Eucharistie v jeskyni sv. Josefa. Bazilika Narození Páně v Betlémě, Palestina, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013

FARNÍ INFORMÁTOR ZJEVENÍ PÁNĚ – 8. LEDNA 2017

Budou se ti, Hospodine, klanět všechny národy.

Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán!

"OTEVŘELI SVÉ POKLADNICE A OBĚTOVALI MU DARY: ZLATO, KADIDLO A MYRHU“ (Mt 2,11). Bazilika Narození Páně, oltář Klanění Mágů, Betlém, Palestina, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Milovaní bratři a sestry, v Betlémském Dítěti září jas Otcovy slávy a osvěcuje všechny národy: prosme s důvěrou, aby i na nás spočinula jeho milost: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Modleme se za Svatého otce a všechny biskupy, aby jim ve svěřené službě byl oporou úžas nad krásou a svatostí, zjevující se v chudobě Betléma.  Modleme se za evangelizaci nádorů a za misionáře, aby se radostné hlásání pravdy a spásy, jež zaznělo v Betlémské jeskyni, dostalo ke každému člověku a všechny přivedlo k setkání s Pánem.  Modleme se za ty, kdo vládnou, aby novost života, jež vyvěrá z Betlémské jeskyně, inspirovala k novým cestám spravedlnosti a míru.  Modleme se za nevinné mučedníky, ať Boží věrnost, která se zjevila o Betlémské noci, podporuje vytrvalost těch, kdo jsou pronásledováni a chrání je v radikálním přilnutí k evangeliu.  Modleme se za lidi kultury a vědy, aby jas a kouzlo Moudrosti, která přivedla Mágy až do Betléma, provázely námahu a úsilí všech, kdo hledají pravdu. K: Otče svatý, přijmi s laskavostí tyto naše modlitby a veď nás k hledání tvé tváře, kterou jsi v plnosti zjevil v Ježíši, svém Synu, který s tebou žije a kraluje na věky věků. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

Eucharistie v jeskyni sv. Josefa. Bazilika Narození Páně v Betlémě, Palestina, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013.

Na místě Ježíšova narození. U oltáře Mágů, na místě jesliček. Jeskyně Narození Páně v Betlémě, Palestina Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013.

Vchod do baziliky Narození Páně.

Vstupní portál do jeskyně Narození Páně.

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně? Ježíš mu však řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle - otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na jěn. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení." (Mt 3,13-17) Obnova křestních slibů. Qasr El Yahud, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 28. února 2013.

FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 15. LEDNA 2017

Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

"HLE, BERÁNEK BOŽÍ, KTERÝ SNÍMÁ HŘICHY SVĚTA“ (Jan 1,29). Obnova křestních slibů na místě, kde byl Ježíš pokřtěn od Jana v Jordáně, Qasr El Yahud, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 28. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si rozmanitosti Božích darů, služeb a projevů Ducha, prosme všemohoucího Boha, aby skrze ně vedl svou Církev k jednotě: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Ty, jenž jsi ve slovech proroků dal zaznít své věrnosti vůči Izraeli, dej své Církvi, aby vedena svědectvím papeže Františka, přinášela světu světlo naděje.  Ty, jenž jsi dal Janu Křtiteli poznat tajemství svého milovaného Syna, otevři naše oči, abychom viděli působení tvého svatého Ducha a s vírou vyznávali Ježíšovo božství.  Ty, jenž jsi nás posvětil v Kristu Ježíši a povolal do stavu svatých, dej ať poznáváme tvůj zákon ve svém nitru a s radostí plníme tvou vůli.  Ty, jenž jsi nám svěřil svůj pokoj, nedopusť, aby v lidském společenství scházela pravá radost, ale vodu úzkosti proměňuj v číši důvěry v tvou božskou moc.  Ty, jenž jsi naše drahé zemřelé sytil tělem a krví svého Syna, dej jim život věčný. K: Pane, náš Bože, tys v Kristu zjevil své božství; dej, ať je tvá Církev společenstvím živé víry, neochvějné naděje a činorodé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI ZJEVENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – IZ 60,1-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu. ŽALM 72 (71), 1-2. 7-8. 10-11. 12-13

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým. V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země. Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život. 2. ČTENÍ – EF 3, 2-3a. 5-6

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia. EVANGELIUM – MT 2,1-12

Slova svatého evangelia podle Matouše Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit." Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'." Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.

JOSEPH RATZINGER - BENEDIKT XVI.

Ježíšovo dětství MÁGOVÉ OD VÝCHODU A ÚTĚK DO EGYPTA 1. Historický a geografický rámec vyprávění Jen stěží jakékoli jiné biblické vyprávění vzbudilo takovou fantazii, ale také bádání a úvahy, jak vyprávění o „Mázích“ přišedších od Východu, vyprávění, které evangelista Matouš řadí bezprostředně za zprávu o Ježíšově narození: „Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je Benedikt XVI. před relikviářem Mágů v kolínském dómu, 21.srpna 2005. ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit“ (2,1s). Jako první věc tu nacházíme přesné označení historického rámce s odkazem na Heroda a místo narození, Betlém. Je tu jmenována historická osoba a geograficky určitelné místo. V obou odkazech se také současně nabízejí prvky pro výklad. Rudolf Pesch, ve své knížce Die matthäischen Weihnachtsgeschichten (Vánoční vyprávění podle Matouše), jasně zdůraznil teologický význam postavy Heroda: „Jako v evangelia vánoc (Lk 2,1-21) se zmiňuje na začátku římský císař Augustus, tak 2. kapitola Matoušova vyprávění začíná analogicky zmínkou o „židovském králi“, Herodovi. Jestliže tam protipólem právě narozeného dítěte byl císař se svým požadavkem nastolení míru ve světě, tady je to král, který vládne díky císaři – a ten tak činí s nárokem skoro mesiánským, totiž být alespoň pro židovské království vykupitelem“ (str. 23s). Betlém je místem narození krále Davida. V průběhu vyprávění bude ještě více osvětlen teologický význam tohoto místa díky odpovědi, kterou znalci Zákona dají na Herodovu otázku stran místa, kde se má Mesiáš narodit. Skutečnost, že dodatkem „v Judsku“ je přesněji určena geografická pozice Betléma, by snad v sobě mohla nést i teologický záměr. V Jakubovu požehnání říká patriarcha prorocky synu Judovi: „Nebude odňato

žezlo od Judy, vladařská hůl od jeho kolen, dokud nepřijde ten, jemuž patří: toho budou poslouchat všechny národy“ (Gen 49,10). Ve vyprávění, které pojednává o definitivním příchodu krále Davida, o novorozeném židovském králi, který zachrání všechny národy, lze jistým způsobem vnímat v pozadí toto proroctví. Spolu s Jakubovým požehnáním, je třeba číst také slovo, připisované v Bibli pohanskému proroku Bileamovi. Bileam je historickou postavou, kterou máme doloženu mimo Bible. V roce 1967 v Zajordání byl objeven nápis, na němž se nachází Bileam, syn Beorův, jako „vidoucí“ místního božstva – vidoucí, jemuž jsou připisovány zvěsti štěstí i pohrom (srv. Hans-Peter Müller, art. Bileam). Bible jej uvádí jako věštce ve službách moabského krále, který po něm žádá zlořečení proti Izraeli. Tomuto úkon, který se Bileam chystá provést, zabrání sám Bůh tak, že namísto zlořečení prorok ohlásí pro Izrael požehnání. I přesto je v biblické tradici znehodnocen jako ten, kdo zavedl modloslužbu a umírá smrtí, která se chápala jako trest (srv. Nm 31,8; Joz 13,22). Mnohem významnější však zůstává příslib spásy, který je připisován jemu, nežidovi a služebníku jiných bohů, příslib, který byl evidentně znám i mimo Izrael. „Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele ...“ (Nm 24,17). Matouš, který rád představuje události v Ježíšově životě a jednání jako uskutečnění starozákonních slov, kupodivu neuvádí tento text, který má významnou roli v dějinách výkladu úryvku o mudrcích od východu. Jistě, hvězda o které mluví Bileam není nebeským tělesem; samotný král, který má přijít, je hvězdou, co září nad světem a určuje jeho osudy. Nicméně, spojení hvězdy a královské důstojnosti mohlo vzbudit ideu hvězdy, která je hvězdou tohoto Krále a odkazuje na Něj. Tak lze předpokládat, že toto nežidovské, „pohanské“ proroctví, kolovalo v nějaké formě mimo židovství a bylo předmětem úvah pro hledající. Musíme se ještě vrátit k otázce, jak lidé mimo Izrael mohli spatřovat právě v „židovském králi“ nositele spásy, která se jich týkala.

2. Kdo byli „Mágové“? Teď však je třeba se především ptát: co to bylo za muže, které Matouš označuje jako „Mágové“ přišedší „od Východu“? Termín „mágové“ (mágoi) má v odpovídající pramenech značnou škálu významů, která se rozprostírá od velmi pozitivního smyslu až po velmi negativní. První ze čtyř základních významů chápe pod pojmem „mágové“ příslušníky perské kněžské kasty. V helénské kultuře byli považováni za „představitele autentického náboženství“; současně však se jejich náboženské ideje považovaly za „silně ovlivněné filozofickým myšlením“, takže řečtí filozofové byli často představováni jako jejich následovníci (srv. Delling, art. mágoi). Snad je v tomto názoru nějaké to jádro pravdy, těžko definovatelné; také Aristoteles vpodstatě mluvil o filozofické práci mágů (srv. tamtéž). Další významy zmíněné Gerhardem Dellingem jsou: praktikující nositel nadpřirozeného poznání a moci, jako čaroděj. A konečně podvodník a svůdce. Ve Skutcích apoštolů

nacházíme tento poslední význam: jistý mág jménem Bar-Jesus je Pavlem označen za „syna ďáblova, nepřítele veškeré spravedlnosti“ (13,10) a tímto způsobem ho odkazuje tam, kam patří. Nevyhraněnost tohoto termínu „mág“, který tu nacházíme, vrhá světlo na nevyhraněnost náboženské dimenze jako takové. Náboženství se může stát cestou k pravému poznání, cestou k Ježíši Kristu. Pokud se však v Kristově přítomnosti neotevře Jemu a postaví se proti jedinému Bohu a Spasiteli, stane se ďábelskou a ničivou. V Novém zákone se tak setkáváme s oběma významy „mága“: ve vyprávění svatého Matouše o Mázích je náboženská a filozofická moudrost zjevně silou, která staví muže na cestu; je moudrostí, která nakonec vede ke Kristu. Naopak ve Skutcích apoštolů nacházíme jiný druh mága. Tento staví vlastní moc proti poslu Ježíše Krista a řadí se tak na stranu démonů, nad nimiž však už Ježíš zvítězil.

Na Mágy u Matouše 2 se zjevně vztahuje – alespoň v širším významu – první ze čtyř významů. I přesto, že přímo nepatří k perské kněžské vrstvě, byli nicméně nositeli náboženského a filozofického poznání, které se rozvinulo v těchto krajinách a dosud tam existovalo. Přirozeně byla snaha najít přesnější klasifikace. Vídeňský astronom Konradin Ferrari dÓcchieppo ukázal, že ve městě Babylóně – v dávné době centru vědecké astronomie, v Ježíšově době však už ve stavu úpadku – nadále ještě existovala „malá skupinka astronomů, tehdy už skoro na vymření ... Hliněné destičky, pokryté klínovým písmem s astronomickými výpočty ... jsou toho jistým důkazem“ (Der Stern von Bethlehem, str. 27). Astrální konjunkce planet Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb, k níž došlo v letech 7-6 před Kristem – což je doba, která se dnes bere za skutečný čas Ježíšova narození -, byla pro babylonské astronomy vypočitatelná a označila jim judskou zemi i novorozeného „židovského krále“. K otázce hvězdy se ještě později vrátíme. Nyní se chceme věnovat otázce, co to bylo za muže, kteří se vydali na cestu ke králi. Možná to byli astronomové; ale ne všechny, kteří dokázali vypočítat konjunkci planet a viděli ji, napadla myšlenka o králi v Judsku, který je i pro ně významný. Aby se hvězda mohla stát poselstvím, musela být obklopena proroctvím typu Bileamova poselství. Od Tacita a Suetonia víme, že za oněch časů kolovala očekávání, podle nichž měl z Judska vzejít vládce světa – očekávání, které Josef Flavius vyložil odkazem na Vespasiána a díky tomu si zajistil jeho přízeň (srv. De bello Iud. III., 399-408). Mohlo jít o souběh různých faktorů, aby se v řeči hvězdy dalo vnímat poselství naděje. To všechno však mohlo vypravit na cestu pouze toho, kdo byl člověkem jistého vnitřního neklidu, člověkem naděje, hledajícím pravou hvězdu spásy. Mužové, o nichž mluví Matouš nebyli jenom astronomové. Byli to „mudrci“; představovali dynamiku překračování sebe sama, niterně vlastní náboženstvím – dynamiku, která je hledáním pravdy o pravém Bohu a tedy filozofií v původním slova smyslu. Tak moudrost uzdravuje i poselství „vědy“: rozumnost tohoto poselství se nezastavila u pouhého vědění, ale hledala pochopení celku a tak povznáší rozum k jeho nejvznešenějším možnostem.

Na základě všeho, cop bylo řečeno, si dokážeme udělat jistou představu o tom, jaká byla přesvědčení a poznatky, jež vedly tyto muže, aby se vydali k novorozenému „židovskému králi“. Právem můžeme říci, že představují putování náboženství ke Kristu, stejně jako sebepřekonání vědy s ohledem na Něj. Jistým způsobem následují Abraháma, který na Boží povolání odchází. Odlišným způsobem následují Sokrata a jeho dotazování se na nejvyšší pravdu za hranicí oficiálního náboženství. V tomto smyslu jsou předky, předchůdci hledačů pravdy, vztahující se na všechny časy. Stejně jako církevní tradice s naprostou přirozeností četla vánoční vyprávění na pozadí Izaiáše 1,3, a takto přišli k jeslím vůl a osel, tak četla vyprávění o Mázích ve světle Žalmu 72,10 a Izaiáše 60. Mudrci od východu se tak stali králi a s nimi připutovali k jeslím velbloudi a dromedáři. Jestliže příslib, obsažený v těchto textech rozšiřuje původ těchto mužů až na dálný západ (Tarsis = Tartessos ve Španělsku), tradice později rozvinula tímto oznámenou univerzalitu království těchto panovníků a vykládala je jako krále všech tehdy známých kontinentů: Afriky, Asie, Evropy. Jejich součástí je pravidelně král černé pleti: v království Ježíše Krista není rozdílu ras a původů. V Něm a skrze Něho je lidstvo sjednoceno, aniž by ztrácelo bohatství různosti. Později byly uvedeny do spojitosti se třemi králi také tři údobí lidského života: mládí, dospělost a stáří. I to je rozumná idea, která přivádí k poznání, že rozmanité formy lidského života nacházejí odpovídající smysl a svou vnitřní jednotu ve spojení s Kristem. Rozhodující myšlenkou zůstává: mudrci od východu jsou počátkem, představují vydání se lidstva na cestu za Kristem, zahajují procesí, které prochází celými dějinami. Nepředstavují pouze ty, kteří našli cestu až ke Kristu. Představují niterné očekávání lidského ducha, tíhnutí náboženství a lidského rozumu vstříc Kristu.

3. Hvězda Nyní však se musíme vrátit k hvězdě, která podle vyprávění svatého Matouše přiměla Mágy, aby se vypravili na cestu. Co to bylo za hvězdu? Skutečně existovala? Uznávaní exegeti, jako například Rudolf Pesch, jsou toho názoru, že tato otázka není až tak významná. Jde o teologické vyprávění, které by se nemělo směšovat s astronomií. Svatý Jan Chryzostom rozvinul v prvotní Církvi podobný postoj: „To, že nešlo o obyčejnou hvězdu, ba dokonce podle mě, že to vůbec nebyla hvězda, ale neviditelná moc, která na sebe vzala tuto podobu, zdá se mi vyplývá právě z cesty, kterou se vydala. Neexistuje totiž jediná hvězda, která by se takovým směrem ubírala“ (In Matth. hom. VI. 2: PG 57,64). Velká část církevní tradice klade důraz na mimořádnost hvězdy – tak již u Ignáce z Antiochie (kolem roku 100), který vidí slunce a měsíc kroužit kolem hvězdy; stejně tak ve starobylém hymnu pro slavnost Zjevení Páně v římském breviáři, podle něhož hvězda překonala krásu a zář slunce. I přesto nelze nepoložit otázku, zda se nicméně nejednalo o astronomicky určitelný a zařaditelný nebeský úkaz. Byl by mylné předem tuto otázku odmítat odkazem na

teologickou povahu vyprávění. S rozkvětem moderní astronomie, vyvinuté rovněž věřícími křesťany, byla znovu položena také otázka týkající se této hvězdy. Jan Kepler (+1630) prosazoval řešení, které vpodstatě zastávají i dnešní astronomové. Kepler vypočítal, že na přelomu roku 7 a 6 před Kristem – který, jak bylo řečeno se považuje za pravděpodobný rok Ježíšova narození -, došlo ke konjunkci planet Jupitera, Saturna a Marsu. Sám pak v roce 1604 pozoroval podobnou konjunkci, k níž se připojila také supernova. Tímto termínem se označuje slabá nebo velmi vzdálená hvězda u níž dojde k obrovskému výbuchu, takže po týdny a měsíce vydává intenzívní záření. Kepler měl za to, že supernova je nová hvězda. Zastával názor, že i s konjunkcí, k níž došlo v době Ježíšově, musela být spojena supernova; tak se pokusil astronomicky vysvětlit jev jasně zářící hvězdy nad Betlémem. V této souvislosti může být zajímavé, že Friedrich Wiesler z Göttingen, jak se zdá, objevil na čínských chronologických tabulkách, že v roce 4 před Kristem „se objevila a byla dlouhou dobu viditelná zářivá hvězda“ (Gnilka, Das Matthäusevangelium I/1, str. 44). Teorii o supernově odložil ad acta již zmíněný astronom Ferrari dÓcchieppo. K vysvětlení Betlémské hvězdy podle něj stačí konjunkce Saturna a Jupitera v souhvězdí Ryb a měl za to, že dokáže přesně určit její datum. V tomto ohledu je významná skutečnost, že planeta Jupiter představovala hlavního babylónského boha Marduka. Ferrari Occhieppo to shrnuje takto: „Jupiter, hvězda nejvyššího babylónského božstva, se objevila ve svém největším jase v době svého nočního vzcházení vedle Saturna, kosmického představitele židovského národa“ (Der Stern von Bethlehem, str. 52). Podrobnosti přejdeme. Z tohoto setkání planet – tvrdí Ferrari Occhieppo – mohli babylónští astronomové odvodit světově významnou událost, narození vládce v zemi judské, který má přinést spásu.

