Typologie vil v českých zemích v období historismu

Typologie vil v českých zemích v období historismu

Michaela Hanzlová

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc.

Katedra dějin umění Univerzita Palackého

Olomouc 2012 1

Děkuji panu profesorovi Rostislavu Šváchovi za cenné připomínky a rady, majitelům vil, kteří mi byli ochotni poskytnout informace, své rodině za podporu, mamince za korektury, svému příteli za trpělivost. Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala sama s vyuţitím všech dostupných materiálů. V Olomouci dne 25. června 2012

Michaela Hanzlová

2

Obsah: Literatura a prameny – Abecední seznam.......................................................................86 .. 5 Úvod ........................................................................................................................................... 6 Charakteristika vily ............................................................................................................ 7 Idea vily ............................................................................................................................. 8 Vztahy, jeţ formují vilu............................................................................................................ 9 Vila – město ....................................................................................................................... 9 Vila – venkov ................................................................................................................... 11 Vila – krajina ................................................................................................................... 13 Vila – zahrada .................................................................................................................. 14 Vila – společnost .............................................................................................................. 16 Otázka typologie v architektuře ............................................................................................ 18 Původ a biblické konotace slova „typ“ ............................................................................ 19 Primitivní chýše a hledání vědeckých počátků architektury............................................ 20 Model a typ, otázka reprodukce ....................................................................................... 21 Druhá typologie, moderna, Le Corbusier ........................................................................ 22 Třetí typologie, postmoderna, návrat ztracené kontinuity ............................................... 23 Typ a město ...................................................................................................................... 24 Argan ............................................................................................................................... 24 Moneův příspěvek k chápání architektonického typu ..................................................... 25 Syntéza ............................................................................................................................. 26 Architektura 19. století obecně ........................................................................................ 29 Typologie čekých vil v období historismu ............................................................................ 30 Úvod................................................................................................................................. 30 Historie vilové architektury v českých zemích ................................................................ 31 Typologické dělení .......................................................................................................... 33 Rekreační letní „chata“ (letohrádek) či celoročně obytný dům ...................................... 33 3

Vizuální prvky ................................................................................................................. 37 Tradice klasické architektury ............................................................................................ 37 Inspirace středověkou architekturou................................................................................. 40 Eklektismus či pozdně historizující novoromantismus ...................................................... 41 Inspirace lidovou architekturou ........................................................................................ 42 Vnitřní členění ................................................................................................................. 44 Orientace ........................................................................................................................... 45 Společenské prostory ......................................................................................................... 46 Funkce intimní – soukromý trakt....................................................................................... 47 Provozní prostory .............................................................................................................. 48 Komunikace ....................................................................................................................... 50 Obytná schodišťová hala ................................................................................................... 50 Půdorysy .......................................................................................................................... 51 Palladiánské půdorysy a schémata z nich odvozená........................................................ 52 „Palácový“ – chodbový půdorys ...................................................................................... 53 Toskánská vila ................................................................................................................... 54 Půdorysy s obytnou schodišťovou halou ........................................................................... 55 Shrnutí .............................................................................................................................. 55 Historizující vilová architektura v Olomouci ...................................................................... 56 Úřední čtvrť na Nové Ulici .............................................................................................. 57 Vily Franze Langera ......................................................................................................... 59 Vlastní vila Franze Langera (1894, Mozartova 6, Franz Langer) .................................. 59 Nájemní vily Franze Langera............................................................................................ 60 Nájemní vila Franze Langera „1“ (1898, třída Svornosti 12, Franz Langer) ................. 60 Nájemní vila Franze Langera „2“ (1900, třída Svornosti 25, Franz Langer) ................ 61 Vila Josefa Mizery (1898, třída Svornosti 21, Franz Langer) .......................................... 62 Vila Carla Buliczka (1887, Žilinská 3, Eduard Schnizer) ................................................. 63 4

Vily Karla Starého staršího ............................................................................................... 64 Vlastní vila Karla Starého staršího (1885, Litovelská 7, Karel Starý starší) .................. 65 Vila Eduarda Zirma (1901, Vojanova 26, Heinrich Czeschner) ...................................... 65 Čtvrť před Terezskou branou - Ţidé v Olomouci ............................................................ 67 Vily v Parkové (dnes Vídeňské) ulici ................................................................................. 67 Vila Eduarda Hamburgera (1895 - 1896, Vídeňská 2, Jakob Gartner) .......................... 68 Vila Wilhelma Briesse (1896, Vídeňská 4, Jakob Gartner) ............................................. 69 Vila Edmunda Tůmy (1896 – 1897, Vídeňská 10, Johann Aulegk) .................................. 70 Vila Passingerova (1898, Vídeňská 12, Jakob Gartner).................................................. 71 Mayova vila v Hejčíně (?, Dolní Hejčínská 28, Jakob Gartner ?) .................................. 71 Shrnutí .............................................................................................................................. 73 Závěr ........................................................................................................................................ 75 Poznámky ................................................................................................................................ 79

Literatura a prameny – Abecední seznam.......................................................................86 Literatura a prameny – Chronologický seznam..............................................................91 Seznam vyobrazení.............................................................................................................96

5

Úvod Slovo vila se stalo synonymem k nákladné a honosné stavbě určené k individuálnímu bydlení. Architektonický typ, jenţ přetrval do dnešních dob jiţ z časů antických, doznal bouřlivého rozvoje zejména v druhé polovině 19. století. V době rodící se silné střední třídy vila přestala být výsadou nejvyšších společenských vrstev a stala se běţnou součástí architektonického panoramatu našich měst. Druhá polovina 19. století tak vtiskla našim městům (ale i maloměstům a venkovu) podobu, které se více či méně úspěšně drţí dodnes. Jsou to zejména vilové čtvrti, které dodnes poskytují obyvatelům města průmyslovou revolucí ztracenou idylu. V posledních letech jsme svědky opětovného zájmu odborných kruhů (a následně i laické veřejnosti) o architektonický typ vily, jehoţ vyústěním byly u nás publikace Slavné vily, mapující důleţité stavby vilové architektury v České republice. Kaţdý z dílů Slavných vil je charakterizována rozdílným, protoţe osobním, přístupem autorského týmu, jenţ se liší svým pojetím. Ve svém důsledku se tudíţ nejedná o objektivní, celostní pohled na vilovou architekturu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na základě tohoto obnoveného zájmu vzniká moje práce, jeţ se snaţí zpracovat téma vilové architektury z obecnějšího hlediska. Budu se snaţit pojednat o vile jako o typu stavby, která plní určitý účel a určitou funkci, od které se následně odvíjí i její forma, její dispozice. Ačkoli v historii architektury vila dlouhou dobu nebyla pro architekta tou nejexkluzivnější zakázkou, jiţ koncem devatenáctého století, kdy se otázka soukromého bydlení střední třídy stává nepřehlédnutelnou, a poté hlavně ve století dvacátém („bydlení je jedním z fenoménů dvacátého století“1) je kvalitní vilová architektura vizitkou těch nejvýznačnějších architektů. Mým cílem je tedy pojednat o architektonickém typu vily a zjistit, jakých podob dosáhl na našem území v druhé polovině 19. století, během období, kdy v architektuře převládalo tvarosloví tzv. historismu. Práci jsem rozdělila na několik tématických celků. V první části se zaměřím na ideovou podstatu vily a na vztahy, které svou realizací nastoluje se svým okolím. V druhé pojednám obecně o otázce typologie v architektuře, z čehoţ vyvodím 6

důsledky pro vilovou architekturu 19. století. V části třetí se zaměřím na charakteristiku vil na našem území z hlediska jejich funkce a příslušnosti k určitému typu. Část čtvrtou věnuji vybraným olomouckým vilám.

Charakteristika vily První vilové stavby nacházíme v dobách antiky. Ve svém původním významu se jednalo buď o venkovskou usedlost, jakousi farmu, či dům na předměstí, určený ovšem k dočasnému pobytu. Byl to hospodářský typ rezidence, který však brzy přestal plnit jen účely čistě ekonomického rázu a stal se opravdovou exkluzivní mimoměstskou rezidencí určenou k regeneraci a odpočinku, kterou si mohli dovolit jen význační občané tehdejší římské společnosti. Tato exkluzivita vydrţela vile aţ do 19. století, kdy prudké společenské změny přiblíţily vilovou architekturu širším vrstvám společnosti. V dnešní době slovo nabylo významu soukromé izolované stavby se zahradou určené k trvalému pobytu. V menším měřítku vilu ztotoţňujeme s rodinným domem. Jde-li ovšem o stavbu nějakým způsobem vymykající se běţnému měřítku, máme tendenci nazývat tento dům vilou, neboť ve slovu „vila“ stále cítíme jistý nádech honosnosti. Ačkoli jiţ skotský zahradní architekt a teoretik architektury John Claudius Loudon ve své encyklopedii2 z roku 1834 přisuzuje v duchu sociálního liberalismu právo na vlastní soukromý dům na venkově kaţdému občanovi, stavbu vily si dle něj mohou dovolit lidé mající výlučné společenské postavení, a u kterých je tedy i předpoklad náleţitého vkusu a rozhledu. Nemají-li jej, měli by stavbu své vily rozhodně konzultovat s odborníkem, zběhlým v otázkách umění a designu. Vila v Loudonově pojetí splňuje funkce „cottage“ (viz dále), potaţmo rodinného domu, ale měla by se lišit svou exkluzivitou. I Jiří Siegel, který vilu ve svých úvahách ztotoţňuje přímo s rodinným domem, apeluje na společenskou odpovědnost majitele stavby jakoţto tvůrce prostoru, ve kterém ţijeme, za dobrou architekturu.3 Charakter vily jako stavby určené k přebývání soukromých osob je více neţ jiný typ architektury náchylný na změny ve společnosti, jeţ se pak odráţejí i v charakteru a pojetí domu. Plnila-li vila v průběhu své historie hospodářskou, společenskou, reprezentativní, odpočinkovou či jinou funkci, vţdy se v závislosti s ní měnil nejen vnější ráz stavby, ale i její vnitřní struktura. 7

Idea vily „Přišel jsem do vily v Careggi ne abych kultivoval své pole, ale svou duši.“,4 napsal Cosimo Medici svému příteli, známému renesančnímu mysliteli Marsíliovi Ficinovi, kdyţ se uchýlil z města, z Florencie, do svého sídla na venkově. V této větě je obsaţena ona základní idea vily tkvící v kontrastu „vysoké“ kultury s „nízkou“, kontrastu kultur městského a venkovského způsobu ţivota. Vilu, čili původně venkovské stavení, si ať uţ v antice, či v 19. století staví městští intelektuálové – filozofové, státníci, lékaři, právníci, hledající únik z rušného a pokleslého města na venkov, který si v duchu vergíliovském idealizují jako prvotní arkádii uchovávající nezkaţené elementární hodnoty. Vila a její architektura uprostřed venkovské krajiny vyvolává dojem určitého plodného napětí. V kontrastu s rurálním prostředím, které ji obklopuje, se tu setkává dynamicky se rozvíjející městská kultura s cyklickým a ve svém důsledku tak statickým chápáním času, jeţ je vlastní venkovu. James Ackermann v této souvislosti mluví o tzv. „kulturním paradoxu“, jenţ tento střet vyvolává.5 Ačkoli neměnnost, lpění na tradicích, konzervatismus a utilitarismus rurální kultury předurčoval stavební typ vily ke stejnému konzervativismu, přesto její „mýtický charakter“ ji právě od tohoto poţadavku osvobozoval a uvolnil ji „kreativním aspiracím jejího patrona a architekta.“6 Venkovská vila tak zosobňuje „dialog mezi městem a venkovem, lidským umem a přírodou, formálností a neformálností.“7 Mluví-li Ackermann o mýtickém charakteru vily, má na mysli fakt, ţe vila se svými pozemky byla chápána jako jakési útočiště, ať jiţ před reálným nebezpečím měst (např. morové rány), tak hlavně před jejich uspěchaností a neřestmi. V duchu Cosimova dopisu se vila stává místem zušlechťujícího odpočinku (otium). Majitelé se zde věnují nejen radovánkám, jako byly hudební dýchánky či večeře s přáteli, ale i diskuzím bystřícím mysl, četbě, či lovu, bystřícímu naopak tělo. Někteří dokonce zašli tak daleko (hlavně antičtí autoři, jako Varo, Cato, Columella), ţe sami participovali na rolnických pracích spjatých se ţivotem vily, které byly chápány jako mravně očišťující. Tento očistný účel však byl postupně nahrazen (prvně ve vilách Medicejských na sklonku 15. století) potřebou, jeţ dává vile charakter mocenské 8

reprezentační rezidence. Během 19. století, kdy vilová architektura zaznamenává kvantitativně největší rozmach, je její reprezentativní funkce dovedena do důsledků. Vila a její architektura se stávají jakýmsi ideovým prohlášením majitele tím, k jakému z historických stylů se přikloní. Přesto koncem 19. století se vila stává opět útočištěm. Tato nejprve nenápadná, ale zásadní změna nezačíná ovšem z vnějšku, ale z vnitřku. Vila se však neztotoţňuje opět s místem, kde majitel, tedy muţ, kontempluje a rozjímá, ale stává se prostorem rodinného souţití. Zásadní bude pro její obyvatele intimita a nerušené soukromí. V průběhu 20. století tak vila dostává charakter široce přístupného ideálu soukromého komfortního bydlení, jeţ splňuje poţadavky muţe, ţeny, tak jejich dětí .

Vztahy, jeţ formují vilu Architektonický objekt nelze chápat bez souvislostí, které svou realizací nastoluje se svým okolím. Následující kapitolu jsem rozdělila do pěti podkapitol, jejichţ tématem je alespoň stručná charakteristika vzájemných vztahů, které definují „bytí“ vily.

Vila – město Základní poměr, jenţ tento typ architektury definuje. Vila je esenciálně spjata s městem. První vily vznikaly v okolí Říma či na březích Středozemního moře na dohled Pompejím jiţ v dobách antiky. Téměř vţdy, kdyţ se dařilo rozvoji měst (Řím, Florencie, Benátky, 19. století), vzkvétala i vilová architektura. Vila však nejen z města vychází, ale v město i přerůstá. Své vily si na svých pozemcích stavěli i úředníci, výběrčí daní, v provinciích Římské říše. Jejich vila se tak postupně stávala přirozeným hospodářským a kulturním centrem, coţ vedlo k jejímu postupnému organickému rozrůstání v město. Dokladem je nám portugalské, francouzské či anglické slovo značící „město“ – vila, ville, village. Ačkoli se vila primárně jako venkovská stavba ve své podstatě vůči městu vymezuje, přesto na něm nedílně závisí. Vilu si staví obyvatel města, který tím

9

pádem přináší na venkov i svůj městský způsob ţivota a potřeby a městská rafinovaná kultura se tak snoubí s drsností a nevázaností kultury rurální. V „mytologii vily“ je město podáváno jako semeniště neřestí, sídlo ruchu, prachu, vzbuzující v obyvatelích nejniţší pudy. Vila je pak místem idylickým, útočištěm před zkaţeností civilizace, a to v kterémkoli období. Většina literátů z dob starověkého Říma adoruje způsob ţivota, jeţ jim naskýtá jejich vila, a naopak s despektem hodnotí ţivot v hlavním městě říše. V renesanční Itálii téţ vznikají různá pojednání či rozpravy opěvující ţivot ve vile, který dávají do protikladu s morálním úpadkem města. Jejich komentáře, mnohdy ironické, však nejsou jen artificiálně pojaté dialogy, inspirující se literaturou starověku, ale věrohodná svědectví aktuálních událostí, otřásajících v té době italskými městy a které tak nekorespondují s vţitou představou doby italské renesance. „Mlčím ke krutým a strašlivým výjevům zabíjení těch, kteří byli odsouzeni soudem. Mlčím k milému setkání s jistými na pohled odpornými šejdíři, kteří, předstírajíce pajdání, nakazí svou nemocí ty, jež se pokusí zabránit jejich nepravostem ... Mlčím ke sladké harmonii truchlivých hlasů chudých, kteří po celém městě umírají hlady k hanbě lidskosti.“8 Ve století devatenáctém jiţ sice městem neotřásaly veřejné popravy, přesto lidé například z Brna utíkají do svých víkendových vil na Vysočině, aby tak alespoň na chvíli unikli stále zrychlujícímu se běhu města, a načerpali tak nové síly. I tak ovšem majitel vily, často významný člověk zastávající důleţitou společenskou funkci, chce zůstat v kontaktu s děním ve městě. Vilové venkovské kolonie tak např. vznikají při hlavních ţelezničních tratích. Neboť ať jiţ je město jakkoli haněné, přesto ve svém důsledku majitele zformovalo a ten je na něm závislý. Poklidný venkov za chvíli přestává stačit náročnému a po zprávách dychtícímu majiteli. Jakýmsi kompromisem se stávají vily suburbany, stavěné na dohled města, při jeho okrajových částí (Trója), nabízející komfort kontaktu s děním ve městě a zároveň příjemné, harmonické prostředí venkova. V 19. století, které James Ackermann nazývá stoletím „demokratizace vilové architektury“, vznikají (nejprve v Anglii) celé vilové čtvrti (villegiatury), které zajišťují svému majiteli onen komfort vyuţívat veškeré benefity, které nabízí městská kultura (divadla, muzea, apod.), a spojit je s potěšením vyplývajícím z charakteru venkovského ţivota, prostředí, které vila se zahradou nabízí. 10

Vilová kultura tedy vzkvétá, vzkvétají-li i města. Přesto se nedá tato rovnice jednoduše paušalizovat. Během vrcholného středověku se zejména ve střední Evropě prudce rozvíjejí města. Přesto nevznikají ţádné vily. Organizace feudální společnosti nepřeje vilové kultuře. Měšťané jsou vázáni na ochranu hradeb svého města, venkov je rozdělen panstvími jednotlivých feudálních pánů a je nebezpečný. Opevněné hrady a opevněná města určují charakter krajiny, kde uvolněná architektura vily nemá své místo. První medicejské vily v okolí Florencie (Cafaggiolo, Trebbio) se podobaly středověkým hradům – věţe, vysoké zdi, cimbuří . Nejde tu ovšem o romantizující přístup, ale o reminiscenci středověkého způsobu ţivota. Kdyţ v polovině 15. století Michelozzo, dvorní architekt Cosima Medicejského, navrhl a postavil vilu ve Fiesole (1451 – 1457), znamenala tato stavba opravdový přelom ve vilové architektuře.9 Jednoduchá, racionální, téměř puristická stavba na obdélníkovém půdorysu jiţ postrádala veškeré prvky militární architektury. Alberti, který ve svém pojednání o architektuře vášnivě brojí proti vilám – hradům („castle-villas“), píše, ţe věţe a cimbuří jsou vlastní pevnostním a ne domům soukromým a jsou „cizí mírumilovné občanské společnosti a dobře ustanovené republice, protože představují hrozbu strachu a útisku.“ 10

Vila – venkov Stejně určující a důleţitý jako vztah k městu je i způsob, jakým se vila vymezuje vůči venkovskému prostředí. Jako původně hospodářsky zaměřené stavení plnila funkci důleţitého zdroje hospodářské samostatnosti a nezávislosti. V italštině dosud název „vila“ neznamená jen stavbu, ale celý pozemek, v jehoţ centru stavba stojí. Bezpečný venkov a příznivá agrární politika byly zásadními podmínkami pro vznik vilových usedlostí. Vily jako vskutku význačná hospodářská centra vznikají, kdyţ v důsledku změn v politice jsou farmy malých rolníků skupovány movitějšími „podnikateli“. Z majitelů vil, hledajících původně na venkově hlavně odpočinek, se tak stávají skuteční „pozemkoví velkopodnikatelé“. Takováto situace nastala jiţ v dobách před vznikem římského císařství, ale téţ v dobách medicejských, či v Anglii 18. století (Act of Enclosure). 11

Podobného jevu jsme svědky i v 16. století v Benátské republice. Pro Benátky, jako tradiční město na moři ekonomicky s ním spjaté, se zvyšuje od 16. století význam „Terra firma“ úměrně tomu, jak upadá námořní obchod (Turci, zámořské objevy). U bohatých patriciů roste obliba útěku z města, zároveň jim jejich pozemky na „pevné zemi“ částečně nahrazují prošlé zisky. Vlastnit půdu se ukáţe do budoucna jako nejlepší investice.11 Zároveň se s velkou oblibou čtou i antičtí autoři. „Víkendové úniky“ do svých vil tak jsou nejen praktickou nutností – dohlíţení nad hospodářstvím, ale i společenským poţadavkem. Jiţ zmiňovaný kontrast městské kultury s rurální se projevuje zejména přístupem k venkovanům, který osciluje mezi dvěma základními postoji. Na jedné straně je venkovan vnímán jako ušlechtilý rolník, sedlák, nezkaţený civilizací, a tím pádem si udrţující nezkalené mravní hodnoty, který se ve společnosti filozofa nemusí cítit nepatřičně (Benátsko), na druhé straně je venkovan vyobrazován jako komické či jinak potrefené, chlípné stvoření jednoduché povahy (Brueghel). Mýtický rozměr, jenţ stojí v pozadí idealizace venkovského ţivota, nachází svou oporu jiţ v antické literatuře. Vergíliova Georgica a Bucolica poskytují teoretický základ pro intelektuální vnímání krás venkova a jeho přírody, jeţ se tak stává bájnou arkádií. V této souvislosti venkov nese mravní poselství projevující se nejen kladným postojem k rolníkům, ale i aktivní participací městských intelektuálů na kultivování půdy. V díle antických filosofů – agrárníků, píšících o venkovu, jako byli Cato, Varo či Columella, se setkáváme s obhajobou aktivního přístupu majitele na chodu vily. Skrze obdělávání půdy a vychutnávání plodů vlastní zemědělské práce tak autoři dosahují mravní očisty. S trochou nadsázky se dá říci, ţe na venkově se rodí i anglická architektonická moderna. Koncem 18. století se vlivní britští teoretikové architektury ve svých textech inspirují architekturou venkovských stavení („cottage“), které se dle nich hodí do anglické zahrady lépe neţ honosné stavby palladiánského typu, jeţ dosáhly v Anglii velké obliby. Katalyzátorem významných změn v architektuře se tak nestává specifické městské prostředí, ale venkov. V Anglii v období průmyslové revoluce roste obliba úniků na venkov do vil – „cottages“, navozujících idylu, kterou města, spjatá s překotnou průmyslovou revolucí, pomalu ztrácela. Idyla se posléze

12

alespoň částečně navrací v podobě zahradních měst, které jsou téţ anglickým konceptem. Pod vlivem tehdejší filosofie (John Locke) směřující k empirismu (David Hume) a k individuálnímu proţívání, jeţ nabourávalo dosavadní hierarchii hodnot, se tak ospravedlnilo povýšení obyčejné venkovské chalupy na plnohodnotný objekt architektonického zájmu.

Vila – krajina Vila je architekturou, jejíţ bezprostřední okolí tvoří nedílnou součást celé koncepce stavby. Harmonii tohoto svazku určuje především celkové zakomponování cílové architektury do krajiny, jeţ ji obklopuje. Stávala-li se vila postupně hlavně místem odpočinku a rozjímání, začala hrát krajinná scenérie a moţnost výhledu na ni stále klíčovější roli. Jiţ v prvních antických textech o vilách nalezneme krásné poetické pasáţe, kdy autor, ať jiţ přímo majitel vily, nebo jen host, rozjímají nad východy a západy slunce, či přímo extaticky popisuje hru barev, světla a stínu v okolní krajině. Není to ovšem záleţitostí jen starověkých autorů. Colin Rowe ve svém vlivném eseji Matematika ideální vily12 prezentuje texty Palladia i Le Corbusiera, ve kterých oba navzájem si tak vzdálení architekti nadšenými slovy popisují krajinu, jeţ obklopuje jimi vyprojektovanou vilu, a jak tato stavba se svým okolím komunikuje. Nejznámější Palladiova Vila Rotonda je umístěna na návrší, ze kterého rozjímá o krajině svými portiky rozmístěnými symetricky do všech čtyř světových stran. Pásová okna, střešní zahrada, odpočinková zóna Corbusierovy vily v Poissy, jejíţ obytná část je nesena na „pilířích“, téţ počítá nejen s pohledy z vily do krajiny, ale i s pozicí vily v krajině, jakým způsobem je vila vnímána „zvenčí.“ Skotský teoretik J. C. Loudon uvádí, ţe vila můţe být „romantická či pitoreskní“, ale důleţité je, aby byla hlavně stavbou „důstojnou“, čehoţ se dle Loudona dosáhne mimo jiné tím, ţe by vila měla být vsazena do krajiny tak, aby tvořila přirozenou dominantu svému okolí. Při výběru místa k postavení rezidence je třeba brát v potaz tvarosloví krajiny, její zvláštní rysy či přirozené přírodní dominanty, které by měly s výslednou architekturou nenásilně komunikovat.13 13

Významným posunem v koncepci vilové architektury je pak fakt, ţe krajinná scenérie se sama o sobě stává podnětem k vystavění vily. Jako „přelomovou“ v tomto ohledu chápe Ackermann jiţ zmiňovanou vilu ve Fiesole. Funkčně jí totiţ nepřináleţí ţádné hospodářské pozemky, byla rekreační vilou, postavenou na svahu s nádherným výhledem do kraje, jenţ sám o sobě byl záminkou k postavení vily. Vztah vily a krajiny, která ji obklopuje, tak začíná hrát zásadní roli při výběru pozemku pro budoucí stavbu. Krajina z tohoto úhlu jiţ není chápána jen jako zdroj hospodářského uţitku, ale jako místo odpočinku a rozjímání. Od přímého kontaktu se zemí a s půdou, jenţ pobyt ve vile nabízel, se tak dostáváme k idealizovanému kontemplování o krajině z dálky. Zároveň bylo ovšem zajištěno propojení s venkovním prostředím skrze otevřené lodţie, terasy vedoucí do zahrady. Krajina však pronikala i do interiérů vil v podobě nástěnných maleb. Tyto idealizované imaginární „vnitřní krajiny“, jeţ kryjí stěny ve vilách pompejánských, Palladiových či ve vile Lannově od Antonína Barvitia, potvrzují obsahové sepětí této architektury s přírodou, jeţ ji obklopuje a která jí i ve formě výtvarné prostupuje.

Vila – zahrada

Staří Římané byli výbornými zahradníky a umění zahradničení rozšiřovali i do svých dobytých provincií. Prvotní účel pozemku, jenţ vţdy k vile patřil, byla funkce hospodářského zázemí, k němuţ náleţela i uţitková či zelinářská zahrada. S „odpočinkovou“ funkcí vily roste i potřeba vyuţít bezprostřední okolí vily k rekreaci a odpočinku a přetvořit je tedy do podoby okrasné zahrady. Ta pak nese v „mytologii“ vily různá skrytá filosofická a kosmogonická poselství. Propojení vily a zahrady můţeme chápat jako snahu o harmonii mezi dílem člověka a dílem přírody, které člověk kultivuje a přetváří k obrazu svému. Tak jako se vila můţe více či méně vymezovat vůči svému okolí a působit buď artificiálně, či se snaţit se svým okolím splynout, tak i tendence, které určovaly podobu zahrad, můţeme chápat jako

14

metafory ovládnutí přírody člověkem.

V architektuře zahrad, ať uţ se jedná o zahrady italského, francouzského či anglického typu, jde téměř vţdy o promyšlenou koncepci, která pracuje s přírodou zahrady tím způsobem, ţe ji buď

na jedné straně „svazuje“ do přísných

geometrických forem, či jen citlivě a „taktně“ upravuje její divokost. Jiţ zahrady italských starověkých vil jsou předobrazem budoucích zahrad nejen italských vil novověkých. Dochovala se nám například zahrada Hadriánovy vily, ostatní známe vizuálně jen z dochovaných půdorysů či z antické literatury. Renesanční a později hlavně manýristické či barokní zahrady vil (jako např. u vily Lante, d´Este v Tivoli, či v Caprarole), tedy formální zahrady přísně geometrických forem a sloţitou strukturou teras, grot, fontán, skulptur, bazénů, představují jednu z nejrafinovanějších poloh, kterou na sebe komunikace člověka s přírodou bere. Slouţily téţ jako obytný prostor, jehoţ budování byla věnována stejná péče a pozornost jako stavbě samotné. Nezřídka zahrada fungovala téţ jako arboretum, botanická sbírka či obora. Revoluce v pojetí zahrady a potaţmo i krajiny samé, nastala v Anglii 18. století se vznikem tzv. „Landscape gardens“, tedy zahrad typu anglického krajinného parku. Jiţ v 17. století Francis Bacon (slavná esej Of the Garden – O zahradě) či později básník Alexander Pope kritizovali přílišnou formálnost módní francouzské zahrady, nehledě na to, ţe francouzská zahrada, zaloţená na dlouhých perspektivních průhledech do kraje, se nehodí do typicky anglického klimatu s častými mlhami. Jedním z východisek vzniku anglické krajinné zahrady se staly krajinomalby autorů, jako byli Poussin či Lorrain, kteří ve svých obrazech znázorňovali idealizovanou italskou krajinu s chrámy, potoky, háji. Významný anglický malíř Joshua Reynolds doporučuje zahradním architektům, aby do svých realizací vnesli trochu malebnosti – „picturesque“ a nechali se inspirovat právě obrazy. Mění se zásadně vztah k přírodě, kterou se lidská síla jiţ nesnaţí ovládnout a vtisknout jí svůj řád, ale rozjímá nad její jedinečností, personifikuje ji a nechá na sebe působit. Krajina anglických zahrad, či anglických krajinářských parků, je komponována tak, aby se člověku při jejím procházení naskýtaly různé výhledy a průhledy a aby se návštěvník nevědomky nechal vést koncepcí zahrady, která měla evokovat v duchu romantismu různé doby či příběhy.

15

Potřeba malebnosti, která byla nejdříve uplatňována na architekturu zahrad, se přesouvá později na vlastní dům. V Anglii, kde velmi silně zakotvila tradice palladiánské architektury, vila, postavená v přísném, geometrickém palladiánském „řádu“ začala příliš kontrastovat s uvolněnou koncepcí anglického parku, která pracovala s různorodostí terénu, s asymetrií a s „malebností“. V Anglii koncem 18. století se tak začínají stavět ony pravé „romantické“ vily, evokující různé epochy a styly, či inspirující se venkovskou chalupou, a které dle tehdejšího mínění zapadají do okolního malebného rámce. Architekti hnutí Arts and Crafts konce devatenáctého století ve svých stavbách či publikacích (například Dům a zahrada od Baillieho Scotta14) přímo programově hlásali důleţitost harmonie s přírodou v sepětí vily a její zahrady. I dnes je zahrada, ačkoli v mnohem menším měřítku, nedílnou součástí celé koncepce vily. Její architektuře a propojení se stavbou by se měla věnovat stejná pozornost jako architektuře domu samého. Dialog mezi vilou a zahradou či potaţmo okolní přírodou je jedním ze základních charakteristik tohoto architektonického typu. Nedílnou součástí historizujících vil v 19. století byly různé oranţerie, skleníky či zimní zahrady, které i v podmínkách středoevropských zajišťovaly celoroční kontakt s přírodou.

Vila – společnost Vývoj vilové architektury jako architektury soukromého bydlení je nedílně spjat s vývojem společenským. Je těsně svázán s postoji stavebníkovými, není ani tak závislý na vůli architekta, jako především na vůli, rozhledu a inteligenci stavebníka. Architekt se musí přizpůsobit poţadavkům zadavatele a vzájemný dialog je vţdy základním pilířem vzniku kvalitního soukromého obytného domu.15 Jak jiţ zmíněno výše, majiteli a stavebníky vil vţdy byli v naprosté většině lidé zastávající ve své době určitou společensky významnou roli – státníci, filozofové, aristokracie, literáti, posléze lékaři, právníci, podnikatelé. Aţ do 19. století byla vila architekturou exkluzivní, soukromé izolované bydlení si mohla dovolit jen úzká vrstva společnosti. Revoluční změna přichází s prudkým rozvojem střední třídy, burţoazie, kdy se vila stává dostupnou i širší vrstvě obyvatelstva.

