PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI ŘÍM BAZILIKA SVATÉHO PETRA

PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. - 20. června 2014

ŘÍM – BAZILIKA SVATÉHO PETRA „Qui grandi Sommi Pontefici, tra quali molti santi e beati, fino ai nostri giorni, hanno celebrato la Messa e confermato nella fede i fratelli; qui si sono celebrati avvenimenti storici epocali, qui sono stati battezati e cresimati innumerevoli schiere di fanciulli e di giovani; qui hanno voluto avere estremo riposo celebri figure di tutti i tempi...“ (z homílie J. E.

Eucharistie u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, 9.6.2007

Giovanni kardinála Coppy, čestného občana Drysic, pronesené v bazilice svatého Petra v Římě při mši svaté u příležitosti výročí jejího posvěcení, 18. listopadu 2004)

„Tady, velcí papežové, mezi nimiž je mnoho svatých a blahoslavených, slavili mši svatou a utvrzovali bratry ve víře; tady se slavily epochální historické události, jakými byly dva vatikánské koncily; tady přijaly křest a biřmování nesčetné zástupy dětí a mladých; tady si přáli věčně spočinout nejslavnější postavy všech dob v očekávání svého vzkříšení; tady se modlili, plakali a nacházeli odpuštění poutníci, co po staletí přicházeli k hrobu svatého Petra...!“

Těmito slovy kardinála Coppy, - jehož římská rezidence se nachází ve stínu kopule svatopetrské baziliky, - zahajuji přípravu nadcházející pouti, která nás v roce sv. Pavla zavede k hrobům apoštolů, kam se po staletí ubíraly a dodnes ubírají generace poutníků, turistů a badatelů, vedeny motivy, které nejsou pouze „estetické“, ale mají rozměr vnitřní zkušenosti víry a modlitby spojené s kontemplací „krásy“, jejímž světovým symbolem je právě Řím. Nejobdivovanějším a nejnavštěvovanějším památkám věčného města vévodí komplex vatikánské baziliky, vybudované nad hrobem svatého Petra, knížete apoštolů, který spolu se svatým Pavlem položil základy Římské církve. „O Roma nobilis, orbis et domina/cunctarum urbium excellentissima, pěli středověcí římští poutníci, prožívající tak už předem radost, že se budou moci zastavit v modlitbě u hrobů apoštolů Petra a Pavla, díky jejichž krvi prolité pro Krista, „se Řím skví nad veškerou krásou světa“ (excellis omnem mundi pulchritudinem). Proto, jak řekl Pius XII. skupině německých poutníků, 1. ledna 1952: „zůstane bazilika svatého Petra povždy vrcholným bodem návštěvy Říma. Je obrazem věčného náboženského Říma, křesťanské víry, katolické Církve, její vůle nést do celého světa Kristovu pravdu a milost, své vědomí,

že je nad časem a překoná všechny doby“. Mezi mnoha osobnostmi, které navštívily tuto“ohromnou a ohromující továrnu“ sv. Petra, jak ji označil Vasari ve své knize Životy, když je právem zařadil mezi „divy světa“, lze uvést svědectví francouzské spisovatelky madame de Staël (1807): „Tento chrám je obrazem Nekonečného: bezmezné jsou tu pocity, jež probouzí, ideje, na něž odkazuje, nekonečná řada let, co připomíná, pro minulost i budoucnost. Vstoupíte-li z jejího objetí, jako byste z myšlení nebes přecházeli k pozemským zájmům, a z věčnosti náboženství k pomíjivému vanutí času“. „Řada let“ stávající baziliky svatého Petra dosáhla právě v roce 2006 půl milénia od chvíle, kdy 18. dubna 1506, papež Julius II., della Rovere, položil základní kámen nové stavby (na místě dnešního pilíře sv. Veroniky). Současně se pokračovalo v rozboru staré baziliky, vybudované císařem Konstantinem nad hrobem sv. Petra v první polovině IV. století, která hrozila zřícením, a s jejíž demolicí se začalo už za pontifikátů Mikuláše V. a Sixta IV. Starobylou baziliku, s jejíž stavbou se začalo v roce 315, tedy krátce poté, co sám císař udělil Milánským ediktem v roce 313 křesťanskému kultu svobodu, posvětil 18. listopadu 326 papež Silvestr I., a dokončena byla v roce 349. Uchvacovala svou velkolepostí – měla pět lodí rozdělených lesem 88 mramorových sloupů, co do výšky srovnatelných s dnešními, před nimiž stálo rozlehlé átrium s čtveřicí podloubí, v jehož středu stál cantharus (nádrž na omývání), do níž s ohromné bronzové šišky, nyní v Cortile della Pigna (obr.), teklo velké množství vody pro poutníky. Práce na nové bazilice trvaly více než 150 let, tolik si jich totiž vyžádalo uskutečnění projektu ve tvaru latinského kříže s jeho loďmi a bočními kaplemi, vztyčení obelisku na náměstí, bronzového baldachýnu a oltáře katedry, sochy, fresky, mozaiky a štuky, až po kolonádu. Zatímco staveniště Továrny sv. Petra bylo ještě v plném proudu, 18. listopadu 1626 – u příležitosti 1300. výročí posvěcení starobylého chrámu – byl papežem Urbanem VIII. posvěcen i nový chrám. Na tomto nesmírném a často vzrušeném staveništi tvořili vrcholní géniové rozmanitých odvětví umění italské renesance a baroka: Leon Battista Alberti, Bramante, Raffaello, Giuliano a Antonio da Sangallo, Michelangelo Buonarroti, Jacopo Barozzi řečený „il Vignola“, Giacomo della Porta, Carlo Maderno, Domenicu Fontana, Gianlorenzo Bernini a Francesco Borromini. Především Berninimu -„singularis in singulis, in omnibus unicum“ (mezi všemi a ve všem jedinečný) - jak hlásá medaile, kterou nechal k jeho poctě razit Ludvík XIV. -, spolu s Michelangelem vděčíme za vnímání nádhery a úžasu, jaký jímá každého, kdo překračuje práh dnešní svatopetrské baziliky. Díky těmto géniům, zakotveným ve víře v Krista a úctě k Církvi, zůstává bazilika svatého Petra nejvelkolepějším architektonickým svědectvím světa, v němž jako by docházelo k mystickému setkání času a věčnosti, aby každý tvor mohl při vzpomínce na svatého Petra vzdávat chválu a dík svému Tvůrci. Úchvatné dějiny a mimořádné bohatství vrcholných uměleckých děl činí tuto baziliku „nejslavnějším chrámem světa“.

2

Hrob sv. Petra „Podstatnou je následující otázka: byl skutečně nalezen hrob sv. Petra? Na tuto otázku dávají závěrečné práce a studie jasnou odpověď: ANO. Hrob knížete apoštolů byl nalezen. Druhá otázka, vyplývající z předchozí, se týká ostatků světce. Byly nalezeny? Na okraji hrobu byly nalezeny lidské kosti, o nichž však nelze s jistotou říci, zda jsou to tělesné ostatky apoštola. To však nechává nedotčenou historickou skutečnost hrobu. Gigantická kupole se vypíná přesně nad hrobem prvního římského biskupa, prvního papeže; prostý hrob, nad nímž však úcta následujících staletí dala vyrůst největšímu chrámu křesťanství“.

Těmito slovy, pronesenými na závěr Svatého roku 1950, papež Pius XII. oznámil světu úspěšné výsledky průzkumné kampaně, která trvala celé předchozí desetiletí. Dějiny znovu nalezení hrobu sv. Petra začaly v roce 1939, kdy po zvolení Pia XII. byly ve vatikánských kryptách zahájeny práce na umístění hrobu jeho předchůdce Pia XI. Už první vykopávky vynesly na světlo některé archeologicky významné prvky, které vedly papeže Pia XII. aby dal podnět k průzkumu: následně byla odhalena skutečná nekropole, která se s jistotou používala až do IV. století po Kristu, kdy císař Konstantin položil základy baziliky sv. Petra. Nejvýznamnější částí této nekropole je malý prostor označený „pole P“. Přesně na vertikále, nacházíme pod hlavním oltářem současné baziliky prostý hrob sv. Petra. Všechny následující průzkumy tento prostý hrob nechaly nedotčený, ba usilovaly o jeho uchování. Z vykopávek je zřejmé, že když se kolem roku 160 začala na území Vatikánu množit náhrobní mauzolea, byl prostor kolem hrobu sv. Petra obehnán zdí, která byla červeně zbarvena (proto ji archeologové, kteří ji objevili, nazvali „muro rosso“, červená zeď). Tato zeď byla ovšem postavena tak, že vytvářela malou niku, která chránila hrob. Jen pro přesnost, nad místem hrobu byl vybudován malý výklenek se dvěma sloupy, aby se tím hrob ještě více zvýraznil. Nejstarší literární svědectví o pohřbení sv. Petra ve Vatikáně přináší Církevní dějiny (Hist. eccl. II., 25,5-7) teologa a historika Eusebia z Cézareje, jenž oslavoval císaře Konstantina, a protože psal v Cézareji přímořské, římské provincii, která se tehdy nazývala Palestina, mohl právě v Cézareji využívat knihovny, kterou založil Origenes. Eusebius přináší cenné svědectví vzdělaného římského presbytera jménem Gaius, který žil v Římě za časů biskupa Zefirina“ (tzn. v letech 198-218). Tento kolem roku 200 polemizoval s montanistickým heretikem Proklem, který se pyšnil hrobem apoštola Filipa v Hierapoli ve Frýgii (dnešní Turecko). Gaius, který hájil věrohodnost apoštolské tradice římských křesťanů, mu odpovídá: „Mohu ti ukázat ´trofeje´ apoštolů. Půjdeš-li do Vatikánu či po Ostijské cestě, najdeš tam ´trofeje´ zakladatelů Církve“. Výklenek, který archeologové nalezly, dostal na základě tohoto svědectví název „Gájova trofej“: trofej (z řeckého tropaion), připomíná vítězství, totiž poslední vítězství nad smrtí skrze mučednictví, čímž se říká, že hroby apoštolů jsou rovněž a především pomníky vítězství. Pro nás toto Gájovo svědectví dokazuje, že římští křesťané kolem roku 200 3

dobře věděli, kde se nachází Petrův hrob, neboť od jeho mučednické smrti ještě neuplynulo příliš času, aby se jeho paměť vytratila. Kolem roku 250 dochází k další změně: byla vybudována zeď, zvaná „g“, napravo v bezprostřední blízkosti výklenku. I přesto, že důvod nám zůstává neznámý, je jisté, že se vzápětí stává prostorem kultu sv. Petra: záhy byla pokryta množstvím nápisů, na nichž se neustále opakuje Petrovo jméno, na znamení úcty a prosebné modlitby, s níž se k němu věřící obraceli. Mezi těmito nápisy vzbudil mimořádný zájem fragment „červené zdi“ s nápisem o dvou částečně Zachových řádcích v řečtině: PETR____ ENI___, který objevil jezuitský archeolog P. Ferrua (2. srpna 1951). Badatelka Margherita Guarducci, která se zabývá nápisy přelomu let 50/60 n.l. v tomto nápisu spatřuje klíč k dešifrování „mystické kryptografie“, a své výzkumy shrnula takto: Petr je graficky přidružen ke Kristu, a to tak úzce, že jeho jméno mnohdy tvoří jediný znak se jménem Vykupitele: spojení, jež představuje pouto, jež první křesťané přikládali vztahu mezi oběma postavami. Apoštol bývá vícekrát spojován s Kristem a Marii.. V některých případech je pak Petrovo jméno zkracováno a má tvar klíče, což je zřejmý odkaz na symbolické klíče, které Kristus svěřil svému náměstku na zemi. Zmíněný nápis pak badatelka interpretuje jako písmo neznámého poutníka, jenž napsal Petros eni („Petr je tady“) ve smyslu enesti („je tady uvnitř“). Podle mnoha badatelů, v čele se samotným objevitelem – P. Ferruou – k němuž se kloní i prof. Marrou ze Sorbonny, dal by se tento řecký nápis, v souladu s devocionálními nápisy, lépe interpretovat ve smyslu přání pokoje jako: Petr(os) en i(réné).

Pozůstatek bronzové sochy císaře Konstantina v Kapitolských muzeích

4

Pro Církev však konečně nadešly jasnější časy za Konstantina (nemanželský syn Konstance Chlora, vyrůstající na dvoře Diokleciánově v Nikomédii, kde začal velkolepou vojenskou kariéru, stal se tetrarchou; pro svůj obrovitý krk byl nazýván Trachala). Po smrti otce byl 25. července 306 vyhlášen augustem. U Milvijského mostu na Via Flamminia, před branami Říma, pokořil 28. října 312 svého soka Maxencia, který posléze utonul v Tibeře, a rok nato vyhlásil Milánský edikt (313), v němž se praví:

„My, Konstantin Augustus a Licinius Augustus jsme rozhodli, že křesťanům a všem ostatním dáváme svobodu vyznávat své náboženství, aby božstva, která jsou na nebesích, ať už jsou jakákoli, dopřávala nám a našim poddaným pokoj a prosperitu“ (Lactantius, De mortibus persecutorum, cap. XXX. A XVIII.) Konstantin rovněž zavedl v roce 321 týdenní počítaní času «Imperator Constantinus.Omnes iudices urbanaeque plebes et artium officia cunctarum venerabili die solis quiescant. ruri tamen positi agrorum culturae libere licenterque inserviant, quoniam frequenter evenit, ut non alio aptius die frumenta sulcis aut vineae scrobibus commendentur, ne occasione momenti pereat commoditas caelesti provisione concessa. *

«Císař Konstantin. V ctihodný den Slunce, ať spočinou úřady i obyvatelé měst a zůstanou zavřeny všechny obchody. V osadách však jsou lidé svobodní pokračovat ve své práci, neboť často dochází k tomu, že nelze odložit žně či sázení vinic; je tomu tak z obavy, že promarněním vhodného okamžiku k těmto pracem, bychom přišli o hledání ztraceného ráje.“

Křesťanskému kultu tedy byla dána svoboda, a začalo se s řadou děl zaměřených na oslavu křesťanské víry. Konstantin, veden zřejmě svou matkou (sám se nechal pokřtít až v hodině smrti), svatou Helenou, a papežem Silvestrem, rozhodl o vybudování baziliky nad hrobem sv. Petra. Konstantinův monumentální „pomník“ vznikl obložením výklenku ze II. století a „zdi“ deskami vzácných mramorů, přičemž na jedné straně byl ponechán volný přístup, aby nika se dvěma sloupy zůstala viditelná. Vpředu byly vybudovány dvě řady spirálovitých sloupů, spojených zábradlím, aby tak bylo možné uzavřít prostor před pomníkem. Nad tímto Konstantinovým pomníkem“ Model Konstantinovy baziliky byla zahájena stavba baziliky: jedná se o velmi významnou skutečnost, neboť je posledním potvrzením tradice, tehdy už ustálené, že právě tady se nacházel hrob sv. Petra. Stavba baziliky však vzápětí narazila na závažné překážky různého druhu. Rozhodná vůle překonat je se pak nedá vyložit jinak, než snahou učinit ohniskem baziliky právě hrob knížete apoštolů. 5

Především pokud jde o umístění: vatikánský pahorek má takový sklon, že k tomu, aby se vytvořila rovina, na níž by se stavěla bazilika, bylo zapotřebí na jedné straně zeminu odkopat a na druhou ji navést. K tomu však přistupuje fakt, že se jednalo o nekropoli, která se v době Konstantinově ještě používala: znepřístupnit toto území, hojně navštěvované příbuznými zesnulých by hraničilo se svatokrádeží. Dovedeme si představit, že Konstantin musel za tímto účelem použít všech svých císařských pravomocí. Kromě toho je anomálii také orientace baziliky, která je místo k východu obrácena k západu, aby se tak uchoval směr daný „Pomníkem sv. Petra“, a zachoval se výklenek, označující apoštolův hrob, jakožto bod, k němuž se okamžitě upře pohled každého, kdo vstoupí. Bazilikální stavby už Římané používali, a to jako shromaždiště: obvykle měly obdélníkový tvar, přičemž vstup byl na jedné z dlouhých stran s více apsidami. Konstantinovi architekti převzali tuto typologii vcelku beze změny, pouze s detaily, které si vyžadoval kult: vstup se přesunul na krátkou stranu a apsida, která tak byla jedinou, se nacházela na opačné straně.Pozornost vstupujícího tak hned upoutá apsida a to, co obsahuje. Vatikánská bazilika představuje i další inovační etapu, jakožto místo kultu ale také pomník Petrova mučednictví. Proto apsida, pod jejímž obloukem se nachází oslavný pomník, nemůže být bezprostředně v kontaktu s korpusem baziliky, ale je oddělena, izolována, aby tvořila prostor k nezbytné usebranosti při pohledu na relikvie. Vzniká tak příčná chrámová loď, která se od té chvíle stává charakteristickým prvkem chrámové architektury. K další změně došlo za papeže Řehoře Velikého (590-604), který nechal nad „pomníkem“ vybudovat oltář, aby se právě nad Petrovým hrobem mohla slavit eucharistie. Ve středověku pak papež Kalist II. (1119-1124) postavil nad oltářem Řehoře Velikého 6

nový oltář, jehož byl předcházející součástí. Nakonec v roce 1594, během dlouhých prací, které vedly k odstranění konstantinovské baziliky a vybudování té stávající, nechal papež Klement VII. vybudovat dnešní oltář přesně na místě, kde stávaly oltáře předcházející. Tento sled budování nachází svůj vrchol v bronzovém baldachýnu, který vytvořil Bernini v roce 1626, jenž v točitých sloupech převzal dekoraci Konstantinova pomníku. Snad bychom tuto část mohli uzavřít slovy M. Guarducci: Bazilika měnila během staletí svůj výraz. Jedno se však nemění: úcta k apoštolovi, která v úchvatném sledu přechází z pokolení na pokolení. Od oltáře Klementa VIII., který až podnes slouží jako papežský oltář, lze sestoupit až k prostému výklenku z I. století. Stávající oltář spočívá přesně na vertikále, na níž se dole v kryptě nachází hrob sv. Petra. Za pontifikátu papeže Pavla VI. byla uzavřena analýza relikvií, nalezených v blízkosti Petrova „pomníku“. Práci badatelů shrnul papež těmito slovy: „Nové průzkumy (jež následovaly po těch, co byly provedeny za papeže Pia XII.), bedlivé a pečlivé, proběhly s výsledkem, který My, potěšeni posudkem vážených a moudrých odborníků, považujeme za pozitivní: rovněž relikvie sv. Petra byly identifikovány způsobem, který lze považovat za přesvědčivý, a rádi bychom za to vyslovili chválu těm, kdo mu věnovali dlouhý a namáhavý průzkum. Bádání, ověřování, diskuze a polemiky tím nejsou u konce. Ale považujeme za svou povinnost, za současného stavu archeologických a vědeckých závěrů, přinést Církvi tuto radostnou zvěst, vázáni úctou ke svatým ostatkům, podrobeným vážnému zkoumání jejich pravosti, a které kdysi byli živými údy Krista, chrámem Ducha svatého, určenými k slavnému vzkříšení; a nyní musíme být tím více povzbuzeni a nadšeni, když máme důkaz, že jde o přesvaté tělesné ostatky knížete apoštolů, Šimona, syna Jonášova, rybáře, jemuž Kristus dal jméno Petr, toho, jehož si Pán vyvolil, aby na něm založil svou Církev, a jemuž svěřil klíče svého království, s posláním pást a shromažďovat jeho stádce, vykoupené lidstvo, až do jeho konečného slavného návratu.“