Co na to všechno říct? Velká konjunkce Saturna a Jupitera v souhvězdí Ryb v letech 7-6 před Kristem se zdá doložitelným faktem. Mohla nasměrovat astronomy babylónskoperského kulturního prostředí k judské zemi, k „židovskému králi“. Jak podrobně tito mužové došli k jistotě, která jim dala vypravit se na cestu a nakonec je přivedla do Jeruzaléma a Betléma, je otázka, kterou musíme nechat otevřenou. Astrální konjunkce mohla být impulzem, prvním ukazatelem pro vnější i vnitřní vydání se na cestu; nedokázala by však tyto muže oslovit, pokud by nebyli dotčeni i jiným způsobem: niterně zasaženi nadějí oné hvězdy, která měla vzejít z Jakuba (srv. Nm 24,17). Jestliže Mágové, kteří vedeni hvězdou, hledali židovského krále, představují tíhnutí národů ke Kristu, což implicitně znamená, že vesmír mluví o Kristu, ovšem že pro člověka v jeho reálných podmínkách, není jeho řeč plně rozluštitelná. Řeč stvoření poskytuje mnohotvárné indikace. Vzbuzuje v člověku tušení intuici o Stvořiteli. Navíc v něm probouzí očekávání, ba dokonce naději, že tento Bůh se jednoho dne ukáže. Současně vzbuzuje vědomí, že člověk mu může a má kráčet vstříc. Avšak poznání, jež vyvěrá ze stvoření a konkretizuje se v náboženstvích může také ztratit správnou orientaci, takže už člověka nepovzbuzuje, aby překročil hranici sebe sama, ale uvádí ho, aby utkvěl v systémech, o nichž je přesvědčen, že díky nim dokáže čelit skrytým silám světa. V našem vyprávění vyvstávají obě možnosti: hvězda vede Mágy především pouze do Judska. Je zcela na místě, že když hledají novorozeného židovského krále, jdou do

královského města Izraele a vstupují do královského paláce. Pravděpodobně tam by se měl narodit budoucí král. Aby definitivně nalezli cestu k pravému dědici Davidovu, potřebují pak znamení Svatých Písem Izraele, Slova živého Boha. Otcové zdůrazňují ještě další aspekt. Řehoř Naziánský říká, že ve stejné chvíli, kdy se Mágové padli na zem a klaněli se Ježíši, nastal konec astrologie, protože od té chvíle hvězdy krouží po oběžné dráze stanovené Kristem (Poem. Dogm. V., 55-64: PG 37, 428429). Ve starověku se na nebeská tělesa hledělo jako na božské mocnosti, které rozhodovali o osudu lidí. Planety nesly jména božstev. Podle tehdejšího mínění jistým způsobem ovládaly svět, a člověk se musel snažit s těmito mocnostmi dohodnout. Víra v jednoho Boha, o níž vydává svědectví Bible, zde záhy způsobila demytizaci. Když vyprávění o stvoření, s obdivuhodnou střízlivostí nazývá slunce a měsíc – velká božstva pohanského světa – „svítilnami“, které Bůh spolu s celým shlukem hvězd, zavěšuje na nebeskou klenbu (srv. Gen 1,16s). Poté, co křesťanská víra vstoupila do pohanského světa, musela znovu čelit otázce po astrálních božstvech. Proto v listech z vězení, Efesanům a Kolosanům, Pavel kladl silný důraz na skutečnost, že zmrtvýchvstalý Ježíš přemohl všechna knížata a mocnosti v ovzduší a vládne celému vesmíru. V této linii se nachází i vyprávění o hvězdě Mágů: není to hvězda, která předurčovala osud Dítěte, ale Dítě vede hvězdu. Chceme-li můžeme mluvit o jistém druhu antropologického obratu: člověk, jehož vzal na sebe Bůh – jak se to zde ukazuje na jednorozeném Synu – je větší než všechny mocnosti hmotného světa a má větší hodnotu, než celý vesmír.

4. Přechodná zastávka v Jeruzalémě Je čas vrátit se k textu evangelia. Mágové přišli na domnělé místo proroctví, do královského paláce v Jeruzalémě. Ptají se po novorozeném „židovském králi“. Tento výraz je typicky nežidovský. V židovském prostředí se mluvilo o izraelském králi. Ve skutečnosti se tento pohanský výraz „židovský král“ navrací pouze v procesu s Ježíše a na nápisu na kříži, v obou případech ho používá pohan Pilát (srv. Mk 15,9; Jan 19,19-22). Tak lze říci, že tady – ve chvíli, kdy se první pohané ptají po Ježíši – už jistým způsobem prosvítá tajemství kříže, které je neoddělitelně spjato s Ježíšovým královstvím. Toto se ohlašuje dosti jasně v reakci na otázku Mágů stran novorozeného krále: „Král Herodes se ulekl a s ním celý Jeruzalém“ (Mt 2,3). Exegeti poznamenávají, že Herodův úlek tváří v tvář zprávě o narození tajemného nápadníka trůnu byl zajisté velmi pochopitelný. Méně pochopitelné je však, z jakého důvodu by se měl v tu chvíli bát celý Jeruzalém. Možná to byla spíše předem narážka na Ježíšův triumfální vjezd do svatého města o vigílii jeho utrpení, vjezd o němž Matouš říká, že „vzrušení zachvátilo celé město“ (21,10). V každém případě jsou takto obě scény, kdy se jistým způsobem zjevuje Ježíšova královská důstojnost, spjaty jedna s druhou, a současně se vztahují k tématice utrpení. Zdá se mi, že zpráva o úleku města má smysl také pokud jde o okamžik návštěvy Mágů. Za účelem objasnění otázky stran nápadníka trůnu, pro Heroda nesmírně nebezpečné, tento svolává „všechny velekněze a učitele Zákona z lidu“ (Mt 2, 4). Takové shromáždění a jeho „proč“ nemohly zůstat utajeny. Domnělé či skutečné narození mesiánského krále

sebou nemohlo přinést než nepřízeň a zlo pro jeruzalémské. Znali totiž Heroda. To co ve velké perspektivě víry je hvězdou naděje, v perspektivě každodenního života je v prvním okamžiku pouze úlekem, důvodem obav a strachu. Vpravdě: Bůh narušuje naši pohodlnou každodennost. Ježíšovo království a jeho utrpení jdou ruku v ruce. Jakou odpověď dalo slovutné shromáždění na otázku po místě Ježíšova narození? Podle Matouše 2,6 odpovědělo výrokem, složeným ze slov proroka Micheáše a Druhé knihy Samuelovy: „A ty, Betléme, v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce (srv. Mich 5,1), který bude pást můj izraelský lid (srv. 2Sam 5,2)“. Citováním uvedených slov, Matouš uvedl dva odlišné odstíny. Zatímco větší část tradice textu, zvláště také řecký překlad Septuaginta, říká: „(Ty jsi) nejmenší mezi předními judskými městy“, on píše: „Nejsi vůbec nejmenší judské město“. Obě verze textu dávají pochopit – jedna jinak než druhá – paradox Božího jednání, který prochází celým Starým zákonem: to, co je velké, se rodí z toho, co podle kritérii světa se zdá maličkým a bezvýznamným, zatímco to, co je v očích světa veliké, se rozpadá a mizí. Tak tomu bylo například v dějinách Davidova povolání. Nejmladší z Jesseových synů, který v tu chvíli pase ovce, má být povolán a pomazán za krále: necení se vzhled a vysoká postava, ale srdce (srv. 1Sam 16,7). Tento přetrvávající paradox Božího jednání shrnuje jedno Mariin výrok v Magnificat: „Mocné svrhl z trůnů a ponížené povýšil“ (Lk 1,52). Starozákonní verze textu, v němž je Betlém označen za maličký mezi předními judskými městy, vynáší jasně na světlo tento způsob Božího jednání. Když ovšem Matouš píše: „Nejsi vůbec nejmenší judské město“, vyloučil tento paradox pouze zdánlivě. Maličké město považované samo o sobě za bezvýznamné, se nyní činí poznatelným ve své pravé velikosti. Z něho vzejde pravý Pastýř Izraele: v této verzi textu se objevují současně lidské hodnocení i odpověď Boží. Později se tento paradox potvrzuje Ježíšovým narozením v jeskyni za městem. Dospěli jsme tak k druhému odstínu: Matouš ke slovu proroka přidává již zmíněný výrok z Druhé knihy Samuelovy (srv. 5,2), který se tam vztahuje na nového krále Davida a nyní v Ježíši dosahuje svého naplnění. Budoucí panovník je označen jako pastýř Izraele. Tak se činí odkaz na láskyplnou starostlivost a něhu, kterými se vyznačuje pravý vládce jakožto představitel Božího království. Odpověď velekněží a zákoníků na otázku Mágů má jistě konkrétní geografický obsah, který je pro Mágy užitečný. Není však pouze geografickým vyznačením, ale i teologickým výkladem místa a události. Že z toho Herodes vyvodí své důsledky je pochopitelné. Překvapivá je však skutečnost, že znalci Písma svatého se necítili pohnuti k odpovídajícím konkrétním rozhodnutím. Je snad třeba v tom spatřovat obraz teologie, která se vyčerpává v akademické diskuzi?

5. Adorace Mágů před Ježíšem V Jeruzalémě hvězda zjevně pohasla. Po setkání Mágů se Slovem Písma, hvězda se před nimi znovu rozzáří. Stvoření, vyložené Písmem, znovu promlouvá k člověku. Matouš se utíká k superlativům, aby popsal reakci Mágů: „Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí“ (2,10). Je to radost člověka, který je zasažen v srdci Božím světlem a který může vidět, jak se uskutečňuje jeho naděje – radost toho, kdo nalezl a byl nalezen. „Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marii, padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11). V tomto konstatování překvapuje fakt, že schází svatý Josef, z jehož pohledu Matouš psal vyprávění o dětství. Během klanění se setkáváme vedle Ježíše pouze „s jeho matkou Marii“. Zcela přesvědčivé vysvětlení této skutečnosti nebylo dosud nalezeno. Existuje jeden či dva starozákonní úryvky, v nichž se matce krále připisuje mimořádná důležitost (např. Jer 13,18). Pravděpodobně má pravdu Gnilka, když říká, že Matouš se tím odvolává na vzpomínku Ježíšova narození z Panny a představuje Ježíše jako Božího Syna (Das Matthäusevangelium I/1, str. 40).

Freska na klenbě kostela Narození Panny Marie v Drysicích

Před královským Dítětem Mágové provádějí proskýnesis, neboli padají před ním na zem. Je to hold, jaký se vzdává Králi-Bohu. Odtud vycházeje se pak vysvětlují také dary, které Mágové obětují. Nejsou to praktické dary, které by v daný okamžik Svaté Rodině mohly přijít vhod. Dary vyjadřují totéž, co proskýnesis: jsou uznáním královské důstojnosti Toho, jemuž se obětují. Zlato a kadidlo jsou zmíněny i u Izaiáše 60,6 jako dary pocty, které budou národy obětovat Bohu Izraele. V trojici darů spatřovala tradice Církve tři zástupce – s několika variantami – tří aspektů Kristova tajemství: zlato by odkazovalo na Ježíšovu královskou důstojnost, kadidlo na Syna Božího a myrha na tajemství jeho utrpení.

V Janově evangeliu se skutečně objevuje myrha po Ježíšově smrti: evangelista nám vypráví, že Nikodém, aby pomazal Ježíšovo tělo, zakoupil mimo jiné také myrhu (srv. 19,39). Tajemství kříže je tak skrze myrhu znovu spojeno s Ježíšovou královskou důstojností a tajemným způsobem se tak předpovídá už při klanění Mágů. Pomazání je snahou postavit se smrti, která pouze v rozkladu dosahuje své konečnosti. Když ráno, prvního dne v týdnu, přišly ženy ke hrobu, aby vykonaly pomazání, které kvůli nadcházejícímu začátku svátku už nebylo možné provést večer po ukřižování, Ježíš už byl vzkříšen: už nepotřeboval myrhu jako prostředek proti smrti, protože samotný život Boží přemohl smrt.

6. Útěk do Egypta a návrat do izraelské země Po skončení vyprávění o Mázích, vrací se znovu na scénu jako protagonista Svatý Josef, který však nejedná z vlastní iniciativy, ale podle příkazů, které opět dostává ve snu od anděla. Je pověřen rychle vstát, vzít dítě i jeho matku, utéct do Egypta a zůstat tam, dokud nedostane nový příkaz; „Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil“ (Mt 2,13). V roce 7 před Kristem dal Herodes popravit své syny Alexandra a Aristobula, protože se jimi cítil ohrožen ve své moci. V roce 4 před Kristem se zbavil ze stejného důvodu také syna Antipatra (srv. Schumacher, Die Geburt des Immanuel, str. 85). Uvažuje výlučně v kategoriích moci. Zpráva o nápadníku trůnu, kterou se dozvěděl od Mágů, jej musela polekat. S ohledem na jeho povahu bylo zřejmé, že žádná skrupule ho nemůže zastavit. Skála, za níž Alžběta skryla Jana Křtitele při Herodově „Když Herodes poznal, že ho mudrci vraždění, Ain Karem, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 2.3.2013. oklamali, velmi se rozlítil a dal v Betlémě i v celém jeho okolí pobít všechny chlapce do dvou let – podle času, který si zevrubně zjistil od mudrců“ (Mt 2,16). Je pravdou, že z mimobiblických pramenů o této události nevíme nic, ale s ohledem na všechny krutosti, kterých se Herodes dopustil, to nikterak nedokazuje, že by k takovému zločinu nedošlo. Rudolf Pesch v této souvislosti cituje hebrejského autora Abrahama Schalita: „Přesvědčení o příchodu či narození mesiánského krále v bezprostřední budoucnosti, tehdy viselo ve vzduchu. Podezíravý tyran všude vnímal zradu a nepřátelství, a matný hlas, jenž dolehl k jeho sluchu, mohl snadno vzbudit v jeho chorobné mysli ideu pobít chlapce narozené v poslední době. V tomto nařízení tedy není nic nemožného“ (Die matthäischen Weihnachtsgeschichten, str. 72).

Historickou realitu události však jistý počet exegetů zpochybňuje na základě další úvahy: jednalo by se zde o široce rozšířený motiv pronásledovaného královského dítěte, motiv, který – aplikován v literatuře oné doby na Mojžíše, měl dostat formu, která se mohla považovat za model pro toto vyprávění o Ježíši. Citované texty však ve většině případů nepřesvědčí a navíc pocházejí převážně z doby po Matoušově evangeliu. Vyprávění časově a předmětně nejbližší je haggadah o Mojžíšovi, dochovaná Josefem Flaviem, vyprávění, jež dává nový obrat k pravým dějinám narození a záchrany Mojžíše. Kniha Exodus říká, že farao, s ohledem na rostoucí počet a vzrůstající význam hebrejské populace, bál se hrozby pro svou zemi, Egypt, a proto nejen hebrejskou menšinu terorizoval nucenými pracemi, ale vydal nařízení zabíjet novorozené chlapce. Díky lsti matky je Mojžíš zachráněn a vyrůstá na dvoře egyptského krále jako adoptivní syn faraónovy dcery; později však musí uprchnout z důvodu svého nasazení pro sužovaný hebrejský lid (srv. Ex 2). Haggadah o Mojžíšovi vypráví odlišné dějiny: Znalci Písma předpověděli králi, že v oné době se má narodit z hebrejského rodu chlapec, který jakmile dospěje, zničí panství Egypťanů a naopak učiní mocnými Izraelity. V důsledku toho měl král nařídit, aby hned po narození byli vhozeni do řeky a zabiti všichni hebrejští chlapci. Mojžíšovu otci se však měl ve snu zjevit Bůh a slíbit mu, že chlapce zachrání (srv. Gnilka, Das Matthäusevangelium I/1, str. 34s). Na rozdíl od důvodu, který uvádí kniha Exodus, tady mají být hebrejští chlapci pobiti, aby byl s jistotou vyhlazen i předpověděný: Mojžíš. Tento cíl, stejně jako i zjevení, které otci, ve snu, slibuje záchranu, stavějí vyprávění blízko vyprávění o Ježíši, Herodovi a nevinných povražděných dětech. Tyto analogie však nestačí, aby dali objevit se Matoušovu evangeliu jako prosté křesťanské variantě haggadah o Mojžíšovi. Rozdíly mezi oběma vyprávěními jsou příliš velké, než aby podobnou blízkost zdůvodnily. Ostatně, Antiquitates Josefa Flavia je třeba s velkou pravděpodobností časově zařadit do doby po Matoušově evangeliu, přestože vyprávění jako takové zdá se dokládá starší tradici. Ve zcela odlišné perspektivě však i Matouš převzal Mojžíšovy dějiny, aby z nich vycházeje, našel výklad celé události. Klíč pro pochopení spatřuje ve slovu proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna“ (Oz 11,1). Ozeáš vypráví dějiny Izraele jako dějiny lásky mezi Bohem a jeho lidem. Starostlivá pozornost Boha vůči Izraeli zde nicméně není ilustrována obrazem manželské lásky, nýbrž lásky rodičů, „Proto také Izrael dostává titul „syn“ ... ve smyslu adoptivního synovství. Základním úkonem otcovské lásky je vysvobození syna z Egypta“ (Deissler, Zwölf Propheten, str. 50). Pro Matouše tu prorok mluví o Kristu, On je pravý Syn. On je tím, kterého Otec miluje a jehož povolává z Egypta. Návratem Ježíše z Egypta do Svaté země pro evangelistu znovu začínají izraelské dějiny od počátku a novým způsobem. Jistě, první výzva k návratu ze země otroctví z mnoha aspektů selhala. U Ozeáše je odpovědí na povolání Otce vzdálení se ze strany povolaných: „Čím více jsem je volal, tím více se ode mne vzdalovali“ (11,2). Toto vzdalování se před povoláním k vysvobození vede k novému otroctví: „Musí se vrátit do Egypta, Assur bude jeho králem, protože se nechtěl obrátit“ (11,5). Tak Izrael, tak říkajíc, pokračuje zase a stále znovu být v Egyptě.

