DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ

DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ

Demografický vývoj a typologie českého venkova v kontextu prostorových souvislostí RENATA KLUFOVÁ

Vzor citace: KLUFOVÁ, R. Demografický vývoj a typologie českého venkova v kontextu prostorových souvislostí. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 276 s.

Recenzenti: prof. PhDr. Ing. Věra Majerová, CSc. prof. Ing. Milan Palát, CSc. © RNDr. Renata Klufová, Ph.D., 2015 ISBN 978-80-7478-733-1 (brož.) ISBN 978-80-7478-734-8 (pdf)

OBSAH

Předmluva �� 7 Seznam použitých zkratek �� 8

1 Venkov v širších souvislostech �� 11

1.1 Vývoj vnímání venkovského prostoru �� 11 1.2 Epistemologie venkova �� 13

2 Teoretická východiska rozvoje venkova �� 20 2.1 Přístupy a proměny vnímání venkova �� 2.1.1 Venkov v kontextu teorií regionálního rozvoje �� 2.1.2 Debata o ekonomickém vývoji v rurálních studiích �� 2.2 Přístupy k rozvoji venkova v rámci EU �� 2.2.1 Základní teoretická východiska koncipování politiky rozvoje venkova v EU �� 2.2.2 Rozvoj venkova a znalostní ekonomika ��

20 21 27 31 32 36

3 Přístupy k vymezení venkova �� 38 3.1 3.2 3.3 3.4

Rurální versus urbánní �� Přístupy k vymezení venkova v zahraniční literatuře �� Vymezení venkova v české odborné literatuře �� Vymezení venkovských oblastí na úrovni obcí �� 3.4.1 Typologie venkovských obcí na základě demografického vývoje �� 3.5 Problémy spojené s vymezováním venkova ��

40 43 48 52 55 64

4 Typologie venkova �� 67 4.1 Typologie venkova v odborné literatuře �� 67 4.2 Typologie českého venkova �� 76

5 Vývoj českého venkova �� 79

5.1 Od dílčího výzkumu venkovských oblastí k multidisciplinárnímu �� 79 5.2 Vývoj do roku 1990 �� 80 5.3 Vývoj po roce 1990 �� 88 5

DEMOGRAFICKÝ VÝ VOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ

5.4 Demografický vývoj venkovských obcí �� 5.4.1 Vývoj klasifikací obcí �� 5.4.2 Současné klasifikace �� 5.5 Specifika systému osídlení ČR ��

92 92 96 97

6 Cíle a metodika �� 100 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6

Problematika vymezování venkovského prostoru �� 102 Vymezení dojížďkových oblastí �� 103 Srovnání modelu dojížďky s daty ze sčítání 2011 �� 109 Specifikace obcí zasažených rezidenční suburbanizací �� 118 Vlastní vymezení venkovských obcí �� 120 Vymezení venkovského prostoru na úrovni SO ORP �� 120

7 Český venkov v období 2001–2011 �� 127 7.1 7.2 7.3 7.4 7.5 7.6

Vývoj počtu obyvatel a změny v jeho rozmístění �� 127 Pohyb obyvatelstva obcí �� 138 Vývoj věkové struktury �� 142 Vývoj struktury podle rodinného stavu �� 159 Vývoj vzdělanostní struktury �� 169 Vývoj ekonomické struktury �� 178

8 Vlastní typologie venkovských oblastí �� 188 8.1 Teoretické předpoklady �� 188 8.2 Snížení dimenzionality dat �� 193 8.3 Shluková analýza obcí �� 206

9 Závěry �� 215 9.1 9.2 9.3 9.4

Vymezení venkova v ČR �� 216 Vývoj venkovských oblastí v období 2001–2011 �� 219 Vlastní typologie venkovských oblastí �� 223 Úvahy o budoucím vývoji českého venkova �� 228

Souhrn �� 231 Summary �� 233 Přílohy �� 235 A. Vyjížďka do zaměstnání �� 235 B. Vývoj venkovských oblastí v období 2001–2011 �� 240 Bibliografie �� 247 Rejstřík �� 269 6

PŘEDMLUVA

Lidé intuitivně vědí, co znamená slovo „venkovský“. Intuitivní vnímání venkova však neuspokojuje geografy, demografy, ekonomy ani další odborníky z různých oborů. Navíc je potřeba provádět různá politická rozhodnutí a alokovat zdroje na kvantifikovatelné bázi. Čísla však nevyjadřují podstatu toho, co termín „venkovský“ ve své podstatě znamená. Venkov má mnoho vlastností, které nelze žádným způsobem kvantifikovat. I když se zvýšený důraz na rozvoj venkova dostal do popředí zájmu relativně nedávno, neznamená to, že rozvoj venkova je novým fenoménem. V minulosti byly problémy rozvoje venkova řešeny víceméně jako jeden z aspektů odvětvových nebo průřezových problémů ekonomiky. Ne zcela uspokojivé výsledky takovéhoto řešení vedly k prohloubení zájmu o problematiku venkova v rámci regionální politiky. Samotné vymezení venkovského prostoru, resp. venkovských obcí, je spjato s různými přístupy, kdy byl venkov vymezován jako zvláštní typ osídlení či jako sociální fenomén. Nejednotnost, resp. nejednoznačnost vymezení se navíc projevuje nejen na úrovni jednotlivých států, ale také na úrovni nadnárodních seskupení. Důležité je také rozlišovat, za jakým účelem je venkovský prostor vymezován a na základě jakých charakteristik je pak prováděna jeho klasifikace. Venkov je složitě strukturovaný systém jak prostorový, tak společenský. Obecně se možnosti rozvoje venkova odvíjí od vnitřních zdrojů a vnějších vlivů a trendů. Neexistuje jeden homogenní venkov, nýbrž vícero různých typů venkovského prostoru, které se od sebe liší nejenom svým historickým, sociálním a kulturním vývojem, ale i rozvojovým potenciálem. Přes všechny tlaky na venkov v minulých desetiletích, dynamické změny v současnosti a vzrůstající nároky ve všech rozvojových oblastech je venkov obecně prostorem s vysokou vitalitou a hlubokou vnitřní silou, která mu umožňuje přestát náročná období. Lze se domnívat, že venkov jako svébytný prvek osídlení se v našich podmínkách udrží, i když je možné pouze odhadovat, v jaké konečné podobě dojde k jeho stabilizaci. V Českých Budějovicích leden 2015

7

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

ArcČR 500 digitální geografická databáze ČR v měřítku 1 : 500 000 CLC projekt CORINE Land Cover (databáze krajinného pokryvu) CLLD komunitně vedený místní rozvoj (z angl. CommunityLed Local Development) ČSÚ Český statistický úřad DG AGRI Generální ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova DSO dobrovolný svazek obcí EC Evropská komise (European Commission) ECORYS mezinárodní společnost poskytující výzkumné, konzultační a manažerské služby v oblasti ekonomiky, sociálního a prostorového rozvoje EAFRD Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova EFRD Evropský fond regionálního rozvoje EMFF Evropský námořní a rybářský fond ENRD Evropská síť rozvoje venkova ESF Evropský sociální fond ESPON program ESPON (Monitorovací síť pro evropské územní plánování) vznikl na základě potřeby členských států EU a Evropské komise rozšířit znalosti a rozsah výzkumu v oblasti územního rozvoje z pohledu evropské perspektivy – výzkumný program, který sbírá a porovnává informace o rozvojových trendech napříč Evropou ESRI společnost zabývající se vývojem softwaru určeného pro práci s geografickými informačními systémy (z angl. Economic and Social Research Institute) EU Evropská unie EUROSTAT Statistický úřad Evropské unie EUROSTAT LFS výběrové šetření pracovních sil EU HDP hrubý domácí produkt ICT informační a komunikační technologie LAU místní správní jednotka (z angl. Local Administrative Unit) – úroveň územní státní správy 8

Seznam použitých zkratek

LEADER program na podporu kvality života ve venkovských oblastech (z angl. Links Between Actions for the Developmemt of the Rural Economy) LISA lokální indikátor prostorové autokorelace (z angl. Local Indicator of Spatial Association) LFA oblasti méně příznivé pro zemědělství (z angl. Less Favourite Areas) LDS lokální rozvojová strategie (z angl. Local Development Strategy) MAS místní akční skupina MMR Ministerstvo pro místní rozvoj MS migrační saldo NAZV Národní agentura pro zemědělský výzkum NUTS nomenklatura územních statistických jednotek (z fr. Nomenclature des unités territoriales statistiques nebo angl. Nomenclature of Units for Territorial Statistics) OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OP operační program PELCOM panevropský projekt monitorování krajinného pokryvu POÚ obec s pověřeným obecním úřadem PP přirozený přírůstek PRV Program rozvoje venkova SAPARD program na podporu kandidátských zemí před vstupem do EU (Special Accession Programme for Agriculture and Rural Development) SO ORP správní obvod obce s rozšířenou působností SZP EU Společná zemědělská politika EU TL nomenklatura řádovostních úrovní regionů OECD (z angl. Territorial Level), v ČR odpovídají úrovni TL3 kraje 4C oblasti, v nichž globalizace eliminuje původní bariéry (communications, capital, corporations a consumers)

9

1

VENKOV V ŠIRŠÍCH SOUVISLOSTECH

Pojem rurality je spojen s různými asociacemi venkova: neměstský, zemědělský, krásná krajina, klid, staromódní způsob života, venkovská idyla a další. Terluin (2001) uvádí, že mezi mnoha významy tohoto pojmu lze rozlišit dva odlišné typy přístupů: ■ koncept, který odlišuje venkov jako charakteristický typ lokality – venkov jako „prostor“, ■ venkov jako sociální reprezentaci – venkov jako „reprezentující prostor“. Odlišování „venkovského (rurálního)“ od „městského (urbánního)“ patří mezi nejstarší myšlenky geografie a je v naší kultuře hluboce zakořeněné. Původ tohoto odlišného vnímání města a venkova lze vysledovat v hluboké minulosti, kdy vznikla potřeba odlišit uzavřená, chráněná města od otevřeného, nekontrolovatelného prostoru mimo ně. Podle Williama (citovaný ve Woods, 2011, s. 3) mají tyto dva pojmy ohromnou sílu a odrážejí vývoj lidské společnosti.

1.1

Vývoj vnímání venkovského prostoru

Podívejme se nejprve na vývoj vnímání venkovského prostoru, tj. jeho ontologii. Idea „venkovského“ má kořeny ve starověku. Současně se vznikem opevněných sídel a měst se objevuje i potřeba existence pojmu, který by popisoval území ležící vně těchto objektů. Nejstarší zaznamenané základy slov dnešního pojmu „rural“ se tedy vztahují k pojmům typu „otevřený prostor“ (Ayto, 1990 – cit. ve Woods, 2011, s. 17). Od dob starověkého Říma byly vyvinuty sofistikovanější reprezentace rurality, jež uvažovaly venkov nejenom v kontextu určitého „místa“, nýbrž spojovaly jej také s určitými morálními a kulturními vlastnostmi. Římský venkov byl vnímán nejenom jako zdroj potravin a přírodních zdrojů, služebných a vojáků, ale také jako politický zdroj, kde bylo možno přerozdělovat půdu jako odměnu za vojenské služby. Pro bohaté Římany představovala venkovská sídla jak symbol útočiště, tak i symbol statusu, zatímco migranti z venkova do měst byli považováni za hrubé a neomalené. Oba tyto navzájem si konkurující přístupy k vnímání venkova jsou dostatečně zaznamenány v římské literatuře. 11


Toto vnímání pastorální idyly je hluboce zakořeněno i v západní literatuře, kterou bylo po staletí reprodukováno. Venkovský život je zde popisován jako jednoduchý, nevinný a bezúhonný, spojený s prací v zemědělství a těsnou vazbou na přírodu (např. Williams, 1973 – cit. ve Woods, 2011, s. 17). Popisuje tak skrytě klíčové aspekty podmínek venkovského života v období středověku a raného novověku – nejprve skrze brutalitu feudalismu a posléze přisvojením venkovské půdy pro účely kapitalistické produkce v době agrární revoluce (Woods, 2011, s. 18). Zde je nutno zmínit rozsah a komplexitu vztahů mezi městem a venkovem, s dynamikou venkovských oblastí a každodenními praktikami venkovského života, popisovanými jako zdroje potravin, paliva a stavebního materiálu, stejně tak jako loviště a obranné zázemí. Vnímání venkova jako pastorálního prostoru je však v rozporu s městskou představou venkovského prostoru spojeného s nebezpečím a ohrožením – venkovskou divočinou – idejí staršího původu, než je vnímání pastorální, objevující se s rozvojem zemědělských společností zhruba před 10 tisíci lety (Short, 1991). Strach z divočiny se projevuje ve folklóru středověké Evropy v podobě legend o zlých duších, monstrech a divokých obyvatelích lesů, bažin a hor. Divočinu lze zkrotit kultivací a podpořit tak vlastnosti pastoralismu. Dokonce i kultivovaná krajina však byla vnímána městskými cestovateli jako ohrožující – v podobě tuláků a loupežníků, extrémního počasí a osamocenosti venkovských komunit. V minulosti existovala tedy nejméně dvě různá vnímání venkova. Evropské vnímání rurality se postupně rozšířilo od 15. století do dalších částí světa cestovateli, osadníky a imperiálními správci, kteří usilovali o (znovu) vytvoření evropského venkova v nových koloniích. Například první kolonizátoři Severní Ameriky byli konfrontováni s územím postrádajícím rozeznatelné městské osídlení, které však nicméně před svým přizpůsobením pastorální vizi evropského venkova vyžadovalo určitou transformaci (změnu zvyklostí původních kmenů, zavedení evropských zemědělských postupů, urbanizaci). Zemědělství se tak stalo nástrojem kolonizace amerického západu. Agrarianizace Severní Ameriky však nevedla k vytvoření repliky evropského venkova, vznikl zcela nový rurální prostor, který by mohl být reprezentován jako vyjádření americké identity a čistoty (Valenčius, 2002 – cit. ve Woods, 2011). Tato vyjádření jsou definována nejen krajinou, ale i každodenními praktikami venkovských obyvatel. Ty byly studovány a propagovány vznikající rurální sociologií (viz např. Woods, 2005). Americký venkov lze tedy označit za výsledek procesu hybridizace, kombinace evropských idejí a materiálů s domorodou krajinou, flórou a faunou, spojením kulturních a politických myšlenek. Podobné „směsi“ byly vytvářeny 12

Venkov v širších souvislostech

i v jiných regionech podléhajících evropské kolonizaci. Přesun rurálních objektů a difuze rurálních idejí však nebyly pouze jednosměrné, k určitým přesunům docházelo také z kolonií zpět do Evropy (viz např. dovezení brambor a kukuřice z Ameriky, kde se v některých regionech staly hlavními produkty a transformovaly ekonomické struktury i každodenní praktiky venkovských lokalit). Venkovské krajiny a společnosti v Evropě se dostávaly na konci 19. stol. pod stále větší tlak expanze měst. Depopulace venkova odrážela rozpor mezi idylickou reprezentací venkovského života a realitou každodenní zkušenosti. Lidé odcházeli do měst, aby unikli před chudobou, izolací a nedostatkem sociální mobility na venkově. Hledali lepší životní podmínky a příležitosti. Jednou z prvních zemí, která pocítila tyto změny, byla Británie, kde se dominantní kulturní odezvou na rostoucí urbanizaci stala obnovená popularizace idylického venkova volající po jeho zachování (podrobněji ji popisují např. Woods, 2011 či Short, 1991).

