„Nikdo nedostane nikoho na kolena tak, jako Štírka Lva.“ Tento příběh se možná nikdy nestal. Jakákoli podobnost Díla se skutečností může být pouze smyšlená nebo náhodná. Není věnováno nikomu. Kniha není vhodná pro děti. Poděkování: Všem ženám, které nakazí pouze inspirací. Vydal: Adam Katona vlastním nákladem jako volně šiřitelnou elektronickou knihu prostřednictvím internetu. Autorská práva k dílu vyhrazena. Bez písemného souhlasu autora je jakákoli manipulace s dílem nebo veřejné provozování díla zakázáno. Pouze pro soukromé domácí využití. Copyright 2014 © Adam Katona
PŘEDMLUVA: Mezi množstvím děl, která jsou ještě v šuplíku, používám šokovou metodu. Mnohdy totiž zapomenu na věci, které jsem už napsal a doposud nevydal. Po letech dostanu odvahu se na ně podívat. Některé věci do kamen, u některých prožiju znovu vzrušení a nutnost přesvědčení pracovat na nich dál, znovu a lépe. Tento román Pseudoprávníci jsem původně napsal v 17cti letech. Samozřejmě se tehdy promítala absence nadhledu a stylistika odpovídající věku. 10 let jsem hledal své odhodlání ho definitivně dokončit a dodělat druhou část. Když jsem knížku tehdy dopsal, půjčil jsem její strojopisné stránky k přečtení kamarádovi, který její jediný strojopis ke své lítosti zapomněl s taškou v dálkovém autobusu. Šel jsem tehdy slabostí do kolen, ale zapojil jsem veškerou sílu a pronásledoval autobus po různých operátorských infolinkách. Nicméně nebyla nejmenší jistota, že tu tašku v autobusu už dávno někdo nevzal. Román se projel do Žiaru nad Hronom, objel půlku Slovenska a zpět. Přes různé linky mě asi po půl dni spojili s řidičem, který potvrdil, že ta taška tam je, ať si přijdu zítra na zastávku. Byla tam, protože jsem věřil, že tam bude, abych našel odhodlání, odvahu a sílu pracovat na tomto románu za 10 let znovu. autor
1. ČÁST Před lety I. Nic už mě nedostane Doktoři ani já jsme nevěděli, jestli nemám nádor na mozku. Jednoho dne se mi udělalo špatně a zamotala se mi hlava. Stalo se to po krásném období, kdy jsem provázel na místním zámku ve městě X pro studentský přivýdělek. Seznámil jsem se tam s mou kamarádkou Pavlou z T. Tedy byly samozřejmě doby, kdy jsem s ní chtěl spát. Měl jsem mžitky. Rovnou si mě nechali v nemocnici. Byli na mě hodní. CT dopadlo v pořádku, přišlo se na to, že vše je od krční páteře. Svaly ztuhly, kosti se zablokovaly, všechno se to posralo. I díky tomu, jak jsem odmala pořád jen seděl a psal a trápil se nad něčím. Nemohl jsem v tu dobu ani chodit. Dávali mi uvolňující prášky a nařídili rehabilitace. Přijel mě navštívit kamarád Ondra, dovezl mi normální jídlo oproti těm šlichtám. Když se ten srab v zádech uvolnil, začaly ostré bolesti. Sestry mi braly moji kytaru a říkaly, ať si lehnu, že to zádům neprospívá. Po 30 minutách hraní jsem měl šílené bolesti, ale kytara byla mou duchovní rekonvalescencí. Prohlížel jsem si v tom doznívajícím mlhavém létě tváře lidí vycházející z neurologických ordinací, řadu lidí na vozíčkách, tísnivé tmavé chodby, slyšel jsem zvuk psacích strojů pro recepisy, vzdychání. Odjakživa jsem si doktorů vážil. Při ultrazvuku zjistili, že mám ještě nějaké cysty na játrech, ale to prý má kdekdo. Absolvoval jsem test, mám – li v pořádku močení. 2 a půl dne jsem nesměl pít a jedl jen suchá jídla, aby se mi správně zahustila moč a zkoušel to do bažanta. Nemohl jsem spát. 2:30 v noci. Šel jsem s bažantem. Záda bolela. „Už?“ ptal jsem se. 3
„Ne, ještě vydržte,“ řekla protivná sestra na noční službu. Vyplachoval jsem si pusu vodou, ale nesměl jsem ji polykat. Bylo mi na omdlení. „Tohle vydrží každý,“ nadávala mi. Měl jsem chuť poslat ji do prdele. Třetí den navečer jsem jim už řekl, že odevzdávám poslední vzorek chcanek a jdu se zkrátka napít. Náhodou se to zahustilo a mohl jsem, ale i kdyby ne, bylo by mi to jedno. Pak se mi tam začalo líbit, hlavně kvůli krásné sestřičce Haničce, do které jsem se zamiloval. Každé nasazení tlakoměru bylo pro mě vzrušující. Vozili mě po vyšetřeních hezkou sanitkou, rozebrali mě celého. Dozvěděl jsem se, že krásná Hanička trpí epilepsií, a možná se nikdy nevyléčí. Bylo mi smutno, co je to za divný svět. Zřejmě asi vše má nějaký důvod. Navzdory všem filozofiím, co na světě jsou, víme stejně jen zlomek o všem. Důležitá je víra. I osobní. Před propuštěním jsem sestřičkám zahrál Rakety od Jaromíra Nohavici a rozloučil se s Haničkou. Pak jsem se odebral k Vlastě Hošnové, česky blonďaté sekretářce, která mě vzrušovala. Její manžel byl profesionální fotbalista, měli spolu dvě děti. „Ráda jsem pařila, Radim byl vždycky mojí jistotou, vždycky po všech svých dobrodružstvích jsem se k němu mohla vrátit,“ říkala mi. Radim byl správná řepa, byl namakaný, zdvořilý fajn chlap a chtěl si ji držet. Znal mě, věděl, že se spolu kamarádíme. „Ty seš k němu hrozně neupřímná,“ říkal jí prý. Až později jsem pochopil, že ten fajn chlápek měl pravdu a skamarádili jsme. Vlasta při mojí kytaře zavzpomínala na doby, kdy jí bylo 20, ale pak musela domů do 35. Jako správná Váha byla trochu roztomile nevyrovnaně hysterická, smích projevovala pláčem, byla ale chápavá a velmi nevyčítavá. Snažila se mě v jinotajích upozornit, ať se do ní moc nezamilovávám, ale zároveň ji to hřálo. I já v jednu chvíli věřil na romantický opar, že bude moje. 4
Bylo dost silné pronikat do starší ženy, její duše, než jsem si uvědomil, jaký jsem kretén, když přišel domů její syn z fotbalu. Časem se ale začala chovat zmateně, až jsem to zmrazil jednou větou a stali jsme se jen pouhými přátelskými lidmi, kteří žijí ve společném teritoriu. Dívala se na mě, potom už mi nepřála do telefonu dobrou noc. Všem se pak ulevilo a já byl rád, že jsme to takhle ustáli, když jsem předtím nevěděl, co s tím. Měl jsem taky lásku básnickou, krásnou blondýnu. Jenže o tom nevěděla, protože jsem byl ještě kretén a panic. Měl jsem deprese z toho, že o tom neví. Od té doby mě na řadu let poznamenával strach, že někdy neřeknu to, co bych měl říct za jakoukoli cenu a zbude mi jen ta má kytara. To jsem naštěstí za pár let změnil. Přitom to byla obyčejná holka. Hrála mi na klavír Beskydy od Butů. Při ní jsem taky začal poslouchat nádherné Redlovy písně. Když jsem si ji nechal zmizet ze života, měl jsem dlouho blok poslouchat ty písně, ale nakonec se mnou duševně srostly a jejich bolavá a pravdivá nádhera mě od té doby celý život provází. Dodnes ji vidím, svou první Vlaštovku. Teď jsme ale v nemocnici na rehabilitaci a mně je klidno. Ve střídání období přišlo opět vyrovnané a zlé sny minuly. Byl jsem vcelku šťastný. Měl jsem začít učit češtinu a hudební výchovu na pedagogické škole ve městě X. Znal jsem ho trochu z mého provázení na tamějším zámku. Musel jsem si vyjednat bydlení, protože jsem pocházel z P v nížině, která byla pro mě posvátná a krásná. Když jsem každé pondělí cestoval do X, režim byl; ráno 4:30 běžet na vlak, nestačit si zacvičit ani rehabilitační cviky, zlobily přeskakující svaly, motající se hlava, zima, tma, kafe rozežírající střeva a momentální nenávist k okolí. Kolem mě sto mravenců jedoucích vytvářet kuličku, chytávala mě sračka, v přestupu na nádraží v PD jsem platil hajzl bábě 5 KČ. Sedl na pochcané prkýnko, moje první ranní čtivo bylo; vikouřím ti ho i do análu, tel: 0445/312342. 5
Jdu ven, děti si píchají první dávky, houmlesovi chybí noha. Nastoupím do rychlíku a můžu jet ve smradlavém vlaku do ČT a pokračovat do X autobusem. Nebo vystoupit v CH a jet do X rozhrkaným motorákem přes tisíc polí, což býval masochismus. Brával jsem to přes Č. Ráno nastoupily do autobusu roztomilé malé děti, bylo jich asi 300, začaly křičet, autobus se mlžil v nedýchatelném natěsnání, horko, špína, bláto. Při prvním vstupu do budovy svého pracoviště mě pohltilo zvláštní ovzduší. Spousta obrazů, počítačů, hudby linoucí se ze tříd. Nevypadalo to uchváceně, tupě, 45minutové přívaly, spíš kouzelně šíleně. Vystupoval jsem po schodech k ředitelně. „Když ti řeknu, ty stará krávo, že to máš vyplnit tady, tak to vyplníš, jasný?“ byl slyšet řev kyselého hlasu. Nahlédl jsem. Byl to ředitel, skoro jak prošedivělý Depardieu, trochu seladon, to byl můj první dojem. „Co je?“ obořil se na mě. „Alan Kornel, jak tu mám učit češtinu a hudebku,“ představil jsem se. „Paní zástupkyně Napoleonová k dispozici,“ jednou rukou ukázal na ženu místo pozdravu, druhou mi podal při téhle větě. Měřila asi metr dvacet a dva metry do šířky, tmavě žluté vlasy, baculaté tváře, brýle. Připomněla mi trochu prasátko, ale později jsem poznal, že je to hodná paní a úřednice. Když se však ředitel vzdálil, začala si užívat svou moc. Provedla mě školou. A tak jsem začal učit. II. Poprvé učitelem Ředitel, který se jmenoval Struway, byl cholerický, neváhal posílat učitelky do prdele a říct jim, že jsou píči, nebo dělat rozmarné vtipy, aby na sebe upozornil. Jak to kdo bral nebo ne, o tom se muselo mlčet. Žákům zakazoval kouřit nejen ve škole, ale i ve městě, na krku mu odoperovali nádor. 6
„Proč jsou v kanceláři skoro samé malé báby?“ zeptal jsem se jednou později kolegyně Věry Hořákové. „Vybírá si je podle výšky. Kolem metru 50, aby je mohl pohodlně chytat za krk,“ odpověděla. Jeho taktika, kamkoli přišel, byla: „Já jsem ředitel a já to dostanu, chápeme?“ A skutečně vždycky dostal to, co chtěl. Jeho řev se často nesl školní chodbou. Když si žáci chtěli na něco stěžovat, mnohdy jim říkal, že jsou to ještě debilové chtějící svoje pseudo práva a nechápající, že mají také povinnosti. A že on jim nic jako nějaký pseudo právník vymáhat nebude, ať jdou do prdele. Školu ale vedl pevně a manažersky zřejmě dobře a úspěšně. Byl velké oblastní zvíře. Měl v kanceláři 2 zástupkyně. Napoleonovou, tu chytával někdy s řevem za krk, a ještě Strohou, s tou spal. Ona žila jinak v přepychové továrnické vile na kopci nad městem s formálním manželem, honosná auta, dobré jídlo, všechno si mohli dovolit. Kolegů jsem měl ve škole tolik, i externích, že jsem je nikdy všechny nestačil poznat. Profesor Jonston, bývalý zástupce, ortodoxní komunista, malý, křivý a seschlý z cigaret. Měl strašlivý kašel, želatinové modrožluté oči, nos rozpraskaný do rudých žil. Na tuto figuru nosil pečlivé a vkusné obleky. Byl nešťastný ze svých dlouhých 40 let na dívčí škole, z hihňajících se puberťaček hloupých na matematiku a fyziku, zároveň ho ale hřála jeho nadvláda v ohradě, měl zábavu, když je pobouřil výrokem o divné rase. „Vony ty ženský jsou k ničemu, taková divná rasa, hospoda lepší,“ smál se ďábelsky, když žertoval i se mnou. Občas křičel, protože to už jinak neuměl, pak si v klidu zapálil svoji Petru, rozčilovaly ho hysterky a hloupí řidiči. Navzdory tomu, že byl odpůrce žen, se ale choval jemně a galantně ke kolegyni profesorce Krklové, jemné babče, jejíž manžel spáchal sebevraždu. Ona vyučovala hlavně chemii, někdy i jezdívala s Jonstonem autem. Pokus o kolegiální lásku na konci léta. 7
Když z dálky odemykal centrálem dveře své Fabie, působilo to kavalírsky. Doma byl pod pantoflem. Já auto ještě neměl. Paní profesorka Jedová učila se mnou češtinu. Byla plochá, vrásčitá, byla velice vysoká. Nosila halenku, sukýnku, nikdy se nerozčílila, to bylo tedy velmi nebezpečné. Potichu syčela svým hlasem. Byla to stará panna, maminka jí zabránila mít jakýkoli vztah a ona se podvolila. Za to se mstila studentům. Bála se, že na ni bude zase někdo křičet, bála se mužů. Nikdy jste netušili, co udělá. Koupávala žáky při zkoušeních. Jediný způsob, jak s ní vyjít, bylo přetvařovat se. Její známkování popíralo logiku, na češtinu měla suchý, nudný a hloupě šablonovitý pohled. Já ji nesnášel a litoval, pak jsem se naučil ji neřešit. Většina kolegů jí měla plné zuby. Když o ní někdo z kolegů na chodbě mluvil, někde se zjevila, nikdy jste nevěděli, jestli se za vámi nevynoří, jestli vás neslyšela. V kabinetě seděla zády k nám, osamoceně. Měl jsem rád pana profesora Kočku, prošedivělého dědu. Podle vzoru Nomen Omen byl skutečně fanatický milovník koček. Také vzdělanou a kultivovanou psycholožku Štruncovou, pilnou dějepisářku Hamáčkovou, světaznalou a moc příjemnou angličtinářku Ouškovou, která nějaký čas žila i v Číně, věčně vitální a agilní, legrací nabitou krásně švihnutou hudebnici babču Baborkovou. Byla jako sluníčko a šla z ní velmi pozitivní energie. Někdy jsme i společně trpívali v zasraných poměrech a namlouvali si, že je to jenom práce. První rok jsem třídnictví neměl. Když přišel nějaký svátek nebo oslava, náš ústav se uměl vyšňořit a udělat dobré oko. Jak se říká: zakrýt interní lůzu a svou sprostotu hezkou vlečkou. Mnohdy jsme bývali i v novinách. Obdivoval jsem pana profesora Losa. Bylo mu navíc už 75, uznávaná kapacita v oblasti pedagogiky a psychologie. Byl stará škola, za uchem tužku, stále merčil ženské, všechno zažil, na všechno měl příhodu ze života. Opatroval zahrádku a bolely ho klouby. Přesluhoval. 8
„Holoubky ne! Holoubky ne! Jsem sice stařec, ale krmení holoubků mě děsí. Chci doučit půl století, chybí mi dva měsíce,“ řekl mi. Holky pro něho byly Mařeny a jeho zásada byla: Na maturitní večírky nechodím, protože půlka studentů mě do jisté části těla posílá a druhá půlka mi do té samé leze. Výtvarnice Pecková, hysterická umělkyně ve věčně bílém plášti, pořád pila kafe a kreslila. Byla lehce ulítlá, měl jsem ji rád. Výtvarnou výchovu taky učila mladá profesorka Hořáková, stále se snažila bavit na intimní témata. Čím víc se snažila být zábavná, tím víc mě někdy pěkně otravovala, tak to bohužel na světě chodí. „Chlap, který neudrží myšlenku a moč, je k ničemu,“ smála se, když jsem na něco zapomněl. Byl to pro ni dobrý vtip. Chtěla mě sbalit. „Když to přežiješ tady, tak už přežiješ všechno, aspoň je to dobrá průprava do života,“ řekla mi jednou. „Víš, Alane, musíš rozhazovat svoje sítě, nesmíš se upínat na jednoho člověka, pak to nevyjde, abys měl nějakou zásobu v síti,“ řekla mi jindy, když se jí líbila moje písnička o svobodné matce s děckem, kterou jednou slyšela. Taky jsem měl rád školníka i jeho ženu, která dole v bufetu prodávala párky. Stávalo se, že když nestihla dodělat párek, žákyně tam stále čekala a právě zvonilo, šel kolem v koženém černém plášti ředitel Struway a praštil do dveří. „Zatváráme!“ zařval. Žákyně utekla, školníková zůstala s párkem v ruce. Mým největším kamarádem tam byl Robert Majer, hudebník, kytarista, učitel hudební výchovy. Byl velký odborník, skromný, měřil skoro 2 metry. Měl svůj nadhled, byl pozitivní a vzdělaný, pečlivý, nadaný, fajn a spolehlivý. Někdy působil jako takový medvěd, občas se taky naštval, ale hned bylo zase dobře. Cítil jsem, že mi s ním bude pěkně. 9
Náš vztah fungoval na zdravém klidném základu, měli jsme k sobě blízko přes hudbu i filmy, později byla pro mě čest stát se jedním z jeho přátel, náš vztah se vyvíjel. Výborný člověk. Výraznou postavou sboru byl Martin Štrajer. Čtyřicátník, nosil mikiny, třásňovité kalhoty, botasky. Jeho plavé vlasy na něm vždy vlály, každého tahal ze srabu, jezdil v modrém terénním Suzuki, které bylo pravidelně pomalováno srdíčky od žákyň, v kabinetě se kolem něho válely různé papíry a cigarety. „Udělám pro vás všechno na světě,“ říkal svým žákyním. Byl vzletný a úžasný, mě si velice oblíbil, půjčil mi jednou dobrou kameru, když jsem potřeboval. Říkal, že se ve mně vidí, když byl mladší. Děvčata s ním jezdila na jeho farmu v rámci prožitkové dramatické výchovy, kterou učil. Měl i kapelu, dělal tábory. „Chci, abychom na tuto školu vzpomínali jako na úžasnou věc, abychom se všichni měli dobře,“ tvrdil. Martin věřil na anděly, což já jsem později také začal, jen jsem o tom mnohem méně mluvil. Škola měla 2 internáty. Jeden v Jezuitské koleji, kde byla šílená zima, holky si musely topit v kamnech a tahat uhlí. Na kopci za městem se měl příští rok otevřít internát nový, velká hala, polykalo to šílené peníze. Dole v koleji byla jídelna, kam jsem také chodil. Chlapců bylo ve škole velice málo oproti stovkám slečen. Ty starší už bývaly krásné mladé ženy. Hlavně z vyšší odborné nástavby. Nádherné rty, jejich teplá tělíčka, už ze začátku jsem cítil, že padám do pekla. Zato z prvaček jsem býval v pátek tak unavený, že jsem moc rád odjížděl do samoty svého domečku, přítelkyni jsem v té době neměl. Zbyl mi domek po babičce a pejsek, kterého měla přes týden na starost sousedka. Na škole byly tuny holek, ty neskutečné záplavy kobylek, někdy jsem už trochu sympatizoval s Jonstonem. Alespoň jako se zástupcem mužského pokolení. Já a psycholožka Štruncová jsme byli jediní, 10
kteří stáli mezi žákyněmi na obědě u výdejového okénka ve frontě a nepředbíhali. „Vyser se na to a nestůj tady mezi nima jak čurák,“ řekl mi jednou ředitel, a tím jsem poznal, že mi nabídl přátelství. Vrátným na internátě byl Tomáš Klacek. Byl bez přítelkyně, otravovala by ho. Měl jenom svůj basketbalový míč a chleba se sádlem. Občas jsem se u něho ve vrátnici zastavil na chviličku u příjemně flegmatické nirvány. Vychovatelky mu ale dávaly jeho civilku vyžrat, neustále ho za něco popotahovaly a něco chtěly. „Za pár končím, co bych se s nima sral, to chce na to totálně flusat,“ usmál se na mě jednou. V tom přišla prvačka v nylonkách a s natočeným smradlavým čajem z jídelny v plastové lahvi, že jim zapomněl dát dřevo. „Tak víš co, křupavej salátek,“ řekl mi Tomáš a vstal. III. Raut Na podzim toho roku škola uspořádala festival Dítě a jeho právo. Vzájemně se vychloubalo, jak kdo pokročil v trendech pedagogiky, někdo zahrál pár písní, přijeli Holanďané, s nimiž škola spolupracovala v rámci evropského rozšíření, taky jsme byli v Unescu a já nevím co všechno. Učil jsem si svoje třídy. Na konci festivalu byl slavnostní raut v pivovaru. Někteří žáci, kteří vystoupili na různých akcích k festivalu jako divadelníci nebo i muzikanti, mohli jít potom na raut. Stáli tam u alkoholického baru. Profesor Los si v obleku decentně dal jednu skleničku vína a vyprávěl mi o zdravé výživě. Šetřil se, svazek klíčů od domu na rukou připravených k odchodu. „V takovým věku bych si sem ani nestoupnul,“ pronesl, když míjel chlapce u baru. S postupujícím večerem začínal krajský inspektor padat pod stůl a utvrzovat mě, že jsem „dost dobrej“. S Kočkou nám došly cigarety. 11
„Jdeme somrovat,“ řekl Kočka. Ožralí jsme na sebe chrochtali jakoby holandsky. Tělocvikář Sakař popíjel sám, byl to takový trochu ťunťa. Jednu holku ojel na záchodě jeden kluk. Sakař ji k ránu u toho záchodu utěšoval. Mluvil k ní potichu, ale velice dlouho. Udivovala mě jeho slovní zásoba, ledaže by se sám pořád opakoval, když tam ona opilá a ojetá brečela. Na rautu jsem se seznámil s Beátou Kroczkovou z vyšší, takzvané Vošky. Byla to napůl Polka z Českého Těšína, psala i písničky, měla taky úžasný hlas. Byla otevřená, zábavná, správně svérázná podle svého kraje, nebyla nijak tajemná. Znal jsem dříve řadu tajemných slečen, než se pak zjistilo, že jejich tajemství nestojí za to. S Beatou nás spojovala láska k hudbě. K ránu jsem seděl na rautu sám ožralý se Sakařem na baru, kouřil jsem jednu za druhou, zatímco on už doutěšoval. Jen se potichu zubil a vypadal jako kozel. Pil kofolu. „Ředíš, ředíš?“ řekl jsem. „Ředim, ředim,“ potichu se zubil. Když jsme všichni téměř padli, začala řádit Soňa Nedělková, mladá tělocvikářka. Se svým chraplákem ráda vymetala všechny pařby, ale rozjížděla se vždycky trochu se zpožděním, když už nikdo neměl sílu, což bylo někdy i trapné. Dva kluci se tam poprali a shodili ze stěny obrazy. Sakař se s námahou zvedl od baru, zkontroloval ohlédnutím stoličku, aby ji nepřevrhl a zamířil k hloučku. Bohužel ale chytil za límec černé košile jiného kluka než z těch, kteří se prali. Alkohol mu dodal sílu. „Poletíš! Poletíš! Já jsem tělocvikář! A ty poletíš vzduchem!“ Kluci mu ale oznámili, že to byl někdo jiný. Chvíli se díval a mrkal, kulil na ně oči, potom se odpotácel zpátky ke mně. Měl jsem z toho velkou zábavu. V tom jsem viděl Soňu, jak lítá po sále s mým kloboukem. „Mám Kornelův klobouk, mám Kornelův klobouk!“ křičela. Spadl jsem u baru a ředitel mě zvedal ze země. Byl mi o dost 12
blíž než na začátku. Otupělost přišla ráno s popraškem sněhu, krajský inspektor se stěží dostal do kabátu a do role, nasedl a odjel. IV. Towa Tei Po Vánocích za mnou přišel profesor Markytán, tělocvikář, co nosil knírek a s námi kolegy i žáky hrál Fair play. „Tak co, Alanis, co dělá pes? Byl jsi s ním na procházce? Sereš na něj, viď?“ dobíral si mě. Byl z lidí, kteří mě hned rozesmáli, měl jsem ho rád. Nabídl mi, abych jel jako pedagogický dozor na lyžařský výcvik. „Půjčím ti lyže, který jedou samy, Alanis!“ Večer před odjezdem jsem se zastavil v čajovně u Emila ve městě X. Scházela se tam velmi dobrá tvůrčí společnost, Emil psal básně jako Prévert. Na výcvik s námi jela Soňa Nedělková a tělocvikář Luděk Hořák, který ovšem neměl nic společného s profesorkou Hořákovou, byla to ojedinělá shoda jmen. V autobusu do Ř jsem hrál všem slečnám na kytaru. Ještě než přišly požadavky na některé písně ze současného českého šoubyznysu, už jsme tam s autobusem naštěstí byli. Na WC u chatek, které mělo venkovní teplotu, jsem vedle spousty jehličí a sněhu napsal dobrou píseň. Majitelé chaty Rozkoš byli nepříjemní horští negativisti. Luděk býval na žáky přísný, vedl to po skautsku, ale brzy mi došlo, jak ho mám rád, protože je rovný a spravedlivý. Snažil se takový být i k sobě samému. Občas jsem si i zalyžoval, někdy jsem dostal nemilosrdnou ránu do zad při nečekaném pádu. Ale nelitoval jsem, že jsem jel. 4. den se zkušenější odebrali na velké sjezdovky a já zůstal se Soniným oddílem na pomách. Burleskní slovo. Dokroužil jsem pod kopec. Mráz mi rozháněl chmury. Podíval jsem se nahoru. Vprostřed kopce jsem uviděl děvče mořící se na svém úseku. 13
Měla modročervenou kombinézu a úžasnou beranici. Neznal jsem ji, V2A jsem neučil. Odepnul jsem lyže a šel si dát čaj do horské boudy. Měl jsem trochu chřipku. Stálo nás ve frontě víc. „Čaj,“ povídám, když na mě došla řada. „Tos to nemoh říct dřív, kurva, abych tam dal víc vody?“ procedil vychrtlý horský vlk. „Díky, kurva, párek si nedám, jen ten čaj, kurva,“ řekl jsem, když mi podával kelímek a lidi se zasmáli. Změřil si mě svým vražedným pohledem. Všiml jsem si, že ve frontě stojí i ta slečna a směje se. Zpod beraničky pod brýlemi s tenkými černými obroučkami vykukovaly milé, jasně černé oči. Živost holčičky, moudrost světáků, hořkost mandlí. Propastné studny. Usmála se na mě z nich. Nebo jsem se spíš já jen ocitl v ose jejího pohledu. Pak jsem jel na pomě nahoru a měl jsem pocit, že se mi zdála. Navečer ten den přijel za svou třídou Martin. „Miláčci,“ řekl. Slíbil jim, že si udělají vlastní lyžák, který bude hezký. Dovezl cigarety, které Luděk zakázal kupovat. „Jak se daří?“ ptal se mě. „Jo,“ řekl jsem. Holky mu složily písničku, jak se jim po něm stýská. Zdržel se chvíli, odjel už za tmy. Další den ráno. Ta slečna, už zase. Sedí u protějšího stolu. Drobná, černé krátké vlasy. Sexy pohyby má jako laň v lese. Ta jistě umí dobře tančit. Zatímco já občas jdu, aniž bych vrážel do nábytku. Mluvila s kamarádkou a jedla chleba. Pozoroval jsem, jak dovede v očích, obočí, na rtech střídat smích, rozvášněnost, moudrost, klid i krutý chlad, nadhled a zdrženlivost. Ještě jsem nevěděl, co je za znamení a neznal jsem její vůni, ale začala mě mámit a říkat: Pojď ke mně. Rajcovala mě a duchovně mi připomněla Vlaštovku. Chtěl jsem vědět, kdo ta krásná holka je. Kurs utekl, balil jsem si v lyžárně výbavu ve stejné chvíli, kdy 14
si s kamarádkou ze třídy také balila svoji. Potřebovala gumičku na zavázání. Tak jsem ji sehnal, potěšilo ji to. „Děkuju.“ Měla nádherně něžný hlas. „To byl lyžák, Žaneto, co?“ řekla kamarádka. Ve školce jsem nesnášel tohle jméno, ale právě ho začal mít rád. Jeli jsme domů. Seděl jsem tentokrát v autobusu vzadu. Ne mezi učiteli. Hrál jsem na kytaru, holky poslouchaly, ale hrál jsem celou cestu jenom pro ni. Udělal jsem pokus. Vysockij ji nechával lhostejnou. Divoké koně a Radůziny Čápy vod cihelny si zpívala se mnou. Plakala pak při Nohavicově písni: Ještě mi scházíš. Zpívala si ji tiše a pro sebe. Dojeli jsme zpátky do X, kde vládla zima stejně krutá jako na horách. Velkým překvapením bylo, že jsem na náměstí potkal Ondru, který byl v X na pracovní návštěvě jakožto fotbalový trenér před jarní kvalifikací. Kouřili jsme a sledovali výpravu. „Člověče, zaujala mě jedna holka,“ řekl jsem. „Támhleta, co?“ ukázal na ni. „Ty vole, to není možný!“ „Jenže s tímhle imičem chodí spousta krav, rozumíš? Ale já z ní taky cejtím něco zvláštního. Je to Towa Tei, hele. Chápu, že tě zaujala.“ „Je krásná. Co je Towa Tei?“ „Vypadá jako japonskej dýdžej Towa Tei, technař!“ smál se Ondra. „Ty seš vůl, to jsou asociace!“ V černé tlusté bundě nastoupila do černého auta, řidič nebyl vidět přes tmavá skla. Její vlasy byly černé, sníh ve městě čistě bílý a moje srdce červené tlouklo. Po příjezdu jsem vyřídil formality ve škole, odevzdal lyže, byl víkend. S Ondrou jsme pak zašli do DM Marketu, kde jsem si koupil žiletky a křupky s příchutí medu a skořice, nevím proč. 15
Tahle vůně mi ji připomínala. Později jsem zjistil, jak mi voní. Ondra mi nabídl, že mě hodí domů, bydlel kousek ode mě. „Tak pár dní počkej. A když tě to nepřejde, zajdi za ní,“ řekl v autě. „Myslím, že dokáže být taky pěkně kyselá a zpražit tě. Je ale fakt neskutečná,“ řekl jsem. „To všechno dokáže každá. Kurva, chtěl bych vědět, v jakým je znamení, aby to nebyl Štír, to všechno na něj vypadá,“ řekl Ondra. „Já si musím zapálit, nebo se z toho poseru.“ Zesílil CD, aby Vlasta Redl mluvil za nás. Já to zase ztišil. „Ty už seš citově v píči, to je první fáze!“ zvolal Ondra. „To musíš furt mluvit tak sprostě? „No jo, do prdele. Towa Tei, Towa Tei,“ začal zpívat. Vzdychl jsem. „Věř mi, že s touhle holkou se ti bude těžko jen kamarád,“ řekl. Dřív, protože jsem byl ještě mladý kretén, jsem stále na jakési zvláštní přátelství ještě věřil. Než jsem se utvrdil, že to opravdu neexistuje. A pokud jakože ano, je to jen vyhaslá touha nebo nedotažené vyspání. „Dřív či později ji budeš chtít šukat,“ řekl Ondra. Co jsem přijel domů, věnoval jsem chvíli času pejskovi. Pak jsem napsal píseň o své medově skořicové lásce. Černá krásná Towo – Tei, do svojí vaty mě omotej, ať na mě nemůže ani Petr Novotnej. Další večer jsme měli s Ondrou koupené lístky na koncert Karla Plíhala v PD. Před koncertem jsme seděli u vína. Když jsem byl trochu opilý, zavolal jsem Štrajerovi. „Martine, ahoj! Prosím tě, ty učíš V2A?“ „Jo.“ „Prosím tě, nevíš ty, co je to tam za holku, malá černovlasá, nevíš, jak se jmenuje, nebo kdo to je?“ „Prosím tě, já učím holek, znáš to. Ale vím, o koho jde. Žane16
ta, nevím ani, jak se dál jmenuje, proč?“ Lhal jsem: „Je zajímavá, chci o ní napsat.“ „Ale jak ji tak někdy pozoruju, bacha na ni, ty vole, myslím, že je to intelektuálka jako prase, bacha na ni,“ varoval. „Potěš pánbu, díky, čau.“ „Užijte si Plíhala! Ahoj, Alane.“ Nevěděl jsem, proč jsem mu vlastně volal. Přemýšlel jsem, kolik jí je let, vzhledem k tomu, ve které třídě studuje. Mohlo jí být 23. Pomalu plynuly únorové jarní prázdniny, já jsem dokončoval chřipku. Pak povolily mrazy, vrátil jsem se do X. Pozdravil jsem se u laviček na náměstí s místním bláznem, který mi vyprávěl, že láska je hodná, než začne štěkat. Taky s místní tlustou hajzl bábou, velice hodnou paní, které jsem říkal Bláznivá Markéta. „Alane, děcka si tě na lyžáku oblíbila, nechceš přijet ke mně na vejlet?“ řekl mi Martin ve škole. Zkoušeli vlastní hru v rámci dramatické výchovy. O andělech, kterým se nepodařilo zachránit včas a úspěšně své svěřence. Martin byl i loutkoherec, kombinoval činohru s loutkami. Jeho farma byla v údolí v obci Y. „Myslím, že jsem ty tvoje loutky pochopil. Když máš problém, vezmeš loutku a ona to za tebe řekne,“ řekl jsem. V. Předjaří „Každá holka někoho má, dokud není s tebou. Tyhle kočičky nejsou a nebudou nikdy samy. A nikdy se nebudou šíleně trápit jako my. Těm si stačí vybrat. Mají to na háku. Jsi jeden z řady trubců. V příštím životě bych se chtěl jenom narodit jako kunda s krásnýma nohama. Ale když to na ně nezkusíš, budeš jenom paběrkovat,“ řekl mi doma kamarád Aleš. Pobýval jsem občas u Martina na farmě. Byl bohém, holky ho milovaly. Chtěl i adoptovat dítě na dálku, aby jejich třídu navěky 17
spojovalo. Měl dvě děti vlastní. Jeho syn studoval také u nás na škole. „Mám šest táců, chci si koupit autíčko, ale neříkejte mu to,“ řekl mi jednou. „Když přijde domů, tak stejně jen spí.“ „Co, že táta už nekouří Gauloisky, ale Startky?“ opáčil jsem na to z legrace. „No, už teď nemá moc prachy,“ smál se mladý. Martin dělal se svými žákyněmi jednu prožitkovou hru. Hráli si na motýly, rozhodovali se, jestli vletět do vášnivého ohně nebo ne. Martin byl pro. „Nejsem ten, kdo by seděl jen na prdeli, chci létat do ohňů, chci milovat i za cenu, že se spálím,“ řekl. „Víš, někdy mě to rozdávání lásky tak vyčerpává, že radši ohlásím nemoc, abych zatím v klidu nabral síly, jsem tak sám, “ řekl mi jednou. „Když jsi našel lásku ke světu, nemůžeš být sám, ne?“ já na to. Podíval jsem se mu do očí. Nevyznal jsem se v nich. „Můžete mě vzbudit o půlnoci, jsem tu pro vás,“ říkal své třídě, která do něho byla fanatičtější čím dál víc. Měli spolu do té hry třídní říkanku; pumpa, pumpa, pumpa, pumpa vypumpuje lumpa. Půjčil jsem si jedné noci na farmě jeho tahací harmoniku. Seděl jsem v noci na dvoře. Byl opředený spoustou historických pověstí. Kouřil jsem a tahal, i když jsem na ni moc hrát neuměl. Ten zvuk mi přinášel štěstí, byla to poetická chvíle. Na školních chodbách na mě Towa loupala někdy očima. Vždycky odpověděla na pozdrav ne tak, jakože: Jů, ale zarazila bradu a mile se usmála. Až jsem to jednou nevydržel. „Žanet, víš... Strašně jsi mě zaujala,“ dělal jsem schválně roztržitého v doufání, že to zabere. A tak dále. „A kdy by se ti to tak hodilo?“ dodal jsem. „Hned v pondělí,“ řekla mi. Neztrácela čas. 18
Obtancovala mě a zmizela. Díval jsem se potom do rozvrhu. Vykašlala se kvůli mně na poslední dvě hodiny. „Víš, třeba napsat takovej román musí bejt hrozně těžký, zachytit tu neuchopitelnost vývoje. Každej má jinou zkušenost,“ říkal mi pak doma na pivu Ondra, když jsem mu oznámil, že možná napíšu knihu. Jaro bylo cítit ve vzduchu. Místní blázen v X svlékl zimní odřenou koženkovou bundu, před malými krámky u podloubí se objevily první květináče, Emil vytáhl na zahrádku před čajovnu starobylou postel pro sezení. V pondělí jsem smířeně odučil svých několik hodin, odevzdal poslední třídnici ve sborovně, ředitel chytl zástupkyni za krk, ale hned ji zase pustil, na školním dvoře odjížděl ve Fabii Jonston s Petrou v puse, zkrátka takový klasický den. Towa tam stála. Měla černý filcový kabátek, sukni. „Čau,“ řekl jsem. „No čau. Jo, tak jsem tady,“ usmála se. „Kam půjdem?“ „Kolik máš času?“ „Jede mi to v šest.“ „Tak půjdeme na Malý náměstí, jsou tam hezký lavičky, málo lidí, mám to tam rád,“ rozhodl jsem. „Tak jo.“ Minuli jsme cestou místní uzenářství, ze kterého právě v tu chvíli vycházel Martin s klobásami v ruce. „Nazdar Martine,“ zavolal jsem. „Nazdar,“ mávnul nám. Usmáli jsme se. Towa ho pozdravila, pak se zamyšleně dívala někam mimo. Byl to ten šílený, zneklidňující, matoucí pohled kočičkovskýma očima, znamenající tisíce příšerných záhad nebo taky vůbec nic. Zbytečné se ptát, když ženská udělá tenhle pohled. Seděli jsme na lavičce a viděli před sebou malou holčičku, která pila z fontány pitnou vodu. Towa čekala, co ze sebe vysy19
pu. Tak jsem začal povídat o dětech. Vzpomínal jsem na svou školní praxi v mateřské školce před lety. Byla tam i moc chytrá, vnímavá holčička jménem Markétka, takovou jsem chtěl dceru. „Řekla mi třeba: ,Alane, tak chceš být jednou scénáristou nebo učitelem?‘ Nebo: ,Alane, není možné, že ses do mě zamiloval? To bych ti musela říct, abys šel do háje!‘ Tohle fakt někdy vypadlo z tý ostřílený šestiletý profesionálky,“ povídal jsem Towě. „Druhý den mi pak řekla, ať jí prominu, že si dělala srandu, že mě má ráda.“ S Towou jsme se tomu smáli, nechtěla mi to věřit. „To vnímavý děti dělaj, slyšej to někde,“ řekl jsem. „To dětství je krásné, že?“ řekla. „Jo, děti nebo psi mi vyrovnávají tu naši složitost mezi vztahy dospělých.“ „No ale o to právě jde, ne? Vyjít i s těmi, se kterými jinak moc nevycházíš,“ mudrovala. „To jo. Jsi ráda na téhle škole?“ „No tak ve třiadvaceti bych už asi nebyla tam, kde nechci být ráda. Já jsem dělala na recepci v hotelu ve městě M necelý rok, víš, ale pak jsem si řekla, že vlastně ještě nějak nevím, jak se vydělávají peníze, tak jsem se vrátila zpátky do školy.“ Předtím dělala obchodní akademii v M. Tohle staré období nazývala velkou černou dírou. Prý tam neměla vůbec žádného kamaráda. Vlastně prý ani neví, jak tu pakárnu dodělala. „Jak teď bydlíš, Žanet?“ „No, žiju na vesnici ve vesnici J. Mám tam psa.“ „Já bydlím ve vesnici S,“ řekl jsem, neznala, bylo to daleko. „Mám taky psa, jak se ten tvůj jmenuje?“ „Cikán, je celý černý, víš?“ zasmála se. „Ten můj se jmenuje Míša.“ „S domkem jsou starosti, viď? To víš, že tam nežiju sama.“ Jasně. Z dálky to na mě baflo. Ale jestli jsem sám já, to se mě neptala. 20
Pak jsem chvíli mluvil hlavně o mém milovaném spisovateli Deszö Kosztolányim. „Jít přes lesy, louky, pole, lány, tak díky, pane Kosztolányi,“ citoval jsem svou píseň. Položila hlavu do ručky a poslouchala. „Já čtu všelijaké rozsáhlé filozofické spisy, německé, indické, rozebírající smysl života. Snažím se nějaký najít,“ smála se. „Víš, před časem jsem žila s jedním hudebníkem v PH, ale pak jsem to musela ukončit, to už se prostě nedalo, tak jsem se rozhodla. Tohle, co mi tady vyprávíš, jsem už jednou všechno zažila a slyšela. Každý den jsem dojížděla z obchodky v M do PH, ráno zase do školy, večer nebyl doma, měl koncerty, bylo to šílený. Tak jsem si to nějak zkonstatovala v sobě a jela do Anglie dělat Au pair do rodiny alkoholiků, krásná zkušenost. A poslala jsem mu pár dopisů jako, že teda ne.“ „Já nejsem nějakej hudebník, ale písničkář, víš,“ řekl jsem slabým hlasem a musel jsem si zapálit, jak mě vyděsila svou tvrdostí. Towa nekouřila. „Poslyš, co ty jsi vlastně za znamení?“ řekl jsem. „Štír.“ „Hm. Já jsem Lev.“ „Víš, že Lvi a Štíři se k sobě vůbec nehoděj?“ zeptala se. „To jsou kecy, záleží vždycky na člověku,“ řekl jsem světácky s cigaretou v puse. Lev jde do věcí napřímo srdcem, pak ho všechno hrozně bolí a on trpí. Štír si všechno zrentgenuje, rozebere si na součástky. Nikdy později mi neřekla, jak se cítí, ale jak si připadá. „Já si teďka připadám taková prázdná nebo co, ty máš tak nabitý, pestrý život! Ty jsi, ty jsi – “ „Moc ukecanej?“ „To ne,“ bránila se, „to ne.“ Děvčátko už u fontány nebylo. Okouzlila mě. Lvi a Štíři jsou největší osobnosti zvěrokruhu. Také velmi egoističtí, vevnitř hrdí 21
a bohatí. „Stejně je to zvláštní, nová setkání, noví lidé, když je člověk všímavý. Přitom z mé strany žádné takové indicie ani nebyly,“ řekla. „Okamžitě jsi mě zaujala, jsi moc krásná. Posloucháš Zuzanu Navarovou?“ „Poslouchám, poslouchám,“ kývala hlavičkou. „Vypadáš jako herečka ze sedmdesátých let, chtěl bych tě v té době potkat ve Francii, jsi nádherná.“ „Já mám ráda umělecké filmy, zvlášť Felliniho. Jak ten čas letí, letí,“ zakroutila rtíky. Doprovázel jsem ji na autobusové nádraží. Naoko jsme se hádali a smáli, protože ona chtěla jít po ostrém jarním sluníčku, aby ji nabíjelo. Neměla ráda hory a nesnášela zimu. Měl jsem to podobně, i když kurs pro nás byl zajímavá zkušenost. Zazvonil jí mobil. „No čau,“ zvedla ho. „No já fakt nevím, kde je, nešel se třeba zabít?“ Podíval jsem se na ni. „Tak čau,“ položila to. Neptal jsem se, jen mi bylo jasné, že někoho zpražila. „To byl blbej vtip s tím zabitím, co?“ loupla na mě šibalsky očima. „To byl ten můj, jakože přítel.“ „Já nevím, co tam doma děláte, ty seš číslo.“ Jelo to ze dvojky. „Uvidím tě zase zítra?“ ptal jsem se. „To víš, že jo,“ usmála se a byla pryč. I další den jsem ji doprovázel na dvojku a počítal každou minutu s ní. Byl jsem rád, když měl autobus do J zpoždění. „Není to dobré, asi od něho odejdu. Seznámili jsme se tak nějak velice rychle na táboře, kde jsem dělala instruktorku a hned za pár týdnů jsme spolu bydleli,“ řekla. O víkendu mi Ondra ukázal na fotce chlápka. DJ Towa Tei. 22
„Ty seš vůl, Žaneta vypadá přece úplně jinak,“ naoko jsem se zlobil. Po víkendu už u Jirky ve vesnici J nebydlela. Přemístila se o vesničku dál do D u CH ke své starší sestře, která tam žila s manželem a dvěma dětmi. Moc mi o nich povídala. Chlapeček byl prý postižený a sestra s ním občas jezdila do lázní. Měla velký dům, kde se Towa často cítila ztracená. „Tak jsem se prostě sbalila a šla,“ řekla mi. „Chudák Jirka, jak jsem tam seděla s tím kufrem a čekala na autobus, nějak to nemohl pochopit. Ptal se mě, jestli to myslím fakt vážně, až už jsem se naježila a odtáhla se od něj. Neřekla jsem mu, kam jdu, myslel, že to je kvůli nějakému chlapovi. On Jirka byl docela do společnosti, tak jsem mu pak už často říkala: Běž si tam radši sám. Ale už mi je dobře, už se směju.“ „Já se taky směju,“ řekl jsem a snažil se skrýt svůj šok. „Taky se směješ? To je dobře.“ Dal jsem jí své zadumané básně. „Ty jsi tak hodný, Alane, taky bych ti chtěla udělat radost.“ „Mně stačí, že – “ „Že tu jsem, viď?“ předběhla mě. Byl jsem kretén, ale bylo to krásné. Rozbily se jí hodinky. Tak jsme šli do hodinářství. Tam čekali na opravu. Pod pultem ležely prstýnky. „Který bys mi vybral?“ ptala se a dotkla se mých ramen. „Ten pátý shora.“ Žádný se mi nelíbil. „Ha, ha, ha.“ Probírali jsme její krátké vlasy. „To když jsem ještě před lyžákem celou dobu chodila po škole s dlouhýma, tak to sis mě nevšiml, jo?“ dobírala si mě. V městských zahradách jsme potkali část dívek z Martinovy třídy. Byl krásný jarní den. V uších mi zněla Zuzana Navarová, cítil jsem, jak se vůně z Towy rozpaluje v jarním teple. 23
Holky mě poprosily, abych jim zahrál na kytaru. S úsměvem jsem zdvořile odmítl, že to dnes nejde. „Připadám si dost divně, že jim tě beru,“ usmívala se na mě Towa. „Ani nevím, jestli tady spolu můžeme takhle chodit na procházku.“ Byla tak roztomilá, že mě celým svým zjevem v tu chvíli až rozesmála. Vypadala trochu jako čertík. Chtěl jsem, aby vedle mě cupitala na mojí cestě. Jenže čerti tohle nedělají. Dokázal jsem si s ní představit týden, po kterém bych byl schopen snad zemřít. Obdivoval jsem ji, okouzlovala mě její rozhodnost a síla. V tu chvíli jsem ale sám ještě nevěděl, co od života chci. Ani pořádně, jak na ni a smí-li si to mlaďounký, začínající a chudý učitel na malém městě vůbec dovolit. Byl jsem ze sebe trochu zablokovaný, co by to přineslo. Dostávaly mě její nepřímé indicie, ale i to, že vše měla pod absolutní kontrolou se svou zdrženlivostí a chladem. Pro ni jsem byl jistě roztomilý. Poznala, že žádnou přítelkyni nemám a uznávám, že kromě pár školních dobrodružství jsem to se ženskými ještě moc neuměl. Věnoval jsem se spíš psaní svých děl a chlastání. „Musím už jet, víš, ségra potřebuje večer pomoct s dětma,“ přerušila mé myšlenky. Navečer jsem šel k Emilovi na zahrádku do čajovny zakouřit si vodní dýmku a na chvilku si popovídat. „Člověče, poznal jsem jednu Žanetu a jsem z ní v hajzlu,“ řekl jsem. „Jakou Žanetu?“ zprkeněl Emil. „Fišnerovou Žanetu.“ Emil, jindy na první pohled pohodář ve stoickém klidu, se vyděsil. To vyděsilo i mě. „Mílo, co ti je? Takhle jsem tě ještě neviděl, je ti dobře?“ „No... Znal jsem ji už z dřívějších dob, když ještě bydlela v Praze. Já... Nechci tě děsit, už je to pár let, třeba už je úplně jiná... Určitě je to milá a pohodová a silná holka. Já jsem docela 24
šťastně ženatej,“ blekotal, jako kdybychom mluvili o nějaké zlé příšernosti. Takže ty ses do ní asi kdysi zamiloval a ona ti nedala, viď? To jsem si pomyslel, ale mlčel. „Co to bylo za hudebníka?“ zeptal jsem se. „No, jeden z největších ptáčků šoubyznysu, to je jedno,“ byl stále vyděšený a lapal po dechu, to nefalšoval. „Do prčic, tak už se, hergot, vymáčkni, co tě tak vyděsilo?“ zatlačil jsem na něj. „Ale nic... No prostě, hele, ať to bude dobré, špatné, nebo jakkoli, nikdy se tím nesmíš nechat pohltit, protože ona prostě chlapy naprosto dostane. Je to ohromnej živel, kterej téměř vůbec nejde zkrotit,“ byl vyděšený, až jsem se mu začal smát. Nejde zkrotit, nejde zkrotit, znělo mi hlavou na mém privátu v pokojíku při opravování tun písemek. Měl jsem apokalyptický pocit, že jen Žaneta je moje štěstí v tom zlém světě. Že bez ní umřu. To se Lvům stává, když věci nejdou tak, jak oni si přejí, když jim někdo nebo něco uniká. Cítí sebelítost, jakousi zradu, je jim těžko. Měl jsem zjitřené srdce. „Emil z čajovny tě prej znal,“ řekl jsem jí druhý den. „Jo, já ho taky znala. Je to moc hodnej kluk,“ špitla, trochu se naježila a dívala jinam. „Zítra jedeme do toho K, dáš mi číslo, abych ti mohl napsat večer?“ Vytáhla červenou pastelku a napsala mi číslo. „To už trochu zavání červenou pastelkou, ne?“ usmála se. Ráno jsme odjížděli na dva dny do K na festival škol s naším ambiciózním sbormistrem Hutlou a paní profesorkou Zlomenou. Hutla měl někdy těžkou práci, musel vymetat i pánské záchody, kde se někteří chlapci ulévali ze sboru. Paní Zlomená se ke mně z počátku chovala agresivně. Ať jsem řekl A, bylo to špatně, B taky. Zkusil jsem při konverzaci s ní opakovat její pohyby a tón hlasu. Od té doby se vůči mně zklidnila. 25
Později jsem pochopil, že u těchto lidí není nikdy chyba na mé straně. „Koukejte to vyhrát, Hutla, já podávám ruku jen vítězům, na neúspěšný já seru,“ řekl nám ředitel před odjezdem. V městě K jsem navíc měl mít první večer svůj sólový koncert s kamarádem Lukášem Ulicem, který mě doprovázel na kytaru. „Víš, někdy mívám pocit, že ty nejniternější představy se nedají zachytit. Ležíš na posteli, všechno víš, obsah i formu, pak ráno vstaneš, ono se ti to rozplyne,“ řekl jsem mu, když jsme před koncertem odpočívali. Pokojík nám připravili takoví dobří lidé z Moravy, majitel nám se vším pomohl. „Však dobre, od toho tu ja su, ne?“ říkal na všechno, co jsme potřebovali. „Některé dveře musíš nechat zavřeny,“ řekl Lukáš. „A možná je to dobře.“ „Ty texty, který píšeš, nezblázníš se z toho jednou?“ ptal se Lukáš. „No, nechtěl bych to. Ale vím, že mě ty písničky chrání. Léčí. Dlouho jsem tvrdil, že to v nich nejsem já, ale jsem. Chtěl bych se někdy vyrovnat se svým strachem a najít víru,“ řekl jsem. „Věřím, že ty písně mají takovou sílu. Můžou zásadně ovlivnit nebo i zachránit život druhým lidem.“ „Máš pravdu. Vzpomínáš si na náš první mikrofon ze stojanu od koštěte obvázaný izolačkou?“ Zasmáli jsme se. Koncert byl krásný a odezva pak také. Pro noční pařbu jsme zvolili hospodu „Slezský domov“, kde jsme si celé dlouhé hodiny z jukeboxu pouštěli Mňágu. Do Lukáše se tam hned zamilovala servírka Martina, která se rozcházela s klukem, který ji hodně urážel, sebral televizi a dohlížel na ni před hospodou, aby se s někým nelíbala. Zanedlouho ji čekala operace, protože byla epileptička. Lukáš jí později poslal dopis, jak jí to dopadlo. 26
I druhý večer v K byl krásný. Profesor Hutla mi třásl rukou až příliš srdečně, se sbory jsme sice nevyhráli, ale umístili se velmi dobře. Nikdy jsem úplně nepochopil v hudbě jakékoli soutěže, umísťování, hodnocení a poměřování něčeho. Ale dávali jsme těm dětem něco pozitivního, to bylo na každý pád dobře. Psal jsem Towě sms ze své staré motoroly asi půl hodiny. Jednoho dne už Lukáš nemohl vůbec poslouchat můj vtípek, že totiž já, Miloš Zeman a Zuzana Navarová jsme asi poslední v téhle zemi bez mobilu. Daroval mi svůj starý stroj. „Takhle bych si to přál, vždycky psát své lásce z cest,“ řekl jsem. „To ti jednou vyjde,“ řekl Lukáš. „Seš kamarád.“ VI. Déšť a bouře nechť nás očistí Jaro v zemi vypuklo v plné kráse a hned na to se konal v X veliký Majáles. Měli jsme s Lukášem koncert v zámeckém sále. Kulturně přijel strávit víkend i Ondra se svou milou přítelkyní Veronikou. Té se Žaneta zalíbila. Seděli v první řadě. Záda mě brala, zahrál jsem i medově skořicovou písničku pro Towu. Po koncertě jsme dostali s Lukášem červené růže. Všiml jsem si, že co jsme skončili, Towa vyběhla ven. Uložil jsem kytaru a šel se podívat na nádvoří. Dívala se do země a hlava jí zase šrotovala. Zřejmě přemýšlela o tom, že takhle to nepůjde. Nevěděli jsme, co s naším vzrůstajícím zamilováním. Nevšímal jsem si, že jsem v tom byl trochu více než ona. „To jsou jen písně,“ řekl jsem. „Vždyť já vím,“ řekla. „Co říkáš na Lukáše?“ „Sympaťák, ty potřebuješ někoho, kdo by tě vytáhnul z těch tvých myšlenkových ponorů a skepse, blázínku,“ řekla. Když se všechno sbalilo, Lukáše a Ondru jsme opustili a šli se 27
projít po tom zámku, kde jsem před časem provázel. Vzpomínal jsem na chlastací noci pod svým pokojíkem v přízemí strávené se správcem, který vypadal jako Jean Gabin. A také stejně tolik kouřil. Rád jsem s ním sedával a poslouchal jeho vyprávění, měl jsem pocit, že tam opravdu sedím s Gabinem. Měl jsem výborný vztah k paní Magdě, ředitelce zámku. Jsou na světě lidé, které literatura popisovat nemusí, u kterých v první vteřině vycítíte, že jsou s vámi. A že jste mezi svými, kteří vám přejí a pomůžou s lecčím. Magda dřív také učila na naší škole, ale pro neshody se Struwayem musela odejít. Později byla novým a ambiciózním vedením odejita z funkce na zámku, protože byla ryzí člověk. S Towou jsme si v jednom z pokojů po našem koncertě ťukali prsty do cembala, na které údajně hrál Mozart. Towa mi řekla, že jsem se při koncertě v sále ošíval, že bych měl s těmi zády něco víc dělat. Já hladil její prstíky. Pak jsme se šli podívat do sálu hospody U Bílého ptáka, kde hrál Martin se svou třídou svoje dramatické představení. Mimo pódium byl ale nějak nezvykle zamlklý. Potom jsme se zastavili v hospůdce pod internátní kolejí. Trochu snobismus. „Tam si ale budu připadat jako v Německu,“ poznamenala s úsměvem. S číšníkem se znala. Jistě se tu zná i se spoustou dalších lidí. Najednou byl navečer a my stáli na nádraží u motoráku, který ji měl odvézt pryč. „Moc se mi to v tobě líbí, moc,“ řekl jsem. „Tak to jsem ráda, taky se to snažím pročišťovat,“ řekla. „Dej pozor, ať ti růže brzy neuvadne,“ dal jsem jí svou růži. „Já si růžičky suším, potom neuvadnou,“ řekla. „Už dlouho ke mně nebyl žádný chlap takový pozorný. Vzpomínáš, už to s tou gumičkou na lyžáku, jak jsi měl chřipku? A jak jsme my seděly s holkama v jídelně a ony tě k nám zvaly a ty: ,Ne, promiňte, musím dopsat nahoře píseň.‘ “ „Jsi moc roztomilá.“ 28