7

Petrovo mučednictví a první římští mučedníci

Přesné svědectví, které by popisovalo Petrovo mučednictví nemáme. Nicméně máme literární svědectví římského historika Tacita, který není křesťanem, ale popisuje vztah mezi pohany a křesťany za časů vlády císaře Nerona, i první pronásledování, které proti nim rozpoutal. Tacitus také označuje místo, kde došlo k mučednictví mnoha křesťanů – Neronův cirk, který ležel vedle vatikánského pahorku, na němž dnes stojí bazilika, a je více než jisté, že právě během tohoto pronásledování zemřel mučednickou smrtí také apoštol Petr. V noci z 18. na 19. července roku 64 došlo k požáru v několika obchodech u Circo Massimo. Požár se nejprve rozšířil na Circo a pak, za pomoci silného větru zachvátil celé město a pustošil jej nepřetržitých devět dní. Jen co pustošící živel ustal, ukázala se zničená a zubožená tvář Říma. Zoufalství přeživších nebralo konce. Nero, který tehdy dlel na Anziu, se vrátil do města, aby organizoval pomoc a učinil kroky, aby se zabránilo opakování podobné katastrofy. V jeho mysli se zrodila myšlenka nového Říma, města hodného centra impéria, jež vyvstane z trosek toho antického. Tato císařova vášeň neunikla pozornosti obyvatel, a tak se mezi lidmi začalo mluvit o tom, že požár založil sám Nero, aby vzápětí mohl zahájit svůj megalomanský záměr. Domus Aurea (obr.), Neronova císařská rezidence na Colle Oppio, bude vybudována právě na pozemcích, kde vypukl požár. Až Flaviové vrátili oppijský pahorek římskému lidu k obecnému užívání. Na místě, kde Nero vytvořil umělé jezero pro své zahrady, vybudovali Koloseum, a to zřejmě i za pomoci jmění, které ukořistili z jeruzalémského chrámu. Nero chtěl od sebe odpoutat pozornost, a aby uklidnil nevoli lidu, našel obětním beránkem, na nějž svalil všechnu vinu se stali křesťané. Tacitus ve svých Análech líčí jejich krutou smrt: Avšak ani lidským úsilím, ani dary vládce, ani smírnými obětmi bohům, neutichalo plamenné obvinění, kdy panovalo přesvědčení, že požár byl nakázán. Aby Nero umlčel pomluvy, vymyslel viníky, a podrobil důmyslnému potrestání ty, které lid nazýval křesťany, a kteří byli nenáviděni pro své bezbožnosti. Jejich jméno pocházelo od Krista, jenž byl za Tibériovy vlády popraven na příkaz místodržitele, Pontského Piláta. Poté, co byla tato zhoubná pověra na čas potlačena, propukla znova a to nejen v Judsku, místu oné nákazy, ale také v Římě, kde se vše hanebné a mrzké soustřeďuje a nachází své požehnání. Jako první byli zatčeni ti, kdo se k tomuto přesvědčení veřejně přiznali, na jejich udání pak bylo uvězněno velké množství dalších, a to nejen proto, že byli obviněni ze založení požáru, nýbrž proto, že byli považováni za nenávistné vůči lidskému rodu. Ti, kdo šli na smrt byli vystaveni i 8

posměchu: zahaleni do kůží šelem, umírali roztrháni psy, anebo byli křižováni, či zaživa páleni jako pochodně, jež měly prozařovat temnoty, když slunce zapadlo. Nero k této podívané poskytl své zahrady, zatímco sám vyhlašoval hry v cirku a v odění vozataje procházel mezi davem, či vzpřímen stál v kočáře. Přestože tyto tresty byly vynášeny nad provinilci, kteří zasluhovali zcela mimořádná muka, i přesto se vůči nim vzedmul soucit, neboť byli obětováni nikoli pro obecné blaho, nýbrž pro krutost vladaře. Divadlem této hrůzné podívané byl císařův cirk, Circus Gai et Neronis: jde o malý cirk, který se nachází uvnitř zahrad, které ve Vatikáně patřily Neronovi. Tato pole se rozkládají v nezdravé zóně, jejíž hlavní chloubou byl cirk, k císařově zábavě, a snad jako jediný byl v Římě uchráněn požáru. Cirk se rozkládal v místech, kde se dnes vypíná Oblouk zvonů, náměstí sv. Marty a levá loď baziliky. V polovině “ostnu“, neboli zídky,

která rozdělovala dráhu na dvě části, čněl obelisk (výška 25,5m – znak na obelisku je vysoký dalších 15m; hmotnost: 320 tun), který Caligula přivezl z Egypta – jediný pozůstatek antického cirku, na který patříme dodnes tak, jak jej viděli první římští mučedníci. Na obelisk cirku, napříště nesoucí Neronovo jméno, hleděl nejspíš v posledních okamžicích života také apoštol Petr. 9

V roce 1586 byl totiž obelisk přemístěn doprostřed dnešního svatopetrského náměstí

s Berniniho kolonádou (jen pro zajímavost: přesun organizoval Domenico Fontana a trval asi 4 měsíce; bylo použito 40 rumpálů, 140 koní a práci provádělo 800 dělníků).

Ostatní pozůstatky Neronových staveb spočívají pod dnešním budovami.

Na severní straně Cirku se ubírala via Cornelia, která sbíhala z návrší Castel Sant´Angelo a souběžně s via Conciliazione stoupala k vatikánskému pahorku. Podél cesty, na opačné straně než Cirk, se tu a tam vyskytovaly hroby, některé označené monumentálními náhrobky, jiné jako pouhé vyhloubené jámy: v antickém Římě totiž nebylo totiž ničím zvláštním pohřbívat na pokraji cest za hradbami města. /Obr.: hnědá(tlustě vyznačená elipsa): Caligulův a Neronův cirk; fialová (skvrna napravo u dráhy): vatikánská nekropole; šedá (plocha vlevo nahoře): půdorys stávající baziliky sv. Petra; zelená (levý bok baziliky): vatikánská sakristie/. 10

Tady pravděpodobně zemřel roku 64 spolu s ostatními křesťany i apoštol Petr, a tu se naplnila Pánova slova, kterými se na něj obrátil po třech otázkách, zda jej miluje, a příkazu, aby pásl jeho ovce: „Vpravdě, vpravdě pravím ti: když jsi byl mladší sám ses opásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Až zestárneš, jiný tě opáše a povede, kam nechceš“. To řekl, aby naznačil jakou smrtí oslaví Boha. A dodal: „Následuj mě“ (Jan 21, 18-19). I knížete apoštolů pohřbili do prostého hrobu v zemi podél via Cornelia. Liber Pontificalis (I, 118) nechává zprávu, podle které byl pohřben velmi blízko: při via Aurelia, u Apolonova chrámu… naproti Neronovu paláci. Dávná tradice vypráví, že byl na vlastní žádost ukřižován hlavou dolů, aby tak i v umírání ukázal svou nehodnost před Pánem, tak jak to vyslovil ve chvíli, kdy před ním padl po zázračném rybolovu na kolena: „Odejdi ode mě, neboť jsem člověk hříšný!“ V římském liturgickém kalendáři se slaví památka římských prvomučedníků 30. června, hned po slavnosti sv. Petra a Pavla, která připadá na 29. červen. Církev tak spojuje mučednictví apoštolských knížat s římskými mučedníky, kteří byli pro svědectví své víry téhož roku popraveni Neronem v jeho Cirku. Římská Církev, spojená se svými učiteli, vydala až k oběti života svědectví své naděje v Pána.

Petr a Řím

Abychom pronikli do Petrova svědectví v Římě, nabízí nám Nový zákon Markovo evangelium a dva Petrovy listy. Markovo evangelium - podle tradice – obsahuje Petrova kázání. Tak se vyjádřil i papež Jan Pavel II. v listu, kterým provázel kopii Markova evangelia, kterou věnoval jako dar všem římským rodinám u příležitosti městské misie: „Touto knihou, která ti byla předána, je Evangelium Ježíše Krista, Božího Syna. Napsal ji svatý Marek, a přináší ústní podání apoštola Petra, jemuž byl ´v městě Římě tlumočníkem a věrným učedníkem“. Celé Markovo vyprávění je odpovědí na otázku, která zaznívá už na jeho začátku: „Kdo to je?“ Uprostřed evangelia je to sám Ježíš, který ji klade svým učedníkům: „A za koho mě pokládáte vy?“ Odpovídá Petr, jenž vyznává a svědčí: „Ty jsi Kristus“ (Mk 8,29). Je to odpověď víry, jak hned podotkne Pán: Petrovi ji nesdělilo tělo a krev, nýbrž sám nebeský Otec (srv. Mt 16,17). 11

Zjevení Ježíšovy totožnosti však u tohoto okamžiku nekončí. Ve verších 8,27-9, které jsou ústřední statí Markova evangelia, Ježíš zjevuje, že „Syn člověka bude muset mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a vykladatelů Písma, být zabit, ale třetího dne že vstane“ (Mk 8,31). Při Proměnění, které následuje šest dní po Petrově vyznání, sám Bůh prohlašuje o Ježíši: „Toto je můj milovaný Syn“ (Mk 9,7). Tyto tři kristologické pravdy – Ježíš je Kristus; Ježíš je Syn člověka; Ježíš je Syn Boží – jsou středem Markova evangelia. Petr je přijímá, stává se jejich svědkem a hlasatelem. Tuto zvěst Ježíš opakuje v Getsemanech i při soudním procesu: „Ty jsi Mesiáš, požehnaný Syn Boží? Ježíš odpovídá: „Já jsem!“ (Mk 14,61; Mk 14,36.41; 15,2.32). Totéž vyzná i setník, jehož můžeme nazvat prvním „Římanem“, co přijal víru, když

Raffaello, PROMĚNĚNÍ, 1518-20, Pinacoteca vaticana

„viděl, jak vydechl naposled, řekl: Tento člověk byl skutečně Syn Boží“ (Mk 15,39). Navíc shrnutím tohoto poselství jsou i první slova Markova evangelia – „Začátek evangelia Ježíše Krista, Božího Syna“ (Mk 1,1). Touto pravdou víry a lásky, která ji provází, se nechává Petr vést až do Říma, aby tady vydal svědectví lásce až do krajnosti. Od Ježíše Krista, Syna člověka a Syna Božího, dostává Petr dar a poslání být „skálou“, na níž bude vybudována Církev:

Bernini, socha Longina v bazilice sv. Petra, 1631-38 (podle apokryfů se tak jmenoval voják, který probodl Kristův bok. Po dlouhé historii se roku 1492 dostalo jeho kopí z dobyté Konstantinopole až do Říma). 12

„Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nesdělilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: „ty jsi Petr, Skála, a na této skále založím svou Církev a brány pekel ji nepřemohou. Tobě dám klíče nebeského království. Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi; a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,17-19). K tomuto textu kardinál Tomáš Špidlík poznamenává:

Tento nápis je v latině pod kopulí svatopetrského chrámu v Římě. Je tam právem, protože jej vztahujeme na moc Církve, především papeže a biskupů. Protože věříme, není pro nás nesnadné to přijmout. Ale dovedeme si přesto představit, jak musí být toto dogma obtížné pro nevěřící. Dát klíče je obrazný výraz, ale obsahuje mnoho. Je to předání odpovědnosti. Klíče od domu nesvěříme komukoliv, a to tam máme věci, které pominou a dají se nahradit. Království nebeské znamená uskutečnění všech ideálů, spásu všech lidí, dokončení díla stvoření. To všechno svěřil Bůh lidem? Jeden francouzský myslitel vyjádřil nad tím údiv aforismem: „Je pro nás těžké věřit naprosto Bohu. Ale jak musí být nekonečně těžší pro Boha, když uvěřil nám lidem!“ Je to ovšem jenom brilantní poznámka. Ale můžeme se tu zamyslet nad obrovským a nepochopitelným tajemstvím osobního vztahu, který se vírou navazuje mezi námi a Bohem. I nejužší svazek mezi lidmi, jakým je manželství, je podle Písma jenom obraz duchovního spojení duše s Bohem. Ikonografie vychází právě z těchto Ježíšových slov, když zobrazuje prvního z apoštolů se symbolem klíčů. Jeden významný biblický exegeta shrnul poselství klíčů - symbol „svazovat“ a „rozvazovat“, těmito slovy: Výrazy „svazovat a rozvazovat“ pocházejí z biblické řeči, a znamenají, že někdo má pravomoc prohlásit to či ono učení za pravdivé či falešné. Druhý význam se týká pravomoci vyloučit někoho ze společenství … anebo jej do komunity přijmout. Petrovi je tedy svěřen úkol sjednocovat a utvrzovat všechny věřící v jednotě víry, v jejím uchovávání a vyznávání, v pravdě učení o Ježíši Kristu. Petrovi bylo rovněž svěřeno být znamením přijetí a odpuštění bratřím a sestrám v Církvi. Petrovy klíče otevírají dokořán jak bránu pravdy, tak bránu odpuštění. První Petrův list dosvědčuje hlásání pravdy o Ježíši Kristu v Římě. Byl totiž napsán ve městě (Řím), které se na konci listu (1Pt 5,13) označuje pseudonymem Babylón. Tímto jménem - alespoň socha sv. Petra před bazilikou počínaje rokem 70 – se označuje v apokalyptické literatuře hlavní město římského impéria, které v roce 70 zničilo jeruzalémský chrám, zneuctilo svaté místo a nyní pronásleduje křesťany. 13

TITŮV OBLOUK v pozadí Koloseum

 Dosud čitelný citát na atice oblouku ze strany směrem ke Koloseu uvádí: Senát a římský lid božskému Titovi, synu božského Vespasiána, Vespasiána Augusta. Titův vítězný oblouk byl zbudován po císařově smrti, k níž došlo v roce 81 n.l., k oslavě vítězství nad židy a zničení jeruzalémského chrámu. Díváme-li se na oblouk směrem k Římským fórům, rozeznáme na něm předměty, které Titus ukořistil během svého tažení proti Židům (stříbrné trouby a sedmiramenný svícen, dále pak vzácné předměty chrámu, vedle nich vidíme i nosiče transparentů, na nichž jsou s největší pravděpodobností uvedena jména dobytých měst). Na vnitřní straně oblouku je znázorněn císař Titus, odnášený na perutích orla do nebe: symbol apoteózy a zbožštění připisovaného císaři.

 Oba listy připisované svatému Petrovi, zachycují jeho kázání v Římě, i když zřejmě byly napsány až po Petrově smrti jedním z jeho učedníků (někteří uvádějí jméno Silvána, citovaného v 1Pt 5,12). O těchto spisech platí, co čteme v konstituci II. vatikánského koncilu Dei Verbum o původu evangelií: 14

„Církev vždy a všude trvala a trvá na tom, že čtyři evangelia mají božský původ. Neboť to, co apoštolové z příkazu Krista hlásali, to nám později z božského vnuknutí oni sami i apoštolští mužové předali jakožto základ víry, totiž čtveré evangelium, podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana.“ (DV, V., 18). Dei Verbum chce tímto vyjádřit, že spisy Nového Zákona jsou vyjádřením víry prvotní Církve, v jejímž čele neochvějně stáli apoštolové. Tyto spisy proto věrně předávají apoštolské svědectví, které bylo s jejich autoritou a pod vedením Ducha svatého zaznamenáno v jednotlivých knihách a listech. Oba listy odrážejí typicky římské prostředí, a to i v pozornosti věnované tomu, co vyplývá z křesťanské víry, v postoji smýšlení, který vyjadřuje „překvapivou konkrétnost beze snů či iluzí“, jak napsal významný jezuitský exegeta P. Vanni. První list Petrův začíná slovy „Petr, apoštol Ježíše Krista, věřícím rozptýleným v Pontu, Kapadokii, Asii a Bithýnii“, čímž se obrací k Církvím v Malé Asii, a zpětně ukazuje putování sv. Petra jako hlasatele evangelia předtím, než dospěl do Říma. Autor má stále před očima dva póly: na jedné straně skutečnost, že křesťan, který přijal Petrovu víru, tedy víru Církve, je už zrozen k novému životu, a už nyní má účast na Kristově zmrtvýchvstání, má už dědictví v nebi. A proto – jak říká list: „Jste naplněni radostí, i když teď ještě na krátký čas vás tísní všelijaké zkoušky ... zato budete jásat v nevýslovné radosti, až se vám dostane toho, k čemu směřuje vaše víra, totiž spásy duše“ (1Pt 1,6-9). Na druhé straně však je tu stále riziko návratu k pohanství, jež bylo před nedávnem opuštěno, u vědomí nepřátelství ze strany nekřesťanů. Autor předpokládá, že pronásledování bude ještě těžší: „Milovaní, vůbec se tomu nedivte, že musíte procházet očistnou výhní. To přece není nic neobvyklého“ (1Pt 4,12).

Caravaggio, UKŘIŽOVÁNÍ SV. PETRA, 1600, kostel Santa Maria del Popolo, Řím

Petr si je dobře vědom, že nenávist vůči křesťanství není něčím náhodným, nýbrž - podle slov Pána Ježíše - bude provázet cestu víry učedníků, kteří následují Krista, odvrhnutého a ukřižovaného Syna člověka. Skutečnost, že jsou vězněni a vydáváni před krále a vladaře kvůli jménu Syna člověka, to jim bude příležitostí ke svědectví (srv. Lk 21,13). Vše je v listu zaměřeno na tento úhel svědectví, dokonce i samotné utrpení, pramenící z pronásledování, stejně jako každá životní situace (rodina, otroci, vztah k veřejné moci, 15

poslušnost ve společenství). Křesťané tvoří vespolek „svaté kněžstvo“, jež přináší Bohu duchovní oběti, čili vlastní život, a tak se stává „lidem, patřícím Bohu jako vlastnictví, aby prohlašoval, jak veliké věci vykonal, když je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9-10). Křesťané mají „mít v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a být stále připraveni dát odpověď každému, kdo se jich ptá po důvodech jejich naděje“ (1Pt 3,15). Jsou na jedné straně vyzýváni, aby se lišili od jiných novostí způsobu života; na druhé straně však mají ukázat, že křesťanský život neznamená odmítnutí lidského soužití, jak se jim snaží vnutit ti, kdo křesťanství napadají. Proto týž list říká: „Všechny mějte v úctě, milujte své bratry, bojte se Boha, ctěte krále“ (1Pt 2,17). V závěrečném pozdravu je kromě Silvána zmínka i o Markovi, zřejmě se jedná o Marka - evangelistu, které nazývá „svým synem“ v náklonnosti, která je pojí jako žáka ke svému učiteli Petrovi. Druhý Petrův list je na rozdíl od prvního adresován všem křesťanům, „těm, kterým se dostalo stejného pokladu víry jako nám“ (2Pt 1,1), což je důkazem, že zkušenost Petrovy víry se má stát vzorem i pro ostatní církevní obce. Pavel je nazýván „našim milovaným bratrem“, a říká se o něm, že napsal když je Bůh shovívavý, využijte toho ke své spáse (2Pt 3,15): znovu se setkáváme s hlásáním, které ospravedlňuje naše putování k bráně otevřené klíčem Božího milosrdenství. Církev v Římě se konfrontuje se třemi rovinami problémů: s rizikem, že Kristus bude vykládán jako mýtická postava; s právoplatným požadavkem vzdělaného a intelektuálního poznání křesťanství, i když může upadnout do subjektivních výkladů; a konečně s rozčarováním některých nad odsunutím druhého Kristova příchodu, který se čekal jako bezprostřední, ale stále se oddaluje. První kapitola listu potvrzuje milost, které se křesťanům dostalo, když dostali „podíl na božské přirozenosti“ (2Pt 1,4). Vědom si toho, že už záhy bude muset opustit své pozemské obydlí (srv. 2Pt 1,14), Petr nadále připomíná, že „když poučovali o tom, jak mocný je Raffaello, PROMĚNĚNÍ PÁNĚ, detail náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho vznešenost. Bylo to tehdy, když ho Bůh Otec zahrnul ctí a slávou, a když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: „Toto je můj 16

milovaný Syn, v něm má m zalíbení“. Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. (2Pt 1,16-18). Velký důraz pak klade na četbu Písma v Duchu svatém a v tradici Církve: žádné proroctví Písma není ponechán soukromému výkladu nikoho. Proroctví přece nikdy nebylo proneseno proto, že to chtěl nějaký člověk, nýbrž vedeni Duchem svatým pronášeli oni lidé Boží výroky (2Pt 1,20).