Útěkem do Egypta a svým návratem do Zaslíbené země, Ježíš dává definitivní exodus. On je skutečně Syn. On neodchází, aby se vzdálil od Otce. On se vrací domů a domů přivádí. Je vždy na cestě k Bohu a tím přivádí od odcizení k „vlasti“, k tomu co je podstatné a vlastní. Ježíš, pravý Syn, v hlubokém slova smyslu, sám odešel do „vyhnanství“, aby nás všechny přivedl z odcizení domů. Krátké vyprávění o vraždění neviňátek, které následuje po útěku do Egypta, Matouš opět uzavírá prorockým slovem, tentokrát vzatým z knihy proroka Jeremiáše: „V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké naříkání: Ráchel oplakává svoje děti. Není k utišení – už nejsou“ (Mt 2,18; Jer 31,15). U Jeremiáše jsou tato slova v kontextu proroctví, které se vyznačuje nadějí a radostí, v němž prorok, slovy plnými důvěry, oznamuje obnovu Izraele: „Ten, který rozmetal Izraele, shromáždí ho, bude jej střežit jako pastýř své stádo“. Neboť Hospodin vykoupí Jakuba, vysvobodí ho z ruky silnějšího“ (Jer 31,10s). Celá kapitola zřejmě spadá do prvního období Jeremiášova působení, kdy na jedné úpadek asyrského království na jedné straně a na druhé reforma kultu za krále Joziáše opětovně probouzely naději na znovuzřízení severního království Izraele, jemuž se dostalo mocné pečeti od rodů Josefa a Benjamina, synů Ráchel. U Jeremiáše však po nářku prarodičky hned následuje slovo útěchy: „Toto praví Hospodin: „Přestaň hlasitě naříkat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Hospodinův: však oni se vrátí z nepřátelské země“ (31,16). U Matouše nacházíme dvě úpravy ve srovnání s prorokem: za časů Jeremiáše je Ráchelin hrob lokalizován u benjamino-efraimské hranice, tedy u hranice se severním královstvím, krajem synů Ráchel – ostatně blízko prorokova rodiště. Ještě ve starozákonní době se lokalizace hrobu přesunuje na jih, do kraje Betléma, a tam se nacházel i podle Matouše. Druhá úprava spočívá ve skutečnosti, že evangelista pomíjí útěšné proroctví návratu; zůstává pouze nářek. Matka se nepřestává cítit zoufalá. U Matouše tak slovo proroka – nářek matky bez útěšné odpovědi – je jako křik k samotnému Bohu, prosba o útěchu, která nebyla poskytnuta a dosud se očekává – volání, na které může ve skutečnosti odpovědět jen sám Bůh, protože jediná pravá útěcha, která je víc než pouhá slova, je zmrtvýchvstání. Jedině ve zmrtvýchvstání je překonáno bezpráví, Poutníci před chrámem na místě domu svaté Rodiny v Nazaretě, odvoláno slovo hořkosti: „Už nejsou“. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Izrael, 28. února 2013.

V naší historické době zůstává aktuální volání matek k Bohu, ale současně nás Ježíšovo zmrtvýchvstání posiluje v naději na pravou útěchu. Také poslední stať vyprávění o dětství u Matouše se opět uzavírá citací o naplnění, která má odhalit smysl celé události. Velmi významně se tu znovu objevuje postava svatého Josefa. Dvakrát dostává pokyn ve snu, a tentokrát se znovu objevuje jako ten, který naslouchá a je schopen rozvažování, jako ten, který je poslušný a současně i rozhodný a uvážlivě činný. Nejprve je mu řečeno, že Herodes zemřel, a že tedy pro něj a pro jeho blízké nadešla hodina návratu. Tento návrat je představen s jistou slavnostností: „Odebral se do izraelské země“ (2,21). Hned však vidíme, že je konfrontován s tragickou situací Izraele onoho historického okamžiku: dovídá se, že Archelaos, nejkrutější z Herodových synů, vládne v Judsku. Proto tam – tedy v Betlémě – Ježíšova rodina nemůže bydlet. Nyní Josef dostává ve snu pokyn odejít do Galileje. Skutečnost, že Josef poté, co si všiml problémů v Judsku, nepokračoval prostě z vlastní iniciativy ve své cestě až do Galileje – která byla pod méně krutou vládou Antipy – ale byl tam poslán andělem, má za cíl ukázat, že Ježíšův původ z Galileje odpovídá Božímu vedení dějin. Během Ježíšova veřejného působení, se považoval odkaz na jeho původ z Galileje za důkaz, že nemůže být slíbeným Mesiášem. Matouš se už zde staví skoro nepostižitelným způsobem proti této argumentaci. Nato pokračuje tématem počátku Ježíšova veřejného působení a na základě Izaiáše 8,23-9,2 ukazuje, že právě tam, kde je „temná země“ – v někdejším severním království, v zemi Zabulon a Neftali, vzchází „velké světlo“ (srv. Mt 4,1416). Matouš však má co do činění s ještě konkrétnější námitkou, totiž že o Svaté Rodiny na klenbě chrámu sv. Josefa v Nazaretě, na místě Nazaretě neexistuje žádné proroctví: Freska Josefova domu, kde žila Svatá Rodina. Na hlavním oltáři, zasvěceném odtamtud jistě Spasitel nemohl přijít Svaté rodině, je latinský nápis „Catholici Moraviae 1926 Č. S. R.“. (srv. Jan 1,46). Na to evangelista Oltář byl zbudován z darů Spolku poutníků diecézí moravských do země a posvěcen v neděli 12. srpna 1928 košickým biskupem odpovídá: „Josef ... tedy šel a usadil se Svaté Jozefem Čárskym při IV. moravské pouti. V kázání zmínil: „Když sem v městě, které se jmenuje Nazaret, aby přijdou cizinci z celého světa a uvidí tento hlavní oltář a na něm našeho státu a nápis ‚Catholici Moraviae‘, uvidí, že v našem se splnilo, co bylo řečeno ústy odznak státě jsou srdce, která Krista opravdu milují, za něho se obětují, proroků: „Bude nazýván Nazaretský“ že existují občané, jejichž znakem není rudá hvězda Moskvy, ale (Mt 2,23). Tím chce říci: vlastností kříž...“. Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 28. února 2013. Ježíše jako Nazoreo – vlastnost vyplývající z jeho původu a v době psaní evangelia již známého historického faktu – dokazuje, že je dědicem příslibu. V rozporu s

předcházejícími citacemi proroctví, zde se Matouš neodvolává na určité slovo Písma, nýbrž na proroky jako celek. Jejich naděje je shrnuta v tomto názvu Ježíše. Matouš tímto zanechal exegetům všech časů obtížný problém: kde u proroků nachází základ toto slovo naděje? Předtím, než se budeme věnovat této otázce, může snad být užitečných několik poznámek lingvistického druhu. Nový zákon má pro Ježíše dva výrazy „Nazóraíos“ a „Nazarénos“. Nazóraíos používá Matouš, Jan a Skutky apoštolů; naopak Nazarénos u Marka; Lukáš používá obě formy. Ve světě semitského jazyka se Ježíšovi následovníci nazývali nazorei, v řecko-římském se jim říkalo křesťané (srv. Skt 11,26). Ale teď se musíme ptát velmi konkrétně: existuje ve Starém zákoně nástin proroctví, které by vedlo ke slovu „nazoreo“ a dalo se aplikovat na Ježíše? Ansgar Wucherpfennig pečlivě shrnul náročnou exegetickou diskuzi ve své monografii o svatém Josefovi. Pokusím se z ní vybrat pouze nejvýznamnější body. Existují dvě základní linie řešení. První odkazuje na příslib narození soudce Samsona. Anděl, který ohlašuje jeho narození, říká, že bude „nazireo“, zasvěcený Bohu už od mateřského lůna, a to – jak sděluje matce – „až do své smrti“ (Soudc 13,5-7). Proti tomuto etymologickému odvození Ježíšova označení jako „nazoreo“ mluví skutečnost, že neodpovídal kritériím nazireo, zmíněným v knize Soudců, především pokud jde o zákaz alkoholu. Nebyl „nazireo“ v klasickém smyslu slova. Toto označení však platí pro Něj, který byl zcela zasvěcen Bohu, dán Bohu do vlastnictví, od mateřského lůna až do smrti, způsobem, který dalece přesahuje vnějškovost tohoto druhu. Vrátíme-li se znovu k tomu, co Lukáš říká o představení-zasvěcení Ježíše, „prvorozeného“, v chrámě , anebo máme-li na paměti jak evangelista Jan ukazuje Ježíše jako toho, který zcela přichází od Otce, žije z Něho a je zaměřen k Němu, potom je s mimořádnou intenzitou zřejmé, že Ježíš byl skutečně Bohu zasvěceným od mateřského lůna až do smrti na kříži. Druhá linie výkladu vychází ze skutečnosti, že ve jménu „nazoreo“, lze slyšet i ozvěnu slova nezer, které je stěžejní u Izaiáše 11,1: „Vyrazí výhonek (nezer) z pahýlu Jesse“. Toto prorocké slovo je třeba číst v kontextu mesiánské trilogie Izaiáš 7 („Panna počne“), Izaiáš 9 (světlo v temnotách, „dítě se nám narodilo“) a Izaiáš 11 (výhonek z pahýlu, na němž spočine duch Hospodinův). Vzhledem k tomu, že Matouš se odvolává výslovně na Izaiáš 7 a 9, je logické u něj předpokládat také odkaz na Izaiáš 11. Zvláštním prvkem tohoto příslibu je skutečnost, že znovu navazuje až za Davida, na předka Jesse. Z pahýlu, zdánlivě už mrtvého, dá Bůh znovu vzejít výhonku: klade nový začátek, který nicméně zůstává v hluboké kontinuitě s předchozími dějinami příslibu. Jak v této souvislosti nepomyslet na závěr Ježíšova rodokmenu podle Matouše – rodokmenu, který se na jedné straně vyznačuje naprostou kontinuitou spásného Božího jednání, a na druhé straně se na konci obrací a mluví o zcela novém začátku, kterým zasáhne sám Bůh, když dá narození, které už nepochází z lidského „plození“? Vskutku můžeme důvodně předpokládat, že Matouš ve jménu Nazaret vnímal ozvěnu prorockého slova o „výhonku“ (nezer) a v označení Ježíše jako „nazoreo“ spatřoval odkaz na naplnění příslibu, podle něhož Bůh, z mrtvého pahýlu u Izaiáše, daroval nový prut, na němž spočine Duch Boží.

Dodáme-li, že v nápisu na kříži byl Ježíš označen jako „nazoreo“ (ho Nazóraíos) (srv. Jan 19,19), nabývá titul svého plného významu: to, co zpočátku mělo označovat pouze jeho původ, odkazuje současně i na jeho přirozenost: On je „výhonek“; On je Ten, který je zcela zasvěcen Bohu, od mateřského lůna až po smrt.

Betlém v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři

V závěru této dlouhé kapitoly se klade otázka: jak tomu všemu máme rozumět? Jde skutečně o dějiny, které se udály anebo je to pouhá teologická meditace, vyjádřená formou příběhů? Jean Daniélou k tomu právem poznamenává: „Na rozdíl od vyprávění o zvěstování (Marii), klanění Mágů se nedotýká žádného aspektu pro víru zásadního. Mohlo by jít o Matoušův výtvor, inspirovaný teologickou ideou; v takovém případě by se nic nezhroutilo“ (Les Évangiles de lÉnfance, str. 105). Sám Daniélou však dochází k přesvědčení, že se jedná o historické události, jejichž význam byl teologicky interpretován židokřesťanskou komunitou a Matoušem. Řečeno jednoduše: je to i mé přesvědčení. Je třeba však konstatovat, že v průběhu posledních padesáti let, došlo v hodnocení historicity ke změně mínění, které se nezakládá na nových historických poznatcích, nýbrž na různém postoji k Písmu svatému a křesťanskému poselství jako celku. Zatímco Gerhard Delling ve čtvrtém díle Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament (1942), ještě považoval historicitu vyprávění o Mázích za přesvědčivým způsobem doloženou historickým bádáním (srv. str. 362, pozn. 11), teď už i exegeti jasné církevní orientace jako Ernst Nellessen nebo Rudolf Pesch jsou proti historicitě nebo alespoň ponechávají otázku otevřenou. Tváří v tvář tomu všemu zasluhuje pozornou úvahu bedlivě uvážený postoj Klause Bergera v jeho komentáři z roku 2011 k celému Novému zákonu: „I v případě jediného svědectví ... je třeba předpokládat – dokud není opačný důkaz – že evangelisté nemají v úmyslu své čtenáře klamat, ale chtějí vypravovat historická fakta ... Popírat historicitu tohoto vyprávění z pouhé nedůvěry jde za hranici veškeré myslitelné kompetence historiků“ (Kommentar zum Neuen Testament, str. 20). Nemohu než s tímto tvrzením souhlasit. Dvě kapitoly o dětství u Matouše nejsou meditací vyjádřenou formou příběhů. Naopak: Matouš nám vypráví skutečné dějiny, které byly meditovány a teologicky vykládána, a tak nám pomáhá hlouběji pochopit Ježíšovo tajemství.

„Cristo, onorato dai Magi! Cristo, battezzato nel Giordano! Cristo, che hai dato il Vino dell‘Eucaristia,... noi ti adoriamo“. /promluva J.E. Giovanni kardinála Coppy, čestného občana Drysic, při Nešporách slavnosti Zjevení Páně, Řím, 6. 1. 2005/

Slavnost Zjevení Páně se uzavírá těmito Nešporami v třpytu neslýchaného teologického bohatství. Vždyť už od svých dávných počátků svátek spojuje tři evangelijní epizody, zjevující božství Dítěte, co se usmívá v Mariině náručí: klanění Mágů, Křest, svatbu v Káně. Připomenul je už hymnus a zakrátko se potkají v antifoně před Magnificat: „Slavíme posvátný den, ozdobený třemi zázraky: dnes hvězda přivedla Mágy k jesličkám; dnes se na svatbě voda stala vínem; dnes chtěl být Kristus pokřtěn od Jana v Jordáně, aby nás vykoupil, aleluja“. P. Jean Daniélou tuto antifonu mistrně komentoval v jednom článku v Etudes na konci 40. let, kde vyložil niterný vztah tří dnešních tajemství, jež zdůrazňují Procesí k jesličkách v bazilice sv. Petra v Římě za zpěvu Adeste fideles univerzalitu spásy, co přišla po Nešporách o slavnosti Zjevení Páně, 6. ledna 2005 na svět narozením Božího Syna. Mágové jsou prvotinami pohanských národů, povolaných k podílu v Církvi, podobně jako už o vánocích byli pastýři prvotinami národa izraelského. A jak zpívali andělé o posvátné noci, celé lidstvo je nekonečně milováno Bohem, který z něj chce učinit svou snoubenku: svatba v Káně je symbolem této manželské lásky Boha k lidem – židům i pohanům – jejichž život, i když skromný a stinný, se stane eucharistickou obětí Bohu a

bratřím, jako voda proměněná ve víno. Při křtu se Ježíš noří do vod Jordánu spolu se všemi národy světa, aby navždy posvětil vody, z nichž budou lidé vycházet jako Boží děti. Tímto omytím Ježíš očišťuje Církev, aby byla nevěstou bez poskvrny, oděna slávou, svatou a neposkvrněnou (srv. Ef 5,26s): pro představu kardinál Daniélou připomíná obřad koupele nevěsty před svatbou, pradávnou ceremonii značného významu u východních civilizací. Vidíme tedy, že v této slavnosti Zjevení Páně – jíž dnešní konzumizmus dokonce barbarsky zkomolil i název - se prolínají hluboká, takřka nevyslovitelná tajemství naší víry: Bůh si tak v Kristu zamiloval lidi, že se chtěl s nimi spojit nezničitelným manželským svazkem. proto je ve křtu očišťuje a povolává od čtyř světových stran aby vstoupili do Církve, stejně jako povolal Mágy od Východu, aby přinesli Děťátku své vzácné dary. Také my mu musíme nabídnout dary své lásky, modlitby, svého utrpení, abychom ze svého života udělali mši; i my musíme umět zahlédnout Boží tvář v nevinném Ježíšově úsměvu, uvěřit, že přišel, aby za nás trpěl a umřel. Na jednom nádherném obraze Dürer zachytil Mágy v svátečních barvách: ten nejstarší upřeně hledí na Dítě, jež noří ručky do jeho nádoby plné zlata. Jakoby se tázal: „Je to skutečně On?“ Padá však na kolena a klaní se mu. Možná i v nás může vyvstat stín pochybnosti, zvláště tváří v tvář hrozným tragédiím těchto dnů, tváří v tvář oněm národům a bezbranným dětem. Snad jsme si i my položili otázku: „Je to skutečně On, jenž přináší světu pokoj a lásku?“ Ano, je to On. Jediný, kdo dává světlo; jediný, kdo dává sílu povstat, naději žít a lásku k pomoci. Bez Něj bychom byli v naprosté temnotě. On jediný zachraňuje! Dnes večer mu proto u jesliček v této bazilice vyznejme: Kriste, jemuž se klaněli Mágové! Kriste, pokřtěný v Jordáně! Kriste, který dáváš eucharistické víno Církvi, své snoubence, klaníme se ti!

 zjevENÍ PÁNĚ (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

„My tři králové my jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám“. Za starých časů byli tříkráloví zpěváci na vesnici velkou kulturní událostí a i jejich kostýmy z otcovy košile a z papírových korun dělaly na děti velký dojem. S dnešními televizními programy už se jim těžko

Pustiměřský betlém

konkuruje. V Tyrolsku ještě chodí a je to organizované z fary. Jsou to tzv. zpěváci s hvězdou a vybírají na misie.