16

Jedním z důleţitých aspektů je fakt, ţe vila v druhé polovině 19. století přestává být místem určeným k dočasnému přebývání, ale stává se architekturou určenou k trvalému pobytu nejen majitele, ale celé jeho rodiny. Ve století dvacátém je pak vila, tedy izolovaný rodinný dům, ideálem soukromého bydlení. Vlivem změn ve společnosti mění se i důraz na jednotlivé sloţky architektury vily. Zastávala-li vila především funkci hospodářského stavení, které majiteli zajišťovalo ekonomickou soběstačnost, hospodářské či obytné budovy pro sluţebnictvo či otroky zabíraly přirozeně největší plochu vily a se soukromými pokoji majitele splývaly do jednoho celku. S rostoucí mocí jejich majitelů a s upřednostňováním vily jako místa pro relaxaci však roste potřeba striktnějšího oddělení soukromých prostor od hospodářských, ovšem tak, aby zajištěné soukromí majitele nenarušovalo hospodářské funkce rezidence. V době, kdy se venkovská vila stává nejen místem zušlechťujícího odpočinku, ale často i sídlem, kde se odehrávají důleţitá setkání obchodního či politického charakteru, se zvyšuje důraz na společenskou funkci vily, tedy na uspořádání a vybavení jejích reprezentativních prostor (Medicejští, vily panovníků, Kratochvíle). Často i její vnitřní výzdoba podtrhuje panovnické či vladařské ambice majitelů. V druhé polovině 19. století vnější forma a výzdoba vily vyjadřovaly přesvědčení a společenské ambice nové třídy zbohatlíků, nemajících aristokratické kořeny. V době, kdy si budují své vily bohatí průmyslníci, funguje vila jako symbol nutné prestiţe. Honosné vily se nestavějí ani tak za účelem soukromého komfortu majitele, jako spíše na odiv ostatní společnosti. Nová vrstva bohatých obyvatel, nemající kořeny v aristokratické vrstvě, se snaţí o společenský postup stavbou honosných historizujících, mnohdy zámky připomínajících vil. Důraz se kladl zejména na společensko – reprezentativní sloţku prostoru a stavby byly často z hlediska provozního velmi nepraktické. Takovýto postoj byl posléze zejména moderními avantgardními architekty počátku 20. století tvrdě odsuzován. Jan Koula píše, ţe ačkoli lidé byli fascinováni pokroky techniky a začali ţít moderním způsobem ţivota, stále bydleli „anachronicky“.16 Román Estét od Jaromíra Johna krásně ilustruje změnu v hodnotovém ţebříčku generací doznívajícího historismu 17

počátku 20. století a nastupující moderní architektury v českých zemích. Historizující vila, postavená otcem románové hrdinky, funguje jako „muzeum“ vystavující na odiv dosaţené materiální statky pana podnikatele. Prakticky se ovšem obývají jen spodní místnosti, vilu nebylo moţno vytopit.17 S nástupem anglické moderny přichází největší změna v uspořádání obývaného prostoru. Začíná se klást větší důraz na intimitu rodinného souţití a na obytný komfort, které by měla vila zajišťovat. Otázka sebereprezentace majitele začíná ustupovat do pozadí, coţ se mimo jiné projevuje v zavádění prvku obytné haly, která nahrazuje vstupní dvoranu s reprezentativním schodištěm. Hranice mezi různými funkcemi obytného prostoru, tedy funkcí společenskou (reprezentativní), soukromou a provozní, se začínají smývat. Rozdrobení a „rozškatulkování“ půdorysu na různé pánské a dámské salónky či loţnice ustupuje ve prospěch scelování půdorysného uspořádání s jedním centrálním prostorem. Vliv na utváření architektury vily, či spíše na její vnitřní uspořádání, má i proměna společenské role ţeny. Emancipovaná ţena, rovnocenná partnerka stavebníka, aktivně participuje na chodu vily, coţ se projevuje zejména splýváním soukromé a provozní části vily.18 Odpadá potřeba striktního oddělení provozních prostor vyuţívaných sluţebnictvem se soukromou částí domu.19

Téţ se dříve

nebývalá pozornost začíná věnovat prostoru pro dítě. Onu proměnu důrazu na potřebu soukromí a rodinné intimity vyjadřuje i jedno ze současných pouţívaných synonym pro vilu – rodinný dům.

Otázka typologie v architektuře

Typologie, doslova „věda o typu“, je v encyklopedickém slovníku chápána jako „metoda umožňující klasifikaci soustav objektů nebo jevů“.20 Typ je pak charakterizován jako „vzor, druh nebo forma, rozlišitelná podstatnými kvalitativními znaky“.21

Přesto aplikace této na první pohled jasné definice na architekturu byla

předmětem mnoha polemik jak praktikujících architektů, tak teoretiků. V polovině 18. století, v době osvícenství, jsou intelektuální elity ze všech oborů posedlé myšlenkou hledání původu. Jedná se zejména o jazyk, ale téţ o 18

přírodní vědy a v neposlední řadě i o architekturu. Jedny z prvních polemik se točí kolem otázky, je-li architektura boţského, či přírodního původu. Hledá se jakási prapůvodní, archetypální architektura. Pro náboţensky smýšlející intelektuály to byl Šalamounův chrám, povaţovaný za prvotní „typ“, pro materialisticky smýšlející stala se ohniskem hledání prvotní architektury přímá imitace přírody. Tuto úvodní část hledání kořenů architektury v období, kdy se Evropané snaţí vědecky prozkoumat všechny oblasti lidského tvoření a světa, který jej obklopuje (Linne, Newton), nazval Anthony Vidler „první typologií“.22

Původ a biblické konotace slova „typ“ Slovo „typ“ pochází z řečtiny a mělo širokou škálu význam. Původně označovalo „vzor“ nebo „druh“ na základě charakteristických vlastností, ale téţ se dalo chápat jako „podoba“ či „forma“. V polovině 18. století neslo stále ještě význam jakési neoplatónské ideje, zděděný z renesance. Ve slovníku Francouzské akademie z roku 1773 se dočteme, ţe „dle neoplatoniků, ideje Boha jsou typy všech stvořených věcí.“23 Slovo „typ“ vyvolávalo stále u mnoha badatelů dojem archaismu a náboţenského mysticismu.24 Slovo bylo ještě chápáno ve své biblické konotaci jako typy a antitypy Starého a Nového zákona. Ovšem v tomto smyslu byl i pojem „typ“ spojován s určitým univerzálním zákonem či principem, a tak byl později i přejat a chápán i v architektuře (Vidler). Pojem „typologie“ uţívaný ve vztahu k architektuře najdeme v textech architektů patřících ke Svobodným zednářům jiţ od šestnáctého století. Původ architektury byl shledáván jako boţský a prvotním „typem“, tedy „boţskou ideou“, se stal Šalamounův chrám. Jelikoţ nic v díle Boha, „architekta vesmíru“, není náhodné, kaţdý rozměr, kaţdá část Šalamounova chrámu má přesný symbolický význam. „Typ“ byl tedy chápán jako jakási prapůvodní matérie, jeho obsah byl vzhledem ke křesťanskému uţívání vysoce symbolistní.

19

Primitivní chýše a hledání vědeckých počátků architektury Proti tomuto symbolistnímu pojetí architektury se ovšem stále silněji vymezovala linie materialistická, sledující vědečtější přístup. Ten byl spatřován v přímé imitaci přírody. Výraznou osobností na počátku vědeckého přístupu k architektuře je bezesporu Abbé Laugier. V době fascinace antickými kulturami Řecka a hlavně Egypta, se hledání počátků architektury soustředilo právě na tyto dvě starověké civilizace. Slavná Laugierova „primitivní chýše“ („primitive hut“), tedy dle Abbého první „typ“ architektury, její kořen, počátek, vyvozovala svou podobu od řeckého templu. Jednalo se o jakýsi rustikální chrám, jehoţ předobraz tehdejší člověk našel v přírodě samé. Všechna následná architektura (např. chrám na Akropoli) vzniká v posloupnosti od tohoto prvotního „typu“. Jak píše Lucien Steil: „Slavná primitivní chýše není nic jiného než metafora původu architektury v přírodě. Jedná se nicméně o nejradikálnější a nejinspirativnější způsob objevování počátků architektury, zdůrazňující jeho mýtický charakter. Primitivní chýší rekonstruujeme něco mimo paměť, ona sama se stává prapůvodním paradigmatem architektury, poetickou evidencí archaické paměti. Primitvní chýše je mýtická, filosofická a umělecká rekonstrukce.“25 Ribard de Chamoust se snaţil spojit jak symbolistní, tak materialistický pohled na věc. Jako první uţil slovo „typ“ v moderním slova smyslu.26 Sám prý viděl ve své zahradě stromy, jeţ rostly ve tvaru templu a jejichţ větve se spojily do náznaku tympanonu. Vliv, jaký měl prudký rozvoj přírodních věd na vývoj osvícenské teorie o architektuře ilustruje dobře dílo Jacquese Françoise Blondela, jenţ evidentně aplikoval na architekturu nejen poznatky, ale i jazyk odvozený z přírodních věd. Jestliţe je architektura imitací přírody a jejích zákonů, můţeme pro její popis pouţít stejné termíny, jaké pouţíváme pro popis přírody – dostáváme se tak k pojmům jako je „fyziognomie architektury“ či „tváře“ architektury. Má-li architektura tvář, musí nějakým způsobem i komunikovat, vyjadřovat nějaké pocity. Architektura je tak vnímána jako jazyk, který mluví (např. soudní budovy a věznice mají na fasádách těţkou rustiku, apod.) 20

Koncem 18. století tak můţeme vysledovat dva různé přístupy k vysvětlení pojmu „typ“ – „typ“ jako symbolický znak či jako klasifikace odlišných druhů (Vidler).

Model a typ, otázka reprodukce Nejvýznamnější postavou, která vstoupila na přelomu 18. a 19. století do debaty ohledně původu architektury, byl ovšem Quatremère de Quincy. Ačkoli byl v průběhu devatenáctého a v první polovině století dvacátého jeho přínos k debatě o architektuře

opomíjen,

znovuuznání

se

mu

dostalo

v dobách

„revize

funkcionalismu“, v 60. letech minulého století. Na Quatremèra se odkazují význační architekti či teoretici architektury druhé poloviny 20. století jako Giulio Carlo Argan, Anthony Vidler, Aldo Rossi či Rafael Moneo. Francouzský archeolog a teoretik architektury měl moţnost v Římě nerušeně studovat antické památky. Přelomovou se stává jeho esej z roku 1823.27

Rozlišuje

v ní jako první dualitu „typu“ a „modelu“. „Typ“ chápe v duchu neoplatónském jako princip leţící „za“ konkrétní architekturou. Je jím nikdy nerealizovaná idea kaţdé budovy, kdeţto modelem je poté konkrétní realizovaná architektura, ona „primitivní chýše“. „Slovo „typ“ není ani tak obrazem věci, která by měla být kopírována či dokonale imitována, jako spíše ideou elementu, který sám o sobě slouží jako pravidlo pro model. Model, chápán v souvislosti praktického vykonávání umění, je objektem, jenž musí být reprodukován takový, jaký je. Typ, na druhé straně, je něčím, co umožňuje rozdílné pojetí výsledných děl. Model je jasný a daný, ale typ více či méně vágní.“28 Quatremèreho pojetí „typu“ je teoretiky architektury (Vidler, Moneo) chápáno jako čistě metaforické, v jehoţ ideji je obsaţena myšlenka prvotního „momentu, kdy se člověk poprvé střetl s architektonickým momentem a ztotožnil ho s formou.“29 Typ by ovšem neměl být chápán jako nějaký statický prvotní element, ale spíše jako kontinuální proces stojící v pozadí architektonického vývoje. Jeho čistě abstraktní pojetí se jiţ ve své době setkalo s obtíţemi, neboť s ním vstupoval na scénu v době, kdy „typ“ byl jiţ v rámci vědeckého pojetí architektury poměrně definován.30

21

Zatímco Laugier hledal ideální, prvotní „typ“, aby tak osvětlil počátky architektury, de Quincyho práce vnesla do debaty jako první otázku imitace a reprodukce v architektuře. Dle de Quincyho je to model, který je opakovatelný a reprodukovatelný, ale „typ“ ne, neboť stojí v pozadí a de facto jej obsahují všechny následné architektury.31 „U objektu jednotlivého a jedinečného typ vyjadřoval stálost rysů, které ho spojovaly s minulostí, a fungoval jako opakující se vědomí primitivního, avšak obnovovaného ztotožnění s /původním/ stavem objektu.“32 Tato idea vnitřního sepětí jednotlivých typů, tedy sepětí typu, jeho formy a účelu, jeţ dávala architektuře charakter přírodní entity byla ovšem popřena v architektuře 19. století, coţ nejlépe ilustruje teoretické dílo francouzského architekta a profesora J. N. L. Duranda. Idea kontinuity a celistvosti byla nahrazena ideou kompozice jednotlivých prvků, ze kterých se poté skládala výsledná stavba. V Durandových publikacích byly jednotlivé architektonické prvky jako sloupy či pilíře volně kombinovatelné do výsledné podoby, jeţ poté určovala, slovy Durandovými, „ţánr“ stavby. Sám Durand slova „typ“ nepouţíval, jistě uţ v sobě neslo onu symboliku vyšší „vágní“ ideje, jeţ je ovšem ve své nesnadnosti přesné definice těţko uchopitelná. Dle vnější „fyziognomie“ se tedy budovy dělily na různé ţánry, ze kterých si architekt mohl vybrat a přizpůsobit je svému „programu“, tedy „účelu“. Typologie architektury se omezila na uplatňování kompozičních principů.

Druhá typologie, moderna, Le Corbusier S nástupem architektonické moderny není předchozí pojetí typologie, či typu, udrţitelné. Funkcionalismus, purismus, dílo Le Corbusiera vzývají dnešek, průmysl a sériovou výrobu jako nové principy, na nichţ je třeba budovat novou společnost. I architekturu neminula ona euforie z průmyslové revoluce, a tak je nově chápána jako řemeslný „produkt“, jako produkt masové výroby. Sériová reprodukovatelnost vzoru pak udělala své a z typu se stal „prototyp“. Dostáváme se k „druhé typologii“33, jeţ se snaţí ostře vymezit vůči předchozím teoriím. Princip kompozice široce přejatý akademiky jal se býti trnem v oku nové generaci architektů, která jej chápala jako příliš omezující a svazující. Zároveň Quatremérova teorie nevyhovovala novému smýšlení svým důrazem na historii, na prvotní formu, ideu a na její kontinuitu. Nové teorie architektury se staví 22

přímo proti dějinám architektury jako „formy architektonického vědění.“34 Ideologicky je jim společná snaha o jakousi „rupturu“ mezi novou architekturou dneška a architekturou dřívějších staletí a tím pádem k odsouzení „typu jakožto klíče k porozumění architektonického objektu“35 do zapomnění. Čisté bílé linie vymezující prostor, jenţ následně slouţí vybranému účelu, nenaznačovaly ţádnou příbuznost s dřívějšími formami architektury a uţ vůbec ne se „ţánry“ a „programy“ 19. století. Vybraný prostor pak můţe slouţit různému účelu, často není na první pohled znát, jedná-li se o školu, nemocnici či kostel, protoţe ţádnou svou formou nepřipomíná vţitou představu o daném architektonickém objektu. Funkcionalismus a teorie s ním spjaté se radikálně od problému typologie odvrátily, netušily však, ţe se k nim idea typu vrátí opět, ovšem ne „zvnějšku“, ale „zvnitřku“. Otázka typologie se tak vrací paradoxně právě vlivem prací funkcionalistických architektů, a to v podobě čistě formální a strukturální, zbavena oněch idealistických a snad příliš filosofických a reálnému ţivotu někdy odtaţitých teorií o stále přítomném neoplatónském principu. Zajímavé z našeho pohledu je, ţe je to právě oblast soukromého rodinného bydlení, kde se uplatnila typologie jako klíč k poznání a definování prostoru. 36

Třetí typologie, postmoderna, návrat ztracené kontinuity Dějiny typu v architektuře jsou ve Vidlerově eseji završeny typologií třetí.37 Koresponduje s obdobím počátku druhé poloviny 20. století, zejména se šedesátými léty, kdy jsme svědky jakési revize funkcionalismu a teorií s ním spjatých. Charakterizováno můţe být opětovným zájmem o teorii Quatreméra de Quincyho, o jehoţ znovuobjevení se zaslouţil Giulio Carlo Argan ve svém eseji z roku 1962 a jehoţ pojetí typu rozpracoval a zároveň revidoval a zaktualizoval Anthony Vidler. Obecně tyto „postmoderní“ teorie naopak zdůrazňují potřebu chápání kontinuity v architektuře, důleţitost dialogu s minulostí, který byl funkcionalismem přerušen, ale který je třeba obnovit. Architekturu je třeba posuzovat z hlediska jejího vývoje, její historie, architektuře nelze porozumět bez porozumění její minulosti. Alan Colqhoun se ve své definici typu vrací k souvislosti architektury a jazyka. Architektura je v jeho pojetí vnímána jako jazyk a typ poté jako prostředek 23

komunikace mezi architekturou a jejími vnímateli. Vychází z teorií jazykového strukturalismu, jehoţ nejvýznamnějším představitelem byl na počátku 20. století Ferdinand de Saussure.

Typ a město Do ohniska zájmu se v postmoderních teoriích architektury dostává město. Město jako výchozí element, město jako struktura, kde dochází ke vzniku, vývinu a zániku typů starých a vzniku typů nových, a lze tak na něm nejlépe pozorovat vývojovou kontinuitu typů. Stěţejním dílem z roku 1966 je Architektura města od Alda Rossiho.38 Sám Aldo Rossi definuje koncept typu jako něco, co je permanentní a komplexní, jakýsi logický princip, který předchází formu a zároveň je její podstatou.39 Model je reprodukovatelný, ale typ ne. Typ je v modelu obsaţen. Tenze mezi typem a jeho modelem je hnací silou architektury. Vychází tak zřetelně z de Quincyho pojetí.

Argan Jak jiţ bylo řečeno výše, prvním, kdo se zaslouţil o „znovuobjevení“ de Quincyho pojetí typu, byl italský historik architektury Giulio Carlo Argan. Pro Argana je typem jakási vnitřní formální struktura, jeţ je společná určitému souboru budov. Není to ovšem struktura, která by byla daná a priori (pojetí Quatremérovo, neoplatónské), ale její generování se děje aţ dodatečně. Není to tedy vyšší archetypální idea, ale výsledek „očividné formální a funkční analogie určité série budov“.40 Typ se určuje redukováním odlišných znaků aţ na „společnou počáteční formu“.41 Hledat souvislosti mezi budovami můţeme jednak dle jejich plánů (longitudinální, centrální), jednak dle význačných prvků jejich struktury (kupole, plochý strop), či dle dekorativních prvků (např. sloupové řády). Tato společná formální struktura ovšem můţe být nezávislá na funkci budovy (bylo to v 19. století, kdy se plánovaly přesné struktury pro určité typy architektury, 24

toto je ovšem příliš svazující přeţitek). Přesto souvztaţnost mezi budovami patřícími do jedné „typové série“ musí být určena ještě vnitřním ideologickým obsahem. Tento obsah však jiţ Argan blíţe nedefinuje.

Moneův příspěvek k chápání architektonického typu Jedním z nejdůleţitějších příspěvků k otázce typologie v architektuře poslední doby se řadí i stať Rafaela Monea uveřejněná v roce 1978.42 Podává v ní kritický přehled všech dosavadních teorií. Důleţitá pro Monea není ani tak otázka imitace, interpretace či stanovení vlastní teorie typu, jako spíše upozornění na „zrození“ tohoto problému a neustálou potřebu diskuse o typu. „Vytyčit otázku typologie v architektuře znamená vytyčit otázku po povaze samotného architektonického díla. Odpověď pak značí, a to pro každou generaci, znovu definovat podstatu architektury.“43 Moneo ve svém eseji formuloval několik přesných, logických a uţitečných myšlenek týkajících se povahy architektonického typu, v nichţ navázal částečně na své přechůdce. Pod pojmem „typ“ rozumí skupinu architektonických objektů navzájem příbuzných na základě vnitřní formální struktury. Dle Monea se však definice „formální struktury“ nemůţe redukovat jen na „jednoduchou abstraktní geometrii“.44 Zdůrazňuje právě onu historicitu typu, jeho nepopiratelné spojení s realitou a dobou svého vzniku. „Stavby mají přesné postavení v dějinách“,45 typ se nějakým způsobem vyvíjí v závislosti na vývoji společenském, který určuje jeho charakter, hranice. Monea takovéto uvaţování vede k důleţitému pojmu „typologické řady.“ „Je to typ, z čeho vyplývá přítomnost prvků formujících takovouto typologickou řadu a tyto prvky se ovšem dají dále zkoumat a pojímat jako jednotlivé typy; přesnou formální strukturu však definuje jejich vzájemné působení.“46 Typ v sobě obsahuje nejen ideu opakování, ale i stálou transformaci, změnu. “O typu tak lze uvažovat jako o rámci, v němž operuje změna.“.47 Architekt sice u typu začíná, má ale moţnost jej na jednu stranu respektovat, a nebo jej zbořit či přetvořit (navazuje na Arganův „moment definování formy“48).

25

Syntéza Ve stručném přehledu dějin typologie v architektuře jsem vynechala nejnovější příspěvky k otázce typologie a zakončila jsem jej rokem vydání Moneovy statě (1978). Jelikoţ tématem této práce je typologie vil v období historismu, dosavadní přehled se mi zdá být k bliţšímu chápání této otázky v architektuře dostačující. Definování architektonického typu vily chápeme jako produkt pojmenování série budov majících stejný či podobný účel, z čehoţ se následně odvíjí i forma. Pojem

typologické

řady,

který

pracuje

s kontinuitou

daného

architektonického typu, nám dovoluje vytvořit jakousi nit, propojující první antické vily např. s vilami funkcionalistickými. V jejím základě nestojí jen idea stavby, ale i její vnější a vnitřní aspekty. Ačkoli funkce vily se v průběhu staletí mění - v 19. století vily ztratily veškeré hospodářské konotace, stavějí se přímo při okraji starého města v nově vznikajících vilových čtvrtí a stávají se z nich trvale obývané rezidence - ideová koncepce stavby, zaloţená na myšlence úniku před ruchem a špínou města na idealizovaný venkov a do lůna přírody však přetrvává. V současném vnímání se idea vily přetransformovala vlivem důrazu na rodinné souţití. Myšlenka úniku před okolním světem se jiţ nerealizuje ve vztahu vily a okolního prostředí, ale v prostředí vlastního světa či světa rodiny, jehoţ vyjádřením se vila stává. Město téţ chápeme jako zásadní pro vznik vilové architektury. Jiţ první antická typologie rozděluje vily vzhledem k jejich vztahu k městu. Vila urbana – tedy vila městská, leţící v přímo v areálu města, dále vila suburbana – vila příměstská či předměstská, stavěná sice za hranicemi města, ale na jeho dohled či dosah, vily rekreační, jako byla vila maritima u mořského pobřeţí (Pompeje), a vila rustica – vila venkovská, jednoduchá, neokázalá stavba na venkově plnící agrikulturní funkce. Z tohoto úhlu pohledu zejména v druhé polovině 19. století dominuje vila příměstská. Vilu si můţe dovolit i méně majetný příslušník střední třídy. Vznikají tak rozsáhlé kolonie při okrajích tehdejších městských center. Formální aspekty typu začínají od půdorysného uspořádání.

26

Colin Rowe porovnává vilu Palladiovu s vilou Le Corbusierovou a překvapivě, ačkoli moderní architekt se snaţil ze všech sil teoreticky vůči jakékoli minulosti vymezit, nachází mezi oběma stavbami a jejich pojetím souvislost.49 Nejen v tom, ţe oba architekti podobnými nadšenými slovy vyznávají hold okolní krajině a na vztah své stavby a jejího okolí kladou důleţitost stejnou měrou, ale i v pojetí ideovém, zakládajícím si na artificiálnosti, na vymezení se vůči této okolní přírodě, jeţ je charakterizováno přísným geometrickým, pravidelným, uzavřeným půdorysem vily. Jak píše Ackermann, toto je první z tendencí, která můţe být dána do kontrastu s druhou, reprezentovanou např. stavbami Wrightovými, disponujícími uvolněnou dispozicí, a jeţ působí, jako by z krajiny téměř vyrůstaly.50 Dostáváme se tak k vymezení dvou (ze čtyř) základních směrů, které můţeme sledovat v pojetí půdorysu vily, a to jiţ z dochovaných plánů vil antických. Na jedné straně to jsou stavby uzavřené do sebe (půdorys čtverce, obdélníka), na straně druhé stavby otevřené, expandované do prostoru. Dalším za dvou protikladných tendencí je tíhnutí k symetrické či k asymetrické formě. Palladiova vila (např. vila Barbaro) expanduje sice do prostoru, ale naprosto zrcadlově, pravidelně. Naproti tomu jiţ zmiňované stavby F. L. Wrighta (např. Taliesin), se rozrůstají do prostoru organicky, dalo by se říci ţivelně, a půdorys tak vzniká jakoby na principu aditivního přidruţování prostor. Vily devatenáctého století zachovávají tendenci ke stavbě uzavřené sama do sebe. Pod vlivem inspirace klasicizující architekturou či v souladu s poţadavkem malebnosti tíhnou buď k symetrii, nebo k asymetrii. Jelikoţ se jiţ ovšem jedná o stavby určené k trvalému pobytu, o to význačnější se stává kaţdá změna ve vnitřním pojetí prostoru a jeho funkčním uspořádání. Forma zvolená pro plán vily je z určité míry závislá na ideologii, tehdejším filosofickém či architektonickém myšlení, ale téţ vyplývá z vyřešení otázky funkčního rozdělení půdorysu. Vila, chápána v konotaci trvale obytné stavby, by měla splňovat čtyři základní funkce – společenskou, tedy prostory, kde majitel přijímá návštěvy, pořádá společenské akce (salony, haly), obytnou - prostor určený k soukromému pobývání majitelů (loţnice, pracovny), provozní - prostory určené k zajištění chodu vily (kuchyně, koupelna, prádelna, spíţ) a komunikační, zajišťující co nejfunkčnější propojení ostatních tří sloţek, částí (chodby, schodiště).

27

Vnější aspekty stavby, jako její struktura a vzhled (fasáda), jsou dalšími kritérii, jeţ by měly být posuzovány. Venkovské vily, jeţ se začaly stavět v Itálii renesační i pozdější, vděčí za svůj vzhled nejen imaginaci autorů, snaţících se rekonstruovat Antiku, ale téţ z valné většiny místní architektonické tradici (a v neposlední řadě samozřejmě invenci architekta). Romantizující a historizujcící architektura 19. století má naprostou volnost ve volbě vzhledu a můţe vybírat z podnětů domácího prostředí nebo ze zahraničí. Architekti a v neposlední řadě i majitelé se mohou inspirovat italskou vilou (hlavně toskánskou s asymetricky připojenou čtvercovou věţí), anglickou cottage, českou renesancí, německou historickou architekturou, anglickým tudorským slohem či švýcarskými hrázděnými chalupami. Jejich vnější vzhled je podřízen individuálnímu gustu, zkušenostem, zálibám či nezřídka politickému přesvědčení jejich zadavatelů. 20. století naproti tomu ve svých počátcích přineslo naprostý odklon či přerušení jakýchkoliv vizuálních vazeb na minulost. Přesto se po funkcionalismu a purismu vily postmoderní (např. Venturi) k tradici vrací. Ovšem jiţ jen citací formální, málokdy obsahovou. Ke strukturálním prvkům určujícím vzhled stavby můţeme zařadit různé lodţie, balkony, terasy či věţe. Původ všech těchto struktur nacházíme v jejich funkčnosti, přesto u vil devatenáctého století se jedná hlavně o citace bez reálného funkčního vyuţití (otevřené terasy a lodţie ve středoevropském chladnějším klimatu nejsou příliš praktické, a proto se zasklívají). Věţe téţ jiţ nemůţeme chápat jako „vyhlídkové“ či jako „pozorovatelny“, ve stísněném prostředí vilových čtvrtí věţ nemá své funkční opodstatnění. Spíše jejich časté vyuţívání v architektuře historizujících vil můţeme chápat opět jako snahu o reprezentaci či „malebný“ doplněk. Slouţily jako schodišťové, někdy v nich bývaly pokoje sluţek. Inspirovaly se

buď

charakterem

toskánského

venkova

či

v duchu

romantizujícího

přístupu evokovaly středověké hrady. Takovýto přístup není ničím novým, jiţ první medicejské vily připomínaly středověká feudální sídla. V jejich případě však šlo ještě o přeţitek středověkého způsobu ţivota něţ o otázku sentimentálního návratu do minulosti. Palladio téţ k některým svým vilám (např. villa Pisani) připojuje po obou stranách hlavní budovy dvě věţe, inspirující se tentokráte vernakulární architekturou Veneta.

28

Architektura 19. století obecně Architektura 19. století byla kritiky 20. Století, zejména v jeho první polovině, chápána a posuzována negativně, jako „nepravdivá“ architektura, vyprázdněná, bez vlastního obsahu. Tato „nálepka“ se nevyhnula ani vilám 19. století do té míry, ţe proti pojmenování svých domů jako „vil“ se ohrazovali i takoví architekti, jako byl např. Frank Lloyd Wright, kteří se tím snaţili dát najevo své pohrdání akademismem 19. století. Zároveň se však historizující vila stala synonymem nákladného a ostentativního burţoazního způsobu ţivota, který nekorespondoval s novými ţivotními ideály.51 Pravdou však je, ţe se právě ve století devatenáctém odehrály změny, které připravily půdu pro architektonickou revoluci století následujícího. Jako by se jednalo o rekapitulaci dosavadních dějin, „sebeuvědomění si sama sebe v dějinách, uvědomění si sama sebe ve vztahu k minulosti i k současnosti52, která byla podmínkou zrodu moderní architektury. Je to zejména důraz na individuální pojetí a vnímání kaţdého člověka, který uvolnil ruce jak architektovi, tak stavebníkovi. Převrácením dosavadních norem a popřením tradiční hierarchie se „obsahy a formy ocitly v jedné rovině“53, a tak je bylo moţno téměř libovolně kombinovat za účelem dosaţení hlavního kritéria – dojmu, jakým stavba působí a jaký vyvolává. Ono popření tradičních hodnot i ve spojení s oslabením role a významu tradičního mecenátu (církev, šlechta) umoţnilo vznik nádraţí majících formu chrámů či pivovarů, připomínajících středověké hrady. „Přiměřenost formy a obsahu“54 se odehrávala v čistě empirické rovině (těţká rustika např. na fasádách justičních paláců, holé stěny věznic, naopak bohatý dekor měšťanských domů.) Dle Johana Huizingy se architektura 19. století stává hrou, která osvobozuje a boří zaţité mýty téměř jako při masopustní veselici.55 Spolu s individualistickým myšlením se tak architektura stala otevřená přesvědčením, záţitkům, estetickým preferencím jak stavebníka, tak stavitele či architekta. Jde na jednu stranu o osvobození architekta od akademického diktátu řádů, ovšem architektonický obsah se tak ve svém důsledku redukuje jen na vizuální stránku.

29

Z tohoto úhlu pohledu architektura 19. století často své diváky svou formou mátla. Přesto ovšem její prvky tvořily svět známých architektonických principů, ačkoli jejich

svévolné

kombinování

mělo za

následek

zpřetrhání

vazeb

k symbolickému a původnímu chápání smyslu architektury.56 Jiţ tehdy mělo za následek vyprázdnění formy či jejího historického symbolického obsahu, přestoţe na první pohled se k minulosti okatě hlásila. V rámci Evropy se bijí princip klasicizující (Německo) a romantizující, pitoreskní, mající svou kolébku v Anglii. Aţ koncem 19. století pod vlivem anglické architektonické moderny sílí hlasy, které volají po návratu k vizuální střízlivosti a k důrazu na konstrukční řešení a obytný komfort.

