Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, XV. zastavení Křížové cesty v Lurdech, 22. června 2008

FARN Í I N FO RM ÁT O R VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ – 2. 11. 2008

Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, XV. zastavení Křížové cesty v Lurdech, 22. června 2008

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, všemohoucí Bůh, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, probudí k životu i naše smrtelné tělo, skrze svého Ducha. Ve světle této naděje společně prosme: L: BOŽE, DEJ NÁM ÚČAST NA KRISTOVĚ ŽIVOTĚ. ! Otče svatý, tys nás křtem ponořil do smrti svého Syna a dal nám účast na jeho zmrtvýchvstání; dej nám stále kráčet v novosti života, abychom i po smrti žili s Kristem. ! Dobrý Otče, ty nás živíš Chlebem, který sestupuje z nebe a dává život světu; dej ať přijímáním eucharistie roste naše víra ve vzkříšení a život věčný. ! Otče svatý, tys poslal svého anděla, aby přinesl útěchu tvému Synu v getsemanské agónii, potěš i nás v hodinu naší smrti. ! Bože živých, dej i našim zemřelým bratřím a sestrám účast na slávě svého vzkříšeného Krista, a přijmi je do společenství svých svatých. K: Bože, tvé milosrdenství je nezměrné a tvá dobrotivost jako nevyčerpatelný poklad. Shlédni na nás a vyslyš prosby této své rodiny. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

MODLITBA LURDSKÉHO JUBILEA Bože, náš Otče, mezi vším tvorstvem jsi dal vykvést Marii, dokonalému stvoření, „Neposkvrněnému Početí“. Tady, v Lurdech, toto jméno sama vyslovila a Bernardeta je pak opakovala. Neposkvrněné Početí je voláním naděje: zlo, hřích a smrt už nejsou vítězové. Maria, znamení, které předchází, jitřenka spásy! Maria, jež´s nevinností a útočištěm hříšníků, tebe prosíme.

Ave, Maria gratia plena! Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Iesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.

Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Pane Ježíši, tys nám dal Marii za Matku. Ona sdílela tvé utrpení i tvé zmrtvýchvstání. Tady, v Lurdech, se ukázala Bernardetě smutná pro naše hříchy, ale zářící tvým jasem. Skrze Ni ti svěřujeme všechny radosti a bolesti: ty naše, ty nemocných i ty celého lidstva. Maria, naše Matko a Sestro, důvěrnice a oporo nás všech, tebe prosíme Ave, Maria gratia plena! … Duchu svatý, tys Duchem lásky a jednoty. Tady, v Lurdech, žádala Maria skrze Bernardetu, aby se tu postavila kaple a chodila sem procesí. Inspiruj Církev, kterou Kristus zbudoval na Petrově víře: shromáždi ji v jednotě. Veď putování Církve: ať je věrná a odvážná! Maria, ty jež naplněna Duchem svatým, jsi Snoubenkou i Služebnicí. Tys vzorem křesťanů a mateřskou tváří Církve: tebe prosíme. Ave, Maria gratia plena! …

Pro tolik milostí, kterých se na tomto místě dostalo, pro všechna obrácení, všechna odpuštění, uzdravení, pro povolání a přísliby, k nímž zde došlo či kterým tu dáš vzejít, pro radost ze služby, kterou nám dáváš zakoušet: Lurdská Madono, tobě děkujeme! Ave, Maria gratia plena! … Se všemi našimi bratřími a sestrami, s obětmi zármutku, nemoci, postižení, nezdarů, s těmi, kdo mají důvod k zoufání, s národy, prahnoucími po míru a spravedlnosti, s mladými, hledajícími svou cestu, ty, která ses ukázala dívence Bernardetě jako mladičká: Lurdská Madono, tebe prosíme! Ave, Maria gratia plena! … Neboť tys Božím úsměvem, odleskem jasu Kristova, příbytkem Ducha svatého; protože ty sis vyvolila Bernardetu v její ubohosti; neboť tys Hvězda jitřní, Brána nebeská a první ze vzkříšených tvorů: Lurdská Madono, tebe obdivujeme, a spolu s tebou opěvujeme Boží úžasné činy: Magnificat! Magnificat anima mea Dominum, et exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo. Quia respexit humilitatem ancillae suae. Ecce enim ex hoc beatam me dicent omnes generationes. Quia fecit mihi magna, qui potens est, et sanctum nomen eius. Et misericordia eius a progenie in progenies timentibus eum. Fecit potentiam in brachio suo, dispersit superbos mente cordis sui. Deposuit potentes de sede et exaltavit humiles. Esurientes implevit bonis et divites dimisit inanes. Suscepit Israel puerum suum, recordatus misericordiae suae. Sicut locutus est ad patres nostros, Abraham et semini eius in saecula.

Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.

Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto, sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Amen.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Modlitba se skládá ze šesti strof. Lze použít jen tři první nebo tři poslední; anebo lze každou ze dvou částí použít ve dvou různých okamžicích. Po každé strofě se může recitovat modlitba Zdrávas Maria.

S T ABAT M AT E R

STABAT MATER DOLOROSA JUXTA CRUCEM LACRIMOSA, DUM PENDEBAT FILIUS. CUJUS ANIMAM GEMENTEM,

CONTRISTATAM ET DOLENTEM, PERTRANSIVIT GLADIUS.

O QUAM TRISTIS ET AFFLICTA FUIT ILLA BENEDICTA MATER UNIGENITI.

Stála Matka uplakaná pod křížem jak bolest samá, v hořkých vzlycích pro Syna. Její srdce Bohu dané, truchlící a zbědované sedmerý meč protíná. Žaluplná, zarmoucená nebem požehnaná žena, matka Boží, prostá vin.

QUAE MOEREBAT ET DOLEBAT, PIA MATER CUM VIDEBAT NATI POENAS INCLITI.

Hlavu sklání do svých dlaní, pohled na kříž vždy ji raní, trpí na něm její Syn.

QUIS EST HOMO QUI NON FLERET, MATREM CHRISTI SI VIDERET IN TANTO SUPPLICIO?

Matko Boží, Matko naše, kdo nad tebou nezapláče, když tě vidí v mukách stát.

QUIS NON POSSET CONTRISTARI, CHRISTI MATREM CONTEMPLARI DOLENTEM CUM FILIO?

Vidět Ukřižovaného, tebe v slzách vedle něho, nutí duši zaplakat.

PRO PECCATIS SUAE GENTIS VIDIT JESUM IN TORMENTIS ET FLAGELLIS SUBDITUM.

Naše vina tvého Syna týrá tobě před očima, vidíš Krista v krvi ran.

VIDIT SUUM DULCEM NATUM MORIENDO DESOLATUM, DUM EMISIT SPIRITUM.

Vidíš jeho teskné rány, úzkost jeho umírání, smrt, v níž zůstal strašně sám.

EIA MATER, FONS AMORIS, ME SENTIRE VIM DOLORIS FAC, UT TECUM LUGEAM.

Matko Boží, lásku dej mi, kéž je tvůj a můj žal stejný, kéž už sama netruchlíš.

FAC UT ARDEAT COR MEUM IN AMANDO CHRISTUM DEUM, UT SIBI COMPLACEAM.

Dej, ať patřím Kristu Bohu, den ze dne ať více mohu hořet láskou, být mu blíž. 3

SANCTA MATER, ISTUD AGAS, CRUCIFIXI FIGE PLAGAS CORDI MEO VALIDE.

TUI NATI VULNERATI, TAM DIGNATI PRO ME PATI, POENAS MECUM DIVIDE.

On mé viny smýval svými krvavými zraněními, tento trest nám rozděluj.

FAC ME TECUM PIE FLERE, CRUCIFIXO CONDOLERE, DONEC EGO VIXERO.

S tebou pláči, slza smáčí oči, jimiž nevypláči soucit s tebou, ženo žen.

IUXTA CRUCEM TECUM STARE, ET ME TIBI SOCIARE IN PLANCTU DESIDERO.

Veď mě pod kříž svého Syna, jenž svou náruč rozepíná, s tebou chci stát pod křížem.

VIRGO VIRGINUM PRAECLARA, MIHI IAM NON SIS AMARA: FAC ME TECUM PLANGERE.

Panno panen plná jasu, nežij sama trpkost času, přijmi, prosím, lásku mou.

FAC UT PORTEM CHRISTI MORTEM, PASSIONIS FAC CONSORTEM, ET PLAGAS RECOLERE.

Maria má, kéž ty sama dáš mi nést smrt Krista Pána, přijmout ránu za ranou.

FAC ME PLAGIS VULNERARI, FAC ME CRUCE INEBRIARI, ET CRUORE FILII.

Kéž mě jeho rány zraní a kéž opojení dá mi jeho kříž a jeho krev.

FLAMMIS NE URAR SUCCENSUS PER TE VIRGO, SIM DEFENSUS

Až před Božím soudem stanu, přijď mi, Panno, na ochranu, vzdal ode mne Boží hněv.

IN DIE JUDICII

CHRISTE, CUM SIT HINC EXIRE, DA PER MATREM ME VENIRE AD PALMAM VICTORIAE.

QUANDO CORPUS MORIETUR, FAC UT ANIMAE DONETUR PARADISI GLORIA. AMEN.

4

Maria, do srdce mého vtiskni rány Syna svého, jeho kříž kéž je i můj.

Kéž jsem křížem, smrtí Páně chráněn v lásce svrchované, milost buď mou záchranou. Tělo zemře. Ty však, Panno, dej, ať je mi nebe přáno, kéž Bůh přijme duši mou. Amen.

STABAT MATER

Středověký latinský text jedné z nejslavnějších liturgických sekvencí křesťanské tradice je připisován Jacoponu z Todi (1236-1306). „Stabat Mater“ vypráví bolestný úděl Matky Boží Panny Marie, která pod křížem sdílí utrpení svého ukřižovaného Syna. Giovanni Battista Pergolesi přejímá tento text a vtiskuje mu tak působivý hudební výraz, že jeho „Stabat Mater“ se řadí k vrcholným dílům duchovní hudby všech dob. Abychom ještě hlouběji pochopili jeho hodnotu, je třeba sestoupit do Pergolesiho prostředí a podmínek, v nichž své dílo psal. Giovanni Battista pracoval v Neapoli, která v prvních desetiletích osmnáctého století dýchala atmosférou náboženské horlivosti. V této době je skladatel požádán, aby zhudebnil „Stabat Mater“. Šestadvacetiletý Pergolesi, - schvácený tuberkulózou, tehdy už dlící v Pozzuoli, kam odešel za zdravějším ovzduším, - se tedy dává do díla, které stále více vnímá, jako své poslední. Mladičký skladatel, izolován do samoty bolesti, má v posledních dnech života před očima úchvatný Jacoponův text. Jeho trýzeň se bytostně pojí s tou, kterou prožívala Maria pod křížem. Chvějící se ruku mladičkého hudebního génia vede jediná touha: dát v naprosté svobodě vyniknout slovům, na jejichž perutích spočívá naděje plná nesmrtelnosti, a jimž zpěv jen znovu vrací počáteční dech života. Svůj rukopis končí slovy „Finis. Deo gratias“. „Stabat Mater“ tedy není pouze „velkolepým a nepřekonatelným dílem“ hudebního umění, nýbrž je spíše vyznáním neochvějné víry muže, jenž slovy Jacoponovy modlitby, tváří v tvář vlastní nemoci a blížící se smrti, pronáší tu nejvroucnější modlitbu k Bohu, který skrze bolest zachraňuje.

DĚTSKÝ PĚVECKÝ SBOR „MOTÝLEK“

DPS Motýlek založil v dubnu 2003 při Hudební škole AM ve Vyškově zřizovatel hudební školy Aleš Musil. V současnosti má sbor 60 členů a nejmladšímu Motýlkovi je 8 let. Široký repertoár čerpá především z pokladů duchovní hudby renesance, baroka, ale prezentuje i skladby soudobých autorů, lidové i folkové tvořivosti. Vedle mnoha různých regionálních akcí a festivalů se sbor pravidelně účastní mezinárodní soutěže Musica Religiosa a Svátky písní v Olomouci. Organizačně i pravidelnou účastí podporuje mezinárodní festival Zpívejfest ve Vyškově. V posledních dvou letech dětský pěvecký sbor Motýlek úspěšně reprezentoval město Vyškov při mezinárodních hudebních setkáních sborů v Itálii a Chorvatsku. Stabat Mater v Pustiměři zní pár dní po návratu DPS z Říma, kde jeho členy pozdravil při středeční generální audienci (29.10.) i papež Benedikt XVI.:

„Srdečně vítám mladé muzikanty z Vyškova! V měsíci říjnu, zasvěceném svatému růženci, vás vybízím k novému ocenění společenství s Pannou Marií, právě prostřednictvím této modlitby. K tomu vám rád žehnám! Chvála Kristu!“ 5

K ř í že n a hr o b e c h

J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.I., čestný občan Pustiměře, účastníkům koncertu Stabat Mater, k prezentaci své knihy

Věřím v život věčný. Eschatologie.

„Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená...“ České slovo hřbitov asi pochází z němčiny, kde označuje dvůr okolo kostela, dvůr míru. Ale slovenský cintorín je z latinského coemeterium, řecké slovo, které prostě značí místo kde se spí, spárnu. Vyjadřuje tedy nejlíp křesťanskou naději. Kdo spí, ten se probudí. Bývá to při zvonění budíčku. Jeho blinkot nám nebývá sympatický, zato pro vojáky hlas trubky od dávných dob mívá slavnostní ráz nového dne. Na budíčku označíme čas, kdy máme vstát, určíme hodinu už před usnutím. Ale jak ji určit pro ty, kdo spí tvrdě na hřbitově? I oni mají vstát do nového dne, ale o tom momentu podle slov Ježíšových nevíme ani dne ani hodiny. Jisté znamení se však má objevit: kříž na nebi. Je tedy vhodné, že staví křesťané k hlavě zesnulého kříž. Neoznačuje sice čas určený k probuzení, ale přesto jistý konec spaní, den probuzení. Kříže na hrobech jsou znamení, že tu leží pochováni křesťané. Pozorujeme to na velkých hřbitovech, kde pochovávají lidi různých náboženství. I jejich vyznavači převážně věří v posmrtný život. Ale nepatří k jejich víře vzkříšení. Jaký je tu rozdíl? Začněme tím, co je víry ve věčný život základem. Je to smutná zkušenost, že přes všechno úsilí na tomto světě dokonalá spravedlnost není a že se jí nikdo nedočká, leda tou okolností, že každý z nás 6

umře jako všichni ostatní, v tom jsme si rovni. Není-li na světě dokonalá spravedlnost, není tu ani konečné odměnění za dobré skutky a oběti přinesené ve prospěch jiných. To vedlo a vede lidi spontánně k očekávání vyšší spravedlnosti a věčného dobra v jiném světě, do kterého vstoupíme po smrti. Jak si ten věčný šťastný život představit? Dá se to vyjádřit jenom obrazně a ty obrazy jsou různé podle různých kultur. Pro americké Indiány byla lákavá představa věčného loviště, evropským národům se jeví jako přitažlivější zasednout k věčné hostině. Teologové chtějí těm obrazům dát lepší smysl tím, že mluví o věčném vidění pravdy. A mystické směry dalekého východu hledí všecku obrazivost překročit; tvrdí prostě, že se duše pohrouží do oceánu Boží nekonečnosti, kde se ztratí jako hrstka soli hozená do moře. Snaha vylíčit posmrtný život co nejlákavěji přesto všecko však nemá tak velký úspěch, jak by se čekalo. Smrtelníci do té nesmrtelnosti nepospíchají. Italové to vyjadřují žertovním rčením: „Já v tomto slzavém údolí, zaplať Pán Bůh, pláču dost dobře, nepospíchám jinam.“ Jak to vysvětlit? Je to jakoby člověku, který si s velkou námahou vybudoval svůj domov, někdo nabízel: Nech to tady, já ti dám lepší palác. On na to odpoví nevrle: Nechte si váš palác a nechte mně můj domek, který jsem si postavil! A když jde na dalekou cestu, svěří někomu povinnost, aby mu bydliště dobře opatroval, až se vrátí. Máme si i smrt představit jako dalekou cestu? Na některých úmrtích oznámeních skutečně čítáme slova: odešel od nás, opustil nás. Ale křesťané hned dodávají: těšíme se nashledanou. Kde to má být? Všeobecná odpověď je: na věčnosti. Ale to nám zní neurčitě. Proto máme raději na hrobech jiný nápis: zde spí spánkem smrti. Kdo spí, ten se probudí. A normálně čekáme, že se člověk probudí tam, kde usnul. Je to vyznání víry ve vzkříšení z mrtvých. Ale proč tam tedy stavíme u hlavy kříž, který je symbol smrti? Není to jakýkoli kříž. Vždyť to byl nástroj nejhrůznější popravy. Ale je to kříž Kristův. Všimněme si proto, jak nám jej malovali křesťanští umělci, kteří chtěli vyjádřit jeho pravé tajemství. Základním motivem tu bývá obrazný výraz vzatý z Písma: žebř Jakobův. Podle vypravování Geneze musel Jakob uprchnout z domova před svým vlastním bratrem (kap. 28). Na tak daleké cestě se musel spokojit se spaním na holé zemi. Ale měl sen: viděl, jak z nebe na zem sestupují andělé a od samého Boha slyší přislíbení zvláštní ochrany a že se pak do svého domova navrátí. Malují tedy umělci nad hlavou Krista na kříži anděly jako posly z nebe. Kříž je pevně zasazen do země, a to hodně hluboko. Pod patou kříže vidíme lebku. Staré podání označovalo Kalvárii jako pohřebiště Adama. Když při smrti Ježíšově pukaly skály, kapka jeho krve měla padnout na hlavu Adamovu a tím se směr pohybu obrátil. Nebe sestupovalo na zemi, nyní začíná vykoupený člověk vystupovat z útrob země na nebe. I ty útroby země, kde se octnou zemřelí, si Židé také představovali obrazně jako podzemní pekelný žalář, sám ďábel střeží jeho vrata, aby nikdo neunikl. Kristus je prolomil svým křížem, vstoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých. Podal ruku Adamovi a Evě, aby oni a všichni jejich potomci mohli zase vystoupit ze smrti do života. Evě kladou apokryfní vypravování do úst tato slova: Teď jsem zase matkou živých; doposud jsem jenom rodila syny, kteří všichni umírali. Apokryfy také využívají slovní hříčky s výrazem pro ďábla. České slovo pochází z řeckého diabolos, lstivý chytrák. Kristovým křížem se však dal obelstít i on. Myslil si, že zmaří všecku spásu světa, když dostane Mesiáše do své podzemní vlády. Proto rozpoutal na zemi odpor proti němu tak silný, že ho vlastní lid dal ukřižovat. Ale tím se spletl. Připustil tak do říše mrtvých Božího Syna, který je věčně živý. Ten pak vrata jeho žaláře prolomil právě tím nástrojem, kterým tam byl vtažen, tj. křížem. Proto jsou i kříže na hrobech našich zemřelých praporem vítězství. 7