Naši staří tři králové byli soukromý podnik. Zanaříkali: „Zdaleka se ubíráme, ale málo peněz máme.“ Desetník pak uložili do své vlastní kasy. Španělští tři králové prý jsou větší grandi, nežebrají, ale dary rozdávají. Totéž dělá i italská Befana, která tu noc přilétá komínem. Tyrolské pěvce s hvězdou pak pořádně zkontrolují, aby na zisku nebrali podíl. Zato jejich hvězda je moderně vybavená baterkovým osvětlením. Jeden Betlém v kostele Narození Panny Marie v Drysicích obchodník z Brixenu se smál a dodal: „Už je to myslím jediná hvězda, kterou vidíme. Kdopak se dnes ve městě ještě dívá na nebe.“ Jinak je tomu dosud na Středním východě. Za letního horka lidé spí na terase a když nemohou usnout, pozorují hvězdy. Odhadnou podle jejich pohybu čas, a byli vždycky v pokušení odhadnout i jejich vliv na osud lidí. I dnes si někteří dávají od astrologů hádat budoucnost. Těžko říci, nakolik jim věří. Velice rozšířená však byla astrologie na konci starověku. Souviselo to s fatalistickým světovým názorem. Vesmír se řídí jediným neúprosným světovým zákonem. Hvězdné kruhy na nebi jsou jeho ukazovatelem. Je proto potřeba žít v souladu s pohybem hvězd. Když babylónský král, Marduk, táhl do boje, sestavil své generály a vojenské oddíly tak, aby jejich útvary odpovídaly rozpoložení hvězd. Jenom tak si byl jist, že bitvu vyhraje. Otcové církve od samého počátku psali proti fatalismu, který je přímým popřením otcovské Boží prozřetelnosti. Měli bychom záviset na hvězdách? Sv. Ignác z Antiochie, tedy z krajiny, kde astrologie obzvláště kvetla, poznamenává, že se Ježíš nenarodil „pod hvězdou“, ale hvězda přišla tam, kde se narodil on. Od té doby, říká autor, už lidé neposlouchají hvězdy, ale hvězdy jsou podřízeny člověku. Pro naši technickou mentalitu to zní jako příliš smělý astronau-tický program. Ale sv. Řehoř Nysský to rozbírá dogmaticky. Napsal malý traktát „Proti osudu“. Diskutuje tam s fatalistou. Ten mu dokazuje své mínění tímto důkazem. To, co je dokonalejší, má Jesličky v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě. Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent, 29. června 2016. rozhodující vliv na to,

co je méně dokonalé. Pohyby nebeských těles jsou daleko spořádanější než lidský život. Proto mají na něj vliv a moudrý člověk se musí umět hvězdám podřídit. Odpověď Řehoře Nysského je stejně jednoduchá. Je pravda, že to, co je dokonalejší, má vliv na to, co je méně dokonalé. Ale co nebo kdo je ve vesmíru dokonalejší: člověk nebo hvězdy? Rozhodně člověk, protože on je stvořen k Božímu obrazu a podobenství (Gn 1,26-27). Má tedy on větší vliv na hvězdy než hvězdy na něho, on poroučí jim a ne ony jemu. Tuto vládu nad hvězdami ovšem si Řehoř nepředstavuje technicky, ale duchovně, nakolik svět a vesmír nám slouží podle našeho poměru k Bohu. Křesťanství totiž radikálně opravuje dřívější názory na svět. Staré národy se světa bály. Bylo mnoho pověstí o tajemných krajinách, kam člověk nesmí vstoupit. Dokonce i lesů se báli, protože jsou v nich víly, vodníci, bludičky. Dnes už jsme prakticky odkryli všecky tajemné krajiny. lesů se nebojíme, ale máme opravdové obavy o lesy, o jejich osud na zemi. Ve vodách už pro nás nebydlí vodníci. Ale stala se horší věc: jsou znečištěny chemickými jedy a nedají se používat. A co vzduch, který dýcháme? Ve městech už odumírají stromy. My ještě vzdorujeme. Ale jak dlouho? Jeden politik, kterému o tom mluvili, prohodil cynicky: „Co se bojíte, nedýchatelnost vzduchu není ještě náš problém. Nebudou si s ním umět poradit až ti, co přijdou po nás.“ Ale na vysvětlenou pak dodal, že mluví schválně tak cynicky, aby probudil lidi z ospalosti, z nezájmu o tak důležitou otázku, jakou je naše odpovědnost za svět. Problémem se zabývali už Otcové církve, ale z hlediska teologického a mravního. Neviděli, že je znečištěný chemicky, ale duchovně. Hřích způsobil, že do něho pronikají zlé síly. Askezí a modlitbou se přemáhají. Podle terminologie tehdejší doby, mniši odcházeli do pouště, aby tam bojovali proti zlým duchům v povětří. Výraz je ze sv. Pavla (Ef 2,2). Na obrazech se to ilustruje tuze materiálně. Vidíme tam létající ďábly okolo mnišských obydlí. V ráji tomu tak nebylo, v ráji všechno sloužilo člověku. Když začal vzdorovat Tvůrci, vzdoruje svět jemu, je plný sil nepřátelských. Ale dá se očistit modlitbou a postem. Životopisy starých poustevníků to ilustrují vypravováními o tom, jak divoká zvířata, lvi i hadi, přicházeli, aby Božímu muži sloužili. Je to obraz obnovy ráje. Očištění světa je výraz negativní. Jemu odpovídá positivní program: posvětit svět. Liturgicky se to vyjadřuje žehnáním: vody, chleba, domu, aut atd… Vrcholné žehnání je ovšem ve svátostech. V eucharistii se chléb stává tím, čím bude na konci světa, vstupuje cele do mystického Kristova těla. Církev vyznává sedm svátostí. Ostatním žehnáním říkáme svátostiny: svěcená voda, růžence, obrazy, medaile, křížky. Někteří mají obavy, aby se v těch věcech nepřehánělo, aby se nezašlo do pověr. Soška sv. Kryštofora v autě není náhradou za opravdovou modlitbu, zpověď a sv. přijímání je rozhodně víc než líbání obrazů o pouti. Ale naopak se zase musíme vyvarovat povýšeného pohrdání lidové zbožnosti. Prostý člověk má daleko raději symbol než slova. Inteligentovi svědčí, když se pomodlí v kostele žalm. Ale prostá babička lépe vyjádří svou důvěru v Boží pomoc, když postaví svíčku před obrazem Panny Marie, když obejde na kolenou okolo oltáře. Užívání svěcených předmětů není talisman pro štěstí. Ale měl by to být výraz víry, že modlitba církve, tj. modlitba naše, svět posvěcuje k tomu, aby nám sloužil k dobrému. Bůh stvořil všecko, co existuje, slovem. Viděl, že je to dobré. Slova modlitby, která při žehnání a svěcení užíváme, navazují na to první stvořitelské slovo Boží, vyjadřují přání, aby se věci navrátily ke svému původnímu určení, aby zase sloužily jenom k dobru, a to nejenom hmotnému, ale i duchovnímu. Svět se pak stane tím, co vyjadřuje liturgické jméno tříkrálového svátku: zjevením Páně.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA SVATÝ KŘEST - pozvání,

povolání, které je možné přijmout, nepřijmout ba dokonce promarnit Narození a křest dítěte patří k sobě. Stalo se již letitou praxí v křesťanských rodinách. Stejně tak i liturgická oslava Narození Ježíše Krista (vánoce) vrcholí jeho křtem v řece Jordánu, i když s časovým odstupem asi 30 let. Je to již dávno, co jsme byli pokřtěni. Většina z nás si to nepamatuje, byli jsme nemluvňata. Máme možná fotografie z té události, někteří z vás starších ani to ne. Proč se tedy vracet k tomu, co bylo kdysi a ztrácí na aktuálnosti, stejně jako pro maturanta není aktuální jeho zápis do první třídy? My se dnes nebudeme vracet do minulosti, ani nebudeme připomínat, co křest všechno působí, ale spíše se chceme zamýšlet nad tím, jaký je rozdíl mezi námi, křesťany, a nekřesťany; co naše křesťanství, náš křest, znamená pro můj každodenní život a jak správně vychovávat v křesťanské víře. Na první otázku: jaký je rozdíl mezi pokřtěným a nepokřtěným člověkem je odpověď jednoduchá. I v povědomí lidí však stále přetrvává mínění, že pokřtění to jsou ti dobří a nepokřtění jsou ti špatní. To pak nás vede k určitému elitářství, pohrdání druhými a k naprostému nepochopení, co vlastně křest je. Z pohledu Božího ovšem není rozdíl mezi křesťanem nebo pohanem. Bůh miluje všechny lidi stejně. I svatý Petr to jasně napsal: „Bůh se nedívá na to, co kdo je, ale jaký je, co dělá. Tedy křest není pojistka do nebe, jak si to někteří myslí, když si říkají: no raději necháme dítě pokřtít, ať máme klid, co kdyby po smrti něco bylo. To je jistě formální, matrikový křest. A takových křesťanů máme většinu. Bůh nás tedy všechny lidi bez rozdílu miluje stejně. Ovšem aby láska byla úplná, neobejde se bez opětování – musí být oboustranná. Křtem si tedy uvědomujeme, že Bůh nás miluje a snažíme se Boží lásku opětovat tím, že usilujeme o šíření Božího království kolem sebe. V tomto smyslu je křest aktuální stále – každý den a každou hodinu – rozhodovat se pro dobro, varovat se zla – to je křestní slib, jenž máme dennodenně naplňovat. A tak začíná velké dobrodružství s našim Pánem, kdy zakoušíme Jeho lásku ve svém životě a odpovídáme na ni. To je štěstí křesťanova života. Jedině v tom se lišíme od nevěřících, kteří toto vědomí nemají. To je také důvod, proč máme být vděční Bohu i všem, kteří toto vědomá nemají. To je také důvod, proč máme být vděční Bohu i všem ostatním (rodičům, kněžím, ....), kteří nás k víře přivedli. Podívejme se však dnes také na Ježíšův křest. Pán Ježíš nepotřeboval být pokřtěn, hříchy neměl, ale řadí se mezi hříšníky. I Jan Křtitel je v rozpacích, brání se Božího Syna pokřtít. Ježíš však trvá na svém. V okamžiku křtu sestupuje na něho Duch svatý a z

mladého syna tesařova se stává hlasatel Božího království, který je mocný slovem i činem. Ne že by jím předtím nebyl, ale teprve po křtu v Jordáně se začal takto veřejně projevovat. Všimněme si dnes více působení Ducha svatého, který se vlastně „trojím vstupem“ projevil i v životě Ježíše Krista. Poprvé to bylo v okamžiku vtělení, kdy archanděl Gabriel předložil Boží plán nazaretské dívce Marii, která se ptala, jak se to všechno stane. Dostává odpověď: „Duch svatý na tebe sestoupí“. Mariiným souhlasem se Slovo stává tělem. Druhý vstup Ducha svatého si připomínáme dnes; už ne soukromý, ale veřejný, protože všichni slyšeli Boží hlas z nebe. A do třetice Duch svatý sestupuje na apoštoly ve večeřadle a z ustrašených nevzdělaných učedníků se stávají nejen horliví hlasatelé Božího království, ale i autoři novozákonních knih. Duch svatý vstupuje i do našeho života. Sestupme dnes s Ježíšem alespoň virtuálně do Jordánu. Také nám všem Duch svatý říká: Ty jsi můj milovaný syn, milovaná dcera. Mám tě rád Josefe, Vašku, Marie, Karlo a nikdy se to nezmění. Bůh nás všechny miluje, i když zhřešíme a ze správné cesty ustoupíme. Kéž bychom, drazí přátelé, o tom nikdy nepochybovali, denně si to připomínali a tuto Boží lásku opětovali. To je nakonec smysl a náplň života křesťana – opětovat lásku Boží. Víra v Boha a křesťanství má být pro nás velkou radostí, nikoliv nějakým chomoutem či povinností. Naše víra nám totiž pomáhá zkvalitňovat naše lidství, formuje nás v lepší rodiče, prarodiče, děti, studenty. Kéž bychom k tomu všichni dospěli a takto víru předávali dětem. Křest je tedy pozvání, povolání, které je možné přijmout, nepřijmout ba dokonce promarnit. Vychovat ve víře, předat víru, je nelehký úkol, který mají především rodiče ke svým dětem. Cílem křesťanské výchovy je vychovat lidsky zralého člověka. Nesprávná křesťanská výchova totiž může vést k pravému opaku. Nejednou si některá maminka povzdechla: tak jsem byla ráda, že si moje dcera našla kluka z dobré katolické rodiny a z něho se vyklubal po svatbě takový darebák. Po válce se svět s úžasem dověděl, že velitel koncentračního tábora v Osvětimi pocházel z dobré křesťanské rodiny – byl pokřtěn, přísně nábožensky vychován, doma poslouchal jako hodinky. Nebo známá popová zpěvačka Madona se také netají tím, že byla přísně vychovávána v katolické víře. Rodiče si totiž myslí, že cílem výchovy je vychovat děti poslušné. To však platí u psa, ne u dítěte. U dítěte je cílem výchovy nejen poslušnost, ale především svědomitost. Naučit děti rozeznávat co je dobré a špatné. A naučit je i podle toho jednat, aby se dovedli sami rozhodnout pro to, co je dobré. A tak si pamatujme, že křesťan je člověk svědomitý – umí dobro rozeznat a dobro dělat. Pokud se nám to podaří, víru jsme předali. Co to pomůže, když se někdo chlubí tím, že ještě umí Confiteor, když jako kluk ministroval, ale jeho život o tom nesvědčí? Udělejme tedy tečku za dobou vánoční, a to, že Bůh nás miluje, náš křest je toho viditelným důkazem a my máme tuto Boží lásku opětovat tím, že křest žijeme, zla se varujeme, o dobro usilujeme a v něm rosteme. Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 49,3.5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Hospodin mi řekl: ”Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.” Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. Řekl mi tedy: ”Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.” ŽALM 40

Pevně jsem doufal v Hospodina, – on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. – Novou píseň vložil mi do úst, – chvalozpěv našemu Bohu. V obětních darech si nelibuješ, – zato jsi mi otevřel uši. – Celopaly a smírné oběti nežádáš, – tehdy jsem řekl: ”Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. – Rád splním tvou vůli, můj Bože, – tvůj zákon je v mém nitru.” Spravedlnost jsem zvěstoval – ve velkém shromáždění, – svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine! 2. ČTENÍ – 1KOR 1,1-3

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes členům církevní obce v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, (Pána) svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. EVANGELIUM – JAN 1,29-34

Slova svatého evangelia podle Jana. Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: ”Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.” A Jan vydal svědectví: ”Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.”

 PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (1. 1. 2017) PUSTIMĚŘ: 3.000,-Kč DRYSICE: 4.200,-Kč PODIVICE: 2.500,-Kč Pán Bůh zaplať vám všem, kdo pamatujete na potřeby své farnosti!

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Kdo přijímá Krista, proměňuje se v toho, koho přijímá Na jednom kopci rostlo malé stéblo trávy, Když dostalo hlad, sáhlo si hlouběji do půdy pro molekulu a řeklo jí: Je mi tě srdečně líto, ale já mám hlad a proto tě sním. Je to ode mě sobecké, ale nemohu jinak. Molekula však kupodivu říká: Ničemu nerozumíš. Já jsem jen pouhá molekula. Když si na mně pochutnáš, pak budu žít, stane se ze mě buňka, stanu se tebou. A to právě chci. Nechci být zahrabaná někde v zemi, ale chci se stát stéblem, které tančí ve větru. Malé stéblo tomu rozumělo, nasálo molekulu a mnoho dalších do sebe. Molekula zašla, ale objevila se v živé buňce stébla a stala se jeho součástí. Tu se však objevila bílá ovečka. Uviděla krásné stéblo a dostala na ně chuť. Najednou se však zarazila. Takové krásné stéblo, bylo by to ode mě sobecké ho jen tak pro nic za nic sežrat. Stéblo ovšem říká: když mě sníš proměním se v maso a krev a budu žít, skotačit a pobíhat po louce. Takto se nemohu hnout z místa. Ovečka to pochopila, spásla stéblo, které jako rostlinka zahynulo, ale dál žilo v ovečce, skotačící pak na louce. K večeru běžela ovečka zpátky do chléva, kde se potkala se synkem z domu. Ten ji objal a plakal. Proč pláčeš?, ptala se ovečka. Chlapec ji přivinul k sobě a pravil: Zítra budeme mít oslavu a tatínek říkal, že tě zabijeme a sníme. Malá ovečka však na to říká: teď jsem malý čtvernožec z živočišné říše. Když mě ale vezmete a sníte, stanu se něčím jako vy, stanu se člověkem. Celé tajemství světa jako by se odhalovalo právě v tě scénkách. Neustálá výměna v přírodě. Každá existence nižšího řádu touží po vyšším bytí. Je to cesta vzhůru. Také člověk touží po něčem vyšším, touží po Bohu. Svatý Jan Křtitel ukazuje na Krista slovy – Hle beránek Boží“, a dosvědčuje, že on je Boží Syn. Stejně tak bere kněz do rukou svatou hostii při každé eucharistii a říká totéž: „Hle Beránek Boží .... Vezměte a jezte.“ Já chci být součástí vašich životů. Ten tedy, kdo Krista přijímá, proměňuje se v toho, koho přijímá. To, co se děje v přírodě, stává se skutečností i při každé eucharistii, při svatém přijímání. Proto je eucharistie vrcholem života Církve a vrcholným setkáním s Bohem.