Typologie čekých vil v období historismu

Úvod V architektuře českých zemí v druhé polovině 19. století hraje významnou roli snaha o vymezení se vůči německému elementu a definování vlastní moderní národní a kulturní identity. Ve shodě s revolučními událostmi šířícími se Evropou v letech 1848 – 1849 Češi, stejně jako jiné evropské národy, hledají, někdy aţ nekriticky a za kaţdou cenu, své národní sebevědomí. Rodí se pojem národa tak, jak jej chápeme dnes. Jak poznamenává Petruška Šustrová, náboţenská víra je nahrazována vírou národní. Na rozdíl od do té doby multikulturních územních celků, nadnárodních monarchií, se dnes stát vymezuje „národně“, jako kulturně a jazykově homogenní lidské společenství, jeţ spojuje vědomí společné historie, tradic a společně obývaného území. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy vrcholil střet mezi zarytými vlastenci a liberálnějšími kosmopolity, převládla v naší architektuře neorenesance, v Čechách nabývající i politického významu. Moderní české politické smýšlení Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého se formovalo na základě učení liberalismu, mezi jehoţ principy patří důraz na individualismus, ale téţ víra v určitý 30

univerzální řád zaloţený na mravní jednotě a svobodě, zároveň víra v pokrok a tolerance v oblasti náboţenství.57 Předobraz takovýchto práv a svobod člověka lze hledat v humanistickém učení renesančních myslitelů, v „demokratických Athénách“ či „protokapitalistické Florencii“, spíše neţ v náboţensky vypjaté gotice či absolutistickém baroku.58 Miroslav Tyrš nebo Otakar Hostinský byli ve svých statích velkými zastánci neorenesančního návratu. „Duch doby moderní je podstatou svou arci jen novou fází ducha renesančního.“59 Podle takového výkladu byly „v Itálii 15. a 16. století položeny základy novověkého bytí společnosti, vnímání světa“,60 se kterým se ztotoţňovala praţská kulturní elita. Praha tak patřila k „předním ohniskům novorenesanční architektury, řadícím se důstojně po bok Vídně“.61 Z hlediska

uměleckohistorického

byla

neorenesance

nadšenými

a

nekritickými vlasteneckými kritiky braná téţ jako protiváha německé estetiky. Mnohdy onen nekritický poţadavek vlastenectví, hraničící aţ s nacionalismem, zkresloval skutečné dějiny (nejen) architektury v českých zemích druhé poloviny 19. století v tom smyslu, ţe ubíral zásluhy německým či rakouským architektům, kteří u nás působili a Čechy pokládali za svojí domovinu. Souţití a prolínání s německou kulturou po staletí formovalo podobu našich měst a kultury obecně. Němečtí či rakouští architekti působili jako profesoři na univerzitách ve Vídni, ale i na praţské technice, kde vychovávali budoucí generace českých architektů. Vídeň jako hlavní město monarchie samozřejmě na sebe strhávala ty nejvýznamnější umělecké realizace, praţské prostředí bylo o poznání provinčnější a trpící onou zvláštní českou zapšklostí a ukřivděností. Přesto chápeme, ţe tehdejší obrozenecké snahy stojí v základě moderní české společnosti. Úsilí o etablování ryze českého, na německém prostředí nezávislého umění, našlo své vrcholné období v umění a v architektuře první republiky.

Historie vilové architektury v českých zemích Tradice venkovských či příměstských vilových stavení na našem území je spjata s působením královské rodiny či aristokracie. Stavby, které lze povaţovat za vily v klasickém slova smyslu, však často skrývají svoji tvář

za poněkud

zavádějícími názvy „zámek“, „letohrádek“, „lusthaus“, ale třeba i „belvedér“. Zámky Kratochvíli (1583 - 1589) či Tróju (1679 - 1689) můţeme povaţovat za vily, neboť 31

šlo o letní venkovská či předměstská aristokratická sídla, která nejen fungovala jako reprezentativní útočiště svých majitelů, ale téţ poskytovala ideální kvality venkovského ţivota, patřily k nim vinice, sady či obora. I ostrovský zahradní letohrádek (1673 – 1679) od Abrahama Leutnera je vlastně vilou, kterou si pro sebe a pro svou manţelku nechal v zámecké zahradě postavit jako soukromé útočiště vévoda Sasko-Lauenburský. Nejznámější český letohrádek – belvedér královny Anny (1538 – 1565) – je spíše neţ romantickou stavbou z lásky pokusem o obnovu antické římské císařské vily, mající spíše politický neţ obytný účel, reprezentující moc majestátu. V první polovině 19. století vznikají u nás vily – zámečky stále ještě pod hlavičkou aristokracie. Letní sídlo Jana Rudolfa Chotka, zámek Kačina (1806 1824), je architekturou zřetelně inspirovanou palladianismem. Karel Chotek staví původně empirovou vilu ve Velkém Březně u Ústí nad Labem (1842 – 1844). Koncem století byla přestavěna v duchu pozdního historismu, na rozdíl od vily Kinských na Smíchově (1827 – 1831), která si svou klasicistní podobu udrţela dodnes. V polovině století (1853 – 1854) si svou vilu na svahu nad Karlovými Vary staví i výstřední hrabě August von Lützow. Těmto sídlům sice nepříslušely ţádné hospodářské pozemky, ale rozkládala se kolem nich velká zahrada, většinou ve formě anglického krajinného (romantického) parku. Výjimkou, co se týče mecenátu, byl Alois Landfras, obrozenec, knihtiskař a starosta Jindřichova Hradce, jeţ si svou vilu nechal postavit jiţ v roce 1826. Ovšem fenomén historizující vily 2. poloviny 19. století je spjat s jinou společenskou třídou – s měšťanstvem, s burţoazií. Vily, od italizujících přes romanticky pitoreskní aţ po lidovou architekturou inspirované, vznikají na našem území od poloviny 19. století do počátků století dvacátého. Jindřich Vybíral v tomto kontextu píše o „stigmatu“ roku 1900, který je nejen v uměleckohistorických kruzích povaţován za jakýsi bod zlomu. Tendence k takovému přesnému časovému ohraničení je samozřejmě zavádějící. Mnohé z historizujících vilových kolonií vznikají na našem území aţ na samém konci 19. století a mnohdy se historizující vilová architektura staví aţ do prvního desetiletí 19. století. Ačkoli se jiţ po fasádách přehnala módní vlna secese, dělení a uspořádání vnitřního prostoru zůstávalo velmi konzervativní. Zajímavě to formuloval Jan Evangelista Koula, kdyţ řekl, ţe lidé ţili současným ţivotem, ale „bydleli anachronicky“.62 32

Při hodnocení vilové architektury 19. století na našem území je téţ třeba brát v potaz i rozdílné charakteristiky a rozmanitosti jednotlivých krajů. Koncentrace historizující vilové architektury či villegiatur není na našem území dle současného dělení krajů rovnoměrná.

Na územích s převahou německého měšťanského

obyvatelstva, tedy hlavně v Sudetech (zejména severní a severozápadní Čechy), najdeme honosné příměstské vilové čtvrti kdysi bohatých a prosperujících měst (Liberec, Teplice, Karlovy Vary) s velmi působící, aţ údernou historizující architekturou. Karlovarský kraj je specifický mnohapatrovými nájemními vilami, vyuţívanými jako luxusní byty pro lázeňské hosty. Naproti tomu kraj Vysočina či Středočeský, slouţící hlavně jako rekreační území, je centrem výrazově umírněnějších venkovských vilových kolonií pro většinou české klienty. Kraj Zlínský co se týče historizující vilové architektury nemá ve výběru Slavných vil zastoupení ţádné. Přesto se s osaměle stojící historizující vilou setkáme i v těch nejmenších městečkách či obcích.

Typologické dělení V následujících kapitolách se pokusím rozdělit české, moravské a slezské historizující vily na základě výše popsaných typologických kritérií. Nejdříve se soustředím na vymezení ideové, hodnotící funkce vily, dále zrekapituluji vizuální stránku stavby, tedy vyuţití různých neoslohů a strukturálních prvků, aţ konečně v kapitole třetí, nejdůleţitější, se zaměřím na dělení vil dle vnitřního uspořádání a půdorysů.

Rekreační letní „chata“ (letohrádek) či celoročně obytný dům „V těchto odděleních znázorněny spůsobem volným tři časy roční, jež měšťáci tráví v letohrádkách. ... Villa tato jest zřízena co obydlí jediné velké rodiny“63 Zdenko Schubert-Soldern popisuje svůj projekt vily v Liboci. V jejím okolí tehdy, na počátku sedmdesátých let 19. století, vyrůstaly i další vilové stavby 33

praţských majetnějších obyvatel, touţících po zdravějším vzduchu a krásné vyhlídce. Únik z města a krátkodobý, nejčastěji víkendový, či naopak dlouhodobější, prázdninový pobyt na venkově v letním sídle s celou rodinou začíná být trendem mezi městskými obyvateli. Tyto rekreační vily, nejčastěji nazývané letohrádky, jsou poměrně nákladné stavby, inspirující se hlavně italskou renesancí. Zahrada, výhled, toskánské věţe, lodţie, terasy se schodišti propojující okolní zahradu s vnitřkem vily patří mezi charakteristiky prvních burţoazních „rekreačních“ vil. Mezi nejznámější patří zejména neorenesanční vily bohatých rakousko-uherských průmyslníků, které vyrostly v příměstských, venkovským charakterem se vyznačujících částech Prahy vila Lannova v Bubenči (1868 - 1872), Gröbeho vila na Vinohradech (1870 - 1874) a vila advokáta Schuberta v Liboci (1871 - 1875). Zejména v případech Lannovy a Schubertovy stavby jde téměř o zhmotnění „jiţního snu“, středoevropské touhy po slunné a arkadické Itálii. V letním rodinném sídle Adalberta Lanny, českého velkopodnikatele, kulturního mecenáše a sběratele, je vyšší ideový záměr patrný nejen z elegantního neorenesančního exteriéru vily, ale i z vnitřní výmalby, inspirující se pompejánským stylem. I cyklus maleb s náměty z antické mytologie, zasazenými do iluzivních, elegických krajin či hrající si putti mají alegorický podtext. Jan Baţant ve své pěkné kníţce Pražské vily ve stínu Mílka64 píše, ţe antické mytologické postavy, případně samotné putti, bychom neměli chápat jako antické bohy či hrdiny, ale jako současníky, stylizující se do jejich rolí.65 Zejména „k ničemu nezavazující a jakýkoli vážný výklad vylučující putto se právě pro svou triviálnost a komičnost mohlo stát privilegovaným prostředníkem mezi tehdejší Prahou a antickými Athénami či Římem. A díky své kosmopolitnosti a nezařaditelnosti se putto mohlo stát i pojítkem mezi pražskými Čechy, Němci a Židy, mezi rodovou aristokracií a podnikatelskou elitou. Zdá se, že jedině půvabně nemotorný a okázale bezvýznamný, současně však vševědoucí a všudypřítomný putto mohl být pojítkem, které by plně respektovalo křehkost těchto neobyčejně komplikovaných vztahů.“66 Od šedesátých let vznikají v okolí Prahy či jiných velkých měst, vţdy na přímém spojení vlakovém, celé vilové kolonie, tzv. villegiatury. Takovéto seskupení vil na příhodném místě vznikalo jiţ v antice (Pompeje), ale i v období vlády Medicejských na svazích blízko Florencie.67

34

Posvěcení úniku z města do svého vlastního domu v přírodě přichází s vydáním Anglického domu Hermana Muthesia z roku 1905,68 ve kterém se autor rozepisuje o houfném cestování celých anglických rodin na venkov do svých „weekend houses“, zatímco přes týden bydlí v činţovních domech ve městě. Dnes funkci těchto „weekend houses“, malých či větších vil, nahradily chaty, coţ předpověděl jiţ Muthesius: „Není pochyby, že jdeme vstříc odlidnění domů velkoměstských ode všech živlů majetných, jimž bude možno – dík svému jmění – bydliti venku ve vlastním, sebe menším domečku.“69 Chatová kultura, která ve 20. století nahradila letohrádky coby letní rodinná sídla, v mnohém ve svém vývoji kopíruje

historii venkovských

či příměstských

vil. Stavěny

nejdříve

na

nejpříhodnějším místě v krajině, musí vzít později zavděk i místům méně exkluzivním, hlavně aby z nich „bylo alespoň vidět na les nebo na vodu“.70 Stejně jako vily, i chaty se posléze shlukují do chatových kolonií, pro něţ zatím neexistuje ekvivalent k „villegiaturám“. Na počátku obou stál individuální romantismus, který se změnil v masovou kulturu. Zaráţející je samozřejmě naprosto odlišné měřítko, které souvisí s hlubokými sociálními a kulturně-historickými změnami. V obou případech jde však o expanzi městské kultury na venkov. Pojem lidová architektura se tak ze synchronního úhlu pohledu mění. Zatímco dříve naprostá většina obyvatel ţila na venkově, dnes „lid“ ţije hlavně ve městech. Dříve venkovské obyvatelstvo, formované po staletí šlechtickou kulturou, mělo určitý vkus a znalo míru, zatímco měšťák ve své touze připodobnit se aristokratické elitě často sklouzává ke kýči a nehodnotě.71 Letní rekreační vily i malé chatky jsou vlastně obojí projevy měšťáka a jeho touhy po přírodě, po úniku z města. Zároveň s vilami rekreačními se začínají stavět i vily celoročně obývané, které se později stávají prototypem ideálního bydlení střední třídy a definitivně posouvají význam tohoto typu obytné stavby. Teprve zde se definitivně realizují pokroky z hlediska hygieny, rozčlenění prostoru, topení, apod. První celoročně obývané vily si staví významní průmyslníci či továrníci přímo v areálu svých továren. Tyto ředitelské vily, často zobrazované na továrních vedutách, měly samozřejmě hlavně reprezentační charakter, vyzdvihující nově nabytý společenský statut majitele. Od výrobních budov bývaly odděleny parkem, přesto ale stály v dostatečné blízkosti a na takovém místě, aby měl majitel přehled. Jako příklady za všechny uvedeme vilu Vítkovických ţelezáren Salomona M. 35

Rothschilda (1847 – 1848), vilu Bedřicha Leitenbergera v Josefově Dole (1860) či vily bratří Hückelů v Novém Jičíně (1880 - 1882). Z urbanistického hlediska je nejzávaţnější zrod příměstských vilových čtvrtí. „Záměrné založení vilového města“72 je produktem anglického architektonického myšlení. Architekt John Nash je autorem ikonické „vesničky“ Blaise Hamlet (18101811) u Bristolu, poskládané z devíti vilek – chýší (cottages) nepravidelného půdorysu s příslušným zahradním prostorem, seskupených kolem centrálního travnatého oválu. Ačkoli v případě Blaise Hamlet se jedná o zakázku místního aristokrata, jenţ ji na pozemku svého zámku nechal vybudovat pro své zaměstnance, v případě okrajů Regent´s Parku se jiţ jedná přímo o městskou elegantní vilovou zástavbou. I koncept „zahradních měst“, tedy snaha o spojení venkova a jeho přírody s funkcemi města, je dílem anglického architekta Ebenezera Howarda, který tímto přístupem chtěl řešit hlavně problém přelidnění města a otázku bydlení dělnické třídy.73 Roku 1872 vyrůstá ve vídeňské části Währingu první úřednická vilová kolonie v Rakousku-Uhersku, dokládající vysoký společenský statut, jakého za monarchie poţívali státní úředníci. Ostrovní inspirace je patrná i v názvu Wiener Cottage-Verein – tedy vídeňského „cottage“ spolku, u jehoţ zrodu stáli významný rakouský historik umění Rudolf von Eitelberger a Heinrich von Ferstel.74 Posléze následují další úřednické vilové čtvrti v monarchii. Ovšem vilová kolonie v BrněLuţánkách vzniká jiţ od let šedesátých a představuje tak jeden „z prvních středoevropských takto typologicky definovaných areálů“.75 Úřednická a dělnická vilová kolonie v Nymburce se stavěla souběţně s vídeňskou, coţ bylo dáno výjimečným postavením Nymburka jako důleţitého mezinárodního ţelezničního uzlu rakouské severozápadní dráhy.76 Situace dospěla do té míry, ţe téměř kaţdé, byť i méně významné město či městečko má svoji vilovou čtvrť. Stavebníky byla v naprosté většině tehdejší elita, jiţ nejen průmyslníci, ale i intelektuálové, učitelé, profesoři, právníci či doktoři, tedy i niţší burţoazie, jeţ si nemohla jiţ dovolit nákladné velké reprezentativní vily, ale spokojila se s menším rodinným domem.

36

Vizuální prvky „Když se stavěla, tvrdili mnozí kolem jdoucí venkované, že to bude katolický kostel – nepochybně pro věž schodiště – a hádali se s jinými, kteří v tom viděli synagogu; nyní jsou všichni upokojeni a vidí v tom villu.“77 Z vypůjčené citace Zdenka Schuberta von Solderna vyplývá, jak historizující vily svou formou mátly. Ale na čem měli architekti historismu, projektující vily pro sílící střední třídu, stavět? Čili kde hledat inspiraci, předobraz pro současnou vilu pro současného stavebníka? Velmi populární byly rekonstrukce pompejánského domu s jeho nejefektnějším prvkem – centrálním atriem, rozšířené bylo povědomí o detailním popisu vily v Laurentiu od Plinia mladšího. Jedněmi z nejdůleţitějších zdrojů inspirace byly vilové stavby italské – benátské vily Palladiovy či architektura toskánská. Oblíbené byly imitace šlechtických sídel – středověkých hradů, anglických tudorských „manor houses“ či barokních zámečků. Ţe této touze napodobování aristokracie stále není konec, svědčí i některé stavby současné. V Palladiových vilách pro měšťany z Benátek téţ najdeme prvky imitace „vyšší“ architektury, nejen pouţitím chrámového portiku, ale téţ imitacemi drahých materiálů (hlavice sloupů ze dřeva, apod.). Aţ koncem století je tato otázka vyřešena příklonem k vernakulární lidové architektuře, k jejím hodnotám. Počáteční důraz na stylovou čistotu a vytříbenost postupně přechází v nejrůznější osobité výrazové kombinace. Od touhy vyjádřit architekturou své vily vyšší ideje se v závěru století dostáváme hlavně k poţadavku pitoresknosti, malebného či romantického působení.

Tradice klasické architektury Antické architektonické dědictví je chápáno jako něco trvalého, nadčasového, jako nadosobní řád universa, který stojí v základech evropské architektury. Pod pojmem „tradice klasické architektury“ tak chápeme velmi široké spektrum formálních prvků či prostředků, které buď navazují na jazyk starověké řecko-římské architektury, nebo ho nějakým způsobem nově přepracovávají. Převládající je 37

inspirace italskou renesanční architekturou. Stavby variují ve svém pojetí dle inspirace tou kterou oblastí italskou (benátská, florentinská, toskánská, římská renesance). Všeobecně přijímanou teorií o vývoji architektury je ta, kterou zastává například historik Nikolaus Pevsner. Počátky moderní architektury musíme hledat především v inţenýrských konstrukcích 19. století, které řeší nové problémy technického rázu. Tam se odehrávají zásadní technické a technologické změny, ke kterým se architekti, řešící především problémy ţánru, individuální koncepce a charakteru stavby, téměř nevyjadřují. Přesto existovaly a existují i takové názory, které vidí počátky moderní architektury ve stavbách a architektuře neorenesanční. Vizuálně pěkná, komfortní, strukturně logická renesance byla chápána jako praktický sloh. Její racionalita a funkčnost byly povaţovány za ideál stavění. Zdeňko Schubert-Soldern, propagátor neorenesanční architektury u nás, píše, ţe „forma musí odpovídat účelu.78 Další současník Saturnin Heller o Gröbeho vile říká, ţe je „čistá, jednoduchá, bez zbytečných ozdob, „pravdivá“ v konstrukci i důrazu na vnitřní a vnější logiku.“79 A Martin Horáček dnes konstatuje, ţe „kdo stavěl v německé nebo české renesanci, vědomě povýšil nad zásady „pravdivosti“ a „přesnosti“ požadavek „malebnosti“ a „rázovitosti.“80 Od střídmého a stylově čistého pojetí (vila Bedřicha Leitenbergra) se dostáváme aţ k neorenesančním vilám pozdního historismu, které v sobě v manýristickém duchu velmi sebevědomě kombinují jednotlivé prvky (vila Herminy Ripkové, Brno-Pisárky, 1883 - 1885). Častým znakem italizujících vil toskánského typu je asymetricky situovaná vyhlídková věţ a nízké ploché převislé střechy (Schubertova vila v Liboci). Nároţní věţ se stává oblíbeným prvkem i v pozdní etapě historismu. Svým robustním pojetím a vysokou špičatou střechou pak ovšem připomíná spíše siluetu středověkého hradu. Z římských renesančních paláců (monumentalita, výrazná horní římsa, čestný balkón) čerpá Antonín Barvitius v Gröbeho vile. Burţoazní vilovou architekturu našich zemí nemohla minout ani inspirace palladianismem. Přísná symetrie a racionální kubický tvar stavby prolomený chrámovým portikem jsou charakteristické znaky Palladiovy vilové architektury, které nalezneme v brněnské Chleborádově vile (1891). Vila von Felsenbrunnů 38

v Brně-Pisárkách (1879 - 1880) svým půdorysem, vepsaným do tvaru řeckého kříţe a čtyřmi předsunutými portiky a centrální kopulí, připomíná vilu Capra (la Rotonda). Palladiovi lze přičíst i motiv zdvojeného portiku ve vile Lannově. Svébytným přetvořením klasicizujícího směru historismu jsou vily české neorenesance, za jejíhoţ tvůrce je povaţován Antonín Wiehl. Typickým znakem je uţití sgrafita a renesančních štítů odvozených z české renesanční architektury. Pěkným příkladem byla vila J. Š. Daubka v Brněnci u Svitav, právě od zmiňovaného architekta. Sám Antonín Wiehl si ve „svém“ stylu postavil vlastní vilu ve Smolnici, připomínající renesanční tvrz (1897 – 1898). Ve vile Františka Wiesnera (Chrudim, 1879) naopak převládly motivy, odvozující svůj původ z renesance severské (výrazná nároţní bosáţ, štít). Německá či severská renesance ovšem nelahodila estetickému cítění mnohých teoretiků, kteří v ní spatřovali míšení s gotikou a degradaci stylových hodnot.81 Klasicizující tendence se tehdy, v 19. století, nevymezovaly národně a antická tradice byla zpracovávána a vykládána po celé Evropě. Celoevropská vlna příklonu k neorenesanci byla ideologicky spojována s dobou severoitalských republik, které v době, kdy v Evropě panoval stále ještě středověký feudální systém, zavedly moderní zřízení zaloţené na silné střední třídě. Přesto je klasicizující architektura spojována i s totalitními reţimy Mussoliniho Itálie, Hitlerova Německa či Stalinova Sovětského svazu, navazujíce v tomto případě spíše neţ na renesanční Itálii na vzory antického císařského Říma. Jak podotýká Jan Baţant, „klasicismus je svou podstatou mnohoznačný. Je aristokratický i demokratický, může ztělesňovat nejvznešenější duchovno i brutalitu moci, jež je jím často legalizována a ospravedlňována.82 Jako vysvětlení této dialektiky klasicismu uvádí větu slavného francouzského antropologa Claude Lévi – Strausse, kdy „jeden a týž předmět může být současně předmětem kultu i dětskou hračkou.“ Klasicismus tedy můţe být uctíván jako „nové náboženství a současně i ve stejné společenské vrstvě ironicky zlehčován a parodován..“83 Jako pokračování tradice klasické antické architektury chápeme i tendence neobarokní ze závěru století, kdy nastává rehabilitace baroka jako stylu. Neobarokní vily jsou charakteristické svou zvýšenou expresivitou odvozenou z radikálního baroku. Výrazně modelovaná střecha, dynamicky zprohýbané suprafenestry,

39

barokizující štíty, báně věţí, zvlněná fasáda či oblá nároţí jsou typickými průvodními znaky (vila Julia Langra ve Svitavách, 1890 - 1892).

Inspirace středověkou architekturou Vily inspirované gotikou nejsou na našem území jevem častým. Souvisí to jistě i s vlnou nacionalismu, která se v druhé polovině 19. století promítala mimo politiku i do sfér kulturních. Německo definovalo středověkou architekturu jako svůj národní styl, u nás se vítězem v této otázce stala renesance, či spíše její česká mutace.

Vily těţící ze středověké tradice najdeme tedy opět hlavně v městech

s většinovým či naprosto majoritním zastoupením německého obyvatelstva, hlavně v pohraničních oblastech (vila Františky Waldsteinové v Dolním Ţlebu od Josefa Mockera (1870 – 1871), vilová čtvrť Šanov v Teplicích v Čechách) V debatách o českém národním stylu byl silným argumentem pro příznivce neogotické architektury fakt, ţe období gotiky bylo u nás mnohem plodnější neţ mnohem kratší období renesance. V Kutné Hoře tak vznikla vila Špahovka (1863 1864), inspirující se středověkou architekturou Kutné Hory. Poněkud exotickou část tvoří vily inspirované anglickou pozdní gotikou. Pod vlivem anglického romantismu se přebudovávala významná aristokratická sídla jiţ v první polovině 19. století. Kolem zámku Lednice později vznikly vily ovlivněné právě tudorským (windsorským) slohem. Stavby se vyznačují masivnějším pojetím objemu stavby, vyuţitím stlačeného lomeného oblouku, rovnou střechou s prvkem cimbuří (zbouraná Schaffnerova vila v Ústí nad Labem, 1874 - 1876) či naopak vysokou sedlovou střechou a střízlivým pojetím fasády. Středověké neoslohy mohou být samozřejmě chápány ve zcela protichůdné konotaci neţ neorenesance. Středověk jako doba feudalismu nepřál rozvoji vilové architektury. Zároveň byla ale gotika spojována s duchovními kvalitami, s intimním, aţ mystickým proţitkem, a tedy jako protiváha příliš racionálního klasicismu či opulentního baroku. V Německu, kde během 19. století sílilo hnutí za obnovu rodiny, pak středověký dům symbolizoval místo souţití velké a soudrţné mnohagenerační rodiny (Brönner).

40

Jedná se samozřejmě o zobecněné asociace, jeţ nám s architektonickými epochami vyvstanou, přesto určitá generalizace byla jedním ze znaků architektury druhé poloviny 19. století.

Eklektismus či pozdně historizující novoromantismus V poslední čtvrtině 19. století, v době skutečného rozmachu vilového stavitelství, jiţ vizuální stránka historismu přechází spíše do polohy jakéhosi romantického eklektismu. Do architektury vnikají prvky exotického charakteru či lidového stavitelství. Dobře tento stylový zmatek vystihuje karikatura vily Adolfa Göllera. V Čechách můţe být manifestem této pozdní fáze historismu (ale uţ i s prvky secese) například Koulova Krčma u Nesmysla, jeţ byla téţ zamýšlena jako parodie aţ mnohdy urputné snahy o individuální malebnost či dojem, ačkoli dle historika Richarda Muthera byla „svéráznost díla ... jeho krása.“84 Vily pozdního historismu bývají velmi výrazně strukturálně členěné. Nechybí samostatně stojící věţ či alespoň věţová nástavba, často s velmi charakteristickou a výraznou bání. Velmi vyuţívaným, módním motivem se od sedmdesátých let stává tzv. švýcarský styl. Projevuje se hrázděním jinak hladkých fasád a velmi prostorově výraznými střechami s přesahem, které jsou ukončeny charakteristickým kříţením z vyřezávaných dřevěných trámů. Nechybí zasklené nebo otevřené lodţie, rizality, různé štíty a další věţe či věţičky, přetransformovávající vilu do podoby téměř pohádkového zámku. Stavba se z různých stran či úhlů pohledů jeví vţdy jinak Módním prvkem se staly zimní zahrady, oranţerie a skleníky ve formě arkýře či zasklené lodţie. Typickými vilovými stavbami období doznívajícího historismu jsou vily Jakoba Gartnera v Olomouci, kterým se věnuji v poslední části mé práce. Pozdní fáze historismu se mnohdy jeví jako nepřehledná skrumáţ libovolně kombinovatelných prvků, jeţ se dostala do své slepé uličky. Upřednostněny byly individuální poţadavky stavebníka, jenţ uţ se necítil být svazován vyššími idejemi a ve svých poţadavcích se řídil spíše svou fantazií či individuálním gustem. Aţ do této doby historismus čerpal z „vysoké“ architektury, tedy architektury dosavadních elit. Historizující vily napodobovaly stavby aristokratických sídel, paláců, hradů, zámků, letohrádků. Obrat, který ve velkém nastal koncem století, tedy objevení dosud 41

nečerpaného inspiračního zdroje v lidovém stavitelství, přinesl kýţený impuls ve vývoji soukromého obytného domu, a definitivně tak překonal meze historismu.

Inspirace lidovou architekturou Tento zvrat samozřejmě nenastal náhle, ale stal se logickým vyústěním mnoha tendencí posledních staletí. Inspirace lidovou architekturou je ale patrná jiţ u Palladia. Jeden z nejvlivnějších architektů Itálie kromě toho, ţe pro své venkovské vily benátských měšťanů vyuţívá motiv monumentálního chrámového portiku a tím „profanuje sakrální“, naopak “sakralizuje profánní“, kdyţ v architektuře svých vil zpracovává

typické prvky lidového stavitelství Benátska. „Barchessy“, podélné

hospodářské budovy s probíhajícími arkádami, tvoří u některých z Palladiových vil křídla zrcadlově vybíhající z hlavní budovy, které architekt zakončuje menšími přístavky inspirujícími se ve stavbách holubníků. Pavel Zatloukal připomíná, ţe definování historizující podoby vil probíhalo víceméně jiţ od 18. století, zejména v souvislosti s aristokratickou zahradní architekturou.85 I Marie Antoinetta se stylizuje do role venkovanky ve svém „hameau“ – imitaci venkovského statku.86 Významný a vlivný francouzský filosof Jean Jacques Rousseau je znám svým proklamovaným návratem k přírodě. V románu Nová Heloise popisuje vysněné venkovské stavení jako prosté a v souladu s přírodou. Zároveň velmi moderně poznamenává, ţe to „není ... dům postavený k tomu, aby se naň dívalo, ale k tomu, aby se v něm bydlelo.“87 Šlechtická idealizace venkova jako pastorální idyly navazuje na dlouhou nit podobného smýšlení jiţ od antiky. Ačkoli během 19. století tendence k revalorizaci lidového stavitelství nalezneme i v jiných evropských státech, velký podíl má Anglie. V anglických parcích vyrůstaly kromě chrámků a pagod i různé zahradní domky, letohrádky, od antikizujících aţ po imitace chýší. Stylový fenomén švýcarského stylu zahrnující střední a severní Evropu má prapůvod v romantických stavbách anglických parků, inspiracích švýcarských chalup („chalet“), které se nejdříve pro šlechtu, ale potom i pro měšťáka, staly ztělesněním zdravého a přirozeného způsobu ţivota. Jak píše James Ackermann, vyuţití obyčejné lidové chýše jako prvku hodného architektova zájmu souvisí s tendencemi k „picturesque“ – k malebnosti,

42

později k úniku na venkov z průmyslovou revolucí postihnutých a přelidněných měst. „Velkoměsta, střediska průmyslu, směry dopravy ubírají přírodě stále jejích něžných a vnitřních půvabů, hukot strojů přehlušuje jemné hlasy krajiny. Stále silněji nutí sociální život k rozdělení pracoven a obydlí. Pochopujeme znenáhla, že nás zachrání před hrozícími silami vpřed kráčejícího světa, jenž, jak se zdá, rozdupe všechnu krásu přírody a znemožní každému, aby se klidně ponořil v pozorování půvabů uměleckého díla, jenom jediné: pečovati o krásu ve vlastním příbytku.“88 Dalším impulsem k čerpání z „pramene nového tvoření“89 bylo téţ anglické hnutí Umění a řemesel. Jedním z postulátů hnutí Arts and Crafts bylo i to, ţe harmonicky upravené obydlí pozitivně působí na svého majitele a tím jej dělá lepším člověkem. Koncept tzv. „domů milovníka umění“ vycházel právě z těchto premis. Vymezoval se jako protipól bezobsaţné sériové výroby, jeţ napomáhala produkci „umění“ hojně zdobícího přeplněné a nevkusné měšťácké interiéry. Obydlí by mělo být „šité na míru“ stavebníkovi a jeho rodině. Návrat k „tradičním“ hodnotám venkova, tedy návrat k přírodě a k prostotě, se jevil jako východisko ze vznikajícího industriálního a technického světa. Jelikoţ jiţ ze samé povahy lidové architektury, ve které nejde primárně o reprezentaci, ale o účelné vyuţití a propojení obytného prostoru slouţícího pro početnou domácnost, směřují takovéto obytné domy zákonitě k větší intimitě, ke scelování prostorů a funkcí obývaných částí. Zároveň ovšem tyto „chýše“ splňují nejmodernější poţadavky komfortu. Spojením chalupy a městského pohodlí teprve v nejpravdivějším slova smyslu nastává demokratizace vilové architektury (například Lüdersdorfova vila (Ţatec, 1884), vila Jana Cingroše, Nadryby, 1900). Systematický zájem o českou lidovou architekturu začíná Národopisnou výstavou v roce 1895, uspořádanou na základě ohlasu „České chalupy“, navrţené Janem Koulou a Antonínem Wiehlem pro Jubilejní výstavu z roku 1891.90 Jan Koula si pak čtyři roky před koncem století staví vlastní vilu v Bubenči, která sice není „nápodobou venkovské chalupy“, ale spíše „noblesní variací na folklórní téma.“91 Architektura vycházející z tradic lidové tvorby je pak u nás svázána zejména se jménem Dušana Jurkoviče (vila Rudolfa Bartelmuse, Nové Město nad Metují, 1900 – 1901).