LITURGICKÉ TEXTY VZPOMÍNKY NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ 1. ČTENÍ – MDR 3,1-9

Čtení z knihy Moudrosti. Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jak zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování. ŽALM 115

Hospodin je milostivý a spravedlivý, – Bůh náš je milosrdný. – Hospodin chrání prosté lidi; – pomohl mi, když jsem byl v bídě. Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: – "Jsem tak sklíčen!" – Pravil jsem ve svém rozrušení: – "Každý člověk klame!" Drahocenná je v Hospodinových očích – smrt jeho zbožných. – Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, – rozvázal jsi moje pouta. 1. ČTENÍ – ŘÍM 6,3-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání. Vždyť přece víme, že starý člověk v nás spolu s ním byl ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. EVANGELIUM – JAN 6,37-40

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl zástupům: "Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den." FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

8

Svatý Pavel: vzkříšený Kristus a tajemství spásy

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci na náměstí sv. Petra, 22. října 2008)

Drazí bratři a sestry, v minulých týdnech jsme v katechezích uvažovali o „obrácení“ sv. Pavla, které nastalo po jeho osobním setkání s Ježíšem Ukřižovaným a Zmrtvýchvstalým, a ptali jsme se po tom, jaký byl vztah Apoštola národů k pozemskému Ježíši. Dnes bych chtěl mluvit o Pavlově učení, které nám zanechal, o ústředním postavení zmrtvýchvstalého Krista v tajemství spásy, o jeho kristologii. Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý, „vyvýšený nad každé jméno,“ stojí skutečně v centru každé jeho úvahy. Kristus je pro Apoštola kritérium hodnocení událostí a věcí, cíl každé námahy, kterou podstupuje při hlásání evangelia, veliká vášeň, která podpírá jeho kroky po cestách světa. A je to živý, konkrétní Kristus. Kristus – říká Pavel – který „mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Tento člověk, který mě miluje, s kterým mohu rozmlouvat, který mi naslouchá a odpovídá mi, je vskutku počátkem, od kterého se odvíjí chápání světa a nacházení cesty dějinami. Kdo četl spisy sv. Pavla dobře ví, že se nezdržoval vyprávěním jednotlivých událostí Ježíšova života; můžeme se ovšem domnívat, že ve svých katechezích vyprávěl o předvelikonočním Ježíši daleko víc než napsal do svých Listů, které mají charakter napomenutí ve zcela určitých situacích. Jeho pastorační a teologický záměr byl natolik svázaný s budováním vznikajících obcí, že považoval za přirozené soustředit se naprosto na hlásání Ježíše Krista jako „Pána“, jako toho, kdo je živý a je nyní přítomen uprostřed svých. Odtud také základní charakter Pavlovské kristologie, jež rozvíjí hlubiny tajemství se stále přítomným a zřetelným cílem – jistě, hlásat živého Ježíše, jeho učení, ale především zvěstovat centrální událost jeho smrti a vzkříšení, jako vyvrcholení jeho pozemské existence a jádro dalšího rozvoje křesťanské víry jako celku, celé církve. Pro Apoštola 9

není vzkříšení událost sama pro sebe, oddělená od smrti, nýbrž Vzkříšený je stále tím, kdo byl prve ukřižován. I jako Vzkříšený nese své rány, utrpení je v něm přítomné a lze říci spolu s Pascalem, že trpí až do konce světa, přestože je Zmrtvýchvstalý a žije s námi a pro nás. Totožnost Zmrtvýchvstalého s ukřižovaným Kristem pochopil Pavel při setkání na cestě do Damašku. V tom okamžiku mu bylo jasně ukázáno, že Ukřižovaný je Vzkříšený a Vzkříšený je Ukřižovaný a že Pavlovi říká: „Proč mě pronásleduješ?“ (Sk 9,4). Pavel pronásledoval Krista v Církvi a tehdy pochopil, že kříž není „zlořečením Boha“ (Dt 21,23), nýbrž obětí pro naše vykoupení. Apoštol s úžasem rozjímá skryté tajemství Ukřižovaného-zmrtvýchvstalého a skrze utrpení, které Kristus zakusil ve svém lidství (pozemská dimenze) vystupuje k věčné existenci, v níž je ve všem Jedno z Otcem (před-časová dimenze): „Když se však naplnil čas – píše – poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Tyto dvě dimense, věčná preexistence u Otce a sestoupení Páně v inkarnaci, ohlašuje už ve Starém Zákoně postava Moudrosti. V sapienciálních knihách Starého zákona najdeme texty oslavující roli Moudrosti, jež existovala před stvořením světa. V tom smyslu čteme pasáže jako je tato, z 90. žalmu: „Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože“ (v. 2); nebo pasáže, v nichž se mluví o stvořitelské Moudrosti: „Hospodin mě stvořil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země“ (Př 8,22-23). Působivý je také chvalozpěv Moudrosti, ve stejnojmenné knize: „Moudrost se mocně šíří od jednoho konce světa na druhý a ušlechtile všechno spravuje“ (Mdr 8,1). Sapienciální texty, které mluví o věčné preexistenci Moudrosti, mluví taktéž o jejím sestoupení, o snížení se této Moudrosti, jež si vytvořila stan mezi lidmi. Zaslechneme již předem ozvuk slov Janova evangelia, které mluví o stánku Pánova těla. Vytvořil si stan ve Starém zákoně – tak se poukazuje k chrámu, ke kultu podle „tóry“. Z novozákonního hlediska ale můžeme pochopit, že šlo o pouhý předobraz stanu mnohem reálnějšího a významnějšího: stánku těla Kristova. Již v knihách Starého Zákona vidíme, že toto sklonění se Moudrosti, její sestoupení v těle, zahrnuje také možnost, že bude odmítnuta. Svatý Pavel ve stavbě své kristologie odkazuje právě k této sapienciální perspektivě. Rozpoznává v Ježíšovi věčnou moudrost, jež existovala vždycky, moudrost, která sestupuje a staví si stan mezi námi, a proto může charakterizovat Krista jako „Boží moc a Boží moudrost“, může říci, že Krista „Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení“ (1 Kor 1,24.30). Podobně Pavel objasňuje, že Kristus stejně jako Moudrost, může být odmítnut zejména vládci tohoto světa (srov. 1 Kor 2,6-9), takže v Božích plánech může vzniknout paradoxní situace – kříž, který se změní v cestu spásy pro celý lidský rod. Tento sapienciální cyklus se dále rozvíjí. Moudrost se snižuje, aby pak byla vyvýšena navzdory odmítnutí, jak je to zaznamenáno ve známém hymnu v Listu Filipanům (srov. 2,6-11). Jde o jeden z nejskvostnějších textů Nového Zákona. Exegeté se v naprosté většině shodují na tom, že tato perikopa odráží původní strukturu textu Listu Filipanům. Je to skutečnost velkého významu. Znamená totiž, že křesťanství vzešlé z židovství už před sv. Pavlem věřilo v Ježíšovo božství. Jinými slovy, víra v Ježíšovo Božství není helénistickou invencí, která zapomněla na jeho lidství a zbožštila ho. Vidíme, že první židovské křesťanství skutečně věřilo v Ježíšovo božství, ba dokonce můžeme říci, že sami apoštolové ve velkých okamžicích života svého Mistra pochopili, že je Synem Božím, jak 10

to říká sv. Petr u Cézareje Filipovy: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“ (Mt 16,16). Vraťme se ale k hymnu v Listu Filipanům. Struktura tohoto textu může být rozčleněna do tří strof ilustrujících hlavní momenty Kristova poslání. Jeho preexistence je vyjádřena slovy: „ačkoli měl božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu“ (v. 6); pak následuje dobrovolné ponížení Syna ve druhé strofě: „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (v. 7), až k pokoření sebe sama „stal se poslušným až k smrti a to k smrti na kříži“ (v. 8). Třetí strofa hymnu ohlašuje odpověď Otce na Synovo ponížení: „Proto ho Bůh povýšil a dal mu jméno, které je nad každé jiné jméno“ (v. 9). To, co zapůsobí na první pohled, je kontrast mezi radikálním ponížením a následným oslavením v Boží slávě. Je zřejmé, že tato druhá strofa stojí v protikladu se záměrem Adamovým, který chtěl být jako Bůh, stejně jako s pokusy stavitelů Babylonské věže, kteří sami chtěli vybudovat most do nebe a stát se božskými. Toto dílo pýchy ale skončilo sebezničením. Takto nelze dosáhnout nebes, to není cesta k pravému štěstí, k Bohu. Čin Syna Božího je v naprostém protikladu: nikoliv pýcha, nýbrž pokora, která je uskutečněním lásky a láska je božská. Ponížení, Kristova radikální pokora, s níž se staví proti lidské pýše, je skutečným výrazem božské lásky – a na ni navazuje vyvýšení k nebi, k němuž nás Bůh volá skrze svou lásku. Vedle Listu Filipanům najdeme řadu dalších míst v pavlovské literatuře, kde jsou propojena témata preexistence a sestoupení Syna Božího na zem. Potvrzení podobnosti mezi Moudrostí a Kristem se všemi kosmickými a antropologickými konotacemi najdeme v 1. Listu Timoteovi: „Kristu přišel v lidské přirozenosti, byl ospravedlněn Duchem, ukázal se andělům, byl hlásán pohanům, došel víry ve světě, byl vzat do slávy“ (3,16). Zejména na těchto předpokladech je možné upřesnit funkci Krista jako jediného Prostředníka, na pozadí jediného Boha Starého zákona (srov. 1 Tm 2,5 a Iz 43,10-11; 44,6). Kristus je pravý most, který vede do nebes, do společenství s Bohem. A konečně alespoň v náznaku další vývoj kristologie sv. Pavla v Listu Kolosanům a Efesanům. V prvním z nich je Kristus označen jako „prvorozený z celého tvorstva“ (1,1520). Slovo „prvorozený“ naznačuje, že první mezi mnoha dětmi, první mezi mnoha bratřími a sestrami,sestoupil, aby nás přitáhl k sobě a učinil z nás své bratry a sestry. V listu Efesanům najdeme krásný výklad Božího plánu spásy, když Pavel říká, že v Kristu chtěl Bůh všechno obnovit. Kristus je obnovou všeho, všeho se ujímá a vede nás k Bohu. A tak nám předestírá pohyb dolů a vzhůru, vybízí nás, abychom se podíleli na jeho pokoře, tedy na jeho lásce k bližnímu, a tak měli podíl také na jeho oslavení a spolu s ním se stali syny v Synu. Prosme Pána, aby nám pomohl připodobnit se jeho pokoře a lásce, abychom tak měli účast na jeho božství. 11

Laický stát

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Dva noční strážci města dělali v prvním ránu poslední objížďku autem po ulicích teď prázdných. Vidí černou postavu, která se namáhavě vleče kupředu. Zastaví se a zjistí, že je to duchovní: „Důstojnosti, copak vám je, že se tak těžko pohybujete?“ – „Je to ischias“ – „A kampak jdete?“ – „Tamhle do kostela na ranní mši“ – „Nemáme to dělat, ale svezeme vás tam.“ Zavezli ho a jeli dál. Jeden se pak ptá druhého: „Ty, co je to ten ischias?“ – „To se ptáš mne? Já už dávno nechodím na katechismus, stát musí být dnes laický.“ Mohla by tu padnou i další otázka: „Ty, co je to ten laický stát?“ Ale na to se nebudeme ptát nočních hlídačů města. Kdo nám to tedy poví? Táboroví řečníci protiklerikálních stran mají o tom jasný pojem: o náboženství se ve veřejném životě nesmí mluvit. Jsme v demokracii, Každý má svobodu věřit, co chce, ale jenom soukromě. Stát jako takový je ateistický. Ale těm se dá odpovědět: Vyznávat atheismus je také druh náboženství a ten bývá občas velmi fanatický, pamatujeme se na to. Odkud vlastně to slovo pochází? Laický, laicismus, je odvozeno z řeckého laos, to znamená lid. Laický stát má tedy hájit práva lidu. O právech lidu už jsme také slyšeli mnoho řečí, i dnes se usiluje o to, aby se správněji formulovala lidská práva. Ale je i přitom mnoho diskusí. Proto papež Jan Pavel II dal své první encyklice trochu jiný titul. Často slyšíme, že i on tam mluví o lidských právech. Ve skutečnosti však zní titul „Práva člověka“. Když řekneme „lidská práva“ myslíme na nějaký princip, který musí platit pro všechny. Každý člověk však je také osoba docela zvláštní, neopakovatelná, oceňujeme tu originalitu. V jejím uskutečnění mu společnost musí pomáhat. Nejsou všichni hudebníci, přesto však stát zřizuje a vydržuje hudební školy, aby pomohl vyvinout se těm, kdo hudbu pěstují a milují. Nečte každý básně, ale na universitě jsou profesoři literatury, aby se kultura slova nezanedbávala. I malé obce zřizují hřiště, aby se tam uplatnili chlapci, kteří sportují. K osobnímu vývoji člověka ovšem patří i náboženství, výchova ve víře. Je tedy právo člověka, aby mu veřejná společnost k tomu dopomáhala. Je tu ovšem zvláštní potíž. Dokud byly státy jakoby jednolité, docházelo se po této stránce do extrému. Po třicetileté válce převládl na westfálském míru princip: cuius regio eius religio, ten, kdo vládne, určuje také náboženství, které musí poddaní vyznávat, jinak ať se vystěhuje jinam. Trvalo to dlouho, než se ta jednostrannost překonala. Ale vývoj idejí bývá kyvadlový. Z jednoho extrému se přešlo do druhého: vláda státu se nesmí o náboženství vůbec zajímat, svou víru ať si věří každý soukromě. Jak najít správný postoj? 12

V dnešní pluralistické společnosti stát není povolán k tomu, aby určoval náboženské pravdy a praxe. Znamená to, že se o ně nemá zajímat? Musí se tu prostě zachovat podobně jako v jiných oborech. Není kompetentní stát, aby určoval, kdo hraje dobře na housle nebo na klavír. K tomu jsou profesoři na konservatoři. Ale státní správa musí slyšet jejich úsudky o tom, co se má zařídit, aby hudební škola mohla fungovat a aby tam byli profesoři schopní v tomto oboru. Podobně je tomu i v literatuře. A i když se zařizuje hřiště, poradci tu jsou ti, kdo jsou znalí ve sportu. Je docela pochopitelné, že se tak jedná při zřizování a obsazování teologických fakult na universitě, při vyučování náboženství ve školách a při stavění kostelů. Ale tu se dnes ptají? Je potřeba, aby se náboženství vůbec vyučovalo a aby se kostely stavěly? Řekli jsme, že stát musí vyjít lidem vstříc a podporovat je, aby mohli uskutečnit to, co je hodnotou pro rozvinutí jejich vlastní osoby. Pro věřící je náboženství jednou ze základních životních hodnot. Musejí tedy mít právo se hlásit o to, co je k tomu ve společnosti nutné, aby veřejná správa nebořila to, co rodina a osobní mravní vývoj pracně staví. Jsou ovšem dnes různá náboženství a různé postoje k jeho praktikování. Nedá se to řešit jednou pro vždy nějakým všeobecným pravidlem. Ke konkrétnímu řešení se dojde jenom rozumným a snášenlivým dialogem. Stát se tu musí cítit jakoby dobrou mámou, která porovnává dětské rozepře tak, aby byly děti pokud možná spokojené a svorné. Vždyť tak jedná i v jejich zájmech ekonomických, dopravních a jiných. Ale stát tu není jenom rozhodčím v rozepřích. Má také své pozitivní požadavky. Nebyli by mu ke cti kulturně zaostalí poddaní a náboženství bezesporu patří ke světové kultuře. Kdo může pochopit dějiny národů bez jejich náboženské minulosti? I ten, kdo chce osobně být a zůstat ateistou nemůže lidsky jednat s muslimem bez jisté znalosti muslimského náboženství. Je primitiv Evropan, který žije ve stínu katedrál a v muzeích obdivuje malby křesťanských umělců, ale nedokáže říci, co představují a z jakého ducha vyrostly. Ale nezapomínejme ještě na jeden velmi důležitý motiv. Je dobré a chvályhodné, že se stát na prvním místě zajímá o všeobecně platná lidská práva, která jsou jakoby neutrální, na nich se musí dohodnout ateisté a věřící různých odstínů. Kdo je nechce dodržet, je stíhán policejně a soudně. Položme si však všetečnou otázku: Už se našel stát, kde by se opravdu od všech lidí všelidská práva zachovávala, kde by nebyla kriminalita a zprávy o krádežích a zločinech v televisi a v novinách? Čemu máme přičíst neúspěch? Ti, kdo dávají vinu jenom neschopné nebo zkorumpované státní správě, křivdí mnoha upřímným úředníkům a politikům. Zachování čistě lidských, tzv. nenáboženských zákonů, požaduje mravní výchovu osoby. Tu dává pravý náboženský život. Proto si i tzv. laické státy si nesmějí podtínat kořeny, z kterých vyrůstají, aby v jejich „lidu“ byl člověk člověkem. 13

CHRÁNIT ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ (poselství sociální nauky katolické Církve)

