„Židovská otázka“ a národnostní konflikt Vzestupu moderního antisemitismu předcházel (a překrýval se s ním) postupný proces právní emancipace a společenské integrace židovské menšiny, který byl ve střední Evropě z právního hlediska završen na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Paradoxně tak právě v době vzniku prvních antisemitských hnutí a politických stran na konci 19. století byli Židé ve střední Evropě stále více integrováni do většinové společnosti a stále méně se svými zvyky, odíváním či jazykem lišili od svých nežidovských spoluobčanů. Přesto však moderní antisemitismus – především ve svých počátcích – navazoval na diskuse o „židovské otázce“, které doprovázely proces emancipace židovské menšiny. Intenzivní výměna názorů pro či proti emancipaci a integraci Židů ukazuje, že jí byl přičítán význam zdaleka přesahující skutečnou početní či hospodářskou váhu židovské menšiny. I na stránkách českých novin se diskutovalo o tom, zda se mohou Židé integrovat do českého národa a za jakých podmínek. Úplný rozbor těchto nacionalistických diskursů o Židech přesahuje možnosti této knihy, budu se jimi však zabývat alespoň do té míry, nakolik přispívají k pochopení vzniku antisemitských ideologií a vzestupu antisemitské propagandy. Tato kapitola bude věnována hlavním koncepcím integrace židovské menšiny, které lze nalézt v české publicistice a ve veřejném diskursu konce 19. století (především pak formativní doby osmdesátých let), a otázce, jakým způsobem souvisely s proměnami moderního českého nacionalismu. Byli Židé považováni za rasu, za národ či za náboženskou skupinu? Co tyto termíny znamenaly a jak ovlivňovaly diskusi o možnosti integrace do českého národa? Na místě je také důkladnější analýza vztahu česko-německého národnostního konfliktu a vývoje českého antisemitismu. 25
Emancipace Židů a „podmínky“ integrace do moderního národa Emancipace Židů byl dynamický společenský proces, v jehož průběhu se proměňovalo nejen židovské společenství samotné, ale také společnost, do níž se Židé postupně začleňovali. Odehrávala se na pozadí zásadních společenských změn a souvisela s emancipací ostatních skupin a tříd nežidovské společnosti: také většinová společnost byla transformována z postfeudální do měšťanské liberálně-tržní podoby. Reinhard Rürup v této souvislosti také upozorňuje na úskalí emancipace Židů ve většinové křesťanské společnosti, která sama teprve procesem emancipace a zrovnoprávnění jednotlivých skupin či tříd obyvatelstva procházela.1 Ve střední Evropě začal proces emancipace židovské menšiny jako součást osvícenských reforem a trval až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Na rozdíl od francouzského modelu úplného a okamžitého zrovnoprávnění Židů s ostatními občany preferovali středoevropští osvícenci postupné uvolňování protižidovských restrikcí. Souvislost emancipace Židů a odbourávání dalších společenských bariér je zde zřetelná: ne náhodou časově souvisí vydání tolerančního patentu pro Židy s tolerančním zákonodárstvím vůči některým protestantským církvím a se zrušením nevolnictví v roce 1781, za vlády Josefa II. Revoluční rok 1848, který přinesl osvobození rolníků z poddanství, znamenal pro židovskou menšinu další ulehčení, například právo stěhování a zrušení tzv. familiantských zákonů, které omezovaly počet židovských rodin v Čechách a na Moravě.2 Cílem josefínských reforem však ani tak nebylo osvobodit židovskou menšinu, ale učinit ji užitečnou pro stát a především pro jeho hospodářský rozvoj. Proto až do šedesátých let 19. století probíhal proces emancipace postupným povolováním výjimek z dřívějších diskriminačních předpisů či povolováním konkrétních činností, především v oblasti studia a v ekonomické oblasti. Teprve liberální (tzv. prosincová) ústava z roku 1867, která zaváděla princip omezené parlamentní demokracie, deklarovala rovnoprávnost všech náboženských a národnostních skupin v monarchii. 26