Modlit se k Bohu za živé i za zemřelé

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 30. listopadu 2016)

Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí. Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. (Řím 8,25-27)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnešní katechezí končíme cyklus věnovaný milosrdenství. Katecheze se končí, avšak milosrdenství musí pokračovat! Děkujme Pánu za toto všechno a uchovávejme to v srdci jako útěchu a oporu. Poslední ze skutků duchovního milosrdenství požaduje modlit se za živé i zemřelé. K němu můžeme přiřadit i poslední skutek tělesného milosrdenství, který vybízí k pohřbívání zemřelých. Tento požadavek může vypadat podivně, avšak v některých zónách světa, kde se žije pod knutou války a bombardování, které ve dne v noci rozsévají strach a žnou nevinné oběti, je tento skutek smutně aktuální. Bible k tomu podává krásný příklad Tobiáše, který riskuje život, když přes zákaz krále pohřbívá mrtvé (srov. Tob 1,17-19; 2,2-4). Také dnes někteří riskují život, aby mohli pohřbívat ubohé oběti válek. Tento skutek tělesného milosrdenství tedy není našemu každodennímu životu cizí. Přivádí nás k zamyšlení nad tím, co se stalo na Velký pátek, když Panna Maria s Janem a několika ženami stály pod Ježíšovým křížem. Po Ježíšově smrti přišel Jozef z Arimateje, boháč a člen Velerady, který však byl Ježíšovým učedníkem, a poskytnul mu nový hrob, vytesaný ve skále. Osobně šel za Pilátem a požádal o Ježíšovo tělo. Byl to velký skutek milosrdenství prokázaný s velkou odvahou (srov. Mt 27,57-60)! Pro křesťany je pohřeb skutkem zbožnosti, ale také velké víry. Ukládáme do hrobu těla svých drahých s nadějí na jejich vzkříšení (srov. 1 Kor 15,1-34). Tento obřad má v našem lidu nadále velkou sílu, je velmi živý a zvláštní odezvu má v tomto měsíci listopadu, věnovanému zejména památce zesnulých a modlitbě za zemřelé. Modlit se za zemřelé je především projevem uznání za svědectví, které nám nechali, a za dobro, které prokázali. Je to poděkování Pánu za to, že nám je daroval, a za jejich lásku a přátelství. Církev se modlí za zesnulé zejména během mše svaté. Kněz říká: „Pamatuj, Bože, na své služebníky a služebnice, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje. Do místa občerstvení, světla a míru uveď všechny, kdo odpočinuli v Kristu“

(Římský kánon). Je to prostá, účinná a smysluplná připomínka, kterou svěřujeme své drahé Božímu milosrdenství. Prosíme s křesťanskou nadějí, aby byli s Bohem v ráji, v očekávání, že se znovu všichni setkáme v onom mystériu lásky, kterému nerozumíme, ale víme, že je pravé, protože je to Ježíšův příslib. Všichni budeme vzkříšeni a navždy budeme s Ježíšem. Připomínka věrných zesnulých nesmí vést k opomíjení modlitby za živé, kteří společně s námi denně čelí životním zkouškám. Nezbytnost této modlitby je ještě zřetelnější, spatřujeme-li ji ve světle vyznání víry, ve kterém říkáme: „Věřím ve společenství svatých.“ Je to tajemství, které vyjadřuje nádheru Ježíšem zjeveného milosrdenství. Společenství svatých totiž naznačuje, že jsme všichni ponořeni do Božího života a žijeme v Boží lásce. Všichni, živí i zemřelí, tvoříme společenství, to znamená jakousi jednotu. Jsme sjednoceni ve společenství těch, kdo obdrželi křest, jsou syceni Kristovým Tělem a tvoří velkou rodinu Boží. Všichni jsme z téže rodiny, sjednocení. A proto se modlíme jedni za druhé. Kolik je různých způsobů modlitby za naše bližní! Všechny jsou platné a Bohu milé, jsou-li konány ze srdce. Myslím zejména na maminky a tatínky, kteří ráno a večer žehnají svým dětem. V některých rodinách tento zvyk stále existuje. Žehnání dětí je modlitba. Myslím na modlitbu za nemocné, když je jdeme navštívit a modlíme se za ně; na tichou přímluvu, kterou někdy v slzách vznášíme uprostřed mnoha těžkých situací, ve kterých se modlíme. Včera přišel na mši do Svaté Marty jeden dobrý muž, podnikatel. Tento mladý muž musí uzavřít svůj podnik, protože už nemůže pokračovat a s pláčem říkal: „Nedokážu nechat bez práce více než 50 rodin. Mohl bych vyhlásit bankrot podniku, odejít domů se svými penězi, ale v srdci ponesu celý život tíhu za těchto 50 rodin.“ To je dobrý křesťan, který se skutečně modlí. Přišel na mši, aby prosil Pána o nalezení východiska ne pro sebe, ale pro oněch 50 rodin. Toto je muž, který se dovede modlit srdcem a skutkem, umí se modlit za bližního. Je v obtížné situaci. Nehledá nejsnadnější řešení a neříká si: „Ať se zařídí sami.“ To je křesťan. Velice mne povzbudilo, že jsem jej slyšel. A dost možná, že na tom jsou dnes mnozí podobně. Mnozí lidé dnes trpí nedostatkem. Na mysli mám také poděkování za nějakou krásnou zprávu, která se týká přítele, příbuzného, kolegy: „Děkuji ti, Pane, za tuto krásnou věc!“ – také to je modlitba za druhé, když děkujeme za to, že se věci vyvíjejí dobře. Někdy, jak říká svatý Pavel, „ani nevíme, oč se máme modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch se modlí v nás. Otevřme tedy svoje srdce tak, aby Duch svatý mohl zkoumat naše nejhlubší touhy, očistit je a naplnit. Vždycky však prosme za sebe i za druhé, ať se děje Boží vůle, jako v modlitbě Otče náš, neboť Jeho vůle je zajisté tím největším dobrem. Dobrem Otce, který nás nikdy neopouští. Modleme se a dovolme Duchu svatému, aby se modlil v nás. V tom spočívá krása života: modlit se děkováním, chválením Boha, prosbou o něco, pláčem, když nastane nějaká těžkost, jako onen muž. Ať je však srdce neustále otevřeno Duchu, aby se modlil v nás, s námi a skrze nás. Závěrem těchto katechezí o milosrdenství se zavažme k modlitbě jedněch za druhé, aby se skutky tělesného i duchovního milosrdenství stále více stávaly naším životním stylem. Katecheze, jak jsem řekl na začátku, tady končí. Probrali jsme 14 skutků milosrdenství, ale milosrdenství pokračuje a máme je nadále prokazovat těmito čtrnácti způsoby.

KŘESŤANSKÁ NADĚJE:

"Těšte, těšte můj národ" (Iz 40)

(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 7. prosince 2016)

Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost. Hlas volá: "Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná! Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa." (Izaiáš 40, 1-2a.3-5) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Začínáme dnes novou sérii katechezí o křesťanské naději. Je velice důležitá, protože naděje neklame. Optimismus klame, naděje nikoli! Velice ji potřebujeme v nynějších časech, které vypadají temně a nezřídka v nich bloudíme tváří v tvář špatnosti a násilí, jež nás obklopují, tváří v tvář utrpení tolika našich bratří. Naději potřebujeme. Cítíme se ztraceni a také trochu sklíčeni, protože pociťujeme bezmoc a máme dojem jako by tato temnota nikdy neměla skončit. Nedopusťme, aby nás naděje opustila, vždyť s námi jde milující Bůh. „Doufám, protože se mnou je Bůh“ – toto si můžeme všichni říkat. Každý z nás může říci: „Doufám, mám naději, protože Bůh je se mnou.“ Jde a vede mne za ruku. Bůh nás nenechává samotné. Pán Ježíš přemohl zlo a otevřel nám cestu života. Zejména v této adventní době, která je dobou čekání, během níž se opět připravujeme na přijetí útěšného tajemství Vtělení a světla Narození Páně, je tedy důležité uvažovat o naději. Učme se od Pána, co znamená mít naději, doufat. Slyšme proto slova Písma svatého, počínaje prorokem Izaiášem, velkým prorokem adventu a velkým poslem naděje. Ve druhé části své knihy se Izaiáš obrací k lidu útěšnou zvěstí: „Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost [...] Hlas volá: »Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa.« (Iz 40, 1-2.3-5). Bůh Otec těší tím, že vzbuzuje těšitele, od kterých žádá, aby povzbuzovali Jeho lid, Jeho děti zvěstí, že soužení se skončilo, bolest přestala a hřích byl odpuštěn. A tím se soužené a zděšené srdce hojí. Prorok tedy žádá připravení stezky Pánu otevřením se Jeho

darům a spáse. Útěcha lidu začíná možností jít Boží cestou, novou urovnanou a schůdnou cestou, kterou třeba přichystat na poušti, aby bylo možno ji přejít a vrátit se do vlasti. Prorok se totiž obrací k lidu, který prožívá tragédii babylonského vyhnanství a nyní slyší, že se bude moci vrátit do svojí země pohodlnou a širokou cestou bez údolí a hor, které by ji činily obtížnou, cestou urovnanou na poušti. Připravit onu cestu tedy znamená připravit cestu spásy a osvobození od každé překážky a nesnáze. Vyhnanství bylo v dějinách Izraele dramatickým momentem, kdy lid přišel o všechno. Ztratil vlast, svobodu, důstojnost a také důvěru v Boha. Cítil se opuštěn a bez naděje. Prorok však přichází s výzvou, která znovu otevírá srdce víře. Poušť je místem, ve kterém je těžké žít, ale právě tudy je nyní možné se vrátit nejenom do vlasti, nýbrž k Bohu, vrátit se k naději a úsměvu. Když se ocitneme v temnotě a nesnázích, nedostává se nám úsměv. Právě naděje nás však učí úsměvu, abychom našli cestu, která vede k Bohu. Jednou z prvních věcí, která postihne lidi, kteří se vzdálí od Boha, je ztráta úsměvu. Možná jsou schopní vybuchovat smíchem, jedna salva střídá druhou, ale chybí jim úsměv! Tento úsměv dává pouze naděje. Je to úsměv doufající v setkání s Bohem. Život je často pouští, je obtížné kráčet životem, ale svěříme-li se Bohu, může se stát krásným a širokým jako dálnice. Postačí neztrácet nikdy naději, postačí věřit dále, vždy a všemu navzdory. Když se ocitneme před dítětem a můžeme mít i spoustu problémů a těžkostí, vynoří se z našeho nitra úsměv, protože stojíme před nadějí: dítě je naděje! Takto se musíme v životě umět dívat na cestu naděje, která nás vede k setkání s Bohem, s Bohem, který se pro nás stal Dítětem. A dává nám úsměv, dává nám všechno! Právě tato Izaiášova slova později použije Jan Křtitel ve svém kázání, kterým vybízí k obrácení. Říkal: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu“ (Mt 3,3). Je to hlas, který volá tam, kde se zdá, že není nikdo, kdo by mohl naslouchat – kdo může naslouchat v poušti? – volá uprostřed zmatení způsobeného krizí víry. Nemůžeme popřít, že svět je v krizi víry. Říká se „Já věřím v Boha, jsem křesťan“ – „Patřím k tamtomu náboženství...“ – Tvůj život je však velice vzdálen tomu křesťanskému, je velice vzdálen Bohu! Religiozita, víra se zúžila na jedinou větu: „Věřím?“ – „Ano“. Tady jde však o návrat k Bohu, o obrácení srdce k Bohu a vykročení touto cestou k setkání s Ním. Bůh nás očekává. O tom káže Jan Křtitel, o přípravě. Připravte setkání s tímto Dítětem, které nám vrátí úsměv. Když Křtitel oznamoval Ježíšův příchod, Izraelité byli ještě jakoby ve vyhnanství, protože byli pod římskou nadvládou, která z nich činila cizince v jejich vlasti a byli ovládáni mocnými okupanty, kteří rozhodovali o jejich životech. Pravé dějiny však nejsou ty, které vytvářejí mocní, nýbrž ty, které vytváří Bůh spolu s maličkými. Pravé dějiny, které zůstávají ve věčnosti, jsou ty, které píše Bůh se svými maličkými: Bůh s Marií, Bůh s Ježíšem, Bůh s Josefem, Bůh s maličkými. S oněmi maličkými a prostými, které nacházíme kolem rodícího se Ježíše: Zachariáš a Alžběta, staří a poznamenaní neplodností, Maria, mladá dívka, panna zaslíbená Josefovi, bezvýznamní pastýři, kterými se opovrhovalo. To jsou maličcí, kteří se vírou stali velkými, maličcí, kteří umí bez ustání doufat. A naděje je ctnost maličkých. Velcí a spokojení neznají naději; nevědí, co to je. Maličcí spolu s Bohem, s Ježíšem proměňují poušť vyhnanství, zoufající osamocení a utrpení v urovnanou cestu, jež vede k setkání se slávou Páně. Přejděme tedy k věci: učme se naději. S důvěrou očekávejme Pánův příchod a ať už bude poušť našich životů jakákoli – každý ví, jakou pouští jde – stane se rozkvetlou zahradou. Naděje neklame!


"Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který zvěstuje pokoj ..." (Iz 52)


Jak je krásné (vidět) na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: "Bůh tvůj kraluje!" Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha! (Izaiáš 52,7.9-10) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Blížíme se k Vánocům a prorok Izaiáš nám opět pomáhá otevřít se naději přijetím dobré zvěsti o přicházející spáse. Kapitola 52 z Izaiáše začíná výzvou, která je určena Jeruzalému, aby procitnul, setřásl ze sebe prach a okovy a oděl se nejkrášnějšími šaty, protože Pán přišel vysvobodit svůj lid (vv.1-3). A dodává: „Můj lid pozná mé jméno, proto sezná v onen den, že Já říkám: »Tady jsem«“ (v.6). Na sdělení »Tady jsem« učiněné Bohem a shrnující veškerou Boží vůli po naší spáse a po sblížení s námi, odpovídá Jeruzalém radostným zpěvem podle prorokovy výzvy. Je to velmi důležitý historický moment. Je konec babylonského vyhnanství a Izrael dostává možnost opětovně nalézt Boha a nalézt v této víře sebe sama. Pán se přibližuje a „malý zbytek“, tedy část lidu, který po vyhnanství zůstal a vytrval ve víře, prošel krizí, nadále věří a doufá i uprostřed temnot, onen „malý zbytek“ spatří Boží divy. Sem prorok zařazuje chvalozpěv: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: »Bůh tvůj kraluje«![...] Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha“ (Iz 52,7.9-10).

Tato Izaiášova slova, u kterých se chceme trochu pozastavit, odkazují k zázraku pokoje a činí tak zvláštním způsobem tím, že poukazují nikoli na posla, nýbrž na jeho nohy, které spěchají: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla...“. Zdá se, že jde o ženicha z Písně písní, který pospíchá za svojí milovanou: „Běží po horách, skáče po pahorcích“ (Pís 2,8). Tak běží také posel pokoje nesoucí radostnou zvěst osvobození a spásy a oznamující, že Bůh kraluje. Bůh neopustil svůj lid a nenechal se přemoci zlem, protože On je věrný a Jeho milost je větší než hřích. Toto se musíme naučit; jsme však tvrdohlaví a neučíme se. Zeptám se: kdo je větší? Bůh nebo hřích? Bůh! A kdo nakonec zvítězí? Bůh nebo hřích? Bůh. On je schopen přemoci ten největší, nejhanebnější, nejstrašnější a nejhorší hřích. Jakou zbraní Bůh přemáhá hřích? Láskou! Takový je význam slov „Bůh kraluje“. To jsou slova víry v Pána, který se svou mocí sklání a snižuje k lidstvu, aby nabídnul člověku milosrdenství a osvobodil jej od toho, co v něm znetvořuje krásný Boží obraz. Když jsme totiž v hříchu, Boží obraz je znetvořen. A dovršením tolikeré lásky bude právě Království založené Ježíšem, ono Království odpuštění a pokoje, které slavíme o Vánocích a které se definitivně uskutečňuje o Velikonocích. Nejkrásnější radostí Vánoc je vnitřní radost z tohoto pokoje. Pán smazal moje hříchy, Pán mi odpustil a smiloval se nade mnou, přišel mne zachránit. Toto je vánoční radost! Toto jsou důvody naší radosti, bratři a sestry. Když se zdá, že je všemu konec, když je vzhledem k tolika protivenstvím namáhavé věřit a přichází pokušení říci si, že nic už nemá smysl, právě pak zazní krásná zpráva, kterou nesou ony spěchající nohy: Přichází Bůh, aby něco nového uskutečnil a založil království pokoje. Bůh „obnažil své svaté rámě“ a přináší svobodu a útěchu. Zlo nebude triumfovat navždy, existuje konec bolesti. Zoufalství je přemoženo, protože Bůh je mezi námi. I my jsme pobízeni, abychom jako Jeruzalém podle výzvy pronesené prorokem trochu procitli; jsme povoláni stát se muži a ženami naděje a spolupracovat na příchodu tohoto království tvořeného světlem a určeného všem. Jak nepěkné je setkat se s křesťanem, který ztratil naději a říká: »Já už nevěřím nic, pro mne už všechno skončilo«. Tak mluví křesťan, který není schopen hledět k horizontům naděje a kolem jeho srdce je zeď. Bůh však zničí tyto zdi odpuštěním! A proto se máme modlit, aby nám Bůh denně dával naději a dával ji všem, onu naději, která se rodí, když vidíme v betlémských jesličkách Boha. Poselství dobré zvěsti, která je nám svěřena, je naléhavé. Také my musíme běžet přes hory, protože svět nemůže čekat, lidstvo má hlad a žízeň po spravedlnosti, pravdě a pokoji. Až maličcí tohoto světa spatří betlémské Dítě, budou vědět, že se naplnil příslib a poselství se uskutečnilo. V dítěti, které se právě narodilo, ve všem je odkázáno na druhé, zavinuto do plének a položeno do jeslí, je obsažena veškerá moc Boha, který zachraňuje. Vánoce jsou dnem, který otevírá srdce, které je třeba otevřít tolikeré nepatrnosti a tak velikému divu. Je to div Vánoc, na který se v této adventní době připravujeme s nadějí. Je to překvapení Boha – Dítěte, chudého a slabého Boha, který opouští svoji velikost, aby se sblížil s každým z nás.


Ježíšovo narození - pramen naděje


V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích." A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení." Pospíchali tam a nalezli Marii i Josefa i děťátko ležící v jeslích. (Lukáš 2,9a.11-14.16) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Nedávno zahájený cyklus katechezí o naději je pro adventní dobu více než příhodný. Až dosud nás provázel prorok Izaiáš. Dnes, pár dnů před Vánocemi, bych chtěl blížeji uvažovat o chvíli, kdy tato naděje vstoupila do světa vtělením Božího Syna. Sám Izaiáš předpověděl narození Mesiáše na několika místech: „Hle, Panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená Bůh s námi“ (7,14); a také „Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů“ (11,1). Z těchto úryvků vysvítá smysl Vánoc: Bůh naplňuje příslib daný člověku; neopouští svůj lid a přibližuje se do té míry, že se zříká svého božství. Tímto způsobem Bůh dokazuje svoji věrnost a zakládá nové království, které dává lidstvu novou naději. Co je touto nadějí? Život věčný. Když se mluví o naději, většinou se tím míní to, co není v lidské moci a je neviditelné. Vskutku, doufáme v to, co přesahuje naše síly i naše zraky. Avšak Kristovo Narození, kterým se začíná vykoupení, nám oznamuje jinou naději, která je důvěryhodná, viditelná a srozumitelná, neboť se zakládá v Bohu. On přichází na svět a dává nám sílu jít s Ním. Bůh jde v Ježíši s námi a jít spolu s Ním k plnosti života nám dává sílu stát v přítomnosti nově, byť s námahou. Naděje znamená pro křesťana jistotu, že je s Kristem na cestě k Otci, který nás očekává. Naděje nikdy není bez pohybu, vždycky je na cestě a umožňuje nám putovat. Tato naděje, kterou nám dává betlémské Dítě, nabízí cíl, správné určení přítomnosti, spásu člověčenství a blaženost tomu, kdo se svěřuje milosrdnému Bohu. Svatý Pavel to všechno shrnuje výrazem: „Naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,24). To znamená, že jsme spaseni, když s nadějí putujeme tímto světem. Zde si každý z nás může položit otázku: jdu s nadějí anebo je můj vnitřní život bez pohnutí, uzavřený? Je moje srdce přihrádkou zavřenou anebo otevřenou naději, která mi umožňuje putovat nikoli osamoceně, ale s Ježíšem?