1.2

Epistemologie venkova

Současný venkov je komplexní prostor, vytvářený odlišnými a dynamickými procesy imaginace, reprezentace, materializace a kontroverze, jak bylo naznačeno v předcházející části. Venkov nabývá různých forem v různých kontextech a z různých perspektiv. Neexistuje jediný způsob chápání venkova – naopak, v odborné literatuře se objevuje velké množství různých diskurzů rurality. Woods (2011) rozlišuje a podrobně rozebírá diskurzy akademické (chápání venkova geografy, sociology apod.), politické, mediální a laické, konstituované názory, myšlenkami, popisy a činy obyčejných lidí v jejich kaž dodenním životě. Historicky podporovaly akademické i vládní diskurzy venkova pozitivistickou epistemologii, která vedla ke snaze přesně vystihnout venkov prostřednictvím kvantitativních údajů a vytvořit „pravdivé“ vyjádření různých aspektů venkovského prostoru i života (od produkce plodin, aplikace hnojiv přes příjmy a velikost zemědělských podniků až po vymezování venkovských oblastí na základě celé řady kvantitativních charakteristik či modelování systémů osídlení). Kvantitativní metody dominovaly při studiu venkova, zejména v rurální geografii, od 60. let 20. století. Posun rurální geografie nejprve směrem k politické ekonomii a později ke kulturním přístupům podnítil celou řadu otázek týkajících se vhodnosti předpokladů používaných analytických metod a užitečnosti takto získané znalosti. Woods (2011, s. 33) však upozorňuje na dvě skutečnosti: 13


1. Odklon od kvantitativních metod byl podstatně silnější ve Velké Británii než v USA a většině Evropy, kde se stále alespoň částečně možností kvantitativní analýzy využívá. 2. Důraz na kvantitativní způsoby hodnocení a chápání venkova stále převažuje ve vládních diskurzech, což je patrné z pravidelného shromažďování a publikování oficiálních statistik, vztahujících se k různým oblastem venkovského života. To je důsledek nutnosti „hmatatelného“ vymezení venkova politikou a vládní byrokracií. Využívání kvantitativních metod je dáno také potřebou vymezit oblasti pro aplikaci politik rozvoje venkova. Přizpůsobování definic specifickým potřebám sektorových politik vedlo k nárůstu počtu dosti odlišných definic (viz např. Ricketts, Johnson-Webb a Taylor, 1998). Shambaugh-Miller (2007) uvádí, že jen v USA existuje 15 různých definic venkova pro federální zdravotnické programy a 50 definic pro všechny vládní programy, s významnými nesrovnalostmi v jejich prostorovém pokrytí (viz také Bell, 2007). Ellis a Biggs (2001) charakterizovali vývoj přístupů k rozvoji venkova od 50. let minulého století do přelomu 21. století zjednodušeně pomocí posloupnosti: 60. léta – modernizace, 70. léta – státní intervence, 80. léta – tržní liberalizace, 90. léta – participace a zvyšování zodpovědnosti. Zároveň však upozorňují na to, že se převládající a populární názory neprojevují pouze ve striktně vymezených dekádách (více také např. Phuhlisani, 2009). Myšlenky, které se objeví v jedné dekádě, často nabývají na síle v následujícím desetiletí a do praxe se přenášejí až po 10 či 15 letech od okamžiku jejich zrodu. Jako příklad lze uvést přístup udržitelného života, který je uváděn jako myšlenka přelomu století, neboť byl v tomto období považován za klíčový princip praktik rozvoje venkova. Tento přístup má však svůj původ v idejích 80. a 90. let (Chambers a Conway, 1992; Chambers, 1995; Farrington, Carney, Ashley a Turton, 1991). Hodge a Midmore (2008) popisují transformaci rozvoje venkova jako posun od přístupu zaměřeného výhradně na sektor zemědělství k venkovským oblastem s větší diverzifikací ekonomických aktivit a rozebírají čtyři dominantní modely rozvoje venkova: sektorový přístup, multisektorový přístup, teritoriální přístup a lokální přístup. Woods (2011, s. 132–133) hovoří v souvislosti s modernizací o modernizačním paradigmatu. V praxi podle něj tvořily součást modernizace venkova čtyři paralelní procesy: ■ modernizace zemědělství – přechod od existenčního hospodaření ke komerčnímu s následnou mechanizací a industrializací procesů hospodaření, 14


aplikací agrochemikálií, biotechnologií a reorganizací spojenou se specializací zemědělsko-potravinářského sektoru; ■ ekonomická modernizace – diverzifikace venkovských ekonomik od závislosti na tradičních odvětvích směrem k modernějším; ■ infrastrukturní modernizace – elektrifikace, telekomunikační sítě, oprava silničních sítí, rozvoj regionálních letišť apod.; ■ sociální modernizace – podpora tradiční lidové kultury, vzdělání, sociální emancipace a angažovaných, odpovědných a informovaných praktik dobrého občanství, tedy občanské společnosti. Ploeg s kolegy (Ploeg, 2000) dospěl v roce 2000 k názoru, že moderní paradigma dosáhlo svých intelektuálních i praktických limitů. Kritika modernizace venkova v Evropě a dalších částech vyspělého „severu“ probíhala však už od 70. let minulého století a ve většině případů byla spojena s nadprodukcí, environmentální degradací a prostorovou nerovností. V 80. a 90. letech dominovala v liberálních demokraciích politická ideologie neoliberalismu. Vedle toho, že se projevovaly snahy o hledání vládních úspor a redukci zapojení státu do ekonomiky, byly také řešeny otázky smyslu ekonomické rozvojové politiky, vedoucí k tomu, že by stát neměl být vůdčí silou rozvoje, ale měl by podporovat soukromé podnikání a venkovské komunity ke svépomoci (Cheshire, 2007). Výsledkem této kritiky je vznik nového paradigmatu rozvoje venkova (více viz např. Ploeg, 2000; Woods, 2011). V posledních dvaceti letech se ve vyspělých státech projevuje posun v paradigmatu venkovských politik. Migrace z venkovských oblastí, zejména odliv mladých lidí, stárnutí venkovského obyvatelstva a všeobecný úpadek zemědělských aktivit, spojený s poklesem produktivity pracovní síly, představují dominantní důsledky všeobecně panujících podmínek ve venkovských oblastech (OECD, 2006). Proto nový přístup k rozvoji venkova usiluje o tvorbu procesů hlubokých strukturálních změn ve venkovských oblastech (Delgado, 2004 – cit. v Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010). Jádro tohoto přístupu tvoří přesvědčení o nezbytnosti významného postavení lokálních aktérů v řízení sociálních, ekonomických a politických změn v území. Diskutuje se o tzv. novém paradigmatu rurálního rozvoje, jenž je úzce spojen s teritoriálním přístupem. V této souvislosti nemá teritorium žádné předdefinované hranice (ani administrativní, ani fyzické), nýbrž vzniká agregací skupin lidí s podobnými problémy a příležitostmi. Teritorium se v tomto smyslu vztahuje k systému, který integruje různé endogenní zdroje a jejich vzájemné vazby. Každý prvek tohoto systému se tak může stát potenciálním spouštěčem strukturální změny. Podle Ambrosio-Albalá a Bastiaensena (2010) už není 15


venkovský prostor definován jako fyzická podpora lidských aktivit, ale jako samostatný aktér, živoucí organismus tvořený vzájemně se ovlivňujícími buňkami (jednotlivci, domácnostmi...). V rámci relevantních strukturálních změn podporovaných tímto přístupem lze identifikovat dva teritoriální procesy: ■ produktivní transformaci, ■ institucionální transformaci. V rozvinutých zemích usilují návrhy politik v rámci produktivní transformace o širší transformaci zahrnující minimálně čtyři kritické oblasti (OECD, 2006): ■ rozvoj dopravy a ICT infrastruktury, ■ poskytování veřejných služeb, ■ valorizaci výhod venkova, ■ podporu venkovských firem. V rámci ekonomických aktivit na venkově je speciální pozornost věnována turismu, s ohledem na jeho potenciál pro regeneraci venkovských oblastí, vytváření společných investic soukromého, veřejného i dobrovolného sektoru (Garrod, Wornell a Younell, 2006), a pomoci zemědělcům doplnit jejich příjmy (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010). Ekonomická diverzifikace je pokládána za základní krok směrem ke zlepšení zemědělských produkčních systémů (Evans, 2009). Populární alternativou transformace venkova se stává udržitelné využívání přírodních zdrojů. Další nezemědělské aktivity by měly poskytovat nové zdroje lokální zaměstnanosti. Určitou roli mají mít i veřejné intervence. Například certifikace produktů může překlenout mezeru v ochraně a regulaci využití lokálních zdrojů (Sanz Canada a Macías Vázquez, 2005). Nové rurální paradigma také počítá s nekomoditami typu krajina, přírodní dědictví, prostředí a kultura jako s potenciálními zdroji ekonomické transformace venkova (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010; Woods, 2011). Institucionální transformace představuje změny na úrovni centrální administrativy, na místní úrovni a v rámci vertikálních vztahů mezi nimi (OECD, 2006). V rámci tohoto víceúrovňového posunu se předpokládá, že budou zástupci na lokální úrovni podněcovat a řídit jakékoliv změny ve svém území. V rámci decentralizace jsou posilovány kompetence regionálních a lokálních vlád, dochází ke zvýšení územní autonomie a vytváření nových prostor pro tvorbu koncepcí rozvoje venkova (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010). Teritoriální přístup však neodstraňuje potřebu existence centralizované správy či sektorových politik, spíše svědčí o jejich existenci (Murdoch a Abram, 1998). Klíčovou roli mezi územními aktéry hrají místní vlády (Douglas, 2005). 16


Místní úřady obvykle předpokládají vyšší zodpovědnost a zdroje pro provádění místních politik, nejenom ekonomických, ale také zdravotních, vzdělávacích, infrastrukturních a se zdaněním spojených (Pearce, Ayres a Tricker, 2005). Zvýšení lokální autonomie je spojeno s širší zodpovědností při efektivním poskytování služeb. Větší angažovanost dalších lokálních aktérů se uskutečňuje prostřednictvím participace a sdíleného rozhodování jako způsob aktivního zapojení venkovského obyvatelstva do transformace jejich území. Z toho vyplývá vyšší vzájemná závislost a vazby mezi lokálními aktéry. V některých případech to může vést dokonce ke spolupráci aktérů z různých zemí (Ray, 2001b). Z toho vyvstává potřeba zajištění mechanismu efektivní koordinace. Efektivní (horizontální) koordinace lokálních institucí a organizací a efektivní zapojení obyvatelstva do rozhodovacího procesu a implementace se tak stávají kritickým bodem transformace. Zároveň je požadován nezbytný přístup k externím příležitostem a zdrojům, a proto je potřeba věnovat pozornost vzájemné souhře s exogenními činiteli. Zdokonalení schopností agentur lokálních aktérů často vyžaduje jejich seskupování a vzájemnou souhru s aktéry z vnějšku (vertikální koordinace). Vertikální koordinace je také relevantní pro řešení těch otázek, které jdou svým rozsahem za hranice daného území nebo jsou řešeny ve větším měřítku ještě předtím, než ovlivní konkrétní území. Velmi často se jedná o environmentální problémy (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010). Murdoch a Abram (2000) v této souvislosti rozebírají koncept sítí: rozlišují „vertikální“ sítě, které připojují venkovské prostory k zemědělsko-potravinářskému sektoru, a „horizontální“ sítě – distribuované sítě, jež spojují venkovské prostory s obecnějšími nezemědělskými procesy ekonomických změn – nové venkovské sítě inovací a učení. Ty tak podle autorů zpochybňují představu „třetí cesty“ (Giddens, 2000) jako nelineární formy rozvoje venkova. Přesněji: objevují se divergentní cesty, které vedou k vymezení odlišných typů venkovského prostoru. Murdoch a Abram (2000) uvádějí tři takovéto typy venkovských oblastí v Evropě: ■ rozvoj spojený s novou učící se ekonomií, ■ rozvoj spojený s ekonomikou standardizované produkce, ■ pokračující problémy rozvoje marginálních venkovských oblastí (oběma typy sítí ignorované). Třetí teritoriální proces, vztažený k otázkám, které prolínají jak produktivní, tak i institucionální procesy, lze vyjádřit třemi vedoucími idejemi: ■ inovace, ■ integrační a multisektorový přístup, ■ teritoriální konkurenceschopnost. 17