„Ty taky.“ Něco si potichu zpívala. „Já jsem ten nešťastník, já jsem ta slečna...“ „A víš, jak je to dál?“ zeptal jsem se. „Že je to láska neskutečná nebo tak nějak,“ zašeptala mi do ucha. „Jsi jako víla z maďarských ulic,“ řekl jsem. „Ten můj bývalý jakože přítel taky miloval Maďarsko, víš?“ Málem se mi z ní postavil. Prstíky se propletly, vláček odjížděl. Stál jsem tam chviličku a díval se, jak červeně zapadá slunce. Myslel jsem, že umřu z absence její vůně, chtěl jsem ji sežrat a strčit jí jazyk až do jejího krčku. Po chvilce jsem vytáhl svou starou motorolu. „Žanet, je to na tobě, vystup na nejbližší zastávce, protože já tam za chvilku přijedu taxíkem a buďto tam budeš, nebo ne.“ Byla tam. O sexu se Štírem bylo už popsáno tisíce knih, ne všechno je pravda. Rovnocenně vynikající sex je se spoustou dalších znamení. Neuvěřitelně rajcující na nich je, že si vždycky hlídá svou vlastní hrdost, důstojnost, nikdy se vám úplně neodevzdá, ale dokáže mnohé vykonat. Měla takové fluidum, které mě mámilo, že jsem myslel, že zemřu. Když jsem viděl její temné oči lesknoucí tmou na měsíc, slyšel jsem, jak mi v hrudníku poprvé praskají polínka ohně. Další den jsme se váleli v městských zahradách na sluníčku s její preventivně chladnou, ale sympatickou kamarádkou z CH. Připomínala mi mou skautskou vedoucí, když jsem jako dítě sloužil v oddílu vlčků. „Je to tak krásné město, jednou bych tady chtěla i bydlet. I Žaneta, viď Žaneto? A mít kočárky a děcka a tady chodit v těch zahradách,“ zasnila se kamarádka. Obvyklý cíl mnoha studentek pedagogické školy. 29
„To jsem vůbec neřekla,“ naježila se Towa okamžitě. „Žádné kočárky, proboha, to ještě dlouho ne!“ „Stejně musíš spadnout až úplně na tuhle zem, abys viděla to modrý nebe, víš,“ řekl jsem rozvalený na trávě. „Asi o tom napíšu písničku.“ „Nepiš písničky a žij,“ zašeptala Towa. „Pro mě je ale nutný obojí,“ řekl jsem. „Vydal bych se tam nahoru jen tak na balónku!“ „Na výlet bychom letěli, viď?“ přitulila se. Jarní sluníčko do nás příjemně prudce pražilo a zelená tráva vyrůstala. Po zimě jsme hltali to slunce. Večer odjela pomáhat sestře s dětmi, mě čekal poslední volnější večer bez pořádných povinností. Šel jsem k místnímu kamarádovi, nabrali jsme si U Modré stuhy do džbánku pivo, kouřili jsme při červené žárovce u něj v kutlochu a poslouchali Mňágu a Žďorp. Chlastal tam s námi ještě sympatický chlapík, který vypadal docela jako Robert Rosenberg, tak jsem mu tak začal říkat. Venku se zatím rozpršelo. Byly to krásné vlahé jarní chvilky, myslel jsem na Towu, jestli se jí dobře spí. Její máma žila na Floridě, kam utekla za jedním Texasanem o jedenáct let mladším od svojí české rodiny. Pracovala tam v takzvaném supermarketu pro chudé. To mi přišlo zajímavé. Žaneta si s ní nerozuměla, považovala ji za šílenou. „Pořád mi posílá prstýnky, víš, takové ty, co prodávají po trafikách a jaksi jí nedochází, že už jsem velká holka. Prostě to nefunguje. Teď mi pořád volá, stará se co dělám a chce, abych zas přijela.“ Žanetin tatínek zůstal sám, bydlel nedaleko, měl rakovinu. Žaneta ho občas navštěvovala. Dřív pracoval na dráze, měla výhodu režijky. „S tátou jsme zjistili, že si nemáme, co říct, ale teď je to skvělé, co jsem se osamostatnila. Teď už zkrátka víme, co od sebe můžeme a nemůžeme čekat. Když se občas vidíme, bývá a 30
a působí fajn.“ Žaneta vždycky všechno stihla a splnila si. Někam zavolala, někde se pousmála, všechno pak nakonec odevzdala v termínu, všechno zařídila. Nikdy mi vůbec nic nevyčítala, nikdy nežádala o privilegia, nikdy nic netěžila z mé zamilovanosti, nikdy po mně vlastně nic nechtěla. Její nezávislost se mi i líbila, skutečně se nedá říct, že by mi to vadilo. Vyprávěla mi, jak se svým bývalým hudebníkem projeli legendární Texas, že jí tam přišli všichni takoví jednodušší. „Zahraj mi na kytaru!“ žadonila velmi často a tahala mě za rukáv. Lehávali jsme si spolu na trávě, dny byly slunečné a modré, noci průzračné. Můry spaly, Vlaštovky se vracely, ale nikdo o nich ještě příliš moc nevěděl. V černých kabátcích jsme chodili k potůčku, ve kterém si máchala ruce. S Martinem pracovali v dramatické výchově na nějakém projektu. Zjistila, že si u Jirky zapomněla dobrý aparát, který teď potřebovala. Jednou jsem s ní šel na procházku, když volala Jirkovi. „Ahoj! Jirko, ha, ha, můžu k tobě přijet? Mám u tebe digitální foťáček, a tak a pohladit pejska.“ Podíval jsem se na ni. Měli s Jirkou schválně stejná čísla mobilů, přehozené byly jen dvě číslice. Jednou mi došel kredit na mé motorole, s níž jsem se nikdy opravdu nesžil, šel jsem jí volat z budky na kartu ve voňavém sadu u baráčku v S. Slunce zapadalo, sad voněl. Věděl jsem, že na konci léta se obsype výbornými jablky. Žaneta měla ráda jablka. Já je v tu dobu vůbec nejedl. „Možná proto, že vím, že je nemáš rád, tak mám vždycky při setkáních s tebou na jablíčka hroznou chuť,“ vzpomněl jsem si, jak se jednou tomuhle zasmála. Volal jsem. „Dobrý den, Jiří Mošna, prosím?“ „Dobrý den, to je mobil Žanety?“ 31
„Žaneta má na konci dvě sedmičky.“ „Aha, díky, promiňte.“ „Nic se nestalo, mějte se.“ Volal jsem jí už bez spletení. Ji to pobavilo. „Jé, tak ty ses dovolal mýmu bývalýmu příteli, no to je gól! Popovídali jste si?“ rozsvítila se do telefonu. „Ne, ale působí na mě, že je to hodnej chlap.“ „No, to on je hrozně hodnej. Fakt hodnej.“ Další týden už měla svůj fotoaparát a ukazovala mi na lavičce na chodbě ve škole fotografie, co udělala do dramatické výchovy s Martinem. Byla to nějaká panenka v trávě v cárech. „Měli jsme se zpodobnit jako loutky,“ řekla. „Aha,“ řekl jsem, „ale je to fakt krásná fotka. A co Jirka, jak se má?“ „Ale jo, už se docela jako srovnal, ale má tam ještě pořád vyvěšenou moji velkou fotku. Jakorát začal strašně chlastat, ale co se dá jako dělat. Já si zkrátka vždycky počkám na nějakej čin protistrany a pak to nějak vyhodnotím nebo nevyhodnotím.“ Martin procházel kolem. „Alane, nemáš už mít hodinu?“ „Martine, já vím, kdy mám mít hodinu.“ Holky ze střední seděly na radiátorech a kolem šel profesor Jonston. „Neseďte na těch radiátorech, na tom seděj jenom slepice! Ještě tak zrní zobat!“ zařval. Podíval se na nás s Towou a prasácky se na mě zašklebil. „To byl Jonston, viď?“ ptala se Towa a smála se. „Jo. Ach jo, stejně všechno špatně dopadá,“ řekl jsem jí. „Alane, no tak! Život není zlý, život je dobrý, opakuj si, život je dobrý!“ smála se mi do ucha. V ty dny jsem chodíval někdy do zahrad i s Beátou a skládali jsme tam spolu. 32
„Tak jsem jela tuhle domu do Těšina, né a jedu v trolejbuse a nemam jizdenku a de pruvodči a štyry stovky v prdeli, né?“ vítávala mě Beáta podobnými větami. „Tak už běž, Žanda na tebe už čeká,“ loučila se podobnými větami. Do města přijel Vlasta Redl se svou kapelou KDJ. Chtěli jsme na něj jít s Lukášem a Ondrou, nechtěla jít s námi. Věděl jsem, že nemá smysl ji nutit. Začalo pršet. „Na Redla nemůže bejt slunce, vole,“ řekl Ondra, „dešťovej mužíček s sebou přináší déšť.“ „Dest a boure necht nas ocisti!“ napsala mi Towa zprávu. Vlasta měl úžasnou formu, hráli po delší pauze a koncert se jim povedl. Při kořalce jsme v hledišti rozjímali, co všechno jsme u těch písní už prožili. Když přišla lidovka V hornom dolnom konci o chlapci, který zemře na trápení z nešťastné lásky, byl jsem už v prdeli. Pokračovali jsme tahem v hospodě. Potřeboval jsem se vylít také i z deptajícího vedení, nesmyslných tlaků a příkazů. Ráno jsem se dozvěděl, že profesora Hutlu srazilo auto, to mi bylo líto, to jsem mu opravdu nepřál. Za pár dní se naštěstí vrátil jen s pár šrámy. Jeho fyzično to ovšem nepoznamenalo a duchovní vývoj také ne. Ty dny jsem také podnikal záchranné akce na zatoulané psy, kteří bloudili kolem Jezuitské koleje a čekali na zbytky jídel. Paní profesorka Štruncová, mimochodem Towina třídní, byla jediná, která mi pomáhala, milovala zvířata. Díval jsem se na kolegy u oběda, jak mají nacpané tváře. „Ale no tak, Alane, nerušte pořád u oběda s těma čoklama,“ pokárala mě zástupkyně Napoleonová. Profesor Kočka míval pochopení a vyprávěl, jak zachraňoval kočky, které teď žijí u něho doma. Vychovatelky jednou káraly jednoho žáka, prváka, že zdržuje u cisterny s čajem a dělá tam s kamarádem blbosti. „Mně to nevadí,“ vysmál se jí žák. 33
Struway se zvedl a přišel k němu na centimetr. „Ale mně to vadí,“ řekl mu do obličeje a odpálil ho. Večery jsem často trávil s Towou na rande. Neměl jsem rád burany, které někdy musíme snášet po hospodách. „I oni ti můžou něco dát,“ řekla mi. „Jo,“ řekl jsem. Nesnášel jsem, když v každé kavárně a výčepu po ní chlapi slintali a zvedali svůj trapný fernet. Byli pryč z téhle kočičky. „I oni ti můžou něco dát,“ udělal jsem vtípek. Neřekla na to nic. VII. Na výletě Při jedné z našich cest s Lukášem v jeho oranžové škodovce stovce jsme kolem poledne seděli v restauraci v bývalém Prioru v PD a dávali si pivo, kafe, rum, cigarety a zmrzlinový pohár. Venku byl zamračený a studený jarní den, nepřispělo to k dobré náladě. Přišel k nám hluchoněmý chlap, na jeho papírku stálo: Prosím, pomozte mi, jsem hluchoněmý. Prodávám všechny tyto věci jenom za 75 korun. V tašce měl různé přívěšky a cetky. „Je fakt hluchoněmej?“ ptal jsem se servírky. „Jo, pane, tenhle fakt je. Pořád sem chodí něco prodávat,“ řekla. Prostě jsme neměli chuť mu to zrovna kupovat, museli jsme zachránit hlavně sami sebe. A udělat si klid v sobě. A potom teprve dělat spasitele. Těm, kterým to pomůže. Trvalo mi léta, než jsem tohle pochopil. Dojedli jsme a jeli do ČT, cestou nám hrály Buty a já psal smutnou píseň. Olovnatou oblohou začalo skrz mraky prosvítat slunce. Lukáš nebyl soustředěný, málem jsme porazili babičku. „Dávej bacha, ještě se něco semele!“ řekl jsem. Ve škodovce byl problém se světly a Lukáš ji navečer nechal u souseda mechanika Jarcka. Těšili jsme se na večerní hraní, na 34
celou sešlost. Kousek do HL se s kytarou dalo dojít pěšky. V obci HL za ČT se v útulné hospůdce u kamen konalo hraní. Moc rád jsem tam jezdil, miloval jsem Lukášovy rodiče a mezi celým sousedstvem jsem se cítil moc dobře. Lukáš byl začínající hudebník a chystal se jet v létě do Anglie na pole sbírat hrách. Rozcházel se se svojí dívkou, která prožívala nějaké satanistické období, ale později toho nechala. Stěžoval si, že mu lže. Jakýsi starší český kovboj mi půjčoval foukačku v jamu po koncertě, dvoumetrový dvěstěkilový dobrosrdečný domorodec Max si s každým srdečně plácal a zdravil. Měl jsem rád filozofii trampského a country světa. Po nočním návratu nás ale před domem Lukášových rodičů čekalo nepříjemné překvapení. Slyšeli při televizi ránu zvenčí, tak se vyběhli podívat ven k silnici. Někdo naboural jejich auto. Bohužel u toho ještě srazil 2 další lidi, kteří šli po krajnici. Z místa nehody řidič ujel. Saniťáci oba raněné nechtěli naložit. „Ale on umírá, řekla jsem tam těm záchranářům,“ vyprávěla Lukášova maminka. „A chlap mi na to řekl: ,Ale my nemáme místo!‘ “ Nikdo nevěděl, kdo byl tím řidičem. „To jsou chlapi, který znám už odmalička. Šli pěšky z HL. Jít o chvilku dřív, mohli jsme to bejt klidně my. Ten jeden, Petr Polák, opustila ho žena, umřelo mu děcko a on si za poslední prachy koupil tu kytaru,“ řekl Lukáš se slzami v očích. Kytara byla celá rozmetaná po silnici mezi krví. Ležel tam i štítek z favoritu. „Asi to bylo fávo,“ řekl Lukášův tatínek. Lukáš byl bledý a díval se na štítek. Já zbledl, protože píseň, kterou jsem přes den napsal, jako kdyby se týkala nehody. Seděli jsme v noci v obývacím pokoji a kouřili jsme. Lukášův tatínek měl zkrvavené tričko, jak pomáhal naložit raněné. Dívali jsme se na ptákoviny v televizi, ale nikdo nevnímal, co se vysílá. V místnosti bylo modro z kouře, byla už hluboká noc. 35
„Jdeme spát, pojď brácha,“ řekl Lukáš. V jeho pokojíku jsme si dávali párky s majonézou. Lukáš měl doma křečka Buxleyho, do kterého jsem se někdy snažil nacpat celé kolečko párku. „Ten štítek je sice z fáva, ale já ho měl přidělanej vepředu na škocně, nevšiml sis?“ pronesl Lukáš na posteli. Nadechl jsem se. Ráno, když ještě Lukášovi rodiče spali, se ozval burcující zvonek. Přiběhla Jarckova sestra, že brácha má průšvih. Jen jsme se oblékli a běželi přes město za Jarckem. „Já tam byl jen jako spolujezdec, můžu vám říct, kdo řídil!“ vykrucoval se. Byl poďobaný od neštovic. „Ty kreténe, vole, co tě napadlo brát si škocnu na večer, chtěl jsem jen seřídit světla, já na to auto ještě nemám ani smlouvu!“ rozčiloval se Lukáš. Nebylo to veselé ráno. Nutili jsme ho jít na policii. Velice brzy se policii sám přiznal, že auto řídil v opilosti. Pojišťovna Lukášovým rodičům uhradila škodu za nabourané auto, my se s „handrtkou“ škodovkou stovkou mohli rozloučit. Lukáše stála 2500 Kč a právě absolvovala svou poslední jízdu. „Už na něho seru, je mi líto, že jsem se kdysi na fotbale s touhle partou vůbec seznámil,“ řekl Lukáš. „Nebojíš se, že se ti bude mstít nebo tak?“ řekl jsem. „Nebojím se ho, seru na něj, ať přijde,“ řekl výhružně Lukáš. O několik měsíců později jsem se dozvěděl, že Jarcek díky svým známostem u soudu zůstal čistý a tahle příhoda se stala úplně jinak. Chtělo se mi zvracet. Jeden ze sražených chlapů nemohl do smrti chodit, druhý oslepl. Byli jsme v Čechách. Teď však proudil květen a já potřeboval svou noční příhodu říct své lásce, zkrátka se vypovídat ze svého traumatu. Ráno seděla na lavičce před školou se spolužačkou a vypadala dost odměřeně. Viděl jsem, že by ji vůbec nezajímalo to, co jí chci říct. 36
„Musím na hodinu, tak v pět navečer počkám, jo?“ řekl jsem. „No jo, no,“ řekla kysele. „Co ti je?“ ptal jsem se. „Vždyť říkám, že jo!“ řekla agresivně. Polib mi už dneska ráno taky prdel, řekl jsem si, nevyspalý a duševně raněný. Šel jsem vztekle dvorem ke škole. V pět už byla medová. Řekla mi, že teď už raději nic nečte. Omlouvala se, že byla hnusná. „Zažila jsem šílenou noc,“ řekla. Sestry manžel v noci sestru dost zmlátil a zdemoloval věci v domě. Musely se v noci sbalit a jet do CH k bráchovi, kam se s dětmi s Towou stísnily. „Proč jsi mi nezavolala?“ ptal jsem se dotčeně a se strachem o ni. „Měli jste koncert a... Hele, to je v naší rodině,“ řekla. „Můžeš bydlet u mě,“ nabídl jsem. „Ale ne, ségra teď potřebuje podporu, brácha má velkej byt, to všechno... To nejde,“ řekla. Byl jsem do ní příliš zamilovaný. Vždycky, když jsem takový býval, propadával jsem se do hloubek, začal ztrácet glanc, vtip, postřeh a břink. „Víš, já budu muset totiž asi v létě odjet. Volala mi máma, dohodla mi na Floridě práci v tom supermarketu, chtěla bych si tam vydělat na vlastní domeček tady,“ řekla. Mělo to být za 1490 dolarů měsíčně. Nechystala se sama. Měla tam jet s kamarádkou Klárou. Věděl jsem, že můj privát v X je provizorium a moje chalupa příliš daleko, mimo od všeho a pořádně žít se tam nedá. „Co na to říkáš?“ zeptala se a podívala se na mě. Propadal jsem se do smyčky nervozity. „Dobrý no, my měli taky šílenou noc, musím se vyspat, nebo zítřek nepřežiju. Musíme si oba odpočinout, taky by ses měla prospat,“ řekl jsem. 37
„Pomůžeš mi pak vybrat domeček, až se vrátím?“ zeptala se a pokusila se usmát. Byl jsem nevyspalý, vynervovaný, rozčilený, smutný. Nevěděl jsem zrovna v tu onu chvíli, co mám na to říct. Večer mi psala sms, že tátu přivezli z nemocnice z chemoterapie, že už je zase doma. Spánku jsem moc nedal. Onen týden měla Štrajerova třída jet do Jižních Čech do PS na divadelní festival se svým představením v rámci dramatické výchovy. Martin mě sám poprosil, že shání pedagogické dozory, jestli bych tam s nimi nejel já. Souhlasil jsem, potřeboval jsem vypadnout, navíc poblíž PS žila Pavla, kterou jsem potkal na zámku v X. Léta jsem si s ní jenom dopisoval a chtěl se s ní znovu setkat. Byla velmi kultivovanou osobností, literárně znalá a fajn člověk. Zavolal jsem jí předem. A řekl jí, ať přijede i se svým přítelem Vendou. „No jasně, můj milý příteli,“ řekla do sluchátka. Položil jsem to a šel si ke školníkové koupit párek. Listy květin v mísách na chodbě se plazily po zemi. Jeden žák si psal sms a šlapal v těch listech. Kolem šel Struway. „Nešlap v těch kytkách! Nebo ti já šlápnu na krk,“ řekl mu a kluk odběhl. Stál jsem a čekal na párek. Přišla Towa. „Ty jo, normálně mi Martin Štrajer psal, jestli bych s váma nejela jako druhý pedagogický dozor!“ zahlaholila za mnou. Hrklo ve mně. „Ty už můžeš jako studentka na Vošce dělat pedagogický dozor pro střední?“ zeptal jsem se. „Asi můžu, no.“ „To je od něho hezké, určitě chce, abychom jeli spolu,“ řekl jsem s humorem. „Nech toho. Já navíc nevím, jestli pojedu, musím teď na jaře shánět tu závěrečnou praxi.“ 38
„Jen, že mě to překvapilo,“ řekl jsem, ale docvaklo mi, že by to mohla být pro všechny případy zajímavá legrace. „Tak pojeď Žanet, ne? Je tam krásně, bude to krásnej výlet!“ „No, to mě taky lákal, že je tam blízko Šumava,“ řekla. Školníková mi podávala párek. Chtělo se mi šít do ní dál. „Tak pojeď, ne?“ naléhal jsem s úsměvem jako ďábel. „Ne, blázínku, nebudeme to už lámat přes koleno, asi to tak mělo být,“ řekla. „To říkáš často. Copak nemůžeme s osudem bojovat?“ zeptal jsem se. „Cílem života není bojovat s osudem, ale přijmout ho, jednou ti to dojde, Ali,“ řekla. Jeli jsme bez ní. „Cože nejede Žaneta?“ ptala se mě v autobusu jedna žákyně. Tamtamy, pomyslel jsem si. „Jede s námi Aneta, no,“ řekl jsem. Díval jsem se z okna a před očima měl Towu, když běhala v Kubíku, dělala si z vozíčku auto a volala „tůtů“, pak koupila konzervu hrášku, čokoládu, dva rohlíky a zjistila, že se to nějak nehodí. Byl jsem do ní zamilovaný jako do té doby nikdy. Viděl jsem ji všude. Byla tak roztomilá. Její oči mě ale někdy děsily. Lesknoucí se korále malé, nenápadné vražedkyně. Hlavou mi bleskla myšlenka, jakou by byla mámou. Dokázala formulovat větu jasně, stručně jako stroj, přitom tak mile a citlivě. Toužil jsem po klidu, někdy jsem snad i cítil, že na ni možná nemám. Přemýšlel jsem, jak jsme spolu občas rozebírali relativitu života, vývoj, to, že se všichni ještě mnohokrát v něčem změníme, nebo svůj úhel pohledu. Byla chytrá, všechno ode mě brala, neřešila hlouposti, byla jinde, než holky, co mě chtěly, a já je nechtěl. Neměl jsem zájem detailně se jí ptát na bývalé vztahy, které většinou ukončovala ona. „A co tak třeba děláš?“ zajímal jsem se jednou přesto. 39
„Víš, to je ta chvíle, kdy už prostě víš, že to máš udělat. A tak to uděláš. Pokud jsou dva lidé třeba slušní a hodní, to ale ještě neznamená, že musí být oba spolu, ne? Já nemám ve zvyku přijmout určitou alternativu jen proto, že někdo měl třeba těžší život, že je mi někoho nebo něčeho líto,“ řekla mi jednou, když jsme filozofovali. „To je síla,“ řekl jsem jí tehdy na to. „To já potřebuju mít blízkého člověka, co mě miluje, abych nepropadl marnosti, mohl bejt sám, ale přitom i milovat a být milovanej. Jsou různý druhy samoty. Sluníčková, příjemná, melancholická, potřebná, ale i ta hlodající, šedočerná a zlá. Já nechci lítat jako blázen do ohňů jako někdo, já chci, aby tady po mně hlavně něco zůstalo. Ty písničky jsou má dostatečná prověrka.“ „Ty seš příliš přecitlivělej,“ řekla mi. „Ty zase moc racionální jako stroj,“ řekl jsem. „No, to bych řekla, že právě ne. Já nejsem příliš racionální. Nic neřeš a nikdy nic neplánuj. Teď jsme prostě tady spolu a je to krásný, tak si to užívej. Nikdy nic nepřelámej přes koleno a neplánuj.“ „Ale tak samozřejmě je dobrý žít přítomností, ale člověk snad nějakou hodnotu, nějakej plán mít musí, ne?“ „Ach jo, vy chlapi, jednou pochopíš, co jsem chtěla říct. Jsi příliš majetnický, žij z minuty na minutu!“ Autobus zastavil u benzínky na záchod a přerušil se tok mých úvah a vzpomínek. Za chvíli to ale zase pokračovalo. Vybavoval jsem si, jak vždycky, když jsem se kvůli něčemu ohnivě rozčílil, ona, na rozdíl od mnoha ostatních hloupějších lidí, poznala, že je to „lví“ a jen naoko, potom se usmála, všechno mi téměř až mateřsky vysvětlila a já jí prostě musel dát za pravdu. Měl jsem pocit, že dělá věci lépe než já, že lépe proplouvá než já. Všiml jsem si, že při občasných posezeních s přáteli po hospodách přejímám její gesta. Často formulovala věty slovy jako „nemít potřebu“ a „čekat nebo nečekat od něčeho něco“. Já bych u se40
be spíše řekl: „Mého srdce se to dotklo, nebo nedotklo.“ Měla své nádherné drobné tělíčko, na jemném sametovém krku hlavičku, záda ji vůbec nebolela, nechodila na rehabilitace jako já k panu Filipovi v X. Nikdy nikomu nedala najevo, že by potřebovala uklidnit i psychicky. Někdy jsem měl pocit, že z mé velké hlavy se mi všechno vysype na zem. V každé slečně, s níž jsem se seznamoval, jsem hledal jakousi záchranu pro svoji neklidnou duši, útěchu po špatných dobách předešlých. Trochu jsem se vyžíval v trápení, jenže to sloužilo k mé tvorbě. Slečny musely být i mými múzami a v posteli jsem k nim přistupoval s patřičným vděkem za to. V ní chlapi viděli holčičku, byli na ni nadržení a zkoušeli ji sbalit. „Hele, když takhle furt filozofuje a čumí do země, dávej si bacha, aby ji nebalil nějakej čurák!“ řekl mi jednou v hospodě Ondra. „Honím si nad ní, i když se mnou zrovna není, víš. Vidím v ní vášnivou lásku z francouzskýho filmu, chanson, ale stejně tak děvče, který vypere a ozdobí svou přítomností každej kout,“ řekl jsem tehdy. „Už ti ho zdobí?“ „Co?“ „Každej kout, žije s tebou?“ „No, to ne, víš, jaký má plány.“ „Tak si dej bacha, aby ji nebalil Štrajer. Ty to vidíš ze svýho básnickýho pohledu a z pohledu svý nadrženosti, ale pro tyhle kundičky jsme jedni z řady! Vem si, že je dalších 15 kokotů, co jsou do ní udělaný stejně jako ty!“ řekl Ondra, vyfoukl kouř a napil se piva. „Třeba se taky měsíce doma trápěj a trpěj, že jo?“ „To víš, že jo, tady se trápí každej, jen ne tyhle kundy!“ rozmáchl ruce Ondra a blonďaté kudrnaté vlasy na něm vlály. „Ty máš problémy, já mám problémy i nějakej Štrajer je má, támhleten pochcanej dědek u stolu za náma taky! Ty jako věříš, 41
že taková nějaká nezávislá, rozhodná kunda, co si chce sama něco dokázat, to s tebou bude řešit? A když jim to vyčteš, tak co? Urazíš je! Ňo, ňo, ňo,“ začal gestikulovat, rozesmál jsem se. „Poškodíš jejich důstojnost! Do píči, už musím na hřiště, ale ještě jedno stihnu, asi je to krásný na chvíli, ale žít se s tím nedá, bych se bál u takový Štírky, že když spím, ufikne mi ptáka i s koulema!“ „Je to andílek, ale vevnitř je obrovská síla, ďábelskej proud,“ řekl jsem tehdy. Tok mých vzpomínek teď ale přehlušilo uvědomění, že jsme právě přejeli ceduli cílového města. Cítil jsem, že jsem opět nastydlý a dostávám horečku. V prvních letech, když jsem jezdil po akcích, jsem jich absolvoval snad více nemocný než zdravý, protože jsem předem věděl, že vždycky, když jedu na akci, jsem nemocný. Později jsem se dobral k tomu, že jsem si řekl, že budu zdravý, rozumě se vůči tomu choval a skutečně jsem byl. Svět Martina Štrajera jsem znal, i když jsem u něho na farmě byl jen dvakrát nebo třikrát. Holky o něm pořád všude povídaly. Ubytování v tělocvičně s chřipkou nebylo nic moc, ale zvládal jsem to. Ráno jsem se prošel na snídani do bufetu s gulášovou polévkou. Město pro mě mělo podivné ovzduší. Lidé tak nějak upřemýšlení, zamračení, nezdvořilí. Servírky v bufetu na tom byly s úsměvem a jednáním s lidmi chabě. Až v divadle jsem potkal moc příjemnou inspicientku, vždycky to chce čas. Přes tmavou stranu se za čas zjeví ta slunečná. Po představení následoval kritický rozbor a hodnocení poroty ve tvrdých vodách přehlídky, která báchorku o andělech ztrhala. Zjistil jsem, že je mezi nimi taky paní, která přišla o dítě, začal jsem se cítit trapně. „My jsme se tady ocitli vlastně náhodou, nejsme divadelní soubor, ale skupina dramatické výchovy při pedagogické škole. Celé to naše představení mělo sloužit, abychom se navzájem poznali,“ vysvětloval Martin kritikům. 42
„Jistě, to je velice krásné, ale pro veřejnou produkci byste měli začít s vaším souborem s něčím, co vám víc sedí, čemu ta děvčata rozumí,“ řekl kritik. „Tak co bys na to řekl?“ ptal se mě Martin v hospodě. „To, že je něco nedotažený a slabý, to může říct každej,“ řekl jsem. To představení se mi taky příliš nelíbilo. Nicméně až o mnoho let později jsem si uvědomil, že každý; opravdu až na pár výjimek, kdo něco uměleckého vytváří, přistupuje k tomu s těmi nejušlechtilejšími city a myšlenkami. Vše si najde svoje. Svůj k svému. Každému bylo něco dáno nebo nedáno. Každý měl nějaký důvod, proč něco vytvořil, mnohdy to byly důvody vyšší. Sám jsem se léty čím dál víc bránil kritice něčeho, protože jsem už prožil, jak náročné je něco vytvořit. V těchto letech jsem byl ale ještě nesmířlivým ohnivým básníkem. Člověk by asi měl důvěřovat lidem. I přes všechna úskalí a zklamání. Ale hlavně sám sobě. Nicméně v těchto dobách mě mnoho lidí štvalo. „Ty, Martine, tys prej zval Žanetu jako druhej pedagogickej dozor?“ pokračoval jsem u toho piva. „Jo, potřeboval jsem někoho narychlo, Petra z dramaťáku, co s náma měla jet, dostala stop, jak pustila děcka samotný na židovskej hřbitov. Myslel jsem, že ti to udělá radost.“ „Aha,“ řekl jsem a podíval se na něj. „Žaneta má už leccos za sebou, myslím si, že to s děckama umí,“ řekl Martin. „Jo, je to skvělá holka,“ řekl jsem. „Hlavně, když seš spokojenej, to jsem rád,“ řekl Martin a plácl mě po ramenou. Před odjezdem z PS jsem se v krásné restauraci na verandě u rybníka sešel s Pavlou a jejím přítelem Vendou. Moc jsem si s ním rozuměl. Venda byl transsexuál. „Poslední dobou už moc nevycházím z baráku, jen k jedné kamarádce, která zaznamenává moji proměnu. To Pavla je mojí 43
takovou seznamovatelkou! To byla sranda, Alane, dřív, když se mi už nechtělo mluvit v ženském rodě, ale v mužském!“ „To vždycky třeba udělal větu tak, aby tam nemusel říct rod,“ doplnila ho Pavla. Venda byl náruživý fotograf a fotil si nás. Nevadilo nám to, všichni jsme byli exhibující a tvůrčí duše. Pak šel na WC, už mužské. „Musím si zvykat,“ řekl. „Uvědomuješ si, že po všech těch útrapách vám pak začnou normální problémy? Potíže s hledáním práce, třeba se i začne líbit jinejm holkám?“ řekl jsem. „Já jsem si všeho vědoma, Alane,“ řekla Pavla. „Co lidi v okolí, jsou jakžtakž v pohodě?“ „Ať si myslí, co chtějí. Teď se totiž ukázalo, kdo je opravdový přítel. S mámou už ty plačtivé hádky nevedu. Už jsme si zvykly. Jen babička není úplně v obraze, pro ni jsem Pavlínka, pořád mi říká, ať jí přivedu domů nějakýho hodnýho mužskýho.“ „Hm,“ řekl jsem. „A co Žaneta?“ „Ále, je to síla. Mám pocit, že se s ní já doplňuju tak nějak v sobě.“ Zastavili jsme se v antikvariátu a vášnivě se rochnili. Venda s Pavlou hledali spíš historické knížky, já našel výbor moderní maďarské poezie, byla to rozkoš. „Sluší vám to, držíte se oba v těch sračkách s okolím potichu, silně a skromně,“ řekl jsem. Cítil jsem, jak nesobecky přeju Pavle štěstí. Když jsme se vrátili se školou do X, jel jsem potom na víkend domů pracovat na chaloupku a věnovat se pejskovi. A pokusit se doléčit z jarní chřipky. Byl jsem vděčný za každý srdečný alkoholikův smích, který se hrnul cestou z nádražek, pocítil jsem melancholickou lítost k bezdomovcům. Cestou vlakem domů mě i pobavil mezi vzkazy na záchodech od „totálně nadrženejch pu44
berťaček“ verš: Smrt a zhoubu na ČD / za to, že vlak nejede. Na nádraží v P na přestup do S jsem potkal spolužáka Bůru, který byl odmala pověstný tím, že dostal klidně cokoli, co se kolem něho hýbalo. Teď měl ale vztah se svou dívkou Monikou. Vyprovázel ji na vlak. Když odjížděla, měl slzné oči. „Nazdar, Alan! Tos mě ale teď nepotkal zrovna v nejlepší situaci. Víš, zrovna to Monička se mnou skončila a vyprovázel jsem ji naposled na vlak,“ řekl Bůra. „Aha, to je mi líto,“ zachvěl jsem se soucitně. Bůra potom mlčel. Vyšli jsme si před nádražní budovu, že si zakouříme. Vytáhl cigaretu. Nevěděl jsem, co mám říct. Stále mlčel. Zapálil si mlčky a podíval se do nebe. Nadechl se, stále mlčel. Měl jsem pocit, že v něm snad je veškerý smutek světa a bolest mu teď projíždí od hlavy do srdce. Stále mlčel. Všechno v něm teď šrotovalo a nekonečně mlčel. Pak labužnicky vydechl kouř a nadechl se znovu. Potom to z něho spadlo. „Je kund,“ mávl rukou smutně a smířeně se usmál. To bylo jediné, co řekl. Trápil se asi 4 minuty, než si to zakázal. Nakonec tenhle Bůra o mnoho let později založil rodinu v Itálii se specialistkou na pohlavní choroby. VIII. Život v obrázcích Po příjezdu do školy jsem neviděl Towu jinak než s mobilním telefonem. Pořád si někam volala a pořád se do toho telefonu smála. Sháněla totiž na poslední chvilku povinnou závěrečnou ročníkovou praxi, až ji sehnala. „Tý jo, to bylo o fous, všude už měli obsazeno!“ řekla mi na chodbě. „To je teda síla. Kdyby sis to rozmyslela dopředu, neměla bys nervy,“ řekl jsem. „Ty, já nemám nervy,“ řekla pobaveně. „Nakonec jsem ale tu 45
praxi sehnala! A to je důležité, ne?“ „No jo.“ „Mimochodem, Klára ještě nedostala vízum, bojím se, že tam budu muset jet sama,“ přehodila řeč na Ameriku. „Ježíši.“ „To já už bych se nějak domluvila, ona to taková romantika nebude, celé měsíce budeme izolovaní v tom supermarketu, takže na poznání lidí a rodilé řeči to asi moc nebude.“ „Myslím, že tam bude taky spousta Čechů, ne?“ „To víš, že jo. Celé kolonie.“ Viděl jsem, že se sebejistý Štír snad trochu bojí. Nechtěla se shodit, pak hned odvrátila téma. „Ty jo, to ti musím říct, majitel toho hotelu, kde jsem dřív dělala na recepci, mi volal a prej, že má speciální nabídku na vydělání peněz, tak jsem mu řekla, že už mám tohle. A on, jestli bych to neodložila a místo toho mu nepomohla obhospodařovat jeho farmu na Novém Zélandě!“ Už mě to i začínalo štvát. Tyhle triky nebyly nic pro chlapy jako já. Toužil jsem všechny další zkoušeče pozabíjet. „Samozřejmě, že já jsem toho slizouna odmítla. Je ženatej,“ dodala. Zvonilo. „Víš, Ali, já asi nějak už potřebuju jet, odpočinout, trochu se osamostatnit, chápeš to, doufám? O tom, že bych tam zůstala, prostě nemůže být ani řeč, jisté věci prostě víš. Je ale možné, že si patnáctého srpna řeknu, že nikam nepojedu, znáš mě.“ „To určitě, všechno dobře dopadne,“ řekl jsem, abych se spíš sám uklidnil. „To určitě jo, tak se nebojme,“ nedala se. „Zůstaň tady ještě chvilku se mnou.“ Na hodinu jsem přišel pozdě. „Mám pro tebe dárek,“ řekla mi o další přestávce a dávala mi nějaké kazety, které si přehrála ve starých časech od svého mu46
zikanta. Byla na nich fajn stará maďarská a rumunská cikánská lidová hudba v podání skupiny Kalyi Jag. „Líbí se mi, jak je to původní a syrový,“ dodala. „Díky, krásko.“ Večer mě to dostalo, perfektní záznamy. Pak zmizela na svou praxi k autistům do ústavu v U n O. Když jsem jel domů, chtěl jsem si udělat sám odpočinkovou procházku kolem hřebčína po loukách kolem mé chaloupky. Na jednodenní exkurzi v hřebčíně v K n L byla právě družinářka Hoslová se svojí skupinou, ve které byla i Markétka, která už teď chodila do družiny. Rádi jsme se viděli. Připojil jsem se. Zajímalo mě čas od času ji potkat, sledovat jak roste a vyvíjí se. Cítil jsem se hezky. Markétka mi prozradila, že chodí na Aikido. Bylo mi líto, že jí nechali zkrátit předlouhé, úžasné hnědé vlasy. „Ty nevíš vůbec, co je to za práci! Furt to česat!“ vysvětlila mi Markétka. Ptal jsem se jí pak na starší sestru, která byla mého věku, do které jsem byl v dospívání zamilovaný. „Pořád je to velikej koňák, víš, a já už taky rozumím koňům,“ odpověděla mi a poskytla mi potom výborný výklad, lepší než místní průvodkyně. Rozhodl jsem se, že až bude Markétce 23 a mě nasere život, tak si ji vezmu a budeme tady spolu žít u koní. To už bude vypadat určitě jako Catherine Hebpurnová. Markétka mě měla za velkého kámoše a profitovala z toho před ostatními malými slečnami. Prozradila mi, že ráno odjíždí s rodiči do Chorvatska. Nechal jsem ji mezi její partou a šel chvíli cestou zpátky k jejich autobusu s vychovatelkami. Starší vychovatelka paní Hoslová mi říkala, že si na ni maminka stěžuje, že je doma drzá. „To víte, to velký osobnosti v dětství dělají. Jednou bude mít štěstí,“ řekl jsem. Měl jsem pro ni slabost, její pronikavý pohled na určité věci a ono „něco“, čeho si málo lidí všímá, v ní bylo, na to já měl nos. 47
„A jak se vůbec daří, paní vychovatelko?“ „Ále, ty víš jak, Alane, děcka už jsou unavený z veder, půlka jich je na Krétě, pedagogický plány a teorie jako vždycky už téměř k ničemu, poměry čím dál scvrklejší, znáš to,“ mávla se smíchem rukou, potom se obrátila k mladé praktikantce: „Ale to neposlouchej, Báro.“ Praktikantka mě znala, byla z naší školy, i když jejich třídu jsem neučil a mezi stovkami holek jsem ji neznal. „Vy máte na praxi profesora Losa?“ zeptal jsem se jí. „Jo, myslíte, že mě přijede zkontrolovat?“ ptala se mě. „No, jezděj, jezděj, ale myslím, že ten už je na svý zahrádce, v takovým vedru nikam nepojede,“ řekl jsem. Zasmáli jsme se, všichni jsme znali pana profesora. „Buď ráda, že máš na praxi paní vychovatelku Hoslovou, má k těm špuntům velký srdce. A taky upřímně říká, co si myslí a hodně tě naučí,“ řekl jsem. „Jé, ty seš hodnej! Ale víš jak no, s tou mou hubou prořízlou je potíž. Proti zdím se nechodí,“ řekla družinářka. Rozuměli jsme si. Vraceli jsme se zpět. Tak ahoj, Markétko. Třeba za rok, to už ti bude sedm. Za několik málo dní měla Towa bohaté zážitky z praxe. Mě to samozřejmě moc zajímalo. Vyprávěla mi, že se dorozumívají pomocí obrázků. „Jak oni vůbec berou normální lidi?“ zeptal jsem se. „Je to docela legrace. Já především zjistila, že ty učitelky, co tam byly, byly úplně mimo. Ty vůbec nevěděly, jak s nima mají zacházet. Ona ta nemoc není tolik prozkoumaná. Autisti nevědí, kdo je člověk. Třeba jdeš a najednou tě mrsknou hrncem přes hlavu. Ty se na ně nemůžeš zlobit,“ vyprávěla. „Ta nemoc má několik fází. Ta nejlehčí je, že je člověk velice nespolečenský a musí mít zaběhnutý denní rituál, nebo dostane záchvat.“ „Tak to jsem asi autista?“ „Ha, ha, myslím, že nejseš. Navíc dva autisti se mezi sebou a 48
dalšími mnohdy nesnášejí. Oni se navzájem sebe bojí. Stalo se tam, že se dva mezi sebou začali prát a ty blbý učitelky vůbec nevěděly, co mají dělat. Musela jsem je odtrhnout a uklidnit.“ Ach ty světácká průkopnice, řekl jsem si. „Byli jsme na výletě v ZOO a zamilovali jsme se tam do sebe se sedmiletým autistou Vláďou. Usmyslel si, že jestli v nejbližší chvilce nedostane nanuka, ztropí strašlivou scénu. No, nakonec to dobře dopadlo,“ smála se, pak zvážněla. „Byla tam taky autistická holčička Janička, kterou zneužíval její otec. Všechny učitelky od toho dávaly ruce pryč, nejhorší bylo, že já nemohla nic dělat, to mnou otřásalo.“ „Prase zkurvený hnusný, i ty učitelky, to se fakt nedalo nic udělat?“ řekl jsem. „Na maloměstě, na kafíčko, domů a nechtít mít ty problémy,“ řekla. „Kdyby lidi spolu mohli žít v obrázcích třeba jako něžní malíři, nemuselo by mi být tak často na blití,“ řekl jsem. IX. O hodnoty nejde „Tak jsem poslal Verču do prdele,“ řekl mi o pár dní později Ondra. „Je to pěkně v píči.“ Seděli jsme v nádražní trojce ve městě P a popíjeli navečer pivo. Veronika byla neuvěřitelně inteligentní. Nadaná na vědy i na umění. Odmala neměla žádnou nouzi o materiálno, její máma byla vystudovaná inženýrka chemie a já nevím čeho všeho a u zdravotnické firmy vydělávala dost peněz. „Byl jsem z toho všeho už tak dojebanej, ale už je mi docela dobře.“ „Co ti na to řekla?“ „Že jsem alkoholická troska, že skončím někde v příkopě.“ „Hm.“ 49
Otec měl o Veroniku jako o jedináčka strach. „Verča s matkou dál tvoří nerozbitnou koalici, mně je teďka fakt dobře, můžu si teď v klidu chodit na fotbal, nikdo do mě nejebe, nemusím věčně snášet ty dotazy toho senilního čuráka, kterej jí ničí život.“ „Taková to byla silná láska. Myslel jsem, že se to nerozbije,“ řekl jsem. Ondra si nechal podholit blonďaté vlasy, ještě více pil a zdálo se mi, že se trochu zbláznil. „Třeba Verče taky dost vadilo, že všechny vycházky skončily vždycky, že ses ožral a začal mluvit sprostě.“ „Kecy, je to rozmazlená Verunka. A vůbec, co Towa?“ „Jo, dobrý,“ nechtělo se mi o nás mluvit. V dalších dnech jezdil Ondra kvůli fotbalu hodně do X. Někdy ve chvilkách volna jsme sedávali s jinou, dospělou Markétou, v restauraci U Hvězdy. Poznal jsem ji před časem v Café baru, kde pracovala, když jsem tehdy přišel do X. Odešla z domu pro neshody s mámou a žila momentálně v bytě nad hospodou u kuchaře Romana, který ve Hvězdě vařil obědy. Markéta měla ráda moje písničky a docela hezky se nám ve třech sedávalo. Měla svítivě zlaté vlasy a jiskrné oči. Připomínala mi mou první platonickou lásku, když jsem byl malý a hrával divadlo. Naši režisérku. Markéta byla kouzelná, velice chytrá a uměla se tulit. Smála se pořád a dělala šaškárny, kouřila a popíjela pivo, byla ověšená různými korálky a křížky. „Kurva, ty vole, ta vypadá jako Jana Brejchová,“ zhodnotil to Ondra. „Ne, to je moje režisérka,“ řekl jsem. „Je to Brejchová, ty vole.“ „Ne, je to moje režisérka.“ Jednou jsem seděl a poslouchal intelektuální debatu o tom, jak lidi dokázali takovou důležitou a posvátnou věc jako polibek pasovat na nic neříkající cetku. Markéta měla ráda Lenku Filipo50
vou a uměla její písničky hrát na kytaru. Občas přišel k našemu stolu Roman, něco jí poručil, někam s ním šla. Pak se vracívala smutná. Cítil jsem to velmi. Když jsem zapojil hlavu, měl jsem senzitivní čuch na lidi a považoval jsem to za jednu ze svých osobních výhod. Bohužel v mém vlastním životě jsem tu hlavu mnohdy vypínal a myslel ptákem. Že by zase ty ohně a můry? Roman mi přišel dost zakomplexovaný a před Markétou dělal pána, aby zakryl vlastní nemožnost. Jsou slečny, které to chvíli snáší. Na ulici, i když se spolu drželi za ruce, z nich sálalo, že něco není v pořádku. Zřejmě vůbec nic. „Poslyš, Ondro, jak myslíš, že to mají?“ ptal jsem se jednou. Zamilovával se do ní, tudíž se snažil nalhávat si, že ona s ním nespí. Markétu s Romanem jsme potkali také my při jedné z našich pátečních procházek s Towou. Šli jsme dál. Žaneta se o vztahu s Jirkou vždycky vyjadřovala spíš jako o nějakém omylu, kdežto vztah s hudebníkem v Praze považovala za velice cennou životní zkušenost. Minuli jsme městské zahrady, kde seděly holky ze Štrajerovy třídy. „Tys věděl, že tam budou vysedávat a chtěl jsi tam se mnou jít,“ šťouchla do mě Žaneta. „To víš, že jo, to určitě. Já nemám na práci nic, než někomu něco dokazovat,“ řekl jsem s úsměvem. „Víš, mě už někdy štve ten jejich nekritickej obdiv k Martinovi, nevím, jestli to je úplně v pořádku.“ „No, tak jako mně kdyby bylo ještě šestnáct, tak bych ho taky milovala,“ zamyslela se Towa. „Ještě, že ti není šestnáct, Žanetko.“ V ty dny pokračovalo strašlivé vedro, školní rok se kvapem blížil ke konci, měl jsem hodně moc práce, byl jsem vyčerpaný. Towa nosívala lehkou černou košili a říkala, že než odjede do Ameriky, chtěla by zažít něco krásného, já byl rád, že jsem se plazil. Vytáčely mě poměry ve vedení a opakoval jsem si Čapkův 51
citát, že neexistují velké a malé poměry, jen velcí a malí lidé. Měl jsem deprese, že teď už zbývají jen dva měsíce do Towina plánovaného odletu, vůbec jsem si nevěřil, byl jsem hloupý. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem ji už někde viděl, dávno potkal. Možná někde hluboko v minulých životech. S Ondrou jsme milovali náš rodný kraj a řeku L, která jím protéká. Napsal jsem sonet, ve kterém jsem Towu přirovnával k té hlubinné, moudré řece a k mé představě tajemného, ale přitom důvěrně známého tmavého domu, který je pod hladinou. V X jsme chodili v partě ven s Markétou a stříkali po sobě vodu z prosluněné kašny nad náměstím. Znechucovalo mě handrkování v naší škole, nadávky vedení. Paní profesorka Jedová těm nejlepším žákům rozdala pětky a neklasifikování, ačkoli měli třeba šest známek. „Tak jsem slyšel od jedný z tvejch holek, Martine, žes napsal jedný svý žákyni slohovku, schválně, co jí Jedová dá,“ řekl jsem Martinovi po klasifikační poradě. „Je to tak, mám čtyři mínus,“ řekl Martin. Žanetě nadešla napjatá chvíle, kdy se měla učit na závěrečné zkoušky. „Dokud bude zima, tak se sem asi určitě nevrátím,“ řekla při procházce. „Hlavně mi tam, prosím tě, nezůstávej,“ řekl jsem. „Neboj se, to ti můžu jako podepsat. Víš, že už jsem tam za mámou byla a můžu ti to zaručit.“ „Takže se vrátíš tak v březnu?“ „Ježiši, já nevím, třeba až v květnu, není to jedno? Ty mě omezuješ!“ „Jen mám strach a bojím se o tebe.“ „Prosím tě,“ usmála se. „Budeš psát?“ nadechl jsem se. „Já nevím, jestli budu psát dopisy. To je strašné zpoždění. Věci, které se staly, ti dojdou až po spoustě dní, mě už nebaví o 52
tom psát jako na památku, to spíš e-mail.“ Vzpomněl jsem si na Pavlu a její krásné, pečlivě psané a zdobené dopisy. „Přesnou adresu tamtoho stejně ještě nevím.“ „A jakže se to město jmenuje aspoň?“ „KSM. Možná ti pošlu fotky z pláže, ha, ha. To město je velké asi jako u nás HK.“ Dostal jsem strach, začal jsem vymýšlet, co všechno bychom tady mohli ještě stihnout, přemýšlet o všech ptáka si honících starých Američanech. Na všechno jsem se jí ptal, viděl jsem, že mě už považuje za trochu otravnou hysterku. Nemohl jsem si ale pomoct, nebyl jsem dostatečně duchovně daleko a začali jsme se trochu hádat. „Podle mě trochu magoříš!“ já. „Je taky možný, že už se neuvidíme!“ ona. Nechtěl jsem mít slzné oči ani jí říct něco hrozného. Tak jsem mlčel, za chvíli bylo ticho. Během deseti minut obrátila a začala být přítulná a usměvavá. „Alane?“ „No?“ „To jsem hrozná, viď?“ „To teda seš,“ procedil jsem. „Úplně příšerná.“ „Ha, ha, já jsem to musela z tebe dostat, protože jsem úplně věděla, že mi to chceš říct a sám bys to ze sebe nedostal! Je ti líp?“ Podíval jsem se na ni. „Promiň mi, ale já z tebe měla včera poprvé trošku depku,“ řekla mi druhý den. „Tak mi to máš říct a nemáš být tak introvertní.“ „Tos mě měl vidět před pár lety, to jsem byla ještě horší, teď už se náhodou mnohem víc otevírám.“ „Možná to dělám blbě, nebo to tak vyzní, ale dělám to pro to, že tě mám rád a nechci tě ztratit.“ 53
Byl jsem opět kretén, ale bylo to opět velmi krásné. Tyto věty znamenají štíří odsun. „A ty zase víš, že já tě mám taky moc ráda, ale seš příliš aktivní introvert.“ „Nemusíme spolu bojovat a dokazovat si, kdo z nás je lepší.“ „Vždyť si to taky přece nedokazujeme,“ řekla. „Hele, já teď potřebuju pár dní, abych se naučila na ty zkoušky, jo?“ „Jasně. Hele, nechceš se jet učit ke mně do S?“ navrhnul jsem. „Alane, víš, že teď potřebuju klid.“ „Dobře, poslyš, až se vrátíš, nechceš tam se mnou bydlet?“ navrhnul jsem. „Ale Ali... V tuhle chvíli se neví, co bude. Víš, jak je to daleko od všech mých aktivit, je tam krásně, ale nedá se tam žít a vůbec. Možná jen jako chalupu. Ale ptala jsem se tě už, jestli mi pak pomůžeš vybrat domeček?“ „Jo, ptala.“ „Zatím se krásně vyhřívej na sluníčku, já se teď musím dva tři dny učit, jo?“ „Jasně.“ Nevšiml jsem si, jak se mnou krásně manipuluje, jak její zamilovanost opadá, zatímco moje naopak sílí. Nechal jsem se. Rozloučili jsme se. Večer jsem poslouchal cikánské nahrávky, po všech úřadech, hodinách, po práci, povznášení se nad protivné lidi, přišly hvězdy, přišla čistota a volnost. Mnohamilionové internátní impérium plné telefonů, počítačů a luxusu bylo koncem školního roku dostavěno. Při slavnostním otevření jsem měl zahrát několik písniček. Také se měl v sále jídelny odehrát Romeo a Julie. Bylo to výborné představení, které režírovala angličtinářka Daniela, typická divadelnice, která si vedla pečlivý deník, žila svými představeními a často bývala „na prášky“. Občas jsem s ní sedával v čajovně, nebo tam chodila na moje recitály. Měla pletky s jedním „Vošákem“, doce54
la nadaným klukem, se kterým společně i režírovali. Narodili se ve stejný den ve znamení Berana. Cítili k sobě zvláštní pouto, i když se tisíckrát do krve pohádali. Školou pluly drby, ze kterých měla legraci. „Víš, Alane, že už mám dítě?“ ptala se mě jednou na chodbě. „S Mírou?“ „Ne, s jedním Angličanem, Míra ho pojede pak zabít, až se to dozví!“ Zasmáli jsme se. Po představení byl na internátě mejdan. Přijela i Markéta, přivezla dvanáctistrunnou kytaru. Na balkóně jsme si spolu do osvětleného kolosu, který vypadal spíš jako hotel, zpívali několik zamilovaných písní od Zuzany Navarové. Také jsme si povídali o svých bolavých zádech. Bylo to dlouho předtím, než jsem zjistil, že životní zkušenost a prožitek jsou zkrátka úplně nesdělitelné věci pro jinak rostlé stromy z jiné půdy. Markéta mi řekla, že nechala Romanovi vzkaz na lednici, že odchází a svýma očima neklidně těkala po ulicích ve výhledu na město. Té noci u mě spal Ondra, který vymetal v té době všechny kalbičky, kde to jenom trochu šlo. Nemohl jsem spát. Přemýšlel jsem o démonech, o kráse, o nalomené duši básníkově, o malé Žanetě plující po velkých hvězdách, o našich duších. Všechno pramenilo z toho, že se mi Towa trochu ztrácela. Kus noci jsme poslouchali píseň: „Kocour se schoulil na tvůj klín“, v té písni bylo pro mě tu noc všechno. Připomínala mi Žanetu, z těchto úvah a trápení jsem později napsal jednu ze svých zásadních vlastních písní. Když už jsem té noci přemýšlel a brečel moc, pustili jsme si Honzu Nedvěda. Tu noc jsme se spolu i smáli. Ondra mě naučil, že trápení není nekonečné, a i tím vzniká přetlak smíchu. Uměl povýšit vulgaritu na legraci. Ale i přetvořit legraci ve vulgaritu. Byli jsme jako dva úchylové. Ráno jsem byl nevyspalý a měl jsem hrát svůj koncert na internátu. Slavnostní akce pokračovala. Jedová, ředitel i Jonston 55
