mohly být nekteré ze starších Pavlových dopisu. Ale taková domnenka se ukázala jako vratká. Krestanské rukopisy se však presto našly devet kilometru západne od Kumránu pri pokusném výkopu na Chirbat al-Mirdu. Pocházejí ovšem z mnohem pozdejší doby. Jde o fragmenty reckých kodexu z 5. až 8. stol. n. I. Mezi temito fragmenty jsou zlomky evangelií Marka a Jana i Skutku apoštolu. Dále se zachovaly zbytky krestanských palestinsko-aramejských textu, z vetší cásti palimpsesty, tj. nekolikrát použité papyry nebo pergameny. Význam techto textu spocívá predevším v aramejském dialektu, ve kterém jsou sepsány. Je prokázáno, že v Chirbat al-Mirdu byl krestanský klášter, k jehož knihovne nalezené zbytky náležely. Otázka po spolehlivosti rukopisné tradice bible je zodpovezena. Casový odstup mezi originálem spisu a jeho prvním rukopisným dosvedcéním je u všech ostatních del antiky podstatne vetší než u bible. Prícinou neobycejné vernosti a spolehlivosti rukopisné tradice Starého a Nového zákona byla okolnost, že byly považovány za svaté písmo. Presnost židovských písaru zrejme pusobila i na vznikající krestanskou církev a na rukopisné tradování jejích svatých spisu.
112
Palestina
[V]
V predizraelské dobe PREHISTORiCTí
OBYVATELÉ PALESTINY
Izrael se nikdy netajil tím, že rozlehlé cásti Palestiny byly obydleny dríve, než se sám usadil po obou stranách Jordánu. To, že se presto zmocnil zeme, pricítal Boží pomoci. Známé je místo z proroctví Ámosoi "Ale já, já jsem znicil pred vámi Emorejce, jehož velikost byla '1 ka cedru a jehož síla se rovnala dubu. Ale já jsem znicil jeho pl\"~ u_u~ re i jeho koreny dole. A já jsem vás vyvedl z egyptské zeme a vodil vás ctyricet let pouští, abyste se zmocnili zeme Emorejcovy." Tradice o praotcích, kterou redaktori Starého zákona zaradili pred tradici o vyjití z Egypta, svedcí o tom, že otcové pozdejšího izraelského lidu nenašli v západní Palestine neobydlenou zemi. O Abrahamovi se otevrene vypravuje, že nevlastnil ani kousek palestinské pudy a pro pohrbení své ženy musel pozemek teprve koupit, aby tam mohl založit pohrebište (Gn 23,17-20). Drívejším majitelem pole, na kterém stály stromy a na jehož okraji se nacházela jeskyne, byl jistý Efrón, oznacovaný za Chetejce. Také Urijáš, který v dobe Davidove bydlel v Jeruzaléme, byl Chetejec (2S 11,3aj.). Prorok Ezechiel, který kárá Jeruzalém, ríká, že otcem Jeruzaléma byl Emorejec a matkou Chetejka (Ez 16,3). David opanoval Jeruzalém a Chetejec Urijáš, který tam bydlel, mohl vstoupit do Davidových služeb. Ve sbírce hlinených tabulek z al-Amamy je ve 14. století pr. n. I. zmínka o jeruzalémském mestském králi jménem Abdi-chipa. Jeho jméno napovídá, že byl uctívacem churrijské bohyne Chepy, jejíž kult pestovali i Chetejci. Nejcasteji je jako predizraelský obyvatel Palestiny jmenován Kenaanec. Jméno "Kenaan" se objevuje ve Starém zákone asi devadesátkrát, jméno "Kenaanec" asi sedmdesátkrát. Vedle Kenaancu Izrael znal ješte radu dalších národu, které uznával jako drívejší obyvatele Palestiny a Sýrie. Nebudeme je tu vypocítávat. Pripomeneme jenom jeden velmi známý príbeh: Mojžíš vysílá z Kádeše, z jihu, do Palestiny zvedy (Nu 13). Ti se vracejí k Mojžíšovi a prinášejí s sebou jako znamení úrodnosti zeme ratolest révy s vinným hroznem, tak velikým, že jej musí nést na tyci dva muži. Tuto scénu pusobive zobrazil Hans Holbein. Ale zvedové zá113