Implementace nového rurálního paradigmatu je nejevidentnější v Evropě, kde byl tento model v roce 1996 přijat na konferenci v Corku jako model politiky rozvoje venkova EU. Přístup endogenního rozvoje je spojen zejména s programem LEADER, jenž operuje v Evropě od roku 1991. Program LEADER LEADER lze charakterizovat jako zvláštní přístup teritoriální politiky rozvoje venkova (Ray, 1997; Ray, 2001b). Iniciativa LEADER1 Evropské unie představuje jeden z nejlépe poznaných a prostudovaných programů. Program byl implementován v letech 1991–2006 ve třech fázích (LEADER, LEADER II and LEADER+). Původně byl zaveden jako experiment pro stimulaci inovativních přístupů rozvoje venkova na lokální úrovni. Byl určen pro venkovské regiony na podporu jejich regionálního rozvoje ve smyslu zaostávajících regionů nebo strukturalizovaných regionů. Od roku 2006 je program otevřen pro všechny venkovské regiony v EU (Woods, 2011). Jedním z hlavních rysů programu je tzv. metoda LEADER, která zdůrazňuje spolupráci veřejné správy a soukromého sektoru, což má významný dopad na řízení venkovských oblastí (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010; Mátl a Srnová, 2012; Hihg a Nemes, 2007). V uplynulých letech byly v ČR realizovány programy pro rozvoj zemědělství a venkova kofinancované z EU. Byly to zejména programy SAPARD (2000–2006), OP Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství (2004–2006) a Horizontální plán rozvoje venkova (2004–2006). Přístup k rozvoji venkova na bázi LEADER byl v minulých letech prosazován prostřednictvím Programu obnovy venkova, předvstupního programu SAPARD, Programu LEADER ČR a podopatření LEADER+ v OP Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství. Hodnocení úspěšnosti výše uvedených nástrojů a nabyté zkušenosti byly využity při tvorbě českého Národního strategického plánu rozvoje venkova na léta 2007–2013, který se stal jádrem nastavení nové politiky podpory rozvoje venkovského prostoru v českých podmínkách. Prostřednictvím tohoto přístupu by tak v příštím programovacím období měla být politika rozvoje venkova řešena komplexnějším a konzistentnějším přístupem. První generace LEADERu získávaly prostředky z evropských strukturálních fondů jako separátní iniciativy. Od roku 2007 je program spolufinancován v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD). I přesto, že program LEADER získával plnou podporu z institucí EU a všech zainteresovaných subjektů, bylo zjištěno, že nenaplňoval plně svůj potenciál

1

18

Z angl. links between Actions for the developmemt of the rural economy – propojení aktivit pro rozvoj venkovské ekonomiky.


pro úplnou integraci potřeb a řešení lokálních rozvojových strategií (LDS). Aby bylo regionům/lokalitám umožněno lépe realizovat jejich víceoborové požadavky, bylo navrženo, aby byly lokální strategie rozvoje do budoucna podporovány dalšími fondy (tzv. vícezdrojový přístup). V říjnu 2011 zveřejnila Evropská komise návrhy nařízení pro období 2014–2020, z nichž jsou pro metodu LEADER na venkově relevantní zejména: ■ návrh nařízení o společných a obecných ustanoveních ohledně ERDF, ESF, FS, EAFRD a EFF; ■ kapitola II – Komunitně vedený místní rozvoj, čl. 28–31; ■ návrh nařízení o podpoře pro rozvoj venkova z EAFRD – Oddíl 2 – LEADER, čl. 42–45 – návrh nařízení požaduje koordinaci místního rozvoje mezi jednotlivými fondy prostřednictvím realizace integrovaných strategií MAS ve všech fondech EU. V rámci tohoto vícezdrojového přístupu je přístup LEADER označován jako Komunitně vedený místní rozvoj (Community-Led Local Development – CLLD). V období 2014–2020 zůstává tedy CLLD (LEADER) povinnou částí programů rozvoje venkova financovaných EAFRD a možnou alternativou Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF), Evropského sociálního fondu (ESF) a Evropského námořního a rybářského fondu (EMFF)2.

Zdroj: http://enrd.ec.europa.eu/themes/clld/en/clld_en.cfm.

2

19

2

TEORETICKÁ VÝCHODISKA ROZVOJE VENKOVA

2.1

Přístupy a proměny vnímání venkova

Proměňující se přístupy k využívání venkova a jeho rozvoji popisuje např. Woods (2011) – od vnímání venkova jako zdroje potravin, paliva a dalších přírodních surovin v rámci dominujícího kapitalistického způsobu produkce v 19. století po koncept multifunkcionality (viz např. Marsden a Sonnino, 2008) v rámci produktivismu, podle kterého mohou ve venkovských regionech koexistovat produktivní i neproduktivní aktivity. Vnímáme-li multifunkcionalitu jako ekonomickou strategii, pak by měly být neproduktivní přínosy využívány jako zdroj příjmů při jejich prodeji v podobě spotřebovávaných komodit (např. cestovního ruchu a rekreace). Koncepty a metodologie hodnocení a řízení rurálních změn zaznamenaly v posledních desetiletích výrazný posun od technologických, manažerských a centralizovaných přístupů ke konstruktivnějším, participačním a decentralizovaným pohledům na rozvoj venkova (Ellis a Biggs, 2001). Politiky a strategie rozvoje venkova v posledním desetiletí vycházejí stále více z lokálních specifik (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010). Vnímání venkovského prostoru a přístupy k němu se zásadně liší v závislosti na vyspělosti státu. Zcela jiné přístupy a problematiku lze sledovat v rozvojovém světě. Následující text se (s ohledem na zpracovávané téma venkova České republiky) zaměřuje na problematiku českého venkova v širším kontextu EU, resp. vyspělých zemí. Podle Clokeho (2006, s. 20–21) lze v širším slova smyslu rozlišit tři významné teoretické rámce, které ovlivnily konceptualizaci rurality: 1. Funkční koncept, snaha identifikovat funkční prvky venkovského místa / krajiny / společnosti – venkov je zde vnímán jako oblasti: (a) kterým dominuje extenzivní využívání ploch, zejména zemědělství a lesnictví; (b) v kterých se nacházejí malá sídla nižšího řádu se silnou vazbou mezi budovami a extenzivně využívanou krajinou a jsou většinou obyvatel vnímána jako sídla venkovská; (c) v kterých lze způsob života charakterizovat jako soudržnou identitu vycházející z respektování environmentálních a behaviorálních kvalit života jako součásti extenzivní krajiny. 20

Teoretická východiska rozvoje venkova

2. Politicko-ekonomické koncepty – vysvětlují vlastnosti a pozici venkova pomocí sociální produkce existence, ve spojení s dynamikou národní a mezinárodní politické ekonomie – události ve venkovském prostoru jsou způsobeny faktory mimo tyto regiony. Dimenzi venkova lze v rámci těchto konceptů popsat následujícími charakteristikami: (a) příjemné prostředí, které bude přitahovat snaživé i nezainteresované nezaměstnané; (b) geografická struktura vedoucí k dostupnosti problémů a nákladným veřejným službám; (c) osobitá lokální politická ideologie upřednostňující trh, dobrovolnost a soběstačnost před intervencemi veřejného sektoru. 3. Sociální konstrukce, vycházející z postmoderních a poststrukturálních způsobů myšlení, zejména zkoumání role kultury v socioprostorových charakteristikách. Některé metody, které vycházejí z předpokladu funkční centrality rurality, vypadají podle Clokeho (2006), jako by reprodukovaly implicitní formy dichotomie či kontinua urbánní–rurální. Terluin (2001) cituje ve své dizertační práci Blancovo členění přístupů (z r. 1997) ke konceptualizaci venkova do třech skupin: prostorový přístup, teritoriální přístup (více o něm např. Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010) a sociálně konstruktivistický přístup, který se v mnoha ohledech shoduje s výše uvedenými přístupy. Jedním z nejvýznamnějších prvků restrukturalizace venkovských oblastí je přechod od ekonomiky založené na zemědělské produkci k ekonomice, která využívá venkov jako komoditu. Woods (2011, s. 93–95) dokonce hovoří o konceptu komodifikace. Popisuje, jakým způsobem je venkovská turistika implicitně zapojena do komodifikace venkovské krajiny, kultury a praxe. Jsou vytvářeny různé historky či představy o oblasti, které propagují obce i jiná místa na venkově jako určitý druh zboží. Většina autorů popisujících tuto problematiku předpokládá, že proces vytváření značky je řízen zvenčí. Floysand a Jakobsen (2007) demonstrují na příkladu Norska, že tvůrci (i spotřebiteli) venkova jako komodity mohou být i lidé uvnitř regionu.

2.1.1 Venkov v kontextu teorií regionálního rozvoje Pro popis rozvoje venkova se jako jedna z vhodných jeví skupina teorií označovaná jako „jádro–periferie“, jež je příkladem rozporu v chápání divergenčních nebo konvergenčních tendencí (viz podrobněji např. Blažek a Uhlíř, 2011). Mezi hlavní teoretiky tohoto typu patří G. Myrdal (Myrdal, 1957), A. Hirschman 21


(Hirschman, 1958), J. Friedmann (Friedmann, 1967), D. North (North, 1990), F. Perroux (Perroux, 1950). Teorie „jádro–periferie“ představují určitou protiváhu neoklasickým teoriím regionálního rozvoje. Pojem „jádro–periferie“, tedy striktní teoretické oddělení prostoru dle míry koncentrace ekonomických aktivit, zavedl Friedmann, který považoval centrální regiony za vysoce autonomní územní jednotky se schopností inovace a zachycení hlavních změn a trendů vývoje. Periferní oblasti mají podle názoru Friedmanna přesně opačné charakteristické vlastnosti, tzn. že klíčové změny v prostoru nejsou schopny plně zachytit. Podle Friedmannova poměrně zjednodušeného přístupu představují venkovské oblasti spíše periferní regiony, které jsou méně inovativní bez větších možností dalšího rozvoje (Pělucha, Jakobe, Kouřilová aj., 2012). Vyjdeme-li z principů nastavených v dobách uplatnění teorie nerovnoměrného rozvoje a teorie jádro–periferie, můžeme hledat společné znaky v prostorovém plánování i dnes (Lněnička, 2010). Vláda České republiky na základě usnesení č. 560 ze dne 17. května 2006 vymezila 33 periferních oblastí/regionů, které rozdělila do čtyř kategorií (strukturálně postižené regiony, hospodářsky slabé regiony, venkovské regiony a regiony se soustředěnou podporou státu). Maier a Tödtling (2006) poukazují na skutečnost, že i když se prostorové rozdíly v terminologii „centrum“ a „periferie“ mění v průběhu času velmi pomalu, tak přesto se v současném procesu polarizace ekonomického rozvoje otevírají určité nové příležitosti pro ekonomiky jednotlivých zemí a regionů. Rychle rostoucí regiony mají tendenci využívat polarizačních procesů zejména v posilování oblasti služeb a dodavatelského průmyslu. Na druhé straně, upadající regiony si prostřednictvím racionalizačních opatření vytvářejí prostory, které mohou obsadit nové podniky (Pělucha, Jakobe, Kouřilová aj., 2012). Teorii polarizace doplnil teorií kumulovaných příčin dnes již klasický představitel této teorie Myrdal (Myrdal, 1957), který poukazuje v této souvislosti na problém tzv. „selektivní migrace“, jež negativně ovlivňuje mobilitu pracovních sil. Tyto aspekty pak mají následně vliv na strukturu pracovních sil v dané oblasti, kde je např. pro region s velkým počtem odstěhovaných pracovních sil charakteristické přestárlé a relativně nedostatečně vzdělané obyvatelstvo. Částečně tyto souvislosti rovněž naznačuje OECD (2006) v tzv. „bludném kruhu upadajících venkovských oblastí“ (viz obr. 2.1). Myrdalova teorie kumulativních příčin tak jako jedna z prvních usiluje o multidisciplinární přístup k řešení regionálních disparit a spojuje ekonomické problémy v regionech s problémy sociálními. V rámci debaty o ekonomickém rozvoji venkovských oblastí lze využít poznatky regionální ekonomie. Teorie popisující vývoj venkova zahrnují 22


abstraktní prostorové ekonomické modely založené na neoklasických předpokladech a institucionální perspektivy regionálního ekonomického vývoje, v jejichž rámci jsou regiony zasazeny do komplexní sítě sociálních, kulturních, politických a historických faktorů. Teoriím vysvětlujícím růst regionálních výstupů je však potřeba i přes jejich jednoduchost věnovat trochu větší pozornost. Spojení výsledného růstu s konkurenceschopností regionálních odvětví naznačuje, že právě konkurenceschopnost tvoří jádro ekonomických vývojových procesů. Lze předpokládat, že se konkurenceschopnost vztahuje k regionálním firmám a „okolnostem výroby“, tj. všem předpokladům ve spojení s chováním firem. Pak jsou pro realizaci ekonomického růstu rozhodující firmy a jejich schopnost adaptace změn. Regiony jsou součástí širšího systému, ve kterém jeho rozvoj závisí na „schopnosti produkovat s komparativní výhodou zboží a služby, jež jsou poptávány na národní i mezinárodní úrovni“. Obrázek 2.1: Bludný kruh upadajících venkovských oblastí Nízká hustota zalidnění

Nedostatek kritického množství pro služby a infrastrukturu

Vylidňování (+ stárnutí)

Néně pracovních míst

Nižší míra podnikatelských aktivit

(zdroj: převzato z OECD 2006, s. 32)

Regionální teorie růstu konceptualizují konkurenceschopnost jednotlivých odvětví regionu různými způsoby. V neoklasických teoriích je konkurenceschopnost odvozována z dostupnosti pracovní síly a kapitálu, zatímco v Porterově teorii konkurenční výhody národů hraje roli celá řada faktorů (normy, sítě, inovace…). Terluin (2001) dělí regionální ekonomické teorie růstu (bez ohledu na specifika venkova) na základě konkurenceschopnosti firem a výroby vyjádřené produkční funkcí do čtyř skupin (viz také tabulka 2.1): ■ tradiční modely – 50. léta 20. století, ■ čisté aglomerační modely – 60. léta 20. století, ■ modely lokálního prostředí – 70. léta 20. století, ■ teritoriální inovační modely – od 80. let 20. století. 23


Další členění teorií regionálního rozvoje podle podoby produkční funkce lze nalézt v publikaci Viturka (2007), podrobně teorie regionálního rozvoje rozebírají Blažek a Uhlíř (2011) a Blažek (1999), Faltová Leitmanová a kol. (2012), Klufová, Friebelová a Klicnarová (2012) či přímo ve vztahu k venkovským oblastem Ševčíková (2010). Neoklasické modely byly pro své zjednodušující a realitě odporující předpoklady poměrně brzy opuštěny. V 90. letech 20. století došlo k jejich určitému znovuoživení prostřednictvím neoliberálních teorií (Blažek, 1999). Skupinu neoliberálních modelů regionálního růstu tvoří teorie nové ekonomické geografie (path dependence, teorie endogenního růstu, nová teorie obchodu) a nová teorie růstu. Lze v nich identifikovat znaky jak exogenního, více však endogenního přístupu k rozvoji. Neoliberální teorie podle Ševčíkové (Ševčíková, 2010) již pracují s lidskými zdroji jako s významným rozvojovým potenciálem regionu. Iniciativa a participace občanů jsou více spojovány s venkovským prostorem. Výzkumy dokazují (viz např. Majerová, 2003), že aktivity typu členství ve spolcích, účasti na společných akcích apod. mají velký význam právě ve venkovských obcích, u některých ukazatelů míra participace roste s klesající velikostí obce. Tabulka 2.1: Klasifikace teorií regionálního vývoje (ve vztahu k venkovu) produkční funkce

teorie

tradiční modely

Y = f (L, K)

neoklasická teorie růstu, keynesiánský přístup: teorie exportní základny

čisté aglomerační modely

Y = f (AE, L, K)

teorie kumulativních příčin, teorie pólů růstu

modely lokálního prostředí

Y = f (LM, L, K)

modely endogenního růstu, teorie založené na změnách v organizaci pracovní síly

teritoriální inovační modely

Y = f (LM, L, K)

teorie inkubátoru, životní cyklus produktu, teorie inovativní rovnováhy, Porterova teorie konkurenční výhody národů, Storperova teorie regionu ve smyslu spojení neobchodovatelných vztahů

