistenti, takže tam Acuko neměla chvíli klidu. Kósaku Tokita na tom byl se svou pracovnou podobně. Cestou zpátky Acuko zahlédla otevřenými dveřmi několik zaměstnanců shromážděných v hlavní ordinaci, kterak stojí v hloučku kolem terapeuta Cumury a hlučně se o něčem dohadují. Napadlo ji, že tohle měl asi Tokita na mysli, když řekl, že personál šílí strachy. Jinak se to skutečně vyjádřit nedalo. Sám Cumura 9
stál a pravou ruku měl napřaženou jakoby v nacistickém pozdravu a někteří z těch, kteří stáli v hloučku kolem něj, jej napodobovali. Acuko to celé přišlo poněkud nepřirozené. Byla si jistá, že není důvod se vzrušovat. V pracovně seděla mladá asistentka Nobue Kakimoto. Na hlavě měla jako helmu nasazený kolektor a upřeně pozorovala obrazovku, na níž se promítal sen pacienta spícího vedle v ordinaci. Hleděla jakoby do prázdna a Acučina příchodu si vůbec nevšimla. Acuko obrazovku rychle zastavila a několikrát zmáčkla tlačítko, kterým obraz vrátila. Zastavit celou proceduru naráz by bylo příliš nebezpečné, jelikož by terapeut mohl zůstat uvězněn v pacientově snu. Děj na obrazovce se přetočil o několik záběrů nazpět. „Ach.“ Nobue Kakimoto přišla k sobě a rychle si kolektor sundala. Když si všimla Acuko, vstala. „Vítejte zpátky.“ „Víš, že to, cos právě udělala, bylo nebezpečné?“ „Promiňte.“ Nobue si zřejmě neuvědomovala, jak moc ji pacientův sen pohltil. „Jen jsem chtěla provést objektivní pozorování.“ „Ne. Došlo u tebe ke kontrainvazi. Říkala jsem ti přece, že ten kolektor nesmíš mít při prohledávání snů nasazený delší dobu.“ „Ano.“ Nobue upřela na Acuko nespokojený pohled. Ta se nahlas rozesmála. „Ty ses mě pokoušela napodobit! Navodila sis polospánek, že ano?“ Nobue Kakimoto se neochotně vrátila na své místo a s pohledem upřeným na obrazovku reflektoru smutně poznamenala: „Proč vy to, paní doktorko, dokážete, zatímco já ne? Je to proto, že nemám možnost pořádně se v tom procvičit?“ Pravá příčina nezdaru Nobue Kakimoto ve skutečnosti spočívala v její slabé vůli. Patřila k těm, kteří měli dostatek sil stát se terapeuty, avšak simultánní sdílení snů a přenos emocí do podvědomí pacientů byly nad jejich síly, a hrozilo jim tak nebezpečí, že ve snech zůstanou uvězněni. „Možná. Každopádně si příště dávej pozor. Cumurovi stačilo, aby se na reflektor jen podíval, a pacientovy halucinace mu přivodily následky. Určitě jsi o tom už slyšela.“ 10
„Ano.“ Muži spícímu v ordinaci bylo něco kolem šedesáti a zdálo se mu o rušné městské ulici, která vypadala jako jeden z tokijských bulvárů před několika desítkami let. Bylo tomu však skutečně tak? Snové město vyhlíželo špinavě, hlučně a zdevastovaně. Pomocí kolektoru bylo možné vyslat k pacientovi emoce, které by krajinu jeho snu proměnily v příjemnější místo, nějaké takové, které by mu připomnělo nevinné erotické tužby z mládí. Nebo by jej mohly vrátit do minulosti, v níž byl ještě schopen navázat pozitivní společenské vazby, a povzbudily jej tak k obnovení vztahů se svým okolím. Zrovna když se Acuko obracela k Nobue s požadavkem, aby přivedla Cumuru, vstoupil do pracovny mladý lékař jménem Morio Osanai. Jakožto velmi pohledný a stále svobodný muž pyšnící se doktorským titulem budil mezi zaměstnankyněmi institutu velký rozruch, ale nijak zvlášť dobrou pověst neměl, protože se spíše než výzkumu věnoval politice. Ani Nobue Kakimoto jej podle všeho neměla příliš v oblibě. „Doktorko Čibo, přišel jsem kvůli Cumurovi. Nemyslíte, že ten problém nebude ani tak na jeho straně, jako spíš v samotném reflektoru?