Ve druhé kapitole list vystupuje proti falešným učitelům, kteří se jako „opovážliví domýšlivci nebojí mluvit s pohrdáním o oslavených“, a hledají „požitek z prchavé rozmařilosti“ (2Pt 2,13), a jako prase sotva umyté se znovu válí v blátě (srv. 2Pt 2,22), upadají do otroctví, z něhož je Kristus vysvobodil. Ve třetí kapitole pak list pomáhá číst očekávání Pánova příchodu jako projev trpělivosti, kterou projevuje Bůh „protože nechce, aby kdo zahynul, nýbrž aby všichni mohli činit pokání“ (2Pt 3,9). Odtud pramení odmítavý postoj vůči těm, kdo aby zdiskreditovali křesťanství hlásají: „Kdepak je ten jeho slibovaný příchod? Ode dne, kdy zemřeli naši otcové, všechno zůstává jako na počátku stvoření“ (2Pt 3,4). Pravda Petrovy víry se stává pro římskou Církev i pro všechny křesťany důvodem k důvěře v Boží shovívavost a v jeho milosrdenství. 17

Pohled na baziliku sv. Petra od Via Conciliazione

Návštěva baziliky

Dřív, než poutník vstoupí do baziliky svatého Petra je uchvácen otevřenou náručí Berniniho kolonády, lemující náměstí před největším chrámem křesťanství. Jde o předposlední dílo, které Bernini zadal „fabrice“ sv. Petra, a současně dílo velmi náročné, neboť bylo třeba vyřešit obtížné propočty s ohledem na budovy, které tu už stály předtím, od Madernova průčelí až po vatikánské paláce. Oválný tvar náměstí tak vyjadřuje mateřské objetí Církve všem, kdo se shromažďují na svatopetrském náměstí, a je pomyslným žehnajícím objetím světa, v němž Církev žije jako kvas a jemuž přináší radostnou zvěst evangelia. Sám autor - Bernini říkal, že “chrám sv. Petra, jakoby vzor všech ostatních, musí mít portál, z něhož je okamžitě patrné, že s mateřsky otevřenou náručí přijímá katolíky, aby je utvrdil ve víře; heretiky, aby je znovu vrátil do Církve, i nevěřící, aby je osvítil v poznání pravé víry”. Tento monumentální prostor, 196 metrů Široký a 148 metrů dlouhý, obklopený 284 dórskými sloupy a 88 travertinovými pilíři, ve čtyřech řadách do hloubky (výška sloupů je 13m), je mistrovským dílem Gian Lorenza Berniniho, který jej vytvořil za pontifikátů Alexandra VII. a Klementa IX. Každou neděli v poledne se tu shromažďují lidé k modlitbě Anděl Páně se Svatým Otcem, a požehnání, jež papež uděluje z okna své pracovny. Červený porfýrový kámen v severozápadní části náměstí označuje místo, kde byl 13. května 1981 spáchán atentát na papeže Jana Pavla II. 18

SIXTINSKÁ KAPLE

SVATOPETRSKÉ NÁMĚSTÍ

19

1. SOCHY SVĚTCŮ NA BERNINIHO KOLONÁDĚ:

LEVÁ ČÁST

1. Sv. Galicanus 2. Sv. Leonard 3.Sv Petronilla, panna 4. Sv. Vitalius, mučedník 5. Sv. Tekla, panna a mučednice 6. Sv. Albert karmelitán 20

UMĚLEC Lazzaro Morelli ??? ???

DOBA

PRAVÁ ČÁST 71. Sv. 1670-1673 Bonaventura, bis. 1666 72. Sv. Marek, 73. Sv. 1666 Marcellinus, muč.

Lazzaro Morelli

1665-1667 74. Sv. Vít

???

1666

Lazzaro Morelli

1667-1668 76. Sv. Praxeda

UMĚLEC Pietro Paolo Campi Fr. Gallesini

DOBA

1702-1703

Agostino Zena

1702-1703

Girolamo Gramignoli

1702-1703

1702-1703

75. Sv. Modestus Giuseppe Ferretti 1702-1703 Francesco Maria 1702-1703 Brunetti

UMĚLEC Lazzaro 7. Sv. Alžběta Morelli Portugalská Giovanni 8. Sv. Agáta, panna Maria de a mučednice Rossi Agostino 9. Sv. Uršula Cornacchini Lazzaro 10. Sv. Klára panna Morelli Giovanni Maria de 11. Sv. Olympie Rossi Giovanni Maria de 12. Sv. Lucie Rossi Giovanni 13. Sv. Albína, Maria de panna a mučednice Rossi Filippo 14. Sv. Apoléna Carcani Giovanni 15. Sv. Remigius, Maria de biskup Rossi Giovanni 16. Sv. Ignác Maria de z Loyoly, kněz Rossi LEVÁ ČÁST

17. Sv. Benedikt 18. Sv. Bernard 19. Sv. František z Assisi 20. Sv. Dominik 21. Sv. Makrína 22. Sv. Theodosie 23. Sv. Efrém Syrský 24. Sv. Marie Egyptská 25. Sv. Marek, evangelista 26. Sv. Febronie, panna a mučednice

??? Lazzaro Morelli Lazzaro Morelli Lazzaro Morelli ??? Andrea Baratta ??? Lazzaro Morelli Lazzaro Morelli Lazzaro Morelli

DOBA

PRAVÁ ČÁST 77. Sv. 1667-1668 Prudentiana 1667-1668 78. Sv. Fabián 1754

DOBA

Paolo Morelli

1702-1703

Pietro Mentinovese

1702-1703

79. Sv. Šebestián Michele Maglia

1702-1703

Giovanni Maria Baratta

1702-1703

Giovanbattista Cioli

1702-1703

1667-1668 80. Sv. Timotej 1667-1668

UMĚLEC

81. Sv. Faustus mučedník

1667-1668 82. Sv. Primus

Domenico Amici 1702-1703

1667-1668 83. Sv. Felicián

Bernadino Cametti

1668

84. Sv. Hyppolit

Antonio Frediani 1702-1703

1667-1668 85. Sv. Basilissa

Giovanni Battista 1702-1703 Antonini

1667-1668 86. Sv. Pavel

Michele Mauri

1702-1703

1667-1668 87. Sv. Juliána

Giovanni Pietro Mauri

1702-1703

1667-1668 88. Sv. Nereus

Lorenzo Ottoni

1703

1702-1703

1667-1668 89. Sv. Achilleus Lorenzo Ottoni

1702-1703

1667-1668 90. Sv. Felix

1702-1703

Lorenzo Ottoni

1668

91. Sv.Konstancie Sillano Sillani Francesco 92. Sv. Ondřej 1666 Marchionni Corsini Jean-Baptiste 93. Sv. 1662-1667 Theodon Crescentinus 94. Sv. Pelagie - Pierre-Etienne 1665-1667 mučednice Monnot 95. Sv. Pankrác, Francesco 1661-1662 mučedník Moderati

1702-1703

1667-1668 96. Sv. Dionýsius Lazzaro Morelli

1665-1667

1702-1703 1703 1703 1702-1703

21

30. Sv. Eusignus, mučedník

UMĚLEC Lazzaro Morelli Lazzaro Morelli Lazzaro Morelli G. Maria de Rossi

31. Sv. Marinus

???

LEVÁ ČÁST

27. Sv. Fabiola, vdova 28. Sv. Nilamon 29. Sv. Marcián

Lazzaro Morelli Francesco 33. Sv. Apollonius Mari 32. Sv. Didymus

DOBA

1667-1668 98. Sv. Štěpán

Lazzaro Morelli

1662-1665

1667-1668 99. Sv. Romanus Lazzaro Morelli

1665-1667

1667-1668 100. Sv. Eusebius Lazzaro Morelli

1668-1670

1667-1668 1667-1668 1667-1668 1667-1668

35. Sv. Fausta

???

1667-1668

36. Sv. Barbora

???

1667-1668

22

DOBA 1665-1667

???

Francesco Mari Giovanni 38. Sv. MalchusMaria de mučedník Rossi Lazzaro 39. Sv. Mamantus Morelli 40. Sv. Kolumbas A. Baratta Andrea 41. Sv. Poncián Baratta Bartolomeo 42. Sv. Genesius Cennini Lazzaro 43. Sv. Anežka Morelli Lazzaro 44. Sv. Kateřina, panna a mučed. Morelli Lazzaro 45. Sv. Justus Morelli Jean-Baptiste 46. Sv. Cecilie Theodon 47. Sv. Františka Jean-Baptiste Theodon Římská Lorenzo 48. Sv. Jiří Ottoni

UMĚLEC

1667-1668 97. Sv. Vavřinec Lazzaro Morelli

34. Sv. Kandidus

37. Sv. Benignus

PRAVÁ ČÁST

1667-1668 1667-1668 1667-1668 1667-1668 1667-1668 1662-1666 1661-1662 1662-1665 1665-1667 1703 1703 1703

101. Sv. Spiridion, biskup 102. Sv. Ignác z Antiochie, b. a m. 103. Sv. Alexandr, biskup 104. Sv. Lev Veliký 105. Sv. Atanázius, biskup 106. Sv. Jan Chryzostom 107. Sv. Hubald, biskup

Giovanni Maria de Rossi Giovanni Maria de Rossi Giovanni Maria de Rossi Giovanni Maria de Rossi

108. Sv. Řehoř Naziánský

Giovanni Maria de Rossi

1669-1670

???

1669-1670

Filippo Carcani

1669

Lazzaro Morelli

1668-1670

Lazzaro Morelli

1668-1670

Lazzaro Morelli

1668-1670

Lazzaro Morelli

1668-1670

Lazzaro Morelli

1668-1670

???

1666

Lazzaro Morelli

1665-1667

???

1666

109. Sv. Lev IV., papež 110. Sv. Klement 111. Sv. Celestin V., papež 112. Sv. Marcel, papež a mučedník 113. Sv. Martin, papež a mučedník 114. Sv. Silvestr, papež 115. Sv. Marcelinus, papež a muč. 116. Sv. Galla, římská matrona 117. Sv. Kateřina Sienská 118. Sv. Beatrice, panna a mučed.

Lazzaro Morelli

1668-1670

Ferrata Workshop 1669-1670 Ferrata Workshop 1669-1670 1669-1670 1669-1670 1668-1669 1669-1670

LEVÁ ČÁST

UMĚLEC

49. Sv. Maria Giulio Coscia Magdaléna Pazzi Alessandro 50. Sv. Zuzana Rondoni Alessandro 51. Sv. Martina Palma 52. Sv. Mikuláš Fabio Canusi z Bari 53. Sv. Mikuláš Nicola Artusi Tolentinský 54. Sv. František Vincenzo Mariotti Borgiáš 55. Sv. František Paolo Reggiani Saleský Valerio 56. Sv. Terezie Frugoni Antonio 57. Sv. Juliána Alignini Antonio 58. Sv. Julián Gabbani 59. St Celsus 60. Sv. Anastázius 61. Sv. František, mučedník 62. Sv. Pavel 63. Sv. Jan 64. Sv. Damián 65. Sv. Kosmas 66. Sv. Zosimus 67. Sv. Rufus, mučedník 68. Sv. Protasius 69. Sv. Gervázius, mučedník 70. Sv. Tomáš Akvinský

DOBA 1703

UMĚLEC DOBA Giacomo Antonio 1662-1667 Fancelli

1702-1703 120. Sv. Hyacint Lazzaro Morelli 1702-1703 1703 1702-1703 1702-1703 1702-1703 1702-1703 1702-1703 1702-1703

Piero Cristelli 1702-1703 Giuseppe Riccardi Francesco Pincellotti Andrea Fucigna Vincenzo Felice Giuseppe Napolini Antonio Fantasia Annibale Casella Matteo Tomassini Simone Giorgini Giuseppe Raffaelli Girolamo Protopapa

PRAVÁ ČÁST 119. Sv. Theodora

1702-1703

121. Sv.František Lazzaro Morelli Xaverský 122. Sv. Kajetán Lazzaro Morelli z Thiene 123. Sv. Filip Lazzaro Morelli Benizi 124. Sv. Filip Lazzaro Morelli Neri 125. Sv. Karel Lazzaro Morelli Boromejský 126. Sv. Antonín Lazzaro Morelli z Padovy Francesco 127. Sv. František z Pauly Antonio Fontana 128. Sv. Antonín - Giuseppe opat Angelini 129. Sv. Pavel – Lazzaro Morelli první eremita 130. Sv. Petr Lazzaro Morelli z Noly

1702-1703 131. Sv. Josef

Lazzaro Morelli

1702-1703 132. Sv. Romuald Lazzaro Morelli 133. Sv. Jan z Mathy 134. Sv. Ludvík 1702-1703 Beltrandský 1702-1703

1702-1703 135. Sv. Bruno

1667-1668 1669-1670 1671 1671 1671 1671 1671 1670-1673 1792-1793 1672 1672-1673 1671-1672 1672

Lazzaro Morelli

1672-1673

Lazzaro Morelli

1672-1673

Francesco 1670-1673 Antonio Fontana

1702-1703 136. Sv. Hilarion ???

1662-1667

1702-1703 137. Sv. Jeroným ???

1662-1667

1702-1703 138. Sv. Theodor Lazzaro Morelli

1665-1667

1702-1703 139. Sv. Theobald ???

1662-1667

1702-1703 140. Sv. Norbert Lazzaro Morelli

1670-1673 23

2. PODZEMNÍ CHODBA SPOJUJÍCÍ VATIKÁN A CASTEL SANT´ANGELO Přicházíme-li ke svatopetrskému náměstí ze severní strany, tedy z pravé strany, nelze jen pár metrů před ním přehlédnout dlouhé kamenné zdivo, která se táhne souběžně s Berniniho kolonádou. Dosahuje výše asi 10 metrů, a tak nabýváme dojmu, že se jedná o starobylé městské hradby, které se běžně stavěly kolem spousty měst, aby chránily jejich území. Jen stěží by koho napadlo, že mezi těmito stěnami se skrývá chodba, vědoucí z Andělského hradu, jenž se nachází na západním břehu Tibery, asi 300 metrů od Vatikánu. Římané mu říkali „průchod“ či v dávných dobách, „městský koridor“. Jeho počátek sahá do poloviny VI. století, kdy ostrogótský král Totila, jenž dobyl většinu území italského poloostrova, dal vybudovat první ochrannou hradbu. Ta se však brzy rozpadla, a dnes zůstalo z ní jen pár fragmentů. V první polovině VII. století Letecký pohled na němž je vyznačena trasa průchodu nechal hradbu znovu postavit papeže Lev III., ovšem ani jeho dílo dlouho nevydrželo. V roce se Řím ocitl v obležení Saracénů. Zatímco město bylo chráněno starobylými hradbami, vybudovanými někdy ve III. století císařem Aureliem, Vatikán a další území za hradbami byla pro nájezdníky snadno dostupná a pleněná. Tento úděl postihl například poklad svatého Petra a pustošení nebyl ušetřen ani samotný hrob knížete apoštolů. Aby zabránil dalším hrozbám, rozhodl papež Lev IV. kolem roku 850 proměnit Vatikán v pevnost 24

a obehnal jej zděnými hradbami v délce asi 3 kilometrů, s 44 strážními věžemi. Stávající „průchod“ byl jejich součástí. Bohužel nevíme, kudy přesně obíhaly vatikánský pahorek, aby chránily baziliku. Na hradbách však dodnes čteme epigraf se jménem architekta, který je budoval – Agathon. V pozdějším období byla horní část „průchodu“ upravena tak, aby se dalo kráčet po horní ploše původní chodby pod širým nebem. Toto dílo bylo Jen několik metrů dělí Berniniho kolonádu (vlevo) od průchodu dokončeno v roce 1492 za papeže Alexandra VI. Tajná chodba umožnila papeži Klementu VII. uprchnout z komnat ve Vatikáně a dostat se do bezpečnějšího Andělského hradu, když Řím padl v roce 1527 do rukou Lancknechtů, neblaze proslulých žoldáckých hord císaře Karla V., které téměř rok plenily město (pustošení vešlo do dějin jako „sacco di Roma“). Byly vyslány jako odveta, že papež nedostál slovu o spojenectví proti francouzskému králi Františku I. Když v XVI. století papež Pius IV. rozšířil městské hranice na straně Vatikánu a přibližně

Znak papeže Pia IV. (1559-65

100 metrů severněji vybudoval druhou, téměř souběžnou zeď, přičemž původní byla ponechána, ovšem ztratila svůj ochranný význam. V průchodu bylo otevřeno několik podchodů, aby se tak volně dalo procházet do obou částí – staré i nové. Nad každý z nich pak dal papež umístit svůj znak.

Interiér chodby

25

3. ERB ALEXANDRA VI. Kolem náměstí se nachází celkem šest erbů papeže Alexandra VI. (1655-67) který je nechal zbudovat v té podobě, jak ji známe dnes.

4. FONTÁNY Osm metrů vysoké fontány svatopetrs-kého náměstí jsou dílem C. Maderny (1613 – fontána vpravo). Bernini, který náměstí navrhoval, ji umístil tam, kde se nyní nachází a symetricky nechal postavit i fontánu vlevo (1675). 5. OBELISK (POPIS VÝŠE) 6. STŘED KOLONÁDY Mezi obeliskem a každou z fontán je vyznačen bílý kruh z žulovým středem, označujícím střed

každé kolonády. Postavíme-li se na něj, vidíme pouze první řadu sloupů. 7. STŘED KOLONÁDY Od obelisku směrem k pravé fontáně se nachází bílé kruhy, používané jako sluneční hodiny. Na každém jsou uvedeny dva údaje, které označují, kdy na toto místo dopadne polední stín obelisku. Jsou zde rovněž čtyři kruhy označující čtyři světové strany jako „větry“ (viz. obrázek). 26

8. FONTÁNA ČTYŘ TIAR 9. MÍSTO ATENTÁTU NA JANA PAVLA II.

10. BRONZOVÁ BRÁNA Vpravo za sloupořadím kolonádou se nachází Bronzová brána, která je vstupem do Apoštolského paláce. U vstupu stojí švýcarská garda: tady se vydávají lístky na generální audienci v aule Pavla VI. 11. KŘÍDLO KARLA VELIKÉHO Jižní křídlo, symetrické se severním, proslulým královskými schody, se dnes používá jako místo výstav a nazývá se Křídlo Karla Velikého, neboť je včleněno do koncové části rozlehlého portálu baziliky, kde se nachází jezdecká socha tohoto křesťanského císaře, který byl korunován u sv. Petra o vánocích roku 800. Na protilehlé straně se nachází socha prvního křesťanského imperátora a zakladatele svatopetrské baziliky, Konstantina. Zatímco Konstantinovu sochu vytvořil Bernini, autorem sochy Karla Velikého je pozdně barokní sochař Agostino Cornacchini (1686-1754). Vytvořil ji roku 1725 jako své vrcholné dílo. Císař Konstantin

Karel Veliký 27

13. APOŠTOLSKÝ PALÁC Skupina budov tvořících papežskou rezidenci. 14. PAPEŽSKÉ KOMNATY

Svatý Otec obývá nejhořejší patro Apoštolského paláce. Dvě horní okna vpravo jsou okny jeho pracovny a ložnice. V neděli v poledne se papež obvykle objevuje v druhém okně zprava, aby se spolu s věřícími na náměstí pomodlil Anděl Páně a udělil své Apoštolské požehnání. 15. SOCHA SV. PETRA Pius XI. (1846-1878) rozhodl o velikonocích roku 1847 o nahrazení původních soch sv. Petra a Pavla většími. Jeho předchůdce Řehoř XVI. (1831-1846) nechal původně tyto sochy vytvořit sochaři G. de Fabrisovi pro baziliku sv. Pavla za hradbami v letech 1838-40. Apoštol drží v pravé ruce klíče – symbol moci, kterou mu Kristus slíbil u Cézareje Filipovy (jeden klíč je pokrytý stříbrem, druhý zlatem). V levé ruce pak má svitek se slovy „"ET TIBI DABO CLAVES REGNI CAELORUM' (Mt. 16, 19) – „A tobě dám klíče nebeského království“. Socha sv. Petra je 5,5 metru vysoká a stojí na 4,91 metru vysokém podstavci. 16. SOCHA SV. PAVLA Socha „apoštola národů“ byla vytvořena v roce 1838 Adamem Tadolinim. Sv. Pavel má v pravé ruce 2,79 metru dlouhý meč, v levé svitek s hebrejským textem listu Filipanům: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (4,13). Socha sv. Pavla je 5,5 metru vysoká a spočívá na 4,91 m podstavci. Byla restaurována v letech 1985-86 zásluhou Řádu Kolumbových rytířů. 28

23. PRŮČELÍ BAZILIKY nese nápis: „IN HONOREM PRINCIPIS APOST PAVLVS V BVRGHESIVS ROMANVS PONT MAX AN MDCXII PONT VII“ (K poctě knížete apoštolů, Pavel V., Borghese, římský papež roku 1612, v sedmém roce svého pontifikátu). Konečnou tvář průčelí dal Maderno: je 114,69 metru dlouhé a 45,5 metru vysoké. Dokončeno bylo v letech 1607-1614. Sneslo se na ni hodně kritiky kvůli přehnané šířce a dvojnásobné délce, než jak ji původně zamýšlel Michelangelo, takže částečně zakrývá tambur a kopuli. Na rozdíl od původní realizace byly odstraněny boční zvonice a současně na každou stranu Bazilika v roce 1630. Všimněte si dvou bočních věží, umístěny hodiny(25). Ty na levé straně které byly následně Madernou strženy

mají elektrický pohon z roku 1931 a zvon z roku 1288. V průčelí je devět oken s balkóny, přičemž centrální se nazývá „Lodžie požehnání“ (24) a je místem, odkud se ohlašuje zvolení nového papeže a oznámení jeho jména. Následně pak nový papež uděluje své první požehnání. Na vrcholu průčelí se nachází celkem 13 soch (27), vysokých 5,70 metru: Ježíš, Jan Křtitel a 11 z dvanácti apoštolů, schází socha sv. Petra (pořadí soch zleva: sv. Tadeáš, sv. Matouš, sv. Filip, sv. Tomáš, sv. Jakub Starší, sv. Jan Křtitel, Kristus Vykupitel, sv. Jan evangelista, sv. Jakub Mladší, sv. Bartoloměj, sv. Šimon, sv. Matěj).