Právní emancipace Židů v Předlitavsku pak byla v hrubých rysech završena tzv. májovými zákony z roku 1868, které omezovaly vliv církve ve školství a v manželském právu, a uvolnily tak cestu k integraci Židů do státních bezkonfesijních škol a (s jistými omezeními) umožnily uznání smíšených sňatků. Od konce šedesátých let 19. století byli Židé z hlediska předlitavského práva rovnoprávnými občany.3 Plnou společenskou emancipaci židovské menšiny však nebylo možné vynutit zákonem. Integrace Židů do řady povolání a společenských struktur byla postupným procesem, který vyžadoval přizpůsobení jak ze strany členů židovské menšiny, tak i většinové společnosti. I nadále platilo, že pro Židy byla „vstupenkou“ do některých povolání či společenských pozic konverze ke křesťanství. Bezkonfesijní státní školy byly svým charakterem a obsahem ještě dlouhou dobu jen stěží nábožensky neutrální a také v manželském právu přežívala řada reliktů církevního práva, které například znemožňovaly sňatek mezi příslušníky křesťanských vyznání a izraelity.4 Diskuse o „židovské otázce“ a o emancipaci Židů se odehrávaly paralelně na více rovinách a točily se kolem různých společenských, názorových a politických štěpení. V období před vzestupem moderního antisemitismu šlo především o diskusi mezi konzervativními odpůrci emancipace a jejími liberálními zastánci, která v podobě pamfletů, brožurek a novinových článků začala již na konci 18. století a neutichla přinejmenším do druhé třetiny 19. století.5 Názory na emancipaci Židů souvisely s přijímáním či odmítáním dalších společenských reforem, jejichž cílem bylo vytvoření „měšťanské“ liberální společnosti bez feudálních stavovských rozdílů, bez rozdílu náboženství, postavené na tržním hospodářství a občanských svobodách. Ani z liberální strany však nebyla podpora emancipace Židů spojena s pochopením židovských tradic a zvyků a s uznáním židovské odlišnosti. Naopak, zastánci emancipace zpravidla nemilosrdně kritizovali stav židovské menšiny, která podle nich podléhala středověkým předsudkům a primitivním náboženským předpisům a jejíž členové se prý věnovali nepoctivým zaměstnáním. Liberálové považovali židovskou menšinu za skupinu deformova27
nou staletými zákazy, omezeními a pobytem v ghettu. S podporou emancipace bylo proto spojeno očekávání, že se Židé nejen zbaví svých dějinami podmíněných a negativně vnímaných zvyků a tradic, ale že také přestanou ve společnosti existovat jako rozlišitelná skupina. Židé se do společnosti mohli integrovat jako jednotlivci, ale v žádném případě jako svébytná kulturní skupina. Tento postoj rovněž odpovídal liberálnímu světonázoru, představě o svobodném jednotlivci zapojujícím se do společnosti bez ohledu na vyznání či další skupinové identity. Možnosti integrace Židů do většinové společnosti a diskuse o nich pak na konci 19. století významným způsobem ovlivňoval vzestup nacionalismu a především jeho radikálních forem. Postavení Židů v moderní společnosti a diskuse o něm tak souvisely nejen s představami o nutné proměně židovského společenství, ale také se změnami pojetí většinového národa. Úspěchu nacionalismu předcházel dlouhý proces přetváření způsobů identifikace jednotlivců se širšími společenskými celky. Nacionalističtí aktivisté odmítali akceptovat existenci lidí, kteří nebyli dotčeni nacionalistickou propagandou a upřednostňovali jiné kolektivní identity. Úspěch moderního nacionalismu pak spočíval především ve schopnosti podřídit alternativní identity, cíle a myšlenky univerzální hodnotě vlastního národa. Ostatní prvky společenské identifikace – například lokálně nebo sociálně definované – ani potom nezmizely, ale projevovaly se především prostřednictvím nacionalistických diskursů a nacionalistické politiky. Ve svých počátcích prosazovala nacionalistická hnutí demokratizující prvky: liberální nacionalisté usilovali o zrušení feudálních dědičných výsad, rozšiřovali možnosti politické participace a prosazovali parlamentní demokracii a svobodu slova. Na druhé straně byl liberální nacionalismus spojen s tzv. honorační politikou, která aktivní politickou činnost rezervovala především pro majetné a/nebo vzdělané muže středních tříd. Liberální nacionalistická hnutí tak kromě inkluzivních prvků obsahovala také prvky exkluze: nižší třídy a ženy byly z aktivního politického života prakticky vyloučeny. Zhruba od sedmdesátých let 19. století procházela evropská nacionalistická hnutí, byť nerovnoměrně a s regionálními či národ28