roven prinášejí zprávu, že muži, kterí tu zemi obývají, jsou silní a jejich mesta jsou opevnená a velmi veliká. Zvlášte pak se zminují o synech Anákových, kterí jsou prý ták velicí, že si zvedové proti nim pripadali jako lucní kobylky. I když je to nadsázka, ohrazená mesta na prirozených pahorcích se skutecne mohla jevit jako nedobytná nomádum, kterí prišli z poušte a nemeli bojové zkušenosti s mesty. O obyvatelích Palestiny pred príchodem Izraelcu se skutecne dá díky vykopávkám ríci velmi mnoho. Ze starší doby kamenné od 500000/200000 do 25 000/12 000 pr. n.1. se nalezly pazourkové nástroje. V jedné jeskyni ve Wád{ al-Amúdu v Galileji se našel zbytek lebky paleolitického cloveka neandertálského typu. Ve Wád{ al-Magháre, v jižním predhorí pohorí Karmelu bylo objeveno dvanáct koster, které byly svým typem rovnež príbuzné neandertálskému cloveku. Tito lidé byli sberaci divoce rostoucích plodu a lovci. To ukazují nalezené kosti velblouda, jelena, antilopy, slona, tura, prasete a hrocha. Zpusob pohrbívání !prtvých,.peclive zkoumaný pri vykopávkách, svedcí o tom, že tito lidé již meli náboženské predstavy. Mrtví byli pochováváni pred obytnými jeskynemi ve skrcené poloze do tzv. volných hrobu. Díry ve tvaru misek, vytesané do skály vedle hrobu, sloužily zrejme kultu mrtvých, tj. zásobování mrtvých jídlem a pitím. Kolem hlavy byly mrtvým ovinuty retízky z kousku kostí. Mnozí badatelé kladou tohoto karmelského cloveka z Wád{ al-Magháry teprve do strední doby kamenné, tedy mezi 12000 až 8000 pr. n. 1.,ale to nelze s jistotou urcit. Další stupen lidského vývoje predstavují kostry z Wád{ an-Nutafu. Také zde mely mrtvoly ozdoby. U Na9hl Annu (Wád{ Falláh) nalezl profesor Stekelis pri vykopávkách prehistorických vrstev,také natúfskou (podle Wád{ an-Nutafu ci Natúfu) vrstvu, kterou lze rozclenit do dvou fází. Ve svrchní, mladší fázi archeolog nalezl dum s oválným pudorysem a jámy jako sila pro uchovávání potravin. Ve spodní, starší fázi objevil t~borište natúfského cloveka. Bylo obehnáno solidnepostavenou zdí. Uvnitr tohoto ctyrúhelníku o rozmerech 7 x 10m odhalil ohnište, nádoby na potraviny a cetné drobné nálezy. Vedle táborište ležel hrbitov asi s padesáti kostrami, pochovanými ve skrcené poloze a pokrytými cervenou' barvou. Hroby byly vyhloubeny pomerne melko, ale svedcily vetšinou o individuálním pochování. Asi na 20 cm vycnívaly z hrobu kamenné moždíre; celkem byly moždíre 70 cm vysoké. Sloužily budto jako oznacení hrobu, nebo kultu mrtvých, nebo obojímu soucasne. Predmety pridávané do hrobu pozustávaly z kamenných nebo kostených figurek, 114
1 .
Ji ,j'
.p, , . 'I
prívesku, obarvených kremenu a perel. Ukládání potravinových zásob a stavby, svedcící o stálém osídlení, dokládají, že natúfský clovek již pre.šel k príležitostné výrobe potravin a vubec už nežil jen z toho, co našel. Také rybaril, jak dokazují nalezené rybí kosti. Na severozápadním pobreží jezera Chule, které melioracní práce v posledních desetiletích zmenšily na šestinu jeho puvodní plochy, kopal archeolog Jean Perrot. Místo vykopávek se nazývá podle blízkého pramene Ajn Malláha. Zde Perrot odhalil domy s kulatým a oválným pudorysem. Zvírecí kosti a nalezené .nástroje ukazují, že obyvatelé tohoto relativne pevného sídla byli velmi intenzívními sberaci a lovci. Zd~ se, že ješte neznali pravidelnou,
stálou výrobu potravin
-
pestování
obilí.