(zdroj: upraveno podle Terluin, 2001) Pozn.: Y – příjem nebo výstup, L – pracovní síla, K – kapitál, AE – aglomerační efekty jako výsledek externích efektů nebo úspor z rozsahu, LM – lokální prostředí zahrnující faktory: prostor, lidský kapitál, technologie, sítě, instituce, kulturu a politiky; I – inovace

24


Terluin (2001) uvádí v rámci teorií nové ekonomické geografie teorii Maureen Killkenyové popisující souvislosti mezi dopravními náklady a rozvojem venkova (Kilkenny, 1998). Tento směr studuje prostorovou koncentraci obyvatelstva a ekonomické aktivity v podmínkách zvyšujících se výnosů z rozsahu a monopolistické konkurence. Teorie ukazuje, že venkovské oblasti mohou být atraktivní pro průmyslové firmy a pracovníky v případě, kdy jsou dopravní náklady průmyslu nízké ve vztahu k dopravním nákladům v zemědělství. Killkenyová popisuje rozvoj venkova pomocí ekonomické diverzifikace, populačního růstu a prosperity. Podle Ann Markusenové (Markusen, 2006; Markusen, 2007) předpokládá teorie exportní základny, že je celkový regionální růst funkcí externího prodeje lokálně vyprodukovaného zboží a služeb. Argumentuje však také tím, že i spotřební základna může sloužit jako hnací mechanismus růstu, zejména v malých městech a venkovských oblastech. Lokální investice mohou přimět obyvatele k přesměrování jejich výdajů k lokálním nákupům, přitáhnout nové obyvatele bez závazků a turisty a revitalizovat stárnoucí centra měst. Tento přístup nelze redukovat na pouhou substituci importu, snaží se aktivovat latentní poptávku a změnit portfolio lokálně prodávaného zboží a služeb. Ve svých pracích demonstruje na příkladu USA, jak mohou investice do kultury podnítit regionální růst. Vycházíme-li ze skutečnosti, že jsou venkovské regiony obvykle charakterizovány nízkou hustotou zalidnění a sídelním systémem s malými nebo středně velkými městy, zatímco městské oblasti se vyznačují vysokou hustotou zalidnění s velkými městy, lze vycházet z předpokladu, že právě rozdíly v hustotě aktérů a ekonomických aktivit naznačují výhodnější postavení městských firem z pohledu možností využití aglomeračních úspor (Malecki, 1997). Nutno však zmínit i probíhající procesy dekoncentrace ekonomických aktivit. Přílišná koncentrace aktivit v urbánních regionech a její negativní důsledky vedou firmy k lokalizaci jejich aktivit mimo tato území. Jako příklad lze uvést probíhající suburbanizační procesy, které se projevují nejen rezidenční, ale také komerční suburbanizací. Suburbanizaci v českých podmínkách popisují např. Sýkora (2002) či Ouředníček (2001), Ouředníček (2003), Ouředníček, Špačková a Novák (2013b). Lze si klást tedy otázku, zda je možné a vhodné aplikovat stejné teorie na urbánní i rurální prostory. Terluin (2001) se zamýšlí nad aplikovatelností výše zmíněných čtyř základních skupin teorií ve venkovských oblastech a uvádí, že neoklasické modely růstu v rurálním prostoru aplikovatelné jsou, protože nevěnují pozornost specifickým regionům, firmám, sektorům, obyvatelstvu a dalším charakteristikám regionů. V rámci teorií kumulativních příčin jsou městské regiony 25


obvykle popisovány jako zdravé, zatímco venkovské regiony hrají obvykle roli regionů zaostávajících. Teorie pólů růstu nerozlišuje mezi těmito dvěma skupinami regionů, ale její aplikace na oba typy regionů velmi pravděpodobně povede k různým výstupům, neboť ve venkovských regionech je daleko těžší zavádět technické multiplikátory. V 60. letech minulého století s výrazným keynesiánským diskurzem se do popředí dostaly čistě aglomerační modely, mezi něž řadíme teorii pólů růstu (Perroux, 1950; Boudeville, 1966). V 50. a 60. letech minulého století získala popularitu jako nástroj pro stimulaci ekonomického rozvoje upadajících regionů (Terluin, 2001; Blažek a Uhlíř, 2011). V tomto smyslu skutečně našla svůj odraz i v aplikaci ve venkovském prostoru, když představovala jeho první teoretické východisko, které se projevilo v tzv. exogenním modelu rozvoje venkova (viz také Hlavsa 2010). V 60. a 70. letech byla tato teorie aplikována při prosazování tzv. klíčových vesnic (key villages). Vytváření pólů růstu v zaostalých a periferních regionech bylo však spojeno s mnoha problémy (Terluin, 2001; Blažek a Uhlíř, 2011). Modely lokálního prostředí, endogenní růstové modely se vztahují ke klastrům malých a středně velkých podniků jak v urbánním, tak i rurálním prostředí. Teorie vycházející ze změn v organizaci pracovní síly také nerozlišují městské a venkovské prostředí, neboť dynamika systému vychází z push a pull firem iniciovaných konkrétními lokálními podmínkami. Zdá se, že teorie inkubátoru je vhodná pouze pro urbánní regiony, zatímco v rámci teorie životního cyklu produktu se fáze inovace vztahuje spíše k urbánním oblastem a fáze zralosti k regionům venkovským. Inovační prostředí se zaměřuje na malé prostorové jednotky s koncentrací vazeb mezi firmami, které mohou být lokalizovány jak v městském, tak i venkovském prostoru. Venkovské regiony nejsou obvykle v těchto teoriích považovány za zdroj hlavních inovací, ale předpokládá se, že inovace přejímají v rámci svých vztahů k urbánnímu prostředí. Porterova i Storperova teorie tak mohou být aplikovány i ve venkovském prostředí. Do skupiny modelů lokálního prostředí lze podle Terluina (2001) zařadit i „model kreativní destrukce vývoje komunity“ (creative destruction model of community development) – specifickou aplikaci těchto modelů pro venkov. Touha obyvatel měst po prožitku ideálu venkova vedla ke vzniku „vesniček prodávajících kulturní dědictví“. S nimi jsou spojeny následné problémy nadměrného využívání venkovské idyly v těchto vesničkách, vedoucí k její destrukci. Mitchell (1998) rozlišuje pět fází vývoje těchto vesniček a naznačuje, v jaké fázi je možné destrukci zabránit. V této souvislosti je vhodné připomenout komodifikaci venkova, o které hovoří např. Woods (2011). 26


Ze skupiny teritoriálních inovačních modelů zmiňme např. Illerisovu induktivní teorii regionálního rozvoje (Illeris, 1993), jež vznikla na základě důkladné analýzy populačního růstu regionů NUTS 3 v 18 zemích západní Evropy v 70. letech minulého století. Illeris považuje populační růst za zástupce ekonomického vývoje a předpokládá paralelu v geografickém vývoji mezi populací a zaměstnaností. Jako geografická jednotka pro analýzu slouží oblasti dojížďky do zaměstnání. Hospodářský vývoj regionů vysvětluje dvěma faktory: ■ strukturou lokální ekonomiky, ■ výkon sektorů v různých regionech je z velké části determinován konkrétními lokálními podmínkami těchto sektorů. Ve vztahu k venkovu by neměly být opominuty ani tzv. institucionální směry regionálního rozvoje (teorie výrobních okrsků, flexibilní specializace, teorie učících se regionů), jež zdůrazňují význam těch zdrojů pro rozvoj regionu, které jsou vázány přímo na jeho obyvatele (znalosti, instituce, normativní kultura, schopnost vytváření a spolupráce uvnitř podnikatelských i občanských sítí). Jde tedy o jednoznačně endogenní přístup, který by mohl být pro venkovské oblasti užitečný. Jeho význam spočívá v podpoře malých firem, jejichž podíl na celkovém počtu firem je na venkově vyšší.

2.1.2 Debata o ekonomickém vývoji v rurálních studiích Debaty o ekonomickém vývoji venkovských oblastí mají disciplinární charakter. Jejich součástí jsou nejenom teorie ekonomického růstu venkovských regionů, ale také problematika rozvojových politik venkova a jejich vliv na vývoj venkovských oblastí. Zásadně této debatě přispívají rurální geografie, rurální sociologie, ekonomika zemědělství, demografie, ekologie, venkovské plánování a další (Cloke, 1989; Cloke, 2006). V této debatě lze rozlišit tři hlavní přístupy, jež reflektují víceméně chronologicky měnící se konceptualizaci rozvoje venkova (Terluin, 2001; Ševčíková, 2010): ■ exogenní rozvoj, ■ endogenní rozvoj, ■ smíšený exogenní/endogenní rozvoj. Přístupy mají odlišné dopady na strategie lokálních aktérů i politiky rozvoje venkova. Kocmánková Menšíková (2011) poukazuje v souvislosti s výše zmíněnými přístupy na odlišnou optiku ekonomie a sociologie v konceptech rozvoje. 27


Podstatou exogenních modelů je skutečnost, že je rozvoj venkova vnímán za determinovaný zvenčí a má tendenci být exportován vně regionu. Podstatou těchto modelů je předpoklad, že modernizace vede k rozdělení ekonomických aktivit mezi město (průmysl, služby) a venkov (zemědělství). Venkov zde slouží jako zdroj potravin, kapitálu, pracovní síly a zisků na podporu rozvojových procesů městských oblastí. Klasická formulace procesu rozvoje venkova dominující po druhé světové válce měla formu exogenního modelu (vnějšího řízení). Původní funkcí venkova bylo zajišťovat potraviny pro expandující města a rozvojové problémy venkovských oblastí byly považovány za okrajové. Venkovské oblasti byly od hlavních městských center vzdáleny technicky, ekonomicky i kulturně. Z tohoto pohledu se politická opatření omezovala na kombinaci dotací podporujících zemědělskou produkci, expanzi dopravní a technické infrastruktury a povzbuzení pracovní a kapitálové mobility (Pělucha, Viktorová a Bednaříková, 2009). Exogenní modely dominovaly v popisu rozvoje venkovských oblastí do 70. let 20. století. V Evropě se politiky rozvoje venkova v rámci exogenního vývoje orientovaly na modernizaci zemědělství. Na konci 70. let však ztratily svou popularitu, neboť nedokázaly zajistit udržitelný rozvoj venkovských oblastí. Endogenní vývoj je chápán jako vývoj lokální, tvořený převážně lokálními impulsy a založený převážně na místních zdrojích. Na rozdíl od exogenních modelů mají užitky z rozvoje tendenci být zachovány v lokální ekonomice. Podle Terluina (2001) souvisí endogenní přístup úzce s modely lokálního prostředí (endogenního růstu, průmyslových okrsků), v nichž hraje důležitou roli institucionální kontext ekonomických aktivit. Úvod do širších konceptualizací endogenního vývoje poskytuje Daskalopoulou, Hassapoyannes a Petrou a kol. (1998). V rámci tohoto přístupu byly navrženy dvě specifické „rurální“ teorie: ■ teorie komunitou řízeného rozvoje venkova (community-led rural development3) – silně obhajovaná např. v programu LEADER; ■ Brydenova teorie potenciálů imobilních zdrojů pro tvorbu konkurenčních výhod ve venkovských oblastech – vychází převážně ze sociologie. Klíčovým prvkem procesu globalizace je zvyšující se mobilita kapitálu, kvalifikované pracovní síly, informací, zboží a služeb. Bryden (1998) argumentuje tím, že vzhledem k této mobilitě jsou výše zmíněné zdroje dosti nestabilní s ohledem na vytváření rozvojových strategií venkovských oblastí. Proto navrhl, aby byla konkurenční výhoda venkovských oblastí založena na nemobilních zdrojích, jež nejsou otevřeny konkurenci. Na základě výsledků projektu, ve kterém analyzoval v 80. letech 50 případových

3

28

Více např. v Lee, Árnason, Nightingale a Shucksmith (2005).


