Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie
Bakalářská práce obor psychologie
SOUVISLOST CITOVÉ VAZBY A STYLŮ ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH
Vypracovala: Helena Kotrlová
Vedoucí práce: Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D.
Brno 2011
Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny informační zdroje uvedla v seznamu literatury.
………….......………………. Helena Kotrlová
Chtěla bych poděkovat Mgr. Lence Lacinové, PhD. za cenné připomínky k mé práci, za rychlé reakce na dotazy a také za to, že si vždy našla čas a ochotně se mnou konzultovala nejasnosti ohledně mé práce. Také děkuji Mgr. Ondřeji Boušovi za ochotu prodiskutovat se mnou použití statistických metod. Chtěla bych poděkovat i překladatelům Bc. Julii Tomešové a Mgr. Ondřeji Frühbauerovi, kteří nezištně participovali na převodu původních metod do češtiny. Nakonec dě kuji Mgr. Vítězslavu Kotrlovi za cenné připomínky k typografické úpravě textu.
Obsah Obsah.........................................................................................................................1 I. Úvod.......................................................................................................................3 II. Teoretická část......................................................................................................4 1 Citová vazba (attachment).......................................................................................4 1.1 Počátky uvažování o citové vazbě....................................................................................................4 1.2 Pracovní (mentální) modely citové vazby......................................................................................4 1.3 Vliv citové vazby na vývoj člověka...................................................................................................5 1.4 Citová vazba jako determinanta vývoje sociálních interakcí člověka............................................5 2 Změna citové vazby.................................................................................................6 3 Citová vazba v partnerských vztazích v dospělosti..................................................6 3.1 Metody zkoumání citové vazby v dospělých partnerských vztazích..............................................7 3.2 Empirické poznatky o citové vazbě mezi partnery........................................................................9 4 Konflikty v partnerských vztazích.........................................................................10 5 Souvislost citové vazby s konflikty v partnerských vztazích...................................13 6 Závazek v partnerských vztazích...........................................................................16 7 Vliv délky vztahu....................................................................................................17 7.1. Délka vztahu a citová vazba..........................................................................................................17 7.2. Délka vztahu a řešení konfliktů v partnerských vztazích............................................................17 7.3. Délka vztahu a závazek.................................................................................................................17 8 Vyústění ve výzkumné otázky................................................................................18 III. Výzkumná část....................................................................................................19 1 Cíl výzkumu a formulace hypotéz...........................................................................19 2 Výzkumný soubor.................................................................................................20 3 Výzkumné metody.................................................................................................20 3.1 Dotazník ECR-R (Experiences in Close Relationships - Revised)..............................................20 3.2 RPCS (Relationship partner conflict scale)..................................................................................21 3.3 IMS (Investment model scale).....................................................................................................22 3.4 Převod dotazníků..........................................................................................................................23 4 Způsob zpracování dat..........................................................................................23 4.1 Analýza metody ECR-R.................................................................................................................23 4.2 Analýza metody RCPS..................................................................................................................24 4.3 Analýza metody IMS.....................................................................................................................25 4.4 Analýza proměnných....................................................................................................................25 5 Výsledky................................................................................................................26 5.1. Vztahy mezi proměnnými............................................................................................................26 5.2 Ověřování linearity vztahu citové vazby s délkou vztahu............................................................27 5.3 Ověřování lineárního vztahu mezi kompromisním stylem řešení konfliktu a délkou vztahu...28 5.4 Ověřování lineárního vztahu mezi separačním stylem řešení konfliktu a délkou vztahu.........28 5.5 Ověřování vztahu citové vazby a závazku....................................................................................28 5.6 Ověřování vztahu kompromisního stylu řešení konfliktů a závazku..........................................28 1
5.7 Ověřování vztahu separačního stylu řešení konfliktů a závazku.................................................29 5.8 Ověřování vztahu jisté citové vazby s kompromisním stylem řešení konfliktů.........................29 5.9 Ověřování vztahu jisté citové vazby se separačním stylem řešení konfliktů..............................29 5.10 Ověřování vztahu zapleteného stylu citové vazby se submisivním stylem řešení konfliktů....29 5.11 Ověřování vztahu odmítavého stylu citové vazby s dominantním stylem řešení konfliktů.....30 5.12 Ověřování vztahu odmítavého stylu citové vazby s reaktivním stylem řešení konfliktů..........30 5.13 Ověřování vztahu ustrašeného stylu citové vazby s vyhýbavým stylem řešení konfliktů.........30 6 Diskuze..................................................................................................................31 6.1 Diskuze hypotéz.............................................................................................................................31 6.2 Limity výzkumu............................................................................................................................36 6.3 Využití poznatků...........................................................................................................................37 IV. Závěr..................................................................................................................38 V. Literatura............................................................................................................39 VI. Přílohy................................................................................................................44 Příloha 1: Znění administrovaného dotazníku.........................................................45 Příloha 2: Příslušnost položek k jednotlivým kategoriím........................................49 Příloha 3: Zpětný překlad od překladatelů...............................................................52
2
I. Úvod Ačkoliv byl do současné doby koncept citové vazby neboli attachmentu v zahraničí široce rozpracován, v českých zemích se jím dosud zabýval jen malý počet výzkumníků. Zároveň výzkumný zájem o citovou vazbu přetrvává v českém prostředí stále jen pro vývojové období dětství a adolescence. Proto bych ve své bakalářské práci chtěla vnést do českého prostředí téma citové vazby v dospělých partnerských vztazích. Mým výzkumným záměrem je v této bakalářské práci zjistit, zda styly citové vazby korespondují se styly řešení konfliktů, které partneři mezi sebou mají, a zda s jistou citovou vazbou mezi partnery koresponduje délka partnerského vztahu a jeho dosažená úroveň (míra závazku). Jen malý počet studií zkoumal vliv délky vztahu na citovou vazbu. Délka vztahu byla mnohdy zahrnuta jen jako demografická proměnná a výzkumníky často zajímala jen její průměrná hodnota bez vazby na jiné proměnné. Jiné studie se zase zabývaly jen délkou manželského vztahu. Vztah citové vazby a řešení konfliktů byl již sice mnohokrát zkoumán, avšak dosud ještě nebyl výzkumně ověřen vztah mezi styly citové vazby a šesti styly řešení konfliktů, které se v psychologické literatuře vyskytují necelé dva roky (Zacchilli, Hendrick, & Hendrick, 2009). Také většina studií, zabývající se citovou vazbou a řešením konfliktů v partnerských vztazích zkoumá společně osoby v manželství a osoby, co spolu teprve chodí nebo žijí bez manželství, a mnohdy do tohoto vzorku zahrnují i ty, kteří vztah aktuálně nemají, ale již v nějakém byli. Jelikož vstup do manželství je sám o sobě vnímán jako činitel posunu v jistotě citové vazby mezi partnery (Davila et al., cit. dle Davila & Cobb, 2004), zkoumám ve své práci jen jedin ce, jejichž vztah ještě nemá status manželství. Zároveň se zajímám jen o ty jedince, jejichž vztah je aktuální.
3
II. Teoretická část 1 Citová vazba (attachment) 1.1 Počátky uvažování o citové vazbě O konceptu citové vazby začal poprvé uvažovat John Bowlby s kolegou Jamesem Robertsonem v padesátých letech minulého století. Bowlby poté rozpracoval teorii citové vazby mezi dítětem raného věku a jeho primární pečující osobou neboli vazbovou osobou (attachment figure). Tato vazba mezi dítětem a vazebnou osobou je charakteristická tím, že uspokojuje potřebu dítěte po jistotě a bezpečí (Bowlby, 2010). V rámci této vazby má dítě tendenci vyhledávat a udržovat blízkost s pečující osobou. Tato ten dence je dána aktivací instinktivního behaviorálního systému citové vazby. Tendence vyhledávat a udržovat blízkost s vazbovou osobou má biologickou funkci, jež dítěti zajišťuje přežití (Bowlby, 2010). Podle mnohých autorů tato citová vazba plní i funkci psychologickou, neboť neposkytuje jen fyzickou blízkost, ale zejména pomáhá dítěti zajišťovat pocit bezpečí a jistoty (Sroufe, & Wa ters, cit. dle Collins & Read, 1990). Podle Bowlbyho názoru je vyhledávání a udržování blízkosti s vazebnou postavou emočně regulačním prostředkem, který chrání jedince před fyzickým i psychickým nebezpečím a zmírňuje jeho úzkost. Pokud je vyhledávání a udržování blízkosti úspěšné, vede k pocitu jistoty v daném vztahu a stává se efektivní emočně-regulační strategií (Mikulincer & Shaver, 2009). Tedy vede k vědomí, že svět je bezpečné místo a že se jedinec může spolehnout na své blízké, že o něj budou pečovat a budou jej chránit (Bowlby 1988, cit. dle Mikulincer a Shaver, 2003). Podobně, jako si dítě vytvořilo model emoční dostupnosti matky a toho, jak matka odpovídá na jeho potřeby, vytváří si časem i model sebe sama. Daný model sebe sama vypovídá o tom, do jaké míry člověk hodnotí své self jako hodnotné a cenné pro to, aby o něj někdo pečoval a aby mu vě noval svou pozornost (Bowlby, cit. dle Collins & Read, 1990). K teorii citové vazby významně přispěla Mary Ainsworthová, která formulovala koncept vazbové osoby jako bezpečné základny (secure base), od níž se dítě může vydávat objevovat okolní svět (Bretherton, 1992; Ainsworth & Bowlby, 1991). Ainsworthová zkoumala projevy vazebného chování u dětí při separaci od matky. Na základě studia vývoje citové vazby mezi dítětem a matkou Ainsworthová vypozorovala, že se kvalita této vazby mnohdy odlišuje. Podle reakcí dětí na separaci je rozdělila na děti s jistou citovou vazbou a nejistou citovou vazbou (Ainsworth & Bowlby, 1991). Ainsworthová zjistila, že matky dětí s jistou vazbou odpovídají na signály svého dítěte mnohem citlivěji než matky dětí s nejistou vazbou. Děti matek, které signály svých dětí ignorovaly nebo na ně reagovaly opožděně, nemají položen základ pro důvěru, že jim jejich matka bude dostupná a že bude adekvátně odpovídat na jejich potřeby. Následkem toho děti prožívají úzkost, protože neví, co mohou od matky očekávat (Ainsworth, 1979). Později Ainsworthová rozdělila typy citové vazby mezi dítětem a vazbovou osobou ještě úžeji a to na jistou citovou vazbu, úzkostně vyhýbavou citovou vazbu a úzkostně-ambivalentní vazbu (cit. dle Collins & Read, 1990).
1.2 Pracovní (mentální) modely citové vazby Systém citové vazby se opakovaně aktivuje během interakce s vazbovou osobou, zahrnuje jak reprezentace dostupnosti, vnímavosti a spolehlivosti vazbové osoby vůči dítěti, tak pocit, zda je vazbovou osobou milován a ceněn (Mikulincer & Shaver, 2009). Ty nejreprezentativnější pracovní 4
modely interakcí mezi jedincem (zde dítětem) a jeho vazbovou osobou se stávají součástí implicitních procedurálních znalostí daného člověka. Mají proto tendenci fungovat automaticky a podvědomě a též jsou odolné vůči změně (Mikulincer & Shaver, 2007). Pracovní modely jsou interní modely sebe sama a druhých lidí, které tvoří systém očekávání o sobě a o druhých, a systém chování a emocí zaměřených vůči sobě či druhým (Bartholomew & Horowitz, 1991). Interní pracovní modely citové vazby jsou považovány za základní rysy osobnosti, které určují způsob jakým je vyjadřován systém citové vazby. Tento systém citové vazby řídí kognitivní, emoční a behavio rální vzorce v kontextu relevantním dané citové vazbě (Collins, Guichard, Ford, & Feeney, 2004). Pracovní modely mají vědomou i nevědomou komponentu, a proto se předpokládá, že citovou vazbu tvoří vědomě kontrolované i automatické nevědomé mentální procesy (Rholes & Simpson, 2004; Main, Kaplan, & Cassidy, 1985). Fungování pracovních modelů citové vazby je patrné i v očekáváních o budoucích vztazích člověka. Bylo zjištěno, že působení pracovních modelů se projevilo ve výrocích mladých lidí o svých budoucích partnerských vztazích. Lidé s úzkostnou citovou vazbou vyjadřovali ve svých očekáváních obavy z odmítnutí a lidé s vyhýbavou citovou vazbou ve svých výpovědích jen zřídka používali slova vyjadřující emocionální i fyzickou blízkost a očekávali averzivní komunikaci se svým imaginárním partnerem (Mohr, Cook-Lyon & Kolchakian, 2010).
1.3 Vliv citové vazby na vývoj člověka Psychologové zabývající se citovou vazbou se domnívají, že citová vazba dítěte raného věku a jeho vazbové osoby má daleký dosah do mnoha oblastí jedincova vývoje a jeho budoucího života (Collins & Read, 1990). Raná citová vazba má určující vliv na vývoj osobnosti dítěte, formování jeho očekávání o sociálním světě a sobě samém a na kvalitu jeho budoucích vztahů s druhými lidmi (Collins & Read, 1990; Bowlby, 2010; Bartholomew & Shaver, 1998). Citová vazba mezi dítětem a vazbovou osobou se též promítá do podoby budoucích partnerských vztahů člověka (Hazan & Shaver, 1987; Khaleque, 2004). V partnerských vztazích určuje do jisté míry typ citové vazby mezi partnery, očekávání od vztahu a partnera, spokojenost ve vztahu či míru intimity mezi partnery (Tucker & Anders, 1999). Typ citové vazby v dospělosti koresponduje s typem vazby v dětství (Hazan & Shaver, 1987; Main & Goldwyn, cit. dle Bretherton, 1992). Například Lee, Aaron a Brandon (2011) zjistili, že potlačovaní emocí a negativní naladění vůči dítěti ze strany matky, vede v dospělosti u mužů k vyhýbání se intimitě a blízkosti v jejich partnerských vztazích. Nejistý styl citové vazby s rodiči pozitivně koreluje s pocitem osamělosti v dospělosti (Feeney, 2006). Årseth, Kroger, Martinussen a Bakken (2009) zjistili, že ženy s jistou citovou vazbou projevují druhým mnohem více důvěry než ženy s nejistou citovou vazbou.
1.4 Citová vazba jako determinanta vývoje sociálních interakcí člověka Citová vazba provází člověka po celý život a má základ v jeho vnímání světa jako bezpečného místa a sebe jako někoho, kdo má nárok na projev zájmu a ochrany ze strany druhých osob v pří padě potřeby. Podle Skolnicka (cit. dle Collins & Read, 1990) se vztah s vazbovou osobou v dětství stává modelem pro pozdější interpersonální vztahy. Vztah s vazbovou osobou má tedy vliv na přesvědčení o sobě a druhých lidech a očekávání toho, jak se druzí budou projevovat vůči dané osobě. Působí také na sociální kompetence daného člověka a jeho tělesnou i duševní pohodu. Reprezentace specifické interakce s vazbovou osobou v dětství se následně stává jadernou charakteristikou osobnosti člověka a formuje systém jeho citové vazby v dospělosti (Mikulincer & Shaver, 2007). Bowlby předpokládá, že systém citové vazby je aktivní po celý život člověka a projevuje se v myšlení a chování, jenž se pojí s hledáním opory u druhých lid í (cit. dle Mikulincer & Shaver, 2003). Mikulincer a Shaver (2003) vysvětlují funkci vazbové osoby při utváření 5
citové vazby v dospělosti. Dle nich nejen v raném věku, ale i kdykoli později lidé vyhledávají blízkost s druhými lidmi, kteří jim slouží jako vazbové osoby. Lidé ve všech životních etapách mají tendenci vyhledávat a těšit se z blízkosti jejich vazbové osoby ve chvílích potřeby. Zároveň proží vají úzkost, když jsou od nich jejich vazbové postavy osoby vzdáleny. Vazbové osoby lidem v jejich životě poskytují ve vzájemném vztahu fyzické i psychické bezpečné zázemí, jsou zdrojem podpory a útěchy. Ve vztahu s vazbovou osobou získávají lidé bezpečný základ pro rozvoj svých schopností a své osobnosti. Když partner ve vztahu splňuje tyto funkce, stává se zdrojem procesu utváření jisté citové vazby. Pokud dle autorů vazbová osoba nenaplní své funkce ve vztahu s druhým člověkem, dojde následkem toho k vytvoření negativních reprezentací sebe sama i druhých (jedinec o sobě začne pochybovat a zároveň se bude strachovat o dobrou vůli druhých lidí být mu nablízku). Zároveň si člověk vytvoří odlišné strategie pro regulaci emocí než aktivní vyhledávání blízkosti s druhými (Mikulincer & Shaver, 2003). Člověk s nejistou vazbou bude tedy očekávat, že není hoden pozornosti a útočiště u druhých lidí a také bude očekávat, že druzí lidé ani nemají schopnosti pro to, aby tuto jeho potřebu naplnili.
2 Změna citové vazby Kvalita citové vazby v dětství determinuje člověka v dané podobě po celý život a daný jedinec tak má přirozeně tendenci získané vnímání světa a vztah k druhým lidem přenášet i na své partnerské vztahy a vztah ke svým dětem. I přesto se může z této determinace částečně vymanit. Mainová a kol. (cit. dle Hazan & Shaver, 1987) zjistili, že přes významnou spojitost mezi historií citové vazby dospělého člověka a styly citové vazby s jeho vlastními dětmi, se mnozí rodiče dokáží vymanit z transgenerační návaznosti. V jejich výzkumu dospělí, kteří vypovídali o nejisté citové vazbě se svými rodiči, dokázali vytvořit jistou vazbu se svými vlastními dětmi. Změna citové vazby je možná nejen transgeneračně ve vztahu rodiče-děti. V několika studiích byla vypozorována i změna citové vazby mezi partnery a to jak vůči typu citové vazby z dětství tak i vůči stylu vazby s romantickým partnerem. Například Hazan & Shaver (1987) zjistili, že existuje vztah mezi citovou vazbou v dětství a citovou vazbou jedince s partnerem v partnerském vztahu, avšak zároveň v pozdější studii zjistili, že zjištěný vztah byl s rostoucím věkem méně těsný. Autoři uvádějí, že věkový rozdíl participantů mezi těmito studiemi činil 15 až 20 let (Hazan & Shaver, 1987). Ke změně citové vazby dochází i v dospělosti mezi dospělým jedincem a jeho vazebnou postavou. Davila a kol. (cit. dle Davila & Cobb, 2004) zjistili, že u dospělých v partnerském vztahu jsou významnými činiteli změny citové vazby významné životní události jako svatba, či narození potomka. V tomto případě se posiluje jistá citová vazba. I Bowlby tvrdil, že pracovní modely mohou být v průběhu života povýšeny a obohaceny a že vztahy v dospělosti založené na citové vazbě mohou měnit organizaci a fungování systému této citové vazby (cit. dle Shaver & Mikulincer, 2004).
3 Citová vazba v partnerských vztazích v dospělosti Bowlbyho teorie získala ve vědeckém prostředí rychle širokou pozornost a mnoho výzkumníků na jeho práci navázalo. Ze začátku se výzkum zaměřoval jen na vztah dítěte a primární pečující osoby. Později, když byl ověřen vliv citové vazby na vývoj osobnosti i sociální kompetence člověka, začala se zkoumat podoba citové vazby i u starších dětí, adolescentů a dospělých. Výzkumný zájem se týkal a stále týká toho, do jaké míry citová vazba člověka determinuje, zkoumá jak se vliv citové vazby projevuje v různých oblastech lidské činnosti, vztahů s druhými, či třeba v prožívání. Též se zkoumají individuální rozdíly v citové vazbě s vazebnou postavou. Mimo jiné se výzkum za čal zabývat i citovou vazbou v partnerských vztazích mezi dospělými lidmi. 6
Citová vazba v dospělých partnerských vztazích je charakteristická tím, že oba partneři jsou současně v roli pečovatele, ale současně i příjemce této péče (Fraley & Shaver,2000). Tyto role se často střídají. Jednou tedy jeden z partnerů hledá blízkost toho druhého, jelikož se cítí ohrožený, bezradný či úzkostný a jindy je naopak vůči svému partnerovi protektivní, empatický a slouží jako zdroj útěchy (Feeney & Noller, 1990; Fraley & Shaver, 2000).