odešli na hřiště sledovat volejbal v rámci dopoledních akcí a naštěstí zůstali v publiku lidé, kteří tam zůstat měli. „To jsi všechno skládal sám?“ ptala se mě paní profesorka Štruncová. „Je to čím dál lepší, jsi to čím dál víc ty,“ řekl mi Robert. Poradil mi, ať se držím Vlasty Redla. Nešlo o samotné písně, ale o filozofii, která se u toho vytvořila. A která měla zůstat skrytá. Robert mi byl nejbližší. Znamenal pro mě moc. „Miluju to, bylo to kouzelné,“ nabízel mi najevo Martin přízeň po svém. „Natočíme to, ano?“ „Já už budu točit desku s Robertem,“ řekl jsem. Těch kouzelných slov bylo na mě už trochu moc. Sám jsem je používal ve chvílích, kdy jsem je upřímně cítil, ale všeho moc škodilo. Martin na akci přijel na své červené motorce. S vlajícími vlasy na silném stroji vypadal velmi kouzelně. Markéta v bílých krajkovaných šatech také velmi. Byla to apokalyptická doba. Zjistil jsem, že do ciziny má nadlouho zmizet také Daniela. Dostala místo ve Španělsku a nevěděla, jestli se vrátí. Nechtíc jsem zaslechl z internátní chodby jejich hádku s Mírou. On, aby nemusel brečet jako já, jí řekl, že na ni kašle, že ji nemá rád, že ho citově vydírá. „Po tom všem to dopadlo takhle a možná se už neuvidíme,“ brečela mi potom na rameni. „Já vím, Dančo, že to tak nemyslel. To jsou jen ty zkurvený předodjezdový emoce,“ řekl jsem. Najednou jsem dostal pocit, jako bych i já někam odjížděl a nevěděl jsem, jak se mám bránit. „Navždy vy všichni tady budete v mém srdíčku, Alane,“ říkala Daniela. Pak jsme rozebírali, jak jsou naše Čechy krásné. Přírodou určitě, ale to je skoro všechno. A brečeli jsme oba. „Podívej, na ty český stromy, jak jsou krásný a silný!“ řekla. „A naše český pivo,“ řekl jsem. 56
Po slavnostním otevíracím mejdanu přišly závěrečné zkoušky. Towa měla jednu i ze znakové řeči, byla z toho vynervovaná. Vzpomněl jsem si, jak mě jednou přitulená učila ve znakové řeči: Chlapec, dívka, hodný chlapec, hodná dívka, láska. „Neruším tě?“ ptal jsem se jí před zkouškou na chodbě ve škole před zkušební třídou. „Rušíš,“ řekla. Bylo tam nesnesitelné dusno a hlouček jejích spolužaček. Po úspěšně zvládnuté zkoušce z ní všechno spadlo. Na košili měla bílé proužky potu. Když se něčeho bála, nikdy to nechtěla přiznat. Potom šla nahoru do ředitelny odevzdat své papíry, že přerušuje na rok svoje studium. Šli jsme si sednout v horkém odpoledni s vlahým větrem na terasu cukrárny na kafe. „Tak už jdeme do finále a s námi kouzelník,“ zpívala. Volal jí Jirka, že mu přišly do domečku složenky ještě na její jméno. „Tak to bysme se měli sejít,“ pokyvovala hlavou do mobilu. „Jo, teď někdy, jo, ty na měsíc odjíždíš? A kam? Jestli se můžu zeptat?“ Přišla si k nám přisednout její spolužačka. Nejdřív jsem ji měl za trochu i nepříjemnou blondýnu, ale když jsem se s ní potom zapovídal a promluvila na mě teplým moravským nářečím z KŘ, začal jsem ji vnímat. Šli jsme ji potom vyprovodit k motoráku. Žaneta si cestou koupila jablka. Ty dvě se tam potom loučily. „To je strašný, když řekneš: Ještě někdy, a přitom víš, že už ne,“ řekla Towa, když kamarádka odjela. „No, spolužáci, kteří nemají nic moc společného, se už těžko schází,“ řekl jsem. Vyprávěla mi, jak se učila na zkoušky. Pořvávaly na sebe se setrou při žehlení kolem prkna. Také měla zkoušku z poznávání přírody, na tu se učila se sestřinými malými dětmi. „Pak na mě ségra vždycky pořvávala třeba; ,moudivláček‘ a já odpovídala; lužní třeba, víš?“ smála se. 57
Cítil jsem, jak se začíná cítit nespoutaná. Navíc Klára dostala definitivně vízum a Towa byla ráda, že tam pojede s ní. V těch dobách si mi stěžovala, že nemá v X vůbec žádnou kamarádku, nikoho, koho by měla ráda. Přitom začaly zvonit telefony od kamarádek i kamarádů a já zjišťoval, že vlastně vůbec neví, s kým se má rozloučit. Jak ve škole téměř naprosto anonymní Vlaštovka má najednou toliko přátel. Nenápadná slečna. Začali jí volat kamarádi, další potencionální baliči. Ten jeden byl filmař, měl dvě volné kartičky VIP na filmový festival do KV, druhý byl zase divadelník a zval ji, že s ním musí jít na jedno představení, že nemá s kým jít, protože už to slíbil režisérovi, že se všichni uvidí. Navzdory tomu, že jsem se tlumeně vztekal a žárlil, nebo právě proto, si vybrala toho do KV. „Asi tři roky jsem ho neviděla, víš, už jsem mu spoustu věcí odřekla, teď už mu to musím splnit,“ řekla. Jsou na světě holky, které testujete třeba několik let, tak vás rajcují, že vám prostě nedají pokoj. Tak si to užij, kámo. Školní rok nyní naštěstí skončil i mně. Dojel jsem do domečku a chvíli si sedl, abych zkoncentroval myšlení. Byl jsem rád, že je konec, že jsem vypadnul, protože jsem začínal mít pocit, že přestávám rozumět lidem. Vzpomněl jsem si na svoje provázení na zámku, jak jsem Towě jednou líčil, že bychom tam spolu bydleli, že by byla moje princezna. Ztratil jsem jednu z těch cikánských kazet. Emil to ovšem znal a měl náhodou i kamarádku se vzrušujícím jménem Magdaléna Derevová, která mi ji ráda opatřila znovu. Na začátku prázdnin jsem šel s Ondrou na pivo v P. „Ulic už vodjel?“ zeptal se. „Ještě ne, ale čekají ho kilometry hrachu.“ „Já jsem takovej debil, proč já jsem vod Verčy odcházel!“ bědoval. „Jak se s tím srovnala?“ „No, tak vona asi dobře. Řekla mi taky, že potřebuje někoho duševně spřízněnýho, že u mě všechno končí u toho, že jsem se 58
někde ožral, ale to jsou kecy!“ „Takže tvoje heslo udělat ze sebe úplně debila a pak všechny překvapit se tady minulo?“ „Tohle by ona nepochopila.“ „No, ale někdy, když jsi byl ožralej, jsi ji dost urážel.“ „No jo, vole, ale… Ále,“ mávl rukou. „Vím, že to byl projev lásky, jen blbě podanej.“ Volala mu Markéta, zastíral jakoby nic tak, až mě to zaujalo. „Že na pár dní přijede s nějakejma kamarádama,“ řekl pak. „Jasně.“ „Alane, já nevím, jestli jsem se už nezbláznil, ale kromě toho chlastu a fotbalu už mi, ty vole, nezbejvá vůbec nic!“ „Já si myslím, že my dva se nemusíme považovat za blázny. V těch opravdu kritickejch životních situacích bysme se možná my zachovali i líp, než některý s kafíčkem v ruce a v poklidu,“ řekl jsem. „Panebože, já tu Žanetu miluju. Ale opravdu, už bych vůbec nemusel psát, snad bych mohl najít štěstí. Mám pocit, že se mi ztrácí, že se mi v tý Americe ztratí! Už mi asi hráblo.“ „Je to Štír.“ „No právě. Já a ona. Oheň a voda.“ „Hm, z toho je ten oheň fakt nadšenej, že ho ta voda pořád hasí!“ Nic jsem na to neřekl. „Kurva, přiveď ji jednou na schůzku ve třech, sedneme si v P do nádražky, chci s ní pokecat!“ navrhnul Ondra. „Je těžce inteligentní, ty zase budeš sedět u piva a mluvit sprostě.“ „Hovno,“ smál se Ondra, byl neodolatelně roztomilý. „Je tak nádherná, tak nádherná! Tady kdyby teď byla. V těch voňavejch sadech, až přijde vlahá noc.“ „Znal jsem jednu Štířici. Ve třinácti mě učila líbat, hochu, ale ta byla už tenkrát tak nadržená!“ Radši jsem ho neposlouchal. 59
„Víš, že kdyby byla ovocem, tak by byla třeba třešeň? Ta její hlavička! Líbí se ti, Ondro? Líbí se ti Towa?“ „Verča je hezčí,“ řekl Ondra tiše a sklopil hlavu k půllitru. „Jasně.“ V nádražní trojce v P jsme s večerem potkali partičku dělníků ze Slovenska. Právě ten den nastoupila naše republika na cestu do EU. Bratrsky jsme se objímali, nadávali na rozdělení, čím víc přibývalo piva, cigaret a kořalek. Věděli jsme, že už se potom neuvidíme, jinak by to nebyl správně poetický večer. „Já na vás vyleju kýbl horký vody, jestli tady budete takhle řvát!“ volala na nás pak bába z okna pokoje nahoře v ubytovně, když jsem před restaurantem zvracel. Ráno jsem volal Towě. „Žanetko, stýská se mi.“ „Teď se neuvidíme. Co tak hysterčíš, neuvidíme se pak celé měsíce, tak co těch pár dní?“ Začal jsem se klepat. „Já jsem typ romantika, to víš. Nejlepší píseň napsat mladej, milovat samotu a uzavřenost v přírodě. Svou melodii, která mi v hlavě zní celé dny. Teď je to smutná melodie, chci tě vidět.“ „Alánku,“ nasadila svůj mateřský tón, „večer na dvojce dávají maďarský film, jmenuje se to Naše láska, tak se budeme jako dívat spolu, jo? Jsem ti o tom filmu chtěla říct, pak se ozvu, ty jsi blázen.“ „Ty jsi blázen.“ Dostal jsem třes. Samota mě hlodala. Velice a nečekaně. Tím pádem mě vyrajcovala ještě víc, měl jsem chuť ji nebo kohokoli jiného, abych si zhojil svoje srdce, znásilnit. Večer ve filmu byla vášnivá sexuální scéna, u které jsem trpěl, čím víc jsem myslel na blížící KV. Jinak byl ten film kravina, nevěřil jsem mu. Další den pršelo, pravá ruka mě bolela, napsal jsem hned ráno Towě zprávu, že okamžitě přijedu, abych jí řekl, proč po nocích pláču, byl jsem zoufalý. Nereagovala. Za pár hodin jsem jí zavolal. 60
„Co děláš?“ „Jsem ještě v CH se ségřinejma dětičkama na procházce.“ „Přijedu.“ „Ale já tě zrovna teď nechci vidět!“ „Ve čtyři.“ „Alane...“ „Ve čtyři.“ „No tak teda přijeď, no, abys mohl pak klidně spát,“ řekla s opovržením. Byl jsem opět kretén, opět to bylo krásné. Nectil jsem ještě pravidlo Jeana-Paula Belmonda, že ženu můžete srát, může na vás být rozčílená, ale nikdy vámi nesmí začít opovrhovat, nebo jí nesmíte být lhostejný, nudit ji, zdát se jí směšný. „Čekej u kašny před barákem, jo?“ „No jo.“ Cestou jsem si pečlivě opakoval, co všechno jí řeknu, jak jsem byl rozčílený. Čekal jsem, že dojde k šílené hádce. Rudý z vlaku jsem vystoupil a mířil pomalu na náměstí. Blížil jsem se ke kašně. Towa se tam smála, seděla na její zídce, pohupovala nohama. S ní ještě dva lidi. Muž a žena. Byl to Lukáš se svou novou přítelkyní Milčou, která byla taky z CH. „Ty vole, jdeme s Milčou a v cukrárně potkáme Žandu a říká, že na tebe čeká, tak jsme počkali, abych tě pozdravil!“ smál se Lukáš. „To je paráda, že jsi tady,“ řekl jsem a myslel to vážně, Lukáš na mě měl blahodárný vliv. „Možná fakt spíš dobře, že jsi tady.“ Cítil jsem, jak se uvnitř začínám smát, možná mě zachránil. Všechno, s čím jsem chtěl Towu sjet, se mi rozsypávalo jako domeček z karet. „Kdy odjíždíš do tý Anglie?“ zeptal jsem se ho. „Za dva dny!“ „Ale do měsíce je zpátky!“ řekla Milča. 61
„Vydělám si tam na novou kytárku a pak budeme pokračovat v točení a hraní, nezapomeň!“ řekl Lukáš. „Určitě.“ „Měsíc, to nic není,“ podotkla Towa. „Díval ses včera na ten film?“ ptala se mě. „Ne, byla to blbost.“ „Jakej film, vo čem to bylo?“ ptal se Lukáš. „Naše láska, nějakej maďarskej, ale nevím, taky jsem se pak nekoukala, byla jsem úplně mimo,“ řekla Towa. „Já jsem strašně nekulturní a furt si říkám, že začnu bejt kulturní, viď, příteli. Vždyť mě znáš,“ dělal Lukáš legraci. „To já si taky říkám už furt, že začnu konečně žít kulturně,“ řekla Towa, „i jinak,“ dodala. „No nic, tak my s Milčou už musíme jít,“ řekl Lukáš a dlouze jsme se loučili. „Tak nashle, příteli, ve městě, co vypadá jako pneumatika,“ řekl jsem. CH mi připomínala město 50. let a pneumatiku, líbila se mi. Napadl mě příběh, kde by Towa s Lukášem byli spolu, slušelo jim to vedle sebe. „Nějaká Radiálka nebo Michelinka?“ ptal se Lukáš. „Spíš nějaká z takový tý starý Octavie, víš? Je to docela krásný město, připomíná mi ty starý vozy.“ „My domorodci to asi tak nedokážeme ocenit,“ řekla Milča, podívaly se na sebe s Towou a málem vybuchly smíchy. Osaměli jsme. Ticho. „Máš obarvené vlasy,“ řekl jsem. „Ty jsi úžasnej! Nikdo si toho dnes nevšiml, jen ty!“ potěšilo ji to. „To je správný, ne?“ „Tak co jsi mi chtěl říct, abys mohl klidně spát? Povídej. A tvrdě do mě,“ vybídla mě vyrovnaně a klidně. „Ehm... Já už teď vůbec nevím, co bych řekl,“ měl jsem před sebou už jen klidnou šedivou mlhovinu. 62
„Zdám se ti jiná?“ „No, já, víš, dá se to tak říct, víš, vzpomínám na jaro. Jak všechno rostlo a jak mě motivuješ a s nikým mi ještě nebylo tak hezky, já mám pocit, že jsem se s tebou našel a vážím si toho.“ „Alane, ty ale blázníš.“ „Ne. Ale asi šílím kvůli tý Americe, moc se o tebe bojím!“ Do prdele, kde jsou ta slova, říkal jsem si v duchu. „Ne, ty se nebojíš o mě, ty se bojíš o sebe, tak je to, že to tady nevydržíš,“ dodělala mě. „Myslím, že tě ta Amerika taky mění a nechceš si to přiznat.“ „Myslíš?“ „No, víš, já bych prostě chtěl, aby ti bylo hezky, pečovat o tebe, udělat ti hezký léto.“ „Alánku, ty prostě asi nemůžeš pochopit, že já teď potřebuju klid. Já myslím, že ta Amerika mě zas tak moc nemění.“ „Jen tě tam nechci ztratit,“ opakoval jsem se. Asi už jí mě bylo líto. „Prosím tě, vždyť víš, že mě tam neztratíš. Já prostě... Já ti některé věci říct nemůžu, to by ti bylo líto,“ vyhrkla a i v téhle chvíli vypadala roztomile. Cítil jsem, že náš románek jde úplně do kopru, nevěděl jsem vůbec, co s tím mám dělat, jak jsem z ní měl zmatenou hlavu. Zároveň jsem cítil, že se nedá dělat vůbec nic. „Jaké věci?“ zeptal jsem se. „Ježiši, jestli mě máš aspoň trochu rád, tak nenaléhej.“ „Žaneto, nekaž to přece, vždyť je nám spolu tak krásně,“ řekl jsem, ale mně bylo krásně, jí ne. „Myslel jsem, že se ti taky líbí hodnoty, který vyznávám.“ „O hodnoty nejde,“ řekla. To jsem taky věděl a moc dobře. V těchto dobách jsme se přestali úplně dotýkat. „Panebože, Žaneto, kde je ta malá holčička v tobě, kde je ta sranda? Jsi první holka, se kterou se cítím tak čistý a cítím jistou 63
průzračnost. Když jsem tě potkal a poznával, věděl jsem, že tě nechci pustit, já už si vytrpěl dost a přijde samota.“ Přitom jsme si oba ještě nevytrpěli nic. „Každý si vytrpěl dost,“ řekla. „Neztratím tě tam? Carpe diem, chápeš?“ „Neztratíš.“ Najednou mi došlo, že ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem dosáhl víry v jednoduchost, opustil tenhle přesložitý svět, jsem nedosáhl žádné skutečné Lásky, pouze naplňoval touhu vlastnit a být vlastněn. Jenže vysvětlujte to nadrženému zamilovanému chlapovi. Byl jsem znovu malým velkým dítětem. Čistota bledla, průzračnost řídla. Towa se začala usmívat. Hráli jsme si s vodou z kašny. Ještě jsem se díval na její taneční chůzi, když pak odcházela navečer parkem. X. Pamatuj! S Ondrou jsme začali poslouchat Karla Kryla. Snad abychom si uvědomili, že jeho utrpení bylo větší než naše. Zkoušeli jsme si ho představit, jaký by býval byl, kdyby nyní ještě žil. Byl by zřejmě ještě nešťastnější. Jeho písně a básně byly naprosto vybroušené na to, z jaké pramenily hloubky. Jeho životní příběh se objevil v Blesku za 6 korun. Nyní jsem pocítil, že je pravý čas nalézt k jeho otřískané španělce cestu. Cítili jsme se nesmírně sami. Každý neměl na to Kryla chápat a poslouchat. Citovali jsme jeho písně, zajímal jsem se o jeho život. Ze všech nejvíc mně pak zůstala v duši píseň: Lásko. Výkřik oddaného citu a prosby zachycené proti největšímu zlu a drilu. Povýšil tím Lásku na symbol nejčistšího. Také Podivná ruleta, kterou si jednou zahráli mocní. Příroda řvala na obyčejné lidi: Pamatuj! To slovo mě strašilo. Bylo jako semafor. S červenou. Jestliže Kryl označoval tehdejší stav za rakovinu, ten dnešní by i 64
mohl označit za leukemii, že už se vše rozpadlo. Slunce pražilo. „To je smažák,“ řekl tehdy Ondra. Zatímco Towa byla v KV, já trávil odpoledne u Ondry doma na balkóně, byli jsme hodně otupělí, v puse vyschlo z cigaret, osvěžovali se minerálkou po další neskutečné ožíračce, trochu vyhořelí. Občas jsme se i chechtali. Byl to smích, který urážel nudu v nás, nebyl vůbec šťavnatý. Ani srdečný. Uvařit oběd, já ke kytaře, Ondra pak trénink, večer on u mě nebo já u něho, hospoda, nuda a pivo. „Určitě budou v KV v přepychovým hotelu, to mě sere,“ řekl jsem. „Ty máš kolo, on má auto. Ty jí nabízíš stan, on hotel,“ řekl Ondra. „Žaneta taková není. Ale podvědomě jde o to kolo,“ souhlasil jsem. Byl jsem zase hloupý a napsal jsem agresivní píseň, jak se mi hnusí snobismus, jak nikdy nechci být jeden z nich. Mezitím se mírně rozpršelo. Krk plačtivě svíral hlavu. Neměl jsem chuť cvičit, svaly byly dost napjaté. Seděl jsem jeden den doma, popíjel jsem rum, kouřil a četl Bukowského. Dvorek byl zarostlý trávou jako prales. Najednou hluk a zvonek. Pes křičel. Ondra mě přepadl s šestičlennou skupinkou Markéty a jejích kamarádů. Ta se mu u mě v obýváku choulila u nohou, líčidla měla rozmoklá a obalila se chlupy mého psa. Byl jsem rád, ale byl jsem překvapený a prázdný, konverzace se příliš nepovedla. Byla tam Karin, hezké inteligentní děvče, na které jsme pak vzpomínali. Karin se dozvěděla, že píšu, toužila se setkat se mnou a obdivně se mě ptala na problémy literatury a umění. Já pil pivo ve zmoklých teplákách a vůbec jsem nevěděl, co jí mám na to zrovna teď, do prdele, říct, bylo mi to trochu líto. Přemýšlel jsem spíš o tom, jestli mi přivezou uhlí. A jestli Žaneta šuká v KV. 65
Ondra, jak mi potom později řekl na pivu, se s Markétou samozřejmě vyspal a nevěděl, co to znamenalo. Markéta měla ale ještě nějakého dalšího přítele v té jejich partě, alespoň to tak vypadalo. Ten však byl ještě trochu dítě. Odjeli. „Ty vole, když teď byla u nás a já viděl ty její vyvalený kozy! Konečně holka, která se mnou klidně půjde do hospody, já byl vychlastanej, překouřenej, nemoh jsem se udělat,“ líčil mi to později. Také u mě v těch dnech přespal náš starý kamarád, který se dostal do špatné party, udělal pár krádeží a šla po něm policie. Později dostal svou další šanci. Potom jsem skládal uhlí a dvě podprůměrné písně, které se vesměs týkaly Towy. Vrátila se z KV. „Právě jsem položila baťoh,“ říkala mi do telefonu. Za dva dny jsme měli jet do X na Radůzino letní vystoupení na náměstí. Towa upekla sestřiným dětem bábovku. Mě stále strašilo slovo: Pamatuj! Ale ještě víc, že jsem ani nevěděl, na co mám pamatovat. Neustále jsem popíjel pivo. Ondra mi přinesl různé knížky čínských horoskopů. Tam byla Towa jako Opice, největší mrcha z celé soustavy, která si s každým jenom hraje. Amerika byla zrozena v roce ohnivé Opice, tento rok byl v roce Opice, pro Lvy naprosto katastrofální. Chtěl jsem ty zlé knížky spálit, ale pořád jsem je četl. „Kreténe,“ nadával jsem mu. „Proč jsi mi to vůbec nosil? To jsou vražedný žerty!“ „Však ono tě to stejně dostane. Jakmile to podruhý otevřeš, jen si je nech půjčený,“ měl Ondra škodolibou radost. Písmenka mi jen tancovala před očima, hlavou hučely věty, spojoval jsem si ty kapitoly s Towou. Pak jsem zjistil, že jsem si spletl rok jejího narození a spočítal to všechno špatně. Že Towa není Opice, ale Ovce. „Žanetko, panebože, ty nejsi Opice, ty jsi Ovečka!“ volal jsem 66
jí. „Alane, panebože, ty jsi blázen! Na Lvech je taky moc něco krásnýho, ale ty jsi blázen!“ smála se. „Zmagořil jsi mě a budu se ti vysmívat po tomhle kiksu,“ řekl jsem Ondrovi. „Sám ses zmagořil,“ řekl mi. Ondra miloval Dagmar Kludskou. „Ty vole, ona fakt hulí čtyřicet denně, já u ní byl, přesně mi předpověděla, jak to bude se mnou a s Verčou! A fakt se to stalo!“ „Já k ní nejdu, nemám potřebu,“ řekl jsem a zarazil se, jak jsem formuloval větu „Běž, fakt běž.“ „Možná až Towa odjede, ať mám pořádný deprese.“ Knížky Kludské a mnohé pravdy v nich se mi ale líbily. Míval jsem pocit, že letím po nebi zlatavým zvěrokruhem. Neměl jsem se čeho chytit, nebyl jsem v těch dobách ještě vůbec žádná osobnost a byl jsem zoufalý. Den před Radůzou v X měla hrát ještě Zuzana Navarová v Z, vesničce nedaleko té mojí. „Pojedeme na obě,“ hlaholil jsem. „To by byla krása, ještě ti zavolám,“ řekla Towa. Za půl dne volala. „Tak to nepůjde, mám už něco dohodnutého s kamarádkou, pojedem až na ten večer do X. Vždyť Navarovou můžeš vidět jindy.“ „Jenže já ji chci vidět s tebou.“ „Jenže já ti to právě řekla. Takže buďto X nebo nic. Nikdy nebudu splňovat tvý nároky.“ „Buďto X nebo nic, máš krásnou Opičku,“ přátelsky se mi vysmíval Ondra. „Ovečku, ty čuráku.“ To léto zřídili ve městě P pivnici Montana, zevnitř to vypadalo 67
jako smíření Ameriky s Vietnamem. Ondra se tam často opíjel, opakoval, že je to v píči, pouštěl si z jukeboxu Forever Young, při téhle písni nedávno souložil s Markétou, já viděl v každém obtloustlého bohatého, amerického, starého a úchylného Jacka. V den Radůzy jsem jel za Towou do CH. Každé ráno mě trochu uklidňovaly teplé snídaně, které jsem si mohl v klidu dopřát. Na rozdíl od časů školního roku. Towa přitančila a já z ní zase vůbec nemohl. Vyměnili jsme si knížky. „No, podle tý kýčovitý obálky bych asi po takovýhle knížce nešáhla,“ řekla, když jsem jí podal Kludskou. Dala mi egyptský horoskop podle stromů. „Dřív jsem to taky docela sbírala, ale nehledej v tom nějakou pravdu,“ řekla. Zjistili jsme, že se mnohé ty knížky navzájem opisují. Postarší manželský pár se na nás díval s laskavým úsměvem, když jsme je luštili ve vlaku do X. Říkala, že v KV se jí všechny ty filmy téměř vůbec nelíbily a na slavnostním večírku v grandhotelu se většina celebrit ožrala tak, až to hezké nebylo. „Tam bych se nechtěl nikdy dostat,“ odsekl jsem. „Však se tam taky nedostaneš,“ řekla. „Nebo možná jo, co ty víš?“ „Nechci. A copak kamarád, jak se má?“ zeptal jsem se. „Víš, on se zrovna rozešel s přítelkyní.“ „No jo,“ už mě to nudilo. „Víš, ona byla hrozně taková nesamostatná a on byl zvyklý o ni pečovat. Teď v KV se pořád snažil něco plánovat, věnovat se mi, až mě to trochu otravovalo. Říkala jsem mu, že nejsem ona. Že si tady ty promítání klidně projdu sama, ať mě nechá chvíli samotnou. Kdysi jsme byli fakt blízcí kamarádi, prohovořili jsme spolu hodiny a hodiny. Stejně si myslím, že si na mě dodnes činí jakési majetnické právo,“ řekla. 68
Bylo šílené horko. Před Radůziným vystoupením jsme seděli na terase kavárny a něco rozebírali. „Ty říkáš někdy, že všichni herci jsou takoví, že hudebníci jsou takoví, to tak není,“ vyčítala mi. „Nepochopila jsi mě vůbec. Jenom mluvím o tom, že kdo nikdy nepoznal skutečnej život, houmlesy a tak dál, nemůže nic autentickýho a lidskýho vytvořit.“ „Aha, to asi jo. A jak seš na tom se zádama po tom uhlí?“ „Jde to, dík.“ „Ty horoskopy ber všechny s rezervou. Když jsem dělala tu Au pair v té Anglii, byla jsem jednu dobu po tom rozchodu s hudebníkem nadšená buddhistka.“ „Tys byla i buddhistka?“ „Jo. Angličtí slizouni mě tam v hospodách pořád obtěžovali. Jednou jsem teda šla s jedním na schůzku a byla jsem doslova zhnusená. Jednou se do mě taky zamiloval i jeden Španěl a sváděl to jen na lásku k buddhismu. To byl ale krásnej a chytrej chlap. Později jednou projížděl přes Česko a zjevil se u mě, tak jsme šli ještě s kamarádama do hospody, pak už jsme se nikdy neviděli. Měla jsem totiž podezření, že se do mě zamiloval, vycítila jsem to.“ Jo, dal to najevo, tak zasloužil trest podle paragrafu trestního řádu. Možná by to mučení bylo menší, řekl jsem si v duchu. Za chvíli už Radůza křičela na celé to náměstíčko, byl modrý, teplý, letní večer, pivo se točilo jedno za druhým, všude voněly cigarety, lidi vřeštěli, byl jsem básník pod hvězdami, vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem ještě nebyl v pedagogickém ústavu. „Vypadá trochu jako ty, ty jsi ale nevýslovně krásnější,“ řekl jsem Žanetě a pohlédl na Radůzu. „Vždycky, když potkáš černovlásku krátce střiženou, budeš tvrdit, že jsem to já, tak?“ smála se blahosklonně Towa. Když koncert skončil, utíral jsem si slzu a říkal si, tohle ať mi ta nádherná potvora Radůza nedělá, mé srdce létalo z toho pro69
žitku. Chvíli jsme bloumali s Towou městem. Mělo jinou příchuť než dřív. Towa si sedla na lavičku u podloubí a povídala si tam chvilku s onou tlustou Bláznivou Markétou, která netrávila čas snad nikde jinde než v podloubí. Bylo to roztomilé. Zastavili jsme se potom na jídlo ve Hvězdě, měli jsme hlad, Romana jsem tam naštěstí ani nepotkal. Neměl jsem na něho sebemenší náladu. „Á, Janča!“ vykřikla Towa. Seděla tam její spolužačka, tu jsem rád neměl, přišla mi jako primitivní mrcha. Seděla tam s partičkou a byli už pod parou. Přisedli jsme si. Vedle mě seděla mladá holka a její snoubenec. Zvali nás na svatbu, že prý jim přijede zahrát i Čechomor, že se znají s Frantou Černým a Karlem Holasem. Popíjel jsem s nimi, i když jsem věděl, že na žádnou svatbu nepřijdu. Měli tam dogu. Towa se odtáhla, začala popíjet víno a povídat si s Janou o svém odjezdu. Kravál, hluk, cigarety. Měl jsem špatný pocit, bylo mi nějak divně. Jídlo vařil bezpochyby Roman, nechutnalo mi. Jana dřív učila u nás na půl úvazku dramaťák. Víno nám stoupalo do hlavy. Láska... Zprávy... No... Asi... Jo... Čára přes rozpočet... Milování... Martin Žanetě... Věnoval jsem se psovi pod stolem, byl jsem omámený z kouře a pití. Moje mysl se snažila nevnímat, ale slyšel jsem ty úryvky i přes velký stůl zřetelně. Ty dvě mrchy o tom kecaly kousek ode mě. Towa ztichla. Po chvilce partička zaplatila a odešla. Ticho. „Pojď už,“ řekl jsem tvrdě. „Ještě ne, jede to až za půl hodiny, to je dost času,“ špitla a nepodívala se na mě. „Jdeme!“ zakřičel jsem. Pár minut. Jestli se malá Fišnerová okamžitě nezvedne, ta zkurvená Hvězda mě udusí. „Tak jo,“ řekla trochu vystrašeně. 70
Venku byla osvěžující vlahá letní noc. Mlčeli jsme. Pospíchali jsme na vlak. „Ty si myslíš, že když sedíte kus ode mě, že jsem to všechno neslyšel?“ obořil jsem se na ni. Noc byla tvrdá jako kámen. Najednou se Towa zlomila přímo na ulici jako proutek ve větru. „Panebože,“ začala brečet. To mě rozhodilo, nikdy jsem ji neviděl brečet, sám jsem měl v očích slzy ranění a vzteku. Ani jsem neměl chuť kohokoli zabíjet, prostě se mi chtělo jen zvracet. Nádraží bylo na dohled. Vlak nehostinně bledě svítil. Seděla tam potom proti mně a vypadala ještě víc malinká. „Alane, Alane,“ opakovala. Naproti přes uličku seděl starý ožrala. Vystupoval o stanici před námi. Přišoural se před výstupem a objal mě. „Alane, jako chlap chlapovi. Nedej se! Nedej se! Dyť se na ni podívej, dyť vona je ráda, že tě má!“ Na schůdkách se ke mně ještě otočil a ukázal mi palcem, že jsem jednička. „Já jsem tak pitomá, tak pitomá,“ říkala Towa. V CH byla tou dobou už hluboká noc. Ochladilo se přízračně. Na Štrajerskou noc jsem si ještě dlouho pamatoval. Nikam jsme nešli. Sedli jsme si na nádražní lavičku. „Vy jste spolu – “ „Jestli se ptáš, jestli jsme spolu spali, no tak to teda ne. To je všechno pouze platonicky,“ přerušila mě. Utřela si slzy. „Začalo to ještě dávno před tebou, když jsem už měla před rozchodem s Jirkou. Jednou jsem se Štrajerovi jenom svěřila, byla jsem smutná. Mně se líbilo, jak on je pořád tak v luftu.“ A co já, nevlídný, zachmuřený, bojující. „Jakýmu Štrajerovi, snad Martinovi, ne?“ řekl jsem drsně. „Já jsem to od něj vůbec nečekala, tos měl vidět, co mi posí71
lal za zprávy! Že jsem jeho lesní víla, že na mě bude čekat, že jsme si souzeni, že je teď stejně starý, jako ten můj hudebník z Prahy, že to pro mě bude zas tak úžasné jako tehdy, že mě miluje. Je to silně platonické. Hm, to je nereálné,“ zamyslela se. „Je to čtyřicetiletý ženáč, je to ale úplně nereálné, proč mi to ale psal?“ „Seš pěkná holka,“ řekl jsem po chvíli nasupeně. „No a co, no a co?“ z hloubi na mě upřela uslzené oči. „My jsme se setkali jenom jednou, víš, ale to bylo setkání se vším všudy.“ „Kde?“ „To je jedno. Ale to bys měl vidět, jak on naživo působil zase tak neuvěřitelně reálně, jak mluvil, bylo to fascinující. Žije to s ním. Teď už mi zas měsíc nepsal, jako by v sobě řešil nějaký problém. My jsme o tobě mluvili.“ Jako o kusu hadru, řekl jsem si, bylo mi opravdu zle, že mi to zabraňovalo něco udělat. „Nic mu nikdy neříkej. Jsi dospělý chlap, pochop to... Já mu když tak zavolám sama… On tě miluje!“ začala znovu brečet. Co když s ním šukala a lže mi? „Já mu asi nedokážu zavolat. Já to nedokážu, nejsem silná! Alane, začalo to už před lyžákem, než jsi přišel ty! Ty ses to hlavně neměl vůbec dozvědět, já jsem tak hloupá! Doufám, že až se příští rok vrátím, už tam nebude! Já jen nechci, aby to poškodilo váš vztah!“ „To si vyřešíme, ale přesto všechno nechci, aby to poškodilo nás dva.“ „Náš vztah to nepoškodí.“ „Debil, ty vole,“ začal jsem nadávat, měl jsem chvíli chuť ho zabít. Přitom největší debil jsem byl já. „Alane, nesmíš být takový, ty nevíš, co ten člověk prožívá. Třeba má nějaké problémy, je tak sám!“ 72
„Že jsme do tý Hvězdy chodili, že jsme radši nejeli pak pryč,“ poznamenal jsem. „My se s Martinem vlastně vůbec neznáme,“ sklesla. „Chce s tebou spát,“ řekl jsem. „Chce si s tebou užít, s tím nic nenadělám.“ Podívala se na mě jako na vraha. Jako procitnutá a zrazená. Towa nebyla dospělá. Ani já jsem nebyl. Nic, co jsme dělali, nebylo dospělé. Měsíc nad námi bledě visel, mluvili jsme oba hloupě. Představoval jsem si to jejich setkání jako divadelní scénář. Asi jsem byl příliš hloubavý a málo tajemný, začal jsem se litovat. Vzápětí jsem tuhle myšlenku zavrhl, prostě jsem se jen zase špatně zamiloval. Towa mě pak znovu zapřísahala, ať s ním o ničem nemluvím, což jsem později dodržel, neměl jsem nejmenší chuť. Věděl jsem, že bych měl na ni asi řvát za to, že k němu jela, že je to kráva a tak dál, ale prostě se mi vůbec nechtělo. Bylo to celé postavené na hlavu. Rozebírali jsme na lavičce k ránu naši minulost, zatoužil jsem po jejím odjezdu seznámit se s Jirkou, dovolila mi to, překvapilo mě to. Nikdy jsem to pak ale neudělal. Zdálo se mi, že už na ČR pomalu kašle. Chtěla hned odjet, utéct sama před sebou. „Přece mě tady nenecháš,“ řekl jsem. „Ne, to víš, že odjedu až na konci léta,“ rozmyslela se zpátky. „Jak jsi mluvil o té svojí nenaplněné lásce, možná bys jí měl zavolat,“ přeskočila téma na eventuální vyléčení mé bolesti. „Není proč, proč to říkáš?“ Vypili jsme asi deset kafí z automatu. „Když už je nám blbě, tak pořádně, dáš mi cigaretu?“ Poprvé jsem ji viděl kouřit. Vypadala jako dáma. „Nemohla bych vás milovat dva,“ řekla. „Ach bože, kdybych potkala na pláži nějakého toho Jacka, možná bychom všichni měli pokoj a byli bychom rádi, že to takhle skončilo, byla by to ideální životní situace, ne?“ Brečeli jsme, smáli se nad ránem, kdy nás začala trápit spíše 73
zima, nevolnost, nevyspání, přetažení než všechny ty milostné problémy světa. Chtěl jsem být navždy s touhle Vlaštovkou. Šel jsem ji městem doprovodit k bytovce. Recitoval jsem jí Redlovy písně jako: Vandráci jdou do nebe, Na jezeře bez zlatých ryb, Všechno, co chci. A ještě Vlaštovku. Vzpomněl jsem si, že tu miloval také Ondrův v autě při nehodě zesnulý brácha. Žaneta ve svetříku poslouchala. „Pokud už tě nebudu mít já, nechci, aby tě měl někdo, kdo si tě nezaslouží. I když možná už vím, že život o zásluze není, spíš o výdrži,“ řekl jsem. „Neboj, mě nikdo nemá.“ Než jsem stačil dorecitovat Vlaštovku, byli jsme před domem. Přitiskla mi ruku na ústa. „A dořekneš mi to až příště, to je totiž znamení, že se ještě musíme vidět, víš?“ řekla prosebně. Napadlo mě, že Jirka ji určitě doopravdy miloval. A miluje. Kdo to změří? Emil byl moc hodný, Jirka byl moc hodný, její tatínek byl moc hodný. Chlapi to s tebou nemají lehké, pomyslel jsem si. Jak by řekl Martin: Jsem aspoň trochu srozumitelnej? Ranním rychlíkem jsem jel domů. Zase se to vrátilo, bylo mi špatně. Cestou jsem burcoval Ondrův vypnutý mobil, prosil ho, ať to zvedne. Svítalo. Lidi šli normálně do práce. V sedm jsem volal Towě. „Láska je, jako když se snažíš popelnici plnou sraček přenést přes valící se řeku chcanek,“ řekl jsem jí citát Bukowského, to ji rozesmálo, ale zvonky byly pryč. Bylo jí taky smutno. „Děkuju ti, děkuju ti za všechno,“ řekla. „Jsem tvoje malá, nešťastná hvězda. Nechci, aby ses mi jen mihla životem,“ řekl jsem. Zavěsil jsem. Slunce nade mnou vystoupalo. Bloumal jsem. Ondra mi zvedl mobil. Prý brečel u mých zpráv. „Já jsem teď u Markétiných kámošů. Jsem v depresi, strašně vožralej, neboj, kamaráde, přijedu nejdřív, co budu moct.“ 74
„Bratříčku, vím, že je to strašně sobecký, ale ta samota mě udusí,“ volal jsem Lukášovi. „Ne, není to sobecký, brácho, já teď s našima betonuju na kolaudaci. Jsem na chatě v M, okamžitě si vem zubní kartáček a přijeď a neudělej žádnou blbost, čekám tě!“ Podrobně mi vysvětlil cestu k nim. Zpocený a špinavý jsem jel naprosto bez věcí. XI. Poutník Hlavu jsem měl otupělou. Stál jsem na nádraží při přestupu ve městě PD a nemohl jsem vůbec přemýšlet. Začal jsem se bát. Najednou jsem uviděl partičku mladých lidí v nádražní hale. Hráli na kytaru z černého Nohavicova zpěvníku. Jako za starých časů, řekl jsem si. Byli na výletě. Přišel jsem k nim, vytrhl jim kytaru a začal hrát. Ještě dlouho jsme tam spolu stáli, povídali. Ti kluci a holky mi přišli čistí, byli to poctiví výletníci a já je v tu chvíli moc potřeboval. Na směr k Lukášově chatě se mnou jela Stáňa. Viděli jsme se poprvé v životě, svěřovala se mi ale se svými životními problémy. Stáňu podvedl její přítel s kamarádkou. Stáňa dělala u koní a já znal velice dobře tu zapálenost, nádhernou lásku ke zvířatům. Stáňa byla ten typ dobrosrdečných hodných děvčat ke svým umělcům i partnerům. Bylo možné si ji představit v montérkách ve stáji, nebo s krosnou na zádech objíždějící folkové festivaly. Bohužel nebyla příliš přitažlivá. Stáňa vystupovala dřív a já jel dál. Jenže jsem byl vyčerpaný a usnul jsem. Probudil jsem se až o zastávku dál, než jsem měl vystoupit, abych přesedl na starý motorák. Stihl jsem jen tak tak vystoupit a po kolejích jsem zpocený sprintoval zpátky, aby mi motorák neujel. Stihl jsem ho. Lukášova chata se nacházela v krásné vesničce u M, v tomhle kraji bydlela ona moje první platonická láska. Vlastně jsem dosud ani nevěděl, jak to tam vy75
vypadá. Teď jsem tam za dusného letního odpoledne projížděl. Vzpomínky se mi mísily. Byl to útulný kraj s poetickou přírodou. Kraj klidu a míru pro rodiny na výletech, bufety s párky a pivem otevřeny, slunce vycházelo za kopcem. Zamýšlel jsem se nad tím, proč já si nezvolím nějakou tu Stáňu a nejedu s ní třeba na výlet na tento kopec s kytarou na párek a pivo. Nebo někam na zámek. Tenhle klid by mi ale nestačil, i když byl krásný. Towa byla silnější. I já byl démon. Už jen to slovo „zvolím“ bylo divné. Lukášovi jsem spadl do náruče, moc jsme nemluvili. Pouštěli jsme si v autorádiu u chaty Redla. Nalezli jsme v něm Guru. Na chatě byla Lukášova maminka s vlasy jako slunečnice, táta, strýček s manželkou a stařičká drobná úžasná druhá tetička se svým celoživotním manželem. „Omlouvám se, omlouvám se, že jsem vám sem tak vtrhnul,“ řekl jsem. „Alane, ty víš, že u nás jsi vždycky vítán!“ řekla maminka. Na stolech voněly klobásy a kořalka a já začal brečet znovu, dojalo mě to. Byl jsem velice vděčný. Potom jsme si s Lukášem sedli s natočeným pivem v přírodě na špalku. „To je hajzl,“ řekl Lukáš. „Já ho vlastně neznám, ale věděl jsem... Tak nějak jsem věděl... Ale tohle, to se fakt nedělá.“ „Co to bylo za sračky, ty vole, proč to udělal? Proč tak silná slova? Dřív prej jezdil do B uzdravovat lidi posedlý ďáblem! On je mimo! A co já? Týpek, kterej miluje jedno děvče a chtěl by s ním řešit problémy každodenního života... Pro někoho žít, aby se na něj mohl spolehnout... Já jsem čestný kluk, viď?“ brečel jsem a chlastal. „To víš, že jo,“ řekl Lukáš a brečel taky. „Já tomu nerozumím, jsem pokořenej a zklamanej.“ „Byly to jenom ulítlý zprávy.“ „A jednou jí to vyznal osobně.“ Byli jsme absolutně v prdeli, nic kolem nás nebylo, vedli jsme si svou. 76
„Hele, Žanda je přece jenom úžasná holka, mockrát jsme ji potkali s Milčou. Je to dospělá ženská, ale jenom holka. Tohleto by do určitý míry asi okouzlilo každou, pak už záleží na ní. Jen kdyby nebyla dospělá, tak by se s ním vyspala.“ Byl jsem zaslepený Towou, obdivoval její srdíčko a zapomněl jsem na to, co jsem o mnoho let později napsal v jedné písni: V extrémních výkyvech bývá středová odpověď. „Bude to za pár měsíců zkoušet na jinou. A ta Amerika nám slouží jako prostředek mýtickej ke všemu tomu zmrdství,“ řekl jsem. Začínali jsme být opilí, vulgárně jsme nadávali na všechno. Les krásně hřál, Lukáš šel pro další pivo. „Asi využil všech svých zbraní. Má jich víc než já,“ řekl jsem. Po téhle větě bylo dlouho ticho. V těch dobách byl pro mě život velký boj. „Towa říkala, že prej už teď byl měsíc klid,“ dodal jsem. „Hele, jestli už ji měsíc neotravoval, tak je konec,“ chytil se toho Lukáš. „Už si to asi uvědomil.“ „Možná.“ Lukáš mě zapřísahal, že pokud si Towa přála, abych s ním o tom nemluvil, že nesmím. „Ukaž, že jsi lepší,“ řekl. Přicházel navečer, stmívalo se, později jsme seděli u ohniště, Lukášova maminka opékala kuřata a klobásy, měl jsem v sobě strašlivé prázdno a únavu, ale hřáli mě ti lidé. „Čím to je, teta, že vy jste spolu vydrželi tak dlouho?“ ptal se Lukášův strejda staré tetičky. „Hlavně tolerance, víš. A lidi si musej sebe trochu vážit. No to víš, Pepíčku, že byly i špatný chvilky, ale spojit svoje síly musíš, nebo jak bych to tak řekla, to špatné pak odejde samo,“ řekla tetička s úsměvem a zapálila si svou cigaretu se zlatým náústkem. U Towy, později i po ní, jsem se setkával i s názorem, že míti 77
rád nestačí. Vzpomínal jsem taky na Ondrovu mamku, která mi vyprávěla, že když poznala svého muže v období Port, stačilo jí, aby měl vousy, byl sympatický a měl velký zálesácký nůž. To byly jediné požadavky. „Ty holky mají dneska tak zkurvené mozky, vymleté touhle dobou,“ řekl Lukáš. Tetička mozolovitýma rukama chytla dědouška a dali si pusu z lásky. Dokázali se u ohniště i naoko pohádat, pak se usmířit v legraci. Byli šťastni. „Některý ženský jsou všechny stejný,“ řekl Lukáš, „některý nevědí vůbec, co chtějí, dokud to nedostanou,“ dodal. Pak mi vyprávěl, co bylo v Anglii. Uvědomil jsem si, že necelé tři týdny jsou pryč a ve svém srabu na jeho Anglii pozapomněl. Dohodnutý měsíc tam Lukáš ani nebyl. „Ježiši, já jsem vůl, ani jsem se tě na to nezeptal, promiň!“ zvolal jsem. Vyprávěl mi o starém farmáři Colasovi, který je neustále okrádal, byl primitivním prasetem ukryté v lidské podobě, nedal jim slíbené peníze. „Dneska to ani přes agenturu není bezpečný. Ale nakonec o ty peníze tak nešlo, byla tam dobrá parta a společný zážitky byly víc. Zmrd jeden,“ řekl Lukáš. Ještě dlouho potom prskal, když se řeklo farmářovo jméno. Lukáš mi neustále doléval Kubmaros podle vzoru Calvados, kterou pálili doma se sousedem Květkem. Stará tetička nám luštila z karet. Vyšlo mi, že mě čeká v životě štěstí. Hráli jsme Oko, tetička prohrávala, bylo mi to i dost líto, snažil jsem se fixlovat, aby vyhrála. Bavila se u té naší hry jako malá holčička. Jenže když chcete nejvíc podvádět, tak to nejde. „Tetičko, můžu se vás na něco zeptat, je na těch kartách fakt něco pravdy?“ zeptal jsem se. Teta mi nabídla cigaretu a šibalsky se na mě podívala. „Karty nelžou, chlapče,“ prohlásila, „to jen kartářka kecá!“ 78
Usmála se a my se zasmáli s ní. Když jsme byli s Lukášem opilí namol, šli jsme na příjezdovou cestu střílet z revolveru. Naštěstí nikoho nezabili. Už nevím, jak jsme se vrátili k ohništi. Sotva jsem držel místní kytaru a Lukáš mi pořád jen doléval. Všechno se shluklo do divných vodových barev, ohniště bylo už jenom žlutou čárou, alkohol jsem měl ve všech cévkách, nevím, jak jsem se dostal do chaty. Ráno. Tupost a kafe. „Tys mě včera pěkně ožral, kamaráde,“ řekl jsem. „Však to byl záměr tě vylejt, ty vole, tos nepochopil?“ usmál se Lukáš. „Děkuju ti.“ Vzal jsem si mobil. „Jak se máš, Žanet?“ „Nijak,“ řekla potichu jako holčička. „Můžu tě vidět?“ „Teď ne, Alane, nech mě pár dní samotnou.“ „Jo.“ „Potřebuju už letět.“ „Ale až na konci srpna?“ „To víš, že jo.“ Bylo zase parno. Umývali jsme s Lukášem auto rodičů, Felicii Růženku a poslouchali pořád dokola nádhernou Redlovu píseň: Láska je. S touhle písní jsme se potom rozloučili a já jel sám v sobě vlakem zase domů, kam přijel navečer Ondra. Seděli jsme v hospodě ve vesnici. „Amor je čurák,“ řekl Ondra. „Co mám dělat?“ řekl jsem. „Nic, nech to,“ řekl Ondra. „Co mám teda dělat?“ „Nic, nech to.“ Ondra předtím chlastal s kamarády Markéty někde v horách. „Hele, tos kvůli mně jel přes půl republiky až sem?“ ptal jsem 79
se. „Stejně jsem musel do fachu a měl tady s klukama trénink. A jestliže jsem tvůj kamarád, tak mám taky, do prdele, nějaký povinnosti, ne?“ Měl jsem přátele. Dobré přátele. S Lukášem to bylo citlivější, Ondra byl ohnivý člověk jako já, pohybovali jsme se nad hranicí deprese. Byl sprostý, chlastal a pobuřoval to, čemu připosraní obyčejně říkají: Obecná morálka. Ondra se uměl vztekat. Mohli jsme spolu hovořit v náznacích, symbolech a šifrách, ale věděli jsme. To byl nejvyšší stupeň přátelství. A když jsme se někdy sešli všichni tři, docházelo k hezkému propojení. V hospodské TV jsme viděli nějaký pořad, kde byla nádherná žena. Opravdu nádherná i vnitřně. Vypadala trochu jako Towa. Měla ale bohužel maniodepresivní psychózu. Chtěl jsem ji přes sklo obrazovky pohladit, potřeboval jsem něhu. Ti doktoři v tom pořadu tvrdili, že lehká deprese je prý normální stav člověka, a naopak může být těžkou nemocí, když je člověk moc happy. To mě uklidnilo. Byli jsme opět úplně na šrot, do zásoby jsme si do PET láhví nechali natočit před zavíračkou hodně piva a přesunuli jsme se do domečku. Cit a srdíčko vystřídala otupělost a hnus. Nejasně ve mně klíčila myšlenka, že napíšu ten román. Už zase tady bylo trýznění. „Bude to těžký,“ řekl jsem. Ondra mě povzbuzoval. Byli jsme osamělí a opilí. „Člověk byl ďábel poctivý, ale znesvěcení andělů i ďáblů vytvoří ten, kdo ďábla toho v andělovi skrývá a zasvěcuje ho do svých obřadů. Dobro se mění i na zlo, co se tím zlem samo zve. Není absolutno. Neexistuje dobro, co by si jenom hrálo na zlo, ale neexistuje zlo, které by si jako hrálo na dobro. Díky těmto andělům přemýšlíme o významu pekel,“ povídal jsem. „No, do píči,“ řekl Ondra. Další a další PET láhve, litry a litry piva. 80
„Nevím, jestli je už v mládí štěstí nebo nevýhoda vědět, jak to či ono je,“ brebentil jsem. „Je to ale síla, která člověka velice oslabuje a člověk pak vypadá jako magor. A tak bude spisovatel vždycky bdít nad osudy lidí někde v povzdálí, někde trochu schoulenej v podkroví, víš? Bude si masturbovat s myšlenkami a city, a ještě mu kritik sežere poslední jídlo. Spisovatel může vyhrát nad celým světem, ale nikdy ne sám nad sebou, Ondro. Potřebuje někoho, aby mohl být sám. Potřebuje psa. Jenže se psem šukat vůbec nejde. Jenže pes se zase nehádá, nemagoří, spisovatel ho plotem odděluje od fenky, aby neměl hádky se sousedem. Lidi i psi dovedou být dost žárliví. Na psech si nejvíc procvičíte zodpovědnost, která nebude nikdy nikým zneužitá,“ Dali jsme si další cigaretu. A litry dalšího piva. „Podle mě jsou to mimozemšťani, jo. Nejsou nevěrní, nejsou složití, nesedí nikde na ředitelskejch postech. Když mají rodinu, netahají se někde bokem, dovedou i dost zapracovat, vydělávat peníze. Za vraždu psa bych dával doživotí, kamaráde, nedělám si legraci. Ať se mi smějou, ti kreténi. Sežerou kuře a jdou do postele. Spolu nebo bez sebe. Celí bez sebe, vole!“ začal jsem se chechtat a Ondra taky. „I já to dělám, Ondro, ale nemůžu vidět kuře syrový v celku. Snažím se představit, že Žaneta smrdí, že mě odpuzuje, aby mě tak netrápila, ale nedaří se mi to vůbec. “ „Vem si,“ řekl Ondra a napil se, „jak moc se štítíme vlastních sraček! A přesto jsou jich v nás metry! Přesto se přitahujeme.“ „Cit v nás nás prostě donutí zapomenout na vlastní sračky. Lidi často mluví o tom, jak s někým spí, ale nemluví o tom, jak serou.“ „Bez milování žít můžeme, ale bez hajzlu těžko, máš tady papír, Alane?“ Ondra odešel. Byla noc a pes spal. „Lidi rádi mluví o tom, co je koření,“ zamumlal jsem sám. 81
Popelník byl plný. Ondra se vrátil. „Spisovatel je analyzátor, sepisovač lidskýho citu. Je to úchyl, který se neštítí ničeho a žije neustále pozpátku, protože mu psaní vždycky zabije kus momentálně prožívanýho. Stačí mu ale podat pomocnou ruku a sekne s tím úplně. Nejde o to psát přesně, ale poctivě,“ řekl jsem. Otevřeli jsme další sadu plechovek. PET láhve došly. „My dva si už tolik let meleme to svý, ale miluju tě,“ spadl jsem hlouběji do křesla. Ondra pozvedl plechovku, vyfoukl kouř, típnul cigaretu. „Já tady stejně do padesátky nebudu,“ zapálil si další. „Chlapům, co nedovedou být okouzlující, zbude být hodný, a tím mají rádi právě silný ženy. Ty ale na hodný muže serou. Ty se rády svěří se svou slabostí hodným mužům. Okouzlující muži jsou si velice jistí, to silným ženám imponuje, pak si rozbijou hubu snadněji. Silnější ženská se nikdy nesvěří se svojí slabostí okouzlujícímu muži, protože se stydí. A u hodnýho zase nesmí. A tak rostou vrby a šlehají blesky. Je to psycho, ty vole. Hodnej člověk se možná víc dozví, kouzelnej si víc užije. Zajímavý je, že okouzlujícího muže netrápí, že ten poctivej a hodnej se více dozví, ale naopak to trápí. Prvně nám byly dány ty prožitkový pudy, pak teprve myšlení. V padesáti nám bude stačit, že nás má někdo rád, protože to posereme a ve dvaceti chceme víc. Je lepší si na to ,mít rád‘ třicet let zvykat, ne? Myslel jsem, že chce Towa obyčejnost, asi ne,“ kecal jsem hovna asi po 18. pivu. „Nic nebylo, čurák,“ šeptal Ondra. Byli jsme zase úplně vyčerpaní. Středně špatné, náznakové, šerosvitné věci vás vyčerpají víc než klid, bum, klid. „Já už se necejtím tak svobodnej, jak jsem si vejskal, chci Verunku zpátky!“ začal Ondra žadonit. „To máš úplně jedno, jestli je to Florida nebo město pár kiláků daleko.“ „Seš drsnej a já moc hodnej.“ „A co jsme my, ty píčo, hodný nebo okouzlující?“ 82
Dnes bych řekl: Obojí, ty píčo, tehdy jsem mlčel, kouřil a pil. (V pití jsme byli vůbec docela velcí přeborníci. Jednou později jsme s Ondrou dali na ex každý svou láhev rumu. Ondra potom usnul, to ho zachránilo, já tehdy do rána zvracel u hnojníku u baráku.) Další večer Ondra musel do své práce, seděl jsem ve stejném křesle ve stejné pozici, opíjel jsem se sám. Měl jsem představu, že za mnou přišel na návštěvu Edgar Allan Poe. Unylým rytmem zavřel dveře. „Moje Virgine je mrtvá,“ prohlásil. „Pět dní jsem seděl na jejím hrobě. Měla poslední přání, abych našel lásku ženy, to prý potřebuji.“ Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Bylo ticho. „Neměl byste kávu, Alane, stejně nemůžu spát.“ „Určitě,“ zvedl jsem se a šel uvařit. „Chci napsat takovou jako smutnou písničku, bohužel už zase musím,“ řekl jsem potom. „Pište, vždyť jste výborný.“ „Vy jste lepší.“ „Nechte si tu chválu, Virginie je mrtvá.“ „Promiňte.“ „Vy promiňte, že jsem vám sem takhle vstoupil.“ „Ne, ne, jinak to ani nemohlo být,“ řekl jsem. „Víte, jestliže víra je láska a láska a víra je nadějí, že bude všechno dobré, když se láska ztrácí, zbude naděje a víra, že zase přijde láska. Zbude jen naděje, že vás ještě ke všemu neopustí láska. Nejdřív se seznamujete z víry v lásku, pak z naděje z víry v lásku, pak už jen z naděje. Lidé jsou tak malí a slabí. Vím, že je rozdíl mezi zamilovaností a láskou, ale ta pomáhá přece Lásce hořet. Když už máte víru, tak neztratíte lásku.“ Poe dopil kávu. Pálila mě záda a měl jsem průjem z tolika piva. „Kolik bylo Virginii, když zemřela?“ zeptal jsem se. 83