studií, dospěl k závěru, že úspěšné lokální iniciativy byly obvykle vyvolány zevnitř a orientovány na mobilizaci lokálních zdrojů podnikání, ekonomické diverzifikace, zavádění nových produktů, zdokonalování dovedností a zavádění nových organizačních forem. Uvažujeme-li aplikace těchto teorií v politikách rozvoje venkova, důraz je zde kladen na diverzifikaci, bottom-up přístup, podporu lokálního podnikání, podporu lokálních iniciativ a podniků, poskytování vhodného vzdělávání (Lowe, Murdoch a Ward, 1995, s. 91). Ray (1997, s. 345) hovoří o „bottom-up“ či „participačním“ přístupu. Intenzivní interakce, výměna informací a spolupráce mezi lokálními aktéry představují předpoklady pro úspěch modelu endogenního vývoje. Tam, kde nejsou tyto předpoklady splněny, je vhodná existence nějaké formy lokální rozvojové agentury, která by fungovala jako katalyzátor spolupráce. První integrované a endogenní rozvojové strategie se objevují na začátku 70. let 20. století (Jehle, 1998). Pojem integrovaného endogenního rozvoje byl po předchozích pokusech výrazněji začleněn do regionální politiky EU tzv. Corkskou deklarací z roku 1996. Ústředními body uvedeného přístupu jsou zvažování prostoru a území, nezbytnost participace regionálních zájmových skupin a rozvoj regionálních rozvojových potenciálů. Jenkins (2000, s. 310) hovoří v souvislosti s endogenním přístupem dokonce o kulturní ekonomii (viz také Lowe 1998), kde tradice, jež jsou součástí kultur, zejména ty spojené se zdroji, hodnotami, návody a dědictvím, spolu se sociální strukturou a vztahovými aspekty kultury představují potenciálně důležité prvky udržitelného venkovského rozvoje. Nutno však také zmínit i kritiky. Podle Ann Margarian (2011) postrádá koncept endogenního vývoje teoretické základy a přesnou definici. Přístupy, které kladou důraz jednostranně na vnitřní potenciály regionu bez explicitního uvažování prostorového prostředí a vnitřní struktury příslušných regionů, jsou příliš zjednodušující. Politiky rozvoje mají být specifické pro dané místo, ale ne lokální ve smyslu naznačovaném zastánci endogenního vývoje. „Non lokální“ může determinovat potenciál pro endogenní růst, zatímco na druhé straně může být podpora lokální koordinace z makroekonomického pohledu dokonce škodlivá. To částečně vede k populární myšlence lokálního vládnutí a rozšířené subsidiarity. Integrace přístupu do širšího teoretického rámce podle ní ukazuje, že je endogenní rozvoj až druhý nejlepší přístup, který neosvobodí státní politiky od centrálně koordinovaného přerozdělování ani v případě, kdy je cílem tvorba srovnatelných podmínek života. Endogenní rozvoj může za určitých podmínek umožnit lokálním aktérům koordinovat 29


jejich rozhodnutí a přispívat tím k efektivnímu využívání lokálních faktorů. Obvykle není tato koordinace dostatečná, i když umožňuje kompenzaci základních sil kumulativních příčinných souvislostí, jež tvoří jádro teorií „nového růstu“ a „nové ekonomické geografie“. Transparentnost má být podle autorky zajišťována s ohledem na skutečnost, že mnoho regionů nebude schopno realizovat konvergenci svými vlastními prostředky. V jiném případě vede neefektivní úsilí o jejich posílení k nebezpečí zakrývání jejich efektivního opuštění. Jedním z intenzivně diskutovaných témat je v posledních letech také sociální exkluze/inkluze v programech EU cílených na rozvoj venkova. Shortall (2008) při svém studiu participace v souvislosti se sociální inkluzí/exkluzí a sociálním kapitálem dospěla k tomu, že programy rozvoje venkova dezinterpretují sociální procesy participace a následně označují jako sociálně vyloučené ty skupiny, které ve skutečnosti vyloučené nejsou. To je způsobeno částečně vzájemným zaměňováním a matoucím používáním konceptů sociální inkluze, sociálního kapitálu a občanské angažovanosti, částečně také díky předpokladu, že participace je obvyklý postoj. Podrobněji se kritikám endogenního rozvoje věnuje také Woods (2011). Smíšený exogenní a endogenní rozvoj odmítá polarizaci modelů exogenního a endogenního vývoje a navrhuje „přístup analýzy rurálního rozvoje, který zdůrazňuje souhru mezi lokálními a externími silami při kontrole rozvojových procesů“ (Lowe, Murdoch a Ward, 1995, s. 87). Tento přístup spojuje rozvoj venkova s procesem narůstající globalizace, zejména díky rapidním změnám v informačních a komunikačních technologiích. V tomto měnícím se globálním kontextu jsou aktéři venkovských regionů zapojeni jak do lokálních sítí, tak i vnějších sítí, ale velikost, směr a intenzita těchto sítí se v rámci jednotlivých regionů mění. Rozvoj venkova je zde chápán jako komplexní „předivo sítí“, ve kterých jsou mobilizovány zdroje, a kontrola procesů v nich je tvořena souhrou mezi lokálními a externími silami (Lowe, Murdoch a Ward, 1995). Jak na příkladu vývoje venkova v Almeríi prokázali Galdeano-Gómez, Aznar-Sánchez a Pérez-Mesa (2010), v literatuře nenajdeme žádný model, který by přesně vystihoval hnací síly rozvoje venkova. Místo toho existují četné rozvojové strategie vyplývající z různých kombinací lokálních, regionálních, národních i globálních sil v rámci specifických podmínek. Řada výzkumů odhalila komplexitu evropských venkovských regionů a naznačila, že jsou strategie politik rozvoje tvořeny směsicí exogenních i endogenních rozvojových prvků (viz např. Terluin 2003), stejně tak jako kombinací hmatatelných i nehmatatelných hodnot (Bryden a Hart, 2004). 30


Terluin (2001, s. 68) provedla srovnání debaty ekonomického vývoje v rurálních studiích s debatami o rozvoji venkova v rámci regionální ekonomiky a dospěla k názoru, že se rurální studia zabývají ekonomickým vývojem venkova ve větší míře ve spojení s organizačními aspekty venkovské ekonomiky, zatímco debaty regionálních ekonomů se zaměřují více na souhru produkčních faktorů kapitálu a pracovní síly, velmi často ve spojení s dalšími faktory. Přesto se podle ní v obou debatách projevuje určitá míra překryvu: teorie pólů růstu je spojena s exogenním přístupem a aglomeračními modely, zatímco regionální lokalizační faktory vytvářejí pojítko mezi endogenním přístupem a modely lokálního prostředí. Ačkoliv není koncept inovace ve smíšeném endogenním/exogenním přístupu explicitně zmíněn, zdá se, že je dynamika ekonomiky odvozována ze vzájemného působení lokálních a externích sil a tento přístup může být tedy ve vztahu k teritoriálním inovačním modelům. Základní myšlenkou teritoriálního přístupu je, že ve venkovském vládnutí hraje klíčovou roli to, co lidé vnímají jako běžná omezení a příležitosti pro zlepšení svého života (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010).

2.2

Přístupy k rozvoji venkova v rámci EU

S ohledem na výše diskutované přístupy ke konceptualizaci venkova lze tvrdit, že Evropská unie využívá pro oficiální stanovení venkovského prostoru teritoriální přístup a přinejmenším na úrovni malých administrativních jednotek definuje venkovský prostor spíše jako reziduální, neurbánní kategorii, než aby byl specifikován pomocí vlastních charakteristik. Podle konstruktivistického přístupu se v členských státech EU vyskytují všechny typy sociálních reprezentací venkova (Terluin, 2001). Hoggart, Buller a Black (1995) rozlišují v Evropě čtyři hlavní venkovské tradice, jež se výhradně nevylučují a ani je nelze označit za všezahrnující: 1. Agrární tradice – venkovské oblasti jsou vnímány jako plochy pro zemědělskou produkci, rodinné farmy vytvářejí základní kámen národní stability a identity a zemědělská problematika má hlavní místo v národní politice. Agrární tradice převažuje v Německu, Dánsku, Irsku, Nizozemsku, Belgii a Francii. 2. Naturalistická tradice – venkovské oblasti jsou vnímány jako prostor konzumace krajiny a přírody, v porovnání s životem ve městě je život na venkově lepší. Formování amenitních skupin, ochranářských společností a organizací přírodní historie představují institucionální vyjádření tohoto pohledu. Tato tradice dominuje v Británii a lze ji vysvětlit ranou 31


industrializací. Spolu s agrární tradicí se projevuje dále např. v Nizozemsku, Belgii, Francii a Německu. 3. Mediteránní tradice – venkovské oblasti mají malou kulturní či ideologickou hodnotu ve smyslu identity. Prostorová organizace je určena zejména městy, přístavy – jako výsledek fyzických podmínek malých pruhů půdy vhodných pro ekonomické aktivity a osídlení v horských oblastech. Venkovské oblasti jsou považovány za překážky budování moderní národní ekonomiky a asociovány převážně s velkým, zaostalým zemědělským sektorem, tvořeným jak velkými vlastníky půdy, tak i malými majiteli, jejichž rozloha je tak malá, že stěží uživí rodinu. Tato tradice je typická pro Španělsko, Portugalsko, Itálii a Řecko. 4. Marginalistická tradice – spojená s fyzickým prostředím, jež je vysoce hodnoceno pro svou divokost a neporušenost, ale omezuje lidské aktivity. Pro tento přístup je charakteristická integrace ochrany přírody se zemědělskými, lesnickými a rybářskými praktikami. Lze ji sledovat ve Finsku, Švédsku, Norsku, Rakousku a Švýcarsku. V podstatě stejným způsobem hodnotí přístupy k venkovu i Woods (2011).

2.2.1 Základní teoretická východiska koncipování politiky rozvoje venkova v EU V období 2000–2006 byl rozvoj venkova integrální součástí politiky soudržnosti a jeho cílem bylo zvyšovat konkurenceschopnost venkovského prostoru a zvyšovat atraktivitu těchto oblastí za účelem stabilizace jejich obyvatelstva, přílivu investičního kapitálu a celkového zvýšení jeho výnosnosti. Globalizace světového obchodu, požadavky spotřebitelů na kvalitu a rozšíření EU vedly ke změnám, jež postihují nejen mezinárodní a vnitrostátní zemědělské trhy, ale i lokální ekonomiku ve venkovských oblastech. Podle Tomšíka (2009) došlo v 90. letech 20. století vlivem technologického pokroku k prudkému rozvoji informačních a komunikačních technologií, což umožnilo rapidní propojování všech lidských aktivit. Proces globalizace eliminuje stávající hranice, a to zejména v oblasti komunikace, při pohybu kapitálu, hranice mizí rovněž i pro ekonomické subjekty i spotřebitele. Oblasti, v nichž globalizace eliminuje původní bariéry, označuje Ohmae (cit. v Tomšík, 2009, s. 15) jako 4C (communications, capital, corporations a consumers). Globalizaci také urychluje rozvoj internetu. Evropská unie se ve výše uvedeném období zaměřila na integrovaný rozvoj venkova a poukázala na skutečnost, že zemědělská a venkovská politika 32


hrají významnou roli v soudržnosti území. To bylo také hlavním důvodem, proč reformy Agendy 2000 obsahovaly vedle opatření trhu a požadavků konkurenceschopného evropského zemědělství také zajištění podmínek pro rozvoj a naplňování potřeb venkova, spolu s požadavky na ochranu a zlepšování životního prostředí. Tyto požadavky splňuje nová politika rozvoje venkova, tzv. „druhý pilíř“ SZP EU (Pělucha a Bednaříková, 2008; Vošta, 2010). Reforma způsobů implementace dílčích politik EU vedla k tomu, že se rozvoj venkova stal nově součástí II. pilíře Společné zemědělské politiky (spolu s ochranou životního prostředí) a z politiky soudržnosti byl vyčleněn. V novém programovacím období 2007–2013 tak byla problematika rozvoje venkovských oblastí oddělena od politiky hospodářské a sociální soudržnosti EU, tj. ze sekce strukturálních fondů. To má několik konsekvencí. Výhodou je jednotné programování a financování venkovských oblastí a zastřešení této problematiky pod jednu instituci. Přesto je však podle Pěluchy a Bednaříkové (Pělucha a Bednaříková, 2008) vhodné zabývat se potenciální synergií mezi oběma nově oddělenými politikami a definovat skutečné vazby na rozvoj venkovských oblastí. Při pohledu na nově definovanou ideu politiky soudržnosti a SZP EU je zřejmé, že se mnohem výrazněji uplatňují prvky teorií skupiny „jádro–periferie“. Koncepce polarizovaného rozvoje není v teoriích regionálního rozvoje ničím novým. O její rozvoj se zasloužili zejména francouzští regionalisté (podrobněji viz např. Blažek a Uhlíř, 2002). V nových podmínkách globalizace se musela i EU přizpůsobovat ve svých politikách a jedním z významných kroků k řešení negativních dopadů a posilování dopadů pozitivních byl vznik tzv. Lisabonské strategie, jež si v roce 2000 předsevzala poměrně ambiciózní cíl „dohnat a předběhnout USA“ v ekonomicko-sociální úrovni i výkonnosti. Strategie byla po vstupu nových členských států v roce 2004 velmi intenzivně diskutována a následně přeformulována pro následující období na dva zjednodušené cíle – podporu ekonomického růstu a zaměstnanosti (Pělucha a Bednaříková, 2008). Definováním těchto dvou cílů byl dále posílen základ pro oddělené řešení politiky rozvoje venkova (místní rozvoj a integrované řešení dílčích problémů, které spadají do kompetence vyšších úrovní veřejné správy) a regionální politiky (strategický regionální a nadregionální charakter intervence). Hlavní pozornost lze z hlediska teoretického přístupu věnovat postupující polarizaci ekonomického růstu na straně jedné (existence ostrůvků ekonomického růstu), na straně druhé poukázat na tzv. Myrdalovy spread effects – indukované pozitivní efekty z rozvojových center na jejich zázemí a spádové oblasti (Myrdal, 1957). Tyto póly rozvoje definovali Wokoun a kol. (2001) na základě míry plnění třech základních funkcí: 33


■ rozsahem své produkce převyšují výrobu ostatních firem ve svém okolí; ■ mají negociační schopnosti, tj. schopnost vykonávat tlak na své okolí; ■ povahou svých činností jsou předurčeny hrát vedoucí úlohu v ekonomickém regionu. V rámci SZP EU se zpravidla diskutuje o problematice rozvoje venkova, který se v současné době stal nedílnou součástí národohospodářských politik. V této souvislosti tudíž vznikají otázky přesného definování venkovských oblastí4 a příslušných opatření zaměřených na jejich samotný rozvoj. Jednou z možností, jak efektivně podpořit pozitivní efekty rozvoje malých a středních měst ve vazbě na jejich zázemí a širší dopady i na periferní venkovské oblasti, je strategické formování polycentrického vývoje (Pumain, 1999) v regionech, jež se EU snaží v posledních letech více uplatňovat. Rozvoj vyvážené a polycentrické soustavy měst a nového partnerství města a venkova je jedním z hlavních cílů tzv. Územní agendy EU – strategického rámce, v němž jsou uvedeny priority územního rozvoje Evropy (MMR, 2010). Obecně se jedná o určitou změnu v paradigmatu přístupu řešení regionálního rozvoje ve smyslu formace prostorových a ekonomických struktur. Zároveň je i výzvou pro model „jádro–periferie“, který se zaměřuje na prostorovou dichotomii, v níž kontrastují prosperující a dynamické zóny s geograficky periferními a zaostávajícími oblastmi. Na regionální úrovni lze nalézt několik definic polycentrismu. Klasické definice se opírají o geomorfologické pojetí polycentrismu, tj. region zahrnující více než dvě města, která jsou historicky a také politicky nezávislá, hierarchické vazby mezi nimi jsou buď slabé, nebo vůbec neexistují, jsou lokalizována blízko sebe a jejich fungování je v regionu komplementární. Na druhou stranu by měl být polycentrismus více postaven na funkčním pojetí ekonomických i politických sítí (Shucksmith, Thomson a Roberts, 2005), neboť pouhá prostorová blízkost nemůže být dostatečnou podmínkou pro polycentrický urbánní rozvoj s pozitivními dopady na venkovské oblasti v daných regionech. I přesto může polycentrický vývoj nabídnout efektivnější přístup k harmonizaci celkového potenciálu daného regionu (včetně potenciálu venkovských oblastí prostřednictvím nových vazeb venkov–město). Existuje několik příkladů, kdy tento přístup aplikovat nelze. Jedná se zejména o oblasti s nízkou hustotou zalidnění a slabou dopravní infrastrukturou. Navíc je tento přístup do značné míry závislý na komplexním rozvoji založeném na