29

ZVONY SVATOPETRSKÉ BAZILIKY Bazilika má celkem šest zvonů, z nichž každý má své jméno. První a „nejstarší“ z celého souboru „Campanone“, nikoli však co do stáří ulití, nýbrž s ohledem na svou viditelnost ze svatopetrského náměstí, byl ulit v roce 1801 a váží 9 tun (průměr 2,30 m, výška 2,60 m, tón F1). Dále následuje zvon “Campanoncino”, ulitý v roce 1742, vážící 2600 kg, průměr 1,77, výška 1,90, tón Hb). Třetím zvonem je „Rota“, děkanský zvon celé skupiny: jeho původním úkolem bylo svolávat shromáždění auditorů tribunálu Římské Roty: váží „pouze“ 1800 kg, průměr má 1,40 a výšku 1,35 metru, tón D. Následuje „Přediva“ (Kázání), ulitý v roce 1909 a vážící 850 kg. 1,08 v průměru a 1,17 vysoký, tón F. Dalším zvonem je „Ave Maria“, přelitý v roce 1932: váží 280 kg, průměr 0,75, výška 0,80, tón H. Konečně posledním zvonem souboru je „Campanella“, ulitá v roce 1841, vážící 260 kg, průměr 0,73, výška 0,80, tónina vysoké C. Od konkláve 2005 mají zvony u sv. Petra významnou úlohu: jejich zvuk je definitivním znamením o pozitivním výsledku konkláve. Toto opatření bylo zavedeno, aby se předešlo pochybnostem stran barvy kouře, vycházejícího z komínku nad Sixtinskou kaplí, jež předchází oznámení „Habemus papam“.

29. SAKRISTIE A KLENOTNICE

Za pomníkem Pia VIII. se nachází vstup do sakristie a klenotnice: nachází se v ní drahocenné předměty darované Církvi, včetně Crux Vaticana s ostatky Ježíšova kříže. 30

VSTUPNÍ BRÁNY DO BAZILIKY Po schůdcích vystoupíme k atriu, které je jakoby prodloužením baziliky, jak ho vytvořil v roce 1605 Maderna, jenž odložil Michelangelův projekt, totiž chrám ve tvaru řeckého kříže se zřetelnou kopulí. Pod atriem se nachází pět bran, kterými se vstupuje do baziliky. Zcela vlevo je Brána smrti, zhotovená v roce 1964 Giacomem Manzù. Zadal ji papež Jan XXIII. A své

jméno dostala podle toho, že tudy vychází pohřební průvod papežů. Má čtyři části: na ústředním reliéfu je znázorněno snětí Pána z kříže a nanebevzetí Panny Marie. Na druhém pak jsou znázorněny symboly eucharistie: chléb a víno, zobrazené révou a klasy. Na třetím je odkaz na téma smrti: Je zde zobrazeno zabití Ábela, smrt Josefova, mučednictví sv. Petra, i smrt samotného Jana XXIII., který už dokončení díla nespatřil (v rohu odkaz na encykliku „Pacem in terris“), smrt Řehoře VII., a šest umírajících živočichů. Z vnitřní strany baziliky je sochařova pečeť a událost II. 31

vatikánského koncilu, kdy kardinál Rugambwa – první africký kardinál, vzdává hold papeži. Sám Manzù vzpomínal, že to byl sám papež, kdo mu vyprávěl o zásluhách tohoto kardinála.

Druhou branou zleva je Brána svátostí (7,43x3,80cm). Vytvořil ji Venanzo Crocetti a požehnal papež Pavel VI., 12. září 1965. je na ní zobrazen anděl, oznamující sedmero svátostí - znamení víry a pramenů milosti, jejichž působením nás Ježíš zachraňuje.

Na panelech vlevo je znázorněn křest, biřmování a sv. smíření; vpravo pak eucharistie, manželství, kněžství a svátost nemocných.

Centrální brána byla zadána papežem Evženem IV. Antoniu Averulinovi, řečenému Filaret, který ji zhotovil v letech 1439-45. Pochází tedy z předcházející baziliky. Je tvořena dvěma bronzovými křídly, přičemž na každém jsou tři výjevy. Horní reliéfy znázorňují nalevo 32

Krista na trůnu, vpravo: Panna Maria na trůnu. Prostřední obrazce zachycují sv. Petra a Pavla: první při předávání klíčů papeži Evženu IV., druhý s mečem a vázou květů. Spodní výjevy zobrazují mučednickou smrt obou světců. Vlevo – stětí sv. Pavla, vpravo: ukřižování sv. Petra hlavou dolů.

Docela vpravo je Svatá brána (3.65m x 2.30m), která se slavnostně otvírá o Jubilejních létech (naposledy v r. 2000). Na šestnácti kazetách této bronzové brány, zhotovené v roce 1950 Vicem Consortim a věnované papeži Piu XII. lze mimo jiné spatřit i samotného Pia XII. a bulu Bonifáce VIII., kterou vyhlásil první jubilejní rok v roce 1300. Brána se totiž otvírá každých 25 let (kromě několika výjimečných událostí). Nad ní se nachází několik nápisů: ten nejhořejší praví: PAVLVS V PONT MAX ANNO XIII, zatímco ten hned nad branou říká: GREGORIVS XIII PONT MAX. Mezi nimi je několik stél, připomínajících poslední otevření Svaté brány: IOANNES PAVLVS II P.M. IOANNES PAVLVS II P.M. PAVLVS VI PONT MAX PORTAM SANCTAM ITERVM HVIVS PATRIARCALIS ANNO IVBILAEI MCMLXXVI PORTAM SANCTAM VATICANAE BASILICAE A PAVLO PP VI RESERVATAM APERVIT ET CLAVSIT PORTAM SANCTAM ET CLAVSAM APERVIT ANNO MAGNI IVBILAEI APERVIT ET CLAVSIT ET CLAVSIT ANNO IVB HVMANE AB INCARNATIONE DOMINI ANNO IVBILAEI REDEMP MCMLXXXIII – MCMLXXXIV MM-MMI MCMLXXV

V jubilejním roce vykoupení lidstva 1983Papež Jan Pavel II. znovu 1984, papež Jan Pavel II. otevřel a zavřel svatou bránu otevřel a zavřel svatou bránu, zavřenou a v roce Velkého jubilea Pánova zapečetěnou Pavlem VI. v roce 1976. vtělení 2000-2001.

Papež Pavel VI. otevřel a zavřel svatou bránu této patriarchální vatikánské baziliky v jubilejním roce 1975. 33

KAZETY SVATÉ BRÁNY

34

Anděl u brány ráje

Pád prvních lidí

Zvěstování Panně Marii

Anděl při zvěstování

TY PŘICHÁZÍŠ KE MNĚ Ježíšův křest v Jordáně

Ztracená ovce

Milosrdný Otec

Uzdravení ochrnulého

Hříšná žena

Nutnost odpuštění

Petr, hořce plačící

Před Ukřižovaným Lotr po pravici

Zjevení Tomášovi

Zjevení Dvanácti

Šavlovo obrácení

Otvírání Svaté brány

KONTEMPLACE SVATOPETRSKÉ BAZILIKY „Jsem velmi rád, že dnes s vámi mohu sdílet radost nad velmi významným výročím: je tomu právě 500 let, co přesně 18. dubna 1506 papež Julius II. položil základní kámen nové baziliky sv. Petr, kterou celý svět obdivuje v mocné harmonii jejich tvarů. Rád bych s vděčností vzpomněl velkých papežů, kteří chtěli toto mimořádné dílo nad hrobem svatého Petra. S obdivem vzpomínám na umělce, kteří svým géniem přispěli k jejímu vybudování a dekorování, stejně jako jsem vděčný Fabrice sv. Petra, která znamenitě zajišťuje údržbu a ochranu tak jedinečného vrcholného díla umění a víry. Kéž by šťastná okolnost pětistého výročí probudila ve všech katolících touhu být „živými kameny“ (1Petr 2,5) pro budování živé a svaté Církve, v níž se zračí „Kristovo světlo“ (srv. Lumen gentium, 1), skrze prožívanou lásku, jíž před světem vydáváme svědectví“ (srv. Jan 13, 34-35). /Benedikt XVI, 17. dubna 2006/

Úžas a kontemplace krásy, to jsou dva pocity, které jímají každého, kdo překročí práh vatikánské baziliky. Už její kolosální rozměry: rozkládá se na ploše 22.139m2, délka včetně portálu dosahuje 218m, Michelangelova kopule se vypíná do výše 136,57m (včetně kříže) a její vnitřní průměr měří 43m, příčná loď je dlouhá 154,8m, zdi pokrývají mozaiky o ploše více než 10.000m2 a nacházejí se tu umělecká díla nevýslovné hodnoty.

35

1. GIOTTOVA MOZAIKA „BÁRKY“ Nad ústředním portálem se nachází monumentální mozaika Bárky. Zachycuje Krista kráčejícího po vlnách Tiberiadského moře, jenž vyzývá Petra, aby šel za ním. Když si ale Petr uvědomil bouři, dostal strach a začal tonout. Tehdy ho Ježíš uchopil za ruku a říká mu: „Proč jsi pochyboval, malověrný!“ (Mt 14,14-31). Jde o reprodukci Giottova originálu, který se ztratil - původně se nacházel na vnitřní stěně čtyřportálu před Konstatinovou bazilikou. Aby ji věřící mohli spatřit, museli se v átriu otáčet. Před touto mozaikou můžeme vzpomenout postavu sv. Kateřiny Sienské, kterou Jan Pavel II. vyhlásil 3. října 1999 spolupatronkou Evropy. V poslušnosti papeži Urbanu VI. se v roce 1378 přestěhovala do Říma, aby mu pomohla čelit tlakům, které chtěly sídlo papežství v Avignonu. Dříve než se každého rána odebrala modlit k „okénku“, kterým patřila na hrob svatého Petra, setrvávala – jak říká tradice – před Giottovou mozaikou, aby se modlila za Církev a papeže. Kateřina zemřela v Římě, 29. dubna 1380. Dnes její tělo odpočívá v bazilice santa Maria sopra Minerva v Římě. 2. PORTÁL BAZILIKY Velkolepý portál, bohatě zdobený štukami a medailony, zachycujícími výjevy z budování původní svatopetrské baziliky, se sochami prvních dvaatřiceti papežů-mučedníků, je tak majestátný, že už sám o vzbuzuje dojem samostatné baziliky. Byl navržen Madernem v roce 1612. Je 70 metrů dlouhý, 13m široký a 20 metrů vysoký. Jeho pěti monumentálními branami se vstupuje do baziliky. Poutníci se mlčky zastavují před Svatou bránou, která je o něco menší a otvírá se každých 25 let. Uprostřed je erb papeže Jana XXIII., jenž svolal II. vatikánský koncil. V onom historickém okamžiku dějin Církve 11. října 1962 překročilo práh baziliky více než 3000 biskupů. Vlevo a vpravo od Brány smrti jsou na zdi dva dávné výjevy: první připomíná dar 56 olivovníků papeže Řehoře II. (715-731) v Anagni nedaleko Říma, aby tak zajistil olej pro lampy, které neustále svítí před Petrovým hrobem. Druhý zachycuje elegie, složené Karlem Velikým po smrti papeže Hadriána I. (795). 36

Třetí portrét se nachází vlevo od Svaté brány a zobrazuje část buly, kterou papež Bonifác VIII. vyhlásil v roce 1300 první Svatý rok. Na pravém konci portálu stojí Berniniho socha císaře Konstantina(10), který měl vidění kříže se slovy: „In hoc signo vinces“ (V tomto znamení zvítězíš). Naproti je socha Karla Velikého (3), prvního císaře Svaté říše římské, korunovaného Lvem III. o vánocích 800. 4. BRÁNA SMRTI, 5. BRÁNA DOBRA A ZLA, 6. FILARETOVA BRÁNA, 7. BRÁNA SVÁTOSTÍ, 8. SVATÁ BRÁNA. 11. HLAVNÍ LOĎ Červený porfýrový kruh hned za vstupem pochází z původní baziliky a označuje místo, kde by korunován Karel Veliký a po něm všichni ostatní císařové. Na jižní straně (vlevo) začíná nad pilíři latinský nápis: "EGO ROGAVI PRO TE, O PETRE, UT NON DEFICIAT FIDES TUA: ET TU ALIQUANDO CONVERSES CONFIRMA FRATERS TUOS" (Petře, já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neochabla, a ty až se obrátíš, utvrzuj své bratry – Lk 22,32). Napravo pak, počínaje od sochy sv. Petra směrem k průčelí jsou slova: "ET TIBI DABO CLAVES REGNI COELORUM. QUODCUMQUE LIGAVERIS

SUPER TERRAM, ERIT LIGATUM ET IN COELIS: ET QUODCUMQUE SOLVERIS SUPER TERRAM, ERIT SOLUTUM ET IN COELIS" (A tobě dám klíče

nebeského království. Co svážeš na zemi bude svázáno na nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi – Mt 16,19). Kropenka – místo připomenutí křtu. 37

NEJDELŠÍ CHRÁMY SVĚTA VYZNAČENÉ NA DLAŽBĚ HLAVNÍ LODI BAZILIKY

1. TEMPLVM VATICANVM - M.186.36, (Sv. Petr, Vatikán)

2. LONDINENSIS S.PAVLIS FANVUM - M.158.10 (Sv. Pavel, Londýn, UK)

3. FLORENTINA METROPOLITANA - M.149.28 (Florentský dóm, Itálie)

4. ECCLESIA SS. CORDIS JESV BRVXELLIS - M.140.94 (Božské Srdce Ježíšovo Brussels, Belgium)

5. SANCTVARIVM IMMACOLATAE CONCEPT. WASHINGTON - M.139.14 (Neposkvrněné Početí Panny Marie, Washington DC, USA)

6. ECCLESIA CATHEDRALIS RHEMENSIS - M.138.69 (Remešská katedrála, Rheims, Francie)

7. PRIMARIVM TEMPLVM MEDIOLEANENSE - M.134.94 (Milánský dóm, Milán, Itálie)

8. TEMPLVM CATHEDRALE COLONIENSE - M.134.94 (Kolínský dóm, Kolín, Německo)

9. ECCLESIAS CATHEDRALIS SPIRENSIS - M.134 (Špýrská katedrála, Speyer, Německo)

10. BASILICA S. PETRONII BONONIAE - M.132.54 (San Petronius, Bologna, Itálie)

11. TEMPLVM METROP. HISPALEN SEVILLA - M.132 (Sevilská katedrála, Seville, Španělsko)

12. BASILICA S. PAVLI VIA OSTIENSI - M.131.66 (bazilika sv. Pavla za hradbami, Řím, Itálie)

13. BASILICA METROP. B.M.V. PARISIEN - M.130 (katedrála Notre Dame, Paříž, Francie)

14. ST. VITUS, M.124, (svatovítská katedrála, Praha, Česká republika) 15. PRIMITIALIS ECCLESIA TOLENTANA - M.122 (katedrála v Toledu, Toledo, Španělsko)

16. S.S. ECCLESIA LATERANENSIS - M.121.84 (Lateránská bazilika, Řím, Itálie)

17. ECCLESIA CATHEDRALIS BVM ANGELORVM - M.120.62 (Panny Marie Andělské, Los Angeles, CA.) 38

18. ECCLESIA CATHEDRALIS METROPOLITANA PLATENSIS - M.120, (katedrála v La Plata, La Plata, Argentina)

19. ECCLESIA CATHEDRALIS METROPOLITANA MEXICANA - M.119.55 (katedrála v Mexico City, Mexico City, Mexico)

20. ECCLES. CATHED. B.M.V. ANTVERPIENSIS - M.118.60, (Antverpská katedrála, Antwerp, Belgie)

21. ECCL. S. IVSTINAE V.M. PATAVIN - M.118.50, (Sv. Justína, Padova, Itálie)

22. BASILICA CATHEDRALIS ESZTERGOM - M.118 (katedrála v Ostřihomi, Esztergom, Maďarsko)

23. ECCLESIA CATHEDRALIS FERRARIENS - M.118, (katedrála ve Feraře, Ferrara, Itálie)

24. BASILICA ASSISIEN. S.MARIAE ANG. - M.114.76, (bazilika Panny Marie Andělské , Assisi, Itálie)

25. BASILICA CATHEDRALIS SYDNEYENSIS - M.114.61 (katedrála Panny Marie v Sydney, Sydney, Austrálie)

26. CATH. METROP. SANCTI PAVLI BRASILIA - M.111.45, (sv. Pavel, Brasilia, Brazílie)

27. ECCLESIA CATHEDRALIS WESTMONASTERIENSIS - M.110, (Westminsterská katedrála, Londýn, Anglie)

28. CONSTANTINOPOLITANA DIVAE SOPHIAE ECCLESIA - M.109.57, (Hagia Sophia, Istanbul, Turecko)

29. CATHEDRALIS SANCTA CRVCIS BOSTONIENSIS - M.103.50, (katedrála Svatého kříže, Boston, MA.)

30. BASILICA GEDANENSIS BEATISSIMAE VIRGINIS MARIAE - M.103.50, (bazilika Panny Marie, Gdansk, Polsko)

31. ECCLESIA METROPOL. S. PATRITII NEO EBORACEN. M. 101.19, (metropolitní chrám sv. Patrika, New York, USA) 39

Císařové, korunovaní v bazilice sv. Petra 1. 24. prosince 800 2. 5. dubna 823 3. 2. prosince 850 4. 25. prosince 875 5. 25. prosince 881 6. 21. února 891 7. 895 8. únor 901 9. 24. března 915 10. 2. února 962 11. 25. prosince 967 12. 21. května 996

Karel Veliký, Lev III. Lothar I., sv. Paschal I. Ludvík II., sv. Lev IV. Karel II. Holý, Jan VIII. Karel III. Tlustý Jan VIII. Guido kníže ze Spoleta, Štěpán V. Arnulf, Formosus Ludvík III., Benedikt IV. Berengárius, kníže z Friuli, Jan X. Ota I. Veliký Jan XII. Ota II., Jan XIII. Ota III., Řehoř V.