V domech křesťanů se podle tradice, která sahá ke svatému Františkovi z Assisi, připravují během adventu jesličky. Svojí jednoduchostí jesličky předávají naději; každá z postav je ponořena do atmosféry této naděje. Nejprve zaznamenáváme místo, kde se Ježíš narodil: Betlém. Malé městečko v Judsku, kde se o tisíc let dříve narodil David, pastevec, kterého Bůh vyvolil za izraelského krále. Betlém není hlavní město a proto mu dává přednost božská prozřetelnost, která ráda jedná prostřednictvím maličkých a pokorných. Na tomto místě se rodí tolik očekávaný „syn Davidův“, Ježíš, ve kterém se potkává naděje Boha s nadějí člověka. Potom vidíme Marii, Matku naděje, která svým přitakáním otevřela Bohu dveře našeho světa. Její dívčí srdce bylo plné naděje, zcela oživované vírou. Takovou ji Bůh vyvolil a ona uvěřila Jeho slovu. Ta, která byla po devět měsíců novou archou a věčnou Smlouvou, nazírá v jeskyni Dítě a spatřuje v Něm Boží lásku, která přichází spasit její lid a celé lidstvo. Vedle Marie je Josef, potomek Jesseho a Davida. Také on uvěřil slovům anděla a při pohledu na Ježíše rozjímá o tom, že toto Dítě je z Ducha svatého a sám Bůh mu nařídil, aby mu dal toto jméno. Ježíš! V tomto jménu je naděje pro každého člověka, protože prostřednictvím syna této ženy Bůh spasí lidstvo ze smrti a hříchu. Proto je třeba hledět na jesličky! A v jesličkách jsou také pastýři představující všechny pokorné a chudé, kteří očekávali Mesiáše, „potěšení Izraele“ (Lk 2,25) a „vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,38). Spatřují v onom Dítěti uskutečnění příslibů a doufají, že spása Boží konečně dojde ke každému z nich. Kdo důvěřuje svým jistotám, zejména materiálním, neočekává spásu od Boha. Zapišme si to do paměti: naše jistoty nás nespasí; jedinou jistotou, která zachraňuje, je naděje tkvící v Bohu. Zachraňuje nás, protože je mocná a umožňuje nám v životě putovat s radostí, ochotou prokazovat dobro a touhou být šťastní věčně. Maličcí, pastýři důvěřují v Boha, doufají v Něho a radují se, když v onom Dítěti rozpoznají znamení, které jim zvěstovali andělé (srov. Lk 2,12). Právě andělské chóry zvěstují shůry velkolepý plán, který uskutečňuje ono Dítě: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Křesťanská naděje se vyjadřuje velebením Boha a díkůvzdáním Bohu, který ustanovil svoje království lásky, spravedlnosti a pokoje. Drazí bratři a sestry, v těchto dnech hleďme na jesličky a připravujme se na Narození Páně. Bude to opravdová slavnost, pokud přijmeme Ježíše, zárodek naděje, kterou Bůh vkládá do brázd našich osobních i společných dějin. Každé přitakání přicházejícímu Ježíši je ratolestí naděje. Mějme důvěru v tuto ratolest naděje, v toto přitakání: „Ano, Ježíši, ty mne můžeš spasit, ty mne můžeš spasit.“ Přeji vám všem Vánoce požehnané nadějí!


Abrahám - otec ve víře a v naději (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 28. prosince 2016)

Abrám řekl: "Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer." Abrám pokračoval: "Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu." Tu mu Hospodin řekl: "Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit." Vyvedl ho ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. (Geneze 15,3-6) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Svatý Pavel nám v listě Římanům připomíná velkou postavu Abrahama, aby nám ukázal cestu víry a naděje. Apoštol o něm píše: „Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů“ (Řím 4,18); „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal“. Toto pojetí je mocné: i když není naděje, doufám. Takový je náš otec Abraham. Svatý Pavel odkazuje na víru, kterou Abraham uvěřil slovu Boha, který mu sliboval syna. Bylo opravdu třeba doufat, „ačkoli nebylo naděje“, poněvadž to, co Pán oznamoval, bylo nepravděpodobné. Byl přece již starcem skoro stoletým a jeho manželka neplodná. Nebylo východiska! Bůh to však řekl a Abraham uvěřil. Nebylo lidské naděje, protože byl starý a manželka neplodná. On však uvěřil. S důvěrou v tento příslib se Abraham vydal na cestu, rozhodl se opustit svoji zemi a stát se cizincem, doufal v tohoto „nemožného“ syna, kterého mu měl darovat Bůh, navzdory tomu, že Sářino lůno bylo již takřka odumřelé. Abraham uvěřil, jeho víra se otevírá zdánlivě nerozumné naději. Je to schopnost překračovat lidské úsudky, moudrost a rozvážnost světa i to, co je zdravým rozumem považováno za normální, a věřit v nemožné. Naděje otevírá nové horizonty, uschopňuje snít o tom, co není ani představitelné. Naděje umožňuje vstoupit do temnoty nejisté budoucnosti a kráčet ve světle. Naděje je krásná ctnost, dává nám sílu putovat životem. Je to však obtížná cesta. A také na Abrahama přijde krize neútěchy. Důvěřoval, opustil dům, svoji zem, své přátele... všechno. Odešel, přišel do země, kterou mu Bůh ukázal, a čas plynul. Cestování v té době nebylo jako dnes, letadlem za pár hodin. Bylo zapotřebí měsíců a let. Čas plynul, ale syn nepřicházel a Sářino lůno bylo stále uzavřeno.

A Abraham, i když neříkám, že ztratil trpělivost, ale stěžuje si Pánu. Také toto se učíme od našeho otce Abrahama: stěžovat si Pánu je způsob, jak se modlit. Někdy, když zpovídám, slýchávám: „Stěžoval jsem si na Pána...“ a odpovídám: „Stěžuj si! Vždyť on je otec!“. Stěžovat si Pánu je způsob modlitby, to je dobré. Abraham si Pánu stěžoval slovy: „Pane, Hospodine, [...] nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer“ (tedy správce Abrahamova domu). Abraham dodal: „Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu. A Pán mu odpověděl takto: »Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit.« Vyvedl ho ven a pravil: »Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat« - a dodal: »Tak četné bude tvé potomstvo«. Abrahám znovu Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého“ (Gen 15,2-6). Scéna se odehrávala v noci, venku byla tma, ale také v Abrahamově srdci byla temnota zklamání, malomyslnosti, svízele doufat dál v něco nemožného. Praotec je nyní ve velmi pokročilém věku, zdá se, že už nestihne mít dítě a jeho služebník zdědí všechno. Abraham se obrací k Pánu, ale Bůh, třebaže je přítomen a mluví s ním, jakoby se vzdaloval a jakoby neměl dodržet svoje slovo. Abraham se cítí osamocen, je starý a znavený, visí nad ním hrozba smrti. Jak má dál důvěřovat? A přece, tato jeho stížnost je formou víry, je modlitbou. Abraham navzdory všemu dál věří v Boha a doufá, že se něco může stát. Proč by se jinak obracel k Pánu, stěžoval si a připomínal Mu Jeho sliby? Víra není jenom ticho, které akceptuje všechno bez odpovědi, naděje není jistota, která tě zabezpečí před pochybnostmi a rozpaky. Nezřídka je naděje temnotou, ale naděje tam je a vede tě vpřed. Víra je také zápas s Bohem a představuje Mu naši hořkost bez „zbožných“ fikcí. Kdosi mi řekl: „Hněval jsem se na Boha a řekl jsem mu to a ono...“ – odpověděl jsem „Ale On je otcem, On tě chápe: jdi v pokoji!“ Tuto odvahu je třeba mít! Toto je naděje. A naděje znamená také nemít strach vidět realitu takovou, jaká je, a přijmout její protivenství. Abraham se tedy ve víře obrací k Bohu, aby mu pomohl dále doufat. Je zajímavé, že neprosí o syna, nýbrž o pomoc, aby mohl dále doufat. Modlí se, aby měl naději. A Pán odpovídá a zdůrazňuje svůj nepravděpodobný příslib: tvůj služebník nebude tvým dědicem, nýbrž tvůj vlastní syn, narozený z Abrahama, zrozený z něho. U Boha se nic nezměnilo. Nadále poukazuje na to, co již řekl, nenabízí Abrahamovi záchytné body, aby měl pocit bezpečí. Jeho jedinou jistotou je důvěřovat v Pánovo slovo a nadále doufat. A znamení, které Bůh dává Abrahamovi, je pokyn, aby věřil a doufal dál: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy [...] Tak četné bude tvé potomstvo“ (Gen 15,5). Příslib dosud trvá, něčeho se v budoucnu ještě lze nadát. Bůh vyvádí Abrahama ven ze stanu, ale ve skutečnosti z jeho omezených vizí, a ukazuje mu hvězdy. Víra se musí umět dívat očima víry. Jsou to jenom hvězdy, které mohou vidět všichni, ale pro Abrahama se mají stát znamením věrnosti Boha. A toto je víra, cesta naděje, kterou se má každý z nás ubírat. Když i nám zůstane jako jediná možnost pohlédnout na hvězdy, pak je čas důvěřovat Bohu. Nic není krásnějšího. Naděje neklame.


Ráchel "oplakává své děti", ale ... - "pro její potomstvo je naděje" (Jer 31) (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 4. ledna 2017)

Tak praví Hospodin: „V Rámě je slyšet křik – nářek, pláč a hořké bědování. Ráchel tam pláče nad svými dětmi, nad jejich ztrátou se nedá utěšit!“ Tak praví Hospodin:„Neplač už, zadrž slzy, neboť tvá námaha dojde odměny, praví Hospodin: oni se ti z nepřátelské země vrátí! Je tu naděje pro tvé potomky, praví Hospodin: tvé děti se vrátí do vlasti! (Jeremiáš 31,15-17) Drazí bratři a sestry, dobrý den! V dnešní katechezi bych spolu s vámi rád rozjímal o postavě ženy, která promlouvá o naději prožité v pláči. Jde o Ráchel, manželku Jakuba a matku Josefa a Benjamina, tedy tu, která, jak podává kniha Geneze, umírá při porodu svého druhorozeného syna Benjamina. Prorok Jeremiáš zmiňuje Ráchel, když se obrací k Izraelitům ve vyhnanství, aby je utěšil poetickými a procítěnými slovy. Poukazuje na Ráchelin pláč, ale dává naději. Tak praví Hospodin: „V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování: Ráchel oplakává svoje děti. Není k utišení – už nejsou“ (Jer 31,15). V těchto verších představuje Jeremiáš ženu svého lidu, pramáti svého kmene, uprostřed bolesti a pláče, ale zároveň s nevídanou životní perspektivou. Ráchel, která podle podání knihy Geneze zemřela při porodu a přijala svoji smrt, aby mohl žít její syn, je nyní prorokem představována jako živá v Rámě, tedy na místě, kde se shromažďovali deportovaní, a oplakává syny, kteří odchodem do vyhnanství v jistém smyslu umírají; syny, kteří jak sama říká, „už nejsou“ a navždy zmizeli. A proto se Ráchel nedá utišit. Tímto svým odmítavým postojem vyjadřuje hloubku své bolesti a hořkost svého pláče. Tváří v tvář tragédii ztráty dětí, nemohou matku upokojit slova či gesta útěchy, jež jsou vždy neadekvátní a nikdy nedokáží utišit bolest rány, kterou nelze a ani se nedá zahojit. Bolest odpovídá lásce. Toto vše zná každá matka, a jsou i dnes mnohé matky, které pláčí, nesmířeny se ztrátou dítěte, nejsou k utišení tváří v tvář smrti, která je nepřijatelná. Ráchel v sobě nese bolest všech matek světa každé doby a slzy každé lidské bytosti, oplakávající nenahraditelnou ztrátu. Ráchelin odmítavý postoj nepřijímající útěchu nás také učí jemnocitu, který je nezbytný vzhledem k bolesti druhých. Aby bylo možné mluvit o naději k tomu, kdo zoufá, je třeba sdílet jeho zoufání. K setření slzy z tváře trpícího je zapotřebí plakat spolu s ním. Jedině

tak mohou naše slova dostat skutečnou schopnost nabídnout trošku naděje, a nedokážu-li taková slova říci, je v bolestném pláči lepší mlčení, pohlazení, gesto beze slov. A Bůh svým jemnocitem a svojí láskou odpovídá na Ráchelin pláč těmi pravými slovy. Jeremiáš totiž pokračuje: „Přestaň již plakat, osuš své oči! Vždyť dostaneš odměnu za své trápení - praví Hospodin - oni se vrátí z nepřátelské země. Máš ještě naději pro svou budoucnost - praví Hospodin - tví synové se vrátí na své území“ (Jer 31,16-17). Právě pláčem matky se ještě dostává naděje dětem, jež budou znovu žít. Tato žena, která přijala smrt ve chvíli porodu, aby žil její syn, stává se nyní svým pláčem počátkem nového života vyhnaných synů, vězňů vzdálených ze své vlasti. Na Ráchelinu bolest a hořký pláč Pán odpovídá příslibem, který pro ni může být nyní důvodem pravé útěchy: lid se bude moci vrátit z vyhnanství a žít ve víře a svobodě svůj vztah s Bohem. Slzy zrodily naději. Je nesnadné to pochopit, ale je to pravda. Často v našem životě slzy rozsévají naději, jsou setbou naděje. Jak víme, tento Jeremiášův text byl později převzat evangelistou Matoušem a použit v souvislosti s krveproléváním neviňátek (srov. 2,1618). Staví nás před tragédii zabíjení bezbranných lidských bytostí, před hrůzu moci, jež opovrhuje životem a ničí život. Betlémské děti umírají kvůli Ježíši. A On, nevinný Beránek, potom sám umírá za nás všechny. Syn Boží vstoupil do lidské bolesti, nezapomeňme na to. Když mi někdo klade obtížné otázky, jako „proč trpí děti“, opravdu nevím, jak odpovědět, a říkám jen, aby pohlédl na kříž a na to, jak Bůh dal svého syna. Proto říkáme, že Bůh vstoupil do lidské bolesti, sdílel ji s námi a přijal smrt. Jeho Slovo je definitivním slovem útěchy, protože se rodí z pláče. A na kříži to bude On, umírající Syn, který dá novou plodnost svojí matce, když jí svěří učedníka Jana a učiní z ní matku věřícího lidu. Smrt je přemožena a naplňuje se tak Jeremiášovo proroctví. Také Mariiny slzy, jakož i Rácheliny zrodily naději a nový život.

Vánoční svátky s papežem Františkem Homílie při půlnoční mši svaté 24. prosince 2016 Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem“ (Tit 2,11). Slova apoštola Pavla zjevují tajemství této svaté noci: projevila se Boží milost, zdarma nabídnutý dar. V Dítěti, jež nám bylo dáno, se konkretizuje Boží láska k nám. Je to noc slávy, oné slávy, kterou zvěstovali andělé v Betlémě a dnes také my na celém světě. Je to radostná noc, protože věčný a nekonečný Bůh je ode dneška až na věky Bohem, který je s námi. Není daleko, nemusíme jej hledat v nebeských sférách nebo v nějaké mystické ideji; je blízko, stal se člověkem a nikdy se neodloučí od našeho lidství, které přijal za své. Je to noc světla, onoho světla, o kterém prorokoval Izaiáš (srov. 9,1), že bude osvěcovat ty, kdo kráčí v temnotách; objevilo se a obestřelo betlémské pastýře (srov. Lk 2,9). Pastýři jednoduše zjišťují: „dítě se nám narodilo“ (Iz 9,5) a chápou, že veškerá tato sláva, celá tato radost, všechno toto světlo se soustřeďuje do jediného bodu, do onoho znamení, které jim oznámil anděl: „Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,12). To bude znamením navždy, a podle toho bude možné nalézat Ježíše. Nejenom tehdy, ale i dnes. Chceme-li slavit pravé Vánoce, rozjímejme o tomto znamení, o křehké prostotě malého novorozeněte, o jeho jemném uložení, o něžném zavinutí jeho plének. Tam je Bůh. Tímto znamením nám evangelium vyjevuje jeden paradox. Mluví o císaři a vládci, mocných té doby, kterým se však Bůh nepředstavuje. Neobjevuje se ve vznešeném sále královského paláce, nýbrž v chudobě stáje; nikoli ve zdánlivé nádheře, nýbrž v jednoduchosti života; nikoli v moci, nýbrž v překvapivé nepatrnosti. Na setkání s Ním je třeba jít tam, kde je. Je třeba se sklonit, snížit a umenšit. Narozené Dítě nás interpeluje.