3.1 Metody zkoumání citové vazby v dospělých partnerských vztazích První výzkumnou metodu, Adult attachment interview (AAI), pro studium citové vazby v dospělosti vytvořila Mainová, Georgeová a Kaplanová (cit. dle Main, Cassidy, & Kaplan, 1985). Tato metoda primárně slouží ke zkoumání vztahu historie citové vazby dospělého člověka a stylu citové vazby, jenž navázal s vlastními dětmi. Za pomoci rozhovoru jsou zkoumány interní mentální modely citové vazby s jejich rodiči v dětství. Tyto modely autorky definují jako vědomá a nevědomá pravidla pro organizaci informací relevantních k citové vazbě (Main, Cassidy & Kaplan, 1985). Autorky zjistily, že dospělí, kteří měli v dětství jistou citovou vazbu se svými pečovateli, hodnotili vzpomínky na svůj vztah s nimi pozitivně. Úzkostně-ambivalentní jedinci vykazovali vysokou míru zapletení do vztahů se svými rodiči a stále u nich byla aktivní potřeba se svým rodičům zavděčit. Úzkostně vyhýbaví jedinci naopak špatně vybavovali vzpomínky na vztah s rodiči v dětství. Ačkoliv tato metoda nebyla primárně zaměřena na zkoumání citové vazby v dospělých partnerských vztazích, je vhodné ji zde nastínit, neboť vyvolala velké rozepře mezi výzkumníky zabývajícími se citovou vazbou v dospělosti. Dlouhá léta se vedly debaty o tom, zda-li AAI či self-report dotazníky měří lépe citovou vazbu u dospělých osob (Simpson & Rholes, 2004). Model sebe sama (závislost)
pozitivní (nízká)
Model druhých (vyhýbavost) negativní (vysoká)
pozitivní (nízká)
negativní (vysoká)
I. oblast
II. oblast
JISTÝ spokojenost s intimitou i autonomií
ZAPLETENÝ zapletení se ve svých vztazích
IV. oblast
III. oblast
ODMÍTAVÝ nezávislý, odmítání blízkosti
USTRAŠENÝ ustrašený z intimity, vůči společnosti vyhýbavý
Obrázek č. 1: Dvoudimenzionální model citové vazby (Bartholomew & Horowitz, 1991)
Studium citové vazby v dospělosti vychází ze dvou kořenů a to z vývojové psychologie a sociální psychologie. Každý z těchto oborů upřednostňuje jiné metody zkoumání (Cassidy & Shaver, 1999; Bartholomew & Shaver, 1998). Ačkoliv vývojoví psychologové upřednostňují jako metodu zkoumání rozhovor, sociální psychologové, kteří se primárně zabývali citovou vazbou v partnerských a manželských vztazích, preferují využití self-report metod při svém výzkumu. S první metodou k měření citové vazby mezi partnery v romantických vztazích přišli Hazanová a Shaver (1987). Tito výzkumníci se pokusili nahlédnout na oblast partnerských vztahů způsobem 7
paralelním s typologií stylů citové vazby, jenž s kolegy vyvinula Ainsworthová. Zároveň se na tuto oblast pokusili rozvinout Bowlbyho teorií mentálních reprezentací. Zjišťovali, zda je myšlenka kontinuity stylu vazby v průběhu lidského života záležitostí mentálních modelů sebe a druhých osob. Ve své práci předpokládají, že romantická láska je stejně tak biologickým jako sociálním procesem a má základ v působení nervového systému. Cílem jejich výzkumu bylo tedy zjistit, zda je možné zařadit partnery podle kvality citové vazby do kategorií paralelních s kategoriemi Ainsworthové, tedy do kategorií jisté, vyhýbavé a ambivalentní citové vazby, a zároveň se snažili v partnerské citové vazbě nalézt působení pracovních modelů citové vazby. Hazanová a Shaver patří do linie sociálních psychologů, proto byl jejich výzkumným nástrojem self-report dotazník. Styly citové vazby, které tato metoda zkoumá jsou typologií. Podle dosažených výsledků je tedy každý jedinec zařazen do jedné ze tří kategorií. (Rholes & Simpson, 2004). Na začátku devadesátých let přišli Bartholomewová a Horowitz (1991) s ideou, že styly či kategorie citové vazby je vhodnější pojímat ne typologicky, ale dimenzionálně. Čtyři styly citové vazby - jistý (secure); ustrašený (fearful); zapletený (preoccupied); odmítavý (dissmissing) - je dle těchto autorů možné určit na základě kombinace dimenzí úzkostnosti a vyhýbavosti. Viz obrázek č. 1 na předchozí stránce. Podle Bartholomewové a Horowitze (1991) vypovídá kategorie jisté citové vazby vypovídá o schopnosti vnímat vlastní hodnotu a očekávat, že druzí lidé jsou obecně přijímající a spolehliví vůči danému jedinci. Kategorie zapletené citové vazby dle autorů vypovídá o slabé schopnosti vnímat vlastní hodnotu, avšak zároveň hovoří o pozitivním hodnocení druhých lidí. Tato kombinace je charakteristická úsilím o sebepřijetí skrz akceptaci ze strany blízkých osob. Kategorie ustrašené citové vazby znázorňuje tendenci vnímat self jako nehodnotné a zároveň očekávat, že druzí nebudou jedinci nakloněni (odmítající a nedůvěryhodní). Ustrašený styl znemožňuje jedinci se účinně chránit před odmítnutím druhými lidmi. Kategorie odmítavé citové vazby vypovídá o pozitivním sebehodnocení kombinovaném s negativním smýšlením o druhých lidech. Takoví lidé se chrání proti zklamání tím, že se vyhýbají blízkým vztahům a udržují si pocit nezávislosti a nezranitelnosti. (Bartholomew & Horowitz, 1991). nízká vyhýbavost
JISTÝ
ZAPLETENÝ
nízká úzkostnost
vysoká úzkostnost ODMÍTAVÝ
USTRAŠENÝ
vysoká vyhýbavost Obrázek č. 2: Dvoudimenzionální model attachmentu (Brennan, Clark & Shaver, 1998)
Brennanová, Clarková a Shaver (1998) shromáždili 482 položek ze všech v té době existujících dotazníků, které zkoumaly citovou vazbu mezi partnery v dospělosti. Tyto dotazníky se týkaly 60 konstruktů náležejících do subškál attachmentu. Následnou faktorovou analýzou těchto položek 8
získali dva podstatně nezávislé faktory. Jednalo se o dimenzionální faktory vyhýbavosti a úzkostnosti. Tyto faktory korespondují s dvoudimenzionálním modelem Bartholomewové a Horowitze (1991). Když na základě výsledků zařadili respondenty do čtyř kategorií v rámci svého modelu, zjistili, že tyto skupiny odpovídají čtyřem kategoriím určeným Bartholomewovou a Horowitzem (1991). V modelu Brennanové, Clarkové a Shavera (1998) byl však prokázán silnější vztah mezi těmito kategoriemi. Tyto kategorie byly dány mírou úzkostnosti a vyhýbavosti v citové vazbě. Jistý typ vazby je dán nízkou vyhýbavostí a nízkou úzkostností, zapletený styl se vyznačuje nízkou vyhýbavostí a vysokou úzkostností v citové vazbě. Ustrašený styl je tvořen vysokou vyhýbavostí a vysokou úz kostností a odmítavý styl je daný vysokou vyhýbavostí a nízkou úzkostností. Viz obrázek č. 2 na předchozí stránce.
3.2 Empirické poznatky o citové vazbě mezi partnery Když Hazanová a Shaver v roce 1987 provedli výzkum citové vazby mezi dospělými partnery, zjistili, že osoby v těchto vztazích lze rozřadit do jedné ze tří kategorií jisté, vyhýbavé či úz kostně-ambivalentní citové vazby. Dle výsledků spadala více než polovina respondentů do katego rie jisté citové vazby. Čtvrtina osob byla kategorizována vyhýbavou citovou vazbou a pětina z nich byla zařazena do kategorie úzkostně vyhýbavé citové vazby. Toto rozřazení téměř přesně odpovídá poměru výskytu stylů rané citové vazby (Hazan & Shaver, 1987). Zároveň bylo zjištěno, že se liší výpovědi osob s různými typy citové vazby, kterou s partnerem mají. Jistí lidé hodnotí svůj vztah jako šťastný, přátelský a důvěrný. Zdůrazňují důležitost toho být schopný přijímat partnera a být mu oporou. Průměrná délka trvání vztahů jedinců s jistou citovou vazbou byla téměř dvakrát delší než u těch s typy nejisté citové vazby. Lidé s jistou citovou vazbou se méně často rozváděli (6 % vzorku oproti 10 % a 12 % u vyhýbavé a úzkostně-ambivalentní vazby). Osoby s vyhýbavým stylem citové vazby byli charakterizovány strachem z intimity, emočními výkyvy a žárlivostí. Úzkostně-ambivalentní jedinci vykazovali touhu po vzájemnosti a souladu, extrémní snahu být pro partnera sexuálně přitažlivý a stejně jako u vyhýbavé vazby projevovali emoční výkyvy a žárlivost. Také byly nalezeny rozdíly mezi osobami s odlišnými typy citové vazby v jejich mentálních modelech sebe a druhých. Jistí lidé se popisovali jako oblíbení druhými lidmi a potvrzovali výrok, že druzí lidé jsou obecně dobře smýšlející a dobrosrdeční. Úzkostně-ambivalentní osoby udávaly, že o sobě mají pochybnosti a že druhými nebývají pochopeni ani oceňováni. Druhé lidi hodnotili jako méně ochotné navazovat s nimi vztahy. Na práci Hazanové a Shavera navázali Collinsová a Read (1990), kteří si určili za cíl vytvořit ještě citlivější nástroj pro měření citové vazby a zaměřit se na nedostatky studie Hazanové a Shavera (1987). Podle Collinsové a Reada (1990) nezkoumali Hazanová a Shaver (1987), do jaké míry se v partnerských vztazích objevuje víra, že vazbová osoba bude dostupná a vnímavá, když bude zapotřebí. Také je zajímalo, zda budou partneři vykazovat stejný styl citové vazby a zda bu dou mít lidé tendenci hledat si partnera se stejným typem citové vazby. Z tohoto výzkumu vyplynulo, že jedinci s jistým stylem citové vazby jsou spokojení s blízkostí ve svých vztazích, jsou schopni se bez obav spoléhat na druhé a přitom se neobávat odmítnutí nebo neoblíbenosti. Vy hýbaví jedinci jsou s intimitou a blízkostí ve vztahu nespokojeni, nedůvěřují tomu, že pro ně bude druhý člověk dostupný a neobávají se odmítnutí ze strany druhých. Úzkostně-ambivalentní touží po blízkosti ve vztahu, důvěřují tomu, že pro ně budou druzí dostupní, ale velmi silně se obávají, že je blízcí lidé odmítnou a nebudou je milovat. Také z výsledků vyplynulo, že lidé spokojení s blízkostí ve vztahu a zároveň schopní záviset na druhých mají silnější pocit vlastní hodnoty a důvěry 9
v druhé lidi. Jedinci vysoce skórující v dimenzi úzkostnosti nepociťovali příliš sebehodnotu ani sebedůvěru v sociálních vztazích, zároveň byli méně asertivní. Vyhýbaví jedinci skórovali nízce v dimenzích blízkosti, závislosti i úzkostnosti a měli o sobě méně pozitivní mínění. Zkoumání interních modelů sociálního světa (druhých) ukázalo, že míra důvěry v druhé byla vyšší u osob s jistou citovou vazbou, které považovaly druhé za nesobecké a ochotné zastat se jejich mínění. Ti, kteří skórovali vysoce v úzkostnosti méně věřili v altruismus druhých lidí, častěji podléhali sociálnímu tlaku a vypovídali, že je těžké druhým lidem porozumět. Vyhýbaví a úzkostně-ambivalentní jedinci měli o sociálním světě více negativní mínění a méně důvěřovali druhý lidem. Collinsová a Read ve své studii taktéž zjistili, že lidé s jistým stylem citové vazby měli častěji partnera s jistým stylem citové vazby. Osoby s jistou citovou vazbou mnohem méně udržovaly vztah s osobou s úzkostně-ambivalentní citovou vazbou. Osoby s úzkostně-ambivalentním stylem citové vazby nevyhledávaly partnery se stejnými obavami z odmítaní a častěji navazovali vztahy s jedinci s vyhýbavým stylem citové vazby. Bartholomew a Horowitz (1991) rozšířili klasifikaci typů citové vazby ze tří na čtyři kategorie (secure, dissmissing, fearful, preoccupied). Výsledky jejich zkoumání citové vazby v dospělosti korespondovaly s poznatky získanými Collinsovou a Readem (1990). Poté, co výše uvedené výzkumy popsaly, jak se odlišují typy citové vazby v partnerských vztazích a jak jako procesy ve vztazích probíhají, začali se soustředit na to, jak jsou s citovou vaz bou spojeny jiné faktory partnerských vztahů. Mnoho výzkumníků se například zabývalo, jak citová vazba determinuje prožitek spokojenosti ve vztahu, jeho kvalitu či stabilitu. Bylo zjištěno, že jedinci s jistým stylem citové vazby prožívají ve vztahu mnohem vyšší spokojenost než jedinci s jedním z nejistých stylů citové vazby (Tucker & Anders, 1999). Tuckerová a Andersová (1999) se domnívají, že rozdíly v prožívání spokojenosti ve vztahu u jedinců s různou mírou jisté citové vazby mohou být mimo jiné způsobeny rozdíly v jejich schopnosti přijímat lásku jejich partnera. Tento fakt se týká i konceptu kvality a stability partnerského vztahu. Jedinci s jistou citovou vazbou vypovídají o kvalitnějších partnerských vztazích a tyto jejich vztahy jsou trvalejší než vztahy lidí s méně jistými typy citové vazby. Bylo zjištěno, že vyšší skóry v jisté citové vazbě predikují vyšší míru intimity v partnerských vztazích (Årseth, Kroger, Martinussen, & Bakken, 2009). Citová vazba také determinuje vztahové faktory jako například poskytování péče partnerovi. Jedinci s jistou citovou vazbou efektivněji odpovídají na partnerovy potřeby než ti s méně jistou citovou vazbou. Lidé s úzkostnou citovou vazbou mají tendenci zahrnovat partnera větší péčí než lidé s jinými typy citové vazby. Vyhýbaví jedinci jsou zase mnohem méně vnímaví vůči potřebám partnera (Feeney & Collins, 2001). Feeneyová a Nollerová (1990) také zjistily, že lidé s úzkostně-ambivalentní citovou vazbou mají silnější tendenci idealizovat si svého partnera než lidé s jiným stylem citové vazby. Tranová a Simpson (2009) zjistili, že osoby s méně jistou citovou vazbou vykazovaly méně konstruktivní a vstřícné chování při interakci s partnerem. Navíc vyhýbaví lidé se chovali více destruktivně než jedinci s jiným stylem citové vazby. Nejistí lidé také projevovali negativnější emoční reakce při interakci s partnerem.
4 Konflikty v partnerských vztazích V partnerských vztazích jsou občasné hádky a konflikty nevyhnutelné (Argyle & Furnham, 1983). To, jak si lidé umí poradit s konflikty, výrazně ovlivňuje jejich vlastní rozvoj i vztahy s druhými (Canary, Cupach, & Messman, 1995). V kontextu intimních vztahů je konflikt něčím víc než jen 10
neshodou, nesouladem mezi partnery nebo opozicí jednoho z partnerů, je stabilním prvkem partnerské interakce (Cahn, 1992). Konflikty úzce souvisejí s udržovacími strategiemi (maintenance strategies) v partnerských vztazích, s prožitkem spokojenosti a přijetím ze strany druhých (social acceptance) (Argyle & Furnham, 1983). Konflikty jsou vyjadřovány, poznávány a řešeny skrze komunikaci (Canary, Cupach, & Serpe, 2001). Stejně jako existují odlišná metodologická východiska ke zkoumání citové vazby (viz sociálně psychologický a vývojově psychologický), i v prostředí výzkumu konfliktů v partnerských vztazích se na konflikty nahlíží z různých úhlů pohledu. Na problematiku partnerských konfliktů je dle Cahna (1992) možno nahlížet zejména z perspektivy systémově-interakcionistického přístupu, který nahlíží na konflikt jako na emoční vyjádření protichůdných postojů, při kterém partneři užívají specifických komunikačních schémat, a z perspektivy kognitivní výměny (cognitive exchange) (Cahn, 1992). Každá z těchto perspektiv bere v potaz jiné oblasti tematiky konfliktů a každá ke svému výzkumu využívá odlišnou metodologii. Ze systémově-interakcionistického přístupu vychází studie Heaveyho, Layna a Christensena (1993), podle které negativní chování během konfliktu, jako např. obviňování či nátlak na partnera, aby druhému vyhověl, předpovídá nespokojenost obou partnerů s jejich diskuzí. Naopak pozitivní projevování se vůči partnerovi vede k jejich spokojenosti s řešením problémů. Spokojenost partnerů s řešením problémů je významně spojena s celkovou spokojeností s daným partnerským vztahem. Podle autorů vede tento poznatek k předpokladu, že spokojené páry řeší své problémy mnohem uspokojivěji než páry s těžkostmi (distressed couples). V jiné studii se zjistilo, že nespokojené páry mají mnohem chudší komunikaci a více se vyhýbají interakci než spokojené páry (Christensen & Shenk, 1991). Druhá perspektiva studia konfliktu mezi partnery se podle Cahna (1992) týká kognitivní výměny. Výzkumníci z tohoto přístupu chápou konflikt jako kognitivní strategii zahrnující vnímání a úmysly, které sahají od přímé konfrontace k vyhýbání se konfliktu a ovlivňují angažovanost ve vztahu. Tato perspektiva zkoumá roli kognice v situaci konfliktu (například vnímání jak sebe sama, tak i druhých, styly řešení konfliktů, atd.) (Cahn, 1992). Strategie řešení konfliktu mezi blízkými lidmi rozdělil Silars (cit. dle Zacchilli, Hendrick, & Hendrick, 2009) do tří kategorií na integrativní (směřování k sobě), distributivní (směřování proti sobě) a pasivně nepřímé (směřující od sebe - vyhýbavé). Toto rozdělení způsobů řešení konfliktů se začalo široce používat. Integrativní strategie jsou konstruktivní a využívají kooperaci při hledání řešení, distributivní strategie jsou destruktivní a vyznačují se kritikou a sarkasmem vůči partnerovi, pasivně nepřímé strategie jsou charakteristické vyhýbáním se konfliktní situaci (Zacchilli, Hendrick, & Hendrick, 2009). Konflikty v partnerství jsou často spojovány jak se spokojeností či nespokojeností partnerů ve vztahu, tak i s jeho možným rozpadem v budoucnosti. Gottman a Levenson (1992) ve své longitudinální studii zjišťovali, jaký styl konfliktní komunikace mezi manžely ovlivňuje pravděpodobnost toho, že se rozvedou. Manželské páry rozdělili podle jejich rozvodového potenciálu na přizpůsobivé (regulated) a nepřizpůsobivé (non-regulated). Do kategorie přizpůsobivých byly zařazeny páry s významně pozitivní komunikací a pozitivním jednáním vůči sobě navzájem. Do podkatego rií přizpůsobivosti bylo zařazeno toto chování: neutrální či pozitivní popis problému, vyjádření informací zaměřených na úkol, humor a smích a vyjadřování souhlasu partnerovi. Kategorie nepřizpůsobivých zahrnovala páry s více negativní než pozitivní interakcí. Tato kategorie čítá osm negativních prvků (kritizování, stěžování si, vyřčení negativních témat týkajících se vztahu, defenzivní chování v komunikaci, předčasné ukončení komunikace, eskalace negativního působení 11
na partnera, použití slovního spojení ano-ale, další negativa). Z výsledků studie vyplynulo, že partneři v párech kategorizovaní jako nepřizpůsobiví se více pouštějí do konfliktů s partnerem, jsou hněvivější, vzdornější a defenzivnější, a též se projevují jako méně milující a oddaní partne rovi než ti kategorizovaní jako přizpůsobiví. Nepřizpůsobivé páry vypovídají o menší spokojenosti se vztahem než páry označené jako přizpůsobivé. Cook, Tyson, White, Rushe, Gottman a Murray (1995) zmiňují, že nepřizpůsobivá manželství vykazují vysoce rizikový styl interakce pro rozvodový potenciál. Tyto páry mají schopnost působit na sebe spektrem vzájemných negativních projevů, což ústí v konflikty a vyžadování si změny. Jsou nespokojení se vztahem. Naopak přizpůsobivá manželství se projevují vyhýbáním se hostilnímu konfliktu. Podle autorů zachovávají tato manželství stabilitu právě tím, že nevyhledávají změny a konflikty. Canary, Cupach a Messman (1995) tvrdí, že oplácení negativního afektu neškodí pouze vyhodnocení bezprostředního konfliktu, ale může poškodit vztah mezi partnery z dlouhodobé perspektivy. Gottman a Levenson (2000) zkoumali, jak styl řešení konfliktů mezi partnery bude predikovat potenciál jejich rozvodu. Zjistili, že pomocí negativních projevů při konfliktu (kritizování, opovrhování partnerem a odmítání spolupráce na řešení konfliktu) je možné predikovat rozvod do pěti let od svatby. Rozvod po šestnáctiletém soužití je dle autorů možné predikovat pomocí interakce mezi partnery, jež postrádá projevy pozitivních emocí a to i v případě, že nejsou v interakci příto mny projevy negativních emocí. Gottman a Driver (2005) rozšířili poznatky Gottmana a Levensona a styly řešení konfliktů nazvali útočně-defenzivní a stažení se (withdrawal), které vyjadřují odpoutání se od emocí. Útočně-defenzivní styl je charakteristický kritikou partnera, hněvivostí, bojechtivostí, pohrdáním partnerem a defenzivitou (defensiveness). Tento styl předpovídá rozvod do pěti let. Rysy stylu stažení se při řešení konfliktů jsou potlačení negativních emocí jako je smu tek a odpor, rezignace naslouchat partnerovi a vyhýbavé vystupování vůči partnerovi. Predikují pozdější rozvodový potenciál (po 16-ti letech od sňatku). Dále autoři zjistili, že útočně-defenzivní chování ženy vůči partnerovi má za následek dva typy nežádoucích reakcí partnera a to buď jeho odvracení se (turning away) nebo také útočně-defenzivní reakci. V laboratorních podmínkách studie se však neprokázal vztah mezi útočně-defenzivním chováním muže a oběma typy nežádoucích reakcí ženy. Podle autorů jsou tyto dva dysfunkční styly komunikace provázány s faktory, kte ré zohledňují jiné teorie, jako je například teorie citové vazby. Dle autorů je teoreticky možné prolnout styl stažení se s vyhýbavým stylem citové vazby a útočně-defenzivní styl komunikace ko responduje se zapleteným i ustrašeným stylem citové vazby. Od šedesátých let 20. století je strategie řešení konfliktu nazírána podle míry zájmu o sebe (concern for self) a zájmu o druhé (concern for others) (Rahim, 1983; Cann, Norman, Welbourne, & Calhoun, 2008). Dimenze zájmu o sebe reprezentuje významnost takového řešení konfliktu, které uspokojí zejména vlastní priority. Dimenze zájmu o druhé naopak reprezentuje potřebu ujistit se o tom, že druhá osoba vyřešila konflikt podle svých představ. Rahim (1983) se pokusil pojmout styly řešení konfliktů kombinací dimenzí zájmu o sebe a zájmu o druhé tak, aby jako jednotlivé faktory byly nezávislé, což se výzkumníkům před ním ne dařilo. Faktorovou analýzou rozdělil 5 kategorií stylů řešení konfliktů, které spolu souvisely jen slabě. Tyto styly pojmenoval jako integrující (integrating), vyhýbavý (avoiding), dominantní (dominating), úslužný (obliging) a kompromisní (compromising). Podle Corcoranové a Mallinckrodta (2000) vypovídá integrující styl o úsilí zaručit maximálně uspokojivý výsledek pro obě strany. Lidé s vyhýbavým stylem do řešení konfliktu investují velmi málo úsilí. Dominantní styl vyjadřuje potřebu dosáhnout svých vlastních cílů při řešení konfliktu. Úslužný styl vyjadřuje ten12
denci dělat partnerovi ústupky při řešení konfliktu. Kompromisní styl upřednostňuje jakoukoli shodu obou partnerů, aniž by hledal řešení, které by bylo pro oba nejuspokojivější. V rámci dvoudimenzionálního modelu se tato kategorie nachází na průsečíku všech čtyř kategorií. Tento model znázorňuje obrázek č. 3: vysoký zájem o druhé
ÚSLUŽNÝ
INTEGRUJÍCÍ
nízký zájem o sebe
vysoký zájem o sebe VYHÝBAVÝ
DOMINANTNÍ
nízký zájem o druhé Obrázek č. 3: Dvoudimenzionální model stylů řešení konfliktů (Corcoran & Mallinckrodt, 2000)
Zacchilli, Hendricková a Hendrick se zaměřili studium běžných každodenních neshod a hádek mezi partnery a rozsah předpokládaných stylů řešení konfliktů rozšířili na šest (kompromisní, dominantní, separační, submisivní, vyhýbavý a reaktivní styl). Kompromisní styl řešení konfliktů je dle autorů konstruktivním stylem. V rámci něj se tedy partneři snaží dosáhnout shody, s níž budou oba spokojení. Dominantní styl je dle autorů jasně destruktivní strategií. Tento styl vyjadřuje snahu vítězit nad partnerem a mít v hádce navrch. Separační styl není podle autorů jasně destruktivní ani konstruktivní. Separační styl je charakteristický časovým intervalem, který slouží k tomu, aby mohly zchladnout rozbouřené emoce. Až po tomto intervalu následuje řešení problému. Partneři se submisivním stylem řešení konfliktů mají tendenci při konfliktu ustupovat poža davkům partnera, aniž by usilovali o naplnění vlastních potřeb. Submisivní styl také není jednoznačně destruktivní či konstruktivní. Vyhýbavý styl je charakteristický tendencí vyhýbat se spo rům. Není jednoznačně destruktivní ani konstruktivní. Reaktivní styl je destruktivní. Je spojený s verbální agresí, nedostatkem důvěry mezi partnery a emoční nepřizpůsobivostí.
