S Telefónikou v pasti 5

47

respekt.cz Ročník XVII. V 20.—26. 11. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Topolánek a ODS po kongresu 2, 4 V Potřebný šašek Borat Proč je biojídlo drahé 6 V Chřipka opět před branami 18

S Telefónikou v pasti

5

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

O2 upozorňuje: Zákazníku, věrnost jedné firmě je hloupost

3

2

komentáře ve hvězDáCh

Odmítají  nejenom  maso,  ale  i  jakékoli  živočišné  produkty  –  výrobky  z  medu,  vajec,  mléka,  kožešin,  vlny,  kostí,  kůže,  peří, perel, perleti, korálů i mořských hub.  Jejich přesvědčení vylučuje veškeré formy  využívání zvířat a namísto nich propaguje  rozvoj neživočišných alternativ. V Americe  je  jich  600  tisíc,  v  mnohem  menší  Velké  Británii čtvrt milionu. Ať už k tomuto hnutí  jednotlivé stoupence vedou motivy „pouze“  soucitné  nebo  i  zdravotní  či  náboženské,  není příliš staré. Zakladatel Veganské společnosti a autor samotného výrazu vegan  zemřel 16. listopadu právě před rokem. Donald Watson se narodil 2. září 1910  na  anglickém  venkově  v  rodině  masojídků, kteří svým potomkům nechávali volnou  ruku  v  životní  orientaci.  Jeho  cesta  jiným  směrem začala již v dětství, když trávil léto 

20.–26. lIstopad 2006 V ReSPeKT 47

ODS na mostě k Paroubkovi

Vaří se koalice, ale strach není dobrý kuchař

Bez masa i mléka, drahý Watsone na strýcově farmě obklopen zvířaty. „Všechna ta zvířata něco ,dávala‘,“ vzpomínal později. „Těžký kůň tahal pluh, lehčí kůň bryčku,  krávy ,dávaly‘ mléko, slepice ,dávaly‘ vejce,  kohout  byl  užitečný  ,budík‘  –  tehdy  jsem  nepoznal, že má i jinou funkci. Ovce ,dávala‘ vlnu. Nechápal jsem, co ,dávají‘ prasata,  ale působila tak přátelsky – vždy byla ráda,  že  mě  vidí.“  Co  „dávají“  prasata,  pochopil  až ve chvíli, kdy byl svědkem zabíjačky. Po  tomto zážitku se Watson stal vegetariánem.  Bylo to 1. ledna 1925, v rámci novoročního  předsevzetí, a rozhodl se sám, aniž by osobně znal někoho podobně zaměřeného.  Poté se začal učit truhlářem. Láska ke  dřevu  a  venkovu  ho  provázela  celý  život,  stejně jako charakteristika citlivého perfekcionisty s pevnou vůlí, abstinenta a nekuřáka,  který  se  brání  kontaktu  se  vším,  co  považuje za toxiny. Časem mu však samotné odmítání masa přestávalo stačit a Watson  upouštěl  od  užívání  zvířecích  produktů vůbec. Byl to logický důsledek jeho  dosud  nepojmenované  fi lozofi e,  která  se  silně pojila s pacifi smem. Za války se také  Watson  nechal  zaregistrovat  jako  odpírač  vojenské služby z důvodů svědomí, což mu  přinášelo tvrdé morální výzvy. Už proto, že  název fi lozofi e i celého hnutí vznikl dnem  založení Veganské společnosti 1. listopadu  1944, tedy v době, kdy nacistická armáda  útočila v Ardenách a do Osvětimi přijížděly  poslední transporty. Výraz vegan odvodili  Watson a jeho žena Dorothy z počátečních  a  závěrečných  písmen  slova  vegetarián,  „neboť  veganství  začíná  vegetariánstvím  a dovádí je k jeho logickému závěru“. Dnes  už  nejde  o  úzkou  skupinku  přátel,  ale  o  široké  hnutí,  které  zdomácnělo  i v éře byznysu – logo vegan se stále hojněji  objevuje  na  potravinových  obalech  i jídelních lístcích restaurací. Sám Donald  Watson strávil posledních 23 let života ve  městě Keswick v hornaté oblasti Lake District,  nejznámějším  pozůstatku  doby  ledové  v  severní  Anglii.  I  na  stará  kolena  se  věnoval organickému zelinářství, cyklistice,  fotografování,  hře  na  housle  a  provádění  turistů. Navzdory skeptikům se dožil 95 let,  aniž by potřeboval návštěvu lékaře. Zbyněk Petráček

Paroubek, Filip, Čunek, zdá se vám to málo?  foto günter Bartoš

V

ydat  se  do  vlády  se  sociálními  demokraty,  nebo usilovat o co nejrychlejší předčasné volby a riskovat, že mezitím Jiří Paroubek sestaví svou vlastní vládu s podporou přeběhlíka?  To  byly  hlavní  otázky  pro  členy  ODS,  kteří  o víkendu rokovali v pražském Veletržním paláci.  Šlo  o  bezesporu  nejdůležitější  a  také  nejzajímavější jednání této strany za posledních deset let,  protože rozhodovalo nejen o budoucnosti partaje,  ale celé země. 

Jaký smysl dál? Návštěvník zabývající se otázkou, která z výše zmíněných  možností  je  lepší,  získal  odpověď  téměř  okamžitě po vstupu do jednacích prostor. Tím spíše, pokud ODS sledoval i na předchozích kongresech, zejména za dob vladaření Václava Klause.  Současná  strana  občanských  demokratů  už  není  uzavřená  skupina,  jejíž  členové  všude  vidí  bubáka a jde jim o výhodné kšeftíky. Dnes jsou tu  lidé s různým pohledem na budoucnost Evropské  unie, životní prostředí či občanskou společnost. Už  není povolený jen jeden postoj a nestraší se vším  cizím,  jak  bývalo  dobrým  zvykem  v  Klausových  časech.  Tehdejší  kongresové  proslovy  nazývající  občanskou společnost něčím, co se „příliš neliší od  puče v osmačtyřicátém“, by tu zněly jako z Marsu. Nejde samozřejmě o pohádku, vždyť se tu stále  pohybují lidé, kteří nás stáli hodně nervů i peněz.  Jako jsou bývalí pražští primátoři, členové mediálních rad či někdejší ministři (pro zajímavost, autor  zmíněného šest let starého výroku Petr Štěpánek  byl nedávno vybrán za člena Rady Českého telekomunikačního úřadu). Nicméně naprostá většina  sjezdových  řečí  byla  protkána  slovy  jako  „vstřícnost“, „slušnost“ či „otevřenost“.  A tady je zakopán pes postupu Mirka Topolánka. Ten minulý týden ustoupil ze svého stanoviska,  že  s  paroubkovskou  ČSSD  vládnout  nebude,  a přišel s návrhem na koalici ODS se sociálními  demokraty, lidovci a zelenými. Přičemž tuto koalici už nenavrhuje jako něco, co dovede politicky  ochromenou zemi k předčasným volbám, ale jako  tým, který má vládnout.  Tím ale vážně ohrozil dobře našlápnutou proměnu své strany, protože ta stála a padala s vymezením  vůči  sociálním  demokratům.  Topolánek  popřel dosavadní politiku vlastní strany a ke všemu  posílil  křídlo  svých  největších  rivalů  kolem  Pavla  Béma.  Přitom  průběh  kongresu  svědčil  jednoznačně o tom, že by stačilo zavelet a většina ODS by šla za Topolánkem i do rizika třetího  pokusu o sestavení vlády.

Čeho se bojí Topolánek?

Došel k logickému závěru.  f oto Vegan socIety

V této optice vypadá strategie předsedy ODS jako  vážná  chyba.  Jenže  situace  vůbec  není  černobílá.  Topolánkova  úvaha,  že  když  se  se  socialisty  nespojí on, udělá to někdo jiný, je na místě.  Může  se  najít  nějaký  přeběhlík  od  lidovců,  nebo  dokonce  celá  strana.  Ačkoli  KDU-ČSL 

v poslední době několikrát prokázala, že se umí  nebezpečným  nápadům  vzepřít,  teď  začíná  být  naprosto nečitelná. A to tím spíše, že se o předsednický  post  zřejmě  bude  ucházet  senátor  Jiří  Čunek – zdatný populista, který se díky útokům  na Romy stal natolik populární, že mu veřejnost  zřejmě promine jeho zpochybňování zákazu spolupráce s KSČM. Jestli  vznikne  vláda  ČSSD+KSČM+1,  může  to  zemi přinést řadu nepříjemností. Zejména v zahraniční politice, kdy se dnes socialisté více podobají  komunistům než ostatním demokratickým stranám.  O reformách nemluvě. Problém ale je, že ty zřejmě  nenabídne  ani  velká  koalice.  Jednak  velké  koalice  nikde  nejsou  reformní.  Za  druhé  ČSSD  je  strana,  která  i  na  miniaturní  reformičky  Vladimíra  Špidly  reagovala  bouřlivými  protesty  a  nakonec  odstřelením předsedy. „Naši voliči prostě další zdražování  a úspory nechtějí. Nemůžeme jen šetřit, šetřit, šetřit,“  prohlásil tehdy vlivný poslanec ČSSD Radim Turek.  A dnes je situace ještě vážnější. Ideolog strany Lubomír Zaorálek v televizní debatě prohlásil, že odmítá  jakoukoli změnu zákoníku práce: „Já si myslím, že  to je boj mezi prací a kapitálem, mezi prací a penězi  v této zemi. A ukazuje se, že jsou tady dvě silné skupiny. A my reprezentujeme tu jednu.“ To je jasné vymezení pozic: zdejší sociální demokraté nesměřují tak jako jejich kolegové v  západní  Evropě k moderní podobě projevující se snahou být  mostem mezi kapitálem a pracujícími. V Česku si  prostě, k naší škodě, vybrali „boj“ za jednu stranu.   Při  takto  rozvržených  pozicích  není  možné pro tuto zemi nalézt dobré řešení, pokud by 

spolu měli vládnout Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Už jsme to psali těsně po volbách, ale je  nutné  to  připomenout:  zatímco  první  z  těchto  pánů  může  nehybnost  reforem  předkládat  voličům jako vítězství – vždyť zabránil pravicovým  experimentům –, ten druhý bez razantních změn  prohraje, neboť sliboval opak.

V politice mají gesta váhu Topolánkův strach, že když se s Paroubkem nespojí  on, udělá to někdo jiný, připomíná naši nedávnou  historii. I v minulém režimu si zástupy lidí omlouvaly své kompromisy ideou menšího zla: musím to  udělat, aby to neprovedl někdo jiný, horší, a já budu  alespoň svojí slušností měnit věci zevnitř. Je  dnes  země  opravdu  v  takové  situaci,  že  strach máme považovat za nejlepšího rádce? Prohlášení řady členů z regionů strany Mirka Topolánka, že je třeba zachovat si tvář a tedy i riskovat  místo v opozici, je na místě. V politice mají i symbolická gesta velkou váhu, zvláště u velké strany.  Dává to naději, že po dalších volbách může přijít  skutečná změna.  Duhová vláda má opravdu smysl jen za jedné  podmínky a to, že přivede zemi k předčasným volbám už v příštím roce. Jinak ať zkusí štěstí Paroubek, a to se všemi riziky a plnou odpovědností.  Erik Tabery Aktuálně k tématu na www.respekt.cz.

Inzerce

R-PRESSE, vydavatel týdeníku Respekt, vypisuje výběrové řízení na pozici

geneRáLníhO řeDITeLe/Ky vyDavaTeLSTví pro strategické a ekonomické řízení Respektu.

Požadujeme: výborné ekonomické znalosti | kvalitní komunikační a organizační schopnosti | strategické a perspektivní myšlení Předpokládáme: vysokoškolské ekonomické vzdělání | praxi v manažerské funkci | znalosti v oblasti trhu médií | přehled v oblasti marketingu, reklamy a inzerce | dobrou znalost angličtiny | nástup 1. 2. 2007 nabízíme: práci v dynamickém a atraktivním oboru | nadprůměrné finanční ohodnocení Vážní zájemci/kyně nechť laskavě zašlou strukturovaný životopis a motivační dopis se stručným zdůvodněním zájmu o tuto pozici, kopii dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání a fotografii na adresu společnosti ALEA-psychologie, která zabezpečuje objektivní výběr uchazečů, a to nejpozději do 30. listopadu 2006.

ALEA-psychologie, Michalská 12, 110 00 Praha 1 e-mail: [email protected]

PSYCHOLOGICKÉ A PERSONÁLNÍ PORADENSTVÍ

Q

komentáře 

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

Potřebný šašek Borat

EDITORIAL

Proč je pro vás důležitý, i když se vám nelíbí

V

e čtvrtek dorazí do českých kin Borat, napůl fikce a  napůl reality show o  primitivovi z  postsovětské země, který po cestě napříč kontinentem studuje americké mravy. Je to víc než film a víc než legrace, je to vlastně výzva divákům, co unesou. Borata vymyslel a hraje pětatřicetiletý Sacha Baron Cohen, britský historik s diplomem z Cambridge. Borat je odporný. Myslí jenom na sex, neumí používat záchod, nenávidí Židy, škodí sousedům a  je kazašský nacionalista. V Americe se obrátí v militantního křesťana a domů do Kazachstánu si odveze coby nevěstu přestárlou černošskou prostitutku. Film už od září láme v USA kasovní rekordy a Barona Cohena žalují a viní z urážek na cti kazašské úřady, obyvatelé rumunské vesnice, kde se film natáčel, pár Američanů, kteří se nechali vyprovokovat k rasistickým hláškám, a údajně i soft pornohvězda Pamela Andersonová. Něco takového svět filmu nepamatuje snad od dob Života Briana v roce 1979. Jak ale může absurdní postava z filmu natočeného „jakoby“ amatérsky způsobit mezinárodní skandál? Jak může spustit zásadní debatu o smyslu politické korektnosti?

Dvojí metr? Názory, že smyšlená postava Borata Sagdijeva je „přes čáru“, jsou trojího druhu a pocházejí nejen od „potrefených“, ale také z řad obránců lidských práv a od některých filmových kritiků. Podle nich je prý film jednak politicky nekorektní vůči menšinám. Za druhé zneužívá lidí, kteří nevěděli, jak bude filmový materiál použit, a pronášeli své soukromé názory. A za třetí: proč se my na Západě tak staráme, že muslimům vadí karikatury proroka Muhammada, když Borat otevřeně pronáší antisemitské hlášky? Neměli bychom náhodou na vtipkování mít pro všechny stejný metr? Baronův Kazachstán je fiktivní země, tak jako třeba Čechy v Shakespearově Bouři. Je to souhrn západních klišé o postsovětských zemích: lidé tam bydlí společně s  kravami, všechny dívky jsou prostitutky, všichni muži jsou líní a základem ekonomiky je korupce. Jak říká Borat: „Krásný Kazachstán má také problém: ekonomický problém, sociální problém a Žid.“ Má se za to všechno někdo skutečnému Kazachstánu oficiálně omluvit?

Nikdy bychom neměli za jiné rozhodovat, kdy a proč se mají cítit dotčeni. Je to otázka perspektivy druhého a  rozpoznat hranici mezi vtipem a urážkou je pouze věcí citu. Ovšem strom vypadá z každé strany trochu jinak a o vtipu platí totéž. Za všechny to vyjádřil britský kritik Solomon Jason z deníku Guardian: „Kdybych byl z Kazachstánu, asi bych se nesmál. Jenomže jsem Žid a  syrově parodovaný antisemitismus cítím jako úlevu.“ Pokud jde o  „podvedené“ Američany, kteří před Boratem při pivu rozkryli nekorektní postoje vůči menšinám či sexualitě, a teď se jim smějí diváci na celém světě: je to trapné, ale není to zlé. Prostě to jen správně ukazuje na dvojí morálku západní společnosti. Copak je ve svobodné společnosti normální říkat něco jiného do kamery než mimo ni? Celý omyl možná spočívá v domněnce, že politická korektnost je oficiální západní ideologie. Jenže tak to není, je to jenom řešení z nouze. Neurážet a  neponižovat ostatní lidi slovem, skutkem a pokud možno ani myšlenkou je nedostižný ideál a politicky korektní zákony zůstanou vždycky jen částečným řešením. Usilovat o ideální soužití má smysl, jenže to má i temné stránky: navzdory všem zákonům žijí rasismus, xenofobie a  sexismus dál, a  jsou nebezpečné právě proto, že je lidé pečlivě skrývají, takže hladina vzájemné nenávisti se nedá přesně určit. Tohle všichni tušíme, ale jen Baron Cohen to otevřeně ukazuje. Provokuje zdánlivě dobře vychované lidi, aby říkali, co si opravdu myslí o Židech nebo feministkách. Je to někdy tvrdé, ale někdo to měl udělat už dávno.

Ve správnou chvíli Pokud jde o  srovnání Borata s  loňským skandálem kolem karikatur proroka Muhammada: Baron Cohen předvádí absurdní humor, jenže přesně ví, kdy přestat. Úzkostlivě se vyhýbá jakékoli narážce na islám. Jeho terčem je antisemitismus jako takový a  islám s  tím nemá co dělat, přestože „kazašský“ Boratův původ tohle téma přímo vnucuje. Když Borat mluví svou mateřštinou, hovoří ve skutečnosti hebrejsky, a stejnou řečí obsedantně nadává na Židy. Je to provokace? Podle pozorovatelů z britského tisku spíš vzkaz do Izraele: „Já to tak nemyslím, je to vtip.“ Borat je primitiv. Ale Sacha Baron Cohen je intelektuál a ví, co dělá. Ale to všechno ještě nevysvětluje ten obrovský úspěch. Sacha Baron Cohen je především geniál-

Husák žil, žije a … Před patnácti lety zemřel kolaborant číslo jedna. Nechal po sobě výstrahu, která jen tak nezmizí. V totalitním státě, kde se na prvním místě uváděl generální tajemník Komunistické strany Československa a  až potom prezident státu, vládl Gustáv Husák skoro dvacet let, po většinu času symbolicky jako generální tajemník a prezident v  jedné osobě. Doba, kterou lze nazvat dobou Gustáva Husáka, má dnes v  učebnicích název normalizace. Což má symbolický význam v tom, že jako na „normální“ si lze po čase zvyknout téměř úplně na všechno. Na Husákovu dobu zbyly v české a slovenské krajině stopy nesmazatelné ještě po další tři generace, ne-li navždy. Nekonečná paneláková sídliště, postupně degenerující v  paneláková ghetta, tak jak postupně degeneroval celý normalizační režim. Po normalizaci tu ale zbyly i  nekonečné chatové kolonie a obrovské břízolitové baráky na českém venkově a  ve slovenských podhorských osadách. Na Slovensku samotném pak dnes už většinou pustnoucí továrny v  každém horském údolí a vzpomínka na dobu, kdy pod Tatrami snad vůbec poprvé nebyly „hladové doliny“.

Čistý řez Když odhlédneme od politiky a  lidských práv, tak jako se dnes od nich odhlíží při kapitálovém hodnocení Číny, byla nejméně polovina vlády Gustáva Husáka dobou sice mírného, socialistického, ale blahobytu. Od osmdesátých let byl Husákův komunismus čím dál zadřenější, avšak podobně jako v bývalé Německé demokratické republice ekonomická nespokojenost pramenila spíše ze srovnání se západní Evropou než

zeměmi jako Polsko nebo Sovětský svaz. Což dnes může pramenit také. Husákova normalizace ale také ničila, hlavně v českých zemích, život všem, kteří nazývali sovětskou okupaci z roku 1968 okupací, a nikoli bratrskou pomocí. Husák nepopravoval, údajně kvůli tomu, že byl v padesátých letech ve stalinistických procesech sám původně odsouzen k  trestu smrti. Aktivní oponenty však nechal zavírat do vězení, délky trestů některých českých disidentů nemají v tehdejší komunistické části Evropy obdobu. Husákův režim byl zvláštní i v tom, že vydržel tuhý až do konce, Československo nikdy nezažilo „perestrojku“, gulášový komunismus nebo kulaté stoly. Jen podivné Slušovice. Díky Husákovi je tu čistý řez, doba před 17. listopadem a po něm. A to přesto, že Husák neodešel dramaticky, ale prostě zmizel z Pražského hradu do vily v bratislavské Dubravce, kde potom ve stejném klidu za necelé dva roky zemřel. Jako „Husákovu dítěti“ mi zbyla poměrně slušná ruština. Když se mě někdo zeptá, jak to, že umím tak dobře rusky, používám odpověď, která až na skutečné Rusy vzbuzuje úsměv: „Okupanty naučili.“ Husákova doba totiž je, a to se zapomíná a nemělo by, dobou dvacetileté sovětské okupace. A Gustáv Husák hlavou nejen totalitní, ale kolaborační moci. Když se rozhodl stát kolaborantem číslo jedna, dotáhl to do důsledku. Sověty pak po celou dobu používal jako svůj mocenský nástroj – jak proti konzervativcům kolem Vasila Biľaka, tak proti všem odstínům reformátorů. A oni používali jeho. Symbolicky padl až ve chvíli, kdy okupační režim,

ní komický talent tak jako Woody Allen nebo třeba Laurel a Hardy. Bez jeho osobnosti by film byl hloupý a sprostý a nikdy by nevnikl divákům pod kůži. Za masovou návštěvnost sice částečně může šokující toaletní humor, který se vděčně obrací k nejnižší signální soustavě. Ale určitě za ním stojí i  úleva, kterou film vyvolává ve všech: ve skrytých rasistech, v těch, kdo se jich bojí, a především v  lidech napjatých z  vyhrocených mezinárodních vztahů. A to jsme dnes všichni a všude. Člověk se občas potřebuje hystericky zasmát a Borat je film, který přišel ve správnou chvíli. Největší filmový hit současnosti jsem viděla v  berlínském kině plném Američanů, ale nahlas jsem se smála jenom já. Nemožný exot Borat zahajuje totiž své proslovy českou větou: „Jak se máš?“ Celkový dojem je výborný: je to britský humor ze stejné školy jako Monty Python. Do předem napsaného scénáře jsou vkomponovány „reality“ skeče. Borat v nich masturbuje na Páté avenue před obchodem s prádlem, ohnivě vzývá k naprostému zničení Iráku během texaského rodea anebo chlapsky líbá zděšené kolemjdoucí v newyorských ulicích. Film ale předchází tak oslnivá a divoká pověst, že nakonec přijde trocha zklamání z  hluchých míst. Někteří obhájci lidských práv se také bojí, aby Borata někdo nevzal vážně. To se stát může, například v České republice, kde jsou „boratovské“ výroky o Romech, Židech či sexu běžně slyšet na ulici i jinde. „Jsem muž a mám rád něco do ruky,“ komentoval třeba před třemi lety poslanec Kraus plastiku prsou Petry Buzkové. Ovšem roztoužený a trapný Borat je určitě méně veřejně nebezpečný vzor než zabijáci z akčních filmů.

Nestanovujme pravidla Mediální bouře kolem Borata je daleko účinnější než snímek sám, nicméně je skvělé, že fenomén Borat existuje, že baví, provokuje i dráždí. Tak jako středověký král potřeboval šaška, potřebuje i moderní společnost od Ameriky po Koreu nespoutaný smysl pro humor. Až začneme odvážné a chytré komiky, jako je Baron Cohen, globálně umravňovat, půjde to s lidstvem doopravdy z  kopce. Stanovit pravidla umělcům a vtipálkům přece znamená pohřbít svobodnou společnost: kazašskou, britskou nebo jakoukoli. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka

Q

charakteristický Brežněvovou doktrínou omezené suverenity komunistických satelitů, skončil. Husákův život samozřejmě není jen normalizace. V bratislavském divadle Aréna, kde zřejmě ne shodou náhod právě teď uvádí hru Dr. Gustáv Husák, hrají Husáka tři herci. Každý představuje jeho jiné životní období, ale kdyby se to vzalo do důsledků, mělo by jich být ještě mnohem víc. Husák jako předválečný a  válečný salonní komunista, pak „povstalecký vůdce“ Slovenského národního povstání, navrhující Stalinovi připojení Slovenska jako svazové republiky k Sovětskému svazu. Poválečný ministr vnitra slovenské „vlády“, člověk, který volební porážku komunistů Demokratickou stranou z roku 1946 změnil ve vítězství komunistů a tím i svoje ještě před únorem 1948. Člověk odsouzený v  roce 1954 jako „buržoazní nacionalista“ k trestu smrti, který byl změněn po Stalinově smrti na doživotí, z něhož bylo nakonec šest let za mřížemi. Po propuštění dělník v bratislavské továrně na zubní kartáčky. Pak po Dubčekovi druhý muž pražského jara... V  diskusi, která se na Slovensku koná v  souvislosti s již zmiňovanou hrou, se často objevuje názor, že Gustáv Husák byl velký Slovák, výborný politik, který by se skvěle uplatnil i dnes. Když odhlédneme od toho, že za Slováka ho bylo za normalizace s  jeho zkomolenou čechoslovenštinou těžké považovat, tak nad druhou částí je možné se zamyslet.

Stále žije O kolik naši dnešní politici převyšují Gustáva Husáka? Kolik z nich by nepodepsalo moskevské protokoly? Jak velkou máme jistotu, že ti, kteří se dnes tváří jako demokraté, by kvůli moci neobrátili, jako obrátil Husák po roce 1968? Dokázali bychom my, Husákovy děti, svobodu, kterou máme patnáct let, vůbec bránit? A jak dlouho? Déle než generace našich otců, která to vzdala nejpozději po roce, v  srpnu 1969? Husák je patnáct let mrtev. Jako výstraha ale pořád žije. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.



Q

Vážené dámy a pánové, nový majitel Telecomu vstoupil do Česka s velkolepou reklamní kampaní, zkušenosti řady zákazníků ale zrovna velkolepé nejsou. Přinášíme vám o tom článek na straně 5. V Ekonomice najdete text k aktuální situaci kolem chemičky Setuza, na níž po letech váhání uvalila vláda nucenou správu. V rubrice Téma pak můžete číst reportáž našeho kolegy z německého týdeníku Die Zeit o nucené prostituci na hranicích. V Kultuře nabízíme reportáž z vídeňského festivalu W. A. Mozarta. Za týden v Respektu najdete zvláštní přílohu s vybranými blogy původně psanými na blog.respekt.cz. Srdečně zdraví Marek Švehla

glosa Řečeno s klasikem – jsou to paradoxy. Když před časem neznámí útočníci vystříleli na příbramského bosse Jaroslava Starku patnáct ran ze samopalu, seděl Radovan Krejčíř ve své luxusní černošické vile, František Mrázek a Tomáš Pitr vládli v Setuze a brousili si zuby na Unipetrol a Miroslav Provod si užíval podnikatelskou penzi na luxusním orlickém Vystrkově. Neuplynuly ani dva roky a z idyly nezbylo naprosto nic. Zatčení Starky symbolicky dovršilo konec vlivné skupiny někdejších veksláků, později společnými obchody pevně propojených podnikatelů, z nichž ani bohatství, ani kontakty na nejvyšší politiky nedokázaly smýt gangsterský odér. Pitr a Provod dostali letos mnohaleté tresty vězení, Krejčíř se skrývá před policií na Seychelách, Mrázek byl v lednu zastřelen. A teď došlo i na Starku. Všechno jsou to lidé, kteří přišli k mnohamilionovému majetku hlavně v  devadesátých letech, a  především tunely prováděnými možná – či velmi pravděpodobně – i pomocí korupce politiků či policistů. Mlýny spra-

Velké zúčtování vedlnosti melou pomalu, ale jistě, dalo by se tedy říci s pohledem na spoušť v jejich řadách. Ale ta spravedlnost je nějak rozpatlaná a zůstávají po ní spíš rozpaky. Mrázka někdo prostě zastřelil. Pitr a Provod byli odsouzeni za sporný daňový podvod z první poloviny devadesátých let a do soukolí justice se dostali definitivně až poté, co rozzlobili své dosavadní vysoce postavené ochránce snahou urvat si pro sebe kus privatizovaného Unipetrolu, s nímž už ale vláda měla jiné (stejně podezřelé) plány. Krejčíře nechala policie upláchnout na Seychely a dnes ho na dálku znovu obviňuje z podvodů, které neuměla nebo nechtěla roky vyjasnit. A Starka je teď obviněn za spoluúčast na běžné gangsterské vraždě. U  všech by teď bylo na místě objasňovat i jiné věci. Jaké měli kontakty na politiky a policisty? Zda je platili, nebo se svými údajnými kontakty jen planě chlubili? Půjčil Krejčíř Grossovi oněch šedesát milionů? Proč najednou snaha policie dostat jej z ostrovů opadla? Jak to bylo s Pitrem a Mrázkem a jejich mejdany pro politiky? A co Starka a jeho kamarádi z příbramské radnice? Měli všichni spojky v policii? To vše mluví o slabosti či neochotě státu vyrovnat se se zločinem. Korunu těmto pochybám nasazuje videokazeta o  průběhu Starkova zatčení, kterou někdo z  policie poskytl televizním stanicím. Samopalníci, helikoptéra, zakuklenci, ponížený „zločinec“ tváří na asfaltu. Opravdu je zde váha ochránců zákona tak slabá, že k zadržení jednoho neozbrojeného maloměstského kombinátora, doprovázeného jedním neozbrojeným hlídačem, potřebují speciální protiteroristickou jednotku? To se nezdá pravděpodobné. Ale jaký smysl pak ono dálniční divadlo a jeho následná televizní repríza vlastně měly? Možná chtěla policie ukázat dalším zločincům, čeho se mají bát, možná to byl vzkaz pro politiky – tohle je naše práce, gangsteři, nezabýváme se politikařením. V  tuto chvíli můžeme zvenčí o  záměrech režisérů této akce jen spekulovat. I kdyby však policie propašovala svůj hrdinský zátah na Jaroslava Starku do televize „jen“ se záměrem propagovat svou akčnost a zlepšit si veřejnou reputaci, podařil se jí pravý opak. Jaroslav Spurný

   česká republika

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Žádáme volby! Ale kdy?

Výsledek kongresu ODS potřebuje vykladače, snad se jich dočkáme

O

DS má za sebou hodně zvláštní kongres – vítězům, kteří dnes nemají v české politice konkurenci, připadl úkol vybrat pro sebe to nejlepší ze špatných řešení. Kongres přehledný a předvídatelný ve své volbě jediného kandidáta na předsedu, a zároveň roztříštěný a občas nesrozumitelný v debatách a rozhodnutích o dalším směřování strany.