13. 14. února 1014 14. 26,. března 1027 15. 25. prosince 1046 16. 13. dubna 1111 17. 18. června 1155 18. 15. dubna 1191 19. 4. října 1209 20. 22. listopadu 1220 21. 5. dubna 1355 22. 31. května 1433 23. 19. března 1452

12. KŘESTNÍ KAPLE – BAPTISTÉRIUM Naše pouť víry začala svátostí křtu, proto hned, jakmile překročíme práh svatopetrské baziliky a připomeneme si svůj křest, když se u majestátné kropenky znamenáme křížem, nelze opomenout jednu z nejkrásnějších kaplí vatikánské baziliky – baptistérium – křestní kaplí. Byla navržena lombardským architektem C. Fontanou (16341714). Ústředním místem kaple je křestní pramen, u něhož se každou neděli uděluje svátost křtu. Původní křtitelnice z 5. století, která sahá do doby papeže Damana, byla nahrazena sarkofágem, používaným jako křtitelnice, a v 17. století pak byla darována křtitelnice, jejíž základna (4x2m) z červeného porfýru byla vytvořena z ornamentu pohanského náhrobku (má se za to, že pochází z hrobky císaře Hadriána – Andělský hrad) později užívaného jako deska sarkofágu Oty II., který zemřel v Římě v roce 983. Rokokový pokryv ze zlaceného bronzu s cheruby, kteří drží medajlon 40

Jindřich II. Německý, Benedikt VIII. Konrád II., Jan XIX. Jindřich III. Černý, Klement II. Jindřich V., Pascal II. Fridrich Barbarossa, Hadrián IV. Jindřich VI., Celestin III. Ota IV., Inocenc III. Fridrich II., Honorius III. Karel IV., kardinál Pierre de Colombiers z Ostie Zikmund

Lucemburský,

Evžen IV. Fridrich III., Mikuláš V.

Nejsvětější Trojice, žehnající světu, jímž vévodí Boží Beránek. Obraz na hlavním oltáři, vytvořený připomíná Ježíšův křest v Jordáně.

Kapli zdobí ještě dvě mozaiky: vpravo sv. Petr křtí setníka Kornélia, vlevo pak sv. Petr křtí dva své spoluvězně - sv. Processa a Martiniána. Elipsovitou kopuli baptisteria pokrývají mozaiky nastiňující trojí křest: vodou – Jan Křtitel, krví – mučedníci, a křest touhy – zástupy prahnoucí po očišťující koupeli. V lunetách můžeme kontemplovat starozákonní předobrazy křtu: Noe patřící na duhu po potopě – znamení smlouvy mezi Bohem a člověkem; Mojžíš, vyvádějící vodu ze skály – záchrana těl, ale zatím ne duší; Kristus křtící sv. Petra; Filip udělujíc í křest eunuchovi královny Kandaky; sv. Silvestr křtící císaře Konstantina. Nosné pilíře ukazují na působení křtu na čtyřech světových stranách: Evropa-papežská tiára. Amerika-toulec a peří, Afrika-slon a Azie-

kadidlo. U příležitosti výročí zvolení Jana Pavla II. Petrovým nástupcem – 16. října 1994, byl do dlažby kaple vložen znak tohoto papeže. 41

13. PAMÁTNÍK MARIE CLEMENTINY SOBIESKÉ Maria Clementina Sobieské (1702-35) je jednou ze tří žen, které mají v bazilice pomník. Byla neteří polského krále a byla provdána za následníka anglického trůnu, Jakub III. Stuarta. Na obraze shlíží manžela a

syny. Zemřela ve věku 33 let na tuberkulózu a byla pohřbena v bazilice sv. Petra v kryptě; následně bylo její tělo přeneseno jak uvádí latinský nápis: CORPVS MARIAE CLEMENTINAE MAGNAE BRITANNIAE REGINAE XV. KAL. FEBRVAR. MDCCXXXV AETATIS SVAE XXXIII. ET. MENS. VI. DEFVNCTAE IN HVIVS BASILICAE CRYPTIS POSITVM HVC DIE XXII. MENSIS IANVARII ANNO MDCCXLV TRANSLATVM ET RECONDITVM EST 14. NÁHROBEK RODU STUARTOVCŮ Latinský nápis na náhrobku praví: IACOBO III - (Jakubovi III.) IACOBI II MAGNAE BRIT REGIS FILIO (synu Jakuba II., britského krále) KAROLO EDVARDO - (Karlu Eduardovi) ET HENRICO DECANO PATRVM CARDINALIVM – (a Jindřichovi, děkanu otců kardinálů) IACOBI III FILIIS - (synům Jakuba III.) REGIAE STIRPIS STVARDI POSTREMIS (posledním členům královského rodu Stuartovců) ANNO M DCCC XIX - (1819) BEATI MORTVI QVI IN DOMINO MORIVNTVR - (Blažení, kdo v Pánu umírají). 15. NÁHROBEK BENEDIKTA XV. (Giacomo della Chiesa: 3. září 1914 – 22. ledna 1922) Papež usebraný v modlitbě, klečící na hrobě, připomínajícím 1. světovou válku, kterou nazval „zbytečným krveprolitím“. Hrob je pokryt olivovými ratolestmi. Nad ním je socha Panny Marie představující světu v plamenech Ježíše, Knížete míru. K volbě Benedikta XV. Dochází ve strašlivém okamžiku dějin. Papež se marně snažil odradit od 1. světové 42

války, proti níž pronesl osm odvážných projevů. Volal po spojenectví všech národů a po odzbrojení. Zatímco se blížila válka, on v široké míře organizoval díla pomoci. Versailleský mír odsoudil jako „posvěcení nenávisti“. Blahořečil Janu z Arku a založil Univerzitu Sacro Cuore (Božského Srdce Páně). Uzavřel diplomatické styky Anglii a Francii a v duchu encykliky, vydané 23. května 1920, zavedl nový protokol pro návštěvy katolických panovníků v Římě. Schválil projekt Muzea, věnovaného sv. Petru, tvořeného sbírkami všech nálezů starobylé Konstantinovy baziliky. Benedikt XV. zemřel nečekaně brzy ve věku 67 let na zápal plic. Dva roky předtím mu nechali Turci postavit v Istanbulu sochu, která jej oslavuje jako „the great pope of the world tragedy ... the benefactor of all people, irrespective of nationality or religion“ (největšího papeže světové tragédie …, dobrodince všeho lidstva, bez ohledu na národnost či náboženství“). 16. KAPLE PŘEDSTAVENÍ PANNY MARIE V CHRÁMĚ Pod oltářem spočívá skleněná rakev s tělem kanonizovaného papeže – sv. Pia X. (19041914), „pauper et dives, mitis et humilis corde“ (chudý a bohatý, tichý a pokorný srdcem). Je oblečen do papežských rouch, tvář a ruce jsou pokryty stříbrem. Svět nejvíce obdivoval jeho

moudrost a pevnou vládu. Pomohl obnově křesťanského života zavedením moudrých zákonů do náboženské výchovy dětí, mladých i dospělých. Jeho katechizmus dává jasné 43

odpovědi na množství náboženských otázek. Otevřel dětem přístup k eucharistii už od nejútlejšího věku, a vybízel k dennímu svatému přijímání, jako ke zdroji ctností a svatosti. Reformoval liturgii, a to jak revizí Misálu a breviáře, tak i posvátné hudby a gregoriánského chorálu. Bojoval proti modernizmu a odsoudil ho jako příčinu mnohého zla. Nebyl však s to přesvědčit vládnoucí monarchy a hlavy států své doby, aby zabránili konfliktu, který po čtyři dlouhá léta zbrocoval Evropu krví. Na klenbě je zobrazen Luciferův pád, zatímco na protilehlé straně vidíme korunovaci Panny Marie za Královnu nebeských kůrů. Na pilířích jsou: Izaiáš hledící na oblak, Jozue zastavující slunce, Jael usmrcující Sisaru, Judit s Holofernovou hlavou. Na lunetách spatřujeme Mojžíšovu sestru Marii, opěvující pokoj v Izraeli; Mojžíše, zouvajícího opánky před hořícím keřem; Noema s jeho archou a holubici míru. Árona, žehnajícího archu; Balaáma, ukazujícího Jakubovu hvězdu; Gedeona s tajemně oroseným rounem. 17. POMNÍK SV. JANA XXIII. (Angelo Roncalli: 28. října 1958 - 3. června 1963) Jeden z výjevů na pomníku zachycuje papeže při návštěvě římského vězení Regina Coeli. Tehdy Jan XXIII. Říkal vězňům, že dokud za ním nebudou moci přijít oni, bude za nimi chodit on. Jan Pavel II. ve své homílii o svatodušních svátcích 2001 řekl, že „právě dnes o slavnosti Ducha svatého je příhodná chvíle vzdát hold Janu XXIII., jenž svolal II. vatikánský koncil, neboť protagonistou koncilu byl právě Duch svatý“. „Ovšem největším darem papeže Jana XXIII. Církvi – pokračoval papež - nebyl koncil, ani jeho velký smysl pro humor a dobrota. „Tím největším darem papeže Jana Božímu lidu byl on sám, jeho svědectví svatosti“. Když ho jednou navštívil vydavatel Pravdy, řekl mu: „Říkáte, že jste ateista, ale zajisté nebudete mít nic proti tomu, aby starý muž požehnal vašim dětem“. Jindy seděl kardinál Roncalli vedle dámy s velkým výstřihem. Ostatní napjatě pozorovali, jak se bude chovat. Když došlo na ovoce, sáhla dáma po jablku. „Pozor, milostivá paní“, řekl kardinál. „Proč? Nebojte se, nenabídnu vám to jablko, pane kardinále. Sním je sama. „Na to právě myslím. Když snědla Eva jablko, zpozorovala, že je nahá“. 44

18. NÁHROBEK SV. PIA X. (Giuseppe Melchiorre Sarto: 4. srpna 1903 – 20. srpna 1914) Po vysvěcení na kněze (1858) byl nejprve devět let kaplanem, potom venkovským farářem; od roku 1875 kanovníkem, kancléřem a spirituálem v semináři v Trevisu; biskupem v Mantově (1884), kardinálem a benátským patriarchou (1893). Jako papež (od roku 1903) vyhlásil reformu církevní hudby, breviáře a misálu, církevního práva a římské kurie; zakročil proti nesprávným naukám modernismu; zreformoval vyučování katechismu; stanovil předpisy pro první svaté přijímání; vybízel k častému přijímání svátostí a k aktivní účasti na slavení liturgie. Jeho heslem bylo: Instaurare omnia in Christo: Všechno obnovit v Kristu. Zemřel 20. srpna 1914, krátce po vypuknutí I. světové války, jíž se marně snažil zabránit. Za svatého byl prohlášen roku 1954.

19. NÁHROBEK INOCENCE VIII. (29.srpna 1484–25.července 1492)

Významnou událostí jeho pontifikátu byl pád Granady v lednu 1492, nikoli však jeho zásluhou, ale díky Ferdinandu V. Aragonskému a Isabelle Kastilské, ale ve Vatikáně byla natolik oslavována, že vysloužila španělskému králi a jeho nástupcům titul „Katolické Veličenstvo“. Inocenc zemřel 25. 7. 1492 a zanechal po sobě četné potomstvo (Octo Nocens pueros genuit, totidemque puellas; Hunc merito poterit dicere Roma patrem – Inocens zplodil osm synů a stejně tolik dcer, takže právem jej Řím bude mohl zvát otcem).

20. CHÓROVÁ KAPLE 21.

OLTÁŘ

NEPOSKVRNĚNÉHO

POČETÍ 45

Oltářní obraz Pietra Bianchiho (1694-1740) představuje Neposkvrněnou Pannu Marii ve slávě, nesenou anděly a uctívanou sv. Františkem z Assisi, sv. Antonínem z Padovy a sv. Janem Chrysostomem. 8. prosince 1854, u příležitosti vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie, papež Pius IX. obraz Panny Marie korunoval zlatým diadémem. U příležitosti 50. výročí vyhlášení dogmatu pak Pius X. přidal druhou korunu z dvanácti hvězd, skvící se dvanácti brilianty, jež darovaly různé národy. Pod oltářem spočívají ostatky sv. Jana Chryzostoma a relikvie sv. Františka a sv. Antonína. 22. NÁHROBEK LVA XI. (Alessandro Octavian de' Medici, 1. – 27. dubna 1605) Růže vytesané na podstavci a nápis „OSTENSUS MAGIS QUAM DATUS, … SIC FLORUI“, deklarují fakt, že jeho pontifikát trval jen 27 dní. Dvě ženské postavy po jeho boku symbolizují Statečnost a Velkorysost. Spodní výjev znázorňuje Jindřicha IV. francouzského, který se zříká protestantizmu v době, kdy Lev byl apoštol. Nunciem, a na tomto kroku se výrazně podílel. Jeho přičiněním rovněž došlo ke stvrzení mírové smlouvy mezi Španělskem a Francii. 23. NÁHROBEK BL. INOCENCE XI. (Benedetto Odescalchi, 21. září 1676 – 12. srpna 1689) Postavu papeže obklopují Víra a Statečnost. Basreliéf ukazuje vítězství nad Turky u Vídně v r. 1683. Inocenc XI. byl beatifikován 7. října 1956 a jeho památka se slaví 13. srpna. Jeho tělesné pozůstatky se nacházejí pod oltářem sv. Šebestiána na protější straně baziliky.

46

24. OLTÁŘ PROMĚNĚNÍ PÁNĚ Na oltáři spatřujeme jeden z nejkrásnějších obrazů u sv. Petra. Jde o reprodukci posledního Raffaellova obrazu „malovaného na smrtelném lůžku“, jehož originál se nachází ve vatikánských muzeích. V roce 1797 jej odvezl Napoleon do Paříže, ale po jeho pádu se v roce 1815 vrátil zpět do Vatikánu. 25. KLEMENTINSKÁ KAPLE

Klementinská kaple byla zadána papežem Klementem VIII. (15921605). Její výzdobu zahájil Michelangelo a dokončil Giacomo della Porta (15401602) k jubileu roku 1600. Oltář 27 je zasvěcen sv. Řehoři Velikému (590-604). V sarkofágu pod oltářem se od roku 1606 uchovávají jeho ostatky. Jméno tohoto papeže, nazývaného také „Zachránce Církve“ a „Obhájce Říma“ je spojeno s Gregoriánským chorálem, k němuž dal podnět. Byl prvním mnichem, který se stal papežem. 26. NÁHROBEK PIA VII.

(Barnaba Chiaramonte, 14. března 1800 – 20. srpna 1823) podobně jako jeho předchůdce byl i Pius VII. vězněn Napoleonem. O svátku sv. Ignáce z Loyoly – 7. srpna 1814 (dnes se svátek slaví 31. 47

července), papež obnovil jezuitský řád. Náhrobek nechal zbudovat jeho státní sekretář, kardinál Consalvi. Vytvořil jej dánský mistr Bertel Thorvaldsen - jediný protestantský sochař, jehož dílo je u sv. Petra. 29. NÁHROBEK PIA VIII. (Francesco Castiglioni, 31. března 1829 – 30. listopadu 1830) Papež je zobrazen při modlitbě, nad ním se vypíná socha Krista

na trůně a po bocích jsou sochy sv. Petra a Pavla. Nacházíme tu i alegorická vyobrazení Prozíravosti a Spravedlnosti. Papež byl během francouzského panství nad Itálii v roce 1818 uvězněn, protože odmítl přísahu spojenectví s Napoleonem. Schválil dekrety koncilu v Baltimore (říjen 1829), což bylo první formální setkání amerických biskupů. Za pomníkem jsou dveře vedoucí do sakristie a klenotnice muzea

28. Po cestě nám neunikne seznam papežů pohřbených u sv. Petra.

48

30. OLTÁŘ LŽI Oltářní obraz ilustruje scénu ze Skutků apoštolů (5,1-11), kdy manželé Ananiáš a Safíra chtěli sv. Petrovi oklamat a za svou lež zaplatili životem. Nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: "Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!" Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: "Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?" Ona řekla: "Ano, jen za tolik." Petr jí řekl: "Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe." A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.

Oltářní obraz, popisující příběh ze Skutků apoštolů je úmyslně umístěn před kněze, který vychází ze sakristie ke slavení mše svaté. Má mu vždy připomenout jeho povolání k bezvýhradnému sebedarování Bohu a službě jeho lidu, a běda knězi, který se sobecky zříká svého slibu! 31. SOCHA SV. ONDŘEJE Svatý Ondřej byl bratrem Šimona Petra a prvním učedníkem, kterého Ježíš povolal. Odešel do Řecka kázat evangelium. Tradice uvádí, že zemřel mučednickou smrtí – ukřižován na kříži ve tvaru „X“. Relikvie hlavy sv. Ondřeje byla darována papeži Piu II. (1460). Pavel VI. pak tuto relikvii daroval chrámu sv. Ondřeje na Patrasu (1966) na znamení přátelství s Řeckou pravoslavnou Církví. 49

32. SOCHA SV. PETRA Starobylá bronzová socha knížete apoštolů, sedícího na trůně, držícího v levici klíče Božího království a pravou rukou žehnaje, se stává předmětem úcty poutníků, kteří líbají jeho nohu, která už musela být mnohokrát vyměněna. Zvláště středověcí poutníci si polibkem vyprošovali na sv. Petru milost šťastného návratu a otevření nebeské brány, pokud by během pouti zemřeli. Na svátek sv. Petra – 29. června – se socha odívá do purpuru, alby, tiary, štoly. Nad baldachýnem je na okrouhlé mozaice zobrazen papež Pius IX. (18471878), první papež, jehož pontifikát v 19. století trval déle, než Petrův – ten stál v čele Církve 25 let, zatímco Pius IX. seděl na Petrově trůně 31 let. Druhý nejdelší pontifikát v dějinách byl pontifikát Jana Pavla II. (1978-2005), který trval 27 let. Tradice praví, že sochu nechal zhotovit papež Lev Veliký na poděkování za zastavení Attily; mělo být údajně použito kovu ze sochy boha Jupitera na Kapitolu. Ve skutečnosti však nejstarší doložené informace o soše sahají do 15. století. Obecně se má za to, že socha pochází z konce 13. století a jejím autorem je Arnoldi di Cambio, umělec, jenž vytvořil kapli Bonifáce VIII. v Konstantinově bazilice. 33. SOCHA SV. LONGÍNA Longinus byl římský setník, který kopím probodl Kristův bok a hned vyšla „krev a voda“. Říká se, že potom, co byl svědkem zatmění slunce při Ježíšově smrti, přijal křesťanství. Evangelista sv. Lukáš říká, že setník „velebil Boha a prohlásil: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý“ (Lk 23,47). Domnělé Longinovo kopí bylo darováno v roce 1492 papeži Inocenci VIII. Pod lodžiemi s relikviemi vytvořil Bernini niky v nichž spočívají čtyři kolosální sochy, téměř 10 m vysoké. Sochu Longína vytvořil ze čtyř mramorových bloků v roce 1643. Kopule nad papežským oltářem je nesena čtyřmi gigantickými pilíři, 45 m vysokými obvodu 71 metrů. Se stavbou začal Bramante a dokončil ji Mi50

chelangelo. V roce 1624 pověřil Berniniho papež Urban VIII., aby v těchto pilířích vytvořil čtyři lodžie. Dostaly název „Lodžie relikvií“. Každá byla chráněna balustrádou a ozdobena dvěma sloupy s listy vinné révy a nádhernými basreliéfy odkazujícími na čtyři „nejvzácnější relikvie“. Byly jimi: několik fragmentů z Ježíšova kříže, které byly nalezeny v římských chrámech Svatého kříže jeruzalémského a svaté Anastázie. Papež Urban VIII. chtěl v roce 1629, aby byly přeneseny do baziliky sv. Petra a uloženy do pilíře sv. Heleny. Kus látky s otiskem tváře muže s vousy, který křižáci přinesli z Jeruzaléma do Říma, a který se zde uctíval od 12. století; Fragment Longínova kopí, jenž sultán Bajazet, syn Mohameda II. věnoval papeži Inocenci VIII. Hlava sv. Ondřeje, přinesená do Benátek Tomášem Palaiolagosem a věnována papeži Piu II. (1460). 34. SOCHA SV. HELENY Svatá Helena byla matkou císaře Konstantina. Po svém obrácení ke křesťanství konala mnoho charita-tivních děl, včetně budování chrámu v Římě i ve Svaté zemi. Během pouti do Svaté zemi nalezla pravé ostatky Svatého kříže. Vzácná relikvie byla převezena do Říma a po staletí uctívána v bazilice Svatého kříže Jeruzalémského, který nechala sv. Helena v Římě zbudovat. Od roku 1629 se tato relikvie nachází ve zlatém relikviáři v bazilice sv. Petra. Legendu o nalezení svatého kříže potvrzuje jako první milánský arcibiskup sv. Ambrož v pohřební řeči nad císařem Theodosiem Velikým. Krátce nato se legenda objevuje v Církevních dějinách Rufina, mnicha, který se narodil v Aquileji kolem roku 345, a své dílo vytvořil kolem roku 402 poté, co strávil dvacet let na Olivové hoře. Píše tu, jak Helena byla ve snu zpravena o tom, aby se odebrala do Jeruzaléma. Začala se tady vyptávat místních obyvatel na místo, kde byl Ježíš ukřižován. Bylo těžké místo najít, protože předchozí pronásledovatelé nad ním postavili sochu Venuše, aby křesťané, kteří by na tom místě chtěli vzdávat hold Kristu, budili dojem, že se klanějí Venuši. 51