5 Souvislost citové vazby s konflikty v partnerských vztazích Podle Pietromonacové, Greenwoodové a Barretové (2004) nabízí teorie citové vazby aplikovaná na partnerské vztahy v dospělosti pevný rámec pro pochopení toho, proč lidé reagují na konflikt odlišným způsobem. Chování, myšlení, prožívání i právě hodnocení konfliktu je ovlivněno mentálními modely sebe a druhých. Obsahy mentálních modelů (tj. očekávání, cíle či domněnky o sobě a druhých) mají vliv na to, jak silně člověk vyhodnotí konflikt jako hrozbu pro jeho vazbové pouto (attachment bond) s partnerem (Mikulincer & Shaver, 2004). V případě ohrožení citové vazby daného stupněm konfliktu může být aktivováno takové chování jako vyhledání emoční blíz kosti, protest nebo třeba pláč (Pietromonaco, Greenwood, & Barret, 2004), které je popsáno teorií rané citové vazby (Bowlby, 2010). Nejisté styly citové vazby jsou pozitivně asociovány s velkými konflikty a nespokojeností v partnerském vztahu (Brasard, Lussier, & Shaver, 2009). Avšak ne 13
všichni lidé s nejistou citovou vazbou jsou odsouzeni k nespokojeným a nekvalitním partnerským vztahům (Shaver & Mikulincer, cit. dle Saavedra, Chapman, & Rogge, 2010). Podle těchto autorů nejistá citová vazba ústí v negativní chování, jen když je systém citové vazby aktivován událostí, která pro něj znamená ohrožení. Předpoklad, že lidé s vyhýbavým stylem citové vazby vyhodnotí konflikt jako ohrožení podpo ruje zjištění Gouina a kol. (2009), kteří zjistili, že lidé s vyhýbavým stylem citové vazby prožívají během konfliktu významně větší fyziologický stres než lidé s jistým typem citové vazby. Tento stres je při reakci na řešený konflikt provázen vyšší produkcí proteinu IL-61 než u lidí s nižší vyhýbavostí. V této studii se také prokázalo, že lidé vypovídající o vyšší míře vyhýbavé citové vazby projevovali, častěji než lidé s nižší vyhýbavostí, negativní chování při řešení konfliktu. Právě negativní reakce na konflikt je předpokládaným mechanismem aktivujícím produkci IL-6. U osob s úzkostným stylem citové vazby nebyla prokázána ani produkce IL-6 při reakci na konflikt, ani negativní chování při řešení konfliktu. Podle autorů tyto poznatky korespondují s teorií, že úzkostná citová vazba je při řešení konfliktu spojena s prožitkem úzkosti, kdežto vyhýbavá vazba se pojí s fyziologickým stresem. Podle Pietromonacové, Greenwoodové a Barretové (2004) vyhodnocují lidé s různými styly citové vazby konflikt jako různě ohrožující. Jedinci s jistou citovou vazbou počítají s dostupností a spolehlivostí jejich partnera v případě potřeby, a tak vůbec nemusí vnímat konflikt jako ohrožení citové vazby s jejich partnerem. Naopak lidé se zapleteným stylem citové vazby se mohou při konfliktu obávat, že budou partnerem odmítnuti. V důsledku ulpívání na svých obavách nemusí věnovat pozornost informacím zprostředkovávaným jejich partnerem. U osob s odmítavým stylem citové vazby může konflikt ohrožovat jejich preferenci samostatnosti a nezávislosti. Během konfliktu se též mohou cítit nuceni vyjadřovat emoční blízkost. Lidé s ustrašeným stylem citové vazby vyhodnocují konflikt jako ohrožující stejnou měrou jako jedinci s odmítavou i zapletenou citovou vazbou. Tato myšlenka koresponduje se zjištěním Brasarda, Lussiera a Shavera (2009), kteří zjistili, že lidé s úzkostnou a vyhýbavou vazbou mají tendenci vnímat konflikt s partnerem jako mnohem větší a vážnější, než lidé s jistou citovou vazbou. Campbell, Boldry, Kashy a Simpson (2005) zjišťovali, jak lidé s nejistou citovou vazbou vnímají každodenní nedorozumění s partnerem. Osoby s vyšší úzkostností v rámci citové vazby vnímaly celkovou úroveň denních konfliktů jako mnohem vyšší než osoby s nižší úzkostností a zároveň pro ně byly tyto konflikty více zraňující. Jedinci s vyšší úzkostností v rámci citové vazby také vypovídali, že jejich denní konflikty měly tendenci eskalovat. U jedinců s vyhýbavou vazbou tento efekt nebyl prokázán. Jedinci s vyšší úzkostností v rámci citové vazby také prožívali větší úzkost než jedinci s vyhýbavou citovou vazbou, když vůči nim partner během konfliktní interakce projevoval negativní chování. Podle Mikulincera a Shavera (cit. dle Saavedra, Chapman, & Rogge (2010) spouští ohrožující událost (např. ostrý komentář partnera) v rámci aktivovaného systému jisté citové vazby vztahově udržující chování (relationship maintenance behaviors) jako třeba prosociální aktivity, afiliaci, starostlivost. U lidí s vyšší úzkostností v rámci citové vazby stejná událost spustí hyperak 1 Interleukin 6 (IL-6) - je cytokin produkovaný T-lymfocyty a makrofágy ke stimulaci imunitní odpovědi na trauma. Jeho stanovení se proto používá jako prognostický parametr u sepse, traumat a srdečního selhávání" (čí selníky MZČR, 2006). „Cytokiny ... jsou jakési signalizační molekuly působící hlavně v imunitním systému, kde ovlivňují růst, diferenciaci a chování buněk.“ (Kosařová, 1996, s. 235). IL-6 se podílí na vzniku zánětlivých onemocnění, například revmatoidní artritidy (Pavelka a kol., 2005).
14
tivované chování, neboli přílišné hledání blízkosti, ulpívání na obavách ze ztráty citového pouta (rumination), nebo přehnanou bdělost nad odmítavými náznaky partnera (hyper-vigilance). U jedinců s vyšší vyhýbavostí v rámci citové vazby spustí tato událost deaktivované chování, čili potlačení emocí a distancování se od partnera. Reakce na konflikt nemusí být ovlivněna pouze tím, jak silně lidé vyhodnotí konflikt jako hroz bu, ale i závislostí této reakce na odlišném fungování stylů citové vazby (Brasard, Lussier, & Shaver, 2009). Paley, Cox, Burchinal a Payne (1999) zjistili, že partneři se zapleteným stylem citové vazby během konfliktu projevují mnohem více negativních emocí než lidé s jiným typem vazby. Autoři se domnívají, že za projevy negativních emocí při konfliktu u lidí se zapletenou vazbou stojí zkušenosti z rané citové vazby s vazbovou osobou. Na základě těchto zkušeností se daný jedinec naučil, že projevem pozitivních emocí žádanou dostupnost vazbové osoby nezíská a že negativní emoce jsou efektivnějším prostředkem k získání a udržení pozornosti vazbové osoby. Tyto negativní emoce se u zapletených jedinců týkají především strachu a úzkosti. Podobné reakce na konflikt slouží v rámci odmítavého a zapleteného stylu citové vazby dle autorů jiným cílům. Lidé s odmítavým stylem citové vazby se snaží negativními emocemi (projevy pohrdání, nechuti) odstavit (push away) partnera od snahy řešit konflikt a zkrátit emocemi nabitou konfliktní diskuzi. Brasard, Lussier a Shaver (2009) se domnívají, že projevy zapletených jedinců při konfliktu mohou být přeloženy jako negativní, protože zapletené osoby při jeho řešení ulpívají na vlastních obavách z odmítnutí, což jim částečně brání v tom, odpovědět adekvátně na partnerovy podněty. Dominiguová a Mollenová (2009) provedly výzkum toho, jak koresponduje styl citové vazby mezi partnery s typem jejich vzájemné konfliktní komunikace. Podle jejich výsledků páry složené z obou partnerů s jistou citovou vazbou vypovídaly o větší vzájemné konstruktivní komunikaci než páry, v nichž jeden nebo oba partneři měli nejistý typ citové vazby. Páry s jedním či oběma partnery s nejistou citovou vazbou se nelišily v odmítání komunikace vedoucí ven z konfliktu ani ve vyhýbání se této komunikaci. U párů s oběma partnery s jistou citovou vazbou se tyto styly pří liš neobjevovaly. Brasard, Lussier a Shaver (2009) předpokládali, že vnímání síly konfliktu bude též zprostředkovávat vztah mezi nejistou citovou vazbou a nespokojeností ve vztahu s partnerem. Partneři žen s vyhýbavou citovou vazbou byli tím nespokojenější, čím byly jejich ženy vyhýbavější v citové vaz bě. Zároveň vyhýbavá citová vazba mužů úměrně ovlivňovala vnímání síly konfliktu partnerkami. Corcoranová a Mallinckrodt (2000) zjišťovali spojitost stylů citové vazby a stylů řešení konfliktů, jelikož se domnívali, že spolu jednotlivé styly korespondují. Vycházeli ze stylů řešení konfliktů identifikovaných Rahimem (1983). Výsledky ukázaly pozitivní vztah jisté citové vazby s integrují cím stylem řešení konfliktů. Ustrašený styl citové vazby souvisel s vyhýbavým stylem řešení konfliktů. Zapletený styl citové vazby byl ve vztahu s vyhýbavým a úslužným stylem řešení konfliktů. Odmítavý styl citové vazby souvisel s dominantním stylem řešení konfliktů. Zcela konzistentně s výsledky Corcoranové a Mallinckrodta (2000) potvrdila vztah mezi styly řešení konfliktů a styly citové vazby i Shi (2003). Cann, Norman, Welbourne a Calhoun (2008) také ověřovali vztah stylů citové vazby a stylů řešení konfliktů společně se styly humoru. Ze zkoumání stylů řešení konfliktů však vyloučili kompromisní styl, protože nenáležel jednoznačně určité kategorii citové vazby a protože velmi těsně souvisel s integrujícím stylem. Podle výsledků těchto autorů souvisel integrující styl řešení konfliktů s jistým typem citové vazby. Vyhýbavý styl řešení konfliktů byl v pozitivním vztahu
15
s ustrašeným stylem citové vazby. Úslužný styl řešení konfliktů souvisel se zapleteným stylem citové vazby. Dominantní styl souvisel s odmítavým stylem citové vazby.
6 Závazek v partnerských vztazích Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících charakter partnerských vztahů, je závazek, který partneři vůči vztahu mají. Sternberg (1986) řadí závazek mezi 3 základní komponenty partnerských vztahů spolu s intimitou a vášní. Téma závazku je klíčové pro pochopení, proč určité vztahy vytrvají desítky let a jiné ne (Rusbult, Martz, & Angnew, 1998). Rusbult (1983) definuje závazek jako tendenci zachovávat partnerský vztah a pocit, že je mu člověk psychicky oddán. Konstrukt závazku, relativně stabilní komponenta vztahu, obsahuje kognitivní složku týkající se rozhodnutí zachovávat trvalý partnerský vztah (Sternberg, 1986). Koncept závazku tvoří i dvě silně kovariující kategorie a to záměrné chování ve vztahu a psychickou vazbu ke vztahu, které vypovídají o tom, že oddaná a soustředěná účast na udržování vztahu zároveň vyjadřuje pocit psychického pouta ke vztahu (Rusbult, 1983). Míra závazku pak zprostředkovává rozhodnutí o tom, zda ve vztahu vydržet či z něj odejít (Rusbult, 1983; Rusbult, Martz, & Angnew, 1998). Podle Sternberga (1986) na růstá úroveň závazku s tím, jak se vztah stává dlouhodobým. Závazek v partnerství lze pojmout z pohledu teorie sociální směny, která jej silně predikuje (Rusbult, Martz, & Angnew, 1998). To, co partnery spojuje (společné zájmy), je možno považovat za zisky, naopak to, co je od sebe oddaluje (hádky, nenaplněná očekávání), se považuje za výdaje. Spokojenost se vztahem je pak výslednicí srovnání zisků a výdajů, a následně míra spokojenosti určuje míru závazku (Rusbult, 1983). Závazek je dle Rusbulta (1983) ovlivněn i vnitřními investicemi do daného vztahu, tedy např. vynaloženým časem, emočním úsilím či mírou sebeodhalení a vnějšími investicemi jako jsou např. společné vzpomínky, společní přátelé či společný majetek. Míra investic zvyšuje závazek vůči vztahu. Podle autora existuje signifikantní souvislost mezi závazkem a mírou investic a spokojeností v partnerství. Pozitivně jsou se závazkem také asociovány zisky. Vliv výdajů nebyl potvrzen. Jeho studie potvrdila, že s rostoucí délkou vztahu rostou zisky, výdaje, investice i spokojenost v partnerství, tudíž že roste i úroveň závazku. Rhoades, Stanley a Markman (2010) vybrali čtyři typy závazku, zmiňované literaturou, a rozhodli se je výzkumně ověřit na párech, co spolu chodí (dating couples). Pociťovaný tlak (felt constraint) vypovídá o vnějším tlaku vytrvat ve vztahu. Materiální tlak (material constraint) vypovídá o investicích párů, díky nimž mohou být interně přiměti vytrvat ve vztahu (společné zvíře, společný majetek). Uvědomovaný tlak (perceived constraint) vyjadřuje interní nutkání zůstat s partnerem ve vztahu. Oddanost (dedication) určuje tendenci tvořit a zachovávat kvalitní a dlouhodobý vztah. Vyšší úroveň pociťovaného tlaku je spojena s negativními jevy ve vztahu jako je jeho nestabilita či pravděpodobnost rozchodu. Vyšší oddanost, uvědomovaný tlak a materiální tlak jsou asociovány s pozitivními jevy vztahu jako je přizpůsobení se partnerovi a pravdě podobnost sňatku. Tlak uvědomovaný i materiální jsou významně asociovány s déletrvajícími vztahy. Weiss (cit. dle Duemmler & Kobak, 2001) tvrdí, že pravděpodobnost rozpadu partnerského vztahu reprezentuje bazální hrozbu pro důvěru v dostupnost partnera a jistou citovou vazbu s partnerem. Partnerství osob, které ještě nežijí v manželství je ohroženější jeho rozpadem než partnerství manželů (Duemmler & Kobak, 2001). Z toho důvodu je podle Duemmlerové a Kobaka (2001) důležité zjišťovat nejen jak partneři naplňují funkce jisté základny (secure base) a bez16
pečného přístavu (safe haven), ale též stanovit míru závazku partnerů zachovávat svůj vztah. Pro to autoři vnímají jistotu citové vazby a závazek jako vzájemně spojené procesy, které na sobě navzájem stavějí. Z výsledků jejich longitudinální studie vyplynulo, že ve vztazích, v nichž narostl závazek, také vzrostla jistá citová vazba u obou partnerů. Zároveň v párech, ve kterých došlo během půl roku k nárůstu jisté citové vazby, byl na konci výzkumu i závazek vyšší. Ačkoliv autoři předpokládají, že citová vazba a závazek jsou spolu propojeny, ve studii prokázali, že tento vztah není oboustranný. Rozdíl mezi těmito dvěma konstrukty panuje v tom, že v hodnocení závazku se výsledky obou partnerů silně shodovaly, kdežto v posouzení citové vazby se partneři lišili.
7 Vliv délky vztahu V mnoha studiích se délka vztahu nepovažovala za prediktor individuálních odlišností v rámci citové vazby, stylů řešení konfliktů nebo závazku. Jiné studie sice otázku na délku vztahu do svých metod zakomponovaly, avšak její hodnota byla pouze demografického charakteru a ve výsledku vypovídala jen o průměrné délce zkoumaných partnerských vztahů. Jen menší počet studií se prediktivní hodnotou délky vztahu zabýval. Například Simpson (1987) zjistil, že délka vztahu párů, které spolu ještě chodí, predikuje stabilitu jejich vztahu, spokojenost se vztahem a pociťovanou větší blízkost s partnerem. Ve studii Sprechera (1999) byla délka vztahu negativně asociována s pravděpodobností rozchodu partnerů.
7.1. Délka vztahu a citová vazba Podle Feeneyové a Nollera (1990) mají jedinci s jistým stylem citové vazby významně déletrva jící partnerské vztahy než osoby s více úzkostnou citovou vazbou, tj. 23,6 ku 15,2 měsícům. Ve studii Gouina a kol. (2009) se prokázala významná negativní korelace úzkostné citové vazby a délky manželství a spokojenosti v manželství. V jiné studii však nebyl zjištěn významný vztah mezi stylem citové vazby a délkou vztahu u párů, co spolu chodily (průměrný věk činil 19 let) (Feeney & Collins, 2001). Tito autoři vysvětlují tento výsledek tím, že velký počet participantů nemusel ještě chápat svůj vztah jako vážný, tudíž v něm chyběl závazek, jelikož průměrná délka vztahu byla 14 měsíců (rozpětí 1-95 měsíců).
7.2. Délka vztahu a řešení konfliktů v partnerských vztazích Brassard, Lussier & Shaver (2009) zjistili pozitivní vztah mezi délkou vztahu a vyhýbavým stylem řešení konfliktů u žen. Podle výsledků studie Argyla a Furnhama (1983) mají starší lidé (38-51 let) v dlouhodobých vztazích méně konfliktů než mladší lidé (18-25 let). Konstruktivní řešení konfliktů mezi partnery je na délce vztahu nezávislé a zůstává konzistentní, destruktivní a vyhýbavé řešení konfliktů však s rostoucí délkou vztahu klesá (Birditt, Brown, Orbuch & McIvane (2010). V jiné studii s délkou vztahu však nekoreloval ani styl řešení konfliktů, ani styl citové vazby (Shi, 2003).
7.3. Délka vztahu a závazek Duemmlerová a Kobak (2001) zjistili, že s rostoucí délkou vztahu vzrůstá i míra závazku. Dále zjistili, že v párech, u nichž došlo během půlročního výzkumu k nárůstu míry závazku, zvýšila se i jistota citové vazby partnerů. Navíc lidé v déletrvajících vztazích vypovídali o větší úrovni jisté citové vazby a závazku.
17
8 Vyústění ve výzkumné otázky Cílem této práce je pokusit se zodpovědět otázky vyplývající z předchozích nastíněných empirických zjištění. Jak nastínili Shi (2003) a Cann, Norman, Welbourne a Calhoun (2008), obojí, styly citové vazby i styly řešení konfliktů, lze chápat podle toho, jak člověk nahlíží na sebe a na druhé. Mentální modely citové vazby určují, jak bude člověk hodnotit dostupnost blízkosti druhých lidí a sebe, jako příjemce této blízkosti. Modely řešení konfliktů vypovídají o tom, do jaké míry má člověk zájem na tom, aby při řešení konfliktů byly naplněny jeho vlastní požadavky anebo žádosti druhých. Podle těchto autorů si odpovídají integrující styl řešení konfliktů a jistý styl citové vazby, dominantní styl řešení konfliktů a odmítavý styl citové vazby, vyhýbavý styl řešení konfliktů a ustrašený styl citové vazby, a úslužný styl řešení konfliktů a zapletený styl citové vazby. Bude se styly citové vazby korespondovat 6 stylů řešení konfliktů (kompromis, separace, vyhýbavost, dominance, submise, reaktivita) podle Zacchilliho a Hendrickových (2009) tím způsobem, že kompromis a separace budou souviset s jistou citovou vazbou, dominance a reaktivita budou souviset s odmítavým stylem citové vazby, submise bude souviset se zapleteným stylem citové vazby a vyhýbavost bude souviset s vyhýbavým stylem citové vazby? Bylo zjištěno, že v souvislosti s délkou vztahu lze prokázat vyšší poměr výskytu jisté citové vaz by mezi partnery (Feneey & Noller, 1990). Také bylo zjištěno, že jistý styl citové vazby souvisí s pozitivními styly řešení konfliktů (Dominigue & Mollen, 2009; Corcoran, & Mallinckrodt, 2000; Shi, 2003; Cann, Norman, Welbourne, & Calhoun, 2008). Je možné dokázat častější výskyt jistého stylu citové vazby u jedinců s delším partnerským vztahem a je možné v rámci tohoto delšího vztahu prokázat častější výskyt pozitivních stylů řešení konfliktů (kompromis, separace), než u osob s vyšším poměrem výskytu nejisté citové vazby? Jelikož rostoucí délka vztahů koresponduje s rostoucím závazkem mezi partnery (Duemmler & Kobak, 2001), zajímá mě, zda je možné sledovat vyšší poměr výskytu jisté citové vazby a pozi tivních stylů řešení konfliktů i z pohledu míry závazku mezi partnery.