Snad taková výroba nebyla díky štedré prírode ješte nutná. Pohrbívání je rozdílné, pokud jde o polohu mrtvol. Hlavu mrtvého príležitostne podkládali hromádkou kamení. Zdá se, že pohled mrtvého smeruje na jihovýchod k hore Chermónu, vévodící celému údolí. Zvlášte duležité je, že se dá prokázat, že s mrtvým ješte neco delali po uložení do hrobu. Tak byla nalezena jednotlivá hlava, u které byly ješte dva obratle. Toto zkoumání vede do Jericha, kde se dá prokázat takový postmortální zákrok na mrtvých. Pokud jde o domestikaci zvírat, neposkytují pohrebište Nachl Ar{n (Wád{ Falláh) a Ajn Malláha pro ni žádnou oporu. Avšak Jean Perrot pokládá na základe nálezu cetných kozích kostí za možné, že tehdy na konci mesolitické periody, okolo 8000 pr. n. 1.,byla koza již domestikována. Nástroje, které se našly v sídlišti Nachl Ar{n, ovšem ukazují, že tu lidé již dosáhli periody neolitického vývojového stupne. Motyky a sekery svedcí o zpracovávání dreva a pudy. Mimo to se objevují šípy. Množící se nálezy pazourkových srpu naznacují, že se již pestovalo obilí. Tato neolitickáfáze sahá od 8000do 4500 pr. n. 1.V této dobe vznikala první vesnická sídlište, jejichž obyvatelé se živili lovem a obdeláváním pudy. Nejnázornejším príkladem toho období je Jericho, ve kterém se zacátek neolitika vyznacuje tím, že v nem chybí hrncírství. To se objevuje teprve v pozdejší fázi neolitika. Ale Jericho má už v této dobe vyvinutou architekturu s veží a silnou hradební zdí. Také oválné, resp. kruhovité domy z Ajn Malláhy zde nalezly pokracování. Zvykli jsme si proto mluvit o Jerichu jako o nejstarším meste sveta, ale v tomto rane neolitickém Jerichu chybí ješte specializace na ruzná remesla, výmenný obchod atd., tedy to, co náleží k charakteru mesta. Ohrazení Jericha ovšem mluví pro mestské 115
I
I
sídlište. Zvlášte nápadné .pro toto období je v Jerichu pochovávání mrtvol a zákroky na nich po ukoncení jejich rozkladu. Potom oddelili hlavu od trupu a vymodelovali ji, zrejme aby .,znovu vytvoriliI podobu, jakou mel mrtvý pred smrtí. Oci pri tom vytvorili z vložených mušlí. Tento zákrok mel patrne co cinit s kultem mrtvých, který lze doložit ješte na jiných místech, tak napr. v Ajn Malláze, jak už bylo receno, a predevším v Sajl Aklátu (Bajdá) v blízkosti Petry, kde byly také nalezeny lebky dospelých vymodelované stejným zpusol:1emvedle lebek nevymodelovaných. Setkáváme se tu se stopou uctívání predku. Hlinené ftgurky z této rane neolitické periody v Jerichu mají rovnež náboženský význam. Mají zrejme znázornovat tri božské bytosti, boha, bohyni a boha-díte, protože ve fragmentech lze zretelne rozeznat dve skupiny, muže a ženu s dítetem. Mužská hlava je vypracována nejlépe, vlasy a vousy jsou naznaceny barevnými carami. Cylindrický kámen, nalezený v sutinách jednoho domu z této periody, mohl stávat na zpusob masseb z pozdejšího kenaanského období na plochém kamenném podstavci, který byl objeven v jednom výklenku. Ale tyto veci patrí již do druhé fáze této rane neolitické periody, ve které bylo hrncírské umení ješte v plenkách. Hlinené sošky, které mely náboženský význam, pravdepodobne jak9 obrazy boM, byly vyrobeny z nepálené hlíny. Zmínili jsme se jen o nekolika málo archeologických pracovištích. Paleolitická, mesolitická a rane neolitická perioda se dají prokázat také na jiných místech palestinských vykopávek po obou stranách Jordánu; také v Sýrii a v Malé Asii, kde v <;atal Hiijiiku a Hacilaru lze rovnež doložit kult lebek jako v Jerichu. Snad práve