Dvě skupiny Na svém posledním velkém srazu před rokem v Brně si ODS vyzkoušela novou image otevřené strany: všude plno očekávání, sebedůvěry a smíchu nad odlehčeným spotem Filipa Renče o Indianu Jonesovi prchajícím z temné jeskyně KSČSSD po modré značce. Útulné brněnské divadlo vystřídal minulý víkend hranatý funkcionalismus Veletržního paláce a šedivé betonové cihly ve velkém sále, kde pár dní před zásadním setkáním ODS duněl taneční festival Electronic Beats. Z  opozičního vůdce Mirka Topolánka se od minulé sešlosti stal premiér, za zády mu na předsednických stupíncích seděla tlupa ministrů, ve foyer se rozdávala brožurka „Co stihl Topolánkův kabinet za 38 dní“, každý druhý řečník připomínal šňůru letošních volebních vítězství – a přesto byla čela většiny ze 450 delegátů zkrabacená. „Je to zatím takové rozpačité,“ krčil v sobotu brzy odpoledne rameny českobudějovický primátor Juraj Thoma a jeho kolegové mu dávali za pravdu. Nikdo totiž neměl po ruce jednoduché řešení dilematu, před které stranu postavila politická realita. Za všechny to v projevu shrnul Pavel Bém: „Jsme opravdu dobří. Toto není nic jiného než pravdivé konstatování. Proč nám tedy zůstává v mozkových závitech pachuť jakési možná nepatřičné ironie? Proč na našich tvářích chybí rozzářený úsměv?“ Ty otázky byly řečnické, rozzářené úsměvy spokojených vítězů chyběly ze známých a zřejmých příčin: ODS čekalo klíčové rozhodnutí, jak dál v povolebních jednáních. Indiana Jones totiž sice dál jako kdysi prchá před socialisty z temné jeskyně, nyní však v úplně jiných souvislostech. Během hodin debaty, zástupem delegátů sledované pozorněji, než je běžně na kongresech zvykem, vykrystalizovaly dva hlavní pohledy na věc. Podle toho prvního je nejvyšším zájmem ODS „nezadat si“ za žádnou cenu a za žádných podmínek se sociální demokracií, raději riskovat třetí – „Paroubkův“ – pokus o sestavení vlády a případně jít i do opozice. Druhá skupina – pro pozorného kongresového posluchače zřetelně převažující, a navíc složená z vlivných a výrazných osobností – se postavila za Topolánkův projekt vlády národní shody a předsednictví EU založené na dohodě s ČSSD, lidovci a zelenými. Hranice mezi oběma tábory – a patří to k symbolům tohoto kongresu – se ale jakoby rozmývala. Projev Miroslavy Němcové byl kupříkladu všeobecně vnímám jako odmítavý k projektu duhové vlády. Němcová v  něm důrazně varovala před spolupra-

Nečas balí, Bém ho nahrazuje. foto günter bartoš

cí s Jiřím Paroubkem. Později ale říkala něco jiného. „Ale já podporuji Mirka Topolánka, jen říkám, že zásadní podmínkou je, aby vláda byla protikorupční,“ sdělila v kuloárech Němcová. Za Topolánka se postavili ministři, většina poslanců i hejtmani. Obvykle ale vstup ODS do duhové vlády něčím podmínili, nutností reforem a prosazením programu ODS. Hejtman Evžen Tošenovský k  tomu ještě přidal nutnost „jasných, veřejně dohodnutých pravidel“. Naopak proti se relativně jednotně postavili senátoři, kteří spolupráci s ČSSD ve velké koalici či nové opoziční smlouvě odmítli už po volbách. Nejméně kompromisů připouštěli také spíše regionální a méně známí politici ODS.

Hlasy pro Béma Topolánek v  projevu slíbil lidovcům a  zeleným zachování současného volebního systému, z programových věcí vypíchnul boj proti korupci („vláda vytvoří podmínky pro to, aby mohly být vyšetřeny

Mluv, německý hrdino, zajímáš mě

všechny skandály z nedávné doby, případně nové aféry“) a evropskou politiku (podpora rozšiřování Unie, ne pokusům oživit euroústavu). Všichni jeho podporovatelé – Němcová, Bém, Gandalovič, Říman, Vondra či Tošenovský – podmínili vstup ODS do takové vlády obecně jejím „reformním charakterem“ a „prosazováním programu ODS“, tedy snižováním daní, reformou veřejných financí, penzí a zdravotnictví. Vlastimil Tlustý označil za „vlajkovou loď“ koaličního projektu rovnou daň, jiní hovořili ještě o odložení zákoníku práce. „O co nám tedy jde – hýčkat si v opozici zásadové ego, nebo zkusit prosadit volební program?“ shrnul dilema v nedělním předvolebním projevu Mirek Topolánek. „Nepotřebuji žádné usnesení, abych věděl, že je mou povinností prosazovat náš program za všech okolností.“ Na první pohled se ODS jasně rozhodla pro Topolánkovo řešení – více než 70 procent delegátů souhlasilo s tím, aby je dál vedl. „Sedmdesát procent v tajné volbě v takové situaci? Tak to je silný mandát,“ myslí si hejtman Petr Zimmerman.

Jenže po hladké a nepřekvapivé volbě předsedy přišlo důležitější rozhodnutí o prvním místopředsedovi. O funkci se ucházeli tři kandidáti – dosavadní zástupce šéfa strany Petr Nečas, místopředseda ODS a pražský primátor Pavel Bém a ministr financí Vlastimil Tlustý. Nečas zdůrazňoval loajalitu Topolánkovi a jeho zvolením by kongres ještě silněji potvrdil směřování k duhové vládě. Největší kontrast k Topolánkovi představoval Pavel Bém. Nejprve v  sobotním projevu oživil v ODS zdánlivě mrtvou myšlenku změny volebního systému na většinový (Topolánek naopak znovu slíbil, že to ODS neudělá), v  neděli pak v  ostré předvolební řeči ohlásil plán na jednobarevnou vládu ODS a ambici udělat „novou ODS“. A občanští demokraté suverénně zvolili právě Béma. Občanští demokraté tedy nemohli více symbolicky vyjádřit svoje pochyby o tom, kam jít a co dělat, než volbou tohoto protikladného tandemu.

To všechno zní velmi dobře. Přesto hrozí nebezpečí, že se během tří let podaří realizovat jen zlomek těchto velkolepých plánů. A ještě daleko horší je představa, že se velká část dosud žijících antifašistů rehabilitace snad už vůbec nedočká – a  to i  kvůli průtahům, ke kterým při realizaci projektu došlo.

zapsání soudu vždycky ještě chybí nějaký dokument. Jinak ale už máme sestavenou správní radu a konto už také existuje.“ Nejzáhadněji však vypadá způsob, jakým se na nové úkoly připravuje samotné ústecké muzeum: ještě před otevřením Collegia mělo muzeum podstoupit generální rekonstrukci. V  lednu tohoto roku se proto veškerý personál včetně sbírek z  budovy vystěhoval. Od té doby se ale nestalo vůbec nic. Městu se dosud nepodařilo sehnat stavební firmu, která by rekonstrukci provedla za přijatelnou cenu, zní vysvětlení z magistrátu. Vzhledem ke stavební horečce v Ústí v posledních letech to zní přinejmenším překvapivě. Že by za tou laxností stála politicky motivovaná nechuť německé antifašisty skutečně rehabilitovat?

Letáky, bloky a tužky už máme

Česká vláda slíbila zdokumentovat osudy sudetoněmeckých antifašistů. Zatímco se ale pořád na něco čeká, pro poslední dosud žijící z nich si přichází smrt. Je sklenička napůl plná, nebo poloprázdná? Kdo na tuto otázku pravidelně odpovídá „poloprázdná“, ten si rychle získá pověst chronického rýpala. Kdo se rozhoduje pro „napůl plná“, je zase podezřelý, že zavírá očí před tím, co by si vlastně zasloužilo kritiku. Jediná záchrana z těchto kleští je soud typu „jak kdy“. Dobrá zpráva tohoto týdne proto zní: V Ústí nad Labem se pod titulem „I oni byli proti“ konala konference, která vládnímu projektu na dokumentaci osudu sudetoněmeckých antifašistů konečně dala konkrétní tvar. Špatná zpráva je, že jsme na tento první krok museli čekat déle než rok.

Ach, to zní dobře Vědecký projekt, který by nekladl nároky na trpělivost všech zúčastněných, pravděpodobně neexistuje. A o vědecký projekt se tady koneckonců jedná. Teh-

dejší premiér Jiří Paroubek loni sice krátce uvažoval také o finančním odškodnění pro poslední ještě žijící z oněch odhadovaných 150 tisíc sudetských Němců, kteří po boku českých odbojářů bojovali proti Hitlerovi. Po rozhořčeném protestu, kterým na tyto plány reagoval kromě jiných i prezident republiky, se vláda loni rozhodla, že tyto peníze – 30 milionů korun – dá raději na ambiciózní výzkumný a dokumentační projekt, který přinese sudetoněmeckým antifašistům alespoň morální rehabilitaci. Během příštích tří let tak má v Národním archivu vzniknout databáze shrnující životopisy a  vzpomínky jednotlivých lidí. Pod vedením Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR mají být natáčeny biografické rozhovory s žijícími antifašisty, které by suchá historická data „přeložily“ do jazyka konkrétních zážitků. A konečně putovní – a potom i stálá – výstava v Městském muzeu v  Ústí by měla výsledky projektu přiblížit široké veřejnosti.

I těm sudetským Němcům, kteří zažili odboj proti Hitlerovi „jenom“ z pohledu dítěte, je dnes totiž již přes sedmdesát. O to smutnější je proto skutečnost, že rychlému uskutečnění projektu stojí v cestě nejen složité otázky metodologie, ale také překážky byrokratického rázu. „Poté, co nás vláda v květnu tohoto roku pověřila, trvalo ještě do září, než jsme mohli podepsat smlouvy,“ vysvětluje Jiří Kocian, koordinátor projektu v Ústavu pro soudobé dějiny. „Každá z našich institucí totiž má nad sebou jiný dozorčí orgán – z nichž zase každý sleduje své vlastní ověřovací řízení.“ Komplikace provázejí i  vznik ústecké instituce Collegium Bohemicum. O jejím založení se ve městě nad Labem diskutuje už déle než tři roky: pod střechou Městského muzea v Ústí by měla sloužit k dokumentaci „dějin Němců v Čechách“ a  zde by také měla najít stálé místo zmíněná výstava o  osudech antifašistů. Dosud však Collegium existuje především ve formě hezkých letáků, bloků a tužek rozdávaných coby reklamní předměty. Dodnes není právně založeno. „Přece víte, jak to chodí,“ říká místní historička Kristina Kaiserová, jedná z hlav budoucího Collegia. „Na

Silvie Blechová

Q

To se může změnit Historička Kristina Kaiserová takovou domněnku odmítá: „Odpor na radnici necítím – většině lidí je to naprosto jedno.“ Ani Jan Sechter z českého velvyslanectví v Berlíně nevidí důvod průtahů v nedostatečné politické podpoře. Podle něj by se měl Ústav pro soudobé dějiny rozhodně intenzivněji snažit najít a  kontaktovat dosud žijící antifašisty v  Německu. „Je potřeba spolupracovat s organizacemi, které se desetiletí zabývají výzkumem, bádáním a institucionálním propojením všech, kteří se postavili nacistickému režimu – a těch je v Německu spousta,“ říká. „Dosud je reakce na náš projekt v Německu totiž velmi pozitivní – ale to se může rychle změnit v opak, pokud se to tímhle způsobem bude zdržovat dál.“ Anneke Hudalla

Q

česká republika 

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

S Telefónikou v pasti

Připomeňme si Byla to nadějná zpráva pro všechny, kteří na cestách raději strčí mobil na dno batohu – Evropská komise letos v  létě oznámila, že marného domlouvání operátorům, aby snížili „neospravedlnitelně vysoké“ ceny roamingu, už bylo dost. A  že když to nešlo po dobrém, půjde to po zlém. Situace už totiž vypadala opravdu neúnosně: nadnárodní firmy těžící z  prostupnosti hranic spouštěly pro své zákazníky na stejných hranicích telefonickou oponu a za její překročení si účtovaly sumy překračující až o pět set procent jejich skutečné náklady. Komisařka pro informační společnost a  média Viviane Redingová proto v  červenci představila plán Evropské komise, jak tento výsměch zákazníkům změnit. V  rámci svého zásahu navrhla komise zrušit poplatky za příchozí přeshraniční hovor, volání v rámci navštívené země chtěla srovnat na úroveň stejného hovoru v  návštěvníkově domovské zemi a celkově měly podle jejích představ ceny roamingu klesnout o polovinu.

02 upozorňuje: Zákazníku, věrnost je hloupost

J

e to kouzlo nechtěného. „Získejte nový pohled na komunikaci,“ hlásá podzimní reklamní slogan firmy Telefónica O2. Kdo však tento nový pohled někdy zakusil, netouží po zopakování. Když se na něm totiž objeví nějaká závada a vy se pokusíte dovolat zpátky o pomoc, čeká vás telefonní robot nebo v lepším případě operátor, který slíbí zavolat zpět a  už o  něm nikdy neuslyšíte. To ale bublinkový gigant příliš neřeší. Jeho pozornost plně zaměstnává přilákání nových a nových zákazníků.

Někam se to ztratilo Zdeněk Tejkl se v  lednu přestěhoval z  jedné pražské adresy na druhou. Požádal proto firmu Telefónica, aby jeho smlouvu na službu Internet Expres ukončila a  obnovila ji na nové adrese, pokud to bude technicky možné. Přesně podle postupu, který firma v  takovém případě žádá. Uplynul měsíc a  nic se nestalo, absolvoval tedy několik telefonátů se zákaznickým centrem. Nejprve se dozvěděl, že jeho objednávka z ledna se ztratila, pak byla nalezena, ale nevyhovuje a  je nutné sepsat novou – formulář firma pošle poštou. Za dva měsíce urgencí papír přišel, pan Tejkl ho vyplnil a obratem poslal zpět. Po dvou týdnech ho navštívil technik firmy a konstatoval, že zapojit internet na nové adrese není možné, protože není k  dispozici žádný volný port. Slíbil ale, že ve chvíli, kdy se nějaký uvolní, bude firma pana Tejkla neprodleně informovat. Následovaly desítky urgovacích telefonátů, během kterých operátor Telefóniky vždy slíbil zavolat zpět a nikdy se nikdo neozval. Mezitím dva sousedy pana Tejkla kontaktovali dealeři té samé firmy Telefónica s nabídkami Internetu Expres – prý několik volných portů pořád ještě zbývá. Pan Tejkl je velmi trpělivý a vydržel čekat až do srpna, kdy si internet nechal připojit vzduchem od malé firmy nedaleko jeho nového domu. Za celého půl roku bez internetu mu Telefónica účtovala poplatky za internet a každý měsíc byl ujišťován, že mu peníze vrátí. Teprve v srpnu docílil toho, že peníze za nepřipojený internet Telefónica převede jako kredit na jeho účet za pevnou linku. Pan Tejkl tedy nový pohled na komunikaci s největší telekomunikační firmou v zemi skutečně má a ví, že už o Telefónice nechce nikdy slyšet. Není sám, podobné zkušenosti s  největším operátorem zná ze svého okolí kdekdo. Také Jana Hartošová čekala týdny na to, jak Telefónica po změně adresy vyřeší její žádost na převedení čísla z  jedné čtvrti hlavního města do druhé. Když se postupně dozvídala, že její žádost „se ztratila“, je „špatně vyplněná“ a v tuto chvíli ji „nejde splnit“, ztratila po třech měsících trpělivost a přešla k menší firmě. Petře Fialové z  Prahy zase dealeři několikrát telefonovali s  nabídkou Internetu Expres. Sdělila jim, že si věc promyslí a  sama se ozve, krátce nato se ale objevil ve dveřích jejího bytu dealer osobně. Přesvědčil ji o podpisu smlouvy a to rovnou raději na rychlejší a  dražší verzi produktu, po měsíci služby zdarma prý nebude problém rychlost a  cenu snížit. Poté se však paní Fialová od operátora dozvěděla, že změna tarifu bez peněžní sankce není možná. Stěžovat si? Není na koho: dealer byl při podpisu smlouvy tak neodbytný a tak přesvědčivý, že si nevyžádala vizitku ani kopii podepsané smlouvy, a dealer ji tam sám od sebe nenechal.

Pan Žabka se omlouvá Na Sdružení obrany spotřebitelů se od začátku roku s  písemnou stížností na Telefóniku obrátilo celkem 314 lidí, na T-Mobile 161 a Vodafone 41. Nutno ovšem dodat, že poslední dva operátoři neprovozují pevnou síť a obsluhují menší množství zákazníků.Na změnu chování nástupce

Neomezeně omezené stahování „Vychutnejte si on-line sportovní přenosy, stahujte hudbu, zábavu, hry, zpravodajství a všechno, co vás baví. To vše bezpečně, bez omezení a až 80x rychleji než s vytáčeným připojením,“ píše se na webových stránkách O2 v nabídce na službu O2 Internet Expres 512, která je k dostání za 399 korun. Hned vedle nabídky je bezplatné číslo pro objednání, na kterém ale po rozhovoru s robotem živá operátorka hlásí, že tato služba omezena je. A dosti radikálně, umožní vám



Co s drahým roamingem Deset nových to podepsalo, šéfe, a jeden starý otravoval. Ale toho vyřídil robot. oto profimedia.cz / corbis f

státního monopolu se čeká již od počátku devadesátých let, kdy vláda prodala menšinový podíl švýcarsko-nizozemskému konsorciu TelSource. Příliš se ale nezměnilo. Minulý rok vláda přistoupila k plné privatizaci firmy a vítězem tendru se stala španělská Telefónica. Ačkoli je český telekomunikační trh regulovaný tak, aby umožnil vstup menším operátorům, ti si stále stěžují, že jejich pozice na trhu rovná není. Telefónica vlastní celostátní síť, na kterou musí podle zákona konkurenci umožnit za regulovanou cenu vstup. Dominantní postavení se odráží i na chování firmy k zákazníkům, to ale její zástupci odmítají. Podle mluvčího Telefóniky O2 Martina Žabky je péče o zákazníky jednou z priorit jeho firmy. „Více než 1400 zaměstnanců této jednotky den co den pečuje o to, aby splnili vše, co, vidí zákazníkovi na očích‘,“ popisuje Žabka v e-mailu nasazení svých kolegů. Pan Tejkl by asi nesouhlasil a Žabka nad jeho příběhem chápavě kroutí hlavou. „Neznám tento konkrétní případ, ale určitě se jedná o výjimku. Někde musel selhat lidský faktor. Za to se mohu jen omluvit,“ říká mluvčí. Počty reklamací však firma neprozradí, protože – jak říká Žabka – to není „standardní“. Zájem vycházet vstříc zákazníkům ukázala Telefónica O2 například minulý týden, když Sdružení obrany spotřebitelů ČR kritizovalo mobilní operátory za to, že svým tarifním zákazníkům nevrací jejich zálohy, které je nutné složit při sepsání smlouvy. Konkurenční T-Mobile reagoval okamžitým zastavením vybírání záloh, Telefónica uvedla, že vybírat bude dál.

Selekce, která musí být Telefónica O2 nedávno svou masivní reklamní kampaní zaplnila většinu veřejného prostoru. Investovala do ní přes 950 milionů korun. Ve svých reklamách firma nabízí velké výhody a  celá kampaň je zaměřena na nové zákazníky. To tam, alespoň v  Telefónice, je staré pojetí věrnostních programů, kdy si firmy nejvíce vážily stálých zákazníků a  ty také za loajalitu odměňovaly. Opačný trend stojí na dvou pilířích: výhodami lákat od konkurence nové lidi a ty své „staré“ omotat takovou sítí závazků a  různých neprůhledných „smluv“, aby pro ně ani při větší nespokojenosti nebylo jednoduché odejít. To je

stáhnout maximálně 1 GB dat (tedy jeden film za měsíc), a poté rychlost připojení klesá z 512 na 64 kilobajtů za sekundu. K dosažení limitu se přitom ještě sčítají data příchozí i odchozí. Jak si tedy vysvětlit rozpor mezi slibovanou službou a realitou? „Ta služba není omezená,“ říká mluvčí Telefóniky O2 Martin Žabka do telefonu. „Pouze se vám sníží rychlost, ale stahovat můžete dál.“ Zkoušel pan mluvčí někdy stahovat film, hudbu, zábavu a vše, co ho baví, rychlostí 64 kilobajtů za sekundu? „Nezkoušel. Ale trvám na tom, že stahování je neomezené,“ opouští Žabka svět logiky. Je tedy stažení jednoho filmu za měsíc ve světě pana Žabky neomezené stahování? „Ano, klidně to tak napište.“

Ačkoli dnes již někdejší Český Telecom není monopolem a  podle zákona musí svou síť zpřístupnit i obchodním rivalům, dodnes kolem něj chodí zdejší konkurence po špičkách. Zástupci alternativních operátorů odmítají oficiálně jakkoli komentovat chování Telefóniky, na jejíž síti poskytují své služby. Stále jim prý může komplikovat život. Jakým způsobem však prozradí pouze do vypnutého diktafonu. „Musí nás sice pustit do sítě, ale když k nim přivedeme náš kabel s ústřednou, naúčtují nám za ten metr čtvereční horentní nájem,“ říká zástupce jedné z konkurenčních firem. „Telefónica O2 zpřístupňuje svou síť konkurenci tak, jak nám to ukládá zákon,“ říká mluvčí Žabka. Konkurenční operátoři se svými výtkami proti bývalému monopolu veřejně vystupovat nechtějí, jejich podíl na trhu se pomalu zvětšuje a oni tento růst nechtějí riskovat sporem s gigantem. Ze současného konkurenčního prostředí se proto mohou zatím těšit obyvatelé měst, kterým se už rozevřel vějíř nabídek alternativních operátorů a poskytovatelů internetu. Ve zcela jiné situaci jsou ale uživatelé v méně osídlených regionech, do jejichž domů vedou pouze linky Telefóniky O2. Žádnému alternativnímu operátorovi se nevyplatí zavádět vlastní linky až tam. Lidé v těchto oblastech tak tahají za slabší konec. Například rychlý internet jim nezavede ani samotná Telefónica, protože se jí investice do ústředny pro malý počet lidí nevyplatí. A nezmění na tom nic ani 1400 lidí v oddělení péče o zákazníky, kteří jinak plní, co zákazníkům vidí na očích.

Dnes – po čtvrt roce – má stále většina cestovatelů mobily na dně batohu. Podle listopadových dat Evropské komise platí obyvatel EU stále průměrně čtyři až šest eur za čtyřminutový hovor přes hranice a  podle výsledků celoevropského průzkumu Barometr, zveřejněného předminulý týden, tři čtvrtiny Evropanů stále raději kvůli vysokým cenám z ciziny domů nevolají. Návrh Redingové teď čeká na projednání v Evropském parlamentu a  Radě ministrů a  zatím se mu obecně nedává moc šancí na úspěch. Důvod odporu, kvůli němuž se ostatně proti návrhu Redingové stavěli i  někteří komisaři, je fakt, že by Evropská unie nařízením regulovala maloobchodní ceny, což nikdy nedělala a nedělá ani dnes. Přesto se zdá, že tlak Bruselu velmi pozvolna přináší svoje ovoce. Asociace GSM sdružující 700 operátorů z  celého světa počátkem listopadu zveřejnila studii, podle níž průměrná cena „roamingového“ hovoru v  zemích EU klesla v porovnání s loňským rokem téměř o  čtvrtinu. Data sbírala konzultantská společnost AT Kearney u  evropských operátorů s 234 miliony zákazníků právě v  letních měsících následujících po oznámení o plánované regulaci. Někteří operátoři zavedli zvláštní balíčky se zlevněným roamingem, ruší poplatky za přijímání hovorů, další snižování cen slibují v budoucnu. Mírného pokroku v  mezích zvyků mobilních operátorů se dočkali zákazníci i  v  Česku. Telefónica O2 zrušila poplatky za příchozí hovory, Vodafone nabídl dílčí slevy a  na příští rok oznámil zavedení služby Passport, díky které volající zaplatí euro jako jednorázový spojovací poplatek a pak už volá za cenu svého domácího tarifu, T-Mobile zavedl službu Cestovatel fungující na stejném principu. „Čeští operátoři s  velkou marketingovou pompou roaming skutečně mírně zlevnili,“ říká Tomáš Liškutín, specialista na telekomunikace ze Sdružení obrany spotřebitelů. „I  když to má většinou háček. Zákazníci si například musejí služby aktivizovat, nejsou automatické.“ Za službu „příchozí hovory zdarma“ od O2 tak například ve skutečnosti zaplatíte měsíční poplatek 360 korun, a  navíc platí jen pro šest zemí. Přesto se ledy hnuly a  my od operátorů slyšíme věty dříve neslýchané. „Jsme zajedno se zákazníky, kteří chtějí, aby se ceny za roaming snižovaly,“ prohlašuje dnes mluvčí Vodafone Jindřich Hrabovský. Ten samý Hrabovský, který o půl roku dříve Respektu tvrdil, že roaming se zlevňovat nebude, protože je to příliš složité, nákladné a „systém takhle prostě funguje a  nemyslím, že ho někdo bude měnit“. Že by hrozba evropské regulace skutečně zafungovala? „Ceny klesají díky konkurenčnímu boji,“ říká mluvčí. „A budou klesat dál.“

Jan Kovalík

– SB –

realita na současném zaplněném trhu telekomunikací. Tvrdá konkurence nám přináší technologická řešení, o kterých se nikomu před pěti lety ani nezdálo, zároveň ale rychlý vývoj technologie dělá z telekomunikací zboží, které se rychle kazí. Obchodníci s takovým zbožím jsou logicky pod velkým tlakem, aby udrželi dřívější zákazníky u konzumace stárnoucí a dražší služby přesto, že v soutěži s konkurencí zároveň lákají nové lidi na lesklé, zcela čerstvé a mnohem levnější pochoutky. Pod tímto tlakem si někteří z  tuzemských gigantů informačního byznysu osvojili prodejní metody dříve vyhrazené jenom těm nejpochybnějším obchodníkům: různé drobně tištěné či za nejasnými formulacemi skryté závazky a lživou reklamu (viz box). V úplně jiné situaci než potenciální zákazníci se ocitají ti, kteří se již modrému operátorovi upsali. O stávající uživatele mobilních telefonů se sice Telefónica stará formou benefičních programů, jako jsou body, za které si pak mohou zákazníci pořídit dotované telefony nebo jiné výhody. Na poli pevných linek ale nic takového neexistuje. Zaměření na nové přírůstky je vidět i na webových stránkách firmy, na kterých je stále na očích bezplatné telefonní číslo, kde se dají objednat nové služby, pro kontakt na technickou podporu je ale nutné se notnou chvíli proklikávat. Na druhém konci drátu se pak stejně ozve robot, který nejdříve odříká všechny možné „aktuální nabídky“, než připustí možnost spojení s živou osobou. „Jsme velká firma. Volající zákazníky prostě musíme vyselektovat, abychom zvládli všem odpovědět,“ říká Žabka.

Co tam vidíš?

Q

 česká republika

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Koupím biopotraviny. Zn.: nešetřím Proč je kvalitní jídlo drahé? Češi moc regulují a vymlouvají se na Brusel

H

ana Langová (40) podniká v ekologickém zemědělství na statku v  Peníkově, malé osadě nedaleko Slavonic. Patří jí všechny krásy jižních Čech: kromě luk a lesů i dva rybníky a  pole. Na dvoře statku si hrají koťata, v zadním traktu je konírna, za ní chlév s kozami. „Holky“ tu mají kotce vystlané slámou, farmářka je neuvazuje ani k dojení, raději všechny obejde s nádobou. Kbelík s nadojeným mlékem pak nese do mléčnice, vybílené místnosti podobné koupelně, vybavené nerezovou nádrží a lednicí. K tomu, aby si paní Langová mohla zařídit obchod s  kozími sýry, to ale nestačí. „Musela bych přistavět dojírnu a mléčnici s pastérem a chladírnou za milion podle evropských norem. To by se pro pár desítek litrů nevyplatilo,“ říká blonďatá selka. Chovatel z vedlejší vsi má větší stádo, a tak prý do toho šel, jenže hygienici stále hledali nějaké chyby. „Mléko půl roku vyléval a prodělal gatě,“ vzpomíná paní Hana. O zbudování mléčnice pro svých „dvacet holek“ tedy neuvažuje. Mohla by kozí biomléko prodávat mlékárně, ale není zájem. Bioprodukty se v běžném podniku smí zpracovávat jen za zvláštního režimu, přísně odděleně od ostatního zboží. Aby bylo „košer“, mlékárna by musela zastavit výrobu kravského mléka i sýra, vymýt nádoby a potrubí, a pak teprve nalít kozí mléko a znovu spustit linku. I když tedy peníkovská farmářka vyrábí skvělé sýry, vede je jako „domácí spotřebu“ a do obchodní sítě je nedodává. Místo výroby potravin vsadila při obživě na produkci biosena a ubytování turistů.

Šelma sedlák neoře Jenže biofarmáři, kteří nevyrábějí žádné biopotraviny, jsou terčem sílící kritiky. „Na trhu je málo zboží a je tak drahé, že ho nikdo nekoupí. Pro sedláky je totiž výhodné mít hlavně louky, pastviny a  seno. Výroba potravin se už tak nevyplácí,“ říká Tomáš Zídek z  Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, dnes náměstek ministra financí. Ekonomovi se nelíbí, že spotřebitel vlastně za biopotraviny platí dvakrát: jednou ve formě dotací, které zahrnují údržbu krajiny, podruhé vysokou cenou na trhu. Ekofarmáři totiž získávají stejnou podporu jako konvenční zemědělci – v průměru 4 tisíce na každý hektar půdy. K tomu je třeba přičíst tisícikorunový ekologický příplatek na hektar pastvin a 3500 korun na hektar pole. „Jde o dorovnání, kdy sedlák dostane náhradu za to, že nepoužívá chemii, a má tak menší úrodu a více práce. Dotace ho má motivovat k  tomu, aby opustil konveční hospodaření a přešel na ekologické,“ vysvětluje Zídek. Špatná úroda bývá zejména v  prvních letech hospodaření, když je ještě půda poškozena předchozím používáním chemie. Oproti klasickým zemědělcům má „ekologický“ sedlák velikou šanci, že se v budoucnu snadno zařadí do celoevropského systému bioobchodu, který je protežovaný. „Bohužel tento systém motivuje k hospodaření na loukách a pastvinách, ale orná půda nikoho neláká,“ kritizuje náměstek Zídek. Správnější by podle něj bylo, kdyby sedlákům víc záleželo na odbytu zboží. Cena biovýrobků, kterých bývá v obchodech

Jeden den v životě

Pondělí v nemocnici Prásk, bum, třísk! Je po šesté a  na infekčním v pražské nemocnici Na Bulovce mě budí práskání dveří a třískání konvice s čajem. Nastupuje rychlá rota sester, které, jak všichni víme, „toho maj moc a nemaj to v tom českým zdravotnictví lehký“. Choulím se pod deku, schovám pod ni i hlavu, protože už mi došlo, že mě nebudou chtít pozdravit, natož se mi jako nové pacientce představit. Na Bulovku mě přivezli předevčírem s vysokou horečkou, mám zánět. V ruce mám trvale zapíchnutou jehlu na kapačky, která si tupě tepe v mé žíle, a já nemůžu dělat nic. A ještě za to musím být vděčná, což se snažím být. Ale začíná mi být líp, takže díky. Tyhle sestry ve škole asi chyběly, když se probírala známá poučka „ticho léčí“, snažím sama sebe pobavit celkem blbým fórem, když je slyším pořvávat na chodbě. Říkám si, že mi to celé může být jedno – vždyť na spaní mám koneckonců

málo, je totiž až o 300 procent vyšší než běžného zboží, a to Češi platit nechtějí.