ními odlišnostmi, procesem radikalizace, jejímiž typickými znaky byla zvýšená netolerance a útočnost, radikální a agresivní propaganda a využívání obrazů nepřítele.6 Proměna nacionalistické propagandy a ideologie úzce souvisela se sociálními a politickými změnami a se vznikem společnosti založené na masové komunikaci a politice. Agresivní politika nového typu („politics in a new key“, „politika v novém tónu“7 ) se již neobracela pouze na příslušníky společenské elity, ale na všechny členy národa, včetně těch, kteří neměli volební právo. Proměňovala se nejen šíře společenské participace, ale také jazyk nacionalistické propagandy. Pro liberální nacionalismus typická hesla pokroku a vzdělávání byla doplňována (a často nahrazována) výrazy z vojenské oblasti, které indikovaly posun od představy vývoje národa prostřednictvím pokroku a vzdělání k představě národního „boje“. Postupně se radikalizující nacionalistický diskurs operoval s pojmy jako „obrana národa“, „národní pevnost“, „národní boj“ apod. „Nacházíme se v plné zbroji, odrážejíce útoky na místa, jež jsme podrželi[,] a ženouce útokem na posice, jež nám po právu náležejí...“, mobilizovaly například v roce 1881 Národní listy své čtenáře.8 Radikální jazykové prostředky souvisely také s prolínáním darwinistických či sociálnědarwinistických představ a rasových teorií s moderní politikou a politickou propagandou. Postupný posun ve vnímání charakteru národa ztělesňuje často užívané přirovnání národní společnosti k organickému celku, k žijícímu organismu. Tyto představy symbolizovaly odklon od liberální představy společnosti založené na odpovědných jedincích-občanech a idealizovaly spolupráci jednotlivých vrstev a skupin uvnitř národa (či postulovaly její potřebu), propagovaly „přirozenou“ soudržnost národa a agresivně jej vymezovaly proti vnitřním a vnějším nepřátelům. Právě hledání údajných nepřátel národa a propagace teorií spiknutí patřilo ke standardním součástem radikálně nacionalistického slovníku. Přechod k bojovnému nacionalismu konce 19. století byl postupný a je třeba jej vnímat spíše jako dlouhodobější proces radikalizace, která nemusela zároveň nutně znamenat odbourání původních demokratických komponent nacionalistických programů. 29
Radikalizace nacionalistických hnutí vedla v českých zemích k vyostření národnostního konfliktu mezi Čechy a Němci. Od počátku osmdesátých let se obě národní společnosti stále více uzavírají do sebe a svůj virtuální prostor vymezují agresivní propagandou argumentující údajným ohrožením ze strany druhého národa. Nacionalismus vedl dokonce i k postupnému přetrhávání osobních styků mezi příslušníky obou národů, k bojkotům a k nacionalisticky motivovaným výbuchům násilí. Jedním z prvních a nejznámějších, byť bezpochyby ne nejvýznamnějším, byla známá potyčka v zahradě výletního hostince v Chuchli v červnu 1881, jež skončila poraněním několika německých studentů, jejichž přítomnost čeští výletníci považovali za příliš provokativní. Na obou stranách národnostní bariéry vznikaly obranné organizace, na české to byla především Národní jednota severočeská a Národní jednota pošumavská. Čeští nacionalisté vedli souboj o každého jednotlivce, o každou rodinu či obec, a to nejen v převážně německojazyčném pohraničí či ve smíšených oblastech, ale také ve městech a regionech s jednoznačně českou většinou. I tam byla pouhá přítomnost německých nápisů či existence německojazyčných (menšinových) škol či dokonce jen čtení