I. BIBLICKÉ ASPEKTY Živá zkušenost Boží přítomnosti v dějinách je základem víry Božího lidu: „Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Pán nám dal vyjít mocnou rukou z Egypta“ (Dt 6,21). Zamyšlení nad dějinami umožňuje shrnout minulost a odhalit Boží dílo už ve vlastních kořenech: „Můj otec byl potulným Aramejcem“ (Dt 26,5); Boha, který může říci svému lidu: „Vzal jsem vašeho otce ze země za řekou“ (Jozue 34,3). Je to zamyšlení, které dopřává hledět s důvěrou do budoucna, díky příslibu a smlouvě, kterou Bůh neustále obnovuje. Víra Izraele žije v čase a prostoru tohoto světa, který je chápán nikoli jako nepřátelské prostředí či jako zlo, kterého je třeba se zbavit, ale spíše jako dar samotného Boha, jako místo a záměr, který svěřuje odpovědné správě a činnosti člověka. Příroda, dílo stvořitelské Boží činnosti, není jakýmsi nebezpečným konkurentem. Bůh, který všechno stvořil, u všeho „viděl, že je dobrá“ (Gen 1,4.10.12.18.21.25). Stvořitel pak jako vrchol svého stvoření, jako to, co je „velmi dobré“ (Gen 1,31), klade člověka. Jedině muž a žena byli mezi vším tvorstvem Bohem chtěni „k jeho obrazu“ (Gen 1,27): jim Pán svěřil odpovědnost za celé stvoření, a úkol zajišťovat jeho harmonii a vývoj (srv. Gen 1,26-30). Zvláštní pouto s Bohem vysvětluje privilegovanou pozici lidské dvojice v řádu stvoření. Vztah člověka ke světu je tvůrčím prvkem lidské identity. Jde o vztah, který se rodí jako plod mnohem hlubšího vztahu, vztahu člověka s Bohem. Pán chtěl lidskou bytost jako svého partnera v dialogu: jen v rozhovoru s Bohem nachází lidský tvor vlastní pravdu, z níž čerpá inspiraci i zásady k plánování budoucnosti světa, zahrady, kterou mu Bůh dal, aby ji obdělával a chránil (srv. Gen 2,15). Tohoto úkolu jej nezbavil ani hřích, i přesto, že vznešenost práce zatížil bolestí a utrpením (srv. Gen 3,17-19). V modlitbě Izraele je stvoření stálým předmětem chvály: „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil“ (Žl 104,24). Spása je chápána jako nové stvoření, jež obnoví onu harmonií a schopnost růstu, kterou hřích narušil: „Stvořím nová nebesa a novou zemi“ (Iz 65,17) – říká Pán – „tehdy se poušť stane zahradou … a bude jí vládnout spravedlnost … Můj lid bude přebývat v příbytku míru“ (Iz 32,15-18). Definitivní spása, kterou Bůh nabízí celému lidstvu skrze Svého Syna, se neuskutečňuje mimo svět. Ač zraněn hříchem, má svět poznat radikální očistu (srv. 2Pt 3,10), z níž vyjde 14

obnoven, a konečně se stane místem, v němž se „trvale usídlí spravedlnost“ (2Pt 3,13). Ježíš ve svém veřejném působení zhodnocuje prvky přírody. On sám je nejen moudrým vykladatelem přírody v obrazech, které z ní rád předkládá, a v podobenstvích, ale také jejím pánem (srv. epizoda utišení bouře u Mt 14,22-33; Mk 6,45-52; Jan 6,1621): Pán ji podřizuje svému vykupitelskému záměru. Žádá po svých učednících, aby si všímali věcí, ročních dob i lidí, s důvěrou dětí, které vědí, že nemohou být prozíravým Otcem opuštěny (srv. Lk 11,11-13). Kristův učedník, vzdálen tomu, aby se stal otrokem věcí, jich naopak dokáže využít k budování sdílení a bratrství (srv. Lk 16,9-13). Vstup Ježíše Krista do dějin světa má svůj vrchol o velikonocích, kdy sama příroda má účast na dramatu odmítnutého Božího Syna a na vítězství zmrtvýchvstání (srv. Mt 27,45.51; 28,2). Tím, že prošel smrtí a vštípil zde zářivou novost vzkříšení, Ježíš slavnostně uvádí nový svět, v němž je mu všechno podřízeno (srv. 1Kor 15,2028) a znovu nastoluje ony vztahy řádu a harmonie, které zničil hřích. Vědomí nevyváženosti mezi člověkem a přírodou musí provázet vědomí, že v Ježíši Kristu došlo ke smíření člověka a světa s Bohem, takže každá lidská bytost, vědoma si Boží lásky, může najít ztracený mír: „Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. Staré řády pominuly, nové věci nastoupily“ (2Kor 5,17). Příroda, která byla Slovem stvořena, skrze stejné Slovo, které se stalo tělem, je usmířena s Bohem a zklidněna (Kol 1,15-20). Je uzdravena nejen niternost člověka, ale Kristova vykupitelská síla se dotkla i celé jeho tělesnosti; veškeré stvoření má podíl na obnově, která vyvěrá z Pánovy Paschy, i když v sténání porodních bolestí (srv. Řím 8,19-23), v očekávání, že dá vzejít „novým nebesům a nové zemi“ (Ap 21,1), jež jsou darem konce časů, završené spásy. Během této doby není spáse nic cizí: v jakýchkoli podmínkách života, je křesťan povolán sloužit Kristu, žít podle Ducha a nechat se vést láskou, principem nového života, který znovu přivádí svět i člověka k záměru jejich počátků: „svět, život, smrt, to co je, i to, co přijde: všechno je vaše! Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu“ (1Kor 3,22-23). /pokračování příště/ 15

„Pojďte požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa“ (Mt 25,4)

KANDIDÁTI BLAHOŘEČENÍ A SVATOŘEČENÍ ČESKÝCH A MORAVSKÝCH DIECÉZÍ 14 mučedníků od Panny Marie Sněžné

(15. února 1611) V masopustní úterý, 15. února 1611, bylo krutým způsobem zavražděno 14 františkánů, příslušejících ke konventu při kostele Panny Marie Sněžné v Praze na Novém Městě. Přišli do Prahy jako misionáři, aby zde pastoračně sloužili katolické menšině zvláště kázáními, náboženskými debatami a vzorným příkladem řeholního života. Působili v konventu a při kostele, který císař Karel IV. založil r. 1347 pro karmelitány, ale který byl počátkem 17. století v sutinách a opuštěn. Roku 1604 dal císař Rudolf II. zvláštním diplomem „na věčné časy“ celé klášterní teritorium do užívání františkánům. Noví řeholníci pocházeli z různých evropských národů, prožili však již nějaký čas na našem území – přišli do Prahy z Brna a Olomouce – a ovládali téměř všichni češtinu. Kněží byli zpovědníky významných osobností a také mezi arcidiecézním duchovenstvem požívali značné vážnosti, protože byli využíváni jako rozhodčí ve sporných záležitostech. Část pražské veřejnosti, z větší části nekatolické, se k nim však od počátku chovala nepřátelsky. Nešlo ovšem o nějakou obecnou nenávist: na stavbu kostela Panny Marie Sněžné například přispěl i Mistr Bacháček, rektor Karlovy univerzity, která byla husitská. Výhrůžky a nepřátelské projevy se stupňovaly zvláště od konce ledna r. 1611, za doby tzv. vpádu pasovských vojsk do Čech. Nepotvrzená zpráva o ukrývání poražených pasovských jezdců v klášterech obrátila hněv Pražanů proti kostelům a klášterům. Vývoj událostí i řada předchozích incidentů stačily k tomu, aby františkáni mohli předvídat, k čemu může dojít. Přesto neopustili Prahu a zůstali až do konce na svém místě. V osudné úterý 15. února 1611 vikář kláštera Bedřich Bachstein nařídil, aby nikdo areál neopouštěl. Nicméně podle řádových konstitucí byl zodpovědný za život zvláště mladších bratří, proto jich šest odvedl na kostelní půdu do relativního bezpečí. Kolem 11. hodiny dopoledne obklopilo areál Panny Marie Sněžné asi 700 ozbrojených lidí, převážně městské spodiny. K vyvraždění řeholníků došlo postupně ve třech etapách, během asi čtyř hodin. Útočníci se rozdělili do několika skupin. Početná skupina útočníků vtrhla nejprve do chrámu a zde krutým způsobem zabila dva kněze a bratra laika. V klášteře samotném nalezli vetřelci čtyři řeholníky, které zavraždili. Po delší době násilníci objevili schody vedoucí z horního patra klášterního ambitu na kostelní půdu, kde se ukrývalo zbylých sedm řeholníků. Obnažená a zohavená těla zavražděných byla pohřbena v klášterním dolním ambitu blízko brány až v sobotu. Věřící od počátku považovali umučené bratry za Bohem oslavené mučedníky a záhy se šířily pověsti o zázračných zjevech nad jejich hrobem. Již pět let po jejich smrti poručil pražský arcibiskup Jan Lohelius těla exhumovat a pohřbít v kapli Panny Marie. Při této příležitosti bylo shledáno, že podlehla jen minimálnímu rozkladu. V této kapli – dnes zasvěcené sv. Michalu – odpočívají dodnes, a to pod oltářem sv. Petra z Alkantary, který byl postaven teprve v 2. polovině 17. století. Soukromá úcta k 16

nim nebyla nikdy přerušena a výroční památka jejich smrti byla slavena vždy nějakou formou pobožnosti. První kroky k beatifikačnímu procesu byly učiněny v 70. letech 17. století, jisté překážky však znemožnily jeho pokračování. Podobně proces započatý v letech 1907-1910 nebyl skončen. Teprve v letech 1933-1944 proběhl řádný diecézní proces, jehož akta byla dne 13. října 1947 předána do Říma. Ostatky umučených řeholníků byly tehdy exhumovány, prohlédnuty a identifikovány. Následující politická situace, spojená s přerušením diplomatických styků s Římem a útlakem církve, odsunula řešení na více než 40 let. Listem datovaným v Praze 25. února 1992 požádali biskupové Československa o obnovení procesu. Kongregace pro svatořečení stvrdila dekretem ze dne 20. dubna 1994, že diecézní proces byl po pečlivém prozkoumání shledán platným a že tudíž záležitost má být směrována k účinnému završení. Jména čtrnácti umučených bratří jsou: Kněží: Bedřich Bachstein, vikář kláštera, český kazatel původem z Pěnné u Jindřichova Hradce (věk asi 50 let); Jan Martinez, Španěl, sakristán (asi 40 let); Šimon, Francouz, sběratel almužny (asi 30 let); Bartoloměj Dalmasoni, Ital z Ponte San Pietro u Bergama, měl na starosti obnovu kostela a kláštera Dále bylo v konventu čtvero kleriků studujících bohosloví: Jeroným hrabě z Arese, Ital z Milána, jáhen (asi 24 let); Kašpar Daverio z Bosto u Varese, Ital, podjáhen (27 let); Jakub z Augsburgu, Němec, minorista1 s dočasnými sliby (18-20 let); Klement ze Švábska, Němec, minorista s dočasnými sliby (18-20 let) Bratři laici: Krištof Zeld, Holanďan, starší kuchař (asi 70 let); Didak Jan, krejčí; vlast neudána, pocházel patrně ze zemí Koruny české (30-40 let); Jan Rode, Ital z Monte Piano u Brescie, zahradník a pomocný sakristán (asi 30 let); Emmanuel, mladší kuchař, patrně ze zemí Koruny české (asi 30 let) Novicové: Jan, kandidát bohosloví, patrně ze zemí Koruny české (asi 18 let) Antonín, pomocník v kuchyni, patrně ze zemí Koruny české (18-20 let) Modlitba za vyslyšení (pro soukromou pobožnost) Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi povolal z různých evropských národů své služebníky menší bratry k apoštolské službě do pražského kláštera. Svým životem a smrtí vydali svědectví pravé víře. Prosíme tě, aby Evropa, odchovaná křesťanstvím, vytvářela svornou rodinu, v níž se respektují práva lidské osoby. A dopřej nám též, aby Svatý stolec zapsal jména těchto čtrnácti umučených řeholníků do seznamu blahoslavených. Ke chvále Kristově. Amen. Případná vyslyšení sdělte prosím na adresu: P. Petr Alkantara Houška, OFM, Jungmannovo nám. 18, 110 00 Praha 1

1

Bohoslovec s nižším svěcením, před podjáhnem. 17

Služebník Boží P. Augustin Schubert, OSA (14. května 1902 – 28. července 1942)

Narodil se 14. května 1902 v Praze na Žižkově jako syn Václava Schuberta, železničního úředníka, a Anny, rozené Macháčkové, ze Žižkova. Byl pokřtěn 23. května 1902 farářem Karlem Procházkou u sv. Prokopa a dostal křestní jméno František. Rodina Schubertova bydlela v Táboritské ulici, pouze na několik let se přestěhovala do Havlíčkovy ulice. František nejprve navštěvoval obecnou školu a potom, protože z něho chtěl mít otec úředníka, nastoupil na gymnázium u sv. Štěpána (dnešní Akademické gymnázium Štěpánská), kde maturoval 13. června 1921. Po maturitě nastoupil ke studiu filozofie na filozofické fakultě bývalé německé univerzity v Praze (1921-1925). Jeho disertační práce nesla název „Die soziale Lehren Peter Chelcickys“ (Sociální nauka Petra Chelčického). Tu obhájil 12. května 1925 před oponenty prof. Spinou a prof. Gesemannem. Už v průběhu studia filozofie cítil povolání vstoupit do kláštera. Otec, který stále doufal, že ho to přejde, trval na dokončení studií. Toužil se stát knězem řeholním, jak vzpomíná V. Nesnídal: „Chtěl být knězem řeholním, tedy celým knězem, plně zasvěceným vznešenému úkolu duchovního. V mnišském rouchu viděl větší naplnění svého života a poslání, než v činnosti světského kněze.“ Proto ho nikdo neviděl „od vysvěcení jinak než v černém hábitu opásaným koženým řemenem.“ 28. srpna 1925 (v den svátku sv. Augustina) tedy vstoupil do řádu sv. Augustina a právě jméno tohoto světce si vybral jako řeholní. Věčné řeholní sliby skládá 1. prosince 1925. 20. ledna 1929 byl vysvěcen. Působil hlavně u sv. Tomáše na Malé Straně, ale na krátkou dobu i v augustiniánských klášterech Dolní Ročov a sv. Dobrotivá u Hořovic. Roku 1932 se stává převorem a definitorem u sv. Tomáše v Praze. Už od mládí se věnoval sportu, na gymnáziu byl členem fotbalového týmu A.F.K. Union (hřiště se nacházelo poblíž dnešního stadionu Viktorie Žižkov). Proto nás nepřekvapí, že po svém vysvěcení v roce 1929 vstoupil do Jednoty Čs. Orla v Praze III. (Malá Strana) (konkrétně šlo o Pospíšilovu župu). Orelská jednota měla své vzdělavatele často právě z řádu sv. Augustina. Proto, ač naprosto běžný člen Orla, se o něm začalo uvažovat jako o duchovním vedoucím župy. Dne 14. února 1932 se konal župní sjezd orelské župy Bedřicha Pospíšila a právě zde byl zvolen Augustin Schubert župním vzdělavatelem. U příležitosti milostivého léta spoluorganizoval pouť do Říma. Od vytvoření Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 však docházelo k postupnému omezování veškerých spolkových shromáždění, bylo zakázáno nošení stejnokrojů, spolkových odznaků a praporů. Dne 10. prosince 1939 se v Brně sešla ústřední rada Čs. Orla, protože po zatčení mnoha členů bylo nutné stabilizovat situaci. Vzdělavatelem celého Orla byl zvolen jednomyslně Augustin Schubert. Celý Orel, vzhledem ke svému napojení na odbojové organizace, byl sledován německou tajnou policií, a ta se samozřejmě zaměřila i na Augustina Schuberta. Po svém nástupu do funkce vypracoval Schubert nové programové zásady orelského hnutí a včlenil je do orelského desatera. Jeho snahou bylo opět jasně formulovat rozdíl mezi Orlem a ostatními tělovýchovnými organizacemi, že nejde o hnutí čistě tělocvičné, ale 18

hlavně výchovné. Pro svou aktivitu a postavení byl neustále pod dozorem tajné policie. Na základě udání byl zatčen a v lednu 1941 transportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, 15. srpna 1941 pak do Dachau. Tam byl jako nepřítel Říše zařazen do Strafkompanie, pracovní skupiny, která pracovala až 15 hodin denně. Vlivem těchto strašných podmínek 28. července 1942 umírá na tuberkulózu. Modlitba za blahořečení Pane Ježíši Kriste, náš božský Vykupiteli, který povyšuješ ty, kdo jsou pokorného srdce; dej, aby byl oslaven tvůj věrný služebník Augustin Schubert, který ti vydal svědectví obětí života při šíření Božího království. Amen.

!

Služebník Boží P. Jan Evangelista Urban, OFM

(20. února 1901 – 7. ledna 1991) Všichni jsme děti své doby, ale někteří jsou i jejími tvůrci. Jedním z nich je otec Jan Evangelista Urban, františkán, učitel duchovního života, kněz hluboké zkušenosti s Bohem, člověk modlitby a kontemplace, zakladatel Sester apoštolátu sv. Františka. Narodil se 20. února 1901 v Praze na Žižkově. Rodiče mu dali jména Josef Vojtěch. V osmi letech přijímá poprvé eucharistii a v deseti pečeť daru Ducha Svatého – biřmování. V té době začíná ministrovat a ve třinácti letech přistupovat denně ke svatému přijímání. Modlitba, eucharistie, četba životopisů svatých a vliv dobrých kněží v něm vzbuzují touhu po kněžství. Jako čtrnáctiletý chlapec vstupuje do Třetího řádu sv. Františka a po třech letech žádá o přijetí do řádu prvního. Přijímá jméno Jan Evangelista. Po roce noviciátu skládá první sliby a přihlašuje se na teologickou fakultu v Praze. V r. 1923 je vysvěcen na jáhna a 15. června 1924 biskupem Sedlákem v Praze na kněze. V Emauzích slaví svoji první mši svatou. Začíná hlásat Boží slovo s radikální opravdovostí a probouzí pražský katolický život. Stává se pro mnohé duchovním vůdcem a vyhledávaným zpovědníkem. Z hloubky své víry oživuje Třetí řád sv. Františka a vede jeho členy k životu podle evangelia. Z nadšení pro evangelium a užší následování Krista zakládá společenství Sester apoštolátu sv. Františka. V letech 1925-1930 studuje na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde promuje. Působení otce Jana mezi mladou katolickou inteligenci ukazuje na potřebu náboženského vzděláváni. Koncem třicátých let zakládá v Praze na Jungmannově náměstí studijní ústav Studium catholicum na vysokoškolské úrovni. Vydává modlitební knížku „K Bohu“, později „Duchovní život“ a „Učení víry“. V r. 1938 se stává provinciálem františkánského řádu v Čechách a na Moravě. Památkou na jeho působeni na Spořilově je kostel sv. Anežky České. Dává také podnět ke stavbě kostela sv. Františka v Krči, sv. Alžběty ve Kbelích a kostela sv. Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech v Českých Budějovicích. Jako duchovní rádce vede členy Katolické akce, České ligy akademické a katolické lékaře Společnosti sv. Lukáše. Je vzorem, zpovědníkem a oporou mnohým kněžím, pro které má studijní konference, přednášky a exercicie. 19

Po nastolení totalitního režimu je otec Jan 14. března 1950 v Nespekách zatčen a odsouzen na 14 let těžkého vězení. Nastává pro něho doba utrpení a vydávání svědectví Kristu. Na svobodu je propuštěn 12. září 1963. Po propuštění žije v Nespekách pod dozorem Státní bezpečnosti až do uvolnění politické situace v r. 1968. Po krátké době svobody je zbaven souhlasu ke kněžské službě a znovu sledován. Od září 1981 dostává cesta utrpení otce Jana podobu nemoci a fyzické bezmocnosti. Žije v Nespekách, zcela odkázán na péči sester. Osvědčuje se trpělivostí, vděčností a hlubokým prožíváním jednoty s Ježíšem. Pán přijímá k sobě svého služebníka Jana svým věčným objetím 7. ledna 1991: „Pojď se radovat se svým Pánem“ (Mt 25,21). Otec Jan je jedním z těch, kdo uváděl mnohé do láskyplné Boží blízkosti. Doufáme, že nyní plní službu přímluvce, který se před Boží svatostí modlí s námi a za nás. Diecézní proces blahořečení P. Jana Evangelisty Urbana byl zahájen 8. listopadu 2000. Modlitba za vyslyšení (pro soukromou pobožnost) Milosrdný Bože, vyléváš na nás svou milost z plnosti své lásky a dobra. Zjevuješ svou moudrost a krásu v životech svatých a dáváš nám v nich vzor, jak tě více milovat. Tvůj služebník, Jan Evangelista Urban, zanícený horlivostí o tvé království, naplnil svůj kněžský život a františkánské povolání usilovnou snahou o svatost a šíření evangelia. V těžkých dobách byl odvážným svědkem víry a měl účast na utrpení tvého Syna Ježíše Krista. Věčný Otče, oslav svého služebníka, kněze Jana, učiň ho přímluvcem za náš národ a v našich potřebách. Povzbuzeni jeho příkladem, ať jsme tvými věrohodnými svědky pro třetí tisíciletí. Na přímluvu svého služebníka, kněze Jana, uděl nám podle své vůle milost, o kterou tě prosíme: … … … Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

!