Předložte účtenky V  Česku ekologicky hospodaří na 850 zemědělců, obdělávají přes šest procent výměry zemědělského půdního fondu. Dohlížejí na ně soukromé zemědělské agentury, nejznámější z  nich je Kontrola ekologického zemědělství (KEZ). Její šéf Milan Berka tvrdí, že tolik kritizovaná byrokracie je v  jednom směru výhodná. Princip kontroly totiž spočívá v  tom, že sedlák musí komoditu, kterou vyrábí ekologicky, přihlásit v  agentuře a  jednou ročně ji nechá prověřit. Stačí, když účtenkami doloží, že všechny suroviny, které na farmě používá (setba, krmení, hnojení, koření do potravin), jsou ekologicky vyrobené. To znamená, že je buď vyrobil sám, nebo nakoupil v  bioobchodě. Pak může výrobek prodávat pod značkou BIO. Ta kupci zaručuje, že potravina nebyla chemicky ošetřena, případně že chovná zvířata žijí v pohodě. „Na statku se předem ohlásíme a necháme hospodáře připravit účtenky,“ říká pan Berka. A kdyby sedlák zapráškoval pole tajně? „Bylo by čisté, bez plevele, a to se v přírodě nevyskytuje. Poznáme i zvířata vázaná na řetězu nebo přikrmovaná farmaky, jsou mnohem tlustší než ta alternativní.“ Jestliže kontrolor pojme podezření, čeká farmu přepadovka. Pokud chemický rozbor krmiva, mléka či půdy podezření potvrdí, ministerstvo zemědělství se o  tom dozví a  sedláka čeká sankce: napomenutí, pokuta, v nejhorším případě i odebrání certifikátu BIO. Prohřešků bývá málo, šéf KEZ si vzpomíná jen na nález geneticky modifikované kukuřice, která je přísně zakázaná, občas se objeví plesnivé krmivo nebo použití herbicidů.

Puntičkáři Bioprodukty se ale podrobují ještě dalším kontrolám, stejným jako ostatní potraviny. Provádí je Státní zemědělská a  potravinářská inspekce a Státní veterinární správa ČR. Veterináři jsou nejobávanější, požadují totiž po farmách stejné vybavení, jakým disponují velké závody. Jenže drobnému výrobci, jakým je paní Langová, se kvůli jednomu kbelíku mléka denně nevyplatí postavit za domem mlékárnu, a  i  správná předpisová jatka by zůstala většinu roku nevyužita. Drobní podnikatelé takovou investici neunesou a raději přestanou podnikat, v lepším případě použijí popsaný trik: zaevidují se jako výrobci biosena a dostanou dotaci na pasení luk. Potraviny pak produkují pro vlastní spotřebu. Milan Malena, šéf Státní veterinární správy ČR, se hájí tím, že pouze plní předpisy Bruselu. „Vlastně jen kontrolujeme jejich plnění,“ říká jeho mluvčí Josef Duben. Prezident Evropské veterinární federace, Holanďan Tjerd Jorna, ale odmítavě vrtí hlavou. „Směrnice sice platí pro celou Evropu, ale úředníci v různých

celý den, bohužel jich asi bude i  víc. Moje sebeuklidňování v ranní tmě nekompromisně ukončí ječák sestry zpoza dveří: „Nevíš, kde jsou papíry tý Nosálkový? A kde ta Nosálková vůbec leží?“ S bušícím srdcem poslouchám, jak se moje jméno stává kopacím míčem. Za chvíli do pokoje vlítne sestra s čistým povlečením. Něco křičí na mou sousedku, která nerozumí česky, je Ruska. Najednou si uvědomuju, že se otočila na mě a z nesouvislého toku vět začínají vystupovat konkrétní slova: „To si děláte srandu, nemůžete pít magnesii, ta má projímavý účinky.“ Dobře, odpovídám já, dokonce snad přidávám „promiňte, nevěděla jsem to“. Prý to je na obalu napsaný a měla jsem si to přečíst. „Nezlobte se, ale já přece nejsem zdravotnice, abych takovýhle věci věděla...,“ chci přidat argumenty. Ale narážím na realitu: bortí se mi hlas a místo smysluplných argumentů ze mě vychází jen vzlykání. V  nemocnici bolí nejen tělo, ale i  duše, jsem tu mnohem zranitelnější, uvědomuji si. S  pocitem odnětí důstojnosti se jen ptám, jestli je mattonka v pořádku. Pak je snídaně. Pečivo s  jablíčkovým pyré! Těším se, chutná mi to, dělám si hezky pauzy. Za chvíli do pokoje vlítne sanitářka a chce mi odnést talíř a s ním i větší množství snídaně. Žádám ji, aby mi to ještě chvíli nechala. „To nádobí se musí vrátit, musí jít na dezinfekci.“ Naštěstí mi volá Honza. Jen co slyším blízký mužský hlas, okamžitě se mu poskládám do

Ve Francii by tu stál i obchod se sýry. (Paní Dobrovolná z Ratibořic) foto günter bartoš

zemích jsou v jejich plnění různě horliví,“ tvrdí pan Jorna. Ve Francii dokonce platí dvojí veterinární předpisy, jedny pro velké farmy, druhé – měkčí – pro malé statkáře a výrobce specialit (například nemusí pasterizovat mléko, z něhož dělají svůj sýr). Jinou regionální zajímavostí je systém nizozemských farmářů s rodinnou tradicí. Mají větší stáda, a tak se nákladná mléčnice vyplatí. „V  Česku přetrvává tradice puntičkářství z dob Rakouska-Uherska, veterinární úředníci nemají praktické zkušenosti z terénu, což je pro malé podniky smrtící,“ říká prezident zdejší veterinární komory Karel Daniel. Rakušané a Němci se nám v tomto směru podobají, ale cestu z  úzkých už našli. Drobní farmáři se sdružují do spolků, takže stačí, když mlékárnu na biomléko postaví jen jeden z  nich a  ostatní si ji pronajímají. Podle Karla Daniela, který v zahraničí několik let pracoval, by bylo řešením, kdyby státní správci více sledovali situaci v jiných zemích a dobré příklady by použili u nás.

Happy end Otrocký výklad směrnic a  špatně nastavené dotace rozvoj bioobchodu v  Česku brzdí. Přitom máme přibližně stejný počet biofarem jako v Evropě, ale bioproduktů je na trhu málo a jsou drahé. Maso z domácích chovů se objevuje zřídka, v  supermarketech se dá koupit například hovězí, které bývá asi o sto procent

náruče, výhled se mi začíná zamlžovat slzami. Asi tak deset minut brečím jedinou větu – že tady nemůžu zůstat a že přece nechci víc než jen slušné chování. Honza říká, že zavolá doktorce a domluví se s ní. Pak jdeme zase jíst. Musíme. Oběd mi naštěstí nechutnal tolik jako snídaně, takže si ho klidně a  „bez keců“ nechávám odnést asi po deseti minutách. Ptám se, jestli můžu dostat teplý čaj. Nemůžu, na to tady nejsou přece zařízený, teplý čaj je jen ráno. To už nebrečím, to už se směju. Možná ne ticho, ale smích léčí! Po obědě dostávám od sestry kapačku, nejdříve ale dostanu kapky kvůli práškům na stole. Tuhle zápletku jsem nepochopila, dávám si hlavu pod peřinu, nechci se už na sestru dívat. Nechci se dívat na to, jak mi s  výrazem dělnice u  strojové výroby tahá za žílu. Sestra mi strhla peřinu a žabím šišláním mě oslovuje jako „slzavý údolí“, pak mi říká, že ona taky brečela, když byla v nemocnici rodit. Tak to mi je srdečně jedno. Snažím se jí vysvětlit, že si myslím, že je zbytečné, aby na nás sestry křičely třeba kvůli minerálce. Sestra odpovídá tak, jak to znám z  novin: „To víte, je nás tu strašně málo. Máme toho moc!“ Nemůžu si pomoct, nezajímá mě to. Ale její prohnané šišlání nakonec vítám. Ať se ke mně raději chovají jako k idiotovi než k otravnému hmyzu. Jsem fakt slabá. Později odpoledne přichází máma s  tátou a Honza. Donesli mi noviny, dnes je pondělí, to

dražší než  běžné z velkochovu. Nejvíc bychom zaplatili za drůbež, v  pražských obchodech zdravé výživy je drůbeží maso k  mání kilo za tři stovky; běžně přijde na desetkrát míň, je ale plné chemie. Příčinou tohoto nepoměru jsou nízké náklady velkochovné „výroby“. Brojleři v klecích krmení medikovanou směsí dosahují porážkové váhy už kolem 30. dne. Příběh biozemědělců v Čechách se ale přesto chýlí ke šťastnému konci. Cestu k úspěchu už objevili ekofarmáři z  pražského regionu, kteří překonali svůj odpor ke kolchoznímu sdružování. Založili spolek Ekodružstvo Severozápad a členové si začali po vzoru Rakušanů vzájemně vypomáhat: jeden z nich má mlékárnu s pastérem, druhý zase malá jatka, společný mají i marketing. Sólově mohou pracovat velkostatkáři s dostatečně velkým stádem, jako například manželé Dobrovolní z Ratibořic u Třebíče. Ti získali velký statek v restituci, opustili úřednická místa v Praze a  vrhli se do podnikání. Původní dvojice koz se postupně rozrostla na třísethlavé stádo, farma zaměstnává osm lidí z vesnice, obdělává 300 hektarů a zásobuje kozími biovýrobky Brno i Prahu. Při tom všem už dnes podnik funguje samospádem a statkářce zbyl i čas na společenský život ve vsi: její ženský okrašlovací spolek právě zakládá knihovnu. Pavla Hobstová Autorka je stálou spolupracovnicí Respektu.

Q

jich vychází nejvíc, těším se. Povídáme si a smějeme se zlovolným sestrám. Jenže, my o  vlku a vlk ve dveřích. „Mohl byste slézt z tý postele,“ říká učitelsky sestra Honzovi, který sedí na konci mého lůžka a mne mi nohy. Ten vstává a rádoby v klidu se ptá: „Můžete mi říct jedinej důvod, proč bych nemohl sedět na její posteli?“ „Myslím si, že je to nevhodné,“ říká sestřička z hororu. Honzovi její vysvětlení nestačí, nakonec s ní mizí v chodbě. Ani nevím, co si říkají, ale asi nic moc přátelského. To je mezi nimi. Já jsem dostala nápad. „Mami, nemáš v kabelce paralen?“ otáčím se na mámu. Má! A  tak jí vysvětluju plán: „Honzovi říkala doktorka, že když nebudu mít teplotu, tak je šance, že mě pustí na propustku. Tak když budu večer cítit, že na mě leze teplota, vezmu si jeden a při ranním měření nebudu mít teplotu na stopro,“ vysvětluju. Mámě se můj plán sice moc nelíbí, ale protože ví, že už mi je líp, nakonec mi „zboží“ předává. Pak odcházejí, já už jen dostanu večeři. Teprve v  sedm odchází tahle směna šílených sester. Uznávám, že dvanáctihodinovka určitě musí být náročná a  že to fakt sestry „nemaj lehký“. Tak si pro jistotu sahám na čelo a  krk a  snažím se odhadnout, jestli si moje teplota zaslouží paralen, nebo ne. Když bude o jednoho pacienta míň, snad už „toho“, tedy pacientů, nebudou mít sestřičky tak moc. Tereza Nosálková

Q

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

inzerce 



   ekonomika

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Mrázek by se divil

Vláda bojuje o Setuzu, hurá. Ale komu ji prodá příště?

J

e to opravdu dobrý pokus, jak vymoci horentní dluh u  státu. Po letech, kdy nám vlády či jejich podřízení v  České konsolidační agentuře vysvětlovali, že vymáhat dluhy je složité a že sedmiprocentní návratnost už je úspěchem, přišla vláda Mirka Topolánka s  novým řešením. Požádala o  uvalení exekuce na společnost Setuza, která dluží státu už léta přes čtyři miliardy korun, a  soud exekuci vzápětí nařídil. Je velmi pravděpodobné, že půjde o úspěšnou akci: stát asi získá celou továrnu chystající se k  „obchodu století“ – výrobě biopaliv. Otázka zní, proč tak jednoduchou a razantní operaci nedokázal prosadit nikdo dřív. A pak je tu druhá, nejdůležitější otázka, co si vláda s nabytou Setuzou počne. Komu ji bude privatizovat.

Ostuda „Topolánkova“ exekuce je zásadní převrat v politice vymáhání dluhů po někdejších polostátních bankách. Aspoň pokud jde o velké dlužníky. Topolánkově vládě při tom tak trochu – z právního hlediska – ulehčil krok předchozí kabinet Jiřího Paroubka. Je tomu přesně rok, co Paroubek a jeho ministři převedli dluh Setuzy z konsolidační agentury na Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, který podléhá ministerstvu zemědělství. Tehdy čerstvý šéf rezortu Jan Mládek dal šéfům Setuzy devadesát dnů na splacení dluhu. Požadavek podpořil hrozbou exekuce. K tomu, proč Paroubkova vláda nakonec v únoru exekuci nevyhlásila, se ještě dostaneme. Zůstaňme u Topolánka. K požadavku rychlého řešení jej přinutila zejména Evropská unie. Setuza vyrábí lukrativní biopaliva a prakticky celou produkci vyváží do Německa. Vzhledem k nákladům je výroba levnější než u tamních producentů. Bruselští úředníci se tedy ptali, proč stát umožňuje soukromé Setuze nevymáháním dluhu větší konkurenceschopnost (nehledě k  tomu, že stát léta výrobu Setuzy dotoval). Úřady ale absolutně netuší, kdo Setuzu vlastní, po léta ji jako majitelé reprezentují různé neprů-

hledné firmy. Po kom vlastně dluh vymáhat? Opravdu jediným řešením je exekuce. Tak se exekutoři mohou dostat i ke skutečným vlastníkům – vlastně musí, je nutné někomu majetek zabavit. Nebo s ním vyjednat splacení dluhu nebo alespoň jeho podstatné části. Je opravdu ostuda, že na Setuze, úspěšném exportérovi (Setuza přitom vykazovala každý rok ztrátu, co se dělo s utrženými penězi, se neví), nedokázal stát vymoct vůbec nic a že se o to léta vlastně vůbec nesnažil. Tady se dostáváme k zásadní otázce – jak je to vlastně možné? Vždyť tisíce tuzemských občanů znají tu jasnou logiku – nesplácíš půjčku? Tak tumáš exekutora! – na vlastní kůži a nikdo jim žádné úlevy nikdy neposkytl.

Se Škromachem na mejdan Setuza ovšem této spravedlnosti roky unikala. S  téměř stoprocentní pravděpodobností proto, že ji postupně ovládali kontroverzní ekonomičtí kombinátoři jako třeba Jan Gottvald, Miroslav Provod, František Mrázek nebo Tomáš Pitr. Muži už z předchozí podnikatelské praxe zběhlí v tom, jak si napůjčovat u polostátních bank stamiliony, a  pak uniknout vracení (první tři byli v  devadesátých letech obviněni za podvody při půjčování peněz u bank, ale nakonec nebyl nikdo odsouzen). A  jak vyplynulo z  mediálních objevů posledních měsíců, tito pánové si evidentně dokázali ušlapat cestičku k  vlivným politikům, třeba pořádáním nákladných večírků, na které chodili sociálnědemokratičtí ministři. Příběh Setuzy je znám (viz box), ale stojí za to některé dosud nevysvětlené kapitoly blíže připomenout. Začněme od konce. Paroubkova vláda mohla vyhlásit exekuci už v  únoru. Místo toho vypsala veřejnou soutěž na prodej dluhu. Za pohledávku, kterou si Česká konsolidační agentura oficiálně cenila na čtyři sta milionů, nabídla nejvíc PPF – přes osm set milionů korun. Vláda ale soutěž zrušila. Proč, když by získala o čtyři sta milionů víc, než byly „expertní“ odhady, a o dvě stě víc, než ona sama podle oficiálních prohlášení doufala? „Dohodli jsme se, že tak krátce před

volbami už nemáme mandát něco rozhodovat,“ tvrdí bývalý ministr Mládek. To ale nevěděli před vyhlášením soutěže, která měla své pevně dané termíny? Na to Mládek říká, že „to rozhodnutí postupně dozrálo“. Fakt je ten, že Paroubkova vláda předtím odmítla i dohodu z počátku roku, kdy se Tomáš Pitr jako reprezentant Setuzy sám dohodl s PPF na prodeji zadlužené továrny (tehdy PPF nabízela za dluh šest set padesát milionů korun). Prostě se zdá, že stát neměl zájem o  tohoto konkrétního kupce. Měl vyhlédnutého jiného? Zájem veřejně potvrdil i  Andrej Babiš, známý svými styky s politiky ČSSD. Možná by se vše vyjasnilo, kdyby Paroubek zveřejnil, s jakým zadáním poslal počátkem letošního roku za Pit-

Dluží, tak jim přidejte V kuponově privatizované Setuze získala v druhé polovině devadesátých let většinový podíl IPB. To odporovalo tehdy nově schválenému zákonu, proto banka převedla za nejasných podmínek část podílů na Jana Gottvalda a Miroslava Provoda. V roce 2000 banka zkrachovala a menšinoví vlastníci, mezi které už patřil Pitr a zřejmě i František Mrázek, další složitou a nejasnou operací na podnikové valné hromadě získali v podniku většinu. Státu, tedy fondu ministerstva zemědělství, zůstalo necelých čtyřicet procent akcií. V tu dobu už dlužila Setuza své někdejší majitelce IPB dvě miliardy korun. Setuza peníze nevracela, Zemanova vláda v roce 2002 přesto rozhodla, že bude výrobu biopaliv ve firmě dotovat stamilionovými částkami. Loni na podzim koupil Pitr i státní podíl v Setuze – zásluhou tajné smlouvy s ministrem zemědělství Jaroslavem Palasem asi o sto padesát milionů korun levněji, než byla jeho hodnota na burze. Setuza je dnes téměř monopolním českým výrobcem ekologických příměsí do nafty a rozjíždí i výrobu dalšího obchodního šlágru – biolihu.

Svět neustále objevuje, k čemu bylo dobré mít Miltona Friedmana.

Inflace proti nezaměstnanosti Zkusme shromáždit nejdůležitější Friedmanovy myšlenky, které postupně změnily a stále ještě mění svět. Ve své teorii spotřební funkce (50. léta) vyjádřil hypotézu tzv. permanentního důchodu, podle které není spotřeba lidí určena jejich okamžitým příjmem, ale dlouhodobým příjmem. Náhodné výkyvy nehrají ve spotřebě podstatnou roli.

Dalším jeho tvrzením, dlouho považovaným za kacířské, byla věta, že inflace je pouze monetární (anglicky zkráceně only money matters) jev. Jediným důvodem, proč ceny rostou, je podle Friedmana neustále se zvyšující množství peněz v  oběhu. Inflace tak nemá minimálně v  dlouhém období žádný vztah k  hospodářskému růstu a nezaměstnanosti. Friedman nikdy nepopíral, že změny množství peněz v ekonomice nemohou krátkodobě hospodářský růst a nezaměstnanost ovlivnit, ale v  dlouhém období tento vztah neexistuje, neboť úroveň nezaměstnanosti je určena jinými faktory. Zároveň platí, že s rostoucí úrovní inflace přirozená míra nezaměstnanosti roste, a  nikoli klesá. Z  toho vyplývá jasné doporučení pro hospodářskou politiku: proti inflaci je nutno bojovat snížením růstu množství peněz v ekonomice s  tím, že případné hospodářské potíže jsou přechodného rázu. Přitom ekonomové v  čele s Paulem Samuelsonem v 60. letech tvrdili pravý opak a  nabízeli politikům, ať si „vyberou“ mezi inflací a nezaměstnaností. Friedman patřil mezi ty ekonomy, kteří tvrdili, že tato volba je iluzí – že v  konečném důsledku inflační politika přinese nejenom inflaci, ale i  vysokou nezaměstnanost, a realita mu dala za pravdu: v  70. letech rostla jak inflace, tak nezaměstnanost, naopak v 90. letech nezaměstnanost i inflace klesaly. Friedman byl také od počátku velkým advokátem flexibilních tzv. plovoucích měnových kurzů a byl velkým kritikem tzv. bretonwoodského uspořádání, které bylo postaveno na pevných měnových kurzech. Dnes se všechny měny na světě pohybují v režimu plovoucího kurzu a bretonwoodský systém se během 70. let zhroutil. Právě za teorii spotřební funkce a za příspěvky k měnové teorii byl oceněn v roce 1976 Nobelovou cenou za ekonomii.

To zní jako dohoda Exekuce toto podezření na špinavou hru může odvrátit, ale také nemusí. To ukáže čas. Málokdo si troufne říct, jaká je tržní hodnota Setuzy (ministr Mládek ji svého času odhadoval na miliardu, jiné odhady hovoří o dvojnásobné částce a další firemní expanze při výrobě biopaliv tuto hodnotu ještě zvýší). Ale může nakonec dojít k tomu, že exekutoři Setuzu kompletně zabaví a převedou ji na svého klienta, tedy Podpůrný a  garanční rolnický a lesnický fond. Stát bude vlastnit výnosný podnik, vyrábějící produkt budoucnosti. Může jej privatizovat a to tak úspěšně, že nakonec získá víc, než je současný dluh Setuzy. Stát ale zatím ztratil v Setuze, co jen mohl. Za to nese někdo odpovědnost. Policie zatím šetří jen nejasnosti kolem Pitra – už rok a bezvýsledně. Nezabývá se ale třeba tím, proč vláda dotovala ziskový podnik, proč nikdo dluh už dávno nevymohl (pro srovnání: v  dalším mediálním trháku minulého týdne, který se týká příbramského podnikatele Jaroslava Starky, policie vyšetřuje tamní radnici, proč po Starkovi nevymáhala desetimilionový dluh za pronájem kulturního domu a zda nešlo o korupci). A už vůbec ne tím, jak Setuza za Gottvalda, Provoda či Pitra přišla k obrovským bankovním půjčkám, když ty předchozí nevracela. Topolánkova vláda udělala inspirující krok, kdo však čekal, že spolu s tím přijde politický požadavek na tvrdé vyšetření celé kauzy, byl zklamán. Místo toho ODS jen sdělila, že exekuci posvětilo i  vedení sociální demokracie. To zní jako dohoda. Takže si počkejme, kdo a za jakých podmínek Setuzu v budoucnu koupí. Jaroslav Spurný

Génius ekonomické svobody zemřel

„Milton Friedman byl jistě gigantem ducha, ten prcek mi ale sahal asi tak sem,“ říkával s oblibou Sherwin Rosen, sám vynikající ekonom z University of Chicago, o jednom z největších ekonomů 20. století a přitom ukazoval někam do výše hrudi. Friedman byl opravdu vzrůstem nevelký, ale co mu chybělo do výšky, to nahrazoval silou svých myšlenek. Tento nositel Nobelovy ceny za ekonomii z  roku 1976 zemřel ve čtvrtek 16. listopadu na infarkt, který utrpěl ve svém domově v Kalifornii v požehnaném věku 94 let. Friedman patřil mezi ekonomy, kteří museli dlouho bojovat o uznání a prosazení svých teorií. Nikdy nebyl v  pozici Paula Samuelsona (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z  roku 1969), který byl brzy po vydání svých Fundamental Methods považován za autoritu a guru moderní ekonomie. Friedman právě proti mnoha myšlenkám Samuelsona a dalších keynesiánů bojoval a trvalo téměř 40 let, než Samuelson a  spol. alespoň v  nejzákladnějších bodech kapitulovali. Friedmanovi se toho podařilo dosáhnout tvrdou prací, ale především výchovou velmi kvalitních žáků (namátkou G. S. Becker, R. Lucas jr., R. Mandel – všechno nositelé Nobelových cen). Přitom jejich hlavní základnou, kde sám Friedman vystudoval a kde pomáhal vybudovat asi nejlepší pracoviště ekonomického výzkumu na světě, je University of Chicago.

rem svého emisara Jiřího Vyvadila. Muselo jít o citlivou věc, protože vyjednavač účel své mise neprozradil, ani když ho to stálo profesní soudcovskou kariéru. Média spekulovala o  tajných úmluvách a možné korupci.

Hlídejte si peněženky, odcházím. f oto profimedia.cz / corbis

Milton pod Tatrami Friedman patřil nejenom k vynikajícím teoretikům, ale dokázal o svých myšlenkách psát pro širokou veřejnost. Jeho první kniha Kapitalismus a svoboda nevzbudila sice v 50. letech velkou pozornost, ale druhá, Svoboda volby – kterou napsal se svojí ženou Rose, rovněž vynikající ekonomkou – se na počátku 80. let stala celosvětovým bestsellerem. Friedman v ní popisuje, jak nabobtnala americká vláda, proč se zhoršilo americké školství, proč je vysoká nezaměstnanost a  inflace zároveň, proč existuje ropná krize, proč se růst americké ekonomiky zpomalil a  mnoho jiných problémů, které tehdy čekaly na nově nastupující Reaganovu administrativu. Zároveň Friedman navrhoval i řešení – tzv. kuponový systém pro školství, přísnou měnovou politiku na potlačení inflace, deregulaci ekonomiky a negativní daň místo sociálních dávek pro snížení nezaměstnanosti, deregulaci ropného trhu

Q

pro odstranění front před benzinovými pumpami, snížení daní pro oživení ekonomiky atd. Ironií osudu Friedman jako skvělý liberální ekonom do značné míry pomohl tomu, aby se hydra státního paternalismu a  dirigismu v  druhé polovině 20. století rozmohla. K tomu se přiznává v knize, která dosud česky ani slovensky nevyšla, Tyranny of the Status Quo. Kromě kritiky některých aspektů tzv. reaganomiky (rozpočtové deficity, celní politika apod.) si v ní vyčítá, že v době 2. světové války, kdy pracoval pro americké ministerstvo financí, vymyslel systém průběžného zdanění. Do té doby se daně platily tak, že na konci roku přišel příkaz na zaplacení daní. Friedman ve snaze zlepšit výběr daní pro vedení války vymyslel ďábelskou myšlenku: lidé by měli platit daně průběžně – tolik to nepocítí a „strýček Sam“ bude mít zajištěn plynulý příjem po celý rok. Od té doby se daně strhávají se celý rok tak, že to skutečně nikomu ani nepřijde – úměrně tomu ale daně rostly až na polovinu příjmů. Snad kvůli pocitu viny byl pak Friedman jedním z autorů a propagátorem Dnu daňové svobody, který rozděluje rok na část, kdy lidé vydělávají na stát, a část, kdy vydělávají pro sebe (od roku 2000 se péčí Liberálního institutu slaví i v Česku). Miltonovou a naší smůlou je to, že Den daňové svobody se v průběhu posledního sta let přesunul z 31. ledna na dobu okolo 31. května a to ve všech vyspělých zemích na světě. Friedman je také jedním z autorů myšlenky rovné daně (v 50. letech navrhoval pro USA 23 %, později 16 %). K realizaci rovné daně nakonec došlo zcela jinde – v Estonsku, Rusku, Gruzii a na Slovensku. Dalším proroctvím, které se postupně vyplňuje, je Friedmanova kritika penzijního systému, který je postaven na průběžném financování. Již v  50. letech upozorňoval, že jednou tento systém v jeho současné podobě zkrachuje. To se nyní pomalu vyplňuje a mnohé vlády začínají uvažovat o  přechodu na soukromé financování, které navrhoval právě Friedman. Na University of Chicago je ve společenské  místnosti katedry ekonomie (nazývané studenty „popravčí místnost“) zvykem zdobit zdi fotografiemi velikánů ekonomické vědy. Lze tam tedy nalézt podobiznu Adama Smithe, ale třeba i někdejšího ministra financí Rakouska-Uherska Eugena Bohm-Bawerka. Milton Friedman tam jako žijící zatím být nemohl. To už teď bohužel neplatí. Miroslav Zajíček Autor je ekonom a právník, v roce 2000   absolvoval University of Chicago.

Q

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

119

inzerce  inzerce 

10   zahraničí

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Amerika podle demokratů

Místo čerstvé generace s jasnou vizí ovládne Kongres parta zasloužilých straníků

J

on Tester je obrovský, tlustý farmář z Montany s vojenským ježkem na hlavě a  třemi chybějícími prsty na ruce – přišel o ně, když v mládí obsluhoval sekačku. Na předvolební mítinky pořádané třeba v  benzinem páchnoucích hangárech na travnatých letištích se snáší ve své soukromé cessně. Na setkáních opěvuje vzdorovitou nezávislost, neobejde se bez své věrné kulovnice a nemá nejmenší pochopení pro nelegální přistěhovalce. Kromě toho hřímá za zvýšení minimální mzdy, přepsání smluv o volném obchodu, jež podle něj kolegy farmáře z Montany připravují o živnost, a zrušení Patriot Act, tedy zákona poskytujícího ve jménu boje s  terorismem federální vládě dříve nepředstavitelné pravomoci získávat osobní údaje občanů. Nezkrotný chlapák Jon Tester se před dvěma týdny stal novopečeným členem Sněmovny reprezentantů za Demokratickou stranu. Není přitom jediný nový kongresman, před jehož návaly testosteronu by se ještě nedávno demokratičtí lídři ve Washingtonu zřejmě dali na bezhlavý úprk. V  doprovodné koloně aut senátorského kandidáta Jima Webba z Virginie nesměl chybět džíp vyvedený v  krycích vojenských barvách, v  jeho rukou se pohupovaly zaprášené boty syna sloužícího v  Iráku a  voliči si mohli být jisti, že někde na těle kandidáta se skrývá pistole. Populistický demokrat, který se v průběhu let stihl proměnit z  liberála v  republikána (působil jako jeden z  náměstků ministra obrany ve vládě Ronalda Reagana), aby ho odpor ke způsobu vedení války v  Iráku nasměroval zase zpátky do demokratických řad, porazil v  přímém souboji sloužícího senátora George Allena a  právě jeho vítězství zajistilo demokratům rozhodující převahu i  v  horní komoře Kongresu. Agenda? Plot proti přistěhovalcům na hranicích s  Mexikem, právo držet zbraň, odpor k dohodám o volném obchodu, nemravná globalizace. Do toho ochota přiznat ženám právo, aby si samy rozhodly o případném ukončení těhotenství, a  velmi vlažný odpor ke svazkům homosexuálů.

Chceme své zbraně a práci Na washingtonský Kapitol míří po vítězství demokratů ze 7. listopadu zvláštní a  rozháraná skupina nováčků. Ovládnutí obou komor Kongresu neznamená nástup čerstvé generace s jasnou vizí a odhodláním změnit Ameriku. Agendu zákonodárného sboru bude určovat parta zasloužilých straníků, z  nichž mnozí zasedají v  Kongresu už dlouhá desetiletí, doplněná o silné a těžko zařaditelné individuality. Vítězné tažení v  dříve tradičně republikánských státech totiž provedli kandidáti, kteří vlastně jako republikáni vypadají. Ke klasické konzervativní agendě – zbraně, pořádek, občas také zákaz potratů – však ještě přidávají ekonomický populismus a  nacionalismus volající po obraně amerických pracovních míst. Nový

Demokrat, nebo republikán? Najdi pět rozdílů. (Jim Webb z Virginie, jenž demokratům vyhrál Senát.) foto profimedia.cz

demokratický kongresman, jehož do Washingtonu dovedlo především znechucení voličů ze zkorumpované vládní strany a  války v  Iráku, je tak mnohdy něčím mezi tradičním republikánem a francouzským odpůrcem globalizace. Až tedy 3. ledna 2007 skutečně zasedne Kongres v  novém složení, bude zbytečné očekávat revoluci. Demokraté mají svůj program, který hodlají prohnat oběma komorami během první stovky hodin – zvýší třeba minimální mzdu, sníží zdanění studentských půjček nebo umožní vládě vyjednávat o nižších cenách léků pro staré lidi v  rámci programu Medicare. Zahájí tak nesnadné dva roky přetahování s vládou George Bushe o jednotlivé a dohromady nesourodé zákony. Demokraté totiž neuchopili moc, pouze výrazně zvýšili svůj podíl na ní. Například zahraniční politika – včetně rozhodování o základní linii války v Iráku – je v americkém ústavním systému v rukou exekutivy, tudíž prezidenta, ale demokraty ovládaná sněmovna bude rozhodovat o financování vojenských jednotek, takže může prezidentovi účinně házet klacky pod nohy. Podobně to koneckonců fungovalo i za války ve Vietnamu

I Gruzie má svou zbraň Co schází Rusku k plnému statusu velmoci? Členství ve WTO. Na čem vázne i po dohodě Putina s Bushem? Na Gruzii. Tbilisi může svým vetem vzdorovat ruskému tlaku. Když se George Bush na cestě do Hanoje zastavil na snídani s  Vladimirem Putinem v  Moskvě, agentury přinesly zajímavou informaci: Bush prý poté uvedl, že už nic nebrání vstupu Ruska do Světové obchodní organizace (WTO). A přece brání. Gruzie už měsíc a půl trpí ruskou blokádou, ale tím spíše je jako členský stát WTO rozhodnuta použít své právo veta.