“ „Samozřejmě. Kdyby si s ním nebyl býval hrál, tak by se mu nic nestalo.“ „Aha. Takže tu tedy podle všeho máme i terapeuty, kteří si mohou s reflektorem hrát, aniž by se jim něco přihodilo,“ ušklíbl se Osanai, jakoby chtěl dát najevo, že takovou odpověď očekával. „Když to víte, tak co chcete řešit?“ vyštěkla Nobue, která k Acuko chovala téměř neotřesitelnou důvěru. Acuko se do takové nízké debaty nemínila zaplést. „Nezapomínejte na hlavní princip našeho výzkumu,“ pronesla záměrně velmi důrazně. „Vývoj zařízení PT. To samozřejmě chápu. Já mluvím o skutečných výsledcích zkoumání schizofrenního podvědomí pomocí zobrazování,“ odvětil Osanai pomalu, napodobuje posměšně Acučinu dikci. Nobue přitom zcela ignoroval. „Schizofrenici se přece na rozdíl od pacientů trpících neurózou nesnaží své pod11
vědomí zakamuflovat. Naopak, hlasitě jej projevují a vystavují na odiv. Takže nevidím žádný zvláštní smysl v tom, abychom se do jejich podvědomí snažili nějak zvlášť nahlížet.“ „Jenže tady mluvíme o podvědomí schizofrenika. Musíme přece vyzkoumat jejich abnormální postoj k označovanému a označujícímu. Říkáte, že jejich podvědomí lze zkoumat skrze to, co říkají, ale jak můžete vědět, jaké významy se k jejich slovům vlastně vážou? Pokud se nepodíváme do jejich podvědomí, tak to zjistíme jen velmi těžko, nemyslíte?“ Acuko začínala mít pocit, že si z ní Osanai dělá blázny. Řekl si své a pak jen stál, hleděl z okna ven a tvářil se, že ho její vysvětlení nezajímá. Za okny se rozkládalo několik set čtverečných metrů zeleně, za ní se táhlo stromořadí, ukrývající plot pozemků patřících ústavu, a v dáli se tyčily výškové budovy metropole. „Jistě, to je vaše teorie,“ opáčil nakonec odmítavě. „Momentíček, prosím,“ odvětila Acuko přemáhajíc hněv. Jako špičková terapeutka se samozřejmě uměla dokonale ovládat. „Tohle není jen tak nějaká teorie, je to základní teorie našeho výzkumu. Potvrzená a ověřená. Takže netuším, proč bych vám tu zrovna teď měla dělat přednášku. Raději běžte a přiveďte mi Cumuru, ať ho mohu vyléčit.“ Osanai zvážněl. Zřejmě si vzpomněl, že v umění vymyslet břitkou odpověď se Acuko nikdo nevyrovná. „Ale ne, to nebude nutné. Není to tak vážné, abychom museli obtěžovat zrovna vás, paní doktorko. Cumuru dáme s Hašimotem do pořádku sami. Jsme koneckonců jeho kamarádi.“ Jen dořekl a už se měl k odchodu. Acuko napadlo, že za těmi pomluvami o infekční schizofrenii musel dozajista stát on. Jenom jí nebylo jasné, proč se obtěžoval přijít až sem za ní, když musel vědět, že od reflektorů žádné nebezpečí nehrozí. „To nebude stačit,“ zamumlala si pro sebe. „Cumura potřebuje pořádnou analýzu.“ „Vypadal, jakoby se náramně bál, že toho Cumuru spravíte jedna dvě a ještě mu stihnete udělat analýzu, co?“ podotkla Nobue Kakimoto. 12
2
Torataró Šima vstal od svého stolu a vybídl Acuko, aby se posadila do křesla vedle sedací soupravy pro návštěvy. Sám usedl na kraj pohovky stojící šikmo po její pravici a zvrátil se dozadu, až téměř ležel. Jeho tvář se tak ocitla kolmo k Acuko a zároveň trochu níže než ta její, takže stačilo, aby trochu vzhlédl, a hned mohl z bezprostřední blízkosti obdivovat její nádherný profil. Torataró Šima se ani nepokoušel skrývat, jak velice Acučinu krásu obdivuje. „Byl za mnou Osanai.“ „Ale ale. Takže on šel i za vámi?