Volá nás, abychom odložili prchavé iluze a přistoupili k podstatnému, zřekli se svých nenasytných nároků, odložili trvající nespokojenost a smutek z toho, že se nám vždycky něčeho nedostává. Prospěje nám, když tyto věci odložíme, abychom v jednoduchosti znovu nalezli božské Dítě, pokoj, radost a smysl života. Nechme se oslovit Dítětem v jesličkách, ale také těmi dětmi, které dnes neleží v kolébce a nejsou zahrnuty láskou matky a otce, nýbrž jsou položeny v jeslích zbědované důstojnosti: v podzemním úkrytu, aby unikly před bombardováním, na chodníku velkoměst, na dně loďky přeplněné migranty. Nechme se oslovit dětmi, kterým není dovoleno se narodit, těmi, které pláčí, protože nikdo netiší jejich hlad, a těmi, které nedrží v rukou hračky, ale zbraně. Tajemství Vánoc, jež je světlem a radostí, interpeluje a otřásá, protože je zároveň tajemstvím naděje i smutku. Nese v sobě příchuť smutku, protože láska je nepřijata a život skartován. Tak se to děje Josefovi a Marii, kteří nalezli zavřené dveře a uložili Ježíše do jeslí, „protože v zájezdním útulku pro ně nebylo místo“ (v.7). Ježíš se narodil některými odmítnut za lhostejnosti většiny. Také dnes se může vyskytovat stejná lhostejnost, když se Vánoce stanou svátkem, kde jsme protagonisty my a nikoli On, a když se pachtíme za dárky a zůstáváme nevnímaví vůči tomu, kdo je odsunut stranou. Vánoce se staly rukojmím této mondénnosti a je zapotřebí je vysvobodit. Vánoce však mají především příchuť naděje, protože navzdory temnotám září Boží světlo. Jeho laskavé světlo nepůsobí strach. Bůh, který je do nás zamilovaný, nás přitahuje svojí něhou, když se jako chudý a slabý rodí mezi námi jako jeden z nás. Rodí se v Betlémě, městě, jehož jméno znamená „dům chleba“. Zdá se, že nám tak chce říci, že se rodí jako chléb pro nás. Vstupuje do života, aby nám dal svůj život; přichází do našeho světa, aby nám přinesl svoji lásku. Nepřichází nás pohltit a poroučet nám, nýbrž živit nás a sloužit nám. Existuje tak přímá spojitost mezi jesličkami a křížem, kde se Ježíš stane lámaným chlebem. Je to přímá spojitost lásky, která se odevzdává a zachraňuje nás, zahrnuje náš život světlem a naše srdce pokojem. Oné noci to pochopili pastýři, kteří byli v té době marginalizováni. V Božích očích však není nikdo marginální a právě oni byli pozváni k Narození Páně. Kdo si byl jistý sám sebou a soběstačný, byl doma ve svém; pastýři však „pospíchali“ (Lk 2,16). Také my se nechejme této noci oslovit a svolat Ježíšem, jděme za Ním s důvěrou, počínaje tím, co považujeme za marginální, počínaje svými omezeními i svými hříchy.. Dovolme, aby se nás dotkla něha, která zachraňuje. Přibližme se k Bohu, který se stává bližním, zastavme se a hleďme na jesličky, představme si Ježíšovo narození: světlo a pokoj, svrchovanou chudobu a odmítnutí. Vstupme do opravdových Vánoc s pastýři, přinesme Ježíši to, co jsme, svoje marginalizace, svoje nezahojená zranění, svoje hříchy. V Ježíši tak budeme okoušet pravého ducha Vánoc, krásu z toho, že nás má Bůh rád. S Marií a Josefem stůjme před jesličkami, před Ježíšem, který se rodí jako chléb mého života. Rozjímejme o Jeho pokorné a nekonečné lásce a jednoduše děkujme: díky, že jsi toto všechno učinil pro mne.

"Urbi et Orbi" 25. prosince 2016 Drazí bratři a sestry, veselé Vánoce! Církev dnes znovu prožívá úžas Panny Marie, svatého Josefa a betlémských pastýřů hledících na Dítě, které se narodilo a leží v jeslích: Ježíše, Spasitele. V tento den, plný světla, zní prorocká zvěst: „Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje.“ (Iz 9,5). Moc tohoto dítěte, které je Synem Božím i Mariiným, není z tohoto světa, nezakládá se na síle a bohatství; je to moc lásky. Je to moc, která stvořila nebe i zemi, dává život každému stvoření: minerálům, rostlinám a živočichům; je to moc, která k sobě přitahuje muže a ženu a činí z nich jedno tělo, jeden život; je to moc, kterou se obrozuje život a která odpouští viny, smiřuje nepřátele a proměňuje zlo na dobro. Je to Boží moc. Tuto moc lásky přinesl Ježíš Kristus tím, že se zřekl svojí slávy a stal se člověkem, a povede Jej, aby položil život na kříži a vstal z mrtvých. Je to moc služby, která ve světě zakládá Boží království spravedlnosti a pokoje. Proto je Ježíšovo narození provázeno zpěvem andělů, kteří volají: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Dnes tato zvěst proniká celou zemí a chce dosáhnout ke všem národům, zejména k těm, které jsou drásány válkou a nelítostnými konflikty a nejvíce touží po pokoji. Pokoj mužům a ženám mučené Sýrie, kde bylo prolito příliš krve. Zejména ve městě Aleppo, které bylo v posledních týdnech dějištěm jedné z nejkrutějších bitev, je naléhavě třeba zaručit respektováním humanitárního práva pomoc a úlevu vyčerpanému civilnímu obyvatelstvu, které se nachází v zoufalé situaci utrpení a bídy. Nastal čas, aby zbraně definitivně umlkly, mezinárodní společenství se účinně zasadilo o dosažení smluvního řešení a znovu bylo v této zemi nastoleno občanské soužití. Pokoj ženám a mužům milované Svaté země, která je vyvolená a milovaná Bohem. Ať se Izraelcům a Palestincům dostává odvahy a rozhodnosti k napsání nových stránek svých dějin, ve kterých nenávist a pomsta udělá místo vůli ke společnému vytváření budoucnosti za vzájemného porozumění a harmonie. Kéž opět naleznou jednotu a svornost Irák, Libye a Jemen, jejichž obyvatelstvo strádá válkou a brutálními teoristickými činy. Pokoj mužům a ženám různých regionů Afriky, zejména Nigérii, kde fundamentalistický terorismus vydírá také děti, aby rozséval hrůzu a smrt. Pokoj Jižnímu Súdánu a Demokratické republice Kongo, aby byla zacelena rozdělení a všichni lidé dobré

vůle se zasazovali o vykročení na cestu rozvoje a sdílení a dávali přednost kultuře dialogu před logikou střetu. Pokoj ženám a mužům, kteří dosud trpí důsledky konfliktu na východní Ukrajině, kde je naléhavě zapotřebí společné vůle k poskytnutí podpory obyvatelstvu a uskutečnění přijatých závazků. Svornost vyprošujme drahému kolumbijskému lidu, který se vydal cestou nového a odvážného dialogu a smíření. Kéž tuto odvahu dostane také milovaná Venezuela, aby podnikla nezbytné kroky k odstranění nynějšího napětí a společně vytvářela pro všechny obyvatele nadějnou budoucnost. Pokoj těm, kteří na nejrůznějších místech čelí strádání způsobenému neustálými hrozbami a trvající nespravedlností. Kéž se v Myanmaru upevní snahy o prosazení mírového soužití a za pomoci mezinárodního společenství je poskytnuta nezbytná ochrana a humanitární pomoc těm, kdo se ocitli v tíživé a naléhavé nouzi. Ať korejský poloostrov spatří, že napětí, která jím procházejí, jsou překonána v obnoveném duchu spolupráce. Pokoj tomu, kdo byl zraněn nebo ztratil někoho drahého v důsledku brutálních teroristických činů, které rozsévají strach a smrt v srdci mnoha zemí a měst. Pokoj – nikoli verbální, nýbrž reálný a konkrétní pokoj – našim opuštěným a vyloučeným bratřím a sestrám, kteří trpí hladem, i těm, kdo jsou oběťmi násilí. Pokoj uprchlíkům, migrantům a běžencům, kteří jsou dnes předmětem obchodování s lidmi. Pokoj národům, kteří trpí ekonomickými ambicemi nemnohých jedinců a nenasytnou chamtivostí bůžka peněz, který uvrhuje do otroctví. Pokoj těm, kdo jsou poznamenáni sociálními a ekonomickými potížemi, a těm, kdo strádají důsledky zemětřesení a přírodních katastrof. Pokoj dětem, zvláště v tento den, kdy se Bůh stal dítětem, a to zejména těm, které jsou připraveni o radosti dětství v důsledku hladu, válek a egoismu dospělých. Pokoj na zemi všem lidem dobré vůle, kteří dnes v rodině a ve společnosti diskrétně a trpělivě pracují na vytváření lidštějšího a spravedlivějšího světa v přesvědčení, že jedině v míru spočívá možnost prosperující budoucnosti pro všechny. Drazí bratři a sestry, „dítě se nám narodilo, syn je nám dán“. Je to „kníže pokoje“. Přijměme Jej. Po požehnání: Vám drazí bratři a sestry, kteří jste přišli ze všech částí světa na toto Náměstí a těm, kteří jste v různých zemích spojeni prostřednictvím rozhlasu, televize a dalších komunikačních prostředků přeji vše nejlepší. V tento den radosti jsme všichni povoláni rozjímat o Dítěti Ježíši, který každému člověku na zemi vrací naději. S Jeho milostí dejme této naději svůj hlas i své tělo a dosvědčujme solidaritu a pokoj. Veselé Vánoce všem!

Poselství Svatého otce Františka k 50. Světovému dni míru 1. lednu 2017

Nenásilí jako styl mírové politiky 1. Na počátku nového roku odevzdávám svá upřímná mírová přání lidem a národům celého světa, hlavám států a vlád, jakož i zodpovědným za náboženská společenství a za různé složky občanské společnosti. Přeji mír každému muži i každé ženě, chlapcům i děvčatům a prosím za to, aby obraz každého člověka k Boží podobě nám umožnil uznávat jeden druhého jako posvátný dar obdařený nesmírnou důstojností. Respektujme tuto „nejhlubší důstojnost“ především v situacích konfliktů a učiňme z aktivního nenásilí svůj životní styl. Toto je poselství k 50. Světovému dni míru. V tom prvním se blahoslavený Pavel VI. obrátil ke všem národům, nejen ke katolíkům, jasnými slovy: „Konečně se velmi jasně ukázalo, že mír je jedinou opravdovou linií pro lidský pokrok (nikoli směřování ke ctižádostivým nacionalismům, nikoli násilná dobývání, nikoli represe vedoucí k falešnému občanskému řádu).“ Varoval před „nebezpečím uvěřit, že mezinárodní spory nejsou řešitelné cestou rozumu, to znamená jednáními založenými na právu, spravedlnosti a rovnosti, ale jen odstrašujícími a smrtelnými silami.“ Oproti tomu citoval encykliku Pacem in terris svého předchůdce Jana XXIII. a zdůrazňoval „význam míru a lásku k míru založenému na pravdě, spravedlnosti, svobodě a lásce.“ Oslovuje nás aktuálnost těchto slov, jež nejsou dnes méně důležitá a méně naléhavá než před padesáti léty. Při této příležitosti bych rád uvažoval o nenásilí jako stylu mírové politiky a prosím Boha, aby nám všem pomáhal čerpat nenásilí z hloubi našich pocitů a osobních hodnot. Kéž láska a nenásilí určují způsob, jímž jednáme jedni s druhými ve svých vztazích meziosobních, společenských i mezinárodních. Když oběti násilí dokážou odolat pokušení pomsty, mohou být nejdůvěryhodnějšími strůjci nenásilných procesů při vytváření míru. Od místní každodenní úrovně až po celosvětový řád se může nenásilí stávat stylem charakterizujícím naše rozhodování, naše vztahy, naše jednání i politiku ve všech jejích formách.

Rozbitý svět 2. Zatímco minulé století poznalo devastaci způsobenou dvěma vražednými světovými válkami, zakusilo hrozbu nukleární války a velké množství jiných konfliktů, dnes se bohužel potýkáme se strašnou rozkouskovanou třetí světovou válkou. Není snadné poznat, zda současný svět je násilný více, nebo méně než včera, ani zda moderní komunikační prostředky a mobilita, jež naši epochu charakterizují, zvyšují naše vědomí o násilí nebo nás na něm činí závislejšími. V každém případě toto „rozkouskované“ násilí uplatňované různými způsoby a na různých úrovních vyvolává obrovská utrpení, jichž jsme si dobře vědomi: války v různých zemích a na různých kontinentech, terorismus, zločinnost a nepředvídatelné ozbrojené

útoky, zneužívání migrantů a obětí obchodu s lidmi, ničení životního prostředí. Jaký to má účel? Umožňuje násilí dosáhnout cílů trvalé hodnoty? To vše, čeho dosáhne, nevede to snad k rozpoutání odplaty a ke smrtícím konfliktům, z nichž má prospěch jen několik „válečných pánů?“ Násilí není lékem pro náš rozbitý svět. Odpovídat na násilí násilím vede v nejlepším případě k násilným migracím a k nesmírným utrpením, protože velké množství zdrojů se určuje pro válečné účely a odebírá se z každodenních potřeb mladých, rodin v těžkostech, starých, nemocných a velké většiny obyvatel světa. V horších případech může vést k fyzické i duchovní smrti mnohých, ne-li úplně všech.

Radostná zvěst 3. I Ježíš žil v násilných dobách. Učil, že pravým bitevním polem, kde se střetává násilí s mírem, je lidské srdce: „Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky“ (Mk 7,21). Tváří v tvář této skutečnosti však Kristovo poselství nabízí radikálně pozitivní odpověď; on neúnavně kázal bezpodmínečnou Boží lásku, která přijímá a odpouští, a učil své žáky milovat nepřátele (srov. Mt 5,44) a nastavit druhou tvář (srov. Mt 5,39). Když těm, kdo obviňovali cizoložnici, zabránil, aby ji kamenovali (srov. Jan 8,1-11) a když v noci před svou smrtí řekl Petrovi, aby skryl meč do pochvy (srov. Mt 26,52), vytýčil Ježíš cestu nenásilí, po níž šel až do konce, až na kříž, a skrze niž zjednal pokoj a zničil nepřátelství (srov. Ef 2,14-16). Proto ten, kdo přijímá Ježíšovu radostnou zvěst, dokáže rozpoznat násilí, jež v sobě nosí, nechá se uzdravit Božím milosrdenstvím a sám se stává nástrojem smíření, jak k tomu nabádá svatý František z Assisi: „Pokoj, který hlásáte ústy, mějte ještě hojněji ve svých srdcích.“ Být pravými Ježíšovými učedníky dnes znamená přijmout i jeho výzvu k nenásilí. Ta – jak prohlašoval můj předchůdce Benedikt XVI. – „je realistická, protože chápe, že ve světě je příliš násilí, příliš nespravedlnosti, a tuto situaci nelze překonat jinak než tím, že se vyváží láskou navíc a dobrem navíc. Toto ‚navíc‘ pochází od Boha.“ A velmi naléhavě dodává: „Nenásilí není pro křesťany pouhým taktickým chováním, ale způsobem bytí jejich osoby a postojem toho, kdo je natolik přesvědčen o Boží lásce a o její síle, že nemá strach čelit zlu pouze zbraněmi lásky a pravdy. Láska k nepříteli utváří jádro ‚křesťanské revoluce‘.“ Evangelní příkaz milujte své nepřátele (srov. Lk 6,27) je oprávněně považován za „magnu chartu křesťanského nenásilí“; nespočívá v tom, „že se zlu vzdáváme…, ale v tom, že na zlo odpovídáme dobrem (srov. Řím 12,17-21), a tím rozbíjíme řetěz nespravedlnosti“.

Mocnější než násilí 4. Nenásilí se mnohdy chápe ve smyslu odevzdanosti, neangažovanosti a pasivity, ale ve skutečnosti tomu tak není. Když Matka Tereza přebírala v roce 1979 Nobelovu cenu míru, vyhlásila své jasné poselství o aktivním nenásilí: „V naší rodině nemáme zapotřebí bomb, zbraní a ničení pro přinášení míru, ale pouze potřebujeme být spolu a navzájem se milovat. … A můžeme přemoci všechno zlo, které je ve světě.“ Vždyť síla zbraní je klamná. Zatímco obchodníci se zbraněmi dělají svou práci, jsou zde ubozí strůjci míru, kteří jen proto, aby pomohli jednomu člověku, pak dalšímu, dalšímu a dalšímu dávají svůj život.“ Pro tyto strůjce míru je Matka Tereza „symbolem a ikonou našich časů“. Ke své

velké radosti jsem ji v září 2016 prohlásil za svatou. Vyzdvihl jsem její vstřícnost vůči všem, „přijetí a ochranu lidského života, života nenarozeného, opuštěného i vyskartovaného. … Skláněla se k lidem u konce, kteří byli ponecháni podél cest, aby zemřeli, a uznávala důstojnost, jakou jim Bůh dal. Nechala svému hlasu dolehnout k mocným této země, aby poznávali své viny za zločiny – za zločiny! – chudoby, kterou způsobili oni sami“. Odpovědí na to bylo její poslání – a v tom zastupuje tisíce a dokonce i miliony lidí – jít obětem naproti s velkodušností a oddaností, dotýkat se každého zraněného těla a uzdravovat každý zlomený život. Rozhodné a důsledné uplatňování nenásilí přineslo ohromující výsledky. Úspěchy, jichž dosáhli Mahátma Gándhí a Khan Abdul Ghaffar Khan při osvobozování Indie a Martin Luther King jr. v boji proti rasové diskriminaci, nebudou nikdy zapomenuty. Zvláště ženy jsou často vůdčími osobnostmi při uplatňování nenásilí, jako například Leymah Gbowee a tisíce liberijských žen, jež organizovaly modlitební a protestní nenásilná setkání (pray-ins), čímž dosáhly toho, že se konala jednání na vysoké úrovni o skončení druhé občanské války v Libérii. Nemůžeme zapomenout ani na epochální desetiletí zakončené pádem komunistických režimů v Evropě. Křesťanská společenství k tomu přispěla naléhavými modlitbami a odvážnými akcemi. Mimořádný vliv měla služba a učitelský úřad svatého Jana Pavla II. Když můj předchůdce v encyklice Centesimus annus (1991) uvažoval o událostech roku 1989, zdůraznil, že epochální změna v životě lidí, národů a států se uskutečňuje „nenásilným bojem, který použil pouze zbraní pravdy a spravedlnosti“. Tento proces politického přechodu k míru byl částečně umožněn „nenásilným působením lidí, kteří vždy odmítali podrobit se moci násilí a dokázali postupně nalézt účinné prostředky k tomu, aby vydali svědectví pravdě.“ A zakončil: „Kéž se lidé naučí nenásilně bojovat za spravedlnost, zříci se ve vnitřních sporech třídního boje a v mezinárodních konfliktech války!“ Církev se angažovala v nenásilných mírotvorných strategiích v mnoha zemích a podněcovala dokonce i ty nejnásilnější aktéry v úsilí o vytvoření spravedlivého a trvalého míru. Takové úsilí vynakládané ve prospěch obětí nespravedlnosti a násilí není výlučným dědictvím katolické církve, ale je vlastní mnoha náboženským tradicím, pro něž „soucit a nenásilí jsou podstatné a ukazují cestu života“. Naléhavě prohlašuji: „Žádné náboženství není teroristické.“ Násilí je znesvěcením Božího jména. Stále neúnavně opakujme: „Násilí nikdy nemůže být ospravedlněno Božím jménem. Pouze mír je svatý. Pouze mír je svatý, nikoli válka!“