Obchodovat podle smlouvy Tbilisi argumentuje způsobem typickým pro situaci na severním Kavkaze. Jak uvedl v  Bruselu premiér Zurab Nogaideli, Gruzie bude se vstupem Ruska souhlasit až poté, co Moskva splní dohodu podepsanou s Tbilisi v roce 2004. Ta stanoví, že ruské zboží se do Gruzie bude dovážet jen přes oficiální přechody mezi dvěma státy. Jinými slovy – se separatistickými oblast-

mi, Abcházií a  Jižní Osetií, musí Rusko obchodovat pouze přes Gruzii. Problém je v  tom, že Abcházie i  Jižní Osetie jsou fakticky okupovány ruskými „mírovými“ silami. Ty tam pomáhají udržovat stav nastolený s vydatnou pomocí Moskvy počátkem 90. let. V té době se od Gruzie, už tehdy silně orientované na Západ, obě zmíněné autonomní provincie odtrhly. Moskva dodala separatistům zbraně a po vytlačení regulérních gruzínských sil i vyhnání Gruzínů (v Abcházii tvořili před válkou 83 %) donutila pokořené Tbilisi k přijetí „mírových sil“. Od té doby, již patnáct let, používá Kreml Abcházii a Jižní Osetii k bránění integraci Gruzie směrem na Západ. Jenže v posledních letech musí soupeřit se Spojenými státy. Washington se totiž rozhodl podpořit novou gruzínskou vládu prezidenta Michaila Saakašviliho už nejen slovně, ale i  fakticky. V  posledních letech Gruzie obdržela

v 60. a 70. letech. Nynější změna ovšem nastala v okamžiku, kdy do prezidentských voleb zbývají dva roky, a tudíž přichází chvíle, kdy je nutné začít budovat startovní pozice.

Georgi, pryč od ropy Agenda demokratů díky tomu hodně připomíná populistický jídelní lístek, dráždící jak voliče, tak prezidenta. Ten má právo veta, bude však muset vysvětlovat, co vlastně má třeba právě proti snižování cen léků pro důchodce. To není jistě nic příjemného a do hry vstoupí parlamentní mašinerie – obě strany budou vytvářet účelová spojenectví nad jednotlivými návrhy, a ta se budou vzápětí rozpadat do nesmiřitelných rozporů nad jinými zákony. Až se tedy nová většina v dolní komoře pokusí prosadit třeba financování výzkumu embryonálních kmenových buněk, tedy zákona, který byl pro Bushe vzhledem k  jeho voličské základně nepřijatelný, ale který třeba výše zmíněný Jon Tester naopak prezentuje jako výraz nutnosti „udělat vše, co je v lidských silách, abychom pomohli nemocnému sousedovi“, bude prezident doufat, že se

citelnou americkou pomoc (Saakašviliho předchůdce Eduard Ševardnadze mluví o 1,5 miliardy dolarů), gruzínskou armádu cvičí američtí instruktoři. A  před časem se Gruzie, usilující o  vstup   do NATO, dostala jako první postsovětská republika mimo Pobaltí do fáze „intenzivního dialogu“ s  Aliancí – což je předstupeň nabídky členství. Gruzínská armáda, ještě před pár lety jedna z nejslabších v postsovětském areálu, byla výrazně dozbrojena – především „sovětskými“ zbraněmi od nových členských států NATO, mezi nimi i Česka. Nezahálí však ani Moskva. Jednak se snaží gruzínskou politickou scénu rozložit zevnitř, ideální by pro ni byl další převrat. Následuje podpora separatistů. Tam si ale Rusko zahrává s ohněm, už proto, že pokud by souhlasilo s  odtržením Abcházie a Jižní Osetie (obě „země“ se chtějí připojit k  Ruské federaci), mohlo by to rozhýbat i „ruskou“ část Kavkazu, hlavně Čečensko a mnohonárodnostní Dagestán. Proto se Rusko zdržuje otevřeně a jednoznačně podporovat separatisty, ale jako vítanou diplomatickou zbraň využívá referenda o nezávislosti – v Jižní Osetii se konalo počátkem listopadu.

Vypečený nováček Referenda jsou ale jen špičkou ledovce. Podstatou je hospodářská a politická spjatost separatistů s Ruskem. A  tady jsme zpátky u  gruzínského veta vůči vstupu Ruska do WTO. Jak Abcházie, tak Osetie by se hospodářsky dávno zhroutily, kdyby neobchodovaly s Ruskem a nedostávaly od něj ekonomickou pomoc. Tento obchod se však neuskutečňuje skrze Gruzii, ale přes abcházsko-ruskou a osetsko-ruskou

celou věc podaří zablokovat už v Senátu, kde mají demokraté převahu jediného hlasu, a on nebude muset své právo veta vůbec použít. To ale neznamená, že se nic nepohne kupředu. Existuje agenda, na které se Bush paradoxně snáze dohodne s demokratickým Kongresem než se „svými“ republikány. Jak prezident, tak nová kongresová většina jsou přesvědčeni, že je potřeba začít investovat do rozvoje alternativních zdrojů energie. Stejně tak je pravděpodobná dohoda o novém imigračním zákoně, který by kombinoval tvrdá opatření (plot na hranici) s nějakou formou legalizace pro ty přistěhovalce, kteří v zemi již dlouhá léta žijí – více či méně tak, jak to sám chtěl, ale v  dosavadním Kongresu neprosadil George Bush. Skutečný dopad bude mít nástup demokratů na vyjednávání o liberalizaci světového obchodu. Bush v současné konstelaci nemá šanci na obnovení svých rozšířených pravomocí a  demokratický Kongres rozhodně nemá prohlubování volného obchodu na programu. Jiří Sobota

Q

hranici. Rusové už dokonce začali stavět plynovod do Jižní Osetie, též proto, aby mohli Gruzínům zavřít kohouty a neohrozili tím své „spojence“. Navíc se v poslední době začíná v Moskvě objevovat nový argument – obyvatelé Abcházie a Jižní Osetie vlastní sovětské či ruské pasy. Jsou tak považováni za „ruské občany“, které, bude-li to nutné, Rusko musí ochránit i vojenskou silou. Tak daleko to zatím není. Moskvě zatím „stačí“ pozemní a letecká blokáda Gruzie (záminkou pro ni bylo zatčení ruských špionů v Gruzii), už několik měsíců platné obchodní sankce (především na gruzínské víno a minerální vody), represe pro skoro milion Gruzínů pracujících a žijících v Rusku a také ohlášené a pro Moskvu už typické zvýšení cen plynu – ze 115 na 230 dolarů. Na Gruzii však může mít ruský tlak naopak blahodárný vliv. Letos poroste její ekonomika nejméně osmiprocentním tempem, vývoz se začíná přesměrovávat na Západ, zemní plyn slíbil už existujícím potrubím dodat Američany podporovaný Ázerbájdžán, a Gruzíni, kteří se vrátí z práce v Rusku, se mohou zapojit do domácího boomu. Výsledkem může být jen prohloubení gruzínské orientace na Západ a odklonu od Ruska, což je, pokud to Tbilisi myslí s EU a NATO vážně, jen dobře. A  pokud jde o  WTO, zůstávají principiální otázky: Může být přijat stát, který z  velmocenského trucu na měsíc uzavře hranice, ceny plynu určuje podle politické nálady a je největším pašerákem do nikým neuznaných separatistických zemí? Nemá Gruzie se svým „ne“ ruskému vstupu i obecnou pravdu? Luboš Palata

Q

zahraničí 

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

11

Matička Vlast volá

Rusko vymírá: pomoci má návrat krajanů, dosud využívaných jako „pátá kolona“

S

e ztrátou pozice supervelmoci se Moskva nesmířila. Dokládá to odporem k protiraketovému systému USA. Nyní se ukazuje, že se nehodlá smířit ani s  poklesem své populační váhy. Se situací, kdy počet obyvatel klesá o  tři čtvrtiny milionu ročně, ubývá Rusů jako národa i občanů Ruské federace. Právě proto prezident Vladimir Putin vyhlásil program „velkého návratu“ etnických Rusů. Před pouhými 15 lety byl Sovětský svaz třetí nejlidnatější zemí planety a mířil k metě 300 milionů. Pak ztratil nejenom polovinu populace rozpadem impéria, ale i ono „zbytkové Rusko“ demograficky chátrá. Nyní se propadlo pod 143 milionů, což znamená, že na jeho dosud sedmou příčku již dotírá Bangladéš, zatímco USA na třetí pozici metu 300 milionů právě v říjnu překonaly. Putin se demografické katastrofě věnoval v přímé televizní debatě s občany a na 2. sjezdu ruské diaspory v Petrohradě ohlásil přistěhovalecký program. Moskva se snaží změnit zoufalou situaci i za cenu ztráty části své páté kolony v zemích bývalého Sovětského svazu. Zdá se, že na pořadu dne jsou jiné priority než boj proti „porušování práv ruskojazyčné menšiny“ v Pobaltí či na Ukrajině. Velká repatriace a podporovaný baby boom (velké příspěvky na druhé a další děti) mají zachránit slábnoucí velmoc před vymíráním a  samotnému Putinovi vylepšit jeho program „pronárodní politiky“.

Moskva láká, Sibiř si žádá Putin vstoupil na půdu, kterou již předem nakypřily jak výstrahy demografů, tak spontánní migrace. Ročně přijíždí do Ruské federace pracovat asi 22 milionů lidí, 80 % z nich ze Společenství nezávislých států. Ředitel Federální migrační služby generálporučík Konstantin Romodanovský odhaduje, že minimálně polovina těchto gastarbeiterů pracuje načerno, čímž způsobuje státní pokladně škodu v  přepočtu asi 160 miliard Kč. Kolem 4 milionů takto příchozích se v  Rusku usazuje dlouhodobě, většinou ale ilegálně. Nepřijíždějí však na Sibiř, kde je největší deficit lidí, nýbrž raději do Moskvy, která polyká polovinu migračního přírůstku země. Proto také prezidentský program podpory přistěhovalectví s  Moskvou vůbec nepočítá. Ti, kdo zamíří do metropole, s  pomocí od státu zkrátka počítat nemohou. Program má příliv repatriantů nasměrovat do jiných regionů. Projekt dělí regiony na tři kategorie. Kategorii A  představují strategicky důležitá pohraniční území, kde přesídlenci dostanou 100 % státních záruk a  sociální podporu. Ke skupině B patří areály pro výstavbu velkých závodů

inzerce

a  farem, kde přesídlenci získají veškeré prefe- Nebude to zadarmo rence s  výjimkou podpory v  nezaměstnanosti. Autoři „velkého návratu“ očekávají v první vlně na A  do skupiny C spadají oblasti a  města, které již se normálně rozvíjí, leč stále mají populač- dva miliony lidí – z Ukrajiny 400 tisíc, z Kazachní problém – tam imigranti dostanou vše kro- stánu až milion, ze „zbytku“ Střední Asie kolem mě podpory v  nezaměstnanosti a  jednorázové půl milionu – a potenciálně až pět milionů. Rusů peněžní dávky na pořízení domácnosti. Zatím je a rusky mluvících lidí žije sice v „bližším zahraničí“ vytipováno 12 pilotních regionů: pět v evropské asi 20 milionů, ale mnozí z nich se již s rozpadem části Ruska (Kaliningrad, Kaluga, Lipeck, Tam- SSSR smířili a vytvořili si nové zázemí. bov, Tver) a sedm na východě (Primorský kraj, Jak vnímají fenomén imigrace sami Rusové Chabarovsk, Krasnojarsk, Amur, Irkutsk, Novo- v  „zemi zaslíbené“? Demograf z  akademie věd sibirsk a Ťjumeň). Jevgenij Krasinec, stoupenec Putinova kroku, tvrAle to je jen jedna stránka věci. Aby Rus- dí, že tento vztah, původně spíše špatný, se mění ko do demografické propasti nespadlo, musí – navzdory neonacistickým výstřelkům. Životaschopná ruská populace se dá zachránit pouze ročně přijmout 400 až 500 tisíc lidí. Háček je v  tom, že vláda schválila prognózu sociál- zvýšením porodnosti, snížením úmrtnosti a  přině-ekonomického rozvoje země do roku 2009, lákáním imigrantů. která jako nejvyšší migrační nárůst obyvatel Skeptičtější názory na plán „velkého návrabere v  úvahu jen roční počet 163 tisíc osob. tu“ sdílejí národohospodáři. Vladislav Inozemcev, profesor Vysoké školy ekonomické v Moskvě, Odráží se tu rozpor mezi Putinovou snahou říká, že 80–90 % lidí, kteří do Ruska odjet chtěli, přilákat miliony krajanů a více než zdrženlivým postojem jeho ministrů. Ti by mu rádi vyho- již tak učinili. Pro získání dalších je tudíž zapověli, ale bojí se plánovat pro tyto účely příliš třebí rozjet nákladnou reklamní kampaň. Je nutné rozdávat pozemky, poskytovat daňové úlevy velké peníze. a úvěry na pořízení bydlení, rychleji a ve velkém Pak je tu ještě rozpor mezi přístupem k imigraci obecně a k přistěhovalectví Rusů. Moskva potře- udělovat občanství. Minimální příspěvek od státu buje kvalifikované a vzdělané lidi. Proto – nejde-  pro jednoho přistěhovalce má být 10 tisíc dolarů, -li o Rusy – si mezi potenciálními uchazeči vybí- což by pro 5 milionů nových spoluobčanů obnárá. Jenže vůči pokrevním krajanům – podobně šelo v úhrnu 50 miliard USD. Ale Putin na sjezjako třeba Německo – pociťuje i  určité morál- du ruské diaspory oznámil, že zatím bylo celkově ní povinnosti, takže jejich nábor probíhá pau- na program přiděleno jen 6,5 miliardy rublů (242 šálně. Pojem „krajan“, definovaný zákonem milionů USD). z roku 2002, zahrnuje občany Ruska trvale žijíInozemcev zároveň tvrdí, že demografická cí v  zahraničí, bývalé občany SSSR, emigranty katastrofa v Rusku se nafukuje. Pokud by totiž z Ruska a SSSR a také jejich děti. Rusko mělo skutečný problém s pracovní silou,

Křtít domácí už nestačí. foto PROFIMEDIA CZ / AFP

nepohybovaly by se měsíční mzdy na úrovni 1,5 tisíce rublů (kolem 1250 Kč). A  nezaměstnanost by nedosahovala 7,5 %. Suma sumárum – v Rusku deficit pracovních sil neexistuje a opak tvrdí jen zaměstnavatelé, kteří chtějí kupovat práci levněji, než za jakou cenu ji nabízí ruský trh.

Čtvrt milionu za potomka Samotná ruská vláda se nespoléhá jen na „velký návrat“, ale schválila pravidla pro pomoc matkám, které porodí – nebo adoptují – druhé dítě. „Mateřský kapitál“ se začne vyplácet od počátku roku 2010. Dostanou ho ti, kdo si pořídí druhé (nebo další) dítě od 1. ledna 2007. Inkasovat 250 tisíc rublů (207 tisíc Kč) však bude možné jen jednou za život a tyto peníze lze utratit pouze účelově – na bydlení (například pro získání hypotečního úvěru nebo jako investice do bytové výstavby), vzdělání (například zaplatit školu jakémukoli potomkovi mladšímu 25 let) anebo jako příspěvek na důchodové spoření. Zemře-li matka, právo na státní podporu automaticky přechází na otce dítěte, jehož občanství žádnou roli nehraje. V případě smrti obou rodičů toto právo přechází na samotné děti, a  to v  rovných podílech. A proč ona tříletá lhůta pro vyplácení mezi 1. ledny roků 2007 a 2010? Ta podle úředníků umožní státu posoudit, zda je v  rodině všechno v pořádku a rodiče se chovají k dítěti slušně. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q

12  Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

„K

de udělali soudruzi z  NDR chybu?“ Tato věta z  filmových Pelíšků se stala kultovní hláškou těch, kteří si na (post)komunistickém Německu léčili vlastní (post)normalizační mindráky. Pro ty, kteří srovnávají spíše úspěchy, přineslo zajímavou zprávu minulé úterý. Braniborský premiér Matthias Platzeck zahajoval ve Frankfurtu nad Odrou stavbu nového provozu hamburské firmy Conergy zaměřené na výrobu solární technologie. Jejich vývoj i výroba vyžadují špičkovou úroveň znalostí, dovedností a kvalifikace, takže poslouží i  jako velmi přísné srovnávací měřítko. A nové spolkové země si v tomto směru vedou více než zdatně.

Ex DDR lux

S Abbásem od Arafáta

Prezident vede Palestince k vládě národní jednoty

H

lavně jeho zásluhou se před týdnem projasnila táhlá krize Palestinců. Samosprávě už nemá vládnout sám volební vítěz, islamistický Hamás, ale kabinet národní jednoty, v jehož čele zřejmě stane nestraník a  akademik Muhammad Šubajr. To vše má prolomit hospodářskou blokádu uvalenou na jaře Západem. Ale byť by se i  tento plán nějak zvrtl, přesto Mahmúd Abbás zůstává prakticky jedinou překlenovací autoritou mezi Palestinci. K  tomu navíc právě teď, v době druhého výročí skonu Jásira Arafáta, byl ustaven do čela „jeho“ Fatahu. Lze tak říci, že pomalu končí poarafátovské období prvotní nejistoty a  karty jsou rozdány zřetelněji. Palestinský prezident ovšem není tím, kdo by Západu zobal z ruky a prosadil například uznání Izraele, jinak by ani širokou autoritu nezískal.

Jak to bylo v Mnichově

Vsadili na slunce a vyhrávají. f oto profimedia.cz Do samotného „Solárního města“ ve Frankfurtu nad Odrou – coby svého nejmodernějšího zařízení a zároveň působiště pro 1000 zaměstnanců – má Conergy během dvou let investovat 250 milionů eur. Další provozy staví firmy First Solar (pro 500 zaměstnanců), Odersun (80) či Aleo Solar (250). Z údolí Odry sice nebude druhé Silicon Valley už proto, že tradiční křemík nahrazují novější technologie (například tzv. tenké vrstvy), ale v hospodářském měřítku míří možná ještě výše. Je to díky nízkým mzdovým nákladům, a především faktu, že v roce 2004 byla produkce solární elektřiny zahrnuta do zákona o obnovitelných energiích. (List FAZ zmiňuje i vliv investičních pobídek ve výši třetiny nákladů, ale neupřesňuje, zda pocházejí ze zemských prostředků.) Výsledek? Podle FAZ za sebou východoněmecký fotočlánkový byznys nechává jak západoněmeckou, tak zahraniční konkurenci. Podle experta Carstena Körniga „mezi Saskem, Durynskem, SaskemAnhaltskem a Braniborskem vznikla největší koncentrace solárních podniků na světě“. Z celoněmeckého obratu v rámci solárních technologií (3 miliardy eur ročně) připadá na nové země více než polovina. Nadšený premiér Platzeck, loni na čas i  předseda spolkové SPD, se nechal v  řeči strhnout k  latinskému Ex oriente lux – světlo z východu. I český skeptický vyznavač Pelíšků by měl přiznat, že sázkou na solární technologie „soudruzi z bývalé NDR“ chybu rozhodně neudělali.

A

ž dosud bylo Somálsko nebezpečné dovnitř, nikoli navenek, jak tomu ostatně u „zhroucených států“ bývá. Nyní se rizika vycházející ze země ovládnuté islamisty zhmotňují. Nejprve se o  tom přesvědčila Etiopie u  svých hranic a rozhodla se zasáhnout preventivně. Nyní to doložili i  experti OSN zkoumají-

Somálsko má rohy cí dodržování zbrojního embarga z  roku 1992. Zjistili, že přes 700 islamistických militantů ze Somálska proniklo v létě do Libanonu a bojovalo v řadách Hizballáhu. Na oplátku Sýrie a Írán – patroni Hizballáhu – poskytly Somálcům výcvik a  též zbraně pro jejich domácí konflikt. Zajímavé je, že podle serveru Debka tato informace nebyla známa izraelské rozvědce, ačkoli Izrael hned na začátku války zavedl důslednou blokádu Libanonu. Zbyněk Petráček

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Na životní cestě Abú Mázina (tradiční arabský epiteton odkazuje na jeho prvorozeného syna, jenž zemřel v roce 2002) lze ilustrovat dějiny izraelsko-palestinských vztahů v druhé polovině 20. století. Narodil se v roce 1935 v Safedu v severní Galileji. Jeho rodné město bylo součástí britského mandátu až do 14. května 1948, kdy bylo v Tel Avivu vyhlášeno založení Státu Izrael. Stejně jako pro mnoho dalších palestinských Arabů a jejich rodin i pro Abbásovy se stalo toto datum osudným. Bezprostředně po izraelském oznámení z  úst prezidenta Ben Guriona totiž napadla nový stát vojska všech arabských sousedů a  déle než rok trvající konflikt vyhnal z domovů tisíce Palestinců. Jejich stát nevznikl, většina jeho území byla anektována Jordánskem. Třináctiletý Mahmúd odešel s rodiči do Sýrie, kde po maturitě vystudoval právo na Damašské univerzitě a učil na základní škole. Prvním výrazným momentem v  Abbásově životě je jeho doktorská práce s názvem Sionisté a  nacismus, kterou obhájil při studiích historie na univerzitě v  Moskvě. „Velké množství obětí dalo sionistům výsadu zasáhnout do jednání o poválečném rozdělení některých území,“ píše se v  textu, který je dodnes předmětem diskusí, zda jde o popírání holocaustu, či nikoli. Názor, že sionismus využil holocaustu ve svůj prospěch, přitom sdílí s Abbásem značné množství Palestinců dodnes. V  50. letech pracuje Abbás v  Kataru na imigračním úřadě, kde se potkává s  množstvím palestinských uprchlíků. Právě zde vzniká myšlenka založení Fatahu, dnes největší sekulární politické síly na palestinských územích. Čtemeli Fatah pozpátku, dostaneme arabský akronym pro Národní palestinské osvobozenecké hnutí.

Tomuto názvu odpovídala i  Abbásova původní idea – když viděl přicházet nové a nové uprchlíky, pochopil, že je nutné vytvořit platformu pro jejich návrat domů. Dodnes je právo na návrat jedním z jeho nejčastějších témat v rozhovorech o urovnání s Izraelem. V roce 1957, kdy Fatah vzniká, je Abbás jeho zakládajícím členem spolu s další významnou postavou palestinských dějin – Jásirem Arafátem. Vztahy mezi tou dobou již profesionálními bojovníky za palestinskou svobodu se upevňují po roce 1964, kdy Liga arabských států zakládá v Káhiře Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP). Od počátku šlo – podobně jako v  případě Fatahu – o  sekulární uskupení s  jednoznačným cílem: vytvořit suverénní stát pro Palestince všech vyznání. Postupem času se z ní stává hnutí s mnoha frakcemi, výbory a úřady, ale i vnitřními mocenskými boji. Na konci 60. let přebírá předsednictví OOP sám Arafát, a začíná tak více než třicetiletou éru složitých vztahů nejen s Izraelem a  Západem, ale i  uvnitř palestinské společnosti. Abbás se stává jeho pravou rukou a cestuje s ním po exilech v Jordánsku, Libanonu a Tunisku. Druhým sporným bodem v Abbásově životopisu je údajné financování teroristického útoku na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Za akci, při níž zahynulo celkem 17 lidí, nesla zodpovědnost skupina Černé září. Dodnes se spekuluje o jejím vedení, pravděpodobně však byla přímo napojená na Arafátovo hnutí Fatah. Organizátor útoku Muhammad Daúd zmiňuje ve své knize Memoirs of a Palestinian Terrorist právě Abbáse jako osobu zodpovědnou za jeho financování. Spojení s  Černým zářím bylo důvodem pro mnohé izraelské protesty při nástupu Abbáse do premiérského úřadu v roce 2003.

Soupeřem je Hamás Se začátkem první intifády v  roce 1987 se starým bojovníkům vynořuje nový nepřítel – Islámské hnutí odporu známé pod akronymem Hamás. Zatímco islamisté dokážou díky společnému cíli a disciplíně získávat peníze i podporu veřejnosti, Fatah trpí v 90. letech sílícími vnitřními rozpory, což ovlivňuje i vyjednávání OOP s Izraelem. Arafát ještě stihne v  roce 1993 podepsat mírové dohody v  Oslu a  napřesrok dostat Nobelovu cenu za mír, o sedm let později však odjíždí z amerického Camp Davidu s  nepořízenou – odmítá nabídku izraelského premiéra Ehuda Baraka na samostatný stát na 95 % Západního břehu Jordánu, v Gaze a ve Východním Jeruzalémě. Pro Západ je to jasný signál, aby začal hledat nového partnera k jednání. V roce 2003 se Abbás stává premiérem a s Arafá-

tem se rozchází ve zlém kvůli složení vlády. Spojené státy již znají Abbáse jako pragmatika, radikálního Arafáta právě odepisují jako nespolehlivého lháře a George W. Bush tak pro další jednání preferuje palestinského premiéra. V této době vyvstává otázka, jakou má Abbás vlastně pozici na domácí scéně. Obecně je považován za pragmatického zastánce vyjednávání s Izraelem a mezinárodním společenstvím, práva na návrat uprchlíků a vytvoření palestinského státu. Na druhou stranu odmítá jednostranné izraelské kroky, jako bylo například stažení z pásma Gazy nebo plánované vyklizení Západního břehu Jordánu. Zatímco Hamás považuje Palestinu za waqf a  dár al-islám, tedy výlučně muslimské území, a za jediné možné hranice ty z období před šestidenní válkou v roce 1967, Abbás je ochoten na toto téma diskutovat. „Muži s bradkami“ jej proto často označují za zrádce, ti radikálnější dokonce za Izraelem placeného kolaboranta. Po Arafátově smrti v roce 2004 diskuse o Abbásových schopnostech nabírají na intenzitě. Západní a  izraelští kritici mu předpovídají slabost a  neschopnost prosadit se proti intifádou rozdrobenému názorovému spektru palestinské společnosti. Brzy po zvolení prezidentem, Arafátovým nástupcem, se mu ale daří sejít se s vůdci militantních organizací a  vyjednat tahdíu, tedy dočasný „klid zbraní“, a  zastavení útoků proti Izraeli. Pomáhá mu přitom značný vliv na Brigády al-Aksá (ozbrojené křídlo Fatahu) a  vlastní síť kontaktů sahající do struktur Hamásu, Islámského džihádu a Výborů lidového odporu. Dlouhodobé příměří (hudna) je v nedohlednu, ale už jen status quo lze do jisté míry považovat za Abbásův úspěch. Palestinská veřejnost přijímá Abbáse jako Arafátova přirozeného následníka, tedy zejména jako symbol budoucího palestinského státu. Přesto je jeho obliba jen průměrná – podle říjnového průzkumu think tanku Miftah nevěří 28 % Palestinců nikomu ze svých politiků, 18 % dává důvěru premiéru Haníjovi z  Hamásu a  14 % získal právě Abbás. „Myslím, že Abú Mázin je v  Gaze možná oblíbenější než Haníja, protože myslí na naši budoucnost, na náš vlastní stát,“ nesouhlasí s výsledky Sámir Šaríf, student z Gazy, který nyní pobývá v  tureckém Istanbulu. „Hamás neudělal za těch několik měsíců nic. Je méně peněz, méně jídla a žádné bezpečí.“

Síla, nebo chaos „Doufám, že změní své myšlení. Musí ukázat, že oni jsou vláda. Jinak nastane chaos a  nebude vládnout nikdo. Musíme jim dát čas,“ vyjádřil se Abbás k  vládě Hamásu po jejím ustavení v  rozhovoru pro časopis Newsday. Stejně jako mnoho optimistů i  on věřil v  postupné umírnění jejich radikální protiizraelské rétoriky. Pak převážil názor, že na Hamás platí pouze Abbásovy hrozby. K uznání Izraele a s ním uzavřených dohod měly vládu přinutit například předčasné volby. Ty by otevřely otázku důvěry Hamásu a není vyloučeno, že by v  nich výrazně získali nezávislí kandidáti a  menší uskupení. Problém však spočívá zejména v exilovém vedení Hamásu. Radikální Chálid Mašál v Damašku totiž nemá valný zájem na vládě, jde mu zejména o plnění obsahu zakládající charty, tedy o ozbrojený odpor proti Izraeli. Další možnosti nastínil samotný Hamás – nejprve přišel s informací, že prezident uvažuje o rezignaci, pak vyrukoval s  teorií o  plánovaném puči a převzetí všech ministerstev milicemi Fatahu. Obě varianty by pravděpodobně vedly k občanské válce. Co se týče předčasných voleb, ty sice mají podporu veřejnosti, ale narážejí na absenci zákona, který by jejich vyhlášení umožnil. A tak, zdá se, nezbývá než doufat v úspěch dojednávané vlády národní jednoty, ať už bude v jejím čele stát kdokoli, hlavně když získá mezinárodní legitimitu. Legitimitu regionální má zatím jen Abbás. Není totiž jisté, že Izrael bude akceptovat jiného partnera než právě jeho. Filip Moravec Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q Mahmúd Abbás (Abú Mázin) Narodil se 26. března 1935 v Safedu (dnes severní Izrael); 1948 – odchází s rodinou do Sýrie; 1957 – je spoluzakladatelem hnutí Fatah; 1993 – pomáhá vytvořit podmínky pro dojednání tajných dohod s Izraelem v Oslu; 2003 – stává se palestinským premiérem; 2005 – po smrti Jásira Arafáta se stává předsedou OOP a prezidentem Palestinské samosprávy.

téma 

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

13

Něco není v pořádku, pánové! foto profimedia.cz

Násilí bez šatů

Roztáčejí kola obchodu s lidmi – a přece jsou bez trestu

Němečtí muži jezdí do českého pohraničí a kupují si tu sex, aniž by se na cokoli ptali. Německá ministryně spravedlnosti teď usiluje o převratnou věc: o to, aby policie mohla zákazníky znevolněných prostitutek posílat za mříže.