tato místa ovlivnila kulturu rane neolitického Jericha. Ale kdybychom vypocítávali ješte jiná místa vykopávek, zavedlo by nás to príliš daleko. Další perioda se pro archeologa vyznacuje tím, že se v ní objevují keramické strepy. Lidé vynalezli, resp. prejali to, že je možno usušenou hlínu pálit ohnem, a tím jí dodat vetší pevnost a nepropustnost. To však neznamená nejakou zásadní zmenu v hospodárské strukture tehdejších lidí, kterí vedle keramických nadále používali také kamenných nebo drevených nádob. Ale v dejinách Palestiny zjištujeme i zvláštní mezeru: Dríve než se tu poprvé objeví keramika, osídlení po jedno tisíciletí prestává. Jaké duvody k tomu vedly, zustalo dosud neobjasneno. Když pak pricházeli noví osadníci, dálo se to z ruzných smeru a v ruzných dobách. P. R. de Vaux rozlišuje skupinu, která pronikla z pobrežní roviny do vnitrozemí, zvlášte do roviny Jizreel; nekterí prišli ze severu jižní Sýrií 116
r
a usadili se u pramenu Jordánu, u dnešního Kafr Džiládí a Tall Turm usu. Tak zvaná jarmúcká (podle reky Jarmúk) skupina prý pronikla prusmykem Mardž Ujún do Jordánského úvalu. Také o jerišské skupine se de Vaux domnívá, že prišla z údolí Orontu asyrským Bikáa až do Jordánského úvalu a odtud západním smerem až do Megida, Wádí a Tall al-Fará. U mnoha archeologických nálezu lze na základe keramických typu zjistit, že se v Palestine setkaly a smísily ruzné pristehovalecké proudy. Sídlište tohoto období byla malá, špatne postavená a nikdy dlouho nevydržela. Zdá se, že dobrá architektura, kterou vyvinula neolitická perioda bez hrncírského umení, upadla v zapomenutí následkem prestávky v osídlení. Lidé dávali prednost obytným jeskyním nebo chýším, ackoliv existují i výjimky v podobe pravoúhlých a cihlových domu, které se našly v Jerichu., Z pestování zvírat se dá prokázat domestikace skotu, ovce a prasete, zatímco koza byla domestikována již v predcházející periode. Nomádský p,rímesek nelze poprít. Tuto neolitickou periodou s hrncírským umením musíme klást do období od r. 5000 až asi do 4500. Tím jsme se dostali k chalkolitickému veku. Tehdy již palestinští lidé dovedli zpracovávat kov. Ale kamenných nástroju používali nadále. Proto se tato doba jmenuje chalkolitikum, do-ba medeno-kamenná; spojuje ve svém názvu oba elementy, vek rudy a vek kamene. Medenou rudu težili z ruzných ložisek na východní strane Wádí al-Araby mezi Wádí Taflou a Wádí Fananem. Tavili a zpracovávali ji v hutích. Ze získaného kovu vyrábeli nástroje a zbrane. To vnášelo zmenu do zpusobu života. Težište práce se presunulo na nalezište vytouženého kovu. Vzniká delba práce, vytvárejí se specializovaná remesla.' Hlavním místem, kde vykopávky odkryly stopy tohoto ob.92P~j~JjJ.lá:~. láL,Q~á,.s:~LY"Z~jQr.s!AnL~.e.Y,~II1.~gqMItY,~hQ"J!JQre. Zde leží tesne vedle .~: sebe trI' malé pahorky. Zkoumání ctyr vrstev na techto pahorcích prineslo'úžasiiFvý'sléoRr'Pfeyážne se z~oumala nejq~fejší vrstva, která vyda- ) la krásnou keramiku, nástenné malby' ikovové nf\stroje v podobe medenýdisek~r: d~kQ'n~es.p"rím~ii.~Úm. i5o~o~t;di z hlinen~ch cihel spocís"\.1, "\", h
.
valy na, kamenných základech.
'.~\
Se sídlištemv TalálátlJhásúlu jsou príbuzná další sídlištena jihu \
I"
zeme, asi kilometr jihovýchodne od Beer-šeby po obou stranách Wádí as-Sabbu. Od r. 1952 do 1958 tam Jean Perrot odkryl velké chalkolitické sídlište. Leželo pod zemí, chráneno pred horkem a prachem, a zabíralo plochu 1500 m2.Perrot zjistil na dvacet ruzných obydlí, která se skládala 117
...