„Dvacet čtyři.“ Usnul jsem a zdály se mi hrozné sny. Ráno jsem se vynořil. Poe už tam nebyl. Byla to jenom halucinace z chlastu. Jel jsem k Lukášovi. Slunce svítilo a slunečnice byly smutné. Cestou jsem potkal alkoholika Romana, ale ne Romana z Hvězdy, jiného. Byl k vidění různě po nádražích, vlacích a všichni slušní cestující jím opovrhovali. Roman sprostě nadával na ČD za zpoždění, přitom už vůbec nikam nespěchal. „Nebylo tě dlouho vidět,“ řekl jsem mu. „Včera jsem vylez z basy.“ Koupil jsem nám pivo na cestu. Lístek, aby se dostal do PD, měl. Prozradil mi, že zatímco byl v base, jeho sestru si dostali do parády feťáci a ufetovali ji až k smrti. „Byla to moje sestra, moje sestřička, miloval jsem ji. Poldové ti dneska, kamaráde, vůbec nepomůžou. Mám pár kamarádů, ti už si to s těma chlápkama vyříděj, vím, kde se slejzaj.“ „Co chceš dělat?“ Roman se usmál a prstem naznačil přeříznutý krk. Potichu mi vyprávěl, že byl chemik a jezdil do Iráku do války. „Viděl jsem tolik zabitejch lidí, že už nemá smysl asi nic.“ „Vždyť jsi byl v base, ne?“ řekl jsem. „Pouštějí mě, mají v Iráku málo chemiků, odpykávám si to s přestávkama.“ „Hm, tak to jo. Máš rodinu?“ „Mám kluka, malýho Míšu, je mu sedum.“ zachvěl se. „Jenže manželka ho štvala proti mně. Nechce mě už teď ani vidět. Proč myslíš, že chlastám? Abych na to zapomněl.“ „Za co jsi seděl?“ „Ublížení na zdraví s následkem smrti. No... Porvali jsme se a já do něj ňák blbě strčil. Byla to chyba,“ řekl pomalu. Dojeli jsme do PD. „Nepůjdeme do nádražní knajpy?“ navrhnul jsem. „Tam mě nemaj moc rádi, jestli chceš, kup radši jedno lahvo84
vý.“ Pak si zaplánoval a usmíval se. Nejdřív půjde ke kamarádovi najíst se, vyspat se a vystřízlivět, až potom se uvidí, co s těma feťákama. Nechal jsem ho být. „Ahoj. A děkuju ti za všechno,“ stiskl mi ruku a podlité modré oči se na mě podívaly. Chtěl jsem si o něm popovídat s Towou. Chtěl jsem po tom nádraží s ní jít. Mnohdy jsem neměl spoustu věcí komu říct. Další vlak mě vyvrhl a já šel po horkém náměstí k Lukášovi v ČT. Dveře byly otevřené, nahlédl jsem do kuchyně, tam mě uvítala krásná blondýnka. Kluci jsou prý nahoře v pokoji. Máry a Raduška! Byli nádherní, fyzicky i duševně čistí. Máry studoval na kněze, byli z Moravy, křehcí a usměvaví. Že neznají Skácela, mi bylo dost jedno. Při setkání s těmito dvěma něžnými Rybičkami vypadalo i sebemenší zvýšení hlasu jako nemístná hrubost. Marian byl dost moudrý ke světu, S Raduškou se chovali k sobě nádherně. Prozradil jsem mu, že se jezdím k Lukášovi skrývat. Někdy i sám před sebou. Vyprávěl jsem mu i o Romanovi. „Takže ty se sem jezdíš skrývat z těch trestanců citu, co potkáváš na svých cestách,“ usmál se na mě Máry. Hnědovlasý Máry se svou blonďatou Raduškou dodržovali předsvatební celibát. Byli čistí. Je lehké být moudrý ke světu, když to máte OK. Našli se, přáli jsme jim to s Lukášem. Raduška nám všem vařila skvělá jídla, i když v domě téměř nic nebylo. „Ženský uměj z ničeho všechno, ať se jedná o problém nebo o jídlo,“ poznamenal jsem, ale ve vhodnou chvíli, takže to bylo kvitováno smíchem. Bylo mi z nich tak vnitřně hřejivě teplo, jejich čistota na mě v těch sračkách byla blahodárná. „Má přijet ještě Marek,“ řekl Lukáš. „Tak to si zase vyslechneme hodinu něco o jejich potížích s mámou,“ řekl jsem. 85
Marek byl mladší kamarád pověstný tím, že nemluvil téměř o ničem jiném, než o svých neshodách s maminkou. „Nazdar, tak jsem tady. Tak jsem si zase vyslechl, že neměla mít dítě s takovým bláznem!“ řekl nám na uvítanou. „No jo,“ řekl Lukáš. „A cos jí na to řekl?“ „Že si mě vždycky tvořila k obrazu svému a nikdy nepřiznala žádnou chybu. Na to mi potom řekla, ať jí tohle neříkám, kolik peněz do mě už vrazila, že, když jí tohle říkám, si připadá pak stará a začala brečet.“ Navíc tu byl ještě otčím, kterému Marek říkal On. Nesnášel toho schválňáckého morouse úplně bez přátel, který čekal na každou jeho chybu, větral po něm vždy vrtulí ručníkem, otevíral okna, odkopával mu boty, vypínal rádio, když slyšel, že Marek taky poslouchá. Tyhle historky jsme znali, Marek často osnoval Jeho vraždu. Ale nakonec ho nezabil. I On navíc postupem času stárnul a měkl. Hádky se už tolik nekonaly. Za starých časů ale i Jeho máma jednou příliš vytočila a dala mu facku, On jí to vrátil a začali se prát. Od té doby na něj Marek vůbec nemluvil, On nepochopil proč a bral to jako ryzí drzost. Tak skončila veškerá jejich komunikace. Marek přijížděl do bytu už předem nasraný z jeho přítomnosti, On to bral ale tak, že Marek je namistrovaný a drzý. Když s Ním jednou Marek zkusil navázat kontakt, On mu na to odpověděl, že až se začne chovat v určité normě k mámě. Přitom mu nedocházelo, že všechno negativní v Markovi vysírá jedině On sám a Marek je úplně někdo jiný. Byla to ta největší a nejbrutálnější srážka s kreténem, co Marek kdy zažíval. On byl totiž primitiv, vůbec nic mu nedocházelo, Marek ho duchovně převyšoval už v 6 letech. Jednou později se s Ním servali a On mu říkal, že není žádnej debil. Marek se pak málem rozesmál a chtěl mu říct: To právě seš. Pro pravdu se člověk zlobí. Jeho vychovala babička, matka se na něj vysrala, On jednou našel babičku mrtvou na hnojníku. On měl ale ještě bráchu, který na sobě zapracoval a byl to jakžtakž normální příjemný chlap. 86
Při setkání Markově mámě říkal, že ji obdivuje, že on by to s Ním nevydržel ani 10 minut, aby mu nehnul žlučí. Brácha na sobě zapracoval, to jen v Něm se ty geny nějak zkurvily. Neměl vůbec žádné známé, prostě nikoho. Pořád do Marka jebal, od doby, co spolu nemluvili, skrz mámu. Choval se jako hysterická a blbá ženská, Marek v něm neviděl chlapa. Od doby, co Jeho syn skočil zdrogovaný z 25. patra a moc toho po něm dole nezbylo, si On nesl vnitřní bolest. Už do Marka jebal mnohem méně. Osud Mu zřejmě něco tvrdě vrátil. Markova máma bylo rozvedená a pracovala v sociálním centru. Marek studoval na sochaře a malíře nebo co. „Je to hodně zajímavý, jo, třeba když se sejdeme v kuchyni, něco si vaříme a nikomu se nechce čekat. Brouzdáme kolem sebe, ten kretén začne nervózně vzdychat. Nebo na Štědrej večer u stolu, kdy se úplně ignorujeme. To dusno mi zkurví každý Vánoce, když s Ním musím sedět u stolu a nemluvíme na sebe, nic si nedáváme. Bejvá to pro mě dost peklo. Dělám to jedině kvůli mamce. Přeje si sedět se synem u štědrovečerního stolu, mám ji rád, tak jí to plním. Cítím soucit a lásku k mámě, to je má krev, zatímco On je cizí. Zpočátku mě to sralo, ale teď už je mi to úplně jedno,“ řekl Marek, „ale stejně někdy, když tam jsem, radši třeba držím žízeň, když opanuje kuchyň, abych se nemusel jít napít, srazit se tam s Ním, dívat se na Něho a riskovat, že se to ve mně začne vařit tak, že ho sejmu.“ Utrpením pro Marka byla také přetvářka před maloměstskými sousedkami, když s mámou někam šli městem a úzkostlivě mu přikazovala, co má dělat. Většinou to skončilo jejím stěžováním si na mladou generaci. Kamarádky se přidávaly. Někdy zřejmě zabíjela prací určité ublížení a smutek v sobě. Vším, co by se vychylovalo nebo věcmi, které by člověku jitřily srdce, už raději téměř pohrdala. Člověk ulpí v každodennosti. „Máme i hodně společnýho, jen si to neuvědomujeme a neví87
me, někdy jsme si třeba i hezky popovídali. Je už poznamenaná svým životem. Dám třeba příklad,“ řekl Marek. „Hele, tak to nám, Raduš, dones toho vychlazenýho Jacka z kuchyně a skleničky, prosím tě,“ řekl Lukáš. Zapálili jsme si. „Byl jsem jednou nemocnej, druhej den jsem měl moc práce, šel jsem jí přát dobrou noc, měl jsem v plánu jít spát, najednou vstala a začala mi jen nadávat, že jsem kdysi protelefonoval 3 tisíce. Jenže nevěděla, jak to pro mě byla důležitá věc a jebala, že se to dalo vyřešit levněji. A pak zase začala, že jsem rozvrátil jejich vztah s Ním, že někoho potřebuje, i když ji sere, že už je stará, že až vypadnu, chcípne tu sama jako pes, že jsem magor žijící na obláčku, že mě ty obrázky nikdy neuživí, že mou hlavu nehřejou žádný vědomosti na rozdíl od její, tak žiju ze svejch fantasmagorií, který nikdy nebudou nikoho zajímat, že jsem zrůda. Tak jsem poznal, že přišel zas další záchvat. Víte, matka mě dokáže nasrat a ranit během pěti minut,“ řekl Marek. „Raduš, nalejvej, prosím tě, kurva,“ řekl jsem. „Začneme se hádat, řvát plačtivě na sebe, řekne mi, že jsem zmije, kterou neměla porodit. Že jsem nesnášenlivej a její vrah. Že o mně všem řekne, jak si vůbec ničeho nevážím, že se o mě strachuje a měla mě ráda a další dítě už ani nechtěla, ale že měla mít holku. Citlivou vysněnou holku. Pak si všimne, že je u nás otevřený okno a řekne: ,Zavři to okno, ty sráči, voni to tady všechny sousedky stejně věděj, co se line z našeho bytu, tuhle se na mě v krámě tak blbě dívaly, mě mají 50 let za váženou bytost a já abych se za tebe styděla! Proč děláš ty obrázky, abys unikl vod slušnejch lidí, abys nám sral na hlavu, že jo?‘ To už mě to ale fakt bolí a sere, tak na ni něco nehezkýho zařvu, načež jde po mě paličkou na maso. ,Zničil jsi mi život! Nemáš žádnej řád, je s tebou chaos a skončíš v blázinci! Seš vyšinutej hajzl! Každej se na tebe vysere, ale já už ti pak nepomůžu! Ještě někomu říkej, jak ti ubližujem, všem těm svým přítelíčkům 88
a kurvám!‘ Já se ale v tu chvíli musím hlídat před tou paličkou. Znám matku, že dovede i překroutit skutečný stav věcí, aby tě bodla, nebo zformuluje větu tak, že fakt nevíš, co uděláš.“ „Raduš, nalej nám ještě paličku, teda co to kecám, Jacka,“ řekl Lukáš. „Řekne mi pak, že jsem vzpírající se zvíře, že si zrovna vzala prášek a nenechám ji spát. Řeknu jí, ať už drží hubu, ona mi řekne: ,Svině, tohle přece nemůžeš mámě říct!‘ Odjíždím někam ubrečenej, nasranej, je mi marně a dost zle, všechno negativní do mě nasrala, s pocitem, že se tam už nikdy nevrátím. Vůbec kvůli tomu nedokážu přijmout, když mě naopak někdo chválí.“ „Je to pocit, jako bys snědl zkaženej arašíd, co? Hele, to se vstřebá. Prej existuje nějaký Přijetí a jednou přijmeme všechnu chválu, ale i bolest. Popřípadě křivdu,“ řekl jsem. „Když jsem byl menší, nikdy jsem nevěděl, kde je vlastně ta pravda, měl jsem v sobě vybuzené pocity viny,“ řekl Marek. „Někdy očistit svůj náhrobní kámen od hromady špíny, hlíny a listů a najít tu Lásku, která tam pod ním určitě je, je strašně náročný,“ řekl jsem. Markovi zazvonil telefon. Slyšeli jsme obrovský jekot. Marek se rozklepal, pak to típnul. „To byla ona?“ ptala se Raduška. „Jo, prej měla s Ním kvůli mně hádku, kdo vybral poslední okurku ze sklenice a nevím, co to jsou vyžehlený košile. Prej má kvůli mně infarkt a nemůže dejchat, tak co mám dělat?“ „Hele, kdyby máma měla infarkt, chovala by se úplně jinak,“ řekla Raduška. „Raduš, šoupni tam ještě po jedný,“ řekl Lukáš. „Víte, léta se kvůli tomu trápím. Já vím, že ona je pracovitá, spravedlivá, má svý zdravotní problémy, neměla to taky lehký, fotr se na nás vysral. Kdo ale nemá problémy, kdo to má lehký? S mou matkou se fakt někdy nedá vůbec vyjít. Pak začne rovnat kořenky, pečlivě na ně psát; pepř, sůl, majoránka, kmín. 89
Až mě to někdy dojme. Nevím, proč je to tak komplikovaný a zasraný. Nikdy se mnou nebude spokojená, vždycky bude rýpat, urážet to, co mám nejvíc rád, říkat mi, co mám kde dělat a předhazovat mi, jak jsou ostatní lepší. Vyčítá mi hovna, ale kdybych je splnil, vyčítala by mi něco novýho, co by se objevilo. Vůbec nerespektuje žádné mé názory. Klame mou důvěru,“ řekl Marek. „Ostatní fotři nejsou lepší. Já neviděl fotra od školky. Musel jsem si poradit, absolutně nejevil zájem, posílal 600, to ještě ne vždycky. Přitom vím, kde bydlí, je to asi 30 kilometrů. Jenže 30 kilometrů je někdy 30 let,“ řekl jsem. „Já ale zároveň vím, jak ji mám rád,“ pokračoval Marek. „Je to moje máma. Jemu kdyby se něco stalo, je mi u prdele, ale jí, to bych trpěl. On je problém, co je potřeba vyřešit. Stačí, když slyším, jak funí a slídí po bytě, když se tam sejdeme, nemůžu ho ani cítit, rozbolí mě břicho a žluč se mi vaří vztekem. Bojím se o ni, zvlášť, když vím, kolik toho na ni bylo naloženo, i když bagatelizuje moje problémy, protože ,sama jich má nejvíc‘ a neudělám s tím nic, přitom vím, jak ji musí ubíjet, když je jako mezičlánek mezi námi dvěma s Ním, zároveň je mi líto a jsem na ni i někdy dost nasranej, že se nezmohla a netroufla si na víc než na tohle, vidím v tom i dost její blbost a nízkou sebedůvěru, když mi předtím v blízký chvilce i vyprávěla, kolik měla baličů, jakých partií. Tenkrát si s nimi vytřela prdel, tak to holt děláme, žijeme pseudo.“ „Někdy,“ řekl jsem. „Čím víc já stárnu a zraju, o to víc zjišťuju, jak je ten debil primitivní a tupej, jak umí jen poštvávat lidi proti sobě. Ničí mi zdraví vztekem, co ve mně vyvolává. Nemůžu pobýt ani u svojí mámy. Mrdat se s Ním v kuchyni, poslouchat jeho žvásty je nad moje síly. Vždycky mi jen rozhodí den, celej vesmír. Bublá ve mně vztek. Možná čekám, až ten čurák už třeba zdechne, i když nikomu nic zlýho nepřeju. 90
Mámě bývá někdy i líto, že jí třeba něco neřeknu, zatajím, nebo naopak vybouchnu se zpožděním, že to zdánlivě nedává smysl, ale přitom pomyslím na to, jak shodila něco, co jsem jí dříve řekl, což třeba udělala z lítosti, jak jsem se choval ještě někdy předtím, když mě nesnesitelně vysírala. Ona se asi nikdy nesmíří s tím, že nejsem podle jejích představ, nikdy se mnou nebude úplně spokojená, vždycky mi hlavně nakáže, co mám dělat, co mám kde říct. Při nejlepší vůli to nedávám.“ „Občas tě asi trochu citově vydírá, ale má tě strašně ráda,“ řekl Lukáš. Marian moudře celou dobu mlčel a popíjel, byl z nekonfliktní bezproblémové rodiny, tahle zkušenost ho míjela. „Víte, kluci, jak já vás tady tak poslouchám,“ zamyslela se Raduška, nedokončila větu a obrátila se k Markovi: „Máro, teď mě dobře poslouchej. Mamince se asi nevyvedl její život úplně podle jejích představ, což se nikomu nevyvede. Ta musela být šíleně, šíleně sama a strašně se bát, že sama do smrti zůstane, když se dala dohromady s Ním. Jinej prostě nebyl. Schází jí, aby jí někdo dal najevo porozumění. Je sama v soukolí svého života i toho, koho si nakonec vybrala. Možná trochu zahořkla, možná si představovala, že ty budeš jinej. Kolikrát jsi jí ty sám řekl, že ji máš rád?“ „No, na všechny svátky a narozeniny jí dárek nosím, mám ji rád,“ zamyslel se Marek. „Víš, myslím, že přes to všechno, jaká někdy je, jak se někdy chová, ona tě podporuje. A kdyby bylo nejhůř, podpoří tě, sice možná s miliardou ponižujících řečí. Takže, poslouchej mě, až se příště chytnete, ty si vytvoříš bariéru, nebude tě už nic bolet, nebudeš plačtivě řvát a vracet jí jed jedem, běž se třeba projít, vypadni někam a pak jí řekni: Mami, mám tě rád.“ „Někdy jsme na sebe alergický, mně to bývá někdy všechno strašně líto,“ řekl Marek. „Možná si někdy výčitkama a útoky vynucuje pozornost. Pak ještě dodá, že to kolem mě stejně dost 91
smrdí, ať si vyvětrám.“ „Každej s každým nemusí vyjít, samozřejmě můžou být lidi, kteří se opravdu serou,“ řekl Lukáš. „No, je to všechno komplikovaný, víš, on každej potřebuje porozumění, asi je někdy těžký projevovat lásku a příjemnost před valícím se nánosem víš čeho, je to pak začarovanej kruh na obou stranách, obě se pak začnou chovat blbě, nechápou se, ponižují. Kruh, ze kterýho téměř nejde vystoupit,“ řekl jsem. „Je to začarovanej kruh, Alane. Je to těžký, vím, že je to strašně těžký. To je proces, který vyhnívá hodně let. Každý máme plno chyb. Až to příště spustí, Marku, zamysli se ne nad nepravdou, která v jejích slovech určitě taky bude, ale hledej tam to, v čem má třeba pravdu,“ řekla Raduška. „A pak jí řekni znovu: Mami, ale stejně mám tě rád. Vím, že je to strašně těžký! Ale ať na tebe valí, co valí, přes to všechno jí řekni, že ji máš rád. Jednou to pochopíš, i když se ti to teď jeví jako divně a marně, přebolí to a vaše vztahy budou jen a jen hezký,“ řekla Raduška. Po jejích větách bylo dlouho a dlouho ticho. „A jak se vlastně jmenuje ten její partner?“ zeptala se pak Raduška. „Nijak, to je On,“ řekl jsem. „Nemá jméno,“ řekl Marek. „Aha, Marku, co se týče Jeho, asi Ti nezbude než se tomu bytu vyhýbat, když tam bude, to budu k tobě upřímná, to se nikdy nezlepší tak, jak ty bys chtěl.“ „Snad ho to potlačený napětí v něm sejme dřív, než budu mít vlastní děti. Až potom, abych tam s nima pak mohl jezdit. Když třeba cítí, že jsem kouřil z okna, vyvolá z toho hádku až druhej den, zpětně, aby otrávil tu dobrou náladu, když vidí, že jsem odněkud přijel usměvavej, bere to zase přes mámu, zákeřně, nevyřídí si to se mnou, už předem mu ďábelský úsměv křiví hnusnou držku.“ 92
„Takhle nemluv, Marku, i když z Něho máš i osypky,“ řekla Raduška. „Život chce nadhled,“ řekl Lukáš a napil se nádherné hřejivé tekutiny. „Víte, já nevěřím na to, že jsou spolu lidi jen proto, že jinýho nenašli. To jsou výmluvy a žvásty. Vždycky je jiná možnost. To, že to spolu lidi léta táhnou, svědčí o něčem, co mají společné, co je spolu sbližuje. Asi pro to vždycky mají nějaký důvod, svůj k svému. Každý tam, kam a s kým si tam pomůže,“ řekl jsem. „Na tom něco bude,“ řekl Lukáš. „Jen když jste starší, asi je čím dál víc těžší snažit se,“ řekl jsem. Odpoledne jsme šli do nějaké hospody, seděli venku, kde mě začala obdivovat nějaká Lukášova kamarádka. Bohužel se mi vůbec nelíbila. Myslel jsem jen na Towu a otravovala mě vosa. Večer jsme měli v plánu pařit u nějakých lidí. Ostatní šli napřed, já si vzal úkol vrátit se ještě k Lukášovi a vyzvednout z lednice láhev režné. Místo činu bylo v domě u nějakých slušňáčků. Čistě a slušně zařízený pokojíček, čistě a slušně zařízený chlapeček. S Lukášem jsme se na sebe usmívali, že asi brzo vypadneme. Ale pak jsme začali pít jejich neuvěřitelné zásoby a rozhodli jsme se, že už neodejdeme. Míchalo se to s džusem a vypadalo to jako špína, ale bylo to moc dobré. Šli jsme s Lukášem kouřit na balkón a děkovali si, že se máme. Ukázal mi jizvu na noze. Nevěděl jsem předtím, že měl rakovinu. Pak pospíchal na místní nádraží vyzvednout Milču. Když dorazili, byl jsem už opět namol. „Buď rád, že ji máš,“ řekl jsem Lukášovi a objal ji. Cítil jsem se s ní krásně. Lukáš si šel s Marianem povídat na balkón. Já se zatím svěřoval Milče. Martina trochu znala, bydlela kousek od něj. „Já na něm ani nevidím odedávna nic tak kouzelného, spíš vyšinutého,“ řekla mi s okamžitou upřímností. 93
„Miluško, ty jsi tak hodná holka, moc hodná,“ začal jsem na ni padat. Celé to pramenilo jenom ze zoufalství. V noci jsme šli zpátky k Lukášovi domů. „Počkej na mě, bráško, já už nemůžu!“ „Počkám, bráško!“ Chvíli jsem si téměř do bezvědomí opilý zahrál na klavír, pak jsem usnul. Milča za Lukášem přijela, i když pak ve čtyři ráno vstávala a odjížděla do práce. Zastihl jsem ji ráno za rozbřesku v kuchyni, když jsem šel zvracet. Ale pak jsem zase usnul. Když jsem se dopoledne vzbudil, vedle mě se probíral nějaký Luboš Novotný (ale ne ten písničkář). Nikdo nevěděl, odkud se vzal, ale mně začal být sympatický. Uvařil jsem nám kávu. Když jsme se vzpamatovali a trochu obživli, hosté odešli, šli jsme Mariana a Radušku vyprovodit na nádraží. Marek také odjížděl. „Hele, Luboši, kde ty ses tu vlastně vzal teda?“ ptal jsem se. „Hele, já ani nevím,“ usmíval se Luboš. „Já vopravdu nevím, prostě jsem tam nějak byl, a tak víš jak, no.“ „Hele, víte někdo, odkud se tu vzal?“ „To nikdo neví, prostě je tady.“ Potom jsme se dívali, jak Máry a Raduška sedí ve vlaku. Nesnáším loučení, to prý psal Martin Towě taky. Představil jsem si Petru Janů s dětským sborem tekoucího medu. Večer Lukáš hrál s kapelou, v níž účinkoval, rodiče byli na chatě a já zůstal sám v baráku. Chtěl jsem to tak. I ten Luboš vypadnul někam neznámo kam. Telefon. Volal mi Ondra, který se přijel opít na Lukášovo vystoupení a Lukáš mu řekl, že jsem u něj doma. „Do prdele, člověče, já jsem se strašně ožral, vůbec nevím, kde mám doklady, občanku, já jsem všechno ztratil, všechno jsem propil! Já jsem ztratil svoji identitu!“ začal se chechtat, až se kuřáckými plícemi rozkašlal. Měl jsem depresi, rozesmál mě, ale chtěl jsem ten hovor brzy ukončit. 94
V domě jsem objevil Medojedky, dávný bestseller. Za večer jsem přečetl 700 stránek. Ta knížka mě úplně dostala. Pomohla mi svou velkou přesností a tvrdostí. Lukáš se vrátil nad ránem neuvěřitelně opilý, Milča ho stěží vyvedla do schodů. Nemohl ani mluvit, vzal si z ledničky Coca-Colu a padnul. Další dopoledne jsme pokračovali v nahrávání našeho dema. Ale tentokrát to bylo i něco víc. Cítil jsem, zatím nejasně, že hudba mi dává zvláštní morální a duchovní sílu, jakou mi žádná žena asi nedá. Ukrývá mě před veškerým zlem. Jednou jsem prohlásil, že dokud můžu zpívat písně Vlasty Redla, nic opravdu zlého se mi nemůže stát. Jen se zapne nahrávací technika a rozezvučí kytary, dostaví se slastný pocit zapomnění a volnosti. Občas byl ten náš domácí nahrávací program proti nám. Lukáš vždycky někam zavolal, něco vymyslel. Držel jsem ho rád nad depresí, když něco nešlo, protože jsem věděl, že když já ho duševně podržím, on si dokáže poradit. Vždycky jsem se sám rozesmál, že když Lukáš o něčem mluví technickou řečí, rozumím jen spojkám. Dával jsem do všeho hlavně srdce, technickým věcem jsem moc nerozuměl. Jednou se nám stalo, že nejlépe nahraná písnička z programu zmizela a my se dokopali a nahráli ji celou znovu. Byl to nádherný klid v rozervaném boji. Miloval jsem tuto zodpovědnost. Láska je jednostranná morální povinnost k zodpovědnosti, ke zvířatům a dětem, napadlo mě. Lidi jsou ale mnohem složitější. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou pohovořil s profesorkou Štruncovou o tom, k čemu se chci dopracovat. „Já se chci dopracovat,“ přemýšlel jsem. „K tomu, abys už nemusel skládat,“ usmála se. Nevím, měla-li tato moudrá a citlivá žena moje písně jen za hřích mládí, nebo jestli pochopila všechno. Nemuseli jsme si nic vysvětlovat a byl jsem rád, že jsem ji tam na své cestě potkal. I když jsem později zjistil, že skládat už nepřestanu za žádných okolností. 95
XII. Hrůza „Myslím, že ta holka si to udělá stejně vždycky po svým, Štrajer Neštrajer,“ řekla mi jedna z mé strany kamarádka v P a měla pravdu. Byl jsem natolik masochistický čurák, že jsem se chtěl mít špatně radši já než Towa. Později se mi chtělo zvracet ze sebe samotného a Bůh mi dal poznání a další šanci. Celé to dusné, dunivé, šílené léto byla jedna velká horká kobka jako ze skla. Lhal jsem Žanetě, že to neporuší naše vztahy s Martinem, právě jsem ho škrtl ze seznamu. Seděl jsem s kamarádkou na pivu a čekal Lukáše, měli jsme jet na letní parket do T n L, v zábavové kapele tam hrál i můj kamarád Pavel. Lukáš dorazil, rozloučil jsem se s kamarádkou, která si šla po svých. Cestou bylo zapadající sluníčko červené, my jsme měli s Lukášem depresi a dělili jsme se o rohlíky a salám. „Odpornej salám,“ řekl Lukáš. „Odpornost je jen slovo. Jestliže si umíme uvědomit význam slov, umíme si uvědomit význam života. Všechno není složeno a celé ze silných zlomových okamžiků a velkých celků, ve kterých se přestáváme orientovat, ve kterých druhé části celku nevadí, že ta jedna chybí, protože ta druhá je sama dost velká, ale bohužel prázdná. Malá poctivá lež má větší moc než velkohubá pravda. Čas má roušku shovívavosti,“ řekl jsem. „Povídej dál,“ řekl Lukáš. „Všechno je totiž složeno z miniatur. Když jedna částečka chybí, všechno se pak rozpadne. Kdo se pokouší vybudovat svůj snový, velkolepý dům, nemá čas myslet na tu krásnou mrchu, tu částečku. Čím víc je něco omamné a snové, tím víc tě pak bolí pád,“ filozofoval jsem. V T n L nás v hostinci U Buřivalů čekal Ondra, který se tu ožíral, protože tady se poznal s Veronikou. Dali jsme si pár piv a přesunuli se k parketu. Chyba byla v tom, že přijela i Veronika s 96
rodiči, což Ondra netušil. „Ahoj kluci,“ prošla kolem nás, naprosto bez zájmu o Ondru s nadhledem a milým úsměvem. „Tak teď už se začínám bát taky,“ řekl jsem. Když tam Ondra viděl, jak Veronika na parketu zlehka paří a tancuje, doslova fyzicky se zkroutil do obrovské deprese. Byla už hluboká noc a docela zima. „Jdu skočit do L,“ šeptal. Byli jsme všichni tři už opilí. „To nedělej, L je klidný, tichý, moudrý,“ šeptal jsem já. „No právě, ty naše krásný, horký nížiny, ta nádherná řeka, ti mě pochopí. L je klidný, tichý, moudrý.“ A šel. Ale za chvíli se vrátil, byla mu zima. Zábava skončila uprostřed noci a my jsme se vraceli k nádraží. U silnice byla autobusová zastávka. Najednou se Ondra rozběhl proti ní. „Kurvá!“ zahřmělo městečkem. Pak obrovská rána, jak to napálil do plechu, ten ho odmrštil jako bumerang a Ondra zůstal ležet na zemi. „Do prdele,“ řekli jsme si s Lukášem a běželi k němu. Nehýbal se. Pak se začal sbírat. „Co ti je, ty vole, seš v pohodě?“ ptal se Lukáš. „Jo,“ zašeptal Ondra a ohmatával si ruku. Chystali jsme se ke mně do domečku v S. Ondra si potom u zastávky dřepnul na koleje, že tam do rána posedí. Zjistili jsme, že vlak nám ujel. Zatímco Ondra zůstal na temných kolejích, my s Lukášem zkoušeli něco stopovat. Zastavil nám sám Pavel ze zábavové kapely a vyhodil nás až u domečku. Cestou nám pouštěl svůj nový projekt, líbilo se mi to. Kamarád odjel, my si smažili bramboráky, Lukáš ráno odjel domů, Ondra do fabriky a pak na trénink a já zůstal v domečku sám jen se psem. Večer se ale Ondra vrátil. Popíjeli jsme a věštili z I-ťingu. Fascinoval nás. Přišlo mi, že nám dává rady. Všechny ty řeči, propojující se cesty, výpovědi, které si můžete přebrat, jak chcete. Život zavál 97
pak leccos i jinak než I-ťing, ale asi mě to tehdy obohatilo a něco v tom bylo. V opilosti leckteré informace vypadaly děsivě. „Když Towa třeba o něčem hloubá, vypadá ta její hlavička tak roztomile,“ řekl jsem. „Ta vypadá roztomile, i když třeba jde srát, viď?“ řekl Ondra. „Vole, ty teď taky hloubáš a vypadáš úplně normálně.“ Když jsme se dostatečně opili, Ondra zhasl, já seděl, popíjel a kouřil. Najednou se Ondra vztyčil a začal se chechtat. „Co je?“ zeptal jsem se. „Ha, ha! Ty vole, tak on jí zařídí celej domek a ona mu pak zdrhne, ha, ha, to je svině,“ smál se na celý dům. „Si představ, že se tam taky někde uchlastává jako my, ha, ha!“ Poznal jsem, že mluví o Jirkovi a začal jsem se smát taky. „Jó, klidně ho navštiv, když ti to laskavě dovolila, řekni mu, že kudy Žaneta projde, tam si ho všichni chlapi vyhoněj, tak šíleně vyhoněj a vykouřej!“ „Rád bych věděl, jaká byla dřív. Ale asi tam nepojedu. Mám toho chlápka tak nějak rád, i když ho neznám.“ Cvrčci cvrlikali, já jsem dokouřil, dopil, ještě jsem si na šrot na posteli vzal kytaru a zahrál si Kryla, aby nás zítra čekal další bezpředmětný, depresivní úsvit. Ve snech jsem viděl Towu jako malou holčičku s její skříňkou ve školce, jak nasedá do tmavého starého volkswagenu, jak si kupuje svoje brýle, kabátek, jak se prochází po nějakých ulicích ze 70. let. Bylo to trochu sváteční, bavilo mě to. Společenství bláznů vám za čas dokáže, že blázen jste spíš vy. Mými zbraněmi byla slova. Taky legrace, lví světlo. Její zbraně byly zoubky, pohyby. Vzbudil jsem se a myslel si na Bukowského, který nenáviděl svoje díla, psal je většinou jen pro peníze. Taky aby to ze sebe dostal. Chápal jsem, že se na literárních čteních musel zmastit do němoty. Towa, kdyby si přečetla knihu, kterou jsem chtěl napsat, by řekla pobaveně: „To je zvláštní, že mě takhle vidíš, Alánku!“ 98
Štírku úplně nedostane nic. Cením si důležitých věcí, při nich se přetvařovat vůbec nemůžu. Psaní byla i má určitá forma hry. Krásné děvče asi zušlechťuje. Když jsem sám se sebou, nejsem v nejlepší společnosti, to řekl Oldřich Nový. Později jsem zjistil, že je to špatně. Ale co je umělec, to všudypřítomná přítomnost démona. Takhle jsem uvažoval. Na posteli se probouzel Ondra. „Když ti holka řekne: ,Ty si mě idealizuješ,‘ znamená to, že tě chce poslat do píči?“ zeptal jsem se ho místo pozdravu. „Eh,“ řekl, když chvilku vzdychal a pomateně se rozhlížel, ve kterém je vesmíru. Byly to dost ponorné noci. Každou chvíli jsem plaval v nějaké příšerné myšlenkové hlubině. Zdál se mi jednou sen. Já, Towa a její kamarádka Klára na autobusové zastávce u mě ve vesničce. Měly spoustu zavazadel. „Už se nikdy neuvidíme,“ řekla Towa. Já ji chytil za ruku a začal brečet. Prosil jsem ji, ať se mnou jdou před odjezdem ještě na procházku na moje nejmilovanější místa kolem řeky. „Tak jo, ale kam udáme ta zavazadla, přece to neponeseme s sebou?“ řekla Towa. Navrhl jsem vesnický hřbitov, místo abych je dal k sobě do domečku! V horkém létě byl ten hřbitov celý pokrytý zetlelým spadaným listím, vítr začal lomozit a začaly se ozývat podivné hlasy. Probudil jsem se celý ubrečený a zpocený. Bohužel jsem si skřípl záda, příšerně to bolelo. Pili jsme s Ondrou. „Já se z toho fakt poseru, ať už táhne, ta mrcha, tohle se nedá vydržet!“ řval jsem opilý. „Svině! Jsou to svině!“ řval Ondra. Zvládli jsme se opít během ranní chvíle. Nebylo už nic. Žádný prostor pro myšlení, jen chlastání, deprese, příšerné bolesti a někde z povzdálí podivný pocit, že tomu nerozumím, že nechci, aby to tak bylo. „Víš, já mám pocit, že jsem snad něco zvoral, že tohle přece. 99
.. Co to je?“ řval jsem. „Hovnoó! Jsou to sviněé! Z píčií!“ řval Ondra. Bylo to šílené. „Já ti něco řeknu! Pít z velký většiny začne většinou hlubokej, inteligentní člověk! Já už to nemůžu snášet! Láska v píči, zdraví v píči, štěstí totálně v píči! A pak ti dementi povrchní řeknou, že chlastání je symbolem malosti! Myslej si, že jsem bůhvíjakej, protože se tvářím tak klidně a každou chvíli prohodím něco vtipnýho, ale já ti něco řeknu, kamaráde, já jsem si mezi nima musel jakousi míru imunity a lhostejnosti vytvořit, abych se z toho neposral! Abych nemusel spoustu lidí poslat do prdele. Těch hysterek, zpíčenýho buranskýho okolí, všech zmrdů do jednoho, co teď určitě nějakou krávu šukaj!“ volal jsem. Jaký to dávalo smysl, mi bylo v tu chvíli jedno, byl to vztek, alkohol, ventil, katarze. „Áá!“ řval Ondra. Byli jsme nejistí a každá naše snaha o výnor byl jen zoufalým pokusem. Nenáviděli jsme skoro všechno. Věděl jsem, že jestli ta vedra okamžitě neskončí, tak snad už chcípneme. Nevím už, kolik bylo hodin, když jsem vyšel ven na dvorek a začal jsem se stydět. Prázdnýma očima jsem se díval nahoru na nebe. Nebylo nic zlého. Pes se ke mně tulil a slyšel jsem odněkud v hlavě Towin hlas: „Na balónku bys chtěl letět, na balónku bychom letěli, viď?“ Na drátech se houfovaly první vlaštovky. Začínal už srpen. A já věděl, že nikam nepoletím a zůstaneme doma. Zase jsme do toho spadli, bolest mnou nervózně škubala, znechucení vystřídal vztek. Byl jsem tehdy vzteklý na každou bábu na nádraží, na každou prodavačku. Pak se to zase zklidnilo. Byly to vlny. Byl jsem nejdál Bohu, jak jsem snad mohl být. Vlny skrytých vášní a negativních emocí. Další večer jsme jeli popíjet do nonstopu Montany v P. Stmívalo se, vzduch byl kořeněný a modrý, zavolal jsem Towě. 100
„No, ahoj,“ řekl jsem opatrně a v mém hlase byla cítit taková měkkost a lehkost, jako když se mazlíte se psem. „Tak co?“ „Nic,“ usmála se. Zítra za ní pojedu, bude čekat, ve čtyři, ano, ano. „Co dělají dětičky?“ „Koupou se.“ Mluvila normálním tónem, to mě uklidnilo. Myslel jsem na její voňavou dušičku. Pokračovali jsme s Ondrou v nezřízeném pití. Už mi nechutnalo. Bylo bledé a dusné srpnové odpoledne, když jsem k ní jel. Příroda voněla, tep se mi uklidnil, přicházela příjemná ospalost. Zjistil jsem, že je mi docela pěkně. Vzal jsem si na cestu na poslech několik CD Vlasty Redla. Uvítala mě v tričku, které měla tenkrát na horách. Byla docela legrace. „A pověz mi, jak se ti vlastně líbila Radůza, která zanikla ve víru jiných událostí, ha, ha?“ Ptala se mě na řadu věcí. „A pověz mi, co si myslíš o tý události s Martinem?“ „Tys o tom nepřemýšlela?“ zeptal jsem se. „Ne,“ zazpívala. „Mně už je to u prdele. Já už tak nějak nevím, co bych řekl.“ „V tu noc jsem mluvila hloupě. Už to nebudeme řešit, já jsem vlastně ráda, že to takhle dopadlo, jsme silnější, ne?“ usmála se. „Jo.“ „On je totiž někde úplně jinde než my. Je to cesta ke kvalitě, viď?“ „Jo.“ „Je mi hezky,“ řekla. „Mně taky. Vždycky ale budu mít touhu psát.“ „Beru to. Vím.“ Ještě vzpomínala na Jirku. „On mi pořád říkal, že je to dobré, ale já jsem to prostě už a101
ni pak tak necítila. On si myslel, že jsem odešla kvůli nějakému chlapovi. Byl překvapený, když mě pak náhodou potkal u ségry. Mít rád je hezké, ale já prostě myslím, že to nestačí.“ „Copak jsi neodešla kvůli chlápkovi?“ „Vlastně jo,“ usmála se. „A co vůbec ségra?“ „No, ta si teď začala novou známost jakoby na protest, ale pořád v sobě ještě nemá vyřešené tamto. Já jsem jí říkala, že nejdřív si přece musí sama v sobě vyřešit tamto, až pak si začít novou známost, ne?“ Towino opakování a přehazování slov se možná i nazývalo odborným termínem. „To máš docela pravdu, pak je chudákem ona, i ten novej chlap. Všichni jsou to jenom takoví pseudoprávníci, z toho je mi smutno,“ řekl jsem. „Cože?“ „Ale nic.“ Vyprávěla mi, jak jí přišlo CD „s takovou divnou hudbou“. V obálce byly verše, jejichž první písmena ve sloupci tvořila slovo: OKOUZLILA. Pravděpodobně nějaký ctitel z KV. „Nevím, kde vzal mou adresu, možná to udělal z legrace ten můj kamarád, nevím, jak to přišlo.“ Už jsem to nedával. Obří Kurva Orá Ulici Zadkem Ledovým I Láskou Amorem napadlo mě, ale byl jsem zticha. „Ach jo, mně takhle nikdo nic neposílá a nepíše!“ naoko jsem se rozčílil. „Každej na to jdete jinak,“ smála se. „Jo, někdo se vyzná rovnou, někdo ti posílá divnou hudbu,“ řekl jsem. „Jo, ha, ha, podle tý hudby mi došlo, že to byl někdo, kdo mě vůbec nemohl znát.“ Dala si do ucha jedno mé sluchátko, já dal druhé do svého. Přitulila se ke mně, dal jsem jí pusu na ucho, nereagovala. 102
Přišlo mi podivné, že ta Vlaštovka nyní se mnou poslouchá Vlaštovku. Nořili jsme se do niter. „Ach, to jsou tak krásné písně. To je asi správné, že ti dávají pořád něco nového.“ „No, víš, ten můj život se s nimi pořád prolíná. Pomáhají mi naložit s mým smutkem.“ „Vím, ach, ha, ha.“ Doposlouchali jsme to. Bylo úplné ticho. Najednou se odtáhla a podívala na mě. „Víš, Alane, já to tak nemám.“ Podíval jsem se na ni. „Ty to budeš mít těžký,“ prorokovala mi. „Víš, já si myslela, když budu občas protivná, že tě to odradí, ale tebe ne.“ Znovu jsem se na ni podíval. „To na jaře spolu bylo krásný. Víš, jak to už poslední dobou máme. Vzpomínejme na to. Já prostě musím letět. Víš, někdy, když máš někoho rád, musíš ho nechat jít. Mám tě ráda už jako kamaráda.“ Kupodivu mě její slova vůbec nebodla. Dnešní den si zvolila jako rozlučkový. Byla letící děvče. Navzdory tomu já zrovna v tu chvíli měl v duši harmonii, byl krásně ospalý letní den. Neptal jsem se, co mám udělat, aby byla znovu se mnou, necítil jsem, že bych o ni měl znovu tvrdě usilovat a soupeřit v žabomyších válkách. Jen jsem ji miloval a nechal ji už jít. Nikdy jsem na ni nezapomněl a patřila k těm mým láskám, se kterými bych to teoreticky zkusil znovu, když jsem trochu dozrál z paka. Nezapomenutelný byl pro mě obrázek po našem loučení. Ve městě CH je parčík, rozdělený dlouhou uličkou, po které chodí děti, manželé s kočárky a starší lidé. Towa odchází uličkou a je čím dál menší, čím dál užší, její taneční kroky odchází, nakonec z ní zbývá jenom malinká čárka jako anténka na rádiu, které hlásí: Pan premiér je klidný, všechno vyřídil, myšlenky básníků jsou ve tmě světlušky, zítra nás čeká bláznivé počasí. 103
Nakonec pocit zmaru z objetí té anténky, která nadobro mizí uličkou, jde domů a letí pryč. Slunce, hvězdy a lidi pod nimi byli samaritány k vlastnímu prospěchu. XIII. Tiché noci Zastavil jsem se za Emilem, který mi konečně prozradil, kdo byl onen hudebník z PH. Začal jsem poslouchat jeho hudbu, bylo to sakra dobré. „No, ten ji asi jako malou holčičku musel mít tehdy pěkně na háku,“ komentoval to Ondra, když kazety poslouchal jednou se mnou. „To jo. Vystihl ji ve svých dílech v klidu, posmutněle, nejlíp z nás všech. Ale stejně – co my víme, jak se třeba i kvůli takové holčičce trápil,“ řekl jsem. Ten večer jsme zašli zase do hospody. Dělal jsem si v duchu legraci na obranu svojí duše: Žaneta dělá románky, já dělám romány. Nebo: Čo všechno žmůžou špalujíčí vášně, vylámané žuby a že na švětě je kjášně. Čo všechno žmůže pomatená hjava, vyjetěti ž kůže a žíčt, že še ťo šťává. Pak jsem se přistihl, jak se na sebe dívám zvenčí. Tu noc, když Ondra spal, jsem poslouchal Johna Coltrana. Když mu zjistili rakovinu a řekli; máte zhruba rok, začal skládat na saxofon takové věci, že dodávat k nim cokoli, by byla velká pošetilost. Za dva dny jsem jí znovu zavolal. „Co děláš?“ „Ále, jdu v CH s kamarádem.“ Kdybych umřel, myslím, že už by nic neudělala. Cítil jsem změnu. Letadlo bylo blízko. Nevěděl jsem, jestli jí můžu věřit to dobré i to špatné. „Hele, Alane, být tebou, tak bych se teď trochu stáhla, ozvu se ti,“ řekla chladně. 104
Chtěl jsem ji zničit. Byl jsem jako magor, byla tu další vlna, ale už mnohem menší. Místo toho jsem zavolal Ondrovi. „Úplně zmagořela, je hrubá a krutá. Už jako kdyby letěla.“ „Žádná ženská nesmí bejt tak silná, aby zmagořela tebe.“ „Kromě Štíra. Já chci bejt taky tak tvrdej, taky tak silnej!“ „Uklidni se, počkej si nějakej čas a uvidíš, vždyť jsem ti to vysvětloval, tu svou teorii s těma orgánama. Maj mnohem větší schopnosti než my. Byla baba, teď zas nebude. A co, do píči.“ „Jsou to medojedky. Všechny. Bez rozdílu věku, inteligence, slušnosti, vůně.“ „Zejtra budem spolu v S po čtvrtý, jo?“ „Ještě, že tě mám.“ Ten navečer měl Ondra zápas proti S, jejichž tým byl složený ze všech přespolních. Ondrův tým to s nimi ale prohrál. Seděli jsme v S v hospůdce, byli jsme tam chvíli sami jen s vrchním. „Je to Štír, je to prospěchář. Štír se ti nikdy nepřizná, že je Štír. Oni ne že by byli takoví hajzlové, ale jsou to hajzlové,“ řekl Ondra. „Když já s ní asi našel to, co bych chtěl. Je skromná, poctivá, nádherná, motivující. Asi je možný, že koho nejvíc miluješ, tak to odneseš. Nevíme nic, co se jim honí v hlavě. Ani v ledovým srdci. Nikdo není dokonalej se sílou. Nejednáme vždycky dobře. Žaneta se ze všeho vždycky hned vylíže,“ řekl jsem. „Štír se z toho vybodá.“ „Už nejde o žádnýho nějakýho Štrajera ani nic takového, takovou kravinu. Prostě mě to v ten čas nasralo, chápeš. Jde prostě jenom o to, že se loučí a končí a nikdo neví, co bude příští rok. Přitom já se znám, dokážu počkat i rok na děvče, které miluju,“ opakovala se má duše jako kolovrátek. Čím více piva opět stoupala, střídavě jsme se smáli a brečeli, ať už za těmi holkami někdo dojde, nějaký kurýr, ať jim to vysvětlí, ať je přemluví, ať před nimi i poklekne. Veronika byla Vodnář. Ondra říkal, že to je znamení, u kterého nikdy nevíš. 105
Pan vrchní poznamenal, že má ženu Vodnáře a jsou spolu už třicet let. On byl Býk. Martin byl Střelec. Vzpomněl jsem si, jak jsme si četli s Towou v těch knížkách. „Ne, ona je prostě vše, co jsem kdy chtěl a žádný horoskopy mi to nevymluví,“ řekl jsem. „To víš, že jo, dej si radši další pivo,“ řekl Ondra. Při chlastání jsme je znovu prosili, ať je můžeme právě teď obejmout, pohladit. Pak jsme se tomu smáli a vzpomínali, jak mi Towa říkala, že jsem nenormální. Když jsem jí to řekl já, řekla, že ona si na sebe ale už zvykla. A jak Veronika, když se s Ondrou rozcházela, mu prorokovala, že skončí jako houmles bez budoucnosti a alkoholická troska někde v příkopě. Smáli jsme se, jak jim není rozumět. „Nejhorší na tom je, že celé to spadnutí do hnusu bylo na protest proti absenci té pěknosti toho všeho, víš? Rozumíš, když jsem byl s ní, byl jsem to prostě já a nikdy jsem se neobelhával. Takhle hloubavou nádhernou holčičku už nikdy nenajdu. Já bez ní asi nemůžu žít. A taky mi sobecky vadí, že jsem si to léto prostě neužil, jak jsem si plánoval a chtěl. Že o tom musím přemejšlet, že o tom musím psát, přitom ji chci pořád jenom hladit a pevně tisknout, moji holčičku, celý mi to přijde, že je to špatně,“ uvažoval jsem, padaje do 12. piva. „Každý den jinak,“ poznamenal Ondra název Redlovy kapely, padaje do 14. piva. „Jednou mi řekla, že se nechá uvítat tím románem. Vím, že v tomhle případě nejde o to psát přesně, ale poctivě, o sobě, beze strachu. A až si to pak přečte, s chladnou hlavou se na mě usměje svým holčičím úsměvem. A já ji zase budu milovat a nebudu vědět, co mám dělat.“ „Ser na to a piš tu knížku hlava nehlava,“ řekl Ondra. „Tak jo.“ V hospodě se na chvíli připojil můj soused Libor Smutný, který žil u rodičů a triumfoval názorem: 106
„Dokud máma funí, tak zůstaňme u ní.“ Když jsme se bez Libora dopotáceli na dvůr mého domu, Ondra se vymočil na moje stará, dřevěná vrata a kolébal se umýt si ruce pod pumpou. „Pumpa, pumpa, pumpa, pumpa vypumpuje lumpa,“ řekl jsem. Další ráno jsem hledal v telefonním seznamu číslo své první platonické lásky, mojí Lucie, postavy mých příběhů. Nedovolal jsem se. Brečel jsem a tvrdil u toho, že mi není dáno milovat skutečnou osobu. Ale ve skutečnosti mě jenom jedna skutečná osoba nemilovala. Tenkrát s „Lucií“ jsem byl magor a nalhával jsem si, že si nejsme souzeni. Stačilo jí to tenkrát možná jenom říct a pozvat si ji na chaloupku. Byla to obyčejná holka, hezká blondýna. Tahle první láska byla moc krásná, protože nebyla poznamenaná každodenní realitou. Od té doby jsem už nechtěl milovat jen literární postavy, ale učit se být i člověkem, ne si to jenom představovat. A hledat sám takové umění, které pramení z opravdového života, ze zdolávání všech jeho sraček, z dřeně, poctivosti. Letící holubice nechme jiným. „Víš, Ondro, Towa je ve mně přes všechna ta znamení, přes všechny filozofie. Miluju ji jako reálnou bytost. Jak vůbec něco takovýho vzniká? Kde se to vyrábí, kde se to bere?“ ptal jsem se další večer nad dalšími pivy. „Hlavně, když si to udělaj samy, ale nám to nevadí,“ zašklebil se Ondra nad 16. pivem další večer. Já nezůstával pozadu. Chtěl jsem zavolat znovu Towě, ale byla už pozdní hluboká noc. Přesunuli jsme se z hospody pod střechu domku, seděli ve tmě na zemi a pili pivo. Byly to tiché noci. „Bude ze mě zase jenom ta prázdná plechovka na písně,“ řekl jsem. Ondra pak sám odešel k řece L, půjčil jsem mu klíče. Vzal si s sebou pivo, věděl jsem, že neskočí. Za dva dny mi vypravoval, 107
jak další večer seděl na chodníku před Veroničiným domem jako pes, díval se, jak se nahoře svítí a brečel. Ty dny a noci bylo ticho, že jsme slyšeli vlastní tep. Když měl Ondra volno, sotva jsme se ráno probudili, chtěli jsme jít pít. Jednou se i stalo, že jsme si drželi u břicha nůž. Ondra vypadal vybledlý, s tupýma očima se na to díval. Byl už úplně mimo. „Korneli, ty kreténe, tak skládej a hlavně se nevraždi,“ řekl jsem si a odložil nůž. Teď šlo taky o ten román. Trochu jsem se stále bál. Navíc mi ubývalo času, otravný dril v práci se blížil. Psal jsem na první dobrou. Věděl jsem, že mám svoji velkou, ohromnou moc, stačí jen zmáčknout klapku. Někdy mě to i vysilovalo. Nejnáročnější nebylo psaní samotné, ale psychická příprava. Pokuřování, hraní si na kytaru, lelkování, aby to člověk zvládl. Ten román byl ve znamení Štíra. Taky jsem musel zajet do školy za Jedovou jako přísedící kvůli opravným zkouškám a doplnění neklasifikování. Ale docela jsem se těšil. Byl to první záblesk všeobjímající Lásky, který jsem v životě prožíval. Ty svině, vždyť já tě vlastně miluju, říkal jsem si v duchu. A také netrpět. Netrpět za ostatní. Netrpět za ostatní žáky, které měla chvíli v moci, nedalo se s tím nic dělat. Vždycky jsem jí ale říkal: Paní učitelko, nikoli paní profesorko; stejně žádnou nebyla. Říkal jsem si, že to musel být hrozný život bez pohlazení, zůstat starou pannou. Někdy o nedělích v X se starou mámou kráčely v černém jako dvě plačky na hřbitov. Chápal jsem, že je taková. Moje heslo ale bylo: Chápu všechno, ale všechno nemusím snášet. Towa už nebyla v seznamu na příští školní rok. Po zkouškách jsem popíjel višňovku s bláznem na náměstí. Višňovka se jmenovala Rotter Springer, blázen Bohouš nápis přeložil jako: Kůň Sprinter. Vysmíval se u toho všeho normálním kolemjdoucím. Mně byly negativní stránky maloměšťáctví tak u prdele, že jsem byl hrdý na společný posez. Dřív býval leteckým 108
mechanikem, ale zničily ho prý ženské, jak jsem se dozvěděl. Tak se trápil, až se zbláznil. Sedával na náměstí v X a malí kluci ho provokovali. „Láska je hezká, než začne štěkat,“ řekl mi znovu. Pak tu najednou moje Žaneta nebyla. Nakonec jsem skončil s kytarou na náměstí v CH a psal zmatené zprávy jako Martin. Hrál jsem na celé náměstí jako pouliční hudebník a díval se za roh, jestli v tom stmívání nevyjde a nepůjde ke mně. Roh byl prázdný. Tak ještě jednou. Roh ulice byl prázdný. Policajti mě málem zatkli, že ruším noční klid. Jel jsem opilý na šrot domů. Vlak byl tmavý. Druhý den mi do telefonu její sestra řekla, že prý tu noc byla Towa už pryč, musely odjet s Klárou o den dřív a přespat u jedné kamarádky v PH. Navečer jsme si s Ondrou koupili rum, sedli si na koleje v P a pili. Válel jsem se po kolejích a volal na její číslo. Nedostupné. Říkala, že si s sebou nebude brát mobil. Kdoví, kde teď ten telefon byl. Ondra mě pořád přemlouval, ať zavolám Jirkovi, že to musí být strašné, jak zůstal sám izolovaný v tom baráčku. Muselo to být strašné. Zvlášť, když máte barák. Právě proto jsem mu naštěstí nevolal. Zafoukal vítr z polí. „Víš, obávám se, že tu v listopadu budeme zase sedět u mě, chlastat, bude to stejný, žádnej posun, v jakej sníme vždycky s novým rokem,“ řekl jsem. „Jo, sračky se blíží,“ řekl Ondra. Přitom jsme si nevšimli, k jakým posunům dochází a asi to bylo dobře. Ondra mrsknul prázdnou láhev rumu na koleje. „A komu tím prospějete, co?!“ zařval. A pak jsme šli domů. Moji andělé byli smutní, protože stáli nohama na zemi. Tu noc jsem strávil opilý u něj doma. Pouštěl Vangelise, při kterém se on dříve tulil k Veronice, já si prohlížel jeho glóbus. „Jak je to všechno tak veliký. Tvrdívali jsme, že se už nezmě109