Proto na to místo nechodili a toto pozvolna upadlo v zapomnění. Vedena Božím zjevením ve snu, však místo nalezla. Byly tam tři kříže i tabulka s nápisem v řečtině, latině a hebrejštině. V této nejistotě, který kříž je pravý, jí podal pomocnou ruku místní biskup Makarius. Ve městě žila jistá žena, těžce nemocná. Makarius tehdy císařovně Heleně řekl: „Vezmi všechny tři kříže, které jsi podle Božího vedení našla, a polož je postupně na nemocnou“. A vskutku: žena byla zázračně uzdravena při položení třetího kříže. Ten byl vzápětí identifikován jako kříž Kristův. V Sokratových Církevních dějinách (r. 380) se dokonce říká, že byly nalezeny i hřeby, které Helena poslala do Konstantinopole, kde byly vloženy do císařské přilby a do otěží jeho koně. 35. SOCHA SV. VERONIKY

Svatá Veronika - podle zbožné tradice – byla ženou, která na křížové cestě otřela Ježíšovi tvář. Relikvie utrpení obsahuje roušku, na níž je

otištěna tvář muže s vousem. Byla přenesena křižáky z Jeruzaléma do Říma a má se za to, že je to Veroničina rouška. Pod tímto pilířem položil papež Julius II. dne 18. dubna 1506 základní kámen nové svatopetrské baziliky. 52

36. PAPEŽSKÝ OLTÁŘ A BALDACHÝN

Když v roce 1623 usedl na Petrův stolec papež Urban VIII. (Maffeo Barberíni, 15681644), dostává pětadvacetiletý Gian Lorenzo Bernini svou první a největší veřejnou zakázku – baldachýn nad hrobem sv. Petra. Jde o monumentální architektonické dílo, označující hrob knížete apoštolů. Toto velkolepé dílo vyžadovalo spolupráci mnoha dalších slavných umělců, jakými byli Francesco Borromini, Berniniho architektonický spolupracovník, a sochaři Stefan Maderno, Francois Duquesnoy, Andrea Bolgi, Luigi Bernini (bratr Gian Lorenza) a celá řada dalších kovotepců, slévačů a kameníků. K tavbě bylo použito antického bronzu, pocházejícího z Panteonu (na baldachýn bylo třeba 47 tun kovu), což dalo vznik proslulému hanopisu: "Quod non fecerunt Barbari fecerunt Barberini" („co nedokázali Barbaři, provedli Barberíni“), jenž byl protestem proti bezbřehým ambicím papežské rodiny (Urban VIII. byl posledním papežem, který v široké míře uplatňoval nepotizmus), aby si velkolepými pomníky zjednali slávu a nezastavili se ani před monumenty antického Říma. Stavba trvala devět let (1624-1633). Výška baldachýnu včetně kříže na vrcholku dosahuje 28,75 m, což je přibližně výška desetipatrového domu a jen každý z dvacetimetrových pilířů váží něco před 9 tun, a je zdoben olivovými ratolestmi, čímž připomíná baldachýn v procesí Božího Těla. 53

37. HROB SV. PETRA - „CONFESSIO“ Výraz „Confessio“ je odkazem na „vyznání“ Petrovy víry, kterou zpečetil mučednickou smrtí. Petrův hrob je za nikou pália. V nice se nachází stříbrná skříňka s tkaninou (známou jako „pálium“), utkanou z vlny beránků, žehnaných na svátek sv. Anežky Římské (21. ledna) a předávanou patriarchům a metropolitům na znamení jednoty Církve.

38. KOPULE SVATOPETRSKÉ BAZILIKY

Velkolepá kopule se vypíná nad oltářem a baldachýnem. Gigantický latinský nápis na zlatém podkladě (od výklenku sv. Veroniky po sv. Helenu) říká: „HINC UNA FIDES MUNDO REFULGENT“ (Odtud proniká do celého světa jediná víra); a od výklenku Longína po sv. Ondřeje: „HINC SACERDOTII UNITA EXORITUR“ (Tady se zrodila jednota kněžství). Na čtyřech medajlonech o průměru 8,5 m nad pilíři jsou postavy čtyř evangelistů: Matouš s andělem, Marek se lvem, Lukáš s býkem a Jan s orlem. Gigantické, 54

2m vysoké písmo je osvěcováno ze 16 širokých oken. Kopuli nad nimi zdobí šest vzestupných řad postav. Odspodu: 1. řada:busty 16 papežů pohřbených v bazilice 2. řada:majestátné postavy Krista, Panny Marie, sv. Josefa, sv. Jana Křtitele a několika apoštolů 3. řada:v rámech jsou andělé nesoucí nástroje Ježíšova utrpení 4. řada:tváře cherubínů a serafínů v kruhových medajlonech 5. řada:andělé, strážci Petrova hrobu 6. řada:doplňující tváře okřídlených andělů. Kolem 96 postav je blankytně modrá obloha posázená hvězdami a nad ní lucerna kopule na jejíž základně je nápis: „K slávě sv. Petra, Sixtu V. v r. 1590. pátém svého pontifikátu.

39. LEVÁ (JIŽNÍ) LOĎ 40. OLTÁŘ UKŘIŽOVÁNÍ SV. PETRA

Denně se celebrují mše svaté v levé lodi u hlavního oltáře, který je zasvěcen sv. Josefu. Nalevo je oltář Ukřižování sv. Petra, neboť nedaleko se nachází místo, kde apoštol zemřel v Neronově cirku. |Naproti, na zlatém pozadí je nápis: "DICIT TER TIBI, PETRE, IESUS: DILIGIS ME? CUI TER, O ELECTE, RESPONDENS AIS: O DOMINE, TU OMNIA NOSTI, TU SCIS QUIA AMO TE" (Ježíš se ho zeptal potřetí, ´Šimone, synu Janův, miluješ mě?´ Petr odvětil: ´Ano, Pane, ty víš, že tě miluji“; J 21,17). Dávná tradice praví, že oltář stojí na místě, kde svatý Petr podstoupil mučednickou smrt. Tato část baziliky skutečně stojí na jedné straně někdejšího Neronova cirku.

55

41. OLTÁŘ SV. JOSEFA

Oltář Mariina manžela, sv. Josefa, požehnal 19. března 1963 papež Jan XXIII. Starobylý sarkofág v oltáři uchovává ostatky apoštolů Šimona a Judy Tadeáše.

42. OLTÁŘ SV. TOMÁŠE

Oltář sv. Tomáše se nachází v pravé nice jižního transeptu baziliky. Nástěnná výzdoba spadá do období pontifikátu Klementa VIII., který měl v úmyslu zasvětit tuto kapli sv. Janu Evangelistovi. Za papeže Pavla V. sem bylo uloženo tělo sv. Bonifáce a po něm dlouhá léta zvána i kaple. Nejstarší zprávu o zasvěcení tohoto oltáře sv. Tomáši máme ze 30. ledna 1621. Byl mezi prvními v bazilice, na němž papež Urban VIII. nechal vytvořit oltářní obraz (Domenico Passignano), který tu vydržel až do roku 1822, kdy byl nahrazen mozaikou, zobrazující stejnou událost. Dějiny nevěřícího Tomáše (Jan 20,24-29) byly velmi populární. Proč? Odpověď naznačují slova papeže sv. Řehoře Velikého: „nedostatek Tomášovy víry nás povzbuzuje ve víře víc, než víra věřících učedníků“. Napravo od oltáře se nachází mozaika sv. Magdalény Canossy (1774-1835), zakladatelky kongregace synů a dcer Boží lásky, o níž při svatořečení Jan Pavel II. řekl: „láska k Bohu ji stravovala jako žár; zaníceně milovala Ukřižovaného; proto kráčela vstříc všem formám chudoby: jak ekonomické, tak morální, nemoci stejně jako nevědomosti“. Vlevo pak je portrét Marie Dominiky Mazzarello (1837-1881). Byla nejstarší ze sedmi dětí v chudé rolnické rodině. Měla energickou a houževnatou povahu a od dětství i velkou úctu k Panně Marii. Tři rodiny Mazzarellových se společně chodívaly modlit růženec ke kapličce Panny Marie 56

Pomocnice křesťanů v blízkosti osady. Marie Dominika dle zvyku v 11ti letech přistoupila k 1. sv. přijímání a od té doby chodila často i za cenu nemalých obětí. V 17ti letech z podnětu dona Pestarino založila ještě se čtyřmi dalšími děvčaty sdružení Dcery Neposkvrněného početí Panny Marie. Členky se věnovaly apoštolátu mezi děvčaty. Vedle duchovního života se učily také šít. Ve 20ti letech se Marie Dominika nakazila tyfem. při ošetřování nemocných příbuzných Tato těžká nemoc natrvalo oslabila její organizmus, takže nebyla schopná prací v rodinném hospodářství. S kamarádkou Petronelou si v obci zřídily malou krejčovskou dílnu. Současně se povzbuzovaly v duchovním a mravním životě a Marie bývala upřímně veselá. V roce 1864 se s Marií Dominikou a s jejím společenstvím seznámil Jan Bosko. Před tím měl prý sen, v němž byl obklopen děvčaty, která k němu vztahovala ruce, aby je zachránil. V té chvíli uviděl i Pannu Marii, která mu vyčítavě řekla: "Nejsou to také moje děti?" Jan Bosko se pak rozhodl do svého díla zahrnout i děvčata. V Mariině sdružení viděl možnou větev salesiánské řeholní společnosti a tak navrhl její spojení. Dohodli se na názvu "Dcery Panny Marie, pomocnice křesťanů". Hlavní rysy pravidel této odnože navrhl Janu Boskovi prý Pius IX. v roce 1871 a v dalším roce 26ti členkám Jan Bosko předal řeholní šat a pravidla kongregace. Za první přestavenou byla zvolena spoluzakladatelka Marie Dominika. Jejich první dům v Mornese byl spojen s výchovným ústavem pro děvčata. Představenou kongregace byla posledních 9 let svého života. V roce 1938 byla blahořečená a 24. 6. 1951 kanonizovaná Piem XII.

43. NÁHROBEK ALEXANDRA VII. (Fabio Chigi, 7. dubna 1655 – 22. května 1667) Naproti vpravo se nachází jeden z nejvelkolepějších pomníků u sv. Petra – náhrobek papeže Alexandra VII. (16551667), který je dílem tehdy už 80-ti letého Berniniho, jemuž týž papež zadal, aby uzavřel svatopetrské náměstí kolonádou. Papež zde klečí v usebrané modlitbě, aniž by ho jakkoli zneklidňovala vidina smrti, která zvedá těžký plášť a v ruce drží přesýpací hodiny, aby ukázala, že jeho čas se završil. Čtyři sochy představují ctnosti, v nichž papež vynikal: vpředu je Láska s dítětem v náručí, dále Pravdivost, jejíž noha spočívá na zeměkouli, zejména na Anglii, kde se papež marně snažil zastavit šířící se anglikánství; na druhé straně pak je zobrazena Rozvážnost a Spravedlnost. 57

44. OLTÁŘ BOŽSKÉHO SRDCE PÁNĚ Oltářní obraz byl požehnán v roce 1923 u příležitosti kanonizace sv. Markéty Marie Alacoque, světice, která šířila úctu k Božskému srdci Páně. Když sv. Markéta Marie vyprávěla svému duchovnímu vůdci, že ji navštívil náš Pán, ten pochyboval o její upřímnosti. Jen řekl, aby pokud se jí Ježíš příště ukáže – se ho zeptala na některé ze svých minulých hříchů. Při další návštěvě mu poněkud rozpačitě sdělila výsledek: Náš Pán jí řekl, že si na žádný z jejich hříchů nepamatuje! Tehdy duchovní vůdce poznal, že říkala pravdu, protože Boží odpuštění je naprosté a bezpodmínečné. 45-46. OLTÁŘ NAŠÍ PANÍ NA SLOUPU Nyní vstupujeme do kaple Naší Paní „na sloupě“, nad níž se vypíná jedna z menších kupolí baziliky a nachází se na konci levého traktu. Napravo je v kapli oltář sv. Lva Velikého 47. (440-461), prvního papeže, který byl pohřben v bazilice. Po smrti bylo jeho tělo nejprve uloženo v sakristii staro-bylé baziliky, následně pak bylo přeneseno k Porticu Pontificum. Nakonec si papež Pavel V. přál, aby se přeneslo do jeho kaple spolu s pozůstatky papežů Lva II., Lva III., Lva IV., a Řehoře XIII. Velký oltářní obraz zachycuje setkání papeže Lva Velikého s Atilou, hunským králem, který v roce 452 táhl na Řím, a jehož se papeži podařilo zastavit a tím zachránil Řím před pleněním. Nalevo je oltář Naší Paní na sloupě zvaný tak podle starobylého milostného obrazu Panny Marie namalovaném na sloupě původní baziliky. V roce 1607 byl přemístěn na tento oltář a obklopen skvostnými alabastrovými sloupy. Po II. vat. koncilu, ji Pavel VI. poctil titulem „Mater Ecclesiae“ (Matka Církve). Mozaikovou kopii dal Jan Pavel II. v roce 1981 umístit na vnější zeď apoštolského paláce, kde jí můžeme spatřit i v noci, neboť je nasvícena. 58

48. NÁHROBEK ALEXANDRA VIII. (Pietro Vito Ottoboni, 6. října 1689 – 1. února 1691) 49. OLTÁŘ SV. PETRA, JAK UZDRAVUJE CHROMÉHO Biblická scéna se odehrála u brány jeruzalémského chámu zvaná „Krásná“ (Skt 3,1-10). Traduje se, že před tímto obrazem dostal Lincoln nápad dát citát jako motto pro dolarovou bankovku: "SILVER AND GOLD I HAVE NONE, BUT WHAT I HAVE THAT I GIVE UNTO THEE." Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: "Pohleď na nás!" Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.

50.,52. OLTÁŘ KATEDRY SV. PETRA Význam tohoto oltáře – „Katedry sv. Petra“ nastínil výmluvně Svatý Otec Benedikt XVI. při generální audienci o Svátku Stolce sv. Petra – 22. 2. 2006. Jeho slova přináším v plném znění: Latinská liturgie dnes slaví svátek Stolce svatého Petra Jde o velmi starobylou tradici, v Římě doloženou již od 4. století, kterou jsou Bohu vzdávány díky za poslání svěřené apoštolu Petrovi a jeho nástupcům. „Katedra“ je doslovně pevný 59

stolec biskupa, místo v mateřském chrámu diecéze, který se proto nazývá „katedrála“, je symbolem biskupovy autority a zvláště jeho „magisteria“, tj. evangelijního učení, k němuž je jako nástupce apoštolů povolán, aby jej střežil a předával křesťanskému společenství. Když biskup stane v čele určité diecéze, jež mu byla svěřena, posadí se na stolec s mitrou na hlavě a s berlou v ruce. Z tohoto stolce pak vede, coby učitel a pastýř, putování věřících ve víře, naději a lásce. Jaký tedy byl „stolec“ svatého Petra? On, jehož si Kristus vyvolil jako „skálu“, na které se má vybudovat církev (srov. Mt 16,18), začal svou službu v Jeruzalémě po Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha svatého. Prvním církevním „stolcem“ bylo večeřadlo a je velmi pravděpodobné, že v onom sále, kde se společně s učedníky modlila také Maria, Ježíšova Matka, bylo vyhrazeno zvláštní místo pro Šimona Petra. Potom se Petrovým sídlem (stolcem) stala Antiochie, město ležící na řece Orontu v Sýrii. V tehdejší době to byla třetí metropole římského impéria po městě Římu a egyptské Alexandrii. Petr byl prvním biskupem onoho města, kde hlásal evangelium Barnabáš a Pavel a kde také „byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ (Sk 11,26). Římské martyrologium před reformou dokonce předpokládalo také zvláštní slavení „Petrova stolce v Antiochii“. Odtud Boží Prozřetelnost zavedla Petra do Říma, kde završil svou pouť ve službě evangelia mučednickou smrtí. Tímto Římský stolec získal větší váhu a byl poctěn úkolem, jenž Kristus svěřil Petrovi – být k službám všem ostatním diecézím a farnostem a povzbuzovat a sjednocovat Boží lid. Římský stolec byl tedy uznán jako stolec Petrova nástupce a stolec jeho biskupa představoval stolec apoštola pověřeného Kristem, aby pásl celé stádce. Dosvědčují to nejstarší církevní Otcové, jako například svatý Irenej, lyonský biskup, jenž ve svém traktátu „Proti herezím“ popisuje římskou církev jako „největší a nejstarobylejší, kterou všichni znají... založenou a zřízenou v Římě dvěma přeslavnými apoštoly Petrem a Pavlem,“ a dodává: „S touto církví se pro její znamenitou nadřazenost musí shodnout církev všeobecná, tedy věřící, ať už žijí kdekoliv“ (III, 3, 23). Tertullián pak tvrdí: „Jak je tato římská církev blažená! Byli to sami apoštolové, kdo jí vlil veškeré učení svou krví“ (La prescrizione degli eretici, 36.) Stolec římského biskupa tedy představuje nejen jeho službu římskému společenství, nýbrž jeho poslání vůdce celého Božího lidu. Slavit „Stolec“ sv. Petra proto znamená dávat mu mocný duchovní význam a rozpoznávat v něm výsadní znamení lásky Boha, dobrého a věčného Pastýře, který chce shromáždit celou svou církev a vést ji po cestě spásy. Z mnoha svědectví Otců bych rád uvedl slova sv. Jeronýma z jeho listu psaného římskému biskupovi, jenž je zvláště zajímavý. Výslovně v něm poukazuje na Petrův „stolec“, který chápe jako bezpečný přístav pravdy a pokoje. Jeroným píše: „Rozhodl jsem se poradit se s Petrovým stolcem, kde se nachází ona víra, již ústa jednoho apoštola velebila; přicházím nyní prosit o pokrm pro svou duši tam, kde jsem dostal Kristův oděv. Já neusiluji o jiné prvenství než o Kristovo, proto navazuji společenství s Tvou blažeností, totiž s Petrovým stolcem. Vím, že na této skále je zbudována církev“ (Listy I, 15, 1-2). Drazí bratři a sestry, v apsidě basiliky sv. Petra, jak víte, se nachází pomník Stolec sv. Petra, zralé dílo Berniniho, provedené ve tvaru velkého bronzového trůnu podpíraného čtyřmi učiteli církve, dvěma západními, sv. Augustinem a sv. Ambrožem, a dvěma východními, sv. Janem Zlatoústým a sv. Atanášem. Vybízím vás, abyste se před tímto podmanivým dílem, které je dnes možno obdivovat v záři stovek svící, zastavili a modlili zvláště za službu, která mi byla svěřena Bohem. Až vzhlédnete k alabastrovému oknu, jež je umístněno nad stolcem, vzývejte Ducha svatého, aby svým světlem a svou silou mou každodenní službu celé církvi vždy podporoval. 60

51. NÁHROBEK PAVLA III. (Alessandro Farnese, 13.října 1534–10.listopadu 1549) Tento papež svolal v roce 1547 Tridentský koncil a pověřil Michelangelo namalováním fresky Posledního soudu v Sixtínské kapli a vedením stavebních prací na bazilice. Traduje se, že modely pro alegorické zobrazení Spravedlnosti a Prozíravosti byly papežova krásná sestra Julie a její matka. 53. NÁHROBEK URBANA VIII. (Maffeo Barberini, 6. srpna 1623 – 29.července 1644) Napravo od oltáře Katedry sv. Petra se nachází hrob Urbana VIII, mistrovské dílo velkého Berniniho, který je dokončil v rove 1647, tedy tři roky po smrti svého velkého mecenáše. Je vůbec prvním sochařským dílem Berniniho, v němž užil barevných mramorů, a to nikoli jako dekorace, nýbrž k vyjádření svých idejí. Tento papež podruhé odsoudil Galileiho (+1642), třebaže byl jeho osobním přítelem, a pod hrozbou útrpného práva jej přinutil zříci se Koperníkovského systému (1633). Papež Urban VIII. posvětil novou svatopetrskou baziliku – 18. listopadu 1626, a pověřil věhlasného sochaře a architekta Gian Lorenza Berniniho (+1680) a další umělce, aby zvelebili baziliku, římská náměstí a ulice. Byl to tento papež, který si zvolil Castel Gandolfo, asi 15 kilometrů jihovýchodně od Říma, za své letní sídlo. Bulou, s datem 22. dubna 1639, zakázal otroctví všeho druhu mezi Indiány v Brazílii, Paraguaji a celé západní Indii. 54. NÁHROBEK KLEMENTA X. (Emilio Altieri, 29. dubna 1670 – 22. července 1676) Basreliéf zobrazuje otevření Svaté brány během Jubilejního roku 1675. Pod dlažbou naproti pomníku spočívají pod prostým náhrobním kamenem ostatky papežů Sixta IV. a Julia II. 61

55. SV. PETR KŘÍSÍ TABITU O zázraku vzkříšení ženy z města Joppe, jménem Tabita, čteme ve Skutcích apoštolů (9,36-42): V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas (Srnka). Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: "Přijď rychle k nám!" Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: "Tabito, vstaň!" Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.