Služebník Boží kardinál Josef Beran

(29. prosince 1888 – 17. května 1969) Narodil se 29. prosince 1888 v Plzni, kde také vystudoval gymnázium. Studia teologie absolvoval v Římě, kde také získal doktorát a r. 1911 byl vysvěcen na kněze. Po návratu z Říma sloužil Josef Beran v Praze jako kaplan, později (v roce 1917) se stal ředitelem katolického Dívčího učitelského ústavu sv. Anny v Praze – zde působil až do roku 1928. Poté začal učit pastorální teologii na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, roku 1932 zde byl jmenován profesorem. Později sloužil jako rektor pražského arcibiskupského kněžského semináře. V r. 1941 byl zatčen, deportován do Terezína a poté do koncentračního tábora Dachau, kde zůstal až do konce války. 20

Dne 8. prosince 1946 byl vysvěcen na pražského arcibiskupa. Po komunistickém převratu se razantně postavil proti pokusu odtrhnout českou katolickou církev od papeže – jeho kázání na slavnosti Božího Těla r. 1949 však přerušili najatí provokatéři a arcibiskup byl internován a zcela izolován od veřejnosti. Bylo mu zcela znemožněno spravovat pražskou arcidiecézi, kterou se souhlasem stranických a státních orgánů řídil představitel „Mírového hnutí katolického duchovenstva“. Po „domácím vězení“ v pražském Arcibiskupském paláci v letech 1949-51 byl Josef Beran postupně převezen na nejrůznější místa, např. do Liberce, Roželova u Příbrami nebo Mukařova. Až v r. 1963 byl propuštěn na amnestii, dostal však přísný zákaz pobytu v Praze. Dne 25. ledna 1965 byl Josef Beran jmenován kardinálem a mohl odjet do Říma, kde se zúčastnil závěru II. vatikánského koncilu. Pronesl zde zásadní proslov o náboženské svobodě. Podmínkou odchodu do Říma byl ovšem jeho závazek, že se vzdá řízení pražské arcidiecéze a již se nevrátí do Československa. Beran si uvědomil, že jde vlastně o jeho vyhoštění z vlasti; k souhlasu ho přiměl – s ohledem na dobro diecéze – až příslib, že československá vláda bude souhlasit se jmenováním řádného administrátora arcidiecéze místo představitele Římem neschváleného kolaborantského mírového hnutí. Stát svůj slib tentokrát dodržel a Svatý otec jmenoval apoštolským administrátorem „sede plena“ (tj. aniž by Berana z pražského stolce sesadil) biskupa Františka Tomáška, pozdějšího arcibiskupa a kardinála. Zbytek svého života prožil Josef Beran v Římě. Založil zde České náboženské středisko Velehrad, navštěvoval krajany v Evropě i Americe a pro styk s vlastí využíval vatikánský rozhlas. V letech 1968-69, kdy se znovu zvažovala možnost jeho návratu do Prahy, však těžce onemocněl a 17. května 1969 zemřel. Československý režim nedovolil převoz rakve do vlasti. Na přímý pokyn papeže Pavla VI. byl tedy tento arcibiskup pražský pohřben mezi římské biskupy v podzemí svatopetrské baziliky, nedaleko hrobu svatého Petra. Modlitba za vyslyšení (pro soukromou pobožnost) Dobrotivý Bože, tys vyvolil svého služebníka Josefa kardinála Berana, arcibiskupa pražského, aby šel ve stopách tvého Syna a v dobách pronásledování byl oporou církve v naší vlasti. Našel-li jsi zalíbení v jeho životě a obětech, veď nás, prosíme, svým svatým Duchem, abychom se dovedli modlit jako on, abychom dovedli spojovat své bolesti a utrpení s obětí tvého Syna na kříži a abychom nikdy neztráceli naději a důvěru v tvou láskyplnou prozřetelnost. V této naději a v důvěře, že nám tvůj Duch povede naši modlitbu „vzdechy, které jsou ve shodě s tvou svatou vůlí“ (srv. Řím 8,26-27), ti nyní předkládáme tuto záležitost ……………. Svěřujeme ji do přímluv kardinála Berana s prosbou, abys jejím vyslyšením oslavil i našeho pastýře, který během svého života pomáhal a těšil všechny, kdo se k němu obraceli. Odvažujeme se prosit i za věci, které jsou lidským silám nedosažitelné, protože sama církev nás k tomu povzbuzuje, když prohlašuje za blahoslavené a svaté ty, na jejichž přímluvu se udály zázraky. Prosíme o to ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a Duchem Svatým kraluje na věky věků. Amen. 21

Služebník Boží arcibiskup Antonín Cyril Stojan (22. května 1851 – 29. září 1923)

"Génius prostoty a jednoty. V době finančních sporů a hájených brokátů rozdával. Zůstane ne to, co jsme našetřili, ale co jsme rozdali.“ Antonín Stojan (jméno Cyril je biřmovací) se narodil 22. května 1851 v malé vesničce Beňov nedaleko Přerova jako páté z osmi dětí v rodině domkáře, ševce a později kostelníka Františka Stojana a Josefy, rozené Kubíčkové. Po absolvování obecné školy odešel studovat k piaristům v poutním místě Stará Voda u Budišova. Po dvou letech přechází Antonín Cyril na nižší piaristické gymnázium v Příboře a po čtyřech letech pak na vyšší gymnázium, opět piaristické, do Kroměříže, kde v roce 1872 maturoval s vyznamenáním. Rozhodl se pro kněžství, v letech 1872-1876 vystudoval teologii v Olomouci a dne 5. července 1876 byl vysvěcen na kněze. Působil poté v různých farnostech, nejprve jako kaplan v Šilperku (dnes Štíty), již po měsíci byl ale přeložen do města svých studií, Příbora, kde v dvojjazyčném území působil jedenáct let. Následující dva roky pak sloužil ve Svébohově, okr. Šumperk. Nejdéle působil jako farář v Dražovicích u Vyškova, až do r. 1908. Všude, kde působil, zůstal věrný svému předsevzetí, které učinil již v semináři, a vyvíjel organizátorskou činnost na podporu náboženského života, zakládal knihovny a pořádal sbírky na podporu poutních míst Svatého Hostýna a Velehradu. Již od chlapeckého věku na něj působily dva momenty: úcta k Panně Marii a úcta k sv. Cyrilu a Metodějovi, která jej pak provázela po celý život a odrážely se v jeho kněžské činnosti. Právě jeho zásluhou je jak obnovení zanedbané baziliky bez duchovní správy na Svatém Hostýně, tak založení tradice unionistických kongresů na Velehradě. Ačkoliv měl široké pole působnosti a množství nejrůznějších aktivit, nezapomínal na sebevzdělávání a v roce 1896 byl promován na doktora teologie. V roce 1908 byl jmenován proboštem kolegiální kapituly v Kroměříži a během I. světové války se stal sídelním kanovníkem olomoucké kapituly. Jeho aktivita jej nakonec vedla i do politiky. Od roku 1897 s kratšími přestávkami působil jako poslanec Říšské rady i jako poslanec zemského sněmu za Křesťansko-národní stranu. Po vzniku Československé republiky byl v listopadu 1918 zvolen poslancem Národního shromáždění Československé republiky. Byl u zrodu Československé strany lidové a v roce 1920 byl za tuto stranu zvolen senátorem Československé republiky. Když v září 1920 odstoupil olomoucký arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště, byl Stojan kapitulou zvolen správcem diecéze do doby jmenování nového arcibiskupa. Při jednáních mezi státem a papežským stolcem se Antonín Cyril Stojan stal nejvýznamnějším kandidátem a nakonec byl 11. ledna 1921 jmenován olomouckým arcibiskupem. Biskupské svěcení přijal 3. dubna z rukou nuncia Clemente Micary. 22

Protože však nikdy neměl zvlášť pevné zdraví a v době svého jmenování byl již starším člověkem, došlo v říjnu r. 1922 k jeho naprostému vyčerpání a první mozkové příhodě. Po rekonvalescenci se znovu snažil plnit své povinnosti, v květnu následujícího roku jej však postihl druhý záchvat mozkové mrtvice. Umírá 29. září 1923 ve své olomoucké rezidenci a je pohřben na Velehradě. Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha zahájil r. 1948 přípravné práce ke Stojanově beatifikaci. Diecézní proces byl otevřen 14. července 1965 a ukončen na 67. zasedání vyšetřující komise dne 10. října 1985. O necelé dva roky poté byla akta diecézního procesu odevzdána Kongregaci pro svatořečení v Římě. V únoru r. 1996 byla správnost procesu kongregací potvrzena a papež potvrdil dekret o hrdinských ctnostech služebníka Božího A. C. Stojana. Modlitba za blahořečení (pro soukromou pobožnost) Bože, náš nejlaskavější Otče! Klaníme se ti, děkujeme ti za to, že jsi nám skrze svého služebníka Antonína Cyrila Stojana ukázal požehnání křesťanské víry a činorodé lásky. S důvěrou tě prosíme: obnov a upevni v našem národě svatou víru a mravnost. Posiluj věrnost rodičů, dětí a osob tobě zasvěcených v jejich povolání. Sešli své světlo a sílu těm, kteří životem bloudí a hledají štěstí. Uzdrav naše nemocné (zvláště ………). Učiň to, prosíme, na přímluvu našeho lidumilného arcipastýře Antonína Cyrila. Dopřej nám milost, abychom ho směli uctívat jako světce, kterého jsi oslavil i zázrakem. Bože, oslav své jméno skrze Krista, našeho Pána. Amen. Svatá Panno Maria, Matko církve a Královno rodin, oroduj za nás! Svatí Cyrile a Metoději, ochráncové Evropy, orodujte za nás!

!

Služebník Boží P. Ignác Stuchlý, SDB (14. prosince 1869 – 17. ledna 1953)

Ignác Stuchlý se narodil ve slezské Boleslavi 14. prosince 1869. V září 1891 začal v Olomouci u dominikánů studia teologie, která však musel přerušit. Roku 1894 přijíždí k salesiánům do Turína, v srpnu 1895 vstupuje do noviciátu a pokračuje ve studiích. Kněžské svěcení přijímá v listopadu 1901. V říjnu 1910 opouští své italské působiště v salesiánském konviktu v Gorizii a přijíždí do slovinské Lublaně s úkolem dostavět zde kostel a pečovat o salesiánský ústav. Tuto práci mu značně zkomplikovala první světová válka. Po jejím skončení je P. Stuchlý poslán za prefekta do Veržeje, 23

ale po dvou letech se vrací do Lublaně dostavět kostel. To se mu podařilo až v roce 1924. O rok později byl poslán do italské Perosy, kde žilo v salesiánské komunitě i několik Čechů a kam byli na salesiánskou formaci posíláni chlapci z Československa. V té době začíná v Československu zájem o příchod salesiánů. Po rozmanitých peripetiích kupují salesiáni ve Fryštáku klášter od sester Neposkvrněného Početí. Časně zrána 28. září 1927 sem v čele s P. Stuchlým dorazilo z Perosy 17 chlapců a 3 salesiáni. Dílo se brzy rozrostlo a P. Stuchlý, který si mezitím pro svou bílou hlavu vysloužil od místních obyvatel přezdívku Staříček, se zasadil o vybudování dalších salesiánských ústavů v Československu (Ostrava, Praha, Brno, Pardubice…). 15. září 1935 byl jmenován inspektorem nově zřízené samostatné české Salesiánské provincie. V průběhu druhé světové války bylo několik salesiánských ústavů zabráno nacisty. V polovině srpna 1943 musel být vyklizen také fryštácký dům a sloužil nacistům jako domov pro vybombardovanou mládež z Hamburku a posléze jako základna maďarských vojáků. Po válce se Fryšták opět stal sídlem salesiánského aspirantátu. V roce 1949 se prudce zhoršilo už tak podlomené zdraví P. Stuchlého a 5. března 1950 dostal ve Fryštáku záchvat mozkové mrtvice. Od té doby byl upoután na lůžko. V noci ze 13. na 14. dubna před půlnocí byli salesiáni vzbuzeni policií a milicí, která obsadila dům, a posléze deportováni na různá místa. P. Ignác Stuchlý byl posléze umístěn do domova důchodců v Lukově poblíž Fryštáku. Jako řadový chovanec nesměl ani opouštět dům. V lednu 1953 byl P. Stuchlý stižen dalším záchvat mrtvice. Zemřel v sobotu 17. ledna ve 22.25 hodin ve věku 83 let a byl pohřben na fryštáckém hřbitově. Diecézní proces blahořečení Ignáce Stuchlého byl zahájen 5. března 1993 a ukončen 20. ledna 2001. Dekret potvrzující správnost procesu přišel z Kongregace pro blahořečení a svatořečení 29. listopadu 2002 a proces je nyní ve své druhé fázi, v Římě. Modlitba za vyslyšení (pro soukromou pobožnost) Všemohoucí věčný Bože, plný milosrdenství ke svým dětem, tys vedl svého věrného služebníka Ignáce, aby už zde na zemi svou láskou a pokorou, modlitbou a horlivostí pomáhal zejména mládeži znovu najít cestu ke Kristově církvi. Dej, ať je mu přiznána pocta a sláva oltáře. Nám pak dopřej, abychom ho dokázali napodobovat v modlitbě a činnosti, a tak mohli přispět k mravní a duchovní obrodě lidí kolem nás. Na přímluvu svého služebníka Ignáce vyslyš prosbu, se kterou se k tobě obracíme, a daruj nám ze své lásky, aby … … … Otče náš … Zdrávas Maria … Sláva Otci … Maria, Pomocnice křesťanů, oroduj za nás. Případná vyslyšení sdělte prosím na adresu: Salesiánská provincie Praha, Kobyliské náměstí 1, 182 00 Praha 8 – Kobylisy

!

Služebník Boží P. Antonín Šuránek (29. května 1902 – 3. listopadu 1982)

Narodil se 29. května 1902 v Ostrožské Lhotě v rodině Martina a Anny, rozené Vaňkové, jako předposlední ze 24

šesti sourozenců. V deseti letech mu zemřela matka. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti, měšťanskou v sousedním Uherském Ostrohu. Klasické gymnázium vystudoval v Uherském Hradišti a maturoval zde v roce 1922. Ještě v témže roce začal studovat teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a kněžské svěcení přijal 5. července 1926. Po tříletém kaplanském působení ve Slatinicích u Olomouce byl v roce 1929 povolán do kněžského semináře v Olomouci a ustanoven spirituálem. Když na počátku protektorátu vyhnalo gestapo bohoslovce ze semináře a poslalo je na nucené práce do Německa, byl s nimi i s jejich rodiči v trvalém písemném styku. Pro zbytek bohoslovců, kteří ze zdravotních důvodů nebyli na práce nasazeni, zařídil náhradní vyučování a pokračoval ve výchovné práci. S jejich pomocí posílal nasazeným bohoslovcům látku k rozjímání. Od roku 1939 do r. 1950 vždy o prázdninách veřejně působil na poutním místě u sv. Antonínka nad Blatnicí. Po válce se P. Šuránek vrátil jako spirituál do semináře a učil i na teologické fakultě, kde roku 1946 získal doktorát teologie. Protože po roce 1948 odmítl vyučovat na nově zřízeném a státem kontrolovaném semináři v Praze, později přeloženém do Litoměřic, byl poslán jako kaplan do Velkého Ořechova u Uherského Brodu. Počátkem července 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přestože jeho zdravotní stav byl vážný, byl v nemocnici zatčen a bez sdělení důvodů převezen do internačního kláštera v Želivě. Po propuštění v říjnu 1955 začal pracovat jako dělník ve štramberské vápence a zůstal zde až do odchodu do penze r. 1962. Bydlel poté u svého bratra Josefa v Uherském Hradišti. V září roku 1968 byl znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři a mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V roce 1970 byl však přinucen ukončit své veřejné působení. Na základě intervence blatnického faráře byl pověřen prozatímním duchovním správcem v Blatničce. I zde se intenzivně věnoval pastorační činnosti. Jeho vliv, a to nejen na věřící, byl tak velký, že normalizovaná státní správa neviděla jinou možnost, než mu v roce 1975 opět odebrat státní souhlas. Z Blatničky se přestěhoval nejdříve do Uherského Hradiště a později se svým synovcem P. Antonínem Dominikem pobýval na farách v Liptáni, Písařově a Ludgeřovicích. Zemřel 3. listopadu 1982 v nemocnici v Ostravě-Petřkovicích a byl pochován ve svém rodišti, v Ostrožské Lhotě. Proces blahořečení P. Antonína Šuránka zahájilo olomoucké arcibiskupství 3. května 1996 a po 43 zasedáních jej ukončilo 21. září 1999. Shromážděný písemný materiál v rozsahu přes 3 tisíce stran byl poté odeslán do Říma Kongregaci pro blahořečení a svatořečení, která potvrdila platnost procesu dne 3. června 2000. Nyní se vypracovává odborná pozice o životě a hrdinských ctnostech, vyžaduje se však ještě potvrzení jeho svaté pověsti na základě vyslyšení proseb a alespoň jednoho zázraku na jeho přímluvu. Modlitba za blahořečení (pro soukromou pobožnost) Pane Ježíši, náš Spasiteli, věříme v pravdivost tvých slov. Každé tvé slovo je pravda. Co jsi slíbil, můžeš a chceš splnit. S velikou důvěrou se k tobě obracíme, abychom svěřili tvé lásce a uzdravující síle … … …. Pomoz nám očekávat tvou pomoc bez pochybností, vždyť ty můžeš všechno. Zároveň přijímáme tvou vůli, která chce naše dobro a vidí dál, než kam dohlédneme my. Věříme, Pane, že tvá odpověď na naše společné volání přijde a zjeví nám tvou moc. Přijmi předem náš dík. Prosíme o to na přímluvu Panny Marie a 25

Božího služebníka kněze Antonína Šuránka. Jako celým srdcem žil pro tvou církev zde na zemi, tak ať pomáhá i z nebe všude tam, kde církev potřebuje a očekává Boží pomoc. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen. Otče náš… Zdrávas Maria… Sláva Otci. Případná vyslyšení sdělte prosím na adresu: Arcibiskupství olomoucké, Wurmova 9, 771 01 Olomouc

!