18
III. Výzkumná část 1 Cíl výzkumu a formulace hypotéz V této práci se zaměřuji na vztah citové vazby v dospělých partnerských vztazích a řešení konfliktů mezi partnery v závislosti na délce těchto vztahů a míře závazku partnerů. Ověřuji, zda s teorií stylů citové vazby podle Brennanové, Clarkové a Shavera (1998) koresponduje model šesti stylů řešení konfliktů (kompromisní, dominantní, submisivní, vyhýbavý, separační, reaktivní) identifikovaných Zacchillim, Hendrickem a Hendrickovou (2009). Očekávám, že jistý styl citové vazby bude korespondovat s kompromisním a separačním stylem řešení konfliktů. Že zapletený styl citové vazby bude souviset se submisivním stylem řešení konfliktů. Že odmítavý styl citové vazby bude korespondovat s dominantním a reaktivním stylem řešení konfliktů. A nakonec, že ustrašenému stylu citové vazby bude odpovídat vyhýbavý styl řešení konfliktů. Dále zjišťuji, zda se v delších partnerských vztazích osob, které spolu chodí, vyskytuje častěji jistý styl citové vazby k partnerovi/partnerce. Domnívám se, že s rostoucí délkou partnerských vztahů bude vzrůstat četnost výskytu jisté citové vazby u respondentů, kdežto s rostoucí délkou partnerského vztahu bude ubývat četnost výskytu stylů nejisté citové vazby (zapletený, odmítavý, ustrašený). Zároveň se zabývám otázkou, zda se jistý styl citové vazby k partnerovi/partnerce vyskytuje častěji u osob s vyšší mírou závazku ke vztahu. Očekávám tedy, že vyšší míra závazku bude predikovat vyšší četnost výskytu jistého stylu citové vazby a zároveň nižší četnost výskytu stylů nejisté citové vazby (zapletený, odmítavý, ustrašený styl). Na základě těchto předpokladů formuluji tyto hypotézy: H1 (a): S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu jistého stylu citové vazby u respondentů. H1 (b): S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu kompromisního stylu řešení konfliktů. H1 (c): S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu separačního stylu řešení konfliktů. H2 (a): S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost výskytu jistého stylu citové vazby. H2 (b): S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost výskytu kompromisního stylu řešení konfliktů. H2 (c): S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost výskytu separačního stylu řešení konfliktů. H3 (a): Jistý styl citové vazby souvisí s kompromisním stylem řešení konfliktů. H3 (b): Jistý styl citové vazby souvisí se separačním stylem řešení konfliktů. H4: Zapletený styl citové vazby souvisí se submisivním stylem řešení konfliktů. H5 (a): Odmítavý styl citové vazby souvisí s dominantním stylem řešení konfliktů. H5 (b): Odmítavý styl citové vazby souvisí s reaktivním stylem řešení konfliktů. H6: Ustrašený styl citové vazby souvisí s vyhýbavým stylem řešení konfliktů. 19
2 Výzkumný soubor Výzkumný vzorek jsem získala metodou příležitostného výběru. Respondenti byli požádáni o účast na výzkumu formou inzerátu vyvěšeného na elektronické univerzitní vývěsce a internetové sociální síti. Pro účast na výzkumu museli splňovat podmínku aktuálního vztahu, který nemá status manželství a také podmínku bezdětnosti tohoto vztahu. Respondenti byli v inzerátu srozuměni s anonymitou zpracování dat. Za odměnu jim bylo přislíbeno zaslání výsledků studie. Za velkou výhodu využití této metody sběru dat považuji dostupnost vzorku a rychlost jeho získání. Nevýhodu této metody vidím v menší reprezentativnosti vzorku. Předpokládám, že na inzerát častěji odpovídali lidé s určitými osobnostními dispozicemi, jako jsou prosociální orientace, otevřenost vůči zkušenosti či např. sensation seeking. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že se výzkumu účastnily ve vyšší míře ženy (83,6 %). O těch je známo, že jsou více než muži zaměřené na vztahy (Wood & Eagly, 2009). Díky vlivu osobnostních dispozic je možné aplikovat výsledky opět jen na jedince s těmito dispozicemi. Status manželství a dítě v partnerství považuji za intervenující proměnné, proto jsem stanovila takové podmínky, aby se tito lidé výzkumu neúčastnili. Vstup do manželství je sám o sobě vnímán jako činitel změny citové vazby mezi partnery, stejně tak jako narození dítěte v partnerství (Davila et al., cit. dle Davila & Cobb, 2004). Ze celkového počtu 266 respondentů 40 nesplňovalo podmínky pro zařazení do následné analýzy. Těchto čtyřicet respondentů bylo proto ze souboru vyřazeno. Podmínkám studie tedy odpovídalo 226 respondentů. Vyřazeni byli ti respondenti, jejichž dotazníky nebyly zcela vyplněné. Dále byli odstraněni, pro velmi nízký počet, respondenti vypovídající o homosexuálním vztahu. Nakonec byly z analýzy vyřazeny osoby staré 18 a méně let, které zároveň vypovídaly o základním vzdělání jako o nejvyšším ukončeném. Předpokládám, že tito lidé aktuálně studují střední školu a považuji je za adolescenty. Výzkumný vzorek čítal 83,6 % žen a 16,4 % mužů. Průměrný věk činil 22,2 let (SD=2,2; 18-33 let). Průměrný partnerských vztah respondentů trval 34,3 měsíců (SD=27; 0,5-120 měsíců). Aktuálně s partnerem bydlelo 37,6 % osob. Výzkumný soubor čítal 0,4 % respondentů, jejichž nejvyšší dosažené vzdělání bylo vyučení bez maturity. 72 % osob vypovědělo, že jejich nejvyšším dosaženým vzděláním je středoškolské s maturitou. 2 % respondentů absolvovala vyšší odbornou školu. Vysokoškolské vzdělání mělo 26 % osob. Jelikož jsem z analýzy vyloučila homosexuální jedince (celkem 2), čítal výzkumný vzorek 100 % heterosexuálních osob. Žádný z respondentů dosud nežil v manželství a žádný neměl dítě.
3 Výzkumné metody Odpovědi respondentů byly získány prostřednictvím elektronického dotazníku, který byl administrován prostřednictvím webového rozhraní. Administrovaný dotazník se skládal ze dvou částí. První část se dotazovala na základní údaje o respondentovi (pohlaví, věk, nejvyšší dosažené vzdělání, délka vztahu, atd.). Druhá část dotazníku byla tvořena kombinacemi položek sady tří různých dotazníků, které zjišťovaly styl citové vazby v partnerských vztazích (ECR-R), styl řešení konfliktů mezi partnery (RPCS) a míru závazku vůči vztahu s partnerem (IMS). Tyto tři dotazníky byly převzaty z anglických originálů a dosud nebyly převedeny a standardizovány na české prostředí.
3.1 Dotazník ECR-R (Experiences in Close Relationships - Revised) Dotazník ECR-R je vysoce reliabilní a precizní metoda k měření citové vazby v partnerských vztazích (Sibley, Fisher, & Liu, 2005). Díky preciznosti této metody je v současnosti považována 20
za nejvhodnější self-report nástroj k měření citové vazby v partnerských vztazích (Sibley, Fisher, & Liu, 2005). ECR-R posuzuje na sedmi bodové Likertově škále dvě dimenze citové vaz by a to dimenzi úzkostnosti (př.: „Když projevuji své city k partnerovi/partnerce, bojím se, že nebude pociťovat totéž vůči mně.“) a dimenzi vyhýbavosti (např.: „Necítím se dobře, když se mám partnerovi/partnerce svěřovat“) (Fraley, Brennan, & Waller, 2000). Jak je již zmíněno výše, kombinace těchto dvou dimenzí vypovídají o čtyřech typech citové vazby (jistý, zapletený, úzkostný, odmítavý). ECR-R je zrevidovaná verze dotazníku ECR od Brennanové, Clarkové a Shavera (1998), kteří jej vytvořili z položek s nejsilnějším faktorovým nábojem pro dimenze úzkostnosti a vy hýbavosti. Autoři provedli rozsáhlou analýzu v té době používaných dotazníků na měření citové vazby a dotazníků měřících konstrukty blízce související s citovou vazbou. Faktorovou analýzou získali dva hlavní faktory (úzkostnost a vyhýbavost) tvořené z celkem 60-ti subškál. Tyto faktory spolu téměř nekorelovaly (R=0,1) a tvořily 68,3 % rozptylu v subškálách. Z analyzovaných položek vybrali 18 položek pro každý faktor, které s nimi nejsilněji korelovaly. Fraley, Brennanová a Waller (2000), autoři ECR-R, si dali za cíl psychometricky prošetřit a následně upravit metodu svých zmíněných předchůdců, aby měřila citovou vazbu co nejprecizněji. Autoři se proto snažili zajistit, aby položky co nejsilněji manifestovaly latentní proměnnou. K tomuto účelu použili IRT (item response theory), která podle nich poskytuje rámec pro srovnání variant latentní proměnné s pozorovanými skóry self-report škál citové vazby. Autoři tvrdí, že podle IRT je vysoká diskriminační hodnota položek důležitá pro indikování rysů latentní proměnné. Snaží se, aby hodnotící škála co nejpřesněji rozlišovala mezi lidmi, skó rujícími na její střední i okrajové části. Z jejich srovnání informativní hodnoty existujících testů měřících citovou vazbu, vyplynulo, že ECR-R poskytuje mnohem přesnější odhad latentní proměnné, než jiné metody. Za vhodnější způsob výběru položek tedy považovali vysokou dis kriminační hodnotu položek. Na základě toho vybrali ze sady položek Brennanové, Clarkové a Shavera (1998) 36 položek s nejvyšší diskriminační hodnotou (18 pro každý faktor). 13 položek z faktoru úzkostnosti a 7 položek z faktoru vyhýbavosti zůstalo stejných jako v ECR. Za ne dostatek metody autoři považovali to, že metoda hodnotila dimenzi jistoty s menší přesností než dimenzi nejistoty. Na Fraleyho, Brennanovou a Wallera dále navázali Sibley, Fisher a Liu (2005), kteří znovu psychometricky tuto metodu prověřili. Jejich závěry jsou uspokojivé. Test-retest analýzou po tvrdili (v intervalu tří týdnů), že rysy konstruktů, které ECR-R měří, jsou v průběhu času stabi lní. Podle autorů má tedy tato metoda menší chybu měření než jiné v té době dostupné selfreport metody na měření citové vazby. Také zkoumali, zda pořadí položek v tomto dotazníku ovlivňuje jejich výpovědní hodnotu a zjistili, že nikoli. Různé pořadí položek neměnilo jejich schopnost predikovat úzkostnost a vyhýbavost. Podle nich také ECR-R vykazuje vyhovující kon vergentní i diskriminační validitu. Do češtiny byla tato metoda převedena v rámci jiné bakalářské práce. O jejím převzetí a úpravách více viz Převod dotazníků.
3.2 RPCS (Relationship partner conflict scale) RPCS je dotazníková metoda zkoumající strategie řešení konfliktů v partnerských vztazích. Její autoři Zacchilli, Hendricková a Hendrick (2009) ji vytvořili s cílem nahlédnout na rutinní epizody konfliktů v partnerských vztazích a nikoli jen na agresivní a škodlivé střety partnerů při konfliktu. Uvádějí, že jejich cílem bylo zachytit proces konfliktu a ne zjišťovat jeho míru, jak to je v mnoha 21
studiích časté. Zároveň požadovali, aby jejich škála referovala o interaktivních strategiích řešení konfliktů užívaných obecně, spíše než při specifických situacích. Tato škála je primárně určena pro předmanželské vztahy, u nichž není téma řešení konfliktů prozkoumáno do takové míry jako v manželských vztazích. Na základě kvalitativního sběru výroků o stylech řešení konfliktů ve vztazích a v rámci zakotvení v literatuře, získali 55 výroků o stylu řešení konfliktů, které zařadili do tří kategorií (konstruktivní, destruktivní a vyhýbavá). Následnou faktorovou analýzou zjistili, že 39 položek sytí šest faktorů - kompromisní, separační, dominantní, submisivní, vyhýbavý a reaktivní styl. Tyto položky měly faktorové náboje o velikosti od 0,53 do 0,88. Šestnáct zbylých položek nesytilo buď žádný faktor nebo naopak jich sytilo několik. Proto byly vyřazeny. V rámci psychometrických šet ření byl konfirmatorní faktorovou analýzou potvrzen výskyt šesti faktorů. Významnou korelací s jinou self-report metodou na zjišťování stylu konfliktů byla ověřena souběžná validita. V intervalu jednoho měsíce dvakrát administrovali RPCS výzkumnému souboru pro zjištění test-retest reliability. Získali tyto test-retestové korelace: kompromis (0,82), vyhýbavost (0,7), reaktivita (0,85), separace (0,76), dominance (0,85) a submise (0,72), což vypovídá o relativní stabilitě této metody. Tato metoda dosud nebyla psychometricky ověřena jinými výzkumníky, jak tomu bylo u ECR-R. Podle autorů popisuje kompromisní styl spolupráci a hledání shody, s cílem dosáhnout spokojenosti obou partnerů (např. „Když máme mezi sebou konflikt, pracujeme na tom, abychom s jeho řešením byli oba dva spokojení“). Dominantní styl je popsán jako pokus partnera mít navrch a při hádce zvítězit („Zřídka nechám svého partnera/partnerku, aby mě v diskuzi přesvědčil“). Submisivní styl je charakterizován ustoupením partnerovým přáním, aby byl spokojený nebo aby se ukončil konflikt („Když máme konflikt, obvykle partnerovi/partnerce ustoupím“). Separační styl je typický snahou nějaký čas po konfliktu vychladnout a začít později řešit konflikt s chladnou hlavou („Když máme konflikt, vzdálíme se od sebe na chvilku, abychom se mohli uklidnit“). Vyhýbavý styl značí předcházení konfliktům, ještě než se vyskytnou („Vyhýbám se neshodám se svým partnerem/svou partnerkou“). Reaktivní styl se projevuje verbální agresí, emoční nestálostí a nedostatkem důvěry mezi partnery při řešení konfliktů („Když máme konflikt, začínám partnera/partnerku slovně urážet“). Ačkoliv je v originální verzi pro hodnocení odpovědí využita čtyřbodová Likertova škála, zvýšila jsem ve své studii tuto škálu na sedmibodovou. Důvodem bylo to, že v administrovaném dotazníku byly promíchány položky ze všech tří zmíněných metod. Časté střídání velikosti škál by bylo pro respondenty matoucí. Zároveň byly škály převedeny na sedmibodové z důvodu lepší srovnatelnosti těchto škál při následné analýze dat.
3.3 IMS (Investment model scale) IMS je self-report metoda, s jejíž pomocí Rusbult, Martz a Agnew (1998) zkoumali tendenci lidí setrvávat ve vztazích. Čítá 29 položek, kterými metoda měří čtyři konstrukty: míru závazku, spokojenost ve vztahu, velikost investic a kvalitu alternativ. K měření konstruktů využívá Likertovu škálu od 1 do 9 bodů. Pro svou metodu jsem ji zkrátila opět na sedmibodovou (1-7). Z dotazníku IMS jsem vyčlenila a ve své metodě použila položky zjišťující právě míru závazku (např. „Chci, aby náš vztah vydržel velmi dlouhou dobu“). Analýza reliability pro položky zjišťující míru závazku odhalila dobrou spolehlivost jejich měření. Crombachovo α dosahovalo 0,91-0,95 a pro závazek tato hodnota 0,94. Položky příslušející k faktoru závazku obsahují faktorové náboje od 0,43 po 0,96 a tudíž měří příslušný konstrukt. Díky vysoké korelaci s metodami měřící podobné konstrukty týkající 22
se partnerských vztahů a díky nízké korelaci s metodami studujícími osobnostní vlastnosti, byla ověřena diskriminační i konvergentní validita.
3.4 Převod dotazníků Ani jeden z výše uvedených dotazníků nebyl dosud řádně a odborně převeden do češtiny a stan dardizován na českou populaci. Pouze metoda ECR-R byla přeložena do českého jazyka v rámci jiné bakalářské práce. K převodu dotazníků byla použita metoda zpětného překladu, která umožňuje dosáhnout co nejbližšího překladu, aby byla co nejvíce zachována obsahová validita. Metoda ECR-R nebyla znovu zpětně překládána. Úpravy ve znění položek metody ECR-R byly již jen konzultovány s překladateli a odborníkem. Položky byly nejprve přeloženy z angličtiny do češtiny. Následně bylo jejich české znění posláno dvěma nezávislým překladatelům, kteří je převedli zpět do angličtiny. Po porovnání původní anglické verze a překladů bylo zjištěno, že cca u čtvrtiny položek došlo k posunutí významu. Konzultacemi s odborníkem bylo upraveno znění těchto položek. Nový zpětný překlad od překladatelů sloužil k ujištění, že původní význam byl u všech položek zachován. Znění původní verze se po druhém zpětném překladu od sekundárních překladů lišilo už jen v rámci synonym. Vzhledem k anglické frazeologii nastal problém, kdy nebylo možno přesně přeložit idiomatický výraz „to get close“, poněvadž nemá jednotný český ekvivalent a český překlad se velmi různí v závislosti na kontextu. Překlady této fráze byly proto nejproblematičtější a výsledné verze překladu se pro jednotlivé položky lehce odlišují. Kupříkladu „Je pro mě jednoduché, mít se svým partnerem/partnerkou důvěrný a blízký vztah“, „Je mi nepříjemné, když mi chce být partner/partnerka příliš nablízku“, „Cítím se dobře, když sdílím blízkost se svým partnerem/partnerkou“ a podobně. Na rozdíl od originálních verzí položek, které se často autoři táží na zkušenost s více partnery, je užíván v této metodě pojem partner vždy jen v jednotném čísle. To proto, že jsou studovány jen aktuální partnerské vztahy. V případě použití množných čísel by respondenti mohli hodnotit i své minulé vztahy, což by nebylo žádoucí. Po získání překladu všech metod jsem zaslala jeho znění 4 spolužákům, kteří měli za úkol si přečíst všechny položky a vyjádřit se k nim, pokud jim nebudou zcela rozumět, nebo se budou domnívat, že lze jednotlivé položky pochopit několika způsoby a nelze tedy na ně jednoznačně odpovědět. Díky jejich zpětné vazbě jsem upřesnila znění položek, které nebyly jednoznačné či srozumitelné.
4 Způsob zpracování dat Data byla analyzována pomocí statistického softwaru SPSS. Proměnné délka vztahu a věk byly převedeny na nominální úroveň. Pro ověření, zda převodem metody neztratily položky faktorovou příslušnost, byla provedena exploratorní faktorová analýza. Dále byla ověřena vnitřní konzistence položek.
4.1 Analýza metody ECR-R Pro dotazník ECR-R byly překódovány položky s reverzní škálou. Dále byla provedena exploratorní faktorová analýza jeho položek, k ověření, zda položky převodem neztratily příslušnost ke svým dimenzím. Extrakce položek, sytících dva hlavní faktory (úzkostnost a vyhýbavost), byla provedena metodou hlavních komponent. Ačkoliv na svahu screen plotu ležely tři faktory, v souvislosti s teorií byl jejich počet omezen na dva podle dvoudimenzionálního modelu citové vazby. 23
Hodnota KMO činila 0,88. Bartletův test sféricity byl významný (χ2=3725). Jelikož bylo nutné rotovat hlavní osy, byla použita nonortogonální rotace Quatrimax. Díky této rotaci se velmi zvýšily faktorové náboje. Fraley (nd.) totiž zmiňuje, že ve studii ECR-R byly osy rotovány o 45°, aby nejlépe vysvětlovaly rozptyl sdílený se svým faktorem úzkostnosti či vyhýbavosti. Faktorovou analýzou byl odhalen výskyt tří položek sytících současně oba faktory. Jsou to položky: „Je pro mě jednoduché mít se svým partnerem blízký vztah“; „Připadá mi snadné spoléhat se na partnera“, „Připadá mi obtížné spoléhat se na partnera“. Velikost nábojů se u těchto položek lišila pro oba faktory jen o setiny. Z toho důvodu byly tyto položky vyřazeny. Tyto položky pravděpodobně ztratily svou schopnost diferencovat pro daný faktor převodem z angličtiny. V přílohách je uvedeno znění dotazníku po vyřazení všech nevhodných položek. Následně byla ověřena vnitřní konzistence položek ECR-R. Hodnota Crombachova α činila 0,9 pro škálu měřící úzkostnost a 0,89 pro škálu měřící vyhýbavost v rámci citové vazby. Více viz v tabulka č. 2. Vnitřní konzistence položek z dimenze vyhýbavosti se zvýšila o jednu desetinu poté, co byla vyřazena položka „Cítím se dobře, když se mohu spolehnout na partnera“. Tato položka záporně či jen mírně korelovala s ostatními položkami z dimenze vyhýbavosti (korelace od -0,04 do 0,29). Dimenze
Cronbachovo Průměr Směrodatná Min. Max. Průměr
citové vazby α
škál
odchylka
Min. Max.
mezipoložk.
položek
korelací
Úzkostnost
0,90
2,79
1,07
1,94
4,08 0,33
0,72
0,79
Vyhýbavost
0,89
2,15
0,82
1,44
2,93 0,34
0,10
0,67
Tabulka č.1: Vnitřní konzistence dimenzí ECR-R
Pro srovnání uvádím výsledné skóry, které pomocí ECR-R získal Fraley (nd.) na vzorku osob, které ještě nežily v manželství. Ze srovnání výsledků této studie a studie Fraleyho je patrné, že vý zkumný vzorek této studie vykazuje nižší míru úzkostnosti i vyhýbavosti, než vzorek Fraleyho (nd.). Dimenze citové vazby
Průměr
Směrodatná odchylka
Úzkostnost
3,71
1,31
Vyhýbavost
2,94
1,16
Tabulka č. 2: Výsledné skóry ECR-R ve studii Fraleyho (nd.)
4.2 Analýza metody RCPS Dále byla provedena faktorová analýza metody RCPS. Za pomoci extrakce položek metodou hlavních komponent bylo zjištěno, že některé položky sytí více než jeden faktor. Proto byla použita nonortogonální rotace os (Promax), čímž bylo docíleno lepšího rozptylu položek uvnitř faktorů. Položkám vzrostl faktorový náboj a také více sytily své faktory. Rozlišení hlavních faktorů pomocí hodnoty Eigenvalue 1 čítalo celkem 9 faktorů. Jejich počet byl tedy omezen na 6 za pomoci zvýšení hodnoty Eigenvalue na 1,5. Hodnota KMO činila 0,85. Bartletův test sféricity byl významný (χ2=4537). Ačkoliv téměř všechny položky se silným faktorovým nábojem náležely svému originálnímu faktoru, bylo zjištěno, že dvě položky vykazují vyšší příslušnost k jinému faktoru, než ke svému původnímu (viz níže). Dále byla ověřena vnitřní konzistence dotazníku RCPS. Všech šest kategorií stylů řešení konfliktů vykazovalo vysokou přesnost měření (Cronbachovo α se pohybovalo od 0,74 do 0,92). Více viz tabulka č. 3 na další straně. 24
Styl řešení
Cronbachovo Průměr Směrodatná Min. Max. Průměr
konfliktů
α
škál
odchylka
Min. Max.
mezipoložk.
položek
korelací
Kompromisní 0,92
5,46
0,90
5,00
6,10
0,49
0,19
0,82
Dominantní
0,80
3,10
0,50
2,85
4,50 0,39
0,13
0,64
Submisivní
0,74
3,44
0,95
2,66
4,61
0,33
0,19
0,49
Separační
0,84
3,50
1,31
2,98
4,10
0,52
0,29
0,76
Vyhýbavý
0,74
4,60
1,19
4,30
4,97 0,42
0,12
0,77
Reaktivní
0,76
2,45
1,08
1,97
3,10
0,28
0,55
0,39
Tabulka č. 3: Vnitřní konzistence subškál RCPS
V rámci analýzy vnitřní konzistence bylo zjištěno, že položka „Konflikty s partnerem mi velice ubližují“ snižuje Cronbachovo α své původní kategorie reaktivní styl a naopak jej zvyšuje pro ka tegorii vyhýbavého stylu. Tuto příslušnost k jiné kategorii potvrzuje i výsledek faktorové analýzy. Položka byla tedy přemístěna do kategorie vyhýbavý styl řešení konfliktů. Stejně tak i položka „Při řešení našich neshod se snažím vyjít partnerovi vstříc“ vykazuje příslušnost do kategorie submisivního stylu řešení konfliktu více než do kategorie kompromisního stylu. U této položky došlo k posunutí významu překladem, který se při převodu nepodařilo podchytit. Na základě zjištění nové faktorové příslušnosti byla položka přesunuta do faktoru submisivního stylu.