56. OLTÁŘ SV. PETRONILY V oltáři jsou uloženy ostatky sv. Petronily, která byla umučena za císaře Diokleciána. Její ostatky byly v roce 750 přeneseny z katakomb sv. Domicily do kaple francouzských králů Pepina a Karla Velikého ve staré bazilice. Petronila byla legendární dcerou sv. Petra, a Francie – tradičně zvaná „prvorozená dcera svaté Matky Církve“ – k ní odedávna chovala zvláštní úctu. 57. OLTÁŘ SV. ARCHANDĚLA MICHAELA Pro tento oltář byl zhotoven první obraz nové baziliky 29. září 1628 u příležitosti výročí pontifikátu Urbana VIII. 58. OLTÁŘ PETROVY LOĎKY Za sloupem sv. Heleny najdeme oltář Petrovy loďky, zvaný tak podle obrazu, vycházejícího z původní fresky a znázorňujícího evangelijní epizodu bouře na moři, kdy Ježíš vyzývá Petra, aby za ním kráčel po vlnách. 62

59. Náhrobek Klementa XIII. (Carlo Rezzonico, 6. července 1758 – 2. února 1769) Monumenttální náhrobek Klementa XIII. je dílem Antonia Canovy, který na něm pracoval v letech 1783-92. Ztvárňuje papeže, klečícího na modlitbách, s mitrou položenou vedle na zemi a nalevo od sarkofágu symbol Náboženství v židovském kněžském odění a křížem; napravo pak napůl ležící pohřební Génius. Na podstavci jsou dva lvi: jeden spící, druhý bdící. Tito jsou z travertinu, zatímco zbytek náhrobku je z bílého karárského mramoru. Pontifikát Klementa XIII. byl poznamenán tlakem osvícenství Bourbonské Francie, Španělska, Neapole a Parmy, usilujícím o zrušení jezuitů (tehdy měl řád 23.000 členů, 800 sídel, 700 kolejí a 270 misií). Papež však jezuity hájil (7. ledna 1765 vydal bulu Apostolicum pascendi, kde vyvrací pomluvy namířené proti řádu a naopak chválí jeho činnost). Podporoval umění, nařídil, aby byly zakryty některé nahé sochy včetně několika fresek v Sixtinské kapli. Registro Annuale z roku 1758 o něm mluví jako o „nejčestnějším člověku na zemi; příkladném církevním hodnostáři, ryzích hodnot: zbožném, neochvějném, vzdělaném a vlídném“. 60. PRAVÁ (SEVERNÍ) LOĎ BAZILIKY Obvykle je přístupná jen těm, kdo chtějí přistoupit k sv. zpovědi. Tady v roce 1869 probíhal I. vatikánský koncil. Na zlatém podkladu čteme slova: „RESPONDENS PETRUS, DIXIT: TU ES CHRISTUS, FILIUS DEI VIVI. AIT IESUS: BEATUS ES SIMON BAR IONA: QUIA CARO, ET 61. OLTÁŘ SV. ERASMA SANGUIS NON REVELAVIT TIBI“

(Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev...“ Mt 16,16-17).

Processus a Martinián Procesus a Martinián byli římští vojáci, kteří měli, hlídat sv. Petra v Marmertinském vězeni v Římě. Když ale slyšeli jeho kázání, obrátili se a přijali z jeho rukou křest. Vzápětí však byli zatčeni, biti a na 63

62. OLTÁŘ SV. PROCESSA A MARTINIÁNA

příkaz císaře Nera sťati. Jejich těla byla pohřbena v katakombách sv. Agáty na Via Aurelia, odkud byli za Pascala I. (817-824) přeneseni do vatikánské baziliky. Od té doby se jejich kult začal vzmáhat, proto také oltář sv. Processa a Martiniána patří mezi sedm nejprivilegovanějších. 63. OLTÁŘ SV. VÁCLAVA

64. OLTÁŘ SV. BAZILA

65. NÁHROBEK BENEDIKTA XIV. (Prospero Lambertini, 17. srpna 1740 – 3. května 1758) BENEDICTO XIV PONT. MAX S.R.E. CARDINALES AB EO CREATI Mramor na jeho pomník věnovalo čtyřiašedesát kardinálů, které jmenoval během svého pontifikátu, jak dokládá nápis na jeho náhrobku. Papež zemřel na zápal plic v požehnaném věku 83-ti let. Jeho poslední slova byla: „Náš Pán zemřel pod Pilátem, já skonám pod Pontiem“ (Pontius byl jeho osobní lékař). Humor tohoto boloňského papeže zazněl už během konkláve, které bylo nejdelším v moderních dějinách – trvalo šest měsíců, kdy ke kardinálům prohlásil: „Chcete-li zvolit světce, volte Gottiho. Pokud chcete politika, volte Aldrovandiho. Ale pokud si přejete dobráka, volte mě“ (papež měl ve zvyku užívat této poněkud bodré řeči, proto mu byl pro jeho velkorysost výrok hned odpuštěn). Symbol Moudrosti po levici je odkazem na hlubokou vzdělanost papeže, který mj. vydal řád pro beatifikace a kanonizace Božích služebníků. 64

65. OLTÁŘ SV. JERONÝMA Pod oltářem sv. Jeronýma spočívá relikviář s tělem papeže sv. Jana XXIII., který zemřel v roce 1963, za blahoslaveného byl prohlášen Janem Pavlem II., 3. září 2000, svatořečen 27. dubna 2014. Jan XXIII. byl specialistou na Otce Církve a zvláštní úctu choval ke sv. Jeronýmovi. 67. ŘEHOŘOVA KAPLE s hroby Benedikta XIV. a Řehoře XVI. S jejím budováním započal Michelangelo a dokončil je Giacomo Della Porta.

68. OLTÁŘ PANNY MARIE POMOCNÉ Oltář Panny Marie Pomocné zdobí vzácný alabastr, ametyst a další drahokamy, jakož i čtyři úchvatné sloupy s afrického mramoru a zeleného porfýru. V porfýrové schránce se tu rovněž uchovávají ostatky sv. Řehoře Naziánského (+390) jednoho ze tří velkých kapadockých Otců. Je vyobrazen i na lunetách oblouků spolu s Řehořem Velikým, sv. Bazilem a sv. Jeronýmem. Obraz Panny Marie patří k jedné z mála ikon v bazilice, které jsou malovány na dřevě. Když se někteří křesťané octli pod nadvládou muslimů, mnohdy skončili v otroctví, protože odmítli zříci se své víry. Ostatní křesťané pak často pod ochranou Panny Marie Pomocné – Pomocnice křesťanů, shromažďovali fondy, aby je vykupovali. 65

69. NÁHROBEK ŘEHOŘE XVI. (Bartolomeo Cappellari, 2. února 1831 – 1. června 1846) Byl kamaldulským mnichem a posledním mnichem, který usedl na Petrův stolec. Patřil k nejreakčnějším papežům: dvakrát zburcoval rakouské vojsko, aby potlačilo vzpouru v papežském státě a proti italskému nacionalizmu postavil svobodu svědomí, svobodu tisku a odluku Církve od státu. Současně byl zapáleným šiřitelem misií (Indie, Čína, Polynésie, severoameričtí Indiáni). Zdvojnásobil počet apoštolských administrátorů v Anglii a značně zvýšil počet biskupů ve Spojených státech. Za jeho pontifikátu bylo pět kanonizací, třiatřicet Božích služebníků bylo beatifikováno, založil mnoho nových řádů a podporoval úctu k Neposkvrněnému Početí Panny Marie. Řehoř XVI rovněž založil Etruské a Egyptské muzeum ve Vatikáně a Křesťanské muzeum v Lateráně. 70. NÁHROBEK ŘEHOŘE XIV. (Niccolo Sfrondrati, 5. prosince 1590 – 16. října 1591) „Zdobení hrobu, projevy zármutku a pohřební pompa, jsou útěchou pro pozůstalé… Zbožným duším, které zbaveny hříchů spějí k Pánu, pramálo záleží, zda jejich tělo má hrob prostý či nikoli; ovšem ani nejdražší hrob nic nepomůže zlým a těm, kdo jsou dosud spoutáni v osidlech hříchu“. (Benedikt XIV.) Tato slova jsou zřejmě nejvýmluvnější odpovědí na otázku: proč hrob tohoto papeže, jehož pontifikát trval jediný rok, patří k nejprostším v bazilice. 71. NÁHROBEK ŘEHOŘE XIII. (Ugo Buoncompagni, 13. května 1572 – 10. dubna 1585) Předtím, než byl zvolen papežem přednášel právo na Boloňské univerzitě. Jako odborník v právu a teologii byl poslán papežem Piem IV. na Tridentský koncil. Později jako papež podporoval katolictví v době, kdy se Bavorskem a Polskem šířil protestantizmus. Udržoval přímé kontakty s mnoha světci: Karlem Boromejský, Filipem Neri, Ignácem z Loyoly či Robertem Bellarminem, jakož i nepřímé kontakty 66

se sv. Terezii z Avily a sv. Janem od Kříže. Během jeho pontifikátu vzkvétaly jezuitské misie v Indii, Japonsku a Brazílii; je rovněž zakladatelem Gregoriánské univerzity; velkým mistrem polyfonie, mezi jeho chráněnce patřili např. Pierluigi da Palestrina a básník Torquato Tasso. Zavedl rovněž tzv. Gregoriánský kalendář. Vynikající vědci a astronomové shledali, že poslední kalendář vydaný Juliem Césarem v roce 45 před Kristem, vykazuje několik nepřesností, a po šestnácti staletích dosáhli rozdílu deset dní. Oprava byla provedena 4. října 1582, kdy se kalendář posunul na 15. říjen. Datum bylo zvoleno úmyslně, aby se nezapomnělo na svátek sv. Františka z Assisi! Ruská pravoslavná Církev však Gregoriánský kalendář nepřijala až do komunistické revoluce v roce 1917! Proto tzv. „Říjnová revoluce“ se ve skutečnosti odehrála v listopadu.  72. KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI 73. NÁHROBEK MATYLDY CANOSY 74. NÁHROBEK INOCENCE XII. (Antonio Pignatelli, 12.7.1691– 27.9.1700) 75. Náhrobek Pia XII. (Eugenio Pacelli, 2. 3. 1939 – 9. 10. 1958) Velký papež těžkého období II. světové války: „O nic se nepřijde mírem, ale vše může být ztraceno válkou“. 76. KAPLE SV. ŠEBESTIÁNA

67

77. NÁHROBEK PIA XI. (Achille Ratti, 6. února 1922 – 10. února 1939) Předválečný papež, který napsal třicet encyklik, jako první začal používat rozhlasu, dosáhl tří doktorátů Gregoriánské univerzity a velký příznivec horolezectví. Jeho heslo: „Kristův pokoj v Kristově království“ bylo konstatováním, že Církev musí aktivně působit ve světě a neizolovat se od něj. Papež byl nucen adresovat nacistické vládě v Německu celkem 34 protestních nót proti útisku Církve. Zvrat nastal, když v roce 1937 vydal svou německy psanou encykliku Mit brennender Sorge. Byla jednou z prvních papežských encyklik, která dosáhla skutečně světového ohlasu, i když z politických důvodů. Byla jedním z prvních papežských dokumentů, který překročil hranice katolického světa: četli ji věřící i nevěřící, katolíci i protestanti, ba právě oni poprvé přispěli k tomu, že se dostalo papežskému dokumentu dosud nevídaného veřejného uznání. „Ti, kdo povyšují rasu, národ či některou z jeho konkrétních forem, představitele státní moci anebo jiné základní prvky lidské společnosti na normu, jež převyšuje vše, včetně náboženských hodnot, převracejí a falšují řád věcí stvořených podle boží vůle“ (Mit brennender Sorge)

78 NÁHROBEK KRISTINY ŠVÉDSKÉ (1626-1689)

Švédská královna přijala křest a zřekla se trůnu. 79. NÁHROBEK LVA XII. (Annibale Genga, 28. září 1823 – 10. února 1829) Monument představuje papeže, udělujícího požehnání Urbi et Orbi o Jubilejním roce 1825. Když byl zvolen papežem, cítil, že je nemocen a jeho dny se chýlí, proto říkal kardinálům: „zvolili jste mrtvého muže“. 68

80. PIETA

„MICHAEL. ANGELUS. BONAROTUS. FLORENT. FACIEBAT" „Vytvořil Michelangelo Buonarroti z Florencie“ – tato slova vytesal 24-ti letý Michelangelo na šerpu Panny Marie. Jediné dílo, na němž zanechal svůj podpis. Hrob sv. Petra, Pieta - místa, kde každý v hluboké zastaví se meditaci a mlčení: v prosbě, ať taj lásky té zas a znovu, jak kdys z úst Knížete apoštolů, či v tváři Matky pod křížem, srdce, ducha rozezní: „Pane, jenž všechno víš, dej ať i já Tě miluji!“ 69

SOCHY SVATÝCH ZAKLADATELŮ A-Nahoře: SV. LUCIE FILIPPI

Narodila se 13. ledna 1672 v Tarquinii. Její život byl záhy poznamenán bolestí. Pohlazení a něžnosti maminky, sklánějící se nad její postýlkou, krutě ukončila smrt. Lucii bylo jedenáct měsíců a pár dní, když jí ve věku 27 let zemřela matka. Pár roků nato jí zemřel i otec. Tyto bolestné ztráty vedly světici k tomu, že se stále více vzdalovala zemi, a stále silněji lnula k Bohu, usilujíc o dosažení stále krásnějších ctnosti. Skromná v nitru i navenek, vyhýbala se špatným společnicím, jež svými neřestmi zamořovaly nevinné duše a stranila se marnosti. Dobrota a jas jejího srdce, stejně jako bodec neštěstí, to vše ji vedlo k tomu, že hledala pokoj a radost jedině v Bohu. Vše k ní promlouvalo o Bohu: obloha, moře, i sama pole v Tarquinii. Už v mladistvém věku si jako velkého pokladu vážila katechetického apoštolátu, a právě k tomuto poslání a to v mnohem větším rozměru, ji povolala Boží Prozřetelnost. V 16-ti letech se jí dostalo šťastného setkání s kardinálem Barbarigem, na jehož radu vstoupila do kláštera sv. Kláry v Montefiascone. Tady začala svou formaci, která později vyvrcholila ve vznešený ideál osvěcovat mysl a pozvedat srdce. Věnovala se službě vzdělávání sester, které se po své matce nazvaly „Maestre Pie Filippine“. Otevřela několik škol v Montefiascone, a její instituty zapustily kořeny i v Římě a v dalších centrech Itálie. Několik jich založila i v zahraničí, zvláště v severní Americe, kde požehnaně působí dosud. Strávena námahami, ale bohatá zásluhami, zesnula 25. března 1732. Papež Pius XI. ji v roce 1926 zapsal mezi blahoslavené a 22. června 1930 pak vepsal její jméno do seznamu svatých panen.

A-Dole: SV. PETR Z ALKANTARY

Svatá Terezie z Avily bývá nazývána „ctí Španělska“. Ale je třeba dodat, že tuto čest sdílí se svým rodákem a 70

současníkem, sv. Petrem z Alkantary. Sama o něm napsala: „Petr z Alkantary byl skutečným vzorem ctností! Dnešní svět už není schopen takové dokonalosti. Říká se, že svatí jsou slabší, než kdysi, a že my už nejsme takoví, jako křesťané minulosti. Tento svatý muž byl z naší doby, ale jeho horlivost byla mocná jako kdysi!“ Petr se narodil roku 1499 v Alkantaře, malém městečku Estremadury na hranicích s Portugalskem. V šestnácti letech přijal řeholní šat svatého Františka a po celý život usiloval o návrat řádu k přísnosti prvotní Regule. Snažil se být příkladem nejpřísnějšího pokání a nejzažší chudoby. Nelze se proto divit, že se u mnoha bratří setkal se zarputilým odporem. Ne všichni totiž sdíleli jeho kajícího ducha. Jednou ho hledal řeholník jiného řádu. Našel ho v jeskyni na zahradě, nahého, jen s pláštíkem přehozeným přes záda. „Proč jste tak nedůstojně oděn?“, tázal se host. Světec se omlouval: „Ach, můj otče, čtěte evangelium. Tam se píše, že máme mít jen jednu tuniku. Já tu svou před chvilkou vypral a vyvěsil tamhle na kámen. Jen co trochu oschne, hned si ji obléknu“. Císař Karel V., dobyvatel světa, jej chtěl za zpovědníka. Františkán mu padl k nohám, políbil mu ruku a řekl: „Vaše Výsost bude jistě hledat Boží vůli. Jestliže se k vám už nevrátím, znamená to, že Bůh nechce, abych tento úděl přijal“. A od té doby ho císař už nespatřil. Zemřel 18. října 1562. 