Služebnice Boží Anna Marie Zelíková (19. července 1924 – 11. září 1941)

Anna Zelíková se narodila 19. července 1924 jako dcera rolníka Aloise Zelíka a jeho manželky Anny, rozené Jirsákové, v Napajedlích. Navštěvovala mateřskou, obecnou a měšťanskou školu v ústavě „Ludmila“ sester sv. Kříže v Napajedlích. Řeholní sestry sv. Kříže měly velký vliv na její náboženskou výchovu. Sestra Milada Bartoňová ji připravila na první svaté přijímání, které Anna přijala 25. května 1933. To také znamenalo rozhodný obrat v jejím životě. Již tehdy zatoužila zcela se obětovat Bohu, aby získala pro nebe mnoho duší. Za vzor si zvolila a v životě se řídila příkladem sv. Terezie z Lisieux a sv. Jana Bosca. Hlubokým dojmem na ni zapůsobila primiční mše P. Josefa Zavadila, rodáka z Napajedel, jíž se účastnila 11. července 1937 jako třináctiletá dívka. Rozhodla se obětovat svůj život za posvěcení kněží. Na Zelený čtvrtek 14. dubna 1938 se náhodně dozvěděla o zabíjení nenarozených dětí. Byla tím vnitřně hluboce otřesena a nabídla se Bohu jako smírná oběť za tyto hříchy. Chtěla dát život za život, krev za krev. Následujícího dne na Velký pátek 15. dubna 1938 před vystavenou Nejsvětější Svátostí v Božím hrobě tuto svou nabídku z celého srdce obnovila. Tu se rozkašlala a následovalo první chrlení krve z plic. Zaplavila ji nesmírná radost, že její oběť byla přijata, že může trpět za druhé a platit svou krví za prolévanou krev nevinných dětí. Těžká nemoc, která pak pomalu stravovala její síly, byla jí odpovědí Ježíšovou na její nabídku a naplňovala ji vnitřním štěstím. Duchovní oporu nalézala u sestry Ludmily Tichopádové, kterou pokládala za svou duchovní matku, a u dr. Josefa Hloucha, pozdějšího českobudějovického biskupa, který se stal jejím duchovním vůdcem. V den svátku Narození Panny Marie 8. září 1938 zasvětila na jeden rok své panenství Panně Marii na Svatém Hostýně slibem čistoty. Za rok potom se zavázala tímto slibem na celý život. Toužila vstoupit do kláštera karmelitek v Praze, ale pro nemoc to nebylo možné. Byla tedy přijata do III. řádu karmelského. Dostala řeholní jméno Marie od svátostného Srdce Ježíšova a složila řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti 7. února 1941. Na znamení svého zasvěcení přijala škapulíř Panny Marie Karmelské 2. června 1941. 26

Svou životní oběť zakončila ve čtvrtek 11. září 1941 při ranním zvonění Anděl Páně se šťastným úsměvem a se slovy: „Všechno je tak krásné. Nechtěla bych s nikým měnit. Miluji Ježíše, mám ho tolik ráda“. Předběžným šetřením ohledně blahořečení Anny Marie Zelíkové byl r. 1985 pověřen P. František Polášek. Řádná diecézní komise byla ustanovena v roce 1991 na základě souhlasu Kongregace pro blahořečení a svatořečení, její poslední zasedání proběhlo 8. prosince 1995. Dekret o správnosti procesu vydala kongregace dne 22. března 1997. Modlitba za vyslyšení (pro soukromou pobožnost) Všemohoucí věčný Bože, oslav milostivě zázraky Aničku Zelíkovou, svou věrnou služebnici, vzor odevzdanosti do tvé vůle, pokornou oběť lásky a smíru za duše. Vyslyš dobrotivě naše prosby i prosby všech, kdo se k ní s důvěrou o pomoc utíkají, aby tím jistěji za jejím příkladem spěli k tobě, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

!

Blahoslavená sestra Marie Restituta Kafková (1. května 1894 – 30. března 1943)

Na svět přišla jako Helena Kafková 1. května 1894 v Husovicích, které jsou dnes součástí Brna. Její otec Antonín pocházel z Náměšti nad Oslavou, matka Marie ze západočeských Přeštic, ale seznámili se ve Vídni, kam odešli jako tisíce dalších Čechů za prací. Po svatbě se Kafkovi vrátili na Moravu, kde však dlouho nepobyli. Dva roky po narození dcery Heleny, již šestého dítěte, se přestěhovali zpět do rakousko-uherské metropole, kde rodina získala roku 1906 domovské právo. Helena zde navštěvovala dívčí měšťanskou školu, ale nepatřila k nejlepším žákyním - určitou roli zde sehrálo i to, že se u Kafků doma mluvilo česky. Po absolvování školy krátce pracovala jako služebná, prodávala tabák v trafice a nakonec nastoupila jako ošetřovatelka do jedné z vídeňských nemocnic. Zde se setkala s řeholnicemi třetího řádu svatého Františka, které zde pracovaly jako zdravotnický personál, a zatoužila stát se jednou z nich. Rodiče, ačkoli pocházeli z katolických poměrů, nebyli nadšeni. "Matka často plakala a chtěla jí tu věc vytlouct z hlavy. Ona však tím tvrdohlavěji trvala na svém," vzpomínala později Helenina sestra Valérie. Helena tehdy z domova utekla, ale pro nezletilost ji do kláštera nepřijali. Do řádu vstoupila až krátce před první světovou válkou - v dubnu 1914. V přihlašovacím dotazníku uvedla, že do řádu vstupuje "z lásky ke službě nemocným". Co všechno ta slova znamenají, pocítila mladá klášterní novicka záhy - krátce po vstupu do řádu asistovala při těžkých operacích. Působila i na interně, kde hrozila infekce. "Nejenže byla nesmírně šikovná na operačním sále, ale uměla zacházet s těžce postiženými osobami a vydržela i tam, odkud mnoho jiných sester uteklo," vzpomínala na ni jedna z jejích kolegyň. Ani tato první těžká zkušenost neodradila Helenu od jejího vysněného záměru - v říjnu 1915 oblékla františkánské roucho a přijala řádové jméno Marie Restituta, Navrácená. 27

Jako by volba řádového jména předurčila její další osud - Restituta ze Sory byla jako křesťanka popravena ve 3. století římským císařem. Její jmenovkyně, sestra Marie Restituta, složila první věčné sliby v roce 1916, definitivní rozhodnutí stát se nevěstou Kristovou pak stvrdila o šest let později. To však již habsburská monarchie neexistovala. Po jejím rozpadu se Helenin otec přihlásil k Masarykově republice, a získal tak československé občanství. Jaký byl vztah jeho řeholní dcery k tomuto státnímu útvaru, není známo. Prý se považovala za Vídeňačku, neboť v prostředí tohoto národnostně různorodého města vyrůstala. Jisté ovšem je, že v jejím chování, jak je popisují svědkové, nalezneme určité rysy typické pro českou národní povahu. Když ve dvacátých letech rodiče Heleny Kafkové zemřeli, byly vazby k její rodné zemi zpřetrhány. Na jaře 1919 hledaly vídeňské františkánky vrchní sestru do nemocnice ve městě Mödlingu nedaleko od Vídně. Tamní primář doktor Stöhr byl sice vynikající chirurg, ale měl pověst hrubého a konfliktního člověka. Neočekávalo se, že se o toto místo některá sestra přihlásí. Ale stalo se - zájem projevila Marie Restituta. Ačkoli jí bylo pouhých 25 let, stala se zanedlouho vůdčí osobností nemocnice. S obávaným primářem se spřátelila natolik, že jí svěřoval i výchovu svých dětí. "Při operacích, neoperoval-li sám primář, nýbrž některý z mladších lékařů, jsme měli dojem, že operaci vede ona. Měla nástroj připraven dřív, než operatér cokoli řekl. Mohli jsme se od ní hodně naučit," vzpomíná jedna rakouská lékařka, která pobývala v Mödlingu na studentské praxi. Oblíbená sestřička byla na druhé straně přísná a neústupná a její temperamentní povaha jí přivodila nejeden konflikt a vysloužila jí přezdívku sestra Resoluta. Přesto ji lékaři i sestry respektovali, mimo jiné pro její velký smysl pro spravedlnost. "Byla rezolutní v nejlepším slova smyslu, neznala otálení a kolísání," řekl o ní kněz z nedaleké farnosti. Pacienti zase oceňovali její laskavý přístup: "Měla osobní, srdečný kontakt se všemi, mohli jsme jí všechno říci, se vším k ní přijít. Věděla ihned, co koho tlačí a co kdo potřebuje. Byla mateřská k těm, kteří byli skutečně nemocní, citlivky a hypochondry nesnášela." Podle očitých svědků se sestra Restituta v některých věcech chovala jako většina ostatních. Když měla po zvlášť těžké operaci, chodila do místní hospody a hostinské, s níž se přátelila, vždy zavelela: "Běž, přines mi guláš a korbel piva!" Český národní mok byl dokonce jejím nejoblíbenějším nápojem a nejraději ho pila přímo z lahve. Údajně to dokázala tak zručně, že se to od ní někteří pacienti učili. To vše nezůstalo bez vlivu na její postavu - vážila prý přes 100 kilogramů. I když tak Helena Kafková nenaplňuje zažité představy o asketických světcích, byla ve skutečnosti hluboce pobožná. Breviář s sebou nosila i do hospody a den vždy končila modlitbou v nemocniční kapli. Po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu v roce 1938 nastaly pro katolíky zlé časy. Arcibiskupský palác vídeňského kardinála Innitzera napadli zfanatizovaní příslušníci Hitlerjugend a nacistická diktatury dolehla i na poklidný život v Mödlingu. Primář Stöhr se přestal hlásit ke katolictví a odmítl nechat své nejmladší dítě pokřtít. Z jiného lékaře, doktora Stumfohla, se vyklubal tajný člen nacistické strany a SS. Zejména s 28

tímto mužem začala mít Restituta, která považovala Hitlerovy názory za neslučitelné s učením Kristovým, stále více konfliktů. Proti nacismu bojovala nejprve skrytě, když nechala tajně pokřtít primářovu dceru, později proti němu dokonce vystoupila otevřeně. Když byly v roce 1940 slavnostně zprovozněny nové prostory mödlingské nemocnice, zavěsila Restituta nad vchodové dveře všech místností kříže, a to nikoliv hákové. Bylo nařízeno je odstranit, což však statečná sálová sestra ani její kolegyně Kajetána neučinily. Obě proto měly být z nemocnice vyhozeny, ale jelikož za ně nebyla náhrada, zůstaly. V prosinci 1941 si Restituta nechala v nemocnici sekretářkou opsat dva protinacistické letáky. Když se o tom dozvěděl esesák Stumfohl, oznámil věc policii. 18. února 1942, přesně na Popeleční středu, si pro Marii Restitutu přijelo gestapo a zatklo ji přímo na operačním sále. Byla obviněna z přípravy velezrady. Je přitom podivné, že byla zatčena až dva měsíce poté, co se o její protinacistické činnosti dozvědělo gestapo. Zdá se, že její případ byl vybrán jako exemplární pro zastrašení Hitlerových odpůrců z řad katolíků. Restituta byla odsouzena 29. října 1942 k trestu smrti. Záhy přišlo několik žádostí o její omilostnění - kromě rodiny, vídeňského kardinála a papežského nuncia se za ni přimlouvali i někteří vysoce postavení nacisté, například vídeňský župní vedoucí Baldur von Schirach. Vedoucí kanceláře nacistické strany Bormann však označil její čin za "nanejvýš nebezpečný" a zmírnění rozsudku zamítl. Helena Kafková alias sestra Marie Restituta tak byla 30. března 1943 ve Vídni popravena gilotinou. I v nacistickém vězení Restituta podporovala slabé a nemocné. "Vyzařovala z ní zvláštní síla; co řekla, tomu se věřilo. Její čestnost, otevřenost a přímočarost byly prostě jedinečné! Vliv, kterým sestra Restituta působila na spoluvězeňkyně, byl na základě jejího lidství a toho, čím vyzařovala její osobnost, skutečně velký," řekla o ní její spoluvězeňkyně komunistka. Taktéž její dopisy z vězení prozrazují obrovskou vnitřní sílu. Své představené napsala: "Je možné člověka od všeho vzdálit, je možné člověku všechno vzít, ale nikdo mu nemůže vzít víru, kterou má v srdci."

!

Služebnice Boží matka Marie Vojtěcha Hasmandová (25. března 1914 – 21. ledna 1988)

Vojtěcha Hasmandová, vlastním jménem Antonie, se narodila 25. března 1914 v Huštěnovicích u Uherského Hradiště jako předposlední ze šesti sourozenců. V šesti letech jí zemřela maminka. Ve 13 letech odešla jako čekatelka Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského do Frýdlantu nad Ostravicí. V Praze maturovala r. 1933 na učitelském ústavu a 14. srpna toho roku vstoupila do kongregace s řádovým jménem Marie Vojtěcha. Doživotní řeholní sliby složila 19. března 1940. V letech 1941 až 1942 pracovala jako učitelka v Třeboni a ve Frýdlantu, v letech 1942 až 1945 byla ošetřovatelkou v nemocnici ve Slaném a další 4 roky 29

ředitelkou školy v Brně-Líšni. V roce 1950 byla jmenována představenou ústavu Neumanneum v Prachaticích. Protože zde ukryla kněze, skrývajícího se po rozpuštění klášterů v dubnu 1950 před Státní bezpečností, byla matka Vojtěcha r. 1952 zatčena a ve vykonstruovaném procesu dne 19. září 1953 odsouzena krajským soudem v Českých Budějovicích k 8 letům vězení za údajnou špionáž a velezradu. I v těchto podmínkách byla naplněna láskou ke všem bližním a pevnou důvěru v Boží milosrdenství dosvědčovala statečnou vírou a odpouštěním pronásledovatelům. V průběhu věznění onemocněla tuberkulózou a její zdraví se celkově velmi zhoršilo. Spolu s ostatními sestrami byla z pardubické věznice propuštěna dne 10. května 1960 na všeobecnou amnestii. Po amnestii ji generální představená Bohumila Langrová poslala do komunity ve Vidnavě na severní Moravě, aby nebyla na očích tajné policii. Tam strávila deset let službou v Charitním domě a poslední rok jako místní představená. Z tohoto titulu se účastnila jako delegátka na generální kapitule boromejek a 8. července 1970 byla poprvé zvolena generální představenou kongregace. Následujících téměř 18 let vedla své řeholní společenství ke skutečné obnově řeholního života v souladu se směrnicemi II. vatikánského koncilu. Projevovala neobyčejnou věrnost v řeholních zásadách a radostnou zbožnost, odvážně pracovala pro nová, Bohu zasvěcená povolání, kterých vypěstovala na 50. Materiálně i duchovně pomáhala kněžím, bohoslovcům a bývalým spoluvězeňkyním. V říjnu 1987 matka Vojtěcha vážně onemocněla a o měsíc později byla nemoc diagnostikována jako zhoubný nádor na plicích. Poslední tři měsíce života přinášela svůj těžký zdravotní stav Bohu jako láskyplnou oběť. Zemřela 21. ledna 1988 ve Znojmě-Hradišti, pohřbena byla tamtéž 28. ledna. Diecézní proces blahořečení Matky Vojtěchy byl zahájen dne 29. listopadu 1996. Členové tribunálu vyslechli 44 svědků a po ukončení diecézní fáze 26. října 2004 předali materiál, čítající 930 stran, Kongregaci pro blahořečení a svatořečení ve Vatikánu. Nyní probíhá vypracování pozice o hrdinských ctnostech matky Vojtěchy, zároveň je potřebný zázrak vykonaný na její přímluvu. O Matce Vojtěše se můžete dozvědět víc v knize „Láska smrtí nekončí“, která je jejím nekrologem. Její životopis je též románově zpracován v knize Marie Holkové „Matka Vojtěcha“. Modlitba za blahořečení (pro soukromou pobožnost) Všemohoucí věčný Bože, bezpečné útočiště trpících, dovoláváme se tvé milosrdné lásky a prosíme, shlédni na nemocného (nemocnou) ……… a na přímluvu naší Matky Vojtěchy mu (jí) navrať zdraví, aby tě opět mohl(a) chválit a sloužit ti, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen. Žádosti o informační materiál a zprávy o vyslyšení proseb zasílejte na adresu: Postulace Matky Vojtěchy Hasmandové, Šporkova 12, 118 00 Praha 1, e-mail: [email protected]

!

Služebník Boží P. Jan Bula (24. června 1920 – 20. května 1952)

Jan Bula se narodil v Lukově u Moravských Budějovic 24. června 1920, v den svátku sv. Jana Křtitele, po němž dostal i 30

jméno. V roce 1931 nastoupil do primy na Státním českém reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích, kde 14. června 1939 úspěšně vykonal maturitní zkoušku. Po maturitě nastoupil do kněžského alumnátu v Brně na Antonínské ulici. Během války byli bohoslovci posláni na nucené práce a Jan Bula nastoupil v únoru r. 1943 do keramičky ve Vranovské Vsi. Do alumnátu se vrátil 15. května 1944. Kněžské svěcení přijal 29. července 1945 a jako kaplan začal sloužit ve farnosti Rokytnice nad Rokytnou nedaleko svého rodiště. Stal se aktivním vzdělavatelem Orla a intenzivně se věnoval práci s mládeží, byl velmi společenský a milý a lidé ho měli rádi. Měl výtvarné nadání a volný čas trávil malováním. Po smrti faráře Stanislava Lakomého byl Bula jmenován dne 28. července 1949 rokytnickým administrátorem. V únoru roku 1951 ho kontaktoval bývalý spolužák Ladislav Malý, který se vydával za amerického agenta, a pověřil Bulu spoluorganizováním přechodu pražského arcibiskupa Josefa Berana do zahraničí. Když na varování faráře Jana Podveského z Jaroměřic nad Rokytnou projevil Bula Malému nedůvěru, byl 30. dubna 1951 zatčen. Až v průběhu krutých výslechů a mučení se dozvěděl, že je obviněn ze spoluúčasti na tzv. babických událostech: vraždě tří funkcionářů místního národního výboru v obci Babice nedaleko Moravských Budějovic, ke které však došlo až o dva měsíce později, 2. července. Spolu s dalšími desítkami lidí byl Jan Bula během vykonstruovaného procesu ve dnech 13.-15. listopadu 1951 v Třebíči odsouzen „lidovým soudem“ k trestu smrti. V průběhu následujících dvou let bylo v devíti soudních přelíčeních týkajících se babického procesu odsouzeno 11 lidí k trestu smrti – mezi nimi byli kromě P. Buly další dva kněží, dále 4 osoby k odnětí svobody na doživotí a další k odnětí svobody až na 25 let. Celkem bylo v uvedených procesech odsouzeno přes sto osob a vysloveno více než 1375 let odnětí svobody. Hlavním cílem celé kampaně, kterou vyvolal komunistický režim, bylo zastrašit soukromé rolníky, kteří nechtěli vstupovat do JZD, a katolickou církev. V dopise, sepsaném v noci před popravou, P. Jan Bula píše: „Pán Bůh mi vyměřil krátký život. Ale věřím, že nebyl nadarmo. Těší mě dnes, že jsem mu sloužil a že jsem jeho služebníkem zůstal až do konce. Odcházím s ním smířen. Těším se na shledání se všemi těmi, kteří mne na věčnost předešli. Můj patron sv. Jan Křtitel neměl delší život než já, a v jeho osudu je tolik společného se mnou.“ Mladý kněz byl oběšen dne 20. května 1952 v pět hodin ráno v areálu jihlavské věznice. V roce 1990 byl jeho soudní proces znovu otevřen a P. Bula byl v plném rozsahu rehabilitován. Beatifikační proces P. Jana Buly zahájil brněnský biskup Vojtěch Cikrle 25. března 2004. Generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek sepsal o P. Janu Bulovi knihu „Sejdeme se v nebi“ (viz. na internetu: www.biskupstvi.cz/protebe/sejdemesevnebi.html). Brněnský biskup Vojtěch Cikrle vyzývá všechny věřící, zvláště bývalé farníky, žáky, spolužáky ze semináře, spoluvězně a ostatní, kteří by mohli podat svědectví o životě a ctnostech P. Buly nebo uchovávají jakékoli dokumenty vztahující se k jeho životu, aby zaslali svá svědectví na adresu sekretariátu Biskupství brněnského, Petrov 8, 601 43 Brno.