/
z podzemních, navzájem propojených dutin. Pet až šest takových podzemních místností patrilo k jednomu obytnému okrsku. Vchody ústily na povrchu svahu, do kterého byla obydlí vyhloubena. Pahorek se dnes jmenuje Tall Abú Matar (mapa Izraele 1: 100000, ctverce plánu 071.072/131.132).V techto podzemních prostorech se našly velké kameny, které zrejme sloužily k uzavírání jednotlivých dutin. Na povrchu pahorku -
antická puda leží 50 cm pod dnešním povrchem
-
Perrot na-
lezl ohnište, sila, kamenné kruhy a kruhovité pudorysy hutí o prumeru 2 m. Domnívá se, že tu byly dílny. V silech se našly ješte zbytky obilí, cocka a hrách. Podzemní místnosti mely podlouhlý tvar, byly 3-5 m dlouhé (obr. 56). V jedné takové místnosti byly kremeny natrené cervenavou barvou a sestavené do ruzných vzoru, zcásti ve tvaru kríže, zcásti ve tvaru osmiúhelníku. Celkem tu lze rozlišit ctyri fáze osídlení. Ve druhé fázi smeruje clovek ve snaze o sušší bydlení do výše. Obytná jeskyne se zdvihá nahoru a je vybavena kameny a zdivem, takže vzniká suterénní stavební typ (obr. 45). Tuto druhou fázi prerušil odchod obyvatel, ale zahrazené spojovací tunely a vchody ve svahu kopce ukazují na,to, že obyvatelé pocítali se svým návratem. Težké cedicové nádoby peclive ukryli, protože je nemohli vzít s sebou. Ale k návratu už nedošlo, jeskyne se sesuly a ve tretí fázi se v nich usídlilo nové obyvatelstvo. Ale zdá se, že jeho jeskynní stavby vystrídal velký, pravoúhlý dum, postavený nad jeskyní. Jednotlivé nálezy svedcí o tom, že obyvatelé Tall Abú Mataru byli pestiteli ovcí, koz a malého druhu skotu. Z kovových predmetu se našly zbrane, dýky, jehly. Med, ze které byly zhotoveny, pochází asi z dolu jižne od Mrtvého more. Z keramiky se našly velké (džbány (recky zvané "pithoi") vejcitého tvaru bez hrdla, džbány v podobe koule s malým hrdlem, pomalované cervenými a bílými pásy. Vzácnejší byly ozdoby ve forme reliéfu. O umelecké dovednosti svedcila hlava kostené jehly, ozdobená figurkou mladého pelikána. Potom se našla vyrezávaná postava ženy s podlouhlým oblicejem a vloženýma ocima. Díry nad soškou naznacovaly, že se jí používalo jako amuletu nebo neceho takového. . K dalším nálezum této chalkolitické kultury došlo v Chirbat al-Bajtáru, nekolik kilometru východne od Tall Abú Mataru,ia na pahorku as-Safadu na druhém brehu údolí Wádí as-Sabbu, vzdáleném jen 700 m od Tall Abú Mataru. Zde byla puda píscitá, takže podzemní místnosti musely být založeny kruhovite. ArcheologPerrot v nich nalezl na nekolikrát rozlomené džbány, které oznacil jako lampy. Soška cloveka znázornovala muže, který mel na sobe zásteru. Obyvatelé své podzemní sídlište 118
'8
ti
chvat ne opustili. O tom svedcí to, že badatelé nezjistili žádné uzavrené vchody, ackoliv uzavírací kameny v jeskyních byly. Také zde se našly stopy zemedelství, chovu dobytka a specializované výroby zbraní a umeleckých predmetu. Sídlište Bi'r as-Safad vykazuje ješte jednu zvláštnost. Podzemní místnosti leží kolem jednoho velkého ústredního prostoru. V hloubce peti metru se nacházel 10m dlouhý a 3 m široký prostor, jehož steny se ve výšce 21/2m spojovaly ve tvaru lomeného oblouku. Do místnosti bylo možno sestoupit shora po sedmi stupních. Na jednom konci této dlouhé, úzké místnosti stál jakýsi stul, navrstvený z kamenu. Zjistilo se tu také pohrbívání mrtvých. Byl pri tom nalezen armenoidní lidský typ i palestinský typ s dlouhou lebkou. Vedle techto vetších sídlišt se našla ješte rada menších, takže v