4.3 Analýza metody IMS Pro škálu závazku z metody IMS byly překódovány položky s obrácenou škálou. Exploratorní faktorovou analýzou bylo ověřeno, že položky sytí jen jeden faktor. Hodnota KMO činila 0,86 a Bartletův test sféricity byl významný (χ2=647). Dvě položky měly nižší faktorové náboje. Dále byla ověřena vnitřní konzistence položek měřících závazek. Vnitřní konzistenci omezovaly položky „Moc by mě nerozrušilo, kdyby náš vztah měl skončit“ a „Je možné, že začnu chodit ještě s někým jiným než se svým partnerem/svou partnerkou“. Právě tyto dvě položky měly v rámci faktorové analýzy nejnižší faktorové náboje. Po vyřazení těchto dvou položek vzrostlo Cron bachovo α na 0,87. Cronbachovo Průměr Směrodatná Min. Max. Průměr α
škál
odchylka
mezipoložk.
položek Závazek
0,87
6,15
Min. Max.
korelací 0,99
5,80
6,47 0,58
0,42
0,82
Tabulka č. 4: Vnitřní konzistence škály závazku v rámci metody IMS
4.4 Analýza proměnných Jednotlivé proměnné byly získány součtem příslušných položek a jeho zprůměrováním. Testem normality bylo zjištěno, že proměnné úzkostnost a vyhýbavost v rámci citové vazby, reaktivní a kompromisní styl řešení konfliktů a závazek nemají normální rozložení (Kolmogorov-Smirnov a Shapiro-Wilk testy vyšly nesignifikantní). K normalitě byly tyto proměnné aproximovány několika způsoby, a to odmocňováním a logaritmováním pozitivně zešikmených proměnných a umocňováním negativně zešikmených rozložení. Proměnnou závazek se žádnou metodou nepodařilo 25
aproximovat k normalitě rozložení (Zešikmení=-2,1; Strmost=5,9). S proměnnými bez normálního rozložení se dále pracovalo neparametricky. Dvoudimenzionální model citové vazby, měřený pomocí ECR-R, nevypovídá přímo o stylech citové vazby. Podle Fraleyho (nd.) není vhodné klasifikovat osoby na základě jejich skórů z důvodu poklesu síly testu a přesnosti měření. Fraley (nd.) doporučuje lineární regresi jako šetrnější metodu pro zjištění vztahu kategorií citové vazby s danými proměnnými. Jednotlivé styly citové vazby se tak extrahují z hodnot standardizovaných koeficientů β pro úzkostnost a vyhýbavost. O jisté citové vazbě vypovídají koeficienty β tehdy, když jsou oba záporné. Zapletenou citovou vazbu vyjadřují koeficienty, které jsou kladné pro úzkostnost a záporné pro vyhýbavost. Ustrašenou citovou vazbu značí koeficienty, které jsou oba kladné. O odmítavé citové vazbě vypovídá záporný koeficient pro úzkostnost a kladný pro vyhýbavost. Pokud jsou koeficienty nulové, značí to, že predi kovaná proměnná s dimenzemi citové vazby nesouvisí.
5 Výsledky Ani pro jednu použitou dotazníkovou metodu nejsou dosud literaturou stanoveny hodnoty, pomocí kterých by bylo možné rozdělit výsledné skóry (cut-off scores) na vysokou či nízkou míru výskytu daných konstruktů. Proto byly v této práci stanoveny jednotné dělící hodnoty pro všechny tři začleněné dotazníky. Vzhledem k tomu, že použitá Likertova škála nabývá hodnot od 1 do 7, byla jako rozdělující skór použita hodnota 4, která se nachází přesně ve středu škály. Výsledné skóry od 1 do 4 vypovídají o nízké míře daného konstruktu. Výsledné skóry od 4,1 do 7,0 vypovídají o vysoké míře daného konstruktu. Analýza rozložení dat ukázala, že 75 % respondentů má nízkou míru úzkostnosti (procento lidí, kteří na sedmibodové škále úzkostnosti získali skór 4 a méně) a 95 % respondentů vypovídá o nízké míře vyhýbavosti v rámci citové vazby (procento lidí, kteří na sedmibodové škále vyhýbavosti získali skór 4 a méně). O nižší míře závazku k partnerovi a vztahu pak vypovídají 4 % respondentů (procento lidí, kteří na sedmibodové škále závazku získali skór 4 a méně). Na základě kontroly vztahů zkoumaných proměnných s demografickými proměnnými se ukázalo, že proměnné vyhýbavost, dominantní a submisivní styl řešení konfliktů významně souvisí s pohlavím (viz tabulka č. 5). Vztah toho, zda spolu bydlí či ne, neměl vliv na žádnou zkoumanou proměnnou. Věk respondentů také neměl vliv na žádnou zkoumanou proměnnou. Pohlaví
Vyhýbavost
Dominantní styl
Submisivní styl
Žena
2,05
1,77
3,27
Muž
2,43
2,09
4,13
Tabulka č. 5: Průměrné skóry žen a mužů pro proměnné, v nichž jsou tyto skóry významně odlišné
5.1. Vztahy mezi proměnnými Vztahy mezi sledovanými proměnnými jsou prezentovány v tabulce č. 6 na další stránce. Pro zjištění vztahů s proměnnými bez normálního rozložení (Úzkostnost, Vyhýbavost, Kompromisní styl, Reaktivní styl, Závazek) byl použit Spearmanův korelační koeficient. Pro porovnání proměnných s normálním rozložením (Dominantní styl, Separační styl, Submisivní styl, Vyhýbavý styl, Délka vztahu) byl použit Pearsonův korelační koeficient. 26
Byly nalezeny následující významné vztahy mezi proměnnými. Pozitivně spolu korelovaly dimenze citové vazby. Závazek byl v negativním vztahu s vyhýbavostí a úzkostností, avšak tento vztah nebyl dostatečně významný. Kompromisní styl řešení konfliktů záporně koreloval s domi nantním a reaktivním stylem. Dominantní styl byl v záporném vztahu se submisivním stylem, ale tento vztah nebyl významný. Významný pozitivní vztah byl nalezen mezi submisivním a vyhýbavým stylem a separačním a reaktivním stylem řešení konfliktů. Úzkostnost
Vyhýbavost
Kompromisní styl
Dominantní styl
Separační styl
Submisivní styl
Vyhýbavý styl
Reaktivní styl
Závazek
Délka vztahu
rs | r
1,000
0,383(**)
-0,301(**)
0,166(*)
0,055
0,208(**)
0,048
0,393(**)
-0,118
-0,09
p
-
0
0
0,013
0,413
0,002
0,475
0
0,076
0,177
rs | r
0,383(**)
1,000
-0,509(**)
0,209(**)
0,082
0,107
-0,098
0,352(**)
-0,545(**)
-0,023
p
0
-
0
0,002
0,218
0,108
0,140
0
0
0,735
Kompromisní styl
rs | r
-0,301(**)
-0,509(**)
1,000
-0,229(**)
-0,012
-0,101
0,124
-0,434(**)
0,251(**)
-0,028
p
0
0
-
0,001
0,855
0,131
0,064
0
0
0,674
Dominantní styl
rs | r
0,166(*)
0,209(**)
-0,229(**)
1,000
0,123
-0,123
-0,171(*)
0,398(**)
-0,076
0,122
p
0,013
0,002
0,001
-
0,065
0,065
0,01
0
0,258
0,067
Separační styl
rs | r
0,055
0,082
-0,012
0,123
1,000
0,005
0,037
0,139(*)
-0,003
0,131(*)
p
0,413
0,218
0,855
0,065
-
0,935
0,584
0,037
0,967
0,049
Submisivní styl
rs | r
0,208(**)
0,107
-0,101
-0,123
0,005
1,000
0,162(*)
0,004
0,104
0,056
p
0,002
0,108
0,131
0,065
0,935
-
0,015
0,954
0,12
0,403
Vyhýbavý styl
rs | r
0,048
-0,098
0,124
-0,171(*)
0,037
0,162(*)
1,000
-0,250(**)
0,103
0,012
p
0,475
0,140
0,064
0,010
0,584
0,015
-
0
0,121
0,854
Reaktivní styl
rs | r
0,393(**)
0,352(**)
-0,434(**)
0,398(**)
0,139(*)
0,004
-0,250(**)
1,000
-0,132(*)
0,179(**)
p
0
0
0
0
0,037
0,954
0
-
0,047
0,007
rs | r
-0,118
-0,545(**)
0,251(**)
-0,076
-0,003
0,104
0,103
-0,132(*)
1,000
0,115
p
0,076
0
0
0,258
0,967
0,120
0,121
0,047
-
0,084
rs | r
-0,090
-0,023
-0,028
0,122
0,131(*)
0,056
0,012
0,179(**)
0,115
1,000
p
0,177
0,735
0,674
0,067
0,049
0,403
0,854
0,007
0,084
-
Úzkostnost
Vyhýbavost
Závazek
Délka vztahu
** Korelace je signifikantní na 1% hladině významnosti (CI: oboustranný) * Korelace je signifikantní na 5% hladině významnosti (CI: oboustranný)
Tabulka č. 6: Korelační matice
5.2 Ověřování linearity vztahu citové vazby s délkou vztahu K ověření první hypotézy („S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu jistého stylu citové vazby u respondentů a zároveň klesá četnost výskytu stylů nejisté vazby“) byla použita lineární regrese. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Vzhledem k tomu, že typ citové vazby nelze z použité metody odvozovat přímo, byla zkoumána míra úzkostnosti a vy hýbavosti v souvislosti s délkou vztahu. Jak zmiňuje výše Fraley (nd.), je možné nahlížet na typy citové vazby z hodnot regresních koeficientů vyhýbavosti a úzkostnosti. Transformací proměn ných byla zajištěna podmínka normality rozložení. Z korelační matice je znát, že proměnné nevykazují vysokou kolinearitu (viz tabulka č. 6). 27
Lineární regrese vypověděla o tom, že délka vztahu není prediktorem vyhýbavosti v rámci citové vazby, protože tyto dvě proměnné spolu zjevně nesouvisí [F(225)=0,01, p=0,92, R2<0,001]. Délka vztahu záporně predikuje 0,4 % vyhýbavosti (adj R2=-0,004). Standardizovaný koeficient β pro vyhýbavost činil β=0,07 (t=0,098, p=0,92). Regresní model predikující úzkostnost na základě délky vztahu taktéž nepřinesl významné výsledky k ověření první hypotézy. Délkou vztahu nelze úzkostnost predikovat [F(225)=0,55, p=0,46, R2=0,002]. Délka vztahu vysvětluje 0,2 % rozptylu pro úzkostnost (adj R2=0,002). Hodnota standardizovaného koeficientu β byla β=-0,05 (t=-0,74, p=0,46). Nulová hypotéza nebyla vyvrácena, citová vazba dle výsledků nesouvisí s délkou vztahu.
5.3 Ověřování lineárního vztahu mezi kompromisním stylem řešení konfliktu a délkou vztahu Lineární regresí byla ověřována i druhá hypotéza („S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu kompromisního stylu řešení konfliktů“). Podmínka normality rozložení proměnných byla splněna. Mezi proměnnými nebyla vysoká kolinearita. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Délka vztahu nevysvětlovala žádná procenta rozptylu proměnné kompromisní styl (adj R2<0,01). Délka vztahu nepredikovala kompromisní styl řešení konfliktů [F(225)=0,08, p=0,78, R2<0,01]. Standardizovaný regresní koeficient β činil β=-0,02 (t=-0,02, p=0,78). Mezi délkou vztahu a kompromisním stylem řešení konfliktů nebyl nalezen vztah.
5.4 Ověřování lineárního vztahu mezi separačním stylem řešení konfliktu a délkou vztahu Lineární regresí byla ověřována také třetí hypotéza („S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu separačního stylu řešení konfliktů.“). Podmínka normality rozložení proměnných byla splněna. Mezi proměnnými nebyla vysoká kolinearita. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Pro separační styl řešení konfliktů vysvětlovala délka vztahu 2 % sdíleného rozptylu (adj R2=0,02). Délka vztahu byla významným prediktorem separačního stylu řešení konfliktů [F(225)=5,34, p=0,02, R2=0,02]. Standardizovaný koeficient β vypovídal o významném vztahu mezi těmito proměnnými (β=0,15, t=2,3, p=0,02). Vztah mezi separačním stylem řešení konfliktů a délkou vztahu byl potvrzen.
5.5 Ověřování vztahu citové vazby a závazku Jelikož rozložení proměnné závazek nebylo možné transformovat k normálnímu, pro ověření čtvrté hypotézy („S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost výskytu jistého stylu citové vazby u zkoumaných osob a zároveň klesá četnost výskytu stylů nejisté vazby“) nemohla být použita lineární regrese. Místo predikce byl tedy jen posuzován vztah mezi proměnnými pomocí korelací. Nebyl zjištěn významný vztah mezi závazkem a vyhýbavostí (rs=-0,12, p=0,08), avšak mezi závazkem a úzkostností byl prokázán významný vztah (rs=-0,55, p<0,001). Podle hodnot korelací (nulový vztah s vyhýbavostí a záporný vztah s úzkostností) je možné předpokládat, že závazek ve vztahu souvisí více s jistým a zapleteným stylem než s ustrašeným a odmítavým stylem citové vazby (Fraley, nd.).
5.6 Ověřování vztahu kompromisního stylu řešení konfliktů a závazku Jelikož závazek nesplňoval podmínku normálního rozložení, byla místo lineární regrese k ověření páté hypotézy („S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost výskytu kompromisního stylu řešení konfliktů.“) použit Spearmanův korelační koeficient. Byl zjištěn významný pozitivní vztah mezi kompromisním stylem řešení konfliktů a závazkem (rs=0,25, p<0,01). 28
5.7 Ověřování vztahu separačního stylu řešení konfliktů a závazku K ověření předpokládaného pozitivního vztahu mezi závazkem a separačním stylem řešení konfliktů („S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost výskytu separačního stylu řešení konfliktů“) byl použit Spearmanův korelační koeficient, neboť proměnná závazek neměla normální rozložení. Výsledky však nepotvrdily žádný vztah mezi závazkem a separačním stylem řešení konfliktů (rs<0,01, p=0,97).
5.8 Ověřování vztahu jisté citové vazby s kompromisním stylem řešení konfliktů K ověření sedmé hypotézy („Jistý styl citové vazby souvisí s kompromisním stylem řešení konfliktů“) byla použita lineární regrese, protože rozložení všech proměnných se přibližovalo normálnímu. Zároveň nebyla přítomná vysoká kolinearita proměnných. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Dimenze úzkostnosti a vyhýbavosti vysvětluje 29,7 % rozptylu proměnné kompromisní styl řešení konfliktů (adj R2=0,297). Obě dimenze citové vazby významně predikovaly kompromisní styl [F(225)=48,4; p<0,001, R 2=0,30]. Standardizované koeficienty β byly záporné pro dimenzi úzkostnosti (β=-0,15, t=-2,5, p=0,01) i pro dimenzi vyhýbavosti (β=-0,47, t=-7,8 p<0,001). Na základě převodu dimenzí citové vazby na jednotlivé kategorie podle Fraleyho (nd.), vypovídají dva záporné koeficienty β o jisté citové vazbě. Jistý styl citové vazby tedy predikuje kompromisní styl řešení konfliktů v partnerských vztazích.
5.9 Ověřování vztahu jisté citové vazby se separačním stylem řešení konfliktů K ověření osméhypotézy („Jistý styl citové vazby souvisí se separačním stylem řešení konfliktů“) byla použita lineární regrese, protože rozložení obou proměnných se přibližovalo normální mu. Zároveň nebyla přítomná vysoká kolinearita proměnných. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Obě dimenze citové vazby vysvětlují 0,3 % rozptylu proměnné kompromisní styl řešení konfliktů. Dle výsledků není možné predikovat separační styl pomocí citové vazby [F(225)=0,67, p=0,51, R2=0,01]. Z koeficientů β je patrné, že separační styl řešení konfliktů nesouvisí s žádným stylem citové vazby (pro vyhýbavost: β=0,06, t=0,82, p=0,41; pro úzkostnost: β=0,03, t=0,45, p=0,65). Vztah jistého stylu citové vazby a separačního stylu řešení konfliktů nebyl potvrzen.
5.10 Ověřování vztahu zapleteného stylu citové vazby se submisivním stylem řešení konfliktů Pro ověření deváté hypotézy („Zapletený styl citové vazby souvisí se submisivním stylem řešení konfliktů“) byla použita lineární regrese. Proměnné splňovaly podmínku normálního rozložení. Také mezi nimi nebyla vysoká kolinearita. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Dimenze citové vazby sdílely s proměnnou submisivní styl 3,9 % rozptylu (adj R2=0,04). Dimenze citové vazby významně predikují submisivní styl řešení konfliktů [F(225)=5,52, p=0,01, R2=0,05]. Koeficient β pro vyhýbavost vypovídal o tom, že vyhýbavost se separačním stylem nesouvisí (β=0,01, t=0,07, p=0,95). Koeficient β pro úzkostnost naopak vypovídal o významném vztahu s predikovanou proměnnou (β=0,22, t=3,05, p=0,003). Podle Fraleyho (nd.) vypovídají hodnoty koeficientů β o tom, že submisivní styl řešení konfliktů souvisí více se zapleteným 29
a ustrašeným stylem citové vazby, než s jistým a odmítavým stylem citové vazby. Ačkoliv byl zjištěn vztah submisivního stylu s jednou dimenzí citové vazby, nemůžeme říci, že hypotéza byla potvrzena.
5.11 Ověřování vztahu odmítavého stylu citové vazby s dominantním stylem řešení konfliktů Desátá hypotéza („Odmítavý styl citové vazby souvisí s dominantním stylem řešení konfliktů“) byla ověřena lineární regresí. Podmínka normality rozložení a nekolinearity byla splněna. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Prediktory vysvětlovaly 4,7 % rozptylu dominantního stylu řešení konfliktů (adj R2=0,05). Dimenze citové vazby významně predikují dominantní styl řešení konfliktů [F(225)=6,6, p=0,002, R2=0,06]. Standardizovaný regresní koeficient pro vyhýbavost vyjadřoval významný lineární vztah mezi citovou vazbou a dominantním stylem řešení konfliktů (β=0,18, t=2,5, p=0,01). Standardizovaný regresní koeficient pro úzkostnost popisoval nedostatečný předpovědní vztah úzkostnosti s dominantním stylem (β=0,11, t=1,5, p=0,13). Ze srovnání hodnot β obou dimenzí citové vazby lze podle Fraleyho (nd.) říci, že dominantní styl řešení konfliktů je silněji predikován odmítavým a ustrašeným stylem citové vazby než jistým a zapleteným stylem citové vazby.
5.12 Ověřování vztahu odmítavého stylu citové vazby s reaktivním stylem řešení konfliktů Jedenáctá hypotéza („Odmítavý styl citové vazby souvisí s reaktivním stylem řešení konfliktů“) byla ověřena lineární regresí. Byla splněna podmínka normality rozložení a nekolinearity proměnných. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Dimenze citové vazby vysvětlovaly 22 % rozptylu reaktivního stylu (adj R2=0,22). Zároveň měly tyto prediktory významnou předpovědní hodnotu [F(225)=32,1, p<0,001, R2=0,22]. Významný vztah s predikovanou proměnnou byl vyjádřen standardizovaným regresním koeficientem jak pro vyhýbavost (β=0,24, t=3,8, p<0,001), tak pro úzkostnost (β=0,33, t=5,1, p<0,001). Srovnáním hodnot β podle Fraleyho (nd.) bylo zjištěno, že reaktivní styl řešení konfliktů není predikován odmítavým stylem citové vazby, ale ustrašeným stylem citové vazby. Hypotéza tedy nebyla potvrzena.
5.13 Ověřování vztahu ustrašeného stylu citové vazby s vyhýbavým stylem řešení konfliktů Lineární regresí byla ověřována i dvanáctá hypotéza („Ustrašený styl citové vazby souvisí s vyhýbavým stylem řešení konfliktů“). I zde byla splněna podmínka normálního rozložení a nevysoké kolinearity proměnných. Byla zvolena pětiprocentní hladina významnosti. Nezávislé predikující proměnné vysvětlovaly 1 % vyhýbavého stylu řešení konfliktů (adj R2=0,01). Prediktory dostatečně nepředpovídaly výskyt vyhýbavého stylu řešení konfliktů (F=2,1, p=0,13, R2=0,02). Standardizovaný regresní koeficient pro vyhýbavost vypovídal o prediktivní hodnotě této proměnné, jež byla těsně za hranicí významnosti (β=-0,14, t=-1,9, p=0,05). Standardizovaný regresní koeficient pro úzkostnost nepotvrdil žádný vztah s predikovanou proměnnou (β=0,1, t=1,3, p=0,18). Výsledky velice slabě vypovídaly o tom, že vyhýbavý styl řešení konfliktů je predikován více ustrašeným a odmítavým stylem citové vazby než jistým a zapleteným stylem citové vazby. Nulová hypotéza byla vyvrácena s ohledem na slabou významnost vztahu. 30
6 Diskuze Analýza dat přinesla různorodá zjištění a vyžádala si tak zodpovězení mnohých otázek. Na zákla dě vyhodnocení dat se určitou část stanovených hypotéz podařilo potvrdit, jiné hypotézy bylo možné potvrdit jen s dávkou obezřetnosti a jiné nemohly být potvrzeny vůbec, neboť nebyl doložen předpokládaný vztah mezi danými proměnnými.