níme, ale život nás ještě změní,“ řekl jsem. Pak jsme kouřili do noci, ticho, jen ta tichá hudba Vangelise. Stáli jsme u okna pod noční oblohou. Noc byla příjemně vlahá. Bolestná a mírná. Pepa Nos zpíval z gramofonu Ikarovo ouha. Leť, Vlaštovko jedna nádherná. Potom jsme usnuli a ráno jsem jel domů. Chtěl jsem zase brečet a omezoval jsem se na plány nejbližších dnů. Následující dva dny nestály ani za řeč, nevím, co se dělo. A pak to přišlo. Přípravný týden, nástup do školy. XIV. Podzim téměř v New Yorku Bylo to jako film. Škola znovu ožila svým hlukem, lomozem, lidmi. Vystoupil po schodech do prvního patra. První, na koho jsem narazil, byl právě Martin Štrajer. Kožené kalhoty, mikina, rozpraskané sportovní boty. Kolem něho spousta žákyň z jeho třídy. Hlasitě se smály. Martin jim právě děkoval za krásné léto, když jsem šel kolem. „Nazdár, Alane!“ zvolal srdečně. „Nazdar,“ prošel jsem kolem něj. Zarazil se, ale mladé slečny ho zpovídaly, kde v létě hrál se svou místní kapelou, co je nového na farmě, jaká nová zvířátka. Pokračoval jsem dál do sborovny. Všechno to zase začínalo jako letokruhy. Na svých židlích seděli Jonston, Jedová, Oušková, Hořáková, Hamáčková, Sakař, Nedělková, Hořák, Markytán a všichni ostatní. I ředitel a obě dvě zástupkyně. Všichni měli po prázdninách dobrou náladu. Dostal jsem třídnictví V1A. Působilo to tam na mě kupodivu uklidňujícím dojmem. Už žádné psycho. Jen se realizovat a utíkat tomu v práci. Nespouštěl jsem oči ze Štrajera. Naše pohledy se na chvíli protnuly. „Tak jaký byly tvý prázdniny, Alane?“ zeptal se mě Martin po uvítací poradě. „No, v pohodě, ale co já. Co ty? Povídej!“ řekl jsem. 110
„No, moje prázdniny byly krásný, byl jsem s holkama celej srpen na dramaťáckým táboře, hráli jsme s kapelou a tak.“ „No, tak to máš v pohodě,“ řekl jsem, otočil se a vyšel ze sborovny. Na schodech mě zastavila Věra Hořáková a vyprávěla mi, že pořád nemůže najít pražádného chlapa. Stále sama, svobodná matka s dítětem, stěhovala se do nového, pomáhala jí tam prý spousta řemeslníků. „Platím jim tělem i duší,“ řekla takovým tónem se smíchem, že jsem nevěděl, jestli flirtuje nebo je doopravdy tak hloupá. „Ha, ha, promiň, Věro, už musím jít,“ řekl jsem. Další den jsem přišel dost opilý na své odpolední vyučování, nemohl jsem to psychicky vydržet, ale nikdo nic nepoznal. Když lolitky odešly, zůstal jsem po hodině češtiny sám ve třídě, díval se z okna a viděl, jak jde po chodníku pan profesor Los. Letošní rok už neučil. Dotáhl svého půlstoletí, ale stále to vypadalo, že se holoubky krmit nechystá. „Pane profesore!“ vyklonil jsem se z okna. Otočil hlavu nahoru. „Jsem se s vámi ani nerozloučil!“ „Se mnou se tady nerozloučil nikdo, ale pst,“ zašeptal nahlas pan profesor jako na divadle a mávl rukou. My dva jsme se měli ale rádi. Já jeho, on mě. Loučení jsme později ještě několikrát ve městečku napravili. Vrátil jsem se do sborovny, kde Martin dřímal. Prohlížel jsem si jeho tvář. V 16 hodin jsem odešel. Před vchodem na něho čekala jedna jeho hodná žákyně. „Na koho čekáš, Marcelko?“ „Na Martina, jestli nemá fotky z tábora, je fakt skvělej!“ Měla v ruce housličky. Jak jsem byl ještě opilý, požádal jsem ji zdvořile, jestli bych si je nemohl půjčit. Miloval jsem nástroje, i když na housle jsem nic neuměl, tak jsem je jenom přejížděl smyčcem a zpíval Redlovy Husličky. 111
„Zahrejte husličky samy, zahrejte zvesela, až sa ta bude trápit, kerá ho nechtěla,“ zpíval jsem, právě při této sloce vyšel ze školy Martin. „Mohl bys dát ty housle Marcelce, chce mi něco zahrát!“ řekl nabroušeně. „Ale ovšem, Martine,“ řekl jsem přátelsky jako na divadle. Nasedli do Suzuki a jeli k němu na farmu. Něco v něm bojovalo. V jeho očích byla neurčitá mázdra za výbuchy srdečnosti. Asi mu to už došlo. Na požádání jsem mu vrátil jeho kameru, on mi zase s měsíčním zpožděním vrátil mé oblíbené knížky z knihovny u nás doma, které jsem mu půjčil. Nevím, co se stalo, ale začalo mě to v ústavu bavit, dokonce se ze mě stávala i pečlivka. Vzorně jsem si plnil svoje povinnosti. Činnost, povinnost, pravidla. Jak uklidňující před bolestí srdce. Na víkendy jsem jezdil do domečku, staral se o psa a psal. Začal jsem se všemi vycházet. Dokonce i s Jedovou. Protože jsem ji přestal řešit, její zlá moc zmizela. Zařekl jsem se, že její příjmení už nikdy nevyslovím. Bylo to zaklínadlo. Vždycky jsem to nějak obešel, abych nemusel její příjmení vyslovit. Vycházel jsem i s Jonstonem. Vyprávěl mi o své vnučce a chvíli se nezdál být ras, který nenávidí ženské. Měl ale příšerný kašel, který mu občas zabraňoval mluvit. „Stejně byste si měl zajít k doktorovi,“ navrhnul jsem. „No, to víš, že jo, tos uhod. Já se jich bójim!“ pobledl. Byl roztomile ustrašený jako malý kluk. „Jednou tam zajdeš, něco ti tam najdou a už nevyjdeš, ále,“ mávnul rukou a zapálil si další Petru. Profesor Kočka měl nová koťata a všude je nabízel. Robert se oženil a čekali holčičku. Horní internát byl pohodlný luxus, počítače, recepce. Vychovatelky tam působily mile a mateřsky, ne jako ve zdech staré historické koleje. A přitom to byly ty samé. Nový vrátný Miloš každého srdečně vítal. Kuchařky měly k dispozici supermoderní jídelnu a kuchyň. Vařily tak skvěle, že i 112
jídlo bylo obřadem. Začal jsem se cítit jako v bavlnce. To jídlo mě až dojímalo, jak bylo s láskou dělané a dobré. Lukáš s Milčou si pořídili pejska jako první stupeň k miminku. Lukáš mi řekl, že teď můžu Štrajera dusit. Neměl jsem o to zájem. Měl jsem už úplně jiné povinnosti a starosti. Také mi volala Vlasta, že byli s manželem na Balatonu a surfovali. Staré doby končily a přicházely nové. Rád jsem si povídal s Beátou. Dospělá Markéta dělala zatím pořád v nonstopu. Po přečtení legendárního a krásného Bulgakovova románu se pro mě stala opravdovou Markétkou. V září, navzdory školnímu humbuku, byl psychický klid. Je krásné chvíli nechodit až na dřeň. Můj tehdejší negativismus mi říkal, že je to až podezřele děsivý klid, jako by se za tím něco skrývalo. „Tebe trápí něco se Žanetkou, viď?“ zeptala se mě Markéta jednou, když jsme spolu seděli ve vlažném zářijovém dni na lavičce. „Ále, možná ještě s někým,“ mávl jsem ledabyle rukou, „ale to bude ok, všechno chce jen čas.“ „Se Štrajerem, ne?“ „Cože?“ vykulil jsem oči. „Vím to od Karolíny.“ Tamtamy duní nad naším prošukaným údolím, napadlo mě. Markéta se totiž kamarádila s Karolínou, což byla téměř zletilá žačka z Martinovy třídy, se kterou začal spát. Znal jsem ji. Byla v těch dobách roztomilá, kdybyste viděli tu největší kaluž, mohli jste si být jisti, že Karolínka tam šlápne. „No a Martin věděl, že to vím, že se mi svěřila. Jednou když byl v nonstopu na pivu, mě mezi řečí poprosil, ať to nikde po známých neříkám, že by měl po městě hroznou ostudu. Karolína mi vyprávěla, že mluvíval o nějaké Žanetě. Pochopila jsem, o které. Ale, Ali, nikde to nešiř taky, prosím tě, jo?“ Mlčky jsem si zapálil. „On se zničí sám,“ řekl jsem. 113
„Ty toho asi k Žanetce moc cítíš, viď?“ podívala se na mě. „Nezdá se ti divné, že odevšad takhle uteče?“ dodala. Od téhle věty jsme dlouze mlčeli a já sledoval její jiskřivé starostlivé mladé oči panenky a cítil jsem doslova, jak je oproti bodavému Štíru neuvěřitelně bezpečná. Musel jsem se smát. „Čemu se směješ?“ Smáli jsme se oba. Dohodli jsme se, že až dopíšu, udělá mi bramborové placky. A já cítil, že občas jde v klidu psát i takhle a neřešit ten neustálý rozpor. „Radši se ke mně moc nepřibližuj, já jsem hroznej,“ bránil jsem se, protože jsem ještě neznal Tajemství. „To není pravda, to není pravda,“ smála se Markétka. Znovu jsem si u toho uvědomil, že jsem se v jistém tajemnu, trýznění a Havranech vyžíval, byla to zkrátka nutnost k tvůrčí práci. Lidi jako já jsou blázni. Pak jsme mluvili o Ondrovi. A zase jsme se smáli, jak pořád někdo o někom mluví. „Jo, v jistou dobu jsme si navzájem pomohli a já jsem mu za to vděčná. I jsem uvažovala, že bysme... Ále prostě jsem ráda, že vás tu, kamarády, mám. Tebe, Ondru a další.“ Markéta mi vyprávěla o své milované babičce, že by chtěla domeček a zvíře. Já cítil milované věci důvěrně známé. Tu noc mohl Mistr klidně spát. Na podzim jsme spolu chodívali někdy i do lesů v okolí a drželi se za ruce, přesto spolu nikdy nic neměli a nežili. A možná, že by to bylo i hezké. Několik dní po tomto rozhovoru jsem brousil po školní chodbě a zaslechl Karolínu, jak vypráví jedné spolužačce, že čtyřicítka je nejlepší věk. Rozesmál jsem se. Ať žije. Ať žije Martin Štrajer, to jsem si řekl. O dalším víkendu jsem seděl s Ondrou na pivu v P. „Ty vole, Nedvěd se šestnáckou, Štrajer se sedumnáctkou,“ komentoval to. Jakmile jsem ale potom začal mluvit o Markétě, byl jako vosa a vztahovačný. „Už mě sereš,“ řekl jsem mu. 114
„Máš pravdu,“ řekl mi. O několik dalších dnů později jsme se sešli ve Hvězdě v X. Markéta tam měla kamarádku. První, co Ondra udělal, bylo urážení jejího přítele. Věděl jsem, že to znamená, že ho má rád. „Nějak mi vadilo, že je tady s tou kámoškou. Nějak na to nemám náladu. Víš, já na ni nějak nemůžu zapomenout. Měla ji tak měkkou a krásně zatočenou, že bys dlouho nevydržel.“ O pár dní později jsem hrál na svatební hostině jednoho kamaráda poblíž X, kterou fotil Emil. Byla tam i Beáta. Kněz byl při obřadu v kostele skvělý. Vtipný a chytrý. „Tož, to je lepší než u nás, to je nuda,“ řekla Beáta. Když venku svatební dvojice z hostiny odjížděla a plechovky za autem řinčely, začal Emil zpívat: Loučí se a končí. „Cože, Emile?“ byl jsem už opět opilý na hostině. „Vždyť ty už víš, kdo byl ten hudebník z PH,“ usmál se Emil. „Neuvěřitelný! Tohle už nemůže být náhoda, že teď si zpíváš zrovna tohle, ty vole!“ „To není, to už je asi nějaký řízení osudu, nějaká telepatie,“ usmál se znovu. „Víš, my jsme se vždycky kdysi takhle loučili.“ Podíval jsem se na něj. Podíval se na mě. Cestou domů ze svatby jsem se potácel s kytarou příšerně opilý na nádraží v PD. Volal jsem Pavle, ať všechny moje staré dopisy spálí, že se teď nebudu hlásit, že píšu, ale myslím na ni. Potkal jsem tam jednu mírně hysterickou kamarádku. Kvůli její hysterii jsem dříve nevěděl, jak s ní mám komunikovat. Také dříve studovala u nás na ústavu, ale já ji znal ze své tehdejší brigády ze zámku. Řekla zajímavou větu o řediteli. „Právě proto, že se chová jako buran, každá holka navenek řekne, jaký je to kretén, ale potají si vypráví, jak ji přitahuje.“ Další týden se historie opakovala. „Nazdar, Alanis, venčíš psa?“ dobíral si mě hezky Miloš Markytán. „Sereš na něj, viď?“ 115
„Né,“ smál jsem se, „vy jste borec!“ „Jo? Víš, co udělám dneska jako první věc, až přijdu domů? Vyvenčím psa!“ Ptal se mě, jestli náhodou nechci jet jako dozor na turistický kurs. Měla jet Towina bývalá třída a Štrajerova třída, zase já, zase spolu. „Já nevím, Miloši,“ řekl jsem. „Ále pojeď, bude sranda!“ „No, to už jednou byla.“ „Já tě navrhnu!“ Bylo to ve vesničce VR. Příroda tam byla tajemná, krásný horký podzim, zamiloval jsem si to tam na rozdíl od těch hor. Byla tam s námi nová Towa. Černovláska ze čtvrťáku, kurz si dodělávala zpětně. Ondra s Markétou se o víkendu přijeli podívat na výlet. „To spíš buchty a kafíčko,“ komentoval Ondra novou Towu. „Možná je tohle bezpečnější,“ řekl jsem. Nakoupili jsme v místním krámku, v lese jsem našel kotrče, ze kterých byla polévka. „Votravte si svý držky samy, tohle já žrát nebudu,“ hodnotil Struway kastrol. Markéta sbírala ostatní houby, lítala po lese, každou chvíli se vynořila za nějakým kapradím, povídala si na lesních cestách se starými lidmi. Ondra zůstal v hospodě. Když jsme se navečer připojili, začala Markétka v náladě zpívat. Ondra se musel tvářit jakoby nic. Střídavě ji měl rád, střídavě nesnášel, bylo to tím, že nesnášel sebe. Já už nebyl takový blbeček, abych věřil na „zvláštní přátelství“ jako dřív. Bylo mi líto, že si Markéta přebarvila zlaté vlasy nahnědo. Ondra sepsal sbírku poezie: Kreténovy žalosti, kde se taky nacházel verš: Přebarvěte tu blondýnu, co navštívil jsem ji ve klínu. Markétka mi ochotně přepisovala moje texty a jednou dokonce opilá usnula ovinutá kolem mě. Pták mi vstával. 116
Předposlední den jsme na louce hráli zážitkovou slovní hru. Dříve se tímhle způsobem pomáhalo usvědčovat vrahy. Házeli jsme si s Martinem a jeho třídou míčem a na vyřčené slovo musel ten další říct spontánně evokované další. „Martine, léto!“ hodil jsem mu míč. „Stan,“ řekl. To odpoledne za mnou přišla Karolínka, chvíli se hihňala. „No víš, mně osobně přišlo, Alane, že spíš Žaneta dorážela na Martina, myslíš, že se jí dá věřit?“ řekla. Zíral jsem na ni. Znělo zvláštně, jak mi začala tykat. Šli jsme na túru, bavili jsme se o předčasném úmrtí jednoho sportovce. „Myslím, že toho sejmula rakovina nebo nějaká takováhle svině,“ řekl Struway. Luděk Hořák nám dal pořádně zabrat. Na tom kurzu jsem si s ním popovídal. Byl velmi zklamaný ze všech svých milostných vztahů. Byl velmi hloubavý, poctivý člověk, všechno rozebíral jako detektivku, chodíval také do všeho naplno. Přišlo mi, že Martin je ke mně ještě přátelštější než dřív. Cestou po lesích mi vyprávěl, jak tam v dětství chytal čolky, o knížkách. Večer jsem seděl s jeho třídou v klubovně a Martin promluvil: „Ta věc, kterou bych vám chtěl říct je, že se po škole roznáší, že mám poměr s Karolínkou. A já bych vám chtěl říct, že je to pravda. Začalo to tak někdy kolem lyžáku, Karolínka byla v průseru, já ji z toho vytáhl, pak zas já jsem byl v průseru a ona mi pomohla. Suďte, nesuďte, hlavně vás chci poprosit, neříkejte to nikde, ono by to nevypadalo hezky.“ Ten večer se tam některé holky opily. Když se na mě opilá Karolínka zavěsila, zase mi vstával pták. Když jsme se vrátili do školy, nutil jsem se; nepřemýšlej 24 hodin denně o Towě, nebo se z toho posereš. Poslal jsem jí mailem poetický dopis. Tisíckrát jsem ho smolil a připravoval. Jednou mě na chodbě zastavily 2 holky z Towiny bývalé třídy. 117
„Víš, Alane, my bychom ti chtěly říct, že nám přijdeš jako úžasnej človíček, takovej princ z pohádky, a fandíme ti.“ Začal jsem se ošívat. Ale samozřejmě, že mi to lichotilo. Karolína oslavila 18. narozeniny a byla ráda, že může svobodně pít a kouřit. Lukáš mi sdělil, že Marian s Raduškou se rozešli. Byl jsem ve zvláštním klidu, se všemi jsem vycházel. V jídelně jsem se cpal skvělou svíčkovou a saláty, u jídla poslouchal kecy a hihňání puberťaček, jejich povídání o Martinovi, o víkendech jsem do všech svých pracovních povinností a občasných bolestí pracoval na románu. Síly mi odebíral i dával. Co si napíšeš, je uchopitelnější. Taky jsem si tak vybíjel energii. Posviť si na běsy a přestaneš se jich bát. Sedni si k můrám blíž, podívej se na ně a přestanou tě děsit. Ondra mi přehrál kazetu s koncertem Bulata Okudžavy. Moc to na mě zapůsobilo, ale přesto se mi vkrádala otázka: Nebylo by ještě lepší vidět Okudžavu s Towou? Ukazoval mi taky fotky z T n L, kde se v létě málem zabil o zastávku. Na těch fotkách bylo modré nebe. „Ještě, že je nahoře vždycky modré nebe,“ řekl jsem. „V T je vždycky nebe nahoře,“ řekl Ondra. Příští týden nebyla Karolínka ve škole, měla svrab. Takt může být dokonalou ukázkou přetvářky a naopak. Svrab není taktní a není ani přetvářka. Nechtěl jsem to zkoumat. Měl jsem jiné starosti. Průměrně 4x – 5x denně jsem v někom viděl Towu. Dokonce mě dojala kazeta Dády Patrasové: Pasu, pasu písničky, to už bylo moc. Moje srdce bylo rozněžnělé. Měl jsem nového kamaráda. Ruda Bača dělal po přerušení svého studia z důvodu osobních problémů poslední rok na Vošce. Vyprávěl mi, jak u soudu kvůli výživnému poprvé v životě viděl tátu. Vykali si. Jeho táta měl rakovinu hrtanu. „Má takovou trubičku,“ řekl Ruda. Ten večer jsme se spolu u mě v X museli opít. Ruda mi říkal, že zná Martinovu ženu. Že má tmavé oči. „Jo, jo, Karolína taky, Towa taky,“ řekl jsem. 118
Poslouchali jsme AG Flek, Zuzanu Navarovou. Zesiloval jsem její studánkový hlas. Někdy jsme bývali opilí jen spolu, někdy přijížděl i Ondra zkalit se. „Mě to bodá! Mě to vraždí!“ křičel jsem při Zuzaně a Radůze. Ondra byl ve sprše. „Ondro, my zase jen brečíme u starých písniček! Měl jsi někdy poluce?“ „To víš, že jo, vole,“ křičel z koupelny. „Tak to jsme na tom všichni stejně.“ „Ha, ha.“ S Rudou jsme na šrot rozbili skleněnou kouli lustru. Ruda o prázdninách dělal brigádu v Domě na půli cesty v PD, který pomáhala Zuzana sponzorovat. Vyprávěl mi, že s ní jednou jel v autě. „Jaká je? Je asi moc chytrá, viď? Určitě miluje děti a je to nádherná inteligentní žena,“ řekl jsem. „To jo, ona má veliký sociální cítění!“ Tak jsme někdy kalili. Ondra mě strašíval svou náměsíčností, když vstával z postele. Občas chtěl někoho zabít a ráno o tom nevěděl. Když jsem musel projíždět přes CH, raději jsem zavíral oči. Na dopis mailem jsem od Towy odpověď nedostal. Měl jsem ještě jeden strašlivý sen. Towa mi v něm poslala videokazetu z amerického domova mámy. Měla tam chlapa, nabouchaného svalnatce, který si říkal George. „Je to učitel, dává mi takovou víru a naději, ty to, Alánku, jistě pochopíš,“ říkala na té kazetě. Potom se líbali, potom šukali v nějaké zahradě, potom mě George mlátil, že jsem se díval. Utíkal jsem do domu, její máma se svým Texasanem na mě byli ovšem velice hodní a nabízeli mi chlebíčky. „Už se vrátila Žaneta s Georgem?“ ptal jsem se. „Ještě ne,“ řekla máma. 119
Najednou jsem byl zpátky na základní škole ve 3. třídě a byl tam George, chytil mě za ruku. „Teď ti pustím tu hudbu, při který jsme to se Žanetou dělali!“ obořil se na mě. Myslel jsem, že už mi škrtlo, že jsem se zbláznil a chtěl některé dveře nechat zavřené, ale později jsem o tom stejně napsal. Měl jsem také jakési sny, ve kterých hrálo něco jako hudba Johna Coltrana. „Mně se zase zdá, že Verču šukám,“ říkal mi Ondra. Přitom si neustále dělal nároky na Markétu a rozčiloval ho její nový přítel. Ten se jevil jako takové dítě. „Možná s ním ona hledá něco dětskýho v sobě,“ řekla nám jednou na pivu jedna naše kamarádka, když jsme to probírali. Byl nádherný, barevný a teplý podzim. S Rudou jsme v ty dny viděli Podzim v New Yorku. Winona Ryder tam byla Towě tak podobná, že jsem z toho trochu šílel a Richard Gere zahrál svou postavu nešťastného stárnoucího chlapa úchvatně. „Jen škoda, že ten film nedělali Francouzi,“ řekl jsem. Ještě jsme se smáli, že spojení „čestná žena“ úplně svrbí na jazyku. Vzpomínal jsem na Žanetiny věty jako: Ty nevíš, co mám za smutky, i na své věty jako: Jsem rád, že s tebou mohu prožívat malé věci. S úsměvem jsem se díval do svých zápisků textů z kraje léta. Ondra jednou vyřkl: „Budu kouřit, budu pít, jediný jistý cíl je smrt!“ Spěšné kroky a dlouhé tóny. Velkohubé věty. Teď byl klid. „Lvi nedokážou pustit, cítí všechno opravdověji než ostatní,“ říkal Ruda. Vždycky, když na mě lezl smutek, vytušil a koupil mi víno. Bylo to jako zvracení. Vlny klidu, ale stále ještě smutku. „I to psaní románu mě už někdy sere, ale musím to dodělat,“ řekl jsem jednou. Při jedné z dalších kaleb jsme si vyprávěli o Podzimu v New Yorku. Ondra to neviděl. 120
„Číšník?“ ptal se na Gera. „Ne, majitel restaurace. Jako číšník by ji asi nedostal. Neměl by na to prachy. Musel by věnovat všechnu svoji energii práci, aby přežil,“ řekl jsem. „I ta největší blbost, blábol, co se týká Towy, i její ponožky jsou roztomilý, viď?“ řekl Ruda. „No jo, když si představím její krásný nožičky a chodidla,“ řekl jsem. Ruda byl zamilovaný do zadané spolužačky. „Já vím, že jsem hovado, tohle nejde, musím si to vyřešit,“ utěšoval se. „Problémy s ženskejma jsou, že buďto jsou dvě, nebo není žádná,“ řekl Ondra. „Potřeboval bych teď nějaký děvče, který by mi stálo u psacího stroje,“ řekl jsem. „I když nepíšu,“ dodal jsem. „To doděláš,“ podporovali mě. „Originální věci nikdy nevznikly ze školních lavic, z úsměvů a sak, vždy se pohybovaly někde na hranici idiocie a geniálnosti. O africké děti se bohužel starat nemohu. Ale musím tu dodělat pár děl. Někdo, já nevím už kdo, napsal: Když jsem už spíš divákem života, zasloužím si první místo v cirkuse.“ „Mně vadí, že se mi ta spolužačka, co miluju, moc svěřuje, jsem její kamarád,“ řekl Ruda. „Já ji miluju.“ „Rudo, to není v tom, to není v ničem definovatelným. Já na to zdaleka nepřišel, v čem to je. A kde se touha bere. Možná na to přijdu ve čtyřiceti jako Richard v Podzimu v New Yorku a budu zase jen trpět,“ řekl jsem. „Hledal jsem v těch holkách vždycky logiku a spravedlnost a ono to tam není.“ „Zůstali jsme doma,“ řekl Ondra a pozvedl plechovku. „Víš, pár lidí mi říkalo, že moje písně jsou smutný, protože oni sami takoví jsou,“ řekl jsem. „Tenhle svět se sám sebe tak bojí, že snad ani nezanikne. Možná už se rodí nový. Žádná vesmírná katastrofa ani šílený životní vesmírný zvrat nás jen tak 121
nedostihne, i když o tom lidi rádi a někdy zvráceně sní. Z toho se neskládá vesmír. Ale spíš z miniaturních částí. Každej má svou pravdu, když budeš veselej, všechny písně se ti budou jevit veselé. Svět jen tak nezanikne, na to máme síly dost.“ Přitom bych obětoval svou lví velkorysost za jeden drobný den s Towou. „Není to legrace,“ řekl Ruda. „Může bejt. Humor je pro mě fakt jedna z nejdůležitějších věcí na světě,“ řekl jsem. „Legrací se dá taky zastínit, když něco neumíme, nebo si ji můžeme dovolit, až když něco umíme.“ XV. Pseudoprávníci „Vy chcete furt jenom nějaký svoje práva! Ale nevíte, že k právům jsou potřeba taky povinnosti! Tohle je jenom takový to pseudo právo tohleto, co vy chcete! Já vám žádnýho pseudo právníka dělat nebudu! Debilové!“ opakovalo se ředitelovo řvaní na chodbách, zamiloval jsem si ho. Láska není o žádné oběti a o zásluze. Míra osobního prožitku je nezměrná a nesdělitelná. Nikdo nemá měřítko na zásluhy. Každý někoho potřebuje. Mnohdy nerozeznáme provizorium od té nejlepší prožívané skutečnosti. Člověk si musí věřit, vykašlat se na křivdy, pseudo křivdy a jít dál. Hledáme své táty, mámy a jsme jimi. Každý má dost svých starostí, i pseudoprávník. Jak daleko musíme jít, kolik Amerik musíme projet, abychom našli sami sebe. Kolik pseudo práv chceme do svých ložnic. Dřeně nočních pravd, nad které není, mají svůj přirozený vývoj. Na školních chodbách jsem potkával tu prvačku podobnou Towě, z toho na mě šla tíže. „Nezdá se ti, jako kdyby Towa omládla v tý prvačce?“ ptal se mě jednou Ruda. „Žaneta měla lepší pleť,“ řekl jsem. Příští rok jsem jel v autobusu a přistoupila Towa. Měla delší a 122
trochu obarvené vlasy, jinak nestalo se nic. Dotáhli jsme to tak daleko, že jsem k ní ani nepřišel, seděl jsem vzadu. Vystupoval jsem ještě dříve než ona. Prošel jsem kolem ní. Ani jsme se nepozdravili. Mlčky jsem vystoupil, zůstala zaraženě sedět. Ale byla stále roztomilá. Na školu se už nevrátila. Nijak konkrétně jsem nezjišťoval její plány. Srdce se nám jizvila, otloukala, naše myšlenky se ujasňovaly a život běžel dál.
123
2. ČÁST Po letech I. Cesta Roky běžely mnohdy zběsileji, než by si člověk přál. Školství a ústav v X jsem opustil. Prostě mi to stačilo. Všechny kolegy kromě Roberta jsem zanechal jejich osudu. I Martina. Přátelství s Robertem nám zůstalo, natočili jsme spolu mnoho nahrávek, absolvovali řadu zážitků a cest. Střídal jsem různá zaměstnání, ale především se snažil pracovat v kultuře. Proměnili se i lidé, odcházeli, přicházeli, stovky kolegů. Mnohdy jsem se zklamal, mnohdy jsem byl potěšený. S různými spoluhráči i sám jsem prokřižoval svou zemi téměř křížem krážem, absolvoval řadu vystoupení. Seznámil jsem se i s řadou známých muzikantů, někdy jsem se zbavil iluzí, někdy jsem se naopak utvrdil o jejich lidském dobru. Dívek a žen, které jsem poznal, byly stovky. Nespočítal bych vrnící kočičky, které tulily na chlastačkách a večerech, ve kterých se řešily propletence vztahů. Přeci jenom jsem ale nebyl tak vykouřený a vychlastaný jako Víťa Vávra. Tak jako Ondra nazval Štíra „bodavou sviní“, Lev je šelma. Těch ohňů, které ze mě šly, bylo někdy až moc. Bylo to dlouho potom, co jsem se naučil přijímat a rozdávat škrábance. Nikdy jsem se ale v životě nevěnoval věcem, které by mě nebavily, ani takovým lidem. Čili i slečnám. Bylo mi někdy líto, že pokud jsem tam ten oheň neměl, nedovedl jsem se plně věnovat slečně a udělat z ní svou královnu; i kdyby byla sebekrásnější. Někdy jsem s těmito slečnami chodil do restaurací, kde mě obědvající party zedníků, montérů, fachmanů, kteří za celý den na ženskou nenarazili, chtěli zabít pohledem. Dovedl jsem si i představit, že bych to s těmito kočičkami párkrát odvedl, později převládl pocit, že než 124
do toho všeho spadat, utrácet hodně peněz, zanedbávat svoje pracovní povinnosti, organizovat večery, zatápět v zimě složitě předem na baráku, aby se pro holku trochu vyhřál, věnovat mnoho času někomu, kdo mě nezajímá, bylo jednodušší pustit Freevideo a zazpívat si potom třeba krásnou píseň. Mluvil jsem s lolitkami, co mi líčily, že kolem 15 vystřídaly 3 kluky týdně na sex, začal jsem se cítit starý. Do potkání Andrey zbývalo ještě několik let. Kdyby ta se mnou šla ven, to bych lítal. Dovedl jsem vytvořit i perfektní zábavu. Poznal jsem, jak humor léčí bolavé srdce senzitivních lidí. Vydal jsem řadu děl. Mnohé jsem viděl, po mnohém toužil, mnohé prožil. Někdy jsem se cítil i jako chlapec v Dylanově písni: A Hard Rain’s a-Gonna Fall. Místo Žanety jsem potkal Ivetku. Byla mojí zásadní láskou. Ukázala mi totiž poprvé, co to znamená. Drobnější nádherná černovláska. Znala život a mě znala dobře. Byl jsem její Johnny Cash a přemýšlel, jestli je mojí June nebo Vivian. Utopil jsem se v jejích tmavých očích, zbláznil jsem se do její vůně, pohybů. Toužil jsem po ní jako úplný blázen. Když jsem ji poprvé líbal, zatočil se svět. Chvíli mi trvalo, než jsem ji dostal. Žila v domě po babičce na Vysočině v H, byla jako lesní princezna. Sex a milování s ní byly pro mě úžasné. Byly dny i týdny, kdy jsme nevěděli, ve kterém jsme právě vesmíru. Jitřila moje srdce, prozkoumával jsem její údolíčka i zahrádku a v magické přírodě Vysočiny se v osamoceném domečku děly rozkoše. Probudila ve mně zajímavé věci. Zamiloval jsem se do jejího těla i duše. Byla ženou, která měla téměř všechno. V posteli mě rajcovala tak, že jsem docela šílel. Byl jsem jejím buřtíčkem, medvídkem, miláčkem i Lvíčkem, zatímco ona byla mojí láskou, princeznou a nejnádhernější kočičkou. Měla v sobě hloubku, smutek, něhu, sex, porozumění, humor. Zažil jsem s ní romantiku, na kterou budu vzpomínat do smrti. Napsal jsem potom o ní mnoho písní na svých albech. Některé písně jsem měl opravdu rád. A navíc si myslím, že se docela povedly. 125
Speciálně pro ni jsem natočil soukromé album, kde jsem jí zpíval o všem, co k ní cítím. Milovala moje písně. Byla svérázná. Co by bývalo bylo, se už nedozvím, ale skoro se až bojím říct, jak jsem si jistý, že kdyby tahle zůstala se mnou, byl bych šťastný a zájem o jiné ženy by končil podíváním od piva. Nikdy jsem nezapomněl na pocit, když mi strkala jazýček do ucha. Ivetka byla o trochu starší než já, byla to už dospělá ženská, ale vypadala jako malá holčička. Zatímco já jsem se potřeboval věnovat kariéře umělce a hudebníka, ona měla pocit, že jí ujíždí její biologický vlak. Její touha po dítěti udělala svoje. Mnoho svých let odžila s cizincem, shodou okolností Štírem, u kterého se později ukázalo, že vede několik vztahů. Nemělo to žádnou budoucnost. Pak narazila na chudého snílka jako já. Prachy totiž dříve nikdy nebyly má silná stránka. Ani manuální šikovnost, která se těm lidem na Vysočině, jejímu tatínkovi, nedala rovnat. Zkrátka jsem tomu nešel naproti. Toužila po chlapovi, který s ní bude v domečku žít, zajistí ji pro rodinu. Měla tam práci. Já měl navíc svůj dům úplně jinde. Nedalo se to už zvládat. Mnohdy mě i kárala, váhala jako Váha, ale neopustila mě. Jako v té Nohavicově písni: To, co nemám, nemůžu ti dát. Ale potom jsme se museli rozejít. Přestal jsem býti sobcem. Přesto jsem přesvědčený, že my dva jsme se opravdu milovali ve smyslu toho slova. Navždycky zůstala v mém životě, stále jsem s její přítomností ve svém životě počítal, nikdy na ni nezapomenu. Každý máme někde svou Ivetku. Ze všech ženských jsem tuhle jedinou toužil znovu pohladit. Tenkrát jsem si i zapsal do svého notýsku: „Je tady několik důvodů, proč ji miluju. Protože je především neskutečně krásná, přitahuje mě, voní mi a má fascinující oči. Oči kočičky, ve kterých se můžete klidně jen utopit. Protože je to v mnoha směrech hodná a správňácká holka i dobrá frajerka, kterou už totiž máloco překvapí. Protože má v sobě nesmírnou zábavnost, něhu a fantazii. Protože je roztomilá, umí milovat. 126
Umíme se spolu milovat, umí mít starost, umí sdílet, je velmi jemná, má leccos prožitého, uklidňuje mě a inspiruje. Miluju ji, protože se domnívám, že k sobě patříme a mám pocit, že jsem ji odmalička už někde viděl. Miluju ji, protože mi chybí, když tu není, vzrušuje mě, potřebuji s ní být a myslím, že se navzájem chápeme. Miluju ji, protože si s ní rozumím, protože na cestě od ní mi svět venku připadá velký a příliš krutý. Miluju ji, protože je teploučká a má svoje údolíčka. Miluju ji, protože má v sobě cit ke starým lidem, domům, věcem a k zajímavým předmětům dýchajícím starobou. Umí se přitom i postarat o ty, co to udělat nemohou. Miluju ji, protože má velký vztah k přírodě. Miluju ji, protože je hluboká, poměrně vnímavá a něco mi dává. Vždycky mě rozesměje, obrátí mou kyselost ve vtip, rozsvítí mě. Miluju ji, protože vím, že se mnou to mnohdy není nejlehčí. Miluju ji, protože umí ustát skoro všechny šoky a problémy, obyčejnou těžkou chvíli promění v srdíčkový zážitek, dokáže užít obyčejnou věc. Miluju ji, protože mě miluje a stále na ni myslím. Je to taková moje nejnádhernější písnička.“ „Miláčku, ty ale jednou zatoužíš po mladších, já vím, že to přijde,“ řekla mi. Měla z toho obavy a přestávala už věřit našemu věkovému rozdílu. Byla ve mně tolik, že v dobách, ve kterých už to bylo mezi námi špatné, jsem odmítl jednu jinou pěknou černovlásku, která po mně zatoužila, psala mi, dělala modeling. Neznám snad jediného chlapa, který by s ní za takové situace nešel do postele. Ale nedomluvili jsme se. Modelka mi zkrátka nevoněla, něčím v obličeji i chováním mě srala i přes veškerou tu krásu. Jestli jsem byl idiot nebo ne, to se nedozvím, protože jsme se ztratili ze svých životů. Měl jsem tenkrát Ivetku v každé cévce. „Co holky, nezlobí tě, miláčku?“ ptala se mě, když jsem ji přijel navštívit po rozchodu, i se jaksi ukázat, že už mám auto a loupla na mě očima. V domečku byl ale už jiný. Stála tam dodávka. 127
„Kde jste se poznali?“ „V PH na veletrhu knih,“ řekla. „A je to dobrý?“ Zavrtěla hlavou a vydechla. „Tak už běž, seš vykoupaná, ať nenastydneš,“ řekl jsem, objal ji, pohladil a dal jí pusu. Bylo to v zimě, všude kolem plno sněhu. „Tak pojď dovnitř, já vás představím,“ tahala mě za ruku. Popřál jsem jí hodně štěstí, políbil a odjel, abych na ni myslel denně. „Přijeď někdy, můžeme si udělat vzájemnou výpomoc,“ řekla mi, než mě pustila. Tolik jsem ji miloval, že jsem tam na výpomoc nepřijel. Navíc když vidím, že má moje slečna jiného, bývá to pro Lva konec. Různých drobných sympatií z mé strany i ze strany fanynek a posluchaček bylo několik ročně. Některé kvůli mně možná trpěly chvilku také. Jednou jsem po pár dopisech nevyužil ani pozvání od jedné starší nymfomanky z Moravy, která byla neukojená ve vztahu se svým Němcem v jejich velké vile s tenisovým kurtem. Bydlela příliš daleko, byl jsem líný, bylo to v období, kdy jsem téměř neměl peníze a věděl jsem, že by mě v tomto případě nebavila ta drahá cesta. Ano, Lev nedělá věci, které ho nebaví. Kamarád, který peníze měl, tam jel a obtáhl ji. Zbavil jsem se v životě také všech hysterek, které nebyly tak duchovně daleko jako já a stahovaly mě dolů. Orgie po koncertech se mě nějak netýkaly. Jednou jsem hrál na známém festivalu, věděl jsem už, že výše už se tady prostě nedostanu, přesto jsem necítil uspokojení. Měl jsem na hotelu slečnu v dobách, kdy už jsme s Ivetkou byli rozejití. Jenomže! I když ona slečna byla zlatá, filozofovala natolik a používala určitá iritující slova, že se to nedalo. Začal jsem raději pít a kouřit, až jsem pak i usnul. V noci byl klid. Ráno jsem slyšel po probuzení s bolavou hlavou, jak do mísy padají její výkaly. V té noci mě až 128
hodně bolelo srdce, opravdu jsem potřeboval tělo a něhu. Ne kecy. Po návratu domů mě potom kamarádi litovali, že už jsem fakt smolař. V těch dobách jsem dělal v L v kultuře v lázních. Byl jsem vynikající kulturní referent. Jen jednou jsem selhal. Tahal jsem ptáka na záchodě u kanceláře, myslel na manažerku hotelového provozu v průběhu zájezdového představení Libuše Švormové a promeškal jsem děkovačku. Květiny jsem nepředal. Byl jsem schopný, starší klientky mě milovaly. Rajcovala mě drobná blonďatá servírka Janička vedle z restaurace s modrýma očima a chraplákem. Byla krásně vulgární, vtipná a šel z ní sex. „Ten šmejd zase nejde zapnout, ty vole, z toho já budu mít orgasmus,“ řekla mi jednou, když jsme štelovali tam v lázeňské restauraci rádio. „Sprostý holky jsou nejlepší,“ řekl Robert, když mě tam byl jednou navštívit a Janička ho také velice moc zaujala, netajil se s tím. Přes to všechno jsem věděl, že Janička je zcela jinde než já. Když jsem o sobotách do rána zodpovídal za taneční zábavy pro seniory v sále, s namoženou rukou jsem jí podával mince, když si přišla rozměnit vedle z restaurace. Jednou k nám přijel zahrát Jakub Smolík a musím přiznat, že když jsme všichni tři popíjeli na baru, měl u Janičky přece jen trochu větší úspěch než já. V těch dobách jsem měl peníze i auto, přesto jsem ale neměl přítelkyni. Zatímco svoji velkou lásku jsem prožil chudý. Později jsem byl kolegyněmi z vedení odejit, chvíli jsem si představoval jejich vraždu. Šéfka, která se na mě u oběda smála, jak jsem skvělý, si mě na minutu zavolala nahoru do kanceláře. „Vy jste, pane Kornel, s propuštěním nepočítal už předem?“ Díval jsem se na tu svini. „Tak to jste asi málo vnímal mimoverbální signály,“ dodala. Potřebovala rezervovat to místo jen pro svoji starší tlustou kamarádku, která zadávala webové adresy s diakritikou (např. hrníčky.com) a nepotřebovaly „Aliena“. Důvody k propuštění ne129
byly, ale tlustá kolegyně proti mně mohla kámošce říct cokoli. A nepochyboval jsem, že to udělala. „Proč jste to místo zřizovali, když vlastně neexistovalo?“ ptal jsem se a dusil v sobě vztek. „Tehdy byla ta pozice aktuální, nyní už aktuální není, pane Kornel, okrádáte nás o čas,“ sdělila mi suše personalistka Hana Hohen-Lohen, která mě jako milius přijímala. „Proti tomuhle asi žádná možnost mýho odvolání není, co?“ řekl jsem. Seděly tam proti mně a mlčely. Otočil jsem se a vypadnul od těch falešných zákeřných píč. Od chvíle, co už jsem neměl svou funkci, ztratila Janička zbytek svého potencionálního zájmu. Za několik měsíců jsem se dozvěděl, že nové vedení smetlo pro změnu je a musely jít taky. Zasmál jsem se a pocítil sílu pochopení a odpuštění. Hohen-Lohen ustála vítr a držela si svou funkci. Přál jsem jí to. Bylo mi jich všech líto. Jednou jsem byl hospitalizovaný v nemocnici, od té doby jsem začal znovu žít. Ale o tom až později. Byla tam blonďatá „holčičkovská“ sestřička Kateřina, kterou jsem prostě musel mít. Dal jsem jí svoje album. Vzala si ho. Chodil jsem za ní potom do sesterny a byli jsme tam sami. „Káťo, budu mít velikou radost, když se mnou někdy půjdeš na kafe,“ řekl jsem jí. „Hm, ty bys ale asi nechtěl jen to kafe, Alánku, viď?“ „No, to asi ne, jsi krásná.“ „Tak to asi nepůjde, víš, já mám přítele.“ Jednoho horkého letního večera měla službu sestřička, která úzkostlivě dbala na pořádek. Vydal jsem se po zadním schodišti, přešel dvůr, nasedl do svého auta, projel vrátnicí a spěchal za Kateřinou do její vesnice. Bylo mi zle, byl jsem pod prášky, záda mě bolela, že jsem myslel, že omdlím. Dojel jsem k cíli a volal jí, že jsem v její vesnici, místo uvítání jsem uslyšel smích, jenže ta130
ké i nadávání a příkazy, ať se okamžitě vrátím, co všechno jsem mohl službu mající sestřičce způsobit. Stihl jsem se vrátit do celého nemocničního areálu, do svého pavilonu, vylézt po zadním schodišti, převléknout se do pyžama a lehnout do postele právě na vteřinu, když sestřička v rámci kontroly otvírala dveře pokoje. „V pořádku, nepotřebujete něco?“ ptala se. „Děkuju, jste hodná,“ řekl jsem udýchaně. Změřila si mě svým pohledem. Možná ji napadlo, bůhvíco jsem v posteli předtím dělal. Začal jsem se pak proklínat, co jsem to provedl. Mohl jsem i omdlít, způsobit nehodu, shodit i lékaře, kteří mě ošetřovali a pomáhali, cokoli. „Co jsem to udělal, co jsem to udělal?“ ptal jsem se kajícně spolunocležníka, třicátníka, se kterým jsme rozebírali ženské. Chvíli se na mě díval a mávl rukou. „Myslels čůrákem,“ pronesl flegmaticky a otočil se na posteli. Kátě jsem po propuštění zavolal a popřál, ať se má hezky. Na jednom z koncertů jsem poznal další Páju. Jinou než svou dávnou dopisovou kamarádku. Zaujaly mě její něžňoučké oči. Po tom setkání jsme se přes asi půl roku neviděli. Jen si občas napsali. Jednou před Novým rokem za mnou přijela, zazvonila u mě, že cítí, že my dva máme být jaksi spolu. Náhodou jsem byl doma a neváhal jsem se strháním všeho. To býval pohodový rovnocenný vztah. Vše docela pěkně plynulo, zažili jsme spolu řadu věcí, jezdil jsem pomáhat na chalupu jejím rodičům. Ona pomáhala u mě. Chodili jsme na koncerty, navštívili řadu měst. Nebyla vyčítavá, byla přecitlivělá a chytrá, vědátorka, studovala na lékařku. Měla dobrý smysl pro humor, mohl jsem s ní leccos probrat, řadu věcí, naslouchala mi. Byla roztomilá, i když byla filozoficky založená, uměla to i fyzicky rozbalit. Vztah to byl krásný, než jsme ale zjistili, že se poněkud lišíme svými plány i zkušenostmi. Byl jsem jejím Průvodcem jako od Komenského. 131
Věděl jsem, že až ji provedu Labyrintem světa a rájem srdce, přestane mít zájem a opustíme se. To se stalo na silvestrovské zábavě v nějaké horské chatě, kde byli její kamarádi. Byli tak odtržení od reality, tak nevlídní a divní, že se to nedalo. Snažil jsem se překonat uprostřed ledových závějí, ale bylo to šílené, cítil jsem se jako v kleci, neměl si s nikým co říct, ani procítit, musel jsem jít do vesnické hospody, kde jsem sám popíjel a kouřil. Řekla mi potom, že to stejně chce skončit, že má svoje studijní plány. Chvilku mě náš rozchod rozčiloval, ale nebylo to nic, co by mě trápilo. Přál jsem jí, ať je zdravá a šťastná. „Až budeš starší, začnou se ti líbit mladší holky,“ prorokoval Robert. S Denisou, které bylo 19, jsem se dal dohromady asi proto, že v těch dobách jsem byl sám a otrávený, tudíž jsem k sobě přitahoval takové lidi. Jednu noc jsem do sebe například obrátil odpornou neznačkovou zelenou ze samoty, bylo mi zle, šel jsem se udat na pohotovost, že mě píchá u srdce, motá se mi hlava a nemám to ani komu říct. Ujali se mě a poradili, abych se vrátil domů, jestli to zvládnu, že záchytku bych měl hodně drahou. Do rána jsem pak blil před barákem v křečích a držel mě soused, kterého jsem, chudáka, vzbudil. Když jsem pak padnul na Denisu a byl blízko jejího obličeje, něčím v něm mi připomněla Ivetku. V každé ženě jsem ji hledal. Ale v Denise byl chlad. Nikdy nepoznala zamilovanost a Lásku, jen týrání a mučení. Protože se ale chovala jako pytlíček hoven, přesně takové kluky k sobě přitahovala. Někdy z ní šlo zlo. Ďábel. Vůbec jsem nevěděl, jak mám na to reagovat, protože ženy a svět já miloval. Denisa byla laciná špína a kurvička. Byla z velice špatných poměrů, jenže na sobě vůbec nepracovala. Měla svou síť trubců, které využívala, se kterými flirtovala i před zraky ostatních a vzájemně je poštvávala. Bylo kolem ní 50 chlapů, ale žádný se s ní doopravdy jako chlap necítil. I když svět dospívajících kurviček už mi byl cizí a i já jsem byl naprosto 132
cizí jemu, přesto mě fascinoval. O Denise se dá říct dobrého, že se pokoušela dělat nějakou zábavu, měla ráda koně, tanec a některé docela dobré zpěváky. Neustále se ve mně pokoušela vzbuzovat jakýsi apokalyptický pocit, že potřebuje zachránit, že ji každý, chudáčka, mlátil, ubližoval jí. Tento pocit mě ale velice rychle přešel. Fyzicky ani psychicky jsme si nesedli. Někdy mi po Denisiných trapných kecech na zabití vadnul pták, zmizela pak opravdu veškerá touha. Moje zbraně, hodnoty a prožitky se zcela míjely s totální absencí jejích hranic. Větší manipulátorku, lhářku a malou průserářku jsem nezažil, i když vypadala trochu jako Janis Joplin a uměla být i chvíli roztomilá. V hospodě se jednou ožralá plazila po chlapech, nebylo divu, že po ní jeden na šrot vyjel jazykem, dělala, že je v šoku, že to nečekala, vyběhla hned ven, zatímco mě to hned vyprovokovalo k smrti, vyběhl jsem za ní, že si to půjdu s těmi chlápky rozdat. Bylo jich tam asi 10, pořádných vazounů. Žluč a vztek byly v tu chvíli obrovské. Jeden z nich po mně cvrnknul svůj vajgl, načež jsem se po něm ohnal a začalo to houstnout, ožralci se začali shlukovat blíž. Denisa začala brečet a tahat mě vší silou za ruku ven, že nemám vůbec šanci proti jejich přesile, že mě zmrzačí. Nakonec jsem se podvolil, málem jsme se u dveří poprali spolu. Venku jsem zdemoloval hospodskou tabuli a odpadkový koš, abych si vybil marný vztek, jak ten večer Denisa svým debilním chováním zase zkurvila. „Hej, kámo, vyndej si hlavu z prdele!“ volal za námi na mě jeden z těch chlápků ze dveří hospody svoje rady. „Tahle holka ti nepřinese klid, ta ti ho nedá!“ Cos všechno viděl, můj blonďatej chlapče, cos všechno viděl, můj blonďatej sne? Ptal se Bob Dylan, potažmo Robert Křesťan. Viděl jsem vypatlaného, šťastně ženatého, i známého, vysoce postaveného politika, který se vyžíval v souložení se školačkami a šel i po Denise, tak jsme spolu chvíli vedli žabomyší boj jako dva idioti, zatímco ona z toho měla dobrou zábavu a využívala i133
diotů obou. Jednou přijela s autem, o kterém jsem v průběhu večera zjistil, že je jeho, já ji za to chtěl vztekem zabít, v noci jsme mu ho znečistili a ráno jeli vrátit do jeho vily. Dokonale tak nasrala mě i jeho. Já měl zase dobrou zábavu, když jsem ho vídal v médiích. Pak tu byl ještě stárnoucí ředitel školy, který vlastnil víkendový amatérský swingers club poblíž. Miloslav byl fajn, sice naprostý úchyl, ale neškodný. Potřeboval tuto zábavu, o které věděla dávno i jeho žena. Měl nadhled, jeho zkušenosti padesátníka byly větší než moje. Denisa se dřív pyšnila titulem „nejlepší kuřmenka“ v klubu. Míla byl nejdřív milenec její mámy, pak její. Já milenec její mámy ovšem nebyl. Míla respektoval její přítele, jakož i mě, ale dal by si klidně říct, kdyby Denisa chtěla. V životě zažil už všechno a byl ve stádiu: Co teď, do prdele, a co teď. Při prvním setkání se na mě mile usmál: „Vítej v klubu úchylů, ctím jedno pravidlo, že co se děje v noci vevnitř, venku se ráno nikdy nestalo, jo?“ Denisa to na mě totiž ušila jako skvělé překvapení, nevěděl jsem, kam jedeme. Za krátký čas jsem se s ním sblížil, byl mi sympatický. Jednou si mi stěžoval: „Víš, Alane, stejně já už bych se tady na to vykašlal. Někdy už ani nemám chuť ty akce dělat, radši bych si tady nahazoval zeď, támhle je zahrada, než to posekám, je to fuška na den.“ Byl chytrý, vzdělaný, zajištěný, gentleman, nerozčiloval se, pomohl, dovezl, zastával názory, že míň je víc, že Denisa nebo jakákoli jiná nesmí vycítit, že je do ní chlap blázen. S tím jsem souhlasil jen do určité míry. Mohl jsem s ním mluvit o školství, o umění, politice, když jsme chlastali kořalky po litrech. Denisina témata byla velmi omezená. „Nedá se ale říct, že je to blbka,“ řekl mi Míla. Někdy přijely i další holky, Miloslava chytily a pomalovaly ho barvami jako zombie. „Stejně, Alane, až o tomhle budu v důchoďáku jako senilní umírající stařec vyprávět dědkům, nebudou mi to věřit,“ těšil se. 134
Zbožňoval různé věci. Elektrické lešení, svazování, polévání horkým voskem, natírání barvami, svazování igelitem na cihly, mírné mučení, řetězy, voyeurství. Jezdila tam i subinka z PH, která pracovala někde v kanceláři. Míla si někdy liboval, že je multiorgasmická. Z jejich pokojů se někdy ozýval řev. Sám už ale potřeboval Viagru, kterou mu Denisa dříve míchala. Subinka byla velmi nadšená z obalení do igelitu, svázání řetězy. K puse se jí udělala díra, do které jí Míla lil vodu. Ráda se nechala přivázat k zábradlí u schodiště a dráždit elektrickým kartáčem nebo elektrickými kolíčky na bradavkách, poštěváčku, nebo polít horkým voskem, zavázat oči a ponechat nejmíň 2 hodiny. Jednou jsem to fotil, na swingers byla zajímavá nesobeckost, vlastně jakýsi projev volnosti a lásky, tvůrčí proces, inspirace se spojením postav. Chvíli jsem odpočíval od citů a bolestí srdce. Bylo to, jako když sledujete staré chlípné gore horory pro jejich kouzlo. Každý chlap má alespoň jednou v životě právo zažít období dešťů, černou kaňku, jak chcete. Denisa měla dřív za úkol při akcích rozehřívat, obsluhovat a využít ten svůj tanec u tyče, nebo si i zašukat zcela dobrovolně, pokud se jí klient líbil. Míla to mnohdy fotil a Denisa mi byla schopná fotky ze své minulosti ukazovat. Byl jsem z ní v tu chvíli v takové „schíze“ a křeči, že jsem nevěděl, co mám dělat. S ní jsem ale nejezdil na akce, pouze na soukromé chlastání, na které přijížděla někdy i subinka. Jednou, když byla Denisa namol, provokovala mě, že jí to neudělám jako chlap, chytil jsem ji za vlasy, za chvíli jsme byli nazí a tlačil jsem ji někam na pokoj. Nepřestala mě vysírat. Mým cílem bylo ji držet, dokud se nezklidní, jak jsem byl taky ožralý a už z ní vyřízený, dal jsem si za úkol, že toho ďábla z ní vyženu. Ona si to ale vzala tak, že ji mučím. Prala se se mnou. Byla to taková temná chvíle v temné místnosti, že jsem málem fyzicky cítil, že ďábel je tam s námi. Začala brečet a volat Mílu. Ten byl ale v klidu. Za chvíli jsme spolu chlastali, když vytuhla. 135