I

rina Nabreko* si myslela, že si na Západě vydělá jako „callgirl“, a  uživí tak svého syna. Možná snila i o troše luxusu, který se jí v Rusku nedostával. Teď sedí v soudní síni v Berlíně a vypráví, jak se s roubíkem v ústech plazila hotelovým pokojem, protože se, jak překládá tlumočnice, „fajnový pán změnil v  ďábla“. Bil ji bičem „z pravé kůže“. Celé tři hodiny prosila, aby už to mučení skončilo a aby „zákazník“ vzal do ruky telefon a řekl jejímu pasákovi: „Vyzvedni to děvče, už nemůže.“ Ne, s „takovým šílenstvím“ Irina nepočítala. Ale říká, že kdyby se nepodvolila, „bolelo by to ještě víc“. Nebo Martina Breslovská*, učitelka na základní škole z Moskvy. Ta se svěřila do rukou jednoho Rusa, který jí přislíbil práci v restauraci. Pak ale byla, jak je uvedeno v  žalobě, ruskou větou davaj, davaj rabota (tak do práce, do práce) vyzvána k prostituci. Když Martina Breslovská odmítla zákazníka, byla bita. Podle údajů předložených státním zástupcem byla jednomu zájemci prodána za 40 tisíc eur. Posudek říká: „Pak už nikdy nemohla mít přítele, protože po tomto činu už není schopna být s mužem.“ Nebo Eva Santora* z  Brazílie. Ta se ucházela o  práci jako „tanečnice“ a  od agentury měla přislíbeno 9 tisíc eur za tři měsíce. Ve skutečnosti to však bylo 20 eur za den, ze kterých jí ještě byly strženy „zprostředkovatelské poplatky“. „Z  důvodu dezorientace a  absence jakýchkoli prostředků“, jak to charakterizoval žalobce, „vyhověla požadavku obviněného, aby pracovala jako prostitutka“. Co to znamená? V  obžalobě je uvedeno: „Stáhl jí kalhoty. Když se poškozená pokoušela utéct z  pokoje, chytil ji, otočil ji, uchopil její hlavu a  tlačil ji dopředu. Pak se pokoušel vniknout poškozené do pochvy. (...) Zatáhl ji na toaletu a tam ji několikrát udeřil.“

Hlídej si, komu platíš Irina Nabreko, Martina Breslovská a Eva Santora: v  jejich procesu před berlínským zemským soudem se jedná o kuplířství, obchod s lidmi, nucení k prostituci. Tyto tři ženy byly přizvány jako svěd-

kyně. Barbara Petersenová, jejich obhájkyně, říká: „Nejen v  tomto případě se opakovaně objevují zákazníci, kterým je jasné, že s takovýmito ženami není něco v  pořádku. Ano, někteří je dokonce chtějí vykoupit. Nicméně zatýkáni byli doposud jen domnělí pasáci, a nikoli jejich zákazníci.“ A právě tohle by se mělo do budoucna změnit. Postavení prostitutek v  Německu se zlepšilo před pěti lety díky novému zákonu, který už jejich práci odmítal automaticky stavět do  „rozporu s  dobrými mravy“. Myšlenka zněla takto: čím větší budou práva těchto žen, tím méně pravděpodobné bude, že budou muset pro pasáka pracovat z  donucení. Obchodníci s  lidmi začali dostávat tvrdší tresty. Ale „klienti“, kvůli kterým se „trh s otroky“ provozuje, zůstávají i v éře nového zákona „neposkvrněni“. Nyní chce německá vláda prohlásit zákazníky prostitutek z donucení za pachatele trestného činu. Podle už hotového návrhu by každý, kdo „využije nouzové situace sexuálně vykořisťovaných žen“, riskoval pět let za mřížemi. O této normě chce vláda v Berlíně rozhodnout ještě letos. V praxi bude těžké zákazníky usvědčit, shodují se experti i politici, nicméně shoda panuje i v tom, že zákazníci by konečně měli být – jak říká ministryně spravedlnosti Brigitte Zypriesová – donuceni „ke zvýšené pozornosti a odpovědnosti“. Aby mohla šetření proti zákazníkům vůbec probíhat, bude to v praxi vypadat tak, že úřady ministerstva spravedlnosti budou pořizovat záznamy telefonátů uskutečněných v  agenturách na zprostředkování „callgirl“, záznamy telefonátů v nevěstincích a budou zachycovat výpovědi obětí. Zákazníci si budou muset ohlídat, kdo přebírá úplatu a  zda ženy nepůsobí dojmem, že jsou „pod tlakem“. Budou muset sledovat, zda o  své „výplatě“ jednají samy, nebo zda je v pozadí pasák. Toto nové opatření nemá sloužit morálce, ale má zabránit každodennímu trhu s otroky.

Na besídce s Markusem Existenci tohoto trhu je možné zaznamenat u Zemského soudu v Berlíně v soudní síni 537, a to sice na příkladu všech žen, které zastupuje Barbara

Petersenová. Advokátka před třemi lety zastupovala jednu z obětí jisté agentury na zprostředkování „callgirl“, která dodávala znevolněné ženy také politikovi a hvězdě televizních talk shows Michelu Friedmanovi. Skandál kolem jeho případu poodkryl před zraky veřejnosti, jakým způsobem pasáci zacházejí s „ukrajinskými nymfami“ nabízenými v inzerátech. Spisovatelka Karen Duveová se ptá: „Jak se tolik mužů může ukájet na tělech těchto žen, aniž by si všimli jejich bídné situace?“ Bez prominentních zákazníků není trh se ženami ničím atraktivním, nýbrž jde o  zcela všední záležitost. To je také důvod, proč se soudní síně neplní reportéry. Obžalován je berlínský pasák Markus R.* Tento bledý muž, nervózně hledící do stropu soudní síně, předstupuje před soud nesměle jak dívenka na školní besídce. Svědkyně Irina Nabreko mluví tak potichu, že tlumočnice k  ní musí jít blíž. Irina rozhodně nevypráví příběh nevinné dívky, která byla uvězněna bezohlednými obchodníky s lidmi. Její pravda je poněkud choulostivější. Irina Nabreko uvádí, jak její tělo postupně začal ovládat pasák, a nikoli ona sama. Říkal: „Musíš být nejlepší. Normálním sexem nikoho nepřekvapíš. Na to mají chlapi doma svý manželky.“ Ruska tenkrát neměla tušení, co tím „překvapením“ myslí a co se skrývá za označením „callgirl“. Když už nějaké zlé tušení měla, bylo příliš pozdě. Markus R. ji v  inzerátech nabízel jako „otrokyni“. Irina Nabreko brzy pochopila, co to znamená posloužit za jednu noc dvaceti zákazníkům. Byli mezi nimi také „staří, hrubí a špinaví chlapi“, říká. Jeden zákazník začal být, poté co ho Irina odmítla, „velmi, velmi zlý“ a ona pak měla „silné bolesti“. Pak už nikdy nikoho neodmítla. Teprve po několika měsících se jí podařilo uprchnout. Dle názoru vyšetřovatelů se v případě prostituce z donucení jedná o masovou záležitost. Detlef Ubben je u  hamburského zemského kriminálního úřadu šéfem oddělení pro vyšetřování obchodu s lidmi. Dle jeho odhadu pracuje 95 % prostitutek z donucení. Co to znamená? „Tyto ženy nepracují na vlastní účet a ,na sebe‘,“ říká Ubben. „Když nesouhlasí ,se zakázkou‘, jsou vystaveny násilí.“ A dostávají jenom 10 procent z „plateb“.

14   téma

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Je krátce po půlnoci

Divoký východ: kde všude se skrývá ta zóna, kde právo neplatí? foto profimedia.cz

Test: kdo si myslí, že ona chce, ať zvedne ruku. foto tomki němec

Vyšetřovatel Ubben zahájil právě v Hamburku – městě s vyhlášenou Reeperbahn – modelový projekt, první svého druhu v  Německu. Nečeká se, až oběť zaklepe na dveře policejní služebny. Jeho tým pročítá inzeráty agentur na „callgirl“ a „ofenzivně vstupuje do terénu“. Policisté navštěvují bordely a zaměstnankyním předávají policejní vizitky, aby získali jejich důvěru. Dle Ubbenových slov „je sice většina prostitutek předmětem obchodu se ženami, ony samy se však za oběti nepovažují“. Podle Ubbena je však „téměř vždy odněkud nějaký tlak vyvíjen“. Co tím myslí? Nejdříve fiktivní obvinění. Později také výhrůžky, a to i vůči příbuzným prostitutek. A na závěr bití „na odnaučenou“. Ubben uvádí, že někdy dochází také k „hromadným znásilněním“. Co by měl vědět každý zákazník? „Pravděpodobnost, že narazí na ženu, která ,nechce‘, je velmi, velmi vysoká.“ Řešením podle Ubbena je začít konečně provozovat nejstarší řemeslo legálně jako živnost. A když budou muži navštěvovat ilegální nevěstince i poté, musí počítat s tím, že před sebou mají ženu, která je předmětem obchodu s lidmi. Na tresty pro zákazníky se Ubben dívá

podobně jako ministryně spravedlnosti: „Takový zákon by byl signálem. Zákazníci by museli pochopit, že před nimi leží člověk.“

Jen Petr to ví Násilný obchod se ženami je patrný nejen ve městech, ale také na venkově, a  to zejména na schengenské hranici – hranici světa „dobře situovaných“ s chudšími částmi Evropy. Třeba na česko-německé hranici u Chebu. Večer zde svítí neony s nápisy „Denně čerstvá děvčata!“. Před kontejnerem nesoucím nápis „Thajská masáž“ parkuje auto s dětskou sedačkou. Na krajnici stojí těhotná romská dívka a mává na kolemjedoucí auta. Okna domů jsou polepena černou fólií. Zdá se, že tu jsou celé vesnice, ve kterých nenajdete nic jiného než bordely. Dle odhadu úřadů sem ročně zavítá 100 000 německých zákazníků. Na některých autobusech je napsáno „šukací turistika“. Nový zákon má výslovně platit i  pro Němce, kteří jezdí za levný peníz do Česka a přitom dělají, jako by bídu těchto žen neviděli. V  odůvodnění návrhu nového zákona stojí: „Den co den jezdí mnoho zákazníků na hranice s  býva-

lou ,východní Evropou‘ a využívají zde nouzové situace prostitutek.“ Tyto ženy pracují ve sklepích, kůlnách a obytných vozech. Na polích a v lesích. A samozřejmě také v bordelech, kterých je hodně a které působí jako počestné rodinné domky s  neprůhlednými ploty. Právě přichází „kunčaft“ do baru Pusa, klubu s falešnými perskými koberci, plastovými růžemi a  měkkými sedacími soupravami. Muži v  oblecích a  s  kravatou se ptají Petra, majitele baru v teplákové soupravě a s masivním řetězem na krku, jestli si „můžou vzít“ polonahou dívku, která sedí na baru a pije kolu. Petr tipuje, že „tahle rozhodně nemá jen nějakých těch 40 kilo, a to je něco, co mají Němci moc rádi“. Podle českého zákona by bordely vůbec neměly existovat, říká chebský policejní šéf Jaroslav Kerbic. Ale protože se tato zařízení jmenují „noční bar“ nebo „penzion“, může se stát, že za „spolupůsobení“  německé klientely bude běžný život celých vesnic víceméně zrušen. Teprve po projížďce těmito místy v doprovodu Ludmily Irmscherové ze saského sociálně-právního sdružení Karo člověk pochopí, že se zde nejedná o  věc morálky, ale o každodenní násilí.

Vietnamci už uklidili své pouliční obchody a Irmscherová, rodilá Slovenka, projíždí svojí stříbrnou škodovkou „zónu, kde právo neplatí“. Jsme v Aši, městě na hranicích mezi Německem a  Českem. Irmscherová tu zná mnoho zákazníků, kteří se dokážou po zdejších ulicích potloukat mnoho hodin. Irmscherová sem se svými kolegy dojíždí z  centrály sdružení v  saském Plavně několikrát týdně. V automobilu má na zadním sedadle pytlíky s kondomy, lubrikátory a růžovými houbičkami – speciálními tampony pro prostitutky. Pracovnice z  Kara rozdávají tyto hygienické prostředky dívkám ve vesnických bordelech, v romských čtvrtích a na okrajích silnic. Na zákazníka zde nečekají jen mladé dívky, ale také velký počet žen, které nepůsobí příliš přitažlivě, žen očividně zneužívaných, či dokonce žen postižených. Jak říká Irmscherová, „ty ženy tady žijí v neustálém strachu, že budou dopadeny a dříve nebo později si stejně všechno vypijou do dna“. Nebo jsou „úplně vygumované“ po droze na bázi amfetaminu, které se tady říká perník a píchá se do žil. Je to opravdu absurdní scenerie. Zatímco sociální pracovnice rozdávají tampony financované se sbírek občanů, kolem jezdí auta zákazníků s  německými značkami. A  pak přicházejí na scénu pasáci. Mají na sobě levná trička ne právě vybraného vkusu a sedí v drahých černých autech. Když zastaví, děvčata otevřou ledvinky, které mají na břiše, a podávají jim peníze. Irmscherová zastavuje u  dřevěné barabizny, ve které čekají tři dívky. Ty tvrdí, že jim je osmnáct, a gestem dávají najevo, že nemůžou mluvit, protože za rohem právě parkuje pasák. Irmscherová jim podává kondomy oknem. Jedna dívka jí diktuje mnichovskou poznávací značku. Vypráví, že řidič tohoto auta ji nahou přivázal ke stromu, znásilnil a pak vysadil na poli. „Ti zákazníci tady,“ říká Irmscherová, „jsou velice často silně narušené osobnosti. Ženám ustřihávají vlasy nebo je vysadí v lese. Mají šílené nápady, za které by v německém bordelu dostali přes držku.“ A  i  pasáci jsou prý stále brutálnější: byly zde případy, že prostitutku, která se vzepřela, „strčili na delší dobu do ledové vody“ nebo ji „pověsili za nohy“. Karo už z této bryndy „vytáhlo“ přes 200 žen: „Některé bez rozmyslu naskočí k nám do auta a chtějí, abychom s nimi prchli do Německa.“ Sociální pracovnice z Kara mají několik cílů. Chtějí tyto ženy uchránit před těžkými nemocemi – většina z nich už má žloutenku, je HIV pozitivní a ve zvýšené míře se objevuje také syfilis. Dalším z cílů Irmscherové a jejích kolegyň je proniknout pod pokličku této „scény“. Jsou zákazníci hodně brutální? Odkud přišly ty ženy? Často je těžké něco vypátrat, „děvčata se tu neustále přesouvají z jedné vesnice do druhé,“ říká Irmscherová. Zatímco v politických kruzích probíhají teoretické diskuse nad tresty pro zákazníky, Karo bojuje o přežití. V české pobočce sdružení mají dokonce i staré gynekologické křeslo. Ale žádný lékař není ochoten dívky prohlédnout. A to není náhoda. Chebský policejní šéf Jaroslav Kerbic, který působí dojmem, že je sám se sebou velmi spokojen, si stěžuje, že sociální pracovnice „udělaly městu ostudu“. Stačí přece ta hanba, že sem přijíždějí němečtí zákazníci. Není přece nutné, aby sem jezdily ještě i Němky, které Čechům vysvětlují, co se tu na ulicích vlastně děje. Spolková země Sasko, ve které vládnou konzervativci, zatím na druhé straně hranice vyškrtla z  rozpočtu prostředky pro Karo, protože toto sdružení se přece nesnaží řešit německý, ale český problém. A je na místě zmínit také skandál, který vyvolala úspěšná šéfka Kara Cathrin Schauerová. Jistá bojovná zdravotní sestra sepsala v pověření organizace Unicef, co měla možnost vidět v Chebu na vlastní oči: dětskou prostituci a  pedofilii. Stalo se tak krátce před vstupem Česka do Evropské unie. Německý a český ministr vnitra se vzájemně ujišťovali, že Karo přehání. Od té doby sdružení žije jen z omezených prostředků z Evropské unie a ze soukromých příspěvků.

Aby každý nečučel Je skutečně reprezentativní to, co dennodenně zažívají spolupracovníci Ludmily Irmscherové? Londýnská škola hygieny a  tropické medicíny (London School of Hygiene & Tropical Medicine) o prostitutkách z donucení v Evropě nedávno uveřejnila studii. Výzkumníci vedli rozhovory s policisty, soudci, sociálními pracovníky a  prostitutkami. Jak je uvedeno ve studii, všechny dotazované ženy „udávaly, že byly k sexuálním praktikám nuceny“. Většina z nich měla za úkol obsloužit za den 10 až 25, některé dokonce až 50 mužů. Dívky informovaly o skupinových znásilněních, uváděly, že byly poškozovány noži nebo cigaretami, a co je nejhorší, opakovaně byly na dlouhou dobu uzavírány do izolace. Stěžovaly si na zlomeniny, bezvědomí, pohlavní choroby a trvalá poškození po potratech. Studie zjistila, že v mozcích mnoha žen, traumatizovaných pobytem v nevěstinci, probíhají chemické reakce, které narušují vnímání skutečnosti. Později si tyto ženy dobu, kdy byly prostitutkami z donucení, vybavují jen mlhavě.

téma 

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

Ejhle – člověk! foto profimedia.cz

V  kuchyni sdružení Karo v  Plavně sedí u stolu tři bývalé prostitutky z donucení. Jedí párky, smějí se, kouří a vrací se jim něco jako lidská hrdost. „U  těchto dívek byla narušena základní lidská důvěra,“ říká Ludmila Irmscherová. Nyní se dívky připravují na kurz němčiny. Učitelka se ptá, „jak má ty dámy oslovovat“. Správce budovy zavírá dveře, aby dovnitř každý „nečučel“. Pak se dívky učí německou abecedu. Jedna nich nemá skoro žádné zuby. Jiná vypráví, že teď nedobrovolně bydlí u  jednoho svého bývalého stálého zákazníka – bavorského dělníka. Třetí dívka, Romka, vyráží jen náznaky slov. Sociální pracovnice nevědí, zda schopnost mluvit ztratila, nebo se řeči pořádně nikdy nenaučila. Tuto ženu našel na hranicích jeden turista. Byla vláčena bordely přes půl Evropy, vypravuje Irmscherová. V  Paříži prý ještě s  jednou dívkou skončila ve sklepě. Vyprávěla o  něčem jako o  „vraždách“. Ale není jasné, co tím měla na mysli.

inzerce

15

A jakou značku kombiné jste nosila předloni v dubnu? foto profimedia.cz

Té noci měla fialový korzet Počet obětí obchodu se ženami nelze spolehlivě určit. „Jakýkoli odhad není seriózní,“ říká Heidemarie Rallová, expertka na obchod se ženami ve Spolkovém kriminálním úřadu. Jistá je jenom jedna věc: Těch 642 obětí, které Spolkový kriminální úřad podchytil v minulém roce (80 procent z toho jsou ženy mimo Německo), tvoří jen nepatrnou část z nich. Odborníci upozorňují na jeden problém, který nelze vyřešit potrestáním zákazníků: zajištění bezpečnosti těchto žen. „Když začneme trestat zákazníky a  budeme usilovat o  zrušení ,obchodu s otroky‘, tak musíme také začít chránit oběti. Většina obětí má velký strach,“ říká Ludmila Irmscherová z Kara. A důsledek: jen pět procent z nich je ochotno vypovídat před soudem. Ženy většinou zmizí, jsou odvlečeny nebo jsou tak traumatizovány, že jejich výpovědi už nelze použít. „My jsme třeba doprovázely Afričanky, které věřily, že jsou očarované,“ říká Julia Grohnová, advokátka

a  koordinátorka Koordinačního a  poradenského střediska pro oběti obchodu s lidmi v Dolním Sasku. Také policii jsou jasné slabé stránky. „Kilo heroinu,“ říká Heidemarie Rallová, „můžu strčit do skříně a  v  případě potřeby předložit jako důkaz. U obětí obchodu se ženami je nutné nejdříve dosáhnout psychické rovnováhy.“ Ale ani příslušné úřady už dávno netáhnou za jeden provaz. Na jedné straně jsou cizinecké úřady, které jsou nejraději, když se jim podaří poslat všechny „ilegály“ co nejrychleji zpátky. Pak jsou tu vyšetřovatelé, kteří usilují o prodloužení pobytu obětí, protože je potřebují jako svědky v často několik let se táhnoucích procesech. A sdružení na ochranu obětí trestných činů si zase stěžují, že byrokratické postupy jsou vůči nim velmi necitlivé. „Ty ženy se často cítí jako obviněné. S  mnohými z nich se dobře zachází jenom po dobu, kdy je jich zapotřebí,“ říká Ulrike Gatzkeová z  hamburského sdružení Koofra, které se stará o oběti obchodu s  lidmi. Jak říká obhájkyně obětí Grohnová, „ty ženy musejí před úřady tisíckrát líčit

každou maličkost – třeba barvu svého spodního prádla, které nosily už před lety.“ A teď se vraťme zpátky k berlínskému zemskému soudu, do soudní síně 537. Irina Nabreko, která musela sloužit jako „otrokyně“, vylíčila senátu ještě jednou každý detail svého martyria. Její pasák však, dle slov obhájkyně oběti, dostane jen směšný trest. Směšný trest dostane i obchodník s lidmi, který zneužil Brazilku Evu Santoru a  prodal Rusku Martinu Breslovskou. Soud ho sice odsoudil ke třem letům a  šesti měsícům vězení, pachatel si však bude patrně moci svůj trest odpykat v nejlehčím nápravném zařízení. Jeho oběti teď bojují o bolestné, pachatel však i nadále provozuje svůj bordel. „A přesně tak,“ říká obhájkyně Petersenová, „vypadá každodenní obchod s otroky v Německu.“ Florian Klenk Autor je redaktorem německého   týdeníku Die Zeit. (*jména byla v redakci pozměněna)

Q

16  ROZHOVOR

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Saddám dneska neznamená nic

S ředitelem Rádia Svobodný Irák o zemi po rozsudku

nové neměli jmenovky, a  když se jich kolegové ptali na jména, každý z  přítomných mužů o sobě prohlásil, že je Saddám Husajn. „Vy jste všichni jeho příbuzní?“ ptali se jich šokovaní tlumočníci. Nebyli, ale zřejmě dostali pokyn v  tom smyslu, že reprezentují Irák, a  protože Saddám Husajn je vůdce Iráku, měli by být jako on. Koneckonců koho zajímá nějaký Muhammad? Ale náš vůdce, ten zajímá každého. Existovala tam obrovská jednota, kterou bylo velice těžké prolomit a dostat z nich skutečná jména. A právě tenhle duch jednoty přetrvává dosud – už ne pro celý Irák, ale v rámci komunit. Čím je ta jednota živena tři roky po Saddámově dopadení? Lidé mají strach, většina současných politiků se spoléhá jako Saddám na sílu. Když něco řeknete proti vládní politice, budete mít co dělat s policií. A tak radši nebudete říkat vůbec nic. Proto lidé prohlašují, že bezvýhradně podporují režim. Bojí se, že kdyby se jen mírně odchýlili od oficiálních stanovisek, mohlo by to pro ně být nebezpečné. A lidé, kteří mají pocit, že jejich zájmy jsou ohroženy, například v Saddámově Tikrítu, kteří teď nejsou zrovna oblíbeni u vlády, vydávají zase své pokyny vlastní komunitě. Například, aby protestovali proti rozsudku. To jsou ty demonstrace, které dneska vidíme. Lidé se jich neúčastní proto, že by je rozsudek rozzlobil, ale protože je někdo k  účasti na demonstracích dotlačil. Nevidím důvod, proč by jinak proti verdiktu demonstroval třeba prostý rolník.

Foto günter bartoš

Sergej Daniločkin působí jako výkonný ředitel Rádia Svobodný Irák, čímž naplňuje představy o globalizovaném světě. Ruský arabista se z Prahy za peníze amerického Kongresu stará o to, aby lidé v Iráku měli nezávislé informace, a sám informace z této země poskytuje. Narodil se roku 1965 v Moskvě, kde vystudoval žurnalistiku a ekonomii, pracoval pro agentury Novosti, CNN, Bloomberg a od roku 1997 působí v Rádiu Svobodná Evropa/Rádio Svoboda. Je ženatý, má jednu dceru.

S

addám Husajn byl odsouzen k smrti. Je to dobře, nebo špatně? Konečně už máme něco v ruce. Po roce činnosti tribunálu je k  dispozici první rozhodnutí, i  když není konečné – Saddám se může odvolat a  prezident popravu neschválit... Říkáte „máme“. Kdo? My – mezinárodní společenství? My – včetně Iráčanů? My všichni. Nemluvím teď v geopolitických kategoriích, protože tento soud má důležité dopady v širokém okruhu, i pro lidi, kteří nevědí, co, kdy a jak se vlastně stalo. Já osobně verdiktem nejsem nadšen, ale většina Iráčanů, se kterými jsem měl možnost mluvit, souhlasí s  tím, že si Saddám zaslouží trest smrti. Jaké největší plus proces přinesl? Že relativně brzy vyzněl v  nějaké rozhodnutí. Osobně jsem si myslel, že to potrvá mnohem déle, a nevěděl jsem, jak skončí. Co považujete za nejslabší stránku procesu a verdiktu? Mezinárodní legitimitu toho soudu a  nejistotu, zda jeho aktéři byli dostatečně připraveni. U  mezinárodních tribunálů figurují špičkoví právníci, kteří už mají z  podobných procesů zkušenosti. V  Iráku to byla trochu improvizace. Soudci se střídali, což vyvolávalo dojem, že během procesu se celý systém teprve dolaďuje. Proces nevyřešil irácký konflikt ani po stránce politické, ani morální, ani právní. I  když bude Saddám popraven, lidé budou dál debatovat na téma: bylo to spravedlivé, nebo ne. Potřebuje to teď Irák, nebo nepotřebuje? A v jaké míře? To je hlavní otázka. Nepotřebují Iráčané něco jiného, důležitějšího? A co by to mělo být? Jsou tu otázky rekonstrukce, bezpečnosti, ekonomiky. Důležitější je i to, aby byl Saddám označen za válečného zločince a  zločince proti lidskosti. A také možný přesah verdiktu do politické tradice Iráku, která obsahuje přesvědčení, že bývalý vůdce musí zemřít, jinak by se mohl vrátit k moci. Průlom do tradice je důležitější než riziko návratu diktátora a agresora? Důležité je, aby si lidé nemohli říci: „Fajn, tohle řešení už známe a bereme je na vědomí.“ Vždyť podobně to vypadalo v  době, kdy se Saddám dostal k moci. Tehdy to neřešil jen politicky, ale fyzickou likvidací svého předchůdce. Irácká televize prý také ukázala záběr, jak Saddám zastřelil člověka na zasedání vlády. Jeho poprava by byla

v jistém smyslu pokračováním velmi neblahé tradice kolotoče zabíjení. Jenže už při invazi se říkalo, že demokracii nelze „naočkovat“ Iráčanům zvenčí. Lze jim „naočkovat“ moderní evropský trend včetně odmítání trestu smrti? Mnoho lidí si myslelo, že iráčtí protisaddámovští opozičníci, kteří žili desítky let na Západě, jsou už natolik ovlivněni, že jejich vláda bude mít západní charakter. Jenže to se úplně nestalo. Teď jde o to, co bude dál, jestli bude Západ schopen směrování k  demokracii nějak kontrolovat, nebo jestli to skončí jako v Íránu, kde si společnost vybrala jinou cestu.

Poznat, o co jim jde New York Times píší, že verdikt je v Iráku paušálně přijímán podle „sektářských linií“. Vypadá to i v realitě tak, že šíité i Kurdové jako celky jsou pro a sunnité jako celek proti? Jen velmi hrubě. Musíme vyjít z reality baasistického režimu. Saddám ho postavil na svých příbuzných, na svém kmeni v  širším slova smyslu. A  protože pochází ze sunnitské části Iráku, tak se sunnité stali utlačovateli. Převládala však tradice orientálního klanu, jejímž základem je snaha obklopit se svými blízkými příbuznými a udržovat je ve strachu, aby se tě nepokusili svrhnout. Pokud se o to pokusí, nesmí obejít souhlas rodiny. A aby to rodina mohla schválit, je nutno se jejího člena, bývalého vůdce, zbavit. Teprve pak lze říci: když je starý vůdce pryč, potřebujeme nového. A rodina může udělit souhlas. Proto je nástup k moci vždy tak krvavý a dramatický. Jakmile se dostaneš k  moci, musíš se zbavit svých předchůdců, neboť hrozí nebezpečí, že by se mohli chtít k moci vrátit. Ale jak to ovlivnilo sunnitsko-šíitskou řevnivost? Šíité byli režimem potlačováni prostě proto, že Saddám byl u  moci. V  současné situaci se ale objevují i mnohem komplexnější vztahy než prosté rozdělení na základě etnických či náboženských skupin. Kmeny jsou založeny na příbuzenských vztazích a  příbuzní někdy pocházejí z  různých náboženských skupin. Když se objevují tyto komplexnější vztahy, proč se postoj k rozsudku pevně štěpí „podél sektářských linií“? Dám vám příklad. Za Saddámovy vlády přijela do Moskvy delegace irácké mládeže. Její čle-

Sunnité i baasisté jsou proti rozsudku smrti. Můžeme v tom postoji obě skupiny ztotožnit? To rozhodně ne. Mají rozdílné motivy. Někteří z nich vlastně ani nechtějí Saddámův návrat, chtějí jen, aby zemi opustili cizinci. Další říkají, že jsou proti rozsudku z politických důvodů. Do určité chvíle budou postupovat společně, ale pak se jejich cesty rozdělí. Budeme-li podrobně studovat tento protestující dav, zjistíme, že na některé platí argumenty ohledně jejich politických názorů a na jiné zase argumenty ohledně jejich názorů náboženských.