Nutno ještě dodat, ţe v mnohonárodnostní habsburské monarchii mělo

43

hledání národní architektury v oblasti lidového stavitelství pro mnoho národů ţijících v monarchii emancipační podtext (v Polsku např. „zakopanský styl“).

Vnitřní členění Obytné prostory by měly splňovat tři, potaţmo čtyři základní funkce – intimní, společenskou, provozní a komunikační. Intimní funkce se týká soukromě vyuţívaných prostor, společenská definuje prostor pro setkávání, příjímání návštěv, pořádání oslav, provozní (hospodářská) zajišťuje fungování lidského obydlí (tedy zajišťuje základní lidské potřeby – teplo, jídlo, hygiena) a prostory plnící funkci komunikační mají za úkol co nejlépe a nejlogičtěji předchozí tři funkce propojit. První stavebníci burţoazních vil byli hlavně bohatí podnikatelé a mohli si dovolit i prostorově náročně koncipované vily, jeţ se podobaly zámkům a pro které se v zahraniční literatuře uţívá přímo pojmenování „castle-villas“. Ekonomická suverenita dovolila stavebníkovi, a tím pádem i architektovi, velkorysé pojetí vnitřních prostor, vedoucí k velkému počtu různě uţívaných pokojů a zároveň k jasnému vymezení traktů. Přesně definovaný účel jednotlivých pokojů a jejich výčet zdá se nám z dnešního pohledu aţ absurdní a skutečně ještě připomíná prostorové dělení aristokratických sídel. Měšťanská vila by tak měla nepostradatelně obsahovat „vstupní chodbu, prostorné foyer, přijímací pokoj, s předpokojem a obývacím pokojem propojenou pracovnu pána, ložnici, dětský pokoj, dámský budoir a toaletní pokoj, nakonec hlavní reprezentační a obytný salon a jídelnu.“92 S větší demokratizací vilové architektury se ke slovu dostávají hlavně méně zámoţní zákazníci z řad niţší burţoazie. Jejich skromnější nároky, spolu s rostoucí kritikou přehonosných vil a vlivem pronikání moderních tendencí, vedou k ekonomičtějšímu pojetí vnitřních prostor, k jejich scelování a multifunkčnosti. Muthesius tak ve svém pojednání rozlišuje nákladné vily – „letohrádky“ zámoţnější burţoazie a „malé vily“ niţší střední třídy, úsporné, ale přitom pohodlné domy, které se postupně dostávají ke konci století a pod vlivem anglické soudobé architektury (Baillie Scott, Voysey) do centra pozornosti architektů. Historizující vila byla nejčastěji dvoupodlaţní, se suterénem a podkrovím. Sklepní prostory slouţily jako provozní, bývala tu umístěna kotelna, prádelna či 44

případně byt sluţebnictva, naopak podkroví se často vyuţívalo pro hostinské pokoje nebo zůstávalo obrovským prázdným prostorem bez smysluplnějšího vyuţití. Co se týče rozmístění hlavních obytných prostor, anglický model rodinného domu situuje dole reprezentační a společenské místnosti a první patro vyhrazuje místnostem soukromým. V burţoazních vilách druhé poloviny 19. století se ale často setkáme s umístěním hlavních reprezentativních prostor v prvním (či vyšším) patře, „v tomto rozmístění nejluxusnějších místností do vyššího patra ještě doznívá tradice barokního piana nobile“.93 Někdy bylo toto vyvýšené umístění motivováno i krásným výhledem či jednoduše tím, ţe přízemí bylo vyhrazeno jako pracovní, byla tu kancelář pána domu či jeho ordinace.

Orientace Orientace pokojů a celkové situování vily se v ideálním případě řídí světovými stranami. Jiţ Plinius mladší, kdyţ obšírně a přímo labuţnicky popisuje svou vilu v Laurentiu, neopomene se zmínit, kam v určitou denní či roční dobu svítilo slunce.94 Muthesius doporučuje orientovat kuchyni k severu, loţnici k východu a hlavní obytné místnosti nejlépe k jihu. Přednost by tedy mělo dostat vhodné situování pokojů dle denní sluneční pouti, přesto to nebylo dlouho pravidlem. Kromě světových stran determinovaly situování vily ještě další důleţité faktory – ulice, zahrada a výhled. Střední třída, ţijící čilým společenským ţivotem, přiřkla logicky největší důleţitost uliční frontě. Směrem k ulici tak bývaly situovány nejdůleţitější obytné prostory. Aţ s rostoucím vlivem anglické moderní architektury, spolu s kritikou burţoazního stylu ţivota, ulice pozbývá svého privilegovaného postavení a větší důleţitosti nabývá zahrada. Jakkoli tedy bylo dříve nemyslitelné, aby kuchyně, záchod či schodiště byly orientovány do uliční fasády, jiţ od osmdesátých let nalezneme příklady vil s přeskupenou dispozicí (například Koulova vlastní vila, Praha-Bubeneč, 1895- 1896; vila Carla Buliczka, Olomouc, 1887; vila Albína Bráfa, Roztoky, 1874). Jak píše Wirth ve Stylu z roku 1910, vila není činţovní dům, ze své podstaty orientující se vţdy do ulice, a architekt proto můţe volně pracovat s rozloţením hmot. „Na všechny strany volná architektura nemusí se říditi ohledy k ulici, jako 45

činžovní dům.“95 Na otázku vztahu činţovního domu a vily, tedy zda je moţno „činit tyto protiklady formově na sobě závislými“ a zda tedy „je možno činžák zmenšiti na villu a villu zmnohonásobiti na nájemný dům?“, Wirth odpovídá jasně odmítavým postojem a lamentuje, ţe tento „paradox platil dosud za normu“ a ţe se „hromadí osamělé villy i celé čtvrti s charakterem činžovních domů“.96

Společenské prostory Společenské

prostory

slouţily

hlavně

k sebereprezentaci.

Aktivní

společenský ţivot byl jednou z důleţitých charakteristik tehdejší společnosti. Hlavní reprezentační a společenský pokoj, salon, se stává na dlouhou dobu nejdůleţitější částí domu. Émile Zola ve svém románu Pod pokličkou97 sarkasticky kritizuje povrchnost a pokrytectví měšťácké společnosti v obraze rodiny, náleţící k niţší burţoazii, která sice přes týden hladoví, přesto si vydrţuje nákladný salon.98 Salon byl společenskou nutností a alfou a omegou začlenění se do společenské třídy burţoazie. Aţ s koncem století jeho důleţitost upadá a jeho funkci postupně zastává obývací pokoj či obytná hala. Hlavní reprezentativní a společenské prostory se v burţoazních vilách orientovaly směrem k ulici.99 Byl-li salon ještě nedílnou součástí vily a tím pádem nejdůleţitějším prostorem domu, v půdoryse mu patřilo místo na centrální ose, ve středu uliční fronty, či v případě rohové vily v rohu. Čelní situování reprezentačních prostor vedlo k typickému umístění hlavního vchodu na bok či „záď“ vily.100 Na salon navazovaly další společenské pokoje (např. kuřácký pokoj, knihovna, pánský pokoj, budoár), ale hlavně jídelna, se kterou salon sousedil téměř vţdy. Jídelna není určena k dlouhodobějšímu pobytu, po jídle se spěchalo do obývacích prostor společenských či naopak do privátních pokojů vzadu. Jídelna tedy tvořila spojnici a zároveň předěl mezi společenskými a soukromými pokoji. Někdy se právě ona dostávala do středu dispozice. V současných dispozicích rodinných domů často splývá s obývacím pokojem.

46

Salon musel být dobře dostupný a navazovat na hlavní vchod. Zároveň nesousedil se soukromými pokoji. Jeho důleţitost upadá s tím, jak roste důraz na rodinné souţití. Významnějším se stává obývací pokoj. Vývojová tendence tedy směřuje k velkému obývacímu prostoru, slučujícímu v sobě jak funkce společenské, tak soukromé. V moderních malých vilách přelomu 19. a 20. století funkci nejdůleţitějšího společenského prostoru přebírá obytná schodišťová hala. Ta se stává klíčovým bodem půdorysu i díky tomu, ţe je zároveň klíčovým uzlem komunikačním, coţ se ovšem o salonu nikdy říci nedalo.

Funkce intimní – soukromý trakt

Mezi intimní prostory, tedy majitelem a jeho rodinnou soukromě vyuţívané pokoje, můţeme zahrnout loţnici, obývací pokoj a obytnou halu. Rostoucí důleţitost rodinného zázemí ve vile dokládají i samostatné dětské pokoje, u majetnějších stavebníků mají ratolesti k dispozici i hernu. Mezi napůl společenské a soukromé prostory můţeme počítat i specializovaný pánský či dámský pokoj (budoir), kde pán a paní domu přijímali své soukromé návštěvy. Wolfgang Brönner ve své knize Die bürgliche villa im Deutschland101 věnuje celou jednu kapitolu roli ţeny – manţelky ve vile. Antičtí autoři a majitelé vil chápali otium ve vile jako ryze muţskou záleţitost. Ţena

- manţelka byla

elementem rušivým. Naopak ţena v roli hospodyně byla základním kamenem správného chodu a udrţování celé domácnosti. Aţ v souvislosti s vilovými stavbami Palladiovými se dozvídáme o zasvěcení vily celé rodině (Ackermann). Kdyţ se v Německu objevilo hnutí za obnovu rodiny,102 upozorňující na rozvolnění rodinných vztahů, jeho příznivci podrobovali velké kritice striktní oddělení muţských a ţenských pokojů, jehoţ původ spatřovali ve způsobu ţivota a etiketě francouzské burţoazie. Rodinný ţivot se tak dle jejich soudu redukuje jen na společenské prostory a na reprezentativní loţnici. Ačkoli se nám dnes jeví takovéto schéma jako rigidní, pravdou je, ţe z hlediska hierarchie prostoru byla muţská a ţenská část naprosto vyváţená. Opětovným důrazem na rodinné souţití se redukují čistě pánské a dámské pokoje.

47

Manţelka začíná být chápána jako dobrý duch domu, mající za úkol zajistit a udrţovat rodinnou pohodu.103 Na druhou stranu se jí ovšem upírá právo na její vlastní prostory. Dámský pokoj z půdorysu mizí nebo se přesouvá do intimní části domu, jakoby odříznut od hlavních společenských prostor. Soukromý pánský pokoj či alespoň pracovna však je trvalou součástí obytných prostor, hned vedle salonu či jídelny. Chybí-li v dispozici budoir, „herrenzimmer“ ještě dlouho zůstává. V původním členění vily Vítkovických ţelezáren se setkáváme s tím, ţe soukromá prostorná loţnice pána sousedí s hlavními společenskými prostorami, s výhledem do zahrady, zatímco soukromá loţnice paní je v zadním, provozním traktu. Opětovný důraz na roli ţeny jako matky a stráţkyně rodinného krbu totiţ paradoxně vede ne k její emancipaci, ale naopak k ukotvení této její genderové role.

Provozní prostory Byly-li společenské reprezentativní a soukromé rodinné pokoje určeny k pobývání majitele domu, jeho rodiny a přátel, provozní část byla doménou sluţebnictva. Do provozních prostor řadíme kuchyň, prádelnu, kotelnu, ale i pokojíky pro sluţky, v neposlední řadě i lázeň a toaletu. Sluţebnictvo, jehoţ počet udávalo bohatství majitele, sice sdílelo s majitelem jednu budovu, ovšem sociální hierarchie zapovídala jiný neţ nejnutnější společný kontakt. Ţádoucí bylo oddělit prostor uţívaný pány domu, hospodářský trakt se tedy musel situovat stranou obytných pokojů. Orientován byl převáţně na sever či prostě mimo hlavní pohledovou osu, často se samostatným vchodem pro sluţebnictvo. V dobách před přeskupenou dispozicí bývaly provozní prostory orientovány do zahrady. Chod vily neměl v ţádném případě narušovat ţivot majitelů. Rozdělení vil na trakty dle jejich funkce je z půdorysů často velmi dobře čitelné. Jejich situování a vzájemná návaznost se staly určujícími elementy komfortního bydlení. Přesto tak logické umístění místností (kuchyně sousedící s jídelnou, lázeň s loţnicí) nebylo zdaleka samozřejmé. Dokud byla lázeň či toaleta povaţována za čistě provozní „věc“, bývaly umístěny v hospodářském traktu společně s kuchyní a odděleny od ostatních prostorů chodbou či halou.

48

Hermann Muthesius v souvislosti s přesně určenou a dispozicí definovanou společenskou hierarchií poznamenává, ţe „Angličan [sluţebnictvu] ... přiznává plné právo, aby měli pro sebe vlastní svět, a proto usiluje zjednati jim totéž zátiší, jaké si sám pro sebe cení.“104 My v naší rovnostářské české společnosti určitou míru nadřazenosti samozřejmě cítíme, ale pravdou je, ţe v zemích s nepřerušenou tradicí souţití pána a sluţebnictva, kterou Anglie bez pochyby je, se toto vymezení dodrţuje dodnes. Zároveň Muthesius dodává, ţe je ţádoucí mít sluţebnictvo jen jednoho pohlaví, aby se provoz co nejvíce zjednodušil a aby se majitel vyhnul případným komplikacím.105 Malé pokojíky sluţebnictva bývaly situovány v suterénu, ale i ve vršku schodišťových věţí.106 Německý autor téţ velmi detailně popisuje všemoţné komory, které by měl dům obsahovat – spíţ na maso a mléko, spíţ na suché zásoby, ohnivzdorná schránka ve zdi k uschování stříbra, jáma na popel, sklep jako sklad piva a vína. 107 Dříve, kdy ještě napojení na elektřinu nebylo samozřejmé, se v suterénu vily nacházela i ledová jáma či chladící místnost, kde bylo moţno uchovat zásoby aţ do vrcholného léta. Součástí zahrady býval skleník, zelinářský záhon, ovocný sad. Měšťanská vila 19. století tak byla soběstačnou jednotkou, často s velmi důmyslně a ekologicky řešenými problémy technického rázu. Na střechách bývaly umístěny nádrţe sbírající dešťovou vodu, která se posléze vyuţívala ke splachování či praní, horkovzdušné topení bylo vedeno z kotelny přímo ve zdech, v některých případech ne přímo, ale „cik-cak“, aby se zajistilo co nejefektnější vytápění (vila Ignáce Briesse v Olomouci, 1896 - 1897). Šlo vskutku o důleţitý technický problém, jehoţ zdárné zvládnutí podmiňovalo přechod vily z letního sídla na celoročně obývané obydlí. Mezi další technické podmínky patřilo i napojení na centrální kanalizaci. Letní vila Lannova například neměla tuto otázku aţ do poslední čtvrtiny 20. století vyřešenou vůbec.108 Z výše uvedeného vyplývá, jak důleţitou roli hrálo sluţebnictvo. V dobách, kdy se vymoţenosti a komfort, který my dnes chápeme jako samozřejmost, nacházely v rovině utopických vizí, byl provoz takového domu velmi náročný a práce v kuchyni, uschování a správné skladování veškerých potravin, kanalizace, splachování, topení bylo náročné na údrţbu a sluţebnictvu zabralo celý den. K provozním prostorám bychom mohli zařadit i hospodářské budovy ve dvoře či v zahradě (zahradníkův dům, apod.). U některých vil jsou situovány symetricky po bocích, vytvářejíce tak motiv čestného dvora.

49

Komunikace Zdánlivě nejméně důleţité, přesto ve svém důsledku ve vývoji soukromého obytného domu zásadní, jsou prostory komunikačního charakteru, tedy schodiště a chodby. Jejich opomíjenost pramení z jejich ryze účelového charakteru. Schodiště ani chodba není určena k setkávání, ale k rychlému přesunu do jiných místností. Ve vilách s věţovými přístavbami či nástavbami bývalo schodiště umístěno právě ve věţi. Společně se strmými, temnými schodišti, převzatými spíše z měšťanských domů neţ z aristokratických paláců, mají čistě komunikační účel i chodby. S důrazem na reprezentativnost vil vzrůstá důleţitost hlavního schodiště propojujícího různá patra, které se tak dostává i do centra půdorysné kompozice. Jeho funkce centrálního komunikačního uzlu, dominance v prostoru a s ní spojená působivost a honosnost je vlastní jiţ barokním budovám. Stává-li se schodiště jedním ze základních prvků kompozice, náleţí k němu i určitý prostor. V baroku hlavní schodiště zpravidla navazuje na hlavní sál.109 V historizujících vilách se schodiště propojuje s vestibulem či předpokojem, dnes bychom řekli předsíní, ze které bývá přístup do všech místností. Nabývá tak jiţ částečně obytného významu (setkávání, prodlevy, řešení důleţitých momentů, vítání návštěv). Z tohoto úhlu pohledu jiţ chybí jen krok k obytné schodišťové hale, ve které se snoubí funkce centrálního obytného prostoru v obydlí a role ústředního komunikačního uzlu. Prvek obytné schodišťové haly povaţuji za natolik důleţitý, ţe mu věnuji samostatnou podkapitolu.

Obytná schodišťová hala Potřeba centrálního obytného prostoru v obydlí, který by ovšem zastával i funkci ústředního komunikačního uzlu, není nic nového. Historické precedenty najdeme napříč různými epochami. Oblíbené rekonstrukce pompejánského domu se soustřeďovaly především na efektní prvek centrálního atria s horním volným průchodem světla, kolem kterého obíhaly obytné prostory. V četných rekonstrukcích antického obydlí toto atrium vţdy funguje jako křiţovatka rodinného ţivota, ale téţ jako ústřední „festraum“. Fascinaci tímto prvkem lze snad odvodit z té geniální myšlenky, ţe člověk byl zároveň v domě, 50

ale i venku.110 Tato neobyčejná výhoda ovšem v podmínkách středoevropských naráţí na klimatické překáţky. Prvek shora otevřeného atria, rušícího předěl mezi „uvnitř“ a „venku“, můţeme nalézt i v intimních dvorech italských renesančních paláců. Atrium se v tomto případě stává dvorem, ze kterého přímo vede schodiště (ovšem nenápadně, z boku) do otevřených galerií kolem celého ústředního dvora. Naopak spojení schodiště a ústřední místnosti je vlastní jiţ tradici středověkého měšťanského domu, u nás to byly například mázhauzy či v Německu „altdeutsche Diele“.111 Motiv ústřední obytné schodišťové haly nalezneme i v lidové architektuře, jak ověřoval jiţ soudobý teoretik Josef August Lux „na příkladech rakouských a saských venkovských staveb“. 112 Obytná schodišťová hala, ačkoli je samozřejmě právem spojována s anglickou modernou, kterou nám přetlumočily knihy Muthesiovy či BaillieScottovy, není tedy jako architektonický prvek zas aţ tak něco nového, revolučního. Novum spočívá v oné syntéze společenského, rodinného a komunikačního uzlu v moderním rodinném domě. Nejenţe se obytná schodišťová hala stává centrálním prostorem, kde se kříţí všechny cesty v domě, ale je i hlavním prostorem, kde se odehrává rodinný a společenský ţivot. Mezi výhody obytné schodišťové haly patří úspornost - sloučení funkcí mnoha pokojů do jednoho (salon, obývák, jídelna), a zároveň redukce nevytápěných chodeb a schodišť. Druhá stránka mince je ve vyšší náročnosti vytápění (např. Binkova červená vila v Krucemburku, 1908 - 1909) Obytná schodišťová hala je i velmi malebným prvkem. Navozuje různé průhledy do patra na galerie, které jsou i na malém prostoru velmi efektní. V neposlední řadě tu hraje roli touha učinit dojem, který takovýto otevřený prostor, jdoucí do vyššího patra, divákům skýtá.

Půdorysy V kapitole o typologii jsem zmínila základní dělení půdorysů vil

na

symetrické a asymetrické, otevřené či zavřené do sebe. Zároveň jsem konstatovala, ţe historizující vily sjednocuje spíše pojetí do sebe uzavřeného, kompaktního celku.

51

Přesto tu samozřejmě nejde o ţádný axiom a vily expandující určitým způsobem do prostoru najdeme i v období historismu. V následující kapitole se pokusím vytyčit alespoň základní půdorysné principy. Nedělají si nárok na jakoukoli generalizaci, existuje celá řada variací a kombinací. Odvodila jsem je na základě dostupných informací publikovaných ve Slavných vilách a z vlastních materiálů. Palladiánské půdorysy a schémata z nich odvozená Italský pozdně renesanční architekt Andrea Palladio je autorem mnoha vil v oblasti Veneta i velmi vlivného traktátu l quattro libri dell´architettura z roku 1570. Palladiánský princip lze vypozorovat v celé řadě kompozičních variací a má asi největší vliv na vilové půdorysy 19. století. Klasický palladiánský půdorys charakterizuje důraz na absolutní symetrii a geometrii půdorysu. Na základě porovnání půdorysů Palladiových vil z Veneta německý historik umění a profesor Warburgova institutu v Londýně Rudolph Wittkower odvodil základní palladiánskou mříţku - půdorys ve tvaru čtverce rozdělený do devíti naprosto identických polí. Takto je velmi očividně a srozumitelně definován základní palladiánský princip – jeden centrální prostor, kolem kterého ostatní obíhají. V konkrétních Palladiových realizacích má tato ústřední část tvar latinského či řeckého kříţe, případně písmene T. Ramena kříţe mohou přesahovat základní tvar půdorysu – čtverec či obdélník. Palladiovy stavby protíná jedna centrální osa, která rozděluje půdorys na dvě zrcadlově stejné poloviny. Tato osa netvoří jednu souvislou chodbu, ale vţdy se otevírá do sálu. Osvětlení oné centrální místnosti je dané buď kopulí, jako ve vile Rotondě, a nebo dveřmi či okny v jedné ose. Palladio nezakončuje své vnitřní prostory slepými chodbami. Ačkoli Palladio projektoval téţ dvoupodlaţní stavby, vnitřní schodiště nikdy netvoří dominantní, centrální část. Schodiště v Palladiovi, je-li jedno, je umístěno z boku, v případě, ţe jsou dvě, kaţdé je symetricky po jedné straně vily. Slouţí ke zprostředkování komunikace mezi oběma patry. Tady vidíme jeden z důleţitých posunů v půdorysu vil 19. století, vycházejících z palladianismu. Vnitřní schodiště tu bývá umístěno buď na jedné z centrálních os - čili v hlavním kříţi, či rovnou přechází do schodišťové haly. Pojetí 52

prostoru tíhne k monumentalizaci schodiště, ze kterého se utváří důleţitý reprezentativní prvek. Palladio v duchu renesanční vyváţenosti a harmonie nedefinuje půdorys hierarchicky. Naproti tomu v půdorysech odvozených z Palladia se často setkáváme se zcela jasným vymezením tří hlavních traktů – provozním, společenským a obytným. Na rozdíl od italského architekta lze z půdorysů snadno vyčíst hierarchii, a tím pádem i funkci prostorů. Nejdůleţitější společenské či obytné místnosti bývají zpravidla větší a vzájemně propojené, provozní místnosti leţí jasně stranou. Hlavní místnosti navíc často vyuţívají prvek arkýře („bay-window“) či alespoň předstupují ve formě rizalitu. Palladiánský půdorys o devíti polích, zvaný téţ benátský, navíc v mnoha svých modifikacích dávno ztratil onu naprostou Palladiovu osovou souměrnost. Čistý palladiánský půdorys tedy mezi našimi vilami 19. století nejspíše nenajdeme, přesto je v některých vilách znatelnější neţ jinde, jako ve vile von Felsenbrunnů v Brně Pisárkách či v Margarethenville v Chebu (vila Antona Schmiegera, 1887), jejichţ základní osy tvoří řecký kříţ vepsaný do čtverce. Vila von Felsenbrunn přitom opravdu připomíná slavnou vilu Capra i svými půlkruhovými terasami ve vrcholcích kříţe. Na rozdíl od vily Rotondy, která, přisuzující stejnou měrou důleţitost všem čtyřem portikům, však akcentuje hlavní vstup. V plánech historizujících vil na našem území najdeme celou řadu půdorysných členění odvozených z palladianismu. Ačkoli jde o mnohem úspornější variace, nedodrţující jiţ ani počet devíti polí, stále je v nich rozpoznatelný onen základní princip: centrální prostor – ať jiţ předpokoj, či chodba - kolem něhoţ obíhají ostatní prostory.

„Palácový“ – chodbový půdorys Jako „palácové“ jsem pojmenovala půdorysy podélného obdélníkového tvaru, kde centrálním komunikačním úsekem je dlouhá chodba rozetínající půdorys na dvě naprosto oddělené části. Chodba v těchto případech rozděluje prostor vily na dva přesně definované trakty, z čehoţ jasně vyplývá, ţe jedna bude věnována soukromým či obytným prostorám, zatímco druhá bude provozní. 53

Do všech pokojů je přístup skrze dlouhou chodbu, vedoucí podél celé délky domu. Obytné místnosti bývají propojeny mezi sebou dveřmi, které při otevření nabízejí průhled navozující zámecký charakter enfilády. Hlavní vchod můţe být umístěn buď na jednom konci chodby, či ze strany provozního traktu, jako je to například ve vile Vítkovických ţelezáren, kdy je provozní trakt společně s hlavním vchodem a schodištěm do patra umístěn směrem do ulice. Mimo provozní zde jsou i obytné pokoje paní domu. I jiţ zmiňovaná vila Špahovka má provozní místnosti a schodiště orientované do ulice, zatímco všechny obytné a společenské prostory jsou umístěny směrem do zahrady. K tomuto typu půdorysu můţeme přiřadit i vilu Eleonore Priebschové z Liberce (1882 - 1883), která naopak zcela v duchu klasické burţoazní vily situuje hlavní místnosti směrem do ulice. Toskánská vila Z exteriéru nám toskánskou provenienci výtvarného pojetí stavby pomáhá určit štíhlá, asymetricky poloţená vyhlídková věţ s nízkou střechou (určitě ne masivní, hradební, zakončená špičatou střechou s korouhví). Z hlediska půdorysu jde o asymetrické členění s asymetrickým rozloţením jednotlivých traktů, propojených navzájem chodbou

pravoúhle

zalomenou.

Chybí

centrální

schodiště, roli

komunikačního prostoru mezi patry splňuje schodišťová věţ. Členění hmot takovýchto vil je nepravidelné, vybíhá do prostoru. Provozní část je velmi zřetelně vymezena onou zalomenou chodbou. Krásným příkladem takovýchto toskánských vil u nás můţe být vila Wurmova v Adamově (1885) či jiţ zmiňovaná Schubertova vila v Liboci. Obě dvě „toskánské“ vily jsou letohrádky, určenými k letnímu pobytu. Za toskánský můţeme povaţovat i půdorys vily Rieger v Chotěboři (1904). Ačkoli vila jiţ postrádá věţ (jde o vilu příměstskou, trvale obytnou), i její půdorys s tím toskánským spojuje pravoúhle zalomená chodba a nepravidelné členění a situování pokojů, které jsou jakoby nahodile rozhozené do prostoru. Inspirace vychází z italských venkovských domů Toskánska, dostavovaných organicky na aditivním principu. Malebné panorama mnohých toskánských městeček je charakteristické právě mnoha věţemi s nízkou střechou. Samostatná vila s toskánskou věţí představuje však spíše idealizovaný severský koncept, vyjadřující 54

touhu po slunné Itálii. Ve dvou identických vilách novojičínských továrníků bratří Hückelů (1880 – 1882), o nichţ autorka píše, ţe „představují sloučení italského snu .. se záalpskou lesní zádumčivostí“113, je téţ patrný prvek pravoúhle zalomené chodby a asymetricky umístěné věţe.

Půdorysy s obytnou schodišťovou halou Samostatnou skupinu věnujeme takovým půdorysným dispozicím, jeţ kombinují halu či síň s prvkem schodiště. Schodišťová hala je ústředním bodem půdorysu, který ze své podstaty eliminuje chodby, mnohdy zbytečně dlouhé, tmavé a v zimě studené. Obytná schodišťová hala se stává centrálním prvkem často asymetrické kompozice. Ačkoli by měla teoreticky nahrazovat funkci salonu či obývacího prostoru, v některých půdorysech (vila stavitele Roberta Schmidta, Hradec Králové, 1908- 1909) se setkáme jak s obytnou síní, tak se salonem. V tomto případě se alespoň zdůrazní obytná funkce haly přítomností krbového tělesa. Ačkoli je obytná schodišťová hala velmi úsporným prvkem, vhodným do menších staveb, neznamená to, ţe se s jejím prvkem nesetkáme u vil prostorově náročnějších. Důleţité je ještě poznamenat, ţe v typu „malé anglické vily“114 se naopak objevuje zpětně tendence udělat prostor velké síně opět intimnějším, a tak se schodiště buď úplně odstraňuje (z haly je obývací pokoj), či zapouští tak, aby intimitu nerušilo (Jurkovičova vlastní vila, Brno-Ţabovřesky, 1906). Ztrácí tak svou dominantní prostorotvornou úlohu, čímţ se „obchází nezbytné jinak prostoupení oběma patry“, které, kdyţ je přehnané, vytváří „šeredný dojem studovny“.115

Shrnutí Existuje nějaká souvislost mezi vizuální, ideovou a půdorysnou stránkou? Například toskánská vila vykazuje celkem jasnou souvislost mezi exteriérem a interiérovým členěním i svojí funkcí. Lidovou architekturou inspirované stavby z konce století zase svým způsobem determinují vyuţití obytné schodišťové haly. Vývoj moderního půdorysu směřuje od rozdrobení půdorysu na různé typy pokojů, hermeticky uzavřených do sebe, ke kontinuálnímu prostoru obytného domu, 55

k volnému, organickému, téměř nenucenému rozmístění a propojení jednotlivých místností. Jak píše Zdeněk Wirth, půdorys (moderní) vily by měl být „samozřejmý, nenucený obrazec, ... bez prázdnot a děr, bez mrtvých koutů“.116 Poţadavek „světla a vzduchu“ téţ zapovídá tmavé a slepé chodby či předpokoje. Pro modernější půdorysná uspořádání je samozřejmá i logická návaznost prostor (tedy lázeň vedle loţnice, jídelna sousedí s kuchyní či s přípravnou). Mezi půdorysy historizující vilové architektury v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou tedy modernějšími (tedy sledujícími nejsoučasnější tendence) půdorysy nepravidelné s obytnou schodišťovou halou. Objevují se u nás přibliţně od devadesátých let 19. století, i kdyţ ani kolem roku 1900 není jejich uţití pravidlem. Řečeno jiţ zmíněnými slovy Koulovými, ţe lidé ţili moderně, ale bydleli anachronicky117, mladší rozhodně neznamená modernější, tedy komfortnější. Z dalšího vývoje je zřejmé, ţe asymetrické expandování do prostoru není nutně průvodním znakem modernity, na rozdíl od kontinuálního obytného prostoru. Naopak zámecká enfiláda, tedy za sebou řazené, vzájemně propojené pokoje, se nám zdá jiţ velmi archaická.