německých novin považovány českými radikály za provokaci a za ohrožení českého charakteru „národního území“. Symbolickými bojišti se stávala například předlitavská sčítání lidu, při nichž byla od roku 1880 sledována také tzv. obcovací řeč. Kromě jazykových sporů snad nejtvrdší konflikty vyvolávaly spory ohledně národního školství, spravedlivého rozdělení prostředků pro oddělené systémy národního školství a především otázka menšinových škol ve smíšených územích. V rámci národnostních kampaní bylo také ostře sledováno chování židovské menšiny, její jazykové zvyklosti a národní loajalita. Jazyková, politická a hospodářská specifika židovské menšiny v českých zemích byla do značné míry historicky dána a souvisela s procesem její emancipace a s vlivem josefínské centralizace, pro niž byla němčina významným sjednocujícím prostředkem státní správy. Je pochopitelné, že za podpory státu a následkem skutečnosti, že většina elit v českých zemích na přelomu 18. a 19. století 30
komunikovala německy, začala velká část židovského obyvatelstva používat právě němčinu. Právní zrovnoprávnění Židů bylo navíc v Předlitavsku spojeno s obdobím vlády německých liberálů v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století. Liberální předlitavská ústava z prosince 1867 deklarovala rovnoprávnost všech občanů bez ohledu na jejich vyznání či národnost a uzavřela tak dlouhý proces právní emancipace židovské menšiny. Je proto více než pochopitelné, že mnozí Židé pociťovali loajalitu vůči liberální politice, která jim zaručovala občanskou rovnoprávnost a svobody a slibovala svobodu podnikání. V některých místech tato věrnost liberální politice přetrvávala i v době, kdy již liberální strany ztrácely na síle a ideologicky se posouvaly k radikálnímu nacionalismu. Svůj vklad do diskusí o „židovské otázce“ učinilo také vznikající česko-židovské hnutí, které se snažilo mezi židovskou menšinou v českých zemích šířit češtinu a českou kulturu, prosazovat češtinu jako jazyk židovských obcí a přesvědčovat židovské rodiče o nutnosti českého vzdělání jejich dětí. První česko-židovská organizace – Spolek českých akademiků židů – byla založena v roce 1876 a její členové byli převážně židovští studenti pražské univerzity pocházející z českojazyčných oblastí českých zemí. V roce 1893 pak byla založena Národní jednota českožidovská, která sloužila jako ústřední organizace českých Židů a která se snažila bojovat proti antisemitismu.9 První generace čechožidů chápala přijetí češtiny, identifikaci s Čechy a reformu židovské společnosti jako „vstupenku“ do české společnosti, která odstraní protižidovskou nenávist a propagandu.
„Semitská rasa“ a integrace do moderního národa Na přelomu let 1880 a 1881 vyplňovali obyvatelé Předlitavska poprvé do formulářů pro sčítání lidu kolonku „obcovací řeč“ (Umgangssprache). Čeští politici kritizovali zjišťování „obcovací řeči“ s tím, že tato kategorie nejvíce nahrává hospodářsky a sociálně silnějším národům a zohledňuje jazykovou asimilaci etnických Čechů. Z hlediska státní správy byla však volba „obcovací řečí“ po31
chopitelná, neboť oficiálně nemělo jít o zjišťování národnosti prostřednictvím objektivní jazykové kategorie, ale o zjištění možností jazykové komunikace s vlastním obyvatelstvem.10 Ve skutečnosti bylo ale zjišťování „obcovací řeči“ nacionalistickými politiky na české i německé straně chápáno jako nepřímá otázka po národnosti. Moderní statistika, která měla původně sloužit především jako prostředek efektivního výkonu státní správy, se tak stala prostředkem vyostřených a emocionálních nacionalistických kampaní. Předpisy pro vyplnění sčítacích formulářů neakceptovaly možnost jazykového „utrakvismu“ a nutily každého jednotlivce přihlásit se pouze k jedné „obcovací řeči“ – a tím i symbolicky k jedné straně národnostního konfliktu. Čeští a němečtí nacionalisté sčítání lidu proto považovali za rozhodující moment „boje“ proti druhé straně a propagovali povinnost přihlášení se k češtině či němčině jako „obcovací řeči“. Vášně ohledně sčítání lidu vyvolaly také diskusi o postavení a chování židovského obyvatelstva – sčítání lidu bylo v českém tisku považováno za test loajality Židů k českému národu. „Jak asi zachovají se židé u nás?