“ Tak to sem určitě zašel dřív než za mnou, pomyslela si Acuko. „Povídal, že prý snad není nutné, aby se tu všichni řídili vašimi teoriemi a pomáhali vám získat nobelovku,“ pravil se smíchem Šima. „Šlo mu o Cumuru, že? Udělal mi přednášku o svých pochybnostech ohledně zařízení PT.“ „Souhlasit s tím nemusí, podstatné je jen to, že jsme s pomocí zařízení opakovaně vyléčili pacienty. Víc mě nezajímá,“ odvětil Šima s lehkým zamračením. „Popravdě, polovinu pacientů máme v remisi, a o tom, že by se nám polovina z hospitalizovaných schizofreniků zotavila, se nám přece donedávna ani nesnilo. To přece dokazuje, že je vaše teorie správná, že ano, paní doktorko?“ „V zásadě je to zásluha doktora Tokity, to on zařízení PT vynalezl, já ho jen používám. A mimochodem, pane řediteli, co se týče těch pacientů v remisi, tak těch teď máme mezi hospitalizovanými schizofreniky dvě třetiny.“ 13
„Aha. No vida. To je výborné.“ Ředitel Šima se zatvářil poněkud kysele. „Když už o nich mluvíme, proč tolik těch pacientů v remisi napodobuje ředitele ústavu, v němž jsou hospitalizováni? Někteří z nich se po mně opičí opravdu příšerně. Někdy z nich mám, paní doktorko, opravdu husí kůži.“ „To proto, že jsou ve fázi, kdy podléhají vnějším dojmům a zároveň jsou velmi zranitelní,“ zasmála se Acuko nahlas. „Snaží se nalézt transcendentální samostatnost. Většinou přitom napodobují lékaře a ošetřovatelky.“ Šima zůstal na okamžik okouzlen jejím veselím, ale potom se vzpamatoval a poněkud znepokojeně se otázal: „Neobtěžoval vás snad Osanai nějak?“ „Ale kdepak,“ zalhala Acuko, aniž hnula brvou. „Něco mi složitě vykládal o tom, že zařízení PT může mít vliv na lékaře. Tak mu povídám, co kdybys to řekl přímo doktorce Čibě, pokud máš na to teda odvahu, a on se celý nafoukl, že prý vám to tedy poví, sebral se a šel. Napadlo mě, jestli jsem vám nějak neuškodil. Ale co nadělám, jednou jsem psychiatr ze staré školy. Těmhle novým teoriím nerozumím, tak jsem mu vlastně neměl co říct.“ „To je úplně v pořádku,“ odvětila Acuko, po očku se rozhlížejíc po ředitelně. Místnost působila solidně, avšak zároveň poněkud ošuměle – na to, že se k ní v tomto okamžiku obracely zraky celého světa. Byla rozlehlá a trochu staromódně vybavená, tři z jejích stěn zabíraly knihovny plné klasických knih z oblasti psychiatrie, mezi nimiž se vyskytovala i původní Kraepelinova pojednání, ale novější publikace aby pohledal. Acuko si s obavami pomyslela, jak asi takový pohled působí na návštěvy, a řekla si, že bude třeba pořídit lepší vybavení. „Ten Osanai nejspíš něco chystá. Dejte si na něj pozor,“ pravila, protože si o pozici svého dobromyslného nadřízeného dělala starosti. „Sám samozřejmě nic nezmůže. Mám pocit, že za ním nejspíš někdo je, a ten někdo si přeje můj neúspěch.“ „Že by zástupce ředitele?“ Torataró Šima, jenž byl zároveň předsedou správní rady společnosti vlastnící ústav, se neklidně zavrtěl, jako by mu bylo nepříjemné, že Acuko tak otevřeně po14
ukazuje na vnitřní bojůvky. „Je pravda, že se šíří zvěsti o tom, že by se Inui rád dostal na mou židli.“ Nebyly to žádné plané zvěsti. Šima si musel být dobře vědom, že se Inui sešel s dalšími členy správní rady a podle všeho měl nekalé úmysly. Nicméně, Šima se prozatím zřejmě rozhodl nechat to být. Kósaku Tokita byl příliš zaměstnán výzkumem, než aby něčemu podobnému věnoval pozornost, takže Acuko vlastně byla jediná, komu celá ta záležitost ležela v hlavě. Měla Šimu nesmírně ráda, protože jen díky jeho přičinění se s Tokitou mohli v nepřátelském prostředí výzkumného ústavu soustředit na svou práci. Torataró Šima si její výraz musel špatně vyložit, protože se spěšně narovnal a vyhrkl: „Kvůli takovéhle hlouposti jsem vás sem ale nevolal.