Historizující vilová architektura v Olomouci Olomouc je městem tří tváří. Na nevelké ploše zde po několik staletí koexistovaly tři různorodé světy – svět duchovní, reprezentovaný olomouckým biskupstvím, posléze arcibiskupstvím, pestrý a kosmopolitní svět studentstva a svět vojenský, spjatý s pevnostním statutem Olomouce. Posledně jmenovaný výrazně ovlivňoval ţivot Olomoučanů po několik staletí a během této doby převáţil nad prvními dvěma aspekty. Po švédské okupaci se začínají

rozsáhle přebudovávat prstence hradeb

svírající město. Po Vratislavském míru (1742), kdy rakouská říše ztrácí Slezsko, výrazně roste strategický význam Olomouce, která se stává jedním z nejdůleţitějších a po úpravě na bastionovou pevnost i nejmodernějších pevnostních měst monarchie, chránící jeho severní hranice. Ještě během 19. století se dokončují některé fortifikační práce, zatímco urbanistický trend je v té době jiţ zcela opačný. Vídeň se 56

zbavuje svých hradeb jiţ v padesátých letech 19. století, Olomouc čeká aţ do roku 1886, kdy je konečně zrušen statut pevnostního města a tak je umoţněno jeho další rozrůstání. Mezi faktory, které podmínily definitivní zrušení statutu pevnosti, patřilo mimo jiné navázání uţšího politického kontaktu s Německem a hlavně nová vojenská technika, vůči které hradby pozbyly své účinnosti.118 Prvním důleţitým počinem z hlediska novodobého urbanistického rozvoje města bylo zboření městských bran, jeţ uvolnilo komunikační tahy a podnítilo další stavební činnost. Regulační plán Olomouce zpracoval jeden z nejvýznamnějších rakouských urbanistů Camillo Sitte. Podél západní části města vzniká okruţní třída, lemovaná na místě zrušených bastionů novými úředními a správními budovami. Zároveň jsou tyto lukrativní pozemky zastavovány reprezentativními činţovními domy olomoucké smetánky. Při okrajích parku, ponechaného jako odpočinková zóna pro obyvatele, se staví luxusní vily. Směrem na východ, k nádraţí rakouské Severní dráhy, vznikají v pravidelné síti bloky nájemních domů. Východní strana směrem od starého města je pak dále ponechána průmyslovým objektům. Naproti tomu koncentrace vilové zástavby se soustřeďuje hlavně v oblasti na západ od starého města, zamýšlená jako rezidenční. Výstavba historizujících vil v Olomouci měla v rukou převáţně německá podnikatelská a burţoazní elita či ţidovská komunita. V následujících kapitolách se budu podrobněji věnovat jednotlivým vilovým čtvrtím, které tvoří v rámci Olomouce kompaktní urbanistické celky, k nimţ přiřadím vybrané „solitérní“ vily.

Úřední čtvrť na Nové Ulici Nová Ulice byla původně jedním z mnoha venkovských předměstí Olomouce, rozkládajících se při její západní části, mezi Litovelskou a Střední městskou branou. Při modernizaci fortifikace byla společně s jinými předměstími v předpolí zrušena a srovnána se zemí, obnovy se dočkala aţ po neúspěšném pruském obléhání v roce 1758. Vznikla na místě dřívější Střední a Zelené Ulice podél císařské cesty na Brno. Její původní název Nová střední ulice postupně zlidověl na Novou ulici (Neugasse).119 Byla nově osídlena hlavně venkovským obyvatelstvem, rolníky a řemeslníky, a měla tak silně rurální charakter. 57

S osazováním hradeb se postupně i jejich okolí měnilo na výletní zónu olomouckých měšťanů. Neugasse získávala kromě zemědělské i funkci rekreační.120 Ovšem dalšímu progresivními stavebnímu rozvoji brání v této části zejména demoliční revers a stálá přítomnost vojenské posádky na dvou předsunutých fortech na Tabulovém a Šibeničním vrchu, postavených ještě v první polovině 19. století.121 Od druhé poloviny 19. století počet obyvatel Nové Ulice roste a zároveň se několikanásobně zvyšuje počet obyvatelstva hlásícího se k české národnosti. Zatímco horní část Nové Ulice si stále zachovává převáţně venkovský charakter, dolní Nová ulice se stává reprezentativní rezidenční čtvrtí. S tušením blízkého zrušení pevnostního statutu Spořitelní a záloţenské konsorcium Všeobecného rakouského spolku úředníků v Olomouci skupuje ve velkém pozemky mezi ulicemi vedoucími na Litovel a na Brno s vizí výstavby rezidenční čtvrti pro rakouské státní zaměstnance. Snadná dostupnost města, klid, zeleň a v neposlední řadě i na počátku osmdesátých let vznik místní dráhy Olomouc – Čelechovice dělá z této části města velmi atraktivní místo k bydlení. Ke konci 19. století zde vzniká podle zastavovacího plánu Johanna Aulegka, ve kterém olomoucký stavitel navázal na regulační plán Olomouce z roku 1885, honosná úřednická čtvrť na systému devíti čtvercových trojúhelníkových bloků, dostatečně osázených zelení.122 První stavba z roku 1885 je stavbou přízemní, neboť stále ještě platí omezení stavebního úřadu, aby nově vzniklé budovy nebránily v případě války výhledu z hlavní pevnosti. První vilová zástavba, jak píše Pavel Zatloukal, se nesla „v duchu tradičního rakouského byrokratického utilitarismu, který je však brzy vytlačován

rostoucími

reprezentativními

nároky

spojenými

s požadavkem

rozmanitějšího a romantičtějšího pojetí obydlí.“123 Zástavba Úřední čtvrti je poměrně dost zahuštěná. Jen některé stavby mají kolem sebe dostatečný prostor, většinou jde o vily neúměrně veliké ve vztahu k vlastní zahradě. Na zástavbu z konce 19. století poté volně navazují vily secesní, které pak organicky přecházejí ve vily prvorepublikové. Ačkoli čtvrť není památkově chráněná, naštěstí si doposud zachovala svůj charakter. Porevoluční renovace většiny vil proběhla citlivě díky osvícenosti majitelů, jen asi ve dvou případech byl původní dekor fasády omlácen a nahrazen brizolitem. Bohatá štukatura, bosované fasády, nároţní rizality, dynamicky

58

formované střechy s věţovými nástavbami jsou průvodními znaky příjemné čtvrti zajišťující kultivované bydlení.

Vily Franze Langera . Franz

Langer

patřil

mezi nejaktivnější

olomoucké

stavitele

konce

devatenáctého a počátku dvacátého století, zároveň byl i majitelem sladovny v Hodolanech. V nově vznikající Úřední čtvrti mu kromě pozemku, kde si postavil vlastní vilu, patřily i další, na kterých vystavěl činţovní vily. Vlastní vila Franze Langera (1894, Mozartova 6, Franz Langer)124 Jeho vlastní vila z roku 1894 je honosná neobarokní stavba situovaná v horní části poměrně rozlehlého pozemku. Hlavní fasáda hledí směrem do zahrady, coţ ovšem vile neubírá na reprezentativnosti, neboť zahrada se ze dvou stran otevírá do ulice, a tak je čelní reprezentativní průčelí snadno viditelné i z ulice. Patrová stavba je charakteristická výrazně členěnými hmotami. Symetricky po obou stranách podélného tvaru půdorysu vybíhají do prostoru dva výrazné rizality, které tak tvoří křídla stavby, vůči kterým je střední trakt konkávně projmutý. Směrem do zahrady je v centru dispozice situovaná lodţie, z níţ se dá dvouramenným schodištěm sejít do zahrady. Na barokní inspiraci v pojetí budovy upomínají zaoblená nároţí, barokizující suprafenestry či mansardová střecha. Realizovaná stavba se v některých detailech odchyluje od původního plánu, kde plochu patra člení pilastry či bosáţ zvýšené přízemí (obě úrovně jsou vizuálně odděleny velmi plastickou římsou). Realizovaná stavba téţ působí dynamičtěji, původní plán tíhl spíše ke klasicistnímu pojetí. Racionální orámování oken nahradily výrazně zprohýbané suprafenestry. Kromě změny v rytmu oken byla v rozporu s plánem realizovaná lodţie v přízemí, díky níţ vzniká v patře otevřená terasa. Dva vchody do vily, z nichţ nejspíše jeden slouţil jako soukromý a druhý veřejný vstup, nalezneme na boční straně, přístupné jsou ze dvora.

Vnitřní

dvouramenné schodiště není v celkové koncepci nápadné. Funkci místností se můţeme z dostupného plánu z šedesátých let pouze domýšlet. Z vestibulu u schodiště se vcházelo přímo do provozních prostor po levé straně (tedy kuchyně, pokojíku 59

sluţky), poté se přešlo do centrálního předpokoje, ze kterého byly přístupné příslušné obytné prostory. Nejlepší výhled, tedy směrem do zahrady a zároveň k hlavní ulici, jistě okupovaly společenské místnosti. V centru dispozice, s volným přechodem do zahrady, mohla být jídelna, se kterou po jedné straně sousedil snad pánský pokoj (či kuřárna) a z druhé strany salon, který by navazoval na kanceláře či firemní kanceláře pána domu. V patře se logicky situovaly soukromé prostory. Hlavní pokoj, vedoucí na terasu, mohl plnit funkci obývacího pokoje. Je pravděpodobné, ţe zvýšené přízemí se vyhradilo reprezentativním či pracovním potřebám a patro následně rodinnému ţivotu, k čemuţ odkazují i dva oddělené vstupy. Dá se předpokládat, ţe Langerovi ţili čilým společenským ţivotem. Symetrická dispozice vychází z benátského půdorysu. Ačkoli je to stavba reprezentativní,

autor

nevyuţil

potenciál

schodiště.

Tíhne

spíše

ke

konzervativnějšímu pojetí, odkazuje k přímé inspiraci feudálními sídly. Progresivním prvkem je sousedství koupelny s loţnicí, které najdeme i v nájemních vilách Franze Langera. K vile náleţí ještě hospodářská stavba ve dvoře, která byla později přebudovaná na garáţ. Franz Langer kromě své vlastní vily, která jiţ po mnoha let funguje jako mateřská školka, vyprojektoval na vlastních parcelách i další stavby v Úřední čtvrti.

Nájemní vily Franze Langera Jde o patrové vily v Úřední čtvrti, v těsné blízkosti stavitelova domu. Ačkoli jeho vlastní vila parafrázuje barokní zámeček, jeho dvě nájemní vily vycházejí spíše z pozdněhistorického novoromantismu. Nájemní vila Franze Langera „1“ (1898, třída Svornosti 12, Franz Langer)125 Vila se nachází v sousedství Langerovy vlastní vily, od uliční fronty ji odsazuje poměrně velká zahrada. Osově symetrickou fasádu člení střední mělký předsunutý rizalit, který prolamují dvě okna. Po jeho levě straně fasáda jakoby „odskakuje“ a je nahrazena dvěma nad sebou umístěnými verandami, vytvářejícími velmi pěkný, malebný „venkovský“ prvek. V původním plánu jsou sloupky a zábradlí obou verand totoţné, 60

bohatě, aţ filigránsky vyřezávané ze dřeva, zatímco ve skutečnosti je u spodní verandy nahradily klasické zděné sloupy korintské s balustrádou. Nároţní bosáţ a dekorativní prvky se nesou v duchu střízlivé, neokázalé neorenesance, nejplastičtější prvek fasády tvoří suprafenestry. Sedlovou střechu zakončují typické dřevěné vyřezávané motivy švýcarského stylu. Obdélný půdorys se nám zachoval i s popisem určení jednotlivých místností. Vcházelo se z boku přímo do schodišťové části, umístěné zezadu. Točité schodiště prochází oběma patry a vede i do podkroví, je komunikačním prvkem společným pro oba nájemní byty, které od sebe jak odděluje, tak i spojuje. Dispozice přízemního i patrového bytu se shoduje. Ze schodišťové části se vchází do centrálního předpokoje ve tvaru L, který volně obkruţují všechny místnosti. Zadní trakt ovládá záchod se spíţí, kuchyně a koupelna, přístupná přes jídelnu. Přes předpokoj se vchází do jídelny, na kterou poté volně navazuje loţnice a další pokoj. Z boční strany je umístěn kabinet, slouţící jako pánská pracovna. Schéma se opakuje i v prvním patře. V suterénu se nacházely kromě sklepních místností a prádelny dva malé byty pro domovníka a posluhovačku. Chybí centrální kotelna, vytápění se odbývalo malými kamny, umístěnými v kaţdé z obytných místností. Ačkoli stavba nemá věţ, lehký náznak nahodilosti v rozmístění pokojů, chodbička ve tvaru L, narušení přímé linky, jeţ zdůrazňuje jasný předěl mezi trakty, tím vším se vila blíţí toskánskému principu. Nejdůleţitější místnosti obytné směřují čelem do zahrady. V současnosti neobydlená vila se těší dobrému stavu. Zahrada však zarůstá a vila je tak ve srovnání s ostatními trochu „upozaděna“, i tím, ţe na první pohled není tak výrazná. V současné době se ztrácí v nepěstěné a divoké zeleni, coţ jí ovšem na druhou stranu dodává stále velmi romantický nádech.

Nájemní vila Franze Langera „2“ (1900, třída Svornosti 25, Franz Langer)126 Druhá nájemní vila Franze Langera, nacházející se na protilehlé straně ulice, je jiţ ve svém pojetí mnohem expresivnější. Dynamicky zprohýbanou střechu zakončují dvě věţové nástavby mělkých rizalitů a jeden věţový arkýře. Charakteristické švýcarské kříţení se opět snoubí se střízlivým pojetím fasády, jeţ ve 61

svých dekorativních prvcích vychází z repertoáru formálních prvků klasické architektury. Současná podoba aţ na drobnosti dodrţuje původní záměr. Obdélný půdorys se svojí kratší stranou orientuje do ulice. Schodišťový rizalit formuje střed boční východní fasády, opět prochází všemi podlaţími a vcházelo se z něj přímo do předpokoje. Z něj jsou přístupné všechny místnosti. Středové umístění schodiště a předpokoje rozděluje prostor na tři trakty. Západním směrem, v průběhu celé boční západní fasády, směřují obytné místnosti, tvořící charakteristickou zámeckou enfiládu. Nejblíţe k zahradě situovaný pokoj byl nejspíše loţnicí, neboť sousedí s koupelnou. Do uličního průčelí hledí salon a pánský kabinet. Kuchyň se nachází směrem do zahrady. Vytápělo se kamny, přítomnými v kaţdé z obytných místností, v suterénu byl vedle místnosti, kde se skladovalo uhlí, byt domovníka. Pojetí půdorysu představuje úspornější modifikaci palladiánského principu, omezenou jen na nejnutnější místnosti. Důleţitost sociálního kontaktu s okolím, aktivní participace na veřejném ţivotě je opět zpečetěna situováním společenských místností do ulice. Vila Josefa Mizery (1898, třída Svornosti 21, Franz Langer)127 Vlastní vila Josefa Mizery, v těsném sousedství Langerových vil, nevybočuje ve svém pojetí ze stavitelova stylu, exteriérem odpovídá protější nájemní stavitelově vile. Mělký rizalit rozděluje průčelí na dvě nestejnoměrné poloviny, sedlovou střechu ozvláštňuje vyřezávané švýcarské „krajkoví“, plocha celé fasády je bosovaná. Výrazně dekorované suprafenestry zakončuje plastická nadokenní římsa, vyplňují je figurální a rostlinné reliéfy. Majitel vily byl místní štukatér a pravděpodobně s Franzem Langerem spolupracoval. Součást vily tvořila i jeho vlastní dílna, funkce vily jako soukromého a zároveň firemního sídla se odrazila i v půdorysné dispozici. Boční, poměrně úzké, dvouramenné schodiště má opět charakter typický pro činţovní domy. Propojuje obě patra vily a suterén, podkroví nebylo přístupné. Zvýšené přízemí jistě slouţilo jako firemní a reprezentační prostory, v prvním patře pobýval majitel a jeho rodina. Schéma je třítraktové. Z půdorysného zaměření z roku 1995 vyčteme, ţe největší pokoje se situovaly při západní straně, přičemţ centrální místností mohla být na základě analogií s jinými obdobnými půdorysy jídelna, ze které vedly dveře do 62

dvou postranních místností, z nichţ menší směrem do dvora mohla být kuřárnou, druhá, s výhledem do ulice, salonem. Ten nejspíše sousedil s majitelovou pracovnou. Kuchyň byla situována směrem do dvora, vedl z ní samostatný východ, který posléze navazoval na dvě místnosti v suterénu, které snad slouţily jako pokoje sluţky. Josef Mizera byl příslušníkem olomoucké ţidovské komunity a podle informací současného majitele zemřel v koncentračním táboře. Dnešní majitel vilu na své vlastní náklady opravil, dříve nevyuţívané podkroví přebudoval na byt.

Vila Carla Buliczka (1887, Ţilinská 3, Eduard Schnizer)128 Architekt Eduard Schnizer vyprojektoval nároţní vilu při ulicích Mozartova a Ţilinská pro olomouckého měšťana Carla Buliczka. Vila z roku 1887 patří k první vlně výstavby v Úřední čtvrti a je romantickou parafrází na téma vila – zámek. Jednopatrová stavba zabírá poměrně malý pozemek, ke své velikosti má k dispozici jen malou zahradu. Do vily se vstupuje masivní nároţní schodišťovou věţí, propojující suterén, přízemí a patro. Protější roh hlavního průčelí je ukončen nároţním rizalitem přecházejícím do věţové nástavby. V původním náčrtu fasády ukončují střechy věţí korouhve, coţ jen dokresluje romantický charakter stavby. Středověký ráz vile dodává velmi výrazná bosáţ po celé ploše fasády. Přízemí je od prvního patra vizuálně odděleno výraznou římsou. Současný stav vily se snaţí respektovat původní členění. Jiţ v průběhu třicátých let, kdy vila slouţila jako soukromý rodinný dům s ordinací, majitel přistoupil k dílčím úpravám. V suterénu zbudoval garáţ, k západní části přistavěl masivní verandu a původní komoru u loţnice, snad šatnu, rozšířil a přestavěl na koupelnu. Současný vlastník při opravě střechy vyuţil dříve nevyuţité a prázdné podkroví, aby zde vybudoval podkrovní byt. Zároveň zmenšil a přestavěl příliš velkou a rozpadající se verandu, posunul příčky a zazdil průchody mezi jednotlivými pokoji, čímţ zrušil obvyklou enfiládu. Zmodernizoval hygienická zařízení a naopak malou koupelnu u loţnice zrušil. Dům se nacházel v dosti špatném stavu, plasticita fasády byla obnovena podle dochovaných zbytků. Třítraktová dispozice, jeţ se opakuje ve všech podlaţích – suterénu, prvním a druhém patře, rozehrává velmi časté a oblíbené schéma. Schodišťovou věţí se vejde do krátké podélné chodby, ze které je přístup do všech místností. Do ulice směřují 63

provozní prostory – koupelna se záchodem, zázemí pro sluţku, kuchyň. Přímo na konci chodby se vcházelo nejspíše do obývacího pokoje, na který navazovala loţnice, která spolu s jídelnou a salonem tvořila enfiládu nejlepších pokojů. Jelikoţ byla situovaná při zahradní straně, můţeme toto schéma povaţovat za příklad přeskupené dispozice. Na střeše se při opravách našla velká nádrţ na vodu, zachytávající dešťové sráţky a slouţící k provozním účelům.

Vily Karla Starého staršího129 Téţ velmi činný olomoucký stavitel Karel Starý starší, jenţ významně ovlivnil podobu Olomouce přelomu 19. a 20. století, vyprojektoval mimo jiné i tři vily na pozemcích na okraji Úřední čtvrti, při hlavní silnici vedoucí k Litovli. Šlo o první „moderní“ zástavbu v této čtvrti. Z plánovaných staveb se zrealizovala jedině vlastní vila Karla Starého, která sice stojí v mírně pozměněné podobě dodnes, ovšem z obou stran ji utiskují nízké činţovní domy. Ačkoli se hlavním průčelím orientuje směrem k hlavní Litovelské ulici, značně se mezi nimi ztrácí. Jelikoţ se stala první stavbou Úřední čtvrti, postavenou jiţ roku 1885, stále pro ni platily stavební restrikce. Vila je tak jen přízemní, coţ si vynahrazuje nezvyklým rozlehlým půdorysem. Z plánové dokumentace se zdá jasné, ţe ve všech třech případech mělo jít o vilové stavby ze dvou stran obklopené zahradou a s hospodářským dvorem a budovami v zadní části. Vila „A“, jak se v plánech označuje, je patrová stavba, se schodišťovou věţí s nízkou střechou odkazující k tématu renesanční italské toskánské vily. Opět asymetricky komponovanou vilu „B“ člení výrazný rizalit v čelní fasádě, na nějţ z boku navazují dvě verandy. Sedlovou střechu ozvláštňují motivy švýcarského stylu, fasáda působí stroze a nenápadně. Obě dvě nerealizované vily mají podobné schéma, vycházející z úsporné dvoutraktové dispozice typické pro nájemní vily. Jde o patrové stavby se dvěma identickými byty.

Podélný, ovšem poměrně asymetrický půdorys s výraznými

rizality a arkýři se svojí delší stranou vymezuje vůči zahradě, kratší k silnici. Hlavní vchod přístupný z ulice navazoval plynule na točité schodiště. Půdorys opět rozdělují dva trakty, z nichţ jeden je tvořen komunikačními prostorami, schodištěm a 64

předpokojem, kuchyní a hygienickým zařízením, zatímco vedlejší trakt, orientovaný směrem k zahradě, sestává z tří obytných pokojů (jídelna, salon či obývací pokoj a loţnice). V obou případech šlo o nájemní vily olomouckého stavitele

Vlastní vila Karla Starého staršího (1885, Litovelská 7, Karel Starý starší)130 Realizovanou vilu „C“ tvoří nízká přízemní stavba na půdorysu T s asymetrickým rozloţením hmot. Ve svém charakteru kombinuje prvky švýcarského stylu se střízlivým pojetím toskánské renesance a doplňovala by tak velmi citlivě sousední nerealizované autorovy stavby. Celkové pojetí

je velmi sympatické,

neokázalé a intimní. Na kvaši L. Staré, publikované v Příbězích z dlouhého století od Pavla Zatloukala, má vila obklopená zahradou příjemný venkovský charakter. Bohuţel dnes ztratila mnoho ze své původní malebnosti. Švýcarské motivy, terasa i vchod se sice zachovaly, ale fasádu majitel okleštil od původního dekoru, dvě kulatá okénka ve špičce rizalitu neomaleně nahrazena dvěma plastovými okny čtvercovými, litinové zábradlí vstupní terasy jiţ téţ není na svém místě. Hlavní vchod se zachoval, přes terasu v průčelí se vcházelo z boku rizalitu do ústřední chodby. Půdorys je atypický, centrální komunikační prostor tvoří po celé délce probíhající chodba. Ta, společně se schodištěm a dalšími místnostmi, nejspíše kuchyní a koupelnou, tvoří provozní trakt, na který kolmo navazují dva trakty obytné, propojené mezi sebou průchodem ze salonu. Tři průchozí pokoje směrem k zahradě byly patrně soukromé místnosti rodinné, naopak tři průchozí místnosti, kterým dominuje rohový salon s arkýřem, slouţily jistě přijímání návštěv. V hospodářské budově ve dvoře se nacházel kromě prádelny i chlév. Vila se i tímto velmi liší od zbylé výstavby Úřední čtvrti. V současnosti majitel vily v jejích prostorách provozuje hernu.

Vila Eduarda Zirma (1901, Vojanova 26, Heinrich Czeschner)131

Poněkud stranou a ztracena v novější zástavbě vilek a paneláků, aţ za areálem Zemské (dnešní Fakultní) nemocnice mimo Úřední čtvrť, stojí vila od původem krnovského stavitele Heinricha Czeschnera. Ačkoli jiţ vila spadá svou formou do 65

období secese, rozloţení hmot se ještě blíţí pozdnímu historismu, zejména jeho nejprogresivnějším proudům. Vila jiţ zřetelně nese stopy inspirace secesní estetikou. Hmotově členité fasádě jiţ nedává řád ţádný „imaginární“ tektonický systém, jenţ je stejně v pozdním historismu více a více narušován, a plochou bílou omítku člení jen jemné detaily biomorfní

secese.

Valbová

střecha

při

jiţní

straně

je

opět

zakončena

charakteristickým dřevěným bedněním švýcarského stylu přecházejícím do motivu pavlače. Z exteriéru nenápadná, skrývá krásně zachovanou obytnou schodišťovou halu obloţenou dřevem. I z plánů je patrné, ţe tvořila centrum dispozice, přesně v duchu svých obytných a komunikačních kvalit. Velké okno v jihozápadní zdi halu dostatečně osvětluje a v kombinaci s ušlechtilým materiálem působí velmi malebným a harmonickým dojmem. Od vil v úřednické čtvrti či vil ţidovské generace ji tak dělí jen několik let a setkáváme se tu jiţ se zcela odlišným pojetím bydlení, coţ jen nahrává mýtizaci roku 1900. Schodiště přirozeně obíhá podél zdi do vyššího patra, kde se z prostorného ochozu vcházelo do soukromých pokojů. Dole byla z haly přístupná rozlehlá jídelna, ze které se přes zasklenou lodţii dle původního plánu chodilo přímo do zahrady. Směrem do ulice jídelna vedla do obývacího pokoje, který navazoval na pokoj přijímací. Provozní prostory byly orientovány směrem na severozápad, dole to byla kuchyně a v horním patře lázeň. V Czeschnerově vile se tak setkáváme s moderní koncepcí zcela v duchu zásad nejprogresivnějších proudů bydlení, které formuloval otevřeně Muthesius o několik let později v Anglickém domě. Přízemí slouţí jako společenské a v patře se nachází pokoje soukromé. Místnosti mají přirozené osvětlení, jsou dobře orientované a snaţí se o komunikaci se zahradou. Zcela stranou odsunuté provozní prostory mají samostatný vchod, coţ ovšem odpovídá anglickému poţadavku naprostého soukromí jak pro pány domu, tak pro sluţebnictvo. Opravená vila se v současnosti pronajímá soukromým firmám. Bohuţel zmizely vyřezávané okenice, které téţ byly součástí původního konceptu, malé dvojokénko v patře bylo necitlivě nahrazeno mnohem větším oknem, které rozbíjí harmonii celku, v neudrţovaném stavu je i zahrada.

66

Čtvrť před Terezskou branou - Ţidé v Olomouci Na místě vnitřního prstence hradeb, v okolí Terezské brány, vznikla rezidenční čtvrť podle urbanistických koncepcí Camilla Sitteho. Roku 1894 se konečně mělo přistoupit k asanaci fortifikace této části města. Terezská brána jako poslední odolávala a díky Sitteho intervenci se i pro budoucí generace zachovala. S výkupem pozemků se začalo jiţ v roce 1894. Centrem prominentní residenční čtvrti, sestávající z bloků honosných činţovních domů, úředních budov a vil, byla synagoga, vystavěná dle projektu architekta Jakoba Gartnera. Olomoucká ţidovská komunita se stala důleţitým hybatelem událostí v Olomouci po necelé jedno století (od poloviny 19. století do roku 1938). Z jejích řad vycházeli významní místní stavebníci či přímo architekti. V Olomouci, jeţ měla statut královského města, nesměli Ţidé trvale sídlit aţ do r. 1848. Revoluce znamenala mimo jiné i zrušení středověkých ţidovských ghett, Ţidům tak konečně umoţnila svobodu pohybu a usídlování. Do Olomouce od poloviny 19. století přicházelo mnoho ţidovských rodin z nedalekého Prostějova, Lipníka, Úsova, Loštic, Přerova či z jiných, i vzdálenějších míst. Teprve od roku 1860 mohli Ţidé ve městě nabývat nemovitosti a aţ o sedm let později mohli obdrţet i městské domovské právo.132 Konec století je tak v Olomouci ve znamení budovatelských aktivit opomíjené menšiny. Kromě výstavby vlastních sídel se Ţidé aktivně podílejí i na zakládání či provozování hlavně potravinářských podniků. Ţidovská komunita se za necelých sto let své existence v Olomouci velmi výrazně zapsala do tváře města. Dnes jiţ její bývalou slávu připomínají kromě staveb zejména reprezentativní náhrobky na centrálním olomouckém hřbitově v Neředíně.

Vily v Parkové (dnes Vídeňské) ulici Soubor šesti reprezentativních vil na lukrativním pozemku při vnitřním parkovém pásu v tehdejší Parkové, dnešní Vídeňské ulici, se chápe jako ojedinělý v kontextu naší pozdně historizující architektury a spadá pod památkovou ochranu. Své vily si tu nechali postavit příslušníci místní prominentní podnikatelské burţoazie. Autorem pěti z významného souboru historizujících vil je jiţ zmiňovaný 67

Jakob Gartner, rodák z Přerova s vlastní projekční kanceláří ve Vídni. Pro dosaţení „vzrušeného, výrazně reprezentativního dojmu“133 uţil celou škálu motivů, z nichţ pozdní historismus čerpal. Stavby vznikaly mezi léty 1895 - 1898. Z kraje od silnice směrem na Brno na sebe strhává pozornost vila Hamburgerova, dále stojí vily Wilhelma Briesse, Josefa Bermanna, Ignáce Briesse, Edmunda Tůmy a opodál vila Passingerova. Stavitelem byl Johann Aulegk. Aţ na vilu Edmunda Tůmy se nám zachovaly ve své původní podobě. Ačkoli je soubor jednotně koncipovaný, kaţdá z vil má svůj vlastní charakter, inspirovaný napříč různými historickými epochami. Tradovalo se, ţe si Ţidé vystavěli tajné únikové chodby, tento mýtus vyvrátil aţ nález velké klenuté cihlové chodby probíhající pod úrovní sklepů, která byla součástí dřívějšího opevnění. Vila Eduarda Hamburgera (1895 - 1896, Vídeňská 2, Jakob Gartner)134 Nároţní vilu majitele sladovny, velmi činorodého olomouckého měšťana a předsedy olomoucké ţidovské náboţenské obce Eduarda Hamburgera, jak Pavel Zatloukal, tak Martin Horáček hodnotí jako „nejvýraznější“135 či jako tu, jeţ udává „takt (celému) rytmickému celku.“136 Stylově jde o pozdně historickou stavbu těţící ze severské renesance s výrazným romantickým nádechem. Dominuje jí masivní schodišťová věţ s výraznou vysokou špičatou střechou. Hmotově stavbu velmi expresivně člení různé rizality, lodţie či štíty. Bosované přízemí se do Vídeňské ulice obrací schodišťovou věţí, skrze kterou byl soukromý vstup do vily. Druhý vchod do kanceláří Eduarda Hamburgera vedl z hlavní ulice. Stejný princip je zachovaný dodnes. Dispozičně vilu rozčleňují tři jasné podélné trojtrakty vizuálně oddělené i různým expandováním do prostoru. Komunikace mezi jednotlivými trakty zajišťovaly průchozí pokoje. V přízemí směřují do hlavní ulice prostory uţívané zcela jistě jako firemní kanceláře. Největší a ústřední místnosti dispozice středního traktu tvořila jídelna, propojená se zahradní terasou, a salon. Obě dvě jsou přístupné z předpokoje privátního schodiště, který společně s kuchyní tvoří třetí trakt, vyhrazený provozním a komunikačním účelům. Patro si pro sebe nárokovaly soukromé pokoje majitelů a jejich návštěv. Dle původního rozmístění fungoval ústřední největší pokoj přímo nad jídelnou jako 68

loţnice manţelů Hamburgerových. V levém traktu nad kuchyní se nacházel pokoj pro hosty a velká koupelna. Sluţky měly svůj byt ve věţi. Topení bylo velmi náročné, v suterénu stával obrovský kotel, přesto vila nebyla v zimě nikdy řádně vytopena. Ačkoli měli manţelé Hamburgerovi potomky, dětský pokoj

i v tak

velkorysé dispozici chyběl. Dcera i syn jiţ v době stavby byli dospělí. Schéma, jeţ představuje variaci na benátský půdorys, je prostorově náročné a velkoryse koncipované s jasným definováním tří traktů. Není lehké se ve vile zorientovat. Pokoje jsou různým způsobem průchozí či neprůchozí. Eduard Hamburger si své vily moc neuţil. Zemřel jiţ v roce 1901. Paní Hamburgerová pak uţívala svojí reprezentativní vilu aţ do roku 1938 (či 1939). Před nacistickou hrozbou emigrovala, ovšem s ustavením protektorátu se v domnění „statutu quo“ vrátila a zemřela v koncentračním táboře. Pohnutá historie vily pokračuje v období protektorátu, kdy tu sídlila školka příslušníků SS.