“ deklaroval například příbramský list Horymír před sčítáním lidu a vyjadřoval přesvědčení, že „israelité v městě i v obcích venkovských napíší neb napsati dají co obvyklý v obcování jazyk češtinu“.11 Sčítání skutečně potvrdilo, že část Židů v českých zemích deklarovala českou „obcovací řeč“ a že je možné pozorovat posun loajality židovského obyvatelstva od německé k české straně. Výsledky se však lišily podle místních podmínek a jazykového složení obyvatelstva: zatímco v německých a z velké části i ve smíšených místech uvedla většina Židů němčinu, v českojazyčných místech naopak většina z nich preferovala češtinu. Tyto výsledky mimo jiné naznačují, že vzhledem k dvojjazyčnosti velké části Židů v českých zemích nešlo pouze o přiznání se k jazyku, kterým běžně hovořili, ale také (a především) o politickou deklaraci sounáležitosti se svými nežidovskými spoluobčany. Před české nacionalisty, kteří jednání Židů bedlivě sledovali, stavělo sčítání lidu zároveň další otázku: mají být Židé, kteří se přihlásí k češtině, skutečně považováni za členy českého národa? Je 32
dobrovolné přihlášení se k jazyku dostatečnou známkou příslušnosti k národu? Diskuse ohledně sčítání lidu odhalovaly, jak čeští nacionalisté chápali židovskou menšinu. Bezprostředně po ukončení sčítání, v lednu a únoru 1881, vyšel v několika českých nacionalistických listech zároveň článek s názvem „Kdo jest s námi a kdo proti nám“. Neznámý autor se domníval, že výsledek sčítání lidu pomůže objasnit dosud údajně nevyřešenou otázku, jaký postoj má český národ zaujmout k „židovstvu“. Již v úvodu svého pojednání postuloval rasovou odlišnost Židů: Židé jsou, jak obecně známo, národem jiného plemene lidstva, než li my nebo naši sousedé Němci. Oni náležejí k plemeni semitskému a byli z Asiatské vlasti své, Palestiny, rozmanitými příhodami a osudy politickými úplně vypuzeni, tak že poznenáhla mezi všechny ostatní národy asijské, africké a evropské se rozptýlili.12
Tvrzení o rasové („plemenné“) odlišnosti Židů a jejich semitském původu bylo pro veřejné diskuse o povaze židovské menšiny charakteristické. Nebylo však v žádném případě nové: v českém prostředí je lze nalézt již například u Karla Havlíčka, který v roce 1846 ostře kritizoval sbírku českých básní Siegfrieda Kappera, jednoho z předchůdců česko-židovského hnutí, a označil Židy za „národ zwláštní semitický, který jenom nahodile u nás bydlí, a někdy naší řeči rozumí neb ji umí“. Židovství proto není pouhým náboženstvím, neboť Židé tvoří vlastní národ, o jehož možnosti a vhodnosti asimilace k Čechům Havlíček – se svou obvyklou břitkostí a nevybíravostí – pochyboval: „A jak tu mohau Israelité k českému národu náležeti, když jsau půwodu semitického.“13 Teze o odlišném etnickém či rasovém původu Židů byla po celé 19. století v debatách o židovské otázce zpravidla přijímána jako samozřejmá. Samotný výraz „semitský“ či „Semité“ se objevil nejpozději v druhé polovině 18. století a byl zpočátku užíván především jako jazykovědný pojem. Jeho protikladem se staly naopak termíny „Árijci“ či „Indoevropané“. Ve vědeckých i veřejných diskusích konce 19. století byly „Árijcům“ zpravidla přičítány kladné 33