!

Služebník Boží P. Tomáš Josef Maria Týn, OP (3. května 1950 – 1. ledna 1990)

Tomáš Týn se narodil dne 3. května 1950 v Brně jako první ze tří dětí MUDr. Zdeňka Týna a MUDr. Ludmily Týnové, rozené Konupčíkové. Pokřtěn byl 6. května 1950 v kapli 31

krajské porodnice v Brně kaplanem P. Františkem Markem. Po základní škole byl přijat na gymnázium v Brně na Lerchově ulici, kde jej roku 1966 vybrali jako stipendistu na francouzské Lycée Carnot v Dijonu. Maturoval zde s nejlepším prospěchem 1. července 1969. Už jako chlapec se Tomáš Týn seznámil v knihovně svého dědečka MUDr. Josefa Konupčíka s dílem sv. Tomáše Akvinského a sv. Augustina i s řadou děl české katolické literatury vydané před nástupem komunismu. Ve Francii pak potkal P. Henriho Féreta, OP (19041992), profesora církevních dějin a převora dominikánského kláštera v Dijonu. Právě díky tomuto knězi dozrála Tomášova myšlenka stát se řeholním knězem, dominikánem. Mezitím politická situace v tehdejším Československu, zvláště pak okupace sovětskou armádou v srpnu roku 1968, přiměla jeho rodiče k emigraci do Německa. Tomáš Týn vstoupil 28. září 1969 do dominikánského noviciátu ve vestfálském Warburgu a 29. září 1970 se poprvé zasvětil Bohu řeholními sliby. Základní studia absolvoval ve Walberbergu a v Bologni, kde 7. října 1973 složil věčné sliby, a zakončil doktorátem v Římě, kde ho také papež Pavel VI. vysvětil dne 29. června 1975 na kněze. Tento den byl pro otce Tomáše rozhodující – nabídl svůj život Bohu jako smírnou oběť za svobodu církve v tehdejším Československu. Další léta pak strávil jako kazatel, zpovědník, duchovní vůdce, ale také jako profesor teologie a filosofie na univerzitě v Bologni, kde byl r. 1980 zvolen viceregentem. Jeho akademická činnost se vyznačovala jak velkou šíří zájmů (metafyzika, etika, teologie milosti a ospravedlnění, teologie Martina Luthera), tak velkou znalostí a důrazem na učení sv. Tomáše Akvinského, kterého nejen dobře znal, ale dovedl i kriticky podat a obhájit. Jako apoštol se obracel na překvapivě široké publikum od skautů, přes dominikánské terciáře až po lidi zcela nevěřící nebo velmi vzdálené církvi. Láska k řeholnímu životu prožitému podle klášterních pravidel mu vydržela po celý život. Velmi se také zasazoval za ochranu nenarozeného života, za mariánskou úctu v duchu sv. Ludvíka Grigniona z Montfortu a o latinskou liturgii sv. Pia V., kterou každý týden sloužil pro veřejnost. Bůh jeho novokněžský slib podivuhodným způsobem vyslyšel. V říjnu roku 1989 byl Tomáš Týn náhle zasažen prudkými bolestmi a lékaři mu diagnostikovali zhoubný nádor s metastázemi v břišní dutině. Jeho rodiče ho nechali převézt do Německa, kde mu jako lékaři chtěli poskytnout co nejkvalifikovanější pomoc. Postupující metastáze však působily otci Tomášovi jen větší bolesti. Až do posledních dnů pracoval na svém největším a později vydaném díle Metafisica della sostanza („Metafyzika podstaty“), čítajícím bezmála tisíc stran. Ráno 1. ledna 1990 byl převezen do nemocnice v Heidelbergu, kde své nemoci v 11.00 hodin podlehl. Pohřben byl 5. ledna na hřbitově v Neckargemündu. Brzy po jeho smrti začali jeho hrob i dům jeho rodiny navštěvovat poutníci zvláště z Itálie a z České republiky, kteří se k němu obraceli v modlitbách o pomoc. Četné žádosti věřících pak v roce 2003 přiměly provinciála České dominikánské provincie podat 32

oficiální žádost o přešetření jeho života a ctností prostřednictvím generálního postulátora dominikánského řádu u římské Kongregace pro blahořečení a svatořečení. Diecézní fáze beatifikačního procesu byla zahájena 25. února 2006 v Bologni za účasti zástupců české dominikánské provincie. Modlitba za blahořečení (pro soukromou pobožnost) Pane Ježíši Kriste, náš Beránku a Veleknězi, ty jsi za nás obětoval svůj život a prohlásil jsi, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (Jan 15,13; srov. 13,1). Tvůj řeholní kněz, Tomáš Josef Maria Týn, se ti zcela zasvětil slavnými řeholními sliby až do smrti a nabídl se ti jako celopal za svobodu tvé snoubenky, pronásledované církve v naší vlasti. Ty jsi jeho oběť přijal se zalíbením. Děkujeme ti za dar svobody. Chceme si své získané svobody vážit a budovat v naší zemi tvé království jak k duchovnímu, tak k časnému blahu celého národa. Odměň a oslav svého řeholního kněze Tomáše a na jeho přímluvu nás vyslyš v naší záležitosti (………), kterou ti s největší důvěrou svěřujeme. Buď za to veleben s Otcem i Duchem Svatým na věky. Amen. Kdo jste znali otce Tomáše Týna nebo zakusili jeho pomoc, sdělte svou zkušenost na adresu promotora blahořečení v České dominikánské provincii: P. Efrém Jindráček, OP, Dolní Česká 3, 669 02 Znojmo 2

!

Služebník Boží kardinál Štěpán Trochta (26. března 1905 – 6. dubna 1974)

Štěpán Trochta se narodil a vyrostl ve valašské vesnici Francově Lhotě. Od dětství to neměl snadné. Podnikavý, veselý otec, drobný zemědělec a muzikant mu zemřel, když mu bylo 8 let. Matka zůstala s třemi dětmi sama. Nejstarší Štěpán ji pomáhal vést malé hospodářství a vychovávat mladší sourozence. Po první světové válce odešel studovat na arcibiskupské gymnasium v Kroměříži. Matka však onemocněla tuberkulózou a Štěpán musel studia přerušit a vrátit se domů hospodařit. Doma kromě práce organizoval mladé, hrál s nimi divadla, pořádal pěvecké a recitační večery, ale přitahovalo ho kněžství. Maminčina nemoc se mezitím natolik zlepšila, že když se dověděl o salesiánech, mohl jít za voláním srdce. Seznámil se se slovenským salesiánem Don Vagáčem a na jeho pozvání odjel v roce 1923 do Itálie. Po dobrodružné cestě, na které ve Vídni přišel o peníze, dojel do Foglizza poblíž Turína v severní Itálii, kde měli salesiáni aspirantát a noviciát. Byla tam i skupinka slovenských chlapců a mezi nimi také tři češi. Připravovali se na noviciát. Mimo to měli slovenští salesiáni přidělený dům na severu pod Alpami v Perose Argentině, kde se na vstup k salesiánům připravovali hoši ze Slovenska studiem nižšího gymnasia. Trochta brzy pocítil, že je na správném místě, kam ho vedl Boží hlas. A protože nemyslil nikdy jen na sebe, začal, když se seznámil se situací, jednat. Slyšel, že slovenští salesiáni se budou z Perosy stěhovat na Slovensko do Šaštína a Perosa bude prázdná. Dodal si odvahy a při jedné návštěvě hlavního představeného dona Filipa 33

Rinaldiho ho oslovil a požádal, zda by dům v Perose nemohli pro své dílo dostat češi. Hlavní představený nebyl proti, a tak Trochta začal korespondovat s průkopníky Don Boskova díla ve vlasti, s P. Metodem Klementem, OSB v čechách a Mons. Štanclem na Moravě. Podařilo se skutečně zorganizovat výpravu chlapců z čech a Moravy, která v prosinci 1924 přijela do Perosy. To už byl Trochta v noviciátě. Byl problém, kdo bude chlapce, kteří neznali italštinu vychovávat. Z počátku pomohli slovenští spolubratři, pak představení našli prvního čecha, salesiána, Božího služebníka P. Ignáce Stuchlého, který se stal salesiánem již v roce 1896. Jelikož byl tehdy z Čechů sám, chtěl odejít do misií. Tehdejší hlavní představený don Michal Rua mu řekl, že jeho misie budou na severu. Ale místo na sever ho poslali na jih do Gorice a do Lublaně. Teprve teď ho představení poslali do Perosy k českých hochům. Trochta od počátku postřehl, že klíčovou postavou nově vznikajícího českého díla bude Ignác Stuchlý. Přilnul k němu synovskou láskou a věrně s ním spolupracoval až do jeho smrti. A spolupráce bylo třeba. Ignác Stuchlý, i když měl české školy, za ta léta v cizině jazyk zapomněl a musel se česky znovu učit. Proto tíha korespondence a propagace spočinula na Trochtovi. čeští chlapci byli v Perose tři roky. Přijeli sem ještě dvě další výpravy. Trochta přišel do Perosy až v třetím roce. Musel dokončit noviciát a věnovat se alespoň rok studiu filosofie. Ale byl s Perosou v neustálém styku a udržoval také písemný styk s vlastí, kde bylo třeba shánět finanční prostředky na vydržování chlapců. Když se v roce 1927 přestěhovali chlapci z Perosy do Fryštáku na Moravě, přišel s nimi jako jejich asistent i Trochta. Doma rozvinul mohutnou propagační činnost, pořádal přednášky, psal články do různých časopisu. Po roce odchází zpět do Itálie studovat teologii. Představení mu řekli: "Je vás málo a potřebujete mít co nejdříve kněze. Není čas, abys mohl dělat doktorát až po teologii." Trochtovi se podařilo s vypětím stihnout obojí, během teologie vypracoval přidělenou doktorskou práci složil předepsané rigorózní zkoušky na turínské královské universitě. Stal se doktorem teologie a byl v Turíně vysvěcen na kněze. Po návratu do vlasti si musel odsloužit vojenskou služba a pak se vrhl do práce. Salesiánské dílo v čechách rostlo. Tíhu růstu nejvíce, vedle "stařečka", jak lidé nazývali prvního českého inspektora P. Ignáce Stuchlého, nesl Trochta. Byl poslán, aby řídil stavbu domu a kostela v Ostravě. Sotva skončil, byla tu stavba domu v Praze-Kobylisích a pak v Pardubicích. Mezitím se rozhořela druhá světová válka. Existence našeho národa byla ohrožena. K jeho obraně se spojili nejlepší synové a dcery. Nechyběl ani Trochta. Byl ředitelem domu v Praze a zapojil se do odboje, jak mohl. Přišlo, co se dalo čekat. Během heydrichiády byl zatčen gestapem a poslán tam, odkud byl návrat nežádoucí. A přece se díky Boží ochraně vrátil. S podlomeným zdravím, ale s cennými zkušenostmi se znovu zapojuje do práce. Spolubratři salesiáni jsou přesvědčeni, že vystřídá v úřadě inspektora "stařečka" Stuchlého. Ale Svatý otec Pius XII. ho v roce 1947 jmenuje sedmnáctým litoměřickým biskupem. Je nejmladším biskupem českého a slovenského sboru, má nejvíce postiženou diecézi, má pověst dobrého diplomata. Stává se mluvčím biskupského sboru v obtížných jednáních s vládou v těžké situaci jaká v naší vlasti po únorovém převratu pro církev nastala. Pověst o jeho umění vyjednávat nepřeháněla. Podstupoval tím ale nemalé riziko. Jeho robustní postava s žoviálním veselým výrazem přímo lákala, aby se na něj hodně nakládalo. Trochta taková poslání velkoryse bral, i když věděl, že na to doplatí. A skutečně doplatil, především svým zdravím a u málo informovaných i svou dobrou pověstí. Ale průtahy zachránil čas, který využili jiní, aby se 34

uklidili do bezpečí. Věřil, že obětovat se osobně pro dobrou věc tam, kde se do toho nikomu nechce, má svou hodnotu a sílu a přinese nakonec dobré ovoce. on sám se ho již nedožil. Dožili se ho jiní a on jim to jistě ze srdce přeje, protože byl skutečnou osobností. V roce 1951 mnohé překvapilo, když se jeho jméno objevilo mezi těmi, co složili slib věrnosti socialistické republice. V té době byl internován ve své rezidenci a k složení slibu byl násilně odvezen. Když ho přivezli zpět do rezidence, uvítala ho jeho maminka slovy: "Jestli jsi jim to podepsal, nejsi mým synem." Bylo to tvrdé, ale nehájil se, ani před maminkou, ani před svými kněžími. Když se na něj sypaly maléry, neměl ve zvyku se z nich vykrucovat. Věřil v Boží prozřetelnost, že ho sama obhájí, bude-li to v zájmu Boží věci. Biskup Trochta mlčel tak dlouho, až jeho domnělé kolaborantství ocenil režim 25 lety vězení a mnohem později Pavel VI. kardinálským purpurem. Biskup Trochta se dočkal návratu do své diecéze v roce 1968. Všem velkoryse odpustil, a začal znovu s chutí pracovat. Poměry se však vyvíjely pro církev nepříznivě. Byla znovu zatlačována do kouta, odkud se odvážila v době "Pražského jara" trochu vykročit." Trochtovi to přineslo nová utrpení. Mohl sice cestovat do říma, ale jak ponižující muselo být pro něj vědomí, že i tam je na každém kroku sledován a hlídán. Kardinálem byl jmenován v roce 1969. Jmenování bylo "in pectore", nebylo zveřejněno. Ke zveřejnění došlo až v roce 1973, k velké nelibosti režimu, s kterým se tehdy Svatý stolec pokoušel vyjednávat. V té době už kardinál Trochta zase slýchal tolik slibů a hrozeb, že si je nestačil pamatovat. Měl zdravou moravskou páteř a myslel hlavou. Z toho mělo mnoho panských lokajů strach. Neznali jeho laskavou moudrost, otcovské srdce a smysl pro humor, jimiž uměl obejmout každého, kdo ukázal jen trochu dobré vůle. Omezování jeho činnosti neustále pokračovalo. Musel nečinně přihlížet, jak církevní tajemníci kladou překážky horlivým kněžím, znemožňují jejich pastoraci ve farnostech, jak jsou zabavovány jeho pastýřské listy, jak je prováděna soustavná ateistická propaganda, rozpadají se kostely. A zhoršovalo se také jeho zdraví vystavené v minulosti tolika zátěžím. Srdce vypovídalo a zrak se stále více kalil. Začátkem roku 1974 to dosáhlo takového stadia, že se operace stala nezbytnou. Operace dopadla jen částečně dobře. Ve středu 27. března se vrátil z nemocnice do Litoměřic s naléhavým doporučením lékařů, aby zachovával absolutní klid. To však nebylo zcela v jeho moci. Kardinál Casaroli ve své knize uvádí: V pátek 5. dubna byl prakticky donucen přijmout krajského církevního tajemníka, jistého Dlabala. Ten si v podnapilém stavu vynutil nepřetržitých šest hodin jednání. Dlabal křičel a vyhrožoval a chtěl přinutit kardinála přijmout jistá opatření vůči některým kněžím, zvláště salesiánským spolubratřím, kteří s ním žili jako přímí spolupracovníci. Podle osobního kardinálova sekretáře v jistém okamžiku křičel na něj nadávky jako "ty hnusný starče, jestli nepropustíš všechny ty salesiány, tak ti zpřerážím hnáty" a podobně. Po tomto dlouhém, vyčerpávajícím konfliktu kardinál jen řekl: "Myslím, že to bude moje smrt." A dříve než kdy jindy se odebral na lůžko. K následujícímu dni - sobotě 6. dubna - se vyjadřuje sekretář P. Josef Pekárek následovně: Příštího dne řeholní sestra dominikánka Aimona marně čekala na ranní probuzení otce kardinála. Otevřela dveře jeho pokoje a zjistila, že nehybně leží na své posteli. Zavolala Mons. Korejse, který ihned pochopil, oč jde, a udělil ochrnulému pacientovi svátost pomazání nemocných. Pak zavolal jeho osobního lékaře MUDr. M. Zbořila a postaral se o převoz do nemocnice. Odpoledne krátce před 15. hod. kardinál skonal. Státní úřady se pokusily klást překážky v účasti na pohřbu, odmítly například vstup do země polskému primasovi kardinálu Wyszyńskému. Krakovský arcibiskup Karol Wojtyła 35

během posledního rozloučení porušil zákaz úřadů a pronesl nad rakví krátký proslov, v němž Trochtu označil za mučedníka. V současné době probíhá sbírání materiálů k zahájení diecézní fáze beatifikačního procesu. V telegramu zaslaném Svatým otcem čteme: Vigil pastor, fidei defensor (bdělý pastýř, obránce víry)... dal všem vzácný příklad, jak se má hájit křesťanské náboženství... byl služebník dobrý a věrný svého Pána. Trochta byl Kristův kněz, katolický biskup - mučedník. Byl mužem víry, modlitby a oběti. Dal se vést Matkou Boží, odvážně přemáhal zlo dobrem, a nikdy se nemstil. Byl salesián. Hlásil se k tomu i v době, kdy se to u nás nesmělo. Dokázal vychovat z uličníků dobré křesťany a svědomité občany jako sv. Jan Bosco. Nemohl za to, že se mu jich do jeho klientely nahrnulo tolik, že všechny vychovat nestačil. Ale pracoval pro své malé i velké svěřence, obětoval se za ně a miloval je do posledního dechu, podle svého biskupského hesla: Práce - oběť - láska. Statečně předcházel svůj národ na cestě křížové, jak hlásá nápis na pamětní desce v jeho litoměřické katedrále. A my věříme, že se i dnes z nebe na nás laskavě usmívá i na ty, kteří mu tam pomohli trochu dříve, než měl na plánováno.