Po skončení války slouţila jako ruský lazaret, v suterénu se

nacházela jatka. Vila prošla menšími úpravami, v dnešní době je rozdělena na tři byty, v přízemí sídlí soukromé firmy

Vila Wilhelma Briesse (1896, Vídeňská 4, Jakob Gartner)137 Rodině Briessových, podnikající téţ v potravinářském průmyslu, v souboru patřily vily dvě. Ačkoli se Hamburgerova vila povaţovuje za nejkvalitnější, nejdůleţitější místo nejblíţe synagoze zaujímala vila Ignáce Briesse v malebném neogotickém stylu. Vila

Wilhelma Briesse, sousedící s vilou Hamburgerovou, exteriérem

nezapře stejného autora. Podélný půdorys se jiţ ovšem redukuje na dva trakty, kratší se stranou orientuje do ulice, jediný vstup je řešen skrze schodišťovou věţ, která celému celku dominuje. Vila má klasicky suterén, zvýšené přízemí a první patro, vyuţily se tentokrát i půdní prostory. Dispoziční schéma se opakuje jak v přízemí, tak v prvním poschodí. Čelní schodišťovou věţí se vcházelo do rozsáhlého předpokoje, ze kterého se vstupovalo do všech pokojů. Přímo naproti, tedy směrem k parku, leţela kuchyně a pokoj sluţky, na tyto prostory navazovala v přízemí jídelna, za kterou se v jedné přímce řadily salon a další pokoj, vytvářejíce tak charakteristickou enfiládu tří 69

reprezentativních pokojů. V prvním patře se nacházely soukromé pokoje, v podkroví byla šatna a velká koupelna, v suterénu klasicky kotelna a prádelna. Schéma se podobá spíše činţovním vilám, přesto v tomto případě jde o obydlí soukromé. V současné době vila Wilhelma Briesse jako jediná stále ještě neprošla generální rekonstrukcí. Pozitivním signálem je nová střecha. Stejně jako sousední vila Bermannova bude nejspíše svými majiteli pronajímána.

Vila Edmunda Tůmy (1896 – 1897, Vídeňská 10, Johann Aulegk)138 Vila lékárníka Edmunda Tůmy narušuje rytmus stanovený předchozími čtyřmi stavbami. Původní podobu dnes známe pouze z dobových fotografií, vila se později v prvorepublikovém období přestavěla, v duchu moderních puristických tendencí maximálně zjednodušila svůj výraz. Autorem původní vily byl s největší pravděpodobností stavitel Johann Aulegk. V monumentálnější podobě interpretuje obvyklý typ historizující vily kombinující sedlovou střechu se švýcarskými detaily a střídmé klasicizující členění fasády. Prostorovou dispozici, kterou Aulegk vyuţil, chápeme jako určitou modifikaci palladiánského principu. Do všech místností se vstupovalo z jednoho centrálního předpokoje, který pokoje v podobě tří traktů obklopují. Velmi podobné schéma uţil například Hans Ulrich pro vlastní vilu v Moravské Ostravě. Podle dochovaných plánů měla budova dva vchody. Z boční strany bylo přístupné schodiště vedoucí do prvního patra, do přízemí se vstupovalo ze zadní strany přes malé jednoramenné schodiště, nad kterým se nacházel v prvním patře balkon. Půdorys a rozmístění prostor se v obou podlaţích shodují. Autor konzervativně situuje provozní prostory a koupelnu k zahradní straně a naopak intimní soukromé pokoje do ulice. Boční jiţní trakt tvoří salon a velká jídelna s arkýřovým oknem a vstupy na terasu s výhledem na ulici. V případě bytu v přízemí byl skrze ni další moţný vstup do obytných prostor. Dnes se vyuţívá ke komerčním účelům.

70

Vila Passingerova (1898, Vídeňská 12, Jakob Gartner)139 Poněkud stranou od ostatních pěti stojí vila Hanse Passingera. Přestoţe se od ostatních Gartnerových vil v souboru liší svým čistě neobarokním pojetím, výrazně a suverénně modelovaná hmota stavby odkazuje k dílům stejného autora. Ačkoli chybí schodišťová věţ, stavba na sebe upozorňuje dominantní mansardovou střechou. Původní plány se nedochovaly. Z půdorysu pořízeného v padesátých letech, kdy se vila rozdělila na byty, vystupuje původní dispozice prostor. Nepravidelný půdorys vzdáleně připomíná rozloţení Hamburgerovy vily. Trojtraktové řešení jiţ není tak očividné vlivem asymetrického pojetí, které rozrušuje hranice mezi trakty. Boční schodiště propojovalo přízemí s prvním patrem, vcházelo se z něj do předpokoje, z něhoţ byly přístupny jednotlivé části domu. Největší

a tedy

nejdůleţitější místnosti hledí opět do ulice, centrální pokoj ve středu dispozice nejspíše slouţil jako jídelna. Do parku směřují provozní prostory, koupelna a loţnice. Dobové vyobrazení vily najdeme v medailonu firemní veduty parního mlýna z roku 1900, kde je celý areál označen jako parní mlýn bratří H. a M. Passingerových. Mořic Passinger získal mlýn do uţívání v roce 1875 a o sedm let později se o něj rozdělil se svým bratrem Hansem (Johannes). Jelikoţ první a druhé podlaţí má identické schéma, dá se předpokládat, ţe vila slouţila jako rodinné sídlo obou bratří a jejich rodin. V současné době je zachováno pozdější rozčlenění pater na několik samostatných bytů a vila slouţí stále jako obytné sídlo, ačkoli jiţ spíše ve smyslu činţovního domu neţ vily.

Mayova vila v Hejčíně (?, Dolní Hejčínská 28, Jakob Gartner ?)140 Městská část Hejčín, německy Hatschein, leţela původně mimo vyklizené pásmo patřící k velké tereziánské pevnosti, a tak se jí fortifikační restrikce nedotkly. Jelikoţ její pozemky nepodléhaly pevnostním předpisům, jiţ v roce 1851 zde mohli ţidovští podnikatelé a bratři Abraham a Hermann Mayové vykoupit velké pozemky a zaloţit cukrovar, posléze rozšířený ještě o lihovar a droţďárnu. Podnik bratří Mayů 71

se stal jedním z nejvýznamnějších potravinářských podniků v kraji a jeho vznik je i z dnešního úhlu pohledu hodnocen jako jedna z klíčových událostí historie městské části Hejčín. Jeho rozvoji velmi přispělo i vybudování místní ţelezniční dráhy do Čelechovic. Ředitelská vila, obklopená zahradou, se nacházela v těsném sousedství areálu podniku. Neobarokní stavba se téţ řadí mezi díla Jakoba Gartnera, i kdyţ poměrně dost kompaktní a uzavřený půdorys a osová symetrie nejsou typickými projevy ostatních olomouckých Gartnerových vil. Do prostoru vybíhají po obou stranách výrazné rizality. Chybí výrazně modelovaná střecha, tolik typická pro vily v Parkové ulici. Pro Gartnerovo autorství by mohl hovořit fakt, ţe stavebník patřil k místní ţidovské podnikatelské elitě. Zároveň se u architekta pozdního historismu, jenţ „suverénně ovládá formální výdobytky minulosti i současnosti, těží z nich, kombinuje je a dílčím způsobem obohacuje“,141 nepředpokládá tíhnutí k jasnému a jednotnému stylovému projevu, i s přihlédnutím k individuálním preferencím stavebníků. Vila vybočuje z kontextu olomoucké historizující vilové architektury svou okázalostí,

znásobenou

motivem

centrální

komunikační

schodišťové

haly.

Tříramenné schodiště tvoří ústřední prvek celé kompozice, sestávající ze tří podélných traktů. Obě boční křídla jsou vůči sobě zrcadlově symetrická. Nejširší střední trakt navazuje přímo na hlavní reprezentativní schodiště, v přízemí skrze něj vede přímá linka na velkou terasu, propojenou se zahradou. V této ústřední části budovy se jistě odehrával společenský ţivot majitelů. V postranním severním křídle leţely nejspíše provozní prostory, které přímo navazovaly na boční, čistě utilitární schodiště. Jelikoţ byla rodina bratří Mayů velmi početná, velkorysá dispozice měla i své praktické opodstatnění. Bratři Abraham a Hermann Mayové zemřeli roku 1893 a podnik po nich převzali jejich synové. Na firemní vedutě z roku 1895, kde firma stále nese jména obou bratří, je jiţ vila znázorněna. Počátek tvorby Jakoba Gartnera spadá do roku 1888, kdy si otevřel ve Vídni projekční kancelář, od roku 1890 staví na Moravě. V roce 1892 staví nájemní dům v Olomouci. Vznik vily tak i přes chybějící původní plánovou dokumentaci můţeme datovat do období mezi léty 1892 – 1895, přičemţ rok 1895 bude mezním. Jakob Gartner je jako autor Mayovy vily veden i v archivu Muzea umění v Olomouci, ačkoli vydané publikace zabývající se olomouckou historizující architekturou vilu opomíjejí a nedávají do souvislosti s Gartnerovými realizacemi ve Vídeňské ulici. V současné době vzniká na FF UP bakalářská 72

diplomová práce Terezy Haluskové, jeţ by měla vilu plnohodnotně zařadit do kontextu Gartnerovy tvorby. V roce 1939 byl lihovar s droţďárnou vyvlastněn, vila se stala sídlem Okresního ústavu sociálních sluţeb a dnes v ní sídlí sdruţení Klíč, taktéţ centrum zajišťující sociální sluţby.

Shrnutí Námi vybrané a popsané olomoucké vily se řadí k typům příměstských rezidencí určených k trvalému pobytu. Setkáme se tu s vilami čistě soukromými, nájemními a ředitelskými. Stylově vycházejí z pozdního historismu, kombinují nejčastěji prvky neorenesanční s motivy švýcarského slohu. Sedlová střecha a střední rizalit, rozdělující průčelí na dvě křídla, patří mezi často opakovanou kompozicí, ve které se opět nabízí analogie s vilovými stavbami Andrey Palladia. Naopak Gartnerovy vily pro ţidovskou honoraci a některé vily z Úřední čtvrti jsou charakteristické svým příklonem k romantizujícímu proudu historismu zejména svými věţemi a výraznými střechami, jeţ mají působit na cítění diváka. Mayova vila a vlastní vila Franze Langera v neobarokním stylu s terasou přímo propojenou se zahradou nejvíce těţí z tradice aristokratických letních sídel. Vily soukromé či ředitelské mají stále velmi reprezentativní charakter velkorysých trojtraktových dispozicí, vycházejících z upraveného palladiánského (benátského) půdorysu. Vyniká z nich Mayova vila svou majestátní schodišťovou halou. Naopak vila Wilhelma Briesse se odlišuje pojetím příznačným spíše pro vily činţovní, vila Eduarda Zirma zase svým důrazem na intimitu rodinného souţití vyuţitím obytné schodišťové haly. Jde-li o klasickou třítraktovou dispozici, jsou jednotlivé části - provozní, společenská (reprezentativní) a soukromá (intimní) - půdorysně jasně definované. Trakty se řadí buď podélně vedle sebe a jasně se tak od sebe oddělují, nebo obíhají ze tří stran ústřední chodbu, a plynule tak do sebe přecházejí, vyuţívají palladiánský princip centrálního komunikačního prostoru. V případě vily Carla Buliczka či Eduarda Zirma se setkáme s přeskupenou dispozicí, u ostatních vil směřují nejdůleţitější a největší obytné prostory (salon a 73

jídelna) buď přímo do ulice, nebo z boku do zahrady, přičemţ i tak jsou z ulice dobře viditelné. Schodiště je většinou boční a má vyloţeně komunikační charakter. Navazuje na předpokoj a neodlišuje se od činţovních domů. Výjimku tvoří vila Mayova a vila Eduarda Zirma, ačkoli v obou případech hraje schodiště a k němu přidruţená hala odlišnou roli. Zatímco soukromé vily jiţ rozehrávají preference a přání stavebníkova, nájemní vily tíhnou k typizaci. Úspornější dvoutraktová dispozice obměňuje schéma luxusního činţovního domu, chybí přímé propojení se zahradou. Schodiště a předpokoj tvoří s kuchyní a pokojíkem pro sluţky společný trakt, ke kterému se pojí společenské a soukromé prostory zredukované na tři nejdůleţitější pokoje – jídelnu, loţnici a obývací pokoj či salon. V některých případech nechybí ani pánský kabinet. Tyto tři místnosti, propojené dveřmi v jedné přímce, tvoří charakteristickou zámeckou enfiládu. Za progresivní povaţujeme sousedství koupelny s loţnicí či kuchyně s jídelnou, ačkoli zejména u nájemních vil je to dáno praktickými potřebami úspornosti prostoru. V činţovních a menších vilách se topilo kamny zvlášť v kaţdé z místností. Velké soukromé vily vyuţívaly kotelnu. Mezi autory olomouckých vil najdeme převáţně místní stavitele, ale téţ dva architekty. Vybočuje z nich svými na místní poměry odváţnými kreacemi architekt Jakob Gartner, ale téţ stavitel Heinrich Czeschner, uvádějící nejmodernější obytné koncepce. Většina z nich aktivně působila ještě na počátku 20. století, ve svých budoucích stavbách se nechala ovlivnit secesí. Všichni jsou téţ autory činţovních domů. Jelikoţ stále ještě koncem století typ rodinného obytného domu pro střední třídu nebyl v širším povědomí definován, olomoucké vily konce 19. století mají nešvar, na který si tak stýská Zdeněk Wirth. Přizpůsobují obytný standard typický pro činţovní dům soukromým rodinným domům. Vily byly po revoluci v roce 1989 často ve velmi špatném stavu. Ačkoli se potomci původních majitelů v některých případech přijeli na domy svých předků podívat, zůstaly všechny v rukou rodin, které je obývaly za komunistického reţimu. Jak jsem jiţ napsala, renovace naštěstí proběhla z jejich strany citlivě a ohleduplně, ačkoli samozřejmě interiéry se přizpůsobily potřebám současných majitelů. 74

Dnes nás upomínají na ţivot v Olomouci přelomu století a prvních desítiletí 20. století, kde diamantová spona v klobouku nebyla ničím neobvyklým. Ţivot burţoazie byl opravdu ţivot burţoazní, okázalý a hlavně velmi společenský. Sice určitě mnohdy alibistický a pokrytecký, ale zanechal nám určité trvalé hodnoty ve formě staveb, jejichţ mondénnost dnes obdivujeme.

Závěr V předchozích čtyřech kapitolách jsem se snaţila postihnout v rámci svých moţností fenomén burţoazní vily druhé poloviny 19. století. Přesáhla jsem daleko do prvního desetiletí a hodně jsem zasáhla do moderny, zejména co se týče dispozice. Povaţuji tento přesah ale za nesmírně důleţitý, neboť se formuje jiţ v období historismu. Název práce – Typologie vil v českých zemích v období historismu – předurčoval pojetí, které jsem si zvolila. V první části jsem se snaţila podat obecnou charakteristiku vily, protoţe dle mého soudu vilová architektura obecně zasluhuje uvedení do širšího kontextu. Jako stavební typ se vymezuje vůči svému okolí a zároveň s ním komunikuje, nese v sobě velkou škálu významových interpretací a kulturně-historických konotací. Část druhou jsem věnovala bliţšímu vysvětlení pojmu „typologie“, jeho historii a vybraným současným myšlenkovým tendencím v jeho uchopení. Zjistila jsem, ţe určit typ stavby je sloţitý proces, při jehoţ tvorbě je třeba brát v potaz spoustu různých aspektů – pojetí exteriéru, interiéru a účel stavby. Vila jako stavební typ prošla staletími velkou proměnou ve všech těchto třech sloţkách. Ve třetím oddíle jsem se věnovala rozdělení vil v období historismu na základě vnější, vnitřní a ideové stránky. Důraz jsem se snaţila dát hlavně na pojetí vnitřního prostoru. Petr Ulrich nazval 19. století „stoletím bydlení“, protoţe právě v něm se učinily zásadní pokroky v chápání moderního obytného, bytového komfortu. V kapitole poslední jsem se věnovala vybraných olomouckým vilám. Mnou vybrané spadají do pozdní etapy historismu a nesou všechny její znaky (v pozitivním i negativním slova smyslu).

75

Jaké jsou tedy závěrečné důsledky, poznatky či soudy vyplývající z předchozích stránek? V základě moderního pojetí typu v architektuře stojí učení Quatreméra de Quincyho.

Francouzský

archeolog

a

teoretik

kombinuje

neoplatónismus

s neoklasicismem. Jeho pojetí typologie bylo později přepracováno v hlavně italským historikem umění a politikem Giuliem Carlem Arganem. K definování určitého architektonického typu musíme brát v potaz nejen empirický (přímý) vizuální dojem, ale i vědomí určitých souvislostí. Byla-li Itálie kolébkou a „chůvou“ vilové architektury po celá staletí, během 19. století tuto vůdčí roli převzala Anglie, kde se rodí nejprogresivnější modernistické názory na vilovou architekturu. Pod jejím vlivem idea vily prochází v 19. století zásadní změnou. Vila, jako „předmět zpola rázu uměleckého, zpola sociálního“,142 přechází v průběhu 19. století v rodinný dům. Vývoj vil v 19. století těsně souvisí s vývojem obytného domu nájemního. Nejdříve tendence projevující se v nájemním domě ovlivňovaly podobu vil, po roce 1900 je vývojové směřování spíše opačné a „činţák“ se inspiruje (tentokrát jiţ) v rodinných domech. Zásadní je dle mého názoru dělení na letní vily a trvale obývané domy. První se inspirují hlavně v Itálii („jiţní sen“ středoevropanů) pro druhé byla hlavním zdrojem podnětů v závěru století Anglie. Předtím se burţoazní vila 2. poloviny 19. století inspirovala hlavně v sídlech aristokracie v souvislosti s tím, jak se sílící burţoazie snaţila připodobnit ţivotnímu stylu šlechty. Velkorysé

několikatraktové

dispozice

se

postupně

redukují.

V historizujících vilách se setkáme s přemírou diferenciace prostoru. Zbytečnost mnoha pokojů, které se ve svém důsledku tolik nevyuţívají, postupně vymizí. V typu anglického domu či ve stavbách lidového charakteru z konce 18. a počátku 19. století nacházíme více intimity a prostoru na společné proţitky. Oslabení či vymizení tradičního mecenátu (církev, šlechta) a zároveň jiţ tolikrát zmiňovaná demokratizace vilové kultury (Ackermann) vedla k rozporu mezi kvalitou a kvantitou, který je „tak příznačný pro novodobou civilizaci, [je] spojený s úpadkem kultury a vkusu [a] byl přičítán na vrub společenskému vzestupu nekultivovaného měšťáka.“143 Nejdříve byl majitelem vily vzdělaný člověk, nacházející ve vile duševní i tělesný odpočinek kontemplací v přírodě, pozorováním střídání ročních období. Těsný vztah k okolní krajině 76

poskytoval majiteli vily

kultivovanou, povznášející relaxaci, často doprovázenou i přímou fyzickou prací. Idea blízkého sepětí s venkovem byla postupně nahrazena odtaţitějším pojetím odpočinku ve vile, jeţ je stále sice sídlem na venkově, ale se vším komfortem, který nabízí i domy ve městě. Větší důraz se klade na oddělení provozních a obytných částí komplexu vily. Některé z vil pak úplně ztrácejí hospodářskou funkci a nabývají charakter čistě rekreační, spojený ale i s reprezentačním významem. Ten je nejvíce charakteristický právě pro vily historismu. V českých zemích patřících pod Rakousko-Uhersko dozrálo ve 2. polovině 19. století společenské prostředí. Utvořila se vrstva elit, rekrutujících se z řad podnikatelů nejrůznějšího průmyslu, a vznikla tak společenská vrstva touţící zhmotnit svůj nově nabytý společenský statut reprezentativností svých sídel. Vznikla vrstva velkopodnikatelů – vzdělanců, aktivně se zapojujících do veřejného dění, dobrodinců, dalo by se říci, starajících se veřejně o svou reputaci bohatých, ale zároveň blahosklonných vládců. Převáţná většina vil vzniklých v druhé polovině 19. století patří ke klasickému typu vila suburbana. Vývoj dospěl k paradoxní situaci – vily, primárně budované jako protipól rušného a morálně nevyhovujícího městského ţivota, se stávají organickou součástí panoramatu měst, rovnou v nebývale velkém měřítku. Vila 19. století není vlastně přímo definována, vztahuje se na jakékoli rodinné domy samostatně stojící, ať jiţ na venkově, na předměstí či ve městě. Posléze lze jako vilu označit i dvojdomy, půlvily či i tzv. činţovní vily, čili stavby rozdělené do několika bytů a obývané více rodinami najednou, které ani nemusejí být volně stojící stavbou (někteří soudobí němečtí teoretikové rozlišovali i pojem „Stadthaus“ a „Villa“, čímţ se snaţili zachovat onen původní význam vily jako venkovského stavení144). Jasné definování určitých typů naráţí na překáţky. Jednotlivé principy se do sebe přelévají či se vzájemně prolínají. Přesné vymezení typu je moţné snad na začátku (toskánská letní vila) a pak na konci (anglická „cottage“), coţ dobře ilustruje proces hledání nového definování pojmu vila, daný hlubokými změnami ve společnosti Dnes se s termínem „vila“ zachází někdy příliš neurvale. Ne kaţdý rodinný dům je vilou, naopak ne kaţdá vila můţe být rodinným domem. Převaţuje tendence nazvat vilou stavbu, která se nějakým způsobem vymyká svému okolí, bohuţel ne vţdy v pozitivním slova smyslu. Architekti či stavitelé mají dnes omezenější pole 77

působnosti, souvisí to s neustále postupujícím zastavováním naší krajiny. Nezvládnuté vilové stavby či rodinné domy ji stále více hyzdí. Ona demokratizace se vymkla kontrole. Vila, tak jak ji chápu, v sobě spojuje cosi aristokratického a zároveň lidového. V ideálním případě by tak měla být stavbou v jistém smyslu pokornou, přenechávající pompéznost a reprezentativnost spíše veřejným palácům. „Ukaž mi, jak bydlíš, a řeknu ti, jaký jsi.“145

78

Poznámky 1

Petr Ulrich, Úvodem: Vila jako pojem. Realizace představ o dobrém bydlení, in: Petr Ulrich (ed.), Slavné vily Královéhradeckého kraje, Praha 2007, s. 7 – 18, cit. s. 7. 2 John Claudius Loudon; The Encyclopædia of Cottage, Farm and Villa architecture, Londýn 1834. 3 Jiří Siegel, Odpovědnost vůči sobě a společnosti, „...aby váš dům byl váš hrad“, Praha 1961, s. 72 - 73. 4 „I came to the vila at Careggi not to cultivate my field but my soul.“ Z dopisů Cosima de Medici, in: James Ackermann, The Villa: Form and Ideology of Country Houses, London 1995, cit. s. 73. Překlad: Michaela Hanzlová 5 „The villa posses a cultural paradox.“ Ibidem, s. 34. 6 „Yet the mythical nature of villa ideology liberates the type from mundanerestraints of utility adn productivity and makes it ideally suited to the creative aspirations of patron and architect.“ Ibidem. 7 „ ... dialog between city and country, artifice and nature, formality and informality.“ Ibidem. 8 „ I am silent on the cruel and horrible spectacles of the killing of those condemned by the courts. I am silent on the agreeable encounter with certain cancerous tricksters who, feigning a shuffle, let loose Saint Anthony´s fire on those who do not give way to their oportunities ... I am silent on the sweet harmony of the mournful voices of the poor, who de from hunger throughout the city to the shame fo humanity.“ Taegio, La villa: dialogo di M. Bartolomeo Taegio, Milan 1559, in: Ibidem, cit. s. 114. Překlad: Michaela Hanzlová 9 Ibidem, s. 74. 10 It seems improper to me, .. that spires and battlements be placed on the buildings of private citizens, for these are suited to fortresses and particulary of those of tyrants, and are foreign to a peaceful citizenry and a well constituted republic because they signify a threat of fear and oppression.“ Gian Batista Alberti, De re aedificatoria, 1485, in: Ibidem, cit. s. 76. Překlad: Michaela Hanzlová 11 Ibidem, s. 93. 12 Colin Rowe, Matematika ideální vily, Brno 2007. 13 Viz Loudon (pozn. 2), Principles for designing villas, s. 764. 14 Mackay Hugh Baillie Scott , Houses and Gardens, 1906. 15 Viz Siegel (pozn. 3), s. 72 - 73. 16 „Žijí životem XX. století, ale bydlí setrvačně v bytech nejméně o 50 let starších, bydlí anachronicky.“ Jan E. Koula, Obytný dům dneška, Praha 1941, cit. s. 11. 17 Jaromír John, Estét, Hadec Králové 1970. Paradoxem v románu Estét je to, ţe pro hlavní hrdinku se stává neţivým muzeem i vila čistě funkcionalistická. Hlavní hrdince chybí dotek s minulostí, se známými věcmi. 18

Viz Koula (pozn. 16), vliv ţeny na organizaci prostoru s. 13. J. C. Loudon ve své encyklopedii (pozn. 2) konstatuje, ţe sluţebnictvo by mělo být neviditelné, ale vše ve vile by mělo bezvadně fungovat. 20 Encyklopedický slovník, kol. autorů, Odeon, Praha 1993, s. 1140. 21 Ibidem. 19

79

22

„the first typology“, Anthony Vidler, The Third typology (původně Oppositions 7, 1977), in: K. Michael Hays, Architecture Theory Since 1968, Cambridge 2000, dostupné na http://books.google.cz/, s. 284- 295. 23 „according to the neoplatonists ... the ideas of God are the types of all created things“, Anthony Vidler, The Idea of Type: The Transformation of the Academic Ideal, in: K. Michael Hays (ed.), Oppositions Reader: Selected Readings from a Journal for Ideas and Criticism in Architecture 1973 – 1984, New York 1998, dostupné na http://books.google.cz/, cit. s. 439. 24

„the air of archaism, of religious mysticism“, Ibidem. „The famous primitive hut is but a metaphor for the origin of architecture in nature. It is however the most radical and inspiring way of exploring the nature of architecture emphasizing the mythical character of origin. What we reconstruct with the primitive hut has no memory, it itself becomes the original paradigm for architecture, the poetical evidence old archaic memories. The primitive hut is a mythical, philosophical and artistic reconstruction.“ Lucien Steil, On Imitation, Architectural Design, č. 9/10, 1988, in: Adil Tunçbaş, The Dialogue of Type and Model in Architecture, magisterská diplomová práce, Ankara 2006, dostupná na etd.lib.metu.edu.tr/upload/12608045/index.pdf, cit. s. 8. Překlad: Michaela Hanzlová 25

26

Laugier ve své práci pojem „typ“ nepouţívá, protoţe stále mělo „an air of archaism“, viz pozn. 24. 27 Antoine Chrysostome Quatremère de Quincy, Essai sur la nature, le but et les moyens de l'imitation dans les beaux-arts, 1823. 28 The word „type“ represents not so much the image of a thing to be copied or perfectly imitated as the idea of an element that must itself serve as a rule for the model. The model understood in terms of practical executions of art, is an object that must be repeated as it is, type on the contrary, is an object according to which one can conceive works that do not resemble one another at all. Everything is precise nad given in the model, everything is more or less vague in the type. Thus we see that the imitation of types involves nothing that feelings or spirit cannot recognize.“ Quatremère de Quincy, in: Aldo Rossi, The Architecture of the City, New York 1988, s.40. V našem textu převzato z: viz Adil (pozn.25), s. 12. Překlad: Michaela Hanzlová 29

Rafael Moneo, O typologii (1), Stavba 4/2008, cit. s. 79. Překlad: Rostislav Švácha Vstupuje tedy do polemiky s Laugierem, i kdyţ neupírá „primitivní chýši“ její přesvědčivost a sílu. Přesto mezi prvotní typy (vlastně i modely – chýše je první model i typ) zařazuje ještě „jeskyni“ a „stan“, a to v závislosti na typu primitivní společnosti (kočovníci – stan, lovci – jeskyně, zemědělci – chýše). 30

31

Viz Adil (pozn. 25), s. 20/21. Viz Moneo (pozn. 29), s. 79. 33 „second typology“, viz Vidler (pozn. 22) 34 Viz Moneo (pozn. 29), s. 81. 35 Ibidem. 36 Ibidem. 37 „third typology“, viz Vidler (pozn. 22). 38 Aldo Rossi, L´architettura della cittá, první vydání Padova 1966. 32

80

39

Viz Adil (pozn. 25), s. 21. „existence of a series of buildings having between them obvious formal and functional analogy“ Giulio Carlo Argan, On the Typology of Architecture, in: Kate Nesbitt (ed.), Theorizing a New Agenda for Architecture: An Antology of Architectural Theory, New York 1996, dostupné na: http://books.google.cz/, s. 243. 40

41

„common root form“, ibidem. Rafael Moneo, Oppositions 13, léto 1978, v českém překladu Rostislava Šváchy v časopise Stavba, 4/2008 a 5/2008. 43 Viz Moneo (pozn. 29), s. 78. 44 Ibidem. 45 Ibidem. 46 Ibidem. 47 Ibidem, s. 79. 48 Ibidem, s. 78. 49 Viz Rowe (pozn. 12). 50 „z krajiny téměř vyrůstající“, viz Koula (pozn. 16), cit. s. 20. 51 „Opusťte označení vila a místo toho používejte výraz „venkovský dům“. Z předmluvy Stefana Muthesia, in: Jindřich Vybíral, Reissigova vila v Brně a reforma rodinného domu po roce 1900, Brno 2011. O pejorativním významu slova „vila“ píše Jindřich Vybíral i v předmluvě ke Slavným vilám Moravskoslezského kraje (Praha 2008, s. 7), kde připomíná román Wladyslawa Reymonta Zaslíbená země . 52 Jindřich Vybíral, Česká architektura na prahu moderní doby: devatenáct esejů o devatenáctém století, Praha 2002, s. 75. 53 Ibidem, Svatyně nové doby, s. 187. 54 Ibidem, s. 201. 55 Ibidem, s. 40. 56 Více k tomuto tématu např. kniha Sloup, váza, obelisk, John Onians, Joseph Rykwert et al., Praha 2005. 57 Jan Wintr, Karel Havlíček Borovský, František Palacký a principy liberalismu ve srovnání s Johnem Lockem, dostupné na: http://tf.webz.cz/jw/havlicek.pdf (vyhledáno 15.6.2012). 58 Martin Horáček, Sloh řádu a svobody: Poznámky k dějinám a teorii novorenesanční architektury v českých zemích, diplomová práce, Olomouc 2001, např. s. 216. 59 Otakar Hostinský, in: ibidem, s. 26. 60 Ibidem, str. 26. 61 Ibidem, str. 23. 62 Viz Koula (pozn. 16), cit.s. 11. 63 Zdenko Schubert-Soldern, Villa v Liboci, Zprávy Spolku inženýrů a architektů Království českého, 1875. 64 Jan Baţant, Pražské vily pod křídly Mílka: eseje o české renesanci druhé poloviny 19. století, Praha 1994. 65 Ibidem, str. 62. 66 Ibidem, str. 49. 67 Rostislav Švácha, Úvod ke Slavným vilám Středočeského kraje, Praha 2010, s. 9 – 14. 68 Hermann Muthesius, Das englische Haus, svazky 1-3, Berlín 1904 - 1905 42