4

34

Venkovské oblasti v zázemí velkých měst, průměrně rozvinuté venkovské oblasti, periferní venkovské oblasti.


institucionálních sítích, které se zpravidla hůře vytvářejí v odlehlých venkovských oblastech z důvodu nedostatečných kapacit pro sdružování (Shucksmith, Thomson a Roberts, 2005). Tyto aspekty nejsou ovšem pro Českou republiku relevantní s ohledem na dlouhodobě zakořeněnou sídelní strukturu (Pělucha a Bednaříková, 2008). Česká republika je charakteristická velmi rozdrobenou sídelní strukturou s poměrně vysokým počtem malých a středních měst v jednotlivých regionech. Na evropské úrovni představuje konkurenceschopné území pouze Praha. V globální konkurenceschopnosti je naše hlavní město malým územím, které spadá do širšího středoevropského polycentrického regionu (Praha, Bratislava, Vídeň). Česká republika má však velký potenciál a možnosti v podpoře polycentrického rozvoje malých a středních měst, které jsou často geograficky velmi blízko sebe. Česká republika je situována v centrální části Evropy s poměrně vysokou průměrnou hustotou zalidnění (cca 130 obyv./km2). Proto není v území naší republiky problém „odlehlých“ oblastí tak výrazný, jako je tomu např. v Polsku nebo pobaltských státech. Přesto lze konstatovat, že stávající potenciál pro další polycentrický rozvoj není dostatečně využíván. V rámci současné husté sítě malých a středních měst je vhodné stimulovat rozvoj vzájemných vazeb, které budou vyvolávat síťový efekt s pozitivními dopady na stabilizaci podmínek rozvoje českého a moravského venkova (Pělucha a Bednaříková, 2008). Ševčíková (2010, s. 50) shrnuje vývoj regionální politiky EU ve vztahu k venkovu následujícím způsobem: „Téměř souběžně s počátkem řešení regionálních disparit na evropské úrovni začala být prosazována část regionální politiky zaměřená přímo na venkov. Zpočátku byla silně provázána se Společnou zemědělskou politikou a měla exogenní charakter, od konce 70. let se však začínají prosazovat koncepty integrovaného rurálního rozvoje endogenního charakteru, jež vedly k založení strukturální politiky. Strukturální politika dominuje rurálnímu rozvoji v 90. letech. Od počátku nového tisíciletí se objevují snahy o administrativní zjednodušení politiky zaměřené na venkov. Vzniká potřeba rozvoje venkova, včetně nového finančního nástroje. To je politika a nástroj stojící mimo strukturální politiku, avšak sloužící stejnému cíli – dosažení hospodářské, sociální a územní soudržnosti. Politika hospodářské, sociální a dnes i územní soudržnosti se tak rozšiřuje o (vydělenou) politiku venkova.“ V této souvislosti lze však také zmínit objevující se kritiky tohoto přístupu s ohledem na stále nedostatečnou podporu nezemědělských aktivit (Pělucha a Bednaříková, 2008; Pělucha, Viktorová a Bednaříková, 2009). Pělucha a kol. (2006) podrobně popisují vývoj Společné zemědělské politiky EU, její 35


cíle a důvody pro reformování, specifika programovacího období 2007–2013. Výrazným rysem novodobé problematiky rozvoje venkova je podle něj také to, že existují poměrně značné rozdíly mezi jednotlivými typy venkovských oblastí. Nejedná se již o vymezení problému urbanizované oblasti versus venkov. To dokládá i zastavení vylidňování některých oblastí českého a moravského venkova, zejména pak pod tlakem suburbanizačních tendencí v zázemí městských center (viz např. Sýkora, 2002; Ouředníček, Špačková a Novák, 2013b). V mezilehlých oblastech však k vysídlování venkova dochází stále. Jedná se zvláště o pohraniční oblasti, oblast Vysočiny a regiony s vyšší mírou nezaměstnanosti. Problém selektivní migrace z venkova je mj. i v její samotné struktuře, kdy nejvíce odchází mladí lidé do měst. Nezaměstnanost je tak na venkově vyšší a postihuje více ženy.

2.2.2 Rozvoj venkova a znalostní ekonomika V současné době je v konceptech regionálního rozvoje věnována výrazná pozornost roli inovací. V této souvislosti se často používá pojem „znalostní ekonomika“ (viz např. Pělucha, Jakobe, Kouřilová a kol. 2012). Diskutovány jsou také inovační systémy, které patří mezi nové přístupy, jež začaly být intenzivněji analyzovány teprve v posledních letech na přelomu milénia. Výchozím základem pro jejich další analýzu je předpoklad, že jsou různé kombinace faktorů důležité ve vazbě na technologické inovace. I když nebyl přístup „systémů inovací“ zatím formalizován ani transformován do podoby všeobecně přijímané teorie, byl jeho vývoj ovlivněn různými teoretickými přístupy zabývajícími se inovacemi. Pělucha, Jakobe, Kouřilová aj. (2012) uvádějí dva klíčové teoretické rámce, které tvoří základní východiska pro znalostní ekonomiku: ■ teorie endogenních technologických změn, ■ teoretický přístup inovačních systémů. Jako příklad inovačního systému rozvoje venkova uvádí venkovské klastry. V literatuře je často diskutována jistá znevýhodněnost venkovských oblastí z hlediska jejich rozvoje místní znalostní ekonomiky, neboť pro venkovské oblasti jsou typické následující charakteristiky: ■ nižší úroveň vzdělání obyvatel v porovnání s městy, ■ minimální možnosti pro realizaci úspor z rozsahu či aglomeračních úspor, ■ nízké či žádné výdaje na vědu a výzkum. Přesto však existují příklady relativně úspěšných venkovských klastrů (Munnich, Schrok a Cook, 2002). 36


Conteh (2012) uvádí, že se inovace vztahují spíše k ekonomickým, sociálním a politickým procesům než jen k vědě a inženýrským aktivitám. Vztahují se k novým nebo lepším způsobům „dělání věcí“, jež mají potenciál vytvářet či přidávat hodnotu. Posouvají se za produkty a zahrnují zdokonalené procesy a nové formy organizace. Inovace jsou silně spojené s mezinárodní konkurenceschopností a komerčním dynamismem, na kterých závisí udržitelná zaměstnanost a bezpečná pracovní místa. Jsou tak považovány za stavební kámen ekonomického rozvoje ve znalostní ekonomice či „nové ekonomice (new economy)“. Tyto trendy posunu k nové ekonomice jsou dále urychlovány strukturálními a institucionálními změnami, jež přináší fenomén globalizace. V návaznosti na kritiky endogenního vývoje (Ray, 2001a; Lowe, Murdoch a Ward, 1995), kteří uvádějí, že představa lokálních venkovských oblastí uskutečňujících socioekonomický rozvoj nezávisle na vnějších vlivech by mohla být ideální, avšak není to praktický návrh současné Evropy. Lokality budou zařazovat mix exogenních a endogenních sil a místní úroveň musí interagovat s úrovněmi mimo lokální. Kritický bod představuje otázka zvýšení kapacit lokálních oblastí k řízení těchto širších procesů, zdrojů a aktivit tak, aby přinášely užitek. Ward (2005) takto charakterizuje „neoendogenní vývoj“ založený na řízení a rozvoji lidského kapitálu a jeho intelektuálních hodnot. V české literatuře se rozvojem venkova v souvislosti s lidskými zdroji, inovacemi, trvale udržitelným rozvojem, kvalitou života, multilevel governance a diverzifikací zabývají např. Holátová, Krninská a kol. (2012). Úloze znalostní ekonomiky a inovačních systémů je v akademické sféře věnována značná pozornost (viz např. Tanvig, 2008; Knickel, Brunori, Rand a Proost, 2009; Knickel, Tisenkopfs a Peter, 2009; ECORYS, 2010; Leeuwis, 2013). Znalosti jsou novým palivem pohánějícím ekonomický růst v 21. století. Nové myšlenky, inovace a znalosti umožňují zvýšit produktivitu a vytvářet nové produkty, nové firmy, pracovní místa a nové příležitosti. Tento ekonomický potenciál však zatím využilo pouze omezené množství míst či venkovských oblastí (Henderson, 2005). V tomto ohledu má většina venkovských oblastí tedy ještě značné rezervy.

37

3

PŘÍSTUPY K VYMEZENÍ VENKOVA

Větší zájem o problematiku rozvoje venkova lze pozorovat nejenom v odborných kruzích, ale i na politické úrovni zejména v posledních dvou desetiletích. Delší tradici však mají spíše práce s urbánní tématikou (viz např. Fujita a Krugman, 2001; Maier a Čtyroký, 2000; Kubeš, 2009a; Kubeš, 2009b; Sýkora, 2002 a další) či práce zaměřené na zemědělství (např. Novotná, 2000; Bičík a Jančák, 2001; Bičík a Jančák, 2005), které s problematikou venkova také souvisejí. Problematika venkova je součástí regionální politiky. Chabičovská (2008) popisuje problematiku vymezování problémových regionů, tedy i regionů venkovských. Téměř každá stať zabývající se problematikou venkova a venkovského prostoru se snaží nalézt odpovědi na otázky typu: Co je to venkov? Jak a proč je definován? Jakým způsobem jej lze vymezit? Definice venkova podle Chromého a kol. (Chromý a kol., Jančák, Marada a Havlíček, 2011) obvykle vypovídají o: 1. soudobých společenských, kulturních a politických poměrech; o převažujících paradigmatech a přístupech k poznání reality v odborné literatuře (např. strukturalistické vs. hermeneutické a fenologické); 2. cílech či účelu vymezování venkova a typech problémů, které s venkovským prostorem v daném čase souvisejí a jež je třeba řešit; 3. možnostech poznání (existence a dostupnost informací a technologií jejich zpracování); 4. tradici dosavadního vnímání a chápání venkova v určité (národní) škole. Problematika rozvoje venkovských oblastí se stala v poslední době jednou z významných priorit Evropské unie. Více než padesátiletý vývoj evropské integrace, během nějž došlo k jejímu rozšíření z původních 6 států na současných 27, ukazuje, že naplňování společných cílů závisí ve velké míře na snižování regionálních disparit, neboť v heterogenním prostředí naráží jednotný postup a jednotná pravidla na řadu problémů (Tomšík, 2009). Postavení českého venkova v evropském kontextu se stručně věnuje např. Mátl a Srnová (2012). Kutscherauer (2010) zmiňuje venkovské regiony v rámci analýzy regionálních disparit a uvádí, že protiklad město–venkov může být také chápán jako forma prostorové disparity. V programech rozvoje venkova členských států EU jsou obvykle používány následující koncepty rurality (Rural Development, 2010): 38

Přístupy k vymezení venkova

■ oblasti pod určitou prahovou hodnotou hustoty zalidnění, jež se může měnit s ohledem na celkovou hustotu daného státu. Některé státy (Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko) používají jako hlavní kritérium hodnotu 150 obyv./km2 (OECD, 1994), může se však měnit podle velikosti oblasti (NUTS 2, 3, 4 či 5), na kterou je aplikováno. Některé státy používají jiné hodnoty (např. Maďarsko 120 obyv./km2); ■ oblasti, které nejsou městské, vymezené na základě jiného kritéria, než je hustota zalidnění. Liší se stát od státu (Bulharsko, Kypr, Estonsko, Nizozemsko a další). Tam, kde je používán počet obyvatel, pohybuje se od 2 000 (ČR5) přes 3 000 (Skotsko) až po 30 000 (Bulharsko, Nizozemsko). Některé země spojují kritérium „antiurbánnosti“ s dalšími faktory (Maďarsko, Irsko, Itálie, Švédsko); ■ venkovské a periurbánní oblasti v zemích a regionech (Francie, Flandry), kde zvyšuje migrace z měst počet obyvatel v místech, která jsou považována tradičně za venkovská; ■ oblasti se specifickými rozvojovými potřebami, jež mohou být uskutečňovány v rámci programu rozvoje venkova. V některých státech to vede k odlišování oblastí s různými potřebami: horské zóny (Itálie), ostrovy (Řecko), periferní či vzdálené oblasti (Dánsko, Irsko, Skotsko) či řídce osídlené oblasti (Finsko, Švédsko); ■ složité mozaiky oblastí, definované pomocí vícenásobných faktorů, za účelem aplikace venkovských politik a financování (Anglie, Malta, Severní Irsko, Wales). I v rámci České republiky se projevují několik posledních let intenzivní snahy o vymezení venkova. Společným jmenovatelem těchto aktivit je snaha o jasnější vymezení venkova jako specifického fenoménu v sídelní soustavě, který vyžaduje specifické formy podpory. Problematiku vymezení venkova v souvislosti s potřebou strategického plánování rozvoje venkova diskutuje Hruška (2011). Podle něj lze v rurální geografii zaznamenat přechod od objektivních definic venkova k definicím subjektivního charakteru. Vzhledem k charakteru strategických plánů jako závazných dokumentů rozvoje je však nutné vycházet z objektivních definic venkova. Dosavadní přístupy k vymezení venkova v ČR jsou velmi diferencované, nejsou ani kodifikovány a ani neexistuje obecně vnímaná hranice mezi venkovem a městem. Členění území

5

I když v Plánu rozvoje venkova 2014–2020 je venkov vymezován v podobě obcí do 3 000 obyvatel, které leží ve stabilizovaném nebo periferním území podle Strategie regionálního rozvoje ČR (Perlín, 2013).