„Co zase kecala?“ ptal jsem se ho. „Ále, že prej jsi byl drsnej, to víš, přece jen je to mazel.“ „Hovno. Víš, Mílo, už vím, že polovina věcí, co Denisa říká, je tak pravda.“ „Čtvrtina,“ řekl, usmál se a podíval se na mě. „To už přece ví každej, ale o tobě mluví hezky, to si nemysli.“ Přespávala i na různých místech, jednou se na týden také nastěhovala ke mně, než poznala, že je u mě na baráku zima, složité dojíždění do města a vůbec je to tam pro puberťačku zabité. Předtím bydlela také v PD u Bubáka, spolubydlícího, se kterým na uvítanou souložila, bývalého žoldáka v Afghánistánu, nyní zcela bezprizorní zaživa hnijící a alkoholické trosky, trpící navíc sebevražednými sklony, rád se řezal. Ten jí sice neustále vyznával lásku, protože byl permanentně v lihu, ale také se rád nechal mučit. Denisa byla schopná skopat ho jako psa a on se jí omlouval jako své paní. Mně ten idiot klečel u nohou a dával mi jako řád čestné legie nějakou nábojnici. Že mě s ní ctí. Že si Deniska zaslouží lepší život. Že mě pasuje na rytíře nevím čeho. Po zmíněné zběsilé noci mu Denisa vyklábosila, jak jsem „na ni sáhnul“. Zatímco už dávno byla v pohodě a na mě jako milius, v jeho útrobách klíčila pomsta. Ještě jednou jsem s ní přespal ve společném bytě, kde on měl svůj pokoj. Ráno mě čekala v botě zapíchnutá kudla a lístek, že mě dostane někde na ulici, až to budu nejméně čekat. Měl jsem z něho legraci. Botu mi nepoškodil. Nic jsem s tím neudělal, protože jsem nechtěl být umazaný od hovna. Denise jsem to ale řekl. Za to ho skopala znovu. Míla tohle neřešil, byl to stárnoucí úchyl, který si už jel v klidu po své koleji, žádný stres. Jejich milenecký vztah skončil na tom, že Denisa byla takový nezřízený magor, že to Míla psychicky nedával. Klidně by si s ní zasouložil, ale jako milenku nebo přítelkyni ji už nechtěl. Uměla mi bouchat dveřmi před nosem, že už se neuvidíme, že si vymaže číslo a pak psát: Miláčku, my to zvládneme. Jeden den i 136
spustila hysterický záchvat, že jsem se dostatečně neutřel, že ji Míla musel dovézt koupit Postinor, že jsem ji údajně znásilnil v klubu, když byla opilá a o ničem nevěděla. „Ha, ha, ha, děvka sviňská, znásilněná ve swingers klubu vlastním přítelem, kterého znají jako dobrého chlapa tisíce lidí, to je fór! To je fór století!“ řehtal se Ondra. Základním kamenem úrazu byla absence její slušnosti, taktu a chytrosti. Postupně mě začínala rozčilovat do záchvatů jako nikdo na světě. Po týdnech trápení s ní jsem poznal, že jedinou cestou, jak ji netýrat jako ostatní, bude ji totálně škrtnout. Že jí není pomoci. Ještě jednou jsem se s ní sešel, byla potlučená, když o Čarodějnicích, o kterých jsme spolu už ani nebyli, spadla opilá v noci ze skály na K a pomáhal jí vypatlaný politik, který přijel navštívit jejich partu. „Chceš se zabít?“ řekl jsem. „Pracuju na tom,“ řekla kráva, ta zbloudilá a prázdná duše. Jednou v noci v klubu v patře díky náměsíčnosti skočila nahá z okna, civěl jsem na to jako puk, bylo to tak přízračné a rychlé. Pod oknem ale byla veranda, odřela si jen nohu. Zase nic. Tahal jsem ji zpátky. Ráno o tom nevěděla. Tenhle psycho románek bylo načase jednou provždy ukončit. Jelikož jsem byl jediný normální chlap, kterého poznala, nalepila se na mě. Ještě pěkně dlouho mi psala a průběžně prozváněla. Kufr se mi vždy zvedl, už jsem na ni nereagoval ani písmenem, uvědomil jsem si, že si to nezaslouží; ale alespoň nebyla zlatokopka, i když ty se na mě nelepily nikdy, protože mezi námi byly čtyři galaxie vzdáleností, i mně byly odporné. Ještě později se vynořovala různá špína skrz různé holky, které ji dříve znaly, ale pro mě už ten čubčí přízrak zmizel. Kytara mi začala znovu pěkně ladit, protože jsem cítil zase chuť z duše zpívat. Z duše skládat. Při vzpomínce na tohle všechno jsem pocítil nevolnost, začal jsem se klepat, chvěl jsem se. A měl jsem chuť i někoho vraždit. Ale brzy to vždycky pominulo. 137
Nikdy jsem nebyl masér, co dokáže holce nabídnout jenom sex. Stávalo se, když jsem dojel za horké letní noci po akci k baráku ve své škodovce, že jsem zůstával sedět tiše v autě, kouřil, jedl sýrové tyčky, kolem mě ticho. Cvrčci cvrlikali, slyšel jsem vlastní dech. Světla zhasla. Vřava zmizela. Především jsem mezi všemi těmito eskapádami udělal velký vývoj hlavně sám na sobě. Bývala to i bolestná hledání, byly to přerody. Nejdůležitější věcí bylo určitě hledání Boha. Více jsem navštěvoval jeho chrámy. Uvědomil jsem si svoji cestu, svoje místo, proč hraju, to jsem dříve nevěděl. Rozdávat a přijímat radost bylo hlavní věcí. Stvořit Dílo, co tady po člověku zůstane zasuto v paměti světa na věčné časy. Proto ta alba a knížky. Samozřejmě jsem to všechno dělal pro pouhou radost z tvorby i pro určité transcendentální zážitky z podvědomí. Poznal jsem, že hudba je lék. Že díky ní se trochu s Bohem setkávám. Že nic mě nedostane ze špatnosti a bolesti více než hudba a zpívání. Věděl jsem, že pokud moje písně někdy ovlivní a změní život někomu jedinému za desítky let tak, jako mně se to přihodilo s písněmi a osobnostmi interpretů a autorů, kteří už dávno mezi námi v tomhle světě nejsou, pak to všechno mělo a má smysl. Důležitým poznáním bylo, že život není boj, jak si tisíce lidí naprosto špatně myslí. Pro chlapa je život maximálně lov, ale určitě ne boj. Jednou z nejdůležitějších věcí je: Přestat se bát. Zbavit vlastního strachu. Minimalizování a eliminování vlastních stresů. Více jsem věděl, jak se umět zbavit vlastní negativity, která u mě byla v dospívání a mládí. Já ovládám temnotu. Ne ona mě. Naučil jsem se na lidi smát a mít radost z každé vteřiny s nimi. Přestal jsem se cítit sám. Věděl jsem, že všichni hlubší, tvůrčí nebo senzitivní lidé to mají zkrátka v mnohém těžší než mnozí ostatní. Že na onom vrcholku hory, na kterém mnohdy stojí, se nenachází příliš moc lidí. Někteří zemřeli vysílením z náročného stoupání, zbylo pár bláznů. Tam fouká, i nevlídně a zima tam je. 138
Začal jsem věřit tomu, že opravdu důležití lidé pro můj život, mě chápou, i když jich bylo jenom pár. A s těmi ostatními se zkrátka v tomhle směru nezajímáme. Naučil jsem se za všech okolností psát velké: Vy a Ty. Věděl jsem, že i přes občasné sklouznutí, musím vždycky kráčet po sluneční straně chodníku svojí duše, jak se to praví v písni: Keep On the Sunny Side. Luštil jsem další filozofické knihy. Pocítil jsem i radost z bytí minimalizováním svého ega. Někdy se to opravdu dařilo. Radost z Přijetí. Chvály a radosti. I veškerého trápení. Naučil jsem se být silný a myslet pozitivně. Věděl jsem, že za každičkou touhle větou se skrývají léta prožitků. Objevil jsem americké country a gospely, které mě doslova chránily. Jejich zpíváním jsem si vždy dodal sílu a přinesl blahodárný pocit. Musel jsem uznat, že moje postupné pozitivní myšlení řadu lidí, kteří mě znali od mládí a dospívání, udivilo. Poznal jsem, že život je i pestrý a krásný. Že okolí si k vám dovoluje jenom to, co vy mu sami dovolíte a váš démon jakbysmet. Naučil jsem se netrápit za druhé, pokud jim prostě není pomoci. I jak je v životě důležité umět si vybrat a selektovat věci, co chci vnímat. Nabízet lidem 10 věcí, co mám. Místo miliardy věcí, co nemám. Naučil jsem se tolik nerozčilovat, nevybuchovat jako jsem to dělával dřív. Alespoň to dosti minimalizovat. Přetavit svůj vztek k někomu, kdo kolem sebe metal sračky vůči mně, na lítost a pochopení k němu. Kdo hodně trpěl, naučí se mnohdy být velmi soucitný. Začal jsem všem přát jen štěstí, zdraví, začal mě více bavit život. Potkal jsem desítky dobrých lidí, z nichž mnozí mi nahradili osobnosti, které mi v životě chyběly. Poznal jsem, že takoví, jací jste vy, je i vaše okolí a takoví lidé se na vás lepí. Jestliže si dám opravdu záležet, všichni lidé, co mě serou, co jsou jaksi níže, mě srát přestanou, můžou i zmizet. Řada situací, co vás sere, se už ani vůbec nekoná. Muzika a humor jsou věci, které léčí blahodárnou něhou. To, proč potkáme ty či ony lidi, může i souviset s nezemskou minulostí. 139
Pochopil jsem snad trošičku smysl své návštěvy tady. Každý si neseme vlastní várku špíny. Jde vždy o naši výdrž, sílu, je to individuální. Poslední léta se svět příliš unifikoval, je v něm příliš málo pochopení druhých. Tahle prácička na sobě samém je ale největší dřina v životě. Ne vždy je úspěšná. Pocítil jsem také, že poručit svým myšlenkám a usměrnit je, je dřina těžší než cokoli. Samozřejmě jsem byl dál jenom pouhý kluk se vší člověčinou a poklesky, co člověk má. Přestalo mě tolik trápit, jak se vytrácí lidskost a nahrazuje se pózou a debilitou. Začal jsem tušit, jaký šílený podvod je všechen ten náš hon za chechtáky, hromadění, potom stresy z jejich nedostatku, tvrzení, že je to nejdůležitější věc. Peníze chci jako jednu ze složek pro své dítě. Ne pro sebe. Přesto jsem chápal lidi, kterým přináší opravdové štěstí. Jen na mě působili trošičku debilně. Samozřejmě ani já jsem úplně neskákal radostí do stropu, když jich bylo málo, že nešlo skoro přežít, to nikdo. Uznal jsem ale, že jsem jim nikdy nešel naproti, nikdy jsem se jim zcela nevěnoval. Zřejmě mě tahle část života ještě čeká. Někdy jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdybych měl dítě s Ivetkou. Začal jsem postupně milovat malé děti a začaly mě bavit. Prozatím jsem upřednostňoval duchovní věci a svá díla před hromaděním, protože to pro mě bylo jaksi důležitější. Musím dodat, že jsem neskákal radostí do stropu ani v řídkých okamžicích, kdy jsem peníze měl. Z absence řady materiálních věcí a řekněme prodělků, které jsem díky svému uměleckému počínání pociťoval, jsem se vždycky dočasně trochu trápil a cítil marnost, během dne mě to však přecházelo, přestal jsem toho postupně litovat, cítil jsem, že materiální investice mi duchovní investici nenahradí. Je samozřejmě dobré to skloubit a mít prachy bývá pohoda, ovšem. Super káru jsem já obdivoval jako krásnou věc, ale ranní vůně lesa a vody mě naprosto sejmula, uklidnila v duši. Bezedně a blízce. K nezaplacení a zadarmo. Přestal jsem se bouřit a hrát si na rebela. Věděl jsem, v čem žijeme. Dospěl jsem z období smrtelné vážností do období život140
ního nadhledu. Pochopil jsem písně Honzy Nedvěda. Smůla se na mě už nelepila, protože jsem jí nic nedovolil. Šel jsem po ulici a věřil jsem v Sílu, v to, že všechno bude jen dobré, na něco jsem se těšil, pocítil Krásno. Po Ivetě a Žanetě měla přijít ještě jedna další. Zjistil jsem; co jednoho irituje, druhého okouzluje. Jednoho můžu okouzlit živočišností, srdíčkem, druhý mě může mít jenom za iritujícího kecala. Nikdo není úplně dobrý ani špatný. Písně se zkrátka jeví takové, jak vy na tom jste. Kornelův fyzikální zákon znovu zněl: V extrémních výkyvech bývá středová odpověď. A blbec zůstane blbcem. On to o sobě ví. A zneklidňuje ho to. On se vzteká, prská. On o sobě pochybuje, spoustě věcí nerozumí, to ho sere. V ženách mě ale i nadále rozčilovala a odpuzovala prázdnota, ať byly sebekrásnější. Žena mého srdce musela být kočičková, citlivá a kreativní. Jak by řekl Ondra: Musela mít něco v palici. Silácké řeči typu – šukáš intelekt – jsem nebral. Jeho nedostatek mě opravdu devastoval. Přestal jsem se taky vysmívat něčemu, co bylo jinde než já. Například primitivní hudbě. Každý má svůj vlastní strop a Boží obdarování. Stále jsem tvrdil, že všichni přistupují ke své tvorbě s těmi nejšlechetnějšími a nejlepšími úmysly, až na pár výjimek, které se skutečně nedaly akceptovat. Uvědomil jsem si, že až po tom, co si dovedu udělat legraci sám ze sebe, můžu si udělat legraci z něčeho, co neakceptuju. Stal jsem se i smířlivější proti zmíněným hudebním soutěžím pro děti, kterých jsem se někdy musel zúčastnit, kde se děti spíše deformovaly, než že by jim ty soutěže něco dávaly. Musel jsem být vděčný za nalezení „svých“ lidí. Vzpomínal jsem na svého učitele hudby na základní škole. Kdysi jsme jeli na nějakou tu soutěž, která skutečně neměla s hudbou nic společného, on viděl, že je to pod naši úroveň. „Hele, Alane, já ti nevím, jestli jsem zamykal auto, běž se podívat,“ mrknul na mě. „Myslím, že jste zamykal, pane učiteli,“ řekl jsem tehdy. 141
„Víš, já si nejsem jistej. Hele, fakt se jdi podívat a nespěchej, máš čas, než přijdeme na řadu,“ řekl. „Aha, jo, jasně, tak teda já jdu,“ řekl jsem a usmáli jsme se na sebe. To byla pro mě tehdy cenná chvilka porozumění a hřála mě u srdce. Byl jsem šťastný v rámci možností, ale už jsem i chápal, že do velké míry si možnosti určujeme jenom sami. Z praktického hlediska jsem potkal Boha a strážného anděla v podobě svého rehabilitačního lékaře. Ten člověk byl totiž vyvolený a povolaný. Pomohl tisícům dalších lidí, nejenom mně. Stabilizoval moje pohybové problémy, opravdu se mi věnoval, všechno pochopil, vyšetřil a vyřešil, hospitalizoval mě, leccos úplně odstranil, přišel všemu na kloub věci. Naučil mě přijímat vlastní tělo a všechny ty problémy minimalizovat. Robertovi jsem vděčil za podporu mých písní v začátcích. To je pro člověka v době společenské nepřejícnosti tou nejdůležitější věcí na světě. Doktoru Hrabicovi jsem vděčil za vše ostatní, co se týká mého těla. Je pro mě asi doposud nejdůležitější člověk v životě. Bez něho opravdu nevím, co bych dělal, kdyby mi ho byli bývali neseslali. Téměř věřím tomu, že nebýt jeho, už v tomhle světě nejsem. Po tolika letech křupání v těle, až příliš ostrých bolestí, podivných slabostí a „plutí prostorem“ bylo neskutečné moci normálně dýchat, navrátit se do svého těla. Nemít nevolnost a slabost při každé chůzi, strach, co mi je, křeč, skřípnuté nervy po 10 minutách hraní na jevišti s kytarou. Od dob jeho péče začaly koncerty stát za to. Snad se to ani nedá popsat. Po tom všem, co pro mě udělal, mi cestu k duchovnímu klidu, radosti a optimismu usnadnil, protože většina mé negativity v minulosti úzce souvisela s prozaicky fyzickými problémy. Potom už jsem věděl, co s tím mám v životě dělat, ačkoli všechny moje aktivity doslova nepřály mým vadám. Hrkání se po cestách, tahání kytar, těžkých věcí, strnulé sezení u stolu a psaní. 142
I trápení, emoční výkyvy. Leccos jsem cítil emočně silněji než jiní. Někdy jsem se tvářil, že více vím. Někdy jsem to opravdu věděl. Vědomí, kam si okamžitě zajít pro pomoc, když se můj fyzický stav znovu zhoršil, bylo pro mě uklidňující. Ten chlap posunul můj život do levelů, které jsou pro jiné samozřejmostí. Vděčnost, kterou chovám k němu, necítím asi k nikomu. I přes své poklesky jsem ucítil záblesky pokory za všechno. Zkušenost je nepředatelná. Od období, kdy jsem na tom byl už fyzicky i duchovně o 90% lépe, jsem začal milovat ten zpropadený sex. Myslel jsem na něj někdy i 22 hodin za den. Paradoxně jsem vždycky býval nejnadrženejší, když jsem byl sám. Když jsem měl po ruce slečnu jako na dlani, přestalo mě to leckdy bavit, navíc jsem musel dokončit nějaké z životních děl. Smířil jsem se s tím, že tohle ženské nikdy nepochopí. Miloval jsem uspokojit ženu všemi dostupnými prostředky, cítit, když byla v totálním rauši. Někdy jsem řval a pobíhal jako Lev v kleci. I’m On Fire, řekl Bruce Springsteen. Jediné, co se mi opravdu nedařilo, bylo zvítězit nad kouřením. Odmala. Kouřil jsem už málo, ne leccos a hodně jako dříve. To byl můj mírný strach, vztek nad slabostí a slast. Úplně nekouřit jsem ale nezvládl, i když jsem to zkoušel. Z většiny věcí jsem se dostal, svoje fyzické potíže udržoval v rámci mezí a myslel jsem, že teď už budu mít opravdu klid. Jenže nestalo se tak, protože mi osud zavál toho nejkrásnějšího andílka, který mě pak pořádně potrápil. Nic roztomilejšího jsem necítil a nespatřil. Jenže od začátku to vypadalo, že je to past vedle pasti. Do které jsem spadl sám. Nic nedělala, nešla mi naproti, jenom byla. Dýchala, voněla, mluvila, hýbala se. Zešílel jsem do ní. Bylo to krátké, ale každodenní a silné. Kromě Ivetky se to nedalo emočně srovnat s ničím. Vlastně se nic nestalo, ale musím teď povyprávět o jedné plavovlásce a o tom, jak se to všechno seběhlo. II. Andrea 143
Jmenovala se Andrea Saxová. Nepatřičné písmenko v jejím příjmení nebylo pokrytecké. Potkal jsem ji v dobách, kdy jsem se živil jako průvodce po památkách ve městě Q. Ta práce mě opravdu bavila, mohl jsem uspokojit i herecké tužby. Dojížděl jsem tam ráno z domova. Před řadou svých usedlejších kolegyň jsem byl trošku i za děvkaře, protože jsem provázel ženské a krásné slečny z celého světa. Občas byly i psychicky náročnější chvíle. Jedinou cestou, jak nával vonících a smějících se holek přežít, bylo dělání vtípků. Někdy přijížděly školy, některé mladé učitelky byly od pohledu nadržené, že to z nich úplně stříkalo. Provázel jsem také v podzemních historických částech, kde byly velice úzké prostory, mnohdy jsme se na sebe museli mačkat. V horkém létě ty ženské neměly na sobě téměř nic. Když jsem se kolem nich v podzemí protahoval, mnohdy jsem se musel přilepit zezadu na jejich holé nohy. Začaly hekat, jak se snažily protlačit. Dýchaly a smály se mi do ucha. Někdy jsem čas mezi prohlídkami trávil na toaletě. Byla to docela dobrá show. Hodně mě vzrušovaly Chorvatky a Francouzky. Věnoval jsem se svému životu, čistil se z Denisy, byl jsem docela příjemný na lidi, bylo mi celkem dobře. A občas jsem potkával drobnou blondýnku, která chodila některé dny provázet na brigádu. Postupně jsem si čím dál víc a víc začal uvědomovat, jak mě přitahuje. Byla teprve na střední, měla před maturitou, předky z Bulharska a byla to – Štírka. Každé setkání s ní ve mně vybudilo nejkrásnější pocity. Především byla velmi cílevědomá, chytrá, oduševnělá, bystrá, všechno ji zajímalo, všechno si chtěla zkusit. Byla v rozpuku a neskutečně mě uchvátila. Byla to nejnádhernější mladá pusinka, jakou jsem do té doby spatřil. Když na mě upřela své záhadně chladné oči, za kterými se možná skrývalo plno myšlenek a citů a podívala se tím nejandělštějším pohledem, začínal jsem mít chutě vzít si příbor a pomaloučku ji sníst. Ani nejlepší spisovatel na světě by nedokázal popsat, co Andrea měla za pohled. 144
Mé srdce začalo přemýšlet, jak by mi slušela po boku. Bůh ví, jak silně a vážně jsem to všechno ucítil. Měla ty svoje rozkošné kočičí pohyby, zlaté vlasy za ní vlály v zapadajícím sluníčku, když jsme chodili s výpravami, roztomilý pršáček, hlas, který mě totálně dostával, nádhernou postavičku. Především byla – na rozdíl ode mě – jaksi velice čistá. Všechno brala svědomitě a poctivě. Její srdíčko mě začalo rozněžňovat. Velkou částí jejího světa byly čaje. Dokonce složila tovaryšské zkoušky. Další částí jejího světa byl její přítel, vrstevník, ke kterému se na podzim hodlala odstěhovat do PD, kde dělala obchodní školu a dřív tam bydlela na domově mládeže. Byla do něho obrovsky zamilovaná. Věděl jsem, že bydlení pro ni bude velký krok k jako nezávislosti, i když její rodiče s tím prý příliš nesouhlasili. Pracovala i na brigádách v čajovnách, vyznávala zdravý způsob života. Opět mě fascinovala hlavně svou hrdostí, zdrženlivostí před okolím a velmi silnou osobností, rozhodností. Pouštěla si do života také jen to, co ji bavilo a co sama chtěla. Ale stále jsem i já byl bystrý a měl břink a nadhled. Povídali jsme si o práci. Protože se doba posunula a přišel Facebook, komunikovali jsme spolu někdy i přes něj. Vytvářela různé projekty nebo slohové práce do školy a občas se mě ptala na můj názor. Velmi se mi líbila její práce: Zloba a násilí mezi námi. Při společných prohlídkách jsem se před ní snažil chovat nejkouzelněji, jak jsem jenom uměl, abych v ní vybudil nějakou potřebu se o mě zajímat. Šlo mi to samo, protože jsem se do ní zamilovával. Jednou zaslechla, že jsem hudebník a chtěla moje poslední album. Že prý si pro něj přijde o víkendu za mnou do práce. Sloužili jsme i víkendy, byly to různé služby. Zrovna jsem byl na pauze na obědě v hospodě u svého pracoviště. A víla se tam zjevila. Měl jsem náhodou už snědeno a zaplaceno. Celou tu hospodu prozářila svou lákající krásou. „Mám to CD v práci,“ řekl jsem. Vyšli jsme před hospodu do voňavého dne, kde čekal její pří145
tel. „Tohle je můj... Ehm... ha, ha, kolega Alan,“ řekla mu. Ty mu ale dáváš, pomyslel jsem si v duchu. Ještě párkrát bude potřebovat být flegmatikem. „Tohle je můj přítel David,“ obrátila se na mě. Podali jsme si ruce. Zdálo se mi, že David ucítil nepřítele. „Tak jste na víkendový procházce?“ řekl jsem. „No jó,“ řekla Andrea. Co jsem doposud nezažil, bylo, že mně později nikdy k mé tvorbě nic neřekla. Každá slečna, která ode mě kdy dostala album, mi někdy alespoň něco řekla, alespoň ze zdvořilosti napsala, že se jí nějaká píseň líbí, i když má třeba jiný vkus, alespoň malá či větší náklonnost tam vždycky byla. Andrea nic. Nežere mě. Nevadí, řekl jsem si. „Mohl bys mi, prosím tě, namasírovat záda?“ poprosila mě jednou v práci. „Bolí mě.“ Usadila se na židličku v kuchyňce pro zaměstnance, sundala svetřík, obnažila si krk a ramínka. V masírování jsem měl praxi skoro jako fyzioterapeut amatér. Jednak kvůli svým poruchám, jednak jsem dříve chodil s Pájou, která se zajímala jako budoucí medička i o rehabilitační techniky a uměla i výborné masáže. Po pěti minutách masírování Andrey jsem si pomyslel: Panebože. Začal jsem tvrdnout, navíc jsem prvně ucítil, jak celá nádherně voní. Vrněla jako kotě a zdálo se, že se jí to opravdu líbí. Abych se dostal na druhé rameno, musel jsem jí přehodit zlaté vlasy. „Jenom ti přehodím vlásky,“ řekl jsem. Při té příležitosti jsem je začal trochu hladit. Ještě chvíli jsem pokračoval. Najednou se nadechla. „Dobrý, děkuju ti, výborný to bylo,“ pronesla chladně, začala vstávat a oblékat se. Rajská hudba dohrála, někdo mi lusknul prstem před očima a já jsem se vzbudil. Najednou se mi zdálo, že ono mlžné a zářivé světlo zhaslo. 146
„Teď jdu na prohlídku, kdybys pak třeba chtěl, můžu tě taky namasírovat na oplátku, jestli tu budeš, až se vrátím,“ nabídla mi. „Tak jo, to budu rád, záda mám teď zhuntovaný,“ řekl jsem. Udělala to. Cítil jsem její jemné prstíčky a začínal jsem být neskutečně v prdeli. Později, i když jsem o těchto událostech pouze psal ve svých dílech, začal jsem automaticky tvrdnout a hořet při myšlenkách na ni. V práci mi stačilo přiblížit se k ní třeba jen ukazováčkem. Rozbušilo se mi srdce a ztvrdnul pták. Při pohybu prstu zpátky od ní to zase vadlo. Bylo to jako magnet. Tohle se mi stalo jedině s ní. Na Facebooku jsem jí přestával říkat „Andy“ a začal jsem jí říkat „princezno“. Nikdy na to nereagovala, jen vždycky napsala smajlík. Jednou se trochu rozjela a popřála mi: Pa, Ali, krásné sny a zítra ahoj. Měl jsem krásnou noc. Jednou jsem jí v legraci napsal, že je to moje múza, že mě přitahuje jako člověk, že obdivuju, jak je bystrá. A že jsem nic nepil. Napsala mi svůj smajlík. Že nikdy neví, jak má reagovat na zprávy podobného typu, že jí schází pointa, proč to píšu. Zprávy podobného typu, aha. Přesně podle svého znamení mi dala najevo, že jsem jeden z řady blbů, ale to jsem věděl i tak. Ale i já jsem byl bystrý a měl nadhled. Stále. Zatoužil jsem se s ní také vrátit do dospívání a mládí. Připomínala mi trochu mě v tom věku. Zároveň jsem měl obavy, protože dokázala být i agresivní a vzteklá. Ale i to bylo roztomilé. Jednou se obořila na kamaráda z práce, který byl hodně na ženské a líčil, jak si hledá bokovky při své partnerce, která ho příliš nevzrušovala. „Ty, tobě asi něco jako partnerská zodpovědnost nic neříká, co?“ křičela na něj. Z počátku jsem si chvilku hrál na Miloslava. Byl jsem i vysátý z předešlého výdeje citů, Mílova filozofie hodného strejdy, který má všechno za sebou, už se netrýzní, jen si užívá chlípnosti, mi byla chvilku i prospěšná. Přitom jsem se díval na Andreinu roztomilou tvářičku. Přítel ji někdy přišel po práci vyzvednout. 147
Idos jejich duševních řádů se shodoval. Nebylo to ani tak „si ji vyzvednout“, jako spíše pokračování linie dne. Trošku rebel, mlaďák, vypadalo to, že jim to hodně sedí. Bůh ví, že jsem jim to skutečně přál. Když se do něho zavěsila, v druhé ruce vezla svoje kolo, vypadalo to hezky a já pocítil dotek skutečné Lásky. Ten mě zase brzy přešel, když jsem se s ní chtěl milovat. Ondra jednou řekl, že mluvím pořád o bydlení, o vztahu, ale nikdy ne o šukání. Všechny svoje předešlé vztahy jsem bral velice vážně. Teď jsem byl sám, dokonce mě jednou napadlo ve dnech volna začít pořádat jako Miloslav takzvané: Kornelovy neděle u mě na baráku. Zkusit postupně pozvat na výlet všechny slečny, které jsem měl, nebo jsem po nich někdy jen zatoužil. Samozřejmě to nikdy nevyšlo. Realita vše uhnula jinam. Ani já jsem nebyl úplně takový, na koho jsem si sám před sebou někdy hrál. Jedna moje spolužačka to jaro byla v šoku z věcí, které jsem jí vyprávěl. Po mnoha letech se mi zvýšila chuť se s ní konečně vyspat, jenže jsem už přišel pozdě a se spolužačkou chodil soused. Zatímco omamný Štír už spřádal nepozorovaně svoje sítě kolem celé mé duše a těla. „Ájo, nechceš přijet někdy ke mně na chalupu?“ vybafl jsem jednou na Andreu. „Ha, ha, ha, tak já mám chalupy ráda,“ řekla, při roztomilém úsměvu vycenila zoubky a odplachtila pryč. Uvědomil jsem si, že andílek s tím vzteklým čertíkem uvnitř musí být šíleně dobrý. Za dvě hodiny se vrátila z prohlídky. „Tý jo, normálně mě tam nějaký chlapi zvali do PH na výlet, že prej tak chytrýho člověka ještě neviděli,“ přiřítila se usmátá a uřícená do průvodcovny. „No vidíš, Andrejko,“ řekla pokladní. Díval jsem se na ni. Alane, ty si především musíš uvědomit, hovořil jsem si sám k sobě v duchu, že jsi jenom jeden z řady nadrženců, blbců, zkoušečů a trubců. Zlatovlasé blondýnce stačí zamířit prstem, jasné? Táhne jinou káru než ty. Takže; i když jsi 148
do ní blázen, miluj i sebe, to jsem si opakoval. Ale nijak jsem se neblokoval. Šel jsem do toho naplno. Najednou jsem byl trochu Štrajer, trochu i kamarád z KV. Na prohlídky jsme chodívali ve dvou. Když byla Andrea hlavní průvodce a já pouze jistil naši výpravu zezadu, měl jsem čas ji sledovat. V historickém kostýmku byla jako bílá paní z hradu. Kudy jsme procházeli, zvonil její mladý hlásek. Někam zaběhla, někde vykoukla. Někdy udělala nějakou šaškárnu. Měla styl, u toho štíří chlad. Měl jsem stále chutě ji sníst a příbor jsem už držel skoro v ruce. Byl jsem přesvědčený, že má vkus na umění. Specifický humor i ignoranci. Přes letní prázdniny jsem ji potom moc neviděl, věnovala se jen svému programu, s přítelem jeli na vodu. Já jsem se v klidu sám jezdil koupat do M, na P a do L, užíval jsem si žhavého léta, po všech těch eskapádách byl klid a pohodová práce. Bylo mi potěšením strávit chvíle u vody sám. Popíjel jsem pivo, odháněl vosy. Díval jsem se na filmy s Linem Venturou a Alainem Delonem, sjímal jsem se s Bloody Mary. Byl třeba týden, kdy jsem na Andreu ani nepomyslel. Ale vždycky jsem se už tak 2 – 3 dny předem těšil, když jsem zjistil, že je v rozpisu služeb. Jednou potřebovala vyměnit směnu a volala mi právě, když jsem se koupal na svém neoblíbenějším místě v nádherně letním dni. Napsal jsem jí dotazy, jak se s přítelem mají a jak bylo na vodě. Taky jsem jí potom s humorem pochválil, jak je krásná na nových fotkách, i když vím, že se to nemá často říkat. Napsala mi; wau, um, ty jsi opravdu gentleman. A že se má moc krásně, že se s přítelem vrátili oba úplně vyřízení. Pomalu jsem o ní začal psát krásné písně. Fabrizio de André kdysi napsal píseň Andrea, ve které její hlavní hrdinka umírá. Poslal jsem jí Facebookem také jednu svoji píseň o lásce. Prý díky, možná později, ale určitě si ji poslechne. Měla plno práce. „Víš, jsi mi inspirací k řadě písní. Překládám teď jednu cizí, ve které hlavní hrdinka Andrea umírá. Ale ty v mých textech vů149
bec teda neumíráš,“ řekl jsem jí potom v práci. „Ha, ha, ha, ha, “ pobavilo ji to. „A mohla bych pak ty písně slyšet?“ zamyslela se. „Byl bych rád. Ale, víš, já teď nemám přístup do nahrávacího studia, mám je jen napsaný. To bys pak musela přijet ke mně na chalupu, abych ti je zahrál.“ „Aha, ha, ha.“ „No, ale stejně to ještě není hotový, nerad to ukazuju, dokud to není hotový.“ Končila směna. Vracela se zase do PD na brigádu do čajovny. „Andrejko, pojď ke mně, pojď se rozloučit,“ řekl jsem jí, když odcházela a natáhl ruce. Přitančila a objali jsme se. Z její vůně se mi zatočila hlava. Žár, tvrdnutí, srdce mi bouchalo jako šílenec na vrata ústavu. Nezažil jsem takový druh síly. Zase se odlepila. „Přijď někdy do čajky,“ prohodila a zmizela. Dny plynuly a povinnosti svazovaly. Jednou mi dala dotazník, který rychle potřebovala vyplnit do školy. Týkalo se to zhruba jejího maturitního projektu. Vyplnil jsem ho a nakreslil jí na něj srdíčko. Nereagovala. Nic. Ucítil jsem, že výlevy tuhle Štírku asi neomámím. Ani někdy téměř geniální srandou, která i mě někdy samotného zachraňovala. Andrea neustále vyprávěla, jak už se moc těší, až začnou s přítelem bydlet v PD. A začátkem nového školního roku se tak stalo. Jednou jsme si povídali s kolegyněmi v práci, vyšlo najevo moje vzdělání. „No jo, mám aprobaci, že bych mohl být i vychovatelem tady Andrejky,“ řekl jsem. „Tak mě už asi ne, protože já už bydlím,“ řekla vážně. „Já vím,“ řekl jsem. Jeden den se mladí brigádníci začali bavit o „vrzání“. Řekl jsem jí v debatě něco ve smyslu, že na to je ještě moc mladá. „Na vrzání?“ zeptala se a dala si hlavu na stranu. Tak to dělal 150
můj už zesnulý pes, když něčemu nerozuměl, vzpomněl jsem si. „Já myslel vrzání kloubů,“ usmál jsem se. Nevěděl jsem, jestli to pochopila. Na brigádu chodila taky Jiřina, která byla diametrálním opakem Andrey. Navíc to byly docela kamarádky a vrstevnice. Jiřina měla vlasy tmavé, oči hluboké, ale byla neskutečně ukřičená, na můj vkus příliš agresivní a pubertální. Roztomilé třeštidlo. Tedy typ, který jsem po Denise přímo nesnášel. Motala se v různých partách, ještě netušila, co od života chce. Krátký čas jela trochu i po mně. Bohužel mi nevoněla, s kolegou jsme si říkali, že na tohle už nemáme nervy. Ale jinak jsem ji měl rád jako každého člověka. Jednou mě vezla domů, protože její bratr měl turnaj ve fotbale v P. V těch dobách jsem zase neměl vlastní auto, staré odešlo. Nové jsem zatím nekupoval. „Nechceš se mnou bydlet?“ zeptal jsem se z legrace v autě. „To už seš dneska druhej,“ řekla. Jeli jsme si nakoupit do Alberta. Měli jsme asi 2 hodiny, pak se pro bratra měla vracet, aby jeli domů. Pořád dávala nějaké narážky, jak jí to ve vztazích nevychází. „Musíš mě navigovat k tomu Albertu, já to tady tak neznám!“ řekla mi pak a smála se. „Dobře, jak dlouho bude brácha ještě hrát?“ „Ještě asi hodinu a půl.“ „Tak to vezmi rovně, jedem ke mně na chalupu,“ zkusil jsem to. Na rychlovku. „Áá!“ začala ječet a smát se. Dupla na brzdu, dali jsme větší hodiny. Málem měla po autě. Dědek v autě za námi nadával. „Tohle už mi nedělej, ty vogo mrtě!“ smála se. Takže nic. A nikdy už nic nebylo. V Albertu, když jsme spolu stáli u pokladny, se mi za ní trochu postavil. Venku se hezky rozloučila, příště mi chováním v práci málem vyčetla, že jsem se 151
s ní nevyspal. Zmatek nad zmatek. Kdybych byl s Andreou, byl by s tímhle vším konec. Podobně jako s Ivetou jsem nevěděl, že ženské vůbec někde existují. Mírně jsem registroval jí trochu podobné a přirovnával je k ní. Myslel jsem na ni ve dne v noci. Jiřina byla slečna, se kterou jsem nehodlal ztrácet čas, ztratil jsem ho v životě už hodně. Kdežto pro zlatovlasou, mlčenlivou, chladnou, intelektuální Andreu bych šel klidně do divokých skal. Cítil jsem k ní něco výjimečného. Andreu jsem však rozesmál jen málokdy. Téměř se na mě nechytala. Někdy už už po mně loupala pohledem, pak jí to zahalil štíří chlad. Poznal jsem, že ji víc rajcuje, když ji někdo provokuje. Jenže mladou holku může taky odradit, když se provokace přežene. Je to opravdu těžké. Tisíce cest, různých osobností a situací. Na světě zbývalo ještě několik miliard, jenže já šílel po téhle. Vlastně jsem nevěděl a nepřemýšlel, jak ji balit. Nikdy jsem se tak nezamiloval do čerstvě a šťastně zadané mladé holky. Chtěl jsem svoje pseudo právo. Na scéně byla v oněch dobách i sousedka, se kterou jsem někdy jezdíval vlakem, ale ta se chovala tak nijace, že už jsme nevěděli, co s tím, až to vyšumělo. Měla pověst koketky. Kde nic tu nic. Skutek utek. Aby toho všeho nebylo málo, začala mě nahánět sms a po letech balit přítelkyně mého kamaráda, která nebyla ve vztahu uspokojená, viděla ve mně luft, romantiku a oheň. Trvalo mi pár měsíců, než jsem to ukočíroval. Možná ji to zklamalo, ale měla doma kluka, takže čáry proti přímé bolesti srdce se křížily. Přítelkyně kamarádů jsou zapovězená oblast, i kdyby se dělo cokoli. Jenže myšlení hlavou se při citu vypíná, je absolutně nepodstatné. Mně se ale navíc bohužel nebo bohudík nelíbila a nepřitahovala mě. S některými ženskými jsem musel udržovat setkávání i kvůli společným pracovním povinnostem, někdy bylo blbé snést jejich rozhození z toho, že věděly, že je nechci. Navíc jsem začínal mít Andreu v každé cévce. V celém svém těle. Zapomínal jsem už ona pravidla jako třeba: Čím větší 152
vyznání, tím víc ji to odpudí, pokud druhá strana není na stejné vlně. V těch dobách mě taky uhranula Eva Kostolányiová a stala se mojí nejoblíbenější zpěvačkou, začal jsem si studovat její život a poslání, stala se mojí múzou. Jeden den jsem jel k Robertovi do X zkoušet na společný koncert, který nás čekal. Vracel jsem se po zkoušce přes PD dálkovým autobusem ze Slovenska. Když jsem nastupoval v X, vystupovala krásná Slovenka. Slunce se choulilo k záklonu. Volal jsem té kočičce Andree. Nedostupná. Napsal jsem jí potom sms, jestli by nešla ven, nebo jestli není v čajovně. Nedoručena. Když už jsem byl v PD, rozhodl jsem se, že se projdu po ulici TM s kytarou v ruce. Ulice se chystala na sobotní podvečer. Co roh, to krásná vzpomínka. Léta to pro mě mělo velkou magii. Potřeboval jsem si provětrat hlavu a rozhodl se, že ji zkusím navštívit v čajovně. „Dobrý den, prosím vás, je tu slečna Saxová?“ vstoupil jsem dovnitř. „Dobrý den, ona je teď se svým přítelem a naším majitelem na Slovensku na dovolený,“ řekla mi usměvavá holčina, která tam měla službu. „Vrátí se ale začátkem příštího týdne, mám jí něco vyřídit?“ „Ne. A děkuju vám,“ řekl jsem jí, otočil se a vystoupil ven. Bylo mi hrozně smutno, ale i krásně. Tak malá blonďatá Eva Kostolányiová je tam na Slovensku, zatímco já jsem přijel za ní domů. Táhnul jsem kytaru zpátky přes město a pak pokračoval domů. Zapnula si mobil, sms se jí doručila, ale žádná odpověď, už jsem jí nic nepsal, jel jsem domů. Za několik dní v práci jsem jí vyprávěl, jak přijeli do Q točit filmaři Tři mušketýry, jak jsem o pauzách sledoval natáčení filmu na ulicích. To ji zajímalo. Pak jsem se zmínil, že jsem ji byl navštívit v čajovně, zatímco byli na Slovensku. „Aha,“ zamyšleně se zakabonila. A právě jsem svůj nadhled a břink ztratil. 153
Zamiloval jsem se jako ještě nikdy v životě. „No, moc ti toho teď nezbejvá, ty vole, leda počkat, až se jim to třeba rozpadne, aspoň do Vánoc,“ radil mi světácky v dobré víře mladší kolega na obědě v čínské restauraci. Andrea během pauz v práci, když si něco četla, zvedla hlavu od stolu a uměla udělat pohled, ze kterého jsem málem bouchl. Nic šílenějšího a více okouzlujícího jsem neviděl, byl to ten její pohled, byla to dokonalá souhra mimiky, rtů, obočí, zoubků, očí, promyšlenosti a spontaneity. Nikdy jsem neodhadl, co si myslí, když loupala svýma očima, vždy v tom byl jeden její plán navíc. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou kdysi popíjel s 1 klukem, který tvrdil, že si u žen všímá vzhledu a tvaru úst. „Podle toho poznáš, jak vypadá tam dole,“ řekl. Musel jsem uznat, že na tom něco je. Pussy – kundička. Puss – bestie. Kouzla angličtiny. Pusa. Ty vole, vzpomeň si, cos vyváděl s Denisou. Nejdřív zastánce puritánskýho klidnýho života, pak děvka, pak zase lolitka, já už čekám, co přijde za pár měsíců, psal mi Ondra na Facebooku. Naše přátelství trvalo. Někdy jsme se i rafli, ale především jsme se potřebovali, byli jsme dál nejlepší kamarádi. Ondra toho času v Litvě dělal stewarda. Chtěl si udělat pilotní výcvik. Když s tím začal, všechny překvapil, ale nikoli mě, znal jsem jeho zásadu: Nejdřív ze sebe udělat totální hovado a pak překvapit. Menším problémem bylo, že delší dobu udržoval 2 vztahy najednou. Se svojí přítelkyní v zahraničí, která ho prý ani příliš nerajcovala a neprovokovala jako Mirka, někdy ho štvala kecy a nedostatkem zkušeností v životních situacích, ale dávala mu onu něhu, lásku a nechtěl jí ublížit. Jmenovala se Vanessa Staus, proto jí Ondra láskyplně říkal: Štamprle. Mirka měla už malé dítě z manželství s jedním skinheadem. Ondra a Mirka byli vždycky kapitola sama pro sebe. Znali se od školy a zažili spolu téměř všechno. Období lásky, sexu, nenávisti a rvaček. Hlavně spolu měli podle Ondry šílený sex, kterého se oba dva nehodlali vzdát. Ondra jezdil z ci154
ziny o svých volnech domů. A do Mirky byl tehdy blázen nejvíc. V oněch dobách chlastal jako šílenec, aby citově otupěl a měl to na háku. „Žere prášky prej a musel jsem jí slíbit, že už s Vanessou tam nebudu spát,“ řekl mi na pivu. „Ach bože, já jsem citovej mrzák, já nevím, co mám dělat,“ začal se litovat, „a proto se skreju do půllitru,“ dodal. Kdo nikdy nepocítil bolest, nepochopí tu rozkoš, jakou bájný alkohol přináší pro momentální uklidnění a odpočinek. Jednou Ondra přežil autonehodu. Když vylezl z auta, první, co udělal, že se v šoku začal shánět po plechovce piva na sedadle. Tak se utvrdil, že neexistuje v životě situace, která by si nevyžadovala pivo. Ale všechny svoje povinnosti zvládal. Popíjeli jsme. „Tuhle jsem poslouchal Mikymauzoleum jako tehdy v zimě, když jsem byl ještě čistej. V jednom lednu,“ řekl jsem. „Jo, to jsme se měli ještě hezky,“ řekl Ondra. „Já už na to šukání seru. Člověk stejně v životě nikoho ideálního nepotká.“ „Ale potká,“ řekl jsem. „Potká, když chce. Většinou ale spolu nemají vztah,“ smutně jsem se zasmál. „Hele, nebuď negativní. Teď bude vůbec na světě potřeba spíše velký lásky než velký nasranosti,“ řekl jsem a napil se piva. Sezona v Q končila a mě čekaly poslední služby s Andreou. Bylo to jako spirála ohně. Mučila mě čím dál víc. Když byla pryč a žádná z mých kolegyň mě neviděla, dovedl jsem se mazlit s její bundou a mít do ní zabořený nos. Necítil jsem nádhernější a více rajskou vůni než z ní. Poznal jsem, že to je ONA. Nedalo se to vůbec vydržet. V mém červeném rozdrážděném srdci mi bouchala 24 hodin denně. Věděl jsem, že bych si s ní měl co říct a prožít. Hlava se úplně vypnula ve smyslu, že jsem nemyslel na následky. Že to třeba v tuhle chvilku nevyjde, budu ostře trpět, užírat se, jedinou záchranou bude pak strnulé sezení a psaní, seknou se mi záda a budu muset zase řešit horší zdravotní potí155
že než nešťastnou touhu. Ani nevím, jak jsem si to v tu chvíli v reálu představoval. Že hned opustí toho svého, nebo bude nevěrná jezdit za mnou a lhát? Takhle jsem totiž vůbec nepřemýšlel. Nevěděl jsem, co a jak bude. Jen to, že chci být s ní, že jsem z ní šílený. Andrea se chystala na poslední dva dny svojí brigády. Večer předtím mi psala otázky, jaký bude zítra provoz, jestli tam zvládne udělat maturitní projekt. Měla v něm být provozovatelkou restaurace se vším všudy. Nabídl jsem jí svou pomoc, dělával jsem různé rozpočty a organizace kulturních akcí. Poděkovala, že to musí zvládnout sama. Do noci jsme si psali na Facebooku. Další den jsem nemohl dýchat z její vůně. V kuchyňce jsem vařil jídlo o pauze v provizorních podmínkách. Některé kolegyně obdivovaly moje kuchařské schopnosti. I jak si dokážu poradit v provizoriu. Přišla Andrea a věšela si kostým. „Co?“ řekla, nastražila nos a podívala se hlavičkou k hrnci. „Ále, jenom taková rejže s rajskou omáčkou, to je těžký vařit v tomhle provizoriu,“ řekl jsem. „To zvládneš, šikovnej,“ řekla nějak nakaboněně a chladně. Přece jen v ledové krásce probíhaly určité procesy. „Tak jak ses vyspala?“ zeptal jsem se. „No, moc ani ne, jak jsem si psala s tebou, tak jsem si psala ještě i se svým učitelem zeměpisu o věcech,“ zamyslela se, „o kterých bych si, vím, neměla psát se svým učitelem zeměpisu,“ dodala. Přesně ten slovosled jako Žaneta, pomyslel jsem si. Přesně ten rýpanec jako Žaneta. Mohla si to ovšem dovolit, už vycítila, že já hořím. Nijak jsem to neprojevoval, jenže bych si musel vydloubat oči, aby to nepoznala. Tam to bylo. „Aha,“ vydechl jsem. „Pan učitel má problémy, jo?“ „Víš, je to člověk, se kterým tak nějak souhlasím ve spoustě stanovisek a názorů. Opustila ho už druhá přítelkyně! Takovej skvělej člověk. On je strašně manuálně šikovnej. Představ si, on 156
má svou chalupu, kterou si sám staví!“ kladla důraz na tahle slova. „On má hrozně nízký sebevědomí a vůbec si nevěří, tak jsem si s ním prostě jen něco psala, mně je ho strašně líto!“ „Aha,“ vydechl jsem podruhé. „Jak si vůbec nevěří, snad nikdy nenajde štěstí! Jenže definuj mi štěstí!“ řekla mi Andrea. Mlčel jsem a vařil. „Štěstí si musí každý najít sám v sobě,“ řekl jsem už nasraně. „Každý člověk musí šlapat po své cestě. Nesmíš šlapat po cestě někoho jinýho,“ řekla rozhodně. „Jak to myslíš?“ podíval jsem se na ni a zvědavě čekal, co z ní vypadne. „Tak, že třeba ty holky, co se malujou a oblíkaj jako štětky, si hrajou na něco, co vůbec nejsou,“ řekla. „Jo, to s tebou souhlasím,“ řekl jsem, vypnul sporák a vypadl ven. O další pauze v průvodcovně pracovala s tabletem. „Co to máš?“ zeptal jsem se jí tónem jako malé holčičky. Pokladní to rozesmálo. „Ten projekt,“ řekla Andrea. Chtěl jsem si z ní udělat kočičku na ňuňání, chvíli vypadala nevinně, ňu, ňu. Klamala tělem. Přesunula se do kuchyňky, já za ní. Seděla tam na židličce u topení, dřepnul jsem si u ní. Byla tak blizoučko, stačil by jeden pohyb. Cítil jsem ji zase zblízka. Šuměla z ní energie. Nasadila drobný, nejnádhernější úsměv. Její drobné ručičky si klouzaly po černém tabletu. Vyrušila nás kolegyně. Uvařila si svoji kávu a odešla. Četl jsem Andree přes její ramínko, co píše do svého projektu. Bylo to opravdu dobré. „Úžasný, stejně to obdivuju,“ vydechl jsem nahlas. „Ten tablet?“ usmála se. Chytal jsem se na hák. Před koncem směny vyprávěla kolegyním, jak přišla unavená ze školy, David uvařil oběd, jakou radost jí udělal. 157
Nechtěl jsem jí ničit vztah, věděl jsem, že je o dost mladší. Miloval jsem, jak se v jejím nádherném tělíčku tříská holčička se ženou. Věděl jsem, že zatímco já už se v mnoha věcech asi nezměním, ji čeká ještě velký vývoj. Zase jsem slyšel praskání polínek v srdci, doposud nejsilněji. „Tak pan učitel má problémy,“ řekl jsem Ondrovi na pivu v P. Ten už jenom mávl rukou. Každý na to jdete jinak, zněla mi Žanetina slova hlavou jako blesk, pan učitel ji měl jako na dlani. „Víš, mě až někdy mrazí z toho, jak Andrejka používá stejnej slovosled jako Žaneta, chování, jednání,“ žasnul jsem. „Ha, ha, každá ženská, který jsem někdy sáhnul na kundu, reagovala stejně,“ zasmál se Ondra a napil se piva. Potom přišel poslední den, kdy byla Andrea na směně před návratem do PD a za dva dny končila celá sezona. Věděl jsem, že holky se nebalí vybalením karet, jenomže po půl roce jsem to už zkrátka musel udělat. Doufal jsem, že aspoň něco to do ní zaseje. Mělo by se to stát teď nebo třeba o měsíc později v PD. A možná by se mnou nikam ven nešla, protože jí bylo jasné, že nejsme úplně kamarádi. Taky vůbec jen tak nechodila ven. Měla svého přítele, svou školu a svůj program. Věděl jsem, že jít s ní někam za dva měsíce jen jako kámoš, kroutil bych se jako had. Kdybych v sobě všechno potlačil, bylo by to pro mě snad ještě horší. Už jen proto, že bylo 10 dalších, kteří to nikdy nezkusili a nezkusí. Večer jsem se šel projít v P a volal jsem jí. Byla na nějaké zábavě. „Ahoj, Andrejko.“ „Jé ahoj! Alane, co potřebuješ?“ „Nic... Víš, já jsem tě jen chtěl slyšet. Chtěl jsem ti říct, že jsi můj anděl, zažívám díky tobě ty nejkrásnější pocity...“ „Jé, promiň, já jsem na oslavě narozenin u kámošky, trochu mi vypadáváš, počkej vteřinku, já se přesunu kousek!“ „Jasně.“ 158
„Už je to lepší.“ „No, víš, chtěl jsem ti jenom říct, že ti musím i za spoustu věcí poděkovat. Jsem ti vděčnej.“ „Ty mně jsi vděčnej?“ ptala se překvapeně. „Jo, ani nevíš jak.“ O tom, jak mě navíc její přítomnost i psychicky vyčistila z mého období dešťů, černé kaňky, jsem pomlčel. „Jsi moje víla, jsi jako krásná princezna a udělalo by mi velkou radost, kdybych tě mohl někam pozvat.“ „Wau... Uf! Ha, ha, to je trochu moc informací najednou,“ smála se. „Tak jo, tak dobře no.“ „No nic, nebudu ti rušit oslavu.“ „Ale né, to už je teď jedno,“ řekla. „Tak krásnej večer ti přeju.“ „No, tobě taky, měj se krásně. A ahoj zítra v práci, hm?“ „Ahoj, dobrou noc.“ Procházel jsem se na podzimním vzduchu ještě asi 4 hodiny. Ráno jsem dorazil do práce dřív a připravoval jsem kostýmy. Když jsem se potom vrátil do průvodcovny, Andrea tam stála nad rozpisem a ptala se, kde jsem. „Stojí právě za tebou,“ řekla jí pokladní. „Ahoj, došla ti ta zpráva?“ otočila se a ptala se. „Jaká? Ještě jsem se nestihl podívat na mobil,“ řekl jsem. „No, psala jsem ti, jestli bys mě, prosím, omluvil, že dorazím o pár minut dýl.“ „Aha, tak to jsem se ještě nepodíval. Dělal jsem kostýmy. Tak tě teda omlouvám, hlavně že už jsi tady.“ „Hm, tak jo.“ Čekala na svou prohlídku a něco si četla. „Tak jaká byla oslava?“ ptal jsem se. „Ale jó, docela pěkná,“ řekla. „Jen ten konec se pak nějak nevyvedl,“ dodala zakaboněně. „Copak se stalo?“ 159
Zavrtěla hlavou, že mi to neřekne. „Andrejko, nechceš jít po práci na chvilku někam ven?“ „Promiň, já bohužel hned odjíždím do PD, vezou mě rodiče,“ řekla. „Nebo zítra v PD, to je jedno, já tam budu poblíž, jen kdybys chtěla,“ dodal jsem lhostejně. „Promiň, je mi líto, já se musím učit.“ Byla ten den nádherně oblečená. Nemohl jsem to vydržet, po půl roce s ní jsem se jí musel dotknout pořádně, ať se děje, co se děje. „Andrejko,“ řekl jsem, když jsme byli v kuchyňce sami. „Já ti chci něco říct.“ Zasmála se, dala hlavičku na stranu a čekala, že přijde další výlev citů. Místo toho jsem ji chytil a políbil do vlasů. „Alane, takhle to nejde,“ řekla s úsměvem, ale důrazně až výhružně. „Chápeš to, doufám?“ Pokývl jsem hlavou, vydechl a chtěl ji znovu stisknout, že to chápu. S úsměvem se trochu naježila a odtáhla, abych ji už dál nemuchloval. Viděl jsem o další pauze od vchodu, jak sedí s Jiřinou před kavárnou vedle našeho pracoviště. Samozřejmě mě rozebíraly. Sezona končila, příliš turistů už nechodilo. Byl to odpočinkovější den. Šel jsem se potom projít na zahradu u našeho pracoviště. Díval jsem se do prosluněného údolí. Snažil jsem se to trochu rozdýchat, dýchalo se mi ale špatně, bylo mi dost smutno. Kolik je pravdy na tom, že u ženy ne rovná se ano? Vrátil jsem se do kuchyňky, vrátily se z kavárny. V kuchyni seděla Andrea sama, zatímco Jiřina šla na prohlídku. „Andrejko, pojď mě ještě obejmout, vždyť kdy já tě zase uvidím?“ řekl jsem a snažil se, aby to působilo s nadhledem a přirozeně hřejivě. „No, to nevím,“ řekla. Ale co jsem po ní chtěl, udělala. Skutečně mě objala. Dotýkal 160