6.1 Diskuze hypotéz Hypotéza 1 (a): „S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu jistého stylu citové vazby u respondentů a zároveň klesá četnost výskytu stylů nejisté vazby.“ Ačkoliv bylo v rámci první hypotézy předpokládáno, že délka vztahu významně souvisí s jistou citovou vazbou, výsledky ukazují, že vztah mezi dimenzemi citové vazby a délkou vztahu pro získaný výzkumný vzorek neexistuje. Výsledky empirických studií neposkytují jednoznačnou podporu pro existenci či neexistenci vztahu mezi těmito konstrukty. Feeneyová a Noller (1990) prokázali pozitivní vztah mezi jistou citovou vazbou a délkou vztahu. Zároveň Gouin a kol. (2009) zjistili negativní vztah mezi délkou vztahu a úzkostnou citovou vazbou. Na druhou stranu Feeneyová a Collins (2001) žádný vztah mezi citovou vazbou a délkou vztahu neprokázali. Výsledky této práce se shodují právě se zjištěními Feeneyové a Collinse (2001). Tato shoda má větší váhu i v tom, že autoři získali tyto poznatky na vzorku velmi podobném vzorku této studie. Zkoumali taktéž mladé osoby ve vztazích, které ještě nebyly manželské. Feeneyová a Noller (1990), na základě jejichž zjištění jsem předpokládala pozitivní vztah mezi citovou vazbou a délkou vztahu, zjistili vztah mezi danými konstrukty na vzorku sezdaných osob. Je proto možné, že právě vstup do manželství může hrát roli ve vztahu těchto konstruktů. Tento předpoklad odpovídá poznatku Davilové a kol. (cit. dle Davila & Cobb, 2004), že vstup do manželství může být sám o sobě činite lem posunu k vyšší míře jisté citové vazby mezi partnery. Zároveň manželské vztahy jsou obvykle mnohem delší než předmanželské vztahy, tudíž je zde větší prostor pro to, aby se projevila souvislost mezi délkou vztahu a výskytem jisté citové vazby. Feeneyová a Collins (2001) se domnívali, že neexistence vztahu mezi citovou vazbou a délkou vztahu je způsobena kratšími vztahy párů, v nichž chybí vyšší míra závazku. V mé práci však většina respondentů vypovídala o silné míře závazku. Je tedy možné, že aby se vztah mezi citovou vazbou a závazkem mohl projevit, bylo by zapotřebí, aby partnerský vztah trval déle. Vztah mezi citovou vazbou a délkou vztahu se také nemusel projevit, neboť ve vzorku respondentů nebyl příliš častý výskyt vyšší míry úzkostnosti a vyhýbavosti. Díky tomu, že jednotlivé typy citové vazby v rámci jejích dimenzí nebyly ve vzorku respondentů rovnoměrně rozloženy (75 % respondentů vykazovalo nízkou úzkostnost a 95 % respondentů vykazovalo nízkou vyhýbavost), mohly výsledky být zkresleny chybou druhého typu.
Hypotéza 1 (b): „S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu kompromisního stylu řešení konfliktů.“ Lineární vztah mezi délkou vztahu a výskytem kompromisního stylu řešení konfliktů se nepodařilo potvrdit. Tento vztah byl jen předpokládán, aniž by navazoval na konkrétní důkaz souvislosti mezi délkou vztahu a kompromisním stylem řešení konfliktů zjištěný v rámci jiných studií. S naším výsledkem korespondovaly poznatky Birditta, Browna, Orbucha a McIvana (2010) a Shiové (2003). Birditt, Brown, Orbuch & McIvane (2010) zjistili, že konstruktivní řešení konfliktů je na 31
délce partnerského vztahu nezávislé. Kompromisní styl je podkategorií konstruktivního stylu řešení konfliktů (Rahim, 1983). Shiová (2003) zase zjistila, že s délkou vztahu nesouvisí žádný styl řešení konfliktů. Zjištěné poznatky této studie tedy doplňují zjištění výše zmíněných autorů. Získaný poznatek o neexistenci souvislosti délky vztahu a kompromisního stylu řešení konfliktů je možné interpretovat několika způsoby. Je možné, že kompromisnímu stylu se partneři se vzrůstající délkou vztahu neučí, ale že je konstantním jevem, který si do vztahu lidé přinášejí, jako svůj osobitý styl řešení konfliktů. Tento styl řešení konfliktů se tedy nemusí nevytvářet v průběhu partnerského vztahu, ale může být součástí obecné stabilní schopnosti člověka řešit jakékoliv konflikty. Taková idea však vyžaduje další výzkum a ověření. Druhou možnou interpretací může být opět nedostatečná délka vztahu, v níž by se mohla odlišná četnost výskytu kompromisního stylu řešení projevit. I v tomto případě by bylo příhodné tuto myšlenku ověřit na déletrvajících vztazích, například u manželských nebo registrovaných partnerů. Hypotéza 1 (c): „S rostoucí délkou partnerského vztahu stoupá četnost výskytu separačního stylu řešení konfliktů.“ Ačkoliv se nepodařilo zjistit souvislost mezi kompromisním stylem řešení konfliktů a délkou vztahu, vztah mezi délkou vztahu a separačním stylem řešení konfliktů se ukázal být průkazný. Jak bylo zmíněno výše, konstruktivní řešení konfliktů je na délce partnerského vztahu nezávislé (Birditt, Brown, Orbuch, & McIvane, 2010). Tento poznatek tedy neodpovídá předpokladu, že separační styl náleží do konstruktivních stylů řešení konfliktů jako kompromisní styl. Na základě výsledků je možné říci, že čím je delší partnerský vztah, tím častěji v něm můžeme zjistit výskyt separačního stylu řešení konfliktů. Tento výsledek lze vysvětlit způsobem, že schopnost řešit konflikty separačním stylem se s rostoucí délkou vztahu rozvíjí a partneři jej postupně přijímají jako nástroj pro řešení jejich společných neshod. Vzhledem k tomu, že tato myšlenka nemá teoretický podklad, bylo by vhodné ji empiricky ověřit. Na druhou stranu je však pravděpodobné, že došlo k chybnému přijetí hypotézy, neboť statistické hodnoty udávají nízkou velikost účinku (effect size), který je zřejmý z toho, že délka vztahu vysvětluje jen 2 % separačního stylu řešení konfliktů. Hypotéza 2 (a): „S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost
výskytu jistého stylu citové vazby u zkoumaných osob a zároveň klesá četnost výskytu stylů nejisté vazby“ Očekávaný vztah jisté citové vazby, neboli nízké vyhýbavosti a nízké úzkostnosti, a míry závazku vůči vztahu se nepodařilo zcela potvrdit. I když byl významně prokázán záporný vztah mezi zá vazkem a úzkostností, záporný vztah závazku a vyhýbavosti nebyl potvrzen. Proto tedy není možné uvažovat o souvislosti závazku s jistou citovou vazbou, ale o vztahu závazku s jistou a zapletenou citovou vazbou, který je silnější než vztah s odmítavou a ustrašenou citovou vazbou. Toto zjištění částečně souvisí s předpokladem Duemmlerové a Kobaka (2001), že závazek a jistá citová vazba spolu korespondují. Tento vztah však nepovažují za příliš těsný. To proto, že ačkoliv se v jejich studii partneři shodovali ve výpovědích o míře závazku, lišili se zřetelně ve výpovědích o citové vazbě. To, proč se závazkem významně souvisela jen dimenze úzkostnosti, může vypovídat o dvou jevech. Zaprvé, lidé s jistou citovou vazbou prožívají ve vztahu větší spokojenost (viz Tucker & An ders, 1999), tudíž pociťují i větší závazek (viz Rusbult, 1983). Zadruhé, lidé se zapletenou citovou 32
vazbou sice nepociťují ve vztahu spokojenost tak jako lidé s jistou citovou vazbou, ale zato touží být k partnerovi připoutáni a prožívat s ním soulad. Pozitivní mentální model druhých jim dovo luje se na partnerovi záviset, což může mít právě spojitost s vyšší mírou závazku. Naopak jedinci s vyhýbavou citovou vazbou nevyhledávají emocionální ani fyzickou blízkost partnera. Jelikož tedy nesdílí s partnerem intimitu a nedůvěřují mu, je pravděpodobné, že ani nebudou pociťovat silný závazek vůči partnerovi a vztahu.
Hypotéza 2 (b): „S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost výskytu kompromisního stylu řešení konfliktů.“ Předpokládaný vztah mezi závazkem a kompromisním stylem řešení konfliktů byl prokázán. Jelikož však proměnná závazek nenabývala normálního rozložení, nebylo možné určit, zda je tento vztah lineární. Literatura přímo nezmiňuje souvislost závazku a stylů řešení konfliktů. Ale vzhledem k tomu, že spokojenost v partnerství určuje míru závazku (Rusbult, 1983) a spokojenost je určována mimo jiné kompromisním stylem řešení konfliktů (Zacchilli, Hendrick, & Hendrick, 2009), je možné usuzovat na pozitivní vztah kompromisního stylu a závazku. Jak již bylo zmíně no, výsledky tomu nasvědčují. Ačkoliv není možné zjistit, zda vyšší míra závazku predikuje vyšší četnost výskytu kompromisního stylu řešení konfliktů. Je možné nazírat vztah těchto konstruktů, podle jiných zjištění. Je likož existuje pozitivní vztah mezi mírou závazku a délkou vztahu (Duemmler & Kobak, 2001) a kompromisní styl jako konstruktivní styl řešení konfliktů je vůči délce vztahu konstantní (Birditt, Brown, Orbuch, & McIvane, 2010), můžeme se domnívat, že mezi závazkem a kompromisním stylem řešení konfliktů není lineární vztah. Je však zapotřebí tuto domněnku dále ověřit. Hypotéza 2 (c): „S vyšší mírou závazku vůči partnerskému vztahu stoupá četnost výskytu separačního stylu řešení konfliktů.“ Ačkoliv byl předpokládán pozitivní vztah mezi mírou závazku a separačním stylem řešení konfliktů, nebyl tento vztah doložen. Jelikož stejně jako v případě vztahu závazku a kompromisního stylu neexistuje podpora pro tento předpoklad v literatuře, můžeme na vztah mezi těmito konstrukty nahlížet jen nepřímo. Bylo předpokládáno, že separační styl stejně jako kompromisní styl náleží do konstruktivního stylu řešení konfliktů. Z toho důvodu je možné vztah mezi kompro misním stylem řešení konfliktů a závazkem převést i na vztah separačního stylu řešení konfliktů. Jenže výsledky tomuto předpokladu odporují. Na základě těchto výsledků se nabízí myšlenka, že separační styl řešení konfliktů není konstruktivním stylem. Ačkoliv Zacchilli, Hendricková a Hendrick (2009) chápou separační styl jako konstruktivní, zmiňují, že může být i destruktivní stylem v případě, že jej partneři využívají chronicky a při vyvstanuvším konfliktu automaticky odcházejí, i když se po chvíli k řešení konfliktu vrátí. Jelikož v této studii byla nalezena významná pozitivní souvislost mezi separačním a reaktivním stylem řešení konfliktů, je pravděpodobné, že u sledovaného vzorku je častěji separační styl využíván právě v destruktivním slova smyslu. Je možné, že se destruktivní charakter separačního stylu týká jen tohoto konkrétního vzorku. Je ale také možné, že existuje rozdíl mezi americkou a českou populací ve využití separačního stylu řešení konfliktů. Je tedy zapotřebí ověřit, zda je tento rozdíl daný kulturní odlišností.
Hypotéza 3 (a): „Jistý styl citové vazby souvisí s kompromisním stylem řešení konfliktů.“ Předpoklad, že jistý styl citové vazby souvisí s kompromisním stylem řešení konfliktů, byl podpořen. Bylo zjištěno, že vztah mezi těmito dvěma konstrukty je lineární. Vyšší výskyt jisté citové 33
vazby tedy predikuje vyšší četnost výskytu kompromisního stylu řešení konfliktů v partnerských vztazích. Spjatost citové vazby s kompromisním stylem dokládají Dominigue a Mollenová (2009), kteří zjistili, že jistá citová vazba souvisí s vyšší mírou konstruktivní komunikace. Corcoranová a Mallinckrodt (2000) zjistili, že s jistou vazbou souvisí integrativní styl řešení konfliktů. V jejich studii nezkoumali společně integrativní a konstruktivní styl řešení konfliktů, poněvadž spolu tyto dva konstrukty tak silně korelovaly, že je bylo možné považovat za totéž. Z toho důvodu se zaměři li na integrativní styl. I přesto však můžeme usuzovat na souvislost i s kompromisním stylem ře šení konfliktů. Shiová (2003) zjistila vztah mezi jistou citovou vazbou a pozitivním stylem řešení konfliktů. Podle této autorky si pozitivní řešení konfliktů žádá, aby při něm lidé odložili stranou strach, úzkost a tendenci bránit se při kritice, a aby se cítili pohodlně při spoléhání se na druhé. Tedy, aby lidé byli schopní řešit konflikty konstruktivní cestou, je zapotřebí, aby vykazovali nízkou úzkostnost a nízkou vyhýbavost, co se týče citové vazby. Výsledek tedy odpovídá předchozím zjištěním a koresponduje s předchozími interpretacemi vztahu těchto konstruktů.
Hypotéza 3 (b): „Jistý styl citové vazby souvisí se separačním stylem řešení konfliktů.“ Bylo očekáváno, že jistý styl bude korespondovat se separačním stylem řešení konfliktů, avšak se zjistilo, že neexistuje žádný vztah mezi jakýmkoliv stylem citové vazby a separačním stylem ře šení konfliktů. Jelikož je separační styl součástí teorie stylů řešení konfliktů teprve krátce, nebyl jeho vztah k citové vazbě kromě studie Zacchilliho, Hendrickové a Hendricka (2009) dosud sledován. Zjištění této studie nelze tedy přímo porovnávat s předchozími zjištěními. Za zmínku ale stojí fakt, že uvedení autoři zjistili, že separační styl nesouvisí se spokojeností v partnerství. Díky tomu nabývá na síle předpoklad, že separační styl není jasně pozitivním stylem řešení konfliktů, jak bylo očekáváno. Výsledky poukazují na to, že výskyt separačního stylu řešení konfliktů je na citové vazbě nezávislý. Výše bylo řečeno, že separační styl řešení konfliktů je predikován rostoucí délkou partnerského vztahu. Můžeme tedy uvažovat nad tím, že separační styl konfliktů se vysky tuje v partnerstvích s různou citovou vazbou ve stejné míře a tedy na ní nezávisí. Můžeme se tudíž domnívat, že lidé, nezávisle na typu citové vazby, se separačnímu stylu řešení konfliktů s rostoucí délkou vztahu učí a přijímají jej za adekvátní styl řešení konfliktů. Hypotéza 4:„Zapletený styl citové vazby souvisí se submisivním stylem řešení konfliktů.“ Předpokládaný vztah mezi zapleteným stylem citové vazby a submisivním stylem řešení konfliktů nebyl zcela podpořen. Jelikož nebyl záporný vztah s vyhýbavostí významně prokázán, na rozdíl od průkazného kladného vztahu submisivního stylu s úzkostností, souvisí dle výsledků sub misivní styl řešení konfliktů se zapleteným a ustrašeným stylem citové vazby současně. Tento výsledek v mezích souhlasí se zjištěními, že zapletený styl souvisí se submisivním stylem řešení konfliktů (Corcoran & Mallinckrodt, 2000; Cann, Norman, Welbourne, & Calhoun, 2008). I podle zjištění Shiové (2003) se submisivním stylem souvisela nízká míra vyhýbavosti a vyšší míra úzkostnosti. Tento vztah úzkostnosti a submisivního stylu můžeme interpretovat tak, že lidé se zapleteným stylem citové vazby, kteří se snaží o udržení péče a blízkosti druhého, se mohou ke konfliktní události, ohrožující jejich citové pouto, stavět tak, že partnerovi vyhoví či ustoupí. Tím, že partnerovi při konfliktu ustoupí, zabraňují tomu, aby konflikt pokračoval, či se stupňoval. Díky tomu se chrání před úzkostí, kterou by pociťovali, kdyby se konflikt vystupňoval. Jelikož se výsledky více studií shodují, že se submisivním stylem souvisí jednoznačně zapletený styl citové vazby, je prezentované zjištění, že submisivní styl souvisí jak se zapleteným tak 34
s ustrašeným stylem citové vazby, zřejmě ovlivněn zkreslením. Jak již bylo zmíněno dříve, o vyšší míře vyhýbavosti vypověděl velmi malý počet respondentů. Proto se mohlo stát, že se mezi těmito respondenty nemusel očekávaný vztah prokázat. V příštích výzkumech na toto téma by mohlo být cenné pokusit se do vzorku respondentů získat vyšší počet osob s vyšší mírou úzkostnosti a vy hýbavosti. Hypotéza 5 (a):„Odmítavý styl citové vazby souvisí s dominantním stylem řešení konfliktů.“ Předpokládaný vztah odmítavého stylu citové vazby s dominantním stylem řešení konfliktů byl podpořen. Výsledky vypovídají o tom, že dominantní styl řešení konfliktů je silněji predikován současně odmítavým a ustrašeným stylem citové vazby než jistým a zapleteným stylem citové vaz by. Neprokázal se vztah úzkostnosti s dominantním stylem řešení konfliktů. Z toho důvodu nemůžeme hovořit o vztahu pouze odmítavého stylu citové vazby a dominantním stylem řešení konfliktů. Toto zjištění je do jisté míry v souladu se zjištěními mnohých autorů, že odmítavý styl ko responduje s dominantním stylem (Shi, 2003; Cann, Norman, Welbourne, & Calhoun, 2008; Corcoran & Mallinckrodt, 2000). Ve studii Shiové (2003) souvisela úzkostnost s dominantním stylem silněji než vyhýbavost (obě průkazně), kdežto v této studii souvisel dominantní styl silně s vyhýbavostí, kdežto s úzkostností nesouvisel. Je pozoruhodné, že vyhýbavost, která nesouvisela s jinými konstrukty, ač se to očekávalo, se zde projevila tak silně a úzkostnost, která vždy očekávaně zasahovala do vztahů mezi danými konstrukty, zde není významná. Proto je otázkou, proč zrovna v tomto případě byla zjištěna souvislost s vyhýbavostí a s úzkostností ne. Jedinci s ustrašeným stejně jako s odmítavým stylem citové vazby mohou tedy preferovat užívání dominantního stylu při řešení konfliktů. Tato preference je tedy dána vyšší mírou vyhýbavosti, bez vlivu úzkostnosti. Můžeme se tedy domnívat, že jedinci s vyšší mírou úzkostnosti častěji využijí jiný styl řešení konfliktů než dominantní. Naše zjištění můžeme interpretovat tak, že osoby s odmítavým stylem využívají dominantní styl řešení konfliktů proto, aby nemuseli projevovat chování udržující blízkost a aby se nemuseli partnerovi příliš otevírat. Ustrašení jedinci mohou tento styl řešení konfliktů užívat následovně: Tím, že nad partnerem zvítězí, si od něj udržují odstup a na druhé straně, tím, že nedovolí partnerovi argu mentovat, mohou redukovat úzkost, kterou by prožívali, kdyby ztratili kontrolu nad partnerovým jednáním. Díky tomu, že se snaží v konfliktech vítězit, si udržují odstup od partnera a zároveň je na ně orientována partnerova pozornost. Hypotéza 5 (b): „Odmítavý styl citové vazby souvisí s reaktivním stylem řešení konfliktů.“ Místo očekávaného nalezení vztahu mezi reaktivním stylem řešení konfliktů a odmítavým stylem citové vazby, bylo zjištěno, že reaktivní styl řešení je významně predikován ustrašeným stylem citové vazby. Protože byl reaktivní styl zařazen Zacchillim, Hendrickovou a Hendrickem (2009) do dalších stylů řešení konfliktů teprve nedávno, stejně jako separační styl řešení konfliktů, neexistuje možnost srovnání vztahu reaktivního stylu řešení konfliktů a citové vazby. Zacchilli, Hendricková a Hendrick (2009) řadí reaktivní styl jednoznačně do destruktivního stylu. Jako podkategorie destruktivního stylu využívá reaktivní styl zejména útočnost, nadávky a nedůvěru vůči partnerovi. Proto můžeme v literatuře nalézt paralelu s výrokem Gottmana a Drivera (2005), že útočně-defenzivní styl komunikace pravděpodobně koresponduje se zapleteným i ustrašeným stylem citové vazby. V našem případě však neplatí vztah reaktivního stylu se zapleteným stylem citové vazby. 35
Skutečnost, že nebyla nalezena souvislost reaktivního stylu řešení konfliktů s odmítavým stylem citové vazby, může být způsobena tím, že užití reaktivního stylu vyžaduje přítomnost vyšší míry úzkostnosti. Proto může být reaktivita právě reakcí na nárůst úzkosti při konfliktu. Zároveň může být reaktivita pro jedince s vyšší mírou vyhýbavosti efektivní pro udržování odstupu od partnera. Může mu umožňovat zůstat uzavřený a nezávislý na partnerovi.
Hypotéza 6: „Ustrašený styl citové vazby souvisí s vyhýbavým stylem řešení konfliktů.“ Hypotéza o vztahu ustrašeného stylu citové vazby a vyhýbavého stylu řešení konfliktů nemohla být s jistotou potvrzena, neboť vztah mezi vyhýbavým stylem řešení konfliktů a vyhýbavostí byl na samé hranici průkaznosti a vztah mezi vyhýbavým stylem řešení konfliktů a úzkostností nebyl výsledky podpořen. Pokud by byla přijata hraniční významnost vztahu vyhýbavého style řešení konfliktů s vyhýbavostí, vypovídaly by naše výsledky svědčit o tom, že vyhýbavý styl řešení konfliktů je predikován více ustrašeným a odmítavým stylem citové vazby než jistým a zapleteným stylem citové vazby. Zjištěný vztah je sice slabý, ale částečně odpovídá předchozím studiím. Cor coranová a Mallinckrodt (2000), Cann, Norman, Welbourne a Calhoun (2008) i Shi (2003) zjistili, že ustrašený styl citové vazby pozitivně koresponduje s vyhýbavým stylem řešení konfliktů. Gottman a Driver (2005) se také domnívají, že je možné prolnout styl stažení se s vyšší vy hýbavostí v rámci citové vazby. Je však zajímavé, že Corcoranová a Mallinckrodt (2000) zjistili nejen pozitivní souvislost vyhýbavého stylu řešení konfliktů s úzkostným stylem citové vazby, ale i se zapleteným stylem citové vazby. Jelikož v analýzách předchozích hypotéz bylo zjištěno, že ustrašený styl citové vazby je významně provázán s reaktivním i dominantním stylem řešení konfliktů, je logické, že nevykazuje vztah s vyhýbavým stylem řešení konfliktů. Vztah reaktivního stylu s ustrašeným stylem citové vazby byl natolik silný (reaktivní styl sdílel s dimenzemi citové vazby téměř 22% rozptylu, na rozdíl od vyhýbavého stylu, jenž s nimi sdílel pouhé 1% rozptylu), že vypovídal o tom, že právě on je preferován jedinci s ustrašeným stylem jako často používaný styl řešení konfliktů. Jedinci s ustrašeným stylem citové vazby tedy místo vyhnutí se konfliktu přehnaně emocionálně reagují na konflikt, který je pro ně ohrožující událostí.