81

69

Hermann Muthesius, Malý dům na venkově (z knihy „Das englische Haus“), Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, č. 1, roč. II., 1910, s. V. – XII. Překlad: Zdeněk Wirth 70 Václav Cílek, Chatařství jako fenomén, mentalita a osud, in: Veronika Zapletalová, Chatařství: Architektura lidských snů a možností, Praha 2007, s. 379 – 397, cit. s. 379. 71 Václav Cílek, ibidem, s. 389. 72 Viz Švácha (pozn. 67), s. 11. 73 Ibidem, s. 12. 74 Vladimír Šlapeta - Pavel Zatloukal, Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, Praha 2010, s. 31. 75 Dagmar Černoušková, Genius loci svahu nad luţáneckým pakem, K první vilové kolonii v Brně, 67. bulletin Moravské galerie v Brně , dostupné na: http://www.tugendhat.eu/data/MG-Bulletin-Cernouskova.pdf (vyhledáno 5.5.2012) 76 Šárka Koukalová, Carl Schlimp - Ţelezniční kolonie v Nymburku, 1870 – 1876, in: Ester Havlová, Jiří Junek et al., 100 staveb: moderní architektura Středočeského kraje, s. 22 – 23. 77 Viz Schubert-Soldern (pozn. 63). 78 Viz Vybíral (pozn. 52), cit. s. 103. 79 Ibidem, cit. s. 80. 80 Viz Horáček (pozn. 58), cit. s. 211. 81 Ibidem. 82 Viz Baţant (pozn. 64), cit. s. 75. 83 Ibidem, cit. s. 76. 84 Richard Muther, Zprávy Spolku inženýrů a architektů Království českého, 30/1895, str. 15, in: viz Vybíral (pozn. 52), cit s. 223. 85 Viz Zatloukal (pozn. 74), Úvodem, s. 7 – 43, obzvláště s. 15 – 24. 86 Ibidem. 87 Jean Jacques Rousseau, Nová Heloise, 1761, in: Ibidem, cit. s. 21. 88 E. Haenel a H. Tscharmann, Podstata a cíle moderního obydlí, Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, č. 1, roč. II, 1910, s. 49 – 50, cit. s. 50. Překlad: Zdeněk Wirth 89 Viz Vybíral (pozn. 52), cit. s. 247. 90 Ibidem. 91 Ibidem, s. 249. 92 „Hausflur, geraumiger Vorsaal, Empfangszimmer, das mit Vorzimmer und Wohnzimmer verbundene Arbeitszimmer des Herrn, Schlafzimmer, Kinderstube, Budoir und Toilettenzimmer, nakonec pak Hauptreprasentations und Wohnraume Salon, Speisezimmer.“ Wolfgang Brönner, Die bürgliche villa in Deutschland, Worms 1994, cit. s. 43. 93

EE [] , Vila bratří Nováků, in: Rostislav Švácha (ed.), Slavné vily Jihočeského kraje, Praha 2007, s. 36 – 38, cit. s. 38. 94 Plinius ml., z dopisu příteli Gallovi, 1. století, viz Zatloukal (pozn. 74), s. 10 – 12. 95 Zdeněk Wirth, Villa, Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, ročník, číslo, č. 1, roč. II, 1910, s. III – VI, cit. s. IV. 96 Ibidem, s. III. 97 Émile Zola, Pot-Bouille, prvně vydáno 1882, v češtině publikováno pod názvy – Pod pokličkou či U rodinného krbu. 82

98

Viz Brönner (pozn. 92), s. 46. Ibidem, s 44. Mezi těmito prostory by měly být „Salon, Wohnzimmer, Empfangszimmer, Herrenzimmer, Budoir“. 100 Ibidem. 101 Viz pozn. 92. 102 „Die Bewegung der Familieneuerung“, viz Brönner (pozn. 92), s. 33. 103 Ibidem. 104 Viz Mutheisus (pozn. 69), s. IX. 105 Ibidem. 106 Mutheisus mimo jiné píše, ţe se lépe shání sluţebnictvo do vil s „no basement“. I J. E. Koula ve svém pojednání o moderním bydlení (1931, viz pozn. 16) klade důraz na komfortní bydlení sluţebnictva. Komfortní myšleno v té době prostorné, s dostatkem světla a dobrým větráním. 107 Viz Muthesius (pozn. 69), s. XI. 108 Marina Huţvárová - Markéta Pavlíková, Lannova vila: pátrání po dávném půvabu, http://www.vila-lanna.cz/o-lanne/napsali-o-nas/bulletin-2.html (vyhledáno 20.4.2012). 99

109

O příbuznosti schodiště a centrálního prostoru viz Brönner (pozn. 92), s. 201. Mýtický charakter, „topos“ atria. Ibidem, s. 204. 111 Ibidem. 112 Josef August Lux, in: Martina Lehmanová, Dana Bořutová et al., Dušan Jurkovič: Architekt a jeho dům, Brno 2010, s. 77. 113 JV [] Vily Johanna Hückela a Augusta Hückela, in: Jindřich Vybíral (ed.), Slavné vily Moravskoslezského kraje, Praha 2008, s. 18 – 20, cit. s. 19. 114 Viz Muthesius (pozn. 69). 115 Ibidem, cit. s. XI. 116 Viz Wirth (pozn. 95), cit. s. V. 117 Viz pozn. 16. 118 Jan Daniel – Jindřich Frajer – Pavel Klapka, Proměny suburbia: Olomouc-Nová Ulice, Historická geografie 36/1 (2010), http://geography.upol.cz/soubory/lide/klapka/daniel,frajer,klapka.pdf (vyhledáno 2.6.2012). 119 Ibidem. 120 Ibidem. 121 Ibidem. 122 Ibidem. 123 Pavel Zatloukal, Olomoucká architektura let 1850 – 1950 a její význam v obraze města, Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1981, č. 213, s.1 – 15, cit. s. 12. 110

Literatura a prameny: Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1894, Olomouc-Nová Ulice, čp. 152, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 138; Plánová dokumentace z roku 1961, Olomouc-Nová Ulice, čp. 152, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, 710717/152; Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750- 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 588 – 589, 593. 124

83

Literatura a prameny: Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, Olomouc-Nová Ulice, čp. 181, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 142; Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 588 – 589, 593. 125

Literatura a prameny: Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1900, Olomouc-Nová Ulice, čp. 201, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 143; Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 588 – 589, 593. 126

Literatura a prameny: Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, Olomouc-Nová Ulice, čp. 177, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 141; Plánová dokumentace z roku 1995, Olomouc-Nová Ulice, čp. 177, vypracoval Ing. B. Hostaša, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, 710717/177. Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 588 – 589, 593. 127

Literatura a prameny: Eduard Schnizer, původní plánová dokumentace z roku 1887, Olomouc–Nová Ulice, čp. 106, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 172; Plánová dokumentace z roku 2002, Olomouc–Nová Ulice, čp. 106, vypracoval Ing. arch. Stanislav Duroň, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, 710717/106. 128

Karel Starý starší, původní plánová dokumentace z roku 1885, Olomouc-Nová Ulice, čp. 77, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 180; Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 289, 291 – 191, 431, 461, 596. 129

130

Karel Starý starší, původní plánová dokumentace z roku 1885, Olomouc-Nová Ulice, čp. 77, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 180; Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 289, 291 – 191, 431, 461, 596 131

Heinrich Czeschner, původní plánová dokumentace z roku 1901, Olomouc-Nová Ulice, čp. 224, archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 49; Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 460 – 461, 467, 589, 593. 132

Přínos Ţidů k rozvoji města Olomouce v letech 1848 aţ 1938, http://kehilaolomouc.cz/rs/historie/prinos/ (oficiální stránky Ţidovské obce Olomouc, vyhledáno 15.11.2011). 133

Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, cit. s. 8. 134 Literatura a prameny: Jakob Gartner, původní plánová dokumentace z roku 1895, Olomouc, čp. 632, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 77; MH[Martin Horáček], Vila Eduarda Hamburgera, in: Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Praha 2007, s. 26 – 28; Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 403, 406; Milan Myška (ed.), Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a 84

Slezska do poloviny XX. století, Ostravská univerzita, Ostrava 2003. Přínos Ţidů k rozvoji města Olomouce v letech 1848 aţ 1938, http://kehilaolomouc.cz/rs/historie/prinos/ (oficiální stránky Ţidovské obce Olomouc, vyhledáno 15.11.2011) 135

Viz Zatloukal (pozn. 133), s. 403. MH [Martin Horáček], Vila Eduarda Hamburgera, in: Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Praha 2007, s.26 – 28, cit. s. 26 – 27. 136

Literatura a prameny: Jakob Gartner, původní plánová dokumentace z roku 1895, Olomouc, čp. 633, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 78; Milan Myška (ed.), Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostravská univerzita, Ostrava 2003; Přínos Ţidů k rozvoji města Olomouce v letech 1848 aţ 1938, http://kehila-olomouc.cz/rs/historie/prinos/ (oficiální stránky Ţidovské obce Olomouc, vyhledáno 15.11.2011) 137

Literatura a prameny: Johann Aulegk, původní plánová dokumentace z roku 1896, Olomouc, čp. 636, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 21. Leoš Mlčák, Olomoučtí stavitelé a zedničtí mistři z let 1780 – 1880, Střední Morava: Vlastivědná revue 14 (VIII), 2002, č. 1, s. 44 – 59. Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2003, s. 289 – 290. 138

Literatura a prameny: Plánová dokumentace z roku 1958, Olomouc, čp. 640, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, 710504/ 640; Milan Myška (ed.), Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostravská univerzita, Ostrava 2003. Vítězslav Kollmann, Ideální veduty průmyslových a obchodních objektů Olomoucka na firemních papírech, Okresní hospodářská komora Olomouc, Olomouc 2006 139

140

Literatura a prameny: Plánová dokumentace z roku 1941, Olomouc-Hejčín, čp. 50, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 75; archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, 110612/50; Milan Myška (ed.), Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostravská univerzita, Ostrava 2003. Vítězslav Kollmann, Ideální veduty průmyslových a obchodních objektů Olomoucka na firemních papírech, Okresní hospodářská komora Olomouc, Olomouc 2006 141

Viz Horáček (pozn. 136), cit. s. 28. Viz Wirth (pozn. 95), cit. s. III. 143 Viz Zatloukal (pozn. 74), cit. s. 35. 144 Viz Brönner (pozn. 92), s. 72. 145 Viz Haenel a Tscharmann (pozn. 88), cit. s. 50. 142

85

Literatura a prameny - Abecední seznam

Literatura

James S. Ackermann, The Villa: Form and Ideology of Country Houses, Thames and Hudson, London 1995

Giulio Carlo Argan, On the Typology of Architecture, in: Kate Nesbitt (ed.), Theorizing a New Agenda for Architecture: An Antology of Architectural Theory, Princeton Architectural Press, New York 1996 dostupné v elektronické podobě na: http://books.google.cz/, s. 242 – 246 (vyhledáno 11.1.2012)

Jan Baţant, Pražské vily pod křídly Mílka: eseje o české renesanci druhé poloviny 19. století, Koniasch Latin Press s.r.o., Praha 1994

James E. Beyer, Archetypology – The French Tradition, http://www.jayebee.com/creations/archtypology/archetypology4_french_tradition. htm, (vyhledáno 23.1.2012)

Wolfgang Brönner, Die bürgliche villa in Deutschland 1830 - 1900, Wernersche Verlagsgesellschaft, Worms 1994

Alberta Campitelli - Annapaola Agati - Fabio Benedetucci et al., Verdi Delizie: Le ville, i giardini, i parchi storici del Comune di Roma, De Luca Editori d´Arte, Roma 2005

Dagmar Černoušková, Genius loci svahu nad luţáneckým pakem, K první vilové kolonii v Brně, 67. bulletin Moravské galerie v Brně dostupné na: http://www.tugendhat.eu/data/MG-Bulletin-Cernouskova.pdf (vyhledáno 5.5.2012)

Jan Daniel – Jindřich Frajer – Pavel Klapka, Proměny suburbia: Olomouc-Nová Ulice, Historická geografie 36/1 (2010), 86

http://geography.upol.cz/soubory/lide/klapka/daniel,frajer,klapka.pdf (vyhledáno 2.6.2012)

Carl I. Gable, The Secrets of Palladio´s Villas, adaptation of an ilustrated lecture, http://www.boglewood.com/palladio/analysis.html (vyhledáno 8.5.2012)

E. Haenel – H. Tscharmann, Podstata a cíle moderního obydlí, Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, č.1, roč. II, s. 49 – 50, Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1910

Pavel Halík (ed.), Slavné vily Libereckého kraje, Foibos ve spolupráci se Severočeským muzeem a Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci, Praha 2007

Ester Havlová - Jiří Junek - Šárka Koukalová - Zdeněk Lukeš, 100 staveb: moderní architektura Středočeského kraje, Titanic, Praha 2006

Martin Horáček, Sloh řádu a svobody: Poznámky k dějinám a teorii novorenesanční architektury v českých zemích, dosud nepublikovaná magisterská diplomová práce Filosofické fakulty Univerzity Palackého, Olomouc 2001

Marina Huţvárová - Markéta Pavlíková, Lannova vila: pátrání po dávném půvabu, http://www.vila-lanna.cz/o-lanne/napsali-o-nas/bulletin-2.html (vyhledáno 20.4.2012)

Pavel Janák, Sto let obytného domu nájemného v Praze, Styl, Praha 1933

Jaromír John, Estét [1935 - 1936], Kruh, Hradec Králové 1970

Jan E. Koula, Obytný dům dneška, Druţstevní práce, Praha 1931

Sylvia Lavin, Quatremère de Quincy and the Invention of a Modern Language of Architecture, MIT Press, Cambridge 1992 87

dostupné v elektronické podobě na: http://books.google.cz/ (vyhledáno 23.1.2012)

Martina Lehmannová - Dana Bořutová - Dagmar Černoušková et. al., Dušan Jurkovič: Architekt a jeho dům, Moravská galerie, Brno 2010

John Claudius Loudon, An encyclopædia of cottage, farm and villa architecture and furniture, Longman, Orme, Brown, Green, & Longmans, London 1834 dostupné v kompletní elektronické verzi na: http://books.google.cz/ či http://archive.org/details/encyclopdiaofc00loud (vyhledáno 23.10.2011)

Vítězslav Kollmann, Ideální veduty průmyslových a obchodních objektů Olomoucka na firemních papírech, Okresní hospodářská komora Olomouc, Olomouc 2006

Leoš Mlčák, Olomoučtí stavitelé a zedničtí mistři z let 1780 – 1880, Střední Morava: Vlastivědná revue 14 (VIII), 2002, č. 1, s. 44 - 59

Rafael Moneo, O typologii (1), Stavba, č. 4/2008, s. 78 – 81, [překlad: Rostislav Švácha], Media pro architekturu a stavebnictví : Bertelsmann Media, Praha 2008

Rafael Moneo, O typologii (2), Stavba, č. 5/2008, s. 78 – 81, [překlad: Rostislav Švácha], Media pro architekturu a stavebnictví : Bertelsmann Media, Praha 2008

Hermann Muthesius, Malý dům na venkově (z knihy „Das englische Haus“), Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, č. 1, roč. II, s. VI – XII, [překlad: Zdeněk Wirth], Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1910

Milan Myška (ed.), Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostravská univerzita, Ostrava 2003

Pavel Panoch (ed.), Slavné vily Pardubického kraje, Foibos, Praha 2009

Tomáš Pavlíček (ed.), Slavné vily Ústeckého kraje, Foibos, Praha 2007 88

Colin Rowe, Matematika ideální vily a jiné eseje, [překlad: Alena Všetečková], ERA, Brno 2007

Jan Sedlák (ed.), Slavné vily kraje Vysočina, Foibos, Praha 2008

Jan Sedlák (ed.), Slavné vily Jihomoravského kraje, Foibos ve spolupráci s Muzeem města Brna, Praha 2007

Zdenko Schubert, Villa v Liboci, Zprávy Spolku inženýrů a architektů v Království českém, 1875, s. 33 – 34, Spolek inţenýrů a architektů v Království českém, Praha 1875

Jiří Siegel, Dům a jeho architekt: malá úvaha před velkým rozhodnutím, Mladá Fronta, Praha 2008

Jiří Siegel, „...aby váš dům byl váš hrad“, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1969

Teresa Stoppani, On Type, http://digitalstudio.gre.ac.uk/downloads/ctoa/Lecture%203%20-%20Type.pdf (vyhledáno 15.1.2012)

Vladimír Šlapeta (ed.), Slavné vily Zlínského kraje, Foibos, Praha 2008

Vladimír Šlapeta - Pavel Zatloukal (eds.), Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, Foibos, Praha 2010

Rostislav Švácha (ed.), Slavné vily Středočeského kraje, Foibos, Praha 2010

Rostislav Švácha (ed.), Slavné vily Jihočeského kraje, Foibos ve spolupráci s Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích a Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Českých Budějovicích, Praha 2007

89

Adil Tunçbaş, The Dialogue of Type and Model in Architecture, magisterská diplomová práce Middle East Technical University, Ankara 2006, dostupné na: etd.lib.metu.edu.tr/upload/12608045/index.pdf (vyhledáno 19. 1. 2012)

Petr Ulrich (ed.), Slavné vily Plzeňského kraje, Foibos, Praha 2009

Petr Ulrich (ed.), Slavné vily Královéhradeckého kraje, Foibos, Praha 2007

Přemysl Veverka - Radomíra Sedláková - Dita Dvořáková – Petr Krajči – Zdeněk Lukeš – Pavel Vlček, Slavné pražské vily, Foibos, Praha 2007

Přínos Ţidů k rozvoji města Olomouce v letech 1848 aţ 1938, http://kehilaolomouc.cz/rs/historie/prinos/ (oficiální stránky Ţidovské obce Olomouc, vyhledáno 15.11.2011)

Anthony Vidler, The Idea of Type: The Transformation of the Academic Ideal, 1750 – 1830, in: K. Michael Hays (ed.), Oppositions Reader: Selected Readings from a Journal for Ideas and Criticism in Architecture 1973 – 1984, Princeton Architectural Press, New York 1998 dostupné v elektronické podobě na: http://books.google.cz/, s. 439 – 459 (vyhledáno 10.1.2012)

Anthony Vidler, The Third Typology, in: K. Michael Hays (ed.), Architecture Theory Since 1968, MIT Press, Cambridge 2000 dostupné v elektronické podobě na: http://books.google.cz/, s. 284 – 295 (vyhledáno 12.1.2012)

Jindřich Vybíral (ed.), Slavné vily Moravskoslezského kraje, Foibos, Praha 2008

Jindřich Vybíral, Česká architektura na prahu moderní doby: devatenáct esejů o devatenáctém století, Argo, Praha 2002 90

Jindřich Vybíral, Reissigova vila v Brně a reforma rodinného domu po roce 1900 - The Reissig villa in Brno and the reform of the family house after 1900, Barrister & Principal ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, Brno 2011

Jan Wintr, Karel Havlíček Borovský, František Palacký a principy liberalismu ve srovnání s Johnem Lockem, práce z let 1998 – 2002 http://tf.webz.cz/jw/havlicek.pdf (vyhledáno 15.6.2012)

Zdeněk Wirth, Villa, Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, č. 1, roč. II, s. III - VI, Společnost architektů, Praha 1910

Veronika Zapletalová, Chatařství: Architektura lidských snů a možností = Summerhouses: The Architecture of Human Dreams and Possibilities, ERA, Brno 2007

Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Foibos ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc a s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Olomouci, Praha 2007

Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Muzeum umění Olomouc ve spolupráci se Státním památkovým ústavem v Brně, Olomouc 2003

Pavel Zatloukal, Historismus: Architektura 2. poloviny 19. století na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 1986

Pavel Zatloukal, Olomoucká architektura let 1850 – 1950 a její význam v obraze města, Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1981, č. 213, s.1 – 15, Krajské vlastivědné muzeum, Olomouc 1981

91

Pavel Zatloukal, Přehled architektury historismu XIX. století na Moravě, Umění XXVIII, s. 355 – 367, Academia, Praha 1980

Lubomír Zeman (ed.), Slavné vily Karlovarského kraje, Foibos, Praha 2010

Prameny

Johann Aulegk, původní plánová dokumentace z roku 1896, Olomouc, čp. 636, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 21

Heinrich Czeschner, původní plánová dokumentace z roku 1901, Olomouc-Nová Ulice, čp. 224, archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 49

Jakob Gartner, původní plánová dokumentace z roku 1895, Olomouc, čp. 632, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 77

Jakob Gartner, původní plánová dokumentace z roku 1895, Olomouc, čp. 633, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 78

Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1894, Olomouc-Nová Ulice, čp. 152, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 138

Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, Olomouc-Nová Ulice, čp. 181, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 142

Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1900, Olomouc-Nová Ulice, čp. 201, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 143

Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, Olomouc-Nová Ulice, čp. 177, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 141

92

Plánová dokumentace z roku 1941, Olomouc-Hejčín, čp. 50, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 75; archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 110612/50

Plánová dokumentace z roku 1958, Olomouc, čp. 640, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710504/ 640

Plánová dokumentace z roku 1961, Olomouc-Nová Ulice, čp. 152, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710717/152

Plánová dokumentace z roku 1995, Olomouc-Nová Ulice, čp. 177, vypracoval Ing. B. Hostaša, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, 710717/177

Plánová dokumentace z roku 2002, Olomouc–Nová Ulice, čp. 106, vypracoval Ing. arch. Stanislav Duroň, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710717/106

Eduard Schnizer, původní plánová dokumentace z roku 1887, Olomouc–Nová Ulice, čp. 106, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 172

Karel Starý starší, původní plánová dokumentace z roku 1885, Olomouc-Nová Ulice, čp. 77, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 180

Literatura a prameny – Chronologický seznam

Literatura

John Claudius Loudon, An encyclopædia of cottage, farm and villa architecture and furniture, Longman, Orme, Brown, Green, & Longmans, London 1834 dostupné v kompletní elektronické verzi na: http://books.google.cz/ či http://archive.org/details/encyclopdiaofc00loud (vyhledáno 23.10.2011) 93

Zdenko Schubert, Villa v Liboci, Zprávy Spolku inženýrů a architektů v Království českém, 1875, s. 33 – 34, Spolek inţenýrů a architektů v Království českém, Praha 1875

E. Haenel – H. Tscharmann, Podstata a cíle moderního obydlí, Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, č. 1, roč. II, s. 49 – 50, Společnost architektů, Praha 1910

Hermann Muthesius, Malý dům na venkově (z knihy „Das englische Haus“), Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, č. 1, roč. II, s. VI – XII, [překlad: Zdeněk Wirth], Společnost architektů, Praha 1910

Zdeněk Wirth, Villa, Styl: časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, č. 1, roč. II, s. III - VI, Společnost architektů, Praha 1910

Jan E. Koula, Obytný dům dneška, Druţstevní práce, Praha 1931

Pavel Janák, Sto let obytného domu nájemného v Praze, Styl, Praha 1933

Jiří Siegel, „...aby váš dům byl váš hrad“, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1969

Jaromír John, Estét [1935 - 1936], Kruh, Hradec Králové 1970

Pavel Zatloukal, Přehled architektury historismu XIX. století na Moravě, Umění XXVIII, s. 355 – 367, Academia, Praha 1980

Pavel Zatloukal, Olomoucká architektura let 1850 – 1950 a její význam v obraze města, Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1981, č. 213, s.1 – 15, Krajské vlastivědné muzeum, Olomouc 1981

Pavel Zatloukal, Historismus: Architektura 2. poloviny 19. století na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 1986 94

Sylvia Lavin, Quatremère de Quincy and the Invention of a Modern Language of Architecture, MIT Press, Cambridge 1992 dostupné v elektronické podobě na: http://books.google.cz/ (vyhledáno 23.1.2012)

Jan Baţant, Pražské vily pod křídly Mílka: eseje o české renesanci druhé poloviny 19. století, Koniasch Latin Press s.r.o., Praha 1994

Wolfgang Brönner, Die bürgliche villa in Deutschland 1830 - 1900, Wernersche Verlagsgesellschaft, Worms 1994

James S. Ackermann, The Villa: Form and Ideology of Country Houses, Thames and Hudson, London 1995

Giulio Carlo Argan, On the Typology of Architecture, in: Kate Nesbitt (ed.), Theorizing a New Agenda for Architecture: An Antology of Architectural Theory, Princeton Architectural Press, New York 1996 dostupné v elektronické podobě na: http://books.google.cz/, s. 242 – 246 (vyhledáno 11.1.2012)

Anthony Vidler, The Idea of Type: The Transformation of the Academic Ideal, 1750 – 1830, in: K. Michael Hays (ed.), Oppositions Reader: Selected Readings from a Journal for Ideas and Criticism in Architecture 1973 – 1984, Princeton Architectural Press, New York 1998 dostupné v elektronické podobě na: http://books.google.cz/, s. 439 – 459 (vyhledáno 10.1.2012)

Jan Wintr, Karel Havlíček Borovský, František Palacký a principy liberalismu ve srovnání s Johnem Lockem, práce z let 1998 – 2002 http://tf.webz.cz/jw/havlicek.pdf (vyhledáno 15.6.2012)

Anthony Vidler, The Third Typology, in: K. Michael Hays, Architecture Theory Since 1968, MIT Press, Cambridge 2000 95

dostupné v elektronické podobě na: http://books.google.cz/, s. 284 – 295 (vyhledáno 12.1.2012)

Martin Horáček, Sloh řádu a svobody: Poznámky k dějinám a teorii novorenesanční architektury v českých zemích, dosud nepublikovaná magisterská diplomová práce Filosofické fakulty Univerzity Palackého, Olomouc 2001

Leoš Mlčák, Olomoučtí stavitelé a zedničtí mistři z let 1780 – 1880, Střední Morava: Vlastivědná revue 14 (VIII), 2002, č. 1, s. 44 – 59

Jindřich Vybíral, Česká architektura na prahu moderní doby: devatenáct esejů o devatenáctém století, Argo, Praha 2002

Milan Myška (ed.), Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostravská univerzita, Ostrava 2003

Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku, Muzeum umění Olomouc ve spolupráci se Státním památkovým ústavem v Brně, Olomouc 2003

Alberta Campitelli - Annapaola Agati - Fabio Benedetucci et al., Verdi Delizie: Le ville, i giardini, i parchi storici del Comune di Roma, De Luca Editori d´Arte, Roma 2005

Ester Havlová - Jiří Junek - Šárka Koukalová - Zdeněk Lukeš, 100 staveb: moderní architektura Středočeského kraje, Titanic, Praha 2006

Adil Tunçbaş, The Dialogue of Type and Model in Architecture, magisterská diplomová práce Middle East Technical University, Ankara 2006

Vítězslav Kollmann, Ideální veduty průmyslových a obchodních objektů Olomoucka na firemních papírech, Okresní hospodářská komora Olomouc, Olomouc 2006 96

Pavel Halík (ed.), Slavné vily Libereckého kraje, Foibos ve spolupráci se Severočeským muzeem a Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci, Praha 2007

Tomáš Pavlíček (ed.), Slavné vily Ústeckého kraje, Foibos, Praha 2007

Colin Rowe, Matematika ideální vily a jiné eseje, [překlad: Alena Všetečková], ERA, Brno 2007

Jan Sedlák (ed.), Slavné vily Jihomoravského kraje, Foibos ve spolupráci s Muzeem města Brna, Praha 2007

Rostislav Švácha (ed.), Slavné vily Jihočeského kraje, Foibos ve spolupráci s Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích a Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Českých Budějovicích, Praha 2007

Petr Ulrich (ed.), Slavné vily Královéhradeckého kraje, Foibos, Praha 2007

Přemysl Veverka - Radomíra Sedláková - Dita Dvořáková – Petr Krajči – Zdeněk Lukeš – Pavel Vlček, Slavné pražské vily, Foibos, Praha 2007

Veronika Zapletalová, Chatařství: Architektura lidských snů a možností = Summerhouses: The Architecture of Human Dreams and Possibilities, ERA, Brno 2007

Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Foibos ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc a s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Olomouci, Praha 2007

Rafael Moneo, O typologii (1), Stavba, č. 4/2008, s. 78 – 81, [překlad: Rostislav Švácha], Media pro architekturu a stavebnictví : Bertelsmann Media, Praha 2008

97

Rafael Moneo, O typologii (2), Stavba, č. 5/2008, s. 78 – 81, [překlad: Rostislav Švácha], Media pro architekturu a stavebnictví : Bertelsmann Media, Praha 2008

Jan Sedlák (ed.), Slavné vily kraje Vysočina, Foibos, Praha 2008

Jiří Siegel, Dům a jeho architekt: malá úvaha před velkým rozhodnutím, Mladá Fronta, Praha 2008

Vladimír Šlapeta (ed.), Slavné vily Zlínského kraje, Foibos, Praha 2008

Jindřich Vybíral (ed.), Slavné vily Moravskoslezského kraje, Foibos, Praha 2008

Pavel Panoch (ed.), Slavné vily Pardubického kraje, Foibos, Praha 2009

Petr Ulrich (ed.), Slavné vily Plzeňského kraje, Foibos, Praha 2009

Martina Lehmannová - Dana Bořutová - Dagmar Černoušková et. al., Dušan Jurkovič: Architekt a jeho dům, Moravská galerie, Brno 2010

Vladimír Šlapeta - Pavel Zatloukal (eds.), Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, Foibos, Praha 2010

Lubomír Zeman (ed.), Slavné vily Karlovarského kraje, Foibos, Praha 2010

Rostislav Švácha (ed.), Slavné vily Středočeského kraje, Foibos, Praha 2010

Jan Daniel – Jindřich Frajer – Pavel Klapka, Proměny suburbia: Olomouc-Nová Ulice, Historická geografie 36/1 (2010), http://geography.upol.cz/soubory/lide/klapka/daniel,frajer,klapka.pdf (vyhledáno 2.6.2012)

98

Jindřich Vybíral, Reissigova vila v Brně a reforma rodinného domu po roce 1900 - The Reissig villa in Brno and the reform of the family house after 1900, Barrister & Principal ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, Brno 2011

Přínos Ţidů k rozvoji města Olomouce v letech 1848 aţ 1938, http://kehilaolomouc.cz/rs/historie/prinos/ (oficiální stránky Ţidovské obce Olomouc, vyhledáno 15.11.2011)

Teresa Stoppani, On Type, http://digitalstudio.gre.ac.uk/downloads/ctoa/Lecture%203%20-%20Type.pdf (vyhledáno 15.1.2012)

James E. Beyer, Archetypology – The French Tradition, http://www.jayebee.com/creations/archtypology/archetypology4_french_tradition. htm, (vyhledáno 23.1.2012)

Marina Huţvárová - Markéta Pavlíková, Lannova vila: pátrání po dávném půvabu, http://www.vila-lanna.cz/o-lanne/napsali-o-nas/bulletin-2.html (vyhledáno 20.4.2012)

Dagmar Černoušková, Genius loci svahu nad luţáneckým pakem, K první vilové kolonii v Brně, 67. bulletin Moravské galerie v Brně , dostupné na: http://www.tugendhat.eu/data/MG-Bulletin-Cernouskova.pdf (vyhledáno 5.5.2012)

Carl I. Gable, The Secrets of Palladio´s Villas, adaptation of an ilustrated lecture, http://www.boglewood.com/palladio/analysis.html (vyhledáno 8.5.2012)

99

Prameny

Karel Starý starší, původní plánová dokumentace z roku 1885, Olomouc-Nová Ulice, čp. 77, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 180

Eduard Schnizer, původní plánová dokumentace z roku 1887, Olomouc–Nová Ulice, čp. 106, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 172

Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1894, Olomouc-Nová Ulice, čp. 152, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 138

Jakob Gartner, původní plánová dokumentace z roku 1895, Olomouc, čp. 632, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 77

Jakob Gartner, původní plánová dokumentace z roku 1895, Olomouc, čp. 633, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 78

Johann Aulegk, původní plánová dokumentace z roku 1896, Olomouc, čp. 636, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 21

Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, Olomouc-Nová Ulice, čp. 181, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 142

Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, Olomouc-Nová Ulice, čp. 177, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 141

Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1900, Olomouc-Nová Ulice, čp. 201, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 143

Heinrich Czeschner, původní plánová dokumentace z roku 1901, Olomouc-Nová Ulice, čp. 224, archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 49

100

Plánová dokumentace z roku 1941, Olomouc-Hejčín, čp. 50, archiv Muzea umění Olomouc, sbírka architektury, inv. č. A 75; archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 110612/50

Plánová dokumentace z roku 1958, Olomouc, čp. 640, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710504/ 640

Plánová dokumentace z roku 1961, Olomouc-Nová Ulice, čp. 152, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710717/152

Plánová dokumentace z roku 1995, Olomouc-Nová Ulice, čp. 177, vypracoval Ing. B. Hostaša, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710717/177

Plánová dokumentace z roku 2002, Olomouc–Nová Ulice, čp. 106, vypracoval Ing. arch. Stanislav Duroň, archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710717/106

101

Seznam vyobrazení (podrobnější popisky u jednotlivých vyobrazení) 1. Vila maritima, fresková malba, Castelamare di Stabia, vila San Marco, 1. století 2. Laurentium, novodobá rekonstrukce James A. Winnefeld, Leon Krier 3. Gustave Boulanger, Divadelní hra v atriu pompejánského domu prince Napoleona v Paříži, 1861, Versailles 4. Giusto Utens, Medicejská vila v Cafaggiolo, 1599, Museo di Firenze com´era 5. Domenico Ghirlandaio, Smrt a nanebevzetí Panny Marie, fresková malba, Capella Tornabuoni, 1485 – 1590, Florencie 6. Domenico Ghirlandaio, Smrt a nanebevzetí Panny Marie, detail medicejské vily ve Fiesole 7. Andrea Palladio, vila Cornaro, 1553 – 1554 8. Vojtěch Ignc Ullmann, Antonín Vítězslav Barvitius, Lannova vila, 1868 – 1872 9. Paolo Veronese, fresková výzdoba vily Barbaro, kolem 1560 10. Nástěnná malba v Lannově vile, před 1872 11. Andrea Palladio, vila Capra, 1566 – 1571 12. Andrea Palladio, vila Emo, plán, 1559 13. Stourhead garden, 1741 – 1780 14. Stourhead garden, gotická chýše 15. John Claudius Loudon, „cottages“, An encyclopædia of cottage, farm and villa architecture and furniture,1834 16. Goldman/Sturm, 1708, plán obytných domů 17. Ludwig Richter, Chvála manželky, dřevořez, 1851,