39


na urbanizovaný a rurální prostor je těsně svázáno s historickými, politickými, kulturními a administrativními souvislostmi vývoje, a proto proces stanovení jednotné definice postupuje vpřed velmi pomalu (Perlín, 2009). Statické a izolované vnímání venkovského území se jeví jako poměrně problematické. Venkov již není autonomní entitou a mnohé z toho, co se v něm stane, je způsobeno událostmi odehrávajícími se mimo venkovský prostor (Cloke, 2006). Hruška (2011) také cituje Webera a jím zmiňovaný další mýtus spojený s vnímáním venkovského prostoru jako prostoru homogenního. Weber tento způsob vnímání vyvrací s tím, že v jednotlivých venkovských oblastech dochází ke zcela odlišné kombinaci funkcí, které se zde vyvíjejí po ústupu zemědělské výroby jako dominantního sektoru venkovské ekonomiky. Perlín, Kučerová a Kučera (2010) a Ševčíková (2010) zdůrazňují, že kromě geografické polohy a velikosti obce hrají velkou roli v diferenciaci venkovských oblastí také tzv. měkké faktory – tedy lidský a sociální kapitál, kulturní podmínky aj. Spíše sociologické pojetí historie vymezování venkova představuje např. Kocmánková Menšíková (2011).

3.1

Rurální versus urbánní

Venkov nelze vnímat izolovaně od města. Vzájemné vztahy mezi městem a venkovem patří mezi témata, kterými se vědci zabývají dlouhodobě. V poslední době se zvyšuje jejich význam, především pro řešení vyváženého rozvoje území a posilování územní soudržnosti. Vymezení vztahů měst a venkova je komplikováno odlišným charakterem osídlení jednotlivých zemí. Tento fakt do jisté míry komplikuje definici základních pojmů i pochopení procesů, které v území probíhají. Otázky synergie vztahu město–venkov řeší podrobněji např. Kouřilová (2012), která zmiňuje výzkumné projekty ESPON6, zabývající se právě problematikou vztahů město–venkov a následně i typologií evropských regionů podle intenzity těchto vztahů. Dichotomie město–venkov je mnoha autory vnímána spíše jako jakési kontinuum (viz např. Cloke, 1977). Někteří autoři se zabývali studiem vlivu velkých urbanizovaných oblastí na jejich zázemí. V této souvislosti byl používán termín „urban shadow“ (např. Green, 1971; Healey a Ilbery, 1985; Huigen a Volkers, 1989), jež slouží k vyjádření různých způsobů, jakými se efekt ESPON 1.1.2., Urban–rural relations in Europe – Final Report, Edited by Christer Bengs and Kaisa Schmidt-Thomé, Centre for Urban and Regional Studies, Helsinki University of Technology, ISBN 951-22-7244-X.

6

40


urbanizace šířil dále za hranice zastavěných oblastí, což představuje důležitou dimenzi jakékoliv typologické klasifikace rurálního prostoru. Hampl (2001, s. 32) popisuje na příkladu transformace v České republice změny charakteru geografické organizace společnosti. V souvislosti s poslední fází urbanizace a přechodem k postindustriální společnosti hovoří o revitalizaci koncentračních tendencí, avšak na kvalitativně nové úrovni. „Fyzická“ koncentrace je postupně nahrazována koncentrací vztahovou prostřednictvím zvyšování působnosti progresivních, zejména řídicích funkcí. Původně byla města studována spolu s venkovem v rámci regionální geografie i jiných vědních disciplín. Hlavním cílem tohoto přístupu byla snaha o popis geografických charakteristik regionů a vysvětlení funkčních vztahů mezi městem a venkovem. Venkov byl v tomto pojetí chápán jako zdroj potravin a surovin pro město. Zdůrazňována tedy byla produkční funkce venkova, zatímco dnes se diskutuje o venkovu multifunkčním. V prvních dvou třetinách 20. století se tak objevují snahy o vytvoření obecně aplikovatelných modelů popisujících vztahy mezi městem a venkovem. Jako příklad takovýchto modelů lze uvést známý Thünenův model koncentrických zón land use z roku 1826, popisující různé typy zemědělství v závislosti na vzdálenosti od měst, či Christallerovu teorii centrálních míst (1933), jež se snažila vysvětlit hierarchii venkovského a městského osídlení. Tato teorie byla v roce 1954 modifikována Augustem Löschem. Praktická uplatnitelnost těchto modelů však narážela na problém diverzity a dynamiky venkovských oblastí. Kritizovány byly také pro svou popisnost a schematičnost. Aplikací pozitivistických a kvantitativních přístupů v 60. letech 20. století s cílem identifikovat zákony prostorové organizace se „nová prostorová věda“ postupně zaměřuje na modelování urbánních systémů a vymezuje se urbánní geografie. Podle Woodse (Woods, 2009) se však neprojevuje ekvivalentní výzkum rurálních systémů, spíše dochází k posilování úzkého spojení venkovského prostoru se zemědělstvím. Od počátku 70. let se začíná projevovat integrovaný přístup ke studiu rurálního prostoru, kdy již venkov není spojován pouze se zemědělstvím, ale je prezentován jako ucelený systém. Cloke (2006) ukázal, že funkční přístup selhával ve svých předpokladech a metodologických nedostatcích. Mohl sloužit k popisu charakteristik určitého rurálního prostoru a společnosti, ale nemohl prokázat skutečné rurální charakteristiky, ani vysvětlit, jak jsou formovány realitou venkovského života. Nedostatky funkčního přístupu byly překonány novými přístupy – v 70. a 80. letech minulého století se objevily nové vlny studií vycházejících z politicko-ekonomického přístupu, ovlivněného neomarxistickými teoriemi (viz 41


např. Buttel a Newby, 1980; Cloke, 1989; Woods, 2005; Woods, 2009). Většina těchto prací kladla důraz na výzkum struktury zemědělství jako součásti národního hospodářství. Další politicko-ekonomický výzkum se soustředil na otázky rurálního plánování a ekonomického vývoje, se zaměřením na posun zaměstnanosti ve výrobě a službách mezi městem a venkovem, sociální relace a dopady migrace a populačních změn v kontextu analýzy tříd (Cloke, 1989; Woods, 2005). Tyto studie ukázaly, že procesy formující současné venkovské prostory a společnosti přesáhly předpokládané hranice venkovského prostoru na regionální, národní i globální úroveň. Dopady širších sociálních a ekonomických procesů na konkrétní venkovskou lokalitu jsou zprostředkovány lokálními faktory, vedoucími k nerovnoměrnému vývoji. Lokální faktory působící ve městech i na venkově se však liší. Proto se postupně vynořily otázky týkající se explorační schopnosti duality město–venkov. Stále častěji se totiž autoři potýkali s problémy jednoznačného vymezení venkovského prostoru či vyjádření stavu „být venkovský“ (Woods, 2011). Nový rámec pro ně pak poskytl „kulturní obrat“ v socioekonomické geografii a zavedení postmoderních a poststrukturalistických teorií. Podle postmodernistické teorie neexistuje žádná objektivní pravda, kterou by bylo možno odhalit. To, co se děje, je způsob, jakým jednotlivci a instituce vytvářejí své vlastní skutečnosti s cílem dát smysl světu. V tomto smyslu byly zpochybněny způsoby vzniku hlavních myšlenek o venkově, stejně tak jako zkoumání alternativních zkušeností a významů rurality. Philo (1992) dokonce kritizoval tendenci výzkumu rurální geografie představovat venkovského člověka jako „pana průměrného“ a volal po zapojení dalších sociálních skupin do „opomíjených venkovských geografií“ mimo tento stereotyp. V rámci tohoto nového přístupu je venkov chápán jako sociální konstrukt – identita vnesená v bytí konkrétními vytvořenými diskurzy rurality, reprodukovaná a zpochybňovaná akademiky, médii, politiky, venkovskými lobbistickými skupinami a obyčejnými lidmi. Venkov se tak stává „kategorií myšlení“ (Mormont, 1990). Potřeba větší koordinace vztahů město–venkov souvisí především se vzrůstající globalizací, polarizací ekonomického růstu či tlaku na liberalizaci světového obchodu, kdy se dlouhodobě snižuje role národních států a naopak nabývají na významu regiony a jejich konkurenceschopnost. Rozvojový potenciál venkovských oblastí je v současném globalizovaném světě dáván do souvislosti právě s jejich konkurenceschopností. Existují různá pojetí tohoto pojmu. Z pohledu evropské integrace se pojem konkurenceschopnost používá v širším pojetí. Důraz na regionalizaci Evropy v souvislosti s globalizovanou 42


ekonomikou tak představuje další aspekt této tématiky – tzv. funkční regiony. Ty vznikají na rozdíl od administrativně vymezených regionů na základě přirozených vazeb v území – dojížďky do zaměstnání, za službami, procesy suburbanizace a zvyšující se úlohou zázemí měst ve formě budování logistických center a páteřních dopravních komunikací (Kouřilová, 2012; Copus, 2009). Různé úhly pohledu na rozpor mezi městem a venkovem rozebírá také Čmejrek (2008).

3.2

Přístupy k vymezení venkova v zahraniční literatuře

V odborné literatuře lze nalézt rozličné přístupy k vymezování venkovských oblastí a jejich typologii, při použití celé řady kvantitativních metod – od jednoduchých aplikací vycházejících z několika málo charakteristik venkovského prostoru až po složité modely, kdy je typologie venkova prováděna na základě velkého množství různých charakteristik. Přitom každý z použitých přístupů má určitá omezení, přinejmenším ve vztahu k účelu, pro který bylo toto vymezení zpracováno (Cudlínová a kol., 2010). Během několika posledních desetiletí se tak začíná projevovat rostoucí rozmanitost kvalitativních proměn pojmu venkov. Obecně to souvisí nejen s přechodem společnosti od industriální k postindustriální etapě vývoje, ale také s proměnnou, specifičností a prohlubováním existujících i vznikajících nových problémů neurbanizovaného prostoru. Současné definice venkova se tak výrazně liší od definic zformulovaných v minulosti, a to zejména v jejich pojetí (dichotomie město–venkov vs. kontinuum, specifická produkce vs. specifická spotřeba, diferenciaci pojetí životního stylu, kvality života apod.) a v použití metod a volbě ukazatelů, které jsou k vymezování venkovského prostoru využívány (Chromý a kol., 2011). Podle britské a irské školy, reprezentované např. názory Woodse, Halfacreeho a McDonagha, výzkumníci vysvětlují, jak globalizační procesy ovlivňují venkovskou ekonomiku a společnost (Woods, McDonagh a kol., 2011). Jednu skupinu úvah reprezentují názory na to, kdo vlastně vytváří venkov – venkované i „náplava“, farmáři, vlastníci půdy, venkovská pracovní síla, turisté a turistické atrakce, návštěvníci, tvůrci hospodářské politiky, média a také akademičtí výzkumníci (Woods, 2010). Zájem se v poslední době posouvá od materiálních aspektů venkova k politicko-ekonomickým strukturám a sociálním konstruktům. To vyžaduje nové výzkumné otázky, novou metodologii a otevření příležitostí pro nová interdisciplinární spojení. Pozornost se koncentruje na prvky venkovské identity, exkluze 43


i inkluze a také na komodifikaci venkovských zkušeností pro cestovní ruch, které stály často stranou, stejně tak jako byly při analýze spíše vzácností. Sociální konstrukce rurality poukazují na materiální objekty, praktiky a místa, nejsou jimi však vázány. Halfacree (1993) tvrdí, že rozrůstání rozmanitých reprezentací venkovského prostoru vede k tomu, že se znak „venkovský“ stále více odděluje od skutečného představitele venkovského prostoru. Jinými slovy, způsob, jakým je venkov představován v populárních diskursech, může velmi málo korespondovat se skutečnou realitou venkovského prostoru a venkovského života. Halfacree (1993) hovoří o „venkovské lokalitě“ (materiální) a „reprezentacích venkova“ (ideové), Bell (2007) používá pro podobné členění pojmy „první venkov“ a „druhý venkov“, Terluin (2006) a Juvančič a Bajramović (2007) hovoří o prostorovém a konstruktivistickém přístupu vymezování venkova. Halfacree (2006) navrhl konstrukci pro zkoumání těchto skupin a komplexních vztahů mezi jednotlivými reprezentacemi venkova, venkovských lokalit a života na venkově. Popisuje v ní strategii, jak „dát dohromady rozptýlené prvky toho, co obvykle známe jako venkovský prostor“. Na základě předpokladu, že sociální reprezentace rurality nemohou existovat bez představy určité formy venkovské lokality, zatímco definice venkovských lokalit se opírá o realizaci konkrétních idejí o tom, co je venkovské, navrhl trojstupňový model venkovského prostoru (obrázek 3.1): ■ venkovské lokality – vyjádřené relativně odlišnými prostorovými praktikami spojenými buď s produkcí, nebo spotřebou; ■ formální reprezentace venkova – vyjádřené kapitalistickými zájmy nebo politikami – popisují způsoby, jakými je venkov zasazen do kapitalistických procesů produkce a výměny; ■ každodenní život venkova – zahrnuje individuální i sociální prvky jednání a interpretaci venkovského života. Tři hlavní stránky modelu společně tvoří venkovský prostor, ale nemusí být navzájem konzistentní a vytvářet tak unifikovanou ruralitu. Mezi těmito třemi složkami existují různá napětí. Například formální reprezentace venkova nikdy kompletně neobsáhne zkušenost každodenního života, ačkoliv se mohou blížit, a rozsah, v jakém jsou formální reprezentace a lokální prostorové praktiky unifikovány, je také nevyrovnaný (Halfacree, 2006, s. 51–52). Všechna tato napětí pohánějí dynamismus venkovského prostoru. Na rozvoj venkova, v souvislostech zvýšené reflexe sociálního hnutí a v posunech struktury sil na venkově (Woods, 2008), je nahlíženo v důsledku poklesu ekonomického významu zemědělství a dalších odvětví využívajících 44


suroviny, dále v důsledku masové migrace z venkova, ale i na venkov, a také v souvislosti s neoliberálními reformami a změnou postojů k životnímu prostředí apod., přičemž je doprovázen novým obrozeneckým hnutím venkovské populace. Venkovské hnutí však, jak poznamenává Woods (2008), ilustruje diverzita rozsahu, charakteru, organizace, taktik, zaměření a ideologická inklinace. Spíše než jednotným fenoménem je tedy výsledkem množství odlišných trajektorií, často zohledňujících typické lokální a národní okolnosti a zkušenosti. Obrázek 3.1: Halfacreeův trojstupňový model venkovského prostoru venkovská lokalita

venkovský prostor reprezentace venkova

život na venkově

(zdroj: upraveno podle Halfacree, 2006)