této krajine muselo bydlet okolo 1000 lidí.Doloženy jsou tu kulturní vztahy k Egyptu v preddynastické a protodynastické dobe, ale také ke kulture sídlište na Talátát Ghásúlu a k jiným místum. Perrot je naklonen klást sídlište jižne od Beer-šeby do druhé poloviny 4. tisíciletí pr. n. 1.V každém prípade existovala tato sídlište po nekolik století. U nekterých je zjistitelná snaha obyvatel zdvihnout obydlí do výše, ote- , vrít je smerem nahoru a prekrýt je strešními konstrukcemi. Obranný systém archeolog nenalezl. Lidské osídlení v této "krajine hranicící s pouští umožnovala zrejme hojnost vody, která tu ve staroveku ješte byla. Souvisí to s polohou Bi'r as-Safadu na soutoku dvou wádí, Wádí as-Sabbu a Wádí Šughajbu. Kontakty této oblasti s okolními zememi byly rozsáhlé. Nalezené tyrkysy se sem musely dostat ze Sínajského poloostrova, morské mušle od Stredozemního nebo Rudého more. Daly se prokázat dokonce kosti nilského druhu ryb. Zdá se, že med pochází z Wádí Fananu na východním okraji Araby. Tyto svedky staré kultury nazýváme kulturou beeršebskou. Bádání na jiných místech prokázalo, že ovládala celou krajinu Negebu. K dalším nálezum došlo v relativne nedávné dobe i v jeskyních Judsképoušte, nedaleko na sever od oázy Én-gedí ve Wádí Murabba 'át a v ruzných jeskyních v Kumránu, v jeskyních Wádí Charátínu jižne od Betléma.a na jiných místech. V jedné z techto jeskyní v Nachl Mišm.áru se našlo pres 400 medených predmetu, zpracovaných vynikajícím zpusobem, mezi nimi dve zdobené koruny. Rada techto predmetu možná pochází z nejakého chrámu chalkolitického období. Dosud se nepodarilo zcela uspokojive vyložit, k cemu sloužily, ackoliv podle archeologického 119
J f,
kontextu a složení kovu do této doby patrí. Badatelé zjistili podobné predmety v nalezištích na pobrežní rovine, zvlášte na rovine Šáronu, v Hedere, Bene Baraku, Givatajimu, Jabne a Chasóru, vesmes na místech v blízkosti Jafy, Td-Avivu a Lódu (Lydda). V Hedere objevili predevším chalkolitická ossuaria, schránky na kosti, vetšinou hlinené, vytvorené v podobe chalkolitických domu a uložené, resp. pochované v jeskyních. ~upodivu sídlište v blízkosti ossuariových jeskyn jsou mladšího data. P. R. de Vaux se domnívá, že doprovodné keramické nálezy beeršebské kultury ukazují na to, že ossuariové jeskyne založili rolníci z beeršebské krajiny, kterí po urcitou cást roku kocovali, tak jako ješte dnes jsou pohrebište Beduínu daleko od jejich táborišt. O vzniku této beeršebskoghásúlské kultury existují jen domnenky. Mohla by být spojitost mezi touto kulturou a zjišteným armenoidním lidským typem, který prišel do Palestiny z Anatolie. Medené predmety z jeskyne Nachl Mišmáru jsou zhotoveny z medi s vysokým obsahem arseniku, jaký má med anatolská. Také k ossuariím lze najít paralely v evropské oblasti u Cerného more. Smíme tedy prijímat hypotézu, že tato kultura pochází ze severu. Nezamlcíme ovšem, že je možno najít paralely i k Egyptu, treba pokud jde o rezbu v kosti a slonovine, která dokazuje blízké kulturní spojení. Beeršebsko-ghásúlská kultura mizí, aniž zanechává stopy. Ani archeologicky se nedá zjistit prícina jejího vymizení. Pos~ední kulturní perioda pred zacátkem I. doby bronzové je tak zvaná kultura Jizreelské roviny, protože je doložena na trech místech této krajiny: v Bét-šanu, Megidu a Affulehu. Krome jmenované roviny byla zjištena na mnohých místech vykopávek, u Tiberiadského jezera i v Jordánském úvalu, v Jerichu, na Tulúl Abú al-Alájiku, na