“ Acuko to ovšem ani trochu nepřišlo jako hloupost. Překvapeně vzhlédla. Jejich pohledy se setkaly a Šima poněkud zaváhal. Zdálo se, že přemýšlí, jak začít. Nejspíš šlo o něco, o čem se mu nemluvilo snadno. Nakonec Šima vstal a vrátil se ke svému stolu. Acuko se pousmála. Šima byl slaboch a za svůj majestátní ředitelský stůl se uchyloval pouze tehdy, když někoho potřeboval za každou cenu přesvědčit. „Je mi jasné, že váš výzkum teď prochází tou nejdůležitější fází. Takže pochopím, když vám to, o co vás chci požádat, bude připadat nanejvýš nerozumné.“ Torataró Šima přejel kostnatými prsty po stolní desce. „Chtěl bych povolat Papriku.“ Acuko si zklamaně povzdechla. Byla rozhodnuta udělat pro Šimu co bude v jejích silách, ale to, co teď jakoby nevážně navrhl, pro ni bylo momentálně zcela nepřijatelné. „Paprika už není k dispozici.“ „Ano, já vím. Vím. Už to bude pět nebo šest let, co toho nechala, viďte? Jenže my bychom ji teď hrozně potřebovali, jen pro jednou, chápejte. Ten pacient, o kterého jde, má mimořádné společenské postavení, takže ho nemůžu jen tak poslat k normálnímu psychiatrovi.“ „A proč byste nemohl, poslední dobou si přece všichni docela klidně nechávají dělat analýzu, hlavouny nevyjímaje.“ 15
„Jenže on je teď v poněkud složité situaci, což mu tu jeho neurózu samozřejmě ještě zhoršuje, a má hodně nepřátel, kteří si přejí jeho pád. Víte, jde vlastně o mého známého ze studií, jmenuje se Tacuo Nose. Je to teď můj nejbližší přítel, jsme stejně staří – oběma je nám čtyřiapadesát. Zastává důležitou pozici v automobilce, kde se snaží vyvinout auto na pohon nezatěžující životní prostředí. Musí kvůli tomu čelit opozici ve firmě i venku. Konkurence mu jde po krku a dokonce si na něj došláplo i ministerstvo dopravy. Kdyby se teď rozneslo, že trpí neurózou, všichni by ho pomluvili a pochybnosti by pak negativně poznamenaly i ten projekt, ačkoliv Nose to auto osobně nenavrhl. Firmě by to strašně ublížilo. Nose je samozřejmě ostřílený obchodník a v podobných situacích už se v minulosti ocitl, takže si myslím, že příčina té jeho neurózy a úzkostných stavů vězí v něčem jiném.“ „Nejspíš ano.“ Ředitelův blízký přítel, navíc stejně starý, výrobce nového ekologického automobilu – všechny tyto informace způsobily, že Acuko pomalu začínala mít o tohoto veledůležitého klienta zájem a zároveň k němu pocítila jisté sympatie. „Pokud člověk čelí takové opozici, která jistě zahrnuje i šikanu, může zareagovat klasickým nervovým zhroucením, ovšem nikoliv neurózou.“ „Přesně tak. To je i má diagnóza.“ Když Torataró Šima viděl, že se mu podařilo vzbudit Acučin zájem, celý ožil. „Proto si myslím, že by potřeboval psychoanalýzu. Aby se mu někdo pořádně věnoval, chápete. A právě proto bych chtěl, aby se ho ujala Paprika. Je přece nejlepší snový detektiv.“ „Jenže ani snový detektiv nedokáže něco takového vyléčit jen tak na počkání. Takové věci chvíli trvají.“ Acuko se ocitla na rozpacích. Cítila, že nemá moc na vybranou. Jenže kdyby tu teď Šimovi slíbila spolupráci, ohrozila by svůj výzkum, který se podle všeho právě blížil do konečné fáze. „Mimo to, Paprika už jako snový detektiv nějakých šest let nepracuje, a také už není tak mladá, jako bývala. Navíc, zařízení PT už sice není zakázané, ale pořád ještě je to velice riskantní. Nevím, jestli to zvládne.“ Tohle všechno si Torataró Šima jistě uvědomoval. Proto teď 16