!

Blahoslavený Hroznata

(1160/65 – 14. července 1217) Blahoslavený Hroznata je znám jako zakladatel kláštera premonstrátů v Teplé. Narodil se asi v letech 1160-1165 v rodině předního českého velmože Sezimy, který vykonával funkci knížecího správce západních Čech a velitele českých hraničářů. Ve znaku Hroznatova rodu byly tři páry jeleních parohů a tento znak po svém zakladateli zdědil i klášter. Hroznatova matka Dobroslava pocházela z českého rodu Černínů z Chudenic. Chlapci se dostalo pečlivé výchovy a vzdělání. Matkou byl veden ke zbožnosti, spravedlivosti a lásce k bližnímu, otcem ke statečnosti budoucího bojovníka a člena knížecí družiny. Pro jeho další vzdělání měl velký význam pobyt v polském Krakově, kde byla jeho nejstarší sestra Vojslava provdána za purkrabího. V té době byl dle legendy Hroznata zázračně zachráněn Pannou Marií před utonutím ve Visle. Po otcově smrti v bitvě u Loděnic roku 1179 zdědil Hroznata rozsáhlé území zejména na Litoměřicku a stal se nejvyšším politickým, vojenským a soudním představitelem v kraji. Na svém hradě v Teplé vydržoval ozbrojenou družinu k ochraně hranic a k udržování veřejného pořádku. Oženil se a žil ve šťastném manželství, zvláště po narození syna. Za služby panovníkovi při ochraně a osidlování západního pohraničí získal další majetek v západních Čechách, který se rozšířil též věnem manželky a dědictvím po matce. Jeho rodinné štěstí však netrvalo dlouho a po smrti jediného syna a manželky u něho nastal životní zlom a obrácení k hlubšímu křesťanskému životu. Rozhodl se sloužit Bohu 36

a zúčastnit se křižáckého tažení na dobytí Božího hrobu a ostatních posvátných míst křesťanů v Palestině z rukou muslimů. Byla to třetí křížová výprava v letech 1189-1192. Podle vyprávění latinské středověké legendy o životě zakladatele kláštera „Vita fratris Hroznatae“ dojel Hroznata se svou družinou až do Itálie, odkud měli křižáci odplout. Když uviděl rozbouřené moře, zalekl se daleké nebezpečné cesty a přes Řím se vrátil domů. V Římě byl přijat papežem Celestýnem III. a požádal ho o změnu nesplněného slibu. Papež mu uložil založit klášter ke cti Panny Marie a Hroznata tento úkol splnil v roce 1193 – při prastaré a významné obchodní cestě z Čech do Německa a nedaleko své tvrze a osady Teplé založil klášter stejného jména. Legendy vyprávějí, jak sám zakladatel pracoval při kopání základů stavby, a o poctivosti tehdejších dělníků, kteří si za práci podle svých zásluh sami brali odměnu z vystavené „Hroznatovy mísy“ (cenná památka, dosud zachovaná ve sbírkách kláštera), naplněné penězi. Stavba pokračovala velmi rychle, takže již v roce 1197 byl klášter osídlen 12 premonstrátskými řeholníky, které Hroznata povolal z kláštera v Praze na Strahově. Hroznata se vydal i na další křížovou výpravu roku 1197. Před svým odjezdem napsal závěť, v níž pověřil tepelského opata Jana správou veškerého majetku, klášteru daroval Teplou a k ní patřící vesnice a ostatní jeho majetek měl klášter zdědit, kdyby Hroznata v křižácké válce zahynul. Hroznatova závěť je také označována za zakládací listinu tepelského kláštera a je to nejstarší dochovaná listina, jejímž autorem byl český šlechtic. Křižácká výprava se nakonec neuskutečnila pro smrt císaře a mor ve vojsku. Hroznata při návratu opět navštívil papeže Celestýna III., který na jeho žádost vzal v ochranu tepelský klášter, potvrdil Hroznatovu závěť, opatovi udělil právo nosit odznaky biskupské moci a udělovat odpustky všem, kteří ve výroční den vysvěcení navštíví klášterní kostel. Klášter tak byl zajištěn před dalšími spory o český trůn po smrti knížete a zároveň biskupa Jindřicha Břetislava. Místo účasti na dalším křížovém tažení papež Hroznatovi doporučil založit další klášter, kterým se krátce po r. 1200 stal ženský premonstrátský klášter v Chotěšově u Plzně, v němž našly útočiště i jeho sestry, ovdovělá Vojslava a Judita (Jitka). V té době se Hroznata znovu a naposledy vydal na cestu do Říma, kde z rukou papeže Inocence III. přijal řádové roucho premonstrátů. Nadále však byl i zakladatelem kláštera s velkými právy a povinnostmi, které plnil se souhlasem opata. V klášteře se staral o jeho hospodářské záležitosti a v čele hraničářů nadále zajišťoval bezpečnost našich západních hranic a kláštera před nepřátelskými nájezdy. Při kontrole pohraničních oblastí byl v roce 1217 zajat chebskými loupeživými rytíři, kteří za něho žádali vysoké výkupné ve zlatě. Podle vyprávění legendy Hroznata nechtěl, aby opat výkupné platil a klášter byl tím ochuzen, a rozhodl se raději pro mučednickou smrt. Zahynul 14. července 1217 v hladomorně hrádku chebských loupeživých rytířů ve Starém Kynšperku (nyní Starý Hrozňatov u Chebu). Jeho mrtvolu tepelští řeholníci vykoupili a pohřbili v klášterním kostele. Již po smrti byl Hroznata místním obyvatelstvem uctíván jako mučedník a světec. Za blahoslaveného jako „mučedník pro spravedlnost“ byl prohlášen 16. září 1897 a jeho svátek byl stanoven na datum úmrtí, tedy 14. července. 37

Hroznatovy ostatky se ocitly v přímém ohrožení po zrušení kláštera 13. dubna 1950, kdy se objekt dostal do rukou československé armády. Naštěstí se podařilo duchapřítomnému tepelskému faráři a příslušníku konventu P. Metoději Cetlovi vyměnit světcovy ostatky s velícím důstojníkem za dvě láhve lihoviny a přenést je v aktovce do městského kostela sv. Jiljí, kde v ústraní přečkaly nejhorší doby. Teprve po restituci kláštera premonstrátům roku 1990 a u příležitosti osmistého jubilea založení při hroznatovské pouti v červenci 1993 bylo možno fundátorovy ostatky slavnostně přenést zpět do kaple jeho zasvěcení v románské apsidě tepelského klášterního kostela. K osmistému výročí zpečetění zakládací listiny kláštera premonstrátů v Teplé a ke stému výročí beatifikace byl bl. Hroznata dne 9. ledna roku 1997 v Římě ustanoven patronem plzeňské diecéze. Na žádost generálního postulátora premonstrátského řádu Gabriela Wolfa zahájil plzeňský biskup František Radkovský dne 11. září 2004 v opatském kostele Zvěstování Páně v Teplé kanonizační proces bl. Hroznaty. Vicepostulátorem procesu byl jmenován P. Marian Slunečko, OPraem z tepelského kláštera. Blahoslavený Hroznata je zobrazován jako premonstrátský řeholník v řádovém bílém hábitu a s kanovnickým biretem na hlavě. Na rukou má pouta a v jedné ruce drží model kostela, obvyklý atribut zakladatelů. V druhé ruce mučednickou palmovou ratolest. U nohou může být též znak s trojím parožím, na horním okraji někdy doplněn knížecí korunou. Bývá uctíván jako mučedník za práva církve, patron Tepelska a patron politických vězňů.

!

P. MUDr. Ladislav Kubíček

(3. ledna 1926 – 11. září 2004) Narodil se 3. ledna 1926 v Rachově na Zakarpatské Ukrajině a ještě v den narození byl pokřtěn. I když jeho rodiče do kostela sami nechodili, naučili Ladislava modlit se. Gymnázium vystudoval v Brně a během studia zde i ministroval v kostele sv. Tomáše. Po ročním přerušení, způsobeným německou okupací, odmaturoval r. 1945 a vybral si studium medicíny, ke kterému od r. 1948 přidal i teologii. Po komunistickém převratu roku 1948 byl ze studií vyloučen a pracoval jako pomocná síla v nemocnici v Moravské Třebové. Po roce mu bylo dovoleno ve studiu na Masarykově univerzitě v Brně pokračovat a tak mohl po promoci r. 1950 začít působit jako lékař v různých místech tehdejšího jihlavského kraje. Roku 1959 byl však „pro nepřátelský poměr k lidově demokratickému zřízení“ propuštěn a poslán do Karviné, aby zde pracoval v dolech. Krátce poté byl za náboženskou činnost zatčen a odsouzen do vězení. Po propuštění pokračoval v práci na šachtě a později se odstěhoval do Letovic, kde začal pracovat jako lisovač a brusič umělého kamene. Po dokončení teologických studií jej biskup Štěpán Trochta tajně vysvětil na kněze dne 7. února 1967. V době uvolnění politických poměrů obdržel r. 1969 státní souhlas 38

k výkonu kněžské služby a byl ustanoven kaplanem v Nymburce a současně administrátorem farnosti Veleliby u Nymburka. Roku 1970 odešel P. Kubíček jako farář do Benešova nad Ploučnicí, kde ale mohl působit jen dva roky a v letech 1972-1975 byl farářem ve Sloupu v Čechách na Českolipsku. Poté byl přeložen do Litoměřic a po roce se přestěhoval do Třebenic, kde působil jedenáct měsíců. Následně byl r. 1977 ustanoven farářem ve Vysokém nad Jizerou, kde zůstal deset let. V letech 1987-1993 byl P. Kubíček duchovním správcem ve Frýdlantě v Čechách, od r. 1993 v Bohušovicích nad Ohří. V roce 1999 se vrátil jako farář zpět do Třebenic, kde byl při loupežném přepadení dne 11. září 2004 zavražděn. Jako bývalý porodní lékař se zasazoval o zrušení povinnosti pro nové gynekology, kteří v rámci atestace museli provést 20 umělých potratů. Tento záměr se mu podařilo uskutečnit. Publikoval též několik knih: „Velké tajemství – manželství jako umělecké dílo“, „Život – největší umělecké dílo“, „O svobodě“ a „Vůle Boží – zbožná fráze?“. Svědectví mnoha lidí, kteří P. Kubíčka znali, shromáždila Marie Svatošová v knížce „Až k prolití krve“. V Karmelitánském nakladatelství vyšly v ediční řadě Na minutu s… tři díly zápisků z exercicií P. Kubíčka: „Zapaluji?“, „Přitahuji?“ a „Oslovuji?“. „Pater Ladislav neříkal nic, co by nebylo v evangeliu,“ říká o něm Marie Svatošová a dodává: „on to však také žil.“ Litoměřická diecéze se k zahájení beatifikačního procesu zatím nechystá, přesvědčení o svatosti P. Ladislava Kubíčka však panuje mezi mnoha lidmi.

!

Služebník Boží P. Richard Henkes, SAC

(26. května 1900 – 22. února 1945) Richard Henkes se narodil 26. května 1900 v Ruppachu (diecéze Limburg) v Německu. Roku 1919 vstoupil do Společnosti katolického apoštolátu (SAC, zvaní též palotini) a dne 6. června 1925 byl v Limburgu vysvěcen na kněze. Jako učitel působil ve studijních zařízeních palotinů v Schönstattu a v Alpen, od r. 1931 pak v Horním Slezsku, ve městech Katscher (dnes Kietrz) a Frankenstein (Ząbkowice Śląskie). Při mimořádných úkonech duchovní správy ukázal jako postní kazatel a exercitátor především mladým lidem cestu, jak žít svou vírou v době nacismu. Postavil se jednoznačně proti národněsocialistickému názoru a odvážně zvěstoval poselství křesťanství. Věděl, že nacismus je ideologie zla a nenávisti, zároveň byl hluboce přesvědčen o velikosti Ježíšova poselství lásky a navíc měl v sobě sílu a odvahu obojí nejen srozumitelně a nahlas pojmenovat, ale také konkrétně a prakticky uskutečnit. V roce 1941 se P. Henkes stal duchovním správcem malé farnosti Strahovice na Hlučínsku. Kromě plnění povinností faráře se též věnoval exerciciím v exercičním domě sv. Josefa v Branicích a vystupoval jako kazatel na různých místech v širokém okolí. Jeho činnost byla sledována gestapem. Na základě udání byl 8. dubna 1943 pro „pobuřování národa z kazatelny“ zatčen a 10. července poslán do koncentračního tábora v Dachau. „Jdu 39

za svou cestou s Bohem,“ píše a pokouší se zde povzbudit sklíčené, pomoci hladovějícím. Učí se též česky – po válce chce zase působit na východě. Když v prosinci 1944 vypukla v koncentračním táboře tyfová epidemie, byly některé vězeňské bloky (mezi nimi i „český“ blok č. 17) prohlášeny za uzavřené bloky smrti. Tehdy se P. Richard Henkes – vědom si náročných požadavků evangelia i rizik provázejících jeho rozhodnutí – přihlásil jako dobrovolný ošetřovatel k péči o nemocné a umírající. Mnohým tak daroval v posledních chvílích života jako člověk lidskou blízkost, mnohým jako kněz skrze svátosti blízkost Boží. Seznámil se zde i s P. Josefem Beranem, pozdějším pražským arcibiskupem a kardinálem, dalším z kandidátů na blahořečení. Při své službě nemocným však P. Henkes sám smrtelně onemocněl a své nemoci 22. února 1945 podlehl. Jeho tělesné ostatky byly zpopelněny a popel tajně převezen mimo koncentrační tábor. V neděli 7. června 1945, v den 20. výročí jeho primice, pak byl popel tohoto mučedníka lásky k bližnímu, přirovnávaného k polskému knězi P. Maxmiliánu Kolbemu, slavnostně uložen do hrobu na hřbitově palotinů v Limburgu. Na základě svědectví o životě P. Richarda Henkese se v neděli 25. května 2003 sešli v palotinském kostele Panny Marie v Limburgu čeští a němečtí kněží a věřící. Za účasti ostravsko-opavského biskupa Františka Václava Lobkowicze pak biskup limburgské diecéze Franz Kamphaus zahájil diecézní proces o životě, ctnostech, smrti a pověsti svatosti služebníka Božího P. Richarda Henkese jako první krok směřující k jeho prohlášení za blahoslaveného. Diecézní proces byl uzavřen v lednu 2007 a dokumenty byly následně odeslány vatikánské Kongregaci pro blahořečení a svatořečení.

!

Služebník Boží P. Engelmar Unzeitig, CMM

(1. března 1911 – 2. března 1945) Hubert Unzeitig byl sudetský Němec, který se narodil 1. března 1911 v Hradci nad Svitavou (tehdy Greifendorf), uprostřed převážně německého jazykového ostrova severně od Brna. Jeho největšími městy byly Svitavy a Moravská Třebová. (Ve Svitavách se v roce 1908 narodil také Oskar Schindler, zachránce více než tisíce Židů před holocaustem). Rodiče Huberta Unzeitiga byli velmi zbožní rolníci. Otec padl v řadách rakouské armády během I. světové války a matka se musela sama starat o šest dětí. Ve škole a doma mluvil Hubert německy, česky se naučil až během roční služby (1925-1926) u českého sedláka ve Vřesicích, kde pracoval jako čeledín. V roce 1927 se rozhodl stát se knězem a misionářem a rok poté odešel do Reimlingenu v Německu, kde vstoupil do Kongregace marianhillských misionářů s řeholním jménem Engelmar. Kněžské svěcení přijal po studiích ve Würzburgu dne 6. srpna 1939. Po začátku války byl přidělen do Horního Rakouska do Riedeggu (diecéze Linec). Po několika měsících byl poslán do protektorátu Čechy a Morava jako farář ve vesnici Zadní Zvonková (Glöckelberg) nedaleko Horní Plané. P. Unzeitig ovšem nevěděl, do jaké situace přichází, 40

a proto byl již 21. dubna 1941 zatčen na základě udání místních agentů, kteří ho obvinili ze „záludného vyjadřování“ při kázání a z „obrany Židů“. Již 3. června 1941 byl třicetiletý P. Unzeitig poslán do Dachau u Mnichova, jako duchovní a tudíž politický vězeň dostal červené trojúhelníky, které musel nosit na svém oděvu, a byl umístěn v tzv. „kněžském“ bloku 26. Nacházelo se zde zhruba 2.700 duchovních, většinou katolíků, a z nich zde pak více než tisíc zemřelo. P. Engelmar se v hrůzách koncentračního tábora choval jako statečný muž a křesťan. Protože se jako budoucí misionář naučil rusky, sloužil především ruským zajatcům. V jednom ze svých dopisů sestře píše: „Nic nám nedokáže vzít klidnou jistotu, že my všichni se cítíme v bezpečí Boží dlaně, jak o tom hovoří svatý Pavel: Ať už žijeme či jdeme na smrt, patříme Pánu! Veškeré naše konání, veškerá naše vůle i možnosti, co jiného je to než Jeho Milost, která nás nese a vede … Láska znásobuje síly, činí nás vynalézavými, činí nás vnitřně svobodnými a šťastnými.“ Na konci roku 1944 se v Dachau rozšířila epidemie skvrnitého tyfu a nemocní umírali bez pomoci po stovkách, protože do nakažených bloků nikdo nechtěl chodit. V této situaci vyzvalo táborové vedení, aby se přihlásili dobrovolníci, kteří by šli především duchovně pečovat o nemocné. Bylo ovšem zřejmé, že kdo se přihlásí, s největší pravděpodobností se již nikdy nevrátí. Dobrovolně se přihlásilo 20 kněží, 10 Němců a 10 Poláků, a mezi nimi i P. Unzeitig. Pouze dva dobrovolníci tuto nejobětavější službu bližnímu přežili. Engelmar Unzeitig přinesl nejvyšší oběť, svůj vlastní život, z lásky k bližnímu, která je výrazem lásky k Bohu. Zemřel 2. března 1945, den po svých 34. narozeninách a jen několik týdnů před tím, než koncentrační tábor Dachau osvobodila americká armáda. Diecézní fázi beatifikačního procesu zahájil biskup Paul-Werner Scheele z Würzburgu dne 26. června 1991 a po jejím uzavření v r. 1999 byly dokumenty odeslány do Vatikánu.

!