Tall al-Fará, v Aji, na Tall,an-Nisbe, v Gezeru a v Jeruzaléme na ofelu v hrobe 3. Keramika této kultury je dvojího typu. Je to jednak cervené hrncírské zboží, jednak do šeda vypálená keramika se širokým podstavcem. Rezba v kosti a kovodelné práce tu byly známé. Nálezy pocházejí v podstate z hrobu, zatímco príslušné archeologické vrstvy sídlištních pahorku jsou mimorádne chudé a bez architektonických zbytku. Dva ruzné druhy keramiky snad ukazují na dve skupiny obyvatelstva, protože tyto keramické typy mají príbuzné útvary v preddynastickém Egypte, v Mezopotámii (kultura urucká), na Kréte, Ródu a Malte, jakož i v Anatol~i. Možná, že musíme dát prednost Anatolii; protože odtud tato keramika pochází. Jak se zdá, byla megidská nebo jizreelská kultura rozšírena na severu a v centru Palestiny v dobe, kdy ješte trvala beeršebsko-ghásúlská kultu120
'm,
!I
ti
ra. Obe jsou geograficky dobre vymezitelné. Chronologicky patrí do 4. tisíciletí pr. n.1.,do jeho druhé poloviny. Beeršebsko-ghásúlská kultura je ovšem v každém prípade starší. Mnozí ctenári se po prectení toboto oddílu mohou domnívat, že tyto vykopávky nemají s biblí nic spolecného. Neprímo však presto vztah k bibli mají, tím, že dokazují existenci drívejších obyvatelI'Palestiny od starší doby kamenné až po chalkolitikum. Ale je tu i prímá souvislost, nebot bible se zminuje také o rané historii Palestiny. V Dt 3,11 stojí ponekud podivuhodná poznámka, že "práve jen Óg, král bášanský, zustal ze zbytku Refájcu. A hle, jeho rakev, cedicová rakev, byla v Rabe Amónovcu. Devet loket byla její délka a ctyri lokte její šírka, mereno bežným loktem". Tuto rakev pokládají vykladaci za raný doklad dolmenu (obr. 43). Slovo "dolmen" pochází z bretonštiny a znamená tolik jako kámen nebo kamenná tabule. Dolmenu je dodnes v Palestine velký pocet. Tu a tam jsou seskupeny do celých polí dolmenu. Skládají se z pravoúhlého stropního kamene, který spocívá na ctyrech až šesti masívních, svisle postavených mohutných kamenných deskách. Takové kamenné hroby jsou prokazatelné nejen v Palestine, nýbrž také v Sýrii, severní Africe a Španelsku. Vykopávky palestinských dolmenu odhalily zbytky jak z doby bronzové, tak i rímské. To dokazuje, že se dolmenu zrejme znovu používalo jako hrobu. Ale nic z archeologického kontextu nemuže posloužit jako náležité svedectví o tom, kdy byly dolmeny postaveny. Protože nesou na dverních rámech a žlábcích stopy po opracování kovovými nástroji, je treba se domnívat, že vznikly v dobe, kdy se už používalo kovu. A protože tu šlo o tvrdší kov, musíme asi myslet na dobu bronzovou, ve které se lidé naucili vyrábet slitinu medi a CÍnu.Pak asi byly dolmeny pohrebišti nejaké pospolitosti, která zcásti bydlela ve vzdálenejším sídlišti, nebo neusedlého nomádského obyvatelstva, které temito mohutnými hrobkami vyjádrilo prání, aby posmrtný príbytek byl trvalejší než kocovnický stan za jejich života. Obe domnenky nacházejí své stoupence i odpurce. Predevším je jisté, že dolmeny jako pohrebište svedcí o víre v posmrtný život. Pred casem se jeden mladší americký archeolog vyjádril, že o dolmenech bychom mohli vyslovit urcitý soud,jen tehdy, kdyby se podarilo najít nepoškozený dolmen pod póvrchem zeme, který by obsahoval dosud nenarušený archeologický kontext. Nekdy bývá prostor, vytvorený kamennými deskami, rozdelen do dvou komor a etáží. Je možné, že dolmeny j<J:kodruh posmrtného príbytku kopírují obydlí živých lidí, podobne jako to ciní ossuaria z Hedery, 121