6.2 Limity výzkumu S jedním problémem, který se zajisté nevyhnul ani této studii je sociální žádoucnost, která se týká většiny dotazníkových šetření. Jelikož tato práce zjišťovala konstrukty vypovídající o kvalitě blízkých partnerských vztahů, je zřejmé, že lidé s vyšší tendencí projevovat se sociálně žádoucím způsobem mohli v dotazníku vypovídat zkresleně. Tento jev se může podílet na tom, proč výpově di respondentů vedly ke zjištění silného vztahu jisté citové vazby a kompromisního stylu řešení konfliktů a vztahy nejistých stylů citové vazby s destruktivními styly řešení konfliktů nebyly tak jednoznačné, časté a silné. Dalším nedostatkem této práce je využití dotazníkových metod, z nichž ani jedna nebyla převe dena a standardizována pro českou populaci. V rámci faktorové analýzy bylo zjištěno, že několik položek původní význam překladem ztratilo, ačkoliv byla vynaložena snaha zachovat po překladu položek původní význam. Tyto položky byly z analýzy vypuštěny, aby nedošlo ke zkreslení výsledků. Jelikož nebyla dosud provedena standardizace metod, můžeme se jen domnívat, nakolik se liší česká populace od původní americké. Výsledky vypovídají o rozdílech mezi našimi a americkými zjištěními, proto je možné, že se v těchto výsledcích může odrážet vliv dané kultury. 36
Jako další z nedostatků je možné reflektovat způsob výběru vzorku. Protože byl vzorek získán příležitostným výběrem, není možné skrz tuto nenáhodnost výběru považovat vzorek za příliš reprezentativní a nemůžeme výsledky generalizovat na širší populaci. I přes tento fakt byl takový způsob získání respondentů zvolen, neboť byl nejdostupnější z hlediska časové, materiální a finanční náročnosti. Je potřeba si také všimnout, že téměř 84 % respondentů tvořily ženy. Ačkoliv je problematika účasti vyššího počtu žen než mužů společná velkému množství studií zkoumajících partnerské vztahy, výsledky z těchto studií nejsou reprezentativní. Pro lepší interpretovatelnost výsledků by měl být vzorek genderově vyrovnaný.
6.3 Využití poznatků Výsledky mohou najít uplatnění v rámci psychologického poradenství, zejména v poradnách pro mezilidské vztahy či v psychoterapii. Pokud například víme, že destruktivní styly řešení konfliktů se pojí s nejistými styly citové vazby, můžeme učit partnery efektivně řešit spory a zá roveň s nimi pracovat na tom, aby jejich citová vazba získala větší jistotu. Také poznatek, že vysoce destruktivní reaktivní styl řešení konfliktů pozitivně koresponduje s délkou vztahu, můžeme využít v rámci prevence výskytu destruktivních stylů. Pokud zjistíme, že daný člověk má nejistou citovou vazbu, můžeme na základě těchto výsledků předpovídat, že se u něj časem rozvine reak tivní či separační styl řešení konfliktů. V rámci prevence můžeme i zde pracovat na zkvalitnění ci tové vazby a adekvátního řešení konfliktů. V takovém případě můžeme nejen nesezdaným párům, ale i manželům pomoci zvládat neshody, což povede k jejich větší spokojenosti ve vztahu. Pozitivní vliv bude mít taková pomoc jak na jejich děti, tak na jejich celkový pocit naplnění a spokojenosti těchto partnerů.
37
IV. Závěr Cílem této práce bylo zjistit, do jaké míry souvisí citová vazba mezi dospělými partnery se stylem řešení konfliktů, které mezi sebou mají. Dalším cílem bylo zjistit, jak se na četnosti výskytu těchto vztahových konstruktů podílí délka vztahu a míra závazku. Na vzorku 226 osob bylo zjištěno, že jistý styl citové vazby souvisí s kompromisním stylem jako konstruktivním řešením konfliktů. Nejisté styly citové vazby korespondují s reaktivním, dominantním, submisivním a separačním stylem jako destruktivním řešením konfliktů. Jediný vyhýbavý styl řešení konfliktů, který nelze prohlásit za konstruktivní ani destruktivní, prokazatelně nesouvisel s žádným ze stylů citové vazby. Zajímavým poznatkem bylo, že ustrašený styl predikoval výskyt několika destruktivních stylů najednou a to reaktivního stylu, dominantního stylu a submisivního stylu. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že s rostoucí délkou vztahu nekoresponduje míra závazku, což odporuje předchozím zjištěním (Duemler & Kobak, 2001). Protože jen 4 % respondentů vypověděla o nižší míře závazku k partnerskému vztahu, zdá se, že lidé ve výzkumném vzorku už od počátků partnerského vztahu vůči tomuto vztahu pociťují vyšší míru závazku. Jelikož pro tuto studii nebyly použity standardizované dotazníkové metody, je důležité, aby byly její poznatky ověřeny znovu těmito metodami už převedenými na českou populaci. V rámci standardizace metod použitých v této studii by bylo vhodné se zaměřit na to, zda jsou rozdíly mezi americkými poznatky a poznatky této studie dány kulturními odlišnostmi, nebo zda se v našem případě jedná o zkreslení výsledků. Doporučením pro další výzkum je, aby byl použit větší vzorek vzorek zkoumaných osob, aby byl vzorek genderově vyrovnaný a aby se následní výzkumníci pokusili do tohoto vzorku získat více lidí s nejistými styly citové vazby.
38
V. Literatura Ainsworth, M., Main, M. & Stayton, D. (1973). Development of Separation Behavior in the First Year of Life: Protest, Following, and Greeting. Developmental Psychology. 9. 213-225. Získáno 23.2.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Ainsworth, M. (1979). Infant—Mother Attachment. American Psychologist. 34. 932-937. Získáno 23.2.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Ainsworth, M. & Bowlby, J. (1989). An Ethological Approach to Personality Development. American Psychologist. 46. 333-341. Získáno 23.2.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Argyle, M. & Furnham, A. (1983). Sources of Satisfaction and Conflict in Long-term Relationships. Journal of Marriage and Family. 45. 481-493. Získáno 6.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Årseth, A., Kroger, J. & Martinussen, M. (2009). Intimacy status, attachment, separation individuation patterns, and identity status in female university students. Journal of Social and Personal Relationships 26. 697–712. Získáno 4.12.2010, z SAGE na http://online.sagepub.com Bartholomew, K. & Horowitz, L. (1991). Attachment Styles Among Young Adults: A Test of a Four-Category Model. Journal of Personality and Social Psychology. 61. 226-244. Získáno 26.2.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Bartholomew, K. & Shaver, P. (1998). Methods of Assessing Adult Attachment. From J. Simpson & S. Rholes (Eds .), At tachment theory and close relationships (pp. 25-4 5). New York: Guilford Press, 1998. Získáno 6.12.2010, na http://psychology.ucdavis.edu/labs/ Shaver/site/ Publications/bartholomew98.pdf Birditt, k., Brown, K., Orbuch, T. & McIlvane, J. (2010). Marital Conflict Behaviors and Implications for Divorce Over 16 Years. Journal of Marriage and Family. 72. 1188 – 1204. Získáno 10.3.2011, z Wiley na http://onlinelibrary.wiley.com Bowlby, J. (2010). Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha: Portál Brassard, A., Lussier, I. & Shaver, P. (2009). Attachment, Perceived Conflict, and Couple Satisfaction: Test of a Mediational Dyadic Model. Family Relations. 58. 634 – 646. Získáno 16.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Brennan, K., Fraley, Ch. & Waller, N. (2000). An Item Response Theory Analysis of Self-Report Measures of Adult Attachment. Journal of Personality and Social Psychology. 78. 350-365. Získáno 3.2.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Brennan, K., Clark, C., & Shaver, P. (1998). Self-report measurement of adult attachment. In J. Simpson (Ed.), Attachment theory and close relationships (pp. 46-76). NY, New York: The Guilford Press. Získáno 20.2.2011 na http://www.google.com/books?id=hWe5-aSgZmcC Bretherton, I. (1992). The origins of attachment theory: John Bowlby and Mary Ainsworth. Developmental Psychology. 28. 759-775. Získáno 23.2.2011, na http://www.psychology.sunysb .edu/attachment/online/inge_origins.pdf Cahn, D. (1992). Conflict in intimate relationships. New York: The Guilford Press Campbell, L., Simpson, J., Boldry, J. & Kashy, D. (2005). Perceptions of Conflict and Support in Romantic Relationships: The Role of Attachment Anxiety. Journal of Personality and Social Psychology. 88. 510–531. Získáno 16.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com 39
Canary, D., Cupach, W. & Serpe, R. (2001). Test of a Longitudinal Model: A Competence-Based Approach to Examining Interpersonal Conflict. Communication Research. 28. 79-104. Získáno 6.3.2011, na http://crx.sagepub.com/content/28/1/79 Canary, D., Cupach, W., & Messman, S. (1995). Relationship conflict. Thousand Oaks: Sage Publications. Získáno 7.3.2011 na http://www.google.com/books?id=SxLr_fzFfZ8C Cann, A., Norman, A., Welbourne, J. & Calhoun, L. (2008). Attachment Styles, Conflict Styles and Humour Styles: Interrelationships and Associations with Relationship Satisfaction. European Journal of Personality. 22. 131–146. Získáno 17.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Collins, N. & Feeney, B. (2001). Predictors of Caregiving in Adult Intimate Relationships: An Attachment Theoretical Perspective. Journal of Personality and Social Psychology. 80. 972-994. Získáno 4.12.2010, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Collins, N. & Read, S. (1990). Adult Attachment, Working Models, and Relationship Quality in Dating Couples. Journal of Personality and Social Psychology. 58. 644-663. Získáno 5.12.2010, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Collins, N., Guichard, A., Ford, M., & Feeney, B. (2004). Working models of attachment: New developments and emerging themes. In S. Rholes, & J. Simpson (Ed.), Adult attachment (pp. 196-239). NY, New York: The Guilford Press Cook, J., Tyson, R., White, J., Rushe, R., J. Gottman & Murray, J. (1995). Mathematics of Marital Conflict: Qualitative Dynamic Mathematical Modeling of Marital Interaction. Journal of Family Psychology. 9. 110-130. Získáno 10.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Corcoran, K., & Mallinckrodt, B. (2000). Adult attachment, self-efficacy, perspective taking and conflict resolution. Journal of counselling & development. 78.473-483. Získáno 29.2.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Davila, J., & Cobb, R. (2004). Predictors of change in attachment security during adulthood. In S. Rholes, & J. Simpson (Ed.), Adult attachment (pp. 133-158). NY, New York: The Guilford Press Domingue, R. & Mollen, D. (2009). Attachment and conflict communication in adult romantic relationships. Journal of Social and Personal Relationships. 26: 678 - 696. Získáno 14.3.2011, ze SAGE na http://online.sagepub.com Duemmler, S. & Kobak, R. (2001). The development of commitment and attachment in dating relationships: attachment security as relationship construct. Journal of Adolescence. 24. 401-415. Získáno 18.3.2011, ze Science Direct na http://www.sciencedirect.com Feeney, J. (2006). Parental attachment and conflict behavior: Implications for offspring's attachment, loneliness and relationship satisfaction. Personal Relationships. 13. 19–36. Získáno 7.12.2010, ze SAGE na http://online.sagepub.com Feeney, J. & Noller, P. (1990). Attachment Style as a Predictor of Adult Romantic Relationships. Journal of Personality and Social Psychology. 58. 281-291. Získáno 20.2.2011 na http://psp.sagepub.com/content/25/4/403 Fraley, Ch. (nd.). Information on the Experiences in Close Relationships-Revised (ECR-R) Adult Attachment Questionnaire. Získáno 4.4.2011 na http://internal.psychology.illinois.edu/ ~rcfraley/measures/ecrr.htm Fraley, Ch. & Shaver, P. (2000). Adult Romantic Attachment: Theoretical Developments, Emerging Controversies, and Unanswered Questions. Review of General Psychology. 4. 132-154. 40
Získáno 4.12.2010 na http://academic.udayton.edu/jackbauer/Readings%20595/Fraley%2000 %20attch%20rev%20copy.pdf Gottman, J. & Driver, J. (2005). Dysfunctional Marital Conflict and Everyday Marital Interaction. Journal of Divorce & Remarriage. 43. 63-77. Získáno 10.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Gottman, J. & Levenson, R. (1992). Marital Processes Predictive of Later Dissolution Behavior, Physiology, and Health. Journal of Personality and Social Psychology. 63. 221-233. Získáno 10.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Gottman, J. & Levenson, R. (2000). The timing of divorce: predicting when a couple will divorce over a 14-year period. Journal of Marriage and the Family. 62. 737–745. Získáno 12.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Gouin, J., Glaser, R., Loving, T., Malarkey, W., Stowell, J.,Houts, C. & Kiecolt-Glaser, J. (2009). Attachment avoidance predicts inflammatory responses to marital conflict. Brain, Behavior, and Immunity. 23. 898–904. Získáno 7.12.2010, ze Science Direct na http://www.sciencedirect.com Hazan, C. & Shaver, P. (1987). Romantic Love Conceptualized as an Attachment Process. Journal of Personality and Social Psychology. 52. 511-524. Získáno 23.12.2010, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Heavey, Ch., Layne, Ch. & Christensen, A. (1993). Gender and Conflict Structure in Marital Interaction: A Replication and Extension. Journal of Consulting and Clinical Psychology.61. 16-27. Získáno 11.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Khaleque, A. (2004). Intimate adult relationships, quality of life and psychological adjusment. Social Indicators Research. 69. 351–360.
Získáno 6.12.2010, z
EBSCO na
http://web.ebscohost.com Kosařová, M. (1996). Nový cytokin IL-17. Vesmír. 75. 235. Získáno 4.4.2011 na http://www .vesmir.cz/clanek/novy-cytokin-il-17 Land, L., Rochlen, A., & Vaughn, B. (2011). Correlates of Adult Attachment Avoidance: Men's Avoidance of Intimacy in Romantic Relationships. Psychology of Men & Masculinity. 12. 64–76. Získáno 3.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Mikulincer, M., Shaver, P., & Pereg, D. (2003). Attachment Theory and Affect Regulation: The Dynamics, Development, and Cognitive Consequences of Attachment-Related Strategies. Motivation and Emotion. 27. 77-102. Získáno 24.12.2010, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Mikulincer, M., & Shaver, P. (2007). Attachment in adulthood: structure, dynamics, and change. New York: The Guilford Press. Získáno 2.3.2011 na http://books.google.cz/books? id=BDF6Pdc_7LQC&q=attachment change Mikulincer, M., & Shaver, P. (2009). Attachment styles. In Hoyle, M., & Leary, R. (Ed.), Handbook of individual differences in social behavior (pp. 62-81). NY, New York: The Guilford Press. Získáno 17.3.2011 na http://books.google.cz/books?id=VgcGZ5sCEcIC& Ministerstvo zdravotnictví ČR. (2006). Číselník diagnóz. Získáno 10.4.2011 na http://ciselniky .dasta.mzcr.cz/ Mohr, J., Cook-Lyon, R. & Kolchakian, M. (2010). Love imagined: Working models of future romantic attachment in emerging adults. Personal Relationships. 17. 457–473. Získáno 5.3.2011, z Wiley na http://onlinelibrary.wiley.com 41
Paley, B., Cox, M., Burchinal, M., & Payne, Ch. (1999). Attachment and Marital Functioning: Comparison of Spouses With Continuous-Secure, Earned-Secure, Dismissing, and Preoccupied Attachment Stances. Journal of Family Psychology. 13. 580-597. Získáno 15.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Pavelka, K. (2005) Farmakoterapie revmatických onemocnění. Praha: Grada. Získáno 9.4.2011 na http://books.google.cz/books?id=pStK7QrAGuMC&q=IL-6 Pietromonaco, P., Greenwood, D., & Barrett, L. (2004). Conflict in adult close relationships: An attachment perspective. In S. Rholes, & J. Simpson (Ed.), Adult attachment (pp. 267-299). NY, New York: The Guilford Press. Rahim, A. (1983). A measure of styles of handling interpersonal conflict. Academy of Management Journal. 26. 368-376. Získáno 17.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Rhoades, G., Stanley, S., & Markman, H. (2010). Should I Stay or Should I Go? Predicting Dating Relationship Stability From Four Aspects of Commitment. Journal of Family Psychology. 24. 543–550. Získáno 18.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Rholes, S., & Simpson, J. (2004). Attachment theory: Basic concepts and contemporary questions. In S. Rholes, & J. Simpson (Ed.), Adult attachment (pp. 3-16). NY, New York: The Guilford Press Rusbult, C., Martz, J., & Agnew, Ch. (1998). The Investment Model Scale: Measuring commitment level, satisfaction level, quality of alternatives, and investment size. 5. 357-391. Získáno 17.3.2011, z Wiley na http://onlinelibrary.wiley.com Rusbult, C. (1983). A Longitudinal Test of the Investment Model: The Development (and Deterioration) of Satisfaction and Commitment in Heterosexual Involvements. Journal of Personality
and Social Psychology. 45. 101-117. Získáno
26.3.2011, z EBSCO na
http://web.ebscohost.com Saavedra, M., Chapman, K. & Rogge, R. (2010). Clarifying Links Between Attachment and Relationship Quality: Hostile Conflict and Mindfulness as Moderators. Journal of Family Psychology. 24. 380–390. Získáno 16.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Shaver, P., & Mikulincer, M. (2004). What do self-report attachment measures assess? In S. Rholes, & J. Simpson (Ed.), Adult attachment (pp. 17-54). NY, New York: The Guilford Press Shenk, J. & Christensen, A. (1991). Communication, Conflict, and Psychological Distance in Nondistressed, Clinic, and Divorcing Couples. Journal of Consulting and Clinical Psychology. 59. 458-463. Získáno 12.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Shi, L. (2003). The Association Between Adult Attachment Styles and Conflict Resolution in Romantic Relationships. The American Journal of Family Therapy. 31. 143–157. Získáno 12.12.2010, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Sibley, Ch., Fischer, R. & Liu, R. (2005). Reliability and Validity of the Revised Experiences in Close Relationships (ECR-R) Self-Report Measure of Adult Romantic Attachment Personality and Social Psychology Bulletin. 31. 1524-1536. Získáno 23.3.2011 ze SAGE na http://psp.sagepub .com/content/31/11/1524 Simpson, J. (1987). The Dissolution of Romantic Relationships: Factors Involved in Relationship Stability and Emotional Distress. Journal of Personality and Social Psychology. 53. 683-692. Získáno 19.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com 42
Sprecher, S. (1999). "I Love You More Today Than Yesterday": Romantic Partners' Perceptions of Changes in Love and Related Affect Over Time. Journal of Personality and Social Psychology. 76. 46-53. Získáno 7.2.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Sternberg, R. (1986). A Triangular Theory of Love. Psychological Review. 93. 119-135. Získáno 18.3.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Tran, S., & Simpson, J. (2009). Prorelationship Maintenance Behaviors: The Joint Roles of Attachment and Commitment. Journal of Personality and Social Psychology. 97. 685–698. Získáno 2.2.2011, z EBSCO na http://web.ebscohost.com Tucker, J. & Anders, S. (1999). Attachment Style, Interpersonal Perception Accuracy, and Relationship Satisfaction in Dating Couples. Personality and Social Psychology Bulletin. 25. 403-412. Získáno 21.9.2010, ze SAGE na http://spr.sagepub.com Wood, W., & Eagly, A. (2009). Gender identity. In Hoyle, M., & Leary, R. (Ed.), Handbook of individual differences in social behavior (pp. 109-128). NY, New York: The Guilford Press. Získáno 7.4.2011 na http://books.google.cz/books?id=VgcGZ5sCEcIC& Zacchilli, T., Hendrick, C. & Hendrick, S. (2009). The romantic partner conflict scale: A new scale to measure relationship conflict. Journal of Social and Personal Relationships. 26. 1073–1096. Získáno 21.10.2010 ze SAGE na http://spr.sagepub.com/content/26/8/1073
43
VI. Přílohy
44
Příloha 1: Znění administrovaného dotazníku Děkujeme Vám mnohokrát, že se podílíte na našem výzkumu. Tento výzkum se zabývá citovou vazbou mezi partnery a jejich stylem řešení konfliktů. Vyplnění dotazníku by Vám nemělo trvat déle než 15 minut. Prosíme nenechávejte prázdné odpovědi a odpovídejte tak, jak cítíte, že to nejlépe odpovídá skutečnosti. Po skončení výzkumu Vám budou zaslány jeho výsledky. • Pohlaví (žena - muž) • Věk (v letech) • Nejvyšší dosažené vzdělání (vyučen - střední s maturitou - vyšší odborné vzdělání - vysokoškolské vzdělání) • Vztah (homosexuální - heterosexuální) • Délka vztahu (v měsících) • Bydlíme/žijeme spolu s partnerem/partnerkou (ano - ne) • Jsme manželé (ano - ne) • Máme děti (ano - ne) 1. Cítím se dobře, když se mohu spolehnout na partnera/partnerku. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 2. Je pro mě jednoduché, mít se svým partnerem/svou partnerkou důvěrný a blízký vztah. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 3. Je pro mě zásadní uchovat vztah se svým partnerem/svou partnerkou. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 4. Když máme s partnerem/partnerkou spor, hlasitě se hádáme. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 5.Připadá mi snadné spoléhat se na partnera/partnerku. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 6. Kompromis je nejlepší způsob, jak vyřešit konflikt, který s partnerem/partnerkou máme. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 7. Obvykle se svým partnerem/partnerkou své problémy a starosti prodiskutuji. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 8. Trápím se tím, že partner/partnerka nebude o mě dbát tak, jako já dbám o něj/o ni. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 9. Chci, aby náš vztah vydržel velmi dlouhou dobu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 10. Snažíme se hledat řešení, která jsou pro nás oba přijatelná. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 11. Raději partnerovi/partnerce nedávám najevo, jak se v hloubi duše cítím. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 12. Když projevuji své city k partnerovi/partnerce, bojím se, že nebude pociťovat totéž vůči mně. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 13. Když se hádáme, snažím se převzít kontrolu nad situací. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 14. S partnerem/partnerkou se oba snažíme vyhnout sporům. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 15. Často se znepokojuji, že mě můj partner/moje partnerka nemiluje doopravdy. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím
45