Služebnice Boží S. M. Eliška Pretschnerová, OSF (26. září 1911 – 4. května 1993)

Sestra Marie Eliška Pretschnerová, křestním jménem Anna, se narodila jako dcera lesníka dne 26. září 1911 v Nových Zámcích v Čechách, dřívější okres Městec Králové. Vyrůstala se čtyřmi sourozenci v láskyplném prostředí uprostřed lesů. Po celý život jí zůstala láska ke stromům, k zeleni, k volné přírodě. Proto také neznala prostřednost, směřovala vždy výš, a to bez ohledu na obtíže cesty. Anička, jak ji doma nazývali, vystudovala s výborným prospěchem učitelský ústav Kongregace školských sester v Chrudimi. Jak píše ve svých vzpomínkách, bránila se studiu na této škole z obavy, že by se tam „musela pořád modlit“. Již za studia však zatoužila dát se plně Bohu v řeholním zasvěcení. Byla přijata do kandidatury kongregace v Praze – Břevnově, 41

kde bylo v té době sídlo generální správy. Zde složila sestra Eliška – toto jméno dostala jako řeholní – dne 13. srpna 1932 řeholní sliby. Od této chvíle žila své povolání jako členka školské františkánské kongregace v příkladné věrnosti a plném darování se Bohu i službou svému řeholnímu společenství. Své vzdělání doplnila maturitou na dívčím reálném gymnáziu kongregace v Praze a byla přijata ke studiu fyziky a matematiky na Karlovu univerzitu. K ukončení studia jí chyběla pouze poslední závěrečná zkouška, když byly všechny vysoké školy z nařízení německé vlády uzavřeny. Sestra Eliška vykonávala potom různé práce podle toho, jaké poslání od svých představených dostávala. S radostí přijala také úkol vyučovat náboženství na školách v okrajových částech Prahy, jako byly Lysolaje, Šárka a další, kde kněží vděčně přijímali tuto pomoc. Studium na vysoké škole mohla sestra Eliška ukončit až po válce v r. 1945. Vyučovala pak matematiku a fyziku na gymnáziu kongregace v Praze – Vinohradech až do jeho zrušení v r. 1948. V této době byla pověřena také důležitým úkolem ve vlastním řeholním společenství jako magistra početné skupiny novicek. V následujících těžkých letech, především při soustřeďování sester, jejich internaci a dalších tvrdých likvidačních opatřeních komunistické vlády, byla sestra Eliška pro všechny sestry příkladem svou prostou a neokázalou statečností. Byla vždy tam, kde byla situace nejtěžší. Otevřené srdce, citlivý přístup, připravenost pustit se do nejobtížnější práce, to vše bylo velkou podporou vyšším představeným a sestrám dodávalo pocit bezpečí. Stejně tak tomu bylo i v době politického uvolnění v letech 1967 až 1969, kdy nedbala varovných hlasů k potřebné opatrnosti a s malou skupinou odvážných pracovníků stála v první linii boje, kde se nikdo nemohl šetřit, nemohl ukrýt. Hodnota života, i sebe více skrytého, ale ponořeného do Boha, vyzařuje světlo a je pro druhé zárukou a jistotou o správnosti cesty. Sestra Eliška se v roce 1969 dostala na zvláštní povolení do Říma, do sídla generální správy, rovněž tak na mimořádnou generální kapitulu v témže roce do Merana, kam byla vyslána ještě s dalšími delegátkami provincie. V závěru dalšího roku byla na řádné generální kapitule zvolena generální představenou celé Kongregace. Sestry z ostatních provincií, i když sestru Elišku většinou neznaly, pochopily, že je silnou osobností. Zasloužila se také o českou kolej Nepomucenum v Římě, zachránila ji z finanční tísně a byla i duchovní podporou bohoslovců. Ve funkci generální představené zůstala sestra Eliška po opětovném zvolení až do roku 1983, kdy se vrátila zpět do vlasti. Jejím domovem se stal Charitním domov v Hoješíně. Měla zde noční služby u nemocných sester, pracovala fyzicky na zahradě, překládala články z cizojazyčných časopisů a opisovala formační materiály. Postupně u ní docházelo ke zdravotním obtížím spojeným s bolestmi a ubývalo jí sil. Zemřela 4. května 1993 a byla pochována na hřbitově ve Slatiňanech. Beatifikační proces zahájil královéhradecký biskup Dominik Duka dne 1. června 2001. Modlitba za vyslyšení (pro soukromou pobožnost) Všemohoucí, věčný Bože, tvá služebnice Eliška Pretschnerová z Kongregace Školských sester sv. Františka naplnila své řeholní zasvěcení službou spolusestrám i církvi v době vnitřních proměn církevního života i v čase pronásledování věřících ze strany světa, vždy plná lásky spojené s prostotou evangelia. Dopřej nám, prosíme, aby byla povýšena k úctě oltáře, a na její přímluvu vyslyš prosbu, kterou ti předkládáme. Skrze Krista našeho Pána. Amen. 42

Svatý Pavel: důležitost kristologie – teologie kříže (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, které se účastnil i dětský pěvecký sbor Motýlek, na náměstí sv. Petra, 29. října 2008)

Drazí bratři a sestry, v osobní zkušenost svatého Pavla je jeden nesporný fakt: zatímco na počátku byl pronásledovatel a používal proti křesťanům násilí, od chvíle svého obrácení na cestě do Damašku přešel na stranu ukřižovaného Krista, který se stal smyslem jeho života a důvodem jeho kázání. Jeho život byl zcela nasazen pro duše (srov. 2 Kor 12,15), nebyl nikterak poklidný ani uchráněný úkladů a obtíží. Při setkání s Ježíšem se mu jasně ukázal ústřední význam Kříže: pochopil, že Ježíš umřel a vstal z mrtvých za všechny, i za něj samotného. Důležité je obojí: všeobecnost - Ježíš zemřel skutečně za všechny, i subjektivita - zemřel také za mne. V Kříži se tedy projevila nezasloužená a milosrdná láska Boží. Tuto lásku zakusil Pavel především sám na sobě (srov. Gal 2,20) a z hříšníka se stal věřícím, z pronásledovatele apoštolem. Den co den ve svém novém životě zakoušel, že spása je "milost", že všechno pramení z Kristovy smrti, a nikoli z jeho vlastních zásluh, které ostatně neměl. "Evangelium milosti" se mu tak stalo jediným způsobem, jak rozumět Kříži, nejen kritériem jeho nové existence, ale také odpovědí těm, kdo se ho dotazovali. Mezi ně patřili zejména Židé, kteří vkládali svou naději do skutků a doufali, že díky nim dojdou spásy. Dále pak tu byli Řekové, kteří svou lidskou moudrost stavěli proti Kříži. A konečně se tu nacházely skupiny heretiků, kteří si po způsobu vlastního života vytvořili svou představu křesťanství. Kříž zaujímá pro svatého Pavla základní prvořadé místo v dějinách lidstva, je ohniskem jeho teologie, protože slovo Kříž znamená spása jakožto milost darovanou každému tvoru. 43

Téma Kristova kříže se stává podstatným a prvořadým prvkem apoštolova kázání: nejzřejměji je to patrné na příkladu korintské obce. Tváří v tvář Církvi, v níž se povážlivě vyskytovaly rozbroje a skandály, kde společenství ohrožovalo stranictví a vnitřní rozmíšky, štěpící jednotu Kristova těla, Pavel nevystupuje vytříbenými slovy nebo moudrostí, ale hlásá Krista, Krista Ukřižovaného. Jeho silou není přesvědčivá řeč, nýbrž paradoxně slabost a rozechvění toho, kdo spoléhá pouze na "Boží moc" (srov. 1 Kor 2,14). Kříž, se vším co představuje, a tedy i včetně teologického poselství, které obsahuje, je pohoršením a bláznovstvím. Apoštol to dotvrzuje s pozoruhodnou silou, takže bude dobře poslechnout si jeho vlastní slova: “Ti ovšem, kdo jdou k záhubě, považují nauku o kříži za hloupost. My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc … Bůh uznal za dobré, že ty, kdo věří, zachrání ´pošetilým´ kázáním. Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží, pohané to pokládají za hloupost” (1 Kor 1,18-23). První křesťanské komunity, ke kterým se Pavel obrací, velmi dobře věděly, že Ježíš vstal z mrtvých a žije. Apoštol chce proto připomenout nejen Korinťanům či Galaťanům, ale nám všem, že Zmrtvýchvstalý je stále Tím, který byl ukřižován. “Pohoršení” a “bláznovství” Kříže spočívá právě v tom, že tam, kde se vše jevilo jako neúspěch, bolest, porážka, právě tam je veškerá moc bezmezné Boží Lásky, protože Kříž je výrazem lásky a láska je skutečnou mocí, která se projevuje právě v této zdánlivé slabosti. Pro Židy je Kříž skandalon, tedy léčka či kámen úrazu: jako by bránil víře zbožného Izraelity, který se marně snaží najít něco podobného ve Svatých Písmech. Zdá se, že Pavel zde s nemalou odvahou říká, že tu jde o něco nesmírně významného: pro Židy Kříž protiřečí samotné podstatě Boha, který se projevoval zázračnými znameními. Přijmout Kristův kříž tedy znamená projít hlubokou konverzí ve způsobu, jaký vztah mít k Bohu. Jestliže pro Židy je důvodem odmítnutí Kříže Zjevení, totiž věrnost Bohu Otců, pro Řeky, čili pro pohany, je kritériem úsudku proti Kříži rozum. Kříž je totiž pro ně moría, bláznovství, doslova nevědomost, neboli pokrm bez chuti – a tedy spíš než omylem, je urážkou zdravého rozumu. Sám Pavel udělal vícekrát hořkou zkušenost odmítnutí křesťanské zvěsti, považované za ´pošetilost´, za bezvýznamnou, nevhodnou ani k tomu, aby se vůbec brala vážně v rovině racionální logiky. Pro toho, kdo jako Řekové spatřoval dokonalost v duchu, v čistém myšlení, bylo už tím nepřijatelné, že by se Bůh mohl stát člověkem, ponořit se do všech omezení prostoru a času. Rozhodně nepochopitelné pak bylo uvěřit, že by Bůh mohl skončit na Kříži! A vidíme, jak tato řecká logika je také běžným smýšlením naší doby. Jak by mohl pojem apátheia, netečnosti, jakožto absence vášní v Bohu, zahrnovat Boha, který se stal člověkem a byl poražen, Boha, který ještě ke všemu posléze znovu přijímá tělo, aby žil jako Zmrtvýchvstalý? “Poslechneme si tě o tom až někdy jindy” – řekli Pavlovi 44

pohrdlivě Atéňané, když slyšeli mluvit o vzkříšení z mrtvých. Dokonalost chápali jako osvobození se od těla, které považovali za vězení; jak potom nemít za pomatenost znovu na sebe brát tělo? V antické kultuře jakoby pro vtěleného Boha nebylo místa. Celá událost “Ježíše z Nazareta” se musela jevit jako naprostá nevědomost a Kříž jako její nejpříznačnější bod. Ale proč svatý Pavel učinil právě z tohoto, ze slova Kříž, základní bod svého kázání? Odpověď není těžká: Kříž zjevuje “Boží moc” (srov 1 Kor 1,24), která je jiná, než moc lidská – zjevuje totiž jeho lásku: “Neboť ´pošetilá´ Boží věc je moudřejší než lidé a ´slabá´ Boží věc je silnější než lidé” (tamtéž v. 25). I přes vzdálenost staletí, která nás dělí od Pavla, vidíme, že v dějinách vítězil Kříž, nikoliv moudrost, která se proti Kříži staví. Ukřižovaný je moudrostí, protože zjevuje, kým skutečně Bůh je, totiž mocí lásky, jdoucí až na Kříž, aby zachránila člověka. Bůh používá způsobů a nástrojů, které se na na druhé však skutečnou Boží moc, totiž nezištnost lásky: právě tato naprostá nezištnost lásky je pravou moudrostí. To svatý Pavel zakusil už na svém těle, a o tom vydává svědectví v nejrůznějších etapách své duchovní cesty, které se staly přesně formulovanými orientačními body pro každého Ježíšova učedníka: “Ale on mi řekl: Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti” (2 Kor 12,9); nebo jinde: ”Ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou “něco” (1 Kor 1,28). Apoštol se ztotožňuje s Kristem do té míry, že i on, byť uprostřed mnoha zkoušek, žije ve víře v Božího Syna , který ho miloval a vydal sám sebe za jeho hříchy a za hříchy všech (srov. Gal 1,4; 2,20). Tento Apoštolův autobiografický údaj se stává příznačný pro nás všechny. Úchvatnou syntézu teologie Kříže předkládá svatý Pavel ve druhém listu Korinťanům (5,14-21), kde je všechno zahrnuto uprostřed dvou základních tvrzení: na jedné straně Kristus, s nímž Bůh jednal kvůli nám jako s hříchem (v.21), zemřel za všechny (v.14); na druhé straně, Bůh nás smířil se sebou, a nepřičítá nám naše viny (vv. 18-20). Díky tomuto “tajemství smíření” je každé otroctví již vykoupeno (srov. 1 Kor 6,20; 7,23). Odtud je zřejmé, jak je to všechno významné pro náš život. I my musíme vstoupit do této “služby smíření”, které vždy předpokládá zřeknutí se vlastní nadřazenosti a volbu bláznovství lásky. Svatý Pavel se zřekl vlastního života a zcela se daroval službě smíření, Kříži, který je spásou pro nás pro všechny. A totéž máme dokázat i my: máme nacházet svou sílu právě v pokoře lásky a svou moudrost ve slabosti odříkání, abychom tak vstoupili do Boží síly. My všichni máme budovat svůj život na této pravé moudrosti: nežít pro sebe sama, ale žít ve víře v toho Boha, o němž všichni můžeme říci: “Miloval mě a za mě se obětoval.” 45

ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 STŘEDA, 24. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře ČTVRTEK, 25. ČERVNA La Verna (místo stigmat sv. Františka), příjezd a prohlídka 11.00: mše sv. v bazilice, oběd 14.00: provázená prohlídka 15.00: procesí do kaple stigmat odjezd do Assisi, 19.00: nešpory a adorace: bazilika Panny Marie Andělské, modlitba v Porciunkule, večeře NOCLEH S POLOPENZÍ

PÁTEK, 26. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše sv. u hrobu sv. Františka, putování po posvátných místech Assisi, modlitba v Porciunkule, poutní zastavení v Norci (někdejší Nursie) – rodiště sv. Benedikta, navečer příjezd do Říma, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ

SOBOTA, 27. ČERVNA Snídaně, 8.00: mše svatá u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky - J. E. Giovanni kardinál Coppa, modlitba u hrobu kardinála Berana (40. výročí úmrtí, +1969) 10.30: vatikánské zahrady a Sixtinská kaple, oběd, odpoledne u moře. NOCLEH S POLOPENZÍ 46

NEDĚLE, 28. ČERVNA Snídaně, modlitba u hrobu sv. Cyrila (1140. výročí úmrtí, +869) v kryptě baziliky sv. Klimenta, Angelus s Benediktem XVI., oběd 15.45 – královská kaple baziliky S. Maria Maggiore - Salus Populi Romani eucharistie na poděkování Pánu Bohu u příležitosti 90. narozenin J. E. Tomáše kardinála Špidlíka. NOCLEH S POLOPENZÍ

PONDĚLÍ, 29. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše sv. na místě mučednické smrti sv. Pavla (kostel sv. Pavla, opatství Tre fontane), oběd,

17.00: mše svatá s papežem Benediktem XVI. na ukončení Roku sv. Pavla v bazilice sv. Pavla za hradbami, odjezd do Subiaca, večeře NOCLEH S POLOPENZÍ

ÚTERÝ, 30. ČERVNA snídaně, 9.00: mše sv. v jeskyni sv. Benedikta, prohlídka míst spjatých s životem Patrona Evropy, odjezd do Pompejí, bohoslužba v bazilice Panny Marie Růžencové, odjezd do Pagani, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ 47

STŘEDA, 1. ČERVENCE Snídaně, Amalfi – 10.00: mše svatá u hrobu sv. Ondřeje (krypta katedrály), Ravello (kaple sv. Pantaleona),

Salerno (katedrála sv. Matouše evangelisty),

San Giovanni Rotondo (sv. P.Pio), večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ

ČTVRTEK, 2. ČERVENCE Snídaně, 10.00 – mše sv. - Monte Sant´Angelo den u moře.večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ

PÁTEK, 3. ČERVENCE Snídaně, mše sv., odjezd do Loreta, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ

SOBOTA, 4. ČERVENCE Loreto (svatyně Nazaretského domku), snídaně, mše sv., odjezd k Lago di Garda, večeře, 21.15: Arena di Verona–AIDA (nevýpravnější Verdiho opera v nejvelkolepějším amfiteátru světa – kapacita 22.000 míst), odjezd do Pustiměře. 48

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost ………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi 49

POŘAD BOHOSLUŽEB: 2. – 9. listopadu 2008 DEN

NEDĚLE 2. listopadu

LITURGIE

FARNOST

VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

ÚMYSL MŠE SV.

za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ dvě manželky a syna 8.00 DRYSICE za +Marii ALTMANNOVOU, manžela a rodiče 9.30 za zemřelé rodiče PODIVICE a sourozence 11.00

PUSTIMĚŘ – CHRÁM SV. BENEDIKTA – 15h G. B. Pergolesi – STABAT MATER – DPS MOTÝLEK s brněnskou filharmonií

PONDĚLÍ 3. listopadu ÚTERÝ 4. listopadu STŘEDA 5. listopadu ČTVRTEK 6. listopadu

31. SV.

PONDĚLÍ TÝDNE V MEZIDOBÍ

KAREL BOROMEJSKÝ, BISKUP STŘEDA

31. TÝDNE V MEZIDOBÍ 31.

ČTVRTEK TÝDNE V MEZIDOBÍ PÁTEK

PÁTEK 7. listopadu SOBOTA 8. listopadu

31. TÝDNE V MEZIDOBÍ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

31.

SOBOTA TÝDNE V MEZIDOBÍ

SVÁTEK

NEDĚLE 9. listopadu

za + Benedikta DRBALA, PUSTIMĚŘ rodiče, sourozence a duše v o. 17.00 za +Františka BENÍČKA, PODIVICE manželku, zemřelou rodinu 8.00 BENÍČKOVU a MAHDALOVU za zemřelé kněze, DRYSICE kteří působili v Drysicích 17.00 PUSTIMĚŘ za + rodiče KRAMPLOVY, COUFALOVY a sourozence 17.00 DRYSICE na úmysl dárce 8.00 za + rodinu LERYCHOVU PUSTIMĚŘ a duše v očistci 17.00

POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY

na poděkování za dar zdraví PUSTIMĚŘ a za Boží požehnání pro rodinu 8.00 za + Annu KREJČÍ, DRYSICE manžela, děti a rodiče 9.30 za + rodiče MALOVY PODIVICE a KROMBHOLZOVY 11.00

ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI 1. - 2. listopadu je možno při návštěvě kteréhokoli kostela získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci. Kromě tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Páně – Otče náš a Vyznání víry – Věřím v Boha.

Od 1. do 8. listopadu je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné. 50