Být v Iráku sunnitou Z médií víme, proti čemu jsou iráčtí sunnité – proti americké okupaci, proti nadvládě šíitů, proti Malikího vládě, proti vlivu Íránu, proti rozsudku smrti nad Saddámem... Ale nikde se nedozvídáme, pro co vlastně jsou. Být sunnitou v Iráku je obtížné, zejména v Bagdádu a tam, kde sunnité nemají většinu. Nesouvisí to nijak s politickými postoji, životem v minulosti nebo tím, co děláš teď. Jsi ohrožen jen proto, že chodíš do jiných mešit než ostatní nebo že tvé jméno zní sunnitsky. Pro co sunnité jsou? Snaží se zabránit rozdělení Iráku. Pokud by totiž jih s nalezišti ropy připadl šíitům a  sever s  podobným bohatstvím Kurdům, zůstali by sunnité na území, považovaném za poušť. Mají obavy z možných deportací. Spojuje je strach a chtějí, aby je stát nechal na pokoji. Nemyslím, že si přejí Saddámův návrat. Chtějí klidně žít v novém prostředí, kde budou překonány rozdíly mezi jednotlivými skupinami. Chtějí mít možnost posílat děti do školy, nakupovat, bavit se. Iráčané mají rádi klidný životní styl. Když před třiceti lety na Středním východě někdo řekl, že je Iráčan, každý si představil bohatého a šťastného člověka. Dnes vidí člověka, který zoufale touží po bezpečí, touží, aby se dostal někam pryč a měl pokoj. Přál bych si, aby se v Iráku nikdo nevyptával, jestli jste sunnita, šíita, člen strany Baas nebo cokoli jiného. Protože všechny tyhle nálepky lidi jenom děsí. Jak ale ustavit sekulární stát, když pro to není většina obyvatel? Těžko říct. Podívejte se na irácký parlament, je složen z malých skupinek tvořených ještě menšími skupinkami. Politici totiž nepochopili, že je třeba hledat spojence, jednotící faktory. Je to pro ně velice obtížné, ale nepodaří-li se to politikům, co teprve normální občané. Je tu hodně nevzdělaných lidí a pro ně je symbol jejich komunity vším. Stále je řeč o tom, co Iráčany rozděluje. Najdeme něco, co je spojuje? Tohle je závažná otázka, odpověď na ni rozhodne o tom, jakou zemí se Irák stane. Protože při volbách i ústavním referendu lidé hlasovali jen o tom, co se má stát. V Saddámově procesu jde

ROZHOVOR / inzerce 

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

samozřejmě i o motiv pomsty. Bude naplněna, nebo ne? Pokud ano, byl by to tmelící prvek pro celý Irák. Nálady v  zemi ale nasvědčují spíše záporné odpovědi. Otázky, které iráckou společnost rozdělují a  vyvolávají střety, zůstávají, a  proto je i  americká armáda přesvědčena, že bude muset v zemi zůstat ještě dost dlouho. Nemyslím, že Saddámova poprava nebo jeho uvěznění bude pro Iráčany plnou satisfakcí. Nicméně je to pro ně krok vpřed, i když s  podmínkou: musíme ho potrestat tak, aby bylo ostatním zřejmé, co to znamená být potrestán. Pokud ho prostě popravíme a  budeme to považovat za uskutečněnou pomstu, země se tím nijak nezmění. Je to pro Irák obtížné rozhodování i skvělá příležitost. Možná tak lze vyřešit i budoucí problémy, které ještě nedokážeme předvídat, protože si je neumíme představit. Existují dvě představy společenské nálady po případné Saddámově popravě: o jednoho mučedníka víc, nebo o jednu hrozbu méně. Co má blíž k realitě? Podle mého názoru by další mučedník strašil Iráčany víc, než kdyby se Saddámovi podařilo uprchnout. Z dlouhodobého hlediska by to pro ně pravděpodobně bylo nebezpečnější. A co sílící povstání? Není tu vězněný, živý Saddám dalším rizikem? Povstání už žije svým vlastním životem. V Iráku vedle politicky inspirovaných skupin operuje i  spousta gangů, které se jen tváří jako povstalecké. Rekrutují se ze zločinců, které Saddám před svým pádem propustil z vězení, a občanská válka je pro ně cestou k vlastnímu obohacení. Pokud bezpečnostní složky v boji s  těmito skupinami uspějí, poměry se změní. Neříkám, že bude snadnější řešit povstání, ale bezpečnostní situace, která Iráčany trápí, bude vypadat jinak. I  skupinky lupičů, kteří provedou pár přepadů a zase zmizí, přispívají k intenzifikaci pocitu občanské války, neboť v lidech vyvolávají paušální soudy: zabitý byl sunnita, takže je to nejspíš dílem šíitů. Tento motiv vendety je silně destabilizujícím faktorem a Saddámův trest s tím nemá vůbec nic společného. Lze nalézt kolem procesu se Saddámem alespoň nějaké posílení či naději? Saddámův režim na Iráčany neuvalil jen nesvobodu, ale i  chudobu, která přišla v  důsledku mezinárodních sankcí. Teď před sebou vidí naději na lepší život. Samotný Saddámův trest posiluje jen lidi, kteří už jsou sjednoceni touhou po pomstě. Konstruktivní stránkou věci není to, jestli Saddám bude popraven, či potrestán nějak jinak, ale – naděje. Bude ovšem problémem ji naplnit. Iráčané musí pracovat velmi tvrdě, ale ostatní by jim měli účinně pomoci – zprovoznit elektrické sítě, leteckou dopravu, zajistit dodávku paliv. Je paradoxem, že v  zemi ležící na ropě je nedostatek pohonných hmot.

USA: a teď můžeme jít Hodně se spekulovalo o načasování rozsudku před volbami do Kongresu USA. Existuje i další možná vazba: může být vynesení trestu nad Saddámem milníkem pro stažení západních jednotek z Iráku? Dá se to tak chápat. Pokud by se se Saddámem nic nedělo, bylo by to možno vnímat jako obrovskou porážku Bushova projektu. Další věcí je naděje, že jakmile se tato fáze dokončí, bude v regionu pro Američany méně práce. Stačí, když vycvičí irácké jednotky, a  potom se mohou stáhnout. Vždyť po celou dobu od invaze jsou pod silným tlakem světového veřejného mínění. Takže mohou říci: „My jsme odvedli svou práci, spravedlnosti bylo učiněno zadost a teď můžeme jít. Iráčané se musí naučit starat sami o sebe.“ Neposílí se případnou Saddámovou popravou odstředivé tendence v Iráku? Neřekl bych. Ale taky si nemyslím, že by Saddámova přítomnost v soudní síni či ve vězení nějak posilovala povstání nebo případnou občanskou válku. Lidé dávají přednost vlastním zájmům. Hovoří-li někdo o  tom, jestli bude diktátor oběšen, nebo ne, nebaví se o něm, ale o sobě. Saddám dnes neznamená nic. Je to sekundární symbol. A lidé o něm budou mluvit, dokud se jim nepodaří najít nějaký jasný nezástupný symbol. Je to jako ikona v kostele – něco fyzického, co můžete ukázat ostatním. Přitom život

jde dál a rozpory, které vedly k občanské válce, zůstávají. Tam přece vůbec nešlo o  to, zda se Saddám skrýval, či byl ve vězení. Šlo o to, že lidé měli rozdílné zájmy. Teď je důležitější, zda se vláda rozhodne zaútočit na kurdské území. To by mohlo mít daleko závažnější dopad než Saddámův trest. Jaký? V ropné oblasti Kirkúku se obyvatelstvo skládá především z  Arabů, Kurdů a  Turkmenů. Saddám usiloval o arabizaci regionu, ale většina tamních Arabů byli šíité, kteří pak oblast začali pod tlakem bojů opouštět. Dnes se dostávají do popředí Kurdové. Také mnozí z nich byli odtud vystěhováni, ale teď se vracejí, což mění demografickou proporci. V praxi to znamená, že arabská populace postupně mizí a má k oblasti stále slabší vztah. Pro Turkmeny je to velmi významná oblast, jediné místo v  Iráku, kde tvoří kompaktní skupinu. V Kurdech tuší nebezpečí, proto sympatizují s Araby. Tím se zvyšuje napětí: každý je proti každému a hledá cesty a spojence, aby mohl porazit silnějšího protivníka. Kdyby oblast získali Kurdové, byl by to signál pro jejich nezávislost. Právě to by mohlo vyvolat konflikt mnohem spíš než případná poprava Saddáma. Tu lidé přijmou za týden za dva jako celkem očekávané rozhodnutí.

Silnější než strach Jak se může volební vítězství Demokratické strany v USA promítnout v Iráku? Hodně lidí si myslí, že demokraté okamžitě přijmou rozhodnutí, které celou situaci vyřeší. Jenže i když prohlásí, že je třeba se stáhnout, co to bude znamenat v  praxi? Vrchním velitelem ozbrojených sil zůstává prezident, pro kterého je to záležitost prestiže. Bude se chtít v  Iráku udržet co nejdéle. Je tu ještě jiná otázka: Představte si, že zítra bude Irák zčistajasna bez koaličních vojsk. To by byla katastrofa nejen pro tuto zemi, ale i pro bezprostřední sousedy, kteří jen čekají na možnost získat vliv. A někteří to zkusí. Navíc to bude mít dalekosáhlý dopad pro středovýchodní region i celý svět, pokud jde o zásoby ropy a kontrolu nad nimi. Ceny ropy neustále rostou, její spotřeba taky, potřebujeme další zdroje. Ponecháme-li vše jen náhodě, nemyslím, že Iráčané budou schopni své zásoby ropy kontrolovat. Každý říká: „Chceme vám jen pomoci, kontrolu budete mít vy.“ Jenže aby mohl Irák získat kontrolu, je nutné nejdřív něco do takového projektu investovat. A to je další věc, nad kterou by se politici měli zamyslet. Můžeme nějak shrnout „Saddámův odkaz“ Iráku? Určující moment spočívá v tom, že rozdíly v Iráku přetrvají bez ohledu na to, co se stane se Saddámem. A dokud je Iráčané nedokážou vyřešit, bude do určité míry pokračovat i násilí. Vezměme si kriminalitu, která není přímou součástí politického boje, ale hluboce se dotýká obyčejných lidí. Ti ale nejsou v situaci suverénních voličů a  daňových poplatníků, jak ji známe ze Západu. Kdo dneska v Iráku platí daně? Kdo se stará o řadového daňového poplatníka? A kdo se stará o jednotlivého voliče? Nikdo. Podívejte se na popularitu a  vliv Muktady Sadra. Myslíte, že je populární proto, že je vzdělaným klerikem? Ne. Je populární proto, že stojí v čele obrovské sociální a zdravotnické organizace, která pomáhá chudým lidem získat základní prostředky k  přežití. A  oni jsou přirozeně velmi vděčni té organizaci a  jejím představitelům za pomoc. Dostávají jídlo zdarma a  najednou někdo přijde a  řekne: „Když nám nepomůžete bránit naši organizaci, tak příště žádné jídlo nedostanete, protože nám všechno vezmou.“ Samozřejmě, že lidé mají strach. Jídlo ale potřebují, a  tak toho člověka budou podporovat. Ne proto, že by chápali jeho náboženskou víru nebo jeho politická přesvědčení a souhlasili s nimi, ale proto, že zoufale potřebují pomoc. Proč tedy podobně nepostupuje vláda? Pokud by přišel někdo jiný s  podobným programem a po lidech by nic moc nechtěl, měl by úspěch, ale nikdo takový se neobjevil. Právě tyto věci je třeba mít na paměti. Existuje mnoho podstatných detailů a problémů uprostřed toho velkého geopolitického dění. Jsou to chybějící části skládanky, již je třeba složit dohromady. Zbyněk Petráček

Q

17

18   civilizace Můj oblíbený web Už delší dobu se vždycky rád vracím k blogu Malý čtenář Jana Vaňka juniora. Malý čtenář je literární blog a v podstatě jeden z  mála internetových zdrojů, který se „neprofesionálně“ (tj. ne za honorář), ale o to seriózněji věnuje kritice překladu. Toto marginální, a médii marginalizované téma si přitom zaslouží obrovskou pozornost. Kvůli objektivním důvodům (velikost populace atd.) je čeština jazykem, do něhož se hojně překládá, a  jazyk těchto překladů ovlivňuje i způsob, jakým se dál čeština vyvíjí. Proto je dobré, když se překladu věnuje náležitá pozornost a mýtí se všemožné hlouposti. Malý čtenář to již nějakou dobu dělá, a za to mu patří obrovské uznání. Vaňkovy texty jsou nekompromisní, sžíravé a  větši-

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Patnáct procent jistoty Celosvětová epidemie chřipky může přijít do tří let

malyctenar. bloguje.cz nou i trefné. Pravda, možná by oněm klinicky přesným odsudkům někdy slušel střízlivější jazyk bez barokizujících kudrlinek, ale na druhou stranu ono lze v  těch všemožných záhybech občas objevit i jiskřivý humor. Daleko větším minusem – aspoň z  mého pohledu – je to, že od „odstřelů“ překladů náročné literatury Vaněk přešel ke kritice deníkové žurnalistiky, což je docela snadný terč. Ale stejně se na tuhle stránku vracím v naději, že zase najdu něco o knihách. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel.

Chcete se chvíli přehrabovat v trochu jiných informacích, než jsou ty, které se na nás neustále valí zleva zprava? Pak zavítejte na stránky Národního centra pro biotechnologické informace (NCBI) v USA. Naleznete tu informaci genetickou – dědičnou informaci mnoha organismů včetně člověka. A veškerou dostupnou informaci okolo. Nelekejte se po přečtení předcházejícího odstavce. Celý portál je sice určen převážně odborníkům, ať již badatelům

www.ncbi. nlm.nih.gov zabývajícím se vědami o živé přírodě nebo lékařům, leccos zajímavého tu ale nalezne i zvídavý laik či student. Za zmínku stojí například vynikající archiv těch nejlepších biologických a  lékařských učebnic, které jsou v současnosti k mání. Všechny jsou přístupné on-line. Komu se nechce pustit se do mnohasetstránkových učebnic, ať se podívá na „Science Primer“ (http://www. ncbi.nlm.nih.gov/About/primer). NCBI se věnuje popularizaci vědy a  právě tato sekce je popularizaci určena. Na několika málo stránkách se dozvíte, co je to bioinformatika, jak vědci zpracovávají genomická data, jak se sleduje, které geny jsou v buňce zrovna aktivní a podobně. A kdo má chuť na více než jenom základy, zajde si na „Coffee Break“, kde najde populárněvědecké články o  nejvýznamnějších současných objevech. Jan Pačes Autor je genetik.

Pro tyhle léky nemáme. (Vybíjení nakažené drůbeže v Izraeli, březen 2006) foto profimedia.cz / afp

T

rochu to připomíná Čapkovu Bílou nemoc: nebezpečná choroba a  proti ní jediný lék, který ovšem není k mání pro všechny. Jeden rozdíl by tu ale byl; hrdina zmíněné divadelní hry doktor Galén léčil pouze chudé, právě ti by ale dnes přišli zkrátka – přinejmenším pokud by žili za hranicemi vyspělého světa. Pravděpodobnost, že lidstvo čeká během příštích tří let obrovská chřipková pandemie, se pohybuje kolem patnácti procent. Zaznělo to na nedávném semináři o  pandemické chřipce, který v  Bruselu uspořádala Evropská unie. Odkud se znepokojivé číslo vzalo? Přišli s  ním experti, zkoumající situaci v minulém století, kdy pandemie obletěla planetu celkem třikrát. Počítali s tím, že dnes toho medicína umí podstatně víc; zároveň ale vzali v úvahu i skutečnost, že svět je nyní mnohem propojenější, takže by se nákaza mohla šířit podstatně rychleji. I konzervativní odhady hovoří o tom, že jen v prvních třech měsících by pandemie mohla usmrtit sedm milionů lidí.

Donedávna to vypadalo bledě Na rozdíl od dob minulých, kdy měli lékaři k dispozici v podstatě jen vakcíny, nyní už existuje lék, přesněji léky dva: oseltamivir, známý na trhu pod značkou Tamiflu, a  zanamivir, který se prodává jako Relenza. Oba přípravky zpomalují množení nejrůznějších chřipkových virů v  těle a  Světová zdravotnická organizace (WHO) radí, aby si státy vytvářely jejich zásoby. K léčbě nemocných ale doporučuje především lék Tamiflu – ten se totiž zdá být účinnější. Navíc se podává tak, aby se dostal do krevního oběhu a působil v celém těle (Relenza je vdechována a bojuje s virem v dýchacím ústrojí). Kdyby se objevilo nebezpečné ohnisko nákazy, mohl by jej oseltamivir pomoci včas zlikvidovat. Až donedávna ale situace vypadala dost bledě: lék vyráběla jediná firma, mezinárodní farmaceutická společnost Roche sídlící ve Švýcarsku. Počínala si přitom jako hlemýžď, kterému není proti mysli, že drží svět v hrsti: v roce 2003 opustilo brány jejích provozů pouhých osm milionů dávek, o rok později 28 milionů (jedna dávka umožňuje pětidenní léčbu). Firma přitom odmítala prodat komukoli licenci. Prozíravé země, které si u ní lék objednaly, se proto musely zařadit na konec dlouhé fronty čekatelů. A objednávky to byly skutečně zajímavé – jen USA chtějí pro své obyvatele shromáždit 20 milionů dávek. V poslední době se situace mění, Roche dramaticky zvyšuje výrobní kapacitu a oseltamivir začínají chrlit i firmy v Indii, Číně a dalších zemích. Zdaleka to ale neznamená, že problémy jsou už minulostí.

Bude se hrát o minuty Současný virus ptačí chřipky, který se loni vydal na tažení Asií a letos na jaře se objevil i ve většině evropských zemí, pandemii zatím nevyvolal. Virus H5N1 usmrcuje hlavně ptáky, lidi dosud příliš neohrožoval. Ne že by je nedokázal zabít, naopak – od roku 1997, kdy se objevil poprvé, se v tomto

umění značně zdokonalil. Zatím ale nenašel účinný způsob, jak pronikat do našich těl. Viry se ovšem neustále mění. Není vyloučeno, že se H5N1 či některý jiný z  „ptačích“ virů zkříží s původcem běžné chřipky a výsledný hybrid začne rychle přeskakovat z člověka na člověka, jako se to stalo v roce 1957. Na vakcíně nemohou vědci začít pracovat, dokud virus neexistuje. Až se mikroskopický útočník objeví, bude vývoj očkovací látky podle expertů trvat zhruba půl roku. V prvních měsících po vypuknutí epidemie by se tedy hlavní zbraní skutečně staly léky. Líhní nebezpečných chřipkových zabijáků je jihovýchodní Asie. A  tady se dostáváme k  jádru problému: Firma Roche prodává jednu dávku Tamiflu vládám rozvojových zemí za 12 eur. Zhruba na stejné úrovni se pohybují i  ceny čínských a  indických generik; výrobní proces je zkrátka drahý, a  ačkoli vědci usilovně hledají cestu, jak jej zlevnit, žádné rychlé řešení se zatím nerýsuje. Pro země, jako jsou Vietnam či Thajsko, zůstává oseltamivir v podstatě nedostupný, na rozdíl od bohatých států si zatím nemohou dovolit významnější zásoby. V zájmu vyspělých zemí je přitom uhasit požár dříve, než se rozšíří až k jejich hranicím. Výsledky vědeckých studií zmíněné na bruselském semináři svědčí o tom, že kdyby byly k dispozici léky pro 20 až 25 procent obyvatelstva státu, v němž se virus objevil, poklesl by zde počet případů vážných onemocnění o dvě třetiny a nástup epidemie by se výrazně zpomalil. Něco podobného naznačují i počítačové modely, které loni přinesly časopisy Nature a Science: vyplývá z nich, že masivní nasazení oseltamiviru v  postižené oblasti by mohlo rodící se epidemii úplně zlikvidovat. Lék by ale musel být podáván nejen nemocným, ale i zdravotnickému personálu a lidem, kteří s nakaženými přišli do styku. Hrálo by se o doslova o minuty; pokusy z roku 2001 ukázaly, že dostanou-li myši oseltamivir do 24 hodin po nákaze virem ptačí chřipky, přežije jich 90 procent. Léčba necelé tři dny po infikování už zachránila jen 65 % myší a  účinnost s  rostoucí prodlevou dále klesala. Závěry počítačového modelování musíme brát s rezervou, nikdo neví, jak účinně bude virus zabíjet a jak rychle se bude šířit. Navíc není jisté, zda třeba v odlehlých oblastech Thajska lze takovou akci vůbec uskutečnit (její součástí by musela být i  další komplikovaná opatření, například karanténa, zavírání škol a podobně). Přesto by to podle Science za pokus stálo. Jenže pokud epidemie v  Thajsku či jiné rozvojové zemi skutečně propukne, zůstane zřejmě veškerá odpovědnost na bedrech WHO. Ochota vyspělých zemí poslat vlastní nedostatkové léky do Asie by se pohybovala kolem nuly. Evropa se nedokázala dohodnout ani na vytvoření společné zásoby antivirových léků pro vlastní potřeby – jednání ztroskotala, protože státy nechtěly společnou zásobu platit. Unie pak ponechala shromažďování těchto preparátů v  kompetenci členských zemí.

Světová zdravotnická organizace má k  dispozici tři miliony dávek Tamiflu, které může kdykoli odeslat do epicentra choroby, další dva miliony by měla obdržet do konce roku. Na zlikvidování izolovaného ohniska by to nejspíš stačilo. Pokud by ale infekce přerostla hranice malého regionu, bylo by to málo. Jako rozumný obranný arzenál se v takovém případě jeví zásoba léků pro čtvrtinu obyvatelstva postiženého státu, což třeba v případě Vietnamu znamená mít po ruce dvacet milionů dávek.

Jednou nás to čeká Rozvojové země si tedy budou muset pomoci především samy. V  nejhorší situaci se mohou ocitnout chudé africké státy, například Nigérie, kam se ptačí chřipka také rozšířila a kde lidé rovněž žijí v těsném kontaktu s drůbeží. Výhled do budoucna přesto není zcela beznadějný, nové poznatky chemiků zabývajících se syntézou látek a konkurence mezi firmami by mohly cenu antivirových léků srazit a učinit je dostupnějšími. Kromě toho oseltamivir nebude králem trhu věčně, testují se i další preparáty. Snad si dá pandemie trochu načas a poskytne nám delší dobu na přípravu (o tom, že jednou přijde, ovšem experti nepochybují). Zbývá říci, jak je na tom se zásobami léků Evropa. Největší hříšníci nemají zatím v  podstatě nic (Estonsko, Polsko), naopak třeba Francie brzy shromáždí takové množství antivirových preparátů, že bude mít jednu dávku pro více než polovinu občanů. Většina zemí se pohybuje zhruba uprostřed tohoto rozmezí, mají či brzy budou mít zásoby pro 20–30 % obyvatel. Česko zatím shromáždilo rezervu pro 12 % lidí, v příštím roce nakoupí 700 tisíc balení Tamiflu a 100 tisíc balení Relenzy, čímž by měla vzniknout zásoba pro 20 % občanů. V Evropě tedy budeme patřit k horšímu průměru. Jako start to není špatné, spokojit bychom se s tím ale neměli – mimo jiné proto, že léky by nemusely sloužit jen nemocným; mohou poskytnout jistou ochranu také zdravým (infekci sice nezabrání, zmírní ale průběh nemoci, a pacient je díky tomu méně nakažlivý). Zatím se sice neví, jaké vedlejší účinky by tyto přípravky měly při dlouhodobém užívání, řada států nicméně plánuje, že by je preventivně braly ohrožené skupiny obyvatel (lékaři, staří lidé a podobně) a také ti, bez nichž se chod státu neobejde. Zkrátka čím větší zásoby, tím lépe. Přiznejme ale, že mít na skladě lék pro každého není možné, alespoň zatím. Nevíme, jaký virus nakonec zaútočí a kdy. Může se stát, že proti němu lék nebude příliš účinkovat nebo že virus rychle získá rezistenci. Kromě toho Tamiflu vydrží pět let, pak se musí vyhodit. Ani ta nejradikálnější doporučení proto nežádají, aby si státy vytvářely zásobu pro více než polovinu svých občanů. Plánovaná strategie obrany spočívá spíše v tom, jak skloubit nasazení léků, vývoj vakcín a hygienická opatření. Ve filmu Smrtící epidemie chce americká armáda vymazat ohnisko šířící se virové nákazy atomovou zbraní. Nezbývá než věřit, že si svět poradí s hrozbou poněkud šetrnějšími prostředky. Martin Uhlíř, Brusel

Q

diskuse / před 15 lety / inzerce 

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

Urychlil konec Delvity i občanský bojkot? Z českého trhu mizí prodejní řetězec Delvita, což vyvolalo také otázku, nakolik se na nuceném odchodu podepsalo i jeho arogantní chování v Rudné u Prahy. Konec prodejen Delvity v  České republice je v posledních dnech tématem mnoha komentářů. Nikdo ale dosud nezmínil významný faktor, který určitě přispěl k jejímu neúspěchu. A tím je bojkot nakupování v  Delvitě, který probíhá celých jedenáct let, co tento řetězec na českém trhu působí. Nejen já osobně, ale i  řada lidí v celé republice se Delvitě úzkostlivě vyhýbá od

P

an Kroča popisuje krásný svět, v němž lidé rozhořčení chováním nadnárodního řetězce ztrestají jeho prodejny bojkotem, až s ostudou odtáhne pryč. Ta představa má bohužel hodně daleko k realitě. Té české obzvlášť. Belgický maloobchodní řetězec Delvita samozřejmě zůstane v historii budování kapitalismu u nás zapsán tím nejčernějším písmem. Úmyslná devastace archeologického naleziště v  Rudné, žádný trestní postih, žádná pokuta, žádné omluvy – to všechno mu nikdo nikdy neodpáře. Když tedy dnes jeho manažeři říkají, že se jim podnikání v Česku nevyplácí, mohli bychom si mnout ruce, jak jim to zákazníci spočítali. Jenže takhle to v  maloobchodním byznysu nechodí, a už vůbec ne po deseti letech. Konkurenční Lidl, který se stejnou arogancí nechal kolem svých prodejen pokácet desítky stromů, Penny Market, který neváhal v  Přerově za mohutných protestů občanů zrušit dětské hřiště, Kaufland, jenž stavbou v památkové zóně Frýdku-Místku dokonce vyvolal největší místní demonstraci od listopadu 1989, nebo Discount Plus, jemuž odboráři nemůžou přijít na jméno kvůli zneužívání zaměstnanců – nikdo z  nich následky svého chování výrazněji nepocítil v  účetní uzávěrce. S  rostoucími zisky prodávají dál. Jediný, kdo to opravdu přehnal a musel z kola ven, byl Julius Meinl se svým zkaženým masem, jenže v tu chvíli měli

doby, kdy při výstavbě svého centrálního skladu v Rudné u Prahy vybagrovala a zcela zničila vzácné archeologické naleziště z  období před naším letopočtem. Jednalo se zřejmě o největší polistopadovou likvidaci kulturního dědictví v  Česku. Archeologové tehdy v  roce 1995  marně protestovali. Na rozsáhlé, ale nedostatečně prozkoumané

zákazníci problém doslova na talíři. Arogance a bezohledná dravost je vtělena už do základu tohoto podnikání, jehož desatero psal americký Wal-Mart, firma s  jednou z  nejhorších pověstí na světě. Mezi potravinovými řetězci žádné Mirky Dušíny nenajdeme a  Delvita se v  rámci zdejšího trhu chovala spíše lépe: nabízela kvalitnější jídlo včetně produktů fair trade nebo biopotravin a masa z ekologicky certifikovaných chovů. Uměla se vmáčknout do stávající architektury bez výstavby nevzhledných typizovaných kostek, nebránila se stavbám podzemních parkovišť jako Penny Market nebo Lidl, které trvají na levnějších betonových plochách na povrchu, nešetřila na zaměstnancích jako Albert, u jehož pokladen se tvoří fronty jak za Husáka. Vsadila prostě na kvalitu za vyšší ceny a čeští zákazníci jí dali najevo, že o  něco takového nestojí. Obchodní statistiky ukazují, že klasické supermarketové řetězce typu Delvity, které v  polovině 90. let připravily o  práci soukromé živnostníky, teď dostávají podobnou nakládačku od levných diskontů, jež prodávají nekvalitní jídlo přímo z krabic. Knokaut Delvity tedy vůbec není dobrou zprávou o  zemi, která se nenechá jen tak zplundrovat globálním kapitálem. Neznamená to, že by odpor neměl smysl, naopak: v současné době například v Německu probíhá tak mohutná kampaň proti zaměstna-

naleziště vjela těžká technika. Kostry, nádoby, šperky i nesmírně vzácné pozůstatky staveb byly zcela zničeny a vyvezeny na skládku. Trestní stíhání manažerů Delvity nakonec vyšuměla do ztracena, v  odborné veřejnosti ale nebyl tento barbarský čin dodnes zapomenut. Osobně neznám žádného historika, archeologa nebo zájemce o keltskou kulturu, který by si kdy v Delvitě koupil byť jen suchý rohlík. V  současné situaci, kdy hospodaření Delvity u  nás končí tak neslavně, cítím hlubokou satisfakci a jsem rád, že i já a moji přátelé jsme k němu trochu napomohli svým bojkotem. Potvrzuje se, že bezohledné jednání obchodního řetězce může být v kulturně citlivém českém prostředí velmi pozorně vnímáno. Své by o tom mohla určitě vyprávět i  společnost Lidl, zvláště pak ve  městech, kde byly při výstavbě jejích prodejen bez povolení pokáceny vzrostlé stromy. I tam dodnes probíhá nepsaný bojkot nakupování, zvláště mezi vzdělanějšími (a tedy i solventnějšími) skupinami populace. Jan Kroča Autor je historik a publicista.

vatelským praktikám Lidlu, že firma pravděpodobně bude muset nějak reagovat. Obdobná interpretace odchodu Delvity z ČR je ale jen vytváření sebeklamu, jací jsme my Češi kabrňáci. Nejsme – jsme především zákazníci, kteří rádi levně a hodně jedí, ale už je moc nezajímá, co do toho dávají. Petr Třešňák

A

inspekcí přes zaměstnanecké a spotřebitelské svazy až třeba po územní plánování. Proti bagrům, které nenávratně zničily unikátní naleziště v Rudné, ale neexistuje žádný opravný prostředek. Právě proto byl namístě bojkot viníkových prodejen. Tedy metoda, která se ve vyspělých zemích ukázala jako velmi účinná. To, že s  ní tuzemští spotřebitelé zatím nemají skoro žádné zkušenosti, považuji za alarmující. Je to podle mě závažnější než panem Třešnákem zmiňovaná skutečnost, že u nás dosud převažuje poptávka po nejlevnějším zboží bez ohledu na kvalitu. Kauza Delvita tak možná vstoupí do učebnic nejen jako rozsahem mimořádná devastace kulturního dědictví. Zapíše se tam i jako jeden z prvních případů, kdy se někteří naši občané zmohli ke spotřebitelskému bojkotu. Jan Kroča

Q

před 15 lety

„Z  perspektivy Američana prožívá dnes východní Evropa zároveň hospodářský kolaps 30. let, úzkost, jaká předcházela občanské válce, i krizi politických struktur, která zasáhla USA po Vietnamu a po aféře Watergate.“ Tak začíná zpráva z obřího mezinárodního průzkumu veřejného mínění východní Evropy, který v  roce 1991 nechal provést americký tiskový koncern Times Mirror Comp. a Respekt jeho závěry – k jejichž publikaci získal výlučné povolení – zveřejnil v předposledním listopadovém čísle.