jsem se jí, líbal jsem ji na krk, možná naposledy cítil její vůni, laskal se v jejích vlasech, držel jsem ji, cítil její pevné, mladé, hebké, voňavé, krásné tělíčko. Tahle krátká chvilka, která mi později způsobila mnoho pekel, se rovnala nejnádhernější chvíli v životě. Najednou jako bych pocítil absolutní štěstí. Byla jako mladá srnka, ale při podrobnějším ohledání z ní zářila osobnost. Bylo mi překrásně. „Tohle bych si přál,“ vydechl jsem. „To mě mrzí,“ řekla trochu soucitně. „Aspoň si to chci uchovat v paměti,“ řekl jsem. Pak jsme se pustili, musela na prohlídku. Protože jsem netušil, kdy ji příště uvidím, strčil jsem jí do její otevřené tašky svoje další album s něžným mírně rozlučkovým dopisem a věnováním pro úžasnou blondýnku. Myslel jsem, že ho najde až doma, ale něco si brala v tašce hned, co se vrátila z prohlídky. „Co to je?“ zarazila se jako roztomilé zvířátko. Prohlédla si to. „Děkuju,“ usmála se. Pak jsem musel na prohlídku já. Když jsem se vrátil do kuchyňky, prohlížela si to album s Jiřinou. Byla tam ještě jedna další brigádnice. To se mě dotklo. Nicméně jsme se dotkli i znovu s Andreou. Bral jsem si něco z ledničky, bylo tam málo místa, jak se otočila, vrazili jsme do sebe. „Promiň, Alane,“ řekla. Všichni se postupně vystřídali na prohlídkách, zase jsme zbyli s Andreou v kuchyňce sami. Víceméně mlčky. Jedla svůj kuskus. Vrátila se Jiřina a bylo vidět, že je utrápená. „Co je, Jiři?“ ptala se jí Andrea. „Ále, furt tamto samý, to už bych neřešila,“ řekla Jiřina. „Pořád ten samej? Jéžiš, tak už se netrap,“ přesvědčovala jí Andrea s úsměvem. „Vždyť za to nestojí!“ Dělal jsem, že je nevnímám, ale vnímal jsem je velice dobře. 161
Vždyť za to nestojí? Mluvily snad o mně? Možná. „Hm,“ zamyslela se Jiřina, „musím si teď jít trochu pročistit hlavu. Po zbytek směny mi Andrea někdy uhnula pohledem a smála se s našimi kolegyněmi. Jednu školní prohlídku přišel odpoledne na pokladnu zarezervovat nějaký učitel. „Pěknej, co?“ mlaskla Jiřina. „Jó, ten byl pěknej, no!“ zasmála se Andrea. „Ty modrý oči takový, jak bych to řekla, takový provokativní! Já znám ve svým okolí asi tři takový lidi.“ David měl oči tmavé. Andrea přemýšlela nad každým slovem, vzpomněl jsem si, jak mi jednou říkala, že vůbec nemá ráda laciné konverzace a všichni lidé z jejího okolí to vědí, proto ji na Facebooku neotravují. Toho odpoledne jsem musel odjet z práce dřív kvůli spojení. Zatímco Andrea se chystala ještě na svoji poslední prohlídku. Naposledy jsem viděl v práci letící bílou paní. „Slečna Saxová na prohlídku!“ napodoboval jsem nádražní rozhlas, ale v duchu jsem brečel. „Čiešť,“ usmála se na mě v letu, zasalutovala mi a odlétla ven. Měl jsem podivné tušení a poprosil kamaráda Honzu z práce, pokud by tam nechala to mé CD, ať ho zandá do skříně, nebo vezme k sobě, ať se to tam neválí s tím dopisem vyznání. Mohl jsem se spolehnout. „Tak co to cédo?“ volal jsem večer Honzovi. „Hele, nechala ho tady,“ řekl. „Nechala ho tam?“ „Jo, zandal jsem ho do skříně.“ Žádné dárky, žádné závazky. Určitě by ses mě ptal, jak se mi líbí. Prostě jdi do prdele. Výraz pohrdání. „Tak to na mě asi sere?“ řekl jsem nevěřícně. 162
„To asi jo,“ uvažoval kolega. Další den jsem jel do práce s těžkým srdcem a dechem. Sbalil jsem cédéčko, vyhodil jsem dopis. Kolegyně Helča viděla, když jsme sklízeli kostýmy, že mi není dobře, že mě něco bolí. „Nebuď smutnej,“ řekla soucitně. „To se s tím chce jen nějak srovnat. Tak má přítele, to jsi věděl, ne? Je zásadová.“ „Ty to víš?“ ptal jsem se. „No, samozřejmě to se mnou Andrea probírala jako se starší, jak to má udělat, že ti nechce ublížit.“ „Aha,“ řekl jsem. „To chce se třeba za čas sejít, vyříkat si to,“ radila. „No, pokud ji chci vůbec teď ještě někdy vidět, tak musím hodně, hodně ubrat,“ řekl jsem. „Jo, to máš pravdu, přesně tak,“ souhlasila. „Ona říkala, že prý jsi ji pak ještě něčím trochu naštval, že ti chtěla vynadat.“ „Tak já jsem ji prej něčím nasral,“ řekl jsem kolegům později smutně v kuchyňce. „Čím, ty vole? Ale odcházela nějaká nasupená,“ řekl Honza. „Ježišmarjá, tohle bych neřešil!“ mávl rukou kolega Michal. „Se nasrala, ženská, tak se zase pak vodsere, no!“ „No, to nevím,“ vstupovala do kuchyňky s úsměvem Helča. „My ženský to máme trochu jinak.“ „Ale určitě ji to tvé vyznání potěšilo, to potěší každou holku. Určitě je dobře, Alane, že jsi to udělal a nebál se,“ řekla mi další kolegyně. Zase jsem si vzpomněl na pravidlo: Ženu můžete nasrat, můžete v ní vyvolat cokoli, ale vždycky je to lepší stav, než aby vámi pohrdala, abyste ji nudili. Jakákoli emoce i ta špatná, co jí utkví v paměti, je vždycky lepší než prachobyčejná lhostejnost. Z velké geniality do bláznovství a idiocie je tenoučká hranice. A z nenávisti do přitažlivosti a naopak je hranice ještě tenčí, říkal jsem si. Napsal jsem jí na Facebook dopis a nechal být. 163
Andrejko, připomněla jsi mi jen to nejkrásnější v životě. Máš v sobě úžasné fluidum. Ve všech starostech, co člověk má, jsi jako světýlko. Někdy je člověk i hodně sám. V době, kdy se dostávám z šíleného vztahu, když jsem Tě poznal, vzbudila jsi ve mně svou osobností ty nejkrásnější pocity. Díky tomu jsem znovu našel sám sebe. Zdálo se mi o Tobě. Máš úžasnou něhu, za kterou musí být přítel vděčný. Vím, že jsi zadaná. Neber to, prosím, nějak zle. Nevím, jestli sis vzala to cédo, musel jsem jít dřív, mrzelo by mě sice moc, kdyby ne, ale dokážu to pochopit. (Nepsal jsem jí, že už vím, že tam CD zůstalo.) Jsi nádherná a rajcuješ mě jako nikdo, ale vím, že nejsi má. Přesto všechno jsi úžasný člověk, já budu rád Tvůj dobrý kamarád, opravdu nechci Tě ze svého života ztratit, jsi jeden z nejzajímavějších lidí, co jsem kdy potkal. Buď ubezpečená, že ve svém věku se už dokážu přenést přes fyzično. (V tomhle jsem samozřejmě kecal.) Nebudu Tě a nechci nijak obtěžovat, ani se nijak sápat když nebudeš chtít. Smajlík. Nic od toho nečekám. (V téhle větě jsem se asi špatně vyjádřil. Spíš jsem se jí snažil naznačit, že zkrátka respektuju, jak to všechno je, ale možná ta věta vyzněla divně. Rozhodně jsem jí vyznal lásku z hloubi citů. Ne jenom tak pro nic za nic.) Každá chvilička s Tebou je inspirativní a krásná, rád Tě vždycky uvidím a rád si s Tebou, když budeš mít někdy chuť, zajdu popovídat třeba na čaj. Ahoj. Žádná odpověď. V Q byla v hospodě rozlučka se sezonou. Pili jsme. „Tak jak ti je?“ přitočila se ke mně Jiřina. „Co jako? Hele, co všechno ti Andrea říkala?“ zeptal jsem se a napil piva. „Ále nic! Ale nemáš se zamilovávat do zadaný, víš?“ řekla mi. „Hm, ále,“ řekl jsem. Nepsal jsem potom Andree znovu, i když jsem už dávno popřel onen odvěký zákon nabídky a poptávky. Kvůli ní ano. Ne kvůli dalším třem miliardám. 164
Odpověď stále nepřicházela. Bylo to pro ni i nejjednodušší. Žádná charita. Žádné odepisování a postupné loučení a tlumení. Štíří radikální řez. Člověk musí přijmout všechno. Za několik dní, pro mě tisíc let, jsem to znovu posral: Čas uhání jako blázen a pořád myslím na Áju, copak asi dělá a jak se má... Žádná odpověď. Psala status na síti o svém nejmilovanějším a nejúžasnějším příteli. Jak stojí Bůh nade mnou, ví, že navzdory všemu svému utrpení jsem jí to dál přál a pocítil Lásku. Lajkoval jsem ten status mezi dalšími. Odebrala si mě tam z přátel. Vše je jednou poprvé. Přišlo mi to hodně líto. Trapné, marné, zbytečné, kruté, ubohé, fujky, fujky. Svěřil jsem se kamarádovi Alešovi, který měl také zkušenosti s blonďatou Štírkou, kterou ale dostal a chvíli s ní chodil. „Každá holka někoho má, dokud není s tebou, ale Alešek se trefil právě do tý správný chvíle, uměl přijít v pravej čas,“ chválil se. „Do tý hodiny samoty Baruny, to víš, že to bylo jen tou její hodinou samoty, že jsem ji dostal!“ Jeho legendární historkou bylo, jak dojeli na chalupu a podal si ji tam v mrazu ještě dřív, než stačil naštípat třísky. Taky se mi s Ivetkou podobné věci stávaly. „No a jednou jsem byl pak s Barunou na diskotéce, šel jsem se vychcat, vrátím se a najednou mi říká: ,Takhle to dál nejde. Budeme to muset skončit, Aleši, víš?‘ Stál jsem tam s hubou dokořán jako puk. A pak si mě taky odebrala z přátel, odjela na čas do Ameriky. Po nějakým dlouhým čase si mě zase přidala, to prostě nepochopíš, ále to už je teď jedno. Ale Barunu bych teda... Tu bych jako ještě mrdal,“ pokývl hlavou, znalecky a toužebně vystrčil bradu. „Ale bolelo to, no. Víš, zjistil jsem, že ty mlaďounký kočičky už ani snad nejdou po nějaký chaloupce, to je netáhne. Už ani vlastně nevím, co chtěj, my jsme teď pro ně v mrtvý ose. Nejsme jejich vrstevníci, nebo chtěj už starý dědky 165
s velkejma prachama a zkušenostma, kterejm z funkce vyrostlo péro. My kolem třicítky nebo pětatřicítky jsme už sice mimo jejich svět, ale ještě ne oplzlí strejdové, tak nějak ještě nic moc nemáme, po nás nejdou,“ dodal. Do třetice jsem Andree odeslal zprávu po několika dnech. Nemohl jsem tomu ani věřit, nikdy předtím se mi to nestalo, myslel jsem, že je i možné, že Facebook zprávy nedoručuje, ale na to bych příliš nesázel, řekl jsem si pak. Heeej! Ájo, Ty se mnou vůbec nemluvíš? Smajlík. To mě mrzí a štve, nechápu, co se stalo. Třeba jsem Tě něčím rozčílil, něco udělal špatně, to umí takovej maník jako já. Kdyby ses chtěla někdy vidět, můžeš mi pořádně vynadat. Ale chci, aby to bylo jako dřív. Je spousta věcí ze života, které s Tebou potřebuju probrat, zeptat se Tě na názory, spousta věcí inspirovaných Tebou, které musím napsat, řada míst, kam Tě jednou potřebuju vzít, jestli o to budeš někdy stát. Věř mi, že si moc přeju poznat Tě víc jako člověka. Měj se, bloňdatá Štírko. Žádná odpověď. Připadal jsem si jako hrdina v Nohavicově básni: Telefonování. A co chcete? Vlastně nic, jenom jsem vám to chtěl říct. Byl jsem opět nešťastný kretén, ale bylo to svým způsobem krásné. Neslitovala se. Srala na zdvořilost. Dal jsem jí už opravdu pokoj. Od zbytku listopadu do konce roku mi začalo pravé peklo na zemi. Neměl jsem chvíli vůbec zájem o pomoc duchovních sil. III. Psychopad Byl jsem v tom až po uši. Celý listopad. I prosinec. Dostavila se i lítost, že mi to nevyšlo tak, jak si moje srdce vysnilo. Že se nebude konat žádná procházka po předvánočních uličkách v PD, po kterých jsem bloudil jenom sám nebo s jako kamarádkami a v srdci brečel pro ni. Že neuvidím její nádherné, rozesmáté oči mazlíčka. Začal jsem opět po 10 letech psát svůj román. Během 166
dní jsem se chvilku i dosti politoval. Asi 2 měsíce jsem se vůbec pořádně nevyspal. Pronásledovaly mě sny, ve kterých mi kouřila ptáka ve výtahu, nesměle, to bylo neskutečně roztomilé. Další sen se odehrával na nádraží, kde jezdila jako holčička na malém kolečku s tím svým úsměvem. Uhýbá mi, odchází pryč se svým přítelem a já bloudím zmateně po nějakých maďarských vlacích. Představa, že bych ji už taky možná nikdy nemusel vidět, mě uvrhávala do skutečně zlých mdlob, ale nevěřil jsem tomu. Brouzdal jsem se chcíple po ulicích a brečel, jak mi scházela. Její jemný hlas, kočičkovský smích, pohyby, vůně, tělíčko, duše, všechno. Někdy mě už píchalo u srdce v hrudníku tak, že jsem myslel, že mám snad infarkt. Obával jsem se, kolik je tam už jizev, aby to vůbec všechno vydrželo. Pro senzitivnější lidi by bylo dobré, kdyby se narodili i se dvěma srdci. Aby to jedno ztrápené mohli vyhodit a ve stáří použít to druhé. Jenže potom by chyběla protrpěná bolest k Poznání, napadlo mě potom. Bylo to několik týdnů, ale přišlo mi to jako snad několik let. První ranní myšlenka byla jen na ni. Něžně jsem mluvil k jejím fotkám v počítači. Honil jsem si ho někdy i 5x denně. Tělo mi hořelo. Zažíval jsem sám se sebou velice šílený sex. Díval jsem se na Black Angeliku. Psali jsme si o ní s kamarády. Tahle rumunská Štírka mě dovedla perfektně udělat na výstřik přes půl místnosti. Na noze i měla to svoje zvířátko vytetované, jako kdyby to nebylo z omamně lesklých očí jasné. Perfektní byla taky Střelkyně Mia Magma. Blondýnečka podobná trochu Andree. S tou to bylo taky šílené. Neskutečně vzdychala a měla perfektní rytmus. Věděl jsem, že bychom s Andreou měli úžasný sex. Cítil jsem její doteky všude. Neměl jsem sebemenší chuť „obtáhnout“ rychle nějakou jinou, jak mi radili kamarádi. Nebo dokonce zajet do bordelu, jak mi poradil Ondra. Nikdy jsem neudělal to, že pokud mě ženská nezajímala, obtáhl jsem ji a pak ji poslal pryč, nebo jí řekl, že se nehodím pro vztah, jako to dělaly stovky dalších muzikantů. Andrea mi dala ideální něhu a i 167
krásu jako nikdo na celém světě jenom tím, že byla. Cítil jsem stále její pižmo. Ty feromony mě přivedly k ohnivému šílenství. Začal jsem zase kouřit. To jsem ale vůbec nemohl svádět na ni. Ovšem tenhle stav mi k pokračování abstinence příliš nepomohl. Nevěděl jsem, jak z toho ven. Věděl jsem, že má být se mnou. Tenhle pocit jsem měl podruhé ve svém životě. Nechávala mě v tom slušně vykoupat. Rajcovala mě tak, že jsem na ni myslel 24H denně. Věděl jsem, že to, co jsem všechno udělal, bylo až dost, mohla toho být klidně půlka. Že se jí teď už nemůžu ani ozvat, i kdybych třeba chcípal. I kdyby všichni mí blízcí umřeli. I když se mi chtělo zvracet smutkem. I kdybych po ničem jiném netoužil, nemůžu otravovat a dolézat, ještě víc se jí zprotivovat. Mlaďounký Štír si chce všechno řídit a manipulovat sám. To už vím. Musím ji nechat letět jako Vlaštovku. A až se časem vrátí, nesmím udělat blbost, že se k ní třeba nepřihlásím v autobusu. Někdy mi přišlo i trapně legrační, jak se jevil postavený na hlavu paradox všech citů. Samozřejmě jsem se v sobě šťoural a přemýšlel, co jsem udělal špatně, jestli jsem něco neuspěchal, že jsem to na ni moc „vylil“, že jsem to dost přepálil. Ale asi bych to tehdy ani nezvládl jinak, dlouho bych si potom vyčítal, kdybych to byl býval neudělal. A sakra, bylo to až po půl roce. Ať se už stalo cokoli, nešlo to odestát. Výsledek by byl na každý pád stejný i dnes. Stěží jsem si tehdy plnil svoje povinnosti. Psal jsem znovu ten starý román jako zběsilý. Jako závěť nad svou minulostí, i když jsem věděl, že dělicí čáry neexistují. Napsal jsem o ní písně a básně. Ukrýval jsem se před vánočně vyzdobenými uličkami zalitými dusivou tmou jako ďábel před krucifixem. Bodalo mě to. Jednou jsem musel jet do PD něco vyřídit do kulturního domu, na TM šla blondýnka s kamarádkou zezadu podobná jí. Vůbec každá blondýnka v kabátku na setmělé ulici byla ona. Všechno jí bylo podobné. Při téhle příležitosti mě silně bodalo 168
u srdce k nepřežití. Otočil jsem se a šel pár kroků za ní. Nebyla to ona. Snad. Moje sugesce mě znejistila. Sunul jsem se zpátky pryč. Na ulici v PD jsem potkal náhodou po letech Marka. „Člověče, Máro, vždycky se setkáme, když trpím kvůli Štírce, už podruhý jako kdysi,“ pokusil jsem se zasmát. Marek měl obdobný problém. Taky se trápil. „Víš, přece jsem v ní snad něco vybudil, přece snad mám právo ji vidět, zasloužím si to, ne?“ „Máro, to právě nemáš, to je jen to pseudo právo,“ řekl jsem smutně a myslel na tisíc zklamání z ohně. „Kde jsi ji poznal?“ „V práci. Víš, pro moralizační jádro maloměstskýho slepičince to bylo dost silný kafe. Kolegyně mě za to i drbaly a kritizovaly, měly ze mě jenom pěkný divadýlko. Přitom já to s ní myslel fakt vážně,“ řekl Marek. „Víš, proč je to tolik zajímalo? Protože samy měly svý nudný životy a nikdo je nikdy nebalil,“ řekl jsem. „Zato bláboly o jejich rodinných vztazích musím poslouchat furt.“ „Kámo, možná to známe všichni,“ řekl jsem. „A co máma?“ „Ále, jak kdy. Ale víš, Alane, už jsem pochopil, co mi tenkrát na tý pařbě říkala ta holka. Naše vztahy se zlepšily. Bylo to jednodušší, než jsem čekal. Život to tak zařídil. Vím, že svou mámu miluju a ona mě.“ „On žije?“ „Ále, ten tady bude snad do stovky. Pořád říká, že už nemusí jezdit, ale vždycky se zase přijede ohřát. Občas, když přijedu do bytu a Jeho neskutečně sere, že tam zase jsem, že kolem něho procházím s naprostou ignorací, narušuju mu to jeho vaření a snad i chuť postavit ještě péro. Vyprovokuje z vlastní prázdnoty a rakovinotvorný povahy zas mámu k hádce, že jsem špatnej, línej, a je její vina, jak mě vedla, zasévá do ní černotu. Vždycky si něco najde. Je to zmrdskej ubožák. A máma s Ním furt ty hádky vede a žere mu to, řvou na sebe. 169
On na mě žárlí. Přijde mi pořád, že se hádají 2 ženský, ne chlap se ženskou, když slyším ten jeho zasranej hlas. Když tam přijedu na návštěvu a On má puštěný rádio, chci si pustit vedle něco svýho, On to svoje rádio schválně zesílí. Nebo když chci někdy mluvit s mámou, hned si zesiluje televizi. Čumí jen na dokumenty o Hitlerovi. Je to furt takovej šmejd. Když jsem byl malej, bylo pro mě těžký se v něm vyznat, způsobovalo mi to traumata, protože jsem nepotkal tak zlýho a jednoduchýho člověka. Teď jsem dospěl, něco jsem dokázal a vidím, že On se snad bojí, že já ho chci s mámou rozeštvat, tak ji poštvával proti mně. Dno ubohosti, nenávisti, taky vztek a zlá zloba ze závisti, že já se mám líp než On sám. To mi musela objasnit máma, prý jí to říkal, jak se bojí. Podělanec. Odmala jsem z něj měl takovou hrůzu a vztek, že jsem na to sám nepřišel.“ „Ale nezapomeň, že až navždy zdechne, máš ještě minimálně 40 nádherných let klidu od něj. Víš, co to bude za ráj? Příjemná oblíbená osobnost trpí s omezeným odpadem. Tvoje inteligence tě chrání,“ řekl jsem. „Stejně to nedávám. Musím jezdit, když On tam není. Když přijede a začnou mu v jeho tašce cinkat flašky, začne mě hned píchat v hrudníku, bolet břicho a vaří se to ve mně pořád, mám co dělat, abych ho nesejmul. I po těch letech. Už ani nemusí říct žádnej rýpanec o mně. Zjistil jsem, že co jsi říkal ty, svůj k svému, že na tom něco je. Výmluvy na provizorium jsou žvásty. Z mámy i z Něho jde někdy energie, že se musím pak vzteky jet vyřvat do lesa, ona je ale něžná, chytrá a hluboká, u Něj je to navíc v tý vražedný kombinaci s primitivismem. Ale v něčem si asi musí rozumět, když jsou spolu tolik let. Jemu bych mohl bejt ukradenej, nikdy mi nic nedal, vždycky mě jen zničil, urazil. To samý mi říkala jednou jeho vlastní dcera, že On to takhle dělá každýmu, že nejde vyloženě o mě. Že ji by rozčílil během hodiny, že je s bráchou nikdy nepochválil, jen jim rejpnul. Jeho bejvalá žena, její máma, Mu prej řekla, že jen ho vidí, už má to170
tálně po náladě. Pak začala chlastat a rozvedla se. Chápu.“ „Radši,“ řekl jsem. „Kurva, tak tam už nejezdi.“ „Mám v bytě ještě hodně věcí, musím to už někdy pořešit. Máma se mi svěřila, že jak On vidí, že jsem vším naprosto jinde, to ho sere. Nejistota ubožáčků, dno slabosti, chápeš to? Někdy i udělám chybu, že tam strávím den, jenom se vytočím k smrti. Bojím se, abych si s Ním nezadělával třeba na těžkou nemoc. Ten debil mě poničil hodně vztekem, co ve mně léta vyvolával. Stačí jen vzpomínka, abych se navztekal, a musím vydechnout. Ale druhej hlas mi říká, neboj se, ty vole. Každýmu se stane, že ho několikrát ročně vytočí debil. On je koncentrát neschopnosti žít. Já jsem teď v podstatě i šťastnej, On můj jedinej problém, krok zpátky, zničenej čas. Je i mojí vlastní slabostí, že se tomu nedovedu vyhnout. Mám u mámy ještě hodně věcí, no. Jednou dřív jsem Mu zkoušel i navrhnout komunikaci, poslal mě do prdele! Co teď ten starej čurák ode mě čeká? Přestal jsem mámu litovat jako dřív. S kým a kam se totiž dovedeme, si můžeme vyčítat jenom sami sobě, jak jsi to říkal, Alane. Máma byla negativní, protože se jí rozpadl její domov, přitom udělala všechno proto, aby se tak stalo trpěním Jeho. Nesnažila se a sváděla to pak někdy i na mě. Byla přesvědčená, že nic lepšího nemůže potkat, byla si tím naprosto jistá. Takže se tak stalo. Jistě byla a je i egoistka, i když to někdy vyčítá mně. Já už vím, že najít někoho pro život může bejt těžký. Je fakt šílený, když mi řekne, že tohleto je pro ni furt lepší než samota, ať ji prej nechám to už s Ním doklepat. Leccos radši zamaskovala, překroutila, aby si to ten její hard disk tak pamatoval,“ ukázal si Marek na hlavu. „Rozpor byl, že někdy pouštěla jedy, protože jí strašně chybělo objetí, sdílení a něha. Žije ale s tím posledním ve vesmíru, kterej by toho byl schopen,“ pokračoval Marek. „Neboj se, Marku, ničeho a žádnejch nemocí kvůli takovýmu zkurvenýmu chcípákovi,“ řekl jsem. „Je lepší se jít někam vyřvat, něco roztřískat, než abys to v sobě dusil.“ 171
„Léta se kvůli Němu zbytečně rozčiluju a nervuju. Nejhorší je, když mu matka přede mnou něco vytkne. Třeba stereotypy. Hned řekne, že jiný maj zase jiný stereotypy, který jí nevaděj, ať to řekne teda všem, tím myslí... Hádej koho? Mám vztek za ty totálně zbytečný negativní emoce, co ve mně sráč vyvolal, nedá se to s ním. Ani při tý nejlepší vůli. Ach Bože, co je to za zkoušku?“ ptal se Marek. „Ať to bylo s mámou jakkoli, ať byla poučovací, hysterická, ať se taky zbytečně trápila starostma, ať mě třeba nasere, ale vždycky za 2 dny jí chybím a volá mi. Vím, že mě dobře vedla a vychovala. Je tam mateřský pouto, miluju ji. A přeje mi úspěch a štěstí. Občas ji to ale ještě chytne, jen od tý doby, co měla její sousedka mrtvici, přesedlala z infarktu na mrtvici, víš jak. S mámou jsem na to po tolika letech přišel: On neumí mít rád, víš. Mít rád. To je vše. Absolutně vše.“ „Proto je v Něm tolik iritující zloby. Neumí mít rád,“ opakoval jsem a zadíval se do ulice. Otočil jsem se. Byla prázdná, stál jsem tam sám se sebou. Marek tam nebyl. Existoval vůbec? Přišlo mi to zvláštní. Někdy není nikdo, s kým byste si mohli o něčem třeba popovídat, tak si možná vytvoříte svého Marka? Nevím. Dráhy měly zpoždění, do kolejí spadli chlapi, kteří „to nedali“ Bůh ví, proč. Doma jsem si pak pouštěl Sněžnou sovu. Ivetka vypadala jako Jana Kirschner v tom klipu. Navenek i vnitřně. Evičku Kostolányiovou jsem si raději v těch chvílích nepouštěl. „Zajdi do kostela, jsem s tebou, kamaráde,“ řekl mi večer do telefonu Ruda Bača, který v tu dobu dělal v Praze, na víkendy jezdil do prázdného domečku a byl sám. Byl jsem nadržený a zcela hluchý k Bohu. Bylo to Vertigo. Psaní a chlast byla vždycky jen dočasná pomoc. Nejvíc pomáhal humor. Už se nezmůžu ani na tu středoškolačku, to jsem idiot. Nemohl jsem se ale pořádně vůbec smát. Ve smíchu byla Láska. Vzpomínal jsem, jak jsem ji to léto našel v sobě právě předtím, než jsem Andreu potkal. A jak jsme se spolu někdy smáli při na172
šich prohlídkách. Jak jsem se tam kolem ní motal a snažil se jí „náhodou“ při každé příležitosti dotknout. Jakmile jsem se teď začal smát, nešlo to. Evokovalo mi ji to. Byl jsem ve „smyčce“. Skutečně mi bylo chvíli lépe ve smutku. Pokusy o smích to ještě víc zhoršovaly. Pomáhaly jenom skvělé ironické francouzské komedie, na které jsem se už vzápětí chtěl dívat s Andreou. Šílené vlny tu opět byly. Někdy jsem myslel, že mám vyhráno a mám ji v oddělení krásných vzpomínek. (Které tu a tam příležitostně během roku otestuju. Už jsem to pak ale nikdy neudělal.) Někdy mě sejmul šílený smutek po princezně z hradu. Už nebyl zlý jako kdysi, byl jsem už vyžilejší, ale stejně bolel. Některé předvánoční dny byly pekelně těžké k nepřežití. Slabé, intimní chvíle přicházely v sobotu večer, kdy jsem se vrátil domů z nějaké show do ticha. Když jsem musel do PD, sunul jsem se jako pes okolo čajovny, kde byla Andrea právě na brigádě. Přemýšlel jsem o tisíci způsobů, jak svou lásku oslovit. Blikající ozdoby, světýlka, mráz, sníh v ulicích. Představa, že se jen pár metrů ode mě někde u svíčky hezky směje, mi doma způsobila dvouhodinový pláč a stesk. Bylo mi tak těžko. Byla tak kouzelná. Ve svých statusech používala svá něžná tvůrčí slova jako panenka. Hledal jsem v té malé kočičce vysněnou krásu. Je krásné hledat to, co není, za městem hřbitovy ptáků, psal jsem Ondrovi text písně od Fleretu. Ondra mi psal, ať se kvůli tomu proboha nesežeru, že co v náctkách já hledám, tam ony nemají. Domov, kterej ty tak potřebuješ, ti ona prostě nedá, vole. V PH jsem měl koncert, přišel i Ruda. Krásné holky v jiném levelu. Nebavily mě. Pohyb! Pomohl jen na chvilku. Moji přátelé, známí a známé byli svědkem tohoto utrpení. Jedni litovali, druzí říkali, ať se na ni už vyseru, že nějaké dlouhodobé testování nemá cenu, třetí říkali, ať počkám, co se třeba časem změní, že trpělivost růže přináší, život je hra a vše je otevřené. Další říkali, že mě má nejspíš za vola. Jiní, že ji to vevnitř potěšilo, ať se chová navenek jakkoli. Ondra říkal, že jsem jí totálně u prdele. 173
Jiný říkal, že jí přes to všechno u prdele určitě nejsem. Ale měl jsem, co jsem chtěl. Obdržel jsem další lekci vesmíru. Lekci nesobectví, potlačení pudů. Byl jsem opět kretén a bylo to opět krásné svým způsobem. Nemohl jsem nijak rozluštit, je – li to poučení z minulosti, nebo naopak příslib do budoucna, čili i lekce velké trpělivosti, která mi ve všech ohních chybívala. Cítil jsem, že pro ni chci jen to nejlepší včetně její nezávislosti a volnosti, aby si vše udělala po svém. Všechno přitom bylo Andrea. Vánoční žárovky byly Andrea. Sníh byl Andrea. Moje vysněná holčička z románu o dětství byla Andrea. Lampy pokryté mlhou byly Andrea. Všechno oblečení bylo Andrea. Každá silnice byla Andrea. Slunce bylo Andrea. Svěží sychravý vzduch byl Andrea. Šumící řeka a letící ptáci byli Andrea. Moje jsoucnost a budoucnost byly Andrea. Mé pohyby byly Andrea. Ranní kukuřičné vločky byly Andrea. Moje červené srdce bylo Andrea. Každá místnost byla Andrea. Když jsem se začal více hýbat, Andrea se ve mně rozdráždila. Byl to blok i cesta zároveň. Chtěl jsem s ní prožít každé její usínání. Přečíst jí pohádku na dobrou noc tak jako Ivetě. Psal jsem román jako blázen, až se mi zablokovaly svaly. Nedovedl jsem vůbec mluvit o ničem jiném. Některé holky to strašně sralo. Některé ale ne. Mimoděk jsem tak poznal ty, co o mě měly zájem. V těch dobách jsem uvažoval znovu o svém eventuálním přesunu do PH kvůli „kariéře“. Jestli by nebylo lepší odstřihnout se od ní. Došel jsem ale k názoru, že by mě to štvalo snad ještě víc. Věděl jsem, že to nechci. Cítil jsem, že snad umřu, kdybych se na ni snažil zapomenout. Že snad bude lepší trpět jako zvíře, být v našem kraji, mít šanci na setkání, i za cenu dočasného „fuckingu“ a vědomí, jak se situace má. Mít svůj svět, ale mít ji v merku. Nevěděl jsem, jestli toho nebudu někdy litovat. Čas mi také nestagnoval ani necouval. Nic se neděje bez důvodu. Život ovlivňujeme mnoha svými rozhodnutími, ale potom je tu ještě něco nahoře, co se řeší jinak. I jinde. O tom ani nevíme. 174
IV. Let’s leave this shit Počasí bylo šílené. Déšť se sněhem, zima, vítr. Pracoval jsem na románu někdy i 15 hodin denně a dělal jsem vše proti svým pohybovým poruchám. Chlastal jsem jedné zimní noci v hospodě v P s humpoláckým sousedem, kterému se říkalo Zimák. Zmínil jsem se o Štírkách. „Štírky ne!“ zařval najednou Zimák a pokřižoval se. „Já měl jednu, stavěl jsem s ní i barák, po základech mi zdrhla! Svině! Teď má děcko s jedním kreténem.“ „Víš, ony mnohdy nekončí ve vztahu šťastně, protože jejich špatný vlastnosti jsou, že jsou i dost sobecký a nafrněný. Taky krutý a chladný,“ uvažoval jsem nad nevím kolikátým pivem. „To sedí,“ souhlasil se mnou hned Zimák. „Poslouchej, chceš ji mrdat nebo žít?“ „Obojí. Nejdřív ale samozřejmě víš jak,“ řekl jsem. „Tak do ní narvi prachy, vole! Nebo hovno,“ rozmyslel se. „Ty vole, když ti nevodepisuje, tak se na ni vyser! Hoň čuráka! Hoň čuráka a ser! Hoň čuráka!“ „Jsou to takový mršky, no,“ řekl jsem si spíše pro sebe, „ale miluju ji, no.“ „Teď jsou to malý mrchy, jednou to budou velký mrchy! Hoň čuráka a ser!“ rozčílil se Zimák a důrazně radil v dobré víře. Šli jsme spát kolem 3 ráno. Ondra přijel domů k rodičům do domku do svého pokojíku, v cizině přes zimu nebyla práce. Byli jsme znovu jako ti dva malí kluci. Napsal jsem po dvou měsících Andree sms: Ajo, hezke Vanoce. Alan. Žádná odpověď. „Už jsem s ní měl i virtuálně sexuální týdny, ve kterejch jsem nevěděl, kde jsem, teď se to zklidňuje a začínám s ní virtuálně každodenně žít,“ řekl jsem Ondrovi v jeho pokojíku, když jsme tam odpočívali po dalším ožrání. „Tak se s ní pak virtuálně rozejdi taky,“ řekl Ondra. A dal si další plechovku piva. 175
„A pak bych jí mohl napsat,“ dodal jsem. Zmagnetizovala mě, chtěl jsem být pořád s ní. „Mrzelo mě, že mi neodepsala ani na ty Vánoce. Ale není určitě blbá. Ví, že mi nejde o žádnou kamarádskou zdvořilostní formalitu. Určitě se bojí a bylo by jí i třeba protivný, že když mi něco hezkýho napíše, budu to na ni hned zkoušet. Zakázala to a trestá mě. Asi se mě lekla, že jsem ji nasral a vyděsil. Vím, že to, co jsem si k ní dovolil, jsem mohl správně udělat jenom za situace, že bych ji opravdu plavil a fakt mě žrala, což ani náhodou nebylo. Víš, já ale nesouhlasím s tím rčením; míň je víc. To je podle mě docela debilita. Pokud to na ni vybalíš, je podle mě dobře. Chození kolem horký kaše, dětský hry, na to už nemám. Stejně, i když to na ni nevybleješ, pozná, že jsi do ní blázen. A buďto by se stýkala nebo nestýkala úplně stejně. Buďto to v tu chvíli tak má, nebo zrovna plave v jiným emočním vesmíru. Měl jsem ji za čistou a nezkaženou, myslel jsem, že třeba trochu roztaje. Prostě jsem to udělal od srdíčka tak, jak to cítím. Jsem debil, měl jsem na to jít fikaněji. Sakra, já vím, že jsem to kurva přepálil, ale musím myslet optimisticky. Mě ale ta její ignorance neuráží. I to je roztomilý!“ zasmál jsem se. „Ty seš debil, ty vole,“ smál se Ondra. „Mně přijde i legrační, jak jsem si to celý krásně posral, jak roztomile nereaguje. Jako kočička, když na ni pak vybalíš něco, co rozhodně nechce. Byl jsem asi dost rozjetej. Určitě se z toho bude dát za čas vybruslit,“ byl jsem přesvědčený. „Ze všeho se přece dá vybruslit, čas je přece lék a měnič emocí, hergot, to je rozvrzaný tady ta tvoje postel.“ „Ále rozjetej, i kdybys byl přibržděnej, bylo by to stejný,“ řekl Ondra a začal počítat, od koho všeho má rozvrzanou postel. „To můžou bejt jemný nuance u těhle dušiček. Víš, bohužel jsem byl mnohdy moc jemnej na krávy. A na holku, na kterou jsem měl bejt jemnej a držet se zpátky, jsem byl moc hrrr-br. Ona vypadá jako nevinný malý děťátko, ale dneska v osumnácti 176
... Zprotivil jsem se jí,“ pokračoval jsem. „Ach, takový díťátko!“ „Jestli ses jí zprotivil tímhle, jak by s tebou potom řešila ne píčovinky, ale ty skutečný životní problémy. Neudělal jsi nic, čím bys jí ublížil, zklamal, urazil, za co by tebou měla pohrdat a bejt zprotivená,“ řekl Ondra. „Je miliarda jinejch, který na takový romantický vyznání, píčo, čekaj. A jsou samy.“ „Já věřím, že je ona výjimečná i na svůj věk,“ řekl jsem. „Cejtím jistou pachuť jako kdysi se Žanetou, když jsem nedostal odpověď na dopis, co jsem poslal do Ameriky. Zazáří to, pak už to ale jenom pobledle svítí. I když se Andrea chová fér jako osobnost, stejně cítím to bodnutí do srdce a úšklebek jakoby shora z povzdálí. Podivně vyčerpávající a únavnej pocit.“ „To, jak s tebou tiše a rychle vymrdala.“ „Pěkně. Princezno si nechala říkat, nechala mě rozhořet jako troubu, možná jako malá holčička i byla zvědavá, co bude ode mě dál, ale už předem věděla, v jaký situaci to utne.“ „Hochu, mě by srala už jenom ta ignorance. Chceš snad od ní poslat do píči slovně?“ „Hochu, ta mě má omotanýho kolem prstu. Kdyby v bytě jen lehce protancovala v noční košilce, znásilním ji, ta má Lvíčka v hrsti. Je to vysoká hra, na kterou většina normálních chlapů nemá po čase sílu, takže ony mnohdy končí po všech peripetiích s nějakým volem. To nejsou přítulný fanynky nanynky, který se daly něčím okouzlit. Něco, co tyhle potvůrky Štírky dělají nebo nedělají, mě neustále provokuje a přitahuje. Nevím, co to ono je, nedá se to popsat slovama. Nemůžu kvůli tomu spát. Proto i ten Lev s nima má peklíčko, protože ho pořád napínají, zlobí a dráždí, ale nikdy ho vlastně úplně nepodrazí a nezklamou. Je to o hodně silným srdci a nervech. Je to i zábavný.“ „Ty vole,“ řekl Ondra. A dal si další plechovku piva. „Vzpomínám, jak mi Žaneta vždycky říkala, jak si připadá, ne jak se cítí,“ řekl jsem. Ondra si dal ještě další plechovku. 177
„Víš co, já ti na to, vole, pustím jednu písničku,“ natáhl se po notebooku. Krávy, krávy jak si vlastně povídáte, krávy, krávy, jakou máte řeč. Bu bu bu bu bu. Začal u toho zpívat a pitvořit se. „Já si připadám, já se cítím, já si tohleto,“ zpíval do melodie. Začal jsem se smát. Šli jsme do hospody jménem Mash. Stejně jako polní lazaret, jenže my jsme si do něho chodili léčit krvavá duševní zranění. „Nemůžu ani dejchat z její fotky. Vypiju na noc láhev vína a pokouším se usnout,“ řekl jsem a dal si pivo téměř na ex. Vrchní byla pohotová. „Rajcovnější tu není. Voní tak blízce, že blázním. Oduševnělá, intelektuální nymfa, pro kterou je svět zatím jen hrou a vše zlý, co se jí děje, se ještě snadno vymazává skrz hůlku čaroděje,“ pokračoval jsem. „Nejde bejt diplomat. Vím, že k sobě patříme. Co je tohle?“ ukázal jsem na pivo. „To je to štěstíčko?“ „To nevím, ale je to život,“ řekl Ondra. „Ále vlastně; jistě, že je to štěstí, jistě! Hele, vzpomeň si zase na svou větu, kterou se řídím dodnes, že: ,Bez vožrání to tady nejde!‘ “ začal se smát. „Jo, to jsem ale řekl kdysi na přeplněným pátečním nádraží v černý tlačenici a břečce, když jsem byl ještě blbej. My už teď nechlastáme, abychom si vylévali mozky jako dřív, ale abychom hojili naše srdce a skutečný existenční starosti,” řekl jsem. „Jsou horší starosti. Vzpomeň si na svou svatou pravdu, že lásku, city a nadrženost můžeme řešit, až když je plné bříško a není starost o holou existenci. Do tý doby je náš úhel mnohem omezenější, tak jsi to kdysi říkal, ne?“ řekl Ondra. Představoval jsem si, jak lízám a jemně kousám její jahůdku. Jak nad ní stříkám. Cítil jsem, jak mi strká svůj mlsný jazýček do ucha, její tělíčko na svém těle, ale reagoval jsem na Ondru. „Ehm, cože? Jo, jo, jo. A souhlasím s tím. Báru Nesvadbovou bych chvíli nechal fungovat na mým baráku, když je tam vše na kost. Někdy tam spím, vařím, seru, i uklízím v mraze, když jde o 178
hubu. Jenže vím, že i kdybych byl na mizině, netrápilo by mě to tak moc. Víc mě trápí, jak mi Andrea chybí. Slovo ,není šance‘ pro mě neexistuje! Víš, ona je taky čarodějka, luští karty, třeba jí vyšlo, že my dva nemáme společnou cestu,“ řekl jsem. „Prosím tě, Štrajer taky luštil karty!“ smál se Ondra. „Myslím, že bych si s ním dal pivo, kdybysme se sešli v jedný hospodě,“ řekl jsem. „Lukášova babička mi jednou kdysi řekla, že karty nelžou, ale kartářka kecá.“ Pípnul mi mobil. Kéž by to byla Andrea. Byla to neznámá sms z internetu: Princezno, myslim na tebe zase, pa. A srdíčko. Ten vzkaz nedoletěl správně. Chudák kluk. Nebo možná šťastlivec. „Ivetka dovedla přivábit i koně na louce. Šli k ní zmámení jako za čarodějkou a poslouchali ji, když jsme se šli kdysi projít mezi milováním u mě na domečku. Víš, ty tvrdíš, že každá holka jde nahradit, ale já vím, že jsou i holky bez srovnání. Znal jsem takovou,“ řekl jsem, ale mluvila ze mě pivní nostalgie. „Tak jí zavolej,“ podával mi Ondra svůj telefon. Ukázal jsem na půllitr a odstrčil Ondrovu ruku. „Andrea je pusinka, určitě je vynalézavá a má jazýček ňami ňami. Jednou jsem ji slyšel i zpívat, andílek,“ řekl jsem. „Víš, přijdou mi zvrhlý a nepodstatný všechny ty bonusy do určitý ceny, co si lidi v práci můžou na Vánoce vybrat. Pro mě by byl nejnádhernější vánoční dárek projít se s ní po zimních PD.“ „Jestli chceš lolitku, máš si nabalit patnáctku, odpanit, nechat ji se do tebe zaláskovat a máš na pět let vystaráno, jinak je to do dvaceti šlus,“ řekl Ondra. „Jo, kdyby patnáct. Znal jsem holku, Anitu Havlasovou, ta mi byla schopná říct, že v sedmi letech měla vztah se svým prvním přítelem. A s tímhle, co teď má, se zná asi od dvanácti, teď jí je šestnáct a chystají se spolu bydlet. Pak jsem si ji nechal ztratit, nezajímala mě, časově se to nedalo hlídat. Samozřejmě se jim to rozpadlo, jak jsem se pak dozvěděl. Pak byla volná, teď zas má jinýho. S Andreou to je jiný. Tu prostě nemůžu vůbec pustit. 179
Mimochodem, co si Anita tuhle dala za profilovku na Facebook, bože můj! Jako lolitka s brýličkama. Takový fotky měla Andrea taky. Jako školačka. Nikdo ale nechápe, že tohle je u mě něco úplně jinýho než to, co bylo dřív. Není to nejlepší myšlenka, ale to, že jsem nelovil tyhle lolitky, je i otázka toho, že jsem neměl peníze. Nejsem jako nějakej vypatlanej politik, co zvládá čtyři najednou. Ale tohle je něco jiného, z tohohle se neoklepu. Teď už jinou než Andreu nechci,“ řekl jsem. „Je to už jediná, kterou chci, můj vrchol.“ „Hledáš v lolitkách něco, co v nich není, říkám ti furt. Sníš o mrdání s nima, ale nevíš, že se nedomluvíte. Kromě nějakýho sexíčku ti fakt nemají co dát, takže měl bys to brát hodně do pohody po tom černým listopadovým psychu. Ty vole, já nevím. Říkám, že starší holky jsou v sexu tisíckrát lepší, ale na druhou stranu; mně když bylo ňákejch náct, tak jsem byl v sexu lepší,“ uvažoval Ondra. „Protože seš teď už vychlastanej a nemůžeš,“ řekl jsem. „Ale pravdou je, že když nám bylo náct a sešli jsme se s muzikanty, brnkali jsme a byli do toho žhaví, zatímco teď spíš už kecáme o životě a kytary leží někde zabalený. Nevím, jestli jsme byli lepší, ale prožívali jsme leccos asi žhavěji, protože to bylo nový,“ dodal jsem. „Možná máš i pravdu, jenže to je běh času, neuděláme s tím nic. Jestlipak si ještě vzpomínáš na tu písničku Fleretu, Ondro.“ „Čoveče, já ti až závidím teď po tom mým rozchodu, jak jsi zamilovanej. Taky bych něco takovýho potřeboval. Navíc z toho budeš mít určitě nějaký perfektní díla,“ řekl můj místní kamarád Roman Dravec, ale jiný Roman než alkoholik, se kterým jsem kdysi cestoval vlakem, nebo než ten, který vařil ve Hvězdě v X. „Jo, hochu, to je i otázka, jestli to závidět. A jak to zvládáš?“ řekl jsem. „Musím, no. Jen mě bolí pravačka,“ řekl. „Jaks mi Andreu ukazoval na fotkách, je pěkná, to teda je. A180
le ta Black Angelika to je prázdná tlama,“ řekl Ondra. „Je jasný, že je vylízaná, ale šukali bysme ji, no. Ježišmarjá, pro pomoc v nouzi. Je jasný, že Andrea je stokrát chytřejší a oduševnělejší, to se nedá srovnávat. Navíc, jak by řekla Towa, k Black Angelice se totiž jen tak nedostaneš, takže buď v klidu!“ zasmál jsem se srdečně. „Ještě ale existuje Nicole Ray, pěkná blonďatá Štířice, kundička starší, ale pár videí má rozkošných.“ „Lev nedělá skoro nic pro ty, co mu nevoní. Jen kvůli tomu, že zrovna nemá s kým v tu dobu spát. Má moře aktivit. Musí se zbláznit. Když se tak potom opravdu stane, namátkové večerní příležitosti pro něho končí,“ řekl Ruda, který přijel na pivo a poslouchal nás. „A to se mi, Rudo, stalo. I to myšlení ptákem je ucházející termín. Já ji miluju,“ řekl jsem. „Co vole, tak jsi to zkusil. Ale to není nic, čím by ses měl utrápit, nebo za co by ses měl, nedej bože, stydět! Zkusil jsi to, chvíli ji to určitě těšilo, přitlačil jsi, zařadila zpátečku, no, ale zkusil jsi to!“ řekl Ondra a napil se piva. „To chce náhodný setkání, přes zprávy asi nic nevyřešíš. Pak uvidíš, jaká bude, prozřeš a třeba uvidíš, že za to nestojí, že je jinde, že se na to máš minimálně na delší dobu vysrat.“ „Prosím tě, když jí budu nadbíhat, zjistí to. Mám mít poblíž náhodou nějaký zařizování, jo? Když přijdu do tý její čajovny třeba i s někým, myslím, že by mohla být pěkně nasraná. Zpraží mě chladem jako kýbl studený vody. Myslím, že o tohle jí jde. Abych vychladnul,“ řekl jsem. „Stejně jsem to mohl udělat šikovněji, jsem maník, pohnojil jsem to.“ „Nic jsi nepohnojil. Hoši, nad kamarádství stejně není, važme si toho,“ řekl Ruda. „Když holka takhle nechtěla, vysral jsem se na to. Vzpomínáš si na Gintare, jak jsem po ní ulítl?“ řekl Ondra. „Jo, co ona ti vlastně řekla?“ zeptal jsem se. „Říkala: ,Hey, Ondřej! Let’s leave this shit!‘ Už ale nevím, co i 181
já jsem blekotl, než to řekla. Něco jsem do ní hustil, snažil jsem se jí vysvětlit, že ji opravdu chci a nedělám si fakt prdel. Jenže Jack Danielsy a piva zabraly rychleji, než jsem se k tomu dostal. To mi vlastně řekla až potom do telefonu. Odešla z hospody a já jí volal, ať se vrátí,“ řekl Ondra. „Co že ti řekla?“ vykulil jsem oči. „Let’s leave this shit!“ Stůl se pomalu začínal smát. „Honey, please, stay with me, I’m fallin’ in love with You! Hey, what are You talking about now? You are from another planet perhaps! Look, boy,“ začal jsem hrát divadélko a smát se. Ondra se začal řehtat. „Honey, I’m in earnest, promiň, Ondro,“ od mých slz smíchu byl mokrý ubrus. „Mě Andrea i Žaneta stíraly obě jako blázen v češtině, ale tohle je geniální! Andrejko, ty jsi moje krásná víla! Honey, I really want You, I would die for You! Alane, takhle to nejde, chápeš to, doufám! Boy! Let’s leave this shit, ok?“ „No jo, přitloustla, ale je fakt nějak zatraceně sexy! Gintare s mečivým hlasem. Jebat ji. Viděl jsem ji tenhle rok jenom jednou asi půl hodiny u vody a nepromluvil s ní ani slovo. Když není o čem, není o čem. That’s the way. Tak já na ni se srdíčkem a ona: ,Hey, Ondřej! Let’s leave this shit?‘ Tak to ne, holčičko, to né!“ rozčílil se. „Když moc milujeme, asi děláme egoistický vtípky jako filtr, abychom tu lásku k nim unesli,“ řekl jsem. „Brzy budu muset jet zase hrát. Jedna holka mě prej zná jen z vyprávění a jde kvůli mně na ten koncert, i když mě ještě nezná. Ale svou lásku a holku jsem si já vybral. Aspoň něco pěknýho kdyby mi napsala! Ale to ne. Nechci, aby byla mým nezdarem, ale abych já byl její realitou. Aby i můj smích byla ona. Víš, ze začátku jsem se s ní chtěl jen vyspat, ale miluju ji. Jsou holky, co se dostanou za dvě minuty, ale i za dva roky, ne? Možná jsem ji málo chválil. Možná 182
jsem se nezachoval jako zkušenější balič a nepůsobil tak, aby zatoužila být se mnou, že jí dám volnost, respekt a klid. Abych ji nenápadně dostával, kam bylo potřeba.“ „V zimě je nejdůležitější mazat si hubu a ptáka,“ řekl starší soused u kamen nad svým pivem. „Až ji dostaneš, bude to přesně ten moment, kdy z toho budeš totálně venku a nebudeš ji chtít,“ řekl Dravec. „V tomhle případě si nemyslím, Romane,“ řekl jsem. „Jestli vycítila, že lžu, tak teď se teda spletla. Musí být nádherný, když se na tebe směje a miluje tě, roztaje a hoří. Tohle není holka, která by mě přešla, když ji dostanu. Stejně tak Ivetka taková nebyla. I když byla moje, denně mě fascinovala, i její krása mě přiváděla až k slzám. Denně mě bavilo rozepínat jí sponku do vlasů a rozpouštět vlásky. Když se pomalu rozpustily a rychle spadly dolů, smáli jsme se tomu. Byla jako holčička, věděla, že tohle mám rád. Miloval jsem, když se rozehřívala jako kočička, tak mě to bavilo, že mě fascinovalo se na to jen chvíli dívat.“ „Když se holka sekne a necejtí to, je šlus. To nechápeš, co už máš zas sebou? A kde je nějaká Andrea? Netouží po starejch dědkách. Možná někdy časem. Párkrát byste si teď zamrdali a co? Další nesourodá komunikace? Další trápení, i když chvíli roztomilý? Vzpomeň si, jak jste si rozuměli s Denisou. Nech věci běžet, dej tomu čas,“ radil Ondra. „Ondro, ona je oduševnělá a citlivá.“ „Ke svýmu okolí, ale hlavně že k tobě, viď?“ „Jako jo. Ale pokusím se jí od prdele vystoupat k srdci. Ach jo, zlatě se má Míla, ten už jen tak vyčkával na kosti a zbytky, do ničeho se neponořoval, občas mu kost spadla a chvíli si ještě užil. Víš, já se hlavně bojím, že na mě zapomene,“ řekl jsem. „Za dva měsíce, ty vole? Tak to nezapomene. Zapomene jen tehdy, pokud bude sama chtít,“ řekl Ondra. „Ten její kluk, jak jsem poznal, používá ještě naprosto jinej slangovej slovník, přiměřenej svýmu věku. Vždyť by to mohl být 183
můj pubertální žák. Ale myslím, že je to fakt docela dobrej kluk. A chytrej. My už stárneme. Je mi smutno, jak se to kolem nás všechno žení a vdává,“ řekl jsem. „Nejsi sám, Alane, my to zvládneme,“ řekl Ruda. „Jednou mi řekla, Rudo, jak se těší na to společný bydlení s ním. Řekl jí prej: ,No, jestli o to tak stojíš´, pak jel někam na fesťák, dává jí volnost. Přijít ve správnou chvíli, mohl jsem to být já,“ uvažoval jsem. „Jenže ona je s ním, ne s tebou! Neví, co byste zažili za věci, takže o čem to svědčí? To na povel nepřelomíš přes koleno. Víš co ta ještě prošuká do pětadvacítky?“ uvažoval Ondra. „Budeš umírat bolestí, jestli ještě vystřídá tři chlapy, než ji třeba budeš mít?“ „Ale vždyť já vím, Ondro. Svůj k svýmu. Ani mi nevadí, že má kluka, kterýho miluje, ale víš, co by mě asi nasralo? Kdyby po eventuálním rozchodu s mým nekonkurentem dala přednost přede mnou třeba jinýmu konkurentovi, kterej nebyl tak žhavej a přišel ve správnej čas na rozdíl ode mě,“ řekl jsem. „Jsou ještě malý pipinky, ty vole, vyznat takhle lásku třicítce, která už je zkušená, už dost zklamaná a chce nějaký právo na lásku, tak ji máš skoro všech sto procent,“ řekl Dravec. Hodně teď jezdíval po bordelech. „Já vím, jak za to umí třicítky vzít, neboj. Sex je skvělej, jsou to už pohodářky, pro všechno mají pochopení, dovedou věci prožít, zkrátka ne děcka, ale dospělý ženský. Ovšem zase mají velký životní nároky,“ řekl jsem. „Jsem teďka chvilku Andrea, docházím na střední, v létě jdu někam na nějakou brigádu, kde mi chlápek vyzná lásku a je do mě žhavej. Já mám přítele, jsem teď spokojená, tak co s tím volem?“ „Alane, dodělej ten román,“ přál si Ruda. „Neboj, Rudo. Dodělám to. Dodělám to v našem údolí, kde většina spoluobčanů zná pointu dřív, než vůbec vznikne námět!“ pozvedl jsem půllitr. 184