Na úrovni EU se lze setkat s institucionálním vymezením venkova jako nezbytným „předstupněm“ pro realizaci cílů politiky rozvoje venkova. Deklarace z Corku (EC, 1996) zdůraznila, že venkovská území vykazují jedinečný kulturní, hospodářský a sociální potenciál a mimořádnou pestrost aktivit, stejně jako velké přírodní bohatství. Za venkovská území byla považována území s hustotou osídlení nižší než 100 obyvatel/km2. Posléze byla aplikována klasifikace založená na stupni integrity regionu do národní ekonomiky, která sleduje integrovaný venkovský prostor (prostor s převažující zaměstnaností v sekundárním a terciárním sektoru a s přírůstkem obyvatelstva), přechodný venkovský prostor (prostor relativně vzdálený od centra se zaměstnaností v primárním a sekundárním sektoru) a odlehlý venkovský prostor (dominantní zaměstnanost v primárním sektoru). Zajímavým přístupem na úrovni EU je vymezení venkova na základě krajinného pokryvu, které využívá dat projektu CORINE (Vard, Willems, 45


Lemmens a Peters, 2005). Za venkovskou je považována obec, jejíž plocha je nejméně z 90 % pokryta zemědělskými, lesními nebo přírodními oblastmi. Hlavním cílem tohoto projektu bylo vytvořit databázi krajinného pokryvu na základě jednotné metodiky a poskytnout tak kvalitní, srovnatelné informace Evropské komisi i členským státům. V rámci EU byla jednou z tematických skupin Evropské sítě pro rozvoj venkova provedena v roce 2011 srovnávací analýza definic venkova používaných v členských státech v programech rozvoje venkova (PRV) na období 2007–2013 (Rural Development, 2011). Pro obecné účely PRV poskytla EU členským státům možnost použít dva základní „horizontální“ indikátory: ■ výše zmíněnou definici OECD založenou na hustotě zalidnění; ■ význam venkovských oblastí (definovaný OECD) vyjádřený čtyřmi faktory: procento rozlohy státu, počet obyvatel, HDP a zaměstnanost v těchto venkovských oblastech. Paralelně s tím si mohly členské státy vytvořit i definici vlastní (ať už modifikací definice OECD, nebo na základě jiných kritérií). Ve většině případů si státy vytvořily alternativní definici, z čehož je patrná vnímaná potřeba definice, která by vyjadřovala specifika jednotlivých zemí. Podíváme-li se na vymezování venkova v rámci EU detailněji, zjistíme, že hlavní modifikace definice OECD jsou v jednotlivých státech a oblastech založeny na odlišných specifikacích hraniční hodnoty hustoty zalidnění, velikosti administrativních oblastí, na nichž je definice aplikována, a přizpůsobení definic prioritám národních politik – např. vyloučení velkých měst či zahrnutí malých měst. Jako příklad lze na jedné straně uvést Flandry, které používají velmi vysokou hodnotu hustoty zalidnění, Portugalsko na druhé straně použilo definici OECD až do úrovně obcí. V Irsku byla některá města i přesto, že nevyhovovala kritériím OECD, definována jako města venkovská, zatímco Itálie vychází v definici venkovských oblastí z definice OECD a navíc bere v úvahu i jejich nadmořskou výšku. Ve většině případů (21 z 35 studovaných) byla však definice OECD opuštěna. Bulharsko se vrátilo k definici vlastní, používané už v programu SAPARD, podle které lze označit za venkovské obce (LAU 1) ty obce, v nichž nemá žádné sídlo více než 30 000 obyvatel. Česká republika podle tohoto dokumentu (Rural Development, 2011) preferuje definici používanou v předcházejících PRV. Dánsko se rozhodlo pro klasifikaci postavenou na 14 indikátorech, zatímco Estonsko klasifikovalo venkovské oblasti jako oblasti tvořené všemi venkovskými obcemi. Finsko pracuje s třívrstvou klasifikací venkovských obcí, které člení s cílem dosažení specifických potřeb v rámci 46


venkovských politik do těchto skupin: městu blízké venkovské oblasti, jádrové venkovské oblasti a řídce osídlené venkovské oblasti. V Německu jsou zodpovědné za plány rozvoje venkova (a definici venkovských oblastí) spolkové země a byla vytvořena celá řada možností podle národní klasifikace struktury osídlení, potřeby vyloučení městských aglomerací apod. Přístup vycházející z definování neměstského prostoru byl aplikován také v Maďarsku, Polsku, Rumunsku, Anglii. Ve Švédsku a Skotsku souvisí definice venkovských oblastí s vymezením vzdálených oblastí. Podíváme-li se na způsoby vymezování venkovských oblastí v EU z „praktického“ hlediska, lze konstatovat, že existuje několik důvodů, proč si členské státy modifikují definici OECD či vytvářejí definice vlastní: ■ „omezená“ (v některých případech) schopnost definice OECD popsat sociálně-geografické potřeby země či její regionální heterogenitu; ■ snaha o (národně) přesnější odlišení mezi venkovskými a městskými oblastmi; ■ „věrnost“ předcházejícím národním definicím; ■ snaha využít nástroje evropských politik pro potřeby rozvoje specifických oblastí. Uveďme několik příkladů: Bulharsko dospělo k názoru, že je pro něj definice OECD neaplikovatelná, neboť by do venkovských oblastí bylo při její aplikaci zahrnuto 98,8 % území a 84,3 % obyvatelstva. Omezená schopnost definice OECD zařadit mezi venkovské oblasti oblasti s potřebami rozvoje byla hlavním důvodem odlišné volby v Dánsku, Severním Irsku a Walesu. Francie nepoužívá definici OECD zejména z toho důvodu, že by podle ní byly z vymezených venkovských oblastí vyloučeny významné části periurbánní7 zóny, která pokrývá třetinu francouzské zemědělské půdy, 39 % farem a domů a 39 % metropolitní populace. K výše zmíněným faktorům rozhodujícím o odlišném vymezování venkova v jednotlivých státech nutno ještě připočítat další důvod: plány rozvoje venkova nemají pouze teritoriální charakter, nýbrž jde i o sektorové programy, neboť v ose 1 a 2 zahrnují významná „horizontální“ opatření zaměřená na farmy a zalesněné oblasti. To vede k tlaku členských států rozšiřovat definici venkovských oblastí tak, aby zahrnovaly i tyto oblasti. Jako příklad lze uvést Valonsko, kde byl regionální vládou definován venkov jako oblasti s hustotou vyšší než 150 obyvatel/km2, v nichž pokrývají „venkovské prostory“ (zemědělská půda a lesy) více než 80 % oblasti.

7

Oblasti sousedící s městy – mezi suburbáními zónami a venkovem.

47


Vedle oficiálních důvodů pro obhajobu alternativních definic nelze také ignorovat význam existujících rozdílů v konceptech rurality jednotlivých členských států. Tyto rozdíly mohou být začleněny do determinujících faktorů: hustota zalidnění, velikost obcí či oblastí (jež je v rámci EU odlišná a projevuje se také v odlišných specifikacích „neměstských“ oblastí), odlehlost a dostupnost, venkovské a periurbánní oblasti (v zemích, kde vede migrace z měst ke zvyšování počtu obyvatel v místech, která jsou považována stále za venkovská), struktura využití ploch a další. Další faktory vycházejí z rozvojových politik: oblasti se specifickými rozvojovými potřebami. Některé státy využívají pro identifikaci gradace oblastí od jádrových k periferním kombinaci různých faktorů. Modifikace definice OECD a používání vlastních alternativních definic tak vedlo k dosti významnému zvýšení podílu rozlohy a obyvatelstva jednotlivých států klasifikovaných jako venkovské.

3.3

Vymezení venkova v české odborné literatuře

V Programu rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013 (MZe, 2010), který pro klasifikaci venkovských regionů používá metodiku OECD, je uvedeno, že z hlediska metodického by bylo užitečné pro vymezení venkovského prostoru prezentovat vliv dvojího vymezení venkovských obcí podle dvou kritérií – počtu obyvatel a hustoty obyvatel na km2. V Programu se vyskytuje členění venkovských oblastí na: ■ příměstský venkov, za který lze považovat venkovské obce v rámci městských aglomerací, resp. úzce vymezených urbanizovaných území (s více než 50 000 obyvateli); ■ odlehlý venkov, který zahrnuje zejména tzv. periferní území, tj. území s nepříznivými sociálně-ekonomickými charakteristikami obyvatelstva a osídlení; ■ mezilehlý prostor, zahrnující zbývající území ČR. Český statistický úřad v roce 2008 (Honner, Dědič, Holenda aj., 2008) vymezil 8 možných přístupů vymezení venkova v kontextu disponibilní datové základny, které mohou být využitelné pro sledování změn v oblasti rozvoje venkova. Jedná se přitom o přístupy založené na počtu obyvatel, dále na počtu obyvatel v kombinaci s hustotou zalidnění, dále podle toho, zda mají nebo nemají statut města, zda jsou nebo nejsou obcemi s pověřeným obecním úřadem a nemají statut hlavního města, dále podle hraniční silniční vzdálenosti a počtu obcí v příměstských zónách a také byly uplatněny multikriteriální přístupy 48


zohledňující počet obyvatel, sídlo pověřeného obecního úřadu (POÚ) anebo statut města, počet obyvatel na km2 zastavěné plochy a podíl bytů v rodinných domech na trvale obydlených bytech, příp. podíl zaměstnaných v primárním sektoru, nebo s ohledem na vzdálenost od krajského města a velikost obce na straně jedné a změny probíhající v posledních letech v počtu obyvatel obce a bytové výstavbě na straně druhé. Velký sociologický slovník definuje venkov jako obydlený prostor mimo městské lokality tradičně charakterizovaný orientací na zemědělství a s menší hustotou obyvatelstva, ale i jiným způsobem života, většinou spojeným s přírodou, ale také jinou sociální strukturou ve srovnání s městem. Z hlediska sociologie je venkov charakterizován především specifickým typem komunity s těmito znaky: vyšší míra vzájemné sociální závislosti, menší variabilita profesních možností, menší sociální diferenciace, silnější vazba na tradice a silnější determinace přírodním prostředím (Maříková, Petrusek a Vodáková, 1996). Diviš (2005) uvádí, že v obecné definici bychom měli shrnout všechny atributy venkova – chápat tento pojem v jeho komplexnosti, jako krajinu s vesnicemi, obyvatelstvo, charakteristické činnosti (zemědělství, lesnictví apod.), životní styl, vesnické tradice, atmosféru. Podle Pěluchy a Bednaříkové (Pělucha a Bednaříková, 2008) by měl pojem rurality brát v úvahu vývoj zemědělské populace z hlediska zaměstnanosti, údržby krajiny a socioekonomických ukazatelů. Kučera a Kuldová (2006) vymezují venkov jako prostor, ve kterém žijí lidé s typickým životním stylem a s charakteristickým vnímáním vlastní identity. Z tohoto pohledu uvádějí autoři následující charakteristiky: 1. Venkov jako neměstský prostor – vymezení je prováděno s využitím obvyklých kritérií, jako je např. počet obyvatel, hustota zalidnění apod. 2. Venkov jako krajina – venkov lze vymezit specifickými rysy okolního prostředí a krajiny (prostupnost a otevřenost prostoru oproti městské aglomeraci). 3. Venkov jako prostor pro zemědělství – přístup je založen na zohlednění pouze jednoho aspektu (venkov rovná se zemědělství), který nemusí být nejvýznamnější z pohledu zde realizovaných ekonomických aktivit. 4. Venkov jako životní styl – odlišnost životního stylu obyvatel venkova je patrná např. v uzavřenosti lokálních komunit, v rovině osobních vztahů, které mohou být úzce omezené. 5. Venkov jako prostor rekreace a odpočinku – tato funkce venkova souvisí s rozvojem turistiky, chataření a chalupaření. Vlastní metodiku pro území Libereckého kraje navrhly Hušková a Pecháčková (2001). Vycházejí v ní z velikosti obcí, populační velikosti obcí podle trvale 49


žijícího obyvatelstva, architektonického hlediska, podílu přírodních ploch na celkové rozloze obce apod. Dojížďkový přístup k vymezení městského, příměstského a venkovského obyvatelstva v České republice navrhla Vobecká (2009). Rozlišuje primární centra, vnitřní pás zázemí, vnější pás zázemí, polycentrické zázemí a dále sekundární centra a jejich zázemí. Jako venkovské jsou pak vymezeny ty obce, které nespadají do žádné z těchto kategorií. Binek a kol. (2009) rozlišují podle hlavního účelu následující přístupy k vymezování venkova: ■ podle velikosti sídel s aspektem na demografii a s úzkou vazbou na prostorovou strukturu; ■ podle charakteru krajiny, tj. jako výsledek dlouhodobé interakce lidí a přírodního prostředí, zrcadlící se v ekonomických, sociálních a ekologických funkcích krajiny; ■ podle charakteru sídel a života v nich, tj. vnímání role sídla ve správním systému, etnografické oblasti, vybavenosti včetně pracovních příležitostí, podnikání, politice v rámci obce a navenek; ■ eventuálně podle jiného přístupu. Obdobně jako je složité vymezení venkova, problematické je i vymezení venkovské obce. Podle Ústavy České republiky je obec základním územním samosprávným celkem (čl. 99 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR). Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění rozlišuje obce, městyse, města a tzv. statutární města. Přitom kategorie venkovská obec není v ČR právně ukotvena. Jako venkovský prostor se obvykle označují vesnice (venkovské osídlení) a krajina v jejich okolí (Majerová, 2005). Při vymezování venkovských sídel lze dle Perlína (cit. v Maříková a Majerová, 2005) na obecné úrovni vycházet ze tří různých vymezení: subjektivní vymezení, objektivní vymezení kvalitativní a objektivní vymezení kvantitativní, přičemž kritéria pro vymezení ukazuje tabulka 3.1. Maříková (v Majerová, 2008) uvádí, že vesnice (venkovské sídlo, venkovská obec) je označení pro sídlištní jednotku ve venkovském prostoru, která představuje z historického hlediska typické seskupení obytných a hospodářských stavení, plnící různé funkce. Slepička rozumí „venkovskými“ sídly (Majerová, 2008) všechny prostorově oddělené sídelní útvary mimo města. Patří sem tedy samoty, malé skupiny domů (osady) i vesnice. Vesnice lze charakterizovat jako relativně kompaktní venkovská sídla, která charakterem zástavby, strukturou ploch intravilánu, velikostí staveb a jejich funkčním využitím a také skladbou obyvatelstva a jeho počtem (do 2 000 až 5 000 obyvatel) nemají znaky města. 50

DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ

Recommend Documents