B-N: SV. SOFIE MAGDALÉNA BARATOVÁ

Je mimořádným svědkem života Církve krátce po Francouzské revoluci. Narodila se v noci 13. prosince 1779 jako poslední ze tří dětí ve velmi zbožné a úměrně zámožné rodině výrobce sudů a bednáře v Joigny (Auxerre) v Burgundsku. Právě když spatřovala světlo světa, vypukl ve vedlejším domě požár. Byla tak křehká, že ji hned následujícího dne nechali pokřtít. Nejstarší ze sourozenců – o jedenáct let starší Ludvík, její kmotr a pozdější jezuita – považoval za svou povinnost předat jí lásku k vědění a vzdělávat ji ve společné víře. Velmi náročnou metodou ji učil latině, řečtině, dějinám, fyzice i matematice. V roce 1793, během doby pronásledování, však byl uvězněn a se vší vážností mu hrozila gilotina. Svobody se dočkal jen díky pádu Robespierra. V roce 1795 přijal kněžské svěcení. Spolu se sestrou přesídlili do Paříže, kde ji dále učil teologii, studiu Bible a Otců Církve. Magdaléna se také naučila italsky a španělsky, čímž dosáhla na svou dobu pro ženu výjimečné úrovně vzdělání. Ve volném čase vyšívala a tajně učila děti katechizmu ve čtvrti Marais. Už od útlého dětství pěstovala náročnou duchovní disciplínu, která uzrála v rozhodnutí obléknout řeholní šat karmelitky. Boží záměry však byly jiné. Bratr jí představil otce Josefa Varina, který obnovoval ve Francii činnost Tovaryšstva Ježíšova a uvažoval nad znovu otevřením křesťanských škol, zavřeným během revoluce. Kněz v ní ihned viděl ideální osobnost pro své dílo. A tak jednadvacetiletá Magdaléna se 21. listopadu 1800 spolu se třemi dalšími společnicemi 71

zasvětila Pánu. Tak vznikla Společnost Božského Srdce Páně zaměřená na vzdělání a výchovu žen. Z politických důvodů však byl tento název zveřejněn až v roce 1815. Teprve konkordát mezi Svatým Stolcem a Francií, ukončil v roce 1801 pronásledování a Magdaléna mohla odejít vyučovat do Amiens, kde později vznikl první dům Institutu. V roce 1804 získala někdejší klášter v Grenoblu a pozoruhodným řízením Boží Prozřetelnosti poznala Filippinu Duchesne (kanonizovanou v roce 1988). Mladá dcera advokáta, která se kvůli zrušení konventu věnovala vyučování, vstoupila do Společnosti. V roce 1805 byla Magdaléna zvolena v pouhých pětadvaceti letech generální představenou a tento úřad zastávala až do smrti. V prosinci 1826 se Společnosti dostalo schválení papežem Lvem XII. Spiritualita sv. Magdalény Sofie byla inspirována sv. Ignácem z Loyoly a úctou k Božskému Srdci Páně. Říkávala: „Tato malá Společnost je zcela zasvěcena slávě Božského Srdce Ježíšova a šíření jeho kultu; tento cíl musí mít před očima všechny, které do něj vstoupí“. „Duchem Společnosti je modlitba a vnitřní život“. Základním úkolem pak vzdělávání mládeže, aby „se v duších vybudovaly pevné základy víry v eucharistii a vychoval velký zástup adorujících“. Neúnavně cestovala jak po Francii, tak po Evropě, aby osobně jednala, kupovala, budovala domy. Dostala se dokonce i do Alžírska. Díky s. Filippině se v roce 1818 dostal Institut za oceán, do severní Ameriky a ve velmi tvrdých podmínkách se dokonce dostala až ke kmenu Potawatomi. V roce 1864, tehdy už jako pětaosmdesátiletá, chtěla ze svého úřadu odstoupit, ale sestry si to nepřály. Následujícího roku byla stižena ochrnutím v mateřském domě v Paříži. Zesnula o slavnosti Nanebevstoupení Páně, 25. května 1865. ve skromnosti nedovolila, aby kdo namaloval její portrét, takže tento byl vyhotoven až na smrtelné posteli. Papež Pius XI. ji kanonizoval o jubilejním roce 1925. její tělo bylo v roce 1893 shledáno neporušeným. Následně bylo kvůli vyhnání řeholnic z Francie převezeno do Belgie (Jette). Od roku 1998 spočívá v Bruselu, zatímco její dcery se dnes nacházejí na všech kontinentech, kde vychovávají mládež, a to jak ve velkých centrech, tak v malých osadách. Svatá Magdaléno Sofie, Bůh si Tě obdivuhodně vyvolil, abys učila poznávat a milovat Božské Srdce Ježíšovo, a tys toto poslání věrně naplnila. Veď nás cestou vlídnosti a pokory, zapal naše srdce horlivostí, která tě stravovala, povždy nás chraň, abychom si jednoho dne zasloužili spatřit svá jména vepsaná do Nejsvětějšího Srdce, a jedině v Něm měli svůj příbytek v čase i věčnosti. Amen.

B-D: SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE

Občanským jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, reformátorka Karmelu, Matka bosých karmelitek a bosých karmelitánů; „mater spiritualium“ (tento titul má vytesán pod svou sochou ve vatikánské bazilice), patronka katolických spisovatelů (1965) a Učitelka Církve 72

(1970): první žena, které se spolu se sv. Kateřinou Sienskou tohoto titulu dostalo. Narodila se 28. března 1515 v Avile (starobylé Kastílii ve Španělsku); zemřela v Alba de Tormes (Salamanca) 4. října 1582 (v den, kdy začala platit gregoriánská reforma kalendáře, která tento den stanovila jako 15. říjen). Byla od dětství temperamentní a přátelská, "uměla dělat lidem radost a rozesmát je", a to jí zůstalo po celý život. Toužila po stejných věcech jako všechny dívky, i když milovala misionářské a rytířské příběhy a utekla s bratrem do země "nevěřících", aby se stala mučednicí. V devatenácti letech se však stala karmelitánkou a po čase začala mít různá vidění, která byla teology uznána za pravá. Založila 18 klášterů bosých karmelitek, kde byl přísnější řád. Mezitím stačila psát o svém životě a vztahu k Bohu, o zakládání klášterů, minimálně 400 dopisů, soubor rad pro mladé řeholnice. Cesta k dokonalosti a svou nejslavnější knihu Hrad v nitru, která představuje duši jako hrad rozdělený na sedm příbytků. Tyto všechny knihy jsou psány tak zajímavě a čtivě a přitom zasahují duši i srdce, že snad každý, kdo se do nich začte, se musí obrátit. Stalo se to i Edith Steinové, židovce, která se potom stala také karmelitkou. 

C-N:

SV. LUDVÍK MONTFORTU

MARIA GRIGNON

Z

Dlouhé jméno, ale krátký život: 43 let. Tento Bretonec, pocházející z dobré rodiny a znamenitý ve studiu, přijímá svátost kněžství v roce 1700. Chtěl být misionářem v Kanadě, ale poslali ho do Poitiers. Svou naukovou průpravou a působivým projevem si zakrátko zjednává pověst: velmi dobře mluvil, ale ještě lépe konal – pomáhal obětem odporných nemocí. Idea misií ho však neopustila; opouští proto představené a chce slyšet papeže. To ale znamená pěší putování z Poitiers do Říma a zpět. Zastavuje se v Loretu. Klement XI. mu však klade na srdce, že je naléhavě třeba kázat Francouzům, neboť u nich zuří příkrý naukový boj, který proti Římu rozpoutali jansenisté. Vrací se tedy, aby znovu kázal po městech a vesnicích. Mnohdy musí čelit učeným jansenistům, kterým oponuje stejně 73

učeným projevem. Snaží se však učení Církve přeložit do všedního a srozumitelného života prostých lidí, kteří navíc vidí jeho příklad v péči o nemocné. Sám má vzor v Matce Ježíšově, která je pro něj stvořením, jež dokáže učit křesťany všech dob, prostými slovy, kterými se obrátila k Ježíšovým přátelům na svatbě v Káně: „Učiňte všechno, co vám řekne“. Jeho pojednání o pravé úctě k Panně Marii, které zůstalo nepublikováno celých 130 let (vydáno až v r. 1842), se stává jedním ze základních textů mariánské úcty (ve XX. století bylo každodenní četbou kardinála Stefana Wyszynského, polského primasa, vězněného polským komunistickým režimem). Ludvík založil mužskou větev misionářů: Společnost Mariinu. Tito řeholníci, zvaní obvykle Montfortiáni, působí v Evropě i Africe. Ludvík však krátce po založení Společnosti umírá. V roce 1947 jej papež Pius XII. prohlásil svatým.

C-D: SV. KAMIL Z LELLIS

Když jej matka Cahilla de Compellis přivedla na svět, bylo jí už skoro 60 let, a zemřela, když mu bylo čtrnáct. Otec byl španělským žoldnéřem. Když viděl, že se chlapec neučí, vzal ho mezi své vojáky: učil se zacházet se zbraněmi, žil hrami, zábavou a nepřál si víc. Jenže v roce 1570 otec umírá a bolák na noze jej posílá do nemocnice sv. Jakuba v Římě. Tady o něj bylo dobře postaráno, dokonce ho přijali jako zřízence, ale posléze ho museli vyhnat: nepracoval, hrál si a rušil. Vrátil se proto k vojsku: bojoval za Benátky, pak za Španělsko, utrácí žold v kartách a nakonec končí jako vagabund v Puglii. Tam ho najali kapucíni z Manfredonie. Ti mu pomohli, aby se vzpamatoval. V roce 1575 žádá o vstup do řádu. Nemocná noha jej znovu přivádí do římské nemocnice, kde tentokrát strávil čtyři roky. Poznává, že je schopen starat se o nemocné, opouští proto klášter a vydá se na cestu hledání těch, kdo by se stejně jako on „zasvětili službě nemocným jen pro lásku Boží“. V roce 1582 jich už má pět a vstupuje s nimi do nemocnice Ducha svatého. Vrací se ke studiu a v roce 1584 je vysvěcen na kněze. V roce 1586 jsou jeho společníci uznáni jako „Společnost posluhujících nemocným“ (v roce 1591 je povýšena na řád). Nosí černý oděv z dobře viditelným červeným křížem, který se od nynějška ohlašuje při válkách a neštěstích přítomnost pomoci a oživuje naději. Po svém zakladateli dostali název „Kamiliáni“. Pracují v nemocnicích, asistují umírajícím i v domovech, a berou vážně slova svého zakladatele: nemocný a chudý je „samotným Kristem“. Lidé s červeným křížem na prsou proto odmítají úřady v nemocnicích a soustřeďují se na lidi, jako kněží i lékaři současně, s vírou i vědou. Kamil předešel vývoj nemocniční péče. Říká: „Musíme být pro nemocné spíše matkami než bratry, dát jim vše potřebné, i s úsměvem.  74

D-N: SV. JAN EUDES

D-D: SV. VINCENC Z PAULY  Nar.: 1601 Ri ve Francii Zem.: 19.8.1680 Kan.: 31.5.1925 Svátek: 19.8. Zakladatel Eudistů Nápis na podstavci SANCTUS JOAN(nes) EUDES 

Nar.: 24.4.1581 Pouy ve Francii Zem.: 27.9.1660 Kan.: 16.6.1737 papežem Klementem XII. Svátek: 27.9. Zakladatel Kongregace sester Lásky a Kongregace misií (Lazaristé či Vincenziáni) Nápis: POSLAL MĚ HLÁSAT CHUDÝM RADOSTNOU ZVĚST (Lk 4,18)



E-N: SV. ANTONÍN MARIA ZACHARIÁŠ

E-D: SV. IGNÁC Z LOYOLY

 Nar.: 1503 Cremona, v Itálii Zem.: 5.7.1539 Kan.: 15.5.1897 papežem Lvem XIII. Svátek: 5.7. Zakladatel Kleriků sv. Pavla (Barnabité) Nápis levá str. knihy: ŘÁDOVÁ PRAVIDLA; pravá: POKOJ A MILOSRDENSTVÍ NAD TĚM, KDO PRAVIDEL TĚCHTO ZACHOVAJÍ



Nar.: 24.12.1491 Zem.: 31.7.1556 Kan.: 12.3.1622 papežem Pavlem V. Svátek: 31.7. Zakladatel Tovaryšstva Ježíšova - SJ (Jezuitů) Nápis: K VĚTŠÍ CTI A CHVÁLE BOŽÍ – ŘÁDOVÁ PRAVIDLA TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA 75

F-N: SV. JAN KŘITEL DE LA SALLE

F-D: SV. FILIP NERI  Nar.: 30.4.1651 Remeš Zem.: 7.4.1719 Kan.: 24.5.1900 papežem Lvem XIII. Svátek: 7.4. Zakladatel Bratří křesťanských škol 

Nar.: 22.7.1515 Florencie Zem.: 27.5.1595 Kan.: 12.3.1622 Svátek: 26.5. Zakladatel Oratoře sv. Filipa Neriho (Oratoriánů) – C.O. Nápis kniha: Z NEBE 3. pilíř vpravo

SESLAL OHEŇ DO MÝCH KOSTÍ



G-N: SV. PETR FOURIER

G-D: SV. FRANTIŠEK Z PAULY  Nar.: 30.11.1565 Mirecourt, Lorena Zem.: 9.12.1640 Kan.: 1897 papežem Lvem XIII. Svátek: 9.12. Zakladatel Kanovniček sv. Augustina a Řádových kanovníků Nejsvětějšího Spasitele 

Nar.: 1416 Paola, Itálie Zem.: 2.4.1507 Plessis, Francie Kan.: 1.5.1519 papežem Lvem X. Svátek: 2.4. Zakladatel Paulánské poustevnické kongregace sv. Františka z Assisi, patron námořníků: oficiálně byl za něj prohlášen papežem Piem XII. 27. března 1943. 76

H-N: SV. JAN BOSCO Nar.: 16.8.1815 Castelnuovo d'Asti, Itálie Zem.: 31.1.1888 Turín, Itálie Kan.: 1.4.1934 papežem Piem XII. Svátek: 31.1. Založil tři "větve" salesiánské rodiny: Společnost sv. Františka Saleského (1859) - salesiáni, (SDB), Institut Dcer Panny Marie Pomocnice (1872) - salesiánky, a Salesiány vpravo nad bronzovou spolupracovníky DA MIHI ANIMAS COETERA TOLLE sochou (1876). Duše mi dej, ostatní si ponechej sv. Petra Na závěr roku, ve kterém se slavilo 100. výročí jeho úmrtí, jej papež Jan Pavel II. prohlásil za otce a učitele mládeže (24. ledna 1989).



I-N: SV. MARIE EUFRASIE PELLETIEROVÁ

I-D: SV. JAN Z BOHA

 Nar.: 31.7.1796 Noirmourtier, Francie Zem.: 24.4.1868 Kan.: 2.5.1940 papežem Piem XII. Svátek: 24.4. Zakladatelka Řeholních sester Dobrého Pastýře 

Nar.: 8.3.1495 Montemoro, Portugalsko, Zem.: 8.3.1550 Granada Kan.: 16.10.1690 papežem PER CORPUS AD ANIMAM Alexandrem VIII. Skrze tělo k duši Svátek: 8.3. Zakladatel Špitálního bratrstva – Milosrdných bratří OH (Fatebenefratelli). Je patronem Granady, nemocných a nemocnic, ošetřovatelů, knihkupců a knihtiskařů. 77

J-N: SV. LOUISE DE MARILLAC

J-D: SV. PETR NOLASCO  Nar.: 12.8.1591 Paříž, Francie Zem.: 15.3.1660 Kan.: 11.3.1934 papežem Piem XI. Svátek: 15.3. Zakladatelka Dcer lásky sv. Vincence z Pauly 

Nar.: cca 1180 Carcassone, Francie Zem.: 13.5.1249 Barcelona Kan.: 1628 papežem Urbanem VIII. Svátek: 6.5. Zakladatel Mercediářů



K-D: SV. NORBERT  Nar.: 1080 Xanten, Německo Zem.: 6.6.1134 Magdeburg Kan.: 1582 papežem Řehořem XIII. Svátek: 6.6. Zakladatel Premonstrátů OPraem. Roku 1627 byly jeho ostatky převezeny do premonstrátského kláštera na Strahově v Praze. Levá příčná „Byl jsem u dvora, loď, žil jsem v klášteře, západní zeď působil jsem vlevo dole ve vysokých čestných úřadech církve, a všude jsem se naučil, že není nic lepšího, než odevzdat se zcela Bohu." 78

L-N: SV. ANGELA MERICI

L-D: SV. JULIÁNA FALCONIERI  Nar.: 21.3.1474 Desenzano sul Garda, Itálie Zem.: 27.1.1540 Kan.: 24.5.1807 papežem Piem VII. Svátek: 27.1. Zakladatelka Kongregace sv. Voršily, první sekulární kongregace v Církvi 

Nar.: 1270 Florencie, Itálie Zem.: 19.6.1341 Barcelona Kan.: 1737 papežem Klementem XII. Svátek: 19.6. Zakladatelka Služebnic Panny Marie.



M-N: SV. FRANTIŠKA ŘÍMSKÁ

M-D: SV. BENEDIKT Z NURSIE  Nar.: 1384 Řím Zem.: 9.3.1440 Řím Kan.: 9.5.1608 papežem Piem V. Svátek: 9.3. Zakladatelka Olivetských oblátek Panny Marie, zvaných Oblátky ze Zrcadlové věže 

Nar.: cca 480 Nursie, Itálie Zem.: 21.3.547 Montecassino, Itálie Kan.: 1220 PATRON EVROPY (papež Pavel VI., 24.10.1964) Svátek: 11.7. Otec západ. mnišství: Benediktinský řád OSB; Kniha: „POSLOUCHEJ, SYNU PŘÍKAZŮ UČITELE“

Socha na pilíři sv. Veroniky 79

N-N: SV. ALFONS MARIA Z LIGUORI,

N-D: SV. FRANTIŠEK Z ASSISI

UČITEL CÍRKVE

PATRON ITÁLIE

 Nar.: 27.9.1696 Marianella, Neapol Zem.: 1.8.1787 Nocera de Pagani Kan.: 1831 Řehořem XVI. Svátek: 1.8. Zakladatel Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele - CSsR Redemptoristé 

Nar.: 1181 Assisi Zem.: 3.10.1224 Kan.: 16.7.1228 Řehořem IX. Svátek: 4.10. Zakladatel Řádu menších bratří, Františkáni



O-N: SV. FRANTIŠEK CARACCIOLO

O-D: SV. DOMINIK  Nar.: 13.10.1563 V. S. Maria, Itálie Zem.: 4.6.1608 Agnone Kan.: 24.5.1807 papežem Piem VII. Svátek: 4.6. Zakladatel kongregace Řádu menších kleriků 

Nar.: 1170 Calaroga, Španěl. Zem.: 6.8.1221 Kan.: 3.7.1234 Řehořem IX. Svátek: 8.8. Zakladatel Řádu kazatelů, Dominikáni OP Socha v presbytáři, napravo od katedry sv. Petra 80

CONTEMPLATA ALIIS TRADERE Mluvit s Bohem nebo o Bohu

P-N: SV. FRANTIŠEK SALESKÝ

P-D: SV. ELIÁŠ

UČITEL CÍRKVE

 Nar.: 21.8.1567 Savoy Zem.: 28.12.1622 Lyon Kan.: 1665 Alexandrem VII. Svátek: 24.1. Zakladatel Řádu Navštívení Panny Marie 

Starozákonní prorok Zakladatel Karmelitánů - OCA Zelo zelatus sum pro Domino Deo exercituum, Jsem stravován horlivostí pro Hospodina zástupů (1Král 19,10)

Socha na pilíři sv. Heleny



Q-N: SV. PAVEL OD KŘÍŽE

Q-D: SV. BRUNO  Nar.: 3.1.1694 Ovada, Itálie Zem.: 18.10.1775 Řím Kan.: 1867 Piem IX. Svátek: 19.10. Zakladatel kongregace Pasionistů - CP 

Nar.: 1035 Kolín nad Rýnem, Zem.: 6.10.1101 Kan.: 1514 Lvem X. Svátek: 6.10. Zakladatel Kartuziánů OC

STAT CRUX DUM VOLVITUR ORBIS Kříž stojí zatímco svět se kymácí 81

R-N: SV. BONFILIUS

R-D: SV. JOSEF KALASÁNSKÝ  Nar.: 1040 Osimo, Itálie Zem.: 27.9.1115 Cingoli, Itálie Svátek: 27.9. Zakladatel Řádu služebníků Panny Marie – Servité (OSM) 

Nar.: 31.7.1558 Peraltra de la Sal Zem.: 25.8.1648 Kan.: 16.7.1767 Klementem XIII. Svátek: 25.8. Zakladatel Řádu chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol – Piaristé - SchP



S-N: SV. JOAN ANTIDA THOURET

S-D: SV. JERONÝM EMILIANI  Nar.: 17.11.1765 Sancey-le-Long, Fr. Zem.: 24.8.1826, Neapol, Itálie Kan.: 1934 Piem XI. Svátek: 24.8. Zakladatelka Kongregace sester Lásky 

Nar.: 1486 Benátky Zem.: 8.2.1537 Sommasca, Itálie Kan.: 1767 Benediktem XIV. Svátek: 8.2. Zakladatel Společnosti chudých služebníků (Sommaschíni) od r. 1928 vzýván jako patron sirotků a opuštěné mládeže.

82

T-N: SV. FRANTIŠKA CABRINI

T-D: SV. KAJETÁN Z THIENE  Nar.: 15.7.1850 Sant´Angelo Lodigiano, Itálie Zem.: 22.12.1917 Chicago, USA Kan.: 7.7.1946 papežem Piem XII. Svátek: 22.12. Zakladatelka Misionářek Božského Srdce Ježíšova, Nápis: VŠECHNO MOHU V TOM, KTERÝ MI DÁVÁ SÍLU



Nar.: 1480 Vicenza, Itálie Zem.: 7.8.1547 Kan.: 1671 Klementem X. Svátek: 7.8. Zakladatel Theatinů, Nápis: HLEDEJTE NEJPRVE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ A VŠE OSTATNÍ VÁM BUDE PŘIDÁNO. 





Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu sv. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011.

83