Prostě nemají rádi sousedy

inzerce

inzerce

no, zákaznický bojkot určitě nebyl hlavním důvodem odchodu Delvity z Česka. Ale i kdyby se na něm podílel jen zlomkem procenta, dává mi to hlubokou satisfakci. Nemám žádné iluze o etice ostatních maloobchodních řetězců. Avšak to, co Delvita provedla s  archeologickým nalezištěm v  Rudné, se historicky vymyká prohřeškům jejích konkurentů. Proti takové míře barbarství bledne i natolik nechutný skutek, jakým bylo kácení stromů kolem prodejen Lidl. Delvita se prostě akcí v Rudné znemožnila do té míry, že mí přátelé ani já jsme jí nikdy nedali příležitost, aby nás mohla přesvědčit o kvalitě svých služeb. Ano, maloobchodní řetězce si dnes nelámou hlavu s  kvalitou, často utiskují zaměstnance a hyzdí svými prodejnami okolí. Proti všem těmto faktorům ale existují férové zbraně. Od státních

Q

Vydavatelství týdeníku RESPEKT vypisuje výběrové řízení na pozici

ART DIRECTOR / KA. Více na http://www.respekt.cz/extra/zamestnani/

„Naše federace v očích amerických sociologů dopadla relativně dobře,“ čteme v tehdejším textu. „Československé obyvatelstvo je podle zprávy ,výrazně pozitivně naladěno‘, ,má silnou chuť zavést tržní hospodářství‘ a  vůbec se ,vyznačuje větším optimismem než ostatní země kolem‘. Na rozdíl od Západoevropanů (zkoumáno bylo i pět západoevropských zemí), kteří se všeobecně domnívají, že se jejich život oproti minulosti zlepšil, mají lidé z  celé východní Evropy včetně Československa dojem, že před pěti lety na tom byli lépe než dnes. Ale doufají přitom, že během dalších pěti let se situace opět zlepší. V tomto obecném rámci jsou Čechoslováci nejspokojenější: současný stav hodnotí nejvýše ze všech Východoevropanů; nejrůžověji ze všech vidí i svůj stav před pěti lety i předpokládané zlepšení v budoucnu. Jako největší nebezpečí pro východní Evropu průzkum udává národní nesnášenlivost a pohrdání a možné územní požadavky. „Národy východní Evropy prostě nemají rády své sousedy,“ píše se ve zprávě. „Nemají také příliš rády své menšiny: 72 procent Čechoslováků nesnáší Romy (rekordní číslo dokonce i  v  celé východní Evropě). A  tolerantnější k nim nejsou ani sociální skupiny, které na Západě bývají tradičně nerasistické: Romy u nás nemá rádo 18 věřících z 19 a na Slovensku je podle průzkumu nesnáší sto procent mládeže do 25 let.“ Respekt 46/1991

Q

inzerce

Nadace Open Society Fund Praha oznamuje, že za finanční podpory společnosti Accenture poskytne 11 středním školám nadační příspěvek na zaplacení účastnického poplatku v projektu Learning at Europe L@E. Learning at Europe L@E je mezinárodní vzdělávací projekt připravený týmem odborníků Polytechnické Univerzity v Miláně, který: – nabízí inovativní přístup ke vzdělání – umožňuje využití nejmodernější techniky – podporuje interaktivní spolupráci studentů středních škol v rámci Evropy V ceně dotovaného účastnického poplatku je zahrnuto následující: – v ýuka připravená na základě konzultací s významnými zahraničními vědci a historiky – s ada pomocných materiálů, testy a úkoly – 4 společné konference ve 3D světě (trvající přibližně 1 hodinu), kterých se zúčastní další 3 třídy z různých zemí – 2 tutoři na každou konferenci koordinující vzdělávací aktivity online – přístup k elektronickým fórům zaměřeným na spolupráci se zahraničními vrstevníky – moderátoři, kteří tato fóra monitorují a podporují interakci mezi účastníky – technické zabezpečení po dobu trvání projektu – příprava programu 4 konferencí se 4 školami, stanovení pedagogických a praktických požadavků – zpracování a vyhodnocení projektu Podrobné informace naleznete na www.osf.cz

Termín odevzdání předběžné přihlášky 8. 12. 2006.

19

Výzkumný ústav pedagogický v Praze vypisuje výběrové řízení na obsazení místa

Didaktik gymnaziálního vzdělávání Požadavky: • praxe v gymnaziálním vzdělávání • orientace v pedagogice a školské reformě • vzdělání VŠ • práce s PC na uživatelské úrovni • samostatnost, tvůrčí přístup k práci, organizační schopnosti • flexibilita • vysoké pracovní nasazení Vítáme zkušenosti s tvorbou a řízením projektů.

Nabízíme: prestiž odborného zázemí a dobré platové ohodnocení Náplň práce: Podíl na koncepci gymnaziálního vzdělávání a na vytváření kurikulárních a jiných pedagogických dokumentů. Podpora tvorby školních vzdělávacích programů a jejich zavádění do škol. Spolupráce při tvorbě a řízení projektů (ESF aj.).

Termín nástupu: leden 2007 Místo pracoviště: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, Novodvorská 1010/14, 142 01 Praha 4 V případě Vašeho zájmu o výběrové řízení na danou pozici nám zašlete motivační dopis a profesní životopis do 11. 12. 2006 na e-mail: [email protected] (Alena Charyparová, tel.: 261 341 446).

20   kultura

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Rytíř s houslemi pod bradou Pavel Marek natočil vtipný dokument o romském muzikantovi

si di Moravia. Obdivuje ruskou houslovou školu a s dlouhými ulízanými vlasy, v dokonale padnoucím saku s ležérně uvázanou šálkou místo kravaty vypadá jako Chopin. Chce být nejlepší, stát se houslovým rytířem, který pokořuje zástupy, jako jeho hrdina, věhlasný ukrajinský virtuos David Oistrach. Talent na to má. Když ale s  maminkou ve filmu vyplňuje jistý úřední formulář, neví si rady co napsat do kolonky praxe: „Vždyť jsi od pěti s tátou hrával, svatby, pohřby, policajtům, na MDŽ…!“ rozčiluje se maminka. Marek se otočí do kamery: „Tak to slyšíte, to je moje praxe.“ Zdá se, že jak v  hudbě, tak v  životě lavíruje někde mezi mainstreamem a  subkulturou. Byť je mimořádně nadaný, nemá se v životopisu čím prokázat. Mluví zaníceně o  vážné hudbě, a  přitom v  něm za celý film trochu vášně probudí jenom soupeření s  maďarskou cimbálovkou. Klasičtí houslisté mu vytýkají formální rozvolněnost, romským muzikantům se jeho projev zdá moc akademický. Potrpí si na drahé oblečení a okázalé vystupování, zároveň se však některými scénami, které si do filmu prosadil, nechtěně shazuje. Je na divákovi, aby se rozhodl, která ze dvou poodhalených tváří Marka Baloga je ta pravá. A  není náhodou Marek Balog ještě někdo třetí? Vždyť film je vlastně o tom, jak by se on sám rád prezentoval světu, a to ještě nemusí být realita.

Teď nafilmujte, jak přijíždím z Indie. (Třetí zleva Marek Balog) foto bionaut

V

 chodbičce vlaku stojí mladý muž s houslemi pod bradou. Mimo obraz se ozve otázka: „Tak co myslíte, Marku, co by tam mělo být teď?“ Houslista složí nástroj a zamyšleně se zahledí na ubíhající krajinu: „Teď by mě kamera měla sledovat, jak jedu z  Indie do Evropy. My Romové přece pocházíme z Indie.“ Mimo obraz se rozhostí ticho. Pak se ozve hlas někoho, kdo se nejspíš musel dost ovládnout: „Dobře.“ A po chvilce: „Ale až v příštím filmu.“

Režírovat budu já Takhle vypadá závěrečná scéna nového filmu režiséra Pavla Marka Houslový rytíř, který měl premiéru minulý týden a v programech je vedený jako dokument o geniálním romském houslistovi Marku Balogovi. Spíš je to ale dokument o společném úsilí bílého režiséra a  romského hrdiny proniknout pod popisnost klasických medailonků a odhalit něco podstatnějšího o romské povaze a  myšlení. Výsledná „romská vize“ je hodně jiná, než na co je místní divák zvyklý. A je to docela jízda. Protagonista v úvodní scéně vysvětluje, že většina dokumentárních filmů o Romech je natočena

neromskými tvůrci a Rom jim rozumí úplně jinak. Tam, kde bílí vidí rodinu projídající podporu, tedy typický nedostatek prozíravosti, romští diváci oceňují slušně vychované Romáky, kteří v duchu tradiční pohostinnosti uctí návštěvu ze Slovenska tím nejlepším, co zrovna mají. Marek Balog si proto přeje, aby se v jeho portrétu braly ohledy na jeho představy o správném romském dokumentu, s vyloučením obvyklého balastu stereotypů. Bude to zkrátka takový experiment. A hned v jedné z dalších scén se houslista chopí iniciativy. V  prostředí luxusní kavárny trpělivě naslouchajícímu režisérovi Markovi vysvětluje, jak by si představoval následující sekvenci: Romské trio hraje zazobanému páru do ouška, a když odehraje píseň na přání mladé paní, její muž neurvale zastrčí primášovi bankovku za límeček košile. Balog to komentuje: „A  teď mě urazí.“ Pro většinu neromských diváků to bude asi překvapení, vždyť přesně tohle romští muzikanti od svých posluchačů očekávají. Jenže Balog není jen tak nějaký fidlálista z Horní Dolní, ale interpret klasické hudby a podobné manýry ho ponižují. Pavel Marek svému protagonistovi vyhoví a Balog se rázem stává spolurežisérem. Ne vždycky mu jeho záměr vyjde. Některé záběry vyzní hluše, jiné – třeba houslista prelu-

A nekecáte?

dující v parku obíhaný štábem, aby vypadal jako na točně – dokonce absurdně. Pavel Marek se k  umělcovým vrtochům staví většinou vstřícně, občas odevzdaně a nejméně jednou se nechá přistihnout ve chvíli naprostého zoufalství. Publikum si přitom může právem říkat, že má, co chtěl. Zda byla spolupráce režiséra a hlavního představitele plánem nebo ústupkem, není docela zřejmé. „Původní záměr to nebyl,“ komentuje to režisér. „Marek je ale silná osobnost a chtěl do filmu prosadit vlastní pohled, takže jsme náhle zjistili, že máme materiál na úplně jiný film.“ Režisérův masochismus je v  každém případě obdivuhodný a z pohledu multikulturní společnosti správný. A vyvolá také řadu nečekaných otázek.

Praxe z jiného světa Marek Balog (1977) pochází ze slovenského muzikantského rodu a  v  Česku působí zhruba od roku 2002. Jeho prastrýc Rinaldo Oláh hrával u britského královského dvora, otec byl věhlasný houslista. Marek odmala tvrdě cvičil a sotva to šlo, už ho táta bral na svatby. Později se mu dostalo klasického vzdělání na konzervatoři a v současné době je kapelníkem komorního souboru Virtuo-

Krocení splašeného basostroje

Zrychlit a držet tempo Deverova chyba vznikla v  roce 1997 v  Táboře vlastně jako z  nouze ctnost. Lokální kapelu Hodouškova chyba tehdy opustil kytarista Devera a  osiřelé duo muzikantů jeho part zdánlivě nesmyslně doplnilo o druhého baskytaristu. Plá-

Karolína Ryvolová, Jakub Krčík Autoři jsou romisté.

Q

Club 59. Skutečně – deska vás stejně jako koncerty Deverovy chyby zcela pohltí a nenechá vás vydechnout: trojbob hudebníků se valí ledovým korytem a přihlížející drtí tlakovou vlnou. V repertoáru nemají žádné odpočinkové skladby. Je těžko pochopitelné, jak mohou při takové rychlosti odehrát koncert bez spastických křečí. Když už se zdá, že je konečně zkroutí, se svými strunovými sekačkami ještě přidají na obrátkách a bubeník Milhaus se lehce usměje, jako bych chtěl říci: „Zrychlit, chlapi, a držet tempo.“

Deverova chyba smířila punk s virtuózními prstoklady. Je to unikát. Dokonce i  za hranicemi našeho českého rybníka. Můžete projíždět internetový myspace.com horem dolem, můžete si přehrávat domácí fonotéku zepředu dozadu, můžete až do úmoru vzpomínat, kde už jste to slyšeli – a nic. Nic takhle zahraného na dvě naostřené baskytary a jednu tepající bubenickou baterii na 99,9 % nenajdete. Když si na koncert táborské Deverovy chyby zajdou profesionální muzikanti, i  oni valí uprostřed masy škubajících se těl oči, nechápavě kroutí hlavou a snaží se marně pochopit, co že se to před nimi na baskytarových pražcích odehrává za orgie.

Britský antropolog Michael Stewart ve své knize Čas cikánů (česky 2005) popisuje společenský mechanismus, který nazývá „romaňi buči“ (romská práce). V rámci odvěkých třenic mezi Romy a příslušníky majorit se Romové postupně naučili dosáhnout svého tak, aby si toho gádžové pokud možno nevšimli. Ve světle znevolňování, pogromů, nacistické genocidy a  násilné asimilace se schopnost přechytračit utlačovatele stala prestižní záležitostí, a to do té míry, že k samotnému obelhání nebo zneužití ani nemusí dojít. Stačí se jím okatě pochlubit. Pavel Marek se v  jednu chvíli protagonisty zeptá: „A nekecáte?“ A houslový virtuos mu pyšně odpovídá: „To bych ani nebyl cigán, kdybych nekecal!“ Divák se rázem ocitá zase na začátku. Stále neví, jestli právě viděl ten nejopravdovější dokument o romském hudebníkovi, nebo se stal obětí té nejmazanější habaďůry. Houslový rytíř Marek Balog se potutelně usmívá a  rytíř dokumentarista významně mlčí. Nejistota po zhlédnutí snímku je ale příjemná. Potvrzuje naše tušení, že romsko-české vztahy jsou daleko složitější, než jak se obvykle prezentují. A tenhle dokument je navíc skvělá zábava.

Pozor na parkety novali, že to bude jen chvilková zábava, jednorázové pobavení kámošů. Jenže hrají už devět let a na začátku listopadu vydali třetí desku nazvanou Club 59. Když chceme trio Cílek, Milhaus a Bedrič s  něčím porovnat, tak s  titány instrumentální a emoční muziky. Zvukem jsou nejblíže k legendárním Kanaďanům NoMeansNo, verva obou tyranů čtyř drátů připomíná Boba Wrighta z NMN či baskytarového mistra Lese Claypoola z amerických Primus. Nabízí se i vzpomínka na brněnský Dunaj: poněkud epileptická škubavost, rytmická hysterie, sbíječková vibrace, zvuky a údery připomínající drtičku kamene. Deverova chyba zpívá česky a  stejně jako někdejšímu Dunaji jí velmi záleží na tom, co (Tomáš Cílek přiznává, že vždy obdivoval texty Petra Váši a Míry Waneka z Už jsme doma). Zpívat hardcore a punk česky tak, aby z toho netryskala naivita a  klišé, je přitom jedna z  nejtěžších textařských disciplín. A  kapele se to daří: poslouchat Deverovu chybu neznamená červenat se za

Přidejte! (Bubeník Milhaus)  Foto kryštof havlice

ni trapností, jakou někteří úderníci punkové scény beznadějně vyvolávají. „Jak se těšíš na pocit, co tě s náma čeká? To se vsadím, jednou tě to pohltí, jak rozbouřenej oceán, s náma už nic nehledej,“ zpívá se na novince

Deverova chyba patří do rodiny táborských kapel semknutých kolem místní svobodné umělecké komunity, kam patří hlavně vydavatelství Free Dimension a sdružení C.E.S.T.A. Po albech Doforoty (2001) a Do stran (2003) si na letošní novince (vydané už u pražských Silver Rocket) vybrousila rukopis. Ubrala na baskytarovém žonglování a přitvrdila. Vyhnula se s úspěchem i logické pasti: nudě z  možné nástrojové monotónnosti a  aranžérské chudosti, která takhle poskládané kapele extrémně hrozí. Bratrstvo zkrvavených prstů a zalehlých ušních bubínků je podle všeho v  životní formě, takže nutí k  superlativům. Rozskáče i  osvícené jazzmany a vnímavým pankáčům předvede, jak spolu dokáže vyjít živočišnost s virtuozitou. Možná jsou to jazzoví punkeři, možná punkoví jazzmani, ale to je vlastně úplně jedno. Při jejich poslechu si rozdupete parkety v pokoji tak jako tak. Tomáš Weiss Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

kultura

ReSPeKT 47 V 20.–26. lIstopad 2006 Inzerce

21

Kde končí Amadeus

Finále mozartovského roku ve Vídni přináší gejzír premiér

„M

ozarta  už  máme  plné  zuby,  ale  tohle  je  něco  jiného,“  zářil  minulý  týden  ve  Vídni  jeden  z  organizátorů  oslav  250.  výročí  narození  slavného skladatele. Oslavy začaly  už v lednu, a jak se zdá, mistrova hudba tady po  roce  omílání  všem  pěkně  leze  krkem.  Poslední měsíc hudebních svátků se ale od těch předchozích výrazně liší. Celou třetinu rozpočtu pro  oslavy (10 milionů eur) totiž město věnovalo na  závěrečný  festival  New  Crowned  Hope  (Nová  korunovaná naděje), který zaplavuje rakouskou  metropoli inspirativními premiérami a hudebníky z celého světa. V  úterý  na  něm  byla  poprvé  uvedena  opera  A  Flowering  Tree  (Kvetoucí  strom)  amerického skladatele Johna Adamse v podání orchestru  z Venezuely a tanečníků z Jávy. Vzápětí se představili současní skladatelé a skladatelky z Argentiny, Ázerbájdžánu nebo Ruska, jejichž díla zahrál  fenomenální  smyčcový  soubor  Kronos  Quartet.  A hody nové hudby pokračují ve strhujícím tempu  každý den až do poloviny prosince.

Zednáři, strom a dr. Atom

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

SLaVnÉ oSoBnoStI

1000 velká obrazová encyklopedie

199kč

„Kde Mozart skončil, my začínáme,“ říká s oblibou americký producent a režisér Peter Sellars,  kterého  vídeňská  elita  pověřila  sestavením  festivalového  programu.  Jako  výchozí  bod  si  pro  dramaturgii zvolil Mozartovo angažmá v místní  zednářské lóži jménem Zur gekrönten Hoffnung.  Z tohoto názvu je odvozen titul i étos celého festivalu,  který  má  navazovat  na  zednářské  ideály  svobody,  rovnosti  a  bratrství.  Od  Francouzské  revoluce ovšem uteklo hodně vody, takže Sellars  tyto ideje aktualizuje. Snaží se do hry vtáhnout  uprchlíky a bezdomovce, obsáhlý katalog k festivalu  tvoří  ze  čtvrtiny  texty  o  nové  městské  architektuře pro chudé či o problémech produkce potravin: degradace tvorby jídla na bezduchý  průmysl, nebezpečí spojené s pěstováním monokultur jako kukuřice, sója nebo kanola. Sellarsův  nárok na umění jako zprostředkovatele morálního poselství je, zdá se, klíčový. Na začátku přehlídky stála světová premiéra  opery  A  Flowering  Tree.  Její  devětapadesátiletý  autor  John  Adams  patří  k  nejhranějším  současným autorům. Proslavil se především svými  kvazidokumentárními operami jako Nixon v Číně  (1987), Smrt Klinghofera (1991) a Atomový doktor  Krásná jako bílý had. (Opera A Flowering Tree)  foto ruth Walz (2005).  Smrt  Klinghofera,  pojednávající  o  známém  únosu  lodi  Achille  Lauro  palestinskými  teroristy, byla před pár lety uvedena v pražském  Národním  divadle.  Atomový  doktor  je  fascinujícím  portrétem  Roberta  Oppenheimera  a  pří- Kronos, Kronos, Kronos s  odlišným  programem,  jeden  bude  odehrán  prav  na  zkoušku  první  atomové  bomby.  Librev  uprchlickém  táboře  Traiskirchen.  Tím  ale  to, založené na podrobném studiu historických  V  koncertním  sále  stojí  piano,  ale  něco  je  na  smršť novinek nekončí. V zásobě je ještě někomateriálů, nenapsal nikdo jiný než Peter Sellars.  něm  divné.  Noty,  které  bývají  normálně  blízko  lik  světových  premiér.  Možná  nejvýznamnějOppenheimer  jako  známý  milovník  poezie  se  klaviatury,  jsou  posunuty  až  do  strun.  Přichá- ší  z  nich  proběhne  tento  víkend  a  půjde  znov  něm  vyjadřuje  Baudelairovými  verši  a  sbor  zí  americký  Kronos  Quartet  a  ázerbájdžánská  vu  o  operu.  Autorkou  je  přední  světová  sklazpívá úryvky z Bhagavadgíty. Adams vystudoval  skladatelka  Franghiz  Ali-Zadeh,  která  usedá  za  datelka  Kaija  Saariaho  z  Finska,  objevitelka  skladbu na Harwardu a brzy se etabloval v San  piano.  Její  kompozice  Hmatatelný  čas/Obráce- nových  zvukových  barev,  nezvyklé  instrumenFrancisku:  odmítl  evropskou  avantgardu  plnou  ný  čas  nezapře  orientální  rytmiku  a  arabské  vli- tace  a  elektronických  experimentů.  Její  nová  disonancí  a  zaměřil  se  na  americkou  hudební  vy  v  melodice  (mikrointervaly).  Klavír  zní  vir- existenciální opera s podtitulem hudební cestradici vyrůstající z tamní populární a lidové kul- tuózně,  najednou  se  však  ozývá  klasická  kyta- ta o patnácti zastaveních se jmenuje La Passitury. Stylově se zprvu řadil k minimalistům, ale  ra. Ali-Zadeh leží napůl v pianu a hraje na jeho  on de Simone a volně pojednává o životě a tounikdy nebyl moc ortodoxní. „Tady v Evropě jste  struny  přímo  prsty  (proto  jsou  noty  tak  daleko). hách  francouzské  myslitelky  Simone  Weilové  pořád celí posedlí stylem. Já jsem spíš poststylo- V následující části programu hraje hlavní roli inu- (1909–1943).  vý,“ řekl skladatel Respektu ve Vídni. itská zpěvačka Tanya Tagaq, která je známá svými  Tomu odpovídá i opera A Flowering Tree, kte- hlasovými  experimenty  především  ze  spoluprá- Kritika ví své rá poprvé vplula mezi publikum v jednom ze sálů  ce s Björk. Část hráčů Kronosu stojí, ona je bosá,  vídeňského  MuseumsQuartier.  Tematicky  tvo- oblečená v podivné kůži, sedí na patách a bubnuje  Místní kritici zatím Sellarsův program nepřijímají  ří  kontrast  k  Atomovému  doktorovi  a  koncepčně  na violoncello. Z jejího hrdelního zpěvu jde mráz  zrovna nadšeně. Na jiném koncertu Kronosu, kdy  navazuje na poslední Mozartovu operu Kouzelná  po zádech, působí jako démon. Skladba je složená  hudebníci  předváděli  průnik  „vysokého“  žánru  fl étna. Jak už naznačuje název, jde o romantickou  z jakýchsi milostných duetů s jednotlivými hráči  smyčcového kvarteta a „nízkých“ témat populárpohádku – více než 2000 let starou a pocházející  Kronosu  a  až  po  notné  chvíli  divákovi  dojde,  že  ní  hudby,  vyvolala  temperamentní  rumba  mezi  z jižní Indie. Mladá dívka chce pomoci své rodi- je  to  improvizace.  Projev  je  velmi  fyzický,  úpl- kritiky s poznámkovými bloky významné pohledy  ně z chudoby a naučí se starobylý rituál: promě- ně popírá tradiční roli smyčcového kvarteta coby  na hodinky a nesouhlasné vrtění hlavou. Vídeň je  ňuje se ve strom nesoucí plody, které její sestra  intelektuální formace odtržené od živočišnosti. kolébkou smyčcového kvarteta, tvořili zde téměř  prodává  na  trhu.  Podobně  jako  příběh  KouzelNakonec  přichází  zlatý  hřeb  programu  všichni významní skladatelé tohoto žánru. Očekáné  fl étny  a  mnoho  jiných  přináší  i  tato  pohád- v  podobě  dlouhé  skladby  Der  Abschied  (Roz- vá se zde propracovanost a vážnost, takže hravost  ka konfl ikt dobra se zlem. Aby získal nádherné  loučení)  hvězdy  současné  ruské  avantgardy  a neortodoxnost á la Kronos může narazit. Střet  plody, uchvátí dívku místní princ a využívá ji jen  Vladimira Martinova (tohle jméno bude dobré  s  kritikou  zažila  i  Adamsova  opera  A  Flowering  pro sebe. Nakonec ji však ztratí a v přestrojení za  si  zapamatovat).  Emocionálně  vypjatou  kom- Tree. Recenzent z deníku Der Standard ji označil  žebráka se ji vydává hledat. pozici  napsal  skladatel  po  smrti  svého  otce.  za multikulturní Disneyland a vyčetl jí, že byla zpíAdams psal partituru pro Venezuelský orchestr  Martinov  v  posledních  dnech  zoufale  pozoro- vaná v angličtině: „Umělecká úroveň bohužel není  mladých  a  sbor  Schola  Cantorum  de  Venezuela,  val  otcův  dech.  „Najednou  jsem  v  tom  dechu  stejně vysoká jako etické a sociální nároky.“ na  jevišti  se  kromě  amerických  zpěváků  objevu- začal  slyšet  podivné  akordy,“  vzpomíná  sklaJenže  o  to  tak  úplně  nejde.  Sellars  chtěl  do  jí také tři tanečníci z Jávy. „Je to jeden velký mix,“  datel,  který  si  zároveň  vybavil  zážitek  z  dět- Vídně  dovézt  co  nejkvalitnější  umělce,  o  jejichž  říká  skladatel,  který  využívá  indickou  rytmiku,  ství,  když  s  otcem  hrával  čtyřručně  na  klavír:  práci by se tady nikdo jinak nedozvěděl, přestože  javánské  rituální  postupy  (zvláště  kecak,  neboli  „Donekonečna  jsme  opakovali  Der  Abschied  z našeho pohledu možná nemají takovou „umězpěv  opic),  zobcové  fl étny  jihoamerických  indi- –  poslední  část  Mahlerovy  Písně  o  Zemi.“  Zvu- leckou úroveň“, na jakou jsme zvyklí. Hlavní příánů,  wagnerovská  aranžmá  dechových  nástrojů  kový  výsledek  všechny  v  sále  naprosto  odrov- nos  festivalu  spočívá  právě  v  tom,  že  rozšiřuje  a  muzikálové  refrény.  Hudba  je  jemná  a  dobře  nal. Pětačtyřicet minut zenové meditace, zou- naše obzory a představy o zemích a lidech, které  vykresluje  pohádkové  chvíle  něžnosti,  na  kte- falého  dýchání  se  smyčci,  do  čehož  občas  někde vzadu pořád považujeme za jaksi méněcenré dospělý svět jaksi zapomněl. Občas se v textu  vpadá  vypjatá  Mahlerova  melodie.  Aby  utě- né. Ať už jde o bezdomovce nebo umělce z Veneobjevují  přirovnání  z  jiného  kulturního  okruhu:  šili  vzlykající  publikum,  přidali  hudebníci  zuely či Ázerbájdžánu. dívka je krásná jako malý bílý had, pohled je stu- nakonec  ještě  jinou  skladbu  stejného  autora. dený jako mokrý popel. Kronos  předvede  na  festivalu  šest  koncertů  Jaroslav Pašmik, Vídeň  Q

22   kultura co se děje ve světě Internetové hiphopové stránky nedávno oběhla fotografie zachycující dva slavné rappery při vášnivém polibku. Pokud čekáte první coming out na špičce přísně homofobního žánru, nedočkáte se. Jižanští rappeři Birdman a  Lil Wayne k  sobě mají blízko jen jako adoptivní syn a otec. Po smrti Wayneho biologického otce se o  třináct let starší Birdman – mimochodem jeden z  dvaceti nejbohatších Afroameričanů – mladíka ujal a  přijal ho do své rodiny. Ačkoli fotku poslal médiím

Byl to jenom polibek? bývalý člen jejich gangu, který se jim chtěl pomstít, posloužila nakonec jako propagace jejich společného alba Like Father Like Son. A jako další příspěvek do debaty o vztahu hip hopu a homosexuálů. Hip hop vznikl jako kultura afroamerické menšiny a postupem času se stal tlampačem názorů dalších utlačovaných minorit. S výjimkou homosexuálů – machističtí hiphopoví svalovci totiž nemají pro gay komunitu pochopení. Naopak. Tři dekády dějin hip hopu jsou plné nenávistných útoků rapperů proti osobám s  odlišnou sexuální orientací a hity jako No Vaseline od Ice Cubeho zařadily slůvko gay nebo eufemistické faggot mezi běžné nadávky hiphopových textů. Zatímco v  Americe agresivitu rapperů poněkud brzdí snaha o  komerční úspěch, jejich jamajští kolegové z dancehallové scény si neberou žádné servítky a koncerty se hemží vzkazy typu kill all gays. Otevřenou válku proti nim vyhlásily organizace bojující za práva gayů a lesbiček a zatím vítězí: několik nejradikálnějších jamajských rapperů muselo odvolat turné po Evropě. Přesto může mainstreamového rappera spojitost s homosexualitou zničit. Přesvědčit se o  tom mohl Lloyd Banks, kterého o  kariéru málem připravil jeho dvojník v gay pornoprůmyslu a  podnikaví konkurenti, kteří o tom informovali média. Aby se Banks před fanoušky „rehabilitoval“, v hysterické reakci obratem natočil heterosexuální pornofilm. Poměry se nicméně začínají obracet k lepšímu. Když před dvěma lety podepsal talentovaný rapper Caushun, který otevřeně přiznává svou homosexuální orientaci, nahrávací smlouvu s větší hiphopovou firmou, média to ohlašovala jako malou revoluci a  začátek průlomu gay komunity do mainstreamu. „V  mainstreamovém hip hopu je celá řada gayů, svou orientaci se ale bojí přiznat a skrývají se za drsnou image,“ tvrdí Caushun. Scéna gay rapu sílí, alespoň soudě podle dokumentárního filmu Pick Up the Mic, který vloni uvedla americká kina. V  New Yorku i  v  Londýně se pořádají speciální večírky, v  Oaklandu se koná každoroční přehlídka PeaceOUT World Homo Hop Festival. Velká hiphopová média se však tváří, že gay rap vůbec neexistuje. „Černoch je většinovou společností nazírán jako rasově méněcenný. Když přiznáš, že jsi gay, přidáš k  tomu obrazu ještě jeden atribut slabosti,“ vysvětloval Caushun v  jednom rozhovoru. Slabost nahrávacích společností dokumentuje i  Caushunův případ: deska, kterou nahrál na základě zmiňované smlouvy, v obavě z homofobních reakcí hiphopových posluchačů dosud nevyšla. Karel Veselý Autor je hudební publicista.

Jsem na holky. (Banks) repro respekt

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

Šílenec z veřejné jídelny

Bernhard bude zanedlouho celý přeložen do češtiny

J

myšlenku do konce, a s těmi, kteří je v této snaze rozptylují. V jistém smyslu tedy úplně se všemi. Bernhard svět nevykresluje jako místo pro nějaký dialog nebo přinejmenším monolog, který obohatí alespoň svého autora. V jeho pojetí je jakákoli komunikace nemožná, protože nemožní jsou všichni, kdo se o ni snaží. Ať děláte, co děláte, stejně vám nikdo neporozumí, vždyť nerozumíte ani sami sobě. Je v  tom samozřejmě notná dávka nadsázky, kdyby o tom byl Bernhard zcela přesvědčený, těžko by pak psal knihy – to už by bylo rovnou lepší se zastřelit. Ostatně v novele nabízí jisté východisko. „Už tím, že si dovoluji sám sebe, žiji již dlouho nad své poměry,“ odpovídá Koller na vypravěčovu otázku, proč svou osamělost nevyřeší sblížením se s jiným člověkem nebo alespoň zvířecím mazlíčkem. Abychom mohli projevovat sounáležitost s ostatními, musíme se umět smířit sami se sebou, čteme dále mezi řádky. A to jde mnoha lidem stejně špatně jako Kollerovi. Ale jde to.

eště pár titulů a  rakouskému bouřlivákovi Thomasi Bernhardovi (1931-1989) u nás vyjde kompletní básnické, dramatické i  prozaické dílo. To se mnoha zahraničním autorům nestalo. Že by byli Češi tak nadšení z jeho lamentací na „provinční“ atmosféru středoevropského prostoru? Tak to samozřejmě není: jeho knihy tu nevycházejí v masových nákladech, ale Bernhard zde má své věrné překladatele a nakladatele (zprvu Mladá fronta, dnes Prostor a Divadelní ústav), kterým stojí za to tuhle dost náročnou tvorbu postupně distribuovat na trh. Zatím posledním příspěvkem je pozdní novela z roku 1980 Konzumenti levných jídel.