Domácí kořeny nenásilné politiky 5. Pokud lidské srdce je zdrojem, z něhož vychází násilí, potom je třeba jít cestou nenásilí především v nitru rodiny. Je to součást oné radosti z lásky, kterou jsem popsal v březnu 2016 v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, vydané na závěr dvouleté církevní reflexe o manželství a rodině. Rodina je nezbytným tavícím kotlem, kde se manželé, rodiče a děti i sourozenci učí komunikovat a nezainteresovaně se starat jedni o druhé a kde neshody anebo dokonce konflikty se nemají překonávat silou, ale dialogem, úctou, hledáním dobra toho druhého, milosrdenstvím a odpuštěním. Z nitra rodiny vychází radost lásky do světa a šíří se do celé společnosti. Etika bratrství a mírového soužití mezi lidmi a

mezi národy se ostatně nemůže zakládat na logice strachu, násilí a uzavřenosti, ale na zodpovědnosti, úctě a na upřímném dialogu. V tomto smyslu vznáším svůj apel ve prospěch odzbrojení, jakož i zákazu a zrušení jaderných zbraní; jaderné odstrašování a hrozba jistého vzájemného zničení nemohou zakládat tento druh etiky. Se stejnou naléhavostí naléhavě prosím, aby se zastavilo domácí násilí a zneužívání žen a dětí. Svatý rok milosrdenství, který skončil v listopadu 2016, byl výzvou, abychom se zahleděli do hloubky svého srdce a nechali tam vstoupit Boží milosrdenství. Svatý rok nám umožnil, abychom si uvědomili, jak početné a různé jsou osoby a sociální skupiny, s nimiž se zachází lhostejně a které jsou oběťmi nespravedlnosti a trpí násilím. Ti všichni jsou součástí naší „rodiny“, jsou to naši bratři a sestry. Proto politiky nenásilí musejí začínat za zdmi domova, aby se pak šířily do celé lidské rodiny. „Příklad svaté Terezie z Lisieux nás vybízí k prožívání malé cesty lásky, abychom nezameškávali příležitosti k laskavému slovu, k úsměvu či k jakémukoli drobnému gestu, které zasévá mír a přátelství. Integrální ekologie je tvořena i jednoduchými každodenními gesty, skrze něž prolamujeme logiku násilí, vykořisťování a sobectví.“

Moje výzva 6. Vytváření míru prostřednictvím aktivního nenásilí je potřebným prvkem odpovídajícím trvalému úsilí církve omezovat používání síly prostřednictvím mravních norem, skrze její účast na práci mezinárodních institucí a díky kvalifikovanému příspěvku mnoha křesťanů k vypracování legislativy na všech úrovních. Sám Ježíš nám v takzvané horské řeči poskytuje „příručku“ k této strategii. Osm blahoslavenství (srov. Mt 5,3-10) vytyčuje profil osoby, kterou můžeme nazvat blahoslavenou, dobrou a autentickou. Blahoslavení tiší – říká Ježíš – milosrdní, tvůrci pokoje, lidé čistého srdce, ti, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti. To je zároveň program a výzva pro politické a náboženské leadery, pro zodpovědné za mezinárodní instituce, podnikové a mediální řídící pracovníky celého světa: aplikovat blahoslavenství při vykonávání své zodpovědnosti. Je to výzva k vytváření společnosti, společenství nebo podniku, za nějž jsou zodpovědní, ve stylu tvůrců pokoje; znamená to prokazovat milosrdenství odmítáním skartace lidí, škod na životním prostředí a touhy zvítězit za každou cenu. To vyžaduje připravenost „ochotu snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu". Konat tímto způsobem znamená volit si solidaritu za svůj styl, aby se vytvářely dějiny a budovalo se sociální přátelství. Aktivní nenásilí představuje způsob, jak dokázat, že jednota je skutečně silnější a plodnější než konflikt. Ve světě je všechno niterně propojené. Zajisté se může stát, že rozdílnosti budou způsobovat spory; postavme se k nim konstruktivně a nenásilně tak, aby „konflikty, napětí a protiklady mohly dosáhnout mnohotvárné jednoty, jež plodí nový život“ a zachovaly se „cenné možnosti protikladných polarit“. Ujišťuji všechny o tom, že katolická církev bude u každého pokusu o vytváření míru i prostřednictvím aktivního tvůrčího nenásilí. Dne 1. ledna 2017 vzniká nové dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, které bude církvi pomáhat v tom, aby se stále účinněji zasazovala o „nesmírná dobra, jimiž jsou spravedlnost, mír a starost o stvoření“, a v její péči „zvláště v otázkách týkajících se migrace, lidí potřebných, nemocných a vyloučených, postavených na okraj a obětí ozbrojených konfliktů a přírodních katastrof, vězňů, nezaměstnaných a obětí otroctví a mučení“. Každá činnost tímto směrem, jakkoli je

skromná, přispívá k vytváření světa svobodného od násilí, což je první krok ke spravedlnosti a míru.

Závěrem 7. Jak už se stalo tradicí, podepisuji toto poselství 8. prosince, o slavnosti Neposkvrněného Početí Panny Marie. Maria je Královnou míru. Při narození jejího Syna andělé chválili Boha a přáli na zemi pokoj mužům a ženám dobré vůle (srov. Lk 2,14). Prosme Pannu Marii, aby byla naší vůdkyní. „Všichni si přejeme mír. Mnoho lidí ho každodenně buduje malými úkony a mnozí trpí a trpělivě snášejí námahu při mnoha pokusech o jeho vytváření.“ V roce 2017 se snažme svou modlitbou a svým jednáním o to, abychom se stali lidmi, kteří ze svého srdce, ze svého konání i ze svých slov vyhostili násilí, a abychom vytvářeli společenství nenásilí, která se starají o společný domov. „Nic není nemožné, pokud se obrátíme k Bohu s modlitbou. Všichni mohou být tvůrci pokoje.“ Ve Vatikánu 8. prosince 2016

 Homílie o slavnosti Matky Boží, Panny Marie 1. ledna 2017 „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Takto Lukáš popisuje postoj, kterým Maria přijímá prožitky oněch dnů. Daleka toho, aby se snažila situaci pochopit a ovládnout, je Maria ženou, která umí uchovávat, tedy chránit a opatrovat ve svém srdci Boží vstup do života jejího lidu. Učila se naslouchat ve svém lůně tlukotu srdce svého Syna, který ji po celý život učil objevovat Boží tlukot v dějinách. Naučila se být matkou a během tohoto učednictví poskytovala Ježíšovi krásnou zkušenost vědomí, že je Syn. V Marii se Věčné Slovo nejenom stalo tělem, ale naučilo se rozpoznávat mateřskou něhu Boží. Od Marie se Boží Dítě naučilo naslouchat tužbám, úzkostem, radostem a nadějím lidu obdařeného zaslíbením. Spolu s Ní objevoval, že je Synem věřícího svatého Božího lidu.

V evangeliích vystupuje Maria jako žena mála slov, nepronáší dlouhé proslovy a neprosazuje sebe, nýbrž pozorným pohledem dovede opatrovat život i poslání svého Syna a tím i všechno, co On miluje. Dovedla pečovat o prvopočátky křesťanské obce a naučila se tak být matkou mnohých. Je nablízku v nejrůznějších situacích, aby rozsévala naději. Doprovází své syny, kteří v tichosti srdce nesou kříž. Mnoho pobožností, mnoho svatyň a kaplí v těch nejodlehlejších místech, mnoho obrázků roztroušených po domech nám připomíná tuto obrovskou pravdu! Maria nám dala mateřský cit, kterým nás zahrnuje uprostřed těžkostí; mateřský cit, který umožňuje, aby nic a nikdo v lůně církve neuhasil revoluční něhu, kterou přinesl její Syn. Kde je matka, je něha. A Maria nám svým mateřstvím ukazuje, že pokora a něha nejsou ctnosti slabých, nýbrž silných, učí nás, že není třeba zacházet s druhými špatně, abychom cítili svoji důležitost (srov. Evangelii gaudium, 288). A svatý věřící Boží lid ji rozpoznal a pozdravil jako svatou Matku Boží. Oslavovat mateřství Marie, Matky Boží a naší matky, na počátku nového roku znamená pamatovat na jistotu, jež nás bude provázet v našich dnech. Jsme lid, který má Matku, nejsme sirotci. Matky jsou nejsilnějším protilékem proti individualistickým a sobeckým tendencím a proti naší uzavřenosti a apatii. Společnost bez matek by byla nejenom chladná, ale postrádala by srdce a „chuť rodiny“. Společnost bez matek by byla nelítostná a nechávala by prostor pouze kalkulaci a spekulaci. Matky totiž dovedou i v těch nejhorších momentech dosvědčovat něhu, bezpodmínečnou odevzdanost a sílu naděje. Hodně jsem se naučil od oněch matek, jejichž synové jsou ve vězení, leží v nemocnici nebo upadli do otroctví drog, a které se v zimě i vedru, v dešti i vyprahlosti nevzdávají a bez ustání zápasí, aby ze sebe vydali to nejlepší. Anebo od oněch matek, které v uprchlických táborech nebo uprostřed války dovedou bez váhání objímat a podporovat svoje trpící děti. Matek, které doslova dávají život, aby žádné z jejich dětí nebylo ztraceno. Kde je matka, je jednota, je příslušnost, synovská příslušnost. Začínat rok připomínkou Boží dobroty v Mariině mateřské tváři, v mateřské tváři církve, ve tvářích našich matek nás chrání před korozivní chorobou „duchovního osiření“, onoho osiření, které prožívá duše, když cítí, že je bez matky a postrádá Boží něhu. Osiření, které prožíváme, když v nás zanikne pocit příslušnosti k rodině, lidu, zemi a k našemu Bohu. Osiření, které tkví v narcistním srdci, jež umí vidět pouze sebe a své zájmy, a které narůstá, zapomínáme-li, že život je dar, jež jsme přijali od druhých, a že jsme v tomto společném domě zváni jej sdílet.

Toto sebevztažné osiření vedlo Kaina k tomu, aby řekl: „Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9). To je jako říci, že nepatří ke mně a že jej neznám. Takovýto postoj duchovního osiření je rakovinou, která duši tiše vyprazdňuje a degraduje. Takto se postupně degradujeme, poněvadž nikdo nepatří k nám a my nepatříme nikomu. Degraduji zemi, protože ke mně nepatří, degraduji ostatní, protože ke mně nepatří, degraduji Boha, protože k Němu nepatřím... A nakonec degradujeme sami sebe, protože zapomínáme, kdo jsme, a jaké božské „jméno“ nosíme. Oslabování svazků, jež nás spojují, je typické pro naši zlomkovitou a rozdělenou společnost, vede k rostoucímu pocitu duchovního osiření a tím k obrovské prázdnotě a samotě. Nedostatek fyzického (nikoli virtuálního) kontaktu rozleptává naše srdce (srov. Laudato si´, 49) a odnímá mu schopnost něhy a úžasu, zbožnosti a soucitu. Duchovní osiření znemožňuje mít na paměti, co znamená být syny, být vnuky, být rodiči, být prarodiči, být přáteli, být věřícími. Působí, že zapomínáme na hodnotu hry, zpěvu, smíchu, odpočinku a nezištnosti. Slavení slavnosti svaté Matky Boží nám na tváři vyloudí znovu úsměv z pocitu, že jsme lid, patříme si a víme, že jedině ve společenství, v rodině mohou lidé nalézt „klima“ a „vřelost“, jež jim umožňuje růst lidsky a nikoli jako pouhé předměty podněcované „konzumovat a být konzumovány“. Slavení slavnosti Matky Boží nám připomíná, že nejsme zbožím ani koncovými příjemci informací. Jsme syny, jsme rodinou, jsme Božím lidem. Slavnost svaté Matky Boží nás vede k vytváření a pěstování společných prostorů, které nám dodávají pocit spolupatřičnosti a zakořenění, abychom se ve svých městech a komunitách, které nás spojují a podporují, cítili jako doma (srov. Laudato si´, 151). Ježíš Kristus, když podával největší dar svého života na kříži, nechtěl si nic ponechat pro sebe, odevzdal nám svůj život a zároveň také svoji Matku. Řekl Marii: hle, tvůj syn, hle tvoji synové. A my ji chceme přijmout do svých domovů, do svých rodin, do svých komunit, do svých zemí. Chceme se setkat s jejím mateřským pohledem. Oním pohledem, který nás vysvobozuje z osiření a připomíná nám, že jsme bratři: já patřím tobě, ty patříš mně a jsme z téhož těla. Oním pohledem, který nás učí, že se musíme učit pečovat o život stejně a s toutéž něhou, s jakou jej opatrovala ona: rozsévat naději, spolupatřičnost a bratrství. Slavnost svaté Matky Boží nám připomíná, že máme Matku; nejsme sirotci, máme matku. Vyznejme společně tuto pravdu! Zvolejme třikrát ve stoje jako to učinili věřící v Efesu: Svatá Matka Boží! Svatá Matka Boží! Svatá Matka Boží!

POŘAD BOHOSLUŽEB: 8.- 15. ledna 2017 DEN

LITURGIE SLAVNOST

NEDĚLE 8. ledna

ZJEVENÍ PÁNĚ ŽEHNÁNÍ VODY, KADIDLA A KŘÍDY

PONDĚLÍ 9. ledna

SVÁTEK KŘTU PÁNĚ KONČÍ DOBA VÁNOČNÍ

ÚTERÝ 10. ledna

ÚTERÝ 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

STŘEDA 11. ledna

1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ČTVRTEK 12. ledna

ČTVRTEK 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PÁTEK 13. ledna

SV. HILÁRIUS Z POITIERS, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

SOBOTA 14. ledna

SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE

NEDĚLE 15. ledna

2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

STŘEDA

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Karla a Marii PUSTIMĚŘ SLÁMOVY, dar zdraví a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu za + Adama a Annu DRYSICE GAŠPARÍKOVY, dvoje rodiče 9.30 a Boží požehnání pro rodinu za + Karla MENŠÍKA PODIVICE a rodiče 11.00 PUSTIMĚŘ za + Vojtěcha FILÁKA a Boží požehnání pro živou rodinu 17.00 za + Františka BENÍČKA, PODIVICE manželku, dvoje rodiče, 8.00 syna, vnuka a duše v očistci DRYSICE za strádající, nemocné, trpící, umírající a duše v očistci 17.00 za +Kristýnu MAHDALOVOU, PUSTIMĚŘ živou a +rod. MAHDALOVU 17.00 CHARVÁTOVU a duše v oč. na poděkování za přijatá PUSTIMĚŘ dobrodiní s prosbou za dar zdraví a Boží požehnání pro 17.00 rodinnou firmu NAVLÁČIL za + Štefana MALÍKA, PODIVICE rodiče a duše v očistci 8.00 za + Stanislava KOUTNÉHO, PUSTIMĚŘ rodiče a Boží požehnání 8.00 pro živou rodinu za + Milana RYŠÁNKA, DRYSICE dvoje rodiče a švagrovou 9.30 za + Andělku a Petra PODIVICE ŠMEHLÍKOVY a Boží 11.00 požehnání pro živou rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Za všechny křesťany, aby se ve věrnosti učení Pána zasazovali modlitbou a bratrskou láskou za obnovení plné církevní jednoty, a tím napomáhali odpovědět na současné výzvy lidstva. 2. Za církev v naší vlasti, aby se nespokojila s pouhou sebeprezentací, ale usilovala o evangelizaci současného světa (EG, č. 27). FARNÍ INFORMÁTOR, XXIII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 15. - 22. ledna 2017 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu za + Milana RYŠÁNKA, DRYSICE dvoje rodiče a švagrovou 9.30 za + Andělku a Petra PODIVICE ŠMEHLÍKOVY a Boží 11.00 požehnání pro živou rodinu PUSTIMĚŘ za + Marii DRBALOVOU, rodiče a sourozence 17.00 PODIVICE za pronásledované křesťany 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 15. ledna

2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 16. ledna ÚTERÝ 17. ledna

2. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. ANTONÍN,

STŘEDA 18. ledna ČTVRTEK 19. ledna PÁTEK 20. ledna SOBOTA 21. ledna

NEDĚLE 22. ledna

PONDĚLÍ

OPAT

18.- 25. LEDNA: TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ PANNA MARIA, za farnosti Drysice, DRYSICE MATKA JEDNOTY KŘESŤANŮ Pustiměř a Podivice 17.00 ČTVRTEK za duše v očistci, PUSTIMĚŘ 2. TÝDNE V MEZIDOBÍ na které nikdo nepamatuje 17.00 SV. FABIÁN, PAPEŽ za + Hedviku a Vojtěcha PUSTIMĚŘ ADAMCOVY, dvoje rodiče A SV. ŠEBESTIÁN, 17.00 MUČEDNÍCI a Boží požehnání pro rodinu na poděkování Pánu Bohu SV. ANEŽKA, OLOMOUC za 75 let života PANNA A MUČEDNICE 10.00 biskupa Josefa HRDLIČKY na poděkování za přijatá dobrodiní, dar zdraví, PUSTIMĚŘ Boží ochranu a požehnání 8.00 pro rodinu OLEJNÍKOVU 3. NEDĚLE DRYSICE za dar zdraví a Boží ochranu pro celou rodinu V MEZIDOBÍ 9.30 na poděkování Pánu Bohu a ochraně Panny Marie PODIVICE s prosbou za dar zdraví 11.00 a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN

1. Za všechny křesťany, aby se ve věrnosti učení Pána zasazovali modlitbou a bratrskou láskou za obnovení plné církevní jednoty, a tím napomáhali odpovědět na současné výzvy lidstva. 2. Za církev v naší vlasti, aby se nespokojila s pouhou sebeprezentací, ale usilovala o evangelizaci současného světa (EG, č. 27). FARNÍ INFORMÁTOR, XXIII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

Eucharistie v jeskyni sv. Josefa. Bazilika Narození Páně v Betlémě, Palestina, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013

Recommend Documents