charakterové i fyziognomické vlastnosti, zatímco „Semité“ byli líčeni jako jejich protiklad. S příchodem moderních rasových teorií byl pak termín „semitský“ stále více používán jako součást biologizujících rasových představ.14 Vývoj a proměny rasových teorií od 18. do 20. století jsou dnes již v historiografii poměrně dobře popsány.15 Komplikovanější otázkou však je, jakým způsobem tyto pseudovědecké teorie ovlivnily vývoj a charakter moderního antisemitismu. Ten je často v literatuře vykládán především jako výsledek transformace náboženských protižidovských předsudků do podoby moderních biologických rasových teorií. Ve skutečnosti však političtí antisemité osmdesátých a devadesátých let 19. století vycházeli především z tradičního rasového pojetí, v němž představa o zásadní židovské odlišnosti nebyla podložena pseudovědeckými teoriemi, spíše z rasového učení o „Árijcích“ a „Semitech“ selektivně čerpala. I když někteří antisemité již v tomto období argumentovali „vědeckými“ objevy o Židech, byla v antisemitském pojetí židovská rasa stále ještě spíše temnou a mystickou entitou nadanou téměř ďábelskými rysy než vědeckou kategorií popsanou na základě (pseudo)vědeckého výzkumu, měření či dědičnosti. „Semitská rasa“ tak byla především popisována na základě odlišné (a deformované) fyziognomie, negativních vlastností, dějinné tradice a kulturních odlišností. Ve veřejných diskusích byla často střídána a míchána kulturní a biologická zdůvodnění odlišnosti „semitské rasy“. Pro diskuse o povaze židovské menšiny ve sledovaném období je typické, že zpravidla byly pojmy jako „semitská rasa“ či „Semité“ používány bez jednoznačné definice a jejich přesný význam je třeba odhadovat z kontextu. Od počátku sedmdesátých let 19. století byl – jak je doloženo přinejmenším pro německé prostředí – termín „Semité“ používán stále častěji jako módní výraz pro Židy. Za svou popularitu tento pseudovědecký termín vděčil především tomu, že židovskou menšinu definoval na základě jejího původu, nikoli na základě vyznání.16 I samotné rychlé rozšíření pojmu antisemitismus na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století je dokladem popularity představy o existenci „semitské rasy“ 34
či „semitismu“. V českém prostředí byl pojem rasa před koncem 19. století používán relativně zřídka, zřejmě však především z toho důvodu, že šlo o cizí slovo, pro něž v češtině existovaly ekvivalenty. Jako takové se používalo především slovo „plemeno“, které má s výrazem „rasa“ dokonce společný etymologický původ – tedy šlechtěný chov, například psů nebo koní. Ale i další termíny – „kmen“, „národ“ – byly používány záměnně a většinou bez přesné definice významu: jejich přesný smysl je proto třeba vždy zkoumat – nakolik je to možné – v kontextu jejich použití a s přihlédnutím k ideologii, kterou jejich autor(ka) prosazoval(a). Jakkoli to může znít paradoxně, mohl koncept rasové odlišnosti Židů ve smyslu odlišného biologického původu představovat pro integraci Židů do moderního českého národa menší překážku než představa o rozdílných kulturních vlastnostech, údajně neslučitelných s morální úrovní hostitelského národa. Tvrzení o „semitském“ či „árijském“ původu nemuselo samo o sobě být projevem antisemitské ideologie a překážkou pro integraci židovské menšiny do moderního národa. Naopak, autor článku „Kdo jest s námi a kdo proti nám“ například zdůrazňoval, že Židé již ztratili vlastní řeč (hebrejština sloužila pouze k náboženským účelům) a že se v ostatních zemích vždy asimilují a osvojí si řeč dotyčného národa. „Toliko Židé v našem národě žijící vzpírají se tomuto přirozenému processu assimilace“ a okázalým užíváním němčiny český národ urážejí. Nikdo by prý Židům nevyčítal, kdyby si češtinu (která „bohatstvím hlásek, slov i forem svých velice nad chudou němčinu vyniká“) nedokázali osvojit a používali vlastní, hebrejský jazyk. Stěžoval si však, že Židé „vyzývavě“ podporují němčinu a germanizaci v českých zemích, zakládají německé školy a vždy se staví na stranu nepřátel českého národa. Proto je třeba sledovat, kteří Židé žijící v českých městech se staví na stranu „národních i politických odpůrců“ českého národa. Autor zdůrazňuje „povinnosť sebeobrany“, a to nejen na poli národním a politickém, ale také „v obchodech, řemeslech, živnostech a životě společenském“. Konstatování odlišného původu Židů, ale ponechání možnosti integrace do národa bylo typické pro širokou škálu českých nacionalistických textů a článků konce 19. století. 35