Ohavně neduchovní lidé Hrdinou prózy je stárnoucí Koller, který usiluje o sepsání „čtyř převratných spisů o fyziognomice“. Pro ilustraci svého přesvědčení, že mezi podobou jedince a  jeho povahovými vlastnostmi existuje jasně provázaný vztah, si vybere konzumenty levných jídel – čtveřici pravidelných návštěvníků Vídeňské veřejné jídelny. Seznámí se s nimi náhodou. Když se zotavuje po amputaci nohy, o kterou přišel kvůli psímu kousnutí, zajde do bufetu pro osamělé existence a ten mu poslouží jako útočiště pro studium vzhledu a chování lidí. Koller celý život pohrdá všemi a vším, protože je přesvědčen, že pouze on je „duchovním člověkem“, kterému ostatní nesahají ani po kotníky. Až v konzumentech levných jídel nalezne odpovídající partnery. V novele Bernhard promlouvá ústy anonymního vypravěče, dlouholetého Kollerova přítele. Koller podle něj nenávidí každého, kdo se „nevyhrabal z ubohosti své naprosté duchovní zastřenosti“ (takového člověka pozná už podle toho, že na rozdíl od něj netrpí očními neduhy vyvolanými četbou), a i vypravěče označuje za „ohavně neduchovního“. Je to typicky bernhardovsky groteskní postava, „mimořádný šílenec“, který se pohybuje na hranici nesnesitelnosti, až je kvůli tomu směšný. Většinu knihy zabírá líčení toho, proč byl Koller vypravěči odpudivý („častokrát jsem zažil, že napadl lidi, kteří mu nevěnovali pozornost, i mne několikrát uhodil berlí“) a proč zároveň vyhledával jeho přítomnost („neměl jsem jinou volbu, jeho příkazy jsem prostě musel splnit, tlaku jeho příkazů jsem se nedokázal vzepřít“).

Ztížená možnost soustředění Kollerovým problémem je, že své plánované spisy o fyziognomice svých spolustrávníků není schopen dotáhnout do finálního tvaru. Netušíme tedy, proč jsou mu tak sympatičtí. Dokonce své teze nedokáže ani shrnout do zjednodušeného výkladu, protože se na něj nemůže soustředit. V hostinci, do něhož zajde s vypravěčem, mu v přemýšlení brání rozviklaný stůl a nakřivo pověšené obrazy, na ulici se musí věnovat ovládání své protézy, jeho posluchač navíc také není ideální, nejlepší by nakonec bylo o konzumentech levných jídel vyprávět přímo konzumentům levných jídel, což by ale bylo „naprosto absurdní“.

událost v divadle

Německá jateční fraška Pražský divadelní festival německého jazyka si u nás vydobyl pozici nejinspirativnější přehlídky pro české diváky i  divadelníky. Německo je (společně s  Ruskem, Itálií a Polskem) zemí s nejbohatší divadelní kulturou v Evropě, která netrpí nedostatkem režisérů s odvážnými a jasně formulovanými poetikami a  neobvyklými interpretativními postupy, jejichž profesionalita a vedení herců jsou vzorové. Dokud se budou na německy mluvících scénách vyskytovat díla tvůrců velikosti Castorfa, Peymanna, Petrase, Percevala nebo Gosche, bude z čeho vybírat a festival nebude mít problém s pestrou dramaturgií. Tak jako jeho jedenáctý ročník, který skončil v neděli. Možná že nám po těch jedenácti letech mohou mnohé německé prostředky připadat ve svém důrazu na formu a „divadelnost“ jazyka jako příliš estetické, možná, že už jsme si za ta léta na nahotu, krev, agresivní hudbu, náročné scénografie a ryze soudobé pojetí dramat zvykli a máme sklon je považovat jen za jakousi konvenci brutality. Stále ale těm představením nemůžeme upřít sílu důkladné interpretace a  naprostého nasaze-

Na koho to svalíme?

Koukáte jak Rakušáci. (Bernhard) foto egp

Když konečně s  vypravěčem najde vhodné místo, kde by o svých spisech povyprávěl, zemře dřív, než k  němu stačí dojít. Cestou zakopne o  vlastní protézu a  smrtelně se zraní na hlavě. O  konzumentech levných jídel se tak dozvíme jen velmi kusé údaje, které najdeme na posledních pár stránkách knihy. Zbytek autor věnoval tomu, proč Koller nedokáže zkoumané objekty lépe popsat. Konzumenti levných jídel jsou ve srovnání s jinými Bernhardovými díly poměrně nekonfliktní knihou. Když ho před časem Haiderovi Svobodní zařadili spolu s Elfriede Jelinekovou na svoji „černou listinu“ autorů škodících rakouskému národu, byl tento nacionalistický akt namířen proti jeho tezím shrnutým v  románech Vyhlazení a  Mýcení či dramatu Náměstí Hrdinů: Rakušané jsou podle Bernharda slabomyslným národem, který dokáže i čtyřicet let po válce trvat na tom, že se stal Hitlerovou obětí, národem, který se přes svůj, dle Bernharda minimální, přínos lidské duchovnosti pasuje na středobod evropské kultury. V Konzumentech levných jídel takto výrazná kritika nezazní, Bernhard zde dokonce otevřeně nepeskuje ani jím nenáviděné měšťáky. Ve výsledku si zde ale vyřizuje účty s daleko plošnějším výsekem populace: s těmi, kteří nejsou schopni dotáhnout svou

ní. V německém pojetí totiž i dramatická klasika působí jako nejdivočejší dílo vlny coolness. Takový byl i  Shakespearův Macbeth v  pojetí nepříliš známého, ale o  to více překvapivého režiséra Jürgena Gosche, který vznikl v  düsseldorfském Schauspielhausu. Tato scéna v Německu nepatří ke špičce, má spíše charakter regionálního divadla. A to výstižně dokazuje vyspělost německé divadelní kultury: i v menších městech vznikají inscenace světových parametrů. Macbeth je nejkratší Shakespearovou tragédií. Je to dílo s kumulovaným dějem bez dlouhých, poetickými metaforami přeplněných dialogů. Text sám působí jako věčný obraz boje o  moc, kde intriky jsou přebíjeny vraždami, aby se vzápětí propadly do pochyb, paranoidního šílenství a kruté rány osudu korunované smrtí hlavního hrdiny-vraha. Gosch hru o lidské bestii pojal jako obrovský masomlýnek, permanentní akt destrukce. Postavy přitom nechal vystupovat civilně a nezatěžkal je složitou psychologií. Ve spolupráci s výtvarníkem Johannem Schützem  vsadil na jevištní minimalismus – na scéně je pouze několik stolů, židlí a visící torzo papírové vlajky, pódium je po celou dobu bez jakýchkoli změn silně nasvícené, a když už se zde vyskytne hudba, provozují ji přímo herci. Namísto efektů, iluzí a jevištních metafor vsadil düsseldorfský soubor na přímou a  hmotnou popisnost. Má-li se objevit les, tak každý herec přinese strom a švitoří jako pták, má-li jet na koni, použije židli nebo záda svých partnerů, a  když zrovna nehraje, usedne před jeviště a  odpočívá nebo se před zraky diváků svléká či převléká.

Předobrazem Bernhardových hrdinů toužících bezvýsledně sdělit lidstvu cosi převratného byl jeho dědeček Johannes Freumbichler, autor obřích knih, které nikdo nečetl. Jeho vnuk tento motiv poprvé naznačil v  próze Vápenka z  roku 1970 (česky 2005): Konrad se léta snaží napsat studii O  sluchu, a  jelikož svou neschopnost svaluje na tělesně postiženou manželku, jež ho při práci vyrušuje, o Vánocích ji zastřelí. V Konzumentech levných jídel, důsledně patriarchální novele, v níž se nevyskytuje ani jedna ženská postava, už nelze nic na nikoho svalovat. Koller má veškeré předpoklady k tomu, aby nám řekl to, co chce (odškodnění za ztrátu nohy vyinkasované od majitele psa může investovat právě do svých spisů o  fyziognomice). Přesto nevyhnutelně míří k  trapnému finále. „Konzumenti levných jídel byli ztraceni stejně jako tolik duchovních výtvorů, o nichž nám jejich tvůrci vyprávěli,“ prohlásí vypravěč po Kollerově smrti. Thomas Bernhard byl na konci svého života přesvědčen, že podobný osud potká v rodném Rakousku i  jeho díla. Tak tupý národ si k  nim nikdy nemůže najít cestu a jeho myšlenky tak přijdou v zemi pod Alpami zcela vniveč. V závěti proto demonstrativně zakázal svá díla v Rakousku vydávat. Jenže zájem o jeho tvorbu začal být tak obrovský, že jeho dědici nařízení před sedmi lety zrušili: dnes jsou Bernhardovy knihy v Rakousku vydávány v reprezentativních edicích a jejich autor je pro zem kulturní ikonou, jejíž význam si dovolí zpochybnit leda ignoranti Haiderova typu. Koller si své posluchače nenašel za života ani po něm. Bernhard se zájmu svých krajanů dočkal alespoň po smrti. Jan H. Vitvar

Q

Thomas Bernhard: Konzumenti levných jídel, Prostor, 144 stran

V  momentě, kdy se na scéně objeví sedm mužských postav, rozpoutají se skutečná jatka, plná nahoty, divadelní krve a umělých výkalů. Minimálně polovinu představení jsou herci zcela nazí či částečně zakrytí nánosy odpadků a  tělesných produktů. Setkání s  takovou radikalitou bere dech. Jako by se Macbeth dostal do rukou vídeňského akcionisty Hermanna Nitsche a jeho divadla orgií a mysterií či se scéna proměnila v informelní kašovitý obraz, v němž se rozpustila jakákoli myšlenka o našem ušlechtilém lidství. Ale šok a znechucení není tím, co by nás zde nejvíc ohromovalo. Naopak. Krvi, jíž se herci polévají z plastových láhví, výkalům a postupnému likvidování věcí lze přivyknout rychleji, než by člověk předpokládal. Úžas vyvolává především lehkost provedení hry, kdy se z klasické tragédie stane groteska plná zmítajících se těl a hašteřivých vyměšujících čarodějnic, předpovídajících hrdinovu smrt. Režisér bravurně předvádí svět války a nespoutané brutality jako svět výlučně mužský, kde i  samotnou Lady Macbeth a  čarodějnice hrají muži (svá přirození jednoduše ukryjí mezi nohy). Pracuje s odhalenou hmotností nahých těl a  destruovanou formou věcí, která je stejně tak děsivá jako směšná. Gosch trhá svět a  jeho řád na kusy, ale s humorem a velkým odstupem. Jeho Macbeth působí jako dílo sice kruté, ale veskrze komické a blízké politické frašce. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

scéna / dopisy 

RESPEKT 47  V  20.–26. listopad 2006

kulturní tIP

Kodži Suzuki: Temné vody, Knižní klub, 224 stran Sedm děsivých povídek autora kultovního hororu Kruh má společný leitmotiv: vodu, která nevěstí nic dobrého tomu, kdo s ní přijde do styku. Až si budete příště pouštět vodu z kohoutku, asi vám nebude kvůli knize chutnat. Barbara Hessová: Abstraktní expresionismus, Slovart, 96 stran V  populární výtvarné, cenově snadno dostupné edici malých obrazových publikací, kterou nakladatelství Slovart převzalo od německého Taschenu, vychází příručka o  newyorském malířském hnutí z 40. a 50. let minulého století. Ivan Diviš: Obelst / Přece jen... / Průvan, Cherm, 128 stran Trojice Divišových sbírek ze 70. let, jež zatím vyšla pouze v exilových nakladatelstvích.

Jaromír Funke: Louny, Torst, 72 stran Tahle knížka měla vyjít už před čtyřiatřiceti lety, tehdy ji historička fotografie Anna Fárová připravila pro Severočeské nakladatelství v  Ústí nad Labem. Jenže nakladatelství výrobu knihy na poslední chvíli zarazilo. K dispozici ji máme díky Torstu až nyní, a to v nezměněné grafické úpravě, která vychází z původní makety Libora Fáry. Jaromír Funke (1896–1945) fotografoval Louny v  roce 1940, reprezentativní snímky si od něj objednalo město na podnět tamního knihovníka Jaroslava Janíka. Vznikl z toho pozoruhodný soubor, který respektuje jak tradiční principy krajinářské a městské fotografie (snímky citlivě zachycují architekturu a atmosféru Loun), tak některé ze zásad meziválečné avantgardy (řada fotografií má radikálně diagonální kompozici).

Knihy Ateš Periša: Ohnivý muž, Argo, 222 stran Veselé pohádky, pověsti a příběhy z Bosny a Hercegoviny z časů, kdy se po zemi proháněli divocí Turci. „Přišel Cigán ke zpovědi. Pop se ptá: Jestlipak jsi zhřešil, Cigo? – Ej, Bůh se mnou, zhřešil. – A jak jsi zhřešil? – Praštil jsem matčinou halenou o zem. – Ale to přece není hřích. – Ale v té haleně byla i má matka!“ Helena Třeštíková, Michael Třeštík: Manželské etudy, NLN, 268 stran Příběhy šesti párů, které si své „ano“ řekly v roce 1980. Dokumentaristka Helena Třeštíková je se svým manželem od té doby pravidelně navštěvovala a sledovala, jak se proměňují jejich – mnohdy již rozdělené – životy. Neobyčejný dokumentární cyklus, který loni běžel v České televizi, nyní vychází v knižní podobě.

dopisy Nejste tady sami Na stránce Diskuse minulý Respekt uveřejnil debatu o vstupném do katedrály sv. Víta (Má se platit za vstup do katedrály?) mezi poslancem KDU-ČSL Janem Kasalem a ekonomem pražské římskokatolické diecéze Karlem Štichou. Mají deklarativně rozdílné názory a přitom si hrají do ruky jako soudruzi na počátku perestrojky. Proč v duelu není dáno alespoň jedno místo nějakému povolanému nekatolíkovi, například Zdeňku Mahlerovi, když tito tvoří většinu – dle posledního sčítání lidu 73,2 % všech občanů ČR – a katolických periodik pro interní debaty je u nás dostatek? Katolická církev nebyla, jak tvrdí pan Kasal, nejsilnější, „když se dokázala zastávat obyčejných lidí“. Mocensky i majetkově u nás byla nejsilnější po Karlu IV. a pak po Bílé hoře. Po ní u nás požehnala systému s tak propastnými sociálními rozdíly, jaké mnohé země, např. Dánsko nebo Norsko, během celé historie nezažily. Posílila i početně a s pomocí Habsburků „zvýšila“ podíl katolíků v české nežidovské populaci asi z 14 na 100 procent, když ovšem bylo předtím obyvatelstvo o 30 procent zdecimováno třicetiletou válkou, hladem, nemocemi a cíleným vybíjením otevřených evangelíků. Čím „harmoničtější“ je vztah mezi (rozumí se vždy římskokatolickou) církví a státem, tím hůř pro ty jednotlivce, kteří odmítají nahradit vlastní svědomí papežovými instrukcemi. První prezi-

Truman Capote: Letní plavba, Odeon, 112 stran „Jsi tak záhadná, zlato,“ řekla jí matka a  Grady, mžourající přes kytici růží s kapradinou uprostřed stolu, se shovívavě pousmála: ano, jsem záhadná, a to pomyšlení ji těšilo... Tak začíná Capoteho juvenilní román ze čtyřicátých let, který málem nikdy nevyšel. Autor totiž jeho rukopis vyhodil v krabici od doutníků a příběh mladé bohaté dívky a jejího vztahu s válečným veteránem měl být navždy zapomenut. Rukopis se ale předloni objevil na aukci a odtud putoval do nakladatelství Random House, kde se jeho vydání velmi rádi ujali.

Výstavy BIG/IDEAS, Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 14. 11.-17. 12. Komorní přehlídka tvorby dánského architektonického ateliéru B.I.G., který se letos osamostatnil od známé kanceláře Bjarke Ingels Group, založené duem Bjarke Ingels a Julien de Smedt. Ingels nyní pracuje na složitých projektech včetně návrhu nové budovy Národní knihovny na pražské Letné.

hudebního skladatele Gustava von Aschenbacha, který v Benátkách zahoří vášní k mladému chlapci, od níž ho neodvrátí ani cholera řádící ve městě. Události Pavla Štechy, ČT 2, 23. 11., 20.35 Rozhovor Heleny Třeštíkové s umírajícím fotografem, který v dokumentu vzpomíná na své snímky z přelomových událostí let 1968 a 1989 i již klasické práce zachycující běžný život v normalizačním Československu. Skřítek, ČT 1, 26. 11., 20.00 Groteska Tomáše Vorla se odvíjí v  obrovském tempu a Evě Holubové s Boleslavem Polívkou stačí k vylíčení strastí v moderním světě pouze různé hrdelní skřeky.

Hudba Tom Waits: Orphans, Maximum Underground Chraptivý bluesman není žádný troškař: na jeho novém albu najdeme šestapadesát skladeb na třech žánrově rozdílných discích. Na prvním je to klasický divoký Waits koketující s rockem, na druhém zádumčivý písničkář těžící z countryových rytmů, na třetím experimentující intelektuál, který si troufne i  na povídku Charlese Bukowského. Tříleté přípravy se Waitsovi vyplatily, v alternativním proudu toho letos moc lepšího nenajdeme. The Cinematic Orchestra, Roxy, Praha, 22. 11., 19.00 První vystoupení britské nu-jazzové formace na našem území. Orchestr vznikl před sedmi lety pod vedením DJ a baskytaristy Jaye Swinscoea. Kapela má za sebou úspěšná alba Motion a Every Day, v newyorském Central Parku předskakovala Johnu McLaughlinovi a  natočila novou hudbu k  filmu Dzigyho Vertova Muž s kinoaparátem.

Adriena Šimotová: Retrospektiva, Muzeum umění Olomouc, 9. 11.-28. 1. Volné pokračování pět let staré retrospektivy, kterou Adrieně Šimotové připravila Národní galerie ve Veletržním paláci. Olomoucká přehlídka se víc soustředí na její tvorbu z 60. let, což se odráží i na nové podobě Šimotové monografie, jejíž původní vydání je dnes již rozebrané. Václav Boštík: Opona, 1937, Galerie hl. města Prahy, Staroměstská radnice, 16. 11.–31. 12. Výstava nově zrestaurované opony, kterou Václav Boštík vytvořil v roce 1937 pro Orlovnu v Poříčí u Litomyšle.

Televize Smrt v Benátkách, ČT 2, 20. 11., 21.25 Viscontiho filmová adaptace novely Thomase Manna se do kin dostala v roce 1971. Jde o příběh

denti Masaryk a Beneš kvůli jejich hluboké úctě k individuálnímu svědomí se snažili o oddělení církví a státu, aby byl stát laskavý ke každému jednotlivci. Zato po nástupu Václava Havla, který si na rozdíl od nich a po vzoru Háchy a Gottwalda nechal sloužit římskokatolickým arcibiskupem slavnostní mši Te Deum, se ony vztahy stále více „harmonizují“. Pro příklady důsledků takové vstřícnosti nemusíme chodit ani za nejbližší hranice – vztah je již tak harmonický, že se na českých veřejných budovách po úmrtí papeže musely vyvěšovat smuteční vlajky. Žádný z debatujících přitom neuvedl, že dříve, když katedrála patřila státu, mohl ještě kdokoli vstoupit zdarma do asi 60 % katedrály, provést svobodné duchovní usebrání a spatřit většinu památek interiéru, zatímco nyní byl tento prostor zmenšen na asi 20 %, odkud návštěvník neuvidí téměř nic. Ihned poté, co katedrálu převzala katolická církev. Asi aby opět provedla poněkud cynickou interpretaci evangelijních slov o neshromažďování pozemských pokladů, o levici, která neví, co činí pravice, penězoměncích v chrámu a o hltavých vlcích. Aby začala vybírat za to, co zednář Mucha, husita Bílek a příslušník českobratrských tradic T. G. Masaryk zamýšleli darovat celému národu. Stát však ještě podal dovolání a na jeho podporu se podepisuje petice. Pánové, téma debaty o placení vstupného souvisí těsněji, než si myslíte, i s otázkou eventuálního navrácení katedrály státu či, tvrdě protestantsky řečeno, vrchnosti. Ta svobodu svědomí umí často zajistit lépe. Zdeněk Zacpal

O srbské ústavě Reaguji na článek Matyáše Zrna To sladké slovo Kosovo (Respekt č. 45/2206). Podivuji se odvaze autora, s níž se posmívá nové srbské ústavě. Tuto ústavu demokraticky přijala většina Srbů a podporují ji všechny srbské strany. Kdo je pan Zrno, že může zpochybňovat demokratický postup suverénního státu? Podivuji se jeho jasnovidectví, s nímž tvrdí, že preambule demokraticky přijaté ústavy, která konstatuje, že Kosovo je integrální součástí Srbska, nezmění „ani ň“ na rozhodnutí „mezinárodního společenství“ o budoucnosti Kosova. Ale možná to není zas až tak překvapivé: vždyť pan Zrno, známý stoupenec albanizace Kosova, neviděl nic špatného ani na bombardování civilního obyvatelstva Srbska. Nyní tedy demokratický proces v Srbsku vydává za „výkřik do tmy“ a diví se, že albánští iredentisté nebyli zapsáni do volebních seznamů (když jak sám říká, od roku 1990 bojkotují všechny srbské volby). Obávám se, že psát nezaujatě o Srbsku a jeho provincii Kosovu nemůže ten, kdo si před celou pravdou přikládá klapky na oči i na uši. Ferdinand Peroutka jr.

Omluva V článku „O hamižných počtářích a slabém státu“ v č. 44/06 jsme zveřejnili, že Česká spořitelna dostává nepočítaně stížností drobných podnikatelů na to, že si banka účtuje poplatky za vklad mincí. Podle mluvčí Simony Můčkové jsou ale stížnosti nepočetné. Za záměnu slov se omlouváme.

23

mimochodem Cesta ulicí Belleville od stanice metra Jourdain zjevně stoupá. Ve městě natahujícím se jako placka do všech stran věc výjimečná. Až po ostrý roh před ulicí Olivier Metra je lemovaná obchůdky, bazary, kavárnami. Což v této oblasti naopak není neobvyklé. Za zmíněným rohem se pro změnu objeví nezvykle široký chodník, modrý plot a kus zeleného trávníku, z  něhož oproti truchlivě šedivému nebi trčí bílými kachličkami obložený trojpodlažní dům s  velkými a vysokými okny. Za jedním z nich měl svůj pařížský ateliér světově proslulý kolážista, český výtvarník a básník Jiří Kolář. Stromy v okolí jsou už bez listí, smráká se a první kapky podzimního deště nažluklé světlo luceren promění ve zlaté slzy. Přesně jako tehdy, napadne mě a pohledem objedu prázdný mokrý chodník před vchodem.

Poslední pařížská koláž vršovického Ezopa Když se Kolářovi na přelomu století odstěhovali do Prahy, bylo domluveno, že vyklidím jeho ateliér a  předám ho městu. Jednalo se o  torza roztrhaných knih, reprodukce slavných obrazů a podobizen, mapy hvězdné i  geografické, rozstříhané atlasy, reklamní brožurky, jízdní řády, noviny, časopisy, zkrátka zbytky, jež Kolář používal ke svým kolážím. Nahromadil toho víc než dost, a tak jsem požádal přítele Miloše o pomoc. Jednoho nedělního odpoledne jsme začali vynášet tento výtvarný materiál na ulici, aby ho další ráno mohla odvézt pařížská úklidová četa. Trvalo to několik hodin a my přitom objevili láhev osmnáctileté whisky, kterou jsme na Kolářovu počest za stále delších přestávek popíjeli. Setmělo se, začalo pršet, a jak jsme tak spokojeně seděli v  poloprázdném ateliéru a  blahořečili vršovickému Ezopovi za nezkonzumovaný skotský mok, náhle k nám dolehl venkovní šum, vzrušené hlasy, výkřiky, nadávky. Pohled z okna nabídl něco nevídaného. V záři luceren a za drobného deště byly po celé ulici a chodníku rozházeny roztrhané knihy, reprodukce slavných obrazů a podobizen, mapy hvězdné i  geografické, atlasy, reklamní brožurky, jízdní řády, noviny, časopisy, to vše rozježděné auty, pošlapané, zprohýbané, vlhké, a nad tím Pařížané přetahující se o nějaký zachovalý kus. Poslední bedny jsme přihodili do shluku lidí před domem jako pár polen do ohně. Vzápětí je plameny majetnické vášně rázně spálily. Na okraji chodníku seděl starý klošár. Pod svetr si cpal ofsetovým tiskem záměrně zdvojené podobizny Boženy Němcové. „A bude teplo,“ zachraptěl, „obložen ze všech stran Mona Lízami, to bude spáneček.“ Ještě jsme zaregistrovali brzdící policejní auto a udivený hlas: „Co to má znamenat?“ Tu samou otázku položil i  kamarád, když jsme opět stáli už v definitivně osiřelém ateliéru a pozorovali dění na ulici. Po chvíli ticha si odpověděl sám a v tom okamžiku mimořádně komplikovaným souvětím: „Víceméně jde o  obrovskou koláž. Když si uvědomíš, že k  této výtvarné činnosti Koláře inspiroval nález plakátu deformovaného automobilem někde v Praze na Vinohradech, je to opravdu dokonalá tečka za jeho umělecky plným životem.“ Pohledem objedu prázdný mokrý chodník před vchodem. Jako by se tu nikdy nic nestalo, napadne mě a podívám se do velkých vysokých oken ateliéru v druhém patře. Jaroslav Formánek Autor je spisovatel.

24   minulý týden

Uplynulo 17 let od konce komunismu a návratu svobody. Na olomouckém náměstí se objevil vánoční strom. Spadané listí na kolejích zpozdilo vlaky na trati mezi Pískem a Táborem. Letošní patnáctý listopad se stal nejteplejším patnáctým listopadem za posledních 80 let. Ráda se sem vracím. Byla jsem zde šťastná, řekla třebíčskému tisku hraběnka Anna Maria Waldstein (80), která v místním archivu hledala stopy po předcích. Evropský parlament schválil směrnici o liberalizaci služeb. V Českých Budějovicích se za jednu noc ztratily okapy na bance a  kostele. Papež Benedikt XVI. odmítl pozvání kardinála Miloslava Vlka k návštěvě České republiky s  tím, že se musí plně soustředit na již slíbenou a schválenou cestu do Rakouska. Zástupy občanů si u pomníčku za šumavskou Žernavou připomněly slavný hon, při němž před 150 lety lesník Johann Jungwirth v  čele stohlavé výpravy lovců a  honců zastřelil posledního šumavského medvěda, přesněji řečeno medvědici. Na internet se vrátily bezplatné SMS. U Ostrožské Lhoty začala stavba prvního „solárního parku“

20.–26. listopad 2006  V  RESPEKT 47

k  výrobě elektrické energie ze slunce v  Česku. Počet mrtvých na českých silnicích se opět vrátil do starých rekordních časů (15 lidí za jeden víkend) a policie i úřady odmítly vysvětlit, čím to asi je. Nepozorný řidič najel do sevřeného útvaru severokorejských otrokyň vracejících se z  noční vycházky zpět do areálu oděvní firmy Oresta v Bavoryni a pět z nich vážně zranil. Nic vám neřeknu, to je naše soukromá věc, odbyla novinářské dotazy po dalším osudu šiček Věra Čermáková, spolumajitelka firmy, která na severokorejských otrokyních vydělává. Šířkou 77 a  půl centimetru získala první místo v  souboji o nejužší českou ulici tišnovská Koželužská. Desetibojař Roman Šeberle byl popáté vyhlášen nejlepším českým atletem. Pokračoval pád do dramatické ztráty v Českých aeroliniích. Sklárny Bohemia zrušily z  ekonomických důvodů provoz v  Antonínově Dole a  propustily osmdesát pracovníků. Policie dospěla k  závěru, že loňský pád nové hokejové haly v Humpolci, která nevydržela tlak sněhu, zavinil svou nedbalostí k pracovním postupům šéf stavby z královéhra-

decké firmy B. C. Building, a obvinila jej z obecného ohrožení. 77 nových případů potvrdilo tušený trend: v Česku opět roste počet případů nemoci AIDS. Pro podezření z únosu a vraždy byl speciálním přepadovým komandem zatčen fotbalový boss Příbrami Jaroslav Starka, vysoce kontroverzní, s gangstery zřejmě obchodující podnikatel, který před časem zázračně a s několika průstřely břicha přežil pokus o  popravu samopalem. Jarda je určitě nevinen – budeme se teď v zápasech prát i za něj, aby měl radost, a  věříme, že se mezi nás brzy vrátí, komentoval Starkovo zadržení trenér Marily František Brát. Delvita se rozhodla prodat svůj český řetězec Bille. Tajná služba zabránila prodeji českých zbraní do násilím zmítaného Iráku. V  rámci oslav práce ve washingtonském Památníku obětem komunismu udělil tamní Kongres svoji prestižní Medaili svobody Miladě Horákové. K Evropskému soudu ve Štrasburku zamířil případ statkářského rodu Volinkových z Žíchovce u Prachatic: tu v době kolektivizace udal šéf místního Národního výboru Antonín

Sobr jako „nepřátelské kulaky“, aby pak – poté, co byla rodina vystěhována, její majetek konfiskován a hlava rodu zavřena na léta do kriminálu – zabral jeden dům statku pro sebe; Sobrovi potomci dodnes v  ukradeném domě žijí a  české soudy odmítají Volinkovým jejich majetek vrátit s tím, že je vše v pořádku a že komunista Sobr „nezneužil svého postavení k  osobnímu prospěchu“. Jsem v New Yorku, tak fandím Rangers, prohlásil bývalý český prezident Václav Havel poté, co v  Madison Square Garden zhlédl vítězný zápas místního hokejového týmu, v němž dvěma góly zazářil Jaromír Jágr. Na březích tovačovských jezer se objevili orlové mořský a královský. Mobilní operátor Vodafone přitáhl dalších 170 tisíc nových klientů. Agentury ohlásily, že al-Káida chystá prý na vánoční svátky útoky někde v Evropě. Vrchní lidový soud v Pekingu se rozhodl nevyhovět žádosti konkurenčního amerického pivovaru Anheuser-Busch a vyhlásil, že Budvar může do Číny. [email protected]

Q

inzerce

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v souladu s § 7 odst. 1 písm. c), e), f ), i) zákona č. 218/2000 Sb. a usnesením vlády č. 188/2005

vyhlašuje výběrové dotační řízení na

PROJEKTY TRANSFORMAČNÍ SPOLUPRÁCE MZV ČR má zájem o návrhy projektů na podporu a  rozvoj demokracie, demokratických institucí, občanské společnosti a lidských práv,  uplatňování zásad právního státu a  řádné správy veřejných záležitostí. Projekty se mají zaměřit zejména na vzdělávání, šíření informací a  výměnu zkušeností ve prospěch zdárného demokratického rozvoje cílových zemí. Cílovými zeměmi transformační spolupráce jsou: Bělorusko, Bosna a  Hercegovina, Gruzie, Irák, Kuba, Moldavsko, Myanmar (Barma), Srbsko a Ukrajina. Podrobné zadání, podmínky, formuláře a  kritéria výběru jsou k  dispozici na www.mzv.cz/transformace. Návrhy lze podávat do 29. 12. 2006 do 12.00 hod. Výsledky budou zveřejněny 15. 2. 2007. Kontakt: Oddělení transformační spolupráce MZV, tel.: 22418 2322

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224  930  792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Ředitel pro strategii: Miloš Čermák. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák, Jan H. Vitvar. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224  934  586, fax 226  216  799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224  930  999, fax 224  930  792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production,  s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ Press, spol. s  r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a  kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 19. 11. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s  r. o.