Zasmáli jsme se. „Dodělej to po deseti letech a napiš tam o citový trosce. Co jsem přijel z Litvy, Mirka u toho zase řvala zase jako pominutá,“ řekl Ondra. „Jaký jsou pseudo viny nás pseudo obžalovanejch?“ „Dovedu si Mirku představit,“ usmál jsem se. Třeba Andree zkrátka nevoním, nejsem prostě její typ, jako jisté slečny prostě nevoněly mně? Ale ty holky to mají snad podle jiných, proměnlivějších měřítek, uvažoval jsem. „Kdysi to byl smažák, teď je to mrazák,“ řekl Ondra. „Jednou jsem psal tý blondýnce, jak sleduju Gospel Road, film o Ježíšovi. Nenapsala mi nic. Ani k jediný mý písničce, i když vím, že muziku, divadlo, knížky má tak nějak ráda, nebo aspoň je rozhodně víc na tohle než na sport, zvířata a tak. Kámošky jí určitě říkaly, ať se na mě vykašle,“ řekl jsem. „Jsem magor.“ „Vono to zas nebude tak horký, jak ty se vyrajcováváš. Na pětadvacítku určitě ne, jak říkám,“ řekl Ondra a táhnul k sobě šestnáctiletou sousedku, která přišla s kamarádkou do hospody na kofolu. „Pojď sem, ty moje mládě, je to jak včera, co si pamatuju, co tohle chodilo do školky a já tomu četl pohádky, podrbej mě!“ mazlil se. „Ten drží!“ říkali jsme si, když ho Danča drbala ve vlasech. „Jako to tlustý prasátko chlupatý ježatý,“ vrněl Ondra. Danča potom vylila svoji kofolu na stůl. Láskyplně jsme dali pusu do dlaní a bouchali smíchy nad nádhernou střevovitostí. „Jenže ono to je chvilku roztomilý, ale pak to může začít srát, víte,“ řekl jsem potom s úsměvem, když holky odešly. „Kdybys tu byl loni na Vánoce, tady ta tady klečela na hajzlu, bouchala pěstí do zdi a řvala: ,Já chci čůráka, prosím, dejte mi čůráka,‘ “ líčil Ondra. „Počkej letos, ale bacha, to je metalačka.“ „Čemu dokážeme podlehnout víc než ženský, to je únava, Cyrano de Bergerac,“ pronesl jsem. 185
Dali jsme další pivo. „Kdo?“ ozval se starší soused a šel přiložit do hospodských kamen. „Ále, jeden chlápek to řekl,“ otočil jsem se k němu. Ondra se začal smát. „Musel jsem jako raněnej Lev na chvíli zalézt do buše. Zahojit trošku zranění, nabrat sílu, chytit vítr a páru, abych zase vylezl jako král. Jdu na to přes srdce, senzitivní prožitek a emoce, pak to bolí jako prase. Já se nikdy o svý budoucnosti nerozhodoval pragmaticky,“ rozlítostnil jsem se a díval se do sklenice. „Ještě pívo?“ přišla vrchní. „Jistě!“ řekl Ondra rezolutně. Začínali jsme být dost opilí. „Vždycky jsme si říkali, jak jednou budeme dál. A pak přijde konec roku a zase tu sedíme jako kamarádi v hospodě doma. Celý roky. A víš proč?“ zeptal jsem se a odpověděl si. „Protože životní vývoj nesměřuje do dálky, on se točí v kruzích. To zpíval už Frank Sinatra. Tak kroužím,“ řekl jsem. „Kroužím,“ zvedl Ondra půllitr. „Because You’re mine, I walk the line,“ řekl pivu. „Včera psala na status, jak si čte knížku, pije čajík a vínko, pohodička. Trápení? To né. To přece né,“ vzdechl jsem. „Tak si dej, do píči, další pivo a buď taky v pohodě. Máš tu teplíčko z kamen, pivíčko, mně, ně, ně,“ začal se patlat Ondra. „Teď s tím uděláš hovno, i kdyby ses, vole, třeba rozkrájel, dej si cigárko, pivíčko. A ruma dáme.“ „A určitě jí to lajkovalo hodně kamarádů, viď?“ řekl Ruda. „Jsou milí a čekaj,“ pokrčil rameny Dravec. „S věkem nám možná měkne mozek. Možná ztrácíme formu. Ale nalezáme místo toho jinou. Tyhle týdny jsou pro mě strašně těžký a bolavý. Zkurvená tma. Vidím ty její vlásky jako sluníčko. Září tou šílenou tmou,“ řekl jsem. „Ten je v píči,“ řekl Ondra. 186
„Samozřejmě jsem rád, že tady na Vánoce sedím s vámi, ale víš, Ondro, jak by to bylo bývalo krásný místo toho všeho slavit Vánoce s ní,“ řekl jsem. „Ruma!“ pronesl Ondra jako herec k výčepu. Dali jsme po dvou kolečkách. „Áá,“ vydechli jsme. „Good morning, I’m just reading my book, drinking my tea, fucking with my boyfriend and I’m alright. Let’s leave this shit,“ řekl Ondra. „Pseudo právo,“ napodoboval jsem otáčení ředitelovy ruky s véčkem ve znamení pravdy a lásky vítězící nad lží a nenávistí. Tedy bylo to alespoň hezké motto. „Nedávno jsem na akci vyprávěl jednomu básníkovi, kterýmu táhlo přes 50, že nejdu po fanynkách, co by mě braly, kdybych se trochu posnažil, že jsem si vybral tu nejnevhodnější, která na mě naprosto sere a způsobuje trápení. A tím víc mě dostává. Řekl mi, že jsem ještě mladej a blbej, on že ve svým věku už je rád za všechno, co mu jde aspoň trochu naproti,“ usmál jsem se. „Někdy prožívám takový rozpolcení. Zbožňuju upřímný věci a lidi od srdce, ale je mimo můj vesmír nekvalitní, neoriginální, prvoplánově líbivej kýč, kterej mají lidi tak rádi. Strašně mě iritují pozéři a rozmazlení pseudointelektuálové, který si hrajou na to, co nejsou a nevidí si na špičku nosu, ale pro vesničany, ze kterejch jsem vyšel, a ke kterým se hlásím, jsem zase někdy příliš složitej. Mám denně pochybnosti, jestli moje díla vůbec někoho zajímaj, zároveň vím, jak je důležitý a potřebný je dělat. Někdy se cítím fakt osamělej, chtěl bych někam patřit. Zároveň cítím, jaká je síla a jak je důležitý zůstat sám sebou. Nakonec se ukáže, že nejbližší jsou mi normální, pohodoví lidi jako vy, přirozeně inteligentní se smyslem pro humor a dobrým srdcem.“ „Chlape, ty vole, já s tebou souhlasím v každým slovu,“ řekl Dravec. Ondra poznal, že začaly ožralecké filozofie. 187
„Ruma!“ zařval znovu k výčepu. Od kamen začínalo stoupat horko. Noc postupovala. S Rudou už nám bylo zle z chlastu od žaludku a nemohli jsme dál pít. „Tý vole, odkud jsi je přivez!“ pokřikoval na Ondru v oblaku dýmu starý tlustý soused Fery, který snídával láhev rumu. S Ondrou jsme se řehtali. Někdo už zmožením na stole i spal. Ráno jsem jel domů. Minuly moje osamělé Vánoce. Na internetu jsem našel fotku kočičky s podobným úsměvem jako Andreiným. Jednu noc před Silvestrem jsem pařil na diskotéce v PD. 1 ožralá holka mě tam chtěla ojet, taková Denisa po 7 letech, musel jsem jí dát tvrdě najevo, že v žádném případě, bylo mi to odporné. Zjistil jsem, že jedna slečna tam je Štírka, najednou jsem v ní začal to znamení vidět. Tichá, nenápadná, krásná, pěkné kozy, jak by řekl Ondra, tvrdá, suverénní, smysl pro humor, ale s odstupem. Ten večer jsme se spolu u piva dost nasmáli. „A co myslíš, Gábinko, že by na tebe platilo, kdybych to na tebe takhle vysypal, co bys dělala v týhle situaci, kdybych tě takhle balil?“ zajímalo mě. „No,“ řekla Gábina, „moc šancí bych ti nedávala, ale netvrdila bych, že je to úplně zahozený. My jsme prostě krutý a zákeřný znamení, to víš.“ „S váma Štírkama je to vysoká hra, ale s náma Lvama taky.“ „Určitě bych ti ale aspoň občas odepisovala,“ bavilo ji to. „To jsi hodná. S jakým znamením ty chodíš?“ „S Bejkem.“ „A je to dobrý?“ „Ne. Rozhodně to není to, co bych od toho chtěla očekávat.“ „Byla jsi někdy nevěrná?“ „Byla. Teda ale fakt už jen v krajních případech.“ „Už jsi dospělá. Já žeru, jak vy, Štírky, mluvíte, analyzujete!“ „Ha, ha, ty jsi dobrej.“ Ale tohle všechno mělo přebolet a přejít. 188
„Ty jsi v pohodě. A nechtěla bys zkusit třeba Lva? V čínským i žhavýho Tygra? Prostě showmana?“ „Já to vaše znamení vlastně ještě vůbec neznám.“ „Rád tě ještě někdy uvidím.“ „No, já myslím, že se určitě ještě uvidíme.“ Přesídlil jsem ke kamarádce, blondýnce Janě, 28. „Víš, Jani, že jsi trochu podobná Andree?“ „Ha, ha.“ „Poslouchej, vy jste s tím svým přítelem fakt jedenáct let bez nevěry?“ „Jo.“ Její přítel kvůli práci neustále cestoval. Později se rozešli. „Vždyť on pořád není doma, ne?“ „Možná právě proto jsme spolu, i tady mi teď docela chybí.“ „Poslouchej, ty jsi taky taková hrdá a vyrovnaná osobnost, vím, že nechceš ani slyšet o něčem, na co jsem občas narážel.“ „Ha, ha.“ „Ty jsi Kozoroh, s tím já vůbec nemám zkušenosti, ale přijde mi, že se chováš podobě jako Štír, i když víc meziplanetárně, není to tak drsný a ostrý.“ „Ha, ha. Kdybys to na mě vybalil jako na tu svou Andreu, asi bych tě taky pěkně odpálkovala, Ali,“ smála se. Byli jsme opilí. Přesídlil jsem k Hance. Hanička (ale jiná než ta, co mě kdysi ošetřovala v nemocnici), krásná osmnáctiletá brunetka, Střelec, srdíčková, měla ráda moji hudbu, vymýšlela roztomilá slova do veršů mých textů, chápala je. Na svůj věk leccos zažila, musela se o sebe sama starat. Byla roztomilá veselá kočička s tmavýma očima, nebyla záhadná a odměřená jako Štír. Tulila se ke mně a něco mi šeptala do ucha, zjistil jsem, že mi vstává pták. Jenže 2 problémy: Necítil jsem k ní vůbec to, co k Andree, negativním důsledkem její srdíčkovosti byla i spousta chlapů příliš nablízku a pár nedořešených vztahů, jako vždycky. Na diskotéce byl taky 189
kluk, se kterým bydlela. Pronásledoval ji. Byl do ní zamilovaný jiný kluk, kterého jsem tehdy znal. Byl nešťastný, jak zmateně se k němu chová. Neměl jsem úplný blok, ale nechtěl jsem se zaplétat do pavučiny. Jinak se nedala nezbožňovat, byla jako andílek s čertem v těle, měla krásnou duši. Měla ráda stejnou hudbu jako já. Nevnímal jsem, co mi říká. Vnímal jsem jenom, jak voní. Dělala obchodní zástupkyni něčeho, vzpomněl jsem si, jak jsem jí ze srdce přál úspěch, dovedla chlapům totiž všechno prodat. Zkoušel to na ni samozřejmě téměř každý. Růže, dárky, pozvání, lajky na Facebooku. „Vy chlapi jste jednoduchý,“ smála se jednou. „Nejsme, ale vypínáme hlavu. Tou já nemyslel zatím nikdy,“ řekl jsem. Začal jsem trochu vnímat, co mi teď šeptá do ucha. Dělala i modelku a vyprávěla mi, jak se s ní zkoušel vyspat fotograf, ona mu řekla, že si kariéru nechce vyšukat, on jí řekl, že za dveřmi stojí tisíce dalších. U jiného fotografa se divila, že když ji fotil, postavilo se mu péro. Že jí to přišlo divné. „To je normální,“ smál jsem se. „Tohle se stává i několikrát denně.“ Smála se zvonivě. Zase mě zabolelo u srdce. Poznala to. „Ty jsi ale smutnej, brouku,“ vyšpulila na mě pusu. „Nebo opilej. Ne, ty jsi smutnej.“ „Jo,“ řekl jsem, „ale je krásný být tu s tebou, Haničko, abych neumřel z těch jizev, nic jinýho nezbývá, co mám dělat, no.“ „Hmm,“ přitulila se, „ale zas máš kytaru, víš?“ vysvětlila mi a usmála se. „To jo, kočičko, tenhle rozpor jsem taky kdysi řešil,“ pohladil jsem ji. Ale z toho všeho jsem se měl pak vymotat, silnější než dřív. Ocenil jsem tehdy, že mi neříkala, že bych měl „být slavnej“. Ta holka si tak nějak uvědomovala, kde žijeme, protože toho na 190
svůj věk už dost prožila, byla chytrá. Mě hudba nikdy neživila. A to dokonce ani v dobách, kdy jsem dělal jen ji, vzpomněl jsem si na svůj bonmot, až jsem se zasmál. Hanička se zasmála se mnou, i když zřejmě nevěděla, o čem jsem přemýšlel. „Maj v hlavě houbovou polívku, jen některý to skrejvaj za záhadu,“ přimotal se ke mně ožralý týpek, když jsem se motal ven. „Nevím, kámo, jak kdo,“ řekl jsem. K ránu jsem se vymotal před diskotéku. Bylo 5. Nad PD se chystal úsvit. Jel jsem domů prospat se. Večer, když jsem se vzbudil, mi volal kamarád Ron. Oba jsme milovali stejnou hudbu, v lecčems mi připomínal Lukáše Ulice, který nyní žil a měl svou kariéru v PH. Ron byl zajištěný, vzdělaný a zábavný pohodář, miloval přírodu, vojenská auta, měl krásný byt, krásného psa, kdybych byl ženská, bral bych ho hned. Přesto byl mnohokrát zklamaný a žil sám. Mluvili jsme spolu asi hodinu do mobilu, rozebírali jsme ženské. „Víš, já už někdy zjišťuju, že nezadaný chlapy ty ženský ani nechtěj. A přitom seš to pořád ty, chápeš! Pořád stejnej, pořád máš stejnej humor. Ale ony, člověče, snad cejtěj to, že jsi sám, zlatokopky zkurvený,“ řekl Ron. „Mě si ta moje Andrea dokonce odebrala na síti z přátel,“ řekl jsem. „Cože? Co je to za nevychovanost? Co je to za blbou hvězdu? No to...“ rozčílil se. „Tak to se na ni vyser, Alane, fakt jsem za tebe rozčílenej, tak po tomhle se na ni fakt vyser!“ V PD jsem se další kalný den sešel s kamarádem vojákem Grinsemanem na pivu. „Tak to je mrtvej kontakt. To jsem myslel, že ti na Vánoce odepíše,“ řekl Grinseman. „Víš, mě neštve, že je zadaná, ale jak se chová ke mně,“ řekl jsem podivný fyzikální zákon. 191
„Ale to tě neštve jen proto, že on není pro tebe konkurent, víš?“ řekl Grinseman. „No jo, vím.“ Ale to všechno se mělo jednou zklidnit a ustat. Ten večer jsem si dával před spaním zase téměř pravidelnou sedmičku vína. Dostal jsem zánět do krku z kouře a oslabení. Na Silvestra dopoledne jsem se šel projít k řece, u nás dole v P svítilo slunce, bylo teplo jako na jaře. Psal jsem si s Rudou, nemohl kvůli zánětu průdušek přijet na Silvestra. Přál jsem lidem v sms hezký Nový rok, samozřejmě i Andree, udělal jsem vtípek s koncem světa a tak dál, načež mi došla zpráva: Moc pekny, ale kdes nabyl zcela mylneho dojmu, ze me to byt jen zcasti zajima... Opravdu nestojim o zadne kecy a zvasty tebou podavane, pro dalsi vylevy si najdi jinou obet a me toho usetri, cao. Stál jsem tam a dlouhou chvíli lapal po dechu. I když jsem věděl, že jsem si o to poslední dobou říkal, nečekal jsem, že to bude tak kruté, hnusné. Asi schválně to takové bylo. Přestával jsem věřit, že si to vymyslela sama. A v tu chvíli jsem si uvědomil, jak je vzteklá, jak je jinde. Vlastně mi připomínala mě v jejím věku. Byl jsem pro ni idiot mluvící jiným jazykem než její pubertální vrstevníci. Co mě ale doslova urazilo, byly ty „kecy a žvásty“, protože ať jsem dělal cokoli, všechno jsem cítil naplno, z hloubi srdce a upřímně. Andrea nebyla šukátko na víkend a o čem si s ní budu pak za pár dní povídat? O Johnny Cashovi? O neskutečné srandě, která panuje s muzikanty na cestách? O tom, co za otcovské pudy začínám cítit k malým dětem, když sama byla ještě dítě? Rozebírat s ní mluvnické fígle a přicházet na kloub, proč někdy má ve slovesech významově stejných přednost skončení děje před shrnutím a spojením, a naopak? Že na to třeba asi není pravidlo a jazykovědci si nechávají volný prostor? Jaké koncovky bývají u množných středních rodů? Proč jsem někdy unavený a není mi dobře? Co se týče historie a poli192
tiky? Sama jsi debil, napadlo mě v tu chvíli. Moje pohoda, nadhled nad životem ji vytáčely, řekl jsem si. Udělala jsi ze mě zločince z písně Big River, jako kdybych tě pronásledoval po toku Mississippi. Vyplašilo ji, jak jsem zaútočil na štíří majestát, svoje znelíbení dala nekompromisně najevo. Jak si rozvztekleného Štíra udobřit, snad omluvit se za svoji lásku? Když očekáváme vstřícnou chápavost, zahrne nás jedovatou zlobou, když od něho nic nechceme, zahrne nás pozorností a pomocí. Napadlo mě, že bych mohl třeba Denisu, která mě stále nepřestávala prozvánět, odpálkovat jako Andrea mě v nejhnusnější zprávě, jakou jsem kdy v životě dostal, ale nebyl jsem toho schopný. Ten štíří jedovatý i varovný osten jedu ve mně prostě vůbec nebyl. Uprostřed těchto úvah mi došla zpráva od Hanky. Ahojda, Alanku. Dekuji ti mockrat za hezke prani. Smajlík. Take Ti preji krasneho Silvestra a stastny Novy rok, hodne stesticka, zdravicka, lasky a penizku. Konce sveta se nebojim. Smajlík. Mej se krasne a krasny den. Do Tvoji srdecni banky na cislo uctu 2013 Ti vkladam 365 dni. Utrat je za lasku, zdravi a stesti. Stastny novy rok. Bylo to jako pohlazení. Okamžitě jsem se odebral motorákem do V u P k Ondrovi do Mashe. Tam jsme se všichni opět léčili jako v polním lazaretu, od kterého knajpa dostala své jméno. Měl tam i dva kamarády z Litvy. Nerijuse a Andriuse. Chyběl rádius. Andrius mi vyprávěl, že jednou v hrudi cítil stejnou bolest. „She needs more experience,“ řekl o Andree. Mluvili jsme i o Haničce. „You know, Andrius, my friend is in unhappy love with her,“ řekl jsem. „Is it a problem? Does it matter to You?“ řekl Andrius. Zasmáli jsme se. Nerijus taky. Postupem večera jsme s Ondrou začínali zjišťovat, že ani klu193
ci z Litvy nestačí našemu šílenému tempu chlastání. První písně, které jsem uslyšel v Novém roce, byly: Folsom Prison Blues, I Was There When It Happened, Ring of Fire, Personal Jesus, když kluci vypnuli Michala Davida v TV, zkrátka Čechy, a pustili Cashe. To byl první nejkrásnější hlas, který jsem v Novém roce slyšel. Byl jsem úplně jako doma. Hospodská Radka mi přála do Nového roku nejen sex, ale velkou lásku, že prý jí jednou dojdu, že si ji zasloužím. Nevím, proč to řekla, když mě neznala. Ondra ji nazýval místní bohyní. Byla to čtyřicítka, ale pěkná a rošťácká. Jen tuny cigaret jí ničily roztomilý vzhled. Do rána mi seděla na klíně blondýnka s brýličkami Adriana, kterou jsem učil hrát na kytaru Romana Dravce, který taky miloval muziku a Cashe jako já. Laskal jsem se Adrianě ve vlasech a nešlo mi vůbec o sex, skutečně v tu chvíli bylo krásné ji držet a učit hrát pro svoji útěchu na kytaru. Ta zpráva přes den mě bodla. Představoval jsem si trochu, že Adriana je Andrea. Když jsem byl dost opilý, přišla Danča s novým přítelem jejího věku. Seklo jí to hodně. Najednou se mi začínala jevit dospělejší. Jako ženská. Ne jako ta, která převrhne kofolu. Což se mi ostatně někdy stalo taky. Měl jsem chuť mazlit se i s ní. Komu bylo dáno vzezření andílka k sežrání, který vás vzhledem přímo vybízel k sexu, musel mu zákonitě ubrat někde jinde. Samozřejmě tím, že od Andrey byla aktivita 0%, mě zrajcovala na 100%, čáry se nekřížily. Holky s tváří totálního andílka jsou málokdy úplně čistý a dobrý duše, ta příroda to tak zařídila, čest výjimkám, řekl jsem si v ožralosti. Ondra byl teď po letech otupělejší z chlastu a drsnější, že už méně chápal a potřeboval city, alkohol mu zlikvidoval buňky víc než mně. Nevšiml jsem si, jak jsem se laskal s Adrianou, že se odebral s Litevci z hospody ven. Šel je uložit do postele, když nám tam pod tunou panáků oba málem zemřeli. Já se potom za chvíli odebral s Adrianou a ještě s pár kumpány, dostatkem piva a rumu do zkušebny místní kapely. Chlastali jsme, zpívali a topili si přímotopem. 194
K ránu jsem vyprovodil Adrianu domů před barák rodičů, poobjímal ji, dal jí pusu, tu noc mi opravdu pomohla. V tu dobu byla na krátký čas sama. Cestou jsem si zakouřil. U Ondry jsem zjistil, že jsou dveře zamčené. Maminka asi nevěděla, že jsem nepřišel s nimi, tak zamkla dveře dvougeneračního rodinného domku. Házel jsem klacky ze země na Ondrovo okno, volal jsem mu, ale byl v deliriu, a tak na telefon nereagoval. Rodiče jsem nechtěl budit, vrátil jsem se za zbylými do zkušebny, nechali mě tam přespat. Novoroční noc jsem tedy strávil ve zkušebně mezi kytarami, což bylo krásné, i když bylo trochu zima. Po asi 2 hodinách spánku jsem ještě ožralý vylezl ven. Vycházelo slunce. „Let’s leave this shit,“ řekl jsem si a dodal: „Eik tu nachui blet. Pyzdiec. Bybi.“ V. Tiché dny Už se nekonaly podivné noční hrůzy jako kdysi. Byli jsme starší. Byly to tiché dny s občasnou bolestí srdce. Jednou večer jsem se v domku přehraboval svými jenom na stroji napsanými povídkami, které čekaly na přepracování a dodělání v PC, našel jsem na prázdné druhé stránce jedné z nich dopis Páji. Napsala mi ho před rozchodem před pár lety. Žádala mě, abych se jí ozval, pokud ho někdy v té povídce objevím. Chtěla být jakousi kamarádkou starající se o můj duševní stav, když ve vztahu se mnou nedokázala žít. Psala mi tam, že mě má ráda. Pája byla vzdělaná a obětavá, duševně mi rozuměla možná nejvíc, vážil jsem si toho, ale nevěděl jsem příliš, jak po vztahu s holkou, se kterou jsem tisíckrát spal, udržet duchovní přátelství. Domníval jsem se, že vztah se mnou na ni byl příliš velká síla a nevěděla, co s tím. Věděl jsem, že jsem se tehdy zajímal, co mám dělat pro jeho udržení, nedovedla mi to ale nijak podat. V tom dopise správně poznamenala, že umělec není studna, ale vodopád. Myslel jsem na Ivetku. Byla prostě akorát. Chápavá, rajcující, 195
vonící, neměla kecy, občas trpěla mými, vychovaná a dospělá. Potřeboval jsem dům pro přemýšlení, četbu, prožívání svých děl a duševní přípravu na ně, ne pro robotu a dřinu na věcech, které neumím spravit. Opravdu jsem přestával věřit, že něco takového ještě kdy zažiju, že někdo jiný bude schopný to se mnou takhle zvláštně umět. Na Vysočině mě strašila ta šílená a dlouhá zima, kterou jsem špatně zvládal psychicky i fyzicky, i když jsem tamější magickou krajinu hodně obdivoval a byla mi inspirací. Vybral sis toulání, řekl jsem si v duchu, svět lolitek a ztratil Ivetku. Byly i třicítky, co mi nic neříkaly, Iveta měla něco, co se nedá pojmenovat. Prožil jsem s ní hodně, proto jsem mnohdy váhal u dalších holek, jestli mi snad stojí za to prožívat to podobné ještě s nimi. Někdy v noci jsem si prohlížel fotky Ivety a viděl tu klasu, eso, neskutečnou krásu. Potom jsem překlikl na zářící fotku Andrey s její filozofií a musel jsem se začít smát. Jenže pouze u Andrey a Ivety mi jejich krása vháněla slzy do očí. Brečel jsem nad tou krásou. Bylo mi líto, že jsem Ivetku ztratil, stýskalo se mi po ní. Bloumal jsem jednou na mém mýtickém místě kolem takových jezer v zimním slunci a myslel na to, jak bych se tam rád prošel s Andreou nebo s Ivetou. Bylo to posvátné stejně tak, jako pro Andreu zůstane navždycky svatý její David. Věřil jsem, že i šílená Denisa mě měla svým způsobem ráda navzdory svému původu, navzdory tomu, že jsme intelektuálně byli v jiné galaxii, že neocenila mýtické místo, navzdory osudu a své slabosti vyrovnat se s ním a zapracovat na něm. Nebyla ale zlá, nikdo není. Jsou jen pseudo obžalování, co to zvládnou a ti druzí. I s Denisou bývaly chvíle zábavy, někdy jsme se i smáli. Vylízanost ale po čase začne skutečně rozčilovat. I když jsem věděl, že by mě možná připustila, z té lacinosti a nelásky se mi chtělo i zvracet. Obával jsem se také i nebezpečí, že v každé větě, kterou pronese, bude něco, co mě zase jen vyprovokuje k jejímu zničení. Nechtěl jsem ji už nikdy ani vidět. 196
Vzpomněl jsem si i na jednu jinou Štírku, kterou jsem dřív znal a kamarádil se s ní. Krásné azurové oči, šukézní postava a zadeček. Opět nádherná a veselá dračice, živelná a podnikavá holka, se kterou jsme užili na cestách hodně srandy. Všechny je spojovala jakási bájná tajemná krása, nedefinovatelná energie a respektuhodná osobnost. Vzpomněl jsem si i na svá oblíbená slova, že jsem v pravěku nebýval lovec s jeskyní plnou mamutů, ale samec typu Beta až Gama, jehož chvíle teprve nastala, když vyčerpaní Alfáči usnuli a osamělé unuděné manželky a milenky zatoužily po romantice a vypravily se v noci k ohni, který jsem udržoval a hrál u něj na kytaru. Přesto všechno jsem i já, kterému Ivetka říkala, že jsem díky své citlivosti trochu žena, lovec byl. Jak celé tohle půl století zpochybnilo několik tisíc let! Možná to byly žvásty, jak by řekla Andrea, napadlo mě. Ale připomnělo mi to rozhovory s řidiči autobusů, se kterými jsem cestoval do svého domku, všichni byli nasraní na nové, nesmyslné jízdní řády, které naprogramovali od svých stolů manageři z Prahy, kteří ani nemohli vědět, kde naše vesnice leží. Šoféři se museli kodrcat po nesmyslných štrekách se svými prázdnými autobusy v časech, ve kterých to vůbec nemělo smysl, lidi z fabrik naopak svoje spoje nemohli po práci stihnout, staré babičky měly ve všech jízdních řádech guláš. „Pár idiotů nám zničilo tyhle fungující spoje, podle kterejch se jezdilo od druhý světový války,“ vyprávěl mi jeden řidič. Nazvalo se to ukecanými novodobými termíny, ale šlo jenom o prachy. Samozřejmě. A tak mi životy mnohých lidí připomněly ty celé prázdné autobusy kodrcající se nesmyslně kolem polí, od kterých nikdo nikam nejel, jenom někdy já, bezprizorní umělec bez pravidelné pracovní doby a šetřící na autě. Jezdil jsem tam, aby mi to šoféři mohli vyprávět. Vzpomínal jsem si na další staré chvíle s Ondrou, kdy jsme ještě byli v první části. 197
Jak jsme spolu seděli ve vířivce v lázních v HK a přisedla si k nám matka s dcerou, jedna hezčí než druhá. Tiše jsme se na sebe dívali a bubliny nám natřásaly maso. „Tu matku bych si dal. Ne tu dceru, tu matku,“ řekl Ondra, když vylezly. Jak jsme kdysi pili pivo v P. „Na pich asi nic moc, ale dobrá na mazlení,“ hodnotil Ondra novou servírku Blaženu. Jak se mu přisálo klíště na koule před lety po jedné bouřlivé noci s Veronikou u řeky L, jak vyprávěl, že se nemůže podívat ženským do očí, že ho bolí čurák. Vzpomínal jsem na zoufalce Jonstona, jak říkal ve chvílích nasrání studentkám: „Mám vyhodit z okna tebe nebo vyskočit sám?“ Nebo: „Vony ty ženský jsou taková podřadná rasa.“ Na Towu, jak říkala: „My jsme se s Martinem o tobě bavili. Připomínáš mu trochu jeho kdysi.“ Nebo jak jsem jí vyprávěl, jak jsem si na nějakém koncertě porozuměl s jednou holkou a Towa řekla: „Tak vidíš, že takoví lidi jsou. Najdeš i jiný, se kterými si budeš báječně rozumět!“ Nebo na její kecy o kamarádovi z KV: „Mám podezření, že se do mě zamiloval!“ Nebo na to, jak mi říkala, že to budu mít těžký. Jak říkala své sestře, která plula ze vztahu do vztahu: „Nejdřív musíš mít vyřešené tamto, až pak můžeš začít něco nového!“ Pokud vás Štírka miluje, je to skvělé, jsou to skvělí kolegové a kamarádi, ale jakmile si z vás udělá nepřítele nebo je to vaše nešťastná láska, může vás to přizabít. Robert žil také s krásnou štíří blondýnkou, ale chlapi nakonec většinou končí s brunetkou bez brýliček. Andrea by se se mnou nikdy neožrala. Měl bych od ní vývar z trávy, kostku zmáčenýho hnoje k obědu. Ondra říkal: „Já bych šel od toho, je to na hovno.“ Vzpomněl jsem si řídce i na modelku, když jsem na internetu 198
sledoval aktivity s jejím přítelem a říkal si, že jsem to mohl být já. Ondra říkával, když chtěl kafe, že by si dal kurevsky silnou černou kávu. Vulgarita snoubená s noblesou se mi vždycky líbila, byl to stále jediný člověk, který uměl povýšit vulgaritu na legraci a legraci na vulgaritu, něco jako: Jsem velmi zamilován, do píči. Ondra rád vyprávěl, jakou šťávu měla mamina Mirka, hysterická, odžitá, dobře šukající, ale už byl psychicky více nad ní. Jednou jsem seděl na pivu s Alešem, kterého už pohlcení Barunou přecházelo, cítil, že už je jinde, a přišla mi od Ivetky hezká zpráva naším jazykem tak, jak jsme to uměli. „Tak kterej ji kopnul do prdele?“ komentoval to Aleš. Vzpomínal jsem na Marka, který od matky slyšel na uvítanou jen to, že je jí zle. Jen odjel, už mu plačky psala. Na to, jak mu život a zdraví kazil ten zmrd, jak nejhorší bylo, když se s ním člověk srazil ve tmě třeba v kuchyni. Byl tichošlápek. Kolikrát se ho leknul, až ho píchlo u srdce, nebyla ani možnost se rozčílit a dostat ze sebe stres a zdravě explodovat. Buďto by nereagoval, nebo by se rozječel a ještě více rozmazal hovno, obé by Marka ještě víc vytočilo. Vzpomínal jsem znovu na jeho vyprávění: „Jestli mě neměl zabít infarkt z Jeho, pak už nic. Hajzl jeden zkurvenej. Ale říkal jsem si, že se mě taky lekl a jeho srdce je slabší, je mu 65. Hajzl při hádkách vyhrožoval, že už nepřijede, přitom netušil, že to je to jediný, co si přeju. Matka, jak z toho byla nešťastná, vyhrožovala, že se jí zalije mozek krví a budu ji mít na svědomí. Zasloužila si lepší život, ale odsoudila se do klatby,“ řekl mi Marek, než se mi pak rozplynul. Vzpomněl jsem si znovu na Denisu. Někdy zkoušela vystoupit nad vlastní strop, aby byla milá, ale čím víc, tím víc to kurvila. „To bude zlomenejch srdcí,“ řekl jednou o jejím vývoji Míla. To samé platilo na Andreu. I Když podle mého kolegy byla úplně blbá a neuměla ani napsat slovo – management, i když to 199
studovala. Mohla by se z ní ale lehce stát osamocená třicítka, které táhne z huby a čeká, že se o ni někdo brzy postará a dává najevo, jak potřebuje sex, a tím odpuzuje. Pokud by ovšem byla jiné znamení. Jiřina i Andrea mi připomínaly moji tehdejší nevyzrálost. Jiřina neměla důvod ani pseudo právo se takhle ke mně chovat, říkal jsem si. Momentální vítěz byla ale Andrea. Nemusela kvůli práci vídat mě ani Jiřinu. Měla vztah, který ji naplňoval. Každý měl v sobě část každého, každý někým trochu byl. Všichni jsme si chtěli něco vymoct a byli jsme pseudoprávníci. Andrea na nové internetové profilovce zářila sluncem víly. I když ta fotka byla vystajlovaná a dělala z ní někoho, kým ona nebyla. Vše prozrazovaly oči. Byly ještě hloupoučké, chyběla v nich bolest a jiskra života. Všechno to kecání o mrchách, které chlapi prý chtějí, jsou ve výsledku jenom kraviny pro idioty. Chtělo to pouze normální milou holku, osobnost, fyzicky přitahující a spřízněnou duši. V nejhorším lolitku na ňuňání a uklidnění s jejími slepými náboji na uklidnění od ostrých patron života. Příběh se uzavíral a já chtěl otevřít nový – znovu s Andreou. Konečně jsem ale přes vícenásobnou bolest srdce definitivně pochopil, že zdrženlivá „vílovost“ a tajemnost těchto princezen, která přitahovala, ve které jsem viděl cosi éterického, nebyla nic než nezájem, jiný vesmír a prachobyčejná lhostejnost. Chlapi by většinou šukali jako blázni takové oči a nohy, i za cenu, že si s nimi zvládnou tyto oči říct tak maximálně 4 věty. Ondra mi jednou říkal: „Já už jsem toho fakt odšukal dost, jestli mě holka fakt chce, ať mě sbalí, já jí dám, jestli nechce, v pohodě. Ale abych támhle naháněl nějaký dementní lolitky, co na mě serou, to ne. Dám si kořalku a ty si ji dej taky, začínáš střízlivět, a tak blbě kecáš. Hele, já přiznávám, i když jsem teďka už emocionální krypl, že jediná Mirka a Markéta nade mnou měly moc.“ 200
Teď už byl Ondra dál. Holky, co mě chtěly, to dělaly děsně blbě, přišlo mi. Jedna se křečovitě snažila mě vmanipulovat do svých představ, chodila natěsno na body language, což jsem nenáviděl, táhlo jí z huby, pořád s něčím otravovala, začalo mě to děsně odpuzovat. Další dělala neurčité posunky, ale vůbec nevěděla, jak na mě, další měla ráda mé písně, ale cítil jsem, že mě nechce. Další se nechovala jako tišší submisivní princezna z pohádky. A Jiřina mi v minulé sezoně prohodila vždycky vyčítavě, jakoby mimoděk při konverzaci do placu, že tam je takovej kluk, co nemá zájem, že by ráda taky vrkala. Hranice vroucnosti nebo ledu s nezájmem pro ty, které jsem chtěl já, byla tenoučká a mohla se kdykoli posrat. Opravdu mě to unavovalo. Jenže zeptat se rovnou na soulož, 8 pohoršit a 2 dostat, na to jsem neměl nikdy koule a ani duchovní potřebu. Byl jsem snílek a stále hledal svou múzu, svou kočičku. Psaní desek pro mě nebyl sen, spíš vnitřní potřeba, nicméně jsem při tom rád utíkal do snu. Věděl jsem, kolik krásy se ve mně ještě skrývá, potřeboval jsem to mnohdy denně, abych se neposral z lidí v Tescu. Vzpomínal jsem si na partie šachu s Tomášem Klackem na domově mládeže v X. Vždycky při hře o mě mluvil do vzduchu a smál se: „Ty vole, von to hraje tak zkurveně, že snad vyhraje, já nevim, jak na to mám reagovat.“ Tohle možná mohla být moje taktika. Draze placené kurzy, marketingové slátaniny a kravinské knížky pro blbce určitě ne. S Ondrou jsme si někdy říkali při chlastání, když jsme měli slinu: Teď budeme jen tak kecat nesmysly. Jenže! Co když tohle je ta pravda? Namísto promyšlených konstrukcí! Lidé si často říkají, že něco dělají nejhůř, ale co takhle si říct: Co když to dělám nejlíp. Na životě je milosrdné, že ať uděláte nebo neuděláte cokoli, během života se najde někdo, kdo to aspoň chvíli ocení. „Řeknu ti svou báseň Bolestivý pokrok,“ řekl jsem jednou bě201
hem chlastání kdesi Ondrovi. „Když jsem býval ještě v jeslích, amplion hrál lidem z Tesly, dneska se to v jeslích páří, život je šéf mně – sekretáři, co ho kdysi asi miloval, než se příliš asimiloval.“ „To je báseň, jak od rozvedených mám, co jakože najednou zjistily, že zasvětily život kreténovi,“ řekl Ondra. „Ideální múza,“ pokračoval jsem já. „Měla spoustu spodních proudů, nebylo to jen o oudu.“ Vzpomínali jsme, jak Ondra tvrdil o svém chování k jedné holce, že dokud se jí nedostane do kalhotek, nebude mít klid. A taky na to, jak jsem jednou poslouchal Tramtárii od AG Fleku a dával si panáka hnusné meruňkovice, až se mi rozbušilo srdce, že jsem myslel, že půjdu na věčnost. „Člověk si musí dát pozor a nevybírat si lidi, co ho stáhnou dolů. Zároveň je ošemetný jako raketa vzlítnout úplně nahoru. Nejlepší je držet se pár metrů pod nebem, konstatně proplouvat mraky jako větrná vzducholoď,“ řekl jsem. Zároveň jsem cítil, že mluvím, jako kdybych svoje nejlepší léta prostříkal do ručníku pod stolem na PC. „Romantický zamilování může vydržet, pokud mu to nezkurví sračky, i 20 let,“ řekl Ondra. „Ale k čemu to je. Zajímavější je podvědomí. Podvědomí je zvláštní. Jednou kdysi jsem napsal písničku ve zvláštním stavu polobdění, vím, že byla jedna z nejlepších, pak jsem se vzbudil a propukl ve smutnej pláč. Dodnes vím, že jsem ji v polosnění psal, ale ta slova před očima jsou jen klikyháky. To, co člověk chce, se mu mnohdy splní v jiný podobě, než čeká, spíš by tedy měl vědět, co nechce. A taky všechno, co si někdy pustíš do života, co nevyhodíš ze svojí minulosti, tě v budoucnu dožene. Znám už lidi znetvořený mocí a penězi. Znám i lidi manipulovatelný, protože bojící se. Zbavení se vlastního strachu z člověka dělá silnou osobnost, ale ty si zase musí dát pozor, protože se na ně lepí 2 skupiny lidí. Ta první jsou stejně silný o202
sobnosti jako on, ta druhá jsou přísavky,“ řekl jsem. Ondra chvíli mlčel. „Vrátí se ti jedna ženská ze sta. Většinou uspěješ u lidí, co ti na první pohled nejsou sympatický. Jsou to jenom ženský, kdo rozhoduje, jak daleko nás připustí. Ví, že my chceme sex pořád. Jako důkaz lásky. Nebo jako důkaz všeho ostatního. Ze všech jejich biologickejch nevýhod je tohle jejich výhoda,“ řekl Ondra. Vzpomněli jsme si, jak jednou jsme s Ondrou v X potkali na ulici Jonstona, byl mnohem menší než ve škole, Ondra byl nalitý a já mu prozradil, co je to za zjeva. „Pane profesore?“ začal na něj Ondra. „Ééé,“ suptěl si dál ulicí Jonston. „Pane profesore?“ „Ééé…“ „Jste ještě ve straně?“ ptal se drze dál. „V jaký straně?“ zarazil se Jonston, až mu zaskočila Petra. „No v komunistický!“ „Ne,“ procedil. „Ale byl jste tam, ne?“ „Heh, čoveče, ty mi vyrážíš dech, ty se mě ptáš na něco, co bylo před 13 lety!“ Ondra dostal výtlem, já radši odešel stranou, nikdy jsme s Jonstonem o téhle scénce ve škole pak nemluvili. Nyní jsme s Ondrou pokračovali v pití kdesi. „Mnohdy mě dřív píchalo u srdce z vlastní slabosti a sobectví. Byla tu taky jednou mimo Andreu jiná holka, ze který jsem pár měsíců umíral, ale byla šampónkovitá a prázdná. Srdíčko daný vniveč bolí, ale ještě víc vlastní deziluze, když objevíš hluchej, mrtvej bod na druhý straně, kde nic není. Zklamání, že člověk vnitřně viděl stromy plný vody tam, kde je jen holá poušť,“ řekl jsem. „Běž s tím, kdo má rád tvý písničky, slyšel jsem jednou, ten ti bude rozumět. Na druhou stranu, třeba i Denisa je ráda měla, to je věc emoční. To by se člověk utopil v těhle teoriích. A 203
propadl by nihilismu. Víš, Ondro, taky si vzpomínám, jak jsem jednou chtěl jet se svou nejoblíbenější deskou přespat do lesa na mýtický místo, kam jsem jezdíval, když jsem byl zamilovanej do Ivety, ale rozpršelo se, nálada mě přešla, nebyla to náhoda.“ Chystala se nová sezona v Q. Věděl jsem, že Andrea tam už nebude, i když jsem dál bydlel od ní jen kousek. Milosrdný život nabízel do cesty nové ženy, u kterých by stačil jediný pohyb, ale u srdce mě zlověstně píchlo při vzpomínce na ni. Při každém projevu slabosti a sobectví. Život asi raději nedává, po čem člověk nejvíc touží, nabízí ale něco jiného, je třeba poslouchat jeho šifrovanou řeč. Andrein žár a odér mě vyčerpal. Jak jen mi mohla to srdce tak zlomit, říkal jsem si. Stál jsem před ní celý nahý jako malý klučík s rukama rozmáchnutýma a její šíp mě, nechráněného, bodal dál. V mém věku, kurva? Někdy jsem se doslova divil, jakou studnu citu a hromadu energie jsem na Andree vyplýtval! Kolik úsilí jsem vyhodil do hajzlu a proč? Dál mě zabíjela, i když jsme tvořili jiný příběh. Cítil jsem, že začíná období sucha. V minulosti jsem už předem slyšel divný šum a volání sloních chobotů, jak deště táhly a blížilo se jejich období. Když jsem se hrabal z nějaké trápící šílenosti, bylo duchovní období sucha. Doba „Vaness“. Nicméně Ondra věděl, že to je holka pro život. Ne oslnivá, démonická láska, co bolavě shoří. Měl ji rád. Jen jednou, když byl opilý, řekl mi v depresi: „Ona není hysterická nebo výbušná, ona se umí jenom tak hodně zkurveně, nasraně, nespokojeně tvářit, že máš chuť jí strčit do držky doutnající dynamit.“ Jiřina byla ke mně v nové sezoně vzteklá a nemluvná. Nejdřív mi bylo i líto, jaký smutek jsem jí způsobil. Pak jsem se dozvěděl, že to zkoušela všude, tvrdila, že vydrží s klukem tak týden, mě trapně pomlouvala, když jsem ji odmítl. Byla totiž zmatený, afektovaný pytel sraček, romazlený fracek od rodičů. Jak nebylo po jejím, bylo zle, přitom netušila, co chce. Pro mé žití to bylo nadbytečné, zdržující, nevýrazné, nepodstatné nic. 205
Z případu Andrea jsem měl vlny blití a depresí, ze kterých mi bylo zle. Slaběji, zkušenosti už mě hřály, ale podobně jako kdysi při Žanetě. V nejslabších chvilkách jsem jí v duchu nadával, co nevolností kvůli ní mám, že jsem ji vůbec potkal. Obě měly v sobě něco, z čeho bolela hlava. I tělo se polévalo horkostí. Pochyboval jsem, jestli to samé po letech podruhé vydržím. Ale vydržel. Zase do zaměstnání. Zase řešit věcičky. Splynutí a „duchovní snížení“ může být v těch mantinelech i osvobozující. Být součást něčeho. Na volné noze mi nevadila ani tak finanční impotence a mlhovina budoucnosti, ale vykořenění a osamělost. Chlastali jsme opět v P s Ondrou. „Přes to všechno vidím Áju i při stmívání v jarním sluníčku, když jdu po louce k baráku. Prostě ji tam vidím. Jen jednou se u mě strašně shodila. Ničím jiným, co mi předtím napsala, ale když se jednou na Facebooku vyjadřovala k politice a začala se pouštět do jednoho společensko – politickýho tématu. Mně přišlo roztomile trapný, jak byla se vším hned hotová. Jako já kdysi,“ usmál jsem se. „Neměla by se vyjadřovat k něčemu, čemu nerozumí. Ale musím brát, že ještě dá na první signální, jak by řekl Míša Malátný, jde teprve sama s okolním stříbrným větrem, sbírá různé vůně a přišlo jí to jako moudrost. V nás dvou bude, Ondro, něco karmickýho, u mě to musí mít vyšší příběh. U všech holek, co mě zaujaly, jsem měl pocit, že jsem je už viděl někde v dětství, což je blbost. Čili že mi jsou něčím blízký, že jsme se o sebe zajímali, že jsem je dřív znal. Třeba jsem Andree v minulosti něco udělal.“ „Nesmíš mít zasranou karmu,“ řekl Ondra. „A taky když nemáš prachy, vysvětluješ to jen sobě, když nemáš prachy a ženskou k tomu, na vysvětlování sobě nezbude ani čas. Pak můžeš marně vysvětlovat cokoli kamarádům a bankám, až se na Tebe ženská vysere,“ řekl Ondra. Napil jsem se. Podíval jsem se na Ondru. Když létal, musel si 205
nechat zkrátit kudrnaté vlasy, protože „letušky s ptákem“ je nemohly nosit. Jak po pivech ztloustnul, vypadal jako blonďaté a roztomile naducané kuře. Ale pořád to byl ten starý Ondra jako brácha. „Myslíš si, že si pak ty starší a zhrzený třicítky uvědomujou, jak snadnou jsou kořistí, nebo to neřeší?“ zeptal jsem se a napil se také piva, kterých byla už asi miliarda. „Řešit to budou, až si zašukaj a přestane je svrbět, mozek se jim uvolní. To ti garantuju. Jejich děcka je k tomu totiž hlady dořvou.“ „Dovolíte nám mrd, když jste samy v prdeli. Ale kde vy jste byly, když mně bylo zle? Když já potřeboval strašně obejmout? Proč jste mi nenapsaly, proč jste se nezajímaly, jak se mám?“ „Proto, vole,“ řekl Ondra. „Andrea mi přes všechno krásný svým bytím způsobila jeden výkyv nedostatku Lásky ve chvíli, kdy jsem se začal pomalu propadat do marnosti, že prožívám zklamání, když věřím lidem, co za to nestojí a ještě častěji, když některý lidi považuju za chytřejší, než jsou, a pak mě to mrzí. Taky že všechno, co jsem udělal, dostalo pochopení a ocenění minimálně. Koupit jen co nejvíc iPhonů a dalších krámů, nasadit brejličky, plácnout něco oduševnělýho a najednou máš iluzi Lásky a nepatříš k těm, kteří občas propadají lehký marnosti a depresi, že většinu perel hází sviním. Kdybych všechny svině zkasíroval za trápení kvůli nim, byl bych bohatej...“ „To jo, hele, spíš dneska u matky, nebo jedeš na barák?“ „Asi jedu na barák, i když ta zima mě už ničí. U matky bude i dneska asi On. Musím říct, že když se mu rozmázl ten jeho syn, zchladilo ho to dost, ale teď už Mu zase mírně otrnulo a začíná vyvolávat nenávist a hádky. Ječí jako za starejch časů, když tam jsem.“ „Počkej, On fakt ječí?“ smál se Ondra. Byli jsme zase opilí. „Není to chlapskej řev, ani ženský nenávistný pištění, je to a206
si, jako když míchá stará ždímačka, postupně rudne a nabírá na síle.“ Jemu totiž, jak víme, skočil syn z okna. „Chci Ho někdy poznat, to musí bejt ale jízda,“ smál se Ondra. „Jenže mě ta jízda stála odmala jen bolení břicha a výbuchy vzteku. Nikomu nic nepřeju, jen říkám, že mi asi bude fuk, až si jednou přečtu; XX. XX. 20XX nás navždy opustil náš všechny seroucí, ničící, nikoho vůbec nemilující tatínek, dědeček, ubohej nenávistnej a zasranej On. Zemřel tiše na své chalupě v DN vedle hospody V Prdeli. Byl nalezený až po měsíci, protože nikomu nechyběl a jeho družka si myslela, že měsíc nepřijel kvůli urážce z hádky. Na pohřeb se mu nikdo nechtěl složit, protože všem ničil život. Bude vhozen do hromadného hrobu, pohřeb bude na náklady státu,“ napadlo mě. „Ty vole!“ rozřehtal se Ondra. „Tak to je hustý parte!“ Zatímco já snil o tom, aby Andrea měla ráda moji originalitu, prožívala se mnou a já s ní, tyhle malé kočičky jakýkoli projev opravdovosti považovaly za iritující trapas, protože samy žily ve světě svých hříček. Ivetka už víc chlapa dovedla ocenit, byla zemitá, opravdová jako gospel, měla ráda country, leccos jsem ji naučil poslouchat. Ovšem aby mě vyrajcovala, uměla ze sebe udělat i tu malou holčičku, bylo to úplné dílo. Andrea používala slovník jak z Veršů psaných na vodu. Hlava mi to nebrala, že z tisíce holek, které jsem znal, ony byly jen lidmi, na které si vzpomenu, když na ně někdy přijde řeč, ale ona se stala mým srdíčkovým démonem. Neustále mě mučily představy jejích světle erotických vlásků vstávajících ode mě ráno z postele. Představy, jak se celá tulí a ještě vůbec nechce vstát. Nebylo to lepší ani v novém roce. Po probuzení jsem na ni myslel celé bledé dny. Viděl jsem, jak se s tajemným smíchem se mnou po práci loučí. Sníval jsem, že ji zezadu objímám, cítím ty zlaté vlasy. 207
Cítil jsem ji i v předjarním soumraku ve vlahosti větru. Přitom jsem si občas říkal, jak by už jen mohla procítit moje bodnutí u srdce, když Honza Nedvěd zpíval Kohouta, Gott Léta prázdnin, Matuška Ráno, Eva Kostolányiová Jesenný úsmev, Vlasta Redl Přijdu hned, Johnny Cash Peace in the valley, když sama žila v obdivu k slovním hříčkám momentálně populárních zpěváků a na jejich úrovni. Její tělíčko prožívalo dospívání, byl to příběh písně Evy Kostolányiové Rieka detstva. Ocitla se v mé ose se svým krásným čistým školním světem v době, kdy jsem začal být usměvavý, pozitivní na svět a vnitřně otevřený. Líbil se mi její svět. Proto se mi později v tomhle mém stavu vždycky emočně evokovala, bylo to blokující peklíčko, které navozovalo smutek po ní. V mojí mysli byl její úsměv, viděl jsem stále, jak si prohazuje vlasy, jak hýbe hlavou. Věděl jsem, že jsem hlubší a širší, ale můžu říct třeba jenom Hepčí... Touhu po Andree její sms nijak nesmazala. Ani bolest v srdci. Sebelítost nepomáhala. Ani řeči typu; jsi dobrej a počkáš si na tu nejlepší pro tebe. VI. Zestárlí pseudoprávníci Byli jsme s Ondrou za ta léta tlustí po pivu. Vzpomněl jsem si na Janouškovu píseň Imaginární hospoda, kterou jsme hrávali kdysi s Lukášem. A opět jsme v takové jednou s Ondrou seděli. Nebyl to Mash, nebyla to hospoda v LCH na konci světa, kde na stěně byl umělý žralok, slávistická vlajka, pár štamgastů, z nichž jeden karban vypadal jako můj děda, servírka – Máňa, co nosila babičkovskou zástěru se vzorem hrušek, vrchní – poctivý a hodný pán, který nás po zavíračce někdy i rozvážel. Byla to jiná hospoda. Přicházeli a odcházeli další a další sousedi a kamarádi. Já cítil, že letos nezdoláme Nohavicův alkoholický kopec, ale možná budeme muset vylézt na Janovu horu jako kdysi, když jsme jako malí poslouchali Fleret a já usnul na záchodě s hubou 208
na míse. Tohle byla Imaginární hospoda. „Hele, teď řeknu něco, navzdory našim hospodským kecům, co opravdu myslím a cítím naplno, tak se netlem, Ondro,“ řekl jsem. „Hm,“ řekl Ondra. „Chtěl bych se jí zeptat, jaký čaj by mi nejlíp doporučila na hlasivky, ne to jsem nemyslel, to ještě není ono,“ zamyslel jsem se. „Každý má svoje slabý a silný chvíle. Svou slávu a pád. Ona je to nejkrásnější, co jsem cítil. Ať se děje cokoli, ať mi napsala tu jasnou zprávu, ať mě nebude znát, nebo na mě nebude reagovat, bude chladná a povznesená, je krásnou posmutnělou láskou v mým srdci a zůstává se mnou v tónech podzimních větví i dobrodružnejch zim. Je výjimečná. I když mě to trápí k smrti, nemůžu na ni nemyslet. Otravovat a vnucovat se nebudu. Co tady kecáme, stejně nikdo nikdy neuslyší, nikde se to nedochová. Ráno po tom neštěkne ani pes. To je jenom tady mezi náma. Miluju ji tím svým nejhezčím citem, stále bude na seznamu největších a nejkrásnějších lásek. Kamkoli půjdu, tam bude ona ve mně. A věřím, že jednou bude ona se mnou, protože další Pseudoprávníci už určitě nebudou.“ „Ále hovno,“ řekl Ondra. A život běžel dál. Běžel a běžel. Trvalo ještě nějaký čas, než jsem se z toho vymotal. A jednou jsem z tohohle všeho byl venku. Vymotal jsem se. Potkal jsem tu nejúžasnější slečnu pro svůj život. Ještě lepší a reálnější než Ivetku. Bylo to setkání v jedné vteřině po jednom mém koncertě u stánku se sekanou. Dala mi nádherné pocity, něco nejkrásnějšího, co mohla, povznesení a naději a stala se mým nejúžasnějším andělem a druhou půlkou. Už to nebylo jen jako, už to nebylo pouhé zamilování a dokazování si něčeho, už to bylo doopravdy. Svůj padl ke svému. V jednom krásném slunečném dni mi na chalupu přivezla oběd, snědli jsme ho kou209
sek pod mou oblíbenou třešní se snivým výhledem do kraje luk a polí na srnky a já mohl konečně dopsat tenhle zkurvený a zjebaný román.
210
OBSAH: Předmluva – 2 1. ČÁST I. Nic už mě nedostane – 3 II. Poprvé učitelem – 6 III. Raut – 11 IV. Towa Tei – 13 V. Přejdaří – 17 VI. Déšť a bouře nechť nás očistí – 27 VII. Na výletě – 34 VIII. Život v obrázcích – 45 IX. O hodnoty nejde – 49 X. Pamatuj! – 64 XI. Poutník – 75 XII. Hrůza – 96 XIII. Tiché noci – 104 XIV. Podzim téměř v New Yorku – 110 XV. Pseudoprávníci – 122 2. ČÁST I. Cesta – 124 II. Andrea – 143 III. Psychopad – 166 IV. Let’s leave this shit – 175 V. Tiché dny – 195 VI. Zestárlí pseudoprávníci – 208
Adam Katona (nar. 1986) je český písničkář, spisovatel a básník. Autorské písně doprovází na kytaru. Překládá také písňové texty z angličtiny. Doposud oficiálně vydaná díla: Pod lampou skloněnou – hudební album (Indies Happy Trails Records Brno 2007), sleeve note Jiří Černý Můj vzkaz doletí – hudební album (Adam Katona 2011) Lehce osamělí kluci od široké řeky – sbírka poezie (Adam Katona 2011) Andrea a jiné básně – sbírka poezie (Adam Katona 2013) Copyright 2014 © Adam Katona www.katona.wz.cz www.bandzone.cz/adamkatona
[email protected]