16. Když máme konflikt, obvykle partnerovi/partnerce ustoupím. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 17. Partner/partnerka někdy mění své city vůči mně bez zjevné příčiny. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 18. Naše konflikty obvykle nějakou dobu trvají. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 19. Je mi nepříjemné, když mi chce být partner/partnerka příliš nablízku. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 20. Když zažíváme konflikt, necháme jeden druhého chvíli napokoji, abychom se zklidnili a potom to prodiskutovali. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 21. Cítím se dobře, když sdílím své důvěrné myšlenky a pocity se svým partnerem/svou partnerkou. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 22. Když máme spor, jde mi obvykle o partnerovu/partnerčinu spokojenost víc, než o tu vlastní. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 23. Konflikt často vyřešíme tím, že si o našich problémech promluvíme. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 24. Dohání mě k šílenství, že se mi nedostává náklonnosti a podpory, které od svého partnera/své partnerky potřebuji. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 25. Když máme s partnerem/partnerkou spor, zabýváme se i našimi odlišnými úhly pohledu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 26. Zjišťuji, že můj partner/má partnerka se mnou nechce mít tak blízký vztah, jak bych chtěl já. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 27. Když se hádáme, dávám partnerovi/partnerce najevo, že mám navrch. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 28. Svému partnerovi/své partnerce řeknu o všem. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 29. Když můj partner/moje partnerka není nablízku, mám obavy, že by se mohl/mohla začít zajímat o někoho jiného. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 30. Konfliktu se svým partnerem/svou partnerkou se vyhýbám. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 31. Abychom vyřešili konflikt, snažíme se dosáhnout kompromisu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 32. Pomáhá mi, když se v případě potřeby mohu obrátit na svého partnera/svou partnerku. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 33. Vyhýbám se neshodám se svým partnerem/svou partnerkou. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 34. Vlivem svého partnera/své partnerky mám o sobě pochybnosti. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 35. Podřizuji se přáním svého partnera/své partnerky tak, aby se spor vyřešil podle něj/ní. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 36. Často si přeji, aby partnerovy/partnerčiny city ke mně byly stejně silné jako mé k němu/k ní. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 37. Je pro mě snadné být oddaný/oddaná svému partnerovi/své partnerce. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím
46
38. Partner/partnerka i já spolupracujeme, abychom nalezli východisko pro řešení problémů mezi námi. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 39. Často s partnerem/partnerkou míváme konflikty. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 40. Aby konflikty vychladly, může dobře fungovat, když se od sebe na nějakou dobu oddálíme. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 41. Zřídkakdy si dělám starost s tím, že mě můj partner/moje partnerka opustí. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 42. Když máme na nějaké téma odlišný pohled, podřídím se názoru mého partnera/mé partnerky. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 43. Můj partner/moje partnerka skutečně chápe mě a mé potřeby. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 44. Konflikty s partnerem/partnerkou mi velice ubližují. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 45. Cítím silný závazek k našemu vztahu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 46. Jsem nervózní, když se mi partner/partnerka chce příliš přiblížit. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 47. Nejlepším způsobem řešení konfliktu mezi námi je nalézt střední cestu, tím že každý trochu ustoupí. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 48. Se svým partnerem/svou partnerkou všechno prodebatuji. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 49. Moc by mě nerozrušilo, kdyby náš vztah měl skončit. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 50. Obávám se, že jakmile mě partner/partnerka lépe pozná, nebude se mu/jí líbit, jaký/á skutečně jsem. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 51. Když máme odlišné názory, je mým záměrem přesvědčit partnera/partnerku o tom, že mám pravdu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 52. Mám velké obavy o svůj vztah. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 53. Moje touha po velké blízkosti a intimitě lidi někdy odradí. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 54. Snažíme se spolupracovat, abychom dosáhli společného řešení konfliktu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 55. Chci, aby náš vztah trval navždy. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 56. Když máme s partnerem/partnerkou problém, spolupracujeme, abychom nalezli jeho nejlepší řešení pro oba dva. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 57. Naše konflikty obyčejně skončí, když dosáhneme kompromisu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 58. Často se obávám, že můj partner/moje partnerka se mnou nebude chtít zůstat. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 59. Když máme konflikt, izolujeme se od sebe, ale očekáváme, že se tím budeme později zabývat. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 60. Zřídka nechám svého partnera/partnerku, aby mě v diskuzi přesvědčil. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím
47
61. Necítím se dobře, když se mám partnerovi/partnerce svěřovat. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 62. Když máme konflikt, vzdálíme se od sebe na chvilku, abychom se mohli uklidnit. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 63. Když máme konflikt, začínám partnera/partnerku slovně urážet. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 64. Připadá mi obtížné spoléhat se na partnera/partnerku. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 65. S partnerem/partnerkou spolu vyjednáváme, abychom vyřešili naše spory. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 66. Mám obavy, že ztratím partnerovu/partnerčinu lásku. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 67. Když máme mezi sebou konflikt, pracujeme na tom, abychom s jeho řešením byli oba dva spokojení. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 68. Nedělám si často starosti s tím, že mě partner/partnerka opustí. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 69. Připadá mi poměrně snadné mít blízký a důvěrný vztah se svým partnerem/svou partnerkou. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 70. Když máme spor, snažíme se od sebe na chvíli vzdálit, abychom se mohli zamyslet nad našimi odlišnými úhly pohledu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 71. Často se s partnerem/partnerkou hádáme, protože mu/jí nedůvěřuji. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 72. Cítím se dobře, když sdílím blízkost se svým partnerem/partnerkou. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 73. Když spolu nesouhlasíme, pracujeme na nalezení řešení, se kterým budeme oba spokojení. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 74. Mám zájem o dlouhodobou perspektivu našeho vztahu. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 75. Připadá mi, že si mě můj partner/moje partnerka všimne, jen když se zlobím. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 76. Když se s partnerem/partnerkou přeme nebo soupeříme, snažím se zvítězit. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 77. Trápím se, že se nebudu moci vyrovnat ostatním lidem. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 78. Když máme s parnerem/partnerkou konflikt, snažím se jej přimět k tomu, aby se rozhodl pro takové řešení, které pokládám za nejlepší. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 79. Je možné, že začnu chodit ještě s někým jiným, než se svým partnerem/svou partnerkou. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 80. Při řešení našich neshod se snažím vyjít mému parnerovi/mé partnerce vstříc. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 81. Raději nevytvářím s partnerem/partnerkou příliš důvěrný a blízký vztah. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím 82. Občas souhlasím s partnerem/partnerkou jen proto, aby už konflikt skončil. silně nesouhlasím - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - silně souhlasím
48
Příloha 2: Příslušnost položek k jednotlivým kategoriím Kompromisní styl řešení konfliktů ● Partner/partnerka i já spolupracujeme, abychom nalezli východisko pro řešení problémů mezi námi. ● Snažíme se spolupracovat, abychom dosáhli společného řešení konfliktu. ● Když máme s partnerem/partnerkou problém, spolupracujeme, abychom nalezli jeho nejlepší řešení pro oba dva. ● Abychom mohli vyřešit konflikt, snažíme se dosáhnout kompromisu. ● Když máme mezi sebou konflikt, pracujeme na tom, abychom s jeho řešením byli oba dva spokojení. ● Nejlepším způsobem řešení konfliktu mezi námi je nalézt střední cestu, tím že každý trochu ustoupí. ● Naše konflikty obyčejně skončí, když dosáhneme kompromisu. ● Když spolu nesouhlasíme, pracujeme na nalezení řešení, se kterým budeme oba spokojení. ● Když máme s partnerem/partnerkou spor, zabýváme se i našimi odlišnými úhly pohledu. ● Konflikt často vyřešíme tím, že si o našich problémech promluvíme. ● Snažíme se hledat řešení, která jsou pro nás oba přijatelná. ● Kompromis je nejlepší způsob, jak vyřešit konflikt, který s partnerem/partnerkou máme.
● S partnerem/partnerkou spolu vyjednáváme, abychom vyřešili naše spory.
Dominantní styl řešení konfliktů ● Když máme s parnerem/partnerkou konflikt, snažím se jej přimět k tomu, aby se rozhodl pro takové řešení, které pokládám za nejlepší. ● Když máme odlišné názory, je mým záměrem přesvědčit partnera/partnerku o tom, že mám pravdu. ● Když se s partnerem/partnerkou přeme nebo soupeříme, snažím se zvítězit. ● Když se hádáme, snažím se převzít kontrolu nad situací. ● Zřídka nechám svého partnera/partnerku, aby mě v diskuzi přesvědčil. ● Když se hádáme, dávám partnerovi/partnerce najevo, že to řídím.
Vyhýbavý styl řešení konfliktů ● Vyhýbám se neshodám se svým partnerem/svou partnerkou. ● Konfliktu se svým partnerem/svou partnerkou se vyhýbám. ● Oba se s partnerem/partnerkou snažíme vyhnout sporům. ● Konflikty s partnerem/partnerkou mi velice ubližují. (přesunuta z kategorie reaktivní styl řešení konfliktů)
Separační styl řešení konfliktů ● Když máme spor, snažíme se od sebe na chvíli vzdálit, abychom se mohli zamyslet nad našimi odlišnými úhly pohledu. ● Když prožíváme konflikt, necháme jeden druhého chvíli napokoji, abychom se zklidnili a potom to prodiskutovali. ● Když máme konflikt, izolujeme se od sebe, ale očekáváme, že se tím budeme později zabývat. ● Když máme konflikt, vzdálíme se od sebe na chvilku, abychom se mohli ukidnit. ● Aby konflikty zchládly, může dobře fungovat, když se od sebe na nějakou dobu oddálíme.
49
Submisivní styl řešení konfliktů ● Při řešení našich neshod se snažím vyjít mému parnerovi/mé partnerce vstříc. (přesunuta z kategorie konstruktivní styl řešení konfliktů) ● Podřizuji se přáním mého partnera/mé partnerky, aby se spor vyřešil podle něj. ● Když máme konflikt, obvykle se partnerovi/partnerce poddám. ● Když máme na nějaké téma odlišný pohled, podřídím se názoru mého partnera/mé partnerky. ● Občas souhlasím s partnerem/partnerkou jen proto, aby už konflikt skončil. ● Když máme spor, jde mi obvykle o partnerovu/partnerčinu spokojenost víc, než o moji vlastní.
Reaktivní styl řešení konfliktů ● Často s partnerem/partnerkou míváme konflikty. ● Naše konflikty obvykle nějakou dobu trvají. ● Když máme s partnerem/partnerkou spor, hlasitě se hádáme. Když máme konflikt, začínám partnera/partnerku slovně urážet. Často se s partnerem/partnerkou hádáme, protože mu/jí nedůvěřuji.
Závazek ● Je pro mě zásadní udržet vztah se svým partnerem/svou partnerkou. ● Chci, aby náš vztah vydržel velmi dlouhou dobu. ● Cítím silné pouto k našemu vztahu. ● Je možné, že začnu chodit ještě s někým jiným, než se svým partnerem/svou partnerkou. (vyřazena z analýzy) ● Moc by mě nerozrušilo, kdyby náš vztah měl skončit. (vyřazena z analýzy) ● Chci, aby náš vztah trval navždy. ● Mám zájem o dlouhodobou budoucnost našeho vztahu.
Úzkostnost ● Mám obavy, že ztratím partnerovu/partnerčinu lásku. ● Často se znepokojuji, že můj partner/moje partnerka se mnou nebude chtít zůstat. ● Často se znepokojuji, že mě můj partner/moje partnerka nemiluje doopravdy. ● Trápím se tím, že partner/partnerka nebude o mě dbát tak, jako já dbám o něj/o ni. ● Často si přeji, aby partnerovy/partnerčiny city ke mně byly stejně silné jako mé k němu/k ní. ● Mám velké obavy o svůj vztah. ● Když můj partner/moje partnerka není nablízku, mám obavy, že by se mohl/mohla začít zajímat o někoho jiného. ● Když projevuji své city k partnerovi/partnerce, bojím se, že nebude pociťovat totéž vůči mně. ● Zřídkakdy si dělám starost s tím, že mě můj partner/moje partnerka opustí. ● Vlivem svého partnera/své partnerky mám o sobě pochybnosti. ● Nedělám si často starosti s tím, že mě někdo opustí. ● Zjišťuji, že můj partner/má partnerka se mnou nechce mít tak blízký vztah, jak bych chtěl já. ● Partner/partnerka někdy mění své city vůči mně bez zjevné příčiny. ● Moje touha po velké blízkosti a intimitě lidi někdy odradí. ● Obávám se, že jakmile mě partner/partnerka pozná, nebude se mu/jí líbit, jaký/á skutečně jsem.
50
● Dohání mě k šílenství, že se mi nedostává náklonnosti a podpory, které od svého partnera/své partnerky potřebuji. ● Trápím se, že se nebudu moci vyrovnat ostatním lidem. ● Připadá mi, že můj partner/moje partnerka si mě všimne, jen když se zlobím.
Vyhýbavost ● Raději partnerovi/partnerce nedávám najevo, jak se v hloubi duše cítím. ● Cítím se dobře, když sdílím své důvěrné myšlenky a pocity se svým partnerem/svou partnerkou. ● Připadá mi obtížné spoléhat se na partnera/partnerku. (vyřazena z analýzy) ● Je mi příjemné sdílet blízkost se svým partnerem/partnerkou. ● Necítím se dobře, když se mám partnerovi/partnerce svěřovat. ● Raději nevytvářím s partnerem/partnerkou příliš důvěrný a blízký vztah. ● Je mi nepříjemné, když se mnou chce mít partner/partnerka příliš blízký a důvěrný vztah. ● Připadá mi poměrně snadné mít blízký a důvěrný vztah se svým partnerem/svou partnerkou. ● Je pro mě jednoduché, mít se svým partnerem/svou partnerkou důvěrný a blízký vztah. ● Obvykle se svým partnerem/partnerkou prodiskutuji své problémy a starosti. ● Pomáhá mi, když se v případě potřeby mohu obrátit na svého partnera/svou partnerku. ● Svému partnerovi/své partnerce řeknu o všem. ● Se svým partnerem/svou partnerkou všechno prodebatuji. ● Jsem nervózní, když se mi partner/partnerka chce příliš přiblížit. ● Cítím se dobře, když se mohu spolehnout na partnera/partnerku. ● Připadá mi snadné spoléhat se na partnera/partnerku. (vyřazena z analýzy) ● Je pro mě snadné být oddaný/oddaná svému partnerovi/své partnerce. ● Můj partner/moje partnerka skutečně chápe mě a mé potřeby.
51
Příloha 3: Zpětný překlad od překladatelů ● Partner i já spolupracujeme, abychom nalezli východisko pro řešení problémů mezi námi. My partner and I collaborate to find a common ground to solve problems between us. My partner and I cooperate to find a way out for the solution of our problems. ● Snažíme se spolupracovat, abychom dosáhli společného řešení konfliktu. We try to collaborate so that we can reach a joint solution to conflict. We try to cooperate to find common solution of our conflict. ● Když máme s partnerem problém, spolupracujeme, abychom nalezli jeho nejlepší řešení pro oba dva. We collaborate to come up with the best solution for both of us when we have a problem When we have a problem with the partner we cooperate to find its best solution for the both of us. ● Abychom mohli vyřešit konflikt, snažíme se dosáhnout kompromisu. In order to resolve conflict, we try to reach a compromise. To solve the conflict we are trying to arrive at a compromise. ● Když máme mezi sebou konflikt, pracujeme na tom, abychom s jeho řešením byli oba dva spokojení. When my partner and I have conflict, we collaborate so that we are both happy with our decision. When we have a conflict between us we work on making its solution satisfying to both of us. ● Nejlepším způsobem řešení konfliktu mezi námi je nalézt střední cestu, tím že každý trochu ustoupí. The best way to resolve conflict between me and my partner is to find a middle ground. The best way to solve a conflict between us is to find a golden mean by compromising. ● Naše konflikty obyčejně skončí, když dosáhneme kompromisu. Our conflicts usually end when we reach a compromise. Our conflicts usually end when we reach a compromise. ● Když spolu nesouhlasíme, pracujeme na nalezení řešení, se kterým budeme oba spokojení. When we disagree, we work to find a solution that satisfies both of us. When we do not agree one with another, we work on finding out a solution that would suit the both of us. ● Když máme s partnerem spor, zabýváme se i našimi odlišnými úhly pohledu. When my partner and I disagree, we consider both sides of the argument. When we have an argument with the partner we also deal with our different points of view. ● Konflikt často vyřešíme tím, že si o našich problémech promluvíme. We often resolve conflict by talking about the problem. We often solve our argument by talking about our problems. ● Snažíme se hledat řešení, která jsou pro nás oba přijatelná. We try to find solutions that are acceptable to both of us. We're trying to find solutions that are acceptable for the both of us. ● Kompromis je nejlepší způsob, jak vyřešit konflikt, který s partnerem máme. Compromise is the best way to resolve conflict between my partner and me. A compromise is the best way to solve a conflict that we have with the partner. ● Při řešení našich neshod se snažím vyjít mému parnerovi vstříc. I try to meet my partner halfway to resolve a disagreement. When solving our disagreements I'm trying to oblige my partner. ● S partnerem spolu vyjednáváme, abychom vyřešili naše spory. My partner and I negotiate to resolve our disagreements. We bargain with partner to solve out our disagreements. ● Když máme s parnerem konflikt, snažím se jej přimět k tomu, aby se rozhodl pro takové řešení, které pokládám za nejlepší. When we have conflict, I try to push my partner into choosing the solution that I think is best. When we have a conflict with partner I try to make him decide for the solution I consider the best.
52
● Když máme odlišné názory, je mým záměrem přesvědčit partnera o tom, že mám pravdu. When we disagree, my goal is to convince my partner that I am right. When our opinions differ, my intention is to persuade my partner that I'm right. ● Když se s partnerem přeme nebo soupeříme, snažím se zvítězit. When we argue or fight, I try to win. When we quarrel with partner or when we compete I'm trying to win. ● Když se hádáme, snažím se převzít kontrolu nad situací. I try to take control when we argue. When we argue, I try to take control over argument. ● Zřídka nechám svého partnera, aby mě v diskuzi přesvědčil. I rarely let my partner win an argument. I rarely let my partner persuade me in a discussion. ● Když se hádáme, dávám partnerovi najevo, že to řídím. When we argue, I let my partner know I am in charge. When we argue I make clear that I control the quarrel. ● Vyhýbám se neshodám se svým partnerem. I avoid disagreements with my partner. I avoid disagreements with my partner. ● Konfliktu se svým partnerem se vyhýbám. I avoid conflict with my partner. I avoid conflicts with my partner. ● Oba se s partnerem snažíme vyhnout sporům. My partner and I try to avoid arguments. My partner and I are trying to avoid arguments. ● Když máme spor, snažíme se od sebe na chvíli vzdálit, abychom se mohli zamyslet nad našimi odlišnými úhly pohledu. When we disagree, we try to separate for awhile so we can consider both sides of the argument. When we have an argument we try to get away for a while to be able to think about our different points of view. ● Když prožíváme konflikt, necháme jeden druhého chvíli napokoji, abychom se zklidnili a potom to prodiskutovali. When we experience conflict, we let each other cool off before discussing it further. When we go through an argument we leave each other for a while alone to cool down and discuss it later. ● Když máme konflikt, izolujeme se od sebe, ale očekáváme, že se tím budeme později zabývat. When we have conflict, we separate but expect to deal with it later. When we have a conflict we withdraw, but we expect to deal with it later. ● Když máme konflikt, vzdálíme se od sebe na chvilku, abychom se mohli ukidnit. When we have conflict, we withdraw from each other for awhile for a “cooling-off” period. When we have an argument, we separate for a while to calm down. ● Aby konflikty zchládly, může dobře fungovat, když se od sebe na nějakou dobu oddálíme. Separation for a period of time can work well to let our conflicts cool down. To cool down the arguments it can work if you separate for a certain time. ● Podřizuji se přáním mého partnera, aby se spor vyřešil podle něj. I give in to my partner’s wishes to settle arguments on my partner’s terms. I yield to the wishes of my partner so that argument could be resolved according to his conditions. ● Když máme konflikt, obvykle se partnerovi poddám. When we have conflict, I usually give in to my partner. When we have a conflict I usually submit to my partner. ● Když máme na nějaké téma odlišný pohled, podřídím se názoru mého partnera. I surrender to my partner when we disagree on an issue. When we have different views on some topic, I submit to opinion of my partner.
53
● Občas souhlasím s partnerem jen proto, aby už konflikt skončil. Sometimes I agree with my partner just so the conflict will end. Sometimes I agree with my partner only because I want the argument to end. ● Když máme spor, jde mi obvykle o partnerovu spokojenost víc, než o moji vlastní. When we argue, I usually try to satisfy my partner’s needs rather than my own. When we have a conflict, I usually aim for my partner being more content than me. ● Často s partnerem míváme konflikty. My partner and I have frequent conflicts. I and my partner have conflicts frequently. ● Naše konflikty obvykle trvají nějakou dobu. Our conflicts usually last quite awhile. Our conflicts usually do last long. ● Když máme s partnerem spor, hlasitě se hádáme. When my partner and I disagree, we argue loudly. When I and my partner have an argument, we argue loudly. ● Konflikty s partnerem mi velice ubližují. I suffer a lot from conflict with my partner. I'm hurt by the conflicts with my partner. ● Když máme konflikt, začínám partnera slovně urážet. I become verbally abusive to my partner when we have conflict. When we have a conflict, I start to be verbally rude towards my partner. ● Často se s partnerem hádáme, protože mu nedůvěřuji. My partner and I often argue because I do not trust him/her. I argue with my partner a lot, because I don't trust him. ● Je pro mě zásadní udržet vztah se svým partnerem. I am committed to maintaining my relationship with my partner. It is principal for me to sustain relationship with my partner. ● Chci, aby náš vztah vydržel velmi dlouhou dobu. I want our relationship to last for a very long time. I want our relationship to last for a very long time. ● Cítím silné pouto k našemu vztahu. I feel very attached to our relationship. I feel very bound to our relationship. ● Je možné, že začnu chodit ještě s někým jiným, než se svým partnerem. It is likely that I will date someone other than my partner. It is probable, that I will start meeting someone else than my partner. ● Moc by mě nerozrušilo, kdyby náš vztah měl skončit. I would not feel very upset if our relationship were to end. I will not feel upset if our relationship would end. ● Chci, aby náš vztah trval navždy. I want our relationship to last forever. I want our relationship to last forever. ● Mám zájem o dlouhodobou budoucnost našeho vztahu. I am oriented toward the long-term future of my relationship. I'm interested in long-time future of our relationship.
54