102

18. F. Luthmer, Malerische Innenräume moderner Wohnungen , 1884 – 1886, obývací pokoj továrníka Seegera, dobová fotografie 19. Dušan Jurkovič, obytná schodišťová hala vlastní vily, dobová fotografie 20. Rudolf Witkower, analýza Palladiových půdorysů 21. Andrea Palladio, vila Capra, 1566 – 1671, půdorys 22. Moritz Kellner von Brünnheim, vila Heinricha a Mauritie Fontaineových von Felsenbrunn, 1879 - 1880, půdorys 23. Neznámý architekt (Ludwig von Zettl(?), vila Bedřicha Leitenbergera, kolem 1860, půdorys 24. Hans Miksch a Julian Niedzielski, 1888, Leopold Bauer 1911 a 1929, vila Rudolfa Larische, půdorys 25. Alois Mihatsch a Hans Ulrich, vlastní vila Hanse Ulricha, 1898 – 1899, půdorys 26. Johann Aulegk, vila Willibalda Müllera, 1886, půdorys 27. Anton Kraus, ředitelská vila Vítkovických ţelezáren Salomona M. Rothschilda, půdorys 28. Jiří Zach, vila Antonína Hartmanna, 1863 – 1864, půdorys 29. Zdenko Schubert-Soldern, vila Eduarda Schuberta, 1877 – 1875, půdorys 30. František Liška, vila Rieger, 1902, půdorys 31. Rudolf Němec, vila Roberta Schmidta, 1908 – 1909, půdorys 32. Josef Gočár, Červená vila Josefa Binka, 1908 – 1909, půdorys 33. Franz Langer, vlastní vila, 1894 34. Franz Langer, vlastní vila, 1894, původní plánová dokumentace, zahradní průčelí 35. Franz Langer, vlastní vila, 1894, původní plánová dokumentace, průřez 36. Vlastní vila Franze Langera, plánová dokumentace z roku 1961, půdorys 37. Franz Langer, vlastní nájemní vila „1“, 1898 38. Franz Langer, vlastní nájemní vila „1“, 1898, detail 39. Franz Langer, vlastní nájemní vila „1“, původní plánová dokumentace, 1898, hlavní průčelí 103

40. Franz Langer, vlastní nájemní vila „1“, původní plánová dokumentace, 1898, půdorys 41. Franz Langer, vlastní nájemní vila „2“, 1900 42. Franz Langer, vlastní nájemní vila „2“, původní plánová dokumentace, 1900, boční průčelí 43. Franz Langer, vlastní nájemní vila „2“, původní plánová dokumentace, 1900, půdorys 44. Franz Langer, vlastní nájemní vila „2“, původní plánová dokumentace, 1900, půdorys 45. Franz Langer, vlastní nájemní vila „2“, původní plánová dokumentace, 1900, uliční průčelí 46. Franz Langer, vila Josefa Mizery, 1898 47. Franz Langer, vila Josefa Mizery, původní plánová dokumentace, 1898, hlavní průčelí 48. Vila Josefa Mizery, plánová dokumentace z roku 1995, půdorys 49. Eduard Schnizer, vila Carla Buliczka, 1887 50. Eduard Schnizer, vila Carla Buliczka, 1887, schodišťová věţ 51. Eduard Schnizer, vila Carla Buliczka, původní plánová dokumentace, 1887, půčelí, řez 52. Vila Carla Buliczka, plánová dokumentace z roku 2002, půdorys 53. Vila Carla Buliczka, stav střechy před opravou, před 2000 54. Vila Carla Buliczka, stav střechy před opravou, před 2000 55. Karel Starý starší, původní plánová dokumetace, 1885, prostorová situace tří vil 56. Karel Starý starší, nerealizovaná vlastní nájemní vila „A“, původní plánová dokumentace, 1885 57. Karel Starý starší, nerealizovaná vlastní nájemní vila „B“, původní plánová dokumentace, 1885 58. Karel Starý starší, vlastní vila, 1885 59. L. Stará, kvaš, 1902, vlastní vila Karla Starého staršího 60. Karel Starý starší, vlastní vila, původní plánová dokumentace, 1885, průčelí 104

61. Karel Starý starší, vlastní vila, původní plánová dokumentace, 1885, půdorys 62. Heinrich Czeschner, vila Eduarda Zirma, 1901 63. Heinrich Czeschner, vila Eduarda Zirma, 1901, detail 64. Heinrich Czeschner, vila Eduarda Zirma, původní plánová dokumentace, 1901, průčelí 65. Heinrich Czeschner, vila Eduarda Zirma, původní plánová dokumentace, 1901, půdorys 66. Vila Eduarda Zirma, 1901, obytná schodišťová hala 67. Vila Eduarda Zirma, 1901, obytná schodišťová hala 68. Jakob Gartner, vila Eduarda Hamburgera, 1895 69. Jakob Gartner, vila Eduarda Hamburgera, 1895, schodišťová věţ 70. Jakob Gartner, vila Eduarda Hamburgera, původní plánová dokumentace, 1895, hlavní průčelí 71. Jakob Gartner, vila Eduarda Hamburgera, původní plánová dokumentace, 1895, průřez 72. Jakob Gartner, vila Eduarda Hamburgera, původní plánová dokumentace, 1895, půdorys 73. Jakob Gartner, vila Eduarda Hamburgera, původní plánová dokumentace, 1895, půdorys 74. Vila Eduada Hamburgera, vnitřní výzdoba schodišťové věţe 75. Jakob Gartner, vila Wilhelma Briesse, 1896 76. Jakob Gartner, vila Wilhelma Briesse, 1896, pohled z parku 77. Jakob Gartner, vila Wilhelma Briesse, původní plánová dokumentace, 1895, řez a prostorová situace 78. Jakob Gartner, vila Wilhelma Briesse, původní plánová dokumentace, 1895, půdorys 79. Jakob Gartner, vila Wilhelma Briesse, původní plánová dokumentace, 1895, půdorys 80. Jakob Gartner, vila Wilhelma Briesse, původní plánová dokumentace, 1895, půdorys

105

81. Vily v Parkové (dnes Vídeňské) ulici, dobová fotografie, v popředí vila Edmunda Tůmy (Johann Aulegk, 1896 – 1897) 82. Vila Edmunda Tůmy (Johann Aulegk, 1896 – 1897), současný stav 83. Johann Aulegk, vila Edmunda Tůmy, původní plánová dokumentace, 1896, půdorys 84. Johann Aulegk, vila Edmunda Tůmy, původní plánová dokumentace, 1896, půdorys 85. Jakob Gartner, vila Hanse Passingera, 1898 86. Firemní veduta parního mlýna bratří Passingerů, 1900 87. Firemní veduta parního mlýna bratří Passingerů, 1900, detail vily 88. Vila Hanse Passingera, plánová dokumentace, 1958, půdorys 89. Jakob Gartner (?), Mayova vila, mezi 1892 – 1895 (?), zahradní průčelí 90. Jakob Gartner (?), Mayova vila, mezi 1892 – 1895 (?), boční průčelí 91. Firemní veduta potravinářského podniku bratří Mayů, 1895 92. Firemní veduta potravinářského podniku bratří Mayů, 1895, detail vily 93. Mayova vila, plánová dokumentace, 1941, půdorys 94. Mayova vila, plánová dokumentace, 1941, půdorys

106

1. Vila maritima, fresková malba, Castellamare di Stabia, vila San Marco, 1. století. Obrázek potvrzuje kontinuitu forem ve vývoji vilové architektury. Zdroj: http://www.curatedobject.us/the_curated_object_/exhibitions_jacksonville/ (vyhledáno 21.6.2012)

2. Laurentium, oblíbená vila Plinia ml., 2. století, novodobá rekonstrukce (James A. Winnefeld, Leon Krier). Zdroj: http://www.quondam.com/19/1982.htm (vyhledáno 21.6.2012) 107

3. Gustave Boulanger, Divadelní hra v atriu pompejánského domu prince Napoleona v Paříži, 1861, Versailles. Arium tvořilo ústřední společenský prostor v domě, jeho fantazijní rekonstrukce byly v 19. století velmi oblíbené. Zdroj: Wolfgang Brönner, Die bürgliche Villa in Deutschland, Worms 1994, s. 40

4. Giusto Utens, Medicejská vila v Cafaggiolo (Michelozzo, 1452), 1599, Museo di Firenze com´era. Pvní medicejské vily připomínaly středověké hrady. Jednalo se ještě o reminiscenci středověkého způsobu ţivota. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Giusto_Utens (vyhledáno 21.6.2012) 108

5. Domenico Ghirlandaio, Smrt a nanebevzetí Panny Marie, fresková malba, Capella Tornabuoni, 1485 – 1590, Santa Maria Novella, Florencie. Vpravo nahoře zobrazena medicejská vila ve Fiesole. Zdroj: http://it.wikipedia.org/wiki/Cappella_Tornabuoni (vyhledáno 21.6.2012)

6. Domenico Ghirlandaio, Smrt a nanebevzetí Panny Marie, detail vily ve Fiesole (Michelozzo, 1451 – 1457), fresková malba,Capella Tornabuoni, 1485 – 1590, Santa Maria Novella, Florencie. Vila ve Fiesole je přelomová jak svou formou, tak obsahem. Zdroj: http://it.wikipedia.org/wiki/Villa_Medici_(Fiesole) (vyhledáno 21.6.2012) 109

7. Andrea Palladio, vila Cornaro, (1553 - 1554), Piombino Dese. Motiv zdvojeního chrámového portiku, zahradní průčelí. Zdroj: http://www.collectorcarbook.com/villa_history.htm (vyhledáno 22.6.2012)

8.Vojtěch Ignác Ullmann, Antonín Vítězslav Barvitius, Lannova vila, 1868 - 1872, Praha-Bubeneč. Zahradní půčelí. Zdroj: http://www.vila-lanna.cz/galerie/exterier/ (vyhledání 22.6.2012)

110

9. Paolo Veronese, fresková výzdoba vily Barbaro (Andrea Palladio, 1558 nebo 1560 -1570, Maser), kolem roku 1560. Krajina proniká i do interiérů vil. Zdroj: http://www.arts-wallpapers.com/galleries/greatartists/imagepages/image289.htm (vyhledáno 22.6.2012)

10. Nástěnná malba v Lannově vile, před rokem 1872. Zdroj: http://www.vila-lanna.cz/galerie/interier/ (vyhledáno 22.6.2012)

111

11. Andrea Palladio, vila Capra (La Rotonda, vila Almerico), 1566 – 1571, Vicenza. Vila a krajina.Vila v krajině dominuje, ale zároveň ji neznásilňuje.Kombinace nejvyšší estetické kultury s venkovským prostředím. Zdroj http://www.boglewood.com/palladio/home.html (vyhledáno 22.5.2012)

12. Andrea Palladio, vila Emo, původního plán, 1559. Vyuţití vernakulárních architektonických motivů Veneta - barchess a holubníků v postranních křídlech. Zdroj: http://www.scholarsresource.com/browse/image_set/828 (vyhledání 22.6.2012)

112

13. Stourhead garden,1741 - 1780, anglický krajinný park. Princip malebnosti - „picturesque“. Jemná modelace krajiny. Foto: Eva Hanzlová

14. Stourhead garden, 1741 - 1780, Gotická chýše („gothic cottage“). Foto: Helena Hanzlová

113

15. John Claudius Loudon, Chýše („cottages“) v různých stylech. An encyclopædia of cottage, farm and villa architecture and furniture, London 1834, s. 213, 215. Zdroj: kompletní elektronická verze na http://books.google.cz/ či http://archive.org/details/encyclopdiaofc00loud (vyhledáno 23.10.2011)

114

16. Striktní rozdělení dámských a muţských pokojů. Zleva: Goldman/ Sturm,1708, freistehendes Haus [volně stojící dům] Abb.70 zu S. 147; Goldmann/Sturm, 1708, Abb. 71 zu S. 148, eingebautes bürgliches Wohnhaus [mezi ostatní domy začleněný měšťanský obytný dům]. Zdroj: Wolfgang Brönner, Die bürgliche Villa in Deutschland, Worms 1994, s. 34

17. Ludwig Richter, Chvála manželky, dřevořez, Lipsko 1851. Středověký rodinný dům, ţena – manţelka zajišťuje domácí pohodu a veškeré práce. Zdroj: Wolfgang Brönner, Die bürgliche Villa un Deutschland, Worms 1994, s. 35 115

18. Obývací pokoj továrníka Seegera v Mannheimu (Luthmer, Malerische Innenräume moderner Wohnungen [Malebné interiéry moderních bytů], 1884-86, Serie 2, Taf.17). Ukáza honosného, vpravdě burţoazního, vybavení interiéru. Zdroj: Wolfgang Brönner, Die bürchliche Villa in Deutschland, Worms 1994.

19. Dušan Jurkovič, obytná schodišťová hala vlastní vily, Brno-Ţabovřesky, 1906 1907, dobová fotografie. Větší skromnost, prostota, důraz na „pravdivost“ a poctivost v pojetí interiéru. Dům milovníka umění. Zdroj: Martina Lehmannová – Dana Bořutová – Dagmar Černoučková et al., Dušan Jurkovič: Architekt a jeho dům, Brno 2010, s.80 116

20. Rudolf Wittkower, diagramy Palladiových půdorysů , na jejichţ základě vytvořilzákladní palladiánskou mříţku, Architectural Principles in the Age of Humanism, 1949. Zdroj: http://www.architakes.com/?p=6596 (vyhledáno 29.4.2012)

117

21. Andrea Palladio, půdorys vily Capra 1566 von Zdroj: http://archslidetest.blogspot.cz/2011/01/ villa-capra.html

22. Moritz Kellner von Brünnheim, vila Heinricha a Mauritie Fontaineových Felsenbrunn, 1879 – 1880, Brno-Pisárky. Půdorys prvního patra. Zdroj: Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal (eds.), Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, Praha 2010, s. 96

23. neznámý autor, vila Bedřicha Leitenbergera, kolem 1860, Josefův Důl Výřez půdorysu přízemí. Třítraktová dispozice (jako základní schéma), modifkace palladiánského půdorysu. Zdroj: Rostislav Švácha (ed.), Slavné vily Středočeského kraje, Praha 2010, s.71

24.Hans Miksch a Julian Niedzielski,1888 přestavba Leopold Bauer 1911 vila Rudolfa Larische, Krnov Přízemí. Třítraktová dipozice, modifikace benátského půdorysu. Schodišťovou halu včlenil L. Bauer. Zdroj: Jindřich Vybíral (ed.), Slavné vily Moravskoslezského kraje, Praha 2008,s.22

118

25. Alois Mihatsch & Hans Ulrich Vlastní vila Hanse Ulricha, 1898 – 1899 Moravská Ostrava Přízemí. Třítraktová dispozice, kterou trakty, téţ chápu jako variaci na palladiánské schéma. Trakty volně obkruţují centrální prostor. Zdroj: Jindřich Vybíral (ed.), 2007 Slavné vily Moravskoslezského kraje, Praha 2008, s. 29

26. Johann Aulegk, rodinný dům Willibalda Müllera, 1886 Olomouc Přízemí. Redukované schéma na dva

27. Anton Kraus, Ředitelská vila Vítkovických ţelezáren Salomona M. Rothschilda, 1847 - 1848 Ostrava – Vítkovice Hypotetický půdorys přízemí. Podélná průběţná chodba tvoří ústřední komunikační osu. Zdroj: Jindřich Vybíral (ed.) Slavné vily Moravskoslezského kraje, Praha 2008 s. 15 2010,

28. Jiří Zach, vila Antonína Hartmanna, „Špahovka“, 1863 – 1864, Kutná Hora Opět chodbová dispozice (viz. obr. č. 27). Pokoje se řadí za sebou, jsou navzájem průchozí v jedné ose a tvoří tak charakteristickou zámeckou enfiládu. Zdroj: Rostislav Švácha (ed.), Slavné vily Středočeského kraje, Praha

ale téţ postavené na stejném principu, jako půdorys obr. č. 25. Zdroj: Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Praha s. 23

119

s.74

29. Zdenko Schubert von Soldern, vila Eduarda Schuberta von Soldern, 1871 - 1875 Praha-Liboc Půdorys přízemí. Typická toskánská vila naší historizující architektury. Zdroj: Zdenko Schubert, Villa v Liboci, Zprávy Spolku inženýrů a architektů v Království českém, Praha 1875 34

31. Rudolf Němec, vila stavitele Roberta Schmidta, 1908 – 1909, Hradec Králové Půdorys přízemí. Centrum dispozice tvoří schodišťová hala (síň). Zdroj: Petr Ulrich (ed.), Slavné vily Královéhradeckého kraje, Praha 2007, s. 44

30. František Liška, nájemní vila Rieger, 1904, Chotěboř Půdorys přízemí. Ačkoli vila postrádá asymetricky umístěnou věţ, asymetrické Členění a „nahodilost“ rozmístění pokojů řadí tento půdorys k toskánským. Zdroj: Jan Sedlák (ed.), Slavné vily kraje Vysočina, Praha 2008, s.

32. Josef Gočár, Červená vila Josefa Binka, 1908 – 1909, Krucemburk Půdorys přízemí. Ze stejného roku jako obr. č. 31 je i Gočárova vila. Schodiště haly je jiţ zapuštěno ve stěně, ale z galerie do haly směřují průhledy. Náročnějšímu půdorysu přibyla průběţná zalomená chodba. Zdroj: Jan Sedlák (ed.)Slavné vily kraje Vysočina, Praha 2008, s. 48 120

33. Franz Langer, vlastní soukromá vila, 1894, Mozartova 6, Olomouc-Nová Ulice Zahradní průčelí. Honosná neobarokní vila ve stylu aristokratických sídel. Foto: Michaela Hanzlová

34. Franz Langer, původní plánová dokumentace vlastní vily z roku 1894, Mozartova 6, Olomouc-Nová Ulice. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 138 Foto: Michaela Hanzlová 121

35. Franz Langer, původní plánová dokumentace vlastní vily z roku 1894, Mozartova 6, Olomouc-Nová Ulice. Průřez. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 138 Foto: Michaela Hanzlová

36. Plánová dokumentace z roku 1961 vlastní vily Franze Langera, Mozartova 6, Olomouc-Nová Ulice. Půdorys 1. patra. Třítraktová dispozice. Nejdůleţitější místnosti hledí do parkově upravené zahrady, která sousedí s hlavní ulicí. Zdroj: archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710717/152 Foto: Michaela Hanzlová 122

37. Franz Langer, vlastní nájemní vila, 1898, třída Svornosti 12, Olomouc-Nová Ulice. Hlavní, zahradní a zároveň uliční, průčelí. Foto: Michaela Hanzlová

38. Franz Langer, vlastní nájemní vila, 1898, třída Svornosti 12, Olomouc-Nová Ulice. Motiv zdvojené lodţie, míšení švýcarského a klasického slohu. Foto: Michaela Hanzlová 123

39. Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, vlastní nájemní vila, třída Svornosti 12, Olomouc-Nová Ulice. Hlavní průčelí. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 142 Foto: Michaela Hanzlová

40. Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, vlastní nájemní vila, třída Svornosti 12, Olomouc-Nová Ulice Půdorysy suterénu, přízemí, prvního patra a podkroví. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 142 Foto: Michaela Hanzlová 124

41. Franz Langer, vlastní nájemní vila, 1900, třída Svornosti 25, Olomouc-Nová Ulice. Foto: Michaela Hanzlová

42. Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1900, vlastní nájemní vila,třída Svornosti 25, Olomouc-Nová Ulice. Západní boční průčelí. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 143 Foto: Michaela Hanzlová 125

43. a 44. Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1900, vlastní nájemí vila, třída Svornosti 25, Olomouc-Nová Ulice. Půdorysy přízemí (č. 43) a prvního patra (č. 44) jsou téměř identické. Dvoutraktová úsporná dispozice, tři hlavní obytné místnosti tvoří směrem k západu krátkou zámeckou enfiládu. Komunikačním centrem je předpokoj (předsíň). Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 143 Foto: Michaela Hanzlová

45. Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1900, vlastní nájemní vila, třída Svornosti 25, Olomouc-Nová Ulice. Fasáda směrem k ulici.Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc Foto: Michaela Hanzlová

126

46. Franz Langer, vlastní vila Josefa Mizery, 1898, třída Svornosti 21, Olomouc-Nová Ulice. Foto: Michaela Hanzlová

47. Franz Langer, původní plánová dokumentace z roku 1898, vlastní vila Josefa Mizery, třída Svornosti 21, Olomouc-Nová Ulice. Dům je charakteristický úzkým schodišťovým křídlem. Schodiště je poměrně temné a strmé. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc Foto: Michaela Hanzlová 127

48. Vila Josefa Mizery, plánová dokumentace z roku 1995, třída Svornosti 21,Olomouc-Nová Ulice. Půdorys přízemí. Velmi rozvolněná dvoutraktová dispozice daná snad tím, ţe Josef Mizera měl ve dvoře i vlastní dílnu a ve vile nejspíše kanceláře své firmy. Zdroj: archiv odboru stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce, inv.č.710717/ 177 Foto. Michaela Hanzlová

49. a 50. Eduard Schnizer, cila Carla Buliczka, 1887, Ţilinská 3, Olomouc, Nová Ulice. Pohled z ulice. Hlavní chodišťová věţ (obr. č. 50). Foto: Michaela Hanzlová 128

51. Eduard Schnizer, vila Carla Buliczka, původní plánová dokumentace z roku 1887, Ţilinská 3, Olomouc-Nová Ulice. Průřez a pohled na uliční průčelí. Romantizující pozdně historická stavba. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc Foto: Michaela Hanzlová

52. Plánová dokumentace z roku 2002, Ţilinská 3, Olomouc-Nová Ulice Dvoutraktová přeskupená dispozice. Redukovaná zámecká enfiláda směřuje do zahrady. Zdroj: archiv stavebního odboru Magistrátu města OlomouceFoto: Michaela Hanzlová 129

53. Vila Carla Buliczka, Ţilinská 3, Olomouc-Nová Ulice. Stav střechy před opravou, kolem 2000. Foto: majitel vily

54. Vila Carla Buliczka, Ţilinská 3, Olomouc-Nová Ulice. Stav střechy před opravou, kolem 2000. Foto: majitel vily 130

55. Karel Starý starší, původní plánová dokumentace z roku 1885, prostorová situace vlastní realizovaná vila (vlevo) a dvě nerealizované vlastní nájemní vily. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 180 Foto: Michaela Hanzlová

56. a 57. Karel Starý starší, původní plánová dokumentace nerealizovaných vil, 1885, Litovelská ulice, Olomouc-Nová Ulice. Půdorys suterénu (obr. č. 55) a prvního patra (obr. č. 56). Jde o nájemní patrové vily, přízemí i patro má stejnou dispozici. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 180 Foto: Michaela Hanzlová 131

58. Karel Starý starší, vlastní soukromá vila, 1885, Litovelská 7, Olomouc-Nová Ulice. Současný stav po necitlivé opravě. Foto: Michaela Hanzlová

59. L. Stará, kvaš, 1902, pohled na vlastní vilu Karla Starého staršího, Litovelská 7, Olomouc-Nová Ulice. Původní stav. Pohled z Litovelské ulice. První vila v Úřednické čtvrti byla přízemní a měla ještě velmi venkovský charakter. Zdroj: Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století, Olomouc 2003, s. 29 132

60. Karel Starý starší, původní plánová dokumentace z roku 1885, vlastní soukromá vila, Litovelská 7, Olomouc-Nová Ulice. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 180 Foto: Michaela Hanzlová

61. Karel Starý starší, původní plánová dokumentace z roku 1885, vlastní soukromá vila, Litovelská 7, Olomouc-Nová Ulice. Půdorys přízemí a hospodářského zázemí. Netypický půdorys nejspíše způsobily stavební restrikce v té době ještě platné. Komunikační osou třítraktové dispozice je chodba. Směrem do ulice směřují společenské prostory, směrem do dvora hledí soukromé obytné pokoje. Provozní trakt společně s hospodářským zázemím je po pravé straně. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc , inv. č. A 180 Foto: Michaela Hanzlová 133

62. Heinrich Czeschner, vila Eduarda Zirma, 1901, Vojanova 26, Olomouc-Nová Ulice Foto: Michaela Hanzlová

63. Heinrich Czeschner, vila Eduarda Zirma, 1901, Vojanova 26, Olomouc-Nová Ulice Detail čelní fasády. Foto: Michaela Hanzlová 134

64. Heinrich Czeschner, původní plánová dokumentace z roku 1901, vila Eduarda Zirma, Vojanova 26, Olomouc-Nová Ulice. Hlavní průčelí. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 49 Foto: Michaela Hanzlová

65. Heinrich Czeschner, původní plánová dokumentace z roku 1901, vila Eduarda Zirma, Vojanova 26, Olomouc-Nová Ulice. Půdorys přízemí. Obytná schodišťová hala směřuje na západ, provozní prostory po pravé straně na sever a na jih do zahrady hledí obývací pokoj a lodţie u jídelny. Přijímací pokoj sousedí se vstupním prostorem, ale přístupný je z haly, zatímco sluţebnictvo vchází rovnou do svých prostor. K dispozici má ještě vlastní postranní vchod z ulice. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 49. Foto: Michaela Hanzlová 135

66. a 67. Pohledy do obytné schodišťové haly z přízemí (obr. č. 65) a z prvního patra (obr. č. 67). Interiér vily Eduarda Zirma, Heinrich Czeschner, 1901, Vojanova 26, Olomouc-Nová Ulice. Halu osvětluje velké vitrajové okno. Foto: Michaela Hanzlová 136

68. Jakob Gartner, vila Eduarda Hamburgera, 1895, Vídeňská 2, Olomouc. Pohled z Brněnské ulice. Firemní vchod. Foto:Michaela Hanzlová

69. Jakob Gartner, vila Eduarda Hamburgera, 1895, Vídeňská 2, Olomouc. Pohled z Vídeňské ulice. Soukromý vstup skrze schodišťovou věţ. Dvě okénka patří původnímu bytu sluţky. Foto: Michaela Hanzlová 137

71. Jakob Gartner, původní plánová dokumentace vily Eduarda Hamburgera, 1895, Vídeňská 2, Olomouc. Pohled z Vídeňské ulice. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 77. Foto: Michaela Hanzlová

71. Jakob Gartner, původní plánová dokumentace vily Eduarda Hamburgera, 1895, Vídeňská 2, Olomouc. Příčný řez. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 77. Foto: Michaela Hanzlová 138

72. Jakob Gartner, původní plánová dokumentace vily Eduarda Hamburgera, 1895, Vídeňská 2, Olomouc. Půdorys zvýšeného přízemí. Klasická třítraktová dispozice. Směrem do hlavní ulice, po pravé straně, směřují firemní prostory, centrální trakt ovládá salon a jídelna, levý trakt slouţí provozním a komunikačním účelům. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 77 Foto: Michaela Hanzlová

73. Jakob Gartner, původní plánová dokumentace vila Eduarda Hamburgera, 1895, Vídeňská 2, Olomouc. Půdorys prvního patra. Soukromé pokoje. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 77 Foto: Michaela Hanzlová

139

74. Vnitřní výzdoba schodišťové věţe vily Eduarda Hamburgera. Vídeňská 2, Olomouc-Nová Ulice. Foto: Michaela Hanzlová

75. Jakob Gartner, vila Wilhelma Briesse, 1895 – 1896, Vídeňská 4, Olomouc. Foto. Michaela Hanzlová 140

76. Jakob Gartner, vila Wilhelma Briesse, 1895 – 1896, Vídeňská 4, Olomouc. Pohled z parku. Foto: Michaela Hanzlová

77. Jakob Gartner, původní plánová dokumentace vily Wilhelma Briesse, 1895. Příčný řez a situování vily (červeně). Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 78 Foto: Michaela Hanzlová 141

78. a 79. Jakob Gartner, původní plánová dokumentace vily Wilhelma Briesse, 1895. Vídeňská 4, Olomouc. Půdorys přízemí a prvního patra. Dvojtraktová dispozice. Společenské přízemí a soukromé první patro. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 78 Foto: Michaela Hanzlová

80. Jakob Gartner, původní plánová dokumentace vily Wilhelma Briesse, 1895. Vídeňská 4, Olomouc. Částečně obydlené podkroví. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 78 Foto: Michaela Hanzlová 142

81. Vily v Parkové , dnes Vídeňské, ulici, 1899. V popředí vila Edmunda Tůmy (Johann Aulegk, 1896 – 1897) v původním stavu. Zdroj: Olomouc a Olomoučané na starých fotografiích, Olomouc 2011, s. 55

82. Vila Edmunda Tůmy, 1896 – 1897, Johann Aulegk, Vídeňská 10, Olomouc. Současný stav. Foto: Michaela Hanzlová 143

83. Johann Aulegk, původní plánová dokumnetace z roku 1896, vila Edmunda Tůmy, Vídeňská 10, Olomouc. Půdorys přízemí. Druhý obvyklý typ třítraktové dispozice. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 21 Foto. Michaela Hanzlová

84. Johann Aulegk, původní plánová dokumentace z roku 1896, vila Edmunda Tůmy, Vídeňská 10, Olomouc. Půdorys prvního patra. Byt měl vlastní samostatný vchod přes schodiště, byl zcela oddělený od bytu v přízemí. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 21 Foto: Michaela Hanzlová 144

85. Jakob Gartner, vila Hanse Passingera, 1898, Vídeňská 12, Olomouc. Foto: Michaela Hanzlová

86. Firemní veduta parního mlýna bratří H & M Passingerových, 1900. Vila je samostatně znázorněna v náznaku kartuše v levém roku. Zdroj: Vítězslav Kollmann, Ideální veduty průmyslových a obchodních objektů Olomoucka na firemních papírech, Olomouc 2006 145

87. Firemní veduta parního mlýna H & M Passingerových, 1900, detail. Vila bratří Passingerových v původním stavu s krásně parkově upravenou zahradou. Zdroj: Vítězslav Kollmann, Ideální veduty průmyslových a obchodních objektů Olomoucka na firemních papírech, Olomouc 2006

88. Plánová dokumentace Passingerovy vily z roku 1958. Rozdělení vily na menší byty. Asymetrická třítraktová dispozice. Zdroj: archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 710504/ 640 Foto: Michaela Hanzlová 146

89. Jakob Gartner (?), Mayova vila, 1892 – 1895 (?), Dolní Hejčínská 28, Olomouc-Hejčín Zahradní průčelí. Zdroj: http://www.klic-css.cz/o-nas/

90. Jakob Gartner (?), Mayova vila, 1892 – 1895 (?), Dolní Hejčínská 28, Olomouc-Hejčín. Boční průčelí z ulice. Foto: Michaela Hanzlová 147

91. Firemní veduta potravinářského podniku bratří Mayů v Hejčíně, 1895. Ředitelská vila leţí v areáu fabriky po levé straně. Zdroj: Vítězslav Kollmann, Ideální veduty průmyslových a obchodních objektů Olomoucka na firemních papírech, Olomouc 2006

148

92. Plánová dokumentace Mayovy vily (Dolní Hejčínská 28) z roku 1941. Přízemí. Symetrická třítraktová dispozice, střední trakt umocňuje tříramenné schodiště.Ve vile se snoubí palladiánská symetrie s barokní monumentálností. Zdroj: archiv Muzea umení Olomouc, inv. č. A 75; archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č. 110612/50 Foto: Michaela Hanzlová

94. Plánová dokumentace Mayovy vily (Dolní Hejčínská 28) z roku 1941. Půdorys prvního patra. Zdroj: archiv Muzea umění Olomouc, inv. č. A 75; archiv stavebního odboru Magistrátu města Olomouce, inv. č..110612/50 Foto: Michaela Hanzlová 149

150